Narodil se Kristus Pán radujme se veselme se narodil se nám

Narodil se Kristus Pán radujme se veselme se narodil se nám …

Heřmanův Městec prosinec 2011

Lid, který chodí v temnotách, uvidí veliké světlo; nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo ... Neboť se nám narodí dítě, bude nám dán syn, na jehož rameni spočine vláda, a bude mu dáno jméno: „Divuplný rádce, Božský bohatýr, Otec věčnosti, Kníže pokoje.“ Izajáš 9,1+5 Milí přátelé v Kristu, v tomhle zimním čase, kdy je tma tak dlouhá, si asi nejlépe dokážeme představit, jakou radost může vnést do života světlo. Být ve tmě je těžké, smutné a beznadějné. Ve tmě nevíme, kam jdeme, ve tmě snadno upadneme a ublížíme si, zůstaneme sami a bez pomoci, protože nás pro tu tmu nikdo neuvidí. Už malé světélko tu ale dokáže mnoho změnit. A právě o tom je vánoční evangelium, které zní také ze slov proroka Izajáše. Prorok s nimi přichází k Božímu lidu jako zvěstovatel evangelia, tedy jako ten, kdo mu nese dobrou zprávu. Lidé, kteří zakoušejí, co znamená tápat v životě bez Boha, žít jen na vlastní pěst, jako ve tmě, tu slyší, že tato tma bude prolomena. Slyší zaslíbení, že zase budou moci žít s radostí ve světle Boží přítomnosti. Slyší povzbuzení, že Pán Bůh jim nenabízí jen nějaké pomíjivé světélko, ale veliké světlo Boží spásy, záchrany. Pro Izajáše a jeho současníky šlo o naději budoucí, kterou netrpělivě vyhlíželi. My si v adventním a vánočním čase připomínáme, že tato naděje se už naplnila a stala přítomnou skutečností. Tmu každé lidské osamělosti, bolesti a beznaděje rozbil Bůh sám, když vstoupil do našeho světa v tom zaslíbeném dítěti Ježíši. Nepřišel jako hrdina, jehož jas všechny oslepí. Přišel jako dítě, poznamenaný slabostí a nejistotou našeho lidství, aby právě do nich zazářil jako to světlo, o kterém mluvil prorok Izajáš. Vstupuje do našich životů nenápadně, v těch nejobyčejnějších situacích, tak jak nenápadně se narodil. A přece máme slyšet, a také smíme prožívat, že do nich vstupuje mocně jako vladař. Přichází s mocí Boží lásky, která proměňuje, která otvírá oči, abychom uprostřed všedního života dokázali vidět vládu jeho spravedlnosti a pokoje. Nenápadně a všedně se v Ježíši tam v betlémském chlévě zrodilo velké světlo Boží lásky. Jeho záře před námi otvírá cestu, která neskončí ve tmě, ale která nás pro Ježíšovo vzkříšení vede k životu v radosti a s jasnou budoucností. A vede nás i k tomu, abychom radost a naději nesli dál. Přeji vám, aby pro vás vánoční čas byl jako protření očí. Přeji vám radost z Boží i lidské blízkosti a pro příští rok nám všem vyprošuji Boží požehnání, abychom netápali jako ve tmě, ale chodili ve světle Kristově. Jan Plecháček, CČE

TAJEMSTVÍ VÁNOC Tajemství Vánoc začíná už na úplném začátku lidského rodu na zemi. Boží stvořitelskou vůlí povstal člověk jako Boží obraz, jako přítel Boží. Bůh nás stvořil nemusel, ale chtěl na nás vylévat svou lásku. Apoštol Jan ve svém prvním listě svědčí: „Bůh je láska.“ A také od nás lidí si Bůh přál lásku, ne vynucenou, ale spontánní, vděčnou za dar života. Člověk, muž a žena, však odmítl tento dar chápat jako Boží a chtěl žít po svém, nezávisle. Boží láska se ukázala větší, Bůh se nás neodřekl; od chvíle té nevěrnosti člověka vůči sobě začal všechno připravovat k tomu, aby nás lidi pro naše vlastní dobro opět přivedl k sobě samému jako k Otci a příteli.

Apoštol Pavel to později shrnul v kázání v Antiochii Pisidské, jak čteme ve 13. Kapitole Skutků apoštolů: Bůh vyvolil naše praotce, v Egyptě z nich učinil silný národ, vyvedl je s mocí a trpělivě snášel jejich chování na poušti a dal jim kanaánskou zemi za dědictví. Tam jim dával soudce, pak krále a když povolal za krále Davida, o němž prohlásil, že je to muž, jakého měl na mysli, dal z jeho potomstva Izraeli podle svého slibu Spasitele Ježíše. S ním se stalo všechno, co bylo o něm předpověděno, a skrze něho se vám zvěstuje odpuštění hříchů. Tolik sv. Pavel. Tuto zvěst mnoho Židů odmítlo, o to ochotněji uvěřili v Ježíše lidé jiných národů – pohané. Proto se dnes můžeme z Boží lásky projevené v Ježíši radovat i my, neboť Ježíš, který se narodil, zůstává jednou provždy s námi. Po celý Advent jsme naslouchali proroctvím a poznávali jsme, že se to, co Bůh s láskou, moudrostí a trpělivostí připravoval, naplnilo v Ježíši! Na nevýslovně pokorný příchod Boží ukázal papež sv. Lev Veliký: Boží Syn se mohl zjevit náhle jako praotcům, od nichž si vzal i pokrm jako host Abrahámův. A přece volil jiný způsob. Chtěl prožít všechno lidské, od početí v lůně ženy, růst dítěte, plnost síly dospělého – jen tak jsme od něho, Boha a člověka v jednotě, mohli my, osamělí lidé, přijmout trvalou účast na jeho Božském životě. Tak učí sv. papež. Ježíš volal lidským způsobem slovy a o Božích věcech mluvil v přirovnáních z každodenní lidské zkušeností. Až to vyvolalo otázku učedníků: „Proč k nim mluvíš v podobenstvích?“ Ježíš odpověděl s poukazem na připravenost lidské vůle ho přijmout nebo odmítnout, aby se naplnilo Izaiášovo proroctví. (Mt 13) Někteří z posluchačů vidí a přece nevidí, slyší a přece neslyší, ani nerozumějí. Těm, kdo upřímně přijímali Mojžíšův zákon – příkladem je sv. Bartoloměj – slovy Ježíšovými – Izraelita, v němž není lsti, se dostane naplnění Smlouvou Kristovou, ti kteří se uzavřeli porozumění příslibům Starého zákona, nebude dán Nový a ztratí i to, co pozbude platnosti pro nenavázání s Novým zákonem. To Ježíš vytýká farizeům, kteří neuvěřili a nepřijali křest: „Chtěli jste se na chvíli radovat v jeho světle.“ To všechno je k zamyšlení pro nás v této době. Budeme narození Spasitele prožívat připraveni? Nevyhasne vánoční světlo příliš brzy? Pokud jsme připraveni, budeme se trvale radovat, že ten, který se nám narodil, zůstává s námi a jeho světlo nám bude trvale svítit na každý okamžik života – až do věčnosti! Josef Smola, ŘK

Avšak přísvity či andělovy prsty namočené do času kreslí cosi v soumrak liliový, že se dosud chvěji v úžasu. Jan Zahradníček

A v té krajině byli pastýři pod širým nebem a v noci se střídali v hlídkách svého stáda. Náhle při nich stál anděl Páně a sláva Páně se rozzářila kolem nich. Zmocnila se jich veliká bázeň. Anděl jim řekl: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid. Dnes se vám narodil Spasitel, Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko v plenkách, položené do jeslí.“ A hned tu bylo s andělem množství nebeských zástupů a takto chválilo Boha: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi; Bůh v nich má zalíbení.“ Lukáš 2,8-14 Sestry a bratři, milí přátelé, nedávno jsem slyšela názor, že vánoční svátky jsou jenom pro děti, dětem se přece chystá stromeček a nadílka, děti si umějí Vánoce náležitě užít a radovat se z nich, děti dovedou užasnout a bát se i se zvědavostí očekávat tajemství ukryté za dveřmi zavřeného pokoje, osvětleného svíčkami. Nás dospělé už prý nemůže nic překvapit, naopak, máme jenom spoustu shánění, chystání, starostí, aby všechno vyšlo podle plánu…

