Pan Hart Pan Hart vám již pouhou svojí přítomností způsobil dobrou náladu! Patřil k té převzácné skupině jedinců, jako Jacques Tati, Louis de Funes, Fernandel, Bourvil, Peter Sellers, Stephen Leacock, Vlasta Burian, Jindřich Plachta nebo komik Jarda Štercl. Ještě nic legračního nestačili pronést, ale z jejich vzezření, mimiky a pohybů je vám už jasné, že za chvíli bude švanda. Zrovna tak tomu bylo, když jste se ocitli v blízkosti pana Harta. Když se o vás pokoušel mindrák, deprese, či se vám prostě v ten den nedařilo, hned jste se cítili lépe. Zkrátka když se objevil pan Hart, slunce prorazilo skrze temné mraky a byl tu najednou někdo jako třeba pan Hulot. Nejvíce si na něho vzpomínám v jeho dlouhém hnědém koženém kabátě a rádiovce s anténkou. Takto ustrojeného ho bylo často vidět, jak se hlučně mihl sousedstvím na svém červeném čtyřtaktním „půllitru“ – JAWA 500 OHC! Za těch časů byl motocykl s tak velkým obsahem raritou. Parkoval ho v garáži táborského děkanství za kostelem. Kam takto jezdil jsem jako kluk nevěděl. Dnes si myslím, že tomu bylo asi tak, že pan děkan řekl, „Pepo, potřeboval bych, abys mi zahrál při mši (na pohřbu, při svatbě) v Mladé Vožici, Malšicích nebo v Chotovinách… “ Jinak pan Hart fungoval v kostele Proměnění Páně na Žižkově náměstí jako regenschori. Za sobotních dopolední hrál na varhany při svatbách. Když se někdy stalo, že se svatební procesí nedostavilo na čas, preludoval zatím tiše na varhany. Bylo to obyčejně něco z klasiky nebo co ho v tu chvíli právě napadlo. Jednou v padesátých letech se kvůli tomu dostal do maléru. Nějaký bdělý a ostražitý špicl ho udal, že hrál hymnu Spojeného Britského království „God Save the Queen“. Pan Hart byl aktivně zapojen do hudebního života města. Legendárními byly vánoční koncerty v kostele za účasti dvou táborských těles, symfonického orchestru „Bolech“ a pěveckého souboru „Hlahol“. Kombinace těchto vyhlášených těles s chrámovými varhanami, a panem Hartem za klaviaturami, byl zážitek na který se vzpomíná po celý život. Na programu tradičně bývala Vánoční mše Jakuba Jana Ryby. Ta se za mého dětství konala na Štědrý den při půlnoční mši. Obě hudební tělesa byla shromážděna, zachumlána v šálách a zimácích, nahoře na kůru vedle varhan. Vše jen čekalo, kdy pan Hart již rozezvučí svůj mohutný nástroj, kdy tympány zaduní a skvělá hudba a zpěvy od kantora Ryby naplní prostory chrámu až po vysoko se pnoucí gotické klenby. Celý kostel povstal a jako jeden muž zapěl
1
zahajující chorál večera, „Narodil se Kristus Pán, veselme se...“ Ó, byly to slavné chvíle! Svíce hořely a vůně kadidla naplňovala chrámovou loď. V nevytopené kamenné prostoře však byla zima jako na ruské stepi. Od všech úst šla pára. Protože maminka se dobře s panem Hartem a paní Hartovou znala, bylo nám dopřáno sledovat toto skvělé dění z kůru. Pan Hart zde seděl za klaviaturou o několika poschodích, spoustou knoflíků a nožních pedálů. Mne, malého chlapce tehdy velmi zaujalo, že pan Hart měl nad klávesami elektrický teplomet, aby neměl zkřehlé ruce a mohl v té zimě vůbec hrát. Paní Hartová mne v první třídě učila náboženství. To bylo v roce 1951. Příštího školního roku byla výuka naboženství zrušena. Podnes si pamatuji na její vyprávění o třech králích, kteří se přišli k