Finanční instituce a regulace jejich činnosti v ČR a v rámci EU

Bankovní institut vysoká škola Praha Katedra financí a účetnictví

Finanční instituce a regulace jejich činnosti v ČR a v rámci EU Bakalářská práce

Autor:

Evgeniya Bibik Bankovní management, bankovní manažer

Vedoucí práce:

Praha

Mgr. Alena Klumparová

červen, 2009

Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a s použitím uvedené literatury a pramenů.

V Praze dne

Evgeniya Bibik

Poděkování Ráda bych tímto způsobem vyjádřila dík vedoucí práce Mgr.Aleně Klumparově za konzultace při vedení práce, trpělivost a pochopení.

Anotace Cílem této bakalářské práce na téma „Finanční instituce a regulace jejich činnosti v ČR a v rámci EU“ je podat celkový přehled finančních institucí působících v České republice, rizika, která podstupují a zmapování regulace jejich činnosti v ČR a s dohledem na pravidla EU.

Annotation The aim of this bachelor work on the topic "Financial institutions and regulation of their activities in the Czech Republic and the EU" is to give an overview of financial institutions operating in the Czech Republic, the risks they assume and control the mapping of their activities in the Czech Republic and the supervision of the EU rules.

Obsah: 1. Finanční instituce a jejich činnost v ČR ...................................................................... 8 1.1 Dělení finančních institucí .................................................................................. 8 1.2 Defenice bank a vybranných finančních institucí........................................... 10 2. Druhy rizik na finančních trzích................................................................................ 19 2.1 Pojem riziko ....................................................................................................... 19 2.2 Druhy finančních rizik ...................................................................................... 20 2.3 Řízení rizik ......................................................................................................... 24 3. Regulace podle institucí finančního trhu v ČR včetně harmonizace s regulací EU25 3.1 Bankovní regulace a dohled.............................................................................. 25 3.1.1

Metody bankovního dohledu .................................................................... 27

3.1.2

Licencování ................................................................................................ 27

3.1.3

Pojištění vkladů ......................................................................................... 31

3.2 Basel II ................................................................................................................ 31 3.2.1

Pravidla obezřetného podnikání .............................................................. 32

3.2.2

Uveřejňování informací ............................................................................ 45

3.3 Regulace pojišťovnictví..................................................................................... 46 3.4 Solvency II .......................................................................................................... 48 3.5 MiFID ................................................................................................................. 50 4. Institucionální uspořádání finanční regulace a dohledu ve vybraných zemích EU56 4.1 Institucionální uspořádání finanční regulace a dohledu v členských státech Evropské unie..................................................................................................................... 58 4.2 Francie ................................................................................................................ 59 4.3 Spolková republika Německo ........................................................................... 61 4.4 Velká Británie .................................................................................................... 63

6

Úvod V současné době na českém finančním trhu působí různé finanční instituce. Tato práce představuje celý přehled finančních institucí a popisuje podstatu některé z nich, tj. bank, penzijních fondů, družstevnéch záložen, pojišt’oven, také dává přehled o činnostech vykonávajících těmito finančními institucemi. Při provádění svých činností a nabízení finančních produktů se finanční instituce setkávají s celou řadou rizik, které významnou měrou ovlivňují hospodaření, jejich důvěryhodnost a postavení v rámci finančního systému. Každou finanční instituci ohrožují rizika, která mají svou významnost a důležitost. V bankovnictví patří k nejhlavnějším rizikům úvěrové riziko, tržní riziko a v posledních letech i operační riziko. Velký význam mají finanční rizika pro bezpečnost a stabilitu finančního systému a proto metody měření, postupy řízení a regulace rizik jsou podchyceny v právních dokumentech. Řízení finančních rizik patří k nejdůležitějším činnostem každého finančního subjektu. Je jasné, že finanční riziko z činnosti subjektu vyloučit nedokáže nikdo, ale lze je ovlivnit a minimalizovat. To je jedním z hlavních cílů nově zavedených pravidel, které přináší bankám Basilejská kapitálová dohoda (BASEL II) a pojišťovnám SOLVENCY II. V roce 2008 byla přijata novela zákona č. 230/2008 o podnikání na kapitálovém trhu, důvodem přijetí byla povinnost transpozice rámcové směrnice MiFID (směrnice o trzích finančních nástrojů). Směrnice vytváří jednotný evropský trh pro akcie, komodity a finanční deriváty. Nově upravuje rozsah regulace investičních služeb a investičních nástrojů, kdy dochází v první řadě k rozšíření regulace, mimo jiné výrazně zlepšuje postavení drobného klienta na kapitálovém trhu. Táto práce se především zaměřuje na regulaci a dohled bank a pojišt’oven. Důvěryhodnost a stabilita finančního sektoru je pro fungování ekonomiky jednou ze základních podmínek. Tuto stabilitu nelze zajistit pouze tržními mechanismy, proto je činnost bank a pojišt‘oven regulována velkým množstvím omezujících a přikazujících pravidel, především v podobě právních předpisů. Dozor nad dodržováním těchto pravidel a vyvozování důsledků z jejich porušení je pak nazýván dohledem.

7

1.

Finanční instituce a jejich činnost v ČR

Finanční instituce je podnik, který shromažd’uje peněžní prostředky a investuje je do finančních aktiv (např. akcie, obligace, půjčky), vytváří finanční aktiva a prodává finanční služby. Podle zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů, finanční instituce je jiná právnická osoba než banka podle zákona o bankách, která v rámci svého podnikání jako svou rozhodující či podstatnou činnost nabývá podíly na jiných právnických osobách nebo provádí některou z činností uvedených v § 1 odst. 1 a 3 zákona o bankách, a dále investiční společnost, investiční fond, penzijní fond a pojišťovna, které vykonávají činnosti podle zvláštních zákonů, to vše včetně osob se sídlem v zahraničí a s obdobnou náplní činnosti.

1.1

Dělení finančních institucí

Finanční instituce se dají dělit podle různých hledisek. Jedním z hledisek je to, zda finanční instituce přijímá vklady a poskytuje půjčky a je finančním zprostředkovatelem, nebo nepřijímá vklady a tím samým se zařazuje do ostatních finančních institucí. Rozlišujeme finanční zprostředkovatele v širokém slova smyslu a v úzkém slova smyslu1. Finanční zprostředkovatelé přispívají ke zvýšení efektivity finančních trhů: • odpadá pracné a rizikové vyhledávání konečných kupujících a primárních prodávajících, • snižují se náklady na vyhledávání vhodných investičních příležitostí, • snižuje se riziko neúspěchu obchodu s penězi, • uplatnění nachází i drobní střadatelé či podnikatelé, kteří by jinak hledali uplatnění jen obtížně.

1

BABOUČEK, I. a kol.: Regulace činnosti bank. 2.vydání, Praha, Bankovní intitut, a.s., 2005, ISBN 80-7265071-8, s.33-34

8

Tab. 1: Finanční zprostředkovatelé FINANČNÍ ZPROSTŘEDKOVATELÉ V ŠIROKEM SLOVA SMYSLU Mezinárodní instituce a

Finanční zprostředkovatelé

veřejnopravní instituce

v úzším slova smyslu- podnikatelské subjekty Úvěrové instituce ve smyslu evropského prava

• komerční (na rozdíl od • mezinárodní finanční instituce (MMF, Světová banka atd.) • centrální banky

centrální) banky • družstevní záložny • a další národně specifické úvěrové instituce

Nebankoní finanční instituce • pojišt’ovy • zajišt’ovny • penzijní fondy • nebankovní investiční společnosti spravující podílové fondy a další nebankovní obchodníci s cennými papíry • leasingové společnosti • factoringové společnosti • směnárny a další instituce

Zdroj: Babouček, I. a kol: Regulace činnosti bank. 2.vyd., Praha, Bankovní institut vysoká škola, a.s. 2005

Také můžeme rozdělit finanční instituce podle služeb, které poskytují2: • finanční instituce bankovních služeb - banky, spořitelny, úvěrní společnosti (zejména družstva), zúčtovácí a platební centrály (typu clearing house nebo společnosti organizující placení kartami apod.), • finanční instituce peněžních služeb - pojišt’ovny, fondy, nadace, leasingové společnosti apod., • finanční instituce služeb finančního trhu - organizátoři obchodů s cennými papíry, obchodnici s cennými papíry (brokerské a dealerské firmy, burzy cenných papírů atd.)

2

SŮVOVÁ, H. a kol.: Specializované bankovnictví. 1.vydání, Praha, Bankovní institut, a.s., 1997, ISBN 80902243-2-6, s.21

9

1.2

Defenice bank a vybranných finančních institucí

Banka Bankou se rozumí akciová společnost se sídlem na území ČR, která je na základě udělené bankovní licence oprávněna vykonávat bankovní činnost na území ČR a při dodržení postupů stanovených právem ES, též na území jiných členských států EU. Banka je druh finančního zprostředkovatele, jehož hlavní činností je zprostředkování pohybu finančních prostředků mezi jednotlivými ekonomickými subjekty3. Základními činnostmi bank jsou přijímání vkladů od veřejnosti a poskytování úvěrů. Pro účely zákona o bankách4 se rozumí: • vkladem věřejné peněžní prostředky, které představují závazek vůči vkladateli na jejich výplatu, • úvěrem v jakékoliv formě dočasně poskytnuté peněžní prostředky. Dle zákona o bankách č.21/1992 Sb. banka může vykonávat tyto další činnosti, má-li je povoleny v jí udělené licenci: a) investování do cenných papírů na vlastní účet, b) finanční pronájem (finanční leasing), c) platební styk a zúčtování, d) vydávání a správu platebních prostředků, například platebních karet a cestovních šeků, e) poskytování záruk, f) otvírání akreditivů, g) obstarávání inkasa, h) poskytování investičních služeb podle zvláštního právního předpisu,s tím, že se v licenci uvede, které hlavní investiční služby a činnosti a doplňkové investiční služby je banka oprávněna poskytovat a ve vztahu ke kterým investičním nástrojům podle zvláštního právního předpisu, i) finanční makléřství, j) výkon funkce depozitáře, k) směnárenskou činnost, l) poskytování bankovních informací, m) obchodování na vlastní účet nebo na účet klienta s devizovými hodnotami a se zlatem, 3

4

Zákon č. 21/1992 Sb., o bankách.

10

n) pronájem bezpečnostních schránek, o) činnosti, které přímo souvisejí s činnostmi uvedenými v písmenech a) až n). Tyto činnosti banka oprávněná vykonávat prostřednictvím svých poboček. Banka nesmí vykonávat jiné bankovní činnosti než ty, které má povoleny v licenci. To neplatí pro činnosti vykonávané pro jiného, pokud souvisejí se zajištěním jejího provozu a provozu jiných bank, finančních institucí a podniků pomocných bankovních služeb, nad nimiž banka vykonává kontrolu. Družstevní záložna Družstevní záložna je právnickou osobou, která pro podporu hospodaření svých členů provozuje převážně finanční činnosti, jimiž se rozumí přijímání vkladů, poskytování úvěrů, záruk a peněžních služeb v různých formách. Pro výkon svých činností družstevní záložna musí mít nejméně 30 členů, přičemž jejím členem může být jen fyzická osoba, která je plně způsobilá k právním úkonům, a zapisované základní jmění musí činit nejméně 500 000 Kč5. Ke vzniku a podnikání družstevní záložny je třeba povolení. Povolení uděluje na základě písemné žádosti představenstva ČNB. Před podáním žádosti o povolení musí být splacena částka ve výši alespoň 35 000 000 Kč, kterou představuje základní kapitál, popřípadě rizikový fond a rezervní fond, jsou-li vytvořeny při založení družstevní záložny. K návrhu na zápis do obchodního rejstříku se přikládá povolení. Udělení povolení, jeho odnětí a změny jsou součástí zápisu do obchodního rejstříku. Sídlo družstevní záložny musí být na území České republiky6. Družstevní záložna je v rámci svého podnikání oprávněna vykonávat tyto činnosti: a) přijímání vkladů od členů, b) poskytování úvěrů členům, c) finanční leasing pro členy, d) platební styk, zúčtování a vydávání a správa platebních prostředků pro členy, e) poskytování záruk ve formě ručení nebo bankovní záruky za členy, f) otvírání akreditivů a obstarání inkasa pro členy, g) nákup a prodej cizí měny pro členy, h) pronájem bezpečnostních schránek členům.

5

SŮVOVÁ, H. a kol.: Specializované bankovnictví. 1.vydání, Praha, Bankovní institut, a.s., 1997, ISBN 80902243-2-6, s.54 6 Zákon č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů

11

Za účelem zajištění činností souvisejících s činnostmi uvedenými v písmenech a) až i) je družstevní záložna oprávněna: • ukládat vklady v družstevních záložnách a bankách a u poboček zahraničních bank, • přijímat úvěry od družstevních záložen a bank, • nabývat majetek a disponovat s ním, • obchodovat na vlastní účet s devizami a nástroji směnných kurzů a úrokových sazeb za účelem zajištění rizik vyplývajících z činností souvisejícími s činnostmi uvedenými v písmenech a) až i), • obchodovat na vlastní účet s registrovanými cennými papíry, nestanoví-li tento zákon jinak. Penzijní fond Penzijní připojištění se státním příspěvkem u penzijních fondů, činnost penzijních fondů a státní dozor nad penzijním připojištěním a změny některých zákonů souvisejících se zavedením penzijního připojištění upravuje zákon č.42/1994 Sb., o penzijním připojištění se státním příspěvkem v platném znění. Penzijním připojištěním se rozumí shromažďování peněžních prostředků od účastníků penzijního připojištění a státu poskytnutých ve prospěch účastníků, nakládání s těmito prostředky a vyplácení dávek penzijního připojištění7. Penzijní připojištění nesmějí vykonávat jiné osoby než penzijní fondy. Penzijní fondy mají charakter finančních zprostředkovatelů, shromažďujících peněžní prostředky za účelem akumulování a správy kapitálu pro výplatu budoucích penzí. Penzijní fond je právnickou osobou, která je založená jako akciová společnost se sídlem na území České republiky, pro kterou platí ustanovení obchodního zákoníku. Ke vzniku a činnosti penzijního fondu je třeba povolení. O udělení povolení rozhoduje na základě písemné žádosti zakladatelů penzijního fondu Česká národní banka. Před vydáním rozhodnutí o žádosti o povolení požádá Česká národní banka o stanovisko Ministerstvo práce a sociálních věcí. Hodnota základního kapitálu penzijního fondu musí činit 50 000 000 Kč. Základní kapitál musí být tvořen pouze peněžitými vklady, které musí být splaceny před podáním žádosti o povolení. 7

Zákon č.42/1994 Sb., o penzijním připojištění se státním příspěvkem a o změnách některých zákonů souvisejících s jeho zavedením

12

Banka, která pro penzijní fond vykonává funkci depozitáře, a ani právnická osoba, v níž má depozitář přímý nebo nepřímý podíl na základním kapitálu přesahující 10 %, nesmí nabývat akcie tohoto penzijního fondu. Akcie penzijního fondu nesmí nabývat rovněž zdravotní pojišťovna. Penzijní fond je povinen vždy zřídit u svého depozitáře samostatné běžné účty nebo podúčty k běžnému účtu pro přijímání a vrácení příspěvků účastníků na penzijní připojištění, poskytování a vrácení státních příspěvků na penzijní připojištění, financování činnosti penzijního fondu, umísťování a ukládání prostředků penzijního fondu. Penzijní fond nelze založit na základě veřejné nabídky akcií. Penzijní fond může vydávat pouze akcie stejné jmenovité hodnoty znějící na jméno. Penzijní fond nesmí vydávat akcie za zvýhodněných podmínek pro zaměstnance a prioritní akcie. Penzijní fond musí mít statut a penzijní plán, jejichž změny musí být schváleny Českou národní bankou. Statut a penzijní plán jsou veřejně přístupné. Statut penzijního fondu musí obsahovat: • rozsah činnosti penzijního fondu podle zaměření a cíle investiční politiky penzijního fondu, zejména druhy majetkových hodnot, které budou pořizovány z peněžních prostředků penzijního fondu, • zásady hospodaření penzijního fondu, • způsob použití zisku, obchodní firmu a sídlo depozitáře, • způsob zveřejňování zpráv o hospodaření s majetkem penzijního fondu a změnách statutu a informaci o tom, kde lze tyto zprávy obdržet. Penzijní plán stanoví: • druhy penzí a ostatních dávek penzijního připojištění, • podmínky nároku na dávky penzijního připojištění a jejich výplatu, • způsob výpočtu dávek poskytovaných z penzijního připojištění, • důvody vypovězení penzijního připojištění, • výši příspěvků, • podmínky odkladu nebo přerušení placení příspěvků a změny výše příspěvků, • pravidla a způsob placení příspěvků a postup při neplacení a opožděném nebo nesprávném placení příspěvků, • podmínky převzetí peněžních prostředků z penzijního připojištění u jiného penzijního fondu a úpravu nároků na základě tohoto převzetí,

13

• zásady, podle kterých se účastníci včetně příjemců penzí podílejí na výnosech hospodaření penzijního fondu. Penzijní plán je sestavován jako příspěvkově definovaný penzijní plán, v němž výše penze závisí na úhrnu příspěvků zaplacených ve prospěch účastníka, podílu účastníka na výnosech hospodaření penzijního fondu a věku, od kterého se poskytuje penze. Výše penze a příspěvků se v penzijním plánu stanoví podle pojistně matematických zásad s přihlédnutím k výnosům hospodaření penzijního fondu. Penzijní připojištění vzniká na základě smlouvy mezi fyzickou osobou a penzijním fondem dnem stanoveným ve smlouvě, kde se penzijní fond zavazuje poskytovat účastníku dávky penzijního připojištění za podmínek, ve výši a způsobem stanoveným penzijním plánem a touto smlouvou a účastník se zavazuje platit penzijnímu fondu příspěvky za podmínek, ve výši a způsobem stanoveným penzijním plánem a touto smlouvou. Na základě penzijního připojištění penzijiní fond poskytuje starobní penze, invalidní penze, výsluhové a pozůstalostní penze. Státní příspěvky se poskytují ve prospěch účastníků ze státního rozpočtů. Penzijní fond je povinen státní příspěvky evidovat a hospodařit s nimi stejně jako s příspěvky účastníků. Výše státního příspěvku na kalendářní měsíc se stanoví podle měsíční výše příspěvku účastníka placeného na penze stanovené podle příspěvkového penzijního plánu. Peníze, které účastník vloží na účet u penzijního fondu, může fond investovat do: • dluhopisů, jejichž emitentem je členský stát Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj nebo centrální banka tohoto státu, a dluhopisů, za které převzal záruku členský stát Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj, • dluhopisů vydaných Evropskou investiční bankou, Evropskou bankou pro obnovu a rozvoj nebo Mezinárodní bankou pro obnovu a rozvoj nebo jinou mezinárodní finanční institucí, jejíž je Česká republika členem, • podílových listů otevřených podílových fondů, • cenných papírů, s nimiž se obchoduje na regulovaném trhu země Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj, který je povolen příslušným úřadem členského státu, • movitých věcí představujících záruku bezpečného uložení peněžních prostředků, kromě cenných papírů, • nemovitostí poskytujících záruku spolehlivého uložení peněžních prostředků a sloužících zcela nebo převážně k podnikání nebo bydlení.

