Literatura a ústní lidová slovesnost -‐ -‐ -‐
-‐ -‐ -‐
Základem komunikace je jazykový projev, projevy ale nejsou fixovány (zaznamenávány) samy o sobě -‐ > vznik písma = záznam jazykového projevu Takový projev se nazývá text, soubor textů je literatura (littera = písmo; z lat.) Podle obsahu dělíme literaturu na tři druhy: romány, science-‐fiction,… = krásná literatura; učebnice = odborná literatura; smlouvy = jednací písemnictví; 3000 př.n.l. neexistoval způsob fixace -‐ > vznikla ÚLS neboli folklór 3 základní znaky: ústní podání, kolektivnost (vyjadřuje problémy kolektivu – národu, vesnice), variabili-‐ ta (proměnlivost, úprava informace) Klid v Čechách ve středověku způsobil vznik lyriky (milostné básně, písničky)
o
ÚLS Ruska -‐ Byliny – epický básnický útvar, jehož hlavní hrdinou je tzv. bohatýr – spravedlivý hrdina obdařený nadpřirozenými schopnostmi, který chrání slabé a bezbranné (nejslavnější Ilja Muromec)
o
ÚLS Ukrajiny -‐ Duma – velmi smutné melodie a filozofická témata, kosmický smutek
o
ÚLS jihoslovanská -‐ Hrdinské zpěvy – epické básně plné nenávisti, krve, vraždění a bojů, i mezi slovanskými národy
o
ÚLS Čech -‐ Milostná a přírodní lyrika, poklidná oproti ostatním
-‐
Dokud nevzniklo písmo, byla jen ÚLS, ale ani poté nezanikla kvůli negramotnosti a cenzuře; dnes už skoro zanikla
Starověké literatury -‐ -‐ -‐
Starověk trval od 3000 př.n.l. (od nálezu písma) do 476 n.l. (do zániku Západořímské říše) Po světě se objevují různé národy, vyspělé civilizace, nejvíc kolem velkých řek Indiáni měli špatné podmínky, přesto se rovnali národům, jako byl třeba Egypt
Sumerské písemnictví -‐ Oblast jižní Mezopotámie -‐ Sumerové vynalezli klínové písmo -‐ „Epos o Gilgamešovi“ – největší literární památka; Gilgameš se bál smrti, putoval po světě a pomocí bohů se snažil získat nesmrtelnost, nakonec o ni přišel, umřel jako člověk, ale uvědomil si, že není dů-‐ ležitá nesmrtelnost, ale naše činy, ty nás dělají nesmrtelnými; údajně postavil hradby kolem města Ur (Uruk), a tím město zachránil; Egyptské písemnictví -‐ Vynalezli dokonalejší písmo – hieroglyfy = obrázkové písmo o 700 znacích -‐ „Kniha mrtvých“ – není ve skutečnosti kniha, jen spousta svitků, které byly vkládány do sarkofágů; jsou na nich rady mrtvým, jak se chovat v záhrobí; dnes vydávány knižně -‐ „Kniha/povídka o Sinuhetovi“ – autobiografická povídka dvorského úředníka na faraonově dvoře, zob-‐ razuje život starého Egypta -‐ Vynalezen papyrus, před ním byly jen hliněné destičky; řada památek psána na zdi Perské písemnictví -‐ Z větší části na území dnešního Íránu, velice vyspělá kultura -‐ „Avesta“ – náboženské texty, modlitby, mýty jejichž autorem je Zaratustra -‐ „Kniha králů“ – jejich Bible, obsahuje mýty o vzniku světa a seznam králů -‐ „1000 vyprávění“ – asi 200 příběhů, které daly vzniknout souboru „1000 a 1 noc“ Indické písemnictví -‐ Nejcennější jsou védy – nejstarší, původně jen v ÚLS, postupně sepsány; obsahují hymny k rituálům, znali je jen kněží a ti je svěřovali svým následníkům šeptem, byly posvátné a tajné -‐ „Rámájana“ – národní epos popisující hrdinské činy krále Rámy; velmi oblíbený příběh, pohádkově la-‐ děný (bohové, hrdinové, exotika,…) -‐ „Mahábhárata“ – veršovaný epos líčící bratrovražednou válku dvou rodů -‐ „Kámasútra“ – kniha o rozkoši, milostný život starých Indů Čínské písemnictví -‐ Konfucianismus -‐ vytvořen Konfuciem, cílem je zlepšit vztahy mezi lidmi, a tím dosáhnout blahobytu -‐ „Hovory“ -‐ Taoismus – vytvořen Lao-‐c‘, cílem je soulad s přírodou, snažil se spojit protiklady (Jin-‐Jang) -‐ „Kniha o cestě a ctnosti“
Hebrejské písemnictví -‐ „Bible“ (Písmo svaté) – posvátná kniha pro křesťany; dvě části: • Starý zákon – Pět knih Mojžíšových (Tora) – období 12.-‐2. století př.n.l., Sou-‐ bor proroků (dějiny Izraele, vznik a historie židů), Soubor svatých spisů (bás-‐ nické texty – Šalamounova Píseň písní, Samson a Dalila, David a Goliáš,…) Starý zákon je v opozici vůči náboženstvím starověku, vytvořil jen jednoho bo-‐ ha • Nový zákon – Čtyři evangelia (zásady křesťanství šířené čtyřmi Kristovými žáky – Matouš, Marek, Lukáš, Jan), Epištoly (listy apoštolů věřícím), Apokalypsa (zjevení svatého Jana o konci světa) Řecká antická literatura a) Archaické období – od nejstarších dob do 6. století př.n.l. Epika Homér – „Iliada a Odyssea“ – nejslavnější epické dílo, Ilias je národní příběh 51 dnů bitvy o Tróju, Odyssea popisuje Odysseovu cestu domů po dobytí Tróje, která trvala 10 let Hésiodos – „Práce a dnové“ – naučná báseň, vychovával staré Řeky Ezop – slavný bajkař, napsal 400 bajek Lyrika -‐ Elegie – typ lyriky, smutná báseň -‐ Monodická lyrika – sólový zpěv za doprovodu lyry – Sapfó – „Modlitba k Afroditě“ – téma láska ženy k ženě, vznik na řeckém ostrově lesbos -‐ Anakreónská lyrika – básně a písně z hospod, oslavování žen, vína a zpěvu -‐ Sborová lyrika – oslavné básně žijících nebo zemřelých osobností Řecka; v amfiteátrech, velké 300-‐ členné chóry; nejslavnější autor Pindaros b) Attické období – 5.-‐4. století př.n.l.; Attika hlavním krajem kultury Drama -‐ Vzniklo z obřadních her věnovaných bohu plodivé síly přírody Dionýsovi; následovalo oddělení herec-‐ divák, vznikaly amfiteátry pro divadlo -‐ V tragédiích se spojovalo mluvené slovo se zpěvem a tancem; antický chór byl soubor v klíčových scé-‐ nách Aischylos – měl jeden konflikt, který obměňoval – střetnutí člověka s nadlidskými silami; „Oresteia“ – Orestes mstí zločin na svém otci, kterého zabila Oresteova matka se svým milencem; vypjaté vztahy, absolutní emoce Sofoklés – téma jedince, který přecení své síly a prohraje; „Antigona“, „Élektra“, „Král Oidipus“ Euripidés – kritika dobové morálky, problémy společnosti; „Médea“, „Élektra“ -‐ Komedií bylo mnohem méně Aristofanés – „Jezdci“ – politická komedie z venkovského prostředí, názory a život sedláků z Attiky
-‐
-‐
-‐
-‐
Próza V historii byli slavní dva historikové Hérodotos – ‚otec historie‘ – „Historiai“ – 9 dílů o dějinách Řecka od mytických dob až do řecko-‐perské války Thúkýdidés – „Dějiny peloponéské války“ Rétorika = řečnictví – politická (političtí řečníci promlouvali k lidem s politickými myšlenkami), soudní (soudní řečníci sdělovali výroky soudu a poučovali lid), epideiktická (parádní – oslavné a radostné řeči o slavných osobnostech) Filozofie Platón – vymyslel filozofický dialog – řekl teorii a pak ji sám zpochybnil – diskutoval před lidmi sám se sebou Aristotelés – žák Platóna, učitel Alexandra Makedonského; pokusil se o pansofii (zapsání veškerého vědění do jedné knihy); „Metafyzika“, „Poetika“ c) Helénistické období – závěrečné pro Řecko, začíná podléhat Římu; 4.-‐1. století př.n.l. Novinkou je zájem o soukromí a rodinu člověka Memandros – dramatik, vytvořil žánr ‚Nové komedie‘ – psané z pozice otroků; „Škarolíd“ Theokritos – básník, vytvořil žánr ‚Pastýřské idyly‘ – nádherný a šťastný život pastýřů Archimédes, Euklidés – rozvoj věd
Římská antická literatura a) Doba stará – vývoj kultury a přejímání od Řeků; 3.-‐2. století př.n.l. Plautus – nejlepší autor komedií, díla mají fraškovitý charakter, měl postavu prohnaného otroka, který těží z hlouposti svých pánů; „Lišák Pseudolus“, „Komedie o hrnci“ Terentius – „Kleštěnec“ – složitá komedie b) Doba klasická – 1. století př.n.l., vrcholné období – Řím využívá vše naučené Próza Cicero – vynikající řečník, zkvalitnil jazyk v Římě (ciceronská latina), popularizoval slavné řecké filozofy Caesar – zabýval se historií – „Zápisky o válce galské“ Poezie Ovidius – nejslavnější básník; „Proměny“, „Umění milovat – Jak si získat a udržet lásku“, „Žalozpěvy“ Vergilius – „Aeneis“ – národní epos o vzniku Říma Horatius – psal satiry a ódy – přírodní a reflexivní lyrika; „Satiry“, „Ódy“, „Listy“ c) Doba postklasická – rozklad Říma, 1.-‐5. století n.l. Seneca – filozof, politik, dramatik, vychovával císaře Neroa, vytvořil žánr ‚Patetické tragédie‘; „Phaendra“, „Zuřící Herkules“ Tacitus – „Dějiny“ Petronius – básník a prozaik, fanatik pravdy; „Satirikon“
Středověké literatury -‐ 1. 2. 3. 4.
