Změny podmínek poskytování spotřebních úvěrů a jejich regulace v letech

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra finančních obchodů

Změny podmínek poskytování spotřebních úvěrů a jejich regulace v letech 2006 - 2010 Bakalářská práce

Autor:

Michal Žeravý Bankovní management, komerční bankovnictví

Vedoucí práce:

Praha

doc. Ing. František Pavelka, CSc.

Duben, 2011

Prohlášení: Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci zpracoval samostatně a v seznamu uvedl veškerou pouţitou literaturu. Svým podpisem stvrzuji, ţe odevzdaná elektronická podoba práce je identická s její tištěnou verzí, a jsem seznámen se skutečností, ţe se práce bude archivovat v knihovně BIVŠ a dále bude zpřístupněna třetím osobám prostřednictvím interní databáze elektronických vysokoškolských prací.

…………………………… Praze, 13. dubna 2011

Michal Ţeravý

Poděkování: Rád bych poděkoval svému vedoucímu práce, panu doc. Ing. Františkovi Pavelkovi, CSc. a to nejen za jeho podporu ve zpracování této bakalářské práce, ale rovněţ za jeho cenné rady a připomínky.

Anotace práce Předmětem této bakalářské práce je představit podstatu a význam spotřebního úvěru, členění a metody jeho poskytování. Přiblíţit rozdíly v poskytování spotřebních úvěrů mezi bankami a nebankovními společnostmi. Porovnat vývoj zadluţenosti domácností v letech 2006 aţ 2010. Význam a účel úvěrových registrů, které jsou v současné době neodmyslitelnou součástí řízení rizik souvisejících s poskytováním bankovních úvěrů. Další částí práce je pohlédnout na vývoj zákonné úpravy poskytování spotřebních úvěrů a ochrany spotřebitele, a jejich regulace v letech 2006 aţ 2010. Stěţejní částí této kapitoly je implementace Zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu, jeho základní povinnosti a analýza jeho dopadů do poskytování spotřebních úvěrů. Třetí a zároveň poslední částí práce má za cíl přiblíţit jednotlivé úvěrové fáze spotřebního úvěru v jeho praktickém pojetí z pohledu vybrané banky a představit její nabídku spotřebních úvěrů, včetně modelového příkladu.

Annotation The purpose of this bachelor thesis is to present the essence and importance of consumer loan, the structure of this loan and methods of providing this loan. Explain the differences in the providing consumer loans between banks and non banking institutions. Compare the development of household debt in the years 2006 - 2010. Meaning and purpose of credit bureaus which are currently an integral part of risk management related to the provision of bank loans. Another part of this thesis is to look at the legal developments of the provision of consumer loans and consumer rights protection, together with the regulation of these rights in the years 2006 - 2010. The main part of this chapter is the implementation of Law on consumer loans no. 145/2010Sb. into the czech legislature, its basic requirements and analysis of impacts on providing consumer loans. The third and final part of this bachelor thesis is aimed at exploring various phases of the consumer loan process at a chosen bank in a practical way and introduction of a range of consumer loans including a model example.

Obsah Úvod ...........................................................................................................................................................................................6 1

CHARAKTERISTIKA PODSTATY SPOTŘEBNÍHO ÚVĚRU A METODY JEHO POSKYTOVÁNÍ....................................................8 1.1

Spotřební úvěr ........................................................................................................................................................8 1.1.1

Bankovní a nebankovní spotřební úvěry ..................................................................................................10

1.1.2

Členění spotřebních úvěrů .........................................................................................................................13

1.1.3

Úrok, úroková sazba ..................................................................................................................................16

1.1.4

RPSN .........................................................................................................................................................18

1.1.5 1.2

2

Vývoj zadluţenosti domácností v letech 2006 - 2010 ...............................................................................20 Úvěrové registry...................................................................................................................................................26

1.2.1

Bankovní registr klientských informací .....................................................................................................27

1.2.2

Nebankovní registr klientských informací .................................................................................................28

1.2.3

Databáze SOLUS ......................................................................................................................................28

VÝVOJ ZÁKONNÉ ÚPRAVY POSKYTOVÁNÍ SPOTŘEBNÍCH ÚVĚRŮ A OCHRANY SPOTŘEBITELE ........................................30 2.1

Právní úprava spotřebních úvěrů ..........................................................................................................................30 2.1.1

Zákon 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru ...................................31

2.1.2

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES .............................................................................31

2.1.3

Zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru .......................................................................................32

2.1.4

Analýza hlavních dopadů zákona 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru do praxe .................................33

2.2

3

Ochrana spotřebitele ............................................................................................................................................43 2.2.1

Důvody ochrany spotřebitele .....................................................................................................................43

2.2.2

Právní úprava na ochranu spotřebitele .......................................................................................................44

ANALÝZA AKTIVIT VYBRANÉ BANKY V OBLASTI SPOTŘEBNÍCH ÚVĚRŮ ..........................................................................47 3.1

UniCredit Bank Czech Republic, a.s. ...................................................................................................................47 3.1.1

3.2

Základní informace o bance ......................................................................................................................47 Kompetence v oblasti úvěrových obchodů ..........................................................................................................49

3.2.1

Základní principy ......................................................................................................................................49

3.2.2

Organizační struktura schvalování úvěrů...................................................................................................49

3.3

Úvěrový proces ....................................................................................................................................................50 3.3.1

Obecné zásady poskytování úvěrových obchodů ......................................................................................51

3.3.2

Úvěrové (schvalovací) kompetence ...........................................................................................................51

3.3.3

Úvěrový obchod ........................................................................................................................................51

3.3.4

Rating a skóring úvěrového případu ..........................................................................................................52

3.3.5

Limit úvěrového obchodu ..........................................................................................................................53

3.3.6 3.4

Základní etapy úvěrového případu ............................................................................................................53 Analýza spotřebních úvěrů vybrané banky ..........................................................................................................55

3.4.1

Portfolio spotřebitelských úvěrů ................................................................................................................55

3.4.2

Podmínky vztahující se k ţádosti o spotřební úvěr ....................................................................................58

3.4.3

Modelový příklad spotřebitelského úvěru .................................................................................................60

Závěr ........................................................................................................................................................................................62 Seznam použité literatury.......................................................................................................................................................66 Seznam grafů a tabulek ..........................................................................................................................................................70

Úvod Poskytování úvěrů patří mezi nejdůleţitější obchody komerčních bank. Banky poskytují celou řadu různých úvěrů a mezi nimi pak skupinu, které nazýváme „spotřební úvěry“. Ty zahrnují veškeré úvěry poskytované soukromým osobám a domácnostem, které slouţí k financování nákupu spotřebního zboţí a sluţeb, pořízení nebo stavbě bytů a rodinných domků či ke krytí jiných spotřebních výdajů. Spotřební úvěry se v současné době stále více rozvíjejí a to nejen ze strany bankovních institucí, ale rovněţ i nejrůznějších nebankovních společností, kteří tak finanční prostředky v podobě těchto úvěrů svým i potencionálním klientům stále agresivněji nabízejí. Na trh se spotřebními úvěry jsou neustále uváděny nové produkty, umoţňující spotřebiteli získat finanční prostředky bez nutnosti šetřit. Spotřebitelské financování je tak oblastí, která se nejen na českém trhu, ale i v dalších zemích dynamicky rozrůstá, a právě z těchto důvodů jsem se rozhodl věnovat tomuto tématu obsah své bakalářské práce. Vzhledem k tomu, ţe gesce mé současné profese v UniCredit Bank Czech Republic, a.s., obsahuje vývoj a správu metodiky spotřebitelských úvěrů, implementaci příslušné legislativy a inovaci systémů spojených s těmito úvěry, mně jen utvrdilo v tom, věnovat se této oblasti podrobněji. V úvěrové metodice působím jiţ několik let, mým předpokladem je tak promítnout do obsahu práce veškeré získané poznatky a znalosti. V průběhu implementace novelizace zákona o spotřebitelském úvěru do prostředí banky, který přinesl výrazné změny coby do poskytování spotřebních úvěrů, jsem se setkal s celou řadou podnětů a detailů, nedostatků i nejrůznějších překáţek, které mně zaujaly natolik, ţe jsem se rozhodl věnovat se a zpracovat tyto poznatky v této práci. Cílem mé práce je tak nejen představit obecný pohled na spotřební úvěry, jejich podstatu, význam a metody poskytování, ale i poukázat na problém v postupném zadluţování domácností, které si za poslední léta nadmíru zvykly ţít tzv. na dluh. Hlavní částí práce bych chtěl seznámit s regulací podmínek v poskytování spotřebních úvěrů, se změnami v příslušné legislativě a snahou zanalyzovat její vývoj v České republice v daném období. V průběhu práce se tak dotýkám i praktického vyuţití jak z pohledu spotřebitele – klienta, tak z pohledu věřitele – poskytovatele úvěru.

6

Mé první kroky vedly k veřejně dostupným publikacím, které se touto oblastí zabývají. Těchto publikací je celá řada, od sebe se zejména liší svým zaměřením, svou obsahovou podstatou, kterou tak své čtenáře provází. Ze svého pohledu bych uvedl knihu Ochrana spotřebitele v praxi se vzory a příklady od Blanky Tomančákové, O ochraně spotřebitele od Miloše Zdraţila, ve které je přehledně zpracovaná judikatura, Zásady řízení úvěrů od PricewaterhouseCoopers či velmi kvalitně zpracovaná vysokoškolská skripta, Úvěrové obchody od Františka Pavelky a kol. Významným informačním zdrojem mně byly studijní materiály pod hlavičkou Bankovního institutu vysoké školy, dále pak odborné časopisy jako je Bankovnictví či Economia. Podstatnou částí studia mně byly zákony a směrnice týkající se spotřebních úvěrů, zejména pak Zákon 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Pro zpracování tohoto tématu v širších souvislostech, tj. především právní výklady příslušných zákonů či regulatorní předpisy mně pak byly nejcennějším zdrojem osobní konzultace s právními odborníky z UniCredit Bank Czech Republic, a.s. Zásadní změny ve vývoji zákonné úpravy ve spotřebních úvěrech zaznamenala novela zákona o spotřebitelském úvěru, který byl transpozicí směrnice Evropského parlamentu do českého právního řádu a to s účinností od 1. ledna 2011, jejímţ cílem je sjednotit právní úpravy ve všech zemích Evropské unie. Novela zákona s sebou tak přinesla na jedné straně zvýšenou ochranu spotřebitele a na druhou stranu nové povinnosti bankám a finančním společnostem poskytující půjčky, úvěry nebo obdobné finanční sluţby. Dalším z důvodů, které přiměly zákonodárce novelizovat stávající právní úpravu, byly rostoucí statistiky dokládající osobní bankroty v předchozích letech. Regulace zákonné úpravy by tak měla usměrnit zejména nebankovní společnosti, které doposud poskytovaly půjčky velmi divoce a zatím nepodléhaly takřka ţádné regulaci. Při zpracování bakalářské práce jsem vyuţil všech dostupných metod, které byly v rámci tématu aplikovatelné, zejména zkušeností z praxe, analýz a konzultací. K přesnějšímu dokreslení a znázornění některých popisovaných částí práce, především pak věnované zadluţenosti domácností či analýze aktivit vybrané banky, jsem pouţil příslušné tabulky či grafy. Metodu hodnocení jsem pak vyuţil v části, ve které se věnuji vývoji zákonné úpravy a její regulaci v příslušných letech.

7

1 Charakteristika podstaty spotřebního úvěru a metody jeho poskytování 1.1 Spotřební úvěr Spotřební úvěry jsou v České republice nabízeny jak bankami tak nebankovními společnostmi na krytí nejrůznějších nepodnikatelských potřeb klientů. Zahrnují veškeré úvěry poskytované soukromým osobám a domácnostem, které slouţí zejména k financování nákupu spotřebního zboţí, pořízení nebo stavbě bytů a rodinných domků, eventuálně ke krytí jiných spotřebních výdajů.1 Předmět úvěru tak neprodukuje finanční zdroje, primárním zdrojem splácení úvěru je běţný příjem subjektu.2 Podmínky získání spotřebního úvěru jsou často velmi jednoduché a pro ţadatele lákavé – zpravidla postačí splnit věkovou hranici 18ti let, mít české občanství nebo trvalý pobyt na území ČR. Vţdy je ale potřeba dobře zhodnotit veškeré podmínky a hlavně schopnost do budoucna úvěr splácet, aby v průběhu splácení nedošlo k platební neschopnosti a předluţování. Spotřební úvěry lze čerpat hotovostně i převodem na účet, a to jak jednorázově, tak postupně. Pokud je úvěr čerpán jako neúčelový, můţe jej klient vyuţít k libovolnému účelu a bez dokládání faktur či jiných dokladů, které jsou předmětem financování daného zboţí či sluţby. Spotřební úvěr lze tedy sjednat buď neúčelově a to k financování libovolných osobních potřeb spotřebitele nebo účelově, například na nákup zboţí nebo sluţeb, koupě druţstevního podílu, rekonstrukce bytu či domu, refinancování jiţ dříve poskytnutých úvěrů apod. Spotřební úvěr nemusí být sjednán pouze v podobě splátkového úvěru, ale například i v podobě úvěrové karty, která je rovněţ spotřebním neúčelovým finančním úvěrem, který vzniká čerpáním z úvěrových limitů kreditních karet nebo v podobě kontokorentního úvěru pro fyzickou osobu nepodnikající, který je kombinací běţného účtu vedeného u banky s moţností čerpat krátkodobý úvěr do výše sjednaného úvěrového limitu, stanoveného ve smlouvě o kontokorentním úvěru. Ten v podstatě slouţí na vyrovnání krátkodobého nedostatku financí. V úvěrové smlouvě je stanovena maximální doba, do které je nutno úvěr splatit. Banky za splnění určitých podmínek připouštějí automatickou prolongaci úvěru a tím 1

DVOŘÁK, P.: Bankovnictví pro bankéře a klienty. 3. přepracované a rozšířené vyd. Praha : Linde, a.s., 2005. 535 s. ISBN 80 – 7201 – 515 – X. 2 ŠEVČÍK, A.: Bankovnictví I. Distanční studijní opora. Brno : Masarykova univerzita, 2005. 71 s. ISBN 80 – 210 – 3649 – 4.

8

je moţné úvěr prodluţovat o další období. Jakmile je výše sjednaného úvěru uhrazena – vyrovnána do nuly nebo do kreditu , klient můţe finanční prostředky opět čerpat. Spotřební úvěr můţe nebo nemusí být zajištěný. Zajištění si finanční instituce volí na základě rizikovosti úvěru, jeho výše a doby splatnosti. Rozhodující je rovněţ úvěrová angaţovanost ţadatele a jeho bonita. Přijaté zajištění musí svou povahou a hodnotou odpovídat povaze a rizikovému profilu zajišťovaného úvěru. Zároveň však náklady na jeho převzetí a běţnou kontrolu musí být v přiměřeném poměru k hodnotě zajištění a k výnosu daného úvěrového angaţmá. Nejčastějším zajišťovacím nástrojem spotřebního úvěru je blankosměnka, ručitelské prohlášení či zástavní právo k termínovanému vkladu. Blankosměnka – směnka je listinný cenný papír (tzn. neexistuje v dematerializované podobě) vystavený ve formě zákonem stanovené, kterým se určité osoby zavazují majiteli směnky zaplatit v určitém místě a v určitém čase jistou peněţitou sumu. Směnka vzniká okamţikem, kdy splňuje všechny náleţitosti pro ni zákonem stanovené a kdy se zákonem stanoveným způsobem stane majetkem prvého nabyvatele. Ručitelské prohlášení – prohlášením ručitele bere na sebe ručitel závazek, ţe uspokojí věřitele (banku), pokud dluţník neuhradí svůj závazek v přiměřené době poté, kdy byl k tomu bankou písemně vyzván. Zákonné ručení se vztahuje na všechny nebo vymezený okruh dluţníkových závazků. V ručitelském prohlášení je však třeba dluţníka i zajištěný závazek určit. Lze je omezit na část závazku a na určitou dobu.3 Ručitel je hodnocen stejným způsobem jako ţadatel včetně ověření v příslušných úvěrových registrech (pakliţe je to ze strany finanční instituce na základě posouzení úvěruschopnosti ţadatele nezbytné). Ručitel ručí za celý závazek dluţníka včetně příslušenství (úroky, sankční úroky, poplatky apod.) po celou dobu, kdy pohledávka za dluţníkem existuje. Zaručí-li se za jeden závazek více ručitelů, ručí kaţdý z nich za celý závazek společně a nerozdílně. Splní-li ručitel úvěrový závazek za dluţníka, nabývá vůči němu práva věřitele, tzn. je oprávněn poţadovat po dluţníkovi úhradu závazku, který za něho uhradil. Zástavní právo k termínovanému vkladu – banky zřizují zástavní právo především k pohledávkám z vkladů vedených v rámci svého portfolia, ale i u jiných finančních institucí. 3

DĚDIČ, J., KOTOUČOVÁ, J., MARČANOVÁ, J. – SPIRIT, M.: Bankovní právo. Praha : Bankovní institut vysoká škola, a.s., 1996. 183 s. ISBN 80 – 7265 – 000 – 9.

9

Pro banky je rovněţ akceptující zástavní právo k pohledávkám z termínovaných vkladů a účtů stavebního spoření. Hodnota vkladu u stavební spořitelny pro účel zajištění pohledávky je dán naspořenou částkou (nikoliv částkou cílovou) a to bez státní finanční podpory a připsaných úroků ze státní finanční podpory. Naspořenou částku klient zpravidla dokládá posledním ročním výpisem a aktuálním potvrzením od stavební spořitelny. Doba splatnosti vkladu je stejná nebo delší neţ doba splatnosti úvěru, popř. vklad má revolvingový charakter. Poznámka: kvalita zajištění zřízením zástavního práva nebo jiných práv k aktivům je do značné míry závislá na tom, jak právní systém umožňuje bance zástavní právo registrovat a pokud dojde k insolvenci dlužníka, tj. neschopnost dostát svým závazkům, uplatnit nárok banky a domoci se tak soudní cestou nuceného prodeje zajišťovacího instrumentu.4

1.1.1

Bankovní a nebankovní spotřební úvěry

V současné době – jak jiţ bylo uvedeno v úvodní kapitole 1.1 Spotřební úvěr – jsou na našem trhu poskytovány spotřební úvěry na jedné straně bankovními institucemi a na straně druhé nebankovními subjekty. Činnost bank a spořitelních a úvěrních druţstev není ve smyslu zákona č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání povaţována za ţivnost a pro její výkon je nezbytné splnit řadu veřejnoprávních

poţadavků

(plnění

kapitálových

poţadavků,

poţadavků

úvěrové

angaţovanosti, odborné způsobilosti a občanské bezúhonnosti osob, reálnost ekonomických kalkulací o budoucí likviditě a rentabilitě apod.) s tím, ţe o udělení povolení působit jako banka nebo spořitelní a úvěrní druţstvo rozhoduje Česká národní banka. Ve smyslu stávající právní úpravy můţe poskytovat spotřební úvěr subjekt, který splní podmínky pro vydání ţivnostenského oprávnění k volné ţivnosti (konkrétně v oboru 70 – sluţby v oblasti administrativní správy a sluţby organizačně hospodářské povahy). Na rozdíl od bank či spořitelních a úvěrních druţstev tyto subjekty poskytují úvěry z vlastních zdrojů, a proto veřejnoprávní poţadavky směřující k jejich finanční stabilitě nejsou zapotřebí v takovém rozsahu. Rozsah daného oboru je však koncipován značně široce, tudíţ nelze jednoznačně vyčíslit, kolik subjektů registrovaných v tomto oboru fakticky poskytuje 4

PricewaterhouseCoopers: Zásady řízení úvěrů. Přeloţil NAVRÁTIL, V. – VEDLICH, J. 1.vyd. Praha : Management Press, 1999. 14 s. ISBN 80-85943-91-3.

