ÚVOD DO STUDIA LITERATURY

ÚVOD DO STUDIA LITERATURY Mgr. Daniela Bystřická

Studijní opora Katedry preprimárního a primárního vzdělávání Pedagogické fakulty Univerzity J. E. Purkyně v Ústí nad Labem

1

ÚVOD Úvod do studia literatury je kurzem, který má ve studijním plánu zvláštní postavení. Student by po jeho absolvování měl být schopen osvojit si základy literárněvědného pojmosloví, měl by se seznámit se základní metodologií daného oboru a nabýt ty nejdůležitější vědomosti z jednotlivých odvětví literární teorie tak, aby byl s to pokračovat v dalším studiu. Tento studijní materiál akcentuje zejména studentův vlastní podíl na osvojování si těchto poznatků a vnímá jej jako aktivní subjekt podílející se na procesu vzdělávání. Text je rozdělen do 11 tematicky sevřených kapitol, které jsou doplněny o kontrolní otázky a úkoly pro samostatnou činnost. Důležitou součástí jsou také úkoly, které jsou zaměřeny na interpretaci vybraných jevů v konkrétním beletristickém textu. Předpokládá se, že student tento materiál bude využívat po všech těchto stránkách. To znamená, že se zaměří nejen na část výkladovou a prostuduje všechny texty jednotlivých kapitol, ale také že bude s pomocí tohoto výkladu vypracovávat všechny úkoly, které obsahují jednotlivé kapitoly. Kapitoly jsou z toho důvodu řazeny tak, aby student postupoval od poznatků obecnějšího charakteru k dílčím problémovým okruhům, tedy v podstatě od obecné struktury literárního díla až k jednotlivým žánrovým variantám literatury pro děti a mládež. Pro usnadnění orientace v textu, má každá kapitola následující strukturu: cíle (uvádějí, co byste měli po prostudování textu a doporučené literatury dokázat, zvládnout), studijní text úkoly pro samostatnou činnost (vedou k zamyšlení a k vyhledávání dalších informací potřebných ke studiu), samostatná práce určená k odevzdání vyučujícímu (práce, kterou zpracováváte písemně, je označena symbolem obálky). doporučená literatura (základní literatura, vztahující se k tématu), použitá literatura (rozšířená literatura, vztahující se k tématu). V textu jsou používány tyto symboly (piktogramy) a znamenají:

zpracujte písemně

úkoly k písemnému zpracování, jsou určeny pro studenty a vyžadovány vyučujícím, doporučená literatura ke studiu, literatura, ve které najdete podrobnější informace, použitá literatura, literatura, ve které najdete podrobnější informace,

důležité, určeno k zapamatování,

2

1 TÉMA – LITERATURA VĚCNÁ A UMĚLECKÁ Cíle tématu: Po prostudování textu a doporučené studijní literatury dokážete: • definovat termín literatura v širokém i úzkém pojetí • vyjmenovat základní funkce literatury (věcné i umělecké) • rozlišovat mezi literaturou věcnou a uměleckou CO JE LITERATURA? Vymezení toho, co je literatura, je značně široké a různorodé. Nejobecněji lze tento termín definovat jako „písemnictví“, tedy jako „soubor literárních textů“. V nejširším slova smyslu tedy literaturou (z lat. litterae = písemné záznamy, písemnictví) rozumíme jakýkoliv jazykový projev (a to nejen psaný, ale také vyjádřený slovy – např. ústní lidová slovesnost) určený ke komunikaci. Takovéto pojetí literatury ovšem nerozlišuje mezi kupř. sonetem jako žánrem umělecké literatury, jízdním řádem a smlouvou jako právním dokumentem. Všechny zmiňované texty lze chápat v širokém pojetí jako literaturu, přesto ke každému z nich přistupujeme jinak, každý plní jinou funkci. Literární texty lze tedy v užším pojetí dále členit podle účelu a funkce, kterou plní, resp. podle toho, která funkce má v daném konkrétním textu dominantní postavení (např. v sonetu se uplatňují různé funkce, ale dominantní je funkce estetická). V úzkém pojetí tedy chápeme literaturu jako umění a řadíme do ní pouze texty s dominující estetickou funkcí (tedy beletrii a ústní lidovou slovesnost).

Široké pojetí literatury: veškeré písemnictví, všechny texty Úzké pojetí literatury: literatura umělecká, dominující funkce je estetická

Funkce slovesného projevu 1. Funkce informativní (poznávací, kognitivní) – schopnost literárního díla poskytnout určitý okruh sémantických informací o skutečnosti. Tato funkce je příznačná pro odbornou literaturu (vědecké i populárně naučné texty), výrazně se uplatňuje také ve všech žánrech faktografické literatury (esej, filozofický román, reflexivní poezie aj.) 2. Funkce formativní (didaktická, výchovná) – vliv literárního textu na formování postojů vnímatele a na jeho jednání, vštěpuje adresátovi určité normy, snaží se usměrňovat přesvědčení i jednání čtenáře. V různých kontextech se můžeme setkat také s označením hodnotící funkce, persvazivní (přesvědčovací) funkce, agitační funkce, etická funkce, edukativní (vzdělávací) funkce. Typická je pro útvary publicistického stylu. Formativní funkce se uplatňuje také v žánrech beletristických, např. v eposech, kázáních, pohádkách, bajkách, politických románech, vlastenecké literatuře apod. Tato funkce se projevuje především poučným příběhem, zosobněním dobra a zla v postavách, hodnotícím názorem (autora, vypravěče, lyrického subjektu). 3. Funkce estetická – spočívá ve vytvoření podmínek pro estetický prožitek literatury, vyvolání libosti. Ta je dána izolací předmětu ze zautomatizovaných všedních souvislostí a schopností vidět jej v nových, nečekaných souvislostech. Estetická funkce plní svou úlohu už v jazykové výstavbě (jazyk neinformuje jen o mimojazykové realitě, ale vypovídá o

3

sobě samém). Estetická funkce se uplatňuje v beletristických textech. Významy umělecky hodnotného literárního díla vyvstávají na pozadí dobové estetické normy, se kterou může být buďto v souladu, nebo v rozporu. Estetická funkce textu plní svou úlohu až v komunikaci se čtenářem.

Umělecká literatura (beletrie) může mít jak funkci formativní, tak funkci informativní, její základní funkcí je však funkce estetická, která je ostatním funkcím nadřazená. Estetická funkce charakterizuje texty určené pro zážitek z obsahu i formy (a tím je odlišuje od ostatních jazykových projevů). Podle dominantní funkce, kterou text plní, rozlišujeme: literaturu věcnou literaturu uměleckou (beletrii) faktografickou literaturu (na rozhraní beletrie a věcné literatury) 1. Literatura věcná – podává především informace, doklady, argumenty, a to jazykem věcným, neozvláštněným. Dominuje funkce poznávací. Mezi věcnou literaturu můžeme řadit celou škálu textů různých funkčních stylů: • texty odborné (ať už vědecké či populárně naučné) – studie, pojednání, referát, sdělení, monografie, přednáška, návody, průvodce, recepty,… • texty publicistické – žánry zpravodajské (zpráva), analytické (komentář), beletristické žánry jsou již na pomezí mezi beletrií a publicistikou (cestopisy, reportáž, fejeton, esej, sloupek) • texty administrativní (oznámení, vyhláška, protokol, žádost, stížnost…) 2. Literatura umělecká (krásná) – beletrie, literatura s dominantní estetickou funkcí. Existence estetické funkce, která je ostatním funkcím díla nadřazená, odděluje uměleckou literaturu od literatury věcné. Převládá-li v beletrii jiná z funkcí na úkor estetické, umělecká hodnota díla se snižuje. Patrné je to u tzv. literatury populární (pejorativně nazývané též jako literatura triviální, bulvární, braková). Pro bulvární literaturu je typický masový čtenář, plošnost, schematičnost, komerce, variování stereotypů, předvídatelnost. Mezi literaturou uměleckou a bulvární někdy není zřetelná hranice – záleží mj. také na tom, jaké estetické normy v dané kultuře v daném období dominují: otázka uměleckých kvalit díla je v současnosti hojně diskutovaná kupř. u tvorby spisovatele Michala Viewegha (otázka toho, zda není příliš komercializovaný, zda jsou jeho knihy to nejhorší z literatury umělecké, nebo to nejlepší z literatury brakové) typickým příkladem je např. Haškův román Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války – zprvu čten jako triviální literatura, považován za pouhou lidovou četbu, vulgární brak, v současné době je toto dílo přijímáno jako takřka jedinečné, s vysokou uměleckou hodnotou Podle národní literatury, v jejímž kontextu díla vznikla, rozeznáváme jednotlivé národní literatury (české, slovenské, italské, francouzské).

4

3. Faktografická literatura – žánrová oblast na rozhraní beletrie a věcné literatury; od beletrie se odlišuje tím, že nekonstruuje fikční svět, ale zaměřuje se na svědectví o reálných osobách, místech a událostech (typickým žánrem je cestopis, kronika, memoáry, biografie, autobiografie, deník, dopis, reportáž, esej) Autoři umělecké literatury funkčně využívají ve stylu uměleckém i stylů a postupů literatury věcné (např. Vladimír Páral užívá ve svých dílech často slohových postupů odborného a publicistického funkčního stylu): Text č. 1: Vladimír Páral Soukromá vichřice Přečíst výchylku ručičky galvanometru, v tabulce pod sklem přečíst odpovídající procento draslíku a zapsat je do atestu a do knihy. Atesty s procentem 11,2-11,8 (výchylka 480-530) jako vyhovující napravo, ostatní jako nevyhovující vlevo. Vzorek 23564, výchylka 492, procento 11,32 – vpravo. 23565 494 11,34 vpravo. 23566 499 11,39 vpravo. 23567 494 11,34 vpravo. „Nedívala jste se, co je k obědu?“ „Na jedničku rajská, na dvojku palačinky, na trojku segedín.“

Úkoly pro samostatnou činnost 1. Rozhodněte, které z následujících typů textů náleží k literatuře věcné a které k literatuře umělecké. Argumentujte, proč jste se tak rozhodli: • • • • • • • • • • • •

jízdní řád novela recept na přípravu palačinek motivační dopis bajka manuál k sestavení skříně epitaf tragédie novinová zpráva sms referát román

Prostudujte si dějiny české literatury 20. st. Najděte v tvorbě uvedených spisovatelů díla, která lze považovat za díla faktografická, tj. díla na pomezí beletrie a věcné literatury: Karel Čapek; Ludvík Vaculík; Jaroslav Seifert; Milan Kundera; Jaroslav Hašek. Pokuste se vždy argumentovat, proč jste dané dílo přiřadili k faktografické literatuře.

5

DOPORUČENÁ STUDIJNÍ LITERATURA LEDERBUCHOVÁ, L.: Průvodce literárním dílem. Jinočany: H&H, 2002. ISBN 80-7319-020-6. PETRŮ, E.: Úvod do studia literární vědy. Olomouc: Rubico, 2000. ISBN 80-85839-44-X PETERKA, J. Teorie literatury pro učitele. Jíloviště: MME Mercury Music & Entertainmnent s. r. o., 2007. ISBN 978-80-239-9284-7

POUŽITÁ LITERATURA A DALŠÍ ZDROJE

LEDERBUCHOVÁ, L.: Průvodce literárním dílem. Jinočany: H&H, 2002. ISBN 80-7319-020-6. PÁRAL, V.: Soukromá vichřice. Praha: Mladá fronta, 1966. PETRŮ, E.: Úvod do studia literární vědy. Olomouc: Rubico, 2000. ISBN 80-85839-44-X PETERKA, J. Teorie literatury pro učitele. Jíloviště: MME Mercury Music & Entertainmnent s. r. o., 2007. ISBN 978-80-239-9284-7

2 TÉMA – LITERÁRNÍ DÍLO A JEHO STRUKTURA Cíle tématu: Po prostudování textu a doporučené studijní literatury dokážete: • • • •

orientovat se ve stavbě literárního díla vyjmenovat jednotlivé vrstvy literárního díla vyjmenovat, jakými složkami je tvořena tematická rovina literárního díla v rozsahu středoškolských znalostí vysvětlit základní literárně vědné pojmy (vypravěč, čas, prostor, děj, kompozice, postava,…) a dokázat s nimi vhodně zacházet při vlastní interpretaci literárního díla

Struktura LD (z lat. struere=vrstvit, stavět) – celek vytvořený významovými složkami textu, tj. složkami jazyka (významy hlásek, slov, vět), složkami tématu (významy motivů, témat, postav, vypravěče/lyrického subjektu, děje, času, prostoru…) a dále významy tvořenými vzájemnými vztahy mezi jednotlivými složkami textu (jednotlivými vrstvami, rovinami) a mezi textem a kontexty. Způsob uspořádání jednotlivých složek textu nazýváme kompozicí.

6

Literární dílo Literární dílo je složitě strukturovaný znak. Jedná se o umělecký text, který se stává literárním dílem v procesu komunikace se čtenářem. Současné teorie zdůrazňují významovou otevřenost díla, tzn. rozličné způsoby čtení (konkretizace) – text zůstává stejný, ale mění se v očích svých čtenářů (recenzentů, literárních kritiků, historiků, teoretiků i individuálních čtenářů). Proměnlivost způsobu čtení literárního díla souvisí především s historickými změnami a se změnami literárních norem. Proces konkretizace uměleckého textu a dějiny recepce zkoumá recepční estetika (jako součást literární teorie). Model literárního díla je velmi komplikovaný, což je dáno povahou textu jako mnohovrstevnatého útvaru. Tradiční školní pojetí se opírá o tři „plány“ literárního díla: jazykově – kompoziční plán tematický plán ideový plán Tento základní model lze dále doplnit a zpřesnit: Žánr 1 Jazyk Styl Kompozice Téma Smysl Tematická rovina díla 1. Titul literárního díla – název díla, plní funkci identifikační, upoutávací a informační. Je nedílnou součástí významové výstavby literárního díla. Základní rozdělení titulů: • • • • •

tematické tituly (Válka s mloky, Cizinec hledá byt) metaforické tituly (Žalář nejtemnější, Kámen a bolest, Stříbrný vítr) žánrové tituly (Ódy a variace, Balady a romance) aluzivní tituly – založeny na intertextualitě (Zpěvy páteční) protagonistický (Romeo a Julie, Pekař Jan Marhoul)

2. Téma a motiv – tématem rozumíme věcný obsah, v širším pojetí pak také pojetí a smysl díla. Základní jednotku tematické výstavby tvoří motiv. Motiv se může v celém díle (tvorbě autora) opakovaně vracet – hovoříme pak o tzv. leitmotivu. V průběhu četby si uvědomujeme právě nižší tematické složky (motivy), teprve po přečtení celého díla jsme schopni hovořit komplexně o jeho tématu. V syžetových dílech se zpravidla vyskytuje více témat (rozlišujeme pak téma hlavní a témata vedlejší, která téma hlavní doplňují, rozvíjejí). Pro různé epochy, směry i žánry bývá typický zájem o tematiku určitého druhu (např. ve středověku tematika náboženská, romány pro ženy – tematika milostná apod.). Témata a jejich polarizace:

1

Problematika literárních druhů a žánrů bude detailně probrána na tzv. kontaktním semináři. Z tohoto důvodu jí dále nebude věnována pozornost.

7

• • • • • •

náboženská současná sociální politická reálná aktuální

x x x x x x

světská historická existenciální intimní/psychologická/erotická fantastická nadčasová

3. Děj - tvoří tematický základ epiky a dramatu. Rozlišujeme přitom mezi dějem fabulí (příběhu) a dějem syžetu (toho, jak je příběh uspořádán). Děj fabule zachycuje události v reálné chronologii a kauzalitě (časová posloupnost, odvíjí se z minulosti k budoucnosti). Děj syžetu je výsledkem kompozičního uspořádání dějových významových složek textu (významy tematických složek se aktualizují podle autorského záměru tak, aby bylo docíleno estetického účinku). V procesu četby tedy nejprve vnímáme syžet, teprve po přečtení celého díla můžeme rekonstruovat fabuli. Klasický model uceleného dramatického příběhu rozlišuje pět na sebe navazujících fází děje: • • • • •

Expozice (úvodní situace) Kolize (zápletka) Krize (vyvrcholení) Peripetie (náhlý obrat naznačující možnost opačného rozuzlení) Katastrofa (rozuzlení k dobrému nebo ke zlému)

4. Čas – spolu s prostorem tvoří důležitý prvek významové výstavby díla. Některá díla zachycují čas v dlouhodobé perspektivě, některá díla v krátkém časovém úseku (rodové ságy, např. J. Holeček - Naši x 1 den v životě L. Blooma v díle Odysseus J. Joyce). Literárním časem můžeme chápat jednak samotnou dobu, kdy se dílo odehrává (epocha, století, roční období, část dne…), jednak vztah mezi časem vyprávěným a časem vyprávění. Čas fabule je totiž jiný než čas syžetu. Syžetový čas je utvářen rozporem mezi časem vypravěče (časem vyprávění) a časem dění v pásmu postav (časem vyprávěného). Napětí mezi časem vypravěče a časem postav je vyjádřeno gramaticky: čas minulý je většinou časem vypravěče, čas přítomný časem postav (i v pásmu vypravěče však může být použit čas přítomný – polopřímá řeč, nevlastní přímá řeč, vypravěč v ICH formě, historický prézens). Čas v pásmu postav i čas v pásmu vypravěče nemusí plynout chronologicky a kauzálně, podléhá zákonitostem kompozičního postupu. Čas fabule a syžetu jsou termíny, které se úzce dotýkají epických děl. V lyrice nás zajímá čas lyrického mluvčího, v dramatu je čas utvářený na scéně děním v pásmu postav, které děj dramatu vždy zpřítomňuje. 5. Prostor – v rámci literárního díla lze zkoumat také prostředí, v němž se dané dílo odehrává. Poetikou prostoru neboli topologií se v české literární vědě zabývá především D. Hodrová. Prostorem rozumíme obraz vnějšího světa nebo obraz lyrické situace. Antické drama vyžadovalo jednotu místa, epický děj však v současnosti vyžaduje změnu prostředí ve všech žánrech (např. pro cestopis, epos, pohádku, báje je typické střídání různých prostředí, které si téma cesty vyžádalo). S prostorem se pojí také termín genius loci (duch místa) = inspirativní místo se specifickou poetičností (např. genius loci Prahy). Ve školním prostředí se k tematice prostoru vážou otázky: • Kde se děj odehrává?

