Měšťan, dělník a jejich vzájemný vztah v Třebíčí v letech Jitka Svobodová

Masarykova univerzita v Brně Filozofická fakulta Historický ústav

Měšťan, dělník a jejich vzájemný vztah v Třebíčí v letech 1873 - 1914 (magisterská diplomová práce)

Jitka Svobodová

Vedoucí práce: doc. Mgr. Lukáš Fasora, Ph.D.

Brno 2009

Prohlašuji,

ţe

jsem

magisterskou

diplomovou

práci

vypracovala samostatně a uvedla všechnu pouţitou literaturu a prameny.

1. srpna 2009

Jitka Svobodová

2

Chtěla bych poděkovat doc. Mgr. Lukáši Fasorovi, Ph.D. za odborné vedení mé magisterské diplomové práce; za čas který mi věnoval a za poskytnutí neocenitelných rad a připomínek. Mé poděkování patří také archivářkám ve Státním okresním archivu Kovářové,

v Třebíči které

Mrg. mi

Jitce

ochotně

Padrnosové,

poradily

prameny k této práci.

3

Ph.D.

a především

a

Jitce

poskytly

0. Úvod ...................................................... 6 1. Hospodářská politika a situace ........................... 14 1.1. V habsburské monarchii ............................... 14 1.2. V Třebíči ............................................ 17 1.2.1. Karel Budischowsky a synové ...................... 19 1.2.2. J. H. Subak ...................................... 25 1.2.3. Martin Hassek, vdova a syn ....................... 26 1.2.4. D. H. Pollak a spol. ............................. 27 1.2.5. Ostatní továrny .................................. 27 2. Obyvatelstvo a rodina .................................... 29 3. Bydlení .................................................. 33 4. Obecní výbor ............................................. 39 5. Školy .................................................... 46 5.1. Obecná a měšťanská škola chlapecká Třebíč-Horka ...... 46 5.2. Obecná a měšťanská škola dívčí Třebíč-Horka .......... 51 5.3. Pětitřídní obecná škola na Nových Dvorech ............ 53 5.4. Německá obecná škola v Třebíči ....................... 54 5.5. Německá měšťanská škola v Třebíči .................... 56 5.6. Smíšená pětitřídní obecná škola v Podklášteří ........ 58 5.7. Německá obecná škola v ţidovské obci ................. 59 5.8. Česká trojtřídní obecná škola v ţidovské obci ........ 61 5.9. Gymnázium ............................................ 63 5.10. Dvoutřídní obchodní škola ........................... 70 5.11. Pokračovací školy ................................... 71 6. Spolky ................................................... 74 6.1. Měšťanská beseda ..................................... 74 6.2. Dělnická beseda ...................................... 77 6.3. Národně vzdělávací dělnická beseda „Palacký“ pro Třebíč a okolí ................................................... 78 6.4. Jednota katolických tovaryšů ......................... 80 6.5. Politický spolek ..................................... 81 6.6. Řemeslnická beseda ................................... 82 6.7. Spolek Přítel dítek .................................. 83 6.8. Vlastenecký pomocný spolek Červeného kříţe ........... 84 4

6.9.

Spolek

pro

podporování

nemocných

koţeluţských

a

jirchářských tovaryšů ..................................... 85 6.10. Jednota pro zabezpečení baziliky .................... 87 6.11. Tělovýchovná jednota Sokol .......................... 88 6.12. Český sportovní klub ................................ 90 6.13. Dělnická tělovýchovná jednota ....................... 91 6.14. Shrnutí ............................................. 92 7. Dělnické hnutí ........................................... 93 8. Závěr ................................................... 107 9. Seznam pouţitých pramenů a literatura ................... 109 9.1. Archivní prameny .................................... 109 9.1.1. Státní okresní archiv Třebíč (SOkA Třebíč) ...... 109 9.1.2. Moravský zemský archiv (MZA) .................... 110 9.2. Nearchivní prameny .................................. 110 9.2.1. Periodika ....................................... 110 9.2.2. Internetové zdroje .............................. 110 9.2.3. Sekundární literatura ........................... 111 10. Obrazová příloha ........... Chyba! Záložka není definována.

5

0. Úvod Město a

správním

Třebíč

je

přirozeným

centrem

jihozápadní

kulturním,

Moravy.

společenským

Nachází

se

na

obou

březích řeky Jihlavy v podhůří Českomoravské vrchoviny. První

písemné

zprávy

o

Třebíči

jsou

spojeny

s benediktinským klášterem, který byl zaloţen při brodu přes řeku Jihlavu moravskými údělnými kníţaty Oldřichem Brněnským a Litoldem

Znojemským

jihozápadní

Moravy

roku a

1101.

jeho

Klášter

význam

byl

se

stal

podtrţen

centrem

zbudováním

baziliky. Ve

druhé

polovině

13.

století

bylo

zaloţeno

město

pod kostelem sv. Martina, stojícím na návrší na pravém břehu Jihlavy. V centru nové osady se nacházelo rozsáhlé trţiště, které

mělo

m2,

22 000

coţ

svědčí

o

značných

ambicích

zakladatelů. Důkladné městské opevnění bylo zbudováno aţ po roce 1335, kdy král Jan Lucemburský a markrabě Karel povolili Třebíči pouţívat právo královského města Znojma. Od v 15.

počátku století

rozbroje

mezi

vzkvétal došlo

klášter

k úpadku,

moravskými

i

který

Lucemburky

jeho

okolí,

zapříčinily Joštem

a

ale

jednak

Prokopem,

husitské války a konečně dobytí a zničení města vojsky Matyáše Korvína

roku

1468.

Po

krátkém

vzestupu

místních

řemesel

(zejména soukenictví), obchodu a kultury (středisko Jednoty bratrské i luteránů) a stavební obnově města v 16. století došlo k třicetileté válce, zejména k drancování švédské armády generála Torstensona. A následující protireformace způsobila hromadný odchod obyvatel do exilu. Všestranný

úpadek

pokračoval

i

po

celé

18.

století.

Významně k tomu přispělo i přeloţení hlavních silnic z Brna a Vídně na Prahu. Obnova

města

i

jeho

hospodářské

základny

započala

na počátku 19. století velice pomalu. Soukenictví, které se 6

houţevnatě

bránilo

novým

způsobům

práce,

bylo

vytlačeno

manufakturní výrobou, zejména výrobou produktů z kůţe. Pak ale nastal díky tovární výrobě značný hospodářský rozvoj města. Od

druhé

poloviny

19.

století

se

Třebíč

stává

také

významným kulturním centrem. Dokladem je nejen čilý stavební ruch, ale i bohatá činnost spolků. Tato práce zahrnuje období od roku 1873, kdy vrcholila velká hospodářská krize, aţ do vypuknutí první světové války v roce 1914. Je to doba, kdy dochází ke značnému rozvoji a rozkvětu města. Třebíčí byla vedena ţeleznice, byl zde zaveden vodovod a kanalizace a došlo k elektrifikaci města. Ve městě byla také zřízena státní pošta a jednalo se i o připojení k meziměstské

telefonní

síti.

Stavěly

se

nové

budovy

pro státní úřady - jako byl okresní soud s věznicí či berní úřad. V roce 1871 došlo k zaloţení gymnázia a Třebíč se také stala kolébkou moravského hasičstva, jelikoţ tu jiţ od roku 1869 slouţil dobrovolný hasičský sbor.1 Nejinak tomu bylo s hospodářskou situací města. Fungovaly zde továrny, které se v této době nacházely na svém vrcholu. Je i

to

ale

Třebíč.

také

doba

hospodářské

S hospodářskou

krizí

a

krize,

která

s továrnami

je

zastihla spojeno

dělnictvo a dělnické hnutí. Pro tuto práci je důleţité vymezit pojem dělník. Kdo to je dělník,

koho

utopického

si

představit

socialismu

pod

označuje

tímto

dělník

označením. člověka,

V rámci

který

nemá

ţádné existenční záruky a k obţivě mu slouţí pouze vlastní práce vykonávaná rukama. Dělnictvo je také jedním z klíčových pojmů marxistické teorie tříd. Podle ní je dělnictvo jednou ze dvou základních tříd burţoazní společnosti, skupina, která nevlastní výrobní prostředky a jejímţ jediným zdrojem obţivy je

prodej

vlastní

pracovní

síly

kapitalistům.

Dělnictvo

je

produktem velkého průmyslu a vzniká zároveň s kapitalistickým

1

Janák, Jan: Třebíč. Dějiny města II. Brno 1981, str. 105 – 109.

7

výrobním způsobem. Rekrutuje se z vyvlastněných malovýrobců, ze zbídačených představitelů niţších a středních vrstev.2 Pokud bychom chtěli pojem dělník vymezit podle místa, kde bydlí, kolik týdně bere, kde pracuje či zda je členem odborové organizace, nastal by problém, jelikoţ by docházelo k značným rozporům.

Ne

všichni

dělníci

bydleli

v tzv.

dělnických

koloniích, na kraji měst a v malých zapadlých bytech. Také platy jednotlivých dělníků se lišily v závislosti na práci, kterou vykonávali, v jakém podniku či dílně, odvětví a kraji. Ne všichni dělníci vykonávali stejnou práci, stejně jako ne kaţdý dělník byl členem odborové organizace. Také dřívější vymezení dělníka jako osoby, která stojí v opozici k měšťanovi, je podle novějších výzkumů nepřesné. V pracovním ve

vztahu

společenském

by

tato

ţivotě

by

definice uţ

mohla

nemusela

platit,

obstát.

ale

Dělníci

i měšťané se sice převáţně pohybovali v různých společenských kruzích, ale i zde byly výjimky. Dělník je tedy osoba, která námezdně pracovala a jejíţ hlavní pracovní náplň byla spojena s fyzickou námahou. Na této práci a na platu za ni byl dělník a s ním i jeho rodina závislý, čímţ byl závislý i na svém zaměstnavateli. To je jedna z mála věcí, které dělníky spojuje. Dělníci sami se zpočátku tímto pojmem neoznačovali. Jako zaměstnání

uváděli

různé

profese,

které

jako

dělníci

vykonávali. V pramenech pro tuto práci se objevují nejčastěji označení

obuvník,

koţeluh

a

jirchář.

Pojmenování

dělník

se

objevuje jen sporadicky. Dalším důleţitým pojmem ve vztahu k dělníkovi je pojem měšťan.

Původně

obyvatelstvo,

se

které

toto

označení

bydlelo

ve

vztahovalo

městě,

na

později

veškeré se

toto

pojmenování zúţilo pouze na majetné vrstvy a vzdělané osoby,

2

Maříková, Hana – Petrusek, Miloslav – Vodáková, Alena: Velký sociologický

slovník II. Praha 1996, str. 863.

8

které měly hospodářský, společenský a především politický vliv ve městě.3 Rozpory mezi dělnictvem a měšťanstvem vedly nevyhnutelně k jejich vzájemnému střetu. Ţivotní podmínky dělníků se totiţ značně lišily od podmínek příslušníků majetnějších tříd. Kromě niţších příjmů měli dělníci méně jistoty v zaměstnání, častěji bývali nezaměstnaní a chudí, jejich práce byla jednotvárnější a

namáhavější,

měli

horší

pracovní

podmínky,

méně

šancí

na pracovní postup a na vzestupnou sociální mobilitu, vyšší úmrtnost, kratší střední délku ţivota a jejich děti méně často dosáhnou

vyšších

stupňů

vzdělání.

Proto

vznikaly

dělnické

organizace a formovalo se dělnické hnutí. Ty si kladly za cíl zlepšení pracovních a tím i ţivotních podmínek dělníků. Téma

dělnictvo

zpracováváno. Mejzlík,

O

jehoţ

a

dělnické

situaci práce

hnutí

v Třebíči

„Dělnické

bylo

psal hnutí

jiţ

několikrát

především na

Jaroslav

západní

Moravě

do zaloţení KSČ“4 se především věnuje Třebíči. Druhým významným autorem

byl

Jan

Janák,

který

je

autorem

mnoha

článků

s dělnickou tématikou5 a téţ i druhé části knihy o historii města s názvem „Třebíč. Dějiny města II“6. I kdyţ tyto práce vznikly za minulého reţimu, kdy byl zájem 3

o

dělnictvo

zaměřen

především

na

pronikání

Maříková, Hana – Petrusek, Miloslav – Vodáková, Alena: Velký sociologický

slovník I. Praha 1996, str. 139. 4

Mejzlík, Jaroslav: Dělnické hnutí na západní Moravě do zaloţení KSČ.

Havlíčkův Brod 1957. 5

Např. Janák, Jan: Třebíč a Prostějov – dvě první velká města na Moravě

s českou

správou.

In:

Národnostní

problémy

v historii

měst.

Sborník

příspěvků z konference uspořádané u příleţitosti stého výročí české správy města Prostějova. Prostějov 1993. Janák, Jan: Procesy s třebíčskými socialisty v r. 1885. In: VVM 17, 1965. Janák, Jan: Počátky pronikání socialismu na západní Moravu v letech 1884 – 1893 (I). In: SMM 81, 1962. Janák, Jan: Výpomocné pokladny pro dělnictvo na Moravě v 50. – 70. letech 19. století. In: SPFFBU, C 20, Brno 1973. 6

Janák, Jan: Třebíč. Dějiny města II. Brno 1981.

9

socialistických myšlenek do jejich řad a na stávkovou činnost, vycházejí

z kvalitních

materiálů

a

přinášejí

řadu

poznatků

a faktů, které jsou relevantní i pro tuto dobu. Po revoluci 1989 zájem o dělnictvo a dělnické hnutí upadá, ale v současné době se badatelé k této otázce vracejí. Jen uţ nahlíţejí

na

tuto

otázku

nikoli

z pohledu

socialistického

dějepisectví, ale více si všímají osoby dělníka, jeho ţivota, rodiny a okolí. Vztahy mezi dělníky a jejich zaměstnavateli jsou stejně tak důleţité. Nejvíce je toto bádání rozšířeno v Německu, které nebylo tolik zasaţeno socialistickým dějepisectvím. Mimo jiné můţeme uvést i práce rakouské. Mezi rakouské autory patří univerzitní profesorka na Mikl-Horke7. sociolog

Wirtschaftsuniversität

K německých

Hartmut

V současné

době

autorům

Hirsch-Kreisen8 vzniká

také

ve Vídni

píšícím či

významné

o

Dr. Gertraude

dělnictvu

historik

patří Dowe9.

Dieter

čtrnáctisvazkové

dílo

s názvem „Geschichte der Arbeiter und der Arbeiterbewegung in Deutschland seit dem Ende des 18. Jahrhunderts“, na níţ se podíleli či podílejí mimo jiné Christoph Kleßmann10, Michael Schneider11, Heinrich August Winkler12, Gerhard Albert Ritter a Klaus Tenfelde13 či Jürgen Kocka14. 7

Mikl-Horke, Gertraude: Industrie- und Arbeitssoziologie. München - Wien

20076. 8

Hirsch-Kreinsen,

Hartmut:

Wirtschafts-

und

Grundlagen, Fragestellungen, Themenbereiche. Weinheim 9

Industriesoziologie. München 20052.

Dowe, Dieter: Aktion und Organisation. Arbeiterbewegung, sozialistische

und kommunistische Bewegung in der preußischen Rheinprovinz 1820- 1852. Hannover 1970. Dowe,

Dieter:

Führer

zu

den

Archiven,

Bibliotheken

und

Forschungseinrichtungen zur Geschichte der europäischen Arbeiterbewegung. Bonn 1984. 10

Kleßmann,

Christoph:

Arbeiter

im

"Arbeiterstaat"

DDR.

Deutsche

Traditionen, sowjetisches Modell, westdeutsches Magnetfeld (1945 bis 1971). Bonn 2007. 11

Schneider, Michael: Unterm Hakenkreuz. Arbeiter und Arbeiterbewegung 1933

bis 1939. Bonn 1999.

10

Z českých Kaplan15,

autorů

Milan

se

Sekanina

této a

problematice Geršlová16,

Jana

věnuje Zdeněk

Karel Jindra,

František Svátek a Jiří Štaif17 nebo Martin Jemelka18. Otázka sociálních dějin, sociálního rozvrstvení obyvatelstva a vztah jednotlivých

vrstev

je

součástí

i

několika

dalších

prací.

Za všechny jmenujme „Člověk na Moravě 19. století“19, „Člověk

12

Winkler,

Heinrich

August:

Der

Schein

der

Normalität.

Arbeiter

und

2

Arbeiterbewegung in der Weimarer Republik 1924 bis 1930. Berlin 1988 . Winkler, Arbeiter

Heinrich

und

August:

Arbeiterbewegung

Von in

der der

Revolution

Weimarer

zur

Republik

Stabilisierung. 1918

bis

1924.

Berlin 1984. Winkler, Arbeiter

Heinrich

und

August:

Arbeiterbewegung

Von in

der der

Revolution

Weimarer

zur

Republik

Stabilisierung. 1918

bis

1924.

Berlin 19852. 13

Ritter,

Gerhard

Albert

-

Tenfelde,

Klaus:

Arbeiter

im

Deutschen

Kaiserreich 1871 bis 1914. Bonn 1992. 14

Kocka, Jürgen: Arbeitsverhältnisse und Arbeiterexistenzen. Grundlagen der

Klassenbildung im 19. Jahrhundert. Bonn 1990. Kocka, Jürgen: Weder Stand noch Klasse. Unterschichten um 1800. Bonn 1990. 15

Kaplan, Karel: Proměny české společnosti (1948 – 1960). Dělnictvo. Praha

2007. 16

Sekanina, Milan – Geršlová, Jana: Lexikon našich hospodářských dějin. 19.

a 20. století v politických a společenských souvislostech. Praha 2003. 17

Jindra,

Zdeněk

-

Svátek,

František,

Štaif

–

Jiří:

Úvod

do

studia

hospodářských a sociálních dějin, svazek 1. O předmětu bádání, genezi a historiografii oboru. Praha 1997. 18

Např.: Jemelka, Martin: Na Šalomouně: společnost a kaţdodenní ţivot v

největší moravskoostravské hornické kolonii (1870–1950). Ostrava 2008. Jemelka,

Martin:

Z

havířských

kolonií

aneb

jak

se

ţilo

havířským

rodinám. Ostrava 2008. Jemelka, Martin: Na kolonii: ţivot v hornické kolonii dolu Šalomoun v Moravské Ostravě do začátku socialistické urbanizace. Ostrava 2007. 19

Fasora, Lukáš - Hanuš, Jiří - Malíř, Jiří: Člověk na Moravě 19. století.

Brno 2004.

11

na Moravě v první polovině 20. století“20 nebo „Občanské elity a obecní samospráva 1848-1948“21. V neposlední Jürgena

Schmidta

řadě

musíme

„Begrenzte

uvést

dílo

Spielräume.

německého

autora

Beziehungsgeschichte

von Arbeiterschaft und Bürgertum am Beispiel Erfurts 1870 bis 1914“22. Jürgen Schmidt pouţil ve svém díle metodu výzkumu, která byla aplikována i na tuto práci. Tato práce se snaţí zmapovat vzájemné vztahy a kontakty mezi dělníky a měšťany. Pomocí podrobného studia matričních záznamů, seznamů členů jednotlivých spolků, zápisů ze schůzí těchto spolků, školních matrik, protokolů ze schůzí obecního výboru, volebních seznamů nebo sčítání lidu lze zjistit, zda a

za

jakých

okolností

přicházeli

dělníci

a

měšťané

spolu

do kontaktu, zda byl mezi nimi nějaký vztah. V jednotlivých kapitolách práce je popsán vztah dělníků a měšťanů z různých úhlů pohledů. Zda se mezi sebou ţenili či vdávali, zda se dělnické děti vypracovaly do pozice měšťana, jak daleko od sebe dělnické a měšťanské rodiny bydlely či jak moc se jejich byty lišily. Důleţitá je také otázka, zda bylo dělnictvu

dovoleno

stát

se

členem

obecního

výboru

a

jaká

politika byla v Třebíči preferovaná. Dělníci a měšťané mezi sebou

neudrţovali

pouze

pracovní

vztahy,

mnohdy

je

k sobě

vázaly i vztahy spolkové. Ne všechny spolky totiţ byly určeny pouze pro dělnictvo či pouze pro měšťanstvo. A v neposlední řadě tu byly také děti, které spolu chodily do školy. Práce je uvedena kapitolou, která se věnuje hospodářské politice

20

a

situaci

v habsburské

monarchii

a

v Třebíči,

kde

Fasora, Lukáš - Hanuš, Jiří - Malíř, Jiří - Vykoupil, Libor: Člověk na

Moravě v první polovině 20. století. Brno 2006. 21

Fasora, Lukáš - Malíř, Jiří - Hanuš, Jiří: Občanské elity a obecní

samospráva 1848-1948. Brno 2006. 22

Schmidt,

Jürgen:

Begrenzte

Spielräume.

Eine


von

Arbeiterschaft und Bürgertum am Beispiel Erfurts 1870 bis 1914. Göttingen 2005.

12

jsou mimo jiné uvedeny i nejvýznamnější třebíčské firmy. A aby byl přehled úplný, je poslední kapitola věnována jiţ zmíněným dělnickým stávkám a dělnickému hnutí, jelikoţ i toto patří ke vztahu dělnictva s měšťanstvem.

13

1. Hospodářská politika a situace

1.1. V habsburské monarchii Padesátá

a

šedesátá

léta

19.

století

jsou

obdobím

ekonomického rozmachu, který byl umoţněn zejména liberálním ţivnostenským

řádem

z roku

1859

s platností

od

1.

června

1860.23 Ţivnostenský řád zrušil poslední zbytky cechovních omezení a

cechy

jako

takové.

A

jelikoţ

nebyl

od

uchazečů

o ţivnostenské oprávnění nadále poţadován průkaz způsobilosti, k podnikání stačil pouze kapitál a odvádění příslušných daní. Tento

nový

řád

které

spočívaly

odstranil

dosavadní

v určité

ochraně

zábrany

velkoprůmyslu,

malovýroby,

a

tovární

velkovýroba pomalu likvidovala drobného podnikatele. Ale jiţ na jaře roku 1872 se začíná projevovat výrobní krize.

Nejprve

tato

krize

zasáhla

textilní

průmysl,

ale

v průběhu roku se rozšířila i na další průmyslová odvětví. Od

poloviny

února

1873

se

nehovoří

o

ničem

jiném,

neţ

o „samých úpadcích továrníků a o rostoucí bídě dělnictva“24. Velká

hospodářská

krize

měla

největší

důsledky

pro

obory

pracující buď výhradně nebo do značné míry na export. Mezi takové obory patřila výroba nábytku z ohýbaného dřeva, výroba litinového a plechového nádobí, perleťové zboţí, výroba skla, kameninového a hliněného zboţí, výroba kůţe, konfekce, papíru aj. Následující osmdesátých,

lze

ţivnostenský řád,

23

období,

sedmdesátá

charakterizovat

a

období

počátek boje

za

jakoţto prostředku k překonání krize,

let nový kde

Janák, Jan: Hospodářský rozmach Moravy 1740 – 1918. Brno 1999, str.

45 – 46. 24

jako

léta

Tamtéţ. Str. 49.

14

proti sobě stáli velcí podnikatelé na straně jedné a drobní ţivnostníci na straně druhé. Malí

obchodníci

obchodních

a

a

ţivnostníci

ţivnostenských

poţadovali

komor

na

komory

rozdělení průmyslové

a obchodní, reformu podomního obchodu a osvobození záloţen, které pomáhaly předně malým ţivnostem, od daní. Především ale vyţadovali

omezení

ţivnostenské

svobody,

jelikoţ

příčiny

hospodářské krize spatřovali v dosavadní ekonomické politice vlády německých liberálů. Na straně druhé se němečtí liberálové stavěli proti osnově novely ţivnostenského řádu, který byl těmito malými obchodníky a

ţivnostníky

ţivnostenský

prosazován.

řád,

který

Z jejich

by

vznikl

pohledu

dle

by

představ

nový

opozice,

představoval krok zpět. V roce 1883 byl vydán nový ţivnostenský řád. Ale teprve změny, byly

které

přinesla

zásadního

novela

rázu

ustoupila

tzv.

a

řemeslnická

znamenaly

od

novela

poráţku

liberalistické

tohoto

liberálů.

koncepce

řádu,

Řemeslná

ţivnostenské

politiky, a to hned ve dvou významných směrech. Především byla zavedena nová kategorie tzv. řemeslnických ţivností, jejichţ vykonávání bylo vázáno na průkaz způsobilosti k této ţivnosti, a

dále

pak

byla

zavedena

nucená

společenstva

pro

veškeré

podnikání, které bylo provozováno ţivnostensky. Společenstva získala

díky

charakter. od

této

novele

Zejména

ţivnostenského

to

řádu

výrazný bylo

z roku

řemeslnicko-ţivnostenský

dáno 1859

tím,

byli

ţe

narozdíl

z členství

vyňati

továrníci. I kdyţ se o hospodářské krizi hovoří jako o období mezi lety

1873

–

1896,

nelze

srovnat

osmdesátá

léta

a

první

polovinu let devadesátých s předešlými roky. Výrazný rozdíl lze spatřit v tom, ţe výroba jiţ nestagnovala. V průběhu osmdesátých a v první polovině devadesátých let je opět moţno pozorovat zakládání nových akciových společností v průmyslu či zvyšování akciového kapitálu podniků, které jiţ 15

existovaly.

Hlavními

technologických rozvoj

znaky

postupů

petrochemie

a

této

ve

etapy

výrobě,

bylo

zavedení

zejména

elektrotechniky,

nových

v ţelezářství,

koncentrace

výroby

i

odbytu, prohloubení diferenciačního procesu mezi průmyslovými oblastmi a přírůstek ekonomiky aktivních v průmyslové výrobě. Na

místo

řady

řemesel,

která

byla

zatlačována

tovární

velkovýrobou (výrobci textilií, koţeluhové, mydláři, svíčkaři, …), se dostávala řemesla nová. Početní růst ţivností z oblasti výstavby, sluţeb, pohostinství, obchodu apod. postačil k tomu, aby vyrovnal úbytek ţivností. Počet řemeslnických oprávnění tedy nápadně neklesal. Podle údajů státní statistiky bylo zaměstnáno v roce 1890 v celém

Předlitavsku

zaměstnanců,

v továrních

z nichţ

podnicích

naprostou

většinu

celkem

tvořili

845 946 dělníci.

Na Moravu a Slezsko připadalo 199 230 zaměstnanců v továrnách, coţ bylo 23,55 % všech osob zaměstnaných v továrnách v celém Předlitavsku.

Zde

také

bylo

k témuţ

roku

napočteno

2 592

továrních podniků, coţ představovalo 24,10 % veškerých továren v Předlitavsku.25 V letech 1894 – 1895 dochází k oţivení průmyslu. Prudce vzrostla výroba ale i zakladatelská investiční činnost. Zpráva brněnské

komory

říká,

ţe

v letech

1891

–

1895

vzniklo

79

nových továren.26 K úplnému překonání krize došlo v roce 1896. V tomto roce se uskutečnila i berní reforma, která zvýhodňovala pozemkový majetek a drobné ţivnosti. Největší část průmyslové výroby v českých zemích se k roku 1902 do

realizovala

tisíce

ve

středních

zaměstnanců.

Na

a

Moravě

velkých bylo

závodech

v těchto

od

sta

podnicích

soustředěno 41 % hnací síly. Dominujícím zdrojem energie a hnací

síly

v průmyslu

se

staly

parní

stroje,

ale

základní

sloţkou technického pokroku bylo vyuţití elektřiny. Průmyslové 25

Janák, Jan: Hospodářský rozmach Moravy 1740 – 1918. Str. 54.