-‐ -‐ -‐
Období od 476 n.l. do 1492 (objevení Ameriky) Perská literatura – Firdousí – „Kniha králů“ Arabská literatura – „Korán“, „Tisíc a jedna noc“ Indická literatura – Kálidása – „Oblak poslem lásky“ Čínská literatura – ‚Zlatý věk čínské klasické poezie‘ (7.-‐9. století) Li Po – vyhlášený bohém a vandal, dochovalo se 900 básní, kritizoval problémy státu z pohledu spodiny a zločinců; Tu Fu – protiklad, úředník na císařském dvoře, protiválečný; „Čtyřverší na Li Po“ Země evropské – rozšiřuje se křesťanství z Byzancké říše a z Říma; Čechy navazují na Byzanc od Cyrila a Metoděje Mění se společenskoekonomická formace – mizí otrokářství a nastupuje feudalismus Vystřídají se 2 významné umělecké slohy a) Románský – 11. století – 1250, ‚chladné umění‘ – neměl žádné zdobení, hovořil k Bohu b) Gotický – 13.-‐15. století:
Šlechtická literatura Hrdinská rytířská epika -‐ Nejvýznamnější byl EPOS – útvar, který je vždy veršovaný, hlavní hrdina je urozený je vzorem pro čte-‐ náře, má všechny ctnosti -‐ U nás bodovali spíš sedláci než rytíři 1. Francie – ‚chanson de geste‘ – píseň o činech rytíře -‐ „Píseň o Rollandovi“ – epos o nejslavnějším rytíři z družiny Karla Velikého -‐ „Tristan a Isolda“ – osudová tragická láska z keltské pověsti -‐ „Alexandreis“ – oslavuje ctnosti Alexandra Makedonského, je vzorem pro panovníky 2. Španělsko -‐ „Píseň o Cidovi“ – oslava nejslavnějšího hrdiny v bojích proti Maurům; 12. století 3. Německo -‐ „Píseň o Nibelunzích“ – plná krve a násilí, hrdinové z rodu Niebelgové; 13. století 4. Rusko -‐ „Slovo o pluku Igorově“ – oslavuje Igora bojujícího s Polovci; 12. století 5. Anglie -‐ „Beowulf“ – mýtus, hlavní hrdina zachraňuje Dánsko před obludou; 8. Století Dvorská milostná lyrika -‐ Vznikala v jižní Francii – Provencia -‐ Šířili ji trubadúři s loutnou na koních a) Alba – jitřní píseň = svítáníčko; téma smutné loučení milenců za úsvitu b) Pastorely – písně vyznávající lásku rytíře nebo pastýře k pastýřce c) Epistoly – stylizovaný milostný dopis d) Milostná kanzóna – milostné písně
Měšťanská literatura -‐ Konkuruje vzděláním šlechtě a církvi -‐ málo elegance, praktické věci ze života, ‘primitivní’, satirická kritika každodenních problémů -‐ poprvé ve Francii, většinou neznáme autora -‐ „Román o lišákovi“ – satirický zvířecí epos, využití principu bajky, dělá si legraci z rytířů, hodně přízem-‐ ní, kritizuje poměry ve vyšší společnosti; 12. století -‐ Zájem o vědu a nové poznatky – dominují cestopisy Marco Polo – navštívil Mongolsko (tehdy vyspělá kultura), dílo „Milion“ o cestě do Mongolska, kvalitní cestopis ale neúspěšný; 13. století John Mandeville – úspěšnější, anglický rytíř, dílo „Mandeville“ z Afriky a Asie, pohádkový, smyšlené postavy, zábavný
Slovanské kořeny našeho písemnictví Velká Morava, 9. století -‐ Řešili jsme problém, jakým způsobem přivést křesťanství a) Západní typ – Francká říše, ale báli jsme se Franků, aby neovládli Čechy b) Východní typ – Byzancká říše – byla vybrána -‐ 862 kníže Rastislav požádal Michaela III. O vyslání slovanské mise, která by šířila náboženství -‐ 863 byli vysláni bratři Konstantin a Metoděj – měli nejvyšší církevní vzdělání -‐ Nemohli použít češtinu, protože údajně byla ‘jazykem sprostého lidu’ – byla by to urážka Boha, a latinu u nás nikdo neovládal -‐ Vzali jihoslovanské nářečí ze Soluně a vznikla staroslověnština (stsl) -‐ Hodně obyvatel -‐> šíření písmem – vznikla Hlaholice (na základě řecké abecedy) -‐ Nejvýznamnější památky (žádná v originále) : -‐ Zákoníky – určené pro církev – „Nomokánon“ – a pro laiky – „Zákon sudnyj ljudem“ -‐ „Paterik“ – ‚Knihy otců‘ – život mnichů, sloužil jako příklad pro lid -‐ „Kyjevské listy“ – bohoslužebné texty a modlitby nalezené v Kyjevě -‐ „Proglas“ – nejvýznamnější, předmluva k evangeliu, autorem Cyril – shrnoval program šíření, každý ná-‐ rod by měl mít právo na vlastní bohoslužebný jazyk – tím pobouřil papeže -‐ „Moravskopanonské legendy“ – vznikly až po smrti věrozvěstů, napsané jejich žáky; rozdělené na „Ži-‐ vot svatého Konstantina“ a „Život svatého Metoděje“
Boj literatury stsl s latinskou Český stát, 10. – 11. století -‐ Rozpad Velké Moravy, vznikl kupodivu vyspělý český stát -‐ Nevěděli jsme, ke komu se přidat, byli jsme ve středu Evropy – západ (latina) x východ (stsl) -‐ Během 200 let postupně ale zřetelně zvítězila latina a stsl zanikla -‐ Latině napomohlo založení pražského biskupství (973) – bylo podřízeno Mohuči v Německu -‐ Jediné vzdorující místo byl sázavský klášter, ale roku 1095 byli tamní mniši vyhnáni a nastoupila latina 10. století -‐ stsl – „První staroslověnská legenda o sv. Václavu“ – příběh o životě knížete Václava, životopis od ne-‐ známého autora; přejmenováno na „Život sv. Václava“ -‐ latina – „Kristiánova legenda“ – autor neznámý, historické dílo o počátcích křesťanství na V. Moravě a v českém státě, psána latinsky, ale podporuje stsl kulturu 11. století -‐ stsl – „Druhá staroslověnská legenda o sv. Václavu“ -‐> „Gumpoldova legenda“ – skutečně legenda, sa-‐ mé zázraky, pohádka pro věřící; autorem římský mnich Gumpold – napsal ji v latině a přeložil do stsl
‚Promítání češtiny do stsl‘ -‐ -‐ -‐ -‐ -‐ -‐
„Pražské hlaholské zlomky“ – napsány někým, kdo už neuměl tak dobře stsl, byl to Čech; zkomoleniny = bohemismy „Vídeňské a svatořehořské glosy“ – mezi řádky napsána slova částečně v čj a stsl – glosy „Zakládací listina litoměřické kapituly“ – připsána první věta, ale až ve 13. století (listina pochází z 11. století) „Hospodine, pomiluj ny“ – čistě česká památka, ale původně v stsl (10. st.), počeštila se až ve 12. st. „Svatý Václave“ – mladší než ta první, ale už byla původně česky latina – ve velkém množství, ale bez významu, pouze opisy starších děl a legendy – „Vyšehradský ko-‐ dex“ – korunovační evangeliář krále Vratislava, nádherné řemeslné dílo, zlatá iluminace
Vítězství latiny, první projevy literární češtiny Český stát, 12. – pol. 13. století -‐ stsl úplně zmizela, vítězí latina – bojuje nyní s češtinou -‐ latina – desítky děl, nemají cenu a) legendistická tvorba – „Legenda o svatém Prokopu“ – o zakladateli sázavského kláštera, psána la-‐ tinsky, přestože Prokop vyznával stsl, velmi vlastenecké dílo; 12. století b) historie – ‘Zlatý věk českého dějepisectví’ Kosmas (1045 – 1125) -‐ „Kosmova kronika“ -‐> „Kronika česká“ – autorem byl děkam svatovítské kapi-‐ tuly v Praze jménem • ‚Bájivá podání starců‘ – není kronika, pouze báje a pověsti, nejstarší dějiny českého státu (Jiráskův zdroj) • ‚Hodnověrné zprávy lidí‘ – historicky doložitelné informace • Samotné zážitky z Kosmova života -‐ Kosmas byl Čech, ale byl vychován západní kulturou a psal latinsky, měl odpor vůči Němcům i Polákům, ale zároveň odmítal kulturu V. Moravy -‐ Kronika je obrovské dílo dané doby, evropský formát s vynikající uměleckou úrovní -‐ čeština – „Hospodine, pomiluj ny“; „Svatý Václave“ – původně měla jen 3 sloky, postupně zlidověla na 9 slok; obě písně fungovaly jako hymny Čechů -‐ největší problém společnosti byla negramotnost + recitace nikdo neposlouchal -‐> šíření na tržištích – řemeslní pěvci – zpívali písně s českými texty ; říkalo se jim jokulátoři, žakéři nebo žertéři
Vznik česky psané literatury a její rozvoj ve čtrnáctém století Český stát, pol. 13. – 14. století -‐ V Čechách začíná nový umělecký sloh – gotika -‐ Nastupují Přemyslovci – mizí feudální roztříštěnost a vzniká silný a jednotný stát -‐ Čeština postupně sílí a na konci 14. století výrazně porazí latinu Laicizace -‐ Trvala 100 let -‐ Rozšiřuje se literatura s necírkevními tématy – běžný život a problémy -‐ Šíří se gramotnost – píší i lidé a nižší šlechta – měla přístup ke vzdělání -‐ Na chvíli zazní i třetí jazyk – němčina, ale jen ve vyšší šlechtě -‐ Žádné latinské památky a) Duchovní lyrika – náboženské úvahy -‐ „Ostrovská píseň“, „Kunhutina modlitba“, „Spor duše s tělem“ – 3 skladby psané složitým jazykem, ob-‐ sahově náročné, pro vzdělance, málo žertu – vážné, moc filozofické (Disputace = spor, hádka – velmi oblíbené v církvi) X -‐ „Buoh všemohúci“, „Jezu Kriste, ščedrý kněže“ – byly určené pro veřejnost, postupně zlidověly b) Legendy – nebyly legendy podle církve, spíš dobrodružné čtení, pohádky pro dospělé -‐ „Legenda o Jidášovi“ c) Světská epika – nenáboženské příběhy ze života -‐ „Alexandreis“ – překlad z němčiny, původně 9000 veršů, dochováno 3500; oslava Alexandra Makedon-‐ ského, vzor pro panovníky Evropy, ale u nás silně neoblíbená – neměli jsme rádi rytířské eposy a ne-‐ chtěli jsme pravidla, která předkládaly – tvrdost, nekompromisnost, razantnost -‐ „Dalimilova kronika“ – autor neznámý, první česká veršovaná kronika, naplnila naše představy, proti-‐ německá, vzorem je český sedlák, psaná jednoduchou čj Demokratizace -‐ Trvala zbývajících 50 let -‐ Demokracie = vláda lidu – literatura se rozšiřuje mezi měšťany, vstup měšťanstva do literatury -‐ Souvisí s rozvojem měst -‐ Vyšší stupeň laicizace, vrcholné období, prudký rozvoj vzdělanosti díky Karlu IV. -‐ Nejvýraznější pokrok – Univerzita Karlova 1348 a povýšení Pražského biskupství na arcibiskupství 1344 (přestalo být pod Mohučí -‐> šíření češtiny Latinské památky – latina kvantitativně roste, ale kvalitativně upadá, je na univerzitách, stává se módou, ‚snobárnou‘ a) Makarónské skladby – kombinuje dva jazyky, psané vesměs studenty, jednoduché srandičky b) Žákovská lyrika – také studentská, milostné písně, stovky druhů c) „Vita Caroli“ – nejvýznamnější dílo, život Karla IV.
