10
DESATERO ZÁVĚREČNÉ PRÁCE Z GERMANISTIKY Verze 1.0
Tento text supluje známé FAQ – Frequently Asked Questinons, tedy nejčastěji kladené otázky, vztažené tentokrát na přípravu závěrečné práce z germanistiky. Proto ještě než vyrazíte konzultovat svůj problém s vedoucím práce, projděte přikládané desatero. Dost možná v něm naleznete požadovanou odpověď a ušetříte si cestu. Užívejte v pokoji. Mgr. Martin Šíp 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10
Jaké téma zvolit? Jak práci strukturovat? Jak citovat? V jaké podobě uvádět použitou literaturu? Jaký má být rozsah práce? Patří obrázky, tabulky a grafy do textu, nebo do příloh? Jaký použít font písma, jak text zalamovat? Jak používat výčty? Jak se vyhnout nejčastějším typografickým chybám? Kdy práci odevzdat?
1 Jaké téma zvolit? Především takové, aby aspoň trochu bavilo. Předpokládá se, že student stráví nad bakalářskou/diplomovou prací nemalou část svého volného času, a tak je určitý stupeň zainteresovanosti velkou výhodou. Ideální je přijít s vlastním tématem a upřesnit je s vedoucím práce. Jinou možností je výběr tématu z katedrální nabídky a jeho další specifikace opět po rozhovoru s vedoucím práce. Konzultant rovněž ošetří, aby se téma neshodovalo s pracemi jiných studentů či se závěrečnými pracemi, které byly obhájeny v nedávné době. Důležité upozornění: Ještě před první konzultací je dobré provést aspoň základní přehledovou rešerši dostupné literatury k zvolenému tématu, aby se předešlo pozdějšímu zklamání či dokonce nemožnosti vědeckou práci dokončit. Literární věda, jazykověda nebo didaktika? Na podobnou otázku není jednoznačná odpověď, neboť každý student preferuje jiný styl práce. Literární studie postavená na interpretaci vyžaduje asi nejvíc invence, tvůrčího přístupu a estetického cítění, jazykovědně a didakticky orientované práce si žádají více píle a trpělivosti při excerpování vybraných jazykových jevů, resp. při provádění a vyhodnocování pedagogického výzkumu. Pozor na lákavá témata, která ve výsledku přinášejí nejvíce problémů (a práce). Typicky jde o témata interdisciplinární (např. pomezí jazykovědy a sociologie, literární a filmové vědy – každá disciplína má svou metodologii a terminologii, což je třeba respektovat), módní (např. genderově orientované studie) a příliš rozsáhlá (student pak nestačí vybranou oblast vědy obsáhnout). Naopak velmi dobře vycházejí témata kontrastivní (česko-německé srovnání) a regionální (německy píšící regionální autor apod.).
1
2 Jak práci strukturovat? Osvědčená struktura vědecké práce z filologie je následující: 1 2
3 4 5
Úvod / Einleitung, Einführung Teoretická část / Theoretischer Teil 2.1 První položka 2.2 Druhá položka 2.2.1 Nižší úroveň 2.3 Třetí položka… Praktická část /Praktischer Teil Závěr / Zusammenfassung Resumé Seznam literatury / Literaturverzeichnis Přílohy / Anhang, Anlagen
Na rozdíl od většiny beletristických knih, které mají obsah umístěný na konci, bývá obsah vědecké práce (Inhalt) hned na začátku. Čtenáři to umožňuje rychlejší orientaci v dokumentu. Moderní textové editory mohou obsah generovat automaticky (pokud dodržíme jednotnou typografii nadpisů). Upozornění: Položka Obsah nepatří do vlastního obsahu práce. Úvod může obsahovat jako jediná část vědecké práce rovněž informace subjektivního rázu (zdůvodnění volby tématu, problémy, motivace). Zlaté pravidlo říká: Úvod sepisujeme vždy až na samý konec. Někteří studenti preferují uvést práci vhodným mottem/citátem, který dává celému textu určitý rámec; není to ovšem podmínkou. Do úvodu nepatří výrazy díků (Danksagung), ty můžeme umístit před úvod do samostatného, nečíslovaného odstavce. Teoretickou část začneme psát až po dokonalém seznámení s dostupnou literaturou. Dbáme na logickou strukturu textu a vyváženost kapitol (chybou je jak příliš krátká, tak příliš dlouhá kapitola). Práci nám výrazně ulehčuje desetinné třídění, které je dnes již určitým standardem. Pro