Základy sociologie. I. kapitola. Předmět a struktura sociologie. Sociologie vznikla v první polovině 19.století vydělením ze sociální filozofie

PhDr. Hana Exnerová

Základy sociologie druh knihy: skriptum rok vydání: 1996 náklad: 700 počet stran: 72 recenzenti: PhDr. Jana Šťastná, PhDr. Petr Sak, CSc.

I. kapitola Předmět a struktura sociologie Sociologie vznikla v první polovině 19.století vydělením ze sociální filozofie. Termín sociologie je kombinací latinského slova „societas“ (společník, společnost) a řeckého „logos“ (vědění, učení, rozum, názor). Toto označení použil poprvé francouzský myslitel August Comte (1798-1857) v roce 1839 ve svém díle Kurs pozitivní filozofie. Sociologie je vědou o společnosti a jejím úkolem je analyzovat a studovat společenské jevy. Společenský jev v sociologickém pojetí je kvalitativně svérázný, relativně samostatný, většinou značně složitý, poměrně přesně odlišený útvar (skupina, instituce), děj nebo proces probíhající ve společnosti. Vymezení předmětu sociologie jako vědy je velmi obtížné, protože sledované sociální vědy mají komplexní povahu, složitou vnitřní strukturu, jsou značně proměnlivé a rozporuplné. Názory v této oblasti se často liší. Podle některých autorů je základním předmětem sociologie např. chování nebo jednání lidí ve společnosti (behaviorismus), podle jiných je to disciplína o struktuře společnosti (strukturní pojetí), o jejích formách nebo vztazích (interakcionismus), o společenském systému, o sociální změně, o sociální interakci (interakcionismus), o kultuře, o sociálních skupinách, o sociálních organizacích atd. Společným jmenovatelem různých přístupů k předmětu sociologie zůstává konstatování, že se jedná o teoreticko-empirickou vědu o společenských jevech, vztazích a procesech, která chce tyto jevy pomocí vlastních metodologických nástrojů popsat (tj. složka empirická) a snaží se je také vysvětlit (tj. stránka teoretická). Dějiny sociologie můžeme chápat jako střídání převažujících paradigmat. Jako paradigmata můžeme zjednodušeně označit základní přístupy k chápání společnosti. V novodobé sociologii můžeme rozlišit 2 základní paradigmata v pohledu na společnost: - paradigma objektivistické, podle něhož je společnosti především souborem lidskou činností vytvořených stabilních struktur (norem, hodnot, materiálních struktur), kterým se jednotlivec přizpůsobuje

-

paradigma interpretativní, podle něhož je člověk sice situován do společenských vztahů a daných normativních struktur, přičemž je však podstatné, že člověk uvádí všechny tyto danosti v život tím, že jim připisuje významy, různě je interpretuje a podle toho teprve jedná.

Sociologie jako společenská věda zkoumá a analyzuje společnost spolu s dalšími společenskými vědami: 1) filozofie 2) psychologie – sociální psychologie – zkoumá, jak se utváří a funguje psychika ve společenských souvislostech. 3) historie – sociologie uspořádává konkrétní historické zkušenosti podle určitých znaků podobnosti či odlišnosti, aby objevila to, co je pro každé období vývoje té které společnosti charakteristické 4) ekonomie – od 20.století existuje i ekonomická sociologie a zároveň vznikají samostatné sociologické specializace ekonomických problémů, jako např. sociologie práce, průmyslu, podniku, zemědělství apod. 5) politologie – její význam a údaje jsou těsně spjaty se sociologickými analýzami, které se s politologií úzce stýkají nebo prolínají. 6) antropologie – zabývá se historickým vývojem lidské kultury a způsobem života v různých lidských pospolitostech. Sociologii pak poskytuje důležité poznatky o skutečnosti jako celku a umožňuje odhalit zákonitosti společenského vývoje 7) etnografie – zvl. demografie – zkoumá a zpracovává údaje o obyvatelstvu a o takových jevech jako je porodnost, úmrtnost, rozvodovost, sňatečnost apod. 8) kriminologie – sociologie deviantního chování, která zkoumá mimo jiné i kriminalitu jako jeden z druhů deviantního chování

Struktura sociologie Sociologii jako vědu je možné rozdělit na obecnou (teoretickou) sociologii a aplikovanou (užitou) sociologii. Velmi obecně můžeme sociologickou teorii vymezit jako systém logicky spojených tvrzení, která ve svém celku vysvětlují nějaký speciální jev nebo proces. Teorie, které vysvětlují „skupinu společenských jevů“ se označují jako teorie středního dosahu. Tento pojem zavedl do sociologie americký sociolog R.K. Merton. Soudí, že dosud nenastala doba pro velké teorie, proto je nutno postupovat po menších krocích a formulovat teorie omezeného dosahu, jejichž tvrzení budou stát co nejblíže realitě. Teorie středního dosahu mají zaplnit pomyslnou mezeru mezi empirickými generalizacemi odvozenými z konkrétních výzkumů a možnou (budoucí) obecnou teorií.

II. kapitola Dějiny sociologie (Vývoj sociologického myšlení)

Zakladatelé sociologie

zakladatel sociologie jako moderní vědy – A. Comte - byl inspirován především několika základními myšlenkami svého učitele Saint-Simona, jehož byl osobním tajemníkem. Sant-Simon (1760-1825) - dílo: Nárys vědy o člověku (1813) – uvádí: „věda o člověku byla až dosud pouze vědou, která se dohadovala“. Lidská společnost se podle něho vyvíjí po vzestupné linii. Prochází dvěma stadii: 1. stadium teologické (antika, feudalismus) 2. stadium metafyzické (kapitalismus) Auguste Comte (1798-2857) - zakladatel pozitivizmu ve filozofii a sociologii. Hlásal, že ve vědě lze uznávat pouze fakta. Přínosem Comteovým je: a) vypracoval klasifikaci věd, na jejímž vrcholu je sociologie b) rozčlenil sociologii na statiku a dynamiku - z hlediska vnitřní struktury se sociologie dělí na dvě základní části: sociální statika je „teorií společenského řádu“. Její úlohou je přezkoumat podmínky společenského bytí jednotlivce, rodiny a společnosti, tzn. prozkoumat hlavní složky společnosti a jejího fungování. Ve společnosti musí platit obdobný řád jako v rodině. Úkolem vlády je udržovat jednotu společnosti a solidaritu jejích členů. Sociální dynamika je „teorií společenského pokroku“. Rozeznává dva druhy faktorů, které rozhodují o rychlosti vývoje lidstva: primární a sekundární. Mezi sekundární činitele patří rasa, podnebí a přírůstek obyvatelstva, který ovlivňuje růst dělby práce. Mezi primární faktory patří materiální, intelektuální a morální vývoj společnosti. c) formuloval koncepci organické podstaty společenského života Společenský vývoj probíhá podle Comta ve třech vývojových stádiích. První stádium je teologické, druhé metafyzické a třetí pozitivní. V prvních dvou stadiích se člověk snaží dobrat podstaty skutečnosti spekulativně. V teologickém stadiu nachází podstatu skutečnosti v bohu a v metafyzickém stadiu v nějaké vlastní myšlenkové abstrakci, např. hmotě. Teprve ve třetím stadiu, které je založeno na pozitivní vědě, je možné vědecké a cílevědomé řízení společnosti. Společnost chápe Comte jako „sociální organismus“, který je založen na sociálním konsensu. Karel Marx (1818-1883) a Bedřich Engels (1820-1885) – zakladatelé marxistické koncepce sociologie. Marx a Engels přispěli k vývoji sociologického myšlení i přesto, že se věnovali výhradně úvahám o společnosti a pokroku – jejich hlavním cílem byla vědecká analýza kapitalistické společnosti. Ve své koncepci společnosti vycházejí marxisté ze zásady, že předmětem zkoumání jsou individua, jejich činnost a materiální podmínky života, které zde byly už před nimi nebo které byly tvořeny činností současníků Poukazují na to, že věda o společnosti nezkoumá individua z hlediska jejich vlastních či cizích představ, ale tak, jak skutečně jednají za určitých, na jejich vůli nezávislých omezeních, předpokladech a podmínkách.

Sociologie XIX. století (klasická sociologie) Naturalistický směr Východiskem je tvrzení, že společnost je součástí přírody a proto pohyb celé společnosti je uskutečňován prostřednictvím přírodních zákonů. Tento směr se člení na několik škol.

Biologická škola zakladatel – Herbert Spencer (1820-1904). Společnost chápe jako složitý živý organismus, který vznikl živelně jako součást přírody a je řízen přírodními zákony. Každá rozvinutá společnost má podle něj tři systémy orgánů: udržovací, rozdělovací a regulační. Podle názoru Spencera společenský systém existuje v určitém prostředí a udržuje rovnováhu stálým přizpůsobováním měnícímu se okolí. Vědomé zasahování do tohoto systému je nežádoucí. Stát má pouze střežit dodržování „pravidel hry“. Základní buňkou společnosti je jedinec. Nejlépe ve společnosti obstojí ti jedinci, kteří se v procesu přirozeného výběru nejvíce přizpůsobí zákonům vývoje. Proto vládnou schopnější, méně schopní jsou ovládáni. Geografická škola - snaží se vysvětlovat společenské procesy geografickými činiteli, jako je zeměpisná poloha, podnebí, kvalita vody, půdy, nerostné bohatství atd. Geografický determinismus tedy absolutizuje význam působení těchto činitelů na činnost a chování lidí ve společnosti. - Jedním z odvozených proudů této školy je geopolitika – věda o geograficky determinovaných tendencích politického vývoje a politické expanze států. Tato teorie dokazovala, že politická, hospodářská a vojenská expanze a války jsou přirozené, protože vyplývají právě z geografických podmínek. Její závěry se uplatnily v nacistické ideologii. Demografická škola - považuje za rozhodující vývoj společnosti, její organizaci a kulturu, demografické faktory jako je počet obyvatelstva a jeho hustota. - Thomas Malthus (1766-1834) – zformuloval jakýsi věčný populační zákon, podle něhož počet obyvatelstva se zvyšuje geometrickou řadou, zatímco existenční prostředky pouze řadou aritmetickou. Podle tohoto názoru růst obyvatelstva vede k přelidnění a k poklesu společenského blahobytu. Mechanická škola - skládá se ze sociologických koncepcí, které porovnávají sociální procesy a jevy s procesy fyzikálními, přičemž se snaží aplikovat na společnost pojmy, metody a zákonitosti matematiky a fyziky (např. zákony pohybu hmoty, přeměny energie apod.) Jde o to kvantitativně vyjádřit sociální jevy a procesy, a tak zvýšit exaktnost vědy. Člověk je považován za molekulu společnosti, sdružování lidí je vysvětlováno jen jako projev zákona gravitace apod. Psychologický směr Východiskem je tvrzení, že jevy a procesy probíhající v lidských skupinách a v celé společnosti jsou pouze projevem duševního života jednotlivců. Pitirim Sorokin – dílo: Sociologická věda přítomnosti – dělí psychologický směr do tří základních větví. Instinktivistickou, která vysvětluje společenské jevy jen pomocí instinktů, za každým společenským jevem je spatřován nějaký instinkt nebo skupina instinktů. Introspektivní větev vysvětluje společenské jevy na základě pozorování vlastních, vnitřních psychických jevů (sebepozorování). Člověk si uvědomuje okolní skutečnost prostřednictvím svého nitra (svých idejí, víry, citů, tužeb), rozlišuje vnitřní duševní pochody od sociálních jevů a formuje si vnitřní plán svého chování. Interakcionistická větev se zajímá o vzájemné působení individuí. Jednotlivec, který je subjektem tohoto vzájemného působení, není chápán jako abstraktní individuum, ale jako společenská bytost, která patří k určité skupině a plní sociální role. Do tohoto směru můžeme zahrnout řadu škol a teorií jako např.: Psychologie národa – snaží se dát do spojení působení kultury a individuální vědomí. Základem duševního života jsou pocity jednotlivce, které určují individuální psychiku (vědomí). Jejich spojení tvoří národní vědomí, které se projevuje v jazyku, mýtech a morálce. Psychika individuální je zde doplněna psychikou národa, protože skutečný život je možný pouze při vzájemném styku mezi lidmi.

Psychologismus – pokouší se o vysvětlení sociálních jevů tak, že je převádí na jevy psychické, považuje sociologii za odvětví psychologie. Základní sociální síly jsou v tužbách a citech zakořeněných v lidské psychice. G. Tarde (1843-1904) – společnost je seskupení bytostí, které vznikly na základě stejného modelu, předávaného z generace na generaci. Sociální jevy vymezuje jako jevy psychické, spočívající ve vzájemném působení individuálních rozumů. Psychologie davu – vzniká jako důsledek neúspěšného vysvětlení podstaty sociálních jevů prostřednictvím individuální psychologie. Pozornost je tu soustředěna na přímé studium skupinového, masového chování. G. Le Bon (1841-1931) – dav charakterizoval jako náhodný shluk lidí, který vzniká při určité příležitosti (dopravní nehoda, stávka), pro který je charakteristická vysoká citlivost, průměrné intelektuální vlastnosti a silný sklon k sugesci. Jedinec zde ztrácí svoji osobnost a stává se automatem bez duše. K typickým znakům kolektivní davové psychiky podle Le Bona patří tyto znaky: 1. Anonymita a ztráta individuality. V daru se stírají intelektuální schopnosti lidí a tím tají jejich individualita. davy nehromadí inteligenci, ale prostřednost, různorodé se ztrácí ve stejnorodém, vyšší psychické vlastnosti v nižších. 2. Determinace iracionálními a nevědomými psychickými faktory. Na místo rozumu, soudnosti a kritického uvažování nastupuje afekt, obrazotvornost, cit apod. 3. Pokles intelektu. Intelektuální úroveň davu klesá pod intelektuální úroveň jedinců, kteří jej tvoří. Kdo si chce podle Le Bona zajistit souhlas davů, musí jednat jako demagog. Musí se orientovat na spodní hranici intelektu a vzdát se logické argumentace. 4. Ztráta osobní odpovědnosti. Jednotlivci, z nichž se dav skládá se v důsledku uvedených faktorů stávají impulsivními, podléhají vášním a ztrácejí kontrolu nad svým jednáním a pocit odpovědnosti za své jednání, dopouštějí se kolektivně činů, k nimž by se mimo dav nedali nikdy strhnout. Dav se podle Le Bona nemůže obejít bez vůdce, poněvadž v důsledku svých psychických vlastností není schopen se sám organizovat, řídit a vést. Dav může být: - útočný (terorizující, lynčující) - únikový (útěk vojenské jednotky, dav při požáru) - výrazový (demonstrační průvod) - získávací (vězeňská vzpoura, rabování obchodů) Přitom charakter davu může proměnlivý, často i kombinovaný.

