Ústav české literatury a knihovnictví. Literatura a mezikulturní komunikace

Masarykova univerzita Filozofická fakulta

Ústav české literatury a knihovnictví Literatura a mezikulturní komunikace

Petra Kovaříková

Srovnání překladů Obrazu Doriana Graye Oscara Wilda Magisterská diplomová práce

Vedoucí práce: Mgr. Zuzana Fonioková, Ph.D.

2015

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval/a samostatně s využitím uvedených pramenů a literatury. …………………………………………….. Podpis autora práce

Poděkování Ráda bych zde poděkovala Mgr. Zuzaně Foniokové, Ph.D. za vedení mé práce, za čas, který mi věnovala a za podporu a pochopení.

Obsah 1. Úvod

8

2. Teoretické základy pro literární zkoumání

11

2.1 Teoretická východiska

11

2.2 Aplikace teorie na Obraz Doriana Graye

13

3. Obraz Doriana Graye: originál

17

3.1 Oscar Wilde

17

3.2 Obraz Doriana Graye

18

3.3 Čas a prostor příběhu

21

3.3.1 Časové určení

21

3.3.2 Prostorové určení

23

3.4 Postavy

24

3.4.1 Dorian Gray

24

3.4.2 Basil Hallward

25

3.4.3 Lord Henry Wotton

26

3.4.4 Sybilla a James Vaneovi

27

3.5 Jazyk

28

3.6 Témata

30

3.7 Vybrané úryvky

30

3.7.1 Předmluva, strana xiii-xiv

31

3.7.2 Kapitola 1, strana 1-3

31

3.7.3. Kapitola 5, strana 63-65

32


32


33


33


34


34

4. Obraz Doriana Graye: překlad 1905

35

4.1 Základní informace

35

4.2 Určení skoposu

35

4

4.3 Rozbor postav

36

4.3.1 Dorian Gray

36


37


38

4.3.4 Sibylla a James Vaneovi

38

4.4 Rozbor překladu

38

5.4.1 Jména, místní názvy, oslovení

38

5.4.2 Další poznámky k překladu

40

4.5 Rozbor úryvků

42

4.5.1 Předmluva, strana 4.6

43


44


44


45


46


46


47


47

4.6 Shrnutí

48

5. Obraz Doriana Graye: překlad 1915/2013

49


49

5.2 Určení skoposu pro obě vydání

50

5.2.1 Rok 1915

50

5.2.2 Rok 2013

50

5.3 Rozbor postav

51

5.3.1 Dorian Gray

51


51


53

5.3.4 Sibylla a James Vaneovi

54


54


55


57

5

5.5 Rozbor úryvků

59

5.5.1 Předmluva, strana 3-5

59


60


62


62


63


64


64


65

5.6 Shrnutí

65

6. Obraz Doriana Graye: překlad 1958/2005

67


67

6.2 Určení skoposu pro obě vydání

68

6.2.1 Rok 1958

68

6.2.2 Rok 2005

68

6.3 Rozbor postav

68

6.3.1 Dorian Gray

68


69


69

6.3.4 Sibyla a James Vaneovi

70


70


70


71

6.5 Rozbor úryvků

71


71


72


72


73


73


74


74


75

6

6.6 Shrnutí

75

7. Obraz Doriana Graye: překlad 2011

77


77

7.2 Určení skoposu

77

7.3 Rozbor postav

78

7.3.1 Dorian Gray

78


79


79

7.3.4 Sibyla a James Vaneovi

79


79


80


80

7.5 Rozbor úryvků

81


81


82


83


83


84


84


84


85

7.6 Shrnutí

85

8. Závěr

87

Pouţitá literatura

90

7

1. Úvod Literární překlady mají ve své kultuře důleţitou roli, protoţe poskytují informace o jiných kulturách, neţ je ta naše. Zároveň se soubor těchto informací neomezuje pouze na současnost, ale také na minulé podoby kultury a společnosti, ze které pochází původní text. Představují nám různé názorové proudy, které původní kulturu ovlivňují, a také jak ji vnímají sami lidé, kteří v ní ţijí. Překlad nám umoţňuje seznámit se s jinou kulturou a společností, aniţ bychom mluvili jejím jazykem, překladatel tedy hraje důleţitou roli tvůrce a zprostředkovatele informací. Jeho práce s původním textem, jeho přístup k překladu a jeho rozhodnutí ovlivňují výslednou podobu překladu a výsledný obraz o původní kultuře, který vytváří v kultuře cílového textu. Tato práce porovnává vybrané překlady jednoho románu vydané v širokém časovém rozmezí a vytvořené různými překladateli. Nabízí se otázka, proč se některé texty překládají stále znovu, ale odpověď není jednoduchá, protoţe důvodů je více. Prvním jsou samozřejmě autorská práva, která má překladatel ke svému překladu a která jsou obvykle „propůjčena“ na určitou dobu konkrétnímu nakladatelství. Pokud tedy někdo chce vydat stejný text, musí poţádat jiného překladatele o nový překlad, který by mohl pouţít, nebo počkat, aţ bude moci vyuţít práva na některý jiţ hotový překlad. Dalším důvodem je také oblíbenost původního textu, znovu se obvykle vydávají známá díla minulosti, díla kanonická, která často čteme i stovky let po vydání původního díla. Posledním důvodem je pak zastarávání jazyka. Kaţdý jazyk se neustále vyvíjí, objevují se nová slova a jiná se přestávají běţně vyuţívat, mění se skladba vět a také rozdělení na spisovné nebo nespisovné výrazy. Kaţdý překlad proto po určité době zastarává, působí kniţně a vyvolává tak ve čtenáři představu, ţe původní text byl napsán tímto stylem i v situaci, kdy je původní text psán jazykem soudobým. V této práci budeme porovnávat vzorek překladů románu Obraz Doriana

Graye. Jedná se o jediný román Oscara Wilda, anglického spisovatele konce 19. století, jinak známého zejména jako autora mnoha divadelních her a esejí o estetice a kráse. Tato kniha měla na Wildův ţivot zásadní vliv, protoţe její 8

první vydání v Lippincott‟s Monthly Magazine z roku 1890 bylo proti němu pouţito u soudu v roce 1895 jako důkaz o jeho nemorálnosti. Otec Wildova milence lorda Alfreda Douglase nechal Wildovi v klubu kartu se vzkazem, ţe Wilde se staví jako sodomita: Během soudního procesu o pomluvě Queensberryho obhájce Edward Carson potřeboval prokázat, ţe slova napsaná na kartě byla oprávněná. Snaţil se tedy prokázat, ţe Wilde jiţ své sklony zveřejnil v tištěné podobě. ‚Dorian Gray„ byl Carsonovým hlavním zdrojem a on se rozhodl zacházet s ním jako s Wildovým ţivotním příběhem, paradoxní rozhodnutí, vzhledem k tomu, ţe na stránkách této knihy si Basil stěţuje, ţe ‚lidé zacházejí s uměním, jako by to byla forma autobiografie“ (ROSS: 69)1.

Právě Obraz Doriana Graye usnadnil Wildovo odsouzení, které mu zničilo jak osobní, tak profesionální ţivot. Kromě této skutečnosti je na románu samotném zajímavý také jeho vývoj. Na světě totiţ existují dokonce čtyři různé verze, kde se dají dobře vysledovat změny v příběhu a postavách, ale do češtiny byla zatím přeloţena pouze ta poslední, v angličtině vydaná roku 1891. Tato finální verze byla do češtiny poprvé přeloţena roku 1905, a od té doby vyšla v mnoha vydáních a také v překladech mnoha různých překladatelů. Vzhledem k rozsahu materiálu ke zkoumání byly tedy pro účely této práce vybrány čtyři překlady k analýze a porovnání. Budeme se jimi zaobírat z pohledu funkční teorie překladu, jejíţ principy si vysvětlíme ve druhé kapitole. Prvním překladem je právě ten z roku 1905, přeloţený Antonínem Tille a Jaromírem Boreckým. Bude zajímavé podívat se, jak bylo s tímto románem nakládáno před více neţ sto lety, jak k němu překladatelé přistoupili. Druhým vybraným

překladem

je

také

chronologicky

druhý

překlad,

vytvořený

B. Pursíkem z roku 1915, který byl znovu vydán v roce 2013. Vybrala jsem ho právě kvůli tomu novému vydání, aby bylo moţno podívat se, jak byl udělán před sto lety a zda si „zaslouţil“ druhé vydání. Třetím zkoumaným překladem je ten, který se u nás vydává nejvíce. Je prací Jiřího Zdeňka Nováka, poprvé 1

At the libel trial, Queensberry's chief attorney, Edward Carson, needed to demonstrate that the words on the card were justified. So he set about establishing that Wilde had already advertised his proclivities in print. "Dorian Gray" became Carson's main resource, and he elected to treat it as Wilde's life story--an ironic move, because in its pages Basil complains that "men treat art as if it were meant to be a form of autobiography."

9

vydaný roku 1958, v různých nakladatelstvích a edicích vychází v průměru jednou za deset let, poslední vydání je z roku 2005. Podíváme se, zda je skutečně tak kvalitní, aby si zaslouţil tolik pozornosti, a také zda je stejně dobře čtivý v dnešní době, jako byl v době svého vydání. Posledním vybraným překladem je pak chronologicky nejnovější překlad z roku 2011, který vytvořila Kateřina Hilská. Zde se mimo jiné zaměříme také na otázku, zda bylo nutné dělat překlad nový, kdyţ existuje tolik jiných, ke kterým se dá vrátit. Celá práce je členěna na osm kapitol. Ve druhé kapitole si vysvětlíme, co je překlad a jaké by měl mít vlastnosti, co je funkční teorie překladu a také jak budeme tyto teoretické základy aplikovat v rámci samotné analýzy. V kapitole třetí se seznámíme s původním románem, s jeho autorem, s dobou jeho vzniku a co ovlivnilo jeho vývoj. Připravíme si také základy pro analýzy překladů, protoţe se podíváme na postavy románu a na jejich roli v příběhu a také na několik vybraných úryvků, na kterých budeme v rámci analýz podrobněji zkoumat, jak k překladu přistupovali jednotliví překladatelé. Samotné rozbory jsou pak děleny do šesti podkapitol. V té první se podíváme na překladatele a na nakladatelství, které daný překlad vydalo, ve druhé stanovíme skopos překladu podle funkční teorie, ve třetí rozebereme postavy, o kterých jsme si pověděli u originálu v kapitole třetí, ve čtvrté podkapitole se pak podíváme na překlad celkově, čím se vyznačuje, jaké jsou jeho chyby a v čem jsou naopak silné stránky, v páté podkapitole se zaměříme na vybrané úryvky, přiblíţíme si na

nich

pouţité

mikrostrategie

a

přístupy

jednotlivých

překladatelů

a v závěrečné části analýzy vše shrneme a zhodnotíme. Na úplném konci této práce pak překlady porovnáme, podíváme se, v čem jsou jejich silné a slabé stránky oproti těm ostatním a co z jednotlivých analýz vyplynulo. Výsledkem této práce by tedy měla být podrobná analýza vybraného vzorku překladů Obrazu Doriana Graye, jejich celkové zhodnocení a porovnání. Dále také prozkoumání, jestli tyto překlady plní svou funkci a jaký mají vliv na to, jak mohou čtenáři vnímat tento román a jeho autora.

10

2. Teoretické základy pro literární zkoumání Dříve neţ se pustíme přímo do rozboru původní textu a čtyř vybraných překladů, je nutné vymezit teoretické základy, ze kterých budeme při analýze vycházet. V této kapitole tedy vysvětlíme základní pojmy, se kterými budeme pracovat, a jejich aplikaci na vybrané transláty. 2.1 Teoretická východiska Tato práce zkoumá vybrané překlady Obrazu Doriana Graye z několika pohledů a dává si za cíl díla zhodnotit a porovnat. Nejprve je třeba určit, co to vlastně překlad je, jaké má vlastnosti. Podle Zbyňka Fišera je překlad „cílový text vytvořený překladatelem (autorem překladu) v jazyce cílové neboli přijímající kultury, který je odlišný od jazyka originálu, ve kterém byl výchozí text napsán“ (15). Překlad, neboli translát, je tedy převodem sumy informací v jednom jazyce do jazyka jiného. Ideálním případem by bylo, kdyby informace v překladu byly úplně stejné jako v originále, to ale z podstaty věci obvykle nejde. Překlady můţeme dělit do dvou kategorií, na dokumentární a instrumentální. U instrumentálních překladů by si čtenář neměl být vědom toho, ţe čte překlad, který nepochází z jeho kultury, naopak překlady dokumentární „jako by zaznamenávají, dokumentují stav výchozích textů“ (FIŠER: 152), kde má cílový příjemce vnímat, ţe čte překlad, ţe text nezapadá do cílové kultury. Sem se řadí i překlady literárních textů, Obraz Doriana Graye tedy bude překladem dokumentárním, kdy intratextové znaky budou čtenáři připomínat, ţe se jedná o text, který nepochází z jeho vlastní kultury. Podle Nordové se jedná o dokumentární překlad tzv. exotizující, který charakterizuje takto: „Překlad je dokumentární v tom smyslu, ţe mění komunikační funkci původního textu. Co má v původním textu funkci apelativní (na příklad čtenářům připomene jejich vlastní svět) se pro cílového čtenáře změní na funkci informativní (ukazuje, jak

11

vypadá kultura, ze které text pochází)“ (NORD: 50)2. Zkoumané překlady by tedy měly cílovému čtenáři ukázat, jak vypadala kultura a společnost, o které Oscar Wilde ve svém románu píše. Teorií, podle které budou překlady hodnoceny, je funkční teorie překladu. Ta nám říká, ţe translát by měl v cílové kultuře plnit funkci určenou s ohledem na několik aspektů, které si zde vysvětlíme. Toho není dosaţeno prostým přeloţením textu, ale prací s původním dílem na několika rovinách. Podle funkční teorie překladu by určujícím východiskem pro překladatele mělo být zadání zakázky, kde by mělo být uvedeno, „komu je zamýšlený translát určen, kdo bude předpokládaným příjemcem, k jakému účelu je originál překládán, v jaké komunikační situaci bude translát v cílové kultuře nejpravděpodobněji pouţit“ (FIŠER: 14). Podle zadání zakázky by si pak překladatel měl vytvořit tzv. skopos, tedy účel překladu, jakou funkci by měl překlad mít v cílové kultuře. V naší situaci ale přesné znění zakázky nevíme, budeme si tedy muset pravděpodobný skopos překladů vytvořit sami, při tom budeme vycházet z informací, které by měly být v zakázce uvedeny. Christiane Nordová ve své knize Translating as a Purposeful Activity tyto informace charakterizuje podobně jako Fišer, podle ní se jedná konkrétně o zamýšlenou funkci textu, cílového čtenáře, čas a místo přijetí, médium a důvod pro vytvoření daného textu (NORD: 60). Zamýšlená funkce textu slouţí k tomu, aby překladatel věděl, pro koho a v jaké komunikační situaci bude jeho překlad pouţit. Cílový čtenář pomáhá určit, pro jakou předpokládanou skupinu lidí bude překlad určen, jaké má tato skupina znalosti a přehled. Čím specifičtější téma původního textu, tím specifičtější bude také cílová skupina. Čas a místo přijetí napovídají, kdy a za jakých okolností se cílový čtenář k překladu dostane. Zda se bude jednat o příleţitost, která se odehraje jednou, nebo zda se bude s translátem pracovat opakovaně. Díky médiu lze určit, jak široký je okruh adresátů a jakým způsobem se k nim bude překlad dostávat. Tato informace je důleţitá zejména pokud médium translátu je odlišné od média původního textu, a kdy si tedy 2

The translation is documentary in that it changes the communicative fiction of the source text. What is appellative in the source text (for example, reminding the readers or their own world) becomes informative in the source text (for example, reminding the readers of their own world) becomes informative for target readers (showing what the source culture is like).

12

překladatel musí být vědom moţných úskalí, která na něho mohou čekat. A nakonec důvod pro vytvoření daného textu překladateli říká, s jakým úmyslem má zadavatel o překlad zájem, proč je třeba překlad vytvořit, co zadavatel sám od translátu očekává. Při určování skoposu pro naše překlady tedy budeme z výše uvedených informací vycházet a budeme se snaţit co nejpřesněji tyto informace specifikovat. Poslední teoretickou informací, kterou je třeba uvést před samotnými rozbory, je princip loajality. Podle Nordové mohou zásady funkční teorie vyvolávat dojem, ţe „účel světí prostředky“, tedy ţe si překladatel s textem můţe dělat, co chce, pokud tím dosáhne splnění skoposu. Nordová proto k nutnosti orientace na skopos přidává ještě princip loajality, který právě zabraňuje výkladu funkční teorie jako postupu, který opravňuje překladatele ke svévolnému zacházení s původním textem. O principu loajality říká, ţe loajalita je „zodpovědnost, kterou mají překladatelé ke svým partnerům v překladatelské

interakci.

Loajalita

zavazuje

překladatele

bilaterálně

ke zdrojové i přijímající straně“ (NORD: 125)3. Překladatel tedy musí v rámci skoposu splnit dvě očekávání. Očekávání cílového čtenáře, který má určitou představu o tom, jaké vlastnosti má mít překlad, a očekávání autora původního textu, který chce, aby jeho myšlenky byly beze změny převedeny do jiného jazyka. 2.2 Aplikace teorie na Obraz Doriana Graye Teorii uvedenou v předchozí podkapitole bude třeba aplikovat jak na originál, tak na kaţdý jednotlivý překlad, protoţe jejich funkce a zejména jednotlivé informace potřebné pro určení skoposu nebudou úplně stejné. V této podkapitole si tedy vysvětlíme, jak aplikovat výše uvedenou teorii konkrétně na všechny překlady Obrazu Doriana Graye. Nebude moţné určit úplně vše, některé jevy bude třeba vysvětlit později u jednotlivých překladů, ale i tak nám tyto informace poskytnou východiska, ze kterých budeme později vycházet. 3

(…) responsibility translators have toward their partners in translational interaction. Loyalty commits the translator bilaterally to the source and the target sides.

13

Postupovat budeme podle Christiane Nordové a její knihy uvedené v předchozí podkapitole, konkrétně z obecně rozebraných informací, které překladatel potřebuje k určení skoposu. Zamýšlená funkce textu se bude u jednotlivých překladů lišit, protoţe se jedná o transláty vydané v rozmezí sto osmi let. To, co v roce 1905 bylo pravděpodobně

motivované

snahou

přiblíţit českému čtenáři

soudobou

anglickou literaturu a moţná také vydat román, který vyvolal v Anglii takovou kontroverzi, se nedá povaţovat za zamýšlenou funkci o sto let později, kdy Oscar Wilde a jeho díla patří ke kánonu klasické literatury. Stejně jako funkce překladu vydaného roku 1915 není stejná u tohoto překladu vydaného v roce 2013. Konkrétní zamýšlená funkce textu bude rozebrána u jednotlivých překladů s ohledem na specifičnost jednotlivých informací. Cílový čtenář se bude v případě jednotlivých překladů také lišit s ohledem na odlišnou funkci, ale obecně se dá říci, ţe se jedná o dospělého vzdělaného člověka. K tomuto závěru lze dojít proto, ţe tento román v sobě skrývá několik odlišných vrstev, které činí dílo sloţitější na pochopení. A nedá od čtenáře očekávat, ţe bude obeznámen s dobou vydání tohoto díla, s kulturou, ze které vychází a kterou je inspirován. Hrozí zde tedy riziko, ţe některé z naráţek na soudobou morálku čtenáři unikne, stejně jako ho moţná bude nudit Wildův esteticismus a zdůrazňování krásy, protoţe v tom nevidí autorův úmysl. Cílový čtenář by tedy měl být někdo, kdo je schopen proniknout za hranice fabule. Jedná se o překlad románu, médiem je v tomto případě tedy kniha v českém jazyce a přenáší čtenáře do svého fikčního světa Anglie 19. století. Příjemce je ale také ovlivněn tím, co ví o době, ve které se příběh odehrává, protoţe jak píše Zdeněk Fišer: „Běţný čtenář překladu v přijímacím prostředí vnímá prostředí originálu jinak neţ překladatel, a sice na základě interpretací, představ a veškerých informací o prostředí originálu, které se za celou dobu kontaktu s kulturou originálu v přijímajícím prostředí nasbíraly“ (FIŠER: 22). Dá se tedy říci, ţe médiem bude text, jehoţ vnímání čtenářem je ovlivněno recepční tradicí anglické literatury u nás. Dílo je překládáno do češtiny, kterou se mluví pouze v České republice, místo přijetí je tedy vymezeno místy, kde je přijímána česká kultura. Je sem proto 14

moţné zařadit jako místo přijetí i mimo Českou republiku tam, kde existují moţní příjemci českého jazyka a kultury a kde je tedy šance, ţe se tam najde moţný čtenář pro některý z translátů. Díky podobnosti jazyků by se sem dal zařadit také příjemce slovenského jazyka a kultury, ale u toho můţeme usoudit, ţe sáhne spíše po slovenském překladu, který mu bude bliţší. Sloţitější situace nastává u času přijetí, vzhledem k tomu, ţe se jedná o překlady vydané v rozsahu přes sto let, kdy některé jsou navíc vydávány opakovaně. Pro potřeby této práce omezíme čas přijetí na čas prvního vydání daného překladu, pouze v případě překladů, které jsou vydány vícekrát, se budeme zabývat také jejich funkcí v době posledního vydání. Tím totiţ bude moţné odpovědět na otázku, zda daný překlad je schopen splnit svou funkci i po uplynutí desítek let. Přestoţe kaţdý jednotlivý překlad má svůj vlastní důvod, kterým se budu zabývat v jednotlivých rozborech, obecně se dá za důvod pro vznik kaţdého překladu povaţovat podnět z nakladatelství, které mělo za to, ţe je potřeba tuto knihu vydat a v novém překladu. Vzhledem k celkovému mnoţství různých překladů, které u nás vznikly, je otázkou, zda to bylo skutečně nutné, ale i na to bude prostor v jednotlivých rozborech. Z tohoto se dá odvodit celkový účel překladů Obrazu Doriana Graye, a tím je převedení Wildova románu do češtiny odpovídajícími prostředky tak, aby překlad byl funkčně adekvátní pro předpokládanou cílovou komunikační situaci v cílové kultuře (FIŠER: 20). Nejdříve bude třeba sestavit předpokládanou zakázku pomocí znaků rozebraných výše, protoţe podle funkční teorie překladu „nejdůleţitějším článkem překladatelského procesu je formulace zakázky“ (FIŠER: 14). U kaţdého překladu se jedná o kniţní vydání pro vzdělanou dospělou osobu mluvící česky, které má plnit různé funkce ohledem na dobu vydání. Jedná se o překlad literární, měl by tedy být dokumentární, v translátech tedy můţeme očekávat intratextuální znaky, které čtenáři připomenou, ţe se nejedná o původní české dílo. Za tyto znaky můţeme povaţovat jména postav, určení prostředí nebo aktivity běţné pro anglickou smetánku, kam patří třeba návštěva klubů pro gentlemany, nebo chytré poznámky, které Wilde vkládá do úst svým postavám a které vypovídají o tehdejší společnosti. Zároveň se také bude jednat o přiblíţení implikovaného 15

autora čtenáři, protoţe mnoho Wildových názorů, zejména na estetiku, krásu a také soudobou společnost, jsou obsaţeny v Obrazu Doriana Graye, ať uţ v popisech věcí nebo promluvách jednotlivých postav.

16

3. Obraz Doriana Graye: originál Jiţ bylo v úvodu zmíněno, ţe Obraz Doriana Graye měl podstatný vliv na Wildův ţivot. Prošel si značným vývojem od otevřeně homosexuálních vztahů hlavních postav aţ k tak silnému utlumení těchto vztahů, ţe pro moderního čtenáře jsou prakticky nepostřehnutelné. 3.1 Oscar Wilde Oscar Wilde patří k nejznámějším anglickým spisovatelům konce 19. století. Narodil se v Dublinu do středostavovské rodiny, jeho otcem byl uznávaný chirurg a matkou spisovatelka. Jejich dům byl společenským a uměleckým centrem, kde byl mladý Oscar ovlivněn zejména svou matkou a jejím talentem na sebe přitahovat pozornost, výrazným osobním stylem, láskou k poezii a cizím jazykům a extravagantními šaty (Wilde, Oscar, 1854-1900)4. Začal na sebe upozorňovat během studií na Trinity College v Dublinu a Magdalen College v Oxfordu, kde na sebe strhával pozornost svým dandismem a schopností rychle reagovat vtipnými poznámkami. Prokázal však také obrovský talent pro moderní i klasické jazyky a zájem o estetismus a helénismus. Všechny tyto vlastnosti se později projevily nejen v jeho ţivotě ale i v jeho tvorbě, zejména pak v Obrazu Doriana Graye. Mnohem dříve, neţ začal psát, byl Wilde známou osobností díky své umělecké sbírce a pohotovému jazyku. Přestěhoval se do Londýna, kde pokračoval v učení o správném oblékání a důleţitosti krásy. V roce 1884 se oţenil s Constance Lloydovou, která mu porodila dva syny, ale uţ o dva roky později začal jeho první utajovaný homosexuální vztah s Robertem Rossem. Přestoţe své první literární dílo, sbírku Poems, vydal uţ v roce 1881, trvalo ještě několik dalších let, neţ začalo jeho skutečné literární období. Z finančních důvodů se stal v roce 1887 redaktorem časopisu Women‟s World, kde zůstal další dva roky. V této době také nastalo jeho plodné spisovatelské období, kdy 4

Lady Wilde's talent for self- publicity and for inventive self-fashioning (…), her love of poetry and languages, and her extravagant dress were all models for the young Oscar.