Vánoční zvěst je zvěst dobrá, evangelium, anděl přece prostým pastýřům slibuje, že tato radost bude pro všechen lid - nikoliv pro nějakou skupinu nebo vrstvu nebo věkovou kategorii nebo národnost… pro všechen lid! To je věc nová, v tehdejší starověké společnosti nemyslitelná, téměř bychom mohli říci revoluční! Všichni bez rozdílu mohou mít podíl na narození Spasitele. A také tam všichni hned pospíchají, posbírají doma, co nejcennějšího jim ještě zbylo a jdou se poklonit a přivítat novorozenou naději jejich lidské existence… Sociální rozměr evangelia má své opodstatnění právě nyní, je nanejvýš aktuální v období současné ekonomické krize, v době, kdy duchovní hodnoty jsou upozaďovány ve prospěch ryze pragmatického a materiálního přístupu k životu. Na nás, kdo se hlásíme k odkazu Ježíše Krista, čeká ona divuplná noc, ozářená betlémským světlem, jež vnáší do našich životů rozměr soucitu, lásky, pochopení, spravedlnosti, tolerance… Pojďme tedy spolu s dětmi žasnout a radovat se, avšak s povědomím veliké zodpovědnosti a nelehkých úkolů, které na nás čekají. Mějme na paměti, že můžeme v každém okamžiku věřit a doufat v pomoc a v posilu toho, jenž je alfou i omegou, počátkem i koncem, toho, který je nositelem nové naděje pro nás pro všechny bez rozdílu! Sestry a bratři, přeji vám ze srdce požehnané vánoční svátky, pokojné a radostné chvíle, prožité v blízkosti vašich milovaných a do nového roku L.P. 2012 šťastné vykročení, stálé zdraví a mnoho lásky přijímané i rozdávané druhým. Alena Tučková, CČSH

Když všude zavládlo hluboké mlčení a noc ve svém běhu byla v půli cesty, tvé všemohoucí slovo se náhle sneslo z královského trůnu v nebesích. Moudrost 18,14-15 Milí přátelé, prosté vyjádření půlnočního ticha z Knihy moudrosti - „noc ve svém běhu byla v půli cesty“ též pojmenovává situaci úzkostného prožitku: „Hned nato se jim zjevily přízraky v hrozných snech a přepadl je nenadálý strach,“ (18, 17). Dílo naší církve vyrostlo právě z vědomí tohoto napětí mezi úzkostí lidské existence a dobrou zprávou Evangelia. Zejména v příštím roce a s jistou naléhavostí evangelijní výzvy nechť znovu zazní v našich srdcích andělské: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid,“ (Lukáš, 2:10). Přeji vám a vašim blízkým požehnané Vánoce a šťastný nový rok L.P. 2012. Leoš Tuček, farář

VÁNOCE… Zvonky dětství jemňoulince cinkají. Vůně cukroví a jehličí je přítomná v celém domě. Je noc před svatvečerem. Není divu, že nedočkavá dětská dušička nemůže vklouznout do náruče spánku. Roztoužený človíček se převaluje z boku na bok a zase zpátky a představuje si vysněné dárečky a všechnu tu neuvěřitelně zvláštní atmosféru. „Splní se mé vytoužené přání?“ uvažuje neklidné dítko. Nemůže se dočkat příchodu Ježíška. Horečně si šeptá do tmy: „Zahlédnu Ježíška než odletí oknem, stihnu to, uvidím ho aspoň na malou chviličku?“ Myslí na něj s něhou, upíná k němu svoji křehkou, jemně se

probouzející naději. Aniž o tom ví, pociťuje zasněné dítě jakési „předchutnání věčnosti“. Nepokojné srdce človíčka touží po doušku živé vody, po doušku nejhezčího snu. Asi každé dítě před svatvečerem sní, některé kratičce spatří stříbrné saně na obloze, rolničky vesele zvoní na cestu nebeskému spřežení. Stříbrní jeleni táhnou saně s dárky a Ježíšek jede s nimi. To všechno je symbolem, znamením vyšších hodnot, jiné přesahující roviny, kde se člověk dobírá spirituálních „rozměrů“ a ponoru, který avizuje věčno a jeho tajemství lidským očím skryté. Jen někdy se rouška malinko poodhrne. Pod dotykem motýlího křídla básně, láskyplného pohledu milujících očí, při údivu z velebnosti a nádhery rozsvíceného vánočního stromku, toho velikého symbolu. Možná se nám vybaví myšlenka básníka Paula Claudela: „Člověk nebyl stvořen k požitkům, ale k radosti.“ A co je skutečná hluboká radost, to jako bychom o Vánocích jakýmsi nepopsatelným způsobem věděli. Olga Nytrová (z knihy Sváteční rozjímání) Vážené sestry, vážení bratři, přeji vám, aby sváteční atmosféra příchodu Ježíše Krista na svět naplnila vaše srdce a aby radostná zvěst vám byla posilou nejen ve dnech svátečních, ale i po 366 dní roku 2012. Ing. Zdenka Sedláčková, místostarostka Města

TAK JAKO KAŽDÝ ROK … V jednom dopise, který v roce 1925 krátce před Vánocemi píše Rainer Maria Rilke své matce, vzpomíná básník na Štědrý den svého dětství. Připomíná si znovu ono napjaté očekávání v posledních okamžicích před nadílkou, když otec slavnostně rozezněl zvonek: „Myslím, že všechny radosti mého života zněly tímto tónem a ať už mě potkávaly v kterékoli době, vždycky mně připomínaly Vánoce. Pocity naplnění, které jsem kdysi zažíval u zářícího stromku, kdy srdce tlouklo tak, až se mi krátil dech, ve mně zanechaly hluboký dojem, staly se měřítkem pro všechny dary života v pozdějších letech!“ Rilke hovoří o velkoleposti i vlídnosti těchto svátků s radostí, kterou mu zvěstovali andělé. My všichni máme své vlastní vzpomínky na tyto svátky, obrazy, které mnohé prosvětlují. Všichni si pamatujeme, jak jsme jako děti Vánoce intenzivně prožívali. Radost, kterou jsme tehdy pociťovali, v nás přetrvává dodneška. Dotýkala se hluboko našich srdcí i duší. Jako tajemné obrazy se tyto vzpomínky vynořují z krajiny našeho dětství do současnosti. Já sám si velmi dobře pamatuji, jak jsme jako děti o Štědrém večeru čekali na Ježíška, na nadílku. Bylo to neobyčejně napínavé. Procházeli jsme se s tatínkem soumrakem a ve všech okolních domech pozorovali světla. A po návratu domů jsme museli ve svých pokojích čekat na zacinkání zvonečku. Vejít do pokoje ozářeného jenom světlem svíček a vidět slavnostně ozdobený stromeček byl nádherně tajuplný zážitek. Pak tatínek četl vánoční evangelium a zpívali jsme Tichou noc. To už jsme ale skrytě pokukovali po dárcích na stole a pokoušeli se uhodnout, co je pro nás zabaleno do vánočního papíru. Zážitky z dětství se ukládají hluboko do duší. Vždycky, když se tyto obrazy z dřívějška vynoří, probouzí v nás i později pocit domova. Hluboké zážitky spojující nás s Vánocemi jsou také důvodem pro to, abychom se na tyto svátky jako na žádné jiné stále a znovu těšili. Je to víc než jenom sentimentální vzpomínka nebo pouhý romantický pocit. Každý rok znovu slavíme Vánoce, my dospělí plni očekávání a se stejnou radostí jako kdysi, když jsme byli děti. Jako dospělí samozřejmě víme mnohem víc o tom, co tento svátek znamená. A přesto se nám nikdy zcela nepodaří rozluštit tajemství Vánoc. Probouzejí v nás emoce – stále znovu a stále jinak. Tento svátek oslovuje naše velké

touhy, proto se pokoušíme znovu a znovu pronikat do hloubi jeho tajemství, vysvětlit, co pro nás znamená. Vzpomínáme na Vánoce svého dětství a zároveň cítíme, že nebude snadné se k nim vracet. Jsme dospělí a musíme se umět postavit problémům, které nás souží. A tak se nám mohou Vánoce jevit jako něco vzdáleného, nepochopitelného, jako něco, co se nehodí do dnešního světa plného tísně, nejistot, samoty, opuštěnosti. V naší duši však dál přetrvává naděje, že svět je jiný, že není ponechán napospas jenom sám sobě. Souvisí to s tím, co oslavujeme o tomto svátku: Bůh sám přišel do našeho světa. Neopustil ho v jeho bídě, beznaději a konfliktech. Sám se stal člověkem, vstoupil do tohoto světa, aby ho učinil lidštějším, aby osvětlil temnotu, zahnal chlad a aby otevřel lásce nepřístupná srdce. Ježíšovo narození v betlémském chlévě probouzí v každém člověku touhu po vlídnějším světě, po světě, ve kterém je láska silnější než nenávist, ve kterém světlo rozjasňuje temnotu. Ježíšovo narození je příslib, že všechno nezůstane při starém, že Bůh na tomto světě dosahuje něčeho nového, že svět proměňuje láskou spojující ho navždy s Ježíšem Kristem.