Sociologizující směry (sociologismus a formalistická sociologie) Vznikají na přelomu 19. a 20. století jako kritika naturalistického a psychologického směru. Společnost je zde považována za osobitou skutečnost, společenské jevy za svébytné předměty poznání a proto převládá snaha vysvětlovat společnost ze sebe samé (nikoliv z individuální psychologie apod.). Sociologie je považována za hlavní společenskou vědu, z které mají vycházet všechny ostatní společenské vědy. Emile Durkheim (1858-1917) - hluboce ovlivnil svým dílem celou francouzskou sociologii - je považován za zakladatele moderní sociologie - stanovil zásady sociologismu, podle něhož jsou předmětem studia sociologie tzv. sociální fakta, tedy vše, co má sociální povahu, co působí na lidské jednání z vnějšku a určuje je.

-

hlavní překážku objektivního poznání vidí v tom, že lidé jsou příliš zainteresováni na společenském dění, sami se ho účastní a přistupují tedy k jeho zkoumání s předpojatostí. mezi jeho nejvýznamnější studie patří monografie o sebevraždě. Durkheim považoval sebevraždu za jev sociální. Četnost sebevražd vysvětluje jako funkci míry účasti člověka na životě skupiny a jeho vztahu ke skupinovým normám.

V. Pareto (1848-1923) - zaměřuje se na lidské jednání a jeho příčiny - vytvořil teorii cirkulace elit. Společnost dělí na elity a masy. Elita je sociální vrstvou, která je schopna získat a udržet si moc ve společnosti. Pojem elity však chápe šířeji, ne pouze jako označení politicky vládnoucí vrstvy. Za nejvýznamnější považuje elitu politickou, přičemž nejvyšším principem v politickém životě je boj o moc. Tento boj svádějí ti nejschopnější, takže dějiny jsou neustálým konkurenčním bojem elit. Určitá elita se dostává postupně k moci, ale časem degeneruje a je vystřídána elitou novou. Příčinou pádu vládnoucí elity je to, že se uzavírá přílivu schopných a silných jedinců z nižších tříd. Max Weber (1864-1920) - obrací pozornost k individuu, hledá sociální prvky v jeho jednání. Jako sociální jednání označuje takové, s nímž jednající spojuje určitý smysl a orientuje je na druhé. Proto rozpracoval teorii sociálního jednání, přičemž vychází z charakteru subjektivní regulace tohoto jednání. Na tomto základě rozlišuje chování racionální (řídící se logickou úvahou) a iracionální (je ovlivněno vírou, pocitem apod.). Racionální jednání může být: a) účelové, kdy kritérium je dosažený úspěch b) hodnotové, kdy základem není úspěch, ale důsledné uplatňování hodnotových kritérií Iracionální jednání může být: a) afektivní, řízené citovými stavy, afekty b) tradiční, které se uskutečňuje prostřednictvím tradic a zvyků -

Weber zároveň připomíná, že reálné chování má smíšenou podobu, uvedeným typům se více či méně přibližuje. Racionální jednání je podle něho založeno na „očekávání zisku“. Neracionální jednání je pochopitelné podle jeho názoru jen metodou vcítění se do situace jednajícího (tzv. chápající sociologie).

-

za základní problém sociologické metody považuje konstrukci ideálních typů. Jsou to myšlenkové konstrukce, které zobrazují základní znaky sociálních jevů ideálně, nikoliv normativně.

-

zabýval se otázkou pojmu moci a panství. Moc je sociologicky amorfní (beztvarý) termín, znamená každou šanci prosadit uvnitř sociálního vztahu vlastní vůli (i proti odporu). Panství naopak znamená jedinou šanci, že se specifický rozkaz setká s povolností určitého, přesně vymezeného okruhu osob. Panství tedy není totožné s mocí, ani s pouhým vlivem nebo disciplínou, nýbrž s autoritou. - Weber rozlišil tři druhy legitimního panství (autority): 1) tradiční, kde společnost je ovládána tradicí a rutinou. Jimi je také ustavován vládce a výkon moci 2) charismatické, kdy vůdcem se stává osobnost s nevšedními vlastnostmi a výjimečnými kvalitami. Důkazem víry v jeho kvality jsou úspěchy. Autorita zde tedy vázána na tradici či existující politický systém. Neobjevuje se ve společnosti tak často. 3) racionální, typickým nositelem je zde byrokracie, kdy záleží na funkci a úřadu autority a nikoliv na osobnostech. formální směr v sociologii – zařazujeme zde všechny názory, které uznávají neměnitelnost společenských jevů a umožňují zkoumat podstatné „formy“ těchto jevů ve všech etapách vývoje společnosti. Jedná se o samostatnou větev empirického směru, který se zaměřuje na jednostranné

zdůrazňování zkušenosti a přímého poznání společenských skutečností, tj. konkrétního sociologického výzkumu. zakladatelé: G. Simmel (1858-1918) a F. Tönnies (1855-1936) – dílo: Pospolitost a společnost – pokouší se o postižení základních forem společnosti v průběhu její existence. Poukazuje na to, že pospolitost vzniká přirozeným způsobem a je historicky starší, vládne tu tradice, přirozená solidarita a autorita, všeobecné mravy a zvyky. Společnost (historicky mladší) je charakteristická tím, že lidé se spojují z vlastní vůle proto, aby dosáhli určitých cílů, aby uspokojili své potřeby a zájmy. Přirozená autorita je zde nahrazována byrokracií, všeobecné mravy a zvyky veřejným míněním apod.

Sociologie XX. století Sociologie 20.století – hledá cesty k přiměřenému spojení vědecké teorie a empiricky zjistitelných a ověřitelných skutečností. Empirická sociologie v USA – rozvíjela se již od konce 19.století a to dvěma směry: 1. Pluralistický behaviorismus – zaměřuje se na popis a vysvětlování vnějších projevů sociálního chování lidí na určité situace, studuje hromadně se vyskytující jevy masového chování lidí. Důraz se zde klade na úlohu sociálně kulturního dědictví. Kultura je produktem vývoje společnosti, zahrnuje hmotné předměty, sociální instituce i způsoby života. Progresivním zdrojem změn jsou materiální vynálezy, jejich souhrn tvoří materiální kulturu ve společnosti. Zbylá část se přizpůsobuje a tvoří kulturu adaptivní. Člověk se pokouší žít a přizpůsobit se novým podmínkám rozvíjející se vědy a techniky, ale příliš se mu to nedaří. Proto dochází ve společnosti k sociálním problémům, jako jsou např. zločiny, války apod. 2. Symbolický interakcionismus – soustřeďuje se na studium osobnosti a na symbolické významy jejího chování vůči jiným lidem ve společnosti. Na rozdíl od předchozího směru se zaměřuje na subjektivní sociální svět člověka. Předmětem sociologie zde není vnější jednání lidí, ale subjektivní motivy tohoto jednání. Novopozitivizmus – vzniká ve 20. a 30. letech v USA pod vlivem již rozvinutého empirického výzkumu a pokouší se o teoretické zdůvodnění jednostranné empirické orientace v sociologii. Zkoumány jsou proto pouze jevy, které lze kvantifikovat, tzn. nějakým způsobem měřit. Je zde zřejmá snaha zpřesnit a zvědečtit studium společenských jevů po vzoru přírodních věd. Tím dochází k přílišnému zjednodušení a zkreslení sociální skutečnosti, protože subjektivní sociální faktory jako např. motivaci víru či svědomí lze jen těžko kvantifikovat. Georg Andrew Lundberg - vytyčil hlavní zásady novopozitivizmu - vychází z toho, že společenské jevy mají být pojaty jako přírodovědecká fakta a některé základní pojmy fyziky jako energie, síla, pole apod. se hodí k rozboru všech forem pohybu, tedy i společenského. Sociologie poznání - cílem sociologie poznání je zkoumat vztahy mezi poznáním a skutečností. Zdůrazňuje svázanost myšlenkových konstrukcí se sociálními poměry, v nichž byly formulovány. - hlavní představitel – Karl Mannheim – dílo: Ideologie a utopie – rozebírá dvě formy falešného vědomí, z nichž první podřizuje výklad světa snaze o konzervování minulých poměru (ideologie), zatímco druhá jej podřizuje snaze o nastolení svých vizí budoucího uspořádání (utopie). Ani jedna však nemá zájem svět pochopit, obě ho pouze chtějí ovládnout.

K prudkému rozvoji empirické sociologie došlo především mezi dvěma světovými válkami. Velké teoretické systémy jsou považovány za spekulativní a pozornost sociologů se obrací k empirickým výzkumům. Využívá se poznatků ze statistiky, ekonomie, psychologie a dalších věd. Snaží se sociální jevy kvantifikovat, popsat a řešit sociální problémy spojené s rychlým ekonomickým a sociálním rozvojem. V 50. letech je přísný empirický přístup postupně opouštěn a roste snaha opřít empirické výzkumy o obecnější teorii. Významné teorie současné sociologie : Strukturálně funkcionalistický směr (funkcionalismus) T. Parsons (1902-1979) – dílo: Sociální systém (1951) – společnost je zde chápána jako sociální systém složený ze vzájemně propojených subsystémů, z nichž každý má svou zvláštní funkci. Zkoumá obecné podmínky stability sociálního systému. Stejně jako ve zdravém organismu, existuje i ve společnosti normální, rovnovážný stav, kdy všechny části systémy jsou funkčně provázány a plní své poslání. Všechny ostatní stavy ve společnosti jsou patologické, tzn., že změny a sociální konflikty ve společnosti jsou považovány za nežádoucí a škodlivé. G.C. Homans - vytvořil moderní základy učení o sociálních skupinách. Na základě srovnání různých typů malých sociálních skupin pocházejících z nejrůznějších kulturních oblastí se snaží stanovit základní znaky skupinového chování obecně. F. Znaniecki - americký sociolog polského původu - rozpracoval zejména kategorii sociálního systému Teorie konfliktu zakladatelé: L. Coser a R.Dahrendorf Sociologický směr, který odmítá myšlenku předchozího směru o všeobecném konsensu (harmonii, souladu) ve společnosti a naopak zdůrazňuje všeobecnost konfliktů. Sociální konflikt nemusí být podle tohoto směru pouze destruktivní, ale může mít ve společnosti i pozitivní roli. Nepřítomnost konfliktu nemusí svědčit o stabilitě ve společnosti, ale naopak může vést ke skrytému narůstání rozporů a destrukci. Sociální konflikty jsou vlastní každé společnosti, jsou nutné, stálé a přenášejí se do všech vztahů mezi lidmi.

Dějiny české sociologie Vývoj sociologie – můžeme jej rozdělit na dvě školy: pražskou a brněnskou. Sociologie se začala rozvíjet pod vlivem francouzské, americké a německé a to zejména zásluhou T.G.Masaryka (1850-1937) – dílo: Rukověť sociologie, Sebevražda. Jeho zásluhou byl na UK zřízen obor sociologie. Prvním profesorem pražské sociologické školy byl Břetislav Foustka, který se zabýval sebevražedností mládeže. Dalším významným profesorem na UK byl Josef Král, autor významného díla Stručný nástin dějin československé sociologie. Dále: Emanuel Chalupný – představitel kritického realismu v naší sociologii J.L. Fischer – vychází z kritiky pozitivních mechanismů. Skutečnost je podle jeho názoru kvantitativní a kvalitativní rozměrnost v neustálém vývoji.

Brněnská sociologická škola – klade důraz na empirické výzkumy. A.I. Bláha – dílo: Sociologie - byl ovlivněn sociologií Durkheima. Podle jeho názoru jedná každý jedince pod tlakem sociálních norem. Druhá světová válka přerušila sociologickou práci a výuku sociologie na školách. I v 50.letech se rozvoj oboru u nás zpomalil a sociologické zkoumání se podstatně zúžilo. Sociologický výzkum se začal opět rychleji rozvíjet přibližně v polovině 60.let a největšího rozvoje dosáhl obor do r. 1970. V této době vzniká práce J.Klofáče a V. Tlustého – Soudobá sociologie. V současné době se sociologie opět dostává do popředí zájmu na školách, v institucích i ve sdělovacích prostředcích. Sociologové dnes zjišťují představy a požadavky spotřebitelů na nový výrobek (průzkum trhu), ovlivňují rozhodování spotřebitelů (reklama) apod., na základě průzkumu veřejného mínění poskytují služby politickým stranám. Zjišťují např. , s kterými skupinami obyvatelstva mohou počítat ve volbách, zda jejich politický program je účinný atd. Sociologové řeší také sociální problémy výstavby nových měst, čtvrtí, podniků, jako např. rozložení sítě obchodů, škol apod. Sociologie odhaluje zákonitosti ovládající společenský život, pomáhá v orientaci v daném sociálním prostředí a do určité míry umožňuje člověku i ovlivňovat jeho vlastní život.