jesličkám do Betléma narozenému Ježíši poklonit, o zlém králi Herodesovi, o malém Mojžíšovi v košíku plovoucím po Nilu, o tom, jak se Rudé moře rozestoupilo, o hodném Ábelovi a zlém Kainovi, o Noémovi a jeho spásném korábu, Davidovi a Goliáši, Danielovi ve lví jámě… Paní katechetka měla razítko, které zobrazovalo trnovou korunu, jakou nasadili před ukřižováním Pánu Ježíši. To razítko jsme každý měsíc dostali do našich notýsků. Účelem bylo, po každém dobrém skutku namalovat pastelkou kytičku na jeden z těch dlouhých ostrých trnů, aby to Pána Ježíše tak moc nebolelo. Tím dobrým skutkem byla třeba pěkná známka ve škole, že jste nanosili vodu od stojánku, uhlí a dříví ze sklepa, vynesli před dům popel z kamen do popeláku, pro něco doběhli do krámu nebo pomohli mamince s umýváním nádobí. Pan Hart byl za války, jako mnoho mladých lidí, poslán nacisty do Německa na
2
práci, do tak zvaného „totálního nasazení“. Tam při leteckých náletech nedaleko něho dopadla bomba. Výbuch způsobil, že pan Hart někdy trochu koktal. Maminka mi vypravovala, jak se jí pan Hart kdysi svěřoval s bolavým kolenem: „J-j-j-já n-n-n-nevím, p-p-p-proč mi p-p-p-pořád t-t-t-tahají z k-k-k-kolena v-vv-vodu, k-k-k-když j-j-j-já p-p-p-piju j-j-j-jenom p-p-p-pivo!“
V létě panoval čilý společenský život na Sokolské plovárně. Pokaždé, když jsme tam uháněli Střelnickou ulicí, zastavili jsme na chviličku u okna Hartových, které bývalo za letních žárů do ulice dokořán. I Hartovi už byli po obědě a též se už chystali vyrazit k Jordánu. Stará paní Šterclová, maminka paní Hartové, pokaždé přistoupila k oknu, aby s námi prohodila pár slov. Byla vždy upravená jako hraběnka. V uších krásné naušnice, okolo krku korále. Starobylá brož spínala krajkový límeček její blůzy. Na plovárnu stará paní nechodila. Byla ze staré školy, která neschvalovala přílišné se vystavování slunci. V roce 1983 se Helen s dětmi konečně rozjela do vlasti. Bylo horké léto, takže se často vydali na plovárnu. Tam naše děti, Martin a Helenka, pana Harta poznali. Když se vraceli do Kanady, pan Hart je obdaroval opravdickou píšťalou ze starých varhan a valčíkem „U Jordánu“. Ve věnování se praví: „Památka na léto 1983. Helence a Martinovi zkomponoval a věnuje Josef Hart. V Táboře 27.8.1983“ Díky své mamince mohu zde nyní přiložit několik střípků vzpomínek, jak pan
3
Hart uměl na plovárně bavit, a též některé jeho kousky. V koňském řeznictví a uzenářství „U Čadilů“ byla vždy fronta až dolů do Arbeiterovy ulice. To když se jednou týdně prodávala čerstvá uzenina. Každý dostal za 25 kčs jen dvě kila. Jeden chlapík pak s taškou točeného koňského salámu zašel k Horovým na pivo. Pověsil tašku na věšák a šel na záchod. Chlapi mu z tašky salám vzali a dali mu tam stočenou gumovou hadici. U Horů nikdy žádnou legraci nezkazili. Paní Horová vzala salám do kuchyně, nakrájela na menší kusy, ohřála a nastrouhala křen. Chlapík se vrátil ze záchodu a zas zasedl ke svému pivu. Vtom už paní Horová nese kouřící mísu na stůl. V celém lokále to zavonělo. S ostatními štamgasty se s chutí pustil do hostiny „když je to dneska zadarmo“. Všechno spucli. Druhý den se přišel k Horům s modřinami ukázat, jak ho žena doma tou hadicí mlátila hlava nehlava. Paní Štraufová byla matrikářkou na MNV. Byla sobota. Pan Hart přišel do obřadní síně z kostela, aby vyzvěděl, kdy už se dotyčná svatba dostaví k oltáři. Ta se na cestě někde zdržela, takže se ještě nedostavila ani sem. V síni už bylo všechno připraveno, fotograf, oddávající úředník, varhaník u harmonia a někteří hosté. Pan Hart nahlas od dveří: „Paní Štraufová nezlobte se, ale včera jsem na to rande nemohl přijít, protože nám netekla voda a smrděly mi nohy.