PROHLÁŠENÍ ARCIBISKUPA DUKY K ÚMRTÍ VÁCLAVA HAVLA Dnes dopoledne po bohoslužbě s papežským nunciem Giuseppe Leanzou a s kardinálem Miloslavem Vlkem jsem obdržel zprávu o úmrtí prezidenta Václava Havla. Zemřel muž, kterému náš národ vděčí za návrat suverenity a svobody v naší vlasti. Zemřel člověk, který žil pro tuto zemi a její demokratický rozvoj. Rovněž tak vděčíme jeho postoji za to, že nikdo nemusí mít pocit, že za návrat svobody a demokracie zaplatil tento národ násilím, proléváním krve a nastolením pomsty. Zemřel ten, který věděl, co je ztráta svobody, popírání důstojnosti člověka, co je útlak a vězení. Jsem přesvědčen, že všichni, napříč celou společností bez ohledu na politické, či náboženské přesvědčení jsme povinni mu vzdát čest a dík. Činím toto prohlášení jménem České biskupské konference, jménem církve, do jejíhož společenství křtem i svátostí biřmování a přijetím Eucharistie zesnulý patřil a která mu je také vděčna za možnost života ve svobodě a za obnovu celocírkevního života. Myslím, že má slova v duchu ekumény mají svou váhu pro všechny, kdo se odvolávají na Ježíše Krista. Tato slova patří mému příteli, spoluvězni. S ním podle mého soudu se končí jedna z nejkrásnějších etap mého života, ve které Václav a jeho statečné postoje se staly neodmyslitelnou součástí. Věřím, že tato etapa neskončila. Při našem posledním hovoru při přípravě novoročního televizního programu jsme hovořili o vizích do budoucna. Uslyšíme je na Nový Rok, který se nám tak stal „bezčasím“. Věřím, že teď přišel k němu na závěr Adventu Ten, o kterém jsme spolu tolik hovořili. Platí slova našeho posledního setkání: „Není mi dobře, ale my víme, že On JE.“ … Díky, Václave! A já vím, že mu přišel v ústrety. Po všech námahách, strastech a bolestech odpočiň si v pokoji, který Ten, který Je, Ti přichystal. Requiem aeternam dona ei Domine. V Praze, o čtvrté neděli adventní, 18. prosince 2011 + Dominik Duka OP arcibiskup pražský

Pražský arcibiskup Dominik Duka se s prezidentem Václavem Havlem setkal naposledy 11. listopadu 2011 v Arcibiskupském paláci při natáčení rozhovoru pro Českou televizi. Jde o reminiscenci na setkání prezidenta Václava Havla a arcibiskupa Dominika Duky, která se konala v cele věznice na Borech a která se stala místem propojování teologických, filozofických a společenských témat a myšlenek. Důležitý je aktuální rozměr, tedy promýšlení současných palčivých témat naší společnosti. Společný výslech bude setkáním dvou bývalých muklů: Václava Havla a Dominika Jaroslava Duky před kamerami. Ve věznici na plzeňských Borech se sešli v roce 1981. I když spolu neseděli tzv. na jedné cele, seznámili se, spřátelili a pravidelně setkávali k rozhovorům nad společenskými, lidskými a náboženskými otázkami. "Seděli" spolu a zamýšleli se ve vězení nad otázkami o Boží existenci i nad budoucím uspořádáním svobodné společnosti a církve. Nyní spolu znovu "sedí" v pořadu ČT. Jaké jsou jejich vzpomínky, hodnocení i výhledy? Jaké mají pohledy na současnost církve a společnosti, jaká jsou jejich přání? Divákům se naskytne mimořádná příležitost naslouchat, sledovat rozhovory obou spoluvězňů, kteří měli a mají vliv na formování společnosti. Rozhovor byl natočen v pátek 11. listopadu 2011 v intimním prostředí podkrovního bytu arcibiskupského paláce s kulatými okny s výhledem na Prahu. Pokud nedojde k posunu vzhledem k úmrtí prezidenta Havla, bude ho Česká televize vysílat na ČT 1 v neděli 1. ledna 2012 od 13.15 hodin. Aleš Pištora, AP P.S. Potlesk pro Václava Havla z Heřmanova Městce… V podvečer dne, kdy nás všechny zasáhla zpráva o odchodu klíčové osobnosti naší novodobé historie, se sešlo více jak dvě stovky občanů na tradičním Vánočním koncertu v místní sokolovně. V jeho úvodu si přítomní připomněli osobnost prezidenta Václava Havla, který zůstane trvalým symbolem naší české státnosti. Jeho památku uctili symbolickou minutou ticha, která byla zcela spontánně zakončena potleskem … potleskem pro Václava Havla, který, jak věříme, naslouchá slovům Nejvyššího. mv O Václavu Havlovi, který nás o čtvrté adventní neděli předešel na cestě do jiné dimenze života, bylo v těchto dnech řečeno i napsáno mnoho. Zvláštní nebo spíše nepřekvapující: mlčeli jen ti, kterým ani pravda ani láska příliš nevoní. Příspěvky to byly – doma i ve světě – vesměs velmi pěkné, obdivné, ba až oslavné. A to právem. Rozmělňovat dalšími řádky to, co bylo o velikosti zemřelého jinými už mnohokrát bezchybně vyjádřeno, bych opravdu nechtěl. Avšak na výzvu – protože jsem měl možnost (a budu ji vždy považovat za mimořádnou výsadu) pana prezidenta i osobně poznat, dovolte mi připomenout si takto veřejně alespoň jeden – mám za to, že významný – rys jeho osobnosti. Nesetkal jsem se často s někým tak jemným, ostýchavě skromným, řekl bych až plachým a křehkým (ale vtipným!) při rozhovorech s jinými. To podivuhodně kontrastovalo s jeho neústupností v otázkách, které považoval za mravně rozhodující. Tato zvláštní kombinace citlivosti umějící současně tvrdě si stát za svým, mohla by snad být připodobněna ke schopnosti být tichý a současně žíznit po

spravedlnosti. Tichý ne ve smyslu mlčení, ale v odmítnutí slovy se vyvyšovat nad druhé, a žíznit po spravedlnosti nikoliv mocenským porážením protivníků, ale touhou udržet si a umět vyjádřit pevnost vlastního přesvědčení. Na podzim nás opustili tři velcí Češi. Jiří Gruša, básník a Evropan; buřič Ivan Jirous, řečený Magor a Václav Havel. Tito muži žili svou chlapskou víru každý jinak, každý však bez bázně a bez hany, každý se silou hodnou obdivu. Kéž my bychom ji v sobě našli. Odpočinutí věčné, dej jim, Pane, a světlo věčné ať jim svítí. Ať odpočívají v pokoji. Miloslav Výborný

CHVÁLA MOUDROSTI Proto jsem se modlil a byla mi dána rozumnost, Vzýval jsem Boha a přišel ke mně duch moudrosti. Jí jsem dal přednost před žezly a trůny, bohatství jsem pokládal za nic ve srovnání s ní, nepostavil jsem jí naroveň nejdražší kámen. Všechno zlato je vzhledem k ní jen hrst písku, a všechno stříbro má proti ní cenu bláta. Miloval jsem ji nad zdraví a krásu, dal jí přednost před světlem dne, protože její záře nepohasíná. Všechno dobré mi přišlo spolu s ní. Radoval jsem se ze všech věcí, protože je řídí moudrost. V dobrém úmyslu jsem se ji naučil, bez závisti se o ní dělím, její bohatství pro sebe neukrývám. Ona je pro lidi nevyčerpatelným pokladem; kdo jej získali, připravili si přátelství s Bohem. (Mdr 7,7- 14 )

POZNÁMKY K SITUACI KŘESŤANŮ NA BLÍZKÉM VÝCHODĚ A V SEVERNÍ AFRICE Po vojenských převratech na pozadí lidových bouří v Tunisku a v Egyptě, po mezinárodních intervencích v Iráku a v Libyi, v rámci stupňující se konfrontace v Sýrii i v Jemenu se naléhavě objevuje otázka situace křesťanů na Blízkém východě a v severní Africe. Zde je nutné poznamenat, že politické režimy, které byly odstraněny, se vyznačovaly nebývalou mírou krutosti, útisku a útlaku, korupce a zlodějství, i mezinárodního vydírání. Není tajemstvím, že „válka proti terorismu“ sloužila bývalým ´majitelům klíčů´ jako nástroj boje proti zejména náboženské opozici, byť ta se namnoze jak ústy exilových, tak domácích předáků rétoricky prezentovala a prezentuje víceméně ochotou podílet se na společenských změnách nenásilnými způsoby: dialogem, účastí ve volbách, na půdě zákonodárných těles. Častokrát bývá v této souvislosti jako vzor uváděno Turecko, které pod vedením islamistů prochází jak ekonomickým rozkvětem, tak jinými nebývalými změnami. Ke změnám, které částečně odpovídají na otázku měnící se situace křesťanů na Blízkém Východě, nepochybně patří problém islamizace veřejného prostoru. Tuto skutečnost lze ilustrovat na osudu významné křesťanské památky, byzantského chrámu Hagia Sofia v tureckém Izniku (Nicea), kde se na podzim roku 787 konal poslední ekumenický koncil.