10

spotřebitelský úvěr. V rámci diskuze, jeţ probíhala k návrhu zákona o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně některých zákonů, který byl svým obsahem plnou transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, byla zvaţována moţnost zavedení registrace všech subjektů poskytujících nebo zprostředkovávajících spotřební úvěr. Jeho podstatou je, ţe spotřební úvěr bude moci poskytovat nebo jeho poskytnutí zprostředkovávat pouze osoba, která má oprávnění k provozování ţivnosti vázané s předmětem podnikání „Poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru“. Jednoleté přechodné období má věřitelům i zprostředkovatelům působícím doposud v ţivnosti volné poskytnout dostatečný časový prostor na to, aby splnili podmínky, které jsou spojené s provozováním této nové vázané ţivnosti.5 Poznámka: takováto evidence by měla přispět ke zpřehlednění trhu se spotřebními úvěry, což bude v konečném důsledku přínosem nejen pro orgány dohledu, ale i pro orgány činné v trestním řízení a jiné.

Bankovní spotřební úvěry Bankovní spotřební úvěry, jak lze jiţ z názvu odvodit, poskytují banky vlastnící licenci od České národní banky k poskytování bankovních sluţeb, včetně poskytování úvěrů. Téměř kaţdá z bank působící na českém trhu nabízí ve svém produktovém portfoliu spotřební úvěr. Ten se pak můţe lišit svým názvem a podmínkami, za nichţ je poskytován. Produktoví manaţeři těchto bank nastavují kompletní metodiku tak, aby byl produkt jednak lákavý pro případné zájemce, a jednak byl pro banku profitabilní a konkurenceschopný, a na druhou stranu byla eliminována rizika spojená s úvěrem, která by se na počátku sjednání či v průběhu úvěrového vztahu mohla objevit. Podmínky, za nichţ lze úvěr sjednat, nastavuje kaţdá banka v rámci interního procesu individuálně a mohou se tak od sebe v některých bodech lišit. Spotřební úvěry jsou určeny fyzickým osobám starším 18 let, a zpravidla musí být jejich splatnost nejpozději s dosaţeným 65 rokem věku spotřebitele. Banky obvykle poţadují předloţení dvou identifikačních dokladů. U občana ČR tomu je občanský průkaz a k němu druhý doklad totoţnosti, např. cestovní pas, řidičský průkaz, rodný list či zbrojní průkaz. Pokud banka umoţňuje poskytnutí spotřebního úvěru i občanům cizích států, pak je jako 5

Ministerstvo financí ČR, DŮVODOVÁ ZPRÁVA k návrhu zákona o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů. MF ČR. [on-line]. 2011. [cit. 11. dubna 2011] Dostupný na WWW: http://www.mfcr.cz/cps/rde/xbcr/mfcr/Duvodova_zprava_MF_Spotebitelsky_uver.pdf.

11

doklad totoţnosti vyţadován cestovní pas a k němu jako druhý doklad např. identifikační karta či doklad opravňující cizince k pobytu na území ČR. U těchto ţadatelů jsou obvykle podmínky pro sjednání úvěru přísnější, neboť tito ţadatelé představují pro banky vyšší míru rizika. Pro poskytnutí takového úvěru často bývá podmínkou bank příjem ze závislé činnosti, popř. z podnikání na území ČR a jeho doloţení za delší období, neţ bývá u standardních ţadatelů – občanů ČR. Poţadavkem můţe být rovněţ doloţení korespondenční adresy na území ČR, pracovní smlouvy, popř. dokladu o bezdluţnosti od České správy sociálního zabezpečení, pakliţe se jedná o fyzickou osobu podnikatele. Schvalovací autorita můţe – pokud se jedná o rizikovější případ – poţadovat i zajištění úvěru a to i přesto, ţe ve standardním případě by nebylo z pohledu banky jeho povinností. Před schválením úvěru je rovněţ moţné vyţádat si i výpis ze zahraničního úvěrového registru domovského státu ţadatele, jakoţto podpůrný dokument. Vyřízení ţádosti a schvalovací proces je opět rozdílný nejen v porovnání mezi jednotlivými bankami, ale i mezi jednotlivými úvěrovými produkty. Pokud se jedná o spotřební úvěr se standardním průběhem, tzn. není zapotřebí úvěr dodatečně postupovat na vyšší schvalovací autoritu, pak se lhůta pro vyřízení úvěru pohybuje v rozmezí 1 aţ 3 dnů. Pokud je úvěr sjednán účelově, tzn. finanční prostředky mají být pouţity na konkrétní účel, pak je povinností spotřebitele doloţit bance veškeré doklady prokazující, ţe finanční prostředky byly skutečně vynaloţeny v souladu se sjednaným účelem uvedeným v úvěrové smlouvě. Čerpání úvěru pak probíhá přímo ve prospěch účtu dodavatele, který sjednanou sluţbu realizoval. V případě, kdy účel úvěru sjednán nebyl, čerpají se finanční prostředky – po splnění podmínek pro poskytnutí úvěru – jednorázově ve prospěch účtu ţadatele, a to bez dokládání jakýchkoli dokladů či faktur. Hlavními kritériemi při rozhodování o poskytnutí úvěru z pohledu finančních institucí jsou: Návratnost úvěru – v podstatě se jedná o schopnost dluţníka splatit úvěr ve lhůtě sjednané v úvěrové smlouvě. Návratnost úvěru je především ovlivňována výší dosahovaného příjmu. Výnosnost úvěru – je odvislá zejména od výše úrokové sazby. Tu ovlivňuje řada faktorů, jako jsou například výše sazeb vyhlašované ze strany ČNB, výše sazeb u konkurenčních bank, výší nákladů banky či charakterem úvěru, zda se jedná o úvěr účelový nebo naopak o úvěr bez udání účelu, ale i ekonomickými podmínkami, tj. míra inflace apod.

12

Nebankovní spotřební úvěry Nebankovní úvěry a půjčky nabízejí různé společnosti. Mezi nebankovními věřiteli jsou především různé leasingové společnosti, společnosti poskytující spotřebitelské úvěry u kterých zpravidla není sledován účel, či společnosti poskytující tzv. prodej na splátky. Tyto společnosti poskytují úvěry zejména formou nákupu na splátky, tzv. účelové spotřební úvěry přímo v místě prodeje, dále pak úvěrových nebo kreditních karet či hotovostních úvěrů. Tyto úvěry jsou v porovnání s bankovními spotřebními úvěry podstatně odlišné, jejich posuzování, ať uţ z pohledu bonity ţadatele či v případě zápisu v některém z úvěrových registrů, je ve výsledku daleko mírnější. Na druhou stranu, jejich úrokové sazby uplatněné na sjednaný úvěr, jsou často mnohem vyšší. Ty jsou kompenzovány niţší administrativou s úvěrovou ţádostí a rychlejším schvalovacím procesem. Tabulka 1 – Porovnání bankovního a nebankovního úvěru Úroková

Doba trvání

Výše měsíční

Výše

Celkem

sazba

úvěru

splátky

RPSN

zaplaceno

100 000 Kč

13,89%

48 měsíců

2 835 Kč

17,25%

136 080 Kč

100 000 Kč

13,40%

48 měsíců

2 679 Kč

13,72%

128 629 Kč

Věřitel

Výše úvěru

Cetelem UniCredit Bank

Zdroj: Vlastní zpracování na základě výpočtu z kalkulačky uvedené na webových stránkách UniCredit Bank: www.unicreditbank.cz a společnosti Cetelem: www.cetelem.cz.

Závěrem: Lidé si od nepaměti půjčují na nejrůznější financování svých potřeb a s největší pravděpodobností stále i budou. Mezi klienty, kteří využívají nabídek od bankovních institucí, patří zejména ti, co řeší své bydlení, spotřební úvěry tvoří okrajovou část bankovních úvěrů. Klienti, kteří však už nedostanou úvěr od banky, kupříkladu z důvodu jejich přeúvěrovanosti, tak v podstatě mají pouze možnost obrátit se na různé nebankovní společnosti, u nichž mají téměř vždy jistotu, že úvěr získají. Mnohdy jim k tomu stačí jen doklad totožnosti. Naproti tomu se pak upisují k vysoce úročenému úvěru.

1.1.2

Členění spotřebních úvěrů

Spotřební úvěry můţeme rozdělit podle celé řady kritérií a do několika kategorií. Tím nejdůleţitějším a rozhodujícím rozdělujícím prvkem je doba, na kterou je úvěr poskytnut.

13

Dalšími hledisky jimiţ je moţné tyto úvěry dělit je například podle účelu, podle zajištění, podle způsobu čerpání či podle metody splácení. Podle splatnosti – úvěry dělíme na krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé, přičemţ krátkodobé úvěry jsou poskytovány se splatností maximálně do 1 roku, střednědobé úvěry v rozmezí 1 aţ 4 let, a dlouhodobé úvěry jsou poskytovány na dobu delší neţ 4 roky. Podle účelovosti – úvěr má jasně definovaný účel, např. koupě spotřebního zboţí, automobilu, refinancování jiţ dříve poskytnutého úvěru apod. Oproti neúčelovému úvěru má zpravidla niţší úrokovou sazbu a z pohledu bank je posuzován jako méně rizikový. Způsob pouţití finančních prostředků musí být vymezen v úvěrové smlouvě a v době čerpání jsou klientem předkládány faktury, potvrzení či jiné doklady. Výhodou neúčelového úvěru je pouţití finančních prostředků v podstatě na cokoli a spotřebitel nemá povinnost jejich vyuţití jakkoli zpětně dokladovat. Podle zajištění – úvěrové zajištění tvoří různá dodatečná opatření, která bance umoţňují úspěšně uplatnit nároky vůči dluţníku nebo vůči třetí osobě a dosáhnout úhradu úvěrové a úrokové pohledávky.6 Zajištění, zejména u úvěru s delší dobou splatnosti a / nebo klientů s horší bonitou či vyšší rizikovostí, představuje podstatnou podmínku úvěrového rozhodnutí. Cílem sjednání zajištění úvěru je: sníţení moţné ztráty z úvěru v případě selhání dluţníka a / nebo zlepšení vyjednávací pozice banky ve vztahu k dluţníku, jiným věřitelům nebo insolvenčnímu správci nebo vyloučení pouţití majetku klienta jako zajištění pro jiné věřitele; V případě, kdy tedy dluţník neplní své závazky sjednané v úvěrové smlouvě, uvádějí se tato dodatečná opatření v platnost z iniciativy věřitele. Jejich vyuţitím tak banka předchází moţným ztrátám, které by tak byly neodvratné.

6

POLIDAR, V., PEERAER, M.: Úvěrové obchody. Praha : Bankovní institut vysoká škola, a.s., 2002. 152 s. ISBN 80-7265-037-8.

14

Úvěrové zajištění můţe být: 1. Osobní – u osobního zajištění jde o nároky ve prospěch věřitele, které jsou uplatňovány přímo vůči dluţníku. Věřiteli ručí za jeho pohledávku vedle hlavního dluţníka ještě třetí osoba, kterou můţe být fyzická i právnická osoba. Osobní zajištění můţe být v podobě ručení (rukojemství, záruky, garance), směnečné zajištění či připuštění závazku (blíže viz kap. 1.1 Spotřební úvěr) nebo 2. Reálné – vedle osobního zajištění lze sjednat i zajištění reálné, kde má věřitel právo na určité majetkové hodnoty toho, kdo zajištění podstupuje. Pod reálným zajištěním vystupuje například zástavy, postoupení pohledávek, hypotéky či převedení věcí do vlastnictví. Poznámka: pokud je pro poskytnutí spotřebního úvěru považováno zajištění za zásadní, musí být bance poskytnuto dříve, než klient začne úvěr čerpat. Je to právě banka, která rozhoduje o jistící hodnotě zajišťovacího instrumentu, ta by měla vycházet z realizační ceny, kterou je pak možné získat v případě nuceného prodeje, po odečtení všech nákladů. Tato hodnota je obvykle nižší než hodnota, kterou má zajišťovací instrument pro svého majitele, což je nevyhnutelné vzhledem k tomu, jak je realizační cena stanovena.7 Podle způsobu čerpání – na úvěry jednorázově a postupně čerpané, čerpané průběţně, např. kontokorentní úvěr, popř. úvěr revolvingový. Kontokorentní úvěry, které můţe spotřebitel čerpat průběţně, poskytují banky svým klientům, pokud u nich mají veden běţný/osobní účet, na němţ mohou finanční prostředky čerpat do mínusu, a to aţ do výše schváleného úvěrového rámce. Neúčelové úvěry jsou čerpány jednorázově a to ve prospěch účtu spotřebitele, kdeţto úvěry s definovaným účelem jsou zpravidla čerpány postupně, dle předkládaných faktur a dokladů, a to vţdy ve prospěch účtu dodavatele. Podle metody splácení – metoda, kterou bude poskytnutý úvěr splácen, je sjednán v úvěrové smlouvě. Splácení úvěru můţe být v konečném důsledku přizpůsobeno potřebám spotřebitele i podmínkám finanční instituce, která úvěr poskytuje. K dispozici jsou následující varianty:

7

PricewaterhouseCoopers: Zásady řízení úvěrů. Přeloţil NAVRÁTIL, V. – VEDLICH, J. 1.vyd. Praha : Management Press, 1999. 14 s, 15 s. ISBN 80-85943-91-3.

15

1. splácení úvěru konstantními anuitami – splácení úvěru probíhá v pravidelních splátkách, tzv. anuitách, které jsou po celou dobu splácení úvěru neměnné, mění se pouze jejich struktura z hlediska podílu úmoru a úroku; 2. splácení úvěru pravidelnými splátkami – splácení úvěru probíhá v pravidelných splátkách ve stanovenou frekvenci, např. měsíční, čtvrtletní, atd. Přitom je předem sjednaná pevná částka jako výše ročního úmoru úvěru. S touto splátkou úvěru je zároveň splatný i úrok z úvěru; 3. splácení průběžné – spotřebitel tak splácí poskytnutý úvěr průběţně, ale nepravidelně na základě svých příjmů; jedná se o metodu splácení, která je uplatňována např. u kontokorentních úvěrů, jeţ jsou vázány na běţný/osobní účet spotřebitele; 4. splacení najednou – v době splatnosti úvěru – u této metody je pevně sjednán termín splatnosti a celá výše úvěru je ke sjednanému dni splacena najednou; úroky z úvěru jsou však splatné na konci sjednaných period; 5. splacení najednou – po uplynutí výpovědní lhůty – u této metody je úvěr poskytnut na předem neurčitou dobu s tím, ţe výpovědní lhůta pro jeho vypovězení je dohodnuta předem (tato lhůta představuje dobu, po kterou není moţné smlouvu o úvěru vypovědět); úroky z úvěru jsou – stejně jako u předchozí metody – splatné rovněţ na konci sjednaných period; Podle měny – korunové (úvěry poskytnuté v domácí měně, tj. v českých korunách) a devizové (úvěry poskytnuté v cizích měnách, resp. poskytnuté v devizových prostředcích).

1.1.3

Úrok, úroková sazba

Věřitel, který má přebytek finančních prostředků a nabízí je tak dluţníku v podobě poskytnutí úvěru, který s nimi tak můţe disponovat, za ně získává úrok, resp. peněţitou odměnu. Úrok je tedy cena, která se platí za dohodnuté poskytnutí peněţních prostředků, vyjadřuje se obvykle úrokovou sazbou v % a vztahuje se k určitému časovému období, nejčastěji ročnímu, s označením p.a.8 Úrok z úvěru je nutné odlišovat od úroků z prodlení, které jsou spotřebitelem placeny v případě nedodrţení lhůt splatnosti, sjednaných v úvěrové smlouvě. Do smluvně sjednané lhůty musí být zapůjčená částka, tzv. jistina úvěru, ze strany dluţníka splacena věřiteli – vypůjčovateli, a to včetně navýšení o sjednaný úrok. Úrok a tedy i úroková 8

BĚHOUNEK, P.: Úvěry a půjčky. Ostrava : Sagit, 2000. 16 s, 132 s. ISBN 80 – 7208 – 155 – 1.

16

sazba je jak pro banku, tak i pro spotřebitele jednou z nejdůleţitějších determinant úvěrového vztahu. Neméně důleţitou stránkou je rovněţ i způsob úročení.9 Banky mohou stanovit: 1. pevnou (fixní) úrokovou sazbu, která je neměnná, platná po celou dobu trvání/splácení úvěru. Banka ani klient tak nemohou v průběhu úvěrového vztahu tuto sazbu jakkoli měnit. Sazba je sloţena z ceny zdrojů tzv. „Fundingu“, a dále rizikové marţe a marţe obchodní: funding zahrnuje Market Rate, Liquidity spread a Option spread a vyjadřuje cenu zdrojů pro poskytnutí úvěru; Funding rate neboli FTP sazba (systém vnitřních úrokových sazeb) vyjadřuje cenu pokrývající trţní rizika, likviditní rizika a některé regulatorní náklady. FTP eliminuje drţení těchto rizik v obchodních útvarech. Rozdíl mezi klientskou a FTP sazbou je obchodní marţe, pokrývající kreditní rizika, náklady na kapitál, ostatní náklady spojené s obchodem a ziskovou marţi banky. Market rate – je nejdůleţitější součástí FTP sazby a vyjadřuje náklad na pokrytí úrokového rizika obchodu. Počítá se z Úrokové křivky trţních sazeb platných v době její kotace: - Pribor, Euribor, Libor pro periody do 3 měsíců nebo - FRA (forward rate agreement) a IRS (interest rate swap) pro periody nad 3 měsíce. Market rate je v zásadě potřeba stanovit v momentě vzniku úrokového rizika, tj. při závazném odsouhlasení úrokové sazby klientem a bankou. Liquidity spread – vyjadřuje náklad na pokrytí likviditního rizika obchodu. Liquidity spread je v zásadě potřeba stanovit při vzniku likviditního rizika, tj. vzniku smluvního úvěrového vztahu se zafixovanou cenovou konstrukcí. Option spread – vyjadřuje cenu vloţených opcí v úvěru. Pouţívá se standardně jenom pro několik typů úvěrů a to s moţností předčasného splacení bez poplatku během platnosti fixní sazby. Platnost option spreadu je do konce platnosti celé výše úvěru. riziková marţe je stanovena podle typu produktu, případně doby splatnosti. Riziková marţe je oceněním rizika úvěrového obchodu; obchodní marţe, resp. obchodní přiráţka, je určena k pokrytí nákladů banky s poskytnutím úvěru. 9

DVOŘÁK, P.: Bankovnictví pro bankéře a klienty. 3. přepracované a rozšířené vyd. Praha : Linde, a.s., 2005. 539 – 541 s. ISBN 80 – 7201 – 515 – X.

17

Sazba je pro klienta garantována zpravidla 30 dnů od podání kompletní ţádosti o úvěr, tzn. včetně všech poţadovaných dokumentů. Do této lhůty musí být podepsána úvěrová smlouva jak ze strany banky, tak ze strany klienta. V případě překročení dané lhůty je klientovi přidělena aktuální úroková sazba pro dané období. 2. pohyblivou úrokovou sazbu, která se tvoří prostřednictvím pevné či neměnné odchylky a indikativní sazby, např. základní úrokové sazby, PRIBORu, LIBORu.10 Pohyblivá úroková sazba se mění během splatnosti úvěru. Způsob změn úrokových sazeb můţe být koncipován těmito způsoby:11 bezprostřední vazba na určitou úrokovou sazbu tak, ţe ke změnám úrokové sazby z úvěru dochází současně se změnou sazby, na kterou je vázána; znamená to tedy, ţe při sjednání úvěrové smlouvy nejsou předem dány termíny přizpůsobování úrokové sazby z úvěru, ale vyplývají ze změn v základě leţící sazby; takto koncipovaná úroková sazba bývá označována jako floating rate; vazba na určitou trţní referenční úrokovou sazbu, kterou je vybraná trţní úroková sazba, s předem danými termíny přizpůsobování; úroková sazba z úvěru se tak mění v pravidelných intervalech a přizpůsobuje se výši referenční sazby platné na počátku sjednaného intervalu; referenčními sazbami jsou obvykle trţní úrokové sazby typu LIBOR, PIBOR, FIBOR atd.; takto koncipovaná úroková sazba bývá označována jako variable rate;

1.1.4

RPSN

Roční procentní sazba nákladů (dále jen „RPSN“) na spotřební úvěr je procentním podílem z dluţné částky, který je spotřebitel povinen zaplatit věřiteli za období jednoho roku. Finanční instituce poskytující spotřební úvěry jsou ze zákona vázány uvádět spotřebiteli v úvěrové smlouvě výši RPSN a celkové náklady splatné spotřebitelem. Základními parametry pro určení tohoto ukazatele jsou sjednaná výše úvěru, datum poskytnutí úvěru, informace o výši jednotlivých splátek, veškerých poplatků spjatých s úvěrem a i informace o lhůtě splatnosti kaţdé jednotlivé splátky, kaţdého jednotlivého poplatku a případných dalších plateb souvisejících s úvěrem. 10

KOLEKTIV AUTORŮ. Bankovnictví v České republice. 4 aktualizované vyd. Praha : Bankovní institut vysoká škola, a.s., 2000. 93 s. ISBN 80-7265-035. 11 DVOŘÁK, P.: Bankovnictví. Praha : Vysoká škola ekonomická, 1997. 69 s. ISBN 80 – 7079 – 584 – 0.

