Masarykova univerzita Filozofická fakulta
Ústav české literatury a knihovnictví Český jazyk a literatura
Bc. Kamila Rozkošová
Téma smrti ve vybraných textech starší české literatury Magisterská diplomová práce
Vedoucí práce: doc. PhDr. Hana Bočková, Dr.
2014
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracovala samostatně s využitím uvedených pramenů.
Děkuji paní doc. PhDr. Haně Bočkové, Dr., za její přínosné rady a připomínky a rovněž za její vstřícnost, ochotu a trpělivost při vedení mé práce. Děkuji také své rodině, partnerovi a přátelům za podporu a vytvořené zázemí při psaní práce.
Obsah Úvod....................................................................................................................................... 5 Materiálová a teoretická východiska ..................................................................................... 7 1. Smrt ve středověku a raném novověku ............................................................................ 10 2. Téma smrti ve starší české literatuře................................................................................ 17 2.1 Zobrazení smrti ve středověké duchovní lyrice ......................................................... 17 2.2 Analýza vybraných textů............................................................................................ 21 „O nebezpečném času smrti“........................................................................................ 21 „O bázni boží“ .............................................................................................................. 27 „Smrt“ ........................................................................................................................... 29 2.3 Zobrazení smrti v duchovní lyrice baroka ................................................................. 32 2.4 Analýza vybraných textů............................................................................................ 35 „Ukrutná smrt, přehrozná smrt“ ................................................................................... 35 „Mějte se dobře, lucerny“ ............................................................................................. 38 3. Pohřební kázání................................................................................................................ 44 3.1 Charakteristika raněnovověkých pohřebních kázání ................................................. 46 3.2 Analýza vybraných textů............................................................................................ 51 „První kázaní pohřební nad urozeným a statečným rytířem panem Bohuslavem Kořenským z Terešova …“ .......................................................................................... 51 „Kázání při pohřbu nevinného mládence Jarolíma Poka“ ............................................ 60 „Los smrti“ ................................................................................................................... 67 Závěr .................................................................................................................................... 74 Seznam literatury ................................................................................................................. 76 Primární zdroje ................................................................................................................. 76 Sekundární zdroje............................................................................................................. 76
Úvod Smrt je nevyhnutelné vyústění života každého člověka. I dnes je téma smrti jednou ze základních nevysvětlených otázek. Smrti se ve středověku a raném novověku přikládala velká důležitost. Pro křesťana neznamenala konec, ale spíše začátek nového, posmrtného života. Se smrtí se člověk setkával už od narození, proto byla pro středověkého a barokního člověka běžnou součástí života. Na smrt se bylo potřeba řádně připravit, byla totiž vstupenkou k věčné spáse. Pozemský život trval jen krátce. Tělo zemřelo, ale duše měla žít navždy, a to buď v nebeském ráji u Boha, nebo v pekle s ďábly. O tom, kam bude duše po smrti umístěna, rozhodovalo chování člověka během života. A jelikož ve středověku i baroku přicházela smrt velmi často nečekaně, zejména díky válkám a různým epidemiím, musel se na ni člověk připravovat neustále. V podstatě na ni myslel celý život. Důležitost role smrti v životě každého člověka reflektovalo i umění. Středověká i raněnovověká literatura se zabývala otázkou smrti nebo posmrtného života ve velkém množství textů. Způsoby smrti byly velice rozmanité a v určité podobě se vyskytovaly v celém žánrovém spektru. Umělci často zpodobňovaly smrt v personifikované podobě. Takto se objevuje ve výtvarném umění i v literatuře po celé Evropě. Literární texty odráží dobové představy o smrti, zároveň ukazují vývoj filozofického a uměleckého uvažování autorů o tomto problému. Tato práce má za cíl zmapovat podoby smrti ve starší české literatuře. Zaměřuje se na podoby personifikované smrti a topické motivy související se smrtí obecně. Na pozadí vybraných textů středověké a raněnovověké lyriky se pokusí analyzovat myšlení a představy tehdejších lidí o smrti a jejich literární zachycení. Poté se zaměří na raněnovověká pohřební kázání. Jejich forma se odvozuje už z antiky. Pohřební kázání využívají topy, které se ustanovovaly už v antice a užívaly se v různých žánrech. Zároveň však využívají i prostředky a topické motivy, které jsou typické pro homiletiku a konsolační žánry. Práce se zabývá proměnami těchto tematických a topických motivů. První kapitola této práce se zaměřuje na vykreslení postoje středověké a raněnovověké společnosti k tématu smrti. Nastiňuje důležitost i všednost smrti pro dobového člověka. Rozebírá koncepty a křesťanská dogmata spojená se smrtí a způsoby, jimiž je lidé naplňovali. Rovněž se zaměřuje na jednotlivé fáze přípravy na smrt, proces umírání i rituály spojené s pohřbem. Tyto informace jsou klíčové pro pochopení myšlení tehdejších lidí, stejně jako samotných středověkých a raněnovověkých textů, protože autoři v nich tyto koncepty často zpracovávají a také na ně odkazují.
5
Druhá kapitola se soustřeďuje na středověkou duchovní lyriku. První část kapitoly definuje duchovní lyriku, její funkce, formální zpracování a některé problémy s tím spojené. Dále se kapitola věnuje problému topiky ve středověku. Popisuje funkce a způsoby použití topiky ve středověké literatuře. Rozebírá i konkrétní topy spojené se smrtí, které se vyskytují ve středověké duchovní literatuře. Následuje analýza tří středověkých duchovních skladeb, jejichž ústředním tématem je smrt. Analýza se zaměřuje na rozbor použité topiky a způsob, jakým je zpracována. Druhá část této kapitoly se věnuje raněnovověké duchovní tvorbě a dobovým proměnám poetiky. Soustřeďuje se na kancionálovou tvorbu, která byla v tomto období významná, a na duchovní píseň. Věnuje se rovněž raněnovověkému přístupu k topickým motivům souvisejícím se smrtí. V analytické části rozebírá dvě písně pocházející ze dvou raněnovověkých kancionálů. Na jejich příkladu popisuje proměnu poetiky v duchovní lyrice a současně topická místa s tématem smrti. Třetí kapitola je zaměřená na raněnovověká pohřební kázání. Nejprve je uvádí do kontextu raněnovověké homiletiky. Dále se věnuje formě těchto kázání, která byla ustálená a jejíž kořeny sahají až do antiky. Popisuje funkce pohřebních kázání a jednotlivé prostředky a způsoby, kterými se tyto funkce naplňovaly. Rozebírá jednotlivé topy související se smrtí, které se v kázáních vyskytovaly, a poukazuje na to, jak se proměnily od středověku. Poslední část této kapitoly analyzuje tři raněnovověká pohřební kázání. Analýza se zabývá tím, jak autoři funerální homiletiky konkrétně pracovali s ustálenou kompoziční podobou kázání i s topickými motivy souvisejícími se smrtí.
6
Materiálová a teoretická východiska Téma smrti odjakživa přitahovalo lidskou mysl. Zájem o smrt projevili i historikové a teoretikové a začali se jí zabývat ve své odborné činnosti. Tato kapitola popisuje základní teoretická díla, o něž se bude diplomová práce opírat. Téma smrti jako kulturní a společenský fenomén začali jako první zkoumat francouzští historikové ve 20. století. J. Delumeau ve své práci Hřích a strach ukazuje, jak velký vliv měl strach ze smrti na životy lidí. Strach ze smrti konstituoval evropskou kulturu a společnost. Delumeau zkoumá, jak se měnil přístup k tomuto problému od středověku do novověku. Pro pochopení toho, jak se měnily představy o smrti, je velice užitečná publikace N. Ohlera Umírání a smrt ve středověku. Práce se zabývá středověkými představami o smrti a naznačuje také, jak tyto představy ovlivnily vnímání smrti v dalších obdobích. Kniha se věnuje všem aspektům spojeným se smrtí. Popisuje nejčastější příčiny úmrtí ve středověku, popisuje přípravy středověkého člověka na smrt, zabývá se také pohřebními rituály a jejich rozdíly v závislosti na společenském postavení zesnulého. Zajímavá je i práce A. Corvisiera, který se ve své stati Tance smrti zabývá otázkou vzniku, vývoje a specifik tohoto uměleckého žánru. Sleduje vývoj makabrózních tanců ve výtvarném umění a dotýká se i literárních zpracování. Celkový obraz o středověké společnosti pak dokreslují práce J. Le Goffa. Díky obecným poznatkům z tohoto období si pak můžeme udělat přesnější obrázek o významu smrti a její roli v tehdejší společnosti. Tato práce se zabývá zobrazením smrti ve starší české literatuře. Nejprve se bude věnovat středověké duchovní lyrice. Pro tuto kapitolu je klíčová edice J. Lehára Česká středověká lyrika. Jak název napovídá, jejím obsahem jsou středověké duchovní lyrické skladby editované Lehárem. Tři z nich se týkají smrti a byly vybrány jako podklad k analýze pro tuto kapitolu. Česká středověká lyrika rovněž obsahuje teoretickou stať, v níž se Lehár věnuje problematice a specifikům této literatury. Tato stať obsahuje cenné informace, které pomohly k pochopení středověké duchovní lyriky jako žánru. Další významnou studií, která slouží jako teoretický podklad k této kapitole, je esej „Dvě staročeské skladby o smrti“ R. Jakobsona. Jakobson se v ní zabývá dvěma staročeskými skladbami, a sice skladbou „Spor duše s tělem“ a „O nebezpečném času smrti“. Druhou jmenovanou skladbu analyzuje tato práce, proto budou informace z této eseje užitečné. Jakobson se věnuje zejména formální stránce skladby, zmiňuje však i její motivickou stránku. Celkový přehled o české středověké literatuře a úloze duchovní lyriky v ní poskytuje práce J. Vilikovského Písemnictví českého středověku. Jedním z předmětů této
7
práce je také zkoumání ustálených motivů spojených se smrtí. Topikou latinského středověku se ve své práci Evropská literatura a latinský středověk zabýval badatel E. R. Curtius. Ačkoliv se jeho dílo zaměřuje na jiné texty než tato práce, některé informace v ní obsažené jsou užitečné i pro tuto práci a budou tedy použity jako podklad pro teoretický rozbor středověké topiky. Diplomová práce se dále bude věnovat raněnovověké duchovní lyrice. Bude proto nutné nejprve obecně charakterizovat literární baroko a jeho poetiku. Celkový přehled o české barokní literatuře poskytuje kniha České baroko: studie, texty, poznámky Z. Kalisty. Podobný, avšak stručnější přehled barokní literatury a jejích specifik poskytuje i Slovesnost českého baroka M. Kopeckého. Neocenitelná je práce České literární baroko: příspěvky k jeho studiu badatele J. Vašici. Tato kniha obsahuje studie o barokní poezii i homiletice a poskytuje hlubší vhled do barokní literatury. Edice Z. Tiché Růže, kterouž smrt zavřela: výbor z české poezie barokní doby obsahuje výbor z barokní kancionálové tvorby. Dvě písně, jež jsou součástí této sbírky, se stanou podkladem pro analytickou část kapitoly. Kancionály a duchovními písněmi se zabývá i studie od stejné autorky – Česká poezie 17. a 18. století. Přehled o raněnovověké literatuře, kancionálech a duchovních písních pak doplní informace z různých slovníků a lexikonů. Závěrečná část práce se věnuje raněnovověké funerální homiletice. Nejprve ji zasazuje do kontextu raněnovověké homiletiky, přičemž čerpá převážně z různých slovníků a encyklopedií a také ze studie M. Kopeckého „K české barokní homiletice“, jenž je součástí sborníku O barokní kultuře. Příležitostným kázáním se věnuje Sládkova edice Svět je podvodný verbíř, aneb, Výbor z českých jednotlivě vydaných svátečních a příležitostných kázání konce 17. a prvních dvou třetin 18. století, obsahující i krátké studie uvozující jednotlivá kázání. Informace o funerální homiletice se pak opírají ponejvíce o práce M. Sládka, jenž se pohřebním kázáním ve své odborné činnosti hodně věnuje. Jde zejména o studii „Poznámky k problematice českých pohřebních kázání 16. a 17. století“ vydanou ve sborníku Česká literatura doby baroka: sborník příspěvků k české literatuře 17. a 18. století. Sládkovy edice Vítr jest život člověka a Malý svět jest člověk jsou zdrojem dodatečných informací o dané problematice. O tom, jak je funerální homiletika rozmanitá, svědčí i vědecká práce R. Pavlíčkové Triumphus in mortem: pohřební kázání nad biskupy v raném novověku. Toto dílo se zabývá pohřebními kázáními nad biskupy, z nichž většina byla napsána a pronesena v němčině. Tato kázání jsou specifická, protože byla pronesena nad vysokými duchovními hodnostáři. Obsahují proto některé prvky, které se v kázáních 8
nad prostými lidmi nepoužívaly. Přesto je tato publikace zajímavá a užitečná i pro tuto práci. Funerální homiletika měla svá specifika. Jednou z ustálených částí pohřebních kázání byla útěcha pozůstalých. Vhled do této oblasti poskytuje práce J. Nechutové Úděl a útěcha. Práce se zabývá vývojem latinské konsolace od antiky po středověk. Rozebírá různé prostředky a ustálené motivy, které se v konsolačních žánrech užívaly. Některé z těchto prvků se užívaly i v raněnovověkých pohřebních kázáních. Proto je daná studie užitečná i pro tuto práci.
9
1. Smrt ve středověku a raném novověku Středověký náhled na smrt se značně odlišoval od toho dnešního. Zatímco v dnešní společnosti je smrt víceméně tabuizované téma, lidé ve středověku věnovali značný čas myšlenkám na ni. Smrt byla důležitou součástí života každého člověka. Byla vlastně jen jeho další fází. Pro křesťana začínal skutečný život až po smrti, kdy se rozhodovalo o jeho duši a místě, kde bude na věky žít. Věřilo se, podle slov z jedné modlitby, že „život není člověku odnímán, jenom se mění.“1 Víra v posmrtný život zmírňovala strach ze smrti, jenž byl ve středověku všudypřítomný, protože poskytovala lidem útěchu a naději. Ve středověku lidé dosahovali mnohem nižšího průměrného věku než naše společnost dnes. Mnoho obyvatel zemřelo na různé nemoci. Nakažlivých a smrtelných chorob bylo ve středověku opravdu hodně. Jen některé z nich byly známé už ze starověku a lidé se proti nim snažili bránit alespoň karanténou (jako např. v případě malomocenství). Většinu nemocí ale středověcí lékaři léčit neuměli. Mezi některé nakažlivé choroby, jež si vyžádaly mnoho životů, patřily například tyfus, tuberkulóza, spalničky, neštovice, černý kašel nebo cholera. V raném a pozdním středověku prošlo Evropou několik vln morové epidemie. Každá generace zažila alespoň jednu vlnu. Mor měl proto velký vliv na myšlení středověkých lidí. Byl snadno rozpoznatelný; stejně jako samotná smrt stíral rozdíly mezi jednotlivými stavy a „přepadal lidi tak znenadání, že život v plném rozkvětu a smrt od sebe často oddělovaly pouhé hodiny.“2 Nemoc měla těžký průběh, lidé na ni umírali brzy a ve velkých počtech, protože byla extrémně nakažlivá. Rizika nákazy byla ještě posílena středověkým způsobem života. Lidé žili namačkáni na malém prostoru ve městech, kde se potom nemoci šířily rychleji. Nedostatečná hygiena, podvýživa chudého obyvatelstva nebo naopak překrmování tučnou a nezdravou stravou u bohatých (a s tím spojený nedostatek vitamínů) snižovaly imunitu obyvatel a zvyšovaly jejich náchylnost k nemocem. Nemoci postihovaly i malé děti. Ve středověku lidé umírali i v souvislosti s hladomory. Ty bývaly zapříčiněny množstvím faktorů – od nízkých výnosů, klimatických změn, přírodních katastrof až po epidemie ničící dobytek, který se používal k orbě a sklizni. Každodenní kontakt se smrtí přinášely i velmi časté války. Samotné boje byly kruté. Většinou se týkaly jen vojáků, civilní obyvatelstvo bylo často ušetřeno; záleželo však na povaze nepřítele. I když však bylo obyvatelstvo ušetřeno násilné smrti, byly zde ještě další důsledky války, které mohly mít za následek smrt lidí. Vojáci nepřátelských armád plenili pole, odváděli dobytek. Co 1 2
OHLER, N.: Umírání a smrt ve středověku. Jinočany: H&H, 2001, s. 57. Tamtéž, s. 21.
10
nezvládali pobrat, to často ničili, aby nepřítel neměl dostatek zásob a vzdal se pod hrozbou hladu. Válka, nemoci, hladomory, nedostatečná hygiena a nízká imunita snižovaly délku života obyvatel. Dětská úmrtnost byla vysoká až do novověku. Mnoho dětí umřelo hned po narození nebo v prvním roce života. Děti umíraly i v důsledku různých nehod, které ve středověku nebyly neobvyklé. Muži i ženy umírali brzy díky těžké práci, kterou vykonávali. Ženy pracovaly na poli, staraly se o domácnost a děti a všeobecně byly hodně vytěžovány. Vliv na jejich zdravotní stav měly časté porody, které navíc začínaly v nižším věku než dnes. Byly velmi vysilující a navíc dosti rizikové. Muži umírali později než ženy, pokud nezasáhla válka nebo nemoc. I oni však pracovali velice těžce, proto je v pozdějším věku trápily různé zdravotní komplikace. S přibývajícím věkem jim ubývaly síly, což bylo znamení, že se blíží smrt. Člověk se tak na ni mohl lépe připravit. Průměrný věk se samozřejmě lišil v závislosti na postavení člověka. Bohatší lidé měli lepší zdroje, lepší přísun potravin a nemuseli dřít tolik, jako chudí. Proto se také mohli dožívat vyššího věku. Vysoká úmrtnost způsobená výše uvedenými faktory byla příčinou toho, že většina obyvatel viděla umírat někoho blízkého příliš brzy. Se smrtí se tedy seznamovali už v dětském věku. Smrt se připomínala na každém kroku. Středověká evropská společnost byla křesťanská. Lidé, kteří křesťanství nepřijali, stáli na jejím okraji. Středověké právo bylo kruté a přísné. Výjimkou nebyly tresty smrti vykonávané veřejně. Snad každý tehdejší člověk viděl na vlastní oči nějakou popravu. Lidé také častěji navštěvovali hřbitovy, neboť to byla nejen místa posledního odpočinku příbuzných, ale i důležitá společenská centra. Na hřbitovech se soudilo, probíhaly tam volby, vyhlašovala se důležitá nařízení a nové zákony, na některých hřbitovech dokonce probíhaly trhy. Delumeau k takovému využívání pohřebišť píše toto: „Proti této směsici světského a posvátného, kterou považovala za skandální, církev ostře vystupovala, jako vůbec obecně bojovala proti všem tehdy tak častým projevům důvěrného spojení dvou světů, jež byly dle jejího názoru neslučitelné.“ 3 V této době lidé smrt vnímali jako běžnou součást života a zřejmě o ní ani moc nepřemýšleli. Církev se však snažila důsledně oddělit světský a duchovní život a smrt začala používat jako „metodu morální výchovy.4“ Kladla důraz na opovržení světem (contemptus mundi) a důležitost přípravy na smrt jakožto vstupu do posmrtného duchovního života.
3 4
DELUMEAU, J.: Hřích a strach: pocit viny na evropském Západě ve 13. až 18. století. Praha: Volvox Globator, 1998, s. 46-47. Tamtéž, s. 59.
11
Křesťané se s tématem smrti tedy potkávali pravidelně zejména v kostele. Smrt byla častým tématem nejen zádušních mší, ale i běžných kázání. Kněží zdůrazňovali hrůzu rozkládajícího se těla a pomíjivost světského života. Ve svých kázáních a exemplech barvitě popisovali smrt a následný rozklad těla, které je požíráno červy, hnije a nakonec se mění v prach. Kostely byly zdobeny výjevy, které se dotýkaly tématu smrti. V každém kostele byl kříž s ukřižovaným Ježíšem Kristem a sochy a obrazy svatých, kteří někdy bývali zobrazeni v okamžiku mučednické smrti. Na veřejných místech, jako byly kostely, kláštery či hospice a špitály, se mohl člověk setkat s vyobrazením smrti na obrazech a freskách. Obraz byl brán jako kniha chudých. Prostí lidé neuměli číst, ale mluvenému slovu či obrazovým vjemům rozuměli dobře. Ve středověku a raném novověku byly oblíbené tance smrti, v nichž je zobrazená smrtka, jak si přichází pro příslušníky různých stavů. Šlo o zdůraznění symboliky rovnosti před smrtí, která si přijde pro každého, bez ohledu na jeho stav nebo majetek. Smrt se objevovala jako personifikovaná, od dvanáctého století byla provázena heroldem v podobě mrtvoly, v renesanci se objevuje již s kosou.5 Někdy se zobrazovala na koni jako čtvrtý jezdec apokalypsy. Jindy byla zachycena jako lovec s lukem a šípy nebo sítí. Šíp představoval mor jakožto bič boží, smrt jako lučištník tedy souvisela s představami o moru. Objevovala se také v roli hrobaře s lopatou či rakví. Nejprve byla zobrazovaná jako žena, později, ve čtrnáctém století, se začala zpodobňovat jako mrtvola. Ta mohla být oděná do hábitu, ale častěji byla ztvárňována jako rozkládající se tělo – kostra s cáry hnijícího masa. Velice často se setkáváme se smrtí triumfující, která tančí na mrtvolách, které si s sebou odnáší. Biblický motiv „marnost nad marnost – vše je marnost“6 vyjadřuje to, že smrt bere každého, koho potká, ať už chudého či bohatého, zdravého nebo nemocného, vzdělaného či prostého, starého či mladého, muže, ženy nebo děti. Vítězství smrti je absolutní, nikdo jí neunikne, zachrání se jen ten, jenž bude spasen Bohem. Smrt se tedy lidem připomínala na každém kroku a s ní i pomíjivost lidského života. Podle křesťanské věrouky je každý člověk a priori hříšný, a to díky prvotnímu hříchu Adama a Evy, kteří přes Boží zákaz pojedli ze stromu poznání. Za to byli potrestání vyhnáním z ráje a těžkou prací. Poprvé poznali, co je to utrpení. Od té doby začali lidé umírat; smrt je tedy důsledkem tohoto provinění. Prvotní hřích je dědičný, přechází z generace na generaci už v okamžiku početí. Člověk tedy přichází na svět zatížen tímto hříchem. Celý život křesťana by pak měl být ve znamení pokání a odčiňování dědičného 5 6
CORVISIER, A.: Tance smrti. Praha: Volvox Globator, 2002, s. 11. Kazatel, 1, 2, podle Bible kralické.
12
hříchu. Další důležitá část víry křesťanů spočívá ve víře v posmrtný život. Ten může probíhat buď v nebi, nebo v pekle. Kam duše po smrti přijde, záleží jen na Bohu, jenž ji bude posuzovat při soudu individuálním i v Posledním soudu. Jelikož je člověk nádoba hříšná, bylo potřeba připravit duši na smrt dlouho dopředu. Středověký člověk, jenž byl každodenně konfrontován se smrtí, neustále myslel na přípravu své duše na posmrtný život. Jedině ten, kdo se soustavně kál ze svých hříchů, žil co nejctnostněji a usilovně se modlil k Bohu, aby ho obměkčil, nebo ke svatým, kteří se mohli u Boha přimluvit za hříšníkovu duši, měl naději, že se vyhne věčným pekelným mukám a jeho duše bude spasena. Aby měla duše ještě větší šanci, lidé se modlili i za mrtvé a sloužili za ně mše. V jedenáctém století se ve Francii ujala tradice sloužení mše za zemřelé po svátku Všech svatých. Lidé měli starost, aby jejich příbuzní přece jen neskončili v pekle. Navíc se na základě vidiny clunyjského opata Odila rozšířila představa, že duše zemřelého dlící v pekle může být osvobozena z ďáblových rukou díky almužnám a modlitbám žijících příbuzných. Lidé si byli ochotní pojistit posmrtnou spásu i penězi. Bohatí lidé často věnovali církvi značnou část svého majetku, aby se za ně kněží modlili. Movitý i nemovitý majetek byl odkazován nebo svěřován do péče a užívání klášterům a farnostem. Stavěly se kostely či špitály za peníze bohatých věřících. Výměnou za to byl dárce „v den své smrti jmenovitě svěřen dobrotě Boží.“7 Zbožné fundace se zakládaly proto, aby na zesnulého lidé vzpomínali i po smrti, mimo jiné i ve svých modlitbách. Člověk pomohl církvi a tím doufal, že budou některé jeho hříchy odčiněny a vylepší si tak pozici při posledním soudu. Dalším opatřením proti upadnutí v zapomnění byly nápisy na náhrobcích. Obsahovaly základní údaje o zemřelém. Kromě jména například společenský stav nebo některé důležité životopisné údaje. Náhrobek měl mrtvého připomínat živým. Často si tento nápis určovali lidé sami, ještě před smrtí. Nápis měl zároveň poskytovat jistou útěchu pozůstalým a nabádat je k přímluvám za zemřelého. Církev připomínala věřícím, aby si uspořádali své poslední záležitosti včas. Měli činit příslušná opatření ještě při plné síle (jednalo se zejména o sepsání poslední vůle), aby byli v okamžiku smrti, které často předcházela nemoc, svobodní pro Boha8. I tak ale lidé často odkládali tyto povinnosti na později. Nechtěli si připustit vlastní smrtelnost a starosti o spásu duše. Závěti tak často sepisovali až na smrtelné posteli. V závěti často odkazovali peníze církvi, dávali je na různé dobročinné účely nebo platili kněžím, aby za ně po smrti sloužili mše. Středověký 7 8
OHLER, N.: Op. cit., s. 37. Tamtéž, s. 51.