(Původní chrám zničilo roku 1065 zemětřesení, současná podoba vznikla krátce nato.) Poprvé od vyhlášení Turecké republiky (1923) bylo dosavadní muzeum letos prohlášeno za mešitu, jíž objekt naposledy byl v dobách Osmanské říše, kdy přistavěli k původnímu kostelu i minaret. Lze se jen domnívat, co vedlo úřady ke zmíněné změně, zejména když zdůrazníme kritický ohlas místní obchodní komory, která argumentuje možným dopadem na výnosy z oblastního turismu. Turecký příklad islamizace veřejného prostoru, islamizace zdola, jakož i nadále pragmaticky respektovaná ústavní pravidla podtrhující sekulární charakter politického zřízení tvoří rozporuplný obraz budoucího vývoje. Budiž řečeno, že nedávný projev tureckého premiéra v Káhiře, v němž zdůraznil pozitivní hodnoty autentického sekularismu – zajištění klidného soužití občanů, nenadchnul tamního nejvýznamnějšího nositele politické budoucnosti – Muslimské bratrstvo. Znakem tureckého modelu je sice vyloučení náboženství z politiky, avšak neznamená to vyloučení christofóbních excesů ze společnosti, nevyjímaje násilné činy páchané nábožensky motivovanými jedinci nebo malými skupinami. Je kupříkladu otázkou, zda lze vymýtit předsudek subverzivní evangelizace pouhým odkazem na ústavní principy. Podobně jako v Turecku i v Tunisku je situace křesťanů složitá. Několik dnů po nuceném odletu diktátora Ben Alího ze země byl zavražděn představitel salesiánského díla P. Marek Rybiński v Manúbě, univerzitním městě v severovýchodním Tunisku. Během následujícího víkendu se v hlavním městě konala demonstrace asi 15 000 převážně mladých lidí, kteří zpívali slogan: „Jsem muslim, jsem sekulární, jsem Tunisan,“ (!). Předáci Ghannúšího islamistického hnutí, které nedávno coby politická strana ´An-nahda´(Znovuzrození) vyhrálo volby, tehdy označili čin „za taktiku (sloužící) odvrácení pozornosti Tunisanů od cílů tuniské revoluce.“ Během několika dnů přišli vyšetřovatelé s pravděpodobnou verzí vraždy věřitele. Tento příklad ilustruje míru výbušnosti, kterou představuje jakýkoli podobný exces na mezináboženské úrovni v zemi s vysoce vzdělaným obyvatelstvem a tradicí mírnosti, kde dokonce i získání nezávislosti nebylo provázeno událostmi srovnatelnými s válkou v Alžírsku. Přesto se i v Tunisku objevují snahy transformovat křesťanské památky, např. římskou basiliku v Kefu – na mešity. Je možné, ale kdo zde chce být prorokem, že tuniští islamisté napodobí ty turecké? Zda a do jaké míry se pokusí měnit ústavu a aplikovat prvky šarí´y, islámského práva, tím i změnit směr islamizace na islamizaci shora a současně i charakter politického zřízení, zůstává hádankou. Tuto hádanku výrazně ovlivní i vnější situace. Zejména vývoj v Libyi, kde se někteří předáci přechodné vlády přihlásili k myšlence řídit zemi náboženským právem, a vývoj v Egyptě, v nejlidnatějším arabském státě s nejpočetnější křesťanskou menšinou a minulým režimem nejpronásledovanější islamistickou organizací – Muslimským bratrstvem. S výjimkou Iráku nedostoupily jinde v regionu protikřesťanské násilné akce úrovně, které bylo během posledních let dosaženo v Egyptě. Situace zejména koptských křesťanů je o to vážnější, oč adresněji a razantněji vystupují nejvyšší představitelé islámu v zemi proti křesťanství. Velký muftí Egypta, jehož nelze označit za islámského radikála, týden před masakrem pochodu na trase Šobra - Maspiro v Káhiře označil ve videonahrávce křesťany za nevěřící, cituje Korán 5:17 s odkazem na nepřijatelnost křesťanského učení o spáse. Lze se domnívat, že dílčí teologický argument, který zdaleka nevyčerpává vztah obou náboženství obecně, ale není ani výrazem diskuze objasňující učení o spáse v islámu, získal v kontextu užití propagandistický charakter a stal se nástrojem intenzifikace nepřátelského postoje. Na tomto místě se sluší také připomenout, že na rozdíl od evropských států státy s muslimskou většinou mají často v ústavách zakotven článek podobný tomu, jenž i v případě Egyptské arabské republiky vzdor všem politickým změnám, tj. i v nové ústavě (březen 2011) zůstal beze změny: „Islám je náboženstvím státu, jehož úředním jazykem je arabština. Islámské právo (šarí´a) je hlavním zdrojem legislativy.“ V tomto smyslu odpovídá postavení koptských křesťanů pojetí islámského práva, nikoli západním lidskoprávním a ústavněprávním standardům. Koptská komunita, jež se historicky odvozuje od evangelisty

Marka, je proto po desetiletí vystavena tvrdostem soužití s muslimskou většinou a omezením, která jsou jí zákonným způsobem ukládána. Současně však v rozjitřené atmosféře dnešního Egypta narůstá počet násilných incidentů, v nichž se angažují amnestovaní extrémisté,

především fundamentalisté z řad salafistů, pro něž se dynamické poměry expanze islámu v jeho prvním století staly živoucím modelem. Nejstarší egyptská islamistická organizace - Muslimské bratrstvo (MB, 1928) dnes nepochybně představuje nejen nábožensky, ale i politicky konstitutivní sílu, jejíž představitelé, mnozí se zkušeností pronásledovaných bývalým režimem, opakovaně slibují vyřešení koptské otázky moderním, demokratickým a ústavním způsobem, a to při vědomí, že po pádu Mubaraka na 100 000 koptů uprchlo ze země. MB připravují novou ústavu, upravující postavení křesťanů v duchu některých západoevropských ústav. Odmítnutí násilí proti křesťanům v souvislosti s masakrem v Maspiro můžeme, ale nemusíme považovat za předvolební rétoriku. Strach před vítězstvím islamistů ve volbách mezi egyptskými křesťany trvá. Situace iráckých křesťanů se po okupaci (2003-2011) katastrofálně zhoršila. Z historického útočiště apoštola Tomáše, které se stalo domovinou mnoha mnišských překladatelských škol, jež předávaly antickou vědu a umění i díky tomu kvetoucím muslimským chalífátům, jen během posledních dvou desetiletí uprchly statisíce křesťanů do celého světa. Připouští se, že podíl křesťanů klesl na polovinu, jen do Sýrie a Jordánska uprchlo zhruba 350 000 křesťanů. Vzhledem k tomu, že někteří západní pretendenti projektu svobody označili vojenskou akci proti nelidskému Husajnovu režimu „křižáckým tažením“, prohlásili někteří představitelé zejména extremistických sunnitských uskupení místní křesťany „legitimními cíli“. Rezultátem se staly a zůstávají četné útoky proti osobám, majetku i svatyním. V těchto dnech si iráčtí křesťané připomněli výročí hromadné vraždy 44 věřících, 2 kněží a sedmi mužů ochranky v baghdádské katedrále Syrské katolické církve. Místo činu se stalo i místem piety. Snad nejvýstižněji popsal situaci křesťanů v Iráku jeden z věřících: „Modlím se, než jdu do práce. Tady můžeš být zabit kdekoli.“ Na 70 zničených kostelů od roku 2004 tuto skutečnost dokládá. Křesťané v Sýrii prožívají nyní temné období. Výhrůžky vyhlazením podněcují útoky, které v atmosféře narůstající občanské konfrontace, přiživované konspiračními teoriemi, ale i otevřenými výpady některých islámských duchovních v exilu, získávají hrozivé obrysy. V jednom z TV vystoupení poznamenal šejk Adnan al-´Arúr na adresu chráněnců režimu, v to počítaje i křesťany, že budou “roztrháni, rozřezáni a zkrmeni psy.“ O tom, že Sýrie po pádu režimu může následovat Irák, není pochyb. ´Arabské jaro´ přineslo úlevu miliónům. Pro křesťanskou arabskou diasporu tato doba však rozhodně jarem není. Zdráhám se vitální perspektivu křesťanské ekumeny na Blízkém Východě a v severní Africe označit za perspektivu dlouhé zimy. Vzpomínám jen na hezké chvíle a dobré lidi, křesťany a muslimy, kteří mi během dlouhých cest na Blízkém Východě a v severní Africe nabídli pohostinství, humorné slovo a možnost srovnání. Leoš Tuček, CČSH

MATIČKA Jistě neušlo vaší pozornosti, že koncem tohoto roku došlo k výměně střešní krytiny na kostele Zvěstování Panny Marie (Matičky). Dosavadní krytina bya nahrazena břidlicí ze Španělska. Toto dílo představovalo částku téměř 1,5 miliónu korun. Finanční prostředky ŘK farnosti – děkanství Heřmanův Městec na úhradu tohoto díla nedostačovaly. Proto byly podány žádosti o dotace, a to: na Královéhradecké biskupství žádost o příspěvek z Fondu solidarity (bylo nám poskytnuto 400.000,- Kč), žádost o dotaci na Ministerstvo kultury (jedná se o kulturní památku). Od MK jsme obdrželi dotaci ve výši 509.000,- Kč, Město Heřmanův

Městec poskytlo z rozpočtu města částku 146.000,- Kč. Podmínkou pro poskytnutí dotace bylo zajištění vlastních prostředků ve výši minimálně 10% z hodnoty díla. Proto byl zřízen zvláštní účet u peněžního ústavu, na kterém byly vázány finanční prostředky na opravu Matičky. Za přispění obnosů z kostelních sbírek určených na dofinancování opravy kostelíka i dobrovolných finančních darů farníků a dalších občanů Heřmanova Městce se podařilo uhradit náklady tohoto díla ještě v letošním roce. Poděkování patří všem, kteří jakýmkoli, byť sebemenším, příspěvkem dali najevo, že jim na záchraně kulturního dědictví našeho města záleží. vv

POŽEHNÁNÍ ADVENTNÍHO VĚNCE Pro mnohé lidi představuje adventní věnec jen dekorativní předmět, kterým si v adventu zdobí svou domácnost. Nemá pro ně žádný další hlubší význam. Požehnání adventního věnce má vyzdvihnout právě tento jeho význam pro celou rodinu. Adventním věncem vyjadřujeme naději, že se náš život vydaří a že to, co se během uplynulého roku pokazilo, se znovu zacelí a zahojí. Ve čtyřech svících, které postupně každou adventní neděli zapalujeme, má do všech oblastí našeho života zazářit světlo vtělení. Je-li adventní věnec požehnán, už to není jen krásná předvánoční výzdoba – spíše rodině připomíná, že do jejich domu přichází sám Bůh a že všechno rozporuplné v každém jednotlivci i ve vzájemných vztazích znovu spojuje v jednotu. Zelené snítky adventního věnce nám mají připomínat nepomíjející život, který nám Bůh daroval vtělením svého Syna. Všechno vyprahlé se znovu zazelená a ožije. Světlo adventního věnce září v temnotách, které se někdy rozpínají i v naší duši, a zahřívá naše vychladlá srdce.

