Masarykova univerzita Filozofická fakulta
Ústav české literatury a knihovnictví Český jazyk a literatura
Jiří Ševčík
Reflexe fotbalu v české próze od počátku 20. století Bakalářská diplomová práce
Vedoucí práce: Mgr. Miroslav Balaštík, Ph. D.
2008
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury.
…………………………………………….. Podpis autora práce
Děkuji Mgr. Miroslavu Balaštíkovi, Ph. D., za trpělivost, s jakou mi poskytoval cenné rady při psaní této bakalářské diplomové práce.
Obsah 1. Úvod……………………………………………………………………….........6 2. Historie fotbalu………………………………………………………………….8 2. 1. Historie fotbalu ve světě……………………………………………………...8 2. 2. Historie fotbalu u nás…………………………………………………………9 3. Eduard Bass: Klapzubova jedenáctka………………………………………….11 4. Vladislav Vančura: F. C. Ball………………………………………………….15 5. Karel Poláček: Muži v offsidu…………………………………………………19 6. Jiří Hájíček: Fotbalové deníky…………………………………………………24 7. Fotbalová próza na okraji……………………………........................................28 7. 1. Ota Pavel: Dukla mezi mrakodrapy a jiné…………………………………..28 7. 2. Miroslav Bedřich Böhnel: Finish…………………………………………....30 8. Závěr…………………………………………………………………………...32 9. Seznam použité literatury……………………………………………………...35
5
Motto: „Brankář, beci a tak dál, dnes se půjde na fotbal. Slunce svítí, jeho záře padá právě na brankáře, teď si všichni zakřičí, brankář skáče po míči… Marně! Slunce na něj svítí a ten míč se houpe v sítí.“1
1. Úvod Fotbal a literatura. Dvě věci, které na první pohled nemají nic společného. „Fotbal (potažmo sport vůbec) se v obecném povědomí umělecké veřejnosti jeví jako výsostně nepoetické, básně zcela nehodné téma, ba dokonce jako cosi, co do sféry kultury nepatří.“2 Zdání však klame. Jak fotbal, tak literatura jsou zdrojem (nejen) zábavy milionů lidí po celém světě. Tak jako si lze stěží představit knihu bez čtenářů, tak také fotbalové utkání je absurdní, pokud se hraje bez diváků. Ve skutečnosti jsou jedním celkem. Podobně je tomu s knihou. Ta bez čtenáře ztrácí smysl. Nejinak je tomu u fotbalu a lidí, kteří ho sledují. A co když se fotbal a literatura spojí? „Lze stále nalézt jevy, v nichž jako by se ještě skýtaly a vzájemně prostupovaly osudově oddělené mocnosti umění a sportu a jež takto svým charakterem upomínají na dávno zaniklý čas soutěží starořímských agonů s jejich provázáním složek tělocvičných i múzických [...] možná pak ani fotbalová hra není zcela prosta estetických a intelektuálně inspirativních momentů, je-li vnímána poněkud netradičně a nepředpojatě. Už sám jazyk nám trochu napovídá: čas od času je přece k vidění krásný fotbal.“3 V zahraničí (především v Anglii) je spojení fotbalu a literatury běžným jevem4. A báseň Ivana Blatného „Na kopané“ je jedním z mnoha důkazů, které nám dávají najevo, že i mnozí čeští literáti se již téměř před sto lety nechali při své tvorbě inspirovat fenoménem jménem fotbal, ať už k tomu měli kolikrát pohnutky velmi
1
BLATNÝ, Ivan. Na kopané. In: MINAŘÍK, Petr (ed.). Tak dobrá je to hra: fotbal v české poezii. Brno: Větrné mlýny, 2004, s. 24. 2 HRUŠKA, Pavel. Fotbal v. poezie? In: MINAŘÍK, Petr (ed.). Tak dobrá je to hra: fotbal v české poezii. Brno: Větrné mlýny, 2004, s. 5. 3 Tamtéž, s. 5-6. 4 Např. z poslední dekády knihy Fotbalová horečka Nicka Hornbyho nebo literární díla Johna Kinga Anglie hraje venku; Fotbalová fabrika; Hooligans.
6
různorodé. Podle Erika Gilka5 stojí na počátku zájmu české literatury o toto sportovní odvětví báseň Jiřího Hausmanna „Slavie vs. Sparta“,6 která končí po střele středního útočníka Jana Vaníka vítězstvím sešívaných.7 Nutno konstatovat, že kopaná se především v meziválečném období dočkala v literatuře (převážně v próze) výrazné obliby. Jedním z důvodů bylo nevídané rozšíření tohoto sportu v tehdejším Československu. Druhým, bezesporu neméně důležitým faktorem je jistě hledání nových tematických prostorů. „Obdobně jako byly v naší meziválečné literatuře oblíbeny nové prostory, a to jak geograficky (Podkarpatská Rus), tak topograficky (periferie), nemohl zůstat dlouho nepovšimnut ani fenomén fotbalu.“8 Ten může představovat nový prostor jak doslovně, tak také přeneseně. Doslovně v podobě travnatého hřiště ve tvaru obdélníku ohraničeného tribunami, v přeneseném slova smyslu jako prostor hry, jejíž pravidla jsou (by měla být) pevně dodržována. V této práci se zabýváme fotbalem a tvorbou českých literátů, především jeho odrazem v české próze od počátku 20. století. Hlavním úkolem bude zjistit, jak je fotbal jednotlivými autory, potažmo jejich tvorbou, vnímán a prezentován. Kopanou si jako námět svých próz vybralo hned několik českých spisovatelů tvořících v průběhu minulého století. V naší práci se však věnujeme jen literární tvorbě, ve které je fotbal ústředním motivem. Sledujeme tedy jen ta díla, jejichž děj je s fotbalem jako takovým úzce spjat, či přímo na něm založen. Hlavním zdrojem našeho poznání bude tedy čtveřice fotbalových próz, která se k fotbalu hlásí již svým názvem a sice Klapzubova jedenáctka (1922) Eduarda Basse, F. C. Ball (1922) Vladislava Vančury, Muži v offsidu (1931) Karla Poláčka a román Jiřího Hájíčka Fotbalové deníky (2007). Své nedílné místo bude mít v naší práci také „fotbalová tvorba“ Oty Pavla a román Miroslava Bedřicha Böhnela Finish (1931).
5
GILK, Erik. Poetiky a kontexty prózy Karla Poláčka. Boskovice: František Šalé – ALBERT, 2005, s.110. 6 HAUSMANN, Jiří. Zpěvy hanlivé - Občanská válka. Praha: Mladá fronta, 1950, s. 16-19. 7 Přezdívka fotbalového klubu SK Slavie Praha. 8 GILK, Erik. Poetiky a kontexty prózy Karla Poláčka. Boskovice: František Šalé – ALBERT, 2005, s. 111.
7
2. Historie fotbalu9 2.1. Historie fotbalu ve světě
Fotbal v nynější podobě se zrodil v Anglii v šedesátých letech devatenáctého století. Jeho historie však sahá mnohem dále do minulosti. Svoji neoddiskutovatelnou souvislost má kopaná s nástrojem, který je potřebný pro její hraní, tedy s míčem. Už Platón se ve svém díle zmiňuje o míči, který byl složen ze dvanácti dílů. Řečtina pro jeho pojmenování měla slovo palla, francouzština balle, angličtina a němčina ball.10 Samotný míč se pak tedy stal základem pro název dnes nejrozšířenějšího sportovního odvětví po celém světě – footballu.11 V Číně se hře podobné kopané říkalo již čtyři tisíce let před naším letopočtem su-chu. Kopalo se do zvířecí kůže naplněné peřím. Nejvíce se však asi dnešnímu fotbalu přiblížila hra harpatsum,12 která byla římskými legiemi zavlečena při dobyvačných taženích do Anglie a Francie. Na Apeninském poloostrově bylo ve středověku velmi oblíbenou hrou tzv. calcio, což je název, kterým Italové dodnes označují kopanou. Nekonečné debaty o tom, kdo byl prvním předchůdcem dnešního fotbalu však lze jen stěží rozsoudit. Za určitý přelom v přerodu kopané do novodobé podoby lze považovat vývoj v 18. a hlavně 19. století v Anglii. Zasloužili se o to především studenti středních, převážně soukromých škol. Na těchto školách tak vznikaly sporty jako atletika, kriket, veslování a základy tu našel i moderní fotbal. Kopaná se hrála podle různých pravidel. V roce 1845 byla na škole v Rugby sepsána pravidla pod názvem „Zákony fotbalu, jak je hrán ve škole Rugby“. Došlo v nich k omezení tvrdosti, aby hrubou sílu nahrazovala technika a chytrost.13
9
Vycházím z knih CHOUTKA, Miroslav. Moderní kopaná. Praha: Olympia, 1970; VANĚK, Karel (ed.). Malá encyklopedie fotbalu. Praha: Olympia, 1984; ŠÁLEK, Jaroslav. Český fotbal. Praha: Olympia, 2000; ŠEVČÍK, Josef. Králové ligového trůnu. Praha: Lidpress, 2004; KREJČÍ, Jaroslav. Světový fotbal – Anglie. Praha: CP BOOKS, 2005 a ADAMÍK, Jiří. Rozdílná specifika vnímání profesionálního fotbalu v České republice a ve Velké Británii. Brno, 2006. Bakalářská práce na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity na katedře sportovních aktivit. 10 Odtud i české slovo balon či balón. 11 Foot v angličtině znamená spodní část nohy od kotníku směrem dolů. 12 Pravidla byla jednoduchá. Tvrdý míč bylo třeba přenést za cílovou čáru. Protihráči tomu měli jakýmkoli způsobem zabránit a samozřejmě udělat totéž. Řekové hráli pouze rukama. Za dob Římanů se pravidla rozšířila a mohlo se začít i kopat. 13 Postupně se z jednoho sportu vyčlenily sportovní odvětví dvě – rugby a fotbal.
8
Dne 26. října 1863 se v jedné londýnské restauraci sešli zástupci jedenácti anglických klubů, kteří byli zajedno, že je nutné zaprvé sjednotit fotbalová pravidla, zadruhé založit spolek, jenž by organizoval fotbalové zápasy a soutěže. Tak vznikla první fotbalová organizace na světě: The Football Association. Šest týdnů po založení FA, byla schválena asociační pravidla. Jejich sepsání se stalo jedním z nejdůležitějších mezníků ve vývoji fotbalu. V roce 1871 vznikla nejstarší pohárová soutěž – Anglický pohár, který má i v současnosti na Ostrovech velikou prestiž. Model anglického poháru se stal návodem i příkladem pro obdobné soutěže v dalších zemích. Stejnou odezvu mělo i založení anglické ligy. Do střední Evropy a dalších zemí začal moderní fotbal pronikat s přibližně dvacetiletým zpožděním.