III. kapitola Příroda, společnost, kultura Lidská společnost je produktem přírody. Člověk je označován za nejvyspělejší a nejdokonalejší produkt přírody, je však také považován za bytost společenskou. Základním problémem pojetí člověka je právě chápání proporcí biologického (přírodního) a sociálního (společenského) v něm. Většina sociologů zastává názor, že člověk je zároveň bytost přírodní i společenská. To, co člověka odlišuje od přírody, je způsobeno především jeho soužitím s jinými lidmi pro potřeby dorozumívání (potřeba řeči) a lidská činnost (člověk mezi sebe a přírodu staví materiální produkci, kterou získává prací). Pouze člověk je schopen aktivně si přizpůsobovat přírodní podmínky a přetvářet je podle svých potřeb a tím vytvářet tzv. druhou přírodu (tzn. v širokém smyslu svět společnosti a kultury, který je pro člověka jako pro společenskou bytost tím, čím je pro něj jako biologický organismus příroda). Biologické zvláštnosti člověka – některé z těch, které mají největší vliv na společenský život můžeme uvést: - vzpřímená postava a chůze po dvou dolních končetinách, což umožňuje využití horních končetin k práci, - zrak směřující vpřed a ne do stran, což umožňuje trojrozměrné vidění, - ruce s ohebným palcem postaveným proti prstům, což umožňuje manipulaci s předměty, - hlava ve smyslu biologické změny hrtanu a rtů, což umožnilo rozvoj řeči, - vznik velkého mozku pro rozvoj paměti a intelektu a vznik nervového systému pro rozvoj psychického života, - spojení mozku a ruky, což vytvořilo předpoklady pro myšlení a práci, - trvalá sociální aktivita a zároveň regulace její realizace apod. Každý jedinec však od narození po celý život prochází procesem socializace, který z nás vytváří osobnosti s různorodým chováním, schopnostmi respektovat individuální a skupinové vzory chování i schopnostmi navazovat vztahy a tvořivě myslet atd. Společnost – nejobecněji lze říci, že se jedná o zvláštní pospolitost, jejíž nutností je stálá obnova a reprodukce a která nejenom že se pouze nekopíruje, ale je schopna se cílevědomě vyvíjet.

Podmínky existence lidské společnosti – můžeme rozdělit na podmínky povahy materiální a podmínky povahy duchovní: 1. podmínky materiální – zahrnují a) přírodní podmínky – biologické - geografické - demografické b) ekonomické podmínky (výrobní) c) institucionální podmínky (tj. regulované společenské vztahy) 2. podmínky duchovní - mezi nejdůležitější patří ideje, normy, umění, věda, kultura apod. ad. a) Přírodní podmínky Některé biologické potřeby byly za dobu lidské existence pozměněny a přizpůsobeny potřebám společnosti v procesu socializace. Mezi biologické potřeby, které nebyly socializací dotčeny patří např. spánek, srdeční činnost, látkový metabolismus apod. Podmínky geografické Jsou dány geografickým tvarem povrchu zemského, klimatem, rostlinstvem, zvířenou, typem půdy, vodním bohatstvím, bohatstvím surovin, vlhkostí vzduchu, sluneční aktivitou apod. Podmínky demografické Takové jevy jako plodnost, hustota obyvatelstva, tempo přirozeného přírůstku, demografická struktura obyvatelstva podle pohlaví, věku a další mají vliv na společenské procesy, na životní úroveň, na zaměstnanost, migraci obyvatelstva a jiné jevy ve společnosti. Tyto složité přírodní podmínky vývoje společnosti můžeme shrnout takto: - příroda tvoří věčný a nevyhnutelný předpoklad, který vede ke vzniku a fungování společnosti - přírodní podmínky zároveň podstatně ovlivňují formu, tempo a varianty procesu vývoje společnosti (přírodní systém může urychlit, zpomalit vývoj nebo vést k zániku společnosti) - upravené či pozměněné přírodní podmínky jsou z části výsledkem historického vývoje společnosti, což vede k nutnosti značné odpovědnosti ve vztahu k přírodě. ad b) Ekonomické podmínky (výroba) Vztah mezi přírodou a společností zprostředkovává výroba (ekonomika). Motivem výrobní činnosti u člověka však není pouze uspokojování existenčních potřeb, ale i potřeba určité sociální prestiže a sebeuplatnění, nabytí určité moci a vlivu atd. Vztahy mezi lidmi ve výrobě určují i společenské vztahy. ad c) Institucionální podmínky Jedná se v podstatě o úroveň organizace a řízení společenských institucí, které je v různých společnostech různé. Instituce – jedná se o obecně praktikovaný mechanismus (způsob jednání, komplex norem), které slouží k uspokojování určité potřeby společnosti. Jinými slovy jde o ustavené způsoby jednání a řešení problémů členů určité kultury či společnosti. Tak např. ekonomické instituce regulují aktivity, které umožňují přežít v přírodním prostředí (např. výrobní a obchodní podniky, podniky služeb). Politické instituce reguluje a kontrolují veřejný život a politickou moc (např. vláda, policie, armáda atd.).

Organizace je potom tvořena lidmi (skupinami), kteří určitým způsobem něco ve společnosti dělají. Je to jakási podmnožina instituce, protože to, jak se lidé organizují, je součástí toho, jak řeší své problémy. Jinými slovy, organizace představují účelné uspořádání sociálních útvarů (skupin, vztahů atd.) do společného celku v zájmu dosažení stanoveného cíle nebo řešení problémů ve společnosti. Kultura – v sociologické terminologii má tento termín široký význam, obecně se jedná o celkový systém, který byl vytvořen v průběhu historie lidstva a je proto jakýmsi dědictvím lidstva. Výraz kultura pochází z latiny, „colere“ znamená pěstovat, vzdělávat. V sociologii chápeme kulturu v širším slova smyslu: 1) materiální kultura – je sumou procesů a jevů souvisejících s uspokojováním materiálních potřeb lidí, patří sem např. pracovní nástroje, spotřební předměty, dopravní prostředky apod. 2) duchovní kultura – zahrnuje oblast duchovního bohatství společnosti, tedy různé ideje, zvyky, symboly, názory apod. Ty jsou pak obsaženy ve vědě, umění, náboženství apod. 3) normativní kultura – je vytvářena hodnotami a normami společnosti, které tvoří sumu obecných pravidel i konkrétních návodů, ukazujících jaké chování odpovídá zvyklostem a kulturním vzorcům. Jedná se o takový způsob chování, který je všeobecně uznáván za normální, žádoucí a přípustný v dané situaci. Je zde dáván návod jak jednat, jak se chovat, což umožňuje dorozumění a přizpůsobení se jednajících osob a zároveň předvídání chování jiných lidí. Dodržování kulturních vzorců je ve společnosti kontrolováno a sankcionováno. Sankce mohou být: a) pozitivní (odměny) nebo negativní (tresty) b) formální (právní) nebo neformální (morální, mravní). Ve skutečnosti se všechny části vzájemně prolínají. Např. každá složka materiální kultury musela být před reálným vyrobením někým vymyšlena. Naopak, každá složka duchovní kultury musí získat materiální podobu, aby se stala dostupnou pro ostatní členy společnosti.

IV. kapitola Sociální struktura společnosti Obecně můžeme za strukturu označit způsob uspořádání prvků určitého celku. Sociální strukturu společnosti tvoří složitá, avšak relativně stabilizovaná síť vztahů a činností a) uvnitř sociální struktur, b) mezi sociálními skupinami, c) vztahy jednotlivců a sociálních skupin ke společnosti jako celku, které jsou charakteristické pro určitou společnost v určitém úseku jejího vývoje. Každý člověk zaujímá v této struktuře určité sociální pozice. Sociální pozicí rozumíme určité postavení člověka ve společnosti. Jedná se o určitou sumu práv a povinností, které společnost člověku na jedné straně vymezuje a na druhé straně přiznává, a to prostřednictvím společenských hodnot a norem. Jednotlivci ve společnosti zaujímají více pozic zároveň. Některé z těchto pozic jsou trvalé, jiné jsou dočasné, některé se mění s věkem, další jedince získává na základě schopností atd. Sociální role je potom určité konkrétní chování, které očekáváme od jednotlivce v určité sociální pozici. Pozice nám dává určité možnosti jednání, role jsou pak konkrétním naplněním těchto možností. Z určité sociální pozice a z rolí, které k nim patří, vyplývá celá řada vztahů mezi nositelem role a ostatními Někdy je očekáváno jiné, dokonce i protichůdné chování v různých rolí. Tak může někdy

docházet ke konfliktu uvnitř role (mezi očekávaným a skutečným chováním jednotlivce v rámci jedné role). Někdy může dojít ke konfliktu „já-role“. Odchází k němu v případě, že role je v rozporu s typem osobnosti nositele. Jedná se o konflikt mezi schopnostmi nositele rolí a očekáváními, která ostatní s jeho rolí spojují. Při konfliktu mezi rolemi jde o situaci, v níž nelze sladit očekávání spojovaná se dvěma různými rolemi, vykonávanými toutéž osobou (např. matka a její kariéra v zaměstnání). Sociální status je trvalejší sociální pozice, kterou určitý jedinec zaujímá vzhledem k dalším jedincům v rámci daného sociálního systému (společnosti). Určuje, jaké chování budou ostatní očekávat od držitele statusu v různých situacích, v tomto smyslu je status základem sociálních rolí. Rozlišujeme status připsaný, který jedinec nemůže sám ovlivnit (např. věk, rasa, pohlaví) a status získaný, který je možné nabýt vlastní iniciativou (např. profese, vzdělání apod.) Dále můžeme rozlišit status subjektivní (to, jak člověk hodnotí sám sebe) a objektivní (to, jak je člověk hodnocen druhými). Vnějším znakem statusu jsou statusové symboly, pomocí kterých se snažíme zviditelnit vlastní status. Teorie sociální stratifikace (rozvrstvení), vytvořená v americké sociologii, předpokládá, že základními prvky společenské struktury jsou různé sociální vrstvy. Zařazení do jednotlivých vrstev je spojováno s ekonomikou, vzděláním, prestiží povolání, způsobem života atd. Mezi nejvýznamnější faktory sociální struktury společnosti můžeme zařadit: 1. sociodemografická struktura (pohlaví, věkové skupiny), 2. struktura etnických a národnostních vztahů (národy, národnosti, etnické skupiny), 3. profesní struktura (ekonomicky aktivní či neaktivní, povolání, kvalifikace, dělba práce), 4. socioekonomická struktura (vlastnictví, životní úroveň, příjmy), 5. sociokulturní diferenciace (způsob trávení volného času, životní styl), 6. mocenská struktura (účast na řízení, členové politických stran a nestranící apod.), 7. teritoriální struktura (obyvatelstvo měst, venkova atd.). Sociální mobilita znamená pohyb mezi jednotlivými vrstvami ve struktuře společnosti. Můžeme ji rozdělit ze tří hledisek: 1. mobilita horizontální – pohyb v rámci jedné vrstvy nebo mezi vrstvami, které mají přibližné stejný status mobilita vertikální – pohyb mezi vrstvami s různým sociálním statusem, tzn. společenský vzestup či sestup 2. mobilita potencionální – vyplývá z přání jednotlivce či malých skupin mobilita vyžadovaná – prosazená na základě zájmů velkých skupin 3. mobilita intragenerační – odehrává se v průběhu života jednotlivce mobilita intergenerační – odehrává se průběhu života více generací Můžeme říci, že mobilita je charakteristickým prvkem moderní společnosti a v jisté smyslu se stává lidskou potřebou. Hovoříme o otevřenosti moderní společnosti ve smyslu vysokého stupně mobility a přesunů v rámci společenských vrstev a tříd. Opakem jsou společnosti uzavřeného typu, které prakticky sociální mobilitu neznají. Jako přiklad lze uvést společnost kastovní, které je velmi přísně hierarchicky seřazena. Jednou z možností sociální stratifikace je rozdělení společnosti na třídy. Ve většině sociologických teorií však nenajdeme přílišné rozlišné mezi pojmy třída a vrstva. Zásadní rozdíl je však v tom, že rozpory mezi třídami (vrstvami) nejsou považovány za antagonistické, ale za řešitelné.

