Součást Komunity SOLACE. Modlitby matek. Zpravodaj pro ČR prosinec Narodil se Kristus Pán, veselme se, z růže kvítek vykvet nám, radujme se!

Součást Komunity SOLACE

Modlitby matek Zpravodaj pro ČR • prosinec 2012

Narodil se Kristus Pán, veselme se, z růže kvítek vykvet nám, radujme se!

64

Zamyšlení Drahé sestry v Kristu! Advent – doba očekávání, přípravy. Tolik si přejeme, aby blížící se Vánoce byly v naší rodině krásné, plné lásky. Už dopředu přemýšlíme, jak to všechno zorganizovat, aby vše proběhlo v pokoji a radosti. Vždyť vygruntovaný byt, napečené cukroví velmi přispívají k rodinné pohodě. Ale tím nejdůležitějším jsou vztahy v rodině. Co pro to mohu udělat já? V kostele zpíváme „Připravte cestu Pánu!“ Dále slyšíme: „Radujte se stále v Pánu, opakuji: Radujte se! Vaše ušlechtilost ať je známa všem lidem. Pán je blízko.“ (Fil. 4,4-5) Modlíme se: „Obnov nás, Bože, náš Spasiteli, ...“ Co to znamená? Proč jsme stále vyzýváni k obnově a k obrácení? Je třeba si uvědomit, že i já potřebuji změnu a rozhodnout se, že se o ni s Boží pomocí pokusím. Protože jen tak budu nositelem a prostředníkem pokoje a radosti. Jak začít? Přijmout sebe sama - svůj vzhled, schopnosti, minulost, situaci, ve které žijeme a ostatní lidi, s nimiž se setkáváme. Musíme nejdříve přijmout samy sebe, a pak na sobě pracovat. To znamená: smířit se se skutečností, že budu mít i nepřátele, kterým mám žehnat, smířit se s tím, že neudělám dojem na každého, což vyžaduje unést posměch i kritiku, vzít na vědomí, že mám své hranice, aniž bych rezignovala a nakonec přijmout skutečnost, že každý má svůj kříž. Zde bychom se měly modlit: „Pane, pomoz mi nést můj kříž!“ a ne: „Pane, odejmi ode mne můj kříž!“ Blahoslavenství nám pomáhají přijmout vlastní situaci a vyrovnat se s ní, a přesto se radovat. Když před 2000 lety dozněla blahoslavenství, Ježíšovi posluchači cítili počátek nové doby. Království, které Kristus založil a jehož program nastínil v osmeru blahoslavenství, je nejprve království zde na zemi. Nechce, aby Otec vzal jeho věrné ze světa. Nejvyšší pozemské štěstí v tomto království zůstává v Bohu, bližním a vlastním svědomí. Připomeňme si slova, která pronesl Svatý Otec Pavel VI. v Palestině na Hoře blahoslavenství: „Věříme v tvoje slovo, Pane Ježíši, chceme je hledat, je následovat a podle něho žít. Blahoslavení budeme, jestliže chudí duchem budeme se umět odpoutat od klamné důvěry v hmotné statky a umístit své touhy především do statků duchovních a náboženských a budeme mít úctu a lásku k chudým, kteří jsou bratry a živými obrazy 2

Krista. Blahoslavení budeme, jestliže vedeni k mírnosti silných, budeme se umět zříkat neblahé pomstychtivosti a nenávisti, a budeme moudře před strachem, který vnukají zbraně, dávat přednost velkomyslnému odpouštění, spojení svobody a práce a dobývat je dobrotou a mírem. Blahoslavení budeme, nebude-li nám vůdčí normou života sobectví, ale ukázněnost a střídmost.“ Milé sestry, od letoška předávám svou službu v Modlitbách matek, kterou mi Pán svěřil, Markétě Klímové, mamince tří dětí, zaměstnané na částečný úvazek v Centru pro rodinu v Brně. Raduji se z jejího velkého obdarování a nadšení a těším se na svou novou etapu s Pánem. Děkuji Vám všem, které jste mne provázely a provázíte svými modlitbami a jakoukoliv jinou konkrétní pomocí a prosím, abyste v tom pokračovaly i u mé nástupkyně, i pak dále, až ona bude předávat tuto službu jiné sestře. Vždyť Modlitby matek jsou dílem Božím. Proto jsou tak živé, přinášejí naději a naplňují nás radostí, že můžeme být u toho, když Duch sv. k nám přivádí stále nové matky. Milé sestry, není malé služby. Nyní si dovolím citovat z knihy „Principy vyslyšených modliteb“ od K. Nováka: „Co má Bůh ve mně a skrze mě v plánu, to bude vždy překračovat mé možnosti a schopnosti. Přivede mne to na mé nejrůznější hranice a omezení, která se tím pádem projeví: hranice mého charakteru, mé ohraničené možnosti a schopnosti, má ohraničená důvěra. Když se dostaneme do tohoto místa, je možné změnit – prohloubit naši omezenou modlitbu a zažijeme, jak Bůh rozšiřuje (naše) hranice. Bůh začíná v malých věcech a my Mu musíme dovolit být Jeho dílem dříve, než budeme moci dělat ty skutky, které On sám pro nás připravil. My bychom se chtěli vznášet v oblacích, ale Bůh začíná v hlubinách. Pouze tehdy, když si to přiznáme a uvědomíme, to přinese ovoce. Veliká služba potřebuje veliký charakter, ale malé úkoly potřebují charakter ještě větší!“ Ještě bych ráda připomněla, že se ve skupinkách schází matky někdy různého věku, vzdělání i zkušeností. Většinou jsme se rozhodly pro toto společenství, protože jsme poznaly, že nároky kladené na matku nás přesahují a že je potřeba čerpat sílu u Pána. Zůstaňme v tomto očekávání a nesnažme se, mnohdy i v dobré vůli, nahrazovat Pána Boha v pomoci radami svým sestrám. Vždyť jen On zná dobře situaci každé z nás a jen On má pro každou z nás tu nejlepší cestu. To je důvod, proč nás přes sestru Veroniku vyzývá, abychom mu odevzdaly sebe, své děti i všechny problémy. A Matka Boží dodává: „Kdy už konečně uvěříte, jak Ježíš miluje vaše děti?“ Respektujme tedy v pokoře a velké důvěře tyto výzvy a s nadějí očekávejme, kdy se Pán oslaví i v naší rodině. I toto by se dalo nazvat Malá škola lásky…Vyprošujme si milost obstát v této zkoušce důvěry a předat ji svým dětem. Růžena

3

Bůh povolává a používá různé lidi s různými problémy V Bibli se dočteme, že Bůh povolává a používá různé lidi s různými problémy. Někdy povolal lidi, kteří byli na dně, protože se nechali pohltit svým hříchem. Někdy – docela často – povolává lidi, kteří jsou nízko na společenském žebříčku nebo jsou dokonce ze společnosti vyloučeni. Mnoho z nich by mělo docela dobrou výmluvu, proč nemohou Bohu sloužit, když je povolal. Jednou jsem četla seznam, který začínal takto: Abrahám byl moc starý. Jakub byl lhář. Timotej měl žaludeční vředy. Petr byl zbabělý. Mojžíš koktal a byl vrah. David byl cizoložník. Marek byl nespolehlivý. Ozeáš měl za ženu prostitutku. Noemi byla stejně jako Rút vdova. Jonáš byl neposlušný. Miriam byla drbna. Tomáš pochyboval. Eliáš trpěl depresí. Jan Křtitel se legračně oblékal. Pavel pronásledoval církev. Marta byla příliš úzkostlivá. Zacheus byl moc malý. Maria byla jenom teenager. Lazar byl mrtvý… Bůh v nás však vidí něco jiného, než v sobě často objevíme my sami. Volá nás, abychom byli pokorní, spoléhali se na něj a uvědomovali si, jak ho potřebujeme, zkrátka abychom mu byli schopni lépe sloužit. Nebojme se mu tedy odevzdávat, nebojme se vycházet sami ze sebe, nebojme se být na něm závislí! Marcela M. Podle Mark Hart: Crash test, KNA 2009.

Slovo kněze Pokora a vydanost „Spatřili dítě s jeho matkou Marií, padli na zem a klaněli se mu, otevřeli své pokladnice a obětovali mu dary...“ (Mt 2,11) Tři králové nejspíš čekali úplně něco jiného, přesněji někoho jiného. Nalezli ovšem bezbranné malé dítě, narozené ve chlévě, a přesto mu dávají královské dary. Museli

4

to být lidé pokorní, svobodní od svých představ, jak by měl Bůh jednat, jak by měl vypadat a co by měl říkat. Pokora a vydanost jsou nezbytné postoje srdce, chceme-li se přiblížit k Bohu. Ano, Bůh se nám může představit způsobem, jaký jsme nečekali, jednat s námi tak, jak jsme si nepředstavovali, říkat nám slova, která nás překvapují. Ale on je Král. Jakmile ho poznám, skloním se před ním a dám mu všechno, co mám – včetně svých představ o něm nebo o svém životě. Podle postoje pokory a vydanosti se pozná, jestli jsem se s ním opravdu setkal jako se svým Bohem a Pánem. Ano, možná jsme ho čekali úplně jinde a jinak. Ale pokud se s ním setkáme jako s živým Pánem, začneme odkládat i svoje falešné představy o Bohu a s radostí mu předáme kormidlo svého života. A vrátili se jinou cestou... - po setkání s živým Bohem stejnou cestou jít nelze. Vojtěch Kodet: Hledám tvou tvář. KNA 2011

Duchovní okénko Rok víry – co to pro nás znamená? To, že 11. října 2012, v den padesátého výročí zahájení 2. vatikánského koncilu, vyhlásil svatý otec Benedikt XVI. Rok víry, už jsme slyšely nebo četly. Chceme-li žít s církví, a to jistě chceme, musíme se každá osobně zamyslet, co to pro nás znamená. Můžeme čerpat přímo z pramene a přečíst si apoštolský list PORTA FIDEI, který k tomuto Roku Benedikt XVI. vydal a který lze dohledat na stránkách tisk.cirkev.cz. Svatý otec v něm píše: Již od samého začátku své služby jsem jako nástupce svatého Petra mluvil o nutnosti znovu objevit cestu víry a s novou intenzitou ukazovat radost a nadšení ze setkání s Kristem. V homilii během mše svaté při zahájení svého pontifikátu jsem řekl: „Celá církev a pastýři v ní se musí jako Kristus vydat na cestu, aby vyvedli lidi z pouště na místo života, k přátelství s Božím Synem, k tomu, který dává život, a to život v plnosti“ (čl. 2). Rok víry je tedy z této perspektivy pozvánkou ke skutečnému a novému obrácení se k Pánu, jedinému Spasiteli našeho světa (čl. 6).