2.1. Historie fotbalu u nás
V Čechách a na Moravě se kopaná začala hrát koncem 19. století v cyklistických a veslařských klubech.14 První fotbalové utkání se hrálo 29. září 1887 v Roudnici nad Labem. Zpočátku vznikaly kluby většinou v hlavním městě,15 ale na konci 19. a na začátku 20. století začal fotbal pronikat i do dalších měst a také na venkov. Rozmach kopané uspíšilo vydání pravidel v českém jazyce v roce 1897. Dynamický rozvoj fotbalu byl ale na druhé straně přibrzděn zamítavým postojem škol k této hře.16 Přesto studenti i přes zákaz fotbalu postupně tvořili členskou základnu jednotlivých klubů. V roce 1899 bylo sehráno první mezinárodní utkání mezi SK Slavií Praha a mužstvem Berlína s výsledkem 0:0. Od roku 1897 byly kluby hrající fotbal organizovány v České amatérské atletické unii. Postupný rozmach kopané si vynutil ustanovení Českého svazu fotbalového (ČSF), ke kterému došlo 19. října 1901 v Praze.17 V roce 1912 se poprvé hrála řádně organizovaná soutěž – mistrovství Čech. Obdobně jako v jiných evropských zemích se soutěžilo nejprve v lokálních skupinách s navazujícím semifinále a finále. Přitom je vzhledem k dnešním poměrům pozoruhodné, že od vzniku republiky až do roku 1924 se hrály soutěže jen v rámci jednotlivých žup a pouze dvakrát sehráli jejich vítězové zápasy o mistra republiky. 14
Mezi nejstarší kluby patří AC Sparta Praha a SK Slavie Praha. Výjimkou jsou v roce 1894 založené kluby SK Plzeň a Spartak – Horymír – Příbram. 16 Na rozdíl od pedagogů v Anglii, kde byl fotbal kvitován pro zvýšený zájem mládeže o hry a pohyb v přírodě. 17 Svaz byl založen ještě v rámci rakousko-uherské monarchie, ale teprve po vzniku republiky zaznamenala jeho členská základna masový nárůst. V roce 1922 bylo registrováno 1 049 klubů a 38 050 hráčů, což je přibližně pětkrát více než o sedm let dříve. 15
9
Vytvoření pravidelné celostátní soutěže se bránily nejlepší kluby pocházející tehdy vesměs z Prahy, které dávaly přednost přátelským utkáním se zahraničními celky před mistrovskými utkáními s tuzemskými soupeři. V roce 1921 byla založena Československá asociace fotbalová. Ta byla o rok později v Ženevě oficiálně přijata do FIFA.18 Do UEFA19 vstoupil československý svaz v roce 1954. Významným stupněm na cestě k mistrovské soutěži se stal až rok 1925. Podnět k jejímu vzniku dalo zavedení profesionalismu. Ze spousty českých klubů se vyčlenilo dvanáct českých a čtyři německá mužstva. Pod řízením Československé asociace fotbalové začalo těchto šestnáct klubů hrát I. ligu s deseti a II. ligu se šesti účastníky. Od sezóny 1934/1935 bylo zrušeno oddělování profesionálních a amatérských soutěží.
18 19
Mezinárodní fotbalová federace. Evropská fotbalová unie.
10
3. Eduard Bass: Klapzubova jedenáctka Klapzubova jedenáctka s podtitulem Povídka pro kluky malé i velké byla v Lidových novinách, kde Bass pracoval jako redaktor,20 tištěna na pokračování od dubna do prosince roku 1922 ve středeční rubrice Dětský koutek. Vzbudila veliký ohlas, a tak byla již po Vánocích téhož roku rozšířena a vydána knižně v nakladatelství Františka Borového. Text byl doprovázen ilustracemi Josefa Čapka. Kniha si krátce po vydání získala velikou oblibu a dodnes patří mezi Bassova nejznámější díla. Byla přeložena do několika jazyků a roku 1938 zfilmována. Děj příběhu není složitý. Dá se v podstatě vyjádřit několika větami. Chudý chalupník trénuje svých jedenáct synů, aby byli nejlepším fotbalovým mužstvem. Chlapcům se daří od prvního zápasu, postupují po žebříčku strmě nahoru a díky tomu postupně procestují celý svět. Na své cestě poráží téměř bez obtíží všechny své soupeře. Poslední zápas odehrají na mistrovství světa v Austrálii. S fotbalem pak slavný český fotbalový klub nadobro končí. Eduard Bass se při psaní Klapzubovy jedenáctky přidržel osvědčené pohádkové literatury. Celý příběh i jako pohádka začíná: „Byl jednou jeden chudý chalupník, jmenoval se Klapzuba, a ten měl jedenáct synů. Ve své chudobě nevěděl co s nimi, a tak z nich udělal fotbalové mužstvo [...]“21 Autorův humoristický román se tak obrací především k chlapeckým čtenářům. Proč pohádka a fotbal? „Mezi autory dvacátých i třicátých let byla velmi oblíbená právě umělá pohádka, v níž jsou do tradičního pohádkového žánru vloženy moderní prvky nebo dobové postoje.“22 Věra Karfíková o Bassovi říká, že v této knize „vytvořil pohádkový mýtus nové doby s charakteristickou proměnou zájmů (místo rytířských turnajů fotbalová klání), s nadsázkou a zjednodušením, jaké provázejí příběhy, které jdou od úst k ústům. Naložil s pohádkou podobně jako oregonský dědeček, o němž vypravuje jedna z kapitol knihy: aby zachránil úctu a důvěru dětí
20
Po smrti Adolfa Heinricha pokračoval Eduard Bass jako šéfredaktor Lidových novin v letech 1933–1941, kdy byl donucen k odchodu. Po osvobození se opět v obnovených Lidových novinách stal šéfredaktorem. Pro nemoc však z redakce brzy odešel. 21 BASS, Eduard. Klapzubova jedenáctka: povídka pro kluky malé i velké. Praha: Československý spisovatel, 1967, s. 7. Všechny další citáty v této kapitole jsou z tohoto vydání. 22 NOVÁČKOVÁ, Hedvika. Eduard Bass a pohádka. Brno, 2007, s. 11. Bakalářská práce na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity na katedře české literatury a knihovnictví.
11
v pohádková vyprávění, připodobnil starou pohádku nové době.“23 Klapzubova jedenáctka tak vnesla do dětské literatury prvenství v použití sportovní tematiky. Fotbalový tým SK Klapzubova jedenáctka je složen z jedenácti bratrů, jimž dělá trenéra vlastní otec. Všichni bratři se však jeví stejně (až na rozdílný věk), autor nijak zvlášť nepřibližuje jejich vzhled. Vystupují jako tým. Když s nimi otec hovoří, odpovídají mu prostřednictvím nejstaršího z nich – brankáře a kapitána Honzy: „A to zas ne, táto, taková věc na nás nesmí zůstat! [...] dejte nám pokoj, táto.“ (s. 73) Podobně je ve vypravování vnímají diváci nebo třeba anglický komentátor: „Ale již se otvírá klubovní branka podruhé a mistři pevniny vcházejí. [...] To jsou tedy slavní borci [...]“ (s. 28) V celé knize se čtenář dozví pouze jména osmi chlapců, z nichž dvě zazní jen jedenkrát. Z toho je patrné, že Bass záměrně potlačoval individualitu a zdůrazňoval fotbal jako kolektivní sport. Soupeři Klapzubáků jsou z počátku příběhu pouze středočeské týmy, později už přímo zahraniční fotbalová družstva.24 Bass se při líčení fotbalových utkání omezuje na pouhé výsledky, nutno říci že často s dosti nereálným skóre: „Devětatřicet k nule pro Klapzuby se skončila první půlka a do druhé AC Hlubočepy vůbec nenastoupily.“ (s. 9) Detailnějším popisům utkání se vypravěč věnuje všehovšudy dvakrát. Poprvé při zápase s anglickým Huddersfieldem prostřednictvím anglického komentátora Cormicka z deníku New Sporting Life (s. 25-30), podruhé při posledním zápase Klapzubáku proti Austrálii (s. 87-97). Celý příběh se jeví zdánlivě jako nereálný, přesto je ohraničen reálným místem, časem i lidmi. Bass se totiž nevyvaroval, či vyvarovat nechtěl, několika „určujících slov“, která leccos naznačují. Jedinou výjimkou je chalupa rodiny Klapzubových, která stojí v obci Dolní Bukvičky. „Toto místo je stejně fiktivní, jako z jiných pohádek známý Kocourkov nebo Dlouhá Lhota. Přesto jsou tato místa reálnější než tajemná země za devatero řekami z literárních pohádek, protože čtenář ví alespoň to, že se jedná o vesnici v české zemi. Dolní Bukvičky leží nedaleko Kouřimi – toto a také všechna ostatní místa uvedená v knize skutečně existují.“25 V textu se vedle smyšlených
23
KARFÍKOVÁ , Věra. Literatura pro mládež. In: Mukařovský, Jan (ed.). Dějiny české literatury IV. Praha: Victoria publishing, a. s., 1995, s. 259. 24 Odraz tehdejšího zvyku při sehrávání fotbalových zápasů, kdy mnohá, především pražská fotbalová mužstva dávala přednost přátelským zahraniční utkáním před zápasy například s moravskými fotbalovými týmy. Viz. kapitola Historie fotbalu u nás, str. 10. 25 NOVÁČKOVÁ, Hedvika. Eduard Bass a pohádka. Brno, 2007, s. 19. Bakalářská práce na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity na katedře české literatury a knihovnictví.
12
Klapzubů objevují skutečné osoby (Káďa, V. V. Štech, Plánička, Vaník a další)26 a organizace (Olympijský výbor), proto není těžké odhadnout, že se děj odehrává ve dvacátých letech minulého století, kdy Klapzubova jedenáctka začala poprvé vycházet. Podle Gilka se „jazyk Bassova vypravěče i jeho postav vzhledem ke zvolenému tématu jeví jako bezpříznakový, fotbalový slang se v plné míře projeví pouze v nástupnické řeči nového anglického krále, který předtím strávil dva roky v Klapzubově týmu coby náhradník.“27 Není to tak úplně pravda. Fotbalové termíny a hlášky se hemží celým příběhem. Jako jeden důkaz za všechny stačí připomenout úplný začátek příběhu, kdy starý Klapzuba učí své syny tréninku: „A tak je učil brát míče ze vzduchu, podávat, falšovat, centrovat, kopat desetimetrovky, kombinovat třemi vnitřními nebo spojkou, vyrážet míč robinzonádou, [...] nestát ofsajd, hrát s jedním bekem, kopat špičkou, nártem, holení [...]“ (s. 7-8) Zajímavé jsou v knize narážky na téma fotbal a ženy. Z dvou následujících ukázek je zřejmé, že už téměř před sto lety byl názor mužské části populace stejný jako dnes: „Ježišmarjá, Marie,“ vrtěl povážlivě hlavou Klapzuba, „vy ženské nebudete sportu jakživy rozumět!“ (s. 13) „Bůh uchovej, pane král. Pořádná kopaná není jako kralování, aby do toho směly ženský mluvit.“ (s. 33) Co však z Bassova příběhu přímo čiší a zároveň okatě vystupuje do popředí, to je morální stránka postav: „Jedenáct Klapzubových synů svým přístupem k fotbalu reprezentuje ideální lidské vlastnosti, jako jsou kolektivnost a soudržnost, skromnost, cílevědomost, prostota a úcta k rodičům.“28 Sourozenci neví, co je falešná hra, nezneužívají své síly k faulům, nejsou schopni jakékoliv nepravosti, naopak se snaží těžit ze své chytrosti a hlavně drží při sobě: „Ze všech stran se sjížděli učitelé, trenéři a všelijací odborníci, aby od Klapzubů pochytili, jak se musí hráči pro zápasy připravovat. Pochytili mnoho, ale to hlavní, v čem vězelo tajemství Klapzubů, nepostřehli. Byla to jejich duševní a citová převaha, naprostá a nezištná obětavost, s níž jeden pomáhal druhému, skutečné, ryzí bratrství [...]“ (s. 43) Zkrátka Bassovi hrdinové
26
Káďa – vlastním jménem Karel Pešek, populární fotbalista a hokejista, který převážnou část své kariéry strávil v pražské Spartě; František Plánička – brankář fotbalové Slavie, který byl považován za jednoho z nejlepších golmanů předválečné Evropy; Jan Vaník – slavný útočník Sparty, později kapitán Slávie a národního mužstva; Václav Vilém Štěch – historik umění a výtvarný kritik, od r. 1918 referent a později poradce ministerstva školství, Bassův přítel. 27 GILK, Erik. Poetiky a kontexty prózy Karla Poláčka. Boskovice: František Šalé – ALBERT, 2005, s. 112. 28 Tamtéž, s. 112.
