KAPITOLA JEDNA
NARODIL JSEM SE, ABYCH BĚHAL Dálnice č. 2000, Vineyard Toll, Jamajka 29. dubna 2009 Tak jsem se pořádně chytil volantu, a pak se to BMW M3 převrátilo jednou, podruhé, potřetí; odrazilo se po střeše od mokré silnice a rovnou do příkopu. Čelní sklo se rozprsklo, airbagy vylétly. Křup! Jak kapota narazila do země, zkrabatila se s hlasitým zapraštěním. Uvědomil jsem si, co se stalo, teprve až když všechno ztichlo. Byl to takový zvláštní druh ticha, jako ty napjaté, neklidné vteřiny, které člověk pokaždé zažívá na startu důležitého závodu. Pssssssst! Ticho přerušovalo akorát bubnování deště a blik-blik-blikání nějaké kontrolky. To byla asi poslední věc, která na tom autě fungovala. Jinak totiž leželo celé zkroucené v příkopu a z motoru se mu kouřilo. Stres ti dokáže s hlavou dělat psí kusy. Věděl jsem, že něco není v pořádku, ale trvalo mi pár vteřin, než mi došlo, že visím hlavou dolů, a jediné, co mě drží na místě, je bezpečnostní pás. Byl to hrozně divný pocit, když jsem začal zkoumat, jestli nemám něco s nohama, a přitom jsem musel sahat nahoru. Osahal jsem si 9
USAIN BOLT opatrně obě nohy od palců nahoru, tedy dolů, ale naštěstí jsem nikde necítil, že by mě něco bolelo. „Dobrý, nic mi není,“ pomyslel jsem si. „Jsem v cajku…“ V jediné vteřině mi před očima probleskla celá ta bouračka, a řeknu ti, žádná sranda. V tom autě jsem vezl dvě svoje kámošky z Kingstonu. Večer měl hrát Manchester United semifinále Ligy mistrů a já hrozně chtěl stihnout začátek zápasu v televizi, takže když jsme najeli na hrbolaté silnice u hranice okresu Trelawny, odkud pocházím – je to na severozápadním výběžku Jamajky –, nemyslel jsem na nic jiného než na výkop zápasu. Kapku jsem riskoval. Párkrát jsem to trochu přehnal s plynem, jednou jsme se dost těsně minuli s nějakým autem v protisměru. Předjížděl jsem náklaďák a musel jsem to hodně rychle stočit, abych ho netrefil; bylo to o pár centimetrů. Podíval jsem se pak na holku, která seděla vedle mě na sedadle spolujezdce. Skoro spala. „Nechápu, že může klimbat na takovýhle silnici,“ pomyslel jsem si. Všimnul jsem si, že nemá zapnutý pás, tak jsem do ní šťouchnul, aby se probudila. „Hele, jestli budeš spát, tak se aspoň připoutej,“ řekl jsem. „Páč jestli to budu muset někde zašlápnout, tak proletíš sklem.“ Sjeli jsme z okresky a najeli na dálnici číslo 2000 na západ od Kingstonu. V této části Jamajky jsou silnice lepší a já se s chutí zaposlouchal do hlubokého vrnění motoru a vychutnával si ten pocit, když se do kol auta vžene další dávka energie, když najednou, zničehonic, přeťal oblohu záblesk světla. Následovalo zaburácení hromu. Vjeli jsme do tropické bouře, ale pořádné. Cááák! Čelní sklo zalila voda, já sáhnul po páčce stěračů a lehounce přišlápnul brzdový pedál. Ucítil jsem, jak auto zpomalilo. Jak jsme se prodírali jezery na silnici, prskala od kol voda. 10