5

Nejspíš si položíte otázku, co tedy máme dělat, chceme-li na tuto pozvánku odpovědět kladně. Svatý otec to upřesňuje: Přejeme si, aby tento rok vzbudil v každém věřícím touhu vyznat svou víru v plnosti a s novým přesvědčením, s důvěrou a radostí. Bude dobrou příležitostí k tomu, abychom víru intenzivněji slavili v liturgii, zvláště při eucharistii, která je „vrchol, k němuž směřuje činnost církve, a zároveň zdroj, z něhož vyvěrá veškerá její síla“. Zároveň doufáme, že věřící budou svým životem stále věrohodněji svědčit. Je úkolem každého věřícího, aby zvláště v tomto roce znovu objevil obsah víry, kterou vyznává, slaví, žije a vkládá do svých modliteb, a aby přemýšlel nad samotným aktem víry (čl. 9). Cenný a nenahraditelný nástroj, nezbytný k dosažení systematického poznání obsahu víry, mohou všichni najít v Katechismu katolické církve.(…) Vidíme zde bohatství nauky, kterou církev během svých dvoutisíciletých dějin přijímala, střežila a předkládala. Od Písma svatého k církevním otcům, od mistrů teologie po světce všech staletí představuje Katechismus trvalý doklad množství způsobů, jimiž církev rozjímala o víře a rozvíjela své učení, aby věřícím nabídla jistotu pro jejich život z víry (čl. 11). To je docela jasný pokyn. I když budeme pozorné k tomu, co nám k Roku víry připraví kněží ve farnostech a biskupové v diecézích, každá z nás může začít sama za sebe, vzít si katechismus a systematicky se seznámit s jeho obsahem. Nevadí, když to za rok nestihneme. Pokračovat můžeme i v dalším roce. I když to bude více studium než četba, nemělo by nás to odradit. Považujeme-li se za věřící, je naší povinností umět obsah své víry obhájit. A nejen slovy, ale celým svým životem. Svatý Jakub nám připomíná: „Co to pomůže, moji bratři, říká-li někdo, že má víru, ale nemá skutky? Může ho taková víra spasit?“ (Jak 2, 14) Svatý otec v čl. 14 svého listu k tomu říká: Víra bez lásky nevydává žádné ovoce, zatímco láska bez víry je pouhým sentimentem, trvale vydaným napospas pochybám. (…) Víra nás uschopňuje, abychom Krista poznali, a jeho láska nás vybízí, abychom mu sloužili všude tam, kde se on stává našim bližním na cestě životem. Podle toho, jak dokážeme svou víru projevovat skutky a všemi svými postoji, takové bude naše veřejné svědectví o Tom, komu jsme uvěřili. A pro nás matky a babičky je tou první „veřejností“ naše rodina. Předávat víru dětem je naší povinností. Není to vůbec jednoduché a přímé poučování se často míjí účinkem. Podmínkou, bez níž je předávání víry problematické, ba téměř nemožné, je soulad toho, co vyznáváme ústy, a toho, jak žijeme, jednáme, jaké máme vztahy s druhými. Tento týden jsem v časopisu Respekt č. 46 četla článek o legendárním Králi Šumavy, Josefu Hasilovi. Jeho matka, kterou opustil manžel, sama živila a vychovávala sedm dětí. V tom, jak předat dětem víru, by nám mohla být příkladem. V článku se o tom píše: „Mezi ním (Josefem Hasilem) a komunistickou ideologií 6

stála hluboká katolická víra. Josefova matka mohla být nejchudší hlavou domácnosti v kraji, na vánoční mši nicméně dávala do kasičky víc než místní statkář, řezník nebo kovář. Její víra byla jednoduchá, nekomplikovaná, přímočaře dojemná. Říkávala, že Ježíš miluje všechny, dobráky i hlupáky, tak, jak to nikdo z lidí nesvede, může se to ale od něj učit. Proto je dobré milovat lidi a skrze ně i našeho Pána. Josef byl mladý muž plný energie a s větším než průměrným zájmem o opačné pohlaví, matčina víra v něm však zapustila kořeny. Během svých akcí věřil, že nad ním někdo drží ochrannou ruku, v nejtěžších okamžicích ho vyvádí z neřešitelných situací na světlo, do bezpečí. „Milé sestry, přeji vám i sobě, abychom také dokázaly vštípit svým dětem jistotu, že nad nimi bdí Někdo, na koho se mohou v neřešitelných, ale i jiných situacích s důvěrou obracet. Jana Šv.

Ohlédnutí Jak jsme organizovaly mezinárodní setkání na Vranově O modlitbách matek jsem se dověděla krátce poté, kdy se ujaly České republice a od té doby se také ve skupince modlím, i když její složení se časem pozměnilo. Záhy po mém zapojení mě kontaktovala koordinátorka Růženka – někdo jí o mně řekl, že se domluvím anglicky. Překládala jsem pro české matky zpravodaje od Veroniky a dvakrát jsem byla s Růženkou v Anglii. Spřátelily jsme se. Když letos v lednu Růženka slavila kulaté narozeniny, oznámila nám, že letošní mezinárodní setkání koordinátorek bude ve Vranově u Brna a že kromě modliteb očekává od některých z nás, že přiložíme i ruku k dílu. Když padlo moje jméno, ochotu ke spolupráci jsem jí odkývla. Kdo by také dokázal v takové chvíli oslavenkyni něco odmítnout. A tak už v dubnu jsem dostala pozvánku na první z mnoha pracovních schůzek. Hlavní manažerkou organizačního týmu byla slovenská koordinátorka Jana P., která už měla možnost uplatnit své schopnosti při organizaci podobné konference na Slovensku a obohacena o zkušenosti řídila přípravy s bravurní jistotou. Její seznamy přihlášených s datem a hodinou příjezdu a odjezdu byly cenným podkladem k dohodě o tom, kdo kdy odkud koho přiveze do Vranova. Stejně pak většinu těchto jízd obstarala Blanka a její rodina. Byla to velká služba. 7

Jana, která dobře věděla, co všechno je třeba před příjezdem účastnic nachystat, nás nabádala, abychom se dostavily na Vranov už v pátek (28. 9.) ve dvě odpoledne. Vzala jsem to doslova a v tuto hodinu jsem přijela. Nikde nikdo. Chvilku jsem se pomodlila v kostele a pak jsem venku čekala, kdo se objeví. Záhy přijelo auto se slovenskou značkou a přivezlo Janu a její věrnou spolupracovnici Martu. Před příjezdem prvních hostů jsme měly dost času připravit jmenovky a klíče podle ubytovacího plánu. Večer jsme přivítaly první dvě maminky z Irska a dvě z Ruska, ty měly s sebou i koordinátora Modliteb otců, Andreje. V pátek jsem ještě odjela na noc domů, ale v sobotu po obědě jsem se dostavila i se zavazadlem, abych nemusela odjíždět. Bylo to dost nutné. V sobotu v podvečer přivezl mikrobus z brněnského letiště Veroniku a její tým, spolu s nimi přiletěly matky z Nigérie, Indonézie, Brazílie a norská koordinátorka Anna, s kterou jsem měla tu čest sdílet pokoj. Byla to milá společnost, i když já jsem moc času na popovídání neměla. Jednou na mě bezděčně promluvila norsky. Vysvětlila to tím, že má pocit, jako bychom se znaly už dlouho. To bylo dost výstižné. O všech přítomných by se dalo říct, že je to někdo známý. Společná víra a mateřské starosti, to opravdu sbližuje. V sobotu před půlnocí ještě přijela Luisa z Portugalska a mladá maminka Anna z Austrálie. Taky je někdo přivezl od hotelu Grand. Nejspíš to byla Blanka. V neděli ráno mě probudilo zvonění mobilu. Naštěstí jsem ho neumlčela v domnění, že je to budík, ale spořádaně jsem odpověděla. Byla to mladá žena z Holandska, která mi oznamovala, že její maminka, která měla přijet někdy během dopoledne, je nemocná a přijede až v úterý. Dopoledne pak volala Eilen z Nového Zélandu, že jedou vlakem z Polska a v Brně budou 13:37. „Thirteen thirty seven“, opakovala jsem poslušně a obratem jsem upozornila Blanku, že bude mít další „zákazníky“ na Hlavním nádraží. Před druhou hodinou Blanka volala, že vlak měl zpoždění, ale nikdo jím nepřijel. K tomu jsem neměla co dodat. V recepci jsme si pak lámaly hlavu, kde mohli manželé z Nového Zélandu asi skončit. Snad nepokračují rychlíkem do Vídně. Vzápětí zvonil telefon znovu. Tentokrát to byl majitel tureckého občerstvení na Hlavním nádraží, že tam má naše hosty z Nového Zélandu. Neměla jsem tušení, kde se ten stánek nachází (teď už vím, je to spíš restaurace a vypadá docela lákavě), ale řekla jsem, ať Eilen a David zůstanou tam, kde jsou, Blanka si je vyzvedne. Za půl hodiny je přivezla. Oddychla jsem si. Někdy po sedmé hodině opět volala Blanka. Prý máme vyjít před areál Duchovního centra, rakouské matky v autě bloudí. „A jak to víš? – No, my je celou cestu navigujeme.“ Dál jsem se neptala. Poháněna svým zbytnělým smyslem pro odpovědnost jsem s mobilem v ruce vyběhla ven. Byla tma a dvůr je plný nerovností. Na jedné prohlubni jsem ztratila rovnováhu a v té rychlosti jsem ztrátu nestačila vybalancovat. Pád byl nevyhnutelný a ošklivý. Odnesla to levá dlaň a koleno. Mobil v pravé ruce se mi podařilo zachránit. Dokázala jsem se vzchopit těsně před tím, než rakouské auto vjelo do 8