České památky a) Drama – u nás novinka -‐ „Mastičkář“ – první hra, líčí výjev ze středověkého trhu, zesměšňuje podvodníka prodávajícího masti; původně tvz. Velikonoční hra, latinsky, hrávala se před kostelem, ale postupně se od něj vzdalovala a hrála se celoročně b) Legendy -‐ „Legenda o svatém Prokopu“ – pro prostého čtenáře, velmi jednoduchá, slovanský charakter X -‐ „Legenda o svaté Kateřině“ – ‚exkluzivní literatura‘ – vznešený složitý jazyk, cizí prostředí, hrdina mohl být pouze někdo urozený c) Rytířská epika – u nás žádná, pouze překlady -‐ „Tristan a Isolda“ – příběh tragické lásky, vychází z keltské pověsti d) Zábavná próza – hojně rozšířená, autoři chtěli oslovit co nejvíce čtenářů – pro negramotné obyva-‐ telstvo – jednoduché příběhy, zábavné, srozumitelné -‐ „Štilfríd a Bruncvík“, „Mandevillův cestopis“, „Trojánská kronika“ – 1468 se stala naší první tištěnou knihou, dobrodružná, příběh boje o Tróju X – náročná filozofická literatura -‐ „Tkadleček“ – disputace mezi Tkadlečkem a Neštěstím – vyčítá mu, že si na něj zasedlo a žena mu byla nevěrná e) Exemplum – zábavné příběhy ze života vkládané knězem do kázání s cílem oživit ho -‐ „Gesta Romanorum“ – latinská, přeložena do čj jako „Příběhy Římanů“ f) Odborná próza – čeština se dostává do vědních oborů a tím se stává plnohodnotným jazykem -‐ Bartoloměj z Chlumce takřečený Klaret – vynikající lingvista, vytvořil stovky českých ekvivalentů k latinským pojmům z vědních oborů g) Světská lyrika – nenáboženská, city, pocity, nálady -‐ „Závišova píseň“ – báseň, nářek nad neoblomností milé -‐ „Píseň o Šterberkovi“ – baladická skladba -‐ „Píseň veselé chudiny“ – černý humor na téma chudých studentů h) Sociální satiry – výsměch, trefný humor na sociální sféru (chudý X bohatý) – konzervativní – kritizují sociální nedostatky, ale nechtějí nic měnit Smil Flaška z Pardubic – „Nová rada“ – alegorie, vypadá jako bajka, ale na konci není poučení X – pokrokové – vidí chyby a chtějí razantní změny -‐ „Hrádecký rukopis“ – autor neznámý, tři části
„Desatero kázanie božie“ – ostře kritizuje každého, kdo porušuje kázání „Satiry o řemeslnícíh a konšelích“ – jak řemeslníci okrádají obyčejné lidi, o kon-‐ šelích a úplatcích; na konci je vždy útok, varování • „O lišce a džbánu“ „Podkoní a žák“ – šibeniční černý humor • •
-‐ -‐ -‐ -‐ -‐ -‐
i) Předchůdci Husovi – 4 předchůdci – 3 kazatelé a spisovatel Matěj z Janova – z Itálie, kázal latinsky pro vyšší šlechtu Konrád Waldhauser – z Německa, kázal německy pro vyšší šlechtu a latinsky pro univerzitní studenty Jan Milíč z Kroměříže – kázal česky pro prostý lid Tomáš Štítný ze Štítného – česky vzdělával prostý lid – „Knížky šestery o obecných věcech křesťan-‐ ských“ Společně kritizovali dobu
Zlidovění literatury v době husitské Český stát, počátek až 60. léta 15. století -‐ Mizí rozlišení češtiny v oborech, husitství žánry odmítá -‐ Aktuální literatura – v duchovních písních, sloužila k zastrašování protivníků -‐ Kroniky – u vzdělaných rodů, zaznamenávali společenské události -‐ Absolutně vítězí čeština, latina se zachovala pouze v poselstvích spanilých jízd 1. Příprava husitských válek (počátek 15. století – 1419) -‐ V první fázi předchůdci Husovi Mistr Jan Hus (1371 – 1415) – slavný, významný a oblíbený kazatel, učitel na univerzitě, spisovatel -‐ „Dekret kutnohorský“ (1409) – měnil počet hlasů ve prospěch Čechů na 3:1, nejvýznamnější dokument -‐ Latinská díla – určena pro církev -‐ „De ecclesia“ (O církvi) – vyjádřil zde kacířskou myšlenku, kterou rozzlobil církev – „Jedinou hlavou církve je Bůh, papež je jen zástupcem, vyslancem. Pokud tedy papež nekoná podle Bible, nemusíme ho poslouchat.“ – zpochybnil autoritu papeže, jejich dogma -‐ Česká díla – jimi ovlivňoval lidi, a to už církvi vadilo -‐ „Knížky o svatokupectví“ (1413) – údajně způsobily Husovi záhubu, vytýká v nich církvi, že ji zajímá jen majetek a peníze -‐ „Výklad Viery, Desatera a Páteře“ – tři modlitby, rozebral je a vyzval lidi, aby přemýšleli o obsahu -‐ „Dcerka“ – výchovné dílo, učil ženy, jak by měly vychovávat děti, jak žít -‐ „O českém pravopisu“ – traktát o změnách v češtině, byl vynikající lingvista, dílo původně latinsky -‐ Traktát = středověký útvar, naučné pojednání původně o náboženských věcech – Hus poprvé psal o ji-‐ ném tématu -‐ Vytvořil třetí stupeň pravopisu = didaktický – znaménka háček (původně jen tečka, ‚nabodeníčko‘), kroužek, čárka (První supeň – primitivní pravopis, 12. – 13. století, čeština měla víc zvuků než znaků. Druhý stupeň – zpřežkový pravopis – chybějící znaky z primitivního nahrazeny zdvojením souhlásky.) -‐ „Postila“ – dílo, které měl v biografii každý vzdělanější člověk, soubor názorů na společnost, nábožen-‐ ství; napsal ji na Kozím hrádku, když věděl, že bude upálen -‐ „Husovy listy“ – psané z Kostnice domů, vesměs latinsky, staly se populární, lidé si je opisovali, zacho-‐ valo se jich kolem 60, zaznamenávají celý proces – dokumentární účel, historická hodnota -‐ Stoupenci Husovi (jeho současníci) – Jeroným Pražský – také upálen (1416), Jakoubek ze Stříbra – ne-‐ vydržel nátlak a vzdal se myšlenek proti katolíkům 2. Průběh husitských válek (1419 – 1434) -‐ 1419 – První pražská defenestrace – impuls k válkám -‐ První bitva na Vítkově – křižácká výprava proti husitům -‐ 1421 sněm v Čáslavi – nebyla přizvána církev, dohoda husitů s městy na programu -‐ „Čtyři pražské artikuly“ – články, požadavky husitů – přijímání pod obojí, spravedlivé trestání hříchů, rozdělení majetku církve, kázání i laikům -‐ „Budyšínský rukopis“ – má tři části • „Žaloby Koruny české“
-‐
-‐ -‐
-‐ -‐
• „Porok Koruny české“ • „Hádání Prahy s Kutnou Horou“ První dvě jsou kroniky, zaznamenávají průběh válek, žalovaly české království, vytýkaly Kostnici a kriti-‐ zovaly Zikmunda; Hádání je alegorický spor před Kristovým soudem – husitská dívka Praha a stará ka-‐ tolická žena Kutná Hora – dívka spor vyhrává „Jistebnický kancionál“ – husitské zpěvy „Žižkův vojenský řád“ – nenapsal ho Žižka, umělecky ne moc hodnotné, návod k boji pro husity, pro sladění pražanů a táboritů, díky řádu měli velký úspěch, soudružnost a organizovanost Vavřinec z Březové – „Husitská kronika“ – latinsky, prohusitská Pius II. Piccolomini – „Kronika česká“ – prokřižácká Období končí roku 1434 bitvou u Lipan (boj husitů proti sobě) Husité nakonec prohráli a museli ze svých požadavků slevit – „Kompaktáta“
-‐ -‐ -‐
-‐ -‐ -‐ -‐ -‐
-‐ -‐ -‐
3. Doznívání husitství (1434 – 60. léta) Mizí aktuální literatura, není o čem psát, vrací se žánry z demokratizace Stává se populární polemika – spory husitů s katolíky nebo husitů mezi sebou 1450 Gutenberg vynalezl knihtisk Petr Chelčický (1390 – 1460) – filozof, spisovatel, myslitel – měl myšlenku, teorii neprotivení zlu nási-‐ lím (– evropského formátu, známí spisovatelé to později převzali), jako důvody si vybral části z Bible, které násilí zavrhují, a zážitek z husitských válek – souhlasil s husity, ale údajně si zvolili špatnou cestu – válku „Traktát o trojím lidu“ – tvrdě kritizuje dělení společnosti ve středověku (církev, vojsko, lid), že je ne-‐ spravedlivé posuzovat člověka podle majetku a postavení „Traktát o boji duchovním“ – o husitských válkách, souhlasí s myšlenkami husitů, ale odmítá válku „Sieť viery pravé“ – traktát, používá alegorii – zobrazuje církev jako síť zachytávající hříšníky, aby ne-‐ spadli do pekla, kde všask řádí dva ‚velrybové‘ – papež a světský panovník -‐> církev má trhliny „Postila“ – jeho filozofie, odmítá svatokupectví a výsadní postavení papeže, hromadění majetku církví 1457 – na základě jeho myšlenek vzniká nová církev – jednota bratrská – chce odstranit stavovské roz-‐ díly, je postavena na základě tří pilířů • Odmítání služby v armádě • Odmítání služby v úřadě • Odmítání vzdělání Stala se bezvýznamnou sektou Lukáš Pražský, Jan Blahoslav – biskupové jb, prosadili vzdělání Době dominují cestopisy – desítky děl, většinou popisy cest po Z. Evropě Václav Šašek z Bířkova – nejslavnější cestovatel a autor cestopisů, člen družiny Lva z Rožmitálu – s ním cestoval; „Cesta do Německa“
František Palacký – shrnul několik desítek kronik a vydal je pod názvem „Staří letopisové čeští“ Jan z Rabštejna – „Dialogus“ – první náznak humanismu
Renesance, humanismus, reformace -‐ -‐ -‐ -‐ -‐ -‐ -‐ -‐ -‐
-‐ -‐
-‐
