ZRNÍČKO. Svazek 12, číslo 7-8 prázdniny Bezstarostný

ZRNÍČKO Svazek 12, číslo 7-8

prázdniny 2012

Bezstarostný Nechceme-li se předčasné „opotřebovat“, musíme žít bez starostí. Nesnáze života však na nás útočí, napadají nás zvenčí, zmocňují se nás, vrávoráme, pronikají do nás, sužují ducha a srdce. Nemohli bychom dlouho klást odpor a zvítězit nad překážkami, kdybychom neumělí všechny své těžkosti íhned a upřímně předat Pánu. K tomu je potřebí dlouhého učení v odevzdanosti, které musíme prodělat, abychom dovedli na každém kroku svého života vyměnit lidskou bezmocnost za božskou všemohoucnost. Na konci tohoto odříkání vykvétá nevyhnutelně mír a úspěch v Bohu. - Špinavé prádlo neskládáme do skříně mezi čistě vyprané. Nahnilé ovoce neukládáme na lísky se zdravým. Chceš-li žít vždy čistý a silný v pokoji a míru, dej pozor, aby v tobě nezůstala ani jediná starost, minulá, přítomná nebo budoucí, neboť vše co je uzavřeno, kvasí. - Své starosti se nezbavíš tím, že na ni zapomeneš, že jí zašlapeš, že jí zapřeš. Bude-li rozdrcena, snad zůstane na nějaký čas ležet bez hnutí, ale jednoho dne se zvedne, protože nebyla mrtva. Naopak: podívej se jí dobře do tváře, rozeber ji, zjisti její původ, příčiny, důvody trvání, ale zakaž jí, aby s tebou důvěrně prodlévala, nebo tě dokonce vyzývala k zápolení. Uchop ji a předej Pánu. - Nebudeš osvobozen z dneška na zítřek. Ve věrné vytrvalosti musíš dokazovat opravdovost svého odevzdání a svůj dar musíš opakovat tak dlouho, dokud nebude dokonalý. Rozhodneš-li se, že v sobe neponecháš ani jedinou starost a že své srdce bezprostředně „vyprázdníš pro Boha“, budeš svobodný a silný nekonečnou silou Pána. - Trápí tě minulost? Ta čí ona chyba? Proč? Už nejsou v tvé moci. Výčitky svědomí jsou zlé; za nimi se skrývá zloba, uražená ješitnost, pýcha. Dovolena je jen lítost, je-li diktována láskou, ale láska se živí odpouštěním a hledí vpřed. Odevzdal jsi svou chybu, odevzdej také výčitku svědomí a dokonce i lítost… to vše tě ochromuje. - Znepokojuje tě budoucnost? Bojíš se zítřejšího dne, jistého setkání, určité práce, zvláštního pokušení. Proč? Budoucnost není dosud v tvé moci, netrap se s ní předem. Dej Bohu budoucnost, ve velkém i malém, a žij v přítomnosti. - Zneklidňuje tě přítomnost? Překážky ti nahánějí strach? Proč? Nejsou ničím; rozhodující je způsob, jak k nim přistoupit. - Před tebou je zeď. Proč se tak tvrdošíjně vrháš proti ní? Je pevná, je vysoká a nepřekročitelná. Přijmi ji. Nabídni překážku Bohu, obětuj mu své zklamání, že nemůžeš dojít k cíli… a jdi jinou cestou.

- Mnozí lidé přetěžují své auto, zpomalují tím jízdu, předčasně ničí motor, kazí karoserii. A ty? Ty můžeš nést břímě svého dne, Pán ti k tomu dává milost; ale nemůžeš k němu beztrestně přidávat břímě včerejška a břímě zítřka. K takovému přetěžování milost nedostáváš… - Tentokrát není jiné cesty. Musíš přijmout těžkosti: je to nemoc, nedostatek, nepříjemná návštěva, nával práce… konec měsíce s prázdnou peněženkou, výchova dětí; máš vést nějaké jednání, máš učinit vážné rozhodnutí… Nezačínej ihned boj. Uchop a odstraň překážku, dej ji Pánu, celou, beze zbytku, i se všemi starostmi, které si děláš: dokážu to? jak se z toho dostanu? jak se mám rozhodnout? se svou plachostí, strachem, hněvem i zlostí; se svým ponížením nebo reagováním těch, kteří té obklopují: co říkají? co asi řeknou? To vše předej věrně a vytrvale. A za minutu máš-li jednat ihned, bezprostředně, za den, za týden máš-li více času - vrať se k tomu, rozhodni se a jednej ještě jednou, spolu s Bohem. Zpozoruješ, že potíže jsou menší, než jsi myslel, překážky překonatelnější, neboť Bůh je prozíravý a silný, mnohem prozíravější a silnější než ty. - Říkáš Bohu, že máš v Něho důvěru, a maříš čas tím, že si děláš starosti a dokazuješ mu opak. - Je-li člověk často vnitřně nešťastný, setkává-li se v životě s nezdarem, je to proto, že chce žít „po svém“ a spoléhá jen na vlastní síly. Od okamžiku, kdy se odevzdá do rukou Božích, je to Bůh, který se za něho dá do práce: úspěch (i když to nemusí být obvyklý lidský úspěch) je jistý a plný. Dítě, které toho chce mnoho nést, se unaví, upadne a zraní se. Když však uzná, že je ještě dítě, otec mu vezme břímě a vezme je dokonce do náručí a ponese je. - Pán ti sám nevezme břemena tvých starostí, stavební nářadí, tvé zbraně k boji, tvou prácí. Je však zde, přítomen celému tvému životu, a mlčky čeká, že mu sám svěříš svá trápení a svoje úkoly. Proč si chceš pro sebe nechat tolik práce? Proč chceš bojovat a pří tom Ho prosíš, „aby ti pomohl?“ Proč mu nechceš svěřit vše, aby to nesl, vše, aby to provedl, i své srdce a své ruce, aby jich použil Sám? - Kristus na Kalvárii, v úzkosti před smrtí, řekl Otci: „Vkládám svou duši do tvých rukou“; duší přetěžkou všemi hříchy, všemi strastmi, všemi „starostmi“ světa. Tři dny později mu Otec vrátil život nový, oslavený, zářící… Velikonoce! Buď každý večer připraven odumřít všem svým starostem, obavám pravým i nepravým. Odevzdej je s pokorou do rukou Pána, aby ses ráno probudil prost neklidu, nový a čistý, k životu, který tě očekává. „Do tvých rukou, Pane, poroučím svého ducha; ty mne vysvobodíš, věrný Pane“ (Žalm 30). „Ukládám se v pokojí a usínám, neboť ty, ó Bože, mi dáváš bezpečí a jistotu“ (Žalm 4). Chceš-li být svobodný, mladý, radostný, plný pokoje, silný a vítězný každého dne, každou minutu „Vlož svou starost na Pána a On tě zachrání“ (Žalm 54). (Michael Quoist)

2

Světec na prázdniny Jako světce na prázdniny jsme vybrali sv. Kunigundu. Kunigunda byla dcerou hraběte Siegfrieda z Lützelburgu (Lucemburk). Přesné datum jejího narození není známo, mohlo to být kolem r. 980. V roce 999 se vdala Kunigunda za vévodu Jindřicha Bavorského, který byl zvolen po smrti císaře Oty III. r. 1002 německým králem. Arcibiskup Willigis z Mohuče korunoval Jindřicha II. a Kunigundu 10. srpna 1002 v Paderbornu. O dvanáct let později, r. 1014, korunoval papež Benedikt VIII. Jindřicha v Římě na císaře, Kunigundu na císařovnu. Opakovaně byla Kunigunda při četných Jindřichových cestách regentkou v říši. Ještě jako královna spolupůsobila rozhodující měrou při založení bamberského biskupství. Zbudování bamberského dómu je rovněž dílem královského páru. Jako císařovna založila Kunigunda benediktinský klášter Kaufungen v Hesensku blízko Kasselu. Opatství se dnes jmenuje Oberkaufungen, kostel je nyní protestantský. Poté, co zemřel císař Jindřich II., uchýlila se Kunigunda o rok později do Kaufungenu a složila sliby. Zemřela 3. března 1033 (1039) v témže klášteře. V roce 1200 prohlásil papež Inocenc III. císařovnu Kunigundu za svatou. Její ostatky byly přeneseny r. 1201 do bamberského dómu, kde našel také místo svého posledního odpočinku její manžel Jindřich II., jenž byl svatořečen už r. 1146. Asi o 300 let později vznikla slavná Riemenschneiderova tumba. Kunigunda je patronkou bamberské diecéze, kde se slaví její svátek v den výročí jejího úmrtí, 3. března. V ostatní německé oblasti je památka 13. července, společně s památkou Jindřicha II., který zemřel 13. července 1024. V legendě se označovalo bezdětné manželství mezi Kunigundou a Jindřichem za klasické „josefské manželství“. Jiná podání odporují této verzi. Na vyobrazeních je svatou Kunigundu vidět často s radlicí. To ukazuje na nejznámější legendu z Kunigundina života: nevraživí lidé obvinili císařovnu u jejího manžela z cizoložství. Když byly pomluvy stále horší, nabídla Kunigunda, že se podrobí Božímu soudu; před shromážděným národem přešla přes rozžhavenou radlici pluhu. Zůstala zcela neporušena, a její poddaní ji uctívali od toho dne více než předtím. Za své pomlouvače prosila u svého muže Jindřicha o mírnost a odpuštění. Znázorňování: Kunigunda se znázorňuje vždy v císařském oděvu, někdy má na sobě vdovský závoj. Často má císařovna u sebe model bamberského dómu, občas drží také řecký kříž, např. na chórové klenbě v basilejském chráme a na nástěnném koberci v kostele severoitalského místa Gries. Scénu zkoušky ohněm je vidět na dřevěných skulpturách od Ignáce Giinthera ve farních kostelích v Rottu nad Innem a v Mallersdorru v Dolním Bavorsku. Sv. Kunigunda je patronka bamberského arcibiskupství; těhotných; dětí (nemocných). (Podle Rok se svatými) 3

Desatero - Není jedno, jak muž a žena odevzdávají život (6. přikázání) „Lidé, kteří se líbají, nespokojí se jen s tím, že jeden druhému nabídnou rty, oni si chtějí vzájemně vdechnout i celou duši.“ Tento citát je možná trochu netradičním úvodem do reflexe nad šestým Božím přikázáním „Nesesmilníš“ (srov. Ex 20 , 14 a Dt 5, 18).

Citát v podstatě vyjadřuje celý smysl šestého přikázání. I dnes totiž existuje mnoho křesťanů, kteří si pod sexuální morálkou představují systém zákazů, které omezují člověka, či kteří pod rouškou falešného puritanizmu nepřátelsky popisují sexualitu jako „nástroj zkaženosti“. Právě uvedený výrok, který nepochází od žádného hrdiny z romantického filmu, ale od samotného církevního otce sv. Ambrože, odhaluje pravou filozofii křesťanského chápání etiky sexuality. Ohromná síla sexuality Cílem šestého Božího přikázání je usměrnit tu ohromnou sílu sexuality tak, aby přinesla štěstí, užitek a přispívala ke společné cestě dvou lidí k Bohu. Negativně bychom mohli říci, že chce zabránit těžkému zlomení srdcí, rozvratům manželství, zrady a znehodnocení člověka. Na přirovnání - pokud by byla sexualita autem, hledáme vlastně dopravní předpisy, pomocí kterých se člověk tímto autem doveze bez nehod až k věčnému štěstí. Tato „pravidla silničního provozu“ nám sám Bůh nabízí právě v tomto přikázání, aby naše cesta byla bezpečná, krásná, smysluplná a užitečná. Jako muž a žena přilnou Podívejme se nejprve na to, co říká o sexualitě Boží slovo. Hned v Knize Genesis se nám nabízejí vysvětlení o tom, že člověk byl stvořen jako muž a žena; že tito dva opustí otce i matku, přilnou k sobě a budou jedno tělo a že z tohoto splynutí zrodí své potomky (srov. Gn 1-2). Biblická antropologie tedy říká, že smyslem sexuality je vytvořit společenství lásky dvou lidí - jejich vzájemné sebedarování - a že plodem tohoto jejich sebedarování bude nový život. Společenství muže a ženy bude tak silné, že bude mít přednost před všemi jinými vztahy a v něm bude skutečně muž jedno se ženou - psychicky i fyzicky. Pro vytvoření takového silného vztahu úplného sjednocení těla i duše však třeba společenství úplné, výlučné a trvalé manželství. Jinak řečeno - bude třeba vzít vážně odpovědnost za své jednání. Krásu tohoto spojení ohlašuje i biblická kniha Píseň písní. V ní vynikne síla tohoto erosu, který muže a ženu táhne k jednotě, právě k onomu „vdechnutí celé duše“. Dokonce i proroci často používali manželský vztah - vztah muže a ženy - jako nejlepší analogii vztahu mezi Bohem a jeho lidem. V Novém zákoně tuto jednotu a nerozlučitelnost manželství potvrdil sám Ježíš Kristus. Klíčovým slovem je láska Smyslem sexuality muže a ženy je vyjádření té nejplnější lásky, vzájemného sebedarování, které ústí k zplození nového života. Klíčovým slovem je láska, jak píše Michel Quoist, 4

darování sebe jeden druhému a zároveň společné darování se třetímu - dítěti. Sexualita tedy jaksi přirozeně vylučuje egoistický požitek, je náročná na lásku, která se dává. Tak mluví i bl. Matka Tereza: „Láska je víc než cit, je to služba.“ Muž a žena postupně zrají „v této“ a „k této“ lásce, od jejich poznání přes společné chození a zasnoubení. Vede je právě touha po sjednocení, která dosáhne svého vrcholu v manželském sexuálním aktu - tom nejvrcholnějším, nejúplnějším a nejhezčím aktu sjednocení dvou lidí, když si obrazně „vdechnou své duše“. Podle stupně sjednocení Šesté Boží přikázání nás usměrňuje, abychom sexualitu člověka realizovali v této koncepci dobropřejné lásky, když k tomu byla určena Stvořitelem. Kdykoliv není zastřešená dobropřejnou láskou, vede člověka nesprávným směrem. Pokud spolu dva lidé chodí z lásky, mohou si tuto lásku projevit v takovém stupni, v jakém stupni vzájemného sjednocení jsou. Samozřejmě, vede je právě „touha po jednotě“, která se však naplní až tehdy, když na to budou tito dva opravdu připraveni - tedy v manželství. Držení se za ruce, objetí, polibek, pohlazení, toto všechno jsou právě vyjádření lásky vhodné pro tyto dva, toužící po „vdechnutí duší“, pomáhajících si, prožívajících navzájem své životy a možná či pravděpodobně směřujících k úplné jednotě v manželství, kterou pak vyjádří i úplným tělesným sjednocením. Důležité je držet se vždy na úrovni „projevů lásky“, tedy dávání, ne braní. V manželství je sexualita zdrojem milosti, setkání se s Bohem a spoluprací na jeho stvořitelském aktu. Jan Pavel II. nádherně vyjadřuje, že Bůh ve své lásce přeje lidem, aby prožívali plné štěstí ze sexuality, kterou od něj dostali jako dar a pomoc pro společný život v jednotě. Sexualita je v jejím projevení řečí těla, která má za cíl plnou harmonii manželů naplnění jejich lásky a zároveň i potenciální plodnost. Manželský sexuální styk je tedy vyvrcholením touhy po úplném tělesném a duševním spojení mezi milovanými manžely. Oni se mohou plnoprávně těšit z radosti, kterou jim sexuální styk přináší, a zároveň uskutečnit vše, co toto spojení dělá dokonalejším a intenzivnějším, co ho předchází, provází a dovršuje. Rozkoš, kterou manželé prožívají, je tedy dobrá, protože je integrovaná do lásky a plného sebedarování. Pokud by se stala jediným a výlučným důvodem sexuálního aktu a oddělila se od plnosti lásky, bylo by to její zneužitím. V sexuálním aktu je vždy matka i otec Jelikož plodem manželského sebedarování v lásce je stvoření nového života, musíme i této roli rodičů věnovat patřičné místo. Poslání plodit děti je jim svěřeno od samého Boha Stvořitele, se kterým spolupracují, a je jedním z cílů pohlavního života manželů. Otevřenost vůči životu tedy znamená otevřenost vůči vznešenému daru sexuality, vůči svému partnerovi a plnosti daru sebe sama. Proces, kterým rodiče toto rozhodnutí uskutečňují, se nazývá odpovědné (plánované) rodičovství. Jak zdůrazňují personalističtí etici, muž a žena nemohou zcela darovat 5

jeden druhému, pokud se neodevzdají alespoň potenciálně jako matka a otec v každém sexuálním aktu. Plodnost je totiž nedílnou součástí osoby, nejen biologická funkce, ale osobní participace na tajemství Boží stvořitelské činnosti. Není proto jedno, jakým způsobem a jakými prostředky budou manželé toto odpovědné rodičovství vykonávat. Ze zkušenosti vědí, že každé „ne úplné“ a „ne bezprostřední“ uskutečnění pohlavního styku přináší omezení. Proto požadavky odpovědného plánování a současného zachování smyslu sexuality jako daru splňuje přirozené plánování rodičovství, v němž manželé vynechají sexuální styk v plodných obdobích ženy. Je na ramenou lékařů a vědců přijít na co nejspolehlivější a přesnou metodu určení, ve kterých dnech probíhá v ženském těle ovulace. Používáním umělé antikoncepce se však sexualita snižuje na čistě biologickou věc a padělá se vnitřní pravda o manželské lásce, když se partneři nepředají celí i se svou plodností. Dnes za právo na sexualitu bojují mnohé skupiny lidí, kteří by ji chtěli používat více podle pociťované náklonnosti než podle daru, který člověk dostal a musí se naučit s ním zacházet. A přece člověk je víc než jen sbírka náklonností. (podle KN)

