DANIEL KRHUT
SDRUŽENÁ UMĚNOVĚDNÁ STUDIA
ESEJ NA TÉMA: LITERATURA POSTMODERNISMU, ČESKÁ SOUČASNÁ LITERATURA
Vývoj literatury do stádia postmoderny Na začátku svého eseje bych rád nastínil vývoj literatury od dob moderny a
poukázal na změny spojené zejména s nahlížením veřejnosti na spisovatele, na jejich
díla, a jejich čtenáře. V této části budu převážně čerpat ze spisu O spisovatelství a stylu
Artura Schopenhauera, abych je porovnal s názory novodobých literárních vědců, jako je David Lodge.
Období poloviny devatenáctého století, je obdobím, kdy se psaní knih čím dál
více stává i profesionálním povoláním a možností výdělku. Zejména je tomu tak u
románu, jehož status byl už od samých počátků nejednoznačný, protože román byl něco mezi uměleckým dílem a běžným obchodním zbožím.
Tyto počátky komercializace literárního umění se postupně během následujícího století
rozvíjejí. Ve dvacátém století se román rozděluje do dvou proudů prózy - intelektuální
estetický román, který si v malém množství kupovala elita, a populární román střední
náročnosti, který se prodával v mnohem větších nákladech většině čtenářů. V tomto modernistickém období dochází k rozvoji mnoha směrů. „Triumf pluralismu nepochybně souvisí s absencí takových literárních kritiků, kteří by nekompromisně
vládli svým vlivem, nebo kritické školy, která by se aktivně zabývala interpretací a
hodnocením současné literatury...“(Lodge, 2003). Protože právě kritika určuje literární směry a vyvolává diskuse o tom, co je a co není podstatné, dochází k tomu, že v dnešní literární situaci je vše moderní a nic není pasé. Z toho plynou klady a zápory – všichni, 1
kdo mají talent mohou vydávat své knihy, ale zároveň díky tomu, že neexistuje estetická shoda v literatuře, může dojít k jejímu nahrazení jinými hodnotami, zejména
materialistickými. Průměrné knihy se tak mohou stát módními a úspěšnými a dobrá díla mohou zapadnout.
V dnešní době se ukazatelem úspěchu stává móda, tedy dochází k tomu
(bohužel v mnohem větší míře), co již popisuje ve své době i Schopenhauer (O spisovateství a stylu): „Co však může být ubožejší než osud beletristického publika, jež
považuje za svou povinnost číst neustále nejnovější výplody veskrze obyčejných autorů, kteří píší jen kvůli penězům, a jsou proto stále v hojném počtu k dispozici, a kvůli nim zná díla vzácných a nadřazených duchů všech dob zemí pouze podle jména!“
Opravdový zvrat a výrazný posun v oblasti psaní románů a knih, coby
profesionálního povolání, však dochází až v osmdesátých letech dvacátého století. V této době se zrodil bestseller a jestliže dříve v minulosti na vrcholu modernismu byly
některé knihy hodnoceny podle počtu jejich výtisků, teď v období postmodernismu je tomu tak u většiny literatury.
Vydavatelé začínají potencionální bestsellery vyhledávat a soupeřit o ně. Žádní
spisovatelé před tímto obdobím nezažili podobnou situaci, totiž že by se zcela a plně
mohli živit psaním knih a navíc i tímto zbohatnout. Rodí se zcela nový přístup k literárnímu umění, vznikají marketingové strategie, vydavatelé zapojují do dění
media. Profil dnešního postmoderního profesionálního spisovatele se zcela liší od
běžných autorů devatenáctého století. Dnešní literáti nejenže píší pro honorář, ale
zapojují se přímo do komerčních a reklamních propagací jejich děl. Navštěvují literární festivaly, kde předčítají ze svých knih, účastní se autogramiád, zapojují se do literárních soutěžích, kde se dostávají do kontaktu s masmédii.
Většina dnešních spisovatelů patří do skupiny autorů, kteří píší kvůli své kariéře
a ne kvůli psaní samému. Zde je ale důležité si položit otázku, zda je vůbec možné, při
sebevětší poctivosti v složitosti dnešní doby, která je nesmírná, nenechat se vmanévrovat do tohoto nového stylu literárního života? V době, kdy se podle knih točí filmy,v době, kdy spisovatel musí být nejdříve umělcem, aby napsal své dílo a posléze
obchodníkem, aby jeho kniha spatřila světlo světa? V době, kdy neexistuje opravdová kritika, které nejde o nic jiného než postihnout čisté umění? Dnešní literární časopisy se 2
sice pokoušejí udržet určitou úroveň literárních textů, které tisknou, ale jistě neplní
svoji funkci, tak, že by byly jakýmsi dozorčím, který by bez milosti ocejchoval kýč
vydávající se za umění. Tak jak to popisuje sám Schopenhauer: „Kdyby však existoval časopis podle výše zmíněných představ, pak by každému špatnému spisovateli,
každému bezduchému kompilátorovi, každému opisovači z cizích knih, každému
dutému, neschopnému, po místě prahnoucímu pseudofilosofovi, každému nafouklému, ješitnému pseudopoetovi musela vyhlídka na pranýř, na němž se jeho slátanina záhy a
nevyhnutelně ocitne, ochromit svrbějící psavé prsty, věru ku prospěchu literatury,
neboť v té špatnost není snad jen nepotřebná, nýbrž aktivně ničivá“. (O spisovatelství a
stylu).
Dále je důležité si uvědomit, jak píše ve své úvaze David Lodge, že umění
dnešní literatury je dnes (v období masové komunikace) spíše dorozumíváním se s publikem, a že autor se svým psaním knih zapojuje spolu s ostatními komunikačními
technologiemi do tohoto procesu. Na rozdíl od romantických autorů, kterým šlo spíše o jakési sebevyjádření a sebe popsání se skrze své dílo.
