II. Přehled starší literatury A. Lidová slovesnost 1. Lidová kultura, folklor a lidová slovesnost / 2. – 3. Pohádky kouzelné / 4. Další druhy pohádek / 5. Pověsti / 6. Drobná lidová epika / 7. Drobné neepické útvary / 8. Lidové písně a lidové hry Po úvodních tematických celcích se budeme věnovat historickému průřezu literárního vývoje v Evropě a souvisejících oblastech. Zvláštní pozornost upřeme samozřejmě na literaturu českou. Ponoříme se do textů dávných časů, jejichž kultura, mentalita a vůbec způsob života se dosti lišily od dnešních poměrů. Abychom si tento úkol ulehčili, začneme těmi slovesnými díly, která se stále těší velké oblibě, přesto (nebo právě proto), že mají leckdy věkovité kořeny; konečně, s některými z nich jsme se potkali dávno předtím, než jsme poprvé překročili práh školy. 1. Lidová kultura, folklor a lidová slovesnost 1-A1 Lidová kultura; 1-B1 Karel Poláček: Židovské anekdoty; 1-A2 Folklor jako duchovní součást lidové kultury; 1-A3 Lidová slovesnost jako součást folkloru; 1-D Některá zajímavá data: Karel Poláček, Někteří sběratelé folkloru. 1-A1 Lidová kultura Již jsme se zabývali pojmem kultura (v kapitole I.A. Slovesnost a literatura). Mezi mnoha hledisky, podle nichž můžeme kulturní tvorbu třídit a členit, nás nyní bude zajímat způsob vzniku díla a otázka autorství. Vedle rozsáhlé tvorby profesionálních autorů, jejichž jména na nás čekají ve výstavních síních, na obalech kompaktních disků či na hřbetech knih, snadno najdeme i svébytnou oblast kultury lidové. Její vymezení prolíná jinými klasifikačními hledisky, takže se s lidovou kulturou setkáváme ve stavitelství, bydlení, oblékání, v oblasti zálib, zvyků, rodinných vztahů a samozřejmě v umělecké tvorbě. Pro lidovou kulturu jsou příznačné zejména tři prvky: 1. Anonymita tvůrců a otevřená existence díla: tento rys vyplývá především z toho, že uživatelé daného kulturního výtvoru jsou zároveň spolutvůrci. Tak vznikly například různé varianty lidových pohádek: vypravěči obohacovali či jinak upravovali daný příběh podle vlastního uvážení. 2. Typový základ tvorby: každý autor vytvořil své dílo tak, aby odpovídalo již existujícímu převládajícímu vkusu v dané kulturní oblasti. Individuální autorské experimenty jsou tedy vždy doplňovány zřetelem k typickým, osvědčeným a očekávaným náležitostem díla. 3. Vzájemný kontakt tvorby lidové a umělé: lidoví autoři se nechávali ovlivňovat výtvory umělými, tedy těmi, které vznikaly v prostředí specializovaných profesionálů. Na druhé straně se však právě tito profesionálové lidovou kulturou často inspirovali a dodnes inspirují. Dobrý příklad tu poskytuje české nábytkářství. Venkovští truhláři přejímali prvky z nákladného vybavení měšťanských domů a naopak napodobeniny třeba selských židlí jsou i v městských domácnostech populární dodnes. Zde bychom však měli připomenout, že lidová kultura vzniká v prostředí nejen venkovském, ale také městském. Ve městech se ovšem lidová tvorba soustřeďuje do těch vrstev obyvatelstva, které
jsou obdobou lidu venkovského a v nichž se již vyvinul široce sdílený kulturní vkus – lidové tvůrce tedy zpravidla nenalezneme mezi společenskými špičkami. 1-B1 Ukažme si na úvod drobný příklad z lidové tvorby textové: velmi populární tu jsou anekdoty. Je o nich známo, že k jejich autorství se nikdy nikdo nehlásí (jejich vypravěči nám nejvýše řeknou, že slyšeli dobrý vtip, ale nestane se, aby se někdo přiznal, že jej sám vymyslel). Anekdoty většinou chápeme jako drobné příběhy, které mohou svým komickým účinkem naplno zapůsobit jen v jedinečné, bezprostřední situaci. Jsou tedy šířeny ústním podáním a často si získávají více vděčných posluchačů, než kolik čtenářů má leckterá kniha. To však někdy podněcuje spisovatele, aby anekdoty sbírali a zapisovali jako sice nenápadné, ale nadčasové svědectví o době i prostředí svého vzniku. Karel Poláček (1892 – 1944/1945): Židovské anekdoty (1933) Pan Goldstein má velmi krásnou ženu. Jednou vzal jej jeho přítel stranou a pravil důvěrně: „Člověče, copak jseš slepý? Tvoje žena má čtyři milence!“ „Jak to, slepý?“ odvětil chladnokrevně pan Goldstein, „já se raději účastním dobrého podniku s dvaceti procenty, než špatného sto procenty.“ Karel Poláček, Židovské anekdoty, Praha 1991, s. 23. 1-C1 Otázky a úlohy 1. Zjistěte, kde je ve vašem blízkém okolí možné najít nějaký zajímavý příklad lidové kultury. Může se jednat o stavbu (nejen budovu, ale i třeba drobnou architekturu: zvoničku, kapličku apod.), píseň, masopustní zvyky atd. 2. Připomeňte si známé příklady ze světa umění, které jsou inspirovány lidovou kulturou. 3. Pokuste se objasnit jádro vtipu v Poláčkově anekdotě. 1-A2 Folklor jako duchovní součást lidové kultury Kulturu můžeme obecně dělit také na kulturu hmotnou a duchovní. a) Hmotná kultura zahrnuje ty lidské výtvory, které jsou trojrozměrné. Jedná se tedy o stavby, dopravní prostředky, nábytek apod. b) Ke kultuře duchovní náležejí výtvory, které hmotnou podobu vůbec nemají (např. způsob zdravení) nebo jejichž hmotná forma je druhotná (píseň lze zaznamenat na notový papír, ale její základní podobou je samotný zpěv). S rozdělením na hmotnou a duchovní sféru se setkáváme i v lidové kultuře. Slovem folklor pak označujeme duchovní oblast lidové kultury (anglicky folk-lore = lidové vědění). Ve folkloru jsou tedy zahrnuty: 1. lidová hudba
2. lidový tanec 3. lidové výtvarné umění 4. lidová slovesnost 5. lidové obřady, zvyky (obyčeje), názory na svět apod. 1-A3 Lidová slovesnost jako součást folkloru Celou skladbu kultury si tedy – se zřetelem k lidové slovesnosti – můžeme znázornit takto: umělá Kultura lidová
lidová hmotná
lidová duchovní = folklor
kultura umělecká: - lidová hudba - lidový tanec - lidové výtvarné umění - lidová slovesnost
kultura společenská: obřady, obyčeje...
Lidová slovesnost se pak člení na 4 žánrové skupiny: 1. Lidová próza: a) pohádky b) pověsti c) pověrečné povídky d) povídky ze života e) humorky f) anekdoty g) drobné neepické útvary (často na pomezí prózy a poezie): - přísloví - pořekadla - rčení - hádanky - pranostiky 2. Lidové písně: např. lidové písně taneční, koledy, ukolébavky apod. 3. Lidové hry: např. hry obřadní, obchůzkové, dětské, selské, loutkové. 4. Dětský folklór: částečně se prolíná s některými prvky předchozích tří skupin. Leckteré texty, zejména pohádky a písně, byly původně určeny především pro dospělé a teprve později se staly doménou dětí a mládeže. Existují ovšem i žánry typicky dětské: např. dětské hry a říkadla.
1-D Některá zajímavá data Karel Poláček (22. 3. 1892 Rychnov nad Kněžnou /nedaleko Hradce Králové/ – podzim /19. 10.?/ 1944 koncentrační tábor Osvětim v německém záboru Polska nebo jiný koncentrační tábor na začátku r. 1945) Český spisovatel a novinář. Pocházel z rodiny se židovskými kořeny, jeho otec měl obchod s koloniálním (smíšeným) zbožím. Absolvent gymnasia, během studií přesídlil do Prahy, původním povoláním úředník. Za První světové války byl v r. 1915 povolán do rakousko-uherské armády. Pak bojoval na frontách ruské a srbské: ocitl se i v srbském zajetí. Po poválečném návratu domů se začal systematicky věnovat literární práci. Maloměsto, jakým byl například jeho rodný Rychnov, a život středních vrstev se staly trvalým tématem jeho díla. Profiloval se jako humorista, satiricky (posměšně) líčil maloměstské charaktery (v jeho postavách se mnozí rychnovští rodáci poznávali), vyjadřoval však obecnější omezenost obyčejného člověka v soudobém městském prostředí. Hledal také její hlubší příčiny a nacházel je v povaze společenských poměrů. Poláček se seznámil s bratry Josefem a Karlem Čapkovými a ti mu pomohli úspěšně proniknout do novinářského prostředí. V letech 1921 – 1928 a 1933 – 1939 pracoval v redakci Lidových novin: jeho sloupky, fejetony a soudničky jsou oceňovány jako výstižné mikroportréty nejrůznějších lidských povah, profesí a prostředí. V podobném duchu se odvíjela také Poláčkova povídková tvorba, završená sérií úspěšných románů. Silnou zbraní Poláčkova psaní byl i přirozený, ale bohatý a dobře odposlouchaný živý jazyk. Poláček pracoval také pro jiné noviny (např. poté, co kvůli neshodám s šéfredaktorem opustil Lidovky, působil v letech 1928 – 1933 v Českém slově a do LN se vrátil až za jejich nového šéfa, spisovatele a novináře Eduarda Basse). Přispíval do různých časopisů a spolupracoval s filmaři. Někdy používal pseudonym (umělecké krycí jméno) Kočkodan. Patřil mezi pátečníky (pánskou společnost blízkou prezidentu Tomáši G. Masarykovi, která se pravidelně scházela v pražské vile bratří Čapků). Byl členem stolní společnosti Táflrunda v pražském Společenském klubu (náleželi do ní také novinář LN Ferdinand Peroutka, herec Hugo Haas aj.). V r. 1920 se oženil s pětadvacetiletou Adélou Herrmannovou, která byla již jeho studentskou láskou (jejich dcera Jiřina, narozena 1921, přežila Druhou světovou válku ve Velké Británii a v r. 1968 emigrovala podruhé, tentokrát do Kanady). Manželství bylo rozvedeno r. 1939, Poláčkovou přítelkyní se stala o 15 let mladší právnička Dora Vaňáková. Po začátku německé okupace Českých zemí (1939) byl Poláček jako občan židovského původu perzekvován (politicky pronásledován) a musel z Lidových novin odejít (poslední sloupky a soudničky mu zde vyšly r. 1939). Ještě publikoval román Hostinec U kamenného stolu, ovšem pod jménem výtvarníka Vlastimila Rady. V r. 1943 byli Karel Poláček s Dorou deportováni do koncentračního tábora
v Terezíně a odtud r. 1944 do koncentračního tábora Osvětim. Poláček byl umučen buď v Osvětimi na podzim 1944 nebo v dalším koncentračním táboře na začátku r. 1945. V koncentráku zahynuly také bývalá Poláčkova manželka Adéla a přítelkyně Dora. Ironií osudu zůstává, že ačkoli je Poláček dnešní české veřejnosti znám především jako autor veselé knížky o dětech z východočeského maloměsta Bylo nás pět, sám ji na knižních pultech nikdy neviděl: napsal ji za okupace a vyjít mohla až po skončení války. Některá díla: Románová tetralogie (čtyřdílný soubor) odehrávající se před 1. světovou válkou a za války: Okresní město (1936), Hrdinové táhnou do boje (1936), Podzemní město (1937), Vyprodáno (1939); autor zamýšlel pentalogii, ale poslední díl už nestihl dokončit; Další romány Dům na předměstí (1928; stejnojmenný film 1933: režie Miroslav Cikán, hrají Hugo Haas, Hana Vítová, Antonie Nedošínská), Muži v offsidu: Ze života klubových přívrženců (1931; již v témže roce filmový přepis: režie Svatopluk Innemann, hrají Hugo Haas, Jindřich Plachta, Eman Fiala, Jiřina Štěpničková, Theodor Pištěk), Hlavní přelíčení (1932), Michelup a motocykl (1935), Hostinec U kamenného stolu (1941, pod jménem Vlastimila Rady, který knihu také ilustroval; velký úspěch – do r. 1943 celkem 3 vydání; natáčení filmového přepisu dokončeno 1948: režie Josef Gruss, hrají Jiřina Šejbalová, Růžena Šlemrová, Stanislav Neumann, Saša Rašilov, Svatopluk Beneš, Rudolf Hrušínský); Knížky pro děti Edudant a Francimor (1933, ilustroval Josef Čapek; animovaný televizní seriál krátkometrážních, večerníčkových filmů Z deníku žáka III. B aneb Edudant a Francimor, 1993: režie Jaroslava Havettová, mluví Milan Šteindler), Bylo nás pět (vznik asi 1939 – 1943, vyšlo 1946; úspěšná rozhlasová četba na pokračování z r. 1953: četl František Filipovský; televizní seriál 1994 velmi volně podle knižní předlohy: režie Karel Smyczek, hrají Adam Novák, Oldřich Navrátil, Dagmar Veškrnová); Povídkové soubory Povídky pana Kočkodana (1922), Lehká dívka a reportér (1926), Povídky israelského vyznání (1926); Sbírka Židovské anekdoty (1933); Námět k filmu U nás v Kocourkově (1934: režie Miroslav Cikán, hrají Jan Werich, Jindřich Plachta, Václav Trégl, Zdeňka Baldová, Světla Svozilová); Výbory novinářských textů Soudničky (1999), Povídky, sloupky, fejetony (2001); Deník Se žlutou hvězdou (Deník z roku 1943) (1959). Někteří čeští sběratelé folkloru Z jejich folkloristických děl jsou uvedena jen některá, pro stručnost nerozlišujeme díla jedno- a vícesvazková. František Ladislav Čelakovský (1799 Strakonice – 1852 Praha): Básník a překladatel, vysokoškolský profesor. Knihy Slovanské národní písně, Mudrosloví národu slovanského ve příslovích. František Sušil (1804 Nový Rousínov /dnes Rousínov; u Brna/ – 1868 Bystřice pod Hostýnem /u Přerova/): Český katolický kněz a folklorista, sběratel moravských a slezských lidových písní. Kniha Moravské národní písně s nápěvy do tekstu vřaděnými (1835 – 1860). Karel Jaromír Erben (1811 Miletín /u Dvora Králové nad Labem/ – 1870 Praha): Básník, folklorista a historik. Knihy Písně národní v Čechách (1842 – 1845), Sto prostonárodních
pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních (1863 – 1865), Prostonárodní české písně a říkadla (1864), Vybrané báje a pověsti národní jiných větví slovanských (1869). Božena Němcová (1820 Vídeň – 1862 Praha): Spisovatelka a folkloristka. Knihy Národní báchorky a pověsti (1845 – 1848), Slovenské pohádky a pověsti (1856 – 1858). František Bartoš (1837 Mladcová /dnes součást Zlína/ – 1906 tamtéž): Etnograf (národopisec), folklorista, jazykovědec. Knihy Nové národní písně moravské s nápěvy do textu vřaděnými (1882), Sto lidových písní českoslovanských s rozbory a výklady (1903). Josef Štefan Kubín (1864 Jičín – 1965 Praha): Spisovatel a folklorista. Knihy Pohádky z Kladska (1916), Kladské písničky (1925), Lidové humorky (1948), Zlatodol pohádek (1948 – 1952). Jiří Horák (1884 Benešov u Prahy – 1975 Martin /Slovensko/): Etnograf, folklorista, jazykovědec. Knihy Český Honza (1940; soubor lidových pohádek), Naše lidová píseň (1946), Pohádky a písně Lužických Srbů (1959). Karel Plicka (1894 Vídeň – 1987 Praha): Československý fotograf, filmový dokumentarista a muzikolog. Mimořádným způsobem přispěl k zmapování slovenského folkloru. Knihy Český zpěvník (1946), Slovensko vo fotografii Karola Plicku (1949); poetický dokumentární film Zem spieva (1933). Jan Seidel (1908 Nymburk – 1998 Praha): Český hudební skladatel. Upravoval české vánoční koledy. Kniha Národ v písni (1940 – 1945). Odolen Smékal (1928 Olomouc – 1998 Praha): indolog a československý diplomat v Indii. Kniha indických lidových vyprávění i pohádek Nejkrásnější zahrada (1967; s Jiřím Markem). Milena Hübschmannová (1933 Praha – 2005 Jižní Afrika): česká romistka. Knihy Romské pohádky (1973), Romane giľa: zpěvník romských písní (1999, se Zuzanou Jurkovou).