V. kapitola Sociální skupiny a další pospolitosti Sociální skupiny můžeme obecně označit za určitý počet osob spojených určitými vztahy, kterými se odlišují od jiných skupin ve společnosti. Sociální skupina je pospolitostí více než dvou lidí, která má následující charakteristické znaky: 1. společná činnost, která směřuje ke společnému cíli či zájmu, 2. vnitřní soudržnost a psychická sounáležitost, 3. organizované a regulované jednání, 4. společné hodnoty, normy a vzory chování, 5. skupinová struktura a vnitřní organizace, někdy přísná hierarchie, v jejíž čele stojí vůdce, 6. systém sociální kontroly a sankcí, 7. vědomí odlišnosti od ostatních skupin atd. Sociální skupiny můžeme dělit podle různých kritérií: a) podle velikosti malé skupiny – počet se pohybuje zhruba do 20 maximálně 40 osob. Rozhodující však není počet členů, ale skutečnost, že vztahy jsou zde bezprostřední, tváří v tvář, blízké a mají rozhodující vliv na formování osobnosti člena (např. rodina, parta) velké skupiny – členové se navzájem neznají, převažují formální vztahy, pocit vzájemné identity se buduje na základě interakcí v malých skupinách (např. podnik, politická strana). b) podle hloubky vazby mezi členy primární (prvotní) – tvoří je osoby s přímými a důvěrnými vztahy, primárnost spočívá v citových neformálních vazbách a poutech mezi členy (např. rodina) sekundární (druhotné) – vznikají v procesu uskutečňování konkrétních zájmů či úkolů, vztahy zde jsou formální, náhodné a zprostředkované (např. kluby, kanceláře) c) podle způsobu vzájemné vázanosti členů formální – dominují zde vztahy určené formálními pravidly, předpisy a nařízeními, zatímco osobní vztahy jsou druhotné. neformální – bezprostřední kontakt relativně stálého počtu členů, spojených určitými zájmy a činnostmi, většinou početně nevelké se silnými osobními vazbami (např. zájmový kroužek, klub). d) podle způsobu, jakým je jedince se skupinou spjat členské – jedinec sem aktuálně náleží, je členem, uznává hodnoty, hierarchii atd. referenční – jedinec se na ně orientuje svými hodnotami a jednáním i v případě, že není členem e) podle vztahu jedince ke skupině vnitřní (in-groups) – členové se ztotožňují (někdy až nekriticky) s cíli, hodnotami a normami skupiny (např. politická strana, sportovní klub), vnější (out-groups) – skupiny pro jedince cizí, označované pojmem ONI jako výraz distance, jejichž hodnoty a normy jsou odmítány, jejich vlastnosti jsou ze subjektivního hlediska označovány za horší, f) podle charakteru členství jedince ke skupině dobrovolné – jedinci jsou členy na základě vlastního rozhodnutí, tzn., že nejdříve vzniká pocit solidárnosti, ne jejímž základě se jedinec stává členem (např. sportovní klub) nedobrovolné (s automatickým členstvím) – jedinec se automaticky stává jejím členem s tím, že pocit sounáležitosti se vytváří postupně, skupina přijímá však jednotlivce solidárně od počátku

(např. nový člen rodiny) g) podle délky trvání dočasné – vznikají na základě konkrétního podnětu a s jeho ústupem zase zanikají (např. brigáda, letní tábor), trvalé – existují během značné části života členů, někdy i po dobu několika generací (např. klub, rodina) h) podle míry přístupnosti otevřené – umožňují členství v širokém či neomezeném rozsahu (např. zájmové organizace), uzavřené – zásadně nemají zájem o nové členy (např. mafie) výběrové – přijímají nové členy pouze na základě splnění určitých podmínek (např. sekta, politická strana) Sociální pospolitost – seskupení lidí , které vzniká zpravidla spontánně a ve kterém se udržuje určitá společenská vazba (i když např. na krátký čas). Mezi pospolitosti zahrnujeme pár, společenský okruh, veřejnost, publikum, dav, účelová sdružení, komunitu atd. Pár je nejmenším, nejužším a nejčastějším seskupením, v němž se projevuje pospolitý život. Páry mívají rozdílné základy: - spojení sexuální vazbou (milenci, manželé), - spojení příbuzenským vztahem, - spojení vztahem přátelství, - spojení vztahem spolupráce, nadřízenosti či podřízenosti. Společenský okruh je pospolitostí osob, které se pravidelně setkávají, avšak nemají mezi sebou trvalé vztahy (např. okruh známých z kavárny, okruh osob dojíždějících pravidelně společně do zaměstnání, okruh stálých návštěvníků sauny apod.). Společenské okruhy mají velmi slabou institucionální základnu, nemají pevnou vnitřní organizační strukturu, nemají výkonný aparát, neprovádějí činnost, nerozhodují apod. Veřejnost je pospolitostí teritoriální. Členové bydlí blízko sebe, mají podobný způsob života a spojují je především lokální problémy a záležitosti. S tím souvisí i pocit vzájemné sounáležitosti, podobný systém hodnot atd. (vesnice, město, sídliště atd.). Publikum (obecenstvo) je pospolitost založená na podobnosti chování a zájmů členů: - publikum shromážděné na určitém místě (např. sportovní zápas), které může vzniknout příležitostně (např. shluk lidí) nebo záměrně (přednáška, koncert, divadlo apod.) Jednotliví členové mají obvykle podobné očekávání a shodné postoje, proto reagují obdobně na stejné podněty (např. smíchem, potleskem, pískáním atd.) - publikum neshromážděné (rozptýlené), kam můžeme zařadit např. čtenáře tisku, posluchače rozhlasu, televizní diváky. Jednotlivci jsou zde spojeni stejným podnětem, médiem, které ovlivňuje jejich myšlení, zájmy, chování apod. Je tak formováno veřejné mínění, prosazována určitá móda, vytvářena různá společenská hnutí, která pak prosazují různé cíle (politické, ekonomické, ekologické apod.). Účelové sdružení – vztahy jsou založeny na vzájemné prospěšnosti. Styk členů bývá pravidelný, ale může být i sporadický, bývá osobní, písemný či telefonický, vždy však účelový. Komunita – forma pospolitosti, pro kterou je typický podobný způsob života jejích členů v určitém místě (klášterní komunita, komunita náboženské sekty, komunita hippies). Dav můžeme charakterizovat jako větší množství lidí, viditelně a přechodně shromážděných na určitém místě, reagující na stejný podnět.

Davy se mohou projevovat v různých formách: - davy útočné (agresivní), které lynčují (tzv. pronásledují člověka a trestají bez soudu), terorizují (tzv. pronásledují určité skupiny lidí) nebo bojují (např. při stávce, vzpouře apod.), - davy únikové (panické), které pod vlivem strachu či pudu sebezáchovy se dávají na útěk (např. při požáru), - davy získávací, které útočí na obchody, sklady atd. v době živelných pohrom, hladu apod., - davy výrazové (expresivní), které se shromažďují, aby vyjádřily své názory (např. různé demonstrace, oslavy, protestní akce apod.). Od davového chování je třeba odlišit masové chování, které na rozdíl od davu není shromážděno v určitém prostoru, je více individualizováno a je více rozloženo v čase. Jako příklad můžeme uvést nákupní horečky.

Mládež jako specifická sociální skupina Mládež jako specifická sociální skupina, která již neplní roli dítěte, ale společnost jí ještě nepřiznává role dospělých. Je to skupina specifická z několika hledisek: 1. věková skupina, která zahrnuje lidi přibližně od 15 do 30 let 2. z hlediska sociálně ekonomického postavení se jedná o skupinu, která se připravuje na povolání, tzn. o lidi většinou ekonomicky závislé, žijící v orientační rodině, 3. z hlediska psychického je to skupina, která dává přednost jiným hodnotám než dospělí, má odlišný životní styl a vědomí /např. více volného času/, které mohou být dokonce ve vztahu ke stylu života dospělých konfliktní. V tomto smyslu se někdy hovoří o speciální subkultuře mládeže. Napětí či konflikty jsou vyvolané větší schopností mládeže přinášet, prosazovat a přijímat vše nové, ale menší ochotou a schopností společnosti tyto změny připustit a vstřebat. 4. život mládeže je mnohem více spjat s životem dalších vrstevníků, kde nalézají podobné hodnoty a normy, snaž se zde zbavit kontroly rodiny, potřeba závislosti se tak přenáší vlastně z rodiny na vrstevníky. Mládež však netvoří homogenní celek. Je vnitřně diferenciovaná. Podle jednotlivých faktorů základní strukturace společnosti můžeme rozlišovat mládež: - podle teritoriálních hledisek (mládež vesnická, maloměstská, velkoměstská atd.), - podle biosociálních hledisek (podle pohlaví), - podle dílčích věkových vrstev (12-14 let, 15-17 let, 18-21 let, 21-25 let), - podle dalších demografických hledisek (jedináčci či z početných rodin), - podle sociálně-ekonomických hledisek (podle zaměstnání rodičů, příslušnosti k určité vrstvě, mládež ekonomicky aktivní či studující), - podle sociálně-kulturních hledisek (podle příslušnosti k různým náboženským či politickým směrům apod.). Sociologické práce se shodují v následujícím: 1. Zrychluje se biologické a fyziologické dospívání dětí a mládeže na jedné straně, na druhé straně však dochází k prodlužování období nutného k sociálnímu zrání, k naučení se rolím nutným k zařazení se do společnosti dospělých, k přípravě na povolání. 2. V mnoha ohledech se zhoršují společenské podmínky nutné pro zdravý rozvoj mladé generace, často i pro její uplatnění. 3. Mládež se značně podbízí společnosti masového konzumu, kterou tato buď ochotně přijímá, nebo se naopak proti ní negativisticky bouří. Generace je věkově ohraničená skupina lidí (+ - 10 let), kteří jsou spojeni stejným sociálním zážitkem a zkušenostmi.

Každá generace má odlišné společenské podmínky pro svůj život, má své neopakovatelné a někdy nesdělitelné zážitky, které ji spoluutvářely a spojují dodnes. To všechno působí na formování generačního vědomí. Velké historické změny (války, revoluce), ovlivňují zpravidla smýšlení veškeré mládeže daného sociálního celku. Proto se stává, že v určitých historických obdobích převládají u mládeže relativně shodné názory, které vedou i ke stejným postojům. Pod pojmem generace tedy rozumíme skupinu lidí, kteří vstupovali do společenského dění v určitém historickém období, čímž byly ovlivněny jejich relativně shodné společenské prožitky, vznikaly u nich obdobné pocity, nálady, někdy i názory, vytvářely se u nich společné zájmy a cíle.

VI.kapitola Společenské vztahy Společenské vztahy jsou vztahy mezi lidmi (jednotlivci či skupinami) nebo jinými sociálními útvary (institucemi, organizacemi apod.), které vznikají v momentě jejich začleňování do společenské struktury. Do sociálních vztahů tedy nevstupují lidé pouze jako individua, avšak hlavně jako představitelé společenských skupin, institucí atd. Z tohoto hlediska můžeme vztahy rozdělit do tří úrovní: - mikrosociální – vztahy mezi jednotlivci, případně mezi jednotlivci a skupinami, - mezisociální – vztahy mezi institucemi, organizacemi, skupinami a dalšími pospolitostmi, - makrosociální – souhrn vztahů na celospolečenské úrovni. Společenský vztah zahrnuje dva partnery, jejich společenskou vazbu a závazky, které vůči sobě plní. Společenská vazba znamená organizované spojení vytvářející vzájemnou souvislost mezi jednotlivci, mezi skupinami a jednotlivci na jedné straně a skupinami na straně druhé. Moment realizace společenské vazby pak nazýváme společenským stykem. Společenský styk můžeme rozdělit z mnoha hledisek, např. na: - dočasný nebo trvalý, - spontánní nebo navozený, - osobní nebo věcný, - soukromý nebo veřejný, - bezprostřední nebo zprostředkovaný apod. Společenské vztahy jsou vytvářeny třemi vzájemně se prolínajícími stránkami společenského styku. Jedná se o: a) Sociální komunikaci znamená předávání informací a vzájemnou výměnu názorů mezi lidmi ve společnosti při sociálním styku. Je to nutná podmínka existence společnosti. Probíhá ve dvou podobách: - komunikační akt, který znamená jednotlivé případy komunikace, jako např. rozhovor dvou osob, poradu, přednášku atd., - komunikační proces se pak skládá z několika komunikačních aktů, které se opakují často a pravidelně, jako např. televizní seriál. Předmětem komunikace je sdělení obsahu, který musí být srozumitelný oběma partnerům, jinak komunikace ztrácí smysl. Rozlišujeme komunikace verbální (jazyk) a neverbální (gesta, mimika,

dotek, hudba apod. Hlavním nástrojem komunikace je jazyk (tj. určitý znakový systém). b) Sociální interakci je formou sociálního styku, kde dochází ke vzájemnému působení lidí, které je systematické a trvalejší. Je to proces výměny podnětů a reakcí, jehož cíle je vyvolat u druhé osoby určitou reakci. Strukturu sociální interakce ovlivňují zejména dva faktory: - společenské hodnoty a společenské normy – sociální pozice a role (viz dříve). Společenské hodnoty vyjadřují to, co je ve společnosti považováno obecně za žádoucí a tudíž správné, příjemné a dobré. Každému jedinci, sociální skupině i mikrosociálním systémům je vlastní určitá hierarchie hodnot, která je základem hodnotového systému. Hodnotový systém je hierarchicky uspořádaný souhrn materiálních nebo duchovních statků, zásad a ideálů, u nichž předpokládáme vnitřní souvislost a podmíněnost a které jsou v souladu se zájmy daného individua, soc. skupiny či systému. Společenské normy jsou jakési vzory či pravidla chování, které vznikají v určitých opakujících se situacích. Vznikají spontánně (např. mravní normy) nebo záměrně (např. právní normy). Regulují chování jednotlivců vůči jiným jednotlivcům, dále vůči společnosti jako celku (resp. vůči společenským skupinám) i vůči sobě samému. c) Sociální percepci – proces vzájemného pozorování, zkoumání a vnímání člověka, skupiny či jiné pospolitosti, instituce apod. Nejedná se však o pouhé poznávání, pasivní přijímání postřehů, dojmů a pocitů, ale jde o hlubší pochopení druhého. Schopnost vnímat nám pomáhá rozvíjet především rodinné prostředí, ze kterého pocházíme, dále např. vztah k umění, kontakt s cizími kulturami apod. Sociální vztahy vznikají v rámci konkrétních sociálních situací. Rozeznáváme sociální situace, v nichž vystupují lidé bezprostředně. V těchto situacích se lidé setkávají tváří v tvář nebo vystupují jako členové nějaké sociální skupiny či jiné formy pospolitosti nebo vystupují jako představitelé společenských institucí. Člověk se však dostává také do sociálních situací, ve kterých vystupuje zprostředkovaně. Zde se setkává s výtvory (materiálními či duchovními) jiných lidí. Z výše uvedeného je zřejmé, že člověk se vlastně nikde nenachází mimo sociální situaci.