“ Paní Štraufová též nikdy žádnou srandu nezkazila: „To nevadí pane Hart, vždyť se můžem sejít někdy jindy, až vám ta voda poteče.“ Jiným fórem pana Harta prý bylo, že na ulici občas oslovil úplně cizí ženu, „pořád mne ještě milujete?“ Stará paní Beringrová z Křížkovy ulice měla na pivo velkou láhev od okurek. K té si z drátu vyrobila držadlo. Jednou k večeru se vydala k Horovým pro pivo. Pan Hart mezitím spravoval v garáži na děkanství staré auto. Jak ležel pod motorem do obličeje se mu vylil vyjetý olej. Otřel si tvář hadrem, který však též byl od šmíru, takže byl v obličeji černý jako kominík. Neměl však o tom ponětí. Naštval se a šel na jedno pivo. Paní Beringrová čekala ve výčepu než panu Horovi spadne pěna na půlitrech, aby byla dobrá míra, než je přeleje do té její lahve. Do výčepu vejde pan Hart v kombinéze, černý k nepoznání. „Jsem výsadkář, voni mě tu shodili, nevím kde jsem, peníze nemám a mám hlad.“ Pan Hora na něho mrkl okem a načepoval mu pivo. Než pan Hart stačil pivo donést k ústům, paní Beringrová se z výčepu vypařila. Ve chvilce byla nazpět s papírovým pytlíkem a strčila ho hladovému „výsadkáři“ do kapsy. Když se svým pivem odešla, pan Hart pytlík rozbalil. Byly to dva obrovské krajíce se sádlem a škvarkami!
4
Pan Hart a pár muzikantů se sešlo před děkanstvím. Jeli někam hrát. Pan Hart vyvezl auto z garáže a všichni nasedli. Pan Hart nastartoval, ale po rozjetí auto náhle dostalo jiný zvuk… „že jsem toho jezevčíka namotal na osu? Nezlobte se pánové, musím couvnout!“ Maminka mi vyprávěla, že takových šprýmařů znala víc. Pan Adam, dentista, prý jednou večer, když už děti měly jít spát, pronesl ke své choti, „Tak umejem ty děti, nebo si uděláme nový?“ Naposledy jsem se s panem Hartem viděl ve čtvrtek 7. června 1990. To vím podle svého deníku přesně. Byl jsem po 22 letech zas poprve v rodném městě. Zašli jsme si na oběd na „Besedu“. Bylo hezky a tak jsme se uvelebili u stolu venku na sluníčku a rozhlíželi se po náměstí. Tu mne maminka zatahala za rukáv, „Pepo, támhle je pan Hart a Petr Hrabánek.“ Ti spolu zrovna odcházeli z oběda. Přihlásil jsem se jim a na chvíli jsme se dali do řeči. Pan Hart stále ještě tesknil po zesnulé paní Mileně. Chvíli mi vyprávěl o svých plánech, o komponování, varhanních koncertech v Lourdech a v Mariacell, v Taormině, v Katánii, a že nyní je zván koncertovat do Norimberku a Pasova. I s Petrem Hrabánkem to bylo první setkání po té předlouhé době. Svého času jsme byli kamarádi. Nyní prý je řidičem pohřebního vozu. Toho slunného poledne před Besedou jsem neměl ponětí, že je oba vidím naposled. Když zemřel pan Hart, Petr s ním prý objel celé náměstí krokem. Za čas jsem se dozvěděl, že i on už je po smrti. V roce 1965 v okolí města i v Táboře samém natáčel režisér Ivan Passer film „Intimní osvětlení“. Díky tomuto filmu máme pana Harta zvěčněného coby dirigenta.
