Dnes se nám narodil Spasitel, Kristus Pán!

FARNÍ INFORMÁTOR SLAVNOST NAROZENÍ PÁNĚ – 25. PROSINCE

2009

Dnes se nám narodil Spasitel, Kristus Pán!

„HIC DE VIRGINE MARIA IESUS CHRISTUS NATUS EST“ - Benedikt XVI. v kryptě baziliky Narození v Betlémě, 13.5.2009.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, s Marii, Josefem, pastýři a Mágy, pokloňme se i my Spasiteli, který se pro naši spásu stal jedním z nás. Jeho, věčného Boha a pravého člověka, prosme: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS.  Za Církev, aby rozjímáním nad velkými událostmi dějin spásy, dokázala stále novým způsobem přinášet jejich poselství.  Za lidi všech civilizací a náboženství, aby jim zazářilo světlo, kterým je Kristus Pán.  Za mír v zemi, která v plnosti času prožila tajemství Vtělení Božího Syna.  Za tuto zemi, kterou jsi před dvěma tisíciletími učinil chrámem své přítomnosti, dej, ať nad ní stále září světlo Betléma.  Za ty, kdo nesou odpovědnost za smýšlení národů, aby měli úctu k lidskému životu a chránili jej jako Boží dar.  Za naše společenství farnosti a obce, aby pokojnou a láskyplnou atmosféru vánočních svátků prožívalo s pozorností k těm, kdo jsou hmotně a citově chudí.  Za věrné zemřelé, ať temnoty jejich smrti prozáří jas betlémské noci, v níž se nám narodil Spasitel, Kristus Pán. K: Nebesky Otče, dej nám účast na božském životě tvého Syna, který se nám stal ve všem podobný, a nyní s Tebou žije a kraluje na věky věků. L: Amen.

FARNÍ INFORMÁTOR SLAVNOST MATKY BOŽÍ PANNY MARIE – 1. LEDNA

2010

Bože, buď milostiv a žehnej nám.

ANNI PAULINI PEREGRINATIO, eucharistie v Nazaretském domku, Loreto 4. července 2009

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, na prahu nového roku, svěřme svou naději Pánu dějin, a prosme: L: PANE, ŽEHNEJ SVÉMU LIDU.  Za obyvatele naší planety, aby v duchu novoroční výzvy Svatého Otce: ´chceš-li pěstovat mír, chraň stvoření´, obnovili smysl pro spravedlnost a mezinárodní solidaritu.  Za rodiče a vychovatele, aby zodpovědně hledali pravdu, a tak předávali pravé hodnoty, které jsou přítomné v každé oblasti poznání i v historickém a kulturním dědictví lidstva.  Za děti, které se letos narodí a za rodiny, ve kterých budou vyrůstat, aby je provázela mocná ochrana Matky Boží, Panny Marie.  Za křesťany, aby se nasloucháním evangeliu učili budovat mír na pravdě každodenní existence, inspirované přikázáním lásky.  Za to, abychom svou modlitbou, upřímnou snahou o odpuštění a spravedlností života už nyní připravovali nastolení toužebně očekávaného míru, který je darem Božím.  Za naši farnost, aby s Matkou Boží, Pannou Marii kráčela vstříc Kristu Pánu.  Za věrné zemřelé, ať mají účast na slávě tvého věčného království. K: Otče, ty jsi věčným počátkem našich pomíjivých dní. Vyslyš naše prosby, vzdal od nás všechno zlo a utvrzuj nás v dobrém; osvoboď nás od výčitek minulosti i od strachu z věcí budoucích. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

FARNÍ INFORMÁTOR SLAVNOST ZJEVENÍ PÁNĚ – 3. LEDNA

2010

Budou se ti, Hospodine, klanět všechny národy.

Dne 6. ledna 1980 přijal z rukou papeže Jana Pavla II. biskupské svěcení Giovanni kardinál Coppa, čestný občan Drysic. ANNI PAULINI PEREGRINATIO – kardinál Coppa předsedá eucharistii u hrobu sv. Petra v kryptě vatikánské baziliky, 29.6.2009.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, dnes jsou v Kristu Spasiteli požehnány všechny národy země. Když se nám dostalo tohoto nevýslovného daru požehnání, s důvěrou prosme: L: PANE, DEJ NÁM KRÁČET VE TVÉM SVĚTLE.  Za Církev, aby rozjímáním nad velkými událostmi dějin spásy, dokázala stále novým způsobem přinášet jejich poselství.  Za Jeho Eminenci, Giovanniho kardinála Coppu, který před 30 lety přijal biskupské svěcení – „svátost cesty“, aby kráčel za hvězdou - poutí těch, k nimž jej Pán posílá, aby na ni ukazoval, když se jim ztrácí a jako správce Božích tajemství dával čerpat z nevýslovného bohatství, jež spatřili Mágové od Východu na prahu betlémské jeskyně.  Za představitele světa kultury a vědeckého bádání, aby dokázali číst Boží znamení ve stvoření a jako svatí Mágové byli otevřeni plnosti pravdy.  Za věrné zemřelé, ať se na nich zjeví tvá sláva, která zářila jejich pozemským krokům. K: Všemohoucí Bože, Králi slávy, vyslyš hlas prosby, který se k tobě vznáší ze všech koutů světa, a dej, ať národům vzchází jas tvého Ducha, aby v nevýslovné radosti patřily na tvář tvé přítomnosti. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

TICHÁ NOC

Tichá noc, přesvatá noc, vše jal sen, Josef jen, s Pannou Marii u jeslí bdí, tam, kde spanilý Ježíšek spí, /:anděly opěvován.:/ Tichý sen, bolestný sen, zakrátko plenky své změní v potupný nachový plášť, zpěvy andělské v krvavou zášť, /:jesličky v bolestný kříž.:/ Tichý sen, přesladký sen, člověka Spasitel z hrobu povstane oslavený, ďábel navždy je přemožený. /:Nebeský nastane mír.:/

Ježíši nejmilejší, v jesličkách, v plenčičkách ležíš všemocný vesmíru Pán, čistou Rodičkou opatrován. /:Pastýři dary nesou.:/ Tobě chci odevzdati srdce své nemocné, shlédni na mě jen božské Dítě, budu uzdraven okamžitě. /:Děťátko spas duši mou.:/ Tichá noc, přesvatá noc. Hle, Bůh náš je druh náš. Přišlo spasit nás pacholátko. Ó přijď ke mně též, Jezulátko! /:Naroď se i v duši mé.:/ 4

LITURGICKÉ TEXTY SLAVNOSTI NAROZENÍ PÁNĚ – V NOCI 1. ČTENÍ – IZ 9,1-3.5-6

Čtení z knihy proroka Izaiáše. Lid, který chodil ve tmě, vidí veliké světlo, obyvatelům temné země vzchází světlo. Dáváš mnoho jásotu, zvětšuješ radost; veselí se před tebou, jako se jásá o žních, jako plesají ti, kdo se dělí o kořist. Neboť jho, které ho tížilo, hůl na jeho šíji a bodec jeho otrokáře jsi zlomil jako za midjanských dnů. Hle, dítě se nám narodilo, syn je nám dán, vládu má na svém rameni a dostane jméno podivuhodný rádce, mocný Bůh, věčný otec, kníže pokoje. Jeho vladařství vzroste a pokoje nebude konce; bude vládnout na Davidově trůně a v jeho království, aby je upevnil a utvrdil právem a spravedlností od tohoto času až navěky! Způsobí to horlivost Hospodina zástupů. ŽALM 96

Zpívejte Hospodinu píseň novou, – zpívejte Hospodinu, všechny země! – Zpívejte Hospodinu, velebte jeho jméno! Rozhlašujte den po dni jeho spásu, – vypravujte mezi pohany o jeho slávě, – mezi všemi národy o jeho divech. Radujte se, nebesa, zajásej, země, – zahuč, moře a vše, co je naplňuje. – Zaplesej, pole a vše, co je na něm. – Tehdy se rozveselí všechny lesní stromy. Před Hospodinem, že přichází, – že přichází řídit zemi. – Bude řídit svět spravedlivě, – národy bude spravovat věrně. 2. ČTENÍ – TIT 2,11-14

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Titovi. Projevila se Boží dobrota, která přináší spásu všem lidem. Vede nás k tomu, abychom se odřekli bezbožného života i světských žádostí a žili v tomto nynějším věku rozvážně, spravedlivě a zbožně a přitom očekávali v blažené naději slavný příchod našeho velikého Boha a spasitele Krista Ježíše. On vydal sám sebe za nás, vykoupil nás z každé špatnosti a očistil si nás, abychom byli jeho vlastním lidem, horlivým v konání dobrých skutků. EVANGELIUM – LK 2,1-14

Slova svatého evangelia podle Lukáše. V těch dnech vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby se v celé říši provedlo sčítání lidu. To bylo první sčítání a konalo se, když byl v Sýrii místodržitelem Kvirinius. Šli tedy všichni, aby se dali zapsat, každý do svého města. Také Josef se odebral z galilejského města Nazareta vzhůru do Judska, do města Davidova, které se jmenuje Betlém, protože byl z rodu a kmene Davidova, aby se dal zapsat spolu s Marií, sobě zasnoubenou ženou, která byla v požehnaném stavu. Když tam byli, naplnil se jí čas, kdy měla porodit. A porodila svého prvorozeného syna, zavinula ho do plének a položila do jeslí, protože v zájezdním útulku nebylo pro ně místo. V té krajině nocovali pod širým nebem pastýři a střídali se na hlídce u svého stáda. Najednou u nich stál anděl Páně a sláva Páně se kolem nich rozzářila a padla na ně veliká bázeň. Anděl jim řekl: ”Nebojte se! Zvěstuji vám velikou radost, radost pro všechen lid: V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel – to je Kristus Pán. To bude pro vás znamením: Naleznete děťátko zavinuté do plének a položené v jeslích.” A náhle bylo s andělem celé množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: ”Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, v kterých má Bůh zalíbení.” 5

LITURGICKÉ TEXTY SLAVNOSTI NAROZENÍ PÁNĚ – VE DNE 1. ČTENÍ – IZ 52,7-10

Čtení z knihy proroka Izaiáše. Jak je krásné vidět na horách nohy posla, (který přináší) radostnou zprávu, který zvěstuje pokoj, hlásá blaho a oznamuje spásu, který praví Siónu: ”Bůh tvůj kraluje!” Slyš! Tvoji strážní pozdvihují hlas a jásají spolu, neboť vidí na vlastní oči, jak se Hospodin vrací na Sión. Radujte se a jásejte vespolek, jeruzalémské trosky, neboť Hospodin utěšil svůj lid, vykoupil Jeruzalém. Obnažil Hospodin své svaté rámě před očima všech národů a všechny končiny země uzří spásu našeho Boha! ŽALM 96

Zpívejte Hospodinu píseň novou, – zpívejte Hospodinu, všechny země! – Zpívejte Hospodinu, velebte jeho jméno! Rozhlašujte den po dni jeho spásu, – vypravujte mezi pohany o jeho slávě, – mezi všemi národy o jeho divech. Radujte se, nebesa, zajásej, země, – zahuč, moře a vše, co je naplňuje. – Zaplesej, pole a vše, co je na něm. – Tehdy se rozveselí všechny lesní stromy. Před Hospodinem, že přichází, – že přichází řídit zemi. – Bude řídit svět spravedlivě, – národy bude spravovat věrně. 2. ČTENÍ – ŽID 1,1-6

Čtení z listu Židům. Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Bůh v minulosti k našim předkům skrze proroky. V této poslední době však promluvil k nám skrze svého Syna. Jeho ustanovil dědicem všeho a skrze něj také stvořil svět. On je odlesk jeho božské slávy a výrazná podoba jeho podstaty, on všechno udržuje svým mocným slovem. Když vykonal očistu od hříchů, zasedl na výsostech po pravici Boží velebnosti a stal se o to vznešenějším než andělé, oč je převyšuje svou důstojností, které se mu trvale dostalo. Vždyť komu z andělů kdy Bůh řekl: ”Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil”? A dále: ”Já mu budu otcem a on mi bude synem.” A až bude opět uvádět svého Prvorozeného na svět, řekne: ”Ať se mu klanějí všichni Boží andělé!” EVANGELIUM – JAN 1,1-18

Slova svatého evangelia podle Jana. Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a ten život byl světlem lidí. To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila. Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle. Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo na svět. Na světě bylo a svět povstal skrze ně, ale svět ho nepoznal. Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali. Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Jan o něm vydával svědectví a volal: ”To je ten, o kterém jsem řekl: ‚Ten, který přijde po mně, má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.‘” Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milostí. Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda přišla skrze Ježíše Krista. Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Bůh, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm podal zprávu. 6

LITURGICKÉ TEXTY SLAVNOSTI MATKY BOŽÍ PANNY MARIE 1. ČTENÍ – NM 6, 22-27

Čtení ze čtvrté knihy Mojžíšovy. Hospodin řekl Mojžíšovi: "Řekni Árónovi a jeho synům: Tak budete žehnat izraelským synům; budete jim říkat: 'Ať tobě Hospodin požehná a ochraňuje tě! Ať tobě Hospodin ukáže svou jasnou tvář a je ti milostivý! Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a dopřeje ti pokoje!' Budou vzývat moje jméno nad izraelskými syny a já jim požehnám." ŽALM 67 (66) 2-3.5.6.8

Bože, buď milostiv a žehnej nám, ukaž nám svou jasnou tvář, kéž se pozná na zemi, jak jednáš, kéž poznají všechny národy, jak zachraňuješ. Nechť se lidé radují a jásají, že soudíš národy spravedlivě a lidi na zemi řídíš. Ať tě, Bože, velebí národy, ať tě velebí kdekterý národ! Kéž nám Bůh žehná, ať ho ctí všechny končiny země! 2. ČTENÍ – GAL 4, 4-7 Čtení z listu svatého apoštola Pavla Galaťanům. Bratři! Když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, narozeného pod Zákonem, aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu. Tak jsme byli přijati za syny. A protože jste synové, poslal nám Bůh do srdce Ducha svého Syna, Ducha, který volá: "Abba, Otče!" Už tedy nejsi otrok, ale syn a jako syn také dědic skrze Boha. EVANGELIUM – LK 2,16-21

Slova svatého evangelia podle Lukáše. Pastýři pospíchali do Betléma a nalezli Marii a Josefa i děťátko položené v jeslích. Když ho uviděli, vypravovali, co jim bylo o tom dítěti pověděno. Všichni, kdo to slyšeli, podivili se tomu, co jim pastýři vyprávěli. Maria však to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom. Pastýři se zas vrátili. Velebili a chválili Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno. Když uplynulo osm dní a dítě mělo být obřezáno, dali mu jméno Ježíš, jak ho nazval anděl, než byl počat v mateřském lůně.