6. Nesesmilníš Lidské tělo je nádherné Boží dílo. Bůh vložil do člověka pohlavní síly, které podněcují v lidech životní elán, probouzejí a rozvíjejí citový život, vedou k nalezení životního partnera a k založení rodiny. V manželství slouží pohlavní síly k předávání života a k vzájemnému obdarování láskou. Pudový život však musí být ovládán duchem. Hříšné je to, co je proti Božímu záměru. Osobní postoje: - Vím, že pro křesťana katolíka je svátost manželství nerozlučným svazkem, trvajícím do smrti? - Jsem přesvědčen o tom, že předmanželská čistota je základem opravdové lásky? - Uvědomuji si, že slib lásky, věrnosti a úcty v manželství mě zavazuje do celoživotního vztahu, vzájemné pomoci, vzájemné důvěry a odpovědnosti za partnera? Pamatuji na to, že sexuální život mimo manželství je těžkým hříchem, ohrožujícím svátost manželství a důstojnost lidské osoby? - Uvědomuji si, že cizoložství, rozvod, polygamie a volný svazek (volná láska), jsou těžkými proviněními proti důstojnosti manželství? - Vím v oblasti tělesné lásky všechno, co potřebuji? - Umím o tom přemýšlet a mluvit bez zbytečných zábran, ale vychovaně a krásně? - Nehřešil jsem neslušnými vtipy a řečmi? - Nezneužíval jsem sobecky pohlavní pud (cizoložství, pohlavní styk mimo manželství, sebeukájení, onanie, předmanželský sexuální život)? - Snížil jsem svou lidskou důstojnost nebo důstojnost jiného člověka nevhodným slovem nebo myšlenkou (např. na cizoložství, hříšné touhy)? - Hlídal jsem své smysly? - Ovládal jsem svůj zrak a svou zvědavost? - Vyhýbal jsem se myšlenkám, představám, filmům, reklamám, stránkám na internetu, televizním programům, společnosti špatných kamarádů, které by mě mohly přivést ke hříchu? - Způsoboval jsem si vzrušení čtením nemravných časopisů, pornografických stránek na internetu, knih a filmů? - Hledal jsem pohlavní rozkoš hříšně mimo manželství? - Lehkovážným drážděním jsem si vyvolával pohlavní vzrušení? - Nebo jsem souhlasil s tím, které vzniklo přirozeně? - Dělal jsem nečisté skutky sám se sebou? Kolikrát? - Dal jsem někomu důvod k pohoršení necudnými pohyby, gesty, smyslnými polibky nebo objetími? - Vyhýbal jsem se takové společnosti, zábavám a výletům, které by mohly být nebezpečné pro mou mravnost a čistotu? - Navštěvoval jsem erotické salony, masáže a kupoval jsem erotické pomůcky? - Dával jsem pohoršení někomu svými dvojsmyslnými řečmi, nemravnými vtipy, dráždivými slovy? - Mám nějakou známost? - Zakládá se na vážném úmyslu vstoupit do svátostného manželství? - Chodím s někým jen tak lehkovážně, vzbuzuji v něm naděje, které nechci splnit? Naváděl jsem někoho na hřích nečistoty? - Svedl jsem někoho? 6

Mezi manžely: - Chápu svůj manželský svazek jako společenství lásky, tělesné, ale i duševní a duchovní? - Snažím se o to, aby náš vztah nezevšedněl, ale aby narůstala naše láska a vzájemná oddanost? - Dokážu si najít čas pro svého partnera, dokážu ho vyslechnout, porozumět mu, povzbudit ho, prokázat mu pozornost drobným darem, pozorností? - Jsem svému manželovi / manželce oporou? - Převažuje v mém manželství vzájemná láska nebo spíše soupeření kdo je lepší? - Snažím se zbavovat sebe sobectví a lhostejnosti, a umím pomoci manželce / manželovi zbavovat se těchto ničitelů vzájemného vztahu? - Staral jsem se o to, aby náš intimní život byl společně prožitou radostí prohloubením naší lásky? - Jsem bezohledný a pokládám manžela / manželku jen za nástroj sobecké rozkoše? - Svévolně a bezdůvodně jsem odpíral / odpírala manželovi / manželce nejintimnější výraz lásky, čímž jsem ho mohl / mohla vystavit nebezpečí nevěry? - Přistoupil jsem k manželskému soužití s ochotou sloužit při vzniku nového života? - Odmítal / odmítala jsem děti ze sobeckých důvodů? - Vyhýbal jsem se početí dětí bez vážných důvodů, jako je větší počet narozených děti, vážná nemoc ženy / muže, bytová nouze, těžké dědičné choroby, chudoba - Zneužíval jsem manželství používáním antikoncepčních prostředků, chemických či mechanických? Zachoval jsem ve všech situacích manželskou věrnost? - Byl můj způsob oblékání doma cudný, nechodím doma nahý? - Nedával jsem dětem pohoršení? - Žiji v manželství uzavřeném před Církví? - Byl jsem / byla jsem původcem rozbití manželství, rodiny? - Snažím se získávat posilu našeho manželství ve mši svaté, častějším přijímáním svátosti a ve společné modlitbě?

Modlitba za mého chlapce: Nebeský Otče, poslal jsi mi do cesty člověka, kterému chci věnovat své srdce a s kterým chci uzavřít sňatek. Bdi nad ním. Pomoz mu být věřícím, moudrým a rozhodným člověkem. Dej mu mužné srdce, aby se nebál potíží, ale aby je zdolával s Tebou. Svatý Josefe, patrone mužů, chraň mého chlapce od falešné mužnosti. Nauč ho ovládat smyslnost a podrobovat vlastní tělo službě pravé lásky. Dej, abych se mohla o něj bezpečně opřít a prožít s ním další část svého života. Amen.

Modlitba za moje děvče: Nebeský Otče, děkuji Ti za to, že jsem potkal toto děvče. Žehnej jí a učiň, aby jí bylo se mnou dobře. Nedopusť, abych jí někdy ublížil. Připrav ji do role ženy a matky. Chraň ji od pokušení. Dej, aby mi byla věrná a milovala mě čistou láskou. Ať ve službě naší budoucí společné rodině najde svou nejdůležitější roli tady na zemi. Ať se necítí být svázána závazky ženy a matky, ale ať najde v jejich věrném plnění své štěstí a klid. Dej, aby byla trpělivá, tichá, laskavá, aby vnesla do rodiny Boží klid. Maria, ať Tebe následuje a jak Ty ať plní ochotně a s radostí Boží plány. Amen.

7

Modlitba za čistotu Bože mého života a Pane milosrdenství! Děkuji Ti za svůj život a za všechno, co jsi mi nezaslouženě daroval a ještě daruješ. Ty sám víš i o mých problémech. Pokorně Tě prosím, sejmi ze mne mou slabost, která mě trápí. Udělej silnou mou vůli, abych dokázal odolávat vlastním slabostem i pokušením a nástrahám ďábla. Ať je moje duše čistá a veselá, abych už nyní zakusil radost z toho, že mě máš rád a chceš mě udělat svatým. Pomoz i ostatním, kteří se potýkají s problémy podobnými těm mým, abychom se jednou všichni sešli tam u Tebe. O to Tě prosím skrze Ježíše Krista našeho Pána. Amen. Svatá Maria, Matko nejčistší, svatá Máří Magdaléno, svatý Jeronýme, svatý Augustine, svatý anděli strážce, orodujte za mě. Amen.

Poslání sexualitě nedal člověk Poslání sexualitě nedal člověk. Sex je krásný a vzácný Boží dar pro lidi, ale jako každý dar i tento se dá zneužít. Člověk totiž sám rozhoduje, jak se svou sexualitou naloží, zda ji bude využívat v tom smyslu, jaký jí určil Stvořitel, nebo ji degraduje a použije nesprávně.

Ne člověk totiž dává poslání sexuální stránce, ale sám Stvořitel. Ačkoli tento pohled vypadá velmi ideální (mnozí říkají, že až platonicky a utopistické - zejména pokud se podíváme na naši přítomnost), Bůh nám i přes masivní moderní kritiku takového katolického učení ukazuje cestu, kterou pomocí metody „postupných kroků (graduality)“ můžeme následovat. Pro člověka svobodné vůle to nikdy nebude jednoduché. Ovládání sexuality je o to těžit, že je poháněná vášněmi a člověk musí vynaložit určitou námahu na jejich pokyny. Navíc dovnitř našich skutků se dostává tolik komponentů, se kterými si vždy neumíme sami poradit. Často se proto sexualita rozvíjí těmi směry, které se navenek jeví jako neškodné, dokážou však ublížit samému člověku i ostatním. Zde můžeme zařadit například masturbaci, která místo životodárné lásky k partnerovi vyjadřuje lásku k sobě, „napodobování“ manželství při sexuálním styku dvou, kteří však manžely nejsou, a jelikož se neodevzdali výlučně a trvale, ničí význam sexuálního spojení. O to horší je i narušení samotného manželství těmi, kteří manžela sice mají, ale sexuálně se spojují s jiným (cizoložství). Smysl a důstojnost sexuálního aktu také těžko urážejí znásilnění, pornografie, prostituce a všechny ostatní zneužití sexuality proniknuté do rozměrů, které se někdy ani nedají nazvat lidskými. Takto jen zneužívají svobodnou vůli, kterou člověk dostal jako výraz největší lásky. Pouze svobodné rozhodnutí může být skutečně rozhodnutím člověka obdařeného Bohem. Nakonec i problémy umělého oplodnění nebo ukončení těhotenství velmi často spadají do kategorie nepřijetí života jako daru. Mnohé možnosti moderní biologie a medicíny tyto problémy jakoby jen vzdalovali biblickému poselství. (podle KN) 8

Společenská Společenská etiketa platí i v kostele Pravidla slušného chování a společenskou etiketu bychom měli dodržovat i v kostele. Bohužel, často na to zapomínáme. Katolické noviny v této souvislosti oslovily odbornici na nonverbální komunikaci Olgu Škvareninovou a my se s vámi chceme o to podělit.

V společenském chování platí pravidlo 30: V komunikaci je vždy nejdůležitějších prvních 30 sekund setkání s jiným člověkem. Během této půlminutky bychom měli působit uvolněně a pozitivně. Takže se i v kostele podívejme na věřící, ke kterým si přisedáme do lavice, pozdravme je - ať už slovně nebo jemným kývnutím hlavy. Můžeme se na ně i malinko usmát. Perfektně upravených máme mít 3 x 30 centimetrů našeho těla: 30 centimetrů od vrchu hlavy dolů - u žen to znamená upravené vlasy, decentní líčení, výstřih jen do pomyslné přímky spojující podpaží; u muže upravené vlasy, brada nebo vousy a nepokrytou hlavu v místnosti; posledních 30 centimetrů dolní části těla - tedy naše boty mají být vždy vyčištěné, posledních 30 centimetrů na rukou - čili nehty a ruce máme mít upravené. Denně bychom měli věnovat sobě 30 minut: pomodleme se v soukromí a tichosti, pročtěme si knihu, běžme na procházku, Cvičme nebo jen tak lenošme. Taková investice do sebe se nám jistě vrátí i v tom, že budeme klidněji reagovat i na nepříjemné podněty.
Jakousi naší „národní“ vlastností je ustavičně si všímat jiných, posuzovat je. Někteří věřící se příliš koncentrují na své bratry a sestry i během mší svatých, když by jejich myšlenky měly být zaměřeny úplně jiným směrem. Společenská etiketa na pohřbu a pohřební hostině - karu. Lidé často ani na pohřbech nezapřou svoji „lidskou“ stránku a sledují i to, kdo na pohřbu jak málo plakal. Pohřeb je nejsmutnější rozloučení s člověkem, kterého jsme měli rádi nebo znali. Je to i poslední vzdání úcty zesnulému. Každý se na něm projevuje bohužel jinak, někdo pláče, jiný ho dusí v sobě. Zatímco hlasitý pláč je na pohřbu běžný (ba pro někoho je jen takový pláč projevem smutku), hlučnější hovor a smích sem nepatří. Pieta si totiž vyžaduje ticho nebo ztlumený hlas. V našich zeměpisných šířkách je zvykem přijít na pohřeb oblečený v černém. Je jiná barva oděvu v rozporu se společenskou etiketou? Na smuteční obřad je třeba se obléci konzervativně podle pravidla - čím bližší vztah k zesnulému, tím tmavší oděv. Příbuzní nejbližší rodiny by měli být oblečeni v černém, členové širší rodiny, přátelé, sousedé, kolegové, známí mohou volit i tmavší barvy, například tmavě šedou, tmavomodrou. Smutek lze vyjádřit i černou stužkou. Děti do černého neoblékáme. Přirozenou součástí smutečního oděvu jsou kapesníky.

9

Co by si měli obléci nejbližší příbuzní? Ideální oblečení žen nejbližší truchlící rodiny jsou černé šaty nebo černý kostým, v zimě černý kabát. K takovému oděvu patří černá kabelka, Černé punčochy (nylonky) a černé lodičky s uzavřenou patou a špičkou, případně černé kozačky. Vhodnou součástí smutečního oděvu je černý klobouk, který může být i se závojem. Smuteční klobouk si žena nedává z hlavy dolů. Muži nejbližší rodiny by si měli obléci černý oblek bez nápadného vzoru, bílou košili, černou vázanku, černé ponožky a černé šněrovací boty. V současnosti se tolerují i různé kombinace oblečení. Šaty nebo kostým tak můžeme nahradit černou halenkou a černou sukní nebo černými kalhotami. Pokud však člověk má černý kostým, šaty nebo oblek, měl by si je obléct, protože jimi podtrhuje vážnost smuteční chvíle i svou úctu k zesnulému. Jaké oblečení na pohřeb nepatří? Bijící do očí. Výstřednosti v oblečení a v úpravě zevnějšku jsou totiž zneužitím celého obřadu, urážkou zesnulého i pozůstalých. Na pohřbu je nepatřičné barevné, světlé a lesklé oblečení či oděv v křiklavých nebo jemných pastelových barvách. Akceptovat lze jen jednoduché a nenápadné vzory, ne výrazné dezény či káro. Zneuctěním smutečního oblečení jsou sportovní boty, tenisky - ani černé - a černé rifle. Nevhodné jsou i vázanky s obrázkem nebo logem firmy či košile tmavší než oblek. Mužům bych nedoporučila ani kombinaci černý oblek s černou košilí. Velkým faux pas jsou i tělové nylonky u žen z blízké truchlící rodiny. Konzervativnost se žádá nejen v oblečení, ale i v celkové úpravě zevnějšku. Nevyhnutelností u všech žen jsou zahalená ramena a kolena nevolíme proto minišaty, minisukni ani šaty s hlubokým výstřihem či na ramínka. Nehty na rukou nesmí být nalakované na červeno, třeba je nechat přirozené nebo upravené bezbarvým lakem. Nevhodný je i výrazný make-up, extravagantní účes, nápadné doplňky, pronikavý parfém. Samozřejmě, pokud si zesnulý přál, aby lidé přišli na pohřeb oblečeni netradičně, například v bílém, je třeba toto jeho přání splnit. Můžeme mít během pohřbu na očích sluneční brýle? Pozůstalí používají tmavá skla brýlí často proto, aby jim nebylo vidět smutek na očích. Brýle by však měli v domě smutku či v kostele odložit. Lze je mít jen venku. Je třeba zachovávat obyčej a chodit oblečeni v černém, pokud jsme blízcí pozůstalí, po celý rok? Nošení černého nebo tmavého oblečení je vnějším projevem smutku. Na začátku minulého století předepisoval Jiří Stanislav Guth-Jarkovský, který byl i ceremoniář T. G. Masaryka, aby vdova nosila smutek dva roky, přičemž poslední půlrok si mohla obléci oděv s odstíny šedé nebo fialové barvy. Během smutku nemohla chodit na koncerty či na návštěvy, ani nesměla návštěvy přijímat. Děti si po smrti rodičů nemohli hrát ani sportovat 18 měsíců. Později etiketa přikazovala držet smutek jeden rok. Během tohoto období vdova ani vdovec nemohli znovu uzavřít manželství. Tato lhůta se zkrátila, pokud se vdovec staral o malé děti - dokonce v takové situaci bylo přímo žádoucí, aby se oženil co nejdříve. Dnes etiketa neurčuje, jak dlouho mají blízcí V pozůstalí projevovat smutek navenek. V popředí je vnitřní pocit pozůstalého. V jednotlivých rodinách nebo regionech se tradice nošení černého oděvu pohybuje v rozpětí od šesti týdnů po jeden rok; někdo však nosí černé oblečení až do konce života. Smutek lze dát najevo i připnutím černé stužky. Pokračování příště (podle KN) 10

Jak mluvit s dětmi o Bohu

R odinná odinn á katecheze Následující kapitolky pocházejí z knihy „Nebojte se života“, kterou najdeme na stránkách www.knihovna.net.