2. – 3. Pohádky kouzelné 2-3-A1 Pohádky: definice, vznik a nejstarší dochované texty; 2-3-B1 Bratři Jacob a Wilhelm Grimmové a nejstarší podoba evropských pohádek; 2-3-A2 Pohádky kouzelné; Božena Němcová: Princ Bajaja; Karel Jaromír Erben: Zlatovláska; 2-3-D Některá zajímavá data: Jacob a Wilhelm Grimmové; Božena Němcová (1. část): Babička a Barunka. 2-3-A1 Pohádky: definice, vznik a nejstarší dochované texty Samotné slovo pohádka získalo dnešní význam před necelými dvěma staletími. Je odvozeno od slovesa hádat, které kromě svých dosud živých významů znamenalo původně též pronášet své mínění nebo předpovídat (staroindické slovo gádati = tvrdit, hádat). Teprve v 19. století pronikl do českého jazyka prostřednictvím polštiny (gadać = mluvit, vyprávět, tlachat; pogadka = povídání) význam pohádka = druh příběhu. Pohádce nejprve konkurovalo označení báchorka. Historie tohoto slova je prastará. Na počátku stojí praindoevropský slovní základ bha- (později ba-), znamenající hlas, mluvu (srovnejme s tím název významného staroindického literárního díla Bhagavadgíta = Zpěv vznešeného). Ostatně slovo báseň znamenalo ve staré češtině výmysl. Pohádka je tedy prozaický epický text, který líčí základní rysy skutečnosti pomocí nadpřirozených bytostí či jevů, případně prostřednictvím výmluvných, ustálených situací. Nadpřirozené prvky a dějové zápletky mají charakter symbolu: jsou konkrétním projevem abstraktních, obecných pojmů, vlastností i myšlenek. V pohádce zpravidla vystupuje kladný hrdina, vybavený ideálními vlastnostmi. Překonává překážky, které nakonec téměř vždy vedou ke šťastnému konci. Doba ani prostředí děje většinou nebývají v pohádkách blíže upřesněny. Smysl pohádek spočívá v přesvědčení, že absolutní mravní hodnoty dobra a spravedlnosti jsou klíčovým zdrojem i oporou kvalitních mezilidských vztahů. Osobitý význam pohádek, jejich vypravování, obměňování i vnímání jsou posilovány a usnadňovány častým používáním ustálených motivů (čísla tři, sedm, dvanáct) i jazykových obratů: Bylo nebylo…; Za sedmero horami, sedmero řekami a sedmero lesy…; srovnejme s tím zahajovací formuli u pohádek anglických (Once upon a time…), ruských (Žil/a/ byl/a/ = Жил/a/ был/a/), německých (Es war einmal…). Nejstarší pohádky byly určeny dětem i dospělým. Vedl k tomu jejich symbolický charakter i např. skutečnost, že v minulých staletích lidé sociálně (společensky) dospívali dříve než dnes. Hlavním úkolem pohádek bylo objasnit žádoucí, mravnou povahu mezilidských vztahů v prostředí rodiny či obce. V existenci nadpřirozených bytostí i jevů původně věřili také dospělí vypravěči i posluchači. Až zhruba v 18. století se hlavními adresáty pohádkového žánru stávají děti. A teprve v této době vznikají ve větší míře písemné záznamy pohádkových vyprávění. Nejstarší a také nejrozsáhlejší ucelený soubor pohádek se nazývá Kniha tisíce a jedné noci (arabsky Kitáb alf laila wa-laila). V ústní formě vznikaly nejstarší z těchto pohádek patrně již od 3. století, celá sbírka se zhruba ustálila v 8. – 12. století a písemnou podobu získala v úplnosti ve 14. století. Nejstarší vrstva souboru, který čítá několik set příběhů, vznikla patrně v Íránu (Persii) za vlády dynastie Sásánovců, v pohádkách jsou však zřejmé i staré vlivy indické a novější arabské; v některých příbězích vystupuje historicky významný arabský vládce (chalífa) z Bagdádu, Hárún ar-
Rašíd (žil kolem r. 800), jako příklad moudrého panovníka. Hlavní postavou rámcového příběhu je královna Šahrazád, která vypráví svému manželovi králi Šahrijárovi nespočetné pohádky, aby ukrotila jeho nespravedlivý hněv (tisíc a jedna znamená více, než je možné spočítat). Překlady sbírky do evropských jazyků existují od počátku 18. století. Nejznámějšími pohádkami Tisíce a jedné noci jsou: Vypravování o ´Alím Babovi a čtyřiceti loupežnících, Vypravování o ´Alá´addínovi a kouzelné lampě, Vypravování o Sindibádu Námořním, Vypravování o barvíři Abú Kírovi a holiči Abú Sírovi. V českém prostředí vyšla Tisíc a jedna noc v úplnosti několikrát, naposledy v letech 2001 – 2002. Z výborů přizpůsobených dětskému čtenáři jsou nejznámější úpravy Františka Hrubína (1956; ilustrace Jiří Trnka), Eduarda Petišky (1971, nově zpracováno 1986) a Vladimíra Hulpacha (2006; ilustrace Hedvika Vilgusová). Z oblíbených evropských pohádek byly nejprve zapsány (ve Francii) Červená Karkulka, Šípková Růženka, Kocour v botách, Popelka (již r. 1697). Původní podoba pohádek odpovídala převaze dospělého živlu mezi vypravěči i posluchači. Najdeme tu neuhlazené popisy násilí a např. v Tisíci a jedné noci také řadu erotických prvků. Zapisovatelé pohádek v 18. století se snažili texty upravit tak, aby odpovídaly žádoucímu vkusu dětského publika. Začaly také vznikat pohádky umělé, patřičně uhlazené a mravoučné, které pak zpětně ovlivňovaly samotné vypravěče i zapisovatele. Zlatý věk sběratelů lidových pohádek nastal v 19. století. Průmyslová revoluce tehdy vedla ke stěhování mnoha venkovských lidí do měst, což narušovalo rodinné vazby, a pohádky představovaly pouto, které mělo tento trend oslabit. Navíc se profesionální spisovatelé sblížili se světem venkova a získali tak příležitosti k zapisování lidové slovesnosti. Mezi jejími vypravěči však byly často zmiňované selské babičky v zřetelné menšině. Nejhojněji vyprávěli putující řemeslníci, vojáci, tuláci, ale také sečtělí měšťané, kteří se často inspirovali také tištěnými knihami. Proto není dosud jednoznačně vysvětleno, proč různé, často i vzdálené národy mají některé pohádky společné. Snad obdobné životní podmínky vedly ke vzniku podobných dějových osnov, přičemž podrobnosti se začaly sjednocovat až díky putujícím vypravěčům. 2-3-B1 Bratři Jacob a Wilhelm Grimmové a nejstarší podoba evropských pohádek Mezi sběrateli pohádek dosáhli největšího významu i proslulosti němečtí bratři Grimmové, Jacob (1785 – 1863) a Wilhelm (1786 – 1859). Byli významnými jazykovědci, kteří výrazně ovlivnili dnešní podobu němčiny. Věnovali se však také lidové slovesnosti. Stanovili si za úkol zapsat pohádky co nejvěrněji. Jejich pohádkové knihy nám tedy poskytují dobrou představu o původní podobě pohádek, a to i přesto, že v pozdějších vydáních oba sběratelé přece jen poněkud ustoupili požadavkům umělé literatury i nárokům dobově chápané křesťanské morálky. Pro ilustraci vyberme mezi pohádkami bratří Grimmů jednu z těch drsnějších. Jacob a Wilhelm Grimmové: Z pohádek o užovce (1812 – 1815) Jednomu dítěti dávala maminka každé odpoledne misku mléka a šišku bílého chleba k nalámání. Dítě si vždycky odneslo misku na dvůr a tam jedlo. A den jak den, jakmile se pustilo do jídla, vylezla ze skuliny ve zdi užovka, připlazila se až k misce, sklopila hlavu a jedla zároveň s dítětem. Děcko mělo radost, a když se někdy stalo, že užovka hned nepřišla, volávalo na ni: „Pojď se napít, hádečku!“
Užovka se na zavolání také vždy připlazila a začala si na mlíčku pochutnávat. Byla vděčná. Přinášela dítěti z tajného pokladu rozličné krásné věci, lesklé kamínky, perly i zlaté hračky. Pila jen čisté mléko, drobty nechávala. To se dítěti nelíbilo. Jednou se rozzlobilo, popadlo lžičku, uhodilo užovku mírně po hlavě a začalo jí domlouvat: „Což, užovko, což má malá, už jsi se mnou ochutnala? Pusť se do svých drobečků, pochutnej si na mlíčku!“ Matka stála v kuchyni, zaslechla, že dítě s někým mluví, a když viděla, že dítě bije lžičkou hada, popadla poleno a užovku zabila. Od té doby se s dítětem stala změna. Dokud s ním užovka jídávala, bývalo vždycky veselé, ruměné a baculaté a rostlo jako z vody. Ale teď začalo blednout, hubnout, chřadnout a zanedlouho začal v noci okolo domu poletovat a houkat sýček a červinka sbírala lupínky a větve na věneček; za pár dní bylo dítě na márách. Poznámky a vysvětlivky: červinka (správněji: červenka) – drozdovitý pták, hnízdí při zemi v hustých porostech; máry – pohřební nosítka; sýček – menší sova, hnízdí v blízkosti lidských obydlí, bývala považována za zvěstovatele tragických událostí. Jacob a Wilhelm Grimmové, Pohádky, Praha 1988, s. 168. Přeložila Jitka Fučíková. Nepatrně jazykově upraveno. 2-3-C1 Úloha Objasněte téma (hlavní myšlenku) pohádky o užovce. Pokud se chcete přiblížit ke skutečné interpretaci textu, můžete postupovat podle následujících bodů: Věnujte se vzájemným vztahům všech tří postav. Jaký konflikt se skrýval ve vztahu matky k dítěti? Co zpravidla představuje had pro lidi a proč? Co v uvedené pohádce znamenají poklady, jež užovka dítěti přinášela? Před jakými povahovými vlastnostmi či způsoby jednání pohádka varuje? Kde všude v pohádce vystupuje nadpřirozeno? 2-3-A2 Pohádky kouzelné Typologie (druhové třídění) pohádek rozeznává: 1. Pohádky kouzelné (fantastické); 2. Pohádky zvířecí; 3. Pohádky legendární; 4. Pohádky novelistické (realistické); 5. Pohádky moderní autorské. Pohádky kouzelné tvoří nejrozsáhlejší podskupinu pohádek a jsou také často považovány za pohádky nejstarší. Základem děje je vítězství dobra nad zlem, slabšího nad silnějším. Nadpřirozené bytosti či rekvizity mohou vystupovat na obou stranách tohoto konfliktu a představují jednotlivé nadosobní síly ve světě. Nadpřirozené bytosti mají podobu zcela specifickou (osobitou) (draci, skřítci, víly), blízkou podobě lidské (čarodějnice, kouzelný dědeček) nebo zvířecí (liška Ryška, oslíček Otřes se).
Hrdina prochází náročnými, vystupňovanými zkouškami, v nichž zvítězí, jestliže prokáže pevné mravní zásady. Častý (ale jak jsme poznali, nikoli bezpodmínečně nutný) šťastný konec, nabízející bezpečí a úlevu, chce být protiváhou komplikované a rozporuplné skutečnosti. Obliba motivu proměny svědčí o snaze lidových autorů ulehčit svým posluchačům od pocitů úzkosti z okolního světa: stírá se hranice mezi beznadějí a doufáním, mezi živým a neživým, člověkem a přírodou, skutečností a výmyslem. Časoprostor kouzelné pohádky odpovídá představám o středověkém prostředí rytířském nebo o raně novověkém prostředí venkovském. 2-3-B2 Božena Němcová (1820 – 1862): Princ Bajaja (1846 – 1847) Mladý král se musel s manželkou svou rozloučit a odebrati se do boje. Nedlouho po jeho odjezdu porodila královna dvojčata, oba syny. Bylo radovánek po celé zemi až nebylo možná a hned se vypravili poslové, kteří radostnou zprávu králi donésti museli. Chlapci byli zdrávi a rostli jak buci; než ten, co byl o nějaké okamžení starší, měl se lépe k světu než druhý a tak zůstali, i když trochu povyrostli. Starší byl vždy jen na dvoře, běhal, skákal a sápal se na koníka, jenž s ním byl stejného stáří. Druhý ale nejraději po měkkých kobercích hopkal, okolo matky se batolil a jinam nevyšel, leč s ní do zahrady; proto také máti prvnímu nepřála, a mladší zůstal jejím mazánkem. Bylo chlapcům sedm let, když se král z boje navrátil a s nevýslovnou radostí matku i děti k srdci přivinul. „Který je přece starší z nich a který mladší?“ ptal se otec královny. Ta myslíc, že se ptá manžel proto, by věděl, který má býti nastávajícím králem, podstrčila svého mazánka za staršího. Král miloval sice své děti stejnou mírou, ale když přišli do mládeneckých let, slyšel přece starší jmenovati mladšího budoucím králem a to mu bylo líto tak, že ho život doma omrzel a on jen do světa toužil. Jedenkráte si svou bolest a litost malému koníkovi stěžoval a povídal mu, že by nejraději z domu pryč. Tu mu odpoví kůň lidským hlasem: „Když se ti doma nelíbí, jdi do světa, ale bez otcova dovolení nechoď ani krok. Radím ti však, abys nebral žádného s sebou a na jiného koně nesedal, než na mne. Bude to k tvému štěstí.“ Princ se podivil, že mluví kůň lidským hlasem, a ptal se ho, jak to přichází. Koník mu odpověděl: „Na to se mne neptej; já chci býti tvým ochrancem a rádcem, dokud mne poslouchati budeš.“ Princ získá rodičovské svolení a s koníkem vyrazí do světa. Tu se uhnul koník z dráhy, klusal přes pole až k jedné skále, která stála nedaleko pěkného lesíka, a když tam přijeli, kopnul nohou do skály, ona se otevřela a oni vjeli dovnitř. Byla to pěkná pohodlná stáje. „Nyní mne tady necháš,“ řekl koník k princovi, „a sám půjdeš do blízkého města ke dvoru; musíš se vydávat ale za němého. Král tě do služby přijme, měj se ale na pozoru, ať se nepodřekneš. Když budeš něco potřebovat, nechť je to cokoliv, přijď ke skále, třikráte zaklepej a skála se ti otevře.“ Princ si pomyslil: můj koník je tak moudrý, on jistě ví, k čemu mi to poslouží; vzal své šaty a šel. Přišel do sídelního města, které bylo nedaleko skály, a dal se u krále ohlásit. Král vida, že je němý, slitoval se nad jeho mladostí a podržel ho u sebe. Brzy však viděl, že jej může velmi dobře ke všemu řízení potřebovat. Ať bylo v zámku co bylo, on věděl ve všem rady a celý den po zámku běhal a šukal. Potřeboval-li král písaře,
nebylo nad něj šikovnějšího. Všichni ho měli rádi, ale že byl němý a na všecko jen „ba-jaja“ odpověděl, zůstalo mu to jméno Bajaja, že ho potom žádný jinak nejmenoval. Král měl tři dcery, jednu krásnější než druhou. Nejstarší se jmenovala Zdoběna, druhá Budinka a ta nejmladší Slavěna. U těch tří dívek byl Bajaja nejradší a také měl dovoleno s nimi třebas celý den pobýti. Vždyť byl němý, k tomu tváře smědé až strach a nosil jedno oko zavázané; mohl-li král mysliti, že by se které princezně zalíbil. Princezny ho ale přece měly rády a všude musel s nimi chodit. On jim vil věnce, přinášel kytice, svíjel zlaté nítě, kreslil ptáky a rozličné květiny k vyšívání a to se jim líbilo. Té nejmladší ale sloužil nejraději, a co pro ni udělal, bylo vždy nejkrásnější, takže ji sestry v žertu škádlily. Slavěna byla učiněná dobrota a nechala si vše od sester líbit. Idyla netrvá dlouho. Do skal nedaleko města přilétnou tři draci: devítihlavý, osmnáctihlavý a sedmadvacetihlavý. Již kdysi pustošili celou zem a zoufalý král jim tehdy pro budoucnost slíbil své dcery, které byly ještě dětmi. Draci tenkrát odlétli, ale nyní se vracejí a strašným řevem žádají všechny tři dívky pro sebe. Zámek i město jsou potaženy černým suknem na znamení smutku, král je zoufalý, jeho dcery, bledé a v černých šatech, pláčou a Bajaja hledá pro ně pomoc u svého koníka ve skále. Pohladil koníkovi lesklou hřívu, políbil mu bílou lysu a řekl: „Koníku milý! Nyní jdu k tobě o radu, a pomůžeš-li mně, budu navždy šťasten.“ Nato začal koníkovi vše, co se v zámku událo, vypravovat. „O tom o všem vím,“ odpověděl koník, „a proto jsem tě sem přivedl, abys princeznám pomohl. Zejtra časně zrána sem přijď a já ti ostatní povím.“ S velkou radostí běžel Bajaja k zámku a mnohý mu to mohl za zlé pokládati, že je tak vesel; ale na štěstí ho nikdo neviděl. Celý den nevyšel z princezniných pokojů a všelicos vymýšlel, jak by je poněkud potěšil, což se mu ale nepodařilo. Druhý den ráno ještě za soumraku byl již u skály. Koník ho přivítal a řekl: „Nyní zdvihni pod mým žlabem kámen; a co tam najdeš, to vyndej.“ Bajaja s ochotností poslechl a vyndal z díry, která pod kamenem skryta byla, velkou truhlu. Koník mu poručil, aby ji otevřel, a když i to učinil, vytáhl troje krásné šaty, meč a uzdu na koně. Jedny šaty byly červené, stříbrem a diamanty vyšívané, a co na nich pevného, bylo z lesklého ocele; k tomu bílý a červený chochol. Druhé byly celé bílé, zlatem vyšívané, a brnění a přílbice ze zlata; chochol bílý. Třetí byly ale světlomodré, stříbrem, diamanty a perlami bohatě vyšité; k tomu bílý a modrý chochol. Ke všem třem byl jediný meč, jehož pošva se drahým kamením jen svítila, tak jako uzda na koně. „Ty troje šaty jsou tvoje, napřed ale vezmi ty červené.“ Bajaja se přistrojil, připjal si meč a uzdu hodil koni přes hlavu. „To ti povídám, nesmíš se báti a se mne slézti. Jen sekej do té potvory a spolehni se na svůj meč.“ Tak přikazoval koníček, když vyjížděl ze skály. Zatím bylo v zámku smutné loučení a zástup lidstva vyprovázel ubohou Zdoběnu z města. Již byli nedaleko osudného místa, princezna slezla, a když viděla, že má jíti ke skále, padla ve mdlobách na zem. Tu letí zdálí kůň a na něm sedí rytíř s červeným a bílým chocholem. Přijeda až k nim, poručil, aby se lidé odstranili, princeznu odvedli a jeho nechali samotného. S jakou radostí každý ten rozkaz vyplnil, to si můžeme pomyslit; ale princezna nechtěla odejít, ona se chtěla dívat, jaký to konec vezme. Sotva vstoupili na jeden vrch, již se třesením skála otevřela a devítihlavý drak vylezl ven, ohlížeje se po své kořisti. Tu přiskočí na koníku Bajaja, vytáhne meč a jedním rázem utne tři hlavy. Drak se svíjel, plil oheň a házel sebou, až mu jed daleko široko stříkal, ale princ toho nedbal, sekal, až mu všech devět hlav usekal, ostatní dodělal koník kopytami. Když drak zahynul, obrátil se princ a ujížděl, odkud přijel.