8

• Kudy postava putuje a kam směřuje? • Co naznačují prostorové vztahy v textu a jakým způsobem jsou popsány? 6. Postava – bytosti účinkující v příběhu, zpravidla určeny jménem, reprezentují téma člověka (třeba i nepřímo, formou alegorie). Bez postav by neexistoval příběh. Uplatňují se zejména v literárních druzích založených na dějovosti (epice, dramatu). Obdobou postavy v lyrice je lyrický subjekt. Počet postav v díle není omezen, s množstvím postav se však zvyšují nároky na čtenářovu orientaci v textu a ve vztazích mezi postavami. Postavy s ustálenou rolí a výraznou tradicí v literatuře nazýváme literárními typy (např. pastýř, detektiv, rytíř, bohatýr, loupežník…). Velmi důležitý interpretační klíč k charakteristice postavy může poskytovat už samotné jméno postavy, případně absence jména (např. postava Jana Dítěte v Hrabalově díle Obsluhoval jsem anglického krále, zeměměřič K. v Kafkově Zámku apod.) Druhy postav: • z hlediska důležitosti v příběhu: postavy hlavní (nazývají se též protagonisté či hrdinové) a vedlejší • z hlediska etické funkce: postavy kladné a záporné, popř. neutrální (pro některé žánry je příznačné schematické rozložení kladných a záporných postav, zejm. v literatuře pro děti a mládež) • z hlediska vztahu postavy k reálnému světu: postavy fiktivní a postavy historické • z hlediska vztahu postavy k ději rozlišujeme: postavy plastické (psychologické) a plošné (podřízené ději) 7. Vypravěč – je tím, kdo v příběhu promlouvá. Vyskytuje se jen v epice a je primárním informátorem o příběhu, popř. o vlastním vyprávěcím aktu. Vypravěč se může v textu více či méně prosazovat, může být různě intenzivně vnímatelný (telling-zdůrazňuje hlas vypravěče, např. Sternův román Život a názory blahodárného pana Tristrama Shandyho x showing – vypravěč na sebe nestrhává pozornost, nemá komentáře ke čtenáři, postavám, ani k vlastnímu vyprávění, události jsou zrcadleny, např. realistické romány). V tradičním narativním textu je řeč vypravěče a postav zřetelně oddělena, odlišena graficky, naopak v textech moderní literatury můžeme spatřovat prostupnost řeči vypravěče a postav, stírání hranic mezi těmito dvěma pásmy. Typy vypravěčů: • nadosobní vypravěč – vně příběhů, vševědoucí, má možnost nahlížet do nitra postav, ví vše o minulosti i budoucnosti, směřuje k nestrannému postoji, zdržuje se hodnotících komentářů (realismus, naturalismus) • osobní (personální/přímý) vypravěč – splývá s některou z postav fikčního světa, jeho informace jsou limitované, tíhne k ich-formě, vnitřnímu monologu, příběh prezentuje převážně prismatem vlastního hlediska, a je tudíž vypravěčem nespolehlivým • neosobní vypravěč (tzv. oko kamery) – jeho informace jsou zúžené pouze na vnější hledisko, zaznamenává jako videokamera pouze zrakové a zvukové vjemy, postavy charakterizuje pouze zvenčí, nemá přístup do jejich vědomí • reflektor – zvýrazňuje nesoulad mezi tím, kdo mluví, a kdo se dívá (prožívá), opak oka kamery – prezentuje pohled zevnitř, nar. od personálního vypravěče

9

však promlouvá z hlediska postavy v subjektivizované er-formě (s postavou zcela nesplývá) • autorský vypravěč – vágní termín, v nejširším pojetí všechna vyprávění neužívající ich-formu, v užším pojetí osobní komentující vypravěč, zdůrazňující v ich-formě svůj postoj k příběhu a k vyprávění samotnému

Tematickou rovinou díla míníme všechny složky, které se podílí na významové výstavbě díla. Především se jedná o titul literárního díla, téma a motiv, čas a prostor (časoprostor literárního díla), postavy literárního díla, dějovou složku díla a vypravěče.

Jazyková rovina díla Jazyk je materiál, ze kterého je dané literární dílo „utkáno“. Základní funkcí jazyka je funkce komunikační. V umělecké literatuře však jazyk neodkazuje k označované skutečnosti, nýbrž k jazyku samému, má autoreferenční schopnost. Není tedy pouhým prostředkem komunikace, ale zároveň svébytnou hodnotou (nejde pouze o předmět sdělení, ale také o to, jak sdělení působí). Pro jazyk uměleckého díla je typická jeho aktualizační schopnost, tj. otevřenost jazykovému systému v celém jeho rozpětí (spisovatel může čerpat ze všech útvarů národního jazyka, aktualizuje významy slov v tropech a figurách, tvoří neologismy…). Aktualizací porušuje jazyk uměleckého textu jazykové normy platné pro běžnou, praktickou komunikaci (včetně normy spisovnosti) a dosahuje tak estetického účinku. Zejména v poezii je důležitá také zvuková stránka jazyka (rytmičnost, melodičnost).

Jazyk uměleckého díla neslouží pouze k běžné komunikaci, ale významně se podílí na estetickém účinku daného díla. Neobrací se k mimojazykové realitě, ale k jazyku samému. V jazyku uměleckého textu se aktualizuje (poetizuje) národní jazyk ve všech jeho vrstvách (v aspektu slovní zásoby, gramatiky i stylu, v aspektu vztahu zvukové a významové stránky sdělení). Jazyk uměleckého díla obohacuje národní jazyk o neologismy a aktualizuje významy slov v tropech (metafora, metonymie…). Kompozice literárního díla Kompozičním postupy se uplatňují u žánrů epických a dramatických. Jedná se o způsob výstavby syžetu (využití různých kompozičních principů pro uspořádání témat do literárního děje v určitém prostředí a čase). Typy kompozičních postupů: Kompozice chronologická (respektuje hledisko přirozeného časového průběhu událostí a příčinné motivace, děj syžetu odpovídá ději fabule, např. Balzacův Otec Goriot)

10

Kompozice retrospektivní (dějové motivy jsou řazeny v opačném sledu, příběh postupuje ve zpětném pohledu od závěru k počátečním motivům- např. detektivní žánry) Kompozice rámující – souvisí s motivací vyprávění, vysvětluje čtenáři proč, kde, v jaké situaci se vyprávění uskutečnilo. Příběh je vložen do příběhu (Dekameron, Utrpení knížete Sternenhocha apod.) Řetězová kompozice – typická pro seriály, vzbuzuje očekávání tím, že konec jedné epizody zároveň signalizuje zápletku epizody budoucí Epizodická kompozice – řada drobných, na sobě poměrně nezávislých příhod, spojených určitou postavou a typickým prostředím Text č. 2 (a-e) a) Představivost mu už tedy zase pracuje o sto šest, a tak si Lesser začne malovat, jak to bude vypadat, až tahle nekonečná dřina skončí. Úleva, uklidnění, nejméně měsíc blaženého ranního vyspávání. Nebo rozbřesk u moře, růžové svítání, neklidné vlny, které svými jemnými dotyky probouzejí ostrov, vůně svěžího dechu stromů, květin, bobulových keřů, lastur. Ach, ona opojná vůně země, objímané žensky něžným mořem. Z břehů vzlétají ptáci, krouží, poletují nad střapatými stěžni palem a rozplývají se v průhledné obloze. Ach, ta živá země, ten královský ostrov; tato křižovatka na Třicáté první ulici, tento zapomenutý dům. Tento šťastně nešťastný Lesser, který musí pracovat. b) Bylo již pozdě, když se vracela babička s dětmi domů. „Babičko, neslyšíte nic?“ šeptala Barunka, zastavíc babičku uprostřed kvetoucího sadu, blíže stavení, „jako by něco šumělo.“ – „Nic to není, větřík zahrává listím,“ odpověděla stařenka, doložíc: „Ten větřík dobře dělá.“ – „Proč dobře?“ – „Protože stromy k sobě sklání. Říká se, když stromy ve květu se líbají a objímají, že bude hojná úroda.“ V křoví u zahrádky slavík začal zpívat. c) Jestli to teda chcete vážně poslouchat, tak byste asi ze všeho nejdřív chtěli vědět, kde jsem se narodil a jaký jsem měl dětství a co dělali moji rodiče, než mě měli, a podobný kecy á la David Copperfield, ale jestli chcete co vědět, mně se do toho nechce. Předně mě to otravuje a za druhý by z toho moje rodiče trefil šlak – každýho minimálně dvakrát za sebou – kdybych vám o nich vykládal nějaký důvěrnosti. A vůbec, přece vám nebudu vykládat celou svou autobiografii nebo něco. Chtěl bych vám jenom vypravovat o těch šílenostech, co se mi přihodily loni kolem Vánoc, zrovna než jsem se složil a musel jet sem a dát si pohov. d) Vidíte, čtenáři, že jsem se rozjel plným tryskem a že záleží jen na mně, nechám-li vás čekat na vyprávění o Jakubově lásce rok, dvě léta, tři léta, a to tak, že jej odloučím od jeho pána a že každého z nich vydám napospas všem náhodám, které si zamanu? Co by mi zabránilo, abych pána neoženil a neudělal z něho paroháče? abych nenaložil Jakuba na loď plující na ostrovy? abych je nepřivezl nazpět do Francie na téže lodi? Jak je snadné psát povídky! Vyváznou však jeden i druhý jednou špatnou nocí a vy tímto odkladem e) Všechna tři okna jsou zavřená a žaluzie jenom pootevřeny, aby do místnosti nevnikalo polední vedro. Dvě okna vedou na střední část terasy. Nejspodnější škvírou mezi posledními dvěma prkénky s měnitelným sklonem, u toho prvního okna vpravo, je vidět černé temeno hlavy.

Úkoly pro samostatnou činnost

11

1. V textu č. 1 (a-e) určete typ vypravěče Přečtěte si kapitolu Rétorika, poetika a poezie v knize Jonathana Cullera Krátký úvod do literární teorie (Brno: Host, 2002, s. 79-91).

DOPORUČENÁ STUDIJNÍ LITERATURA CULLER, J.: Krátký úvod do literární teorie. Brno: Host, 2002. ISBN 80-7294-070-8 LEDERBUCHOVÁ, L.: Průvodce literárním dílem. Jinočany: H&H, 2002. ISBN 80-7319-020-6. PETERKA, J. Teorie literatury pro učitele. Jíloviště: MME Mercury Music & Entertainmnent s. r. o., 2007. ISBN 978-80-239-9284-7

POUŽITÁ LITERATURA A DALŠÍ ZDROJE

DIDEROT, D.: Jakub fatalista a jeho pán. Praha: Svoboda, 1972. LEDERBUCHOVÁ, L.: Průvodce literárním dílem. Jinočany: H&H, 2002. ISBN 80-7319-020-6. MALAMUD, B.: Nájemníci. Praha: BB art, 1997. ISBN 80-86070-35-2 NĚMCOVÁ, B.: Babička: obrazy z venkovského života. Praha: Odeon, 1969. SALINGER, J. D.: Kdo chytá v žitě. Praha: Práce, 1979. PETRŮ, E.: Úvod do studia literární vědy. Olomouc: Rubico, 2000. ISBN 80-85839-44-X PETERKA, J. Teorie literatury pro učitele. Jíloviště: MME Mercury Music & Entertainmnent s. r. o., 2007. ISBN 978-80-239-9284-7 ROBBE-GRILLET, A.: Žárlivost. Praha: Československý spisovatel, 1965.

3 TÉMA – ILUSTRACE V DĚTSKÉ KNIZE A ČASOPISE Cíle tématu: Po prostudování textu a doporučené studijní literatury dokážete:

12

• vysvětlit, co je ilustrace a jaká je její funkce v literatuře pro děti a mládež • jmenovat nejvýznamnější české ilustrátory a charakterizovat jejich tvorbu • orientačně nastínit vývoj ilustrace v české tvorbě pro děti a mládež Ilustrace a její funkce v literatuře pro děti a mládež Ilustrace je výtvarný doprovod knihy, jehož úkolem je text osvětlit a vysvětlit, učinit srozumitelnějším (lat. lustrare osvětlit, it. illustrare vysvětlit). Ilustrace zpravidla mívá podobu kresby, méně malby, ale velmi časté jsou také rytiny, mědirytiny, dřevoryty a lepty, případně koláže. Ilustrace a obrazový doprovod obecně hraje v dětské knize, dětských časopisech a v literatuře pro mládež daleko podstatnější roli, než je tomu v literatuře určené primárně dospělým. Ilustrace tu v první řadě akcentuje svou původní funkci, totiž osvětlit, vysvětlit a projasnit (tedy nikoli pouze doprovázet) tištěný text. V dětské četbě však nabývá i funkce další. Především jde o její vztah ke knize jako takové, tedy k artefaktuálnosti knihy, která se dostává k dětskému čtenáři. V tomto smyslu dítě nevnímá knihu jako pouhý text, ale jako svého druhu umělecký předmět (artefakt), k němuž náleží kromě samotného textu i jeho stránka výtvarná, grafická a tedy i ilustrace. Další z funkcí, které nabývá ilustrace v dětské knize, je funkce kontemplační a samozřejmě motivační. Dítě si jednotlivé ilustrace prohlíží, uvažuje o nich, přemýšlí o nich, často si k nim zpětně listuje. Ilustrace tak pomáhá dítěti vyrovnat se s příběhem na imaginární rovině. Můžeme tedy říci, že ilustrace v dětské knize umožňuje dítěti podpořit jeho imaginární a emocionální angažovanost v textu. Ilustrace se tak stává místem vizuálního setkání se světem, který rozvíjí text a umožňuje, aby na jejím základě dítě tento svět dále ve své představivosti rozvíjelo a poznávalo. Souhrnem můžeme říci, že ilustrace v dětské knize je tedy daleko těsněji spjata s textem a čtenářem, než je tomu v literatuře pro dospělé.

Ilustrace je výtvarný doprovod knihy, nejčastěji mívá podobu kresby. V dětské literatuře má důležitější roli než v literatuře primárně určené dospělým. Má totiž funkci motivační, kontemplační, podporuje imaginární a emocionální angažovanost dítěte v textu. U některých žánrů a knižních publikací (leporelo, obrázková kniha, komiks) je ilustrace rovnocenná, či dokonce nadřazená literárnímu textu. Cesty české ilustrace Vývoj ilustrace pro děti je těsně spjat s vývojem literatury pro děti a mládež jako takové. Přesto má osud ilustrací pro děti svá specifika, především se v jejím vývoji odráží tendence charakteristické pro vývoj tvorby malířské a grafické. Rozsah této kapitoly neumožňuje zabývat se všemi vývojovými etapami, kterými ilustrace pro děti a mládež prošla (napříč různými žánry dětské literatury). Pozornost bude tedy věnována těm žánrům, které jsou s ilustrací nejtěsněji spjaty (obrázkové knihy pro nejmenší, pohádky, dobrodružná literatura apod.). Uvnitř těchto žánrů pak bude student seznamován s významnými ilustrátory literatury národní. Vývoj české ilustrace

13

počátky dětské ilustrace jsou svázány s dílem Jana Amose Komenského Orbis pictus (učitel národů zde mezi prvními docenil význam obrazové složky v knize určené dětem) v době národního obrození převládala didakticky zaměřená literatura psaná pro děti, ilustrace se zde prosazovala pouze těžko (nebyl na ni kladen důraz) za zakladatele české ilustrace pro děti je považován až Mikoláš Aleš (osmdesátá léta 19. st., čerpání z lidové slovesnosti) – kresby k písničkám, lidovým říkadlům, příslovím, pranostikám, ilustrace pohádek, veršů, slabikářů ve 20. st. významně do vývoje dětské ilustrace zasáhli Ondřej Sekora, Josef Čapek, Josef Lada, Zdeněk Burian mezi nejvýznamnější současné ilustrátory patří Adolf Born, Miloš Nesvadba, Zdeněk Miler, Václav Kabát a další

Josef Lada – nejvýznamnější a nejtypičtější ilustrátor pro děti, první dětskou knížku vydal již v r. 1911. Téměř půl století se soustavně věnoval dětské knize. Pro jeho kresby je příznačný humor, barevnost (ale ne křiklavost), veselý děj, lapidární zkratka. Ilustrace v obrázkových knížkách určených nejmenším čtenářům obrazový doprovod k žánrům pro nejmenší čtenáře: k říkadlům, rozpočítadlům, škádlivkám, hádankám, jednoduchým pohádkám, bajkám zvláštní typ výtvarných knih tvoří leporela, zpravidla první knížky, které se dětem dostávají do rukou (obrázky následují jako samostatné celky a tvoří souvislé vyprávění, mají seznamovat děti s nejbližším okolím, rozvíjet poznání, výtvarník musí znát psychologii malého dítěte a jeho percepční schopnosti; z ilustrátorů např. Josef Lada – Svět zvířat, Helena Zmatlíková aj.) nejen samotný text, ale také jeho výtvarná stránka by měly respektovat ontogenezi dítěte, věk dětí významným ilustrátorem Josef Lada (obrázkové knížky Kalamajka, Moje abeceda, Veselý přírodopis, Svět zvířat aj.) dalším významným ilustrátorským počinem byly ilustrace Jiřího Trnky k Hrubínovým, Seifertovým a Nezvalovým knihám (nar. od Lady nová výtvarná poetika, ilustrace jsou vážnější, směřují spíše k tajemnému dobrodružství než k legraci, důraz na dětskou obrazotvornost – např. ilustrace k Hrubínově knize Říkejte si se mnou) Ilustrace v pohádkových knihách pro děti pro řadu ilustrátorů je pohádka vděčným a vyhledávaným žánrem, skýtá mnoho tvůrčích podnětů (propracovanost, zalidněnost výraznými typy, typizace) pohádková kniha má v dětské literatuře nejdelší tradici, ovšem v prvních pohádkách byla ilustrace chápána jako často nepodstatný přídavek (např. v prvním českém vydání pohádek H. Ch. Andersena jméno ilustrátora zcela chybí) významný přelom ve vývoji ilustrace pohádky nastává v díle Mikoláše Alše (ilustracemi doprovázel pohádky českých klasiků, původně v časopisech, později v knižním vydání; Alšovy ilustrace jsou prodchnuty láskou k domovu, historii, přírodě, vyrůstají z pramenů lidové tvorby) z tradice lidové slovesnosti vychází také obrázky Josefa Lady, který ilustracemi opatřil mj. pohádky K. J. Erbena či B. Němcové (důrazem na českost a lidovost,