53. Pohlavní život Šesté a deváté přikázání Vyučující se nemá tohoto tématu bát. Nemusí se ho bát, když má sám jasno v sexuálních otázkách, když se na pohlavní život dívá z Božího hlediska. Musíme překonávat všeobecně rozšířený, nezdravý a nedůstojný postoj v této oblasti. Jako kdyby všechno, co se týká sexu, bylo něčím zakázaným, neslušným, o čem se nemluví (a když, tak oplzle). Ideální by bylo, kdyby byly děti poučovány o sexuálních otázkách od nejútlejšího věku přiměřeně jejich chápání, ale vždy pravdivě. Proč by například dvouleté dítě nemohlo vědět, že mamince proto roste bříško, protože je v něm děťátko. Těšilo by se, podílelo by se na radostném očekávání a již by se budoval sourozenecký vztah. Tradiční čápi už děti nenosí, protože moderní rodiče je kupují v porodnici. A potom se diví a pohoršují, když je začne dítě přemlouvat, aby šli plačící novorozeňátko vyměnit. Vždyť je to docela logická reakce. Uvedený návod staví, jako vždy, na předpokladu, že dítě neví vůbec nic. Dá se však stejně dobře použít, i když nějaké znalosti má, ať jsou správné, anebo pochybné. Při tomto poučení je nejdůležitější ZPŮSOB PODÁNÍ. Vyučující ať si dá pozor, aby mluvil tak jako jindy. Nesmí připustit žádné rozpaky. Nejde totiž tolik o zprostředkování znalostí, jako spíše postoje. A ten se nevyučuje, nepřednáší, ale odevzdává a přebírá. Závisí výlučně na vyučujícím, jestli si na toto téma rozdělí děti podle pohlaví, případně je poučí individuálně. Přimlouváme se však za to, aby se nic neměnilo na obvyklém způsobu. Neměl by se totiž v dětech vyvolat dojem, že toto téma je nejdůležitější, anebo že by bylo jiné než ostatní. Myslím, že jste z Desatera všemu nerozuměli. Slovo „nesesmilníš“ jste jistě ještě neslyšeli. No a člověk přece nemůže zachovávat něco, čemu nerozumí. Tak si vysvětlíme nejdřív toto přikázání. Bude to trochu déle trvat, ale je to velmi zajímavé. Vy už víte, že přikázání jsou jakoby návod na správné používání toho, co nám Bůh daroval. Přikázání nám dal proto, abychom se vyhnuli neštěstí. Aby se nestalo něco takového, o čem psaly nedávno noviny. Babička z vesnice přišla na návštěvu do města, do moderního bytu. Nedovedla zacházet s plynovým vařičem a nikoho nenapadlo, aby ji poučil. Babička zůstala v bytě sama. Chtěla si něco přihřát a nevěděla jak, tak to různě zkoušela. Otevřela plyn, ale nedovedla ho zavřít. Nechala to tedy tak a odešla do pokoje. Naštěstí, protože by byla přišla o život. Plyn totiž unikal a babička nic netušila. Cítila sice zápach, ale myslela si, že to jde z ulice. Vždyť v městě často něco páchne. Potom zazvonil listonoš. Elektrická jiskra způsobila výbuch. Celá kuchyň byla v troskách. To způsobil plyn, který jinak dobře slouží člověku, když s ním dovede správně zacházet.

11

Bůh nestvořil a nevymyslel nic špatného. Všechno, co nám dal, má svůj účel. Tak nám dal ruce, abychom mohli pracovat, oči, abychom viděli, uši, abychom slyšeli, ústa, abychom mohli jíst a mluvit. Máme plíce k dýchání a žaludek k trávení. Jsme tak vybavení, abychom měli všechno, co potřebujeme pro život. Ale nejen pro vlastní život, ale i pro vznik nového života. Tomu dost dobře nerozumíte, že? Nu, dávejte trochu pozor, pokusím se vám to vysvětlit. Víte, že všechno se časem opotřebí, zestárne a zahyne. Na jaře a v létě všechno roste, kvete, dozrává. A potom květy odkvetou, listy se stromů odpadnou, tráva uschne, všechno okolo zpustne, přijde zima. Když napadne sníh, příroda jako kdyby zemřela. Ale na jaře se zase probudí život. Naroste nová tráva, rozkvetou nové květy, dozraje nové obilí. Z čeho? No přece ze semínek, ze zárodků života, které dozrály v tom, co zahynulo. I každý člověk jednou zemře. Nejvíc se dožije sto let. Někdy slyšíme i o starších, ale to je velká vzácnost. Za sto let jistě z nás už tady nikdo nebude. Ale lidé budou. Jiní, noví lidé. Naši předkové už zde nejsou, ale jsme zde my. A my pocházíme z nich. Jak? Jak se odevzdává lidský život? To přece musí být ještě větší zázrak, než když vyroste znovu pšeničný klas. Bohu nejvíc záleží na člověku, vždyť ho určil za pána celé přírody. Je to vidět i z toho, jaký způsob vymyslel Bůh pro vznik nového lidského života. Určitě víte, z čeho vyroste strom. No, ze semínka. Například ořech, ten mohutný strom, na kterém je každý rok mnoho chutných ořechů, vyrostl z jediného ořechu. Strom je tedy jakoby otcem všech stromů, které vyrostly z jeho ořechů. Jenže stará se takový ořech nějak o mladé stromky? Opatruje je, poučuje, chrání? Ne, protože to není potřeba. Kuřátko se vylíhne z vajíčka, které snesla slepice. Slepice je tedy matkou malých kuřátek. Také se o ně stará, ale jen krátkou dobu. Jen potud, pokud nevyrostou natolik, aby se uměla o sebe postarat. A co myslíte, jak dlouho potřebuje lidské mládě rodiče? Kdy se dokáže postarat samo o sebe? Víte určitě, jak vypadá takové novorozeňátko, jak je bezmocné, kolik péče potřebuje. Ale mohlo by už takové, povězme, pětileté dítě žít samotné? Dovede sice mluvit, chodit, snad by si koupilo i nějaké jídlo, ale to není všechno. A desetileté? Neumřelo by hladem, ale asi by zůstalo nevzdělané a nevychované. Lidské mládě potřebuje dlouhou péči, opatrování a výchovu. Nato, aby z něho byl opravdu řádný člověk, potřebuje oba rodiče tak do osmnácti-dvaceti roků. Děti, které ztratí jednoho anebo oba rodiče, jsou velmi ochuzené. Jak ubohé jsou i takové děti, jejichž rodiče nežijí v lásce, porozumění a v pokoji! Bůh se obdivuhodným způsobem postaral o to, aby život šel dále, aby byli na světě vždy další lidé. A když každý nový člověk potřebuje mnoho péče, zařídil to tak, že jsou ke vzniku člověka potřebí dva. Člověk totiž vznikne i z vajíčka; i ze semínka. Do těla ženy vložil Bůh vajíčka a do muže semínka. Když se spojí vajíčko se semínkem, vznikne člověk. Nejdřív menší než prášek. Ale už je v něm všechno. I to, jestli to bude děvčátko, anebo chlapeček, jaké bude mít oči, vlasy, postavu i povahu. A protože polovička z toho pochází z těla matky a polovička z těla otce, podobá se dítě v něčem mamince a v něčem otci. Ale poslouchejte dále, jak je to zařízeno, aby takový maličký človíček, menší než makové zrnko, mohl růst. Z čeho naroste, když nemá ještě ústa, aby mohl jíst? V těle ženy, v spodní části břicha, jsou uložená malá vajíčka. Když se některé spojí s mužským semínkem, v té chvíli se celé tělo začne starat o tohoto drobného človíčka. Z maminčina těla dostává výživu, takže může růst. Leží ve velmi pohodlné postýlce, měkce vystlané a chráněné z každé strany. Vždyť je takový malinký, že kdybychom ho měli někde 12

venku, zašlápli bychom ho, a ani bychom o tom nevěděli. Zde je pěkně schovaný a maminčino tělo se stará o všechno. Človíček roste rychle. Za devět měsíců je z něho už řádné dítě, se vším, co má mít. Má už pořádné plíce, takže může začít samo dýchat. A má i ústa a žaludek, takže může jíst. Může, tedy přijít na svět. Pro maminku nastane tehdy těžká chvíle. Dítě se totiž pomalu, hlavičkou napřed, vytlačí z maminčina těla ven skrze malý otvor, který se musí velmi roztáhnout. Aby se mamince anebo dítěti něco nestalo, pomáhají při tom lékaři a sestry, a proto maminky chodí do nemocnice, když pocítí, že se už má dítě narodit. Proto maminka tak velmi miluje svoje dítě, protože je to vlastně jakoby kus z jejího těla. Narostlo z ní, žilo v ní skoro celý rok. Proto se o něj stará a chrání ho, jako sebe samu. Takové malé nemluvňátko by zahynulo, kdyby se o ně nikdo nepostaral. A maminka, která to malé batolátko velmi miluje, to dělá opravdu ochotně a ráda. Vidíte, jak to Bůh moudře zařídil? A to není všechno! Dítě potřebuje nejen mámu, ale i otce. A hlavně potřebuje, aby se všichni měli rádi, protože jen v takové rodině je dítěti nejlépe. Proto vložil Bůh do srdce muže a ženy vzájemnou náklonnost, lásku a touhu, aby mohli spolu žít. Dokud jste děti, hrajete si spolu, chlapci i děvčata, a někdy se i pobijete. Až dorostete, zpozorujete v sobě nějakou změnu. Děvčata i chlapci se začnou na sebe dívat jinak. Někteří se do sebe zamilují. Jedno děvče a jeden chlapec najednou zjistí, že jim je spolu dobře. Častěji se setkávají a lépe se poznávají. Když se mají opravdu rádi a když už mají svoje zaměstnání, takže mohou založit rodinu, stanou se manželi. Slíbí si, že budou spolu žít celý život, že si budou pomáhat a starat se o děti. V té chvíli dostanou od Boha pověření, aby se stali rodiči. Jejich veliká láska se projeví potom v tom, že se jejich těla spojí. Už jsme si říkali, že všechno v těle má svůj účel. A určitě víte, jaký rozdíl je mezi chlapcem a dívkou. Tam, kde má dívka otvor, kterým se rodí děti, má chlapec rourku a dva váčky. V těch váčcích jsou uložená semínka a tou rourkou se dostanou do těla ženy, kde se jedno z nich spojí s jedním ženským vajíčkem. Tehdy vznikne nový člověk. Vznikne spojením dvou lidí, kteří se mají tak velmi rádi, že mají dost lásky i pro tohoto nového člověka. Dovedete si představit, jaká to musí být obrovská síla, kterou Bůh takto vložil do lidí? S takovou velkou silou je však potřeba umět zacházet, aby se nestalo nějaké neštěstí. (Jako s tím plynem!) Bůh se o to postaral. Dal lidem návod - přikázání, jak mají tuto sílu a schopnost používat. Bůh dovolil spojení muže a ženy jen v manželství, kde mají děti zabezpečenou laskavou péči obou rodičů. Kdo přestoupí tento příkaz, zapříčiní neštěstí, při kterém jsou poškozeny hlavně děti. Takový hřích, když se zneužívá a nedovoleně užívá schopnost, kterou Bůh určil manželům na tvoření nového člověka, se nazývá smilstvo. Proto šesté přikázání zní: „Nesesmilníš“. Deváté přikázání patří k němu. Zakazuje manželům rozejít se. Když otec anebo matka opustí rodinu a začne žít s jiným, způsobí tím své rodině, svým nejbližším velkou bolest. Proto i to Bůh zakázal. 13

Tato přikázání se týkají dospělých. Ale trochu i vás. Z tohoto vysvětlení vidíte, jak to Bůh všechno moudře a krásně zařídil. Všechno, co se týká vzniku nového života, je posvátné. Rozhodně to není na zábavu a na hloupé vtipy. Děti, které neměl kdo poučit, vám možná budou namlouvat, abyste si tajně šuškali o těchto věcech, smáli se tomu, abyste si navzájem ukazovali a osahávali těla. Ba nejen děti. Chodí po světě všelijací zvrhlí lidé. Obyčejně jsou duševně nemocní. Ti lákají děti sladkostmi anebo penězi, aby si potom mohli s nimi takto hrát. To však není zábava, ale urážka toho nejposvátnějšího, čemu vděčíme my všichni za život. Nikdy to tedy nesmíte nikomu dovolit, ani sobě. Ale pozor! To, že vás tyto otázky zajímají a chcete o tom něco vědět, to není zlé. Jenže ptejte se takového člověka, který vám to dovede opravdu moudře vysvětlit. A to rozhodně nejsou vaši kamarádi. Zapamatujte si na celý život: Bůh do mně vložil úžasnou sílu a schopnost, musím si ji zachovat pro manželství. Tak si to přeje Bůh, a tak to budou potřebovat moje budoucí děti. Když se děti budou více vyptávat, je třeba jim pravdivě odpovídat. V uvedeném textu je zestručněné anatomické vysvětlení, protože šlo hlavně o správné zakotvení této oblasti v celkovém Božím plánu. Dobré by bylo podrobněji vysvětlit funkci pohlavních orgánů (menstruační cyklus, hymen, poluce apod.), k čemu je vhodné mít obrázky. Dětem ve velkých městech je třeba včas říct o homosexualitě. Pro sexuální poučení platí zásada: Raději o rok dřív, než o den později. Ježíš řekl: „Kdo však jedno s těchto maličkých, které ve mne věří, svede ke hříchu, pro toho by bylo lépe, aby mu byl pověšen na krk mlýnský kámen a aby byl potopen hluboko do moře. Běda světu, že svádí ke hříchu!“ (Mt 18,6-7)

Osel a flétna Na poli nějakou dobu ležela opuštěná flétna, na kterou už nikdo nehrál. Až jednoho dne šel kolem osel. Silně do ní foukl, až vydala nejkrásnější zvuk svého života, nejkrásnější v celém životě osla i flétny. Oba nedokázali pochopit, co se vlastně stalo, a vzhledem k tomu, že rozum nebyl jejich silnou stránkou a oba dva v rozum věřili, rychle se od sebe vzdálili, protože se styděli za to nejlepší, co každý z nich za svou smutnou existenci učinil. Kolik opuštěných fléten a kolik oslů je na tomto světě! Mnozí z nás se neznají a skrývají sami sobě, kdo jsou, a žádají lásku od jiných nepoznaných, kteří svou totožnost také skrývají. Ale někdy se objeví záblesk, jiskra, a všechno se jasně osvítí… Ale tím to také skončí. Protože schází odvaha. Člověk potřebuje tolik odvahy, aby mohl milovat. Ale stejně tolik jí potřebuje, aby se nechal milovat.