13
nemají žádnou špatnou vlastnost. Zde je potřeba hledat souvislost mezi tématem a žánrem. „Jedním z nejvýznačnějších a nejzřetelnějších rysů lidových pohádek je jejich vysoká mravní hodnota,“29 říká Rudolf Lužík. Tuto poučku lze použít i v případě Bassovy pohádky umělé. Oldřich Kryštofek ve svém článku „Eduard Bass dětem“ napsal: „Jaképak cavyky, řekl si asi Bass, kluci tím žijí, jde jen o to, najít, co je na kopané dobrého, a mezitím jim pěkně vložit docela jakoby mimochodem potřebnou morálku.“30 Autorovy moralismy se v příběhu vyskytují opravdu hojně, snad jako nejpříznakovější se v tomto směru jeví nástupnická řeč nového krále Anglie: „Chceme být věrni tomuto čestnému odkazu svých předků a slibujeme, že nikdy nebudeme stát ofsajd, že budeme hájiti svých barev co nejmužněji a nejpoctivěji a že všechna nebezpečí odvrátíme do autu neb nejvýše na roh. Slibujeme, že se vyvarujeme faul hry a nevystavíme svůj národ v nebezpečí válečné desítimetrovky [...]“ (s. 44) Bass využil své dokonalé znalosti fotbalu a svůj jedinečný humor, aby vyjádřil své morální přesvědčení a zároveň dokázal zaujmout nejen klukovského čtenáře. Proto nejde nesouhlasit s Gilkem, když říká, že se „mnohem spíše než o oslavu fotbalu jako takového jedná o apoteózu pozitivních vlastností českého národa, který je schopen čtyři roky po založení vysněné republiky právě díky nim dobývat úspěchů na celém světě, a to spravedlivou, fair hrou, a nikoliv nedovolenými zákroky.“31
29
LUŽÍK, Rudolf. Pohádka dětské duše. Praha: Václav Petr, 1944, s. 20. KRYŠTOFEK, Oldřich. Eduard Bass dětem. Štěpnice, 1946/47, roč. 1, s. 274. 31 GILK, Erik. Poetiky a kontexty prózy Karla Poláčka. Boskovice: František Šalé – ALBERT, 2005, s. 112. 30
14
4. Vladislav Vančura: F. C. Ball V roce 1924 vyšla Vladislavu Vančurovi jeho druhá kniha s názvem Dlouhý, Široký, Bystrozraký. Obsahovala tři povídky: Cesta do světa, druhou se stejným názvem jako má samotný titul, a také tu, která je stěžejní pro naši čtvrtou kapitolu, F. C. Ball. Vančurovy druhotní prózy vydalo vydavatelské družstvo Kniha. Povídka F. C. Ball se však poprvé objevila v Rudém právu, kde vycházela od září do října roku 1922 v jeho literární příloze Dělnická besídka, do které Vančura mnohdy přispíval. Novela F. C. Ball vypráví příběh o tom, jak se jedenáct lidí, kteří jsou většinou příslušníci takzvaných svobodných povolání (malíř, kněz, dva lékaři – praktik a vědec, dva básníci, obchodník se starožitnostmi, herec, číšník, student a poslední, u kterého Vančura neupřesňuje zájem jeho činnosti), usnese založit fotbalový mančaft a jak slavně vítězí, dokud podvodem manažera nepřestanou existovat jako sportovní tým. V části námětu je děj velmi podobný Klapzubově jedenáctce Eduarda Basse, ale tuto podobnost lze přičítat spíše náhodě (nebo reálné skutečnosti), protože obě prózy vycházely téměř ve stejnou dobu. Navíc Vančurovi nejde o morálku, o popularizaci fotbalu mezi dospívajícími nebo o novou formu pohádky. Jeho cíle jsou poněkud odlišné. František Götz o Vančurovi tvrdí, že je „básník podivně zachmuřený, někdy skoro otrávený, cynicky rozmrzelý na bědné hemžení lidského hmyzu, jehož se dotýká často se špatně tajeným odporem. Má-li lepší chvíle, překonává tento odpor ironií, jež jen v řídkých případech má svítivou intenzitu a otřesnou údernost, jindy však se přelévá v groteskní baroknost pokřivených obrysů.“32 S téměř stoprocentní jistotou můžeme konstatovat, že povídka F. C. Ball je tím prvním případem, tedy slovy Götze: Vančura ji psal v „lepších chvílích“. Jeho „fotbalová“ próza je totiž nasycena ironií, karikaturou, humorem a satirou. Jiné hodnocení nabízí František Xaver Šalda, když říká, že „Vančura spokojuje se z počátku s rozkládáním staré prózy, ale brzy ji záměrně vyklubuje a rozkolísává v jakousi posunčinu básnickou (F. C. Ball): jeho dada, a to je důležité a bylo dosud přehlíženo, vychází z formy umělecké, která pozbyla smyslu a účelu, neboť nemá co nést v dnešním životě a světě nepodstatném a stínovém, z jeho vyšeptalého obsahu, a proto, populárně mluveno, jankovatí.“33
32 33
GÖTZ, František. Tvorba, 1925/26, roč. 1, s. 94. ŠALDA, František Xaver. Šaldův zápisník, 1934/35, roč. 8, s. 170.
15
Vančuru na fotbale zjevně inspiruje herní prvek. Kopaná pro něj tak slouží jako záminka k rozvinutí jeho volné poetistické fantazie. Jeho příběh o jedenáctce, která vznikne v hospodě U Dvou litrů, je podán s takovou lehkostí, že nejen Šalda, ale v podstatě celá soudobá kritika psala o vlivu dadaismu34. Bedřich Václavek jako první tohoto termínu užívá. Podle něj Vančura „vytváří groteskní hyperbolou, absurdností děje, nesmyslností situací a fantaskními nápady útvar svrchovaně poetický a dostává se na úroveň nejlepší světové moderní prózy absurdní.“35 Typickými příklady mohou být následující dvě ukázky z textu: „Malíř Fr. Petrlák, čta mobilizační vyhlášku, zapomněl na Dva litry, zželelo se mu mrtvého Ferdinanda, a chtěje zemříti, vpálil si kulku do levé dlaně. Halt! Vzkřikl Petrlákův domácí slyše střelnou ránu valiti se ze záchodu, už se střílí! Bratr Rus! Bratr Rus! a drkotaje zuby rychle oblékl čamaru, skryl obvazkem císařské licousy a jal se křičeti z plna hrdla: Já jsem pravoslavnej!“36 Ve druhé ukázce spojuje Vančura svoji fantazii, humor a styl psaní se samotným fotbalem: „Bernard mlčky obnažil svoje lýtko a všechna bída této nevyběhané tlapky zasvítila pokojem jako poledne. Byla dlouhá, hubená a huňatá; podobala se obrvenému dřívku, housence a stvolu, jenž na svém konci nese důkladný květ krajiny tříselní. Kněz vydechl chuchvalec hrůzy. Probůh! vykřikl, tato noha snad může zvolna posunovati klubko nití, ale jestliže klopýtne a až se jí dotkneš míče, zlomí se jako třtina.“ (s. 113) Čím je tedy vlastně F. C. Ball? Podle Milana Blahynky je „kryptickým obrázkem Devětsilu, jeho vzniku, rozkvětu i hrozícího pádu.“37 Vančura podle něho přirovnává Devětsil38 k fotbalovému týmu.39 V základu přirovnání je přesvědčení avantgardní estetiky o hře jako podstatě moderního umění. Podobností je však mnohem více. Revoluční sborník Devětsil manifestuje pro sport, samotný klub F. C. Ball vzniká v Petrlákově hospodě (podobně i avantgardní spolek se scházel po kavárnách, 34
Erik Gilk upozorňuje, že si tehdy nikdo nepovšimnul narážky názvu povídky na německého dramatika a básníka Hugo Balla (1886-1927), zakladatale curyšské větve dadaismu. (GILK, Erik. Poetiky a kontexty prózy Karla Poláčka. Boskovice: František Šalé – ALBERT, 2005, s. 113.) 35 VÁCLAVEK, Bedřich. Zrození poetické prózy. In: Od umění k tvorbě. Praha: Odeon, 1928, s. 132. 36 VANČURA, Vladislav. F. C. Ball. In: První prózy a první pokusy. Praha: Československý spisovatel, 1985, s. 96-97. Všechny další citáty v této kapitole jsou z tohoto vydání. 37 BLAHYNKA, Milan. Vladislav Vančura. Praha: Melantrich, 1978, s. 97. 38 Vančura byl prvním předsedou uměleckého spolku Devětsil (založeného roku 1920) a spolutvůrcem programu avantgardní literatury. 39 Podobně o několik let později (r.1928) ve svém humoristickém pojednání S. M. K. Devětsil „rozestavěl“ Karel Konrád členy Devětsilu na fotbalové hřiště a každého z nich okomentoval parafrází na sportovní žurnalstiku: „Druhým obráncem je internacionál Vladislav Vančura. Přestože někdy volívá spíše středověký dres, jsou jeho akce razantní. Suverénní ovládání válečného pole a falšování míčů, klid, specifická hustota, monumentální drzost a tuhost mu umožňují, aby si dělal v pravém slova smyslu se svými odpůrci, co mu libo. (KONRÁD, Karel. Nevzpomínky. Praha: Československý spisovatel, 1963, s. 28-29)
16
restauracích a barech). O trochu dál jde Jan Mukařovský, který ve Vančurově povídce vidí obraz tehdejšího života intelektuálů jako celku: „Tímto detailem vyprávění jsou přesně vystiženy, a ovšem i zesměšněny, životní návyky intelektuálů z roku 1920, vyrostlých v maloburžoazním prostředí, zabraných ve své hříčky a spory, přezírajících podstatné rysy dobového dění a přeceňujících maličkosti.“40 F. C. Ball je tedy primárně satirou, satirou na Devětsil a domácí poměry. Fotbalu samotnému při zevrubném pozorování nepřipadá v povídce nijak zásadní úloha. Přesto se k němu Vančura často obrací (hlavně v druhé polovině příběhu). Za pozornost určitě stojí zmínit několik tematických pasáží, ve kterých kopaná hraje důležitou roli. Jednou z nich je určitě „zrození“ fotbalového mužstva F. C. Ball. Velmi komicky vyznívá scéna, při které se uzavře počet návštěvníků hospody U Dvou litrů, tudíž také konečné číslo budoucích spoluhráčů, číslo pro fotbal tak příznačné - jedenáct. „[...] Byl přijat v spolek. Byl adoptován. Oslaven. Ale tu, když sčetli, přátelé prohlásili počet za uzavřený, neboť Ben a kněz se báli nešťastné třináctky a nechtěli s ní sousediti.“ (s. 106) Samotný vznik klubu pak Vančura parafrázuje na rozestavení jednotlivých členů týmu v hospodě. „Baare, tato hospoda je středem našeho světa. [...] malíř František Petrlák, šenkuje a vyvářeje zde, je ve středu. Levý Uhel a pravý Hart tvoří dvě křídla. [...] Kněz povstal mezi dvěma sloupy, dva bratří, již se podobali dvěma býkům, byli před ním a mezi nimi a mezi Petrlákem, dvěma spojkami a dvěma básníky, hemžili se Holý, Vala a číšník, postupující a vracející se zpět.“41 (s. 108) Samotnou pozornost jistě zaslouží i Vančurovo vnímání fotbalové strategie, kdy její popis vypadá až příliš jednoduše a stroze. To naznačuje, že pro něho fotbal nebyl primárním, a tak se spokojil pouze s amatérským vysvětlením taktiky na úkor zevrubnější analýzy, která by v takovém díle byla nepatřičná. „Gólman je nejposlednější nadějí. Bekové připomínají dva býky. Běhavá záloha a útok důrazný ve středu, prudký a rychlý na křídlech, i spojky, trochu zbrklé [...]“ (s. 111) Podobně Vančura vnímá i samotnou hru, kdy ji svým popisem přímo degraduje a tak jako v celé povídce u jiných dílčích témat i z ní si humorně utahuje. „F. C. Ball předvedl krásné ukázky hry. Míč lítal patnáct minut, aniž se dotknul země, a Mayer viděl klasickou hru hlavou a zadkem, hru bulbem očním a opět ledvinami, klouby, patičkou a všemi svaly [...]“ (s. 119–120) 40
MUKAŘOVSKÝ, Jan. Vančurovy prózy z doby mladosti. In: Vančura, Vladislav. Amazonský proud, Dlouhý, Široký, Bystrozraký. Praha: Československý spisovatel, 1959, s. 183. 41 Tehdejší hojně užívané fotbalové rozestavení 2-3-5 (v pořadí obrana-záloha-útok). Postupem času se fotbal stal více taktickým a těžiště hry se přesunulo z útoku do defenzivy. Dnes se tedy hraje nejčastěji systémem 4-4-2, případně 4-3-3.
