Platební služby a jejich právní regulace

Univerzita Karlova v Praze Právnická fakulta

Jakub Pártl

Platební služby a jejich právní regulace

Diplomová práce

Vedoucí diplomové práce: JUDr. Petr Kotáb Katedra: Finančního práva a finanční vědy Datum vypracování práce (uzavření rukopisu): 24. června 2013

Prohlášení Prohlašuji, že jsem předkládanou diplomovou práci vypracoval samostatně, všechny použité prameny a literatura byly řádně citovány a práce nebyla využita k získání jiného nebo stejného titulu. V Praze, dne 24. června 2013

Jakub Pártl …………………………..

für meine Liebe Julia

Obsah Úvod....…........….......................................…........….....................................

5

1 Vymezení, definice a zákonná úprava....…........…...................................

8

1.1 Právní úprava...…..................................…..........................................

8

1.1.1 Česká legislativa – zákony...................…...................................

8

1.1.2 Česká legislativa - prováděcí předpisy.......................................

11

1.1.3 Evropská legislativa.............................…...................................

12

1.2 Platební styk...…...........................................…...................................

14

1.3 Osoby oprávněné poskytovat platební služby...........….......................

16

1.4 Základní instituty a pojmy…...............................................................

19

2 Platební služby....…........….......................................…........….................

23

2.1 Pozitivní a negativní vymezení platebních služeb................…...........

23

2.1.1 Pozitivní výčet platebních služeb.....................….......................

23

2.1.2 Negativní výčet platebních služeb...................….......................

30

2.2 Elektronické peníze...................…............................….......................

36

3 Smlouva o platebních službách a platební příkaz....…........…...............

40

3.1 Platební účet...................…..................................................................

40

3.1.1 Založení a dispozice platebním účtem...................….................

41

3.1.2 Identifikace...................…..........................................................

43

3.2 Smlouvy o platebních službách...................…....................................

44

3.2.1 Rámcová smlouva a smlouva o jednotlivé platební transakci....

46

3.2.2 Informační povinnost...................…..........................................

48

3.2.3 Změna a zánik rámcové smlouvy...................…........................

52

3.3 Platební příkazy a autorizace...................…........................................

54

3.3.1 Vnitrostátní platební příkaz...................…..............................

57

3.3.2 Platební příkazy s mezinárodním prvkem...................…........

60

Závěr....…........….......................................…........…....................................

62

Seznam zkratek....…........….......................................…........…..................

65

Seznam použité literatury a zdrojů....…........….........................................

66

Abstrakt....…........….......................................…........…..............................

71

Abstract....…........….......................................…........…...............................

72

Název práce v anglické jazyce a klíčová slova....…........…........................

73

Úvod Téma této diplomové práce jsem vybíral po rozsáhlé úvaze, která se týkala směru mého zájmu v oboru finančního (resp. bankovního) práva. Poprvé jsem s problematikou platebních služeb přišel do styku v zaměstnání, a to již poměrně dávno, v roce 2010, kdy jsem studoval nový zákon o platebním styku z roku 2009 1. Úprava mě velmi zaujala a podobně i tehdejší případ, na kterém jsem se podílel, byl dynamický, což mě jako bankovního laika překvapilo. Nicméně i později jsem tuto doménu rád vyhledával, protože pojem platebních služeb je novinkou a minulá právní úprava takto pojmenovaný institut neznala. Je důležité si uvědomit, že platební služby jsou fakticky všudypřítomné a poměrně zásadně ovlivňují národní hospodářství. Jsou základním kamenem bankovních produktů. Jednoduše řečeno, prakticky každý transfer peněžních prostředků je právně regulován, včetně pro občana tak nenápadné služby, jako je například nákup SMS jízdenky před nástupem jízdy městské hromadné dopravy nebo darování 30 Kč veřejně prospěšné společnosti přes tzv. DMS. Již více zjevná je důležitost této úpravy u dnes populárního bezkontaktního placení či běžného internetového bankovnictví. Platební karty nebo inkaso jsou dnes neměnným standardem, různé platební služby nabízené telefonními operátory nevyjímaje. Navíc s novým zákonem o platebním styku se problematika rozšířila o tzv. nebankovní subjekty, a tudíž se od bank, spořitelních a úvěrových družstev přesunula k běžnějšímu právnímu životu, kdy i „bankovně“ neregulované subjekty podléhají reglementaci tímto zákonem2, a tudíž i sankční a dohledové pravomoci České národní banky3. Je tedy zjevné, že se jedná o dynamické a vcelku moderní téma, kde se takřka denně můžeme setkat s nějakou novinkou nebo si přečíst o nové službě, kterou nabízí ten nebo ten poskytovatel platebních služeb4. Tématu se budu věnovat jak z pohledu veřejnoprávní regulace, tak i z pohledu soukromoprávního (uživatel – poskytovatel). Tento přístup mi přijde vhodný, zejména je-li to pro výklad problematiky platebních služeb nezbytné a pochopení nebo ilustrace 1 2 3 4

Zákon č. 284/2009 Sb., o platebním styku, ve znění pozdějších předpisů (všechny zákony a jiné normy v této práci uvedené jsou ve znění pozdějších předpisů). § 7 a násl. zákona č. 284/2009 Sb., o platebním styku. § 126, 135a a násl. zákona č. 284/2009 Sb., o platebním styku. Např. Měšec.cz: Váš průvodce finančním světem [online]. 2013 [cit. 2013-03-19]. ISSN 1213-4414. Dostupné z: www.mesec.cz.

5

tématu by byly jinak složité. Samotné vymezení platebních služeb je z praktické stránky poměrně nejasné a poskytovatelé si dříve nebyli jisti, zda se na ně úprava zákona o platebním styku vztahuje, či nikoliv5. Proto budu svou pozornost v této práci upírat na vymezení a vysvětlení platebních služeb, co vlastně jsou a jaké zákonné souvislosti se k nim váží, včetně smluvní úpravy. Není sporu o tom, že mezi nejdůležitější a nejvíce frekventovanou platební službu patří provádění platebních transakcí, zejména převody peněžních prostředků, na které bych se rád zaměřil. Zvláštní pozornost si zajisté zaslouží i problém a zákonné podmínky autorizace při využití jednotlivých platebních služeb, zejména těch moderních, ke kterým je přístup umožněn či spíše usnadněn skrze rozličná média a sítě elektronických komunikací6, kde přirozeně správné provedení příkazu a identifikace uživatele hrají zásadní roli. Identifikace je důležitá i z pohledu hypotetické pozdější náhrady škody ze strany poskytovatele7. Problematika informování uživatele a náležitostí příkazů k provedení transakce nezůstane v této práci opomenuta. Naopak doménu elektronických peněz zmíním jen okrajově, protože byť velmi blízké platebním službám, elektronické peníze jistě překračují tematický rozsah této diplomové práce. Podobně jen krátce představím osoby oprávněné poskytovat platební služby, jejichž důkladný rozbor by si zasloužil samostatný výzkum. Celé téma je zpracováno s ohledem na tuzemskou aplikaci, nicméně určující evropský (zahraniční) rozměr je dnes nedílnou součástí každého právního problému a tato práce není výjimkou. Výzkumný přístup v této diplomové práci jsem zvolil jako analytický a kvalitativní, oproti kvantitativnímu, který by v takovéto práci bez přístupu ke značnému počtu dat od různých institucí nebyl možný. Budu se tedy věnovat převážně teorii platebních služeb a praktické příklady budu uvádět pouze k ilustraci konkrétní problematiky. Velmi nerad bych zde jen citoval a vysvětloval legislativu, nicméně ani tomuto se nelze v práci jako je tato zcela vyhnout a je to jistě i pro čtenáře užitečné a jednodušší pro proniknutí do problematiky. Struktura práce je zvolena klasickým způsobem, který se mi zdá přehledný. Na počátku bych rád vysvětlil některé pojmy a udělal menší exkurz do související problematiky. Bude nezbytné uvést základní definice a instituty oblasti práva platebních 5 6 7

ČTK. Licenci platební instituce od ČNB získalo zatím 12 firem. www.bankovnipoplatky.com [online]. 2011 [cit. 2013-03-04]. Dostupné z: http://www.bankovnipoplatky.com/licenci-platebni-instituce-od-cnb-ziskalo-zatim-12-firem—14306.html. § 2 písm. h) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích. § 115 zákona č. 284/2009 Sb., o platebním styku.

6

služeb. Sem spadá i rozbor právní úpravy této domény. Po této spíše abstraktní části následuje část konkrétní, kde se věnuji již vymezeným platebním službám a vztahům kolem nich – smlouvě o platebních službách a s ní související informační povinnosti, autorizaci a platebním příkazům. Nakonec problematiku shrnu a budu prezentovat závěry této diplomové práce. Tomuto tématu se věnuje mnoho zdrojů a odborných publikací. Z českých zmíním jen komentář k zákonu o platebním styku 8, knihu O. Schlossbergera Platební služby9 a Základy bankovnictví od Z. Kalabise10. Této problematice se věnují i odborné internetové servery, např. business.center.cz či www.paymentsnews.com. Též existují odborné periodické publikace jako např. časopis Obchodněprávní revue11. Čerpat lze i z publikací institucí (ČNB) nebo sdružení – Česká bankovní asociace. Záměrně uvádím na konec věstníky, metodické a výkladové materiály ČNB a důvodové zprávy. Lze zakončit konstatováním, že cílem této diplomové práce je analýza, shrnutí a kritické zhodnocení úpravy platebních služeb v České republice, vztahů s nimi souvisejících a náležité popsání aspektů platebních transakcí.

8

BERAN, J., DOLEŽALOVÁ, D., STRNADEL, D., ŠTĚPÁNOVÁ, A.: Zákon o platebním styku. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011. Dostupné z: www.beck-online.cz. 9 SCHLOSSBERGER, Otakar. Platební služby. 1. vyd. Praha: Management Press, 2012. ISBN 978 80 7261 238 3. 10 KALABIS, Zbyněk. Základy bankovnictví. 1. vyd. Brno: BizBooks, 2012. ISBN 978 80 2650 001 8. 11 Obchodněprávní revue. Praha: C. H. Beck. ISSN 1213-5313.

7

1

Vymezení, definice a zákonná úprava

1.1

Právní úprava Právní úprava platebních služeb je poměrně přehledná, ale rozvětvená. Tato doména

je vedle zákona o platebním styku upravena i řadou vyhlášek. Nepřímý nepopiratelný vliv mají i výkladové a metodické materiály ČNB. Za zásadní je nutné považovat legislativu Evropské unie (dále jen jako EU), která fakticky určuje podobu národního zákonodárství v této oblasti. To je přesně případem českého zákona o platebním styku z roku 2009, který je reakcí na novou směrnici EU, o které se více rozepíši níže. Na prvním místě bych zde krátce představil nejdůležitější legislativu českou a následně i evropskou. 1.1.1 Česká legislativa - zákony Zákon č. 284/2009 Sb., o platebním styku Jedná se o poměrně novou právní úpravu, která nahradila starší zákon z roku 2002 12. Původní zákon o platebním styku byl reakcí na evropskou legislativu, stejně tak jako je nyní platná právní úprava. Do našeho právního řádu bylo nutno transponovat směrnici Evropského parlamentu a Rady 2007/64/ES o platebních službách na vnitřním trhu (PSD), přičemž rozsah změn byl daleko přes možnosti pouhé novelizace starého předpisu, která by celou úpravu jen znepřehlednila13. Vedle dřívějšího zákona o platebním styku byla oblast platebního styku upravena také v zákoně o bankách, který upravoval platební systémy a opravné zúčtování. Zákon o bankách též ošetřoval bankovní monopol, který úzce souvisel s poskytováním platebních služeb. Právě nová právní úprava bankovní monopol jistým způsobem narušila. Z dnešního pohledu se může zdát starší úprava velmi liberální, jelikož ostatní platební služby bylo možné poskytovat jen na základě živnostenského oprávnění, nicméně zbytek problematiky platebního styku byl normou upraven také jen zběžně. To se zejména z pohledu spotřebitele může zdát jako ne příliš bezpečné řešení. Obecně můžeme 12 Zákon č. 124/2002 Sb., o převodech peněžních prostředků, elektronických platebních prostředcích a platebních systémech (o platebním styku). 13 Důvodová zpráva, str. 63 a násl., Sněmovní tisk 860/0: část č. 1/7, Vl.n.z. o platebním styku – EU - RJ. In: V. volební období. 2009. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=5&CT=860&CT1=0.

8

konstatovat, že původní zákon o platebním styku již nebyl dostatečný, vždyť měl pouhých třicet šest paragrafů oproti dnešním sto čtyřiceti sedmi. Naproti tomu platný zákon o platebním styku je rozdělen na šest částí. Jádro úpravy spočívá v platebních službách, elektronických penězích, platebních institucích a platebních systémech. První část definuje základní pojmy z oblasti platebního styku, zavadí pozitivní a negativní výčet platebních služeb a nově definuje elektronické peníze. Část druhá upravuje osoby oprávněné poskytovat platební služby a podmínky pro zisk povolení (licence) k provozování platební instituce (resp. vydavatele elektronických peněz). Jedná se o novinku, jelikož pojem platební instituce byl zaveden směrnicí PSD a stanovila se jejich poměrně přísná regulace, přičemž ty subjekty, které přísné požadavky nesplní, mají ještě šanci etablovat se jako poskytovatelé platebních služeb malého rozsahu. Tímto se z poskytování platebních služeb vylučuje množství nevhodných poskytovatelů a celá úprava je pro uživatele bezpečnější. Část třetí reguluje platební systémy, kterými se v této práci nebudu zabývat. Značná obsáhlost a odlišnost tohoto tématu od samotných platebních služeb to nedovoluje. Část čtvrtá představila novou úpravu soukromoprávních vztahů vznikajících při poskytování platebních služeb. Stanovuje informační povinnost poskytovatele, lhůty pro provedení transakce, odpovědnost poskytovatelů a upravuje autorizaci platebních transakcí. S novou právní úpravou se zavádí nový pojem „platební účet“, který hraje při poskytování platebních služeb zásadní roli. Další části obsahují správní delikty a přechodná ustanovení. Celkově se jedná o komplexní a moderní předpis, který je plně v souladu s evropskou legislativou. Kladně lze hodnotit, že nová právní úprava platebního styku neupravuje pouze a jen problematiku, kterou se zabývá PSD, ale že nezanevřela na ověřené instituty, a že úprava elektronických peněz a platebních systémů byla z většiny převzata ze zákona č. 124/2002 Sb. (o platebním styku). Obchodní zákoník (zákon č. 513/1991 Sb.) V souvislosti s přijetím zákona o platebním styku byla novelizována řada souvisejících předpisů14 a mezi nimi i obchodní zákoník, který definuje v § 708 a násl. běžný účet. 14 Viz tzv. změnový zákon č. 285/2009 Sb.; např. zákon č. 21/1992 Sb., o bankách; zákon č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrových družstvech; zákon č. 6/1993 Sb., o ČNB (správní dozor); zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu (anti-money laundering; identifikace klienta a doktrína „know your client“).

9

Pro naše účely je zásadní § 708 odst. 2, ve kterém se stanoví, že pro smlouvu o běžném účtu, která je zároveň smlouvou o platebních službách (o té více dále), se nepoužijí vybraná ustanovení úpravy běžného účtu. Jedná se například o písemnou formu smlouvy, lhůty a úroky. Náležitosti smlouvy o platebních službách upravuje zákon o platebním styku. Podobným mechanismem je upravena smlouva o vkladovém účtu v § 716 a násl., kde se pro smlouvu o platebních službách některá ustanovení vylučují. Naší pozornosti by neměla uniknout ani ustanovení ObčZ (§ 567 odst. 2) a ObchZ (§ 339) upravující možnost splnění dluhu prostřednictvím poskytovatele platebních služeb a určující dobu splnění na okamžik připsání prostředků na účet poskytovatele věřitele (příjemce). Zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu Tato právní úprava je známá spíše jako zákon proti praní špinavých peněz nebo AML. Přijmout opatření proti legalizaci výnosů z trestné činnosti pro Českou republiku vyplývá z řady mezinárodních norem, nicméně český zákon proti praní špinavých peněz je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/60/ES o předcházení zneužití finančního systému k praní peněz a financování terorismu. Předcházející právní úprava byla podle důvodové zprávy nesystematická a nepřehledná, přičemž její jádro spočívalo v jedenáctkrát novelizovaném zákoně č. 61/1996 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti15. S takovým názorem můžeme polemizovat, vzhledem k tomu, že obě úpravy se příliš neliší. Zákon proti praní špinavých peněz ve svých sedmi částech ošetřuje okruh povinných osob, které musí provádět identifikaci, a stanovuje hodnotu transakce, u které už musí povinná osoba klienta identifikovat. Ta je nastavena poměrně nízko na 1 000 EUR, což lze hodnotit jedině kladně, jelikož tato hranice brání lehkému rozmělňování plateb. Také umožňuje, aby povinné osoby mohly vyžadovat od svých klientů poměrně široké spektrum informací pro určení důvodu a identifikace platby, a mohly si tak určit i rizikové klienty. Dále definuje podezřelé obchody a povinnou kontrolu klienta ve specifických případech, přičemž se jedná o důkladnější mechanismus než pouhá 15 Důvodová zpráva, str. 39, Sněmovní tisk 385/0: část č. 1/2, Vl.n.z.o opatř. proti legalizaci výnosů z trestné činnosti - EU. In: V. volební období. 2008. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/text/text2.sqw?idd=20192.

10

identifikace. Povinné osoby musí podezřelé obchody oznamovat a zavést systémy vnitřních zásad pro předcházení legalizace a „odchycení“ podezřelých obchodů. Zákon nakonec v některých případech stanovuje ČNB jako dohledový orgán, nicméně jistou část dohledu vykonává i Ministerstvo financí ČR. 1.1.2 Česká legislativa - prováděcí předpisy Poměrně velká část úpravy platebního styku a platebních služeb je obsažena ve vyhláškách ČNB. Toto řešení považuji za vhodné zejména proto, že vyhlášky ošetřují technické věci a materii, která se poměrně často může měnit (např. kapitálové náležitosti poskytovatelů). Pro účely této práce jsou nejdůležitější tři vyhlášky ČNB. Jedná se o vyhlášku č. 141/2011 Sb., o výkonu činnosti platebních institucí, institucí elektronických peněz, poskytovatelů platebních služeb malého rozsahu a vydavatelů elektronických peněz malého rozsahu, vyhlášku č. 142/2011 Sb., o předkládání informací platebními institucemi, institucemi elektronických peněz, poskytovateli platebních služeb malého rozsahu a vydavateli elektronických peněz malého rozsahu České národní bance a vyhlášku č. 169/2011 Sb., o stanovení pravidel tvorby čísla účtu v platebním styku. Další důležitá vyhláška z oblasti platebního styku související s poskytováním platebních služeb je vyhláška č. 140/2011 Sb., o platebních systémech s neodvolatelností zúčtování a vyhláška č. 376/2009 Sb., o směnárenské činnosti, což je materie, která již leží za rozsahem této práce. Vyhláška o výkonu činnosti platebních institucí, institucí elektronických peněz, poskytovatelů platebních služeb malého rozsahu a vydavatelů elektronických peněz malého rozsahu upravuje ve svých čtyřech částech žádosti o povolení výkonu jednotlivých vyjmenovaných institucí, požadavky na jejich řídicí a kontrolní systémy (systém řízení rizik, systém vnitřní kontroly), pravidla jejich kapitálové přiměřenosti (přístupy pro výpočet, koeficienty), investiční omezení (riziková aktiva) a nakonec povinnost předkládání specifických informací ČNB. U vyhlášky je dvanáct příloh, které stanoví vzory podání, oznámení a žádostí. Na druhou stranu vyhláška o předkládání informací ČNB má pouhých jedenáct paragrafů a dvě přílohy. Upravuje sestavování a předkládání výkazů, dalších informací a jejich změny či opravy. Přílohy ošetřují

11

charakteristiku, obsah a rozsah informací ve výkazech. Nakonec velmi krátká, ale z našeho pohledu důležitá vyhláška o stanovení pravidel tvorby čísla účtu v platebním styku, která reaguje na nařízení ES č. 924/2009 a mimo jiné zakotvuje v našem právním řádu úpravu tvorby mezinárodního formátu čísla účtu – IBAN16, který je obsažen v normě ISO 13616. Podstatné je, že z vyhlášky vyplývá i národní formát čísla účtu, přičemž definuje identifikátor účtu a kódy platebního styku. Příloha vyhlášky stanovuje důležitý algoritmus kontroly čísla účtu, tzv. modulo 11, na jehož základě lze odhalit špatně zadané nebo neexistující číslo účtu. Jednotlivé pojmy a definice, které tyto vyhlášky stanovují, si vysvětlíme v textu této práce později, až to bude důležité z hlediska probíraného tématu. 1.1.3 Evropská legislativa Evropská úprava je pro nás zásadní zejména z pohledu výkladu českých předpisů a pochopení souvislostí, protože česká úprava platebního styku je více nebo méně transponovaná z evropského práva. I přesto však evropská legislativa upravuje jisté segmenty problematiky platebního styku samostatně. Jedná se o ty části, které není vhodné normovat na národní úrovni nebo je nutné jim dát nadnárodní základ. Zejména doména jednotného evropského platebního prostoru je upravena na evropské úrovni. Na prvním místě je vhodné uvést Smlouvu o fungování EU, kde se celá čtvrtá kapitola věnuje volnému pohybu kapitálu a plateb jako jedné ze základních svobod (čl. 63 odst. 2). Jedná se o jistý „ústavní“ základ evropské úpravy platebních služeb. Přímo aplikovatelná nařízení, která jsou pro naše účely důležitá, je zejména nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 260/2012, kterým se stanoví technické a obchodní požadavky pro úhrady a inkasa v eurech, a kterým se mění nařízení (ES) č. 924/2009, dále nařízení č. 1781/2006 o informacích o plátci doprovázejících převody peněžních prostředků, jehož obdobou je český zákon proti praní špinavých peněz, a nakonec nařízení č. 924/2009 o přeshraničních platbách ve Společenství, které je zásadní pro přeshraniční platební styk a upravuje převody v EUR. Nařízení o přeshraničních platbách z roku 2009, které předcházelo nařízení č. 260/2012, se vztahuje na všechny typy plateb a úzce souvisí s PSD. Stanovuje také zákaz 16 Úprava je závazná pro poskytovatele, kteří se dobrovolně rozhodli používat formát stanovený nařízením a normou.