potřeby bakalářské/diplomové práce bohatě postačuje tříúrovňové členění. Mezi číslem kapitoly a jejím názvem nepíšeme tečku. Praktická část vyhodnocuje výsledky našeho bádání, převažuje v ní tedy analytický postup. Pokud chceme publikovat i rozsáhlejší tabulky, grafy či obrázky, umístíme je do přílohy. Závěr je neuralgickým místem celé vědecké práce. Každý recenzent se podívá nejdříve na obsah (aby pochopil strukturu práce), pak na použitou literaturu a konečně zevrubně prostuduje závěr. Vedle rekapitulace celé práce se v závěru očekává především důkladná syntéza zkoumaného fenoménu, v níž je student schopen abstrahovat od dílčích problémů a formulovat zobecňující soudy. Není na místě zamlčovat dílčí neúspěchy či problémy, na něž jsme během projektu narazili, ostatně i ty jsou regulérním výstupem vědeckého bádání. Cizojazyčné resumé (dnes téměř výhradně v angličtině, tedy résumé) krátce shrnuje celou práci. Mělo by obsahovat především klíčová slova a spojení, která pomohou dalším badatelům v základní orientaci. Resumé je součástí vědecké práce, a proto si necháme jeho překlad někým zkontrolovat a nebudeme se spoléhat na to, že „to nikdo číst nebude“. Samozřejmostí je kontrola celé vědecké práce, kterou by měl provést člověk s filologickým vzděláním (v případě německého textu pak ideálně rodilý mluvčí, lze využít komerční nabídky korektur). Pokud student ve struktuře bakalářské/diplomové práce stále tápe, může si z příruční knihovny KNJ vypůjčit starší exempláře prací (pochopitelně zejména ty, které byly ohodnoceny známkou výborně). V případě, že se bude starší prací inspirovat, je ovšem třeba důsledně citovat, jak informuje další odstavec.
2
3 Jak citovat? Nezbytnou součástí vědecké práce jsou citace z primární a sekundární literatury. Primární literaturou chápeme původní autorské texty (např. beletrie), sekundární literaturou pak texty o primární literatuře (studie, recenze, příručky). Budeme-li tedy psát diplomovou práci o povídkové tvorbě Franze Kafky, budou konkrétní Kafkovy povídky (Proměna, V kárném táboře) patřit do primární literatury a studie o Kafkovi do sekundární literatury (např. Kunderův Kastrující stín svatého Garty). Primární a sekundární zdroje je dobré od sebe oddělovat i v seznamu literatury. Vlastní citování, tedy přebírání informací z jiných zdrojů, probíhá ve třech úrovních: 1. doslovná citace – musí být jasně oddělena od okolního textu, nejčastěji se tak děje uvozovkami, v případě delší přejímky odlišným formátováním (kurzíva, menší velikost fontu). Citovaný zdroj uvedeme hned za textem nebo (lépe) do poznámky pod čarou. Milan Kundera se ve svém vyhroceném eseji o světě Kafkových textů vymezuje vůči tradičním kafkologům: „Max Brod vytvořil obraz Kafky i jeho díla; tím založil kafkologii. I když kafkologové se rádi tu a tam distancují od svého otce, nejsou s to nikdy vystoupit z území, jež jim vymezil.“1 ––––––– 1 Kundera, M.: Kastrující stín svatého Garty. Brno 2006. Str. 15.
V případě, že opakovaně citujeme z jednoho zdroje, nejsou poznámky pod čarou ideálním řešením (pod čarou se opakují stále tytéž citační údaje). Můžeme ale s výhodou užít nepřímou citaci: Milan Kundera se ve svém vyhroceném eseji o světě Kafkových textů vymezuje vůči tradičním kafkologům: „Max Brod vytvořil obraz Kafky i jeho díla; tím založil kafkologii. I když kafkologové se rádi tu a tam distancují od svého otce, nejsou s to nikdy vystoupit z území, jež jim vymezil.“ [Kundera 1996]
Pokud v citaci vynecháme část textu, naznačíme to symbolem […]. Citujeme doslovně a přebíráme i případné chyby. 2. parafráze – typický postup v případě, že kompilujeme více zdrojů a přebíráme jen hlavní myšlenky, které ovšem formulujeme po svém. Parafráze se téměř výhradně pojí s nepřímou citací; při parafrázi nepoužíváme uvozovky ani odlišný font: Kafkologům bývá často vytýkáno uvíznutí v jediném diskurzu, jehož pravidla si pohříchu sami stanovili [Kundera 1996].