7

LITURGICKÉ TEXTY SLAVNOSTI ZJEVENÍ PÁNĚ 1. ČTENÍ – IZ 60,1-6

Čtení z knihy proroka Izaiáše. Vstaň, rozsviť se, Jeruzaléme, neboť vzešlo tvé světlo a Hospodinova velebnost září nad tebou! Hle, tma zahaluje zemi a temnota národy, . nad tebou však září Hospodin, jeho velebnost se zjevuje nad tebou. Národy budou kráčet v tvém světle a králové v tvé vycházející záři. Rozhlédni se kolem a podívej se: ti všichni se shromáždili, přišli k tobě. Zdaleka přicházejí tvoji synové, na zádech jsou přinášeny tvoje dcerky. Spatříš to a zazáříš, radostí se zachvěje a rozšíří tvé srdce, neboť tě zaleje bohatství moře, přinesou ti statky národů. Záplava velbloudů tě přikryje, dromedáři z Midjanu a Efy, přijdou všichni ze Sáby, přinesou zlato a kadidlo, rozhlásí Hospodinovu slávu. ŽALM 72 (71), 1-2. 7-8. 10-11. 12-13

Bože, svěř králi svou pravomoc, svou spravedlnost královskému synu. Ať vládne tvému lidu spravedlivě, nestranně tvým ubohým. V jeho dnech rozkvete spravedlnost a hojnost pokoje, dokud nezanikne luna. Bude vládnout od moře k moři, od Řeky až do končin země. Králové Taršíše a ostrovů přinesou dary, králové Arábie a Sáby zaplatí daně. Všichni králové se mu budou klanět, všechny národy mu budou sloužit. On vysvobodí chudáka, který se dovolává pomoci, ubožáka, jehož se nikdo neujímá. Smiluje se nad nuzným a chudým, zachrání ubožákům život. 2. ČTENÍ – EF 3, 2-3a. 5-6

Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům. Bratři! Slyšeli jste, že Bůh mě pověřil pracovat pro vás na díle milosti. Ve zjevení mi totiž bylo oznámeno to tajemství. V dřívějších dobách to lidé tak nevěděli, ale nyní to bylo odhaleno z osvícení Ducha jeho svatým apoštolům a kazatelům mluvícím pod vlivem vnuknutí: že totiž také pohané mají stejná dědická práva, že jsou údy téhož těla a že stejně i jim platí ona zaslíbení skrze Ježíše Krista, když uvěří kázání evangelia. EVANGELIUM – MT 2,1-12

Slova svatého evangelia podle Matouše Když se Ježíš narodil v Betlémě v Judsku za času krále Heroda, přišli do Jeruzaléma mudrci od východu a ptali se: "Kde je ten narozený židovský král? Uviděli jsme jeho hvězdu na východě, a proto jsme se mu přišli poklonit." Když to uslyšel král Herodes, ulekl se a s ním celý Jeruzalém. Svolal všechny velekněze a učitele Zákona z lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. Řekli mu: "V Betlémě v Judsku, neboť tak je psáno u proroka: 'A ty, Betléme v judské zemi, nejsi vůbec nejmenší mezi judskými předními městy, protože z tebe vyjde vládce, který bude panovat mému izraelskému lidu'." Tehdy si Herodes tajně zavolal mudrce a zevrubně se jich vyptal na dobu, kdy se ta hvězda objevila, poslal je do Betléma a řekl: "Jděte a důkladně se na to dítě vyptejte. Až ho najdete, oznamte mi to, abych se mu i já přišel poklonit." Když krále vyslechli, vydali se na cestu. A hle - hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo dítě. Jakmile uviděli hvězdu, zaradovali se nevýslovnou radostí. Vstoupili do domu a spatřili dítě s jeho matkou Marií, padli na zem a klaněli se mu. Otevřeli své pokladnice a obětovali mu dary: zlato, kadidlo a myrhu. Ve snu dostali pokyn, aby se k Herodovi už nevraceli, proto se vrátili jinou cestou do své země. 8

TE DEUM LAUDAMUS ROK 2009 V ŽIVOTĚ CÍRKVE A FARNOSTÍ

O Emanueli, králi a zákonodárce náš, očekávání národů a jejich spasiteli: přijď a zachraň nás, Pane, Bože náš. Drysice, 23. prosince 2008

Nejctihodnější Eminence 1 , pronášeje poslední z adventních antifon, předtím, než se zakrátko „ponoříme do všeobjímajícího ticha, abychom až noc dospěje do poloviny svého běhu mohli přijmout všemohoucí Slovo, sestupující z královského trůnu“, rád bych Vám vyslovil co nejsrdečnější pozdravy, vždyť Prozřetelnost učinila právě vánoce privilegovaným časem k hojnému vylití své milosti do života Vaší Eminence. Vskutku, my sami jsme toho svědky! A navíc, my sami jsme mohli mít podíl na této plnosti Ducha, který nám byl dán prostřednictvím Vašich rukou. Šedesáté výročí Vašeho kněžství nám proto bude více než mimořádnou příležitostí, abychom poděkovali Pánu za nevýslovný dar Vašeho „Ecce venio, ut faciam, Deus voluntatem tuam“ (Eb 10,7) 2 . Přijímaje za svou modlitbu žalmu „Quid retribuam Domino pro omnibus quae retribuit mihi? Calicem salutaris accipiam, et nomen Domini invocabo“ (116,12) 3 , chystáme se i my právě o slavnosti Matky Boží, Panny Marie, vzdát díky Pánu za Vaše povolání v eucharistickém shromáždění Božího lidu ve všech třech farnostech (Pustiměř, Drysice, Podivice), zvláště pak v chrámu sv. Benedikta v Pustiměři, kde jste – v síle plnosti kněžství – udělil dary Ducha svatého biřmovancům v roce 1997. O vigílii 60° výročí Vaší první mše svaté Vás prosíme, abyste nám udělil Své požehnání do celého roku, abychom tak byli vedeni silou slov, která jste si zvolil k oznámení tohoto požehnaného jubilea, „Susceptor meus es, Deus meus, misericordia mea“ 4 . Naplněn vděčností, děkuji Vám jménem všech Vašich spoluobčanů i věřících za vánoční a novoroční přání. Váš Josef 1

List zaslaný J. E. Giovannim kardinálu Coppovi u příležitosti 60. výročí kněžství. „Hle přicházím, Bože, abych plnil tvou vůli“, 3 „Čím se odplatím Hospodinu za všechno co mi prokázal? Vezmu kalich spásy a budu vzývat jméno Hospodinovo“. 4 „Tys mé útočiště, můj Bůh, má láska“. 2

9

In manus tuas, Domine, commendo spiritum meum Když mi ve čtvrtek, 8. ledna 2009, ráno volal bratr Radomír, a oznámil mi snad nejkrutější zprávu, kterou jsem dosud slyšel: „bratr František je mrtvý!“, svět mého života se zastavil. Snad nejvýmluvnější byla v tu chvíli slova, kterými jsem v roce 1997 vítal papežského nuncia v ČR, a dnes kardinála, Giovanniho Coppu, když o svátku Povýšení svatého Kříže překročil práh chrámu sv. Benedikta v Pustiměři, aby zde uděloval svátost biřmování: „Stat Crux, dum volvitur mundus“ (Kříž stojí, zatímco svět kolem se kymácí); slova, kterým jsem dal později zaznít ve Fatimě, aby vedla meditaci posledního tajemství bolestného růžence shromážděných zástupů. Dnes jsem jejich výmluvnost pocítil sám a to nejbytostněji. Nesčetněkrát jsem opakoval bratrovo jméno, jež kdysi hrdý assiský otec Pietro di Bernardone dal synu svých nadějí – François, Františku… Ani on netušil, že syn, v jehož jménu je skryta touha po svobodě, najde svou budoucnost právě před křížem v polorozpadlém kostelíku sv. Damiána. Zesnulého bratra jsem bezprostředně svěřil přímluvě sv. Františka a s důvěrou v jeho lásku k duším prosil františkány v Assisi o modlitbu v Porziuncole, na místě, kde jedné noci roku 1216 František, dlící na modlitbách, spatřil mocné světlo a nad oltářem viděl Krista a jeho nejsvětější Matku, obklopené množstvím andělů, a ti se ho ptali, co by si přál pro spásu duší? Františkova odpověď byla okamžitá: „Prosím, aby ti, kdo po zpovědi a s kajícím srdcem přijdou do tohoto kostelíka, dosáhli širokého a velkodušného odpuštění všech vin“. Nato uslyšel: „Veliké je to, co žádáš, bratře Františku, ale mnohem větších věcí jsi hoden a většího se ti dostane. Přijímán tedy tvou prosbu pod podmínkou, že mým jménem požádáš o toto odpuštění mého zástupce na zemi“. A poté co papež Honorius III. jeho prosbě vyhověl, šťastný oznamuje 2. srpna téhož roku v Porziuncole shromážděným zástupům: „Bratři moji, chci vás všechny poslat do ráje!“ „Stat Crux, dum volvitur mundus“ – jak tato slova musela být blízká zesnulému P. Františkovi právě na posledním místě jeho kněžského působení – v Hustopečích nad Bečvou s farním kostelem Povýšení svatého Kříže. V jeho pracovně jsem viděl velký obraz Ježíšovy agónie v Getsemanech, kdy všemi opuštěn se potil krví a modlil k Otci: „Otče můj, odejmi ode mě tento kalich. Avšak ne má, ale tvá vůle se staň“ (Lk 22,42). Kráčel jsem jeho cestou a v hloubi duše vnímal přítomnost „Muže bolesti“ nesoucího kříž, a na jeho Kalvárii slyšel: „Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil!“, ale i vyznání „Do tvých rukou, Pane, svěřuji svůj život!“. 10

„Eritis mihi testes“ (Skt 1,8s), budete mými svědky, - toto poslání svěřil Zmrtvýchvstalý před nanebevstoupením svým učedníkům. V řeckém originále čteme výraz „martyr“, výraz stejný jako pro mučedníka. Při pohledu na zemi potřísněnou krví, se mi vybavil výrok Tertuliánův „Sanguis martyrum, semen christianorum“ (krev svědků/mučedníků, setbou nových křesťanů). V tu chvíli to byla vize, přání i modlitba. Ďábel, který je vrahem od počátku, zabil Krista; přepočítal se však, jak říká byzantská teologie – usmrtil ho jako člověka. Kristus však jako bohočlověk sestupuje do říše smrti (sestoupil do pekel), odkud nikdo živý nevyšel, podává ruku Adamovi a Evě a vyvádí je k životu, protože On je Život sám – a „třetího dne vstal z mrtvých“. Stejně ďábel usiluje o život všech, kdo jsou Kristovi: „satan si vyžádal, aby vás tříbil“ (Lk 22,31). Pro svoje spojení s Kristem jsou však povoláni k životu. Spolu se sv. Pavlem vyznávají: „Smrti, kde je tvé vítězství?“ (1Kor 15,54)… Tím vším bušilo mé srdce, když jsem s růžencem víry překračoval práh naděje.  „Alta Trinita beata....“, chvalozpěv na Nejsvětější Trojici provázel liturgický průvod vstupující do chrámu Povýšení sv. Kříže v Hustopečích nad Bečvou, nad jehož portálem jsou vytesána slova knihy Job: „Miseremini, miseremini, saltem vos, amici mei. (19, 21) – Smilujte se, smilujte se nade mnou aspoň vy přátelé moji!” Slzy bolesti tak přehlušovalo vyznání víry v trojjediného Boha, jenž svůj obraz vtiskl člověku: „Imago tuae ineffabilis gloriae persevero, quamquam a peccato vulneratus“,obrazem tvé nevýslovné slávy zůstávám jakkoli jsa zraněn hříchem.  „Děkuji Bohu za ty dva roky, kdy u nás ve farnosti v Bělotíně působil otec František. Říká se : "po ovoci poznáte...", ..za jeho působení přijímalo eucharistii nejvíce lidí. Naši kluci u něj ministrovali, a přestože jsou "tvrdí" puberťáci, vycházeli spolu jako chlapi..“  … Prožívali jsme spolu první roky semináře v Litoměřicích, bydleli jsme spolu na pokoji, často chodili na společné vycházky, společně cestovali o prázdninách... Ještě po svěcení jsme se občas navštívili, i když pro vzdálenost (a hlavně mé pobyty v cizině) a vytížení obou to nebylo moc často. Měl jsem ho vždy rád pro jeho bezprostřednost a neokázalost, pro jeho přátelství. Zachovám si na něho mnoho krásných vzpomínek a rád vám slíbím, že zůstane také v mých modlitbách. Bůh vás potěš a posiluj!  11

Člověk se těší na každé slavení eucharistie, ale kázání kněží se liší, proto je každá mše svým způsobem specifická. A mše otce Beníčka vždy specifická byla a z jeho kázání žil člověk celý týden a těšil se na další. Sestra se jen bála, aby takového kazatele a kapacitu nepřesadili do jiné farnosti. Až se nechtělo věřit, že pohraniční farnosti, kde víra upadá dostaly takovou osobnost. Bohužel otec odešel a zanechal po sobě hluboce zarmoucené farníky i nefarníky jako jsem já a moje rodina i všechny, kteří ho znali.  Chci, abyste věděl, že jeho ztráta je pro celou mou rodinu, která ho znala, nenahraditelná. Otec František byl vynikající kněz a kazatel, z jeho kázání jsem čerpala celý týden. Jeho myšlenky měly obrovskou hloubku. Cítila jsem, že skrze něj skutečně promlouvá Bůh. Hluboce ovlivnil můj duchovní život… Stále se z této jeho ztráty vzpamatovávám.  Vždycky jsem v duchu litovala své známé a přátele, kteří do kostela nechodí: "Nevíte, o co se ochuzujete!" Pan farář věděl, že hřešící, ale doufající dušičku je třeba pohladit a povzbudit. A to on svými promluvami uměl. I moje malinká, sotva dvouletá, dcera ho měla ráda (nejen za obrázek, pro který si při žehnání vždycky běžela jako o závod). Nikdy v neděli nechce zůstat doma, ale chce jít s maminkou do kostelíčka, kde bude "paáš", jak panu faráři říkala. 

Sono vicino a Lei e alla Famiglia in quest´ora di grande dolore

Jsem hluboce zarmoucen zprávou o předčasné a tragické smrti vašeho bratra Františka, tak mladého a horlivého, Licenciáta v kanonickém právu a vynikajícího kněze v Hustopečích. V této tak bolestné chvíli Vám jistě byla jedinou útěchou víra - drahocenné bohatství Vaší rodiny. Je to však jistě bolest nezměrná, zvláště pro Vaše rodiče. Jsem blízko Vám i celé rodině v této hodině velké bolesti, kdy cítíte prázdnotu, jež náhle vznikla ztrátou Syna a Bratra. V úterý, 27. 1. budu slavit mši svatou za Jeho věčné odpočinutí a za Vaši útěchu.

12

Na prahu nového roku vám, milí spoluobčané, přeji kromě pevného zdraví a Božího požehnání, abychom nezapomínali na to nejdůležitější – žít přítomný okamžik. Prakticky to znamená považovat za nejdůležitější tři věci; hodinu, kterou právě prožívám, člověka, se kterým se nyní setkávám a dobrý skutek, který mohu vykonat teď, zítra by už totiž mohlo být pozdě…. (slova P. Františka v příspěvku pro novoroční číslo 2009 Hustopečského zpravodaje)



13

APOŠTOLSKÁ CESTA DO KAMERUNU A ANGLOLY

(středeční generální audience papeže Benedikta XVI. na náměstí sv. Petra, 1. dubna 2009)

Drazí bratři a sestry, jak už jsem předeslal tuto neděli před modlitbou Anděl Páně, budu dnes hovořit o nedávné apoštolské cestě do Afriky, první cestě mého pontifikátu na tento kontinent. Vedla pouze do Kamerunu a Angoly, ale duchovně jsem touto návštěvou chtěl zahrnout všechny africké národy a v Pánově jménu jim požehnat. Zakusil jsem všude tradiční vřelou africkou pohostinnost a rád bych využil této příležitosti a znovu poděkoval episkopátům obou zemí, prezidentům a představitelům obou států i všem, kdo se různými způsoby přičinili o zdárný průběh této mé pastorační cesty.