18

Zatímco úrok ukazuje pouze a jen cenu vypůjčených peněz, RPSN v sobě ukrývá veškeré náklady spojené s úvěrem. V rámci úroku, který je sám o sobě nákladem nejvyšším, tedy nejsou zahrnuty ostatní náklady. Ostatní náklady spojené s úvěrem mohou být například:12 poplatky vztahující se k posouzení ţádosti o úvěr, poplatky za uzavření smlouvy, poplatky za vedení a správu úvěru, poplatky za vedení účtu, poplatky váţící se k převodu peněţních prostředků, úvěrové pojištění schopnosti splácet atd. Základní rovnice, kterou se stanoví RPSN, odpovídá na ročním základě celkové současné hodnotě čerpání na jedné straně a celkové současné hodnotě splátek a plateb poplatků na straně druhé.13 Roční procentní sazba nákladů se vypočte dle následujícího vzorce: m m Ck (1+X)-tk = D1 (1+X)-s1 k=1 l=1 kde: X

je RPSN,

m

je číslo posledního čerpání,

k

je číslo čerpání, proto 1 ≤ k ≤ m,

Ck

je částka čerpání k,

tk

je interval vyjádřený v letech a zlomcích roku mezi datem prvního čerpání a datem kaţdého následného čerpání, proto t1 = 0,

m

je číslo poslední splátky nebo platby poplatků,

l

je číslo splátky nebo platby poplatků,

D1

je výše splátky nebo platby poplatků,

sl

je interval vyjádřený v letech a zlomcích roku mezi datem prvního čerpání a datem kaţdé splátky nebo platby poplatků.

12

Finance.cz, RPSN jako hlavní ukazatel úvěru. Česká národní banka. [on-line]. 7. března 2011. Dostupný na WWW: http://www.finance.cz/zpravy/finance/197368/. 13 Česká národní banka, Sbírka zákonů. Česká národní banka. [on-line]. 2011. [cit. 7. března 2011]. Dostupný na WWW: http://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/legislativa/predpisy_spotrebitel/download/zakon_145_ 2010.pdf.

19

1.1.5

Vývoj zadluženosti domácností v letech 2006 - 2010

Zadluţení domácností v České republice se v posledních letech stále zvyšuje. Kupříkladu objem bankovních úvěrů obyvatelstva stoupl od roku 1993 do roku 2003 o 456%.14 Lidé si od bank půjčili 210 mld. korun. Průměrná česká rodina se dvěma dětmi tak dluţila jen bankám ke konci loňského roku 90 tis. korun. Lidé stále více vyuţívají nabídek na hypoteční úvěry, úvěry ze stavebního spoření a hlavně, lákavé nabídky v podobě spotřebních úvěrů, které mohou vyuţít v podstatě na cokoli. Nárůst objemu úvěrů však byl za poslední léta zaznamenán i o úvěry od nebankovních subjektů či o leasing a prodej na splátky. Varování je především před rizikem, ţe domácnosti nebudou mít finanční prostředky na zvládnutí tyto úvěry řádně splácet. Riziko, ţe se lidé dostanou do platební neschopnosti, hrozí zejména se ztrátou zaměstnání. Za bezpečnou výši splátky se povaţuje asi jedna pětina čistého příjmu. U úvěrů, především pak poskytovanými ze stran nebankovních společností, by si lidé vţdy měli nechat předloţit – byť je s novelou zákona o spotřebitelském úvěru ze strany poskytovatelů úvěrů povinnost – roční náklady na úvěr tak, aby byli schopni posoudit, zda budou schopni úvěr ze svých příjmů splácet. Poskytovatelé těchto úvěrů musí ze zákona sdělit i takzvanou roční procentuální sazbu nákladů. Ta zahrnuje kromě úroků i všechny poplatky spojené s úvěrem, a spotřebiteli tak můţe pomoci tento ukazatel jednotlivé nabídky od různých poskytovatelů úvěrů vzájemně porovnat. Zadluţenost domácností ve vztahu k hrubému disponibilnímu důchodu se v roce 2006 zvýšila a dosáhla 40% úrovně. Tento rok byl z pohledu makroekonomického vývoje České republiky poměrně příznivý, to se pak i pozitivně projevilo v hospodaření finančních institucí působících na českém finančním trhu. Z pohledu citlivosti spotřeby zejména na neočekávané změny úrokových sazeb je významné rozdělení zadluţenosti podle příjmových skupin domácností. Podle údajů Českého statistického úřadu, který zveřejnil data o rodinných účtech, se v roce 2006 nadále nejvíce zadluţovaly vysokopříjmové domácnosti. Poměr nově přijatých úvěrů k čistému peněţnímu příjmu však rostl u nízkopříjmových a středněpříjmových domácností, zatímco u domácností s vyššími příjmy klesal.15

14

Česká národní banka, Zadlužení českých domácností. ČNB. [on-line]. 2011. Dostupný na WWW: http://www.cnb.cz/cs/verejnost/pro_media/clanky_rozhovory/media_2004/cl_04_040405a.html. 15 Česká národní banka. Zadluženost domácností podle příjmových skupin v roce 2006 a její dopad do spotřeby. Měnová a finanční statistika. ČNB. [on-line]. 2011. Dostupný na WWW: http://www.cnb.cz/cs/menova_politika/zpravy_o_inflaci/2007/2007_rijen/boxy_a_prilohy/zoi_2007_rijen_b2.ht ml.

20

Níţe je moţné z uvedených grafů vysledovat mezi jednotlivými roky 2006 aţ 2010, jak se stále zvyšuje pomyslná hranice poskytnutých spotřebních úvěrů v rámci obyvatelstva České republiky. Jasným trendem v poskytování spotřebních úvěrů na českém finančním trhu jsou spotřební úvěry neúčelové, které tak můţe spotřebitel pouţít na financování libovolných osobních potřeb a jeho sjednání je v podstatě velmi jednoduché. V grafech, za jednotlivá měsíční období daného roku, jsou srovnány spotřební úvěry účelové a neúčelové, které znázorňují, jak se za poslední léta zvyšuje trend obyvatelstva ţít tzv. na dluh.

Graf 1 – vývoj zadluţenosti domácností v České republice za jednotlivé měsíce roku 2006. Spotřební úvěry poskytnuté domácnostem v roce 2006 2 84 84

90000

8 37 82

5 16 78

9 01 80

3 81 75

2 89 76

9 71 74

9 91 72

4 37 69

5 55 70

0 03 67

2 54 67

Celková výše úvěrů v mil. Kč

80000 70000 60000 50000 40000 30000 20000

6803

6942

6941

7050

7069

7026

7011

6945

6910

6926

6921

6969

10000 0 31.12.2006 30.11.2006 31.10.2006 30.9.2006 31.8.2006 31.7.2006 30.6.2006 31.5.2006 30.4.2006 31.3.2006

28.2.2006 31.1.2006

Období ∑ spotřebitelské účelové úvěry na zboţí a sluţby

∑ spotřebitelské neúčelové úvěry

Zdroj: vlastní zpracování na základě údajů ČNB – systém časových řad ARAD.16

S dopady zadluţenosti domácností do spotřeby souvisí, do jaké míry splácení úvěrů (tj. splátka jistin a úroků) zatěţuje příjmy domácností a dále pak, jaká je jejich míra úspor. Růst dluhového zatíţení vede k vyšší citlivosti spotřeby na neočekávané změny úrokových sazeb a ke zvýšení rizika, ţe úvěr nebude řádně splácen. Dluhové zatíţení domácností, které je vyjádřené poměrem splátek k čistému peněţnímu příjmu, činilo v roce 2006 4,3 %. Rostlo u většiny příjmových skupin, nejvíce u nízkopříjmových a středněpříjmových domácností. Zvýšení dluhového zatíţení odráţelo jak růst splátek jistin, tak placených úroků. U domácností s niţšími příjmy bylo navíc ovlivněno pomalejší roční dynamikou příjmů. Pro plynulé vyrovnání spotřeby v případě šoků je důleţitá míra úspor. Ta je u nízkopříjmových

16

Česká národní banka. Statistika – ARAD systém časových řad. Měnová a finanční statistika. ČNB. [on-line]. 2011. Dostupný na WWW: http://www.cnb.cz/cnb/STAT.ARADY_PKG.PARAMETRY_SESTAVY?p_sestuid=6814&p_strid=ABBAF&p _lang=CS.

21

domácností nízká. Míra úspor se v roce 2006 oproti předchozímu roku sníţila u nízkopříjmových i u středněpříjmových domácností. Z výše uvedeného vyplývá, ţe poměr zadluţenosti domácností k příjmům se v roce 2006 zvyšoval zejména u nízkopříjmových a středněpříjmových domácností. Dluhové zatíţení vzrostlo u většiny příjmových skupin. Spotřební úvěry v závěru roku 2007 dosáhly aţ 267,2 mld. korun, coţ bylo 30,5% celkových úvěrů domácnostem. Právě závěr roku 2007 byl typický tím, ţe ve čtvrtém čtvrtletí stouply úvěry domácnostem na spotřebu nejvyšším mezikvartálním tempem za celé období 2005 aţ 2007.17 Spotřební úvěry dosáhly v závěru roku výše 267,2 mld. korun, coţ bylo oproti období před rokem 2005 více o 85,2 mld. korun. Poskytovatelé úvěrů tak poskytli za pouhé dva roky domácnostem na spotřebu o 47% vyšší objem peněz. Z tohoto pohledu byly spotřební úvěry v tomto období nejméně rostoucím segmentem trhu úvěrů pro domácnosti. V grafu 2 můţeme opět vidět, jaký vývoj v poskytování spotřebních úvěrů zaznamenal rok 2007 v porovnání mezi spotřebními úvěry účelovými a neúčelovými. Graf 2 – vývoj zadluţenosti domácností v České republice za jednotlivé měsíce roku 2007. Spotřební úvěry poskytnuté domácnostem v roce 2007 52 78 10


120000

81 67 10

84 33 10

58 15 10

16 01 10

5 39 96

9 97 97

7 92 93

5 15 91

5 71 88

9 45 86

2 40 85

100000 80000

60000 40000

20000 7164

7072

6509

6708

6712

6762

6736

6718

6722

6723

6749

6780

0 31.12.2007 30.11.2007 31.10.2007 30.9.2007 31.8.2007 31.7.2007 30.6.2007 31.5.2007 30.4.2007 31.3.2007

28.2.2007 31.1.2007




17

DUBSKÁ, D.: České domácnosti: změny v nakládání s penězi v letech 2005 – 2007. Český statistický úřad. [on-line]. 2011. Dostupný na WWW: http://panda.hyperlink.cz/cestapdf/pdf09c3/dubska.pdf. 18 Česká národní banka. Statistika – ARAD systém časových řad. Měnová a finanční statistika. ČNB. [on-line]. 2011. Dostupný na WWW: http://www.cnb.cz/cnb/STAT.ARADY_PKG.PARAMETRY_SESTAVY?p_sestuid=6814&p_strid=ABBAF&p _lang=CS.

22

V roce 2007 přibylo dalších 28,5 mld. úvěrů na osobní spotřebu a v roce 2008 pak 31,4 mld. korun, coţ byl vůbec nejvyšší meziroční přírůstek ve spotřebních úvěrech obyvatelstva od roku 2000. Rok 2008 měl v poskytování spotřebních úvěrů ze strany bank opět zesilující tempo, ty mezikvartálně vzrostly ze 137,7 mld. korun na 144,1 mld. korun. Tento růst zadluţení byl ovlivněn poklesem hrubé míry úspor domácností. Tato hodnota se tak v polovině roku 2008 pohybovala kolem 6%. Tento trend zapříčinilo několik faktorů jakými byly nízké úrokové sazby, jednodušší přístup k úvěrům, zvýšení cen nemovitostí či stárnutí populace. Zvýšenou dynamiku v poskytování spotřebních úvěrů účelových i neúčelových můţeme rovněţ vidět v grafickém znázornění 3 pro období roku 2008, ve kterém byl jako v předchozích letech nejmarkantnějším závěr roku. Podobně tomu bylo i v následujícím roce 2009, znázorněném v grafu 4.

Graf 3 – vývoj zadluţenosti domácností v České republice za jednotlivé měsíce roku 2008. 79 70 13

140000

55 50 13

Spotřební úvěry poskytnuté domácnostem v roce 2008 79 26 13

36 96 12

84 70 12

07 24 12

40 50 12

16 98 11

40 68 11

41 33 11

84 08 11

63 91 10


120000 100000 80000 60000 40000 20000 6725

6642

6607

6585

6762

6778

6745

6715

7251

7215

7157

7104

0 31.12.2008 30.11.2008 31.10.2008 30.9.2008 31.8.2008 31.7.2008 30.6.2008 31.5.2008 30.4.2008 31.3.2008

29.2.2008 31.1.2008




19


23

Graf 4 – vývoj zadluţenosti domácností v České republice za jednotlivé měsíce roku 2009. 53 04 15

160000

68 05 15

Spotřební úvěry poskytnuté domácnostem v roce 2009 25 04 15

14 94 14

92 86 14

72 78 14

44 62 14

50 47 14

78 32 14

58 15 14

38 87 13

85 76 13


140000 120000 100000 80000 60000 40000 20000 7170

7194

7164

7139

7113

7019

6999

6871

6771

6626

6591

6692

0 31.12.2009 30.11.2009 31.10.2009 30.9.2009 31.8.2009 31.7.2009 30.6.2009 31.5.2009 30.4.2009 31.3.2009

28.2.2009 31.1.2009




České domácnosti dluţily koncem roku 2009 bankám 973,5 mld. korun, tj. téměř bilion korun. V roce 2009 při znatelném omezení úvěrových obchodů úvěry na spotřebu dále podraţily (o téměř jeden procentní bod na 14,3 %). Mimo spotřebních úvěrů poskytovaných obyvatelstvu ze strany bank, získávají české domácnosti tyto úvěry také od nebankovních poskytovatelů, kterými jsou tzv. společnosti ostatního úvěrování (splátkový prodej a leasingové společnosti). Ty tak poskytly za toto období domácnostem dalších 104,1 mld. korun. Roky 2008 a 2009 potvrdily očekávání, podle nichţ se ztráta tempa vývoje české ekonomiky a její následný pokles promítl i do dynamiky zadluţování českých domácností – a to ať uţ ve vnímání vyšších rizik ze strany bank a ostatních zprostředkovatelů a obezřetnější hodnocení klientely, tak i ze strany samotných domácností váţících zejména udrţitelnost a dlouhodobost svých finančních závazků.21 Na konci roku 2010 dluţily české domácnosti bankám téměř bilion korun. Krize tempo růstu výrazně zbrzdila, nicméně míra zadluţení neustále roste. Pokud bychom se podívali opět pouze na spotřební úvěry, tak je moţné v grafu 5 sledovat zmírnění tempa, ba dokonce v samotném závěru tohoto období mírný pokles. Jakoby lidé začali o zadluţování stále více přemýšlet a přistupují tak k otázkám ţivota na dluh více zodpovědněji. 20

Česká národní banka. Statistika – ARAD systém časových řad. Měnová a finanční statistika. ČNB. [on-line]. 2011. Dostupný na WWW: http://www.cnb.cz/cnb/STAT.ARADY_PKG.PARAMETRY_SESTAVY?p_sestuid=6814&p_strid=ABBAF&p _lang=CS. 21 DUBSKÁ, D.: Tématická analýza. Český statistický úřad. [on-line]. 2011. Dostupný na WWW: http://www.czso.cz/csu/csu.nsf/informace/ckta120310.doc.

24

Graf 5 – vývoj zadluţenosti domácností v České republice za jednotlivé měsíce roku 2010. Spotřební úvěry poskytnuté domácnostem v roce 2010 29 14 15

160000

09 30 15

29 30 15

01 30 15

68 29 15

88 28 15

50 24 15

18 20 15

41 12 15

19 09 15

09 03 15

79 01 15


140000 120000 100000 80000 60000 40000 20000

10438

10667

10505

10564

7171

7124

7118

7047

7026

7042

7050

7109

0 31.12.2010 30.11.2010 31.10.2010 30.9.2010 31.8.2010 31.7.2010 30.6.2010 31.5.2010 30.4.2010 31.3.2010

28.2.2010 31.1.2010




Závěrem: Trvalý růst objemu spotřebních úvěrů se sice příznivě odráží z makroekonomického hlediska ve spotřebě domácností, a tím také v hrubém domácím produktu, čímž se zvyšuje hospodářský růst, nicméně je zapotřebí vnímat fakt, že neustálým zadlužováním domácností se může v konečném důsledku obrátit v dluhovou propast, díky které může v konečném důsledku skončit majetek dlužníka až v nařízené exekuci. Česká republika má sice v porovnání s řadou vyspělých zemí poměrně nízké zadlužení domácností, to se však na druhou stranu v poslední době rychle zvyšuje. Zadlužení domácností je v České republice zhruba 20% hrubého domácího produktu, zatímco průměr zemí Evropské unie je více než 55%. Česká populace, která stále více žije na dluh se začala svými zvyklostmi více přibližovat západoevropským kulturám, kde je takový trend zcela běžný. Statistika v podobě grafického znázornění vývoje poskytování spotřebních úvěrů domácnostem v České republice vlastně jen potvrdila, že se česká společnost přestala úvěrů obávat. V budoucnu tak bude důležitá i psychická role spotřebitelů, protože ti si velmi rychle zvyknou na snadno dostupné úvěry a budou si tak půjčovat stále více. V podstatě budou jen kopírovat svým způsobem model chování, který prozatím známe z vyspělých zemí. 22


25

1.2 Úvěrové registry Úvěrové registry jsou jiţ celosvětově standardním nástrojem pro posuzování bonity a rizika nesplácení úvěrových produktů klientů z řad fyzických osob, fyzických osob podnikatelů i právnických osob, které jsou hojně vyuţívány finančními institucemi nejen v bankovní, ale i nebankovní sféře. Obsahem těchto registrů jsou pozitivní i negativní informace o bonitě, důvěryhodnosti a platební morálce klientů, aby tak mohli poskytovatelé úvěrů objektivně a v plném kontextu posoudit ţadatele o úvěr.23 Smyslem vyuţívání úvěrových registrů ze strany finančních institucí je sniţování úvěrového rizika, ale také získání podkladů pro rozhodování o poskytnutí úvěrových produktů, coţ představuje významný nástroj pro efektivní řízení úvěrového portfolia a minimalizaci bankovních rizik. Sdílení informací o závazcích a platební morálce klientů rozšiřuje okruh nástrojů vyuţitelných v oblasti řízení úvěrového rizika. V České republice byla snaha vytvořit úvěrové registry jiţ na začátku 90. let 20. století a to z podnětu České národní banky. V roce 1994 sice byla vytvořena databáze, do které měly banky přístup. Bohuţel v této době neexistovala příslušná právní úprava, díky čemuţ banky naráţely na zákonné překáţky, které předávání informací o klientech dosti omezovaly. Aţ s rokem 1998 došlo k výrazné změně a to na základě novely zákona č. 21/1992 Sb. o bankách, kde z § 38a vyplývají následující pravidla:24 -

banky si mohou mezi sebou vzájemně vyměňovat informace o bankovním spojení, identifikačních údajích o majitelích účtů a o záležitostech, které jsou vypovídající o bonitě a důvěryhodnosti jejich klientů;

-

banky jsou povinny získané informace uchovat v tajnosti a chránit je před případným zneužitím;

-

výměna dat mezi jednotlivými úvěrovými registry není považována za porušení bankovního tajemství;

-

banky jsou povinny přistupovat k získaným údajům o klientech jiné banky tak, jako by šlo o údaje o jejich vlastních klientech.