VII. kapitola Sociální změny, sociální procesy Změna je obecný souhrnný nehodnotící pojem pro označení jakékoliv kvalitativní či kvantitativní přeměny sociálního systému nebo jeho části. Můžeme si všimnout značného zrychlení společenského pohybu v posledních staletích. Dochází k nahromadění velkého množství velmi podstatných změn do relativně krátkých časových období. Změny v sociálním systému můžeme dělit na: 1. změny endogenní (vnitřní), jejichž počátek nalézáme v sociálním systému samotném. základní formou vnitřní změny systému je inovace. Jedná se o změnu vzniklou, rozšířenou a uplatněnou v dané společnosti. Jde o nový způsob dosahování již známých cílů. o nové uspořádání či užití prostředků k uspokojování určité potřeby. Nejdůležitější formou inovace je invence,

vynález. 2. změny exogenní (vnější), vyvolané působením jiných sociálních systémů (jiných společností, skupin apod.). Jedná se o změny prostřednictvím kulturní difúze (přejímání, míšení). Sociální procesy jsou řadou na sebe navazujících změn, které probíhají ve společnosti. Základní druhy sociálních procesů můžeme rozdělit do dvou skupin. Do první skupiny patří: - proces adaptace – proces přizpůsobování jedinců či společenských skupin novému prostředí či situaci. Jedná se tedy o určitý proces, vedoucí k akomodací, tj. pouze jakési zevní přijetí základních hodnot jedincem či skupinou a naopak, nebo k asimilaci, tj. úplné niterné přizpůsobení (splynutí), přijetí nového systému hodnot a vzorů chování a opuštění dosavadních. -

spolupráce- je formou sociálních procesů rozvíjející se mezi jednotlivci či skupinami. Předpokladem je zde především podobné cíle a zájmy a zároveň stanovení si „pravidel hry“ mezi zúčastněnými stranami. Na obou stranách se omezuje samostatnost a rozhodování, je třeba dospět k určitému kompromisu v zájmu přínosu pro všechny účastníky.

-

soutěžení – je spojeno se snahou prosadit podobné zájmy nebo cíle podobnými nebo stejnými prostředky. Je zde zřejmá snaha o prvenství, avšak nemusí se jednat vždy o proces vědomý a nemusí vyústit v konflikt.

-

sociální distance – vzniká, vyplní-li se prostor mezi jedinci či sociálními skupinami vztahy nedůvěry, odporu nebo nepřátelství, např. v důsledku odlišnosti rasové, majetkové, ve vzdělání apod.

-

konflikt – jednotlivci či skupiny se snaží dosáhnout vlastního cíle podřízením si nebo zničením ostatních, takže úspěch činnost jednoho vylučuje úspěch druhého. Konflikty vznikají z různých důvodů, převážně z různého hodnotového systému či z pocitu ohrožení (jako náboženské a národností konflikty) nebo z omezenosti prostředků, které vedou k dosažení cíle. Konflikt však nemusí být vždy destruktivní, může mít i podobu konstruktivní.

Druhá skupina sociálních procesů: - dezorganizace – je pro společnosti dosti nebezpečný proces, protože se projevuje rozpadem institucí, oslabením společenské kontroly apod. V takové situaci dochází k nárůstu zločinnosti, prostituce, rozšíření alkoholismu, narkomanie apod. -

reorganizace – je společenským procesem, který je záměrný a je spojen s hledáním nové struktury společnosti, která by odpovídala novým podmínkám. I zde však existuje nebezpečí dezorganizace.

-

společenská hnutí – jsou procesy ve společnosti, při kterých dochází k radikálním, rychlým a rozsáhlým změnám v sociálních vztazích v rámci celé společnosti.

Společenský vývoj je takový proces ve společnosti, kdy dochází k prokazatelné a podstatné změně v organizace a struktuře společnosti. Změny se týkají takových základních oblastí života společnosti jako ekonomické vztahy, politické vztahy, oblast kultury materiální (technologický rozvoj) i duchovní (náboženství, hodnotový systém). Za společenský pokrok můžeme označit takový vývoj ve společnosti, který vede k předem vytyčenému a pozitivnímu cíli, k vyšší dokonalosti společenského systému a k širšímu uspokojování potřeb v něm.

Problematika násilí Násilí (jeden z projevů zla) je čin nebo činnost, kterou jinému nebo jiným ubližujeme či působíme jinou škodu. V modernějším pojetí je chápán obecněji jako prostředek donucení jiného člověka či sociální skupiny činit něco co nechtějí nebo naopak znemožnit jim činit něco, co sami chtějí. Pojem násilí velmi úzce souvisí s pojmem moc. Existují dvě koncepce, které se vztahu těchto dvou pojmů týkají. První říká, že každá moc je svým způsobme násilí, druhá naopak zdůrazňuje, že moc je prostředkem k tomu, aby se lidé chovali kooperativně, při dosahování určitého cíle. Terorismus – v minulosti lze označit jako anarchistický. Byl zaměřen na konkrétní cíl, např. odstranění konkrétní osoby atd. Současný terorismus se liší od klasického tím, že se stal promyšleným symbolickým aktem. Dnes má terorismus následující funkce: 1) expresívní (výrazový), kdy jde o vyjádření určitého postoje a upozornění na to, že se s „nimi“ musí počítat; 2) informační, kdy teroristický akt sděluje, že existuje skupina, která má určitý program; 3) destruktivní, jeho cílem je vyvolat paniku či neklid, zvětšit napětí (politické, národnostní atd.); 4) provokativní, kdy je snahou vyprovokovat „legální moc“ k odvetné akci k represivnímu aktu. Pojem agrese můžeme definovat jako snahu zastrašit jiného skutkem nebo symbolicky (např. hrozbou). Z této definice je tedy jasné, že existují agresivní akty, které jsou kulturně „legitimizovány“. Např. fyzický trest, který se běžně používal a používá dosud. Nepřekročí-li přijatelnou mez, nelze mluvit o agresivitě jednoznačně negativní. Existuje tedy i pozitivní agresivita. Agrese má dvě základní podoby: 1. agrese instrumentální, agrese jako prostředek, jehož prostřednictvím se dosahuje nějakého bezprostředního cíle; 2. agrese výrazová (expresívní), která má smysl sama o sobě. V tomto případě nejde o nic jiného, než napáchat škodu. Klasickým příkladem je vandalismus, jehož smyslem je vyjádřit sama sebe tím, že něco ničím.

VIII. kapitola Osobnost, rodina, proces socializace, životní cyklus Osobnost V psychologii je za osobnost označován jedinec se všemi jeho psychickými a fyzickými vlastnostmi. Jde o spojení objektivních vlastností člověka se subjektivním uvědomováním si sebe samého. Osobnost v sociologii je chápána jako člen různých sociálních skupin, jako prvek společenského systému, jako konkrétní nositel společenských vztahů. Přitom je třeba vzít v úvahu, že jedinec je na jedné straně produktem společenských vztahů a na druhé straně jejich aktivním tvůrcem.

Jedinec označuje člověka jako jedinečného představitele určitého celku, ať už např. biologického druhu nebo sociální skupiny. Individuum je lidská bytost projevující se ve své biologické, fyziologické, psychologické i sociologické podstatě. Člověk je individuem od narození. Individualita představuje specifické sociální i přirozené vlastnosti a zvláštnosti člověka, kterými se liší od všech ostatních lidí. Tyto specifické vlastnosti mohou vzniknout na základě zděděných biologických předpokladů, ale i sociálních, psychických vlastností získaných v procesu ontogeneze vývoje. Individualita je neopakovatelná. K utváření osobnosti dochází v procesu socializace, kdy jedinec přebírá ze svého okolí poznání a chování obecně uznávané společností, čímž se formuje do sociální bytost a zabezpečuje návaznost generací. Jednotlivec se v tomto procesu učí být členem společnosti, reagovat na podněty z okolí v souladu se všeobecným očekáváním, tím se adaptuje na prostředí a jeho osobnost se přizpůsobuje daným podmínkám, jinými slovy, jedinec se učí hrát role v různých pozicích. Cílem socializace je osvojit si způsob chování a poznání charakteristické pro okolí, přijmout toto okolí za své, až poté se v něm aktivně uplatnit. Cílem není dovést jedince k tomu, aby se nějak choval, ale to, aby se chtěl chovat určitým způsobem, tzn., aby byl přesvědčen o správnosti svého chování. Jedná se tedy o celoživotní proces utváření a rozvoje osobnosti, a to jeho začleňování do společenských vztahů a činností. Socializace je proces zároveň záměrný i mimovolný, probíhá plánovitě (systematicky) i nahodile (improvizovaně), ve spolupráci s vědou i intuitivně. Jednotlivec je převážně socializován svým okolím, avšak zároveň socializuje sám sebe (např. dítě se chce začlenit, chce být milováno) i své okolí. Všechny tyto tři momenty probíhají v jednotě. V celoživotním procesu socializace získává jedinec sociální zkušenosti. Sociální zkušenost každého jednotlivce je dílčí (parciální), je tedy omezená. Omezenost sociální zkušenosti každého individua vyplývá z jeho sociální a časové určenosti. a) Sociální určenost individua, tedy to, že se rodí a vyvíjí ve zcela určitých, daných sociálních vztazích, podmiňuje i omezuje jeho sociální zkušenost. Patří sem geografickosociální určení, rodina a působení výchovných a vzdělávacích institucí, skupinová příslušnost, socioprofesionální zařazení atd. b) Časová určenost znamená, že sociální zkušenost závisí jednak na průběhu individuálního života, jednak na tom, jak je individuální životní běh situován v historickém čase. Tzn., že sociální zkušenost dvacetiletého se výrazně liší od sociální zkušenosti padesátiletého člověka. Sociální zkušenost v průběhu individuálního života se totiž nejen rozšiřuje, roste, ale zároveň se mění, je korigována a zapomínána v závislosti na povaze sociálních podnětů, jimž je individuum vystaveno. Kromě toho, že sociální zkušenost jednotlivce je dílčí a tedy omezená, je také nesystematická. Jedinec si osvojuje sociální zkušenost, aby se mohl aktivně orientovat, reagovat na společenskou realitu. Sociální zkušenost je selektivní (výběrová). Tzn., že do sociální zkušenosti vstupuje především to, co má pro jedince význam z hlediska jeho společenského uplatnění, vzestupu, přežití apod. Celou řadu dílčích poznatků o společnosti zapomínáme prostě proto, že nemají z hlediska našich potřeb či zájmů žádný význam. Potřeba je stav nějakého nedostatku či nadbytku něčeho v organismu. Mezi základní lidské potřeby zahrnujeme potřeby fyziologické (jídlo, pití, teplo, sex, odpočinek apod.), potřebu bezpečí, sounáležitosti a lásky, potřebu uznání a seberealizace. Uspokojení potřeb fyziologických jsou naléhavější potřeby sociální, které už se netýkají jen udržení života, ale uspokojivé existence. Lidské zájmy jsou určeny především tím, že se vztahují k určitým objektům, se kterými je spojována představa uspokojení nějaké potřeby. Zájem je v podstatě soustředěná a déle trvající touha (žádost,

zaměření) na uspokojení určitých potřeb, které dlouhodobě zaměstnávají mysl člověka. Zájem vlastně tvoří součást potřeb. V našem životě soukromém i společenském neustále volíme mezi různými zájmy, při našem výběru se uplatňuje určitá stupnice hodnot (hierarchie). Moment, kdy vybíráme určité potřeby či zájmy, doprovázíme jejich hodnocením, tzn. že k nim zajímáme určitý postoj. Postoje je vlastně stav mysli jedince ve vztahu k nějaké hodnotě (peníze, zdraví apod.) a formuje se jako výsledek našich potřeb, zájmů a hodnotové orientace. Každý postoj je výslednicí působení tří složek: a) hodnotové, která se vyvíjí na základě poznání (ze svých vlastních zkušeností, na základě informací či pod vlivem autorit), b) citové, která se vytváří na základě emocí, c) akční (konající), která směřuje k jednání. Postoj plní v zásadě čtyři funkce: 1. adaptační, zaměřuje subjekt k těm objektům, které slouží dosahování cílů, 2. orientační, zprostředkovává instrukce o způsobu jednání ve vztahu ke konkrétnímu objektu, 3. sedativní, prostředek uvolnění subjektů od vnitřního napětí, 4. funkce obrany, umožňuje řešení vnitřních konfliktů osobnosti. Každé sociální chování člověka jako osobnosti je motivováno. Motivem chování je to, co je pro nás hodnotné. Je to každá vnitřní pohnutka, která podněcuje naše jednání, všechno co nás aktivuje k nějaké činnosti, určuje její směr a cíl. Socializace je procesem celoživotním a můžeme ji rozdělit na čtyři základní etapy, jinými slovy se jedná o čtyři fáze životní dráhy: 1. Dětství – období, kdy je jedinec problém pro své okolí. Můžeme zde rozlišit tři období: a) rané dětství – kdy jsme jednoznačně spojeni s životem v rodině, dochází k odlišení sebe od okolí, k neverbální komunikaci (gesta, křik, úsměv, pláč), začínáme odlišovat známé od neznámého, formují se citové vazby, b) předškolní věk – většinou souvisí s naším prvním setkáním s nerodinným prostředním, poprvé se setkáváme s vrstevníky a v tomto novém prostředí si uvědomujeme sami sebe a své postavení zde, zároveň citlivě vnímáme rodinné prostředí a svoji pozici v něm, c) školní věk – začínáme si osvojovat nové role, které vyplývají z plnění povinností, školní povinnost vedou k pocitu zodpovědnosti, naše osobnost se formuje tím, že patříme do různých skupin, formují se naše osobní zájmy a postoje, vnikáme postupně do světa dospělých např. tím, že „fantazírujeme“ o svém budoucím povolání. 2. Mládí – období, kdy se „já“ stává problémem samo pro sebe, můžeme rozdělit do dvou etap: a) puberta – tj. biologické dospívání – období, kdy hledáme vztah k opačnému pohlaví a zároveň hledáme cestu sami k sobě, v této souvislosti se potřebujeme odpoutat od rodiny a její kontroly, což může mít i bouřlivý průběh, řešíme problém své sociální identity, začínáme reálněji uvažovat o svém budoucím povolání, b) mládí – období, kdy se stáváme dospělými, což souvisí s novými právy, ale i povinnostmi. V této době přehodnocujeme úroveň i kvalitu své osobnosti, hovoříme o tzv. krizi dospívání, která pramení ze snahy vyrovnat se s požadavky každodennosti a zároveň s rozvolněnou hladinou citového života. 3. Dospělost – období, kdy jiní jsou problémem pro mě, můžeme rozdělit na tři fáze: a) raná dospělost – etapa nástupu do prvního zaměstnání, zakládání vlastní (reprodukční) rodiny. Velkým zlomem bývá narození prvního dítěte, kdy dochází ke změně životního stylu i vztahu mezi manžely – to nebývá proces jednoduchý ani plynulý, b) druhá etapa dospělosti – doba, kdy dochází ke změnám hlavně v oblasti povolání (kariéry). Pozornost je soustředěna na děti školního věku, u žen dochází často ke krizi rolí, snižuje se počet přátel a společenské kontakty vůbec, roste počet manželských krizí,