14

Jak je to s nedělní mší svatou během dovolené? Slavení neděle je součástí křesťanského stylu Života. I během prázdnin a dovolených se snažme zúčastnit mši v místě, kde se nacházíme, nebo na bohoslužbě v obřadu východních církví, případně požádat o dispens

Vážená redakce, v době dovolených vypadneme z pracovního rytmu a běžných povinností, neboť cestujeme, překonáváme vzdálenosti atd. Jak je to s povinností účastnit se nedělní mši svaté v tomto období? Co dělat v takovém případě, když se ocitneme na místech, kde není katolický kostel? Doporučujete účastnit se pobožnosti jiných církevních společenství? Jak vlastně prožít neděli na dovolené? Věrka, Bratislava Milá Věrko, doba dovolených by měla být pro nás nejen příležitostí k odpočinku, nebo získávání nových zážitků či objevování neznámých krajin, ale i k projevům vděčnosti Bohu. Papež Benedikt XVI. hodnotí toto období jako prostor, kde se můžeme svobodněji věnovat úvahám o naplnění života a modlitbě. K tomu je však třeba si vytvořit vnitřní dispozici. Často jsme svědky toho, že dny prázdnin a dovolených se prožívají tak, jakoby Boha nebylo a lidská duše neexistovala. Pro nás křesťany by měla být neděle dnem, který je v samém středu našeho života. Smysl neděle spočívá ve výzvě k radosti a obdivu, kterými byly proniknuty ženy přítomny při ukřižování Ježíše Krista, když v první den týdne brzy ráno přišli k hrobu a našli ho prázdný (srov. Mk 16,2). Zároveň je výzvou, aby se do určité míry zopakoval zážitek učedníků putujících do Emauz, kteří cítili, jak jim hořelo srdce, když se k nim připojil cestou sám Vzkříšený, vysvětloval jim Písma a dal jim poznat při lámání chleba (srov. Lk 24,32.35). Protože neděle má být i svátkem rodiny a liturgického shromáždění, kněží mají připomínat věřícím povinnost účasti na mši svaté. V případě, že se nenacházíme ve vlastní farnosti, měli bychom se snažit v neděli zúčastnit se bohoslužeb tam, kde jsme, a tak obohatit místní společenství Církve. Zároveň každá farnost má srdečně přijmout rekreanty, turisty či poutníky a v případě nouze jim i pomoci. Pokud se však ocitneme na místech, kde není katolický kostel, můžeme vyhledat chrám, kde se slouží bohoslužby v obřadu východních církví, které mají plné společenství s katolickou církví (syrská, arménská, koptská či etiopská), nebo v obřadu východních církví, které netvoří úplnou jednotu s katolickou církví, ale mají platné svátosti (Pravoslavná církev a autokefální ortodoxní církve). Pokud není taká možnost, pak není třeba účastnit se shromážděních jiných církevních společenství. V této souvislosti se také doporučuje požádat o dispens od účasti na nedělní mši faráře v místě trvalého bydliště, který by měl stanovit podmínky, které je třeba splnit, aby se dispens mohl udělit, například účastnit se mše svaté v týdnu před odjezdem na dovolenou nebo po návratu z ní apod. Neděli na dovolené lze využít k upevnění života: • rodinného (společný oběd, výlet do přírody, sportovní aktivity, pořádat setkání a rozhovory); • kulturního (číst knihy, účast na kulturních akcích, rozvíjet tvořivost, schopnost vnímat umění a hodnoty života podle evangelia); • společenského (péče o jiných, vydávat svědectví víry všude tam, kde se během volných dní nacházíme); • náboženského (číst Boží slovo, společně se modlit, podpořit křesťanská společenství i mimo svou farnost). Milá Věrka, přeji vám i ostatním čtenářům KN, aby tyto podněty pomohli prohlubovat vztah k Bohu i lidem i během dovolených. Den Páně ať je požehnaným časem, když se i moderní člověk vymaní z pracovních povinností, ze stresu a znechucení, a navrátí sobě i své rodině naději v Boží (podle KN) pomoc a ochranu. 15

Umírají, protože věří v Ježíše V letošním ročníku Zrníčka „nakoukneme“ do některých zemí, kde jsou lidé pro svou víru v Krista pronásledováni a seznámíme se i s příběhy konkrétních lidí.

Severní Korea To je jediná země na světě, kde opravdu nevíme, co se děje. Vzhledem k tomu, že v roce 1953, byla Korea rozdělena na dva státy, je sever zcela uzavřen a odříznut od zbytku světa. Všichni obyvatelé mají povinnost vzdávat úctu již nežijícímu Kim Ir Senovi a jeho synu Kim Čong Ilovi. Kim Ir Sen - „Věčný prezident“, musí být uctíván jako Bůh Otec a Jeho Syn Kim Čong Il - „Milovaný vůdce“ nebo „Věčný Syn, Věčného Slunce“ je vyvoleným „zachráncem“ lidí. V této zemi je člověk kontrolován na každém kroku. Každý, kdo se odváží přijít do Severní Koreje, je velmi bedlivě sledován tajnou policií. A kdo se staví proti vládě, okamžitě jde do tábora, kde je nejen mučen, ale i podroben lékařskému experimentování. V takových táborech může žít až 300 tisíc vězňů. Konečně, po otrocké práci vězni zmizí beze stopy. V Severní Koreji jsou i pracovní tábory pro děti. V této hrozné, nelidské zemi nejsou útok na křesťany ničím neobvyklým. Zabili všechny biskupy, kněze a jeptišky. Křesťané žijí v naprosté tajnosti. Před dvěma lety byl 33-letý Christian Ri Hyon-ok odsouzen k trestu smrti a popraven „za distribuci Bible.“ Hlavní město - Pchjongjang Nejen to, ale všichni členové jeho rodiny byli uvězněni, Rozloha - 120 540 km2 protože v Severní Koreji existuje zásada „jeden za všechny a Obyvatelstvo - 22,7 mil. všichni za jednoho.“ Takže, bude potrestán nejen nejbližší, ale Křesťanů - asi 0,02% i vzdálení příbuzní a navíc i sousedé.

Kuba Neobyčejný ostrov, známý jako perla Karibiku láká návštěvníky okolní teplou azurovou vodou, desítkami zátok a pláží. Ale zde odpočívající turisté nevědí nic o druhé tváři Kuby. - Ať se Kuba otevře světu - volal papež Jan Pavel II. během své pouti do této země. Vzhledem k tomu, že ostrov dělí od americké Floridy je jen malá vzdálenost, nejsou obyvatelé svobodni. Již více než 50 let na ostrově vládnou komunisté. Vše je pod jejich kontrolou. Na Kubě se nesmí ani modlit bez souhlasu státu. Ale, papež tam šel na pouť, od té doby alespoň křesťané mají vánoční volno z práce. Nicméně, následovníci Krista se stále nemohou cítit v bezpečí. Zvláštní úřady jsou zodpovědné za zajištění toho, aby byli pronásledováni kněží a všichni, kdo následují Ježíše. Křesťané nemohou zvát zahraniční hosty, a pokud chtějí vycestovat, musí požádat o speciální povolení. Oni mohou také importovat náboženské knihy, nebo společně se modlit, pokud se zaregistrují v obchodním rejstříku sdružení Ministerstva spravedlnosti. Křesťané, kteří kázali Krista a nechtěli ho zapřít, jsou vězněni, jako Tom Hlavní město - Havana White, americký občan, který je odsouzen k dvaceti letům vězení a Rozloha - 110 860 km2 mučení. Naštěstí, se za něj přimluvila po celém světě známá, Obyvatelstvo - 11,4 mil. Matka Tereza z Kalkaty a rozsudek bylzkrácen. Křesťanů - asi 44%

16

Laos Dokud byl Laos francouzskou kolonií, byla to země na dovolenou. Porostlá spoustou lesů, kávovými plantážemi a odpočinkovými centry. Dnes je nejchudší zemí v Asii. Obyvatelé mylých vesnic pěstují především rýži. Vzhledem k tomu, vládu převzala v Laosu komunisté, nemají křesťané snadný život. Úřady chtějí odstranit ze země veškeré náboženství, především křesťanství. Jak kontrolovat a bojovat s křesťany, se úředníci učí od čínských a vietnamských vůdců. Často jsou následovníci Krista vyhnáni z vesnice a nuceni opustit své domovy. A navíc křesťanům není dovoleno vzít si všechny své věci a odejít, zůstávají bez prostředků obživy. Úřady Laosu jim všechno odebírají: dokumenty, přístup k vodě, zdravotní péči a jakoukoli ochranu. Na mnoha místech nemohou křesťanské rodiny posílat své děti do škol. Pro úřady to není nijak zvlášť obtížné, protože v Laosu je křesťanů jen hrstka obyvatel. Vláda pokračuje v zavírání kostelů křesťanů, zejména ve venkovských oblastech. Stává se, že Hlavní město - Vientiane křesťané jsou mučeni ve vězení, ale také se je snaží donutit vzdát se Rozloha - 236 800 km2 své víry. Křesťané jsou považováni za „agenty“ USA, kteří chtějí Obyvatelstvo - 6,5 mil. ovlivňovat politiku v Laosu. Bývají obžalováni, že nejsou dobrými Křesťanů - asi 1,8% občany. (Mały Gość)

Příběh JONGA ZE SEVERNÍ KOREJE V Severní Koreji musí rodiče naučit své dítě říkat: „Děkuji, Otče Kim Ir Sene!“ Kim Ir Sen již dávno nežije, ale stále je ctěný jako „Věčný prezident“, skoro jako Bůh. Děti se musí klanět všem jeho vyobrazením. Jong-Cheol měl 11 let, když utekl do Číny. Ujala se ho křesťanská rodina, ale jednoho dne ho čínská policie společně se skupinou dalších dětí poslal zpět do Koreje. Jong byl brutálně vyslýchán. Kdyby se jednomu chlapci nepodařilo podruhé utéct z korejského pekla, nikdo by se nedozvěděl, co se s Jongem dělo. Během výslechu byl dotazován, zda je křeťanem. On to potvrdil. - JongCheol nepřežil - vypověděl utečenec. - Dal svůj život za Ježíše.

Našim dětem nic takového nehrozí. Dokážou i ony vždy vyznat svou víru? Mají v tom příklad i v nás, dospělých?

17

Setkání „Měl jsem pro sebe celé kupé. Pak nastoupila jedna dívka,“ vyprávěl mladý slepý Ind. „Muž se ženou, co ji přišli vyprovodit, nejspíš byli její rodiče. Kladli jí na srdce spoustu věcí. Protože tehdy už jsem neviděl, nemohl jsem vědět, jak ta dívka vypadá, ale líbil se mi její hlas.“ „Jedete do Dehra Dun?“ zeptal jsem se jí, když jsme vyjížděli ze stanice. Přemýšlel jsem, jestli se mi podaří před ní skrýt, že nevidím. Říkal jsem si, že by to nemělo být tak těžké, když zůstanu sedět. „Jedu do Saharanpuru,“ odpověděla dívka. „Tam na mě bude čekat teta. A kam jedete vy?“ „Do Dehra Dun a potom do Mussoorie,“ řekl jsem. „To se máte! Tolik bych se chtěla do Mussoorie dostat. Miluji hory. Zvlášť v říjnu.“ „Ano, to je nejkrásnější období,“ přitakal jsem a vzpomínal na dobu, kdy jsem ještě viděl. „Na horách je všude plno divokých aster, slunce příjemně hřeje a večer si člověk může sednout ke krbu a usrkávat brandy. Většina turistů je už pryč a ulice jsou skoro prázdné a tiché.“ Mlčela, a tak jsem přemýšlel, jestli ji má slova tak zasáhla, nebo jestli mě má za sentimentálního žvanila. Pak jsem udělal chybu. „Jaké je počasí?“ zeptal jsem se. Ale nezdálo se, že by jí ta otázka připadala zvláštní. Že by si už všimla, že nevidím? Ale její odpověď vyvrátila všechny mé pochybnosti. „Tak se podívejte z okna,“ řekla naprosto přirozeně. Posunul jsem se po sedadle a po hmatu jsem hledal okénko. Bylo otevřené. Otočil jsem se k němu a předstíral jsem, že si prohlížím krajinu kolem. Ve své fantazii jsem viděl rychle se míjející telegrafní sloupy. „Všimla jste si, že to vypadá, že se hýbají ty stromy a my že stojíme?“ „Tak už to bývá,“ odpověděla. Obrátil jsem se k ní a chvíli jsme seděli mlčky. „Máte zajímavý obličej,“ řekl jsem konečně. Pěkné se zasmála, jasně a zvučně. „To jsem ráda, že mi to říkáte. „Už mám po krk těch, co mi říkají, že mám pěknou tvářičku.“ „Takže jsi opravdu hezká,“ pomyslel jsem si a pokračoval jsem nahlas: „Ale zajímavý obličej může být také velmi krásný.“ „Jste velmi galantní,“ odpověděla. „Ale proč jste tak vážný?“ „Za chvíli vystupujete,“ řekl jsem trochu úsečně. „Bohu díky. Nesnáším dlouhé cesty vlakem.“ Zato já bych tam s ní byl celou věčnost, jen abych slyšel její hlas. Měl stříbrné tóny horské bystřiny. Určitě na naše setkání zapomene, jen co vystoupí z vlaku, ale já na ni budu myslet celou cestu a jistě i potom. Vlak zastavil ve stanici. Na dívku někdo zavolal a v kupé po ní zůstal jen její parfém. Přistoupil muž a něco si bručel pod vousy. Vlak se dal znovu do pohybu. Nahmatal jsem okénko a posadil jsem se k němu s obličejem obráceným do světla, které pro mě bylo tmou. Mohl jsem si tak zahrát i se svým novým sousedem. „Je mi líto, že nejsem tak zajímavý společník jako ta dívka, co právě odešla, snažil se navázat řeč spolucestující. „Byla to zajímavá dívka,“ řekl jsem. „Mohl byste mi říct… měla dlouhé, nebo krátké vlasy?“ „Nevím,“ odpověděl překvapeně. „Pamatuji si jenom její oči, vlasy ne. Měla tak krásné oči! Škoda, že jí nebyly k ničemu… byla úplně slepá. Vy jste si toho nevšiml?“ Jako když dva slepci předstírají, že vidí. Kolik lidských setkání tak vypadá. Ze strachu ukázat, jací vlastně jsme. A tak člověku utečou rozhodující setkání života. Některá se už nikdy nebudou opakovat. 18

Obrazové meditace Mnoho malířů namalovalo krásné obrazy, které mají hloubku a zvou k zamyšlení. V letošním roce vás s některými seznámíme.

George La Tour - Marie Magdaléna Místnost ponořenou do tmy ozařuje plamen svíce. Z přítmí se vynořují jednotlivé předměty a jejich obrysy, jiné předměty jsou stále pohlceny tmou. Boj světla se tmou se děje po celé místnosti. Dialektika světla a tmy je alegorií vnitřního boje mezi dobrem a zlem v člověku. Světlo ozařuje jeho vnitřek a zahání temnoty. Boj světla a tmy je i symbolem zápasu mezi životem a smrtí. Zemřít znamená sestoupit do temnoty podsvětí. Smrt do života zasahuje různým způsobem: tělesnými chorobami, ale i depresemi a pocitem marnosti… Marnost představuje křehkost a pomíjivost života. Nejsme tu navěky a nic pozemského nemá trvalost. Pomíjí. Marnost je zobrazena prostřednictvím zrcadla, svíce a šperků, rozházených po zemi jako bláto. Jsou to jen kameny, hornina, prach země, jako člověk, a přece se člověk od nich velmi liší… Každý z nás zná pocit marnosti, konfrontaci s tím, že hodnotu věcí pohltí temnota a my nevidíme smysl života. V konfrontaci s marností je možné, že se jí člověk podvolí a vstoupí do temnoty, nebo přece jen začne hledat světlo, alespoň malý záblesk. Tváří v tvář marnosti světa je povolán jít přes tuto marnost. Svíce je jeden ze symbolů marnosti a smrtelnosti. Jak se spaluje vosk, spaluje se i náš život, dokud plamen nezhasne a staneme se součástí temnoty… Svíce však má i pozitivní význam. Není jen symbolem marnosti a pomíjivosti. Je i symbolem duchovnosti. Plamen symbolizuje duchovní stránku člověka, vosk lidskou tělesnost. Nevadí, že vosk ubývá, chřadne, důležité je, aby plamen hořel a svítil. Na obraze vidíme svíci, oproti plameni je to malá svíčka. Už z ní dost ubylo, ale plamen je krásný a osvětluje vše kolem. Tento symbol odkazuje na vnitřní život Máří Magdalény, která se po svém obrácení rozhořela novou vášní - láskou ke Kristu. Plamen její vroucí lásky neustále fascinuje Kristovy následovníky. Svíce nás provázejí v křesťanství od křtu až po smrt. Ještě i po smrti zapalujeme na hrobech svíce, což je symbolem naděje a naší modlitby za zemřelé, kterým vyjadřujeme svou touhu, aby jim svítilo věčné světlo. Svíce má i kristologickou symboliku, představuje Kristovu dvojí přirozenost. Plamen jeho božství a vosk obětování jeho lidské přirozenosti. Svíce je i symbolem každého jednotlivého křesťana: jak se vosk stravuje a mění v plamen, tak i křesťan se má stravovat a proměňovat v Krista. Nezapomínejme, že jsme světlo tohoto světa, a naše světlo má před jinými svítit: "Tak ať svítí vaše světlo před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a velebili vašeho Otce, který je v nebesích" (Mt 5,16). Jiným symbolem marnosti je zrcadlo. V zrcadle člověk vidí svou pomíjivost, svou krásu i ošklivost. Zrcadlo je i symbolem pravdy. Pouze ve světle pravdy je člověk schopen vidět své hříchy a nedostatky. Zrcadlo je tak nejen symbol marnivosti, ale i symbol pokání. Před zpovědí se doporučuje zpytovat svědomí podle zpovědního zrcadla. Zrcadlo odráží skutečnost. Tak se zrcadlo stává i symbolem Panny Marie, jejímž prostřednictvím se nám Bůh zobrazil v Ježíši Kristu. I křesťan má být zrcadlem, které odráží dobrotu a krásu Kristovu, a tím dobrotu a krásu samotného Boha.

