Úvod do studia literatury

Úvod do studia literatury Literatura pochází ze slova litera (písmeno), je to písemnictví - soubor všech slovesných projevů a ústní lidové slovesnosti.

Rozdělení literatury: 1. Literatura věcná - patří do ní vše co nepatří do beletrie - literatura odborná, administrativní, publicistická, zaměřená na poznání, na sdělení informací 2. Literatura krásná - beletrie - náleží zde lyrika, epika a drama 3. Ústní lidová slovesnost (folklór) - pohádky, říkanky, pověsti Přechodové útvary mezi literaturou krásnou a věcnou: 1. Literatura faktu - odborná záležitost podaná s vypravěčským umem - popisuje skutečnou událost s beletristickými prvky - např. Vojtěch Zamarovský, Stanislav Motl 2. Esej - vybroušenou formou psaná stať - jejím tvůrcem je F. X. Šalda 3. Memoáry - paměti, např. Caesar Funkce literatury: didaktická, informativní, zábavná, estetická, formativní, vzdělávací, výchovná, společenská... Literární věda: –

– –

Teorie literatury - nejstarší součást literární vědy - její počátky jsou již ve starověku, jejím tvůrcem a průkopníkem byl Aristoteles. Dalším tvůrcem byl Horatius - jeho spis Ad Pisones, a Cicero. Obsahem literární teorie je jak sestavit (koncipovat) básnický či prozaický text. Později (v době klasicistní) byl významným teoretikem Nicolas Boileau. Z českých teoretiků např. Jan Blahoslav, Bohuslav Balbín, Josef Jungmann. Literární historie - zabývá se vývojem literatury, osobnostmi... Literární kritika - zhodnocení, analýza nějakého díla - průkopníkem byl Karel Havlíček Borovský, dále např. Šalda

Literární proud - spojuje určitý okruh autorů, nevědomky (např. se do skupiny zařadí až po jejich smrti...) Literární směr - součástí literárního směru jsou autoři vědomě, mají nějaký cíl, myšlenku, hlásí se k němu... Literární skupina - vytváří se uvnitř literárního směru, je většinou sdružena kolem nějakého časopisu, nebo hovoříme o literární škole - vytváří se kolem nějaké osobnosti, jejíž myšlenky autoři následují.

Složky literárního díla: – – –

jazyková tematická - obsah díla kompoziční

Literární druhy Zabývá se jimi genologie.

Lyrika –

z řeckého lyrikós - lyrový, nebo lyrika melé - lyrou doprovázené verše

–

znaky lyriky: nedějovost, atempoárnost (nečasovost) - báseň je vytržena z časoprostoru

–

jednotlivé motivy jsou spojovány autorem, který tak vypovídá svůj vztah ke světu, k životu atd.

–

výrazovou formou lyriky je verš

–

hraniční je lyrická próza (básnická próza) - je to próza s přemírou básnických,lyrických prvků, přičemž osnova je epická. Např. Fráňa Šrámek - Stříbrný vítr, nebo Vladislav Vančura

–

typy lyriky:

–

–

přírodní

–

milostná/intimní

–

reflexivní - odráží vnitřní pocity

–

sociální

–

politická

lyrické žánry: –

zdrojem lyrické poezie byla píseň 1. óda (chvalozpěv): –

hymnus - patetická báseň, opěvující božstva, bájné hrdiny...

–

dithyramb - rituální charakter, souvisí s dionýsiemi

–

paján - také rituální charakter, souvisí s Appolónem

2. elegie (žalozpěv) - autoři: Ovidius, Petrarca, Borovský 3. žalm - slavnostní píseň, souvisí se starým zákonem. Má slavnostní, obřadní náladu. Je pro něj typický druh verše - verse - biblický verš 4. jeremiáda - žalozpěvná skladba, nářek nad neštěstím. Souvisí s biblickým prorokem Jeremiášem 5. lamentace - pláč, nářek. V době baroka český autor Kocmánek 6. plankty - obřadní písně, církevní či světské 7. křesťanské hymny - až prosebný nádech, litanie 8. graduál - sborník mešních zpěvů 9. kancionál - sborník náboženských textů, k osobní potřebě 10. idyla - pastýřská píseň - řecky arkardická poezie, římsky eteloga

–

lyrické žánry malého rozsahu: 1. epigram - kratší, veršovaná, satyrická báseň. Stručnou formou reaguje na nějakou myšlenku. 2. gnóma - obecně platné moudro, průpověď. 3. přísloví - vychází z nějaké zkušinosti 4. pořekadlo - staví na smyslovém postřehu 5. pranostika - nějaké zemědělské zkušenosti, počasí... 6. aforismus - příslovi vzdělanců - stručná, vtipná myšlenka, založená na srovnání rozporů 7. maxima - něco jako aforismus, ale bez vtipného nádechu, také krátký charakter 8. rčení – nějaká obecná pravda, která vyplývá z dlouhodobých zkušeností