14

vytvářením výrazných lidových vesnických i městských typů má blízko k tvorbě M. Alše, jeho dílo je však specifické svou veselostí, humorností a aktualizací – např. pohádková vyprávění O Mikešovi či Pohádky naruby) mezi další významné ilustrátory, kteří opatřili výtvarným doprovodem pohádky, patřil např. Adolf Zábranský, Jiří Trnka (České pohádky Jiřího Horáka), Ondřej Sekora (knížky o Ferdovi mravencovi), Josef Čapek (ilustroval mj. Devatero pohádek K. Čapka, Žabákova dobrodružství K. Grahama, vlastní literární tvorbu pro děti – Povídání o pejskovi a kočičce, pro jeho ilustrace je typická soustředěnost na postavy, zvířata, věci, výtvarná zkratka podobná náznaku, volné řazení různých obrazů – modernost), Miloslav Jágr (ilustrace pohádek Václava Čtvrtka), Zdeněk Miler (knížky o krtkovi) animovaný film ovlivnil ilustrační tvorbu Adolfa Borna (Mach a Šebestová), Radka Pilaře (Rumcajs), Jiřího Šalamouna (Maxipes Fík), Zdeňka Smetanu (Pohádky z mechu a kapradí) Obrázek č.: Kocour Mikeš (Ladova ilustrace)

Obrázek č.: Ilustrace ke knize Špalíček pohádek (Mikoláš Aleš)

15

Obrázek č.:

Úkoly pro samostatnou činnost 1. Vysvětlete, co je ilustrace a jaká je její funkce v literatuře pro děti a mládež 2. Jmenujte nejvýznamnější české ilustrátory a charakterizujte jejich výtvarnou tvorbu 3. Napište, které ilustrátory ovlivnil animovaný film Vyhledejte v dějinách literatury díla významných českých spisovatelů 19. st., která svými ilustracemi doprovodil Mikoláš Aleš.

DOPORUČENÁ STUDIJNÍ LITERATURA HUŤAŘOVÁ, I: Současní čeští ilustrátoři knih pro děti a mládež. Praha: Ústav pro informace ve vzdělávání, 2004. ISBN 80-211-0485-6 STEHLÍKOVÁ, B.: Cesty české ilustrace v knize pro děti a mládež. Praha: Albatros, 1984.

POUŽITÁ LITERATURA A DALŠÍ ZDROJE

16

ALEŠ, M.: Špalíček. Dostupné z: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:Mikol%C3%A1%C5%A1_Ale%C5%A1,_%C5%A 0pal%C3%AD%C4%8Dek_058.jpg [přístup 23. 2. 18:22] LADA, J.: Mikeš. Dostupné z: http://commons.wikimedia.org/wiki/File:%C5%98%C3%AD%C4%8Dany__sm%C4%9Brovka_na_Hrusice_-_Mike%C5%A1_-_1c.jpg [přístup 23. 2. 18:23] HUŤAŘOVÁ, I: Současní čeští ilustrátoři knih pro děti a mládež. Praha: Ústav pro informace ve vzdělávání, 2004. ISBN 80-211-0485-6 STEHLÍKOVÁ, B.: Cesty české ilustrace v knize pro děti a mládež. Praha: Albatros, 1984.

4 TÉMA – POEZIE PRO DĚTI A MLÁDEŽ Cíle tématu: Po prostudování této kapitoly a doporučené literatury dokážete:

• porozumět, v čem spočívá specifičnost poezie pro děti a mládež a přistupovat k ní na pozadí ontogenetického vývoje dítěte • definovat pojmy rytmus a hra a určit, jakou roli mají v psychickém vývoji dítěte • postihnout literárně historický vývoj české básnické tvorby pro děti, jmenovat nejvýznamnější představitele • interpretovat vybrané texty literatury pro děti a mládež a postihnout jejich základní žánrotvorné rysy

Poezie je literární druh, který chápeme jako protikladný k próze. Základním znakem poezie je rytmická konstrukce výpovědí, formálně se od prózy odlišuje veršovým uspořádáním textu. Poezie pro děti a mládež je mnohovrstevnatým celkem, pro něhož je charakteristické množství žánrů a žánrových forem, které se v průběhu literární historie vytvořily. Specifickou vlastností uměleckých textů adresovaných dětskému čtenáři je, že tyto texty musí respektovat svého adresáta – dětského vnímatele.

Poezie pro děti a mládež je mnohovrstevnatým celkem. Je založena na rytmičnosti, vnějškově se od prózy odlišuje veršovým uspořádáním textu. Abychom mohli adekvátně pochopit její rozmanitost, je zapotřebí znát a respektovat ontogenetický vývoj dítěte. Poezie pro děti a ontogeneze dítěte Ontogenetické fáze vývoje dítěte – základní model:

17

předškolní věk (vnímání dítěte složitým, dynamickým psychickým procesem, vyvíjí se od smyslových vjemů ke komplexnějším představám, poezie by tedy měla být obrazně konkrétní) období prepubescence (6-9 let, citově společenská angažovanost, zájem o okolí, dítě již dovede přesně vymezit, co smí a nesmí, přesto přetrvává silná závislost na autoritách) období pubescentního věku (10-15 let, napětí mezi světem dětství a světem dospělosti, rozporuplný vztah k dospělým, hledání sama sebe, zvýšena emocionálnost) Rytmus, slovo, hra V raném věku se komunikace dítěte s básnickým textem odehrává především v rovině zvuku a rytmu. Rytmus je dítětem vnímán přirozeně, bezprostředně a intenzivně. Je spojen s časovou návratností a ustálenými rolemi. Pro dítě je důležitá rytmická organizace veršů (pravidelné uspořádání zvukových prvků) a významová složka ustupuje do pozadí. Rytmus je základním prostředkem folklorních básnických útvarů (písní, popěvků, říkadel, rozpočítadel, hádanek), a stává se východiskem také při tvorbě umělé poezie pro děti. V této oblasti se vědomě využívá propojení dětského folklóru s hrou (děti dokáží spontánně dosazovat do větného schématu rýmující se slovo, dovrší očekávané) – moderní poezie vnímá dítěte jako partnera, spolutvůrce. Význam poezie v životě dítěte První setkání dítěte s folklórní poezií se děje v podobě ukolébavky, říkadel, rozpočítadel, popěvků v herních situacích apod. Tyto žánry dětské literatury mají význam při utváření individuality, odpovídají potřebám psychiky dítěte. Dítě tyto žánry nevnímá jazykově ani literárně, jsou však důležitou součástí vazby mezi mluvčím a vnímatelem. Teprve v aktivní účasti (hra, doplňování slov) nabývá poezie smysl a stává se esteticky podnětným vjemem.

Poezie v raném věku (ukolébavky, říkadla) tvoří důležitou součást vývoje psychiky dítěte. Je prostředníkem komunikace mezi matkou a dítětem, vnáší do dětského života řád, pomáhá mu překonávat okolní rušivé vjemy. Zpočátku je význam sdělení v textech potlačen, důležitější je rytmus a zvuk. Postupně se říkadla a popěvky stávají nejen součástí vztahu dětidospělí, ale spojují dětské herní akce, začínají být projevem tvořivé aktivity dětí.

Vývoj poezie pro děti a mládež až do konce 18. st. přetrvávala v básnické tvorbě pro děti formální jednoduchost a didaktický charakter s výchovným charakterem básní určených mládeži se můžeme setkat již v Puchajerových almanaších či díle Jakuba Jana Ryby (Kancionálek) teprve v 19. st. se umělá poezie pro děti nestává jen prostředkem poučování, ale fantazie a hry (R. L. Stevenson: Zahrada veršů pro děti) jistý „zlom“ ve vývoji české poezie pro děti znamenají verše Josefa Václava Sládka – respektuje dětského čtenáře, empatičnost, citovost, častými žánry jsou říkadlo a píseň,

18

veršovaná pohádka, bajka, určeno nižší věkové skupině čtenářů (sbírky Zlatý máj; Skřivánčí písně; Zvony a zvonky) do vývoje české poezie pro děti zasáhla také poetika Vítězslava Nezvala, jeho verše jsou typické bezprostředností dětského vnímání světa, dětskou obrazotvorností, alogičností představ, hrou se slovy i zvuky (prozaicko-básnická knížka Anička skřítek a Slaměný Hubert) vlastní otcovská zkušenost přiměla Františka Halase k tomu, aby se věnoval poezii pro děti, pro tuto část Halasovy tvorby je příznačné dětské vidění světa, které je však rozšířeno o důraz na logickou stránku dětského vyjadřování, respektuje sice dětského čtenáře, svou významovostí však tato poezie přesahuje k čtenáři dospělému (oddíl Do usínání věnovaný dětem obsažený ve sbírce Ladění) završitelem sládkovské linie české poezie pro děti byl František Hrubín; jeho poezie pro děti vznikala řadu let a vyznačuje se žánrově, tematicky i motivicky různorodými knihami – drobné básně didaktické povahy, veršované a prozaické pohádkové knihy, říkadla, popěvky, hádanky; společným rysem je citlivost pro dětskou fantazii, poetizace slova, čerpání z výtvarných podnětů, lyričnost, příběhová stavba (sbírky Ladův veselý přírodopis, Říkejte si se mnou, Kuřátko a obilí a další) výjimečné místo v poezii pro děti zaujímá také Jaroslav Seifert, do jeho básní pro děti se promítly vzpomínky na dětství, je pro ně typická písňová zpěvnost i spontánnost, obraznost, intimní lyrika dětství a domova, inspirace výtvarným uměním – obrázky Mikoláše Alše a Josefa Lady (sbírky Šel malíř chudě do světa, Chlapec a hvězdy, Koulelo se, koulelo, Maminka) 50. léta 20. st. znamenala pro dětskou poezii období stagnace, vznikaly sbírky nerespektující dětské vidění světa, sbírky schematicky ideologicky veršující (spisovatelé Jan Noha, František Branislav a další) ve druhé polovině 50. let a zejména v letech šedesátých se začínají hledat nové možnosti cest dětské poezie, které přinesly novou moderní obraznost, tematické oživení, volný verš, asociativnost, vynalézavost v jazyce, hravost pro 60. léta 20. st. je příznačná poezie založená na nonsensové obraznosti, dětský čtenář je chápán jako hravý spoluhráč, metaforika směřuje k humoru, někdy až k absurditě, napětí mezi dětskou a dospělou reflexí (v evropském kontextu poezie Christiana Morgensterna, u nás představiteli Pavel Šrut, Josef Kainar, Jiří Kolář, Josef Hiršal, Bohumila Grögerová, Ivan Wernisch, Jiří Žáček a další). Nonsensovou poezii založenou na písňové podobě představoval také Emanuel Frynta, jeho básně určené dětskému čtenáři se našly až v pozůstalosti. 70. léta 20. st. u nás představovala v dětské poezii jisté bezčasí, poezie pro děti jakoby vyčerpala své možnosti, řada spisovatelů emigrovala nebo se odmlčela (P. Šrut, J. Kolář a další) 80. léta 20. st. – významnou básnickou osobností se stal Jiří Žáček, tvorba typická spontánní nápaditosti, uměním básnické improvizace, smyslem pro humor i komično, schopnost oslovovat věkově různorodý okruh čtenářů, žánrová bohatost, aktivizace dětského čtenáře (sbírky Aprílová škola; Ahoj, moře; Dobrý den, Praho; Kdo si se mnou bude hrát; Máme rádi zvířata a další) představitelem svébytné dětské poetiky 80. let 20. st. se stal také Jan Skácel, pro jehož tvorbu je příznačná pravidelná forma, meditativní hloubka i nonsensový humor, etymologické a zvukové hříčky (sbírky Uspávánky; Kam odešly laně; Proč ten ptáček z větve nespadne aj.) 90. léta 20. st. znamenají v básnické tvorbě pro děti zvrat: zpočátku se objevují četné reedice a výbory klasiků, vydávána byla také tvorba ineditních autorů (Václav Renč,

19

Ivan Blatný, Jan Zahradníček, Egon Bondy, Ivan Martin Jirous) + nově vznikající díla již zavedených autorů (Jiří Žáček, Pavel Šrut, Jan Vodňanský aj.) nové básnické impulsy můžeme najít zejména u spisovatelů Pavla Šruta a Petra Nikla

Poezie pro děti a mládež prošla velkými proměnami a literárně historickým vývojem. Směřovala od didaktičnosti a výchovnosti přes citlivé zachycení dětského vnímání světa až ke hře, nonsensu, aktivizaci dětského čtenáře, který je chápán jako spoluhráč, spolupodílející se na výsledné podobě literárního díla.

Text č. 3 Vítězslav Nezval KOHOUT SEDÍ NAD MRAKEM Kohout sedí za mrakem, zpívá zlatým zobákem, že je ráno jako zrnko máku, které spadlo z nebe do zobáku, ze zobáku mezi chrpy, ženci s žnečkami už brousí srpy. Kohout sedí nad mrakem, zpívá zlatým zobákem nad máky i nad chrpami jitra: „Zatímco jsi spal, už začlo zítra.“

Text č. 4 Karel Jaromír Erben ŘÍKEJ SI A HRAJ Hajej, můj andílku, hajej a spi, matička kolíbá děťátko svý hajej, dadej, dadej, malej, hajej, můj andílku, hajej a spi! Text č. 5 Karel Václav Rais CESTIČKA K DOMOVU Cestička k domovu známě se vinehezčí je, krásnější než všecky jiné.

20

Douška a šalvěje kolem ní voní, nikde se nechodí tak jako po ní. A kdybych ve světě bůhví kam zašel, tu cestu k domovu vždycky bych našel. A kdybych ve světě smutně se míval, na téhle cestičce vždy bych si zpíval! Text č. 6 Karel Jaromír Erben PACIČKY Paci, paci, pacičky, táta koupil střevíčky a maminka pásek za myší ocásek a maminka metličku na plačtivou Ančičku. Text č. 7 Jiří Žáček ZIMA Jak peřina za peřinou po obloze mraky plynou. Pár těch peřin puklo mrazem, peří se z nich sype na zem. Sláva – sněží! To je prima, letos bude bílá zima! Text č.: 8 Josef Hiršal – Jiří Kolář PALEČKOVY HÁDANKY Která bajka je na venkově nejznámější? – Kacabajka Která bota se nehodí na žádnou nohu? - Sobota Který byt je ze všech nejlepší? – Blahobyt Který klep neublíží ani kuřeti a bojí se v něm zlé děti? – Sklep Který klíč neodemyká, nezvoní, ale hezky voní? – Petrklíč Kterou kličku nikdo nerozváže? – Pokličku

21

(…)

Úkoly pro samostatnou činnost Přečtěte si výše uvedené texty z literatury pro děti a mládež a pokuste se zpracovat následující úkoly: 1. Pokuste se určit, o jaký žánr se jedná (ukolébavka, říkadlo, rozpočítávadlo…) 2. Pokuste se určit alespoň orientační věk modelového čtenáře daného textu 3. Rozhodněte, ve které z básní je akcentována: hra; vnímání rytmu; časová cykličnost (střídání dne a noci, ročního období), hra se slovy a jeho významy, vnímání krajiny domova (identifikace, utváření hodnot)

DOPORUČENÁ STUDIJNÍ LITERATURA ČEŇKOVÁ, J. kol.: Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury. Praha: Portál, 2006. ISBN 80-7367-095-X URBANOVÁ, S.: Děti a literatura (Antologie textů literatury pro děti a mládež I). Ostrava: Ostravská univerzita, 1996 POUŽITÁ LITERATURA A DALŠÍ ZDROJE

ČEŇKOVÁ, J. kol.: Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury. Praha: Portál, 2006. ISBN 80-7367-095-X URBANOVÁ, S.: Děti a literatura (Antologie textů literatury pro děti a mládež I). Ostrava: Ostravská univerzita, 1996 HUŤAŘOVÁ, I., HANZOVÁ, M.: Současní čeští spisovatelé knih pro děti a mládež. Praha: Ústav pro informace ve vzdělávání, 2003. ISBN 80-2110461-9 HUŤAŘOVÁ, I.: Současní čeští spisovatelé knih pro děti a mládež 2. část. Praha: Ústav pro informace ve vzdělávání, 2007. ISBN 978-80-211-0545-4

5 TÉMA – POHÁDKA LIDOVÁ, KLASICKÁ Cíle tématu: Po prostudování textu a doporučené studijní literatury dokážete: charakterizovat žánr pohádky a vyjmenovat žánrové varianty pohádky

22

určit žánrové rysy pohádky a dokázat je demonstrovat na konkrétním textu charakterizovat nejznámější teorie vzniku pohádek jmenovat nejvýznamnější české sběratele folklórní pohádky a postihnout jejich přístup k pohádkové látce

Žánr pohádky vytváří odlehlý čarovný svět, jenž je izolován od vnější společensko-historické reality a funguje jako autonomní svět vymykající se přírodním zákonům. Oproti reálnému světu je spravedlivější, navozuje atmosféru epické bezstarostnosti. Příběh obsahuje kouzelné, popř. zázračné motivy a přiznává svou vymyšlenost.

