III. Úvod do studia literatury A. Slovesnost a literatura Souhrn všech lidských výtvorů, materiálních i duchovních, se nazývá kultura. Kulturu lze klasifikovat podle různých hledisek (chronologických, teritoriálních, tematických atd.). V každém případě však důležitou součást kultury představuje textová tvorba. Text je jakýkoli ucelený a uspořádaný jazykový projev, mluvený či psaný. Textologické bádání zpravidla uvažuje jen texty, které jsou zaznamenány a uchovávány pro další reprodukci. Texty původně tradované ústně se označují jako ústní slovesnost. Texty vzniklé záměrně v písemné podobě tvoří písemnictví neboli literaturu. Literatura se z hlediska funkčního dělí na věcnou (převládá v ní funkce sdělovací) a beletristickou (převládá tu funkce estetická). Pokud beletristická literatura poskytuje objevnou, tvůrčí interpretaci skutečnosti, označuje se jako literatura umělecká. Druhou podskupinu beletrie představují texty, jež se spokojují jen s prostou zábavností, zbavenou hlubších obsahů: hovoříme zde o literatuře triviální. Celou situaci ukazuje následující schéma: reprodukované texty
ústní slovesnost
literatura
literatura věcná
beletrie
literatura umělecká literatura triviální
Počátky literatury spadají do přelomu 4. a 3. tisíciletí př. Kr., kdy v souvislosti s utvářením nejstarších států vznikalo první písmo. Již ve starověku se vyvinulo dvojí dělení textů na základní literární druhy: podle způsobu vyjádření skutečnosti na epiku, lyriku a drama; podle jazykové formy na prózu, poezii a drama. Starověké a částečně i středověké písemnictví se vyznačují některými společnými charakteristickými rysy: (a) není přesně oddělena literatura věcná od beletristické, (b) velký vliv ústní slovesnosti se odráží v převaze poezie nad prózou, (c) hlavními faktory podněcujícími rozmanitost literární tvorby jsou teritoriální, kulturní, náboženské aj. rozdíly mezi národy. Teprve v novověku, kdy se (zejména díky knihtisku) prudce zvyšuje objem literární produkce, dochází k ještě bohatšímu rozrůznění beletrie. V euroamerickém prostoru vznikají jednotlivé literární směry, zpravidla začleňované do obecnějších slohů uměleckých. Ve 20. století se významným činitelem ovlivňujícím podobu i vývoj beletrie staly hromadné sdělovací prostředky (média). Odborným zkoumáním umělecké literatury se zabývá literární věda.
B. Záznamy o četbě a zvláštnosti beletristického jazyka Setkání s textem představuje vrchol naší úvodní pouti světem jazyka. Text je zřetelně ucelená i uspořádaná promluva (jazykové dorozumívání má tři stránky: řeč, jazyk a promluvu). Navzdory vžitému významu obou termínů mohou být jak promluvy, tak i texty v podobě mluvené či psané. Slovo text pochází z latinského textum = tkanina (podobnost obou slov je zřejmá). Tkaní látky probíhá tak, že na tkalcovském stavu se mezi rovnoběžná, svislá vlákna osnovy proplétají (příčně, vodorovně) vlákna útku. Vzniká tak složitá struktura tkaniny; také kvalitní text se rodí nikoli jen ledabylým seřazením výpovědí, ale jako výsledek promyšleného záměru realizovaného využitím příslušných dovedností. Základní druhy textu: 1. Dialog: komunikace se aktivně účastní dvě nebo více osob (slovo je řeckého původu a začíná nikoli předponou di- = dvoj-, ale dia = skrz, přes, na všechny strany). 