17
Zajímavé je také sledovat, jak se Vančura vypořádal s tréninkem jeho zvláštního mužstva složeného z lidí různých zaměstnání, která ale mají jedno společné – žádné z nich nemá co dočinění s tělesnou zdatností. „Bernard vzal hůl a vypravil se k důstojnému faráři. Stihl ho, jak cvičí ráz! dva! v dřep! vstaň! Knězova tvář dštila slanou vodu jako mračno a srdce uprostřed prsou rozhánělo se jako cep.“ (s. 113) Vrcholem absurdity je pak popis způsobu tréninku obou básníků, ve kterém se Vančura nepokrytě obrací k tehdejší poezii a jejím autorům. „Jen dva básníci, Uhel a Hart, na úkor tělesné zdatnosti štvali ducha na výšinách moderní poezie. Uhel kouřil, Hart pil vodu a psali. Když lyrik postavil hrníček, Uhel po něm sáhl a odložil dýmku – tu vzal Hart. [...] Když farář obešed všechny navštívil básníky, pochválil je řka: Křídla, v tuto hodinu všechno mužstvo našeho klubu pilně cvičí, ale vy vedli jste si nejlépe.“ (s. 116) Stejně jako Bass i Vančura se v popisu zápasů omezuje na pouhopouhé výsledky, navíc se stejně nereálným skóre. A tak F. C. Ball poráží například mistrovský klub Wellrybaa 19:0 a „Newcastle Utd., Chelsea, Hamburk, Celtic, Petrohrad, všechny tyto kluby odnesly na svých zádech těžké porážky a nikdo doposud neviděl míče v síti za zády Felixe Hocha.“ (s. 121) Jediným utkáním, kterým se Vančura zabývá podrobněji, je poslední zápas proti kombinovanému mužstvu světa. Při něm se však omezuje pouze na strohý sportovní referát ve stylu „minuta – událost“. „[...] V 6. min. roh pro B. V 10. min. Petrlák střílí, gólman S. kryje, avšak míč příliš prudký strhl ho do sítě. Ve 12.min. útok S. zmařen zálohou. Ve 14. min. Uhel shootuje a míč prochází podruhé brankou [...]“ (s. 121) Zápas nakonec končí zradou – F. C. Ball sice není nikdy poražen, ale je zrazen překupníkem René Mayerem, který zaplatí nájemným rváčům, aby utkání přerušili, a novinářům, aby napsali, že fotbalový tým F. C. Ball byl „rozsápán“, zatímco jeho členové si dál popíjejí v hospodě U Dvou litrů. Pro Vančuru není fotbal primárním, ale je jen záminkou, díky níž může rozehrát příběh plný zvratů a skrytého sarkasmu. „Najdeme zde optimismus i skepsi, satiru, grotesku, stopy dadaismu, elementy filmové a pohádkové, oslavu mládí a družnosti, fantastickou nadsázku i zřejmé absurdnosti.“42 Fotbalové vyprávění se tak stává spíše satirickou hrou. Pomocí fantazie a různých druhů parodie se jeho anekdotické motivy dotýkají domácích kulturních a společenských poměrů. Přesto fotbal hraje roli důležitou alespoň v jedné rovině – námětu. 42
POLÁČEK, Jiří. Kritické recepce Vančurovy prózy v dobových časopisech v letech 1923-30. Brno, 1978, s. 30. Rigorózní práce na Filozofické fakultě Univerzity J. E. Purkyně.
18
5. Karel Poláček: Muži v offsidu V roce 1931 vydal Karel Poláček knihu Muži v offsidu, která patřila do trojice humoristických románů společně s Hráči a Hedvikou a Ludvíkem. Prvotně začala jeho próza z prostředí fotbalu vycházet počátkem roku 1930 na pokračování na stránkách Poláčkova časopisu Dobrý den a poté v Českém slově pod tehdejším názvem Ze života klubového přívržence. Knižní verze, které vyšla v nakladatelství Františka Borového nesla již slavnější název Muži v offsidu, ten původní se stal změněný do plurálu podtitulem knihy. Román se dočkal velkého ohlasu, což dokládá i fakt, že za Poláčkova života kniha vyšla ještě čtyřikrát. Do konce 20. století následovalo dalších sedm vydání. Velký úspěch mělo i filmové zpracování díla, na kterém se Karel Poláček rovněž podílel.43 Poláček si v Mužích v offsidu nevybral jako terč svého humoru fotbalisty či sport jako takový, ale zaměřil svou pozornost na obdivovatele kopané, tedy fanoušky. Karel Čapek k románu poznamenává, že „je sice pravda, že Karel Poláček je humorista: ale snad poněkud přesnější deklarace by byla, že je monografista. Každá jeho kniha a knížka si obírá za předmět, jak se říká, určitý výsek světa; ve skutečnosti je to spíš svět pro sebe, v sobě uzavřený a téměř se nekřížící s těmi jinými světy. [...] v poslední knize je to zelený trávník a lidé kolem něho. Karel Poláček tyto své světy zná skrz naskrz; zná jejich zvyky i jejich jazyk, jejich zájmy, zkušenosti, trampoty i satisfakce.“44 Tento román, ač humoristicky laděný, je z podstatné části právě jen a jen o fotbalu. I přesto, že je zaměřený především na diváky a fanoušky nejrozšířenějšího sportu, pojednává Poláček ze všech literátů o kopané nejkomplexněji, s důkladnou znalostí její hry, hráčů, taktiky i prostředí. „Jeho Muži v offsidu jsou v daleko větší míře dokument tohoto sportovního věku, než by byly sebrané sportovní referáty za pětadvacet let. S odbornou důkladností probírá všechny specie, variace, mutace i aberace fotbalového fanouška našich dnů.“45 To, že fotbal bude hlavním tématem, na kterém autor postaví celý příběh i humorné situace, je zřejmé už podle názvů jednotlivých kapitol: Zápas, který se neskončil; Způsob, kterak se účastniti ligového mače; Modlitba za Viktorii Žizkov; 43
V hlavní roli se představil Hugo Haas, který ztvárnil pana Načeradce. Emana Habáska staršího si zahrál Jindřich Plachta, jeho syna Eman Fiala. Film režíroval Svatopluk Innemann. 44 ČAPEK, Karel. Pražský román Karla Poláčka. In: Linke, Arno (odp. red.). Na břehu dnů. Praha: Československý spisovatel, 1978, s. 250. 45 Tamtéž, s. 250.
19
O hrozném boji Slavie s Viktorkou a slavném zvítězení červené hvězdy; atd. Objevením nového prostředí, které až dosud zůstalo českými spisovateli nepovšimnuto, totiž prostředí fotbalových fanoušků, může Poláček rozehrát sérii vtipných či méně úsměvných scének, ve kterých fotbal, potažmo prostředí kolem něho, hraje ústřední roli. V trochu zjednodušené formě lze tvrdit, že v celém příběhu jde především o „fotbalovou víru“. Ve své stati „Autor v offsidu“ si toho všiml tehdejší spisovatel, kritik a především novinář Ferdinand Peroutka, když napsal, že „autor Mužů v offsidu popisuje onu atmosféru patriotismu, který se vytváří kolem fotbalových klubů.“46 Poláček svou teorii tohoto stavu vložil do jednoho z rozhovorů dvou vzdělanců, kteří patří k vedlejším postavám jeho příběhu: „[...] Proč fandíme kamaráde? Já myslím, že je to volání bojového pudu, který je v nás skryt pod nánosem konvence. Tento bojový pud nutí nás sdružovat se pod jednou korouhví. Ano, přisvědčil druh, je to romantická záliba pro barvy, pod nimiž se táhne do bitvy. Kromě místního vlastenectví. Moderní doba stvořila velké státní celky, kdežto ve středověku se zdvihala města proti městům, ba i městská čtvrť proti městské čtvrti. Lidé tenkrát umírali pro slávu erbu a čest barev. V naší duši pořád ještě žije opevněná městská čtvrť, do níž se vchází po padacím mostě.“47 Také právě Poláčkovi fanoušci pražských klubů jsou rozděleni podle městských čtvrtí a to téměř s železnou pravidelností. „My tady na Žižkově všechny vzýváme Viktorku. V tom je celej národ jednosvornej. Že by se u nás vyskyt fanda nějakýho letenskýho leadra,48 to nebylo nikdá slýcháno.“ (s. 97) Jedinou výjimkou z tohoto pravidla jsou bratři Šturcové, kteří zarytě fandí fotbalovému klubu A. F. K. Union Žižkov, i když už se dávno propadl do nižších soutěží. A pak samozřejmě pan Načeradec: „Poláček by měl dostat stipendium na pátrání v oboru vznikající víry a sociální příchylnosti a vázanosti. Někdy se vyskytne hotový rébus: proč pan Načeradec, ač bydlí na Žižkově, kde všichni jsou přívrženci Viktorie, žije v tomto davu jako cizinec a proč jeho srdce bije pro Slavii?“49 Celá situace je vysvětlena s Poláčkovským nadhledem a smyslem pro humor, když se čtenář dozví, že pan Načeradec má byt ještě před viaduktem, tedy na letenském území, a Slavii fandí, protože jsou s ní spojeny 46
PEROUTKA, Ferdinand. Autor v offsidu. In: Rufl, Jiří (odp. red.). Sluší-li se býti realistou. Praha: Mladá Fronta, 1993, s. 102. 47 POLÁČEK, Karel. Muži v offsidu: ze života klubových přívrženců. Praha: Nakladatelství Franze Kafky, 1996, s. 259. Všechny další citáty v této kapitole jsou z tohoto vydání. 48 Tím je míněna Sparta nebo Slavie (oba kluby v té době měly své stadiony na Letné). 49 PEROUTKA, Ferdinand. Autor v offsidu. In: Rufl, Jiří (odp. red.). Sluší-li se býti realistou. Praha: Mladá Fronta, 1993, s. 103.