Pohádka je zábavný, zpravidla epický prozaický žánr folklórního původu s fantastickým příběhem. Odehrává se v autonomním světě nezávislém na světě reálném, přiznává svou vymyšlenost, má zázračný obsah a vystupují v ní postavy, které mají dané své role vycházející z dávných archetypů. Podle původu rozlišujeme pohádky lidové/folklórní (anonymní) a pohádky autorské (umělé).2

Pohádka klasická (folklórní) a její žánrové varianty • původně nebyla určena dětskému recipientovi, nýbrž dospělým • lidová pohádka je součástí literární historie národního i světového písemnictví a je předmětem folkloristického bádání • jádro lidových pohádek tvoří pohádky kouzelné (jejich syžety se odvozují z prastarých rodových mýtů a obřadů spojených s bolestnou zkouškou odolnosti) • další skupinu klasických pohádek tvoří pohádky zvířecí (často mravoučné, např. pohádka O Kohoutkovi a slepičce, vystupují zde zvířata, která jinak plní jen pomocné role; zvířecí pohádky přecházejí v bajky) • samostatnou skupinu klasických pohádek tvoří pohádky legendární (opírají děj o biblické postavy, např. sv. Petra) • nejmladší žánrovou variantou klasické pohádky jsou pohádky novelistické (zdůrazňují každodenní život, reflektují sociální problematiku – např. Boháč a chudák) Žánrové rysy klasické pohádky příběh se odehrává v bezčasové věčnosti (formule tenkrát, kdysi, kdykoli) příběh se odehrává v místně nespecifikovaném prostředí (kdesi, za sedmero horami) časovou a místní nezařaditelností se pohádky odlišují od jiného folklórního žánru – pověsti uplatňuje se princip happyendu – dobro vždy vítězí nad zlem znaky vyprávění orálního typu (okruh posluchačů) využití stereotypních formulí, zejména úvodních (byl jednou jeden král, žil byl jednou jeden…) a závěrečných (zazvonil zvonec a pohádky je konec; a jestli neumřeli, tak tam žijí dodnes…) využití symboliky magických čísel (3 synové, 3 úkoly, za sedmero horami, sedm trpaslíků, o dvanácti měsíčcích,…) 2

Problematice autorské pohádky bude věnována pozornost na tzv. kontaktním semináři. Z tohoto důvodu se jí v této kapitole nebudeme zabývat, popř. budeme zabývat pouze okrajově.

23

vyprávění je dějově výrazné, ale také kontaktní (orálnost) důraz položen na eliptičnost („co v pohádce chvíli pouhou, to v životě dobou dlouhou“, vypouštění epicky nedůležitých časových úseků); retardaci (oddalované rozuzlení, jeden úkol podmíněn dalším apod.); gradující variace (narůstání obtížnosti úkolů apod.) mezi klasické pohádkové motivy náleží kouzelný předmět (živá voda, kouzelné zrcadlo, sedmimílové boty, chaloupka na kuřích nožkách…) Pohádkové postavy postavy nadpřirozené (sudičky, jezinky, ježibaba, čert) postavy antropomorfizované (zvířata či přírodní jevy – zlatá rybka, krkavci, Větrník, alegorické postavy typu Smrt, Štěstí, Závist) postavy groteskní (záměrně zkreslené postavy: trpaslík, obr…) postavy plošné (bez psychologické propracovanosti) postavy typizované (nápadné určitým znakem či rolí: Dlouhý, Široký, Bystrozraký, Šípková Růženka, Otesánek, pyšná princezna aj.) Postavy můžeme rozvrhnout také na kladné a záporné, či podle role, jakou v příběhu zastávají na škůdce, ochránce, pomocníky. Některé postavy mohou být interpretovatelné jako projekce nevědomí (vlk a myslivec v Červené Karkulce) – psychoanalytický výklad pohádek (představitelem této teorie např. Bruno Bettelheim) Teorie vzniku pohádek: Badatelé se snažili vysvětlit záhadu opakování pohádkových motivů a syžetů u různých národů, sledovali vznik a původ pohádek. Vycházeli z odlišných východisek i zásad a dospěli k následujícím teoriím: mytologická teorie (nejstarší teorie, romanticky laděná, představiteli této teorie byl J. Grimm, u nás zastáncem K. J. Erben) – podle této teorie jsou pohádky pozůstatkem univerzálního indoevropského mýtu z dávných dob migrační teorie – předpokládala, že prototypy evropských pohádek vznikly v Indii a odtud se šířily dál od národa k národu, přičemž každé prostředí je specificky formovalo antropologická teorie – popírá původ vzniku pohádek z jediného ohniska, původní teorii zpochybnila historickými fakty; podle této teorie mohou podobné pohádkové motivy vznikat bez přímého vlivu nezávisle na sobě díky obecným konstantám lidského života Pohádka byla zkoumána zejména metodami komparatistiky, psychoanalýzy (C. G. Jung, B. Bettelheim), formalismu a strukturální sémiotiky. Morfologii kouzelné pohádky na základě omezeného počtu syžetových funkcí jednajících osob rozpracoval ruský formalista V. J. Propp. Problematice lidové pohádky se u nás věnovali zejména folkloristé J. Polívka a V. Tille. Způsoby literárních adaptací lidové pohádky a jejich autoři – světový kontext pohádka patří ke starobylým slovesným žánrům objevujícím se už v předantických kulturách, ve starověku však nebyla předmětem sběratelského ani autorského zájmu

24

s lidovou pohádkou se tedy často setkáváme v úpravě původního vyprávění, případně folklorního zápisu v podobě literární adaptace (klasické adaptace lidových pohádek – např. v tvorbě K. J. Erbena, či autorské adaptaci lidových pohádek – beletrizovaná forma, např. v tvorbě B. Němcové) nejstarší dochovaný písemný záznam pohádkové látky pochází z Egypta, četné pohádkové motivy nalezneme v antické literatuře (Homér, Ezopovy bajky) a bibli (příběh o králi Šalamounovi) pohádkové motivy prostupují také žánry středověké literatury (legendy, hrdinská epika, rytířská epika) základním dílem světové anonymní pohádky je arabský cyklus Tisíc a jedna noc zhruba od 16. st. se objevují snahy o ucelené a samostatné zpracování foklorních pohádek, jedinečným počinem je klasicistní soubor pohádek Pohádky mé matky Husy Ch. Perraulta (pohádky Popelka, Kocour v botách) nový přístup k folklorní pohádce započala generace romantiků, kteří v pohádce spatřují jeden z pramenů poznání duše národa, zakladatelskými osobnostmi jsou bratři W. a J. Grimmové – jejich pohádky jsou výrazově drsnější, syrovější, směřují však již k dětskému čtenáři Způsoby literárních adaptací lidové pohádky a jejich autoři – kontext české literatury v českém prostředí se také první stopy po existenci pohádky objevují nejdříve v umělé literatuře (soubor bajek a exempel Gesta Romanorum, Mandevillův cestopis apod., knížky lidového čtení) prvními sběrateli českých lidových pohádek jsou obrozenci inspirováni herderovským kultem folkloru jako zdroje národní svébytnosti, autorem první badatelské sbírky je J. Malý, opravdovou hodnotu však mají až pohádky K. J. Erbena a B. Němcové – oba výchozí podání vypravěčsky upravují, každý však jiným způsobem sběratelsko-adaptátorská činnost pokračuje po celé 19. st., nejvýznamnějšími sběrateli a adaptátory byli V. Tille a J. Polívka ve 20. st. s mizením ústní folklorní tradice sběratelská činnost postupně vyhasíná a jedním z vůdčích žánrů se stává pohádka autorská Text č. 9 Božena Němcová O neposlušných kozlatech Byla jedna koza a ta koza měla čtyry kozlátka. Jedenkrát trefilo se, že musela sama někam odejít, snad na pastvu, i shromáždila kozlátka okolo sebe a povídala: „Já musím, milé děti někam odejít, a nechám vás tu na chvíli samotné. Vrátka zandám, ale to vám povídám, nikomu neotvírejte, dokud můj hlas neuslyšíte.“ Kozlátka přislíbila poslušenství, matka zandala pevně vrátka a s pokojem odešla. Netrvalo dlouho, přijde liška a začne volat: „Kozlátka, má děťátka, otevřete vaše vrátka, nesu vám plné kozičky mlíčka.“ Kozlátka poslouchala, poslouchala, ale potom odpověděla: „Neotevřeme, to není naší maminky hlas, naše maminka má tenký hlásek.“ Liška se ale tím odbýt nedala. Za chvíli přišla zase a volala tenčím hlasem: „Kozlátka, mé děťátka, otevřete vaše vrátka, nesu vám plné kozičky mlíčka.“ Kozlátka poslouchala, poslouchala, ale potom odpověděla: „I neotevřeme, to není naší maminky hlas, naše maminka má ještě tenčí hlásek.“ Liška poodešla, ale za chvilku volala

25

zase hlasem co mohla nejtenčím: „Kozlátka, má děťátka, otevřete vaše vrátka, nesu vám plné kozičky mlíčka.“ Kozlátka poslouchala, ale nemohla tentokráte hlas matky rozeznat. Jedno řeklo: „Je to hlas naší maminky.“ Druhé: „Není.“ Třetí řeklo: „Otevřeme.“ Čtvrté: „Neotevřeme.“ I nemohla se nikterak shodnout, co by měla dělat, až to přišlo posléz k pranici. Začala se notně trkat a v samé horlivosti vyrazila vrátka. Tu liška mezi ně vběhla a všechny čtyry roztrhala.

Úkoly pro samostatnou činnost Přečtěte si předchozí text a zodpovězte a vypracujte tyto úkoly: 1. Určete žánrovou variantu výchozí pohádky. 2. Napište, které žánrové rysy pohádky se uplatnily v dané ukázce. 3. Zjistěte, zda existují v české literatuře také jiné adaptace této pohádky (pokud ano, uveďte autora této adaptace a pokuste se oba texty komparovat). Prostudujte si dějiny české literatury a srovnejte, jakým způsobem k pohádkové látce přistupovali naší nejvýznamnější sběratelé pohádek K. J. Erben a B. Němcová. Přečtěte si pohádku O kohoutkovi a slepičce literárně adaptovanou K. J. Erbenem i B. Němcovou. Pokuste se o komparaci těchto textů tak, aby byly zachyceny rozdílné přístupy ke zpracování folklórního materiálu oběma spisovateli.

DOPORUČENÁ STUDIJNÍ LITERATURA

ČEŇKOVÁ, J. kol.: Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury. Praha: Portál, 2006. ISBN 80-7367-095-X MOCNÁ, D., PETERKA, J. a kol: Encyklopedie literárních žánrů. Praha: Paseka, 2004. ISBN 80-7185-669-X

POUŽITÁ LITERATURA A DALŠÍ ZDROJE ČEŇKOVÁ, J. kol.: Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury. Praha: Portál, 2006. ISBN 80-7367-095-X LEDERBUCHOVÁ, L.: Průvodce literárním dílem. Jinočany: H&H, 2002. ISBN 80-7319-020-6. MOCNÁ, D., PETERKA, J. a kol: Encyklopedie literárních žánrů. Praha: Paseka, 2004. ISBN 80-7185-669-X

26

NĚMCOVÁ, B.: Pohádky Boženy Němcové. Praha: Albatros, 1979.

6 TÉMA – OSTATNÍ EPICKÉ FORMY – MÝTY, POVĚSTI, BAJKY A POVÍDKY Cíle tématu: Po prostudování textu a doporučené studijní literatury dokážete: • • • •

charakterizovat žánr mýtu, pověsti, bajky a povídky a uvést jejich žánrové rysy jmenovat hlavní představitele těchto žánrů demonstrovat na konkrétním textu hlavní žánrové rysy mýtu, bajky jmenovat nejvýznamnější literární adaptace mýtů a pověstí

Mýtus (z řec. mýthos=vypravování), též báje – jeden z nejstarších epických žánrů, jeho hrdinou je nadpřirozená bytost (bůh, polobůh, démon). Bozi jsou personifikováni, mají nadlidskou moc (ovládají svět lidí), ale zároveň lidské potřeby, radosti a starosti (pracují, plodí potomky…).

Mýtus – symbolické vyprávění vyjadřující víru v plnost a celistvost nadčasového řádu. Prostřednictvím fantastického příběhu ukazuje, jak si starověký člověk vykládal svět a své postavení v něm (život individua, společnosti, existenciální otázky). Mýtické příběhy většinou kolují od jedné skupiny lidí ke druhé, často je nemožné určit místo jejich původu.

Mýtus je dokladem lidské víry v nadosobní řád, plnil funkci morálního kodexu (souboru pravidel, jímž se řídí mezilidské vztahy ve společnosti). Pro evropskou kulturu mají největší význam mýt starořecké, jejich římská transpozice a mýty hebrejské (k nimž odkazují texty Starého zákona). Postavy z antických nebo biblických mýtů jsou spjaty s určitým charakterem a chováním (Herkules, Prométheus, Adam, Eva, Kain, Job) a jako jejich symbol jsou aktualizovány v umělecké tvorbě do dnešních dob. Mýty v adaptacích pro děti a mládež Adaptací mýtu se rozumí jeho úprava, jež usnadňuje vnímání díla okruhu čtenářů, kteří jsou kulturně příliš vzdáleni původnímu adresátu. Pro dětského čtenáře by mýtus byl příliš časově i kulturně odlehlý, přesto je vhodné jej určitou formou seznámit se základními kulturotvornými texty dané civilizace. Tuto funkci zastává adaptace mýtu. Ačkoliv se původní mýtus v těchto adaptacích zjednodušuje po stránce kompoziční, tematické i jazykové, teoreticky by adaptace neměla ochudit původní dílo ani hodnotově, ani umělecky.

Adaptace mýtu v literatuře pro děti a mládež = úprava původního mýtu, která respektuje dětského čtenáře a zjednodušenou (nikoliv však umělecky ochuzenou) formou jej seznamuje se základními kulturotvornými texty dané civilizace. Nejznámější adaptací řeckých a římských bájí pro děti jsou Staré řecké báje a pověsti Eduarda Petišky.

27

Adaptace řeckých a římských bájí - Nejznámější adaptací jsou Staré řecké báje a pověsti Eduarda Petišky (1958) – autor podal srozumitelnou formou základní mytické příběhy zejména řeckého světa. S ohledem na dětského recipienta mnohdy drsnou látku uhladil, zbavil příběhy násilí, odstranil chronologické nesrovnalosti a snažil se o dobrý konec. Jako první seznámení se starověkým Řeckem má Petiškova adaptace nezastupitelnou hodnotu, ovšem mytický rozměr se z tohoto podání zčásti ztratil. Další úspěšné adaptace řeckých a římských bájí představují Starověké báje a pověsti Rudolfa Mertlíka (1972) či soubor Diogenes v sudu a dalších dvacet známých příběhů z doby dávné a nejdávnější Hany Doskočilové (1985). Adaptace biblických látek - Jednu z nejklasičtějších úprav starozákonních textů představují Biblické příběhy Ivana Olbrachta (adaptace Bible kralické). Adaptace mýtů neevropských civilizací – adaptace látky egyptské, mezopotámské, babylonské, např. Petiškovy Báje a pověsti starého Egypta a Mezopotamie; Gilgameš Vojtěcha Zamarovského (adaptace Eposu o Gilgamešovi). V 2. pol. 20. st. vzrůstal zájem o mýty Peršanů, inidánů, Inků, Aztéků, eskymáků apod. Pověst – krátký prozaický žánr původně folklorní epiky, tematicky vázáný k reálnému místu, kraji, předmětu, historické či pseudohistorické osobnosti nebo události. Ve slovesné podobě je pověst zachycena ve folkloristických zápisech a literárních převyprávěních. Pověst je příběh, ve kterém se prolíná realita s určitou mírou fantazie, která ji dotváří. Na rozdíl od pohádky je spjatá s časoprostorovou určeností, ve které se vyprávění odehrává. Převažuje snaha o hodnověrnost příběhu.

Pověst je kratší fantasticky zabarvené vyprávění folklorního původu mající reálnou motivaci. Je založena na příběhu, který je předkládán jako nevymyšlený a tradicí potvrzený – zdání věrohodnosti posiluje reálnost prostředí a historická ukotvenost. Motivy jsou však podivuhodné, pamětihodné, nezřídka kouzelné a zázračné. Pověst je založena na jednoduchosti ději i narace, předpokládá časový odstup od líčené události (až několik století).

Členění pověstí mytické pověsti – spjaty s dávnověkými počátky národa, důležitou roli hrály v době národního obrození, užívá se pro ně i Jiráskův termín „staré pověsti české“ historické pověsti – vztahují se k národním dějinám, dominují v nich válečná témata, zajímavé historické postavy (Karel IV., Jan Žižka), vyprávění o časech poddanství a roboty, o lidových revoltách, o životě měst a hornických míst, zvláštní skupinu tvoří tzv. staré pověsti české s výraznými rysy mýtu o vzniku národa – nejvýznamnější literární převyprávění pověstí představují Jiráskovy Staré pověsti české (1894) – na dlouhou dobu vzorovým dílem daného žánru, oslovují další a další generace místní pověsti – vyprávějí o magické moci a skrytém tajemství konkrétní lokality, člení se dále na etiologické (vznik či zánik starobylých památek či přírodních útvarů), etymologické (vysvětlují příběhem vznik názvu místa), pověsti genealogické

28

(vztahují se k historii rodů), pověsti heraldické (objasňují původ šlechtických erbů), pověsti legendární (líčí založení klášterů, vznik zázračných pramenů aj.) pověsti démonologické – folkloristy se řadí mezi pohádky, popř. považovány za samostatný žánr pověrečné povídky, vyprávějí o střetu člověka s nadpřirozenými bytostmi (vodník, polednice), nevysvětlitelnými událostmi (zázračná vyléčení, splněná věštba) Bajky

Bajka je smyšlený prozaický nebo veršovaný příběh kratšího rozsahu, který alegorickou formou demonstruje morální pravidla nebo jinou obecnou zkušenost. Určující funkce bajky je didaktická – má zábavným, názorným a snadno zapamatovatelným způsobem podat návod, jak se zachovat v různých životních situacích. Na rozdíl od přísloví je však útvarem epickým.