2. Monolog: komunikace je jednosměrná (adresát – jímž může být i čtenář – mlčí). Mnoho textů je ovšem založeno na střídání dialogu a monologu (povídky, romány apod.). Také se hovoří o tom, že čtenář (posluchač) vede dialog s přijímaným textem. Interpretace textu Aby text splnil svou úlohu, musí být interpretován příjemcem. Interpretací textu se rozumí vysvětlení (objasnění) 3 základních textových složek, jimiž jsou: 1. Obsah: souhrn informací (věcných, citových, názorových) v textu; 2. Téma: hlavní předmět (hlavní myšlenka) sdělení; 3. Smysl: autorský záměr, s nímž text vznikal; většinou nebývá přímo uveden, příjemce (posluchač, čtenář) jej musí sám objevovat a nalézat, přičemž není vyloučeno, že jej nalezne poněkud jinde, než sám autor zamýšlel. Uveďme příklad. Babička říká svým dospívajícím vnoučatům: „Už jsem vás měsíc neviděla, asi jste na mě úplně zapomněli.“ Obsah textu: Babička neviděla svá vnoučata měsíc a myslí si, že na ni patrně ani nevzpomněli. Téma: Babička si stýská, že ji vnoučata málo navštěvují. Smysl: Babička se cítí osamělá, pravděpodobně má problémy zdravotní nebo se svým okolím; snaží se vzbudit ve vnoučatech pocit provinilé spoluúčasti a dosáhnout toho, aby k ní chodila častěji. Připomeňme: Zatímco obsah a téma vnuci identifikují snadno a všichni víceméně shodně, u rozpoznání smyslu velmi záleží na tom, jak který z nich babičku zná, nakolik se dokáže vcítit do jejího postavení i jaké má zkušenosti s podobnými situacemi. Jinými slovy, zatímco obsah a téma jsou objektivně dány, smysl (vrcholná složka interpretace) je z velké části subjektivní. Poznámka: v textu můžeme rozeznat ještě další složky, a sice motivy: jsou to základní obsahové prvky textu a jejich promyšlené využití slouží realizaci složek vyšších, tedy obsahu, tématu a smyslu (viz okřídlenou literárněvědnou poučku: Je-li někde v povídce zmínka o skobě, musí se na ní dříve nebo později někdo oběsit). Tak např. v proslulém trosečnickém románu Robinson Crusoe od Daniela Defoea najdeme jako obsah zápas trosečníka s divokou přírodou o přežití, jako téma technologický vývoj lidstva shrnutý do úseku života jednotlivce, jako smysl schopnost neurozeného jedince ze střední (malopodnikatelské) vrstvy být pánem svého osudu bez protektorského dohledu aristokracie a absolutistického panovníka, a jako motivy moře, ztroskotání, zoufalství, jeskyně, lov a obdělávání půdy, motiv domorodých divochů, motiv záchrany atd.
Základní literárněvědné pojmy: Základní literární druhy: A. podle způsobu vyjádření skutečnosti: 1. Epika: skutečnost je ztvárněna formou vypravování příběhu, kdy události jsou vypravěčem uváděny prostřednictvím děje a jeho postav do vztahů týkajících se času a prostoru, příčin a důsledků, a obecného či nadčasového smyslu; epika může být prozaická (to dnes v drtivé většině) nebo veršovaná; 2. Lyrika: skutečnost je ztvárněna nedějově (uměleckým popisem), tedy formou sdělování pocitů, nálad, názorů a dojmů; lyrika má nejčastěji formu poezie (ovšem existuje i lyrická próza), lyrika může být: a) intimní (o niterných obsazích osobního života jednotlivce – lyrického mluvčího); b) milostná (o lásce a erotice); c) rodinná (o rodovém soužití různých generací); d) přírodní (o povaze přírodních scenérií a o jejich vlivu na duševno člověka); e) reflexivní (o úvahách nad různými otázkami života); f) duchovní (o náboženských myšlenkových obsazích); g) meditativní (o hledání smyslu existence); h) apelativní (o snaze pohnout čtenáře k zastávání nadosobních, veřejných postojů). 