12

rozdílných poplatků pro přeshraniční platby v eurech od vnitrostátních. To je zajímavé zejména z pohledu spotřebitele, protože této povinnosti se lze dovolat (sankce). Další antidiskriminační přínos nařízení je úprava dosažitelnosti (tzv. reachability) inkasních transakcí bez ohledu na to, ve kterém členském státě se plátce a poskytovatel příjemce nacházejí. Nařízení dále doporučilo užívání mezinárodního formátu čísla účtu IBAN a swiftové adresy BIC při přeshraničních převodech 17. Některá jeho ustanovení také přímo zmiňují projekt SEPA. SEPA (angl. Single Euro Payment Area) je původně neinstitucionalizovaným projektem vybraných evropských poskytovatelů (v rámci Evropské rady pro platební styk, EPC), který má za cíl integraci a standardizaci platebního styku v ES (EU)18. Nařízení č. 260/2012 stanovuje závazná pravidla pro úhrady a inkasní transakce v eurech. Záměrem nařízení je hlavně urychlit sjednocování evropského trhu v oblasti platebního styku (tedy urychlit projekt SEPA, proto se nazývá jako „SEPA end-date“). Navazuje na nařízení z roku 2009 a prakticky ruší hranice v platebním styku a stanoví náležitosti platebních transakcí19, lhůty pro jejich provedení a dostupnost úhrad. V příloze se určuje závazně formát zpráv doprovázející platební transakce podle mezinárodní normy ISO 22002 XML a formát čísla účtu IBAN. Od okamžiku jeho účinnosti budou zakázány všechny národní systémy a národní formáty čísla účtu. Z našeho pohledu je důležité, že pro země nepoužívající euro jako svoji zákonnou měnu se odkládá účinnost až na říjen 2016, nicméně platební instituce mohou dobrovolně nabízet konverze a provádění plateb v novém formátu. Mezinárodní formát čísla účtu je už v českém právním řádu zakotven výše zmíněnou vyhláškou. Poslední zmíněné nařízení o informacích o plátci doprovázející převody peněžních prostředků je tzv. evropským zákonem proti praní špinavých peněz. Stanovuje povinnosti poskytovatelů platebních služeb vyžadovat a zjišťovat informace o subjektech platební transakce, která probíhá na území Společenství (dnes EU). Stanoví limit 1 000 EUR pro transakci, tak jako v českém zákoně, a výjimky pro výběry z bankomatů, karetní transakce 17 I když dnes obě domény až na některé detaily splývají, je nutné rozlišovat mezi projektem SEPA a evropskou úpravou tzv. přeshraničních plateb, které existovaly po dlouhou dobu vedle sebe, přičemž SEPA na bázi dobrovolnosti. SEPA je platební schéma, ve kterém není rozdíl mezi národní a přeshraniční platbou. Dnes již evropský zákonodárce prosazuje projekt SEPA pomocí legislativy. 18 SEPA. Česká bankovní asociace [online]. 2013 [cit. 2013-06-15]. Dostupné z: https://www.czech-ba.cz/cs/aktivity/sepa. 19 To jde přímo proti vnitrostátní úpravě a trendu posledních let, kdy se naopak náležitosti z právních předpisů vypouštěly. Je otázkou jak produktivní toto řešení bude. Na Komisi je přitom přenesena pravomoc měnit tyto technické požadavky podle vývoje trhu a pokroku; Návrhem nařízení se detailně zabývá J. Beran v BERAN, Jiří. K návrhu nařízení o požadavcích pro úhrady a inkasa v eurech. Obchodněprávní revue. 2011, č. 2. Dostupné z: www.beck-online.cz.

13

a další. Směrnice Evropského parlamentu a Rady jsou, jak je známo, nepřímo aplikovatelné právní předpisy, které se musí promítnout do českého právního řádu. Pro účely této práce jsou zajímavé dvě směrnice, přičemž obě jsou logicky transponovány do českého práva. Jelikož nemá cenu zde popisovat něco, co už je vylíčeno v části o českých předpisech, tak zde směrnice jen představím. Na zajímavosti a rozdíly, které mohou vyplývat z povolených výjimek z harmonizace nebo z jiné diskrece českého zákonodárce, poukážu při pozdějším výkladu. Jedná se o směrnici plné harmonizace 2009/110/ES o přístupu k činnosti instituci elektronických peněz, o jejím výkonu a o obezřetnosti dohledu nad touto činností, která definuje ve svém článku 2 elektronické peníze a instituce elektronických peněz, pojmy, které v českém právu upravuje zákon o platebním styku. Druhou zásadní směrnicí je již zmíněná PSD, která ve svých šesti hlavách upravuje definici platební služby (Příloha PSD), poskytovatele platebních služeb, informační povinnosti při platebních transakcích a práva a povinnosti subjektů při poskytování platebních služeb a provádění platebních transakcí (např. problematika autorizace). Tato směrnice je zásadní pomůckou při interpretaci zákona o platebním styku a mnohokrát na její ustanovení budu v této práci odkazovat. Sama o sobě byla přijata také jako reakce na nedostatečný svébytný vývoj projektu SEPA, který byl založen na bankovní autoregulaci, s tím, že směrnice jednotný prostor plateb podpoří. Obecně PSD podstatně zpřísňuje podmínky poskytování platebních služeb, oproti stavu jak jej znala původní tuzemská úprava a soustředí se na ochranu spotřebitele. Je zřetelné, že úprava platebních služeb a činností s nimi souvisejících je atomizovaná do více předpisů a vychází hlavně z evropské legislativy, nicméně její jádro se nachází v zákoně o platebním styku. Co vlastně znamená pojem platební styk, vysvětlím v následující kapitole.

1.2

Platební styk Celá úprava platebních služeb se nachází v zákoně o platebním styku, proto

považuji za nutné si tento pojem vysvětlit. Musíme si uvědomit, že platební styk stojí nad kategorií platebních služeb a zahrnuje více institutů. Je tedy souhrnným označením, přičemž zákon o platebním styku se zabývá jen určitými částmi takto vymezené oblasti.

14

Takto expresivně není platební styk popsán nikde v právní úpravě, nicméně se jedná o pojem tradiční20. Platební styk je jakákoliv forma placení, což je definice velmi široká, ale pojem se často vykládá úžeji tak, že se jedná o případy, kdy mezi základní dva subjekty platebního styku vstupuje třetí, a to zprostředkovatel. Bez platebního styku by tak nebylo možné uvažovat o službách jako takových. Historicky se jedná o základní bankovní produkt, který spočívá v přesunu peněžních prostředků od jednoho subjektu ke druhému, z účtu na účet. Uvedu zde definici O. Schlossbergera, který platební styk definuje jako: … peněžní vztah mezi plátcem a příjemcem, který je uskutečňován v určitých formách dohodnutými platebními instrumenty...“21. Jak vyplývá z této definice, základními subjekty tohoto peněžního vztahu jsou plátce a příjemce. Poskytovatelé platebních služeb (historicky banky, poté i spořitelní a úvěrová družstva 22) se v těchto vztazích účastní spíše jako nezainteresovaná třetí strana v roli prostředníka. Výjimkou z této nezúčastněné pozice může být vznik odpovědnosti poskytovatele za neautorizovanou platební transakci podle § 115 zákona o platebním styku. Platební styk je tedy širším pojmem než platební služby. Výčet platebních služeb, které popíši níže, neobsahuje některé formy platebního styku, jako jsou např. směnky, šeky, dokumentární platby a elektronické peníze, které zákon upravuje, ale vyčleňuje je z platebních služeb. V zahraničních úpravách se obdobný pojem nevyskytuje, přičemž zahraniční názvosloví se omezuje pouze na platební služby. V tomto se může zdát tuzemská právní úprava matoucí23. Plátci i příjemci mohou být jak právnické, tak fyzické osoby a nezáleží na tom, z jakého titulu do peněžního vztahu vstupují. Nicméně v doméně platebních služeb se postavení uživatele platební služby mění, pokud se jedná o spotřebitele nebo drobného podnikatele (informační povinnost) a v závislosti na konkrétní platební službě. Obsahem vztahu, který vzniká při operaci platebního styku, jsou práva a povinnosti zúčastněných stran, v tomto případě uživatele a zprostředkovatele (poskytovatele), který provádí platební styk na jeho příkaz. Práva a povinnosti si subjekty platebního styku mezi sebou upravují smluvně, přičemž právo tuto oblast výrazně reguluje (informační povinnost, založení účtu, dokumentární platby). 20 Více na str. 5, BERAN, J., DOLEŽALOVÁ, D., STRNADEL, D., ŠTĚPÁNOVÁ, A.: Zákon o platebním styku. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011. Dostupné z: www.beck-online.cz. 21 Str. 11, SCHLOSSBERGER, Otakar. Platební služby. 1. vyd. Praha: Management Press, 2012. ISBN 978 80 7261 238 3. 22 § 3/3 c) zákon č. 21/1992, o bankách. § 3/1 b) zákona č. 87/1995, o spořitelních a úvěrových družstvech. 23 O tom více na str. 5, BERAN, J., DOLEŽALOVÁ, D., STRNADEL, D., ŠTĚPÁNOVÁ, A.: Zákon o platebním styku. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011. Dostupné z: www.beck-online.cz. Heslo hotovostní platební styk v HENDRYCH, Dušan a kol. Právnický slovník. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009. Dostupné z: www.beck-online.cz.

15

Pro ilustraci zde uvedu některé základní formy platebního styku, které se v teorii rozlišují24. Hotovostní platební styk je nejsnáze představitelné předání fyzických peněz (bankovky, mince) mezi subjekty peněžního vztahu, které se reguluje minimálně (např. zákon č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti). Jedná se o platební styk v nejširším slova smyslu. Naopak bezhotovostní styk je určitá transakce, u které je nutná přítomnost zprostředkovatele a existence běžného25 nebo platebního účtu (§ 74 odst. 2 zákona o platebním styku) na straně plátce a příjemce. V tomto smyslu se hovoří o užším významu platebního styku a tímto se zde budu zabývat nejvíce. S bezhotovostním platebním stykem úzce souvisí platební styk elektronický, který se uskutečňuje prostřednictvím platebního prostředku (např. karty, čipy, aplikace). Jako poslední příklad uvedu teritoriální hledisko platebního styku, kdy se rozlišuje platební styk vnitrostátní, u kterého je rozhodující faktor místo, kde se nalézá poskytovatel platebních služeb, tedy v tomto případě je poskytovatel plátce i příjemce ve stejném státě, v Česku. Evropský rozměr obsahuje pojem přeshraničního platebního styku, kdy se poskytovatelé nachází v rámci Evropského hospodářského prostoru v rozdílných státech. Posledním je platební styk zahraniční, kde jsou poskytovatelé sídlící v odlišných státech mimo Evropský hospodářský prostor.

1.3

Osoby oprávněné poskytovat platební služby I když je detailní rozbor problematiky osob oprávněných poskytovat platební služby

již mimo rámec vymezeného tématu této diplomové práce, je nezbytné tyto „poskytovatele“ alespoň uvést. Bez jejich představení je pojem platebních služeb těžce uchopitelný. Důležitost materie dokládá i fakt, že celá část druhá zákona o platebním styku se zabývá osobami oprávněnými poskytovat platební služby a vydávat elektronické peníze (§ 5 a násl.). První složitější situace nastává u terminologie, kde mohou činit potíže pojmy „platební instituce“ a „poskytovatel platebních služeb“. Poskytovatel je pojmem mnohem širším, resp. sběrným a zjednodušujícím. Taxativní výčet poskytovatelů se nachází v § 5 zákona o platebním styku. Osoby oprávněné poskytovat platební služby jsou rozličnými 24 Str. 28, MÁČE, Miroslav. Platební styk: klasický a elektronický. 1. vyd. Praha: Grada, 2006. ISBN 80-247-1725-5. Str. 356, 394-399, BAKEŠ, Milan a kol. Finanční právo. 6. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012. ISBN 978-80-7400-440-7. 25 § 708 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník.

16

subjekty (10). Nejzásadnějšími jsou pro nás instituce bankovního typu (banky, zahraniční banky, spořitelní a úvěrová družstva) a právě platební instituce (včetně poskytovatelů platebních služeb malého rozsahu). Ne každá osoba, která je v tomto výčtu uvedena, je však poskytovatelem platebních služeb a ne každý poskytovatel nutně musí být jednou z těchto osob. Rozlišovacím momentem je, zda se subjekt nachází stranou smlouvy o poskytování platebních služeb. Tím pádem je jasné, že i subjekt, který platební služby poskytuje „na černo“, je poskytovatelem, ale rozhodně není osobou oprávněnou platební služby poskytovat26. V ideálním případě se jedná o osoby, které na základě povolení podnikatelsky poskytují platební služby. Nejdůležitějším poskytovatelem jsou z našeho pohledu banky, resp. spořitelní a úvěrová družstva. Požadavky a povinnosti pro tyto subjekty přísně a vyčerpávajícím způsobem upravují jiné zákony, a proto se zde jimi nebudu více zabývat. Z pozice zákona o platebním styku jsou dalším podstatným hráčem na poli poskytování platebních služeb platební instituce. Podle § 7 zákona o platebním styku jsou platební instituce právnickými osobami, které jsou oprávněny poskytovat zažádané platební služby na základě k tomu vydané licence (ČNB). Původní předpis upravující platební styk instituce neupravoval, přičemž úprava této problematiky byla roztříštěna mezi zákon o bankách a zákon o živnostenském podnikání, protože platební služby bylo možno poskytovat jen na základě živnostenského oprávnění, což se z dnešního pohledu zdá jako velmi liberální řešení. Přísnější regulace před rokem 2009 chyběla. Evropská PSD platební instituci popisuje jako právnickou osobu, která na základě povolení může poskytovat platební služby v celém Společenství. Je tedy jasné, že platná právní úprava tuto definici převzala. K evropskému rozměru se sluší ještě dodat, že podobně jako v případě bank i zde funguje tzv. jednotný evropský pas pro platební instituce. Je tedy možné pro české platební instituce působit i za hranicemi státu a naopak, jestliže to dovolí domácí regulátor27. Zajímavým momentem je nutnost právní formy subjektu jako právnické osoby. Fyzické osoby jsou tudíž z plnohodnotného poskytování

platebních

služeb

vyloučeny,

nicméně

fyzická

osoba

může

být

poskytovatelem platebních služeb malého rozsahu (§ 37 písm. f) zákona). Osoba, které bylo uděleno povolení, může vedle platebních služeb uvedených v 26 Str. 78, BERAN, J., DOLEŽALOVÁ, D., STRNADEL, D., ŠTĚPÁNOVÁ, A.: Zákon o platebním styku. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011. Dostupné z: www.beck-online.cz. 27 Důvodová zpráva, str. 73-74, Sněmovní tisk 860/0: část č. 1/7, Vl.n.z. o platebním styku – EU - RJ. In: V. volební období. 2009. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=5&CT=860&CT1=0. Str. 85, BERAN, J., DOLEŽALOVÁ, D., STRNADEL, D., ŠTĚPÁNOVÁ, A.: Zákon o platebním styku. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011. Dostupné z: www.beck-online.cz.

17

licenci (tudíž ne vždy se jedná o kompletní výčet platebních služeb jak je známe z § 3 zákona) provádět i činnosti doplňující a související s povolenými platebními službami. Jedná se např. o poskytování úvěrů za jistých podmínek. Tyto úvěry musí věcně souviset s poskytovanými službami, musí být přiměřené kapitálu platební instituce a nesmí se jednat o peněžní prostředky určené k provedení jiných transakcí. Získání povolení k činnosti platební instituce je poměrně složitým procesem, ve kterém musí právnická osoba splnit přísné požadavky. Spolu s žádostí se ČNB předkládají finanční výkazy (nutné pro určení kapitálové přiměřenosti k výkonu činnosti platební instituce; nutný počáteční kapitál až do výše 125 000 EUR), obchodní plán, strategie rozvoje činnosti, vnitřní předpisy společnosti, dokumenty osvědčující odbornost řídících osob, zprávy o propojení osob a také se prokazují věcné, technické, personální a organizační předpoklady pro výkon žádané činnosti. Zvláštní požadavky jsou kladeny na vnitřní řídicí a kontrolní systém, který musí být vhodný vzhledem k řádnému a obezřetnému poskytování platebních služeb. Řídicí a kontrolní systém zahrnuje systém řízení rizik, organizační předpoklady, předpoklady řádné správy a pravidla vnitřní kontroly, včetně postupů proti tzv. praní špinavých peněz. Regulátor vydá rozhodnutí do tří měsíců. Platební instituce následně plní informační povinnost vůči ČNB pravidelně a v případě zjištěných nedostatků může ČNB udílet vysoké pokuty. Platební instituce může podat také žádost o povolení poskytovat platební služby nejen sama prostřednictvím zaměstnanců, ale i prostřednictvím obchodních zástupců. Žadatel musí zajistit proškolování svých obchodních zástupců. Sám zástupce musí také vypracovat postupy bránící praní špinavých peněz a osoby provádějící jeho činnost musí být odborně způsobilé a důvěryhodné. ČNB se oznamuje i využití tzv. outsourcingu některých provozních činností. Vedle platebních institucí existují i poskytovatelé platebních služeb malého rozsahu. Jedná se o novinku, která zohledňuje úpravu v PSD. Úprava jejich povinností je méně přísná a administrativně náročná a mohou jimi být i fyzické osoby, nicméně v principu musí i malí poskytovatelé splnit jisté požadavky jako platební instituce a žádají ČNB o zápis do registru. Podat žádost může subjekt, jehož objem platebních transakcí za posledních 12 měsíců nepřesáhl částku 3 000 000 EUR. Co se týká peněžních prostředků svěřených platební instituci nebo poskytovateli

18

malého rozsahu, tak tyto prostředky se nepovažují za vklady od veřejnosti 28, nejsou ve vlastnictví instituce a musí být drženy odděleně od jejích vlastních prostředků, resp. lze je uložit v bance nebo pojistit29. V této práci budu tedy o osobách oprávněných poskytovat platební služby hovořit pouze jako o poskytovatelích a o „konzumentech“ platebních služeb jako o uživatelích.

1.4 Základní instituty a pojmy Je nezbytné definovat a vysvětlit si základní pojmy 30, se kterými zde budu pracovat. V následující kapitole jsem vybral a soustředil se na pro tuto práci nejzásadnější pojmy, které jsou ošetřeny v § 2 zákona o platebním styku nebo jsou jinak důležité pro účely tohoto textu. Úprava v českém zákoně je faktickým odrazem úpravy v PSD (čl. 4) a pozdějšího nařízení č. 924/2009 (čl. 2). Pro čtenáře hledající více detailů je vhodné doporučit Komentář k zákonu o platebním styku a velmi užitečnou rozdílovou tabulku 284/2009-2007/64/ES, která je k dispozici z webových stránek Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR v rámci Sněmovního tisku 860/0. Jak jsem řekl již v úvodu, budu se věnovat zejména platebním transakcím, a tudíž je nutné správně chápat užitou terminologii. Samotnou platební transakcí se rozumí uložení, převod nebo výběr peněžních prostředků, a to v souvislosti s platebním účtem. Prakticky každá platební služba spočívá v transakci (výjimkou je samozřejmě vydávání a správa platebních prostředků viz níže). Základní schéma transakce probíhá mezi třemi subjekty. Jsou to plátce, poskytovatel a příjemce, s tím, že počet subjektů se může měnit a subjekty mohou i splývat. Transakce může být provedena jak z podnětu plátce, tak i příjemce. Zatímco vztahy mezi plátcem a příjemcem nejsou zákonem o platebním styku nijak blíže upraveny (důvod proč se prostředky přesouvají), tak vztah uživatele a poskytovatele, na základě kterého platební transakce probíhá, je v zásadě založen smlouvou o platebních službách.

Naopak

důvodová

zpráva

vylučuje

z

transakcí

strhávání

poplatků

poskytovatelem nebo připisování úroků, což lze jedině odsouhlasit, protože v takové 28 § 1 odst. 2 písm. a) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách. 29 O problému vedení platebních účtů platební institucí hovoří Š. Elek. Platební instituce je mohou vést pouze omezeně, a to tak, že přijímání platebních prostředků na platební účet probíhá jen v rozsahu nutném pro provedení transakce. ELEK, Štefan. Některé otázky nové právní úpravy platebních služeb. Obchodněprávní revue. 2010, č. 6, s. 155-168. 30 Ilustrace těchto pojmů čerpám z Důvodové zprávy k zákonu o platebním styku, Komentáře k zákonu o platebním styku (tak, jak jsou citovány v předešlých poznámkách pod čarou) a z rozdílové tabulky předpisů 284/2009-2007/64/ES, Sněmovní tisk 860/0: část č. 2/7, Vl.n.z. o platebním styku - EU - RJ. In: V. volební období. 2009. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/text/text2.sqw? idd=57448.

19

transakci chybí pozice zprostředkovatele. Na rozdíl od minulého zákona o platebním styku je nyní platební transakce definována poměrně široce. Dříve se transakcí rozuměly jen převody peněžních prostředků. Nynější definice je přímo převzata z PSD. S platebními transakcemi úzce souvisí pojmy jako příjemce, plátce nebo platební příkaz. Plátce můžeme definovat jako fyzickou nebo právnickou osobu (uživatele), z jejíhož platebního účtu se odepisují platební prostředky k provedení transakce nebo tyto peněžní prostředky dává k dispozici jinak (např. při vyplacení v hotovosti). Příjemcem je podle zákona o platebním styku uživatel, kterému mají být tyto prostředky připsány na platební účet nebo v případě jeho neexistence jinak dány k dispozici. Za pozornost stojí fakt, že tyto pojmy jsou převzaty z původního zákona o platebním styku, zatímco korespondující pojmy v PSD jsou definovány jinak. S jistou dávkou kritiky můžeme tvrdit, že PSD tyto pojmy za použití pojmu platební příkaz nedefinuje dobře, resp. je definuje bezobsažně. Definice pojmu plátce je v rozporu s logikou směrnice, která dále rozlišuje inkasa a transakce iniciované příjemcem, tudíž za plátce nepřímo prohlašuje příjemce, který dává platební příkaz. Definice příjemce je ve směrnici obsahově prázdná, když stanoví, že příjemcem je zamýšlený příjemce peněžních prostředků, které jsou předmětem platební transakce. V této práci často operuji s pojmem „uživatel“. Je nutné jej odlišovat od pojmů „příjemce“ a „plátce“, kteří oba mohou být uživatelem. Zákon o platebním styku tyto pojmy sice nedefinuje, ale používá je v souvislosti se smlouvou o platebních službách. Jedná se tedy o jakousi sběrnou terminologii, pod kterou je nutné si umět představit různé osoby. Platebním příkazem se rozumí rozkaz plátce nebo příjemce poskytovateli platebních služeb k provedení platební transakce. Jedná se o adresný právní úkon se všemi náležitostmi a omezeními z toho vyplývajícími. Příkaz může jít přirozeně od plátce, ale i od příjemce (inkaso). Zákon o platebním styku neurčuje bližší náležitosti příkazu, to ponechává na stranách smlouvy o platebních službách, jen v § 106 zákona se specifikuje, kdy je ještě možné příkaz odvolat a kdy ne. Naopak předešlá úprava obsahovala náležitosti příkazů ve vyhlášce ČNB č. 62/2004 Sb., kterou se stanoví způsob provádění platebního styku mezi bankami, zúčtování na účtech u bank a technické postupy bank při opravném zúčtování (§ 3), která již ale byla zrušena. Úzce související s platebními příkazy je pojem jedinečného identifikátoru. Jedná se

20

o kombinaci čísel, písmen nebo symbolů, kterými se identifikuje uživatel platební služby nebo jeho účet, přičemž tento identifikátor je určen poskytovatelem platební služby. Jedná se například o číslo účtu a číslo karty. Tvoření identifikátoru v případě, kdy se jedná o číslo účtu, je upraveno vyhláškou č. 169/2011 Sb., která je představena v předešlých kapitolách. Úprava pouze čísla účtu a ponechání volnosti úpravy jiných identifikátorů poskytovatelům se zdá být více než vhodným řešením vzhledem k dynamice tohoto prostředí, kde se poměrně rychle vyvíjejí nové metody identifikace. Toto řešení je také plně v souladu s PSD a jejím smyslem (bod 48 úvodních ustanovení). Jedinečný identifikátor je i obsahem tzv. informační povinnosti, která je upravena v § 79 zákona o platebním styku. Lze říci, že se jedná o nejdůležitější náležitost platebního příkazu, poněvadž identifikátor je jediným měřítkem správnosti31 provedení transakce (z pohledu zamýšleného příjemce) a poskytovatel není povinen zkoumat soulad jiných údajů identifikujících příjemce. Jednoduše řečeno, není jinými údaji vázán (§ 119). V případě chybně zadaného jedinečného identifikátoru tím pádem nevzniká odpovědnost poskytovatele za nesprávně provedenou platební transakci, ale bezdůvodné obohacení na straně nesprávného příjemce. Zákon ale poskytovateli ukládá povinnost vyvinout spravedlivé úsilí směřující k navrácení chybně zaslaných peněžních prostředků plátci, přičemž mu za to náleží i úplata. Veškeré platební transakce se týkají peněžních prostředků. Peněžním prostředkem jsou podle zákona bankovky, mince, peníze na účtu (bezhotovostní forma) nebo elektronické peníze. Zákon o platebním styku se vztahuje na prostředky v jakékoliv měně, i když u jiných měn než korun českých se mohou jisté detaily lišit (např. předepsané lhůty pro provedení transakce, viz § 109 a násl. zákona). Definice v PSD je prakticky stejná. Na druhou stranu platebním prostředkem je podle zákonné definice personalizované zařízení nebo soubor postupů dohodnutých mezi uživatelem a poskytovatelem platebních služeb užívaných k udělení příkazu k provedení platební transakce (karty, aplikace on-line banking). Slouží tedy k podání příkazu k provedení transakce (resp. k vyslovení souhlasu s transakcí). Platební prostředek může být vzhledem ke své definici (platební příkaz) vztažen i k osobě příjemce. Zákon zmiňuje platební prostředky zejména v § 99 a násl. (povinnosti uživatele a poskytovatele, blokace) a v § 116 (neautorizovaná platební transakce). Pojem platebního prostředku používá i trestní 31 Transakce je provedena správně, pokud je provedena v souladu s jedinečným identifikátorem, včas a ve správné výši (§ 117 odst. 1 zákona).