Můj pobyt na africké půdě začal 17. března v Yaoundé, hlavním městě Kamerunu, kde jsem se bezprostředně ocitl v srdci Afriky a to nejenom zeměpisně. Tato země v sobě totiž zahrnuje mnohé příznačné charakteristiky onoho velkého kontinentu. První z nich je hluboké náboženské cítění, které je společné všem početným etnickým skupinám, které jej obývají. V Kamerunu tvoří čtvrtinu obyvatel katolíci a pokojně zde žijí spolu s ostatními náboženskými komunitami. Proto můj milovaný předchůdce Jan Pavel II. roku 1995 zvolil právě hlavní město této země, aby zde promulgoval apoštolskou exhortaci Ecclesia in Africa po prvním zvláštním zasedání biskupské synody, věnovanému tomuto africkému kontinentu. Tentokrát přijel Papež znovu, aby zde předal Instrumentum laboris druhého zasedání synody pro Afriku, které se bude letos v říjnu konat v Římě a jeho tématem bude „Církev v Africe ve službách smíření, spravedlnosti a pokoje – »Vy jste světlo světa .. Vy jste sůl země« (Mt 5,13-14)“. 14

Na setkáních, které jsem v odstupu dvou dní měl s jednotlivými episkopáty Kamerunu, Angoly a ostrovů Svatého Tomáše – jsem chtěl v tomto Roce sv. Pavla podtrhnout naléhavost evangelizace, která je v první řadě posláním biskupů, a zdůraznit tak kolegiální dimenzi, založenou na svátostném společenství. Povzbuzoval jsem je, aby byli stále příkladem pro své kněze a pro všechny věřící, a pozorně dbali na formaci seminaristů, kterých je díky Bohu velký počet, i katechetů, kteří se pro život církve v Africe stávají stále nezbytnějšími. Pobídnul jsem biskupy, aby prosazovali pastoraci manželství i rodin, liturgii a kulturu také proto, aby pomáhali laikům čelit náporu sekt a esoterických skupin. Utvrdil jsem je v nasazení na poli charity a obrany práv chudých. Potom se mi vybavuje slavení nešpor, které se konalo v Yaoundé v kostele Královny apoštolů, patronky Kamerunu; velkém a moderním chrámu, který byl postaven na místě, kde působili první evangelizátoři Kamerunu, misionáři Ducha svatého. Na vigilii slavnosti sv. Josefa, jehož starostlivé péči svěřil Bůh své nejcennější poklady, Marii a Ježíše, jsme vzdávali díky jedinému Otci, který je v nebesích, spolu s představiteli ostatních církví a církevních společenství. Rozjímali jsme duchovní rozměr postavy svatého Josefa, který zasvětil svou existenci Kristu a Panně Marii. Vyzval jsem kněze, zasvěcené osoby a členy církevních hnutí, aby zůstali vždy věrní svému povolání, žili v Boží přítomnosti a v radostné poslušnosti jeho Slovu. Na apoštolské nunciatuře v Yaoundé jsem se setkal také s představiteli muslimské komunity v Kamerunu a poukázal na důležitost mezináboženského dialogu a spolupráce mezi křesťany a muslimy ve snaze pomoci světu, aby se otevřel Bohu. Bylo to setkání opravdu velmi srdečné. Jedním z vrcholných momentů cesty bylo určitě předání Instrumentum laboris II. zasedání synody pro Afriku, které se konalo 19. března v den sv. Josefa a mých jmenin na stadionu v Yaoundé na závěr eucharistické slavnosti ke cti sv. Josefa. Stalo se tak ve shromáždění Božího lidu „s hlasitým jásotem a chvalozpěvem ve svátečním průvodu“, jak praví Žalm (Žl 42,5) a jak jsme to konkrétně zažili. Zasedání synody se bude konat v Římě, ale v 15

jistém smyslu již bylo zahájeno v srdci afrického kontinentu uprostřed křesťanské rodiny, která tam žije, trpí a doufá. Pokládám proto za výmluvné, že publikace „pracovního textu“ připadla na slavnost svatého Josefa, jenž je vzorem víry a naděje podobně jako první patriarcha Abram. Víra v „blízkého Boha“, který nám v Ježíši ukázal svou tvář lásky, je zárukou spolehlivé naděje pro Afriku a pro celý svět, zárukou budoucího smíření, spravedlnosti a pokoje. Po slavnostním liturgickém shromáždění a prezentaci pracovního dokumentu na apoštolské nunciatuře v Yaoundé jsem se setkal se členy zvláštní synodální rady pro Afriku a prožil spolu s nimi chvíle intenzivního sdílení: zamýšleli jsme se nad dějinami Afriky v teologické a pastorační perspektivě. Bylo to jakoby první zasedání samotné synody; přátelská diskuse mezi různými episkopáty a papežem o perspektivách synody, o smíření a pokoji v Africe. Křesťanství, jak bylo konstatováno, totiž již ve svých počátcích zapustilo v africké půdě hluboké kořeny, což dosvědčují četní mučedníci a světci, pastýři, učitelé a katecheté, kteří se v hojnosti vyskytovali nejprve na severu a v pozdějších dobách i ve zbývajících částech kontinentu. Mám na mysli Cypriána, Augustina, jeho matku Moniku a Atanáše; potom Ugandské mučedníky, Josefínu Bakhitu a mnohé další. V současnosti, kdy se Afrika snaží upevnit politickou nezávislost a v globálním kontextu vytvářet různé národní totožnosti, církev doprovází Afričany a odkazuje k velkému poselství 2.vatikánského koncilu, jež bylo aplikováno na prvním a nyní na druhém zvláštním zasedání biskupské synody. Uprostřed, bohužel, častých a dramatických konfliktů, jimiž jsou zkoušeny různé regiony tohoto kontinentu, je si církev vědoma, že má být znamením a nástrojem jednoty a smíření, aby celá Afrika mohla společně vytvářet budoucnost spravedlnosti, solidarity a pokoje tím, že bude aktualizovat učení evangelia. Mocným znamením humanizujícího působení Kristova poselství je zajisté Centrum kardinála Légera v Yaoundé, určené k rehabilitaci handicapovaných osob. Jeho zakladatelem byl kanadský kardinál Paul Émil Léger, který se po koncilu v roce 1968 rozhodl odejít do Kamerunu, aby tam pracoval mezi chudými. V tomto centru, které bylo později zestátněno, jsem se setkal s početnými bratry a sestrami, kteří se ocitli v bolestných situacích, sdílel jsem s nimi - ale také od nich čerpal - naději, která i v bolestných situacích vychází z víry. Druhou etapou mojí cesty byla Angola, země, která je z jistých hledisek také příznačná. Prošla totiž dlouhou občanskou válkou a nyní usiluje o smíření a národní obnovu. Jak ale uskutečnit toto autentické smíření a tuto obnovu, aby to nebylo na úkor chudých, kteří mají stejně jako všichni právo podílet se na bohatství své země? Proto jsem touto svou návštěvou, jejímž prvním cílem bylo, samozřejmě, utvrdit ve víře církev, chtěl také povzbudit tento probíhající sociální proces. V Angole se lze skutečně hmatatelně dotknout toho, co již vícekrát opakovali moji předchůdci: válkou je všechno ztraceno a všechno je možné získat mírem. Avšak pro národní obnovu je zapotřebí velkých mravních energií. A 16

tady je opět důležitá role církve, jež je povolána plnit výchovnou funkci a důkladně pracovat na obnově a formaci svědomí. Patronem města Luanda, hlavního města Angoly, je svatý Pavel, a proto jsem spolu s kněžími, seminaristy, řeholníky, katechety a dalšími pastoračními pracovníky slavil v sobotu 21. března eucharistii v kostele, zasvěceném svatému Pavlovi. Opět to byla osobní zkušenost svatého Pavla, která nás přivedla k setkání se Zmrtvýchvstalým Kristem, jež je schopno proměnit lidi i společnost. Historické kontexty se mění, a na to je třeba brát zřetel, ale pravou silou radikální obnovy člověka a lidské společnosti zůstává Kristus. Vrátit se k Bohu, konvertovat ke Kristu proto znamená postoupit vpřed, směrem k plnosti života. Abych vyjádřil blízkost církve snahám o obnovu Angoly i mnoha dalších afrických regionů, věnoval jsem dvě zvláštní setkání mládeži a ženám. Spolu s mladými se na stadionu konala slavnost radosti a naděje, která byla, bohužel, zastíněna smrtí dvou děvčat, která byla umačkána v davu před vchodem. Afrika je kontinent velmi mladý, ale mnohé její děti, mládež a dospívající již utrpěly vážná zranění, která může zahojit jedině Ježíš Kristus, Ukřižovaný a Vzkříšený, tím, že do nich svým Duchem vdechne sílu milovat a zasazovat se o spravedlnost a pokoj. Potom jsem vzdal hold ženám za službu, kterou mnohé poskytují víře, lidské důstojnosti, životu a rodině. Zdůraznil jsem jejich plné právo na zapojení se do veřejného života, aniž by to však mělo oslabit jejich roli v rodině, jež je zásadním posláním, na kterém se zodpovědně podílejí se všemi ostatními složkami společnosti a zejména se svými manžely a otci. Toto je tedy poselství, které jsem zanechal novým generacím a ženskému světu, a potom i všem ostatním během velké eucharistické slavnosti v neděli 22.března, kterou jsem slavil spolu s biskupy zemí rovníkové Afriky za účasti jednoho milionu věřících. Pokud africké národy - řekl jsem jim budou jako starozákonní Izrael zakládat svou naději na Božím Slovu, mohou spolu s bohatstvím svého náboženského a kulturního odkazu skutečně vytvořit budoucnost smíření a stabilního míru pro všechny. Drazí bratři a sestry, kolik dalších úvah nosím v srdci a kolik vzpomínek mi prochází myslí v souvislosti s touto cestou! Prosím vás, abyste děkovali Pánu za divy, které vykonal a nadále koná v Africe díky velkorysému působení misionářů, řeholníků a řeholnic, dobrovolníků, kněží, katechetů v těchto mladých společenstvích plných nadšení a víry. Žádám vás rovněž o modlitbu za africké národy, jež mi jsou velmi drahé, aby se mohli odvážně vyrovnat s velkými sociálními, ekonomickými a duchovními výzvami nynější doby. Všechno a všechny svěřujeme mateřské přímluvě Nejblahoslavenější Panny Marie, Královny Afriky a Africkým světcům a blahoslaveným. 17

V událostech velikonoc se prolíná lidství s božstvím, lidská úzkost, zoufalství a božská síla věřit (velikonoční zamyšlení Vladimíra Školaře, farníka pustiměřského)

K tomuto zamyšlení mě možná přivedlo sledování diskuzního pořadu slovenské televize na téma: „je nutný rozpor mezi náboženstvím a vědou“? Besedovalo tu mezi sebou několik vědců z oboru filozofie, lékařství, teologie, astronomie a matematiky. Tito bezesporu vzdělaní, inteligentní a jak i laik poznal, ve svých oborech velmi erudovaní lidé, rozebrali toto téma velice podrobně a nezaujatě. Diskuze to byla dlouhá, ale tak zajímavá, že nebylo možné ji nesledovat až do konce. Výsledkem této, nad nikoho se nepovyšující, skutečnou lidskostí prostoupené besedy bylo, že být vědcem praktikujícím poznatky vědy a přitom uznávat Boha a jeho zjevné pravdy, nemusí být žádným rozporem. Pro mě i toto bylo potvrzením mé osobní teorie o ateizmu. Myslím si, že jsou v podstatě dva druhy: vzdělaný, na základě své vědy přesvědčuje sebe, že žádný Bůh nemůže existovat - a jednoduchý a líný, který o tom ještě nikdy nepřemýšlel. Proto i téma velikonoc může být chápáno jen mozkem nebo celým člověkem. A člověk nemůže vše přijmout jen částí svého těla, sice složitým a miliony Jeho Svatost Benedikt XVI. neuronů vybaveným mozkem. Člověk je též vybaven uděluje Vladimíru Školařovi, nezlomnému duchem-duší. Právě ty nejsložitější a nadčasové svědku křesťanské víry a moudrosti, věrnému kustódovi chrámu sv. Benedikta v Pustiměři vědecké práce by nikdy nevznikly, kdyby vědec u příležitosti 60. narozenin, své Apoštolské požehnání. nejprve jakési nejasné signály o existenci čehosi nepřijal svým duchem, a poté je teprve začal formulovat do vzorců. V této době jsou to věci zdánlivě nemožné a nepochopitelné. Kdyby tomu zprvu jen neuvěřil, nic by nevytvořil. Kdo vidí v poselství velikonoc krásnou a dojemnou pověst, či faktografický popis historické události, ještě se nevydal na cestu a už je na konci. V událostech velikonoc se prolíná lidství s božstvím, lidská úzkost, zoufalství a božská síla věřit a posléze vidět do jiného světa. To vše není lehké pochopit jen pouhým rozumem. Tak, jako po čase vzpomínáme na některá místa, která jsme navštívili a na prožitky z nich, zkusme i když velmi omezeně v duchu jakoby jít s Kristem jeho cestu v tom slavném týdnu, v těch dnech završení. Každý podle svého citu, rozumu, podle svých schopností. Od triumfu, zrady, pocitu opuštěnosti, tělesné bolesti a nakonec úplnému odevzdání se a uvěření svému předurčení a všem příslibům svého Otce. Toto uvěření a odevzdání se, to nebyla rezignace před tupým osudem, tam už nebyl strach. Tam byla důvěra v přijetí. Na kříži nebyla pronesena žádná slova o trestu za všechno toto nepochopení, zrady, utrpení, urážky. Z kříže zněla slova odpuštění a o naději z odpuštění. Kdyby Kristus nepřijal svým duchem slova svého Otce, nebylo by utrpení, kříž, ale nebyla by ani žádná naděje. Nevzniklo by to nejdůležitější, co na tomto světě máme. 18

PAENITENTIARIA APOSTOLICA

URBIS ET ORBIS

DECRETUM

Dono Sacrarum Indulgentiarum ditantur peculiaria spiritalia incepta per Sacerdotalem Annum, in honorem Sancti Ioannis Mariae Vianney indictum, peragenda. ZVLÁŠTNÍ ODPUSTKY U PŘÍLEŽITOSTI ROKU KNĚŽÍ, KTERÝ BYL VYHLÁŠEN KE CTI SV. JANA MARIA VIANNEYE

Den, v němž si připomeneme 150 let od zbožného odchodu do nebe sv. Jana Maria Vianneye, faráře arského je významný. Sv. Jan Maria Vianney byl zde na zemi obdivuhodným příkladem pravého pastýře ve službě Kristova stádce. Jeho příklad je vhodný k tomu, aby povzbuzoval věřící, a zejména kněze, k napodobování jeho ctností, proto Svatý otec Benedikt XVI. ustanovil, že se při této příležitosti bude slavit od 19. června 2009 do 19. června 2010 v celé církvi zvláštní Rok kněží, během něhož se budou kněží stále více upevňovat ve věrnosti Kristu zbožnými meditacemi, posvátnými úkony a dalšími vhodnými skutky. Toto posvátné období bude zahájeno o slavnosti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova, v den posvěcení kněží, kdy bude papež slavit nešpory před posvátnými relikviemi sv. Jana Maria Vianneye, které do Říma přiveze biskup z Belley-Arsu. Svatý otec zakončí Rok kněží na náměstí sv. Petra v přítomnosti kněží z celého světa, kteří obnoví věrnost Kristu a pouto bratrství. Kněží budou modlitbami a dobrými skutky usilovat o získání milosti od Nejvyššího a Věčného Kněze Krista k tomu, aby vyzařovali víru, naději a lásku i další ctnosti a ukazovali způsobem života i navenek, že se plně věnují duchovnímu dobru lidu; to církvi vždy velmi leželo na srdci. K lepšímu dosažení vytouženého cíle velmi poslouží dar posvátných odpustků, který Apoštolská Penitenciárie tímto Dekretem, vydaným v souladu s přáním papeže, laskavě uděluje během Roku kněží: A. – Kněžím, kteří opravdově litují svých hříchů a kteří se v kterýkoliv den budou zbožně modlit alespoň ranní chvály nebo nešpory před Nejsvětější svátostí vystavenou k veřejné úctě nebo ve svatostánku a po příkladu sv. Jana Maria Vianneye se budou ochotně a velkoryse věnovat slavení svátostí, zejména svátosti smíření, budou v Bohu milostivě uděleny plnomocné odpustky, které budou moci získat i pro zemřelé spolubratry formou přímluvné modlitby, pokud v souladu s platnými předpisy přistoupí ke svaté zpovědi a ke 19

svatému přijímání a pokud se pomodlí na úmysl Svatého otce. Kněžím budou mimoto uděleny částečné odpustky, které budou moci získat i pro zemřelé spolubratry, kdykoli se zbožně pomodlí řádně schválené modlitby pro vedení svatého života a pro svaté plnění úřadů, které jim byly svěřeny. B. – Všem věřícím, kteří opravdově litují svých hříchů, v kostele nebo kapli se zbožně účastní mše svaté a obětují za kněze církve modlitby Ježíši Kristu, Nejvyššímu a Věčnému Knězi, a jakýkoliv dobrý skutek, učiněný v ten den, aby je posvětil a přetvořil podle svého srdce, budou uděleny plnomocné odpustky, pokud se vyznali ze svých hříchů ve svátosti smíření a pomodlili se na úmysl Svatého otce: v den zahájení a zakončení Roku kněží, v den 150. výročí zbožného odchodu sv. Jana Maria Vianneye, dále pak první čtvrtek v měsíci nebo v jiný den stanovený místními ordináři ve prospěch věřících. Bylo by velmi vhodné, aby v katedrálních a farních kostelích kněží, pověření pastorací, vedli tyto pobožnosti, slavili mši svatou a zpovídali věřící. Starým a nemocným lidem a všem, kteří z oprávněných důvodů nemohou vycházet z domova, s duší zbavenou jakéhokoliv hříchu a s úmyslem splnit tři obvyklé podmínky, jakmile to bude možné, budou rovněž uděleny plnomocné odpustky v jejich vlastním domě nebo tam, kde kvůli okolnostem budou, ve výše uvedených dnech, pokud se pomodlí za posvěcení kněží a v důvěře obětují své nemoci a životní obtíže Bohu skrze Marii, Královnu apoštolů. Konečně částečné odpustky budou uděleny všem věřícím, kdykoli se zbožně pomodlí pětkrát Otčenáš, Zdrávas Maria a Sláva Otci nebo jinou schválenou modlitbu ke cti Nejsvětějšího Srdce Ježíšova za to, aby byli kněží zachováni v čistotě a svatosti života.