14

Peněžní prostředky shromážděné penzijním fondem mohou být uloženy i na vkladových účtech, vkladních knížkách a na vkladech potvrzených vkladovým certifikátem nebo vkladním listem, a to u banky nebo pobočky zahraniční banky na území České republiky nebo u banky se sídlem na území členských států Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj. Výše takto uložených prostředků u jedné banky nesmí tvořit více než 10 % majetku penzijního fondu nebo 20 000 000 Kč, popřípadě ekvivalent této částky v cizí měně. Aby účastník penzijního přípojištění mohl dostavat maximální výše státního příspěvku, musí na vlastní účet u penzijního fondu optimálně příspívat 1 500 Kč měsíčně. Kromě toho penzijní fond každoročně rozděluje minimálně 85% svého ročního zisku z výhodných investic mezi klienty a připisuje na jejich účty8. 25. června roku 1996 na ustavující členské schůzi byla založena Asociace penzijních fondů ČR (APF ČR) jako dobrovolné zájimové sdružení právnických osob, zejména penzijních fondů, nadané právní subjektivitou. Základní poslání APF ČR je9: • koordinovat, zastupovat, hájit a prosazovat společné zájmy svých členů, • propagovat myšlenku penzijního připojištění, • připomínkovat legislativní návrhy a jiná opatření, která se týkají oblasti penzijního připojištění a jiných zájmů penzijních fondů a iniciovat jejich změny, • působit jako poradenské a informační centrum, • podporovat a organizovat vzdělávací a vědeckou činnost, • reprezentovat společné zájmy svých členů vůči zahraničí, navazovat a rozvíjet styky s obdobnými institucemi v zahraničí a participovat na procesu přibližování podmínek penzijního připojištění ČR standardům Evropské unie, • dbát na dodržování etiky vztahů mezi členy APF ČR a účastníky penzijního připojištění, • působit k odstraňování rozporů mezi členy APF ČR, organizovat odbornou, právní a věcnou součinnost při řešení procesů slučování, splývání a zániku penzijních fondů s cílem eliminovat případné negativní důsledky pro image penzijního připojištění a jeho účastníky. Pro naplnění svého poslání má APF ČR odborné komise (sekce) a to pro oblast informatiky, provozní správy fondů, legislativy, ekonomiky, etiky, pojistné matematiky a PR aktivit a vnějších vztahů. 8 9



15

Členství v APF ČR je dobrovolné a má v souladu s platným zněním stanov dvě formy:  první formu prezentuje řádné členství, které je určeno penzijním fondům vzniklým na základě zákona č.42/1994 Sb., o penzijním připojištění se státním příspěvkem, v platném znění. Řádné členství vzniká na základě jednostranného přistoupení penzijního fondu;  druhou formou členství je členství přidružené, jež je otevřeno pro právnické osoby, působící v oblastech navazujících na penzijní připojištění nebo s ním úzce souvisí. Přidružené členství vzniká na základě žádosti o členství, po jejím schválení prezídiem APF ČR. K 1. lednu 2008 je po realizovaných fúzích sdruženo v APF ČR 10 členů, což jsou v současné době všechny penzijní fondy aktivní na finančním trhu České republiky. Ke stejnému datu působí v APF ČR i dva přidružení členové. Seznam členů APF ČR - březen 200910: 1. AEGON Penzijní fond, a.s. 2. Allianz penzijní fond, a.s. 3. AXA penzijní fond a.s. (dříve Winterthur penzijní fond, a.s.) 4. ČSOB PF Progres, a.s., člen skupiny ČSOB (dříve ČSOB PF, a.s.) 5. ČSOB PF Stabilita, a.s., člen skupiny ČSOB (dříve Českomoravský PF, a.s.) 6. Generali penzijní fond a.s. 7. ING Penzijní fond, a.s. (dříve Průmyslový penzijní fond, a.s.) 8. PF České pojišťovny, a.s. 9. PF České spořitelny, a.s. 10. PF Komerční banky, a.s. 11. Přidruženými členy APF ČR jsou: • Deloitte Advisory, s.r.o., • KPMG Česká republika,s.r.o.

10

Zdroj:

16

Pojišťovna Od 1. května 2004 jsou oprávněny provozovat na území České republiky pojišťovací činnost: • pojišťovny se sídlem v České republice (tuzemské pojišťovny) • pobočky pojišťoven z jiného členského státu EU či Evropského hospodářského prostoru, • pobočky pojišťoven ze třetích států, • pojišťovny z jiného členského státu EU či EHP na základě svobody dočasně poskytovat služby. Podle zákona č.363/1999 Sb., o pojišťovnictví a o změně některých souvisejících zákonů, tuzemská pojišťovna je právnická osoba se sídlem na území České republiky, které bylo ČNB uděleno povolení k provozování pojišťovací činnosti; pojišťovnou z jiného členského státu je právnická osoba se sídlem na území členského státu Evropské unie nebo na území jiného státu tvořícího Evropský hospodářský prostor, které bylo uděleno úřední povolení k provozování pojišťovací činnosti; pojišťovnou z třetího státu je právnická osoba se sídlem na území jiného státu, než je stát Evropské unie nebo stát tvořící Evropský hospodářský prostor, jíž bylo uděleno úřední povolení k provozování pojišťovací činnosti11. Pojišťovací činnost12 je uzavírání pojistných smluv podle zvláštního právního předpisu13 pojišťovnou, správa pojištění a poskytování plnění z pojistných smluv, poskytování asistenčních služeb a zpracování osobních údajů včetně rodných čísel s těmito činnostmi souvisejících. Součástí pojišťovací činnosti je nakládání s aktivy, jejichž zdrojem jsou technické rezervy pojišťovny, uzavírání smluv pojišťovnou se zajišťovnami o zajištění závazků pojišťovny vyplývajících z jí uzavřených pojistných smluv (pasivní zajištění) a činnost směřující k předcházení vzniku škod a zmírňování jejich následků (zábranná činnost). Pro udělení povolení k činnosti pojišťovny, které je vydáváno pro určitá odvětví pojištění je třeba splnit následující podmínky: • založení podniku v právní formě, která je zákonem dovolena (a.s., družstvo),a to se sídlem na území České republiky, • podání žádosti o povolení k pojišťovací činnosti, • minimální výše základního kapitálu, která je diferencovaná podle pojistných odvětví životních pojištění nebo neživotních pojištění.

11 12 13

Hlava I, §2 zákona č.363/1999 Sb., o pojišťovnictví a o změně některých souvisejících zákonů Zákon č.363/1999 Sb., o pojišťovnictví a o změně některých souvisejících zákonů § 788 odst. 1 občanského zákoníku

17

Minimální výše základního kapitálu tuzemské pojišťovny je pro provozování pojišťovací činnosti podle: 1. jednoho nebo více pojistných odvětví životních pojištění14 90 000 000 Kč, 2. pojistných odvětví neživotních pojištění15: • pro odvětví uvedená pod čísly 1, 2, 8, 9 a 18 celkem 60 000 000 Kč, • pro odvětví uvedená pod čísly 3, 4, 13, 16 a 17 celkem 90 000 000 Kč, • pro odvětví uvedená pod čísly 7, 10, 14 a 15 celkem 156 000 000 Kč, • pro odvětví uvedená pod čísly 5, 6, 11 a 12 celkem 200 000 000 Kč. Základní kapitál tuzemské pojišťovny může být tvořen pouze peněžitými vklady. Je-li provozována pojišťovací činnost podle dvou nebo více pojistných odvětví neživotních pojištění, činí základní kapitál tuzemské pojišťovny nejméně částku, která je stanovena pro to pojistné odvětví, kterému odpovídá nejvyšší částka. Je-li souběžně provozována pojišťovací činnost podle pojistných odvětví životních a neživotních pojištění, činí základní kapitál tuzemské pojišťovny nejméně částku, která odpovídá součtu částek základního kapitálu tuzemské pojišťovny stanovených pro provozování pojišťovací činnosti podle pojistných odvětví životních a neživotních pojištění. Každá pojišťovna musí mít technické rezervy vytvořené s ohledem na celý rozsah své činnosti. V jednotlivých zemích se pojišťovací instituce sdružují do určitých svazů, což jsou dobrovolná sdružení pojišťoven, která by měla prosazovat společné zájmy zúčastněných institucí při jednání s orgány státní správy a zahraničními partnery. V České republice působí od roku 1994 Česká asociace pojišťoven, která sdružuje 3116 pojistných institucí působících na českém pojistném trhu, z nichž 29 jsou řádní členové a dva se zvláštním statutem. Činnost asociace v současné době zahrnuje: • zpracování připomínek k právním předpisům týkajícím se pojišťovnictví, pojištění nebo jiných zájmů pojišťoven a prosazení nezbytné úpravy, české i evropské legislativy • vytváření nástrojů zábrany škod a pojistných podvodů • sjednocení pravidel a postupů členů v oblasti technické, informační i statistické 14

Jsou uvedené v části A přilohy č.1 k zákonu č. 363/1999 Sb., o pojišťovnictví a o změně některých souvisejících

zákonů. 15

Jsou uvedené v části B přilohy č.1 k zákonu č. 363/1999 Sb., o pojišťovnictví a o změně některých souvisejících

zákonů. 16

Viz.:

18

• vytváření informačních nástrojů pro veřejnost a objektivně a srozumitelně informování o vývoji pojistného trhu, pojistných produktech a novinkách • přispění k odborné informovanosti členů a zabezpečování vzdělávání • vytváření pravidla etického chování v pojišťovnictví • působení při odstraňování rozporů mezi členy asociace, dbát na dodržování zásad.

2.

Druhy rizik na finančních trzích

2.1

Pojem riziko

Riziko je často chápáno jako nebezpečí vzniku určité ztráty. Také lze definovat riziko jako volatilitu (kolísavost) finanční veličiny (hodnoty portfolia, zisku atd.) okolo očekávané hodnoty v důsledku změn řady parametrů. Obecně se rizikem rozumí nebezpečí vzniku škody, poškození, ztráty či zničení, případně nezdaru při podnikání. Neexistuje jedna obecně uznávaná definice, pojem riziko je definován různě17: 1. Pravděpodobnost či možnost vzniku ztráty, obecně nezdaru. 2. Variabilita možných výsledků nebo nejistota jejich dosažení. 3. Odchýlení skutečných a očekávaných výsledků. 4. Pravděpodobnost jakéhokoliv výsledku, odlišného od výsledku očekávaného. 5. Situace, kdy kvantitativní rozsah určitého jevu podléhá jistému rozdělení pravděpodobnosti. 6. Nebezpečí negativní odchylky od cíle (tzv. čisté riziko). 7. Nebezpečí chybného rozhodnutí. 8. Možnost vzniku ztráty nebo zisku (tzv. spekulativní riziko). 9. Neurčitost spojená s vývojem hodnoty aktiva (tzv. investiční riziko). 10. Střední hodnota ztrátové funkce. 11. Možnost, že specifická hrozba využije specifickou zranitelnost systému. Nejčastěji rizika jsou definována jako potenciální finanční ztráty subjektu, tj. nikoli již existující realizovaná či nerealizovaná finanční ztráta, ale ztráta v budoucnosti vyplývající z daného finančního či komoditního nástroje nebo finančního či komoditního portfolia. Rizika jsou nevyhnutelným komponentem veškeré aktivity.

17

Zdroj:

19

2.2

Druhy finančních rizik

Příčiny vzniku rizika nebo podmínky, které zvyšují pravděpodobnost výskytu rizika, mohou být jak vnější (nezaviněné), tak vnitřní způsobené charakterem podnikání, nastavením systému řízení nebo procesů či typem používaných výrobních prostředků. Riziko jako celek lze rozdělit na dvě velké skupiny rizik. Specifické (jedinečné) riziko18 vyplývá z rozhodnutí banky o alokace zdrojů. Při vhodném výběru aktiv se dá velmi efektivně diverzifikovat. Systematické (systémové) riziko19 souvisí s celkovým stavem vnějšího prostředí, tj. s vývojem ekonomiky a jednotlivých makroekonomických veličin, politickou situací v zemi. Toto riziko je mimo kontrolu účastníků finančních trhů. Hlavními typy finačních rizik jsou úvěrové (kreditní) riziko, tržní rizika, riziko likvidity a operační riziko. Úvěrové riziko Úvěrové riziko je riziko vyplývající z neschopnosti nebo neochoty protistrany splatit své závazky. Spočívá v tom, že klient či obchodní partner banky nedodrží sjednané podmínky finanční transakce a bance tím způsobí finanční ztrátu20. Nejznámějším a nejvíce používaným bankovním produktem nesoucím úvěrové riziko je bankovní úvěr. Typickým příkladem úvěrového rizika je možnost nesplacení úvěru klientem či neuhrazení faktury odběratelem. Kromě toho však toto riziko vzniká i v široké škále jiných činností, např. při vystavování úvěrových příslibů a záruk, při obchodech na finančních a kapitálových trzích a při obchodování či držení finančních derivátů21. Podle způsobů řízení se úvěrové riziko dá rozdělit na: - inherentní riziko produktu, - riziko nesplnění závazku druhou stranou. Inherentní riziko produktu

je dáno výší ztráty v důsledku nesplnění závazku

protistranou. Nezabývá se pravděpodobností vzniku ztráty, ale její výší a původem vzniku. Zahrnuje:

18

20 < http://finance.idnes.cz/_slovnik.asp?keyword=riziko > 21 19

20

• Přímé úvěrové riziko souvisí s nákupem dlouhodobých cenných papírů, rozvahovými položkami, poskytnutím úvěrů, půjček apod. Spočívá v nejistotě o splacení jistiny a úroků včas a v plné výši. Je nejstarším finančním rizikem a zůstává stále nejdůležitějším rizikem finančního trhu. • Riziko zajištění spočívá v neschopnosti banky obhájit své nároky vyplývající ze zajištění, ve změně hodnoty zajištění v čase. • Riziko neposkytnutého plnění je riziko neposkytnutého plnění z derivátového kontraktu. Výše rizika je dána výší plnění vyplývajícího z daného kontraktu. • Platební riziko je nejistota o splacení protistranou svých závazků. Týká se provizí a poplatků. • Riziko náhradního obchodu se týká derivátových obchodů a spočívá v nejistotě o vzniku otevřené pozice v důsledku nesplnění protistranou sjednaného kontraktu. • Riziko nevrácení poskytnutých záloh spočívá v nejistotě o vrácení zálohy, které se povinně skládájí na zajištění sjednaného obchodu, např. marže u derivátových obchodů. Riziko nesplnění závazku protistranou je základní rizikovou složkou úvěrového rizika. Je dáno odhadem pravděpodobnosti vzniku ztráty z dané transakce. Zahrnuje: • Riziko vypořádání souvisí s procesem vypořádání, kdy hodnota byla dodána a protihodnota není k dipozici. • Riziko země (všechny či většina subjektů dané země nebudou schopny splnit své závazky, a to v důsledku ekonomických, politických nebo přírodních faktorů). • Riziko transferu může nastat při omezení devizového režimu. • Riziko koncentrace (expozice) je riziko nedostatečné diverzifikace portfolia22. Tržní rizika Tržní rizika jsou spojená v zásadě s bankovními operacemi investorského charakteru, tj. s operacemi s cennými papíry, případně zahraničními měnami. Souvisí s nejistotou, která vyplývá ze změn tržních cen. Tytéž změny mohou mít vliv na čistý příjem banky, zvýšení (popř. snížení) hodnoty závazků nebo snížení (popř. zvýšení) hodnoty aktiv. Kvantitativním parametrem tržních rizik je volatilita, což je míra proměnlivosti výnosů rizikových faktorů, počítaná jako směrodatná odchylka výnosů jejich tržních cen. Tržní rizika se člení podle směrodatného rizikového faktoru na tyto základní typy:

22

Ing. Naďa Blahová, Ph.D., přednašky z předmětu “Finanční řízení bank” ze dne 20.10.2008

21

• Úrokové riziko vyplývá ze změn tržních úrokových sazeb a jejich dopadu na zisk banky.Výše úrokového rizika závisí na obchodní politice banky a vyplývá z citlivosti aktiv a pasiv bilance banky na změny tržních úrokových sazeb. • Měnové riziko je riziko změn měnového kurzu. Má vliv na hodnotu všech budoucích peněžních toků, které jsou vyjádřeny v cizí měně. • Akciové riziko spočívá v nejistotě vývoje cen jednotlivých akcií i vývoje trendů na akciových trzích. • Komoditní riziko je riziko změn cen komodit (v případě, že banka drží ve svých aktivech některé komodity (zlato, drahé kovy))23. Riziko likvidity Riziko likvidity je nejistota banky jestli má k dispozici dostatek hotovosti nebo jiných rychlé likvidních aktiv k pokrytí svých splatných závazků. Likvidita tržní souvisí s celkovou likviditou trhu, pokud je likvidita omezená, má dopad na tvorbu cen. Likvidní riziko se může projevovat jako problém likvidity trhu nebo vlastní likvidity (tzv. riziko financování). Likvidita trhu je schopnost trhu uskutečnit za běžných tržních podmínek transakci. Zda je na trhu protistrana, která je v daný čas a za daných podmínek ochotna obchodovat. Může nastat situace, že trh nebude likvidní. Nelikvidita jakéhokoliv trhu může být relativní nebo absolutní. Relativní nelikidita znamená, že nelze obchod uskutečnit za běžných tržních podmínek, ale lze nalézt protistranu, která transakci uskuteční za horší cenu pro poptávajícího. Relativní nelikvidita trhu je celkem běžná, pokud se obchoduje například v nezvykle velkém nebo malém objemu nebo jsou požadovány neobvyklé dodací podmínky. Absolutní nelikvidita je obvykle způsobena poruchou nebo nedokonalostí trhu a může vést i k vážným problémům s vlastní likviditou podniku. Riziko financování (nebo vlastní lividity) může vzniknout nevhodným umist’ováním volných peněžních prostředků (např. vklady s příliš dlouhou splatnosti), neuspěšnou obchodní činností (např. negativní cash-flow), ztratou disponibilních úvěrů. Také problém s vlastní likviditou může nastat působením vnějších vlivů, například platební neschopnost protistrany (tj. vlivem úvěrového rizika) nebo nelikvidity trhu, na němž měl podnik v úmyslu zpeněžit svá aktiva. Nedostatek vlastní likvidity se vůči protistranám pojevuje jako úvěrové riziko.