Je-li to potřeba, můžeme nepřímo odkázat k více publikacím: [Grossman 1990, Kundera 1996]. Citace nese název nepřímá, protože neodkazuje rovnou k citovanému zdroji, ale do seznamu literatury. Pokud by v seznamu literatury bylo více děl jednoho autora, která vyšla v jednom roce, pomůžeme si abecedními indexy [Kundera 1996a]. 3. volné převzetí – některé informace jsou již součástí obecného povědomí a není třeba je explicitně citovat/parafrázovat. Pokud převezmeme část textu z jiné publikace (či internetu) a nedodržíme citační pravidla, poručujeme tím etiku vědecké práce (vzpomeňte na imatrikulační slib) a vystavujeme se tak možným právním postihům. Je ale rovněž důležité podotknout, že vědecká práce má prokázat samostatnou orientaci studenta v daném oboru a kvalitu jeho kritického 3
myšlení. Vedle převzatých a kompilovaných informací tak musí bakalářská/diplomová práce nutně obsahovat i původní, nová a ještě nepublikovaná zjištění, aby prokázala své právo na existenci ve vědeckém světě.
4 V jaké podobě uvádět použitou literaturu? Seznam literatury (též bibliografie) má jasnou funkci: informuje čtenáře, které zdroje autor práce použil, a umožňuje tyto zdroje identifikovat. Bohužel, v současnosti neexistuje jednotná podoba, v níž se mají tituly uvádět (zejména poslední česká citační norma obsahuje několik logických a typografických zádrhelů, které de facto znemožňují její používání). Pisatel těchto řádků doporučuje používat, případně mírně modifikovat následující tzv. zkrácenou bibliografickou citaci, která se hojně vyskytuje v českém i německém vědeckém diskurzu. Základní pravidlo říká: citovat jednotně a jednoznačně. Glinz, H.: Deutsche Syntax. Stuttgart 1967. Polenz von, P.: Geschichte der deutschen Sprache. Berlin 1972. Helbig, G. / Buscha, J.: Übungsgrammatik Deutsch. Berlin und München 2001. Irmscher, H. D. (Hrsg.): J. G. Herder. Stuttgart 1972. Duden, Band 4. Grammatik der deutschen Gegenwartssprache. Mannheim 1984. Domaschnew, W.: Ade, DDR-Deutsch! In: Muttersprache, 1991/1. Lernhilfen: http://www.duden.de/lernhilfen/ [20. 9. 2010]
(běžná kniha) (součástí jména titul) (dva a více autorů) (možno i u. a. či Red.) (notoricky známé dílo) (citace článku) (citace z internetu)
Seznam literatury je dobré rozčlenit na literaturu primární (Primärliteratur) a sekundární (Sekundärliteratur) a dále na a) knihy, b) příspěvky ve sbornících, časopisech, novinách a c) internet. Jednotlivé položky abecedně řadíme (pozor na odlišnosti mezi českou a německou abecedoou). Internetové odkazy nebývají obecně příliš důvěryhodné, navíc v papírové podobě působí značně nepřehledně. Pokud se rozhodneme internetové odkazy i přesto uvádět, musíme přidat i datum, k němuž jsou informace platné. Před adresu umístíme výstižný popis stránky (jinak budou adresy začínat stejně http://). Není rovněž od věci si citované internetové stránky doma archivovat, typicky v případě Wikipedie se jejich obsah mění takřka denně.