23

CCB – Czech Credit Bureau, Úvěrové registry. [on-line]. 8. března 2011. Dostupný na WWW: http://www.creditbureau.cz/%C5%98e%C5%A1en%C3%AD/Pages/%C3%9Av%C4%9Brov%C3%A9registry.aspx. 24 Česká národní banka, Legislativa. Česká národní banka. [on-line]. 8. března 2011. Dostupný na WWW: http://www.cnb.cz/cs/legislativa/zakony/download/zakon_o_bankach.pdf.

26

Kontrola ţadatele na základě provedení dotazu do úvěrových registrů je součástí úvěrového procesu v rámci poskytování úvěrových obchodů. Smyslem úvěrových registrů je poskytnout jednotlivým finančním institucím informace (negativní / pozitivní) o klientech k individuálnímu vyhodnocení, a tím jim napomoci ke zefektivnění úvěrového procesu.

V České republice působí v současné době čtyři úvěrové registry, z nichž se spotřebních úvěrů a k nim vázaných záznamů týkají tři. Každý z nich pak plní odlišnou funkci: BRKI / Bankovní registr klientských informací (CBCB / Czech Banking Credit Bureau, a.s.); NRKI / Nebankovní registr klientských informací (LLCB / Leasing & Loan Credit Bureau, z.s.p.o.; SOLUS, z.s.p.o.

1.2.1

Bankovní registr klientských informací

Bankovní registr klientských informací (dále jen „BRKI“) obhospodařuje a technicky zabezpečuje společnost Czech Credit Bureau (dále jen „CCB“), jehoţ jediným akcionářem je mezinárodní skupina CRIF zaloţena v roce 1988 v italské Bologni. Registr však provozuje a data spravuje, Czech Banking Credit Bureau (CBCB). BRKI je informační databází, která v sobě soustředí informace o úvěrových závazcích a nepovolených debetních zůstatcích na běţných účtech fyzických osob – občanů a fyzických osob – podnikatelů, a umoţňuje výměnu informací mezi bankami účastnícími se tohoto projektu. Informační báze registru je tvořena pozitivními i negativními úvěrovými informacemi o bonitě a důvěryhodnosti klientů. Informační systém nabízí: pohled na současný stav zadluţení klienta, (smluvní vztah je aktivní - k dispozici jsou údaje za posledních 12 měsíců), a/nebo pohled zpětně na historická data (smluvní vztah není aktivní/byl ukončen – údaje se váţou k datu jeho ukončení). Poznámka: provoz registru BRKI byl zahájen v červnu 2002.

27

1.2.2

Nebankovní registr klientských informací

Nebankovní registr klientských informací (dále jen „NRKI“), stejně jako BRKI obhospodařuje a technicky zabezpečuje společnost CCB s tím rozdílem, ţe provoz a správu dat zajišťuje Leasing & Loan Credit Bureau (LLCB). NRKI je informační databází, která v sobě soustředí informace o úvěrových závazcích fyzických osob občanů, fyzických osob podnikatelů a právnických osob. Tento registr umoţňuje na základě souhlasu získaného od klienta výměnu informací mezi subjekty účastnícími se tohoto projektu. Informační báze registru je tvořena pozitivními i negativními úvěrovými informacemi o bonitě a důvěryhodnosti klientů. Informační systém nabízí: pohled na současný stav zadluţení klienta, (pokud příznak souhlasu klienta nebyl ze strany věřitelského subjektu během posledních 12 měsíců měněn - k dispozici jsou i historické údaje za posledních 12 měsíců), a/nebo pohled zpětně na historická data (smluvní vztah není aktivní/byl ukončen – údaje se váţou k datu jeho ukončení). Poznámka: provoz registru NRKI byl zahájen v červnu 2005. Dnem 1. ledna 2006 byla zahájena vzájemná výměna informací mezi oběma registry BRKI a NRKI. Na základě získaných souhlasů od klientů si mohou banky účastnící se projektu BRKI a leasingové a splátkové společnosti (věřitelské subjekty, jeţ jsou členy LLCB) účastnící se projektu NRKI vyměňovat informace o svých úvěrových klientech. Výměna dat mezi oběma registry je zaloţena na principu tzv. dvojího souhlasu, tj. klient musí bance na straně jedné jako ţadatel/spoluţadatel/ručitel poskytnout souhlas s výměnou informací v rámci propojení registrů BRKI a NRKI a zároveň musí na straně druhé poskytnout

souhlas

jako

ţadatel/spoluţadatel/ručitel

leasingovým

či

splátkovým

společnostem (věřitelským subjektům) připojeným k NRKI.

1.2.3

Databáze SOLUS

SOLUS je zájmové sdruţení právnických osob (dále jen „SOLUS“), jehoţ cílem je v rámci tzv. odpovědného úvěrování přispívat k prevenci předluţování klientů, k prevenci růstu počtu dluţníků v prodlení, přispívat ke zvyšování vymahatelnosti stávajících dluhů po splatnosti a 28

sniţovat potenciální finanční ztráty věřitelů.25 Databáze SOLUS je externí informační databáze, ve které jsou soustředěny informace o klientech fyzických osobách občanech a fyzických osobách podnikatelích (Registr FO) nebo o klientech fyzických osobách podnikatelích a právnických osobách (Registr IČ), kteří tak udělili souhlas s poskytováním svých údajů do této databáze a kteří neplní závazky vycházející ze smluvního vztahu uzavřeného s některým z členů tohoto sdruţení. Obsahem databáze jsou pouze informace negativního charakteru. SOLUS mimo standardní výpisy poskytované klientským centrem nabízí prostřednictvím firmy Media Support spol. s r.o. další sluţbu v podobě výpisu, tzv. „SMS výpis". Tato sluţba umoţňuje spotřebitelům rychlejší a snadnější získání informací o jejich aktuálních závazcích po splatnosti, a které by tak mohly mít případný vliv na poskytnutí dalších úvěrových produktů, o něţ by spotřebitel ţádal. Poznámka: provoz databáze byl zahájen v červnu 1999. Závěrem: Bankovní i nebankovní registry mají na finančním trhu právem své místo. Jsou jedním z hlavních nástrojů na detekci a prevenci úvěrových podvodů, se kterými se poskytovatelé úvěrů v poslední době stále více potýkají. Zavedením úvěrových registrů a jejich, dnes již naprosto běžným využíváním ze strany poskytovatelů úvěrů se dá konstatovat, že se jedná o pozitivní přínos jednak na jednu stranu v poskytování kvalitních a zároveň tak vedení zdravějšího portfolia poskytnutých úvěrů, a na druhou stranu o větší ochranu klientů, kteří mnohdy přeceňují své finanční možnosti a dostávají se tak do stále hlubších finančních problémů.

25

SOLUS – Zájmové sdruţení právnických osob, Registry klientských informací. [on-line]. 2011. [cit. 8. března 2011]. Dostupný na WWW: https://www.solus.cz/hlavni-stranka/.

29

2 Vývoj zákonné úpravy poskytování spotřebních úvěrů a ochrany spotřebitele Poskytování spotřebního úvěru je upraveno hned několika zákonnými úpravami. V první řadě je upraven Zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, jakoţto základním předpisem povolaným k úpravě soukromoprávních vztahů. K tomu přistupuje Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele (dále jen „zákon 634“), ve kterém jsou uvedeny základní práva a povinnosti spotřebitele a dodavatele. Pozitivní stránkou zákona 634 je, ţe transformuje povinnosti stanovené občanským zákoníkem, tedy předpisem soukromoprávním, do normy správního práva, tj. do předpisu veřejnoprávního, jehoţ plnění mohou orgány státní správy kontrolovat a případné neplnění tak sankcionovat.26 Smlouva o spotřebním úvěru je z pohledu smluvního vztahu upravena Zákonem č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníkem. V něm jsou pak uvedena základní práva a povinnosti stran při poskytování úvěru. Poskytování úvěru spotřebitelům pak upravuje příslušný zákon o spotřebitelském úvěru.

2.1 Právní úprava spotřebních úvěrů Zákon o spotřebitelském úvěru nakládá s pojmy „věřitel“ a „spotřebitel“, na rozdíl od obchodního zákoníku, který uvádí a rozlišuje pojmy „věřitel“ a „dluţník“. Z dikce zákona tak jasně vyplývá, ţe se zákon o spotřebitelském úvěru vztahuje pouze na ty případy, kdy na jedné straně vztahu stojí právnická osoba nebo podnikatel, jakoţto věřitel a na druhé straně fyzická osoba, jakoţto spotřebitel, neboť pro účely Zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru se dle § 3 písm. a) rozumí: „Spotřebitelem je fyzická osoba, která nejedná v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání“ a zároveň dle § 3 písm. b) tohoto zákona se rozumí: „Věřitelem je osoba nabízející nebo poskytující spotřebitelský úvěr v rámci své podnikatelské činnosti nebo v rámci samostatného výkonu svého povolání.“ Z uvedeného tak vyplývá, ţe příjemcem spotřebitelského úvěru můţe být i fyzická osoba – podnikatel, pokud peněţní prostředky nepouţije ke své podnikatelské činnosti, např. k 26

HOROVÁ, O.: Ochrana spotřebitele. 2. vyd. Praha : Vysoká škola ekonomická, 2004. 28 s, 29 s. ISBN 80 – 245 – 0690 – 4.

30

financování provozních potřeb podnikatele, jako je nákup zboţí, materiálu či k financování pohledávek a podobně.

2.1.1 Zákon 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru Zákon 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb. (dále jen „zákon 321“), byl zakotven v českém právním řádě 1. ledna 2002 a jeho účinnost byla k 31. prosinci 2010 zrušena, a to na základě § 24, 21. dubna 2010 schváleným a 1. ledna 2011 v českém právním řádě nahrazeným, novým Zákonem 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. Zákon 321 upravoval podmínky smlouvy při sjednávání spotřebitelského úvěru a stanovil poţadavky na její obsah. Předmětná právní úprava tehdy vycházela z implementace Směrnice Rady 87/102/EHS o sbliţování zákonů a dalších právních a správních předpisů členských států. Zákon 321, který měl jeden z hlavních cílů poskytovat ochranu spotřebiteli při uzavírání smluv o poskytnutí spotřebního úvěru, přinesl mnoho důleţitých ochranářských prvků, jako je povinné uvádění RPSN či zákonné právo na předčasné splacení úvěru. Z pohledu praxe však tento zákon upravoval některá nařízení příliš obecně ba dokonce nedostatečně. Zákon 321 nebyl bohuţel výrazem zájmu českého zákonodárce o ochranu spotřebitele, nýbrţ výrazem povinnosti harmonizovat český právní řád s právem komunitárním. Tento zákon byl totiţ implementovanou směrnicí Rady č. 87/102/EHS.

2.1.2 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) je směrnicí, ve které byl uplatněn princip maximální harmonizace práva v rámci Evropské unie. Směrnice nahradila starou směrnici 87/102/EHS, obsahující například takové věci, jakou je povinnost uvádět ukazatel RPSN apod. Směrnice 87/102/EHS byla do našeho právního řádu implementována zákonem 321. Tento zákon byl výrazným krokem vpřed v ochraně spotřebitele při uzavírání úvěrových smluv, nicméně obsahoval určité nedostatky či ustanovení, která byla řešena velmi obecně či nedostatečně. Cílem směrnice je zachytit vysokou úroveň ochrany spotřebitelů na vnitřním trhu a zároveň tak přispět ke vzniku dobře fungujícího vnitřního trhu se spotřebními úvěry. Jedná se o

31

důleţitou oblast právní úpravy, jejíţ význam přímo úměrně roste tomu, jak se neustále vyvíjejí různé formy spotřebních úvěrů, a s tím spojený i růst zadluţenosti domácností.27 Hlavní vizí nové komunitární právní úpravy spotřebních úvěrů bylo získání moţnosti porovnávat různé úvěrové nabídky mezi jednotlivými členskými státy Evropské unie, k čemuţ mají slouţit standardizované a snadno porovnatelné informace, coţ mělo za cíl učinit trh transparentnější, a to nejen pro spotřebitele, ale i pro poskytovatele úvěrů, pro něţ bude nabídka úvěrových produktů jednodušší i přes hranice. Směrnice se vztahuje téměř na všechny druhy spotřebitelského úvěru a postihuje i takové druhy spotřebitelského úvěru, které v době vzniku směrnice Rady 87/102/EHS neexistovaly, popř. byly tak málo vyuţívané, ţe neexistovala výrazná potřeba je pod tuto směrnice podřídit. Při její implementaci do českého právního řádu se nemohou členské státy Evropské unie odchýlit od úpravy, která je uvedena právě v této směrnici. Přesto však v některých případech dává členským státům moţnost zvolit alternativní postup či přijmout odchýlenou úpravu v podobě národní právní úpravy, která vyhovuje podmínkám členského státu. Záměrem Ministerstva průmyslu a obchodu ČR, jakoţto gestora za implementaci směrnice a Ministerstva financí ČR, jakoţto spolugestora, je vyuţít tzv. diskrecí k vytvoření účelné a přiměřené regulace v poskytování spotřebních úvěrů přizpůsobené potřebám a podmínkám českého trhu.

2.1.3 Zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru Zásadní změny ve způsobu poskytování úvěrových produktů pro spotřebitele – fyzické osoby nepodnikající, rezidenti a nerezidenti přinesl nový Zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změnách některých zákonů (dále jen „zákon 145“), jemuţ byla předlohou právě Směrnice EP a Rady 2008/48/ES. S datem účinnosti, tj. ode dne 1. ledna 2011, tak tento zákon 145 nahradil do této doby platný zákon 321, který jiţ nedokázal reagovat na dynamický vývoj úvěrových produktů nabízených spotřebitelům na finančním trhu za poslední léta. Zákon 145 rozlišuje několik druhů spotřebních úvěrů a vztahuje se tak na poskytování těchto úvěrových produktů: - kontokorentní úvěry 27

Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR, Ochrana spotřebitele. MPO ČR. [on-line]. 2011. [cit. 18. března 2011] Dostupný na WWW: http://www.mpo.cz/dokument50314.html.

32

- kreditní karty - spotřebitelské úvěry - hypoteční úvěry neúčelové, do maximální výše 1.880.tisíc Kč. Zákon 145 se nevztahuje na: - úvěry pod 5.000 Kč nebo nad 1,88 mil. Kč - úvěry jištěné nemovitostí poskytnuté za účelem financování bydlení - leasingové financování - půjčky poskytnuté bez úroku nebo jiné platby - půjčky s niţší RPSN poskytnuté vlastním zaměstnancům - půjčky při obchodech s cennými papíry Nový zákon je tedy implementací evropské směrnice Consumer Credit Directive (CCD) č. 2008/48/ES, jejímţ cílem je sjednocení právních úprav ve všech zemích Evropské unie, a obecně tak přináší větší ochranu pro spotřebitele a nové povinnosti bankám a finančním institucím poskytující výše uvedené úvěrové produkty.

2.1.4 Analýza hlavních dopadů zákona 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru do praxe Cílem zákona 145 je tedy nastavení jednotných podmínek pro všechny poskytovatele spotřebních úvěrů a posílení postavení spotřebitele vůči poskytovatelům těchto úvěrů. Povinnosti pro poskytovatelé spotřebních úvěrů, které vyplývají z dikce zákona 145, bychom mohli na počátku shrnout do základních poţadavků, které zákon stanovuje: povinnost poskytnout spotřebiteli informaci o celkových nákladech spjatými s úvěrem v oblasti reklamy a marketingu; povinnost poskytnout spotřebiteli Předsmluvní informace; povinnost informovat spotřebitele o případném zamítnutí ţádosti o úvěr na základě záznamu v externích úvěrových registrech; povinnost informovat spotřebitele o změně úrokové sazby a poplatků; povinnost poskytnout na ţádost spotřebitele výpis z úvěru v podobě tabulky umoření; právo klienta na odstoupení od smlouvy k úvěru.

33

Nový zákon o spotřebitelském úvěru velmi detailně a taxativně definuje rozsah informací, které je věřitel povinen poskytnout spotřebiteli v různých fázích vzájemné spolupráce.28 Tyto fáze bychom mohli v praxi promítnout na životním cyklu úvěru – od jeho nabídky, přes sjednání, aţ po časový průběh jeho splácení – a to následně: DOPADY ZÁKONA 145 DLE ŽIVOTNÍHO CYKLU ÚVĚRU

Poznámka: Schéma životního cyklu úvěru vlastní zpracování.

1.

Nabídka úvěru a klientské kampaně – vzhledem k tomu, ţe je nutno zajistit, aby

měl spotřebitel od počátku, tedy jiţ v době, kdy se rozhoduje o vyuţití nabídky spotřebního úvěru, co nejúplnější a nezkreslené informace, stanovil zákon 145 povinnost uvádět v kaţdé reklamě nebo v kaţdé nabídce uvádějící úrokovou sazbu nebo jiný nákladový údaj, i tzv. standardní informace, tzn. ţe reklamní kampaně, marketingové materiály či informace uváděné na webových stránkách týkající se spotřebních úvěrů, které jsou ze strany poskytovatele úvěru pouţívány pro oslovování potenciálních klientů musí dle §4 tohoto

28

KUČERA, P.: Zákon o spotřebitelském úvěru – větší ochrana pro spotřebitele. Bankovnictví, Měsíčník vydavatelství Economia. Ročník XVIII (44), číslo1/2011. 28 s. ISSN 1212-4273. Dostupný na WWW: http://www.bankovnictvi.ihned.cz/special

34

zákona obsahovat nové povinné informace ve formě reprezentativního příkladu, (budou-li tedy obsahovat informaci o nákladech): 

roční procentní sazbu nákladů (RPSN);



úrokovou sazbu a poplatky související se spotřebitelským úvěrem;



celkovou výši úvěru;



výši jednotlivých splátek a celkovou částku splatnou klientem;



dobu trvání úvěrového vztahu (splatnost úvěru);



informaci o povinnosti uzavřít doplňkovou sluţbu v případě, kdy je bankou vyţadována.

Předchozí právní úprava stanovila pouze povinnost uvádět v reklamě RPSN, pokud reklama obsahovala úrokovou sazbu nebo jiný údaj o nákladech. Stanovení povinnosti uvádět další – výše uvedené – údaje v reklamě tak představuje novou povinnost, která s sebou ponese pro poskytovatele spotřebních úvěrů jisté dodatečné náklady. Pozitivním efektem stanovení této povinnosti má být odraţena právě vyšší informovanost spotřebitelů a to jiţ v době působení reklamy, a z toho vyplývající vyšší míra ochrany spotřebitelů. 2.

Úvodní jednání s klientem – informační povinnost – vyjma informací, které jsou

vyţadovány v reklamní kampani, má poskytovatel úvěru dle §5 povinnost předat spotřebiteli v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat tzv. „Předsmluvní informace“. Věřitel má povinnost tak učinit, s dostatečným předstihem před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřební úvěr nebo před tím, neţ spotřebitel učiní závazný návrh na uzavření takovéto smlouvy. Předsmluvní informace jsou nový povinný úvěrový dokument, kterým banka/finanční instituce poskytuje spotřebiteli podrobné informace o úvěru a spotřebiteli tak slouţí k tomu, aby se mohl rozhodnout, zda navrhovaná smlouva odpovídá jeho potřebám a finanční situaci. Tyto informace se vyhotovují na základě zájmu spotřebitele o úvěr, a to v dostatečném předstihu před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřební úvěr, nebo před tím, neţ spotřebitel učiní závazný návrh na uzavření takovéto smlouvy. Poskytovatel úvěru rovněţ musí informace uvedené v tomto dokumentu spotřebiteli náleţitě vysvětlit, aby byl spotřebitel schopen posoudit, zda navrhovaná úvěrová smlouva, ve které se sjednává spotřební úvěr, odpovídá jeho potřebám a finanční situaci. Předsmluvní informace jsou pro poskytovatele úvěrů závazné a doba platnosti informací uvedené v tomto dokumentu je určená v závislosti na typu úvěrového produktu a způsobu

35

jeho poskytování. Poznámka: zákon 145 sice umožňuje poskytovateli úvěru splnit informační povinnost vyplývající z příslušných ustanovení a to prostřednictvím k tomu určených formulářů, nicméně z pohledu zákona nebude dostačující pouhé předání tohoto formuláře, neboť poskytovatel úvěru je dále povinen tyto informace spotřebiteli náležitě vysvětlit. Zákon však již ve své dikci neuvádí, co je považováno za „náležité vysvětlení“, což je určitým nedostatkem tohoto zákona. 3.