dvora. Po přivítání a nutných úkonech v recepci (předání klíčů, vizitek a hlavně výběr poplatku) jsme rakouské hosty poslaly na večeři a já jsem si mohla ošetřit zraněnou dlaň a koleno a převléct džíny, protože tekla i krev. V neděli večer nás toho čekalo ještě hodně. Dalšími příchozími byly už v dost pozdních hodinách matky z Německa, s kterými přijely i dvě Francouzky a téměř zároveň s nimi i dvě maminky ze Švýcarska. Když se s nimi přivítala Růženka, volala na mě: „Tak pojď, už je tady máš, můžeš spustit, já jsem na to zvědavá,“ narážela na moji znalost francouzštiny. Když jsem ty dvě francouzské maminky oslovila v jejich rodném jazyce, žádný zvláštní dojem to na ně neudělalo. Obě uměly výborně anglicky a byly připraveny angličtinu používat. O něco později ale přijely maminky z Belgie a s nimi otec Dany, starší kněz, kterého jsem anglicky mluvit neslyšela. Ten byl, myslím, za moji francouzštinu rád. Bez problému si se mnou dojednal, co potřeboval. Výměnu eur na koruny, nákup pohlednic, obstarání obálky a známky, odeslání pošty… Největší problém představovaly v přijímací kanceláři finanční transakce. Málokdo chtěl platit korunami, snad jenom Angličané, ostatní měli eura, ruský pravoslavný duchovní nám platbu uhradil v eurech a dolarech. Bylo to hodně přepočítávání a pak ještě starost o výměnu dolarů za koruny. A byli i takoví, co chtěli platit kartou. Ty jsme musely udržet v hlavě a v průběhu týdne dohlédnout, aby je Kristínka, která přijížděla na dopoledne a obstarávala nám kde co, vzala k nejbližšímu bankomatu. V neděli večer jsme měli na cestě ještě tři matky. Dvě ze Španělska a jednu ze Švýcarska. Letadla jim přilétala v rozmezí půl hodiny. Nevím, jak o sobě věděly, ale dokázaly se najít a přijet z Prahy jedním taxíkem. Dost jsem si oddychla. V pondělí už začala konference, ale ještě přijížděly některé účastnice, z Litvy, z Malty, ze Švédska. Jedna ze tří švédských maminek byla Slovenka, která do této severské země odešla za manželem. Další z nich zase mluvila velmi dobře francouzsky, samozřejmě kromě plynulé angličtiny. „Ti Švédové jsou zřejmě na jazyky nadaní a mají dobré školy,“ říkala jsem si. Jaké pak bylo moje překvapení, když jsem zjistila, že Jeanne je rozená Francouzka a do Švédska se provdala. Trochu jsem ji pokárala, že mě tak uvedla v omyl. Smála se a na oplátku mi povyprávěla, jak se seznámila se svým švédským manželem. Byla to zajímavá historie. A hlavně mě přestalo udivovat, že mi tahle „Švédka“ tolik připomíná moji pařížskou kamarádku. I když už byli na místě všichni hosté, pořád bylo v naší kanceláři rušno. Jak předpověděla Janka, stále někdo něco potřeboval. Ale při konferenčním programu a bohoslužbách jsme s Martou svůj office zavíraly, abychom se také mohly zúčastnit. V pondělí na polední mši svatou přivezla Věrka z Brna otce Miroslava Herolda, SJ. V kapli duchovního centra se mezi maminkami zjevně cítil jako ryba ve vodě. Svěřil nám, že je nejstarší z pěti dětí, přičemž rozdíl mezi ním a nejmladším sourozencem 9

je patnáct let. Má tedy představu, co to znamená pečovat o děti. Také hezky vzpomínal na maminku, která mu prý po vysvěcení začala říkat „otec syn“. On jí na oplátku říkal „dcera matka“. Při promluvě zjistil otec Miroslav, že nepotřebuje tlumočnici. Plynule přecházel z češtiny do angličtiny. V pondělí za námi přijel otec Marián, duchovní slovenských Modliteb matek. Zůstal až do čtvrtka. Jeden den tam s námi byl i náš otec Šebestián. A v úterý nás navštívil Mons. Stanislav Stolárik, košický pomocný biskup, který svou přítomností celé shromáždění přímo prozářil. Myslím, že to ani nebyla humorná nadsázka, když mu otec Miroslav z Polska říkal „biskup hvězda“. Otec biskup Stanislav nás při promluvě velmi povzbuzoval k modlitbě. Nemáme se bát prosit za cokoliv. Jeho maminka se tak modlila za to, aby některý ze synů byl knězem, až si vymodlila biskupa. A při večerních modlitbách ve středu večer nás všichni kněží prosili, abychom se modlily za ně a za všechny kněze. Jejich výzva jistě neplatila jenom nám, přítomným matkám, ale všem maminkám v Modlitbách matek. A v pátek brněnský biskup Vojtěch při závěrečné mši svaté v brněnské katedrále zakončil svou velmi srdečnou promluvu apelem: „Spoléhám na vás.“ Moje představa, že po zdárném příjezdu a ubytování všech hostů, máme po starostech, byla mylná. Už od středy přicházely maminky s žádostí o vyhledání spojení, případně objednání taxíku na zpáteční cestu. Když už jsme se v pátek po obědě chystali k odjezdu do brněnské katedrály, přišly za mnou tři smutné švýcarské maminky, které byly tak samostatné, že si taxík do Prahy objednaly samy a teprve teď zjistily, že mše svatá s brněnským biskupem nebude ve vranovském kostele, ale v Brně. Bylo jim to líto. Mně také, a tak jsem navrhla, že jim ten taxík „převelím“ ke katedrále. Nebyl to žádný problém. Pouze si musely vzít svá velká zavazadla z autobusu do katedrály s sebou. Při mši svaté jsem s nimi celkem náhodou seděla v jedné řadě. Hlídala jsem čas, ale ony zřejmě také a krátce před třetí se potichoučku zvedly. Jedna z nich bezděčným pohybem sundala z krku květovanou šálu a položila ji na svou židli. Pak pobrala zavazadla a chtěla vykročit. „Joelle,“ zašeptala jsem její jméno a ukázala na zapomenutou šálu. „C’est pour vous,“ odpověděla. „Merci,“ v tom překvapení jsem se na nic víc nezmohla. A taky jsem se musela soustředit na mši svatou. Bylo právě před přijímáním. Hned po mši svaté jsem si onu květovanou 10

šálu omotala kolem krku – voněla ještě Joelliným parfémem – a hrdě jsem s ní vyšla před katedrálu, kde jsem měla počkat na otce Rostislava, ruského katolického kněze, kterému jsem slíbila, že ho doprovodím na zastávku autobusu směřujícího na brněnské letiště. A to byl také můj poslední úkon pro zdárnou organizaci konference. Výlet do Prahy už měly na starosti jiné – nevím, jak to Janka s Růženkou mohly vydržet. Já jsem se z toho pracovního vypětí vzpamatovávala několik dní. V neděli odpoledne jsem ještě sedla k počítači a pokusila jsem se přeložit do francouzštiny modlitbu z rubové strany jednoho vranovského obrázku Panny Marie. V průběhu týdne mě o to požádala španělská koordinátorka Mavi. „Přeložím, ale až doma,“ odmítla jsem vyhovět okamžitě, protože jsem tam na to neměla čas ani klid. Teprve když jsem se pokoušela vyjádřit tu modlitbu v cizím jazyce, uvědomila jsem si, jak je krásná. Teď jí mohu potěšit všechny frankofonní maminky, včetně té ve Švédsku. Pro české maminky přikládám originál: Svatá Maria, Matko Boží, zachovej mi srdce dítěte, srdce čisté a průhledné jako horský pramen. Vypros mi srdce prosté, které neživí v sobě smutek ani hořkost, srdce něžné a soucitné, srdce věrné, které nemyslí jen na sebe, které nezapomíná na žádné dobrodiní a nevzpomíná na žádnou křivdu. Dej mi, Maria, srdce tiché a pokorné, které miluje a nečeká na odměnu, srdce veliké, nikdy nemalomyslnící, které neochlazuje žádný nevděk a neunavuje žádná lhostejnost, srdce ve všem hledající slávu a radost Ježíše Krista, zraněné láskou k Němu ranou, která se zahojí až v nebi. Jana Šv.

Co mi dala konference Příprava této konference začala již o několik měsíců dříve. Ve víru konkrétního dění si člověk znovu uvědomí, jak je nutné provázat svou práci i službu modlitbou, a znovu se potvrdila slova našich babiček „Bez Božího požehnání marné naše namáhání“. Ale my jsme prosily o Boží požehnání pravidelně, snad i vydatně, protože konference, kterou považuji za vzácnou událost v našich zeměpisných šířkách, se beze zbytku vydařila. Tím chci poděkovat zvláště těm, které jste na nás myslely v modlitbě, ač jste byly daleko! A také těm, které jste přijely podpořit MM na Petrov a ke sv. Ludmile svou osobní účastí.