26

Tamtéţ. Str. 58.

16

závody se staly na počátku 20. století největšími spotřebiteli elektřiny ale zároveň i jejími největšími výrobci. Počátek tohoto století byl tedy ve znamení urychleného industrializačního procesu. Přesto ani toto období se neobešlo bez potíţí. V roce 1905 propukla krize, která svými důsledky urychlila

jak

proces

koncentrace

výroby

a

kapitálu,

tak

i

postup monopolizace. Vysoká konjunktura v průmyslu byla jen krátká a v letech 1908

–

hluboká

před

krize.

Těsně

1909 ji opět vystřídala nepříliš válkou

pak

nastalo

oslabení

ekonomického růstu. Zboţí se hromadilo ve skladech, podniky se potýkaly s odbytovými potíţemi, takţe musely omezovat provoz a propouštět dělnictvo. Vypuknutím prosperity

a

první nastává

světové nová,

války na

končí

válku

období

zaměřená

relativní

hospodářská

politika.

1.2. V Třebíči Na

přelomu

šedesátých

a

sedmdesátých

19.

století

byla

v českých zemích dovršena průmyslová revoluce, která pronikavě změnila sociální strukturu města. Zatímco před tímto procesem zde

zcela

převaţovala

drobná

řemeslná

výroba

a

počet

samostatných výrobců byl větší neţ počet zaměstnaných dělníků. Po průmyslové revoluci jiţ plně vedlo dělnictvo. V roce a

1880

ţivnostenských

v Podklášteří

42

bylo

vykázáno

oprávnění, těchto

v Třebíči

v ţidovské

oprávnění.

Ve

obci

591 to

většině

obchodních bylo

132

případů

a

šlo

stále o ţivnosti malé, neboť ze 723 obchodníků a ţivnostníků z Třebíče a ţidovské obce jich mělo jen 246 volební právo do

obchodní

a

ţivnostenské

komory.

A

u

těchto

obchodníků

a ţivnostníků bylo zaměstnáno 1 360 místních pomocných dělníků a pomocníků a 281 místních učňů v Třebíči, v ţidovské obci to

17

bylo 182 dělníků a 39 učňů a nakonec v Podklášteří 184 dělníků a 16 učňů. Znamenalo to, ţe dělnictvo tehdy tvořilo v Třebíči kolem 20% veškerého obyvatelstva.27 Tradiční počátkem

třebíčské

osmdesátých

bezvýznamné.

soukenictví

let

pro

a

tkalcovství

hospodářský

Nejdůleţitějším

výrobním

ţivot

bylo

města

odvětvím

se

jiţ

téměř stalo

koţeluţství a tovární výroba obuvi. V osmdesátých

letech

existovalo

v Třebíči

jiţ

několik

obuvnických továren, které braly práci udrţujícím se ručním řemeslným

výrobcům

obuvi.

Přesto

se

těmto

výrobcům

dařilo

zprvu udrţet svoje ţivnosti a uhájit si odbyt na výročních trzích v blízkém okolí a v Dolních Rakousku. V Třebíči pracoval skoro v kaţdém domě obuvnický mistr, který sám nebo s několika tovaryši vyráběl ručně obuv z kůţe, kterou nakupovali u třebíčských obchodníků s kůţemi. A jelikoţ v obuvnických továrnách postupovalo zavádění strojů do výroby poměrně pomalu a aţ do dvacátých let 20. století šlo o výrobu polostrojovou,

postupovala

i

likvidace

obuvnických

mistrů

pomalejším tempem. Přesto Obuvničtí výrobky

nemohli výrobci

na

spolupracovat

tito

výrobci

postupně

rakouské

přestávali

trhy

s místními

továrnímu

a

stále

továrnami.

tlaku

dojíţdět více

Z bývalých

se

byli

odolat. svými nuceni

samostatných

mistrů se postupně stávali domáčtí dělníci. Na konci 19. století tak byla existence drtivé většiny třebíčského dělnictva svázána se dvěma výrobními odvětvími – s výrobou kůţe a obuvi. Tradiční soukenictví a tkalcovství jiţ zcela zaniklo a některá nová výrobní odvětví se zde teprve začínala vytvářet. Na konci 19. století se také začaly projevovat v třebíčské obuvnické

a

koţedělné

výrobě

příznaky

hospodářské

krize.

V červnu 1898 začalo být zastavováním práce postihováno hlavně

27

Janák, Jan: Třebíč. Str. 119.

18

obuvnické dělnictvo z továren. Byla zkracována pracovní doba, sniţovány platy, propouštělo se. Značná nezaměstnanost mezi dělníky v Třebíči dala městské radě na jaře roku 1902 podnět k tomu, aby byla ministerstvu války zaslána ţádost o zadávání vojenských dodávek a aby byly vymáhány

nouzové

stavby

na

různých

v okrese.28

silnicích

K podobnému kroku město přistoupilo i v listopadu 1907. Anexe Bosny a Hercegoviny v roce 1908 měla za následek bojkot rakouských průmyslových výrobků na Balkáně, čímţ byl také

značně

omezen

export

třebíčských

produktů.

Následnou

vleklou krizí byla silně postiţena koţedělná výroba, která se aţ do vypuknutí první světové války nevzpamatovala. Mezi

nejvýznamnější podniky této doby v Třebíči patřily:

továrny Budischowských, Subaků, Hassků, D. H. Pollak a spol. a další.

1.2.1. Karel Budischowsky a synové

Nejvýznamnější Budischowských.

koţeluţskou

První

koţeluh

rodinou

z rodiny,

byla

Řehoř,

rodina provozoval

koţeluţství v domě číslo 54 na Nových Dvorech. Jeho syn Jan byl a

zároveň

starším

na

to,

městským

radním,

literátského

ţe

se

jednalo

sboru o

předsedou Jednoty

rodinu

koţeluţského

bratrské,

českou.

Teprve

cechu

coţ

ukazuje

na

přelomu

18. a 19. století se začala rodina poněmčovat.29 V polovině 18. století vedli koţeluţnu bratři František Karel

a

Jan

prosperoval,

Jakub ţe

Budischowsky

majitelé

byli

a

jejich

schopni

koupit

podnik i

natolik

další

domy

na Stařečce – a to číslo 79, 80 a 84. Po smrti Františka 28 29

Nikodem, Vilém: Pamětní kniha města Třebíče. Str. 254. Mejzlík, Jaroslav: Dějiny závodů Gustava Klimenta Třebíč – Borovina.

Třebíč 1972, str. 12.

19

Josefa Budischowského v roce 1778 byl celý majetek včetně domů a pozemků oceněn částkou 5 663 zlatých a 11 krejcarů.30 Na v

počátku

třicátých

Budischowského koţeluţské

let

19.

manufaktuře

století

bylo

zaměstnáno

deset

tovaryšů. A manufaktura se dál rozvíjela. V roce 1833 zemřel Jan Antonín Budischowsky a zanechal po sobě osm dětí. Řízení rodinného podniku se ujali dva bratři František a Karel Budischowští a skrz sňatky svých sester se dostali

do

rodinami

příbuzenského

Hassků

a

vztahu

Fundulusů

s ostatními

třebíčskými

s rodinou

soukenických

a

podnikatelů Schumpeterů v Třešti.31 Při

řízení

podniku

dvěma

majiteli

docházelo

často

k rozepřím. Karel Budischowsky to vyřešil tím, ţe v roce 1842 koupil Všechen

tzv.

Padrtův

majetek

vlastnictví,

ale

mlýn

sice

na

Stařenském

zůstával

faktickým

i

majitelem

potoce

nadále

v Borovině.

ve

koţeluţny

společném

na

Stařečce

zůstal František a Karel začal budovat nový závod v Borovině.32 Starý rodinný podnik na Stařečce zůstal ještě několik let vůči

novému

Budischowsky

závodu tak

mohl

v Borovině přikoupit

ve další

výhodě. dům

na

František Stařečce

a

rozšířit závod. Dále ještě koupil statek v Koţichovicích a dům ve

Vídni,

na

jehoţ

rozlehlých

pozemcích

zřídil

novou

koţeluţnu, přeměněnou později na továrnu na hnací řemeny.33 Karel v Borovině.

Budischowsky

dál

Byl

finančně

vydatně

budoval

svůj

nový

podnik

podporován

svým

švagrem

Karlem Leopoldem Fundulusem. Mimo jiné brzy sám poznal, ţe trvalý odbyt mu mohou zaručit pouze dodávky pro vojsko. Takţe se zasadil o to, aby získal dodávky pro rakouskou armádu.

30

Historie a současnost podnikání na Třebíčsku. Ţehušice 2003, str. 78 –

79. 31


32

Mejzlík, Jaroslav: Dějiny závodů Gustava Klimenta Třebíč – Borovina. Str.

16 – 17. 33

Tamtéţ. Str. 17.

20

V roce 1853 se cítil jiţ natolik kapitálově silný, ţe ukončil společné vlastnictví borovinských nemovitostí, k nimţ koncem čtyřicátých let přibyl ještě větrný mlýn na drcení třísla, a vyplatil Františkovi jeho podíl.34 František na

Stařečce

Budischowsky a

Karel

nadále

Budischowsky,

vlastnil vyrábějící

koţeluţnu do

té

doby

v Borovině i na Stařečce, soustředil veškerou svoji produkci do Boroviny. A jelikoţ se dosavadní pohonná síla ukázala jako nedostatečná, byl roku 1862 uveden do provozu v Třebíči první doloţený parní stroj, který měl šestnáct koní.35 Na konci šedesátých let 19. století nejenom předstihla továrna

v Borovině

rodinný

podnik

na

Stařečce,

který

stále

vedl jeho bratr, ale stal se i největším podnikem v oblasti brněnské obchodní komory. Karel Budischowsky neměl v Borovině jenom koţeluţnu, ale i výrobu celé vojenské výstroje (sumky, opasky,

vojenská

sedla

na

koně

apod.)

a

hnacích

řemenů.

V koţeluţství pak nevyráběl pouze podešvové kůţe, ale i kůţe galanterní a obuvnické. V roce 1871 přijal Karel Budischowsky za společníky své syny Jana a Augusta a název byl změněn na Karel Budischowsky a synové. Ve stejném roce byla zaloţena filiálka ve Vídni, kde byla zřízena koţeluţna.36 První otřes zaţila továrna aţ v době hospodářské krize v roce 1873. Ale jelikoţ se firma podílela hlavně na dodávkách pro armádu, hospodářská krize ji nezasáhla tak, jako ostatní podniky. Krizí byl více postiţen podnik Františka Budischowského na Stařečce. Podnik musel nejenom na čas zastavit výrobu, ale majitel

34

byl

nucen

prodat

i

několik

domů

a

statek


17 - 18. 35


36

Historie a současnost podnikání na Třebíčsku. Str. 84.

21

v Koţichovicích. V té době zde bylo zaměstnáno 150 dělníků a tento počet nebyl nikdy překročen.37 Na druhou stranu továrna Karla Budischowského po dočasném útlumu výroby dosáhla v letech 1877 – 1878 nového rozmachu. Vojenské dodávky přinášely velké zisky, které byly počátkem osmdesátých let z části pouţity k modernizaci

a rozšiřování

výroby. Z roku 1878 existuje také první podrobný záznam o počtu dělníků ševců,

v Borovině. 35

Pracovalo

koţeluhů,

27

zde

nádeníků,

150 10

dělníků, sedlářů,

z toho 10

50

nádenic,

4 stolaři, po dvou kovářích a zahradnících a po jednom topiči, zámečníkovi, lepičce a štěpařce.38 V devadesátých

letech

19.

století

dosáhl

podnik

firmy

Karel Budischowský a synové obrovského rozvoje. Zvětšoval se nejen

základní

podnik

v Borovině,

nýbrţ

rozšiřovaly

se

i vídeňské pobočky. Došlo i k ovládnutí konkurenčních podniků. V Třebíči

se

rozvoj

firmy

projevoval

značnými

stavebními

investicemi. Byla postavena pro obuvnickou dílnu nová halová budova, která měla 700 m2 plochy. Rovněţ byly zrekonstruovány sklady v prostoru na konci tovární budovy. Všechny stavební práce si firma prováděla sama, vlastními pracovníky a také z vlastního materiálu, neboť jiţ od roku 1842 byla u továrny také zavedena výroba cihel a pálení vápna. Od devadesátých let měla

firma

stavitelem.

i

vlastního

V září

1899

projektanta, byla

který

kolaudována

byl

současně

nově

vystavená

cihelna, o rok později byl postaven nový tovární komín, který dosahoval byla

výšky

přistavěna

čtyřiceti nová

metrů,

barvírna.

a

k budově

V roce

nové

1898

koţeluţny

měla

továrna

v provozu dva parní stroje o 125 kW a čtyři parní kotle a jiţ v polovině

osmdesátých

v ní

bylo

zavedeno

elektrické

37


38


30.

22

osvětlení.39

A

zatímco

v roce

1879

zde

bylo

zaměstnáno

150 dělníků, o deset let později jich bylo jiţ 515.40 Na a

konci

telegrafní

19. úřad

století

měla

v Třebíči

2,

továrna vlastní

vlastní

poštovní

ţelezniční

nákladní

stanici s telefonickým připojením v Řípově, jakoţ i dílnu

na

konstrukci

a

výrobu

strojů

a

dále

vlastní

zámečnickou

a stolařskou dílnu. V lednu

1902

vypukl

v továrně

poţár,

který

zničil

či

poškodil několik dílen, strojovnu a další, pro práci důleţité, místnosti.

Po

určitém

omezeném

provozu

byl

závod

uveden

v plnou činnost jiţ v létě stejného roku a to hned na vyšší úrovni.

K tomu

byla

postavena

nová

závodní

restaurace

nad

továrnou a v letech 1903 – 1904 obytný dům pro mistry hned vedle tovární restaurace. V letech 1905 – 1907 byly postaveny na témţe pozemku nad továrnou první domky závodní dělnické kolonie a celá kolonie domků jak nad továrnou, tak i u rybníka byla vybudována do roku 1912. V roce 1910 byl postaven nový obuvnický

sál

a

v témţe

roce

ještě

srubový

hotel

v lese

nad nádraţím ve Starči pro zákazníky, kteří přijíţděli hlavně ze směru od Vídně. Ten byl ústředně vytápěn, ale v roce 1914 vyhořel

a

kvůli

potíţím

vyvolaným

válkou

jiţ

nebyl

znovu

postaven.41 Počet dělníků se od konce 19. století ustálil. K roku 1898 se

uvádělo,

ţe

v koţeluţně

je

zaměstnáno

380

dělníků,

ve výrobě vojenské konfekce 150 dělníků, ve výrobě obuvi 250 dělníků a při výrobě obuvi vedle toho mělo podomácku pracovat na

200

dělníků.42

V letech

1906

–

1908

udávala

firma,

ţe

zaměstnává v závodě v Borovině tyto počty dělníků:43

39

Janák, Jan: Třebíč. Str. 121 – 122.

40


41


42

Tamtéţ. Str. 122.

43


80.

23

1906

1907

1908

V koţeluţně

535

548

481

V komerční výrobě obuvi

316

300

307

Ve výrobě vojenské konfekce

88

93

97

V cihelně

25

24

32

Na stavebních a ostatních pracích

36

45

-

1 000

1 010

917

Celkem dělníků

Od roku 1892 začala firma Karel Budischowsky a synové ovládat

konkurenční

podniky.

Vytvořila

postupně

dvě

společnosti, jeţ ovládala a v nichţ se sdruţily továrny. Takţe od této doby si firma získala a udrţovala první místo mezi koţedělnými továrnami v Rakousku, a to jak ve výrobě kůţí, tak i

ve

výrobě

obuvi,

zvláště

vojenské.

Počátkem

20.

století

vznikl velký monopolní podnik, řízený většinou členy rodiny Budischowských a rodinných větví.

Hlavními činiteli v tomto

obrovském podniku byli synové zakladatele továrny v Borovině Jan, Augustin, Emil a Arnošt Budischowští. Hlavním vedoucím závodu v Borovině byl Jan se svým bratrem Emilem (zemřel roku 1909)

a

Arnoštem.

Arnošt

převzal

kolem

roku

1904

vedení

koţeluţny v Bošanech. Koţeluţna na Stařečce patřila Františku Budischowskému. Ale uznávanou hlavou celého podniku byl Jan Budischowsky. V roce 1909 byla vytvořena společnost s ručením omezením – „Karel Budischowsky a synové, společnost s ručením omezením, císařsko-královská privilegovaná továrna na kůţe a obuv“. Jako vedoucí

společnosti

Budischowsky,

byli

továrník

a

uvedeni komerční

továrník rada

ve

v Třebíči Vídni

Jan

Augustin

Budischowsky a továrník Arnošt Budischowsky. V roce 1910 se sídlem společnosti stala Vídeň a závod v Borovině zůstal pouze pobočným závodem.44 44


24

Počátkem

války

měla

firma

Karel

Budischowsky

a

synové

stále monopolní postavení díky dodávkám pro rakousko-uherskou armádu.

V této

době

ale

vystoupil

rozhodně

proti

tomuto

monopolu nový, do té doby ještě málo nebezpečný konkurent, firma Tomáš a Antonín Baťa. Po válce firma Karel Budischowsky a synové upadá.

1.2.2. J. H. Subak

Základ k pozdější ţidovské koţedělné továrně Subaků byl poloţen zaloţením koţeluţské dílny v ţidovské obci na levém břehu řeky Jihlavy jiţ na počátku 18. století. V polovině

19.

století

nevlastnila

ani

jedna

firma

v Třebíči jednoduché, natoţ zemské tovární oprávnění. Situace se změnila po vydání ţivnostenského řádu v roce 1859, jenţ v duchu liberalismu zrušil systém továrních oprávnění. Firma J.

H.

Subak

poţádala

o

udělení

výsad

podle

paragrafu

61

ţivnostenského řádu, coţ znamenalo právo nést na štítě firmy císařského

orla.

a

sedm

ještě

o

Tuto let

výsadu

později

firma byla

obdrţela

v seznamu

v roce

1871

privilegovaných

firem na třebíčském okrese uváděna jako jediná.45 V roce 1875 se v koţedělné výrobě v Třebíči pouţívaly jiţ tři parní stroje, z nichţ jeden pracoval i v koţeluţně J. H. Subaka.46 Firma se úspěšně rozvíjela a v devadesátých letech 19. století se řadila co do počtu zaměstnanců na druhé místo hned po firmě Karel Budischowsky a synové. V této době měla firma J. H. Subak 400 koţeluhů, později aţ 600 dělníků.47

Historie a současnost podnikání na Třebíčsku. Str. 86. 45

Janák, Jan: Třebíč. Str. 60. Historie a současnost podnikání na Třebíčsku. Str. 82.

46


47

Tamtéţ. Str. 120.

25

Dne 2. prosince 1911 vypukl poţár v Subakově koţeluţně a vyţádal si za oběť celý prostřední tovární trakt. Následkem poţáru musela být výroba omezena a do první světové války se jiţ plně nevzpamatovala.

1.2.3. Martin Hassek, vdova a syn V Hasskově48 rodině se udrţovalo koţeluţství asi od roku 1500. Majitelem a hlavním vedoucím dílny býval vţdy nejstarší sourozenec.

Za

Martina

Hasska

(první

polovina

19.

století)

byla stará manufakturní dílna vybavena stroji a vznikla tak továrna,

která

pracovala

aţ

do

světové

hospodářské

krize

ve třicátých letech 20. století.49 Podnik Martina Hasska zaměstnával nepřetrţitě asi třicet lidí a zejména pro levné výrobky a značný odbyt dostal Hassek čestné uznání na průmyslové výstavě ve Vídni. Po smrti Martina Hasska v roce 1862 převzal řízení podniku jeho syn Alois Hassek, kterému bylo teprve devatenáct. Do této doby

se

také

datuje

název

firmy,

který

byl

tehdy

upraven

na „Martin Hassek, vdova a syn“.50 V roce 1878 se Hassek zúčastnil se svými výrobky Světové výstavy v Paříţi. Co

do

velikosti

patřila

firma

v devadesátých

letech

na třetí místo v Třebíči, hned za firmy Karel Budischowsky a synové a J. H. Subak. Podnik Martin Hassek, vdova a syn se

48

Rodové

jméno

Hassek

znělo

původně

Hašek.

Někdejší

„š“

bylo

podle

tehdejšího pravopisu psáno „ss“, takţe došlo k ustálení jména na Hassek. Viz:

Herzan,

Alios

B.:

Představitelé

města

Třebíče

II.

(Rukopis). Třebíč 1953, str. 65. 49


50

Herzan, Alios B.: Představitelé města Třebíče II. Str. 94.

26

1787

–

1946.

zabýval především vyděláním koţešin. Pracovalo v něm 200 aţ 300 dělníků.51 Po smrti Aloise Hasska přešla firma na jeho syna Miloslava a právě jeho zastihla první světová válka.

1.2.4. D. H. Pollak a spol.

Největší obuvnickou továrnou v Evropě v osmdesátých letech 19. století byla firma D. H. Pollak a spol. se sídlem ve Vídni a s pobočnými závody v Třebíči, Štýrském Hradci, Budapešti, Vlašimi

a

v Sušici.

V Třebíči

zaměstnávala

asi

300

–

400

dělníků, a to jednak ve dvou dílnách, jednak podomácku. Tato firma patřila také k těm podnikům, které posílaly do Třebíče na

zkušenou

dělníky

z Vídně

a

Štýrského

Hradce,

coţ

rozšiřovalo radikální názory mezi třebíčským dělnictvem.

1.2.5. Ostatní továrny

Rie a Frankl byla další obuvnická továrna. Tato firma koupila bývalý Kohnův mlýn a zaměstnávala rovněţ 300 aţ 400 dělníků. Další zaměstnávala

větší aţ

obuvnickou

několik

set

továrnou, dělníků,

byla

která i

firma

později Karla

Zinkaizla. U firmy Jelínek se sídlem v Jihlavské bráně pracovalo asi 50 obuvníků, dále to byly firmy Hořák, Kavalír aj. Ostatní výrobní odvětví byla v Třebíči zastoupena pouze jednotlivými závody. Z větších podniků byl ve městě pivovar a sladovna. Dále zde byly čtyři umělecké mlýny (Šlo o tzv. 51

Historie a současnost podnikání na Třebíčsku. Str. 85 – 86.

27

umělecké, po

umělé

továrensku,

prováděly likéry,

americké,

kde

všechny

v Podklášteří, na

či

se

jiţ

úkony

narozdíl

strojově.)

elektrárna,

jeden

provozované

lihovar,

od

a

výrobna octárna,

ve

větším

rozsahu

obyčejných

mlýnů

jeden

mlýn

s pilou

sodovky,

dvě

továrny

dvě

kruhové

cihelny,

slévárna a tři strojírny. Nejstarší firma ve strojírenském oboru patřila Františkovi Walligovi. Byla to továrna strojů a kotlárna, která vyráběla zařízení lihovarů a cukrovarů, parní kotle, ústřední topení, zařízení vodopády. a

spol.

továren Dalšími a

firma

na

výrobu

firmami Josef

likérů byly

a

stavěla

továrna

Konečný

a

na

spol.,

a

instalovala

motory

L.

Benz

elektrotechnická

továrna. K roku

1911

se

rovněţ

uvádějí

čtyři

firmy

na

výrobu

nábytku: Jan Vaněk, Robert Körner, Jan Zejda a Roman Dvořák. V neposlední

řadě

tu

byla

knihtiskárny.52

52


28

ještě

barvírna

a

dvě

2. Obyvatelstvo a rodina Třebíč se vyznačovala poměrně rychlým rozvojem od konce 6O. let 19. století. S tím souvisel i nárůst obyvatelstva. Tabulka

ukazuje

počet

obyvatel

v jednotlivých

letech

bez vojska a s ním (Do počtu obyvatelstva nejsou započítány osoby o

dvě

z ţidovské samostatné

obce

a

obce,

z Podklášteří, kde

nebyly

jelikoţ

osoby

se

sčítány

jednalo

dohromady

s Třebíčí.).

ROK

BEZ VOJSKA53

S VOJSKEM54

1857

6 084

(6 084)

1870

6 773

1880

8 046

9 343

1890

9 381

10 802

1900

10 805

12 265

1910

11 663

13 029

Nárůst

obyvatel

byl

7 886

rozdílný

z roku 1869

v jednotlivých

městských

částech. Nejvíce obyvatel přibylo v okrajových oblastech (Nové Město, Nové Dvory, Domky a Horka), kam se stěhovalo především dělnictvo, které přišlo do města za prací. Na druhou stranu počet obyvatel ve vnitřním městě stagnoval. Stavební parcely zde jiţ byly rozebrány a počet obyvatel se zvyšoval pouze přirozeným

přírůstkem.

Nejinak

tomu

bylo

i

na

Stařečce

a v Jejkově. Zde se ale počet obyvatel zvyšoval nejenom větším počtem narozených, ale svoji roli zde hrálo i přistěhovalství. Veškerá čísla jsou uvedená v přehledné tabulce55.

53 54

Zdroj: Nikodem, Vilém: Pamětní kniha města Třebíče. Str. 36. Zdroj: Kárníková, Ludmila: Vývoj obyvatelstva v českých zemích 1754 –

1914. Praha 1965, str. 183, 268. 55

SOkA Třebíč, AMT, kart. 300, 301, přehled obecní 1870, 1890, 1900, 1910.

29

1870

1890

1900

1910

Vnitřní město

1 349

1 614

1 615

1 536

Stařečka

1 465

2 532

2 905

2 897

Jejkov

1 059

1 081

1 133

1 385

Domky a Horka

1 119

1 522

2 058

2 715

Nové Město

805

1 302

1 510

1 556

Nové Dvory

982

1 330

1 583

1 562

Sociální situaci 56

sloţení 56

města .

V roce

1911

byly

obyvatelstva

Největší

počet

produktivní

odpovídalo

tvořily

ţivnosti

hospodářské

tradiční

zastoupeny

141

třebíčská

obuvníky,

50

krejčími a švadlenami, 27 řezníky, 25 stolaři, 22 pekaři, 15 zámečníky, 11 strojníky, 10 výrobnami a prodejnami lihovin a 10 výrobnami a prodejnami punčoch, 9 klempíři a pokrývači, 8 kováři, podkováři, cukráři, sedláři a čalouníky,

7

bednáři,

kartáčníky

a

malíři,

6

knihaři,

modistkami,

povozníky, natěrači a lakýrníky a pěti perníkáři a sklenáři. Dále zde bylo po čtyřech výrobnách a prodejnách cementu a pleteného zboţí, koţešnících, hodinářích, soustruţnících a kolářích a po třech dlaţdičích, hřebenářích, kamenících, kamnářích, kloboučnících, papučářích a zahradnících. Sochaři a kameníci,

pohřební

kominíci,

košíkáři,

ústav, umělá

fotografové, květinářství,

chemické noţíři,

ústavy,

knihkupci,

pilnikáři,

plakátovací

ústavy, pozlacovači, provazníci, řezbáři, rukavičkáři a výroba a prodej síťařského zboţí jsou uváděny po dvou. Konečně tu byla i chemická čistírna, deštnikář,

geometr,

houslař,

vyučování

hře

na

klavír,

hrnčíř,

kopytář,

mechanik, modelář, optik, pohodný, tesařský mistr, uzenář, výběrčí na trhu, výroba a prodej oděvů, perleťář, pletárna a řemenář. Dále se zde uvádějí 3 hudebníci,

3

obchodní

jednatelé,

obstaravatelé

a

komisionáři,

6

zprostředkovatelů sluţeb, 3 výrobny a prodej octa a 3 výroby a prodej řemenů. Holičů a kadeřníků bylo 13. Pohostinství bylo reprezentováno 4 hotely a 34 hostinci, 3 vinárnami, 4 kavárnami, 1 čajovnou a 3 nálevnami lihovin. Velmi specializovaný byl třebíčský obchod. Nejvíce bylo obchodníků se smíšeným zboţím (79), pak se střiţným a módním zboţím (41), s ovocem (20).