Schválení úvěru – novou povinností, kterou zákon 145 poskytovatelům úvěrů

stanovil, je povinnost posoudit s odbornou péčí bonitu spotřebitele, (tj. zda je spotřebitel schopen úvěr řádně a včas splácet) a to ještě před uzavřením úvěrové smlouvy. Za její nesplnění hrozí věřiteli dle §20, odstavce 2, písm. a) sankce aţ ve výši 2 mil. Kč. Pokud v rámci posouzení ţádosti o úvěr, tj. po předání Předsmluvních informací spotřebiteli, nalezne poskytovatel úvěru v úvěrových registrech informace vedoucí k zamítnutí ţádosti o úvěr, je povinen neprodleně vyrozumět ţadatele o zamítnutí ţádosti o úvěr, a to písemnou formou. Dopis o zamítnutí ţádosti o úvěr musí obsahovat název a adresu registru, ve kterém byl nalezen záznam, na základě kterého příslušný schvalovatel úvěru rozhodl o jeho zamítnutí: Czech Banking Credit Bureau / Leasing & Loan Credit Bureau, adresou: Na Vítězné pláni 1719/4, 140 00 Praha 4, Česká republika; SOLUS, z.s.p.o., adresou: Antala Staška 510/38, 140 00 Praha 4 – Krč, Česká republika; Centrální registr úvěrů, adresou: Česká národní banka - Na Příkopě 28, 115 03 Praha 1, Česká republika; Insolvenční rejstřík, adresou: Ministerstvo spravedlnosti ČR - Vyšehradská 16, 128 10 Praha 2, Česká republika. Poznámka: zamítnutí úvěru na základě vyhledání v databázi nemusí být pouze záznamem negativním, tj. např. úvěry po splatnosti, ale i záznam pozitivní, tj. např. že úvěr byl zamítnut na základě přeúvěrovanosti žadatele o úvěr. Věřitel má tedy při posuzování, zda úvěr schválit či nikoliv, vycházet nejen z těchto databází, ale i z informací získaných od spotřebitele, který má povinnost věřiteli poskytnout úplné, přesné a pravdivé údaje pro toto posouzení. Hlavním záměrem předkladatelů směrnice však bylo, aby poskytovatel úvěrů záměrně

36

nepředluţoval spotřebitele, a to bez rozdílu ty, kteří historicky problémy se splácením jiţ měli, nýbrţ i ty, kteří prozatím veškeré úvěry řádně spláceli, ale nově sjednaný úvěr by je jiţ dostal přes pomyslnou rizikovou hranici dluhové spirály.29 Je proto pochopitelné, ţe ověřením klienta v příslušné databázi se řeší pouze historická bonita, nikoli současná situace spotřebitele. Objektivní zhodnocení rizik je tak moţné pouze ověřením všech aktuálních závazků spotřebitele spolu s kompletní úvěrovou historií v externích databázích, které obsahují pozitivní i negativní platební historii. Poznámka: v podkladovém textu se směrnice o této povinnosti zmiňuje jen v obecné rovině. Důvodem je skutečnost, že v jednotlivých členských zemích Evropské unie působí velmi různorodá paleta úvěrových registrů a proto byla na jednotlivých zemích Evropské unie ponechána možnost, aby tuto pasáž směrnice případně blíže konkretizovaly. Zákon 145 tak ochranu spotřebitele před nadměrným zadlužováním přímo neřeší, neboť poskytovatel úvěru, byť je z dikce zákona povinen odborně posoudit, zda bude žadatel schopen úvěr řádně splatit, a pokud by tak neučinil, hrozí mu sice dle §20 sankce, nicméně se bude jednat pouze o správní delikt, tzn. že z hlediska spotřebitele je takovéto ustanovení jen málo účinné a zásadně tak tento problém neřeší. Určitým řešením by bylo zavedení jasné hranice ve výši nákladů na poskytnuté úvěry, což jak bylo podotknuto, bylo zákonem opominuto. 4.

Sjednání smlouvy – změny ve smluvní dokumentaci – zákon 145 ukládá

poskytovateli úvěrů povinnost uvádět ve smlouvě o spotřebitelském úvěru povinné informace. Mezi základní změny, které nové smlouvy obsahují patří: 

informace o právu spotřebitele na odstoupení od smlouvy o úvěru;



informace o právu spotřebitele na detailní přehled z úvěru v podobě tabulky umoření;



označení příslušného orgánu – dozoru, (pro banky je dozorovým orgánem Česká národní banka);



informace o právu spotřebitele na poskytnutí návrhu úvěrové smlouvy a garanci její platnosti – lhůta pro garanci platnosti návrhu úvěrové smlouvy se shoduje se lhůtou pro platnost podmínek a informací uvedených v Předsmluvních informacích;



informace o předpokladech pro výpočet RPSN sazby, celkové náklady splatné spotřebitelem a výši denního úroku.

29

KUČERA, P.: Zákon o spotřebitelském úvěru – větší ochrana pro spotřebitele. Bankovnictví, Měsíčník vydavatelství Economia. Ročník XVIII (44), číslo1/2011. 29 s. ISSN 1212-4273. Dostupný na WWW: http://www.bankovnictvi.ihned.cz/special

37

Důleţitou změnou, která vychází z nové právní úpravy, je předčasné splacení celého nebo nesplacené výše jistiny úvěru. Dříve bylo předčasné splacení úvěru zpravidla sankcionováno poměrně vysokou sazbou. Implementací zákona 145 do českého právního řádu však byly tyto sazby omezeny procentuální částkou, a dle §15, ustanovení (3) nesmí výše náhrady nákladů přesáhnout 1% z předčasně splacené části celkové výše spotřebitelského úvěru, pokud přesahuje doba mezi předčasným splacením a sjednaným koncem spotřebního úvěru jeden rok. Není-li tato doba delší neţ jeden rok, nesmí výše náhrady nákladů přesáhnout 0,5% z předčasně splacené části celkové výše spotřebního úvěru. Zákon 145 nově stanovil pevné limity těchto nákladů a rovněţ i výjimky, na základě kterých nemá věřitel na náhradu nákladů nárok:30 a) pokud splacení bylo provedeno v rámci plnění z pojistné smlouvy určené k zajištění splacení spotřebitelského úvěru, b) v případě přečerpání, nebo c) pokud splacení bylo provedeno v období, pro které není stanovena pevná úroková sazba. Náhrada nákladů nesmí přesáhnout částku úroku, kterou by spotřebitel zaplatil za dobu od předčasného splacení do skončení spotřebitelského úvěru. Poznámka: zákon 145 přinesl v tomto ohledu detailnější úpravu předčasného splacení úvěru, které bylo předchozí právní úpravou, tj. zákonem 321, upraveno poměrně nejasně. Uplatnění práva spotřebitele úvěr předčasně splatit bude mít za důsledek poměrné snížení celkových nákladů spotřebního úvěru s tím, že věřitel bude mít právo na úhradu nákladů, které by mu tak vznikly v souvislosti s předčasným splacením.

5.

Splácení úvěru – odstoupení od smlouvy – spotřebitel má právo dle §11 odstoupit od

smlouvy o úvěru bez udání důvodu a bez jakýchkoli sankcí, a to na základě písemného oznámení. Lhůta

pro oznámení o odstoupení od smlouvy činí 14 kalendářních dnů od

okamţiku uzavření smlouvy o úvěru. Písemné oznámení můţe být spotřebitelem zasláno poštou nebo jej můţe předat na obchodním místě banky/finanční instituce, jeţ mu úvěr poskytla. 30

Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR, Zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů. MPO ČR. [on-line]. 2011. [cit. 10. dubna 2011] Dostupný na WWW: http://download.mpo.cz/get/43556/48874/575115/priloha001.doc.

38

Poznámka: stanoví-li zákon pro odstoupení od smlouvy určitou lhůtu, je nutné, aby v poslední den této lhůty došel projev vůle o odstoupení od smlouvy druhé straně. Nestačí tedy, aby bylo např. oznámení o odstoupení od smlouvy podáno v poslední den této lhůty prostřednictvím pošty.31 Spotřebitel musí ve lhůtě 30 dnů od odstoupení zaplatit jistinu a úroky v případě čerpaného úvěru ve výši, na kterou by věřiteli vznikl nárok, pokud by k odstoupení od smlouvy nedošlo, a to za období ode dne, kdy byl úvěr čerpán, do dne, kdy je jistina splacena. V případě odstoupení spotřebitele od úvěrové smlouvy nemá věřitel právo poţadovat po spotřebiteli ţádné další plnění, s výjimkou náhrady nevratných poplatků zaplacených věřitelem orgánům veřejné správy nebo jiným osobám pověřeným výkonem veřejné správy. Věřitel má tak právo v souvislosti s odstoupením spotřebitele od úvěrové smlouvy účtovat úroky z čerpané části jistiny úvěru a rovněţ tak poplatek za zpracování úvěru, neboť mu tím vznikl náklad spojený s poskytnutím úvěru. V případě, ţe je smlouvou o spotřebním úvěru povinně sjednaný další závazek např. ve podobě doplňkové sluţby (zejména úvěrové pojištění schopnosti splácet úvěr), zánikem této smlouvy zanikají i všechny související závazky. Poznámka: pozitivem z pohledu spotřebitele sice je, že zákon 145 zavedl možnost bezplatného odstoupení od úvěrové smlouvy do 14 dnů od jejího uzavření, a v podstatě tak může předčasně splatit celý úvěr jen s minimálními sankcemi, nicméně na druhou stranu vyvstává možnost na základě „vypočítavosti“ některých žadatelů, využít peněžní prostředky z poskytnutého úvěru a na konci této doby stanovené zákonem, pak bez postihu odstoupit od úvěrové smlouvy. Tím však mohou způsobit věřiteli určité náklady spjaté s poskytnutím úvěru, které sice smí – v souladu s §11 – po spotřebiteli nárokovat, nicméně přichází nejen o inkaso úroků budoucích, ale rovněž tak i o poplatky vázané ke správě a vedení sjednaného úvěru. S tím jsou spojeny i náklady na administrativní vypořádání žádosti o odstoupení od sjednaného úvěru, které nejsou z pohledu zákona 145 ze strany věřitele vůči spotřebiteli možné nárokovat. Věřitel tak nemá právo požadovat po spotřebiteli žádné jiné odškodnění s výjimkou odškodnění za případné nevratné poplatky zaplacené věřitelem orgánu veřejné správy. Zákon 145 s ohledem na §12 dále upravuje moţnost ukončení platnosti úvěrové smlouvy výpovědí, pakliţe byla uzavřena na dobu neurčitou. Umoţňuje tak oběma stranám svobodné rozhodnutí o ukončení platnosti smlouvy s tím, ţe výpovědní doba ze strany spotřebitele 31

TOMANČÁKOVÁ, B.: Ochrana spotřebitele v praxi se vzory a příklady. Praha : Linde Praha, a.s., 2008. 119 s. ISBN 978 – 80 – 7101 – 695 – 2.

39

nesmí překročit jeden měsíc a ze strany věřitele pak výpovědní doba nesmí být kratší neţ dva měsíce. Pokud tak věřitel učiní, je povinen o této skutečnosti informovat spotřebitele, a to prokazatelným způsobem. Poznámka: ze zákona výslovně nevyplývá, že musí být výpověď v písemné formě. Vzhledem k tomu, že smlouva o úvěru musí být vždy uzavřena v písemné formě, lze tedy na základě obecného pravidla konstatovat, že písemná smlouva tak může být zrušena pouze písemně. 6.

Změny v procesech – poskytovatel úvěrů má povinnost dle §7 písemnou formou

informovat spotřebitele o kaţdé změně úrokových sazeb a poplatcích. Poznámka: tato povinnost se vztahuje zejména na kontokorentní úvěry a kreditní karty, u kterých je stanovena převážně variabilní úroková sazba, vyhlašovaná na měsíční bázi. Jestliţe úvěrová smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr s pevně stanovenou dobou jeho trvání, obsahuje ujednání o umoření jistiny, musí poskytnout věřitel spotřebiteli kdykoliv za trvání smluvního vztahu bezplatně výpis z účtu v podobě tabulky umoření. Tabulka umoření je nový úvěrový dokument – podrobný výpis z úvěru, obsahující informace vztahující se k předchozímu a budoucímu období úvěru, tj. výpis za tato období + splátkový kalendář, a slouţí spotřebiteli k získání detailního přehledu o splácení úvěru. Věřitel je dále povinen po dobu trvání spotřebního úvěru informovat spotřebitele v listinné podobě nebo na jiném trvalém nosiči dat o kaţdé změně výpůjční úrokové sazby, a to v přiměřeném předstihu před nabytím její účinnosti, jinak není tato změna vůči spotřebiteli účinná. Informace zahrnují výši splátek po úpravě výpůjční úrokové sazby a četnost těchto splátek. V případě moţnosti přečerpání je dále věřitel povinen informovat spotřebitele o kaţdém zvýšení splatných poplatků. Tuto změnu je poskytovatel úvěru povinen spotřebiteli poskytnout písemnou formou. Zákon 145 přinesl vyšší informační povinnost ze strany poskytovatelů úvěrů, která v sobě dále zahrnuje i pozitivní aspekty jako například zpřesnění definice RPSN, která je pro rozhodnutí spotřebitele, zda smlouvu o úvěru uzavřít či nikoli, v podstatě nejzásadnější informací. RPSN udává procentuální podíl z dluţné částky, který musí spotřebitel zaplatit za období jednoho roku v souvislosti s úvěrovými splátkami, správou úvěru a dalšími výdaji, které jsou spojeny s čerpáním úvěru. Zákon 145 upřesňuje, jaké veškeré náklady se do RPSN musí zahrnout s tím, ţe je třeba klienta upozornit, ţe RPSN neobsahuje případné sankční poplatky za nesplácení úvěru. Jestliţe úvěrová smlouva umoţňuje změnu úrokové sazby

40

zahrnuté do RPSN, avšak ji nelze číselně vyjádřit v době výpočtu, má se pro účely výpočtu za to, ţe úroková sazba zůstává neměnná a to aţ do konce účinnosti smlouvy. Poznámka: na základě takto stanoveného jednotného způsobu výpočtu RPSN bylo předpokladem chránit spotřebitele před účtováním nepřiměřených sazeb ze strany poskytovatelů spotřebních úvěrů. Spotřebiteli tím bylo dále umožněno porovnávat si „cenu“ mezi spotřebními úvěry nabízených napříč finančním trhem. Tato možnost, kterou má z dikce zákona každý spotřebitel, s sebou však nese jistý nedostatek a tím je ono porovnání RPSN mezi jednotlivými úvěry, neboť pokud by mělo být porovnání objektivní, pak by musela být zajištěna naprostá harmonizace mezi výší, shodným obdobím a naprosto shodným harmonogramem ve splácení poskytnutého úvěru. Nový způsob výpočtu RPSN (viz kap. 1.1.4.2 RPSN). Po dobu trvání kontokorentního úvěru a kreditní karty musí banka/finanční instituce pravidelně v podobě výpisu poskytovat spotřebiteli informace o: 

období, na které se výpis z účtu vztahuje;



částce a datu čerpání;



zůstatku z předchozího výpisu a jeho datu;



novém zůstatku;



datu a výši plateb provedených spotřebitelem;



pouţité úrokové sazbě;



veškerých poplatcích zaplacených v daném období;



minimální částce, která má být klientem zaplacena.

Závěrem: Uplatněním této nové právní úpravy bylo harmonizovat český úvěrový trh v rámci vnitřního trhu Evropského společenství, což by mělo přispět k posílení důvěry a právní jistoty spotřebitelů a poskytovatelů spotřebitelských úvěrů zejména při přeshraničních transakcích. Zákon 145 má však i své nedostatky, vyjma těch, které jsou uvedeny v jednotlivých fázích životního cyklu spotřebního úvěru, je možné dále zmínit nestanovení jasných limitů úrokových sazeb. Ty mohou být tak nadále velmi vysoké – zejména ze strany nebankovních finančních společností, a hlídat si je tak musí v podstatě sami spotřebitelé. Další oblastí zákona, která je ve svém výsledku jen s těží realizovatelná, je tzv. „Cross-border data exchange“ neboli „nediskriminatorní přístup k informacím z přeshraničních úvěrových

41

registrů“. Jedná se například o občana České republiky, který žíje v jiném členském státě Evropské unie a v něm žádá o poskytnutí spotřebního úvěru, by neměl mít odlišné, resp. horší podmínky, než-li občan této země. Bohužel z technického, metodického, ale i procesního hlediska se jedná naprosto o nerealizovatelnou představu o tom, že by veškeré finanční instituce všech členských států Evropské unie měly možnost se stát členem všech úvěrových registrů navzájem. Vyjma případného čerpání dat o cizincích, by do těchto registrů i pravidelně poskytovaly informace o splácení svých klientů. Tento problém by se dal případně řešit podobně, jako k tomu přistoupily registry BRKI a NRKI, a to na základě přípravy a následného podpisu bilaterálních smluv mezi úvěrovými registry v rámci sousedských zemí, u kterých tak dochází k relevantnímu přeshraničnímu poskytování úvěrových produktů. Na základě těchto smluv pak mohou registry poskytovat výpisy o občanech své země i zahraničním finančním institucím, na základě jejich dotazu do „svého vlastního“ zahraničního úvěrového registru, který si tento výpis vyžádá od příslušného úvěrového registru – svého smluvního partnera.32 Zákon rovněž neřeší další častý problém ve spotřebních smlouvách, tj. sjednávání rozhodčích doložek s odkazy na pochybné rozhodčí soudy. Jejich rozhodnutí je jen velmi omezeně přezkoumatelné a není proti němu odvolání. Na rozdíl od stálého rozhodčího soudu tyto instituce často nezajišťují v dostatečné míře spravedlivé a nestranné rozhodování. Spotřebitel se tak může ocitnout v situaci, kdy se bojí domáhat svých zákonných práv, protože si není jist účinným mechanismem procesněprávní ochrany a nechce tak investovat své peněžní prostředky do nejistého rozhodčího řízení. Na rozdíl od stálého rozhodčího soudu tyto instituce často nezajišťují v dostatečné míře spravedlivé a nestranné rozhodování. Zákon 145 měl tuto problematiku původně upravovat, nakonec ale bude s největší pravděpodobností řešena až s novelou zákona o rozhodčím řízení. Nejpravděpodobnější varianta nové úpravy se zdá být možnost sjednat si ve sporech ze spotřebitelských úvěrů rozhodčí doložku až po vzniku sporu mezi stranami s tím, že takový spor může být řešen jen stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona. Nezbývá tedy než doufat, že zákon 145 splní veškerá očekávání a zamezí všem nekalým praktikám ze strany neseriozních poskytovatelů úvěrů, kteří těží z nízké finanční gramotnosti české populace, případně že příslušné orgány budou v případě porušení tohoto zákona postupovat razantně.

32

CCB – Czech Credit Bureau, Zákon o spotřebitelském úvěru přináší větší ochranu spotřebitelů. [on-line]. 11. dubna 2011. Dostupný na WWW: http://www.creditbureau.cz.

42

2.2 Ochrana spotřebitele Ochrana spotřebitele na finančním trhu je v současné době více neţ aktuálním tématem, a to nejen na úrovni Evropské unie, ale rovněţ i v České republice. Finanční produkty či sluţby jsou postupně sloţitější a abstraktnější neţ běţné produkty hmotné povahy. Jejich spletitost z pohledu poskytování navíc neustále roste, přičemţ průměrná znalost obyvatel v této oblasti značně zaostává. Bohuţel i v případech, kdy mají spotřebitelé k dispozici potřebné informace – ty však mnohdy nevyuţívají a to především právě z důvodu jejich sloţitosti. Nehledě na to, závisí zejména na jasném a srozumitelném vysvětlení těchto informací, neţ-li na informacích samotných.