ADVENT KRÁTCE A VÁNOCE U NÁS ZA STARÝCH ČASŮ V této vzpomínce budeme za staré časy pokládat první polovinu dvacátého století. Když se začínala psát léta začínající devatenáctkou, byla naše maminka malou holčičkou, která žila na horách v Seči. Zimy tam podle jejího vyprávění bývaly tužší a městečko už v předvánoční době bylo někdy plné sněhu. Maminka měla sestřenku, kterou jsme my později znali jako tetičku Štroblovou. Tyto dvě holčičky chodily spolu v předvánoční době do místního kostela sv. Vavřince na adventní bohoslužby, které byly slouženy před započetím dne. Pan farář je zahajoval Izaiášovou modlitbou, začínající slovy: „Rosu dejte nebesa a oblakové vydejte spravedlivého.“ A protože modlitbu přednášel pan farář latinsky a latinský text začíná: „Rorate caeli desuper“, říkalo se této bohoslužbě Roráty. Děvčátka si nosila do kostela zvláštní svíčky, tak zvané sloupky. Byla to tenká svíčka, spirálově stočená, a jak Advent postupoval, tak sloupek ubýval. Na roráty maminka nikdy nezapomněla a vyprávěním o nich u nás vlastně začínal Advent. Věnce se čtyřmi svíčkami, tak jak jsou v současné době obvyklé, jsme tehdy ještě neznali. A jak čas postupoval, holčičky vyrostly a z jedné z nich se stala naše maminka. Předvánoční čas byl i u nás, zvláště mezi námi dětmi, poznamenán očekáváním Ježíška a jeho příchodu se stromečkem a dárky. My jsme Ježíškovi předem pomáhali, aby to měl s tou přípravou Vánoc trochu jednodušší. Stříhali jsme papírové řetězy, připravovali ozdoby, zlatili vlašské ořechy a připravovali tak zvané certle. To byly bonbónky zabalené do barevných papírků s roztřepanými konci a opatřené nitkou k zavěšení na větvičky stromku. Že by to mohlo byt nějak jinak, nás vůbec nenapadlo, a když jsem jednou připravenou krabici s ozdobami zahlédl v prádelníku, stačilo maminčino vysvětlení, že si to tam Ježíšek schoval. Maminka také pekla cukroví a připravovala vánočku, ale to naší dětské pozornosti unikalo.

Konečně přišel očekávaný Štědrý den. Zavládl blažený mír. Naše případné dětské prohřešky se obešly bez přísných trestů, nanejvýš to vyřešila domluva. Kdo se postil, očekával, že uvidí zlaté prasátko. A zvolna, pro nás děti velmi pomalu, se blížil kouzelný Štědrý večer. K večeři jsme vždy měli smaženého kapra. A v tom byl velký malér. Maminka se moc bála, abychom nespolkli kůstku a i sama z opatrnosti jedla velmi pomalu. A my jsme se nemohli dočkat, kdy už bude možno jít do pokoje, kam ve stejnou dobu přinášel Ježíšek osvětlený stromeček a pod ním dárečky. Odněkud zazvonil zvonek, dveře se otevřely, stromeček zářil a v tu chvíli na něm plály kouzelné prskavky. Bylo to tak krásné, že dodneška rozsvěcujeme vánoční pokoj zářícím stromkem s několika prskavkami. A pod stromečkem vždy byly tolik očekávané dárky. Dnes vidím , jak se během života proměňovala jejich věcná hodnota. Po lepších časech přišla velká hospodářská krize, po krátkém zlepšení válečná a poválečná bída, pak pomalé zlepšování až nakonec skok k materiálnímu nadbytku. To se samozřejmě odráželo v možnostech, nejprve Ježíška, později těch našich milých, kteří nám chtěli udělat radost. Ale dárek věnovaný z lásky byl bez ohledu na jeho pozemskou hodnotu vždy tím nejkrásnějším. Když byly dárky rozbaleny a radost z nich vychutnána, zvolna se začínala dostavovat únava. Ale ještě bylo nutno přistoupit ke starým vánočním zvykům, které nám měly napovědět něco o naší budoucnosti. S pečlivostí jsme zkoumali výsledky našich dotazů, aniž by nás kdykoliv napadlo na ně věřit. Rozkrajovali jsme jablíčka s nadějí, že hvězdička z jádřince nám přislíbí další dobrý rok života, ve skořápce od vlašského ořechu se svíčkou jsme na umyvadle pouštěli lodičky a čekali, kam poplujou. Se zamhouřenýma očima jsme se roztočili a hodili za hlavu pantofel, jehož špička nám měla ukázat směr našeho putování v příštím roce a nakonec jsme do umyvadla vlili roztavené olovo, poději cín a ze vzniklého slitku hádali, co nám asi náhoda chce vypovědět o naší budoucnosti. Pak jsme ještě znovu zasedli ke stolu k cukroví, ořechům a ovoci. Jižní ovoce bylo vzácné a s příchodem války zmizelo na dlouhá léta z vánočního stolu. Maminka krásně zpívala a mezi její oblíbené koledy patřily Na betlémské salaši a Jak jsi krásné Jezulátko. Ale s pozdním Štědrým večerem již na zpívání většinou nezbývaly síly. Také jsme si rádi četli vánoční básničky. Doma stále ještě máme na rozmnožovacím stroji vytištěnou sbírku vánočních básní od mnoha různých autorů, vydanou kdysi někým neznámým v dobách nesvobody. A půlnoc byla naspadnutí, ale ne vždy již bylo dost sil jít na Půlnoční. Zato Božíhodovou, tak zvanou Velkou, mši svatou jsme nevynechali. A tak jsme se zpěvem hymnického chorálu Narodil se Kristus Pán vstupovali do těch opravdovských vánočních svátků a opouštěli kouzelné chvíle předchozího večera s nadějí, že za rok zase za námi přijde Ježíšek a přinese nám nejen dárky, ale hlavně láskyplné chvíle rodinné pohody. Josef Výborný

HUDBA A ZPĚVY O VÁNOCÍCH Nebyly by to pro mě Vánoce, kdybych si nemohl poslechnout Vánoční oratorium J. S. Bacha. Bach nechává v úvodu zpívat sbor za zvuku bubnů a trubek: „Slávu zvučte hvězdné výše, v nebeském tam údolí! Dnes ať všechny světa říše Bohu slávu hlaholí! Zanechte nářků, zapuďte stesky, jásejte a radujte se, ať zem celá hlaholí!“ Nemohu ten sbor jen tak poslouchat a nevnímat, o čem zpívá. Působí na mě tak, že ze svého srdce zapuzuji stesky a zanechávám nářků. Mé srdce se stává přístupnějším vůči tajemstvím Vánoc, kdy se Bůh stal člověkem a kdy do našich temnot přinesl světlo. Do takového otevřeného srdce pak může soprán zazpívat onu andělskou zvěst: „Nebojte se, hle, zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid!“ Zároveň s hudbou tak může v mé duši procitnout k novému životu radost skrývající se často pod spoustou starostí a problémů.