Hokynářství

bylo

16,

prodejen

tabáku

12,

obchodníků

s uhlím

10,

s koţemi, sukny a s psacími potřebami po 9, obchodníků s kamny, s obilím a s obuvnickými kníţkami

a

potřebami

prodejem

po

mouky

7, po

obchodníků 6

a

30

po

5

se bylo

ţelezem,

s modlitebními

obchodníků

s barvami

a

řemesla a ţivnosti. Pak tu byli drobní obchodníci, hostinští a na nejvyšším stupni se nacházela třebíčská honorace. Jen málokdy docházelo k tomu, ţe by se lidé z jednotlivých sociálních vrstev mísili - dcera Josefa Bašky, sedláře, se provdala za stolaře Františka Slámu.57

Obzvláště to platilo

mezi třebíčským měšťanstvem, které se svými sňatky dostávalo do příbuzenských vztahů. Fundulusové byli příbuzní s rodinou Budischowských58, Ignác Přerovský s dr. Albínem Bráfem59 nebo Hasskovi s Kubešovými60. Kdyţ uţ k něčemu takovému došlo, většinou se provdala ţena do vyšších kruhů neţ naopak. Tak se dcera Františka Hanuše, coţ byl obuvník, provdala za Josefa Čapka, učitele.61 Obdobné zastávaly obuvník,

to

bylo

obdobné a

Marie

i

s kariérním

zaměstnání Čermákovi

jako

měli

postupem jejich

deset

dětí.

dětí.

rodiče. Tři

Děti Josef,

nejstarší

synové Karel, Vilém a Rudolf se stali továrními dělníky. Dcera Marie se provdala do Vídně a dcery Josefa, Karla a Františka se ţivily jako švadleny. Tři nejmladší neměly ještě povolání vybrané.62 Obdobně

tomu

bylo

i

v rodině

Marie

Fleischmanové,

nádenice, která měla sedm dětí. Povolání nejstaršího Josefa s dobytkem. Pak zde bylo 99 dalších obchodů. Viz: Janák, Jan: Třebíč. Str. 128 – 129. 57

SOkA Třebíč, AMT, inv. č. 315.

58

Karel Fundulus (1799 - 1881) se ve svých 34 letech oţenil s Annou Antonií

Budischowskou, dcerou Jana Antonína Budischowského a jeho druhé ţeny Anny. Viz: Herzan, Alios B.: Představitelé města Třebíče II. Str. 71. 59

Druhá ţena Ignáce Přerovského byla Anna Trávníčková, coţ byla teta dr.

Albína Bráfa. Viz: Herzan, Alios B.: Představitelé města Třebíče II. Str. 79. 60

Starosta Alois Hassek (1843 – 1883, starosta 1882 - 1883) dal svoji dceru

Antonii svému nástupci ve funkci starosty Janu Františkovi Kubešovi (1842 – 1925, starosta 1883 - 1907). Viz: Herzan, Alios B.: Představitelé města Třebíče II. Str. 94, 97. 61


62


31

není

známo,

ale

mladší

Karel

se

stal

obuvníkem,

Antonín

pacholkem a František nádeníkem. Mariiny tři dcery pracovaly jako sluţky.63 I

děti

povolání.

Františka Nejstarší

Kubeše, Jan

kupce,

si

vystudoval

zvolily obor

prestiţní

knihkupecký

a knihtiskařský, ve vlastním domě na Hasskově ulici si zařídil tiskárnu a papírnictví a stal se jedním ze starostů města. Druhý syn Adolf se stal profesorem v Telči, posléze ředitelem vyšší reálné školy v Brně a do důchodu odešel jako školní rada.

Nejmladší

syn

Ferdinand

převzal

otcův

obchod,

který

podstatně rozšířil, a v roce 1879 zřídil podnik na sodovou vodu „ZON“, který existuje ještě dnes.64 K velkému vybočení docházelo jen výjimečně. A ve všech případech

si

dítě

polepšilo.

Dva

příklady

za

všechny:

z Františka Večeři, syna obuvníka, se stal lékař a ze syna Josefa Ţandy, taktéţ obuvníka, se stal tajemník.65 Postavení obyvatel v Třebíči nebylo pevně dané. Existovala tu určitá uzavřená skupina, do které se dostat nebylo vůbec snadné, ale ne nemoţné. Stát se honorací města mohlo trvat i několik generací, kdy se děti rodičů postupně vypracovávaly. Ale

těchto

a niţší

lidí

bylo

málo.

Největší

počet

tvořila

střední

vrstva, kde nebyly hranice tak striktně dodrţované.

63


64

Herzan, Alios B.: Představitelé města Třebíče II. Str. 97 - 99.

65


32

3. Bydlení Na

počátku

sedmdesátých

let

19.

století

měla

Třebíč

přibliţně stejnou rozlohu jako v 15. století, kdy bylo město obehnáno hradbami a také předměstí Jejkov, Horka a Stařečka byla uzavřena navenek hradbami. Teprve po velkém poţáru v roce 187366

začala

se

rychle

měnit

tvář

města

a

po

zavedení

ţeleznice do města se Třebíč rozrůstala na všechny strany. Třebíč Stařečky,

se

v této

Jejkova,

době

Horky,

skládala

Domků,

z vnitřního

Nového

Města

a

města,

z

Nových

Dvorů, které byly k městu připojeny jako poslední v roce 1849. Samostatnými a Podklášteří.

místními

obcemi

byla

ţidovská

obec

k narůstání

počtu

67

S rozvojem

tovární

výroby

dochází

i

obyvatel, kteří přišli do města za prací. Ale do devadesátých let

se

město

příliš

nerozšiřovalo,

takţe

počet

domů

se

zvyšoval v nepoměru k počtu obyvatel. Teprve od devadesátých let dochází k rozsáhlejší výstavbě. Následující tabulka uvádí počet obyvatel a domů v daných letech.68

66

Poţár ze dne 23. června 1873 byl pátou velkou poţární katastrofou v 19.

století.

Vznikl

v Podklášteří

a

podporovaný

silným

větrem

se

rozšířil

téměř do celého města. K hašení se postupně dostavily poţární sbory aţ z Velkého Meziříčí, Telče, Jihlavy a ze Znojma. Celková bilance byla 84 shořených domů ve městě, 16 v Podklášteří a 23 domů v ţidovské obci. Viz: Janák, Jan: Třebíč. Str. 86. 67

Podklášteří a ţidovská obec jsou nyní jednou z městských částí Třebíče.

Původně se ale jednalo o samostatné obce. Ke sloučení Podklášteří s Třebíčí došlo

na

konci

roku

1924,

ale

jiţ

roku

1927

se

Podklášteří

opět

osamostatnilo. K definitivnímu sloučení došlo dne 22. února 1945. Ţidovská

obec

se

sloučila

s

městem

Třebíč

na

konci

roku

1924

spolu

s Podklášteřím, ale oproti Podklášteří uţ k dalšímu osamostatnění nedošlo. Takţe od tohoto roku je ţidovská obec trvalou součástí města. Viz: Trojanová, A.: Národní škola Třebíč-Zámostí 1832 – 1953. Třebíč 1978. In: SOkA Třebíč, Národní škola Třebíč-Zámostí, inventář. 68

Nikodem, Vilém: Pamětní kniha města Třebíče. Str. 36.

33

ROK 1830

POČET OBYVATEL

POČET DOMŮ

4 500

601

1849

5 084

628

1857

6 084

639

1870

6 773

731

1880

8 046

759

1890

9 381

905

1900

10 805

1 015

1910

11 663

1 199

(bez úředního sčítání)

Město se začalo rozšiřovalo především na pravém břehu řeky Jihlavy,

kde

se

nacházelo

původní

město.

Postupně

byly

odstraněny části středověkých hradeb a městské brány. Na sklonku roku 1883 se začalo se zakládáním nových ulic nad Kanciborkem, pod strání Hadlizem, kolem Stařečského potoka a v Domcích podél Znojemské ulice.69 Na podzim roku 1889 došlo k rozdělení pozemků pod dráhou na

jednotlivé

stavební

parcely

a

k následnému

vzniku

ulic

Heliadova, Janouškova a Eliščina.70 V roce 1891 se začal vzmáhat stavební ruch i na Stařečce, v Domcích

a

na

Novém

Městě,

kde

bylo

dokončeno

či

nově

postaveno na osm ulic. Bytové tísni to však odpomohlo jenom minimálně, protoţe se stavěly celé řady malých a neúhledných domků. Na konci 19. století bylo tedy ve městě 47 ulic a tři náměstí. Největší

výstavba

nových

domů

se

rozvinula

v prvním

desetiletí 20. století. Záporným jevem bylo to, ţe se i nadále stavěly převáţně malé domy. Do roku 1903 se město rozšířilo ve všech svých částech a obzvláště na jihu vyrostly čtyři velké stavební bloky, skládající se opět z přízemních budov.71

69


70

Tamtéţ. Str. 209.

71

Tamtéţ. Str. 265.

34

Aby se zabránilo stavbám malých domků, vešla v platnost nová směrnice – nově stavěné domy musely mít šířku minimálně deset

metrů.

Ale

i

zde

se

najdou

výjimky.

Kdyţ

například

v listopadu 1907 poţádal stavitel Wolf o povolení k zástavbě dalších tří stavebních bloků v Domcích nad tehdejší Sušinovou ulicí, byla mu udělena výjimka, aby zde mohl stavět domky s minimální šířkou osm metrů, aby prý bylo odpomoţeno dočasné velké nouzi o byty.72 Město se snaţilo zvýšit ve výstavbě podíl větších domů, ale

stále

převaţovaly

přízemní

stavby.

V roce

1906

bylo

postaveno 12 přízemních staveb a dvě jednopatrové, roku 1907 27 přízemních a pouze jedna jednopatrová budova, roku 1908 33 přízemních a devět jednopatrových staveb, roku 1909 31 staveb přízemních

a

pět

jednopatrových

a

roku

1910

to

bylo

27

přízemních, dvě jednopatrové a čtyři dvoupatrové stavby.73 Protoţe stavbou malých domků ponejvíce o jednom bytě se nijak nepomáhalo rozrůstající se bytové nouzi, přijalo obecní zastupitelstvo dne 11. března 1908 usnesení, podle kterého se ve

vnitřním

jednopatrové případ

od

v některých

městě

a

budovy. případu, částech

jeho

blízkém

okolí

V dalších

částech

jak

nový

bude

města

bylo

směly

se

dům

stavět

mělo

jen

rozhodnout

vysoký,

a

jenom

povoleno

stavět

i

nadále

nových

budov,

podnikala

přízemní domy.74 Aby

obec

podpořila

výstavbu

několik podpůrných kroků. Dne 9. září 1904 obec rozhodla, ţe těm,

kteří

si

postaví

nejméně

jednopatrové

domy,

se

má

z hypoték, které byly přijaté u městské spořitelny, počítat pouze 4% úrok.75 K tomu bylo dne 6. 5. 1908 rozhodnuto, ţe na dobu dvanácti let budou od obecních přiráţek osvobozeny obytné novostavby, přístavby či nadstavby nad přízemními domy, 72


73

Tamtéţ. Str. 112.

74

Tamtéţ. Str. 112 – 113.

75


35

jejichţ stavba bude započata během tří let a bude ukončena rokem

čtvrtým.76

Usnesením

ze

dne

24.

července

1912

byla

prodlouţena platnost tohoto zákona o další dva roky.77 Přírůstek

počtu

domů

však

stále

silně

pokulhával

za přírůstkem obyvatel. Bytová tíseň se tak stále zvyšovala, coţ vedlo k velkému vzrůstu nájemného. Průměrná činţe z bytu o jedné místnosti činila podle šetření okresního hejtmanství v letech 1870 – 1873 33 zl. 75 kr., v letech 1888 – 1891 se však jiţ průměrná roční činţe u stejného typu bytu zvýšila na 76 zl. 25 kr. U bytů se dvěma místnostmi vzrostlo nájemné z 63 zl. 50 kr. na 131 zl. a 75 kr. Nájemné v Třebíči vzrostlo během dvaceti let v průměru dvaapůlkrát.78 Ani v období těsně před vypuknutím první světové války se ve stavebním vývoji města zásadně nic nezměnilo. Skoro kaţdý starousedlík měl v druhé polovině 19. století v Třebíči svůj dům nebo domek. Byty byly aţ na řídké výjimky stejného

typu:

obsahovaly

obyčejně

dva

pokoje,

z nichţ

ten

větší vedl dvěma okny na ulici a ten menší do dvora. Mezi nimi byla neveliká kuchyně, osvětlená nepřímo jen okny a zasklenými dveřmi z obou sousedních pokojů. Rozměry hlavního pokoje byly značné, čtyři aţ pět metrů šířka a šest i více metrů hloubka. Větší byty zámoţnějších měšťanů mívaly o pokoj navíc, který vedl obyčejně na ulici, byl stejně dlouhý jako sousední hlavní pokoj, ale uţší, někdy jenom dva a půl metru. Tento pokoj byl uţíván jako výměnek pro rodiče nebo jako pokoj pro dospívající dítě

či

jako

pokoj

hostinský.

Zřídkakdy

býval

pronajímán

svobodnému úředníkovi či učiteli. Tento byt o dvou obytných

76


77

Tamtéţ. Str. 333 – 334.

78


Havlíčkův Brod 1957, str. 77.

36

místnostech

byl

vzorem

všeobecně

zachovávaným.

Jen

v nejzámoţnějších rodinách patřil k nim ještě tzv. salon.79 Ale s rozrůstajícím se městem a příchodem dělníků za prací se bytová situace změnila. Podle sčítání obyvatelstva z roku 1900 měla Třebíč 10 805 obyvatel v 1 015 domech, coţ znamená, ţe na jeden dům připadlo více neţ deset obyvatel. A kdyţ se uváţí, ţe nejvýznamnější měšťanské rodiny bydlely samostatně v jednom domě, počet obyvatel na jeden byt se ještě výrazně zvýší. Politický spolek jiţ na počátku roku 1898 mimo jiné poţadoval,

aby

se

obec

postarala

o

dostatek

zdravých

a laciných bytů. Obecní zastupitelstvo si v této době mohlo dovolit tyto poţadavky zamítnout. Postavilo se zásadně proti zřizování nových zdravých bytů pro dělníky, coţ prý nemůţe obstarávat Rovněţ

byl

obec,

nýbrţ

zamítnut

to

musí

poţadavek

být

přenecháno

dělnictva,

aby

továrníkům. byl

zrušen

stěhovací řád či alespoň jeho část, která se týkala krátké čtrnáctidenní výpovědní lhůty z bytů.80 Jak jiţ bylo několikrát zmíněno, bytová situace v Třebíči byla tragická. Rovněţ vysoký nájem napomáhal tomu, ţe v jednom bytě bydlelo několik rodin a lidí. Šlo převáţně o dělnictvo. Mezi nejtragičtější případy patřil byt o velikosti 4,5 x 3 metry, kde bydlela jedna devítičlenná rodina, či druhý byt, kde byla pouze jedna postel pro celou pětičlennou rodinu.81 Stále

vzrůstající

bytová

nouze

ve

městě

zvětšovala

nebezpečí dělnických nepokojů. Jiţ v červnu 1897 se shromáţdil dav, který chtěl zabránit úřednímu vyklizení dvou dělnických rodin

79

z bytů

na

Stařečce.

Musel

zakročit

sám

starosta,

Dvořák, Karel: Ze staré Třebíče. Kniha vzpomínek z let 1864 – 1880.

Třebíč 1940, str. 79 – 80. 80 81

SOkA Třebíč, AMT, kart. 400, protokoly o schůzích OZ 1898. Šplíchal,

Jan:

Svrškáři,

spodkaři,

a

další.

Dělníci

v továrně

K.

Budischowského do roku 1900. Magisterská oborová práce. Brno 2009, str. 23.

37

zástupce okresního hejtmanství a četnický stráţmistr. Dav se rozešel aţ po zatčení jednoho účastníka.82 Bytová krize vyvrcholila v roce 1911, kdyţ byl vypovězen nájem

dvaceti

Zinkaizlova Rozjitřená

dělnickým

obuvnická nálada

ve

rodinám

továrna městě

na

Stařečce,

mohla

přinutila

aby

rozšířit

obecní

si

provoz.

výbor

jednat.

Uvaţovala o postavení nových domů pro tyto rodiny. Kdyby se nestihly

domy

do

zimy

postavit,

měly

být

rodiny

hromadně

ubytovány na městské střelnici. Nakonec byl dne 20. září 1911 schválen

projekt

firmy

Karel

Budischowsky

a

synové

na postavení čtyř bloků dělnických domků na poli ve trati Kanciborek při borovinské továrně. Firmě bylo uloţeno, ţe musí pro bloky vlastním nákladem opatřit pitnou vodu. Dále se firma musela postarat o zřízení kanalizace, cest, popřípadě dlaţby. Obytné bloky měli

sami osvětlovat a nést výdaje za místní

policejní dozor v nočních hodinách, jelikoţ bylo místo dost odlehlé od města.83 Domy

postavené

při

borovinské

továrně

tvořily

jediný

samostatný komplex dělnických bytů. Další vysoká koncentrace dělnických rodin byla v okrajových částech města – převáţně na Nových Dvorech ve Zdislavině ulici. Ojediněle ţily dělnické rodiny i ve vnitřním městě, kde měly šanci bydlet hned vedle významných měšťanů, kteří bydleli na Karlově náměstí, na Ţerotínově třídě či na Stařečce. Jedním z mnoha příkladů je rodina Kršňáků, která bydlela na Jejkově č. 39, coţ bylo nedaleko rodiny ředitele obuvnické továrny Bohumíra Hochstättera, která bydlela v čísle 24.84

82


83


84

SOkA Třebíč, Státní reálné gymnázium Třebíč, inv. č. 6, 39.

38

4. Obecní výbor Základní mezník v dějinách českých zemích tvoří revoluční rok 1848, kdy česká burţoazie vystoupila se svým politickým programem, který byl postupně vytvářen v poslední fázi českého národního obrození. V březnu 1849 došlo k vydání prozatímního obecního

zřízení,

v habsburské

coţ

znamenalo

monarchii.

Toto

zavedení obecní

územní

samosprávy

zřízení

vycházelo

ze zásady, ţe o obecních záleţitostech mají rozhodovat pouze majetní

občané,

platící

přímé

daně

v určité

výši,

a příslušníci inteligence. Nemajetné obyvatelstvo nemělo vůbec ţádný vliv na obecní samosprávu, která se na základě tohoto obecního

zřízení

vytvořila.

Tato

zásada

zůstala

zachována

i poté, co bylo na počátku šedesátých let prozatímní obecné zřízení nahrazeno zřízením definitivním, a platila i po celou dobu existence habsburské monarchie. Po

roce

1849

tak

byla

zřízena

obecní

zastupitelstva

na zcela nových principech. V Třebíči zastavil magistrát svoji činnost v březnu 1850 a syndik a veškeří magistrátní úředníci přešli

do

státních

dvacetičlenný

obecní

sluţeb. výbor,

Novými který

orgány

vzešel

města

z voleb.

se

stal

A

právě

tento výbor volil sedmičlenné obecní představenstvo, nazývané rovněţ

městskou

radou,

které

se

skládalo

ze

starosty

a ze šesti radních. Prvním třebíčské

voleným

patricijské

starostou rodiny,

se

stal

továrník

a

senior

nejstarší

majitel

koţeluţny

na Karlově náměstí, Martin Hassek (26. 9. 1796 – 9. 11. 1862, starosta 1851-1857). Radními pak byli zvoleni Václav Hofmann, Karel Fundulus, Alois Hedbávný, Antonín Schober, Karel Müller a Antonín Přibík.85 V roce 1857 byl starostou zvolen Karel Fundulus starší (10. 12. 1799 – 9. 3. 1881, starosta 1857-1867), obchodník

85

Herzan, Alios B.: Představitelé města Třebíče II. Str. 64, 66.

39

s koloniálním papírny

a

ţelezářským

v Přibyslavicích.

zboţím

Městská

a

od

rada

roku

byla

1846

ve

majitel

všech

třech

obdobích skoro téhoţ sloţení: Václav Hoffmann, koţeluh, Mates Pekárek,

postřihovač,

Antonín

Schober

st.,

kupec

a

výrobce

lihovin, Václav Riedl, kupec, Alois Hedbawny, mydlář a Antonín Illek,

sklenář.

Českými

členy

městské

rady

byli

Dr.

Jan

Miroslav Haněl, městský lékař a Ignác Přerovský, obchodník se suknem.86 Celá šedesátá léta jsou potom v Třebíči ve znamení jednak vzrůstu vlivu a významu české národní strany, jedna ve znamení zániku

drobného

výrobců

k české

soukenického národní

podnikání.

straně

byl

Příklon

ještě

drobných

umocněn

jejich

odporem proti německým liberálům, do jejichţ vlivu se rakouská vláda

stále

znamenaly

více

dostávala.

posilování

Liberální

továrního

činy

průmyslu,

čímţ

této

vlády

poškozovaly

drobné řemeslné výrobce, jejichţ zájmy naopak konzervativní česká politika hájila. V roce 1864 bylo vydáno pro Moravu obecní zřízení, které nahradilo prozatímní obecní zřízení z roku 1849. K zásadním změnám

nedošlo.

k velkému obecní

počtu

výbor

Jedinou voličů

změnou

bylo

v Třebíči

s patnácti

to,

měl

náhradníky.

ţe

se

volit Obecní

vzhledem

třicetičlenný zastupitelstvo

zůstalo i nadále sedmičlenné.87 Volby v roce 1867 znamenaly zlom. Česká burţoazie si jiţ byla

vědoma

své

síly,

takţe

odmítla

jakékoliv

dohody

před

volbami. To se jí také vyplatilo, jelikoţ vyhrála v druhém a třetím sboru, a tím získala v obecním výboru dvoutřetinovou většinu.88 Prvním českým starostou se stal Ignác Přerovský (22. 7. 1826 – 29. 9. 1885, starosta 1867-1873), majitel soukenického závodu. Radními se stali František Müller, koţeluh, Dr. Jan 86

Herzan, Alios B.: Představitelé města Třebíče II. Str. 70, 72 – 73.

87


88

Tamtéţ. Str. 79.

40

Haněl,

městský

Jelínek

st.,

lékař,

František

obuvnický

Berger,

mistr,

Jan

jirchář,

Přibík,

Antonín

obchodník,

a Jindřich Slabý, kupec.89 Svoje vítězství dovršila česká národní strana v dalších obecních volbách, které se konaly roku 1870. Německá strana se voleb

nezúčastnila,

takţe

ve

všech

třech

volebních

sborech

byli zvoleni čeští členové obecního výboru.90 Situace nastoupila

se

však

vláda

změnila,

německých

kdyţ

25.

liberálů

listopadu

v čele

1871

s Adolfen

Auerspergem. Němečtí liberálové získali opět ve vládě pevnou oporu. Moravským místodrţitelem se stal baron Weber z Ebenhofu a

pod

jeho

vedením

se

aparát

politické

správy

na

Moravě

zaměřil na perzekuci českého národního hnutí. Jeho pozornost se mimo jiné zaměřila na Třebíč. Česká správa měla být donucena k odstoupení tím, ţe zemský výbor nepovolil vybírat k uhrazení schodku v obecním rozpočtu vyšší neţ

12%

přiráţku

neabdikoval,

k přímým

byla

do

daním.

města

Kdyţ

vyslána

ale

obecní

zvláštní

komise,

výbor aby

vyšetřila údajně špatné hospodaření s obecním jměním. Stíţnost podal vedoucí činitel německé strany ve městě Paul Böhm, který se svými přívrţenci ţádal rozpuštění obecního výboru. To se také stalo a dne 17. června 1873 bylo třebíčské obecní zastupitelstvo rozpuštěno. Do čela města byla postavena komise, jejímţ hlavním úkolem byla příprava nových obecních voleb.91 V Třebíči Bilbera

se

pak

podařilo

za

aktivní

ovlivnit

účasti

rozhodujícím

okresního

hejtmana

způsobem

výsledky

obecních voleb v roce 1873.

89


90

Janák, Jan: Třebíč a Prostějov – dvě první velká města na Moravě s českou

správou.

In:

z konference

Národnostní uspořádané

u

problémy

v historii

příleţitosti

Prostějova. Prostějov 1993, str. 21. 91

Tamtéţ. Str. 21 – 22.

41

stého

měst. výročí

Sborník české

příspěvků

správy

města

Nově zvolený obecní výbor se ustavil 7. prosince 1873, Češi se v něm opět dostali do pozice menšiny. Starostou byl zvolen

Karel

Fundulus

mladší

(29.

2.

1839

–

21.

5.

1915,

starosta 1873-1879), syn někdejšího starosty Karla Fundulusa staršího a poštmistr. Ten však ponechával řízení obecní správy na svém prvním náměstku Paulovi Böhmovi.92 V následujících zvolili

politiku

nezúčastnili.

volbách

pasivního

Ponechali

v roce odporu

tím

1876

a

si

těchto

německé

čeští

voleb

burţoazii

voliči

se

vůbec

všechny

tři

volební sbory. Teprve na samém konci roku 1876 došlo v českém táboře k oţivení

politického

ţivota.

Ten

vyvrcholil

při

volbách

v listopadu 1879. České národní straně se podařilo po tříleté přestávce opět proniknout na radnici, byla tam však zastoupena zcela nepatrně. Starostou byl zvolen bratr dřívějšího starosty a majitel papírny v Přibyslavicích August Fundulus (10. 8. 1841 – 24. 10. 1896, starosta 1879-1882). Do městské rady pak byli zvoleni Ignác Přerovský, advokáti dr. Julius Kofránek a JUDr. Vilém Mayer, kupec Karel Kravany, kupec Antonín Schober a

Arnošt

Männchen,

řemenář,

jirchář

a

později

výrobce

lihovin.93 K úplnému vítězství české strany došlo ve volbách v roce 1882.

Starostou

Třebíče

se

po

devíti

letech

opět

stal

příslušník české národní strany, majitel rozsáhlé koţeluţny a polního hospodářství starosta

1882-1883),

starosty.

Dalšími

Alois Hassek (12. 6. 1843 – 7. 9. 1883, syn

radními

prvního byli

Ignác

voleného

třebíčského

Přerovský,

dr.

Julius

Kofránek, dr. Antonín Bláhovec, kupec Eduard Novák, sklenářský mistr Antonín Illek a Josef Šlachta.94

92


93

Tamtéţ. Str. 91 – 92. Nikodem, Vilém: Pamětní kniha města Třebíče. Str. 163.