Renesance období od konce 13. do konce 16. století charakteristická snaha vrátit se do doby antické ve smyslu užívat si života naplno odmítá středověký asketismus (odmítání příjemného) český význam – znovuobjevení poprvé se objevila v Itálii na konci 13. století Itálie byla nejlepší region, křižovatka obchodních cest (přístavy, velká města) První náznaky kapitalismu – soukromé podnikání Jako poslední bylo Španělsko – vzniklo až na konci 15. století U nás se mluví pouze o humanismu Humanismus Světový názor doby – směřování k člověku, nikoliv k Bohu Rozvoj humanistických věd Reformace Boj o prosazení humanismu na poli církevním – snaha reformovat církev
Italská renesance -‐ První vlna již na konci 13. Století Dante Alighieri – „Božská komedie“ – próza, 3 části • Peklo – hlavní hrdina je sám Dante a pronásledují ho tři šelmy (lidské hříchy), na poslední chvíli ho zachrání Vergilius a odvede ho mimo realitu do Pekla, kde mu dělá průvodce – ukazuje mu hříšníky a objasňuje zločiny (řada historických postav) • Očistec – stejný děj • Ráj – u brány Ráje jsou zastaveni, Vergilius není vpuštěn, průvodcem Danteho se stává jeho zemřelá milá Beatrice; stejný děj -‐ Dílo je spojnicí mezi středověkem a renesancí – středověk představuje nevpuštění Vergilia do Ráje a postava Beatrice (středověká žena – éterická bytost, anděl); revolučními prvky jsou zobrazení míst (nemají funkci vyděsit jako ve středověku), skutečnost, že smrtelník smí navštívit místa mimo realitu; humanistické je to, že se Dante zabýval postavami na těch místech Francesco Petrarca – navázal na něj a překonal ho, je 100% renesanční a říká se mu otec renesance -‐ Napsal 100 básní v podobě sonetů a věnoval je své zemřelé milé Lauře – „100 sonetů Lauře“ / „Sonety pro Lauru“ / „Zpěvník“ -‐ „Má Itálie!“ – politická koncepce, výzva ke sjednocení Itálie, návod na vylepšení situace Giovanni Boccaccio – „Dekameron“ – vrchol renesance v Itálii, téma užívání si života přes lásku, flirty, podvody, nevěry...; příběhy jsou epicky propojené – na začátku je Florencie, kde řádí mor, a před ním prchá 10 mladých lidí, na 10 dní se někam schovají a každý den si vypráví 10 příběhů
Pozdní italská renesance – až v 16. století Niccolo Machiavelli – „Kníže“ / „Vladař“ – politický spis, vyzývá ke sjednocení Itálie tzv. Metodou tvrdé ruky (později označováno jako machiavellismus) – znamená s nikým se nepárat, zacházet s lidmi bez morálky Ludovico Ariosto – „Zuřivý Roland“ – forma eposu, zesměšněná postava rytíře Rolanda – opilec, lhář, srab; zesměšňuje kult rytířství Francouzská renesance Francois Villon – žil v 15. století, velký bohém, nerespektoval pravidla a zákony, několikrát vězněn, žil jako tulák, bezdomovec, psal básně za jídlo a pití -‐ V 31 letech náhle zmizel beze stopy -‐ Pozván vévodou orléanským na ples -‐> tehdy složil báseň „Balada“ (podle něj vznikl žánr villonská balada) -‐ „Malý testament“, „Velký testament“ (Jarmila Loukotková – „Navzdory básním zpívám“ – Villonův životopis) Francois Rabelais – „Gargantua a Pantgruel“ – pětidílná próza, kritizuje poměry v církvi; příběh je o rodině obrů, která se nastěhuje do opatství ve Francii a vytvoří pro lid a církev nové zákony, založí kláš-‐ ter, kde hlásají opačná pravidla než církev – klášter je hanbou, bordelem, můžou zde přebývat obě po-‐ hlaví -‐> útok na církev, ale udělal z příběhu pohádku, proto ho nežalovala Michel de Montaigne – filozof, své názory sepsal ve třech knihách – „Eseje“ – obsahují jeho výklad k humanismu a renesance Piérre Ronsard – člen básnické skupiny Plejáda, psal milostné sonety, stovky děl, navázal na Petrarcu; „Milostné sonety“ Španělská renesance -‐ Vznikla jako poslední, jen krátká vlna, ale silná a kvalitní -‐ Trvala 15. – 17. století, přičemž 16. – 17. století označujeme jako ‚Zlatý věk španělského písemnictví‘ -‐ Málo se prosazovala poezie, měli dramata a prózy Drama Lope de Vega – zakladatel, vytvořil úplně nový typ dramatu – komédia – veršované drama rozdělené na 3 akty, a mezi akty byly vkládány krátké mezihry nesouvisející s hrou, měly komediální charakter -‐> mylšenka, že divík by si měl během tragédie odpočinout
-‐ -‐ -‐
„Fuente Ovejuna“ – nepřekládá se, jméno vesnice Vytvořil i druhý stupeň – komédia pláště a dýky – podstata zachována, ale děj musel být ze současnosti a o mravních a citových problémech „Zahradníkův pes“, „Učitel tance“
-‐ -‐
-‐
Tirso de Molina – žák Vegy; dílo „Svůdce sevillský a kamenný host“ – vytvořil hrdinu světového formá-‐ tu – Don Juan, tzv. migrační postava (po staletí se opakuje jako např. Romeo a Julie, věčné téma), vyja-‐ dřuje horkokrevnost jižanů, je to záporná postava – svádí dívky, ničí jim život; v příběhu svede dceru sevillského starosty, starosta musí smést hanbu z rodiny – vyzve Dona Juana na souboj (metoda pláště a dýky), ale prohraje ho, protože je starý, a Don Juan se mu ještě vysmívá. Starosta byl ale oblíbený, tak mu lidé postavili sochu. Don Juan uspořádá vítěznou oslavu a drze pozve i kamennou sochu staros-‐ ty. Ten přichází a vykonává boží trest – spálí Dona Juana na popel. Hra je renesanční, ale konec barokní – Bůh trestá Po Molinovi přichází do Španělska baroko P. Calderon de la Barca – „Dáma skřítek“ – z části ještě renesanční Próza Dominuje žánr román – hrdinské = oslavují vlastnosti rytíře; pikareskní = oslavují prohnanost šibalů, vychytralých sluhů (pícaro = šibal, šejdíř) Miguel Cervantes de Saavedra – „Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha“ – román spojující oba ty-‐ py, hlavní hrdina je rytíř a jeho sluha – Don Quijote (snílek, krásný blázen) a Sancho Panza (jeho pravý opak)
Anglická renesance Próza Geoffrey Chaucer – „Canterburské povídky“ – soubor 24 povídek na stejné téma jako Dekameron – láska, flirty, užívání života; vyprávění poutníků na poustním místě při Canterbury Thomas More – „Utopia“ – politickofilozofická představa o ideálním státě – tvrdě odsoudil tehdejší monarchii, vyzýval ke zrušení majetkových rozdílů -‐> Jindřich VIII. Ho nechal popravit Drama Christopher Marlowe – vytvořil žánr titánské tragédie (titán = velikán) – divadelní hry o velikánech dě-‐ jin; „Doktor Faustus“ – vytvořil postavu doktora toužícího po vědění, za což nabídne svou duši ďáblu – ten ho nechápe a uplácí ho Ben Johnson – pro Angličany přinesl novinku – komedii, vytvořil postavu lidového chytráka – někdo, dko myslí selským rozumem, reprezentuje lid – „Lišák Volpone“
William Shakespeare – dramatik, básník; napsal 154 sonetů – „Sonety“ – přepracoval Petrarcovu strukturu veršů; 20 sonetů je o lásce muže k muži, část také o lásce k černé ženě -‐> teorie, že Sha-‐ kespeare neexistoval – 3 různé orientace + nevíme o něm skoro nic 1. Období – v renesančním duchu – veselohry, historické hry a) Komedie – výrazné ženské hrdinky, optimistické, energické (rozdílné oproti středověkému ideálu) „Zkrocení zlé ženy“, „Sen noci svatojánské“, „Kupec benátský“, „Jak se vám líbí“ b) Historické hry – „Jindřich IV.“, „Jindřich V.“, „Richard II.“, „Richard III.“ c) Romantické tragédie – „Romeo a Julie
2. Období – zřetelné obraty v náladě – píše tragédie plné zklamání a pesimismu „Hamlet“, „Othello“, „Macbeth“, „Král Lear“, „Antonius a Kleopatra“, „Bouře“, „Zimní pohádka“ – situ-‐ ovaná do Čech
Humanismus v Čechách Český stát, 70. léta 15. století – 1620 -‐ Období zhruba 150 let, 2 fáze -‐ Češi jsou jiné nátury než jižané, životní styl renesance se neprosazuje Počátky českého humanismu -‐ Prvních 50 let, trvá dvojjazyčnost Latinská díla – bylo jich stále méně, záležitost vzdělanců Jan z Rabštejna – „Dialogus“ – úvahový spis stranící světské moci Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic – „Satira k svatému Václavu“ – tvrdě kritizuje šlechtu, straní měšťa-‐ nům Česká díla Viktorin Kornel ze Všehrd – právník, vytvořil program českého humanismu, zapsal ho v předmluvě k překladu knihy od řeckého spisovatele Jana Zlatoústého („Knihy o napravení padlého“) tři požadavky: • Český humanismus musí být psán česky • Není podstatná původnost, ale jazyková kvalita (výzva k překladům) • Literatura musí směřovat k co nejširšímu okruhu čtenářů -‐ „O právech, súdiech a dskách země české knihy devatery“ – právní změny ve prospěch měst na úkor šlechty, ale nebylo to přijato – rozzlobil se a už nikdy nic nenapsal Řehoř Hrubý z Jelení – ne moc úspěšný spisovatel, ale dobrý překladatel, přinesl řadu autorů z Evropy (Erasmus Rotterdamský – „Chvála bláznovství“) Mikuláš Konáč z Hodiškova – pražský tiskař, nakladatel, vydavatel, překladatel – jeho zásluhou opět vyšla řada evropských děl v čj Lukáš Pražský – biskup jb, prosazoval vzdělanost Hynek z Poděbrad – překladatel, spousta překladů, ale nejlepším z nich byl překlad 11 novel z Dekameronu Rozvinutý český humanismus -‐ 1520 – 1620 -‐ V Čechách absolutně vítězí humanismus, církev ztrácí pozice, literatura studuje člověka -‐ Naproti tomu změna na českém trůnu – 1526 nastupují Habsburkové – příznivci katolické církve, od-‐ půrci humanismu, ale až do bitvi na Bílé hoře (1620) neměli šanci ho potlačit, přestože se o to snažili -‐