c) třetí etapa dospělosti – dochází zde k hlavní přeměně rodinného života, děti se osamostatňují, což vede k růstu zájmu o práci (hlavně u žen). 4. Stáří – období, kdy se „já“ stává problémem pro ostatní. Mezníkem je konec pracovní aktivity (důchod), i když často sociální postavení a odborná autorita kulminují. V rodině vznikají nové příbuzenské sítě (vnuci) s nárokem na nové sociální kontakty. Mění se struktura zájmů s hlavním zájmem o zabezpečí a klidné stáří. Stěžejním prostředím, ve kterém probíhá socializace je rodina. Ze sociologického hlediska se jedná o skupinu založenou na manželském svazku a příbuzenských vztazích (vztah rodičů a dětí). Mezi trvalé hlavní znaky rodiny patří: 1. jedná se o společensky schválenou formu stálého soužití, 2. skládá se z osob navzájem spojených pokrevně, manželstvím nebo adopcí, 3. členové obvykle bydlí pod jednou střechou, 4. členové spolupracují v rámci společensky uznané dělby rolí, přičemž nejdůležitější je výchova a výživa dětí. Rodina je také kategorií historickou. V dějinách lidstva rozlišujeme na počátku matriarchát jako sdružení, kde převládá autorita a moc ženy (matky). Příslušnost zde byla odvozována od matky, protože jedině matka byla vždy jistá, otec nikoliv. Opakem tohoto sdružení je patriarchát s převládající autoritou a mocí muže. Polopatriarchát vznikl s křesťanstvím, které udělalo z manželství svátost. Absolutní moc muže byla omezena vzhledem k blahu a důstojnosti ostatních členů rodiny (období trvající do konce 19.století). Od počátku 20.století vzniká rodina demokratická (egalitární), založená na principu psychické, právní a mravní rovnocennosti muže, ženy a dětí. Dále rozlišujeme polygynii – rodina a manželství, kde žije více mužů či žen, může mít dvě varianty: a) polygamie – mnohoženství b) polyandrie – mnohomužství Současnou rodinu můžeme charakterizovat podle různých hledisek: Podle úplnosti rozlišujeme: 1. rodina úplná – dvougenerační skupina rodičů a dětí (případně dítěte), kde jsou jasné role obou rodičů i dětí a kde žádný vztah nechybí. Představuje to, co je dnes jako rodina chápáno, 2. rodina neúplná – skupina, ve které není obsazena role otce nebo matky. Chybí zde jeden ze zakládajících členů. Podle původu (založení): 1. rodina orientační (výchozí, původní), do které se jedinec narodil, z níž vychází do dalšího života 2. rodina reprodukční – nově založená, která vzniká na základě uzavření manželství dospělých dětí z rodin orientačních. Podle velikosti rozlišujeme: 1. rodina nukleární (jádrová) – rodina v dnešním pojetí (rodiče, děti), 2. rodina rozšířená (širší) – rodina nukleární společně se širším okruhem příbuzných (prarodiče, rodiny sourozenců atd.). Podle funkčnosti rodiny rozlišujeme: 1. rodina funkční – je schopna a ochotna plnit všechny funkce, které jsou jí ve společnosti svěřeny. Umožňuje uspokojování potřeb a optimální rozvoj všech svých členů, 2. rodina dysfunkční – není schopna plnit některou ze svých funkcí, stále však funguje jako sociální skupina. Dysfunkčnost vyplývá z narušeného vztahu mezi rodiči nebo rodiči a dětmi, 3. rodina afunkční – ztratila svůj význam a není schopna plnit své funkce. Z hlediska vývoje dítěte může dokonce ohrožovat. Rodina plní určité funkce. Mezi základní funkce rodiny můžeme zahrnout:

1. funkce biologická (biologicko-reprodukční) – zabezpečuje reprodukci společnosti a současně udržuje společensky schválenou podobu sexuálního soužití, 2. funkce ekonomická (materiálně-zabezpečovací) – zajišťuje uspokojování materiálních potřeb svých členů, hmotně je zabezpečuje. V současných podmínkách je ekonomická funkce oddělena od funkce výrobní, která dominoval v historii. 3. funkce výchovná (socializační) – je zaměřena na přípravu dětí pro život v rámci možností individua, rodiny i celé společnosti. Podílí se na začleňování jedince do společenských vztahů a na nacházení vlastního místa v nich, 4. funkce emocionální (citová) – uspokojuje základní emocionální potřeby členů, jako je láska, bezpečí, jistota, ochrana apod. Tuto funkci platí za normálních okolností rodina po celý život člověka, i když zvláštní význam má především v útlém dětství a v období dospívání, 5. funkce regulačně-kontrolní – provádí společenskou kontrolu nad svými členy (hlavně v období dětství) a sankcionuje odchylky od přijatých vzorů chování. Od rodiny je třeba odlišit manželství. O manželství hovoříme teprve tehdy, když liská společnost prostřednictvím zvyků, veřejného mínění, náboženských obřadů a právních zásahů začala upravovat vztah mezi mužem a ženou. V manželském životě dochází k různým konfliktům a napětím, kterým je možné zabránit jedině tehdy, jsou-li osobní zájmy podřízeny zájmům rodiny jako celku. V případech, kdy se konflikty a napětí neřeší, dochází ke krizi, která se stále častěji řeší rozvodem manželů. Rozvodovost se stává vážným sociálním problémem. Vědy, které se zabývají problematikou rodiny jsou spíše toho názoru, že rodina prodělává formální změny a mění se i obsah jejího vlivu. Pro dnešní rodinu jsou charakteristické tyto rysy: - snížená stabilita rodiny, - nízká připravenost pro partnerský život, - změněné postavení ženy spojené s vysokou mírou zaměstnanosti, - demokratizace vztahů uvnitř rodiny, - rozšiřování možností pro seberealizace jejích členů atd.

IX. kapitola Sociální deviace Pojem sociální deviace pochází z latinského slova deviato, což znamená odchylka či úchylka. Za sociální deviace můžeme označit porušení či podstatnou odchylku od společenské normy nebo skupiny norem, nerespektování požadavků, které na jednotlivce či skupinu klade určitá norma nebo soubor norem. Za negativní sociální jevy považujeme nežádoucí sociální procesy, jako je např. stoupající rozvodovost, pokles porodnosti (natality), růst nezaměstnanosti apod. Protispolečenské jednání je záměrné či nezáměrné chování, které narušuje ekonomické či politické zájmy a morální základy společnosti. Charakterizuje pouze negativní chování, na rozdíl od sociální deviace, která může být i pozitivní.

Za sociálně patologické označujeme nezdravé, nemorální, všeobecně nežádoucí společenské jevy, tzn. pro společnost nejnebezpečnější, negativně sankcionované formy deviantního chování, přičemž se zaměřuje především na studium příčin jejich vzniku a existence. Z uvedených srovnání je zřejmé, že pojem sociální deviace je velmi široký, protože neuvádí konkrétní normu, od které se chování odchyluje, dále se jedná o pojem neutrální z hlediska toho, že nehodnotí odchylku jako pozitivní či negativní a dále je to pojem emocionálně indiferentní (vlažný), protože nevypovídá o tom, zda konkrétní deviantní chování je dobré či špatné. Pro sociální deviaci jako sociální jev platí následující obecné znaky: a) stejná orientace u stejných skupin obyvatelstva ve shodných či podobných podmínkách, b) podobnost nebo identita (totožnost) příčin jejichž působením deviace vznikají a projevují se navenek, c) určitá opakovatelnost, stabilita deviantních jevů v časovém i teritoriálním průřezu. Sociální deviace lze tedy vymezit a jako takové narušení sociálních norem, pro které je charakteristická určitá hromadnost, stabilita a rozšířenost při stejných sociálních podmínkách.

Klasifikace sociální deviací Nejrozšířenější je dělení deviací podle typu porušované normy na deviace právní, mravní, náboženské, etické atd. Podle subjektu rozlišujeme deviace, kterých se dopouštějí jednotlivci (občané, funkcionáři), či sociální skupiny (formální i neformální). Z hlediska praxe je zde důležité i dělení z hlediska věkových kategorií (dospělí, mládež), pohlaví atd. Dále je možno rozlišovat deviace primární a sekundární. Při primární deviaci jsou porušovány normy na základě původního podnětu či zdroje, např. nadměrné užívání alkoholu jako reakce na úmrtí blízké osoby. Sekundární deviace je důsledkem reakce jednotlivce na označení (labelling, etiketizace) jeho chování jako deviantního. Jedinec na toto označení může reagovat proměnou svého sebepojetí, které se může stabilizovat a vést k akceptování deviantní role. V západní sociologii se běžně rozlišuje tzv. negativní a pozitivní deviace. Jedná se o snahu postihnout skutečnosti, že každá odchylka od normy je deviací, tedy nejen porušení či nedodržení normy, ale i její přehánění a dovádění do krajnosti. Z tohoto hlediska je deviací stejně tak chudoba jako nadměrné bohatství, podobně porušování pravidel etiky i jejich přehnané dodržování apod. Podle cílové orientace příslušného chování a jeho motivace můžeme deviace členit na zištné, kde se jedná o získání materiálních výhod, agresivní, které jsou vyvolané nepřátelstvím, nenávistí či neúctou k jedinci či skupině a deviace pasivní, které se projevují např. lhostejností k plnění povinností apod. Dále můžeme rozlišit deviantní chování na vědomé (úmyslné, promyšlené), které představuje pro společnost největší nebezpečí. Sem patří jak chování orientované na vnější prostředí, ať už předem plánované nebo afektivní (např. rvačky), tak deviantní chování orientované k jedinci samotnému (např. alkoholismus, toxikomanie, sebevražednost). Opakem chování vědomého je chování „z nedbalosti“ (např. neznalost normy, zanedbání apod.). Podle charakteru porušovaných norem lze rozlišovat deviací národní, kde jde o porušení či odchylku od vnitrostátních norem a deviace mezinárodní, kdy se jedná o porušení mezinárodně uznávaných norem nebo mezinárodního práva a morálky.

Vybrané druhy deviantního chování Kriminalita (lat. crimen –zločin) označuje trestné chování (kriminální chování) vyjádřené souhrnem trestných činů spáchaných v určité společnosti za určité časové období. Zjišťuje se rozsah recidivy (tj. opakované trestné činnosti) poté, co byl pachatel již odsouzen, zkoumají se specifika kriminality různých sociálních skupin, stanovují se prognózy dalšího vývoje kriminality apod. Příčinami a prevencí kriminality se zabývá kriminologie. Při rozboru příčin kriminality je třeba brát v úvahu následující hlediska: a) biogenní, které zohledňuje význam biologických faktorů (např. genetické dispozice) osobnosti pachatele, b) psychogenní, které se obvykle projevuje v konfliktu osobnosti a okolního sociálního prostředí a je spojeno s deformovanými představami o životních hodnotách, c) sociální, které souvisí se společenskými vztahy, jejich změnami, s životními podmínkami pachatele, s tím, jak se sociální vztahy dotýkají jedince. Kriminalita může být zjevná (tj. odhalená a statisticky registrovaná) a latentní (skrytá), o které se policie, prokuratura a soudy z různých důvodů nedozvědí. Homosexualita Psychogenní a kulturní jev sexuální apetence vůči osobám stejného pohlaví. Drogy Látky, které u osob užívajících jed v určitých časových úsecích nebo nepřetržitě vyvolávají stav tělesné či psychické závislosti. Drogová závislost je definována jako stav (nikoli sklon, nutkání nebo touha) požívání psychotropně působící látky. Drogová závislost se vyznačuje především hlubokou psychickou závislostí a projevuje se pasivitou a fantazijním velikášstvím. Jedinec se dostává do bludného kruhu, což ovšem závislý člověk nechápe, protože požíváním drog uniká od frustrující skutečnosti. Z každé drogové závislosti existují tři možná východiska – abstinence, psychóza, sebevražda. Alkoholismus Nadměrná a pravidelná konzumace alkoholických nápojů spojená s návykových chováním a s negativním dopadem na jedince, rodinu i společnost. Prostituce Institucionalizovaná forma poskytován sexuálních úsluh za peníze či z jiných pohnutek. Průvodním jevem prostituce je promiskuita – doslav promíšení, střídání, ale většinou pojem vyjadřující sexuální chování charakteristické častým, náhodným a nezávazným střídáním sexuálních partnerů. Vlastní prostituce byla dekriminalizována a je hodnocena pouze jako amorální. Trestně stíhány jsou pak pouze jevy vedlejší, jako např. přenos nakažlivých nemocí. V souvislosti s AIDS se dnes opět objevují úvahy o reglementaci prostituci (tj. úpravě zvláštními předpisy), registraci, povinných zdravotních prohlídkách apod. Sebevražda Úmyslné, vědomé, dobrovolné, různě motivované usmrcení sebe sama. Obvykle se jedná o reakci na tíživou situaci, která se jedince zdá bezvýchodná a bezperspektivní. Objevuje se obvykle až v období dospívání a vzestupnou tendenci má ve stáří. E.Durkheim – rozlišuje sebevraždu egoistickou, která je motivována přetržením vazeb jedince k druhým, sebevraždu altruistickou, kde je zdůrazněn pocit identity se sociální skupinou, což vede až