23

Ing. Naďa Blahová, Ph.D., přednašky z předmětu “Finanční řízení bank” ze dne 20.10.2008

22

Banky a jiné finanční instituce, které se finansují vklady klientů, mohou ztratit likviditu náhlým a masivním výběrem těchto vkladů24. Operační riziko Operčním rizikem se rozumí riziko ztráty vyplývající z nedostatků či selhání interních procesů, lidského faktorů či systémů, nebo vnějších událostí, včetně právního rizika. Přitom právní riziko je riziko ztraty z porušení a/nebo nenaplnění zákonné normy bankou (př. jinou finanční institucí). Zdroje operačního rizika: • Nedostatek či selhání interních procesů, čimž se rozumí neúmyslné a/nebo nedbalostní profesní nedostatky ve výkonu činností včetně pracovně-právních sporů a diskriminační události jakéhokoli druhu. • Lidské selhání , jimž se rozumí záměrné obejití zákona nebo vnitřního předpisu, krádež, zpronevěra nebo podvod. • Nedostatek nebo selhání technologických systémů, poruchy a závady v činnosti technologických systémů nebo výpadky infrastruktury. • Vnější událost, což může znamenat přírodní pohromu, váleční konflikt, terorismus a vandalství25. Existijí postupy snižování pravděpodobnosti realizace operačního rizika: • Oddělení rozhodovácích a výkonných procesů, oddělení neslučitelných činnosti; provozní kontroly, interní audit. • Řízení přístupů k informacím, systémům, hodnotám. • Zabezpečení, ochrana majetku, ochrana před napodobením, paděláním. • Ověřování způsobilosti pro výkon vybraných profesí, tréninky a doškolování zaměstnanců. • Různé druhy a formy pojištění a zajištění, včetně vytváření vlastních finančních rezerv ke krytí očekávaných ztrát.

24

VLACHÝ, J.: Řízení finančních rizik. Praha, Vysoká škola finanční a správní, o.p.s., 2006, ISBN 80-8675456-1, s.20-21 25 BABOUČEK, I. a kol.: Regulace činnosti bank. 2.vydání, Praha, Bankovní intitut, a.s., 2005, ISBN 80-7265071-8, s.97-98

23

Ostatní rizika Strategické riziko - riziko nesprávného obchodního záměru, chybného marketingového rozhodnutí. Strategické riziko souvísí s přijetím bankou (př. jinou finanční institucí) špatného strategického (obchodního) plánu nebo s neschopností realizovat správný plán. Reputační riziko souvísí s nezvládnutím řízení nějakého rizika, což může způsobit ztratu dobrého jména, poškození dobré pověsti a důvěryhodnosti banky (př. jiné finanční instituce). Regulační riziko - riziko náhlé změny regulace bank, změny prostředí pro podnikání bank. (např. změna opatření ČNB)26.

2.3

Řízení rizik

Bankám a jiným finančním institucím ukládá regulatorní orgán (ČNB) denní povinnost řídit rizika. Uvedené instituce k tomu mají zřízeny svá oddělení risk managementu, která se zabývají identifikací, měřením, řízením a kontrolou finančních rizik. Cílem řízení rizik je dostat současná i budoucí rizika pod kontrolu27. Řízení rizik je vědecký přístup k řešení problému rizika, a to cestou jeho identifikace a měření, předvídání možných nahodilých ztrát a navrhování takových postupů a metod, které minimalizují výskyt a finanční dopad těch ztrát, které se v podniku objeví. Systém řízení rizik by měl vstupovat do rozhodování na řadě různých úrovní i míst. Základním předpokladem konkurenceschopnosti je dnes integrované řízení rizik, protože přispívá k optimální alokaci zdrojů uvnitř podniku, investičnímu, obchodnímu a strategickému rozhodování a k vytváření správných motivačních pobídek. Běžnou a základní metodou řízení finančních rizik je nastavení obchodních limitů, které slouží především k monitorování rizik a jejich udržení v přijatelných mezích. Limity jsou součástí většiny integrovaných systémů a účinně brání nadměrné koncentraci rizik. Analýza rizik se zabývá odhalováním a pochopením rizik. Poskytuje podklady pro rozhodnutí o nutnosti zabývat se určenými riziky a doporučuje nejvhodnější a nákladově efektivní strategii zvládání rizik. Analýza rizik obsahuje odhalení zdrojů rizik, jejich příznivých a nepříznivých následků a možností, že se tyto následky přihodí. Mohou být identifikovány faktory, které ovlivňují následky a jejich pravděpodobnosti. Také analýza rizik slouží k správnému stanovení limitů. Používá se k ní modelů Value at Risk, analýz scénářů.28

26

< http://bankovnictvi-finance.blogspot.com/2008/04/zkladn-lenn-rizik-v-podnikn-bank-jejich.html > < http://www.arm.cz/rizeni.html > 28 VLACHÝ, J.: Řízení finančních rizik. Praha, Vysoká škola finanční a správní, o.p.s., 2006, ISBN 80-8675456-1, s.229-231 27

24

Na metodě Value at Risk je založeno především měření tržního rizika, udávající, o jakou částku může s danou pravděpodobností hodnota portfolia za určité období poklesnout oproti očekávané hodnotě. Výpočet se provádí na základě importovaných údajů o portfoliu a dostatečně dlouhých časových řad tržních faktorů. Předem lze zvolit, zda se má provést v závislosti na všech tržních faktorech, nebo pouze na jednom typu29. Účinného řízení rizik může být dosaženo pouze v případě, kdy: • je jasně definována strategie subjektu vzhledem k jeho hlavním cílům, a to včetně rizikové strategie, • funguje komplexní proces řízení rizik, který je podpořen vhodným informačním systémem (respektive systémem pro podporu rozhodování, expertním systémem apod.), • management klade na řízení rizik dostatečný důraz a existují osoby odpovědné za řízení rizik, • existuje fungující interní kultura a schopnost se dále rozvíjet a přizpůsobovat novým výzvám rizik.

3.

Regulace podle institucí finančního trhu v

ČR včetně harmonizace s regulací EU 3.1

Bankovní regulace a dohled

Důvěryhodnost a stabilita bankovního sektoru je pro fungování ekonomiky jednou ze základních podmínek. Tuto stabilitu nelze zajistit pouze tržními mechanismy, proto je činnost bank regulována velkým množstvím omezujících a přikazujících pravidel, především v podobě právních předpisů (tzv. bankovní regulace). Dozor nad dodržováním těchto pravidel a vyvozování důsledků z jejich porušení je pak nazýván bankovním dohledem. Často se ovšem pod termín "bankovní dohled" zahrnuje též bankovní regulace. Dohled nad prováděním bankovních činností podle zákona o ČNB30 spočívá v "péči o bezpečné fungování a účelný rozvoj bankovního systému v České republice". Pod tímto obecně definovaným posláním

se

rozumí

především

podpora

zdravého

rozvoje,

tržní

disciplíny

a

konkurenceschopnosti bank, předcházení systémovým krizím, posilování důvěry veřejnosti v bankovní systém a ochrana drobných klientů bank. 29

VLACHÝ, J.: Řízení finančních rizik. Praha, Vysoká škola finanční a správní, o.p.s., 2006, ISBN 80-8675456-1, s.100-101

30

Zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance

25

Bankovní dohled nemá právo zasahovat do obchodních rozhodnutí banky a do jejího řízení, které je ve výlučné kompetenci managementu banky, případně též dozorčí rady. Bankovní dohled se pouze snaží prostřednictvím jím vydávaných pravidel obezřetného podnikání bank, důsledným monitoringem na dálku i na místě a vhodnými nápravnými opatřeními usměrňovat činnost bank tak, aby nedocházelo k aktivitám, které by mohly poškodit zájmy klientů bank a stabilitu bankovního systému jako celku. Cílem bankovního dohledu naopak není zabránit kolapsu každé jednotlivé banky, nahrazovat funkci policie a dalších orgánů činných v trestním řízení a vyřizovat stížnosti klientů na banky. Za řízení a finanční výsledky bank je odpovědný její management. Kontrolu provádí dozorčí rada a valná hromada akcionářů. Orgány banky odpovídají za funkčnost vnitřních kontrolních mechanismů a řízení rizik v bance. Bankovní dohled provádí následnou kontrolu zaměřenou na dodržování stanovené regulace, která nemůže sama o sobě zabránit uzavření ztrátových obchodů bankami, je však povinen při zjištění nedostatků zasáhnout svými nástroji, kterými může být i odnětí bankovní licence nebo zavedení nucené správy. Bankovní dohled je v České republice věcně i institucionálně součástí České národní banky. Jeho práva a povinnosti vymezuje zákon o ČNB31 a zákon o bankách32. Podle těchto zákonů bankovní dohled resp. ČNB: •

vydává po předchozím vyjádření ministerstva financí bankovní licence,

•

vydává opatření a vyhlášky definující pravidla obezřetného podnikání bank,

•

monitoruje činnost bank a poboček zahraničních bank (do kompetence bankovního dohledu naopak nespadají družstevní záložny, které jsou dohlíženy Úřadem pro dohled nad družstevními záložnami),

•

provádí dohlídky (kontroly) v bankách,

•

vydává předchozí souhlasy podle zákona o bankách např. při nabývání podílu na bance, při prodeji podniku banky, sloučení banky, zrušení banky či ukončení bankovních aktivit,

•

ukládá opatření k nápravě a sankce za zjištěné nedostatky v činnosti bank,

•

rozhoduje o zavedení nucené správy a odnětí bankovní licence po předchozím vyjádření ministerstva financí33.

31 32 33

Zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance. Zákon č. 21/1992 Sb., o bankách



26

3.1.1

Metody bankovního dohledu

Bankovní dohled při své dohlížecí činnosti používá dvě základní metody - dohled na dálku a dohled na místě. Dohled na dálku monitoruje činnost bank na základě všech dostupných informací, tj. především výkazů a hlášení pravidelně předkládaných podle jednotné metodiky stanovené ČNB bankami, auditorských zpráv, informací získaných přímo jednorázově od banky, veřejně dostupných databází apod. Na základě dostupných informací je každá banka pravidelně analyzována, hodnocena podle jednotných kritérií a na základě výsledků těchto analýz je navrhován další způsob monitoringu banky, dohlídky na místě, opatření k nápravě apod. Údaje získané při dohledu na dálku jsou zároveň využívány k souhrnným analýzám bankovního sektoru. Kontrolní činnost probíhající přímo v bankách - tzv. dohlídky na místě - se postupně stávají rozhodujícím nástrojem bankovního dohledu. To vyplývá zejména z vyššího důrazu, který je kladen na posouzení systémů řízení jednotlivých rizik v bance. Poznání rizikového profilu každé banky umožňuje následně zvolit optimální formy dohledu tak, aby bylo možné v maximální míře zajistit kvalitní a efektivní monitoring každé banky a tak efektivně využít dostupné kapacitní a časové možnosti bankovního dohledu34.

3.1.2

Licencování

Jako banka mohou v České republice působit pouze akciové společnosti, které k této činnosti získaly licenci, kterou podle zákona o bankách vydává Česká národní banka. Prvním krokem k získání licence je předložení žádosti, která musí obsahovat náležitosti dané vyhláškou ČNB. Žádost musí mít písemnou formu a obsahovat kromě základních informací o žadateli i zdůvodnění žádosti obsahující kromě jiného i strategický záměr banky, obchodní plán a analýzu trhu, na kterém banka hodlá působit, a řadu listinných dokumentů, které jsou podkladem pro správní řízení. V rámci správního řízení, které trvá 6 měsíců, pokud není přerušeno z důvodu vyžádání doplnění žádosti, je posuzována především způsobilost hlavních akcionářů z hlediska jejich finanční síly, odborná a morální způsobilost osob navrhovaných do statutárních a řídících orgánů banky, technické a organizační předpoklady pro výkon navrhovaných činností,

34



27

reálnost ekonomických kalkulací o budoucí likviditě a rentabilitě banky aj. Minimální výše základního kapitálu pro založení banky je stanovena na 500 mil. Kč a tato částka musí být složena v peněžní formě na předem dohodnutý účet. Licence vydaná na základě posouzení žádosti se vydává na dobu neurčitou a obsahuje výčet činností, které je banka oprávněna provozovat, případně podmínky, které banka musí splnit před zahájením určité povolené činnosti a dodržovat během této činnosti. Uvedení některých činností v licenci může být vázáno na udělení zvláštního povolení (např. poskytování investičních služeb podléhá povolení Komise pro cenné papíry). V České republice mohou působit i pobočky zahraničních bank, které jsou organizační složkou těchto bank. Zahraniční banky ze zemí mimo Evropskou unii potřebují ke své činnosti rovněž licenci. Řízení k jejímu vydání probíhá obdobně jako v případě bank. V tomto případě je vyžadováno i vyjádření bankovního dohledu ze země, kde má sídlo centrála zahraniční banky a bankovní dohled ČNB při posuzování žádosti spolupracuje s tímto zahraničním regulátorem. Spolupráce se zahraničním regulátorem probíhá též při udělování bankovní licence dceřiné společnosti zahraniční banky (ta je však akciovou společností podle českého práva). V souvislosti se vstupem České republiky do Evropské unie se rozšířily možnosti podnikání bank se sídlem v Evropské unii. Tyto subjekty mohou využívat tzv. princip jednotné licence, na jehož základě je držitel licence udělené domovským orgánem dohledu oprávněn vykonávat činnosti vyplývající z jeho licence i na území jiného členského státu Evropské unie bez nutnosti žádat o licenci tohoto státu. Činnost osoby využívající výhod jednotné licence na území hostitelského státu podléhá dohledu orgánu domovského státu s výjimkou dohledu nad dodržováním úzce vymezených právních předpisů hostitelského státu. Banka může na území jiného členského státu evropské unie poskytovat služby prostřednictvím své pobočky nebo bez založení pobočky (tedy ojediněle). Pokud hodlá banka poskytovat služby prostřednictvím pobočky, musí pouze splnit tzv. oznamovací proceduru, v rámci které předkládá informace týkající se obchodního plánu, výčtu poskytovaných činností, sídla pobočky, organizační struktury a vedoucího organizační složky. Pokud banka hodlá poskytovat služby bez založení pobočky, musí svůj záměr měsíc před prvním poskytnutím služby na území jiného členského státu Evropské unie oznámit domovskému orgánu dohledu, který toto oznámení do jednoho měsíce zašle orgánu dohledu hostitelského státu35.

35



28

Opatření k nápravě Banky jsou povinny provádět své obchody obezřetně, tj. způsobem, který nepoškozuje zájmy vkladatelů a neohrožuje bezpečnost a stabilitu banky, dodržovat podmínky stanovené licencí a právními předpisy, včetně opatření vydaných ČNB. Zjistí-li bankovní dohled, že banky tato pravidla nedodržují, může vůči nim uplatnit následující opatření: • vyžádat ve stanovené lhůtě odstranění zjištěných nedostatků, • požadovat výměnu osob ve vedení a dozorčí radě banky, • omezit nebo zakázat vykonávání některé z činností uvedených v licenci, • nařídit mimořádný audit na náklady banky, • uložit pokutu do výše 50 mil. Kč, • snížit základní kapitál k pokrytí ztráty po jejím zúčtování s rezervními a dalšími fondy, pokud přesahuje 20 % vlastního kapitálu banky, • zavést nucenou správu (pouze v případě, kdy je ohrožena stabilita bankovního systému jako celku), • odejmout licenci (při přetrvávání závažných nedostatků a v případech uvedených níže). Další opatření se váží na ukazatele kapitálové přiměřenosti. V případě, že tento poměr se sníží pod dvě třetiny minimálního limitu (stanoveného opatřením ČNB na 8 %) ČNB požaduje např. zvýšení základního kapitálu na dostatečnou úroveň, omezení nabývání některých (rizikovějších) aktiv, omezení výše poskytovaných úrokových sazeb z vkladů na běžnou úroveň nebo pozastavení obchodování s osobami majetkově či personálně propojenými s bankou. V případě poklesu kapitálové přiměřenosti pod 1/3 minimálního limitu je ČNB povinna odejmout licenci. Licenci může ČNB odejmout i v případech, kdy banka nezahájila činnosti do 12 měsíců od získání licence, nepřijímá po dobu 6 měsíců vklady od veřejnosti či po tuto dobu neposkytuje úvěry a v případech, kdy licenci získala na základě nepravdivých údajů uvedených v žádosti. Bankovní dohled může rovněž přijmout opatření spočívající v pozastavení akcionářských práv akcionáře banky, jenž získal nebo zvýšil kvalifikovanou účast na bance bez souhlasu ČNB nebo jehož působení je na újmu řádnému a obezřetnému podnikání banky36.