94


42

Dne 20. září 1883 byl do čela města postaven po smrti Aloise Hasska Jan František Kubeš (25. 6. 1842 – 28. 3. 1925, starosta

1883-1907),

majitel

knihkupectví,

knihtiskárny

a švagr zesnulého starosty. Městská rada se skládala z muţů, kteří

byli

Během

dlouhého

v městské

většinou

reprezentanty

období,

radě

kdy

byl

vystřídali

starousedlého J.

F.

postupně

Kubeš

tito

měšťanství.

starosta,

členové:

se

Ignác

Přerovský, obchodník se suknem, Dr. Antonín Bláhovec, advokát, Antonín Eduard

Illek, Sovák

Dostal,

sklenářský

st.,

kupec,

kupec,

Jakub

mistr, Otakar

Lorenz,

Josef

Šlachta,

Přibík, vinárník,

klempíř,

koţeluh,

František

Václav

Kotačka,

soukromník, Kašpar Zemene, notář, Karel Zelníček, obuvnický mistr a Karel Šlachta, klempíř.95 Posledním starostou před válkou byl JUDr. Karel Přerovský (18. 11. 1861 – 24. 12. 1950, starosta 1907-1919), advokát a

jediný

syn

Ignáce

Přerovského.

Mezi

členy

městské

rady

patřili např. kupec František Dostal, stavitel Josef Herzán, drogista

Josef

Měšťan,

Karel

Šlachta,

Julius

Männchen

či

lékárník Antonín Jakubec.96 Volby do obecního výboru byly vţdy ve znamení bojů mezi německou a českou stranou města. Od roku 1882 natrvalo vyhrála strana česká. Na konci listopadu 1903 ale skončilo poslední z oněch sedmi volebních období, kdy vládu věcí v obci měla ve svých rukách národní strana. Svého podílu na městské správě se totiţ stále důrazněji začala doţadovat lidová strana a také sociální demokracie a národní socialisté se snaţili o získání míst v obecním zastupitelstvu. Národní straně bylo vytýkáno, ţe přespříliš lpí na jedněch a týchţ osobách a nepřipouští, aby do obecní správy pronikli noví lidé.97 Sociální vystoupila

demokracie

s poţadavkem,

před aby

obecními jí

byl

volbami ponechán

roku celý

95


96

Tamtéţ. Str. 109, 112.

97


43

1903 třetí

volební sbor. České měšťanstvo ale tento poţadavek striktně odmítlo a jeho liberální i konzervativní část, reprezentovaná lidovou a katolicko-národní stranou, uzavřely kompromis. Takţe výsledek voleb byl následující: čtrnáct kandidátů ze strany lidové, jedenáct kandidátů ze strany národní (staročeši) a pět kandidátů nemělo

ze

strany

pevné

katolicko-národní.98

většiny,

je

ale

moţné

Nové

zastupitelstvo

říci,

ţe

rozhodující

postavení v něm zaujímala strana lidová. Pro sociální demokracii byl postoj třebíčského měšťanstva v roce 1903 pokynem k tomu, aby stupňovali svůj tlak na obecní zastupitelstvo. Vše vyvrcholilo v březnu 1907, kdy byl o třetí sbor

sveden

během

obecních

voleb

boj.

Proti

sociální

demokracii byla opět utvořena koalice, která si rozdělila mezi sebou hlasy, takţe na sociální demokracii měli připadnout dva členové

městské

rady.

Sociální

demokracie

toto

odmítla

a naplno se vrhla do boje. Českým měšťanským stranám navíc pomohli svojí politikou i místní němečtí továrníci. Ti nutili ty dělníky, kteří měli volební právo, aby volili koalované strany.

Zvláštní

Budischowsky,

praxi

který

v takovýchto

nechal

volební

vyplňovat v závodní kanceláři.99 nepodařilo soustředila

ve po

třetím 175

sboru aţ

metodách lístky

továrník

svých

dělníků

Sociální demokracii se tak prosadit.

198

měl

hlasech,

Na

své

kandidáty

zatímco

kandidáti

koalovaných stran získali aţ 300 hlasů.100 Stejným

způsobem

se

zachovalo

české

měšťanstvo

vůči

sociální demokracii i v obecních volbách roku 1910. Bylo při nich na základě kompromisu mezi politickými stranami, který strana sociálně-demokratická odmítla, zvoleno čtrnáct zástupců

98


99

Mejzlík, Jaroslav: Dělnické hnutí na západní Moravě do zaloţení KSČ. Str.

163. 100


44

strany pokrokové, devět příslušníků katolicko-národní strany a sedm zástupců staročechů.101 Ani v posledních volbách před první světovou válkou, které se

konaly

v říjnu

1913,

se

sociální

demokracii

nepodařilo

dostat se do obecního zastupitelstva. V těchto volbách se plně prosadila pokroková strana, která získala na základě volebního kompromisu

sedmnáct

postů.

Katolicko-národní

strana

získala

devět postů a staročeši čtyři.102 Zástupcům

dělnictva

se

třebíčská

radnice

aţ v roce 1919.

101


102

Tamtéţ. Str. 343.

45

otevřela

5. Školy V Třebíči v letech 1873 – 1914 fungovalo sedm obecných škol,

tři

školy

měšťanské,

gymnázium,

obchodní

akademie

a školy pokračovací.

5.1. Obecná a měšťanská škola chlapecká Třebíč-Horka V roce 1834 bylo ţactvo rozděleno podle pohlaví a tím vznikly dvě školy – dívčí a chlapecká. Chlapecká škola měla dvě třídy a zůstala v budově původní školy, která se nacházela u kostela sv. Martina nad Vídeňskou bránou. Ale

ke

konci

třicátých

let

se

začaly

v budově

školy

propadat stropy a schody. A i kdyţ byl krajský úřad opakovaně upozorňován na tento stav, trvalo to ještě nějakou dobu, neţ došlo k nápravě věci. Ta spočívala ve zbourání staré školy, se stavbou nové školní budovy se však začalo aţ v roce 1840.103 Stavba trvala skoro čtyři roky a během těchto let byla výuka

organizována

v provizorních

prostorách

–

v domě

„u Špírků“ číslo 68 a v domě číslo 105. Místnosti těchto domů byly pro vyučování nevhodné, jelikoţ byly téţ domovem značného mnoţství po

myší.

Tito

hlodavci

místnostech

mezi

ţactvem

běhali a

ve

v noci

dne

během

ničili

výuky

zařízení

a

vybavení školy.104 Nová

školní

budova

byla

dostavěna

v září

roku

1844

a 1. října byla slavnostně vysvěcena. Celá slavnost probíhala v němčině

103 104

a

jenom

k nejmenším

dětem

bylo

proneseno

několik

Janák, Jan: Třebíč. Str. 188. Melichar,

Stanislav:

Národní

školství

Třebíčsku. Třebíč 1926, str. 190.

46

na

Náměštsku

nad

Oslavou

a

slov česky. Do školy se skoro na celých třicet let nastěhovaly obě školy – chlapecká i dívčí.105 Tato

nová

postranními

školní

učebnami

v prvním patře. budově

a

budova s

byla

dvěma

dvoupatrová

stísněnými

s šesti

učitelskými

byty

Kromě těchto dvou bytů se ještě ve školní

nacházely

v

přízemí

dvě

místnosti

pro

pomocníky

učitelů.106 Od počátku roku 1826 usilovala Třebíč o zřízení hlavní školy. Za starosty Hasska byla podána ţádost na ministerstvo kultury a vyučování o zřízení druhé a třetí třídy při městské chlapecké škole a zároveň se obec zavázala,

ţe bude školu

podporovat ze svých zdrojů. Ministerstvo toto povolilo v září 1856

a

vyučovat

se

na

hlavní

škole

farní,

jak

byla

škola

pojmenovaná, začalo od listopadu následujícího roku.107 Školu

navštěvovali

ţáci

nejen

z Třebíče,

ale

i z Podklášteří, z ţidovské obce a ze sousedních vsí. V první a

druhé

třídě

se

vyučovalo

česky,

v dalších

dvou

třídách

německy. Toto opatření mělo dětem usnadnit přestup na reálku či gymnázium. I kdyţ se našli tací, jejichţ přání bylo, aby se kladl stejný důraz i na jazyk český. Jejich poţadavky ale nebyly vyslyšeny. V roce 1866 dorazilo do města pruské vojsko. Vyučování ve škole bylo v té době načas přerušeno a ze školní budovy se stala prozatímní nemocnice pro raněné vojíny.108 Se vzrůstajícím počtem ţáků muselo dojít k reorganizaci školy. Na přelomu let šedesátých a sedmdesátých byly provedeny některé

úpravy

ve

školní

budově.

Zejména

105


106


107

Tamtéţ. Str. 104 – 105.

byly

zrušeny

Janák, Jan: Třebíč. Str. 189. 108

Melichar,

Stanislav:

Národní

školství

Třebíčsku. Str. 190.

47

na

Náměštsku

nad

Oslavou

a

učitelské Učitelé

byty,

aby

mohly

být

přestavěné

na

další

učebny.

dostali jako kompenzaci příspěvek na byt mimo školu.

V prosinci roku 1874 schválila zemská školní rada úpravu vyučovacího vyučování

jazyka

na

zůstávalo

školách

pouze

v Třebíči,

podle

třídě.109

v první

V

níţ

české

následujících

letech byl nátlak na germanizaci škol učiněn ještě několikrát. K další reorganizaci školy došlo v roce 1887, kdy byla městská chlapecká škola rozšířena ze čtyřtřídní na pětitřídní. Školní obvod se skládal z vnitřního města, Stařečky, Horky, Domků a Jejkova. Nové Město a Nové Dvory byly přiděleny nové škole, která byla slavnostně otevřena 2. října tohoto roku. O

dva

roky

později

došlo

ještě

k dalšímu

rozšíření

–

na šestitřídní městskou školu chlapeckou. Po otevření školy měšťanské byla obecná škola opět zredukovaná na pětitřídní.110 Počátek měšťanské školy je kladen do roku 1890. Obecní zastupitelstvo jiţ nějakou dobu odolávalo nátlaku na zřízení české měšťanské školy. Pak se ale do čela hnutí za zřízení měšťanské školy postavil Politický spolek, který se nejvíce zaslouţil o její otevření. Petice, kterou spolek podal, byla spolu

s peticí

od

obyvatelstva

projednávána

na

obecním

zastupitelstvu 5. listopadu 1890. Návrh byl přijat sedmnáct ku

dvěma

hlasům.111

následujícího

roku

Zemská zřízení

školní

rada

chlapecké

ale

povolila i

dívčí

3.

srpna

měšťanské

školy. Zároveň ale bylo stanoveno, ţe němčina bude povinným předmětem

s časovou

dotací

pět

hodin

týdně

v kaţdé

třídě.

Škola byla poprvé otevřená pro školní rok 1891/1892.112 Tímto činem, zřízením českých měšťanských škol, ocitly se třebíčské

školy

k umísťování

109 110

tříd

opět do

v prostorové soukromých

tísni.

místností,

Opětovně které

pro

došlo tuto


Stanislav:

Národní

školství

na

Náměštsku

nad

Třebíčsku. Str. 192. 111

SOkA Třebíč, AMT, kart. 399, protokoly o schůzích OZ 1890.

112


48

Oslavou

a

situaci

propůjčovali

třebíčští

občané.

Otázka

umístění

třebíčských škol byla na programu jednání v obecních orgánech prakticky neustále. Projednávalo se několik návrhů, přes koupi jiţ stojících domů a jejich přestavbu, aţ ke stavbě úplně nové školy. Nakonec však byl zakoupen za 6000 zlatých dům číslo 64 se

zahradou

Umístěna

zde

na

Jejkově,

měla

být

kde

byla

chlapecká

nová

obecní

škola

a

postavena.

měšťanská

škola.

Slavnostně byla tato školní budova otevřena pro školní rok 1894/1895.113 A právě v této budově byla pak škola zastihnuta, kdyţ vypukla první světová válka. Obecnou

školu

chlapeckou

navštěvovali

převáţně

chlapci

z vnitřního města, Stařečky, Horky, Domků a Jejkova. Sociální zastoupení

ţáků

odpovídalo

klasickému

sociálnímu

zastoupení

města. Byly zde přítomny převáţně děti řemeslníků, poté děti učitelů, úředníků, továrníků či jiných měšťanů. Nebylo moţné, aby

se

tyto

děti

nepotkávaly

na

školních

chodbách

a ve třídách. Dochované materiály nám bohuţel neumoţňují určit, kdo se s kým

přátelil

materiály

a

scházel

podrobnější

neţ

i

mimo

ostatní

školu.

Přesto

materiály

jsou

z jiných

tyto fondů

škol. Proto jsme schopni určit, zda daný obuvník pracoval tzv. pro

sebe

či

v továrně

jako

dělník.

Z těchto

materiálů

pak

můţeme třeba vyčíst, ţe Karel Rylek, syn továrníka Antonína Rylka z Otmarovy ulice, chodil do stejné třídy jako dalších patnáct dětí z továrních rodin. A těchto patnáct děti tvořilo celou jednu čtvrtinu třídy.114 Karel Rylek nebyl jediný syn továrníka, který navštěvoval stejnou třídu spolu s dětmi dělníků. Leopold Pokorný byl téţ synem továrníka a do třídy chodil mimo jiné i s Leopoldem

113


114

SOkA Třebíč, Národní škola chlapecká Třebíč-Horka, inv. č. 261.

49

Ourodou, coţ byl syn Jana Ourody, dělníka v Hanělově ulici.115 A takovýchto dětí bylo několik. Obdobná

situace,

jaká

panovala

na

škole

obecné,

byla

i ve škole měšťanské. Školní obvod byl sice širší neţ u školy obecné

(Šebkovice,

Černá

Hora,

Okříšky,

Řípov,

Pocoucov,

Sokolí, Krahulov, Budíkovice,…), ale sociální sloţení zůstalo nezměněné.

Školu

navštěvovaly

děti

zlatníků,

truhlářů,

mlynářů, malířů, kovářů, sluhů, krejčích, zedníků, strojníků, soustruţníků,

úředníků,

učitelů,

holičů,

majitelů

továren,

písařů, obuvníků aj. Do

stejných

tříd

chodily

děti

továrníků

i

dělníků.

Jaroslav Novák, jehoţ poručník byl František Novák, továrník z Ţerotínovy

ulice,

navštěvoval

stejnou

třídu

jako

Jan

Smejkal, syn dělníka na Bisatově ulici, či Ludvík Pešťál, syn dělníka z Podklášteří.116 Toto je klasický scénář, kdy jedno dítě majitele továrny či jiného, vysoce postaveného měšťana, chodí do školy dohromady s několika dělnickými dětmi. Existuje

jen

velmi

málo

případů,

kdy

stejnou

třídu

navštěvují dvě a více dětí vysoce postavených měšťanů. Vyplývá to

se

sociálního

sloţení

města,

kdy

se

počet

obyvatel

s narůstajícím majetkem sniţuje. Jedním z mála příkladů jsou Bohumír

Konečný,

syn

Josefa

Konečného,

továrníka

z Nových

Dvorů, a Vladimír Kott, jehoţ otcem byl Rudolf Kott, továrník z Pelhřimova, ve

školním

kteří

roce

navštěvovali

1911/1912.

Spolu

společně s nimi

do

jednu

třídu

stejné

třídy

chodili i Antonín Lichtenberg, syn dělnice, dvojčata Rudolf a Josef Lautnerovi, synové dílovedoucího, František Juránek, syn dělnice, Josef Houzír, opět syn dělnice, či František Drholec, syn dělnice.117

115


116

SOkA Třebíč, Měšťanská škola chlapecká Třebíč-Horka, inv. č. 63.

117


50

5.2. Obecná a měšťanská škola dívčí Třebíč-Horka Obecná dívčí škola Třebíč-Horka vznikla 14. ledna 1834 a to takovým způsobem, ţe se tehdejší dvoutřídní škola smíšená rozdělila na dvě dvoutřídní školy – na chlapeckou a dívčí. Dívčí škola byla umístěna v soukromém domě číslo 33, který se nacházel na dolní straně náměstí. Teprve v roce 1836 se podařilo

přimět

městský

výbor,

aby

začali

jednat

o

školní

budově. Nová školní budova byla dostavěna o osm let později. Do této školy byly umístěny obě dvě městské školy, chlapecká i dívčí. Roku 1867 byla dívčí škola obecná rozšířená na trojtřídní, o

dva

roky

později

na

čtyřtřídní

a

od

1.

ledna

1874

na pětitřídní školu. V polovině sedmdesátých let 19. století se dívčí škola odstěhovala

do

obecních

budov

číslo

102

a

číslo

103

na náměstí. V roce 1889 byla škola rozšířená na šestitřídní, ale

po

zřízení

zredukována

na

měšťanské

pětitřídní

školy a

dívčí

spojena

pod

byla jednou

škola

opět

správou

se

školou měšťanskou. Po v roce

několikaletém 1891

zpočátku

k

pod

boji

o

českou

jejímu povolení.

společnou

správou,

měšťanskou

školu

Obě

třídy

měšťanské

ale

časem

došlo

došlo byly

k jejich

úplnému rozdělení. V roce 1894 se první obecná a měšťanská škola přestěhovala do

budovy

u

kostela

sv.

Martina,

kde

vydrţela

aţ

do

roku

1919.118 Obecnou školu dívčí Třebíč-Horka navštěvovala stejná sorta dětí jako školu chlapeckou. I zde se nacházely děti, které pocházely z různých sociálních tříd. Zajímavý je však případ

118

Melichar,

Stanislav:

Národní

školství


51

na

Náměštsku

nad

Oslavou

a

Berty Hasskové, dcery Miloslava Hasska, továrníka z Karlova náměstí. Nelze určit, zda to byl záměr či pouhá náhoda, ale kdyţ se podíváme na sloţení dětí dvou paralelních tříd, tak je na první pohled patrné, ţe třída, do které patřila i Berta, byla

co

do

povolání

rodičů

lukrativnější.

Z 48

ţáků

bylo

patnáct obuvníků, tři koţeluhové, jeden jirchář. Ostatní děti patřily

k těm

gymnaziálního

„lepším“

rodinám.

profesora,

Příkladem

obchodníka,

je

úředníka,

rodina

hoteliéra

či

majitele pohřebního ústavu. Zatímco druhá třída, která měla 45 – 47 dětí, se skládala z dvanácti dětí obuvníků, dvou dětí nádeníků, dvou dětí jirchářů, čtyř dětí koţeluhů, tří dětí dělníků, jednoho obchodníka, odborného učitele a z ostatních dětí z řemeslných rodin.119 Ale ne kaţdý otec chtěl vidět svoji dceru v té „lepší“ třídě. Emilie Kolímová, jejíţ otec byl továrník Hubert Kolím, chodila do třídy s dětmi obuvníků, obchodníka, hostinského, koţeluhů,

řemeslníků,

i

kdyţ

mohla

navštěvovat

paralelní

třídu, kde se nacházely děti profesora, obchodníků, odborného učitele, soudního oficianta, ředitele školy, radního, učitelů či berního asistenta.120 Měšťanská škola Třebíč-Horka nic nového nepřinesla. I zde se

potkávaly

v jedné do

třídě.

školy

z nich

dívky

hned

byla

ve

z měšťanských

Hedvika se

Smejkalová,

dvěmi

školním

rodin

dívkami, roce

dcera dcerami

1906/1907

s dcerami

dělníků

dělníka,

chodila

továrníků.

Hedvika

První

Zinkaizlová,

dcera továrníka Karla Zinkaizla. S druhou dívkou se Hedvika potkala

v jedné

třídě

v následujícím

školním

roce,

jelikoţ

byla nezralá, aby postoupila výše. Druhou dívkou tedy byla Olga Hassková, jejíţ otec Miloslav Hassek byl továrník.121

119

SOkA Třebíč, Národní škola dívčí Třebíč-Horka, inv. č. 68.

120

SOkA Třebíč, Místní školní rada Třebíč, inv. č. 1.

121

SOkA Třebíč, Měšťanská škola dívčí Třebíč-Horka, inv. č. 37, 40.

52

5.3. Pětitřídní obecná škola na Nových Dvorech Do

školního

obvodu

pětitřídní

obecné

školy

na

Nových

Dvorech patřilo mimo předměstí Nových Dvorů i Nové Město. Obě tyto třebíčské části dříve spadaly do školního obvodu Jejkov. Ale 2. října 1887 byla slavnostně otevřena nová, tehdy ještě trojtřídní chlapecká a dívčí škola na Nových Dvorech a škola na Jejkově byla zrušena.122 V roce 1891, při reorganizaci třebíčského školství, byla škola

přeměněna

na

pětitřídní

smíšenou

školu.

S rostoucím

počtem ţáků se tato varianta stala nevyhovující. Brzy bylo zapotřebí

v některých

třídách

zřídit

pobočky

a

v roce

1900

byla škola opět rozdělena na pětitřídní chlapeckou a dívčí školu pod společnou správou. Ale i budova byla nedostačující. Na konci devadesátých let devatenáctého

století

byla

v zahradě

školy

postavená

nová

přízemní budova o dvou třídách. Tato varianta škole prostorově pomohla

pouze

na

jeden

rok,

takţe

v následujících

letech

musela být přístavba doplněna ještě prvním a druhým patrem. Před začátkem první světové války byly při škole zřízeny zakončující

třídy,

chlapecké

a

dívčí,

které

byly

určeny

pro ţactvo, které nešlo do škol měšťanských. Toto uspořádání trvalo aţ do roku 1925, kdy v důsledku poklesu počtu ţáků byly ukončovací

třídy

zrušeny

na pětitřídní školu smíšenou.

a

škola

byla

reorganizovaná

123

Většina měšťanů bydlela ve vnitřním městě, na Jejkově nebo na Stařečce. Proto chodily jejich děti i do tamějších škol. Na předměstí se stěhovaly především rodiny z okolních vesnic. 122

Melichar,

Stanislav:

Národní

školství

na

Náměštsku

nad

Oslavou

a

školství

na

Náměštsku

nad

Oslavou

a

Třebíčsku. Str. 202. Janák, Jan: Třebíč. Str. 193. 123

Melichar,

Stanislav:

Národní


53

A

právě

Pro

jejich

děti

navštěvovaly

školu

na

Nových

Dvorech.

cíl této práce je tato škola nezajímavá, ale pro úplný

přehled škol nezbytná.

5.4. Německá obecná škola v Třebíči Po opětovném převzetí moci ve městě německou burţoazií v roce 1873 začal znovu germanizační nápor na třebíčské školy. O

pět

let

obecního

později

provedla

zastupitelstva

zemská

novou

školní

úpravu,

podle

rada

na

které

nátlak

mělo

být

v prvních třídách věnováno deset hodin češtině a čtyři hodiny němčině. Ve druhých třídách se uţ poměr sníţil na sedm ku pěti hodinám a ve třetích a čtvrtých třídách uţ měl německý jazyk šest

hodin

vyučován německy

oproti

čtyřem

v druhém a

předmětů

ve

hodinám

pololetí

čtvrté

v německém

třetí

třídě

jiţ

jazyce.

češtiny. třídy

měla

Tato

K tomu

dějepis

probíhat úprava

měl

a

zeměpis

výuka

měla

být

všech

vstoupit

v platnost během probíhajícího školního roku.124 Tyto plány se díky odporu česky smýšlejícího učitelstva nepovedlo v plném rozsahu

prosadit.

Nepomohly

ani

denunciace

obecního

zastupitelstva. Neúspěch těchto germanizačních plánů vedl na konci německé vlády

na

škola

byla

v najatém

radnici

ke

zřízena domě

zřízení jako

číslo

německé

dvojtřídní 33.

školy.

v roce

Zpočátku

Německá 1882

měla

a 126

obecná

umístěná ţáků,

v následujících letech jejich počet stoupl aţ na 300 ţáků.125 V listopadu 1884 byla německá obecná škola rozšířena na trojtřídní školu. Největší podpory se škole dostávalo hlavně

124


125

Tamtéţ. Str. 192.

54

od německých továrníků, zvláště od firmy Karel Budischowsky a synové.126 Německá

obecná

škola

měla

značnou

podporu

i

v následujících letech. Příkladem je školní rok 1898/1899, kdy na a

třebíčských do

německé

českých

školy

školách

chodilo

bylo

356

zapsáno

ţáků.

České

1479

školství

dětí bylo

v prostorové tísni, přesto si německá škola dokázala udrţet šest tříd a téměř celé druhé patro v obecních domech číslo 102 a 103.127 V této době dochází ke sniţování počtu ţáků na německé škole.

Z průměrného

počtu

300

dětí

ještě

na

počátku

devadesátých let jejich počet klesal aţ na 158 dětí před první světovou

válkou.

měšťanského docházelo

Počet

dětí

obyvatelstva

ke

byl

sniţování

by

bez

zásahů

několikrát

počtu

ţáků,

niţší.

škola

se

Od školního roku 1892/1893 se škola změnila Teprve

o

jedenáct

let

později

byla

německého A

přestoţe

rozšiřovala.

na čtyřtřídní.

škola

nucena

opět

se

zredukovat na trojtřídní.128 Proti německou

těmto

praktikám,

obecnou

1906/1907

školu,

provedená

které

byla

měly

na

organizovaná

zajistit

počátku akce.

děti

školního

Úspěchu

se

pro roku ale

nedočkala a škola si dál uhájila svoji existenci a prostorové umístění. do

Podobně

německé

připadalo

školy

na

tomu

bylo

bylo

zapsáno

německé

rodiny

i 35

o

dva

309 dětí,

roky

dětí. na

později, Z tohoto

ţidovské

26

kdy počtu dětí

a na české rodiny 152 dětí. Ostatní děti byly z okolních obcí. Ze 152 dětí z českých rodin bylo 103 dětí rodičů, kteří byli zaměstnáni u firmy Karel Budischowský a synové.129 Akce proti zapisování

českých

dětí

do

německých

škol

se

stupňovaly

a nabíraly na organizovanosti. Na české rodiče bylo působeno 126


127


128

SOkA Třebíč, Německá národní škola.

129


55

letákovou akcí a osobní agitací. Přesto si německá škola svoje ţáky udrţela. Škola byla zrušena aţ po válce. Německá obecná škola v Třebíči bojovala o svoji existenci tak, ţe vyvíjela nátlak na české obyvatelstvo, aby svoje děti zapsali právě do této školy. Největší donucovací sílu měli majitelé továren či jiných podniků, kteří tlačili na svoje zaměstnance. A jelikoţ těm šlo o práci a o uţivení vlastních rodin, posílali svoje děti do německé obecné školy. Našli se ale i tací, kteří chtěli na své okolí působit vznešenějším dojmem, a proto se hlásili k německé obcovací řeči, a zároveň s tím posílali svoje děti do německých škol. Z toho vyplývá i sociální skladba tříd – děti z měšťanských rodin chodily do stejných tříd jako děti dělníků, kterých bylo díky nátlaku víc neţ na obecné škole Třebíč-Horka.

5.5. Německá měšťanská škola v Třebíči Stejně

jako

německá

obecná

škola,

i

německá

měšťanská

škola si udrţovala ve městě určitá privilegia. Převáţně se jednalo

o

velikost

a

počet

tříd

pro

výuku.

Takţe

německá

měšťanská škola dívčí, která byla zřízena od počátku školního roku 1875/1876, zabrala nejlepší učebny v městském domě číslo 103. A nejinak tomu bylo i s počtem ţáků. I tato škola se potýkala s jejich nedostatkem. V polovině osmdesátých let byla podána ţádost na obecním zastupitelství, aby škola, jeţ měla pouze 72 ţákyň, byla přeměněna na školu českou. Této ţádosti nebylo

vyhověno.130

A

navíc

se

začalo

hovořit

chlapecké měšťanské školy.