21

zákoník v § 234, který si jej ale definuje samostatně a poměrně šířeji oproti definici uvedené v zákoně o platebním styku32. Nejčastěji používaným platebním prostředkem jsou v dnešní době platební karty. Velmi často dochází k záměně kreditních karet za debetní a naopak. Kreditní karta je jistou formou úvěru v tom smyslu, že je nabitá od poskytovatele peněžními prostředky, jinými slovy, účet příslušný k této kartě je takto nabit a uživatel je povinen tyto prostředky po jisté době vracet. Na druhou stranu debetní karta je, jak plyne ostatně z jejího názvu, kartou dluhovou, a to v tom smyslu, že uživatel používá vlastní peněžní prostředky, má tedy pohledávku za poskytovatelem platební služby. Poslední zásadní pojmy jsou úhrada a inkaso, které lze považovat za jádro platebních služeb a často zde budou zmiňovány. Je proto důležité je umět rozlišit a vědět, co se jimi rozumí. V případě úhrady se jedná o jednoduchou transakci z podnětu plátce. Naopak inkaso je také transakce z platebního účtu plátce, ale z podnětu příjemce (platební příkaz), přičemž je nutný předešlý souhlas plátce. Zákon o platebním styku inkasa blíže upravuje v § 106 odst. 3 (neodvolatelnost) a § 113 odst. 2 (lhůty). Zásadním momentem u inkasa je existence platebního účtu plátce, bez něj, byť je taková transakce představitelná, by se nejednalo o inkaso. Z evropského pohledu nás musí zajímat úprava evropského inkasa, která navazuje na přelomový projekt SEPA. Směrnice PSD zavedla jednotný právní rámec pro přeshraniční inkasa v celém Společenství, což do té doby nebylo pro různá technická národní řešení myslitelné. Tato úprava je založena na inkasu, ke kterému dává plátce souhlas prostřednictvím příjemce (tzv. přímé inkaso). To je zejména v Česku změna proti minulosti, kdy právní úprava preferovala inkasa, ke kterým dává souhlas plátce přímo33.

32 Trestně právní judikatura vyslovila názor, že padělání příkazu k úhradě, který je počítán jako platební prostředek, je srovnatelné s paděláním či pozměněním peněž. NS 9 Tz 219/2000. 33 ELEK, Štefan. Některé otázky nové právní úpravy platebních služeb. Obchodněprávní revue. 2010, č. 6, s. 155-168.

22

2

Platební služby

2.1

Pozitivní a negativní vymezení platebních služeb Vyjmenovat platební služby není nijak obtížné, protože k jasnému vymezení

platebních služeb nám pomáhá zákonný taxativní pozitivní výčet platebních služeb, který se nachází v § 3 zákona o platebním styku. Z tohoto důvodu jsem zvolil i podobnou systematiku této kapitoly. V případě § 3 se jedná o věrnou transpozici PSD, kde se výčet platebních služeb nachází v příloze ke směrnici. Následující dělení platebních služeb má význam zejména z pohledu poskytovatelů, kteří na základě poskytovaných služeb uživatelům musí žádat regulátora o licenci, a v této souvislosti se liší požadavky zákona na jejich počáteční a průběžný kapitál (jedná se o poukazování peněz a provádění transakcí pomocí elektronického komunikačního zařízení). Zákon o platebním styku nerozlišuje regulaci podle toho, jestli se jedná o podnikatelskou činnost či nikoliv, tudíž se zákonná úprava vztahuje i na poskytování platebních služeb bez případných povolení, nesoustavně, přes zákazy nebo dokonce zadarmo. Takto je poskytování platebních služeb ošetřeno na základě svých znaků a ne veřejnoprávních povolení, což je zejména z pohledu uživatele platební služby dobře34. Zajímavým je také negativní výčet platebních služeb, který si popíšeme vzápětí a který vnáší jistotu do toho, co platební službou za žádných okolností není, i kdyby splňovalo definiční znaky některé platební služby z pozitivního výčtu35. 2.1.1 Pozitivní výčet platebních služeb Jako první platební službu zákon vymezuje výběr a vložení hotovosti na účet vedený poskytovatelem. Jedná se o poměrně rozšířenou službu, která je dnes nejvíce znatelná u výběrů z bankomatů, přičemž některé přístroje dnes povolují i vložení peněžních prostředků na zvolený účet. Nicméně i klasické vložení a výběr na pobočce jsou stále aktuální. Důležité je, že při této službě dochází k přeměně hotovosti na 34 Nicméně v případě omylu v osobě poskytovatele může nastat relativní neplatnost. 35 Str. 2-6, ČNB. Výkladová stanoviska k vybraným ustanovením zákona o platebním styku. 13. 02. 2013, 16 s. Dostupné z: http://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/platebni_styk/pravni_predpisy/vykladova_stanoviska/download/vyklado va_stanoviska_zakona_o_plat_styku_k_20130213.pdf; Str. 46 a násl., BERAN, J., DOLEŽALOVÁ, D., STRNADEL, D., ŠTĚPÁNOVÁ, A.: Zákon o platebním styku. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011. Dostupné z: www.beck-online.cz.

23

bezhotovostní formu prostředků nebo opačně. Je podstatné rozlišovat vložení a výběr na a z platebního účtu a vložení či výběr na a z jiného účtu (např. úvěrového). U jiných než platebních účtů se o platební službu podle zákona o platebním styku nejedná, což může být pro laiky matoucí. Proto je důležité pochopit rozdíl mezi platebním a jiným účtem. S prostředky dislokovanými na platebních účtech mohou operovat osoby specifikované v podpisových vzorech a lze si představit i plnou moc. Identifikace uživatele je při jistých částkách nutná podle zákona o praní špinavých peněz (§ 5a), nicméně u výběru hotovosti poskytovatel svého klienta primárně zná (podepsali spolu rámcovou smlouvu). Na druhou stranu u výběru prostřednictvím bankomatů identifikace nemůže proběhnout jinak než autentizací klienta pomocí sjednaného nástroje. Tímto se samozřejmě zajistí, aby s prostředky na účtu nemanipulovala nepověřená osoba a zpětně je možné z transakční historie zjistit, který konkrétní uživatel (karta) výběr provedl. Jediným univerzálním autentizačním prostředkem je PIN kód, který je vydáván k platebnímu prostředku – kartě. Při neúspěšném zadání PIN je přístrojem (bankomatem) odmítnuto poskytnutí hotovosti a v některých případech je platební prostředek zadržen a zablokován. Výběr hotovosti je stále možný i na pobočkách bank nebo prostřednictvím výběru u obchodníka (cashback – o této službě více níže). V bance autentizace může probíhat i pomocí podpisu shodného s podpisem v podpisovém vzoru. U vkládání prostředků je v některých případech zákonem upravena lhůta připsání prostředků na účet beneficienta (§ 112 zákona) na tentýž den resp. následující pracovní den, zatímco u výběru lhůta chybí a je nutno se řídit obecnými ustanoveními zákona, která se vztahují na provádění platebních transakcí. Lze předpokládat okamžité vyplacení u menších částek tak, jak je zvykem, naopak u větších objemů peněžních prostředků bude záležet na dohodě s poskytovatelem. Záleží na konkrétní smluvní úpravě, ale nelze předpokládat, že každá pobočka poskytovatele bude disponovat většími objemy peněžních prostředků. Komentář k zákonu o platebním styku36 zmiňuje zajímavou situaci, kdy dochází k vložení nebo výběru peněžních prostředků z cizího účtu. Teoreticky je tato situace možná a jistě by se jednalo o platební službu, nicméně není jasné jakou. Poměrně zásadně záleží na smluvní úpravě vztahu mezi poskytovatelem, který nevede uživateli platební účet, a uživatelem. Z mechaniky věci spíše vyplývá, že se nejedná o platební služby výběru a vložení peněžních prostředků, ale o převod těchto prostředků, přičemž 36 Str. 47-48, BERAN, J., DOLEŽALOVÁ, D., STRNADEL, D., ŠTĚPÁNOVÁ, A.: Zákon o platebním styku. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011. Dostupné z: www.beck-online.cz.

24

prostředky převádím na svůj platební účet nebo ze svého platebního účtu, ale prostřednictvím cizího poskytovatele. Méně pravděpodobná, ale možná, je kvalifikace této transakce jako převodu nebo výběru prostřednictvím smlouvy o jednorázové platební transakci. Pravděpodobně nejdůležitější platební službou je převod peněžních prostředků (včetně převodů elektronických peněz) z účtu na příkaz plátce (klasicky úhrada za službu či bez titulu), na příkaz příjemce (výše popsané inkaso) nebo na příkaz plátce prostřednictvím příjemce (skrze platební terminály), za podmínky, že poskytovatel (ne)poskytuje tyto peněžní prostředky jako úvěr. Teorie hovoří o těchto převodech jako o hladkých platbách37. Všechny tyto příkazy musí splňovat obligatorní a fakultativní (pokud jsou dohodnuty) náležitosti pro provedení převodu tak, jak budou vysvětleny níže. V případě poskytování úvěrů se může jednat o kreditní platební karty, kde lze čerpat prostředky na účtu až do určitého limitu, a tudíž si tyto peněžní prostředky půjčit. Na základě výše řečeného je zřejmé, že ne každý úvěr je platební službou. Je důležité si uvědomit, že do této kategorie spadá poskytování úvěru pouze při převodech poskytnutých prostředků poskytovatelem z příkazu uživatele. Podobně úvěrové účty (např. hypoteční účet) nejsou primárně poskytováním platební služby a nejsou ani upraveny zákonem o platebním styku. Je tomu tak proto, že poskytnuté prostředky mají předem dohodnuté určení a s účtem nelze libovolně nakládat a prostředky převádět38. Mohou být převedeny a použity jen za konkrétním účelem. Důležité je rozlišovat, zda se jedná o dispozici s úvěrem nebo o plnění související s poskytnutými prostředky. Provádění úhrad z úvěru je přirozeně platební službou, ale samotné poskytnutí úvěru nebo přijmutí splátky takovouto platební službou není39. Naopak, již výše zmíněné kreditní karty nebo dohodnutý kontokorent na platebním účtu jsou platební službou. Jediný reálný rozdíl spočívá v tom, jestli je zůstatek na platebním účtu na počátku transakce kladný či nikoliv (jedná se tedy o předem domluvený rámec peněžních prostředků, resp. limit, do kterého může být čerpáno nebo převáděno). Nesmíme také zapomínat na dodržování pravidel stanovených v nedávno novelizovaném zákoně č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru. 37 Str. 400, BAKEŠ, Milan a kol. Finanční právo. 6. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012. ISBN 978-80-7400-440-7. 38 Str. 2, ČNB. Výkladová stanoviska k vybraným ustanovením zákona o platebním styku. 13. 02. 2013, 16 s. Dostupné z: http://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/platebni_styk/pravni_predpisy/vykladova_stanoviska/download/vykladov a_stanoviska_zakona_o_plat_styku_k_20130213.pdf. 39 ibidem.

25

Obecně lze příkazy k těmto převodům vydat i prostřednictvím platebního prostředku (§ 98 odst. 2 zákona). Převody se dějí vždy z platebního účtu, tedy bezhotovostně, jinak by se jednalo o službu poukazování peněz podle písmena f), o které si řekneme více později. Složité rozlišování na převody z podnětů plátce, příjemce a plátce prostřednictvím příjemce je důležité z pohledu práv a povinností zúčastněných stran (možnost požadovat vrácení částky transakce, odpovědnost, možnost odvolání příkazu). První dva případy nečiní problémy, ale ilustrace posledního se jeví složitěji. Jedná se o běžné transakce prováděné prostřednictvím platebního prostředku, např. karty. Plátce dává příkaz prostřednictvím terminálu příjemce, který tak dá svému poskytovateli pokyn ke stažení prostředků z účtu plátce u poskytovatele plátce. Převádět lze všechny druhy peněžních prostředků, tedy i elektronické peníze. Tím pádem i úhrady virtuální měnou, která splňuje podmínky elektronických peněz, jsou platební transakcí. Je zajímavé srovnat obsah přílohy k PSD, která obsahuje výčet platebních služeb, s českou definicí popsanou v této subkapitole. Příloha k PSD hovoří o „platebních transakcích, včetně převodů“, což je poměrně nepřesné, když si uvědomíme, že PSD transakce definuje jako výběry, vklady a převody peněžních prostředků a zároveň samotná příloha uvádí jako samostatné platební služby výběry a vkládání prostředků na účet uživatele. Je tedy jasné, že platební transakce jsou pojmem nesporně širším než převod. Je jedině dobře, že český zákonodárce tyto ustanovení transponoval rozumně a tohoto nesouladu se vyvaroval. Posledním detailem je rozlišení tzv. interních a externích převodů, kde je rozlišovacím bodem poskytovatel. Interní převody probíhají v rámci jednoho poskytovatele, u něhož mají účet jak plátce, tak i příjemce. PSD tento rozdíl potírá, nicméně ustanovení § 111 zákona o platebním styku s tímto faktem spojuje rozdílnou lhůtu pro provedení transakce – jedná se o konec téhož dne (srov. § 109 zákona). Méně nápadnou platební službou je vydávání a správa platebních prostředků a zařízení k jejich přijímání. Jedná se např. o platební karty nebo elektronickou peněženku. Nesmíme zapomínat, že platebním prostředkem je i „nehmatatelná“ aplikace internet bankingu. V případě zařízení k přijímání platebních prostředků se jedná o terminály k jejich čtení zapůjčené poskytovatelem platební služby. U této kategorie je nutné říci, že se k ní nevážou žádné zvláštní zákonné podmínky, a tudíž je zcela závislá na smluvní úpravě stran. I z tohoto pohledu se tyto činnosti poněkud nelogicky řadí mezi platební služby. Ze

26

své podstaty jsou vydávání a správa platebních prostředků a zařízení k jejich přijímání vždy spojeny s jinou platební služnou a tudíž regulovány takto. Fakticky se vždy jedná o platební transakce iniciované těmito prostředky. Dnes nejčastěji používaným platebním prostředkem je platební karta 40. Koncept elektronické peněženky můžeme považovat také za rozšířený (výrazné použití u poskytovatelů služeb MHD). Platební karty můžeme definovat jako elektronický platební instrument, skrze který lze provozovat nehotovostní platební styk na bázi obdobné inkasu41. Formát a náležitosti platebních karet neupravuje první předpis, ale mezinárodní norma ISO 3554 a ISO 7816 (1-5), což se vzhledem k mezinárodní povaze tohoto instrumentu zdá více než vhodné. Každá karta jakožto platební instrument musí obsahovat název karetní společnosti (MasterCard, Visa, Maestro atd.), označení svého držitele (jméno a příjmení), číslo karty, platnost instrumentu (častý formát MM/YY), nosič elektronického záznamu (magnetický proužek, čip) a ochranné prvky (vodotisk, hologram, svým způsobem i podpis)42. Druhou stranou mince u platebních karet jsou tzv. platební terminály, skrze které je karta používána. Jedná se o elektronické zařízení, které se nachází přímo u obchodníka. Tyto terminály jsou napojeny v on-line režimu na autorizační systém vydavatele instrumentu (většinou banky), přičemž za tuto službu (platební službu) si poskytovatel účtuje poplatek od obchodníka. Na jednotlivých webových stránkách významných českých bank si můžeme zjistit konkrétní obchodní podmínky vztahující se na tuto službu. Terminály jsou tudíž ve vlastnictví poskytovatele služby a obchodník je má jen v nájmu nebo ve výpůjčce (např. terminály Raiffeisenbank, a.s.43). Další platební službou podle § 3 odst. 1 písm. f) zákona o platebním styku je poukazování peněz. Jedná se o převody peněžních prostředků bez využití platebního účtu u poskytovatele plátce (poukazování např. přes tiskopis na pobočce banky). Podmínka nevyužití platebního účtu je splněna nejen při složení peněžních prostředků v hotovosti, ale i při poskytnutí peněžních prostředků z jiného než platebního účtu nebo dáním k dispozici skrze jinou platební transakci. Na druhé straně, u příjemce, mohou být peněžní 40 Používání platebních karet Visa u obchodníků se v ČR zvýšilo o 19 %. VISA [online]. 2013 [cit. 2013-03-17]. Dostupné z: http://www.visa.cz/cz/tisk__media/news_-_novinky/articles/2011/26_01_2011_pouzivani_platebnic.aspx. 41 Str. 414 a násl., BAKEŠ, Milan a kol. Finanční právo. 6. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012. ISBN 978-80-7400-440-7. 42 Str. 136, SCHLOSSBERGER, Otakar. Platební služby. 1. vyd. Praha: Management Press, 2012. ISBN 978 80 7261 238 3. 43 Bod 3.1 RAIFFEISEN BANK A.S. OBCHODNÍ PODMÍNKY SMLOUVY O AKCEPTACI PLATEBNÍCH KARET. Platné od 31. 10. 2009. 2009. Dostupné z: http://www.rb.cz/attachements/pdf/firemni-finance/podnikatele-a-firmy/platebni-styk/Obchodnipodminky-301009.pdf.

27

prostředky vyplaceny jak v hotovosti, tak i připsáním na účet, který ovšem není veden u poskytovatele plátce. Zásadní je tedy perspektiva plátce. Naopak složenky různých typů na pobočkách České pošty nejsou platební službou 44 a jsou z působnosti zákona o platebním styku vyňaty. Zajímavostí je, že i hotovostní vymáhání pohledávek komentář k zákonu o platebním styku považuje za službu poukazování peněz, poněvadž fakticky se jedná o výběr peněz v hotovostní formě skrze poskytovatele a jejich přesun k příjemci45. To by jistě mohlo mít zajímavý přesah do zákonné regulace poskytovatelů platebních služeb. U elektronických platebních transakcí platí, že jsou realizovány poskytovatelem služeb elektronických komunikací, pokud je souhlas plátce s provedením transakce dáván skrze elektronické komunikační zařízení (jedná se o transakce, tedy nejen o převody, ale i výběry a vklady). Typicky jde o tzv. mobilní platby, které lze ilustrovat na příkladech jako SMS jízdné v MHD, DMS při darování peněz, placení parkovného nebo PREMIUM SMS46. Zásadně zde poskytovatel vystupuje jako prostředník při převodu peněžních prostředků od plátce k příjemci při úhradě za zboží nebo služby47 a autorizace probíhá skrze elektronické komunikační zařízení. Posléze poskytovatel tyto služby uživateli vyúčtuje spolu s běžnými telekomunikačními službami. Při poskytování této služby musí být poskytovatel služeb elektronických komunikací zároveň zprostředkovatelem neboli poskytovatelem platební služby, proto je nutné odlišit tyto služby od pouhého umožnění komunikace s bankou prostřednictvím elektronického zařízení (např. GSM banking). ČNB ve svých výkladových ustanoveních48 stanovila užitečnou pomůcku na určení, zda se jedná či nejedná o platební službu podle tohoto písmene (§ 3 odst. 1 písm. g)), a to skrze tzv. kritérium konzumace obsahu služby doplněné kritériem smyslu a účelu poskytnuté služby. Pokud se jedná o službu či produkt konzumovaný výhradně nebo z větší části skrze elektronické komunikační zařízení, jako např. vyzváněcí melodie, tak se jedná o výjimku podle § 3 odst. 3 písm. d) bod 7, o které se detailněji rozepíši o několik 44 Důvodová zpráva, str. 71, Sněmovní tisk 860/0: část č. 1/7, Vl.n.z. o platebním styku – EU - RJ. In: V. volební období. 2009. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=5&CT=860&CT1=0. 45 Str. 53, BERAN, J., DOLEŽALOVÁ, D., STRNADEL, D., ŠTĚPÁNOVÁ, A.: Zákon o platebním styku. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011. Dostupné z: www.beck-online.cz. 46 Premium SMS. Vodafone [online]. 2013 [cit. 2013-03-05]. Dostupné z: http://www.vodafone.cz/zivnostnici-a-male-firmy/resenipro-firmy/mobilni-platby/mobilni-platby/premium-sms/. 47 Srovnej Příloha PSD bod 7). Český zákon „zboží nebo služby“ přímo nezmiňuje, což můžeme hodnotit jedině kladně, poněvadž např. dárcovská SMS jistě není zbožím nebo službou, ale vyloučit ji z působnosti zákona by nedávalo smysl. PSD je v tomto bodě matoucí a česká úprava se jeví jako prozřetelnější. 48 Str. 4, ČNB. Výkladová stanoviska k vybraným ustanovením zákona o platebním styku. 13. 02. 2013, 16 s. Dostupné z: http://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/platebni_styk/pravni_predpisy/vykladova_stanoviska/download/vykladov a_stanoviska_zakona_o_plat_styku_k_20130213.pdf.