13
člověk věřil, že se dá lidem prokázat dobrodiní i po jeho smrti, např. konáním dobrých skutků v jeho jméně. Tyto skutky pak spojovaly svět živých se světem zemřelých, kteří spolu koexistovali a vzájemně si pomáhali. Živí se ve svých modlitbách přimlouvali za své zesnulé a mrtví, kteří již dleli mezi svatými, se u nich zase přimlouvali za své žijící bližní. Samotný proces umírání probíhal ve středověku jinak než dnes. Lidé tehdy usilovali o tzv. „dobrou smrt“. Ve středověku šlo o co nejdůstojnější, nejpoklidnější umírání, po němž člověk přišel do ráje. Aby toho člověk dosáhl, věřil, že musí dodržet určitý postup, který bude popsán v následujícím odstavci. Smrt byla tehdy vnímána jako proces. Umírání většinou trvalo nějakou dobu, a jak již bylo řečeno, mnoho lidí poznalo, že se blíží jejich konec. Buď měli příznaky nějaké vážné choroby, nebo jim začaly ubývat síly, tělo začalo chátrat, měli dosud nepoznané bolesti, někdy i vidiny. Rozeznat nemocného od umírajícího nebo již mrtvého bylo tehdy snadné, dokázali to i obyčejní lidé, a to právě proto, že každý z nich se s něčím takovým setkával často už od útlého věku. Pokud to bylo možné, umírající byl až do své smrti doma. Rodina se o něho starala. Protože však bylo potřeba pokračovat dál v běžných činnostech a obstarávat živobytí, často s nemocným zůstával jen jeden člen rodiny. Když už bylo vidět, že se blíží konec, byli svoláni ke smrtelnému loži i vzdálení příbuzní, přátelé umírajícího, jeho kolegové či sousedé a každý, koho měl umírající rád. Člověk, který měl blízko k smrti, se totiž toužil na konci života rozloučit se všemi blízkými, poprosit je za odpuštění případných hříchů a odejít v pokoji. Lidé chtěli od umírajícího nejen získat požehnání, ale také se báli, že by je mohl proklít, kdyby se s ním nerozloučili. I umírající si chtěl urovnat všechny své vztahy a rozloučit se. Středověký člověk se snažil zemřít co nejdůstojněji. V tom mu měla pomoct maximální připravenost a klid, s nímž se oddal Bohu. K tomu měly dopomáhat kajícné skutky, které lidé vykonávali ještě před smrtí. Často o nich ani nikdo nevěděl, jen Bůh. Před smrtí se člověk vyznával ze svých hříchů knězi, který mu za ně udělil rozhřešení. Dále umírající prosil všechny přítomné příbuzné a přátele, kteří se shromáždili u jeho lože, za odpuštění všech zlých skutků, kterých se vůči nim dopustil, ať už vědomě či nevědomě, a sám jim rovněž odpouštěl. Tato chvíle byla navíc poslední příležitostí, kdy mohl umírající něco sdělit svým příbuzným či „světu“ (záleželo na jeho postavení a významu). Někteří se ještě snažili předat své vědomosti a rady příbuzným. Poslední slova byla ale často vkládána umírajícím do úst až kronikáři, kteří po jejich smrti psali o jejich konci (pokud šlo o nějakou významnou osobnost) nebo kněžími při obřadu v kostele. Obvykle byla tato slova útěšná, měla posílit pozůstalé a zmírnit jejich žal. Umírající v nich 14
vyjadřoval únavu ze života, omrzelost ze světa a přání se z něj vysvobodit a touhu po posmrtném životě v nebi a po vysvobození duše z útrap těla. Umírající i všichni přítomní se modlili, neboť až do poslední chvíle byl člověk vystavován pokušení a útokům ďáblů a démonů. Společná modlitba měla odrazit pokusy zlých sil o uchvácení duše umírajícího a usnadnit mu cestu do ráje. Umírající zkřížil paže na prsou, byl pokropen svěcenou vodou, tvář se snažil obracet k nebi. Všechny tyto projevy byly znakem „dobré smrti“, která byla žádaná. Po smrti ženy omyly tělo, což mělo praktický, ale i symbolický význam. Koupel byla chápána jako duchovně očistná. Měl to být jakýsi křest před vstupem do posmrtného života. Následovalo oblékání do rubáše. Mnozí lidé si nechávali šít rubáš už dlouho před smrtí. Byl to další krok přípravy na smrt a další způsob, jak si připomínat její nevyhnutelnost. Z literatury i výtvarného umění známe obrazy nemocných, postižených nějakou epidemií (např. morem), kteří v hodině poslední zašívají sami sebe do rubáše, aby to stihli před svou smrtí, která se neúprosně rychle blíží. Ne vždy to však stihnou. Večer se u mrtvého sešli sousedé a příbuzní a celou noc u něj bděli. Modlili se, zpívali žalmy a hlídali mrtvého, aby nebyl rušen lidmi či zlými duchy. Ráno byl mrtvý přenesen do kostela. V čele průvodu šli duchovní, nebožtíka nesli příslušníci jeho cechu či stavu, dále šli příbuzní, přátelé a sousedé. Častým jevem byly plačky, které se měly modlit za zemřelého a veřejně jej oplakávat. Tyto služby byly placené. Stejně tak si mohla rodina nebožtíka (nebo on sám ještě před smrtí) „najmout“ řeholníky či řeholnice do průvodu, aby se za něj rovněž modlili. Čím bohatší nebožtík byl, tím si mohl dovolit bohatší průvod a celý pohřeb. V kostele byly zapáleny svíce kolem már s nebožtíkem. Světlo symbolizovalo naději a odkazovalo na posmrtný život. Při následném obřadu se sloužila zádušní mše, která zdůrazňovala posmrtný život a naději na spásu. Obřad měl pozůstalým poskytnout útěchu a zároveň naději. Byla šance, že pokud budou vést příkladný život, po smrti budou spaseni a setkají se i se svými bližními v ráji. Součástí obřadu mohlo být (zejména v pozdním středověku a raném novověku) pohřební kázání, které bylo rovněž placené. Proto se objevovalo spíše na pohřbech vyšších vrstev, které si jej mohly dovolit. Kázání měla připomenout dobré i špatné stránky zesnulého, utěšit rodinu a později, když se začala zapisovat, také uchovat životní dílo a zásluhy zesnulého pro další generace (často šlo i o kázání nepronesená na pohřbu). Po mši byl mrtvý pohřben. Pohřbívání bylo aktem milosrdenství. Bohatší lidé měli samostatný hrob, chudí se ve středověku pohřbívali do velkých společných hrobů a zasypávali jen troškou hlíny. Až se jáma naplnila, byla zasypána větším množstvím hlíny a 15
vedle se vykopala nová. V obdobích moru a dalších epidemií se do společných hrobů pohřbívali všichni, chudí i bohatí. Majetnější obyvatelstvo si mohlo dovolit rakev, často byli ale i oni neseni na hřbitov na márách anebo ve společné obecní rakvi, z níž bylo tělo vyjmuto a do hrobu uloženo jen v rubáši. Nejbohatší a nejvýznamnější obyvatelé měst si mohli dovolit i sarkofág a vlastní hrobku. Hned po pohřbu se smuteční hosté sešli u společného stolu. Hostina měla posílit komunitu, která byla otřesená smrtí svého člena. Byl to další prostor pro útěchu a ujištění, že k sobě společenství stále patří. Ze starověku se rovněž dochovala tradice psaní soustrastných dopisů, jež posílali vzdělanější lidé, kteří se nemohli zúčastnit pohřbu. Vyjadřovali v něm svou lítost a žal nad smrtí člověka a často v něm nabízeli pozůstalým pomoc v případě potřeby.
16
2. Téma smrti ve starší české literatuře Smrt ve starší literatuře reflektovala zkušenosti středověkých a raněnovověkých lidí z reálného života. Duchovní literatura pracovala s křesťanskou naukou, kterou převáděla do snadno pochopitelných obrazů a příběhů, které měly pomoci recipientovi lépe porozumět složitým dogmatům. Zároveň jej nabádala k správnému životu podle křesťanských zásad. Primární funkcí těchto textů byla tedy didaktická, nábožensky vzdělávací (nebo i výchovná) funkce. Estetická funkce stála až na druhém místě. Téma smrti bylo zpracováváno pomocí typických motivů, které se opakují v různých textech jak starší české, tak evropské literatury. Recipienti byli na tyto motivy zvyklí, znali je z mnohých textů a v nových textech je očekávali. Autoři se je snažili zpracovávat různým způsobem, a tedy se snažili texty i celé téma do jisté míry inovovat. Následující kapitola popisuje přístupy k tématu smrti nejprve ve středověké literatuře a poté i v literatuře raněnovověké.
2.1 Zobrazení smrti ve středověké duchovní lyrice Duchovní lyrika je podle Slovníku literární teorie „básnická skladba písňového nebo modlitebního (recitativního) charakteru s náboženským obsahem.“9 Duchovní lyrika se vyvíjela nejprve v rámci náboženského obřadu z modliteb a hymnů. Její funkce byla primárně mimoliterární – měla sloužit v praktickém životě křesťana, např. při mši. S rozvojem křesťanství, které postupně začalo zasahovat do dalších oblastí lidského života, se duchovní lyrika začala osamostatňovat od samotného obřadu a posílila její funkce estetická. V rámci starší české literatury je duchovní lyrika nejvíce zastoupeným a také nejdéle tradovaným žánrem. Doložené kořeny sahají až do desátého století ke skladbě „Hospodine, pomiluj ny“ (zapsáno v druhé polovině čtrnáctého století) a písni „Svatý Václave“, jenž vznikla ve století dvanáctém. Vymezení středověké duchovní literatury je složitější. Podle J. Lehára do ní spadají zejména duchovní písně (nejčastěji zpívané buď v kostele při kázání, nebo po něm, anebo mimo kostel při veřejné či soukromé pobožnosti), veršované modlitby (mohly být trojího typu: pozdvižení mysli k Bohu, modlitba prosebná nebo hovor s Bohem) a veršovaná kázání (která však patří do duchovní lyriky jen některými částmi, např. básněmi, jež jsou
9
MIRVALDOVÁ, H.: „Duchovní lyrika.“ In: Slovník literární teorie. Ed. Štěpán Vlašín. Praha: Československý spisovatel, 1977, s. 86.
17
určeny k hlasitému přednesu při mši a dalších pobožnostech).10 Lehár dále zdůrazňuje diferenciaci duchovní lyriky podle tématu, formy a funkce. Tematicky dělí duchovní lyriku na texty spjaté s jednotlivými svátky církevního roku, praktickými náboženskými úkony či jednotlivými svatými (tedy písně vánoční, velikonoční, vítání sv. Ducha, mariánská lyrika atp.) a texty, které s tímto spjaty nejsou, ale také vychází z tradiční náboženské tematiky. Takové texty mohou stát na pomezí duchovní a světské lyriky. Forma může být strofická nebo nestrofická, často je mezi nimi tenká hranice. A nakonec – funkční kritérium dělí texty, jak již bylo řečeno, na písně, modlitby a kázání, přičemž některé texty spadají svou funkcí do více kategorií zároveň (např. písňová modlitba).11 Duchovní texty ve středověku vznikaly primárně za nějakým mimoliterárním účelem, který měly plnit, nebo byly „projevem náboženského citu.“12 Autor měl tedy při tvorbě na mysli zejména praktickou stránku věci. Jeho texty měly pomáhat při pobožnostech nebo měly vzdělávací funkci, kdy lidem připomínaly či vysvětlovaly zásady křesťanského života. Právě didaktismus a religiozita jsou příznačné pro celou středověkou poezii. Estetická funkce byla potlačena nebo stála až na druhém místě. Použité umělecké prostředky měly pomáhat lepšímu přijetí a pochopení textu. Často užívaná veršovaná forma nebyla primárně znakem uměleckosti. Užívala se pro lepší zapamatování a vnímání textu, který se často předčítal nebo zpíval před shromážděním mnohdy negramotných lidí. Ti by se k textu jinak než poslechem nedostali. Významným výrazovým prostředkem středověké duchovní lyriky je hluboká citovost spojená s křesťanskou symbolikou, což propojuje duchovní tvorbu s tvorbou světskou (konkrétně s kurtoazní a milostnou poezií)13. Dále je třeba poznamenat, že texty řazené k duchovní lyrice jsou málokdy čistou lyrikou. Ta byla velmi vzácná. Čistě epická díla bez jediné lyrické pasáže se rovněž vyskytují řidčeji. Častější je spojení lyriky s ději, jež souvisí s daným tematickým okruhem. Lyrické texty tedy mohou mít narativní osnovu, obsahovat děj přerušovaný lyrickými pasážemi nebo mít alespoň nějaké epické prvky. Dichotomie lyriky a epiky je ve středověké literatuře důležitá a častá. Lehár uvádí pojem zvratný bod, jenž se nachází v dílech stojících na pomezí lyriky a epiky. Epický obsah je v těch místech transponován do lyrické polohy14. Toto spojení lyriky a epiky v duchovní tvorbě mělo praktický účel. Lyrické pasáže mohly vysvětlovat některá dogmata křesťanství nebo vyjadřovat lásku k 10 11 12 13 14
LEHÁR, J.: Česká středověká lyrika. Praha: Vyšehrad, 1990, s. 57-59. Tamtéž, s. 65-66. Tamtéž, s. 66. PETERKA, J.: „Lyrika.“ In: Encyklopedie literárních žánrů. Eds. Dagmar Mocná, Josef Peterka a kol. Litomyšl: Paseka, 2004, s. 383. LEHÁR, J.: Op. cit., s. 75-76.
18
Bohu, svatým atp. Epické pasáže pak ilustrovaly lyrický text příklady (např. láska k Ježíši Kristu a obdiv k jeho oběti doprovázený epickými pasážemi z jeho života). Lyrické pasáže v převážně epickém textu komentovaly děj z teoretického hlediska nebo vyjadřovaly autorův postoj k předkládaným událostem. Funkční rozdělení pak korespondovalo s centrem a periferií duchovní tvorby. Texty, které zdůrazňovaly praktický účel, potlačovaly estetickou funkci a měly jeden významový plán. Takové texty se vyskytovaly na periferii duchovní lyriky. Naopak texty, které se zaměřovaly na estetickou funkci, významové plány spíše kumulovaly a vyskytovaly se v centru duchovní lyriky. Texty s primárně mimoliterární funkcí totiž musely být jednoznačné a snadno pochopitelné. Mnohoznačnost výkladu nebyla žádoucí. Navíc takové texty sloužily i širším vrstvám obyvatel, které nebyly tak sečtělé a vzdělané, proto bylo důležité, aby byl význam textu jasný. Pro středověkou duchovní literaturu a starší literaturu obecně je důležitý pojem topus. V antice byl topus vnímán jako důkazní prostředek, který spadal do nauky o nalézání argumentů. „Argumentační topoi či […] principy forem argumentů […] vytvářejí obsáhlou zásobu prostředků k vyhledávání argumentů, které mohou pomoci např. při právním sporu.“15 Jde tedy o jakési vyhledávací formule pro argument. Pokud lze tyto argumentační topy aplikovat na různé situace, jde o topy obecné, latinsky loci communes. Jejich význam se během doby změnil. Stal se obsahem argumentu. Badatel E. R. Curtius se vyhýbal tomuto pojmu, neboť měl lehce pejorativní význam. Ve svém díle definoval topoi jako ustálená klišé nebo ustálená myšlenková a významová schémata. V tomto významu se pojem topoi užívá v rámci historické komparatistiky a výzkumu starší literatury vůbec. Curtius se věnoval několika kategoriím topoi jako ustáleným klišé. Většina topoi je hodně stará, používala se často, proto docházelo k jejich zevšednění, zautomatizování. Curtius to nevidí jako nevýhodu. Ve středověku se do textů přebírala celá témata a náměty. Originálnost zvoleného tématu nebyla důležitá. Stejně tak se přebírala topoi. Důležitější než téma byl způsob jeho zpracování. Tam byl největší prostor pro autorovu invenci a originalitu. Topoi tak mohou být použita jako klišé obecných míst, ale mohou být i aktualizována, nově interpretována a ozvláštňována. Ve středověku bylo však užívání topoi obvyklé a očekávané. Téma smrti se ve starší české literatuře vyskytuje téměř v každém díle, a to v různých podobách. V textech se vyskytuje smrt tragická, předčasná a nečekaná, stejně jako smrt z lásky, smrt hrdinská, násilná či dobrovolná. Objevovala se i tematika moru, tedy 15
MÜLLER, W. G.: „Topika/výzkum topiky.“ In: Lexikon teorie literatury a kultury: koncepce / osobnosti / základní pojmy. Ed. Ansgar Nünning, Jiří Trávníček, Jiří Holý. Brno: Host, 2006, s. 821.
19
černé smrti. Významným dílem je německy psané dílo českého autora Jana ze Šitboře – Oráč z Čech. Jde o dialogické dílo, v němž vystupuje Oráč a personifikovaná Smrt. Dílo je pojato jako soudní spor mezi těmito dvěma účastníky. Oráč obviňuje krutou Smrt, že mu sebrala jeho ženu Markétu. Smrt pohrdá světem (jde opět o koncept contemptus mundi), tím se staví proti Oráčovi a zároveň se obhajuje. Spor rozhoduje Bůh a vítězí v něm smrt. V tomto díle se objevuje mnoho topických míst, která jsou přítomna i v duchovní lyrice o smrti. Ne vždy se však na smrt pohlíželo takto vážně. V satirických skladbách (např. Mastičkář) byla často zesměšňována a zlehčována. Středověká duchovní lyrika o smrti navazuje tematicky na latinsky psanou literaturu. V básních o smrti je zdůrazňován koncept contemptus mundi – pohrdání světem. Svět je vykreslován jako zlé místo, plné hříchů a pomíjivosti. Není na něm nic, o co by člověk mohl stát. Po smrti se rozhoduje o osudu duše na věčné časy. Proto je v básních často zobrazen i koncept memento mori. Na smrt je potřeba neustále myslet a dobře se na ni připravit. Nevíme dne ani hodiny, proto by měl každý na smrt myslet už dopředu. V básních bývá často akcentována možnost náhlé smrti, která přichází bez varování. Člověk už pak nemá čas napravit své chyby. Proto je neustále zdůrazňována potřeba modlit se a kát se, myslet na Boha a dodržovat jeho nařízení. Pokud to člověk respektuje, čeká ho „dobrá smrt“. Všechno na tomto světě je marnost. V okamžiku smrti člověku nepomůže ani zlato, ani přátelé na vlivných místech; smrt si vezme každého. Nikdo jí neunikne, nikde se před ní nelze schovat. Ve středověké duchovní lyrice je toto téma často akcentováno. Autoři vyjmenovávají příslušníky různých stavů, aby zdůraznili rovnost člověka před smrtí. Vědomí této rovnosti je pro středověkého prostého člověka velice důležité. Během svého života pociťuje velkou sociální nerovnost. Po smrti má však naději na její vyrovnání. Bohatí lidé zase musí neustále myslet na to, že po smrti jejich peníze a moc nebudou nic znamenat a při vstupu do ráje jim nepomohou. Smrt je často zobrazována v personifikované podobě, například bývá přirovnávána k lučištníkovi, který střílí šípy a nikdy nemine. Smrt je nelítostná, neúplatná, nepřejícná, avšak chytrá; má ostrý zrak i sluch, neustále je všem nablízku a pečlivě zaznamenává jejich skutky. V souvislosti se smrtí a s konceptem contemptus mundi je často vyzdvihována pomíjivost lidského těla. Člověk by se na ně neměl příliš upínat. V básních je často líčeno, jak se tělo po smrti rozkládá. Rozklad bývá popisován důkladně a názorně, aby si člověk uvědomil, že důležitější, než věnovat se během života svému tělu (tedy je různě zdobit a 20
zkrášlovat), je starat se o svou duši. Ve středověké duchovní lyrice se také jako motiv často opakuje konflikt mezi duší a tělem, kdy duše žaluje na tělo, že bylo příliš hříšné, nedbalo na křesťanské zásady a při svém hřešení nemyslelo na posmrtný život duše. V některých případech je naopak duše líčena jako samostatná jednotka, která může přímo ovlivňovat jednání člověka. V tomto případě jsou hříchy její vinou. Následující kapitola ukazuje, jak se tato topoi používala v praxi.
2.2 Analýza vybraných textů „O nebezpečném času smrti“ Tato skladba pochází asi z dvacátých až třicátých let čtrnáctého století. Podle Jakobsona se jedná o „snůšku běžných míst středověkého mezinárodního básnického repertoáru na téma 'memento mori'“16. Báseň obsahuje mnoho topických míst o smrti, přípravě na ni, posmrtném životě, zápasu duše s tělem před smrtí a o chování hříšného člověka vůbec. Jde o veršované kázání, které mělo hlavně nábožensky vzdělávací funkci. Mělo připomenout lidem, jak se mají chovat před smrtí, na co nesmí zapomenout a čeho se mají vyvarovat. Skladba je psána v nízkém stylu. Byla určena širokému publiku. Jelikož byl v té době prostý lid spíše negramotný, k textům se dostával poslechem – člověk, který číst uměl (kněz, později třeba hospodář) předčítal text nahlas většími publiku (kostelu, všem obyvatelům domácnosti, případně i sousedům). Tomuto účelu je přizpůsobena i forma. Skladba se rýmuje, což usnadňuje její přednes i recepci obsahu. Rýmové schéma je velmi jednoduché, jedná se o osmislabičný sdružený verš (aaaa), přičemž nejčastěji se uplatňuje rým gramatický (tedy opakování stejných gramatických jevů, např.: „mladému – starému – sprostnému“17; „jíti – skrýti“18; „střěže – dosěže“19 atp.). Podle Jakobsona jde o „vrcholný bod snahy o zdůraznění rytmického členění, […] rým je přísný a strofika naprosto zřetelná.“20 Skladba byla totiž zřejmě napsána pod vlivem Kunhutiny modlitby, což se projevilo na její formě. Ve skladbě se uplatňuje silná stopovost, která je větší než u 16 17 18 19 20
JAKOBSON, R.: „Dvě staročeské skladby o smrti.“ In: Spor duše s tělem: O nebezpečném času smrti. Praha: Ladislav Kuncíř, 1927, s. 29. „O nebezpečném času smrti.“ In: Česká středověká lyrika. Ed. Jan Lehár. Praha: Vyšehrad, 1990, s. 201. Tamtéž. Tamtéž. JAKOBSON, R.: Op. cit., s. 19.
21
středověké epiky, která se na výrazné stopy zaměřovala. Poměr dierezí a césur je téměř stejný. Na konci verše stojí často jednoslabičná slova, frázování je vystupňované. Druhé půlverší bývá reorganizováno podle prvního. Podle Jakobsona jsou toto nejvýznamnější rysy, kterými se báseň odlišuje od jiných a jimiž přispívá do středověké literatury.21 Užité básnické prostředky opět korespondují s nízkým stylem. Vykytují se spíše figury než tropy. Hojná jsou přirovnání, avšak objevují se i metafory a personifikace, což vyplývá z daného tématu (smrt je pojímaná jako personifikace, vystupuje např. jako zloděj). Jednotlivé obrazy jsou spíše obhroublejšího až vulgárního a drastičtějšího charakteru, jsou však názornější a recipient si je lépe představí. Přesně dokreslují to, co chtěl autor vyjádřit („shrabe všě dvořáky“22; „vyloví jě jako raky/ naveze nás plyn traky“23; „ni matrasuov, ni rohožě,/ nic nevezmeš kromě kuože“24; „daj jie kury nebo husi,/ […]/ ponenáhlu všěch podbrúsí“25; „ažť [tě] ponesú jako měcha“26 atp.). Báseň se skládá ze tří částí. První část je v podstatě kázání na téma smrti, zejména se objevuje a neustále opakuje motiv memento mori a contemptus mundi. Tato část je stěžejní a nejdelší. Ke konci se objevuje lyrická vsuvka – nářky duše nad vlastními hříchy a spor duše s tělem. Celá skladba končí modlitbou k Ježíši Kristu za spásu všech lidí. Modlitba k Bohu, Kristu, Panně Marii nebo jinému svatému je typickým závěrem většiny středověké duchovní poezie. Motivicky se báseň hodně opakuje. Opakování je rysem nízkého stylu, zároveň je typické pro mluvní poezii. Obměňování tématu sloužilo k zafixování jeho podstaty. Autor vyjadřoval stejné téma různými způsoby, používal k tomu nová přirovnání a jiné obrazy, aby nebylo pochyb o tom, co přesně chce vyjádřit. Navíc důraz na názornost pomáhal k správné interpretaci dané myšlenky recipientem. Jedna z funkcí této básně byla didaktická a právě opakování je dobrým nástrojem pro podpoření vzdělávací funkce. Skladba začíná popisem světa jako ošklivého místa („vizte světa obludného:/ nenieť na něm nic jistého“27). Pokračuje tím, že upozorňuje recipienta na pomíjivost života. Smrt může přijít náhle, člověk neví, kdy jeho čas skončí („toť jest božie ustavenie,/ že člověčí přirozenie/ svého nevie nic skončenie“28). To je důvodem toho, že by měl každý člověk myslet na smrt již během svého života a při plném zdraví a řádně se na ni připravovat 21 22 23 24 25 26 27 28
JAKOBSON, R.: Op. cit., s. 19. „O nebezpečném času smrti.“ Op. cit., s. 201. Tamtéž. Tamtéž, s. 200. Tamtéž, s. 201. Tamtéž. Tamtéž, s. 198. Tamtéž.
22
(„proto lidem jest věděti/ […]/ aby staří jako děti/ vždy smrt měli na paměti“29; „Za života za zdravého/ ktož pomní na tvorcě svého, bude jmieti milost jeho –/ ostřeže ho všeho zlého.“30). Autor upozorňuje na to, že mnoho lidí na smrt začíná myslet pozdě, většinou až když onemocní nebo jim ubývají síly vlivem stáří a podobně. Někteří na ni myslí až v okamžiku smrti nebo těsně před ním („Kdyžť již bude v boku klánie/ a u srdcě vzpodpieranie,/ rád by plnil své pokanie/ kdyžť již bude ne do spánie.“31). Zdraví lidé na ni nemyslí včas a pak jsou jí zaskočeni. Litují svých hříchů a toho, že se z nich nekáli, jenže na to je už pozdě. Autor dále upozorňuje na různé hříchy, kterých se člověk dopouští během života („Proč, člověče, pyšen chodíš,/ proti Bohu pýchu plodíš?/ Tiem své duši velmi škodíš“32; „Proti Bohu proč sě vznímáš,/ cizie zbožie že otjímáš […]“33, „Ó člověče, pomni na to,/ jenžto lépáš na sě zlato,/ až tě opět vložie v bláto,/ cos učinil, staneť za to.“34). Tím se protiví Bohu, který jej jako jediný může spasit. V této souvislosti je znovu zdůrazněna potřeba přípravy na smrt a nutnost řádného křesťanského života spolu s dodržováním všech jeho zásad. Autor několikrát opakuje, že Bůh chrání ty, kdo v něj věří, dodržují jeho zákony a modlí se k němu během celého života. Nejen na poslední chvíli, když vidí, že se blíží jejich konec, a chtěli by se rychle vykoupit ze všech nepravostí, které napáchali. Takové modlitby jsou účelové a neupřímné a člověku stejně nepomohou. („Buoh člověka spravedlného,/ ktož veň věří, i každého/ jako oka střeže svého, nezahubí nikterého.“35; „pomni na Buoh při tvém zdraví, po pravdě tě Buoh opraví,/ na všem světě péčě zbaví/ i v tvéj duši blahoslaví.“36). Báseň dále zdůrazňuje, že umřít musí každý („Byvše živu i umřieti,/ od smrti sě nevydřieti!/ Musí tamo každý jíti,/ na tom světě ne vždy býti.“ 37; „nikdo světa nepřěbude,/ že každého smrt dobude/ […]“38; „živu nelzě jest býti nám,/ jedno každý chystaj sě tam!“39). Jedno z typických topických míst týkajících se smrti je její nevyhnutelnost a spravedlivost, s níž dříve nebo později navštíví vše živé na této zemi. Klasickým způsobem, jak se ve středověku tento princip zobrazoval, je oslovování či vyjmenovávání různých stavů, případně významných osob, a dokonce i zvířat, aby se podtrhla a názorně 29 30 31 32 33 34 35 36 37 38 39
„O nebezpečném času smrti.“ Op. cit., s. 198. Tamtéž. Tamtéž. Tamtéž. Tamtéž. Tamtéž. Tamtéž. Tamtéž. Tamtéž, s. 199. Tamtéž. Tamtéž, s. 201.