2.2.1 Důvody ochrany spotřebitele Základním cílem ochrany spotřebitele je tak pomocí strategií zaměřených na odstraňování nedokonalostí trhu dosáhnout větší rovnováhy a transparentnosti ve vztazích mezi spotřebiteli a výrobci a prodejci, iniciovat rozvoj trţních podmínek, které dávají spotřebiteli moţnost většího výběru za přijatelné ceny a podporovat rozvoj občanských spotřebitelských iniciativ při respektování jejich apolitičnosti a nezávislosti. Nejvýznamnějším důvodem pro ochranu spotřebitele je v podstatě selhání trhu. Mezi její příčiny patří s největším dopadem na spotřebitele informační asymetrie. Jejím obsahem je nejen nerovný přístup k informacím, rozdílná schopnost tyto informace zpracovat a učinit kvalifikované rozhodnutí, ale taktéţ i různá míra moţnosti či vůbec schopnosti hájit své zájmy.33 Pokud tedy spotřebiteli nebude zajištěna účinná ochrana před nepoctivými či jinak jej poškozujícími přístupy soutěţitelů, dojde nejenom k narušení soutěţního prostředí, ale zároveň k porušování hodnot demokratické společnosti, které jsou pro svůj význam zakotveny v Ústavě a Listině základních práv a svobod, tedy základních předpisech ústavního pořádku.34 Specifickým cílem ochrany spotřebitele je zajistit, aby spotřebitelé na konkurenčním trhu, který nabízí široký sortiment za ekonomicky přijatelnou cenu, byli dostatečně informováni o vlastnostech výrobků, o svých právech při koupi zboţí a o způsobech, jak uplatňovat na trhu

33

Ministerstvo financí ČR. Rámcová politika Ministerstva financí v oblasti ochrany spotřebitele na finančním trhu. [on-line]. 2007. [cit. 1. dubna 2011]. Dostupný na WWW: http://www.mfcr.cz/cps/rde/xbcr/mfcr/Ramcova_politika_MF_OSFT2007_pdf.pdf. 34 ZDRAŢIL, M.: O ochraně spotřebitele. Praktická příručka se vzory a judikaturou. 1. vyd. Praha : Linde Praha, a.s., 2000. 11 s. ISBN 80 – 7201 – 240 – 1.

43

své ekonomické zájmy.35

2.2.2 Právní úprava na ochranu spotřebitele Vývoj právní úpravy ochrany spotřebitele byl v českých podmínkách ovlivněn historickými souvislostmi a navázal v roce 1918 po vzniku první republiky na právní předpisy RakouskoUherska. Ochrana spotřebitele se v té době vyvíjela ve dvou směrech, jedním byly normy práva veřejného a druhým normy práva soukromého. V období po druhé světové válce se začal proces vytváření postavení spotřebitele v Evropě diametrálně lišit. Zatímco ve státech, které se staly účastníky zakladatelských smluv o Evropských společenstvích, probíhal rozvoj trţního hospodářství, ve státech tzv. východního bloku se jednalo o centrálně řízené ekonomiky. V roce 1964 byla přijata základní norma regulující občanskoprávní vztahy, tedy občanský zákoník, který představoval samostatný kodex, do kterého se promítla zásada jednoty zájmů společnosti. Například koupě byla upravena nikoli jako smlouva, kterou se za úplatu převádí vlastnické právo, ale jako sluţba obyvatelstvu a to přesto, ţe se jednalo o tradiční soukromoprávní odvětví, bylo upravováno metodami práva veřejného. V podmínkách před rokem 1989 nebylo na území České republiky postavení spotřebitele nijak protěţováno, na zabezpečení jeho rovnoprávného postavení se v podstatě nebral ţádný zřetel. Bylo ponecháno především na úvaze spotřebitele, zda bude vymáhat své nároky, neboť soukromoprávní úprava řešila převáţně jen nápravu jiţ vzniklého závadného stavu, aniţ by byly stanoveny jasné sankce uplatnitelné ze strany státních orgánů pokud by došlo k porušení práva v konkrétním případě.36 K významným novelám občanského zákoníku, které přispěly ke zvýšení ochrany spotřebitele, patří zařazení spotřebitelských smluv, změna ustanovení o prodeji, v obchodě, především úpravou shody s kupní smlouvou a prodlouţením záruční doby. Základy nového pojetí práva ochrany spotřebitele dostaly na důrazu přijetím norem, které se promítají do celé řady zákonů. Základní normou v České republice upravující obecně ochranu spotřebitele při podnikání

35

HOROVÁ, O.: Ochrana spotřebitele. 2. vyd. Praha : Vysoká škola ekonomická, 2004. 15 s. ISBN 80 – 245 – 0690 – 4. 36 KOTOUČOVÁ, J.: Právní úpravy ochrany spotřebitele v ČR a v některých dalších státech. Aplikované právo, 1/2008. 15 s, 16 s. Dostupný na WWW: http://www.aplikovanepravo.cz/clanky-pdf/67.pdf.

44

fyzických a právnických osob37 je v tomto směru Zákon č.634/1992 Sb. o ochraně spotřebitele (dále jen „zákon 634). Ten stanovuje některé podmínky podnikání významné pro ochranu spotřebitele, úkoly veřejné správy v oblasti ochrany spotřebitele a oprávnění spotřebitelů, sdruţení spotřebitelů nebo jiných právnických osob zaloţených k ochraně spotřebitele.38 Zákon 634 se vztahuje na prodej výrobků a sluţeb v případech, kdy k plnění dochází na území České republiky. Jeho dikce je však velmi obecná a problémy finančních institucí nikterak neřeší. Stanovuje základní zásady spotřebitelského práva. V podstatě se jedná o zásady poctivosti při prodeji výrobků či poskytování sluţeb, zákaz diskriminace spotřebitele, zákaz chování v rozporu s dobrými mravy a zejména pak klamání spotřebitele. Ze zákona 634 dále vyplývá nejen informační povinnost dodavatele vůči spotřebiteli související s poskytnutím daného výrobku či sluţby, ale rovněţ zákaz zproštění se této informační povinnosti. Zákonem je rovněţ stanoveno, které orgány vykonávají dozor nad ochranou spotřebitele a z něho vyplývající případné sankce za porušení práva na ochranu spotřebitele. Dozor nad dodrţováním zákonem stanovených povinností je Česká obchodní inspekce, pakliţe dle §23 tohoto zákona nevykonává dozor jiný správní úřad. Vláda České republiky pravidelně schvaluje Priority spotřebitelské politiky (dále jen „priority“), na jejichţ základě se uskutečňují daná opatření v oblasti ochrany spotřebitele. Priority formulují základní cíle a obecné principy ochrany spotřebitele. Nové priority byly vládou schváleny na léta 2011 – 2014, které navazují na stávající pravidla a dál tak posilují a rozvíjejí úroveň ochrany spotřebitele. Týkají se především důsledného zajišťování bezpečnosti výrobků a sluţeb pro zaručení ochrany ţivota, zdraví a majetku spotřebitelů. Prioritami jsou rovněţ spolupráce s Evropskou komisí a ostatními orgány Evropské unie na přípravě spotřebitelské legislativy, zvyšování znalostní úrovně v oblasti ochrany spotřebitelů či rozvoj informačních a vzdělávacích aktivit napomáhajících spotřebitelům orientovat se na trhu se základními znalostmi problematiky. Samostatná část těchto priorit je věnována zajištění účinnému vymáhání práv spotřebitelů ze strany státních dozorových orgánů. Jako jeden z úkolů je kladeno za cíl vytvořit právní podmínky pro uplatňování mimosoudního řešení spotřebitelských sporů.

37

HULVA, T.: Ochrana spotřebitele (Právní příručka). 1. vyd. Praha : ASPI, a.s., 2004. 407 s. ISBN 80 – 7357 – 064 – 5. 38 ŠVESTKA, J. a kol.: Právní ochrana spotřebitele v České republice. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 1999. 71 s. ISBN 80 – 7179 – 097 – 0.

45

Priority rovněţ předpokládají spolupráci na evropské a mezinárodní úrovni.39 Závěrem: Legislativa v oblasti ochrany spotřebitele by měla být jasně formulovaná, transparentní, sjednocovat pravidla a zároveň by měla být ve vztahu spotřebitel – podnikatel vyvážená, neměla by vytvářet nadbytečnou zátěž pro podnikatelské subjekty, a rovněž by neměla vytvářet překážky rozvoje podnikání na vnitřním trhu.40

39

Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR, Priority spotřebitelské politiky 2011 - 2014. MPO ČR. [on-line]. 2011. Dostupný na WWW: http://www.mpo.cz/dokument83648.html. 40 Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR, Priority spotřebitelské politiky 2011 - 2014. MPO ČR. [on-line]. 2011. Dostupný na WWW: http://www.mpo.cz/dokument83648.html

46

3 Analýza aktivit vybrané banky v oblasti spotřebních úvěrů

Tato kapitola přibližuje jednotlivé úvěrové fáze spotřebního úvěru v jeho praktickém pojetí, a to v zprvu v obecné rovině tak, abychom měli představu o základních principech jakými jsou organizační struktura ve schvalování spotřebních úvěrů, jejich schvalovací kompetence, dále pak obecné zásady poskytování těchto úvěrů, jejich proces a základní etapy, kterými tak žádost o spotřební úvěr zpravidla prochází. Další části této kapitoly se pak zabývají nabídkou spotřebitelských úvěrů, které jsou v rámci portfolia vybrané banky nabízeny na českém finančním trhu. Onou analyzovanou komerční bankou působící na našem trhu je UniCredit Bank Czech Republic, a.s.

3.1 UniCredit Bank Czech Republic, a.s. 3.1.1

Základní informace o bance

Unicredit Bank Czech Republic, a.s. (dále jen „UniCredit“) jakoţto finanční instituce je velmi silnou společností, která se pyšní svou dominantní pozicí v oblasti jak střední, tak také východní Evropy. Jedná se o společnost, která se snaţí svým klientům usnadnit obchod a pomoci v oblasti financí. UniCredit se prezentuje především vysokou kvalitou svých sluţeb, které je schopna poskytnout. UniCredit zahájila svoji činnost na českém trhu 5. listopadu 2007. Vznikla integrací dvou dosud samostatně působících úspěšných bankovních domů Ţivnostenské banky a HVB Bank UniCredit Bank Czech Republic a.s. je silnou a rychle se rozvíjející bankou, která nabízí širokou škálu kvalitních produktů pro firemní zákazníky i privátní klientelu. Je jednou z nejsilnějších bank na trhu v oblasti projektového, strukturovaného a syndikovaného financování Corporate Finance. Mimořádně silnou pozici si banka rovněţ vybudovala v oblasti akvizičního financování a také se řadí na první příčku ve financování komerčních nemovitostí.

47

V oblasti sluţeb pro privátní klientelu je UniCredit významným hráčem na trhu privátního bankovnictví, cenných papírů, kreditních karet a hypoték a velmi dobře si vede také v oblasti sluţeb pro zákazníky působících v oborech svobodných povolání (lékaři, soudci, advokáti, notáři apod.). Finanční skupina Unicredit Group se řadí k největším a nejznámějším v Evropě. Důkazem toho můţe být bilanční suma, která činí 1,082 bilionu eur.41 Tato finanční skupina si zvolila jako své působiště celkem 22 zemí a počet klientů skupiny Unicredit čítá celkem přibliţně 40 milionů. Ve střední a východní Evropě má tato skupina největší mezinárodní bankovní síť. Kdybychom měli zmínit některé země, kde tato skupina působí, tak jsou jimi například Rusko, Turecko, Ukrajina, Chorvatsko, Rumunsko, Německo, Polsko a nebo třeba právě Česká republika a Slovenská republika.

Mapa – Geografické zastoupení skupiny UniCredit ve světě.

Země, ve kterých skupina UniCredit působí prostřednictvím kontroly místních bank nebo v nichž má významný majetkový podíl. Země, ve kterých skupina UniCredit působí prostřednictvím vlastních poboček, zastoupení, malé bankovní dceřinné společnosti nebo investičního centra (Pioneer).

41

UniCredit Bank Czech Republic, a.s.: Skupina UniCredit v České republice. [on-line]. 2011. [cit. 17. dubna 2011]. Dostupný na WWW: http://www.unicreditbank.cz/cz/o-bance/skupina-unicredit.html.

48

3.2 Kompetence v oblasti úvěrových obchodů 3.2.1

Základní principy

Úvěrová rozhodnutí mohou činit pouze ti pracovníci Banky, kterým byla delegována úvěrová kompetence. Osobní úvěrovou kompetenci Banka deleguje na vybrané pracovníky Banky (dále jen „nositel úvěrové kompetence“). Výše delegované úvěrové kompetence vychází ze zkušeností, výkonu, kvalifikace a pracovní pozice daného pracovníka Banky. Princip „čtyř očí“ – kaţdý úvěrový návrh/ţádost musí společně odsouhlasit jak příslušný pracovník obchodní divize (v souladu s platnými kompetencemi pro danou obchodní oblast/divizi), tak i příslušný nositel úvěrové kompetence. 1. k podání úvěrového návrhu (ţádosti) o poskytnutí úvěrového produktu jsou oprávněny obchodní jednotky, které primárně zodpovídají za zhodnocení rizika daného úvěrového obchodu (1. stupeň = první pár očí); 2. konečná úvěrová rozhodnutí mohou činit pouze nositelé úvěrových kompetencí v rámci své delegované (osobní) úvěrové kompetence a v souladu s pravidly pro výkon kompetencí (2. stupeň = druhý pár očí).

3.2.2

Organizační struktura schvalování úvěrů

Proces schvalování úvěrů je jedním ze základních prvků v řízení kaţdé banky a s tímto ohledem je proto nedílnou součástí kaţdého úvěrového procesu. Základním účelem schvalovacího procesu je zajistit vysokou úroveň rozhodování o úvěrech, kontrolu nad způsobem, kterým byl úvěr doporučen, a zajistit tak vysokou kvalitu poskytnutých úvěrů. V případě, kdy se jedná o standardní úvěrové případy, tzn. byly splněny všechny definované parametry a hodnoty skóringu, jsou tyto spotřební úvěry vyhodnocovány automaticky systémem (tj. stupněm 1), popř. manaţerem pobočky (tj. stupněm 2). Jejich výše je však omezena hranicí 300 tis. korun. V případech, kdy se jedná o případy nestandardní, tzn. jedná se například o občana jiné, neţ české státní příslušnosti nebo poţaduje ţadatel nějaké výjimky týkající se parametrů úvěru, podkladů, příjmů, zajištění apod. či se jedná o vyšší úvěr neţ 300 tis. korun, jsou kompetenční pravidla stanoveny na výslednou schvalovací autoritu zpravidla *následně:

49

Odpovědnost

Schvalovací stupeň

Pozice/nositel úvěrové kompetence

1.

(-)

2.

Manaţer pobočky

3.

Risk manaţer – Junior

4.

Risk manaţer – Senior

5.

Manaţer příslušného odborného oddělení

6.

Manaţer odboru

7.

Ředitel úseku

8.

Úvěrový výbor

Obchodní útvary

Úsek řízení úvěrového rizika

*Poznámka: celkovou výši schvalovaného úvěru spadající do příslušného schvalovacího stupně si stanovuje kaţdá banka individuálně s ohledem na její organizační strukturu a v rámci ní stanovená kompetenční pravidla.

Úvěrový výbor analyzované banky je zřízen rozhodnutím Představenstva banky jako stálý výbor s rozhodovací a schvalovací působností pro úvěrové obchody přesahující kompetenční úroveň ředitele úseku řízení úvěrového rizika. Sloţení Úvěrového výboru: -

generální ředitel banky

-

člen představenstva zodpovědný za řízení rizik

-

obchodní ředitel

-

člen představenstva zodpovědný za obchodní divizi

-

ředitel úseku řízení úvěrového rizika.

3.3 Úvěrový proces Úvěrový proces představuje komplexně všechny postupy a činnosti banky souvisejících s poskytováním úvěrů, a to počínaje od prvotního kontaktu klienta – úvěrového dluţníka, aţ do okamţiku ukončení úvěrového vztahu, (do řádného vypořádání všech závazků úvěrového dluţníka plynoucích z příslušného úvěrového obchodu), včetně průběţného monitorování rizik daného úvěrového obchodu a evidování úvěrového obchodu v příslušných informačních systémech banky. Hlavním úkolem banky tedy v úvěrovém procesu je poskytování úvěrových obchodů s cílem eliminovat tzv. „špatné úvěry“ a tím zajistit kvalitu úvěrového portfolia banky. V podstatě jde tedy o co nejlepší posouzení schopnosti dluţníka (klienta) v budoucnu svůj závazek, tj. poskytnutý úvěr splácet a řádně jej tak v příslušný termín splatit. 50

3.3.1

Obecné zásady poskytování úvěrových obchodů

Úvěrový proces se vyznačuje důsledným oddělením prodejních činností od řízení rizik úvěrových obchodů: - obchodní divize, divize produktového managementu, (popř. další odborná oddělení) zodpovídají za prvotní posouzení úvěrových rizik daného obchodu (včetně stanovení ceny uplatněné na úrokové sazbě v podobě komerční marţe), při zohlednění míry rizika a výnosu plynoucího z daného úvěrového obchodu; - úsek řízení úvěrového rizika, operačního rizika, (popř. další odborná oddělení) zodpovídá za nezávislé posouzení rizik plynoucích z úvěrových obchodů, jejich ocenění a ošetření, a to s ohledem na dosaţení poţadované rendity vlastního kapitálu. Poznámka: rendita je celkový zisk z investovaného kapitálu, měřený jako skutečné zúročení – efektivní vloženého kapitálu. Rendita, nebo-li výnosnost je stanovena většinou v procentech.

3.3.2

Úvěrové (schvalovací) kompetence

Z principu oddělení funkce „prodeje“ a funkce „řízení rizik“ vyplývá, ţe úvěrové obchody jsou realizovány ve 2 základních krocích, tzn. je aplikován princip „4 očí“: 1. na úrovni obchodní jednotky – v rámci jí delegované pravomoci navrhovat úvěrové obchody, tj. 1 pár očí, 2. na úrovni úseku řízení úvěrového rizika, příp. operačního rizika – v rámci jí delegované úvěrové (schvalovací) kompetence, tj. 2 pár očí. Platí zásada, ţe konečná rozhodnutí o podstoupení úvěrových rizik mohou činit pouze nositelé úvěrových schvalovacích kompetencí. Osobní úvěrové schvalovací kompetence jsou delegovány na konkrétního pracovníka banky (úsek řízení úvěrového rizika nebo operačního rizika) a jejich výše vychází ze zkušeností, výkonu, kvalifikace a pracovní pozice příslušného nositele úvěrové kompetence.

3.3.3

Úvěrový obchod

Realizace úvěrového obchodu je zaloţená na bázi skóringu a/nebo podmíněna splněním všech stanovených kritérií, parametrů a podmínek pro poskytnutí daného úvěrového produktu. Úsek 51

řízení úvěrového rizika je tím, kdo je oprávněn a na druhou stranu zodpovídá za definování základních parametrů a podmínek pro poskytnutí úvěrových produktů, popř. za stanovení (hodnot) skóringu jako rozhodovacích kritérií pro tyto úvěrové obchody.

3.3.4

Rating a skóring úvěrového případu

Jedním ze základních kritérií pro rozhodnutí o poskytnutí spotřebního úvěru je úvěruschopnost nebo-li bonita ţadatele o úvěr, případně dalších účastníků úvěrového vztahu (ručitel, spoludluţník apod.), vyjádřená hodnotou ratingu nebo skóringem. Bonitou klienta se rozumí souhrnné označení pro kvalitu právních, finančních a ekonomických charakteristik klienta, které jsou důleţitými indikátory jeho schopnosti a ochoty splnit závazek vůči bance.42 Účastník úvěrového vztahu je zařazen do určité bonitní třídy, která můţe být jedním z parametrů pro určení příslušné úrovně úvěrové (schvalovací) kompetence. Obvykle platí zásada – čím horší hodnota ratingu/skóringu, tím vyšší schvalovací úroveň je oprávněna k výkonu úvěrové kompetence. Tzn. dva úvěrové obchody se stejnou kompetenční hodnotou, avšak s rozdílnou hodnotou ratingu/skóringu úvěrových dluţníků mohou být schvalovány na různých kompetenčních úrovních. Bonita příjemce úvěru, případně dalších účastníků úvěrového vztahu (ručitel, spoludluţník apod.) se ze strany banky analyzuje pomocí strukturovaných a systematizovaných ratingových nástrojů (modelů), pomocí kterých je příjemce úvěru, tj. účastník úvěrového vztahu, zařazen do určité ratingové třídy (stupně). Kaţdé ratingové třídě (stupni) přísluší definovaná roční pravděpodobnost selhání, vycházející z očekávané schopnosti klienta dostát svým závazkům, a to i za nepříznivých vnějších ekonomických podmínek. Ratingová třída (stupeň) tvoří základní parametr pro výpočet rizikových nákladů, řízení úvěrového portfolia a rovněţ vystupuje jako kritérium pro určení příslušné úrovně úvěrové (schvalovací) kompetence. Konečné rozhodnutí týkající se zařazení úvěrového dluţníka do určité ratingové třídy (stupně) přijímá příslušný nositel úvěrové schvalovací kompetence v souladu s platnými ratingovými pravidly banky. Rating úvěrového dluţníka musí být vţdy stanoven před konečným úvěrovým rozhodnutím,

42

KAŠPAROVSKÁ, V. a kol.: Řízení obchodních bank. Praha : C. H. Beck, 2006. 75 s. ISBN 80 –7179 – 381 –

7.