Hrdiny bajky bývají zpravidla antropomorfizovaná zvířata nesoucí typicky lidské vlastnosti a plnící tak ustálené role (lstivá liška, hloupý osel, mírný beránek, pracovitý mravenec…). Klasickou bajku lze rozdělit na dvě části – delší část je tvořena vyprávěním, kratší obsahuje mravní ponaučení (zpravidla řazeno na závěr, řidčeji na začátek textu). Moderní bajky většinou explicitní ponaučení neužívají, bajka obsahuje implicitní (a tím i mnohoznačnější) ponaučení. Typickou formou alegorického vyjádření se bajka odlišuje od přímočařeji pojatých exempel (mravoučných příkladů ze života). Alegorický a satirický potenciál bajky se odráží také ve zvířecích eposech a utopických románech. Z hlediska funkce se obvykle rozlišuje: bajka didaktická (usměrňuje jedince) bajka politická (často satirická, působí na společnost) bajka poetická (zábavná funkce) Vývoj bajky, hlavní představitelé bajka se řadí k nejstarším a nejoblíbenějším žánrům orální slovesnosti, její nejstarší doklady nacházíme v sumerských a babylonských textechprvním známým tvůrcem bajek byl řecký otrok Aisopos z 6. st. př. n. l. (česká podoba Ezop) – Ezopovy soubory jsou psány v próze, antická literární bajka však přijala formu verševe středověku se udržovala tradice antické bajky lidovým podáním, středověké bajky ovládá didaktismus, jsou využívány ve školní výuce, pojí se s jinými literárními žánry (exemply, příslovími, hádankami)v 17. st. se po Ezopovi druhým nejvýznamnějším tvůrcem bajky stává francouzský básník a prozaik J. de La Fontaine – různoslabičným veršem vytvořil celkem 237 bajek (čerpá jednak z ezopských látek, jednak z vlastních námětů) – La Fontaine překonal didaktickou strnulost bajky a odlehčil ji hravostí a ironiík dominantním žánrům patří bajka i v osvícenství – vytvořena ucelená teorie bajky G. E. Lessingemv slovanských literaturách byl nejvýznamnějším tvůrcem bajky I. A. Krylovprůkopníkem české bajky byl A. J. Puchmajer (lokalizované adaptace lafontainovských bajek)moderní bajka opouští typické zvířecí postavy tradičních bajek (liška, lev, vlk) a upřednostňuje zvířata exotická (žirafa), často se sbližuje s pohádkou či aforismem, tvůrcem české moderní

29

bajky je K. Čapek (soubor Bajky a podpovídky), žánru bajky se věnoval také J. Žáček (Bajky), staročeské verze ezopských bajek nově zpracoval J. Kolář (Ezop) Povídka

Povídka – prozaický epický žánr středního rozsahu, má zpravidla jednu dějovou linii, krátký čas děje fabule, jednoho hlavního hrdinu, několik dalších postav. Děj povídky směřuje k jedinému účinku – rozuzlení, nar. od novely není děj tak konfliktní, postupuje převážně chronologicky, digrese (odbočky ve vyprávění) se objevují vzácně, nebývá zakončena pointou. Podle tematického zaměření se rozlišují další žánrové varianty povídky (historická, psychologická, detektivní, dobrodružná, absurdní, vědecko-fantastická apod.

Povídce bude dále věnována pozornost v souvislosti s konkrétními žánry literatury pro děti a mládež (témata věnující se próze s dětským hrdinou, próze s dívčí hrdinkou, próze s chlapeckým hrdinou a dobrodružné próze). Text č.: 10 Služebníci předložili Diovi mísy s kouřícím pokrmem. Zeus poznal, jakou neblahou hostinu mu král uchystal, a zahořel hněvem. Seslal na palác zločinného krále Lykáón blesk a ohlušující hrom se rozlehl po celém království. Odevšad vyšlehly plameny a lačně polykaly králův majetek. Lykáón sám vyrazil ve smrtelných úzkostech z hořícího domu a prchal před Diovým hněvem. Otvíral ústa, ale oněměl děsem. Když se mu konečně vrátil hlas a chtěl křičet, vydralo se mu z úst vytí. Padl na všechny čtyři a cítil, jak mu nohy a ruce a celé tělo obrůstá srstí, jak se mu protahuje obličej. Z Lykáóna se stal vlk, věčně toužící po krvi. Od těch dob obchází stáda pasoucí se na loukách a oči mu divoce jiskří jako dříve, dokud ještě byl králem. (vzhledem k povaze úkolů není zdroj uveden) Text č.: 11 O vlku a řeřábu Kdož zlému dobře činí, řídko odplaty dobré od něho dochází. -Vlk pozřev kost, velikou muku měl, neb mu v chřtánu napříč vězela. Vysoce se zakazoval, že zaplatí a za to učiní, kdož by mu koli od toho zlého pomohl. I povolán jest k tomu řeřáb s dlouhým krkem, aby vlku pomoc učinil. Ten vstrčiv krk svůj v chřtán vlčí, vytáhl jemu kost ven a zdravého jej učínil: a jíž od zdravého vlka, aby mu připověděnou mzdu dal, žádal. A vlk takto pověděl: "O větší nevděčnosti od toho řeřába, ježto tak hluboko v mém chřtánu jako ta kost byl, a ještě žádá ode mne záplaty. Co jsem mu mohl lepšího udělati, než abych ho při životě zachoval? Ježto to mně k veliké potupě a lehkosti jest." Tato báseň napomíná ty, kteříž zlým službu a pohodlé číní anebo nějaké dobrodiní ukazují. (vzhledem k povaze úkolů není zdroj uveden)

30

Úkoly pro samostatnou činnost Přečtěte si předchozí ukázky z tvorby pro děti a mládež a vypracujte tyto úkoly: 1. Určete žánr uvedených textů 2. Demonstrujte na vybraných textech žánrové rysy, které se v dané ukázce uplatňují.

Přečtěte si Sofoklovu tragédii Antigona a adaptaci tohoto mýtu E. Petiškou (Staré řecké báje a pověsti). Komparujte obě verze zpracování starověkého mýtu. Všímejte si zejména toho, jakým způsobem Petiška upravuje původní mýtus tak, aby byl srozumitelnější pro dětského recipienta (práce s kompozicí, formou, tématy, jazykem).

DOPORUČENÁ STUDIJNÍ LITERATURA ČEŇKOVÁ, J. kol.: Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury. Praha: Portál, 2006. ISBN 80-7367-095-X LEDERBUCHOVÁ, L.: Průvodce literárním dílem. Jinočany: H&H, 2002. ISBN 80-7319-020-6. MOCNÁ, D., PETERKA, J. a kol: Encyklopedie literárních žánrů. Praha: Paseka, 2004. ISBN 80-7185-669-X

POUŽITÁ LITERATURA A DALŠÍ ZDROJE ČEŇKOVÁ, J. kol.: Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury. Praha: Portál, 2006. ISBN 80-7367-095-X EZOP: Ezopovy bajky. Praha: Mladá fronta, 1975. LEDERBUCHOVÁ, L.: Průvodce literárním dílem. Jinočany: H&H, 2002. ISBN 80-7319-020-6. MOCNÁ, D., PETERKA, J. a kol: Encyklopedie literárních žánrů. Praha: Paseka, 2004. ISBN 80-7185-669-X PETIŠKA, E.: Staré řecké báje a pověsti. Praha: Albatros, 1986.

7 TÉMA – PRÓZA S DĚTSKÝM HRDINOU Cíle tématu: Po prostudování textu a doporučené studijní literatury dokážete:

31

charakterizovat pojem próza s dětským hrdinou určit nejrozšířenější žánry a témata próz s dětským hrdinou postihnout vývoj prózy s dětským hrdinou v českém literárněhistorickém kontextu jmenovat nejvýznamnější české představitele próz s dětským hrdinou

Vymezení žánru Pojem příběhová próza s tematikou dětského života je pojmem problematickým, diskutabilním, zejména z hlediska sémantického. Próza s dětským hrdinou se zpravidla charakterizuje tematickou typologií. Jedná se o obsáhlou variantu prózy, k níž je zapotřebí přistupovat z hlediska genologického a vycházet přitom z dosavadního zkoumání proměn témat, struktury, vypravěčských postupů konkrétních próz pro dospělé čtenáře. Mísí se zde tedy tematické hledisko s ontogenetickým, nepřesný je také samotný termín próza (může jít o román, stejně jako o povídku či novelu). Teoretické vymezení toho, co považovat z žánrového hlediska za prózu s dětským hrdinou, je velmi nejednoznačné. Analýza pojetí tohoto žánru probíhala v teoretických diskusích od 2. pol. 20. st. Příběhy o dětech a mládeži byly vymezovány a definovány z různých hledisek: • Vladimír Nezkusil považuje žánr prózy s dětským hrdinou za žánr členitý, proměnlivý, ovlivněný souběžným působením ontogenetického a historického faktoru (tento vliv se odráží v jejích funkcích a uměleckých kvalitách) • Otakar Chaloupka vyčlenil typologii dětského hrdiny příběhové prózy a zabýval se funkcí této prózy (na osnově dětského příběhu má čtenáři poskytnout orientaci v realitě, mezilidských vztazích a předvést určité modely prožívání této reality) • Zuzana Stanislavová spojuje žánr příběhové prózy s dětským hrdinou se společenskou prózou, základ tohoto žánru spatřuje v zobrazování vztahů mezi lidmi. Podle Stanislavové představuje žánr prózy s dětským hrdinou jistý subsystém dětské epiky a je tudíž vnitřně žánrově různorodý (zahrnuje román, novelu, povídku, črtu). Hlavním znakem těchto próz je pak podle Stanislavové nápadné upřednostňování otevřenosti, mimetismu a čtivosti

V obecné rovině lze žánr prózy s dětským hrdinou vymezit (volně podle D. Hodrové) jako historicky, sociálně, esteticky a funkčně podmíněný systém tematických a tvarových rysů, jejichž prostřednictvím se v díle prezentuje určitý postoj ke skutečnosti. Próza s dětským hrdinou je spjata s určitým okruhem témat a motivů, které vycházejí z pozice dětského hrdiny (sebeuvědomování dítěte, problémy dospívání, vztah ke kamarádům a dospělým…). Próza s dětským hrdinou přejímá vypravěčské a tvarové postupy spjaté s prozaickými žánry pro dospělé (zrání hrdiny, hlubší psychologická kresba hrdinů, vnitřní monolog apod.). Žánrové rysy a žánrové varianty prózy s dětským hrdinou Ve shodě s Z. Stanislavovou budeme na žánr prózy s dětským hrdinou nahlížet jako na žánrově-tematický subsystém dětské epiky, charakteristický svou žánrovou různorodostí. V rámci žánru prózy s dětským hrdinou lze rozlišovat (podobně jako u prózy určené dospělému čtenáři) podle tematického a žánrového hlediska různé žánrové varianty. Próza s dětským hrdinou může zahrnovat:

32

• román s dětským hrdinou • povídku s dětským hrdinou (mnohdy obtížné odlišit od novely, s povídkou s dětským hrdinou pro starší čtenáře se setkáváme poměrně zřídka) • novelu s dětským hrdinou (např. novely Sísa Kyselá a Zajíc a Sovy spisovatelky Martiny Drijverové) • črtu s dětským hrdinou Podle tematického hlediska pak rozlišujeme např.: • • • •

dobrodružnou prózu s dětským hrdinou přírodní prózu s dětským hrdinou prózu s dětským hrdinou s detektivní tematikou prózu s dětským hrdinou s legionářskou tematikou apod.

Mezi základní znaky prózy s dětským hrdinou patří ustálený okruh témat a motivů, které vycházejí z pozice hrdiny a jeho roviny sebepoznávání v určitém prostoru a v konkrétním období (hrdinství dítěte, existenční problémy, osamocenost, týrání dítěte, problémy dospívání, začleňování do kolektivu, hodnoty kamarádství, vztah mezi dětmi a dospělými, rasové problémy, život handicapovaného dítěte apod.) Próza s dětským hrdinou přejímá vypravěčské a tvarové postupy žánrů určených dospělým, zároveň ovšem respektuje recepční schopnosti dětského čtenáře. Dětský literární hrdina má být čtenáři postavou velmi blízkou, seberealizační, ovšem také prototypní (riziko schematičnosti, didaktičnosti, podlehnutí výchovné funkci na úkor estetické úrovně a psychologické hodnověrnosti). Vývoj prózy s dětským hrdinou počátky příběhů o dětech se objevují již v době národního obrození (V. M. Kramerius, F. Doucha, F. Pravda – výchovný zřetel, vesnické prostředí) již počátkem 20. st. vzniká povídková a novelistická tvorba Pavla Suly, Marie Gabauerové a Růženy Svobodové – tématy jsou nepochopená dětská duše ve školním a rodinném prostředí klasickým dílem prózy s dětským hrdinou je čtyřdílný Pepánek nezdara spisovatele Franty Župana (autobiografická beletrizovaná zpověď o dětství, rodová kronika s obrázky venkovského života, citovost, hravost, humor, typizace dětských vlastností, poprvé se objevuje typ dětského rošťáka, uličníka, jehož charakter není zkreslen pouze na výchovné situace) legionářské povídky a novely pro mládež vznikají v tvorbě Františka Langera, Rudolfa Medka, Josefa Kopty psychologickou povídkou o dospívajících obohatila četbu pro děti a mládež Božena Benešová – povídka Don Pedro, Don Pablo a Věra Lukášová z meziválečných a poválečných próz s dětským hrdinou vynikal zejména Malý Bobeš Josefa Věromíra Plevy (román připomínající historickou kroniku životních osudů rodiny, jedno z prvních děl socialistického realismu, v devadesátých letech vyvolal polemiku, zda by měl patřit mezi povinnou školní četbu, dnes stojí stranou aktuálního čtenářství - ideologizace) kanonickými výchovnými prózami s dětským hrdinou se stal také Školák Kája Mařík autora Felixe Háje (dnes působí zastarale a neživotně, Kája je vzorem dobrého chování a zbožnosti) a Gabra a Málinka Amálie Kutinové (protikladné typy děvčat, humorné vidění situací, valašský dialekt)

33

umělecky i čtenářsky hodnotnou prózu o osudu dívky, která byla za války poslána na převýchovu do Německa, představuje také novela Říkali mi Leni (1948) Zdeňky Bezděkové po únoru 1948 se vyvíjely schematické realistické prózy, jejichž tématem se stal kolektivní princip života (pionýrské a školní prózy), ideál dětského hrdiny pozbyl psychologičnosti (díla Bohumila Říhy, Jana Kloboučníka, Jana Mareše aj.); oživuje se zájem o příběhové prózy pro nejmenší děti (B. Říha: Honzíkova cesta, O letadélku káněti; E. Petiška: Jak se Martínek ztratil) tzv. nová vlna: v 60. letech vstupují do literatury pro děti a mládež autoři respektující specifičnost dětského vidění světa a mezilidských vztahů – Ota Hofman (próza Útěk), Iva Hercíková, Valja Stýblová, Helena Šmahelová a další v 70. letech se prázdninové a školní příběhy postupně přesouvaly do prostoru venkova (důraz na ochranu prostředí, rodinné a sousedské vztahy) – např. Kluci, Holky a Stodůlky Evy Bernardinové, tvorba Markéty Zinnerové (Tajemství proutěného košíku) a Vojtěcha Steklače (humoristický nadhled, výběry z časopiseckých vydání pod názvem Boříkovy lapálie) mezi pozoruhodná díla 90. let a nového století patří díla Martiny Drijverové (tematika handicapovaných dětí), Daniely Fischerové, Hany Doskočilové a zejména přední prozaičky Ivy Procházkové (téma domova, rodiny, identity, romány Únos domů, Soví zpěv aj.) z překladových próz vynikají především díla Astrid Lindgrenové a Enid Blytonové Text č. 12 Zdeňka Bezděková Říkali mi Leni Chtěla bych být tak krásná jako Jarmila Konopasek! Babička mi už zase o ní vypravovala. Tak ona tedy měla tmavohnědé vlasy a modré oči. Já mám také hnědé vlasy, ale oči mám také hnědé. To je škoda, že je mám hnědé, zrovna já je musím mít hnědé, když mají maminka a Raul světle modré a tatínek na obrázku je také má. A kůži mám snědou - a ti druzí mají tak bílou! Beru si zrcátko a dívám se na sebe. No, nejsem moc hezká. Mám moc široký obličej. Čelo mám vysoké, obočí husté, nos dost veliký, tváře červené, a když se směji, jsou v nich dolíčky. Vlasy mám pěkné, husté a vlnité. Nosím pěšinku uprostřed a dva copy. Dívám se na sebe a myslím si, komu jsem asi podobná? Každý je přeci někomu podobný. Dcera prý bývá po tatínkovi. Ale náš tatínek je na obrázku nad stolem vysoký a hlavu má dlouhou a úzkou, vlasy světlé, nos protáhlý a rty tenké. – Bože, náš tatínek! Jednou, to už muselo být strašně, strašně dávno, mne držel za ruce a říkal mi nějakou říkanku, taková nějaká kratičká slova, a tleskal přitom rukama. Ó, já bych si tak ráda vzpomněla na ta kratičká slova! Ale tenkrát měl tatínek maličké vousy pod nosem, ano, píchala jsem ho do nich prstíčkem, ale on se jen smál. „Maminko, kdy si dal náš tatínek oholit vousky pod nosem?“ „Vousky pod nosem? Náš tatínek vousky pod nosem nikdy neměl.“ Že neměl? Tak nevím!