Zdoběna tedy ani nestačila svému zachránci poděkovat a stejně se dělo i druhý den s Budinkou, pro jejíž záchranu Bajaja – tentokrát ve zbroji s bílým chocholem – zabil draka s osmnácti hlavami. Vždy se však stačil přestrojit a potají vrátit do zámku. Když se princezna do zámku vrátila, litovali všickni, že udatnému rytíři svou vděčnost prokázati nemohou. „Já vím, sestry,“ řekla Slavěna, když byly pohromadě, „vy jste rytíře neprosily. Ale já před něho kleknu a tak dlouho budu žádat, aby se mnou šel, až to učiní.“ „Co se směješ, Bajajo?“ ptala se Zdoběna, vidouc usmívající tvář němého. Ale Bajaja začal skákat po pokoji a dával na srozuměnou, že se těší na toho rytíře. „Blázne, ještě tu není,“ odpověděla Zdoběna. Třetí den byla vyvezena Slavěna, a tenkráte sám král s ní jel. Srdce se nebohé hrůzou třáslo, když pomyslila, nepřijede-li vysvoboditel, že bude draku dána. V tom okamžení strhnul se radostný křik, že rytíř jede. Tak jako první dva draky, zabil Bajaja i třetího, ač on i kůň jeho mdlobou div neklesli. Tu přistoupil král i Slavěna a prosili rytíře, by s nimi do hradu jel, což on nikterak učiniti nechtěl. Slavěna klekla před ním a chopíc se jeho roucha, prosila tak snažně, tak líbě, že princovi srdce tlouklo. Vtom sebou koník trhl a již nebylo rytíře vidět. Smutna, že se nemůže svému vysvoboditeli odměnit, vracela se Slavěna s otcem domů. Všickni mysleli, že přivedou rytíře, ale naděje opět je zklamala. Nyní byli zase všickni šťastni! To ale netrvalo dlouho a nový zármutek jim nastal. Jednoho dne dostal král vyzvání od sousedního krále k válce. Ulekl se toho král velice, neboť věděl, že je soused mnohem silnější. Hned tedy rozepsal listy a poslové se rozlítli na vše strany, by sezvali knížata a velké pány ke královskému dvoru na sněm. To se stalo v rychlosti a panstvo se sjelo co nevidět. Král jim svou stížnost přednesl a o pomoc je prosil, podávaje za odměnu své dcery. Kdož by se byl za takovou odměnu zdráhal? Všickni se rozjeli a slíbili, že se v určitý den s vojsky svými dostaví. Nyní se chystalo vše k boji a král sám chtěl své vojsko do pole vésti. Válka vypukla s nebývalou krutostí. Královo vojsko sláblo, až nastal den rozhodující bitvy. To se však již Bajaja vytratil ze zámku a spěchal do skály ke svému koníkovi. Celou noc dával král rozkazy a vypravil také posly k dcerám s nařízením, co se státi má, kdyby prohráli. Ráno se odevzdali do ochrany Boží a stavěli se v šiky. V tom okamžení zavzněly trouby, zbraně začaly řinčet, střely lítat, a křik a lomoz se rozléhal po šírém údolí. Tu se octne mezi nepřáteli jinoch v bílých šatech, zlaté přílbici s bílým chocholem. Seděl na malém koni a v ruce držel ohromný meč, kterým tak nerázně do nepřátel sekal, že nemyslili jináče, než že to zlý duch kyjem do nich mlátí. Tu se vzpamatovalo i královské vojsko a statnému hrdinovi po boku se postavilo. Vkrátce couvali nepřátelé, a když bílý rytíř jich vůdce zabil, rozprášili se jako stádo bez pastýře. Král se s vojskem vrátil domů jako vítěz. Když slyšely princezny, že jich vysvoboditel opět otci v boji pomohl, nerády svolily k tomu, státi se manželkami knížat, neboť se domnívaly, že by mohl přece rytíř pro některou přijíti. Ovšem nevěděla žádná, je-li hezký nebo ne, protože ho v tváři neviděly, ale každá si jej malovala jako anděla. Král byl na rozpacích, jak to má s odměnou vyvésti. Každý z knížat pomáhal mu, co síla postačovala, a všichni se ve válce statečně drželi. Komu dcery dáti? I vymyslil si jeden prostředek,
kterým by všem vyhověl, a potom vešel ke knížatům, řka: „Přátelé milí! Já řekl, kteří mně nejvíce pomáhati budou v té válce, těm že moje tři dcery za manželky dám. Vy jste mi ale všickni věrně pomáhali, a proto chci takto učinit, bych žádnému neukřivdil. Postavíte se do řady a moje dcery shodí s balkonu dolů každá zlaté jablko; ke komu se to jablko dokotálí, ten se stane manželem té princezny. Jste s tím spokojeni?“ Všickni že ano. Král to oznámil princeznám a ty s tím musely býti též spokojeny, by nenechaly otce v hanbě. Skvostně se přistrojily, každá vzala do ruky zlaté jablko a šla na balkon, pod nímž stáli v řadě knížata a páni. Mezi diváky zrovna u samých ženichů stál Bajaja. Nejdříve hodila jablko Zdoběna; kotálelo se, kotálelo, a zrovna k nohoum němého. Ale Bajaja se uhnul, a ono se kulilo k jednomu hezkému knížeti, který je s radostí zdvihl a ze řady vystoupil. Nyní hodila Budinka a jako dříve kotálelo se i druhé k nohoum Bajajovým; ale zase je němý tak šikovně odmrštil, že se zdálo rovnou cestou běžeti k druhému sličnému pánu, který je zdvíhl a s toužebností k balkonu na hezkou nevěstu pohlížel. Nyní házela Slavěna; ale tenkráte se Bajaja jablíčku neuhnul, nýbrž s radostí je zdvíhl, běžel nahoru, před princeznou klekl a její ruku líbal. Ale ona se mu vytrhla, utekla do svých pokojů a hořce plakala, že si musí vzíti němého. Král se zlobil, knížata reptali, ale co se stalo, stalo se a nedalo se napravit. Nato byla hostina a po hostině mělo býti rytířské potýkání, při kterémž měla dávat ceny jedna nevěsta. Při hostině seděla Slavěna jako zaražená a slova nepromluvila; ženicha Bajaju nebylo viděti a král myslil, že snad pohněván utekl. Všickni nebohou litovali, a chtíce ji trochu z toho vyraziti, prosily, by ona ceny rozdávala. Slavěna konečně svolila. Již seděli páni okolo zábradlí, již se sokové potýkali a jeden druhého přemáhal, tu oznamuje hlásný, že stojí venku rytíř na malém koni, žádaje, aby byl ke hře připuštěn. Král kynul, že ano. Tu vjede na plan rytíř v modrém a stříbrném šatu, na stříbrné přílbici bílý a modrý chochol. Princezny by byly málem vykřikly, vidouce postavu a koně statného vysvoboditele. Rytíř se poklonil paním a začal se s knížaty potýkat; ale co jich bylo, on je všecky přemohl a zůstal sám vítězem. Slavěna sešla k němu a nesla zlatý pás. Rytíř se před ní na kolena snížil a ona mu pověsila na krk pás, který sama vyšívala. Ruce se jí třásly a tváře jí hořely; i nevěděla, zdali slunce tak pálí, anebo ohnivé zraky krásného rytíře. Oči sklopíc, slyšela jen sladká slova: „Nevěsto krásná, ještě dnes tě uhlídám.“ Král a obě nevěsty sešli dolů, by rytíře zadrželi a jemu za vše se odsloužili. Ale on políbil v letu Slavěně ruku a vtom zmizel. Ta myslila na slova, které jí pošeptal. Zase byly hody, a jen Slavěna seděla ve svém pokoji a nechtěla mezi hosti. Měsíc vysvítil a od skály nesl koník naposled svého pána. Když ho donesl až k hradu, skočil Bajaja dolů, políbil mu krk a lysu a koník mu zmizel s očí. Nerad ztratil náš rytíř věrného přítele, ale za to ho čekala sladší náhrada. Zamyšlena seděla Slavěna a myslila, že již sotva rytíř přijde; tu otevře panna dvéře a povídá, že chce Bajaja s princeznou mluvit. Slavěna neodpověděla a hlava jí sklesla do polštářů. Vtom ji vezme někdo za ruku, ona zvedne hlavu a vidí před sebou krásného hrdinu, svého vysvoboditele. „Hněváš se na tvého ženicha, že se před ním skrýváš?“ ptal se Bajaja. „Proč se mne na to ptáš, vždyť nejsi můj ženich,“ šeptala Slavěna. „Jsem, panno, před tebou stojí němý Bajaja, který tobě kytky vázal, od smrti vysvobodil tebe i tvé sestry a otci ve válce pomohl. Já jsem tvůj ženich!“ Že se Slavěna na něho nehněvala, mohl by každý ujistit. Za hodnou chvíli potom rozlítly se dvéře u hodovní síně a do nich vkročí Slavěna s rytířem v bílém šatu a zlaté přílbici, představujíc ho otci co svého ženicha, němého Bajaju! Otec se radoval, hosté se divili a sestry po očku hleděly. Teprv nastala pravá veselost a pilo se na zdraví zasnoubenců až do bílého rána. (…)
Božena Němcová, Národní báchorky a pověsti, II, Praha 1950, s. 136 – 146. Poznámky a vysvětlivky: lysa – lysina; plít – plivat; pošva – pochva; smědý – snědý, tmavohnědý; šukat – účelně se pohybovat z místa na místo (porovnej: polsky szukać i německy suchen = hledat). 2-3-C2-1 Otázky a úlohy Charakterizujte princeznu Slavěnu. Kolik jí může být let? Jaké má povahové vlastnosti? Jak se chová k Bajajovi a o čem její chování svědčí? Proč je vylíčena právě takto? K jakému čtenářstvu (z jakého prostředí a z jaké společenské vrstvy) se pohádka obrací? 2-3-B3 Karel Jaromír Erben (1811 – 1870): Zlatovláska (asi 1844) Byl jeden král, a byl tak rozumný, že i všem živočichům rozuměl, co si povídali. A poslouchejte, jak se tomu naučil. Přišla k němu jednou nějaká stará babička, přinesla mu v košíku hada a povídá, aby si ho dal ustrojit; když ho sní, že bude všemu rozumět, co které zvíře v povětří, na zemi i ve vodě mluví. Tomu králi se to líbilo, že bude umět, co nikdo neumí, dobře babičce zaplatil a hned poručil sloužícímu, aby mu tu rybu k obědu připravil: „Ale,“ prý, „ať jí ani na jazyk nevezmeš, sic mi to svou hlavou zaplatíš!“ Jiříkovi, tomu sloužícímu, bylo divné, proč mu to král tak tuze zapověděl. „Jakživ jsem takové ryby neviděl,“ povídá sobě sám, „vypadá zrovna tak jako had! A jaký by to byl kuchař, aby ani neokusil, co strojí?“ Když to bylo upečeno, vzal kouštíček na jazyk a pochutnával. Vtom slyší kolem uší něco bzučet: „Nám taky něco! nám taky něco!“ Jiřík se ohlíží, co to? a nevidí než několik much, co v kuchyni lítaly. Tu zas venku na ulici někdo siplavě volá: „Kampák? kampák?“ A tenčí hlasy odpovídají: „Do mlynářova ječmene, do mlynářova ječmene.“ Jiřík koukne oknem a vidí housera s hejnem hus. „Aha!“ povídá, „taková je to ryba?“ Už věděl, co je. Čerstvě vstrčil ještě jeden drobet do úst a pak hada donesl králi, jako by nic nebylo. Po obědě poručil král Jiříkovi, aby mu osedlal koně, že se chce projet, a on aby ho doprovázel. Král jel napřed a Jiřík za ním. Když jeli po zelené louce, poskočil Jiříkův kůň a zařehtal: "Hohohoho, bratře! mně je tak lehko, že bych chtěl přes hory skákat!“ – „Což je o to,“ povídá druhý, „já bych taky rád skákal; ale na mně sedí starý: skočím-li, svalí se na zem jako měch a srazí si vaz.“ – „Aťsi srazí, co z toho?“ řekl Jiříkův kůň, „místo starého budeš nosit mladého.“ – Jiřík srdečně se té rozmluvě zasmál, ale jen tak potichu, aby král nevěděl. Ale král taky dobře rozuměl, co si koníci povídali, ohlédl se a vida, že se Jiřík směje, ptá se: „Čemu se směješ?“ – „Ničemu, královská Jasnosti! jen mi tak něco připadlo,“ vymlouval se Jiřík. Starý král však už ho měl v podezření, a koňům už taky nedůvěřoval; obrátil a zas domů. Když přijeli do zámku, poručil král Jiříkovi, aby mu nalil do sklenice vína: „Ale tvá hlava za to,“ povídá, „jestliže nedoleješ anebo přeleješ!“ – Jiřík vzal konvici s vínem a leje. Vtom přiletěli oknem dva ptáčkové; jeden druhého honil, a ten, co utíkal, měl tři zlaté vlasy v zobáčku. „Dej mi je,“ povídá ten jeden, „však jsou moje!“ – „Nedám, moje jsou! já si je zdvihl.“ – „Ale já je viděl, jak upadly, když se zlatovlasá panna česala. Dej mi aspoň dva.“ – „Ani jednoho.“ – Tu ten druhý
ptáček za ním a ty zlaté vlasy pochytil. Když se tak o ně letmo tahali, zůstal každému v zobáčku jeden a třetí zlatý vlas upadl na zem, jen to zazvonilo. Vtom se Jiřík po něm ohlídl a přelil. – „Propadls mi životem!“ vykřikl král; „ale chci s tebou milostivě naložit, když té zlatovlasé panny dobudeš a přivedeš mi ji za manželku.“ Co měl Jiřík dělat? Chtěl-li svůj život zachovat, musil pro pannu, ačkoli ani nevěděl, kde jí hledat. Osedlal si koně a jel kudy tudy. Na své cestě Jiřík třikrát pomůže zvířatům v nouzi. Zachrání mravence před hořícím keřem, nasytí opuštěná krkavčí mláďata a od rybářů vykoupí chycenou zlatou rybu a pustí ji zpět do moře. A právě rybáři mu prozradí, že Zlatovláska je dcerou krále, který vládne z křišťálového zámku na ostrově v moři. Dodají ještě, že ostrovní král má dcer celkem dvanáct, ovšem Zlatovláska je jen jedna z nich. Když byl Jiřík na ostrově, šel do křišťálového zámku prosit krále, aby svou zlatovlasou dceru dal jeho panu králi za manželku. – „Dám,“ řekl král, „ale musíš si ji vysloužit: musíš za tři dni tři práce udělat, co ti uložím, každý den jednu. Zatím si do zejtřka můžeš odpočinout.“ Úkoly nejsou z nejlehčích. Jiřík musí sesbírat Zlatovlásčiny perly, rozkutálené ve vysoké trávě na louce, najít zlatý prsten, který Zlatovláska ztratila v moři při koupání, a konečně přinést živou a mrtvou vodu. Pomůžou však mravenci, zlatá ryba i krkavci a Jiřík ve zkoušce obstojí. Jiřík byl rád, že se mu tak dobře poštěstilo, a pospíchal k zámku. Kraj lesa viděl od jedle k jedli rozpjatou pavučinu, prostřed pavučiny seděl velký pavouk, cucal mouchu. Jiřík vzal tykvici s mrtvou vodou, postříkl pavouka, a pavouk se svalil na zem jako zralá višně, byl mrtev. Potom postříkl mouchu z druhé tykvice živou vodou, a moucha začala sebou házet, vyškrábala se z pavučiny ven a fuk do povětří. „Tvé štěstí, Jiříku! žes mě vzkřísil,“ bzučela mu kolem uší, „však beze mne sotva bys uhodl, která z dvanácti je Zlatovláska.“ Když král viděl, že Jiřík tu třetí věc taky dokázal, řekl, že mu svou zlatovlasou dceru dá. „Ale,“ prý, „musíš si ji sám vybrat.“ – Potom ho vedl do jedné velké síně, tam uprostřed byl kulatý stůl a kolem stolu sedělo dvanáct krásných panen, jedna jako druhá; ale každá měla na hlavě loktušku dlouhou až na zem, bílou jako sníh, takže nic nebylo vidět, jaké má která vlasy. – „Tuhle jsou mé dcery,“ povídá král; „Uhodneš-li, která z nich je Zlatovláska, získal jsi ji a můžeš ji hned s sebou odvést; pakli neuhodneš, není ti souzena, musíš odejít bez ní.“ – Jiřík byl v největší ouzkosti, nevěděl, co si počít. Vtom zašeptalo mu cosi do ucha: „Bz – bz! Jdi okolo stolu, já ti povím, která to je.“ Byla to moucha, co ji vzkřísil Jiřík živou vodou. „Tahle panna to není – ta taky ne – ta taky ne – – tahle je Zlatovláska!“ – „Tuto dceru mi dej!“ vykřikl Jiřík, „tu jsem vysloužil svému pánu.“ – „Uhodls,“ řekl král, a panna hned taky vstala od stolu, odhrnula loktušku, a zlaté vlasy plynuly jí hustými prameny z hlavy až na zem, a bylo od nich tak jasno, jako když ráno slunéčko vyjde, až Jiříkovi oči zacházely. Potom dal král na cestu své dceři, jak se sluší a patří, výpravu, a Jiřík odvezl ji svému pánu za nevěstu. Starému králi se oči jiskřily a poskakoval radostí, když Zlatovlásku viděl, a hned poručil, aby se přípravy dělaly k svatbě. „Chtěl jsem tě sice dát oběsit pro tvou neposlušnost, aby tě krkavci snědli,“ povídá Jiříkovi; „ale žes mi tak dobře posloužil, dám ti jen sekyrou hlavu srazit a pak tě dám počestně pochovat.“ – Když Jiříka odpravili, prosila Zlatovláska starého krále, aby jí toho mrtvého služebníka daroval, a král nemohl toho své zlatovlasé nevěstě nijak odepřít. Potom ona srovnala hlavu Jiříkovi k tělu, pokropila ho mrtvou vodou a tělo srostlo s hlavou, takže po ráně ani památky nezůstalo; pak ho pokropila živou vodou, a Jiřík zase vstal, jako by se byl znovu narodil,
čerstvý jako jelen a mladost jen se mu z tváří svítila. „Och, jak jsem to tvrdě spal!“ povídá Jiřík a mnul si oči. – „Ba věru, tvrdě jsi spal,“ řekla Zlatovláska, „a kdyby mne nebývalo, na věky věků bys byl se neprobudil!“ Když starý král viděl, že Jiřík zas ožil a že je mladší a krásnější, než prve byl, rád by byl taky tak ještě zas omládl. Hned poručil, aby ho taky sťali a pak tou vodou pokropili. Sťali ho a kropili živou vodou pořád, pořád, až ji všecku vykropili; ale hlava nijak mu nechtěla k tělu přirůst; potom teprv začali mrtvou vodou kropit, a v okamžení přirostla; ale král byl zase mrtev, protože už neměli živé vody, aby ho vzkřísili. A poněvadž království bez krále nemohlo být a nikoho tak rozumného neměli, aby všem živočichům rozuměl jako Jiřík, udělali Jiříka králem a Zlatovlásku královnou. Karel Jaromír Erben, Pohádky, Praha 1989, s. 37 – 42. Poznámky a vysvětlivky: dám ti jen sekyrou hlavu srazit – ve středověku byl trest smrti oběšením určen pro zločince z řad prostých lidí, setnutí hlavy zbraní bylo vyhrazeno jako čestnější trest šlechticům; loktuška – velký šátek, plachetka. 2-3-C2-2 Otázky a úlohy 1. Charakterizujte princeznu Zlatovlásku podobným postupem jako u předchozího textu Slavěnu. Obě princezny porovnejte. Můžete porovnat i postavy mladíků či králů. 2. Která z obou pohádek je zřejmě zapsána způsobem bližším původnímu lidovému podání a která byla zpracována za výrazného použití postupů profesionální umělecké tvorby? Jakému druhu literatury jsou tyto postupy blízké (odkud tedy pocházejí)? Svá tvrzení doložte. 2-3-D Některá zajímavá data Grimmové Jacob (4. 1. 1785 Hanau /stát Hessensko ve středním Německu/ – 20. 9. 1863 Berlín /německý stát Prusko/) a Wilhelm (24. 2. 1786 Hanau – 16. 12. 1859 Berlín) Němečtí jazykovědci a sběratelé lidové slovesnosti. Zakladatelé germanistiky (vědy o německém jazyku). Rané dětství strávili v poklidném polovenkovském prostředí uprostřed početné, dobře zajištěné rodiny. Situace se změnila, když v r. 1796 jejich otec, povoláním právník a úředník, zemřel a rodina se musela uskrovnit. Snad právě tato náhlá změna přispěla k tomu, že později obrátili svou profesní pozornost k pohádkám a jiným dílům lidového vypravěčství. Podstatnější roli však jistě hrála skutečnost, že celá tehdejší německá veřejnost, žijící nikoli v jednotném státě, ale v několika desítkách států menších, hledala v německém folkloru pocit jistoty uprostřed neklidné doby (napoleonské války a jejich dozvuky). Oba bratři Grimmové si byli nablízku po celý život. V letech 1802 – 1803 začali oba studovat práva na významné univerzitě v hessenském Marburgu, ale od r. 1806 se soustředili na sbírání
pohádek a dalších lidových příběhů. Obcházeli lidové vypravěče, a texty, které od nich slyšeli, zaznamenávali a konfrontovali je s již vydanými sbírkami lidové slovesnosti jiných národů (zejména Francouzů). Do knižních vydání sebraných příběhů doplňovali své komentáře. Postupně se soustředili také na pověsti, tedy na lidové příběhy vzdálenější dětskému publiku, ale zato bližší dávnému dějinnému vývoji. V r. 1808 zemřela jejich matka; bratři, aby uživili své mladší sourozence, začali pracovat jako knihovníci v hessenském Kasselu. Zároveň zahájili vydatnou publikační činnost. Práce se starobylými německými příběhy je přivedla i k zájmu o němčinu: stali se skutečnými zakladateli germanistického bádání. V r. 1819 dostali na marburské univerzitě čestné doktoráty. V r. 1830 přesídlili – v hodnosti profesorů – na proslulou univerzitu v Göttingenu v německém státě Hannoversku. Tam se krátce, ale výrazně zapojili i do politického dění: přidali se k několika svým kolegům, kteří veřejně protestovali proti autoritativnímu způsobu vlády hannoverského krále Ernsta Augusta. Proto museli z univerzity odejít. Z mnoha nabídek, které v následujících letech dostali, si vybrali (Jacob v r. 1848, Wilhelm v r. 1852) univerzitu v pruském hlavním městě Berlíně. Na motivy ze života bratrské dvojice byl v r. 2005 natočen (částečně v České republice) americký film Bratři Grimmové (The Brothers Grimm; režie Terry Gilliam; hrají Heath Ledger /Jacob/ a Matt Damon /Wilhelm/). Některá díla: Soubor Pohádky (Kinder- und Hausmärchen; 1. svazek 1812, 2. svazek 1814 – 1815): nejslavnější dílo bratří Grimmů, v dalších vydáních je dále rozšiřovali až k celkovému rozsahu dvou set pohádek, mezi nimiž jsou například: Brémští muzikanti (Die Bremer Stadtmusikanten), Červená karkulka (Rotkäppchen), Jeníček a Mařenka (Hänsel und Gretel), O rybáři a jeho ženě (Vom Fischer und seiner Frau), Paleček (Daumesdick), Popelka (Aschenputtel), Sněhurka (Schneewittchen), Šípková Růženka (Dornröschen), Tři přadleny (Die drei Spinnerinnen), Žabí král neboli Železný Jindřich (Der Froschkönig oder der eiserne Heinrich); Soubor Německé pověsti (Deutsche Sagen; 2 svazky, 1816 – 1818, celkem téměř 600 příběhů); Slovník Německý slovník (Deutsches Wörterbuch; výkladový, jednojazyčný slovník, jehož tvorbu a vydávání bratři Grimmové jen zahájili; vycházel v letech 1854 – 1971 a dosáhl 33 svazků). Božena Němcová (začátek r. 1820 Vídeň – 21. 1. 1862 Praha) Česká spisovatelka, publicistka a folkloristka. Uznávána jako nejvýznamnější žena mezi českými literáty. 1. část: Babička a Barunka a) Rodokmen předků Boženy Němcové Kolem r. 1770 se ve východočeském městečku Dobrušce (v jeho místní části Křovice) tesaři Janu Čudovi a jeho ženě Marii narodila dcera Magdalena – patrně nejmladší z jejich 7 dětí. Dětství prožila jako jiné dívky jejího věku, ovšem otec jí záhy zemřel (před r. 1783). Na okraj: Je prakticky jisté, že alespoň při některých příležitostech dětských her se Magdalena potkávala se svým vrstevníkem, kupeckým synkem Františkem Ladislavem Hekem (1769 Dobruška – 1847 Kyšperk /dnešní Letohrad/ ve východních Čechách), aniž by kdokoli z nich mohl tušit, že se jednou oba zařadí mezi nejznámější české literární postavy: Magdalena zásluhou své vnučky Barbory a Hek přičiněním spisovatele Aloise Jiráska, který podle jeho osudů napíše pětidílný román F. L. Věk (vyšel 1890 – 1907).