23
předvedla spravedlnost smrti. Člověku to dávalo naději na vyrovnání sociálních nerovností, které byly signifikantní za jeho života. Skladba „O nebezpečném času smrti“ je v tomto ohledu velmi tradiční a tuto topiku naplňuje beze zbytku. Králové, měšťané, mniši a kněží, rybáři, sedláci, mlynáři, staří i mladí, bohatí, chudí, inteligentní i hloupí – všichni bez rozdílu se jednou odeberou na onen svět; nikdo tomu neunikne: („To věz, králi, i ty, pane,/ měščeníne i kaplane:/ i každému sě též stane,/ že smrt příde, když zamane.“40; „Věz opate, i ty kněže:/ jako zloděj smrt nás střěže“41; taktéž vězte všichni mniši,/ vy, bradáči, i konvrši,/ […]/ i jednoho smrt neslyší.“42; „Všě měščany i sedláky,/ všě mlynářě i rybáky/ vyloví jě jako raky“43; „Smrt neodpustí nikomému,/ ni starému ni mladému,/ bohatému ni chudému,/ múdrému ni sprostnému.“44). Autor jako by předpokládal, že se s ním recipient bude přít. Jako by tušil, že posluchač bude lpět na životě a snažit se smlouvat se smrtí či s Bohem, aby mohl žít déle. Zároveň varuje člověka, který se chová, jako by se jeho smrt netýkala – hřeší, koná zlo a vůbec si nepřipouští, že i on jednou zemře a bude se zodpovídat Bohu. Autor skladby upozorňuje recipienta, že i jeho příbuzní zemřeli. Tudíž je logické, že to čeká i jeho samotného a měl by si to brzy uvědomit: „Vzpomeň otce i na děda:/ postihla je smrtná bieda,/ snad jest jich truchla besěda –/ proč zle činíš, a to věda?“45 Dále konkrétně upozorňuje na to, že i vysocí církevní hodnostáři, jako jsou opati, či dokonce samotný papež, u nichž se předpokládá mimořádná zbožnost, se smrti nemohou vyhnout. Proto by bylo bláhové předpokládat, že obyčejný člověk smrti ujde: „Když jest papež, otec svatý,/ z smrtné moc nevyňatý,/ co chceš říci za všě za ty,/ jimžto stojí smrt přěd vraty?“ 46 Jako absolutní argument je pak použit příklad Ježíše Krista, jenž je vlastně na základě principu trojjedinosti samotným Bohem. Kristus se obětoval a za hříchy lidstva zemřel na kříži. Pokud umřel samotný Bůh, není možné, aby pouhý smrtelník žil věčně: „Za dieš: „Na smrti nic nedám?“/ Když jest umřěl za ny Buoh sám,/ živu nelzě jest býti nám, jedno každý chystaj sě tam!“47 Smrt Krista je důkaz, že zemře skutečně každý. Smrt se však neomezuje pouze na člověka. Vše živé umírá, včetně zvířat: „O každého sě pokusí,/ daj jie kury nebo husi,/ každý v hoři býti musí,/ ponenáhlu všěch podbrúsí.“48 40 41 42 43 44 45 46 47 48
„O nebezpečném času smrti.“ Op. cit., s. 201. Tamtéž. Tamtéž. Tamtéž. Tamtéž. Tamtéž, s. 199. Tamtéž, s. 201. Tamtéž. Tamtéž.
24
Zajímavým tématem, kterým se rovněž báseň zabývá, je otázka viny či neviny duše. V této básni se objevují oba principy, kterými lze toto téma zpracovat – tedy jak duše nevinná, tak duše vinná. Oba tyto přístupy jsou zařazeny za sebe. Autor nejprve říká, že vzhledem k lidské smrtelnosti nemá člověk dělat věci, které by ublížily duši (tzn. nemá hřešit, má konat dobro a řídit se křesťanskými zásadami): „Vida dobře každý člověk,/ že má neustavičný věk,/ činiž dobřě, ještoť jest vděk,/ to, což nenie duši napřiek.“ 49 Touto slokou uvozuje část skladby s posmrtnými nářky duše. Následují čtyři sloky, v nichž se duše vyznává ze svých hříchů. To ona za života hřešila, nemyslela na Boha, nekála se: „Nebo dušě, vyjdúc z těla,/ když obezří všě svá diela,/ bude řéci: „Zle sem zděla,/ že jsem na Buoh nepomněla.“50 Nyní svých činů lituje, ale už je pozdě. Dala by všechno zlato za to, aby mohla žít, všechno napravit a kát se, čímž by se vyhnula utrpení, které teď prožívá. Po těchto slokách o vině duše následují tři další sloky monologu duše, v nichž obviňuje tělo z nekřesťanského chování. Je to tedy přesně opačný princip, než byl popsán výše. Duše tělu dobře radila, jak se má chovat, ale to neposlechlo, hřešilo a vina padla na duši: „Jáz nebohá, nic nevinná,/ v tělo dána jako jiná;/ přišla mi jest zlá hodina,/ padla na mě všechna vina.“51 Tělo nemyslelo na smrt, chtělo žít navždy, duše za to bude trpět. Zajímavé je, že obě tyto promluvy duše, tedy přiznání vlastní viny i hořekování nad špatným chováním těla, jsou uvedeny v rámci jedné přímé řeči. Jde tedy o jeden monolog jedné duše. Působí to dojmem, jako by chtěl autor zahrnout co nejvíce topů na téma smrti a umírání do jedné básně. Tělo je zmiňováno i v souvislosti s jeho rozkladem. Tento topus se objevuje nejen v literatuře, ale často i ve výtvarném umění. Po smrti se z těla stává bezvýznamný předmět. Je redukováno na pouhý předmět – do kostela ho ponesou „jako měcha“52. Jednou z útrap, kterou člověk po smrti trpí, je právě rozklad těla, kterému napomáhají různá, ne velmi oblíbená zvířata: „budeš jmieti hořě dosti,/ anoť žáby lomie kosti,/ hlozíce jě dosytosti.“53 Pokud se člověk za života přehnaně staral o svůj vzhled, nyní jeho snaha přijde vniveč. Zároveň je trestem za marnivost. Mnohem důležitější je starost o duši, jak se ostatně projevuje v části pojednávající o její vině či nevině. Samotná smrt je rovněž zobrazena pomocí topů typických pro středověkou
49 50 51 52 53
„O nebezpečném času smrti.“ Op. cit., s. 201. Tamtéž. Tamtéž, s. 202. Tamtéž, s. 201. Tamtéž.
25
evropskou literaturu. Smrt je „velmi chytrá knieni“54, která nerada dlouho smlouvá. Její chytrost je zmiňována několikrát. Jak již bylo řečeno, odvede každého, bez ohledu na postavení, konexe, peníze či moc. Je líčena jako snoubenka – s kým se zasnoubí, toho okamžitě odvede, i kdyby byl sebevíce zaneprázdněn. Odvede si každého, koho chce. Pokud ho jednou schvátí, už ho nikdy nenavrátí. Krade se tiše jako zloděj, svět si vede na vodítku, koho dostihne, toho silně sváže („Kakož koli tiše chodí,/ […]/ za obojek veš svět vodí.“55; „jako zloděj smrt nás střežě,/ […]/ každého přesilně svieže.“56). Smrt má ostrý zrak i sluch, proto jí nikdo neujde („Smrt má velmi ostrá zraky,/ vidí jima pod oblaky,/ shrabe pyšné všě dvořáky“57). Její všudypřítomnost je vyjádřena vyjmenováváním toho, kde všude už byla, kde to zná a kde se před ní nelze schovat. Smrt totiž „Po všěch zemiech mezi městy/zchodila jest všěchny cěsty,/ i všě stezky jsú jie zvěsty“ 58 – neexistuje místo, které by nenavštívila. Jsou vyjmenovávány všechny typy krajiny, jednotlivé státy i druhy osídlení: „Vie všě země i všě vlasti,/ vie všě lesy i všě chrasti“59; „Vie všě města i všě hrady,/ všě kláštery i osady:/ utéci jie nelzě kady“60; „V Uhřiech, v Němcích, u Moravě,/ v Čechách, u Polás, v Žitavě/ obecno jie jest vše právě“61. Tento topus je ve středověké literatuře také častý. Autor těmito názornými příklady posiluje sílu svého argumentu. Poslední sloky celé básně patří modlitbě k Ježíši Kristu za spásu duše každého člověka. Jak již bylo řečeno, takovéto zakončení je pro středověkou duchovní lyriku typické. Mluvčí prosí Krista o smilování, ochranu před ďáblem a spasení duše. Znovu se připomíná Kristovo ukřižování: obětoval se, aby vykoupil hříchy druhých. Autor ho prosí, aby na ně nyní nezapomněl. I v této části se objevují obhroublejší výrazy: „smiluj se, ó synu boží,/ nebude-li, běda kóži!“62 Nicméně i ty vyjadřují strach ze smrti. Skladba byla ve své době oblíbená a měla velký vliv na vznik dalších básní na podobná témata. Například skladba „O bohatci“ přejímá nejen některé obrazy, ale dokonce i celé sloky. Mezi další skladby, které byly ovlivněny veršovaným kázáním „O nebezpečném času smrti“ patří „Rozmlouvání člověka se smrtí“ z patnáctého století nebo skladba „O bázni boží“, jež bude rozebrána níže.
54 55 56 57 58 59 60 61 62
„O nebezpečném času smrti.“ Op. cit., s. 199. Tamtéž. Tamtéž, s. 201. Tamtéž. Tamtéž, s. 200. Tamtéž. Tamtéž. Tamtéž. Tamtéž, s. 202.
26
„O bázni boží“ Skladba „O bázni boží“ pochází z poloviny čtrnáctého století. Byla složena jako napodobenina básně „O nebezpečném času smrti“. Jde o veršované kázání s didaktickou funkcí. Verše jsou osmislabičné se sdruženým rýmem (aabb). Nejčastějším rýmem je opět rým gramatický (např. „zbaví – praví“63; „žalostivá – lítostivá“64; „každému – umrlému“65). Frázovaní je také výraznější, neboť se v tomto skladba opět inspiruje básní „O nebezpečném času smrti“. Básnické prostředky i jednotlivé obrazy jsou částečně opět inspirovány těmi z „O nebezpečném času smrti“ a rovněž všeobecně užívanou topikou. Obraznost už není tak obhroublá jako v předešlé skladbě, ale sugestivnější obrazy se rovněž najdou (např. „v těle se vrhnú hadové“66; „umrlčí hody“67; „Kam se dělo bielé tělo?/ Toť již leží, ožlutělo.68“). Báseň začíná tím, co proklamuje ve svém názvu – pojednáním o Boží bázni: „Na počátce slova mého/ razi podlé smysla svého,/ abychom se Boha báli,/ jehož každý zbožný chválí.“69 Zbožný člověk se bojí Božího hněvu, ale Boha miluje, chválí ho a modlí se k němu. Boží bázeň pomáhá člověku, aby nehřešil. Takový člověk totiž poslouchá Boží nařízení a hříchu se snaží vyvarovat. Na druhou stranu hříšnému člověku, jemuž na ničem nezáleží, připadá Boží bázeň jako nesmysl. Autor upozorňuje na pokrytecké chování, kdy se lidé sice modlí a svými výroky působí jako zbožní lidé, ale ve svém srdci pro Boha nemají místo: „Mnohý tvorce ústy chválí,/ srdcem se ot něho vzdálí“70. Každý člověk by si měl umět přiznat vlastní hříchy, bojovat s nimi a hlavně nezapomínat na Boha – měl by mu sloužit a milovat ho srdcem. V další části se autor dostává k tématu smrti. Uvádí příklady slavných králů, válečníků nebo jiných postav z mytologie a dějin, kteří za života vykonali veliké činy, ale ani oni neunikli smrti. Jde o topus „ubi sunt?“, česky „kde jsou?“, známý už z antiky. Autoři se pomocí tohoto topu dotazují, kam se poděli mocní a vznešení tohoto světa. Zmiňován je král Erod, který byl popraven, Alexandr Veliký, který bojoval s Dariem, dokonce i Paris a Helena, kteří ve starověku platili za vzor krásy. Moc, peníze ani krása nikomu z nich nepomohla, všichni nakonec zemřeli. Odkazy na antickou mytologii a historii byly ve středověku obvyklé. Recipienti byli zvyklí číst nebo poslouchat tyto 63 64 65 66 67 68 69 70
„O bázni boží.“ In: Česká středověká lyrika. Ed. Jan Lehár. Praha: Vyšehrad, 1990 s. 203. Tamtéž. Tamtéž, s. 204. Tamtéž. Tamtéž. Tamtéž. Tamtéž, s. 203. Tamtéž.
27
příběhy, proto se v nich vyznali a byli schopní dekódovat význam použitých metafor. Příklady antických hrdinů nebo později křesťanských patriarchů se používaly často. Podle Curtia měly pomoci recipientovi vyrovnat se s vlastní smrtelností a přijmout ji.71 Následují sloky, které tematicky i konkrétním zpracováním připomínají sloky ze skladby „O nebezpečném času smrti“. Opět je zdůrazňováno, že smrt nikoho neušetří a že ji nelze podplatit. Panovníci by dali všechno své zlato, aby se ze smrti vykoupili, ale to není možné. Opět se objevuje oblíbený topus, v němž je smrt zpodobněna jako zloděj: „přijde smrt z své vlastnie moci/ jako zloděj o puol noci.“72 Po smrti nebožtíka se schází jeho přátelé a litují ho. Vedou hypotetický rozhovor s nebožtíkem, když se ho ptají, kam se poděla jeho síla a krása, kde jsou jeho vlasy, krásné oblečení a další majetky. Všímají si změn na jeho těle – bílá pleť zežloutla: „Kam se dielo bielé tělo?/ Toť již leží, ožlutělo.“73 I zde je naznačen posmrtný rozklad těla. A i zde, stejně jako v předchozí skladbě, je zdůrazněno, že světské statky a povrchní krása jsou člověku po smrti k ničemu. Okamžik smrti je bolestná událost. Tělo a duše jsou rozděleny, což přináší zármutek srdci. Rovnost před smrtí je naznačena srovnáním muže a ženy, konkrétně vdovy (oba budou stejným způsobem neseni do hrobu), a krále s pastýřem (oba zemřou, přičemž ani jeden z nich si nevezme do hrobu víc, než jen tři lokty plátna na rubáš). Motiv rubáše jako jediné věci, která člověku po smrti zůstane, je velmi častý. Recipientovi je znovu připomínáno, že by měl na smrt myslet dopředu: „I proč na to nezpomeneš,/ žeť jest s toho světa sníti,/ tam věky věkoma býti?“74 I v této skladbě se opakuje motiv všudypřítomnosti smrti, před níž se nelze nikde schovat – pod horami, pod zemí, ani pod skálami. Lidská smrtelnost a konečnost lidského života je podpořena obrazy rozkládajícího se těla, čemuž napomáhají různá zvířata, konkrétně plazi: „v těle se vrhnú hadové,/ ještěři, žáby k tomu“75. Jak již bylo řečeno, mnoho lidí se těchto zvířat štítí, navíc plazi bývají používáni jako symbol pro ďábly a démony. Takovýto obraz tedy podtrhuje bezvýznamnost těla a nástrahy, které může člověku přivodit, pokud se věnuje více jemu než duši. Poslední sloky odkazují na Bibli, konkrétně na Zjevení sv. Jana. Až nastane konec světa, sv. Michal zatroubí na roh a všichni mrtví vstanou. Budou povoláni před Boha, který rozhodne o tom, kdo je hodný věčného života v ráji a kdo stráví věčnost v pekle. Hříšníci budou naříkat a litovat svých činů, ale už bude pozdě něco na tom změnit. Závěrečná
71 72 73 74 75
CURTIUS, E. R.: Evropská literatura a latinský středověk. Praha: Triáda, 1998, s. 92. „O bázni boží.“ Op. cit., s. 203. Tamtéž, s. 204. Tamtéž. Tamtéž.
28
sloka, jež je o verš delší než všechny ostatní v této skladbě, patří opět modlitbě, tentokrát k samotnému Bohu. Autor se opět modlí za spásu všech lidí a zároveň naposledy vyzývá všechny bližní, aby se náležitě modlili za odpuštění svých hříchů a káli se z nich, čímž by si zvýšili šance na posmrtný život v ráji. „Smrt“ Skladba „Smrt“ je formálně složitější. Strofy mají osm veršů, rým je přerývaný. Verše jsou osmislabičné, avšak každý čtvrtý je sedmislabičný. Schéma strof je tedy 8a8a8a7b8c8c8c7b. Opět se uplatňuje gramatický rým. Obrazy a užité básnické prostředky už nejsou tak obhroublé jako např. v básni „O nebezpečném času smrti.“ Výstavba strof, rýmy i jednotlivé obrazy jsou zde rafinovanější. Z uvedených tří básní je tato nejkratší, přesto obsahuje množství topických motivů spjatých s tématem smrti. Motivy a témata se tolik neopakují jako např. u skladby „O nebezpečném času smrti“, kde se jednotlivá témata rozebírala pomocí většího množství příkladů. Proto dokáže báseň „Smrt“ použít stejné množství topických motivů na menší ploše. Ústředním tématem básně je smrt. Opět se zde uplatňují ustálené motivy, které se vyskytly i v obou dříve rozebraných básních. Smrt je brána jako radostná událost, neboť poskytuje východisko ze světského života a jeho bídy. Jde tedy znovu o téma contemptus mundi (pohrdání světem). Pozemský život a svět je marnost. Je plný hříchů a pokušení. Smrt ke každému pospíchá (člověk neví, kdy zemře), zastihne-li ho nepřipraveného, s hříchem, který jej tíží, „duše kázní nemine“76. Svět láká člověka k určitým činům, které škodí duši. Pokud se zlákat skutečně nechá, duše zahyne s tělem. Zkrátka vinout se k světu se nevyplácí: „Auvech, světe, kak sě mýlí/ každý, ktož sě k tobě chýlí!“77 Na chudého člověka na světě žádné štěstí nečeká, bohatý se naopak ke světu příliš přimyká, na což následně sejde. Svět je „obluda“78 – klam a mámení. Zajímavý motiv související se světem vykresluje autor v těchto verších: „Světa ve mdlobě dobudem/ a v zlosti na něm přebudem,/ v žalosti ho veždy zbudem,/ smrt jest našě osuda.“79 Na svět přicházíme slabí, bezbranní a velmi zranitelní. Čas strávený na něm je ve znamení hříchů, odcházíme z něj ve smutku a žalosti. Smrt je jediná jistota člověka – je to náš osud. Autor pěkně shrnuje celé poselství schované za topem contemptus mundi. Báseň rovněž využívá klasické téma osudu mocných tohoto světa, tedy motiv „ubi 76 77 78 79
„Smrt.“ In: Česká středověká lyrika. Ed. Jan Lehár. Praha: Vyšehrad, 1990, s. 205. Tamtéž. Tamtéž. Tamtéž.
29
sunt?“ Tento se vyskytuje ve všech rozebíraných básních. Básník se ptá, kam se poděli všichni králové a hodnostáři. Za života byli mocní, ale něčeho se přece jen báli. Smrt je donutila přiblížit se chudým lidem. Chudí i bohatí budou pohřbeni stejně, budou ležet ve stejné půdě, jeden vedle druhého. Naděje na posmrtné vyrovnání sociálních nerovností je silné téma středověku, nechybělo v žádné skladbě o smrti. Autor dále připomíná recipientovi, že i on má naději na toto vyrovnání. Na smrt je potřeba se připravit. Jde tedy znovu o zpracování topu memento mori. O svou posmrtnou spásu se musí zasloužit každý sám, přátelé člověku nepomohou. I s tímto motivem jsme se už setkali v předchozích básních. Jedním ze základních dogmat křesťanství je víra v to, že skutečný života začíná vlastně až po životě v ráji nebo v pekle. Autor recipientovi připomíná tento fakt: „Tepruv přijdem v své dědiny,/ běda hřiešným té hodiny!“ 80 Tělo se „vraščí, mučí“81, tedy rozkládá, zatímco duše mu spílá za jeho hříchy a proklíná jej. Objevuje se zde tedy opět spor duše s tělem. Tělo hřešilo, duše bude potrestána. Nebe jí bude odepřeno, čeká ji jen věčné utrpení. Hříchy se nedají skrýt. Před Bohem vždy vyjdou najevo. Následovat bude trest: „Tuť sě nás hřieši neskryjí,/ jako na své vrahy zvyjí,/ hoře věčné na nás vzryjí,/ dadúc hřiešnú odplatu.“82 Závěrečná modlitba patří v tomto případě přímluvkyni – Panně Marii. Básník se k ní modlí, aby se přimluvila u Boha a vyprostila duši z pekelných muk: „Rač súditi našě viny/ tak milosrdnými činy,/ bychom zbyli hřiešné špíny,/ pro niž dušě žalost má.“83 Básník by byl rád, kdyby ho Panna Marie ochránila před pokušením, hříšným chováním a světskými lákadly, aby se po smrti mohl dostat k ní do nebe. Z výše provedené analýzy vyplývá, že všechny tři skladby mají tematicky mnoho společného. Všechny využívají ustálené topy, které se vyskytovaly v dílech všech evropských literatur. Byly to typické motivy, které se používaly nejen v literatuře, ale i ve výtvarném umění. Jde například o topus contemptus mundi. Svět je vykreslován jako obluda. Je velmi pomíjivý a není na něm o co stát. Smrt je potom vysvobozením z tohoto světa, je to brána na věčnost. Pro ctnostného člověka, který je bohabojný, modlí se a kaje ze svých hříchů, je smrt vysvobozením ze světského života a z těla, které ho svádí k hříchu. V tomto ohledu je smrt radostná. Pokud je ovšem člověk hříšný a nekaje se, je pro něj smrt spíše důvodem ke starostem. Člověk a jeho pomíjivý život bývá zobrazován jako 80 81 82 83
„Smrt.“ Op. cit., s. 205. Tamtéž. Tamtéž. Tamtéž, s. 206.
30
pára nad hrncem, která se rychle vytratí, prach, který je zmítán větrem, pokrm červů, tmavá propast nebo zapáchající mršina. V básních se dále opakují motivy memento mori a přípravy na dobrou smrt. Autoři rozvíjejí i téma rozkladu těla. Často líčí, jak se tělo po smrti rozkládá, jak jej požírají červi, krysy, potkani, hadi a žáby. V těchto obrazech bývají užívána zvířata spojená s ďáblem (had), zároveň to jsou zvířata slizká, ošklivá a nečistá (potkani přenášející nákazy) – tedy taková, kterých se lidé za života štítí. Opakujícím se tématem jsou i posmrtné nářky duše o její vině, spor duše s tělem a posmrtný osud duše. Duše žalující na hříšné tělo, které nedbalo na její rady, je vnímána jen jako poradní orgán neschopný samostatného jednání. Je plně závislá na těle. Díky hříšnému tělu se po smrti pravděpodobně nedostane do nebe. Ač je v tom duše nevinně, trest si odpykává ona. Středověká duchovní lyrika však pracuje i s opačným principem, tedy s duší, jež je vnímána jako samostatná jednotka. Taková duše může rozhodovat a konat samostatně, proto je za všechny hříchy vinna ona sama. To ona totiž měla zastavit člověka před hřešením. Trest, který přichází po smrti, je tak zasloužený. Duše bude trpět za vlastní rozhodnutí a činy. Mezi dalšími tématy, kterým věnují prostor autoři analyzovaných básní ve svých dílech, nalezneme například topus „ubi sunt?“ (otázka, kam se poděli mocní tohoto světa) nebo posmrtné vyrovnání sociálních nerovností mezi stavy. Samotná smrt je často zobrazována jako personifikace. Stereotypně se vyskytuje v roli bezchybného lučištníka. Smrt je snoubenka všech lidí. Vystupuje však i jako kněžna. Středověcí autoři ji tedy ve vztahu k člověku zobrazují jak v nadřazené, tak i ve velice intimní pozici. Dále bývá smrt zpodobňována jako vrah, který se plíží za každým a čeká na příležitost k jeho usmrcení. Chodí tiše jako zloděj, sama je oblečená chudě a každého si vede na vodítku. Bývá přirovnávána k rybáři – jen místo ryb loví smrtelníky. Je zdůrazňována její nevyhnutelnost, všudypřítomnost, neoblomnost, neúplatnost a spravedlnost, s níž dříve nebo později navštíví každého živého tvora na této planetě. Nejde se před ní nikam schovat. Autoři často uvádějí různé státy nebo místa na planetě (řeky, hory, jeskyně atd.) jako příklad toho, kde všude to smrt zná a kde se nelze skrýt. Smrt je nelítostná a nepřejícná, avšak chytrá. Má ostrý zrak i sluch, neustále je všem nablízku a pečlivě zaznamenává jejich skutky. Tyto topy přetrvaly i do dalšího období a jak bude dokázáno níže, objevují se i v literatuře raného novověku.
31
2.3 Zobrazení smrti v duchovní lyrice baroka Baroko označuje epochu v evropské kultuře, která se začala rozvíjet v polovině šestnáctého století v Itálii, odkud se postupně rozšířila do celé Evropy, a trvala až do poloviny století osmnáctého. Ačkoli je vždy těžké periodizovat kulturní epochy a směry, neboť jejich vznik i zánik nebývá jednoznačný (jednotlivé prvky typické pro dané období se vyvíjejí různě dlouho, často mají původ v předchozím období a zasahují až do období následujícího), baroko v českých zemích bývá tradičně ohraničováno roky 1620 (datum konání pro Čechy významné bitvy na Bílé hoře) a rokem 1770. Baroko v českých zemích bylo poznamenáno právě událostmi Bílé hory a následnou rekatolizací. Protestanti, kteří nechtěli přejít na katolickou víru, byli nuceni emigrovat. Mnoho z nich patřilo k vyšším vzdělaným vrstvám. Mezi emigranty byli i významní literáti (např. Jan Amos Komenský). Literatura v zemi se rozdělila na oficiální (katolickou) a neoficiální (protestantskou). Co se týče žánrů, v raném novověku se nejvýrazněji rozvíjela duchovní lyrika, jež byla zčásti spojená s kancionály a kancionálovými písněmi, dále pak historiografie, hagiografie, nábožensky vzdělávací literatura a zejména homiletika. Nejpočetnější byla kancionálová a homiletická tvorba. Období před barokem (renesance, humanismus) se zaměřovala na racionalitu, poznání a vědomosti. Renesanční člověk věřil v neomezené možnosti lidstva. Barokní člověk tuto víru nemá. Důležitá je i nedůvěřivost k pozemskému životu, známá už ze středověku. Pozemský svět je brán jako pomíjivý a marný. Tehdejší lidé zažívali hrůzy různých válek (např. třicetiletá válka) a velké sociální nepokoje a bídu, což posilovalo jejich pocity o marnosti a nejistotě vlastního života. Proto se upínali k životu posmrtnému. Umělci se zaměřovali na mystické věci spojené s křesťanstvím a nadpozemským světem. Pozemský svět tvořil jen kontrast k tomuto dokonalému světu; byl jen jakýmsi symbolem či alegorií, která měla pomoci objasnit přírodní a duchovní principy ovládající svět, jež byly těžko uchopitelné. Jestliže se renesance zaměřovala na racionalitu, baroko tíhne k iracionalitě. Víra je důležitější než rozumové poznání. Důraz je kladen na smyslovost a smyslnost, poznávání světa se děje více intuitivně. Drastičtější naturalistické popisy útrap tohoto světa a pekelných muk se vyskytují spolu s líčením mystické a duchovní lyriky o spojení duše s Bohem. Kristus je často vnímán jako milenec lidské duše. Prvky mystické erotiky se sice objevovaly i ve středověku, ale ne v takové míře a podobě, jako se objevují v baroku. Raněnovověká literatura se vyznačovala zejména zálibou v mnohomluvnosti (kumulování významů a výrazů, synonymické řady) a v kontrastech. Kontrast se často 32
stává hlavním tematickým i kompozičním prvkem. Barokní autoři přemýšleli v protikladech. Využívali se např. antiteze pozemského světa a světa duchovního, člověka a Boha, života a smrti nebo věčnosti a dočasnosti. Příznačná pro toto období je silná expresivnost, dynamičnost, řečnická zvolání a apostrofy, důraz na efekty a efektní vyjádření, hyperbola a gradace, metaforické vyjadřování, práce se symbolikou (např. barev nebo květin), alegorií a v neposlední řadě zvýšená dramatičnost. Drama se svými výrazovými prostředky i možností působit na diváka vyhovovalo baroknímu cítění. Divadlo se hrálo v kostele při příležitosti různých svátků, na jarmarcích a poutích, dokonce i ve škole v rámci výuky. Prvky dramatu pak pronikaly do všech ostatních raněnovověkých žánrů. Barokní mystika se projevuje ve větším množství textů než ve středověku. Poezie se více zjemňuje, ve větší míře se užívají deminutiva, důraz je kladen na citovost. Rozvíjí se přírodní motivika, která se snaží o invenci. Na rozdíl od středověku neinklinují tyto motivy k takovým klišé. Oproti středověku stoupl počet gramotných a vzdělaných lidí, publikum tedy bylo širší a náročnější. Více čtenářů si již dokázalo přečíst knihy samostatně. Většina tisků však byla stále drahým artiklem a byla dostupnější spíše bohatší vrstvě. Postupně se však začaly vydávat i levnější sešitové tisky (tzv. kramářské tisky) pro širší lidové vrstvy, které si mohli dovolit i méně majetní lidé. Texty se tedy dostávaly k většímu počtu čtenářů. I přes to však zůstala většina populace negramotná. Texty se tedy dále šířily zejména poslechem (např. v případě kancionálů, které lidé poslouchali a sborově zpívali v kostele). Zejména duchovní (ale zčásti i světské) žánry té doby jsou plné složitějších jazykových výrazů. Větná stavba i celková kompozice díla bývá komplexnější. Sílí i intertextuální odkazy na Bibli a církevní otce. Raněnovověká lyrika odráží všechny výše zmíněné znaky baroka, zejména „oplývá exaltovaností a alegorickou obrazností“84. Podle Encyklopedie literárních žánrů „zvláště v lyrice vyniklo české slovesné baroko, zvýraznivší její trojí mohutnost: myslitelsky metafyzickou, citově patetickou a smyslově naturalistickou“85. Lidová tvorba se prolínala s tvorbou umělou. V lyrice se uplatňovaly všechny výše zmíněné výrazné prvky baroka. Oproti středověké lyrice působí ta barokní „bezprostředností prožitku, živostí obrazných představ, výřečností a hravostí jazyka“86. Nejpočetnější formou barokní duchovní lyriky byla duchovní píseň a kancionály.