11

Ráda bych se s Vámi podělila o to, co jsem na Vranově během těchto několika dnů „nasbírala“. Z dění vybírám to, co mě zvláště oslovilo…. První den v pondělí k nám promluvila Caroline (koordinátorka Anglie). Verš „Já jsem vinný kmen a vy jste ratolesti“ (Jan 15,5) byl hlavním tématem celé konference. Z jejích slov jsem zaznamenala následující…. Bůh k nám často promlouvá prostřednictvím přírody. Víno se zasadí a nechá se pak růst, jak chce. Druhý rok začne klíčit 2. generace výhonků a až 3. rok vinař tvaruje tyto výhonky, podobně jako Pán tvaruje naše životy. Další - 4. a 5. rok - dozrávají hrozny a pak dojde k dalšímu rašení. Výhony mají až 9 m! Člověk je upravuje téměř z 90%. V tomto čase se může víno cítit vyprahlé, žíznivé. I přesto se uvnitř plodu v tuto dobu dějí zázraky. Kořen se zapouští stále níž a níž do země a tyto hluboké (až 12 m) kořeny vytahují ze země vláhu. I když listy mohou suchem zvadnout, nezvadne vinná réva! Je pak nevyhnutelné, aby se vyřezaly všechny zbytečné suché části, tak jako je potřeba vyřezat např. gangrénu na noze. Pán nás volá, abychom byly jeho ratolestmi na rostlině vinné révy. Kéž nám pomáhá, abychom se nebránily odřezání všeho, co nám škodí a způsobuje nemoc v našem životě.“ Pane, ty nás voláš, abychom byli tvými ratolestmi na kmeni. Dej nám radost, abychom se nebránili tomuto ořezávání. Prosíme tě, abys odřezal všechny ty věci, které přinášejí chorobu do našeho života. Amen. Veronika k nám promluvila v pondělí také… „Bůh nás volá, abychom byly jeho děti. Buďme samy sebou, odložme masky a nepředstírejme. Buďme jako Boží děti, jinak nemůžeme vejít do nebeského království. Nemusíme být moudré, stačí být otevřené. Být otevřené pro cokoliv, co ode mě Ty, Pane, chceš. Mám být takovou, jakou mě Bůh stvořil, a je to jen na Bohu, co s tím sám udělá, kam mě pošle, co se mnou zamýšlí. Některé věci mně možná vezme, ale je to jen proto, abych byla součástí jeho plánů. Pokud nepochopíme tuto fantastickou lásku, těžko Bohu v tomto můžeme říct úplné ANO. Do spirituality MM patří být malý. Máme být ratolesti jeho vinné révy, máme říct Bohu své ANO, aby nás mohl formovat podle svého řádu.“ O tom, že nás Bůh vede a že prostřednictvím Veroniky na nás Duch svatý vylil mnoho milostí, svědčí i fakt, že během několika málo let se MM bez jakékoliv propagace z jedné skupinky rozšířily nyní již do 107 zemí světa! Veronika o tom říká: „Tento zázrak mohl být možný jen proto, že jsem řekla Bohu úplné ANO“. 12

Veronika velmi apelovala na jednotu mezi námi. Vyzývala nás, aby modlitební řád i modlitby byly jednotně podle knížečky MM. Modlitby jsou jednoduché a v každé zemi stejné. Nemáme do modlitby vnášet nic jiného, než co je v knížečce MM. Není to v tom, že by jiné modlitby byly horší, ale v tom, že nepatří do MM. Máme se je modlit jindy a ne na těchto setkáních MM. To proto, aby se udržela jednota a MM byly stejné v každé zemi na světě. Veronika dále upozorňuje, že si je vědoma, jak se situace ve společnosti zhoršuje, v jakých těžkých časech žijeme, naše společnost velmi negativně ovlivňuje naše děti a mladé lidi. Naše děti nám jistě brzy řeknou, že jsme staromódní. My je však máme učit pravdě a lásce. I potom, co se na nás osočí, máme být jemní a milovat je, postit se a modlit se. A stále děkovat Bohu za to, že ony nebudou zatraceny. Veronika přímo říká: „Věřím, že ani jedno dítě, za které se modlíme v MM, nebude ztraceno“. Neplýtvejme tedy svými momentálními bolestmi, je lehké modlit se, když jde všechno dobře. Dávejme svou bolest Bohu jako modlitbu. Usmívejme se a buďme radostní, tím podáme nejlepší svědectví o Bohu druhým lidem. Další myšlenky z Veroničiných promluv během týdne: …“Nikdy se nebojte, když cítíte, že vás Bůh volá. Nechte působit Ducha svatého. Když se odevzdáte, On vás povede.“ V této souvislosti bych ráda vyzvala ty z Vás, které by cítily povolání modlit se speciálně za komunitu MM a zejména za MM u nás v ČR a její národní koordinátorku, dejte prosím o sobě vědět. Rády bychom vytvořily modlitební tým, který by se věnoval této službě. Není důležité, odkud jste. Stejně tak, která z Vás by cítila povolání do služby v MM, ať se nebojí a nechá se vést Duchem svatým. ….Veronika dále říká: „Naše zodpovědnost je jen říct ANO. Pane, děkuji ti, že mě můžeš použít tak malou. Pán si nás už povede, skrze nás může udělat velké věci, ale jen když zůstaneme „malé“. Pán si vybral vás, ne vy jeho.“ Veronika vzpomíná, že na začátku MM nic samy neiniciovaly, jen odpovídaly na Boží pokyny a modlily se. „Pokud jsme zvyklé organizovat a plánovat, tak teď jen poslouchejte a Bůh vám ukáže cestu. Buďme malé a konejte jako děti. Pán nám dá porozumět, co po nás chce. Modleme se, a On nám ukáže cestu. Otočte se k Ježíšovi.“ A připomíná slova samotného Ježíše: „Kdy už konečně pochopíte, jak velmi Vás miluji?“ …“MM jsou oficiální křesťanskou organizací s požehnáním Říma (katolické církve).“ ... „MM jsou otevřeny všem, máme být citlivé k jiným křesťanským vyznáním.“ 13

…Veronika apelovala na to, aby si každá z nás „adoptovala“ kněze, za kterého by se modlila. Podobně i Panna Maria často při svých poselstvích z Medjugorje vyzývá k modlitbám za kněze. (K tomuto jsou na našich webových stránkách v sekci „Mše za kněze“ další informace, jak tyto snahy můžeme podpořit.) ... „Radujme se ze života, který máme právě teď. Máme umět Bohu říct, že je to pro nás třeba těžké, máme být upřímné, ale zároveň to odevzdávat Bohu podle jeho vůle. Dokud nebudeme žít život, jaký nám on předurčil, dotud nebudeme šťastné.“ … „Pane, dej, abychom byly takové, jakými jsi nás stvořil, ne takové, jakými jsme se staly.“ … „Nenabízejme Bohu své úžasné nápady, ale přijímejme Jeho nápady. Dovolme Bohu, aby Jeho láska proudila skrze nás dál.“ …. „Chvalme Boha za MM, toto hnutí mění mnoho životů.“ Konference se zúčastnilo kolem 70 matek z 24 zemí světa (z 5 kontinentů), zaznělo mnoho svědectví a mnoho krásných rozhovorů. Uvědomění si této jedné věty mě ale znovu uvedlo v údiv a vděčnost. Byla to slova od Anny z Austrálie, která řekla: „Buďte klidné, když jdete večer spát, protože si můžete být jisté, že na druhé straně světa jsou matky, které se nepřetržitě modlí za Vás a Vaše děti.“ Bohu díky za tak velký dar jednoty a společenství, jehož můžeme být součástí, a tak se spolupodílet na jeho vykupitelském plánu! Markéta

Střípky z konference Kromě všech nádherných zážitků z univerzální jednoty v mnohotvárnosti, která se zosobňovala mezi námi všemi účastnicemi zastupujícími matky pěti kontinentů, musím poznamenat alespoň dvě drobná svědectví: Nikdy by mě bývalo při hodinách ruštiny v socialistických školách nenapadlo, že v roce 2012 budu s chutí a nadšením zpívat rytmické křesťanské písně z notového záznamu se slovy psanými azbukou, a přece tomu tak bylo! Jak dojemné bylo zpívat rusky za výborného kytarového doprovodu ruského koordinátora MO Andreje např. Bárku… I k tomu se mohou hodit oprášené znalosti russkogo jazyka! 14

Druhý neméně úžasný zážitek na konferenci jsem měla, když mi bylo dáno zprostředkovat příslušnici rodu Liechtensteinů (a zároveň jedné z národních koordinátorek MM) výjimečnou návštěvu jejich rodové hrobky, která se nachází právě na Vranově a je momentálně před rekonstrukcí, takže běžně nepřístupná. Kromě úžasné pietní a historické atmosféry tohoto místa jsem se stala svědkem vzácně „Náhodného“ a intenzivně duchovního setkání naší malé skupinky s otcem Fr. Holečkem v blízkosti hrobky, který mj. nenápadně prozradil, že se sem (pokud je na Vranově) každodenně chodí modlit růženec za zesnulé členy tohoto rodu… Marcela

Rostlinka vypadá úplně jinak než semínko Pozorovala jsem, co se děje v mé zahrádce. Připravím půdu a zasadím do ní malé semínko ... a přijde noc a přijde den a zase přijde světlo a přijde tma, a tam, kde jsme zasadili to semínko, se nic neděje ... a přijde noc a přijde den a zase přijde světlo a přijde tma, a nic se nezměnilo ... a tak projde hodně nocí a mnoho dní, hodně světla a hodně tmy ... a zdá se, že se nic neděje, ale to je čas, který je velmi důležitý, neboť právě v tomto čase se někde pod povrchem země děje tajemství proměnění semínka na rostlinku. Semínko musí prorazit obal, projít přes zem a narůst jako krásná rostlina. Obal odumírá a na svět vykoukne malá rostlinka. Rostlinka vypadá úplně jinak než semínko, které jsme do země zasadili. Podobně je to i s naší modlitbou ...předneseme naši prosbu Pánu a zdá se, že se nic neděje ... a přijde noc a přijde den a zase přijde světlo a přijde tma a to, o co jsme prosili, se stále nekoná ... a přijde noc a přijde den a zase přijde světlo a přijde tma, a nic se nezměnilo ... všechno vypadá tak, jako by nás Pán neslyšel ... ale právě v té době Pán koná v skrytosti a uskutečňuje tajemství proměnění v našem srdci. Máme čekat v důvěře. Dlouho se nemusí měnit situace, kterou jsme Bohu dali, ale my se měníme. ... Podle Carolyn, koordinátorky MM v Anglii

Jak to viděli naši bratři a sestry ze Slovenska: Keď pôjdeme do sveta bez Božej lásky, naša misia nemôže byť požehnaná S veľkou radosťou a nadšením sme vo štvrtok cestovali na medzinárodné stretnutie MM do Vranova pri Brne. Krátko po našom príchode sa začalo slávenie sv. omše v starobylom kláštornom kostole Narodenia Panny Márie. Celebrantom bol náš otec