28

řádků níže. V opačném případě, kdy se produkt konzumuje jiným způsobem, např. již zmíněnou jízdou v MHD při koupi SMS jízdenky, tak poskytovatel služeb elektronických komunikací vystupuje ve vztahu typicky jako zprostředkovatel transakce a jedná se zásadně o platební službu. V posledním případě tedy platí, že poskytovatel služeb elektronických komunikací musí být osobou oprávněnou poskytovat platební služby, jak jsme si vysvětlili dříve. Podobně jako u poukazování peněz souvisí s touto platební službou mírnější kapitálové požadavky na platební instituci, která provozuje pouze elektronické transakce (§ 16 zákona). Poslední platební službou jsou bezhotovostní obchody s cizí měnou, pokud se nejedná o investiční službu podle zákona o podnikání na kapitálovém trhu49. Tato služba si svou specifičností a rozdílem oproti ostatním dříve zmíněným platebním službám vysloužila vlastní odstavec (§ 3 odst. 2 zákona o platebním styku). Bezhotovostní obchod s cizí měnou je svou podstatou podobný převodům peněžních prostředků, které jsou uvedeny v § 3 odst. 1 písm. c), d) a f), ale s tím rozdílem, že zde se jedná o bezhotovostní transakce v cizí měně. Další odlišnost spočívá v tom, že ustanovení nikde nehovoří o nutnosti provádění těchto činností v souvislosti s platebním účtem a můžeme tudíž předpokládat, že bezhotovostní obchody s cizí měnou lze provádět i na jiných než platebních účtech50. Klíčovým místem je zde „bezhotovostní transakce“, z čehož a contrario vyplývá, že směna peněžních prostředků v hotovosti platební službou podle zákona o platebním styku není. Tento závěr potvrzuje PSD v čl. 3 písm. f), kde se hotovostní směny, při nichž nejsou peněžní prostředky uloženy na platebním účtu, výslovně vylučují z působnosti směrnice (srovnej § 3 odst. 3 písm. b) zákona). Samotná definice této platební služby je obsažena v § 2 odst 1. písm. e) zákona a jedná se o nákup nebo prodej peněžních prostředků v české nebo cizí měně za peněžní prostředky v jiné měně, jestliže jsou tyto prostředky od uživatele přijaty nebo mu dány k dispozici bezhotovostně.

49 Srovnej § 1 písm. n) zákona č. 219/1995 Sb., devizový zákon. 50 Podobně hovoří i komentář na str. 23, BERAN, J., DOLEŽALOVÁ, D., STRNADEL, D., ŠTĚPÁNOVÁ, A.: Zákon o platebním styku. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011. Dostupné z: www.beck-online.cz.

29

2.1.2 Negativní výčet platebních služeb Jak jsem naznačil výše, pozitivní výčet je doplněn také výčtem negativním (§ 3 odst. 3 zákona), který by měl podle některých autorů 51 pomáhat předcházení sporným situacím. Negativní výčet jistě k právní jistotě přispěl, nicméně některé pojmy bylo nutné blíže vysvětlit ve výkladových materiálech ČNB52. I přes taxativní vyznění ustanovení se zjevně nejedná o taxativní výčet, protože neobsahuje některé činnosti, které jistě platební službou nejsou53. Uvedené služby nejsou považovány za platební, i kdyby se daly subsumovat pod některou službu z pozitivního výčtu. Logika vyloučení některých činností jako platebních služeb vychází z PSD, která ve své preambuli (bod 19) vylučuje služby, které se nezdají být dostatečně rychlé, dynamické, mají pouze omezený rozsah či jsou velmi specifické. Takto jsou z domény platebních služeb vyloučeny zejména dokumentární platby, byť se zdá argument jejich nedynamičnosti poněkud mělký. Jako logičtější vysvětlení se jeví spíše názor, že dokumentární platby jako takové nejsou platební službou, ale platební transakce jimi iniciované už ano54. Česká právní úprava nepřebírá doslova všechny výjimky, které uvádí PSD, což není potřeba kritizovat, protože se jedná o jasné a nadbytečné vyloučení jistých činností z úpravy platebních služeb. Jedná se o transakce výhradně v hotovosti bez interakce poskytovatele a neprofesionální charitativní sběr peněžních prostředků (čl. 3 písm. a) a d) PSD). Obě výjimky jsou jasné - u nezprostředkovaných hotovostních plateb vlastně nemá kdo komu poskytovat platební službu, protože platba probíhá přímo, a u charitativního sběru peněžních prostředků se ve své podstatě též nejedná o platební službu podobně jako u první výjimky, protože sběr probíhá fyzicky a nezprostředkovaně. Na druhou stranu zasílání tzv. DMS, kterými se přispívá na dobročinné účely, úpravě zákonem o platebním styku podléhá (kritérium profesionálnosti). Postrádá větší smysl se zde zabývat kompletním výčtem vyloučených činností, protože některé položky z tohoto výčtu jsou jasně odlišitelné od platebních služeb bez velkých problémů. Z tohoto 51 Str. 14, SCHLOSSBERGER, Otakar. Platební služby. 1. vyd. Praha: Management Press, 2012. ISBN 978 80 7261 238 3. 52 Často kladené dotazy: Dotazy k zákonu č. 284/2009 Sb. o platebním styku. ČNB [online]. 2013. vyd. [cit. 2013-02-10]. Dostupné z: http://www.cnb.cz/cs/faq/dotazy_k_zakonu_c_284_2009.html. 53 PSD obsahuje výčet demonstrativní; Podobně ELEK, Štefan. Některé otázky nové právní úpravy platebních služeb. Obchodněprávní revue. 2010, č. 6, s. 155-168. 54 Str. 56, BERAN, J., DOLEŽALOVÁ, D., STRNADEL, D., ŠTĚPÁNOVÁ, A.: Zákon o platebním styku. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011. Dostupné z: www.beck-online.cz.

30

důvodu na tomto místě uvedu jen nejdůležitější a nejvíce ilustrativní případy těchto „platebních neslužeb“. První vyloučenou činností je přeprava, sběr, zpracování a doručování bankovek a mincí. Ve srovnání s PSD česká definice vypouští zmínku o fyzické podstatě těchto činností, nicméně z logiky věci plyne, že toto kritérium musí být naplněno vždy, protože se jedná o manipulaci s peněžními prostředky. Typicky se touto činností mohou zabývat bezpečnostní agentury nebo banky. Rozlišit tuto službu od poukazování peněz může činit potíže. Podstatné je, že u přepravy se jedná o identické prostředky v hotovosti. U poukazování peněz si sice můžeme podobnou situaci představit, ale je to nepravděpodobné. Jistým korektivem může být i ekonomická funkce služby. Přeprava, sběr a doručování bankovek a mincí spočívá v přesunu peněžních prostředků od jednoho subjektu ke druhému, ale nikoli bezhotovostně. Převažuje tedy transportní funkce nad funkcí uhrazovací. Zpracování bankovek a mincí se liší od předešlých aktivit zejména ve vymezení subjektů, které ho mohou provádět. Jedná se o především o banky, spořitelní a úvěrová družstva, přičemž ostatním subjektům musí být udělena licence od ČNB55. Mezi platební služby nepatří ani směnárenská činnost podle devizového zákona, konkrétně podle § 1 písm. l) devizového zákona, který stanoví, že směnárenskou činností se rozumí prodej nebo nákup bankovek, mincí nebo šeků v cizí měně za bankovky, mince a šeky v české měně. Touto aktivitou se zabývají zejména „nebankovní“ směnárny. Důležité je zde hotovostní kritérium transakce, poněvadž bezhotovostní obchody s cizí měnou spadají do platební služby podle § 3 odst. 2 zákona o platebním styku. Ani vydávání šeků, směnek, papírových poukázek56 na zboží či služby a poštovních poukazů podle zvláštního právního předpisu57 není platební službou. Nejsnáze můžeme podstatu této výjimky ukázat na příkladech, jakými jsou dárkové kupóny v obchodech nebo stravenky. S ohledem na jinou výjimku pro tzv. omezenou síť, o které bude řeč vzápětí, je třeba zdůraznit, že v tomto případě nejsou dána omezení územního rozsahu nebo škály produktů, které lze pořídit za tyto poukazy. O vyloučení směnek a šeků již byla řeč, přičemž jak praví PSD, tyto platební prostředky nejsou považovány za dynamické a jejich právní úprava je svěřena jiným 55 Více viz zákon č. 136/2011 Sb., o oběhu bankovek a mincí. 56 Nejedná se o poukaz ve smyslu § 536 a násl. ObčZ. 57 Zákon č. 29/2000 Sb., o poštovních službách.

31

právním předpisům58. Nicméně přejít tuto výjimku jen takto by bylo neprozřetelné. Velmi zajímavá situace nastává, když si uvědomíme, že § 3 odst. 3 písm. c) zákona o platebním styku vylučuje z úpravy platebních služeb i transakce jimi prováděné. Prakticky to znamená, že veškerý servis, který poskytuje úprava zákona o platebním styku, je zde bezvýhradně vyloučen. Co se týká vyloučení poštovních poukázek, o této výjimce jsme si již pověděli v pasáží pojednávající o platební službě poukazování peněz. Úpravu poštovních poukázek zabezpečuje zákon č. 29/2000 Sb., o poštovních službách, který poukazy zařazuje mezi poštovní služby a stanoví v této souvislosti všechna práva a povinnosti. Z režimu úpravy platebních služeb je vyňato i vydávání platebních prostředků pro již zmíněnou omezenou síť (obdobně pro transakce jimi provedené). Z litery zákona můžeme pochopit, že tato výjimka se posuzuje pomocí dvou hledisek – územního a věcného. Jedná se tak o placení v omezeném prostoru, například úhrady za zboží nebo služby v jednom obchodním domě nebo u omezeného okruhu partnerů, nebo o placení za omezený výběr zboží a služeb (např. jen pohonné hmoty). Tyto dva korektivy se navzájem doplňují ve smyslu „čím více jednoho, tím méně druhého“, a je proto nutné každý jednotlivý případ posuzovat individuálně tímto prizmatem. Jako příklad nám mohou posloužit různé „klubové“ karty (Tesco, Billa), tzv. dárkové karty (viz tabulka č. 1 na další straně59 60), virtuální účty (sbírání bodů) nebo stravenky. Následující důležitou výjimkou jsou platební transakce prováděné buď mezi konkrétními subjekty, nebo z určitého důvodu. Jedná se o transakce mezi poskytovateli na jejich vlastní účet nebo jejich obchodními zástupci (např. půjčování peněz mezi bankami navzájem). Toto ustanovení je poměrně problematické, protože není těžké si představit, že poskytovatelem jsou dnes i jiné subjekty než banky. Není zcela jasné, jak by si tyto subjekty mezi sebou navzájem měly komunikovat fakt, že jsou poskytovateli platebních služeb, a tudíž se na ně nevztahuje regulace obsažená v zákoně o platebním styku, resp. tato regulace se na ně nevztahuje, ale oni o tom neví. Můžeme si představit poměrně absurdní situace, kdy celý právní režim transakce záleží na faktu, zda subjekty drží nebo nedrží licenci k poskytování platebních služeb, přičemž toto poskytování nemusí být ani 58 § 720 a násl. ObchZ. a zákon č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový. 59 Často kladené dotazy: Dotazy k zákonu č. 284/2009 Sb. o platebním styku. ČNB [online]. 2013. vyd. [cit. 2013-02-10]. Dostupné z: http://www.cnb.cz/cs/faq/dotazy_k_zakonu_c_284_2009.html. 60 Tabulka je převzata a upravena z Výkladových stanovisek ČNB k vybraným ustanovením zákona o platebním styku (jak byly citovány výše) a slouží pouze k ilustraci výjimky tzv. omezené sítě pro tzv. dárkové karty.

32

zdaleka jejich hlavní podnikatelskou činností. Mnohem praktičtější by bylo právní režim určovat podle postavení jen jednoho ze subjektů transakce, a to zjevně příkazce (srovnej úpravu v původní zákoně o platebním styku č. 124/2002 Sb., § 2 odst. 1). Vyloučeny jsou i transakce v rámci podnikatelského uskupení bez účasti třetích osob nebo s jejich účastí, ale nikoli mimo skupinu (např. finanční injekce uvnitř holdingu matka-dcera, výplata dividendy). Rozlišujícím faktorem je zde vztah ovládání podle § 66a obchodního zákoníku. Zásadní je tedy konec tohoto krátkého ustanovení v § 3 odst. 3 zákona, který určuje, že zprostředkovatel musí být také členem seskupení. Tabulka 1: Dárkové karty a tzv. omezená síť Typ produktu

Místo nákupu

Příklad

Dárková karta vázaná ke konkrétní Vlastní obchod, společnosti, která může být „franšíza“ společnosti užívána ke koupi řady produktů. v rámci jedné obchodní skupiny.

Obchodní řetězec prodejce kávy, kdy tímto jím vydaným platebním prostředkem lze platit za cokoli v prodejně tohoto řetězce.

Dárková karta více značek/obchodů, která je užívána pouze ke koupi zvláštního produktu.

Řada obchodníků prodávajících stejný produkt nebo stejnou kategorii produktů.

Příkladem může být dárková karta pro konkrétní kosmetickou značku. Tato karta smí být používána pouze k nákupu různých produktů této konkrétní značky v různých obchodech.

Dárková karta nabízená konkrétním obchodním domem nebo centrem

Řada obchodníků v rámci jedné budovy obchodního centra, bez ohledu na nabízený druh zboží/služeb .

Příkladem může být hypotetická karta užívaná v rámci budovy nákupního centra nebo v rámci budovy obchodního domu.

Zdroj: Výkladová stanoviska ČNB k vybraným ustanovením zákona o platebním styku.

Obdobně jsou vyloučeny transakce v rámci jednoho platebního systému či systému pro vypořádání obchodů s cennými papíry a platební transakce probíhající v souvislosti se správou cenných papírů. V prvním případě se jedná pouze o transakce mezi účastníky nebo účastníky a poskytovatelem (např. burza cenných papírů). Druhý případ míří na výplaty dividend, podílů na zisku, příjmů ze zpětného odkupu nebo jiných příjmů, a můžeme tak dovodit, že výplaty dividendy provedené od správce cenných papírů 61 nepodléhají právnímu režimu platebních služeb62. K takovémuto závěru ovšem dojdeme 61 Ve smyslu § 36 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech. 62 Důvodová zpráva, str. 72, Sněmovní tisk 860/0: část č. 1/7, Vl.n.z. o platebním styku – EU - RJ. In: V. volební období. 2009. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=5&CT=860&CT1=0.

33

pouze při nahlédnutí do PSD (čl. 3 písm. i), protože český zákon není v tomto ohledu příliš sdílný. Správa cizího majetku je z platebních služeb vyloučena, co se advokátní a notářské úschovy týká. Na úpravu podle zvláštních právních předpisů odkazuje zákon o platebním styku a poznámka pod čarou v zákoně specifikuje tyto dvě domény. Zajímavé je, že PSD tuto výjimku nezmiňuje, nicméně považovat tyto činnosti za platební službu nelze63. Na druhou stranu tzv. výjimka pro obchodního zástupce spočívá v tom, že osoba, která jedná jménem jiné osoby při nákupu nebo prodeji zboží/služeb, nebo osoba, která tyto vztahy zprostředkovává, neprovádí platební službu, a to za podmínky, že jde o transakci z tohoto nákupu či prodeje vyplývající. Určující je faktor zprostředkování služby i platby (např. obchodní zástupce, realitní makléř). Podstata služby, kterou tato třetí osoba poskytuje, je velmi podobná platební službě. Zprostředkovává přesun peněžních prostředků od plátce k příjemci, zásadní rozdíl však spočívá v tom, že tento zprostředkovatel platby buď přímo zastupuje jednu ze stran platební transakce, nebo zprostředkovává podkladový právní vztah, který je titulem platební transakce, a tím pádem se i podílí na přesunu peněžních prostředků. Výkladová stanoviska ČNB64 uvádějí jako kritérium fakt, že „kupující“ byl tímto obchodním zástupcem informován, že jedná na něčí účet. Komentář k zákonu o platebním styku, Důvodová zpráva a ani Odpovědi Komise EU 65 tuto věc neřeší a z logiky věci plyne, že pouhý fakt, zda je zákazník informován o zastupování příjemce platby, není podstatný, poněvadž ze samotné povahy „zastupování“ vyplývá, že plátce jedná „přímo“ s příjemcem a ne se zprostředkovatelem ve smyslu osoby oprávněné poskytovat platební služby. Již zmíněnou a pro moderní platební služby velmi důležitou činností, která je také vyloučena z úpravy zákonem o platebním styku, je provádění platebních transakcí poskytovatelem služeb elektronických komunikací prostřednictvím elektronického komunikačního zařízení, slouží-li transakce k zaplacení zboží nebo služby, které jsou dodány do tohoto zařízení a budou prostřednictvím tohoto zařízení konzumovány, a to za 63 Podrobněji na str. 65, BERAN, J., DOLEŽALOVÁ, D., STRNADEL, D., ŠTĚPÁNOVÁ, A.: Zákon o platebním styku. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011. Dostupné z: www.beck-online.cz. 64 Str. 5, ČNB. Výkladová stanoviska k vybraným ustanovením zákona o platebním styku. 13. 02. 2013, 16 s. Dostupné z: http://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/platebni_styk/pravni_predpisy/vykladova_stanoviska/download/vykladov a_stanoviska_zakona_o_plat_styku_k_20130213.pdf. 65 Q 414, COMMISSION SERVICES. Payment Services Directive 2007/64/EC: Questions & answers. 2011. Dostupné z: http://ec.europa.eu/internal_market/payments/framework/transposition/index_en.htm#maincontentSec1.

34

podmínky, že poskytovatel nejedná jako pouhý zprostředkovatel mezi uživatelem a dodavatelem zboží nebo služby. Typicky se bude jednat o různé dokupování služeb mobilních operátorů, kde cena za takový produkt se fakturuje spolu s normální měsíční úhradou za služby. Jedná se tudíž o tzv. digitální obsah. Tento pojem není nikde definován, nicméně doktrína ho logicky definuje jako hry, melodie, aplikace, tapety, vyzvánění, melodie a jiné doplňky, které lze zakoupit prostřednictvím a do telekomunikačního zařízení. Podle důvodové zprávy k zákonu o platebním styku 66 je rozlišovacím bodem fakt, zda poskytovatel těchto služeb je zároveň i jejich distributorem a zda tyto služby úzce souvisí s komunikačním zařízením. S takovými kritérii můžeme souhlasit, nicméně nutně to neznamená, že poskytovatel služeb elektronické komunikace musí být i finálním příjemcem platby za tyto produkty. Pokud by tento poskytovatel figuroval jen jako pouhý prostředník (bez distribuce a těsné souvislosti se zařízením) v platební transakci, tak se bude jistě jednat o platební službu (předešlé kupování lístků do MHD). Jednou z posledních vyloučených činností z úpravy platebních služeb je vyplácení hotovosti, a to jak prostřednictvím bankomatu (např. bankomaty mimo pobočky bank u tzv. nezávislých provozovatelů bankomatů, kteří tak jednají jako zástupce poskytovatele), tak ani pomocí tzv. cash-back, kde je vyplacena částka tak, že při platbě za služby (nejčastěji platební kartou) je naúčtována vyšší částka a rozdíl je vyplacen plátci v hotovosti67. U tzv. nezávislých provozovatelů bankomatů se výjimka aplikuje pouze za podmínky, že neposkytují jiné platební služby. Zajímavá souvislost s tímto ustanovením se vyskytuje v § 92 odst. 3 zákona o platebním styku (čl. 50 odst. 2 PSD 68), ze kterého vyplývá informační povinnost o úplatě za použití platebního prostředku i pro tyto nezávislé poskytovatele. Toto ustanovení je převzato z PSD, přičemž je nutné obě podrobit mírné kritice. Za porušení této povinnosti, která je poměrně nenápadně uložena subjektu, který není regulován zákonem o platebním styku (a příslušné negativní vymezení neobsahuje odkaz na § 92), hrozí pokuta až do výše 1 000 000 Kč (§ 130 odst. 66 Důvodová zpráva, str. 72, Sněmovní tisk 860/0: část č. 1/7, Vl.n.z. o platebním styku – EU - RJ. In: V. volební období. 2009. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=5&CT=860&CT1=0. 67 Str. 6, ČNB. Výkladová stanoviska k vybraným ustanovením zákona o platebním styku. 13. 02. 2013, 16 s. Dostupné z: http://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/platebni_styk/pravni_predpisy/vykladova_stanoviska/download/vykladov a_stanoviska_zakona_o_plat_styku_k_20130213.pdf. 68 Q 14, COMMISSION SERVICES. Payment Services Directive 2007/64/EC: Questions & answers. 2011. Dostupné z: http://ec.europa.eu/internal_market/payments/framework/transposition/index_en.htm#maincontentSec1.

35

6 písm. a). I když neznalost zákona neomlouvá, tak se takový trest může zdát drakonický a právní jistotu neposílí. A konečně technická podpora platebních služeb je vyloučena za podmínky, že peněžní prostředky nepřechází do držby poskytovatele této technické podpory (internetový provider nebo technická podpora u bankomatu). Logickým kritériem je, že tato služba je spíše poskytována poskytovateli než uživateli. Vyloučení je správné, neboť předmětem služby není platební transakce neboli přesun peněžních prostředků od jednoho uživatele ke druhému, ale podpora takovéto transakce, kterou provádí poskytovatel platebních služeb. Tímto jsme vyčerpali obsah § 3 odst. 3 zákona. Negativní výčet je sám o sobě přínosem pro vyjasnění a pochopení, které činnosti jsou ještě platební služnou a které nikoliv, nicméně mnohdy je nutné nahlédnout do různých výkladových materiálů nebo jiných legislativních pomůcek pro úplné pochopení rozsahu a důvodu výjimky. Obecně můžeme konstatovat, jak je z výše uvedeného zřejmé, že výčet platebních služeb je omezen na konkrétní činnosti, které asociujeme s klasickými poskytovateli platebních služeb. Mezi platebními službami např. chybí jmenované dokumentární platby (o důvodech již byla řeč). Nicméně platební služby mohou poskytovat poměrně různorodé subjekty a ne jen instituce bankovního typu (banky, záložny). To je možno považovat za důvod vyloučení některých činností z této úpravy.

2.2

Elektronické peníze Jak jsem již anoncoval v úvodu k této práci, tento institut zde zmíním jen okrajově69,

poněvadž elektronické peníze přesahují rozsah tématu platebních služeb, nicméně vysvětlení si zasluhují, protože se jedná o institut, který s platebními službami úzce souvisí. Je nutné zdůraznit, že v případě elektronických peněz se nejedná o platební službu podle zákona. Elektronické peníze chybí v pozitivním výčtu § 3, jsou upraveny zvlášť (§ 4 zákona) a i legislativní resp. výkladové dokumenty elektronické peníze jasně vyčleňují.

69 Vyčerpávajícím způsobem pojednává o elektronických penězích Libor Kyncl v KYNCL, Libor. ELEKTRONICKÉ PENÍZE V AKTUÁLNÍ PRÁVNÍ PRAXI. In: [online]. Právnická fakulta Masarykovy univerzity, 2008 [cit. 2013-06-16]. Dostupné z: http://www.law.muni.cz/sborniky/dp08/files/pdf/financ/kyncl.pdf.