84 85 86
PETERKA, J.: Op. cit., s. 383. Tamtéž. Tamtéž.
33
Kancionál je zpěvník sdružující duchovní písně, jež se zpívaly v kostele při bohoslužbách. Jde tedy o lyrickou poezii umocněnou zpěvem. Duchovní píseň nejčastěji vyjadřuje city člověka směrem k Bohu. Tato poezie byla kvalitní, většinou aspirovala na vyšší umělecké ambice. Kancionály obsahovaly liturgické i neliturgické písně. Původních písní v kancionálech nebylo mnoho. Většinou se jednalo o několik autorských písní člověka, který je kompiloval, zbytek byl posbírán a případně upraven z písní, které autor znal z dřívějších období. Upravovaly se i lidové písně. Kancionály většinou vlastnily jednotlivé kostely a bohatší lidé. Prostí lidé znali obsah kancionálů ze zpěvů, kterých se účastnili v kostele. Mezi významnější kancionály patří například Kancionál český Matěje Václava Šteyera (tento kancionál navazuje právě na lidovou tvorbu) nebo Slaviček rájský, který sestavil Jan Josef Božan. Z těchto kancionálů byly vybrány dvě písně o smrti, které budou analyzovány níže. Proměna poetiky v raném novověku už byla zmíněna výše. Topika na téma smrti se velmi neproměnila. Smrt je vnímána jako vysvobození z pozemských útrap snad ještě silněji, než tomu bylo ve středověku. Přesto je vnímána jako hrůzná a děsivá, zvláště pro nepřipraveného člověka. Velký důraz je kladen na motiv rovnosti před smrtí. Raněnovověká duchovní lyrika zdůrazňuje časovost pozemského života v kontrastu s věčností života posmrtného. Světský život je krátký a bezvýznamný. Jediná věc, která je v něm důležitá, je starost o duši, která ovlivní život posmrtný. Básníci rozvíjejí motiv upadnutí zemřelého v zapomnění, což byla jedna z věci, kterých se barokní člověk děsil. Po smrti nebožtíka běžný život pokračuje. Příbuzní se netrápí dlouho, potřebují řešit vlastní problémy. Pozemský svět je marnost. Jediné, co přetrvává věčně, je existence duše v posmrtném životě. Člověk by měl napnout všechny své snahy tímto směrem. Tedy tak, aby jeho duše po smrti skončila v ráji. Snažit se o to má neustále, neboť nikdo neví, kdy zemře. Motiv memento mori je chápán podobně jako ve středověku. Důraz je kladen na péči o duši, tělo je pomíjivé. To se projevuje i po smrti, kdy se začne tělo rozkládat. Autoři popisují rozklad dramatičtěji a expresivněji, než tomu bylo ve středověku. Zaměřují se i na detaily rozkladu, přičemž hojně využívají kontrastů stávající podoby těla a bývalé krásy. Jak je vidět, topika související se smrtí se téměř nezměnila, změnil se spíše přístup k ní. Raněnovověká duchovní lyrika mnohem více využívá kontrastů a metafor pro vyjádření jednotlivých topů. Následující kapitola ukáže, jak konkrétně jsou tyto prvky užívány.
34
2.4 Analýza vybraných textů „Ukrutná smrt, přehrozná smrt“ Píseň „Ukrutná smrt, přehrozná smrt“ se nachází v kancionálu Matěje Václava Šteyera Kancionál český. Tato píseň byla v raném novověku velmi oblíbená. Na její melodii se zpívaly i další písně. Tematicky rovněž inspirovala vznik nových písní. Sloka má osm veršů, přičemž se střídají verše osmislabičné a sedmislabičné. Rým je v první půlce sloky střídavý (abab), ve druhé přerývaný (abcb). Oproti analyzovaným skladbám středověké duchovní lyriky je tato píseň složitější. Gramatický rým se nevyskytuje tak často. Kompozičně se báseň „Ukrutná smrt, přehrozná smrt“ skládá ze tří částí. Hlavním tématem první části je umírání, okamžik smrti, pohřeb a následující události (rozklad těla, další život pozůstalých). Druhý díl se zaměřuje na rovnost všech lidí před smrtí a nedůležitost pozemských statků. Třetí díl obsahuje hlavně nářek nad špatnými skutky těla během života člověka a rady člověku o přípravě na dobrou smrt. Topická místa, která známe už ze středověku, se uplatňují i v této skladbě. Smrt je hrozná a ukrutná. Zároveň je však líčena jako vysvobození z útrap pozemského světa. Smrt „střely své natahuje“87, vystupuje tedy jako lučištník, v tomto případě navíc slepý. Slepota značí, že střílí po všem a je jí jedno, koho zasáhne: „slepě raní krále, pány,/ bere i malé děti“88. Jde tedy znovu o vyjádření spravedlnosti a rovnosti před smrtí, která nebere ohledy na jednotlivé stavy, dokonce ani na věk. Smrt násilím vezme všechny. Je zde použit stejný postup, jako například v básni „O nebezpečném času smrti“. Autor vedle sebe klade různé protikladné stavy, aby ukázal, že smrti na těchto vnějších charakteristikách nezáleží: „Bere mocí, zavra oči,/ žádného nevynímá,/ staré, mladé, mocné, chudé,/ všecky vesměs zajímá.“89 Všichni členové královského dvora jednou zemřou. Dvůr se změní „v ouzkou jámu“90, v hrobě budou bohatí a mocní bydlet s chudými 91. Autor tradičně zdůrazňuje, že nezáleží na majetku. Království připadne někomu dalšímu, majetek si rozeberou pozůstalí, nebožtíkovi pozemské statky nijak nepomohou. I v této básni je zdůrazněn topus o neočekávanosti a nepředvídatelnosti smrti. Formulace je velmi podobná tomu, jak se tento topus objevoval ve středověké lyrice: 87 88 89 90 91
ŠTEYER, M. V.: „Ukrutná smrt, přehrozná smrt.“ In: Růže, kterouž smrt zavřela: výbor z české poezie barokní doby. Ed. Zdeňka Tichá. Praha: Odeon, 1970, s. 254. Tamtéž, s. 254. Tamtéž, s. 256. Tamtéž. Tamtéž.
35
„Nelze komu v jisté víře/ oznámit, kdy umřeme,/ jak zatluče smrt na dveře,/ tu hned za ní musíme.“92 Smrt navštěvuje umírající u nich v domech. Je líčena jako osoba, která tluče na dveře. Odchod nelze odložit, umírající musí jít hned s ní. Ve třetím díle básně je smrt zobrazena jako vrah, který se tiše plíží za člověkem a v nestřeženém okamžiku jej usmrtí: „Smrt se beře kradným krokem,/ na tě, člověče, táhne./ Než se nadáš, rychlým skokem/ k tvojímu hrdlu sáhne.“93 I tento topus je znám již ze středověku. V básni je sugestivně líčen i samotný proces umírání. Přátelé umírajícího se s ním loučí. Umírající pak musí pokračovat v další cestě sám: „Ty musíš sám daleko tam/ do krajiny neznámé,/ jen což's činil, když si živ byl, tě provodí to samé!“ 94 Zde se mu vrátí jeho konání, které prováděl za života. Pokud hřešil, bude potrestán, pokud ne, bude odměněn. Pokud bychom měli tento motiv srovnat se středověkou lyrikou, jde vlastně o variaci na verše, v nichž autor varuje recipienty, že v okamžiku smrti jim přátelé nemohou pomoci. Nelze se jí vyhnout a každý ji musí prožít sám. Sám také ponese následky svých činů a vstoupí do posmrtného života. Zajímavé je, že autor se v básni věnuje nejen posmrtnému rozkladu těla, jak to známe ze středověké literatury, ale i tělesným změnám těsně před smrtí. Líčena je proměna krásného těla v ošklivou schránku, která odrazuje a děsí bližní umírajícího: „Ten, jenž tě prvé miloval,/ nyní zdaleka hledí,/ jenž prv u tebe hodoval,/ s ošklivostí tě vidí.“95 při popisu změny vzhledu je užito kontrastu, kdy je nejprve popsána původní krása a poté zošklivění, a gradace (nejprve jsou líčeny drobné změny, postupně se básník dostává k výraznějším proměnám): „Tvůj obličej se přepadá,/ tvé milé oči blednou“96; „Tvář milostní, teď žalostná,/ náhle divně se mění,/ hrůza smrt suší kosti“97; „Tělo bude zapáchati,/ zažene jiné smradem“98. Rozklad těla po smrti je opět vyjádřen pomocí obrazů zvířat, která se na něm podílejí. Stejně jako ve středověké duchovní lyrice, i zde se používají hadi, červi a žáby, avšak zvolené obrazy jsou „poetičtější“, umnější a ne tak obhroublé a jednoduché, jak ve středověké poezii. Tato havěť vystupuje jako jediný společník nebožtíka v hrobě: „Budou v hrobě vůkol tebe/ žáby, hadi a červí,/ tiť dvořiti budou tobě,/ mrzcí, hrozní a tmaví.“ Motiv dvoření, který se jinak používá v milostné poezii, je dán do kontrastu s „milenci“, jimiž jsou slizká a hrozná zvířata. Zatímco např. v básni „O nebezpečném času smrti“ žáby 92 93 94 95 96 97 98
ŠTEYER, M. V.: Op. cit., s. 256. Tamtéž, s. 257. Tamtéž, s. 254. Tamtéž, s. 254-255. Tamtéž, s. 254. Tamtéž. Tamtéž, s. 255.
36
hryžou a hlodají kosti, ve skladbě „Ukrutná smrt, přehrozná smrt“ je tento obraz vyjádřen jemněji, přesto může v člověku vyvolat hrůzu: „Tuť svobodná bude strava/ bez platu a nákladu,/ jich jest radost tvá přítomnost,/ zdarma tě jísti budou.“99 Autor na rovinu říká, co se s tělem stane. Zvířata sní maso, kosti se rozpadnou v prach: „Sotva jedinký rok přijde,/ již tělo zpráchnivělo,/ kdo tě hledá, nic nenajde,/ krom kostí prachu málo.“100 Po člověku nezbude žádná fyzická stopa. Autor pokládá klasické básnické otázky, které se často vyskytují v básních na téma smrti: „Kdež pak srdce? Kde jsou líce,/ oči neb krásná hlava?/ Nic toho tu není více,/ tak lidská hyne sláva!“101 Tyto verše posilují pocity marnosti a nicotnosti lidského života. Krása a sláva jsou velice pomíjivé, nemá cenu se k nim nějak upínat. Důležitější je starost o posmrtný život a duši. Barokní poezie kladla důraz na pojem času. V básni se objevují vágní časové úseky, což bylo typické i pro předcházející období (např. „tratíme se jak dým vbrzce“ 102), ale vyskytují se i konkrétní časová ohraničení (lkaní nad nebožtíkem trvá půl dne, přátelé drží smutek jen půl roku, po roce v hrobě tělo zpráchniví). Konkrétní údaje posilují konečnost lidského života, rychlost, s jakou se vrací po smrti nebožtíka život ostatních do normálu, a rychlost všech změn, které se s tělem dějí před, během a po smrti. Recipient si díky tomu může lépe představit, jak rychle všechny procesy probíhají. Jednou z největších tužeb člověka je nebýt po smrti zapomenut. Ve středověku a raném novověku, jak již bylo řečeno, se proto vyráběly náhrobky se jmény. Bohatší lidé na ně nechávali tesat důležité životní údaje nebo nějaké motto, které je vystihovalo, atp. Každý člověk chtěl, aby nezemřel alespoň v myslích svých příbuzných. Báseň pracuje s touto obavou, aby posílila strach a hrůzu ze smrti. Po smrti je člověk rychle pochován, smutek trvá půl dne, pak je nebožtík pohřben a zapomenut: „Trvá půl dne lkaní smutné,/ aniž víc na tě myslí“103. Přátelé netruchlí dlouho, do půl roku si na mrtvého již nikdo nevzpomene. Snad jen při dělení jeho majetku. Zatímco se příbuzní hádají o peníze, nebožtík je hryzán hady v hrobě: „Dělíc statek činí zmatek,/ tě zatím v hrobě hryzou,/ zeměplazy tvoje osudy/ trhají mezi sebou.“104 Motiv upadnutí v zapomenutí se znovu opakuje v poslední sloce druhého dílu básně. V básni se říká, že na nebožtíka se zapomene hned, jak bude uložen do hrobu. Sejde z očí i z mysli pozůstalých. Už si na něj nikdo nevzpomene. 99 100 101 102 103 104
ŠTEYER, M. V.: Op. cit., s. 255. Tamtéž, s. 256. Tamtéž. Tamtéž, s. 254. Tamtéž, s. 255. Tamtéž, s. 256.
37
Svět je opět líčen jako klamné místo, na které by se neměl člověk příliš upínat. Na pohled je krásný, ale ve skutečnosti jde o „smetí“105. Tělo je bráno jako pochlebovač, který svádí člověka na scestí. Dělá se pěkným tak, aby ho člověk (duše) poslouchal, přitom však vede člověka do pekla: „Kdo tvá slova měl za pravá,/ draze to nyní platí/ v ohni muky, kde na věky/ má bez odpočinutí!“106 Tělo je zde bráno jako poradní orgán, nezávislý na duši a člověku. Samo dokáže našeptávat, co by měl člověk dělat. Záleží pak jen na něm, zda tělo poslechne nebo ne. V posledních třech slokách básně radí autor čtenáři, jak by se měl chovat, aby byl spasen a po smrti nepřišel do pekla. Je zde zdůrazňován koncept memento mori. Každý den může být pro člověka poslední, proto by se měl hned kát. Člověk by měl na smrt čekat. Pokud se kaje, může se smrtí bojovat: „Ty hrdinský s ní do půtky/ budeš se moci dáti,/ zejskáš chválu, mzdu nemalou,/ v onom světě po smrti.“107 Fyzické tělo sice zemře, ale duše může přežít v posmrtném životě, který může být lepší než ten pozemský. Duše se spojí s Bohem a po zbytek věčnosti bude pod jeho ochranou a v bezpečí. To je nejvyšší odměna, jakou může křesťan získat. „Mějte se dobře, lucerny“ Píseň „Mějte se dobře, lucerny“ je inspirována skladbou „Ukrutná smrt, přehrozná smrt“ ze Šteyerova kancionálu. Autor této skladby, Božan, se totiž při sestavování vlastního kancionálu Slaviček rájský inspiroval hodně Kancionálem českým. „Mějte se dobře, lucerny“ se zpívala na stejnou notu jako „Ukrutná smrt, přehrozná smrt“. Formální stránka taktéž kopíruje formu vzorové skladby. Ve sloce se střídají osmislabičné a sedmislabičné verše, rým je střídavý (první čtyři verše ve sloce) a přerývaný (druhé čtyři verše ve sloce). Z básnických prostředků se v hojnější míře vyskytují tropy (metafora, personifikace a přirovnání), z figur je užita zejména apostrofa, básnické zvolání (interrogatio) a antiteze. Tematicky se velmi podobá básni „Ukrutná smrt, přehrozná smrt“. Celé motivy se opakují, i jejich řazení je podobné. Některé motivy jsou dále rozvíjeny, některé jsou přidány Božanem. V prvních slokách básně „Mějte se dobře, lucerny“ se básník loučí se světem. Tento motiv se ve vzorové skladbě nevyskytuje. Jak bylo řečeno v předchozí kapitole, v baroku byla oblíbená přírodní motivika. Autoři se snažili uchopit přírodní
105 106 107
ŠTEYER, M. V.: Op. cit., s. 257. Tamtéž. Tamtéž.
38
lyrické motivy jinak, než bylo dosud zvykem, nějak je ozvláštnit. Dávají je do nových kontextů. Ony lucerny jsou slunce, měsíc a hvězdy, které svítí v „nebeském paláci“108. Končí den a „nastává sen“109; básník bude dlouho spát. Jde o metaforu smrti. Stejně jako končí den, končí i život člověka. Noc je metaforou smrti, spánek pak představuje věčný spánek nebožtíka. Smrt je zde vyjádřena pomocí metafor, jako je již zmíněný spánek nebo plavba po moři (život je jako plavba, básník již doplul do cíle). Člověk je jako květ, který zvadne, nebo sklo, které pukne. První sloky jsou velmi lyrické, navozují melancholickou náladu. Hvězdy jsou přirovnávány k perlám, které se třpytí na nebi. Člověk se loučí s přírodou, která je plodná a v rozkvětu. Jabloně mají červené plody, ptáci zpívají, příroda je líčena jako plná života a radosti. Následující sloky popisují smrt pomocí obrazů, které z ní mají člověku nahnat strach. Smrt je líčena jako střelec s ohnivými střelami a kopím, který útočí na člověka. I v této básni je použit motiv smrti jako vraha, který se krade za člověkem a nečekaně útočí: „Nejde s hurtem, ale krokem/ kradmým proti mně táhne./ Než se nadám, rychlým skokem/ k hrdlu mojímu sahne.“110 Rozkvetlá příroda a smrt s ohnivými střelami vytváří velký kontrast, typický pro baroko. Jedním ze znaků baroka je i záliba v dynamičnosti. Autor tuto dynamičnost navozuje používáním dějových dynamických sloves a krátkých vět: „všecko jmění, co Bůh není,/ mrzí mne. Jdu. Mám dosti.“111 Neoblomnost smrti je líčena pomocí klasických obrazů: zlato ani perly, krása, výmluvnost ani udatnost člověka od smrti nezachrání. Žádný člověk nemůže vyvinout takovou rychlost, aby jí utekl: „Vezme mocí zavrouc oči,/ kvaltem k hrobu povleče,/ jistá věc jest, ani jezdec/ před holkou neuteče.“112 V tomto verši se k smrti odkazuje jako k holce. Takto (nebo jako o smrtholce) se v básních na dané téma o smrti mluvilo častěji. Verše básně „Mějte se dobře, lucerny“ o okamžicích člověka před smrtí jsou tematicky převzaty z básně „Ukrtuná smrt, přehrozná smrt“. Přátelé se loučí s umírajícím. Postupně se od něho však odvrací: „Ten, jenž mne prve miloval,/ zdaleka bude hledět,/ jenž často se mnou hodoval,/ stíží se u mne sedět.“113 Tělesné změny jsou popisovány podobně jako v předchozí básni. Obličej se propadá, červené tváře blednou, oči se propadají do hlavy, kosti seschnou. Při líčení těchto změn je opět užito kontrastu. Krásná 108 109 110 111 112 113
BOŽAN, J. J.: „Mějte se dobře, lucerny.“ In: Růže, kterouž smrt zavřela: výbor z české poezie barokní doby. Ed. Zdeňka Tichá. Praha: Odeon, 1970, s. 293. Tamtéž. Tamtéž, s. 294. Tamtéž. Tamtéž. Tamtéž, s. 295.
39
tvář, která byla za života milována, se mění prožitým utrpením a žalem: „Prv milostná, teď žalostná/ tvář se předivně změní:/ budou kosti schnout tesknosti,/ rty se slinou zapění.“114 Básník popisuje posmrtné přípravy na pohřeb. Tento motiv se v takovéto podobě ve vzorové skladbě nevyskytuje. Podle líčení příprav se zdá, že je příbuzní provádějí, aby si pojistili, že mrtvý zůstane v hrobě, že už se neprobudí: „zakryjí mi hadrem oči,/ bych nemoh víc prohlídnout,/ svaží usta dosti ztlusta –/ snad abych neoddechl –,/ sepnou nohy, snad, ubohý,/ abych jim neutekl!“115 Výroba rakve probíhá narychlo, truhlář stluče několik prken dohromady, do nich položí nebožtíka. Rakev je přirovnávána ke kanceláři, v níž bude mrtvý navždy ležet. Rozklad těla, který začíná probíhat ihned po smrti, je rovněž převzat ze skladby „Ukrutná smrt, přehrozná smrt“. Tělo zapáchá „jako mrcha na drahách“116. Ještě v den smrti je mrtvý pochovaný. Pohřeb trvá hodinu. Přátelé se poté odebírají na kar, kde se baví. Mrtvý je mezitím v hrobě s hady a jinou havětí, která si na něm pochutnává, dokonce se o tělo hádají: „Tať jim strava bude zdravá,/ nejchutnější lahůdka!/ O mé kosti hádek dosti/ povstane, snad i půtka.“117 Smutek za nebožtíka je držen půl roku. Následují hádky o majetek. Lyrický subjekt si stěžuje, že na něj už se dávno zapomnělo, ani mše se za něj již neslouží: „Sloužiti mši za mou duši/ sotva dá dědič jedinou.“118 Po roce od pohřbu se tělo mění v prach. Lamentace nad rychlým upadnutím člověka v zapomnění, nad pomíjivostí lidského života a pozemského světa, je rovněž převzata ze vzorové skladby. Božan ve své básni uvádí i další manipulaci s tělem, která není ve Šteyerově verzi zmíněna. Mrtvý nemá po smrti klid. Jeho ostatky jsou po uplynutí určitého času vyzvednuty z hrobu a uloženy v kostnici s dalšími anonymními pozůstatky. Hrobové místo je zaplněno ostatky nově zemřelého. Takového praktiky se skutečně prováděly. Pokud byly hřbitovy přeplněné, ukládalo se více zemřelých do jednoho hrobu nebo se staré, již zpráchnivělé kosti zakopaly níže, na ně pak přišla rakev s novým tělem. Při kostelích vznikaly i kostnice, kam se ukládaly kosti zemřelých, které byly již tlecím procesem „očištěné“ od tkáně. Autor popisuje kostnici jako „chaloupku“, v níž „přebývají“ kosti tisíců lidí119. Tento motiv opět poskytuje prostor pro upozornění na spravedlivost smrti a rovnost před ní. Prostý člověk leží vedle pána, doktor vedle prosťáčka, selka vedle dámy. Kosti všech lidí vypadají na první pohled stejně, obyčejný člověk je nedokáže rozlišit: 114 115 116 117 118 119
BOŽAN, J. J.: Op. cit., s. 295. Tamtéž. Tamtéž, s. 296. Tamtéž. Tamtéž. Tamtéž, s. 297.
40
„Pocestný půjde mimo nás,/ zeptá se, čí to hnáty?/ Umlkneme všickni v ten čas,/ nedá se žádný zdáti.“120 Rozdíly, které byly za života na lidech patrné, ať už díky vzhledu (upravený a špinavý člověk), majetku (člověk nastrojený nebo v obnošených šatech) nebo pohlaví (muž a žena) se po smrti stírají, což se projevuje i na starých ostatcích: „Takhle pýcha tu se míchá,/ nemožné povědíti,/ kdo byl boháč a kdo voráč,/ kdo bouru před, kdo nítí.“121 Baroko si libovalo nejen v kontrastech, ale i v popisech různých utrpení a muk, pekla a vůbec v drastičtějších obrazech s až hororovými prvky. Božan například popisuje obraz kostí nebo jiných částí těla s kusy nerozpadlé tkáně, které se občas sesypou z kostnice na nic netušícího pocestného: „Někdy se veskrz děravá/ z kostnice kost vyvalí,/ anebo oblezlá hlava/ stezku jdoucím zavalí.“122 Zacházení s ostatky zemřelých nebylo vždy uctivé, což dokládá hned další půlka sloky, v níž pocestný ostatky zkopává stranou, aby mohl projít: „Tu, ubohou, kopnou nohou,/ až se semotam koulí,/ ona neckne, ani řekne:/ „Ach, budu míti bouli!““123 V tomto obrazu básník projevuje až černý humor. Závěrečné loučení se se světem má opět předobraz u Šteyera. Znovu je zdůrazněno, že se nemáme upínat k pozemskému životu. Člověk neví, kdy zemře, kdy mu „smrt hlavu sholí/ a vymaže z rodiny.“124 Neví ani, jakým způsobem zemře – „zdali z lože či rohože“125 půjde do „smrti stínu“126. Lyrický subjekt si tedy uvědomuje, že tento den může být pro něj poslední. Proto vzývá svou duši, aby se dala na pokání: „Snad jest dnešní den poslední/ mého zde přebývání –/ ó duše má, mne poslechni,/ dej se hned na pokání!“127 Duše je opět vnímána jako samostatná jednotka nezávislá na těle nebo člověku jako celku. Člověk ji prosí, aby ho poslechla a kála se, jako by toho byla schopná dosáhnout sama, bez jeho vlivu. Lyrický subjekt usíná s vědomím, že se nemusí dočkat rána – neví, zda mu smrt nedá v noci pěstí. V tomto verši vystupuje smrt jako rváč, který rukama rozdává rány. Pokud člověk přežije noc, nemusí se dočkat konce dalšího dne: „[…] dočkám rána, holky rána/ snad do noci nemine“128 . Proto je potřeba „bdít […] dnem i noci“129, aby byl člověk neustále bez hříchu a mohl zemřít v pokoji. Pro člověka je odměnou život v nebi po smrti:
120 121 122 123 124 125 126 127 128 129
BOŽAN, J. J.: Op. cit., s. 298. Tamtéž. Tamtéž. Tamtéž. Tamtéž, s. 299. Tamtéž. Tamtéž. Tamtéž. Tamtéž. Tamtéž.
41
„Tu pak teprv chválu pravou/ budu mít a slout pilným,/ jestli anjelskou potravou/ na cestu se posilním.“130 Ze smrti ostatních lidí se můžeme poučit. Minulé i budoucí generace řeší stejný problém. Zemře každý, ale o posmrtný život můžeme bojovat. Pozemské problémy nejsou podstatné, je to marnost. Člověk by si měl uvědomit, že čas se cyklicky opakuje a co se přihodilo ostatním, čeká i na něj: „Co se stalo jiným, dálo,/ ani tebe nemine:/ starost, mladost, žalost, radost,/ čest, sláva – všecko hyne!“131 Je na každém jak s touto pravdou naloží. Z analýzy dvou kancionálových písní vyplývá, že tematicky se topy spojené se smrtí příliš neproměnily. Většina užitých topů je známá už ze středověku. Stále je kladen důraz na koncept contemptus mundi a memento mori. Úvahy o důležitosti duše jsou často uváděny v kontrastu k nedůležitosti lidského těla. Zatímco duše přetrvá věčně a je proto potřeba věnovat jí péči, tělo je jen dočasné a přílišná starost o něj je zbytečná. Tento topus je znám už ze středověku, v raněnovověké literatuře však tento rozdíl graduje. Změny na těle probíhající v důsledku blížící se smrti jsou vygradované, hyperbolické. Opět se zde uplatňuje kontrast, kdy autor nejprve popíše bývalou krásu člověka a následně jeho současnou, děsivou podobu. Umírající člověk je ošklivý, je potřeba se o něj starat. To obtěžuje jeho bližní, kteří se od něj odvracejí. Nezřídka bývá uváděno, že se již nemůžou dočkat jeho smrti, aby měli od něj klid. Takovéto vygradované obrazy mají podporovat ve čtenářích pocity o tom, že pozemský svět je povrchní a marný. Rovněž posmrtný rozklad je líčen dramaticky. Tělo se rozkládá rychle, časové údaje opět podporují pocit rychlosti, s jakou se rozplyne vše, o co člověk dosud usiloval. Autoři často popisují neuctivé zacházení pozůstalých s ostatky zemřelých. Někteří do nich kopou. Ve vyšším stadiu rozkladu se již stírají rozdíly mezi těly, citová vazba pozůstalých se ztrácí, ostatky jsou brány jen jako obyčejné věci. Účel takovýchto obrazů je týž. Autorům jde o to, aby co nejlépe upozornili čtenáře, aby se chovali podle křesťanských zásad, modlili se a káli se ze svých hříchů. Raněnovověká duchovní literatura vyzdvihuje nesmrtelnost duše proti časovosti těla. Básníci často zdůrazňují krátkost života a jeho fází konkrétními časovými údaji. Nejen samotný život je pomíjivý, ale pomíjivá je i lidská sláva a vůbec vzpomínky na člověka. Po smrti si na nebožtíka vzpomenou jen lidé, kteří jej dobře znali, a to ještě jen někteří. V souvislosti s motivem upadnutí zemřelého v zapomenutí se také používají konkrétní časové úseky, které bývají velmi krátké (např. na zemřelého se vzpomíná jen 130 131
BOŽAN, J. J.: Op. cit., s. 300. Tamtéž.