17

psal příběhy, eseje a divadelní hry, ve kterých dokázal plně zuţitkovat svůj důvtip a sarkasmus: „Vynikající epigramatický styl těchto dialogů a jejich skandálních paradoxů je výrazně rozveden ve Wildových společenských komediích z 90. let 19. století“ (Wilde, Oscar, 1854-1900)5. Jednalo se třeba o hry Vějíř Lady Windemerové nebo Jak je důleţité míti Filipa, které Wildovi zajistily popularitu v jeho době a hrají se dodnes. Roku 1890 pak v Lippincott‟s

Monthly Magazine vyšla první verze Obrazu Doriana Graye dostupná tehdejší veřejnosti, která vyvolala obrovský poprask. Dobové recenze hovoří o jeho vulgaritě nebo o tom, ţe dílo odkazuje na nechutné hříchy a ohavné zločiny (BECKSON: 67-68), jinými slovy na homosexualitu. Pod vlivem odporu, který příběh vyvolal, ho Wilde značně přepracoval pro kniţní vydání. To vyšlo o rok později, ale bohuţel před následky zveřejnění první verze ho to ale nezachránilo. Wilde byl na vrcholu popularity, kdyţ se mu stal osudným další z jeho homosexuálních vztahů, tentokrát s mladým lordem Alfredem Douglasem. Douglasův otec, markýz z Queensberry, Wilda veřejně urazil, protoţe ho nazval sodomitou. Wilde se rozhodl zaţalovat Queensberryho pro pomluvu, ale soud prohrál. Poté byl obviněn z mravnostních deliktů a odsouzen ke dvěma letům těţké práce. Přišel o všechno, o své syny, o majetek, pověst i zdraví a roku 1900 zemřel osamocený v Paříţi na meningitidu. 3.2 Obraz Doriana Graye Jak jiţ bylo zmíněno výše, Obraz Doriana Graye je Wildův jediný román, který ale dokázal ovlivnit jeho ţivot víc neţ cokoliv jiného, co napsal. V době autorovy největší slávy přispěl tento román k jeho rychlému pádu se závaţnými následky. Příběh samotný je celkem jednoduchý, malíř Basil Hallward maluje portrét svého přítele Doriana Graye, krásného mladého muţe, který je zároveň Hallwardovou uměleckou inspirací. U Basila se Dorian seznámí s dalším 5

The brilliant epigrammatic style of these dialogues, with their outrageous paradoxes, is developed to great effect in Wilde's social comedies of the 1890s.

18

umělcovým přítelem, lordem Henry Wottonem, který přiměje Doriana uvědomit si svou fyzickou krásu, ale také její pomíjivost. V záchvatu sebelítosti pak mladík vysloví přání, aby si on mohl zachovat svůj vzhled a mládí a jeho obraz stárnul místo něj. Kdyţ se poté zachová krutě k mladičké herečce Sibylle Vaneové a jeho obraz se změní, Dorian si uvědomí, ţe se jeho přání splnilo. Dorian Sibyllu sice miluje, ale nakonec ji zavrhne, a ona se ze zoufalství zabije. Mladík si uvědomí, ţe můţe jednat, jak chce, ale následky se na něm nikdy neprojeví. Zamkne proto obraz do podkroví a naslouchá názorům lorda Henry o zkoumání a uţívání si všeho, co ţivot nabízí. Následuje kaţdý svůj rozmar, ničí ţivoty muţů i ţen, dokonce spáchá i vraţdu, zabije Basila. Obraz je stále starší a ošklivější, ale Doriana to nikdy nedonutí k zamyšlení, to dokáţe aţ „přízrak z minulosti“, James Vane, který si kdysi přísahal pomstít svou sestru a zabít jejího svůdce. Přestoţe sám je omylem zastřelen, doţene Doriana k touze začít nový ţivot s čistým štítem a k rozhodnutí zničit obraz. Jejich bytí je ale propojené, proto zničení obrazu zabije i samotného Doriana. Vývoj vzniku příběhu uţ ale tak jednoduchý není a vypovídá hodně o době, ve které Wilde ţil a ve které se příběh odehrává, protoţe s kaţdou verzí se znatelně mění vztahy postav, od otevřeně homosexuálních po pouze lehké náznaky určitých sklonů. Nejstarší dostupnou verzí je rukopis, který se nachází v Morgan Library v New Yorku, kde jsou snadno odhalitelné nejen city Basila k Dorianovi, ale také vztah Basila a lorda Henryho, kdy druhý jmenovaný ţárlí právě na Doriana. Druhou verzí je strojopis vydaný v anotované edici roku 2011 nakladatelstvím Harvard University Press, který uţ obsahuje mnohé změny zejména ve vztahu lorda Henryho k Dorianovi. Zatímco v rukopisu lord Henry na Doriana ţárlí, ve strojopisu uţ se o něho zajímá spíše jako o objekt, který můţe svým vlivem změnit, upravit. Ponechává ale Basilovy city k Dorianovi, kdy malířovo vyjadřování na tehdejší dobu otevřeně naznačuje homosexuální touhu po tom krásném mladém muţi. Verze vydaná roku 1890 v Lippincott‟s Monthly

Magazine obsahuje další změny, tentokrát ne Wildovy, ale změny udělané editorem Stoddartem, který sice mnoho věcí utlumil, ale pro tehdejší morální cítění to nestačilo. Poslední verzí je román vydaný roku 1891, který obsahuje

19

sedm nových kapitol a velice citelně tlumí cokoliv, co by se dalo pochopit jako naráţka na homosexualitu. Pro určení funkce v době vydání je potřeba jít opět podle pravidel, která určila Nordová a která jsme pouţili ve druhé kapitole. Určit zamýšlenou funkci textu je poměrně sloţité, vzhledem k tomu, ţe je třeba vzít v úvahu vývoj příběhu, který jsem jiţ zmínila. Wilde rád provokoval nejen svým ţivotem, ale i ve svých dílech, rád se stavěl proti zaběhnutým konvencím. Epigramy lorda Henryho jsou Wildovou snahou provokovat společnost a nastavit jí zrcadlo v jejím pokrytectví. V Obrazu Doriana Graye zároveň mohl chtít přiblíţit světu homosexualitu jako něco, čeho není třeba se bát, ale ve chvíli, kdy se strhla bouře, snaţil se příběh rozšířit a přepracovat, aby nepůsobil tak provokativně. Tento román je také příběhem o esteticismu, o hledání krásy v ţivotě, je zde spousta popisů předmětů nebo nábytku, kde se zdůrazňuje jejich historie a krása. V dnešní době tedy není moţné přesně určit, co bylo původní zamýšlenou funkcí, dá se pouze odhadnout, ţe román měl být jakýmsi Wildovým prohlášením o jeho názorech a ţivotních postojích. Cílovým čtenářem by teoreticky mohla být celá tehdejší anglická společnost, protoţe ke konci 19. století byla základní gramotnost (čtení a psaní) rozšířená ve všech vrstvách a čtení bylo běţnou volnočasovou aktivitou. Toto je ale třeba poněkud zúţit na střední a vyšší vrstvu, protoţe z velké části pouze tito lidé si mohli dovolit čas na čtení a peníze na nákup knih. Čas přijetí je vymezen rokem vydání a rokem Wildových procesů, tedy mezi lety 1891 aţ 1895, protoţe po jeho odsouzení se všechna jeho díla stala po několik let prakticky zakázaným zboţím. Místem přijetí je pak primárně tehdejší Anglie. Obraz Doriana Graye sice vyšel také v Americe, ale zde nevzbudil zdaleka takovou pozornost. Médiem je psaný text, román vydaný kniţní podobě, pro potenciální čtenáře je tedy snazší se k němu dostat a zároveň víme, ţe ho i nyní můţeme číst přesně v té podobě, v jaké ho Wilde vydal, protoţe psaný projev se snáze zachovává neţ třeba mluvené slovo. Funkce v současnosti bude sloţitější vzhledem k tomu, ţe se román vydává stále znova uţ přes sto let, kaţdé nové vydání má tedy svůj vlastní čas přijetí. Podobně sloţité můţe být určit cílového čtenáře nebo místo přijetí, protoţe 20

angličtina se postupně rozšířila prakticky do celého světa jako univerzální komunikační jazyk a zároveň se díky snazší přepravě a obchodu dají knihy v původním jazyce sehnat ve velké části světa. Tyto aspekty tedy budou nyní určeny pouze celkově a specifikovány pak u kaţdého překladu. Po odeznění skandálu s Wildovými procesy se jeho díla začala postupně znovu vydávat a znovu pronikala do širšího povědomí. Během let jméno Oscar Wilde ztratilo nádech spojení „ten špinavý homosexuál“ a čtenáři se k němu začali vracet. Zároveň se také změnila společnost a pro čtenáře přestávaly mít Wildovy epigramy nebo náznaky ten šokující dopad, který měly na čtenáře dobové. Wilde se také během doby stal tzv. klasickým spisovatelem, jehoţ díla mají důleţitou vypovídající hodnotu o své době, důvodem pro opětovné vydávání Obrazu Doriana Graye je tedy v podstatě obyčejná komerce. Jedná se tedy o kanonický text, který je dostupný po celém světě. 3.3 Čas a prostor příběhu V této kapitole se podíváme blíţe na dobu, ve které Wilde ţil a ve které se příběh odehrává, a také na místa, na která nás autor zavádí. 3.3.1 Časové určení Příběh se odehrává ve viktoriánské Anglii ve dvou časových obdobích, mezi kterými je mezera necelých dvaceti let. Nedá se přesně odhadnout na desetiletí, kdy se příběh odehrává, ale vzhledem k tomu, ţe Wilde ve svých dílech čerpal ze zkušeností se společností, ve které ţil, je moţné odvodit, ţe i Obraz Doriana

Graye se odehrává v době, kterou autor sám osobně znal, tedy přibliţně v druhé polovině 19. století. Samotná časová linka příběhu je přímá, vše se odehrává chronologicky, přestoţe můţeme najít zmínky o událostech, které nastaly nebo které nastanou. Sem patří třeba předzvěst Basilova úmrtí: „Basil Hallward, whose sudden disappearance some years ago caused, at the time, such public excitement“ (WILDE 2010: 2)6, kde autor komplikovaně naznačuje 6

(…) Basil Hallward, jehoţ náhlé zmizení před několika lety způsobilo veřejný rozruch a zapříčinilo mnoţství prapodivných dohadů. (WILDE 2011: 7)

21

situaci, která je budoucí událostí pro minulost vyprávění. A pak se sem také dá zařadit jedenáctá kapitola, kde se spolu s Dorianem noříme do minulosti a do různých příběhů o drahokamech, parfémech, hudebních nástrojích a dalších věcech. Anglie 19. století je často nazývána viktoriánskou proto, ţe většinu tohoto století vládla královna Viktorie, od roku 1837 do roku 1901. Jedná se o dobu, kdy ve společnosti probíhaly důleţité změny, které ovlivňovaly ţivoty lidí ve všech vrstvách společnosti. Na počátku století byla Anglie zemí zaměřenou převáţně na zemědělství a lidé mohli cestovat pouze koňmo nebo na lodích poháněných větrem nebo lidskou silou, ale to neumoţňovalo cestovat na delší vzdálenosti za krátkou dobu. V době smrti královny Viktorie byla země vysoce industrializovaná a objev parního motoru umoţňoval lidem cestovat daleko od domova. Pro Anglii to znamenalo pokrok a prosperitu, období růstu moci a vlivu (LONG).7 V této době také došlo k zajímavým objevům o původu lidí, Darwin přišel se svou evoluční teorií a názorem, ţe v kaţdém člověku je určitá nezvladatelná zvířecí část. Celospolečenskou reakcí na tyto změny byla snaha svázat lidské chování, zejména sexuální, přísnými pravidly, získat pocit, ţe věci jsou pod kontrolou. Lidské chování a mezilidské interakce byly ovládány pravidly, co je slušné a co není, pravidly, která byla aţ absurdní, jako třeba oddělování knih muţských autorů od ţenských. Zároveň se ale jednalo o dobu, kdy se rozvíjela prostituce: „Prostituce byla rozšířená. Jedna londýnská ulice byla tak známá kvůli prostitutkám, ţe se jí říkalo ‚západní ekvivalent východního trhu s otroky„“ (Victorian Britain)8. Také se i přes přísné postihy rozvíjí homosexuální komunita a ve špatných částech města se rozvíjí opiová doupata, která jsou zmíněna i v příběhu, protoţe Dorian je navštěvuje. Hřích se tedy rozvíjel, ale společnost se zároveň tvářila slušně a svázaně, proto se mnohdy o viktoriánské Anglii říká, ţe je pokrytecká, protoţe společnosti nevadilo 7

England was an agrarian country when Victoria ascended the throne and long before her death she had become a highly industrialized country. Again, in the early part of the century the greatest distance which man could travel by horse or by sailing vessel was about 125 miles in 24 hours about the same distance covered by man some 5,000 years before the end of the century with the discovery of the steam engine he had travelled hundreds and hundreds of miles in a 24 hour period. 8 Prostitution was widespread. One London street was so famous for its streetwalkers that it was described as the “Western equivalent of an Eastern slave market.“

22

porušení pravidel, pokud se o tom veřejně nevědělo: „Veřejný skandál byl pro mnoho tehdejších lidí často otřesnější neţ soukromý hřích“ (SCHULTZ: 51)9. Obě časová období knihy jsou označena Dorianovým věkem a odděluje je jedenáctá kapitola. V první části knihy je Dorianovi dvacet let, jeho věk se dá odvodit z věty, která zazní během jeho rozhovoru s Basilem a lordem Henrym o Dorianově plánované svatbě se Sibyllou Vaneovou. Dorian zde říká, ţe o tomto záměru ještě neřekl svým poručníkům, kteří budou určitě zuřit, ale ţe na tom nesejde, protoţe ani ne za rok bude dospělý a bude si moci dělat, co bude chtít (WILDE 2010: 73)10. Vzhledem k tomu, ţe době příběhu byla plnoletost v Anglii od jedenadvaceti let věku a Dorianovi zbývá do dosaţené této mety méně neţ rok, je mu tedy dvacet let. Druhou informací, která vymezuje časový posun příběhu, je začátek dvanácté kapitoly: „It was on the ninth of November, the eve of his own thirty-eight birthday, as he often remembered afterwards“ (WILDE 2010: 143)11. Obě části jsou od sebe odděleny kapitolou, která zobrazuje Dorianovu cestu za objevováním krásy v ţivotě. Tato kapitola je pravděpodobně jednou z nejnáročnějších v celé knize, ať uţ na překlad nebo na čtení, protoţe se v ní neobjeví jediný dialog, je pouze jakýmsi mostem mezi oběma částmi, který přibliţuje Dorianovu touhu prozkoumat, kde všude se na světě skrývá krása a jaké jsou její podoby. Přestoţe se jedná o výrazný časový skok, nijak se neprojeví na celkovém prostředí knihy. V podstatě se jedná pouze o zprávu čtenáři, která vyjadřuje, jak dlouho jiţ Dorian zkoumá svět, kam aţ se za tu dobu posunul. Nebo spíše, jak hluboko za tu dobu klesl, přestoţe navenek si zachoval stále svůj krásný mladý zevnějšek. 3.3.2 Prostorové určení Prostorové určení příběhu je podstatně jednodušší neţ časové, protoţe aţ na kapitolu sedmnáct a osmnáct, se všechny odehrávají v Londýně. Prostředí je 9

A public scandal was often for Victorians more appalling than a private sin. „I don‟t know what my guardians will say. Lord Radley is sure to be furious. I don‟t care. I shall be of age in less than a year, and then I can do what I like.” 11 Stalo se to devátého listopadu, v předvečer jeho osmatřicátých narozenin, jak později často vzpomínal. (WILDE 2011: 158) 10

23

obvykle zmíněno jen okrajově, pro příběh samotný není příliš důleţité, je to jen drobnost, která dává postavám moţnost někde být. Z velké části se jedná hlavně o Dorianův dům nebo dům někoho z jeho společenské vrstvy, kde se lidé setkávají a konverzují. Výjimkou je pouze návštěva podřadného divadla, kde Dorian pozná Sibyllu, a „výlet“ do opiových doupat, kde se Dorian snaţí zapomenout, ţe zabil Basila, a vůbec celou zkázu svého ţivota. V kapitole sedmnáct a osmnáct je pak čtenář přenesen do Selby Royal, Dorianova venkovského sídla. Nemá to ale nijak vliv na postavy samotné, spíše tento přesun slouţí k tomu, aby si Dorian uvědomil, ţe James Vane ho odhalil a dokázal ho vysledovat i mimo Londýn, aby si uvědomil, jak velké nebezpečí mu hrozí. Mimo tuto linku by se totiţ všechny dialogy mohly odehrávat v kterémkoliv domě v Londýně, aniţ by to výrazně ovlivnilo jejich vyznění. 3.4 Postavy Zde se podíváme blíţe na postavy, které hrají v příběhu důleţitou roli, na to, jak je Wilde zobrazuje, na jejich chování a jednání, abychom podle toho mohli pak určit, zda se překladatelům povedlo tyto postavy dobře vystihnout. 3.4.1 Dorian Gray Dorian je na počátku mladý krásný muţ, ve druhé části pak „zestárne“ do středních let. Zláká ho myšlenka, ţe krása je vše a bez ní člověk nebo věc není nic, ţe ţivot je třeba ţít se vším všudy a neohlíţet se na ostatní. Poté, co zjistí, ţe se splnilo jeho přání, začne experimentovat se vším, co ţivot nabízí, chce vidět, kde všude se můţe skrývat krása. Připadá si silný a neporazitelný, protoţe jeho vzhled mu zaručuje oblibu u muţů i ţen, přestoţe o něm kolují různé zvěsti. Tento pocit síly a nadřazenosti způsobí Dorianův morální úpadek, jeho tělo je krásné, ale duše je zkaţená. Nemá nikdy potřebu psychicky dospět, protoţe díky své kráse a původu má všechno na zlatém podnose a nemusí se o nic snaţit. Zároveň také díky svému pocitu nadřazenosti nevidí nikdy chyby u sebe. V průběhu celého příběhu čtenář sleduje, jak Dorian za vše viní své okolí, ale nikdy ne sebe. Je zkaţený, protoţe 24

Basil namaloval jeho obraz, který ho naučil marnivosti, tedy za to můţe Basil. Má špatný vliv na své přátele, ničí jejich ţivoty, ale za to přece mohou oni, nikdy to nejsou Dorianovy názory nebo postoje. Zničil ţivoty spoustě ţen, včetně sestry lorda Henryho, ale není to proto, ţe on je svedl nebo ţe byl ochotný podlehnout jejich svodům, vţdy je to pouze vina dotyčných ţen. (WILDE 2010: 146-147). Ani smrt Sibylly Vaneové, které Dorian krutě zlomil srdce, a ona se zabila, není jeho vinou, je to sobeckost mladičké dívky, která ho mohla zachránit před ním samotným, ale místo toho se zabila: „(…) Harry, what shall I do? You don‟t know the danger I am in, and there is nothing to keep me straight. She would have done that for me. She had no right to kill herself. It was selfish of her” (WILDE 2010: 96)12. Dorian má být tragickou postavou, ale také morálním varováním. Jeho touha zasvětit ţivot kráse a proţít ho naplno je téměř romantická, přesto ho nakonec právě tato touha svede ke snaze proţívat ţivot za kaţdou cenu. A jeho sobeckost mu zabraňuje své chyby vidět. Na druhou stranu je také v této postavě varování o tom, co hrozí člověku, který si myslí, ţe je lepší neţ ostatní, který dokáţe skrývat své pravé já. Je hrozivým zamyšlením se nad otázkou, zda jediné, co nás dělí od špatného ţivota, je skutečnost, ţe se to na nás projeví a budeme muset nést následky. Postava Doriana Graye nabízí moţnou odpověď na otázku, co kdybychom věděli, ţe nás nikdo neodhalí. 3.4.2 Basil Hallward Basil Hallward je malířem, který namaluje Dorianův osudný portrét. Jeho věk není nikde přesně určen, z kontextu vyplývá, ţe je starší neţ Dorian, ale autor ho stále na několika místech označuje jako „mladého muţe“. Ve svém oboru je dobrý, má určité jméno a je známý. V příběhu je vţdy trochu v pozadí, ztrácí se za Dorianem a lordem Henrym. Nemá tak výraznou osobnost jako oni dva, kteří najdou společné téma v kráse a plném ţivotě. Doriana navíc nekriticky obdivuje, jeho krása ho inspiruje 12

„Harry, co si počnu? Ty nevíš nic o nebezpečí, v jakém jsem se ocitl, a teď uţ mě nemá co zachránit. Ona by to bývala udělala. Neměla právo se zabít. Bylo to od ní sobecké.“ (WILDE 2011: 108)

25

k lepšímu umění, a má strach, ţe cynismus lorda Henryho by mohl mladíka zkazit. Basil Hallward nakonec ze všech tří nejvíce doplatí na svůj vztah k Dorianovi, protoţe ten ho nakonec zabije. Tato postava je v podstatě tragická, snaţí se zabránit seznámení Doriana a lorda Henryho, protoţe předvídá moţné následky. Vidí v Dorianovi ideál, který můţe povzbudit a osvěţit svět svou krásou a povahou, to vše ale padne za oběť pokusu lorda Henryho. Basil nakonec za svou přehnanou důvěru zaplatí ţivotem a paradoxně je po smrti v Dorianově mysli přítomen více neţ za ţivota. 3.4.3 Lord Henry Wotton Lord Henry odpovídá představě typického aristokrata, který má spoustu času, nemusí nic dělat, jenom si uţívat ţivota. Podobně jako Basil Hallward není nikde přesně řečeno, kolik je mu let, ale v první části knihy o něm Wilde občas mluví jako o „mladém muţi“. Je ţenatý, se svou ţenou ale nemá nijak vřelý vztah, v průběhu knihy je na několika místech řečeno, ţe se navzájem podvádí, a ke konci je zmíněn rozvod. Lord Henry je výraznou osobností, která zakrývá obě další muţské postavy, protoţe oba dokáţe zastínit svou směsí vtipu a cynismu. V celém příběhu vystupuje jako záporná postava, která uvede do chodu celý příběh ve chvíli, kdy se rozhodne pouţít Doriana Graye jako pokusného králíka. Od jejich seznámení můţe čtenář sledovat, jak se lord Henry snaţí Doriana ovlivnit svými myšlenkami a postoji a sleduje, jak to na mladíka zapůsobí: „Řeč lorda Henryho je Wildovou verzí Satanova svádění Evy v Knize IX Ztraceného ráje, napodobuje některá klíčová slova a řečnické metody. Lord Henry je, podobně jako Miltonův Satan, ‚lstivý„, svůdný, lichotivý, ‚s krásným hlasem„, a přestoţe to popírá, dychtivý po tom Doriana ‚ovlivnit„“ (HEACOX: 54)13. Ponouká Doriana, aby si uvědomil svoji fyzickou krásu a její pomíjivost, hraje si s ním jako kočka s myší. Snaţí se ho utvářet podle sebe, chce vyzkoušet, zda se mu povede vytvořit „nového“ Doriana, takového, který bude ţít bez zábran 13

Lord Henry‟s speech is Wilde‟s version of Satan‟s seduction of Eve in Book IX of Paradise Lost, some of whose key words and rhetorical techniques it echoes. Lord Henry is, like Milton‟s Satan, “subtle”, seductive, flattering, with a “beautiful voice”, and despite his denial of it, eager to “influence” Dorian.