36

Jedná se o elektronicky (i magneticky) uchovávanou peněžní hodnotu, která je pohledávkou vůči vydavateli. Elektronické peníze jsou vydávány proti přijetí peněžních prostředků za účelem provádění platebních transakcí a zároveň je přijímají i jiné subjekty než je vydavatel. O elektronické peníze nejde v případech dárkových či členských karet a nákupu služeb např. do mobilního zařízení přímo od mobilního operátora (§ 3 odst. 3 písm. c) bod 4 a odst. 3 písm. d) bod 7). Definice elektronických peněz v současné právní úpravě přesně odpovídá definici ve Směrnici 2009/110/ES o přístupu k činnosti institucí elektronických peněz, o jejím výkonu a o obezřetnosti dohledu nad touto činností, která je tímto transponována do českého právního řádu. Směrnice také stanovuje možnost elektronické peníze uchovat virtuálně na webovém serveru (bod 8 úvodních ustanovení), což je novinka, která má zajímavé interpretační důsledky (viz níže). Původní úprava elektronických peněz (zákon o platebním styku z roku 2002) obsahovala takřka totožnou definici, byť používala výraz „elektronický peněžní prostředek“, který byl v současnosti opuštěn a nahrazen tím, že elektronické peníze jsou „uchovávány elektronicky“. Podobně přímo z definice elektronických peněz z roku 2002 v současnosti zmizel definiční znak týkající se zachování nominální hodnoty „vyměňovaných“ peněžních prostředků (v dnešní právní úpravě je obsažen u povinností vydavatele elektronických peněz v § 124 zákona). Proto se dnes za elektronické peníze považují i takto „neférově“ vyměněné prostředky, ale jedná se o správní delikt s možností sankce až do výše 1 000 000 Kč (§ 124 odst. 2 ve spojení s § 131 odst. 1 písm. a) zákona). Při systematice zákona o platebním styku je nutné dívat se i dále do zákona pro bližší vymezení místa elektronických peněz v doméně platebního styku. V oddíle čtvrtém, instituce elektronických peněz, se stanoví, že elektronické peníze nejsou vkladem podle bankovního zákona (§ 52d odst. 1 zákona). Toto ustanovení lze chápat jako vyjasňující, aby nedocházelo k pochybnostem o regulaci těchto institucí, protože přijímání peněžních prostředků od veřejnosti je výsadou bank a vydávání elektronických peněz je činností ne příliš odlišnou, poněvadž se vydávají proti přijetí peněz. Poměrně jasné kritérium zde stanovuje zákon o platebním styku ve svém § 124 odst. 3 (stejně § 44 odst. 2 pro poskytovatele platebních služeb malého rozsahu), kde se hovoří o zákazu poskytování úroků nebo jiných výhod. Elektronické peníze tedy nemohou být úročeny a ani jiné

37

výhody nejsou vhodné (např. zákaznické bonusy za dlouhodobost). Na základě výše uvedeného můžeme konstatovat, že jedním kriteriem pro posouzení rozdílu mezi elektronickými penězi a vkladem je poskytování úroků. To ovšem problém rozlišení těchto dvou institutů neřeší úplně. Dřívější absolutní bankovní monopol se postupně oslaboval a přes všechny novely a změny právní úpravy, které připustily účast i nebankovních osob, se dostal až k dnešní nejasné pozici. Prakticky je rozdíl minimální, přičemž vklady i elektronické peníze se jeví z neinformovaného pohledu jako totožné. Peněžní prostředky jsou přijímány od veřejnosti a stává se z nich údaj o hladině prostředků na účtu, resp. „účtu“ elektronických peněz, či v elektronické peněžence. Při existenci institucí elektronických peněz, vydavatelů elektronických peněz malého rozsahu, platebních institucí a poskytovatelů platebních služeb malého rozsahu je nesnadné vidět rozdíl mezi peněžními prostředky uloženými na platebním účtu a elektronickými penězi. Nepomáhá ani dřívější pomůcka spočívající v tom, že u elektronických peněz bylo výslovně zmíněno jen jejich uchovávání na zařízení v dispozici uživatele (karta). Tento detail dnes řeší výše zmíněná směrnice (možnost uložení na serveru). Z druhé strany, definiční znaky elektronických peněz mohou lehce splňovat i bezhotovostní peněžní prostředky vedené na účtech u bank, což by mělo fatální absurdní důsledky (zpětná výměna, úroky). Řešení nabízí komentář k zákonu o platebním styku 70. Na elektronické peníze je nutné pohlížet jako na opravdovou obdobu hotovosti, protože tyto prostředky obíhají a nezaniknou konzumací (placením) – tedy „fyzicky“ („elektronicky“) zůstávají nedotčeny, jsou jen přesunuty a nabyvatel je opět může použít pro další transakce. Elektronické peníze se jen přehrají na jiný nosič informace a ve své podobě stále zůstávají jako pohledávka vůči vydavateli. Uživatel je i jejich držitelem – jedná se tedy o výměnu. Naopak u bezhotovostních prostředků je držitelem osoba poskytující platební službu a uživatel ovládá jen platební prostředek (karta). Technicky je použití elektronických peněz nutné skrze „platební prostředek“, který vydává instituce elektronických peněz. Lze si představit elektronické peněženky v podobě karet, čipů nebo i mobilního telefonu (např. NFC čip u novějších přístrojů). Na druhou stranu existují systémy placení jako je PayPal, kde jsou elektronické peníze používány 70 Str. 73, BERAN, J., DOLEŽALOVÁ, D., STRNADEL, D., ŠTĚPÁNOVÁ, A.: Zákon o platebním styku. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011. Dostupné z: www.beck-online.cz.

38

přes přihlášení do aplikace nebo jednoduché uvedení hesla, a poté odečteny z virtuálního účtu (server)71.

71 Více např. SCHWARZMANN, Marek. VISA spustí V.me v ČR možná do roka: Napřed si chce připravit půdu vzdělávací kampaní. iHNed.cz [online]. 2013 [cit. 2013-06-15]. Dostupné z: http://penize.ihned.cz/c1-59678950-visa-spusti-v-me-v-crmozna-do-roka-napred-si-chce-pripravit-pudu-vzdelavaci-kampani.

39

3 Smlouva o platebních službách a platební příkaz 3.1 Platební účet Se zákonem o platebním styku přišel do české legislativy nový pojem - platební účet. Vedení platebního účtu samo o sobě není platební službou, nicméně když si uvědomíme, že drtivá většina platebních služeb právě s platebním účtem souvisí, tak tento malý logický nedostatek nepůsobí žádné problémy, ale svědčí o jisté nekoherentnosti tuzemské úpravy (PSD ovšem nic podobného také neupravuje). Zajímavostí je, že z „neplatebního“ účtu lze provádět platební transakci v podobě převodu peněžních prostředků poukazováním. Výběry a vkládání na účet je možné provádět už jen u platebního účtu. Jednoduše řečeno, platební účet je účet sloužící k provádění platebních transakcí. Platebním účtem je tak každý účet, ze kterého je tyto transakce možné provádět bez omezení a je to hlavní funkcí takovéhoto účtu. Jsou jím např. běžné účty podle § 708 a násl. obchodního zákoníku, ale nejsou jím úvěrové účty (výjimkou je kreditní účet u platební karty) nebo termínované vklady na účtech. Musíme si uvědomit, že hlavní funkce těchto účtů je jiná72. V případě úvěrů se jedná o specifické určení peněžních prostředků na takovém účtu a jejich omezení v dispozici za jiným účelem 73. Samozřejmě z toho existují výjimky, záleží na smluvní úpravě, a proto například úvěrový účet, ke kterému je vydána platební karta bez omezení co do účelu transakce, ale spíše co do doby splatnosti, je platebním účtem ve smyslu zákona o platebním styku. Z logiky věci je u termínovaného účtu vyloučeno disponovat s prostředky na něm a provádět platební transakce. Vkladové účty podle § 716 a násl. obchodního zákoníku jsou považovány za platební jen za určitých podmínek. Důležitá pro posouzení vkladového účtu jako platebního je skutečnost, zda je možné bez dalšího smluvního zásahu na tento účet

72 Účel a funkcionalitu účtu můžeme považovat při posuzování zda se jedná o platební účet za určující kritéria. Viz Q 11, Q 31 a Q 262, COMMISSION SERVICES. Payment Services Directive 2007/64/EC: Questions & answers. 2011. Dostupné z: http://ec.europa.eu/internal_market/payments/framework/transposition/index_en.htm#maincontentSec1. 73 Více Důvodová zpráva, str. 69, Sněmovní tisk 860/0: část č. 1/7, Vl.n.z. o platebním styku – EU - RJ. In: V. volební období. 2009. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=5&CT=860&CT1=0.

40

prostředky vkládat a vybírat, popřípadě jinak bez omezení s účtem disponovat 74. Pro zjednodušení můžeme možnost těchto dispozic považovat za kritérium. Toto kritérium bez problému splní i jiné typy účtů, a proto je možné mít platební účet i v případě účtu elektronických peněz. Platební účet je veden na jméno. Jedná se o definiční znak tohoto institutu vycházející z PSD, přičemž naše transpozice v zákoně o platebním styku ho opomíjí (čl. 4 bod 14), což lze jedině kritizovat. Při poskytování platebních služeb vázajících se k účtu je jeho existence zcela zásadní75. Zřejmě nejzásadnější rozdíl oproti běžnému účtu vyplývá z novinek zavedených novou úpravou platebního styku. Běžný účet mohou vést pro klienty jen bankovní instituce, jak bylo řečeno výše. Jedná se o klasické schéma, kdy v minulosti byly poskytovateli platebních služeb jen banky (resp. spořitelní a úvěrová družstva), a tudíž tyto služby automaticky souvisely s existencí běžného účtu. Na druhou stranu zákon o platebním styku zavedl kategorii poskytovatelů platebních služeb, kteří primárně nemusí být bankou. Proto byl nově definován i pojem platebního účtu, který mohou zakládat a vést všichni poskytovatelé platebních služeb a prostřednictvím něho poskytovat platební služby76. Samotná úprava platebního účtu je velmi zběžně obsažena v § 74 odst. 2 zákona, v ustanovení upravujícím rámcovou smlouvu o platebních službách. 3.1.1 Založení a dispozice platebním účtem Jak vyplývá z obecné právní úpravy (občanský a obchodní zákoník), k založení platebního účtu je třeba plná způsobilost k právním úkonům, přičemž z toho nevyplývají žádné výjimky. Za osobu nezpůsobilou musí jednat její zákonný zástupce a v případě jednání osoby omezené ve své způsobilosti by měl být přítomen soudem ustanovený opatrovník. Nicméně s peněžními prostředky na takovém účtu může operovat i osoba zcela nezpůsobilá, např. při vydávání platebních prostředků nezletilým (platební karty). Založit platební účet mohou jen subjekty práva, tedy fyzické a právnické osoby, ale tento účet může být zřízen i pro subjekty bez právní subjektivity. Můžeme si představit sdružení založené podle občanského zákoníku, organizační složku právnické osoby nebo 74 Q 11, Q 25 a Q 150, COMMISSION SERVICES. Payment Services Directive 2007/64/EC: Questions & answers. 2011. Dostupné z: http://ec.europa.eu/internal_market/payments/framework/transposition/index_en.htm#maincontentSec1. 75 Více v ELEK, Štefan. Některé otázky nové právní úpravy platebních služeb. Obchodněprávní revue. 2010, č. 6, s. 155-168. 76 Podobně str. 29, SCHLOSSBERGER, Otakar. Platební služby. 1. vyd. Praha: Management Press, 2012. ISBN 978 80 7261 238 3.

41

podnik. Na dalších věcech fakticky nezáleží, tudíž je jedno, zda se jedná o cizozemce, tuzemce77, podnikatele či nepodnikatele nebo v jaké měně bude platební účet veden. Jestliže je klient způsobilý a je subjektem práva, je ještě nutné uzavřít smlouvu. V případě běžného účtu je podle úpravy v § 708 ObchZ nutná písemná forma smlouvy a předložení dalších nutných dokladů osvědčujících subjektivitu, způsobilost a totožnost klienta (identifikace78). Na druhou stranu smlouva o platebních službách nemusí mít bezpodmínečně písemnou formu, ale lze usuzovat, že v případě, kdy je součástí platební služby i zřízení platebního účtu, je písemnost vhodná. Nicméně v poslední době se rozšiřuje uzavírání smluv přes internet (nebo poštovně) s tím, že identifikace proběhne následně prostřednictvím různých způsobů komunikace na dálku nebo osobní přítomností na pobočce poskytovatele79. Z komplexní právní úpravy platebního styku a z ObchZ (§ 708 odst. 2) vyplývá, že běžný účet sice může bankovní instituce založit a pro klienta vést, ale jestliže se jedná o účet, skrze který chce poskytovatel poskytovat klientovi platební služby, tak se užije zejména úprava ze zákona o platebním styku a některá zbytková ustanovení ObchZ. Tato skutečnost dělá dnes podle O. Schlossbergera80 z původního běžného účtu, jak je popsán v ObchZ, již ne plně vyhovující institut81. Za pozornost stojí nová právní úprava v NOZ, která se celkově jeví jako přehlednější a jasnější. Stírá se rozdíl mezi běžným a vkladovým účtem, vypouští se prakticky nadbytečná ustanovení ObchZ týkající se některých povinností při zakládání účtu a prostě se odkazuje na zákon o platebním styku, který zůstane účinný i po 1. 1. 2014. Úprava platebního účtu se zásadně nezmění (§ 2662 a násl. NOZ)82.

77 § 1 písm. b), c) zákona č. 219/1995 Sb., devizový zákon. 78 Anonymní účty nejsou v Česku možné. Základní předpoklady identifikace klienta jsou uvedeny v § 5 zákona proti praní špinavých peněz. 79 Str. 9, AIR BANK, a.s. Obchodní podmínky. 2013, 30 s. Dostupné z: https://www.airbank.cz/cs/vse-o-air-bank/dokumenty/prouzivatele/obchodni-podminky/Contents/0/B66C7465C1A52F3FBB476ED2AC5ADFD7/resource.pdf. 80 Str. 52, SCHLOSSBERGER, Otakar. Platební služby. 1. vyd. Praha: Management Press, 2012. ISBN 978 80 7261 238 3. 81 Např. P. Liška s původní existencí běžného účtu aniž by byl zároveň platebním účtem silně polemizuje, LIŠKA, Petr. Nová právní úprava smlouvy o běžném účtu a smlouvy o vkladovém účtu. Právní fórum. 2010, č. 7, s. 11. Dostupné z: ASPI. 82 Vlivu NOZ na platební styk a konkrétně na běžné/vkladové/platební účty se krátce věnuje i J. Beran v BERAN, Jiří. Platební styk ve světle nového občanského zákoníku. Obchodněprávní revue. 2012, č. 2. Dostupné z: www.beck-online.cz.

42

3.1.2 Identifikace S běžným nebo platebním účtem úzce souvisí problém identifikace klienta, aby nedocházelo k transakcím peněžních prostředků bez autorizace od oprávnění osoby. Základní pravidla identifikace jsou popsána v § 710 odst. 2 ObchZ. Jedná se o podpisové vzory, které musí mít náležitosti plné moci. Důležité je pro nás spojení tohoto ustanovení s § 708 odst. 3, který stanoví, že vyjmenované paragrafy včetně § 710 „se nepoužijí pro smlouvu o běžném účtu, která je smlouvou o platebních službách podle zákona upravujícího platební styk“. Z toho plyne, že podpisové vzory se neužijí na ostatní platební účty při poskytování platebních služeb. Zákon o platebním styku sám tuto nebo speciální úpravu neobsahuje, tudíž je užití takovýchto náležitostí v úplné diskreci osob poskytujících platební služby. Naopak bankovní instituce, které poskytují platební služby z běžného účtu, se touto úpravou řídit musí. Zde bych si dovolil polemiku s O. Schlossbergerem83, který ve své publikaci tvrdí, že vzhledem k faktu, že zákon o platebním styku sám neupravuje nakládání s prostředky na platebním účtu, lze podpisové vzory vyžadovat i u jiných poskytovatelů platebních služeb na základě analogie práva. V dnešní době se zdá koncept podpisových vzorů překonaný, protože identifikace klienta spočívá na jiných nástrojích. Díky tomu jsou podpisové vzory institucemi vyžadovány jen k založení do klientské dokumentace a dále se pro ovládání účtu používají různá hesla, elektronická zařízení nebo elektronické certifikáty 84. Jinak to v online bankovnictví nebo mobilním bankovnictví ani nejde. Jen pro úplnost dodám, že podle ObchZ osoby zmocněné k nakládání s prostředky na účtu nemohou takto nakládat s účtem samotným (rušit atp.). Další bezpečnostně-identifikační opatření či jejich modifikace si uživatelé mohou volně dohodnout s poskytovatelem platebních služeb a ten je pak povinen tyto opatření dodržovat (nebo naopak jsou povinni uživatelé). Další pravidla identifikace klienta jsou přirozeně v zákoně proti praní špinavých peněz. V § 7 odst. 1 se uvádí, že „Jestliže je povinná osoba účastníkem obchodu v hodnotě převyšující částku 1 000 EUR, před jeho uskutečněním vždy identifikuje klienta...“. Dále následuje výčet situací, za kterých se klient identifikuje obdobně, i když nepřekročí výše uvedený limit (podezřelý obchod, nájem bezpečnostní schránky, při 83 Str. 48, SCHLOSSBERGER, Otakar. Platební služby. 1. vyd. Praha: Management Press, 2012. ISBN 978 80 7261 238 3. 84 O tom hovoří na str. 22 a násl. i M. Máče v MÁČE, Miroslav. Platební styk: klasický a elektronický. 1. vyd. Praha: Grada, 2006. ISBN 80-247-1725-5.

43

vzniku obchodního vztahu a další). Identifikační údaje obsahuje ve vyčerpávajícím výčtu ustanovení § 5 výše jmenovaného zákona, a to jak pro fyzické osoby, tak osoby právnické (IČO, firma, rodné číslo, datum narození atd.). Provádění samotné identifikace a kontrola klienta jsou upraveny v § 8 a 9 (účel transakce, zkoumání původu zdrojů a další).

3.2

Smlouvy o platebních službách Smlouvou o platebních službách se poskytovatel zavazuje k provedení jedné nebo

více platebních transakcí. V návaznosti na předešlou kapitolu můžeme říci, že se jedná o úpravu určující ve vztahu ke smlouvě o vedení účtu (běžného či platebního), protože zákon o platebním styku stanoví, že rámcová smlouva může obsahovat podmínky pro vedení platebního účtu (§ 74 odst. 2). Naopak u smlouvy o jednorázové platební transakci to možné není. Až na výjimky se v části čtvrté zákona o platebním styku jedná o ustanovení kogentní (§ 75 odst 1) nebo tzv. jednostranně kogentní 85 s tím, že odchýlit se lze pouze ve prospěch uživatele. Dispozitivnost je naopak u některých ustanovení zasazena do určitých mezí tak, aby volná úvaha stran při uzavírání smlouvy nešla k tíži uživatele. Při překročení těchto limitů připadá v úvahu jedna z forem neplatnosti – záleží, zda se úprava řídí občanským nebo obchodním zákoníkem. Ve prospěch uživatele je tedy možné se odchýlit za každých okolností, zatímco v neprospěch je možné se odchýlit jen v zákonem vyjmenovaných případech. Za přípustné jsou označeny výjimky u transakcí s tzv. mimoevropským prvkem. Jedná se o případy kde se poskytovatel platební služby, plátce nebo příjemce nacházejí v jiném než členském státě EU. Podobně se jedná o případy kde je platební transakce prováděna v měně, která není měnou členského státu EU. Výjimka je odůvodněna rozdílnou úpravou platebních služeb v mimoevropských státech, přičemž z tohoto důvodu může být problematické se spolehnout na splnění povinností podle zákona o platebním styku svými smluvními partnery86. Výjimka se týká hlavně informační povinnosti, dodržení lhůt a odpovědnosti 85 Terminologie převzata ze str. 345, BERAN, J., DOLEŽALOVÁ, D., STRNADEL, D., ŠTĚPÁNOVÁ, A.: Zákon o platebním styku. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011. Dostupné z: www.beck-online.cz. 86 Důvodová zpráva, str. 81, Sněmovní tisk 860/0: část č. 1/7, Vl.n.z. o platebním styku – EU - RJ. In: V. volební období. 2009. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=5&CT=860&CT1=0.

44

poskytovatele. Zajímavé je, že PSD úpravu mimoevropských transakcí neobsahuje a česká právní úprava je tím pádem o krok dále. Další připuštěná výjimka se vylučovací metodou týká spotřebitele, respektive drobného podnikatele. Regulace platebních transakcí není omezena žádným limitem, tudíž se působnost zákona o platebním styku vztahuje i na poměrně objemné transakce, které mezi sebou provádí subjekty, u kterých je ochrana jejich slabší pozice bezpředmětná. Musíme si uvědomit, že ochrana spotřebitele obecně vychází z toho, že spotřebitel má ztíženou vyjednávací možnost při uzavírání smlouvy nebo rovnou žádnou. U uživatelů, kteří jsou takřka partnery poskytovatelů, je proto u některých transakcí stanovena další možnost odchýlit se od povinností části čtvrté zákona. V § 75 odst. 4 zákon definuje drobného podnikatele jako podnikatele s méně než 10 zaměstnanci a ročním obratem nebo bilancí odpovídající 2 000 000 EUR. Tyto subjekty mají podobnou vyjednávací pozici jako běžní spotřebitelé, a proto bylo rozhodnuto je také podobně chránit87. Výjimka se týká hlavně odpovědnosti poskytovatele a informační povinnosti při poskytování platebních služeb subjektům, kteří nejsou spotřebitelem nebo drobným podnikatelem. Když se podíváme na tuto problematiku z druhé strany, z těchto výjimek vyplývá, že od povinností v části čtvrté je možné se odchýlit i v případech, kde se nejedná jen o „nedrobné“ podnikatele. Zákon se tváří jako by existovali jen spotřebitelé, drobní podnikatelé a podnikatelé, ale smlouvy o platebních službách uzavírají i obecně prospěšné společnosti nebo občanská sdružení, na které se tyto výjimky také vztahují, a těžko lze říci, že jim i prospívají. Ostatně i u některých podnikatelů je omezení jejich ochrany diskutabilní. Smlouva o platebních službách není nutně úplatná, i když z podstaty věci bude ve většině případů sjednána úplata. Je možné si tak představit i bezúplatné provedení platební transakce pro uživatele. Nicméně informace o úplatě, včetně rozpisu položek, je jednou z povinných informací v rámci předsmluvní informační povinnosti (§ 79 odst. 2 písm. c). Na tomto místě je nutné připomenout nařízení88 o přeshraničních platbách ve Společenství, které výslovně zakazuje, aby se lišily poplatky za vnitrostátní a přeshraniční 87 Důvodová zpráva, str. 81, Sněmovní tisk 860/0: část č. 1/7, Vl.n.z. o platebním styku – EU - RJ. In: V. volební období. 2009. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=5&CT=860&CT1=0. 88 Čl. 3 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 924/2009, o přeshraničních platbách ve Společenství.