Oakville, Ontario, Kanada únor 2007
5
P.S. Když jsem před časem nemohl sehnat nějakou pěknou fotografii pana Harta za klaviaturami, ale i to se díky mamince a jejím známostem podařilo, netušil jsem, že jednou si ty klaviatury nafotografuji sám. To se podařilo, díky nynějšímu varhaníkovi panu Oldřichu Jelínkovi v květnu 2007.
P.S.2 Následující vyprávění bylo napsáno coby vánoční přání před několika roky. Pojednává o Vánocích, jak bývaly kdysi slaveny v Táboře, a jak před několika staletími mezi Indiány kmene Huronů, na březích jezera, které podnes nese jejich jméno. Vyprávění přikládám, jelikož se i v něm se píše o panu Hartovi a jeho varhanách.
Vánoce Huronské a Táborské Celý rok zas rychle uběhl a člověk se ani nenadál a již se zase přiblížil ten roční čas, kdy vzpomínáme narození Kristovo. Nerad chodím do obchodů s gratulacemi, kde koupíte krabičku vánočních karet s předtištěným textem, kde se stačí už jen podepsat. Tak jsem přemýšlel, jak to udělat jinak, a o čem napsat Vám, našim přátelům, kteří jste zeměpisně tak vzdáleni. Dostal jsem nápad podělit se o něco z kanadské historie a též, aby to zároveň obsahovalo právě něco o Vánocích.
6
Přenesme se na počátek 17. století do Nové Francie, která se za toho času již rozkládala přes celou polovinu dnešní Kanady a Spojených Států až hluboko k jihu, k teplým vodám Mexického zálivu, oproti dnešní a o mnoho menší francouzké provincii Quebec. Francie totiž měla v objevování tohoto světadílu před Anglií značný předstih, takže ranná historie evropského osidlování měla převážně francouzkou povahu. Mám zde okolo sebe spoustu poznámek, hrubou osnovu a celou řadu naskenovaných obrázků, o které bych se chtěl podělit, a vždy se mi stane, že v tom množství zajímavého materiálu nevím pak odkud začít. Kalendář však hlásí, že Vánoce se blíží, takže rychle do toho. Píše se tedy rok 1634. Osidlování severoamerického světadílu je v plném proudu. Církev ve Francii toto chápe jako Boží signál získávat pro spásnou zvěst Ježíše Krista domorodé obyvatelstvo. Otec Jean de Brébeuf byl Francouz. Přišel do tehdejší Nové Francie nést Kristovo poselství Indiánům. Je to velmi zajímavá historie, ale dnes zůstaňme jen u času Vánoc, které se v Huronii blížily stejně rychle, jako se nám blíží ty letošní. Otec Brébeuf žil mezi Indiány národa Huronů, kteří za těch časů obývali jihovýchodní pobřeží zálivu Huronského jezera, později pojmenovaném po anglickém králi Jiřím II – Georgian Bay. Jejich území se odtud táhlo dál k jihu, až tam, kde dnes leží města Orillia a Barrie. Právě v Barrie žijí naši mladí – dcera Helenka a Steve a vnoučata – Emily, Alexander, Ayden a Liam. Otec Brébeuf byl inteligentním a vzdělaným mužem, vzácným o to víc, že měl i velké srdce. V historických záznamech se dočteme, že se snadno a rychle naučil jazyku Huronů, které měl velmi rád. I Indiáni si později otce Jeana zamilovali. Pochopitelně, když nadešel vánoční čas, otec Brébeuf se chtěl sdílet s Indiány o úžasný příběh, kdy sám Bůh navštívil naší planetu. Andělský posel byl tehdy vyslán, aby sdělil Marii, mladé dívce žijící v Palestině, že byla Bohem vyvolená, aby měla podíl na kolosálním spásnému plánu pro celé lidstvo. Další andělští poslové byli po Ježíšově narození vysláni, aby zvěstovali pastýřům pasoucím svá stáda okolo města Betléma, že se právě narodil Spasitel, Vykupitel, Zachránce. Andělé je vyzvali, aby se o tom šli ihned do Betléma k jesličkám na vlastní oči přesvědčit. Pro otce Brébeufa to nebyl snadný úkol. Jak přiblížit dítkám severské divočiny velké a slavné události, které se udály kdesi v daleké, neznámé a naprosto odlišné zemi před více než půldruhým tisíciletím? V zemi, kde neznají led a hluboké sněhové závěje, kde bobři nestaví své hráze, kde se po jezerech a řekách necestuje