42
den, pak je zapomenut). Zdůrazňuje se tím marnost všeho pozemského. Do kontrastu s marností světa a pomíjivým rozkládajícím se tělem je dána sláva duše, pokud bude přijata v ráji. Typické obrazy smrti jako vraha, zloděje nebo lučištníka přetrvávají. Atributy takto personifikované smrti (šípy, nože atd.) jsou vygradované (např. šípy jsou ohnivé). Smrt má často zavázané oči. Je zobrazovaná jako slepá, aby se zdůraznila rovnost všech lidí před ní. Poslepu se trefuje do lidí kolem sebe. Rovnost lidé před smrtí bývá zdůrazněna i pomocí motivu, který známe už ze středověku. Jde o vyjmenovávání příslušníků různých stavů, kteří zemřou stejným způsobem. Nevyhnutelnost, neoblomnost a spravedlnost smrti bývá popisována pomocí stejných topů jako ve středověku. Raněnovověká literatura však mnohem více využívá metafor, které kumuluje a řadí do synonymických řad. Rovněž hojně využívá kontrastů, které jsou oproti středověku ještě více gradovány. Následující kapitola ukáže, jak se tyto topy používaly v raněnovověké próze, konkrétně v pohřební homiletice.
43
3. Pohřební kázání Pohřební kázání tvořila specifickou součást homiletiky. Bude proto dobré podívat se nejprve na homiletiku obecně a naznačit její vývoj. Kázání je „duchovní řeč, která si klade za cíl působit na morálku, náboženské vědomí a vzdělání určitého okruhu posluchačů.“132 Jde tedy o prozaický žánr s didaktickou funkcí. Encyklopedie literárních žánrů uvádí, že „v širším křesťanském pojetí je kázání jednou z podstatných součástí bohoslužby, je to veřejné zvěstování a výklad božího slova. V užším vymezení duchovní řeč, která nejen vykládá, ale i mnohostranně rozvíjí slova Písma, přičemž užívá samostatnou logickou konstrukci.“133 Primární funkcí kázání byla tedy funkce nábožensky vzdělávací a moralistní, estetická funkce nebyla tak důležitá. Kázání měla působit na recipientovo svědomí a city, měla jej poučit a pobavit. Obsah i forma textu se podřizovala těmto funkcím. Kázání lze dělit do jednotlivých skupin podle různých kritérií. Na základě obsahu se vydělují kázání dogmatická, mravoučná, panegyrická (tedy chvalořeči o svatých), historická, liturgická a biblická. Podle hlavní funkce kázání se tato dělí na didaktická (naučná, vzdělávací) a paraenetická (kázání, která působí na city a vůli recipienta). Podle sepětí tématu kázání s textem z Bible se vydělují kázání tematická a homilie (tedy exegetická či homiletická kázání). Homilie je „kázání vázané k mravoučnému námětu či pasáži z Bible“134. Podle důvodu, kvůli němuž jsou kázání skládána, se dělí na ustálená církví (tedy kázání, jež se vážou k jednotlivým svátkům církevního kalendáře, např. adventní, postní, nedělní atd.) a příležitostná (skládaná pro významnou a vzácnou příležitost, např. svatební nebo pohřební kázání). Kázání byla velmi různorodá. Mohla být krátká (např. převyprávění úryvku z Bible jen v několika větách) nebo naopak velmi dlouhá, komplexní, s množstvím řečnických figur, exempel, symbolů a dalších literárních prostředků. U složitějších kázání nebyla někdy návaznost na Bibli na první pohled patrná. Kázání začínalo tradičně citátem z Bible. Typické bylo i oslovení posluchačů. Ostatní prvky využívali autoři různorodě. Snažili se o vlastní styl a inovace. Přesto nebylo výjimkou, když autoři čerpali ze svých předchůdců. Jak je u starší literatury zvykem, některé myšlenky, kompozice, postupy, ba dokonce i celé odstavce se přejímaly. Autoři často užívali citáty z různých děl, odkazovali na další 132 133 134
SLÁDEK, M.: „Kázání.“ In: Encyklopedie literárních žánrů. Eds. Dagmar Mocná, Josef Peterka a kol. Litomyšl: Paseka, 2004, s. 295. Tamtéž. BĚLÍČEK, P.: „Homilie.“ In: Slovník literární teorie. Ed. Štěpán Vlašín. Praha: Československý spisovatel, 1984, s. 137.
44
teologickou literaturu, Bibli, církevní otce, antické spisy a další autority. Takovéto citáty autorit měly platnost nezpochybnitelného argumentu, který měl potvrdit předkládanou tezi mluvčího, podpořit jeho postoj a přesvědčit posluchače o správnosti toho, o čem mluvčí hovoří. Intertextualita byla běžným a hojně užívaným prvkem ve starší české literatuře. Všechny výše zmíněné autority byly recipientům dobře známy z různých děl, kde se jejich výroků užívalo za stejným účelem (důkaz o pravdivosti argumentu). Nejen v kázáních, ale i v dalších žánrech (např. traktáty) bývaly takové citáty vysvětleny, aby je všichni posluchači pochopili správně. Pokud se s tím recipient potkal v další literatuře, již věděl, o co se jedná a význam si odvodil sám. K ilustraci či potvrzení určitého argumentu se rovněž často využívala exempla. Křesťanská kázání byla silně ovlivněna antikou, zejména rétorikou a filozofií. Velký vliv na hlavní zásady uplatňující se v kázáních měli i církevní Otcové. Teorii středověkého kázání ovlivnil zejména svatý Augustin. Rozvoj evropského kazatelství byl ovlivněn i věrozvěsty germánských a slovanských národů. Během 13. století se začaly uplatňovat složitější formy kázání. Kompozice nebyla tak jednoduchá, šlo už o dlouhé, abstraktní promluvy se složitou strukturou, která však byla promyšlená a logicky propojená. Kázání určená pro prostý lid byla rovněž složitější, protože obsahovala exempla, vložené příběhy z Bible nebo legend. Velký vliv na rozvoj kázání v evropském prostoru měla reformace probíhající v 16. století. Homiletika té doby často řešila složité náboženské otázky a reflektovala společenské dění. Formálně se kázání přibližovala náboženským polemickým spisům té doby. Rozvoj knihtisku přinesl možnost vydávání sbírek kázání, kterou začali hojně využívat zejména němečtí protestanti. Vydávali zejména nedělní kázání a příležitostné promluvy (ponejvíce pohřební kázání, jejichž podobu ovlivnili v rámci celého evropského prostředí). Kázání byla primárně orálním literárním útvarem. Po celé Evropě byly ročně pronášeny stovky kázání. V kontextu celkového množství pronesených kázání lze říci, že tiskem nebo v rukopisech vycházela kázání spíše jen výjimečně. Autoři nejprve zapisovali svá kázání s cílem, aby si je mohli recipienti znovu přečíst doma a lépe se nad nimi zamyslet, případně aby k nim měli přístup, pokud se z nějakého vážného důvodu nemohli dostat do kostela. Zejména s rozvojem knihtisku však začala vznikat i kázání, která nebyla nikdy pronesena v kostele a byla určena jen pro domácí četbu. V českých zemích se začaly vydávat nejdůležitější postily (sbírky kázání), jež byly sepsány v dřívějších dobách. Rovněž se překládaly a vydávaly sbírky kázání z okolních zemí, které následně ovlivnily 45
domácí tvorbu. Velký vliv na česká kázání měla německá protestantská tvorba. Vrchol kazatelství spadá do 17. – 1. pol. 18. století. V tomto období se rozvíjelo konceptuální kazatelství. „Konceptem se rozuměl vtipný a překvapivý nápad, rafinovaně rozvitý obraz nebo řetězec obrazů, metafor, alegorií, který měl posluchače překvapit, vždycky ale rozvinout jejich představivost, na základě barvitě vykreslených obrazů jim vysvětlit tajemství víry, poučit je i pobavit.“135 Kazatel například přišel s nějakým provokativním tvrzením, které poté vysvětlil, sám se mohl nějak stylizovat nebo třeba přirovnával světce k rostlinám či zvířatům. Protestantské kazatelství však bylo konzervativnější. V českých zemích se v pobělohorském období vydávala zejména jednotlivá příležitostná kázání, nejvíce pohřební řeči. Na vydávání rozsáhlejších sbírek nebyly dobré podmínky. Právě v katolických pohřebních kázáních ze 40. – 70. let 17. století se objevují první známky konceptuálního kazatelství a snaha po expresivitě, typická pro baroko. Vrchol českého konceptuálního kazatelství pak spadá do poloviny století osmnáctého. Absolutního vrcholu dosáhlo české kazatelství jako takové během 20. a 30. let 18. století, a to „po stránce umělecké i z hlediska podílu žánru na celkové literární produkci“136. Tento rozvoj souvisel i s oblibou kázání u lidových vrstev. Zejména muži si doma rádi četli v postilách a kázáních, která vycházela jako levnější tisk. S příchodem osvícenství se kazatelé začali více orientovat na racionální stránku věci. Bohatou obraznost a složitou členitost kázání začali opouštět. Symbolika a řečnické figury se začaly velmi omezovat, některé prvky byly považovány za nevkusné. Na přelomu 18. a 19. století se kázání dostalo z centra prozaických žánrů na periferii literatury.
3.1 Charakteristika raněnovověkých pohřebních kázání Tématika smrti a posledních věcí člověka se začala v české literatuře objevovat ve zvýšené míře v 16. století. Oblíbenost těchto témat ještě stoupala během 17. století. Důsledkem velkého zájmu o téma smrti bylo i vydávání pohřebních kázání. Ta se začala v Česku soustavněji vydávat až kolem roku 1602, do té doby byly jednotlivé tisky spíše ojedinělé. Vydávání pohřebních kázání v Čechách bylo ovlivněno velkou oblibou tohoto typu homiletiky v sousedním Německu. Tam byl oblíben a hodně rozšířen zejména u luteránské šlechty. Vlivem častých kontaktů se sousedy se k nám dostávala pohřební kázání z této oblasti, například jako dar pozůstalým zemřelého a upomínka na něj. Tisk 135 136
SLÁDEK, M.: „Kázání.“ Op. cit., s. 298. Tamtéž, s. 300.
46
funerální homiletiky vrcholí v Česku v 17. století. Nejvíce tisků je ovšem stále spojeno s protestantským nebo měšťanským prostředím, což souviselo zejména s cenou kázání. Ta mohla několikanásobně převyšovat cenu samotného pohřbu. Proto se pohřební kázání nepronášela při všech pohřbech. Byla oblíbená spíše u vyšších sociálních vrstev, které měly odpovídající moc i postavení a mohly si je proto dovolit. Katolická kázání předbělohorská nebyla obvyklá. Vydávala se zejména při nějaké významnější události, jako byla smrt panovníka nebo arcibiskupa. Situace zůstávala stejná i po Bílé Hoře. Větší množství katolických pohřebních kázání nevycházelo ani tehdy. Zřejmě to bylo způsobeno opět penězi. Potenciální objednavatelé byli po Bílé Hoře silně postiženi ztrátami majetku či politické moci. Česká kázání byla vydávána i v zahraničí, kam si tento zvyk přinesli čeští exulanti. Tradici udržovali ještě pár desetiletí po odchodu. Podle Sládka pro ně měla vydávaná kázání „nejen význam vzpomínky, ale byla zároveň spojujícím článkem mezi rozptýlenými skupinami a jedinci.“137 Vydávání pohřebních kázání přetrvalo i do dalších období, po roce 1720 jsou však vydávané tisky opět jen výjimečné. Kromě jednotlivých německých kázání přivezených do Čech měly vliv na rozvoj pohřební homiletiky u nás vydané sbírky tohoto žánru. Jde zejména o sbírku třiceti čtyř kázání Johanna a Cyriaka Spangebergů, německých luteránských kněží. Sbírka byla přeložena do češtiny už v roce 1559. Jde o vzorová kázání bez personálií, které však mohl kněz doplnit a takové kázání poté použít. Každé z těchto kázání začíná krátkým úvodem, poté následuje citát z Bible, dále si kazatel stanovuje úzký okruh otázek nebo problémů, kterým se bude věnovat (asi tři otázky), a ty poté vysvětluje. Rozebírané otázky bývají spíše obecné. Druhou významnou sbírkou, která ovlivnila českou funerální homiletiku, byla sbírka jednatřiceti kázání od českého luteránského kněze Blažeje Borovského z Borovna. Vyšla roku 1616. Třetina těchto kázání byla pronesena na skutečných pohřbech. Některá kázání obsahují jméno zemřelého, někdy i datum pohřbu a místo, kde se konal. Přesnější personalia však Borovský také neuvádí. Místo toho často připojuje apendixy, v nichž uživatele navádí, jak dané kázání rozšířit nebo upravit, aby se dalo použít v praxi. U proslovených kázání personalia a laudatio rovněž chybí, i zde jsou však připojeny apendixy, které popisují, co se v této části říkalo. U každého kázání však Borovský uvádí, komu je typově určeno (tedy sociální postavení zemřelého, např. kázání pro měšťana; nebo obecnější určení, např. kázání pro pobožného člověka). U kázání, která na pohřbu
137
SLÁDEK, M.: „Poznámky k problematice českých pohřebních kázání 16. a 17. století.“ In: Česká literatura doby baroka: sborník příspěvků k české literatuře 17. a 18. století. Ed. Zuzana Pokorná. Praha: Památník národního písemnictví, 1994, s. 193.
47
proslovena nebyla, někdy uvádí jen stručný koncept v bodech, který mohl kněz dále rozšířit osobními informacemi o nebožtíkovi nebo konkrétními teologickými problémy. Ty pak mohl dále zpracovat tak, jak potřeboval. Sbírka obsahuje jak původní tvorbu Borovského, tak práce inspirované rukopisy a koncepty jiných autorů. Proto nemají jednotlivá kázání ve sbírce (na rozdíl od kázání ve sbírce Spangebergů) jednotnou formu. Kázání začíná citátem z Bible, který je vzápětí vysvětlen v tzv. summě. Poté následuje sada otázek či problémů (questio), jež jsou následně vyloženy, osvětleny a zodpovězeny. V některých kázáních summa chybí, v jiných je například otázka z questia vysvětlena hned v jednom výkladu atp. Tato nejednotnost je důsledkem různých zdrojů, které Borovský při tvorbě sbírky používal. I katoličtí kněží měli k dispozici vzorové sbírky pohřebních kázání. Jenou z nich byla sbírka Mathiase Fabera, jenž byl bavorským kazatelem. Tato sbírka zřejmě v Česku nevyšla, ale často se vyskytovala v klášterních knihovnách. Ani tento autor neuvádí personalia, avšak jeho kázání byla vždy přehledná a dobře strukturovaná. Úvodní citát byl postupně vykládán a rozvíjen v několika přehledných částech. Vliv na katolická funerální kázání měla i sbírka Jiřího Bartholda Pontána z Breitenberka. Tato sbírka obsahuje pět kázání, která byla pronesena při pohřbech vyšší šlechty a pražského arcibiskupa. Personálie a údaje o životě nebožtíka tentokrát zahrnuty jsou. Na druhou stranu autor vynechává úvodní citát. Na rozdíl od předchozích sbírek, kázání v Pontánově postile nejsou příliš strukturovaná. Základní kompozice pohřebních kázání vychází z antické rétoriky, která vytvořila pravidla pro antická pohřební kázání. Promluva se skládá ze tří základních částí. První část, laudatio, je ta, v níž se mluvčí zabývá životem, skutky a chováním zemřelého. Většinou se připomínaly dobré skutky, zbožnost, učenost, statečnost a příkladnost zemřelého. Nebožtík byl chválen a dáván za vzor ostatním. Zřídka se připomínaly i skutky špatné, většinou však opatrně, jen v náznacích. Špatné chování bývalo relativizováno a opět sloužilo jako příklad chování ostatním, tentokrát jako cesta, z níž se měl posluchač poučit a které se měl vyvarovat. Občas se autor snažil vlastnosti a fakta ze života nebožtíka zobecnit a zjednodušit. Někdy se zmiňovala jen úplně základní fakta a celé laudatio bylo potlačeno na minimum. Pokud zemřelo malé dítě, laudatio se většinou vynechávalo úplně. V druhé části, zvané lamentatio, hořekuje řečník nad ztrátou zemřelého člověka. Třetí část se nazývá consolatio a sloužila k uklidnění a utěšení pozůstalých. V předbělohorském období obsahovala protestantská kázání ještě citát z Bible a jeho výklad. Tato část byla většinou převzata buď ze sbírky Borovského nebo 48
Spangebergů. Autoři rovněž často vkládali před vlastní kázání epicedium (tedy žalozpěv nad zemřelým), epitaf (krátký text informující o zemřelém a shrnující jeho život, případně něco, co jej vystihovalo) a dedikaci (věnování kázání některému zemřelému příbuznému). Texty kázání obsahovaly i questio (tedy už zmiňované stanovení několika otázek, obvykle od dvou do pěti) a výklad těchto otázek či problémů. Tato část kázání bývala nejdelší. Laudatio bývalo řazeno nejčastěji buď na začátek kázání po předmluvě, nebo naopak na úplný závěr kázání. Jak již bylo řečeno, tato část bývala nejosobnější. Jako jediná obsahovala konkrétní údaje o zemřelém. Lamentatio a consolatio bývaly mnohem obecnější. Celé části se daly přejímat z jiných kázání (pokud odpovídal například stav zemřelého) nebo ze vzorových sbírek. Často tyto části nebyly samostatně zpracované, ale zahrnovaly se do vlastního výkladu kázání (tedy do výkladu otázek z questia). V pobělohorském období autoři upouštěli od vkládání epitafu i epicedia. Předmluva směřující k příbuzným nebo věnování se objevují zřídka. K úvodnímu citátu přistupovali barokní autoři jinak než autoři předešlého období. Často používali několik slov, která byla vytržená z kontextu, a nebylo z nich jasné, jakým tématům se bude kázání věnovat. Užití těchto slov pak vysvětlili v summě. Taková práce s citátem měla zejména upoutat pozornost posluchačů. Největší důraz se kladl na ctnostný život zemřelého. Autoři se proto více zaměřovali na laudatio. Týkalo-li se kázání významných osob, laudatio tvořilo hlavní a nejdůležitější část kázání. Nezřídka se v této části pracovalo s paralelami, které autor objevil v životě předchůdců nebožtíka (ať to byli předchůdci na jeho pozici – bývalí králové, biskupové atp. – nebo slavní předci). Autoři se hodně věnovali i rodinnému životu nebožtíka. Lamentatio a consolatio se postupně začalo vydělovat z výkladu, struktura kázání se více blížila antickému vzoru. Prvky raněnovověké literatury pronikly i do tohoto žánru. Důsledkem byly barvitý jazyk, důmyslné konstrukce, opakování motivů, expresivní pasáže, složitá souvětí a podobně. Mluvčí upouštěl od obecných konstrukcí a příkladů a snažil se být co nejvíce konkrétní a přesný. Lamentatio se někdy omezovalo pouze na jednu větu, jen občas bylo bohatě rozvinuto. Consolatio bylo v raném novověku velmi důležité. Podle Sládka se kněz nejprve obracel k pozůstalým, a to právě s útěšnou řečí, až v polovině textů138. Při utěšování pozůstalých většinou autor odkazuje na Boží vůli, která způsobila smrt nebožtíka. Často upozorňuje na to, že zemřelý je nejspíše v nebi, nezřídka také připomíná pozůstalým, že v osobě zemřelého teď mají přímluvce u Boha a ochránce, který je sleduje a bude jim pomáhat. 138
SLÁDEK, M.: „Poznámky k problematice českých pohřebních kázání 16. a 17. století.“ Op. cit., s. 198.
49
Pohřební kázání se vydávala proto, aby nebyl nebožtík zapomenut. Lidé raného novověku se báli, že po smrti na ně už nikdo nevzpomene. Tištěná kázání obsahovala zprávu o životě zesnulého a jeho dobrých skutcích, která díky tomu přetrvala věky. Pohřební kázání měla také utěšit pozůstalé. Pohřební kázání se rovněž využívala k připomenutí slávy a zásluh celého rodu. Zejména příslušníci šlechtických rodů si nechávali tato kázání psát proto, aby dodali lesk svému rodu a zvýšili jeho prestiž. Zároveň mohla pohřební kázání sloužit jako politický nástroj, a to zejména u vyšších vrstev světského i církevního světa. Pohřební kázání totiž „představují, jak zesnulý měl žít, nejen jak skutečně žil […]. Sdělují dobové představy o světě a o tom, jak měl fungovat.“139 Jelikož se vyzdvihovaly zejména dobré vlastnosti zemřelého a kázání tak byla vlastně chvalořečmi, zemřelý byl často idealizován. Pohřební kázání se tak mohla stát nástrojem propagandy. Jinými slovy mohla být pohřební kázání „součástí pečlivého a nákladného budování image a prostředkem utváření a manipulace paměti.“140 V důsledku vydaných kázání stoupal rovněž význam i věhlas kazatele. Někteří autoři vydávali kázání právě z tohoto důvodu. Další důležitou funkcí pohřebních kázání, která se často využívala, byla funkce didaktická. Život nebožtíka a dobré skutky, které vykonal, byly zdůrazňovány, vyzdvihovány a měly sloužit jako vzorec chování pro posluchače nebo čtenáře těchto kázání. Kromě toho občas kázání vysvětlovala určité náboženské problémy, například připomenutí nevyhnutelnosti smrti pro všechny, rovnost před smrtí nebo otázku spasení dětí, které zemřely dříve, než dosáhly zpovědního věku. Autor daný problém analyzuje, vykládá a často předkládá návod, jak by se měl člověk jakožto dobrý křesťan chovat. Typická topika související se smrtí, jak ji známe už ze středověku, se objevovala v pohřebních kázáních před i po Bílé hoře. Smrt je vnímána jako strašná událost i jako vysvobození ze života. Je tedy trestem i odměnou. Velmi často se objevuje otázka rovnosti před smrtí, její spravedlnosti i nevyhnutelnosti. Autoři často vyzdvihují pomíjivost lidského života pomocí obrazů a metafor, které tuto pomíjivost podtrhují. Jde většinou o velmi nestálé věci (například život je přirovnáván k dýmu, páře nad hrncem, ke snu, k plavbě lodí po moři atp.). Samotná smrt velmi často vystupuje v personifikované podobě. Podle Sládka se „barokní kazatelé obvykle snažili smrt vykreslit co nejkonkrétněji, takřka jako hmotnou bytost.“141 Vystupuje jako kostlivé strašidlo, zlodějka těl, vrah či milenka
139 140 141
PAVLÍČKOVÁ, R.: Triumphus in mortem: pohřební kázání nad biskupy v raném novověku. České Budějovice: Veduta, 2008, s. 8. Tamtéž. SLÁDEK, M.: „Poznámky k problematice českých pohřebních kázání 16. a 17. století.“ Op. cit., s. 199.
50
všech lidí. V souladu s barokní poetikou jsou tyto obrazy často uváděny v dlouhých synonymických řadách, motivy se opakují nebo jsou postupně rozvíjeny. Exempla, která byla v raněnovověkých kázáních ostatních typů častá, se ve funerální homiletice nevyskytují často. Pohřební kázání neměla být příliš dlouhá, exempla by je mohla příliš prodloužit. Navíc jen malé množství exempel týkajících se smrti bylo vhodných pro pronesení na pohřbu. V kázáních se projevuje barokní záliba v dramatičnosti a divadelnosti, kontrastech a patetičnosti. Expresivní vyjádření se objevuje jen zřídka, málokdy bylo vhodné užít takové výrazy vzhledem k dané situaci. Záliba v barokní mystice se projevuje v hledání skrytých souvislostí v událostech ze života zemřelého. Sládek k tomu píše: „Barokní kazatel působil nejen na představivost posluchače, ale otevřeně a promyšleně útočil i na jeho smysly a city. Metafory a komparace […] se v barokním pohřebním kázání stávají součástí mystéria, ve kterém je vše dáno Boží vůlí. Jako by ve věcech spojených se životem a smrtí člověka nebylo nic náhodného – ani podoba jména, ani hodina narození, ani hodina smrti.“142 V tomto pojetí může mít například jméno zemřelého hlubší význam – může se třeba zdát, že předpovídá způsob nebo čas smrti. Pokud stejný kazatel připravoval pohřební kázání postupně pro více příslušníků ze stejné rodiny, často neodolal a hledal souvislosti mezi jednotlivými úmrtími (například zemřeli v roce, který obsahoval stejné číslice, i když v jiném pořadí). V následující kapitole se budeme zabývat tím, jak byly tyto prvky uplatňovány v praxi.
3.2 Analýza vybraných textů „První kázaní pohřební nad urozeným a statečným rytířem panem Bohuslavem Kořenským z Terešova …“ Pohřební kázání nad Bohuslavem Kořenským z Terešova je pravděpodobně dílem augustiniána Jiljího od sv. Jana Křtitele, jenž se vlastním jménem jmenoval Daniel Václav Himlštejn. Kázání vzniklo v roce 1643, tedy ještě za třicetileté války. Tiskem však bylo vydáno až v roce 1653 spolu s pohřebním kázáním nad Jozue Kořenským z Terešova, jenž byl otcem Bohuslava a zemřel právě v tomto roce. V raném novověku nebylo neobvyklé, že se vydávalo více pohřebních kázání v jednom sešitě. Šlo o kázání nad zemřelými, kteří 142
SLÁDEK, M.: „Poznámky k problematice českých pohřebních kázání 16. a 17. století.“ Op. cit., s. 201.