Z dobrušských mládenců však byl Magdaleně nejbližší tkadlec Jiří Novotný (asi 1763 Dobruška – 1805 Kladsko v Prusku /dnes v Polsku, nedaleko českých hranic/), také předčasně osiřelý, z přistěhovalé zchudlé větve selského rodu z nedaleké vsi Sudín. Nejpozději r. 1787 začínají čtyřiadvacetiletý Jiří a sedmnáctiletá Magdalena uvažovat o společném životě. Jiří odchází do Pruska (do Kladska a patrně i do Berlína), aby tam jako tkadlec vydělal peníze pro svou budoucí rodinu. V r. 1791 se vrací do Čech a pak opět do Kladska, ale tam je odveden do pruské armády a slouží v proslulé kladské pevnosti. Magdalena za ním vzápětí přijde a 5. února 1792 jsou v Kladsku oba oddáni. 8. září 1792 se jim narodil syn Jan Karel Augustin. V průběhu následujících 13 let měli 9 dětí, z nichž však čtyři zemřely již v útlém dětství. V r. 1794 byl Jiří raněn v bitvě proti vzbouřeným Polákům a přišel o nohu. Byl propuštěn z armády, ale v Kladsku s rodinou zůstal a živil se tkaním a výrobou vlněných přikrývek (houní). Zemřel r. 1805, pravděpodobně na následky svého starého válečného zranění. Mladá vdova Magdalena Novotná (její poslední dítě, dcera Johana Barbora Terezie, se narodila pět měsíců po smrti Jiřího) se vrací se svými ratolestmi do Čech, pravděpodobně r. 1807 ve skupině válečných uprchlíků opouštějících Kladsko před blížící se francouzskou armádou císaře Napoleona I. Magdalena krátce pobyla doma v Dobrušce, ale pak se dlouhá léta věnovala práci nájemné tkadleny v oblasti Orlických hor. Jak jí děti dospívaly, posílala je za prací jinam. Jen její druhý syn Karel Kašpar s ní zůstal dlouho do své dospělosti. b) Dětství Magdalenino čtvrté dítě, dcera Terezie (1797 Kladsko – 1863 Zaháň v Prusku /dnes Żagań v Polsku/) odešla (nejpozději r. 1819) do Vídně, kde pracovala jako servírka ve vinárně Barbory Hauptmannové. Seznámila se s Johannem Panklem (1794 Gainfarn nedaleko Vídně – 1850 Zaháň), který pracoval jako kočí u hraběte Karla Rudolfa von der Schulenburg. Ten byl čerstvě ženatý s atraktivní, chytrou a vzdělanou vévodkyní Kateřinou Vilemínou Zaháňskou, jež patřila mezi nejvlivnější ženy v Rakousku a svůj východočeský zámek Ratibořice v uplynulých letech propůjčovala ke klíčovým jednáním protinapoleonské koalice. Terezii a Johannovi se na začátku r. 1820 narodila dcera, která při křtu (5. února 1820) dostala jméno Barbora po své kmotře Hauptmannové. Brzy poté mladá rodina odjela s celým dvorem manželů Schulenburgových do Ratibořic, kde dostala k bydlení chaloupku, jež bývala panským bělidlem prádla. 7. srpna 1820 měli Johann a Terezie svatbu v blízkém městečku České Skalici (Ratibořice jsou tvořeny jen zámkem, panským dvorem a malým shlukem stavení u řeky Úpy). Terezie pracovala jako panská pradlena, ale především na ní ležela tíha péče o rozrůstající se rodinu, protože manžel býval pracovně často mimo domov. V r. 1825 se Karel Kašpar Novotný oženil a jeho matka Magdalena Novotná se přistěhovala do Ratibořic, aby pomáhala své dceři s vedením domácnosti i s výchovou dětí. Její pobyt hluboce ovlivnil především Barboru (Barunku), která jej po letech zpracovala v knize Babička. Magdalena Novotná jako venkovská žena, moudrá, silná a vyrovnaná i navzdory svému pohnutému osudu, představovala protipól své dcery, která hledala jistoty v blízkosti blyštivého zámeckého prostředí. Navíc si Terezie nenašla (na rozdíl od Johanna) vřelý vztah ke své nejstarší dceři, která jako nemanželské dítě připomínala její nepřipravený vstup do partnerského života. Pro Barunku bylo necelých pět let, jež společně se svými mladšími sourozenci v babiččině každodenní společnosti strávila, nejkrásnějším a nejdůležitějším obdobím celého jejího života.
4. Další druhy pohádek 4-A1 Pohádky zvířecí; 4-B1 Božena Němcová: Pohádka o slepičce a kohoutkovi; 4-A2 Pohádky legendistické; 4-B2 Jak stvoříl Kristus na Slovácku víno; 4-A3 Pohádky novelistické; 4-B3 Karel Dostál – Vladislav Stanovský: O mlsné selce; 4-A4 Umělé (moderní autorské) pohádky; 4-D Božena Němcová (2. část): Od Betty k paní komisarce; Vladislav Stanovský. 4-A1 Pohádky zvířecí Vystupují v nich zvířata jako hlavní nositelé děje; uvažují, mluví i jednají jako lidé, ovšem pohybují se ve svém přirozeném, přírodním prostředí. Poznámka: Zvířecí pohádka má blízko k bajce, která se však v některých směrech liší: mívá jednodušší děj, vyskytuje se tam užší okruh zvířecích postav, z nichž každá ztělesňuje jednu povahovou vlastnost (lev sílu a vznešenost, liška chytrost, osel hloupost…), zpravidla v bajce najdeme výslovně vyjádřené mravní naučení. 4-B1 Božena Němcová (1820 – 1862): Pohádka o slepičce a kohoutkovi (1846 – 1847) Slepička a kohoutek vyšli si do lesa na oříšky; hned tam za zahrádkou stál ořech a mnoho skořepinek pod ním leželo. Slepička a kohoutek hrabali se dlouho v nich, až se přece jadírka dohrabali; slepička je nejdříve viděla a do zobáčku vzala, ale kohoutek ji začal klovat a chtěl jí je vzít. Táhali se o jadírko, až slepičce ze zobáčku vypadlo; tu kohoutek zčerstva chtěl je popadnout, ale místo jadírka popadl kus skořepinky, ta mu uvázla v krku a zůstal bez dechu ležet. Jak viděla slepička, že je kohoutkovi zle, běžela co nožky stačily k studánce pro vodu, by kohoutka milého vzkřísila. Prosila studánku: Studánko, dej vody mému kohoutkovi, leží za zahrádkou vzhůru brádkou, tiše, ani nedýše, uvázla mu skořepinka v břiše. Studánka jí odpověděla: Já ti nedám dříve vody, dokud mi nepřineseš od švadleny bílý šátek. Slepička běží ke švadleně: Ach, švadleno, dej šátek studánce, studánka dá vody kohoutkovi atd. Příběh pokračuje stejným způsobem dál: švadlena chce střevíce od ševce, ten chce štětiny od prasete, to chce hrách ze mlýna, mlynářka žádá smetanu od kravičky, ta žádá čerstvou trávu a tráva chce vyprosit z nebe rosičku. Slepička prosí nebe o rosičku, a nebe ustrne se a sešle louce rosičku, ta dá trávu kravičce, kráva dá mléka mlynářce, mlynářka hrachu dala prasátkovi, prasátko štětiny ševcovi, švec dal střevíce švadleně, švadlena bílý šátek studánce, studánka dala vody slepičce. Slepička běží ouprkem k milému kohoutkovi; ale kohoutek leží již tiše, více nedýše. Když jsou děti menší, dokončí se, aby jim to nebylo tuze líto: – a slepička běží ouprkem k milému kohoutkovi, pustí mu do krku vody, kohoutek zatřepetá křídloma, skořepinka vyskočí mu z krku a on vesele zakokrhá: ky ky ry hý – Božena Němcová, Národní báchorky a pověsti, II, Praha 1950, s. 308 – 309.
Poznámka: ouprkem – úprkem, velmi rychle. 4-C1 Otázky a úlohy 1. Zformulujte ve 2 – 3 bodech ponaučení, které by si měli dětští posluchači (čtenáři) z této pohádky odnést. 2. Jakou úlohu v textu hraje (zejména ve vztahu k posluchačům) neustálé opakování všech (postupně přibývajících) fází slepiččina putování? 3. Zejména v předposledním odstavci se opakovaně objevuje zvláštní, z dnešního pohledu poněkud starobylá vazba sloves se substantivy. Oč se jedná? 4-A2 Pohádky legendární Z legendárních pohádek jsou nejpopulárnější ty, které vyprávějí, jak Pán Ježíš a svatý Petr chodili po světě. Putovali samozřejmě také po Českých zemích, potkávali obyčejné lidi s povahami našich současníků a prožívají příhody, v nichž se odrážejí naivní (až dětsky prosté) lidové představy o podstatě křesťanského života (legenda = středověký příběh o významných křesťanských osobnostech). Jiné oblíbené legendární pohádky vyprávějí o putování duší zemřelých lidí do nebe. Méně často v pohádkách vystupují postavy světců. Jako příklad připojujeme příběh ze Slovácka (oblasti na jihovýchodní Moravě) a v jeho záznamu ponecháváme i nářečí, jímž byl vyprávěn. 4-B2 Jak stvoříl Kristus na Slovácku víno Tož, jak chodíl Kristus a ešče aji svatý Petr po zemi, tož zablúdili aji k nám, na Slovácko, na to Podlužácko. A jak šli tým krajem – nemáme žádné kopce, enem samá rovina širá – horko bylo, a tož oni byli umoření, zpotění. Povídá Petr, že: „Co jím dáme, tým Slovákom, na obveselení, na potěšení? Tak pracujú do umdlení, enem ten skřivánek jím neco zazpívá, tož dajme ím neco. Hanáci, ty majú svoju režnú, Valaši, ty majú pálenku, a Slováci nemajú nic.“ A tak Kristus vzál svoju hůl, zarazíl ju do země a naráz začaly z téj hole vyrážat a rašit lístky. Tak už to šecko zrálo, hrozny už sa modřaly. „A tož, milý Petře, tož toto dáme Slovákom na obveselení.“ Tak přešél čas, Slováci k tomu došli, podívali sa, co je to, až na to potom došli, co z teho bývá: Víno, no! Tož teda, ty dvá zaséj po čase zablúdili na to Slovácko, dójdú k hospodě a tam jakýsi rámus veliký. A svatý Petr, že co je to, a ide sa podívat, co je to za rámus. Nahlédne do téj hospody skrz okno a vidí, oni sa tu prali. Oni sa napili vína. A tož, jak sa dívá do teho okna, tož jedna noha vylétla skrz to okno a tož ho praštila po téj svatéj hlavě. Tak sa teda zebrál a ide ke Kristovi, drží sa za hlavu a že sa šél enem podívat a dostál nohú po hlavě. „No ano, milý Petře,“ povídá Kristus, „cos chťél pro tých Slovákú mět, to máš. Nic si nestěžuj!“ Tož teda, tak u nás to víno zobecnělo. A pije sa ho u nás moc. Žádná kořalka, ani pálenka. Enom víno! Česká lidová slovesnost. Výbor pro současného čtenáře, Praha 1990, s. 312 – 313.
Poznámky a vysvětlivky: Podlužácko – správněji Podluží, nejjižnější část Slovácka, zhruba mezi Hodonínem a Břeclaví; režná – lihovina vyrobená pálením (destilací) žita a přidáním bylinné směsi. 4-C2 Otázky a úlohy 1. V čem se liší Petrův způsob myšlení od Ježíšova? 2. Zformulujte alespoň 5 odlišností slováckého nářečí od spisovné češtiny. 4-A3 Pohádky novelistické Novelistické pohádky mají s běžnou představou o pohádce nejméně společného. Chybějí nadpřirozené prvky (nebo jsou zastoupeny jen okrajově) a výjimečnost děje spočívá v základní zápletce. Ta je vystavěna tak, aby nechala výrazně vyniknout převaze hlavního hrdiny, jímž je obyčejný, prostý člověk, nad lidmi hloupými, chamtivými apod. Tyto pohádky bývají humorně zabarveny a často zesměšňují vážené a vysoce postavené osoby (jako námět se tu však vyskytují i manželské spory). Zakončeny jsou pointou [poentou], tedy výrazným a překvapivým závěrem (francouzsky pointe [puent] = špička, hrot). Tím se přibližují vtipu, anekdotě. Jejich název je však odvozen od pojmu novela = epický prozaický text středního rozsahu, kde je pozornost výrazně soustředěna na vypointovaný, napínavý děj, a popisné složky jsou potlačeny. Pro příklad novelistické pohádky se podívejme do západočeského pohraničního kraje nazývaného Chodsko. 4-B3 Karel Dostál – Vladislav Stanovský: O mlsné selce V Draženově byl sedlák a ten měl ženu, no, dělala si, co chtěla, a jedla by jenom kanárčí jazýčky a kohoutí mlíko. A sedlák, ten si nechal všecko líbit, měchýřem by ho zastrašil. Jednou takhle v neděli odpoledne přišel k tomu sedlákovi na návštěvu kmotr z Oujezda. „A to jsou k nám hosti,“ vítá ho sedlák. „Čímpak tě, kmotře, uctíme?“ A řek ženě, aby honem upekla tři holoubata. A protože měl ještě nějaké řízení u rychtáře a kmotr se chtěl taky podívat do hospody a popovídat si se sousedy, rozešli se a že přijdou, až selka ta holoubata upeče. Selka zadusila tři holoubata, oškubala, vykuchala, podnadila a dala na pekáč. A za chvilku byl statek plný vůně. A sedlák někde klábosí u rychtáře, a kmotr, pardyje krambambule, v hospodě prohání zelené, žaludy, herce, kule. „A co, když nejdou, ochutnám aspoň tohle křidýlko,“ řekla si selka a uloupla z jednoho holouběte křidýlko a snědla. „Beztak jedno holoubě bude pro mne.“ A po křidélku uloupla stehýnko, a po stehýnku snědla prsíčka, po jednom holoubátku druhé, a pak už to bylo stejně jedno, a tak dojedla i to třetí. A jen ho dojedla, koukne a kmotr už jde z hospody. Co teď, propána? Strčila honem pekáč do trouby a utíkala na dvůr. „Kmotře, pro všecky svaté vás prosím, honem utečte! Sedlák se snad zbláznil, všude vás shání, že vám uřeže uši!“ „A co by?“ divil se kmotr. „Však jsem mu nic neudělal.“
Ale když viděl, jak je selka celá z toho zjančená, vyšel radši za humna a pospíchal domů, do Oujezda. A vtom už přišel taky sedlák, hned si vzal nůž, a kde že je kmotr a kde holoubata, že už se mu na ně sliny sbíhají. „Ani se neptej!“ povídá mu selka. „Ještě se celá třesu zlostí. Představ si, že jsem si odběhla jenom do komory a zatím ten šelma kmotr ukrad z pekáče všecka tři holoubata a utek s nima přes humna domů.“ „To bych do něho jaktěživ neřek,“ divil se sedlák. „Ale je to šibal! A já se na ta holoubata tak těšil. No aspoň kousek mi musí dát!“ Sedlák natáh nohy, přeskočil plot a tak jak byl i s nožem se pustil za kmotrem a křičel: „Ty šelmo, ty šibale, ty kunte, aspoň kousek mi dej, aspoň kousíček!“ a mával na něho nožem. To se rozumí, když ho kmotr viděl rozvztekaného s nožem, utíkal ještě víc a sedlák ho nedohonil. A mlsná selka se jen oběma smála. Jak se říká, běda tomu dvoru, kde poroučí kráva volu. Karel Dostál – Vladislav Stanovský, Byl jednou jeden nebo nebyl, Plzeň 1967, s. 115 – 116. Poznámky a vysvětlivky: herce – srdcová barva v kartách (něm. das Herz = srdce); humna – pozemek za stodolou; podnadit – podkládat. 4-C3 Úloha Najděte v textu jevy příznačné pro ústně vyprávěný příběh. 4-A4 Umělé (moderní autorské) pohádky Představují vývojově nejmladší podobu žánru. Od pohádek lidových se liší zejména v těchto bodech: 1. Jsou psány přímo pro dětského (nebo poněkud dospívajícího) čtenáře; 2. Mají hrdiny, s nimiž se předpokládaný cílový čtenář může snadno ztotožnit; 3. Motivy drastické (či erotické) tu buď nejsou vůbec, nebo jen v míře přijatelné pro očekávané čtenářské publikum; 4. Děj se odehrává v soudobém (moderním) světě, i nadpřirozené síly či prvky jsou polidštěny, většinou mají také své všední slabosti; 5. Důležitou roli hraje humor, často je postaven na kontrastu mezi strohým rozumářstvím či prospěchářstvím dnešní společnosti a poetickým, hravým světem pohádek; 6. Příběhy se často blíží (nepohádkové) literatuře pro děti a mládež. Ve vědomí světové čtenářské veřejnosti je zakladatelem umělé pohádky dánský spisovatel Hans Christian Andersen (1805 – 1875). Mnohé z jeho pohádek jsou dnes řazeny vedle pohádek lidových, protože s nimi mají společného více, než se v žánru umělých pohádek stalo později zvykem. Mezi Andersenovy nejslavnější příběhy patří Císařovy nové šaty, Děvčátko se sirkami, Křesadlo, Malá mořská víla, Ošklivé kačátko, Princezna na hrášku, Sněhová královna. V anglosaském světě je ceněn průkopnický přínos Lewise Carrolla (1832 – 1898; kniha Alenka v kraji divů), světové obliby dosáhla také další severská autorka, Śvédka Astrid Lindgrenová (1907 – 2002; Pipi Dlouhá punčocha). Knihy umělých pohádek vděčí za svůj vznik i spisovatelům většinově orientovaným na dospělé čtenáře: např. Oscaru Wildeovi (1854 – 1900; Šťastný princ) nebo Antoine de Saint-Exupérymu (1900 – 1944; Malý princ), v české literatuře Josefu Čapkovi (1887 – 1945; Povídání o pejskovi
a kočičce…), Karlu Čapkovi (1890 – 1938; Devatero pohádek…), Karlu Poláčkovi (1892 – 1944/1945; Edudant a Francimor), Vítězslavu Nezvalovi (1900 – 1958; Anička skřítek a Slaměný Hubert), Janu Werichovi (1905 – 1980; Fimfárum). Z českých spisovatelů, kteří se na umělé pohádky naopak specializovali, můžeme uvést Jana Karafiáta (1846 – 1929; Broučci), Václava Čtvrtka (1911 – 1976; Rumcajs) nebo Miloše Macourka (1926 – 2002; Mach a Šebestová). Protože se však nejedná o součást lidové slovesnosti, podrobněji se umělým pohádkám v tomto tematickém celku věnovat nebudeme.
4-D Božena Němcová (2. část): Od Betty k paní komisarce a) Léta s babičkou Babička Magdalena Novotná žila u své dcery na panském bělidle v Ratibořicích od r. 1825 do r. 1829. Její vnučka Barunka posléze toto období zachytila ve své knize Babička. Jako spisovatelka se podle svého autorského záměru od skutečnosti vícekrát odchýlila (nejen tím, že hlavní dějiště přenesla na Staré bělidlo u ratibořického mlýna), ale přesto můžeme určit (také na základě dochované pozdější Barunčiny korespondence), kde dílo věrně odráží skutečnost. Babička svým vnoučatům (a zejména Barunce, která z nich byla nejstarší) přiblížila zvyklosti českého venkovského života, včetně kontaktů s přírodou, láskyplné mezigenerační i sousedské sounáležitosti, upřímné religiozity (zbožnosti) a textů z české lidové slovesnosti. Barunčin život byl v téže době samozřejmě ovlivňován i školním vzděláváním: Barunka docházela do školy v České Skalici (její prostředí později také literárně zpracovala). Avšak rozdílné názory na výchovu dětí i na způsob života vůbec vzdálily babičku Magdalenu od její dcery Terezie natolik, že se r. 1829 Magdalena Novotná z panského bělidla odstěhovala přímo do ratibořického dvora ke své nejmladší dceři Johaně, která tam bydlela, jelikož sloužila na zámku, a která se také – ač tehdy neprovdána – záhy stala matkou. Jedním z důvodů rozchodu Magdaleny a Terezie však mohla být i skutečnost, že (asi r. 1830) vévodkyně Kateřina Zaháňská dala panské bělidlo zbořit, aby získala prostor pro vzápětí vybudovaný velký skleník, a rodinu Panklových přestěhovala do malého, tmavého, přízemního bytu v ratibořickém dvoře. b) Domácí studia V letech 1830 – 1833 měla Barunka, která již odrostla obecné škole, domácího učitele. Vždy přes týden pobývala na zámku ve Chvalkovicích (západně od Ratibořic) v rodině tamějšího správce Augusta Hocha. Hoch byl německý panský úředník, velmi sečtělý. Barunka u Hochových pomáhala v domácnosti a za to ji Hoch vzdělával stejně jako své děti. Barunka se zde poprvé dostala ke kvalitním knihám a vypěstovala si tu celoživotní zálibu v literatuře. Ve Chvalkovicích (kde byla nazývána Betty) měla ovšem k dispozici knihy prakticky jen v němčině; přečetla tu především preromanticky laděná díla, která ji celoživotně ovlivnila v její vlastní literární tvorbě.