Epika Z řec. epikos - dějový, výpravný. Jejím znakem je tedy dějovost, monologičnost. Epické dílo má 3 části: –

syžet - konstruuje děj, postavy, čas

–

fabule - samotný příběh

–

vypravěč

Velká epika: –

–

Epos - nejstarší, sahá až do starověku. Vypravěč stojí mimo děj, snaží se zachovávat objektivitu. Je v něm zpracována nějaká významná událost, do jeho děje zasahují bohové. Výrazovým prostředkem je verš. Např. epos o Homérovi, Gilgameš... –

ve středověku hrdinský

–

rytířský epos - např. Píseň o Rolandovi

–

milostný rytířský epos - Tristan a Isolda

–

zvířecí (kuře na paprice...)

Román - je pro něj typická složitost syžetu - více dějových linií. Román-řeka - takto se nazývají romány zpracovávající delší časový úsek. Druhy románů: –

Bukolický román - má své kořeny v antice

–

Epistolární román - román v dopisech. Autor - J.W.Goethe

–

Satyrický - např. Švejk

–

Sentimentální - např. Manon Lescaut

–

Filosofický - Autor - Voltaire

–

Psychologický - rozebírá duševní stav hrdiny..Autor - Dostojevskij

Drobná epika: –

Anekdota - komická pointa, stručná. Facetie - středověké soubory anekdot

–

Exemplum - krátké příběhy z vlastní zkušenosti - mají poučit, používali kazatelé

–

Bajka - má tradici od antiky (Ezop) - vlastnosti lidí se přenáší na zvířata, rostliny. Autoři Krylov, La Fountaine,

–

Pohádky - fantastický základ, využívá zázračné činy, motivy.

–

Pověst - váže se k určitému místu, osobě. Má pravdivé jádro.

–

Legenda - z latinského legere - čísti - byly předčítány v kostelích, zpracovávají životy světců

–

Apokryf - biblické jádro, není katolický. Je to příběh, který si neklade nárok na věrohodnost. Rozličná tématika

Střední epika: –

Novela - má původ v italštině. Je to realistický příběh, poutavý, s výrazným zakončením. Kratší rozsah než román. Původ v renesanci, spojena s měšťanskou kulturou. Používá hovorový jazyk.

–

Rámcová novela - původ v renesanci, G. Boccaccio - jeden příběh tvoří rámec

–

Romaneto - specificky české, jeho tvůrcem je Jakub Arbes. Narozdíl od novely má vždy nějakou záhadu, která ne na konci vysvětlena.

–

Povídka - jednodušší fabule - blíží se novele. Podtypy: –

arabeska - krátká povídka s nečekanou pointou - Jan Neruda, Svatopluk Čech

–

črta - není jasný děj, pozornost více věnována krajině, místu, více se blíží reportáži. Autorka např. Božena Němcová

–

groteska - spojuje reálné a fantastní prvky

–

humoreska - prozaicky rozvinutá anekdota. Autoři - Neruda, Hašek

Lyricko-epické žánry Charakteristika - děj s lyrickými prvky. –

Balada - pochmurný děj, nadpřirozené bytosti, tragický konec - např. Erben –

–

sociální balada - nositelem tragična jsou špatné sociální podmínky. Jiří Wolker, Petr Bezruč

Romance - báseň veselé, smavé nálady. Např. Neruda

Drama Z dórského draó - činit, konat. Je to umělecké dílo k scénickému provedení, postavené na dialozích a monolozích. Jeho základy stanovil Aristoteles ve svém díle Poetika, kde stanovil jednotu místa, času a děje.

Kompozice: 1. Expozice - úvod 2. Kolize - zápletka 3. Krize - vrchol 4. Peripetie - zvrat 5. Katastrofa, nebo happyend či rezignace 6. Prolog, epilog

Druhy dramatu: –

drama veršované

–

biblické - např. Oskar Wilde - Salome

–

absurdní - např. V. Havel, S. Beckett

–

epické - např. Bertol Brecht

Dramatické žánry: –

tragédie - vznešenost tématu i postav, vysoký styl

–

komedie

–

činohra - spojuje tragické a komické prvky

Obrazná pojmenování Tvoří je dva typy jazykových prostředků - tropy a figury. Tropy - zabývá se jimi tropika, jsou založeny na přenášení významu slov: 1. Metafora - pracuje na základě podobnosti pojmenovávaných jevů. Typy metafory: –

personifikace - zosobnění - přenášení vlastnosti lidí na neživé věci

–

animizace - vlastnosti zvířat přenášeny na neživé věci

–

synestézie - záměna počitku různých smyslů - např. Oči by jedly. Nebo: A v zaníceném patře jeho úst hoří vzlyk