Žádná latinská díla, latina nemá význam; čeština je již v různých oblastech Historie Martin Kuthen – „Kronika o založení země české“ + vynikající historicky přesné dílo, zdůrazňuje význam měst, pokroková kronika – umělecky slabá, literárně suchá, nezajímavá
-‐
-‐
-‐ -‐ -‐ -‐ -‐
Václav Hájek z Libočan – „Kronika česká“ – historicky nepřesná, výmysly, tendenčnosti (zastánce církve) + zajímavě napsaná, umělecké zpracování, po roce 1620 jediným česky psaným humanismem, který je-‐ zuité nezakázali Cestopisy Často ze Z. Evropy Oldřich Prefát z Vlkanova – „Cesta z Prahy do Benátek a odtud potom po moři až do Palestiny“ Jazykozpyt B. Optát, p. Gzel, V. Philomates – vylepšili čj v několika oblastech, dílčí reformy; Jan Blahoslav – navázal na ně, působil jako biskup jb, patřil mezi největší vzdělance (jazykozpyt, hudba, historie, překladatelství) „Gramatika česká“, „Muzika“ – zakladatel muzikologie v Čechách „Šamotulský kancionál“ – sepsal písně jb (754 písní) a vydal je ve zpěvníku „Akta jednoty bratrské“ – podařilo se mu uspořídat a vydat archiv jb (15 svazků); přeložil Nový zákon -‐> součástí Bible kralické prosadil vzdělání do jb – „Filipika proti misomusům“ (miso = odmítání, muso = vzdělání)
-‐ -‐
Zábavná literatura Velký rozkvět, splňuje třetí bod Kornelových požadavků „Povídky kolem jedné postavy“ – cílem vychovávat velké masy lidí, didaktický prvek, měly jednoho hr-‐ dinu, který sloužil jako vzor – měl hezké vlastnosti; nejčastějšími hrdiny byli Ezop (z Řecka, moudrý), Enšpígl (z Německa, správně Eulenspiegel) a bratr Jan Paleček – „Historie o bratru Janu Palečkovi“
‚Zlatý věk české literatury‘ -‐ Navazuje období 50 let po Bílé Hoře (1620 – 1670) -‐ Absolutní rozkvět, Čechy jsou kulturním centrem Evropy díky Rudolfovi II. (doba rudolfínská) a Danielu Adamovi z Veleslavína (doba veleslavínská) -‐ Pozvána spousta vědců – Ticho de Brahe – a alchymistů -‐ Trvá dvojjazyčnost Latinská díla Jan Kampanus Vodňanský -‐ jediný velký humanista, magistr na univerzitě, první rektor na univerzitě po Bílé Hoře za vlády jezuitů (považován za kolaboranta, ale možná se jen obětoval, aby zachránil hu-‐ manistické smýšlení v Čechách); zemřel brzy po nástupu -‐ Básník, dramatik – „Bretislaus“ – dramatická hra, zveršované české dějiny, oslavuje postavy z pověstí (Zikmund Winter – „Mistr Kampanus“) Česká díla Daniel Adam z Veleslavína – označován za dobrého ducha zlatého věku, velký organizátor kulturního života v Praze – překládal, pořádal sympozia, vydával česky psané knihy -‐ „Kalendář historický“ – vzal 365 dní v roce a ke každému přiřadil významné události z celého světa
Mikuláš Dačický z Heslova – „Paměti“ – memoáry, vzpomínky na rod Dačických od počátku 16. století – významný rod, dotýká se řady významných událostí Kryštof Harant z Polžic a Bezdružic – patřil mezi 27 pánů popravených na Staroměstském náměstí; psal cestopisy – „Cesta z království českého do Benátek“ – vzdělanecké dílo, obsahově i jazykově náročné, exkluzivní literaura X Václav Vratislav z Mitrovic – „Příhody“ – cestoval do Cařihradu s poselstvím od císaře pro sultána, aby se upevnilo přátelství s českým státem, sultán ale dostal falešnou informaci, že jsou to špioni, a dal je zavřít do černé věže. Císař poslal druhou výpravu a sultán nakonec vězně propustil. – velmi oblíbený příběh, který není vymyšlený Jan Blahoslav – „Bible kralická“ -‐ -‐
Lidové čtení zábavná literatura, levné brožované listy určené pro nepříliš vzdělané čtenáře, většinou pohádkově la-‐ děné příběhy v cizím prostředí, jednoduchý děj, dobrodružné napínavé „O Meluzíně“, „O doktoru Faustovi“, „O Fortunatovi“
-‐
-‐
Vědecká literatura Tadeáš Hájek z Hájku – vědec evropského formátu v oblasti matematiky, astronomie a lékařství, učinil řadu objevů; Nejúspěšnější překlad slavného herbáře od Matthioliho – stal se základem botanické terminologie Ján Jessenius – vynikající lékař -‐ anatom, první na světě, kdo uspořádal veřejnou pitvu Drama Nový druh divadla – interludium – krátké jednoaktové hry původně vkládané mezi akty delších her, osamostatnělé, uvádělo se jich 4-‐5 během představení, trvaly 15-‐20 minut, fraškovitý charakter
Evropské baroko -‐ -‐ -‐ -‐ -‐ -‐
-‐ -‐
-‐ -‐ -‐ -‐
Evropa, zhruba 16. – 18. století Životní styl – zasáhlo všechny roviny života, absolutně změnilo jeho chápání, vznikly jiné hodnoty ‚Barocco‘ pochází z portugalštiny – znamená ‚směšný‘, ‚přemrštěný‘, nebo také ‚velká perla nepravi-‐ delných tvarů‘ -‐> baroko je přeplácané, má spoustu ozdob ve výtvarném umění Vzniklo v Itálii jako reakce na renesanci, je to návrat před ni, obnovení středověkého životního stylu – odklon od člověka Slepá víra, lidé odmítají poznání Základem je filozofické východisko ‚dědičný hřích‘ – člověk musí smést vinu z našich předků – Adama a Evy; člověk je špinavý tvor, měl by za svůj život jen trpět a tím smýt vinu ze svého rodu – čím hůře na Zemi, tím lépe v Nebi Baroko se vyznačuje askezí, utrpením, malostí a bídou Tato doba ale přinesla krásné vynálezy a umění, umělecké skvosty Architektura – znakem je velikost, aby si člověk uvědomil, jak je malý; zdobenost – fresky, vyřezávané sochy, barevné vytráže, velké oltáře; stavby mají atmosféru Malířství – nová metoda ‚šerosvit‘ – tmavé obrazy, temné prvky a bledé obličeje ob-‐ vykle vyjadřující citové pohnutí – bolest, hrůza, strach; často malovali ďábly Sochařství – zakládali si na výrazu obličeje – pocit děsu, hrůzy, viny Hudba – varhany – děsivé, dunivé, negativní hudba Itálie – Torquato Tasso – evropského formátu, náboženskohrdinský epos „Osvobozený Jeruzalém“ – silně patetické dílo, líčí první křižácké výpravy, velmi kruté a náboženské Anglie – John Milton – „Ztracený ráj“ – zpracování části Genesis – mýty o vzniku světa, dědičný hřích – ukazuje zkaženost člověka od počátku Španělsko – P. Calderon de la Barca – „Dáma skřítek“ Německo – Hans Christoph Grimmelshausen – „Dobrodružství Simplicia Simplicissima“ – román o de-‐ seti dílech, popisuje třicetiletou válku – nejkrutější dílo, autor s válkou a krutostí souhlasí
České baroko – období protireformace Český stát, 1620 – zhruba 1770 -‐ V evropě je baroko přijímáno evolučním způsobem, u nás rázně po Bílé Hoře – jedna bitva násilně pře-‐ rušila humanistické směřování -‐ Období zhruba 150 let kdy jezuité bojují proti reformaci Architektura -‐ Francesco Carati – původem Ital, ale stavěl a působil v Praze (Černínský palác) -‐ Kryštof Diezenhofer (kostel sv. Markéty – ohromný komplex) -‐ J. Santini Aichel (kostel sv. Jana Nepomuckého na Zelené Hoře) Sochařství -‐ Evropsky významné -‐ Ferdinand Maxmilián Brokof (sochy na Karlově mostě) -‐ Matyáš Bernard Brown – dobře vyjadřoval barokní emoce (sochy na zámku Kuks) Malířství -‐ Nic evropského formátu -‐ Karel Škréta, Petr Bendl – oltářní obrazy (Manětín) Hudba -‐ Adam Michna z Otradovic – vánoční skladby Nástup protireformace + literatura exulantská (1620 – 1660) -‐ Do Čech nastupuje jezuitský řád s cílem zničit všechen humanismus -‐ Měšťanstvo ustupuje do pozadí, vládne šlechta na úkor měst -‐> silná emigrační vlna -‐ Germanizace měst – silný německý vliv Habsburků -‐ Emigrovalo se do Polska a Německa (uvnitř Německa byla demokracie – evangelíci žili vedle jezuitů) Exulanti v Německu Pavel Stránský – vynikající historik, psal latinsky – „O státě českém“ -‐ přesvědčivě dokazuje právo Čechů na samostatný stát Pavel Skála ze Zhoře – „Historie církevní“ – dílo o historii církve v Čechách, 10 svazků, 16000 stran, la-‐ tinsky Exulanti v Polsku Jan Ámos Komenský – pocházel z humanisticky vzdělané měšťanské rodiny, velký vyznavač humanis-‐ mu, studoval na bratrských školách v rámci jb (Přerov, Strážnice), absolvoval univerzitu v Herbornu a Heidelbergu (obě v Německu, dnes již neexistují); -‐ Začal sám působit jako učitel a kněz jb na školách (Přerov, Fulnek) -‐ Jeho život a tvorbu rozdělujeme na tři období
I. -‐ -‐ -‐
-‐ -‐