36



29

Povolovací činnost Zákon o bankách37 v řadě případů vyžaduje, aby banky nebo jiné právnické nebo fyzické osoby před provedením určité operace či úkonu požádaly o souhlas příp. informovaly ČNB. Předchozí souhlas je vyžadován v případech: • úmyslu nabýt přímý nebo nepřímý podíl na bance, který představuje nejméně 10 %, 20 %, 33 % nebo 50 % na hlasovacích právech banky vč. osob, které budou chtít dosáhnout výše uvedených limitů i na základním kapitálu banky, jakož i osoby, které budou ve vztahu k bance osobou řídící z titulu uzavřené ovládací smlouvy, přičemž tato povinnost se vztahuje i na osoby jednající ve shodě, • uzavření smlouvy o prodeji podniku nebo jeho části, • fúze (sloučení, splynutí) banky s jinou bankou, • rozhodnutí valné hromady o zrušení banky nebo zastavení činností, ke kterým je nezbytná bankovní licence, • snížení základního kapitálu, pokud k němu nedochází z důvodu úhrady ztráty, • výběru auditora banky. Informační příp. oznamovací povinnost vzniká v případech: • snížení přímého nebo nepřímého podílu na bance pod 10 %, 20 %, 33 % nebo 50 % hlasovacích práv (po účinnosti novely zákona o bankách i v případě • snížení účasti na základním kapitálu banky pod výše uvedené limity nebo v případě ztráty kontroly nad bankou, a dále v případě záměru převést takový objem akcií nebo jiných práv, který sám o sobě představuje kvalifikovanou účast na bance), přičemž tato povinnost se vztahuje i na osoby jednající ve shodě • změny stanov, • personálních změn ve statutárním orgánu banky a na místech vedoucích zaměstnanců banky, • záměru otevřít pobočku nebo zastoupení banky v zahraničí, • nabytí kvalifikované účasti na jiné právnické osobě38.

37

Zákon č. 21/1992 Sb., o bankách

38



30

3.1.3

Pojištění vkladů

V možnostech bankovní regulace a dohledu v tržních podmínkách není a nemůže být zabránit krachu každé banky. K zajištění, aby takovéto ukončení činnosti banky mělo minimální dopady především na drobné klienty bank slouží Fond pojištění vkladů, jehož činnost je upravena zákonem o bankách39. Fond má dvě hlavní funkce: preventivní pro banky (snižuje riziko panických výběrů vkladů z bank veřejností, jestliže se rozšíří negativní informace o finanční situaci banky) a sanační pro vkladatele. Fond pojištění vkladů vytváří finanční rezervy z příspěvků bank a poboček zahraničních bank, které jsou použity pro výplatu vkladů v případě krachu některé banky z důvodu její nesolventnosti. Pojištěny jsou všechny neanonymní vklady fyzických a právnických osob vedené v korunách i v cizí měně (tj. vklady na jméno, příjmení, adresu a datum narození nebo rodné číslo vkladatele - fyzické osoby, v případě právnických osob vklady na obchodní firmu nebo název, sídlo a identifikační číslo). Pojištěny nejsou vklady bank, poboček zahraničních bank a finančních institucí. Rovněž nejsou pojištěny pohledávky z tzv. podřízených vkladů. Výše náhrady se vypočítá z celkového objemu pojištěných vkladů jednotlivého vkladatele u dotčené banky a poskytuje se maximálně však do výše ekvivalentu 50 tisíc EUR pro jednoho vkladatele u jedné banky. Pobočka zahraniční banky se nemusí účastnit systému pojištění vkladů podle zákona o bankách40, jestliže prokáže ČNB a oznámí veřejnosti, že systém pojištění vkladů, jehož je účastna zahraniční banka ve svém domovském státě, se vztahuje též na pobočku a je pro vkladatele nejméně tak příznivý jako pojištění u Fondu pojištění vkladů41.

3.2

Basel II

Rostoucí složitost bankovnictví ukázala, že jednoduchý rámec BASEL I není postačující pro potřeby bankovní praxe. Proto Basilejský výbor 26. 06. 2004 schválil konečnou verzi nových pravidel pro výkon bankovní činnosti a pro výkon dohledu nad bankami (International Convergence of Capital measurement and Capital Standards, dále jen „BASEL II“).

39

40

Zákon č. 21/1992 Sb.,o bankách Zákon č. 21/1992 Sb.,o bankách

41



31

Koncept "Basel II' byl v České republice do právních předpisů implementován prostřednictvím42 a. zákonů, v jejichž rámci jsou stanovena základní pravidla obezřetného podnikání a další požadavky vyplývající z jednotlivých směrnic. Směrnice 2006/48/ES a 2006/49/ES jsou promítnuty prostřednictvím změnového zákona č. 120/2007 Sb. do těchto zákonů: •

zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů,

•

zákon č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů,

•

zákon č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu, ve znění pozdějších předpisů,

•

zákon č. 124/2002 Sb., o převodech peněžních prostředků, elektronických platebních prostředcích a platebních systémech (zákon o platebním styku), ve znění pozdějších předpisů,

b. vyhlášek vydávaných na základě zmocnění v příslušných zákonech, které podrobněji stanovují jednotlivá pravidla obezřetného podnikání. Implementace konceptu Basel II je v České republice promítnuta kromě výše uvedených zákonů také do vyhlášky č. 123 ze dne 15. května 2007, o pravidlech obezřetného podnikání bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry, ve znění pozdějších předpisů. c. úředních sdělení, která poskytují detailní výklad nebo očekávaní České národní banky k některým termínům, postupům a dalším skutečnostem. Tento koncept stanovuje minimální regulatorní kapitálové požadavky pro úvěrové, tržní a pro operační riziko a poskytuje širší nabídku metod měření rizik, včetně vlastních modelů. Modely, které jednotlivé banky používají pro výpočet kapitálového požadavku k jednotlivým rizikům musí být schváleny regulatorním orgánem. Pro úvěrové produkty, které nesplňují požadavky na měření rizik dle stanovených modelů, jsou banky nuceny vytvářet výrazně vyšší rezervy, než tomu je u produktů splňujících kritéria daná Basel II.

3.2.1

Pravidla obezřetného podnikání

Při své činnosti je banka povinna dodržovat pravidla obezřetného podnikání. Základní pravidla obezřetného podnikání jsou stanovena přímo v zákoně o bankách43, např. požadavek mít dostatečný vnitřní kontrolní systém, požadavek udržovat trvale svou

42

Zdroj:

32

platební schopnost, limity pro kvalifikované účasti banky v jiných subjektech, zákaz zvýhodněného obchodování s osobami personálně a majetkově propojenými s bankou (tzv. osobami se zvláštním vztahem k bance). Tato pravidla jsou dále rozvedena v opatření44 a vyhlášce45 ČNB. V rámci vyhlášky č. 123 ze dne 15. května 2007, o pravidlech obezřetného podnikání bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry ve znění vyhlášky č. 282/2008 Sb jsou upraveny především tyto oblasti: a) požadavky na řídicí a kontrolní systém a obsah zprávy o ověření řídicího a kontrolního systému, způsob, strukturu a periodicitu jejího zpracování a lhůtu pro její předložení, b) kapitálovou přiměřenost, c) pravidla angažovanosti, d) pravidla pro nabývání, financování a posuzování aktiv, e) obsah údajů určených k uveřejnění, f) obsah, formu, lhůty a způsob předkládaní některých informací a podkladů České národní bance. Do rozsahu uplatnění těchto pravidel pro tuto bakalářskou práci patří: - povinná osoba ( banka, družstevní záložna), - pobočka nebo organizační složka zahraniční osoby Kapitálová přiměřenost Povinná osoba splňuje kapitálovou přiměřenost na individuálním základě, pokud průběžně udržuje kapitál na individuálním základě minimálně ve výši odpovídající součtu kapitálových požadavků k úvěrovému, tržnímu a operačnímu riziku stanovených na individuálním základě. Koncept kapitálové přiměřenosti má sloužit jako nástroj, jehož prostřednictvím je na povinných osobách vynucováno držení dostatečného kapitálu, vzhledem k podstupovaným rizikům, který by měl sloužit k pokrytí neočekávaných ztrát v dobách nepřiznivého vývoje (očekávané ztráty jsou kryty opravnými položkami).

43

Zákon č. 21/1992 Sb., o bankách. Opatření České národní banky č. 2 ze dne 28. listopadu 2008 , o předkládání výkazů bankami a pobočkami zahraničních bank České národní bance 45 Vyhláška č. 123 ze dne 15. května 2007, o pravidlech obezřetného podnikání bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry ve znění vyhlášky č. 282/2008 Sb. 44

33

Ukazatel kapitálové přiměřenosti se rovná 8% z podílu, v jehož čitateli je kapitál a v jmenovateli kapitálové požadavky46. Při výpočtu kapitálové přiměřenosti povinná osoba zařazuje v souladu se svou strategií aktiva, závazky a podrozvahové položky (nástroje) do obchodního nebo investičního portfolia. Nástroje se rozkládají do pozic. V závislosti na druhu nástroje jde o pozice úrokové, měnové, akciové nebo komoditní. Povinná osoba má pro rozklad nástrojů do pozic stanoveny postupy. Česká národní banka může požádat o předložení těchto postupů a jejich úpravu, pokud to bude vyžadovat zejména charakter podstupovaných rizik. Obchodní portfolio47 Do obchodního portfolia se zařazují nástroje: • držené se záměrem obchodovat s nimi nebo s cílem zajišťovat jiné nástroje obchodního portfolia. Jde o nástroje, u nichž není omezena jejich obchodovatelnost nebo je možné je zajistit; • držené se záměrem obchodovat s nimi jsou nástroje záměrně držené pro krátkodobý opětovný prodej nebo nástroje držené se záměrem využívat skutečných nebo očekávaných krátkodobých cenových rozdílů mezi kupní a prodejní cenou nebo jiných výkyvů v ceně či úrokové míře; • při splnění požadavků: zdokumentovaná strategie obchodování, která je schvalená představenstvem, stanoveny postupy pro aktivní řízení pozic (otevírání pozic, limity a jejich přiměřenost, otevírání a řízení pozic v rámci limitů, hlášení- součást řízení rizik, aktivní řízení s ohledem na zdroje tržních informací), postupy pro sledování pozic (včetně sledování obratu a nehybných pozic). Strategie a postupy pro zařazování a řízení nástrojů obchodního portfolia: • výčet činností, které povinná osoba považuje za obchodování, • principy denního přeceňování pozic nástrojů tržními hodnotami, tvořenými na likvidním a aktivním trhu, • model oceňování pro určení rizika, • externí oceňování pozic nástrojů, • omezení, které mají vliv na schopnost uzavřit nebo zajistit pozici v krátkodobém horizontu, 46 47

Část 4, hlava I, §43 vyhlášky č.123/2007 Sb. Část 4, hlava II, §45 vyhlášky č.123/2007 Sb.

34

• způsob řízení rizik, • principy a kritéria pro přesun nástrojů mezi portfolií. Obchodní portfolio se považuje za malé, pokud jsou splněna tato kritéria: a) podíl transakcí zařazených do obchodního portfolia zpravidla nepřesahuje 5 % všech transakcí, b) celková částka pozic zařazených do obchodního portfolia zpravidla nepřesahuje částku odpovídající 15 000 000 EUR, c) podíl transakcí zařazených do obchodního portfolia nikdy nepřesahuje 6 % všech transakcí a celková částka pozic zařazených do obchodního portfolia nikdy nepřesahuje částku odpovídající 20 000 000 EUR. Do investičního portfolia48 se zařazují nástroje nezařazené do obchodního portfolia. Povinná osoba provádí kategorizaci expozic investičního portfolia, které jsou představené pohledávkami z finanční činnosti, což jsou poskytnuté úvěry, pohledávky z finančního leasingu (z vkladu, z akreditivu, ze záruky, z faktoringu, z prodeje cenných papírů s odkladem splatnosti delší než 30 dnů, z prodeje cenných papírů nevypořádaných do 30 dnů po stanovením dni vypořádání), zálohy na pořízení cenných papírů poskytnuté na více jak 30 dnů. Povinná osoba posuzuje expozice investičního portfolia a zařazuje je do kategorie pohledávek bud’ se selháním dlužníka, nebo bez selhání dlužníka. Selháním dlužníka se rozumí situace, kdy je splněna alespoň jedna z těchto podmínek49: a) lze předpokládat, že dlužník pravděpodobně nesplatí svůj závazek (závazky z kontokrentních úvěrů, úvěrových karet) řádně a včas, aniž by věřitel přistoupil k uspokojení své pohledávky ze zajištění, b) alespoň jedna splátka jistiny nebo příslušenství jakéhokoliv závazku dlužníka vůči věřiteli je po splatnosti déle než 90 dnů; k této podmínce povinná osoba nemusí přihlížet, pokud částka po splatnosti není významná s tím, že práh významnosti stanoví povinná osoba s ohledem na to, jakou částku nevymáhá při odpisu pohledávky. Indikátorem nesplacení závazků dlužnikem může být: • neuplatnění principu časového rozlišení u expozice, • provedení úpravy ocenění expozice na základě významného poklesu úvěrové kvality zaznamenaného až po vzniku expozice, 48 49

Část 4, hlava II, §47 vyhlášky č.123/2007 Sb. Část 4, hlava II, §49 vyhlášky č.123/2007 Sb.

35

• očekávání prodeje expozice se ztrátou související s úvěrovou kvalitou, • nucená restrukturalizace expozice (jedná se zejména o přepracování plánu splátek, snížení úrokové míry, prominutí úroků z prodlení, odklad splátek jistiny nebo příslušenství), • dlužník je osoba v úpadku, • nejistota finanční a ekonomické situace dlužníka. Pohledávky se selháním dlužníka jsou považovány za ohrožené a zařazují se do podkategorií nestandardní, pochybné nebo ztrátové pohledávky. Pohledávky bez selhání dlužníka se zařazují do podkategorií standardní nebo sledované pohledávky. Nejméně jednou ročně se prověřuje správnost zařazení pohledávek do těchto kategorií a podkategorií. Také povinná osoba při znehodnocení pohledávky tvoří k ní na tuto ztrátu opravnou položku50. Kapitál na individuálním základě51 Kapitál na individuálním základě se stanoví jako součet původního kapitálu na individuálním základě (složka tier 1) a dodatkového kapitálu na individuálním základě (složka tier 2) snížený o odčitatelné položky na individuálním základě a zvýšený o kapitál na individuálním základě na krytí tržního rizika (složka tier 3). Kapitál na individuálním základě je odvozen z rozvahy a jeho součástí jsou zisky nebo ztráty, které jsou součástí nerozděleného zisku z předchozích období, zisku za účetní období po zdanění, zisku za běžné účetní období uvedeného v mezitímní účetní závěrce, neuhrazené ztráty z předchozích období včetně ztráty za minulé účetní období, ztráty za běžné účetní období. Původní kapitál na individuálním základě (složka tier 1) tvoří splacený základní kapitál zapsaný v obchodním rejstříku s tím, že u družstevních záložen jde o splacený základní kapitál zapisovaný i nezapisovaný v obchodním rejstříku a nemusí být splněna podmínka souladu s účetními standardy, a) minus nabyté vlastní akcie s tím, že do této položky se zahrnují také položky z obchodů s vlastními akciemi, zejména z forwardů a opcí na vlastní akcie, snižující vlastní kapitál, b) plus emisní ážio s tím, že součástí této položky jsou splacené emisní ážio, které souvisí se splaceným základním kapitálem zapsaným v obchodním rejstříku, a emisní ážio vzniklé z operací s vlastními akciemi,

50 51

Část 6, hlava II, §194-198 vyhlášky č.123/2007 Sb. Část 4, hlava III, §54-56 vyhlášky č.123/2007 Sb.