15

Marián, ktorý čerpal aj z nápisu nad betlehemom ,,KOLÉBÁNÍ“ (betlehem je vystavený v bočnej lodi chrámu po celý rok). V ten deň bol práve sviatok sv. Františka z Assisi. Sv. František žil radikálnu chudobu, pokladali ho za blázna. Tak ako sa on nechal kolembať v Božom náručí, tak aj každý z nás, kto chce ohlasovať Ježišovu lásku, musí byť maličký a pokorný, aby objavil veľkosť Boha. Sv. František sa v sile Svätého Ducha stal maličkým a vstúpil do tajomstva Božej lásky. Sme pozvaní, túžme byť maličkí, vložme sa do Božích rúk a dovoľme mu, aby nás kolembal svojou láskou. Lebo keď pôjdeme do sveta bez Božej lásky, naša misia nemôže byť požehnaná. Aj my sme súčasťou príbehu. Príbehu Božej lásky. Po sv. omši pri vstupe do prednáškovej miestnosti nás upútala výzdoba stola – vinič a ratolesť, ktorá nám pripomenula Ježišove slová v Jánovom evanjeliu Ja som vinič a vy ste ratolesti (Jn 15, 5). Pán nám pripravil ešte väčšie prekvapenie, keď sme na agapé uvideli rovnako vyzdobenú tortu, knihu ,,BIBLE“, a keď nám česká koordinátorka Růženka prezradila, že jej kamarátka, ktorá tortu zdobila, netušila, aká je téma konferencie MM. Utvrdilo nás to v tom, ako Pán koná skrze Božieho Ducha aj v skrytosti, uvedomili sme si, že jednou z ratolestí viniča je aj komunita Útecha. V prednáškovej miestnosti nás zaujali prezentácie jednotlivých zúčastnených krajín a zvlášť fotografie krajín, ktoré navštívila Veronica. Veľmi nás povzbudili svedectvá otcov z MO z Nového Zélandu, Ruska, Česka a Ivana zo Slovenska. Nášho srdca sa dotklo aj vystúpenie detí z DV a svedectvo mladého muža. Počas tohto dňa sme prežili radosť, pokoj a nechali sme sa kolembať Božou láskou. Odchádzali sme s povzbudením hlbšie prežívať spiritualitu MM v našom farskom spoločenstve. Pavol, Daniela a Danka z Topoľčian

16

Čo je dôležitejšie ako všetko ostatné Milé mamy, bola som na medzinárodnej konferencii MM. Ako vždy, aj teraz som prekladala mamám z Čiech a Slovenska, ktoré nevedeli po anglicky. Veľmi sa ma dotklo jedno svedectvo. Ako sa skryté a naoko malé veci môžu stať rozhodujúcimi v živote maličkých. Keď sa spomínali časy totalitného režimu v Rusku, kňaz, ktorý bol na konferencii s ruskými mamami, spomínal na svoje detstvo. Hovoril, že si z detstva jasne pamätá, ako sa jeho mama a babička vždy večer po práci utiahli spolu do ticha a on pobehoval okolo nich a chcel upútať na seba pozornosť. Nedali sa vyrušiť, len mu podchvíľou raz jedna, raz druhá povedali, aby trochu vydržal, lebo sa venujú niečomu, čo je dôležitejšie ako všetko ostatné. Takto sa v ňom ako v malom chlapcovi prebúdzala túžba byť tiež tam, kde sa dejú tie najpodstatnejšie veci zo všetkých. Mama s babkou sa v tej dôležitej chvíli dňa modlili, ale z opatrnosti nehovorili o tom, čo robia. Podobne sa svätili všetky hlavné kresťanské sviatky. Nič sa nehovorilo, ale počas sviatočných dní sa podľa skromných možností čo najlepšie navarilo a napiekli sa koláče. Znamenalo to, že keď sú na stole koláčiky a dobré jedlo, sú to dôležitejšie dni ako všetky ostatné. Takto sa to robilo v mnohých ruských rodinách, čas modlitby bol ten najdôležitejší a dni, keď boli koláče a sviatočné jedlo, boli tie najposvätnejšie. Ak si to niekto pozorne všímal a naučil sa vytrvalo, napriek všetkému, robiť to najdôležitejšie, mohol sa stať kňazom – ako duchovný otec, ktorý sprevádzal ruské mamy. Povedal, že je vďačný všetkým mamám a babičkám, ktoré odovzdávajú svojim deťom v živote to najdôležitejšie. mama Anka

Konferencia očami otcov Prvý októbrový týždeň sa vo Vranove pri Brne konala medzinárodná konferencia MM. Štvrtok poobede bol na predstavenie MO a DV. Modlitby otcov predstavili národní koordinátori: David z Nového Zélandu, Andrej z Ruska, Mirek a Honza z Čiech a Ivan a Petr zo Slovenska. Prišli tam aj mladí z DV zo Slovenska... Na stretnutí boli aj chlapi 5 z Trebišova a oživili stretnutie spevom a hudbou. Večer boli spoločné MM aj s vloženými modlitbami MO a DV. Zažili sme nádherné stretnutie a naše duše opäť pookriali a nabrali síl. Niektoré mamy, národné koordinátorky, boli povzbudené našimi svedectvami o tom, ako sa MO rozvíjajú v našich krajinách, keďže u nich MO vôbec alebo takmer neexistujú. Mnohé koordinátorky tiež prosili o modlitby za mužov vo svojich krajinách a za vznik MO. otec Peter, Žilina

17

P. S. V marci 2013 sa bude v Holandsku konať stretnutie národných koordinátorov MO. Prosíme o modlitbu.

Konferencia očami detí O tom, že máme ísť do Brna, sme vedeli už od apríla, keď sme boli v Star House v Anglicku a okrem iného sme tam vytvorili scénku na tému podobenstva o márnotratnom synovi. Tú scénku sme hrali aj v Brne. Bol zázrak, že sa nám ju podarilo opäť zahrať, pretože sme museli meniť obsadenie, lebo niektorí, čo boli v Anglicku, nemohli ísť s nami. Ale s Božou pomocou je možné všetko. Navyše sme priniesli malé prekvapenie v podobe odtancovanej modlitby Zdravas, Mária. Hovorí sa, že rozdávaním dostávame. Platilo to aj teraz. Bol to pre nás krásny deň strávený s Ockom a komunitou Útecha. Veľmi sa nám páčilo, keď sme sa mohli prechádzať v kláštornej záhrade medzi dozretými jablkami. Ja som si tam uvedomila, že my sme ako tie zrelé jablká a každý sme iný a Boh nás potrebuje všetkých, aby nás mohol rozdávať tým, ktorí to potrebujú. Zaujímavá bola sv. omša, ktorú otec Marián slávil trojjazyčne a vypočuli sme si evanjelium v rôznych, aj v nevšedných jazykoch. Aj my sme mohli vyvetrať naše cudzojazyčné slovníky pri večeri, kde prebehlo veľa požehnaných rozhovorov. Na záver sme sa zúčastnili na spoločnej modlitbe. A kde je modlitba, tam je aj hudba a spev. Vždy je radosť počúvať našich skvelých otcov z Trebišova a teraz sa k nim pridali aj dvaja mladí, domáci Česi. Hrali jeden krajšie ako druhý na gitare a na flaute. Radosť sme mali, keď sme sa mohli stretnúť so „starými známymi“ zo Star Housu. Odchádzalo sa nám ťažko a sme radi, že nám Pán Boh určite aj na príhovor našej nebeskej mamy Márie pripravil úžasný zážitok. študentka Nicolka zo skupinky DV Chceme sa veľmi poďakovať všetkým, ktorí na nás počas tohto stretnutia mysleli v modlitbe. Cítili sme sa ako nesení na oblakoch. Keď sme boli s mladými z DV v apríli v Anglicku v Star House na pozvanie Veronicy, požiadala mladých, aby si pripravili na ľubovoľný evanjeliový príbeh divadlo. Vybrali si návrat márnotratného syna. Podarilo sa im to veľmi pekne aj vtipne, pričom každý z nich využil svoje talenty. Veronica bola z toho taká nadšená, že ich pozvala predviesť túto scénku do Brna. A tak v trocha pozmenenej zostave mladí v Brne scénku zahrali. Myslím, že rozveselili všetkých prítomných a naplnila nás všetkých radosť. Neopísateľným zážitkom boli spoločné modlitby MM, MO a DV... Asi si ani neuvedomujeme, aké veľké veci sa dejú cez tieto modlitby nám a tým, za ktorých sa modlíme... Lenka za Deti víry Fotografie z konference ke zhlédnutí na www.modlitbymatek/fotokronika

18

 

Ochrana a povolání – shrnutí modlitebního úsilí za kněze Milé maminky a všichni čtenáři zpravodaje, kdysi jsem zaslechla výzvu Veroniky, aby si každá matka adoptovala „svého“ kněze, za něhož se bude modlit. A tak když v říjnu 2009 vyhlásil papež Benedikt XVI. Rok kněží, byla to pro mne výzva k tomu, abychom skutečně toto její přání naplnily a děkovaly, modlily se a prosily v jednotě s Veronikou, každá alespoň za jednoho kněze. Na duchovní obnově v Kroměříži před vystavenou Eucharistií mi přišla na mysl slova modlitby za kněze na přímluvu sv. Jana Maria Vianneye, patrona kněží. Modlila jsem se dál ještě s jednou maminkou. Slova modlitby jsme vytiskly na kartičky a na národní konferenci v říjnu 2009 jsme po mši sv. při adoraci na přímluvu Ducha svatého doplnily jméno kněze, které nás právě napadlo. Bylo od Ducha svatého. Některá maminka si vepsala jméno jedno, jiná dvě jména anebo i více jmen. Tehdy nás na konferenci bylo 350. Takže minimálně 350 kněží bylo odevzdáváno Pánu Ježíši skrze tuto modlitbu. Za tyto kněze a jistě i za mnohé další jsme se začali doma modlit tuto modlitbu a jistě i jiné další, možná se některé z nás za ně modlí dodnes: Drahý Ježíši, na přímluvu sv. Jana Maria Vianneye vkládám do Tvého Nejsvětějšího Srdce Tvého služebníka, kterého jsi povolal ke službě ve své církvi. Prosím Tě, abys ho vedl, ochraňoval, osvěcoval, uzdravoval a žehnal mu, aby nám mohl sloužit v pravdě plností Tvých darů. Až ho jednou povoláš k sobě, buď mu milostiv. 19