3. Drama: divadelní hra, umělecké dílo určené k veřejné prezentaci (v divadelním prostoru) a tvořené spojením složky textové (literární), akční, výtvarné a zpravidla i hudební (či ještě taneční); B. Podle jazykové formy: 1. Próza: je psána řečí nevázanou, tedy nespoutanou ani veršem, ani rytmem či rýmem, v přítomnosti tvoří hlavní proud beletristické tvorby, existuje však i próza odborná apod.; 2. Poezie: je psána řečí vázanou, tedy rozdělenou (v rozporu s pravidly větné stavby) na verše představující jednotky významové a někdy intonační (volný verš), navíc rytmické (rytmus = pravidelné střídání slabik přízvučných a nepřízvučných nebo dlouhých a krátkých) nebo i rýmové (rým = zvuková shoda skupin hlásek na konci veršů); 3. Drama (viz A.3.). Hlavní žánry: Žánr = charakteristická skupina literárních děl v rámci některého literárního druhu. A. Źánry prozaické: Povídka: příběh krátkého či středního rozsahu s jednoduchým, spíše pozvolna plynoucím dějem, velká pozornost je věnována charakteristice (prostředí, postav apod.), existuje jedna dějová linie a malý počet postav, které se zpravidla během děje charakterově nevyvíjejí, vše směřuje k jednoduchému rozuzlení. Novela: původně příběh středního rozsahu s výrazným dějem a minimem charakterizačních pasáží, vše směřuje k pronikavému a překvapivému rozuzlení (pointě); v moderní literatuře mají mnohé povídky charakter novely, naopak jako novely se dnes označují povídky delšího rozsahu, tvořící přechod mezi povídkou a románem. Román: příběh většího rozsahu s několika dějovými liniemi a větším množstvím postav, které se v průběhu děje charakterově vyvíjejí, velká pozornost je věnována charakteristice, děje i postavy jsou zasazeny do širších souvislostí, dějové linie se zpravidla splétají a směřují k velkoryse pojatému společnému rozuzlení.
B. Žánry poetické: Lyrická báseň: kratší lyrická báseň, sdělovaná lyrickým mluvčím, zpravidla rýmovaná, pojednávající jednoduché téma zpracované s širokým využitím tropů a figur. Sonet: oblíbená forma lyrické básně, směřuje k výraznější pointě, má veršové uspořádání 4-4-33, rým jednotlivé sloky spojuje. Lyricko-epická básnická skladba: rozsáhlá báseň s promyšleným, strukturovaným dějem, který je rozvíjen a doplňován bohatými lyrickými pasážemi, její téma má silně nadčasový a nadosobní dosah. Balada: lyricko-epická báseň s pochmurným dějem a tragickým koncem založeným na výrazné pointě. C. Žánry dramatické: Komedie: veselá, komická divadelní hra, ukazuje humorné stránky života, často je založená na promyšleně nepravděpodobných, až absurdních zápletkách. Tragédie: vážná divadelní hra, jejíž hrdina se dostává do konfliktu se silami silnějšími, než je on sám, řeší otázky života a smrti a nakonec – jako součást rozuzlení – zpravidla on nebo lidé jemu nejbližší přicházejí o život.