26

a v touze po kráse: „Dorianův vývoj je přímo popsán jako výsledek experimentu, který lord Henry, gotický vědec v roli dekadentního estéta, provádí na mladém Dorianovi“ (CLAUSON: 352)14. Ve druhé části knihy se jejich vztah stává rovnocenným, mají podobné postoje a názory a Dorian má díky svým zkušenostem a neuvadající fyzické kráse chvílemi i navrch. 3.4.4 Sibylla a James Vaneovi Sibylla je mladičká herečka v třetiřadém divadle, kam Dorian jednoho večera náhodou zavítá. Ţije jen s matkou a bratrem Jamesem, neví nic o světě a divadelní role jsou pro ni opravdovější neţ svět. Wilde ve čtenáři vytváří dojem nevinné čisté květiny, která nádherně kvete a voní a dokáţe naprosto uchvátit. Doriana okouzlí svým hereckým talentem, dětskostí a naivitou, chce si ji vzít a udělat z ní umělkyni světového formátu. Vnímá ji jako směs postav z her, ale ne jako skutečnou dívku: „Ať uţ mluví o začínající herečce před nebo po jejím posledním a hrozným vystoupením, Dorian se soustředí pouze na role, které ta hraje na jevišti a v jeho ţivotě, ale nikdy na ni samotnou. Například, kdyţ lord Henry zve Doriana na večeři, odmítne ho s tím, ţe ten večer bude Sibylla Imogenou a zítra Julií“ (PROFIT)15. Sibylla mu dá ze sebe všechno, a proto přestane být úţasnou herečkou. Dorian se cítí obelstěný, viní ji, ţe zklamala jeho představy, ţe jejich vztah končí její vinou: „Jakmile jednou Sibylla hraje špatně, obviní ji ze svého zklamání tím, ţe vyjmenovává vše, čím mu byla, ale čím uţ v jeho očích není. Navíc veškerou vinu za selhání vztahu dává jí a prakticky kaţdou větu začíná slovem ‚ty„“ (PROFIT)16. Zlomí jí tak srdce a ona se ze ţalu zabije, tento krutý skutek způsobí první změnu na obraze a Dorian si uvědomí, ţe se vyplnilo jeho přání. 14

Dorian‟s development is explicitly characterized as the result of an experiment that Lord Henry, the Gothic scientist in the role of decadent aesthete, performs on the young Dorian. 15 Whether speaking of the fledging actress before or after her final and disastrous performance, Dorian only focuses on the roles she plays on stage or in his life and never on her essential self. For instance, when Lord Henry invites Dorian to join him for dinner, he refuses his offer by reminding Henry that this evening Sibyl will be assuming the role of Imogen and tomorrow that of Juliet. 16 Once Sibyl performs poorly, he frames his disappointment by enumerating all that she had done for him, but in his eyes does no longer. Furthermore, he places the entire blame for the relationship's failure on her and begins virtually every sentence with "you."

27

James je o rok mladší neţ jeho sestra, ale chová se mnohem dospěleji. Oproti ní je také mnohem obyčejnější ve vzhledu a vyjadřování. Vidí nebezpečí, které Dorian pro Sibyllu představuje a snaţí se ji i jejich matku varovat, ale bez úspěchu. V době Sibyllina a Dorianova vztahu se chystá odjet na moře a má strach, ţe jeho sestru nebude mít kdo bránit, a přísahá, ţe jestli Dorian Sibylle ublíţí, zabije ho. V druhé části knihy je pak přiveden zpět do děje jako „přízrak minulosti“, který chce Doriana potrestat za jeho zločiny a vykonat slíbenou pomstu. Způsobí, ţe si Dorian poprvé uvědomí, ţe není více neţ ostatní a ţe i pro něho platí, ţe činy mají následky, kterým moţná bude muset čelit. Naštěstí pro něho je James Vane omylem zastřelen, kdyţ vysleduje Doriana na jeho venkovské sídlo Selby Royal, kde se připlete do cesty lovcům. Svou roli ale i tak splní, protoţe se mu povede spustit v Dorianovi sled myšlenek a emocí, které nakonec povedou ke zničení obrazu a jeho smrti. Zajímavé je u Sibyllina jména, ţe dva překlady původní jméno „Sibyl“ překládají jako „Sibylla“ a druhé dva jako „Sibyla“. V rozboru originálu budeme pouţívat první verzi, u jednotlivých překladů pak tu, ke které se kloní daný překladatel. 3.5 Jazyk Pro Obraz Doriana Gaye je typický styl sloţitých popisů a chytrých dialogů, z jazykového hlediska je tedy román poměrně sloţitý na přeloţení. Oscar Wilde se zde vyţívá v komplikovaných větách zejména ve chvíli, kdy popisuje prostředí, kde se postavy nacházejí, nebo věci, se kterými postavy manipulují. Vyuţívá líčení a poetických výrazů k dokreslení příběhu, to je projevem esteticismu, kdy kráse je podřízeno vše. Věty zní mnohdy téměř básnicky, a autor se snaţí o hledání krásy všude, i v ošklivosti. Esteticismus je zde tedy nejen hlavní náplní Dorianova ţivota, ale prolíná se celým dílem i v jazykové podobě. Dobrým příkladem tohoto stylu jsou hned úvodní odstavce románu: The studio was filled with the rich odour of roses, and when the light summer wind stirred amidst the trees of the garden, there came through the open door the heavy scent of the lilac, or the more delicate perfume of the pink-flowering thorn. From

28

the corner of the divan of Persian saddle-bags on which he was lying, smoking, as was his custom, innumerable cigarettes, Lord Henry Wotton could just catch a gleam of the honey-sweet and honey-coloured blossoms of a laburnum, whose tremulous branches seemed hardly able to bear the burden of a beauty so flamelike as theirs (...) (WILDE 2010: 1)17.

Tyto dva odstavce tvoří pouze dvě věty, kde Wilde popisuje ţivě do detailů prostředí, kde se postavy nachází, včetně vůní, pohybu a barev. I dialogy jsou z velké části sloţitými promluvami, zejména pokud spolu mluví Dorian, Basil a lord Henry, protoţe jejich styl mluvy je vytříbený. Rozhovory ostatních jsou podobnější setkáním běţných lidí, ale zejména projev lorda Henryho, a později i Doriana, je z velké části zaloţen na snaze vypadat, ţe říká mnoho, ale zároveň neříká téměř nic. V dialozích se pak objevují mnohé epigramy, které v sobě na jednu stranu skrývají mnoho z autorovy kritiky společnosti, ale zároveň na jiných místech jsou zkrátka jen hezky zabaleným prázdným vyjádřením, kdy postava mluví pouze proto, aby mluvila, čistě pro efekt promluvy, ne pro obsah, jako na příkladu lorda Henryho: My dear fellow, I am not quite serious. But I can‟t help detesting my relations. I suppose it comes from the fact that none of us can stand other people having the same faults as ourselves. I quite sympathise with the rage of the English democracy against what they call the vices of the upper orders. The masses feel that drunkenness, stupidity, and immorality should be their own special property, and that if any one of us makes an ass of himself he is poaching on their preserves“

(WILDE 2010: 8)18. Lord Henry zde krásně ukazuje svoje epigramatické umění, kdy v delší promluvě chytře ţongluje se slovy, která mu mají dodat nádech cynismu. 17

Ateliér naplňovala hutná vůně růţí, a kdyţ letní vánek lehce rozvlnil stromy na zahradě, otevřenými dveřmi sem zavanulo těţké aroma šeříku nebo jemnější závan růţového hlohu. Z rohu divanu pokrytého perskými koberečky, na němţ podle svého zvyku spočíval a kouřil jednu cigaretu za druhou, bylo lordu Henrymu Wottonovi dopřáno zahlednout jasnou záři medově zbarvených a sladkých květů zlatého deště, jehoţ rozechvělé větve jako by téměř ani nesvedly unést břemeno krásy tak plamenné. (WILDE 2011: 7) 18 „Ale no tak, neber to přece úplně váţně. Jenţe si nemůţu pomoct, mí příbuzní ve mně prostě vzbuzují opovrţení. Nejspíš to bude tím, ţe všichni opovrhujeme těmi, kteří vynikají stejnými chybami jako my. Není mi nijak cizí nevole anglických demokratů vůči tomu, co nazývají neřestmi horních vrstev. Masy mají pocit, ţe mají monopol na opilství, hloupost a nemorálnost, a pokud někdo z nás ze sebe udělá osla, leze jim takříkajíc do zelí“ (WILDE 2011: 15).

29

Nelze ale tyto znaky tlumit méně zabarvenými výrazy a dalšími způsoby, protoţe pomáhají interpretaci díla, ukazují autorovy moţné názory a postoje. Nelze příliš tlumit vzletné estetické popisy, které ale na druhou stranu mohou čtenáře nudit. Ve Wildově době se jednalo o vyjádření názoru, dával tak najevo svůj pohled na ţivot, krása ve všem. V současnosti běţnému čtenáři tyto projevy příliš neřeknou, jsou zajímavé pro člověka, který dílo zkoumá, chce ho interpretovat a porozumět všem jeho vrstvám, ale jinak můţe být tato stránka románu nezáţivná. Je otázkou, jak se s tím vypořádat a bude zajímavé sledovat, s čím jednotliví překladatelé přišli. 3.6 Témata Tématem, které se prolíná celou knihou, je krása a umění. Wilde vyuţívá popisů a citově zabarvených slov k vytváření obrazů v hlavě čtenáře. Prokreslením prostředí autor přenáší čtenáře přímo do svého světa, vykresluje podrobnosti, místy skoro jako by se jednalo o báseň. Druhým podstatným motivem v knize je morální rozměr. Autor vytváří hlavní postavu, které se náhodou povede dostat se nad lidské zákony, a ptá se, kam to můţe vést. Jeho odpovědí je postava, která se nikdy nedokáţe poučit ze svých chyb, nikdy nedostane důvod vyrůst, protoţe její problémy mizí, nikdy se neprojeví. Rosteme tedy jako osobnosti pouze proto, ţe naše hříchy se prozradí a my nemáme jinou moţnost? A kdybychom si mysleli, ţe za svoje činy nikdy nebudeme muset nést následky, chovali bychom se jinak? Vývoj příběhu tak nabízí nelichotivou odpověď o moralitě člověka. 3.7 Vybrané úryvky Pro lepší rozbor jednotlivých překladů je třeba vybrat několik úryvků, kde se budou dát rozebrat jednotlivé strategie překladatelů, jejich přístup k původnímu dílu atd. Všechny úryvky jsou něčím podstatné pro celou knihu, pro její pochopení, mají svou funkci, kterou by překladatel měl adekvátně převést do svého jazyka. 30

3.7.1 Předmluva, strana xiii-xiv Na předmluvě je zajímavé, ţe byla přidána právě aţ do kniţního vydání, v předchozích verzích se nevyskytuje. S obsahem knihy na první pohled nemá moc společného, jedná se o jakési Wildovo prohlášení o tom, co je krása, co je umění, zda můţe umění být krásné nebo ošklivé, jaká je role umělce a role umění samotného. V době svého vydání byl úvod odpovědí na kritiku kratší verze Obrazu Doriana Graye vydaného v Lippincott‟s Monthly Magazine, kdy Wildovi kritici vyčítali, ţe napsal nemorální knihu: „Tyto řádky, spolu s několika novými bonmoty lorda Henry (…) souvisejí s dopisy, které Wilde psal kritikům a čtenářům po vydání v Lippincott‟s“ (ROSS: 68)19. V této předmluvě jim Wilde odpovídá vysvětlením, co podle něho je a není umění a jak máme umění chápat, ve formě, která se stylisticky i obrazově jeví jako báseň psaná volným veršem. Píše zde i o tom, ţe knihy nejsou morální nebo nemorální, jsou pouze dobře nebo špatně napsané (WILDE 2010: xiii)20. V dnešní době má tato část knihy spíše úvahový charakter, je sledem myšlenek o umění a jeho vnímání, uvádí čtenáře do románu, kde se vše bude odehrávat kolem umění a krásy. Vyţaduje ale zároveň od člověka, aby se nad tímto krátkých textem zamyslel, můţe mu odhalit další rovinu díla, rovinu eseje o umění, ale pokud se nad ní nezamyslí, můţe mu připadat pouze jako směs vět bez valného smyslu, vět, které zní hezky básnicky, ale nejsou nijak zajímavé. Hodně bude tedy záleţet na překladateli, zda zvládne přenést obsah úvodu tak, aby zachoval obrazovou a stylistickou formu, ale zároveň přenesl obsah tak, aby čtenáře zaujal. 3.7.2 Kapitola 1, strana 1-3 Všechny tři muţské hlavní postavy jsou čtenáři představeny na začátku první kapitoly. Ve druhém vybraném úryvku se lord Henry Wotton nachází v domě Basila Hallwarda, v jeho malířském studiu, kde Hallward maluje obraz neobyčejně krásného mladého muţe. Lord Henry obraz chválí, Hallward mluví o tom, ţe obraz nenechá vystavit, protoţe v něm schoval příliš ze sebe, 19

These lines, together with new quips for Lord Henry (...), are related to letters that Wilde wrote to critics and readers after the Lippincott's publication. 20 There is no such thing as a moral or immoral book. Books are well written, or badly written. That is all.

31

ze zvláštního uctívání, které cítí k předobrazu díla. Je zde představen způsob mluvy lorda Henryho, kdy čtenář, a mnohdy ani postavy nevědí, co je vlastně myšleno váţně a co je jen předstíráním, snahou být zajímavý. Lord Henry je zde ukázán jako cynik, mluví o tom, ţe lidé jsou buď krásní, nebo zajímaví, ţe lidé v církvi nepřemýšlí nebo ţe na světě není nic horšího, neţ kdyţ se o člověku nemluví. Basil Hallward je zde ukázán naopak jako obyčejný přemýšlivý muţ, inteligentní a nadaný, ale bez cynismu, který ovládá vyjadřování lorda Henryho. Jeho vzhled, zvyky nebo chování jsou v podstatě ponechány v pozadí, stejně jako je v průběhu celého románu v pozadí i on sám. 3.7.3 Kapitola 5, strana 63-65 Třetí úryvek nám přibliţuje postavy sourozenců Vaneových. James se chystá večer odplout na několik měsíců na moře a jde se naposledy projít se svou sestrou, která má plnou hlavu Doriana. Sibylla svému bratrovi maluje pohádkovou budoucnost, zatímco on má strach, aby jí její láska k neznámému muţi nezničila ţivot. Je zde také ukázáno, jak je jejich láska „nereálná“, ona Doriana vnímá jen jako pohádkového prince a on ji jako hrdinku vymyšlených příběhů. Tento úryvek také zdůrazňuje rozdíly mezi sourozenci, křehkou zasněnou Sibyllou a realistickým Jamesem. Kde je Sibylla zasněná a naivní, je James při zemi, zaměstnává ho skutečnost, ne sny. Oba jsou jako dvě strany téţe mince. Úryvek má vytvořit obraz Sibylly jako jemné dívky, která vnímá svět přes svou zasněnou mysl, která je křehká a zranitelná, aniţ by si to uvědomovala. Touţí poznat svět, poznat lásku, ale neuvědomuje si, jaké nebezpečí jí hrozí s tajemným muţem s vyšší společenské vrstvy. Jamesovo chování je naopak varováním, předzvěstí budoucích událostí, jeho obava o sestřino bezpečí napovídá čtenáři, co můţe čekat. 3.7.4 Kapitola 7, strana 87-89 Tato pasáţ navazuje na Dorianovo kruté zavrţení Sibylly, kdy si mladý muţ poprvé všimne, ţe se jeho obraz mění. V namalovaném obličeji se najednou objeví náznak krutosti, který Doriana přiměje přemýšlet, zda je k té změně 32

skutečně důvod. Ve chvíli, kdy uvěří, ţe ho neklame zrak a obraz se skutečně změnil, začne se sám sobě vymlouvat. Přemýšlí, zda se skutečně mohl zachovat krutě, protoţe od lorda Henryho ví, ţe ţeny se vyţívají v emocích a rády dělají scény, Sibylla tedy nemohla být skutečně zraněná. Nakonec ale přijme svoji vinu a slibuje si, ţe půjde za dívkou hned druhý den, vyprosí si její odpuštění a vezme si ji, jak jí slíbil. Neví totiţ, ţe Sibylla se uţ zabila. Na těchto několika stránkách se plně projevuje Dorianova nedospělost, jeho neschopnost přijmout jakoukoliv zodpovědnost za své činy. Hází zde vinu na mladičkou dívku, a přestoţe se nakonec rozhodne poţádat ji o odpuštění a vzít si ji, koná tak s pocitem, ţe to od něho bude hrdinský čin, obětuje se, aby splnil svůj závazek. 3.7.5 Kapitola 11, strana 131-133 Jedná se o úryvek z nesloţitější kapitoly v celé knize. V této kapitole se postupně přesouváme skrz roky a sledujeme, jak Dorian postupně propadá ţít naplno a hledat krásu všude. Sbírá různé předměty, zkoumá hudební nástroje nebo různá náboţenství, experimentuje se svými pocity a se vším, co mu ţivot nabízí. Nejsou zde ţádné dialogy, proto tato kapitola můţe být pro čtenáře skutečně náročná, na první pohled se zdá, ţe do celé knihy ani nezapadá. V tomto konkrétním úryvku autor popisuje Dorianovu fascinaci drahými kameny, uvádí zde různé příběhy a pověsti, které Dorian zkoumá a které ho fascinují. Představuje si, jak musely vypadat šperky a drahokamy, o kterých stále čte a je tím naprosto fascinován. 3.7.6 Kapitola 13, strana 152-155 Basil navštíví Doriana, který se rozhodne mu ukázat svůj obraz, který je po letech Dorianova hříšného ţivota změněný téměř k nepoznání. Dorian Basila obviňuje, ţe ho naučil marnivosti, a vysmívá se mu, protoţe ho znetvořený obraz děsí. Hallward se snaţí Doriana donutit, aby se spolu pomodlili za Dorianovu duši, ale Doriana Basilovo chování rozčílí a ubodá ho. Tato pasáţ zaznamenává Dorianův nejhorší zločin, kdy zavraţdí svého dlouholetého přítele. V Dorianově myšlení je Basil tím, kdo můţe za jeho 33

zkaţený ţivot a koho je potřeba potrestat. Neuvědomuje si, ţe lord Henry ho začal učit touze po fyzické kráse a ţe za svoje rozhodnutí můţe pouze on sám. Čím více se propadá do svých hříchů, tím více se povaţuje za oběť něčeho, co se stalo před téměř dvaceti lety. 3.7.7 Kapitola 16, strana 188-191 Dorian je po Basilově vraţdě neklidný a hledá zapomenutí v opiových doupatech v nejhorší části Londýna. Zde náhodou narazí na Jamese Vanea, který chce splnit svůj slib a zabít muţe, kvůli kterému se jeho sestra kdysi zabila. Dorianovi se povede Jamese přesvědčit, ţe není tím, koho hledá, protoţe vypadá velice mladě, James ho tedy nechá jít. Pak se ale dozví, ţe Dorian tak pak vypadá uţ téměř dvacet let, nestárne. Dorian zde ztrácí na své nedotknutelnosti, protoţe je poprvé téměř nucen nést následky za své činy. Do té doby ho před vším chrání jeho krásný vzhled, kolují o něm sice pomluvy, ale málokdo jim věří. Můţe si tedy dělat, co chce, aniţ by někdy musel čelit tomu, co způsobil. James ale ví, co je Dorian zač, a chce ho zabít, donutit ho, aby pykal za své hříchy. 3.7.8 Kapitola 20, strana 220-224 Jedná se o úplný závěr knihy, kdy se Dorian rozhodne zničit svůj obraz. Vadí mu, ţe mu obraz připomíná jeho hříchy, ţe jeho znetvoření zrcadlí zkázu Dorianovy duše. Vezme tedy nůţ a obraz probodne, ale protoţe jejich existence jsou propojené, probodne tím i sám sebe. Jeho sluţebnictvo pak uţ najde obraz v původní krásné podobě a na zemi ošklivého znetvořeného člověka. Úryvek je vyvrcholením knihy, kdy si čtenář uvědomuje, ţe hlavní postava se stále nepoučila. Přes všechny svoje činy, svoje chyby, přes Jamesovo pronásledování, Dorian je stále stejně sobecký a povrchní. Obraz mu nevadí proto, ţe by se styděl za to, co sám se sebou udělal, ale proto, ţe mu připomíná jeho chyby. Vadí mu, ţe obraz je jeho svědomím, a myslí si, ţe kdyţ ho zničí, nebude ho uţ ţádné svědomí trápit. Bude si pak moci dále bez výčitek ţít, jak se mu zachce, a nebude u toho muset sledovat degeneraci obrazu.

34

4. Obraz Doriana Graye: překlad 1905 Vůbec první překlad Wildova románu byl vydán roku 1905 jako práce dvou překladatelů, Antonína Tille a Jaromíra Boreckého. Díky tomu, ţe zůstalo zachováno několik výtisků, můţeme ještě dnes po stodeseti letech tento překlad prozkoumat. 4.1 Základní informace O Antonínu Tille se nedá najít příliš mnoho informací, podle všeho se jednalo o zemského školního inspektora a spisovatele, který zemřel roku 1896, tedy dlouho

před

vydáním

tohoto

překladu

(TILLE

Antonín

Jaroslav).

Je pravděpodobné, ţe na něm začal pracovat a po jeho smrti v něm pokračoval právě Jaromír Borecký. O něm uţ lze najít informací více, byl básníkem, překladatelem, hudebním kritikem a knihovníkem. Specializoval se zejména na východní jazyky, ze kterých také překládal (Jaromír Borecký). Nakladatelské druţstvo Máje vzniklo roku 1901 a právě Jaromír Borecký se podílel na jeho vzniku, protoţe zde spolu s dalšími začal vydávat své knihy. Nakladatelství vydávalo širokou škálu produkce, zahraniční, české nebo knihy pro děti. Postupně ale upadalo a roku 1948 bylo násilně sdruţeno s dalšími nakladatelstvími a dalo vzniknout nakladatelství Československý spisovatel (Máje). 4.2 Určení skoposu Zamýšlenou funkcí textu bylo v tomto případě jednoznačně přiblíţení českému čtenáři Wildův slavný román, vzhledem k tomu, ţe se jedná o první překlad do češtiny. Cílovým čtenářem byl dospělý příjemce české a slovenské kultury, protoţe v době vydání tohoto překladu nebyl Oscar Wilde kanonickým spisovatelem, cílový čtenář musel mít pravděpodobně také zájem o zahraniční literaturu, aby si k tomuto překladu našel cestu, i proto, ţe se jedná o nelehký text. Časem přijetí byl rok 1905 a místem přijetí oblast, kde ţijí příjemci české 35

a slovenské kultury, vzhledem k tehdejšímu státnímu zřízení. Médiem byla kniha, díky tomu se nám zachoval celý text v původní podobě a můţeme ho analyzovat. Důvodem k vydání byla pravděpodobně snaha vydat poprvé tento román a díky tomu také získat dosud neobsazené místo na trhu. Tento překlad měl tedy být tištěným textem, který měl širokému publiku poprvé přiblíţit jediný román Oscara Wilda, mělo by se tedy jednat o překlad dokumentární. 4.3 Rozbor postav V této podkapitole se podíváme, jak překladatelé nakládali s postavami, které jsme rozebrali v kapitole předchozí, zda se jim povedlo je vystihnout, případně k jakým změnám došlo. 4.3.1 Dorian Gray Dorian Gray je do značné míry představen stejně jako v anglickém originálu, ale najdeme zde také odchylky. Je přeloţen jako onen nedospělý mladík, kterým je na počátku příběhu a kterým také zůstává aţ do konce. Jeho přezdívka, kterou mu dá Sibylla je přeloţena jako „princ Zlatohlávek“. V originále se jedná o oslovení „prince Charming“, které ale v češtině nemá ekvivalent. „Prince Charming“ je anglický výraz pro dokonalého muţe, takového, kterého chce kaţdá ţena, její romantický sen. Jedná se o význam, který je přenesený z Popelky, kde v angličtině je princ právě uváděn jako „prince Charming“ (Princ Charming). V českém jazyce ţádný podobně univerzální výraz neexistuje, princové v našich pohádkách mají různá jména. Vznikla zde tedy nutnost vymyslet jiné oslovení, které vzhledem k Dorianovým nazlátlým vlasům a kráse odpovídá významu, aniţ by působilo nečesky. „Princ Zlatohlávek“ je dobrá volba, které se povedlo převést onu kouzelnost a naivitu, kterou se vyznačuje Sibyllin vztah k Dorianovi. Je pravdou, ţe Dorianova nedospělost zůstala v příběhu zachována, ale překladatel se ji rozhodl z nějakého důvodu zmírnit jednou krátkou pasáţí. Na počátku desáté kapitoly si Dorian ţádá od hospodyně paní Leafové klíč od své staré školní světnice. V originálu se jedná o krátký rozhovor na pár 36

řádků, který je pouze rozhovorem mezi pánem a zaměstnancem. V překladu je ale tento rozhovor pozměněn, paní Leafová zde vzpomíná, jak zná Doriana od mala: „(…) neměla bych vám jiţ říkati pane Doriane. Avšak, Pán vám poţehnej, sir, znala jsem vás od malička, a provedl jste mnohý kousek ubohé staré Leafové. Ne, ţe byste nebyl býval hodným hochem, sir; ale hoši zůstanou hochy, pane Doriane, a zavařeniny jsou pokušením pro mládeţ, není-li pravda, sir“ (WILDE 1905: 178). V situaci, kdy Dorian je uţ prakticky na cestě zničit svou duši uţíváním si ţivota za kaţdou cenu, nám najednou text nabízí připomenutí Doriana jako malého chlapce, roztomilého a nevinného. Dorianova korupce se tím umenšuje, narušuje se tím původní tok příběhu, kdy Dorian je uţ jen na cestě dolů a čtenář nemá šanci ho omlouvat. 4.3.2 Basil Hallward Postava Basila Hallwarda odpovídá postavě v původním textu aţ na jednu věc. Ta se můţe zdát drobnou, ale vzhledem k tomu, ţe Wilde se snaţil v románovém vydání zmírnit všechny náznaky homosexuality, není to věc zrovna zanedbatelná. Na straně 9 anglického textu se lord Henry ptá Basila, jak často vídá Doriana Graye, a na to Basil odpovídá: „Every day. I couldn‟t be happy if I didn‟t see him every day. He is absolutely necessary to me“ (WILDE 2010, zvýrazněno P.K.)21. Přestoţe se za tím pravděpodobně dá najít naznačení Basilových citů k Dorianovi, vzhledem ke kontextu rozmluvy je to také jen nevinné prohlášení Basila o tom, ţe potřebuje inspiraci z Dorianovy přítomnosti, aby mohl tvořit skvělé umění. Překladatelé se ale rozhodli tuto nejednoznačnost ve významu zjednodušit a předkládají čtenáři tento rozhovor: „‚Kaţdodenně. Nemohl bych býti šťasten, kdybych se s ním nesetkával denně. Ovšem někdy vidíme se

jenom několik minut. Nicméně několik málo minut setkání se s někým, koho člověk zboţňuje, znamená mnoho.„ ‚Ale ty ho snad opravdu nezboţňuješ?„ ‚Oh, ano„“ (WILDE 1905: 20, zvýrazněno P.K.). Kurzívou je označena původní věta a její nahrazení v překladu. Vzhledem k tomu, ţe se jedná o začátek knihy, kdy 21

„Kaţdý den. Byl bych nesvůj, kdybych se s ním denně nesetkal. Stal se pro mě naprostou nezbytností“ (WILDE 2011: 15).