45

platební transakce. Naopak úplně zakázané jsou poplatky za plnění povinností vyplývajících ze zákona o platebním styku, a to pod sankcí relativní neplatnosti 89. Jedná se např. o informační povinnost, povinnosti vyplývající z blokace platebního prostředku nebo včasného provádění transakcí (lhůty). Zákon připouští možnost sjednat úplatu za poskytování doplňujících informací nebo za častější poskytování povinných informací (úplata musí být přiměřená a musí odpovídat skutečným nákladům poskytovatele). Pro ilustraci se může jednat o častější zasílání výpisů z účtu nebo jejich nadstandardní komunikaci např. pomocí mobilního telefonu. Úplata za poskytování povinných informací je výjimečně povolena také v některých dalších případech (např. úplata za součinnost podle § 119 odst. 2 zákona). Tato povinnost spadá pod výjimky týkající se spotřebitele a drobného podnikatele, takže v případě jiných subjektů je možné se odchýlit a uživatel tak zaplatí i za plnění povinností určených zákonem (§ 75 odst. 3 ve spojení s § 77 odst. 1 zákona). Mediálně známý je problém poplatků za použití platebního prostředku, které ustanovení zákona o platebním styku také upravují. Zákon zakazuje, aby poskytovatelé bránili v uplatňování této poplatkové praxe. Navíc Nejvyšší správní soud judikoval, že v tomto případě nejde o diskriminační opatření a to z důvodu, že se jedná o zvláštní poskytovanou službu90. Důvodová zpráva k zákonu o platebním styku v této souvislosti hovoří o „posílení využívání těch platebních prostředků, které jsou pro zúčastněné strany nejefektivnější“91. Je tak na uživatelích, jaký způsob úhrady si zvolí a na základě jakých kritérií. 3.2.1

Rámcová smlouva a smlouva o jednotlivé platební transakci Jednou ze dvou forem smlouvy o platebních službách je rámcová smlouva92, kterou

můžeme nazvat „standardní“ smlouvou o platebních službách, a to zejména když na poskytování platebních služeb nahlížíme z pohledu bankovních poskytovatelů platebních služeb. Při rámcové smlouvě jde o situaci, kdy jsou obsahem smluvního vztahu práva a 89 Detailněji str. 356, BERAN, J., DOLEŽALOVÁ, D., STRNADEL, D., ŠTĚPÁNOVÁ, A.: Zákon o platebním styku. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011. Dostupné z: www.beck-online.cz; Srovnej. § 40a in fine, ObčZ. 90 Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ČR sp. zn. 8 As 35/2005. Právní věta přístupná z: http://www.nssoud.cz/mainc.aspx? cls=EvidencniListVety&evl_id=24804. 91 Důvodová zpráva, str. 82, Sněmovní tisk 860/0: část č. 1/7, Vl.n.z. o platebním styku – EU - RJ. In: V. volební období. 2009. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=5&CT=860&CT1=0. 92 Je nutné dbát rozdílu mezi rámcovou smlouvou o platebních službách a rámcovou smlouvou v klasickém slova smyslu, na základě které jsou uzavírány další konkrétní smlouvy. Platební příkaz není novou smlouvou.

46

povinnosti mezi poskytovatelem a klientem při provádění blíže nespecifikovaných platebních transakcí, jinými slovy, její podstatou je provádění předem neurčených platebních transakcí na základě platebních příkazů uživatele, a to dlouhodobě. Jak jsem již uvedl výše, tak forma smlouvy není v zákoně o platebním styku určena. Písemná forma se zdá být vhodnou, nicméně existují i jiné formy uzavírání rámcové smlouvy. Druhá forma smlouvy o platebních službách, smlouva o jednotlivé platební transakci, je spíše úpravou speciální, nicméně z pohledu „nových“ poskytovatelů platebních služeb se jedná o úpravu zcela zásadní (např. u služby Premium SMS). Poskytovatel se prostřednictvím této smlouvy zavazuje provést jednotlivou platební transakci, která logicky není specifikována v rámcové smlouvě. Jelikož je rámcová smlouva ze své podstaty dlouhodobým závazkem, a je využívána častěji než smlouva o jednorázové platební transakci, tak zákon poměrně přesně stanoví požadavky, které je nutné splnit před jejím uzavřením nebo ukončením. Naopak u jednorázové platební transakce zákon takto přísný není. Písemná forma se ani zde nevyžaduje (internet, SMS, telefon), a jak již bylo řečeno, nelze ani upravovat zřízení platebního účtu. Podstatné jé, že se nejedná o nový smluvní typ. Obě formy smlouvy o platebních službách jsou spíše zastřešující kategorií již existujících smluvních typů, a z tohoto důvodu je smlouvu o platebních službách nutné chápat materiálně. Laicky řečeno, znamená to, že jakákoliv smlouva, která naplní kritéria uvedená v zákoně o platebním styku, se automaticky považuje za smlouvu o platebních službách a musí splňovat i náležitosti tam stanovené – samozřejmě vedle svých vlastních náležitostí specifikovaných v jiných právních předpisech. Jestli náležitosti stanovené v zákoně o platebním styku nesplní, tak se bude jednat o smlouvu nepojmenovanou. Proto je smlouva o běžném účtu i smlouvou o platebních službách. Zákon o platebním styku je speciálním předpisem k obecné úpravě závazkových vztahů a touto optikou musíme nahlížet i na zmíněné ustanovení § 708 odst. 3 ObchZ. Když si uvědomíme důsledky této úpravy, tak zjistíme, že různé smlouvy o platebních službách se mohou řídit i různými předpisy nebo principy, záleží na „podkladovém“ smluvním typu (občanské právo nebo obchodní právo). To vyžaduje velkou pozornost a výbornou orientaci v soukromém právu vůbec. Tato dualita se změní až přijetím nového občanského zákoníku začátkem roku 2014.

47

3.2.2

Informační povinnost Zákon o platebním styku stanovuje poměrně široce pojatou informační povinnost

poskytovatele vůči uživateli. Ze systematiky zákona můžeme informační povinnost rozčlenit na různé kategorie. Na „před“ poskytnutím služby (s dostatečným předstihem před uzavřením), „během“ poskytování (resp. po provedení transakce), při změně smlouvy a naposled tzv. ostatní informace, což je sběrná kategorie pro informační povinnost poskytovatele nebo jiné osoby (např. obchodník či tzv. nezávislý provozovatel bankomatu), a dále např. pro informace o slevě či úplatě za použití platebního prostředku a informace v případě použití prostředku pro drobné platby (§ 92 a 93 zákona). Předsmluvní informace se poskytují, aby měl uživatel možnost učinit informované rozhodnutí o tom, zda smlouvu vůbec uzavře. Během trvání smluvního vztahu se povinně informuje o provedených transakcích tak, aby měl uživatel přehled o tom, k čemu (ne)dal příkaz, s čímž úzce souvisí např. odpovědnost za neautorizovanou platební transakci. Informační povinnost se váže i na směnu měn nebo druh použitého platebního prostředku (více § 93 zákona). Z pohledů právních úkonů můžeme nalézt ještě členění podle toho, zda se jedná o prostou informaci, bez které bude smlouva o platebních službách stejně uzavřena (s případnou odpovědností za správní delikt a sankcí až do výše 1 000 000 Kč podle § 130 odst. 1 písm. a), nebo informaci, která představuje náležitost smlouvy, bez které by uživatel nemohl dát informovaný souhlas a založit tím mezi stranami práva a povinnosti. Alternativně je možné uvažovat o relativní neplatnosti právního úkonu provedeného na základně nekompletních informací podle obecných ustanovení o omylu v občanském zákoníku (§ 49a). Další rozlišení spočívá v poskytování informací. Zákon zmiňuje zpřístupnění a poskytnutí informace. Tento rozdíl je zásadní pro rozlišování rámcové smlouvy a smlouvy o jednorázové platební transakci, poněvadž platí, že informační povinnost je přísnější u rámcové smlouvy. Poskytnutí informace je tedy přísnější formou a spočívá v aktivitě poskytovatele platebních služeb. V tomto případě musí být informace uživateli podle zákona doručena na trvalém nosiči dat93 (může se jednat např. o papír, soubor uložený na 93 Definice v § 2 odst. 3 písm. i) zákona o platebním styku stanoví, že „trvalým nosičem dat (je) jakýkoli předmět, který umožňuje uživateli uchování informací určených jemu osobně tak, aby mohly být využívány po dobu přiměřenou účelu těchto informací, a který umožňuje reprodukci těchto informací v nezměněné podobě“.

48

flash disku, CD-ROM nebo e-mail94). Doručením se rozumí, že je informace v dispozici uživatele, zajímavý příklad uvádí komentář k zákonu o platebním styku - doručený neotevřený (nepřečtený) email95. V zákoně se ve většině uvedených případů k tomuto poskytnutí váže lhůta, respektive časové určení, ve kterém je nutné takovou povinnost splnit (neprodleně, bez zbytečného odkladu). Zpřístupnění informace spočívá v možnosti uživatele se s ní seznámit. Předpokládá se naopak jeho určitá aktivita. Poskytovatel musí zajistit, že k takové informaci má uživatel přístup, a to bez nepřiměřené zátěže. Dále musí mít dostatečný čas se s ní před uzavřením smlouvy seznámit, přičemž kritériem je podle komentáře přiměřenost poskytnutých informací96, jejich srozumitelnost, určitost a dohodnutý jazyk. Nejčastěji se jedná o jednorázové platební transakce. Asi nejjednodušším příkladem je zveřejnění informací na internetu, na pobočkách poskytovatele nebo pomocí veřejně dostupných obchodních podmínek (viz bod 27 úvodních ustanovení PSD). Za nepřiměřenou zátěž můžeme považovat např. placení za přístup k takové informaci, její fyzická přítomnost pouze na pobočce v papírové podobě za předpokladů, že poskytovatel nedisponuje širokou sítí poboček atp. Nejjednodušším způsobem zpřístupnění nebo poskytnutí bude zřejmě předložení kopie návrhu smlouvy, která relevantní informace obsahuje. Jak jsem naznačil na předešlých řádcích, tak poslední členění informační povinnosti probíhá po ose rámcová smlouva – jednorázová platební transakce, což je nejvíce znatelné ze samotných názvů paragrafů v zákoně. Nakonec zákon o platebním styku přenáší důkazní břemeno o poskytnutí informací na poskytovatele (§ 78 odst. 3), což je typické ochranné opatření ve vztahu ke spotřebiteli, který reálně nemá vždy možnost dokázat, že mu informace nebyla poskytnuta. Nicméně mít důkaz o splnění své zákonné povinnosti je pro poskytovatele výhodné, protože se tímto způsobem může za jistých podmínek zbavit odpovědnosti k náhradě škody nebo, po uplynutí zákonem stanovené lhůty, odpovědnosti za neautorizovanou nebo nesprávně provedenou platební transakci (viz § 121 zákona; poskytovatel je povinen 94 Str. 10, ČNB. Výkladová stanoviska k vybraným ustanovením zákona o platebním styku. 13. 02. 2013, 16 s. Dostupné z: http://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/platebni_styk/pravni_predpisy/vykladova_stanoviska/download/vykladov a_stanoviska_zakona_o_plat_styku_k_20130213.pdf 95 Str. 361, BERAN, J., DOLEŽALOVÁ, D., STRNADEL, D., ŠTĚPÁNOVÁ, A.: Zákon o platebním styku. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011. Dostupné z: www.beck-online.cz. 96 Str. 373, BERAN, J., DOLEŽALOVÁ, D., STRNADEL, D., ŠTĚPÁNOVÁ, A.: Zákon o platebním styku. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011. Dostupné z: www.beck-online.cz.

49

informovat o provedených platebních transakcích a uživatel na ně má takto možnost reagovat za předpokladu, že k nim nedal příkaz). Zajímavé je, že když o to uživatel výslovně požádá, tak i při jednorázové platební transakci mu musí být příslušné informace poskytnuty (§ 79 odst. 1 in fine) za stejných podmínek jako u rámcové smlouvy. Pro srovnání se starou právní úpravou je možné říci, že zákon o platebním styku z roku 2002 takto širokou a detailně upravenou informační povinnost neobsahoval, i když ošetřoval (§ 7) povinnost poskytovatele plátce zveřejnit jisté informace o podmínkách pro provádění převodů a nutnost informovat plátce před i po provedení převodu (v praxi zasílání výpisů). Původní právní úprava nerozlišovala mezi poskytnutím a zpřístupněním informací a stejně tak neexistovaly dvě formy smlouvy o platebních službách. Podrobný výčet informačních povinností je obsažen v § 79 až 93 zákona. Rozsah sdělovaných informací se různí podle typu smlouvy o platebních službách a dle situace, za které jsou poskytovány (nebo kým), nicméně lze vysledovat jisté opakování v jednotlivých ustanoveních, která jen reagují na rozdílné podmínky – jádro informací zůstává stejné. Mezi nejdůležitější poskytované informace můžeme tedy zařadit údaj o identifikaci platební transakce, registrační číslo poskytovatele platebních služeb (resp. výpis z evidence vedené ČNB), obchodní firmu poskytovatele (nebo jméno a příjmení), sídlo poskytovatele (i jiné adresy, např. elektronickou pro pozdější komunikaci), popis platební služby, informaci o formě vyslovení souhlasu s transakcí (tedy forma její autorizace, kterou si strany musí dohodnout, s čímž souvisí i problematika neodvolatelnosti souhlasu s provedením transakce), údaj o okamžiku přijetí platebního příkazu (možnost dohodnout se na tzv. odložené splatnosti), údaj nebo jedinečný identifikátor, jehož poskytnutí je podmínkou řádného provedení platebního příkazu, lhůtu k provedení platební služby, údaj o úplatě za provedení platební služby (včetně rozpisu položek), dobu trvání smlouvy (důležitá vazba na možnost podat výpověď), možnost výpovědi, informace o pojištění svěřených prostředků, údaj o prostředcích komunikace mezi stranami, informace o možnosti získat na žádost informace o rámcové smlouvě, informace o omezení objemu transakcí, informace o rozhodčí doložce nebo o způsobu řešení sporů (Finanční arbitr), informace o platebním prostředku (co dělat v případě krádeže nebo zneužití, blokace, řešení nestandardních situací), informace o odpovědnosti poskytovatele a uživatele

50

platebních služeb za neautorizované nebo nesprávně provedené platební transakce (celkový limit 150 EUR, kdy ještě ztrátu nese uživatel, případně bez limitu u úmyslného jednání; lhůta 13 měsíců pro oznámení neautorizované transakce; restituční povinnost na straně poskytovatele) a další. Nejznámějším způsobem poskytování informací o provedených transakcích je pravidelný výpis, který mnoho uživatelů dostává nebo dostávalo poštou. K tomu je nutné říci, že i když zákon o platebním styku stanoví, že strany se mohou dohodnout na tom, že nutné informace budou uživateli poskytovány v pravidelných intervalech nepřekračujících jeden měsíc místo bez zbytečného odkladu po provedení transakce (§ 90), neznamená to, že svou informační povinnost může poskytovatel plnit pouze papírovým výpisem. Naopak když se strany dohodnou, tak standardním prostředkem komunikace mezi nimi může být i elektronický výpis nebo jiný způsob. Na to samozřejmě navazuje povinnost plnit tyto povinnosti bezúplatně, ovšem pouze jedním způsobem. Záleží tedy, co je nastaveno ve smlouvě jako základní způsob, vše ostatní je nadstandard, za který je možno požadovat úplatu. Výjimky z informační povinnosti se váží zejména na transakce iniciované prostředky pro drobné platby, které jsou vydány na základě rámcové smlouvy. Jedná se o praktické vynětí, neboť při používání těchto platebních prostředků je mnohdy nemožné zákonem požadované informace poskytnout, případně by naopak docházelo k zahlcování uživatele. Zajímavostí je, že když nestandardně iniciativa vzejde od uživatele platební služby, tak není svým návrhem na uzavření smlouvy o platebních službách vázán, pokud mu před tím nebyly poskytnuty stanovené informace. Jedná se tak o tzv. neperfektní návrh, který je technicky spíše výzvou k jednání o uzavření smlouvy97. Při nesplnění informační povinnosti může nastat několik důsledků. Již jsem zmínil odpovědnost za správní delikt, neuzavření smlouvy a neplatnost smlouvy. Nicméně nejdůležitějším důsledkem u neposkytnutí některých informací je, že ani při uplynutí prekluzivní zákonné lhůty nezanikají povinnosti poskytovatele vyplývající z odpovědnosti za neautorizovanou nebo nesprávně provedenou platební transakci, takže se jich uživatel může vždy dovolat. Během poskytování informací příjemci po provedení platební transakce (konkrétně 97 Takto nastavenou úpravu zajímavě kritizuje P. Liška v LIŠKA, Petr. Některé nové problémy právní úpravy uzavírání soukromoprávních smluv. Právní rozhledy. 21/2010, s. 765. Dostupné z: www.beck-online.cz.

51

převodu) nastává zvláštní situace, kdy se zdvojují povinnosti poskytovatele v důsledku aplikace nařízení č. 1781/2006, o informacích o plátci doprovázející převody peněžních prostředků. Terminologie obou předpisů ale není ustálená. Liší se např. v definici poskytovatele platebních služeb nebo vymezení pojmu „jedinečný identifikační kód“, který není shodný s jedinečným identifikátorem podle zákona nebo PSD. 3.2.3

Změna a zánik rámcové smlouvy Při změně rámcové smlouvy musí poskytovatel návrh učinit na trvalém nosiči dat, a

to nejméně dva měsíce před předpokládaným dnem účinností změny. Pokud se mění pouze obsah poskytnutých informací a ne smlouva sama, tak poskytovatel musí oznámit takovou změnu ve stejné lhůtě a za stejných podmínek (trvalý nosič dat). Velmi nestandardní a tím pádem zajímavá je konstrukce smluvní domněnky přijetí návrhu. Touto úpravou se sleduje zejména flexibilita změn rámcových smluv. Pokud se tak strany dohodnou, tak se návrh na změnu smlouvy považuje za přijatý pod podmínkou 1) dodržení dvouměsíční lhůty, 2) absence expresivního odmítnutí ze strany uživatele, 3) informování uživatele o této možnosti jednání a 4) v případě odmítnutí návrhu uživatelem jeho informování o možnosti smlouvu okamžitě bezúplatně vypovědět. Zde bych si dovolil kritizovat poslední bod, respektive omezení okamžité výpovědi pouze na uživatele. Z principu by měla být taková možnost nabídnuta i poskytovateli, který je tím pádem zatěžován udržováním různých podmínek provádění platebních služeb pro své klienty. Otázkou okamžiku přijetí návrhu uživatelem (a nabytí účinnosti změny) se zabývá M. Tomsa 98, přičemž lze souhlasit s názorem, že návrh je přijat okamžikem uplynutí stanovené lhůty. Přijetí změn až okamžikem první provedené transakce podle nových podmínek je nutné odmítnout s odkazem na právní jistotu. Z obecné právní úpravy závazkového práva vyplývá několik způsobů ukončení smluvního vztahu, nicméně nejdůležitějším důvodem z pohledu speciální úpravy platebních služeb je výpověď (poskytovatele i uživatele), která je upravena v zákoně o platebním styku (§ 95). Uživatel platebních služeb může kdykoliv rámcovou smlouvu písemně vypovědět, a to i tehdy, když byla uzavřena na dobu určitou. Lze sjednat i výpovědní lhůtu, která 98 TOMSA, Miloš. Změna sjednaných podmínek smlouvy o platebních službách. Obchodní právo. 2010, roč. 19, č. 10.

52

ovšem nesmí být delší než jeden měsíc. V případě sjednání úplaty za výpověď uživatele je možné tuto úplatu požadovat jen za podmínky, že rámcová smlouva byla kratší než jeden rok. Tato úplata se týká práva na výpověď. Naopak co se týká úplaty za poskytování platebních služeb, tak pokud je sjednána pevná částka za platební služby poskytované během určitého období, tak poskytovatel má při výpovědi uživatele nárok pouze na poměrnou část úplaty, která odpovídá době do zániku smlouvy. Právní úprava neomezuje výpověď žádnými důvody, což je řešení neobvyklé, ale plně v souladu s principy zvýšení mobility klientů podle PSD. Na druhou stranu výpověď ze strany poskytovatele platebních služeb je možná, pouze když tato možnost byla sjednána. Výpovědní lhůta nesmí být kratší než dva měsíce a musí se jednat o smlouvu na dobu neurčitou. Výpověď poskytovatele musí být dána za stejných podmínek, jaké zákon určuje pro informování uživatele – ve sjednaném jazyce, srozumitelně a určitě. Tato výpověď může být také bezdůvodná – vyplývá z argumentu a contrario z § 96 zákona. Jestliže provádění rámcové smlouvy a poskytování platebních služeb provázelo vydání platebního prostředku (karta, čip, heslo do aplikace), tak je nutné se dohodnout s uživatelem na jeho vrácení, aby se předešlo zbytečným škodám pozdějším neoprávněným použitím tohoto prostředku99. Dalším možným způsobem ukončení smluvního vztahu z rámcové smlouvy o poskytování

platebních

služeb

může

být

okamžité

odstoupení

od

smlouvy

poskytovatelem. Tuto variantu si lze představit při závažném porušení obchodních podmínek ze strany uživatele platebních služeb. Záleží na konkrétních obchodních podmínkách, ale můžeme si uvést například porušení smluvní či zákonné povinnosti 100 uživatele související s poskytováním platebních služeb, způsobování škody poskytovateli (limit pro neautorizované platební transakce) nebo když se poskytovatel dozví skutečnosti, na základě kterých je zřejmé, že uživatel není schopen plnit své závazky101. Menší problémy mohou souviset s dualismem úpravy závazkových vztahů. Při odstoupení od smlouvy se závazkový vztah založený na základě občanského zákoníku ruší od počátku (ex tunc) a strany si musí vrátit poskytnutá plnění (§ 457 občanského 99 Str. 270, DVOŘÁK, Petr. Bankovnictví pro bankéře a klienty. 3. vyd. Linde, 2005. ISBN 807201515X; Bod 9.3, KOMERČNÍ BANKA, a.s. Všeobecné obchodní podmínky. 2009, 11 s. Dostupné z: http://www.kb.cz/file/cs/obance/dokumenty-ke-stazeni/kb-20110101-vseobecne-obchodni-podminky.pdf?3b4be465ebd1910003fe1ea37a80a48f. 100 Viz bod 29 úvodních ustanovení PSD – nicméně tento postup zpochybňuje P. Liška v LIŠKA, Petr. Smlouva o platebních službách. Obchodněprávní revue. 2010, č. 5. Dostupné z: www.beck-online.cz. 101 Str. 26, MÁČE, Miroslav. Platební styk: klasický a elektronický. 1. vyd. Praha: Grada, 2006. ISBN 80-247-1725-5; Bod 9.2, KOMERČNÍ BANKA, a.s. Všeobecné obchodní podmínky. 2009, 11 s. Dostupné z: http://www.kb.cz/file/cs/obance/dokumenty-ke-stazeni/kb-20110101-vseobecne-obchodni-podminky.pdf?3b4be465ebd1910003fe1ea37a80a48f.

53

zákoníku). Podle obchodního zákoníku se vztah ruší od nyní (ex nunc), nicméně i zde si strany smlouvy vrací poměrnou část plnění (§ 351 obchodního zákoníku). Obě tato ustanovení jsou dispozitivní, tudíž je možnost se od nich odchýlit a vrácení plnění se vyhnout nebo ho upravit jinak.