20
vzpomínky na jeho mládí. Nic však Poláčkovi nezabránilo v tom, aby knihu pojal jako studii pražských fanoušků, které má sklon zobrazovat zjednodušeně: „Zástup dělil se zřejmě ve tři části. Viktoriánské vyznání bylo napsáno na tvářích pod placatými čepicemi, pod černými bouřkami; viktoriánství nesli v sobě lidé bez límečku, s obnaženými ohryzky, živnostníci se svislými kníry i inteligenti s brýlemi. Slávistická víra byla zastoupena bankovními i samosprávními úředníky, pány s licousy a tučnými majiteli. A mezi nimi byli lidé jiného vyznání, lid sparťanský [...]“ (s. 144–145) Autor fotbal připodobňuje optikou fotbalového fanouška k náboženství či samotné víře, případně má sklony i k jakémusi sektářství. Příznačně pak pro jednotlivé skupiny příznivců Poláček používá výrazy jako „lid sparťanský“, „vyznání viktoriánské“ nebo třeba „unionismus“, což je zároveň i zdrojem zesměšnění a komiky. „A pak, dodal Eman mladší, rozcházel sem se s panem Načeradcem v názorech. On je slávista a chtěl mě obrátit na svoji víru. To zas ne, řek sem si. Já sem charakter po vás, táto. Svý přesvědčení nezradím!“ (s. 89) Zajímavé však je, že ačkoliv v podstatě všechny postavy v knize (kromě žen, ze kterých straní pouze Emanova budoucí manželka Emilka) jsou fotbalovými fanoušky, slovo „fanda“ je samotnými hrdiny považováno za velkou urážku, která naznačuje, že dotyčný není v pohledu na zápas objektivní. „Máte se chovat slušně a rezervovaně, jak se na sportovně vyspělé obecenstvo sluší! trvala Emilka na svém. Fandění se netrpí! Nejsem fanda, ale vy jste fanynka! Pravil její soupeř. To popudilo Emilku na nejvyšší stupeň.“ (s. 132) Nejvýraznější spojení fotbalové tematiky a Poláčkova humoru se projevuje v dialogu postav, zvláště v „obyčejné řeči“, ve které v mnoha případech autor používá fotbalový slang. Alena Hájková tvrdí, že právě „předním prostředkem jazykové komiky v plánu epických osob zůstává však pronikání frazeologie sportovních rubrik denních listů do jazykové vrstvy vlastní jednotlivým osobám.“50 Tento způsob Poláčkova rukopisu se v knize objevuje nesčetněkrát, například při několika fotbalových modlitbách a prosbách, při rozhovoru o práci mezi panem Načeradcem a Emanem mladším nebo v monologu o ženách, který vede Emanův otec. Jeden příklad za všechny: „Vy si to představujete tak, že mě s vdovou vezmete do presu a já budu muset kapitulovat před vaším uměním. Už jsem tě řek, že ten starej internacionál vdova nemůže rozvrátit moje řady. Takovým soupeřem se nedám deprimovat.“ (s. 60-61)
50
HÁJKOVÁ, Alena. Komika jako nástroj kritiky v maloměšťáctví v díle Karla Poláčka. Praha: Academia, 1985, s. 46.
21
Poláček však tohoto způsobu vytváření komického efektu nevyužívá pouze v dialozích, ale několikrát ho nastrčí i do řeči vypravěče, který tak přirovnává důležité události příběhu k fotbalovému zápasu: „Zástupem proběhlo chvění. Krky se napínají, jako když mužstvo vbíhá do hřiště [...] Emilie Šefelínová, béreš si Emanuela Habáska z lásky? Kostel zatajil dech, jako by šlo o napínavý moment před brankou. Ano, odvětila nevěsta zřetelně. Kostel si oddychl, jako by bylo nebezpečí odvráceno dlouhým, osvobozujícím odkopem.“ (s. 275-276) Z výše uvedeného je zřejmé, že Poláček si v mnohých situacích zcela zřetelně fotbalové „fandy“ dobírá, ale zároveň se snaží vyvarovat neskrývanému výsměchu. Skvěle to vystihl opět Karel Čapek, když poznamenal, že „zajisté by bylo možno z jistých vysokých kulturních hledisek lamentovat nad těmi desetitisíci lidiček, pro které je klubovní utkání světovou událostí a víra v barvy jejich klubu skoro něčím jako náboženskou konfesí. Bylo by možno krčit nosem nad tím světem fandů; ale zkuste v Poláčkově knize odepřít náklonnost k otci a synu Habáskovým, panu Načeradci, bratřím Šturcovým [...] Budete se na ně aspoň usmívat, budete hledat jejich tvář na ulici a v tramvajích, abyste na ně srozuměně mrkli jako na své dobré známé.“51 Podstatné je také zmínit, že celý Poláčkův příběh se odehrává v reálném prostředí a je protkaný skutečnými hráči kopané. Děj se odehrává v Praze a točí se kolem fotbalových týmů jako je Sparta, Slavie, Viktorie či Union Žižkov, případně českého národního mužstva. Poláček věrohodně popisuje prostředí na stadionech a okolo nich. Kniha se hemží dobovými sestavami zmíněných mančaftů, v rozhovorech jednotlivých postav se míhají skutečná jména tehdejších slavných i méně známých fotbalistů jako byli například Prokop, Meduna, Plánička, Puč, Šoltys, Podrazil, Káďa, Burgr a mnoho dalších. V dialogu románových hrdinů nebo řeči vypravěče se také často opakují pojmy z fotbalové taktiky a tréninku, stejně jako třeba i dobové nadávky a posměšky: „Co je mu do souboje letenských leadrů? Ostatně jací leadři? Hasiči, hadrníci, spolek je to, veteráni, číňani, slívové a takto žádní hráči, ne že leadři! Aby věděli, co je to stopping, tackling, dribbling, aby dovedli hrát do ruky, aby uměli prohodit do uličky [...]“ (s. 53) Muži v offsidu jsou tak nabití humorem, který se opírá o fotbalovou tematiku, díky dialogu, využívajícímu typické obraty přívrženců fotbalových klubů, díky parodickému tónu celého příběhu, který proniká prostředím i dějem, a především díky 51
ČAPEK, Karel. Pražský román Karla Poláčka. In: Linke, Arno (odp. red.). Na břehu dnů. Praha: Československý spisovatel, 1978, s. 251.
22
komickému a nadsazenému popisu chování fotbalových fanoušků a jejich vlastních zvyklostí. „Poláček tam, kde je nejlepší, je autor skupin. Nejcennější není jeho popis individua, nýbrž prostředí: zde objevuje nové věci, ne pokud se týká duše jedincovy; v tom naopak je blízek prostřednosti. Je první spisovatel u nás, který se odvážil pojednat o statisícovém publiku fotbalových zápasů a sáhnout do této vulgární míchanice, do níž ještě není vyšlapána žádná literární cestička.“52
52
PEROUTKA, Ferdinand. Autor v offsidu. In: Rufl, Jiří (odp. red.). Sluší-li se býti realistou. Praha: Mladá Fronta, 1993, s. 104.
23
6. Jiří Hájíček: Fotbalové deníky Nejnovější dílo českobudějovického spisovatele Jiřího Hájíčka53, v roce 2006 oceněného Magnesií Literou za román Selský baroko54 v kategorii próza, má zajímavý titul: Fotbalové deníky. Kniha, která vyšla na podzim roku 2007 v brněnském nakladatelství Host, se hemží fotbalovými termíny a fotbalem samotným, ale zásadní zápas se neodehrává na zeleném trávníku. Zpočátku se zdá, že zápolení o první místo a stupně vítězů se v Hájíčkově knize opravdu týká jen sportovní terminologie. Fotbal však v románu není tím hlavním. Centrálním tématem jsou totiž rodinné vztahy. Přesto však kopaná nehraje pouze roli zástupnou. Hájíček ji zdařile využil jako rámcového tématu, na jehož pozadí rozvíjí dílčí životní příběh jeho románových hrdinů. Hlavní z nich, Honza, čtyřicátník řešící partnerskou krizi, se snaží soustředit především na blížící se mistrovství světa ve fotbale, odehrávající se v Německu roku 2006. K postavám této fotbalové roadmovie se řadí také jeho partnerka Radka, mladá ambiciózní žena, která nemá absolutně žádné pochopení pro „Honzův fotbal“. Do života hrdiny vstupuje další žena, jeho nevlastní, o dvacet let mladší sestra Simona. Honza nakonec odjíždí na úplně jinou cestu než na plánovaný výlet po německých fotbalových stadionech. V tom okamžiku začíná nejdůležitější "zápas" hrdinů Hájíčkovy novely - o návrat do minulosti, do vesnického prostředí, k otci, k dávno potlačovaným vzpomínkám a hlavně k nevyřešeným problémům. Vítězem nakonec ve Fotbalových denících není nikdo: vztah Honzy a jeho přítelkyně se dál rozpadá, vztah bratra ke znovunalezené sestře končí po týdenní epizodě, Honza dál nenávidí svého otce a Simona pokračuje v úprku před svou matkou. A český fotbalový mančaft na mistrovství vypadne v základní skupině. Čtenář se nedozví, jak to s jednotlivými postavami dopadlo. Autor nechává příběh otevřený jako nový fotbalový zápas, ve kterém se začíná 0:0. Hájíček celou story zasadil do reálného místa a hlavně reálného děje – Mistrovství světa ve fotbale v Německu v létě 2006. Pomocí Honzových deníků, jeho myšlenek a činnosti se autorovi úspěšně daří budovat věrohodné fotbalové prostředí a hlavně atmosféru, kterou mohl český národ zažívat během již zmíněného turnaje. 53
Jiří Hájíček patří k realistickému proudu v současné české literatuře. Ve svých prózách čerpá z prostředí jihočeského venkova a malého města. 54 Román detektivního ladění, který se ohlíží za kolektivizací 50. let.