Amen. Další rok, 2010, jsme v našem modlitebním úsilí za kněze pokračovaly. Vždyť Pán je povolává z našich rodin, jsou to naše děti. Na podzimní konferenci jsme opět připravily v jednotě s církví další kartičku s modlitbou. Byla to modlitba za kněze papeže Benedikta XVI. Již jsme měly zkušenost, nechaly jsme vytisknout modlitbu na lepším papíře ve formě záložky. Záhy byly všechny záložky rozebrány a dalším matkám jsme se musely omlouvat, bylo jich málo. Kartičky jsou v našich rodinách, a tak splňují svůj účel. Ze srdcí i úst členů našich rodin stoupá k Pánu proud modliteb za povolání ke kněžství i za naše kněze. (viz Modlitba za povolání papeže Benedikta XVI. též na www.modlitbymatek.cz.) Jednoho dne mi maminka Marcela přeposlala prolink na stránky jisté italské vesnice, kde jsem si přečetla, jak se kněz s farníky modlil jednou týdně před vystavenou Nejsvětější Svátostí za nová kněžská a řeholní povolání. Vesnice čítala kolem 3 tisíc obyvatel. Ovocem tohoto modlitebního úsilí bylo 323 povolání ke kněžství a k zasvěcenému životu! Zrovna jsem v kostele v ohláškách slyšela, jak se opět hlásí méně hochů ke studiu bohosloví. Napadlo mne, co kdybychom se v našem společenství modlily takovým nějakým způsobem jako v Lu Monferrato? http://fvo.ic.cz/modlici-se-matky-v-lu-monferrato/ Tam se matky modlily takto: „Bože, dej, aby se jeden z mých synů stal knězem! Já sama chci žít jako dobrá křesťanka a své děti chci vést ke všemu dobrému, abych dostala milost darovat ti, Bože, jednoho svatého kněze!’“ Není k tomu co dodat, jen zopakovat Kristovu výzvu: „Proste Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň“ (Mt 9,38). Opět se blížila podzimní konference. Promodlily jsme tuto myšlenku na skupince. Promluvila jsem o tom s o. Šebestiánem, a tak se zrodilo pokračování nechat v následujícím roce odsloužit každý čtvrtek v jednotlivých farnostech za kněze a kněžská a řeholní povolání mši sv. První mši svatou na tento úmysl odsloužil náš duchovní vůdce o. Šebestián na konferenci. Vše jsme vysvětlily do mikrofonu s prosbou, aby maminky tuto myšlenku po návratu domů ve svých skupinkách promodlily s ostatními matkami a pak teprve o tom řekly svému knězi. Na našich webových stránkách jsme připravily tabulku, kde jsme zapisovaly, ve které farnosti, ve kterém kostele, v kolik hodin je mše sv. sloužena. V těch farnostech, kde se ve čtvrtek neslouží mše sv., byla odsloužena mše sv. na tento úmysl popř. v jiný den. V některých farnostech ještě bylo možné připojit adoraci! Spočítaly jsme, že v některé dny bylo odslouženo až 8 mší sv. v jeden den!

20

Celkem bylo slouženo asi 230 mší sv. za rok, tedy průměrně asi 15 za měsíc! Navíc můžeme vidět, že jsme musely tabulku prodloužit až do konce občanského roku, protože intence stále přibývaly. Děkujme společně Duchu svatému, že nás takto vedl a že jsme mohly tímto způsobem obden vznášet díky a prosby za nová kněžská a řeholní povolání. Pán odplať i všem kněžím, a ostatním, kteří se do tohoto řetězce zapojili. http://www.modlitbymatek.cz/mse-za-kneze Vzpomínám si, že kdysi některý z papežů zavedl modlitbu ke sv. archandělovi Michaelovi jako mocnému ochránci v boji se zlem po každé mši sv. Postupem času tento dobrý zvyk z našich kostelů vymizel. Co kdybychom jej pomohly znovu obnovit? Sv. archanděli Michaeli, braň nás v boji proti zlobě a úkladům ďáblovým. Kníže nebeského vojska, svrhni božskou mocí do pekelné propasti Satana a jiné zlé duchy, kteří usilují o zkázu duší. Amen. Milé maminky a všichni, kteří jste se modlili a modlíte na tento úmysl, a také vy, kteří jste se zapojili jakýmkoli jiným způsobem v modlitebním úsilí za nová kněžská a řeholní povolání, děkujme společně Pánu za vyslyšené modlitby: Vzdáváme chválu Pánu, slavíme Jeho Jméno, my chválíme Nejvyššího, On hoden chvály je. My chválíme, chválíme Nejvyššího, On hoden chvály je. Na závěr jsme se na skupince modlily novénu k Božímu Milosrdenství na poděkování a Pán nám odpověděl slovy sv. apoštola Jana: Ježíš zvolal hlasitě: „Kdo věří ve mne, věří ne ve mne, ale v toho, který mne poslal. Já jsem přišel na svět jako světlo, aby žádný, kdo věří ve mne, nezůstal v temnotě. Kdo moje slova poslouchá, ale nezachovává, toho já nesoudím, vždyť jsem nepřišel, abych svět soudil, ale abych svět spasil. Kdo mnou pohrdá a moje slovo nepřijímá, má svého soudce: to slovo, které jsem hlásal, bude ho soudit v poslední den. Neboť já jsem nemluvil sám za sebe, ale Otec, který mě poslal, ten mi dal příkaz, co mám říkat a co hlásat. A já vím, že jeho příkaz je věčný život. Co tedy já mluvím, mluvím tak, jak mi to pověděl Otec. Jan 12, 44-50 Těmito slovy, kterými k nám Pán promlouvá, můžeme nejen děkovat a chválit, ale též plynule přejít do modliteb Roku víry a vyprošovat živou víru pro sebe, pro své děti, rodiny, národ. Kéž Pán naše prosby vyslyší. 21

Věra 

Hodnoty dobra sa označujú za zlé a zlo sa vyzdvihuje a ponúka ako dobro Milé mamy, Bratislavu navštívila 16. a 17. novembra v západných európskych krajinách známa katolícka sociologička, spisovateľka a pre mnohých „nepríjemná“ aktivistka Gabriele Kuby z Nemecka. Nepochádza z veriacej rodiny, čo poznačilo jej život do roku 1997, keď po dlhom hľadaní vstúpila ako zrelá a rozvážna žena, matka troch detí, do Katolíckej cirkvi. Dnes ako spisovateľka, publicistka a prednášateľka upozorňuje na slepé ulice egoizmu, pôžitkárstva a falošnej slobody, do ktorých vo veľkom vchádzajú národy Európy. Ničia sa tak rodiny i zdravie celej spoločnosti. Vo svojich vystúpeniach v Rádiu Lumen, v TV LUX i v celodennom sobotňajšom seminári v refektári františkánskeho kláštora vysvetľovala pojem Gender Mainstreaming – rodová rovnosť. Ide o pojem, ktorého význam sa môže zmýliť s významom rovnocennosti muža a ženy. Rodová rovnosť však nenápadne, ale isto má za cieľ zotrieť v očiach a myslení ľudí rozdiely medzi mužom a ženou ako predstaviteľmi odlišných pohlaví s odlišnými úlohami danými Bohom. Hovorila o ovocí pôsobenia feminizmu, o pornografii, ktorá obrovsky škodí a ničí naše rodiny a jednotlivcov, o tvrdom presadzovaní homosexuality v európskych krajinách a USA; opisovala to aj na príkladoch hlavne z nemeckej spoločnosti. Poukázala na to, prečo sa toto deje a kam to smeruje a vyzýva nás k maximálnej opatrnosti a využitiu demokratických spôsobov na zamedzenie šírenia všeobecnej sexuálnej revolúcie u nás na Slovensku: aby sa aj u nás deťom v škôlkach nezačalo zakazovať hovoriť mama a otec, aby sme nedovolili uzákoniť povinnú sexuálnu výchovu na základných školách, kde sa preberajú všetky formy sexuálnych praktík ako rovnocenné s prežívaním sexuality v manželstve. Aby rodičia, ktorí sa proti tomu ozvú, neboli v súlade so zákonom zavretí a neboli im odobraté deti do štátnej starostlivosti, ako sa to skutočne v Nemecku stalo, a aj sťažnosť v Štrasburgu im bola zamietnutá. „Znie to všetko ako výmysel, ako nemožné, ako niečo, čo absolútne odporuje zdravému rozumu,“ hovorila pani Kuby, „ale je to tak, je to realita života u nás: hodnoty dobra sa označujú za zlé a zlo sa vyzdvihuje a ponúka ako dobro.“ Neostala len pri konštatovaní priam zúfalej situácie v západnej Európe. Východisko jestvuje: znovuobrátenie sa ku kresťanským hodnotám.

22

Prednášky pani Gabriele Kuby nám všetkým zúčastneným na sobotňajšom seminári otvorili oči a nazreli sme do šokujúcej skutočnosti. Na druhej strane sme sa však nadchli pre obranu zdravých, Bohom daných hodnôt rodiny, čnosti čistoty i zdravej sexuality. Veď je len otázkou času, kedy sa podarí dostať pravdivé informácie o hroziacej globálnej sexuálnej revolúcii medzi všetkých ľudí na Slovensku. Modlime sa, aby tieto informácie s Božím požehnaním pomohli nájsť vôľu i spôsoby brániť sa. Viac informácií nájdete na webovej stránke www.kuby.sk Anna

Jak to bylo u nás v Jedovnici s Triduem V květnu 2011 mě pozvala jedna moje kamarádka - maminka do skupinky MM do sousední farnosti s tím, že když Pán dá, „přinesu“ MM i k nám. To se opravdu stalo a od listopadu loňského roku se postupně malá skupinka (zpočátku jsme byly dvě) rozrostla až na sedm maminek. Musím dodat, že se stále modlím třetí desátek radostného růžence, pořád mám pocit, že ještě není „hotovo“. Letos v červnu, když se blížil termín tridua, jsem cítila velmi intenzivní pocit, že se „do toho“ máme pustit, že je to důležité, a že to Pán chce, a troufám si napsat, i