Tento Dekret platí po celou dobu trvání Roku kněží. Jakékoliv opačné ustanovení není překážkou.

Vydáno v Římě, v sídle Apoštolské Penitenzierie dne 25. dubna, o svátku sv. Marka, evangelisty, léta od Vtělení Páně 2009.

20

BENEDIKT XVI. O APOŠTOLSKÉ CESTĚ DO SVATÉ ZEMĚ (středeční generální audience, 20. května 2009)

Drazí bratři a sestry, dnes bych rád mluvil o apoštolské cestě, kterou jsem vykonal do Svaté země ve dnech 8. až 15.května a za niž nepřestávám děkovat Pánu, protože se projevila jako velký dar Petrovu nástupci i celé církvi. Rád bych znovu vyjádřil své upřímné poděkování Jeho blaženosti patriarchovi Fouad Twalovi, biskupům různých ritů, kněžím, františkánům z kustodie Svaté země. Děkuji králi a královně Jordánska, prezidentovi Izraele a prezidentovi Palestinské samosprávy, spolu s příslušnými vládami, všem autoritám a těm, kteří se různými způsoby podíleli na zdárném průběhu návštěvy. Byla to především pouť, ba dokonce pouť par excellence k pramenům víry; a současně pastorační návštěva církve, která žije ve Svaté zemi: společenství jedinečného významu, protože představuje živou přítomnost v místech svého vlastního počátku. První etapa cesty se od 8.do 11. května uskutečnila v Jordánsku, na jehož území se nacházejí dvě hlavní posvátná místa: Hora Nebo, z níž Mojžíš spatřil Zaslíbenou zemi a kde zemřel, aniž by do ní vstoupil; a potom Betánie „za Jordánem“, kde podle čtvrtého evangelia sv. Jan začal křtít. Mojžíšův památník je místo mocného symbolického významu; mluví k nám o naší situaci jakožto poutníků mezi „již“ a „ještě ne“, mezi příslibem tak velkým a krásným, že nám oporou na cestě, a dovršením, které nás přesahuje a které přesahuje také tento svět. Církev žije v sobě samé tento „eschatologický a poutní ráz“; je již sjednocena s Kristem svým ženichem, ale svatební slavnost je zatím jenom předchutí v očekávání jeho slavného návratu na konci časů (srov. Lumen gentium, 48-50). V Betánii jsme měl to potěšení požehnat základní kameny prvních dvou kostelů, budovaných v oblasti, kde křtil svatý Jan. Tento fakt je znamením otevřenosti a respektu, kterým se v hášimovském království těší náboženská svoboda a křesťanská tradice, což si zasluhuje velkého ocenění. Měl jsem příležitost vyjádřit toto zasloužené uznání, pojící se s hlubokou úctou, muslimské 21

komunitě, náboženským představitelům, diplomatickému sboru a rektorům univerzit v mešitě Al-Hussein bin Talal, kterou nechal postavit král Abdallah II. na památku otce, slavného krále Husseina, který přijal papeže Pavla VI. na jeho historické pouti roku 1964. Jak je důležité, aby křesťané a muslimové žili společně v míru a ve vzájemné úctě! Díky Bohu a úsilí vlády v Jordánsku se tak děje. Modlil jsem se proto, aby tomu tak bylo také jinde, a myslel jsem zejména na křesťany, kteří žijí za svízelných podmínek v nedalekém Iráku. V Jordánsku žije významná křesťanská komunita, posílená palestinskými a iráckými uprchlíky. Je jich značné množství a ve společnosti jsou váženi také díky svým výchovným a dobročinným dílům, zaměřeným na lidskou osobu nezávisle na její etnické či náboženské příslušnosti. Krásným příkladem je rehabilitační centrum Regina pacis v Ammánu, které pečuje o množství invalidních osob. Když jsem ho navštívil mohl jsem přinést slovo naděje, kterou jsem však sám také obdržel v podobě svědectví utvrzeného utrpením a lidským sdílením. Na znak zapojení církve do oblasti kultury jsem také požehnal základní kámen univerzity latinského patriarchátu v Madabě. Velmi mne potěšilo, že jsem mohl stát u počátků této nové vědecké a kulturní instituce, která hmatatelně dokazuje, že církev prosazuje hledání pravdy a obecného dobra a nabízí otevřený a kvalifikovaný prostor všem, kdo se chtějí takovýmto hledáním zabývat, což je nezbytnou podmínkou pravého a plodného dialogu mezi civilizacemi. V Ammánu se konaly také dvě velké liturgické slavnosti: nešpory v řecko-melchitské katedrále sv. Jiří a mše svatá na mezinárodním stadionu, které nám umožnily společně zakusit krásu toho, že jsme putujícím lidem Božím, bohatým na své různé tradice a spojeným jedinou vírou. V pondělí 11.května brzo ráno jsem opustil Jordánsko a vydal se do Izraele, kde jsem se hned na začátku představil jako poutník víry v zemi, kde se Ježíš narodil, žil, byl usmrcen a vstal z mrtvých a současně jako poutník pokoje vyprošoval na Bohu mír, aby tam, kde se On chtěl stát člověkem, mohli všichni lidé žít jako jeho děti, tedy jako bratři. Tento druhý aspekt mojí cesty, samozřejmě vcházel najevo při setkání s občanskými autoritami: na návštěvě u prezidenta Izraele a prezidenta Palestinské samosprávy. V této Bohem požehnané zemi, se někdy jeví jako nemožné prolomit spirálu násilí. Avšak nic není nemožné Bohu a těm, kteří v něho důvěřují! Víra v jediného, spravedlivého a milosrdného Boha je proto ten nejcennější zdroj tamějších národů a musí uvolňovat veškerý jejich potenciál úcty, smíření a spolupráce. Toto přání jsem vyslovil jak při návštěvě Velkého muftího a představitelů muslimské obce v Jeruzalémě, tak na Vrchním rabinátu Izraele, jakož i na setkání s organizacemi, usilujícími o mezináboženský dialog, a také s náboženskými představiteli Galileje. 22

Jeruzalém je křižovatkou tří velkých monoteistických náboženství, a samo jeho jméno – „město pokoje“ – vyjadřuje plán Boha s lidstvem, z něhož chce vytvořit velkou rodinu. Tento plán, předpověděný Abrahamovi, se plně uskutečnil v Ježíši Kristu, kterého svatý Pavel nazývá „náš pokoj“, protože svou Obětí zbořil zeď nepřátelství (srov. Ef 2,14). Všichni věřící musí proto odložit předsudky a touhu po nadvládě a svorně praktikovat základní přikázání: milovat Boha celým svým bytím a milovat bližního jako sami sebe. Židé, křesťané i muslimové jsou povoláni to dosvědčovat, aby tak skutky ctili onoho Boha, ke kterému se modlí ústy. A právě to jsem modlitbou nosil v srdci při návštěvě Jeruzaléma, Západní zdi či Zdi nářků a Skalního dómu - symbolických míst judaismu a islámu. Chvílí intenzivního usebrání byla také návštěva mauzolea Yad Vashem, vybudovaného v Jeruzalémě na počest obětí Shoa. Stanuli jsme tam v tichu, modlitbě a rozjímání nad tajemstvím „jména“: každá lidská osoba je posvátná a její jméno je vepsáno do srdce věčného Boha. Strašlivá tragédie Shoa nesmí být nikdy zapomenuta! Naopak, je třeba, aby byla stále v naší paměti jako všeobecná připomínka posvátného respektu k lidskému životu, který má vždycky nekonečnou hodnotu. Jak už jsem naznačil, primárním cílem mojí cesty byla návštěva katolických společenství Svaté země, k čemuž došlo několikrát v Jeruzalémě, Betlémě a v Nazaretě. Ve Večeřadle, s myslí obrácenou ke Kristu, který omývá nohy apoštolům, ustanovuje eucharistii a o Letnicích pak vlévá církvi dar Ducha svatého, jsem se mohl mimo jiné setkat s Kustodem Svaté země a společně rozjímat o našem povolání být jedno, tvořit jedno tělo a jednoho ducha a proměňovat svět mírnou mocí lásky. Toto povolání se ve Svaté zemi jistě setkává se zvláštními těžkostmi, a proto jsem svým bratřím opakoval slova vzešlá z Kristova srdce: „Nebojte, malé stádce. Váš Otec rozhodl, že vám dá království“ (Lk 23

12,32). Krátce jsem pak pozdravil kontemplativní řeholnice a řeholníky a poděkoval jim za službu, kterou nabízejí církvi svou modlitbou za pokoj. Vrcholnými momenty společenství s věřícími katolíky byly především eucharistické bohoslužby. V údolí Josafat v Jeruzalémě jsme rozjímali o Kristově Vzkříšení jako síle naděje a pokoje pro toto město a pro celý svět. V Betlémě na Palestinském území byla před bazilikou Narození slavena mše svatá také za účasti věřících z Gazy, s nimiž jsem se mohl osobně setkat a ujistit je svou obzvláštní blízkostí. Betlém, místo, kde se rozezněl nebeský zpěv o pokoji pro všechny lidi, je symbolem vzdálenosti, která nás dosud dělí od naplnění této zvěsti: vratkost, izolace, nejistota, chudoba. To vše přivedlo mnoho křesťanů k odchodu. Církev však pokračuje na svojí cestě, podporována silou víry a dosvědčujíc lásku k bratřím konkrétními skutky, jako např. Caritas Baby Hospital v Betlémě, financovaný Německem a Švýcarskem, a humanitární činnost v uprchlických táborech. V jednom z nich, který jsem navštívil, jsem chtěl ujistit rodiny, které tam přebývají, o blízkosti a podpoře všeobecné církve a všechny vyzvat, aby usilovali o mír nenásilnými prostředky, následujíce příklad svatého Františka z Assisi. Třetí a poslední mši za účasti lidu jsem sloužil minulý čtvrtek v Nazaretu, městě Svaté rodiny. Modlili jsme se za všechny rodiny, aby byly znovu objeveny krásy manželství a rodinného života, hodnota domácí spirituality a výchovy, pozornost k dětem, které mají právo vyrůstat v pokoji a klidu. V bazilice Zvěstování jsme spolu se všemi pastýři, osobami zasvěceného života, církevními hnutími a aktivními laiky z Galileje opěvovali naši víru ve stvořitelskou a proměňující moc Boha. Tam, kde se Slovo v lůně Panny Marie stalo tělem, vyvěrá nevyčerpatelný pramen naděje a radosti, jenž nepřestává oživovat srdce církve, která putuje dějinami. Moje pouť se skončila minulý pátek zastavením v bazilice Božího hrobu a dvěma důležitými ekumenickými setkáními v Jeruzalémě: na řeckém pravoslavném patriarchátu, kde byly shromážděny všichni církevní představitelé Svaté země a nakonec v kostele arménské apoštolské církve. Je útěšné zrekapitulovat celou cestu, kterou mi bylo dáno uskutečnit, právě ve znamení Kristova zmrtvýchvstání: navzdory všem peripetiím, které během staletí poznamenaly posvátná místa, navzdory válkám, destrukcím a, bohužel, také konfliktům mezi samotnými křesťany, církev pokračuje ve svém poslání, pobízena Duchem vzkříšeného Pána. Je na cestě k plné jednotě, aby svět uvěřil v lásku Boží a zakusil radost jeho pokoje. Při pokleknutí na Kalvárii a v Ježíšově hrobu jsem vzýval moc lásky, která pramení z velikonočního tajemství, jedinou moc, která může obnovit lidi a orientovat dějiny a svět k jejich cíli. Prosím také vás, abyste se modlili na tento úmysl v předvečer slavnosti Nanebevstoupení, kterou ve Vatikánu budeme slavit zítra. Děkuji vám za pozornost. 24

PRVNÍ SVATÉ PŘIJÍMÁNÍ V ROCE SV. PAVLA, CORPUS DOMINI, 14. ČERVNA 2009

„Kdykoliv jíte tento chléb a pijete z tohoto kalicha, smrt Páně zvěstujete, dokud on nepřijde“ (1Kor 11,26)

25

ADAMCOVÁ Danuše, MUDr. ADAMEC František, MUDr. ADAMEC Josef BENÍČEK František, Mgr. BENÍČEK Josef, Dr. BENÍČKOVÁ Františka BRANDÝS Jiří BRANDÝSOVÁ Veronika BUREŠ Vojtěch DOKOUPILOVÁ Marie FUKSOVÁ Jiřina GAZDÍK Michal GAZDÍK Václav GAZDÍKOVÁ Barbora GAZDÍKOVÁ Jitka, MUDr. HURTÍKOVÁ Milada, MUDr. CHYŤOVÁ Dagmar ml. CHYŤOVÁ Dagmar JANSKÁ Zuzana KALINOVÁ Markéta 26

KOLENIČ Milan KOLENIČOVÁ Marie, ml. KOLENIČOVÁ Marie KOPŘIVA Milan, JUDr. KOPŘIVOVÁ Helena KOUTNÁ Marie, Ing. KOUTNÁ Eva KUDRMANN Jiří KUDRMANNOVÁ Marie LOUČKOVÁ Marie MAKYČOVÁ Tereza MARÁKOVÁ Františka MATELOVÁ Věra MENŠÍKOVÁ Marie MIČANOVÁ Zdeňka MIKULINCOVÁ M. Alžběta NAVLÁČIL Martin NAVLÁČILOVÁ Jaroslava PŘIKRYL Jan

PŘIKRYL Marek PŘIKRYLOVÁ Barbora PŘIKRYLOVÁ Dagmar PULTEROVÁ Marie RAGAS Rudolf, Ing. RAGASOVÁ Helena, MUDr. SMEJKALOVÁ Marie SMUTNÍKOVÁ Anna SVOBODOVÁ Marie, Mgr. SYNKOVÁ Marie ŠAROCHOVÁ Jindřiška VLČ Radovan VOLDŘICHOVÁ Alena, PharmDr. VONDRUŠKA Josef VONDRUŠKOVÁ Hana VRTÍLKOVÁ Marie WALDSBERGEROVÁ Katrin WALDSBERGEROVÁ Vilma ZÁLEŠÁK Martin ZÁLEŠÁKOVÁ Alena

LA VERNA HORA STIGMAT SV. FRANTIŠKA Z ASSISI

„Pane můj, Ježíši Kriste, o dvě věci tě ještě prosím dřív, než umřu: tou první je, abych ve své duši a na svém těle nakolik je to možné - zakusil onu bolest, kterous ty, nejsladší Ježíši, snášel ve chvíli svého krutého umučení; druhou pak, abych ve svém srdci – nakolik je to možné – pocítil onu nezměrnou lásku, kterous jsi hořel ty, Synáčku Boží, když jsi neváhal podstoupit pro nás, hříšníky, tolikeré utrpení“.

27

ASSISI

Modlitba věřících při eucharistii u hrobu sv. Františka v dolní bazilice. Putování ve šlépějích světce.

28

NORCIA Není to špatný nápad zastavit se cestou v Norci. Jsou tam v celé Itálii pověstné vepřové klobásy. Jak k nim horské městečko přišlo? Založili je Židé přivezení jako otroci, po tom co Vespasián dobyl Jeruzalém. Dal jim pěstovat tato domácí zvířata, protože si byl jist, že ho nebudou okrádat, protože sami vepřové maso nejedí. Ale my tam nepojedeme pro takové marnivosti, ale proto, že odtud pocházel i sv.Benedikt, zakladatel evropských klášterů a škol. Sám sice jako chlapec ze školy utekl, ale právě proto založil školství, poznal, jak je užitečné. Vzpomeneme si, že tu v nedávné době byl i klášter českých benediktinů, kteří se za totality nemohli vrátit domů. Jejich představený P. Stavěl se stal známým kazatelem v Itálii. Bohužel hned zemřel, když se vrátil do Prahy. Na Moravě by to možná lépe přežil. (Tomáš kardinál Špidlík, S.J.)