ˇHAL NARODIL JSEM SE, ABYCH BE Když prší, dávám si většinou na rychlost pozor. Tohle auto mi věnoval sponzor jako zvláštní odměnu za tři zlaté olympijské medaile z roku 2008 a já docela nedávno prošel řidičským kurzem na slavné závodní trati Nürburgring v Německu, abych se s autem s takhle silným motorem naučil zacházet. Věděl jsem proto, že na kluzké vozovce stačí snížit otáčky, a auto začne samo zpomalovat. Zato kdybych dupnul na brzdy, kola by se zablokovala, a já bych mohl dostat smyk. Rychle jsem proto podřadil a sundal nohu ze spojky. Řídil jsem bosý – takhle řídím nejraději – a přepínač brzdového systému ABS je v tomhle autě hned vedle nohy. A co se mi pár dnů předtím nestalo: Nějak jsem se za jízdy vrtěl na sedadle a nechtěně jsem si ho přepnul. Kola hned trochu ztratila přilnavost. Jak jsem se teď soustředil na to, abych zvládnul jízdu v té bouři, stalo se mi to samé, prostě jsem si vypnul ABS, aniž bych si toho všimnul. Aspoň si myslím, že se stalo právě tohle, protože chvíli potom jsme se vymlátili takovým způsobem, že málem bylo po nás. Cítil jsem, že se auto trochu třese; jel jsem 130 kilometrů za hodinu. „Sakra, to se mi nelíbí,“ pomyslel jsem si. Sjel jsem pohledem dolů na tachometr. Vždyť ta rychlost skoro neleze dolů. 129… 128… 127… Projela mnou záplava adrenalinu, jako bych cítil, že se něco stane. Třesení a klepání auta před chviličkou byla známka toho, že je auto neovladatelné. Už jsem auto neřídil, místo toho jsem jel na vodních lyžích. 126… 125… 124… 11
USAIN BOLT Tak už zpomal! Proti mně se objevil tirák a od jeho pneumatik stříkala voda, jako by měl na nich namontované požární hydranty. Jel pěkně rychle, a když nás minul jeho návěs, objevilo se ve vzdušném víru za ním další auto. Lup! Ve vteřině mi ustřelil zadek auta a já už nemohl dělat vůbec nic, jenom jsem se klouzal po asfaltu jako puk po ledu. Naprosto bez šance. Zabořil jsem se do sedačky a odstředivá síla mě vrhla na stranu. Holka vedle mě se probudila. Vytřeštila oči a začala strašně ječet. Uáááááááááááá! Auto se přehnalo přes pruhy a bylo jasné, že skončíme mimo silnici. Dívat se, jak se k tobě blíží příkop a zároveň pod tebou mizí silnice, to fakt není nic moc pocit. Věděl jsem, že jsme v pytli. Jednou rukou jsem se v očekávání nárazu zapřel o střechu, druhou rukou jsem se pořád snažil zápasit s volantem, jak jsem se zoufale snažil ještě na poslední chvíli získat nad autem kontrolu. Už je to tady, už je to tady… Bože, tak takhle se to stane? Děsil jsem se toho, že se auto převrátí a začne se kutálet. „Prosím, nepřevracej se,“ pomyslel jsem si. „Prosím tě, hlavně se nepřevrať.“ Převrátili jsme se. Svět se otočil vzhůru nohama. Připadal jsem si jako tréninkový dres v pračce při ždímání, nahoru, dolů, nahoru, dolů. Před čelním sklem se míhaly stromy, obloha, silnice. Stromy, obloha, silnice. Stromy, obloha, silnice… Práskli jsme sebou do příkopu. Žuch! Všechno se s námi ještě jednou zakymácelo a já zůstal viset v pásech hlavou dolů. Airbagy vystřelily, ozývalo se chrastění všeho možného bordelu, klíčů, mincí a mobilů, a pak nastalo podivné ticho, strašidelný klid, který narušovalo jenom blik-blik-blikání kontrolky a bubnování deště venku. Byl jsem naživu. Všichni jsme byli naživu. 12