Během Bettiných chvalkovických let odchází z Ratibořic i babička. Po celý zbytek života zůstává nablízku své dceři Johaně; na počátku 30. let se s ní stěhuje do své rodné Dobrušky a po několika letech do Vídně, kde Johana získala zaměstnání jako služebná. R. 1841 asi jednasedmdesátiletá Magdalena Novotná ve Vídni umírá. c) Sňatek Když bylo půvabné a oduševnělé Betty necelých čtrnáct let, musela domácí vyučování u Hochových opustit a vrátit se do Ratibořic (odkud se ovšem do Chvalkovic občas nakrátko vracela). V Ratibořicích se stala účastnicí nekonečných zábav panské mládeže a objektem zájmu mnoha mladých mužů. Matka Terezie, připomínajíc si vlastní zkušenost s předmanželským narozením dítěte, to sledovala s nelibostí a rozhodla se zařídit pro svou dceru co nejčasnější sňatek. Rázná matka vyhlédla své tehdy sedmnáctileté dceři Betty jako ženicha dvaatřicetiletého příslušníka finanční (celní) stráže Josefa Němce. Němec pocházel z východočeského Nového Bydžova. Studoval v Praze na gymnasiu, kde byl žákem významného jazykovědce Josefa Jungmanna, a pod jeho vlivem se stal důsledným zastáncem české národní kultury, která byla v tehdejší germanizované Rakouské říši všestranně diskriminována. Josef Němec byl tedy z hlediska rakouských úřadů politicky nespolehlivý, ale protože vynikal energičností, zodpovědností a neúplatností, a měl za sebou léta vojenské služby, mohl u finanční stráže udělat kariéru, tím spíše, že v této profesi musel pobývat především v pohraničí, kde měl málo příležitostí k veřejnému šíření svých názorů. Betty Panklová se svatbou nesouhlasila, ale proti matčinu názoru se neprosadila a byla s Josefem Němcem oddána 12. září 1837 v České Skalici. Prvním bydlištěm novomanželů se stal nedaleký Červený Kostelec, kde Josef Němec jako úředník finanční stráže působil.
Vladislav Stanovský (23. 2. 1922 – 19. 5. 2005) Český spisovatel a překladatel. Specializoval se na sbírání a překládání pohádkové tvorby vzniklé v češtině i různých jiných jazycích. Některá díla: Soubory pohádek Strom pohádek z celého světa (1958; s Janem Vladislavem), Ruské byliny (1964; s Janem Vladislavem), Byl jednou jeden nebo nebyl (1967; s Karlem Dostálem; chodské pohádky), Dva tucty žertů a šprýmů mistra Nasreddína (1971; novelistické pohádky z Blízkého východu a střední Asie), Jak chodil Kristuspán se svatým Petrem po světě (2005).
5. Pověsti 5-A Co to je pověst; 5-B1 Božena Němcová: Babička; 5-B2 Adolf Wenig: O starém židovském hřbitově; 5-D Božena Němcová (3. část): V předbřeznové době; Adolf Wenig. 5-A Co to je pověst Pověst je další oblíbený prozaický epický žánr lidové slovesnosti. Podobně jako pohádka bývá spjata s působením nadpřirozených sil (i zde ovšem existují výjimky). Na rozdíl od pohádky pověst výrazně usiluje o věrohodnost. Nechybějí tu přesné údaje místní i časové, příběh navazuje na konkrétní historické souvislosti. Pověsti se vyznačují vírou v mravní světový řád, jehož respektování přináší člověku prospěch, ale jehož porušení vede ke zkáze (v pověstech šťastný konec nebývá pravidlem). Dějová osnova pověsti je ve srovnání s pohádkou jednodušší, i vypravěčský styl bývá střídmější. Navíc mnohé pověsti získávaly písemnou podobu poměrně záhy, mnohdy již před několika staletími zásluhou středověkých a raně novověkých kronikářů, a jsou tedy vzdálenější šťavnatému podání lidových vypravěčů. Mnohokrát se však stalo, že lidové pověsti posléze zpracovali profesionální spisovatelé, kteří je patřičně zbeletrizovali (doplnili je o odborné poznatky dějepisců, prohloubili charakteristiky postav, někdy sáhli i ke zveršování apod.). Pověsti lze třídit různými způsoby. Nejčastěji se uvádějí tyto druhy pověstí: 1. Pověsti národní: pojednávají o (domnělém) vzniku národa či státu nebo o klíčových postavách či událostech národních dějin; Příklad: Pověst o české kněžně Libuši a o jejím manželu Přemyslu Oráči. 2. Pověsti legendární: obsahují lidové podoby příběhů s náboženskou tematikou, např. o světcích a světicích – význačných postavách křesťanského života, které jsou (údajně) nadány nadpřirozenými schopnostmi; Příklad: V poutním kostele v pošumavském Kájově je cenná socha Panny Marie. Vypráví se, že jeden mnich, který věřil v její zázračné schopnosti, byl na své pouti do kájovského kostela přepaden lupiči, kteří mu usekli hlavu. Zkrvavená a zablácená hlava se však kutálela až ke kostelnímu vchodu, kde se u nohou tamějšího kněze ještě vyzpovídala ze všech svých hříšných vin a zavřela oči teprve, když jí kněz udělil rozhřešení (Boží odpuštění hříchů). Mnichova hlava i tělo jsou prý dodnes pohřbeny na kájovském hřbitově. 3. Pověsti lokální a regionální: vztahují se k pozoruhodným místům, která poutají pozornost svou podobou nebo souvisejícími historickými událostmi či osobnostmi; Příklad: Pověsti o přízračné Bílé paní z některých jihočeských hradů a zámků. 4. Pověsti etymologické: pokoušejí se objasnit (často naivním, poetickým, ale neodborným způsobem) původ místních názvů, zejména těch neobvyklých; Příklad: Město Jihlava má své jméno odvozené od slova ježek (něm. der Igel) a prý je to proto, že při budování městských hradeb bylo nalezeno velké množství ježků. Ve skutečnosti ovšem město převzalo starší název řeky, nad níž vzniklo; řeka byla pojmenována podle ostrých, jako bodliny špičatých kamenů v řečišti. 5. Pověsti erbovní a rodové: vztahují se k původu rodových či městských znaků (erbů) nebo podávají příznačný příběh z dějin erbovního (šlechtického) rodu. Příklad: Pověst o městském znaku Pardubic (stříbrná přední polovina koně v červeném poli): český král Vladislav I. udělil tento erb jednomu ze svých bojovníků (byl z rodu pozdějších pánů z Pardubic), který při dobývání italského města Milána unikl na poslední chvíli městskou bránou, ačkoli padající mříž spuštěná obránci mu rozpůlila koně. 5-B1 Význam, jaký měly (a snad stále mají?) pověsti pro společnost, vystihla Božena Němcová ve své knize Babička. Její titulní postava přijela ke své dceři do východočeských Ratibořic, aby jí pomohla s výchovou dětí. Babička se rychle stává klíčovou postavou v životě nejen své rodiny, ale i jejího okolí. Do srdcí svých vnoučat se zapisuje také prostřednictvím poutavých vyprávění.
Božena Němcová (1820 – 1862): Babička (1855) XI. (…) Stráň žloutla, vítr a vlny odnášely chumáče suchého listí bůhví kam, ozdoba sadu uschována byla v komoře. V zahrádce kvetly jen astra, měsíčky a umrlčí kvítka, na louce za splavem růžověly se naháčky a v noci prováděly tam světélka svoje rejdy. Když šla babička s dětmi na procházku, nezapomněli chlapci papírové draky, které pak na vrchu spouštěli. Adelka honila se za nimi, chytajíc na proutek hebounká vlákna babího léta v povětří přeletujícího. Barunka sbírala po stráni babičce červené kaliny a trnky, které potřebovala za lék, nebo trhala šípky pro domácí potřebu, aneb klátila jeřáby, z nichž dělala Adelce korále na ruce i hrdlo. Ráda s nimi seděla babička na vrchu nad zámkem; tamodtud viděly do údolí na zelené lučiny, kde se páslo panské stádo, viděly až k městečku a zámek na malém návrší uprostřed údolí a pěkný park okolo něho ležel jim u nohou. (…) Babička ale dívala se ráda přes protější žlickou stráň, přes vesnice, obory, háje, rybníky a lesy k Novému Městu, k Opočnu až k Dobrušce, kde bydlel její syn, a za Dobrušku, mezi hory, kde byla malá vesnička a v ní tolik jí milých duší. A když zraky obrátila k východu, tu ležel před ní krásný polověnec Krkonošských hor, od dlouhého hřbetu Hejšoviny až k vrcholu do oblak čnějící Sněžky pokryté sněhem. Babička, ukazujíc přes Hejšovinu, říkala dětem: „Tam znám každou stezku, tam v těch horách leží Kladsko, kde se vaše matka narodila, tam jsou Vambeřice a Varta, tam v těch krajinách strávila jsem několik šťastných let.“ Zamyslila se, Barunka ale vytrhla ji otázkou: „Tam ve Vartě sedí ta Sibylla na tom mramorovém koni, viďte?“ – „Povídá se, že u Varty na jednom vrchu. Sedí prý na mramorovém koni, sama též z mramoru vytesaná, a drží ruku zdviženou k nebesům. Až se prý celá do země propadne, že nebude vidět ani konce prstů, pak se proroctví její vyplní. Můj otec říkával, že ji viděl, a to že byl již kůň po prsa v zemi.“ – „A kdo byla ta Sibylla?“ ptala se Adelka. – „Sibylla byla moudrá žena, která uměla předpovídat budoucnost.“ – „A co předpověděla?“ ptali se chlapci. – „Nejednou jsem vám to již povídala,“ řekla babička. – „My to už zapomněli.“ – „To si ale máte pamatovat.“ – „Já si, babičko, mnoho z toho pamatovala,“ pravila Barunka, která babičku velmi pozorně poslouchávala; „viďte, Sibylla prorokovala, že přijde na českou zem mnoho bídy, že budou vojny, hlad, mor; nejhůř ale že bude tenkráte, až nebude otec synu, syn otci, bratr bratru rozumět, až nebude platit slovo ani slib, pak že bude nejhůř, pak prý česká země má být na koňských kopytech roznešena.“ – „Dobře jsi to pamatovala. Ale Pánbůh nedej, aby to kdy bylo,“ vzdychla babička. Barunka klečíc u nohou babičky, sepjaté ruce na jejích kolenou, jasné oči důvěrně na vážnou tvář upřeny majíc, ptala se dále: „Jaké to je proroctví, co jste nám povídala, víte, o blanických rytířích, o svatém Václavu a svatém Prokopu?“ – To je proroctví slepého mládence zase,“ odpověděla babička. – „Ach babičko, já mám někdy takový strach, že vám ho ani vypovědít nemohu; viďte, vy byste také nechtěla, aby česká zem na koňských kopytech byla roznešena?“ – „Bláhová, jak bych mohla takové neštěstí chtít, vždyť se každý den modlíme za zdar české země, vždyť je to naše matka. No, tedy když bych viděla matku ve zkázu upadat, mělo by mi to být jednostejné? Což byste vy dělali, kdyby vám chtěl někdo maminku zabít?“ – „Křičeli bychom a plakali,“ ozvali se chlapci a Adelka. – „Jste děti,“ usmála se
babička. – „To bychom jí pomáhat museli, viďte, babičko?“ řekla Barunka a oko jí zahořelo. – „Tak, děvče, tak, to je to pravé, křik a pláč nic nespomáhá,“ pravila stařena a položila ruku na hlavu vnučky. (…) Božena Němcová, Babička, Praha 1953, s. 115 – 117. Poznámky a vysvětlivky: Hejšovina (dnes Szczeliniec Wielki) – nejvyšší vrchol (919 m n. m.) Stolových hor v kladské části Polska, nedaleko českých hranic; ploché temeno nápadné, zdaleka viditelné hory se strmými svahy je rozbrázděno pozoruhodnými útvary pískovcového skalního města; kalina – vysoký keř nebo menší strom s bílými až růžovými květy a s drobnými červenými peckovitými, ovšem nepoživatelnými plody; Kladsko (polsky Kłodzko) – kraj v dnešním Polsku vklíněný do českého území mezi Orlickými horami a Jeseníky. Od 10. století bylo Kladsko (s centrem ve stejnojmenném městě) většinou součástí Českých zemí a usídlila se zde česká menšina. V r. 1742 je dobyli Prusové; k Prusku a posléze k Německu patřilo až do r. 1945, kdy se stalo součástí Polska; Vambeřice (pol. Wambierzyce) – poutní obec v Kladsku, vyniká chrámem z 18. století a křížovou cestou (s více než 70 kaplemi) v okolní krajině; v době vrcholné slávy přicházelo do Vambeřic až 200 tisíc poutníků ročně a dodnes sem směřují – i od českých hranic – značené poutní trasy; Varta (pol. Bardo) – polské město v Sovích horách v údolí řeky Nisy, pod mohutným skalním srázem. 5-C1 Otázky a úlohy 1. Do kterých skupin bychom mohli zařadit pověsti, které babička vypráví? 2. V čem spočívá význam těchto pověstí pro posluchače? 3. Barunčina reakce na pověst o Sibylle se nám může zdát nepřirozená. Odhadněte (i s využitím informací v předchozích kapitolách tohoto tematického celku), kdy se kniha Babička odehrává, a zjistěte, jaké historické ovzduší mohlo tehdejší mladé lidi k podobným postojům vést. 5-B2 Písemné záznamy českých pověstí jsou v mysli čtenářské veřejnosti nepochybně spjaty především se jménem Aloise Jiráska, jehož životu a dílu (včetně populárních Starých pověstí českých) jsme se již věnovali v tematickém celku I.A. Slovesnost a literatura. Nyní si připomeňme, že v Českých zemích se uplatnila i slovesnost jiných kultur než kultury jazykově české. S Prahou jsou spjaty také pověsti týkající se tamější židovské čtvrti. Ta přiléhala k severovýchodnímu okraji Starého Města, začínala kousek za Staroměstským náměstím a sahala téměř k Vltavě. Velká část jejích stavebních památek byla na konci 19. století zničena v souvislosti s modernizační přestavbou, jejíž osou se stala zcela nová Pařížská třída. K významným postavám (nejen) pražské židovské historie patří rabín (duchovní vůdce) Jehuda Liva (Löw) ben Becalel (1525? – 1609), nejproslulejší židovské učence vůbec: je autorem mnoha filozofickonáboženských spisů, usiloval také o kvalitnější školství. Dvacet let (1553 – 1573) byl vrchním moravským rabínem se sídlem v jihomoravském Mikulově a pak přesídlil do Prahy, kde se posléze stal vrchním pražským rabínem. V Praze prožil téměř celou éru panování římského císaře a českého krále Rudolfa II., za jehož vlády se Praha opět stala – po dlouhé době – jedním z evropských kulturních center. V r. 1592 císař Rudolf II. přijal rabbi Löwa k soukromé audienci, což bylo považováno za neobvyklé. Rabbi Löwovi (zvanému též Maharal) bývá přisuzováno stvoření umělého člověka, golema. V judaistické (židovské náboženské) tradici hrají texty o možném stvoření golema významnou roli.
Z různých zemí je známo více judaistických osobností, které se o takový akt pokoušely. Protože stvořit skutečného člověka dovede pouze Bůh, stvořením golema je možné prokázat osobní duchovní dokonalost; vytvářet golema znamená dotknout se božství. Ačkoli o rabbi Löwovi se vyprávělo snad již za jeho života, že se věnoval mystickým (tajuplným) praktikám, pověst o tom, že stvořil golema, se začala šířit až v 18. století. Nepochybně byla odrazem zvěstí o výjimečnosti rabbi Löwa. Od 19. století se této pověsti ujali (a prakticky dodnes ujímají) mnozí tvůrci z různých oborů, takže dnes je v obecném povědomí dobře známa. Jednu její část si připomeňme v podobě, která zůstává nablízku původnímu znění. Adolf Wenig (1874 – 1940): Staré pověsti pražské (1930) O starém židovském hřbitově (...) Na starém židovském hřbitově pod náhrobním kamenem vyšším a honosnějším pochován je také proslulý r a b b i J e h u d a L ö w b e n B e z a l e l, jehož pověst byla přeslavná. Rabbi Löw žil v Praze za panování Rudolfa II.; učeností svou znám byl po všem světě, v mnohých vědách znamenitě vynikal a dovedl prý i věci nadpřirozené. Pro vysokou jeho postavu i pro učenost neobyčejnou mu říkali vysoký rabbi Löw. Dům jeho stál v Židovském Městě blízko vltavského břehu a nade vchodem vytesán tam byl vinný hrozen, na znamení původu z rodu Áronova, a lev, znamení jeho jména. Tam učeného rabína navštěvovali mnozí učenci ode dvora Rudolfova, tak i znamenitý hvězdář dánský Tyge Brahe. (...) Mezi četné věci podivné a hodné paměti, které vytvořil rabbi Löw, patřil také G o l e m. To byla lidská postava z hlíny udělaná, kterou rabbi svým uměním oživil, a to tak, že jí vložil do úst šém, lístek pergamenový s kouzelným nápisem. Tohoto tvora ustanovil za sluhu v synagóze. Každého pátku večer bylo třeba lístek obnoviti, aby golem, ten podivný služebník, mohl sedmého, sobotního dne odpočinout; jinak by byl zdivočel. Jednou se rozstonala rabínovi dceruška a starostlivý otec se nechtěl od jejího lože ani hnout. Léky, které jí podával, nepomáhaly. Přišel páteční večer, a dceřina nemoc se nelepšila. Rabbi Löw těžce sklíčen seděl u lože, když tu zpěvák ze synagógy přišel oznámit, že je čas, aby se rabbi dostavil k pobožnosti svatvečera, šábesu. Rabbi, jemuž se nechtělo od dcery, vzkázal po zpěvákovi věřícím, aby sami toho dne pobožnost vykonali. Zpěvák odešel, rabbi pak rozžehl svícen sedmiramenný a počal se u lože dceřina modliti modlitbu sobotní, které kabbala šabat říkají. Prostřed modlitby zaslechl rabbi náhle chvatné kroky v síni, a do dveří v té chvíli vpadl zpěvák. Udýchán byl, bled jako stěna, tvář plnou hrůzy. Ani mluvit nemohl, jen jediné slovo ze sebe vypravil: „Golem!“ Rabbi věděl hned, co se přihodilo. Byltě docela zapomněl na golema, který se, když mu šém z úst vyňat nebyl, v synagóze rozzuřil. I spěchal rabbi do synagógy, kde spatřil obraz zkázy. Náčiní bohoslužebné rozmetáno, světla zhaslá, golem jako zběsilý pobíhal kolem, až se všecka budova otřásala. Rychle přiskočil vysoký rabbi k zuřivému služebníkovi, zachytil jej a šém mu z úst vytrhl. Golem v té chvíli byl bez života, pouhá socha hliněná. Svíce byly opět rozžehnuty a ustrašení věřící
vrátili se zase na svá místa. Pokračováno v pobožnosti a ke konci všichni vroucí modlitbou prosili, aby Bůh zachoval dceru rabínovu při životě a vrátil jí zdraví. Když pak se rabbi ze synagógy domů vrátil, poznal, že se dceři valně ulevilo. Za krátkou dobu se uzdravila úplně. Golemovi však rabbi Löw nikdy už život nevrátil; hliněná socha byla odklizena na půdu synagógy, kde se po čase rozpadla v prach. Adolf Wenig, Staré pověsti pražské, Praha 1972, s. 168 – 171. Poznámky a vysvětlivky: Áron – jeden z náboženských vůdců starověkých Židů, bratr známějšího Mojžíše; první judaistický dědičný velekněz; Tyge Brahe (1546 – 1601) – dánský astronom (znám spíše s latinskou podobou svého křestního jména: Tycho), prý nejlepší pozorovatel hvězdné oblohy před vynálezem dalekohledu; sedmiramenný svícen – nazýván menora; vedle šesticípé hvězdy hlavní symbol judaismu; starý židovský hřbitov – v centru Prahy v někdejší židovské čtvrti, obsahuje až 12 tisíc náhrobků ve více vrstvách, náhrobek rabbi Löwa je tu nejproslulejší; synagóga – judaistická modlitebna; vinný hrozen – v judaismu znak božské moudrosti a plodnosti. 5-C2 Úloha Nalezněte aspoň tři příklady jiného uměleckého zpracování pověstí o Golemovi.