k odhodlání obětovat za ní svůj život a sebevraždu anomickou, k níž dochází v důsledku porušení sociální rovnováhy, kdy přestávají platit závazné normy chování a soudržnosti (koheze) skupiny i společnost jako celku se rozpadá. Studium deviantního chování Systematičtější studia v této oblasti pocházejí z přelomu 18. a 19.století, kdy se různí autoři zabývali jevy, které pokládali za společensky škodlivé (např. chudobou, prostitucí, krádežemi apod.) a sociálními souvislostmi a podmíněností těchto jevů. Na tyto autory navázal B.Engels svojí studií Postavení dělnické třídy v Anglii, kde dal negativní sociální jevy do souvislosti zejména s vykořisťování a špatnými životními podmínkami dělnické třídy. na začátku 20.století se zkoumání deviantního chování rozvíjelo jako tzv. sociální patologie. Již v této době se s rozvojem pozitivistické metodologie uskutečňuje rozsáhlý empirický výzkum deviantních jevů. Významným vrcholem této empirické orientace jsou výsledky dosažené chicagskou školou, která se pokusila dát řadu deviantních jevů do souvislosti s ekologickými faktory. Na tuto školu navázal symbolický interakcionismus s výzkumem tzv. deviantní kariéry, tzv. výzkumu procesu, jak se jednotlivec učí deviantní roli, tj. koncepce učení se sociální deviaci. Tuto koncepci rozvinul především E.H.Sutherland ve své teorii tzv. diferenciální asociace, podle níž se lidé sdružují v subkulturách diferencovaně, a to podle svého původu, životních podmínek a osudů. V těchto subkulturách se pak učí sociálním rolím, včetně deviantních. V letech 1930-1960 se zároveň s empirickými výzkumy rozvíjí různé biosociologické teorie, které obecně předpokládají, že existují celé skupiny lidí, které mají určité dispozice k porušování sociálních norem. Dnes tyto teorie opět získávají podporu v datech moderní genetiky a v sociologických koncepcích biosociologie. Proti tomuto pojetí sociálních deviací vystupují tzv. koncepce situační, které předpokládají, že v určitých situacích (jako např. stres, provokace, příležitost atd.) se může většina lidí zachovat deviantním způsobem. Sem spadá např. koncepce nelegitimních možností z poč. 60.let. Jen tam, kde existují nelegitimní možnosti dosahování společensky uznaných cílů, existují možnosti vzniku subkultur, které tyto možnosti využívají (např. nekonvertibilní měna vede ke vzniku subkultury veksláků). Teorie nelegitimních možností vznikla v polemice s nejvlivnější teoretickou koncepcí adaptivních mechanismů, kterou rozpracoval R.K.Merton. Pokouší se zde vysvětlit jev sociální anomie a zároveň různé formy deviantního chování jako důsledek určitého strukturálního uspořádání společnosti. Merton považuje anomii ve společnosti pouze za důsledek tlaku určité sociální struktury na jedince, tento tlak ho nutí k nekonformnímu, než ke konformnímu (přizpůs.) jednání. Některé nové teorie vycházejí z symbolického interakcionismu. Jedná se především o tzv. etiketizační teorii (labelling). Je zde zdůrazňován moment, kdy pro pochopení deviantního chování ve společnost není zcela nutná souvislost mezi takových chování a výchovou, původem či rodinným prostředím, jako spíše znalost způsobů, jimiž veřejnost určité chování za deviantní označuje. Je zde rozlišováno porušení sociální normy, která je objektivním faktem a deviací, která je výsledkem interpretace a hodnocení. Deviace je tak funkcí vnímání a hodnocení určitých forem chování společnosti (veřejností). Není objektivní charakteristikou určitých forem chování, ale vlastností, kterou jim přisuzuje veřejnost. Tzn. aby byl jedinec pokládán za devianta, musí být za devianta označen. Tento označovací (etiketizační) fakt je zde pro sociologické posuzování určitého chování jako deviantního podstatnější než samo porušení normy. Jiný pohled má na tento sociální jev tzv. radikální sociologie. Zde je přenášena zodpovědnost za deviantní chování nejen na veřejnost, ale především na tvůrce norem. Protože ve společnosti rozhodují mocní, jsou i odpovědní za to, co bude označeno za deviantní a sankcionováno.

X.kapitola Sociologický výzkum Cílem sociologického výzkumu je poznání reálně existující společenské skutečnosti. Záměrem je proniknout do podstaty sociálních jevů, tzn. do jejich vnitřních příčinných souvislostí, do jejich vzájemných vztahů v oblasti jejich společenského působení. Sociální jevy či problémy zahrnují relativně samostatné - sociální útvary (např. sociální skupina, instituce, organizace), - sociální aktivity jednotlivců i vyšších sociálních celků, - sociální procesy (změny), - další složky a stránky života společnosti (mínění, názory, postoje).

Druhy výzkumů Druhy sociologického výzkumu můžeme rozdělit podle řady různých kritérií: 1. Např. podle cíle, který výzkum sleduje a) výzkum základní (badatelský) – objevuje nové všeobecné principy či zákonitosti vývoje, snaží se poznat podstatu jevů a procesů probíhajících ve společnosti. Je plánován na delší dobu, musí být důkladně teoreticky připraven. b) výzkum aplikovaný (operativní, užitý) – opírá se o výsledky základního výzkumu a řeší bezprostřední požadavky praxe, např. v oblasti ochrany životního prostředí, životní úrovně, vztahu kriminality a alkoholismu apod. Hranice mezi těmito dvěma druhy výzkumu jsou dosti nepřesné. c) průzkum – je charakterizován nižší teoreticko metodologickou úrovní, menšími poznávacími aspiracemi, nižší mírou zobecnění poznatků. Cílem je zde získat popis zkoumaného problému. 2. Podle šíře pojetí předmětu výzkumu či průzkumu: - částečný – zkoumá jen určitý významnější aspekt sledovaného jevu, - komplexní (celistvý) – zkoumá společenský jev z více stránek, víceméně vzájemně souvisejících, a to ve spolupráci i s dalšími vědními obory (např. psychologie, pedagogika atd.). Týká-li se komplexní výzkum pouze jednoho předmětu (např. jednoho města, obce, skupiny, instituce, apod.), který je zkoumán ze všech stránek a v příslušných souvislostech atd., hovoříme o výzkumu monografickém. 3. Podle zaměření: - extenzívní – zabývá se velkým počtem pozorovaných znaků a směřuje do šířky, jinými slovy jedná se o kvantitativně zaměřený výzkum, - intenzívní – směřuje do hloubky při menším počtu zkoumaných znaků, jde o kvalitativně zaměřený výzkum.

Předvýzkum je první etapou výzkumu, při které ověřujeme všechny části projektu, tzn. jednak vhodnost navrhovaného postupu jako celku a jednak vhodnost zvolených technik sběru dat. Provádí se na menším vzorku respondentů než samotný výzkum. Ověřuje se např. srozumitelnost a jednoznačnost

formulace otázek v dotazníku, zkouší se technická zpracovatelnost zjištěných údajů, zpřesňují se pracovní hypotézy atd. Pilotáž slouží především k ověření výzkumných instrumentů. Sonda je samostatnou výzkumnou akcí menšího rozsahu. V sociologii se používají různé metody a techniky výzkumu, které se navzájem doplňují a prolínají. Metoda by měla mít tři základní fáze. 1. fáze zkoumání, kde se odhalují nové objektivní procesy nebo nové stránky už poznaných procesů, 2. fáze důkazů, tzn. konstatování nebo potvrzení vztahů získaných nových výsledků, 3. fáze vysvětlovací, ve které se výsledky třídí, aby se mohly stát východiskem nového zkoumání a aby mohly být publikovány, příp. aby mohly být využity v praxi. Metoda v sociologii je v podstatě způsob organizace zkoumání, základní způsob shromažďování, analýzy údajů. Statistická metoda – obvykle se volí pro extenzívní, tzn. kvantitativně zaměřená šetření. Při sběru, zpracování a rozboru údajů se využívá statistiky, tj. vědy, která se zabývá kvantitativním vyjádřením sledovaných jevů a procesů. Pro její využití je třeba stanovit tzv. základní soubor, tzn. úplný výčet všech sledovaných objektů. Menší soubory můžeme sledovat vyčerpávajícím způsobem, při velkých souborech stanovujeme výběrový vzorek (např. vybranou část populace). Sociolog se statistikem by měli být garanty, že údaje zjištěné na tomto vzorku reprezentují názory celé populace, tzn. jsou reprezentativní. Monografická metoda – používá se především při předvýzkumu nebo při intenzivním, kvalitativně zaměřeném výzkumu. Užívá celou řadu technik sběru dat, nejenom rozhovoru a dotazník, ale také studium dokumentů, statisti, matrik, zápisů ze schůzí, záznamů zvukových nebo filmových atd. Problémem zde je pracnost a skutečnost, že výsledky nelze vydávat za reprezentativní. Experimentální metoda- metoda pokusů. Záměrně vyvoláme určitý proces změnou podmínek, při kterých jev probíhá, Konkrétně např. srovnáváme chování dvou skupin (experimentální a kontrolní). V experimentální skupině provedeme určitý zásah nebo změnu např. forem výuky a sledujeme vliv těchto změněných podmínek ne uvedený proces. Je však nutné dodržet určité podmínky: 1. srovnatelnost skladby obou typů skupin (věk, pohlaví, profese, vzdělání), 2. je třeba mít pod kontrolou všechny možné vlivy působící na chování ve skupinách. Typologická metoda – umožňuje poznání proměnlivosti společenského jevu tím, že porovnáváme jeho vývoj s jinými sociálními fakty. Vývojová stadia zkoumaného jevu můžeme vyjádřit pomocí určitých typů. Typy mohou být např. sociální skupiny, města apod. Historická metoda – je založena na zkoumání historických pramenů, Používá se na objasnění jevů minulých, které ovšem nelze dokonale zrekapitulovat, takže poučení je pouze dílčí (spíše než věcné, pouze metodické). Metoda obsahové analýzy (kvantitativní) – jedná se o speciální metodu, při které se převádí hromadné textové informace na kvantitativní ukazatele. K tomu je nutné stanovit dobře měřitelné znaky (pojmy), které vyjadřují podstatné stránky obsahu textu (např. frekvence používání určitých výrazů). V rámci sociologického průzkumu můžeme obsahovou analýzu použít při zpracování jakýchkoli písemných či ústních projevů. Metoda sekundární analýzy – je analýzou samostatných výzkumů, které byly provedeny v minulosti (např. analýza vývoje hodnotové orientace za posledních 10 let, která vychází z různých, nezávisle na sobě provedených výzkumů).

Metoda strukturální analýzy – používá se při zkoumání struktury vztahů v malých sociálních skupinách. Pomocí sociometrického dotazníku zjišťujeme vztahy sympatie a antipatie ve skupině na základě výběru, odmítnutí nebo opomenutí určitého člena skupiny jiným členem, kterého se dotazujeme. Průběh sociologického výzkumu rozdělujeme do tří fází: a) fáze přípravná, b) fáze sběru dat (realizační), c) fáze zpracování výsledků, d) fáze interpretační. ad a) Přípravná fáze sociologického výzkumu je nejnáročnější a zároveň nejdůležitější etapou práce na výzkumu. jde především o to, správně formulovat výzkumný problém a stanovit výzkumný cíl. Výsledek řešení všech počátečních otázek se promítne v projektu výzkumu, který obvykle obsahuje: 1. formulaci cíle výzkumu, charakteristiku problémové situace (sociálního jevu) včetně předběžné analýzy problému. Cíl je třeba formulovat jasně, jednoznačně a přiměřeně ve vztahu k rozsahu řešeného problému. Cílem předběžné teoreticko-empirické analýzy problému je objasnit jev teoreticky, tzn. určit působení kterých už známých příčin a zákonů se ve fungování jevu uplatňuje a na základě toho hypoteticky vymezit další příčiny a zákony, které určují současné projevy a působení jevu. 2. Stanovení pracovních hypotéz a interpretace základních pojmů. Hypotézy jsou domněnky, jednoduchá tvrzení, podložené předpoklady, ve kterých používáme jednoznačně definované pojmy a ve kterých formulujeme očekávaná zjištění výzkumu. 3. Vymezení objektu a předmětu zkoumání. Jako objekt můžeme označit určitou oblast sociální skutečnosti nebo určité společenské vztahy, které obsahují sociální rozpor. Konkrétně jde o tu část společenské reality, na kterou se zaměřuje naše poznání, nejčastěji některá sociální skupina. 4. Stanovení zkoumaného vzorku. Při výběru zkoumaného vzorku máme v podstatě dvě možnosti: a) vyčerpávající zjišťování – kdy do výzkumu zařazujeme všechny jednotky zkoumaného společenského jevu (např. všechny delikventy stejného věku). b) výběrové zjišťování – to se týká pouze části souboru, kdy vybíráme např. pouze 1 % u celé populace podle základních identifikačních kategorií. Výběr výzkumného souboru poté uskutečňujeme nejčastěji následujícími způsoby: - výběr náhodný – kdy dodržujeme princip náhodnosti. Výběr provádíme např. ze seznamu zaměstnanců, z voličských seznamů apod., nejčastěji používáme losování, - výběr systematický (mechanický) – kde si stanovíme výběrový krok, např. za situace, že máme vybrat vzorek 10 % respondentů z celku si vypočítáme kolik respondentů máme vybrat a ke konkrétnímu počtu přidáváme každého např. + 10. – výběr kvótní – výběrový soubor sestavíme na základě určitého počtu vybraných respondentů podle jednotlivých identifikačních kategorií (kvót), jako je např. pohlaví, věk, vzdělání, povolání, místo bydliště apod., - panel – případ, kdy se použije jeden vzorek při dlouhodobějším (longitudálním výzkumu), když potřebujeme např. zjistit posun názoru v daném vzorku v průběhu času několikrát. 5. Stanovení místa a času realizace průzkumu. Pro maximální objektivitu získaných informací je třeba zvolit vhodné místo a hlavně dobu jejich získávání (např. není vhodné zkoumat pracovní spokojenost zaměstnanců nějakého obchodu v předvánočním období), pokud naším cílem není právě analýza takovýchto mimořádných situací. 6. Časový harmonogram a rozpočet nákladů, přičemž zpravidla je součástí i předběžný rozpočet nákladů na realizace jednotlivých etap.