24
„Srdce fotbalového fanouška se snadno přenese do důležitých okamžiků tohoto, alespoň z naší strany nepovedeného mistrovství.“55 „[...] V 87. minutě pak dostal italský útočník Fillippo Inzaghi na půli hřiště přihrávku do běhu, po sprintu na českou bránu udělal kličku gólmanovi a vstřelil druhou branku národního týmu Itálie.“56 Stejně tak dokáže Hájíček vcelku přesně vystihnout a na papíře zobrazit cítění fotbalového fanouška po neúspěchu jeho mužstva. Prostřednictvím svého hrdiny Honzy tak navozuje pochmurnou atmosféru, která zavládla mezi českými fanoušky po prohrách s Ghanou a Itálií. „Já to nechápu, opakoval neustále Honza, ty černoši lítali a naši jim vůbec nestačili. Kde byl Rosický? Kde byl Poborský a kde Lokvenc a Plašil…? Posadili se na lavičku na náměstí. Honza byl zaražený, na tváři kyselý úsměv.“ (s. 36-37) „Já jsem fakt věřil na čtvrtfinále. Možná i na semifinále, jako před dvěma roky na evropském šampionátu v Portugalsku. A přitom jsme nepostoupili ze základní skupiny. Ten fanouškovskej smutek je bezednej!!!“ (s. 138) Lucie Česálková podotýká, že „souběžně Hájíček rozvíjí také motiv Honzova fotbalového fandovství – v rituálním nakupování sportovních deníků, čtení jejich fotbalových rubrik a sledování zápasů u jakéhokoli způsobilého televizoru odhaluje kořeny Honzovy záliby vést si se sveřepou pečlivostí deníky o fotbalových utkáních, která viděl.“57 Honzovo fandovství k fotbalu jde však ještě dál. Na klíčence má malou kopačku a miniaturní míč, všechny rozhovory strhává směrem k fotbalu, ať už to dělá nevědomky či mnohokrát záměrně, aby se vyhnul nepříjemným tématům, o kopané se mu dokonce i zdá: „V tomhle snu měl ale nohy těžké, jako by se pohyboval pod vodou. Přitom byl na zeleném trávníku, po němž běhaly dívky v tričkách a dlouhých trenýrkách. Měly na sobě fotbalové dresy. Na nohou kopačky, bílé štulpny až pod nahá kolena [...]“ (s. 39) Hájíček se v postavě Honzy pokusil vykreslit fotbalového fanouška, v tomto případě až fanatického, který například při dovolené ve Španělsku zanechá svoji partnerku na pláži a vydá se směr Barcelona, aby si ve městě prohlédnul slavný fotbalový stadion Nou Camp, nebo při projíždění jakékoliv vesnice přibrzdí u fotbalového hřiště, aby si prohlédl kvalitu tamního trávníku.
55
ŠPIDLA, Kryštof. Tentokrát tam bylo víc srdíčka. [online]. 2008 [cit. 15. 12. 2007]. Dostupné z: http://www.iliteratura.cz/clanek.asp?polozkaID=21915 56 HÁJÍČEK, Jiří. Fotbalové deníky. Brno: Host, 2007, s. 123-124. Všechny další citáty v této kapitole jsou z tohoto vydání. 57 ČESÁLKOVÁ, Lucie. Plakátoví kluci a holky ve fotbalových dresech. [online]. 2007 [cit. 6. 12. 2007] Dostupné z: http://ln.ebrno.net/index.php?p=clanek&id=4646
25
Samotnou kapitolu v autorově pojímání fotbalového fandovství tvoří Honzovy deníky – sešity, které si píše hlavní hrdina (od mládí až po věk současný) společně se svým kamarádem Jardou. „[...] první deník jsem si začali psát s Járou, když nám bylo asi deset. [...] Píšem si tam hlavně věci o zápasech. Rozbory hry, dojmy, vyjmenovával Honza, ale taky věci okolo, co se zrovna v tý době dějou.“ (s. 66-68) Tak do deníků zaznamenává průběh zápasů, vystříhává z novin články a lepí dovnitř, občas připíše i něco „ze života“. Nastavení fotbalových sešitů v pevných deskách se odráží i v Honzově životě. Vše ostatní se odehrává až na druhém místě, na pozadí fotbalu. Typickým příkladem jsou právě zápisy z deníků – na prvním místě dojmy z fotbalu, pod nimi události z vlastního života. „[...] Dát Německu dva krásné góly je výkon, ale dělali hrozné chyby v obraně a na to dojeli. Ale i Německo má tu obranu dost děravou, přijdou těžší soupeři než Kostarika, myslím, že budou mít problémy. Odpoledne před zápasem v centru schůzka se Simonou. Seděli jsme asi dvě hodiny v kavárně v Krakovské. Je hrozně ukecaná. Celkem hezká. Prý je jí devatenáct.“ (s. 18-19) Co Hájíček a „fotbalový“ jazyk? Několik recenzentů Fotbalových deníků právě v tomto aspektu vidí jednu z největších slabin románu. Autorovi vyčítají, že se mu nepodařilo fotbalové prostředí postihnout v jeho přirozenosti. „Jazyk Honzových deníkových zápisků je překvapivě velmi uměřený, neutrální, pouze minimálně expresivní či dokonce vulgární. Honza jako by ani nezapisoval své subjektivní dojmy, ale nezdařile se stylizoval do role reportéra.“58 Podobně uvažuje i Aleš Haman: „Jiří Hájíček se snaží – ovšem nepříliš úspěšně – konfrontovat dvojí rovinu řeči: na jedné straně běžná, všednodenní komunikace mezi rodinnými příslušníky, na druhé straně sportovní slang, zaznamenaný v deníkových zápiscích fotbalového fanouška.“59 Nemyslím, že by fotbalový slang a mluva byly špatně vystiženy. Honza o fotbale mluví se zaujetím, to ale nutně neznamená, že by musel používat v proudu řeči expresiva či přímo vulgarity. To, že tento aspekt recenzenti vytýkají jeho fotbalovým deníkům, je zcela nepochopitelné. Není jediný důvod, aby si do deníků zapisoval stejným způsobem, jakým by měl podle Česálkové mluvit. Jedinou výjimkou je závěčněná zpráva od Jardy: „HONZO, JA JSEM V PRDELI. A TY? JESTE KE VSEMU JSEM ZAPLATIL V NEMECKU POKUTU ZA PARKOVANI. TO BYL DEN! KURVA! 58
ČESÁLKOVÁ, Lucie. Plakátoví kluci a holky ve fotbalových dresech. [online]. 2007 [cit. 6. 12. 2007] Dostupné z: http://ln.ebrno.net/index.php?p=clanek&id=4646 59 HAMAN, Aleš. Co mohlo zůstat v rodině. [online]. 2007 [cit. 24. 10. 2007] Dostupné z: http://www.lidovky.cz/co-mohlo-zustat-jen-v-rodine-d1k/ln_noviny.asp?c=A071024_000101_ln_noviny_sko&klic=222087&mes=071024_0
26
KURVA!! KURVA!!! NAS KAREL JAKO BY TAM NEBYL! ZÍTRA SE JDEM OZRAT! PRIJED.“ (s. 138-139) Dalšími mantinely, mezi kterými se Hájíček dost často pohybuje, jsou fotbalová alegorie a moralismy podané ve sportovní terminologii. Celou knihu hlavní hrdina hledá ženu, která „hraje na stejné straně hřiště a ve stejném dresu“, paní Fišerová (typická postava moudrého člověka) mu radí, aby ve vztahu občas „otevřel obranu“, a v neposlední řadě si „užívá“ celou škálu fotbalových i nefotbalových proher: „Tohle měl být nejlepší týden v roku! Měl jsem jezdit v nový káře po německých stadionech. Užívat si svátek fotbalu, který je jednou za čtyři roky! [...] místo toho jsem se kodrcal po levných ubytovnách s hajzlama na chodbě [...] Hádal jsem se s cikánama [...] Místo abych to po německém autobánu pražil sto osmdesát, ničil jsem si tlumiče na rozbitých českých okreskách. Hrozně to všechno bolí, ty prohry!“ (s. 139) Autor na malém prostoru zdařile uplatnil své oblíbené téma, když poukázal na to, že minulost nelze jen tak jednoduše uzavřít a opustit. Kopaná spojená s partnerskými vztahy je pro Hájíčka oddechem od závažných dějinných témat, které popsal ve své předchozí knize.60 A fotbal? Ten je v Hájíčkově díle opěrnou berličkou. Není zde jako téma, ale spíš jakési pojivo naznačených životních etap hlavního hrdiny. Zároveň je pro hlavního hrdinu jediným světem zapomnění, který je ohraničený pevnými pravidly narozdíl od mezilidských vztahů. A tak i hlavní hrdina dojde k jakémusi prozření: „Taková prostě není, ve stejným dresu. Taková, která by hrála na mý půlce hřiště, proto ji nemůžu pořád najít. Jsou to dvě jedenáctky, muži a ženy…a já vůl na to přijdu ve čtyřiceti.“ (s. 152)
60
V rozhovoru pro literární časopis Host Jiří Hájíček vysvětluje vznik Fotbalových deníků: „Fotbalové deníky vznikly tak, že jsem se chtěl odreagovat. Jako každej kluk jsem samozřejmě hrál fotbal, chodím na Střelecký ostrov fandit českobudějovickému Dynamu, sleduju v televizi sportovní kanály a docela těžce jsem prožíval, když český nároďák minulý rok v létě propadl na mistrovství světa. Ženy pro tohle moc pochopení nemají, tak se mi v tom promítlo střetávání mužského a ženského světa. Do toho pak přišel zážitek, že se mé ženě Nicole ozvala její mladší pětadvacetiletá sestra, o níž neměla ani páru, že existuje. Přišlo mi to jako perfektní roznětka pro nějaký příběh.“ (Dostupné z: http://www.casopis.hostbrno.cz/cs/archiv/2007/8-2007/vyber-z-cisla/zajimaji-me-zlomove-okamziky)
27
7. Fotbalová próza na okraji 7.1. Ota Pavel: Dukla mezi mrakodrapy a jiné
Známý spisovatel, sportovní novinář a reportér Ota Pavel je mimo Buštěhradu a jeho okolí neodmyslitelně spjatý se sportem, proto není divu, že se ve své tvorbě dotknul kromě cyklistiky, stolního tenisu, atletiky a jiných odvětví také fotbalu. Stěžejní „fotbalovou“ prózou je v jeho díle zajisté kniha Dukla mezi mrakodrapy, která vyšla v roce 1964 a dočkala se takového čtenářského ohlasu, že musela být vydána ve stejném roce ještě jednou. Náměty z kopané se však objevují i v menších prózách Oty Pavla, zejména
v povídkových
výběrech
Plná
bedna
šampaňského
(1967),
Pohár
od Pánaboha (1971) a Syn celerového krále (1972). U Pavlových povídek a próz z prostředí fotbalu jsou důležité základní dva aspekty: samotné náměty, přesněji jejich obraz ve skutečnosti, a způsob psaní. Obojí s fotbalem úzce souvisí. Původní sportovní reportáž v podání Oty Pavla totiž velmi brzy opouští hranice čistého reportážního žánru, vzdaluje se od publicistiky a začíná se přibližovat útvarům beletristiky. Styl autorova psaní se tak pohybuje na pomezí sportovní reportáže a beletristických útvarů. Toto spojení je pak zcela zřetelné (nejen) v jeho „fotbalových prózách“. Například v knize Dukla mezi mrakodrapy jsou vedle dějin klubu, reportáží z nejdůležitějších zápasů a amerického putování, fotografické a faktografické části také polobeletristicky zpracovány portréty jednotlivých hráčů Dukly Praha: „[...] Kolský měl těžký život: táta valcíř mu brzy zemřel, pral se v životě o chleba už jako kluk, hrával na tvrdých kladenských hřištích, posypaných škvárou [...]“61 O fotbalu se však snaží v určitých částech referovat se zřetelným požadavkem žurnalistiky na jednoduchost a srozumitelnost. Není proto divu, že knize například Bohumil Svozil přiznává statut díla, jež v dobovém kontextu vyvolalo poměrně velký ohlas, avšak současně ji charakterizuje jako práci „žánrově smíšenou, motivicky, situačně i významově rozbíhavou a rozkolísanou.“62 Co se námětů Pavlových próz týče, je podstatné, že je získává z reálného prostředí, a to nejen v knize o Dukle, ale i v ostatních povídkách. „Svět próz Oty Pavla je na první pohled velice realistický. Příběhy jsou zakotveny časově i místně (tu s větší, 61
PAVEL, Ota. Dukla mezi mrakodrapy. Praha: Naše vojsko, 1964, s. 11. Všechny další citáty v této kapitole jsou z tohoto vydání. 62 SVOZIL, Bohumil. Krajiny a tvorby Oty Pavla. Praha: Akropolis, 2003, s. 123.