–

katachréze - užití slova v nenáležitém významu

–

zvuková metafora (zvukomalba), onomatopoia -

–

přirovnání - např. Listí, jež jako sukně vítr zdvih

–

epiteton - básnický přívlastek:

–

–

konstans - je vyjádřena nějaká stálá vlastnost, např. žluté slunce

–

ornans - ozdobný, např. opilé slunce

oxymorón - nesmyslný protiklad - Zbortělé harfy tón, strhané struny zvuk

2. Metonymie - pracuje na základě souvislosti dvou jevů: –

synekdocha - využívá kvantitativní souvislosti - záměna části za celek - např. Jsou duše drsné, jež samy šly žitím. - dušemi jsou myšleni lidé

–

hyperbola - nadsázka

–

litotes - zjemnění - použití dvou záporů - např. Nejsem s vámi nespokojen

–

eufemismus - zjemnění - např. Plamínek jeho života zhasl.

–

perifráze - vyjádření opisem - např. Až bude růst nade mnou tráva

3. Ironie - pracuje na základě kontrastu, vystupňovaná ironie je sarkasmus.

Figury Rozlišujeme několik poddruhů: 1. Figury vzniklé hromaděním - hlásek, slov –

aliterace - opakování hlásek na začátku po sobě jdoucích slov - např. Hoří horní heršpická hospoda Hrbatý hrozen

–

onomatopoia - opakování hlásek

–

anafora - opakování slov na počátku veršů

–

epifora - opakování slov na konci veršů

–

epanastrofa - opakování slov na konci jednoho verše a na počátku druhého

–

epizeuxis - opakování dvou po sobě jdoucích slov

2. Figury vznikající hromaděním významů –

pleonasmus - vyjádření skutečnosti, která je z kontextu zřejmá

–

tautologie - pojmenování něčeho dvěma stejnými výrazy

3. Syntaktické figury - týkají se stavby věty: –

polosyndeton - nadměrné užití spojek

–

asyndeton - vynechání spojek - zvýšení spádu

–

elipsa - vynechání určité části výpovědi

–

apoziopeze - nedokončená výpověď

4. Figury řečnické - cílem je oživit kontakt mezi publikem a řečníkem –

otázka

–

odpověď - řečnická - odpověď se liší od očekávané

–

oslovení - apostrofa

Základy versologie Je to teorie verše. Verš je jednotka básnického rytmu, tvořící zvukový celek, která podléhá gramatické a metrické normě. Verš je obvykle celistvý, ale pokud přesahuje z jednoho verše do druhého, je to tzv. přesah: „Je chladný. Studil by tě. Tak jako srdce mé. Dvě velké slzy skrytě v zrak tryskají. Půjdeme?“

Rytmus verše Podstatou básnického rytmu je systematické opakování - metrum.

Prózodické systémy češtiny 1. Sylabotonický verš –

je pro češtinu nejtypičtější a nejvhodnější. Je založen na počtu přízvučných a nepřízvučných slabik uvnitř verše. Přízvučná slabika - těžká doba, nepřízvučná lehká doba.

–

dělí se na tři druhy: –

trochej - lichá slabika je vždy přízvučná, těžká doba, sudá je vždy nepřízvučná, lehká. Je to sestupný verš.

–

daktyl - první a čtvrtá slabika těžká přízvučná. Stopa - tvoří ji dvojice přízvučné a nepřízvučné slabiky.

–

jamb - je to opak trocheje - začíná nepřízvučnou, sudá je přízvučná. Píše v něm Mácha.

2. Tonický verš –

je založen na počtu přízvučných slabik ve verši. Pro češtinu je velice obtížný hovoříme o volném verši.

3. Sylabický verš –

založen na shodném počtu slabik. Není typický pro češtinu, spíše Francouzština či polština.

4. Časoměrný verš –

založen na délce slabik a jejich střídání. Není pro češtinu obvyklý, psal v něm Kolár

Rým Je to zvuková shoda hlásek na konci veršů: –

střídavý - a b a b

–

sdružený - a a b b

–

obkročný - a b b a

–

postupný - a b c a b c

–

přerývaný - a b c b d e f e

Některé tradiční druhy veršů: 1. Alexandrín: Francouzský, A. Březina, 12-ti slabičný 2. Blankvers: Nerýmovaný, 10-ti slabičný, Francouzský - vzestupný (jambický) - Shakespeare 3. Dekasylab: 10-ti slabičný, jihoslovanská lidová epika 4. Oktosylab: 8-mi slabičný, středověká latinská literatura a také španělská literatura 5. Hexametr: Nerýmovaný, časoměrný, slavnostní 6. Daktylský pentametr: Elegické distichon - ve spojení s hexametrem, Slávy dcera předzpěv - J. Kolár