Období (od počátku do roku 1628) Ještě před Bílou Horou stihl dokončit „Listové do nebe“ (1619) – fiktivní dopisy lidu Kristovi do nebe, lidé si stěžují na nespravedlnosti světa (daně, bída) Po Bílé Hoře se musel skrývat a psal tzv. útěšné spisky – jimi utěšoval příslušníky jb – „Truchlivý“, „O sirobě“ Vrcholem je dílo z roku 1623 – „Labyrint světa a Ráj srdce“ – vrchol spisovatelství a filozofie, jedno z největších evropských děl, ale nedoceněné; alegorie, hlavní postavou je Poutník putující po abstrakt-‐ ník městě, které symbolizuje svět. Má dva průvodce – Všezvěd Všudybyl a Mámení Mámil (dva skřeti) – jsou to symboly touhy lidstva po poznání a klamání sebe sama. Poutník má pocit, že se zde nedá žít, a hodlá projít Branou smrti, ale ‚hlas shůry‘ ho zastaví, že je to zbabělost, východisko je utéct do svého srdce – tam je Bůh, a ten nám dá rozřešení Dílo má barokní konec – humanista by neřekl, že Bůh je východiskem „Hlubina bezpečnosti“ (1625) – pokračování Labyrintu, stejně pesimistické, zoufalé, bezvýchodné; po-‐ slední dílo napsané v Čechách
II. -‐ -‐ -‐ -‐ -‐ -‐
Období (1628 – 1648) Roku 1628 odchází do polského Lešna, snaží se pokračovat v tradicích jb – písař, učitel, biskup Začíná putovat po Evropě, tráví období v Anglii, v Holandsku a ve Švédsku Didaktický obor – vzdělávací reformy, snaží se o panosofii „Informatorium školy mateřské“ – jeho teorie ‚škola hrou‘, pro školky „Brána jazyků otevřena“ – učebnice latiny s obrázkovým slovníkem „Didaktika“ – návrh na jednotné školské soustavy – předběhl ostatní reformátory („Didaktika magna“ – přepracování) III. Období (1648 – 1670) -‐ Nejtěžší období, rány osudu – zemřela mu druhá manželka a v Lešně shořely jeho spisy (1656) – přišel o celoživotní dílo, bratrský archiv, ale i o majetek -‐ Odchází do Holandska, získává zázemí, vytváří poslední velká díla -‐ Věděl, že už se domů nevrátí -‐> 1650 napsal „Kšaft umírající matky jednoty bratrské“ – smutný spis o prohře jb, doufá v dobrý konec -‐ „Kancionál“ – zpěvník písní jb (asi 130) -‐ Pro světové školství napsal „Orbis pictus“ – Svět v obrazech – původně učebnice latiny, zkrácená verze Brány, doplnil ji obrázky -‐ -‐
Význam Komenského – pokusil se vytvořit nový kvalitní systém školství, chtěl vzdělání pro všechny (i ženy) v mateřském jazyce Srovnání – Hus byl bojovník, Komenský mluvčí naděje
-‐ Situace v Čechách – vzniká dvojpólovost literatury 1. Oficiální literatura – je oficiálně povolená, zastává světový barokní názor doby – slepá víra, centrum je Bůh; duchovní básně a písně Adam Michna z Otradovic – „Česká mariánská muzika“ – soubor vánočních koled
2. Pololidová tvorba – tvořena venkovskými vzdělanci (kněz a učitel) – napůl venkovské, vzděláním neza-‐ padli k venkovanům; sympatie k venkovanům, ale i určitý projev karikatury; časté téma sedlák a jeho žena (rodina, venkovský život) Václav Vratislav Kocmánek -‐ Neexistuje protipól (neoficiální literatura), pololidová je schvalovaná jezuity Vítězství protireformace (1660 – 1700) -‐ Exulanti zestárli a umřeli, snaha vzepřít se – řada lidových povstání (např. povstání Chodů 1693, včele Jan Sladký Kozina) -‐ Dominuje oficiální literatura Bedřich Bridel – „Co Bůh? Člověk?“ – srovnává Boha s člověkem podle barokního názoru, umělecky úžasné, ale děsivé Felix Kadlinský – „Zdoroslavíček“ – tzv. idyla, jezuité předpokládali, že ne každý přijme filozofii baroka -‐> ukazují idylický svět, že život je rajská zahrada, že ostatní jsou šťastní, to že my nejsme je náš pro-‐ blém Jan Libertin – „Rakovnická hra vánoční“ – nalezena v rakovnickém archivu, ale neodehrává se tu; dra-‐ ma na téma Ježíše Krista, neví se, jestli ji Libertin napsal, byl to jezuitský kněz Bohuslav Balbín – „Obrana jazyka slovanského, obzvláště českého“ – nečekané od jezuitského kněze – používali latinu a němčinu, ale tady hájí češtinu -‐ Byl národností Čech, pocházel z humanistické rodiny, po Bílé Hoře ho dali rodiče do řádu jezuitů, chtěl zachránit češtinu, ale jezuité mu zakázali vydávat (Obrana vyšla až v době obrození 1775) -‐ Jarmareční píseň – jezuité podporovali zábavu, která neškodí – realizovaná lidová tvorba (kramářské písně) – hrálo se na flašinet, měli plátno s výjevy, na které ukazovali, a hráli příběhy na téma vraždy a katastrofy; „O Golemovi“ ÚLS v čele české literatury (1700 – 1770) -‐ Literatura mizí, jezuité věděli, že nás knihami neovlivní, protože lidé neuměli číst – mizí oficiální litera-‐ tura, zůstává pololidová tvorba a ÚLS -‐ Svatořečení Jana Nepomuckého – zpovědník královny, byl mučen, aby vyzradil tajemství; jezuité se rozhodli, že definitivně ukončí tradici Jana Husa, a nahradili ho Johánkem z Pomuku – postava bez poli-‐ tiky – popularizovali ho a celou zemi zaplavili jeho pomníky -‐ A. Koniáš – jezuitský kněz, nenáviděl češtinu, podnikal s dráby výpady do domácností a hromadně pálil knihy; „Klíč kacířské bludy k rozeznání otevírající“ – seznam zakázané literatury -‐ Od neznámého autora – „Lamentace o selské rebelii“ – jediné dílo oficiální literatury, stěžování si na vesnickou vzpouru, autor nesouhlasí s povstáním sedláků -‐ Době dominuje ÚLS – řada žánrů a druhů Sociální písně – rozdíly ve společnosti, zpívané lidmi; „Sluníčko za hory zachází“
Pohádky – nová postava – hloupá Honza – typický Čech, má talent a schopnost, ale je líný; dobro vítězí nad zlem; další nová postava byl čert – blbeček – náš humor, jezuité nás děsili ďábly, ale my je zesměšňovali Balady – život na venkově nebyl jednoduchý – nemoci, poporodní úmrtí, smrt dětí – nic typického zrovna pro baroko, vytvářely se v každé době; „Osiřelo dítě“, „Utonulá“
-‐ -‐
Pověsti – desítky děl – „Pověst blanická“, „Pověst o Žižkovi“, „Kněžna Libuše“, „Kozi-‐ na“, „Dalibor“ – dodávaly lidem seběvědomí
Pololidová tvorba – písmáci – venkovští učitelé a kněží; zůstává téma sedlák a žena; Jiří Volný, František Jan Vavák Novinka – loutkové divadlo – založil Matěj Kopecký
Klasicismus Francie, 17. století -‐ Opak baroka – byl postaven na rozumu, vychází z racionalistické filozofie R Descartesa • Důraz na rozum • Vědomí povinnosti – nutnost podřídit své zájmy společenským -‐> upevnění ab-‐ solutismu -‐ Každý žánr má svoje místo, literatura má spoustu předpisů a pravidel N. Boileau – „Umění básnické“ – seznam pravidel, rozdělil literaturu na vysokou (tragédie, óda, epos)a nízkou (bajky, komedie) -‐ výsledek byl opačný – nízká měla větší úspěch než vysoká (přehnané požadavky) Tragédie P. Corneille – „Cid“ – postavy Xiména a Rodrigo – dva milenci, Španělé; urážka Rodrigova otce -‐> sou-‐ boj s Ximéniným otcem, ale Rodrigo otce zastoupí, prootže je moc starý -‐> zabije Ximénina otce a je považován za vraha. Xiména ho udá králi – ten ho ale ušetří a postaví ho do armády proti Maurům – vyznamenán titulem Cid a nakonec se s Ximénou ožení; vědomí povinnosti – Rodrigo musí na souboj, Xiména ho musí udat, přestože ho miluje J. Racine – „Faidra“ – psychologická tragédie antického typu, velké city; hlavní hrdinka si vezme starší-‐ ho krále, který má syna (Faidra se stává jeho macechou). Král musí odjet do boje a Faidra se zatím za-‐ miluje do syna – šílená vášeň, syn Faidru odmítne, ona ho začne nenávidět a řekne králi, že ji sváděl -‐> král ho zabije -‐> Faidra má výčitky -‐> přizná se a zabije se; -‐ Faidra se nepodřídila společenským pravidlům a zemřela Bajky Jean de la Fontaine – napsal stovky bajek – „Bajky“ – o 12 knihách, ezopovské bajky, moudra Komedie -‐ Pro komedie nebyla pravidla – měly největší úspěch Moliére (vlastním jménem J. B. Poquelin) – zaměřoval se na bohaté společenské vrstvy, církev a její touhu po majetku – „Tartuffe“ – jméno hlavní postavy – lhář, podvodník, lump, těží z hlouposti Paříža-‐ nů – v příběhu podvede boháče Orgona a jeho manželku – nechají se napálit, ale manželka Tartuffa udá králi, a ten spravedlivě trestá -‐ „Lakomec“ – hlavní postava Harpagon – stal se synonymem pro typ lakomého člověka -‐ „Zdravý nemocný“ – o bohatém pařížském hypochondrovi, lékaři z něj tahají peníze, musí pít moc dra-‐ hý lék Aqua Destillata
Preromantismus a osvícenství Evropa, 18. Století -‐ Dva směry běžící vedle sebe, preromantismus staví cit nad rozum a osvícenství rozum nad cit
Preromantismus -‐
Vznikl v 18. století ve Francii, důraz na city, idea prostého nezkaženého člověka soužijícího s přírodou – tehdy člověk nebyl zkažen technikou