28
tu menší přesností). Čtenář se může fyzicky projít po místech, do kterých jsou děje zakotveny, dosud se může potkat s lidmi, kteří jsou hrdiny jeho knih.“63 Vše, co Pavel psal, vycházelo z reality, vyrůstalo ze skutečných událostí. Snaze po autentičnosti a dokumentární pravdivosti se naučil v době novinářských začátků své tvorby. To dokládá i tvrzení Bohumila Svozila, který říká, že „převážnou část svých reportáží píše nikoliv na základě vysloveně vlastního poznání a zážitků, ale na podkladě výpovědi jiných [...]“64 A tak se díky autorově snaze po autenticitě dozvídáme z jeho textů nejen velké množství konkrétních fotbalových faktů jako jsou číselné údaje, data, skóre zápasů, střelci branek, ale v prvé řadě můžeme prožívat okamžiky a životní milníky mnoha známých fotbalových osobností, namátkou uveďme například Masopusta, Pluskala, Kučeru, Koubu nebo Borovičku.65 Není to však všechno. V Pavlových dílech se pohybujeme v různých státech a poznáváme skvělá fotbalová mužstva a jejich hráče z let šedesátých a sedmdesátých: „Hráči Santosu brnkali na kytaru ospalé písně, házeli na čáru v písku centy a stříbrné dolary a přecházeli kolem nás houpavým krokem baletek. Občas se na nás zazubil černoušek Pelé, jenž tolik oslnil před necelým rokem na mistrovství světa ve Švédsku: Manana zero zero. Zítra prý budeme venku hrát v tom strašném horku nula nula v moc přátelském utkání.“ (s. 35) Autor však v Dukle mezi mrakodrapy občas přidává i něco navíc, dalo by se říct fakta didaktického charakteru: například pasáž o historii národního mužstva, kapitolu o profesionalismu ve sportu či zmínku o nových trendech stylu fotbalové hry. Podobným stylem, jakým zpracoval příběh o Dukle Praha, psal Ota Pavel i svoje „fotbalové povídky“. Přiblížil v nich osudy mnoha osobností, ale „i vyprávění o lidech kolem sportu, jejichž jména nikdy nebyla ověnčena medailemi a slávou, bez nichž by však nebylo sportu, ani toho velkého, slavného, ale ani toho malého, opravdového.“66 Proto se například v povídce Služebník náš Hubert seznamujeme s příběhem lékaře Dukly, jehož pohřeb autor připodobnil k fotbalovému zápasu: „V kapli je otevřeno a hoří tu žluté svíce a stojí tu fotbalová stráž. Stojí jako na hřišti, když se hraje hymna
63
KAMENSKÁ, Veronika. Příběhy Oty Pavla jako pohádky pro dospělé. Brno, 2005, s. 14-15. Bakalářská práce na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity na katedře české literatury a knihovnictví. 64 SVOZIL, Bohumil. Krajiny a tvorby Oty Pavla. Praha: Akropolis, 2003, s. 133-134. 65 Hráči Dukly Praha. 66 BURIÁNEK, František. Opožděná recenze. In: O současné české literatuře. Praha: Československý spisovatel, 1982, s. 145.
29
o domově [...]“67 Pavlovy povídky mají především neopotřebované náměty, které napsal sám život, a často vrcholí silnými pointami. Nejde o to, kolik a jak kdo vyhrál nad druhými, ale jaký byl při tom, a hlavně nad čím vůbec vyhrál. Proto se autor často uchyluje k životním moudrům a fotbalovým přirovnáním, která vkládá do příběhu: „Nikdo už mi vlastně nedával naději, tak jako když je na ukazateli stav tři – nula a za chvíli to nejvyšší rozhodčí odpíská.“68 Fotbalová próza Oty Pavla se nezaměřuje na diváky nebo na fotbal samotný, ale především na ty, kteří se kolem kopané pohybují. Píše o konkrétních lidech, o jejich vlastnostech a schopnostech. „Jde tu vždycky vlastně o to, jak intenzívně a jak statečně i s jakou radostí i sebezapíranou vůlí žili ti slavní i méně slavní sportovci svůj život.“69
7.2. Miroslav Bedřich Böhnel: Finish
Nepříliš známý román z roku 1931 Finish završuje studentskou trilogii, jejíž první dva díly tvoří prózy Nemravní (1920) a Rašení (1928). Jejich autorem je romanopisec a dramatik Miroslav Bedřich Böhnel, který při psaní tohoto cyklu využil svých dlouholetých zkušeností středoškolského profesora.70 Böhnel už v předmluvě k románu naznačuje, jakým směrem se bude ubírat, když upozorňuje na věrohodnost příběhu a zároveň vyzdvihuje nově zvolené prostředí, v němž se děj odehrává: „Jako první dvě knihy i Finish mluví v každém směru pravdu a jen pravdu. Diktoval mi ji denní styk s mladými dušemi, do jejichž drobných tragédií jsem měl stálou příležitost nahlížeti, ochoten vcítiti se v jejich myšlenkovou oblast.“71 Hlavním hrdinou příběhu je Rudla Josek, chudý student a zároveň zakladatel a kapitán fotbalového klubu Praha XXI. Rudla je zastáncem amatérismu ve fotbalu, tedy je proti jakémukoliv sponzorství. Do kontrastu k jeho týmu je postaven konkurenční klub F. K. Legie, který má od začátku prominentní postavení, které mu zajišťují místní podnikatelé a obecní politici. Důležitá (a zároveň degradující uměleckou hodnotu) je pro Böhnela obhajoba čistého amatérského sportu, což autor považuje v podstatě za své
67
PAVEL, Ota. Náš služebník Hubert. In: Syn celerového krále. Praha: Kentaur/Polygrafia, 1995, s. 151-152. 68 PAVEL, Ota. Já jsem král, ty jsi král, každý má svůj marcipán.. In: Syn celerového krále. Praha: Kentaur/Polygrafia, 1995, s. 96. 69 BURIÁNEK, František. Opožděná recenze. In: O současné české literatuře. Praha: Československý spisovatel, 1982, s. 145. 70 Učil od roku 1910 až po konec světové války na středních školách v Chrudimi, Písku a Praze 71 BÖHNEL, Miroslav Bedřich. Finish. Praha: Sfinx Janda, 1931, s. 7.
30
poslání. Proto se spisovatelův příběh hemží slovy jako poctivost, slušnost a čest: „Nebylo - ovšem - ani pomyšlení na slušnou „jedenáctku“, protože byla o poctivé hráče nouze, a pak, protože jakási stavovská čest, projevená už jednou osvědčenou soudržností [...]“72 Není tedy překvapením, že je v románu zdůrazněno odhodlání a obětavost, s jakými chlapci vybudují klub a postaví vlastní hřiště doslova holýma rukama. Právě klubovní život založený na pravidlech fair play je sdružuje a pomáhá jim překonat problémy všedního života. Erik Gilk říká, že „výchovná funkce románu a jeho hlavní poslání, tedy dokázat, že sportu (v tomto případě fotbalu) se lze naplno věnovat i při plnění školních povinností, je patrná ze způsobu modelace protagonisty.“73 Rudla Josek, jediný student v jedenáctce opouští po sporech s profesorem Bernáškem gymnázium, ovšem po matčině smrti dálkově dostuduje a v samotném závěru románu odmaturuje, třebaže je v té době o tři roky starší než jeho spolužáci. Černobílé vyznění románu podporují mnohé kontrasty, které autor využívá zejména při vykreslení postav: Rudla versus Karel Černocký jako zastánce nevázaného života a tvrdé hry na hřišti, starý profesor Bernášek jako typický odpůrce studentských mimoškolních aktivit kontra mladý profesor Ševera jako přítel studentů i sportu, zastávající se dokonce funkci činovníka svazu. Jako naprosté vítězství čestnosti a spravedlnosti vyznívá jednostranný konec celého příběhu: klub Praha XXI porazí Legii v poměru 4:1 a legionář Černocký si jako trest za nesportovní chování poraní koleno. Při následujícím blahopřání profesor Bernášek Rudlovi podává ruku na usmířenou: „Přicházím vás přivítat jménem města a naší městské čtvrti, které jste, milý mladý příteli, svou zdárnou sportovní činností proslavil teď před světem. [...] vy sám jste mne přesvědčil o své mravní hodnotě dobrého, ušlechtilého mladého borce [...] k tak krásnému ideálu! Blahopřeji vám a děkuji vám! Z podání ruky došlo nečekaně k pevnému objetí, do něhož se Rudla dostal ani nechtě.“74 Miroslav Bedřich Böhnel se tedy vyrovnává s fenoménem fotbalu tak, že upozorňuje na jeho pozitivní a negativní stránky a staví je proti sobě do kontrastu, přičemž samozřejmě nepokrytě podsouvá amatérismus jako čistější a správnější podobu kopané.
72
BÖHNEL, Miroslav Bedřich. Finish. Praha: Sfinx Janda, 1931, s. 11. GILK, Erik. Poetiky a kontexty prózy Karla Poláčka. Boskovice: František Šalé – ALBERT, 2005, s. 117. 74 BÖHNEL, Miroslav Bedřich. Finish. Praha: Sfinx Janda, 1931, s. 308.