19

Marie Magdaléna je zrcadlem, které nám odráží nejen naši marnost a hříšnost, ale především Boží milosrdenství. Její červený oděv odkazuje na jeden starozákonní Boží příslib: "Kdyby byly vaše hříchy červené jako šarlat, budou vybělené jako sníh, pokud byly rudé jako purpur, budou jako bílá vlna." (Iz l, 18).

Marie Magdaléna je zrcadlem, které nám odráží nejen naši marnost a hříšnost, ale především Boží milosrdenství. 20

Kapitolky z historie papežů Všichni víme, že Církev řídí jako viditelná hlava papež. Jací to však byli muži, čím se vyznačovali? V následující rubrice se pokusíme podívat na ty, kteří byli ve svém století výjimeční.

Štěpán II. - zakladatel státu Během pěti let vlády Štěpána II. povstalo dílo, které přetrvalo tisíce let. Hodně se toho stalo v Římě v březnu roku 752. V polovině měsíce zemřel papež Zachariáš. O několik dní později byl zvolen jeho nástupce podle jména Štěpán. Tento kněz, nicméně, čtyři dny po volbách dostal mrtvici a zemřel. Příští papež byl zvolen velmi rychle. 26. března usedl na trůn papež Štěpán II. (III.). Protože jako jeho předchůdce neměl čas přijmout biskupské svěcení, ne všichni ho počítají jako nástupce sv. Petra - a proto i rozdíly v číslování papežů jménem Štěpán.

Útočník před branami Nový papež neměl snadný úkol. Uplynulo již téměř 300 let od doby, kdy se Římská říše zhroutila a její bývalé hlavní město ještě nepoznalo míru. Po Italii řádily divoké hordy, které způsovbily hodně slz na tomto poloostrově. I když oficiální vládu nad touto oblastí měl stále císař z Konstantinopole, ve skutečnosti to nic neznamenalo. V této situaci, byl papež pro Římany nejen biskupem, ale také strážce a ochránce. Štěpán II. musel tedy bezprostředně po zvolení přemýšlet o obraně před divokými Lombardy, kteří si podmanili Ravennu a už si brousili meče, aby se obrátili proti Římu. Jejich král Aistulf, i když slíbil papeži 40 let příměří, brzy se objevila v okolí Říma, armáda Lombardů. Císař z Konstantinopole protestoval, požadoval návrat zabavených území, ale o jeho vojsku se Římanům mohlo jen zdát. V městě narůstal strach, v kostelích se konaly

Benediktinský opat Fulrad jménem Pipina předává papeži Štěpánovi II. dokument, kterým francký král předává sv. Petrovi země získané nad Langobardy. U nohou papeže leží klíče od dobytých měst. Tento akt se nazývá Pipinova donace. Tento okamžik, zobrazený na obraze, je považován za počátek papežského státu. 21

modlitby za záchranu a sám papež bosky, se zázračným obrazem Krista z Lateránu v rukách, konal kající procesí. Modlitby přinesly výsledek. Štěpán II. přišel na myšlenku, díky které se situace papežství měla zásadně změnit. Rozhodl se obrátit se na Franckého krále Pipina III. Krátkého. Frankové byli mocní, že ani Langobardi ani jiné národy se jim nemohli postavit. Papež vyslal tedy člověka, který vypadal jako poutník s tajnou misí k Frankům. Rychlý Pipin Pipin se nedal prosit. Ihned vyslal pro papeže doprovod, který Lombardi neodvážili napadnout. Pod jeho ochranou překročil Štěpán jako první papež Alpy. 6. ledna 754 let se oba hodnostáři setkali v Ponthieu v dnešní severní Francii. Král padl k nohám papeže, a - podle kroniky - "konal u něj službu podkoního." Následující den poklekl papež v kajícím rouchu před Pipina a prosil ho za sebe a za římský lid za osvobození od Lombardů a jejich krále Aistulfa. Král Franků přísahal, že bude hájit římskou Církv a práva sv. Petra. Slíbil také, že dá do vlastnictví papeže "oprávněné majetky sv. Petra", tedy Řím a okolí, stejně jako oblasti, které Langobardi zabavily včetně Ravenny a dalších měst. Jak řekl, tak i udělal. Nejprve vyzval krále Langobardů k opuštění území, které obsadil. Protože ten neposlechl, Pipin vytáhl s vojskem do Itálie a rychle porazil odporujícího krále. Papež Štěpán se vrátil do Říma s franckým vojskem za velkých ovací obyvatel. Poražený Aistulf musel přísahat, že vrátí papeži obsazená území. Sotva se však francká vojska ocitla na druhé straně Alp, oblehli Langobardi Řím a pustošili jeho okolí. Papež znovu pozval na pomoc Franky. Pipinova armáda znovu překročila Alpy a znovu se střetla s vojsky Aistulfa opět s podobným výsledkem. Tentokrát musel král Langobardů opustit ještě více obsazených území a v rámci zachování míru zanechal Pipin v Itálii oddíl vojska. Počátek státu Když císařští úředníci viděli co se děje, protestovali. - Tyto země jsou ve vlastnictví císaře! říkali Pipinovi. Král Franků odpověděl, že on získal tato území z lásky ke sv. Petru a předal je pouze apoštolovi. Za několik dní později, vyslanec Pipina položil u hrobu svatého Petra klíče od města Ravenna, Emilie a Pentapolis a spolu s příslušným dokladem, nazvaný Pipinova donace. Tímto způsobem - to byl rok 756 - byl založen papežský stát, jehož vládcem měl být každý nový papež. Díky tomu nástupci sv. Petra přestali být závislí na rozmarech vládců tohoto světa, a žádný císař nebo král je nemohl považovat za svého poddaného. Štěpán II., jak zapsal kronikář, se stal skutečným zakladatelem nového státu a "tvrdě pracoval s požehnáním Boha na rozšíření republiky." Nezanedbával ani výstavba kostelů, ani péči o nemocné. Neměl na to však příliš mnoho času, protože zemřel v roce 757. Po 5 letech jeho pontifikátu vzniklo neobyčejné dílo- papežský stát, který měl přetrvat více než jedenáct století. Když ke konci padl, zůstal papež jako představitel samostatného státu Vatikán. (Mały Gość)

Stín Byl první školní den a jeden chlapec šel ve své vesnici poprvé do školy. Doprovázela ho maminka. Chlapce tak zaujaly dlouhé kroky jeho obrovského stínu, které kreslilo ranní slunce, že nic jiného nevnímal a připadal si jako třicetimetrový obr. Náhle se maminka zastavila. Podívala se chlapci přímo do očí a řekla: „Nedívej se na svůj stín ráno, ale v poledne." Když se liška ráno dívala na svůj stín, říkala si: „Dnes sním k obědu velblouda." Celé dopoledne tedy hledala nějakého velblouda. Ale když svůj stín znovu uviděla v poledne, prohlásila: „Bude stačit myš." (Ch. Džibrán) Suď sám sebe pod přímým poledním sluncem. 22

Kapka za kapkou … každý den Všednost ubíjí. Nic neumí naleptat více než pomalé dlouhotrvající kapání. Jeden den, druhý, jeden týden, další… Vše probíhá v nekonečné jednotvárnosti. Dychtíme po změnách, podnětech, rozptýlení, abychom unikli tíze opakující se monotónnosti života. Ale, paradoxně, přestože se všednosti tak bráníme, právě v ní se neviditelně upevňujeme, silníme a rosteme.

Díky všednosti jsme schopni postřehnout i svátky. Jen snížením prahu vzrušivosti na úroveň všedních dní si připravujeme půdu pro intenzivnější vnímání skutečnosti, která nás dokáže mnohem více uchvátit. Všední chvíle ověřují i pravost lásky, kladou základy ctností, jsou nosnou konstrukcí výstavby ducha. Šest plus jeden Bohužel nemáme všednost příliš rádi: každodenní vstávání, povinnosti, nákupy, práce, stejní lidé, starost o jídlo a zítra zase dokola… Dokonce i stejní návštěvníci kostela - dva starší manželé v první lavici, za nimi vdova s berlemi, matka s dítětem, které vždy usne na klíně, vzadu opuštěný muž chytající se stébla víry. Opět dva ministranti za oltářem zprava i zleva a samozřejmě stejný kněz už mnoho let. Kázání - nic nového pod sluncem! Tedy nic, co by nás vytrhlo z kruhu stereotypnosti. Někdy snad se závistí uvažujeme o lidech, kteří se oddali dobrodružným misím kdesi v dalekých zemích, nebo zažívají víru na rozhraní života a smrti. To je naplnění! - Myslíme si a trpce zakoušíme vlastní ubitost. Oni zase po běžných dnech, na rozdíl od nás, žízní, aby alespoň trochu uvolnili křeč života. Víra jedněch i druhých se tříbí v úplně opačném prostředí. Zřídkavost se podivuhodně mění na všednost a všednost na vzácnost. Bůh nám dal šest všedních dnů a jeden sváteční. Co chtěl tím poměrem říct? Chtěl snad, abychom většinu života protrpěli a zažili jen hrst štěstí a naplnění? Abychom prožívali radost jen ve volný den? Naopak, ne šest plus jeden, ale plnost sedmi dnů nám dal. Bůh touží, abychom ho nacházeli ve všem, i v těch nejnepatrnějších všednostech života, v praobyčejné chvíli plynutí času, v délce našeho kroku stejně jako ve chvílích nadšení a oslav. On ví, že jen v setkáních s ním se naše fádnost změní. Každý zlomek přirozenosti nám chce prosvětlit a vyhledává všechny okamžiky, jak být s námi. Neuvěřitelná náklonnost! O co víc touží po komunikaci, o to více trpí naší apatií a odloučením. Život nám kape - kapka po kapce - a on zůstává bez odpovědi a my bez známek rozmrazení srdce. Všední den se právě začíná Znáte to? Všední den právě začíná: ráno krátká rekapitulace přerušované noci, následuje mechanický rituál hygieny těla, případně duše. Cesta do práce je připomenutím si denních povinností s dopravními pomlčkami. Ve dveřích už čekají zdravící kolegové (každý den ve stejném tónu) - a pak se rozestře paleta pracovních "podnětů" napiš, udělej, zavolej, zařiď, odpovídej, nabídni a ještě k tomu 23

usmívej se! Po obědě je čas na pár kolegiálních slov - prý polední pokušení -, vždyť to tak i občas dopadne. V další změně pokračují "podněty" už se slabší intenzitou. Unavení se vracíme z práce, respektive přehazujeme výhybku do další služby - v rodině či v druhém povolání, případně dotahujeme zanedbané resty z minulosti. A máme pocit, že jsme vytíženi. Ale naše nitro se ve skutečnosti málo zapojilo, hlubší vrstvy ducha zůstaly nedotčeny. Utěšujeme se, že to všechno potrvá jen krátce, vždyť každou chvíli se kolotoč změní. To každou chvílí neexistuje. Z týdne je měsíc, z měsíce rok. Postupně nám už ani nedojde, že by to mohlo být jinak, že srdce kdysi toužilo žít intenzivněji. Nakonec síla vnějších podnětů dost zaměstnává naše hladové já. Čas kape, máme ho stále méně. Nedotčené území v nás však volá po obývání. Člověk vyprázdněný od lásky žije totiž jen druhovým životem - byť i dynamickým. Příběh o velkém kalendáři Jak dobře to ilustruje příběh o velkém zápisníku s kalendářem: Jistý muž měl diář na plánování a řekl si: "Už mám všechny termíny obsazeny, ale ještě jsem nenaplánoval poradu X a konferenci Y, ani schůzi, ani setkání našeho oddělení. Kdy to všechno stihnu?" A tak si koupil větší diář s rozpisem nočních hodin, z večeří udělal pracovní večeře, z víkendů dny zkoušek, vše nanovo rozvrhl a pečlivě zapsal. Nakonec si řekl: "Duše, teď buď klidná, všechno sis dobře naplánovala, už nic nezmeškáš!" A o co víc stíhal, o to více přibývalo jeho informací - všude mohl moudře diskutovat, stoupal v očích druhých. Zvolili ho do komise K, do představenstva P, za zástupce a předsedy, čestného člena. Jednoho dne to však došlo až tak daleko, že Bůh řekl: "Hlupáku, tuto noc mám v kalendáři já tebe." Dramatická životní premiéra Co se dá změnit na této neblahé perspektivě? Někteří lidé chtějí přeladit celý svůj zaběhlý způsob života, odcházejí stranou od civilizace na odlehlá místa, mění od kořene svůj dosavadní image, nebo naplňují všednost stále adrenalínovějšími vzruchu. Práh intenzity však je třeba neustále zvyšovat. Dokdy? Kdo se nenaučí žít a přijmout jednoduchou přítomnost, snížit svůj práh, riskuje, že ho postupem času už nic nenadchne a nic nenasytí. Umění je přijmout každodennost jako chtěnou chvíli, nečekat, než rychle odezní a zítra přijde cosi zajímavějšího. Zapálit se pro přítomný okamžik, ačkoli plyne celkem běžně, bez strhujících podnětů. Ale ne z postoje naivnosti či nenáročnosti, ale z pochopení úplné jedinečnosti a neopakovatelnosti nynějšího momentu. Pouze tento čas máme k dispozici, abychom vytvořili dobro, vydávali lásku. Pouze tento člověk, toto slovo, myšlenka, tento skutek mě vede k Bohu nebo od něj. Nyní - je mým zvláštním vkladem do věčnosti. Z tohoto se sestává celá "věda" přítomnosti. Pokud mi okamžik uteče, už nikdy ho nepoznačím, neposvětím, nikdy nebudu jeho aktivním hráčem. Všednost se tak najednou stává dramatickou životní premiérou s důsledky pro věčnost. Malé skutky sv. Terezie "Nebe roste tu a dnes," říkávala sv. Terezie z Lisieux, "v každé hodině. To znamená, že je třeba brát vážně každý úder srdce, každého člověka." Pro ni byl "co okamžik - to naleziště" a jejím mottem myšlenka: "Jediným aktem lásky poznáváme Ježíše mnohem lépe a dostáváme se k němu mnohem blíž." Ona si přímo vychutnávala všední okamžiky, aby z nich udělala příležitosti ke skutkům lásky. Ale i bolest a utrpení dělila na drobné. "Se mnou to není jako s 24

těmi, co trpí pro minulost nebo budoucnost. Já trpím jen v přítomném okamžiku. Proto to není tak těžké. Z jedné chvíle na druhou lze hodně snést." Tento postoj zcela mění situaci všedního dne, protože nepotřebuje vyhledávat mimořádné situace, velké skutky. Stačí projevit vroucí a milující srdce. A to se dá i v té nejběžnější chvíli života. Vyhledáváním malých příležitostí na pozornost lze přeměňovat každou obyčejnou minutu na dobrodružný čas. Člověk se postupně noří do hloubky, vědomě začne účinkovat ve hře lásky Boha se světem. Stává se jeho spolutvůrcem. A toto mu přináší neuvěřitelné vnitřní štěstí. Už mu nezáleží na konkrétních vnějších vzruších, stává se stále méně závislým na "pestrosti exteriéru", protože si vypěstuje vnímavost na vnitřní impulsy. Učí se opouštět všechno ohlušující, co by citlivý vnitřní receptor omamovalo a blokovalo by proudění lásky. Pokud se opravdu důsledně zapojíme do této premiéry, všednost nás už nezotročuje. Bůh opravdu sytou barvou napustí každý náš den a my se stáváme svobodnými od místa, situace. Tím, že milujeme, pociťujeme svou svobodu, ne naopak. Meditace dne Všední den právě začíná: ráno je vzpomínkou, že mi Bůh dal přerušovanou noc, protože se toužil několikrát ke mně přiblížit; upršené počasí tohoto dne bude příležitostí, abychom se doma v rodině všichni setkali; dopravní zácpa mi připomíná, že lidstvo je složitý organismus vyžadující moudrou organizaci; ufrflaný kolega v práci mi dělá starosti, co ho vnitřně trápí; nával práce v zaměstnání je příležitostí obětovat nepříjemnost za milovanou osobu; vlastní slabost a nedočkavost během dne mě přivede k pokoře a zrovnoprávní s ostatními hříšníky; stejní lidé v kostele mi připomenou, že mám být vděčná za společenství; kázání kněze ve mně vyvolá obdiv za jeho dlouholeté neúnavné předkládání námětů; pravidelná přítomnost ministrantů u oltáře mě vede k naději, že snad z nich vyrostou kněžská povolání. Hádka s někým mě upozorní, že nemohu člověkem manipulovat. Zklamání se v příteli mě vrhne více do náruče Boha. Neúspěch, který mě v ten den potká, mě udělá svobodnější od vnějších poct. Ve všedním nevšední Jednoduše v každém všedním okamžiku můžeme hledat spojení s Bohem, za každým člověkem vidět Krista, za každým lidským slovem vnímat Boží slovo. Žijeme takto ustavičně před Božím pohledem a objevujeme smysl i tam, kde se navenek nijak nejeví. Všednost, v níž se nic neděje, je darovaným terénem pro vnitřní dynamiku lásky. Neboť oko lásky vidí mnohem víc než jen běžné věci, vyhledává poklady, bohatství, objevuje Boží znamení. Je inteligencí, která umožňuje chápat. Dává nám citlivost odhadnout potřeby druhých, posloužit, pomoci, povzbudit v pravé chvíli. Všednost můžeme vždy osvěžit skutky nevšední hodnoty. (podle KN) 25