Modlitba v kryptě chrámu sv. Benedikta, na místě, kde podle tradice stál rodný dům Patrona Evropy, a kde se tedy sv. Benedikt narodil.

29

ROMA

Modlitba u hrobu Josefa kardinála Berana v kryptách vatikánské baziliky.

Ve vatikánských zahradách 

30

Před bazilikou sv. Pavla za hradbami.

S P. Edmundem Powerem, OSB – opatem benediktinského Opatství sv. Pavla za hradbami.

Zakončení Roku sv. Pavla se Svatým otcem Benediktem XVI. v bazilice sv. Pavla za hradbami.

Eucharistie na místě mučednické smrti sv. Pavla – Opatství Tre Fontane.

31

Římská gratulace Tomáši kardinálu Špidlíkovi S.J., čestnému občanu pustiměřskému k nadcházejícím 90. narozeninám (17. 12. 2009) v jeho římské rezidenci v Centru Aletti

32

Eucharistie u hrobu sv. Petra s Giovannim kardinálem Coppou – čestným občanem Drysic a modlitba u hrobu Jana Pavla II. v kryptách vatikánské baziliky

Eucharistie slavnosti sv. Petra a Pavla ve vatikánské bazilice při níž papež Benedikt XVI. předával pália novým arcibiskupům; poté na náměstí sv. Petra ohlásil encykliku CARITAS IN VERITATE.

33

SUBIACO

„Quaerere Deum..“ – Hledat Boha a nechat se jím nacházet - Pustiměřští v jeskyni sv. Benedikta.

„Nihil amori Christi praeponere...“ – Ničemu nedávat přednost před láskou Kristovou.

34

MONTECASSINO

Eucharistie v kryptě baziliky na Montecassinu u hrobu sv. Benedikta a sv. Scholastiky.

35

„Ubi

36

silentium afflat, oratio loquitur“ – Tam, kde vane ticho, promlouvá modlitba.

Interiér chrámu

Votivní svíce u ostatků sv. Benedikta a sv. Scholastiky

POMPEI

Do Pompejí jezdí z celého světa turisté, aby se přišli podívat na vykopávky, mrtvé kameny. Ale na starých uličkách tam rostou květy. Neočekávaně právě tu vzniklo v nové době známé mariánské poutní místo. Maria je symbol života a dává rozkvést květům i v kamenných srdcích. (Tomáš kard. Špidlík)

37

AMALFI

Pobřeží Amalfi je jedno z nejkrásnějších v Itálii, pod strmými skalami modré moře, a město jakoby vlepené na kousek volné půdy. Ptáme se tedy, jak k tomu došlo, že právě tu postavili tak krásnou katedrálu a že je v ní hrob apoštola Ondřeje, hlavního patrona východní církve, podobně jako je sv. Petr patron církve Římské. Musíme se vžít do situace raného středověku a tehdejší komunikace. Nebyla letadla, nebyly autostrády, do dálky se nejlíp cestovalo jen po moři. A tak se stalo, že chudí rybolovci z pustého zálivu, kteří měli mnoho dětí, naučili se stavět lodi a ovládat je tak dobře, že se stali světovou velmocí. V době křížových výprav dobyli dokonce i Cařihrad a odtud si ostatky apoštola přivezli k sobě. A on se jim stále zjevuje jako živý, jeho kosti mají zvláštní úkaz. Je tu tedy vhodné místo k modlitbě za jednotu mezi východem a západem. (T. Šp.)

38

RAVELLO

Svatý Pantaleone, mučedníku, jenž jsi byl v životě tak dobrý a odvážný,veď nás na mnohdy křivolaké pozemské pouti, dej nám sílu ducha i odvahu čelit těžkostem. Dej nám objevit hodnotu pokory a radost z odpuštění. Pros za nás, aby na nás sestoupilo Boží milosrdenství a zůstalo s námi vždycky. Amen.

39

MONTE SANT´ANGELO

„Svatý Michaeli, opatruj nás v boji!“ Dříve jsme se to modlili po každé mši svaté. Zavedl tu modlitbu papež Lev XIII. Byl si vědom, že vliv zlého ducha na lidi a na svět je silný, máme proto vzývat často o pomoc anděly, především jejich hlavu a vůdce sv. Michaela. Každý z nás se také utíká pod ochranu svého anděla strážného. Když se stala ve 4. století křesťanskou celá římská říše, zvolila si za svého anděla strážného sv. Michaela. Vidělo se to potvrzeno jeho zjevením v na hoře u Gargána, kam vždycky putovalo mnoho poutníků do velké jeskyně, kde se to událo. Svatyni dnes opatrují řeholníci z Polska. Okolí je malebné. Našli je i vynalézaví Češi a dost jich jezdí sem k moři na pláž. Ale ti zbožnější - jako my Pustiměřští - pospíšíme na druhou stranu od anděla nebeského k hrobu chudého kapucína pátera Pia. (Tomáš kard. Špidlík S.J.)

Eucharistie v „nebeské bazilice“ – jeskyni sv. archanděla Michaela na Gargánu.

40

SAN GIOVANNI ROTONDO

Sv. Pia z Pietrelciny není potřeba představovat. Zná ho celý svět. Podle statistiky je tu ročně větší počet poutníků než do Lurd. Vzpomeňme si jenom na některé z našich zemí. Jedna z „duchovních dcer“ pátera Pia žila ve Vídni a jako Rakušanka mohla jezdit do Čech. Využila toho a vozila tam občas růžence, které za totality se těžko dostaly. Eucharistie v chrámu Santa Maria delle Grazie, u oltáře, kde ji slavíval P. Pio

Páter jí to schválil, ale předpověděl jí, že bude pro to dílo muset trpět. Byla zavřena od české policie pro nedovolené pašování „cenné matérie“. To opravdu uhádli! Růženec je cenná věc, i když jinak než to mysleli oni. Po propuštění napsala knížku, kterou vydala česky, jsou to vzpomínky na způsob, jakým páter jisté duše vedl. Ještě před jeho smrtí navštívil pátera Pia kardinál Tomášek, od něho dostal mešní šáteček dlouho uchovávající zvláštní vůni. Mozaiku v nové kapli, kde je hrob P. Pia, právě letos dokončují naši přátelé z Centra Aletti. (Tomáš kard. Špidlík S.J.)

41

LORETO

Eucharistie v Nazaretském domku.

Poutníci před loretánskou bazilikou.

42

VERONA

Arena di Verona – Aida: za účasti 22.000 diváků.

ANNI PAULINI PEREGRINATIO - KOMPLET 5DVD Cena kompletu 300,-Kč; včetně poštovného: 350,-Kč. Lze objednat v kostele nebo mailem: e-mail: [email protected] www.pustimer-farnost.cz 43

CARITAS IN VERITATE

ENCYKLIKA PAPEŽE BENEDIKTA XVI. BISKUPŮM, KNĚŽÍM, DIAKONŮM, ZASVĚCENÝM OSOBÁM, VĚŘÍCÍM LAIKŮM I VŠEM LIDEM DOBRÉ VŮLE O INTEGRÁLNÍM LIDSKÉM ROZVOJI V LÁSCE A V PRAVDĚ

1. Láska v pravdě, o níž vydal svědectví Ježíš Kristus svým pozemským životem a především svou smrtí a zmrtvýchvstáním, je prvotní hnací silou pravého rozvoje každé osoby i celého lidstva. Láska – «caritas» - je mimořádnou silou, která lidi pobádá, aby se odvážně a velkoryse nasazovali na poli spravedlnosti a pokoje. Je to síla, která má svůj původ v Bohu, věčné Lásce a absolutní Pravdě. Každý nachází své dobro v přilnutí k záměru, který s ním Bůh má, aby jej v plnosti uskutečnil: v tomto záměru totiž nachází svou pravdu a přilnutím k této pravdě se stává svobodným (srv. Jan 8,22). Hájit pravdu, předkládat ji s pokorou a přesvědčivostí a vydávat jí v životě svědectví, jsou proto náročné a nenahraditelné formy lásky. Ta, totiž, «má zalíbení v pravdě» (1Kor 13,6). Všichni lidé pociťují niterný impuls milovat opravdově: láska a pravda je nikdy zcela neopouštějí, protože jsou povoláním, jež vložil Bůh do srdce a mysli každého člověka. Ježíš Kristus očišťuje a osvobozuje hledání lásky a pravdy od našich lidských ubohostí a odhaluje nám v plnosti iniciativu lásky a záměr pravého života, který pro nás Bůh připravil. V Kristu se láska v pravdě stává Tváří jeho Osoby, povoláním pro nás, abychom milovali své bratry v pravdě jeho záměru. On sám totiž je Pravdou (srv. Jan 14,6). 2. Láska je mistrovskou cestou sociální nauky Církve. Každá odpovědnost i úkol, naznačené touto naukou, čerpají z lásky, která podle Ježíšova učení, je shrnutím celého Zákona (srv. Mt 22,36-40). Ona dává pravou podstatu osobnímu vztahu k Bohu a bližnímu; je nejen principem mikro-vztahů: přátelských, rodinných, malé skupiny, ale také makro-vztahů: sociálních, ekonomických, politických. Pro Církev – poučenou evangeliem – je láska vším, protože, jak učí svatý Jan (srv. 1Jan 4,8.16) a jak jsem připomněl ve své první encyklice, «Bůh je láska» (Deus caritas est): z Boží lásky vychází všechno, díky ní vše dostává svou formu, k ní všechno tíhne. Láska je největším darem, který Bůh dal lidem, je jeho příslibem a naší nadějí.

44

Homílie Jeho Nejdůstojnější Eminence

GIOVANNIHO KARDINÁLA COPPY čestného občana Drysic

Krypta vatikánské baziliky – hrob sv. Petra, slavnost sv. Petra a Pavla, apoštolů, 29. června 2009, Anni Paulini Peregrinatio

1. Milovaní poutníci z Drysic, Pustiměře, Suché Lozi, Uherského Brodu, Brna, Dědic, Frenštátu, z děkanátu Holešov, z Litoměřic, Lovosic, Pitína, z Veverské Bitýšky, Vyškova, Zlatých Moravců a ze Zlína: mám velkou radost, že dnes - o slavnosti svatých apoštolů Petra a Pavla, - mohu pro vás slavit tuto mši svatou. Po dvou letech se opět setkáváme zde, před hrobem svatého Petra. Vaše láska ke Knížeti apoštolů, podporovaná a vedená vašim drahým panem farářem, otcem Josefem, je vskutku příkladná. Ale připutovali jste do Říma také na ukončení Roku sv. Pavla, jehož jste se účastnili včera v bazilice svatého Pavla za hradbami, zpívajíce nešpory se Svatým Otcem. Konáte památnou pouť, během níž obdivujete přírodní, historické a náboženské krásy Itálie: la Vernu, Assisi se svatým Františkem, Subiaco a svatého Benedikta, Amalfi, Ravello a Amalfské pobřeží, S. Giovanni Rotondo se svatým Páterem Piem, Monte Sant´Angelo, Loreto, Lago di Garda, Veronu a její Arénu. Na tyto dny budete vzpomínat po celý život. Dnes jste tady, v srdci křesťanství, na místě, kde apoštol Petr podstoupil 45

mučednictví pro Krista. Bazilika je jako velký relikviář, vybudovaný k uchovávání jeho hrobu, nad nímž se s majestátností, ve světě jedinečnou, vypíná Michelangelova kopule. Vše tu mluví o Petrovi, tady jsou pohřbeni jeho nástupci: také svatý Línus, druhý římský papež, jehož titulární farnost je mou diakonií, měl původně hrob poblíž toho Petrova, a nyní se jeho kosti, spolu s ostatními relikviemi, uchovávají nedaleko odtud. 2. Dnešní liturgie k nám promlouvá o víře: mešní čtení nám dala patřit na tuto víru, skoro bychom mohli říct, že nám dopřála si na ni přímo sáhnout. Vždyť Petr a Pavel jsou dvěma velkými mistry víry. V epizodě, kterou nám líčí Skutky apoštolů, je Petr uvržen Herodem do vězení. Ten ho chce vydat na smrt stejně jako nechal zabít Jakuba. Ale Petr, ani v situaci pro něj tak dramatické, kdy ví, že jej čeká mučednická smrt, nepropadá strachu. Důvěřuje pouze Bohu a modlitbám, které za něj vznáší Církev. V noci klidně spí, přestože je spoután okovy a leží na holé zemi: nepotřebuje uklidňující prostředky! A Pán odpovídá na tuto víru tím, že mu posílá anděla z nebe, a ten jej vyvádí z vězení na svobodu, zatímco on se domnívá, že sní. Také Pavel, ve druhém čtení, si je vědom blízkosti smrti. Když píše Timoteovi říká: „já už mám prolít v oběť svou krev, chvíle, kdy mám odejít je tady“. Je si však jistý, že kráčí vstříc koruně slávy, kterou mu připravil Ježíš, protože „bojoval dobrý boj, svůj běh skončil, víru uchoval“ (2Tim 4,6ss). Čeká jen, že bude zachráněn pro svědectví, které vydal. A konečně v evangeliu sám Ježíš burcuje Petrovu víru, a odměňuje ji největším příslibem, jaký byl kdy člověku dán. Petr vyznal, že Ježíš je Mesiáš, Syn Boží; prokázal skálopevnou víru, k níž ho inspiroval Otec, a Ježíš na něm zakládá Církev. Petrovo vyznání víry: „Ty jsi Kristus, Syn Boha živého“ (Mt 16,16), je vyryto palcovými písmeny na základně kopule. Proto tu zní stále, tady mluví jeho víra, na níž byla založena Církev. Víra je tedy základní ctností křesťanského života: je to táž víra Petra a Pavla, a vzbuzuje obdiv samotného Boha. 3. Dnes nás tedy liturgie vyzývá k zamyšlení nad vírou. Proto, vás žádám, abyste jako plod Roku sv. Pavla, měli vždy po ruce a četli listy svatého Pavla, které jsou jako tryskající fontána. Jen uvažte, v listech mluví o víře celkem 129krát, což je víc, než 46

kterýkoli jiný autor Nového zákona. Ústředním bodem jeho učení je víra v Boha Otce, který vzkřísil Ježíše Krista z mrtvých, a osvobodil nás z otroctví Mojžíšova zákona. Když Ježíš umřel na kříži, smířil nás s Otcem a dal nám milost stát se novým stvořením: říká – „milostí jste zachráněni skrze víru“ (Ef 2,8). My křesťané jsme pro svatého Pavla „těmi, kdo uvěřili“ (Řím 1,6; 1Kor 1,21). Skrze víru můžeme Bohu přinést v oběť svůj život (srv. Fil 2,17), abychom měli „odvahu přiblížit se v plné důvěře ke Kristu“ (Ef 3,12). Víra nám dává „Boží pokoj skrze našeho Pána Ježíše Krista“ (Řím 5,1). Ona nám získává dar Ducha svatého, který je „pečetí našeho věčného dědictví, protože jsme byli povoláni k vykoupení, k chvále jeho slávy“ (Ef 1,14). Milovaní, tak jsme pohrouženi do srdce Nejsvětější Trojice, milováni Otcem, vykoupeni Kristem a posvěceni Duchem. A když přijímáme svátost biřmování, jsme utvrzeni Duchem svatým, jak říká biskup, když pronáší naše jméno: „Přijmi pečeť daru Ducha svatého“. Stále s láskou vzpomínám na tato slova, která jsem pronášel i pro vás, když jsem biřmoval drahé chlapce a dívky z Pustiměře! 4. Víra je dar. Ale, stejně jako všechny Boží dary, vyžaduje od nás spolupráci a nasazení. Musí v nás růst, protože není statická, ale dynamická. Je úzce spjata s nadějí a láskou: Pavel se modlí, aby Kristus mohl přebývat v srdci křesťanů, a chce, abychom „kráčeli ve víře“ (2Kor 5,7). Velkým příkladem víry je sám Pavel: vždyť jak působivá jsou jeho slova: „Spolu s Kristem jsem ukřižován. Žiji ovšem, ale to už nejsem já, nýbrž ve mně žije Kristus. Tento život v těle však žiji ve víře v Božího Syna“ (Gal 2,19s). A dále: „Pro mě život je Kristus a smrt zisk“ (Fil 1,21). 47

Chceme-li, aby Rok svatého Pavla přinesl své plody, jak papež přeje všem křesťanům, musíme „stát pevni ve víře“ (1Kor 16,13); a sledovat program víry, jenž přináší ony plody Ducha, které svatý Pavel popisuje v listu Galaťanům: „Lásku, radost, pokoj, shovívavost, vlídnost, dobrotu, věrnost, tichost, sebeovládání … Ti, kdo náležejí Kristu Ježíši, ukřižovali svoje tělo i s jeho vášněmi a žádostmi“ (Gal 5,22s). 5. Moji drazí přátelé. Prosme Boha, aby jako plod této mše svaté, rozhojnil na přímluvu svatých Petra a Pavla naši víru, upevnil naše předsevzetí, a učinil nás opravdovými křesťany v různých podmínkách, v nichž žijeme: v osobním nasazení, v rodině, ve farnosti, v občanské společnosti, v zaměstnání, a žádá-li to Bůh, v utrpení a soužení. Svatí Petr a Pavel se nesmířili s málem! Zcela patřili Ježíši! Jím byli uchváceni v životě i ve smrti. Milovaní, také my se nechme uchvátit Ježíšem! Potom budou vaše farnosti vskutku kolébkami civilizace lásky. To je mé přání, jež z celého srdce - jako váš čestný občan – vyslovuji každému a každé z vás. 