C. Lidová slovesnost Lidová slovesnost je součástí folkloru, tedy duchovní složky lidové kultury. Lidová kultura má 3 charakteristické rysy: jsou příznačné zejména tři prvky: 1. Anonymita tvůrců a otevřená existence díla: uživatelé daného kulturního výtvoru jsou zároveň spolutvůrci (tak vznikly různé varianty lidových pohádek či písní). 2. Typový základ tvorby: individuální experimenty každého spolu)autora jsou doplňovány tak, aby dílo jako celek také odpovídalo již existujícímu převládajícímu vkusu v dané kulturní oblasti. 3. Vzájemný kontakt tvorby lidové a umělé: lidoví autoři se nechávali ovlivňovat výtvory umělými, tedy těmi, které vznikaly v prostředí specializovaných profesionálů. Na druhé straně se však právě tito profesionálové lidovou kulturou často inspirovali a dodnes inspirují. Lidová kultura vzniká v prostředí nejen venkovském, ale také městském. Ve městech se ovšem lidová tvorba soustřeďuje do těch vrstev obyvatelstva, které jsou obdobou lidu venkovského – lidové tvůrce tedy zpravidla nenalezneme mezi společenskými špičkami. Folklor jako duchovní součást lidové kultury Kulturu můžeme obecně dělit také na kulturu hmotnou a duchovní. Slovem folklor pak označujeme duchovní oblast lidové kultury (anglicky folk-lore = lidové vědění). Ve folkloru jsou tedy zahrnuty: 1. lidová hudba, 2. lidový tanec, 3. lidové výtvarné umění, 4. lidová slovesnost, 5. lidové obřady, zvyky (obyčeje), názory na svět apod. Lidová slovesnost se pak člení na 4 žánrové skupiny: 1. Lidová próza: pohádky (Princ Bajaja, O Popelce – zapsáno a zbeletrizováno Boženou Němcovou zejména podle stylu preromantické dívčí četby; Zlatovláska, Otesánek – zapsáno Karlem Jaromírem Erbenem v syrové podobě totožné s podáním od lidového vypravěče), pověsti (O Čechovi – národní, O Bílé paní – regionální), pověrečné povídky (o Hejkalovi), povídky ze života, humorky (Kocourkov), anekdoty, drobné neepické útvary (často na pomezí prózy a poezie): přísloví (Kdo šetří, má za tři), pořekadla (Kovářova kobyla chodí bosa), rčení (dělá z komára velblouda), hádanky (Leze, leze po železe, nedá pokoj, až tam vleze. Co je to?), pranostiky (Na svatého Jiří vylézají hadi a štíři.); 2. Lidové písně: např. lidové písně taneční, koledy, ukolébavky apod. 3. Lidové hry: např. hry obřadní, obchůzkové, dětské, selské, loutkové. 4. Dětský folklór: částečně se prolíná s některými prvky předchozích tří skupin. Leckteré texty, zejména pohádky a písně, byly původně určeny především pro dospělé a teprve později se staly doménou dětí a mládeže. Existují ovšem i žánry typicky dětské: např. dětské hry a říkadla. Někteří čeští sběratelé folkloru František Ladislav Čelakovský (1799 Strakonice – 1852 Praha): Básník a překladatel, vysokoškolský profesor. Knihy Slovanské národní písně, Mudrosloví národu slovanského ve příslovích. Karel Jaromír Erben (1811 Miletín /u Dvora Králové nad Labem/ – 1870 Praha): Básník, folklorista a historik. Knihy Písně národní v Čechách (1842 – 1845), Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních (1863 – 1865), Prostonárodní české písně a říkadla (1864), Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských (1869).