Poslední řešení Slunce konečně přerušilo týdny dešťů a bouřek. Až nyní se pro Viki začaly opravdové prázdniny. Ty, na které se těšila celý rok. Odkdy před dvěma lety přišla na střední školu, její život se změnil. Ve třídě byla drtivá většina chlapců, a tedy i celé ovzduší bylo dost drsné. Vulgarizmy a sexuální návrhy byly na denním pořádku. Pouze dva kluci byli jiní. Nenadávali a chovali se jaksi odtažitě. Rychle přijala mínění většiny, že jsou homosexuálové. Toto léto si naplánovala pořádný mejdan. Rozhodla se vyzkoušet vše, co svět nabízí. Vždyť je mladá a zároveň dospělá. Rodiče jí nemají co domlouvat. Je to přece její život. Rychle ještě naposledy obtelefonovala kamarády a sbalila si věci. Za hodinu stálo před jejich domem auto, do kterého narychlo nastoupila. Rodičům nechala stručný vzkaz: Jela jsem k vodě. Když tento vzkaz rodiče přečetli, pochopili, že se musí připravit na všechno. Už dva roky se snažili zvrátit pubertální chování své dcery, ale nic nepomohlo - ani křik, ani prosba, Lékaři, rodina i kněz selhali. Dcera se rozhodla bojkotovat jakoukoliv jejich snahu. Zůstalo jim jediné - modlit se. Za ni, aby ji Bůh ochraňoval, i za sebe, aby měli tolik lásky a síly, kolik budou potřebovat při zvládání jejího chování. Hudební festival nabízel místo, kde si mohla vyzkoušet všechno podle své vůle. Zkusila marihuanu a i přes prvotní nevolnosti se rozhodla pokus opakovat. Ani nevěděla, co vlastně dělá. Tak šel den za dnem. Najednou večerní frmol, směs hudby a vřískotu protnula siréna. Policie. Viki spolu se svými kámoši skončila na policii s obviněním z drogové činnosti. Najednou se probrala. Uvědomila si, že se z toho tak snadno nevykroutí. Zavolala domů. Věděla, že toto je místo jejího jistoty, přestože z něj stále toužila vypadnout do světa. V cele si vzpomínala se časy, když byla mladší. Jako chodila spolu s rodiči na výlety i do chrámu. Dokonce chtěla i ministrovat, ale děvčata nesměla. Při vzpomínkách na otce a mámu její oči skropily slzy. Plakala. Po týdnech právnických tahanic se nakonec dohodla s prokurátorem na vině a trestu. Uznala svou chybu a souhlasila s tříletou podmínkou a prospěšnými pracemi. Měla čistit ulice a trávníky v blízkosti hospod a dětských hřišť. Jedno sobotní zářijové ráno, když se vydala konat tuto práci, našla jednoho ze svých tichých spolužáků ležet opilého a zbitého pod lavičkou u jednoho pohostinství. Nejprve ho chtěla nechat tak, nakonec se však rozhodla pomoci mu. Zvedla ho a v kapse našla občanský průkaz. Pak mu pomohla dostat se domů. Tam ale nikdo nebyl a bála se ho nechat samotného. Uložila ho do postele a vymyla mu rány. Přelepila jejich rychloobvaz a šla uvařit kávu, aby ho přešla opilost. Stále se ho ptala, proč to udělal. Nakonec jí opilým hlasem odpověděl: "I já jsem chtěl být jako vy. Už jsem nechtěl poslouchat o sobě vaše lži, chtěl jsem patřit k vám. Nechtěl jsem být sám." Tehdy pochopila, že se mu stalo přesně to, co jí. Průběh i konec byl jiný, ale podstata stejná. Když se probral a vystřízlivěl, vzala ho k nim domů. Cestou mu vysvětlila svůj příběh i to, že pochopila, jak vlastně ublížila sobě i své rodině. Nechápal, ale šel s ní. Doma je přijal její otec, který se ukázal být pro něj stejně dobrým posluchačem a rádcem jako v případě své dcery. Viki pouze s obdivem sledovala tento rozhovor a nechápavě hledala odpověď na jednoduchou otázku odkud má otec tolik síly a lásky, že toto všechno dokáže dělat. (podle Slova) 26

Každý je sám svého štěstí strůjcem Slovo štěstí na první poslech evokuje v nás cosi, po čem toužíme, ale co nezávisí jedině od nás, ba téměř vůbec ne od nás.

Zdá se, jakoby štěstí bylo vydáno napospas přelétavosti štěstěny a jakoby nám nezbývalo nic jiného, než podřídit se její vrtochům s touhou naklonit si alespoň trochu její přízeň. Jak však chápat staré a našim předkům dobře známé přísloví: " Každý je sám svého štěstí strůjcem"? Ani výhra v loterii, ani bohaté dědictví Štěstí má totiž i jiný význam - je synonymem blaženosti. Přísloví, o kterém je řeč, se vztahuje spíše na blaženost. Blaženost se spojuje s vnitřní pohodou, s vědomím řízení čehosi pozitivního, odráží spokojenost a vyrovnanost, které nezískají výhrou v loterii nebo děděním nečekaného bohatství, ale usilovnou prací, celoživotní snahou a cílevědomou činností. Blaženosti nepřekáží dokonce ani utrpení, nemýlí ji nepříjemnosti, neumí ji hatit ani hlouposti zbabělých, ani zloba mstivých. Přijímá vše s klidem, protože ji nese zvláštní síla a obaluje plášť, který ji chrání jako roucho na této zemi. Tou silou a ochranou je víra, nadpřirozená víra, vlita svatým křtem a obnovena svátostí pokání a Nejsvětější svátostí Těla a Krve Páně - Eucharistií.Věřící člověk žije v hluboké jistotě, že ten, kdo ho stvořil, se o něj i stará a vede ho k cíli, který mu vytyčil. Vše mu je k užitku, vše umí využít, chrání se cokoliv zneužít. Hluboký pocit vděčnosti za vše, co má a čím disponuje, ale i za to, co nemá a čím nedisponuje, ho provází celým životem a na každém kroku. Až když víru ztratí, případně někdo z jeho blízkých, uvědomí si temnotu, ve které se nachází a v níž se sotva umí bez ní pohnout. Pouze krok ke ztrátě naděje Katechismus katolické církve nás učí, že tři teologální ctnosti - víru, naději a lásku - lze ztratit hříchem postupně. Stačí jeden smrtelný hřích a pokřtěný přijde o nadpřirozenou lásku. Cokoliv bude dělat, ať je to velkorysá sociální činnost, stavba nemocnic, útulků pro drogově závislé, nebo dobročinná díla - pomoc chudým a postiženým přírodními katastrofami, nezískává v takovém případě pro posmrtný život žádné zásluhy. Při opakovaných smrtelných hříších a při jejich rozmnožení dochází ke ztrátě víry. "Vždyť kdoví," pomyslí si zainteresovaný a oklamaný hříšník, "zda ten Pán Bůh opravdu existuje. Kdyby existoval, musel by přece vědět, co všechno jsem udělal a jaký jsem. On však nereaguje, netrestá mě, dělá, že nevidí, ba možná i opravdu nevidí". Po delším čase takový člověk přirozeně začne toužit po tom, aby Bůh nebyl. Vždyť se nemusí před ním odpovídat a nikdo ho nebude zkoušet jako malé dítě, proč to či ono udělal nebo neudělal. Od ztráty víry v Boha je už jen krok ke ztrátě nadpřirozené naděje. Ta vede k zoufalství z promarněného života pozemského i nebeského. Ne náhodou sv. Terezie z Avily povzbuzuje, abychom se ničím nedali znepokojovat, neboť i tak nakonec všechno pomine, ale ten, kdo má Boha, má všechno, nic mu nechybí. Bůh je pastýř, můj pastýř, co mě pase "na zelených pastvinách", vodí mě "k 27

tichým vodám" a "osvěžuje mi duši", naplňuje mě útěchou, lije mi "olej na hlavu" a prostírá mi "stůl před očima" mých protivníků (srov. Ž 23,1-5). Bez víry není možné vnímat takovou skutečnost. Blaženost je v moudrosti Kniha moudrosti přibližuje blaženost jako klid: "Spravedlivý, i když umře předčasně, bude v pokoji" (Mdr 4,7). To, že je v pokoji, nezávisí na mínění nebo názorech druhých - prostých -, jak říká Písmo, těch, kteří "se domnívali, že je" po něm. Spravedlivých se muka nedotknou. Jejich odchod není neštěstím, ani zkázou, neboť i když "podle mínění lidí, protrpěli muka, nicméně jejich naděje byla plná nesmrtelnosti" (Mdr 3,4) a po "nedlouhém trestu přijmou velké dobrodiní, protože je zkoušel Bůh a zjistil, že jsou ho hodni" (Mdr 3,5). Dokonce "zářit budou v době svého navštívení, proběhnou jako jiskry přes třtinu, soudit budou lidstvo, nad národy panovat a Pán bude věčně vládnout nad nimi" (Mdr 3,7-8). Svým vyvoleným slibuje milost a slitování, bezbožní však trest podle jejich smýšlení za to, že "zavrhli spravedlivé a odpadli od Pána" (Mdr 3,10). Naděje bezbožníků je prázdná, neboť ji skládají jen do věcí pomíjivých, jejich námaha neplodná, díla neužitečné, a proto jsou to nešťastní lidé, nejsou blaze, protože pohrdají moudrostí a nejsou podrobeni sebezapírání (srov. Mdr 3,11), ne svým choutkám. Přivádí nás do vinného sklepa Blaženost spočívá v klidu a jistotě milovat a být milován. Starozákonní kniha Píseň písní popisuje touhu nevěsty - duše po odpočinku a po nasycení pastvou jejím ženichem: "Řekni mi ty, kterého z té duše miluji, kde paseš, kde odpočíváš přes poledne, abych se nemusela potloukat od stáda ke stádu druhů tvých" (Pís 1,7). Zanedlouho nato jako omámená konstatuje, že ji její milý "přivádí… do vinného sklepa" (Pís 2,4) a napájí ji vínem lásky. Lze si představit větší štěstí? Vznešenější blaženost? Mystikové se rádi a často vraceli k interpretaci smyslu těchto slov Velepísně nebo podle novějšího - Písně písní a neuměli se nasytit bohatstvím jejího obsahu i poselství. Všechny pocty světa, všechno jeho bohatství a veškerá jeho nádhera byla pro ně jen smetím v porovnání s tím, co věčného a nepomíjejícího zažili ve spojení s Bohem. Pochopili, že nejvyšší blažeností na nebi i na zemi je vlastnit Boha. Byli ochotni za to dát všechno, obětovat celý život, namáhat se, přinášet na oltář největší sebezapírání, jen aby se dostali do vytouženého vinného sklípku. Vinný sklep pro ně symbolizuje místo, kde se snoubence - duši, zamilované do samotného Stvořitele a Pána, podá nápoj lásky. Oni ten nápoj přijali a poznali v něm Pána. Štěstí jako království klidu Poznat Pána v Písmu svatém je největším privilegiem vyvolených a uděluje jim ho samotný Bůh. U proroka Ozeáše lze sledovat, jak sám Pán připravuje obrácení své snoubenky nevěsty. Postará se o odstranění bálů, čili falešných bohů, z jejích úst, o uzavření smlouvy "s polní zvěří, s nebeským ptactvem a s plazy země " (Oz 2,20), zlomí "samostříl, meč a válku v zemi", jen aby všichni bydleli v bezpečí. Tehdy si ji navždy zasnoubí. A nejen to. Najednou se odhalí ustanovený řád stvoření a souvislost všeho se vším. V ten den Pán vyslyší nebesa a ty 28

vyslyší zem. Země vyslyší obilí, mošt a olej… Najednou nastává řád, každý začíná konat to, co má, a vše získává svůj smysl a svou hodnotu v rámci celku (srov. Oz 2,19-25). Jaké štěstí, jaká blaženost! V době, kdy se člověk nebo národ obrátí k Bohu, tedy v době spásy, ho nebude nic znepokojovat, dosáhne blaženosti. Snad nejkrásnější slova o pokoji zaznívají u proroka Izaiáše. Hovoří o mírumilovnosti mesiášské říše: "Vlk bude pobývat s beránkem, levhart s kůzletem odpočívat. Tele a lvíče i žírný dobytek budou spolu a malý hoch je bude vodit. Kráva se bude popásat s medvědicí, jejich mláďata budou odpočívat spolu, lev jako dobytče bude žrát slámu. Kojenec si bude hrát nad děrou zmije, bazilišku do doupěte sáhne ručkou odstavené dítě. Nikdo nebude páchat zlo a šířit zkázu na celé mé svaté hoře, neboť zemi naplní poznání Hospodina, jako vody pokrývají moře." (Iz 11,6-9). Tyto verše obrazně popisují mírumilovnost očekávaného království. Chtějí vyjádřit, že mesiášské učení dokáže změnit dravé a naštvané lidi na mírumilovné a krotké. V dějinách Církve a v životě svatých nacházíme množství příkladů, počínaje Saulem, který stál u kamenování Štěpána a schvaloval jeho ukamenování, dokud ho Kristova milost neobrátila a nepřitáhla na svou stranu a neudělala z něj svatého Pavla, apoštola národů. Před Saulem to byl ještě lotr, ukřižovaný po Kristově pravé straně. Zmatek v hodnotách mění obraz štěstí V životě se nám nabízí množství příležitostí vrátit se ze zmatené cesty a nedat se oklamat naším nepřítelem. Nejsou jím ani naši sousedé, ani rozhněvaný partner či partnerka, nýbrž nenávistník lidského rodu, had, který je "lstivější než všechna polní zvířata" (Gn 3,1), pokušitel, ďábel, tedy bytost, která přemýšlí a mluví, duch. Pokouší k neposlušnosti a pýše, je to zlý duch, nepřátelský Bohu a nepřátelský člověku. Vybízí ho spáchat hřích, přičemž začíná tím, že znehodnocuje hodnoty ve svědomí. Způsobuje zmatek nejen v prvotním člověku - v ráji, ale i v postmoderním současném člověku. Jeho vábení k žádostivosti, pýše, touze po samostatnosti a nezávislosti od Boha nepodlehla pouze Eva, ale mu podléháme i my. Dědičnost je tedy trvalý sklon, se kterým dennodenně bojujeme. A při tom boji "jsme si strůjci vlastního štěstí". (podle KN)