36

c) plus rezervní fondy a nerozdělený zisk s tím, že tato položka je součtem položek v bodech 1 až 4 sníženým o položku v bodě 5: 1. povinné rezervní a rizikové fondy, 2. ostatní fondy, které jsou vytvořeny z rozdělení zisku a lze je výhradně použít k úhradě ztráty uvedené v účetní závěrce povinné osoby, 3. nerozdělený zisk z předchozích období uvedený v účetní závěrce povinné osoby ověřené auditorem a schválené valnou hromadou nebo členskou schůzí, o jehož rozdělení valná hromada nebo členská schůze nerozhodla a který nepřipadl na vypořádací podíly, 4. zisk za účetní období po zdanění uvedený v účetní závěrce povinné osoby ověřené auditorem snížený o předpokládané dividendy a další předpokládané platby z rozdělení zisku, 5. neuhrazená ztráta z předchozích období včetně ztráty za minulé účetní období, d) plus zisk za běžné účetní období uvedený v mezitímní účetní závěrce povinné osoby ověřené auditorem snížený o předpokládané dividendy a další předpokládané platby z rozdělení zisku, pokud záměr doložený souhlasem auditora započítávat tento zisk do původního kapitálu byl oznámen České národní bance, ledaže Česká národní banka ve lhůtě 1 měsíce ode dne doložení záměru souhlasem auditora odmítne započítávání tohoto zisku do původního kapitálu nebo ve lhůtě 1 měsíce od doložení záměru souhlasem auditora informuje povinnou osobu, že si vyhrazuje právo odmítnout započítávání tohoto zisku do původního kapitálu ve lhůtě prodloužené o nejvýše 1 další měsíc, a v této prodloužené lhůtě započítávání tohoto zisku do původního kapitálu odmítne, e) plus výsledné kurzové rozdíly z konsolidace dat zahraniční pobočky nebo zahraniční organizační složky s tím, že jsou-li tyto výsledné kurzové rozdíly negativní, jsou odečteny, f) minus ztráta za běžné účetní období, g) minus goodwill, h) minus nehmotný majetek jiný než goodwill, i) minus oceňovací rozdíl ze změn reálných hodnot kapitálových nástrojů zařazených pro účely vedení účetnictví do portfolia realizovatelných finančních nástrojů (available for sale), je-li negativní, j) minus čistý zisk z kapitalizace budoucích příjmů ze sekuritizace, pokud je součástí položky c) nebo d),

37

k) v případě banky minus účastnické cenné papíry vydané osobou s kvalifikovanou účastí na bance, nabyté za účelem tvorby trhu a zařazené do obchodního portfolia. Původní kapitál na individuálním základě musí být okamžitě a neomezeně k dispozici pro krytí ztrát z rizik. Dodatkový kapitál na individuálním základě (složka tier 2) tvoří součet hlavního dodatkového kapitálu (odpovídá přebytku v krytí očekávaných úvěrových ztrát na individuálním základě) a vedlejšího dodatkového kapitálu. Součástí vedlejšího dodatkového kaptálu jsou podřízený dluh A, oceňovací rozdíl ze změn reálných hodnot kapitálových nástrojů, je-li pozitivní a uhrazovací povinnost členů družstevní záložny52, pokud pohledávky za členy vzniklé z uhrazovací povinnosti nejsou po splatnosti. Podřízený dluh A může mít podobu přijatého úvěru, půjčky nebo vkladu a take podobu vydaného podřízeného dluhopisu. Při splnění podmínek podle hlavy III, díl 1, §58, odst. 2 vyhlášky č.123/2007 lze podřízený dluh A zahrnovat i do dodatkového kapitálu na individuálním základě, přičemž se ročně snižuje o 20 % během posledních pěti let před dnem splatnosti. Kapitál na individuálním základě na krytí tržního rizika (složka tier 353) tvoří podřízený dluh B (v podobě přijatého úvěru, půjčky, vkladu nebo vydaného podřízeného dluhopisu, splatný po dvou letech od data převedení na účet povinné osoby a jistina je splatná jednorázově, nesmí být splacen pokud by platba znamenala nedodržení kapitálové přiměřenosti nebo její snížení) snižený o jiné než významné obezřetné úpravy při tržním oceňování nebo oceňováním modelem. Tento kapitál lze používat pouze na krytí měnového, komoditního, pozičního rizika nebo rizika angažovanosti obchodního portfolia. Existuje pět limitů položek kapitálu na individuálním základě: 1. Součet dodatkového kapitálu na individuálním základě a kapitálu na individuálním základě na krytí tržního rizika nelze zohlednit v míře vyšší než původní kapitál na individuálním základě. 2. Vedlejší dodatkový kapitál na individuálním základě nelze zohlednit v míře vyšší než 50 % původního kapitálu na individuálním základě. 3. 50 % výše odčitatelných položek se odčítá od původního kapitálu na individuálním základě, 50 % jejich výše se odčítá od dodatkového kapitálu na individuálním základě; 52 53

§ 4a a § 9 odst. 2 zákona č. 87/1995 Sb. Část 4, hlava III, §59 vyhlášky č.123/2007 Sb.

38

ustanovení odstavců 1 a 2 tím nejsou dotčena. Pokud 50 % výše odčitatelných položek převyšuje dodatkový kapitál na individuálním základě, částka odpovídající tomuto převýšení se odčítá od původního kapitálu na individuálním základě. 4. Kapitál na individuálním základě na krytí tržního rizika nelze zohlednit v míře vyšší než 150 % ze součtu původního kapitálu na individuálním základě a dodatkového kapitálu na individuálním základě sníženého o odčitatelné položky na individuálním základě a sníženého o součet kapitálových požadavků k úvěrovému riziku investičního portfolia, k riziku rozmělnění investičního portfolia a k operačnímu riziku. 5. Přebytek v krytí očekávaných úvěrových ztrát lze zahrnout do dodatkového kapitálu na individuálním základě v částce, která není větší než 0,6 % součtu hodnot rizikově vážených expozic. Pro účely stanovení limitu pro přebytek v krytí očekávaných úvěrových ztrát se do hodnot rizikově vážených expozic nezahrnují expozice ze sekuritizace s rizikovou váhou 1250 %54. Odčitatelné položky na individuálním základě tvoří: a) kapitálové investice investičního portfolia do institucí, pojišťoven, zajišťoven, pojišťovacích holdingových osob či pojišťovacích holdingových osob se smíšenou činností, nebo ostatních finančních institucí, pokud přesahují 10 % základního kapitálu osob, do nichž je investováno, b) součet kapitálových investic investičního portfolia do institucí, pojišťoven, zajišťoven, pojišťovacích holdingových osob či pojišťovací holdingových osob se smíšenou činností, nebo ostatních finančních institucí, a to v částce, která přesahuje 10 % kapitálu na individuálním základě před odečtením položek podle písmena a) a bodů 1 až 3, pokud jednotlivé kapitálové investice představují podíl do 10 % včetně základního kapitálu osob, do nichž je investováno, c) hodnota expozic ze sekuritizace s rizikovou váhou 1250 %, ledaže je zahrnuta do výpočtu kapitálového požadavku k úvěrovému riziku podle ustanovení pro sekuritizaci. Pro účely pravidel angažovanosti a omezení kvalifikovaných účastí tato položka není považována za odčitatelnou položku, d) nedostatek v krytí očekávaných úvěrových ztrát. Pro účely pravidel angažovanosti a omezení kvalifikovaných účastí tato položka není považována za odčitatelnou položku; e) významné obezřetné úpravy při tržním oceňování nebo oceňování modelem,

54

Část 4, hlava III, díl 1, §63 výhlašky č.123/2007 Sb.

39

f) převýšení položek nad podřízeným dluhem B, o které je snížený, g) odpočet u volných dodávek, a to od pěti obchodních dnů po splatnosti druhé smluvní platby nebo dodávky do ukončení transakce ve výši součtu převedené hodnoty a rozdílu mezi sjednanou vypořádací cenou a aktuálním tržním oceněním, je-li kladný55.

55

Část 4, hlava III, díl 1, §61 vyhlášky č.123/2007 Sb.

40

Kapitálové požadavky Kapitálovým požadavkem se rozumí hodnota v českých korunách propočtená podle regulátorem stanovených postupů vyjádřující potřebu odpovídajícího kapitálového krytí rizik podstupovaných bankou. Povinná osoba stanovuje minimální kapitálové požadavky k úvěrovému, tržnímu a operačnímu riziku pro účely výpočtu kapitálové přiměřenosti. Kapitálový požadavek k úvěrovému riziku tvoří kapitálové požadavky: •

k úvěrovému riziku investičního portfolia a riziku rozmělnění investičního portfolia,

•

k riziku angažovanosti obchodního portfolia,

•

k specifickému úrokovému a riziku obchodního portfolia,

•

k specifickému akciovému riziku obchodního portfolia,

•

k riziku protistrany u repo obchodů, půjček či výpujček cenných papírů, komodit derivátů,

•

k vypořádacímu riziku obchodního portfolia a volným dodávkám,

•

k ostatním nástrojům obchodního portfolia. Kapitálový požadavek k tržnímu riziku tvoří kapitálové požadavky:

• k obecnému úrokovému riziku obchodního portfolia, • k obecnému akciovému riziku obchodního portfolia, • k měnovému riziku investičního a obchodního portfolia, • ke komoditnímu riziku investičního a obchodního portfolia. Přístupy pro výpočet kapitálových požadavků. Lze kapitálový požadavek k uvěrovému riziku vypočítávat buď podle „standardního přístupu“, nebo podle takzvaných přístupů typu IRB (přístupy „založené na interním ratingu“; metody měření rizika vyvinuté samotnými bankami na základě statistických dat o rizicích). Standardizovaný přístup stanoví zvláštní rizikové váhy u některých druhů úvěrových rizik. Hlavním kritériem je přitom klasifikace nezávislých ratingových agentur. Při standardním přístupu zjištění rizikové váhy používají výhradně ratingy uznávaných ratingových agentur (Standard & Poor’s, Moody’s, Fitch Ratings atd.). Příjemcům úvěrů, kteří nedisponují externím ratingovým ohodnocením, se jednotně přiděluje riziková váha 100 % (odpovídá kapitálovému požadavku ve výši 8 %). Přístupy typu IRB („internal rating based“) – základní i pokročilý – dovolují povinným osobám, které jsou schopny statisticky změřit příslušné riziko určitého financování, aby svou kapitálovou vybavenost upravovaly adekvátně dle svého individuálního rizika. Za 41

předpokladu „dobrého“ úvěrového portfolia (dobrá bonita klientů, dostatečné zajištění) vyplývá pro banky – ve srovnání se standardním přístupem – nižší kapitálový požadavek. Tyto přístupy umožňují volbu mezi tím, jestli banky odhadují pouze riziko protistrany a riziko produktu hodnotí pevně stanovenými koeficienty nebo jestli současně odhadují i riziko produktu. Přístupy pro výpočet kapitálového požadavku k operačnímu riziku Základní přístup (BIA - Basic Indicator Approach) – způsob kalkulace kapitálového požadavku je velmi jednoduchý. Kapitálový požadavek podle tohoto základního ukazatele je roven 15 % z hodnoty relevantního ukazatele (relevantní ukazatel se stanovuje jako tříletý hrubý příjem, který je roven tříletému průměru součtu čistého úrokového a čistého neúrokového výnosu). Standardizovaný přístup (TSA) - metoda vychází z předpokladu, že operační riziko spojené s různými skupinami aktivit má často odlišný charakter a intenzitu. Proto dělí bankovní aktivity na osm obchodních linií, přičemž každé přiřazuje vlastní koeficient beta (β). Následující tabulka předvádí beta faktory přiřazené jednotlivým obchodním liniím. Tab.2: Rozdělení obchodních linií a beta faktory Obchodní linie – Linie

Seznam činnosti

podnikání Podnikové financování Obchodování na finančních trzích Retailové makléřství

Upisování finančních nástrojů na základě neodvolatelného závazku, poradenství v obl.kapitálové struktury Obchodování na vlastní účet, peněžní zprostředkování Přijímání a zpracování příkazů vztahujících se k jednomu či více finančním nástrojům

Beta faktor

18 % 18 % 12 %

Podnikové bankovnictví

Přijímání vkladů od veřejnosti,

15 %

Retailové bankovnictví

Činnosti pro jednotlivé fyzické osoby

12 %

Úschova a správa finančních nástrojů

15 %

Zúčtovací služby pro třetí osoby Obhospodařování aktiv

Obhospodařování portfolií, obhospodařování podílů ve fondech kolektivního investování

Zdroj: www.cnb.cz

42

12 %

Z tabulky je patrné, že určité činnosti, které jsou začleněny do jednotlivých linií, by mohly spadat i pod reputační riziko, ale stanovuje pouze přístupy kapitálových požadavků pod operační riziko. Alternativní standardizovaný přístup (ASA) – podle tohoto přístupu se kapitálový požadavek určuje podle ustanovení pro standardizovaný přístup s odchylkami při výpočtu kapitálového požadavku pro linie podnikání retailové bankovnictví nebo podnikové bankovnictví. Pro tyto linie lze nahradit relevantní ukazatel alternativním ukazatelem, který odpovídá normalizovanému ukazateli výnosů, který je roven součtu koeficientu 0,035 a tříletého průměru dlužné částky poskytnutých úvěrů v linii podnikání retailové bankovnictví nebo podnikové bankovnictví. Tyto přístupy jsou založeny na předpokladu, že velikost operačního rizika (expozice instituce vůči operačnímu riziku) je přímo úměrná hodnotě určitého indikátoru. Indikátorem je jednotně stanovený ukazatel na bázi vynosů (přístup BIA, přístup TSA), případně na bázi objemu poskytnutých úvěrů (přístup ASA). Kapitálový požadavek odpovídá stanovenému procentu z hodnoty indikátoru (12, 15 nebo 18%). Tyto jednodušší přístupy jsou plně standardizovány, předdefinovány a v ČR závazně a jednotně stanoveny právním předpisem. Nejvyšší náročnost a zároveň sofistikovanost představuje pokročilý přístup (AMA) a požadavky na jeho používání jsou kvalitativní a kvantitativní. Pro používání tohoto přístupů musí být systém řízení operačního rizika náležitě zdokumentován (užití interních dat, externích dat, analýzy scénářů a podchycení faktor, které ovlivňují podnikatelské prostředí) a musí existovat tříletá historická data. Povinná osoba musí být rovněž schopná zařadit svá data o historických ztrátách do linií podnikání a do typů událostí, které jsou přesně regulatorním orgánem schváleny ( např. vnější nekalé jednání jsou ztráty, které jsou způsobené třetí osobou, jehož úmyslem bylo uskutečnit podvod, zpronevěřit majetek). Preferovaný přístup pro výpočet kapitálového požadavku k tržnímu riziku zůstává metoda Value at Risk. Povinná osoba by měla mít zavedeny odpovídající vnitřní procesy, které jí umožní vyhodnotit adekvátnost jejího interního kapitálu s ohledem na postupovaná rizika. Úlohou povinné osoby je stanovovat, průběžně posuzovat a udržovat vnitřně stanovený kapitál v takové výši, struktuře a rozložení, aby dostatečně pokrýval rizika, kterým je nebo by mohla být vystavena.

43

Angažovanost Jako další obezřetnostní pravidlo musí povinná osoba při své činnosti dodržovat limity angažovanosti. Angažovanost investičního portfolia56 vůči osobě nebo ekonomicky spjaté skupině osob je v případě banky a družstevní záložny jakákoliv expozice představovaná aktivem v jeho účetní hodnotě před snížením o opravné položky nebo podrozvahovou položkou v účetní hodnotě bez odečtení rezerv, vždy bez aplikace rizikových vah nebo konverzních faktorů. U investičního portfolia se musí dodržovat soustavně tyto limity57: • Angažovanost investičního portfolia vůči osobě nebo ekonomicky spjaté skupině osob nesmí přesáhnout 25 % součtu původního a dodatkového kapitálu sníženého o odčitatelné položky, • Angažovanost investičního portfolia vůči osobě nebo ekonomicky spjaté skupině osob nesmí přesáhnout 20 % součtu původního a dodatkového kapitálu sníženého o odčitatelné položky, pokud je osobou nebo členem ekonomicky spjaté skupiny osob: a) ovládající osoba nebo ovládaná osoba povinné osoby, případně ovládané osoby takové ovládající osoby, nebo b) jiná osoba s úzkým propojením; • Úhrn velkých angažovaností investičního portfolia vůči osobám nebo ekonomicky spjatým skupinám osob nesmí přesáhnout 800 % součtu původního a dodatkového kapitálu sníženého o odčitatelné položky. Angažovaností obchodního portfolia58 vůči osobě nebo ekonomicky spjaté skupině osob se rozumí součet dlouhých pozic: • úrokové pozice (nástroje s aspoň jednou úrokovou pozici- dluhopisy, směnky, repo obchody), • akciové pozice (nástroje s aspoň jednou akciovou pozici- akcie, depozitní poukázky), • pozice vyplývající z volných dodávek (případy, kdy povinná osoba zaplatila za cenné papíry, cizí měnu nebo komodity dříve, než je obdržela, nebo dodala cenné papíry, cizí měnu nebo komodity dříve, než za ně obdržela platbu, a v případě mezistátních transakcí uplynul jeden nebo více dnů od provedení takové platby nebo dodávky),

56

Část 5, hlava I, §180 vyhlášky č.123/2007 Sb. Část 5, hlava I, §182 vyhlášky č.123/2007 Sb. 58 Část 5, hlava II, §186 vyhlášky č.123/2007 Sb. 57

44

• rozdíly mezi sjednanou vypořádací cenou a aktuálním tržním oceněním cenných papírů, cizích měn a komodit u obchodů nevypořádaných do stanoveného dne vypořádání, pokud tyto rozdíly představují ztrátu, • expozice z repo obchodů, půjček či výpůjček cenných papírů nebo komodit, • expozice derivátů, maržových obchodů a transakcí s delší dobou vypořádání.