37

jsou postavy čtenáři ještě představovány, překladatelé takto ovlivňují způsob, jakým bude příjemce na tuto postavu nahlíţet. Mimo výše zmíněný problém je postava Basila Hallwarda zachována, zůstává v pozadí, odstrčen lordem Henrym a Dorianem a jen sleduje Dorianovu korupci aţ k vlastní smrti. Bohuţel jde ale tato přílišná interpretace Basilova chování přímo proti Wildovu úmyslu zakrýt v románovém vydání jakékoliv náznaky homosexuálních citů. A protoţe: „Nelze teoreticky ani umělecky hájit takovou překladatelskou interpretaci, která do díla vkládá prvky nesourodé, odporující objektivní ideji“ (LEVÝ: 63), dá se toto překladatelské rozhodnutí jen těţko pochopit. 4.3.3 Lord Henry Wotton Lord Henry a jeho role svůdce Doriana je dobře zachována i v tomto překladu. Čtenář můţe sledovat, jak lord Henry pokouší Doriana, hraje si s ním a vede ho na cestu korupce duše, překladatelé se zde neodchylují od toho, jak je zobrazen v anglickém textu. 4.3.4 Sibylla a James Vaneovi Sourozenci Vaneovi jsou převedeni ze svého anglického originálu dobře, jejich zobrazení není v konfliktu s anglickým textem. Sibylla zůstává tou mladou křehkou květinou, kterou je v originálu a James je tím zamlklým mladíkem, který ţárlí na Doriana a přísahá ho zabít, pokud Sibylle ublíţí. 4.4 Rozbor překladu Analýza překladu je rozdělena na dvě části, v první jsou shrnuty dobré a špatné věci, které se týkají jmen a místních názvů, ve druhé jsou pak ostatní povedené nebo nepovedené části překladu. 4.4.1 Jména, místní názvy, oslovení Jména osob je vhodné převést buď všechna do cílového jazyka, nebo naopak ponechat v původní podobě, jinak překladatel napůl román převádí do cílového 38

prostředí a napůl ho ponechává v tom původním. Vzhledem k tomu, ţe by se mělo jednat o překlad dokumentární, kdy právě jména a místní názvy patří k hlavním exotizujícím intratextovým znakům, bylo by vhodné, aby zůstala zachována jejich anglická podoba do češtiny upravená na příklad skloňováním. Jak píše Jiří Levý ve své knize Umění překladu: „Vlastní jméno moţno přeloţit, pokud má hodnotu významovou“ (114), tedy pokud v sobě jméno nese něco z charakteru postavy a pokud by nebylo přeloţeno, unikla by tím čtenáři celá jedna vrstva textu. Význam jmen a názvů v Obrazu Doriana Graye je ale v určení místa, kde se děj odehrává, je vhodné zachovat je v co největší míře v původní podobě. S ohledem na výše zmíněné je tedy dobře, ţe jsou v tomto překladu zachovány dva tvary jmen lorda Henryho Wottona a Jamese Vanea. Wilde vyuţívá jak formálních tvarů „Henry“ a „James“, tak osobnějších verzí „Harry“ a „Jim“. Pro cílového čtenáře to můţe být zpočátku matoucí, protoţe mu druhá verze jmen nenaznačuje bliţší vztah mluvčího k oslovenému, jako je tomu v anglickém prostředí, ale tento vztah se dá snad pochopit z kontextu a dodává interakci postav a jejich vzájemným vztahům další rovinu. Stejně tak vhodné je drţet se anglických jmen a pouze je v případě ţen přechylovat, na příklad „Lady Brandonová“, „paní Vandeleurová“ nebo „Sibylla Vaneová“. Je ale třeba se přechylování pak drţet v celé knize, ale to se zde neděje, protoţe třeba na straně 262 narazíme na „Mrs. Erlynne“ (WILDE 1905). Další problém pak nastává s anglickým zvykem nazývat vdanou ţenu jménem jejího manţela. Pokud by si Sibylla vzala Doriana, v angličtině by byla nazývána „Mrs. Dorian Gray“, doslova tedy „paní Dorian Gray“. V češtině ale podobný zvyk neexistuje a je nesmysl ho pouţívat: „Naopak překladatel z angličtiny nezachová zvyk připojovat ke jménu vdané ţeny nejen příjmení, ale i křestní jméno manţela, protoţe v této pojmenovávací konvenci nepozná náš čtenář jméno typické pro Anglii“ (LEVÝ: 121). Přesně k tomu ale dochází při nakládání se jménem manţelky lorda Henryho, se kterou se seznámíme na počátku čtvrté kapitoly. Hned v jednom z prvních odstavců se dozvíme, ţe její jméno je Viktorie, bylo by tedy vhodné, aby byla oslovována „lady Viktorie“ nebo „lady Wottonová“. Tak se ale nestane, z nepochopitelného důvodu je oslovována 39

Dorianem nejprve jako „lady Henry“ (např. WILDE 1905: 72) a pak dokonce jako „lady Henryová“ (WILDE 1905: 73). Najednou zde vzniká v knize chaos, kdy to, co by mělo čtenáři pomáhat orientovat se v postavách, ho najednou mate. Podobně nejednoznačně tento překlad nakládá s osloveními. Ve většině případů je překládá do češtiny, třeba „paní Vaneová“, „pan Gray“, „paní Leafová“ a další, ale najdeme i oslovení „Mr. Chapman“ nebo jiţ výše zmíněná „Mrs. Erlynne“. Bylo by samozřejmě nejlepší převést všechna oslovení do češtiny, protoţe cílový čtenář nemusí být zběhlý v anglických titulech, ale pokud by se překladatel rozhodl je přesto zachovat, měl by tak udělat v celé knize. I místní názvy pronásleduje inkonsistence v nakládání s nimi, protoţe v knize najdeme tři různé způsoby, jak překladatelé pracovali s názvy ulic a míst, kde se postavy vyskytují. První je nejvhodnější, sem patří třeba „Curzonská třída“ nebo „Burlingtonská ulice“, kde zůstává zachována první určující část názvu, ale ta obecná („street“, „road“ apod.) je přeloţena do češtiny. Je nejvhodnější proto, ţe zachovává místní kolorit názvu, ale zároveň ho převádí do cílového jazyka tak, aby mu porozuměl i čtenář neznalý jazyka původního. Nezůstává ale u jednoho způsobu, tím druhým je zachování celého původního názvu, na příklad „Euston Road“, a třetím je zachování původního tvaru, ale zacházení s ním jako s českým názvem, kdy třeba na straně 141 dostává Dorian nabídky od lichvářů z „Jermyn Streetu“ (WILDE 1905). Práce se jmény, místními názvy a osloveními je zde tedy matoucí, není moţné najít pravidlo, kterého se překladatelé drţeli. Na jednu stranu je většina jmen převedena do češtiny při maximálním zachování původního tvaru, ale na stranu druhou jsou někde ponechána beze změny nebo pouze vyskloňována. 4.4.2 Další poznámky k překladu Odhlédneme-li od problémové situace ohledně jmen a názvů, zjistíme, ţe překlad textu jako takového je poměrně zdařilý, jak dále uvidíme také na rozboru jednotlivých úryvků. Zde se teď budeme věnovat několika dalším problémů, ale také několika povedeným místům. 40

Mezi velké problémy tohoto překladu patří vkládání nových vět do původního díla, jako je zejména práce s místy nedourčenosti ve vztahu Basila Hallwarda k Dorianu Grayovi. Jedno takové místo jsme zmínili jiţ výše, ale najdeme v knize ještě jedno další, kdy uţ se ale nejedná o pouhou úpravu původního textu, ale přímo o nově vloţené věty v situaci, kdy se lord Henry a Dorian baví o Basilovi: „‚Nechceš tím přece říci, ţe Basil skrývá v sobě nějakou vášeň, nebo román?„ ‚Nevím, má-li nějakou vášeň, dojista však má svůj román,„ pravil lord Henry s oţivlým výrazem v očích. ‚Nedal ti to nikdy znáti?„“ (WILDE 1905: 87). Tam, kde Wilde úmyslně nenechával moţné Basilovy city najevo otevřeně, a bylo pouze na původním čtenáři samotném, co si z Basilových slov vybere, Tille a Borecký to českému čtenáři vykládají přímo. Zmatek ve čtenáři můţe vyvolat zvláštní nakládání s jídly, protoţe tam, kde v původním textu jdou postavy obědvat, v překladu snídají, a tam, kde jsou večeřet, pro změnu obědvají. V textu pak na čtenáře čekají zajímavá místa, jako kdyţ se Dorian chystá na oběd v devět večer: „Na to, kdyţ sluha několikráte jej připamatoval na pozdní hodinu, vstal a odešed do vedlejšího pokoje poloţil knihu na florentský stolek, jenţ stál vţdy u jeho loţe, a počal se oblékati k obědu. Bylo skoro devět hodin, neţ dostal se do klubu (…)“ (WILDE 1905: 189-190). Méně významnými, ale přesto poněkud rušivými, problémy je pak překládání slova „romance“ jako „román“ nebo naduţívání slova „rozkošný“, kde v originále najdeme „delightful“, „charming“ nebo „lovely“, kdy pak třeba na straně 103 Sibylla vymýšlí pro Jamese „nejrozkošnější plány“ (WILDE 1905). Samo o sobě by to nebyl tak velký problém, pokud by tím překladatelé nezuţovali rozmanitost výrazů a odlišných významů, které pouţívá původní text. Jako poslední příklad problémů uvedeme úkaz, se kterým se setkáme postupně ve všech čtyřech překladech. Na straně 127 v originálu najdeme tuto část věty: „(…) and beside them lies the half-cut book that we had been studying (…)“ (WILDE 2010), který naznačuje knihu, která zůstala rozečtena, ale v překladu si přečteme: „(…) a vedle nich leţí rozřezaná kniha, kterou jsme studovali“ (WILDE 1905: 197). Je naprosto nelogické, aby kniha, kterou jsme

41

četli, byla rozřezaná, přesto variaci na to, co je pouţito v tomto překladu, najdeme také ve všech dalších. Naopak je dobře přeloţená tato část věty: „I had only met her once before, but she took it into her head to lionise me“ (WILDE 2010: 7). Doslovný překlad slova „lionise“, tedy „oslavovat“ nebo „vyzdvihovat“, by se sem vpašovával sloţitě, ale v překladu se to povedlo dobře opsat při zachování myšlenky: „Spatřil jsem ji před tím toliko jednou, ona vzala si však do hlavy uvésti mne do světa“ (WILDE 1905: 16). Dobrá práce je také odvedena tam, kde se český čtenář setkává s pojmy, které by nemusel znát. Tak se na příklad tam, kde se v originále dozvíme pouze to, ţe lord Henry má dům v Mayfair, „house in Mayfair“ (WILDE 2010: 43), vysvětlí překlad čtenáři nenásilně, ţe je tím myšlena londýnská čtvrť, kdy lord Henry sídlí „ve čtvrti Mayfair“ (WILDE 1905: 70). Posledním významným kladem tohoto překladu jsou poznámky pod čarou vysvětlující význam francouzských slov, která Wilde občas v knize pouţívá. Přestoţe pro tehdejší společnost nebyla francouzština pravděpodobně velkým problémem, pro cílového čtenáře překladu jím být mohla, ale přeloţit ji by mohlo odstranit její význam. Překlad to tedy řeší poznámkami pod čarou, které obsahují překlad oněch cizích slov. Jedinou vadou tohoto řešení je, ţe se tak neděje vţdy, a lepším řešením by snad byl poznámkový aparát na konci knihy: „Poznámky pod čarou v takových případech nevyhovují nejen z praktického důvodu, ţe významové jednotky, které jsou organickou součástí díla, vysouvají do edičního aparátu mimo dílo“ (LEVÝ: 124). Bylo by tedy lepší nerušit čtenáře při vnímání díla a nechat ho, aby si vysvětlení případně našel třeba na konci knihy, ale i tak se jedná o dobrý krok vzhledem k cílovému čtenáři a jeho pochopení výsledního textu. 4.5 Rozbor jednotlivých úryvků Nakonec se podíváme na jednotlivé úryvky, které byly představeny v předchozí kapitole, abychom mohli prozkoumat, zda se Tille a Boreckému povedlo převést je kvalitně do českého jazyka, aniţ by tím zároveň narušili 42

funkčnost v překladu v naší kultuře. Čísla stran uvedená u kaţdého úryvku odpovídají stranám v překladu, čísla stran, kde najdeme tyto pasáţe v textu původním, jsou uvedena ve třetí kapitole. 4.5.1 Předmluva, strana 4-6 Na první pohled je jasné, ţe se překladatelům povedlo zachovat formální formu předmluvy, přestoţe lehce upravenou. Wilde odděluje části dvěma různými odsazeními, v tomto překladu jsou tři, můţe to působit trochu zmateně, ale naštěstí to předmluvě neubírá na významu. Jako příklad dobré práce s původním textem je zachování stejné skladby vět tam, kde se tím zdůrazňuje myšlenka. Jedná se zejména o dvě místa. Tím prvním je: „Those who find ugly meanings in beautiful things are corrupt without being charming. This is a fault. Those who find beautiful meanings in beautiful things are the cultivated. For these there is hope“ (WILDE 2010: xiii), které je dobře převedeno jako: „Ti, kdoţ nalézají ošklivý smysl v krásných věcech, jsou zkaţeni a neokouzlují. To je vada. Ti, kdoţ nalézají krásný smysl v krásných věcech, jsou vzdělaní. Pro ty je tu naděje“ (WILDE 1905: 1). Druhým příkladem je pak toto místo: „The nineteenth century dislike of Realism is the rage of Caliban seeing his own face in a glass. The nineteenth century dislike of Romanticism is the rage of Caliban not seeing his own face in a glass“ (WILDE 2010: xiii-xiv), které je přeloţeno: „Nechuť devatenáctého století k Realismu je vztek Kalibana vidoucího vlastní tvář v zrcadle. Nechuť devatenáctého století k Romantismu je vztek Kalibana nevidoucího své tváře v zrcadle“ (WILDE 1905: 2). Obě místa jsou dobře převedena s ohledem na „hru“, kterou Wilde hraje se slovy, kdy jednu myšlenku ukáţe ze dvou stran podobným slovosledem. Práce s tím to úryvkem je povedená, je zde splněna funkce předmluvy jako představení Wildových názorů a myšlenek o kráse a umění, a také zachována její formální stránka, která má myšlenky od sebe oddělovat a připomínat báseň psanou volným veršem.

43

4.5.2 Kapitola 1, strana 7-11 V tomto úryvku by se měl čtenář seznámit se dvěma věcmi. Tou první je Wildův popis věcí a prostředí, kdy se velmi pečlivě soustředí na detaily a vytvoření ţivého obrazu v mysli čtenáře, a tou druhou jsou tři hlavní postavy, zejména pak lord Henry a Basil Hallward. Hned v prvních odstavcích je tedy příjemce textu vrţen do Wildova stylu popisu: „Atelier naplněno bylo bohatou vůní růţí, a kdyţ lehký letní větřík zavanul mezi stromy v zahradě, pronikal otevřenými dveřmi těţký výdech šeříku neb jemnější parfum růţově kvetoucího hlohu“ (WILDE 1905: 7). Překladatelům se povedlo volbou slov vystihnout Wildovu poetičnost a cit pro detail. Také představení postav je podáno dobře, Basil je v pozadí a přemýšlivý, jak by měl být, naopak epigramy a cynismus lorda Henryho jsou představeny v plné síle: „Tím okamţikem, kterým si člověk zasedne k přemýšlení, stane se celým nosem, nebo čelem, nebo něčím strašlivým. (…) Vyjma ovšem Církev. Ale v Církvi se nemyslí. Biskup ve věku osmdesáti let říká totéţ, co do něho bylo vpraveno, kdyţ byl hochem osmnáctiletým, a následkem toho vypadá vţdycky dokonale roztomilý“ (WILDE 1905: 10). Přístup lorda Henryho ke světu a lidem kolem něho je zde dobře ukázán a Basil zatím zůstává spíše v pozadí. Jedinou výtkou pro tuto pasáţ je překlad slova „brainless“ jako „bezhlavý“, kde sice čtenář z kontextu pochopí, co je myšleno, ale vhodnější volbou slov by bylo „bezduchý“ nebo“hloupý“. Tento úryvek je celkově kvalitní prací, kdy se povedlo vytvořit překlad, který je funkční v naší kultuře při zachování znaků původního textu. 4.5.3 Kapitola 5, strana 100-104 Tento úryvek má čtenáři představit podrobněji Jamese a Sibyllu Vaneovy a jejich vztah a také naznačit moţné nebezpečí, které Sibylle hrozí pro její naivitu. Popis obou odlišných sourozenců je přeloţen dobře: „Chodci s údivem pohlíţeli na zasmušilého, nemotorného mladíka, jenţ v hrubých, špatně padnoucích šatech nalézal se ve společnosti s tak spanilou, jemně vyhlíţející dívkou. Byl jako sprostý zahradník, jdoucí s růţí“ (WILDE 1905: 100-101). 44

Dále je dobře pro příjemce textu přeloţeno Sibyllino naivní zasněné malování Jamesovo úspěšné budoucnosti v Austrálii, kdy svému bratrovi vymýšlí nejdivočejší příběhy, které by ho mohly potkat a ze kterých vyjde nakonec jako úspěšný a bohatý muţ. Problémem, který se zde objevuje, je výše zmíněná inkonsistence v nakládání s místními názvy. Přestoţe ve velké části dosavadního textu jsou názvy ulic překládány, na počátku tohoto úryvku James a Sibylla kráčí po „Euston Road“, coţ můţe být pro čtenáře matoucí. Pokud pomineme nepřeloţený název ulice, povedlo se překladatelům přiblíţit Jamese a Sibyllu čtenářům dobře. Mohou vnímat jejich rozdíly, jejich povahy, zejména pak naivitu sestry a realističnost bratra. 4.5.4 Kapitola 7, strana 137-139 V této části si Dorian uvědomí, ţe se splnilo jeho přání a obraz bude snášet následky jeho chování a stárnutí, protoţe se na něm projevilo jeho kruté zacházení se Sibyllou Vaneovou. Dobře je zde ukázána Dorianova snaha omlouvat své chování: „Ukrutnost! Coţ byl ukrutným? Chyba byla na straně děvčete, ne na něm. Snil o ní jak o velké umělkyni, oddal se jí láskou, poněvadţ povaţoval ji za velikou. Na to jej zklamala. Byla mělkou a bezcennou“ (WILDE 1905: 137). Jeho sobeckost, která se poté změní ve snahu namluvit si, jak bude dobrým a morálním a vrátí se k Sibylle, je v tomto úryvku dobře předloţena českému čtenáři. Překladatelé zde také dodrţují polopřímou řeč, které Wilde vyuţívá k lepšímu zprostředkování Dorianových myšlenek. V celém úryvku se nachází pouze jedna chyba a tou je překlad věty opačným významem. Dorian se zde přesvědčuje, ţe obraz se nezměnil: „Suddenly there had fallen upon his brain that tiny scarlet speck that makes man mad. The

picture had not changed. It was folly to think so“ (WILDE 2010: 89, zvýrazněno P.K.), ale přeloţeno je to: „Náhle připadla mu na mysl ona nepatrná šarlatová skvrna, jeţ činí z lidí blázny. Obraz se změnil. Bylo nemyslno tak souditi“ (WILDE 1905: 138, zvýrazněno P.K.). V těchto několika větách má Dorian pochybovat o tom, ţe vidí na obrazu nějakou změnu, ale v překladu zde dochází 45

k posunu významu do situace, kdy těchto několik vět buď nedává smysl vůbec, nebo se dá pochopit alespoň tak, ţe se Dorian ujišťuje, ţe vidí dobře. Zároveň zde dojde k porušení polopřímé řeči, která byla o stránku dříve dodrţena, protoţe překlad z ní uhýbá a mluví o objektivní realitě příběhu, kdy se obraz skutečně změnil. Mimo chybu popsanou v předchozím odstavci je tento úryvek přeloţen dobře a je schopen správně fungovat v cílové literatuře. 4.5.5 Kapitola 11, strana 203-206 Zde nejsou ţádné rozhovory, pouze různé příběhy o drahokamech, které se Dorianovi povedlo najít. Překladatelům se povedlo s úspěchem převést všechny tyto zajímavosti do českého jazyka, aniţ by tím text ztratil na kvalitě. Vzhledem k tomu, ţe v úryvku nejsou ţádné překladatelské chyby, uvedeme zde pouze krátký úryvek, který doloţí dobrou práci s původním textem, kde si Wilde dává práci zmínit různé příběhy krátce, ale podrobně a barvitě: „Kdyţ vévoda z Valentios, syn Alexandra VI., navštívil Ludvíka XII. francouzského, kůň jeho obtěţkán byl zlatým listím, jak svědčí Brantôme, a jeho kápě měla dvojité řady rubínů, jeţ rozlévaly veliké světlo“ (WILDE 1905: 205). 4.5.6 Kapitola 13, strana 232-237 Dorian nechává Basila nahlédnout na znetvořený obraz a poté ho v záchvatu nenávisti zabije. Úryvek má tedy evokovat soucit s Basilem pro jeho zděšení a nešťastnou smrt a odpor k Dorianovi pro jeho čin a také pro jeho chování, protoţe Basila trestá za jeho předpokládaný vliv na Dorianův ţivot. Dobře je zde zachycen Basilův údiv a jeho bolest, kdyţ vidí obraz: „Malíř se obrátil a pohlédl na Doriana Graye zrakem nemocného člověka. Ústa jeho sebou škubala, a vyprahlý jazyk zdál se být neschopen artikulace. Přejel si rukou čelo. Bylo zvlhlé lepkavým potem“ (WILDE 1905: 233).