Svědectví potřebuje. Ale potřebuje jaksi pro nás, jestli mi rozumíte. Pomoc, ochrana, modlitba už zmíněného desátku k přípravě byly tak silné, že jsem vůbec nepochybovala o správném rozhodnutí, i když jsme moc nevěděly, jak triduum „správně“ připravit a pak provést. V přípravě jsme dospěly až k bodu, kdy se rozhodovalo o tom, jestli se budeme modlit v soukromí, nebo jdeme do kostela, a bude to pro celou farnost. A aniž by maminka, která ten den vedla skupinku, věděla, že o tomto budeme rozhodovat, měla připravené čtení z Písma (Mt 5,14-16), kde se píše: Vy jste světlo světa. A když se rozsvítí lampa, nestaví se pod nádobu, ale na svícen, a svítí všem v domě. Tak 23

ať svítí vaše světlo před lidmi… A všichni okamžitě věděli, kde se budeme triduum modlit. Dokonce nedělní chvály proběhly hned po mši sv. při adoraci s účastí farnosti. Když se blížil zářijový termín tridua, už jsem neměla žádné povznášející pocity, necítila jsem žádnou mimořádnou pomoc, jen jsem si občas vzpomněla, že triduum už bude, a jestlipak se ho máme zase modlit. Váhala jsem s oslovením skupinky, vždyť každá maminka toho má tolik, a toto je zase něco navíc. Váhala jsem dlouho, triduum už mělo být asi za deset dnů, když mi po skončení modlitby ve skupince maminka Jana říká: „A co to triduum, bude?“ Zastyděla jsem se za svou liknavost a fofrem začaly přípravy. Pan farář dal pozvánku do ohlášek a šly jsme zase do kostela, aby modlitba byla přístupná farnosti. Měla jsem pocit, že pro mou váhavost byla příprava nedokonalá, že celé provedení byl chaos, který se střídal s improvizací, a že to asi nebylo moc dobře. Hned v pátek cestou domů jsem se „kolegyni mamince“ svěřovala s prázdnotou, kterou cítím, s obavou, jestli naše pobožnosti k něčemu jsou. Že nevidím žádné plody a necítím v srdci nadšení ani radost. Utěšovala mě slovy z Písma, že někdo seje a jiný sklízí. Ale Pán umí proměnit a použít i naši nedokonalost. Po nedělních chválách, které tentokrát proběhly mimo mši svatou až ve večerních hodinách, přišla rozzářená maminka ze sousední vesnice, a jásala, jaký úžasný víkend prožila, a jak to s ní „pohlo“. A že má touhu se MM modlit, ale nemůže v ten termín, kdy se modlíme, a že je jí to moc líto. Tak jsem jí navrhla, ať se modlí třetí desátek radostného růžence a domluví se s maminkou Maruškou, která je ze stejné vesnice a jezdí se k nám modlit, a založí si spolu svou skupinku, a mohou se modlit v termínu, který jim vyhovuje. Díky Bohu je tedy na světě nová skupinka, která se bude zřejmě od 18. 11. modlit MM. Ale to ještě nestačilo. Hned následující úterý, kdy se scházíme k modlitbě, přišla nová maminka Jitka, ptala se, jestli ji vezmeme „do party“, a doplnila náš počet znovu na sedmičku. Kromě jiného řekla, že se jí triduum tak líbilo, že se rozhodla chodit se modlit. Musím se nad tím pořád usmívat, protože já mám stále z posledního tridua pocit: chaos nad chaos, improvizace nad improvizaci, ale Pán má zcela evidentně jiná měřítka a umí použít i to, nad čím my kroutíme hlavou. Zpětně si uvědomuji, že mě při přípravě druhého TR provázel pokoj z rozhodnutí k provedení TR a neskutečný pocit svobody k rozhodování. Ten se těžko dá popsat, ale pochopila jsem, že není až tak důležité množství modliteb při pobožnostech, ale naše opravdovost a odevzdání se Pánu.

24

Už teď vím, že v lednu se budeme triduum znovu modlit, a kdo váháte, nebojte se a začněte s 3. desátkem radostného růžence, a v lednu se jistě sjednotíme při modlitbě tridua. Marie Sotolářová   

Ještě bych se chtěla podělit o naši první zkušenost se slavením Tridua v naší třinecké skupince modlících se matek, kterého jsme se zúčastnily v rámci naší skupinky. V pátek 28. 9. jsme celý den držely půst o chlebu a vodě, každá dle svých možností, a večer jsme se sešly k pobožnosti křížové cesty. Využily jsme jednu ze dvou variant Křížové cesty, která je na webu MM. V sobotu jsme využily možnosti sv. zpovědi opět tak, jak která z maminek chtěla a cítila, že by to bylo pro ni dobré, a poté jsme se sešly ještě před mší sv. v kostele na modlitbě Korunky k Božímu milosrdenství. Bylo pěkné, že se k naší modlitbě přidaly i dvě mladé slečny, které byly v kostele už v dostatečném předstihu před mší sv. No a v neděli jsme se opět sešly tentokrát k modlitbě sv. růžence a poté jsme setkání ukončily hostinou lásky - Agapé, kdy každá z nás donesla něco dobrého. A naše dojmy a zpětná vazba? Hezky se vyjádřila jedna maminka, která řekla, že domácí atmosféra byla doma v neděli úžasná, ani děti se nehádaly, prostě že modlitební triduum přineslo své ovoce a určitě je přináší pořád, možná i v maličkostech, které v našem běžném životě ani nepostřehneme. Chceme proto povzbudit ostatní skupinky k účasti na dalších dnech Tridua, protože to opravdu stojí za to. Za třinecké společenství MM Pavla Golasowská

25

Aktuálně

Do vašeho diáře: Modlitební triduum MM – pátek - neděle 25. 1. - 27. 1. 2013 Maminky z Brna a okolí se mohou připojit ke společné modlitbě v kostele sv. Máří Magdalény na Masarykově ulici v Brně vždy po večerní mši svaté. Mše svatá začíná v 18.00 hod. a po ní bude následovat společná modlitba před vystavenou Nejsvětější Svátostí. Doporučené texty: V pátek Mk 1, 14 – 15; v sobotu Jon 3, 10 – 4, 10; v neděli 1 Sam 2, 1 – 10.

Poděkování za vyslyšené prosby Děkujeme vám všem, kteří jste přispěli svými modlitbami ke zlepšení stavu našeho člena rodiny. Vděční Vaňkovi Díky Vám, nebeským vojskům a doktorům se Arnoštův stav zlepšil natolik, že může opustit neurochirurgii. Není vyhráno, další léčba bude probíhat na interně na Karlově náměstí, kde mu budou dávat dohromady rozhozený metabolismus, tlak. Ale už je to veselejší, i když léčba potrvá ještě dlouho. Přeji všem krásné prožití adventu Radka Poláková

Vítáme nové skupinky 26

Vítáme nové skupinky ve Valašském Meziříčí, Červeném Kostelci, Mladkově, Chudčicích, Olbramicích, Drnovicích, Žďárci, Kotvrdovicích, Bukovanech, Strahovicích, Uničově, Křelově, Praze, Praze - Lipenci, Nekoři, Havířově, Přeborově - Milevsku, Českých Budějovicích a dvě skupinky v Lulči.

Kdo je to křesťan? Řeknete si: „To je jasné, ten kdo je pokřtěný.“ To je hodně málo; takový křesťan je pouze zbaven prvotního hříchu. Co takhle přidat: „Ten kdo chodí do kostela a dodržuje desatero.“ To už je lepší, ale stačí to? Dobrý křesťan má mít čisté svědomí. My katolíci máme obrovskou výhodu, takovou báječnou čističku, které se říká zpověď neboli svátost smíření (chudáci zpovědníci). Jenomže z čeho se zpovídáme? Nikde v desateru není napsáno: nebudeš krátit daně. Fuj, co to sem pletu! Ale nepletu. Vy starší si možná vzpomenete na Werichovu písničku … seďte klidně na židli, čtěte bibli, tam to všechno je. To je veliká pravda. Když farizeové chtěli Ježíše nachytat, ukázali mu minci a ptali se, mají-li platit Římanům daně. A co jim odpověděl? Ukázal na císařův obraz na minci vyražený a řekl: „Dávejte císařovi, co je císařovo, a co je Božího, Bohu.“ Nemáme v čele státu císaře, na minci máme lva – symbol naší státností. Platit daně se nám stejně nelíbí. Kdo ví, co s tím stát vyvede. Je to pravda. Ale to není věc našeho svědomí. Věc mého svědomí je, co na mně chce Bůh. Takový malý příklad. Pošlu nebo donesu finanční dar na nějakou charitu. Nebo konkrétně na modlitby matek. Ty nám poděkují, dar zanesou do účetnictví současně s tím, za co jej vydají. Pošlou nám příručky nebo zpravodaje. Ty vytisknou v tiskárně za určitou cenu a DPH. To znamená, dali jsme císařovi, co je císařovo. Vy pak napíšete: „Nám stačí jeden zpravodaj, my si to namnožíme.“ Prosím, máte-li doma vlastní tiskárnu a tisknete na papír, který jste sami zakoupili, je to v pořádku. Pokud to ale děláte v zaměstnání nebo ve službě, na úkor podniku, je to vlastně 27

svým způsobem krádež, tedy hřích. Tak se z toho nezapomeňte vyzpovídat. Víte, v Zachariášově kantiku je taková krásná pasáž: …Rozpomenul se na svou svatou smlouvu, na přísahu, kterou se zavázal našemu otci Abrahámovi: že nám dopřeje, abychom mu beze strachu a vysvobozeni z rukou nepřátel zbožně a SPRAVEDLIVĚ sloužili po všechny dny svého života. Po mnoha letech nesvobody nám to Hospodin dopřál, tak si toho važme a dávejme podle Ježíše Bohu, co je Božího, a císařovi, co je císařovo. Eva

Milé mamy, na slovíčko (List MM 3/2012, Bratislava) Drahé mamy, zo všetkých strán prichádzajú zvesti o blížiacej sa katastrofe, o konci sveta. Ponúkajú nám návod na to, ako sa máme na ten čas zabezpečiť, čo si máme nakúpiť, a predkladajú nám hrôzy tých dní, aby nás pripravili o pokoj, radosť a nádej. Hovorím si, len aby sme nestratili zdravý rozum. Milé mamy, nestane sa nič, čo Pán Boh nedovolí! Pán Boh dovolí veľa zlých vecí, ale prečo, to je tajomstvo, ktorému nikdy neporozumieme. Podľa toho, čo sa deje okolo nás, môžeme vidieť, že ľudstvo čaká veľká očista, lebo nemýľte sa: Boh sa vysmievať nedá. Čo človek zaseje, to bude aj žať. Gal 6, 7. Čaká nás obnova neba i zeme, a keď chceme vedieť, ako to bude, stačí si prečítať pár riadkov zo Svätého písma: evanjelista Lukáš píše: „Ako bolo za dní Noema... ako bolo za dní Lóta... tak bude aj za dní Syna človeka. Kto bude v ten deň na streche a veci bude mať v dome, nech nezostupuje vziať si ich, a kto bude na poli, nech sa takisto nevracia nazad.... Kto sa bude usilovať zachrániť si život, stratí ho, a kto ho stratí, získa ho. Hovorím vám: v tú noc budú dvaja na jednej posteli: jeden bude vzatý a druhý sa ponechá. Dve budú spolu mlieť: jedna bude vzatá, druhá sa ponechá.“ Z týchto slov jasne vidíme, že nie je v našej moci rozhodnúť o tom, či budeme vzaté, alebo nechané. Ale v našej moci je modliť sa k Duchu Svätému, aby sme vedeli, kde a kedy máme byť. Žiadnym spôsobom, peniazmi ani majetkom, ani chytráctvom sa nemôžeme zabezpečiť na ten čas. A o tom čase nevie nik, píše o tom evanjelista Matúš v 24. kapitole: „Preto aj vy buďte pripravení, lebo Syn človeka príde v hodinu, o ktorej neviete. ... Ale o tom dni a o tej hodine nevie nik, ani nebeskí anjeli, ani Syn, iba sám Otec.“ Prečo sa teda bojíme, čítame rôzne varovania a dovolíme falošným prorokom, aby nás klamali? Okrem toho, po tom všetkom nás čaká nové nebo a