73
31
7. Závěr Jak je vidno, fotbal si pro svou tvorbu vybralo hned několik známých českých spisovatelů, každý však z různých pohnutek a důvodů. Rovněž účel a hlavně tematizace i způsob zpracování kopané jako hlavního námětu jejich próz se značně liší. Každý z autorů se soustředí na jinou rovinu tohoto populárního sportu, někdo na hru samotnou, někdo na hráče, jiný zase na publikum. Bassův humoristický román se obrací především k chlapeckým čtenářům, což deklaruje i výběr žánru, který autor použil – Klapzubova jedenáctka je pohádka. Eduard Bass v ní jen vyměnil válečné pole za travnaté hřiště a udatné rytíře za stejně statečné a místy až nadlidsky zobrazované fotbalisty. Bass klade důraz na kolektivnost sportu a soudržnost těch, kteří tento sport vykonávají. Celý tým vystupuje jako jeden celek, v románu není místo pro individuality. Pro autora je také důležitá morálka, čest a spravedlnost ve fotbale, potažmo sportu jako takovém. Proto Klapzubáci hrají jen fair hru, nefaulují, nejsou schopni podrazu či jiné záludnosti, naopak se snaží využít své chytrosti, kterou Bass záměrně zdůrazňuje ve prospěch celého českého národa. Jeho kniha je tak vlastně oslavou pozitivních vlastností obyvatel tehdy vysněné samostatné republiky. Klapzubova jedenáctka navíc drží primát v použití sportovní tematiky v literatuře. Pro Vančuru není fotbal na prvním místě, posloužil mu však jako námět, díky kterému mohl rozpoutat příběh plný zvratů, ironie, humoru, karikatury a skrytého sarkasmu. Vančurovi nejde o morálku, o popularizaci fotbalu mezi dospívajícími, nezajímá se o publikum. Na fotbale ho zjevně inspiruje herní prvek. Podle kritiků je F. C. Ball obrazem Devětsilu, jeho vzniku, rozkvětu i hrozícího pádu. Pomocí fantazie a různých druhů parodie se tak autor dotýká domácích kulturních a společenských poměrů. Fotbalu samotnému při zevrubném pozorování nepřipadá v povídce nijak zásadní úloha, přesto se k němu Vančura neustále obrací, je pro něj záminkou k rozvinutí jeho volné poetistické fantazie. Také pro Poláčkovy Muže v offsidu je charakteristický humor, ale v jiné rovině, něž v jaké ho použil Vančura. Objevením nového prostředí, které až dosud zůstalo českými spisovateli nepovšimnuto, totiž prostředí fotbalových fanoušků, může Karel Poláček rozehrát sérii vtipných scének, ve kterých fotbal, potažmo prostředí kolem něho, hraje ústřední roli. Autor knihu pojal jako jakousi studii fanoušků, které si
32
pro jejich zvyklosti nepokrytě dobírá. Díky hyperbolickému zobrazování jejich rituálů a dialogů nasycených fotbalem získává kniha výrazný humoristický podtext. I přesto, že v románu hrají prim především diváci a fanoušci kopané, pojednává Poláček ze všech literátů o kopané nejkomplexněji, s důkladnou znalostí její hry, hráčů, taktiky i prostředí. Fotbal jako opěrnou berličku pro děj svého románu Fotbalové deníky použil českobudějovický spisovatel Jiří Hájíček. Kopaná je pro něj základem pro výstavbu příběhu, kterému dominují rodinné vztahy. Přesto však nehraje pouze roli zástupnou. Hájíček děj románu zasadil do nedávné minulosti – Mistrovství světa ve fotbale v Německu 2006. Pomocí hrdinových deníků, jeho myšlenek a samotného sledování fotbalových zápasů vybudoval v knize velmi věrohodné prostředí a atmosféru, která vládla v českém národě během již zmíněného turnaje. Autor navíc v postavě Honzy vykreslil fanatického fanouška, pro kterého je fotbal na prvním místě, vše ostatní tak v jeho vidění světa ustupuje do pozadí. Fotbalová próza Oty Pavla se nezaměřuje na diváky nebo na fotbal samotný, ale především na ty, kteří se kolem kopané pohybují. Náměty jeho příběhů pocházejí z reálného prostředí, a to nejen v knize Dukla mezi mrakodrapy, ale i v ostatních povídkách. Pavel píše o konkrétních lidech, ať už slavných nebo neznámých, o jejich vlastnostech a schopnostech. Styl jeho psaní se pohybuje mezi mantinely sportovní reportáže a klasické beletrie, takže čtenář se kromě silných příběhů dočká i konkrétních a skutečných fotbalových faktů jako jsou například výsledky různých zápasů. I tak pro autora zůstává na prvním místě člověk samotný, fotbal je pro něho spíše způsobem, jakým na danou osobnost nahlíží. Umělecké hodnoty románu Finish Miroslava Bedřicha Böhnela odsouvá stranou jeho ideové poslání, přesvědčující čtenáře, že amatérskému sportu mohou zůstat věrní jen chlapci mravně nejčistší a nezkažení. Autor se čtenáři snaží vnutit myšlenku, že sportu se lze naplno věnovat i při plnění školních povinností. Böhnel se tak s fenoménem fotbalu a klubovního života vyrovnává bez humoru, když upozorňuje na jeho pozitivní i negativní stránky a staví je proti sobě do přímého kontrastu. Nejdůležitějším účelem však pro Böhnela zůstává obhajoba čistého amatérského sportu. Prozaici tak byli při zobrazení tohoto míčového sportu inspirováni pěti jeho základními rysy: hrou a s ní související hravostí, kolektivností, samotnými hráči, dále oddanými, někdy až fanatickými fanoušky, a v neposlední řadě smyslem pro fair hru, potažmo pro spravedlnost. 33
Každý z autorů se také kopanou zaobírá v jiném slova smyslu, někdo ji staví do zástupné role, tedy jako záminku, aby mohl na jejím pozadí vylíčit svůj příběh, jiný ji považuje za sociální fenomén a fotbal se pro něj stává tématem zásadním. Do první kategorie můžeme s určitostí zařadit díla Vladislava Vančury a Jiřího Hájíčka, do té druhé, pojímající fotbal jako fenomén, zase knihy Karla Poláčka a Miroslava Bedřicha Böhnela. K ní inklinuje i román Eduard Basse, který se však z části ale řadí také do první skupiny. Na pomezí mezi oběma soubory se pohybuje dílo Oty Pavla, jehož Dukla mezi mrakodrapy má blíže k pojímání fotbalu jako jevu zásadního, jeho povídky zase spadají do kategorie, ve které je fotbal jen záminkou.
34
9. Seznam použité literatury Primární literatura: BASS, Eduard. Klapzubova jedenáctka: povídka pro kluky malé i velké. 18. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1967. BÖHNEL, Miroslav Bedřich. Finish. Praha: Sfinx Janda, 1931. HÁJÍČEK, Jiří. Fotbalové deníky. Brno: Host, 2007. PAVEL, Ota. Dukla mezi mrakodrapy. Praha: Naše vojsko, 1964. PAVEL, Ota. Syn celerového krále. Praha: Kentaur/Polygrafia, 1995. POLÁČEK, Karel. Muži v offsidu: ze života klubových přívrženců. 12. vyd. Praha: Nakladatelství Franze Kafky, 1996. VANČURA, Vladislav. První prózy a první pokusy. Praha: Československý spisovatel, 1985. Sekundární literatura: ADAMÍK, Jiří. Rozdílná specifika vnímání profesionálního fotbalu v České republice a ve Velké Británii. Brno, 2006. Bakalářská práce na Fakultě sportovních studií Masarykovy univerzity na katedře sportovních aktivit. BLAHYNKA, Milan. Vladislav Vančura. Praha: Melantrich, 1978. BURIÁNEK, František. O současné české literatuře. Praha: Československý spisovatel, 1982. ČESÁLKOVÁ, Lucie. Plakátoví kluci a holky ve fotbalových dresech. [online]. 2007 [cit. 6. 12. 2007] Dostupné z:
GILK, Erik. Poetiky a kontexty prózy Karla Poláčka. Boskovice: František Šalé – ALBERT, 2005. HÁJÍČEK, Jiří. Zajímají mě zlomové okamžiky [online]. 2007 [cit. 8. 5. 2008]. Dostupné z: HÁJKOVÁ, Alena. Komika jako nástroj kritiky v maloměšťáctví v díle Karla Poláčka. Praha: Academia, 1985. HAMAN, Aleš. Co mohlo zůstat v rodině. [online]. 2007 [cit. 24. 10. 2007] Dostupné z:
35
CHOUTKA, Miroslav. Moderní kopaná. Praha: Olympia, 1970. KAMENSKÁ, Veronika. Příběhy Oty Pavla jako pohádky pro dospělé. Brno, 2005. Bakalářská práce na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity na katedře české literatury a knihovnictví. KONRÁD, Karel: Nevzpomínky. Praha: Československý spisovatel, 1963. KREJČÍ, Jaroslav. Světový fotbal – Anglie. Praha: CP BOOKS, 2005. LINKE, Arno (odp.red.). Na břehu dnů. Praha: Československý spisovatel, 1978. LUŽÍK, Rudolf (ed.). Pohádky a mýty oceánie. Praha: Odeon, 1979. MINAŘÍK, Petr (ed.). Tak dobrá je to hra: fotbal v české poezii. Brno: Větrné mlýny, 2004. MUKAŘOVSKÝ, Jan (ed.). Dějiny české literatury IV. Praha: Victoria publishing, a. s., 1995. NOVÁČKOVÁ, Hedvika. Eduard Bass a pohádka. Brno, 2007. Bakalářská práce na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity na katedře české literatury a knihovnictví. POLÁČEK, Jiří. Kritické recepce Vančurovy prózy v dobových časopisech v letech 1923-30. Brno, 1978. Rigorózní práce na Filozofické fakultě Univerzity J. E. Purkyně. RUFL, Jiří (odp. red.). Sluší-li se býti realistou. Praha: Mladá Fronta, 1993. SVOZIL, Bohumil. Krajiny a tvorby Oty Pavla. Praha: Akropolis, 2003. ŠÁLEK, Jaroslav. Český fotbal. Praha: Olympia, 2000. ŠEVČÍK, Josef. Králové ligového trůnu. Praha: Lidpress, 2004. ŠPIDLA,Kryštof. Tentokrát tam bylo víc srdíčka. [online]. 2008 [cit. 8. 5. 2008]. Dostupné z: VÁCLAVEK, Bedřich. Od umění k tvorbě. Praha: Odeon, 1928. VANČURA, Vladislav. Amazonský proud, Dlouhý, Široký, Bystrozraký. Praha: Československý spisovatel, 1959. VANĚK, Karel (ed.). Malá encyklopedie fotbalu. Praha: Olympia, 1984. Periodika: GÖTZ, František. Tvorba, 1925/26, roč. 1. KRYŠTOFEK, Oldřich. Eduard Bass dětem. Štěpnice, 1946/47, roč. 1.
36
ŠALDA, F. X. Šaldův zápisník, 1934/35, roč. 8.
37