Basilova zoufalost

a neschopnost uvěřit je zde přeloţena působivě a vzbuzuje u čtenáře soucit s touto v podstatě tragickou postavou. Podobně dobře se povedlo přeloţit Dorianovu nenávist k malíři: „Dorian Gray pohlédl na obraz, a najednou zmocnil se ho nezkrotný pocit nenávisti k Basilu 46

Hallwardovi, jakoby suggerován mu byl obrazem na plátně, našeptáván do uší těma šklebivýma rtoma. Divé vášně štvaného zvířete vířily v něm, a nenáviděl muţe, jenţ seděl za stolem, více, neţ kdy vůbec nenáviděl čeho v celém ţivotě“ (WILDE 1905: 236). Ze slov jsou cítit emoce, které Wilde nechává Doriana proţívat v originálu, čtenář můţe přímo pociťovat sílu vnitřní bouře, která Doriana dovede k Basilově vraţdě. 4.5.7 Kapitola 16, strana 283-286 V této části má James Vane konečně objevit pravou totoţnost „prince Zlatohlávka“, který zničil ţivot jeho sestry Sybilly, a chce ho zabít. Dorianovi se ale povede vymluvit se na svůj mladistvý vzhled a James ho nechá jít, aţ ho jakási otrhaná ţena upozorní na to, ţe Dorian takto mladě vypadá jiţ téměř dvacet let. Dobrým příkladem z této pasáţe je právě její promluva: „Ţena se hořce zasmála. ‚Málo více, neţ chlapec!„ ušklíbla se. ‚No, člověče, je to bezmála osmnáct let, co Princ Zlatohlávek udělal ze mě to, co jsem„“ (WILDE 1905: 286). Její prohlášení je tak i konkrétním důkazem zkázy, kterou kolem sebe Dorian šíří. 4.5.8 Kapitola 20, strana 330-331 Závěr knihy nám připomíná, ţe Dorian se ani po všem, co v ţivotě udělal, stále nepoučil. Nakonec zničí obraz a tím sám sebe, ale čtenáři ho ani nemá být líto, protoţe uţ v něm není mnoho lidského. Příkladem práce v tomto úryvku je Dorianovo rozhodnutí zničit obraz: „Obraz sám – ten byl svědectvím. Zničí jej. (…) Pouhá vzpomínka naň mařila mnohé okamţiky radosti. Byl mu jako svědomím. Ano, byl svědomím. Proto jej zničí“ (WILDE 1905: 330). Překladatelé zde dobře převedli polopřímou řeč, které zde Wilde vyuţívá, aby mohl čtenář lépe nahlédnout do Dorianových duševních pochodů. Zároveň jako čtenáři zde vidíme, ţe Dorian se za celou knihu nezměnil, nevadí mu jeho hříchy, vadí mu jenom to, ţe mu tyto hříchy obraz připomíná. Stále tedy zůstává tím sobeckým, do sebe zahleděným jedincem, kterým byl na počátku příběhu. 47

Celkově se dá říci, ţe se závěr knihy povedlo dobře převést do našeho jazyka. Dorian je stále nepoučený a čtenář uţ s ním ani nedokáţe sympatizovat, coţ se překladatelům povedlo dobře vystihnout. 4.6 Shrnutí Jedná se o poměrně povedený překlad, který ale bohuţel kazí několik věcí. Přestoţe naprostá většina knihy je přeloţena tak, ţe je funkční v českém jazyce a zároveň zachovává ideu původního díla, je inkonzistentní ve svých intertextových znacích a porušuje princip loajality, jak ho definovala Christiane Nordová. Jak je vidět na vybraných úryvcích, pokud se budeme soustředit pouze na práci s textem, bylo by moţné říci, ţe překladatelé odvedli kvalitní práci. Pomineme-li problémy se jmény a názvy a překlad některých slov, dalo by se říci, ţe se překladatelům povedlo dodrţet skopos tak, jak jsme ho určili na počátku této kapitoly. Povedlo se jim převést do českého jazyka Wildův román tak, ţe je funkčně adekvátní k výchozímu textu a přibliţuje tak čtenáři tento příběh. Nedá se ale odhlédnout od toho, ţe jsou části textu, byť malé, které překladatelé odebrali nebo přidali. Narušili tím tedy nejen autorův předpoklad, ţe jeho dílo bude převedeno věrně, ale také očekávání cílového čtenáře, ţe se mu dostává do rukou dílo tak, jak jej autor napsal. Pokud bychom tedy překlad posuzovali čistě podle funkční teorie překladu, dal by se hodnotit jako úspěšný, ale vzhledem k jeho porušení principu loajality se tak hodnotit nedá.

48

5. Obraz Doriana Graye: překlad 1915/2013 Tento překlad byl původně vydán v roce 1915 v nakladatelství Akademické knihkupectví v Praze Bedřicha Bočánka a v roce 2013 ho znovu vydalo nakladatelství Omega. Ediční poznámka druhého vydání říká, ţe „texty jsme sjednotili a pravopisně přizpůsobili současnému spisovnému úzu, zachovali jsme přitom v maximální míře autorovy jazykové a stylistické zvláštnosti,“ (WILDE 2013: 2), bohuţel uţ ale nezmiňuje, s jakými dalšími texty měl být překlad sjednocen. Vzhledem k tomu, ţe nakladatelství ve svých materiálech uvádí jako překladatele B. Pursíka, dá se předpokládat, ţe text je víceméně věrným obrazem překladu z roku 1915. Původní vydání také jiţ není dostupné, proto s tímto překladem bude v této práci nakládáno jako s původním textem. 5.1 Základní informace Překladatelem je B. Pursík, o jehoţ osobě se mi nepovedlo prakticky nic vypátrat, internetové vyhledavače dokonce neznají ani jeho křestní jméno a jediné zmínky o něm se nachází právě v souvislosti s novým vydáním jeho překladu. Naopak o původním nakladatelství nabídl online Slovník českých nakladatelství alespoň základní informace. Jednalo se o nepříliš úspěšné nakladatelství a knihkupectví, většinu titulů tvořil náklad odkoupený ze starší produkce jiných nakladatelství. Obraz Doriana Graye patří mezi přibliţně dvacítku titulů vydaných přímo Akademickým knihkupectvím, mělo se jednat o první svazek, který by zahájil vlastní nakladatelskou edici, ale jedná se jediný svazek, který kdy v této edici vyšel (Bedřich Bočánek). Nakladatelství Omega je poměrně nové nakladatelství, které se soustředí především na vydávání klasické české a světové literatury. Dle vlastních slov „chtějí vyjít vstříc všem, kteří marně shánějí svého oblíbeného spisovatele a zaměřují se také na studenty, kteří potřebují klasickou četbu do školy“ (Nakladatelství Omega).

49

5.2 Určení skoposu pro obě vydání Vzhledem k časovému odstupu určíme pro kaţdé vydání skopos zvlášť, abychom poté byli schopni zhodnotit, zda je tento překlad schopen obstát i téměř sto let od svého prvního vydání. 5.2.1 Rok 1915 Zamýšlenou funkcí textu byla pravděpodobně snaha přiblíţit čtenáři tuto knihu v novém překladu, přizpůsobit ji více jazyku doby, oproti prvnímu překladu starému deset let. Vzhledem k míře gramotnosti v tehdejší době se dá za cílového čtenáře povaţovat kaţdý vzdělaný člověk, který byl příjemcem české nebo slovenské kultury, vzhledem k tehdejšímu státnímu uspořádání, kdy nynější Česká a Slovenská republika spadala pod Rakousko-Uhersko. Čas přijetí bude pro účely práce omezen pouze pro rok 1915, pro zjednodušení analýzy a také proto, ţe později vycházely i další překlady a není tedy jisté, do jaké míry byl čten tento konkrétní. Místo přijetí je vymezené přijímající kulturou, tedy českou a slovenskou. Médiem překladu je kniha, tedy psaný text, díky kterému je moţné dostat se k původnímu textu i v dnešní době. Důvodem pro vytvoření tohoto vydání byla snaha Akademického knihkupectví v Praze Bedřicha Bočánka zahájit vlastní nakladatelskou edici Knihovna Akademického knihkupectví. Mělo se tedy jednat o knihu pro široké publikum v rámci přijímající kultury, v soudobé podobě jazyka, která měla pomoci nakladatelství zahájit vlastní edici. 5.2.2 Rok 2013 Zamýšlenou funkcí pro toto nové vydání je doplnit řadu klasických děl v nakladatelské edici a přiblíţit čtenáři klasické dílo anglické literatury v novém kabátě. Cílovým čtenářem je příjemce české kultury, vzhledem k tomu, ţe v Obraz Doriana Graye patří ke klasické literatuře, je toto vydání nejen pro dospělého člověka, ale také pro studenty, kteří potřebují tuto knihu číst do školy. Časem přijetí je rok 2013 a místem to, kde se nachází kdokoliv, kdo můţe přijímat českou kulturu. Médiem je opět psaný text, který zachovává původní překlad. Důvodem pro vytvoření tohoto vydání je popud z nakladatelství 50

Omega, které se snaţí vydávat zejména klasickou literaturu. Skopos se zde liší tedy hlavně cílovým čtenářem a přístupem k samotné knize a k autorovi. Ten je v dnešní době pravděpodobně mnohem známější a čtenější neţ v roce prvního vydání. Díky tomu je také okruh potenciálních čtenářů mnohem širší neţ v roce 1915. 5.3 Rozbor postav Pro knihu, která je z velké části zaloţena na interakci postav je kvalitní přeloţení postav, jejich jmen, chování a vyjadřování, klíčové, neboť posun ve vyznění jakékoliv postavy nebo změna jejich interakce můţe naprosto pozměnit vyznění knihy. 5.3.1 Dorian Gray Celkové vyznění této postavy odpovídá originálu, Dorian je rozmazleným muţem, který není schopný vzít za sebe zodpovědnost a veškeré své chyby a provinění hází na ostatní. Dobře je přeloţena přezdívka, kterou ho oslovuje Sibylla Vaneová, v originále „prince Charming“, kterou Pursík překládá jako „princ Zlatovlásek“. Toto oslovení působí kouzelně a mile, přesně, jak by mělo a odpovídá Sibyllině představě o Dorianovi, který je pro ni skutečně spíše kouzelným princem z pohádky, který ji jde zachránit z chudoby, neţ skutečným člověkem. 5.3.2 Basil Hallward Basil Hallward je popsán podobně jako v originále, postava v pozadí, které je osudný vztah k Dorianovi. Tento vztah je ale výrazně posunut, překladatel si ho vykládá po svém a čtenáři ho vyjasňuje několika vloţenými nebo špatně přeloţenými větami. V původním textu je Basilův vztah k Dorianovi představen hlavně v rovině uměleckého obdivu, přestoţe tam lze v různých náznacích najít i homosexuální city, které ale autor popisuje jako záleţitost intelektu, nikoliv pouze tělesnou. Oscar Wilde se ale právě ty snaţil utlumit, proto nechal Basila obdivovat Doriana jako uměleckou múzu: 51

‚He is all my art to me now‟, said the painter gravely. ‚(…) It‟s not merely that I paint from him, draw from him, sketch from him. Of course I have done all that. But he is much more to me then a model or a sitter. (…) But in some curious way–I wonder will you understand me?–his personality has suggested to me an entirely new manner in art, an entirely new mode of style. I see things differently, I think of them differently. I can now recreate life in a way that was hidden from me before. (…)„ (WILDE 2010: 9-10)22.

Přestoţe je v knize na několika místech explicitně řečeno, ţe Basil Doriana zboţňuje: „No wonder Basil Hallward worshipped him (Dorian)“ (WILDE 2010: 15), nikde není nic přímo řečeno o citech. V překladu je ale tento vztah specifikován podle toho, jak autor překladu vnímal autorův záměr. Hned na první stránce přeměnil kus věty podle svého názoru. Pro porovnání je zde uveden původní text, můj překlad a překlad B. Pursíka: As the painter looked at the gracious and comely form he had so skilfully mirrored in his art, a smile of pleasure passed across his face, and seemed about to linger

there. (WILDE 2010: 2, zvýrazněno P.K.) Jak se malíř zadíval na příjemné a pohledné rysy, které tak zručně zobrazil ve svém díle, radostný úsměv se mu objevil na obličeji a zdálo se, ţe tam přetrvá. (překlad P.K., zvýrazněno P.K.) Kdyţ spočinul umělcův zrak na rozkošných a jemných formách podobizny, které dovedl tak umělecky zachytit, objevil se úsměv uspokojení na jeho obličeji; zdálo se,

ţe je podobiznou úplně upoután.“ (WILDE 2013: 7, zvýrazněno P.K.).

Hned na počátku tedy výrazně ujasňuje čtenáři Basilovy city, které Wilde záměrně ponechával skryté. Dále na straně 52 vloţil tuto rozmluvu: „Lord Henry se smál. Lidé jsou šťastni, mohou-li se zbavit toho, čeho nejvíce potřebují.

‚Snad tím nemíníte říci, ţe se Basil do obrazu zamiloval?„ ‚Nevím, zda je zamilován, ale je rozhodně romantickým,„ řekl lord Henry a tvářil se vesele“ (WILDE: 2013, zvýrazněno P.K.). Basil má být zamilován do obrazu, který 22

„To on je teď celé mé umění,“ prohlásil malíř se vší váţností. „(…) Nesouvisí to jen s tím, ţe podle něj maluju, kreslím a skicuju. Tohle všechno jsem samozřejmě dělával i dřív. Má pro mě daleko větší cenu neţ jako pouhý model. (…) Ale jakýmsi zvláštním způsobem – nevím, jestli mi porozumíš? – mě jeho osobnost přivedla k naprosto jinému úchopu v umění, k úplně jinému stylu. Najednou vidím věcí jinak, jinak o nich přemýšlím“ (WILDE 2011: 15-16).

52

je věrnou kopií ţivého mladého muţe, to můţe naznačovat i jeho city právě k Dorianovi. Autor překladu tak jde přímo proti tomu, co je uvedeno v Umění

překladu: „A především překladatel nesmí svou koncepci, ať jiţ ideovou nebo uměleckou, prosazovat zásahy do textu, zkracováním nebo doplňováním originálu; to pak není překlad, ale úprava a kaţdá úprava deformuje umělecké dílo“ (LEVÝ: 65). Posledním posunem ve vyznění jejich vztahu je chyba v překladu na začátku desáté kapitoly. Wilde zde píše, ţe Basil skutečně cítí k Dorianovi lásku, ale nejedná se o obyčejnou tělesnou ţádost, ale intelektuální obdiv. V originálu je zde věta: „The love that he (Basil) bore him (Dorian) – for it was really love – had nothing in it that was not noble and intellectual. It was not that mere physical admiration of beauty that is born of the senses, and that dies when the senses tire“ (WILDE 2010: 115, zvýrazněno P.K.), přeloţena je ale úplně opačně: „Láska, kterou k němu cítil, byla skutečnou láskou – nebylo na ní nic nečistého. Byl to pouhý obdiv jeho fyzické krásy, jeţ vyvozuje smyslné choutky a jeţ umírá, kdyţ smysly otupí“ (WILDE 2013: 103). Nejenţe je zde chybný překlad, který úplně obrací význam výpovědi, tyto dvě věty dohromady ani nedávají smysl. Ve vztahu Basila k Dorianovi zde tedy dochází k výraznému posunu v jeho podstatě. To, co má být hlavně intelektuální fascinací se stává pouhou tělesnou záleţitostí. Pursík se zde rozhodl objasnit to, co pokládal za autorův záměr, ale významně tím narušuje kvalitu díla. Dochází tak zde k přílišné interpretaci, která jde navíc přímo proti tomu, o co se Wilde snaţil při přepracovávání svého románu, tedy o zakrytí a utlumení veškerých homosexuálních naráţek. 5.3.3 Lord Henry Wotton Lord Henry Wotton v překladu upravený není, jeho vztah k ostatním postavám není nijak pozměněn. Pouze na několika místech se Pursík rozhodl zkrátit jeho epigramy, třeba hned na počátku první kapitoly. Lord Henry zde Basila nabádá, kde má vystavit Dorianův obraz: „You must certainly send it next year to Grosvenor. The Academy is too large and too vulgar. Whenever I have

gone there, there have been either so many people that I have not been able 53

to see the pictures, which was dreadful, or so many pictures that I have not been able to see the people, which was worse. The Grosvenor is really the only place“ (WILDE 2010: 2, zvýrazněno P.K.). Je to první projev lorda Henryho, kde se objeví jeho cynické názory na společnost, v překladu ale zvýrazněné věty chybí. Vzhledem k tomu, ţe těchto vynechání není mnoho, neovlivňují celkové vyznění postavy, zůstává pouze otázkou, proč se překladatel pro tyto úpravy rozhodl. 5.3.4 Sibylla a James Vaneovi Sibylla i James Vaneovi působí v překladu podobně jako v anglickém originále. Sibylla je i zde tou naivní zamilovanou dívkou, která naprosto propadla kouzlu svého prince. Jediným rušivým prvkem je zde špatný překlad na počátku páté kapitoly, který ruší celistvost postavy. V angličtině je uvedeno: „The girl laughed again. The joy of the caged bird was in her voice,“ (WILDE 2010: 59, zvýrazněno P.K.), ale v češtině působí překlad rušivě: „Děvče se krátce zasmálo. Znělo to jako skřek zajatého ptáka“ (WILDE 2013: 56, zvýrazněno P.K.). Přeloţit smích dívky, která má být křehkou květinou jako „skřek“ je volba, která vytváří inkonsistenci v postavě. Volbou slov zde také dochází ke změně ve významu, „joy of the caged bird“ vyjadřuje spíše radost, Sibylla je ráda lapena do své lásky k Dorianovi, nechce být volná. Naopak „skřek zajatého ptáka“ je agresivní, naznačuje, ţe Sibylla byla chycena násilím, ale to neodpovídá kontextu. Oproti tomu James se ţádných změn nedočkal, jeho postava je přeloţena tak, aby skutečně odpovídala originálu. 5.4 Rozbor překladu Přestoţe postavy byly z větší části převedeny do češtiny dobře, nedá se to samé říci o překladu celkově. Je v něm mnoho nesrovnalostí, špatných překladů, vynechaných vět nebo naopak vět vloţených překladatelem.

54

5.4.2 Jména, místní názvy, oslovení Vhodný způsob nakládání se jmény a názvy jsme si vysvětlili u předchozího překladu, kde jsme také analyzovali inkonsistenci, která tam vznikla. U tohoto překladu narazíme na stejný problém. Jména hlavních postav jsou ponechána v anglickém originálu a pouze skloňována, zde tedy problém nenastává. Jediný problém nastává u lorda Henryho a Jamese Vanea, u kterých Wilde pouţívá také osobnější verze jejich jmen, Harry a Jim. Nepochopitelně ale v celé knize Pursík pouţívá pouze Jima a naopak Harryho všude nahrazuje Henrym. Dalo by se pochopit, pokud by nahradil oboje s obavou, ţe by s touto familiérnější verzí jmen čeští čtenáři nebyli obeznámeni a mohlo by je to mást. Zůstává ale otázkou, proč se rozhodl o nahrazení pouze u lorda Henryho, ale Jamese Vanea nechává stále oslovovat Jime. Co mate dále je přeloţení některých jmen postav vedlejších do češtiny a některých ponechaných v původní formě. Proto po několika stránkách anglických jmen najednou na počátku třetí kapitoly narazíme na překlad jména strýce lorda Henryho, který je zde uváděn jako „strýc Jiří“. V téţe kapitole také narazíme ve výčtu hostů u oběda na „sira Tomáše Burdona“, přestoţe naopak teta lorda Henry zůstává ve stejné pasáţi v podobě anglické, „Agatha“. Podobně matoucí je překladatelovo nakládání se jménem Dorianovy matky, kde opět chybí jednotnost. Na straně 33 je přeloţena jako „lady Margaret Devereux“, hned na další straně je její křestní jméno počeštěné na „Margareta Devereux“, ale na straně 121 je jedna z Dorianových předků uvedena jiţ jako „Alţběta Devereuxová“, aniţ by byl nějaký důvod k tomu jednou přechylovat a později uţ ne (WILDE 2013). Podobné problémy s ţenskými jmény se nachází v celém překladu. Obvykle jsou přechýlena, třeba „lady Brandonová“ (WILDE 2013: 12) nebo „lady Narboroughová“ (WILDE 2013: 147), jindy ne, jako výše zmíněná „Margaret Devereux“ nebo „lady Ferrol“ (WILDE 2013: 149). Kde ale Pursík přechyluje vţdy a vţdy chybně je jméno sestry lorda Henryho, lady Gwendolen, kterou v celé knize překládá jako „lady Gwendolenová“ (např. WILDE 2013: 128), přestoţe se jedná o běţné anglické křestní jméno. Oproti tomu manţelku lorda 55

Henryho, se kterou Dorian krátce mluví na počátku čtvrté kapitoly, ponechává bez výjimky jako „lady Henry“ (WILDE 2013: 43-44), kdy podle anglického zvyku můţe být ţena oslovována jménem svého manţela. V češtině to ale podobně nefunguje a působí to zvláštně, vhodnější by zde bylo zde pouţít její vlastní jméno, které známe, ať uţ v původní nebo české podobě. Ke jménům a oslovením se v tomto překladu pojí další inkonsistence v podobě oslovení tituly, které jsou částečně převedeny do češtiny a částečně ne. Zachování anglického Mr., Mrs. a Ms. by bylo moţné, pokud by se tak dělo v celé knize stejně, ale bohuţel se tak ale neděje. Ačkoliv z větší části jsou ponechána oslovení „Mr. Gray“, „Mr. Hallward“ a podobně, na několika místech najdeme také oslovení „pan Gray“ (např. WILDE 2013: 23). Dochází zde tedy k vytvoření zmatku, kdy si čtenář zvykne na zachované anglické oslovování, aby byla jednotnost opět narušena změnou. Posledním problémem, který se váţe ke jménům, je inkonsistence v nakládání s místními názvy. Vzhledem k povaze dokumentárního překladu by bylo vhodné názvy upravit tak, aby byly pochopitelné pro cílového čtenáře a zároveň aby zůstala zachována jejich funkce nositele znaku cizí kultury. A aby byly všechny názvy upraveny podle stejného klíče a nedocházelo tak k matení čtenáře, coţ tento překlad bohuţel činí. Na některých místech jsou názvy ponechány v angličtině a na dalších jsou sice v angličtině, ale jsou skloňovány. Na konci první kapitoly se tak dozvídáme, ţe Dorian Gray slíbil pomoci tetě lorda Henry ve „východní a západní čtvrti Londýna“ (WILDE 2013: 17), aby se o něco dále společnost na obědě u stejné tety bavila o „East End“ a „East-End“ (WILDE 2013: 39), kde tedy v rámci pouhých několika vět najdeme dokonce dva způsoby psané názvu této čtvrti. Podobně lord Henry zve na straně 19 Doriana, aby ho přišel navštívit do „Curzonské třídy“, ale na straně 32 se uţ mluví o „Curzon Street“ (WILDE 2013), ale jen o několik stránek dál uţ lord Henry jde opět po „Burlingtonské ulici“ a „Berkeleyově náměstí“ (WILDE 2013: 35). A třeba na straně 60 jde James a Sybilla Vaneovi po „Euston Roadu“ (WILDE 2013) a Dorian jezdí na své venkovské sídlo do „Selby Royalu“ (WILDE 2013: 135) i „Selby Royal“ (WILDE 2013: 162). 56

Nakládání se jmény, názvy a osloveními je skutečně více neţ svévolné, chybí tu jakýkoliv systém, podle kterého by se mohl čtenář orientovat. 5.4.3 Další poznámky k překladu Výše zmíněné chyby nejsou bohuţel jediné, v celém překladu se vyskytuje řada problémů, kde dochází ke špatnému překladu, vznikají nelogičnosti, nachází se zde pasáţe, které v originálu nejsou, a naopak některé z angličtiny chybí. V celé knize dochází k záměně snídaně za oběd a oběda za večeři, kdy ale časové určení scény s daným typem jídla nesouhlasí. Před čtenáře jsou pak pokládány situace, kdy se na počátku třetí kapitoly dozví, ţe je poledne a lord Henry jde na návštěvu ke svému strýci, který se ho o pár stránek dále ptá: „Kde dnes snídáš, Henry?“ (WILDE 2013: 35). Nebo na konci čtvrté kapitoly sluha připomíná lordu Henrymu, ţe je na čase převléknout se k obědu, aby následoval popis západu slunce: „(…) sluha vstoupil a připomněl mu, ţe je čas převléci se k obědu. (…) Zapadající slunce vrhalo červenou záplavu na hořejší okno protějšího domu. Okenní tabulky byly rozţhaveny jako rozpálené kovové plotny. Okna vyhlíţela jako zvadlá barva uschlé růţe“ (WILDE 2013: 54-55). Na počátku knihy je ustanoveno mládí a naivita Doriana oproti Basilovi a lordu Henrymu i díky tomu, jak je popisován a oslovován, kdy jsou pouţívána slova jako „lad“ nebo „young man“, v češtině pak zejména jako „hoch“. Slouţí to k vytvoření věkového rozdílu mezi těmito třemi muţi, k podřízenosti Doriana, který se dostává pod zhoubný vliv lorda Henryho právě i kvůli své mladické naivitě. Celý tento koncept je ale narušen překladem slova „fellow“, které by se dalo do češtiny převést jako „muţ, přítel, člověk“, ale je překládán opět jako „hoch“. Vzniká pak zvláštní situace, kdy se Basil Hallward a lord Henry, kteří jsou si věkově blízcí a jsou dospělými muţi, navzájem oslovují „můj drahý hochu“ (WILDE 2013: 13) nebo „Jste zvláštním hochem“ (WILDE 2013: 9), ačkoliv takové oslovení by se hodilo spíše na Doriana. Další opakující se chybou jsou překlad slova „romance“ jako „román“ a naduţívání slova „rozkošný“ jako překlad slov „charming, lovely, delightful“ a dalších. Dorian tak v originále říká: „(…) my dear Harry, if I hadn‟t, I should 57

have missed the greatest romance of my life“ (WILDE 2010: 47), ale v češtině si můţeme přečíst: „Drahý můj Harry, byl bych se připravil o největší román svého ţivota“ (WILDE 2013: 46). Slovo „román“ mohlo snad v roce 1915 mít význam slova „romance“ nebo „milostný vztah“, ale v současnosti tuto funkci neplní. A téměř neustálým pouţíváním slova „rozkošný“ v kontextech, kam nezapadá, nejenţe narušuje proud příběhu, ale také vytváří dojem jakési přílišné slabosti a dětinskosti postav, která by v příběhu být neměla. Lord Henry chce Dorianovi představit jakéhosi mladého aristokrata a říká: „He is quite delightful, and rather reminds me of you“ (WILDE 2010: 217), ale v češtině najdeme: „Je to rozkošný mladík, připomíná mi vás“ (WILDE 2013: 182). Rozkošný je přídavné jméno, které se hodí spíše k popisu dítěte nebo malého zvířátka, v popisu mladého muţ ale nedává příliš smysl. Závěrečnou perličkou uţ jsou pak pouze věty, které nedávají smysl nebo obsahují zastaralé výrazy, které v dnešní době nemusí čtenáři dávat smysl. Těch je v celém překladu hodně, vybereme zde tedy pouze některé pro ilustraci. Na straně 33 si můţeme přečíst větu: „(…) ptal se lord Fermor, kdyţ