ˇHAL NARODIL JSEM SE, ABYCH BE „Jo, jsem celej,“ pomyslel jsem si, když jsem vší silou vrazil do dveří, a otevřel je. Ale jenom Bůh ví, jak to a proč. * * * Lidé někdy mluví o tom, jak situace, kdy jen o vlásek uniknete smrti, navždy změní váš způsob myšlení. Moje bouračka pro mě představuje právě takový okamžik; potom už jsem prostě nemohl přemýšlet o životě stejně jako dřív. Přežili jsme. Ale jak to? Když se auto třikrát převrátí přes střechu, není moc pravděpodobné, že lidé uvnitř odejdou po svých. Každý ví, že rychlost, to je tak nějak moje branže, takže jsem rozhodně nepředpokládal, že bych měl zrovna já právě na rychlost a koňské síly dojet. V následujících hodinách jsem zažíval všechny pocity, které obvykle zažívají řidiči, kteří se štěstím vyvázli z nehody. Měl jsem výčitky svědomí vůči svým kamarádkám, které si kromě zablokovaného krku odnesly pár boulí a šrámů. Jak jsem si pořád dokola v hlavě přehrával, co se stalo, cítil jsem mravenčení z toho, že jsem právě utekl hrobníkovi z lopaty. Jel jsem rychle, ztratil jsem kontrolu nad autem, ve sto dvaceti jsem se převrátil na střechu a dokutálel se po silnici do příkopu. Pravda je však taková, že mělo být po mně. Fenomenální atlet zastaven na vrcholu kariéry; na stránkách novin by se objevil titulek: NEJRYCHLEJŠÍ ČLOVĚK PLANETY JE PO SMRTI! Držitel zlatých olympijských medailí a trojnásobný světový rekordman na 100, 200 a 4x100 metrů žil rychle a zemřel mladý! 13
USAIN BOLT To, že jsem přežil, je zázrak. Navíc se mi vůbec, ale vůbec nic nestalo; neměl jsem jedinou bouli nebo modřinu. Tedy kromě několika škrábanců od trnů. Když jsem se drápal z vraku auta, zarazil jsem si do bosých nohou pár ostnů, docela hluboko, ale v porovnání s tím, co se mohlo stát, to byla prkotina. „Opravdu?“ říkal jsem si v duchu, když mě pak večer vezli z nemocnice. „To nemám nikde ani modřinu? Jak je to vůbec možný?“ Teprve za pár týdnů, když jsem se na internetu díval na fotografie svého rozmláceného auta, na mě dopadla celá ta hrůza toho, co se mohlo stát, a ve mně se něco hnulo. A pořádně. Došlo mi totiž, že můj život zachránil někdo jiný, a tím nemám na mysli vynálezce airbagu ani toho, kdo do auta namontoval bezpečnostní pás. Naživu jsem byl díky zásahu vyšší moci. Boha všemohoucího. Pochopil jsem, že ta bouračka byl vzkaz shůry, znamení, že jsem byl vyvolen k tomu, abych se stal „Nejrychlejším člověkem planety“. Podle mého Bůh potřeboval, abych zůstal zdravý a nezraněný, a mohl se nadále ubírat po cestě, kterou mi On vyvolil již před mnoha lety, když jsem se jako malé dítě na Jamajce poprvé rozeběhl po lese. Moje máma je věřící, a i já jsem vždycky věřil, že se všechno děje z nějakého důvodu. Čím jsem starší, tím je pro mě víra důležitější, a tak svoji nehodu čtu jako varovný vzkaz. Vzkaz svítící velkými neonovými písmeny. „Tak hele, Bolte!“ píše se tam. „Dal jsem ti docela slušnou porci talentu, takže ty teď můžeš lámat rekordy a tak vůbec, a budu tě hlídat i dál. Ale ty to teď celý koukej brát víc vážně. Nejezdi jak blázen. Prostě si dávej majzla.“ Hele, a víš co? Měl pravdu. Ten nade mnou mi dal dar, a teď bylo jenom na mně, abych s tím darem co nejlépe naložil. Otevřelo mi to oči; Bůh při mě stojí a já vím, že mě na téhle planetě stvořil proto, abych běhal – a to rychleji, než kdy běhal jiný atlet. Což je docela fajn se dozvědět. 14