51
měli něco společného. Nejčastěji byli spřízněni pokrevním poutem. Pohřební kázání nad otcem i synem bylo pro autora prostorem, v němž hledal souvislosti mezi oběma úmrtími. V předmluvě k oběma kázáním upozorňuje na to, že oba muži zemřeli v roce zakončeném trojkou. Číslo tři mělo pro křesťany velký symbolický význam. Představuje trojjedinost Boha, svatou rodinu i základ rodiny světské (otec, matka, dítě). Podle autora kázání trojka v datu úmrtí oba muže spojuje tak, jak byli za života spojeni pokrevním poutem. Další souvislosti nachází v době úmrtí otce a syna. Bohuslav zemřel na jaře a ráno, což jsou symboly mládí. Jozue zemřel na podzim a večer, což jsou naopak symboly stáří. V tom, že syn zemřel dřív než otec, vidí jistou převrácenost smrti. Nadpis kázání je popisný a pro raněnovověká pohřební kázání typický. Dozvíme se z něj jméno zesnulého, jeho stav (byl rytíř), jelikož patřil k vyšší vrstvě, tak i geografické určení jeho pozemků a dále den a místo konání pohřbu. Samotné kázání je uvozeno citátem z Bible. Ten je nejprve uveden latinsky a poté česky: „Jako skrze Adama všickni umírají, tak skrze Krista všickni obživeni budou.“143 Tento citát se stává základním stavebním kamenem celého kázání. Autor ho dále rozvíjí, neustále se k němu vrací a znovu ho cituje. Výklad citátu je rozdělen do dvou částí. Autor nejprve pracuje s první částí verše. Již bylo řečeno, že lidská smrtelnost je důsledkem prvotního hříchu Adama a Evy. Autor v celém prvním odstavci využívá apostrofu, když oslovuje právě Adama: „Ach, Adame, Adame, první otče náš, otče ne života, než smrti, co jsi udělal?“144 Pomocí metafor a přirovnání připomíná právě prvotní hřích a jeho důsledek pro celé lidstvo. Adamovi vyčítá jeho slabost, lidstvo pak lituje za kříž, který kvůli tomu musí nést: „Ach, Adame, Adame, pramene hříchem počátečným zakalený, kterak jsme my všickni potůčkové v hořké vody smutku, žalostí, bíd, neřestí obrácení!“145 Adam je zobrazován jako pramen počátečního hříchu, kořen nahryzaný červem nebo slunce zatemnělé dýmem pýchy. K jednotlivým obrazům vytváří autor paralelu pro lidstvo, která z nich vychází. Člověk je tedy zobrazen jako potůček bídy, uschlá ratolest nebo hvězda spadlá z oblohy do tmavé zemské propasti. Vždy jde o metaforu, která vyplývá ze zobrazení Adama (červ nahryže kořen, větev toho stromu uschne). Bohuslav Kořenský z Terešova je líčen jako syn Adama a jako takový byl „tím 143
144 145
JILJÍ od sv. Jana Křtitele: „První kázaní pohřební nad urozeným a statečným rytířem panem Bohuslavem Kořenským z Terešova na Vostrolovským Oujezdci a Čichticích dne 17. měsíce dubna léta Páně 1643 v chrámě Páně sv. Václava řádu bratří bosákův sv. Augustýna v Novém Městě pražském učiněné.“ In: Malý svět jest člověk, aneb, Výbor z české barokní prózy. Ed. Miloš Sládek. Jinočany: H&H, 1995, s. 202. Tamtéž. Tamtéž.
52
ohryzkem
nešťastného,
smrtedlného,
jedovatého
jablka
udušený,
zadávený,
zardoušený“.146 Obrazy a metafory použité v předchozím odstavci jsou znovu rozvíjeny v souvislosti s nebožtíkem. Bohuslav je tedy zobrazován například jako „potůček a vodička z pramene Adamového smrtedlným kalem zatopená, ratolístka z kořene a stromu téhož Adama, prvního otce našeho, sekerou smrtedlnosti podťatá, vyťatá, zvadlá, uschlá“147 nebo „hvězdička z oblohy života do temnosti hrobové strčená“148. Tato část již spadá do lamentatia, v němž autor naříká nad zmařeným životem nebožtíka. Lamentatio je poměrně rozsáhlé, autor uvádí celou řadu obrazů a metafor, které vyjadřují smrt nebožtíka. Často využívá i synonymické řady, což je jeden z typických znaků barokní literatury. Autor rovněž využívá repetici, kdy opakuje stejné obrazy buď ve stejné podobě, jako už byly užity, nebo je jen lehce obměňuje. Bohuslav „v Adamovi a skrze Adama usech, vysech, minul, pominul, odšel, ušel, ach!“149 Autor dále připomíná těžký úděl, který nese lidstvo v důsledku hříchu spáchaného Adamem. Život je díky němu plný prchlivosti, rozbrojů, vrtkavosti, svárů, utiskování, hladu, krveprolití a strachu ze smrti. Autor si dále klade spolu se svatým Augustinem, jenž byl jedním z církevních otců, otázku: „Co jsem?“150 Odpovídá pomocí expresivních obrazů, které vyjadřují pomíjivost a nízkost lidského života: „Propast tmavá, země bídná, syn hněvu, nádoba učiněná k potupě, jsem zplozený v nečistotě, živ jsa v bídě a umírající v ouzkosti.“151 Po líčení toho, čím člověk je, následuje líčení toho, čím se stane po smrti: „nádoba hnoje, skořepina hnísu, plný smradu a hrůzy, slepý, hluchý, nahý, mnohým nedostatkům poddaný […].“152 Pomíjivost a nestálost lidského života je líčena pomocí kontrastů. Člověk je plný rozporů: „Tu se raduji, a hned se rmoutím, tu jsem čerstev, a hned stůni, tu jsem živ a hned umírám, tu se zdám býti šťastný a vždycky jsem bídný, tu se směji, a hned pláči […].“ 153 Věci spojené s lidským bytím jsou velmi nestálé. Neustále se proměňují nejen nálady člověka, ale i okolnosti jeho žití tak, že „ani jedné hodiny v jednostejném způsobu zůstati nemůže.“154 Jak již bylo řečeno, život je vnímán jako jho, jemuž jsou podrobeni všichni lidé. Bohuslav Kořenský nebyl výjimka. Fakt, že zemřel, rozvádí autor v několika 146 147 148 149 150 151 152 153 154
JILJÍ od sv. Jana Křtitele: Op. cit., s. 203. Tamtéž. Tamtéž. Tamtéž, s. 204. Tamtéž, s. 205. Tamtéž. Tamtéž. Tamtéž. Tamtéž.
53
připodobněních, která zakládá na obrazu splacení dluhu: „A hle tomu těžkému jhu podrobený urozený a statečný rytíř pan Bohuslav Kořenský z Terešova, syn též Adamův, život svůj skonal, dluh smrtedlnosti zaplatil, kontribuci obecní veřejnou vypravil, tomu jhu šíji svou poddal.“155 Autor dále vyzývá účastníky pohřbu, aby plakali nad zesnulým. Tvrzení, že pláč nad nebožtíkem je dobrá věc, opírá o citáty z Bible. Na jednom místě v Bibli se například píše, že se nemá mrtvému zabraňovat v milosti. Autor kázání vysvětluje, které milosti se mrtvým mají projevovat. Jde o milost křesťanského pohřbu, milost modliteb a svatých obětí za spasení zesnulého, milost hájení jeho památky a dobrého jména a konečně milost „pláče, slz a litování“156. Upozorňuje i na několik citátů Ježíše Siracha z Bible, v nichž se hovoří o oplakávání mrtvých. Rovněž uvádí další případy z Bible, kdy jednotliví příbuzní oplakávali své zesnulé bližní (např. Abraham plakal nad Sárou, Jákob nad synem Josefem, o němž si myslel, ač to pravda nebyla, že ho rozsápala zvěř, Josef pak plakal nad svým otcem Jákobem, dokonce i samotný Ježíš Kristus plakal nad svým přítelem Lazarem). Tento motiv byl hojně využíván v konsolačních žánrech už od starověku: „Autoři křesťanského starověku vypracovali sérii starozákonních a novozákonních příkladů, ukazujících, jak oplakávali neštěstí a zejména smrt svých blízkých četní svatí bibličtí lidé. Tento výčet začíná Jákobem, oplakávajícím domněle rozsápaného Josefa, pokračuje přes Davidův nářek nad Absolonem a vrcholí v Jobovi; v Novém Zákoně je hlavním motivem Ježíšův pláč nad zemřelým Lazarem […].“157 Tato řada příkladů měla být odpovědí na otázku, kterou si kladli patrističtí autoři, a sice: „[…] je smutek a nářek dovolen křesťanu, který přece ví, že utrpení na tomto světě je hodnotou spíše kladnou a že smrt mu otevírá cestu k lepšímu světu a k životu v boží blízkosti?“158 V pohřebních kázáních byl tento motiv využíván pro ospravedlnění vyjádření zármutku nad smrtí blízkého člověka. Po vysvětlení těchto pasáží z Bible se autor obrací přímo k přítomným pozůstalým: „Tak tu s právem slzy vylévá, truchlí, žalostí urozený a statečný rytíř pan Jozue Kořenský z Terešova, […] nad svým milým, poslušným, tichým synem a urozený a statečný rytíř pan Vácslav Kořenský z Terešova […] nad svým vlastním bratrem panem Bohuslavem, přítomní nad přítomným. Ó i nepřítomní, bratře, sestro, Vilíme, Lidmilo, plačte.“ 159 Tím, že se autor zaměřil na citáty z Bible i tím, že se obrací přímo na přítomné pozůstalé (a
155 156 157 158 159
JILJÍ od sv. Jana Křtitele: Op. cit., s. 205. Tamtéž, s. 206. NECHUTOVÁ, J.: Úděl a útěcha. Brno: EMAN, 1995, s. 61. Tamtéž. JILJÍ od sv. Jana Křtitele: Op. cit., s. 206.
54
zmiňuje i ty, kteří se na pohřeb nemohli dostavit) a vtahuje je takto do kázání, ukazuje, že vyjádřit veřejně smutek nad úmrtím příbuzného či přítele je na místě a není to něco, za co by se měl člověk stydět. Laudatio je v tomto kázání velmi krátké. Omezuje se jen na několik vět. Z textu kázání se o Bohuslavu Kořenském dozvíme jen málo informací: „[…] urozený a statečný rytíř pan Bohuslav Kořenský z Terešova, na Vostrolovským Oujezdci a Čichticích: mládenec ušlechtilý, Bohu a lidem milý, 21 let a půl šesta měsíce stáří.“ 160 Kromě určení polohy jeho nemovitého majetku, stavu a věku, jehož se dožil, se ještě dozvídáme, kdo byli jeho nejbližší příbuzní. Jména otce a bratra uvádí autor v pasáži o oprávněnosti žalu, jak již bylo řečeno dříve. Jméno matky zmiňuje autor jinde, a to tehdy, když chce zdůraznit fakt, že zesnulý byl člověk vzešlý z ženy a jako takový se nemohl vyhnout smrti: „Hle člověk, pan Bohuslav, narozený z ženy, z urozené paní Kateřiny Kořenské, rozené Kunašky z Machovic, krátkého živ byl času, 21 let a 22 týhodnův, naplněn byl mnohými bídami jako člověk.“161 Jak je vidět, autor znovu uvádí stáří zesnulého, které však vyjadřuje jinak. Zdůrazňuje tím mladý věk, jehož se Bohuslav dožil. Z kázání se rovněž dozvídáme, kdy přesně nebožtík zemřel, a že to bylo na nějakou nemoc. Charakteristika zesnulého není příliš hluboká. Autor několikrát zdůrazňuje jeho urozenost a statečnost, zesnulého popisuje jako Bohu a lidem milého mládence. Tato adjektiva často opakuje. Další obrazy, které v souvislosti s Bohuslavem používá, vychází z dobové topiky na téma pomíjivosti života, lidské smrtelnosti a života posmrtného. Consolatio je naopak rozsáhlé. Je založeno na druhé části úvodního citátu. Jestliže skrze Adama všichni lidé umírají, pak skrze Krista znovu ožívají. Nadějí a útěchou pro pozůstalé je to, že duše zesnulého bude při Posledním soudu odměněna, vzkříšena a bude žít věčně v ráji. Autor tento oddíl zahajuje ujištěním, že nechce, aby se pozůstalí trápili, proto jim vypráví o jiných zesnulých lidech a o tom, co se s nimi dělo po smrti (využívá přitom citátu z Bible, konkrétně 1. list Tesalonickým). Tvrdí, že Bohuslav Kořenský nezemřel, jen spí. To se praví v Bibli, autor uvádí příklady kde: „Neumřela děvečka, ale spí, pověděl Pán o knížete židovského dceři u sv. Matouše v 9. kap.; Lazar, přítel náš, spí, pověděl týž o bratru Magdalény a Marty u svého miláčka v 11. kap.“162 Dále autor vyzývá pozůstalé, aby takto smýšleli i oni o svém zesnulém příbuzném. Smrt je jen sen, z něhož se
160 161 162
JILJÍ od sv. Jana Křtitele: Op. cit., s. 203. Tamtéž, s. 207. Tamtéž, s. 208.
55
člověk může probudit: „Smrt jest sen, probuzení jest z mrtvých vstání.“163 Tento motiv je dále rozvíjen pomocí metafor, které byly v kázání užity dříve. Tentokrát je důraz kladen na prvky obnovy. Autor dává do kontrastu motiv zmaru, zkázy a smrti s motivy obnovy a zmrtvýchvstání: „Usech ten kvítek mladistvý Bohuslav, nic neškodí, zase rozkvetne, et refloruit caro mea, řekne svým časem s Pánem Ježíšem, i rozkvetlo jest tělo mé. Zhasla ta svíce Bohuslav, nic neškodí, illuminabit eam Christus, rozsvítí ji zase Kristus. Jest tělo Bohuslava pochováno in corruptione, v porušenosti, nic neškodí, surget in incorruptione, vstane zase v neporušenosti, […].“164 Autor vkládá do výkladu útržky z Bible v latině, opět připojuje český význam. Často je uváděn příklad Ježíše Krista, který zemřel, ale vstal z mrtvých. Bohuslav zemřel s vírou v Krista, proto bude vzkříšen. Naději na spasení po smrti mají jen dobří křesťané, kteří věří v Boha, modlí se, kají se ze svých hříchů a dodržují Boží zákony. Autor uvádí dobré vlastnosti Bohuslava Kořenského, díky nimž by měl být spasen: „[…] z mrtvých slavně Bohuslav vstane, obživen bude, oslaven bude, věčně živ bude, za svou k Bohu pobožnost, k rodičům poslušnost, k vyšším uctivost, k rovným milost, k chudým litost, ke všem vlidnost korunu, odplatu, radost věčnou veme.“165 Příbuzné tím uklidňuje. Díky svým vlastnostem a chování za života se nebožtík dostane do ráje, což je pro křesťana největší odměnou. Ke konci kázání vyzývá autor pozůstalé, aby netruchlili dlouho: „Jest čas pohřební a jest čas velikonoční. Pohřeb chce míti žalost, veliká noc chce míti radost. Jest čas Syna Božího vzkříšení, tu má být veselo, a jest čas syna urozeného a statečného rytíře pana Jozue Kořenského z Terešova pochovávání, tu má býti smutno. Ale medle nechť více není, odzpívali jsme requiem, zpívejme nyní gloria, to chce míti velikonoční aleluja.“166 Dále autor vyzývá přítomné, aby zpívali chválu Bohu. Jelikož někomu by mohlo připadnout divné, zpívat na pohřbu aleluja167, autor připojuje vysvětlení této výzvy. První křesťané zpívali při pohřbech právě aleluja. Tímto slovem chválili Boha za to, že zesnulý bude časem zase vzkříšen: „[…] chválili Boha, že ten mrtvý jako nějaký kvítek zvadlý, uschlý, svým časem rozkvetne, vykvetne a do ráje nebeského vsazen bude, a protož zpívali aleluja, chválili Boha, že ten mrtvý jako nějaká svíce zhašená zase pěkně rozsvícená na obloze nebeské se věčně stkvíti bude, a protož zpívali aleluja, chválili Boha, že ten mrtvý 163 164 165 166 167
JILJÍ od sv. Jana Křtitele: Op. cit., s. 208. Tamtéž, s. 209. Tamtéž. Tamtéž. Podle Slovníku cizích slov znamená aleluja „radostný církevní chvalozpěv“ nebo „radostný zpěv vůbec, jásání“. Původně šlo o hebrejské zvolání Chvalte Hospodina, jenž bylo převzato do křesťanské bohoslužby. Viz KLIMEŠ, L.: Slovník cizích slov. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1985, s. 14.
56
pochovaný porušený vstane neporušený, pochovaný ponížený vstane oslavený, pochovaný nemocný vstane mocný, pochovaný tělesný vstane duchovní, pochovaný zemský vstane nebeský, pochovaný smrtedlný vstane nesmrtedlný, a protož zpívali aleluja, chválili Boha.“168 Tato pasáž utvrzuje pozůstalé v naději, že jejich bližní bude po smrti odměněn a to, čím strádal během pozemského života, mu bude vynahrazeno: „I my se toho v tomto našem mrtvém, v Pánu usnulém Bohuslavu nadějme, a protož aleluja zpívejme, Boha chvalme, k tomu nás nabízí tento čas velikonoční, slavné Páně vzkříšení.“ 169 Zároveň však dává naději jim samotným, že i oni dojdou po smrti stejné odplaty. Autor několikrát zmiňuje Velikonoce jako čas radosti ze vzkříšení Krista a symbol možnosti zmrtvýchvstání dobrých křesťanů při Posledním soudu. Jsou to nejdůležitější svátky křesťanského světa. Navíc je pravděpodobné, že v čase pronesení pohřebního kázání zrovna velikonoční čas probíhal. Nasvědčuje tomu výraz „tento čas velikonoční“170 i výrazné zdůrazňování Velikonoc jako symbolu naděje na vzkříšení.171 Jelikož účastníci pohřbu právě zažívali toto období, odkazování na něj a jeho užití v rámci metafory na ně mohlo působit s větším účinkem. V závěru kázání autor vyjadřuje dík Bohu za to, že zesnulého vysvobodil „z těchto bíd, neřesti, soužení, trápení, neštěstí, v kterýchž my se bídně zmítáme“ 172 a nyní již čeká „na veselé vzkříšení radostných oslavení, slavné z mrtvých vstání“173. Autor zdůrazňuje, že vše špatné již Bohuslav prožil a opustil, nyní ho čeká jen odměna a dobré věci. Autor rovněž připomíná, že i všechny přítomné čeká smrt a po ní spasení, je však potřeba se o něj přičinit: „[…] věčné neporušení, kteréhož i my očekávejme, abychom se pak toho dočkali, zde netoliko jazykem, ale i životem, aleluja zpívejme, to jest Boha chvalme a s Bohuslavem Boha slavme.“174 Celé kázání končí tradičním zakončením modliteb: „Amen.“175 Zakončuje tedy kázání optimisticky; naději na spasení má nejen zesnulý, ale každý člověk. Kázání obsahuje množství topických míst. Částečně jde o topy, které se užívaly už
168 169 170 171
172 173 174 175
JILJÍ od sv. Jana Křtitele: Op. cit., s. 210. Tamtéž. Tamtéž. Podle algoritmu pro výpočet Velikonoc skutečně vyplývá, že v roce 1643, kdy bylo kázání proneseno, vychází velikonoční neděle na 5. dubna. V době pronesení kázání tedy Velikonoce právě probíhaly (období Velikonoc trvá totiž od neděle Vzkříšení až do svátku seslání Ducha svatého). Viz „Online výpočet Velikonoční neděle.“ Kalendář Beda [online]. [Cit. 14.11.2014]. Dostupné z: http://kalendar.beda.cz/vypocet-velikonocni-nedele?year=1643 JILJÍ od sv. Jana Křtitele: Op. cit., s. 210. Tamtéž, s. 211. Tamtéž. Tamtéž.
57
ve středověku a souvisely se smrtí, částečně jde o topy, které se vztahují přímo k pohřebním kázáním nebo útěšným řečem. Smrt je označovaná za „přetěžké jho, nejtěžší jho“176. Je zobrazena jako děsivá smrtholka, objevuje se v roli vlčice, která dáví ovečky, nebo jako ukrutná holka, která svým nehtem trhá květ života. Je tedy vykreslená jako něco děsivého, čeho je třeba se obávat. Smrt je ovšem také metaforicky zobrazována jako sen, ze kterého se člověk probudí (byl-li dobrý) v okamžiku vzkříšení při Posledním soudu. Smrt je vykoupením z pomíjivého světa plného hrůz a utrpení. Je tedy odměnou a pozitivní zkušeností, která je až radostně očekávána. V kázání se objevuje motiv smrti. Autor ho používá v consolatiu. Jak již bylo řečeno, lidé ve středověku a raném novověku věřili, že pokud se člověk na smrt řádně připraví, nemusí se jí bát, dostane se po ní do ráje. Kromě správného křesťanského života patřilo k této přípravě i vykonání určitých předsmrtných rituálů, jak byly popsány výše. Pokud byly uskutečněny, čekala umírajícího „dobrá smrt“. Autor kázání líčí tyto rituály, které Bohuslav před smrtí vykonal: „[…] usnul, pravím, pan Bohuslav v Ježíši, neb v své nemoci všemi církevními svátostmi byl časně opatřen, podvakráte tehdáž své srdce zpovědí svatou vyčistil, chlebem anjelským a olejem sv. Pomazání na cestu všeho stvoření posilněn byl a v ten čtvrtek po Zvěstování nejsvětější Rodičky Boží Marie Panny […] se z toho plačtivého oudolí křesťansky odebral.“177 Autor toto zdůrazňuje, aby připomenul pozůstalým, že zesnulý bude spasen, proto nemusí příliš truchlit, neboť jejich bližnímu se dostane nejvyšší křesťanské odměny. Autor ve svém kázání (konkrétně v lamentatiu) zpracovává i další topus známý už středověku – všichni musí umřít. Rodina truchlí a pláče, protože přišla o milovanou osobu, i všichni ostatní lidé by měli plakat a truchlit, protože i oni někdy umřou: „Ó my všickni plačme, truchleme, kvilme, žalosťme, neb i nás to přetěžké jho smrti očekává, i my pod ně musíme, kdy, nevíme, než že brzy, to víme.“178 Navíc tuto důležitou pravdu podporuje citátem z Bible, kde Job říká, že „člověk narozený z ženy, krátkého živ jsa času, naplněn bývá mnohými bídami.“179 Autor dále využívá příkladu zesnulého Bohuslava, aby si díky němu lidé lépe uvědomili vlastní smrtelnost: „[…] umřel pan Bohuslav, i my umřeme, zhasla ta jasná svíce pan Bohuslav, i my svíčky zhasneme, zvadla ta rozkvetlá ratolest pan Bohuslav, i my zvadneme, uplynul ten křišťálový potůček pan Bohuslav, i my uplyneme, podstoupil to přetěžké jho pan Bohuslav, i my podstoupíme, zatměla se ta světlá hvězda 176 177 178 179
JJILJÍ od sv. Jana Křtitele: Op. cit., s. 204. Tamtéž, s. 208. Tamtéž, s. 206. Tamtéž, s. 207.
58
pan Bohuslav, i my se zatmíme […].“180 Zajímavé je, že autor i v této pasáži používá metafory, které se objevují již v úvodu kázání. Pro posluchače je recepce jednodušší, když pracuje se stejnými obrazy, které už byly vysvětleny. Jak již bylo řečeno, autor je postupně rozvíjí a vrací se k nim v průběhu celého kázání, čímž propojuje všechny jeho části do jednoho kohezního celku. Motiv rovnosti před smrtí je rovněž známý už ze středověku a objevuje se i v tomto pohřebním kázání: „Nechť jest člověk papežem, císařem, králem, knížetem, velikým Alexandrem, monarchou všeho světa, potentatem vší země, pánem Europy, Afriky, Azie, Ameriky, mocnářem všeho všudy, tím samým, že jest člověk, naplněn bývá mnohými bídami, to se mu nemůže vzíti, jest člověk.“181 Všichni lidé, ať jsou bohatí, udatní, mocní nebo chudí a obyčejní jsou si v jednom rovni – všichni jsou smrtelní. Autor za tuto pasáž připojuje odkaz na biblický citát z knihy Jobovi, který pojednává o krátkosti a pomíjivosti lidského života. Autor často využívá citáty z Bible nebo citáty církevních otců, nejčastěji Augustýna. S citáty pracuje tak, že je nejprve vždy uvede latinsky, za ně okamžitě připojuje český překlad. Motivy z citátu dále rozvíjí a vykládá. Tento způsob je dobrý proto, že umožňuje i méně vzdělaným posluchačům pochopit význam citátu. Někdy český překlad citátu jen naznačuje: „Qui quassi flos egreditur et conteritur et fugit velur umbra, dokládá mistr trpělivosti Job, kterýž vychází jako květ etc.“182 V tomto případě je český ekvivalent jen naznačen, autor předpokládá, že posluchači jsou s citátem seznámení. Bibli znal tehdy každý člověk, ať už z přímého čtení nebo zprostředkovaně, neboť autoři na ni často a v různých podobách odkazovali. Proto se i samotné citáty z Bible, jež nějak souvisejí se smrtí nebo s útěchou, mohli stát topy. Nechutová ve své publikaci Úděl a útěcha uvádí příklady citátů, které se často užívaly v konsolačních žánrech. Jde o citáty, které mají poskytovat útěchu lidem, kteří něco nebo někoho ztratili. Nechutová uvádí například citát z Prvního listu Tesalonickým (kap. 4., verš 13–14), jenž je užit i v pohřebním kázání nad Bohuslavem Kořenským. Autor ho uvádí na začátku consolatia. Mezi další biblická místa, o která se konsolace opírala, patřil i úvodní citát z analyzovaného kázání. Často se užívaly i citace z Joba a Augustina a samozřejmě i citace Ježíše Krista. Autor kázání odkazuje na všechny tyto autority. Podle Nechutové se tato biblická a patristická místa užívala už od raného středověku a stala se v podstatě druhem
180 181 182
JJILJÍ od sv. Jana Křtitele: Op. cit., s. 207. Tamtéž. Tamtéž.
59
topu.183 Autor ve svém kázání užívá stylistické prostředky, jež jsou typické pro raněnovověkou literaturu. Již byly zmiňované kontexty, postupné rozvíjení metafor, kupení významů a symbolů. Často užívá repetice, kdy opakuje nějaký motiv nebo citát. Autor si rovněž hraje se slovy. Například využívá toho, že ve jméně Bohuslav se vyskytuje základ slova Bůh. Úmyslně pak staví obě slova za sebe, aby vytvořil libozvučný výraz založený na aliteraci. Nejčastěji užívá toto spojení ve významu, že byl Bohuslav Bohu milý. Ke konci kázání tuto hru ještě rozšiřuje, když přidává i druhý slovní základ z původní složeniny jména Bohuslav: „tě Boha v Bohuslavu a s Bohuslavem slavíme“184 nebo „jest tehdy z našeho Bohuslava Bohu sláva“185. Podobná hra se slovy, kdy se opakují základy slov, byla v baroku častá. Autor rovněž hojně užívá řečnické otázky, na které sám odpovídá: „Jaké milosti? Co za milost mrtvý potřebuje?“186 Řečnické otázky zpřehledňují a lépe strukturují text. Pomáhají recipientovi v lepším pochopení probíraného tématu. Autor jako by předvídal otázky, na které by se mohl ptát posluchač, proto je klade sám a jednoduše na ně odpovídá. Často se v kázání vyskytují i básnická zvolání: „ouve! nastojte! běda!“187 Odpovídají barokní zálibě v expresivitě, oživují text a recipientovi pomáhají více se vcítit do toho, o čem autor mluví. Na posluchače působí s větší naléhavostí. Lépe si uvědomí, že to, o čem se právě hovoří, je důležité. „Kázání při pohřbu nevinného mládence Jarolíma Poka“ Pohřební kázání nad Jeronýmem188 Pokem je dílem žateckého kazatele Vavřince Molitora. Jeroným Pok byl syn zámožných měšťanů a zemřel ve velmi nízkém věku. Ve své studii o českých pohřebních kázáních se Miloš Sládek zmiňuje o okolnostech vzniku kázání. Jak bylo řečeno v předchozí kapitole, ne každý si v raném novověku mohl dovolit nechat sepsat a pronést pohřební kázání. Otec Jeronýma, Jiří, patřil ve své době k nejbohatším měšťanům v Žatci. Navíc v době, kdy bylo vydáno dané pohřební kázání, byl již čtrnáct let purkmistrem. Do funkce byl zvolen v pětatřiceti letech. Z toho vyplývá, že ve městě musel být váženým občanem. Jeroným byl posledním z pěti dětí svých rodičů – byl jejich druhým a posledním synem. Navíc je pravděpodobné, že z dcer se dožila jen jedna deseti let věku. Jeroným se narodil v roce 1647, tedy na sklonku třicetileté války. Vyrůstal 183 184 185 186 187 188
NECHUTOVÁ, J.: Op. cit., s. 61-66. JILJÍ od sv. Jana Křtitele: Op. cit., s. 209. Tamtéž, s. 210. Tamtéž, s. 205. Tamtéž. Molitor ve svém kázání odkazuje k Jeronýmovi domáckou podobou jeho jména – Jarolím.