Francouzský preromantismus Jean – Jaques Rousseau – vytvořil filozofii, že člověk je od narození dobrý, ale kazí ho civilizace -‐ „Emil“ – pedagogický román – návod jak vychovávat dítě + román -‐ „Nová Heloisa“ – dopisový román, dopisují si učitel a bohatší dívka, on se nešťastně zamiluje a chce na ni zapomenout, ona se provdá. Po čase ho k sobě pozve a on zjistí, že už ji nemiluje. Velmi smutný pří-‐ běh o nešťastné lásce -‐ „Konfese“ – nedá se žánrově zařadit – aitobiografická zpověď o jeho názorech Antoin Francois Prévost – „Manon Lescaut“ – příběh o velké lásce 16leté dívky Manon k chlapci z bohaté rodiny. Oba jsou posláni do kláštera, kam nechtějí. Do jejich lásky zasahuje kněz – chce do-‐ stat chlapce do kláštera a zbavit se Manon, a Duval, kterému se Manon líbí a dvoří se jí. Manon Duvala odmítá a on ji dostane na galeje Francois René de Chateaubriand – „Atala“ – odehrává se mezi indiány v Africe. Atala je křesťanská dívka a slíbila, že do smrti zůstane pannou. Odchází k indiánům, zamiluje se do Šakty a utečou spolu. Atala se musí otrávit, aby slib dodržela Anglický preromantismus -‐ Jiný než ve Francii, zaměření na tajuplná místa (hřbitovy, staré hrady), velmi temný Samuel Richardson – přinesl typ sentimentálního románu – dopisová forma, nabitý city – smutek, sen-‐ timent; nebyl přeložen do čj Laurence Sterne – předchůdce psychologického románu; žádný český překlad Thomas Percy – sbíral anglický folklór, obdivoval ÚLS – „Památky staré anglické poezie“ Ruský preromantismus -‐ V 18. století je v Rusku zmatek, carismus; žádné umělecké směry M. V. Lomonosov – klasicista, přírodověděc, autor řady ód, vynikající lingvista A. N. Radiščev – preromantista – věnuje velký prostor popisům přírody, zároveň je osvícenský – „Pu-‐ tování z Petrohradu do Moskvy“ – projel tuto cestu a popisuje, co se děje v Rusku – ráj (příroda) a zá-‐ roveň peklo (život lidí – utrpení, bída, alkoholismus); román je postavený na metodě kontrastu I. A. Krylov – vynikající bajkař – „Bajky“
Německý preromantismus -‐ Vrchol preromantismu v Evropě, ozývá se mladá generace, spojili se bez ohledu na vzdělání a původ a vzniklo neformální hnutí Sturm und Drang (Bouře a vzdor) – odmítají svět založený na touze po majet-‐ ku a bohatství – chtějí volnost, svobodu, upřímnost, byli ale slabí a nemohli nic změnit -‐> demonstrace sebevraždami Johann Gottfried Herder – miloval německý folklór – „Lidové písně“; „Myšlenky k filozofii dějin lidstva“ – tvrdí, že se v dějinách střídají národy v pokroku a následně prohrávají (Řím, Keltové), a že nyní nastá-‐ vá doba Slovanů – tím u nás boduje Fridrich Schiller – vynikající dramatik, básník, filozof a historik, nejbližší přítel Goetheho, příslušník Sturm und Drang; -‐ Divadelní hra „Loupežníci“ – patetická tragédie – velké emoce, ušlechtilá gesta; hlavním hrdinou je syn šlechtice Karel Moor, je čestný a vzdělaný a má bratra, který je jeho pravý opak – touží jen po penězích a majetku. Pomluví Karla u rodičů, a tak získá dědictví on -‐> Karel je na dně a dá se k loupežníkům, stane se jejich vůdcem a chce s nimi obrátit svět klepšímu, dělá všechno opačně, než loupežníci ob-‐ vykle dělají. Svůj naivní sen vzdá, je na něj vypsána odměna –> udělá patetické gesto – najde tuláka a nechá ho, aby inkasoval odměnu. -‐ Myšlenka – mladí a vzdělaní to mají těžké, v životě vyhrávají ti špatní -‐ V dalších hrách byla postava Karla bojovnější, postavy z historie, hrdinové -‐ „Panna orleánská“ – Johanka z Arku; „Marie Stuartovna“, „Vilém Tell“ – švýcarský lukostřelec -‐ Schiller byl i básník, využil Bethoweenovu 9. symfonii – „Óda na radost“ Johann Wolfgang von Goethe -‐ „Utrpení mladého Werthera“ – román v dopisech, Werther píše dopi-‐ sy Vilémovi, svěřuje se mu. Jeho život v bohaté rodině ho nudí, utíká pryč a zamiluje se, krásná láska, ale nenaplnitelná – Lota už je zadaná a neopětuje lásku. Nakonec se přece jen zamiluje, nastává tra-‐ gická situace. Werther se vrací po čase a Lota už je provdaná -‐> Werther se zabije. -‐ Strefil se do nálad Sturm und Drang – začali se na protest zabíjet, hromadné sebevraždy, pochopili, že nemají naději; dílo vyvolalo šílenství v celém Německu, Goethe prosil mladé, aby to nedělali – „Litera-‐ tura má odrážet skutečnost a ne obráceně“ – neuspěl -‐ Začal vytvářet úplně opačné hrdiny – silnější, aktivní -‐> série slavných tragédií, přesto dál zdůrazňoval požadavky hnutí -‐ „Ifigenie na Tauride“, „Torquato Tasso“, „Viléma Meistra léta učednická“ -‐ Vrcholem snahy je dvoudílná tragédie „Faust“ – vychází z německého folklóru – téma touhy člověka po vzdělánía vědě; doktor Faust je uplácen ďáblem, dostane peníze, ženu, ale není úplně šťastný – chce zúrodnit kousek půdy, aby pomohl lidem, uvědomí si, že tohle hledal celý život, a v tu chvíli umírá (na tohle ďábel čekal), ale ďábel si uvědomí velikost Faustova přání a vzdává se práva na jeho duši, ne-‐ chá ho žít. – výzva pro lidi, aby se snažili zlepšovat život druhým
Osvícenství -‐
Vzniklo také ve Francii, důraz na rozum; umělecký ale hlavně politický směr pro panovníky – řada refo-‐ rem, které umožniy nástup kapitalismu – tehdy dominoval feudalismus a to chtěli změnit -‐> zrušení nevolnictví
-‐
Próza Voltaire – uznávaný filozof a spisovatel – „Candide“ – o mladém muži vstupujícím do společnosti, kde neplatí zdělání, čest ani poctivost – je tím rozčarován „Panna“ – kritika doby, směšnohrdinský epos – parodie, dělá si srandu z minulosti, on je ten osvícený a moderní; zesměšňuje Johanku z Arku
-‐
-‐
Encyklopedisté – skupina předních vědců Francie – chtěli stvořit panosofii a dát ji do jedné knihy – en-‐ cyklopedie – „Velká encyklopedie“ Denis Diderot – v čele skupiny, hlavní redaktor – „Jakub fatalista“ – člověk věřící v osud, Diderot ho zesměšňuje; „Jeptiška“ – tvrdá kritika církve – nebyl trestán, církev si jen stěžovala Drama Nemá klasicistické rozdělení, tvůrčí svoboda, dominují komedie
P. Beaumarchais – vytvořil postavu Figara – holič a masér v lázních – „Figarova svatba“ – stala se lib-‐ retem od Mozarta; „Lazebník sevillský“ – také libretem ale od Rossiniho Carlo Goldoni – Ital; zaměřoval se na život měšťanů a rybářů – „Poprask na laguně“, „Sluha dvou pá-‐ nů“; zlikvidoval v Itálii žánr ‚ comédia dell‘ arte‘ – o třech pravidlech – herci hráli v maskách, improvi-‐ zace, pantomima – vadilo mu, že díky maskám každý věděl, kdo je kdo -‐> postavy se mají vyvýjet G. E. Lessing – Němec; nový typ divadla – měšťanské tragédie – „Emília Galotti“, „Mína z Barnhelmu“
Národní obrození Český stát, někdy kolem 1770 – 1848 -‐ V Rakousko-‐Uhersku se prosazuje osvícenství a reformy osvícenských panovníků -‐ Reformy Josefa II. : zrušil jezuitský řád, vydal toleranční patent – svoboda náboženství, zrušil nevolnic-‐ tví -‐ Ve městech je němčina, ale na vesnicích čeština, nebyli však vzdělaní -‐> čeština upadala -‐ Po zrušení nevolnictví se lidé z vesnic dotávají do měst – vzděláváni inteligentními lidmi, kteří se dosud museli skrývat -‐ 3 generace národního obrození
1. Generace národního obrození (1770 – 1805) – obranná, defenzivní -‐ -‐ -‐ -‐ -‐
-‐ -‐ -‐ -‐ -‐ -‐
-‐ -‐ -‐
Nikdo nevěřil, že čeština bude někdy konkurovat němčině Chtěli češtinu alespoň zachovat v knihách pro budoucí generace – psali o ní německy Královská česká společnost nauk (1774) – osvícenská organizace v Praze, starala se o češtinu, byla opo-‐ rou pro spisovatele Těží ze zrušení nevolnictví – vesničané se vzdělávají ve městech Objevily se desítky prací, které bojovaly za češtinu – tzv. ‚obrany‘ Bohuslav Balbín -‐ „Obrana jazyka slovanského, zvláště českého“ K. I. Thám – „Obrana jazyka českého“ Josef Dobrovský – hlavní postavou první generace, všestranný vědec – lingvista, historik, etnograf, ar-‐ cheolog, númismatik, slavista, literární kritik, poliglot (hovořil 12 jazyky), fanatik pravdy Psal německy a latinsky „Dvoudílný německo-‐český slovník“ – pokusil se dát dohromady slovní zásobu češtiny „Zevrubná mluvnice jazyka českého“ – pravidla češtiny; německy „Dějiny českého jazyka a literatury“ – periodizace české literatury; jako první označil dobu rudolfín-‐ skou za zlatý věk; charakterizoval období před vznikem písma v Čechách (úvahy, nevědecké); německy „Základy jazyka staroslověnského“ – mluvnice stsl; latinsky „Česká prozódie“ – (rytmický systém v poezii) – Češi používají sylabotomii (střídání přízvučných a ne-‐ přízvučných slabik) – tu chtěl zachovat, odmítal latinský hexametr; česky Gelasius Dobner – otec českého dějepisu, chtěl znovu vytvořit soupis českých dějin – pravdivý – ne-‐ souhlasil s Hájkovou kronikou, ale nahradil ji až jeho žák F. M. Pelcl – „Nová kronika česká“ – napsal ji suše, lidi stále bavila víc ta Hájkova Václav Matěj Kramerius – první vydavatel, založil podnik Česká expedice (1791, Praha) – stovky lev-‐ ných zábavných knih; Vydal první noviny – Krameriusovy c. k. pražské poštovské noviny Kramerius věděl, že lidé moc číst neumí, bylo potřeba připomenout nám minulost a zároveň nám dát něco srozumitelného – vzniklo divadlo a dramata Pronajímala se německá divadla v Praze, ale časem vznikala celá česká • Divadlo V Kotcích – postupně opět začalo hrát jen německy, přesto to bylo první divadlo; první hra „Kníže Honzík“ • Stavovské divadlo – pořád hrálo častěji německy