7
na kanoích z březové kůry, kde nejsou nedozírné pralesy, kde se jeleni a losi neloví luky a šípy, aby poskytovali potravu a veškerý materiál ke zhotovování oblečení a přístřeší. Otec Brébeuf to však zvládl dokonale. Napadá mne, že si ten dobrý muž patrně vypomohl stejným způsobem, jako ti naši dávní čeští písmáci a skladatelé, jako třeba pan učitel Jan Jakub Ryba, a všichni ti lidoví řezbáři dřevěných „betlémů“, aby ty vzácné události přiblížili místnímu lidu. Ten se pak „ubírá k Betlému s vervou a radostí velikou a zvučnou muzikou“. Mudrci z daleké východní země přicházejí se karavanou, aby se narozenému Kristu poklonili a přinášejí dary zlata, kadidla a myrhy. Prostí lidé lid z Podkrkonoší, Pošumaví, Táborska či z Vysočiny nic takového přinést nemohou, ale to jim nebrání, aby se přišli Spasiteli též poklonit a přinést to co mohou. V rukou generací řezbářů takto vznikají všechny ty půvabné figurky na které se okolo Vánoc chodíme tak rádi dívat do kostela. Selka zabalená v šálu pospíchá k Jezulátku s hroudou tvarohu, či je to hrouda čerstvě utlučeného másla? Sedláček v beranici nese v nůši kopu vajec, druhý tlačí trakař s košem jablek, jiný zas přináší darem jehňátko. Dudák od Strakonic přichází Jezulátku zadudat a zpěváčci zazpívat. V kostele na hlavním náměstí v Táboře byly jesličky obzvláště krásné, utopené ve voňavé zeleni jehličnatých stromků a nádherně osvětlené reflektory. Člověk tam
8
vydržel dlouho stát a dívat se na tu nádheru. Když jsem se před časem do svého rodiště podíval právě v čas vánoční, pochopitelně jsem se vydal do kostela, abych jesličky mohl po dlouhém čase zas spatřit. Betlém byl stejně krásný jako kdysi. Potkal jsem se tam s nynějším panem farářem, který si během řeči postěžoval, že mu vloni někdo pár figurek ukradl, takže musel vyhledat dobrého řezbáře, aby ta prázdná místa byla zacelena. A co potom ta půlnoční Rybova mše, jak byla hraná a zpívaná za mého dětství! Bývala tehdy ,oproti dnešním dnům, opravdu až o půlnoci a se vším všudy! Obě slavná táborská hudební tělesa – symfonický orchestr „Bolech“ a pěvecký sbor „Hlahol“ – byla shromážděna v plném počtu nahoře na kůru vedle velikých varhan. Vše jen čekalo na varhaníka pana Harta, kdy již mohutně rozezvučí svůj skvělý nástroj, kdy tympány zaduní a skvělá ta hudba Rybova naplní prostory chrámu až po vysoko se klenoucí klenby, a celý kostel povstane a všichni jako jeden muž zapějí zahajující chorál „Narodil se Kristus Pán, veselme se...“ Ó, to byly slavné chvíle! Svíce hořely a vůně kadidla naplňovala chrámovou loď. V nevytopené kamenné prostoře však byla zima, od všech úst šla pára, a mě, co by malého chlapce tehdy velmi zaujalo, že pan Hart měl nad těmi několika poschoďovými klaviaturami a nesmírnou spoustou všelijakých knoflíků postavený elektrický teplomet, aby neměl zkřehlé ruce a mohl vůbec hrát. Na takové okamžiky pak po celý život nedá zapomenout. V Huronii opět nastala zima. Otec Brébeuf sice nemá teplomet, ale ohřívá se u ohně uprostřed svého wigwamu ze zohýbaných větví a potažený kůrou z bříz a jilmů. Ten mu Indiáni postavili,