5 Jaký má být rozsah práce? Rozsah je důležitou a relativně objektivní složkou celkového hodnocení bakalářské/ diplomové práce. Texty výrazně kratší svědčí o povrchním, uspěchaném zpracování, naopak práce výrazně delší napovídají, že diplomant špatně zvolil téma či nevhodně rozvrhl metodologii práce. Rozsah práce přepočítáváme na tzv. normostrany, což je termín z doby, kdy se ještě běžně psalo na psacím stroji. Jedna normostrana odpovídá 60 úhozům a 30 řádkům na stránku, celkem tedy 1800 znakům. Tento výsledek násobíme minimálním počtem stran u bakalářské (30) nebo diplomové (40) práce. Ideální rozsah je cca 40 normostran u bakalářské a 50 normostran u diplomové práce, počítají se přitom jen strany vlastního textu bez příloh, seznamu literatury apod. Protože dnes téměř výhradně píšeme závěrečnou práci na počítači a používáme písma s proměnnou šířkou znaku (proporcionální), není jednoduché počet normostran určit. Za rozumný kompromis se považuje následující nastavení zrcadla stránky: • všechny okraje 2,5 cm (případně vlevo 3,5 cm, vpravo 1,5 cm kvůli vazbě), • velikost písma 12 nebo 13, • řádkování 1,5. V této konfiguraci přibližně odpovídá jedna strana textu jedné normostraně. Vždy se ale ještě ujistíme v menu textového editoru, který počty znaků (ale i slov a odstavců) automaticky počítá (Nástroje|Počet slov, platí pro MS Word i OpenOffice Writer). 4
6 Patří obrázky, tabulky a grafy do textu, nebo do příloh? Všechny netextové informace patří už z principu do samostatné přílohy, z hlavního textu se na ně pouze odkazujeme. Příloha by měla být samostatně číslována (s výhodou můžeme využít římské číslování) a opatřena vlastním obsahem. Oddělení příloh nejen že práci zpřehlední, ale umožňuje také použít jinou technologii tisku a kvalitnější druh papíru, což oceníme při zařazení barevných fotografií. Jen ve výjimečných případech, kdy text práce bezprostředně souvisí s grafickou informací, můžeme solitérní grafy, tabulky či obrázky vložit přímo do textu. Pozor: Stránky příloh se nezapočítávají do celkového počtu stran vědecké práce.
7 Jaký použít font písma, jak text zalamovat? a) Písmo Pro texty středního a většího rozsahu se doporučuje použít patkové (serifové) písmo – text se pak lépe čte, patky čtenáře vedou po řádce a výsledek působí úhlednějším dojmem. Vybereme proto písmo z rodin Times, Palatino či Bookmann. Celý dokument sázíme jedním druhem písma, případně si stanovíme jednotná pravidla pro užití více druhů písem. Osvědčené je například kombinování bezpatkového písma pro nadpisy (rodiny Helvetica, Arial) a patkového pro většinu textu. Bezpatkovým písmem můžeme rovněž označovat delší citáty, hodnoty v tabulkách apod. Zcela nevhodná pro jakékoli vážné účely jsou kaligrafická písma typu Comic Sans! 1.1 Nová kapitola
1.1 Nová kapitola
1.1 Nová kapitola
Tento text demonstruje užití písma Times pro nadpis i pro vlastní text odstavce. Je to konzervativní, ale léty osvědčené nastavení.
Tento text demonstruje užití písma Arial pro nadpisy a písma Times pro text odstavce. Rovněž tento způsob lze doporučit.
Kaligrafická písma jsou zcela nevhodná pro publikování vědeckých textů!
b) Odsazení prvního řádku odstavce Pokud je použijeme, nastavíme hodnotu přímo ve stylu dokumentu. Hodnota odsazení by měla korespondovat s dalšími nastaveními textu, zejména s odsazením položek ve výčtech. Akceptovat lze rovněž použití tabulátoru pro odskočení textu první řádky, v žádném případě však nezačínáme odstavec několika mezerami! Znak mezery má proměnnou šířku, textový editor si ji upravuje během formátování a ve výsledku má pak každý odstavec jiné odsazení. Jestliže budeme pracovat s meziodstavcovým prokladem (prázdný řádek mezi odstavci, běžné na internetových stránkách), není třeba odsazení prvního řádku použít. c) Zarovnání do bloku versus zarovnání na praporek Výzkumy prokázaly, že oba způsoby zarovnání textu jsou rovnocenné. Čtenář si většinou ani neuvědomuje, jestli je pravý okraj textu „zubatý“ nebo zarovnaný na jednu úroveň. Text zarovnaný do bloku vypadá úhledněji, ale obsahuje často velké mezislovní mezery (pokud nedělíme slova na konci řádku). Text zarovnaný na praporek obsahuje mezislovní mezery stejně široké a lépe se edituje (slova nepřeskakují během editace mezi řádky), někomu bude ovšem takto formátovaný text připadat neučesaně. – Jak je formátován tento odstavec?
5
8 Jak používat výčty? Existují dva druhy výčtů – číslované: 1) první položka, 2) druhá položka, 3) poslední položka. a nečíslované („odrážky“): • • •
první položka, druhá položka, poslední položka.
Jak je patrné z příkladů, výčet je běžnou součástí textu, a proto jednotlivé položky začínají malým písmenem, oddělené jsou čárkou a na konci výčtu je tečka. Pokud mají položky charakter vět, budou začínat velkým písmenem a pro jejich oddělení použijeme středník, případně tečku: • • •
První položka, která má charakter věty; Druhá položka, která má charakter věty; Poslední položka, která má charakter věty.