Úspora Jednoho čínského vědce pozvali na berlínskou univerzitu. Na letišti na něj čekal jeho německý kolega. Po přivítání se oba vydali k zastávce autobusu. Stál tam jeden autobus, který byl připravený k odjezdu. Německý profesor popadl Číňana za ruku: „Poběžte, rychle!" A rozeběhli se k autobusu. Naskočili do něj na poslední chvíli. Hned se za nimi zavřely dveře a autobus se rozjel. Němec se s úlevným výdechem podíval na hodinky. „Díky Bohu,“ zasípal, „ušetřili jsme tak deset minut.“ Číňan se na něj tázavě podíval a s úsměvem řekl: „A co s těmi deseti minutami budeme dělat?“ Nejde ani tak o to, aby člověk měl plno práce, ale o to, jaký má k ní důvod. Včelu všichni chválí, zatímco vosu honí plácačkou. Polovinu života trávíme hledáním toho, co bychom mohli dělat s časem, který jsme ušetřili. 29

Víra a důvěra v Ježíše Představte si, že neznáte vodu. Nikdy jste neviděli potok, řeku, nikdy nepršelo. Vždy jste se mohli volně pohybovat po pláních a nikdo vám nikde nepřekážel. Až jednoho dne narazíte na loď… V životě jste nic takového neviděli, podivná, dřevěná konstrukce, která na souši nedává smysl, prostě podivnost nad podivnosti. A v té dřevěné stavbě bydlí člověk, který si říká Ježíš Kristus. „Pojď ke mně a budeš zachráněn,“ říká Ježíš v dobré vůli. „Vůbec vás neznám, pane, a netuším, od čeho byste mě jakože chtěl zachraňovat.“ „Pojď bydlet za mnou na tuto loď, buď tu mým hostem a až přijde potopa, budeš zachráněn.“ „Takže té stavbě se říká loď? Chápu. Ale potopa? Ta přijde až za dlouho a nikdo se z ní stejně zachránit nemůže.“ „Může, ale musí být se mnou na lodi,“ odvětí Ježíš. „Pane, tohle nějak nechápu, jaký je v tom rozdíl jestli zůstanu tady, na zemi, nebo budu u sebe doma, v chatrči, potopa si mě stejně vezme, tak co? Ta vaše loď, nebo jak jste to nazval, vám taky nepomůže. A vůbec, vždyť je tam strašně málo místa.“ „Není, příteli, jen pojď a přesvědč se sám. Na mé lodi není místa sice tolik, co máš ty na otevřeném prostranství, ale až nastane potopa, má loď zůstane to jediné místo, kde se bude dát chodit, zbytek pokryje voda,“ snaží se vás přesvědčit Ježíš. „Nějak se mi to nezdá. Podívejte, pane Kristus, já celý život žiju pěkně tady na pláních a mám se tu dobře, nic mě netrápí. Až někdy za dlouhou dobu přijde potopa, tak přijde a vezme si mě stejně jako všechny ostatní. Raději se budu probíhat tady, kde mám více volnosti, než se tam s vámi krčit na lodi a věřit vám a doufat, že se od potopy zachráním nebo co,“ zapracuje váš rozum. „Dobrá, příteli, je to tvá volba a nutit tě do ničeho nemohu, ale rozhodneš-li se kdykoliv, určitě přijď a já tě na své lodi přivítám s otevřenou náručí. Nepřijdeš-li, určitě si tě však vezme potopa a bude mi tě líto,“ zkouší to naposledy Ježíš. „Díky, ale tohle není nic pro mě. Navíc, co je vám po mně, vidíte mě teprve sotva pět minut. Tak se mějte hezky a nedělejte si iluze, i vás ta potopa smete.“ S těmito slovy odejdete pryč a na pana Ježíše v jeho lodi za chvíli zapomenete. Během svého života o něm opět zaslechnete, že někteří vaši sousedé skutečně za ním na loď bydlet šli. Nechápete, proč se tak omezují kvůli bludu muže, který slibuje nemožné. Každopádně potopa skutečně jednoho nastane a můžete se vsadit, že nastane dříve, než byste ji čekali. Jenže co uděláte potom? Rozhodnete se to přece jen risknout, zkusit jít za Ježíšem na loď? Nebo tuto variantu rozumně odmítnete s tím, že je to jen nějaký blázen? A když se přece jen rozhodnete tam jít, nejste od lodi příliš daleko, stihnete tam ještě doběhnout, doplavat, než se cestou utopíte? Rozhodnete se v zoufalství, které vás posedlo ani nevíte proč, rychle se přesunout k lodi a doopravdy to zkusit. „Pane Kristus, jste tam?“ voláte na loď, zatímco se brodíte už po kolena ve vodě, v hrůzu nahánějící průhledné tekutině, jejíž podstatu jste si až doteď nebyli nikdy schopni představit. „Ale samozřejmě, že jsem, příteli!“ zavolá radostně Ježíš přes okraj střechy té podivné stavby. „Přišel jsi přijmout mé pozvání?“ „Ano, pane, sice netuším, jak mě vaše loď může ochránit, ale chci to zkusit, nic jiného mi nezbývá,“ odvětíte. „Jen pojď, vyšplhej po tomto žebříku a pojď za námi, je nás tu více.“ Vyšplháte tedy a nestačíte se divit, kolik lidí už na palubě je. Především vás zaráží jejich pohled: všichni se tváří vesele. Ano, jsou tam i tací, kteří jsou nervózní, někteří vypadají podobně vystrašeně jako vy. Ovšem všichni jsou na jedné lodi a voda kolem stoupá… Říkáte si, ale tohle přece nemůže vyjít, voda je výš a výš, nakonec se všichni stejně utopíme. Ale proč se tady ti lidé tváří tak klidně, copak jim 30

nedochází, že za chvíli utonou? Chvíli zvažujete, že odejdete, ale všude kolem už je jen ta voda, a tak raději zůstanete, kde jste, a čekáte na nejhorší. Jenže ono se nic hrozného nestane. Naopak. K vašemu naprostému úžasu se loď po čase pohne a začne se jemně naklánět hned na jednu, hned na druhou stranu. Nic takového vaše oči ještě neviděly! Ta dřevěná chatrč se hýbe, drží se neustále nad vodou! Záplava stoupá, ale loď stoupá a vy s ní. Začínáte chápat. Doteď jste si chování lodi na vodě nedokázali představit, váš mozek, ani váš rozum nebyly s to pochopit, jak to celé funguje. Teď už však ano. A Ježíš Kristus mezitím stojí za kormidlem, na všechny se usmívá a říká: „Vítám vás, přátelé! Jsem moc rád, že jste nastoupili na mou loď. Nyní s vámi odpluji na místo, kde žádná potopa není a nikdy nebude. Navíc je tam spousta místa, více, než jste kdy viděli. A rostou tam květiny a mnoho ovoce a žije tam plno zvířat. Nikdy jste nic takového neviděli, to vím. A právě proto věřím, že budete velice nadšeni, až to uvidíte. Tak už na vás nikdy potopa nepřijde a budete se mít u mě dobře, navždy. Jen je mi líto těch, kteří nenastoupili. Byla to jejich volba, ale nutit jsem je nemohl. A nyní, přátelé, hurá směrem k planině, které říkám „nebe“. Jistě jste pochopili, co je myšleno jednotlivými symboly v příběhu. Otevřená pláň je svět, ve kterém se pohybujeme. Máme pocit, že se můžeme hýbat libovolně, že si můžeme jít, kam se nám zlíbí. Kolikrát máme pocit, že jsme svobodní, a tedy si můžeme diktovat všude svou vlastní vůli, můžeme si dovolit všechno. Ježíšova loď, to je víra. Jeho pozvání je pozváním ke křtu a k životu s Ježíšem. Přijetím tohoto života přijímáme také to, že některé věci zkrátka v životě dělat nemáme, to je ten obsah paluby, který je menší, než co nabízí svět. Připadá nám malá, svazující. Navíc jí nerozumíme, na souši loď nemá opodstatnění, je jaksi podivná, prazvláštní, nechápeme ji a nedává nám smysl. Potopa, to je smrt. Ani tu si nedokážeme představit. Víme, že je to něco jako konec života, že to jednou přijde a asi to bude ještě za dlouho. Smrt však nehledí na to, jestli si vezme starce či kojence, přichází bez ohlášení, náhle a když ji člověk nejméně čeká. Kdo je ve chvíli potopy na lodi, je zachráněn, protože k němu voda nemá šanci dosáhnout. Někteří mají tu vzácnou příležitost na loď na poslední chvíli vejít a zachránit se, ovšem kolik lidí je většinou natolik daleko, že se k ní nedostanou včas… Ježíš nás všechny zve na svou loď. Nechápeme pořádně ani ji, ani potopu, před kterou nás má zachránit, ale přesto věříme svým dosavadním poznatkům a jelikož jsme si nedokázali její funkčnost ověřit, příliš jí nedůvěřujeme. Navíc nastoupením na tuto loď ztratíme svobodu, kterou jsme do té doby měli. Tohle je náš omezený lidský pohled. My si však už neuvědomíme, že kapitán lodi nám nedává příkaz: „Nastup na loď nebo tě nechám utopit!“ nebo: „Buď ti to musí stačit, nebo si bídně zhyň!“ Ježíš se nám snaží ukázat cestu k životu, ne nás omezovat. Věci se zkrátka už nějak mají a Ježíš, který má větší znalosti a nadhled než my, se nám snaží vysvětlit, jak to funguje. Chce nám pomoci. Proto není pravda, že Desatero je soubor pravidel, kterými se musíme řídit, jinak nás uražený Bůh s pomstychtivostí rozdrtí, aby si na nás něco dokázal. Boží příkazy nám dávají jasně vědět, jak to udělat, abychom zůstali na lodi a nenechali se utopit, až přijde čas. Jestli budeme Bohu důvěřovat, zkousneme trochu toho stísněnějšího prostoru a budeme doufat v to, že nás ochrání před potopu, to už je čistě jen na každém z nás. (oh)

31

Noemova moudrost ,

Vše, co v životě potřebuješ vědět, tě naučí příběh o Noemově arše. 1. Nezmeškej svou loď. 2. Pamatuj, všichni jsme na téže lodi. 3. Dělej si plány do budoucna. Když Noe stavěl svou bárku, ještě vůbec nepršelo. 4. Udržuj se v kondici. Pokud budeš mít 60, možná tě někdo požádá, aby si provedl něco velkého. 5. Nestarej se o ty, co tě kritizují. Dělej to, co děláš rád. 6. Tvé plány ať vždy míří do výšin. 7. V zájmu bezpečnosti cestuj vždy ve dvojici. 8. Rychlost není vždy důležitá. I hlemýžď se veze na stejné lodi jako panter. 9. Když jsi ve stresu, trošku se vznášej. 10. Pamatuj: archu postavili laici, Titanic však odborníci. 11. To nic, že je bouřka, pokud je Bůh s tebou, nakonec se vždy objeví duha.

Prší? Tančeme! Bylo půl deváté, pracovní dopoledne už v plném proudu, když dorazil postarší pán, osmdesátník, k odstranění stehů z prstu. Řekl, že spěchá, že má už na devět něco dalšího domluveno. Viděl jsem, jak je nervózní a řekl mu, aby si sedl; věděl jsem, že se na něho sotva kdo podívá dřív než za hodinu. Díval se však pořád na hodinky, a já zrovna neměl pacienta, tak jsem se rozhodl se na jeho ránu podívat. Zjistil jsem, že je dobře zhojena, tak jsem si promluvil s jedním lékařem a obstaral si vše potřebné k odstranění stehů a převázání rány. Zatím co jsem byl takto zaměstnán, zeptal jsem se jej, spěchá-li snad tolik kvůli další návštěvě u jiného lékaře. Odvětil, že nikoliv, že potřebuje jít do sanatoria, aby posnídal se svou ženou. Tak jsem se zeptal na její zdraví. Řekl, že tam už nějakou dobu je a že má Alzheimera. A jak jsme tak povídali, otázal jsem se, vyvedlo-li by ji z rovnováhy, kdyby přišel trochu později. Opáčil, že jeho žena už dlouho neví, kdo je a jeho že už pět let nepoznává. To mne překvapilo a ptám se: A vy tam přesto docházíte každé ráno, i když ona neví, kdo jste? Usmál se, poklepal mi na ruku a pravil: Ona mne nepozná, ale já pořád vím, kdo je ona! Musel jsem zadržet slzy, když odcházel. Na ruce jsem měl husí kůži a pomyslel jsem si: Tak takovou lásku bych chtěl v životě mít. Opravdová láska není tělesná ani romantická. Skutečná láska spočívá v přijímání všeho co je, bylo, bude a nebude. Nejšťastnější lidé nemusí zrovna mít to nejlepší ze všeho, oni si udělají to nejlepší z toho, co mají. V životě nejde o to, jak přežít bouři, nýbrž jak tančit v dešti. Všichni stárneme; už zítra může dojít na vás. Žijme už nyní život naplno. Má omezenou dobu platnosti. 32

Puberťák Puberťák je domácí zvíře velmi náročné na chov. Rozhodnete-li se chovat doma puberťáka, budete mu muset vyhradit dostatečný prostor. Rozpínavost těchto živočichů, pokud jde o teritorium, totiž spolu s věkem stoupá. Krmení Puberťák je všežravec, který občas přechází do fáze monožravce. Podle vědeckých výzkumů stráví puberťák, ač má na rozdíl od krávy toliko jeden žaludek, jakoukoli potravu, která se momentálně nachází v jeho dosahu. Spásání potravy probíhá celodenně, prakticky nepřerušovaně. Ve fázi monožravé se však může stát, že se puberťák dlouhodobě živí pouze jedním druhem potravy, například tradičními českými brambůrky nebo hamburgery. Veškeré snahy ze strany chovatele o přikrmování zdravou výživou přicházejí nazmar a je potřeba se s touto skutečností smířit. Většina puberťáků má po celou dobu chovu obzvláště vysokou spotřebu prémiového krmiva, a proto je nutné, aby si puberťáky drželi pouze chovatelé, kteří si to mohou finančně dovolit, případně mají možnost úvěru či půjčky. Celková péče Puberťák je zvíře náchylné k depresím. Léčba a předcházení depresím spočívá v kupování značkových oblečků a obuvi, želatinových medvídků Haribo a počítačových her, aby se váš puberťák nenudil. Komunikace s puberťákem je závislá na úrovni dosažené při výcviku (viz níže, bod Denní režim). Chovatel se musí naučit rozumět řeči těla, aby byl schopen z trhavých pohybů hlavou, případně ramen, vyčíst nesouhlasnou reakci. Pozitivní reakce nedává chovaný puberťák v žádném případě najevo. Z našich zkušeností ovšem víme, že po cca 200 trhnutí ramenním kloubem již většina chovatelů ví, na čem je. Denní režim Puberťáka je nutno podrobit komplexnímu výcviku. Od přírody je to tvor líný, který je schopen veškerou svou energii vynaložit na správné oddechování při spánku, resp. na změnu polohy na gauči z levého boku na pravý a naopak. Výcvik sestává z výuky jednoduchých příkazů, jako například: „Jdi do školy“, „Vyčisti si ty zuby“, případně „Umyj nádobí“. Někteří puberťáci reagují na výcvik příznivě a po pár letech jsou schopni reagovat na cca 4 příkazy z 20. Jiní puberťáci výcviku odolávají a osvojí si příkaz pouze jeden. Většinou jde o povel „Jdi se najíst“, v menší míře „Jdi spát“. 33

Komerční využití a návratnost investic Puberťák je domácí zvíře chované výhradně na ozdobu a nelze očekávat, že z něj vydolujete jakoukoli činnost generující přínos pro rodinu. Chov je záležitost velmi dlouhodobá, někdy trvá i deset let, než zjistíte, zda chovaný jedinec bude schopen samostatného života. Někteří jedinci zůstávají u svých chovatelů do pozdního věku a znamenají pro něj nemalé náklady. Proto by si každý chovatel měl řádně rozmyslet, než se do chovu vůbec pustí. Není-li si zcela jist, měl by si raději pořídit jiné domácí zvíře. Před chovem puberťáků jsou varováni zejména kardiaci a další osoby, které špatně odolávají stresu. Na druhou stranu je nutno říci, že žádné jiné domácí zvíře vám nepřilne tolik k srdci.