52

tzn. je součástí úvěrového návrhu. Stanovení ratingu je povinné i v rámci prověrky (review) úvěrového angaţmá, tzn. musí být stanoven minimálně jednou ročně a vţdy, jsou-li k dispozici nové informace o úvěrovém dluţníku. Poznámka: Ratingem se rozumí proces stanovení bonity klienta a její vyjádření pomocí pevně stanovené stupnice.43

3.3.5

Limit úvěrového obchodu

Limitem úvěrového obchodu se rozumí bankou interně stanovená hodnota, do výše které můţe být úvěrový obchod uzavřen (schválen) s vymezenou dobou splatnosti, a který nesmí být bez výslovného (písemného) povolení příslušného nositele úvěrové kompetence překročen. Při stanovení limitu úvěrového obchodu není zohledňována hodnota případného zajištění daného úvěru.

3.3.6

Základní etapy úvěrového případu

Realizace bankovního obchodu s úvěrovým rizikem vyţaduje strukturovanou analýzu rizik jak příslušné protistrany (klienta), daného obchodu, tak i poskytovatele zajištění (ručitele) či jiného relevantního účastníka úvěrového obchodu, a návrh opatření za účelem ošetření rizika (struktura obchodu, zajištění apod.). Úvěrové riziko ve vztahu k úvěrovému obchodu je definováno jako „riziko nesplacení nebo jen částečné splacení úvěrové pohledávky“.44 Při rozhodnutí o podstoupení úvěrového rizika, jeho ošetření a ocenění se přihlíţí k očekávané ztrátě a přidané hodnotě vyplývající z daného úvěrového obchodu. Základní etapy úvěrového procesu u spotřebního úvěru jsou: obstarání informací – předpokladem pro správné vyhodnocení rizik a jejich ošetření je obstarání dostatečných informací jak o klientovi banky, tak i o příslušném obchodu, jenž bude prostřednictvím úvěru financován; 43

KAŠPAROVSKÁ, V. a kol.: Řízení obchodních bank. Praha : C. H. Beck, 2006. 75 s. ISBN 80 – 7179 – 381 –

7. 44

PAVELKA, F., BARDOVÁ, D., OPLTOVÁ, R.: Úvěrové obchody. 1.vyd. Praha : Bankovní institut vysoká škola, a.s., 2001. 166 s. ISBN 80 –7265 – 037 – 8.

53

analýza úvěrového dlužníka (klienta), vč. stanovení ratingu/skóringu – hlavním smyslem analýzy je posouzení schopnosti dlužníka splatit úvěr řádně a včas; základní zásadou je, že úvěr je splácen z běžných příjmů klienta; čím je bonita klienta horší, čím komplexnější a vyšší je celkové úvěrové angažmá a čím obtížnější je charakter úvěrového obchodu, tím komplexnější analýza je vyžadována; úvěrová rozhodnutí o úvěrovém obchodu nemohou být učiněna před provedením či ukončením analýzy; analýza úvěrového obchodu – základním předpokladem je analýza celkové úvěrové angažovanosti úvěrového dlužníka (klienta), tj. veškerých transakcí s klientem obsahujících úvěrové riziko; analýza musí zahrnovat veškeré charakteristiky transakcí, tj. zejména typ úvěrových linek, lhůty splatnosti, typ zajištění, další stanovené podmínky apod.; posouzení zajištění včetně jeho ocenění - poskytnutí úvěru vychází z předpokladu, že úvěr bude včas a úplně splacen z běžných příjmů klienta, nikoliv ze zhodnocení zajištění; cílem sjednání zajištění úvěru je primárně snížení možné ztráty z úvěru v případě vypořádání úvěrového angažmá, jestliže není úvěr řádně splácen; vyhotovení úvěrového návrhu – úvěrový návrh, popř. úvěrový protokol obsahuje všechny podstatné skutečnosti nutné pro úvěrové rozhodnutí, např. informace o dlužníkovi, navrhované parametry a účel úvěru, zajištění, rating klienta, analýzu a zhodnocení úvěruschopnosti žadatele, stanovení podmínek realizace úvěrového obchodu apod.; úvěrové rozhodnutí – rozhodnutí o poskytnutí úvěru přijímá nositel úvěrové kompetence na základě prověření úvěrového návrhu (úvěrového protokolu) po věcné a obsahové stránce, prověření správnosti stanovení ratingu, správnosti ocenění zajištění a posouzení navrhovaných podmínek pro realizaci úvěrového obchodu; vyhotovení

smluvní

dokumentace

–

smyslem

uzavření

úvěrové

smluvní

dokumentace je zejména zajistit vymahatelnost právních nároků banky vyplývajících z úvěrového vztahu; podkladem pro vyhotovení této dokumentace je schválený úvěrový návrh; vyznačení schválení a evidence úvěrového obchodu v IT systémech banky realizace úvěrového rozhodnutí (vyplacení úvěrových prostředků) – čerpání úvěru je možné až v okamžiku, kdy jsou splněny všechny podmínky pro čerpání úvěru stanovené v úvěrové smlouvě;

54

průběžné sledování (monitoring a prověrky/review) – cílem průběžného sledování (monitoringu) úvěrových obchodů je včasné rozpoznání změn bonity úvěrového klienta, identifikace zvýšeného rizika či zhoršení rizikové pozice banky, a to nezávisle na stanoveném termínu prověrky úvěrového obchodu; včasná identifikace zhoršující se bonity klienta je důležitá pro případné odvrácení hrozícího selhání klienta, minimalizaci výše expozice v případě selhání klienta, resp. minimalizaci ztráty vyplývající ze selhání klienta, např. včasným sjednáním dozajištění.

3.4 Analýza spotřebních úvěrů vybrané banky 3.4.1

Portfolio spotřebitelských úvěrů

UniCredit svým, i potencionálním klientům nabízí širokou škálu spotřebních úvěrů – mezi vybranými, které si následně blíţe porovnáme, jsou kupříkladu: spotřebitelský úvěr neúčelový, spotřebitelský úvěr účelový, spotřebitelský úvěr Individuál či studentská půjčka. 1.

Spotřebitelský úvěr neúčelový – jedná se o hotovostní úvěr určený k financování

libovolných osobních potřeb klienta. 2.

Spotřebitelský úvěr účelový – jedná se o bezhotovostní úvěr určený k financování

konkrétních potřeb klienta, např.: k nákupu spotřebního zboţí ve vyšších cenových kategoriích (osobní automobily), dovolené, lékařské péče, studia apod., bytové účely nesplňující podmínky hypotečního úvěru, refinancování jiţ dříve poskytnutých bankovních úvěrů. 3.

Spotřebitelský úvěr Individuál – jedná se o bezhotovostní úvěr v Kč určený k

financování konkrétních potřeb klienta, např.: nákup spotřebního zboţí ve vyšších cenových kategoriích – např. osobní automobil apod., nákup sluţeb – např. financování dovolené, lékařské péče, studia apod., bytové účely nesplňující podmínky hypotečního úvěru. Jedná se o úvěr, který UniCredit primárně poskytuje klientům Privátního bankovnictví a VIP klientům banky. Specifickou kategorii individuálního financování tvoří individuální úvěry pro

55

statutární zástupce nebo členy vrcholového vedení firemních klientů UniCredit. UniCredit účtuje poplatek ve výši 1% z celkového objemu poskytnutého úvěru, minimálně 500 Kč. Horní hranice není stanovena. Poplatek za vedení a správu úvěru pak počítá ve výši 50 Kč měsíčně.

Tabulka 2 – Parametry spotřebitelských úvěrů

Parametry spotřebitelských úvěrů Minimální výše úvěru Maximální výše úvěru Zajištění úvěru

SPOTŘEBITELSKÝ ÚVĚR NEÚČELOVÝ

SPOTŘEBITELSKÝ ÚVĚR ÚČELOVÝ

SPOTŘEBITELSKÝ ÚVĚR INDIVIDUAL

50 000 Kč

50 000 Kč

300 000 Kč

300 000 Kč

300 000 Kč

1 000 000 Kč

Bez zajištění aţ do výše 150 000 Kč.

Blankosměnka aţ do výše 300 000 Kč.

Individuální.

1 rok aţ 4 roky (úvěr do 100 000 Kč)

1 rok aţ 4 roky (úvěr do 100 000 Kč)

1 rok aţ 5 let (úvěr do 500 000 Kč)

1 rok aţ 5 let (úvěr nad 100 000 Kč)



Doba splatnosti úvěru

Způsob splácení úvěru

Pravidelná měsíční anuitní splátka Pravidelná měsíční anuitní splátka Pravidelná měsíční anuitní splátka vţdy k 20. dni v měsíci vţdy k 20. dni v měsíci vţdy k 20. dni v měsíci

Způsob čerpání úvěru

Banka čerpá jednorázově na běţný účet klienta.

Banka proplácí předloţené faktury přímo na účet dodavatele.

Jednorázově nebo postupně převodem příslušné částky přímo na účet klienta.

Úroková sazba

Garantovaná po celou dobu splácení úvěru.



Zdroj: Vlastní zpracování na základě veřejně dostupných informací45 a interních informací46 UniCredit Bank Czech Republic, a.s.

Spotřebitelský úvěr přináší ţadateli zejména tyto výhody: možnost okamžitého pořízení zboží a služeb bez nutnosti šetřit; úvěr je poskytován až do výše 150 tis Kč bez zajištění; libovolné využití úvěru (pakliže se jedná o spotřebitelský úvěr neúčelový); v případě, že má klient u UniCredit vedený účet, na kterém má pravidelné bezhotovostní kreditní obraty a historie je delší než 6 měsíců, pak klient nemusí předkládat žádné doklady prokazující jeho příjem;

45

UniCredit Bank Czech Republic, a.s.: Spotřebitelské úvěry. [on-line]. 2011. Dostupný na WWW: http://www.unicreditbank.cz/cz/obcane/uvery/spotrebitelske-uvery.html. 46 ŢERAVÝ, M.: Předpis 1510_PR_003 – Spotřebitelský úvěr. Vnitřní předpisová soustava. Praha : UniCredit Bank Czech Republic, a.s., 2010.

56

v případě předčasného splacení nesplacené výše úvěru zcela bez poplatku; v případě nerozděleného společného jmění manželů nepožaduje UniCredit přistoupení druhého z manželů do úvěrového vztahu a to až do výše 300 tis Kč.

4.

Studentská půjčka – v případech, kdy je klient UniCredit studentem denního,

pomaturitního studia, resp. studentem vysoké, vyšší odborné nebo jazykové školy, má moţnost vyuţít úvěrové nabídky v podobě studentské půjčky. Úvěr je určen k financování výdajů souvisejících se studijními potřebami studenta, tj. především školné, jazykové kurzy, učební pomůcky, počítač (notebook), náklady na ubytování (kolejné), studijní pobyty v zahraničí apod. Účel však není sledován, tzn. ţadatel nedokládá bance ţádné doklady prokazující vyuţití finančních prostředků v souvislosti se studiem. V úvěrové smlouvě se však pouze zavazuje, ţe tyto prostředky pouţije v souladu se studiem. Ţadatel – student nemusí mít ţádné vlastní příjmy. Ţádá-li o studentskou půjčku osoba v manţelském stavu, stává se manţel/ka ţadatele automaticky spoluţadatelem, tj. podepisuje ţádost i úvěrovou smlouvu společně se ţadatelem. Výjimku tvoří případy, kdy mají manţelé vypořádáno či zúţeno společné jmění manţelů. Manţel/ka nemusí být v tomto případě spoluţadatelem. Takovýto spoluţadatel také nemusí mít vlastní příjmy. Ţadatel – student můţe z důvodu zvýšení finanční bonity poţádat o studentskou půjčku spolu se spoluţadatelem/spoluţadateli s vlastními příjmy. Pokud ţadatel – student ţádá o studentskou půjčku se splatností do 5 let a případný spoluţadatel má dostatečné příjmy ke splácení úvěru, a to jak z hlediska kvality, tak z hlediska kvantity, poskytuje UniCredit úvěr zcela bez zajištění. V opačném případě, tj. pokud spoluţadatel nemá dostatečné příjmy ke splácení úvěru a/nebo student ţádá o splatnost úvěru nad 5 let, vyţaduje UniCredit zajištění – primárně – v podobě ručení alespoň jedné osoby (preferují se rodiče ţadatele). Akceptovatelným zajištěním mimo ručitelského prohlášení je pak zástava v podobě termínovaného vkladu či vkladu u stavební spořitelny. UniCredit u studentské půjčky neúčtuje poplatek za poskytnutí úvěru, pouze poplatek za jeho správu a vedení, a to ve stejné výši jako u spotřebitelských úvěrů účelových a neúčelových, tj. 50 Kč měsíčně.

57

Tabulka 3 – Parametry studentské půjčky Parametry studentské půjčky

STUDENTSKÁ PŮJČKA

Minimální výše úvěru

50 000 Kč

Maximální výše úvěru

150 000 Kč Bez zajištění aţ do výše 150 000 Kč

Zajištění úvěru Doba splatnosti úvěru

1 rok aţ 10 let (max. 5 let po ukončení studia)

Způsob splácení úvěru

Měsíčně, anuitě, (úrok + jistina), vţdy k 20. dni v měsíci nebo měsíčně, vţdy k 20. dni v měsíci a to po dobu studia pouze úroky, po ukončení studia anuitě (úrok + jistina)

Způsob čerpání úvěru

Banka čerpá jednorázově na Studentské Konto klienta. Garantovaná po celou dobu splácení úvěru.

Úroková sazba

Zdroj: Vlastní zpracování na základě veřejně dostupných informací47 a interních informací48 UniCredit Bank Czech Republic, a.s.

Studentská půjčka přináší ţadateli - studentovi zejména tyto výhody: finanční nezávislost; žadatel o úvěr nemusí mít vlastní příjmy; možnost odkladu splátek jistiny úvěru až na dobu po skončení studia; libovolné čerpání úvěru.

3.4.2

Podmínky vztahující se k žádosti o spotřební úvěr

Společné podmínky pro žadatele o spotřebitelský úvěr: věk min. 18 let a max. 65 let (při splatnosti úvěru); bez negativního záznamu v systému UniCredit, který by případně bránil v poskytnutí úvěru; bez negativní historie v úvěrových registrech CBCB, SOLUS, LLCB; majitel běţného účtu u UniCredit (běţný účet však můţe být zaloţen aţ po případném schválení úvěru); minimální čistý měsíční příjem 15 000 Kč na ţadatele / domácnost; 47

UniCredit Bank Czech Republic, a.s.: Studentská půjčka. [on-line]. 2011. Dostupný na WWW: http://www.unicreditbank.cz/cz/obcane/uvery/studentska-pujcka.html. 48 ŢERAVÝ, M.: Předpis 1510_PR_017 – Studentská půjčka. Vnitřní předpisová soustava. Praha : UniCredit Bank Czech Republic, a.s., 2008.

58

Specifické podmínky pro žadatele: občan ČR, i cizinec; zaměstnanec, s pracovním poměrem na dobu neurčitou nebo s pravidelnou obnovou pracovní smlouvy; ţadatel není ve zkušební, popř. výpovědní lhůtě; maximálně 4 spoluţadatelé ze 2 domácností; manţelé vţdy spoluţadateli (pouze u úvěrů vyšších neţ 300 000 Kč); Podmínky pro žadatele o studentskou půjčku: věk min. 18 let a max. 30 let (při splatnosti úvěru); ţadatel má u UniCredit zřízeno Studentské Konto (popř. si jej zřídí po schválení úvěru); občan ČR (fyzická osoba s trvalým pobytem v ČR a českým rodným číslem); student denního, pomaturitního studia na vysoké, vyšší odborné nebo jazykové školy v ČR nebo v zahraničí, který předloţí výkaz o studiu na vysoké škole, tj. vysokoškolský (popř. studijní) index a aktuální potvrzení o studiu; Seznam základních požadovaných dokumentů: Doklady totoţnosti: občan ČR – občanský průkaz + cestovní pas nebo rodný list nebo řidičský průkaz nebo zbrojní průkaz; cizinec s trvalým pobytem na území ČR a českým rodným číslem – platný cestovní pas + doklad opravňující cizince k trvalému pobytu v ČR + doklad o přidělení českého rodného čísla; cizinec – platný cestovní pas + doklad opravňující cizince k pobytu v ČR; Poznámka: občan ČR – student, žádající o studentskou půjčku předkládá pouze občanský průkaz, včetně výkazu a potvrzení o studiu. Doklady vztahující se k příjmu: potvrzení o příjmu za poslední 3 měsíce; výpisy z účtu u kteréhokoliv bankovního ústavu v ČR prokazující příjmy za poslední 3 měsíce (u klientů UniCredit jsou akceptovány pouze opisy obratů na účtu ze systému banky) nebo výplatní pásky za poslední 3 měsíce;

59

ve výjimečných případech lze vyţadovat po klientovi doloţení pracovní smlouvy (týká se především cizinců).

3.4.3

Modelový příklad spotřebitelského úvěru

Modelový příklad: Klient požádal UniCredit Bank o poskytnutí spotřebitelského úvěru ve výši 100.000 Kč. Finanční prostředky chtěl použít dle svého uvážení – nechtěl tedy dokládat účel úvěru, tzn. byl mu poskytnut spotřebitelský úvěr neúčelový, s jednorázovým čerpáním ve prospěch jeho běžného účtu vedeného u UniCredit Bank. Požadavkem klienta byla splatnost úvěru na dobu 36ti měsíců. Klient podal žádost o úvěr 10.05.2011, s níž doložil veškeré bankou požadované podklady. Ke dni podání žádosti byla stanovena úroková sazba ve výši 13,93%. Úvěr byl 12.05.2011 schválen. Podpis úvěrové smlouvy – mezi bankou a klientem – byl však až ke dni 13.05.2011, v němž byl úvěr i řádně načerpán ve prospěch účtu klienta.

Tabulka 4 – Simulace spotřebitelského úvěru

Pohlaví: Věk ţadatele: Počet členů v domácnosti: Bydliště: Typ nemovitosti: Současné zaměstnání:

muţ 35 1 dospělý + 0 dětí Praha

100.000,00 Kč

Splatnost úvěru:

36 měsíců

Úroková sazba:

13,93%

dům 3 roky a 7 měsíců

Dosaţené vzdělání:

střední s maturitou

Disponibilní zdroje:

14.613,00 Kč

Dept ratio:

Výše úvěru:

24%

Produkt:

SPOTŘEBITELSKÝ ÚVĚR NEÚČELOVÝ

Čistý příjem domácnosti:

22.113,00 Kč

Výše anuitní splátky úvěru: *RPSN: Celková splatná částka:

3.415,00 Kč 18,02 % 127.883,00 Kč

Osobní náklady:

4.100,00 Kč

Náklady na domácnost:

3.400,00 Kč

Celkové náklady domácnosti:

7.500,00 Kč

*Poznámka: vypočtená výše RPSN zohledňuje skutečné poplatky spjaté s úvěrem.

60

Tabulka 5 – Splátkový kalendář

Závěrem: Pokud bereme v potaz veškerá vstupní data simulovaného případu, pak klient za dobu splácení celkově zaplatí 127.883 Kč (z toho jistina ve výši 100.000 Kč + úroky ve výši 23.183 Kč + poplatky ve výši 4.700 Kč). Tzn., že klient celkově zaplatí oproti jistině o 27,88 % více.