9
aby měl své soukromí. Přemýšlí nyní o tom, jak svým „farníkům“ přiblížit ty prazvláštní události, které se udály tak dávno v daleké Palestině. Určitě ve vzpomínkách zalétá do svého dětství, jak byly Vánoce slaveny v rodné Francii. Napadlo ho vymalovat hudbou a slovem Betlémský obraz tak, aby byl srozumitelný i tady v mrazivé divočině. Sami za chvíli posoudíte, že se mu to povedlo dokonale. Takto nějak vznikl text vánoční písně „Estennialon de tsonoué Jesous ahatonhia“, který otec Brébeuf složil na prastarou francouzkou vánoční melodii pro jeho milované Hurony v roce 1643, a to dokonce v jejich vlastním jazyce! Až v roce 1926 byla píseň přeložena do angličtiny a je dnes známá pod názvem „The Huron Carol“ – „Huronská koleda“. Při obstarávání textu jsem se dozvěděl, že před časem byla v upomínku na vznik této písně vydána i serie vánočních poštovních známek, takže následovala ještě krátká zastávka v místním filatelistickém krámku, a zde to vše je.
"Estennialon de tsonoué Jesous ahatonhia" Jean De Brébeuf
Twas in the moon of wintertime Za času zimního měsíce svitu, when all the birds have fled, kdy všichni ptáci dávno již odletěli, that mighty Gitchi-Manitou tehdy mocný Bůh Manitú sent angel choirs instead. místo nich seslal andělské sbory. Before their light the stars grew dim Před jasem jejich i hvězd svit pohasl, and wondering hunters heard the hymn: a užaslí lovci chorál uslyšeli: Jesus your King is born, Jesus is born, Ježíš váš Král se narodil, Ježíš se narodil, In excelsis gloria. In excelsis gloria. Within a lodge of broken bark Ve wigwamu z kůry stromů the tender babe was found, malé děťátko leží, a ragged robe of rabit skin krásu jeho zahaluje pokrývka jen hrubá enwrapped his beauty round. ze zaječích koží. But as the hunter braves drew nigh Když lovců skupina sem dorazila, the angel song rang loud and high: andělská píseň zhůry mocně zazněla: Jesus your King is born, Jesus is born, Ježíš váš Král se narodil, Ježíš se narodil, In excelsis gloria. In excelsis gloria. The earliest moon of wintertime is not so round and fair, as was the ring of glory on the helpless infant there. The chiefs from far before him knelt with gifts of fox and beaver pelt: Jesus your King is born, Jesus is born, In excelsis gloria.
Nejčasnější zimy měsíc je srpek pouhý, svitu jen chabého, byla však to zář slávy nebes okolo chlapce v jesličkách malého. Náčelníci z dálek na kolena klesli, když dary z lišek, bobrů koží ssebou jemu nesli: Ježíš váš Král se narodil, Ježíš se narodil, In excelsis gloria.
10
O children of the forest free, o seed of Manitou, The holy child of earth and heaven is born today for you. Come, kneel before the radiant boy, who brings you beauty, peace and joy: Jesus your King is born, Jesus is born, In excelsis gloria.
Ó, nespoutané děti lesů, ó, synové Manitú, Svaté dítě země a nebes dnes se vám narodilo. Přistupte blíž a poklekněte před jasem jeho, přináší vám krásu, pokoj a zvěsti radostné: Ježíš váš Král se narodil, Ježíš se narodil, In excelsis gloria.
Hezké a pokojné prožití svátků vánočních a hojnost Božího požehnání zdraví, spokojenosti, pohody do Nového roku Vám všem přejí
Helena a Pepa Kratochvílovi
11