3.2.2

Uveřejňování informací

Dostatečná informovanost o činnosti povinné osoby, osobách, které ji vlastní a řídí, jejích hospodářských výsledcích je rozhodujícím předpokladem pro rozhodování o volbě ústavu pro správu vlastních financí. Banky jako akciové společnosti jsou povinny každoročně zveřejňovat výroční zprávu, která musí obsahovat kromě jiného především výsledky účetní závěrky a výrok externího auditora, od roku 2002 jsou banky povinny zajistit audit vnitřních systémů řízení rizik. Banky rovněž musejí ve svých prostorách srozumitelným způsobem informovat klienty, resp. potenciální klienty, o podmínkách pro přijímání vkladů (včetně vztahu na pojištění vkladů), poskytování úvěrů a poskytování dalších bankovních služeb. Banky jsou rovněž povinny zavést vlastní účinné postupy pro vyřizování stížností jejich klientů a o těchto postupech budou povinny informovat klienty ve svých provozních prostorách. Pro zvýšení informovanosti odborné i laické veřejnosti bankovní dohled ČNB uložil povinným osobám čtvrtletně uveřejňovat sadu informací, které poskytují přehled o činnosti a výsledcích banky. V každé pobočce banky se tak veřejnost může seznámit se základními informacemi o bance z hlediska jejího kapitálového vybavení, struktury akcionářů, její angažovanosti v jiných subjektech, o organizační struktuře, povolených činnostech, službách, které banka poskytuje atd. Kromě toho musí stejným způsobem banka zveřejnit i základní číselné údaje o svém hospodaření, které obsahují strukturu aktiv, pasiv a podrozvahových položek, hlavní položky výkazu zisků a ztrát, rozhodující propočtové ukazatele charakterizující výkonnost, efektivnost a obezřetnost hospodaření bank59. Regulované osoby musí o systému vnitřně stanoveného kapitálu podle vyhlášky č. 123/2007 Sb. (v platném znění) informovat Českou národní banku jednou ročně vždy do 30. června.

59



45

Každá banka je povinna informovat a dokumentovat, jak měří své riziko, jak její rizikový profil detailně vypadá a kolik vlastního kapitálu v poměru k přijatým rizikům drží v rezervě. Vyhláška č. 123/2007 Sb. specifikuje obsah údajů k uveřejnění i formu, způsob, strukturu, periodicitu a lhůty uveřejňování údajů. Pak kromě informací o sobě, o složení akcionářů, činnosti a finanční situaci, musejí povinné osoby uveřejňovat též údaje o plnění pravidel obezřetného podnikání. Pravidla pro uveřejňování týkající se družstevních záložen jsou upravena obdobně s tím rozdílem, že družstevní záložna nemůže být ovládajícím subjektem. Větší množství uveřejňovaných informací a charakter těchto informací má účastníkům trhu umožnit získání lepšího přehledu například o rizikovém profilu a adekvátnosti kapitálové vybavenosti regulovaných subjektů - a umožnit tak efektivnější fungování trhu.

3.3

Regulace pojišťovnictví

Zákon č. 363/1999 Sb., o pojišťovnictví upravuje podmínky provozování a dohled nad pojišťovací a zajišťovací činností vykonávaný Českou národní bankou, vše v souladu s pravidly platnými v rámci Evropské unie. Nutnost regulace pojišťovací činnosti vyplývá z charakteru pojišťovacích služeb. Dochází k časovému rozdílu mezi placením pojistného a výplatou pojistného plnění. V rámci tohoto časového prostoru může dojít ke skutečnostem, které by mohly mít negativní dopad na klienta. Nabídka jednotlivých druhů pojištění je různorodá a pro jednotlivce je velmi obtížné učinit si správnou představu o tom, co bude nejlépe vyhovovat jeho potřebám, zájmům a finančním možnostem a v čem se skrývá nebezpečí špatného výběru. Zákazníci se v široké nabídce těžko orientují a nejsou schopni si ověřit, zda nabízené pojistné ochraně odpovídá požadované pojistné. Z těchto důvodů vyplývá nutnost regulace pojišťovnictví. Regulace znamená konstruování pravidel správného fungování pojišťovnictví a současně fungování instituce dozoru, která zabezpečuje sledování a kontrolu dodržování těchto pravidel. Obecně může být regulace pojišťovnictví uskutečňována pomocí různých metod regulace, ke kterým zejména patří: • vymezení možných investičních instrumentů pro investování pojišťoven a kvótování aktiv, • regulace ceny pojištění, • určování (ovlivňování) výše technické úrokové míry,

46

• sledování podoby pojistných produktů – prostřednictvím schvalování všeobecných pojistných podmínek, • kontrola hospodaření pojišťoven prostřednictvím materiálního dohledu, • určení některých druhů pojištění povinnými, • podpora využívání některých pojistných produktů (zejména prostřednictvím daňových zvýhodnění), • udělování licencí k pojišťovací, případně zprostředkovatelské činnosti, • vymezení právních forem k provozování pojišťovací činnosti, • vymezení požadavků na způsobilost k činnosti pro pojišťovacího zprostředkovatele, • vymezení obsahu pojistné smlouvy, • vymezení povinných rezerv z hlediska jejich zaměření a metod tvorby pro pojišťovny, • sledování finančního zdraví pojišťoven. Dohled v pojišťovnictví Jeho úkolem je kontrola, zda založení a vedení pojišťovny poskytuje záruku splnitelnosti převzatých závazků v zájmu ochrany spotřebitele. Hlavním úkolem dohledu je chránit zájmy pojištěných subjektů a zabezpečit možnost, aby na pojistném trhu byla široká škála produktů, o které je zájem. Současně kontrolovat pojišťovny, aby nabízely solidní produkty a hospodařily tak, aby byly za všech okolností schopny plnit své závazky. Kontrolní činnost spočívá: • dodržování právních předpisů, • soulad provozovaných činností s uděleným povolením, • hospodaření pojišťovny (zajišťovny) z hlediska zabezpečení splnitelnosti jejích závazků, • způsob tvorby a použití technických rezerv, finančního umístění aktiv, jejichž zdrojem jsou technické rezervy, a solventnosti pojišťovny (zajišťovny), • plnění opatření vydaných ministerstvem. Dohled rovněž ukládá opatření při porušení povinností pojišťovny nebo při zjištěných problémech v rámci hospodaření pojišťovny. Při zjištění nedostatků může orgán dohledu (ČNB): • požadovat změnu fyzické osoby, která má účast na řízení pojišťovny nebo ve vedení pojišťovny • rozhodnout o zvýšení nebo snížení základního kapitálu pojišťovny 47

• nařídit zpracování a předložení ozdravného plánu, pokud je ohrožena splnitelnost závazků z pojišťovací činnosti • zavést nucenou správu, pokud pojišťovna neplní opatření uložená státním dozorem • pozastavit pojišťovně oprávnění k uzavírání pojistných smluv • nařídit pojišťovně převést pojistný kmen na jinou pojišťovnu • odejmout pojišťovně povolení k provozování činnosti Legislativní činnost dohledu je zaměřena na přípravu návrhů právních předpisů upravujících pojištění a pojišťovnictví a na účast v připomínkovém řízení v legislativním procesu tvorby ostatních právních předpisů. Legislativní činnost dohledu v rámci EU vychází ze směrnic EU a projevuje se v následujících skutečnostech: • pojistné produkty mohou být nabízeny ve všech zemích jednotného evropského pojišťovacího trhu, • byl zrušen systém dvojího povolování činnosti (stačí povolení k pojišťovací činnosti v zemi hlavního sídla pojistitele), • platí jednotná základní pravidla při udělování povolení pro pojišťovací činnost, • státní dozory upustily od kontroly nad produkty (a tarify), tedy od schvalování všeobecných pojistných podmínek, • kontrola nad pojišťovnami se soustřeďuje především na prověřování solventnosti, • platí jednotná základní pravidla kontroly pojišťoven, • uplatňuje se liberalizace při investování pojistně technických rezerv, • prověřování konkrétních osob managementu pojišťoven dohledem60.

3.4

Solvency II

Projekt zaměřený na nový systém solventnosti Solvency II iniciovala v roce 2001 Evropská komise. Na tvorbě této direktivy spolupracuje s profesními organizacemi, zejména s Výborem evropských dohledů nad pojišťovnictvím a zaměstnaneckými penzijními fondy (CEIOPS) a Evropským výborem pro pojištění (CEA) a jejich prostřednictvím s národními asociacemi pojišťoven. Záměrem spolupráce je rozpoznat a označit možné vlivy nových pravidel na fungování pojišťoven a zajišťoven. Cílem Evropské komise je nepoškodit novou právní úpravou malé a střední pojišťovny, neomezit konkurenci pojišťoven na trhu, a to ani pojišťoven mimo

60

Zákon č. 363/1999 Sb., o pojišťovnictví

48

Evropský hospodářský prostor, minimalizovat rizika a zajistit dostatečnou ochranu spotřebitelů. Nový koncept právní regulace pojišťoven Solvency II nahradí současně platný režim Solvency I. Projekt zahrnuje dvě fáze. První fáze, zaměřená na vypracování rámcového návrhu nového systému, byla dokončena začátkem roku 2003. Druhá fáze, na které se v současnosti pracuje, se věnuje podrobnému rozpracování tohoto systému. Původní předpoklad o plné implementaci směrnice počítal s rokem 2008, již nyní je jasné, že nejbližší reálný termín zavedení Solvency II je rok 2012. Přijmutí standardu Solvency II. bude pro pojišťovny zcela jistě znamenat celou řadu významných změn. Jednou z klíčových změn, kterou budou muset pojišťovací domy absolvovat, je zavedení nových technologií, jenž umožní spravovat rizika mnohem lepším a také efektivnějším způsobem. Současný systém solventnosti platný v zemích Evropské unie je osvědčeným konceptem, který v minulosti plnil svoji roli poměrně spolehlivě, ale je tento zastaralý systém nutné reformovat. Důvodem potřeby nové regulace je zejména zjednodušená kalkulace, která nebere v potaz odlišnou existenci rizik v pojišťovně a vývoj tržního prostředí. Solvency II by měla být schopna zhodnotit celkovou solventnost pomocí nového rizikově orientovaného přístupu, což znamená, že dojde k zohlednění operačního rizika. Dalším podnětem pro změnu je pak pokrok v oblasti mezinárodních účetních standardů pro pojišťovny, které směřují k metodám oceňování závazku založených na tržně konzistenčních principech. Solvency II je založena na 3 pilířích: 1. pilíř – kvantitativní požadavky První pilíř definuje finanční zdroje, která pojišťovna musí držet, aby byla považována za solventní. Je definován kapitálový požadavek na solventnost (Solvency Capital Requirement - SCR), který stanovuje hranici, od které se dostává pojišťovna do zostřeného zájmu regulátora. Dále je stanoven minimální kapitálový požadavek (Minimum Capital Requirement – MCR), pod který pojišťovna nesmí klesnout, jinak jí hrozí odebrání licence. 2. pilíř – kvalitativní požadavky Druhý pilíř nabízí pojišťovnám principy pro dohled a interní systém řízení rizik. Důležitými elementy vnitřního systému je stresové testování, přesun rizika, zásady řízení pojišťovny a interní kontrolní systém. Rizika, která není možné kvantifikovat v prvním pilíři, musí by zhodnocena alespoň kvalitativně v pilíři druhém. 49

3. pilíř – tržní disciplína Třetí pilíř je postaven na zveřejňování informací a zvyšování transparentnosti trhu. Jeho cílem je poskytovat klientům pojišťovny, ratingovým agenturám a dalším stranám přehledný obraz o rizikovosti pojišťovny. Solvency II se zabývá rizikovou analýzou portfolia s použitím integrovaného přístupu a zohledněním závislostí mezi rizikovými kategoriemi, sleduje jak stranu aktiv, tak také stranu pasiv. Solvency II bude mít dopad na všechny pojišťovny působící v rámci Evropské unie, což znamená, že: • Předmětem pozornosti regulátorů a společností se stane řízení rizik. • Životní pojišťovny se soustředí hlavně na investiční riziko a riziko v oblasti řízení aktiv a pasiv. • Změní se kapitálové požadavky na jednotlivé produktové skupiny. • Změny se projeví i v oblasti rozvoje produktů a cenotvorby. • Důležitým nástrojem se stane hodnotové řízení. • Zajištění rizika bude moci významně posílit proces jeho řízení. • Společnosti budou více převádět a zajišťovat svá rizika, a snižovat tak kapitálové požadavky61.

3.5

MiFID

MiFID (Markets in Financial Instruments Directive) je směrnice Evropské unie, která upravuje režim pro poskytování investičních služeb ve všech třiceti členských státech Evropského hospodářského prostoru62. MiFID nahrazuje a rozšiřuje původní působnost Směrnice o investičních službách a zároveň do regulačního rámce zavádí významné změny odrážející vývoj v sektoru finančních služeb. Zavádí nové a komplexnější požadavky zvláště v souvislosti s provozováním podnikatelské činnosti a vnitřní organizací. Hlavním cílem směrnice je chránit klienty, kteří nemají s investováním příliš zkušeností, dále podporovat konkurenci v odvětví investování a také zajistit transparentnost trhu v této oblasti.

61

http://www.deloitte.com/dtt/section_node/0,1042,sid%253D168713,00.html

62

Státy EHP: Belgie, Bulharsko, Česko, Dánsko, Estonsko, Finsko, Francie, Irsko, Itálie, Kypr, Litva, Lotyšsko, Lucembursko, Mad’arsko, Malta, Německo, Nizozemsko, Polsko, Portugalsko, Rakousko, Rumunsko, Řecko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko, Švédsko, Velká Británie, Island, Norsko, Lichtenštejnsko

50

Právní rámec MiFID (Markets in Financial Instruments Directive) je směrnice Evropského parlamentu a Rady 2004/39/ES ze dne 21. dubna 2004 o trzích finančních nástrojů. V souvislosti s MiFID byla dále přijata: •

Směrnice Komise 2006/73/ES ze dne 10. srpna 2006, která zavádí MiFID z hlediska organizačních požadavků a provozních podmínek investičních podniků a dále vymezuje pojmy pro účely směrnice MiFID

•

Nařízení Komise (ES) č. 1287/2006 ze dne 10. srpna 2006, která se zaměřuje na implementaci MiFID z hlediska povinnosti investičních podniků, hlášení obchodů, transparentnosti trhu, přijímání finančních nástrojů k obchodování a vymezuje pojmy pro účely směrnice MiFID. Tyto evropské právní předpisy spolu tvoří jeden integrální celek, tzv. rámcovou

směrnicí. MiFID a směrnice Komise 2006/73/ES je zakotvena do českého práva prostřednictvím národních právních předpisů České republiky, a to především zákonem č. 230/2008 Sb., kterým se novelizoval zákon. č. 256/2004 Sb., o podnikání na kapitálovém trhu. Uvedená novela stanovuje 5-ti měsíční přechodné období, tj. do 30.11.2008, ve kterém jsou jednotliví obchodníci s cennými papíry povinni přizpůsobit své podnikání tomuto zákonu. Nařízení Komise (ES) č. 1287/2006 je v České republice aplikovatelné přímo. Nová právní úprava rozšiřuje rozsah regulace investičních služeb a investičních nástrojů. Hlavní oblasti změn: •

nově mezi hlavní investiční služby patří také investiční poradenství,

•

mezi deriváty jsou zařazeny prakticky všechny druhy derivátů komoditních a exotických;

•

nově budou režimu zákona o podnikání na kapitálovém trhu podléhat také organizátoři komoditních burz v případě, že na nich budou obchodovány komoditní deriváty;

•

upravuje se a rozšiřuje rozsah pravidel, které se týkají činností a hospodaření obchodníka s cennými papíry. MiFID např. stanovuje podrobnější pravidla pro outsourcing činností nebo pro zjišťování a řízení střetu zájmů (za obchodníka s cennými papíry se považuje i banka, která má příslušnou licenci, tedy i Česká spořitelna, a.s.);

•

nová úprava přináší i poměrně velké změny v oblasti organizovaných trhů s investičními nástroji. Vedle regulovaného trhu se např. zavádí tzv.mnohostranný obchodní systém, na který se oproti regulovanému trhu vztahuje méně požadavků; 51

•

podstatně rozsáhlejší než doposud je také úprava režimu pro jednání se zákazníky. MiFID zavádí tzv. kategorizaci zákazníků na profesionální a neprofesionální. Směrnice stanoví, jak kategorizaci provádět, a udává podrobná pravidla při hodnocení investičních služeb a investičních nástrojů vhodných pro klienta v dané kategorii. V této souvislosti klade MiFID na obchodníka s cennými papíry vyšší požadavky při zjišťování informací od zákazníků - detailně popisuje, jakým způsobem klienta informovat, jak nakládat s pokyny zákazníka, jak je zpracovat, atd.