5-D Božena Němcová (3. část): V předbřeznové době a) Stěhování po Čechách Život s Josefem Němcem přinášel mladé manželce Barboře rozporuplné zkušenosti. Přínosem byla skutečnost, že díky Josefovi se Barbora seznámila s obrysy českých obrozeneckých zápasů té doby. Tehdejší epocha českých dějin (od konce 18. století do 2. poloviny 19. století) se dnes označuje jako národní obrození: jednalo se o všestranné, kulturně-politické hnutí směřující k emancipaci (zrovnoprávnění) českého národa sužovaného germanizací a občanskou nesvobodou v rámci Rakouské říše. Obrozenečtí aktivisté se označovali jako vlastenci. České vlastenectví v době národního obrození mělo dvě podoby: zemskou (k českému úsilí se hlásili i někteří představitelé německy mluvící menšiny v Českých zemích) a jazykově českou (čeština souvisela s drtivou většinou českých kulturních projevů). Vývoj směřoval k revoluci, která posléze vypukla (jako součást evropské revoluční vlny) v březnu 1848 a trvala do jara 1849: proto se léta, která jí bezprostředně předcházela, často označují jako doba předbřeznová. Záporně působil výrazný povahový nesoulad mezi manželi Němcovými: Josef byl člověk vojáckého založení, ve sporech prudký a neovladatelný, navíc roztrpčený pomalým profesním postupem a častým služebním překládáním z místa na místo kvůli různým konfliktům. Barbora byla zklamána necitlivým vytržením ze života dospívající dívky, náladovostí svého muže a obtížemi častého stěhování. Navíc ji vyčerpávala rychle za sebou jdoucí těhotenství, která v příliš mladém věku podstoupila. Soužití Josefa a Barbory se neobešlo bez hádek i jiných sporů. Z existenčních důvodů museli tedy manželé Němcovi v rychlém sledu vystřídat řadu bydlišť: Červený Kostelec 1837 – 1838, Josefov (dnes součást východočeské Jaroměře) 1838 – 1839 (zde se jim narodilo první dítě – syn Hynek, 1838 – 1853), Litomyšl 1839 – 1840 (syn Karel 1839 – 1901), Polná u Jihlavy 1840 – 1842 (dcera Theodora 1841 – 1920) a konečně – jako splnění jejich přání – Praha, do níž se přistěhovali r. 1842 (syn Jaroslav 1842 – 1898).
b) Předbřeznová Praha V Praze se manželé Němcovi, ale zejména Barbora, stali součástí obrozenecké společnosti a seznámili se tu s řadou významných českých vzdělanců (z nichž mnozí později zasáhli i do politického vývoje Českých zemí). Byli to zejména: historik František Palacký (1798 – 1876), právníci Josef Frič (1804 – 1876) a František Ladislav Rieger (1818 – 1903; Palackého zeť), jazykovědec Josef Jungmann (1773 – 1847), přírodovědec Jan Evangelista Purkyně (1787 – 1869), folklorista, básník a překladatel František Ladislav Čelakovský (1799 – 1852), dramatik, prozaik a novinář Josef Kajetán Tyl (1808 – 1856), novinář a katolický kněz František Matouš Klácel (1808 – 1882), folklorista, básník a historik Karel Jaromír Erben (1811 – 1870), básník a literární historik Václav Bolemír Nebeský (1818 – 1882), začínající novinář a spisovatel Karel Havlíček Borovský (1821 – 1856), studující Fričův syn Josef Václav (1829 – 1890) aj. Členové této společnosti bývali v kontaktech prostřednictvím tehdy obvyklých příležitostí. Kromě rozsáhlé korespondence to byly především salony: kulturně diskusní setkávání v salonech (velkých, reprezentativních místnostech pro přijímání hostů v bytech zámožných měšťanů). Vrcholnými akcemi české obrozenecké společnosti v Praze pak byly plesy v sále restaurace na vltavském ostrově Žofín, která se stala centrem společenského života pražských Čechů (ostrov vznikl na konci 18. století rozšířením a zpevněním říční naplaveniny a r. 1838 byl pojmenován na počest rakouské arcivévodkyně Žofie, matky následníka rakouského trůnu, Františka Josefa I.). Barbora Němcová uchvátila českou, romanticky naladěnou společnost v Praze svým fyzickým půvabem i krásou ducha. S obrozeneckým hnutím i jeho budoucími možnostmi ji hlouběji seznamoval především Václav Bolemír Nebeský, který se stal prvním z mužů, s nimiž Němcová sdílela intelektuální i umělecké zájmy spíše než se svým manželem. Němcová snadno podlehla výzvám přátel, aby se sama pustila do literární tvorby. Tehdy také začala používat křestní jméno Božena, protože jí více vyhovovalo svým ryze českým původem. V obrozenecké společnosti, která byla v drtivé většině maskulinní, získala postavení vpravdě ideální ženy-literátky. Božena Němcová nejprve zkoušela psát básně, ale brzy tento žánr opustila, protože dobře poznala, že k němu nemá výrazné vlohy. Jako matka čtyř dětí se pustila do sbírání lidových pohádek: začala je odposlouchávat od lidí, kteří se přestěhovávali do Prahy z venkova. Pohádky upravovala výraznou beletrizací, přesto dokázala poměrně rychle sepsat 7 svazků tohoto oblíbeného žánru lidové slovesnosti (soubor v pozdějších letech ještě rozšířila). V r. 1844 Božena Němcová s dětmi prožila krásné léto v Ratibořicích. Bydlela tehdy na Starém bělidle u mlýna: po letech právě sem umístila hlavní dějiště knihy Babička. Adolf Wenig (13. 8. 1874 Staňkov / západní Čechy/ – 19. 3. 1940 Praha) Český spisovatel, sběratel lidové epické slovesnosti a překladatel. Původním povoláním učitel. V úpravách pověstí osvědčil odbornou práci s historickými informacemi i cit pro působivý, poeticky archaizující jazyk. Některá díla: Soubory pověstí Pověsti o hradech (1907), Staré pověsti pražské (1930), České pověsti (1932), Moravskoslezské pověsti (1933). Libreto k opeře Čert a Káča (hudba Antonín Dvořák; premiéra 1899).
6. Drobná lidová epika 6-A1 Pověrečné povídky; 6-B1 Strážní duchové; 6-A2 Povídky ze života; 6-B2 František Vlček: Tajemství Čeňka Kropáčka; 6-A3 Humorky; 6-B3 Josef Hiršal – Jiří Kolář: Kocourkov; 6-A4 Anekdoty; 6-B4 Karel Poláček: Židovské anekdoty; 6-D Božena Němcová (4. část): Revoluční dny; František Vlček. 6-A1 Pověrečné povídky Pověrečné povídky bývají nazývány též povídkami démonologickými, což názorněji vystihuje jejich obsah. Nadpřirozený prvek je přítomen vždy, ba dokonce tu hraje ústřední úlohu. Vypravěč je nejčastěji sám hlavní postavou, vypráví o nečekaném setkání se záhadnými úkazy (jež mají údajnou podobu vodníka, hejkala, bludičky, ale také třeba umrlce, jenž vstal z hrobu) nebo nevysvětlitelnými silami (které působí např. úraz nebo naopak nečekanou záchranu apod.). 6-B1a Strážní duchové Okolo Křivoklátu v lesích je lesní muž, kterému říkají hejkal, ale nikdy se neukáže. Když v noci pasou v lese dobytek – to se rozumí, že nesmějí – tu slyší někdy náramné zahouknutí a hned nato je slyšet, jako by byl les plný dřevařů, kteří dělají paseku: tu je slyšet sekání, hned zas jak strom padá, hned zas jak pila řeže, a to je ten hejkal. A jak to noční pasáci uslyší, padne na ně strach a uhánějí i s dobytkem z lesa, nebo jim dává hejkal znamení, že někdo z fořtů na ně jde. To prý se už kolikrát stalo, že musel platit velkou pokutu ten, kdo hejkala neuposlechl. Česká lidová slovesnost. Výbor pro současného čtenáře, Praha 1990, s. 291. Poznámka: pasou v lese dobytek – v minulosti byla pastva skotu v lese běžná. 6-C1a Úloha Pokuste se najít věrohodné vysvětlení příběhů o hejkalovi. 6-B1b Božena Němcová (1820 – 1862): Babička (1855) XI. (…) Lucie den byl dětem velmi nemilý. Byla pověra, že chodí tu noc Lucie, bílá to, dlouhá, rozcuchaná žena, a strašily se jí děti, že je vezme, pakli jsou neposlušné. „Bojácnost je pravá nemoudrost,“ říkala babička a neměla ráda, když se děti strašily něčím; ona je učila nebát se ničeho, leda hněvu božího, ale vymlouvat jim některé pověry, jako to otec vždy činil, když mu začaly povídat o vodníku, prašivci, světýlkách, o žžavých mužích, kteří se mnohdy před člověkem kutálejí jako otep slámy, jimž ale za takové posvícení na cestě pěkně poděkovat se musí, a p. – to neuměla, poněvadž víra na ně příliš v ní vkořeněna byla. U ní byla veškerá příroda oduševněna, dobrými i škodnými duchy; ona věřila i v zlého ducha pekelného, kterého Bůh na svět posílá, aby zkoušel lid
boží, ona to vše věřila, ale nebála se, majíc v srdci pevnou, nezvratnou víru v Boha, v jehož moci celý svět, nebe i peklo a bez jehož vůle člověku vlas s hlavy nesejde. Božena Němcová, Babička, Praha 1953, s. 124. Poznámky a vysvětlivky: Lucie den – 13. prosinec; postava obcházející Lucky měla nabádat k intenzivnější adventní přípravě na Vánoce; prašivec – létající démon, víra v jeho existenci byla patrně vyvolána pozorováním bolidů – velmi jasných meteorů; žžavý – žhavý, ohnivý. 6-C1b Otázka Zhodnoťte smysl lidové víry v démony (duchy). Lze na ní najít pozitivní (kladné) rysy? 6-A2 Povídky ze života S tímto projevem lidové slovesnosti se setkáváme nejčastěji, možná, že jsme sami jeho tvůrci. Autor a zároveň vypravěč líčí příhodu, kterou sám zažil, byl jejím očitým svědkem nebo ji od přímého účastníka slyšel. Znamená to tedy, že každé naše vyprávění může být předmětem folklorního bádání? Ne tak docela. Mělo by jít o vyprávění přehledné, které obsahuje výraznou zápletku, má stupňovaný (gradující) děj a vrcholí rozuzlením. Vypravěč by měl hovořit souvisle, způsobem, který prozrazuje vypravěčský talent nebo předchozí přípravu, v nejlepším případě obojí. Povídky ze života bývají vděčným zdrojem námětů pro spisovatele umělé literatury. 6-B2 V 60. letech 20. století se v Československém rozhlase objevila série pořadů se skupinou českých spisovatelů, kteří vyprávěli zajímavé příběhy. Skupina byla označována jako Sedmilháři, její texty také vyšly knižně a většinou odpovídají charakteristice povídek ze života. František Vlček (1910 – 1981): Tajemství Čeňka Kropáčka (z příhod, které autorovi vyprávěl Josef Ferdinand Příhoda) (1970) „To se stalo na Ztracence a nebejt toho, že rybáři posílali hlášení úlovků na ústředí, tak se to snad ani nedostalo na veřejnost. Představ si, že jednoho krásnýho dne tajemník na Svazu čte hlášení od nějakýho Kropáčka: Úlovek za druhé pololetí loňskýho roku sedm set třicet sedm kilo ryb, různejch. To víš, jak to s ním cuklo, když sám za celej rok chytil dva tlouště a jednoho podměrnýho kapříka. To se ví, že hned v sobotu se na tu Ztracenku vypravil. Celou cestu mu vrtalo hlavou, na co ten Kropáček asi chytá, oni rybáři znají různý starodávný recepty, to se dědí z otce na syna… No, tak když tam přijel, kouká, na přehradě rybářů jak hrdliček u vršovickýho nádraží, žádnýmu to ani neťukne, jen ten Kropáček, takhle stranou na lodičce, jak nahodí, už táhne rybu. To víš, že rybáři okolo šíleli. Vzteky i bezmocí, protože opravdovej rybář, jak je ti snad známo, spíš prozradí, co vyváděl s vlastní ženou za svobodna, než na co chytá. A svý tajemství má každej. Jeden věří na vařený jáhly s anýzem, jinej na slepičí střívka zakápnutý rumem. Jezdil tam primář z Bulovky, kterej chytal dokonce na placentu, ale kam se všichni hrabali na Kropáčka. To se ví, že ho špehovali, z protější stráně na něj koukali dalekohledem, šacovali mu chlebník, když si v hospodě odskočil, ale žádnej nevypátral nic. On byl lstivej jako Vinnetou! Vnadidlo na háček napichoval zásadně za šosem kabátu, jako když si zapaluješ cigaretu na větru.
Jenom když s tím mrsknul do vody, zabělalo se něco jako jepice, lup ho a už měl zase na prutu cejna jako lopatu. Chlapům to vrtalo mozkem, že to nejsou jepice, jim bylo jasný, kde by je bral celej rok, ale co to je? A on se jen usmíval a mlčel jak ta ryba. Nebejt toho, že se mu vdávala dcera, nebyl by to prozradil ani mně. To za mnou přišel a jestli nevím o nějaký ložnici. Já povídám: Vím, když by ti nevadilo, že je z druhý ruky, věděl bych o ložnici Ludvíka Čtrnáctýho. Sahal mi na čelo, prej: Nezbláznil jsi se trochu? Jak bych já, důchodce, zaplatil ložnici Ludvíka Čtrnáctýho? Já povídám: Kdo mluví o placení? Když mi řekneš, na co chytáš, dostaneš ji ode mě darem. Moh´ jsem si dovolit udělat granda, jelikož ten dotyčnej, on říkal o sobě, že je redaktor, se fakt jmenoval Čtrnáctý i Ludvík, bydlel na bytě u mý švagrový, sestry od Elišky, ale byl to rošťák, zmizel bez placení a zůstalo po něm jenom vikslajvantový kanape, malej stolek, opálenej od cigaret, starý galoše, obě levý, popelník a přetržený kšandy. Kropáček, kterej ví, že jsem v životě nelhal, a když něco řeknu, tak za tím stojím, se celej třás rozčilením a jen chtěl ještě vědět: Kolik je to kusů? Já povídám: Asi šest nebo sedm. To jsem si nechával zadní vrátka, kdyby došlo k dohadování o ty kšandy, jestli jsou to dva kusy nebo jeden. Tak jsme si plácli a z něj to vylezlo. Jako každá geniální věc to bylo jednoduchý jako facka. Tam na přehradě chytali většinou důchodci. U vody seděli od rána do večera a taky od rána do večera kouřili. Samozřejmě dělanika, protože jim na lepší nezbejvalo. To bylo celý to tajemství. Chápeš?“ Nechápal jsem. „Je vidět, že nejsi rybář,“ poučil mne Josef Ferdinand Příhoda jako malé dítě, „když chceš něco chytit, co musíš udělat napřed? No? Samosebou, musíš namladit a potom chytat na to, čím jsi mladil. A jak ti dědkové léta zahazovali do vody dutinky od těch cpanik, namladili celou přehradu tak, že potom už ryby nebrali na nic jinýho. Na to ovšem přišel jedinej z nich. Ten Vinnetou Kropáček." František Vlček: Tajemství Čeňka Kropáčka, in: Sedmilháři, Praha 1970, s. 34 – 37. Poznámky a vysvětlivky: anýz – asijská rostlina, jejíž nažkové plody se používají jako koření; Bulovka – proslulá pražská Nemocnice na Bulovce; dělaniko – ručně balená cigareta; jepice – drobný hmyz, jehož larvy žijí ve vodě a jsou důležitou součástí potravy dravých ryb; vikslajvant – voskované plátno (z něm. Wachsleinwand); Vinnetou – postava indiánského náčelníka z mnohých chlapeckých románů od německého spisovatele Karla Maye (1842 – 1912); Ztracenka – celým názvem Ztracená naděje, nejstarší, stále existující česká trampská chatová osada (z r. 1918); nachází se na levém břehu vltavské přehradní nádrže Štěchovice v lesnatém údolí jižně od Prahy. 6-C2 Úloha: 1. Do které vrstvy českého jazyka náleží vyprávění Josefa Příhody? Doložte příklady z textu. 2. Odhadněte na základě kontextu (nebo přesně zjistěte) význam slova namladit. 6-A3 Humorky Jejich název je odvozen z latinského slova humor = vlhkost, vláha, Humorný znamená veselý se smyslem pro komičnost (směšnost, žertovnost) a vtip. Víme však, že humorky samozřejmě nejsou jediné veselé texty v lidové slovesnosti. Humorky vycházejí z reálného, přirozeného světa, avšak od povídek ze života se liší tím, že zpracovávají náměty mimo bezprostřední zkušenost vypravěče i posluchačů, že tíhnou ke
grotesknosti (vyhrocené komičnosti založené na spojení protismyslných prvků), avšak nemusejí mít výraznou pointu. Oblíbenými humorkami jsou příběhy o popletených obyvatelích smyšleného města, v němž se sice zdánlivě žije jako kdekoli jinde, ale ve skutečnosti si tam lidé sami způsobují bláznivé trampoty, které jsou groteskním obrazem četných lidských slabostí. Ve starověkém Řecku se takové město jmenovalo Abdéra, v Německu Schildau, v Anglii Gotham, v Čechách Kocourkov atd. První tři uvedená města odpovídají svým názvem skutečným lokalitám, jen Kocourkov je zcela smyšlený. Literární zpracování kocourkovských humorek jsou známa především od 19. století. Na jejich motivy vznikl (podle námětu Karla Poláčka) i film U nás v Kocourkově (viz kapitola II.A.1. Lidová kultura, folklor a lidová slovesnost), v 1. polovině 20. století působilo populární mužské pěvecké sdružení Kocourkovští učitelé. Z mnoha literárních zpracování příhod z Kocourkova se obraťme k souboru nejrozsáhlejšímu. Josef Hiršal (1920 – 2003) – Jiří Kolář (1914 – 2002): Kocourkov (1959) 22 O tom, jak kočár na náměstí spad do bláta jak do neštěstí a kam ti blázni pošetilí svou novou dlažbu položili Kocourkov bylo pěkné, úhledné a čisté městečko, ale Kocourkovští je nadobro zapomněli vydláždit. Náměstí a ulice byly samý výmol a jáma. Když pršelo, přišly plískanice nebo nastalo tání, vypadalo to tam jako po potopě. Bylo to tak od nepamětna a nikoho ani ve snu nenapadlo, že by mělo být jinak. A taky proč? Nikdo z nich v kočáře nejezdil a v létě bylo docela příjemné brouzdat se v loužích, když sem tam spadl vydatný déšť nebo se strhla nějaká průtrž mračen. Na jaře si měly děti kde stavět rybníčky nebo pouštět lodičky a v zimě byl každý rád, že sedí za kamny a nemusí vystrčit nos na mráz. Na své hrbolaté náměstí si tak zvykli, že je pokládali za nejkrásnější rynk světa. Jednou v dubnu projížděla Kocourkovem jakási vznešená společnost a na náměstí zapadl jejich kočár až po dvířka do jámy plné řídkého bláta. Dámy omdlévaly hrůzou a páni volali o pomoc. Premovaný kočí na kozlíku práskal bičem do spřežení a nadával, až se ozvěna v horách styděla odpovídat. Koně se vzpírali, ale vůz vězel v blátě jako přikovaný. Kocourkovští se vyhrnuli z domů a kroutili hlavami, co to stojí na náměstí za podivný kočár, který nemá kola. Přiblížit se neodvažovali, a tak obdivovali nevídaný vůz i panstvo jen zpovzdáli. A tak se stalo, že kletbám a volání kočího nerozuměli a myslili, že páni tak hlasitě obdivují nádheru jejich radnice. To je tak rozradovalo, že se dali do veselého zpěvu a tance. Když jim rozezlení cestující hrozili a mávali rukama, aby jim šli pomoci, domnívali se, že jim kynou na rozloučenou, mávali na ně, klaněli se, vyhazovali klobouky do výšky a nakonec se všichni spokojeně rozešli domů.
Josef Hiršal – Jiří Kolář, Kocourkov, Praha 1993, s. 75 – 76. Poznámky a vysvětlivky: premovaný – ve stejnokroji lemovaném prýmky (ozdobnými točenými šňůrami). 6-A4 Anekdoty Řecké slovo anékdota znamená nevydané, tj. oficiálně nešířené příběhy. Podle literární teorie má anekdota několik charakteristických rysů: 1. Jedná se o velmi krátký humorný příběh; 2. Je vyprávěna stručně, byť někdy může být děj zpomalován v zájmu vystupňovaného napětí (objevuje se tu např. trojí opakování některých motivů, známé i z pohádek); 3. Je završena výraznou, razantně vtipnou pointou (často za využití tabuizovaných motivů či výrazů); 4. Mívá charakter osvobodivého zveřejnění utajované, ale obecně tušené podstaty nějaké skutečnosti, snižuje vážnost mocných a neovlivnitelných autorit, a tak zbavuje vypravěče i posluchačstvo strachu z nich; zlehčuje některé profese, společenské vrstvy, národy i veřejně známé osobnosti, partnerské konflikty a zdravotní rizika. 5. V současné době je patrně nejživějším žánrem lidové slovesnosti. 6-B4 Jeden příklad anekdoty, zpracovaný spisovatelem Karlem Poláčkem, jsme uvedli v 1. kapitole tohoto tematického celku. Připojme ještě jednu ukázku: Karel Poláček (1892 – 1944/1945): Židovské anekdoty (1933) Jakub pochoval ženu. Na cestě z krematoria doprovázel jej švagr, jenž nesl v urně popel drahé zesnulé. Tak kráčeli mlčky ponořeni v truchlivé myšlenky. Najednou začalo padat náledí. Jakub pravil: „Pieta sem, pieta tam. Sypej popel, ať neupadnem.“ Karel Poláček, Židovské anekdoty, Praha 1991, s. 49. 6-C4 Úloha: Pokuste se odhadnout, o jakém přístupu k životu židovské anekdoty svědčí.