vytáhnul své husté obočí“ (WILDE 2013: 33, zvýrazněno P.K. ) a hned na další straně: „‚Američanky jsou teď vysoko v kurzu.„ ‚Ale řeklo se mi, ţe dlouho nevydrţí,„ zabručel strýc“ (WILDE 2013: 34, zvýrazněno P.K.). Dorian by nikoho svou hudbou neokouzlil, naopak: „Všichni by se jeho hrou okouzlili“ (WILDE 2013: 39). Na straně 49 Dorian pronese: „Poděkoval jsem se“ (WILDE 2013). Přestoţe takto formulované věty mohly být v pořádku v době vydání překladu, v dnešní době působí místy aţ vtipně a narušují plynulost textu. Naopak následující příklady jsou čisté nonsensy, které nemohly dávat smysl ani před sto lety. Ke konci příběhu se lord Henry ptá Doriana, proč se přestal stýkat s Basilem a komentuje to slovy: „I suppose he bored you“ (WILDE 2010: 213), tedy: „Domnívám se, ţe vás nudil“ (překlad P.K.), ovšem český čtenář se dočte: „Domnívám se, ţe vás týral“ (WILDE 2013: 179). Na straně 112 pak, podobně jako v dalších překladech, nalezneme „half-cut book“ přeloţenou jako „rozřezanou knihu“ (WILDE 2013) v kontextu, kdy se jedná o knihu spíše rozečtenou. Takto by šlo bohuţel pokračovat ještě dlouho, vzhledem k tomu, ţe celý překlad je plný podobných chyb, proto na závěr této podkapitoly uvedeme 58

jiţ pouze tu „nejlepší“. Ve scéně, kdy má Dorian pocit, ţe ho Sibylla zklamala svým hereckým výkon, jí v rozčilení řekne: „What are you now? A third-rate actress with a pretty face“ (WILDE 2010: 85), tedy: A čím jste teď? Třetiřadou herečkou s pěknou tvářičkou“ (překlad P.K.), ale v překladu pronese: „Čím jste nyní? Herečkou třetího řádu s hezounkou larvičkou“ (WILDE 2013: 76). 5.5 Rozbor úryvků V této podkapitole se budeme věnovat vybraným úryvkům a uvidíme, zda jsou schopné plnit funkci adekvátní té, kterou plní v původním díle. Čísla stránek odkazují na analyzovaný překlad, čísla stránek, kde najdeme úryvky v originálu, jsou uvedeny u analýzy anglického textu ve třetí kapitole. 5.5.1 Předmluva, strana 3-5 Na první pohled můţeme vidět, ţe není zachována vizuální forma, kterou má původní text. Kaţdá myšlenka začíná na novém řádku, stejně jako v originále, ale chybí zde odsazení a odstavce, které k sobě přiřazují jednotlivé myšlenky. Je zde také několik chyb v překladu a stylistických chyb ve větách, na které je třeba se zaměřit. První větou, která čtenáře můţe zarazit, je: „Ti, kdo krásné úmysly v krásnu odhalí, mají kulturu“ (WILDE 2013: 4, zvýrazněno P.K.). Po porovnání s originálem zjistíme, ţe je myšleno spíše, ţe jsou vzdělaní, kultivovaní: „Those who find beautiful meaning in beautiful things are cultivated“ (WILDE 2010: xiii, zvýrazněno P.K. ). Přestoţe čtenář pravděpodobně pochopí, co je tím myšleno, je způsob překladu kostrbatý a působí nečesky. Další chybou je posun významu ve větě „Books are well written, or badly written. That is all“ (WILDE 2010: xiii, zvýrazněno P.K.), kterou Pursík přeloţil jako „Knihy jsou psány buďto dobře, nebo špatně. Tím je řečeno vše“ (WILDE 2013: 4, zvýrazněno P.K.). Posun ve významu je zde malý, přesto se pak českému čtenáři nabízí otázka, co je řečeno, čím je řečeno vše, kdyţ úvaha o umění ještě pokračuje.

59

Stylisticky jsou v angličtině uvedeny dvě věty, které mají být aţ na jeden zápor stejné, je zde rytmus, který zdůrazňuje myšlenku: „The nineteenth century dislike of Realism is the rage of Caliban seeing his own face in a glass. The nineteenth century dislike of Romanticism is the rage of Caliban not seeing his own face in a glass“ (WILDE 2010: xii-xiv). Oproti tomu v češtině zde k zachování

stylistiky

nedochází:

„Nespokojenost

devatenáctého

století

s realismem se podobá vzteku Kalibanovu, kdyţ spatřil v zrcadle svůj obličej. Nespokojenost s romantikou v devatenáctém století se dá srovnat se vztekem Kalibanovým, kdyţ se nemohl v zrcadle prohlíţet“ (WILDE 2013: 4). Přestoţe se na první pohled jedná o maličkost, překladatel zde opět narušil stylistickou formu předmluvy. Ta působí na čtenáře v originálu částečně jako báseň psaná volným veršem, právě i díky podobným maličkostem, které zachovávají rytmus, v češtině zde ale došlo k jeho narušení. Posledním a nejvýznamnějším „prohřeškem“ oproti originálu je poslední věta. Wilde zde říká „All art is quite useless“ (WILDE 2010: xiv), tedy ţe veškeré umění je zbytečné, k ničemu. Tato myšlenka je zakončením celé úvahy v úvodu, kdy autor postupně rozvíjí své názory na to, co je vlastně umění, jak kdo vnímá umění a co to říká o autorovi uměleckého díla. Umění má být pouze pro krásu, nemá mít účel, je tedy zbytečné a jediným důvodem jeho existence je krása, kterou obdivujeme. Pursík ale tuto úvahu zakončil slovy „Umění je vesměs samoúčelným“ (WILDE 2013: 5), které ukončuje Wildovu úvahu jeden krok před koncem, umění je zbytečné, tvoříme ho pouze pro jeho krásu, umění pro umění. Předmluva je překladově zvládnutá z větší části dobře, aţ na výše zmíněné chyby, kromě závěrečné myšlenky ale ţádná z nich není výrazným posunem ve významu. Totéţ se bohuţel nedá říci o vizuálním aspektu, který je zde úplně ignorován, coţ má za následek eliminování celé jedné významové vrstvy této části. 5.5.2 Kapitola 1, strana 7-9 Jako úryvek, který má představit čtenáři hlavní postavy, tato pasáţ funguje, přestoţe i zde dochází k některým odklonům od originálu. O některých jsme 60

mluvili uţ výše, třeba u Basila Hallwarda a jeho fascinaci obrazem, která je v češtině zdůrazněná oproti angličtině. Tím, co pravděpodobně zaujme hned zpočátku je vykání mezi postavami. V jazyce originálu není jak rozlišit, zda si postavy tykají nebo vykají, je proto nutné, aby se překladatel sám rozhodl o úrovni blízkosti vztahu jednotlivých postav a podle toho převedl dialogy. Pursík se rozhodl, ţe pokud se nejedná o příbuzné, všechny postavy si vykají. Vzhledem k tomu, ţe lord Henry a Basil jsou dlouholetými přáteli, bylo by snad vhodnější tykání, ale příběhu to neškodí. Ale hned na začátku knihy své rozhodnutí narušil a uprostřed promluvy najednou lord Henry Basilovi tyká: Nevystavit je nikde? A proč? Máte k tomu příčinu? Jak podivní jste tvorové, vy malíři! Snaţíš se ze všech sil, abys ses dočkal ve světě úspěchu, ale jakmile se ti to

podaří, chceš ten úspěch odhodit. Je to od vás pošetilé, neboť je ve světě málo věcí, jeţ by byly hodny, aby se o nich mluvilo, ale právě o těch, jeţ by si to zaslouţily, se nemluví. A tato podobizna by vás povznesla vysoko nad mladou anglickou generaci, a dokonce i staří umělci by na vás ţárlili, mohou-li staří lidé být ještě schopni duševního pohnutí“ (WILDE 2013: 8, zvýrazněno P.K.).

Dalo by se to snad pochopit tak, ţe lord Henry zvýrazněnou větou myslí malíře obecně, ale kontext promluvy naznačuje spíše malíře sice obecně, ale v mnoţném čísle. Oproti tomu úvod do děje funguje velmi dobře, překladatel zde dokázal vystihnout náladu a prostředí Basilova ateliéru: Ateliér byl plný silné vůně růţí a kdyţ lehounký vánek vanul stromy zahrady, tu se drala otevřenými dveřmi těţká vůně bezu, jakoţ i růţově kvetoucího hlohu. (…) Mrzuté bzučení včel, jeţ se prodíraly vysokou, neposečenou travou a jeţ obkličovaly s monotónní vytrvalostí načernalé špičky juky, činilo vedro ještě dusnějším. Dunivý hluk Londýna sem zaléhal jako vzdálený doprovod hudebního nástroje“ (WILDE 2013, 7).

Je škoda, ţe není na konci tohoto odstavce zachován Wildův „bourdon note of a distant organ“ (WILDE 2010: 1), tedy zvuk varhan, ne jakéhosi nekonkrétního nástroje, který lépe vykresluje dunivý zvuk Londýna, přesto i tak funguje vykreslení prostředí dobře.

61

Jako celek úryvek funguje, jsou v něm nedostatky, které mu ubírají na kvalitě v porovnání s originálem, ale jako úvod do děje pro čtenáře v novém prostředí je funkční. 5.5.3 Kapitola 5, strana 60-62 V této části má překladatel čtenáři přiblíţit Sibyllu a Jamese Vaneovi, jejich povahy a rozdíly. Pursíkovi se zde dobře podařilo vystihnout oba dva: „Procházející lidé pozorovali s údivem mrzutého těţkopádného mladíka, jenţ ve svých obyčejných šatech, které mu nepadly, šel s rozkošnou, krásnou dívkou. Vyhlíţel jako obyčejný zahradník, jenţ jde s růţí na procházku“ (WILDE 2013: 60). Dá se zde vytknout opět překlad „graceful“ jako „rozkošný“, ale naštěstí to do tohoto kontextu zapadá. Není to nejlepší řešení, ale účel splní, představí Sibyllu jako krásnou vedle obyčejného Jamese. Naopak je zde ale hned v první větě vidět situace, kdy překladatel vybral jeden z moţných významů slova, které ale nezapadá do kontextu. V originálu tento úryvek začíná: „They went out into the flickering wind-blown sunlight, and strolled down the dreary Euston Road. The passers-by glanced in wonder (…)“ (WILDE 2010: 63, zvýrazněno P.K.), který Pursík přeloţil: „Vyšli ven do jasného slunce a šli po pustém Euston Roadu. Procházející se lidé s údivem pozorovali (…)“ (WILDE 2013: 60, zvýrazněno P.K.). Pomineme-li problém s nakládáním s názvy ulice, který byl zmíněný v předchozí podkapitole, objeví se jiný problém. James a Sibylla jdou v češtině po pusté ulici, ale přitom potkávají lidi, kteří se na ně dívají, tedy něco, co nedává smysl. V tomto kontextu by bylo lepší pouţít jiný význam „dreary“, hodilo by se sem třeba „šedivý“ nebo „ponurý“. Přes výše zmíněné problémy můţeme říci, ţe úryvek plní svou funkci a ukazuje čtenáři Sibyllu a Jamese adekvátně k originálu. 5.5.4 Kapitola 7, strana 79-80 Stejně jako u předchozích úryvků se zde ukazuje, ţe překlad je schopný fungovat tak, jak by měl, ale kazí to chyby v překladu nebo kostrbaté věty. I tato pasáţ představí čtenáři totéţ co originál, Doriana, který objeví, ţe se 62

obraz změnil kvůli jeho krutému chování k Sibylle. Zkoumá obraz, odmítá svou vinu, omlouvá se, ţe to Sibylla můţe za všechno, protoţe on si ji představoval jako velkou herečku a ona jeho představy zklamala. Nakonec se ale rozhodne se obětovat a vzít si ji, jak slíbil, neví totiţ, ţe Sibylla se zabila. Přesto i zde najdeme problematický odstavec. Wilde v angličtině píše: „No; it was merely an illusion wrought on the troubled senses. The horrible night that he had passed left phantoms behind it. Suddenly there had fallen upon his brain that tiny red scarlet speck that makes men mad. The picture had not changed. It was folly to think so“ (WILDE 2010: 89). Překlad v sobě dokázal zkombinovat to, co je na tomto vydání typické, na jednu stranu dobře zvládnuté části, na druhou stranu věty, kdy čtenář marně přemýšlí, co to má znamenat: „Ne, bylo to přece jenom šálení, způsobené rozrušením nervů. Strašlivá noc, kterou proţil, vyvolala u něho strašidla. Byl blízko šílenství. Obraz nebyl změněn. Bylo to zpozdilé v to věřit“ (WILDE 2013: 80). Opět se zde projevuje zastaralost jazyka, kdy některé výrazy mohly být odpovídající pro vyjádření myšlenky před sto lety, ale v dnešní době uţ ne. Dnešní čtenář tak marně přemýšlí, co znamená, ţe je zpozdilé něčemu věřit. Je to špatné, hloupé, zaostalé nebo něco úplně jiného? Tato pasáţ skutečně dobře ilustruje celý problém románu, jako celek dokáţe čtenáři předat děj a pocity, které má originál, ale zároveň se v něm projevuje určitá zastaralost jazyka, která sniţuje úroveň čtenářova chápání příběhu. 5.5.5 Kapitola 11, strana 115-116 Dorian Gray se v této kapitole noří do studia různých předmětů a druhů umění, aby mohl zkoumat, kde všude je na světě krása. V tomto konkrétním úryvku se zaobírá drahými kameny a příběhy, které se k nim váţí. Dlouhé věty vyprávění a popisy jednotlivých kamenů jsou zvládnuty dobře, na několika místech je ale třeba se zastavit. Ve druhém odstavci úryvku narazíme v překladu na tuto větu: „Filostratus vypráví o draku, v jehoţ mozku se nalézal diamant, kterého se mohl člověk zmocnit, kdyţ draku ukázal ‚zlatá písmena a červený oblek„, a tím jen uspal v magnetický spánek“ (WILDE 2013: 115, zvýrazněno P.K.). Po porovnání 63

s originálem zjistíme, ţe se nejedná o magnetický spánek, ale o spánek magický. Na další straně pak najdeme nelogické rozdělení odstavce uprostřed příběhu o perle: „Jedna mořská nestvůra byla zamilována do perly, kterou potápěč přinesl králi Perozovi; zabila zloděje a sedm měsíců pro perlu truchlila./Kdyţ Hunové, jak vypráví Procopius, vlákali krále do velké jámy, odhodil tento perlu od sebe a nebyla více k nalezení, třebaţe císař Anastasius pět set liber zlata za její nalezení nabízel“ (WILDE 2013: 116). Lomítkem je naznačený odstavec, který v originálu není a v kontextu vyprávění není ţádný logický důvod pro jeho umístění. Funkčně je úryvek zvládnutý, je zde úspěšně přeneseno vyprávění o diamantech, druzích a barvách, které Dorian vlastní i proč ho fascinují. Bohatá slovní zásoba zaručuje barvitost vyprávění a vykresluje ţivě jednotlivé kameny. Je tedy škoda, ţe i zde narazíme na zbytečné stylistické problémy, které celý dojem kazí. 5.5.6 Kapitola 13, strana 131-134 Toto je první úryvek, ve kterém nejsou ţádné stylistické ani překladatelské chyby. Je dobře zvládnutý, zachovává tempo originálu, kdy postupně scéna graduje aţ ke chvíli, kdy Dorian ubodá Basila. Překladatel dokázal dobře přiblíţit čtenáři Basilovo zděšení nad znetvořeným obrazem i nenávist, která dohnala Doriana k vraţdě svého přítele: Výkřik zděšení se vydral z úst malíře, kdyţ uzřel matně ozářený příšerný zjev na plátně, jenţ se na něj šklebil. Ve výrazu této příšery bylo cosi, co vzbuzovalo odpor a hnus. Boţe na nebi, to byl skutečně Dorianův obličej, jejţ viděl před sebou! (…) Odvrátil se od obrazu, díval se na Doriana Graye s takovým výrazem v očích, jako by byl pojednou postiţen těţkou nemocí. Jeho ústa se chvěla a vyschlý jazyk nebyl s to pronést slova. Přejel si rukou čelo, bylo vlhké mazlavým potem“ (WILDE 2013: 131-132).

5.5.7 Kapitola 16, strana 160-161 Stejnou chválu nelze vyjádřit nad předposledním úryvkem, který je sice příběhově zvládnutý dobře, ale nevyhne se chybám v překladu.

64

První je ve větě: „Vypořádejte se sbohem, neboť dnes musíte umřít“ (WILDE 2013: 160, zvýrazněno), kdy je myšleno „s Bohem“, tedy vyznat se z hříchů a připravit se na smrt. James na Doriana útočí, chce ho zastřelit a pomstít se tak za smrt své sestry, pouze mu dává podle víry moţnost se připravit, nechce se s ním loučit a jít pryč. Druhou chybou je pak: „Přehozené slovo, jeţ jsem tam v tom proklatém pekle slyšel, uvedlo mne na falešnou stopu“ (WILDE 2013: 161, zvýrazněno). James je zde vyděšen, protoţe si myslí, ţe omylem téměř zastřelil špatného člověka a kaje se, ţe to udělal kvůli „chance word“, slovu, které náhodou zaslechl v opiovém doupěti. Těţko se čtenář zamýšlí nad tím, jak se přehazuje slovo. Je škoda, ţe v jinak zvládnuté části dochází k chybám, které narušují jeho celkovou kvalitu. 5.5.8 Kapitola 20, strana 186-187 Závěrečná scéna, kdy Dorian chce zničit obraz, aby tím zničil své svědomí, ale nakonec zničí sám sebe, je přeloţená dobře. Opět ale neujde svým chybám. První je upravení scény, kdy Dorian zničí svůj obraz, které ale nemá negativní vliv na kvalitu příběhu. V angličtině Dorian obraz pouze probodne, v češtině ho rozřízne odshora dolů (WILDE 2013: 187). Tento akt tak sice působí násilněji, agresivněji, ale není to ke škodě příběhu a funkce úryvku. Druhá chyba pak patří mezi výše zmíněné, kdy je Dorian oslovován jako „pan“ a ne „Mr.“, jako ve většině knihy. Z celkového pohledu je tato pasáţ dobrá, plní svou funkci, kdy si máme uvědomit, ţe Dorian se stále ještě nepoučil a stále se povaţuje za oběť, která trpí následky vlastních činů. 5.6 Shrnutí Po analýze celého překladu nelze neţ dojít k názoru, ţe se nejedná o kvalitní práci, kde je sice teoreticky dodrţen skopos, ale naopak na několika místech je hrubě porušen princip loajality Přestoţe některé těţko pochopitelné věty můţeme přičíst na vrub zastarávání jazyka, je i tak moţné říci, ţe B. Pursík nevytvořil kvalitní překlad ani v roce 65

1915 a lze jen těţko pochopit, proč si nakladatelství Omega zvolilo ke svému vydání zrovna jeho translát, kdyţ existuje velké mnoţství dalších. Jsou chyby, které můţeme přičíst tomu, ţe nakladatelství Omega spojilo několik různých textů, a které se tedy pravděpodobně objevují pouze ve vydání z roku 2013. Sem patří třeba nejednotnost v názvech a jménech. Přesto věci jako vynechávání vět a vkládání nových, překlady vět s opačným smyslem apod. jsou pravděpodobně jiţ chybami původního překladu a hrubě narušují celý koncept díla. A to nemluvíme o mnoţství překlepů, chybějících nebo nadbytečných uvozovek, špatně umístěných odstavů a podobně. Spousta těchto a dalších chyb by šla napravit kvalitní korekturou a redakcí pro nové vydání, ale kvalita výsledku napovídá, ţe tím nejspíše nikdo příliš času nestrávil. Uţ v roce 1915 tento překlad nepředkládal čtenářům opravdový obraz původního díla a tento problém vyniká v současnosti o to více díky mnoţství jiných překladů. Vzhledem k tomu, ţe toto nové vydání bylo v roce 2015 upraveno Jaroslavou Medkovou a vydáno stejným nakladatelstvím, nezbývá neţ doufat, ţe chyby uvedené v této analýze byly odstraněny a výsledek dělá dobré jméno Oscaru Wildovi i nakladatelství Omega.

66

6. Obraz Doriana Graye: překlad 1958/2005 Tento překlad pochází od Jiřího Zdeňka Nováka a od doby své prvního vydání vychází znovu v různých nakladatelstvích průměrně jednou za deset let, poprvé roku 1958, naposledy zatím v roce 2005. Bude tedy zajímavé podívat se, zda je překlad skutečně tak kvalitní, aby si zaslouţil takový úspěch a zda je schopen být funkční i po tolika letech. 6.1 Základní informace Podle informací z Obce překladatelů měl Jiří Zdeněk Novák s touto prací značné zkušenosti. Přestoţe vystudoval právo, většinu svého ţivota se věnoval právě překládání, zejména z angličtiny, ale přeloţil i některá díla francouzská. Se stylem psaní Oscara Wilda byl obeznámen dobře, Obraz Doriana Graye není zdaleka jeho jediné dílo, které přeloţil, můţeme tedy předpokládat, ţe jeho translát by měl být schopen obstát v analýze dobře (Novák Jiří Zdeněk). V roce 1958 Novákův překlad vydalo Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, které bylo zaloţeno jen pár let před tím v roce 1953. Vzniklo v souvislosti s koncepcí centrálně řízené nakladatelské činnosti, která měla způsobit zánik malých nakladatelství fungujících před vznikem reţimu, a kniţní produkce měla spadat pod několik velkých státem kontrolovaných podniků. Jak jiţ název napovídá, toto konkrétné nakladatelství se kromě jiného mělo věnovat literatuře, zejména pak vydávání domácí i zahraniční klasické literatury a soudobé světové beletrie. Není tedy překvapivé, ţe zrovna toto nakladatelství vydalo právě Novákův překlad Obrazu Doriana Graye (Odeon 1953-1994). V roce 2005 tento překlad vydalo nakladatelství Alpress v rámci své románové edice Klokan. Podle informací na svých stránkách má toto nakladatelství široký záběr vydávané literatury, od románů pro ţeny, přes dobrodruţné knihy, klasiku nebo knihy o sportu aţ po esoteriku. Obraz Doriana

Graye pak vydalo právě v edici Klokan jako knihu patřící do světové beletrie a povinné četby (Alpress).

67

6.2 Určení skoposu Protoţe se jedná o dvě různá vydání, budeme stejně jako v předchozí kapitole určovat skopos zvlášť pro rok 1958 a zvlášť pro 2005. 6.2.1 Rok 1958 Zamýšlená funkce pro tento překlad je pravděpodobně snaha o aktualizaci překladu z důvodu zastarávání jazyka překladů předchozích. Jako cílový čtenář bude pro tento překlad kaţdý člověk, který umí česky. Časem přijetí bude pro účely tohoto konkrétního skoposu pouze rok prvního vydání, tedy rok 1958, jako místo přijetí pak slouţí celá oblast, kde jsou příjemci české kultury. Médiem je psaný text, který je vydaný kniţně. To nám umoţňuje zkoumat translát v té podobě, v jaké byl v roce 1958 vydán. Důvodem pro vytvoření daného textu byla pravděpodobně vydávání děl klasiků pod záštitou nového centrálního způsobu vydávání knih, kam samozřejmě spadá i tento román. 6.2.2 Rok 2005 Zamýšlená funkce, místo přijetí a médium pro tento skopos stejné jako pro rok 1958. Cílový čtenář se bude od toho původního lišit znalostí anglického jazyka, který je v současnosti běţnou součástí vzdělání. Časem přijetí bude pro účely této práce pouze rok 2005 a důvod pro vytvoření tohoto vydání je snaha nakladatelství Alpress vydávat klasická díla české i světové literatury. 6.3 Rozbor postav V této podkapitole se podíváme na jednotlivé postavy, zda zde také došlo k nějakým změnám jako v předchozích translátech. 6.3.1 Dorian Gray Mladík ve svém osudném příběhu je přeloţen dobře, volba výrazů pro jeho řeč a chování odpovídá původnímu textu. Dorian je sobecký, sebestředný a povaţuje se za lepšího, neţ jsou ostatní. Třeba ve scéně, kdy pozoruje 68

Basilovu hrůzu nad zničeným obrazem a Doriana se přítelovo utrpení vůbec nedotkne: „Mladý muţ se opíral o krbovou římsu a pozoroval ho (Basila) s tím zvláštním výrazem, jaký vídáme ve tvářích lidí zaujatých divadelní hrou, kdyţ má právě výstup nějaký veliký umělec. V tom výrazu nebyl ani skutečný ţal, ani skutečná radost. Bylo v něm pouze vášnivé zaujetí diváka, jen v očích se snad zableskla vítězosláva“ (WILDE 2005: 178). Poněkud zaráţí překlad přezdívky, kterou mu dává Sibyla Vaneová, protoţe tu Novák přeloţil v podstatě doslovným ekvivalentem „Princ z pohádky“. Přestoţe významově je překlad samozřejmě správně, český „prince Charming“ je skutečně jakýkoliv princ z kterékoliv pohádky, v kontextu vyprávění působí spíše rušivě: „Maminko, mělas ráda mého otce zrovna tak, jako já mám ráda Prince z pohádky“ (WILDE 2005: 74). Jméno má působit něţně a má být Sibyliným jedinečným oslovením pro Doriana, ale to obecný název „Princ z pohádky“ neplní. 6.3.2 Basil Hallward Vzhledem

k tomu,

ţe

v tomto

překladu

nedochází

k vyjasňování

nedourčenosti Basilova vztahu k Dorianu Grayovi, odpovídá zde tato postava svému originálu, kdy nám příběh neřekne, jak to doopravdy je s malířovými city k jeho modelu, a kdy si kaţdý čtenář můţe rozhodnout sám za sebe, jak bude na tento vztah nahlíţet. 6.3.3 Lord Henry Wotton Lorda Henryho a jeho touhu „upravit“ Doriana a téměř ďábelským způsobem ho pokoušet popsal Novák ve svém překladu velmi dobře. Dokázal zachytit hru se slovy, kterou lord Henry hraje: „ Čas na vás ţárlí a bojuje proti vašim liliím a vaším růţím. Zeţloutnete, tváře se vám propadnou, z očí vám zmizí lesk. Budete hrozně trpět… Ach, uplatňujte své mládí, dokud je máte. Nepromarněte zlato svých dní tím, ţe byste naslouchal nudným lidem (…)“ (WILDE 2005: 32).