60
už tedy v klidnější poválečné době. Podle Sládka měl být proto on tím, „v němž by rodiče realizovali své představy o životě i své vzpomínky na dětství v klidnějším, předbělohorském světě, a tím tragičtější pro ně musela být jeho smrt ve třinácti letech.“189 Tyto rodinné poměry byly zřejmě důvodem pro vydání kázání tiskem. Roli mohly sehrát i kulturní zájmy Jiřího Poka. Sládek je odhaduje podle toho, že ve svém druhém domě ubytovával varhaníka s rodinou. Pok navíc udržoval styky s protestanty. Jak víme z předchozího výkladu, pohřební kázání byla u protestantů oblíbená a často se vydávala. Na Jiřího Poka mohlo mít toto kulturní prostředí vliv. I toto kázání je uvedeno citátem z Bible, konkrétně z Izaiáše: „Přeřezán jest jako od tkadlce život můj, když jsem ještě tkán byl, odřezal mne. Izai. 38“ 190. První část kázání, která po citátu následuje, se věnuje jeho výkladu a úvahám o pomíjivosti života. Život je přirovnáván ke tkaní. Stejně, jako tkadlec přidává vlákno k vláknu, dokud nemá práci hotovou, tak se pojí vteřina ke vteřině, hodina k hodině, čímž se naplňuje život člověka. Smrt přichází nečekaně a brzo: „Ale hle, dříve nežli člověk se naděje, nebeský tkadlec nit přetrhne, přeřeže, a člověk, kterýž byl, není. Nic nejsem v rukách Božích, jen co plátno v rukách tkadlecových: když se tkadlci líbí, přeřeže plátno své, když se Bohu všemohoucímu líbí, pošle tu nemilostivou holku s její křivolakou kosou a tebe do hrobu jako na nějaké humno své uvalí.“191 Život člověka je v rukou Boha a jen na Bohu záleží, kdy jej ukončí. Stejně tak práce na novém plátně a její ukončení jsou v rukou tkalce. Tak jako tkadlec může kdykoliv přerušit předčasně svou práci a rozetkané plátno odřezat, může Bůh ukončit život člověka, který ještě ani nestihl dospět. Tuto část výkladu autor zakončuje opakováním úvodního citátu. Pomíjivost života autor zdůrazňuje pomocí citátu z Bible. Konkrétně jde o výrok Joba. Život plyne velmi rychle, což je vysvětlováno pomocí metaforických obrazů, jakými jsou například rychle letící orel lovící svou kořist, lodě plující po moři nebo rychlost běhu posla. Dny člověka plynou rychleji, než běží posel. Člověk se k smrti přibližuje jistě jako loď mířící k přístavu. A stejně jako orel uchvátí a nakonec zardousí svou kořist, dostihne i smrt každého člověka, přičemž okamžiku smrti často předchází různé nemoci a utrpení. Stejně se trápí kořist orla bojující o život. Uvedené metafory jsou založeny na biblických obrazech a jako topy se ve starší literatuře objevují už od středověku. Kromě nich se 189 190
191
SLÁDEK, M.: „Poznámky k problematice českých pohřebních kázání 16. a 17. století.“ Op. cit., s. 203. MOLITOR, V.: „ Kázání při pohřbu nevinného mládence Jarolíma Poka.“ In: Česká literatura doby baroka: sborník příspěvků k české literatuře 17. a 18. století. Ed. Zuzana Pokorná. Praha: Památník národního písemnictví, 1994, s. 211. Tamtéž.
61
objevují ještě další topy vyjadřující pomíjivost. Člověk je jako stín, jako rosa, kterou vysuší slunce, nebo jako bublinka plující po vodě. Nestálost člověka je líčena pomocí kontrastů, podobně jako tomu bylo v kázání nad Bohuslavem Kořenským: „Dnes silný, že by se mohl s silnými obry zapášeti, zejtra bych ho prstem porazil; dnes čerstev jako rybička, bujný co jelínek, zejtra ani rukama, ani nohama vládnout nemůže […].“192 Uvedené metafory vyjadřují změny v životě člověka, které přicházejí v okamžiku. Druhá část kázání obsahuje tři základní části pohřebních kázání, tedy lamentatio, s nímž je spojené laudatio, a consolatio. Laudatio je krátké a zakomponované do lamentatia. Z kázání se dozvídáme o okolnostech jeho smrti (byla předčasná). Autor rovněž líčí dobré vlastnosti zesnulého chlapce, které však mohou být, vzhledem k Jeronýmovu věku, idealizované a nadnesené. (Autor kázání líčí dobré skutky, které vykonal, a velkou křesťanskou uvědomělost). Lamentatio navazuje na výklad citátu a úvahy o pomíjivosti života. Autor oslovuje přítomné a jako příklad toho, že člověk je smrtelný a může zemřít náhle a nečekaně (kdyby tomu snad někdo z přítomných nevěřil), uvádí smrt Jeronýma Poka: „Máme příklad před očima krátkého a pomíjejícího života našeho na jednom nevinným a bohabojným mládenečku.“193 Propojuje tak teoretickou výkladovou část s vlastním pohřebním kázáním. Autor tuto část kázání pojímá expresivně. Tvrdí, že se bojí jmenovat zesnulého, aby jím, „jako nějakým mečem, na obě strany ostrým, srdce žalostivých a truchlivých rodičů neprohnal“194 a „aby snad to jméno nebylo střelou pronikavou v srdcích zarmoucených rodičův“195. Úmrtí dítěte bylo samozřejmě pro rodiče velmi těžké. Nelehkou úlohu však zastával i kněz, který musel volit slova opatrně, aby zbytečně nejitřil rány. Autor se podivuje nad Jeronýmovou smrtí. Jako by se ptal spolu s pozůstalými: „Jarolím umřel? […] Co? Ten Jarolím, kterýž byl potěšením rodičům svým, umřel?“196 Autor znovu připomíná úvodní citát, který se hodí právě pro tuto situaci (předčasná smrt v nízkém věku). Časnost úmrtí Jeronýma zmiňuje kněz často. Jeroným zemřel ve třinácti letech. Autor se zamýšlí nad tím, proč si jej Bůh povolal tak brzy. Oslovuje Boha řečnickými otázkami: „Ach Bože! proč jsi tak nevinného mládenečka z světa povolati ráčil?“197 Přemýšlí, proč si Bůh místo něho nevzal někoho starého, neposlušného a hříšného, někoho,
192 193 194 195 196 197
MOLITOR, V.: Op. cit., s. 212. Tamtéž. Tamtéž. Tamtéž. Tamtéž, s. 213. Tamtéž.
62
komu „jen hra, žert, sklenička, tanec, rvačka, frejířství, galánství milé jest“198. Odpovídá pomocí pasáže z Bible, v níž se praví, že Bůh si k sobě bere ty, jejichž duše je čistá a neposkvrněná. Možnost dlít po smrti po boku Boha je bráno jako odměna. Molitor uvádí příklady dobrého křesťanského chování Jeronýma, pro které by měl po smrti přijít do ráje. Například tvrdí, že se Jeroným dělil o peníze se svými chudými spolužáky. Ve škole se choval slušně, „nikdy svému panu magistru nějakou netrpělivost nepůsobil“199. Stranil se tovaryšů, kteří se nechovali správně, navíc pokud je viděl, jak se například perou, snažil se je napomínat. Každý den se modlil a zpytoval své svědomí. Svaté choval v uctivosti a rád poslouchal vyprávění o nich. Svým vrstevníkům a spolužákům šel vždy příkladem. Autor srovnává zesnulého Jeronýma s biblickým Samuelem: „Samuel posluhoval před tváří Boží, pacholátko v rouše lněném kněžském; Jarolím též se vší pilností a snážností Pánu Bohu svému na službu hleděl.“200 To, že Jeroným zemřel proto, že byl Bohu milý a měl nevinnou duši, má být určitou útěchou pro příbuzné. Consolatio je obsáhlé a kompozičně zajímavě stavěné. Většinou stačilo pozůstalým poukázat na Boží vůli a připomenout jim, že by Bohu měli důvěřovat. Zármutek Jeronýmovy matky, jak si myslí Sládek, byl však tak silný, že se kazatel rozhodl věnovat consolatiu více místa.201 Autor nejprve vysvětluje důvod úmrtí Jeronýma, jak bylo popsáno výše (byla to vůle Boží, zapříčiněná chlapcovými dobrými vlastnostmi). Ačkoliv Jeroným zemřel ve třinácti letech, je to, jako by žil sto let. Autor toto tvrzení opírá o další Šalamounův výrok z Bible. Výrok vysvětluje tím, že v očích Boha se věk zesnulého určuje podle jeho zásluh. Na tělesném věku nezáleží, záleží jen na dobrých skutcích a chování člověka za života, „čim člověk jest pobožnější, tim též jest před Bohem všemohoucím starší, a čim jest bezbožnější, tim též před Bohem jest mladší“202. Takže i kdyby člověk zemřel v deseti letech, pokud byl ctnostný, před Bohem bude vypadat jako vážený stařec. Pravý život je v ctnosti, člověk může žít dlouho, ale pokud za tu dobu neučinil nic dobrého, je to, jako by nežil vůbec. Jeroným má podle Molitora sto let, právě díky svým ctnostem: „Nu, ačkoliv náš Jarolím toliko živ byl třinácte let, však léta stého věku svého umřel. Proč? Proto: poněvadž neposkvrněný, nevinný život vedl a vícejí v jednom roce spasitedlného učinil, nežli mnohý stařec, byť sto let živ byl.“203 198 199 200 201 202 203
MOLITOR, V.: Op. cit., s. 213. Tamtéž. Tamtéž, s. 214. SLÁDEK, M.: „Poznámky k problematice českých pohřebních kázání 16. a 17. století.“ Op. cit., s. 204. MOLITOR, V.: Op. cit., s. 214. Tamtéž.
63
Autor však předpokládá, že uvedené argumenty nebudou stačit k utišení rodičů, jimž právě zemřelo dítě: „Všeckno pravda jest, co se mluví, řeknou snad rodičové jeho: ale námť jest přes příliš brzo umřel, kteří jsme se domnívali, že by nám měl býti ku potěšení a s poctivostí ošedivěti.“204 Molitor si uvědomuje velkou žalost rodičů. Ví, že Jeroným byl potěšením pro svého otce. Klade si však otázku, co je nyní pro svou matku – „syn bolesti, syn žalosti, syn zármutku, že ona nyní […] omdlévá“205. Kněz matku vyzývá, aby se upokojila, protože smrt jejího syna byla Božím záměrem. Jeroným byl matce jen propůjčen Bohem, Bůh má tedy právo vzít si ho jako vlastního zpět. Tato část kázání je velmi emotivní. Kněz své úvahy ještě graduje, když matce radí, aby se utišila, protože by to mohlo vypadat, jako že závidí synovi nebe: „Nechť se upokojí hlas její od pláče a oči od slzí, […] jináč, nepřestane-li se rmoutiti a z očí svých slzy vylévati, znamení jest, že synu nebe a syna Bohu závidí.“206 Ač může dnešnímu člověku znít tento argument příkře, tehdejší člověk se s ním setkával častěji. Šlo totiž o topus známý už z antiky. V antickém období se v rámci konsolačních žánrů vytvořilo několik útěšných motivů, které se užívaly i v dalších obdobích; některé z nich se užívají dodnes. Některé z těchto motivů uvádí Nechutová: „Útěchu je třeba skýtat v pravý čas, bolest nemá zastarat; čas hojí každou bolest […]; přílišný smutek je neužitečný a škodlivý, žal není nic platný, naopak se jím duševní stav zhoršuje; zármutek je přirozenou součástí lidského života […]; přílišný smutek je znakem nenasytnosti, nespravedlnosti a nevděku […], délka života nemá nic společného se štěstím a blažeností […]. Časná smrt je vysvobozením z utrpění a nesnází života, a tak je spíše dobrem, než zlem […].“207 Navíc je vstupenkou na věčnost, kde se člověk setká se svými dříve zesnulými příbuznými i se svým Pánem. Ve středověku se přidávají čistě křesťanské motivy, například tvrzení, že je potřeba poddat se Boží vůli a neprotivit se jí. Člověk by neměl naříkat nad vlastním neštěstím, ale spíše nad svými hříchy. Ve středověku se objevuje i další motiv, který je užit v kázání nad Jeronýmem Pokem: „[…] vše, co člověk má na tomto světě, má od Boha jen propůjčeno, a musí-li člověk dluhy vracet, neměl by to vnímat jako křivdu a jako něco zvlášť bolestného […].“208 Přílišný smutek může být rovněž vnímán jako neposlušnost vůči Bohu, který se rozhodl povolat člověka k sobě. Autor užívá výše zmíněného motivu, zároveň si však uvědomuje, že na matku může
204 205 206 207 208
MOLITOR, V.: Op. cit., s. 215. Tamtéž. Tamtéž. NECHUTOVÁ, J.: Op. cit., s. 16. Tamtéž, s. 59.
64
působit příliš tvrdě; „jako by se kazatel zalekl příkrosti vlastních slov, uvědomil si bolest matky a omezený dosah slova, není-li podloženo hloubkou citu.“209 Vnáší tedy do kázání osobní hledisko a ukazuje rodičům, zejména matce, že rozumí jejich žalu a sám není vůči emotivní situaci imunní: „Ale co činím? Zbraňuji truchlivé matce plakati, a sám slzím? Chci těšiti zarmoucené rodiče, a sám se rmoutím?“210 Molitor si uvědomuje, že člověk, který je sám zarmoucen, utěší pozůstalé jen těžko. Matce tedy radí, aby si chvíli poplakala. Pak by se měla utišit a přijmout Boží vůli. Radu opírá o pasáže z Bible, zejména o výroky Ježíše Siracha a Joba. Radí matce, ať si spolu s nimi řekne „Pán Bůh dal, pán Bůh vzal, jak se Pánu Bohu líbilo, tak se stalo, buď jméno Páně pochváleno: od tebe jsem jej přijala, toběť jej zase odevzdávám; a poněvadž bez něho musím býti na zemi, dejž, milostivý Bože, ať se s nim shledám po smrti v nebi“211, a tak se smíří nejen s nastalou situací, ale i s Bohem. Smrt je zobrazena v personifikované podobě jako nemilosrdná holka s křivou kosou. Autor zdůrazňuje, že smrt bere všechny – staré i mladé: „smrt netoliko bílé a šedivé hlavy do hrobu klade, ale také čerstvé a spanilé mládence, netoliko vysmahlé, věkem zvorané a zvraskalé babice, ale i lahodné dítky.“212 Smrt přichází rychle a nečekaně, k Jeronýmovi „přiklusala“213. V kázání se objevuje i motiv neustálé přítomnosti smrti v životě člověka. Jeronýmovi byla „s svou kosou v patách“214, nakonec jej dostihla a „než se nadál, podťala jej a do hrobu svalila.“215 V roli toho, jenž bere život, se v tomto kázání objevuje nejen Bůh a smrt, ale i čas: „[…] byť ty, králi, synu tvému život neukrátil, ukrátí mu jej čas, […] samý čas v krátkých dnech jej z světa sklidí.“216 Opět jde o topické místo založené na biblickém výroku vdovy Thecuitis Davidovi. Záliba raného novověku v křesťanské mystice pronikla i do tohoto kázání. Autor v něm rozebírá okolnosti Jeronýmova narození a smrti a snaží se v nich hledat znamení od Boha a vnitřní souvislosti. Na to, že už doba narození předznamenávala předčasnou Jeronýmovu smrt, usuzuje Molitor z postavení Slunce, které zrovna procházelo Vodnářem. Jeroným se narodil na začátku ledna, v sedm hodin ráno. V tento čas byly dny krátké a noci dlouhé. A právě tento fakt podle Molitora ukazoval na to, že se Jeroným vysokého 209 210 211 212 213 214 215 216
SLÁDEK, M.: „Poznámky k problematice českých pohřebních kázání 16. a 17. století.“ Op. cit., s. 204. MOLITOR, V.: Op. cit., s. 215. Tamtéž. Tamtéž, s. 213. Tamtéž. Tamtéž. Tamtéž. Tamtéž, s. 212.
65
věku nedožije. Krajina v zimě „z nedostatku slunečné horkosti ledem obtažená a sněhem zbělená jest, jako by vší svou krásou pod sněhem pohřbená byla“217, stejně, jako byl brzo pohřben Jeroným. Život Jeronýma je připodobněn ke květu. Stejně jako je květ od mrazu poničen, tak Jeroným „skrze nemilostivou smrt spadne“218. Chlapcova smrt má podle Molitora rovněž mystický význam. Zemřel posledního května hodinu po půlnoci. Slunce zrovna procházelo znamením raka. V tom období jsou dny dlouhé a noci naopak krátké, což podle kněze znamená, že Jeroným „krátké své dní skrze prostředek smrti proměnil v věčné.“219 Chlapec zesnul na začátku léta, kdy všechno pomalu zraje. Autor v tom vidí ohlášení smrti, která chtěla oznámit, „že Jarolím již smrti dozrál“220. V analyzovaném pohřebním kázání je rovněž užito barevné symboliky. Ta byla oblíbená nejen v raném novověku, ale už i ve středověku. Autor líčí Jeronýmovy ctnosti pomocí barev, které symbolizují právě onu popisovanou kvalitu. Například červená barva byla barvou lásky. Nemusela vždy vyjadřovat jen lásku mileneckou; symbolizovala například i lásku rodičovskou, lásku k bližnímu i lásku k Bohu. Bíla byla zase barvou čistoty a nevinnosti. Molitor píše, že Jeroným se červenal „láskou mezi svými spoluučedníky co krásná červená růže mezi trním; bělel se svou nevinností co lillium mezi polním kvítím.“221 Pomocí posluchačům známých obrazů tak podtrhuje kvality zesnulého chlapce. Jak bylo naznačeno v analýze, barokní poetika se v kázání projevila expresivitou, užitím kontrastů, symbolů a metafor. Autor metafory nezřídka kupí do metaforických řad, nedělá to však tak často a do takové míry, jako například autor kázání nad Bohuslavem Kořenským. S citáty však pracuje stejně jako autor předchozího kázání. Nejprve je uvádí latinsky, poté česky a nakonec připojuje vlastní výklad nebo stanovisko. Citáty často opakuje. Například úvodní citát se opakuje na konci každého obrazu či argumentu, který souvisí s jeho výkladem. Takovéto užití citátu slouží ke gradaci argumentů pro jeho výklad, zároveň tyto argumenty potvrzuje. Z dalších stylistických prostředků užívá autor často řečnické otázky, které mají opět pomáhat strukturovat text a přispívat k jeho lepší recepci posluchačem.
217 218 219 220 221
MOLITOR, V.: Op. cit., s. 213. Tamtéž. Tamtéž. Tamtéž. Tamtéž, s. 214.
66
„Los smrti“ Pohřební kázání nad Jiřím Prokopem Losem je dílem rakovnického děkana Mikuláše Augustina Strouhy. Jde o kázání proslovené nad venkovským knězem. Takových kázání nebylo vydáno mnoho. Je tradičně uvozeno citátem: „Pane, kdybys byl zde, bratr můj nebyl by umřel. Jan 11 v. 12“222. Jde o větu, kterou řekla Lazarova sestra Ježíši Kristu. Strouha citát vysvětluje tak, že Marta tuto větu pronesla způsobem, jako by Ježíši domlouvala a Lazarovu smrt mu připisovala proto, že u něj nebyl, když se rozstonal a umíral. Ježíš viděl její bolest a žal, proto jí chtěl utěšit. Ujistil ji, že Lazar zase vstane z mrtvých: „[…] neplač a nenařikej, ženo, […] vstaneť zase z mrtvých Lazar, bratr tvůj, […] vstane bratr tvůj.“223 Výklad citátu není příliš rozsáhlý, Strouha se k němu však vrací i v dalších částech kázání. V úvodu vlastního kázání oslovuje kněz přítomné posluchače. Jelikož byl zesnulý rovněž knězem, pohřbu se kromě rodiny a přátel účastnili i jeho farníci. Strouha proto využívá typické metafory, kdy je zesnulý kněz označován za pastýře a jeho farníci za ovečky, které měl na starosti: „Laskaví zde přítomní a pro pastýře našeho, otce duchovního, podle duchovenství bratra mého i poněkud (podle Boha Otce, v němž všickni bratři jsme) bratra vašeho smutní křesťané! Ovčičky osiřelý, zanechaný a v tu smutnou chvíli od pastýře vašeho opuštěný […].“224 Strouha mluví o Losovi jako o svém bratru. Naráží tak na společný společenský stav – oba náleželi k duchovenstvu. Tímto oslovením otevírá lamentatio. Podle Strouhy se v této situaci dají říct jen jediná slova, a to slova z úvodního citátu. Vyjádření smutku nad úmrtím zesnulého se děje pomocí obrazů z Bible. Kněz například uvádí některé postavy z topické řady biblických truchlících. Dává se do pláče spolu s přítomnými i s Martou, s králem Davidem, který naříkal nad smrtí syna. Přítomné však vzápětí utěšuje výrokem, který řekl Kristus Martě. Zesnulý Prokop Los zase vstane, bude vzkříšen při Posledním soudu. Tímto propojuje obecný výklad citátu s konkrétní nastalou situací. Smrt je přirovnávána ke snu. Los nezemřel úplně, jen spí a čeká na Poslední soud. Strouha připomíná posluchačům, že se zesnulý na smrt připravoval, proto je velká naděje, že bude při Posledním soudu spasen: „[…] nebo on dokud ještě v Pánu neusnul a poněkud neumřel, tak každého dne k tomu smrti snu jest se připravoval, chystal, aby nikdá zcela 222
223 224
STROUHA, M. A.: „Los smrti aneb Poslední žehnání a loučení s nejmilejšími přáteli na místě dvojictihodného a vysoce učeného kněze pana Jiřího Prokopa Lose, někdejšího správce, otce důchovního a faráře u Velikým Oujezdě v kraji Rakovnickém.“ In: Malý svět jest člověk, aneb, Výbor z české barokní prózy. Ed. Miloš Sládek. Jinočany: H & H, 1995, s. 213. Tamtéž. Tamtéž, s. 213-214.
67
dokonale a věčně neumřel, ale aby ze sna se probudíce, při dni posledním věčně živ byl.“225 Tento argument byl používán velice často. Jak bylo ukázáno, objevuje se ve všech analyzovaných kázáních. Los podle Strouhy sice umřel brzo, ale bylo to proto, aby mohl žít věčně. Navíc umřel smrtí blahoslavených a spravedlivých, což znamená, že podstoupil předsmrtné rituály vedoucí k dobré smrti. Strouha líčí Losovu přípravu na smrt. Když onemocněl, postaral se nejprve o svou duši a hříchy: „[…] když jest byl do nemoci veliké upadl, dům svědomí svého […], prve, nežli by se byly zavřely dvéře domu toho, zaopatřiti chtěl a zaopatřil.“226 Podstoupil i svátost posledního pomazání a také naposledy přijal chléb eucharistickou svátostí proměněný v tělo Kristovo. Strouha proto líčí provedení těchto rituálů jako přípravu na poslední boj se smrtí. Před smrtí se modlil a chválil Boha, proto „umřel dobře, usnul v Bohu nábožně“227. Tím se zvýšila šance, že bude spasen. Smrt je vstupenkou k této spáse a správný křesťan dodržující křesťanské zásady se na onen svět mohl těšit. Podle Strouhy Los na onen svět dokonce pospíchal: „[…] bratr můj, správce váš, Jiří Prokop Los do hrobu se ubíral, a příkladně na onen svět jest náš Jiří pospíchal.“228 Ve svém kázání se autor rovněž snaží přijít na to, proč k sobě Bůh povolal právě Lose, jaký byl důvod jeho smrti. V Bibli se píše o smrti Abraháma, že „scházeje umřel“ 229 (latinsky „Deficiens mortuus est“230. Slovo deficiens v latině implikuje rovněž nějakou nedokonalost, chybu, „nějaký vejstupek, poklisku, jako by otec Abraham, když a dokud jest živ byl, byl snad něco chybil, zavinil, v něčem klesl, pročež by jej byl Bůh smrtí nenadálou ztrestal, smrt a los smrti na něj poslal“231. Abrahám byl však vždy bohabojný a poslušný. Z tohoto světa odešel „prací těžkou, nemocí nenadálou a kvapnou“232. Bůh ho tedy k sobě nepovolal kvůli tomu, že by Abrahám chyboval. Po tomto vysvětlení obrací Strouha pozornost posluchačů k zesnulému knězi a vyzývá je, aby spolu s ním nyní zkoumali jeho život. Chce zjistit, zda se v životě Jiřího nenachází nějaký poklesek, se kterým by zemřel. Dochází k závěru, že na Losově životě nebyla žádná vada. Do hrobu jej přivedla pouze nemoc: „[…] ta jej uškrtila a na úsvitě ne anjelsky, ale tyransky s ním zápasila“233. Tato část už se řadí do laudatia, které je rozsáhlejší než u předchozích kázání. Je to proto, že zesnulý Los byl kněz. Autor pohřebního kázání se tedy kromě osobního 225 226 227 228 229 230 231 232 233
STROUHA, M. A.: Op. cit., s. 214. Tamtéž, s. 215. Tamtéž. Tamtéž. Tamtéž. Tamtéž. Tamtéž. Tamtéž, s. 216. Tamtéž.
68
života musel zaměřit i na život pracovní. Los zemřel ráno za úsvitu 13. dubna. Strouha zkoumá okolnosti jeho úmrtí, protože v nich vidí něco víc než náhodu. To, že Los zemřel za úsvitu, vysvětluje tím, že pak „mohl ráno s onými ranními hvězdami vždy chváliti a velebiti“234 Boha. Podobných souvislostí nachází Strouha více, například: „Umřel v neděli ráno, aby věčné neděle a svátky v slávě věčné světiti mohl, umřel na oktáv vzkříšení Krista Pána, aby při posledním dni v slávě s Kristem Pánem z mrtvých vzkříšen býti mohl […].“235 Strouha v laudatiu rovněž hodnotí vlastnosti nebožtíka, který vedl dvojí život: politický život měšťana a duchovní život kněze. Obě role zvládal příkladně. Byl vlídný k lidem, ve svém domě rád vítal hosty. A právě jeho dobré srdce ho stálo podle Strouhy život. Každého vítal v domě, dokonce „i tu vopici, lehkovážnou bestii, potvoru jest do domu svého přijal a ukrutné smrtholce nocleh dal, nepřítelkyni své“236. Podle autora kázání byla tohle jeho jediná špatná vlastnost. „Dobře tak na něj,“237 pokračuje kazatel, „proč je byl tak uctivý a tak politický, proč každýho do domu přijal, uctil a ani své nepřítelkyni dvéře nezavřel, patentia, trefil svůj na svýho, padl los smrti na Losa.“238 Autor zde pomocí ironie poukazuje na bezchybnost charakteru nebožtíka, který byl tak dobrý, že u sebe přivítal každého, včetně smrti. Duchovní život zesnulého kněze je rovněž popisován kladně. Byl velmi pobožný a horlivý. To, že byl dobrým duchovním, podle Strouhy nakonec potvrzují sami přítomní v kostele, kteří přišli na Losův pohřeb („lásky vaše samy mi svědectví své dávají“239). Los byl vždy připraven pomoci svým farníkům. V zimě i v létě, ve dne i v noci, dokonce i za špatného počasí – vždy byl připraven k výkonu své služby. Autor zde znovu užívá motivu pastýře a jeho stáda ovcí. Pravidelně vykonával poutě, i se svými farníky. Autor zmiňuje zejména poutě na Svatou horu „k Matičce své, k Deníci Slunce věčného, Rodičce Boží“240. Strouha se domnívá, že to ona mu vyprosila časnou smrt, aby mu při úsvitu slunce mohla ukázat „Slunce spravedlnosti, Krista Ježíše“241. Los také zveleboval chrámy a kostely. Kostel, ve kterém se konal pohřeb, prý miloval natolik, že v něm chtěl zůstat navždy. Strouha se zmiňuje, že v něm bude Los pohřben, aby „tím spíše na nebe vstoupiti mohl“242. 234 235 236 237 238 239 240 241 242
STROUHA, M. A.: Op. cit., s. 216. Tamtéž. Tamtéž, s. 217. Tamtéž. Tamtéž. Tamtéž. Tamtéž. Tamtéž, s. 218. Tamtéž.