Když vezmeme v úvahu tyto skutečnosti, totiž, že umělecký zájem spisovatele
se za posledních sto padesát let dosti změnil a že společnost, ve které se tvořící a publikující autoři ocitají, klade velký důraz na materiálno, musíme pochopit dřívější požadavky na spisovatele, jako např. požadavky
Artura Schopenhauera, za zcela
nereálné. To však nic nemění na faktu, že v současnosti je v literatuře čím dál více
nepoctivosti, že díla autorů, kteří díky svým novým povinnostem propagovat své knihy, jsou méně originálního, neexperimentálního rázu. Že obrovské množství kvalitně napsané literatury z hlediska její vnější stránky, vytlačilo knihy a díla, která mají kromě formy i obsah.
Česká postmoderní literatura V prvních letech po pádu komunismu došlo ke sjednocení dosavadních tří
proudů české literatury: oficiálně povolené literatury, literatury samizdatové a knih vycházejících v exilových nakladatelstvích. Velké množství knih, vydaných po pádu
3
cenzury v roce 1989, však vedlo k zahlcení knižního trhu a paradoxně k tomu, že čtenáři ztratili o „zakázanou literaturu“ zájem.
Pro devadesátá létá, ve kterých vzniká mnoho rozmanitých druhů literatury, je
nejvíce charakteristická takzvaná autenticitní literatura a různé deníky, memoáry. Oproti těmto knihám se v opozici vyskytují díla fantasktní, imaginativní, jejichž autoři
jsou spisovatelé a spisovatelky jako např. Jan Křesadlo, Jáchym Topol, Alexandra Berková, Michal Ajvaz, Daniela Hodrová a Jiří Kratochvil.
Do tohoto období také patří knihy Michala Viewegha, jednoho z mála skutečně
čtených autorů, jehož dílo vyvolává ostrou debatu.Vieweghovo psaní, které balancuje
na hranici mezi kýčem a uměním, svým způsobem vytvořilo celou novou literární
školu, označovanou jako tzv. „palimpsestové psaní“, tedy psaní podle určitého autora, za literární parodii. Sem patří kromě Viewegha (Nápady laskavého čtenáře) i knihy Drašnara, Vaňka-Úvalského, Urbana.
Vzhledem k nestálostem pouček a definic toho, co je ryzí postmoderní literatura,
není úplně tak jasné, co z české literatury do této kategorie spadá. Postmoderní literatura likviduje ustálené modely, pracuje s citáty, parodicky přehodnocuje původní
texty, ruší konvence a zrovnoprávňuje vztah mezi spisovatelem a čtenářem. Postmoderní texty mají různý charakter, pohybují se mezi vážným a směšným tónem vyprávění, poukazují na konflikt mezi institucionální mašinérií a individuálními zájmy, věnují se sexu a hedonismu a zajímají se o rituály.
Za díla, stojící u kořenů české literární postmoderny, bychom mohli označit
„parodickou románovou grotesku“(Machala), Vladimíra Párala Profesionální žena
(1971) a historický román Vladimíra Neffa Královny nemají nohy (1973).
Dále v této línii pokračují spisovatelka Sylvie Richterová, román Medorek od
Petra Placáka, Kratochvílův Medvědí román, experimentální románová trilogie Daniely
Hodrové.
Z obrovského množství českých spisovatelů, publikujících po roce 1989, je
široké veřejnosti známo jen několik. Bezesporu k nim patří Michal Viewegh, Zdeněk Zapletal a Petr Šabach. Tito autoři jsou často kritiky někdy i ostře napadáni, pro jednoduchost svého vyprávění a pro nahrazování smysluplného obsahu chladně řemeslně dobře zvládnutou formou.
4
Každému, kdo sleduje dnešní literární scénu, je více než jasné, že dobrá kvalitní
literatura je v období postmodernismu málo. Je těžké předpovědět co bude dál, zda-li
může, trvalá literatura, která vzniká ze skutečné literatury, jak píše Schopenhauer,
zaniknout a zůstane jen literatura zdánlivá. Nebo zda-li se nachází lidstvo zrovna
v onom období, kdy nevzniká žádné výjimečné dílo a prostor je tak zaplněn v tomto čase pouze zdánlivou literaturou a velmi pomalý proces vzniku trvalé literatury, jež
„...vytvoří v Evropě za století tucet děl, která však zůstávají...“, (Schopenhauer, 1994) stále trvá. Zda-li se zrodí po mnoha tisících knih, opravdové dílo?
Odpověď možná záleží na tom, čemu sami věříme. Zda-li je pro nás opravdové
umění v literatuře jen mýtem a minulostí, dnes něčím neopravdovým, nebo zda-li
věříme a doufáme, že lidský duch přemůže dobu, a krásné a přirozené, opravdové a hodnotné znovu vystoupá na nebe jako rozzářené slunce, a jeho vznešené paprsky
dopadnou z výšky na tisíce běžných a době poplatných děl. Řečeno jazykem literární
vědy: nastane po období dlouhé stagnace, období opravdové literatury, která bude čistým uměním a zajistí si svými estetickými kvalitami trvalost?
LITERATURA: Lodge, David, Jak se píše román, vydání 1., Kyjov, Barrister&Principal-studio, 2003 Schopenhauer,. Arthur, O spisovatelství a stylu,vydání 3., Praha, nakladatelství Hynek, s.r.o., 1994
Lubomír Machala, Literární bludiště: Bilance polistopadové prózy, vydání1.,Praha, nakladatelství Brána/Knižní klub 2001
5
6