•

MiFID také upravuje informační povinnosti obchodníka s cennými papíry vůči České národní bance. Kategorizace klientů Směrnice MiFID klasifikuje zákazníky do tří skupin:

1. drobný zákazník (retail client) — klient, který není profesionálem v oboru investic, 2. profesionální zákazník (professional client) — příloha II směrnice MiFID definuje, kteří klienti jsou považováni za profesionály (např. investiční společnosti, úvěrové instituce, pojišťovny apod.), 3. tzv. způsobilá protistrana (eligible counterparty)— nejsofistikovanější třída investorů a účastníků trhu. Než obchodník s cennými papíry poskytne zakazníkovi investiční službu, musí ho zařadit mezi drobné nebo profesionální zákazníky. Zpravidla většina fyzických osob je zařazena mezi drobné zákazníky. Drobnému zákazníkovi náleží nejvyšší úroveň ochrany investora. MiFID dává větší ochranu investorům s menšími znalostmi a zkušenostmi v oblasti investování (drobní zákazníci), zatímco investoři s většími znalostmi a zkušenostmi (profesionální zákazníci) mají nárok na nižší úroveň ochrany. Mezi profesionální zákazníky patří banky, stát, penzijní fondy, velké podniky a ve výjimečných případech někteří jednotlivci. Směrnice MiFID uvádí kritéria pro klasifikaci zákazníků do jedné z těchto tří kategorií a stanoví pravidla umožňující zákazníkovi požádat o přeřazení do jiné kategorie. Drobný zákazník může být na vlastní žádost a za předpokladu, že jsou splněna všechna kritéria a procedury MiFID, uznán za profesionálního zákazníka. Profesionální zákazník může naopak požádat o stejnou míru ochrany, jaká se vztahuje na drobné zákazníky. Obecně platí, že čím sofistikovanější zákazník, tím nižší míra ochrany. Z hlediska organizace podniku klasifikace vyžaduje, aby obchodníci s cennými papíry zavedli procesy umožňující rychle a snadno rozřadit zákazníky do uvedených tří kategorií a 52

zajistili, aby následně odpovídajícím způsobem nakládali se všemi drobnými zákazníky. K tomu, aby mohli doporučovat takové investiční služby či finanční nástroje, které jsou pro daného zákazníka nebo potenciálního zákazníka nejvhodnější, používají test vhodnosti (suitability test). Test přiměřenosti používá obchodník s cennými papíry, když poskytuje služby odlišné od investičního poradenství a správy portfolia, musí zákazníka nebo potenciálního zákazníka požádat o poskytnutí informací o jeho znalostech a zkušenostech v oblasti investic relevantních z hlediska nabízeného produktu či služby, aby mohl posoudit, zda je daný produkt či služba pro zákazníka přiměřený. Obecně platí, že před učiněním investičního rozhodnutí musí být zákazník náležitě informován. Obchodníci s cennými papíry jsou povinni poskytnout klientům informace o povaze a rozsahu rizik spojených s určitou investiční službou nebo produktem. Všechny informace musejí být poskytnuty v dodatečném časovém předstihu před učiněním investičního rozhodnutí. Obecně do působnosti směrnice o trzích finančních instrumentů spadají následující firmy: •

investiční banky,

•

správci portfolií,

•

obchodníci s cennými papíry a zprostředkovatelé obchodů s cennými papíry,

•

firmy zaměřené na financování podniků,

•

řada firem obchodujících s futures a opcemi,

•

některé komoditní firmy. Finanční instrumenty regulované směrnicí o trzích finančních nástrojů jsou:

• převoditelné cenné papíry, • instrumenty peněžního trhu, • instrumenty kolektivního investování. • deriváty (na cenné papíry, měny, úrokové sazby a výnosy), • komoditní deriváty obchodované na regulovaném trhu, • komoditní deriváty obchodované na mimoburzovním trhu, • kreditní deriváty, • finanční kontrakty na vyrovnání rozdílů, • deriváty na počasí (climatic variables).

53

Investiční služby pokryté směrnicí o trzích finančních nástrojů jsou: • příjem a předávání objednávek týkajících se finančních instrumentů, • realizace objednávek jménem klienta, • obchodování na vlastní účet, • služby v oblasti správy portfolia, • upisování finančních instrumentů, • emise finančních instrumentů s pevným závazkem, • investiční poradenství, • provozování tzv. vícestranného (alternativního) obchodního systému (mulilateral trading facility). Směrnice o trzích finančních nástrojů stanovuje nové a přísnější požadavky týkající se organizování obchodní činnosti v regulovaných firmách, zejména v oblasti dodržování zákonných požadavků, interního auditu, řízení rizik, outsourcingu, systémů a kontrol a evidence. Oddělení pro kontrolu dodržování zákonných požadavků (compliance) Součástí směrnice o trzích finančních instrumentů je návrh, aby kromě zavedení efektivních zásad a postupů měly firmy povinnost zřídit oddělení compliance. Úkolem oddělení compliance je průběžně monitorovat přiměřenost a efektivitu interních postupů a zásad a informovat o výsledcích nejužší vedení. Toto oddělení by mělo zůstat nezávislé na monitorované obchodní činnosti a odměňování pracovníků tohoto oddělení by nemělo ovlivňovat jeho nezávislost na obchodní činnosti firmy. Existuje určitá flexibilita v tom, jak je ve společnosti útvar compliance a jeho odměňování oddělen od obchodní stránky firmy, pokud se to zdá nepřiměřené z hlediska povahy, velikosti a složitosti firmy. Oddělení compliance není pouze formální jednotkou. Musí mít nezbytná oprávnění, zdroje, know-how a přístup k informacím. Jedním z požadavků je, aby zde byli zaměstnáni pracovníci disponující dovednostmi, znalostmi a zkušenostmi potřebnými pro řádné plnění těchto povinností. Oddělení interního auditu Firmy jsou povinny zřídit oddělení interního auditu, opět způsobem odpovídajícím povaze, velikosti a složitosti vykonávané obchodní činnosti a rozsahu investičních služeb a činností realizovaných firmou. Toto oddělení musí být vedeno samostatně a nezávisle na ostatních odděleních firmy. 54

Oddělení interního auditu musí: • vytvořit, implementovat a spravovat plán auditu s cílem prověřovat a vyhodnocovat adekvátnost a efektivitu systémů firmy, interních kontrolních mechanismů a uspořádání, • vypracovávat doporučení na základě výsledků provedené práce, • ověřovat dodržování doporučení, • informovat o záležitostech interního auditu vrchní vedení, a to co nejčastěji, ale minimálně jednou ročně. Oddělení řízení rizik Firmy mají dále povinnost zřídit nezávislé oddělení řízení rizik a dále musí zavést, implementovat a spravovat náležité zásady a postupy řízení rizik, které identifikují riziko týkající se činností firmy, procesů a systémů, a zavést efektivní systémy, procesy a mechanismy řízení rizik v rámci obchodní činnosti firmy. Kromě toho by oddělení řízení rizik mělo monitorovat adekvátnost a efektivitu zásad a postupů firmy v oblasti řízení rizik a jejich dodržování a dále adekvátnost a efektivitu opatření přijatých s cílem řešit jakékoli nedostatky v řízení rizik. Nezávislost oddělení řízení rizik by měla být zajištěna způsobem odpovídajícím povaze, velikosti a složitosti činností firmy. Ve všech firmách však musí být dodržovány obecné požadavky v oblasti řízení rizik. Ze shrnutí požadavků směrnice o trzích finančních instrumentů z hlediska dodržování zákonných předpisů, řízení rizik a interního auditu vyplývá, že je možné je řešit flexibilně. Náklady a zdroje potřebné pro řešení řady požadavků uvedených výše by mohly být pro menší firmy velmi ometující. Zajištění efektivního organizačního řešení pro požadavky vyplývající ze směrnice o trzích finančních instrumentů může pomoci minimalizovat dopady na jednotlivé firmy v oblasti nákladů. Outsourcing Existuje celá řada důležitých a komplexních požadavků týkajících se organizace a uspořádání outsourcingu, které musí firmy využívající outsourcing dodržovat. Pokud firma využívá třetí stranu pro zajištění provozních činností, které jsou zásadní pro průběžné poskytování služeb klientům v uspokojivé kvalitě nebo pro průběžnou realizaci investičních aktivit v uspokojivé kvalitě, měla by podniknout přiměřené kroky k tomu, aby se vyhnula nepatřičnému provoznímu riziku.

55

Kromě toho by firma neměla vyčleňovat důležité provozní funkce způsobem, který zásadně narušuje kvalitu interních kontrolních mechanismů a schopnost regulátora monitorovat dodržování veškerých povinností firmou zajišťující outsourcing. Tyto požadavky neumožňují nejužšímu vedení delegovat své odpovědnosti za provozní povinnosti a na klienty. Směrnice o trzích finančních instrumentů zahrnuje řadu důležitých podmínek, které firmy musí splnit, aby mohly uzavírat dohody o outsourcingu. Důležité je, aby firmy byly schopné poskytnout regulátorům adekvátní dokumentaci dokládající splnění povinností vyplývajících ze směrnice o trzích finančních instrumentů v této oblasti – všechny firmy musí vytvořit soubor podkladů a informací týkajících se dohody o outsourcingu a průběžně vyhodnocovat a monitorovat dodržování stanovených požadavků. Ostatní systémy a kontroly Řada firem se zaměřuje výhradně na požadavky týkající se dodržování zákonných předpisů, řízení rizik a interní audit. Existují však další požadavky, na které by se nemělo zapomínat: potřeba implementovat a spravovat systémy a kontrolní mechanismy, které jsou nezbytné pro zajištění integrity a důvěrnosti klientských informací, vytvářet a implementovat odpovídající plán obnovy obchodní činnosti a procesy pro posouzení náležitosti a efektivity procesů firmy v oblast interních kontrol63.

4.

Institucionální uspořádání finanční regulace

a dohledu ve vybraných zemích EU Pod pojmem „institucionální uspořádání finanční regulace a dohledu“ rozumíme: • regulatorní instituce, • jejich kompetence v oblasti regulace finančního systému a oblasti vlastního výkonu dohledu nad finančním systémem, • právně, tj. vymezením kompetencí v zákoně, nebo smluvně, tj. dohodou o spolupráci, upravené vztahy mezi nimi. Institucionální uspořádání finanční regulace a dohledu je určeno zákony dané země. Mezinárodní regulatorní instituce jsou stanoveny na základě mezinárodní smlouvy o měnové unii. Na empirické úrovni existuje shoda v tom, že:

63

Zdroj: http://www.deloitte.com/dtt/section_node/0,1042,sid%253D145377,00.html

56

• Institucinální uspořádání finanční regulace a dohledu je pro každou zemi specifické a závisí mimo jiné na struktuře a rozměru jejího finančního systému, na tom, jak jsou stanoveny cíle reguace a dohledu, a také na jejím historickém vývoji politických tradicích. • V různých zemích světa existují rozmanitá instituconální uspořádání finanční regulace a dohledu. Tato rozmanitost podporuje hypotézu, že neexistuje žádný model zajišt’ující optimální strukturu finanční regulace a dohledu, jenž by byl aplikovatelný ve všech zemích. Pozlišují se dva základní modely intitucuionálního uspořádání finanční regulace a dohledu: 1. Sektorový, resp. odvětvový model, v němž jsou finanční regulace a dohled institucionálně uspořádány podle základních sektorů finančního zprostředkování a jenž má tři základní varianty: • Uspořádání založené na oddělených regulatorních institucích pro bankovnictví, kapitálový trh a investiční služby a pro pojišťovnictví a penzijní připojištění (respektive z hlediska finančních institucí pro banky či úvěrové instituce podle práva ES, pro nebankovní obchodníky s cennými papíry a pro pojišťovny a penzijní fondy). • Částečná integrace dohledu, příkladem je spojení bankovního dohledu s regulací a dohledem nad pojišťovnictvím anebo tzv. dvoupilířový systém, kdy bankovní dohled vykonává centrální banka a jiná, samostatná regulatorní instituce vykonává dohled nad nebankovními finančními institucemi a kapitálovým trhem; • Úplná integrace znamená, že jedna instituce vykonává dohled nad všemi základními odvětvími finančních služeb i nad kapitálovým trhem. 2. Funkcionální model v němž jsou finanční regulace a dohled institucionálně uspořádány podle typů tržního selhání a jenž má rovněž tři základní varianty: • Uspořádání založené na oddělených regulátorech znamená, že existuje jedna instituce pro ochranu investorů a spotřebitelů zaměřená na férové využívání trhů, jedna instituce pro obezřetnostní regulaci a dohled, dále centrální banka jako věřitel poslední instance, jenž zároveň zodpovídá za stabilitu finančního systému, a konečně regulátor pro hospodářskou soutěž. • Částečná integrace, kdy je např. dohled nad obezřetným podnikáním bank i nebankovních finančních institucí soustředěn v centrální bance a v důsledku toho je spojen s dohledem nad finanční stabilitou a funkcí věřitele poslední instance, vedle toho

57

působí samostatný regulátor pro férové využívání trhů a další regulátor pro hospodářskou soutěž, • Úplná integrace znamená, že jedna regulatorní instituce je pověřena jak dohledem nad obchodováním na finančních trzích, tak i obezřetnostím dohledem, úplná integrace tudíž vede k uspořádání, které je prakticky totožné s úplnou integrací dohledu po odvětvové linii. Při jakémkoliv typu institucionálního uspořádání platí, že: • Funkce věřitele poslední instance a zodpovědnost za finanční stabilitu náleží centrální bance, ať už tato je anebo není pověřena bankovním dohledem. Stabilita měny je totiž úzce propojena se stabilitou bankovního sektoru a celého finančního systému. • Antimonopolní úřad má zpravidla působnost pro celou ekonomiku, protože vytvoření zvláštního antimonopolního úřadu pro finanční trhy se obvykle nepovažuje za účelné64.

4.1

Institucionální uspořádání finanční regulace a dohledu

v členských státech Evropské unie Pro EU platí, že: • Finační regulace a dohled jsou v EU plně integrovaný mimo centrální banku ve 11 zemích, k nimž patří Belgie, Dánsko, Estonsko, Lotyšsko, Lucembursko, Mad’arsko, Malta, Rakousko, SRN, Švédsko, Velká Británie (44% členských zemí). • Finanční regulace a dohled jsou anebo v dohledné době budou integrovány v centrální bance v Irsku a na Slovensku (8% členských zemí). • V Itálii a v Nizozemí bude obezřetnostní dohled integrován v centrální bance v rámci funkcionálního modelu (8% členských zemí). • Finsko má integrovaný dohled nad bankami a kapitálovým trhem a investičními službami, pojišt’ovnictví má samostatnou regulatorní instituci (4% členských zemí). • Sektorový model se samostatnými regulátory má 9 zemí (36% členských zemí), z toho - V 8 členských zemích tj. v České republice, na Kypru a Litvě, v Polsku, Řecku, Slovinsku, Španělsku a Portugalsku bankovní dohled vykonává centrální banka. - Ve Francii je bankovní dohled vykonávan bankovní komisí.

64

BABOUČEK, I. a kol.: Regulace činnosti bank. 2.vydání, Praha, Bankovní intitut, a.s., 2005, ISBN 80-7265071-8, s.275-276

58

• Bankovní dohled je umíštěn mimo centrální banku v 14 zemích, v centrální bance v 11 zemích. V EU převažuje umíštění bankovního dohledu mimo centrální banku a to v poměru 56% ku 44%. V řadě členských zemí EU, v nichž centrální banka nevykonává bankovní dohled, v něm přesto hraje významnou roli a to formou účasti ve vrcholových řídících nebo koordinačních orgánech nebo tím, že se podílí na výkonu ohledu anebo na zajištění lidských, technických a finančních zdrojích pro výkon dohledu. Nejsilnější je role centrální banky ve Francii, ve insku a v SRN, naopak malou úlohu v bankovním dohledu má centrální banka v Dánsku, Mad’arsku a v Lucembursku. Instituty bankovní regulace se v různých zemích vyznačují řadou podstatných znaků, které jsou společné, protože ztělesňují přijetí určitého konceptu přijatého za mezinárodní standard.

Zároveň však jsou součástí určitého historicky vzniklého právního a

institucionálního systému, jenž pro danou zemi specifický. Jde hlavně o to, kdo je regulátor a jaké jsou jeho pravomoci a jaký je právní základ bankovní regulace65.

4.2

Francie

Orgány bankovního dohledu a jejich pravomoci Všeobecně závazné regulace pro úvěrové instituce vydává Výbor pro regulaci bankovnictví a finančních operací - Comité de la Réglémentation Bancaire eí Financiere (CRBF). Jeho předsedou je ministr hospodářství. Členy jsou guvernér Banque de France nebo jím pověřená osoba, a dalších 5 členů jmenovaných rozhodnutím ministerstva hospodářství (1 představitel Státní rady, 1 představitel tamní asociace bank a investičních společností, 1 představitel odborů zaměstnanců úvěrových institucí a 2 uznávaní odborníci). Zákon dává Výboru pravomoc stanovit pravidla kapitálové přiměřenosti a jiná pravidla obezřetného podnikání, provozní podmínky i standardy řízení úvěrových institucí.66 Orgánem pro dohled nad úvěrovými institucemi je Commission Bancaire (CB). Provádí dohled na dálku i dohlídky na místě. V případě porušení zákona nebo regulací ukládá nápravná opatření. V čele CB je guvernér Banque de France.