Také poslech Händelova Mesiáše patří k mým vánočním rituálům. Zvěstování Kristova příchodu je inspirováno starozákonními texty. V árii pro soprán se o tajemství Vánoc zpívá slovy proroka Zacharjáše: „Rozjásej se, siónská dcero, dcero jeruzalémská, propukni v hlahol! Hle, přichází k tobě tvůj král, spravedlivý a zachráněný.“ (Zacharjáš 9,9) V době, kdy Händel skládal Mesiáše, prožíval hlubokou krizi. Pracoval velmi rychle, jako v horečce, skladbu dokončil za necelé čtyři týdny. To vytržení je ještě i dnes patrné v jeho áriích i sborech. Skrytá naděje adventních melodií se proměňuje ve vzletně radostné sbory s vánočním poselstvím a končí mohutným, jásavým Aleluja ve velikonoční části této skladby. To, že k nám lidem přichází Bůh jako král, jako ochránce, jako spása a jako světlo rozjasňující naši temnotu, je důvodem k vánočnímu veselí. Händelova hudba vyhání z našeho srdce všechno temné, smutné, bezútěšné, aby se tam mohla vrátit radost z Ježíšova narození. „In dulci jubilo, teď zpívejte a radujte se“ – tak začíná jeden z nejznámějších vánočních chorálů pocházející ze 14. století. Starobylé vánoční písně stále znovu opěvují radost, kterou v našich srdcích probouzí Kristovo narození. „Narodilo se dnes dítě nám, jež pokoj, spásu nese k nám,“ zpívá se v jiné vánoční písni z 15. století. Radost je základním rysem všech vánočních písní. Na narození dítěte reagujeme vždycky s radostí. Když se však Bůh vtěluje do člověka, působí to na nás ještě jinak. Uvědomujeme si, že teď už na tomto světě nebudeme sami, že teprve teď se pro nás tento svět stal domovem, protože tady s námi přebývá Bůh. Bůh v Ježíši s námi kráčí po všech cestách. Náš život se navždycky proměnil. Boží světlo rozjasňuje naši temnotu. Bůh se narodil jako dítě proto, aby naše zkamenělá srdce ožila a otevřela se lásce i radosti. Martin Luther složil jednu z nejoblíbenějších německých vánočních písní “Z nebes hůry přicházím.“ V sedmé sloce nás vyzývá: „Veselme se, radujme se, s pastýři tam vypravme se, poděkujme Hospodinu, že nás vede k svému Synu.“ Pro německého reformátora byla radost základem víry. Ta radost vyvěrá z toho, co pro nás učinil Bůh. Už se nemusíme o všechno starat sami. Bůh se k nám obrací. Tímto způsobem také Luther vnímá podstatu vánočního tajemství: sám Bůh se ujímá této iniciativy. Daroval nám svého Syna a v něm svou lásku, svůj slib, že nás bez výhrad přijímá. Proto bychom měli žít jako radostní křesťané. Bůh pro nás připravil opravdový dar: daroval nám svého Syna. Jeho příchod je pro nás poctou, skrze něho můžeme znovu získat svou prvotní zkušenost i božskou krásu. Patrně nejznámější vánoční píseň, každopádně nejoblíbenější z těch německých, je ta, jejíž text napsal Josef Mohr v roce 1818 a Franz Xaver Gruber ji zhudebnil: Tichá noc, přesvatá noc. Byla napsána pro obyčejné lidi. Zrodila se v těžkých časech, po desetiletích válečných konfliktů odehrávajících se v celé Evropě, v době, kterou poznamenaly strach, nejistota, hlad a trudné životní podmínky. Proti tomu všemu se staví docela jiná skutečnost, vypravuje o míru a štěstí tam, kde „Boží láska bdí.“ Právě tou citovanou dvojicí slov – „tichá a přesvatá“ – Josef Mohr popisuje tajemství Vánoc. Svým současníkům i nám, Bůh se nám narodil v tichu noci, právě tak se chce narodit do ticha našich srdcí. V této noci je třeba ztišení proto, aby se mohla stát svatou. Bůh o Vánocích prosvěcuje naši noc narozením svého Syna. Antičtí Řekové měli za posvátné to, co uniká tomuto světu, nad čím tento svět nemá žádnou moc. V tichu, když mlčíme, se také my vzdalujeme hřmotu tohoto světa. A dotýkáme se tak něčeho posvátného v nás. Tichá vánoční noc dokáže umlčet bázně a trápení bouřící v našem nitru a tísnící nás v našich snech, aby se v nás mohl narodit Bůh. Tady se noc, která se stala symbolem temnoty a prázdnoty, obrazem deprese a ochromení, rozjasňuje světlem Vánoc. Vánoční světlo prosvětluje noc deprese, nicoty. A přináší světlo i do bezesných nocí. Vánoce nám napovídají: snažme se poznat a pochopit toho, kdo přichází rozjasnit noc našeho života, toho, kdo tuto noc hodlá proměnit, posvětit. Tam, kde je Bůh v nás, vzniká posvátný, zářivý prostor. V takovémto prostoru jsme i my dokonalí a šťastní. A noc, skrývající v sobě jinak tíseň a temnotu, se proměňuje v noc tichou a

přesvatou. Proto ta píseň, kterou složili Josef Mohr a Franz Xaver Gruber, a která obešla celý svět, zůstává trvalým výrazem naší hluboké touhy po skutečném štěstí i po ztraceném ráji.

XI. VÝSTAVU BETLÉMŮ SHLÉDLY STOVKY SPOKOJENÝCH NÁVŠTĚVNÍKŮ V neděli 11.prosince skončila úspěšná XI. výstava betlémů v Heřmanově Městci. Během 14 dní ji navštívilo v Městské galerii rekordních více jak tři tisíce zájemců, kteří obdivovali umění jak současných tvůrců, tak i šikovné ruce a vynikající cit pro lidovou tradici našich předků. Výjimkou nebyly ani zájezdy z poměrně vzdálených koutů celých východních Čech. Z reakcí návštěvníků vyplývalo, že bylo na co se dívat i z čeho vybírat ve vánočně laděném prodeji ozdob, betlémů či perníčků. V rámci výstavy proběhla též soutěž o nekrásnější vánoční stromek nebo větev, do které se přihlásilo 37 kolektivů od mateřských škol až po klienty Domova pro seniory. Všechna díla byla vystavena v prvním patře galerie a návštěvníci měli možnost svým hlasem určit vítěze - nejkrásněji ozdobený stromek z pohledu návštěvníků. Zcela jednoznačně získal toto ocenění pomerančově laděný stromek (viz foto) připravený žáky Semináře vedení domácnosti ZŠ Heřmanův Městec pod vedením Mgr. Jaroslavy Kachlíkové. Z 1.045 hlasovacích lístků získal 299 hlasů. Na druhém místě se umístil roztomilý stromek dětí a rodičů z MŠ Jonášova z Heřmanova Městce a na třetím místě netradiční pojetí stromku (dřevo - latě, břečťan a vánoční ozdoby) vyrobeného žáky Semináře řemesel ZŠ Heřmanův Městec. Dělené 4. a 5. místo si symbolicky odnesli za shodných 161 hlasů členové Svazu postižených civilizačními chorobami pod vedením Jaroslavy Koukalové a děti z II. stupně ZŠ v Třemošnici. Ty zaujaly originálním „jedovatým“ stromkem plným muchomůrek červených. Vítězové obdrželi knihu o vánočních zvycích od Petra Herynka a malou pozornost pro každého žáka. O úrovni celé soutěže svědčí vzkaz jednoho návštěvníka na soutěžním lístku: „Je to všechno moc krásné! Těžko vybírat…“ Touto cestou všem soutěžícím blahopřejeme. Nezbývá než poděkovat všem, kteří o realizaci a zdárný průběh výstavy zasloužili, a těšit se na další již XII. výstavu betlémů v roce 2013. Výtěžek letošní výstavy činil 41.089,- Kč a celý byl věnován na opravu kulturních památek v Heřmanově Městci. Věříme, že výstava potěšila stovky spokojených návštěvníků a přispěla k příjemné předvánoční atmosféře v Heřmanově Městci. Marek Výborný Výsledky (prvních deset míst) návštěvnické soutěže o nejkrásnější stromek ZŠ Heřmanův Městec kol. dětí 8. roč. - Seminář vedení domácnosti (Mgr. Jaroslava Kachlíková) - 299 hlasů 2. MŠ Jonášova ul. Heřmanův Městec - 196 hlasů 3. ZŠ Heřmanův Městec - Seminář řemesel (Mgr. Jana Beránková) - 185 hlasů 4. Svaz postižených civilizačními chorobami v ČR - ZO Heřmanův Městec Vedoucí: Jaroslava Koukalová, J. Pokorná, L. Bombačová, V. Koukal - 161 hlasů 5. ZŠ Třemošnice - žáci 5. - 9. třídy - 161 hlasů 6. ZŠ Heřmanův Městec kol. dětí 1.C (Mgr. Sylva Hrachovinová) - 136 hlasů 7. Antonín, Mariana, Martina a Ondřej Výborných - 124 hlasů 8. ZŠ Heřmanův Městec - kol. dětí školní družiny (1. – 3. třída) pod vedením vychovatelek J. Riedlové, V. Hůlkové, M. Kynclové, I. Zitové - 122 hlasy 1.