130


56

o

zřízení

S poţadavkem

zřízení

vystupovat

německá

počeštění

gymnázia.

měšťanské

burţoazie, Město

školy

protoţe

Třebíč

chlapecké

došlo

tento

začala

k opětovnému

poţadavek

zamítlo

v únoru 1888.131 To německou burţoazii neodradilo. Obrátili se totiţ na ministerstvo kultury a vyučování, kde si zřízení této školy vymohli. Obec proti tomuto rozhodnutí podala stíţnost u

Nejvyššího

zřízení

správního

školy

soudního

nezabránilo,

dvora

byly

ve

z peněz

Vídni.

A

aby

německého

se

spolku

a ţidovské obce opatřeny první školní potřeby a v domě číslo 33 na hlavním náměstí místnosti pro výuku. Škola byla otevřena počátkem

školního

rozhodnutí z prostředků

měla

roku být

města

1889/1890132

nadále

Třebíče

a

vydrţována

a

z jedné

dle

ministerského

z devíti

desetiny

desetin

z prostředků

ţidovské obce.133 Město se i nadále snaţilo o zrušení německých měšťanských škol

a

německá

burţoazie

se

stále

bránila.

Mezi

jejich

nejpádnější argumenty patřil ten, ţe na celém školském okrese není jiná měšťanská škola německá. K tomu se němečtí továrníci snaţili o zvýšení počtu ţáků z řad svých dělníků skrz agitaci a zastrašování. Jak jiţ bylo zmíněno, město se snaţilo učinit těmto praktikám přítrţ - ale bez většího úspěchu. Škola byla zrušena aţ po první světové válce. Německá měšťanská škola se nijak neliší od školy obecné. I zde fungovaly stejné praktiky, takţe se vedle dětí továrníků objevovaly i děti dělníků. Emma Subak, dcera továrníka Maxe Subaka, se tak mohla seznámit ve třídě s Julií Simonidesovou, Sofií

Butulou

a

Josefou

Waignerovou,

jejichţ

obuvníci.134

131


132

SOkA Třebíč, AMT, kart. 399, protokoly o schůzích OZ 1889. Nikodem, Vilém: Pamětní kniha města Třebíče. Str. 207.

133


134

SOkA Třebíč, Německá měšťanská škola, inv. č. 7.

57

otcové

byli

5.6. Smíšená pětitřídní obecná škola v Podklášteří I kdyţ musela škola v Podklášteří existovat jiţ dříve, je připomínána poprvé aţ v roce 1787. Jednalo se o jednotřídní školu, která neměla vlastní budovu. Vyučování proto probíhalo v bytě učitelově. Vlastní budovu získala škola teprve v roce 1808 v místech, kde stojí dnešní třebíčská radnice.135 Na

počátku

vyhořela.

dvacátých

Tímto

let

poţárem

devatenáctého

bylo

zničeno

století

veškeré

škola

vybavení

a materiál a bohuţel i školní kronika, takţe nejsou zápisy o tehdejších poměrech školy. Teprve

v roce

1862

byla

škola

rozšířena

na

dvojtřídní

a o necelých deset let později na trojtřídní školu. V roce 1892 byla pro školu postavena nová budova, která stála 23 157 zl., a zároveň došlo k rozšíření na čtyřtřídní školu.136 Na přelomu tisíciletí byla škola ještě jednou rozšířena – na

pětitřídní

–

a

bez

velkých

a

zásadních

změn

zůstala

aţ do první světové války. Do obecné školy v Podklášteří chodily děti z Podklášteří, Řípova,

Sokolí

a

Týna.

Jednalo

se

o

vesnice

převáţně

se zemědělským zaměřením, coţ podstatně ovlivnilo i sloţení tříd. a

Nejvíce

domkářů.

byly

Hned

zastoupeny

za

ně

se

rodiny

řadili

nádeníků,

koţedělníci,

rolníků

koţeluhové,

jircháři a obuvníci, kteří docházeli za prací do Třebíče. V dalších

letech

tato

V následujícím grafu je třídách

ve

let.137

Děti

135

Melichar,

vybraných

získávala

na

dominanci.

patrné sociální rozloţení v prvních

letech,

rolníků

Stanislav:

povolání vţdy

a

nádeníků

Národní

školství

s odstupem se na

tří

postupně

Náměštsku

nad

aţ

pěti

ztrácejí Oslavou

a

Třebíčsku. Str. 203. 136


137

SOkA Třebíč, Národní škola Třebíč-Zámostí, inv. č. 7, 23, 35, 59, 74,

84, 99.

58

a nahrazují je děti z dělnických rodin. Kromě dětí rolníků, nádeníků, ještě

koţeluhů,

ostatní

šafáři,

obuvníků

děti.

sedláři,

a

Jejich

mlynáři,

dělníků

otcové

navštěvovaly

byli

zedníci,

kováři,

tesaři

či

školu

řezníci, pastýři.

Měšťanské děti do této školy nechodily.

Složení tříd v obecné škole v Podklášteří 35 30 25 20 Počet dětí 15 10 5

1913/1914

1910/1911

1908/1909

1905/1906

1900/1901

1897/1898

1893/1894

0

Školní rok

Rolník

Nádeník

Koželuh

Obuvník

Dělník

Ostatní

5.7. Německá obecná škola v židovské obci Německá obecná škola v ţidovské obci byla zřízena v roce 1787

z příkazu

gubernia.

Školních

59

dětí

zde

tehdy

bylo

40,

z toho

35

chlapců

a

děvčat.138

5

Z jednotřídní

školy

se

postupně s nárůstem počtu ţáků vytvořila aţ škola čtyřtřídní. od

Na

základě

přání

1.

listopadu

zástupců

1825

působil

z ţidovské

katolický

obce

učitel.

zde Prvním

katolickým učitelem byl Josef Maschek.139 Vzrůst počtu českého obyvatelstva a tím i českého ţactva v ţidovské obci si vynutil počátkem školního roku 1887/1888 zřízení

české

školy.

Ţidovské

obyvatelstvo

ale

i

nadále

posílalo svoje děti zásadně do německých škol. Ve školním roce 1901/1902 počtu

bylo

bylo

ţidovského

v obci

243

325

římských

vyznání.

A

dětí

školou

katolíků,

z těchto

4

78

povinných.

evangelíci

ţidovských

Z tohoto

a

78

dětí

ţáků

jich

48

navštěvovalo německou obecnou školu v ţidovské obci, 27 dětí bylo

vyučováno

v německé

měšťanské

škole

v Třebíči

a na střední škole byly děti dvě. V české obecné škole byl pouze jeden hoch.140 Německou obecnou školu v ţidovské obci čekal stejný osud, který potkal ostatní německé školy. Škola přeţila pouze válku a po ní byla zrušena. Do

německé

obecné

školy

v ţidovské

obci

chodily

děti,

které zde bydlely. Dokud nebyla otevřena v ţidovské obci škola česká, bylo sociální sloţení tříd značně rozmanité, i kdyţ celou

jednu

polovinu

polovinu

tvořily

tvořily

děti

pekařů,

děti

obchodníků.

učitelů,

Tu

dělníků,

druhou řezníků,

továrníků, úředníků, kovářů, zedníků,… Jelikoţ se jednalo o malou školu bez paralelních tříd, nebylo

moţné,

Významnou A

právě

aby

se

ţidovskou jejich

děti

děti

měšťanů

měšťanskou studovaly

nepotkaly

rodinou ve

byla

společných

s dělnickými. rodina

Subaků.

třídách

spolu

s dětmi dělníků. Alfred Subak, syn Maxe Subaka, navštěvoval 138


139

Tamtéţ. Str. 196.

140

Tamtéţ. Str. 197.

60

stejnou třídu jako Simon Spira, jehoţ otec byl dělník, nebo Wilhelmine Subak, dcera Adolfa Subaka, chodila do stejné třídy s Jakobem Bäckem, Josefem Bassistem a s Juliusem Schillerem, jejichţ otcové byli právě dělníci.141 Po

otevření

změně.

Jelikoţ

rodin

a

české české

z rodin

školy děti

v ţidovské

pocházely

řemeslníků,

obci

došlo

převáţně

vzrostl

k jedné

z dělnických

poměr

obchodníků

ku ostatním povoláním. To, ţe se v jedné třídě potkávali ţáci z různých sociálních vrstev, zůstalo nezměněno.

5.8. Česká trojtřídní obecná škola v židovské obci Rok 1884 tvoří ve vývoji třebíčského školství základní mezník. České a německé školy se od této doby vyvíjejí zcela samostatně a bez jakýchkoliv vzájemných přímých zásahů. A právě v této době okresní školní rada naléhala, aby došlo ke spojení města Třebíče s ţidovskou obcí, čímţ by bylo českým dětem zde ţijícím umoţněno navštěvovat českou školu. V ţidovské obci se nacházela pouze škola německá. Město Třebíč ale tento poţadavek v červnu roku 1886 zamítlo, jelikoţ by to znamenalo nemalé finanční zatíţení městské pokladny. Zároveň město

poukazovalo

povinnost

zřídit

na pro

to,

ţe

tamější

ţidovská

české

obec

ţáctvo

má

vlastní

zákonnou školu.142

K tomuto činu byla tato obec taky krátce poté přinucena. Zdejší česká obecná škola byla zaloţena v roce 1887 jako jednotřídka a umístěna společně se stávající německou školou v budově číslo 58. Zpočátku bylo na škole zapsáno 65 dětí, ale jejich počet stále vzrůstal. Ve školním roce 1898/1899 navštěvovalo školu jiţ 106 ţáků. Proto bylo v listopadu 1898 povoleno rozdělení 141

SOkA Třebíč, Německá obecná škola Třebíč – Ţidovská obec, inv. č. 7, 8.

142


61

školy do dvou oddělení a v únoru o dva roky později byla škola rozdělena

na

trojtřídní.

Na

počátku

nového

stolení

bylo

na škole, navzdory německé agitaci a zastrašování143, zapsáno jiţ 122 dětí. Počet dětí se v hrubých rysech udrţel na této úrovni aţ do vypuknutí první světové války. Do české obecné školy chodili pouze ţáci z ţidovské obce. A jelikoţ významnější rodiny posílaly svoje děti do německé školy, na školu českou zbyly děti nádeníků, jirchářů, tkalců, obuvníků, topičů apod. Sloţení tříd zůstalo v prvních patnácti letech téměř beze změny, jak ukazuje následující graf.144

143

Německá správa ţidovské obce pouţívala i takových prostředků, jako bylo

vysílání příslušníka obecní policejní stráţe do školní budovy v době, kdy probíhal zápis ţáků do školy. Viz: Janák, Jan: Třebíč. Str. 196. 144

SOkA Třebíč, Česká národní škola Třebíč – Ţidovská obec, inv. č. 1, 12.

62

Sociální rozvrstvení dětí 1. ročníku ve školním roce 1887/1888 a 1898/1899 Dělník Soustružník Správce Sedlář Sekerník Řezník Vozka Podomek Stolař

Povolání rodičů

Topič Sluha Tkadlec Koželuh Tesař Krejčí Vdova Jirchář Obuvník Nádeník 0

5

10

15

20

25

30

35

40

Počet dětí

1898/1899

V

této

souvislosti

je

1887/1888

nutné

podotknout,

ţe

teprve

od počátku dvacátého století se stále častěji začíná objevovat v kolonce

povolání

otce

označení

dělník,

které

nahrazuje

dosavadní označení obuvník a koţeluh. K jiným změnám nedošlo.

5.9. Gymnázium V roce 1772 byla Marii Terezii podaná petice. Město ţádalo panovnici o povolení zřídit ve městě gymnázium, neboť ve městě

63

nebylo ţádných přípravných škol a na vydrţování na studiích v cizích

městech

chlapců,

kteří

nebyly

peníze.

Proto

vyšli

obecnou

školu,

se

musela

většina

věnovat

polnímu

hospodářství nebo řemeslu. Marie Terezie se za tuto ţádost nepostavila a zřízení školy nepovolila se zdůvodněním, ţe na Moravě

je

dostatečný

počet

gymnázií.

Třebíčané

byli

nuceni

i nadále studovat v Jihlavě, ve Znojmě, v Brně či ve Vídni.145 K další V tomto

ţádosti

roce

byla

o

zřízení

povolena

gymnázia

první

česká

došlo

v roce

gymnázia

na

1867. Moravě

a v Třebíči se k moci dostalo české obyvatelstvo. Bylo proto vyuţito toho, ţe se ve Vídni nacházela deputace města. Ta předloţila ministerstvu kultury a vyučování ţádost o zřízení české střední školy a vymohla si v této záleţitosti i slyšení u

císaře.

Po

čase

přišla

odpověď.

Ţádosti

nebylo

vyhověno

vrátilo

k otázce

pro nepříznivé finanční poměry.146 V září

1870

se

představenstvo

města

zřízení gymnázia. Došlo ke zvolení deputace ve sloţení Ignác Přerovský, František Müller a Jan Haněl, která měla za úkol poţádat u vyšších míst o podporu.147 Jejich snaha byla úspěšná a

městu

bylo

gymnázia

od

budovu.

Obecní

přislíbeno

školního

roku

zřízení

státního

1872/1873,

zastupitelstvo

se

niţšího

jestliţe

k tomu

českého

obec

ihned

opatří

zavázalo

a začalo plánovat stavbu budovy a její následující provoz. Za cíl si kladli otevřít školu jiţ v roce 1871.148 Dne 14. srpna 1871 povolil císař zřízení niţšího gymnázia a vyučovat se začalo od školního roku 1871/1872. A jelikoţ

145 146

Janák, Jan: Třebíč. Str. 189. Sova, Vladimír: Osudy gymnasia v Třebíči za 50 let jeho trvání. In:

Památník

na

oslavu

padesátého

výročí

gymnasia

a

25letého

jubilea

Akademického feriálního klubu v Třebíči. Třebíč 1921, str. 6. Podle Janák, Jan: Třebíč. Str. 199. 147


148


64

ještě

nemělo

gymnázium

svoji

budovu,

byl

narychlo

upraven

Krupičkův dům na Jejkově. České u

obecní

niţšího

zastupitelstvo

gymnázia.

třebíčského

Jiţ

klasického

v září

nechtělo 1871

gymnázia

zůstat

usilovalo

v reálné

o

pouze přeměnu

gymnázium

a

jeho

přebudování v gymnázium vyšší.149 Ale k naplnění jejich plánů nedošlo,

neboť

zastupitelstvo

o

dva

roky

rozpuštěno

a

později správa

bylo

města

se

české

obecní

opět

dostala

do rukou německých. Tato

změna

se

projevila

i

na

gymnáziu.

Jiţ

dva

dny

po ustavení německé městské rady rozhodlo ministerstvo kultury a

vyučování

státním

na

gymnáziu

popud

nové

rady,

aby

byla

jako

vyučovací

na řeč

třebíčském zavedena

niţším

němčina.

Český jazyk byl ponechán pouze v paralelním oddělení a to jen v první a druhé třídě.150 Ale

i

tato

změna

se

zdála

zastupitelstvu

nedostatečná

a proto zahájili proměnu gymnázia v německou školu a tvrdě se stavěli

proti

jakémukoliv

pokusu

o

znovuobnovení

českého

gymnázia. České obyvatelstvo se obracelo se svými poţadavky i na vyšší místa, ale rozhodnutí ministerstva nebylo změněno. Na

škole

školním

mezitím

rokem

docházelo

1875/1876

byly

k zásadním otevřené

změnám.

Počínaje

přípravné

třídy

pro německé ročníky. Kromě toho byla škola v prosinci 1878 přeměněna z reálného gymnázia, kterým se stalo dne 11. srpna 1873,

v pouhé

gymnázium

s obligatorním

kreslením

v niţších

třídách.151 Česká národní strana se za této situace zaměřila alespoň na udrţení českých paralelních tříd, jeţ měly být postupně zrušeny.

O této otázce se velmi často jednalo na schůzích

obecního zastupitelstva poté, co se do něho opět dostala česká menšina. Na počátku roku 1880 zamítlo zastupitelstvo ţádost 149


150

Tamtéţ. Str. 200.

151

Tamtéţ. Str. 200 - 201.

65

o

zřízení

českých

paralelních

tříd

ve

třetím

a

čtvrtém

ročníku. O půl roku později se k této otázce zastupitelstvo postavilo

opět

zamítavě.

Proto

byla

zaloţena

Gymnaziální

matice třebíčská, která měla finančně vydrţovat chudé studenty a

především

české

paralelní

třídy.

Její

stanovy

schválilo

místodrţitelství dne 18. listopadu 1880. A právě Matici náleţí hlavní zásluhy o počeštění gymnázia.152 Po

vytvoření

Taaffovy

vlády

se

nepříznivá

situace

na ministerstvu kultury a vyučování zlepšila natolik, ţe i kdyţ nebylo povoleno změnit třebíčské gymnázium zpět na české, mohli

se

alespoň

otevřít

české

paralelní

třídy

ve

třetím

a čtvrtém ročníku – a to jiţ od školního roku 1880/1881. Dále došlo ke zrušení přípravné třídy pro německé ročníky. V roce

1882

zastupitelstva, ţádosti

došlo

jehoţ

českých

ke

znovuzvolení

jedním

obyvatel

z prvních

města,

aby

českého

kroků obec

obecního

bylo

vyhovění

převzala

české

paralelní třídy do své správy a tím je zajišťovala po věcné stránce.

Zároveň

byl

schválen

návrh,

aby

bylo

ministerstvo

kultury a vyučování opět poţádáno o přeměnu niţšího státního gymnázia

v Třebíči

ponechány

německé

potřeba.153

Ministerstvo této ţádosti ještě plně nevyhovělo,

ale

výnosem

z 8.

v gymnázium paralelní září

české

třídy,

1883

byla

s tím, pokud

ţe

by

dosavadní

by

byly

jich

bylo

česká

oddělení

gymnázia spojena v jeden celek pod společnou správu. Ţáci z Třebíče a okolí tak mohli vystudovat celé niţší gymnázium v českých třídách, ale ve studiu na vyšším gymnáziu museli

pokračovat

gymnázium.

Pro

v jiném

ţáky

městě,

z chudých

kde

rodin

jiţ

měli

byla

ale

vyšší tato

české

moţnost

velice problematická aţ nemoţná. Proto byl kladen značný důraz na

rozšíření

podána

ţádost

pobočkami

gymnázia na

v gymnázium

ministerstvo

v gymnázium

úplně

o

vyšší.

přeměnu

české

a

o

Proto

gymnázia


153


opět

s českými

rozšíření

152

66

byla

ústavu

ve

vyšší

gymnázium.154

Vyhověno

bylo

ale

pouze

druhé

části

ţádosti, takţe mohla být od školního roku 1884/1885 otevřena pátá

třída

s českou

vyučovací

řečí,

kterou

ale

musela

vydrţovat obec. Dne

24.

července

1885

konečně

císař

povolil,

aby

se

německé státní niţší gymnázium s českými paralelními třídami přeměnilo

počínaje

školním

rokem

1885/1886

na

české

státní

niţší gymnázium s německými paralelními třídami. A následným rozhodnutím z 4. května 1886 bylo niţší gymnázium definitivně rozšířeno na

na

gymnázium

gymnázium

české

vyšší.

pak

K úplné

došlo

tím,

ţe

přeměně 29.

gymnázia

července

1887

panovník povolil zrušení německých paralelních tříd.155 Zřízení podmínek. školu.

třebíčského

Jednou

Ale

na

z nich

tuto

gymnázia bylo

novou

i

bylo

povoleno

postavení

školu

si

za

budovy

muselo

určitých

pro

novou

gymnázium

ještě

nějakou dobu počkat. Svoji dráhu započala škola v Kupičkově domě

na

Jejkově,

o

pět

let

později

se

škola

přestěhovala

do budovy městské školy u chrámu sv. Martina. Zde zůstal ústav celých pro

čtrnáct

rychle

let,

ale

narůstající

ani

zde

počet

nebyl

ţáků,

dostatečný

proto

bylo

prostor

gymnázium

roztroušeno i do jiných místností v soukromých domech občanů. Proto se konečně začalo se stavbou vlastní gymnaziální budovy na

zahradě

Nový

svět

na

Horce.

Do

nové

budovy

se

ústav

přestěhoval počátkem září 1889. Jednalo se jiţ o definitivní umístění školy. S mírnými úpravami a přístavbou slouţí tato budova třebíčskému gymnáziu ještě dnes. Třebíčské gymnázium patřilo mezi první gymnázia na Moravě. Navštěvovali

ho

ţáci

z blízkého

okolí

(Náměšť

nad

Oslavou,

Výčapy, Stařeč, Jaroměřice nad Rokytnou, Vladislav, Moravské Budějovice,

Krahulov,

i zájemci ze

Přibyslavice,…),

ale

bylo

vyhledáváno

vzdálenějších obcí, kteří by mohli vyhledat

154

Janák, Jan: Třebíč. Str. 201 - 202.

155

Tamtéţ. Str. 202.

67

gymnázium

bliţší

ke

svému

bydlišti

(Zbýšov,

Podbřeţice,

Znojmo, Jestřebí, Ledeč či Vídeň). Co se týče sloţení osob studujících na gymnáziu, nelze říci, ţe by se jednalo o školu bohatých, jak by mohl napovídat počet

přespolních.

Školu

navštěvovaly

děti

ředitelů

obuvnických továrem, děti advokátů, úředníků a učitelů, ale v třídních knihách byly zapsány i děti rolníků, řemeslníků či dělníků. Tak se také stalo, ţe společnou třídu navštěvoval Julius Hochstätter, jehoţ poručník byl Bohumír Hochstätter, ředitel obuvnické továrny na Jejkově č. 24, spolu s Antonínem Fialou, synem Kašpara Fialy, obuvníkem v Třebíči.156 Zajímavý je také fakt, ţe se jednalo o českou třídu, kde bychom Juliuse Hochstättera,

který

se

narodil

v Prusku

do

německé

rodiny,

nehledali. Najít jakýkoliv vzorec pro rozdělování ţáků do paralelních tříd

je

nemoţné.

Ţáci

nebyli

děleni

podle

abecedy,

náboţenského vyznání, bydliště či povolání rodičů. Děti byly do tříd rozdělovány náhodně, bez ohledu na postavení jejich otců.

České

třídy

1.A

a

1.B

školního

roku

1873/1874

jsou

tohoto příkladem. V následující tabulce je vidět povolání otců ţáků prvního ročníku a jejich počet ve třídě. Z této tabulky jednoznačně vyplývá, ţe nebyla třída, kde by byly preferovány děti měšťanů.157

1.A Povolání

1.B Počet Povolání

Počet

Rolník

8

Rolník

6

Obuvník

6

Obuvník

3

Mlynář

4

Mlynář

3

Učitel

3

Učitel

3

Kupec/Obchodník

3

Obchodník

1

156

SOkA Třebíč, Státní reálné gymnázium Třebíč, inv. č. 6.

157


68

Kontrolor c. k. berního

Ředitel továrny

1

úřadu

1

Krejčí

1

Advokát

1

Řezník

1

Řezník

2

Porodní bába158

1

Hostinský

1

Sluha

1

Pekař

1

Barvíř

1

Koţeluh

1

Písař

1

Jirchář

1

Kloboučník

1

Kovář

1

Pokrývač

1

Výminkář

1

Tkadlec

1

Tkadlec

3

Měšťan

1

C. k. adjunkt

1

Dozorce

1

Krupař

1

Stávkař

1

Cvokař

1

Soukeník

1

Soukeník

2

Švadlena159

1

Stolař

1

XXX

X

Slouţící

1

Celkem

39

Celkem

36

Situace v německých třídách byla zpočátku odlišná. Německé třídy navštěvovaly děti lékařů, vyšších úředníků, mistrů či továrníků, děti vysoce postavených měšťanů. Ale se sniţováním počtu ţáků v českých třídách, které souviselo s poněmčovacími pokusy, se i v těchto třídách začalo objevovat povolání otce Schuhmacher-obuvník. Budischowsky,

syn

na

který

Stařečce,

V této Franze

situaci

se

Budischowského,

navštěvoval

stejnou

ocitl

i

majitele třídu

jako

Karl

továrny Franz

Kršňák, syn Franze Kršňáka, obuvníka z Jejkova. A jelikoţ Karl

158

Jedná se o povolání matky, které bylo uvedeno na místě povolání otce,

neboť se jednalo o sirotka. 159

Jedná se o povolání matky, které bylo uvedeno na místě povolání otce,

neboť se jednalo o sirotka.

69

nepostoupil

do

dalšího

ročníku,

potkal

se

ještě

s dalšími

dětmi obuvníků.160 Bylo ještě hodně dalších dětí z měšťanských rodin, které navštěvovaly

stejnou

třídu

řemeslníků.

Neexistují

s dětmi

jakékoliv

dělníků,

záznamy

o

rolníků

tom,

ţe

či

by

se

měšťané snaţili tuto situaci změnit a tak se vyhnout níţe postaveným obyvatelům města.

5.10. Dvoutřídní obchodní škola Za starosty Jana Františka Kubeše (20. září 1883 – 27. února

1907)

dvoutřídní ve

školním

se

městské

obchodní roce

zastupitelstvo

školu

pro

1901/1902,

usneslo,

hochy.

kdy

bylo

Vyučovat

ţe

zřídí

se

ministerstvem

začalo kultury

a vyučování výnosem ze dne 26. ledna 1901 zřízení školy vzato na

vědomí.

Prvním

ředitelem

školy

byl

zvolen

Adolf

Kott,

profesor chrudimské obchodní akademie. Škola

působila

od

svého

zaloţení

v pronajatém

domě

na Hasskově ulici. Zároveň se počalo se stavbou vlastní budovy v Soukupově ulici. Zde škola vyučovala své ţáky od roku 1902 aţ do roku 1922. Aby bylo studium umoţněno co největšímu počtu ţáků, vznikl v roce 1904 Spolek na podporu chudých ţáků. Zároveň se škola začala otevírat i pro děvčata. Ve školním roce 1904/1905 byl otevřen jednoroční kurz pro dívky a od školního roku 1907/1908 byla zřízena dvoutřídní obchodní škola dívčí. Po

válce,

dne

24.

června

1919,

byla

obchodní

škola

přeměněna ministerstvem školství a národní osvěty na obchodní akademii

pod

názvem

„Obchodní

akademie

Dr.

Albína

Pod tímto názvem škola vyučuje své ţáky ještě dnes.

160


70

Bráfa”.

Do

spádové

oblasti

obchodní

školy

patřilo

nejenom

třebíčské okolí (Brtnice, Slavice, Opatov, Rokytnice, Ptáčov, Mastník,…), ale školu navštěvovali i ţáci z Jihlavy, Ivančic, Černé Hory, Šimanova, Ţďáru či Bítova. Sloţení ţáků je stejně rozmanité. Byly tu děti z rodin nadučitele, obchodníka, koţeluha, rolníka, továrníka, knihaře, horníka,

dílovedoucího,

kostelníka,

stavitele,

zedníka,

zlatníka, majitele cihelny, úředníka nebo továrního dělníka. Bylo i

tedy

ve

naprosto

třídách.

František

jisté,

ţe

Nejzářivějším

Říha.

Ignác,

otec

se

tyto

příkladem Felixe,

děti jsou

byl

budou Felix

potkávat Neuner

majitelem

a

továrny

v Třebíči a Jan, Františkův otec, byl třebíčský dělník.161

5.11. Pokračovací školy V roce

1882

se

chopila

Řemeslnická

beseda

v čele

se starostou města J. F. Kubešem iniciativy a zřídila tehdy s povolením zemské školní rady opakovací školu pro učně svých ţáků, kde by si hoši doplňovali své vzdělání nabyté ve školách obecních.