65

BABOUČEK, I. a kol.: Regulace činnosti bank. 2.vydání, Praha, Bankovní intitut, a.s., 2005, ISBN 80-7265071-8, s.283-284 66

Selected French banking and financial regulations, Banque de France 2001. str. 7

59

Třetím hlavním regulatorním orgánem je Výbor pro licencování finančních institucí (CECE1). Výměna informací a spolupráce mezi všemi regulátory je uzákoněna a to mimo jiné v §V5 zákona o bankách 67 Právní struktura bankovní regulace Základem regulace je soubor zákonů schválených nebo novelizovaných v druhé polovině devadesátých let: Zákon o modernizaci finančních aktivit (La loi de modemisati on des activités financieres),zákon o bankovnictví, zákon o statutu Banque de France, zákon o cenných papírech, investování a úsporách, zákon proti legalizaci výnosů z trestné činnosti. Zákony jsou aplikovány prostřednictvím závazných vyhlášek (décrets), regulací (régléments) a rozhodnutí (décisons). Kromě toho jsou vydávány instrukce, oběžníky a dopisy. Rozsah a obsah závazných regulací (podzákonné normy) pro banky je zřejmý z následujícího seznamu vyhlášek a reglementů: 1. Regulace 96-12 z listopadu 1986 o kapitálu a trvale udržované kapitálové přiměřenosti; 2. Regulace 90-02 z února 1990 o kapitálu úvěrových institucí (own funds); 3. Regulace 91-05 z února 1991 o kapitálové přiměřenosti (solvency ratio); 4. Regulace 95-02 z června 1995 o obezřetném monitorování tržních rizik (capital adequacy); 5. Regulace 93-05 z prosince 1993 o úvěrové angažovanosti; 6. Regulace 90-07 z června 1990 o limitech a monitorování mezibankovních rizik; 7. Regulace 93-13 z prosince 1996 o odnětí licence úvěrových institucí; 8. Regulace 92-14 z prosince 1992 o minimálním kapitálu úvěrových institucí; 9. Regulace 99-07 z listopadu 1999 o pravidlech konsolidace účtů pro finanční instituce 10.Regulace 2000-03 ze září 2000 o dohledu na konsolidovaném základě; 11.Regulace 96-16 z prosince 1996 o změnách situace úvěrových institucí a investičních firem odlišných od správců portfolií (reguluje zejména změny v držení kvalifikovaných podílů, fůze a akvizice úvěrových institucí i nebankovních obchodníků s cennými papíry); 12.Regulace 92-12 z prosince 1992 o poskytování bankovních služeb v zahraničí úvěrovými institucemi inkorporovanými ve Francii; 13.Regulace 92-13 z prosince 1992 o poskytování bankovních služeb na území Francie úvěrovými institucemi inkorporovanými ve státech EU;

67

Le Comité des établissment de crédit et de s enterprises ďinvestissement. Další regulátoři finančního systému jsou: Komise dohledu pojištovnictvím (Commission de Controle des Assurances). regulátor burzy (Commission des Opérations de Bourse), Komise pro finanční trhy (Conseil des Marchés Financiers), disciplinární komise (Conseil de Disciplině de la Gestion Financiere

60

14.Regulace 95-01 z června 1995 o pojištění vkladů, po ní následovala dvě rozhodnutí a 7 dalších regulací z let 1997 - 1999, tyto detailně stanoví procedury výplaty náhrad za pojištěné vklady atd.; 15.Regulace 97-02 z února 1997 o vnitřním kontrole v úvěrových institucích, která s účinností od 1.1. 2000 stanovila standardy vnitřního kontrolního systému a systému řízení rizik v úvěrových institucích; 16.Regulace 86-21 z listopadu 1996 o operacích úvěrových institucí kromě těch, které jsou vyjmenovány v zákoně o bankovnictví; 17.Regulace 91-01 z ledna 1991 o výroční zprávě úvěrových institucí a jejím zveřejnění; 18.Regulace 91-03 z ledna 1991 o čtvrtletních účtech úvěrových institucí a jejich zveřejnění a o pololetních konsolidovaných účtech a jejich zveřejnění. Úvěrové instituce podléhají i regulaci, jež aplikuje zákon proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a 6 regulacím, které aplikují zákony o účetnictví v oblasti oceňování aktiv a účtování derivátů. Z uvedeného je zřejmé, mj. že: • Francie zavedla kapitálovou přiměřenost se zahrnutím tržních rizika ve třech po sobě jdoucích regulacích a to v návaznosti na to, jak byly schvalovány příslušné direktivy EU. • Francouzská regulace zahrnuje i standardy vnitřní kontroly a řízení rizik bank68.

4.3

Spolková republika Německo

Orgán bankovního dohledu a jeho pravomoci V SRN vznikl k 1. květnu 2002 sloučením tří samostatných správních úřadů (Úřad pro dohled nad úvěrovými institucemi, Úřad pro dohled nad pojišťovnictvím, Úřad pro dohled nad kapitálovým trhem a cennými papíry) jednotný regulátor finančních trhů (Bundesanstalt fur Finaszdienstleistungaufsicht - BaFin). BaFin vykonává dohled nad bankami, pojišťovnami a kapitálovým trhem i nebankovními obchodníky s cennými papíry. Úřad je veřejnoprávním subjektem a je řízen presidentem. Má 21 člennou správní radu, které předsedá ministr financí (v radě zasedají i další ministři, dále poslanci parlamentu a představitelé regulovaných subjektů). Německá centrální banka má zákonem zajištěné významné kompetence v oblasti výkonu bankovního dohledu.

68

BABOUČEK, I. a kol.: Regulace činnosti bank. 2.vydání, Praha, Bankovní intitut, a.s., 2005, ISBN 80-7265071-8, s.298-300

61

Právní struktura regulace Základem je zákon o bankovnictví (Gesetz uber das Kreditwesen -KWG) z roku 1961 (četné novely, naposledy v červnu 2001). KWG definuje banku a bankovní aktivity, vymezuje statut a pravomoci regulátora, implementuje bankovní směrnice EU, vymezuje podmínky pro udělení bankovní licence, stanoví základní provozní požadavky na banky (kapitál, likvidita, regulace úvěrových obchodů), jakož i požadavky na audit bank, výroční zprávu, zveřejňování informací a povinnost poskytovat informace centrální bance a KWG zmocňuje regulátora BAK k ukládání pokut a nápravných opatření. Dalšími zákony jsou: zákon o spořitelnách, zákon o hypotečních bankách, zákon o hypotečních zástavních listech, zákon o stavebních spořitelnách. Tyto zákony obsahují řadu detailních ustanovení, jež regulují jednotlivé subsektory bankovního systému. Přesto je systém regulace dotvořen vyhláškami (Bekantmachiing) o: 1. kapitálové přiměřenosti se zahrnutím tržních rizik, 2. principech likvidity, 3. úvěrové angažovanosti, 4. struktuře a obsahu měsíčních výkazů pro účely bankovnímu dohledu (16 výkazů), 5. standardech řízení tržních rizik, 6. opatřeních k prevenci legalizace výnosů z třesme činnosti. Kromě toho bývalý samostatný spolkový úřad pro bankovní dohled (BAK) vydával ročně cca 15 oběžníků, v nichž mimo jiné: • stanovil standardy pro vnitrní audit a systém vnitřní kontroly v bankách, • konkretizoval účetní metody pro různé inovativní finanční nástroje jako jsou úvěrové deriváty a postupy securitizace, • stanovil standardy pro některé oblasti operačního rizika (přeshraniční data; procesing, internetové bankovnictví a nabídka podílových listů na internetu), • navrhl pracovní verzi standardů pro využití modelů při řízení kreditního rizika, • informuje banky o New Basel Accord jakož i o standardech řízení rizik vytvářených Basilejským výborem pro bankovní dohled.

62

Německé uspořádání finanční regulace a dohledu se vyznačuje tím, že BaFin jako orgán pro dohled má jen velmi omezenou pravomoc stanovit regulatorní pravidla. V návaznosti na příslušné zákony stanovuje tato pravidla tamní ministerstvo financí69.

4.4

Velká Británie

Regulátor a jeho pravomoci Regulátorem je Financial Service Authority (FSA) jako jednotný regulátor zodpovědný za dohled nad bankovnictvím, pojišťovnictvím a investováním a obchodováním na finančních trzích. K dalším statutárním úkolům patří potírání neférového obchodování na finančních trzích, úsilí o to, aby veřejnost chápala finanční systém a jeho fungování, a potírání finanční kriminality. FSA zejména: • vydává a odnímá licence k provádění regulovaných činností; • vydává a odnímá fyzickým osobám souhlas (approval) k výkonu vyšších manažerských funkcí ve finančních institucích na základě testu jejich odborné způsobilosti, mravní integrity, osobního jmění, jímž mohou ručit za škody a pověsti, kterou požívají;70 • stanoví závazná pravidla obezřetného podnikání finančních institucí; • stanoví standardy pro produkty a transakce na finančních trzích; • stanoví standardy pro organizace a řízení finančních institucí (pravomoci a odpovědnosti statutárních orgánů, systém vnitřní kontroly atd.); • stanoví standardy zveřejňování informací; • vydává rozhodnutí (regulátory decision); • navrhuje zvláštnímu orgánu (Financial Services and Market Tribunál), aby potvrdil rozhodnutí FSA ovšem pouze v případě, že regulovaná instituce proti rozhodnutí vznesla námitky.

69

BABOUČEK, I. a kol.: Regulace činnosti bank. 2.vydání, Praha, Bankovní intitut, a.s., 2005, ISBN 80-7265071-8, s.302-303 70

Kritéria jsou přísná: Mezi kritérii „fit and proper testu" je to. zda testovaná fyzická osoba byla předmětem vyšetřováni anebo zda jí bylo sděleno, že existují skutečnosti, které by mohly vést k tomu. že bude vyšetřována („to be notifíed of any potential proceedings or of any investigations which míght lead to proceedings of disciplínaiy or criminal nature").

63

Právní struktura regulace Základem je Financial Services and Market Act, jenž nabyl účinnosti dne 1. prosince 2001 (dále jen FSAMA). Je to obsáhlá právní norma sestávající se z 30 hlav a téměř 500 paragrafů. Paragraf 159 zmocňuje FSA k tomu, aby vydávala regulační opatření (regulating provisions), jimiž jsou povinny se řídit všechny osoby, které podle tohoto zákona FSA reguluje (authorised persons) při vykonávání regulovaných činností (regulated activities). FSAMA opravňuje FSA, aby vydávala regulační opatření ve formě: • obecně závazných pravidel {generál rules) podle §138, • obecných směrnic (generál guidance) podle §58, odst (5), • vyhlášek (statement) podle §54, • standardů (codes) podle §119. Jde o normativní akty v rámci anglosaského systému práva, jenž se v mnohém odlišuje od kontinentálního systému. Nicméně: 1. Britská regulační pravidla stejně jako pravidla česká, německá atd. tvoří ucelený systém, jenž stanoví obecná, závazná a pod sankcí vynutitelná pravidla chování. 2. Změny tohoto systému probíhají novelizací zákona i podzákonných právně závazných předpisů (v britském případě pravidel a hlavně směrnic). Banky podléhají zejména šesti standardům aplikovaným na všechny finanční instituce a speciálním regulacím pro banky. Základem bankovní regulace je kapitálová přiměřenost se zahrnutím tržního rizika aplikovaná na sólo i konsolidovaném základě, limit je minimálně 8% FSA může stanovit určité bance limit vyšší a to v závislosti na jejím rizikovém profilu. Jde o jeden se základních nástrojů bankovního dohledu (supervisory tool). Dalšími závaznými pravidly (rules) jsou zejména: • zásada „čtyř očí“, • pravidla pro likviditu, • pravidla pro úvěrovou angažovanost, • pravidla pro poskytování údajů FSA, • pravidla pro zveřejňování údajů, dále • povinnost mít: - systém pro adekvátní tvorbu opravných položek k aktivům, - vnitřní audit a systém vnitřní kontroly 64

Na pravidla navazují směrnice (guidelines), jež stanovují to, jak má banka postupovat, aby byla se závaznými pravidly v souladu. Banka má určitý prostor k iniciativě, jak směrnice splnit, ale to v žádném případě neznamená, že směrnice jsou nezávazná doporučení, která lze ignorovat a už vůbec ne to, že banka může porušovat závazná pravidla. Smysl postupu podle směrnic je v něčem jiném: Když všechny banky musejí postupovat podle stejných směrnic, tak s tím minimalizuje vliv regulace na konkurenční prostředí. Proto také FSAMA v §159 ukládá, aby FSA svá regulační opatření (hlavně směrnice) z tohoto hlediska pravidelně přezkoumávala a upravovala. Dále, jistému prostoru pro volbu na straně regulované instituce odpovídá na druhé straně jistý stupeň volnosti v rozhodování, kterou má regulátor. Je zjevné, že tento způsob přístup k regulování finačních institucí vyžaduje vyzrálé a dlouhodobě kultivované tržní prostředí (etika podnikání), kvalitní institucionální infrastrukturu trhu (zákony, vynutitelnost práva) a klade vysoké nároky na kvalifikaci zaměstnanců FSA. Typická formulace zní: „Guidance on how bank should comply with rule No 3.3.17. Srovnej též: The standards in this sourcebook are set in the form either of rules under Part X of the ACT, or of guidance setting out FSAs expectation of hovv banks should comply with these rules and with the related Principles of Business... Where a bank complies with this guidance, the FSA normally hold it to be in compliance with relevant rules....."

Závaznost těch pravidel, kterými FSA implementuje do britské regulace evropské právo, je zdůrazněna výslovným odkazem na příslušné směrnice ES. Britská regulace obezřetného podnikání bank stojí na dvou pilířích - kapitálové přiměřenosti a závazných pravidlech a velmi podrobných navazujících směrnicích pro systémy vnitřní kontroly a řízení rizik v bankách. Británie pokročila nejdále v uplatňování „druhého pilíře" a vytvořila ucelený systém regulace známý pod názvem „risk based regulatory approach“. Úkoly, které FSA v oblasti tvorby a rozvíjení regulace finančního systému a trhů plní, mají obrovský rozsah71.72

71

BABOUČEK, I. a kol.: Regulace činnosti bank. 2.vydání, Praha, Bankovní intitut, a.s., 2005, ISBN 80-7265071-8, s.303-305 72

FSA laskavě poskytla ČNB celou dokumenaci (banky, pojišťovny fondy atd.) v elektronické formě a datový' objem všech těchto regulací činí 200 Mb. Pro srovnání: Datový objem našeho zákona o bankách je cca 200 Kb. Je pochopitelné, že FSA věnuje velkou pozornost tomu, aby uživatel měl k dispozici efektivní softwarové nástroje pro orientaci v regulacích (vyhledávání podle klíčových slov atd.).

65

Závěry a doporučení Řízení rizik je nedílnou součástí řízení kapitálu a každodenní činností pro většinu finančních institucí. Hlavním motivem není regulace ze strany orgánů Evropské unie či České republiky, ale pozitivní dopad řízení rizik na hospodaření jednotlivých společností. Zejména české pojišťovny však za celosvětovým trendem značně zaostávají a o možnosti řízení rizik se zatím příliš nezajímají. Časové zpoždění implementace SOLVENCY II (ve srovnání s BASEL II) je příležitostí pro pojišťovny, které se tak mohou začít soustředit na nastavení systému řízení rizik spojeného s tvorbou vnitřních předpisů, změnami organizační struktury, požadavků na změnu IT systémů, řízení operačního rizika, zkvalitnění funkčnosti interního autoru a compliance, vnitřního kontrolního systému, zefektivnění procesů a zvýšení nároku na bezpečnost IT apod. Dalším důležitým krokem je budování kvalitní datové základny s možností budoucí integrace dat pro účely řízení rizik, ale také finančního řízení. SOLVENCY II bude mít dopad na všechny pojišťovny působící v rámci Evropské unie. Společnosti disponující s dobrým systémem řízení rizik budou zvýhodněny, proto se sníží jejich nároky na kapitál. Současně je možnost využití interních modelů příležitostí pro efektivnější plánování kapitálu. Zkušenosti s implementací BASEL II v bankovním prostředí ukazují, že vývoj požadovaných modelů je časově i finančně náročný a vyžaduje kvalitní lidské a technické zdroje. Modely navíc vyžadují velký objem dat, jejichž získání v požadované struktuře je velmi obtížné. Z uvedených úvodů je nutná spolupráce mezi regulátorem a pojišťovnou. Zavádění nového konceptu SOLVENCY II bude pro pojišťovny přínosem a konkurenční výhodou. Potřeba směrnice o trzích finančních instrumentů MiFID vznikla díky rostoucímu množství finančních a investičních služeb poskytovaných zákazníkům a stále větší důmyslnosti finančních instrumentů. Cílem této směrnice je harmonizovat ochranu investorů a umožnit přeshraniční služby po celé Evropské unii při zajištění větší transparentnosti cen finančních instrumentů. Zkušenost České republiky i řady dalších zemí ukazuje, že v jejich podmínkách patří k předpokladům efektivního dohledu to, aby instituce, která je pověřena výkonem dohledu, byla oprávněna stanovit právně závazná regulační pravidla, kterými se provádí příslušné zákony.V České republice a ve vybraných pro tuto práci zemích EU je středem bankovní regulace soubor regulatorních pravidel, které stanovují kvantitativní limity a jejichž základem je koncept kapitálové přiměřenosti. 66

Seznam použité literatury 1. BABOUČEK, I. a kol.: Regulace činnosti bank. 2.vydání, Praha, Bankovní intitut, a.s., 2005, ISBN 80-7265-071-8, 318 s. 2. KOLEKTIV AUTORŮ: Bankovnictví. 6.vydání, Praha, Bankovní institut, a.s., 2006, ISBN 80-7265-099-8, 280 s. 3. SŮVOVÁ, H. a kol.: Specializované bankovnictví. 1.vydání, Praha, Bankovní institut, a.s., 1997, ISBN 80-902243-2-6, 398 s. 4. VLACHÝ, J.: Řízení finančních rizik. Praha, Vysoká škola finanční a správní, o.p.s., 2006, ISBN 80-86754-56-1, 256 s. 5. ZIEGER, K., ŽALMAN, L., ŠPERL, J., MRKVA, J., ČERNÝ, L., LUKÁŠ, V., NIDETZKÝ, T.: Finanční řízení bank. 2.vydání, Praha, Bankovní institut, a.s., 2006, ISBN 80-7265-094-7, 204 s. Seznam použitých pramenů 1.

http://www.apfcr.cz/cz/index.php?page=seznam.php

2.

http://business.center.cz/

3.

http://www.businessinfo.cz/cz/rubrika/finance-dane/1000433/

4.

http://www.cap.cz/default.aspx

5.

http://www.cnb.cz/cs/index.html

6.

http://cs.wikipedia.org/wiki/Česká_Wikipedie

7.

http://www.deloitte.com/dtt/section_node/0,1042,sid%253D145372,00.html

8.

http://www.deloitte.com/dtt/section_node/0,1042,sid%253D145377,00.html

9.

http://www.deloitte.com/dtt/section_node/0,1042,sid%253D168713,00.html

10. http://www.finance.cz/ 11. http://mfcr.cz/cps/rde/xchg/mfcr/xsl/index.html Některé právní předpisy 1. Zákon č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů 2. Zákon č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů 3. Zákon č. 42/1994 Sb., o penzijním připojištění se státním příspěvkem, ve znění pozdějších předpisů 4. Zákon č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících 5. Zákon č. 363/1999 Sb. , o pojišťovnictví a o změně některých souvisejících předpisů 67

6. Zákon č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů (zákon o pojistné smlouvě) 7. Vyhláška č. 123/2007 Sb., o pravidlech obezřetného podnikání bank, spořitelních a úvěrních družstev a obchodníků s cennými papíry, ve znění vyhlášky č. 282/2008 Sb.

68