28

nová zem, ako píše prorok Izaiáš v kapitole 65: „Lebo hľa, ja stvorím nové nebo a novú zem a na predošlé sa nebude spomínať, ani na myseľ neprídu, ale tešte sa a plesajte večne nad tým, čo som stvoril... Budú stavať domy a bývať, budú sadiť vinice a jesť ich plod. Nepostavia, aby iný býval, nezasadia, aby iný jedol... Prv, než budú volať, ja odpoviem, ešte len budú vravieť a ja ich vyslyším. ...“ Drahé mamy, práve tieto slová by mali byť pre nás dôvodom radosti. To bude život, za ktorý všetci prosíme v modlitbe Otče náš... príď kráľovstvo tvoje. Mne sa tento čas a všetko, čo nás čaká, zdá ako čas tehotnej ženy pred pôrodom. Žena, ktorá očakáva svoje dieťa a teší sa na jeho príchod, musí dieťa najprv porodiť. A na to sa, myslím, neteší ani jedna žena. Keby ženy celých deväť mesiacov mysleli len na pôrod, potom by vôbec nemohli s radosťou očakávať svoje dieťa. Pôrod je o bolesti, utrpení, ohrození života a nie je možné ho obísť. Ani cisársky rez nás nezbaví 12 bolestí a utrpenia po narodení nášho dieťaťa. Ale radosť z nového života, z nového dieťatka takmer úplne zatieni čas pôrodu. Najhoršie pre matku sú „dobré kamarátky“, ktoré jej v „dobrom“ hovoria o katastrofických scenároch pôrodu. Čaká nás teda všetkých bez rozdielu „pôrod“, ktorému sa nemôžeme vyhnúť, ale môžeme sa naň pripraviť. Nech našou prípravou je naše osobné obrátenie sa k Pánu Bohu – modlitba k Duchu Svätému, čítanie Svätého písma a Katechizmu Katolíckej cirkvi, počúvanie Svätého Otca Benedikta. Nech toto obrátenie vidieť obzvlášť v plnení si svojich manželských, materských a pracovných povinností s láskou. Povzbudzuje nás k tomu apoštol Peter vo svojom druhom liste v 1. kapitole: „...tým viac sa usilujte upevňovať svoje povolanie a vyvolenie. Veď ak to budete robiť, NIKDY nepadnete.“ Možno na ten čas skúšky budeme potrebovať len otvorené srdce pre Pána a On sa postará o nás tak, ako o chudobnú vdovu zo Sarepty, keď ju prorok Eliáš požiadal o vodu a posledný kúsok chleba v čase, keď jej so synom hrozilo, že zomrú od hladu. V Prvej knihe kráľov v 17. kapitole je napísané: „...Eliáš jej povedal: „Neboj sa! ... lebo toto hovorí Pán: Múky z hrnca neubudne a z krčaha nebude chýbať olej až do dňa, keď Pán dá na zem dážď.“ Spomínam si na proroctvo Davida Wilkersona, kde písal: „Predstav si to: v najtemnejšej hodine všetkých časov zaznie spoločný hlas miliónov ľudí z každého národa, nie v strachu alebo hrôze, ale v radostnej chvále nášmu Bohu. V jedinej hodine Boh obnoví a uzdraví svoju Cirkev. “ Tak sa teda nebojme, veď náš Pán je mocný Boh, dobrý, verný a láskavý, iba ON má moc zmeniť chod vecí. A modlime sa za „ten čas pôrodu“, aby sme obstáli, aby sme si spomenuli, že v úplnej bezmocnosti budeme môcť byť súčasťou úžasného spoločenstva chvál okolo celej zeme. Mnohé z nás sa pevne držíme ruky našej drahej Matky Márie, tak počúvajme, prosím, čo hovorí, a konajme to, o čo nás žiada. Dovolila som si slová z posledného novembrového posolstva z Medžugoria dať do jednotného čísla, aby sme lepšie pochopili, že sú konkrétne pre každú z nás osobitne:

29

„Drahá mama! V tomto milostivom čase Ťa pozývam, aby si obnovila modlitbu. Otvor sa pre svätú spoveď, aby každý z vás celým srdcom prijal moje pozvanie. Ja som s Tebou a chránim Ťa od záhuby hriechu, no Ty sa musíš otvoriť ceste obrátenia a svätosti, aby Tvoje srdce horelo z lásky k Bohu. Daruj mu čas a on sa Ti daruje. Takto, v Božej vôli, odkryješ lásku a radosť žitia. Ďakujem Ti, že si prijala moje pozvanie. Tvoja MAMA Mária“ Drahá MAMA, pozývaš ma, aby som obnovila moju modlitbu, aby nebola len bezduchým odriekaním, ale láskyplným rozhovorom s Bohom. Chcem otvoriť svoje srdce pre dobrú svätú spoveď a pochopiť, že kňaz je len prostredník milosti, ktorú udeľuje Tvoj Syn sám, prosím, pomôž mi. Iba teraz som si uvedomila, že takáto moja svätá spoveď je potrebná, aby každý z mojich blízkych prijal celým srdcom Tvoje pozvanie na cestu k Tvojmu Synovi. Ďakujem Ti, drahá MAMA. Amen. S láskou mama Jana Pajanová

30

Vánoční znovuzrození Byli jsme mladí manželé a o těch Vánocích jsme měli před rozvodem. Už jsme měli vyplněné formuláře. Ale vlastně – vlastně jsme se měli pořád rádi. Já jsem měl „svou hrdost“, manželka měla „svou hrdost“, a nemohli jsme se odhodlat k tomu, abychom jeden řekli druhému, že rozvádět se nemá smysl. Člověk tolikrát myslí, že je hrdý, a zatím je jenom ješitný. Žili jsme v jednom bytě – Ale nežili jsme spolu. Žili jsme vedle sebe. Kolik lidí žije v jednom bytě, a přitom žijí jenom vedle sebe, a ne spolu. Kvůli dětem jsme sice vyzdobili vánoční stromek, ale já ani manželka jsme se na tyhle Vánoce netěšili, poprvé v životě. Dětem jsme Vánoce kazit nechtěli. A tak jsme jim i pomáhali stavět betlém - rovnali jsme figurky starého betléma a děti se nám svýma maličkýma rukama pletly do práce. A náhle manželka ukázala Jezulátko. Pohlédla na mě. Ten pohled nikdy nezapomenu, ten pohled svítil odhodláním, zmatkem i láskou. „Hele,“ řekla. „Co?“ „Hele, dnes se narodí Ježíšek…“ Mlčela. „Co kdybychom se dnes narodili znovu i my dva?“ Pohlédl jsem na ni. Naše hlavy byly tak blízko, jedna vedle druhé. Sklonil jsem se k ní a políbil jsem ji. Děti si všimly našeho polibku a hned k nám popolezly a smály se, museli jsme je oba políbit také. Pak manželka vzlykla a položila Jezulátko do jesliček. Andělská vteřina? Vy sbíráte andělské vteřiny, že? Píšete o nich? Tak tohle byla andělská vteřina. Tohle byla naše andělská vteřina, při které se rozhodlo o zbytku našeho života i o životech našich dětí. Často na ni vzpomínám. A vzpomínáme na ni s manželkou každý rok, když stavíme betlém. Už ho stavíme s vnoučaty. A uvědomujeme si, jak smutně by asi vypadaly naše životy i životy našich dětí, kdyby se tehdy nenarodil Ježíšek v našem Betlémě... Kdybychom se s manželkou na sebe tehdy nepodívali. Kdyby v sobě nenalezla dostatek odvahy, aby mi řekla to svoje rozhodující „hele“. Někdy stačí trochu odvahy. Jen trochu odvahy. A zachrání se šťastný život tolika lidem. Eduard Martin: Ježíšek pro mě. KNA 2012. 31

Milé maminky, čekají nás ty nejkrásnější svátky roku. Nebojme se je prožít v jednoduchosti a skromnosti tak, jako je prožila Svatá rodina, když přišel na svět Boží Syn. Přejeme Vám a Vašim drahým požehnané, radostné a pokojné Vánoce! Růžena a ostatní matky z MM

Pohotovostní skupinka: Prosíme, obracejte se na pohotovostní skupinku pouze s prosbami v urgentních případech. Dlouhodobé prosby o modlitbu patří do rubriky Prosba o modlitbu. Pokud potřebujete modlitby v tíživé životní situaci, můžete zavolat na telefon 545 243 952 Modlitba SOS, komunita Emanuel, každé pondělí od 19 do 21 h.

Kontaktní adresa: Modlitby matek, P. O. BOX 2, nám. Svornosti 6, 616 00 Brno 16 Pro osobní setkání: Brno, Jakubská 11 Koordinátorka: Růžena Fialová, mobil 774 618 822 (T-mob.), 608 618 822 (Vod.) E-mail: [email protected]; http://www.modlitbymatek.cz Číslo účtu: 2000168590/2010 Fio Banka Zapsán do evidence period. tisku pod evid. č. MK ČR E 13146; vychází čtvrtletně Redakce: Marcela Macháčková Fotografie použité ve zpravodaji: archiv MM, internet. Tisk: LITERA BRNO, Tábor 43a, Brno Náklad: 4 100 výtisků

32

33

34