Učilo

se

jen

v neděli

vţdy

dvě

hodiny,

a

to:

náboţenství, česká řeč, kreslení, zeměpis, dějepis a počty. Navštěvovat školu bylo ale nepovinné, a proto škola po dvou letech zanikla. O

čtyři

roky

později

se

ti

samí

lidé

pokusili

o znovuotevření pokračovací školy, tentokrát jiţ s povinnou docházkou. Tuto školu se podařilo otevřít počátkem října 1886. Prvním

161

rokem

byla

otevřena

přípravná

třída

a

první

SOkA Třebíč, Obchodní akademie dr. Albína Bráfa Třebíč, inv. č. 1.

71

třída

pokračovací,

druhým

rokem

pak

k nim

přibyla

i

druhá

třída

pokračovací.162 Školní výuka probíhala po celý den v neděli a ve všední dny

od

18

rozděleny

do

do

20

hodin.

poboček

a

Roku

ve

1890

školním

musely roce

být

třídy

1891/1892

uţ

jiţ bylo

zapsáno 244 učňů.163 Pro školní

následující výbor,

aby

školní pro

rok

jejich

zaţádali učně

byla

místní

obchodníci

zřízena

zvláštní

oddělení při obou třídách, kde by se místo kreslení učilo obchodním

naukám

oboujazyčně.

Této

ţádosti

bylo

vyhověno,

takţe vznikla zvláštní dvoutřídní oddělení pro obchodní učně, kde se vyučovalo hlavně obchodním naukám. Poprvé pro školní rok 1903/1904 byla zřízena samostatná dvoutřídní odborná škola pokračovací pro obuvníky. Přípravka zůstala

společná

při

všeobecné

škole,

která

byla

ale

v následujícím roce zrušena. Také doba vyučování se změnila. Poprvé ve školním roce 1907/1908 bylo upuštěno od večerního vyučování a přešlo se na vyučování denní. Vyučovalo se ve středu od jedné do páté hodiny a v neděli od osmi do dvanácti.164 V roce 1912 byla na ţádost společenstva oděvníků zřízena samostatná odborná škola pro učednice šití prádla a ţenské ţivnosti oděvní. Během

války

byla

většina

ţivnostníků

povolána,

takţe

učňové museli svoje učení odsunout. Pravidelná výuka začala opět aţ po válce. Ve školním roce 1894/1895 navštěvovalo školu jiţ 257 učňů, z toho přípravku 79, první třídu 112, druhou třídu 46 a druhou

162

Melichar,

Stanislav:

Národní

školství

na

Náměštsku

nad

Oslavou

a

školství

na

Náměštsku

nad

Oslavou

a

Třebíčsku. Str. 49. 163 164


Stanislav:

Národní


72

třídu obchodního oddělení 20 učňů. Podle ţivnosti bylo nejvíce obuvníků (26),

(88),

krejčích

potom (20),

koţeluhů stolařů

a a

jirchářů řezbářů

(49), (15),

obchodníků zámečníků

a strojníků (13) a nakonec řezníků (10).165 Všeobecná škola pokračovací vychovala do roku 1913 5561 učňů.166

165

SOkA Třebíč, Rodinný archiv Kubešů, inv. č. 4.

166


73

6. Spolky O veřejném ţivotě ve městě lze aţ do poloviny 19. století jenom stěţí hovořit. Obyvatelé obce se scházeli jenom tehdy, kdyţ měli vyslechnout rozhodnutí vrchnosti o renovaci městské rady, a od vytvoření magistrátu pouze při volbách měšťanského výboru. Společenský ţivot byl vázán především cechovně. Cechy měly svoje sídla v jednotlivých hostincích, kde se scházely ke svým shromáţděním a za zábavou. Příleţitostí k většímu shromáţdění obyvatelstva se staly týdenní trhy, církevní slavnosti a svátky, dále potom zejména svatby. V této době se ale jiţ začínaly formovat první spolky, kde se lidé se společnými zájmy a cíli scházeli. Jednalo se o

kulturní,

spolek

národní,

byl

zaměřením. několika

sportovní

ojedinělý, To

spolků

ale

vzdělávací

s vlastními

nebránilo

zaráz,

či

stanovami,

lidem,

pokud

se

cíle.

aby

byli

nejednalo

o

Kaţdý

s vlastním členy

dva

hned

naprosto

protichůdné spolky. Mezi beseda,

nejvýznamnější Jednota

spolky

katolických

v Třebíči

tovaryšů,

patřila

Měšťanská

Tělovýchovná

jednota

Sokol nebo Dělnická beseda. Ve městě bylo samozřejmě spolků víc.

6.1. Měšťanská beseda V průběhu organizace

roku

1849

třebíčského

se

začala

měšťanstva,

vytvářet

jíţ

se

první

stala

česká

Měšťanská

beseda. K jejímu zaloţení přikročili vedoucí činitelé českého národního hnutí - dr. Jan M. Haněl, Karel Müller a František Přibík z Jejkova, Petr Novák a Josef Svoboda ze Stařečky, Jan 74

Krupička

z Horky,

Klusáček

Matěj

z Červených

zakladatelů

Svoboda

hospod.

pracovat

ke

z vnitřního Beseda

zvýšení

města

měla

a

podle

občanské

Karel úmyslu

pospolitosti

a k pěstování jazyka českoslovanského.167 Hned od počátku jí byly do cesty stavěny překáţky. Spolky byly

povolovány

politické

jen

činnosti,

s podmínkou, coţ

se

ţe

ovšem

se

vyvarují

příčilo

jakékoliv

původním

zájmům.

Jednání o povolení činnosti se tak protahovaly po celý rok 1849, takţe beseda se konstituovala aţ po opadnutí revoluční vlny.

Povolení

k činnosti

Měšťanská

beseda

dostala.

Toto

povolení zároveň značně omezovalo jeho činnost. Měšťanská

beseda

se

stala

spolkem

bez

politických

záměrů168, který si kladl za cíl zábavou, zábavným vzděláním a „kříšením“ národnosti slovanské rozšiřovat vzdělanost svých členů. Zároveň se snaţili čtením, přednáškami, hudbou, zpěvem, divadelními hrami pěstovat společenskou zábavu. Zároveň se snaţili o rovnost všech členů. Členové spolku se dělili na tři rovnoprávné třídy, které se lišily pouze výší placených členové

členských

podle

příspěvků.

svých

moţností.

Tyto

třídy

V čele

stál

si

vybírali

spolkový

sami

výbor,

který byl tvořen ze sedmi členů, volených kaţdého půl roku ze všech tříd bez rozdílu. Po nastolení absolutismu činnost spolku viditelně ochabla. Obavy

z perzekuce

spolku

a

jeho

členů

stoupaly,

takţe

jiţ

někdy na přelomu let 1851/1852 pro nedostatečnou účast zanikl. Ke znovuobnovení došlo v roce 1861, aţ po pádu bachovského absolutismu.

167

Janák, Jan: Třebíč. Str. 73. SOkA Třebíč, Měšťanská beseda Třebíč, inv. č. 6.

168

Spolek, který byl na svém počátku nepolitický, se stal postupně spolkem

politickým. Ukázalo se to hned při volbách v roce 1864, kdy se někteří členové stali členy správy města. A od roku 1867 byli vedoucími činiteli ve správě

obecní.

Spolek

se

politicky

německou a českou stranou města.

75

angaţoval

převáţně

v

bojích

mezi

Původně se spolek scházel pouze ve dvou světnicích v domě číslo 104. Ty ale brzy přestaly stačit a spolek přesídlil do hostince u Černého orla na dolní straně číslo 17, kde se tehdy nacházel největší a nejkrásnější sál ve městě. Tady se konaly všechny plesy a jiné společensky významné události. Ale ani toto místo nebylo naprosto vyhovující, proto se začalo uvaţovat o získání vlastní samostatné budovy, jeţ byl se stala sídlem

Měšťanské

besedy

a

popřípadě

i

jiných,

národních,

postupně vznikajících spolků. Za tímto účelem byla zvolena komise, která měla najít vhodný dům. Zaměřili se především na dům číslo 58 na Karlově náměstí. cesta

Jelikoţ

k jeho

byl

ale

získání

dům

zatíţen

značnými

komplikovanější.

Nakonec

dluhy, jej

byla

koupil

v draţbě Jan Pohanka pro akciovou společnost besedního domu v roce 1870. Původní plány se týkaly oprav, ale pak se beseda rozhodla o postavení nového domu, který by reprezentoval město. Starý dům byl zbořen, byla přikoupena ulička ke kostelu a začalo se se

stavbou.

Projekt

Národního

domu,

jak

se

dnes

nazývá,

vypracoval stavitel Karel Tebich a stavbu realizoval stavitel Herzán. Dům byl slavnostně otevřen dne 29. října 1871. V novém domě byly prostory pro všechny aktivity Měšťanské besedy – scházel se tu pěvecký sbor, konaly se tu divadelní představení,

zábavy

a

vzdělávací

přednášky,

otevřena

byla

knihovna. Ţivot besedy byl tedy úzce spjat s jejich novým centrem a

v následujících

letech

i

nadále

úspěšně

rozvíjel

svoji

činnost. Členy Měšťanské besedy byli především řemeslníci. Bohatí třebíčští

měšťané,

kteří

se

zaslouţili

o

zaloţení

besedy

a kteří se v období absolutismu stáhli do pozadí, se z počátku znovuobnovení ke snahám besedy chovali netečně, aţ odmítavě,

76

ale později sami byli strţeni proudem a aktivně se zapojili do činností Měšťanské besedy. Mezi

nejvýznamnější

členy

besedy

patřili:

Jan

Haněl,

městský fyzik, Emil Neumann, právník, Alois Hassek, koţeluh, Dr. Otto Grintl, advokát, Josef Herzán, stavitel, Dr. Alois Pohl, lékař, či Ignác Přerovský, obchodník. Jak uţ bylo uvedeno výše, většinu členů Měšťanské besedy tvořili

řemeslníci,

úředníci,

ale

duchovní,

přítomni

ekonomové

byli

apod.

i

kupci,

Na

učitelé,

počátku

patřili

k besedě i zástupci dělnictva, ale postupně docházelo k jejich vytlačování, takţe se dělníci stávali členy vlastních spolků.

6.2. Dělnická beseda Třebíčské dělnictvo jiţ v létě roku 1888 činilo přípravy k zaloţení převáţně

vlastní

obuvničtí

organizace. dělníci,

na

V čele druhém

těchto místě

snah

se

byli

nacházeli

koţeluhové. Jejich činnost uspíšila obuvnická stávka ze dne 19. června 1888, do níţ vstoupilo víc neţ 300 dělníků. Prvním konkrétním počinem, vedoucím k zaloţení Dělnické besedy,

byla

vzdělávacího

přípravná spolku,

schůze

která

se

k zaloţení konala

29.

dělnického června

1888

v hostinci J. Máchala za přítomnosti přibliţně 15O dělníků. Výsledkem této schůze bylo vytvoření výboru, který měl spolek dovést k jeho oficiálnímu zaloţení a k vypracování stanov. Ustanovující valná hromada a zároveň slavnost na počest zaloţení

se

konala

7.

října

1888.

Jiţ

od

prvního

dne

se

ke spolku přihlásilo na sto členů. I kdyţ byl spolek veden jako vzdělávací, nešlo se plně oprostit od dělnických myšlenek této doby. Dělnická beseda se klonila k umírněnému směru dělnického hnutí a myšlenky tohoto hnutí

šířila

skrz

svoje

vzdělávací

77

programy.

Byla

zřízena

knihovna kontakt

s čítárnou,

pořádaly

s ostatními

se

dělnickými

přednášky,

spolky

udrţoval

z okolí,

se

kaţdoročně

organizovali oslavy 1. máje a podíleli se i na organizování stávek a demonstrací. V roce omezovaly a

1897

došlo

činnost

postupně

k nucené

besedy.

dochází

změně

Hodně

k zániku.

stanov,

členů

Doklad

o

které

značně

opouští

jejím

besedu

rozpadnutí

se

nezachoval, poslední zpráva o spolku je z roku 1902. Po tomto roce jiţ jakékoliv zprávy o něm v tisku či jinde mizejí. Fond

Dělnické

besedy

se

skládá

pouze

z jedné

knihy

protokolů o schůzích. Proto je velmi obtíţné určit, kdo byl členem spolku. Z názvu a z protokolů se přesto dá vyvodit, ţe majoritu tvořili dělníci. V roce 1897 došlo ke změně stanov a právě v této době lze vypozorovat, ţe mnoţství členů vystupuje ze spolku, který pro ně jiţ nebyl dostatečně radikální. Nově příchozí oproti tomu pocházejí ze zámoţnějšího prostředí. Jedná se o obchodníky, ţivnostníky,

hostinské

apod.

Honoraci

města

bychom

zde

ale

nenašli. Ta dávala přednost jiným spolkům.

6.3. Národně vzdělávací dělnická beseda „Palacký“ pro Třebíč a okolí V Třebíči chyběla ještě v devadesátých letech 19. století v dělnickém prostředí národně smýšlející organizace. Dělníci se prvně snaţili zaloţit politickou stranu, ale po několika marných

pokusech

nasměrovali

na

se

tohoto

dostupnější

úmyslu

cíl.

A

vzdali.

tak

v roce

Svoje

úsilí

1898

vznikl

spolek s názvem „Národně vzdělávací dělnická beseda „Palacký“ pro Třebíč a okolí“.

78

Ustavující valná hromada spolku se konala 5. června 1898 v hostinci

U

Máchalů.

Při

svém

zaloţení

čítala

beseda

84

členů.169 Dle

stanov

bylo

účelem

spolkové

činnosti

vzájemné

vzdělávání členů a jejich podpora v případě nezaviněné tísně. Toho se mělo dosáhnout skrz přednášky, vysvětlování zákonů, pořádáním Dále a

debat,

byly

zaloţením

pořádány

společné

poučné

knihovny

zábavy,

a

výlety,

vycházky.

Byl

odebíráním divadelní

také

zřízen

časopisů.

představení

podpůrný

fond

z mimořádných i dobrovolných příspěvků členů, jakoţ i z darů. Výbor členy

spolku

jej

v případě

spravoval

a

s jeho

nezaměstnanosti,

pomocí

nemoci,

podporoval smrti

či

své jiné

nenadále situaci.170 Od roku 1900 organizovala beseda ve zvláštních odborech i ţeny a mládeţ, v tom samém roce zřídila i domácí spořitelnu a fond pro nezaměstnané. Kdyţ

se

průmyslová

konala

a

v roce

hospodářská,

1903

v Třebíči

uspořádala

Krajská

beseda

výstava

15.

srpna

„Dělnický den“, za coţ se jí dostalo pochvalného uznání. Počáteční nadšení pro konání různých akcích a pro práci pro spolek léty ubývalo. Archivní materiály o činnosti spolku končí rokem 1913. Za členy spolku se hlásili zpočátku řemeslníci, drobní ţivnostníci

a

řemeslničtí

dělníci.

Později

převládl

ţivel

ţivnostenský - převáţně obchodníci.

169

SOkA

Třebíč,

Národně

vzdělávací

dělnická

beseda

„Palacký“

Třebíč,

Národně

vzdělávací

dělnická

beseda

„Palacký“

Třebíč,

inv. č. 4. 170

SOkA

Třebíč,

inv. č. 3.

79

6.4. Jednota katolických tovaryšů Iniciativa k zaloţení Jednoty katolických tovaryšů vzešla od třebíčských ţivnostníků. V roce 1866 byla podána ţádost na c. k. hejtmanství o povolení k zaloţení spolku. Ke schválení stanov zakladateli došlo 1. dubna 1866 a místodrţitelství tyto stanovy schválilo 25. května následujícího roku. Zakladateli Jednoty byli tito ţivnostníci: Pavel a Jan Celníčkovi,

obuvníci,

Jan

Mládek,

soukeník,

František

Apeltaur, soukeník, Fiala, obuvník, Josef Přerovský, soukeník, Matěj

Nechvátal,

klempíř,

Antonín

Válek,

sklenář,

Jindřich

Kliment, postřihač a Jan Dolínek, cvokař. Podle tovaryšů

stanov

bylo

účelem

prostřednictvím

Jednoty

přednášek,

především

vyučování,

vzdělávání

četby

knih,

zpěvu, hudby a zábavy. Vyučovacími mluvnice, i

předměty

sloh,

kreslení,

počty

pak

a

stavitelství

byly

s ohledem a

náboţenství, na

měřičství.

některá Důraz

byl

čtení, řemesla kladen

především na zboţnost, starostou Jednoty tedy měl být vţdy kněz, popřípadě učitel. A kaţdý člen spolku musel dodrţovat heslo Jednoty: „Náboţenství a ctnost. Pracovitost a pilnost, svornost a láska. Veselá mysl a ţert. V roce 1887 poţádal spolek o povolení pouţívat vlastní spolkový prapor, který byl dvoubarevný – na jedné straně bílý a

na

té

druhé

straně

modrý,

ozdoben

obrazem

sv.

Josefa

a kříţem na vrchní části ţerdi. Prapor byl pouţíván při mších a veškerých náboţenských průvodech. Kromě praporu pouţíval spolek i pečeť s nápisem „Jednota katolických tovaryšů v Třebíči“. Na

počátku

nevyhovující, a

doplnění.

vzdělávání

i

dvacátého

a

proto

Účel na

se

spolku

hmotné

století

byly

přistoupilo byl

rozšířen

podporování

jiţ

stanovy

k jejich

upravení

kromě

tovaryšů,

a

řemeslného to

i

těch

přistěhovalých. Důraz byl kladen i na vyuţití volného času. 80

Jiţ při zaloţení spolku se počítalo s tím, ţe se koupí spolkový

dům.

Za

tímto

účelem

byla

v letech

1888

–

1898

pořádána rozsáhlá sbírka, kterou podporovalo mnoho obyvatel města, zejména ţivnostníci. Spolkový dům byl zakoupen na Horce a upraven pro potřeby Jednoty. Činnost

Jednoty

katolických

tovaryšů

vzkvétala,

spolek

vydrţel i přes obě světové války. K zániku došlo, kdyţ se Jednota přičlenila v roce 1951 k Charitě. Jednota

katolických

tovaryšů

byla

především

spolkem

řemeslníků a drobných ţivnostníků. Takţe mezi členy najdeme kováře,

obuvníky,

hostinské,

krejčí,

koţeluhy,

bednáře,

rolníky, stolaře, strojníky, perníkáře, soukeníky apod. I

kdyţ

tato

povolání

tvořila

téměř

devadesát

procent

spolku, našla se tu i jiná. František Kvítek byl gymnaziální profesor,

Josef

Horn

lékař

a

Otakar

Trávníček

byl

městský

sekretář.171 Pro všechny bylo společným prvkem katolické náboţenství.

6.5. Politický spolek Brzy po vydání říšského zákona, který povoloval zakládání a

činnosti

politických

spolků,

sešli

se

i

třebíčští

příslušníci národní strany, aby i oni zaloţili svůj politický spolek. Mezi zakládající členy, kteří se podepsali pod stanovy, patřili František Müller, Dr. Grudl, E. Sovák, K. Malík, J. Pohanka, A. Hassek a Dr. Haněl.

Spolek byl povolen v roce

1873.

171

SOkA Třebíč, Jednota katolických tovaryšů Třebíč, inv. č. 8.

81

Politický spolek si kladl za cíl šířit vědomí národních práv a politických svobod. Členové spolku jednali o otázkách národních, politických, obecních a národohospodářských. Přestoţe se do spolku na počátku přihlásilo 107 členů, spolková

činnost

upadala.

Několikrát

se

dokonce

spolek

rozmanité.

Členská

rozešel. K úplnému konci došlo v roce 1892. Sociální

sloţení

spolku

bylo

značně

struktura spolku odpovídala ekonomické struktuře města. Mezi členy patřili obchodníci, lékaři, knihkupci, majitelé domů, hostinští, ale i obuvníci, krejčí, stolaři, topiči, barvíři a jiní řemeslníci a drobní podnikatelé. Na spolkových schůzích se proto mohli potkávat i dělníci s vysoce postavenými měšťany jako byli továrník Alois Hassek, J. F. Kubeš, knihkupec a toho času i starosta Třebíče (1883 - 1907), lékař dr. Jan Haněl či advokát dr. Otto Gintl.172

6.6. Řemeslnická beseda V době, vznikla ve

kdy

mezi

kterém

bylo

vedení

řemeslníky

by

se

města

myšlenka,

scházeli,

opět

v německých

aby

si

rokovali

o

zaloţili svých

rukou, spolek,

potřebách

a posilovali se v národním uvědomění. Řemeslnická v činnost

10.

beseda října

v Třebíči 1878.

byla

Zpočátku

schválena měla

a

ráz

uvedena osvětový

a národní. Beseda pořádala přednášky, rozhovory o soudobých politických událostech, četly se časopisy a odborné i zábavné knihy. spolek.

172

Později Raději

se

beseda se

proměnila

věnovala

na

podpůrný

domácí

SOkA Třebíč, Politický spolek Třebíč, inv. č. 11. Janák, Jan: Třebíč a Prostějov. Str. 25.

82

přátelské

a

zájmový zábavě,

ochotnickému

divadlu

a

pro

nemocné

členy

byl

zřízen

menší

nemocenský fond. Řemeslnická

beseda

se

angaţovala

města. Dala například podmět ke školy

nebo

dopomohla

svým

i

ve

veřejném

ţivotě

zřízení učňovské pokračovací

vlivem

ve

volbách

roku

1882

k vítězství národní strany oproti straně německé. Beseda a

vykonala

byla svůj

důleţitým díl

práce.

činitelem Ale

po

v národním

politickém

ţivotě

roztřídění

ztratila na svém významu. Spolek zaniká v roce 1939. Za členy besedy se přihlásili nejen řemeslníci, obchodníci a ţivnostníci, ale i uvědomělí národní pracovníci, profesoři, učitelé, lékaři aj. Avšak poté, co Řemeslnická beseda mění svoje zaměření, mění

se

i

skladba

členů.

Členy

zůstávají

ţivnostníci,

zámoţnější řemeslníci a obchodníci. Dělníci si totiţ zaloţili vlastní besedu, zámoţnější měšťané a inteligence se sdruţovali v Měšťanské besedě.

6.7. Spolek Přítel dítek Spolek Přítel dítek, dobročinný ţenský spolek v Třebíči, byl zaloţen na ustavující schůzi dne 14. května 1899. Zpočátku pro spolek pracovalo přibliţně padesát ţen, z nichţ byl zvolen patnáctičlenný výbor v čele s předsedkyní. Stanovy spolku vypracoval Dr. Přerovský. Spolek se snaţil o podporu chudých třebíčských dětí. K tomuto účelu přijímal milodary

svých

členek,

pořádal

sbírky

a

umisťoval

drobné

pokladničky po místních hostincích, kavárnách a hotelích. Děti pak byly obdarovávány především o Vánocích a před začátkem nového školního roku. Jednalo se především o šatstvo a školní potřeby.

83

Členky spolku pořádaly také řadu zábav, výletů, slavností a večírků. a

Spolek

Přítel

pokračoval

ve

dítek

své

přetrval

činnosti

i

první

v nově

světovou

válku

vzniklé republice.

Spolek zanikl aţ v roce 1925, kdy splynul s odborem rodinné péče. Fond ze

spolku

schůzí.

A

se

jenom

skládá

pouze

jmen,

která

ze

z jedné se

tu

knihy

objevují,

zápisů můţeme

usuzovat, ţe členkami spolku byly vysoce postavené měšťanky. První předsedkyní spolku byla Antoinetta Kubešová, mezi členky výboru

patřily

Marie

Přibíková,

Aloisie

Jelínková,

Marie

Zemenová, Karla Semerádová, Olga Kubešová či L. Přerovská.173 Jednalo se o manţelky či dcery významných muţů, kterým bylo vyčítáno, ţe vše dělají nikoli z dobročinných úmyslů, ale ţe se snaţí zajistit si veřejnou úctu a chválu. Kvůli nedostatku materiálů nelze zjistit, kde se nachází pravda. Jisté ale je, ţe

se

tyto

bohaté

ţeny,

které

mezi

sebe

nikoho

cizího

nepustily, dobročinnou činností zabývaly.

6.8. Vlastenecký pomocný spolek Červeného kříže Vlastenecký pomocný spolek Červeného kříţe byl v Třebíči zaloţen

v roce

1881

na

výzvu

okresního

hejtmana

Dvořáka

a starosty Augusta Funduluse. Ti svolali na jaře tohoto roku do obecního domu některé vlivné třebíčské ţeny a vyzvali je k zaloţení spolku. První výbor byl ustanoven z přítomných ţen ještě ten den, ale o rok později došlo ke sporům mezi českými a německými

173

SOkA Třebíč, Spolek Přítel dítek Třebíč, inv. č. 1.

84

ţenami,

který

vedl

k vystoupení

německých

ţen

ze

spolku,

a musel se volit výbor nový. Spolek na

finančně

spolufinancování

podporoval

oběti

podporoval staveb

povodní

řadu

pro

či

akcí.

Podílel

ošetřovatelky

přispíval

se

raněných,

peněţitou

pomocí

třebíčským chudým. Jinak byla spolková činnost nepatrná, spíše jen formální. Spolek zanikl 25. ledna 1920, kdy byl v Třebíči zaloţen Československý Červený kříţ na zcela nových základech. Nedochovaly se nám ţádné knihy členů, takţe je stejně sloţité určit, kdo jím byl, jako u jiných, stejně prořídlých fondů spolků. Něco nám ale napoví to, ţe členkou Vlasteneckého pomocného

spolku

Červeného

kříţe

byla

Antoinetta

Kubešová,

která se angaţovala i ve spolku Přítel dítek. Z toho důvodu jsou úřední knihy pro oba spolky z části společné. Lze tedy také vyvozovat, ţe práce spolků byla obdobná a ţe i většina členů byla stejná.

6.9. Spolek pro podporování nemocných koželužských a jirchářských tovaryšů V roce 1876 si koţeluţští a jirchářští dělníci zaloţili vlastní svépomocný spolek pod názvem Spolek pro podporování nemocných koţeluţských a jirchářských tovaryšů. Stanovy spolku byly schváleny dne 29. června 1876, ale spolek měl být zaloţen teprve tehdy, aţ bude mít nejméně padesát členů. Stalo se tak na podzim roku 1876 a dne 19. listopadu se v hostinci Emanuela Leina na Stařečce č. 10 konala ustavující schůze. Předsedou byl

zvolen

František

Kolařík,

který

angaţoval při dělnickém vystoupení.

85

se

jiţ

v roce

1862

Účelem

spolku

bylo

dle

stanov

podporovat

své

členy

v nemoci a přispívat na pohřeb v případě jejich smrti. Členem spolku se mohl stát kaţdý koţeluţský či jirchářský pomocník, který byl přijat výborem a který zaplatil poplatek za přijmutí a nadále platil pravidelné příspěvky. Ty se platily předem, a

to

zápisné

jeden

zlatý

a

měsíční

příspěvek

byl

dvacet

krejcarů. I nemocný člen byl povinen platit měsíční příspěvek. Ale nárok na podporu měl člen aţ po třech měsících členství. Kdyţ

pak

onemocněl,

vyplácel

mu

spolek

tři

zlaté

týdně.