… Ještě jste v Itálii, ale píši Vám už nyní, aby tento list přišel na Moravu spolu s Vámi. Doufám, a jsem dokonce jistý, že Vaše pouť probíhá úžasně… Nenacházím slov, jak vyjádřit svou vděčnost za nádherné dary, které jste mi s takovou velkorysostí přinesli: skleněnou, ručně zdobenou vázu – postavil jsem ji do kaple k té, kterou jsem od vás dostal v roce 2007 (velmi jim to vedle sebe sluší), velkou svíci v upomínku 60. výročí mého kněžství a vynikající sladkosti, které jsou vskutku skvělé! Poklona té, co je upekla!... Povždy budu s radostí vzpomínat na „naši“ mši svatou u hrobu sv. Petra; obdivoval jsem zbožnost a účast přítomných poutníků, zpěvy a projevenou víru. Rok svatého Pavla, tak umělecky znázorněný na velké váze, zůstane jistě pro všechny závazkem žít v Církvi po příkladu sv. Pavla, v síle víry a ve velkorysosti bratrské lásky… Z celého srdce Vám žehnám. (z dopisu kardinála Coppy, 1.7.2009) 48

„Mějte v srdci posvátnou úctu ke Kristu jako k Pánu a buďte připraveni dát odpověď každému, kdo se vás ptá po důvodech vaší naděje“ (1Pt 3,15) (Laudatio Dagmar Chyťové)

Když jsme se v květnu v roce 1989 loučili se zvěčnělým P. Václavem Žákovským, člověkem naprosto jedinečným, netušili jsme, že zakrátko o svátku sv. Benedikta 11. července 1989 budou naše farnosti poctěny jeho věrnou kopii, a to Vámi, otče Josefe. Tehdy jste dostal do své duchovní péče tři farnosti. Dnes je tomu přesně na den 20 let. Jsou to léta mládí ve kterých jste se vzorně staral o své svěřené farnosti a den co den jste nás tak vedl k poznání víry a všeho s ní spojeno. Bylo to v nelehké době, ale Vy jakožto teprve mladý jste se toho chopil naprosto odhodlaně a hlavně s vírou z našich farností a chrámů zbudovat místa, kde bude hlásaná a předávaná víra, ale také jako místa, která budou kulturním skvostem a pýchou každé obce. Věřte, že je naprosto nelehké shrnout oněch 20 let, tolik významných událostí, návštěv, kulturního vyžití, tolik svátostí zde bylo za tu dobu uskutečněno. My, co jsme alespoň část zažily, prožily, anebo ji byli účastni si to nosíme v srdci. Slovy se to nedá vypovědět. Dovolte, abych v krátkosti přiblížila těch 20let působení otce Josefa a události, o které se přičinil a za něž jsme vděčni: Už v roce 1990 o Pouti k sv. Anně v Pustiměři sloužil mši sv. olomoucký arcibiskup František Vaňák, při níž se do Pustiměře sešlo nejvíce poutníků v novodobých dějinách a kladl nám na srdce slova papeže Jana Pavla II., která jsme tehdy tolik potřebovali slyšet: „Stavte na Kristu, úhelném kameni společnost a kulturu budoucího věku” . Krátce po otevření hranic jste zorganizoval pouť do Lurd, která byla v té době pro každého velkým duchovním obohacením a jistým zázrakem. V tom roce se započalo v podivické farnosti s interiérovým vybavením kostela. 49

V roce 1991- 1994 jste byl vyslán na postgraduální studia do Říma, i přesto jste však na své farnosti nezapomněl a zorganizoval jste v pustiměřské farnosti setkání s mládeží italské farnosti Case di Malo. V té době jste i nám dal zavítat do věčného města - Říma. V roce 1992 o prázdninách se v uskutečnilo významné setkání s profesorem Gregoriánské univerzity v Římě, nyní kardinálem Tomášem Špidlíkem, který nejen předsedal hlavní mši svaté o pouti u svaté Anny v Pustiměři, spojené s mezinárodnímu setkání mladých, ale uspořádal jste také nezapomenutelné setkání s „Most Admired Man of the Decade“ (ocenění, udělené toho roku prof. Špidlíkovi ve Spojených státech amerických) ve městě Učitele národů, kde mu byla udělena čestná medaile J. Á. Komenského a poté – v do posledního místečka zaplněném kulturním domě v Uherském Brodě – uchvátil bohatstvím Moudrosti, v jejíž den se narodil. Vskutku největší událost Roku Komenského, jak kdosi v Uherském Brodě poznamenal. Posléze vedl současný pan kardinál duchovní cvičení pro mladé kostele Narození Panny Marie v Drysicích. O čtyři roky později v roce 1996 jste v Zelené Hoře uspořádal slovácký večer se Zdeňkem Galuškou a cimbálovou muzikou. Šestasedmdesáté narozeniny papeže Jana Pavla II. jsme pak ve farním kostele v Pustiměři oslavili koncertem duchovní hudby. V témže roce se farnosti Drysice dostalo u příležitosti 100. výročí posvěcení kostela Apoštolského požehnání od Svatého Otce Jana Pavla II. a bylo započato s opravou kostela a fary. V roce 1997, u příležitosti jedenáctistého výročí smrti sv. Vojtěcha, putovaly jeho ostatky po české zemi a ve Vyškově se konaly svatovojtěšské oslavy, při kterých jste pronesl zamyšlení o sv. Vojtěchu v dějinách českého národa a v tradici církve. Září 1997 se jistě stalo nezapomenutelným pro biřmovance, kteří přijali tuto svátost z rukou apoštolského nuncia, arcibiskupa, nynějšího kardinála Giovanniho Coppy. V roce 1998 biskup Josef Hrdlička požehnal v Drysicích největší zvon zasvěcený Matce Boží Panně Marii, a v Podivicích olomoucký arcibiskup Jan Graubner požehnal třem novým zvonům. Ve farnosti pustiměřské se začínalo s historickým počinem, a to s generální opravou kostela a opravou kaple. V roce 2000 se poprvé v novodobé historii slavila v rotundě sv. Pantaleona eucharistie pod širým nebem, a od té doby se zde každoročně udílí svátost nemocných a směřuje sem i procesí Božího Těla. U příležitosti roku Velkého Jubilea udělil papež Jan Pavel II. všem svatoanenským poutníkům své Apoštolské požehnání. O rok později, obec Drysice, u příležitosti 800. výročí svého založení, udělila Mons. Coppovi čestné občanství. U příležitosti 100. výročí posvěcení chrámu sv. Benedikta v Pustiměři v roce 2002 byl požehnán prapor obce a znak. V roce 2005 se uskutečnila událost jakou Pustiměř nepamatuje. V srpnu navštívil, požehnal obnovená sousoší a převzal čestné občanství J.E. Tomáš kardinál Špidlík člověk, který si svou neochvějnou a zbožnou vírou, každým skutkem a slovem, získává věhlas po celém světě. V témže roce se v Pustiměři započalo s generální opravou varhan. 50

Od roku 2007 se v kapli sv. Anny konají v měsíci květnu Májové pobožnosti. Poslední čtyři roky byly prožity v duchu kulturním, ale také v duchu putování. Vždyť kolik to jen bylo koncertů - cimbálová muzika Hradišťan, dětský pěvecký sbor Motýlek: („Venimus adorare eum“ – k poctě kardinála Coppy, „Stabat Mater“), koncert prof. Heřmanové a Luhanové: Amadeus laudans Deum – k poctě papeže Benedikta XVI. Naše putování v roce 2007 se ubíralo do Věčného města Říma (Peregrinatio Ad limina apostolorum) a o rok později na nejposvátnější místa Evropy (Peregrinatio ad Immaculatam Conceptionem). Letos jsme stanuli na místech, která jsou bytostně spjata s naší farností: pokleknout u hrobu sv. Benedikta, patrona našeho chrámu naplňovalo každého z nás slovy vděčnosti a modlitby, za naši farnost, obec, ale i celý svět (Anni Paulini Peregrinatio). Vždyť na každém místě naších putování jste dal zviditelnit naši farnost, ale tím i obec. Drahý otče Josefe,víme, že jsme určitě na něco zapomněli, protože shrnout 20 let Vašeho působení je nelehký úkol. Vy jste jej však prožil v naprosté odevzdanosti pro své farnosti a službě Bohu i bližním. Dovolte nám vyjádřit Vám upřímné poděkování, za každý rok, kterým jste nás obohatil, ať prostřednictvím Farních Informátorů nebo Vašich kázání, za každé setkání s Vámi, rozhovor, radu, také za chvíle, které jste s námi určitě neměl lehké a za putování, jichž jsme se mohli účastnit. Přejeme Vám, abyste nás nikdy neopustil a ve Vaší službě ať Vám slouží zdraví, ať máte vždy dostatek ochotných farníků a Panna Maria a svatí našich farností vyprošují Vašim krokům Boží požehnání. Jako vzpomínku na tento den přijměte od nás tento kalendář, v němž jsou v několika momentech shrnuty události 20 let Vašeho působení. A také tento dort, symbolizující Farní Informátor, který pro nás už 15. rokem obětavě tvoříte. Bůh Vám žehnej!

Jeho Svatost Benedikt XVI. uděluje P. Josefu Beníčkovi služebníku Kristovu a správci Božích tajemství u příležitosti 20. výročí první eucharistie ve farnosti sv. Benedikta v Pustiměři své Apoštolské požehnání.

51

52

53

„DIAMANTOVÁ PRIMICE“ KARDINÁLA ŠPIDLÍKA (z mailu Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, zaslaného dne 26. srpna 2009)

V kryptě baziliky sv. Pia z Pietrelciny v San Giovanni Rotondu, Anni Paulini Peregrinatio, 3. července 2009

Neočekávaně jsem oslavil svou „diamantovou primici“. Naši umělci z Aletti jsou naplno zaměstnáni v San Giovanni Rotondo, kde dělají nádhernou kryptu pro hrob Pátera Pia a nemohou se od plné práce do konce září odrhnout. Dostali tedy nápad, že bych přijel tam za nimi a odsloužil svou jubilejní mši jako první, kdo celebruje na právě dokončeném oltáři těsně před hrobkou Pátera Pia. Otcové kapucíni to přijali, vždyť zlatem zářící prostor už provizorně požehnal papež při své krátké návštěvě. Nečekaně se k mému zájezdu přidali i dva z mojich lékařů a ze státního sekretariátu Msgre Caccia (právě 54

nastupující jako nuncius do Libanonu) a ten přivezl blahopřejný telegram od svatého Otce. Beru to i jako vzpomínku na ostatních 30 spolubratrů, kteří byli v Maastrichtu se mnou vysvěceni a prakticky už všichni slouží liturgii nebeskou. Mezi nimi byl i z naší provincie P. Janíček a ze slovenské P. Senčík. A protože moravské primice končívají hodem, v hotelu, který patří Otcům kapucínům, se pořádala dlouhá večeře, na které se servírovaly všechny druhy mořských živočichů podle všech apulejských receptů. Té se ovšem otcové účastnit nemohli, protože v sobotu a v neděli jich čtyřicítka od rána do noci zpovídá poutníky. Tu neděli jich odhadovali asi 30 tisíc. San Giovanni Rotondo se stalo poutním místem početněji navštěvovaným než Lurdy. Není tedy divu, že jsem tam narazil i na horlivého poutníka z Prahy. To píšu teď po návratu do Říma, přikládám i text telegramu pro Vaši informaci. Pro sebe začínám spíš myslet na svatosvatou pravdu, že po „diamantu“ už se další pozemské kovy očekávat nemají a proto počítám s pomocí Vašich modliteb. V Kristu Váš T. Špidlík S. I.

U příležitosti 60. výročí Vašeho kněžského svěcení se duchovně spojuji s vámi a s vašimi blízkými, a připojuji se při této krásné příležitosti k chválám a díkům za dary, které vám udělil během vaší dlouhé a plodné služby evangeliu a církvi, zvláště pak ve prospěch křesťanského Východu. Spolu s vroucím a srdečným blahopřáním svolávám na Vás na přímluvu Panny Marie a svatého Ignáce hojnost nebeských milostí a uděluji Vám zvláštní Apoštolské požehnání, které s radostí rozšiřuji i na Vaše drahé. Benedikt XVI. 55

Benedikt XVI. o své apoštolské cestě do České republiky (katecheze Benedikta XVI. při středeční generální audienci na náměstí sv. Petra, 30. září 2009)

Drazí bratři a sestry, jako obvykle po zahraničních apoštolských cestách využiji dnešní generální audienci k promluvě o pouti, kterou jsem v uplynulých dnech vykonal do České republiky. Činím tak především na poděkování Bohu, který mi umožnil tuto návštěvu uskutečnit a který ji bohatě požehnal. Byla to opravdová pouť a zároveň mise v srdci Evropy: pouť proto, že Čechy a Morava jsou více než tisíc let zeměmi víry a svatosti; mise proto, že Evropa potřebuje v Bohu a v jeho lásce opět nalézt pevný základ naděje. Není náhoda, že svatí evangelizátoři tamějšího obyvatelstva, Cyril a Metoděj, jsou společně se svatým Benediktem patrony Evropy. „Láska Kristova je naší silou“ – to bylo motto cesty, tvrzení, které odráží víru mnoha hrdinských svědků z doby minulé i nedávné. Mám na mysli zejména minulé století. Především však vyjadřuje jistotu dnešních křesťanů. Ano, naší silou je láska Kristova! Síla, která inspiruje a oživuje pravé revoluce, pokojné a osvobozující, a která je nám oporou ve chvílích krize a poskytuje nám útěchu, když namáhavě získaná svoboda riskuje, že ztratí sebe samu, svou vlastní pravdu. Přijetí, kterého se mi dostalo, bylo srdečné. Prezident republiky, kterému vyjadřuji znovu své uznání, byl při různých příležitostech osobně přítomen a přijal mne spolu s mými spolupracovníky ve svém sídle, historickém hradu hlavního města. Celá biskupská konference, zejména kardinál pražský arcibiskup a brněnský biskup mi s velkou vřelostí dali zakusit hluboké pouto, které pojí české katolické společenství s Petrovým nástupcem. Jim také děkuji za důkladnou přípravu liturgických slavností. Jsem také vděčný všem občanským i vojenským představitelům a těm, kdo se různými způsoby podíleli na zdařilém průběhu mojí návštěvy. Láska Kristova se začala zjevovat na tváři Dítěte. První etapa návštěvy po příjezdu do Prahy se totiž konala v kostele Panny Marie Vítězné, kde je uctíváno Jezulátko, známé právě jako Pražské Jezulátko. Ona soška poukazuje na tajemství Boha, jenž se stal člověkem, na „blízkého Boha“, jenž je základem naší naděje. Před „Pražským Jezulátkem“ 56