Bouda – první české, oficiální název Vlastenecké divadlo (1786) – bylo dřevě-‐ né, magistrát ho nechal strhnout po třech letech existence První průkopníci českého divadla Václav Thám – zdatný organizátor, vytvořil ‚první družinu divadelní‘ – 2 cíle: • Přeložit něco do češtiny (nejčastěji Moliére) • Psát svoje hry Sám psal tehdy oblíbené vlastenecké hry – „Břetislav a Jitka“, „Vlasta a Šárka“, „Kutnohorští havíři“ Prokop Šedivý – jeho kolega; věděl, že lidi dostane na zábavu – lidové frašky z pražského prostředí – „Masné krámy“, „Pražští sládci“ Jiří Zíma – vlastenecké hry – „Oldřich a Božena“ Styděli se za to, že jsou ve světě známí básníci a u nás nikdo -‐> chtěli vzkřísit poezii 2 básnické družiny: o Thámovci – vznikli okolo almanachu „Básně v řeči vázané“ – vybírali kvalitní básně z minulosti o Puchmajerovci – nová tvorba, vytvořili 5 almanachů; První novočeská básnická škola (jiný ná-‐ zev pro družinu); 2 pojetí: • Puchmajer – je třeba psát exkluzivní poezii pro vzdělance • Šebestián Hněvkovský – je třeba psát jednoduchou poezii Ve skupině působili i Slováci – slovenština zaostalejší, nemá spisovnou formu, žádné knížky ve slovenštině; používají biblitštinu (čeština z Bible kralické) Inteligentní Slováci odcházeli do Čech J. Bajza, A. Bernolák – snažili se vytvořit spisovnou slovenštinu; první podoba tzv. ‚bernoláčtina‘, ale nezačala se používat, protože pocházela ze západního Slovenska a dnešní jazyk jako každý jiný použil nářečí centrálního území státu (vymyšlen Štúrem) •
-‐
-‐
-‐ -‐
-‐
2. Generace národního obrození (1805 – 1835) – útočná, ofenzivní -‐
Už věřili, že čeština nad němčinou vyhraje, těžili z první generace, mají vyšší cíle – útočí na němčinu a chtějí ji zrovnoprávnit; píše se česky pro elitu – vědce a jazykovědce J. Jungman – vědec, jazykovědec, překladatel, literární historik, publicista, organizátor generace -‐ vytvořil intelektuální elitu – ‚družina obrozenců‘ – nejvýznamnější spisovatelé a vědci z různých obo-‐ rů; -‐ „Rozmlouvání o jazyku českém“ – podobrý Proglasu – „Čechem není ten, kdo se narodil a žije v Čechách, ale kdo mluví česky“ – odmítá poněmčené Čechy -‐ založil první český časopis Krok -‐ přeložil Ztracený ráj od Johna Miltona a Atalu od Chateaubrianda – zjistil, že čeština má špatnou slovní zásobu – chtěl ji překládáním obohatit a) oživuje zaniklá slova b) přejímá z cizích jazyků (slovanské, hlavně ruština) c) neologismus – tvoří nová slova
-‐ -‐ -‐ -‐
brusiči – chtěli ‚vybrousit‘ češtinu, vymýšleli ošklivá neforemná slova, Jungman proti nim bojoval „Slovesnost“ – učebnice literatury pro gymnázia, 2 části – teorie literatury + čítanka – nikdo před ním nespojil teorii s praxí a čítanka s ukázkami je náročné dílo „Historie literatury české“ – přehled veškerých autorů (1500) a památek (7500) – na nic nezapomněl, dodal tím Čechům sebevědomí „Pětidílný německo-‐český slovník“ – zdůrazněn počet dílů – Dobrovský měl jen dva -‐> nová slovní záso-‐ ba
Rukopis královédvorský a zelenohorský (RKZ) Nejvýznamnější událost druhé generace, padělané obrozenci, aby Čechům dokázali, jaké máme skvělé památ-‐ ky. V Evropě se na počátku 19. století začaly nacházet staré památky v různých zemích až podezřele zničehonic – národy se předháněly. Všechno byly podvrhy na objednávku. U nás už byli skeptičtí – lidé se hádali o pravosti rukopisů. Rukopis královédvorský byl nalezen Václavem Hankou ve věži kostela ve Dvoře Králové v roce 1817, údajně pocházel z 13. století – to si protiřečilo, protože období laicizace zahrnovalo pouze primitivní literaturu a ruko-‐ pis byl geniální. Obsahoval 14 básnických skladeb – 6 epických (Oldřich a Božena, Čestmír), 6 lyrických (Kytice, Jahody) a 2 lyrickoepické. Rukopis zelenohorský byl nalezen roku 1818 v kláštěře na Zelené Hoře u Nepomuku Josefem Linou. Obsahoval 4 listy údajně z přelomu 9. – 10. století – to by předělalo dějiny, tehdy ještě čeština neexistovala, a to opět vzbudilo pochybnosti. Nejlepší básně byly Libušin soud a Sněmy – vyprávěly o vytváření českého státu. Spory o pravosti se vedly 100 let, až Miroslav Ivanov dokázal, že jsou nepravé. Přisuzují se dvěma nálezcům a malíři Václavu Horčičkovi. Jsou to sice padělky, ale svou úlohu splnily – zvedly nám sebevědomí, nikomu neublížily, inspirovaly spousty českých umělců, a ti pak uchvátili Evropu (Smetana, Mánes, Aleš, Myslbek); celoživotním odpůrcem rukopisů byl např. Masaryk. František Palacký -‐ v té době největší politik a historik, významný organizátor druhé generace; -‐ Věnoval se dějepisu celý život – „Staří letopisové čeští“ – soubor kronik ze 14. – 16. století; oceňoval dobu husitskou – považována za jeden z vrcholů českých dějin, někteří historikové ji zase považují za úpadek (husité páchali škody) a za vrchol považjí dobu rudolfínskou; -‐ „Dějiny národu českého v Čechách i v Moravě“ – mapuje dějiny Čech od jejich vzniku do roku 1526 (ná-‐ stup Jagelonců), 5 dílů; absolutně vyzdvihuje husitství – boj Čechů (svoboda, demokracie) s Němci (ná-‐ silí) – neměl rád Němce, líčí náš souboj o existenci – přehání, je tendenčí -‐ Organizoval vlastenecké akce – založil další vědecký časopis – Časopis společnosti vlasteneckého mu-‐ zea v Čechách (společnost českých vědců, scházeli se v dnešním Národním muzeu), Palacký ho sponzo-‐ roval -‐ Stál u zrodu vlastenecké organizace ‚Matice česká‘ – chtěli podporovat vše české (až do roku 1918) -‐ Nejvýznamnější byl v politice, až do roku 1848 byl představitelem liberálů – chtěl se s Rakouskem ro-‐ zumně domluvit -‐ Vznikl proud austroslavismus – Palacký se k němu přidal – chtěl zůstat pod Rakouskem, bylo to výhod-‐ né, chtěl federaci, použít Rakousko jako deštník -‐ Po roce 1848 nastupují v Rakousku absolutističtí vládci a Alexandr Bach -‐> Palacký pochopil, že se s nimi nedá mluvit – stal se radikálem, chtěl se odtrhnout, osamostatnit
-‐ -‐
„Kdyby nebylo Rakouska, museli bychom si ho vytvořit.“ – řekl před revolucí „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm.“ – řekl po revoluci
-‐ -‐ -‐ -‐
Pavel Josef Šafařík – Slovák, celý život žil v Praze, psal česky, významný panslavista, uznávaný historik, ne moc úspěšný básník, literární teoretik „Dějiny slovanské řeči a literatury ve všech nářečích“ – historie slovanských národů, vrcholné dílo, ale psané německy „Slovanské starožitnosti“ – pokus o sepsání nejstarších dějin Slovanů od nejstarších dob do 10. století – historicky nepřesné, o Slovanech nejsou informace – vymýšlí si Básně psal jednotlivě, žádné sbírky – jedna nejlepší – „Tatranská múza s lýrou slovanskou“ – panslavis-‐ tická báseň Společně s Palackým napsal „Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie“ – chtěli zavést do češti-‐ ny hexametr z latiny, mysleli si, že ji tím zkvalitní a obohatí
-‐ -‐ -‐ -‐
Ján Kollár – Slovák, většinu života strávil v Pešti a ve Vídni; psal česky a byl velmi aktivní při obrození Studoval v Německu na univerzitě v Jeně – dostal skvělé vzdělání a potkal tam svou osudovou lásku Wilhelminu Schmidt (ve svých dílech jí říká Mína) Panslavista – vylepšil jejich teze – Slované hovoří čtyřmi nářečími – ruština, polština, českoslovenština, srbochorvatština Věnoval se hlavně poezii – „Básně Jána Kollára“ – vybíral si oceňované útvary – elegie, ódy, sonety – rozbolavělé, zamilované, oslavné, smutné – o Míně, protože ho nechtěla; náročná poezie – exkluzivní „Slávy dcera“ – celoživotní vrcholná sbírka – putování 4 hlavních hrdinů – Sláva, Mína (její dcera), Mí-‐ lek a sám autor – putují po Evropě a navštěvují místa, odkud Germání vyhnali Slovany; 3 části – Sála, Labe, Dunaj – vyzdvihuje minulost; přidané části – Léthé, Acheron – inspirace od Danteho; na začátku je předzpěv latinským hexametrem
-‐
František Čelakovský – pravý opak Kollára, psal literaturu pro každého – psal tzv. ‚ohlasovou poezii‘ – nápodoba ÚLS – sběratel, vyslýchal lidi na vesnicích v Čechách, v Rusku a na Ukrajině – „Slovanské ná-‐ rodní písně“, „Mudrosloví národu slovanského ve příslovích“ – cca 15000 přísloví „Ohlas písní ruských“ – byliny, které vymyslel, respektují epickou podstatu bylin „Ohlas písní českých“ – vzniklo o 10 let později, milostná a přírodní lyrika, jen jedna epika – Toman a lesní panna „Ruže stolistá“ – jeho vlastní sbírka, úplně jiná, napodobuje Kollára – exkluzivní
-‐ -‐
Václav Kliment Klicpera – jediný dramatik; Klicperovo divadlo v Hradci – učil divadelní umění (učil např. Tyla); psal jen komedie satiricky laděné – „Každý něco pro vlast“ – vysmívá se rádobyvlastencům; „Rohovín čtvernohý“ – vysmívá se maloměšťákům „Veselohra na mostě“, „Hadrián z římsů“
-‐ -‐