61

Závěr Předkládaná práce se věnuje problematice spotřebních úvěrů. Hlavní cíle práce, které jsem si stanovil na svém počátku, byly splněny, byť si zpracování některých částí této práce vyţádalo potřebnou dávku píle a trpělivosti. Ve své bakalářské práci jsem se zaměřil na tři základní části. Zprvu charakterizují podstatu a význam spotřebního úvěru a metody jeho poskytování. Teoretický pohled na jeho členění a jeho porovnání mezi poskytováním ze strany bankovních institucí a ze strany nebankovních společností. Dále jsem přiblíţil poskytování spotřebních úvěrů z makroekonomického pohledu coby v zadluţenosti domácností a porovnal léta 2006 aţ 2010, a to i s ohledem na poskytnuté spotřebitelské úvěry účelové a neúčelové. Kapitoly se vzájemně prolínají mezi teoretickými a praktickými částmi. V druhé kapitole se věnuji vývoji zákonné úpravy ve spotřebních úvěrech a jejich regulaci v letech 2006 aţ 2010. Poukazuji na to, jaká právní úprava byla v České republice před implementací směrnice, jeţ byla Evropskou unií svým členským státům nařízena k převzetí do svého právního řádu. Na základě této implementace byla přijata novela zákona o spotřebitelském úvěru, která měla za cíl regulovat poskytování spotřebních úvěrů a zároveň více chránit spotřebitele před nekalými úmysly, zejména ze strany nebankovních společností. Vzhledem k tomu, ţe jsem byl členem týmu, který měl za úkol implementovat tento zákon do prostředí UniCredit Bank Czech Republic, a.s., a díky němuţ jsme získal cenné zkušenosti nejen coby z pohledu právního výkladu jeho předností a nedostatků, ale rovněţ i v praktickém pojetí implementace, tzn. veškerých změn, které měly dopad do běhu banky, ať uţ změny spojené s procesními kroky ve zpracování těchto úvěrů, změny ve vnitřních předpisech, ale také změny, které byly spojeny s nutnými úpravami bankovních systémů, veškerých podpůrných kalkulátorů či kompletní změny smluvní dokumentace, coţ přispělo k mému uvedení těchto poznatků do této práce. S ohledem na moji dosavadní zkušenosti v oblasti úvěrové metodiky spotřebitelských úvěrů, získané během mé profesní kariéry v UniCredit Bank, a.s., jsem zpracoval „ţivotní cyklus“ dle jednotlivých dopadů této legislativy do celkového procesu sjednaného spotřebního úvěru. Jedním ze závěrů souvisejících s touto části mé práce je poukázání na slabé stránky, ba dokonce nedostatky, které plynou z implementace novely zákona o spotřebitelském úvěru do českého právního řádu.

62

Kupříkladu zákon sice umoţňuje poskytovateli úvěru splnit informační povinnost vyplývající z příslušných ustanovení a to prostřednictvím k tomu určených formulářů, nicméně z pohledu zákona není dostačující pouhé předání tohoto formuláře, neboť poskytovatel úvěru je dále povinen tyto informace spotřebiteli náleţitě vysvětlit. Zákon však jiţ ve své dikci neuvádí, co je povaţováno za „náleţité vysvětlení“. S tímto problémem se tak banky potýkají i nadále. Nehledě na to, ţe kaţdá si pod „náleţitým vysvětlením“ představuje něco jiného, neboť jedna z bank pokládá za dostačující předání oproti podpisu spotřebitele, druhá z bank jej nechává navíc vlastnoručně doplnit čestné prohlášení, ţe byl srozuměn a veškeré náleţitosti uvedené v předsmluvní či smluvní dokumentaci dostatečně pochopil, další banka pak naproti tomu spotřebiteli předkládá i jakýsi soupis výkladové terminologie, aby se tak ujistila, ţe spotřebitel dostatečně pochopil uvedenou textaci. Otázkou však zůstává, které z těchto řešeních bude z pohledu dozorového orgánu, tj. v tomto případě ze strany České národní banky, pokládáno za dostatečné. Další oblastí, kterou zákon přímo neřeší, je ochrana spotřebitele před nadměrným zadluţováním. Poskytovatel úvěru, byť je z dikce zákona povinen odborně posoudit, zda bude ţadatel schopen úvěr řádně splatit, a pokud by tak neučinil, hrozí mu sice na základě příslušného ustanovení jasné sankce, nicméně se bude jednat pouze o správní delikt, tzn. ţe z hlediska spotřebitele je takovéto ustanovení jen málo účinné a zásadně tak tento problém neřeší. Určitým řešením by bylo zavedení jasné hranice ve výši nákladů na poskytnuté úvěry, coţ však bylo touto novelou zákona opominuto. Zákonem o spotřebitelském úvěru není dotčena moţnost v úvěrových smlouvách sjednávat tzv. rozhodčí doloţky s odkazy na pochybné rozhodčí soudy, jejichţ rozhodnutí je jen velmi omezeně přezkoumatelné a není proti němu odvolání. Na rozdíl od stálého rozhodčího soudu tyto instituce často nezajišťují v dostatečné míře spravedlivé a nestranné rozhodování. Tato problematika tak bude nakonec řešena aţ s novelou zákona o rozhodčím řízení. V neposlední řadě lze zmínit nestanovení jasných limitů úrokových sazeb. Ty mohou být tak nadále velmi vysoké – zejména ze strany nebankovních finančních společností, a hlídat si je tak musí v podstatě sami spotřebitelé. Zákon dále umoţňuje spotřebiteli i poskytovateli smlouvu o spotřebitelském úvěru sjednanou na dobu neurčitou kdykoliv vypovědět. Zatímco oprávnění spotřebitele smlouvu vypovědět vyplývá přímo z dikce zákona, poskytovatel úvěru je oprávněn tak učinit pouze dohodne-li si toto právo se spotřebitelem písemnou formou. V této souvislosti je třeba upozornit na to, ţe zákon neřeší způsob vypořádání smluvních stran, je-li smlouva vypovězena. Zůstává tedy otázka, zda-li je poskytovatel úvěru oprávněn v rámci vypořádání analogicky pouţít principů 63

limitace aplikovaných na odstoupení od smlouvy nebo na předčasné splacení úvěru, případně, který z těchto principů vyuţít, neboť míra finančního zatíţení spotřebitele závisí právě na volbě jedné z těchto variant. V neposlední řadě lze uvést problém, který zákon opět neřeší, ten se dále kupříkladu nevztahuje na úvěry v celkové výši niţší neţ 5 tis. Kč nebo vyšší neţ 1,88 mil. Kč, přičemţ hranice 5 tis. Kč se povaţuje za dosaţenou rovněţ tehdy, je-li mezi týmţ poskytovatelem úvěru a spotřebitelem uzavřeno v období 12 měsíců více smluv se stejným nebo obdobným účelem. Z praktického hlediska tak zůstává otázkou, jak budou ustanovení zákona aplikovatelná v případech, kdy spotřebitel uzavře s různými zprostředkovateli poskytovatele úvěrů během krátkého časového období několik úvěrových smluv, které jednotlivě nepřesáhnou hranici 5 tis. Kč, avšak v součtu budou vyšší neţ tato minimální, zákonem stanovená výše úvěru. V případech, kdy dojde k jejich uzavření ve stejném dni, nemusí dojít z technických důvodů ze strany poskytovatele úvěru, popř. jeho zprostředkovatele, k jejímu zjištění, ţe spotřebitel jiţ dříve se stejným poskytovatelem takovouto úvěrovou smlouvu jiţ uzavřel. Pokud by tak při uzavírání úvěrových smluv poskytovatel úvěru, popř. jeho zprostředkovatel nesplnil zákonné informační povinnosti vyplývající z příslušného ustanovení a všechny uzavřené úvěrové smlouvy by tak byly od okamţiku překročení hranice 5 tis. Kč povaţovány za smlouvy o spotřebitelském úvěru, hrozila by poskytovateli za takové jednání sankce, a to i v případě, ţe spotřebitel zamlčí existenci jiţ dříve uzavřených úvěrových smluv. V takovýchto případech lze poskytovatelům úvěrů jen doporučit, aby u úvěrů niţších neţ 5 tis. Kč postupovali rovněţ v souladu s tímto zákonem. Nezbývá tedy neţ doufat, ţe novela zákona o spotřebitelském úvěru, která vstoupila k 1. lednu 2011 v účinnost, i přes své nedostatky splní veškerá očekávání a v maximální míře zamezí všem nekalým praktikám ze strany neseriozních poskytovatelů úvěrů, kteří těţí z nízké finanční gramotnosti české populace, případně ţe příslušné orgány budou v případě porušení tohoto zákona postupovat razantně. V poslední části své práce popisuji jednotlivé úvěrové fáze spotřebního úvěru v jeho praktickém pojetí, a to v zprvu v obecné rovině tak, abychom měli představu o základních principech jakými jsou organizační struktura ve schvalování spotřebních úvěrů, jejich schvalovací kompetence, dále pak obecné zásady poskytování těchto úvěrů, jejich proces a základní etapy, kterými tak ţádost o spotřební úvěr zpravidla prochází. Poslední části této kapitoly se pak zabývají nabídkou spotřebitelských úvěrů v praktickém pojetí, které jsou v rámci portfolia vybrané banky nabízeny na českém finančním trhu, včetně modelového

64

příkladu. Pro přehled a porovnání těchto aktivit, které se týkají oblasti spotřebních úvěrů, mně poslouţily interní předpisy, postupy a přehled produktů UniCredit Bank Czech Republic, a.s. Při zpracování mé bakalářské práce jsem vyuţíval nejen literaturu a internetové zdroje, ale i cenné rady od kolegů z právního úseku, řízení rizik a produktového řízení. Odrazem důleţitosti a aktuálnosti tohoto tématu jsem spatřoval především v obtíţném získávání potřebných informací v souvislosti s tvorbou mé práce, které měly úzkou vazbu na odborný útvar, přičemţ předpokládám, ţe to bylo dáno pracovní vytíţeností kolegů zodpovědných za vedení agend spadajících právě do těchto útvarů. Závěrem lze říci, ţe vývoj ve spotřebních úvěrech bude nadále dynamicky stoupat, v budoucnu budou tyto úvěry stále více vyhledávaným cílem k financování nejrůznějším potřeb spotřebitelů. Bankovní instituce či nebankovní společnosti budou s rostoucí poptávkou stále inovovat a rozšiřovat portfolia svých úvěrových produktů a obratem je uvádět na trh s cílem oslovit co nejširší mnoţství klientů, a to i přesto, ţe bude opět přijata právní úprava, která se bude snaţit ve větším měřítku ochránit spotřebitele a těmto poskytovatelům nařídit další povinnosti, které by jim mohly omezit případné nekalé praktiky v poskytování spotřebních úvěrů.

65

Seznam použité literatury Monografie: [1]

BĚHOUNEK, P.: Úvěry a půjčky. Ostrava : Sagit, 2000. ISBN 80 – 7208 – 155 – 1.

[2]

DĚDIČ, J., KOTOUČOVÁ, J., MARČANOVÁ, J., SPIRIT, M.: Bankovní právo. Praha : Bankovní institut vysoká škola, a.s., 1996. ISBN 80 – 7265 – 000 – 9.

[3]

DVOŘÁK, P.: Bankovnictví. Praha : Vysoká škola ekonomická v Praze, 1997. ISBN 80 – 7079 – 584 – 0.

[4]

DVOŘÁK, P.: Bankovnictví pro bankéře a klienty. 3. přepracované a rozšířené vyd. Praha : Linde, a.s., 2005. ISBN 80-7201-515-X.

[5]

HOROVÁ, O.: Ochrana spotřebitele. 2. vyd. Praha : Vysoká škola ekonomická, 2004. ISBN 80 – 245 – 0690 – 4.

[6]

HULVA, T.: Ochrana spotřebitele (Právní příručka). 1. vyd. Praha : ASPI, a.s., 2004. ISBN 80 – 7357 – 064 – 5.

[7]

KAŠPAROVSKÁ, V. a kol.: Řízení obchodních bank. Praha : C. H. Beck, 2006. ISBN 80 –7179 – 381 – 7.

[8]

KOLEKTIV AUTORŮ. Bankovnictví v České republice. 4 aktualizované vyd. Praha : Bankovní institut vysoká škola, a.s., 2000. ISBN 80-7265-035.

[9]

PAVELKA, F., BARDOVÁ, D., OPLTOVÁ, R.: Úvěrové obchody. 1.vyd. Praha : Bankovní institut vysoká škola, a.s., 2001. ISBN 80 –7265 – 037 – 8.

[10]

ŠEVČÍK, A.: Bankovnictví I. Distanční studijní opora. Brno : Masarykova univerzita, 2005. ISBN 80 – 210 – 3649 – 4.

[11]

POLIDAR, V., PEERAER, M.: Úvěrové obchody. Praha : Bankovní institut vysoká škola, a.s., 2002. ISBN 80-7265-037-8.

[12]

PricewaterhouseCoopers: Zásady řízení úvěrů. Přeloţil NAVRÁTIL, V. – VEDLICH, J. 1.vyd. Praha : Management Press, 1999. ISBN 80-85943-91-3.

[13]

ŠVESTKA, J. a kol.: Právní ochrana spotřebitele v České republice. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 1999. ISBN 80 – 7179 – 097 – 0.

[14]

TOMANČÁKOVÁ, B.: Ochrana spotřebitele v praxi se vzory a příklady. Praha : Linde Praha, a.s., 2008. ISBN 978 – 80 – 7101 – 695 – 2.

[15]

ZDRAŢIL, M.: O ochraně spotřebitele. Praktická příručka se vzory a judikaturou. 1. vyd. Praha : Linde Praha, a.s., 2000. ISBN 80 – 7201 – 240 – 1.

66

Odborné časopisy: [1]

KUČERA, P.: Zákon o spotřebitelském úvěru – větší ochrana pro spotřebitele. Bankovnictví, Měsíčník vydavatelství Economia. Ročník XVIII (44), číslo1/2011. 28 s. ISSN 1212-4273. Dostupný na WWW: http://www.bankovnictvi.ihned.cz/special.

Ostatní zdrojové materiály: [1]

KOTOUČOVÁ, J.: Právní úpravy ochrany spotřebitele v ČR a v některých dalších státech. Aplikované právo, 1/2008. Dostupný na WWW: http://www.aplikovanepravo.cz/clanky-pdf/67.pdf.

[2]

DUBSKÁ, D.: České domácnosti: změny v nakládání s penězi v letech 2005 – 2007. Český statistický úřad. [on-line]. 2011. Dostupný na WWW: http://panda.hyperlink.cz/cestapdf/pdf09c3/dubska.pdf.

[3]

DUBSKÁ, D.: Tématická analýza. Český statistický úřad. [on-line]. 2011. Dostupný na WWW: http://www.czso.cz/csu/csu.nsf/informace/ckta120310.doc.

Internetové odkazy: [1]

CCB – Czech Credit Bureau, Zákon o spotřebitelském úvěru přináší větší ochranu spotřebitelů. [on-line]. Dostupný na WWW: http://www.creditbureau.cz.

[2]

CCB – Czech Credit Bureau, Úvěrové registry. [on-line]. 2011. Dostupný na WWW: http://www.creditbureau.cz/%C5%98e%C5%A1en%C3%AD/Pages/%C3%9Av%C4 %9Brov%C3%A9-registry.aspx.

[3]

Česká národní banka, Legislativa. Česká národní banka. [on-line]. 2011. Dostupný na WWW: http://www.cnb.cz/cs/legislativa/zakony/download/zakon_o_bankach.pdf.

[4]

Česká národní banka, Sbírka zákonů. Česká národní banka. [on-line]. 2011. Dostupný na WWW: http://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/legislativa/predpisy_spotrebit el/download/zakon_145_2010.pdf.

[5]

Česká národní banka. Statistika – ARAD systém časových řad. Měnová a finanční statistika. Česká národní banka. [on-line]. 2011. Dostupný na WWW: http://www.cnb.cz/cnb/STAT.ARADY_PKG.PARAMETRY_SESTAVY?p_sestuid= 6814&p_strid=ABBAF&p_lang=CS.

67

[6]

Česká národní banka, Zadlužení českých domácností. ČNB. [on-line]. 2011. Dostupný na WWW: http://www.cnb.cz/cs/verejnost/pro_media/clanky_rozhovory/media_2004/cl_04_0404 05a.html.

[7]

Česká národní banka. Zadluženost domácností podle příjmových skupin v roce 2006 a její dopad do spotřeby. Měnová a finanční statistika. ČNB. [on-line]. 2011. Dostupný na WWW: http://www.cnb.cz/cs/menova_politika/zpravy_o_inflaci/2007/2007_rijen/boxy_a_pril ohy/zoi_2007_rijen_b2.html.

[8]

Finance.cz, RPSN jako hlavní ukazatel úvěru. Česká národní banka. [on-line]. 7. března 2011. Dostupný na WWW: http://www.finance.cz/zpravy/finance/197368/.

[9]

Ministerstvo financí ČR, DŮVODOVÁ ZPRÁVA k návrhu zákona o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů. MF ČR. [on-line]. 2011. Dostupný na WWW: http://www.mfcr.cz/cps/rde/xbcr/mfcr/Duvodova_zprava_MF_Spotebitelsky_uver.pdf.

[10]

Ministerstvo financí ČR. Rámcová politika Ministerstva financí v oblasti ochrany spotřebitele na finančním trhu. [on-line]. 2007. Dostupný na WWW: http://www.mfcr.cz/cps/rde/xbcr/mfcr/Ramcova_politika_MF_OSFT2007_pdf.pdf.

[11]

Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR, Ochrana spotřebitele. MPO ČR. [on-line]. 2011. Dostupný na WWW: http://www.mpo.cz/dokument50314.html.

[12]

Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR, Priority spotřebitelské politiky 2011 - 2014. MPO ČR. [on-line]. 2011. Dostupný na WWW: http://www.mpo.cz/dokument83648.html.

[13]

Ministerstvo průmyslu a obchodu ČR, Zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů. MPO ČR. [on-line]. 2011. Dostupný na WWW: http://download.mpo.cz/get/43556/48874/575115/priloha001.doc.

[14]

SOLUS – Zájmové sdruţení právnických osob, Registry klientských informací. [online]. 2011. Dostupný na WWW: https://www.solus.cz/hlavni-stranka/.

[15]

UniCredit Bank Czech Republic, a.s.: Skupina UniCredit v České republice. [on-line]. 2011. Dostupný na WWW: http://www.unicreditbank.cz/cz/o-bance/skupinaunicredit.html.

[16]

UniCredit Bank Czech Republic, a.s.: Spotřebitelské úvěry. [on-line]. 2011. Dostupný na WWW: http://www.unicreditbank.cz/cz/obcane/uvery/spotrebitelske-uvery.html.

[17]

UniCredit Bank Czech Republic, a.s. Studentská půjčka. [on-line]. 2011. Dostupný na

68

WWW: http://www.unicreditbank.cz/cz/obcane/uvery/studentska-pujcka.html.

Interní materiály: [1]

ŢERAVÝ, M.: Předpis 1510_PR_003 – Spotřebitelský úvěr. Vnitřní předpisová soustava. Praha : UniCredit Bank Czech Republic, a.s., 2010.

[2]

ŢERAVÝ, M.: Předpis 1510_PR_017 – Studentská půjčka. Vnitřní předpisová soustava. Praha : UniCredit Bank Czech Republic, a.s., 2008.

Právní normy: [1]

Zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník

[2]

Zákon č. 455/1991 Sb., o ţivnostenském podnikání

[3]

Zákon č. 21/1992 Sb. o bankách v platném a účinném znění

[4]

Zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele

[5]

Zákon č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb.

[6]

Zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změnách některých zákonů

[7]

Směrnice Rady 87/102/EHS o sbliţování zákonů a dalších právních a správních předpisů členských států

[8]

Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS

69

Seznam grafů a tabulek Grafy: Graf 1 – vývoj zadluţenosti domácností v České republice za jednotlivé měsíce roku 2006. Graf 2 – vývoj zadluţenosti domácností v České republice za jednotlivé měsíce roku 2007. Graf 3 – vývoj zadluţenosti domácností v České republice za jednotlivé měsíce roku 2008. Graf 4 – vývoj zadluţenosti domácností v České republice za jednotlivé měsíce roku 2009. Graf 5 – vývoj zadluţenosti domácností v České republice za jednotlivé měsíce roku 2010.

Tabulky: Tabulka 1 – Porovnání bankovního a nebankovního úvěru Tabulka 2 – Parametry spotřebitelských úvěrů Tabulka 3 – Parametry studentské půjčky Tabulka 4 – Simulace spotřebitelského úvěru Tabulka 5 – Splátkový kalendář

70

Změny podmínek poskytování spotřebních úvěrů a jejich regulace v letech

Recommend Documents