69

6.3.4 Sibyla a James Vaneovi Sibyla i James Vaneovi jsou v překladu vykresleni beze změn, ona jako nevinný kvítek, on jako obyčejný mladík. Zejména v Dorianově popisu Sibyly je znát dobrá volba slov pro vytvoření představy jako jemné květinky: „Harry, představte si dívenku, které je sotva sedmnáct, drobný obličejíček jako kvítek, malou řeckou hlavinku s tmavohnědými vlasy spletenými do vrkočů, oči jako fialové studnice vášně, rty jako plátky růţe. Byla to nejrozkošnější bytost, jakou jsem kdy viděl“ (WILDE 2005: 62-63). Zajímavé je, ţe oproti předchozím dvěma analyzovaným překladům se Novák rozhodl ponechat Sibylino jméno s jedním l, první dva překlady volí l dvě. 6.4 Rozbor překladu Pojďme se tedy podívat na jednotlivé aspekty překladu, opět od jmen, místních názvů a oslovení aţ po další dobré či špatné volby. 6.4.1 Jména, místní názvy, oslovení Oproti oběma předchozím translátům je Novákův překlad konzistentní ve svém nakládání se jmény, místními názvy a osloveními. Oslovení překládá do češtiny a ţenská jména přechyluje, jinak ale vše ponechává v původní podobě. Čtenář se tedy v textu potká s „lady Elizabeth Devereuxovou“, „Philipem Herbertem“, „paní Leafovou“ nebo „sirem Thomasem Burdonem“. Na rozdíl od předchozích dvou překladů tento také lépe nakládá se jménem manţelky lorda Henryho Wottona a místo „lady Henry“ ji pojmenovává „lady Wottonová“, funkce zde tedy dostává přednost před ekvivalencí překladu. Zachovává také obě verze jmen lorda Henryho a Jamese Vanea, tedy „Henry“ a „James“ i osobnější „Harry“ a „Jim“. Komplikace nastává u místních názvů, které překladatel ponechává čistě v původní podobě, tedy na příklad „Curzon Street“, „Grosvenor Square“, „Burlington Street“ nebo „Berkeley Square“. Přestoţe tyto názvy jsou nositeli kulturních znaků a odkazují na skutečnost, ţe se příběh odehrává v Anglii, rozhodnutí ponechat celé názvy v původním jazyce je zpochybnitelné vzhledem 70

k tomu, ţe obecná slova jako „ulice“ nebo „náměstí“ samy o sobě ţádné kulturní znaky nenesou. Zejména v době vzniku překladu mohly výrazy ponechané v angličtině působit čtenářům problémy, protoţe tento jazyk ještě nebyl tak univerzálně rozšířen, v dnešní době uţ to pravděpodobně nikomu problémy s textem nezpůsobí. 6.4.2 Další poznámky k překladu Jedinou skutečně velkou chybou v překladu je jiţ v první analýze zmíněná „half-cut book“, která je zde přeloţena jako „zpola rozřezaná kniha“, přestoţe v kontextu věty: „(…) a vedle nich leţí zpola rozřezaná kniha (…)“ (WILDE 2005: 151) je těţko pochopitelné, proč je kniha rozřezána. Co naopak kniha čtenáři nabízí, jsou několikastránkové vysvětlivky na konci knihy, kde je mu nabídnut nejen překlad francouzských výrazů, ale také vysvětlení různých jmen, údajů a odkazů na jiná díla, se kterými se v románu setká. Pro toho, kdo tedy chce odhalit další roviny Wildova díla nebo pochopit, proč zmiňuje zrovna tu kterou osobu, jsou tyto vysvětlivky poučnou pomůckou. 6.5 Rozbor jednotlivých úryvků V této podkapitole si opět rozebereme vybraných osm úryvků a podíváme se, jak s nimi Jiří Zdeněk Novák naloţil. Čísla stran opět odpovídají tomuto překladu, odpovídající strany originálu jsou uvedeny ve třetí kapitole. 6.5.1 Předmluva, strana 6-7 V analýze předmluvy bylo nutno vyřešit problém, kdy ve vydání, které mám k dispozici, chybí první strana předmluvy, pravděpodobně tato chyba vznikla, kdyţ byla kniha chystána do tisku. Tato analýza tedy vzniká částečně na základě předmluvy vydané v románu z roku 1958. Na první pohled jde u obou říci, ţe ačkoliv jazykově jsou přeloţené kvalitně, po stránce vizuální nedodrţují původní formu. Tam, kde Wilde myšlenky od sebe odděluje různým odsazením, tam mají obě předmluvy text rozdělený na několik odstavců a ani ne tak, jak jsou od sebe oddělené myšlenky v originálu. 71

Textově je ovšem úvod přeloţen dobře, Novák zachovává opakující se formy vět, které jsme zmínili uţ v předchozích analýzách, na příklad: „Z hlediska formy je typických vzorem veškerého umění umění malířovo. Z hlediska citu je tím typickým vzorem dovednost hercova“ (WILDE 2005: 6), nebo: „Všechno umění je zároveň povrch a symbol. Ti, kdoţ jdou pod ten povrch, činí tak na vlastní nebezpečí. Ti, kdoţ luští ten symbol, činí tak na vlastní nebezpečí“ (WILDE 2005: 6). Celkově se tedy o předmluvě dá říci, ţe plní svou funkci, kdy uvádí čtenáře do Wildových myšlenek a názorů, se kterými se setká v knize. Fungovala by ještě lépe, pokud by byl zachován formát, nebo alespoň oddělování myšlenek stejně jako v originálu, ale i tak funguje. 6.5.2 Kapitola 1, strana 9-12 Počátek samotného příběhu v tomto překladu dokáţe navodit poţadovanou atmosféru a naladit čtenáře na jednotlivé postavy. Barvitý popis ateliéru a nálady odpoledne vykresluje čtenáři situaci a nalaďuje ho na Wildův styl. To vše zde dokázal Novák přeloţit a zároveň čtenáři popsat postavy. Lord Henry Wotton je cynický, ale zároveň povznesený nade všechno ve společnosti svých epigramů: „Vy malíři jste ale podivná cháska! Děláte všechno moţné, abyste si získali pověst, a jen ji máte, uţ ji chcete zase odhodit. A to je od vás veliká hloupost, protoţe na světě je jen jedno horší, neţ kdyţ se o člověku moc mluví, a to, kdyţ se o něm nemluví vůbec“ (WILDE 2005: 10), naopak Basil je umírněný, téměř v protikladu ke svému příteli. Toto je velmi dobře zvládnutá pasáţ, její důleţitá role v úvodu do příběhu a naladění se na něj je splněna a čtenáři napovídá, co můţe čekat. 6.5.3 Kapitola 5, strana 78-81 Přestoţe je i tento úryvek ukázkou Novákovy dobře odvedené práce, je zde třeba vytknout podobný problém jako jiţ v předchozím překladu, kdy je „dreary road“ přeloţeno jako „pustá ulice“, přestoţe je z kontextu očividní, ţe kolem obou sourozenců Vaneových jsou lidé. Vhodnější by tedy byla „ponurá ulice“ 72

nebo „šedivá ulice“, vzhledem k tomu, ţe z příběhu můţe čtenář pochopit, ţe Vaneovi bydlí v chudší čtvrti. Pokud ale toto pomineme, úryvek plní svou funkci a předkládá čtenáři to, co Wilde v originálu napsal. 6.5.4 Kapitola 7, strana 105-107 V tomto úryvku si má Dorian poprvé uvědomit, ţe se obraz mění a vymlouvat se sám sobě, ţe se k Sibyle nezachoval krutě. Přestoţe jako celek tato pasáţ plní svou funkci ukázky Dorianova sobectví a povrchnosti, došlo zde k jednomu menšímu posunu ve významu. Na straně 88 si Dorian sám sobě zdůvodňuje, ţe vytrpěl více neţ Sibyla: His life was well worth hers. She had marred him for a moment, if he had

wounded her for an age. Besides, women were better suited to bear sorrows than men. They lived on their emotions. They only thought of their emotions. (WILDE 2010: 88, zvýrazněno P.K.) Jeho ţivot měl stejnou hodnotu jako její. Ublíţila mu na chvíli, jestliţe on ji zranil na

celá léta. Kromě toho ţeny jsou schopny lépe snášet trápení neţ muţi. Ony ţijí ze svých emocí. Myslí pouze na své emoce. (překlad P.K., zvýrazněno P.K.) Jeho ţivot má stejnou cenu jako její. Snad ji na celá léta poranil, ale ona mu za

okamţik zničila ţivot úplně. Ostatně, ţeny jsou lépe způsobilé snášet zármutek neţ muţi. Ţijí jen ze svých vznětů. Myslí jen na své vzněty. (WILDE 2005: 106, zvýrazněno P.K.)

Je zde poněkud posunut význam toho, jak se Dorian na celou situaci dívá. On ví, ţe Sibyle ublíţil hodně, přestoţe ona ho zranila jen na chvíli, ale vymlouvá se zde, ţe ţeny milují emoce. V Novákově překladu se ale zdá, ţe Dorian se povaţuje za toho více zraněného, ţe tedy měl důvod se k Sibyle chovat tak, jak se zachoval. 6.5.5 Kapitola 11, strana 155-157 V Novákově překladu není k této pasáţi mnoho co říci, podobně jako v celém románu je zde odvedena kvalitní práce, kdy úryvek adekvátně přináší pro

73

čtenáře to, co Wilde vykreslil v originálu, tedy Dorianovu fascinaci drahými kameny a jejich příběhy. 6.5.6 Kapitola 13, strana 177-180 Na tomto úryvku se dá dobře ukázat další z přístupů Nováka k textu, kdy se mu daří vytvářet lepší atmosféru pomocí menší změny času ve větě. Původní anglický text je celý psaný v čase minulém nebo předminulém, ale pro vytvoření lepší atmosféry je v překladu na různých místech vyuţit čas přítomný, který tak dodává vypjatým scénám větší urgenci. V tomto úryvku je to dobře znát v okamţiku, kdy se Basil dívá na znetvořený obraz, kde v angličtině je celá ukázka v minulém a předminulém čase: „It was some foul parody, some infamous, ignoble satire. He had never done that. Still, it was his own picture“ (WILDE 2010: 152), ale v češtině díky přítomnému času má Basilova hrůza větší účinek: „To je nějaká ohavná parodie, nějaká ničemná, sprostá karikatura. Nic takového nikdy nenamaloval. A přece je ten obraz od něho“ (WILDE 2005: 177). 6.5.7 Kapitola 16, strana 216-218 V tomto úryvku, kde James Vane téměř zastřelí Doriana Graye, vyuţil Novák zajímavě tykání a vykání. Anglický jazyk nerozlišuje u druhé osoby jednotného čísla vztah mluvčího k adresátovi stejným způsobem jako čeština. Angličtina má pouze zájmeno „you“, vyjadřující „ty“ i „vy“ a pouze z kontextu lze odvodit blízkost vztahu účastníků konverzace. Zde ale překladatel obratně pracuje s moţností, kterou čeština nabízí a rozlišuje tím tak hierarchii vztahu Jamese a Doriana. V první chvíli James Dorianovi tyká: „(…) a Sibyla Vaneová byla moje sestra. Zabila se. Vím to. A její smrt máš na svědomí ty. Přísahal jsem, ţe za to zabiju já tebe. Hledám tě uţ léta“ (WILDE 2005: 216), přestoţe vzhledem k tomu, ţe se neznají a Dorian je společensky výše postavený, by mu James měl vykat a prokazovat úctu. Pro něho je ale Dorian vrahem Sibyly a svým chováním a jazykem vyjadřuje svoji převahu v tomto konfliktu. Naopak poté, co se Dorianovi povede Jamese zmást svým mladým vzhledem, mu James vyká: 74

„‚Odpusťte mi, pane,„ zamumlal James Vane. ‚Zmýlil jsem se. Náhodné slůvko, které jsem zaslechl v té zatracené díře, mě zavedlo na falešnou stopu„“ (WILDE 2005: 217). Hierarchie vztahu se obrátila, James Vane je v podřízeném stavu oproti Dorianovi, a vrací se do společensky správné úrovně, kdy James Dorianovi vyká a uznává jeho vyšší postavení. Toto vyuţití variability češtiny oproti angličtině dodává konfliktu těchto dvou muţů rovinu, která se sice v původním textu nenachází, ale podporuje jeho funkci. 6.5.8 Kapitola 20, strana 252-254 Závěrečné odstavce knihy jsou ukázkou Novákovi práce s jazykem, přestoţe zde nedostal takovou šanci ho vyuţít jako v předchozím úryvku. Povedlo se mu dobře vystihnout Dorianovo hnutí mysli, které vedlo ke zničení obrazu a jeho vlastní smrti: Rozhlédl se a uzřel nůţ, kterým probodl Basila Hallwarda. Mnohokrát uţ ho čistil, aţ na něm nezbyla ani poskvrnka. Třpytil se a leskl. Tak jako zahubil malíře, zahubí teď malířovo dílo a vše, co to dílo znamená. Zahubí minulost, a aţ bude minulost mrtvá, on bude volný. Zahubí ten obludný ţivot duše, a bez jeho ohavných výstrah on bude ţít v klidu (WILDE 2005: 253).

Je zde dobře vykresleno Dorianovo hnutí mysli, kdy mu obraz vadí proto, ţe mu připomíná minulost a jeho hříchy, kdy jich nelituje, ale prostě na ně nechce uţ myslet a myslí si, ţe kdyţ obraz zničí, bude to, jako by se minulost nikdy nestala a on se nemá z čeho zodpovídat. 6.6 Shrnutí Tento překlad je první, který se dá hodnotit jako úspěšný, protoţe plní skutečně plní ve svém jazyce a ve své kultuře funkci adekvátní té, kterou v kultuře a jazyce původním plní Wildův originál. Jiří Zdeněk Novák do svého translátu nic nepřidává ani z něho nic nevynechává, pracuje s textem v jeho původní podobě.

75

Překlad také dokázal vyuţít odlišnosti obou jazyků ve svůj prospěch a pro zlepšení celkové kvality překladu. Sem patří Novákova práce s tykáním a vykáním nebo vyuţití přítomného času k vyšší urgenci scény, aniţ by tím došlo k jejímu narušení. Můţeme také říci, ţe Novákův překlad je funkční i po více neţ padesáti letech, dochází zde k určitému zastarávání jazyka, ale kvalita překladu a loajalita ke čtenáři i původnímu textu tuto nevýhodu vynahrazuje.

76

7. Obraz Doriana Graye: překlad 2011 Doposud poslední překlad tohoto románu vznikl v roce 2011 a vytvořila ho Kateřina Hilská. Vzhledem k tomu, ţe je stále dostupný také Novákův překlad, a také vzhledem k tomu, kolik dalších překladů existuje, bude zajímavé zjistit, zda bylo třeba udělat nový překlad, zda je natolik kvalitní. 7.1 Základní informace Kateřina Hilská vystudovala angličtinu a španělštinu a pracovala na katedře cizích jazyků Akademie múzických umění v Praze. Od roku 2010 vyučuje překladatelský seminář na Filozofické fakultě Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Hojně se také věnuje překládání z i do angličtiny, zejména pak románové tvorbě, dětské literatuře, divadelním hrám a esejím. Obraz Doriana

Graye je její dosud jediné přeloţené Wildovo dílo (Hilská Kateřina). Nakladatelství Odeon historicky vzniklo roku 1966 ze Státního nakladatelství krásné literatury a umění a vydrţelo aţ do roku 1992, kdy se nedokázalo vypořádat se společenskoekonomickými změnami. Přes několik neúspěšných pokusů

o

obnovu

se

nakonec

povedlo

provoz

nakladatelství

obnovit

v roce 1999. Odeon se soustřeďuje na krásnou literaturu všeho druhu, od české a zahraniční klasiky po současnou českou i zahraniční beletrii. Konkrétně Obraz

Doriana Graye vyšel v jeho edici Knihovna klasiků a je snahou o modernizaci překladu (O Odeonu). 7.2 Určení skoposu Zamýšlenou funkcí je vydání klasického díla v novém překladu, protoţe podle nakladatelství předchozí překlady trpí zastaráváním jazyka a nemusely by být přístupné široké vrstvě čtenářů, pro kterou je toto dílo určeno. Vzhledem k tomu, ţe tento román patří v dnešní době ke klasice, která je čtena i na středních školách, cílovým čtenářem je kaţdá osoba ve věku studenta střední školy a výše. Čas přijetí bude pro ulehčení analýzy omezen pouze na rok 77

vydání, tedy 2011, přestoţe je samozřejmě moţné se k tomuto překladu stále dostat i v dnešní době. Místo přijetí bude stejně jako u předchozích translátů vymezeno prostorem, kde ţijí příjemci české kultury a česky psané literatury. Médiem je opět kniha, která nám zachovává text v původní podobě. Důvodem pro vytvoření daného textu byl pokyn z nakladatelství, které chtělo vydat Obraz

Doriana Graye ve své edici klasické literatury. 7.3 Rozbor postav V této části se podíváme, jak Hilská nakládá s Wildovými postavami, a rozebereme její postup na několika úryvcích. 7.3.1 Dorian Gray Hlavní postava románu je v tomto translátu převedena dobře s ohledem na originál. Dorian na čtenáře působí nejprve jako rozmazlený mladík a později jako sobecký člověk, který psychicky „zamrzl“ v nedospělosti a není schopen přijmout následky za svá rozhodnutí. Velmi dobře je to vidět v rozhovoru Doriana s jeho bývalým kamarádem, chemikem Alanem Campbellem, kterého se Dorian snaţí přesvědčit, aby zničil Basilovo tělo: „Alane, byla to vraţda. Zabil jsem ho. Ty netušíš, co jsem si kvůli němu vytrpěl. Ať jsem v ţivotě sebevíc vyváděl, on měl větší podíl na tom, jak jsem se vyvíjel a poničil, neţ chudák Harry. Moţná jednal neúmyslně, ale nakonec to tak dopadlo“ (WILDE 2011: 180). Přiznává se sice Alanovi k vraţdě, ale jedním dechem všechno dává za vinu Basilovi, protoţe kdysi namaloval jeho obraz. Přestoţe to byl lord Henry, kdo Doriana naučil uctívat krásu, přestoţe to byl sám Dorian, kdo vyslovil přání, aby se obraz změnil, a kdo následoval lorda Henryho, Dorian si vraţdu Basila ospravedlňuje pocitem, ţe za všechno můţe Basil a ţe si zaslouţil zemřít. Zajímavé je vyřešení Dorianovi přezdívky „prince Charming“, které Hilská překládá jako „Kouzelný princ“. Dochází zde k mírnému posunu ve významu, který je spíše „pohádkový princ“, neţ „kouzelný“, ale přesto se dá říci, ţe se Hilské povedlo přeloţit podstatu věci, kterou chtěl Wilde vyjádřit, tedy

78

skutečnost, ţe Sibyla vnímá Doriana jen jako postavu z pohádky, ne jako skutečného člověka. 7.3.2 Basil Hallward Podobně jako postava Doriana, i Basil Hallward je dobře přeloţen s ohledem na to, jak vyznívá postava v anglickém originálu. Malíř je spíše postavou v pozadí, zastíněný Dorianem a lordem Henrym, odsunutý na druhou kolej, není zde ţádné vyjasňování nedourčenosti ve vztahu Basila a Doriana jako v prvních dvou překladech, Hilská tedy stejně jako Wilde nechává na čtenáři, aby se rozhodl, jak bude na tento vztah nahlíţet. 7.3.3 Lord Henry Wotton Lord Henry Wotton působí v tomto překladu adekvátně ke svému anglickému vzoru, svádí Doriana na scestí a hraje si s ním, přestoţe Dorian sám si to neuvědomuje. Jeho epigramy a cynismus, stejně jako jeho obdiv ke kouzlu mládí a krásy, fungují v cílovém jazyce obdobně jako v tom původním, a představují čtenáři lorda Henryho jako odtaţitého a nezúčastněného, podobně jako ho představuje originál. 7.3.4 Sibyla a James Vaneovi Stejně jako předchozí postavy, ani Sibyla a James nebyli změněni ani upraveni, jako se tomu dělo u prvních dvou analyzovaných překladů. Sibyla je naivní zamilovanou dívenkou, která ţije v divadelních hrách a neunese střet s krutostí reálného světa, a James je poněkud neotesaným, ale upřímným mladým muţem, oba jsou tedy zobrazeni stejně jako v původním textu. 7.4 Rozbor překladu Zde se podíváme na to, jak tento překlad nakládá se jmény, názvy a osloveními, a také na další aspekty, kterými se vyznačuje.