Po třinácti týdnech nemoci sniţovala se podpora na polovinu. Byl-li nemocen déle neţ půl roku, rozhodoval výbor, zda se po půl roce můţe ještě podpora vyplácet. Pohřebné na člena bylo stanoveno na deset zlatých. Je přirozené, ţe spolek neměl mnoho finančních prostředků a

často

získat

nemohl peníze

podpory i

jinak.

vyplácet Příkladem

vůbec. je

Pokoušel

rok

1877,

se

proto

kdy

byly

pořádány dva výlety k „borovskému mlýnu“ za účelem získání mimořádných financí. Spolek několikrát měnil své sídlo, naposledy v roce 1888, kdy měl spolek sídlo v hostinci u Sedláčků na Stařečce. Podpůrný spolek koţeluţských a jirchářských pomocníků byl v sedmdesátých letech největší oficiální organizací dělnictva v Třebíči. Poskytoval hospodářskou ochranu svým členům, ale měl i veliký vliv politický. Se vznikem ostatních dělnických spolků ztrácel tento na významu a do první světové války se nic neobvyklého nepřihodilo.174 Spolek

pro

podporování

nemocných

koţeluţských

a jirchářských tovaryšů v Třebíči byl, jak jiţ bylo uvedeno, určen pro koţeluţské a jirchářské pomocníky. Členy spolku tedy byli právě tito jedinci.

174

Mejzlík, Jaroslav: Dějiny závodů Gustava Klimenta Třebíč – Borovina.

Str. 35 – 36.

86

6.10. Jednota pro zabezpečení baziliky Jiţ v roce 1907 byl ustaven komitét, jehoţ cílem bylo připravit

veřejnost

na

nutnost

vnitřních

úprav

baziliky

sv. Prokopa a získat ji na svoji stranu.175 Dne 4. března 1910 bylo otištěno Povolání ohlašující vznik spolku k zabezpečení stavebních

oprav

baziliky.

Jednota

byla

oficiálně

zahájena

jako nepolitický spolek dne 10. listopadu 1909. Hlavním úkolem jednoty bylo opravit baziliku při zachování jejích slohů a finančně ji zabezpečit pro následující roky. Nejdůleţitějším

úkolem

jejích

členů

tedy

bylo

získávání

finančních prostředků z darů, odkazů a členských příspěvků. V čele jednoty byl na tři roky volený čtrnáctičlenný výbor s protektorem, kterým byl drţitel třebíčského panství, jako patnáctým členem. Členem výboru byl také vţdy místní farář. Zaloţení jednoty se setkalo v Třebíči s příznivým ohlasem. Do tří měsíců měl spolek 2OO zájemců o členství, avšak podle knihy členů jich bylo jen 48 a 79 přispěvatelů. Nejúspěšnější roky jednoty nastaly aţ ve dvacátých letech 20. století. K rozpuštění

Jednoty

pro

zabezpečení

baziliky

došlo

aţ

12. února 1960. Do té doby se spolek zaslouţil o značnou část oprav na bazilice sv. Prokopa.

175

„Staroslavná bazilika zámecká v Třebíči hlásá jiţ osm set let česť a

slávu Boţí a slávu stavitelství a umění českého. Jest největší ozdobou města, chloubou naší vlasti Moravské a nosí slávu její do celého uměleckého světa. Jest načase, aby se něco stalo pro vnitřní úpravu tohoto památníka zašlých dob. Historická, stavitelská a umělecká cena její toho vyţaduje, aby se zastkvěla v celé své mohutné a jímající velebnosti, aby se stala předmětem, který ještě více by k sobě vábil a přitahoval svět a šířil i v daleké budoucnosti slávu vlasti. Dosvědčme, ţe máme porozumění pro tento pomník, pro to dědictví po otcích.“ (SOkA Třebíč, Jednota pro zabezpečení baziliky Třebíč, inv. č. 1) Takto viděli baziliku zakladatelé spolku a snaţili se tento pohled rozšířit i mezi širokou veřejnost.

87

Mezi členy jednoty patřila především třebíčská honorace. O

tom

vypovídá

sloţení

přípravného

výboru:

Alois

Pokorný,

starosta na Podklášteří, Dr. Jan Korec, ředitel gymnázia, Jan Budischowsky,

majitel

továrny,

Jiljí

Svoboda,

učitel

na

Podklášteří, Dr. Karel Přerovský, starosta města Třebíč, Matěj Nevoral,

děkan

v

Třebíči,

František

Doleţal,

gymnaziální

profesor, Arnošt Hanisih, hospodářský rada v Třebíči, Raimund Wolf, stavitel v Třebíči, Josef Herzán, stavitel v Třebíči, Antonín Trávníček, farář v Třebíči.176 Nikterak se potom nelišilo sloţení výboru jednoty. Do čela byli zvoleni jako starosta spolku starosta města Třebíče JUDr. Karel

Přerovský,

pokladníkem

byl

místopředsedou farář

Antonín

se

stal

Trávníček

Alois a

Pokorný,

jednatelem

pak

učitel Jiljí Svoboda.177 Kniha členů uvádí pouze jejich jména a zaplacení členských příspěvků, takţe se nic bliţšího o nich nedozvíme. Není proto moţné

je

zařadit

s jistotou

do

tvrdit,

nějaké ţe

sociální

členy

vrstvy.

jednoty

Přesto

byli

lze

minimálně

reprezentanti střední vrstvy. Vypovídá o tom skutečnost, ţe i

kdyţ

to

nebylo

povinné,

platili

členové

roční

příspěvek

jednou platbou a nikoli v měsíčních splátkách.

6.11. Tělovýchovná jednota Sokol Třebíčský Sokol vstoupil v činnost 5. června 1883, avšak sokolské

myšlenky

zde

vznikly

mnohem

dřív.

V roce

1863

zaloţilo několik nadšených studentů první tělocvičný spolek sokolský v Třebíči, jehoţ činnost bohuţel skončila odchodem studentů a také proto, ţe nebyly vhodné místnosti pro cvičení.

176

SOkA Třebíč, Jednota pro zabezpečení baziliky Třebíč, inv. č. 1.

177

SOkA Třebíč, Jednota pro zabezpečení baziliky Třebíč, inv. č. 1

88

Po začala

vítězství šířit

české

myšlenka

většiny

zaloţení

v obecních sokolské

volbách

jednoty.

A

se

opět

i

kdyţ

musely být stanovy několikrát přepracované, nakonec došlo dne 31.

května

Účelem

jednoty

cvičením, mělo

1883

k jejich bylo,

společnými

pěstovat

schválení

aby

se

výlety

a

cvičení

a

k zaloţení

pěstoval

tělocvik

šermováním.

hasičské,

zpěv,

jednoty. společným

V jednotě

plavání

a

se

téţ

bruslení.

K oţivení ducha potom slouţily přednášky, rozhovory o věcech tělovýchovných, jakoţ i společenské zábavy. V krátkém čase vzrostl počet členů o víc neţ polovinu. Všichni chodili dvakrát týdně cvičit a to

nejprve do sálu

Národního domu. Krátce se cvičilo téţ v místnosti ve dvoře radnice, ale od roku 1888 se opět cvičilo v Národním domě. Tělovýchovná

jednota

Sokol

nebylo

tedy

jenom

cvičení.

Jednota pořádala výlety a vycházky do okolí, věnečky, večírky a

tradiční

„Šibřinky“.

Při

těchto

akcích

vţdy

účinkovala

sokolská hudba. Část peněz, která se vybrala při těchto akcích na

vstupném,

byla

pouţita

na

zakoupení

sportovních

potřeb.

Druhá část se ukládala na stavbu sokolovny, kterou jednota plánovala postavit téměř od svého vzniku. V roce 1887 se stal Sokol v Třebíči členem právě vzniklé Moravské

ţupy

sokolské.

A

o

pět

let

později

se

konečně

započalo se stavbou vysněné tělocvičny. Dne 30. května 1892 byl

poloţen

základní

kámen

a

13.

listopadu

1892

byla

tělocvična slavnostně otevřena veřejným cvičením. Cvičení nezůstalo pouze doménou muţů. Dne 18. listopadu 1897 byl při jednotě zřízen samostatný ţenský odbor, který měl vlastní výbor i vedení.

Zpočátku měl tento odbor pouze 27

členek, ale jeho základna se silně rozrůstala. A byl to právě tento odbor, který zachoval činnost tělovýchovné jednoty přes celou první světovou válku, přestoţe byl Sokol 24. listopadu 1915 úředně rozpuštěn. Tělovýchovná jednota Sokol funguje v Třebíči ještě dnes.

89

Sloţení jednoty bylo značně rozmanité. Jejími členy byli sedláci, krejčí, obuvníci, profesoři, zlatníci, typografové, optici,

úředníci,

hostinští,

cukráři,

učitelé,

obchodníci,

koţeluhové,

malíři,

natěrači,

písaři,

zahradníci,

sochaři,… Mezi nejvýznamnější členy Sokola patřili František Prchal, Ignác Přerovský, A. M. Hassek, J. Trávníček, J. F. Kubeš či J. Přibík. V případě tohoto spolku jednoznačně dochází k setkávání všech sociálních tříd.

6.12. Český sportovní klub Český sportovní klub v Třebíči byl zaloţen v roce 1911 a byl určen pro mládeţ i dospělé. Nejprve se klub zabýval jen fotbalem a tenisem, brzy ale začal jednat se spolkem cyklistů a s bruslařským klubem o spojení. Klub pořádal řadu turnajů, přeborů, soutěţí a sportovních zápasů.

Mimo

obory

pěstoval

v menší

míře

lehkou

atletiku,

turistiku, v zimě hokej, bruslení, lyţování a sáňkování. I

kdyţ

klub

nabízel

značné

mnoţství

aktivit,

trpěl

nedostatkem členstva a tím i nedostatkem financí. Za

války

ještě

došlo

ke

zhoršení

situace,

která

se

zlepšila aţ v roce 1919. K zániku Českého sportovního klubu došlo v roce 1923, kdy se přeměnil na nový spolek se jménem Sportovní společnost. Jen těţce se zjišťuje, kdo byl členem Českého sportovního klubu. Nedochovala se ţádná kniha členů či pokladní deník, kde by byly uvedeny členské příspěvky. Jediná jména, která jsou známa, jsou jména členů výboru, která jsou zapsaná v zápisech

90

ze schůzí. Takţe víme, ţe do spolku patřil primář Dr. St. Kostlivý, B. Kubeš, profesor J. Máchal či Dr. K. Kupec.178

6.13. Dělnická tělovýchovná jednota Od první poloviny devadesátých let 19. století začínají vznikat

první

dělnické

tělovýchovné

organizace.

Dne

22. července 1907 oznámili Tomáš Janouch, Jaroslav Pospíšil a Alois

Kremláček,

tělovýchovnou

ţe

hodlají

jednotu

v Třebíči

s působností

pro

zřídit

Dělnickou

třebíčský

okres.

Stanovy spolku byly schváleny o tři dny později. Ustavující schůze jednoty se konala v hostinci na Nových Dvorech. Nově

zaloţená

jednota

začínala

svoji

činnost

s velkými

obtíţemi. Cvičilo se na střelnici a ze skromných příjmů bylo pořizováno

potřebné

tělocvičné

nářadí.

Ale

po

neshodách

s nájemcem střelnice byla jednota nucena stěhovat se z místa na místo a teprve po první světové válce se jí podařilo získat vhodné prostory ve škole na Nových Dvorech. V roce 1911 došlo k rozkolu, ze kterého vzešly dvě nové organizace: Dělnická tělocvičná jednota a Mezinárodní dělnická tělocvičná jednota. Obě dvě organizace se úspěšně rozjíţděly, ale vypuknutím první světové války jejich rozvoj ustal. Členové tělovýchovné jednoty byli z řad dělnictva. Měšťané nepotřebovali

vyhledávat

tento

spolek,

protoţe

vlastní spolky.

178

SOkA Třebíč, Český sportovní klub Třebíč, inv. č. 1.

91

měli

svoje

6.14. Shrnutí Je pouze malé procento spolků, jejichţ členové pocházeli z různých sociálních tříd (př. Tělovýchovná jednota Sokol či Politický

spolek).

Většinou

existovalo

totiţ

hned

několik

spolků se stejným či obdobným zaměřením, takţe si kaţdý mohl vybrat takový spolek, který mu nejvíce vyhovoval a kde byl přijat

(př.

Měšťanská

beseda

x

Dělnická

beseda,

Český

sportovní klub x Dělnická tělovýchovná jednota). Existence hned několika stejně zaměřených spolků vypovídá o

tom,

ţe

se

lidé

v různých

sociálních

situacích

scházejí

s lidmi své úrovně, jelikoţ mají společné zájmy a cíle, kterým ti druzí nerozumí. Pak je tu ještě druhá strana mince, kdy lidé, převáţně vysoce postavení, povaţují ty ostatní za méněcenné a tudíţ nevyhledávají

jejich

společnost.

Jen

o kterou situaci v daném případě jde.

92

těţko

se

ale

určuje,

7. Dělnické hnutí Během

šedesátých

industrializaci,

let

stará

19.

století

řemeslná

a

dochází

manufakturní

k prudké

výroba

v té

době je ničena rostoucí průmyslovou velkovýrobou. A postupně narůstá

i

počet

dělníků,

s nimiţ

jsou

spojovány

myšlenky

socialismu a vytváření prvních dělnických organizací. V průběhu 19.

století

době

šedesátých

procházelo

stále

převáţně

a

počátkem

třebíčské

sedmdesátých

dělnictvo,

v drobných

pracující

ţivnostenských

let v té

dílnách

a v několika málo továrních podnicích, procesem, který vedl k

tomu,

ţe

organizací,

se

dělníci

které

se

spojovali

stavěly

na

do

různých

stranu

spolků

dělnictva

a

a

hájily

jejich zájmy. V krajních případech docházelo aţ ke stávkám. Z tohoto období převahy řemeslné výroby je známo několik projevů

třebíčského

dělnictva.

Byla

to

zejména

dělnická

demonstrace z roku 1862, v jejímţ čele stál koţeluţský dělník František

Kolařík,

pozdější

předseda

Jednoty

katolických

tovaryšů. Proti demonstraci zasáhlo vojsko z Jihlavy a vůdcové byli

odsouzeni

a

uvězněni.

K podobné

demonstraci

došlo

pak

i o čtyři roky později.179 V srpnu 1869 byl zaznamenán jiný druh snahy dělníků ukázat na sebe a svoje potřeby.

Dne 8. srpna podnikli koţeluţští

tovaryši společný výlet na Janův mlýn. Na místo výletu ale šli poprvé v průvodu celým městem a jenom stěţí unikli soudnímu řízení.180 Počátkem sedmdesátých let se tyto téměř dětinské pokusy začínají měnit a prohlubovat. Do Třebíče začaly pronikat spolu s dělníky

z Vídně

a

z Brna

myšlenky

socialismu.

Třebíčské

dělnictvo se začalo více organizovat. A jelikoţ byl v roce 179


Str. 31. 180

MZA, B 13 - Moravské místodrţitelství – presidium, kart. 284, inv. č.

3338.

93

1867

vydán

zákon

se nedovolené, o

tajné

poţadavcích

schůzí

byla

k zaplacení jejich

o

a

shromaţďovacím

schůze,

potřebách

odhalena pokuty

a

pěti

celotýdenní

na

kterých

dělníků. její

Jedna

se z

organizátoři

zlatých,

mzdu.

právu,

coţ

Jednalo

pořádaly diskutovalo

těchto byli

odsouzeni

představovalo

se

o

tajných víc

Josefa

neţ

Kruţíka,

Františka Chlumského, Jana Jocha a Cyrila Netoličku.181 K první dělnické stávce v Třebíči došlo dne 10. června 1872, kdy do stávky vstoupilo celkem 66 koţeluţských tovaryšů z továren Karla Budischowského a J. H. Subaka a z koţeluţských dílen

bratří

Semerádových,

Františka

Přibíka,

Františka

Müllera, M. Hasskové a Františka Budischowského. Počátek této stávky lze spatřovat jiţ v roce 1871, kdy vystoupili dělníci v dílně a

bratří

s poţadavkem

Semerádových zkrácení

s poţadavkem

pracovní

doby.

zvýšení

Zaměstnavatelé

mezd sice

zvýšení mezd od následujícího roku přislíbili, slib ale nebyl splněn.182 Do nadcházející stávky s nimi vstoupili i dělníci z ostatních podniků, neboť i oni byli nespokojeni s výší svých mezd.

Prostředníkem

zaměstnavateli jednotná

stávka

se

mezi

pak

zástupci

stalo

v Třebíči

obecní

skončila

dělnictva

a

mezi

představenstvo.

První

kompromisem,

kdy

došlo

alespoň k částečnému zvýšení mezd dělníků.183 V letech 1873 – 1879 zuřila ve světě všeobecná hospodářská krize, která postihla i třebíčskou výrobu. Ta zcela zničila soukenickou

výrobu

a

způsobila

omezení

provozu

a

sniţování

nákladů v továrnách. Nejvíce proto krize dolehla na dělníky těchto podniků, kteří se začali bránit. Podávali stíţnosti,

181


Str. 35. 182


183

MZA, B 13 – Moravské místodrţitelství – presidium, kart. 284, inv. č.

1623. Mejzlík, Jaroslav: Dějiny závodů Gustava Klimenta Třebíč – Borovina. Str. 36 - 37.

94

stávkovali,

utvářeli

různé

spolky

a

především

volali

po vytvoření politické strany, která by hájila jejich zájmy na vysokých místech. V této

době

vznikl

Spolek

pro

podporování

nemocných

koţeluţských a jirchářských tovaryšů v Třebíči a je to také doba,

kdy

byla

zaloţena

první

politická

strana

sociální

v Rakousku – rakouská sociálně demokratická strana. A konečně byla

na

Břevnově

sjezdu

v roce

1878

konstituována

československá sociální demokracie. V roce 1879 skončila v Rakousku vláda německých liberálů a do čela vlády se dostal konzervativní politik hrabě Eduard Taaffe, jehoţ vláda zahájila vůči socialistickému hnutí novou taktiku.

Na

pronásledovat, dělnictva

jedné na

jisté

straně

druhé

začala

toto

hnutí

však

prováděla

ve

prospěch

V důsledku

těchto

straně

sociální

reformy.

krutě

skutečností došlo v dělnickém hnutí k rozkolu na dva základní směry, na radikální a umírněný.184 V osmdesátých letech je moţno v Třebíči pozorovat počátky intenzivnější

socialistické

agitace

mezi

dělnictvem.

Je

to

doba, kdy se dělníci, kteří se vydali za prací do Vídně díky rozhodným

krokům

Taaffovy

vlády

museli

vrátit

do

svých

domovských obcí. Jedním z mnoha dělníků, kteří zaţili dělnické boje ve Vídni a vrátili se domů, byl i František Hořák. František Hořák se vyučil obuvnickému řemeslu u svého otce na Jejkově. Po vyučení pracoval pět let ve Vídni a v Linci, kde se seznámil se socialistickými myšlenkami, s nimiţ se plně ztotoţnil. Ve Vídni byl zvolen druhým jednatelem radikálního dělnického měsícům

vězení

vídeňských

184

spolku pro

Slovan.

V roce

popouzení

obuvnických

davu

dělníků,


95

1883

byl

na

ulici

po

odsouzen při

odpykání

k pěti

nepokojích trestu

byl

vypovězen z Vídně a z Dolního Rakouska vůbec

a 24. února 1884

byl poslán do rodné Třebíče. To mu uţ bylo dvacet let.185 Po návratu do Třebíče začal František Hořák agitovat mezi místním dělnictvem a soustředil kolem sebe krouţek dělníků. Jeho

veřejná

zákroku. a

agitace

Hořák

vyslýcháni.

a

ale

zavdala

ostatní

Protoţe

úřadům

účastníci

jim

ale

příčinu

byli

ţádné

k prvnímu

ihned

zatčeni

spolčování

dokázáno

nebylo, muselo být od dalšího stíhání upuštěno.186 Pod Hořákovým vedením se třebíčské dělnictvo organizovalo a

radikální

zatím

zastavili

v Třebíči proti

socialistická na

agitace

Moravě

svou

se proto rozhodly

radikálnímu

se

stupňovala

činnost.).

(Umírnění

Státní

úřady

rozhodujícím způsobem zasáhnout

dělnickému

hnutí.

A

vůdce

tohoto

hnutí

spatřovaly právě v osobě Františka Hořáka. Dne 13. července 1885 byl nejprve zatčen sedmnáctiletý jirchářský poţáru

učeň

František

v Subakově

Chlumský,

továrně

podezřelý

v Třebíči

a

ze

zaloţení

z nedovoleného

rozšiřování tiskovin, a po něm František Hořák.187 Četnictvo vysvětlovalo v Subakově

toto

továrně

zatčení je

tím,

donutilo,

ţe

opakované

aby

byla

zaloţení

ohně

věnována

zvýšená

zatčení

Hořáka

pozornost jednání třebíčského dělnictva. Jaká

byla

přímá

reakce

dělníků

na

a Chlumského se bohuţel neví. Dopoledne byl v Třebíči ještě klid,

také

odpoledne

proběhlo

klidně,

ale

k osmé

hodině

večerní obdrţelo četnictvo zprávu, ţe se mezi dělníky něco děje. dělníků

V devět a

hodin

učňů,

se

zejména

pak

objevilo

jirchářů

a

na

náměstí

obuvníků,

mnoţství kteří

se

srocovali a provolávali: „Ať ţijí dělníci“, „Nazdar“ apod.

185 186

Janák, Jan: Třebíč. Str. 141. Janák, Jan: Procesy s třebíčskými socialisty v r. 1885. In: VVM 17,

1965, str. 60 – 61. 187

MZA, B 13 – Moravské místodrţitelství – presidium, kart. 302, inv. č.

3219.

96

Kdyţ mnoţství dělníků vzrostlo aţ na několik set, snaţili se městský radní dr. Kofránek, starosta Jan Kubeš a okresní komisař dr. Klettenhofer předejít hrozícím nepokojům a vyzvali dělníky

k odchodu

domů.

Dav

na

náměstí

ale

touţil

po propuštění Hořáka a Chlumského a jelikoţ se představitelé města

a

státní

moci

nesnaţili

tento

poţadavek

vyslyšet,

zůstávali dělníci i nadále na náměstí. Dokonce se jejich počet rozrostl aţ asi na dva tisíce lidí. Opakovaná výzva k rozchodu měla za následek napadnutí četnictva. Tomu se pak podařilo náměstí vyklidit, ale neobešlo se to bez zranění. V jedenáct hodin večer byl dav jiţ rozehnán, ale klid ve městě ještě nenastal.

Hloučky

dělníků

pak

vytloukaly

okna

v bytech

továrníků.188 Ve čtyři hodiny ráno přijeli do Třebíče vojáci z jihlavské posádky a pořádek byl obnoven. O dvě hodiny později začalo první zatýkání.189 Ihned

v noci

na

14.

července

poslal

okresní

komisař

dr. Klettenhofer, zastupující nepřítomného okresního hejtmana, telegram večera o

prezidiu a

noci.

třebíčských

místodrţitelství Prezidium

nepokojích

ihned předsedu

o

událostech

telegraficky vlády

uplynulého informovalo

hraběte

Taaffa.

V Třebíči byl vyhlášen mimořádný stav a bylo přikázáno zavírat domy v devět hodin večer.190 Výsledkem bouřlivých třebíčských událostí bylo zatčení 36 dělníků191, kteří byli předběţně vyšetřováni u okresního soudu v Třebíči. 17.

Vyšetřující

července

byly

soudce

pracoval

zaslány

předběţné

velice

rychle

výslechy

a

jiţ

státnímu

zastupitelství v Jihlavě k vypracování obţaloby.

188 189

Janák, Jan: Třebíč. Str. 142 – 143. Mejzlík, Jaroslav: Dělnické hnutí na západní Moravě do zaloţení KSČ.

Str. 63. 190 191

Janák, Jan: Třebíč. Str. 143. Mejzlík, Jaroslav: Dělnické hnutí na západní Moravě do zaloţení KSČ.

Str. 63.

97

Procesy polovině soudem

s třebíčskými

roku

1885

proběhly

v Jihlavě,

s představiteli

dělníky,

byly

dělnického

rychle

které za

potom

v druhé

před

krajským

politické

procesy

sebou

první

větší

hnutí

na

západní

Moravě

vůbec.

Hlavní přelíčení s Hořákem se konalo 28. srpna 1885. Byla mu kladena

za

vinu

jak

řeč

pronesená

před

jeho

zatčením

v hostinci, tak i jiné činy. Hořák byl porotou uznán vinným ze

zločinu

rušení

veřejného

pokoje,

ze

zločinu

veřejného

násilí, z přečinu proti veřejnému pokoji a řádu a z přestupku proti tiskovému zákonu a byl odsouzen k hlavnímu trestu osmi měsíců vězení.192 Z vězení odcházel Hořák dne 30. dubna 1886. Nebyl však propuštěn k 81.

na

pěšímu

svobodu, pluku

nýbrţ

ihned

v Jihlavě,

aby

z vězení zde

byl

vykonal

poslán

vojenskou

základní sluţbu. František Chlumský byl odsouzen jiţ 22. srpna 1885, také před okresním soudem v Jihlavě. Byl odsouzen ke dvěma dnům vězení

pro

přestupek

proti

tiskovému

zákonu,

způsobený

rozšiřováním Ducha času v červnu a červenci 1885. Podezření ze zaloţení poţáru v Subakově továrně bylo bezdůvodné, proto nebyla v tomto směru podána ani ţaloba. Hlavní přelíčení s první skupinou účastníků třebíčských bouří bylo zahájeno 1. září. Na lavici obţalovaných usedlo patnáct

dělníků,

z nichţ

byl

odsouzen

obuvnický

tovaryš

Jaroslav Pokorný k devíti měsícům vězení a stejný trest dostal i

tkadlec

trestům. po

Josef Výjimku

odvolání

vrchní

Pertl.

Ostatní

tvořili

jen

zemský

soud

byli

odsouzeni

František v Brně

k niţším

Hutař,

zvýšil

sazbu

kterému z osmi

měsíců na osmnáct, a Josef Chlumský, kterému byl trest navýšen ze sedmi měsíců na patnáct měsíců.

192


98

Dne

17.

dvanáctičlenná

září

stanula

skupina

před

soudem

účastníků

bouří.

druhá, Čtyři

tentokrát

z nich

byli

odsouzeni k niţším trestům. V těchto procesech bylo celkem obţalováno a souzeno třicet dělníků,

z toho

jich

bylo

odsouzeno

osmnáct

do

vězení

v celkovém trvání šesti roků, jednoho měsíce a deseti dnů.193 Tyto dělnické nepokoje vystrašily i třebíčské měšťanstvo. To poţadovalo stálou vojenskou posádku pro Třebíč, takţe se obrátilo s ţádostí na třebíčské továrníky o peněţní příspěvky na

uhrazení

vojenské

hotovosti

v souvislosti

s dělnickými

bouřemi.194 Od poţadavku stálé vojenské posádky bylo v lednu 1886 upuštěno, jelikoţ by to finančně přitíţilo obci a jelikoţ ţidovská

obec

a

Podklášteří

byly

proti,

protoţe

nechtěly

přispívat na její vydrţování.195 Vystoupení dělnictva poznamenalo přímo či nepřímo kaţdého občana města. Nešlo stát mimo. I městský kronikář věnoval této události značnou pozornost. Ve své kronice uzavřel toto téma konstatováním, zadrţet

či

ţe

i

potlačit,

kdyţ

se

tak

nové

státní

správa

proudy

tím

snaţila

nebyly

a dělnické organizace se ve městě dál rozrůstaly. V létě sociálně

roku

1888

demokratické

činilo

dělnictvo

organizace.