Úkoly pro samostatnou činnost Přečtěte si předchozí text a zodpovězte a vypracujte tyto úkoly: 1. Pokuste se určit žánr výchozího textu. 2. Určete typ vypravěče.

34

3. Pokuste se určit (orientačně) pravděpodobný věk modelového čtenáře tohoto textu. 4. Určete hlavní téma díla Říkali mi Leni. Text č.: 13 Bohumil Říha Honzíkova cesta Maminka stála u okna a četla psaní od babičky z Koníkovic. Na konci bylo napsáno: "Přivezte k nám Honzíka! Našemu dědovi i mně se po něm moc stýská. Vždyť u nás nebyl tak dlouho! Švestky na zahradě už načisto změkly a letní jablka padají. Nemá je kdo sbírat. Punťa běhá po návsi a očichává kluky, který z nich je Honzík. Kocour sedí na sloupku u našich vrátek a vyhlíží, jestli Honzík už přijíždí. Přivezte ho, kloučka, alespoň na několik dní!" Maminka se potichu zasmála a obrátila se k Honzíkovi, který si právě hrál na zemi s několika kousky dřeva. Její Honzík. Kluk jako špalík. Tváře měl červené, vlasy mu stály a bříško se mu do kalhot sotva vešlo. "Honzíku," řekla maminka, "babička píše, abys přijel do Koníkovic." "Babička?" vykřikl Honzík a hnal se k mamince. Hned jí bral z ruky psaní a chtěl si sám přečíst, co babička píše. "Punťa tě hledá po návsi a kocour se tě nemůže dočkat," pokračovala maminka a dala psaní Honzíkovi. "Punťa? Kde je Punťa?" sháněl se Honzík po svém věrném příteli. Nemohl Punťu mezi tím černým smetím na papíře rozeznat. "Tady je Punťa," řekla maminka a ukázala na řádek písmenek. Honzíkovi se řádek nelíbil. Rezatého Punťu mu vůbec nepřipomínal. "A kocour? Ten je tu taky?" vyzvídal Honzík. Možná že kocour bude vypadat líp. Ale nevypadal. Honzík byl kocourem z babiččina psaní rovněž zklamán. "Dědečkův kocour je černý jako kmín," řekl určitě Honzík, "a tenhle na bříšku prosvítá. Vypadá spíš jako brouk než kocour." "Ty můj malý," zasmála se maminka a chtěla Honzíka pochovat. "Vždyť ještě neumíš číst!" "Já už nejsem malý," odpověděl rozhodným hlasem Honzík a na ruku se nedal vzít. Začal se dokonce shánět po svém kabátku a že se vypraví k babičce. Nasedne do vlaku a pojede. Vydá se na cestu hned, jaképak zdržování!

Úkoly pro samostatnou činnost Přečtěte si předchozí text a zodpovězte a vypracujte tyto úkoly: 1. Pokuste se určit žánr výchozího textu. 2. Určete typ vypravěče. 3. Pokuste se určit (orientačně) pravděpodobný věk modelového čtenáře tohoto textu. 4. Charakterizujte úryvek po jazykové a syntaktické stránce. Honzíkova cesta patřila mezi kanonická díla dětské literatury, byla zpravidla první školní četbou, která nenásilnou formou seznamovala malé čtenáře s životem na venkově. Po roce 1989 se objevily pokusy odstranit ideologické pasáže, výsledkem byla revidovaná vydání

35

této knihy. Prostudujte obě vydání Honzíkovy cesty (předrevoluční a porevoluční) a vyhledejte, k jakým textologickým změnám v přepracovaném vydání došlo. Argumentujte, co vedlo nakladatele k revizi daných pasáží.

DOPORUČENÁ STUDIJNÍ LITERATURA

ČEŇKOVÁ, J. kol.: Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury. Praha: Portál, 2006. ISBN 80-7367-095-X URBANOVÁ, S., ROSOVÁ, M.: Žánry, osobnosti, díla (Historický vývoj žánrů české literatury pro děti a mládež – antologie). Ostrava: FF Ostravské univerzity, 2002.

POUŽITÁ LITERATURA A DALŠÍ ZDROJE

ČEŇKOVÁ, J. kol.: Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury. Praha: Portál, 2006. ISBN 80-7367-095-X URBANOVÁ, S., ROSOVÁ, M.: Žánry, osobnosti, díla (Historický vývoj žánrů české literatury pro děti a mládež – antologie). Ostrava: FF Ostravské univerzity, 2002. ŘÍHA, B. Honzíkova cesta. Praha: Albatros, 1983. BEZDĚKOVÁ, Z.: Říkali mi Leni. Praha: Práce, 1983.

8 TÉMA – PRÓZA S DÍVČÍ HRDINKOU Cíle tématu: Po prostudování textu a doporučené studijní literatury dokážete: terminologicky vymezit prózu s dívčí hrdinkou postihnout vývoj prózy s dívčí hrdinkou v českém literárněhistorickém kontextu jmenovat nejvýznamnější české představitele próz s dívčí hrdinkou rozlišovat mezi prózou s dívčí hrdinkou a dívčím románem

Vymezení žánru

36

Již sám termín próza s dívčí hrdinkou předpokládá jasného adresáta – čtenářku. Anticipace tohoto adresáta odráží jistou modelovost tohoto žánru – syžet, volbu literární hrdinky, s níž se má čtenářka identifikovat.

Próza s dívčí hrdinkou – též dívčí román, dívčí četba, četba pro dívky, dívčí románek (pejorativní termín). Vyznačuje se jistou syžetovou modelovostí, ustálenou konstrukcí, opakováním základních znaků. Modelovým čtenářem je dívka, která se identifikuje s hlavní hrdinkou díla. Tradice próz s dívčí hrdinkou sahá až ke klasickému sentimentálnímu románu. Žánrové rysy próz s dívčí hrdinkou Pro prózy s dívčí hrdinkou je příznačná ustálená konstrukce, základní syžetový model se často opakuje – opakují se ustálené typy postav i jejich životní peripetie. Časté je opakování základních životních schémat, užívání podobných lexikálních a stylistických prostředků. U próz s dívčí hrdinkou se můžeme setkat s návazností jednotlivých příběhů (vznik sérií, seriálů), často spojených jednou a touž hrdinkou, která přechází z příběhu do příběhu (aniž by procházela psychologickým vývojem a prokresleností). Termínem próza s dívčí hrdinkou se míní zpravidla román (povídka, novela) s uměleckými ambicemi blízký společenské či psychologické próze. Již v názvu se naznačuje dominantní postavení dívčí hrdinky a s postavou se pojící témata (dívčí sny, touhy, první lásky, rodinné problémy, probléme ve škole, mezi vrstevníky, přáteli, pocity zklamání…). Termín dívčí románek má pejorativní zabarvení, už samotným pojmem se zařazuje k literatuře, která představuje spíše zábavnou, výchovnou či relaxační četbu bez dominantní estetické funkce. S tímto typem literatury se v českém literárním kontextu můžeme setkat např. u próz Elišky Krásnohorské (román Svéhlavička).

Vývoj prózy s dívčí hrdinkou Tradice těchto próz je dlouhá, počínaje klasickým sentimentálním románem přes realistické prózy Karoliny Světlé a Boženy Němcové, psychologické prózy Boženy Benešové a Jarmily Glazarové až k románům Heleny Šmahelové a dalších. v meziválečném období vznikají dívčí romány odehrávající se ve studentském prostředí, dívčí hrdinky jsou zde (na rozdíl od oddechové četby, kterou představovaly tzv. Červené knihovny) představeny jako vnímavé bytosti, které touží po emancipaci; společným znakem těchto děl však nadále zůstává happyend; tento typ literatury zastupuje např. tvorba Jaromíry Hüttlové (romány Dáša, pražská studentka, Jarčina píseň a další) či Josefa Rodena (Irčin románek, Irča v penzionátě ad.) výjimečného postavení nabývá novela Boženy Benešové Don Pablo, don Pedro a Věra Lukášová (1936) – nastolila dodnes aktuální otázky a problémy, hlavní hrdinka je nevzhledná, introvertní, naráží na nepochopení okolí, je obtěžována starším pedofilním pánem na působivosti časem neztrácí ani román Marie Majerové Robinsonka (1940) – příběh dívky, která se po matčině nečekané smrti musí sama postarat o domácnost (pocity

37

opuštěnosti, analogie s Robinsonem Crusoem), Majerové se podařilo překonat sentiment a naivitu dívčích románů a vytvořit typ samostatného, rozhodného typu dívky, která statečně čelí různým životním nástrahám po r. 48 nastává v četbě pro dívky útlum, tento typ literatury byl označen jako brak, mluvit o specifice dívčího dospívání nebylo vhodné (dívka byla chápána jako součást školních, brigádních, pionýrských aj. kolektivů) v 50. letech se mezi prvními autorkami dívčích próz prosadila Helena Šmahelová (romány Mládí na křídlech, Velké trápení aj.) – velká čtenářská obliba, téma prvních milostných vzplanutí, zklamání z přátelství, společenských problémů – rozvodovost v 60. letech se do prózy s dívčí hrdinkou navrací psychologizace a problémovost, hrdinky jsou zasazovány do disharmonických rodinných prostředí, prožívají komplexy, střetává se svět dospívajících a dospělých (konflikty s rodiči, pedagogy, ale také spolužáky); největšího ohlasu nabyla díla Ivy Hercíkové (Pět holek na krku, Trest, Druhá láska) a zejména prvotina Stanislava Rudolfa Metráček aneb Nemožně tlustá holka (1969) – Rudolfovi se podařilo ztvárnit autentický svět dospívajících mj. díky živým dialogům a využitím nespisovných jazykových prostředků v pásmu postav v 90. letech dochází k jisté diferenciaci próz s dívčí hrdinkou, na jedné straně vychází reedice osvědčených autorů (Heleny Šmahelové, Stanislava Rudolfa, Ivy Hercíkové, Jarmily Dědkové aj.), na druhé straně se v dívčí literatuře stále více odráží aktuální problémy doby, sexuální otevřenost, výchovná modelovost – např. prózy Evy Bernardinové (série románů o Blance – témata milostných zkušeností, lesbické lásky, drogové závislosti, rozpadu manželství, handicapovaných dětí v rodině…), Martiny Drijverové (román Anna za dveřmi, v němž hlavní hrdinka prožívá důsledky neúspěšného podnikání otce), Ilony Borské (romány o hlavní hrdince Hance, která čelí nástrahám zahraničního pobytu v Paříži), romány Hany Bořkovcové, Jany Štroblové, Jany Mourkové aj. v souvislosti s existencí svobodného trhu po r. 89 došlo k expanzi triviální literatury dívčích románů – nejčtenější autorkou 90. let se stala Lenka Lanczová, která má na kontě desítky variací příběhů o různých (a přeci stejných) hrdinkách, využívá v nich konstrukčních schémat, která však odpovídají problémům dospívání současných dívek; děj těchto románů se často odehrává o prázdninách, konflikty se odehrávají v problémové rodině, vyplývají z milostného života, odráží se aktuální problémy doby (závislost na sociálních sítích, bulimie, rozvodovost, alkoholismus, drogy,…), dalšími představitelkami četby pro dívky, které se netají uměleckou nenáročností, jsou např. Jana Tomanová, Jana Smetanová, Markéta Harazimová ad. (stírají se rozdíly mezi jednotlivými autorskými styly, autorky přebírají konvencionalizované postupy a modely) výjimečné postavení v knižní produkci pro dívky po r. 89 nabyl román Ivy Procházkové Karolína (1999) – příběh první velké lásky je jen pozadím pro formování dívčí osobnosti, vyprávění je stylizováno jako intimní zpověď, reflexe

Text č. 14 Lenka Lanczová Podej mi ruku, Radko! Vrátil se podruhé, rozepnul si řetízek na krku a položil ho na okno, stejně jako prstýnek, který jsem mu dala před vojnou. Snažil se na mě ani jednou nepodívat. Podařilo se mu to. Nebylo mu do smíchu, ostatně mně také ne.

38

Dávno jeho kroky dozněly v tichu noci a já stále ještě trčela v okně. Nebrečela jsem, ale také se neradovala. Říkala jsem si, neblázni, tohle je život. Lidé se scházejí a zase rozcházejí, nic netrvá věčně. Přesto mi připadalo šílené Pavla víckrát nevidět, neobejmout, nedostat od něho jediný dopis! Copak se dá zapomenout na téměř rok našeho přátelství a pozdější lásky?!? Před usnutím jsem objevila na psacím stolku poslední Pavlův dopis. Zalepený. Musel přijít dnes. Se zvláštními pocity jsem ho otevřela. Moje lásko, Až budeš tenhle dopis číst, budu Ti blízko, docela blizoučko. Každou chvíli se objevím a nestačíš pozdravit, protože Tě budu líbat, dokud nepadneme vysílením. Právě mě povýšili na svobodníka, z toho radost nemám, ale jednu výhodu to má. Dostanu opušťák!!! V pátek ráno vyjedu a navečer už budu u Tebe, moje nejdražší. Mám pro Tebe ještě jednu novinu - přeložili mě do Olomouce. Co tomu říkáš? Paráda, viď? Budeme to mít k sobě mnohem blíž, a protože jsem půlročák, dostanu se domů přinejmenším jednou měsíčně, možná i dvakrát. Teď se mě nabažíš, až ti budu protivný... Nemohla jsem číst dál. Dopis patřil minulosti.

Text č.: 15 Božena Benešová Don Pablo, don Pedro a Věra Lukášová Jako ve snu ovinul ruce kolem ní, jako bezmocnou loutku posadil ji znova na klády, ale ruku již neodtáhl a držel ji pevně kolem jejího ramene, které sebou chvílemi škublo v suchém škytání nebo v křápavém smíchu. "Řekni všecko," šeptal a srdce mu stále úzkostněji bušilo zděšením a soucitem. "Tak jsem tam šla... Babička chtěla, ale já jsem taky chtěla, abys věděl, protože já nejsem tak blbá, jak vy myslíte, věděla jsem, že se mnou bude mluvit o tom, co je zlé a co dobré. A on povídal, že jsem vědychtivá a chytrá, že jsem si u něho ten modrý balon zapomněla beztak naschvál. Chtěl mi ho zastrčit za halenku, a když jsem nechtěla, řekl, že mám takový temperament, jako měla jedna komtesa, která již dvacetiletá pobláznila jednoho knížete. A že si na to ťuknem tím vínem, které si přinesl ještě ze zámku a které pil ten kníže s tou komtesou. A až dopijem, že mi bude číst, co sepsal jeden moc chytrý páter, abych neměla zbytečné myšlenky." "Ale kdo?" vydechl konečně a pod dlaní se mu stále zmítalo její drobné rameno. "On...ten v Suché ulici...co je teď mrtvý...Já jsem se ho napřed nebála. Já se nikdy nebojím, když chci něco vědět. Ale potom byl červený jak to víno, které nalil do sklenic, a ohryzek mu začal běhat sem a tam a povídal, že není žádného božího soudu, a bůh, je-li vůbec nějaký, že stejně všecko odpustí, jak napsal ten páter. Mluvil a mluvil a ten ohryzek pořád skákal...a já jsem se začala bát." "A dál?" "Potom už mluvil, že jsem nevěděla co, a jednou rukou začal po mně šmátrat a já jsem vykřikla a on mi druhou přitlačil na ústa, jako by mi chtěl vypáčit zuby, a když jsem myslila, že mne udusí, vzpomněla jsem si na tebe a už měl ránu pěstí zrovna nad tím ohryzkem...Ani nevykřikl, jenom třískl hlavou o stůl a jako kláda ležel na zemi, zrovna jako kláda v mastném županu...a tak už ležet zůstane." A když dopověděla, zaskučela několikrát a nebylo k rozeznání, zda je to smích nebo vzlyk. "Kde leží?"

39

"Vždyť povídám. V Suché ulici, v tom svém domě na rohu, u toho fotelu, z kterého leze koudel jako střeva." Vstal, oprášil se, jak se dalo. Byl pořád ještě velmi bledý. "Hlavou třískl o stůl, povídáš. Tady nepomůže myslit, musím se jít na to podívat ... A ty se ani nehni, dokud se nevrátím!" poručil přísně a odcházel šouravými, těžkými kroky. Zhroutila se, seděla bez jeho opory jako načechraná hromádka letních šatů, čas plynul bez jejího vědomí a ze světa neviděla nic, jen svou pevnou drobnou pěst, která se chvílemi křečovitě zatínala.

Úkoly pro samostatnou činnost Přečtěte si předchozí texty a zodpovězte a vypracujte tyto úkoly: 1. U daných textů určete literární druh, žánr a výrazovou formu. 2. U daných textů určete typ vypravěče. 3. Pokuste se určit (orientačně) pravděpodobný věk modelového čtenáře tohoto textu. 4. Rozhodněte, který z textů si klade umělecké ambice a který náleží k triviální literatuře. Argumentujte, proč tomu tak je (jakými prostředky je dosahováno uměleckosti, čím kýčovitosti). 5. Srovnejte oba texty po stránce jazykové a stylistické. 6. Zamyslete se nad tím, který z uvedených textů bude více oslovovat současné čtenářky. Argumentujte, proč tomu tak je. Charakterizujte postavu Jitky Pažoutové, která vystupuje v díle Stanislava Rudolfa Metráček.

DOPORUČENÁ STUDIJNÍ LITERATURA

ČEŇKOVÁ, J. kol.: Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury. Praha: Portál, 2006. ISBN 80-7367-095-X URBANOVÁ, S., ROSOVÁ, M.: Žánry, osobnosti, díla (Historický vývoj žánrů české literatury pro děti a mládež – antologie). Ostrava: FF Ostravské univerzity, 2002.