jsem se modlil za všechny děti, za rodiče a za budoucnost rodiny. Pravé „vítězství“, o které dnes prosíme Marii, je vítězstvím lásky a života v rodině a ve společnosti! Pražský hrad, jenž je mimořádný z historického i architektonického hlediska, nabízí obecnější reflexi: do svého rozsáhlého prostoru pojímá četné památky, prostředí a instituce, takřka jako znázornění určité polis – obce, v níž probíhá harmonické soužití katedrály a paláce, náměstí a zahrady. Moje návštěva se tak v toto kontextu mohla dotknout obou prostředí, občanského i náboženského, která nestojí proti sobě, ale jsou si harmonicky blízká, byť odlišná. Ve svém vystoupení před politickými a občanskými představiteli a diplomatickým sborem jsem chtěl poukázat na nerozlučný svazek, který nutně vždycky existuje mezi svobodou a pravdou. Z pravdy není třeba mít strach, protože je přítelkyní člověka a jeho svobody. Ba dokonce: jedině v upřímném hledání pravdy, dobra a krásy lze reálně nabízet budoucnost dnešní mládeži a příštím generacím. Ostatně, co jiného přitahuje tolik lidí do Prahy, ne-li její krása, krása, která není jenom estetická, ale historická, náboženská a v širokém smyslu lidská? Kdo zastává odpovědnou roli na politickém a výchovném poli musí umět čerpat ze světla oné pravdy, která je odrazem věčné Moudrosti Stvořitele, a je povolán ji osobně dosvědčovat vlastním životem. Jedině seriózní úsilí o intelektuální a morální opravdovost je hodno oběti těch, kteří za svobodu draze zaplatili! Symbolem této syntézy pravdy a krásy je nádherná pražská katedrála, zasvěcená svatým Vítovi, Václavovi a Vojtěchovi, kde se konala bohoslužba nešpor spolu s kněžími, řeholníky, seminaristy a představiteli laiků, zapojených do církevních sdružení a hnutí. Pro společenství středo-východní Evropy jsou nynější chvíle obtížné. V důsledku dlouhé zimy ateistického totalitarismu se hromadí škodlivé účinky západního sekularismu a konzumismu. Proto jsem všechny povzbuzoval, aby čerpali stále novou energii od Zmrtvýchvstalého Pána, aby mohli být ve společnosti evangelním kvasem a zapojovat se, jak už se to děje, do charitativních, ale ještě více do výchovných a vzdělávacích aktivit. Toto poselství naděje, založené na víře v Krista, jsem adresoval celému Božímu lidu na dvou velkých eucharistických slavnostech, které se konaly v Brně, hlavním městě Moravy, a ve Staré Boleslavi, místě mučednictví svatého Václava, hlavního patrona českého národa. Morava bezprostředně připomíná svaté Cyrila a Metoděje, evangelizátory slovanských národů, a tedy onu nevyčerpatelnou sílu evangelia, které jako řeka živé vody protéká napříč dějinami a kontinenty a přináší všude život a spásu. Nad portálem brněnské katedrály jsou vytesána Kristova slova: „Pojďte ke mně všichni, kdo jste obtíženi, a já vás občerstvím“ (Mt 11,28). Stejná slova zazněla minulou neděli během 57

liturgie jako ozvěna nepomíjivého hlasu Spasitele, naděje národů včera, dnes i vždycky. Vláda Kristova, vláda milosti a milosrdenství, dává výmluvná znamení v existenci svatých patronů různých křesťanských národů, jakým je právě Václav, mladý český král z 10.století, který se vyznačoval svým příkladným křesťanským svědectvím a který byl zabit svým bratrem. Václav dával přednost království nebeskému před kouzlem pozemské moci a zůstal tak navždy v srdci českého lidu jako vzor a ochránce v rozmanitých událostech dějin. Početnou mládež, pocházející také ze sousedních národů a přítomnou na svatováclavské mši, jsem pobídnul, aby v Kristu rozpoznali nejopravdovějšího přítele, který naplňuje nejhlubší touhy lidského srdce. Nakonec musím zmínit další dvě setkání: ekumenické a setkání s akademickou obcí. Na tom prvním, které se konalo v arcibiskupském paláci, jsem se setkal se shromážděnými představiteli různých křesťanských společenství České republiky a se zástupci židovské obce. V souvislosti s dějinami této země, která, bohužel, zakusila trpké konflikty mezi křesťany, je důvodem upřímné vděčnosti Bohu, ocitnout se shromážděni společně jako učedníci jediného Pána, sdílet radost víry a historické odpovědnosti před soudobými výzvami. Snaha postupovat vpřed ke stále plnější a viditelnější jednotě věřících v Krista, posiluje a zefektivňuje společné úsilí o opětovné objevování křesťanských kořenů Evropy. Tento poslední aspekt, který velmi ležel na srdci mému milovanému předchůdci Janu Pavlu II., vyšel najevo také na setkání s univerzitními rektory, představiteli profesorů a studentů a jiných významných osobností kulturního prostředí. V tomto kontextu jsem zdůraznil roli univerzitní instituce, jedné z nosných struktur Evropy, která má v Praze jednu z nejstarších a nejuznávanějších univerzit, Karlovu univerzitu, podle jména císaře Karla IV., který ji založil spolu s papežem Klementem VI. Univerzita je vitálním prostředím společnosti, zárukou svobody a rozvoje, jak dokazuje skutečnost, že právě z univerzitních kruhů v Praze vzešla tzv. „sametová revoluce“. Dvacet let po této historické události jsem předložil pojetí integrální lidské formace, založené na jednotě poznání, zakořeněného v pravdě, a odporující nové diktatuře relativismu, vázané na technickou nadvládu. Humanistická a vědecká kultura nemohou být odděleny. Naopak, jsou to dvě tváře téže mince. Znovu nám to připomíná česká země, vlast velkých spisovatelů jakými jsou Kafka a opat Mendel, průkopník moderní genetiky. Drazí přátelé, děkuji Pánu za to, že mi touto cestou umožnil setkat se s lidem a církví hlubokých historických a náboženských kořenů u příležitosti letošních výročí různých událostí vysokých duchovních a společenských hodnot. Bratry a sestry České republiky znovu odkazuji k poselství naděje a povzbuzuji k odvaze dobra, aby budovali dnešek i zítřek Evropy. Plody své pastorační návštěvy svěřuji přímluvě Panny Marie a všem světcům a světicím Čech a Moravy. 58

VOTIVNÍ SVÍCE PUSTIMĚŘSKÝCH POUTNÍKŮ NA HROBĚ KARDINÁLA BERANA

Velvyslanec ČR u Svatého stolce JUDr. Pavel Vošalík s představitelem pro zahraniční Sdružení soukromých škol Čech, Moravy a Slezska Michalem Musilem u hrobu kardinála Berana (12. 11. 2009).

Premiér ČR Jan Fischer s manželkou u hrobu Josefa kardinála Berana v kryptách vatikánské baziliky, 14. 11. 2009. 59

Premiér ČR, Jan Fischer, předal Tomáši kardinálu Špidlíkovi medaili Karla Kramáře (Řím, papežská kolej Nepomucenum, 13. listopadu 2009)

Pocta Jeho Eminenci Tomáši kardinálu Špidlíkovi S.J.

60

Projev uznání k celoživotnímu dílu Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S. J., v oblasti rozvoje vzájemných vazeb mezi východními a západními křesťany, stejně jako poděkování za jeho neúnavné posilování naděje věřících ve své rodné vlasti během tíživých let komunistické diktatury a následně jejich povzbuzování v úsilí o budování nové spravedlivé společnosti v České republice mimo jiné formou pravidelných promluv na vlnách vatikánského rozhlasu, byly cílem a smyslem slavnostního večera, který u příležitosti nadcházejících devadesátých narozenin pana kardinála Špidlíka uspořádali velvyslanec ČR u Svatého stolce JUDr. Pavel Vošalík, velvyslanec ČR v Itálii RNDr. Vladimír Zavázal, CSc. a Papežská kolej Nepomucenum dne 10. prosince 2009 v prostorách papežské koleje. Otec kardinál vešel do naplněného sálu (cca 150 osob) krátce po šesté, doprovázen verbuňkem cimbálové muziky „Slovácko mladší“ z Mikulčic. Moravané pod vedením primáše Petra Marady pak po celý večer dotvářeli výjimečnou atmosféru slavnosti. Velvyslanec Pavel Vošalík uvítal hosty, zahájil večer a poté prováděl jeho oficiální částí. Laudatio přednesl otec Prof. Richard Čemus, kardinálův žák a pokračovatel, spirituál Nepomucena:

EX TOTO CORDE LAUDATIO P. PROF. RICHARDA ČEMUSE, S.J. K DEVADESÁTINÁM TOMÁŠE KARDINÁLA ŠPIDLÍKA

Ve čtvrtek 17. prosince 2009 se Tomáš kardinál Špidlík, dožívá devadesáti let. Je to úctyhodný věk a není divu, že gratulanti stojí ve frontě. Vždyť pan kardinál je mezinárodně znám a vždy se vyznačoval tím, co dělá osobnost osobností: vztahy s ostatními. Přátelství rád přijímá, ale také dává. Jeho okruh přátel je proto mimořádně široký a my všichni jeho přátelé se radujeme z toho, že Boží prozřetelnost – jak on sám rád žertovně poznamenává – „ho tady dole zapomněla“ a my ho tak máme stále ještě mezi námi. Pohlédneme-li zpět na životní příběh 61

oslavence, nestačíme žasnout. Zní až pohádkově: syn ševce z Boskovic na Moravě, Tomáš Josef Špidlík, studuje na brněnské universitě, když Hitler zavře vysoké školy. Jen díky náhodě, kterou on sám nazývá prozřetelnost, ujde deportaci do Říše. Pracuje jako dělník, než se seznámí s jesuity a vstoupí do Tovaryšstva Ježíšova, které prožívá za německé okupace krušné chvíle. Přečká válku na Velehradě. Po válce ho jesuitský řád pošle na studia do Holandska, kde je také vysvěcen na kněze. Nemůže se ale vrátit domů do Československa, protože mezitím se dostali k moci komunisté a nastává pronásledování církve a zrušení řeholního života. Mladý jesuita Špidlík se rozhodne jít jako misionář do Indonésie. Shodou okolností však „uvázne“ roku 1951 v Římě, kde zůstane. Těžko i v tom nevidět Boží záměr, protože zde ve Věčném městě rozvine všechny své schopnosti a vlohy. Svou houževnatostí a pílí se vypracuje na mezinárodně uznávaného odborníka na spiritualitu křesťanského Východu, a brzy se stane vyhledávaným duchovním vůdcem. Jeho životní dílo je rozsáhlé a rozmanité. Jen namátkou zmiňme: 12 let vedl jako vyšší představený české jesuity v zahraničí; 37 let byl spirituálem československé Papežské koleje Nepomucenum; 38 let přednášel na Papežském Orientálním Institutu; už 58 let zní pravidelně každý pátek na vlnách Vatikánského rozhlasu jeho nezaměnitelný hlas; je autorem desítek vědeckých knih, stovek odborných studií, článků, konferencí, úvah, homilií, a je dokonce i autorem pohádek a básní. Pouze jeho sebrané články a studie zaplňují 14 tlustých svazků. Píše francouzsky, česky a italsky, avšak překladů jeho knih, od angličtiny po arabštinu, je bezpočet. A tak není divu, že emeritní profesor je doslova zahrnut čestnými doktoráty, vyznamenáními a cenami, z nichž medaile Karla Kramáře za „dlouholeté zásluhy za demokracii a svobodu myšlení“, udělená P. Špidlíkovi premiérem české vlády Janem Fischerem 13. listopadu je zatím jen poslední v řadě. Největšího uznání se páteru Špidlíkovi dostává však v roce 1995, kdy ho papež Jan Pavel II. pozve vést Duchovní cvičení ve Vatikánu, kterých se hlava Církve osobně zúčastní. Český jesuita tu může čerpat z plodů své badatelské činnosti a duchovní hloubky. Ukazuje, že bohatství východní křesťanské spirituality – zejména slovanské – západní spiritualitu nepopírá, ale doplňuje. Je to zcela ve smyslu vůdčí myšlenky pontifikátu Jana Pavla II., že církev má opět dýchat oběma stranami plic. 62

Není proto náhodou, že nedlouho poté svěří slovanský papež umělci a teologovi, Marku Ivanu Rupnikovi SJ, Špidlíkovu žáku, úkol, vyzdobit kapli Redemptoris Mater v Apoštolském paláci, kde exercicie probíhaly. Vznikne obdivuhodné dílo, nazývané „novou Sixtinskou kaplí“, o které můžeme bez nadsázky říci, že je teologií Tomáše Špidlíka a jeho školy v mozaice. Významně k tomuto dílu přispěl i moravský sochař Otmar Oliva. Dne 28. září, tedy na svátek sv. Václava roku 2003, Jan Pavel II. prohlašuje z okna Apoštolského paláce, že se rozhodl svolat konsistoř a jmenovat nové kardinály. Mezi nimi zazní i jméno Tomáše Špidlíka. Je to výmluvný důkaz toho, jak vysoce si slovanský papež cení jeho přínosu k tomu, aby Evropa dýchala oběma stranami plic. Radost ze zprávy, která se rozletěla do světa, přesáhne konfesijní hranice: jako první gratuluje pateru Špidlíkovi z francouzského Taize, Roger Schutz. A pravoslavný rumunský metropolita, pozdější patriarcha Daniel, nazve čerstvě jmenovaného kardinála „teologem nerozdělené církve“. To vše je nevídaná čest pro samotného Tomáše Špidlíka, pro celý český národ, církev i jesuitský řád. Výčet poct by tu mohl skončit, ale nekončí: prozraďme, co málo kdo ví, totiž že při posledním konkláve, ze kterého vzešel papež Benedikt XVI., byl kardinál Špidlík požádán, aby promluvil v Sixtinské kapli ke kardinálům, bezprostředně před tím, než přistoupili k volbě. Nehleďme však pouze do minulosti, jakkoliv slavné, neboť ani oslavenec sám to nedělá. Je-li starý ten, kdo žije jen ze vzpomínek, a není s to hledět vpřed, pak pan kardinál Špidlík – přes svých 90 let – starý naprosto není. Je pravda, že jeho nejbližší žáci ho nazývají starec, to však je slovanský titul vyhrazený zkušenému duchovnímu otci. Jinak je ale otec Špidlík mladý, rozumíme-li pod tímto pojmem živý zájem o současnost a otevřenost vůči budoucnosti. A skutečně, kdo navštíví pana profesora v Centru Aletti, pár kroků od basiliky Panny Marie Sněžné, najde ho většinou za notebookem, jak píše text, odpovídá na e-maily, nebo čte zprávy z internetu. Když člověk vstoupí, rázem computer vypne a rozvine se rozhovor, při kterém otec Špidlík nejdřív trpělivě naslouchá. Člověk se cítí brán vážně, pochopen, ba milován. Otvírá se, odhazuje tíhu chmurných myšlenek a čerpá novou sílu. Smíří se s přítomností a ztratí strach z budoucnosti. Ne že by pan kardinál neviděl problémy současného světa. Naopak, vychází z reality a umí ji konstatovat s ostrostí ducha a někdy až syrovým realismem. „Nakazí“ však návštěvníka vírou, že nic ve světě, ani v osobním životě se nevymyká Boží prozřetelnosti, která všemu dává smysl. Ze starcovy cely návštěvníci vycházejí – vyjádřeno slovy encykliky Benedikta XVI. – Spe salvi (zachráněni v naději). Bezmezná důvěra v Boha je i pramenem 63

kardinálovy jarosti, jehož vtip kohosi inspiroval, navrhnout emeritního profesora – po tolika doktorátech honoris causa – na doktorát humoris causa. Život v Římě, caput mundi, četné cesty a pobyty v celém světě, od Ameriky, přes Afriku až po Austrálii, a last but non least, stálé styky s východními křesťany, nechaly pátera Špidlíka dozrát v osobnost Evropana, ba kosmopolitu. Přesto však nikdy nezapřel svůj moravský původ, stejně jako nikdy neměl zapotřebí se vymezovat vůči druhým, aby uchránil svou identitu. Naopak, právě otevřeností vůči novému a jinému ji nejen našel a vytříbil, ale dokázal jí pak obohatit i druhé. Ocenil to i italský president Carlo Azelio Ciampi, když vyznamenal kardinála Špidlíka za „přínos italské kultuře“. To není věru málo pro syna daleké Moravy v kolébce evropské kultury, jakou je Itálie! Nedozrál tu k pozdní sklizni plod cyrilometodějské misie, jenž dala zrod slovanské spiritualitě v srdci Evropy…? Podle Tomáše Špidlíka je to právě slovanská spiritualita srdce, která může být v současné – technickou mentalitou a legalismem poznamenané – Evropě skutečným přínosem. Celým svým dílem staví do středu svého zájmu jedinečnost a neopakovatelnost osoby člověka. Je však na nás, abychom zúročili tento Špidlíkův odkaz pro českou mysl a tak jako on obohatili západní svět. Při převzetí čestného doktorátu na Karlově Univerzitě v Praze roku 2000 profesor Špidlík řekl: „Po době osamocení máme touhu zařadit se do světového myšlení. Ale musíme si být vědomi, že tam máme najít i své charakteristické místo. Za padesát let svého putování světem jsem měl mnoho příležitostí k zamyšlení nad identitou české duchovní tradice.“ Když Tomáš Špidlík cituje Jiřího Wolkera, nejen cizinci, ale i sami Češi žasnou nad tím, jak ryzí personalismus dokáže vytěžit z jeho veršů. Starý kontinent čeká na duchovní syntézu Východu a Západu, kterou by mohl nabídnout jako svůj přínos novým národům, jež vystupují na scénu globalizujícího se světa. Kardinál Špidlík k jejímu vytváření významně přispěl. Ukázal, že syntéza evropské spirituality nemůže být pouhým encyklopedickým výčtem názorů, ani jejich povrchním kompromisem. Může ale dorůst v mozaiku nové krásy zrozené z hlubin srdce živých osob, spojených poutem přátelství. „Ex toto corde“ (z celého srdce) hlásá heslo na kardinálském erbu Tomáše Špidlíka. Povzbuzuje nás k naději, ale i odvaze, důvěřovat vlastnímu srdci, ba dokonce věřit v jeho neomylnost, bije-li v rytmu Božího dechu v nás. Mít někoho rád je jako říct mu „ty nesmíš nikdy umřít“. U našeho oslavence se můžeme opřít o pravděpodobnost, přecházející v jistotu, že se naše přání splní, a že pana kardinála budeme mít ještě dlouho mezi sebou, nejlépe navždy. Neříkává snad rád on sám, že „hlavní je dožít se devadesátky“, neboť „podle statistiky umírá po devadesátce už jen velmi málo lidí“. Proto pane kardinále: na mnogaja blagaja ljéta! 64