9. DDM Heřmanův Městec - kol. dětí „Kroužek keramiky“ (H. Vacková) - 120 hlasů 10. MŠ Jiráskova ul. Heřmanův Městec - třída U Zajíčka - 113 hlasů

CO VŠECHNO SYMBOLIZUJE VÁNOČNÍ STROMEK Ke starým vánočním rituálům patří také – a to už od 16. století – ozdobený vánoční stromek. Vánoční jedle, jež si i uprostřed zimy zachovává svou zeleň, je starobylým symbolem božské životní síly. Ani ta nejtužší zima nad ní nezvítězí. V křesťanské tradici mají věčně zelený strom a zároveň symbol světla přinášet do domácnosti Krista a také z nich vyhánět démony strachu, závisti a nenávisti. Uprostřed tuhé a temné zimy nám poskytuje teplo a světlo. Křesťanům připomínala vánoční jedle rajský strom, ze kterého Adam a Eva trhali „plody života“. Plody života na vánočním stromku znázorňují jablka a ořechy nebo také vánoční ozdoby. Jsou symbolem rajské dokonalosti. Vánoční stromek je tak fragmentem stromu milosrdenství, k němuž nás přivádí Bůh skrze Synovo zrození, aby zmírnil naši bolest. Strom jako symbol také spojuje zemi s nebesy. Je zakořeněný hluboce v zemi a z matky Země také čerpá své síly. Zároveň však roste a vypíná svou korunu vzhůru k nebi. Je tak předobrazem člověka, který by se mu měl podobat. Je zakořeněn v zemi, ale stojí vzpřímeně, jako král s korunou na hlavě. Ve vánočním stromku objevíme řadu obecně platných, význačných symbolů. V prvé řadě je to propojení země a nebe. O Vánocích pro nás Bůh ruší hranici mezi nebem a zemí, nebe se tak objevuje na zemi. Další symbol vážící se k vánočnímu stromku je obraz poraženého, a přesto znovu rašícího stromu. Adventní poselství z knihy proroka Izajáše, tedy z pahýlu Jesse vyraší výhonek nového života, spočine na něm duch Hospodinův, je tu symbolicky ilustrováno. Právě tehdy, když se mi nedaří, když se ve mně něco zlomí, když má cesta najednou nikam nevede, mně Kristovo narození dodává jistoty, že se ve mně rodí něco nového, co je správnější a krásnější než všechno ostatní. Vánoční stromek symbolizuji to, že v nás skrze Kristovo narození život navždy zvítězí, že se nadá potlačit ledovou zimou, že vzájemné boje mezi pohlavími jsou překonány. Narození Boha způsobuje, že rozdíly mezi mužem a ženou přestávají platit, v Boží přirozenosti jsou všichni sjednoceni. Jedlové větve ve vánoční výzdobě mimořádně krásně voní. Jejich vůně ve mně vyvolává vzpomínky na to, co jsem o Vánocích pociťoval jako dítě. Bylo to tušení, pocit, že se náš dům i můj pokoj skrze Kristovo narození proměnil, že je mi Bůh blíž, že přebývá v našem domě i v mém pokoji. A jeho blízkost s sebou nese vůni domova a bezpečí něhy a lásky. To, co cítím, nevnímám jako nostalgii, ale jako znamení, že Bůh sám, že tajemství žije mezi námi. A protože mezi námi přebývá tajemství, můžeme s ním prožívat pocit domova. Jedle v domě představuje přítomnost lesa, přírody, toho, co stvořil Bůh. Tím se ruší rozpor mezi přírodou a civilizací, cítíme, že i ve svých domovech můžeme čerpat energii proudící od matky Země. Tím, že se Bůh stal člověkem, bylo požehnáno veškerému tvorstvu. A my lidé jsme také účastníky.

ADOPCE NA DÁLKU (farnosti doručeno před 1.adventní nedělí 2011) Dobrý den, moc vás všechny zdravím a jménem své rodiny vám přeji šťastné Vánoce a požehnaný celý rok 2012. Všichni jsme v naprostém pořádku, a jak se daří vám? Poslední týden v září jsem skládal první pololetní zkoušky a pak jsem měl 13 dní prázdniny. O prázdninách jsem byl doma. Při studiu mi velmi pomáhá moje sestra. Také jsme 8. září oslavili svátek „Narození Panny Marie“. Děti do kostela přinášely květiny. Po mši sv. dostali všichni farníci cukrovou třtinu. Doma nám maminka připravila

několik druhů zeleninových pokrmů a také sladké jídlo, které se jmenuje „Payasam“. Užili jsme tak spoustu dobrého jídla a zároveň jsme děkovali za hojnou úrodu v letošním roce. Vánoce budeme slavit velkolepě v našem společenském centru a to hned v druhém prosincovém týdnu. Čeká nás krátký kulturní program s vánočními koledami a taneční parodií. Centrum předá sponzorovaným dětem dárek pro celou rodinu. Ještě jednou vám přeji krásné Vánoce a úspěšný nový rok. Váš Amith

Je neděle 18. prosince 2011 a v kostele sv. Bartoloměje skončil tradiční minitrh ve prospěch projektu Adopce na dálku. Za všechny naše adoptované děti skutečně děkuji všem, kteří se na jeho realizaci podíleli. Nemalé díky patří také každému, kdo na potřeby dětí jakkoliv přispěl. Celková částka shromážděná v adventním období je opravdu rekordní a činí 13.830 Kč. K dnešnímu dni tak účet zmíněného projektu disponuje částkou 26.832 Kč. Díky dlouholeté přízni nejrůznějších dárců tak „naše“ děti mohou ve studiu nadále pokračovat a veškeré jejich potřeby budou opět řádně zajištěny. Je však nutné poznamenat, že uvedený stav účtu Adopce na dálku je opravdu rekordní. S ohledem na jiné sbírky, zvláště pak ty mimořádné v r. 2011, a současný počet návštěvníků bohoslužeb, je až neuvěřitelné, že se tuto částku podařilo shromáždit. Opravdu si přístupu všech dobrodinců nesmírně vážím a nerada bych, aby mé „děkuji“ vyznělo pouze formálně. Uvedená finanční částka v příštím roce podpoří Namthip z Thajska, Amitha z Indie a Micheala z Ugandy. Scovia, rovněž z Ugandy, kterou jsme podporovali od ledna 2007, studium na podzim letošního roku ukončila. Důvodem byla především změna bydliště, kdy se společně se sestrou přestěhovala do Zambie. Radostnou zprávou pro nás všechny jistě bude, že ani do budoucna nezůstane Scovie bez zajištění. V současné době je zaměstnána v obchodě, kde je pověřena vyřizováním zemědělských dodávek. Může tak využít dovednosti a znalosti zemědělské prvovýroby, které získala díky studiu. Je schopna poskytovat náležitě odborné poradenství zemědělcům a zajistit také chod obchodu. Velké díky každému, kdo ji podpořil na její cestě. Do dalších dní vám přeji opravdový pokoj, radost a ten zvláštně hřejivý pocit z narozeného betlémského děťátka. Helena Polanská

LÁSKA, KTERÁ DOVEDE ČAROVAT Už ve starověkém Římě bývalo zvykem si k novému roku blahopřát. Blahopřálo se především významným osobnostem a vysokým úředníkům. My si vzájemně přejeme „Šťastné a požehnané Vánoce“ nebo „ Boží požehnání do nového roku“. Přejeme si všechno dobré. České sloveso „přát“ souvisí s německým substantivem – přítel – původně také znamenalo „milující“, - ve staré češtině se také ve významu „přát“ objevuje termín „vinšovat“ – z německého „wünschen“ – to znamenalo původně „o něco usilovat, po něčem se shánět, putovat za něčím, něco získávat, dobývat“. Usilujeme o to, abychom uspěli, aby se nám v životě dařilo. To je také obsahem každého přání. Přání souvisí, jak jste si mohli všimnout, s dalšími pojmy: milý, milující. Někomu něco přát tedy znamená dávat někomu najevo přátelství, náklonnost a lásku. Ptejme se tedy o Vánocích a na začátku nového roku: Co si skutečně přejeme? Co potřebujeme? Oč usilujeme a co chceme získat? Když se svých přání vzdáme, zjišťujeme často, že bychom vlastně měli být za život, který nám daroval Bůh, vděční. V našich přáních se skrývá naděje, že bychom mohli sebe i svět kolem nás utvářet nově. Zároveň však cítíme,

že ani tento svět, ani náš život není tak špatný, jak si někdy představujeme. Když přání zasáhne lidské srdce, odpoví se v něm láskou. Láskou, která dovede život druhých očarovat.