3.3

Platební příkazy a autorizace Autorizací se rozumí souhlas plátce s provedením platební transakce. Bez souhlasu

nemůže poskytovatel platební transakci řádně provést. Autorizace může proběhnout před provedením transakce i po něm. Může se vztahovat k několika transakcím nebo jen k jedné. Podstatné je, že z definice souhlasu vyplývá, že souhlas může dát jen plátce, na rozdíl od platebního příkazu, který dává za určitých okolností i příjemce. Jedná se o jednostranný adresný úkon směřující vůči poskytovateli plátce, takže kdyby souhlas udělil příjemce nebo jiná osoba (např. použitím platebního prostředku), tak se vždy bude jednat o neautorizovanou platební transakci s důsledkem vzniku odpovědnosti za neautorizovanou platební transakci na straně poskytovatele102. Forma souhlasu není zákonem upravena, stejně jako forma platebního příkazu. V takovém případě je tedy nutné, aby souhlas upravovala smlouva o platebních službách uzavřená mezi poskytovatelem a uživatelem (plátcem) platebních služeb. Na ustanovení upravující souhlas s platební transakcí navazuje předsmluvní informační povinnost poskytovatele vůči uživateli, co se týká postupu a forem vyslovení souhlasu s transakcemi. Platební příkaz je úkon, kterým uživatel iniciuje provedení transakce. Jedná se o projev vůle, který zakládá nová (nebo další) práva a povinnosti mezi poskytovatelem a uživatelem. Platební příkaz jako právní úkon, který poskytovatele zavazuje provést transakci, resp. poskytnout platební službu, musí být učiněn vážně, srozumitelně a bez omylu (viz § 37 občanského zákoníku). Tohoto ideálního stavu se v dnešní době, kdy uživatel fakticky nemusí přijít do styku s poskytovatelem, dosahuje různými prostředky. Jedná se o bezpečnostní a autentizační opatření, která mají zabránit platebním příkazům bez právního základu nebo platebním příkazům, které neprovádí oprávněná osoba. Tyto náležitosti by měli být ošetřeny ve smlouvě o poskytování platebních služeb a je jedno, 102 Starší právní úprava platebního styku tuto problematiku neřešila vůbec podrobně, nicméně k odpovědnosti se vyjádřila judikatura NS např. v rozhodnutí 23 Cdo 3495/2008.

54

zda se jedná o smlouvu rámcovou nebo o smlouvu o jednorázové platební transakci. Zda jsou tyto opatření obligatorní nebo ne, si určují sami poskytovatelé a uživatelé platebních služeb stejně tak jako zákonný předpis. Z již probrané informační povinnosti poskytovatele vyplývá nutnost uživatele seznámit i s takovýmito náležitostmi platebního příkazu, neboť bez nich by služba nemohla být poskytnuta (§ 82 písm. b) zákona). Vzhledem k iniciaci platební transakce je velmi důležitý okamžik přijetí platebního příkazu, který zákon definuje jako okamžik, kdy poskytovatel plátce obdrží platební příkaz od plátce nebo z podnětu příjemce (§ 104 odst. 1 zákona). Z toho samozřejmě existují výjimky v podobě odložené či podmíněné splatnosti platebního příkazu nebo tzv. dohody o začátku následující provozní doby v případě stanovení okamžiku blízkého konci provozní doby, kdy jsou z technických důvodů nově příchozí příkazy považovány za přijaté až počátkem dalšího provozního dne. Přijetím příkazu např. začíná běžet lhůta poskytovateli plátce pro připsání peněžních prostředků na účet poskytovatele příjemce nebo je nutné splnit informační povinnosti. Přijetím se rozumí doručení, tedy dojití příkazu do dispozice poskytovatele, podobně jako u poskytování informací. Může se tedy jednat i o elektronické doručení prostřednictvím aplikace internetového bankovnictví apod. Na druhou stranu poskytovatel může provedení platebního příkazu i odmítnout. Jedná se o výjimečné opatření, nicméně zákonem předvídané, poněvadž v některých případech poskytovatel odmítnout příkaz dokonce musí. Možnost odmítnutí je podmíněna dohodou mezi stranami, jedná se tak o nesplnění stanovených podmínek, např. nedodržení formy platebního příkazu. Nutnost odmítnutí vyplývá i z právních předpisů. Nejčastěji se bude jednat o zákon proti praní špinavých peněz. Když poskytovatel příkaz neprovede, je povinen o tom informovat uživatele (vždy toho, jehož poskytovatel příkaz odmítl provést103) a sdělit mu důvod, případně postup pro nápravu vadného platebního příkazu. Zákon o platebním styku obsahuje poměrně netradiční ustanovení o vrácení částky platební transakce za podmínky, že platební příkaz přišel od příjemce nebo plátce prostřednictvím příjemce. Toto právo je omezeno lhůtou osmi týdnů od okamžiku odepsání peněžních prostředků z účtu plátce a je aplikovatelné pod podmínkou, že při autorizaci nebyla známa přesná částka platební transakce (jedná se o tzv. 103 Viz str. 503, BERAN, J., DOLEŽALOVÁ, D., STRNADEL, D., ŠTĚPÁNOVÁ, A.: Zákon o platebním styku. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011. Dostupné z: www.beck-online.cz.

55

biankoautorizaci) a zároveň tato částka převyšuje částku, kterou mohl plátce rozumně předpokládat. Je možnost toto právo i vyloučit, když se na tom strany dohodnou v rámcové smlouvě, za předpokladu, že souhlas udělí plátce přímo poskytovateli a informace o přesné částce byla plátci známa nejméně čtyři týdny před okamžikem přijetí platebního příkazu. Poskytovatel je na tuto možnost povinen uživatele upozornit v rámci předsmluvní informační povinnosti. Přirozeně se naskýtá otázka, co se rozumí pod pojmem „rozumně očekávat“. Domnívám se, že bude potřeba aplikovat individuální přístup ke každému případu, nicméně PSD upřesňuje kritérium pomocí předchozího výdajového modelu a podmínek rámcové smlouvy (čl. 62 odst. 1 písm. b). Takové právo nepochybně zasahuje i do právního vztahu mezi příjemcem vracených peněžních prostředků a jeho poskytovatelem, nicméně zákon o platebním styku a ani PSD toto neřeší. Za jistých okolností může poskytovatel plátci toto právo upřít a spor přesunout k vyřešení finančnímu arbitrovi (§ 103 odst. 4 zákona). Problematika autorizace a platebních příkazů se dotýká neodvolatelnosti těchto úkonů. Jedná se o poměrně složitou a nepřehlednou úpravu, která ze základního ustanovení uvádí několik zásadních výjimek pro různé kategorie skutečností. Ze všeho nejdříve je nutné rozlišit příkazy a autorizaci. Při provedení platební transakce i přes odvolání souhlasu k ní nastupuje odpovědnost poskytovatele za neautorizovanou platební transakci (ta nastupuje i u provedení od počátku neautorizované transakce). Při provedení transakce po odvolání platebního příkazu se nic takového neděje, můžeme tak jen předpokládat nastartování klasického mechanismu náhrady škody nebo bezdůvodného obohacení. I přesto však obě neodvolatelnosti nastupují ve stejném okamžiku podle základního ustanovení (§ 106 odst. 1 a 2). Forma odvolání není stanovena, což vzhledem k výše řečenému není překvapivé (předsmluvní informační povinnost ohledně postupu, resp. její absence u příkazů). Primárně je nastavena odvolatelnost do okamžiku přijetí. Po okamžiku přijetí nastupuje neodvolatelnost, z které jsou tedy stanoveny několikeré výjimky pro případy inkasa, platebního příkazu daného prostřednictvím příjemce (karetní transakce), odložené splatnosti, dohody všech zúčastněných a prostředku pro drobné platby. Souhlas odvolává pouze plátce, zatímco příkaz odvolává vždy ten, kdo ho vydal.

56

3.3.1

Vnitrostátní platební příkaz Právní úprava, která by přímo řešila obligatorní náležitosti platebních příkazů, dnes

neexistuje, nicméně tyto nezbytné informace, které musí doprovázet platební příkazy, můžeme dovodit. Dovozují se z úpravy náležitostí dat, která se vkládají do systému národního zúčtování CERTIS104. Takto nepřímo se smluvně vynucuje na uživatelích dodržování jistých standardů platebních příkazů 105. Teoreticky by si každý poskytovatel mohl stanovit pravidla vlastní, tedy minimálně pro převody v rámci jednoho poskytovatele. Jedinou předpisy regulovanou náležitostí je podoba čísla účtu, která je specifikována ve vyhlášce o stanovení pravidel tvorby čísla účtu v platebním styku a která určuje i mezinárodní formát čísla účtu – IBAN. Jako příklad náležitostí příkazů nám může sloužit jednoduchá aplikace internetového bankovnictví, tak jak je dnes již běžně poskytováno. Obdobně se nyní řečené týká tzv. mobilního bankovnictví nebo papírových příkazů. Mezi obligatorní náležitosti platebních příkazů tak můžeme zařadit čísla účtu plátce a příjemce, částku a měnu, prostředek identifikace uživatele (heslo) a specifikaci, jestli se jedná o příkaz k úhradě nebo inkasu. S těmito náležitostmi si již poskytovatel platebních služeb poradí a příkaz je možno bez dalšího provést. Mezi fakultativní prvky příkazů můžeme řadit variabilní symbol (často bývá shodný s číslem faktury), specifický symbol (např. rodné číslo nebo číslo průkazu), konstantní symbol (podle druhu platby, faktický význam mají dnes již jen při platbách do státního rozpočtu), textová zpráva pro příjemce a volitelné datum splatnosti (kdy budou prostředky odepsány). V dnešní době je sice úprava náležitostí platebních příkazů ponechána na smluvní úpravě a podmínkách poskytovatelů (viz výše), nicméně tak tomu vždy nebylo. Dnes již zrušená vyhláška č. 62/2004 Sb., kterou se stanoví způsob provádění platebního styku mezi bankami, zúčtování na účtech u bank a technické postupy bank při opravném zúčtování, tyto náležitosti poměrně přesně upravovala (§ 3 a 7). Prakticky se v ní nacházely všechny nutné náležitosti, které známe i nyní, snad jen s výjimkou 104 Str. 7 a násl., ČNB. Příloha č. 1 Pravidel systému CERTIS: Formát a struktura položek a datových souborů. Verze 4. 2013. Dostupné z: http://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/platebni_styk/certis/download/pravidla_CERTIS_20130101_ priloha_01.pdf. 105 Konzultace s Českou bankovní asociací (p. Jitka Lukášová) a ČNB – Platební styk, Legislativní odbor (Mgr. Markéta Hálová, Ph.D.) ze dne 25. 03. 2013.

57

konstantního symbolu, který byl do jisté míry obligatorní. Z konkrétních náležitostí je nutné začít číslem účtu106, které je tvořeno identifikátorem účtu klienta a kódem platebního styku. U každého čísla účtu tvoří prvních 6 znaků tzv. první část identifikátoru (A), kde šestá číslice je kontrolní (X; kontrolní algoritmus modulo 11). Dále číslo účtu obsahuje druhou část identifikátoru účtu klienta (B), která může mít mezi 2 a 10 znaky, přičemž jeden z nich je opět kontrolní (X). Nakonec, tzv. za lomítkem, máme 4 znaky kódu platebního styku, který je obecně znám spíše jako kód banky (Y). Struktura čísla účtu je tak představitelná jako AAAAAX–BBBBBBXBBB/ YYYY. Modulo 11 je kontrolní algoritmus, který pomáhá poskytovateli, resp. jeho programovému vybavení, odhalit chybně napsaná čísla účtu. Postupy pro tento kontrolní mechanismus jsou k nalezení v příloze vyhlášky č. 169/2011 Sb., o stanovení pravidel tvorby čísla účtu v platebním styku. Další nezbytnou součástí čísla účtu je kód platebního styku. Tyto číslice numericky označují konkrétního poskytovatele platebních služeb a určují, kam transakce bude směřovat. Kódy platebního styku jsou stanoveny ČNB ve veřejně přístupném číselníku107. Částka a měna jsou zásadní náležitosti všech platebních příkazů. Částka musí být stejně jako samotný příkaz určitá a srozumitelná, nicméně slovní vyjádření sumy není povinné (jak je zvykem např. u vyplňování složenek 108). Měna transakcí není omezena a i vnitrostátní transakce mohou být prováděny v cizí měně, běžně např. v EUR (vyhláška určuje CZK, nicméně devizový zákon to jako nadřazený právní předpis připouští). Volba měny je nezbytnou náležitostí příkazů, ale zásadnější je dohoda mezi poskytovatelem a uživatelem v tom smyslu, že smlouva jiné měny nemusí připouštět nebo naopak určuje mechanismus, prostřednictvím kterého se částka při převodu přepočítává do požadované měny. Prostředek identifikace klienta je poslední obligatorní součástí náležitostí platebních příkazů poskytovateli platebních služeb. Klasicky se jedná o podpis, je ale samozřejmé, že v dnešní době si již s podpisem vystačíme málo. Proto se podpis nahrazuje jinými identifikačními a autentizačními prostředky. Nabízí se elektronický podpis, který ovšem 106 Vyhláška 169/2011 Sb., o stanovení pravidel tvorby čísla účtu v platebním styku; Pravidla pro tvorbu čísla účtu vychází též z mezinárodní normy ISO 13616. 107 Platební styk: Číselníky, seznamy, registry. ČNB [online]. 2013, 28.2. [cit. 2013-03-17]. Dostupné z: http://www.cnb.cz/cs/platebni_styk/ucty_kody_bank/index.html. 108 Pokladní složenka pro CZK, Platební styk: Tiskopisy. ČNB [online]. [cit. 2013-03-17]. Dostupné z: http://www.cnb.cz/cs/platebni_styk/sluzby_pro_klienty/podminky_ucty_ps_tiskopisy.html.

58

není tolik rozšířen. Mezi další prostředky lze uvést tzv. certifikát, který vydává poskytovatel a je uložen na počítači uživatele (on-line bankovnictví), heslo, které si uživatel sám volí, kombinované s potvrzující SMS na telefonní číslo uživatele, speciálně zvolené přihlašovací údaje (login) nebo autentizační kalkulátor. Samotná platební karta obsahující čip nebo magnetický proužek v kombinaci s PIN kódem jsou nejdůležitějšími prostředky identifikace při poskytování platební služby takříkajíc v terénu109. Mezi fakultativní náležitosti příkazů patří celá řada institutů. Konstantní symbol specifikuje charakter platby a skládá se ze dvou číselných údajů, které ovšem splývají v jedno číslo. První tedy charakterizuje platbu a druhý způsob placení. Faktický význam konstantní symboly mají u zmíněných plateb do státního rozpočtu, kde identifikují druh platby finančním úřadům110. V jiných případech se již nemusí používat. Historie konstantních symbolů je nicméně zajímavá. První úpravu obsahovala Příloha č. 1 Všeobecných obchodních podmínek ČNB, které jsou stále přístupné v rámci Věstníku ČNB 22/1994. Všeobecné obchodní podmínky byly omezeny vydáním vyhlášky č. 514/2002 Sb., kterou se stanovily podmínky pro označování účelu peněžních úhrad potřebných pro sestavování platební bilance České republiky a která stanovila vyčerpávající přehled speciálních konstantních symbolů (Přílohy 1 a 2). Ostatní konstantní symboly upravoval Finanční zpravodaj vydávaný Ministerstvem financí ČR (č. 1/2001 a č. 6/2004). Mezitím přišla již zmiňovaná vyhláška č. 62/2004 Sb., která nově definovala bankovní konstantní symboly (přesněji řečeno to bylo úřední sdělení ČNB k této vyhlášce, č. 4/2004 ze dne 25. února 2004) a zrušila obligatorní používání jiných. Tím skončily povinné konstantní symboly pro platby mezi uživateli a nakonec byla vyhláška č. 514/2002 Sb. bez náhrady zrušena vyhláškou č. 205/2007 Sb., s účinností od 1. ledna 2008. Tímto datem úplně skončily konstantní symboly v běžném platebním styku. Dnes jen Finanční zpravodaj č. 9/2012 určuje dva symboly pro platby určené správci daně. Jsou to číselné kombinace 1148 a 1149, záleží, zda se jedná o platbu bezhotovostní či v hotovosti 111. Jak je vidno, tak se jednalo o úpravu velmi nepřehlednou a podle mnohých i přežitou. Konečně variabilní symbol slouží k identifikaci konkrétní platby hlavně pro strany 109 KRHOVJÁK, J., V. LORENC a V. MATYÁŠ. Autentizace a autorizace finančních transakcí. Zpravodaj ÚVT MU [online]. 2007, XVIII, č. 1 [cit. 2013-03-17]. ISSN 1212-0901. Dostupné z: http://www.ics.muni.cz/bulletin/articles/561.html. 110 HLADKÁ, Blanka. Jak správně zaplatit daň finančnímu úřadu v roce 2013. Finanční zpravodaj [online]. 2012, roč. 2012, č. 9 [cit. 2013-06-17]. Dostupné z: http://www.sagit.cz/pages/sbirkatxt.asp?zdroj=fz12038&cd=78&typ=r. 111 Celé problematika je přehledně vysvětlena na Konstantní symboly: Označování charakteru plateb. Business.center.cz [online]. 2013 [cit. 2013-06-17]. Dostupné z: http://business.center.cz/business/finance/banky/konstantni-symboly.aspx.

59

transakce (ne poskytovatele). Podle definice ze zrušené vyhlášky č. 62/2004 Sb., se jedná o volitelný číselný údaj, který obsahuje nejvýše deset znaků. Specifický symbol slouží podobně k identifikaci transakce mezi stranami, zejména při složitějších operacích, kde je mnohost plátců a opakujících se plnění. Opět se jedná o číselný údaj o maximálně deseti znacích. 3.3.2

Platební příkazy s mezinárodním prvkem Platební příkazy s mezinárodním prvkem si jistě zaslouží zmínku, i když se

vzhledem k tématu a rozsahu této práce bude jednat o kratší exkurz. Při platbách překračujících hranice je nutné rozlišovat mezi platbami jdoucími mimo Evropský hospodářský prostor a platbami v jeho rámci. Podle toho se i liší právní úprava a standardy. Zahraniční platby jsou prováděny na základě pravidel systému SWIFT 112, který je vystavěn smluvně – mezi poskytovateli. Legislativní úprava této oblasti z pochopitelných důvodů neexistuje, nicméně poskytovatelé platebních služeb tuto oblast sami regulují. Ze smyslu zákona o platebním styku a evropské úpravy, ze které vychází, můžeme říci, že tyto mezinárodní platby nespadají pod úpravu platebních služeb, tedy pokud se řídí pouze systémem SWIFT a nespadají pod úpravu SEPA113. Pro zahraniční platby (příkazy) může být nutné uvést další údaje, které z vnitrostátního platebního styku jako nezbytné neznáme. Jedná se např. o sídlo (adresu) a název (jméno) plátce, příjemce a banky114, stanovení poplatků115 za transakci a o měnu účtu a převodu. Jako zajímavost lze uvést, že u zahraničních transakcí se nutně nevyžaduje formát IBAN. Pro nás se jako důležitější jeví úprava tzv. přeshraničních plateb. I když stále existuje mírný rozdíl mezi přeshraniční platbou a tzv. SEPA platbou 116, tak jej nebudu v následujícím textu zohledňovat. V současné době totiž bylo přijato nařízení EU č. 260/2012, které vynucuje a „legalizuje“ tyto standardy (mezinárodní norma ISO 20022 a 112 SWIFT Standards. Category 1: Customer Payments and Cheques for MT. October 2007. Dostupné z: http://www.10588.com/pub_web/swift/books/us1m/us1m.pdf; Určující jsou také obchodní podmínky poskytovatele. 113 Str. 132, SCHLOSSBERGER, Otakar. Platební služby. 1. vyd. Praha: Management Press, 2012. ISBN 978 80 7261 238 3. 114 Nejsou obligatorní. Výčet náležitostí je na str. 156 a násl., SWIFT Standards. Category 1: Customer Payments and Cheques for MT. October 2007. Dostupné z: http://www.10588.com/pub_web/swift/books/us1m/us1m.pdf. 115 Zákon o platebním styku vylučuje aplikaci § 107 na zahraniční platby, tedy je možné strhávat poplatky rovnou z transakce. 116 Obligatorně v EUR, formát čísla IBAN a BIC, bez limitu objemu transakce.

60

pravidla SEPA) a dělá z nich přímo aplikovatelné právní normy. Zejména státy platící společnou měnou se musí nařízení podřídit do stanoveného data (i když obsahuje poměrně dost výjimek). Pro státy stále neplatící eurem je v nařízení (čl. 16) stanovena lhůta do roku 2016, kterou se Česká republika rozhodla plně využít117. Co se týká náležitostí, tak opět můžeme rozlišovat obligatorní a fakultativní náležitosti těchto „evropských“ příkazů. Nejdůležitější náležitostí je číslo účtu příkazce či příjemce. V tomto případě v mezinárodním formátu IBAN, který je v českém právním řádu zakotven vyhláškou. Dále jsou to jméno nebo název příjemce či příkazce, částka a měna transakce, BIC instituce a identifikace uživatele. V případě IBAN se jedná o jedinečný identifikátor 118 skládající se z kódu země, kódu platebního styku, čísla účtu a kontrolních číslic. Strukturu lze znázornit jako CZ XX YYYY AAAAAX BBBBBBXBBB. Identifikace země původu platby je jasná, Česko si zaregistrovalo zkratku CZ. Kontrolní číslice použitá v IBAN se ovšem liší od „naší“ kontrolní číslice. V tomto případě se jedná o modulo 97 119. Následuje kód platebního styku – banky a dále identifikátor účtu klienta jak ho známe z vnitrostátního platebního styku. Maximální délka IBAN pro české subjekty je 24 znaků. Dalším nutným údajem je pro přeshraniční platby tzv. BIC číslo (angl. Business Identifier Code)120, jehož struktura je určena organizací SWIFT. BIC, který je také nazýván swiftovou adresou banky, velmi konkrétně určuje dokonce i pobočku poskytovatele, do které platba směřuje. Skládá se z kódu banky (poskytovatele), identifikátoru země, kódu místa (město nebo region sídla uživatele) a volitelně pobočky banky (jako samostatného účastníka)121. Mezi další náležitosti přeshraničních převodů můžeme řadit prakticky stejné položky jako ve vnitrostátním platebním styku.

117 Konzultace s legislativním odborem Ministerstva financí ze dne 4. března 2013. 118 Čl. 4, vyhláška č. 169/2011 Sb., o stanovení pravidel tvorby čísla účtu v platebním styku. 119 Čl. 6.3, ECBS. IBAN: INTERNATIONAL BANK ACCOUNT NUMBER. EBS 204, V3.2. August 2003. Dostupné z: http://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/platebni_styk/iban/download/EBS204.pdf. 120 IBAN a BIC - využití v platebním styku. ČNB. CNB.CZ [online]. 2013 [cit. 2013-06-17]. Dostupné z: http://www.cnb.cz/cs/platebni_styk/iban/iban_vyuziti.html. 121 Více viz BIC kódy bank (SWIFT). Měšec.cz [online]. 1. 1. 2013 [cit. 2013-03-17]. Dostupné z: http://www.mesec.cz/bankovniucty/osobni-ucty/pruvodce/swift-kody-bank/.