La sua lunga vita e il suo singolare cammino di fede testimoniano come sia Dio a guidare chi a Lui si affida

HOMÍLIE PAPEŽE BENEDIKTA XVI. PŘI MŠI SVATÉ U PŘÍLEŽITOSTI 90. NAROZENIN TOMÁŠE KARDINÁLA ŠPIDLÍKA, S.J., V KAPLI REDEMPTORIS MATER APOŠTOLSKÉHO PALÁCE VE VATIKÁNĚ

17. prosince 2009 65

Drazí přátelé, dnešní liturgií vstupujeme do posledního úseku adventního putování, která nás vybízí, abychom ještě zintenzívnili naši přípravu, a tak s vírou a radostí slavili Narození Pána, a s vnitřním úžasem přijali Boha, který se stává blízký člověku, každému z nás. První čtení nám představuje stařičkého Jakuba, který svolává své syny, aby jim požehnal: je to událost velké intenzity a pohnutí. Toto požehnání je pečetí věrnosti smlouvě s Bohem, ale je také prorockou vizí, která se dívá vpřed a ukazuje poslání. Jakub je otcem, který ne vždy po přímočarých cestách svých dějin, dochází k radosti, že může kolem sebe shromáždit své syny a každému z nich i jejich potomstvu naznačit budoucí úděl.

S Tomášem kardinálem Špidlíkem v kapli Redemptoris Mater, PEREGRINATIO AD LIMINA APOSTOLORUM, 13. června 2007.

Zvláště dnes jsme slyšeli odkaz na kmen Judy, u něhož se vyzdvihuje královská moc, představovaná lvem, stejně jako Davidova monarchie, znázorněná žezlem, vladařskou holí, což je zmínka příchodu Mesiáše. V tomto dvojím obraze tak prosvítá budoucí tajemství lva, který se stává beránkem, krále, jehož vladařskou holí je Kříž, znamení pravé královské důstojnosti. Jakub si postupně uvědomoval primát 66

Boha, pochopil, že jeho cesta je vedena a podpírána věrností Pána, a on nemůže než odpovědět naprostým přilnutím ke smlouvě a k Božímu úradku spásy. Úryvek z Matoušova evangelia nám podává „rodokmen Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova“ (Mt 1,1), zdůrazňuje a dále rozvíjí Boží věrnost příslibu, kterou uskutečňuje nejen prostřednictvím lidí, ale spolu s nimi a někdy – jako v případě Jakuba – mnohdy cestami klikatými a nepředvídanými. Očekávaný Mesiáš, na nějž se příslib vztahuje, je pravý Bohem, ale také pravý člověk; Syn Boží, ale také Syn, zrozený z Panny, Marie z Nazaretu, svatého těla Abrahamova, v jehož potomstvu budou požehnány všechny národy země (srv. Gen 22,18). V tomto rodokmenu jsou kromě Marie připomenuty také čtyři ženy. Nejsou to Sára, Rebeka, Lia, Ráchel, tedy velké postavy dějin Izraele. Jsou to Paradoxně však to jsou čtyři ženy pohanské: Rachab, Rut, Betšeba, Támar, které zdánlivě „narušují“ čistotu rodokmenu. V těchto pohanských ženách, které se objevují v rozhodujících momentech dějin spásy, však prosvítá tajemství církve pohanů, univerzalita spásy. V těchto pohanských ženách se zjevuje budoucnost, univerzálnost spásy. Jsou rovněž ženami hříšnými a tak se v nich zračí i tajemství milosti: nejsou to naše skutky, které vykupují svět, nýbrž Pán, který nám dává pravý život. Jsou to právě hříšnice, na nichž se zjevuje velkolepost milosti, kterou všichni potřebujeme. Tyto ženy, nicméně, dávají příkladnou odpověď na Boží věrnost, když projevují víru v Boha Izraele. Vidíme tak prosvítat církev pohanů, tajemství milosti, víru jako dar a cestu ke společenství s Bohem. Matoušův rodokmen není pouhým výčtem pokolení: jsou to dějiny, uskutečňované na prvním místě Bohem, ale s odpovědí lidstva. Je to rodokmen milosti a víry: právě na absolutní věrnosti Boha a pevné víře těchto žen spočívá uskutečňování příslibu, daného Izraeli. Jakubovo požehnání je velmi blízké dnešnímu šťastnému jubileu 90. narozenin drahého kardinála Špidlíka. Jeho dlouhý život a jeho jedinečná pouť víry dosvědčují, jak Bůh vede toho, kdo na Něj složí svou důvěru. Prošel však také bohatým myšlenkovým vývojem a vždy s nadšením a s hlubokým přesvědčením zastával, že centrem veškerého Zjevení je Trojosobní Bůh a že v důsledku toho člověk, stvořený k jeho obrazu, je ve své podstatě tajemstvím svobody a lásky, které se uskutečňuje ve společenství: stejně jako je tomu u Boha. Toto společenství neexistuje samo pro sebe, ale vychází – jak neúnavně hlásá východní křesťanství – z božských Osob, které se svobodně milují. Svoboda a láska, konstitutivní prvky 67

osoby, nejsou uchopitelné prostřednictvím racionálních kategorií, proto osobu nelze pochopit jinak než v tajemství Krista, pravého Boha a pravého člověka, a ve společenství s Ním, jež se stává přijetím „boholidství“ i v našem samotné životě. Kardinál Špidlík, věrný tomuto principu, spřádal po dlouhá staletí živé a z mnoha pohledů originální teologické vnímání, v němž organicky splývají křesťanský Východ i Západ, a obohacují se vzájemně svými dary. Jeho základem je život v Duchu; princip poznání – láska; studium: uvádění do duchovní paměti; dialog s konkrétním člověkem: neodmyslitelné kritérium, a jeho kontext: stále živé Kristovo tělo, kterým je jeho Církev. S touto teologickou vizí je úzce spjato duchovní otcovství, jež kardinál Špidlík neustále praktikoval a nadále vykonává. Dnes bychom mohli říct, že se kolem něho shromažďuje při slavení Božských tajemství jeho „maličké duchovní potomstvo“, Centrum Aletti, které chce obsáhnout jeho vzácnou nauku, a dát z ní vzejít plodům nových intuicí a nových bádání i prostřednictvím umělecké tvorby. V této souvislosti považuji za obzvlášť pěkné zdůraznit vztah mezi teologií a uměním, jak vzešel z jeho myšlení. Je tomu totiž deset let, co můj ctihodný a milovaný předchůdce, Boží služebník Jan Pavel II., posvětil tuto kapli Redemptoris Mater, a tehdy řekl, že „toto dílo se předkládá jako teologie obou plic, z níž může církev třetího tisíciletí čerpat novou vitalitu“. A papež dále pokračoval: „Obraz Redemptoris Mater (Matky Vykupitele), který vévodí hlavní stěně, nám klade před oči tajemství lásky Boha, který se stal Papež Jan Pavel II. světí kapli Redemptoris Mater, 14. listopadu 1999. člověkem, aby dal nám, lidským bytostem schopnost stát se dětmi Božími… (Je to) poselství spásy a radosti, které Kristus, zrozený z Marie, přinesl lidstvu“ (Insegnamenti XXII, 2, str. 895). Vám, drahý kardinále Špidlíku, přeji z celého srdce hojnost Pánových milostí, abyste nadále osvěcoval moudrostí členy „Centra Aletti“ i všechny vaše duchovní syny. V pokračujícím slavení svatých tajemství, svěřuji všechny mateřské ochraně Matky Vykupitele, a od božského Slova, které přijalo naše tělo, vyprošuji světlo a pokoj, zvěstovaný anděly v Betlémě. Amen.  68

Tablo zesnulých u oltáře Panny Marie Bolestné v chrámu sv. Benedikta v Pustiměři (nahoře). U hrobu + P. Františka Beníčka v Suché Lozi, v den jeho nedožitých 40. narozenin, 13. 11. 2009 (dole).

Těm, kdo v tebe věří, Pane, se život nekončí, ale mění.

69

POŘAD BOHOSLUŽEB: 24. – 31. prosince 2009 DEN

LITURGIE

ČTVRTEK 24. prosince

VIGÍLIE SLAVNOSTI

NAROZENÍ PÁNĚ PŮLNOČNÍ MŠE SVATÁ

SLAVNOST

PÁTEK 25. prosince

NAROZENÍ PÁNĚ 12.00: „URBI ET ORBI“ /ČT 1/ POŽEHNÁNÍ SVATÉHO OTCE SVÁTEK

SOBOTA 26. prosince

sv. ŠTĚPÁN, PRVOMUČEDNÍK

SVÁTEK

NEDĚLE 27. prosince

sv. RODINA, JEŽÍŠ, MARIA A JOSEF

PONDĚLÍ 28. prosince ÚTERÝ 29. prosince STŘEDA 30. prosince

SVÁTEK SV. MLÁĎÁTKA, MUČED.

ÚMYSL MŠE SV.

za + Jana a Ludmilu DRYSICE RACLAVSKÝCH a rodiče 22.00 za + Josefa VLČE, rodiče, PUSTIMĚŘ tři bratry a syna Stanislava 24.00 za + Ladislava HRUBÉHO, PODIVICE manželku a dva syny 7.30 za Vojtěšku SLAVÍKOVOU, DRYSICE manžela, rodiče, sourozence, r. 9.00 PUSTIMĚŘ za živou a + rod. LUSKOVU, ŠKOLAŘOVU a ADAMCOVU 10.30 za živou a zemřelou rodinu PUSTIMĚŘ PŘEROVSKOU 8.00 za + Aloise MARKA, +rodinu DRYSICE MARKOVU, RICHTEROVU 9.30 a Boží požehnání pro živou r. za + rodiče MALÍKOVY PODIVICE a +Annu LANGEROVOU 11.00 za + Františka KRAMPLA PUSTIMĚŘ a duše v očistci 8.00 za + Oldřicha KAŠOKA, DRYSICE manželku, rodiče z obou stran 9.30 a dar zdraví pro živou rodinu za dar zdraví a Boží PODIVICE požehnání pro celou rodinu 11.00

PÁTÝ DEN V OKTÁVU

NAROZENÍ PÁNĚ ŠESTÝ DEN V OKTÁVU

NAROZENÍ PÁNĚ SEDMÝ DEN V OKTÁVU

ČTVRTEK 31. prosince

FARNOST

NAROZENÍ PÁNĚ SV. SILVESTR I., PAPEŽ

DRYSICE 15.30 PUSTIMĚŘ 17.00

na poděkování Pánu Bohu za přijatá dobrodiní v r. 2009 na poděkování Pánu Bohu za přijatá dobrodiní v r. 2009

ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC PROSINEC 1. Aby děti byly respektovány, milovány a nikdy se nestaly obětmi různých forem vykořisťování. 2. Aby o Vánocích lidé na zemi poznali Vtělené Slovo jako Světlo, které osvěcuje každého člověka, a aby národy otevřely své dveře Kristu, Spasiteli světa. 3. Aby Kristův pokoj pronikal skrze duchovní službu v armádě ke všem, kteří mají odpovědnost za mír. FARNÍ INFORMÁTOR, XV. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (zázn. 517356351, mobil: 723593106, [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks =15,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na www.pustimer-farnost.cz.

70

POŘAD BOHOSLUŽEB: 1. – 10. ledna 2010 DEN

LITURGIE SLAVNOST

PÁTEK 1. ledna

MATKY BOŽÍ PANNY MARIE

2010

SVĚTOVÝ DEN MÍRU

SOBOTA 2. ledna

SV. BAZIL VELIKÝ A SV. ŘEHOŘ NAZIÁNSKÝ SLAVNOST

NEDĚLE 3. ledna

ZJEVENÍ PÁNĚ PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA

PONDĚLÍ 4. ledna ÚTERÝ 5. ledna STŘEDA 6. ledna

PONDĚLÍ PO ZJEVENÍ PÁNĚ

ČTVRTEK 7. ledna

ČTVRTEK PO ZJEVENÍ PÁNĚ

ÚTERÝ PO ZJEVENÍ PÁNĚ STŘEDA PO ZJEVENÍ PÁNĚ

PLNOMOCNÉ ODPUSTKY ROKU KNĚŽÍ

PÁTEK 8. ledna SOBOTA 9. ledna

PÁTEK PO ZJEVENÍ PÁNĚ

ÚMYSL MŠE SV.

za Boží požehnání PUSTIMĚŘ pro farnost a obec 8.00 DRYSICE za + Boženu KLUDÁKOVOU, manžela, živou a + rodinu 9.00 za Boží ochranu, pomoc PODIVICE a požehnání pro celou rodinu 11.00

PUSTIMĚŘ za +Františku ŠUSTKOVOU, manžela a duše v očistci 8.00 za dar zdraví a Boží DRYSICE požehnání pro celou rodinu 9.30 za +Annu SUCHÁNKOVOU, PODIVICE + rodinu SUCHÁNKOVU 11.00 a MATOUŠKOVU za + Františka ADAMCE, PUSTIMĚŘ dvě manželky a děti 17.00 za + Františka BENÍČKA, PODIVICE manželku, živou a + rodinu 8.00 za + P. Jana ZAKOPALA, DRYSICE rodiče a sourozence 17.00 za + P. Františka BRŠLICU PODIVICE a za nová kněžská povolání 8.00 za + P. Františka PETRŮ DRYSICE a za nová kněžská povolání 15.30 PUSTIMĚŘ za + P. Františka BENÍČKA a za nová kněžská povolání 17.00 za + Oldřicha HOLUBA PUSTIMĚŘ a Boží pomoc pro rodinu 17.00

SOBOTA PO ZJEVENÍ PÁNĚ

SVÁTEK

NEDĚLE 10. ledna

FARNOST

KŘTU PÁNĚ KONČÍ DOBA VÁNOČNÍ

PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00

na poděkování Pánu Bohu za dar zdraví a ochranu během 90 let života za + Milana RYŠÁNKA, dvoje rodiče a švagrovou za + Rudolfa POSPÍŠILA, dvě manželky a děti

FARNÍ INFORMÁTOR, XVI. roč., pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (zázn. 517356351, mobil: 723593106, [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks =15,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na www.pustimer-farnost.cz.

71