D Ě T E M Milé děti! Vánoce jsou již opět tady. Betlémský příběh o narození Ježíše všichni dobře znáte. Evangelista Lukáš, který nám podává nejpodrobnější zprávu o událostech kolem Ježíšova příchodu na svět, ovšem připomíná Ježíšovu první návštěvu Jeruzaléma. Když bylo Ježíšovi asi 40 dní, přinesli ho Josef s Marií podle Mojžíšova zákona do Jeruzaléma, aby za něj poděkovali Hospodinu. V Jeruzalémském chrámu byli také stařičký kněz Simeon a prorokyně Anna. Simeon mohl na vlastní oči spatřit Mesiáše a chválil za to Boha. Řekl, že Ježíš je …. (dokončení v tajence)

Přeji Vám, sourozencům, rodičům a všem kolem Vás požehnané a radostné vánoce. Váš kamarád Marek Zpracováno podle Katechetického věstníku č.5/2001/02

OVČIČKY, PLENČIČKY, ŽEŽULIČKY Všichni se těší na vánoční pohodu. Celá naše představa Vánoc je idylická. Tuto tvář dala Vánocům doba barokní, tam přišly všechny ty ovčičky, ukolébavky, plenčičky, žežuličky a troníčky za koledování. Gotická doba slavila Vánoce jinak a byla nesporně věrnější originálnímu příběhu, který známe z Bible, ale který vždy znovu čteme přes růžové brýle barokní pastorely. Originální Vánoce nebyly žádnou idylou. Považte jenom, že kvůli nějakému pitomému byrokratickému výnosu a nesmyslné statistice musel se Josef s Marií vydat na dosti dalekou cestu zrovna v době, která se jim tak nehodila. Jet na oslu je nepředstavitelně nepohodlné i pro zdravého mladého muže, natož pro křehkou ženu ve vysokém stupni těhotenství. Představme si všechnu tu starost, jak bude na cestě, kde se ubytují, zda se stihnou vrátit, aby se dítě narodilo doma. Uvažme, jak složité asi bylo zařídit alespoň to nejnutnější, když se dítě narodilo cestou. I kdyby bývali rodiče tak prozíraví a měli pro jistotu ledacos s sebou, stejně byli odkázáni i v nejběžnějších potřebách na pomoc neznámých lidí. Přemýšleli jste někdy, jaký to tehdy pro ně byl najednou problém sehnat dostatek teplé vody na koupel novorozence? Petr Piťha

TŘÍKRÁLOVÁ SBÍRKA 2012 Již jedenáctým rokem se na začátku ledna v našem městě objeví tříkráloví koledníci s prosbou o pomoc potřebným. V loňském roce byli koledníci obdarováni částkou přesahující 73 tisíc Kč. Za vaši štědrost Vám patří obrovský dík. Ceníme si ji o to více, že si jsme vědomi často velmi nelehké osobní situace mnohých z Vás. Díky ní se podařilo zakoupit další zdravotní pomůcky a materiál pro Charitu v Chrudimi, která poskytuje pečovatelskou a ošetřovatelskou službu včetně osobní asistence v celém chrudimském regionu. Část výnosu sbírky byla také věnována jako příspěvek na školní autobus pro děti v Indii pod patronací Charity international. Část prostředků byla také věnována na podporu bezplatné Občanské poradny v Chrudimi, kde vyhledá ročně pomoc více jak 600 občanů. Věříme, že i letos budete mít své dveře pro koledníky otevřené. Posláním Sdružení Charita ČR je pomáhat těm nejpotřebnějším, lidem v nouzi bez ohledu na jejich vyznání, rasu nebo národnost. Na začátku ledna 2012 organizuje toto sdružení již tradiční Tříkrálovou sbírku řádně povolenou Ministerstvem vnitra ČR. U nás spolupracujeme při zapečeťování a rozpečeťování pokladniček s Městským úřadem. V této době budou po domácnostech většiny měst a obcí chodit skupinky tří králů s koledou a prosbou o příspěvek do pokladničky. Tříkrálová sbírka je určena na pomoc rodinám a lidem v nouzi a na podporu charitního díla doma i v zahraničí. 65% výtěžku bude věnováno na regionální projekty chrudimské charity (ošetřovatelská a pečovatelská služba včetně půjčovny zdravotních pomůcek, občanská poradna), které svojí působností zahrnují i naše město a každý z Heřmanova Městce a okolí může jejich služeb využít (tel. kontakt: 469 622 953, 604 789 359). Sbírka je chráněna proti zneužití, neboť každá skupinka bude mít zapečetěnou pokladničku a vedoucího staršího 15 let, který bude vlastnit průkazku s pověřením generálního sekretáře SCHČR. Pokud by Vás navštívily v těchto dnech osoby bez těchto náležitostí či jinak podezřelé, oznamte toto ihned Policii ČR nebo na telefon asistenta sbírky v Heřmanově Městci (732 789 248). Pomozte tak zabránit zneužití sbírky.

U nás v Heřmanově Městci budou skupinky tří králů navštěvovat vaše domácnosti v sobotu 7. ledna. Předem Vám děkujeme, že nenecháte své dveře zavřeny. Jsme si vědomi, že podobných sbírek je celá řada a ekonomická situace mnohých není ideální, ale budeme vděční i za drobné příspěvky. Každá koruna pomůže našim bližním v nouzi jak v České republice, tak ve světě. Tři králové, kteří nesli dary do Betléma, budou mít také pro Vás připravenou koledu a malou pozornost. Přejeme Vám klidné a radostné prožití vánoc a spolu s Třemi králi nashledanou v novém roce 7. ledna. Marek Výborný

NOVOROČNÍ POŽEHNÁNÍ Milosrdný a dobrý Bože, ty jsi pramenem veškerého požehnání. Prosím tě, požehnej mně i všem lidem, kteří mi leží na srdci. Vztáhni svou žehnající pravici nad všechny lidi. Požehnej dílo mých rukou, aby se má práce stala požehnáním pro druhé. Požehnej všechny lidi, kteří se necítí milováni. Pošli jim své požehnání v podobě lásky. Sešli své požehnání v podobě naděje všem zoufajícím a zoufalým, sešli své požehnání jako nový život ustrnulým, jako světlo těm, v jejichž srdcích se zatemnělo. Požehnej těm, kteří jsou nemocní a trpí sebou samými, aby dokázali načerpat novou naději. Požehnej umírajícím tak, aby svým umíráním požehnali tomu, co pomíjí, a tak se stali sami požehnáním pro všechny, kteří ještě zatím žijí v časné skutečnosti. Požehnej nám všem, abychom se stávali požehnáním jedni druhým. Naplňuj svým požehnáním celý svět, abychom i my dokázali vnímat tvůj svět jako jedno velké požehnání. Naplňuj svým požehnáním všechny mé blízké. Dej, ať dnes všude vnímáme tvé požehnání: v tichu, v modlitbě, v setkáních, v rozhovorech, při práci a vůbec ve všem, co prožíváme. Požehnej nám a všem našim blízkým dobrotivý a milosrdný Bůh, Otec i Syn i Duch svatý.

Úryvky neoznačené podpisem či parafou jsou převzaty z knihy Anselma Grüna Vánoční rozjímání

CHYSTANÉ KULTURNÍ AKCE V HEŘMANOVĚ MĚSTCI 26.12. - 15.00 – 16.00 hod. - kostel sv. Bartoloměje - možnost prohlídky betléma v kostele sv. Bartoloměje - 16.00

hod. - „Kouzlo zpěvů vánočních aneb pokoj lidem dobré vůle“ - vánoční zpěvy a koledy v podání pěveckého sboru „Písnička“ Základní školy i malého dětského sborečku. Přijďte si spolu s dětmi zazpívat k jesličkám ty nejznámější lidové koledy. - 17.00 hod. Kino Mír – projekce polského filmu „Jan Pavel II. „Hledal jsem vás“ 27.12. - 18.00 hod. mše svatá s žehnáním vína ke cti sv. apoštola Jana a následné vánoční setkání farnosti a lidí dobré vůle 28.12. - 13.00 hod. - zámecký park - 8. ročník Dne severských psů v zámeckém parku za nádvořím zámku - přijďte se projet psími spřeženími samojedů mushera Pavla Lněničky a husky pana Zdeňka Brůny – k vidění budou také štěňata samojedů i aljašští malamuti. Letos opět s možností zakoupení teplých nápojů! 6.1. 2012 - 18.00 hod.- Poutní slavnost v kapli Zjevení Páně (lidově Klanění tří králů) na ŘK faře; poté krátké poutní setkání ve farním sále 7.1.2012 – 18.00 hod. – v Rytířském sále heřmanoměsteckého zámku - Tříkrálový koncert dětského pěveckého sboru Českého červeného kříže v Chrudimi KLÍČENKY 7.1.2012 - od 9.00 hod. Tříkrálová sbírka 21.1. 2012 – 16.30 Synagoga – Hudební večer – CONSORT soubor historických hudebních nástrojů; Jana Lesná - soprán 28.1. 2012 - 20.00 hod. - Sokolovna - XXII. reprezentační ples PS Vlastislav - předprodej vstupenek od 11.1. v Informačním centru na náměstí 25.2. 2012 - 16.30 hod.- Synagoga – Hudební večer – Janáčkovo trio – M. Janáčková – klavír, M. Novák – violoncello, I. Herajnová (housle) 24.3.2012 – 16.30 –Synagoga – Hudební večer – Primavera trio – M. Výborná (klavír), L. Čistecká (flétna), L. Bartoníčková (hoboj) Cyklus historických přednášek ThDr. Jana Rokyty na faře bude v roce 2012 pokračovat – termíny upřesníme

Naše srdce potřebuje absolutno a právě jen Bůh může zaplnit nekonečný objem našich srdcí. Žádný tvor, jedině Bůh může být pro duši, jež je tak veliká, smyslem života! Vše ostatní, ba dokonce i to, co je nám nejdražší, to vše ve skutečnosti naleznete pouze v něm. Ano, máme potřebu Absolutna; a nic, co není sám Bůh, nedokáže uspokojit naše srdce, aby pocítilo svou něžnou lásku. Zpracováno volně dle knížky Charlese Journeta „Jako ohnivý šíp“

Příští číslo KZ vyjde o Velikonocích Příspěvek na náklady tisku: 5,- Kč