POUŽITÁ LITERATURA A DALŠÍ ZDROJE BENEŠOVÁ, B.: Don Pablo, don Pedro a Věra Lukášová. Praha: Mladá fronta, 1984. ČEŇKOVÁ, J. kol.: Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury. Praha: Portál, 2006. ISBN 80-7367-095-X

40

JANÁČKOVÁ, B.: Literatura pro děti a mládež pro kombinované studium. Ústí nad Labem: PF UJEP, 1999. LANCZOVÁ, L.: Podej mi ruku, Radko! Líbeznice: Víkend, 1994. ISBN 80-85614-38-3 URBANOVÁ, S., ROSOVÁ, M.: Žánry, osobnosti, díla (Historický vývoj žánrů české literatury pro děti a mládež – antologie). Ostrava: FF Ostravské univerzity, 2002.

9 TÉMA – PRÓZA S CHLAPECKÝM HRDINOU Cíle tématu: Po prostudování textu a doporučené studijní literatury dokážete: terminologicky vymezit prózu s chlapeckým hrdinou jmenovat nejvýznamnější české představitele próz s chlapeckým hrdinou

Vymezení žánru Próza s chlapeckým hrdinou patří mezi intencionální díla literatury pro děti a mládež, tj. jedná se o druh literárního textu záměrně adresovaný spisovatelem dětem a mládeži. Tato intencionalita je určována i vnějšími atributy, jako např. předpokládaným modelovým čtenářem (chlapec) a věkovou kategorií čtenáře (starší školní věk, 11-15 let). Literatura pro děti a mládež je tvořena žánry ze tří zdrojů (spjatých s jejich vznikem): Žánry určené dětem a mládeži (říkadla, próza s dětským hrdinou, autorská pohádka) Žánry převzaté literaturou pro děti a mládež zpravidla formou adaptace z folklórní a starověké literatury (mýtus, pohádka, pověst, bajka) Žánry literatury pro děti a mládež a literatury pro dospělé (dobrodružná literatura, detektivní próza, próza s dívčí hrdinkou) Próza s chlapeckým hrdinou čerpá právě z tzv. univerzálních žánrů určených jak dětem, tak dospělým, její vznik je však podmíněn ontogenetickým hlediskem (starší školní věk) a čtenářskou gramotností. Próza s chlapeckým hrdinou je žánrová kategorie, která nestojí v protikladu k próze s dívčí hrdinkou, jak by se na první pohled mohlo zdát. Zatímco prózu s dívčí hrdinkou jsme mohli dobře popsat prostřednictvím žánrově konstitutivních rysů a jednotlivých literárních děl, která jsou pro mladé čtenářky k dispozici, u prózy s chlapeckým hrdinou tomu tak není. V tomto případě se nejedná o ucelenou žánrovou kategorii, kterou by bylo možno jednoznačně definovat, případně sledovat její vývoj a proměny v literatuře pro děti a mládež. Ve skutečnosti je tomu tak, že tento typ prózy se reálně v literatuře vyskytuje ve spojení s jiným typem prózy vhodné především pro chlapce. Nejčastěji v tomto případě dochází ke spojení chlapeckého hrdiny s žánrem dobrodružné literatury. A tu narážíme na základní problém, který se při vymezení prózy s chlapeckým hrdinou vyskytuje: objevuje se v kombinaci

41

s jinými žánry, které bychom mohli označit jako žánry „silnější“, to znamená žánry s velmi pevně ukotvenými žánrovými normami a konvencemi. V důsledku to znamená, že takové dílo budeme spíše řadit k dobrodružné literatuře a že tedy i taková díla budou vyhovovat požadavkům čtenářů dobrodružné literatury. Čistou podobu žánru próza s chlapeckým hrdinou najdeme v literatuře v podstatě jen ojediněle. Pak se jedná o díla, která poskytují určitý vhled do chlapeckého světa, aniž by se jejich vyprávění opíralo o schémata a postupy jiného žánru. Uveďme tu jako příklad prózu Kluk jako jehla od Jana Rysky (1978).

Próza s chlapeckým hrdinou patří mezi intencionální díla literatury pro děti a mládež, předpokládaným modelovým čtenářem je chlapec staršího školního věku. Próza s chlapeckým hrdinou nestojí v protikladu k próze s dívčí hrdinkou (ta má v naší literatuře za sebou dlouhou literární tradici a vybudovala si významné a stabilní postavení mezi jinými žánry literatury pro děti a mládež). Pojem próza s chlapeckým hrdinou je problematický, tento žánr se v čisté podobě příliš nevyskytuje, přesahuje spíš k jiným žánrům dětské literatury (nejčastěji k dobrodružné literatuře). Již z názvu tohoto typu literatury je patrné, že hlavním hrdinou příběhu je chlapec, se kterým by se měl modelový čtenář (podobně jako dívky v případě literatury s dívčí hrdinkou) identifikovat. Měl by tedy mít vlastnosti typické pro děti (hravost, rošťáctví, určitá míra nedostatků) a nepůsobit příliš schematicky. Zároveň by však měl být předmětem čtenářova obdivu (rozumová vyspělost, fyzická zdatnost, mravní hodnoty, smysl pro spravedlnost), aby byla naplněna také určitá míra didaktické funkce tohoto typu literatury. Literatura s chlapeckým hrdinou se nejvíce rozvíjela v meziválečném období, po r. 48 byla podobně jako dívčí romány považována za brakovou literaturu a její osud byl hojně diskutován. Pokud budeme za prózu s chlapeckým hrdinou pokládat literaturu, která je primárně určena čtenáři staršího školního věku a ve které vystupuje jako hlavní hrdina chlapec (skupina chlapců), můžeme velmi volně k tomuto typu literatury přiřazovat tato díla: • • • • • • •

Charles Dickens: Oliwer Twist, David Copperfield Mark Twain: Dobrodružství Toma Sawyera, Dobrodružství Huckleberyho Finna Jules Verne: Patnáctiletý kapitán František Flos: Lovci orchidejí prózy Jaroslava Foglara (Hoši od bobří řeky aj.) Eduard Štorch: Lovci mamutů Josef Věromír Pleva: Malý Bobeš

Jak si můžeme povšimnout, uvedená díla byla již probírána v jiných kapitolách této studijní opory (dobrodružná literatura, příběhová próza ze života dětí). Tato skutečnost dokládá, jak je vymezení tzv. literatury s chlapeckým hrdinou komplikované a nejednoznačné.

Text č. 17 Jaroslav Foglar Chata v jezerní kotlině

42

Chata v Jezerní kotlině Dvě hodiny odpoledního vyučování byly pro oba opravdovou trýzní. Počítali minutu za minutou. A když se hlas zvonku, oznamující tentokrát konec vyučování, rozlehl po chodbách, bylo to vykoupení. Shledali se podle úmluvy před školními vraty a Pavel vyhrkl na Ludvu: "Tak co, napadlo tě něco?" Ale Ludva nevypadal ani trochu moudře. "Neměl jsem čas přemýšlet," pravil. "U nás se zkoušelo a pořád to práskalo kolem mne. Bylo zkoušení všichni od F a od H. Já jsem nějakým zázrakem vypadl. Ale strachu jsem si zažil dost, byla by to dnes pěkná sardel." Ploužili se ulicemi. Pavel se pohledem zavrtával každému kolemjdoucímu chlapci do obličeje. "Nejdříve musíme dostat toho spratka," mluvil, "ten nám pak poví, kdo ho pro knihu poslal, kam ji odnesl. Nevěřím, že by dopis psal on, na to je příliš malý." "To by ale taky mohlo trvat několik dní. Spálené Mlýny nejsou sice velké hnízdo, ale hledat mezi několika tisíci jednoho, to dá přece jen těžkou prácičku." "Asi takhle vypadal, takhle byl velký," ukazoval Pavel každou chvíli na nějakého chlapce. "Musíme na to jít vědecky," řekl rozvážně Ludva. "Musí nám pomoc logika, četl jsem o tom, znamená to přemýšlet o věci tak, jak se asi mohla nejpravděpodobněji stát."

Úkoly pro samostatnou činnost Přečtěte si předchozí texty a zodpovězte a vypracujte tyto úkoly: 1. U daného textu určete literární druh, žánr a výrazovou formu. 2. U daných textů určete typ vypravěče. 3. Pokuste se určit (orientačně) pravděpodobný věk modelového čtenáře tohoto textu. 4. Srovnejte oba texty po stránce jazykové a stylistické. Přečtěte si libovolnou prózu s chlapeckým hrdinou a charakterizujte jejího hlavního protagonistu.

DOPORUČENÁ STUDIJNÍ LITERATURA

ČEŇKOVÁ, J. kol.: Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury. Praha: Portál, 2006. ISBN 80-7367-095-X URBANOVÁ, S., ROSOVÁ, M.: Žánry, osobnosti, díla (Historický vývoj žánrů české literatury pro děti a mládež – antologie). Ostrava: FF Ostravské univerzity, 2002.

POUŽITÁ LITERATURA A DALŠÍ ZDROJE

43

ČEŇKOVÁ, J. kol.: Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury. Praha: Portál, 2006. ISBN 80-7367-095-X FOGLAR, J.: Chata v jezerní kotlině. Praha: Svoboda, 1993. ISBN 80-7033-200-X URBANOVÁ, S., ROSOVÁ, M.: Žánry, osobnosti, díla (Historický vývoj žánrů české literatury pro děti a mládež – antologie). Ostrava: FF Ostravské univerzity, 2002.

10 TÉMA – DOBRODRUŽNÁ LITERATURA Cíle tématu: Po prostudování textu a doporučené studijní literatury dokážete: terminologicky vymezit dobrodružnou literaturu charakterizovat základní žánrové rysy dobrodružné literatury postihnout vývoj dobrodružné prózy v českém literárněhistorickém kontextu jmenovat nejvýznamnější české představitele dobrodružné prózy

Vymezení žánru Dobrodružná próza je žánrem zábavné prózy s množstvím zápletek, navozující napětí vystupňováním rizika a zkoušky. Odedávna byla považována spíše za žánr nízký, neoficiální, pololidový, jedná se o jeden ze stěžejních žánrů populární literatury. Její význam se mnohdy zužuje na zábavnou, oddechovou četbu, přesto se některé tituly dobrodružné prózy svou estetickou působivostí staly součástí světového kánonu četby pro děti a mládež (díla Defoa, Dumase, Scotta, Stevensona, Londona aj.). V umělecké dobrodružné literatuře je estetická, výchovná a poznávací funkce ve vzájemném vztahu. Dobrodružná próza slovuje zejména čtenáře mužského pohlaví. Již samotný název napovídá, že ve vztahu k realitě půjde zejména o fiktivní únik z každodenní skutečnosti (tomu také odpovídají místa, do kterých je dobrodružná próza zasazena – zpravidla exotické, neprobádané, neobyčejné prostředí). Označení „dobrodružná literatura“ se stává jakousi variantou v podsystému prozaických útvarů epiky a rozčleňuje se do více či méně uzavřených tematických variant: • western • indiánka

44

• • • •

robinsonáda kovbojka detektivka námořnický román

Svou podstatou dobrodružná próza přesahuje do kriminální prózy, science fiction a fantasy. Významným způsobem se dobrodružná literatura uplatňuje právě v oblasti literatury pro mládež, je adaptována pro příslušnou věkovou skupinu, věkový zřetel ovlivňuje tematiku i syžet. Kromě žánrových variant respektujících základní téma se můžeme setkat také s názvy variant dobrodružné prózy, které zastupují zobecnělá příjmení autorů: • verneovky • mayovky apod.

Dobrodružná próza – označení podsystému prozaických útvarů epicko-narativního typu. Pro dobrodružnou prózu je příznačný vzrušující a napínavý děj, geograficky otevřený prostor, ústřední mužská postava hrdinského typu, fiktivní únik do cizokrajného prostředí vzdáleného realitě. Dobrodružná literatura byla již od počátku určena pro čtenáře dětského a dospívajícího, spojují se v ní hlediska výchovná a zábavná. Její kvalita se pohybuje od dobrodružné prózy s dominující poznávací hodnotou (blízko k literatuře faktu) až po komerční brak nebo zábavné čtení. Zahrnuje také žánry triviální literatury (westerny, akční horory, thrillery). Žánrové rysy dobrodružné prózy Dobrodružná literatura dodržuje jistá ustálená schémata, modely a stereotypy, s nimiž čtenář počítá. Pro dobrodružnou prózu je příznačný bohatě rozvitý, vzrušující a napínavý děj, dějové napětí, sled dramatických scén s dějovými zvraty (za kterými často stojí náhoda, pomoc přítele, dopis, tajný vchod apod.). Hlavní postava zpravidla opouští známé prostředí domova a vydává se na cestu za nebezpečím. Cesta hrdiny zpravidla vede divokými (exotickými) místy. Exotikou se míní nejen cizokrajné prostředí, ale prostředí vzdálené, tajuplné, jevící se dětskému čtenáři jako mimořádné (odlišné od jeho životní empirie). Cíl hrdinovy cesty je různý (poklad, nevšední zážitky, zkoušení hranic vlastních schopností, záchrana bližních, svoboda apod.). Dalším z důležitých rysů dobrodružné prózy je heroizace hlavního hrdiny. Protagonista (dobyvatel, rytíř, mušketýr, cestovatel, kovboj, námořník…) zpravidla vyniká nad ostatní postavy fyzickými schopnostmi i charakterem a morálními kvalitami (vlastnosti jsou často hyperbolizovány, hrdina je všemocný, psychologická motivace zápletky je vedlejší). Vedle reálných postav se v dobrodružné literatuře vyskytují také postavy s vlastnostmi nereálnými, nadpozemskými (postavy fantastické, mýtotvorné). Ve vyprávění dominuje elipsa, gradace a retardace. Pozornost se zaměřuje především na akci (vyčerpání, hrůza, nebezpečí), pasáže zpomalující dějové tempo vyprávění jsou redukovány na minimum, zároveň však stupňují napětí a oddalují řešení zápletek.

45

Vývoj dobrodružné prózy v české literatuře má dobrodružná literatura relativně slabou pozici, zárodky původního dobrodružného románu lze spatřovat již v knížkách lidového čtení – tzv. robinsonády (volná přepracování slavného románu Daniela Defoa) vydané V. M. Krameriem; robinzonské téma se objevilo v české literatuře ještě mnohokrát, nejslavnější adaptací bylo volné převyprávění J. V. Plevou (1959) – úprava údajů, přihlédnutí k dětským znalostem v oblasti geografie, biologie apod. propojit cestopisný a dobrodružný aspekt se podařilo Františkovi Běhounkovi, který těžil zejména z vlastních zážitků (účastnil se výpravy vzducholodí) a zkušeností (znalosti atmosferické radiologie) – romány Trosečníci polárního moře, Tajemství polárního moře, Ledovou stopou aj. blízko k historickým prózám má vyprávění situované do dávné minulosti – Lovci mamutů Eduarda Štorcha (1918) – Štorchovi se podařilo skvěle vyvážit výchovné, vzdělávací, dobrodružné i beletristické prvky díla a vymanit dobrodružnou prózu z nálepky brakové populární literatury v meziválečném období převažovaly tituly periferní literatury, zejména tzv. rodokapsy (distribuovány prostřednictvím trafik, obsahovaly detektivky, špionážní romány, kovbojky apod.); z umělecké literatury v oblasti dětské detektivní literatury vynikala tvorba V. Řezáče: Kluci, hurá za ním, Poplach v Kovářské uličce a F. Langera (román Bratrstvo bílého klíče); vznikají cestopisy (A. J. Urban, Z. Urbánek), prosazuje se dobrodružný skautský román (J. Foglar) a česká podoba vědeckofantastického románu (tzv. verneovek) – tvorba J. M. Trosky (Kapitán Nemo, Vládce mořských hlubin aj.) po únoru 1948 neměla dobrodružná literatura snadnou pozici, podobně jako literatura s dívčí hrdinkou byla označena za kýč a komerci, většinou byla nahrazovány válečnými a historickými romány v 60. a 70. letech se rozšiřují tematické okruhy a žánrové formy dobrodružné literatury, dokonce vzniká původní česká detektivka pro děti a mládež (A. Santarová, V. Steklač, M. Švandrlík), obnovuje se zájem o cestopis (Mirko Pašek – cesty do Evropy, Indie, Ameriky, Cejlonu), navazuje se na dědictví vyprávění E. Štorcha – autoři Pavel Augusta, Bohumír Fiala (historické romány, tematicky čerpající z pravěku); vědeckofantastickou literaturu zastupuje především dílo Ludvíka Součka v 80. a 90 letech dochází k explozi vydávání encyklopedií, stále větší zájem je o fantasy literaturu (imaginární svět, návrat do minulosti lidstva), pro 90. léta je příznačné prolínání dobrodružství, historizujících témat, parodování předloh

Text č. 18 Daniel Defoe (převyprávěl J. V. Pleva) Robinson Crusoe Ráno se probudil Robinson docela svěží. Sluneční paprsky se již prodíraly skulinami mezi kameny do jeskyně. Kolik je asi hodin, napadlo Robinsona. A kolikátého asi je, který den? Rozhodl se, že si musí zaznamenat datum přistání na ostrově a od tohoto data zaznamenávat a počítat všechny dny pobytu. Rozpomínal se, který to byl den, kdy ztroskotala loď. Vzpomněl si, že to bylo docela určitě ve čtvrtek, prvního července roku 1666. Na ostrově je již čtvrtý den, takže dnes je čtvrtého července a právě neděle. Kam však toto datum zaznamenat? Nemá ani papír, ani čím psát. Což aby vryl nožem datum do skály? Jak však bude počítat dny? Kdyby vyryl každý den jednu čárku nožem do kamene, zničil by za nějaký čas svůj jediný a