6-D Božena Němcová (4. část): Revoluční dny V r. 1845 byl Josef Němec povýšen do hodnosti komisaře finanční stráže, což však s sebou přineslo služební přeložení do Domažlic na západočeském Chodsku. Jednalo se o folklorně bohatý, výrazný region, jeden z mála v Českých zemích, kde české (nikoli německé) osídlení sahalo až k hranici. Božena Němcová zde načerpala velmi mnoho podnětů pro literární tvorbu: nešlo jen o
lidovou slovesnost, ale také o povídky blízké literárnímu směru realismu, k jejichž psaní se obrátila v následujících letech. Na začátku roku 1848 vypukla v Evropě revoluční vlna, která v březnu dorazila také do Vídně a do Prahy. Cílem revoluce byla větší svoboda pro neurozené (nešlechtické) obyvatelstvo Evropy. Ty národy, které žily pod mnohostranným (kulturním, politickým, ekonomickým) útlakem vládnoucích rodů (dynastií) z národů jiných, žádaly také národní rovnoprávnost. Mnoho lidového odporu se zvedlo proti rakouské dynastii Habsburků (již tehdy představoval císař Ferdinand I.), která v rámci své Rakouské říše vládla tvrdou rukou Čechům, Maďarům, Slovákům, Polákům, Slovincům, Chorvatům aj.), ale proti jejíž nedemokratické politice se nyní vzbouřili i Rakušané a obyvatelé států v Německu, kam habsburský vliv nepřímo též sahal. Česká revoluce byla soustředěna především do Prahy, kde se mezi jejími vůdci ocitlo mnoho z již zmíněných obrozenců. Revoluční shromáždění v pražských Svatováclavských lázních sestavilo petici k císaři žádající dodržování obecných lidských práv, rovnoprávnost pro Čechy v rámci Rakouské říše a zrušení feudalismu. Císař Ferdinand jmenoval vůbec první rakouskou vládu a nespokojencům v říši slíbil reformní nápravu, puzen obavami z postupu revoluce v mnoha zemích. Manželé Němcovi na Chodsku (to tam již bydleli ve Všerubech těsně u hranic), podobně jako mnoho jiných aktivistů po celém českém venkově, účinně šířili mezi obyvatelstvem zprávy o revolučních událostech a v bezpočtu diskusí objasňovali jejich smysl. Na začátku června se v Praze konal Slovanský sjezd (jednal na Žofíně), jehož se zúčastnili zástupci slovanských národů habsburské monarchie, aby se tu dohodli o společném postupu (takovému programu se začalo říkat austroslavismus). Prahu však obklíčila rakouská armáda, vedená vojenským velitelem v Čechách, rakouským knížetem Alfredem von Windischgrätz. Ve městě vypukly davové protestní nepokoje, během nichž byla zastřelena Windischgrätzova manželka Eleonore. Rakouské vojsko zaútočilo na Pražany, kteří se však téměř týden bránili na barikádách. Na pomoc Praze vyráželi dobrovolníci z různých částí Čech, byť šance dostat se do obleženého města byla nepatrná. Mezi těmito odvážlivci byla i Božena Němcová, která v přestrojení za chodskou selku oklamala rakouské stráže a s vltavskými lodníky pronikla do Prahy, aby tu podpořila své přátele. Po kapitulaci města se vrátila domů k rodině. Česká revoluce 1848 tedy skončila neúspěchem. Jedinou výraznou změnou, jíž revoluční lid Rakouské říše tehdy dosáhl, bylo zrušení feudalismu, vyhlášené císařem Ferdinandem v září 1848. František Vlček (14. 7. 1910 Plzeň – 14. 9. 1981 Praha) Český filmový a televizní scenárista: autor vtipných, ale zároveň laskavých komedií. Některá díla: Náměty k filmům Přijdu hned (1942, se Sašou Rašilovem; režie Otakar Vávra, hrají Saša Rašilov, Vlasta Matulová, Svatopluk Beneš, Theodor Pištěk, Anna Letenská), Dovolená s Andělem (1953, s Josefem Neubergem; režie Bořivoj Zeman, hrají Jaroslav Marvan, Josef Kemr, Vladimír Ráž, Jana Dítětová), Šíleně smutná princezna (1968, s Bořivojem Zemanem; režie Bořivoj Zeman, hrají Helena Vondráčková, Václav Neckář, Jaroslav Marvan, Bohuš Záhorský); Můj brácha má prima bráchu (scénář, 1975: režie Stanislav Strnad, hrají Libuše Šafránková, Jan Hrušínský, Roman Čada); Scénář k televiznímu seriálu Chalupáři (1975, s Václavem Borovičkou; režie František Filip, hrají Jiří Sovák, Josef Kemr, Jiřina Bohdalová, Josef Větrovec).
7. Drobné neepické útvary 7-A1 Přísloví; 7-A2 Pranostiky; 7-A3 Pořekadla a rčení; 7-A4 Hádanky 7-B Božena Němcová: ; 7-D Božena Němcová (5. část): Čas psaných příběhů; Jan Munzar. 7-A1 Přísloví Přísloví jsou stručná (v jednom větném celku), výstižná vyjádření základních životních pravd, ověřených zkušenostmi celých generací. Týkají se prakticky všech oblastí života: partnerských vztahů, práce, poměru mezi jednotlivcem a kolektivem, společenských rozdílů. Přísloví jsou často založena na metafoře, mají dvoudílnou kompozici a pro snazší zapamatování bývají někdy veršována. Největší postavou mezi sběrateli českých přísloví zůstává František Ladislav Čelakovský (1799 – 1852). Z jeho sběratelského díla uvádíme několik příkladů: Mladý lhář, starý zloděj. Kdo lže, ten krade. Řeč se mluví a pivo se pije. Bez práce ani koláče. Ráda kočka ryby jí, než do vody nechce. Ne sám ten pivo pije, kdo je vaří. Břich tlustý, mozek pustý. Komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí. Na chytrého mrkni, hloupého trkni. I starý tkadlec někdy přízi zmate. Starý přítel a staré víno nejlepší. Jaké prase, taký kvik, jaký národ, taký zvyk. Slíbíš-li za druhého, dej půl svého. Se silným nechoď v zápas a s bohatým před soud. Víno není vinno, že se lidé ožírají. 7-A1 Otázka Znáte k některému z výše uvedených přísloví nějakou obdobu se stejným významem? 7-A2 Pranostiky Název pochází z řeckých slov prógnosis / προγνωσις = předpověď a prognostiká / προγνωστικα = znamení budoucích jevů. Pranostika má blízko k přísloví. Také zobecňuje dávnou zkušenost společnosti, ovšem týká se pouze meteorologických jevů: chce odhalit jejich případnou pravidelnost a vyjádřit jejich souvislosti se zemědělstvím či jiným pobytem v přírodě. Často mívá formu rýmovaného dvojverší. Na Nový rok déšť – o Velikonocích sníh. (1. ledna) Na Hromnice jasná noc – bude ještě mrazů moc. (2. února) Na svatého Řehoře čáp letí od moře, žába hubu otevře, líný sedlák, který neoře. (12. března) Březen – za kamna vlezem; duben – ještě tam budem.
Je-li už máj zahradníkem, není stodol milovníkem. Medardova kápě – čtyřicet dní kape. (8. června) Svatá Markyta vede žence do žita. (13. července) Co červenec neuvaří – srpen nedopeče. Krásné počasí na svatého Matouše má vydržet ještě čtyři neděle. (21. září) V říjnu mráz a větry – leden, únor teplý. Svatý Martin přijíždí na bílém koni. (11. listopadu) Padá-li na Štědrý den v noci sníh, urodí se hojně vína. 7-B2 Jan Munzar (* 1941): Medardova kápě aneb Pranostiky očima meteorologa (1985) Od pranostik k televizním předpovědím počasí (…) Pranostiky o počasí jsou zajímavými útvary lidové meteorologie. Některé mají magické kouzlo a vtip, jiné se dobře pamatují kvůli rýmu, naopak smysl některých je značně zakalen. Častým předmětem kritiky rčení bývá jejich významový nesoulad či přímo vyvracení jednoho rčení druhým. Hlavní příčina těchto protikladů patrně tkví v časovém navrstvení pořekadel. Dřívější sbírky povětrnostních pranostik se neřídily historickým, popř. regionálním hlediskem, a tak se na téže rovině octly vedle sebe pranostiky vzniklé v nejrůznějších obdobích, popř. místech. Jan Munzar, Medardova kápě aneb Pranostiky očima meteorologa, Praha 1985, s. 222. 7-C2 Úloha Někdy se uvádí, že pokud se některé z nejstarších pranostik vývojem počasí neshodují, může za to gregoriánská reforma kalendáře. Zjistěte co nejpřesněji, oč šlo. 7-A3 Pořekadla a rčení Oběma těmito žánry jsme se zabývali již v tematickém celku I.C Slovní zásoba (kapitola 2. Obohacování slovní zásoby). Zde jen připomeňme, že náležejí (stejně jako přísloví a pranostiky) mezi větné frazémy, že se používají k výstižnému, zpravidla metaforickému hodnocení či komentování různých situací a že se liší podle toho, zda mění svou formu (např. podle jednající osoby apod.; pak jsou to rčení) nebo zůstávají stále stejná (pak se jedná o pořekadla). V praxi se však obou pojmů často užívá synonymicky. 7-B3 Když Božena Němcová začala psát beletrii pro dospělé (či dospívající) čtenáře a čtenářky, využila vrchovatě svého postřehu i schopností folkloristky. Do svých příběhů (většinou rozsáhlejších povídek) vložila mnoho umělecky využitých faktů ze života českých venkovských lidí. Samozřejmě, že se soustředila také na jejich jazyk a zprostředkovala nám jeho bohatou slovní zásobu (mj. nářeční výrazy, způsob mluvy rozdílných generací a společenských vrstev) i obraznost vyjadřování (včetně lidových frazémů). Pro příklad se podívejme na známý, dokonce po letech zfilmovaný příběh o pastýřově dceři, která žije bez zemřelé matky a se stárnoucím otcem na samotě. Silná a nebojácná dívka neprvoplánového půvabu vyvolává u lidí v blízké vsi smíšené pocity. Jediné opravdové přátele má ve farářově neteři Elšce a v Josífkovi, synkovi kostelníka Vlčka; získá si též náklonnost farářovy sestry panny Pepinky.
Božena Němcová (1820 – 1862): Divá Bára (1855) II (…) Nepominul předsudek proti ubohému děvčeti; ona se ani nestarala, mají-li ji lidé rádi čili nemají, nedotírala se mezi chasu, ani k hraní, ani k tanci, hleděla si své práce, svého starého táty a fara byla její Praha. – Ozývaly se po vsi hlasy, které pravily: „Ta čest se musí tomu děvčeti dát, že jí není v obratnosti a síle málokterý chlapec roveň, děvče pak žádné.“ (…) Ale kdyby se byl kterýkoliv chlapec ozval: „Já bych si ji i za ženu vzal“, tu hned křičely mámy: „Ne, ne, chlapče, tuto nám nevoď do rodiny, člověk nemůže vědět, kterak to dopadne, a divous je.“ – Opravdu se tedy o děvče ucházet žádný z chlapců nesměl a žertem si netroufal. Bára nedala s sebou vládnout, aniž si dala pěknými slovy oči zasypat. Nejvíce ji nenáviděla kostelníková, ačkoliv jí Bára jaktěživa na kříž stéblo v cestu nevložila, ba naopak dobře činila tím, že Josífka přede mstou chlapců chránila. Jak dostal který chlapec v kostele od kostelníka pohlavek, zajisté ho vrátit chtěl Josífkovi. Ale kostelníková měla zlost na Josífka, že je bluma a nechá se bránit od děvčete, že má to děvče rád; měla zlost, že chodí Bára na faru a že ji mají i tam rádi. – Ona by zajisté byla ji z fary vypíchala, kdyby panna Pepinka nebývala pannou Pepinkou, – ale Pepinka si nedala do kaše foukat – nanejméně od kostelníkové. – Jednou udělala kostelníková s učitelkyní na pannu Pepinku klep a od té doby spolu dobře nevařily, ačkoliv dříve jedna ruka bývaly. – Pana Vlčka panna Pepinka mnohdy za to sekla, řkouc: „Ah špičatý nůsek rád podrývá,“ což padalo na kostelníkovou, – ale Vlček býval na faře vždy beránkem a jen doma pravým Vlčkem. Božena Němcová, Povídky, Svazek druhý, Praha 1953, s. 226 – 227. 7-C3 Otázky a úlohy 1. Najděte v textu rčení (případně též pořekadlo) a vysvětlete jejich význam. 2. Které výrazy z textu se vám zdají vzdálenější dnešnímu jazyku? Čím bývají v nynější řeči nahrazovány? 7-A4 Hádanky Jde o jeden z nejstarších a nejoblíbenějších folklórních žánrů. Slouží k pobavení i k trénování myšlenkové aktivity. Hádanka nahlíží na nějaký jev (předmět, osobu, událost) z úhlu, jenž je výstižný a neobvyklý zároveň. Hádanka má podobu utajení a zároveň výzvy k rozluštění. Pokud hadač nalezne správnou odpověď, pronikne blíže k podstatě hádané skutečnosti. Sedí, sedí na střeše, kouří tabák, nekřeše, a přec mu hoří. (Komín) Čtyři rohy, žádné nohy;
chodí to, stojí to. (Dveře) Dyž to necháš, mlčé to, dyž to zdvíhneš, křičé to. (Řetěz) Jiné šatí a sama je nahá. (Jehla) Je soudeček bez obrouček, je v něm dvojí víno, a přece se nesmíchá. (Vajíčko) Plná škola dětí a nemají kudy ven. (Makovice) Přišel k nám bílý kůň, zalehl celý dvůr. (Sníh) Sletěl ptáček bezperák, na náš stromek bezlisták, přišlo na něj bezzubátko, sežralo to bezpeřátko. (Sníh a slunce) Přišel k nám bílý vůl, vypil vody plný důl. (Mráz)
7-D Božena Němcová (5. část): Čas psaných příběhů Společenský vývoj po násilném potlačení revoluce sledovali manželé Němcovi sledovali již z polabského Nymburka, kam byl Josef ještě v létě 1848 vstřícně přeložen z drsného pohraničí a odkud bylo blízko do Prahy. Božena překonala stesk po lesnatých horách i jejich lidu a soustředila se na publicistickou tvorbu. Zařadila se do skupiny intelektuálů, kteří věnovali velkou pozornost příčinám českého revolučního neúspěchu. Zaměřili se na skutečnost, že revoluční síly v Českých zemích byly na jaře 1848 osudově málo početné: stranou byl ponechán venkov a naprosto nebyl využit potenciál ženské poloviny národa. Souhrnně řečeno, Češi byli neúspěšnými revolucionáři, protože nebyli dost dobrými občany. Božena Němcová zahájila své úsilí o nápravu v tomto směru článkem Hospodyně, na slovíčko, jímž se v listopadu 1848 obrátila na české ženy a vyzvala je, aby se zapojily do veřejného úsilí za občanskou rovnost i sociální spravedlnost, přičemž neváhala se vysmát okázalému, ale myšlenkově prázdnému vlastenčení měšťanských paniček. Mezi novinami, které jí nabídly svůj
prostor k publikování, vynikaly Národní noviny, které od dubna 1848 vydával Karel Havlíček a které sehrály roli názorové a osvětové platformy revoluce. V Nymburce Němcovi nakrátko zapadli do tamější měšťanské společnosti, ale brzy se s ní rozkmotřili: veřejně protestovali proti začlenění výuky v němčině do tamější obecné školy. V prosinci 1848 císař Ferdinand I. abdikoval z trůnu ve prospěch osmnáctiletého synovce Františka Josefa I. Nejvlivnějším členem rakouské (říšské) vlády se stal ministr spravedlnosti a pak vnitra Alexander Bach. Především jeho působením byl během let 1849 – 1851 nastolen v Rakouské říši neoabsolutismus (absolutismus bez feudalismu; fakticky policejní stát s tvrdou cenzurou a se sledováním i existenčními postihy podezřelých osob; nazýván též Bachův/bachovský absolutismus). Počátkem tohoto represivního období se stala likvidace Havlíčkovy veřejné činnosti. Národní noviny byly zakázány (1850) a Havlíček se za svou autorskou a redakční činnost ocitl dvakrát před soudem: v r. 1849 v Praze a r. 1851 v Kutné Hoře. Porota jej však pokaždé osvobodila, a tak Alexandr Bach sáhl (bez soudního rozhodnutí) k policejnímu deportování Havlíčka do alpského Brixenu (dnes Bressanone v severní Itálii). Havlíček tam musel zůstat ve vyhnanství, zcela bez kontaktů s českou veřejností. Manželé Němcovi vstoupili do tohoto období sporem v Nymburce. Veřejně vystoupili proti snaze některých tamějších katoličtí kněží šířit zprávy o údajném zjevení Panny Marie v nedaleké vsi Mcely, a odvádět tak pozornost veřejnosti od aktuálního politického vývoje v zemi. Josef Němce pak byl r. 1850 přeložen za trest na podřadné služební místo do Liberce, v téměř zcela německém kraji. Božena musela své děti učit sama, protože v Liberci nebyla česká škola, slábly kontakty s obrozeneckou Prahou: tyto styky jim zprostředkovával mj. Petr Mužák, mladý středoškolský profesor z Prahy, který se na prázdniny vracíval na Liberecko do své rodné vsi Světlá pod Ještědem v enklávě českého osídlení uprostřed jinak německé oblasti. V r. 1850 zemřel Boženin otec Johann Pankl. Josef Němec z existenčních důvodů přijal od r. 1851 místo finančního komisaře v severomaďarském Miskolci v Uhrách a vzápětí byl povýšen na vrchního komisaře v Balassagyarmatu přímo u maďarsko-slovenských hranic. Božena Němcová se s dětmi přestěhovala do Prahy. Manželství na dálku zprvu fungovalo, využívajíc výhod tehdy nové železniční dopravy. Božena jezdila (také s dětmi) vždy v létě za Josefem do Uher a Josef se vracíval za rodinou v zimě. Svých cest do Uher využívala Božena k návštěvám Slovenska: seznámila se tu s některými významnými literáty (zejména s básníkem Samo Chalupkou) a pustila se do sbírání slovenských pohádek a pověstí. Němcův plat však na rozdvojenou domácnost ani na cesty nestačil. Božena se rozhodla, že se bude živit literární prací, ovšem spisovatelské honoráře byly v tehdejší (předmediální) době nízké, takže byla nucena žít velmi skromně (často ve skutečné chudobě) a nevyhnula se dluhům. Boženu navíc vyčerpávaly stále častější zdravotní problémy, způsobené namáhavým životem i v předchozích letech. Mnoho energie ovšem věnovala osvětové práci mezi ženami. Jako publicistka si vytvořila nový okruh přátel: byla charismatickou osobností a i ve společenském styku výtečnou, bezprostřední
vypravěčkou. Stala se velkým vzorem pro začínající autorky: v první řadě pro sestry Johannu a Sofii Rottovy, jejichž domácím učitelem byl Petr Mužák, jenž je s Němcovou seznámil (s Johannou se r. 1852 oženil a ona začala psát pod uměleckým pseudonymem Karolina Světlá). Němcová se stala idolem mnoha začínajících spisovatelů stejného nebo mladšího věku: s několika z nich se postupně velmi sblížila (také intimně), avšak narážela u nich na nepochopení ženy v roli samostatné, tvůrčí a veřejně činné osobnosti. V r. 1853 rakouská státní politika přitvrdila natolik, že sáhla k postihu manželů Němcových za jejich dávnou aktivitu v revolučních letech. Josefovi byl drasticky snížen plat a jeho i Boženu začala sledovat tajná policie, která jim také kontrolovala (případně i zadržovala) korespondenci. V říjnu 1853 zemřel prvorozený syn Němcových Hynek na plicní nemoc tuberkulózu. Božena Němcová se ocitla v nejtěžším období svého života. Východisko našla v intenzivní beletristické tvorbě. Na konci r. 1853 se pustila se do psaní knihy Babička o svém dětství s babičkou Magdalenou v Ratibořicích, čímž zároveň zahájila literárně nejplodnější období svého života, když v letech 1853 – 1859 napsala drtivou většinu svých děl pro dospělé: Pomněnku šlechetné duše, Sestry, Babičku, Divou Báru, Karlu, Chudé lidi, V zámku a podzámčí, Pohorskou vesnici, Dobrého člověka, Chyži pod horami, Pana učitele. Božena Němcová se obrátila k realistické tvůrčí metodě, kterou ovšem doplňovala a obohacovala především romantizujícími rysy, jež jí byly blízké díky četbě již od let dospívání. Do české literatury přinesla důkladnou charakteristiku prostředí a lidských typů (obojí založila na vlastních pozorovacích i prožitých zkušenostech). Zaměřuje se na postavy, které kráčejí proti proudu obecných zvyklostí, často podřízených vnějšímu zdání či krátkodechému prospěchu. V centru její pozornosti jsou především vnitřně silné ženy. Všímá si vztahů mezi společenským postavením a mravností. Vidí, že sobecký hmotný přepych vzdaluje od podstaty dobrého života, jemuž jsou nejblíže obyčejní lidé vzácných povah. Z toho vyplývá, že cesta ke společenské nápravě musí vést přes nápravu mocných a bohatých. Božena Němcová vydatně experimentuje s kompozicí (např. často využívá retrospektivní vyprávěcí postup) i žánrovým vymezením svých textů (řada jejích děl – včetně slavné Babičky – je žánrově obtížně zařaditelná). K vývoji literární češtiny přispěla Němcová živým, avšak kultivovaným jazykem, leckdy ovlivněným chodským nářečím nebo i slovenštinou. V r. 1855 vyšla ve 4 sešitech Babička: mnohovrstevnatý obraz českého venkovského života, vylíčený v dokonalé jednotě slova a myšlenky, se stal literární událostí.