61

Závěr Cílem této práce bylo analyzovat a popsat právní úpravu platebních služeb a s nimi související nejdůležitější instituty bankovního práva. Přes počáteční nejistotu o konkrétním obsahu tohoto tématu jsem pronikl do problematiky platebního styku poměrně hluboko a nakonec jsem se rozhodoval, co již do rozsahu této práce nepatří. Proto si uvědomuji, že do regulace platebních služeb patří i jiné právní instituty než v této práci uvedené a rozebrané, nicméně výběr oblastí mého zkoumání probíhal po ose těch nejdůležitějších právních problémů, se kterými se lze při hlubším zamyšlení setkat v každodenním životě v oblasti platebních služeb. Doména platebních služeb je velmi specifickým oborem práva, který hraje nenápadnou, ale zásadní roli v ekonomice státu. Podílí se na transakcích peněžními prostředky. Na jedné straně jsou platební služby poměrně dost regulovány. Nicméně při pohledu z druhé strany, resp. z domény náležitostí převodů peněžních prostředků, se regulace naopak jeví jako velmi liberální či neexistující. To má ovšem své velmi logické odůvodnění. Některé oblasti platebního styku není vhodné upravovat tak rigidním nástrojem, jakým je zákon, a u některých oblastí dokonce ani vyhláškou. Tato filozofie plně odpovídá dynamičnosti oboru a vývoji platebních služeb. Naskýtá se také názor, že regulace by se mohla opustit zcela, nicméně takové řešení musíme hned na počátku zavrhnout. Pro spotřebitele by to jistě bylo nebezpečné a obecně lze konstatovat, že regulace bankovních produktů je i z pohledu právní jistoty nutná. Jistě i tyto myšlenky měl evropský zákonodárce na paměti při přijímání PSD. I když jsem se zaměřil zejména na českou úpravu platebních služeb a platebního styku, tak jsem z pochopitelných důvodů nemohl vynechat ani evropskou problematiku platebních služeb. Jistě i proto, že česká úprava z ní do velké míry vychází. Nicméně volný pohyb kapitálu, jakožto základní svoboda Evropské unie, tuto oblast předurčuje i k jiným než nepřímým zásahům evropského zákonodárce. Je na místě se ptát, zda je nutné tuto oblast regulovat přímo z Bruselu. Na příkladu v podobě projektu SEPA je znatelné, že ano. Samostatným, „soukromým“ vývojem bez zásahu evropské legislativy by jednotná platební oblast, jak ji představuje SEPA, byla představitelná až za desítky let. Na další úroveň, tedy mezinárodní faktor v poskytování platebních služeb a

62

provádění platebních transakcí, jsem se již nezaměřoval. A to nejen z důvodu přesahu tématu, ale i z důvodu chybějící zákonné úpravy této problematiky. Na základě těchto poznatků jsem se na prvním místě zaměřil na samotné vymezení toho, co je platební službou a co není. Na toto zásadní jádro problému se postupně nabalovaly další, související instituty. Některé platební služby se zdají být jisté a přímočaré, nicméně ne každá je podobně lehce představitelná jako provádění platebních transakcí. Český i evropský zákonodárce proto zvolil zajímavé řešení pozitivním a negativním výčtem platebních služeb v jednom okamžiku. Takové řešení jistě navazuje na nově liberalizované pojetí osob oprávněných poskytovat platební služby. Už to nejsou jen banky a spořitelní či úvěrová družstva, které podléhají přísné regulaci jinými zákony samy o sobě, ale jsou to i jiné subjekty, můžeme říci subjekty i méně profesionální. Proto je velmi konstruktivní dobře pochopit, co je a co již není platební službou. V této souvislosti některé platební služby mají i specifické požadavky na své poskytovatele. Při nesplnění těchto podmínek hrozí poskytovateli významné sankce, přičemž uživatel je i tak chráněn na základě materiálního pojetí smlouvy o platebních službách. Dva materiální typy smlouvy o platebních službách na sebe každý vážou jiné podmínky a požadavky. Jen rámcová smlouva ovšem může založit platební účet – další důležitý bod na ose této práce. Platebním účtem nicméně může být jakýkoliv účet, jestliže splní podmínky stanovené smlouvou o platebních službách. Je to moudré řešení, protože i běžné či vkladové účty, kterých je jistě nejvíce, tak mohou materiálně plnit roli platebních účtů a nevytváří se tak další zcela odlišný typ. Spojujícím bodem obou typů smlouvy je informační povinnost, která se (byť mírně odlišně) váže na oba typy. Je to zřejmě ta nejvýraznější povinnost z pohledu uživatele bankovních produktů, které splňují kriteria platebních služeb. Informační povinnost je velmi široce pojatá a nepokrytě míří na ochranu slabší strany. Prakticky žádný úkon poskytovatele týkající se transakce prováděné na základě smlouvy o platebních službách se neobejde bez informování uživatele, s obměnou způsobu nebo doby poskytování takovéto informace. To je jistě velmi administrativně náročné. Také úprava informační povinnosti by mohla být přehlednější. Z opačného pohledu nahlíženo, zákonodárce administrativní náročnost jinde zase ubral, když zvolil velmi netradiční řešení konkludentních změn smlouvy v duchu rčení „kdo (za jistých podmínek) mlčí, ten souhlasí“, čímž odlehčil zejména poskytovatelům s

63

velkým množstvím klientů. Posledním zásadním bodem, kterým jsem se zabýval, byly platební příkazy a jejich podoba. Bez platebního příkazu se s dislokovanými prostředky nic nestane. Příkaz musí být řádně autorizován a uživatel identifikován. V minulosti úprava této oblasti hojně existovala. Je jedině správně, že dnes se náležitosti platebních příkazů víceméně nechávají takříkajíc trhu, opět to odpovídá dynamičnosti oboru a velkému technologickému pokroku – to se týká i způsobů autorizace a identifikace uživatele. To ovšem není úplně přesný závěr, poněvadž podoba platebních příkazů se vynucuje nepřímo. Poskytovatelé musí plnit jisté náležitosti při vkládání dat do systému CERTIS, takže na této bázi se smluvně vynucuje plnění těchto náležitostí i na uživatelích. Je to nenápadné a logické řešení, jinak by v platebních transakcích zavládl zmatek. Závěrem je nutné zhodnotit celkovou úpravu oblasti platebních služeb a platebního styku. Oproti původnímu právnímu stavu se jedná o zevrubnější a přísnější úpravu oblasti platebních služeb (resp. platebního styku), která klade důraz na ochranu spotřebitele a drobného podnikatele. U jednotlivých institutů a problémů platebních služeb se střetávají různé názory a kritiky, přičemž na ty zásadní z nich jsem upozornil. Je pravdou, že český zákonodárce někde transpozici PSD ubral a jinde přidal. Ne vždy se to zdařilo, ale tyto problémy se v teorii řeší. Evropská úprava není bez viny, sama směrnice o platebních službách obsahuje několik zvláštních a nelogických řešení. Celkově se ale jedná o zdařilé legislativní dílo, které je koherentní a bez zásadních právních nedostatků.

64

Seznam zkratek AML

- zákon proti praní špinavých peněz, resp. zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu

BIC

- „swiftová adresa banky“ (Business Identifier Code)

CERTIS - systém mezibankovního platebního styku (Czech Express Real Time Interbank Gross Settlement system)

CZK

- koruny české

ČNB

- Česká národní banka

EPC

- Evropská platební rada (European Payments Council)

EU/ES

- Evropská unie, Evropské společenství

EUR

- měna euro

IBAN

- mezinárodní číslo bankovního účtu (International Bank Account Number)

NOZ

- nový občanský zákoník, resp. zákon č. 89/2012 Sb.

ObčZ

- zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník

ObchZ

- zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník

PSD

- směrnici Evropského parlamentu a Rady 2007/64/ES o platebních službách na vnitřním trhu

SEPA

- jednotná oblast pro provádění plateb v EUR (Single Euro Payment Area)

SWIFT

- Společnost pro celosvětovou mezibankovní finanční komunikaci (Society for Worldwide Interbank Financial Telecommunication)

65

Seznam použité literatury a zdrojů Publikace

•

BAKEŠ, M., KARFÍKOVÁ M., KOTÁB, P. a kol. Finanční právo. 6. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012. ISBN 978-80-7400-440-7.

•

BERAN, J., DOLEŽALOVÁ, D., STRNADEL, D., ŠTĚPÁNOVÁ, A.: Zákon o platebním styku. Komentář. 1. vyd. Praha : C. H. Beck, 2011. Dostupné z: www.beckonline.cz.

•

DVOŘÁK, Petr. Bankovnictví pro bankéře a klienty. 3. vyd. Linde, 2005. ISBN 807201515X.

•

HENDRYCH, Dušan a kol. Právnický slovník. 3. vyd. Praha: C. H. Beck, 2009. Dostupné z: www.beck-online.cz.

•

KALABIS, Zbyněk. Základy bankovnictví. 1. vyd. Brno: BizBooks, 2012. ISBN 978 80 2650 001 8.

•

MÁČE, Miroslav. Platební styk: klasický a elektronický. 1. vyd. Praha: Grada, 2006. ISBN 80-247-1725-5.

•

SCHLOSSBERGER, Otakar. Platební služby. 1. vyd. Praha: Management Press, 2012. ISBN 978 80 7261 238 3.

Články, elektronické články a elektronické práce •

BERAN, Jiří. K návrhu nařízení o požadavcích pro úhrady a inkasa v eurech. Obchodněprávní revue. 2011, č. 2. Dostupné z: www.beck-online.cz.

•

BERAN, Jiří. Platební styk ve světle nového občanského zákoníku. Obchodněprávní revue. 2012, č. 2. Dostupné z: www.beck-online.cz.

•

ČTK. Licenci platební instituce od ČNB získalo zatím 12 firem. www.bankovnipoplatky.com [online]. 2011 [cit. 2013-03-04]. Dostupné z: http://www.bankovnipoplatky.com/licenci-platebni-instituce-od-cnb-ziskalo-zatim-12firem—14306.html.

•

ELEK, Štefan. Některé otázky nové právní úpravy platebních služeb. Obchodněprávní revue. 2010, č. 6, s. 155-168.

•

KRHOVJÁK, J., V. LORENC a V. MATYÁŠ. Autentizace a autorizace finančních transakcí. Zpravodaj ÚVT MU [online]. 2007, XVIII, č. 1 [cit. 2013-03-17]. ISSN 12120901. Dostupné z: http://www.ics.muni.cz/bulletin/articles/561.html.

•

KYNCL, Libor. ELEKTRONICKÉ PENÍZE V AKTUÁLNÍ PRÁVNÍ PRAXI. In: [online]. Právnická fakulta Masarykovy univerzity, 2008 [cit. 2013-06-16]. Dostupné z: http://www.law.muni.cz/sborniky/dp08/files/pdf/financ/kyncl.pdf.

•

LIŠKA, Petr. Některé nové problémy právní úpravy uzavírání soukromoprávních smluv. Právní rozhledy. 21/2010, s. 765. Dostupné z: www.beck-online.cz.

•

LIŠKA, Petr. Nová právní úprava smlouvy o běžném účtu a smlouvy o vkladovém účtu. Právní fórum. 2010, č. 7, s. 11. Dostupné z: ASPI.

66

•

LIŠKA, Petr. Smlouva o platebních službách. Obchodněprávní revue. 2010, č. 5. Dostupné z: www.beck-online.cz.

•

SCHWARZMANN, Marek. VISA spustí V.me v ČR možná do roka: Napřed si chce připravit půdu vzdělávací kampaní. iHNed.cz [online]. 2013 [cit. 2013-06-15]. Dostupné z: http://penize.ihned.cz/c1-59678950-visa-spusti-v-me-v-cr-mozna-do-roka-napred-sichce-pripravit-pudu-vzdelavaci-kampani.

•

TOMSA, Miloš. Změna sjednaných podmínek smlouvy o platebních službách. Obchodní právo. 2010, roč. 19, č. 10.

Elektronické zdroje a elektronické dokumenty

•

AIR BANK, a.s., Obchodní podmínky. 2013, 30 s. Dostupné z: https://www.airbank.cz/cs/vse-o-air-bank/dokumenty/pro-uzivatele/obchodnipodminky/Contents/0/B66C7465C1A52F3FBB476ED2AC5ADFD7/resource.pdf.

•

Business.center.cz [online]. 2013 [cit. 2013-06-17]. Dostupné z: http://business.center.cz.

•

Česká bankovní asociace [online]. 2013 [cit. 2013-06-15]. Dostupné z: https://www.czech-ba.cz.

•

Česká národní banka [online]. 2013 [cit. 2013-06-21]. Dostupné z: http://www.cnb.cz/cs/index.html.

•

ČNB. Pravidla systému CERTIS: Příloha č. 1, Formát a struktura položek a datových souborů. Verze 4. 2013. Dostupné z: http://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/platebni_styk/certis/download/pr avidla_CERTIS_20130101_priloha_01.pdf.

•

ČNB. Věstník ČNB č. 22/1994: Všeobecné obchodní podmínky, Příloha č. 1. 1994. Dostupné z: http://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/legislativa/vestnik/1994/downloa d/v_1994_22.pdf.

•

ČNB. Věstník ČNB č. 4/2004: Úřední sdělení České národní banky ze dne 25. února 2004 k vyhlášce č. 62/2004 Sb., Příloha. 2004. Dostupné z: http://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/legislativa/vestnik/2004/downloa d/v_2004_04.pdf.

•

ČNB. Výkladová stanoviska k vybraným ustanovením zákona o platebním styku. 13.02.2013, 16 s. Dostupné z: http://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/platebni_styk/pravni_predpisy/v ykladova_stanoviska/download/vykladova_stanoviska_zakona_o_plat_styku_k_2013021 3.pdf.

•

COMMISSION SERVICES. Payment Services Directive 2007/64/EC: Questions & answers. 2011. Dostupné z: http://ec.europa.eu/internal_market/payments/framework/transposition/index_en.htm#mai ncontentSec1.

•

ECBS. IBAN: INTERNATIONAL BANK ACCOUNT NUMBER. EBS 204, V3.2. August 2003. Dostupné z: http://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/platebni_styk/iban/download/EB S204.pdf.

67

•

Finanční zpravodaj [online]. [cit. 2013-06-21]. ISSN 0322-9653. Dostupné z: http://www.mfcr.cz/cs/legislativa/financni-zpravodaj.

•

KOMERČNÍ BANKA, a.s. Všeobecné obchodní podmínky. 2009, 11 s. Dostupné z: http://www.kb.cz/file/cs/o-bance/dokumenty-ke-stazeni/kb-20110101-vseobecneobchodni-podminky.pdf?3b4be465ebd1910003fe1ea37a80a48f.

•

Měšec.cz: Váš průvodce finančním světem [online]. 2013 [cit. 2013-03-19]. ISSN 12134414. Dostupné z: www.mesec.cz.

•

Payments News [online]. 2013 [cit. 2013-06-21]. Dostupné z: www.paymentnews.com.

•

RAIFFEISEN BANK A.S. OBCHODNÍ PODMÍNKY SMLOUVY O AKCEPTACI PLATEBNÍCH KARET. Platné od 31. 10. 2009. 2009. Dostupné z: http://www.rb.cz/attachements/pdf/firemni-finance/podnikatele-a-firmy/platebnistyk/Obchodni-podminky-301009.pdf.

•

SWIFT Standards. Category 1: Customer Payments and Cheques for MT. October 2007. Dostupné z: http://www.10588.com/pub_web/swift/books/us1m/us1m.pdf.

•

VISA [online]. 2013 [cit. 2013-03-17]. Dostupné z: http://www.visa.cz/cz/.

•

Vodafone [online]. 2013 [cit. 2013-03-05]. Dostupné z: http://www.vodafone.cz/.

Legislativní dokumenty

•

Sněmovní tisk 385/0: část č. 1/2, Vl.n.z.o opatř. proti legalizaci výnosů z trestné činnosti EU. In: V. volební období. 2008. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/text/text2.sqw? idd=20192.

•

Sněmovní tisk 860/0: část č. 1/7, Vl.n.z. o platebním styku – EU - RJ. In: V. volební období. 2009. Dostupné z: http://www.psp.cz/sqw/text/tiskt.sqw?O=5&CT=860&CT1=0.

Zákony ČR (vždy v aktuálním znění)

•

zákon č. 191/1950 Sb., zákon směnečný a šekový

•

zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník

•

zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník

•

zákon č. 21/1992 Sb., o bankách

•

zákon č. 591/1992 Sb., o cenných papírech

•

zákon č. 6/1993 Sb., o ČNB

•

zákon č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrových družstvech

•

zákon č. 219/1995 Sb., devizový zákon

•

zákon č. 29/2000 Sb., o poštovních službách

68

•

zákon č. 124/2002 Sb., o převodech peněžních prostředků, elektronických platebních prostředcích a platebních systémech (o platebním styku)

•

zákon č. 254/2004 Sb., o omezení plateb v hotovosti

•

zákon č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích

•

zákon č. 253/2008 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu

•

zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník

•

zákon č. 284/2009 Sb., o platebním styku

•

zákon č 285/2009 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o platebním styku

•

zákon č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru

•

zákon č. 136/2011 Sb., o oběhu bankovek a mincí

•

zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník

Prováděcí předpisy

• vyhláška č. 514/2002 Sb., kterou se stanoví podmínky pro označování účelu peněžních úhrad, potřebných pro sestavování platební bilance České republiky

• vyhláška č. 62/2004 Sb., kterou se stanoví způsob provádění platebního styku mezi bankami, zúčtování na účtech u bank a technické postupy bank při opravném zúčtování

• vyhláška č. 205/2007, kterou se zrušují některé vyhlášky České národní banky • vyhláška č. 376/2009 Sb., o směnárenské činnosti • vyhláška č. 140/2011 Sb., o platebních systémech s neodvolatelností zúčtování • vyhláška č. 141/2011 Sb., o výkonu činnosti platebních institucí, institucí elektronických peněz, poskytovatelů platebních služeb malého rozsahu a vydavatelů elektronických peněz malého rozsahu

• vyhláška č. 142/2011 Sb., o předkládání informací platebními institucemi, institucemi elektronických peněz, poskytovateli platebních služeb malého rozsahu a vydavateli elektronických peněz malého rozsahu České národní bance

• vyhláška č. 169/2011 Sb., o stanovení pravidel tvorby čísla účtu v platebním styku Evropská legislativa •

Smlouva o fungování Evropské unie (konsolidované znění)

69

•

nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 1781/2006 o informacích o plátci doprovázejících převody peněžních prostředků

•

nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 924/2009 o přeshraničních platbách ve Společenství

•

nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 260/2012, kterým se stanoví technické a obchodní požadavky pro úhrady a inkasa v eurech, a kterým se mění nařízení (ES) č. 924/2009

•

směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/60/ES o předcházení zneužití finančního systému k praní peněz a financování terorismu

•

směrnice Evropského parlamentu a Rady 2007/64/ES o platebních službách na vnitřním trhu

•

směrnice Evropského parlamentu a Rady 2009/110/ES o přístupu k činnosti instituci elektronických peněz, o jejím výkonu a o obezřetnosti dohledu nad touto činností

Judikatura

•

NS 9 Tz 219/2000

•

NSS 8 As 35/2005

•

NS 23 Cdo 3495/2008

70

Abstrakt Diplomová práce „Platební služby a jejich právní regulace“ se zabývá problematikou platebních služeb, jejich vymezením, popisem právní úpravy a úpravou smlouvy o platebních službách. Dále se soustředí na platební transakce (převody peněžních prostředků), zejména na platební příkazy a jejich náležitosti. Cílem práce je analýza jednotlivých platebních služeb a institutů s nimi souvisejících, včetně krátkého představení osob oprávněných poskytovat platební služby. Práce samotná se skládá z úvodu, tří částí a závěru. V úvodu autor vymezuje téma spolu s motivy k napsání práce a krátce představuje vhodnou literaturu. V první části se autor zabývá teoretickým úvodem do tématu a vysvětlením klíčových pojmů a souvislostí, včetně specifického pojmu platebního styku. Dále první část obsahuje popis osob oprávněných poskytovat platební služby a představuje právní úpravu oblasti platebních služeb, včetně evropské legislativy, a její srovnání s předešlou úpravou platebních služeb. Ve druhé části autor představuje, vymezuje a popisuje jednotlivé platební služby, uvádí příklady a představuje tzv. negativní výčet platebních služeb, tak jak vyplývá ze zákona o platebním styku. Ve druhé části je krátce popsán i související institut elektronických peněz. Třetí a poslední část je zaměřena na úpravu a rozbor smlouvy o platebních službách a související úpravu platebního účtu, včetně vymezení vůči běžnému či vkladovému účtu podle obchodního zákoníku. Jsou představeny oba typy smlouvy o platebních službách a podrobně je analyzována informační povinnost. Tematicky navazuje analýza úpravy a náležitostí platebních příkazů, autorizace a identifikace, které lze považovat za nejvýraznější náležitosti platebních příkazů a transakcí. V závěru jsou shrnuty základní body diplomové práce a je zde celkově zhodnocena regulace platebních služeb a příbuzné problematiky. Práce se zaměřuje zejména na vnitrostátní úpravu, nicméně autor se krátce zabývá i transakcemi s mezinárodním prvkem. Práce je vhodná pro zájemce o tématiku platebních služeb a převodů peněžních prostředků.

71

Abstract The diploma thesis "The Payment services and their legal regulation" deals with payment services, their definition and description of the legislation. Furthermore it treats payment services contract and focuses further on payment transactions (transfer of funds), in particular payment orders and their requirements. The aim of the paper is analysis of various payment services and related institutions, including a short presentation of persons authorized to provide a payment service. The paper itself consists of introduction, three chapters and conclusion. The author presents the topic and his motives along with short example of literature in the introduction. First chapter deals with a theoretical introduction to the topic and explains key concepts and relations, including specific notion of payment (contact). Furthermore, the first chapter includes description of the persons authorized to provide payment services and introduces legislation dealing with payment services, including European legislation and its comparison with the preceding regulation covering payments. In the second part, the author presents, defines and describes the various payment services, including examples. Also so-called negative list of payment services, as results from the Payment Act, is presented. The second chapter also briefly describes the associated notion of electronic money. The third and final section focuses on the design and analysis of the contract of payment services and related payment account, including differences between such and the current account or deposit account regulated by the Commercial Code. The both types of payment service contract are presented and affiliated information obligations are thoroughly analyzed. Thematically following is the research of payment orders requirements, authorization and identification, which can be considered as the most significant requirements of the payment transactions. The conclusion sums up main points of this diploma thesis and generally evaluates legal regulation of payment services and associated problematic. Even though the paper focuses on national issues, the author also deals with crossborder transactions. The work is suitable for anyone interested in the topic of payment services and money transfers.

72

Název práce v anglické jazyce a klíčová slova

Název práce v anglickém jazyce: The Payment services and their legal regulation Klíčová slova Platební služby, platební styk, směrnice o platebních službách, zákon o platebním styku, platební transakce, platební příkaz, smlouva o platebních službách, náležitosti platebních příkazů. Key words Payment services, payment, PSD, Payment Act, payment transactions, payment order, payment service contract, payment orders requirements.

73