79

7.4.1 Jména, místní názvy, oslovení Podobně jako Novák, i Hilská se ve svém překladu kloní k zachovávání jmen a názvů v podobě co nejbliţší původnímu textu. Oslovení převádí do českých ekvivalentů a příjemní ţenských postav přechyluje, jinak ale zachovává původní tvary. Najdeme tak zde třeba „paní Leafovou“, „lady Branksomeovou“, „lady Ruxtonovou“, „pana Chapmana“ nebo „sira Thomase Burdona“. U lorda Henryho Wottona a Jamese Vanea překlad vyuţívá obě formy jména, bezpříznakové „Henry“ a „James“ i osobnější „Harry“ a „Jim“. Problém se jménem manţelky lorda Henryho řeší Hilská stejně jako Novák a místo „lady Henry“, kde by se český čtenář divil, proč má ţena muţské jméno a navíc stejné jako její manţel, uvádí tuto postavu jako „lady Wottonovou“. Také tento překlad ponechává většinu místních názvů v původní podobě, tedy na příklad „Curzon Street“, ale s několika více pracuje. Tam, kde měla Hilská pocit, ţe vy původní název českému čtenáři nic neřekl, se ho snaţí převést do češtiny tak, aby čtenáři pojem ujasnila, ale zároveň nenarušila tok textu. Název Dorianova letního sídla „Selby Royal“, tak pro čtenáře představuje jako „sídlo Selbyových“ nebo „majetek Selbyových“. „Midland counties“, kde má strýc lorda Henry uhelné doly, překládá čtenáři jako „střední Anglii“. Pomáhá tak čtenáři orientovat se v místech, která jsou zmiňována, aniţ by bylo na textu znát, ţe původní podoba názvu vypadá odlišně. 7.4.2 Další poznámky k překladu Přestoţe je tento překlad celkově kvalitní, je zde jeden rušivý element. Tam, kde se v originále objevuje slovo „butler“, uvádí Hilská tuto osobu jako „sklepník“, čímţ mění význam slova. Na příklad ve větě, kdy jde lord Henry na návštěvu ke své tetě: „When he entered the somewhat sombre hall the butler told him (…)“ (WILDE 2010: 36, zvýrazněno P.K.), kterou Hilská překládá: „Kdyţ vstoupil do poněkud ponuré haly, sklepník mu oznámil (…)“ (WILDE 2011: 45, zvýrazněno P.K.). „Butler“ se dá do češtiny přeloţit několika různými slovy, třeba „vrchní sluha“ nebo „majordomus“, bylo by tedy moţné a vhodné vybrat lepší výraz. „Sklepník“ je spíše člověk pracující ve vinném sklípku, který 80

má povědomí o víně, umí návštěvníkovi poradit a doporučit víno dle jeho preferencí, ale není to člověk, který obsluhuje panstvo u stolu. Stejně jako ve všech předchozích analyzovaných překladech i zde najdeme problém s rozřezanou knihou, kdy je: „and beside lies the half-cut book that we had been studying“ (WILDE 2010: 126, zvýrazněno P.K.) přeloţeno jako: „a vedle nich leţí napůl rozřezaná kniha, kterou jsme studovali“ (WILDE 2011: 141, zvýrazněno P.K.), přestoţe z kontextu můţeme pochopit, ţe kniha je spíše rozečtená, neţ rozřezaná. Zajímavé je, ţe tento překlad se do značné míry snaţí eliminovat francouzská slova, která se objevují v původním textu. Neděje se tak u delších slovních spojení, ale tam, kde je v originálu vyuţit jeden francouzský výraz v anglické promluvě, se tento translát chová, jako by celá promluva byla v angličtině. Vzhledem k tomu, ţe na rozdíl od Wildových spoluobčanů nemusí mít cíloví čtenáři překladu znalosti francouzštiny, které by jim pomohly výrazu porozumět, jedná se o vstřícný krok směrem k českému čtenáři. Dobrým řešením je to i proto, ţe Hilská nahrazuje pouze místa, kde Wilde vyuţil jedno nebo dvě slova a kde tedy změnou nezmizí význam, ale zachovává francouzštinu tam, kde se jedná uţ o část věty nebo o větu celou. V tom druhém případě vyuţívá poznámkového aparátu na konci knihy, kde čtenář najde nejen překlad a vysvětlení těchto cizích výrazů, ale také mnoţství dalších informací, které mu mohou pomoci prohloubit porozumění Wildova románu. 7.5 Rozbor jednotlivých úryvků V poslední části této kapitoly se opět podíváme na vybrané úryvky, které jsme si představili ve třetí části této práce. Čísla stránek uvedená u jednotlivých úryvků odpovídají analyzovanému překladu. 7.5.1 Předmluva, strana 5-6 Podobně jako předchozí překlady má i tento problémy se zachováním vizuální formy předmluvy. Na první pohled zde sice jsou myšlenky od sebe oddělovány různým odsazením, ale toto rozdělení nesleduje Wildův původní text. 81

V původním textu jsou odsazení pouze dvě, v tomto překladu tři. Místy sice dochází k oddělení myšlenek stejně jako v předmluvě původní, na většině míst se to ale zdá spíš náhodnou volbou. Co ale Hilská ve svém translátu zachovává, jsou repetice skladby vět, které mají zdůraznit předkládanou myšlenku. Můţeme si to dobře ukázat na těchto větách: „Veškeré umění ztělesňuje zároveň povrch a symbol. Ti, kdoţ jdou pod povrch, tak činí na vlastní nebezpečí. Ti, kdo přečtou symbol, tak činí na vlastní nebezpečí“ (WILDE 2011: 6). Přeloţený text zde dobře opakuje myšlenku, ţe zkoumat umění můţe být nebezpečné a je to rozhodnutí kaţdého jednotlivce, zda toto nebezpeční podstoupí. Text předmluvy si tedy zachovává svou funkci představení Wildových myšlenek o umění, celková funkce předmluvy ale dodrţena není, protoţe dochází k narušení vizuální formy, která tvoří její druhou vrstvu. 7.5.2 Kapitola 1, strana 7-9 Na úvodních stranách příběhu se můţeme blíţe podívat na několik znaků, kterými se vyznačuje tento překlad. Jiţ jsme zmínili, ţe překladatelka se snaţí čtenáři přiblíţit některá místa zmíněná v románu, aniţ by tím narušila text. Právě v tomto úryvku najdeme první příklad tohoto postupu, v promluvě lorda Henryho, kdy doporučuje Basilovi, kam má poslat Dorianův obraz na výstavu: „‚It is your best work, Basil, the best thing you have ever done,„ said Lord Henry, languidly. ‚You must sent it next year to the Grosvenor„“ (WILDE 2010: 2, zvýrazněno P.K.), coţ Hilská českému čtenáři upřesňuje: „‚To je tvé nejlepší dílo, Basile, nejlepší, cos kdy vytvořil,„ podotkl malátně lord Henry. ‚Určitě ho musíš napřesrok poslat do galerie Grosvenor„“ (WILDE 2011: 8, zvýrazněno P.K.). Překladatelce se zde povedlo pomocí explicitace českému čtenáři ujasnit to, co je pro čtenáře anglického srozumitelné samo o sobě, bez toho, aby tyto úpravy byly v textu znát. Druhým znakem, který zde najdeme, je aktualizace jazyka, coţ byl hlavní důvod pro vytvoření tohoto translátu. Hilská se snaţí přiblíţit jazyk současnému čtenáři, jak si ukáţeme na následující promluvě lorda Henryho. Ten se v originálu diví, ţe Basil nechce portrét nikam poslat: „Not sent it anywhere? 82

My dear fellow, why? Have you any reason? What odd chaps you painters are“ (WILDE 2010: 2). Kde v angličtině je tato rozmluva bezpříznaková, tam najdeme v češtině znaky hovorového jazyka: „Ţe ho nikam nepošleš? Ale proč, kamaráde? Máš k tomu nějaký důvod? Vy malíři jste váţně divní brouci“ (WILDE 2011: 8). Přestoţe zde tedy najdeme úpravy v textu a jazyka, které v originále nenajdeme, není to na škodu, protoţe Hilské se daří tyto úpravy vkládat do textu tak, aby tím nenarušila jeho kvalitu. 7.5.3 Kapitola 5, strana 73-76 Tato pasáţ má čtenáři blíţe představit sourozence Vaneovy, jejich odlišné povahy a jejich vztah. Tuto funkci překlad Hilské plní, ukazuje nám Sibylu a Jamese v jejich odlišnostech, jak se můţeme přesvědčit v této ukázce: Jim se čas od času zamračil, kdyţ zachytil dotěrný pohled cizího člověka. Sdílel nevraţivost vůči zvědavým pohledům, kterou géniové nabývají aţ s pozdním věkem, kdeţto obyčejným lidem je vlastní napořád. Sibyla však vůbec nevnímala to, jak na okolí působí. Láska jí rozechvívala ústa zvonivým smíchem. Myslela na svého Kouzelného prince, a aby na něj mohla myslet tím víc, nemluvila o něm, ale švitořila o té lodi, na níţ se měl Jim plavit, o zlatě, které v těch dalekých krajích určitě najde, o úţasné dědičce, kterou se mu podaří zachránit před zlovolnými úklady australských zbojníků“ (WILDE 2011: 73).

Vidíme zde, jak se James drţí při zemi a vnímá své okolí, uvědomuje si realitu ţivota, a naopak Sibyla jenom sní, vymýšlí svému bratrovi pohádkovou budoucnost, protoţe ona si realitu není schopna uvědomit. Tento úryvek plní v překladu tu funkci, kterou plní jeho anglický předobraz, kdy si uvědomujeme rozdílnost sourozenců a také jejich chování a přístup k ţivotu. 7.5.4 Kapitola 7, strana 99-101 Na těchto vybraných stránkách sledujeme Dorianovo uvaţování nad zničeným obrazem, kdy obhajuje svoje chování k Sibyle. Čtenář si zde má uvědomit, jak je Dorian nedospělý a sobecký, protoţe vlastní krutost a povrchnost dává za vinu Sibyle: „Zachoval se snad krutě? Byla to chyba té 83

dívky, ne jeho. Vysnil si ji jako ohromnou umělkyni, oblaţil ji svou láskou, protoţe ji povaţoval za úţasnou. A ona ho pak zklamala. Projevila se jako povrchní a nehodná jeho lásky (…)“ (WILDE 2011: 99). Díky polopřímé řeči, kterou Hilská ve svém translátu zachovává, má čtenář lepší náhled do mladíkovy mysli a uvědomuje si, ţe to on je ten povrchní, ne Sibyla. Této části se v překladu povedlo fungovat adekvátně k originálu, je zde zachována polopřímá řeč a náhled do Dorianova zkresleného přemýšlení. 7.5.5 Kapitola 11, strana 145-147 Zde nám translát úspěšně předkládá Dorianovu cestu za hledáním krásy ve drahých kamenech a v mnoha příbězích, které se Dorianovi povedlo objevit. Hilské se daří převést do češtiny mnohé druhy drahokamů, které Dorian nasbíral, aby tak dokreslila zaujetí, se kterým se postava tomuto tématu věnuje. 7.5.6 Kapitola 13, strana 167-170 Podobně jako předchozí úryvky, i tento je ukázkou kvalitního překladu, kde můţe čtenář s Basilem proţít zděšení nad poničeným obrazem a opovrhovat Dorianem pro jeho chování. Dobře to můţeme vidět na popisu, kdy Basil zkoumá portrét: „Pozvedl světlo, aby líp viděl, a zkoumal plátno. Povrch vypadal celkem nedotčeně, stejně, jako kdyţ dílo dokončil. Ta špatnost a hrůza zjevně vycházely zevnitř. Následkem nějakého podivného zrychleného vnitřního ţivota tu malbu zvolna rozeţírala lepra hříchu. Hnití mrtvoly ve vlhkém hrobě by nebylo takhle strašné“ (WILDE 2011: 168-169). Ze slov, která Hilská pouţila, můţeme snadno vycítit, jak odporný portrét je, jak velkého rozkladu vlastní duše se Dorianovi povedlo dosáhnout. Proţíváme tak to, co proţívají čtenáři původního textu, přesně, jak bychom v tomto úryvku měli. 7.5.7 Kapitola 16, strana 202-204 V této pasáţi se do děje vrací James Vane, který chce zabít Doriana z pomsty za smrt Sibyly. Překladově zde není co vytknout, konfrontace obou muţů funguje adekvátně původnímu textu, kdy se Dorian musí vypořádat s tím,

84

ţe někdo zná jeho tajemství a ţe ho někdo můţe potrestat za jeho hříchy, protoţe uţ není nedotknutelný. 7.5.8 Kapitola 20, strana 235-237 Posledním úryvkem je pak scéna, kdy Dorian zničí svůj portrét. Překladatelka zde dobře zachovala polopřímou řeč, které Wilde opět vyuţil pro lepší nahlédnutí do Dorianova zkresleného přemýšlení: Ale tahle vraţda – bude ho snad pronásledovat celý ţivot? Bude uţ navţdy obtíţen svou minulostí? Opravdu se má přiznat? Nikdy. Zbývá proti němu jediný důkaz: portrét sám, to je ono. Zničí ho. Proč ho vůbec schraňoval tak dlouho? Kdysi ho těšilo pozorovat, jak se obraz proměňuje a stárne. V poslední době uţ z toho ţádné potěšení neměl. Naopak kvůli němu v noci nespal. Kdykoli opustil dům, jímal ho děs, ţe na něj pohlédne někdo jiný. Jeho vášně tlumilo malířovo dílo melancholií. Uţ pouhá vzpomínka na ně mu kazila chvíle radosti. Vlastně plnilo roli svědomí. Ano, svědomí. Zničí ho“ (WILDE 2011: 235-236).

Díky zachování polopřímé řeči umoţňuje Hilská českému čtenáři poznat, ţe se Dorian Gray za celou dobu příběhu nezměnil, ţe mu nevadí jeho zkaţený ţivot, ale vadí mu, ţe mu někdo jeho hříchy připomíná a vyčítá. Ze stejného důvodu, jako zabil Basila, zničí obraz a sám sebe, ale cílový čtenář ho můţe jen těţko litovat, protoţe tuto událost vnímá jako odpovídající trest za Dorianovo chování. 7.6 Shrnutí Je moţné říci, ţe se celkově jedná o kvalitní překladatelskou práci. Přestoţe najdeme v translátu několik chyb, jeho pozitivní aspekty je vyvaţují. Kateřině Hilské se povedlo dodrţet skopos tak, jak jsme ho určili na počátku analýzy, a zároveň neporušuje princip loajality, předkládá tedy cílovému čtenáři text ekvivalentní textu původnímu. Kaţdému čtenáři nemusí vyhovovat aktualizace jazyka, ke které dochází v tomto překladu, ale tento postup nenarušuje to, jak má román působit na čtenáře jako celek. Jedná se o úspěšný pokus přiblíţit hlavně mladší generaci klasické dílo v přístupnějším jazyce, které naopak nemusí vyhovovat místy archaické výrazy jiných překladů. Hilská text aktualizuje a některými výše 85

rozebranými úpravami se snaţí o lepší pochopitelnost příběhu, ale činí tak s respektem k originálu.

86

8. Závěr Na úplný závěr této práce se podíváme, co nám vyplývá z provedených analýz. Zkoumali jsme čtyři různé překlady Wildova jediného románu Obraz

Doriana Graye vytvořené pěti překladateli a vydané v rozmezí sto osmi let, od roku 1905 do roku 2013. Všechny vyuţívají název, pod kterým je uveden první překlad, tedy „Obraz Doriana Graye“. Můţeme to přičíst skutečnosti, ţe se dílo pod tímto názvem ujalo a zejména v dnešní době by nebylo vhodné jméno měnit ani z komerčního pohledu, kdy by odlišný název nemusel čtenáře zaujmout. Přesto by to nebylo nutné a některé další překlady tohoto románu, které nejsou předmětem této práce, jsou vydávány pod názvem odlišným, na příklad Podobizna Doriana

Graye. Nejprve se podíváme, jak se jednotlivým translátům povedlo dodrţet svou předpokládanou funkci. S ohledem na určené skoposy jednotlivých překladů a na výsledky analýz můţeme říci, ţe skopos sice dodrţely všechny transláty, ale první dva porušují princip loajality, jak ho určila Nordová a jak jsme ho definovali ve druhé kapitole této práce. První dva překlady (1905 a 1915/2013) upravují postavu malíře Basila Hallwarda a jeho vztah k Dorianu Grayovi podle toho, co sami překladatelé pravděpodobně vnímali jako původní Wildův záměr. Upravují zde místa nedourčenosti, kdy si čtenář má sám utvořit názor na to, jaká je podstata Basilova chování a jeho citů k Dorianovi. Přestoţe tedy předkládají Wildův román českému cílovému čtenáři, není to překlad původního textu, ale přetvořený původní text převedený do českého jazyka. Překlad z roku 1905 a z roku 1915/2013 také očividně trpí skutečností, ţe se jedná o práci více překladatelů. Jedině tak se dají zdůvodnit inkonsistence, které se v obou překladech nachází, zejména pak v nakládání se jmény, místními názvy a osloveními, které se u druhých dvou překladů neobjevují. Je zde ale znát ohled na čtenáře, kdy se alespoň někteří překladatelé snaţili překládat anglické názvy ulic do češtiny a usnadnit tak orientaci v textu i těm, kteří v tomto jazyce nevynikají. Zde naopak poněkud trpí překlady Nováka (1958/2005) a Hilské (2011), kteří sice mnohé místní názvy upřesňují nebo 87

upravují, aby byly lépe pochopitelné, ale zároveň názvy ulic ponechávají v původním tvaru. Kaţdý translát také zachází trochu jinak s francouzskými výrazy, které autor v původním textu vyuţívá. V době, kdy Wilde svůj román psal, neměli jeho čtenáři problém těmto výrazům porozumět, ale cíloví čtenáři překladů by se zde mohli dostat do potíţí. Zde vychází nejlépe překlad Kateřiny Hilské, která se snaţí tyto výrazy nahrazovat nebo opisovat tam, kde je to moţné, a tam, kde to nejde, poskytuje překlad a vysvětlení v poznámkách na konci knihy. Také Novák zde odvedl dobrou práci, zachovává sice francouzštinu i v původním textu, ale opět na konci románu poskytuje poznámky, kde si čtenář můţe význam cizích slov dohledat. Alespoň nějak se tuto situaci snaţí vyřešit překlad Tille a Boreckého, který poskytuje překlady v poznámkách pod čarou. Bohuţel se tak neděje všude a můţe to čtenáře rušit, ale i tak se jedná o krok, který bere v úvahu, ţe tyto výrazy by mohly příjemci textu způsobit problémy. Překlad Pursíka, který se celkově přílišnou kvalitou nevyznačuje, tyto výrazy nijak neřeší, ponechává je v textu bez jakéhokoliv vysvětlení ať uţ pod čarou nebo na konci knihy. Všem překladům se povedlo zachovat jazykovou stránku románu, tu, kterou se díla Oscara Wilda vyznačují. Všichni překladatelé ponechávají podrobné popisy prostředí a věcí, které dokreslují autorovu fascinaci detaily a krásou okolí, a vyuţívají barvitosti češtiny k plnému představení hloubky Wildových popisů. Vzhledem k tomu, ţe krása a krásné věci tvoří celou jednu rovinu tohoto románu, zachování těchto znaků je důleţité pro přenesení původního významu v co největší míře do nového jazyka. Podobně dobře zvládají všechny čtyři překlady cynismus a epigramy, které se v románu hojně vyskytují. Daří se jim pohrát si se slovy a najít dobrá slova pro vyjádření původní myšlenky a zachování této stránky příběhu. Dohromady nám tyto čtyři překlady poskytují náhled do způsobu, jakým můţe několik lidí přistupovat k jednomu dílu. Původní text se nemění, ale překlady ano. Angličtina není stejná jako čeština a kaţdý překlad tedy podává obraz původního textu, který je na jednu stranu ochuzený a na druhou stranu obohacený. Ochuzený je tím, ţe překladatel musí volit mezi různými českými 88

ekvivalenty původních slov podle toho, jak subjektivně vnímá původní text a díky tomu vlastně podává obraz toho, jak sám vidí originál. Na druhou stranu můţe ale vyuţít aspektů, které má cílový jazyk proti jazyku původnímu, jako vyuţil Novák tykání a vykání v konfliktu mezi Jamesem Vanem a Dorianem Grayem. To vše pak ovlivňuje způsob, jakým cílový čtenář nahlíţí na původní dílo. On totiţ nevnímá, ţe překlad je pouze subjektivním převedením původního textu, on ho vnímá jako původní text. Kaţdá změna, jako na příklad ty, které provedl Tille, Borecký a Pursík, ovlivňuje to, jak čtenář vnímá tento román, proto jsou tyto změny projevem špatné práce s původním textem. A to, jak bude čtenář vnímat překlad, také ovlivňuje, jak bude nahlíţet na Oscara Wilda jako autora, jak bude nahlíţet na dobu, ve které byl román vydán a o které vypovídá nebo zda se bude ještě dále chtít věnovat dalším pracím tohoto autora. Rozdílné překlady jednoho jediného románu a jejich rozdílná kvalita nám ukazují, jak je důleţité věnovat se opakovaně kanonickým dílům a poskytovat nové transláty novému publiku, jako to na příklad udělala Kateřina Hilská, která se snaţila o aktualizaci jazyka do současnosti. Tato díla jsou důleţitá pro svou vypovídající hodnotu o kultuře a společnosti, ze které pocházejí, proto je důleţité je stále znovu představovat ve stále lepším kabátě.

89

Použitá literatura Primární zdroje WILDE, Oscar. Obraz Doriana Graye. 2. Praha: Nakladatelské druţstvo Máje, 1905. WILDE, Oscar. Obraz Doriana Graye. Vyd. 2., (V nakl. Alpress 1.). FrýdekMístek: Alpress, 2005, 268 s. Klokan (Alpress). ISBN 80-7362-046-4. WILDE, Oscar. Obraz Doriana Graye. V tomto překladu vyd. 1. Praha: Odeon, 2011, 262 s. Knihovna klasiků (Odeon). ISBN 978-80-207-1363-6. WILDE, Oscar. Obraz Doriana Graye. Praha: Dobrovský, 2013, 187 s. Omega (Dobrovský). ISBN 978-80-7390-032-8. WILDE, Oscar. The Picture of Dorian Gray. London: Collins classics, 2010. ISBN 9780007351053. Sekundární zdroje Alpress. Nakladatelství Alpress [online]. [cit. 2015-11-15]. Dostupné z: http://www.alpress.cz/ BECKSON, Karl (ed.). Oscar Wilde: The Critical Heritage. Reprinted ed. London: Routledge, 1997. ISBN 978-041-5159-524. Bedřich Bočánek: Knihkupectví s výprodejem nákladu jiných firem a občasnou vlastní nakladatelskou činností v Praze. Slovník českých nakladatelsví 1849-

1949 [online]. 2011 [cit. 2015-10-28]. Dostupné z: http://www.slovniknakladatelstvi.cz/nakladatelstvi/bedrich-bocanek.html CLAUSON, Nils. 'Culture and corruption': Paterian self-development versus Gothic degeneration in Oscar Wilde's The Picture of Dorian Gray. Papers on

Language & Literature [online]. Southern Illinois University, 2003, 39(4): 339-364 [cit. 2015-11-09]. ISSN 0031-1294. Dostupné z: http://ezproxy.muni.cz/login?url=http://search.ebscohost.com/login.aspx?dir ect=true&AuthType=ip,cookie,uid&db=edsglr&AN=edsgcl.110587368&lang= cs&site=eds-live&scope=site

90

FIŠER, Zbyněk. Překlad jako kreativní proces: teorie a praxe funkcionalistického

překládání. Vyd. 1. Brno: Host, 2009, 320 s. Studium (Host). ISBN 978-807294-343-2. HEACOX, Thomas L. "IDEALIZED THROUGH GREECE": HELLENISM AND HOMOEROTICISM IN WORKS BY WILDE, SYMONDS, MANN, AND FORSTER.

Sexuality & Culture [online]. 2004, 8(2): 52-79 [cit. 2015-11-09]. ISSN 10955143. Dostupné z: http://ezproxy.muni.cz/login?url=http://search.ebscohost.com/login.aspx?dir ect=true&AuthType=ip,cookie,uid&db=sih&AN=14585808&lang=cs&site=ed s-live&scope=site Hilská Kateřina. Obec překladatelů [online]. 18.11.2014 [cit. 2015-11-15]. Dostupné z: http://www.obecprekladatelu.cz/_ftp/DUP/H/HilskaKaterina.htm Jaromír Borecký. Databáze knih [online]. [cit. 2015-11-10]. Dostupné z: http://www.databazeknih.cz/zivotopis/jaromir-borecky-11329 LEVÝ, Jiří. Umění překladu. 2., dopl. vyd. Praha: Panorama, 1983, 396 s. Pyramida (Panorama). ISBN 978-80-87561-15-7. LONG, Robert C. Sexuality In The Victorian Era. The Innominate Society [online]. [cit. 2015-11-09]. Dostupné z: http://www.innominatesociety.com/Articles/Sexuality%20In%20The%20Vict orian%20Era.htm Máje. Antikvariát ve dvoře [online]. Praha [cit. 2015-11-10]. Dostupné z: http://www.vedvore.cz/pro-sberatele/nakladatele/maje/22 Nakladatelství Omega: O nás. Nakladatelství Omega [online]. [cit. 2015-10-28]. Dostupné z: http://www.knihyomega.cz/o-nas.html NORD, Christiane. Translating as a purposeful activity: functionalist approaches

explained. Repr. Manchester, UK: St. Jerome Publishing, 2007, 154 s. Translation theories explored, 1. ISBN 9781900650021. Novák Jiří Zdeněk. Obec překladatelů [online]. [cit. 2015-11-15]. Dostupné z: http://www.obecprekladatelu.cz/_ftp/DUP/N/NovakJiriZdenek.htm Odeon 1953-1994. Slovník české literatury po roce 1945 [online]. [cit. 2015-1115]. Dostupné z: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=1362 91

O Odeonu. Knihy nakladatelství Odeon [online]. [cit. 2015-11-15]. Dostupné z: http://www.odeon-knihy.cz/o-odeonu/ Prince Charming: Definition and synonyms. Macmillan Dictionary [online]. [cit. 2015-10-30]. Dostupné z: http://www.macmillandictionary.com/dictionary/british/prince-charming PROFIT, Vera B. Boundaries Of The Soul: Failure To Acknowledge The Separateness Of Others As a Sign Of Evil In Oscar Wilde‟s The Picture Of Dorian Gray. PsyArt [online]. 2011: 16-16 [cit. 2015-11-09]. ISSN 10885870. Dostupné z: http://ezproxy.muni.cz/login?url=http://search.ebscohost.com/login.aspx?dir ect=true&AuthType=ip,cookie,uid&db=a9h&AN=78317533&lang=cs&site=e ds-live&scope=site ROSS, Alex. Deceptive Picture. The New Yorker [online]. Conde Nast Publications, Inc., 2011, 87(23): 64-70 [cit. 2015-11-09]. ISSN 0028-792X. Dostupné z: http://ezproxy.muni.cz/login?url=http://search.ebscohost.com/login.aspx?dir ect=true&AuthType=ip,cookie,uid&db=edsglr&AN=edsgcl.263718920&lang= cs&site=eds-live&scope=site SCHULZ, David. Redressing Oscar: Performance and the Trials of Oscar Wilde.

TDR (1988-) [online]. 1996, 40(2): 37- [cit. 2015-11-09]. DOI: 10.2307/1146528. ISSN 10542043. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/1146528 TILLE Antonín Jaroslav. Pamatník národního písemnictví [online]. Praha [cit. 2015-11-10]. Dostupné z: http://www.pamatniknarodnihopisemnictvi.cz/tilleantonin-jaroslav/ Victorian Britain. South Utah University [online]. [cit. 2015-11-09]. Dostupné z: http://www.suu.edu/faculty/ping/pdf/VictorianBritain.pdf Wilde, Oscar, 1854-1900. Literature Online [online]. Bell & Howell Information and Learning Company, 2000 [cit. 2015-09-15]. Dostupné z: http://gateway.proquest.com/openurl?ctx_ver=Z39.882003&xri:pqil:res_ver =0.2&res_id=xri:lion&rft_id=xri:lion:ft:ref:BIO002272:0

92

Ústav české literatury a knihovnictví. Literatura a mezikulturní komunikace

Recommend Documents