7. Použité techniky sběru dat, kdy výběr nástrojů sběru dat je závislý na představách výzkumníka, na cíli a představách o závěrečném zpracování. Zjednodušeně můžeme říci, že projekt výzkumu má část úvodní, která zpracovává cíl, účel a přínos výzkumu, část organizační, která obsahuje časový rozvrh prací a kalkulaci nákladů a část metodickou, která stanovuje metody a techniky výzkumu. Obvykle probíhá oponentní řízení projektu, které posuzuje připravenost, účelnost a možnosti využití celého výzkumu. ad b) Po schválení projektu následuje fáze sběru dat, fáze realizační. V této etapě se jedná především o přípravu výzkumného terénu, kdy je naším cílem především získat co nejobjektivnější informace. Důležitým momentem je motivace respondentů, k čemuž slouží jasné vysvětlení cíle, záměrů a využití výsledků výzkumu. Dále následuje vlastní získávání sociálních informací v podobě předložení a vyplnění dotazníků, anketních lístků, uskutečnění rozhovorů atd. ad c) Fáze zpracování výsledků zahrnuje kontrolu a třídění empirického materiálu. Obecně můžeme říci, že cílem třídění je uspořádat empirický materiál podle logických souvislostí v souladu se záměrem výzkumu. Základním krokem je provedení analýzy dat, tzn. jejich hodnocení a uspořádání do určitých skupin (tříd) podle toho, jakou jsme chtěli získat odpověď na otázky položené při výzkumu. Jinými slovy provádíme nejprve třídění prvního stupně, kdy začleňujeme objekty podle jedné klasifikační vlastnosti. Výsledkem je přehled o frekvenci objektů v jednotlivých třídách. Při třídění druhého stupně rozčleníme četnost takto vzniklých tříd podle dalších vlastností a výsledek shrneme do tzv. kontingenční tabulky. ad d) Ve fázi interpretační, obecně řečeno, zjišťujeme souvislosti mezi měřenými vlastnostmi sociálních objektů, převádíme zjištěné výsledky na širší populaci a tím vyvozujeme obecnější poznatky. Sociologický výzkum se završuje závěrečnou zprávou o výzkumu, která zpravidla obsahuje: - úvod, kde jde o vysvětlení smyslu a cílů výzkumu, - popis použitých metod, technik a zkoumaného souboru, - popis průběhu výzkumu (včetně informací o předvýzkumu, byl-li realizován), - popis empirického materiálu a jeho rozbor, - vlastní poznatky výzkumu, členěné v souladu s hypotézami do samostatných celků, - závěrečné shrnutí a doporučení pro praxi, Zároveň je třeba udělat jakousi „kritiku“ získaných dat z hlediska jejich kvality a možnosti zobecňování. Kritika dat z hlediska kvality musí být provedena alespoň z hlediska tříd následujících aspektů: 1. Reprezentativnost dat Úkolem výběrového šetření je vybrat zkoumané jednotky tak, aby údaje o nich zároveň přinášely informace také o všech hodnotách, které do výběru nebyly zařazeny. 2. Validita dat (platnost, věrohodnost) Jedná se o odpověď na otázku nakolik ve svém výzkumném postupu zkoumáme (měříme) to, co skutečně předpokládáme, že zkoumáme. Jde v postatě o to, že badatel, nechce-li se dopustit omylů, si musí odpovědět na otázku, zda data, která shromáždil ve svém výzkumu, se skutečně

vztahují k tomu, co zkoumá. 3. Reliabilita dat (stálost) Jedná se o stupeň pravdivosti, s jakou jsme dosáhli změření příslušné vlastnosti, o posouzení přesnosti měření získaných údajů. Ověření reliability je většinou založeno na logické úvaze, tj. sleduje se, zda operace měření probíhá optimálním způsobem, zda se např. neprojevuje zkreslující vliv tazatele, prostředí rozhovoru atd.

Technika sběru dat v sociologickém výzkumu Anketa je nejjednodušší výzkumná technika, nejčastěji se užívá při průzkumu. Obsahuje zpravidla několik otázek, není zde možnost výběru respondentů, ale počítá se s předáním co největšího počtu anketních lístků s tím, že i při malé návratnosti se dosáhne dostatečného počtu vrácených anketních lístků, který umožní statistické zpracování. Výhodou je, že není příliš nákladná, odpovědi nemohou být ovlivněny tazatelem a při anonymitě jsou poměrně věrohodné. Nevýhodou je určitá povrchnost odpovědí a nereprezentativnost vzorku. Dotazník je nejpoužívanější technika, použitelná při všech metodách výzkumu. Dotazníky bývají většinou anonymní, ale mohou být i neanonymní. Výsledky dotazníkového šetření závisí na úrovni otázek, které by měly umožňovat snadné hodnocení odpovědí, ale přitom by neměly ovlivňovat odpověď respondenta. Pořadí otázek má také určitá pravidla: a) na úvod zařazujeme širší snadné otázky neosobní povahy, cílem je respondenta zaujmout a přimět ke spolupráci, b) ve střední části dotazníku zařazujeme méně zajímavé otázky z hlediska respondenta, avšak nosné otázky z hlediska výzkumníka, c) závěrečná část dotazníku může obsahovat citlivější či osobnější dotazy a zároveň otázky identifikační (tj. např. věk, pohlaví, vzdělání apod.). Pro formulaci otázek platí následující pravidla: a) volba otázek musí odpovídat úrovni respondenta z hlediska věku, vzdělání apod., b) nepokládáme otázky dotěrné či provokační, nezasahujeme do intimních oblastí života respondenta (pokud nejde o hlavní téma výzkumu), c) otázky musí být jasné a srozumitelné z hlediska obsahového, tzn., že respondent i badatel musí rozumět znění otázky stejně, aby nedošlo k chybné interpretaci poznatků, d) otázky musí být jasné a srozumitelné i z hlediska jazykového (např. nepoužívat cizí slova, není-li to nutné), e) otázky musí být jednoznačné a přiměřeně dlouhé a nemají být náročné na paměť. Druhy otázek 1. uzavřené – odpovědi jsou předem formulovány, respondent vybírá odpověď nejbližší svému názoru, můžeme je rozdělit na: a) alternativní, které nabízejí pouze dvě varianty odpovědí (např. ano-ne, muž-žena apod.), b)výběrové, které umožňují volbu z více odpovědí, rozlišujeme výběr úplný, kde jsou všechny alternativy odpovědí, které přicházejí v úvahu a výběr polootevřený, který neobsahuje všechny alternativy, pouze ty, podle výzkumníka podstatné. Na závěr je možno doplnit svůj vlastní názor, důvod atd. 2. otevřené – volná možnost formulace odpovědi, dává mnohem plastičtější obraz. Dělá problémy lidem, kteří nejsou zvyklí vyjadřovat své názory, někdy také tazateli při zápisu odpovědí. Proto se

3. 4. 5.

6.

zpravidla nepoužívají při rozsáhlejších výzkumech, časté jsou však v předvýzkumech, kde plní neocenitelnou orientační funkci. filtrační – zvláštní typ otázky, která rozděluje dotázané na ty, kterým budou položeny následující otázky a ostatní, kteří na ně nebudou odpovídat. kontrolní – používáme tam, kde potřebujeme ověřit pravdivost výpovědí, zpravidla ve větší vzdálenosti od kontrolované otázky. trikové – smyslem je oklamat pozornost respondenta, odvést jeho pozornost k jiné oblasti (např. předstíráme zájem o určité otázky, horlivě na ně zapisujeme odpovědi, zatímco otázky, které nás skutečně nejvíc zajímají klademe jakoby mimochodem). Tento druh otázek se používá převážně při rozhovoru. projekční a) předkládáme k posouzení názory či postoje jiných osob a respondent je hodnotí, b) nedokončené formulace směřující ke zjištění asociací (např. při výzkumu vztahu policistů ke svému povolání: Moje povolání mne….. apod.).

Dotazníková technika má následující výhody – obsahuje velký počet respondentů ve velkém prostoru, získáme rozsáhlý logicky uspořádaný materiál, není časově ani finančně příliš náročná, respondent má čas na promyšlení odpovědí, které jsou potom přesnější a dotazníky mohou být snadno zpracovány pomocí výpočetní techniky. Určitou nevýhodou dotazníkové techniky může být určitá nepřesnost daná různým výkladem otázek v závislosti na věku či vzdělání respondentů. Rozhovor (interview) Rozhovor můžeme dělit podle míry formalizace scénáře rozhovoru na standardizovaný – rozvíjí se na základě pevně stanovených otázek, u kterých jsou zpravidla uvedené i varianty odpovědí, otázky mají i stanovené pořadí. Tazatel zde musí zaujímat nestranný postoj a výroky respondenta nesmí hodnotit ani komentovat. Nestandardizovaný – nemá stanovenou přesnou formulaci otázek ani jejich závazné pořadí. Umožňuje podle aktuální potřeby rozebírat jednotlivé problémy či otázky do větší hloubky. Častěji se tento typ rozhovoru používá v počátečních fázích výzkumu nebo jsou-li dotazované osoby odborníky v některé oblasti. Částečně standardizovaný – je založen na předpokladu, že je možné získat stejnou informaci od různých skupin respondentů rozdílně formulovanými otázkami kladenými navíc v některých případech i v rozdílném pořadí. Jako příklad je možné uvést mimo jiné zjišťování postojů k užívání drog u různých skupin obyvatelstva - u uživatelů drog, u lékařů, u policistů a prostého obyvatelstva. Každá z těchto skupin používá jiných pojmů a termínů a posuzuje drogy z jiného úhlu pohledu. Podle míry utajení můžeme rozhovory dělit na : - zjevný – je zaznamenáván (protokolován) a proto zajišťuje větší věrohodnost informace, - tajný – není zaznamenává, hrozí nebezpečí, že tazatel si nezapamatuje zajímavé a podstatné znaky (pokud rozhovor tajně nenahrává). Podle stupně naléhání na dotazovaného dělíme rozhovory na: - měkký – kde tazatel navozuje vztah osobní sympatie, může během rozhovoru vyslovit svůj vlastní názor, projevit účast apod. - neutrální – používá se nejčastěji, tazatel má indiferentní vztah k respondentovi, pouze navozuje téma rozhovoru kladením otázek, nehodnotí, nevyjadřuje své názory - tvrdý – tazatel se chová autoritativně, vyslovuje nedůvěru respondentovi, pochybuje o pravdivosti jeho odpovědí apod., používá se pouze vzácně. Pozorování

Jedná se o techniku získávání informací o nějakém objektu prostřednictvím pozorovatele. Umožňuje bezprostřední sledování průběhu děje, o kterém se z dotazníku či rozhovoru můžeme dozvědět pouze zprostředkovaně. Používá se proto zejména v předvýzkumu a u malých sond. Pozorování může být rozděleno podle způsobu získání informací na: přímé – pozorování zkoumaného jevu probíhá přímo v terénu, nepřímé – pozorování předmětu určitým způsobem, vypovídajícím o zkoumaném jevu, např. zpracování sekundární informace z písemných materiálů. Dále můžeme pozorování dělit na: zúčastněné – výzkumník se stává na určitou dobu součástí zkoumaného prostředí, nezúčastněné – výzkumník pozoruje prostředí z vnějšku, jeho postavení je neutrální. Rozlišujeme také pozorování: - utajené (skryté) – respondenti ve zkoumaném prostředí nevědí o pozorovateli, - neutajené (zjevné) – záměr pozorovatele je předem zveřejněn. Všechny uvedené způsoby pozorování jsou obvykle kombinovány v závislosti na charakteru zkoumaného prostředí a výzkumném cíli. Studium dokumentů Pro potřeby sociologického výzkumu jsou používány následující typy dokumentů: 1. osobní dokumenty vytvořené autorem, který zpravidla vypovídá o svých zážitcích, názorech, postojích atd., patří sem dopisy, deníky, fotografie, diáře, autobiografie apod., 2. úřední dokumenty, které vznikly s cílem shromáždit soubor údajů, např. statistiky, soudní akta, zápisy z úředních jednání, usnesení či rozhodnutí orgánů, úřední výkazy apod., 3. materiály hromadného předávání informací, jako např. noviny, časopisy, knihy, fotografie, reprodukce, filmy, videozáznamy apod. Dokumenty je možné také rozdělit podle toho, kdo je zaznamenal na: a) původní, které zaznamenal očitý svědek, b) druhotné, které zaznamenal někdo jiný, kdo se svědkem mluvil, četl jeho původní záznam atd. Tato technika je používána především pokud nejsou dostupné přímé informace (ať už z důvodů finančních, politických atd.). Je to technika méně náročná i méně nákladná než ostatní a umožňuje analýzu delšího časového období (longitudinální analýzu), velikost výběru může být větší než u jiných technik. Nevýhodou může být skutečnost, že některé dokumenty nejsou dostupné. Někdy výzkumníkovi chybí informace potřebné k porozumění dokumentu, protře autor nepředpokládal využití dokumentu pro výzkum a údaje nejsou např. úplné. Srovnatelnost údajů v čase je omezená, nelze sledovat neverbální chování, vznikají potíže s kódováním. Proto byla za účelem kódování vyvinuta speciální kvantitativní metoda analýzy dokumentů – obsahová analýza. Studium dokumentů může např. zpětně zjistit, kterým otázkám věnovala společnost výhradní či minimální pozornost v určitém historickém období.