9 Jak se vyhnout nejčastějším typografickým chybám? • • • • • • • • • •
Chybou je podtrhávání textu. Při něm dochází k narušení spodních dotahů písmen, horší čitelnosti a devalvaci řezu písma. Použijeme raději kurzívu, tučný řez nebo p r o s t r k á n í . Klasická typografie nezná řez písma tučná kurzíva, uživatel byl měl zvolit jen jeden z těchto řezů. Záměna pomlčky (–, užívá se pro vsuvky v textu) a spojovníku (-, spojení typu 3-jährig, Marie von Ebner-Eschenbach), dnešní editory záměnu většinou ošetřují. Záměna 0 a O („nula“ a „velké o“, zvyk z psacího stroje). Záměna x a × (symbol „krát“ vložíme v MS Word: Vložit|Symbol, OpenOffice Writer: Vložit|Speciální symbol). Interpunkční znaménka píšeme bez mezery hned za slovo: dobře: Warum versuchst du nicht, rechtzeitig zu kommen? špatně: Warum versuchst du nicht , rechtzeitig zu kommen ? České i německé uvozovky mají podobu 99 66 = „abc“, nikoli “abc” (anglická verze). Raději nepoužíváme dělení slov (skýtá mnoho nástrah, vydalo by na samostatný článek). Zcela nepatřičné je užití verzálek (VELKÝCH PÍSMEN) na celá slova/věty, použijeme vždy raději jiný řez písma. Velká písmena v textu křičí! Častou chybou je osamocený první řádek odstavce na konci stránky („vdova“) a osamocený poslední řádek odstavce na začátku nové stránky („sirotek“). Abychom se jich zbavili, stačí většinou jen mírně upravit text. Platí zejména pro nadpisy, pokud nám vychází nadpis na konec stránky, přesuneme jej až na následující stránku. Je vhodné používat ruční zalomení konce stránek (MS Word: Vložit|Konec|Konec stránky, OpenOffice Writer: Vložit|Ruční zalomení|Zalomení stránky).
6
10 Kdy práci odevzdat? Samozřejmě především včas, ideálně ještě s časovou rezervou. To se lehce napíše, ale hůře vykoná, proto je dobré si 1. stanovit a 2. dodržet určitý časový plán. Na vypracování závěrečné práce by mělo stačit cca šest měsíců soustavné práce (informaci potvrzuje ve své příručce sám Umberto Eco). Je třeba zdůraznit „soustavné“, vycházíme tedy z předpokladu, že diplomant omezí ostatní aktivity a bude se soustředit jen na vědecké bádání. Asi polovinu zmíněného času věnujeme excerpci, shromažďování a studiu literatury, případně terénnímu výzkumu. Druhou část pak zasvětíme výhradně psaní textu; není přitom dobré obě fáze kombinovat. Vznikající text průběžně konzultujeme s vedoucím práce, abychom předešli pozdějšímu rozčarování, často vyhoví i korespondenční forma (e-mail). Vlastní odevzdání práce provedeme minimálně čtrnáct dní před mezním termínem – tím si ponecháme rezervu na případné poslední úpravy textu nebo odstranění problémů s tiskem či svázáním práce. Závěrečná práce je v drtivé většině nejdelším textem, který student během svého života vyprodukuje. Zúročí v ní dosavadní hlavně teoretické znalosti, které nabyl během studia, a naučí se je používat v praxi. V neposlední řadě je pak bakalářská/diplomová práce definitivní tečkou za studentskými léty. Mělo by proto být v zájmu každého diplomanta, aby toto završení studia proběhlo důstojnou formou, ergo aby závěrečná práce splnila po obsahové i formální stránce ta nejvyšší kritéria a její obhájení se spolu s úspěšným složením státních závěrečných zkoušek stalo šťastnou vstupenkou do nové fáze života.
Literatura Eco, U.: Jak napsat diplomovou práci. Olomouc 1997. Herout, P.: Příprava textů počítačem. Plzeň. Plzeň 1996. Klimeš, L.: Úvod do vědecké práce v jazykovědné bohemistice se zvláštním zřetelem k pracím seminárním a diplomovým. Plzeň 1998. Kubátová, H.: Rukověť autora diplomky. Olomouc 2009. Šimek, D. / Kubátová, H.: Od abstraktu do závěrečné práce. Olomouc 1996.
7