Božena Němcová (1820 Vídeň – 1862 Praha): Spisovatelka a folkloristka. Knihy Národní báchorky a pověsti (1845 – 1848), Slovenské pohádky a pověsti (1856 – 1858). Josef Štefan Kubín (1864 Jičín – 1965 Praha): Spisovatel a folklorista. Knihy Pohádky z Kladska (1916), Kladské písničky (1925), Zlatodol pohádek (1948 – 1952). Jiří Horák (1884 Benešov u Prahy – 1975 Martin /Slovensko/): Etnograf, folklorista, jazykovědec. Knihy Český Honza (1940; soubor lidových pohádek), Naše lidová píseň (1946), Pohádky a písně Lužických Srbů (1959). Karel Plicka (1894 Vídeň – 1987 Praha): Československý fotograf, filmový dokumentarista a muzikolog. Mimořádně přispěl k zmapování slovenského folkloru. Knihy Český zpěvník (1946), Slovensko vo fotografii Karola Plicku (1949); dokumentární film Zem spieva (1933). Milena Hübschmannová (1933 Praha – 2005 Jižní Afrika): česká romistka. Knihy Romské pohádky (1973), Romane giľa: zpěvník romských písní (1999, se Zuzanou Jurkovou). Pohádka je tedy prozaický epický text, který líčí základní rysy skutečnosti pomocí nadpřirozených bytostí či jevů, případně prostřednictvím výmluvných, ustálených situací. Hlavním úkolem pohádek bylo objasnit žádoucí, mravnou povahu mezilidských vztahů v prostředí rodiny či obce. Smysl pohádek spočívá v přesvědčení, že absolutní mravní hodnoty dobra a spravedlnosti jsou klíčovým zdrojem i oporou kvalitních mezilidských vztahů. Nadpřirozené prvky a dějové zápletky v pohádce mají charakter symbolu: jsou konkrétním projevem abstraktních, obecných pojmů, vlastností i myšlenek. V pohádce zpravidla vystupuje kladný hrdina, vybavený ideálními vlastnostmi. Překonává překážky, které nakonec téměř vždy vedou ke šťastnému konci. Osobitý význam pohádek, jejich vypravování, obměňování i vnímání jsou posilovány a usnadňovány častým používáním ustálených motivů (čísla tři, sedm, dvanáct) i jazykových obratů: Bylo nebylo…; Za sedmero horami, sedmero řekami a sedmero lesy…; Nejstarší pohádky byly určeny dětem i dospělým. Vedl k tomu jejich symbolický charakter i např. skutečnost, že v minulých staletích lidé sociálně (společensky) dospívali dříve než dnes. Nejstarší a také nejrozsáhlejší ucelený soubor pohádek pochází z Blízkého východu a nazývá se Kniha tisíce a jedné noci (vznikla ve 3. – 14. století především v perském a arabském prostředí). Typologie (druhové třídění) pohádek rozeznává: Pohádky kouzelné (fantastické); 2. Pohádky zvířecí (O kouhoutkovi a slepičce, Brémští muzikanti); 3. Pohádky legendární (Jak Pán Ježíš a svatý Petr chodili po světě); 4. Pohádky novelistické (realistické; Chytrá horákyně; Lakomá Barka); 5. Pohádky moderní autorské (Karel Čapek: Devatero pohádek; Miloš Macourek: Mach a Šebestová). Pověst je prozaický epický text, který zpravidla s pomocí nadpřirozených či jinak fantaskních motivů líčí vysvětlujícím či ilustrujícím způsobem nějakou historickou událost, přičemž od pohádky se liší mj. jednodušším dějem, přesnými údaji místními i časovými, oslabeným mravním poselstvím a častou absencí ideálního hrdiny. Mnohé pověsti získaly písemnou podobu poměrně brzy, zejm. zásluhou kronikářů Pověsti lze třídit různými způsoby, např. na 1. Pověsti národní (o české kněžně Libuši a o Přemyslu Oráči), 2. Pověsti legendární (O svatém Prokopovi), 3. Pověsti lokální a regionální (O Bílé paní), 4. Pověsti etymologické (o původu místních názvů), 5. Pověsti erbovní a rodové (o původu a vývoji rodových či městských znaků – erbů a o historii významných rodů). Významní zapisovatelé pověstí: Kosmas (kolem 1100; Kronika Čechů), neznámý šlechtický autor kolem r. 1300 (Dalimilova kronika), Václav Hájek z Libočan (16. století: Kronika česká), Alois Jirásek (1851 – 1930; Staré pověsti české), August Sedláček (1843 – 1926; Sbírka pověstí historických lidu českého v Čechách, na Moravě a ve Slezsku), Adolf Wenig (1874 – 1940; Staré pověsti pražské), Ivan Olbracht (1882 – 1952; Ze starých letopisů).