69
Losova kazatelská práce, spočívající v šíření Božího slova a vzdělávání farníků, je líčena pomocí typické metafory práce na vinici Páně: „Co se pak jinších jeho prácích v církvi Boží, na vinici Páně dotejče, věc jistá jest, že on na vinici Páně, na poli Božím jest nezahálel, ale ustavičně i s potem tváře své roli Páně vzdělával, símě slova Božího na něm rozsíval, rukami svými často kopával, koření zlých bylin z pole Páně vykopával, hříchy a vejstupky přetrhoval, kopal […]“243. Los se snažil usměrňovat, vzdělávat a vést své svěřence, kultivovat jejich chování a učit je tak, aby byli správnými křesťany a došli spasení. Sám jim šel ve všem příkladem. Pracovní i osobní život jsou tedy stereotypně líčeny jen pozitivně, autor se vyhýbá negativním vlastnostem a chybám zesnulého. Jak již bylo řečeno, tento postup je pro pohřební kázání typický. Autor se dokonce ptá sám sebe, proč tyto věci opakuje, když jsou zjevné a přítomní o nich dobře vědí, protože nebožtíka znali. Odpovídá si tak, že chtěl přítomným připomenout, koho v něm měli a co v něm ztratili. Do kázání přináší i osobní hledisko, když se vyznává, že se s nebožtíkem přátelil a cítil k němu bratrskou lásku. Autor přítomné rovněž vyzývá k modlitbám a přímluvám za zemřelého. Pokud by Los zemřel s nějakým neodčiněným hříchem, nemohl by po smrti přijít do nebe, zůstal by v očistci. Z toho mu můžou pomoci právě jeho bližní, kteří se budou modlit za jeho duši. Bůh je totiž může vyslyšet a otevřít mu dveře do nebe. Závěr kázání patří rozloučení se s přítomnými. Strouha se za Losa loučí s jeho bližními. Oslovuje například Danihela Černého, jenž byl děkanem a „nadřízeným“ zesnulého Lose: „Pročež loučí se s tebou, velebný a vysoce učený pane Daniheli Černý, který jsi ho jakožto vicarius foraneus pod svou ochranou a někdy i v tom ovčinci v Strašecím jakožto tam správce duchovní za tvou ovčičku měl, jej duchovně spravoval, miloval a schraňoval […]“244. Dále Černého prosí, aby Losa pochoval, sloužil za něj mši a vzpomínal na něj. Loučí se také s matkou nebožtíka. Vyzdvihuje její roli matky, která zesnulého porodila, vychovala, podporovala ho v studiu na kněze a starala se o něj do posledního momentu. Strouha se Lose loučí i s bratry, sestrami a přáteli, děkuje jim za všechno dobré, co mu během života prokázali. Zároveň je prosí o poslední milost a modlitby za svou duši. Nakonec se prostřednictvím Strouhy loučí Los se svými farníky, se sousedy i se samotným Strouhou, který celebruje pohřeb. Ústy přednášejícího kněze zpívá: „Ej již se ubírám, více vás neuhlídám, padl na mě, Losa, los smrti.“245 Zde je již použita ich-forma. Loučení a žehnání se s pozůstalými bývalo často součástí pohřebního kázání.
243 244 245
STROUHA, M. A.: Op. cit., s. 218. Tamtéž, s. 219. Tamtéž, s. 220.
70
Nejčastěji se realizovalo tak, že mluvčí oslovoval jménem zemřelého obecenstvo. V raněnovověkých kázáních však můžeme narazit i na jiné vyjádření rozloučení. Autoři se někdy inspirovali antickými pohřebními řečmi a jako by nechávali promluvit přímo zemřelého. Takové loučení se pak celé odehrává v ich-formě. Tento způsob však není tak častý jako způsob, který byl převážně užit v kázání nad Jiřím Losem. Jedním z motivů, které se v celém kázání opakují, je los smrti. Tento motiv je použit v názvu i v závěru a několikrát se objevuje i ve vlastním kázání. Smrt přichází k člověku nečekaně, zdá se, jako by losovala o to, koho si vezme příště. V souvislosti se smrtí se objevují klasické topy, kterým jsme se už věnovali (například motiv dobré smrti, smrt jako vysvobození a odměna nebo smrt jako hrozba). V personifikované podobě se smrt objevuje jako ukrutná smrtholka. Autor využívá i obhroublejších obrazů, smrt zpodobňuje jako opici a lehkovážnou bestii. Je to nepřítel každého člověka, s nímž je třeba bojovat. Jak již bylo řečeno, Los ji ve své dobrotě přijal do domu, ona se mu odvděčila tím, že jej usmrtila: „[…] když mínila od něho odejíti, z noclehu poděkovati, zaplatiti, zlým za dobré se odsloužila, zle se mu odměnila, jej usmrtila.“246 Smrt je zde vnímána jako člověk, pouhý pocestný, od kterého bychom za prokázanou laskavost očekávali vděk. Jelikož je ve skutečnosti potvora, jak ji označuje Strouha, místo projevení vděku vezme člověku život. Smrt je rovněž zobrazena jako jezdec na bílém koni. Tento obraz pochází z Bible, konkrétně ze Zjevení sv. Jana, jenž popisuje apokalypsu a Poslední soud. Smrt je jednou z hrůz, které jsou na lidstvo seslány při rozlomení šesti pečetí, a má právě bílého koně. Je tedy vidět, že je smrt opět zobrazena v obou protipólech: jako něco strašlivého a hrůzného, čeho by se měl člověk obávat, ale také jako začátek něčeho dobrého (spásy duše), co by měl člověk očekávat a k čemu by se měl modlit. Zmiňovali jsme motiv losu smrti. Ten je v kázání využívám i ke hře se slovy, tolik oblíbené v barokní literatuře. Autor ho spojuje s příjmením zesnulého: „[…] trefil svůj na svého, padl los smrti na Losa […]“247. Zdá se, že jméno zesnulého není náhodné, autor tím naznačuje, že je ve jméně nebožtíka předznamenána jeho předčasná smrt. Podobně si autor hraje i s křestním jménem zesnulého. Zemřel na sv. Jiří, což je kromě svátku tohoto světce i den, kdy se odevzdává svatojiřský úrok. Strouha tato fakta přetavuje do metafory: „[…] právě k svatýmu Jiří Jiří náš dosloužil, poslední kvartál svatojiřský ourok a interesse života svého smrti zaplatil: kterážto […] vzala i ourok i kapitál, nic mu dokonce nenechala,
246 247
STROUHA, M. A.: Op. cit., s. 217. Tamtéž.
71
deficiens mortuus est, on pak scházeje z žalosti umřel“248. Strouha využil nejen jména zesnulého, ale i okolnosti jeho smrti k tomu, aby vytvořil zajímavý obraz. Opakování základu slov, vytváření aliterací a libozvučných slovních spojení, které jsme pozorovali u kázání nad Bohuslavem Kořenským, se objevuje i zde. Kromě příkladu s losem smrti pro Losa můžeme uvést ještě hru s prostředním jménem zesnulého: „[…] sám sobě hrob vykopal, do země (Prokop náš) se prokopal“249. V tomto kázání se objevuje spousta metafor, symbolických obrazů a intertextuálních odkazů (zejména na Bibli). Některé obrazy jsou jenom naznačeny a nejsou podrobněji rozváděny. Ačkoliv většina tehdejších lidí byla seznámena se základními obrazy z Bible, je otázkou, zda dokázali všichni posluchači rozluštit význam těchto narážek. Je možné, že některé z těchto obrazů rozluštili jen vzdělaní kněží, kteří se dostavili na pohřeb svého kolegy, zatímco prostému posluchači zůstal jejich význam skryt. S citáty pracuje podobně jako předchozí dva autoři. Většinou za latinskou verzi připojuje český význam a citát vysvětluje. Někdy ovšem ponechává citát bez hlubšího vysvětlení nebo jen v latině. To jsou zrovna ty případy narážek, kterým pravděpodobně rozuměli jen kněží a vzdělaní lidé. Z předchozí analýzy vyplývá, že všechna rozebíraná kázání mají mnoho společného. Všechna jsou uvozena citátem, který je podobně rozebrán a stává se motivem celého kázání. Autoři se k citátu vrací v průběhu celého kázání, které je kolem něj vystavěno. Lamentatio je ve všech kázáních pojato expresivně, většinou je více rozvedeno. Laudatio bývá většinou zapracováno do lamentatia. Neobsahuje mnoho informací o osobě zemřelého, s výjimkou kázání nad Jiřím Prokopem Losem, jenž byl kněz a laudatio se proto zaměřuje i na pracovní život. Osobnost zemřelého je v laudatiu popsána jen pozitivně. Consolatio je ve všech uvedených kázáních rozsáhlejší. Autoři utěšují pozůstalé pomocí stejných motivů. Jde zejména o motiv podrobení se Boží vůli, ujištění pozůstalých, že zesnulý bude spasen. Autoři zdůrazňují, že nebožtík úplně nezemřel, jen spí a čeká na vzkříšení. Rovněž poukazovali na to, že se pozůstalí s nebožtíkem setkají na onom světě. V kázáních se objevuje obvyklá topika spojená se smrtí. Svět je líčen jako ošklivé místo. Smrt nám pomáhá z něj utéct na lepší místo zaplněné láskou a Bohem. Pomíjivost života bývá zobrazována pomocí metafor (pára nad hrncem, bublinka vzduchu, vítr na poli, rozbouřené moře se svou nestálostí atd.). Často se tyto obrazy vyskytují v celých metaforických řadách. Smrt v personifikované podobě je zobrazena jako hrozivá a 248 249
STROUHA, M. A.: Op. cit., s. 218. Tamtéž.
72
ukrutná osoba, ze které jde strach. Bývá popisována jako ukrutná smrtholka nebo žena s kosou. Objevuje se i v roli vlčice nebo opice (zde jde o expresivně pojaté vyjádření míněné jako urážka). Smrt je vnímána jako nepřítel. Autor kázání nad Jiřím Losem užívá pro smrt i urážlivé výrazy jako bestie a potvora. Autoři využívají též motivu dobré smrti a motivu přípravy na smrt jako argumentu k útěše pozůstalých. Popisují předsmrtné rituály, které nebožtíci vykonali. Věřilo se, že si tím člověk zvyšuje šance na vstup do ráje, na což upozorňovali autoři kázání pozůstalé, aby je přesvědčili o dobrém osudu jejich bližních. Všechna uvedená pohřební kázání obsahují množství citátů z Bible a církevních otců. Autoři s nimi pracovali podobným způsobem. Citát uváděli v původním znění i s českým překladem, většinou se jej ještě snažili vysvětlit. Vzdělanějším vrstvám stačilo slyšet latinskou verzi, prostší lidé pak měli díky překladu a výkladu usnadněnou recepci textu. Citáty se užívali jako potvrzení pravdivosti argumentu, kterým se autor zrovna zabýval, nebo jako samotný argument. Citáty jsou často rozvíjeny v rámci celého kázání, autoři se k nim často vrací a repetitivně je uvádějí. Některé z biblických citátů se staly ustálenými motivy, jež se pak používaly v určité situaci pro dosažení zamýšleného efektu (např. citát o tom, že všichni lidé budou vzkříšeni skrze Krista). Barokní poetika se projevuje ve všech kázáních. Autoři si potrpí na hru se slovy a hledání mystických souvislostí v údajích ze života zesnulého, které měly předpovídat jeho konec. Autoři kázání hojně využívají metafor, symbolů a emblémů, které často kupí za sebe do dlouhých řad. Velmi často se užívá kontrastních obrazů, zejména pro vyjádření pomíjivosti života a rozdílu mezi pozemským a posmrtným světem. Důraz je kladen na expresivitu. Jelikož pohřební kázání bylo primárně útvarem mluveným, autoři se často obraceli na publikum. Oslovení přítomných mělo zaujmout jejich pozornost. Autoři také často kladli řečnické otázky, v nichž předjímali případné dotazy posluchačů. Poté na ně sami odpovídali. Tento postup byl běžný v celé homiletice. Kázání to oživovalo a usnadňovalo to pochopení dané problematiky. Kněz tvořící pohřební kázání mohl zůstat nezúčastněným pozorovatelem, častěji ale do kázání vnášel osobní hledisko. Autor kázání nad Jeronýmem Pokem se přiznává k hlubokému osobnímu pohnutí nad ztrátou mladého člověka. Autor kázání nad Jiřím Losem zase přiznává osobní vazby se zesnulým. Takovýto přístup byl nejen osobnější, ale i vřelejší. Kazatel lépe rozuměl žalu pozůstalých a do kázání vnášel větší citovost. Celek pak působil lidštěji a přirozeněji.
73
Závěr Tato práce se zabývala tématem smrti v duchovní lyrice středověku, raného novověku a v raněnovověkých pohřebních kázáních. Zabývala se otázkou představ dobových lidí o smrti. Na základě analýzy vybraných děl sledovala proměny ustálených motivů souvisejících se smrtí, stejně jako básnické a stylistické prostředky, kterými se realizovaly. Topické motivy související se smrtí, které se užívaly ve středověku, mají mnohdy základ už v antické literatuře. Užívaly se i v raném novověku a mnohé z nich se užívají dodnes. Většina z nich vychází z křesťanské filozofie. Smrt je líčena jako vykoupení z pomíjivého a marného světa, který je plný nástrah a hrůz. Zároveň je však vnímána jako něco děsivého, na co je třeba řádně se připravovat. Po smrti se člověk mohl dostat buď do nebe, nebo do pekla. Pokud zemřel člověk nepřipravený, hrozilo, že skončí v pekle. Příprava na smrt obsahovala dodržování křesťanských zásad během celého života, modlení se k Bohu a kání se ze svých hříchů. Předsmrtné rituály (jako poslední pomazání nebo zpověď) jen zvyšovaly naději člověka na posmrtnou spásu. Samotná smrt velmi často vystupovala v personifikované podobě. Už od středověku se ustálil soubor motivů, které autoři využívali i v raném novověku. Ve všech analyzovaných dílech tak můžeme nalézt smrt buď jako vraha, lučištníka, hráče v kuželky, sekáče s kosou, nebo také milenku lidí, nesmlouvavou kněžnu či „ukrutnou holku“ s kosou. Zatímco středověk užívá spíše jednodušší, názornější a přímější obrazy, v raném novověku můžeme nalézt složitější a jemnější metafory. Smrt je líčena jako neúplatná, přísná, ale spravedlivá a všudypřítomná. Nelze se před ní nikde schovat. Autoři tento motiv tradičně zpracovávají tak, že uvádí jednotlivá místa či okolní země, aby posílili představu o všudypřítomnosti smrti. Analyzovaná díla obsahují i další motivy, které souvisí se smrtí. Jde například o posmrtné nářky duše nad svými hříchy, motiv rovnosti všech lidí před smrtí, jenž je tradičně zpodobňován pomocí vyjmenovávání různých stavů, které si bere smrt na onen svět bez ohledu na postavení nebo majetek, motiv „ubi sunt?“ známý už z antiky, v němž se autoři ptají na to, kam se poděli mocní tohoto světa, nebo motiv rozkladu lidského těla po smrti, čímž se dokládá nestálost jeho i celého světa. V raném novověku se přidává motiv časovosti, kdy se do kontrastu dává krátkost pozemského života a věčný život duše v posmrtném světě. Autoři často používají konkrétní časové údaje, aby tento kontrast podtrhli. Rovněž se v tomto období objevuje
74
motiv strachu z upadnutí v zapomnění. Autoři tak zpracovávají jeden z největších strachů raněnovověkého člověka. Funerální homiletika raného novověku se opírá o stejné topické motivy jako duchovní lyrika středověku a raného novověku. Struktura těchto kázání byla daná, autoři se jí (s určitými obměnami a konkretizacemi) drželi. Skládala se z části, v níž se popisoval život a smrt zesnulého, části, v níž kazatel hořekoval nad jeho smrtí a z části, v níž se snažil utěšit pozůstalé. Topické motivy byly vybírány tak, aby naplnily funkci jednotlivých částí. Ukrutnost a hrozivost smrti (stejně jako její personifikované podoby) se používaly v lamentatiu. Motiv přípravy na dobrou smrt, otázka posmrtného života, motiv „ubi sunt?“ i contemptus mundi bývaly součástí consolatia. Kromě motivů, které známe už ze středověké i raněnovověké literatury, se užívaly i ustálené motivy typické pro kázání. Byly jimi například konkrétní pasáže z Bible, které se tematicky dotýkaly smrti a významem naplňovaly účel dané části kázání. Jak vyplynulo z analytické části této práce, tyto citáty se hodně opakovaly. Autoři je používali k argumentaci nebo například k utišení pozůstalých. Práce prokázala, že motivy spojené se smrtí se opakovaly už od středověku. Co se však měnilo, byl přístup autora k nim. Zatímco ve středověku byly tyto motivy vyjadřovány jednoduše, spíše pomocí přirovnání a jednoduchých metafor, v raném novověku je autoři bohatě rozvíjeli, kupili je do metaforických řad a hledali mezi nimi mystické souvislosti. Obrazy byly složitější, náročnější na pochopení. Raný novověk hojně využíval kontrastních obrazů, expresivních vyjádření a gradace. Pohřební kázání byla protkána množstvím citátů a intertextuálních odkazů na Bibli a patristiku. Mnohé z nich byly vysvětlovány a vykládány, některé však zůstaly jen naznačeny a bylo jen na recipientovi, zda je dokázal rozluštit. Hlavní funkcí duchovních textů byla funkce nábožensky vzdělávací a moralistní. Platí to pro všechny analyzované literární oblasti. Středověké duchovní texty většinou vedli přímočaře k moralistnímu závěru. Pomocí jednoduchých a snadno srozumitelných obrazů vychovávaly a poučovaly středověké lidi o posledních věcech člověka. Duchovná lyrika raněnovověká plnila tuto funkci taktéž, avšak činila tak poněkud rafinovaněji. Obrazy byly více metaforické a symbolické, přesto bylo pro prostého člověka jednoduché rozluštit jejich význam a dospět k správnému výchovnému závěru. Didaktická funkce byla skrytá i v raněnovověkých pohřebních kázáních. Autoři popisovali příkladný život zesnulého a dávali jej za vzor posluchačům. Během kázání měli často možnost rozebrat nějaký teoretický problém související se smrtí. Recipient se tedy vzdělával i na pohřbu.
75
Seznam literatury Primární zdroje Lehár, Jan. Česká středověká lyrika. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 1990, 406 s. ISBN 807021015x. Molitor, Vavřinec. „Kázání při pohřbu nevinného mládence Jarolíma Poka.“ In: Česká literatura doby baroka: sborník příspěvků k české literatuře 17. a 18. století. Vyd. 1. Ed. Zuzana Pokorná. Praha: Památník národního písemnictví, 1994, s. 210-216. ISBN 8085085127. Sládek, Miloš. Malý svět jest člověk, aneb, Výbor z české barokní prózy. Vyd. 1. Jinočany: H&H, 1995, 255 s. ISBN 8085787849. Tichá, Zdeňka. Růže, kterouž smrt zavřela: výbor z české poezie barokní doby. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1970, 699 s. Živá díla minulosti, sv. 61. ISBN 000097419.
Sekundární zdroje Biblí svatá aneb všecka svatá písma Starého i Nového zákona. Tištěno ve Švédsku podle posledního vydání kralického z roku 1613. Corvisier, André. Tance smrti. Vyd. 1. Praha: Volvox Globator, 2002, 125 s. Vědomí, sv. 2. ISBN 80-720-7439-3. Curtius, Ernst Robert. Evropská literatura a latinský středověk. Vyd. 1. Překlad Jiří Pelán, Jiří Stromšík, Irena Zachová. Praha: Triáda, 1998, 738 s. Paprsek, sv. 1. ISBN 80-8613807-0. Davies, Douglas James. Stručné dějiny smrti. Vyd. 1. Překlad Mai Fathi Havrdová. Praha: Volvox Globator, 2007, 186 s., [6] s. čb obr. příl. Diagramma, sv. 2. ISBN 978-807-2076284. 76
Delumeau, Jean. Hřích a strach: pocit viny na evropském Západě ve 13. až 18. století. Vyd. 1. Překlad Irena Černá. Praha: Volvox Globator, 1998, 722 s. Garuda, sv. 20. ISBN 80-720-7180-7. Dinzelbacher, Peter. Poslední věci člověka: nebe, peklo, očistec ve středověku. Vyd. 1. Překlad Petr Babka. Praha: Vyšehrad, 2004, 151 s. Kulturní historie. ISBN 80-702-1693X. Jakobson, Roman. „Dvě staročeské skladby o smrti.“ In: Spor duše s tělem: O nebezpečném času smrti. Praha: Ladislav Kuncíř, 1927, s. 7-36. Národní knihovna, sv. 4. ISBN 000140657. Kalista, Zdeněk. České baroko: studie, texty, poznámky. Praha: Evropský literární klub, 1941, 351 s., 16 obr. příl. Klimeš, Lumír. Slovník cizích slov. Vyd. 3., upr. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1985, xxiv, 791 s. Odborné slovníky. ISBN 000381647. Kopecký, Milan. „K české barokní homiletice.“ In: O barokní kultuře: sborník statí. Vyd. 1. Ed. Milan Kopecký. Brno: Universita J.E. Purkyně, 1968, s. 61-74. Spisy University J.E. Purkyně v Brně, Filosofická fakulta, 141. ISBN 000073456. Kopecký, Milan. Slovesnost českého baroka. Vyd. 1. Brno: Masarykova univerzita, 1997, 46 s. ISBN 80-210-1598-5. Kultura smutku: paradygmaty postaw wobec śmierci w literaturze niemieckiego baroku: ze zbiorów Biblioteki Uniwersyteckiej we Wrocławiu. Eds. Mirosława Czarnecka, Jolanta Szafarz. Wrocław: Oficyna Wydawnicza ATUT, 2004, 304 s. Orbis linguarum, t. 30. ISBN 83-892-4782-8. Lane, Tony. Dějiny křesťanského myšlení. Vyd. 1. Překlad Jiří Bartoň a kol. Praha: Návrat domů, 1996, 286 s. ISBN 80-854-9547-3.
77
Lederbuchová, Ladislava. Průvodce literárním dílem: výkladový slovník základních pojmů literární teorie. Vyd. 1. Jinočany: H, 2002, 355 p. ISBN 80-731-9020-6. Le Goff, Jacques. Intelektuálové ve středověku. Vyd. 1. Překlad Luďa Klusáková, Otomar Krejča. Praha: Karolinum, 1999, 183 s. ISBN 80-718-4256-7. Le Goff, Jacques. Kultura středověké Evropy. Vyd. 2., ve Vyšehradu 1. Praha: Vyšehrad, 2005, 702 s., [8] s. barev. obr. příl. Kulturní historie. ISBN 80-702-1808-8. Le Goff, Jacques. Středověká imaginace. Vyd. 1. Ed. Jacques Le Goff. Překlad Irena Murasová. Praha: Argo, 1998, 329 s. Historické myšlení, sv. 5. ISBN 80-720-3074-4. Le Goff, Jacques, Jean-Claude Schmitt a Franco Alessio. Encyklopedie středověku. Vyd. 2. Překlad Lada Bosáková. Praha: Vyšehrad, 2008, 935 s. ISBN 978-807-0219-171. Lehár, Jan. Česká středověká lyrika. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 1990, 406 s. ISBN 807021015x. Matthew, Donald. Svět středověké Evropy: kulturní atlas. Vyd. 1. Překlad Věra Kotábová, Kateřina Přádová. Praha: Knižní klub, 1996, 240 s. ISBN 0871961334. Nechutová, Jana. Úděl a útěcha. Brno: EMAN, 1995, 158 s. ISBN 8090069681. Nünning, Ansgar, Jiří Trávníček a Jiří Holý. Lexikon teorie literatury a kultury: koncepce / osobnosti / základní pojmy. Vyd. 1. Brno: Host, 2006, 912 s. ISBN 8072941704. Ohler, Norbert. Umírání a smrt ve středověku. Vyd. 1. Překlad Vladimír Petkevič. Jinočany: H&H, 2001, 409 s. ISBN 80-860-2269-2. „Online výpočet Velikonoční neděle.“ Kalendář Beda [online]. [Cit. 14.11.2014]. Dostupné z: http://kalendar.beda.cz/vypocet-velikonocni-nedele?year=1643
78
Palas, Karel. „Pololidové básnictví barokní a kancionálová píseň.“ In: O barokní kultuře: sborník statí. Vyd. 1. Ed. Milan Kopecký. Brno: Universita J.E. Purkyně, 1968, s. 75-86. Spisy University J.E. Purkyně v Brně, Filosofická fakulta, 141. ISBN 000073456. Pavlíčková, Radmila. Triumphus in mortem: pohřební kázání nad biskupy v raném novověku. Vyd. 1. České Budějovice: Veduta, 2008, 311 s. ISBN 978-80-86829-39-5. Peterka, Josef. „Lyrika.“ In: Encyklopedie literárních žánrů. Vyd. 1. Eds. Dagmar Mocná, Josef Peterka a kol. Litomyšl: Paseka, 2004, s. 379-388. ISBN 807185669x. Posledné veci človeka: štúdie k dejinám slovenskej duchovenej kultúry 17.-18. storočia. Vyd. 1. Bratislava: Veda - vydavateľstvo SAV, 2010, 255 s. ISBN 978-802-2411-240. Sládek, Miloš. „Kázání.“ In: Encyklopedie literárních žánrů. Vyd. 1. Eds. Dagmar Mocná, Josef Peterka a kol. Litomyšl: Paseka, 2004, s. 295-301. ISBN 807185669x. Sládek, Miloš. „Poznámky k problematice českých pohřebních kázání 16. a 17. století.“ In: Česká literatura doby baroka: sborník příspěvků k české literatuře 17. a 18. století. Vyd. 1. Ed. Zuzana Pokorná. Praha: Památník národního písemnictví, 1994, s. 191-209. ISBN 8085085127. Sládek, Miloš. Svět je podvodný verbíř, aneb, Výbor z českých jednotlivě vydaných svátečních a příležitostných kázání konce 17. a prvních dvou třetin 18. století. Vyd. 1. Praha: Argo, 2005, 525 s. ISBN 8072037099. Sládek, Miloš. Vítr jest život člověka, aneb, Život a smrt v české barokní próze. Vyd. 1. Jinočany: H&H, 2000, 323 s. ISBN 8086022471. Sládek, Miloš. „Vopici, lehkovážnou bestii, potvoru jest do domu svého přijal. Smrt v české barokní homiletice.“ In: Malý svět jest člověk, aneb, Výbor z české barokní prózy. Vyd. 1. Jinočany: H&H, 1995, s. 191-198. ISBN 8085787849. Spunar, Pavel. Kultura českého středověku. Vyd. 1. Praha: Odeon, 1987, 557 s. ISBN 000054673. 79
Středověký člověk a jeho svět. Vyd. 2. Ed. Jacques Le Goff. Překlad Ondřej Bastl. Praha: Vyšehrad, 2003, 319 s. ISBN 80-702-1682-4. Tichá, Zdeňka. Česká poezie 17. a 18. století. Vyd. 1. Praha: Academia, 1974, 145 s. Vašica, Josef. České literární baroko: příspěvky k jeho studiu. Vyd. 2. Praha: Atlantis, 1995, 349 s. ISBN 80-710-8123-X. Vilikovský, Jan. Písemnictví českého středověku. Vyd. 1. Praha: Universum, 1948, 255 s., [12] s. obr. příl. ISBN 000081794. Vlašín, Štěpán. Slovník literární teorie. Vyd. 2. Praha: Československý spisovatel, 1984, 464 s. Žilka, Tibor. Poetický slovník. Vyd. 2. dopl. Bratislava: Tatran, 1987, 435 s.
80