46

tak důležitý nástroj - kapesní nůž. Potom Robinsona napadlo, že hned poblíž vchodu do jeskyně roste několik mladých stromů. Což kdyby zaznamenával dny vrypem do jejich kůry? Ano, to bude daleko snadnější. Text č.: 19 Eduard Štorch Lovci mamutů Děti se bavily zajímavou hrou u potůčku. Stavěly hráz z kamení a dělaly si rybníčky z nadržené vody. Pokoušely se také chytit malé rybičky. Umazaný Cebík se přitom převalil do rybníčku a teď brečí a prská vodu. Kukačka ho utěšuje a ukazuje mu hezké kamínky v potoce. Děti tu v písku nacházejí hojná lesklá zrnéčka, sem tam i větší žluté kousky. Krásně svítí a děti jich za malou chvíli nasbíraly hromádku. I v kamenech, z kterých stavějí hráze v potůčku, třpytí se lesklá zrnka. Děti běžely do tábora pochlubit se svým objevem. Ženy bez zájmu pohlédly na zlatá zrnka - vždyť nejsou k jídlu! - a usmály se na děti. Pak šly ještě nasbírat zásobu dříví na noc. Sova, přikládaje na oheň, také se musil dětem podívat na to, co našly v potoce. Vzal do ruky lesklý kov, potřásl zrnky v hrsti, čichal k nim, kousl do většího valounku, vyplivl jej a pak všechno zahodil. Hleděl si dále svého zaměstnání; vyrýval ostrým kamenem jakési čáry do sobí kosti. Zklamané děti se vrátily k potůčku. Už nesbíraly zlatá zrnka, jen z větších kusů rudy upevňovaly hráz, kterou prve započaly. Radovaly se, že hráz vodu vzdula, takže mohly skákat ve větší hloubce. Vody v potoce přibývalo víc a více. I křiku přibývalo. Ve vodě se míhaly sem tam drobné rybky a prchaly před dětmi, až se jejich hemžením povrch vody zdvihl. Někdy rybička vyskočila i nad hladinu. Veverčák vykřikl: "Jé, tady je ryba - ryba!" což znamenalo "veliká ryba". Všecky děti se hned ve vodě přikrčily proti proudu a začaly chytat ryby po medvědím. Veverčák, také sehnutý a s rozevřenými dlaněmi, číhal, až polekaná rybka vpluje mezi jeho ruce, aby ji rychle sevřel. Jednou tak pozoroval medvěda, jak předtím tlapami chytil rybu a potom s ní vyskočil na břeh. Ale rybka byla velmi hbitá a ostražitá - děti ji nechytily. I když Veverčák, Křikloun nebo Žabka měli už rybku mezi dlaněmi, vždy se jim vysmekla a uklouzla. Proto Veverčák po chvíli zvolal: "Hur - hur! Na ryby!" a rozběhl se k mělčině. Děti hned řetězem s ním a hnaly rybky před sebou. "Na břeh!" zavelel Veverčák. Řetěz dětí zastavil postup a obrátil se k břehu. Šplíchajíce a křičíce, zaháněly děti obklíčené rybičky na písčinu.

Úkoly pro samostatnou činnost Přečtěte si předchozí texty a zodpovězte a vypracujte tyto úkoly: 1. U daných textů určete literární druh, žánr a výrazovou formu. 2. U daných textů určete typ vypravěče. 3. Pokuste se určit (orientačně) pravděpodobný věk modelového čtenáře tohoto textu. 4. Srovnejte oba texty po stránce jazykové a stylistické. 5. Napište, které žánrové rysy dobrodružné prózy se v daných ukázkách uplatnily. Uvažujte o dobrodružném žánru ve filmovém médiu. Vzpomeňte si na co nejvíce titulů filmových děl, které můžeme charakterizovat jako dobrodružné filmy. Pokuste se následně stanovit, zda film považujete spíše za dobrodružný film pro dospělé, nebo za film pro děti a mládež. Nezapomínejte u každého filmu vždy argumentovat žánrovými rysy.

47

DOPORUČENÁ STUDIJNÍ LITERATURA

ČEŇKOVÁ, J. kol.: Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury. Praha: Portál, 2006. ISBN 80-7367-095-X URBANOVÁ, S., ROSOVÁ, M.: Žánry, osobnosti, díla (Historický vývoj žánrů české literatury pro děti a mládež – antologie). Ostrava: FF Ostravské univerzity, 2002.

POUŽITÁ LITERATURA A DALŠÍ ZDROJE ČEŇKOVÁ, J. kol.: Vývoj literatury pro děti a mládež a její žánrové struktury. Praha: Portál, 2006. ISBN 80-7367-095-X JANÁČKOVÁ, B.: Literatura pro děti a mládež pro kombinované studium. Ústí nad Labem: PF UJEP, 1999. MOCNÁ, D., PETERKA, J. a kol: Encyklopedie literárních žánrů. Praha: Paseka, 2004. ISBN 80-7185-669-X PLEVA, J. V.: Robinson Crusoe. Praha: Olympia, 1986. ŠTORCH, E.: Lovci mamutů: román z pravěku. Praha: Albatros, 1986. URBANOVÁ, S., ROSOVÁ, M.: Žánry, osobnosti, díla (Historický vývoj žánrů české literatury pro děti a mládež – antologie). Ostrava: FF Ostravské univerzity, 2002.

11 TÉMA – LITERATURA FAKTU Cíle tématu: Po prostudování textu a doporučené studijní literatury dokážete: terminologicky vymezit faktografickou literaturu jmenovat nejfrekventovanější žánry literatury faktu charakterizovat základní rysy literatury faktu rozlišovat mezi žánry literatury faktu a fingovanými literárními texty (fiktivní autobiografie, fiktivní paměti, historické romány apod.)

Vymezení žánru

48

Faktografická literatura je žánrová oblast, která vzniká na rozhraní beletrie a věcné literatury (vědy, publicistiky). Estetický zážitek je dosahován dobrodružstvím poznání, myšlení, účasti. Na rozdíl od beletristických textů nevytváří fikční svět, nefabuluje, jejím účelem je přinést maximálně otevřené svědectví o reálných osobách, místech a událostech. Je založena na ověřitelných faktech a dokumentech.

Literatura faktu – též faktografická literatura, nefabulovaná literatura či non fiction. Jedná se o hraniční žánr umělecké literatury, je na rozhraní beletrie a věcné literatury, převažuje v něm funkce poznávací, ale je přítomna také estetická funkce. Na rozdíl od beletrie nefabuluje, ale představuje čtenáři ověřitelná, reálná fakta v novém pohledu. Tematicky čerpá z historických dokumentů, vědeckých faktů, osobních zkušeností autora. Nejčastějšími faktografickými žánry jsou paměti, biografie, autobiografie, deník, cestopis, umělecká reportáž. Rysy faktografické literatury Literatura faktu nekonstruuje fikční svět, odkazuje tedy k historicky reálnému časoprostoru, může využívat také skutečných vlastních jmen (osobních i místních), skutečných dat a časoprostorových odkazů. Na rozdíl od věcné literatury je pro ni příznačná subjektivnost, osobní postoj autora, nepřenosná zkušenost. Právě tato osobní zainteresovanost autora jí sbližuje s beletrií. Faktografická literatura nechce adresáta pouze informovat, nýbrž jej také emotivně zasáhnout. Pisatelem bývá cestovatel, svědek, pamětník, badatel, reportér. Žánry literatury faktu cestopis – příběh je znázorněn deskriptivní formou, líčí zážitky z cest (např. Karel Čapek: Italské listy) kronika – žánr dominantní zejména ve středověké literatuře, zachycuje historické události v chronologickém sledu; někdy nerozlišuje mezi textem odborným a uměleckým (přechází od prostých záznamů k fabulovaným vyprávěním) – např. Kosmova kronika memoáry – též paměti, vzpomínkové vyprávění zaměřené na události a osobnosti, které ovlivnily autorův život (např. Jaroslav Seifert: Všecky krásy světa aj.) biografie – vyprávění zachycující významné události ze života historické osobnosti zpravidla v rozpětí od dětství do smrti autobiografie – životopisné vyprávění, jehož ústřední postavou je samotný autor díla, vyprávění ovlivňuje rozdílný časový odstup od jednotlivých životních etap, nespolehlivost paměti (např. J. J. Rousseau: Vyznání) deník – chronologicky řazené, zpravidla datované osobní záznamy, intimní dokument autokomunikační povahy, zvaný též egodokumentární próza (např. Jan Zábrana: Celý život) dopis – osobní komunikace mezi pisatelem a adresátem, spisovatelova korespondence podává důvěrné informace o spisovatelově osobnosti, době vzniku, citových vztazích (např. korespondence Boženy Němcové)

49

črta – žánr na pomezí publicistiky a povídky, nejfrekventovanější v 19. st., zachycuje prostřednictvím vlastní zkušenosti způsob života v určitém prostředí reportáž – publicisticko-beletristický žánr, očité svědectví o aktuálních společenských jevech historická rekonstrukce – napínavé vyprávění o cestě k zajímavému objevu, nebo prostřednictvím historických faktů dotváří neobjasněný a nerozřešený problém (Ivanov: Požár národního divadla) esej – filozoficky laděná próza, poskytuje osobitě formulované úvahy na závažné téma (prvky esejistického psaní jsou příznačné např. pro tvorbu Milana Kundery) Fikční varianty faktografických žánrů V beletrii se mohou objevovat také fikční protějšky a varianty faktografických žánrů (pamětí, cestopisů, deníků) – paralelně s memoáry existují např. fingované paměti, fingované životopisy apod. (např. monumentální historický román Laskavé bohyně Jonathana Littella je koncipován jako fiktivní memoáry důstojníka SS, který je sepisuje dlouho po skončení války). Zapojení žánrových rysů faktografické literatury do beletrie posiluje jejich věrohodnost. Zároveň jsou součástí hry se čtenářem, rafinovanosti autora: např. román Miloše Urbana Poslední tečka za rukopisy (s podtitulem nová literatura faktu) je fikčním historickým románem, který se snaží jednou provždy rozklíčovat záhadu dvou slavných památek českého písemnictví. Využití prvků literatury faktu je zde součástí rafinované autorovy strategie, jíž je mystifikace čtenáře. V literatuře se můžeme setkat také s díly, u nichž není jasné, do jaké míry jsou literaturou faktu (deníkem, svědectvím) a do jaké míry jsou součástí autorovy stylizace a hry se čtenářem – např. Český snář Ludvíka Vaculíka. Text č. 20 Dopis Boženy Němcové Vilému Dušanu Lamblovi V Praze 2. srpna [1856]. Milý příteli! Včera v šest hodin večer pochovali jsme tedy našeho Havlíčka. Jak víte, byl pohřeb na čtvrtek určen, že ale právě také příjem k prospěchu Tylových dětí byl, odložil se na pátek. — V úterý, když jsme od Havla odešli, přijela matka jeho, sestra a bratr z N. Brodu, pro něž poslali. Věděla sice již, že je mu zle, ale že by umřel, nemyslela. Báli se jí to tedy říci, když přijela, a nechtěli ji k němu pustit. „No, co se mnou děláte?“, řekla jim, „já už vidím, že je mrtev. Pusťte mne k němu, nebojte se, hůř mi bylo, když mi ho v noci odvezli a nevěděla jsem kam a co s ním se bude dít! Smrt není nejhorší!“ — Je to paní velmi rozumná, těší mne také velmi, že jsem se blíže s ní i sestrou seznámila. Také se po cely čas velmi rozumně a mírně chovaly, ač, jak samy řekly, „Karel jejich světem byl“. — Sestra Johanka je celý on, v tváři, i prý co do povahy mnoho stejného spolu měli a ji měl více rád než bratry. — Jarošová se Zdenkou, jeho dcerkou, tu také byly, ale hned zase do Podmoklí odjely; děvčeti neřekli pravdu, ona neví ještě ani, ze matku také nemá, což stará Havlíčková i Palacký neuznávají za dobré. Jarošovic se o ni bojí, že je příliš citlivá a slabá, aby se jim nerozstonala. Nevím, jestli příjezd matky tomu překazil, nebo že mimo Vás nechtěli mrtvolu jinému svěřit, — ale nesekcírovali ho. Podlipský mínil, že při diagnose nemůže být mýlka, že by to bylo zbytečné. — Je to pravda? — Přece by to, myslím, lépe bylo, kdyby to byli nechali udělat, pro jistotu. — Jaroš tu nebyl, jak tedy H. zemřel, hned se do Vídně telegrafovalo, a zanedlouho přišla odpověď: „Žádné úmrtní cedule.“ Nejspíše mu někdo ve Vídni strachu nahnal.

50

Text č.: 21 Vítězslav Nezval Z mého života Než opustím Třebíč, abych se k ní vracel jen v letmých asociacích, nemohu se několika slovy nerozplynout nad třebíčským kluzištěm na Stařečce. Když nastala zima a narukovaly vlněné čepice, v zapadlém koutě blízko řeky Jihlávky třpytil se namodralý obraz. Bylo to kluziště osvětlené světlem obloukové lampy a plné mladých dvojic. Brusle, jejichž hrany drtily led, zanechávaly na ledovém zrcadle kresby a svými blesky dělaly kluziště ještě světelnější, ještě slavnostnější. Na balustrádě hrála hudba a staří přešli z horní strany náměstí k plotu kluziště, aby tam vytvořili promenádu. bylo zvykem, že hoch připínal brusle dívce, která se mu nejvíc líbila. Připínal jsem brusle vytáhlé blondýnce Vlastičce, která chodila k mému bytnému cvičit písně do pohádkové hry O zlatém klíči a živé vodě. Vlastička měla nádherný soprán a popřála mi tu čest, že jsem jí směl brusle připnout. Jinak lítala z jednoho konce kluziště na druhý a měla kolem sebe celou suitu dívek. Věnoval jsem jí gumového panáčka nepříliš slušných vlastností a dočkal jsem se od ní malého psaníčka, ve kterém mně položila otázku, kterou jí mohla zodpovědět bez uzardění jen její maminka a vrána. Já jsem ji zodpověděl se vší upřímnou otevřeností, mou odpověď však zachytil Vlastiččin katecheta a já jsem měl co dělat s naším katechetou, avšak, co je horší, také se svým bytným. Náš katecheta byl homosexuální, mačkal nám ruce a dokonce některé žáky zval k sobě. Netušil jsem, že moje psaníčko Vlastičce bylo zachyceno, a tak jsem se katechetovi přiznal, že jsem si psal dopisy tajným písmem, chloridem kobaltnatým, dopisy, jejichž neviditelné písmo se ukáže, když zahříváme dopis nad kameny, a pak zase zmizí. Mému bytnému se však dostal ruky můj lístek a pokládal za povinnost potrestat mě nejstrašlivějším způsobem: musil jsem slovo za slovem opakovat text svého psaníčka, což mne stálo tolik mučivého studu, že si na tento mučednický výslech jen nerad vzpomínám. Text č. 22 Karel Čapek Obrázky z Holandska Viděl jsem jeptišky na kole a sedláky, kteří na kole vedli krávu; lidé svačí na kole a vozí na kole své děti a své psy a milenci šlapou na bicyklech, držíce se za ruce, luzné budoucnosti vstříc; říkám vám, je to národ na kole. Stane-li se kolo do té míry národním zvykem, jest nutno uvážit, jaký asi má vliv na národní charakter. Nuže, řekl bych, že: 1. člověk na kole si zvyká starat se sám o sebe a neplést se druhému do jeho kol; 2. čeká na svou příležitost a ihned přišlápne, dostane-li se mu ždibec volného místa; 3. maže si to dopředu, aniž by se musel příliš pachtit a aniž by s tím dělal sebemenší rámus; 4. i když někdy jezdívá spářen nebo v davu, člověk na kole je více izolován a uzavřen v sebe než lidé pěší; 5. kolo zřizuje mezi lidmi jakousi rovnost a stejnorodost; 6. učí je spoléhat na setrvačnost 7. a vychovává v nich smysl pro ticho jako v bavlnce

Úkoly pro samostatnou činnost

51

Přečtěte si předchozí texty a zodpovězte a vypracujte tyto úkoly: 1. U daných textů určete literární žánr a výrazovou formu. 2. U daných textů určete typ vypravěče. 3. Jakými způsoby se v daných textech uplatnila autorova subjektivnost? 4. Proč jsou daná díla zařazována k faktografické literatuře? Argumentujte. 5. Jakým způsobem je v daných ukázkách dosahováno estetického účinku?

Uvažujte o žánrové klasifikaci těchto dvou děl: Patrik Ouředník: Europeana a Florian Illies: 1913. Neuvěřitelný příběh jednoho roku. Zjistěte, do které kategorie (eseje, literatura faktu, beletrie, román atp.) zařadila vaše knihovna tyto texty. Pokuste se argumentovat, proč je zařadila právě takto, případně, kam byste texty zařadili vy.

DOPORUČENÁ STUDIJNÍ LITERATURA LEDERBUCHOVÁ, L.: Průvodce literárním dílem. Jinočany: H&H, 2002. ISBN 80-7319-020-6. PETERKA, J. Teorie literatury pro učitele. Jíloviště: MME Mercury Music & Entertainmnent s. r. o., 2007. ISBN 978-80-239-9284-7

POUŽITÁ LITERATURA A DALŠÍ ZDROJE ČAPEK, K.: Cestopisy II. Praha: Československý spisovatel, 1980. LEDERBUCHOVÁ, L.: Průvodce literárním dílem. Jinočany: H&H, 2002. ISBN 80-7319-020-6. NĚMCOVÁ, B.: Dobří lidé: výbor z díla. Praha: Státní nakladatelství dětské knihy, 1951. NEZVAL, V.: Z mého života. Praha: Československý spisovatel, 1959. PETERKA, J. Teorie literatury pro učitele. Jíloviště: MME Mercury Music & Entertainmnent s. r. o., 2007. ISBN 978-80-239-9284-7

52