Život ze života Otec se ptá svého syna, co si přeje k narozeninám. Chlapec spontánně odpoví: „Koně!" Otec se zděšeně ptá: „Ze dřeva?“ „Ne!“ „Z kartonu?“ „Ne!“ „Ze železa? „Ne!“ „Z plastu?“ „Ne!“ „Tak potom z čeho?“ Chlapec energicky: „No z koně!“ To je pravda. Skutečný kůň může být jen z koně samotného. Všechno ostatní je laciná náhražka. A co si přejeme my? O něčem bych věděl: Život. Dlouhý, naplněný život! A když se někdo zeptá: „Z práce?“ „Ne!“ „Z úspěchů?“ „Ne!“ „Z ideálů?“ „Ne!“ „Tak potom z čeho?“ „Ze života!“ Život může být jen ze života samého. Život může přijít jen od toho, který je Život. Život může přijímat jen ten, kdo se tomuto živému odevzdá. Bůh je život. Jeho život přišel na svět. Jednou ve stvoření a potom především v Jeho synu Ježíši. Ježíš je život. Jeho láska je život. Jeho utrpení a zmrtvýchvstání je život. Nejen skutečný život, nýbrž i věčný život. Ježíš prolomil smrt jako poslední hranici našeho pozemského života. On získal trvalý, dokonalý život. A ten chce Bůh skrze Ježíše darovat nám. Bůh je svojí podstatou dárce. Jeho celé bytí je k darování. Lidé jsou svojí podstatou příjemci. Celé naše bytí je založeno na příjmu. Tak se mohou Bůh a člověk stát partnery a najít plnost. Bůh chce darovat život. Člověk chce život přijmout. Proto Bůh hledá lidi, kteří se jeho síle života otevřou, kteří se vzdají osamělosti a hledají společenství s Bohem, kteří odhodí své starosti a pevně mu důvěřují, kteří vysloví před Bohem své obavy a načerpají jeho naději, kteří odloží své hříchy a přijmou odpuštěni, kteří pohřbí sobectví a nechají ožít Ježíšovu lásku, kteří prolomí své hranice a budou žít Ježíšovými možnostmi. Chtějme tedy život z první ruky, z Boží dobroty, z Ježíšova odpuštění, z moci Ducha Svatého. Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu. (Řím 6,23) 34

Dar lásky 20. Láska je Ježíš Kristus Kristus přece v pravý čas, když jsme ještě byli slabí, zemřel za bezbožníky. (Řím 5,6) Předchozí kapitola a úkol nevedly k jinému závěru, než je tento. Ale s tímto závěrem můžete žít - dnes, zítra a navždy. Ježíš vás přišel "hledat a spasit" (Lk 19,10). Všechno to, v čem jste selhali a nebyli jste to schopni udělat, každou minutu, co jste promrhali úsilím zařídit věci svým způsobem - to vše lze odpustit a napravit, pokud vložíte život do rukou Boha, který vám ho na počátku dal. Možná jste to nikdy neudělali. Pak je dnešek vaším dnem. "Hle, nyní je příhodný čas, hle, nyní je den spásy!" (2 Kor 6,2). Možná jste to udělali před lety, ale vzdálili jste se od svých duchovních kořenů. Proto "dělejte pokání a obraťte se, aby byly setřeny vaše hříchy a aby nastaly časy odpočinutí od Pána" (Sk 3,19). I pokud jste již udělali Krista svou životní cestou a nikdy jste nepřestali kráčet v jeho společnosti, následující citáty z Písma budou vděčnou připomínkou, co všechno pro vás udělal. Bible říká, že jsme hříšní od narození, od chvíle, kdy jsme přišli na svět. "Opravdu jsem se narodil v nepravosti a matka mě počala v hříchu" (Ž 51,7). "Všichni jsme byli jako nečistí, všechny naše spravedlivé skutky byly jako poskvrněné roucho" (Iz 64,5). Nezdá se, že by se do pekla dostávali nevinní lidé. Zasloužíme si to. Jednoduše nemůžeme být dost dobří, abychom žili s čistým a svatým Bohem. Ale "Bůh poslal na svět svého jednorozeného Syna, abychom skrze něho měli život" (Jan 4,9). "On, ačkoliv má božskou přirozenost, nic nelpěl na své vznešenosti, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jako jeden z lidí. Navenek byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži." (Flp 2,6-8). "On sám, na vlastním těle vynesl naše hříchy na dřevo, abychom odumřeli hříchu a žili díky spravedlnosti. Jeho ranami jsme byli uzdraveni" (1 Pt 2,24). Svou smrtí udělal neplatnou myšlenku, že jste nemilovaní a nehodní. Pokud máte někdy takový pocit, nedívali jste se na kříž. Na něm dokázal svou lásku k vám. Takovou lásku nelze plně pochopit. "Sotva kdo zemře za spravedlivého, i když za dobrého se snad někdo odhodlá zemřít. Ale Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus zemřel za nás, když jsme byli ještě hříšní" (Řím 5,7-8). Takovou lásku si nelze ani zasloužit. "Neboť mzdou hříchu je smrt a darem Boží milosti je věčný život v Ježíši Kristu, našem Pánu" (Řím 6, 23). "Vždyť jste spaseni milostí skrze víru. A to není z vás, je to Boží dar. Ne ze skutků, aby se nikdo nechlubil" (Ef 2,8-9). Ale musíme ji přijmout. "Protože pokud svými ústy vyznáš Ježíše jako Pána a srdci věříš, že Bůh ho vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. Neboť srdcem věříme ve spravedlnost, ale ústy vyznáváme spásu" (Řím 10,9-10). A když jste přijali tento nový Život a lásku jako svou vlastní, máte volnost milovat způsobem, jakého jste nikdy předtím nebyli schopni. 35

"Lásku jsme poznali podle toho, že on položil svůj život za nás; i my máme klást život za bratry … A to je jeho přikázání; abychom věřili ve jméno jeho Syna Ježíše Krista a milovali se navzájem, jak nám přikázal" (Jan 3,16.23). "Ten, kdo nemiluje, nezná Boha, protože Bůh je láska" (1 Jan 4,8). Byl vás ochoten milovat, i když jste si to nezasloužili, i když jste jeho lásku neopětovali. Viděl všechny vaše chyby a nedokonalostí, a přesto se vás rozhodl milovat. Jeho láska umožnila, aby největší oběť vyšla vstříc vaší největší potřebě. V důsledku toho jste schopni (z jeho milosti) kráčet v plnosti a požehnání jeho láskou. Teď a navěky. To znamená, že se nyní dělili o stejnou lásku se svým životním partnerem. Můžete milovat, i pokud vaše láska není opětována. Vidíte všechny chyby a nedokonalosti, a přesto se rozhodnete milovat. A přestože nemůžete vyhovět potřebám svého manžela či manželky tak jako Bůh, můžete se stát jeho nástrojem a vyjít jejich potřebám vstříc. V důsledku toho může on či ona kráčet v plnosti a prožívat požehnání vaší lásky. Odteď až do smrti. Pravou lásku nacházíme jen v Kristu. A když jste dostali jeho dar nového života tím, že jste přijali jeho smrt za vás a odpuštění vašich hříchů, jste nakonec schopni naplnit poslání lásky. Odvažte se přijmout Boha a jeho slovo. Odvažte se věřit v Ježíše Krista a spasení jeho prostřednictvím. Modlete se: "Pane Ježíši, jsem hříšník. Ty jsi však dokázal svou lásku ke mně tím, že jsi zemřel za prominutí mých hříchů, a svým vzkříšením jsi dokázal svou moc zachránit mě před smrtí. Pane, změň moje srdce a zachraň mě svým milosrdenstvím." Jaká byla pro vás tato zkušenost? I když jen obnovujete svou odevzdanost Pánu, abyste mohli přijmout a vyjádřit jeho lásku, co vám ukázal dnes? Svou láskou a shovívavostí je vykupoval. (Iz 63,9)

Boží koníček Kdysi dávno se jedna bohatá a vznešená Římanka zeptala rabína Jossiho ben Chalafty: „Co dělá Bůh celý den?“ Rabín jí odpověděl: „Dává dohromady manželské páry. Vybírá, kdo si má koho vzít. Tento muž onu ženu, tato žena onoho muže a tak dál.“ „Na tom není nic zvláštního,“ mínila paní, „to umím také. Za jeden den dám dohromady třeba tisíc párů.“ Rabín na to nic neřekl. Když se paní vrátila do svých paláců, předvolala si tisíc otroků a tisíc otrokyň a provdala je a oženila navzájem. Přikázala: „Ten si vezme tamtu a tamta si vezme tohohle.“ V noci se skoro všechny manželské páry pohádaly a popraly. Hned ráno se vydaly za svou paní. Jeden otrok měl rozbitou hlavu, jedna otrokyně zase na oku „monokl“, další otrok měl oteklý nos… Paní si zavolala rabína Jossiho, Pověděla mu, co se stalo, a prohlásila: „Měl jsi pravdu. Vidím, že muže s ženami může dávat dohromady jedině Bůh.“ Vtom se ozval hlas z nebe: „Ono to není snadné ani pro mne.“ A nikdo o tom nepochybuje. 36

Ze žákovských knížek ☺ I přes přísný zákaz kouření kouří na WC a nedopalky hází do záchodové mísy. A pak mi tvrdí, že on to nebyl, protože kouří jinou značku. ☺ Na začátku hodiny Váš syn vstal a zeptal se mne: "Může žák dostat poznámku za něco co neudělal." Já mu odpověděla, že ne a on drze řekl: "Tak vám říkám, že jsem neudělal domácí úkol." ☺ Nosí do školy příliš krátké sukně, takže vzbuzuje u spolužáků větší pozornost než já svým výkladem. Prosím o prodloužení. ☺ Sebral třídní knihu, nechce ji vrátit a žádá výkupné. ☺ Spal při hodině tak tvrdě, že ho neprobudil ani příchod pana ředitele, který strašně dupe a funí. ☺ V hodinách mě stále napodobuje, chová se jako šašek!

Dárek Poslední den ve škole přinesly všechny děti paní učitelce nějaký dárek. Syn květináře dal učitelce dárek, ta si prohlédla krabici, zatřepala s ní a povídá: "Vsadím se, že vím co to je - jsou to květiny." "Přesně tak." Syn majitele cukrárny jí dá dárek, ona si ho prohlédne a povídá: "Vsadím se, že je to bonboniéra." "Správně." Pak jí předá dárek syn majitele vinárny. Učitelka si všimne, že z toho něco odkapává, tak to ochutná a ptá se: "Je to víno?" "Ne." Učitelka ochutná další kapku a ptá se: "Tak šampaňské?" "Ne." "Tak to vzdávám. Co to vlastně je?" "Štěně!" Dopis od dcery Matka přijde do pokoje své dcery a najde jej prázdný, jen na posteli leží dopis.Se špatnou předtuchou ho otevře a začne číst následující text: Milá maminko, je mi velmi líto, že jsem musela odejít z domova se svým novým přítelem.Našla jsem v něm pravou lásku. Měla bys ho vidět, jak je sladký se svým četným tetováním, piersingem a především jeho krásnou motorkou! Ale to ještě není všechno, mami, jsem konečně těhotná, a Abdul říká, že budeme mít krásný život v přívěsu uprostřed lesa. Chce mít se mnou hodně dětí a to je taky můj sen. Když jsem zjistila, jak mi marihauna dělá dobře, rozhodli jsme se tuto trávu pěstovat i pro naše přátele, když jim dojde heroin nebo koks, aby tak moc netrpěli. Mezitím doufám, že věda najde lék na AIDS, aby se Abdulovi trochu ulevilo, on si to opravdu zaslouží. Nemusíš mít strach, je mi už 13let a umím se o sebe dobře postarat i sama. Doufám, že Tě budu moci brzy navštívit, abys poznala svého vnuka. Tvá milovaná dcera P.S. Nic z toho není pravda, jsem u sousedů. Chtěla jsem Ti jen říct že jsou horší věci na světě než vysvědčení, které je v nočním stolku. Mám Tě ráda 37

V dnešní osmisměrce se dozvíte jednu srpnovou pranostiku. adat; akašu; akáty; anina; asák; bachyně; belgie; číhat; čtyřhra; dějepis; déšt; doga; drát; dubina; dýha; elsa; éter; hájená; heřman; hmyz; hnát; hovado; hydry; chozená; chrie; chýše; inak; judo; kešu; knot; leich; lemy; lepé; lidé; lopota; mdlo; mely; mlácení; mysl; ocas; odpis; ohniska; opat; osle; osma; pedál; pijani; plži; podnik; přes; pstruh; ráhno; relé; rito; romo; růdl; říje; savo; skalpy; skot; sláň; slovo; sluje; šust; tady; tágo; ticho; trik; trup; úlek; ústa; ústup; uzly; vkus; vlach; voli; zdar; zlepšit; želva Tajenka z minula: vyráběl stany (Sk 18,3). 38

ano - ne 1. Stvořil Bůh na počátku zem pustou a prázdnou?

ANO

2. Zakázal Bůh Adamovi a Evě jíst ze stromu života, ANO který byl uprostřed ráje? 3. Udělal Pán Ábelovi na čelo znamení, aby ho nikdo, kdo ANO ho najde, nezabil? 4. Je Júbal praotec těch, kteří hrají na citeru a flétnu? ANO

11. Řekl Jeremiáš o Janu Křtiteli, že je hlasem volajícího na poušti? 12. Řekl Ježíš o farizejích, že přicházejí v ovčím rouchu, ale uvnitř jsou draví vlci? 13. Vyslovil Ježíš slovo „Běda“ městům Tyrus a Sidón? 14. Říká Ježíš: „Mé jho je lehké a mé břemeno příjemné“? 15. Vyslovil Ježíš: „Syn člověka je pánem i nad nedělí“? 16. Řekl Ježíš: „Žádný prorok není vítán ve své vlasti“? 17. Nasytil Ježíš zástup z 5 chlebů a 3 ryb?

NE

NE

NE

NE

5. Žil Noe po potopě 350 let?

6. Byl Babylón v zemi Šineár? 7. Pochoval Abrahám Sáru na pozemku darovaném od Efróna? 8. Byl správce Abrahámova majetku damašský Elíezer? 9. Nazvala Ráchel svého druhého syna Ben-óni? 10. Pochovali Jákoba v egyptské zemi v kraji Gošen?

ANO

NE

ANO

NE

ANO

NE

ANO

NE

ANO

NE

ANO

NE

18. Udělal Ježíš v Nazaretě hodně zázraků? 19. Když Ježíš kráčel po moři, utišilo se, když k němu přišel Petr? 20. Řekl Jan Ježíšovi: „Pane, je dobré, že jsme zde; chcešli, udělám tu tři stany“?

ANO

NE

ANO

NE

ANO

NE

ANO

NE

ANO

NE

ANO

NE

ANO

NE

ANO

NE

ANO

NE

ANO

NE

Správné Správné odpovědi z minula: 1. Lotova žena (Gen 19,26); 2. Melchisedech (Gen 14,18-23); 3. Jákob (Gen 25); 4. Jákob (Gen 27,16); 5. Josef (Jákobův) (Gen 37,3); 6. Ráchel (Gen 31,19); 7. Saul (1 Sam 26,11); 8. Pelištejci (1 Sam 6,4); 9. Rachab (Joz 2,18); 10. Elizeus (2 Král 4,39) 39

Co nám říkají matriky? Minulý měsíc Byli pokřtěni

Podivín Karolína Vidlářová

Uzavřeli manželství

Rozloučili jsme se

Petr Pokorný Lucie Sladká

Ladná

Úmysly apoštolátu modlitby na červenec: 1. Aby každý mohl pracovat v bezpečných podmínkách. 2. Aby křesťanští dobrovolníci v misijních územích svědčili o lásce Kristově. 3. Za prohloubení vztahu k biřmovacím patronům, kteří nás provázejí na cestě k Bohu.

Úmysly apoštolátu modlitby na srpen: 1. Aby s vězni bylo zacházeno se spravedlností a úctou k jejich lidské důstojnosti. 2. Aby mladí lidé, povolaní následovat Krista, byli ochotní hlásat evangelium ve všech končinách světa. 3. Aby rodiče a kmotři byli biřmovancům oporou a příkladem.

V uplynulých letech jsme se o prázdninách rozloučili Podivín

Ladná Adéla Černá (8.)

2010

Josef Spěvák (8.) Jiřina Švestková (8.) Jan Hublík (7.)

2009 2008 2007

Marie Čejková (7.) Jiřina Kynická (8.) Božena Šultesová (8.)

2011

Božena Šošková (7.) Františka Rebendová (7.)

Redakce: P. Pavel Buchta, P. Pavel Křivý Příspěvky a nápady noste na faru jednoho z nich. Náklady na výrobu jednoho čísla 15,-Kč

40