V čele

hnutí

zastaveny

196

přípravy těchto

k zaloţení snah

stáli

tentokrát obuvničtí dělníci. Ti sice tvořili většinu dělnictva v Třebíči, ale oproti koţeluhům neměli ţádnou jednotu. Snahy o vytvoření spolku uspíšila stávka z 16. června 1888, do níţ vstoupilo 300 obuvníků, kteří protestovali proti sníţení mezd v továrnách firem Rie a spol., F. Ornstein a I. Neuner. Stávka byla pouze jednodenní, jelikoţ bylo během tohoto jednoho dne docíleno

dohody,

podle

níţ

továrníci

od

sníţení

mezd

193

Janák, Jan: Procesy s třebíčskými socialisty v r. 1885. Str. 63 – 67.

194


195


196

Nikodem, Vilém: Pamětní kniha města Třebíče. Str. 187 – 188.

99

ustoupili.197 Na konci června se pak konala schůze o zaloţení spolku s názvem Dělnická beseda198. Sílu dělnického hnutí ukázal 1. máj, který se v Třebíči kaţdoročně slavil od roku 1890 aţ do vypuknutí první světové války. Na přípravě 1. máje 1890 v Třebíči se osobně podílel Josef

Hybeš,

jeden

z čelních

představitelů

sociální

demokracie, a Dělnická beseda. I

druhá

továrníci 1.

strana

nejprve

května

se

připravovala

prohlásili,

nedostaví

do

ţe

práce,

na

1.

propustí

pak

ale

máj.

Třebíčští

kaţdého,

od

svých

kdo

se

výhruţek

odstoupili, a okresní hejtman z obavy před nepokoji povolal do Třebíče tři sta vojáků z Jihlavy. Dne 1. května 1890 se shromáţdilo na májové manifestaci přibliţně 4000 dělníků. Řečníci zde hovořili o osmihodinové pracovní době, o omezení noční práce ţen a o odstranění práce dětí, mladistvích dělníků a ţen ze zdraví škodlivých prostor. Dále bylo ţádáno rozšíření počtu ţivnostenských inspektorů, přičemţ

polovina

z nich

měla

být

volena

z řad

dělnictva.

Nakonec tu byl poţadavek na koaliční a shromaţďovací právo.199 Následující roky patří k důleţité etapě vývoje dělnického hnutí v Třebíči. Dne 18. února 1891 zahájilo stávku 500 dělníků obuvnické továrny

firmy

propuštěné

Pollak

dělníky

a

spol.,

z práce.

aby

Stávka

tím

skončila

ochránili ještě

čtyři

ten

den,

kdyţ byli propuštění dělníci přijati zpět.200 V Neunerově obuvnické továrně zahájilo 10. července 1891 stávku 130 dělníků proti sníţení mezd a proti prodluţování pracovní

doby.

Stávka

skončila

po

pěti

dnech,

197


198

K Dělnické besedě viz kapitola 6.2 Dělnická beseda.

199

se

55


Str. 87 - 92. 200

kdy


100

zaměstnanců vrátilo do práce, zatímco ostatní si hledali práci v jiných továrnách.201 Kromě zvýšeného počtu stávek (Mimo tyto dvě větší stávky proběhly některé menší mzdové a stávkové boje.) je pro toto období charakteristické vystupování i na veřejných schůzích, které svolávali zástupci měšťanstva, upevňování svazků mezi třebíčským dělnictvem a počátek vytváření odborové organizace. Státní úřady a třebíčská městská rada na druhou stranu v této době ostře vystupovaly proti narůstajícímu dělnickému hnutí. Vyuţívaly všech záminek k zahájení trestního řízení. Součástí taktiky státních úřadů byly i tvrdé tresty, které byly udělovány dělníkům u jihlavského krajského soudu. Tresty za

verbální

veřejného

delikty

násilí

byly

mírné,

postupovaly

ovšem

soudy

v případě

tvrdě.

zločinu

Například

dne

28. listopadu 1896 odsoudil jihlavský krajský soud pro tento delikt šest dělníků z Třebíče a blízkého okolí, a to čtyři z nich k šesti měsícům, jednoho ke třem a jednoho ke dvěma měsícům

vězení.

Odsouzení

vyhroţovali

jednomu

dělníkovi

v jirchárně Alexandra Nováka za stávky v květnu 1896, kdy se stavěl proti této stávce. Ze strachu před nimi utekl do sklepa jednoho domu, kde se zamkl. Stávkující dělníci se na něho dobývali a odešli teprve tehdy, kdyţ byla zavolána policejní pomoc.202 V devadesátých

letech

přicházeli

do

sociálně

demokratických spolků také v Třebíči vysokoškolští studenti, kteří

se

při

pobytu

ve

Vídni

seznámili

se

socialistickými

myšlenkami. Příkladem je Gustav Poláček, posluchač práv a syn obchodníka

s obilím

v Třebíči,

který

se

stýkal

s vedoucím

funkcionářem rakouské sociální demokracie dr. Adlerem.203

201


Str. 86. 202 203

Janák, Jan: Procesy s třebíčskými socialisty v r. 1885. Str. 152. Mejzlík, Jaroslav: Dělnické hnutí na západní Moravě do zaloţení KSČ.

Str. 103.

101

Proti stále vzrůstajícímu socialistickému dělnickému hnutí se

spojily

demokracii

státní se

také

úřady začal

s měšťanstvem. zaměřovat

Proti

politický

sociální

katolicismus,

jehoţ vliv v Třebíči byl zvlášť silný. O sociální demokracii a především o jejích moţnostech na radnici se jiţ v této práci hovořilo dříve. V třebíčských

obuvnických

a

koţedělných

továrnách

se

koncem 19. století projevovala určitá stagnace výroby, která měla za následek propouštění. Pro hospodářské boje dělnictva nastala proto krajně nepříznivá situace. Přesto v roce 1897 propukla ve městě velká stávka koţeluhů. Dne

3.

května

1897

byly

předloţeny

poţadavky

dělníků

jejich zaměstnavatelům. Ti měli zaručit, ţe aţ do konce března následujícího roku nebude ţádný dělník propuštěn z práce a ţe při nedostatku práce bude pouze sniţována pracovní doba. Dále dělníci

ţádali

svatodušním

a

koţeluţskému

zvýšení

platů,

vánočním dělníkovi

volno

o

svátku

při

nemělo

být

druhém plné

velikonočním, mzdě,

bráněno

ţádnému

v členství

v odborovém spolku a 1. května měl být pracovní klid. Rovněţ dva

dělníci,

kteří

byli

28.

dubna

propuštěni

z továrny

Františka Budischowského, měli být přijati zpět. Zaměstnavatelům byla na odpověď dána lhůta do 6. hodiny večerní. z továren

Při

nesplnění

Františka

těchto

poţadavků

Budischowského,

J.

H.

hodlali Subaka

dělníci a

Hasska

zahájit následujícího dne stávku. Dělnictvo z Budischowského koţeluţny v Borovině zůstávalo stranou, protoţe zde byly vyšší mzdy

a

protoţe

si

vedení

továrny

udrţovalo

dělnictvo

pod bedlivým dohledem. Továrníci

na

poţadavky

dělnictva

nepřistoupili,

a

tak

ze 600 dělníků jich přes 500 vstoupilo do stávky. Stávkující byli

podporováni

dělnictvem

v celém

formou

sbírek

Rakousku

ale

pořádaných i

ostatním

koţeluţským třebíčským

dělnictvem. Ale teprve kdyţ se stávkujícím úspěšně podařilo zakročit proti dělnictvu ze Slovácka, které je mělo nahradit, 102

byli

továrníci

ochotni

k vyjednávání.

Dělnictvo

se

ale

rozhodlo ve stávce pokračovat. Stávkující

dělníci

se

však

dostávali

dlouhotrvající

stávkou do stále horší situace, čehoţ vyuţili zejména národní dělníci a klerikálové. Jednota dělnictva se rozpadla a stávka skončila

jen

s malým

úspěchem

pro

dělnictvo.

Pracovní

doba

byla zkrácena z jedenácti hodin na deset a půl hodiny, u prací od kusu byla zvýšena týdenní mzda o 1,5 zl. a bylo slíbeno, ţe ţádný

dělník

nebude

velikonočním

a

propuštěn

svatodušním

do

mělo

září

být

1897.

placené

O

pondělí

volno,

volno

na 1. května však odmítli továrníci poskytnout.204 O tom, ţe došlo k roztříštění dělnictva, svědčí i 1. máj v roce

1898,

dohromady. a

kdy

třebíčské

Sociální

odpoledne

přijímáním

demokraté

zábavu.

v kostele

dělnictvo

poprvé

měli

dopoledne

Katoličtí

dělníci

hlouček

národních

a

neslavilo schůzi

slavili

1.

dělníků,

máj

jejichţ

organizace se teprve tvořila, konal odpoledne schůzi a večer zábavu. 1.

Jenom

května,

neděli.

sociální

kdeţto

demokraté

ostatní

čekali

slavili aţ

na

svátek první

práce

květnovou

205

V letech 1900 – 1904 bylo Rakousko-Uhersko postiţeno novou hospodářskou krizí, která se projevila i v Třebíči.206 Továrny redukovaly

svůj

provoz,

dělnictva

v Třebíči

takţe

aţ

do

se

otevřené

revolučních

hospodářské

let

1905

–

boje 1907

neprojevovaly. Značný ruch mezi třebíčským dělnictvem se začal projevovat od října 1905. Na neděli 8. října svolali národní socialisté schůzi, o

jeţ

německém

sociálního 204 205

reagovala

na

volkstagu

zabit

český

dělník.

Sehnala

byl

zaměřován

poslance

brněnské

při

nichţ

Projev proti

byl

národně Němcům

Janák, Jan: Třebíč. Str. 155 – 156. Mejzlík, Jaroslav: Dělnické hnutí na západní Moravě do zaloţení KSČ.

Str. 138. 206

události,

Tamtéţ. Str. 85.

103

a

Ţidům,

takţe

byly

ve

městě

očekávány

protiněmecké

a

protiţidovské demonstrace. Proto značně překvapilo, kdyţ byla demonstrace zásluhou sociální demokracie zaměřena proti vládě a

za

všeobecné

volební

právo.

V listopadu

se

konalo

ještě

několik demonstrací za všeobecné volební právo.207 Dne

12.

demokratů

listopadu

došlo

s ostatními

ke

společné

politickými

akci

sociálních

stranami.

Shromáţdění

přijalo rezoluci s poţadavkem všeobecného, rovného a přímého volebního

práva.

Dále

bylo

rozhodnuto,

ţe

v den

zahájení

říšské rady bude všude zastavena práce a ţe v případě, bude-li vláda se zavedením všeobecného volebního práva otálet, bude organizována masová politická stávka. Z připravované obavy.

Okresní

generální

hejtman

stávky

poslal

jiţ

byly 22.

v Třebíči

velké

listopadu

ţádost

k místodrţitelství o vyslání dvou rot pěchoty z Jihlavy nebo Brna o síle asi 160 muţů.208 Místodrţitelství si však nemohlo dovolit

oslabení

velitelství

ve

o

dvou

vyslání

svých Vídni

posádek, a

1.

kompanií

proto

sborové pěchoty

poţádalo velitelství

do

Třebíče

na demonstrace očekávané dne 26. listopadu. Z připravované i

městská

rada,

generální která

se

stávky

obrátila

2.

v Krakově s ohledem

209

měla o

sborové

pomoc

veliké na

obavy

okresního

hejtmana, jehoţ poţádala o preventivní bezpečnostní opatření, a na školní radu s prosbou, aby se v pondělí 27. a v úterý 28. listopadu na třebíčských školách nevyučovalo, aby mohly děti zůstat doma.210 Generální stávka vypukla 28. listopadu 1905. K osmé hodině ráno

byly

všechny

obchody

zavřené,

veškerá

práce

byla

zastavena a na náměstí se začaly shromaţďovat velké skupiny

207 208

Janák, Jan: Třebíč. Str. 157. Mejzlík, Jaroslav: Dělnické hnutí na západní Moravě do zaloţení KSČ.

Str. 148. 209


210


104

dělníků. V deset hodin ráno pořádala sociální demokracie tábor před

Národním

domem,

jehoţ

se

zúčastnili

dělníci

všech

politických směrů v počtu asi čtyř tisíc osob. Po projevech se utvořil průvod, který se vydal před okresní hejtmanství, kde byla

odevzdána

rezoluce

s poţadavkem

všeobecného

volebního

práva. Ve dvě hodiny odpoledne konali na náměstí tábor národní socialisté. I zde se pak vytvořil průvod, v jehoţ čele byli členové

městské

uspořádali

rady.

v předvečer

Ti

totiţ

stávky

pod

tlakem

mimořádnou

veřejnosti

schůzi,

v níţ

odhlasovali rezoluci za všeobecné volební právo. Demonstrace proběhly v poklidu. Vojenského zásahu nebylo potřeba.211 Po

této

generální

stávce

následovaly

další

protestní

schůze. Stejně tak neustaly

stávky v jednotlivých továrnách

za

pracovní

zvýšení

pracovních

mezd,

zkrácení

podmínek.

A

mezitím

doby

se

či

za

zlepšení

schylovalo

k dalšímu

stávkovému boji třebíčských dělníků, do té doby největšímu, jímţ se stala téměř půlroční stávka obuvníků, která vypukla 30. dubna a trvala aţ do 1. října 1906. Poţadavky

dělníků

byly

následující:

zvýšení

mezd

obuvnického dělnictva v továrnách o 15% a domáckého dělnictva o

25%,

uznání

církevních i

za

odborových

svátků,

den

volna,

uznání

organizací

v továrnách,

1.

za

května

zaměstnání

všech

svátek

dělníků

a

placení dělnictva

důvěrníků,

propuštěných továrníky při posledních mzdových sporech.212 Tyto s tím,

ţe

odmítnutí

poţadavky na

byly

jejich

vstoupí

rozeslány

splnění

ihned

do

všem

dělnictvo stávky.

obuvnickým trvá

a

Majitelé

továrnám

při

jejich

obuvnických

továren se sešli a na návrh Budischowského utvořili kartel,

211


Str. 153 – 154. 212

Tamtéţ. Str. 156.

105

jehoţ

představenstvo

bylo

jediné

oprávněno

k vyjednávání

s dělníky a jehoţ rozhodnutí museli všichni respektovat.213 Kartel dělnické poţadavky odmítl a navíc uvedl v novinách prohlášení o propuštění všech dělníků, kteří by se zúčastnili prvomájové manifestace. Situace v Třebíči byla tak napjatá, ţe se stávce nedalo zabránit. Teprve v pátém měsíci stávky začaly nyní jiţ jednotlivé firmy vyjednávat se stávkujícími a ustupovat od dosavadních nekompromisních poţadavky.

postojů.

Poslední

Firmy

dělníci

se

především

uznaly

vrátili

do

1905

1907

hospodářské

práce

1.

října

1906.214 Vlna

revolučních

protestní v

demonstrací,

parlamentu

který

byl

akcí

let kdyţ

k zamítnutí

podán

sociálně

návrhu

–

došlo

byla

uzavřena

v listopadu

protidrahotních

demokratickými

1907

opatření,

poslanci.

Tato

demonstrace byla po bouřlivém průběhu potlačena.215 Aţ do vypuknutí první světové války se uţ ţádná velká demonstrace či stávka nekonala. Jednalo se spíše o ojedinělé projevy nespokojenosti v určitých továrnách.

213


214

Tamtéţ. Str. 161.

215


Str. 173 – 177.

106

8. Závěr Pozdější

akademik

Antonín

Hobza

charakterizoval

Třebíč

svých studentských let 1888 – 1896 jako dva úplně různé světy -

na

jedné

straně

s revolučním výlučně tábory

s táborem

táborem

sociálně

měšťanstva

organizovaného

demokratického.

a

na

druhé

dělnictva,

A

podle

straně

tehdy

Hobzy

snad

stály

oba

příkře proti sobě politicky i společensky.216

Tento rozděleny

názor,

ţe

se

jedná

neproniknutelnou

o

dva

bariérou,

tábory,

nesdílel

které

pouze

jsou

Antonín

Hobza. Jednalo se totiţ o přesvědčení, které bylo podporováno komunistickým reţimem. Moderní bádání toto mínění vyvrací. Nelze jej ale úplně zavrhnout.

Na

příkladu

města

Třebíč

je

vidět,

ţe

do politického ţivota odmítalo měšťanstvo zástupce dělnictva vpustit. Také pokud šlo o práci, udrţovala se tu hierarchie měšťana vládnoucího nad dělníkem. Trochu volnější postavení bylo v rodině. Zde totiţ nebyly tak pevně dané hranice mezi dělnictvem a měšťanstvem. Ale čím vyšší postavení rodina ve městě zastávala, tím pevnější hradby si

kolem

své

sociální

vrstvy

stavěla.

Z dělnický

dětí

se

svatbou či jejich vlastní pílí sice mohli stát měšťané, nikdy ale

nedosáhly

takového

postavení,

jaké

zaujímali

členové

obecního výboru či majitelé velkých továren. Nejprostupnější V okamţiku,

kdy

hranice

dvě

osoby

byly spojuje

v zájmových stejný

činnostech.

zájem,

padají

sociální bariéry. Bohuţel i zde platí, ţe dělník s dělníkem mají víc společných zájmů neţ dělník s měšťanem. Ale spolky, kde

se

scházely

různé

sociální

vrstvy

obyvatelstva,

přesto

existovaly.

216

Hobza, Antonín: Třebíč 1888 – 1896. In: Památník na oslavu padesátého

výročí gymnasia a 25letého jubilea Akademického feriálního klubu v Třebíči. Třebíč 1921, str. 76n. Podle Janák, Jan: Třebíč. Str. 144.

107

K největšímu promíchání docházelo ve školách. Děti dělníků i měšťanů chodily do stejných škol i tříd. Dalo by se říci, ţe německé

školy

byly

více

pro

měšťanské

děti,

ale

protoţe

němečtí továrníci nutili své dělníky, aby posílali své děti do

těchto

škol,

studovaly

i

zde

děti

dělníků

a

měšťanů

dohromady. A

v neposlední

řadě

mnoho

dělnických

rodin

sousedilo

s rodinami měšťanskými. Z dochovaných materiálů se můţeme dozvědět, kdo si koho vzal, jaké měl kdo povolání, kdo byl členem toho či onoho spolku,

kde kdo bydlel, kdo patřil do obecního výboru,

či

do jaké třídy které dítě chodilo. Uţ se ale nedozvíme, jaký vztah udrţovali mezi sebou lidé, kteří se denně potkávali. Zda se

setkávali

z povinnosti,

jestli

spolu

mluvili,

udrţovali

přátelství. Na tyto otázky dochované materiály neodpoví. I přes tento nedostatek tato práce zmapovala vztahy mezi dělnictvem

a

měšťanstvem

v Třebíči

v letech

a umoţnila nový pohled na dějiny dělnictva.

108

1873

–

1914

9. Seznam použitých pramenů a literatura

9.1. Archivní prameny

9.1.1. Státní okresní archiv Třebíč (SOkA Třebíč)

Fond Archiv města Třebíče (AMT) Fond Státní reálné gymnázium Třebíč Fond Obchodní akademie dr. Albína Bráfa Třebíč Fond Německá národní škola Fond Národní škola Třebíč – Nové Dvory Fond Německá měšťanská škola Třebíč Fond Německá obecná škola Třebíč – Ţidovská obec Fond Česká národní škola Třebíč – Ţidovská obec Fond Střední odborná škola obchodu a sluţeb a SOU Třebíč Fond Národní škola Třebíč – Zámostí Fond Měšťanská škola dívčí Třebíč – Horka Fond Měšťanská škola chlapecká Třebíč – Horka Fond Národní škola dívčí Třebíč – Horka Fond Národní škola chlapecká Třebíč – Horka Fond Dělnická beseda Třebíč Fond Národně vzdělávací dělnická beseda "Palacký" Třebíč Fond Jednota katolických tovaryšů Třebíč Fond Politický spolek Třebíč Fond Spolek Přítel dítek Třebíč Fond Český sportovní klub Třebíč Fond Jednota pro zabezpečení baziliky Třebíč Fond Řemeslnická beseda Třebíč Fond Dělnický sportovní klub Třebíč Fond Sokol - tělovýchovná jednota Třebíč 109

Fond Vlastenecký pomocný spolek Červeného kříţe Třebíč Fond Měšťanská beseda Třebíč Fond

Spolek

pro

podporování

nemocných

koţeluţských

a

jirchářských tovaryšů Třebíč Fond Rodinný archiv Kubešů Třebíč Fond Místní školní rada Třebíč Fond Společenstvo obuvníků Třebíč

B.

Herzán:

Představitelé

města

Třebíče.

Druhý

díl

(1787 - 1946). (Rukopis). Třebíč 1953. Nikodém, Vilém: Pamětní kniha města Třebíče. (Rukopis).

9.1.2. Moravský zemský archiv (MZA)

Fond B 13 - Moravské místodrţitelství – presidium

9.2. Nearchivní prameny

9.2.1. Periodika

Nový Obuvník 1906 – 1908

9.2.2. Internetové zdroje

http://www.oatrebic.cz/historie/historie.htm. 2009.

110

Cit.:

25.

5.

http://cs.wikipedia.org/wiki/N%C3%A1rodn%C3%AD_d%C5%AFm_(T%C 5%99eb%C3%AD%C4%8D). Cit.: 1. 6. 2009.

9.2.3. Sekundární literatura

Mejzlík,

Jaroslav:

Dělnické

hnutí

na

západní

Moravě

do

zaloţení KSČ. Havlíčkův Brod 1957. Janák, Jan: Třebíč. Dějiny města II. Brno 1981. Janák, Jan: Hospodářský rozmach Moravy 1740 – 1918. Brno 1999. Historie a současnost podnikání na Třebíčsku. Ţehušice 2003. Mejzlík, Jaroslav: Dějiny závodů Gustava Klimenta Třebíč – Borovina. Třebíč 1972. Dvořák, Karel: Ze staré Třebíče. Kniha vzpomínek z let 1864 – 1880. Třebíč 1940. Šplíchal,

Jan:

Svrškáři,

spodkaři,

a

další.

Dělníci

v továrně K. Budischowského do roku 1900. Magisterská oborová práce. Brno 2009. Melichar,

Stanislav:

Národní

školství

na

Náměštsku

nad

Oslavou a Třebíčsku. Třebíč 1926. Janák, Jan: Třebíč a Prostějov – dvě první velká města na Moravě s českou správou. In: Národnostní problémy v historii měst. Sborník příspěvků z konference uspořádané u příleţitosti stého výročí české správy města Prostějova. Prostějov 1993. Janák, Jan: Procesy s třebíčskými socialisty v r. 1885. In: VVM 17, 1965. Janák, Jan: Počátky pronikání socialismu na západní Moravu v letech 1884 – 1893 (I). In: SMM 81, 1962. Jordán,

František:

Radikální

dělnické

hnutí

na

v osmdesátých letech minulého století. In: SMM 79, 1960.

111

Moravě

Jindra, Pavel: Almanach gymnázia Třebíč 1871 – 1996. Třebíč 1996. Bednář,

Karel:

Rozmístění

průmyslu

v českých

zemích

na

počátku 20. století (1902). Praha 1970. Kárníková, Ludmila: Vývoj obyvatelstva v českých zemích 1754 – 1914. Praha 1965. Janák, Jan: Výpomocné pokladny pro dělnictvo na Moravě v 50. – 70. letech 19. století. In: SPFFBU, C 20, 1973. Schmidt,

Jürgen:


von

Begrenzte Arbeiterschaft

Spielräume. und

Bürgertum

Eine am

Beispiel Erfurts 1870 bis 1914. Göttingen 2005. Maříková, Hana – Petrusek, Miloslav – Vodáková, Alena: Velký sociologický slovník I. Praha 1996. Maříková, Hana – Petrusek, Miloslav – Vodáková, Alena: Velký sociologický slovník II. Praha 1996. Maloušek, Miroslav: Třebíč ve starých pohlednicích. Třebíč 2004.

112

10. Obrazová příloha217 1. Dělníci v koţeluţské dílně firmy Karel Budischowsky a synové v roce 1888

2. Měšťané na Krajinské výstavě v roce 1903

217

Přílohy 2, 4, 7, 10, 14 jsou z Janák, Jan: Třebíč. Dějiny města II. Brno 1981.

Přílohy 1, 3 jsou z Mejzlík, Jaroslav: Dějiny závodů Gustava Klimenta Třebíč – Borovina. Třebíč 1972. Přílohy 8, 9, 11, 12, 13, 15, 16 jsou z Maloušek, Miroslav: Třebíč ve starých pohlednicích. Třebíč 2004. Přílohy 17 - 24 jsou z B. Herzán: Představitelé města Třebíče. Druhý díl (1787 - 1946). (Rukopis). Třebíč 1953. Příloha 5 je z SOkA Třebíč, AMT, inv. č. 1470. Příloha 6 je z Historie a současnost podnikání na Třebíčsku. Ţehušice 2003, str. 86.

- 113 -

3. Obuvníci z firmy Karel Budischowsky a synové v roce 1900. Uprostřed dělníků sedí Jan Budischowsky, po jeho levé straně bratr Arnošt a po pravé Emil.

4. Demonstrace třebíčských dělníků kolem roku 1900

- 114 -

5. Plán města Třebíče a přiléhajících obcí Podklášteří a ţidovské obce v roce 1899 I.

Vnitřní město

II.

Stařečka

III.

Jejkov

IV.

Horka

V.

Domky

VI.

Nové Město

VII.

Nové Dvory

VIII.

Podklášteří

IX.

Ţidovská obec

- 115 -

6. Koţeluţna J. H. Subaka v ţidovské obci (vpravo) a Hasskova koţeluţna (vlevo)

7. Továrna Karel Budischowský a synové v Borovině (velký obrázek), na pozadí dělnické domky, a továrna Františka Budischowského (malý obrázek) na Stařečce

8. Horka a Domky

- 116 -

9. Nové Dvory

10. Zdislavina ulice na Nových Dvorech

11. Most spojující Jejkov (vlevo) a Nové Město a Nové Dvory (vpravo), na pozadí Subakova továrna v ţidovské obci

- 117 -

12. Ţidovská obec a Podklášteří (domky na kopci), bazilika sv. Prokopa, náměstí ve vnitřním městě, Stařečka (domky v levé části uprostřed)

13. Vnitřní město s náměstím, kostel sv. Martina, cesta do Boroviny

14. Škola u kostela sv. Martina

- 118 -

15. Budova gymnázia a školní budova obecné a měšťanské školy chlapecké, později téţ obchodní školy (vysoká budova za gymnáziem)

16. Slavnost Boţího Těla kolem roku 1907, Jejkov, na kopci budova nemocnice

- 119 -

17. Martin Hassek

18. Karel Fundulus

19. Ignác Přerovský

20. Karel Fundulus ml.

120

21. August Fundulus

22. Alois Hassek

23. Jan František Kubeš

24. Karel Přerovský

121

Měšťan, dělník a jejich vzájemný vztah v Třebíčí v letech Jitka Svobodová

Recommend Documents