Jan Munzar (* 1941) Český klimatolog, zabývá se též historií i popularizací meteorologie. Některá díla: Popularizační knížky Medardova kápě aneb Pranostiky očima meteorologa (1985), Meteorologie skoro detektivní (o dějinách počasí vzdálených i blízkých) (1990; napsáno se spolupracovníky).
8. Lidové písně a lidové hry 8-A1 Lidové písně; 8-A2 Lidové hry; 8-A3 Dětský folklor; 8-B Božena Němcová: Karla; 8-D Božena Němcová (6. část): Předčasný konec; Božena Němcová: Některá díla. 8-A1 Lidové písně Lidové písně tvoří nesmírně rozsáhlou, vnitřně členitou a esteticky bohatou oblast folkloru. Dokonce bývají tím prvním, co se nám pod pojmem folklor vybaví. My se jich však dotkneme jen okrajově, protože těžiště zkoumání lidových písní leží ve sféře hudební, a nikoli literární. Lidová píseň je základem lidové hudby evropských národů. Lidová hudba vzniká jako spontánní (neuvědomělý) projev lidské hudebnosti. Rozdíly v lidové hudbě jednotlivých národů jsou soustředěny především do oblasti hudební (do melodiky, rytmu i harmonie), zatímco písňové texty bývají univerzálnější: hovoří o běžných radostech i starostech tradičního života (v souvislosti s láskou, přírodou, obživou apod.). Texty lidových písní si často uchovávají nářeční prvky. Připomeňme ještě, že lidové písně bývají často spojeny s lidovým tancem, že v českém folkloru převažují písně lyrické nad epickými, že lidová píseň má nesmírný význam při udržování pospolitých vztahů ve společnosti – nejčastěji, ale nikoli výlučně ve venkovském prostředí. Prakticky žádné uvolněné setkání většího počtu lidí, kteří by jinak těžko všichni nalezli společnou řeč, se ani dnes neobejde bez zpěvu doprovázeného akordeonem (tahací harmonikou) či kytarou. Nejstarší notové zápisy českých lidových písní pocházejí ze 16. století (např. Když jsem já ty koně pásal). Lze rovněž říci, že časoprostor většiny lidových písňových textů odpovídá 16. – 19. století, přičemž některé (zejména vojenské) náměty sem pronikly až v závěru tohoto období. U lidových písní (kdysi označovaných spíše jako písně národní) najdeme i některé zvláštnosti: 1. Někdy se v textu jediné lidové písně objeví hned několik témat. Dobrým příkladem je známá píseň, kterou si prý oblíbil i první československý prezident Tomáš Garrigue Masaryk: Ach, synku, synku [: Ach, synku, synku, doma-li jsi? :] [: tatíček se ptá, oral-li jsi? :] [: Oral jsem, oral, ale málo, :] [: kolečko se mně polámalo. :] [: Oral jsem, oral cestu bílou, :] [: kudy jsem chodil za svou milou. :] [: Což je ta cesta ušlapaná, :] [: což je má milá uplakaná. :] [: Což je ta cesta tvrdá orat, :] [: už se nedáme spolu oddat. :] 2. Mnohé lidové písně konkrétním událostem: Když jsme táhli k Jaroměři Když jsme táhli k Jaroměři
odkazují
ke
konkrétním
lokalitám
a
případně
i
ke
ať si nám to kdo chce věří zašli jsme si k starý Káče na večeři. K večeři jsme měli dvě husy pečený a co jsme se starý Káče nasmáli. (…) (Píseň se vztahuje k Prusko-rakouské válce 1866, jejíž nejdůležitější fáze se odehrála ve východních Čechách.) 3. Šíření folklórních textů vede mimo jiné k tomu, že se v jednom díle prolínají různé kulturní vlivy. Například příběh o narození Ježíše Krista vznikl před dvěma tisíciletími ve vzdálené Asii, ale v Evropě již dávno zdomácněl a v jedné z nejoblíbenějších českých koled najdeme Ježíška obklopeného českou venkovskou kapelou: Půjdem spolu do Betléma Půjdem spolu do Betléma, dujdaj, dujdaj, dujdaj dá! Ježíšku, panáčku, já tě budu kolíbati, Ježíšku, panáčku, já tě budu kolíbat. Začni Kubo na ty dudy: dujdaj, dujdaj, dujdaj dá! Ježíšku, panáčku, atd. (…) A ty, Mikši, na housličky, hudli, tydli, hudli dá! Ježíšku, panáčku, atd. (…) 4. Mnohdy dojde dokonce k tomu, že lidové publikum zcela přijme text původně umělý. Jeho obliba roste bez ohledu na to, že naprostá většina interpretů ani posluchačů již jméno autora nezná. Tak se mezi nejzpívanější české koledy zařadila píseň jindřichohradeckého varhaníka a skladatele Adama Václava Michny z Otradovic (17. století): Chtíc, aby spal Chtíc, aby spal, tak zpívala synáčkovi matka, jež ponocovala, miláčkovi: Spi, nebes dítě milostné, Pán jsi a Bůh, pěje ti v lásce celý ráj, pozemský luh. Ó lilie, ó fialko, ó růže má, dřímej, má sladká útěcho, zahrádko má! Labuti má a loutno má, slavíčku můj, dřímej, má harfo líbezná,
synáčku můj! (…) 5. Lidové písně se dnešním posluchačům přibližují i objevnými úpravami, často blízkými klasické či naopak populární hudbě. V tomto směru působí např. hudební skupina Čechomor (založena r. 1988, pod současným názvem od r. 2000). Album moravských lidových písní Proměny (2001) nahrála společně s Collegiem českých filharmoniků: Velické zvony Ty Velické zvony pěkně vyzváňajú ludé sa čudujú co to znamenajú Jedni povídajú pútníčkové idú druzí povídajú pochovávat budú Pochovávat budú jednej mamce syna co ho otrávila jeho roztomilá (…) 6. Někteří známí autoři záměrně tvoří umělé písně s programovým cílem, aby se staly součástí lidové hudby. Příkladem je písničkář Jaromír Nohavica (* 1953), který prvky moravské lidové písně aktualizuje ve stylu městského folkloru: Když mě brali za vojáka Když mě brali za vojáka stříhali mě dohola já vypadal jsem jako blbec jak i všichni dokola-la-la-la jak i všichni dokola Zavřeli mě do kasáren začali mě učiti jak mám správný voják býti a svou zemi chrániti-ti-ti-ti a svou zemi chrániti (…) Vznikají lidové písně i dnes? Uvádí se, že v České republice jsou již jen 3 folklorní regiony s živou lidovou hudbou: jeden v Čechách (Chodsko; pro nástrojové obsazení jsou tu příznačné dudy) a dva na Moravě (Moravské Slovácko a Valašsko; pro nástrojové obsazení je příznačný cimbál). 8-C1 Otázky a úlohy 1. Které znáte lidové písně ze svého kraje? Zazpívejte si je. 2. Které soubory lidové hudby ve vašem kraji působí? Připravte si o nich krátkou prezentaci.
3. Které znáte lidové písně, v jejichž textu se vyskytuje motiv koně? 8-A2 Lidové hry Lidové hry představovaly již odedávna důležitou součást života. V moderní době se udržely především na venkově, v České republice však dochází od 90. let 20. století k jejich oživování dokonce i v městském prostředí. Nejstarší lidové hry souvisejí s obřady, jimiž naši dávní předkové (dokonce již v předkřesťanských časech) reagovali na významné události: střídání ročních období, namlouvání, svatby apod. Jako příklad ocitujme úryvek z jedné folkloristické studie o výročních obyčejích na Kroměřížsku: Miroslav Válka: Současný stav výročních obyčejů v obcích na severních svazích Chřibů (1982) (…) Z období jarního novoročí se v některých obcích zkoumané oblasti udržely obyčeje spojené se Smrtnou nedělí, a to chodění se smrťákem a chodění s májem. Jejich nositelem je školní mládež, spolu s dětmi předškolního věku, organizátorem nejstarší z nich – tzv. stárci. Oba zvyky probíhají ve zmíněnou neděli dopoledne současně. Z jedné části obce přicházejí děvčata s ověnčeným májem, zůstávají stát před jednotlivými domy a zpívají mariánskou píseň Stála P. Maria. Jsou obdarována penězi a vejci. Z opačné strany jdou chlapci s vycpaným panákem smrťákem a před jednotlivými usedlostmi hlasitě odříkávají text: Smrťáka nesem s krvavým nosem. Dejte mu vajec, aby byl jak válec. Jestli mu nedáte, však se podíváte. Všechny hrnce vám rozbijem, co v polici máte. Jen vám necháme ten, co v něm vaříte všem. Dostávají rovněž vejce, peníze, cukroví, které si po skončení obchůzky rozdělí, přičemž organizátoři-stárci obdrží větší podíl než ostatní účastníci. Figurinu smrťáka na poli za vesnicí spálí. (…) Mnohé lidové hry souvisejí např. s oslavou konce masopustu. Masopust (tedy opravdu půst od masa) je označení pro nejtěžší období roku: od Vánoc do prvních známek příchodu jara. Pro dětský svět jsou ovšem nejtypičtější dětské hry, které usnadňovaly stmelování dětského kolektivu a pomáhaly dětem v přípravě na role dospělých členů společnosti. 8-C2 Úloha Vytvořte novinový článek o živých lidových hrách ve vašem kraji. Pokuste se do něj zapojit i výpovědi některých jejich aktérů.
8-A3 Dětský folklor A tím se dostáváme k dětskému folkloru. Patří do něj mnoho z již uvedených oblastí, od pohádek až ke hrám. Jako zvláštní žánr uveďme alespoň říkadla: Jsou to poetické texty, související s dětskými hrami. Jejich poznávacím znakem je naprostá převaha rytmu nad slovními významy. Tak vznikají odvážná fantazijní, až nesmyslná slovní spojení. V textu se mohou objevit i zkomoleniny, nebo dokonce nahodilé shluky hlásek. Říkadla se dělí na: a) Rozpočitadla (Ententýky dva špalíky, čert vyletěl z elektriky, bez klobouku bos, natloukl si nos); b) Jazykolamy (Strč prst skrz krk); c) Škádlivky (mládež nebyla vždycky vzorná, a tak tu najdeme posměšné pokřiky od nevinných jako např. Tomši, už je po mši! až po razantní Antoníne, hovno kyne, odnes si ho do kuchyně! nebo Frantíku, dej si prdel na kliku!). Zde výklad o lidové slovesnosti zakončíme. Pro nedostatek místa jsme úmyslně pominuli zaříkání, lidové nápisy (zejména na domech) a další drobné žánry. 8-B3 Mezi beletristické texty, v nichž se objevují zmínky o dětském folkloru, patří rozměrná povídka Karla od Boženy Němcové: odehrává se v chodské vsi. Božena Němcová (1820 – 1862): Karla (1855) IV (…) Karla byla již po dvě léta husopaskou, což byla pro ni veliká radost. Časně z rána den jak den, když se nasnídaly, vzala pro sebe i pro Hanu do kapsáře po kusu chleba, proutek do ruky, Hanu za ruku a šla pustit husy. Jedním letem kejhajíce vylítly všechny do dvora, ale jakmile zavolala Karla „haj hus, haj, haj!“ slétly se do hromádky a pěkně pospol za ní se kolíbaly na pastvu, neboť to nemělo děvčátko rádo, když šla jedna za druhou, jak by plátno táhl. – Když se na pastvině všechny husopasky a husopasové sešli, bylo veselo. Zpívalo se, hrálo na slunéčko, na vodního mužíka, na ubohého vojáka, na slepú bábu a jiné a jiné hry. Aneb sesedli všecky do kolečka a nejstarší husopas neb husopaska musela povídat nějakú smyšlénku. Poznámka: hra na ubohého vojáka – Božena Němcová uvádí v poznámkách k povídce pravidla této hry: Chlapec zpívá píseň, v níž si stěžuje, že byl odveden do armády, a dívky tančí kolem něj v kole a opakují refrén. Chlapec si pak vybere jednu z nich, drží ji za ruku a další slokou se s ní loučí, jako by byla jeho milá. Božena Němcová, Povídky, Svazek druhý, Praha 1953, s. 180 – 181. 8-C3 Úloha 1. Doplňte další (společensky přijatelné) příklady textů z oblasti dětského folkloru.
2. Také na základě úryvku z povídky Karla připomeňte, v čem spočívala atraktivnost i smysl zmíněných dětských her. 8-D Božena Němcová (6. část): Předčasný konec Na jaře 1855 se vrátil z Brixenu do Prahy Karel Havlíček. Mnozí jeho někdejší přátelé se mu teď vyhýbali z obav před tajnou policií, a Božena Němcová byla snad jediná, kdo se k němu na veřejnosti srdečně hlásil. Havlíček ovšem trpěl pokročilou tuberkulózou a r. 1856 zemřel v necelých pětatřiceti letech. Božena Němcová patřila mezi organizátory pohřbu, který se stal davovou demonstrací tichého odporu k rakouské vládě: na Havlíčkovu rakev položila vavřínový věnec propletený trním (jako znamení, že vynikající autor se stal mučedníkem). Vystupňovaly se i problémy, které rakouské úřady připravily Josefu Němcovi kvůli jeho veřejně projevovaným politickým názorům. V r. 1856 byl během svého pobytu u rodiny v Praze dokonce na několik dnů uvězněn a pak poslán na špatně placené místo do dalšího působiště ve Villachu v nevlídných rakouských Alpách. Rodina Němcových se ocitla ve skutečné bídě, když neměla dostatek prostředků ani na jídlo a ošacení. Božena Němcová uvažovala i o emigraci do Ameriky, ale nakonec – patrně hlavně kvůli dětem – tuto myšlenku zavrhla. Nedokázala však zabránit úpadku vlastních fyzických sil, který posléze vyústil ve zhoubné onemocnění. V r. 1858 byl Josef Němec na vlastní žádost poslán do penze. V r. 1858 se vytvořila skupina mladých, začínajících spisovatelů a publicistů, kteří se označili jako Družina májová (májovci): Jejími hlavními osobnostmi byli Jan Neruda (1834 – 1891), Vítězslav Hálek (1835 – 1874), Karolina Světlá (1830 – 1899). Sestavili almanach (reprezentativní literární sborník) Máj, který pojali jako dvougenerační, aby zdůraznili kontinuitu (návaznost) české literární kultury i v atmosféře bezpříkladného politického útlaku. Z proslulých autorů starší a střední generace získali ke spolupráci především Karla Jaromíra Erbena, Boženu Němcovou (napsala sem povídku Chyže pod horami ze života slovenských horalů), Josefa Václava Friče. Almanach Máj znamenal významný krok v nástupu českého literárního realismu. V r. 1859 se Bachův neoabsolutismus zhroutil kvůli porážkám Rakouska ve válce o habsburský vliv v Itálii. Císař František Josef I. pak poněkud liberalizoval (uvolnil) vnitřní poměry své říše, s výjimkou rovnoprávnosti pro neněmecké národy. Bídná hmotná situace Němcových se však jen prohlubovala a vrátily se příkré manželské neshody. Božena Němcová naposledy navštívila Ratibořice a začala připravovat vydání svých sebraných spisů, které plánoval jako výdělečný podnik nakladatel Antonín Augusta v Litomyšli. Sebrané spisy (8 svazků, 1862 – 1863) v náročné úpravě měly pro Boženu Němcovou znamenat definitivní konec finančních potíží. Nemoc však postupovala příliš rychle: 21. ledna 1862 Božena Němcová v Praze zemřela; je pohřbena na Vyšehradě. Různé úseky ze života Boženy Němcové se staly námětem uměleckých děl: jedná se zejména o román Jindřicha Šimona Baara Paní komisarka (1923) a o německý film Této noci hvězdy nevyšly
(Durch diese Nacht sehe ich keinen einzigen Stern; 2005; režie Dagmar Knöpfelová, v hlavní roli Corinne Harfouchová). Božena Němcová: Některá díla Většina beletristických (nepohádkových) děl Boženy Němcové vyšla poprvé nikoli samostatně, ale v různých sbornících (např. kalendářového čtení na rok) a knižního vydání se dočkala teprve později (zpravidla až po autorčině smrti). Obrazy venkovského života Babička (1855): jedna z nejúspěšnějších knih v celých dějinách české literatury, první překlad 1858 do němčiny, dodnes přeložena do téměř třiceti jazyků, pozoruhodní ilustrátoři Adolf Kašpar, Václav Špála, Zdeněk Burian, Vladimír Tesař, Martin Velíšek; zfilmováno 1921 – 1922 (režie Thea Červenková, v titulní roli Ludmila Innemannová; němý film), 1940 (režie František Čáp, hrají Terezie Brzková /babička/, Nataša Tanská /Barunka/, Marie Glázrová /paní kněžna/) a jako dvoudílný film 1971 (režie Antonín Moskalyk, hrají Jarmila Kurandová /babička/, Libuše Šafránková /Barunka/, Květa Fialová /paní kněžna/, Libuše Geprtová /Viktorka/); v Ratibořicích je sousoší Babička s dětmi od Otto Gutfreunda z 1922; Románové povídky Pohorská vesnice (1856), V zámku a podzámčí (1856); Povídky Baruška (1852), Pomněnka šlechetné duše (1854; později ji autorka přejmenovala na Rozárku), Sestry (1854), Divá Bára (1855; film 1949: režie Vladimír Čech, v titulní roli Vlasta Fialová), Karla (1855), Chudí lidé (1856), Čtyry doby (1856, vydáno 1890), Dobrý člověk (1858), Chyže pod horami (1858), Pan učitel (1859); Soubory pohádek Národní báchorky a pověsti (7 svazků 1845 – 1846; ve 2. vydání 14 svazků 1854 – 1855): Vodní paní, O Popelce (film Tři oříšky pro Popelku: 1973, režie Václav Vorlíček, v hlavních rolích Libuše Šafránková a Pavel Trávníček), O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku (film Princ a Večernice: 1978 – 1979, režie Václav Vorlíček, v hlavních rolích Libuše Šafránková a Juraj Ďurdiak), Neohrožený Mikeš (film O statečném kováři: 1983, režie Petr Švéda, v titulní roli Pavel Kříž), Čert a Káča (opera 1899, hudba Antonín Dvořák, libreto Adolf Wenig), Chytrá horákyně, O princezně se zlatou hvězdou na čele (film 1959: režie Martin Frič, v hlavních rolích Marie Kyselková a Josef Zíma), Potrestaná pýcha (film Pyšná princezna: 1952, režie Bořivoj Zeman, v hlavních rolích Alena Vránová a Vladimír Ráž), Princ Bajaja (loutkový film 1950: režie Jiří Trnka; hraný film 1971: režie Antonín Kachlík, v hlavních rolích Ivan Palúch a Magda Vašáryová), Sedmero krkavců, O Smolíčkovi, Pohádka o perníkové chaloupce, Pohádka o kohoutkovi a o slepičce aj.; Slovenské pohádky a pověsti (10 svazků, 1857 – 1858); Folkloristické práce Obrazy z okolí domažlického (1845 – 1846), Obrazy ze života slovenského (1859); Cestopis Zpomínky z cesty po Uhřích (1854).
