Dnes se nám narodil Spasitel, Kristus Pán

Dnes se nám narodil Spasitel, Kristus Pán

HIC DE VIRGINE MARIA JESUS CHRISTUS NATUS EST Nápis na stříbrné hvězdě v betlémské jeskyni, na místě, kde se z Marie Panny narodil o prvních vánocích Ježíš Kristus MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, s Marii, Josefem, pastýři a Mágy, pokloňme se i my Spasiteli, který se pro naši spásu stal jedním z nás. Jeho, věčného Boha a pravého člověka, prosme: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS. ! Za Církev, aby rozjímáním nad velkými událostmi dějin spásy, dokázala stále novým způsobem přinášet jejich poselství. ! Za lidi všech civilizací a náboženství, aby jim zazářilo světlo, kterým je Kristus Pán. ! Za mír v zemi, která v plnosti času prožila tajemství Vtělení Božího Syna. ! Za tuto zemi, která se před dvěma tisíciletími stala chrámem tvé přítomnosti, aby nad ní stále zářilo světlo Betléma. ! Za ty, kdo nesou odpovědnost za smýšlení národů, aby měli úctu k lidskému životu a chránili jej jako Boží dar. ! Za naše farní společenství, aby pokojnou a láskyplnou atmosféru vánočních svátků prožívalo s pozorností k těm, kdo jsou hmotně i citově chudí. ! Za věrné zemřelé, ať temnoty jejich smrti prozáří jas betlémské noci, v níž se nám narodil Spasitel, Kristus Pán. K: Nebesky Otče, dej nám účast na božském životě tvého Syna, který se nám stal ve všem podobný, a nyní s Tebou žije a kraluje na věky věků. L: Amen.

Bože, buď milostiv a žehnej nám. MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, na prahu nového roku, volejme k všemohou− címu Bohu, v jehož rukou je všechen čas, a prosme: L: PANE, ŽEHNEJ SVÉMU LIDU. ! Za Svatého Otce Benedikta XVI., aby mu Pán dějin dával sílu k neúnavnému svědectví Kristu, který svým životem lásky a služby, a svou smrtí pro nás a pro naši spásu, zlomil moc zla a provází svou Církev, aby dokázala zlo světa přemáhat dobrem. ! Za rodiče a vycho− vatele, aby zodpo− vědně hledali pravdu, a tak předávali pravé hodnoty, které jsou přítomné v každé oblasti poznání i v historickém a kulturním dědictví lidstva. ! Za děti, které se letos narodí a za rodiny, ve kterých budou vyrůstat, aby je provázela mocná ochrana Matky Boží, Panny Marie. ! Za křesťany, aby se nasloucháním evangeliu učili budovat mír na pravdě každodenní existence, inspirované přikázáním lásky. ! Za to, abychom svou modlitbou, upřímnou snahou o odpuštění a spravedlností života už nyní připravovali nastolení toužebně očekávaného míru, který je darem Božím. ! Za naši farnost, aby s Matkou Boží, Pannou Marii kráčela vstříc Kristu Pánu. ! Za věrné zemřelé, ať mají účast na slávě tvého věčného království. K: Otče, ty jsi věčným počátkem našich pomíjivých dní. Vyslyš naše prosby, vzdal od nás všechno zlo a utvrzuj nás v dobrém; osvoboď nás od výčitek minulosti i od strachu z věcí budoucích. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

Budou se ti, Hospodine klanět všechny národy.

Freska Klanění Mágů na klenbě farního kostela Narození Panny Marie v Drysicích

Sláva Páně se zjevila a stále se projevuje dokud On nepřijde. Proto si v toku času a událostí připomínáme tajemství spásy. Středem liturgického roku je Svaté triduum Pánovy smrti a zmrtvýchvstání, jež vrcholí slavností ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ: 23. března 2008. Toto Ježíšovo vítězství nad hříchem a smrtí prožívá Církev každou neděli. Od velikonoc se proto odvíjejí všechny ostatní posvátné dny: POPELEČNÍ STŘEDA: 6. února − začátek doby postní, slavnost NANEBEVSTOUPENÍ PÁNĚ: 1. května, slavnost SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO: 11. května, 1. NEDĚLE ADVENTNÍ: 30. listopadu. Církev putující po této zemi vyznává Pánovo zmrtvýchvstání také o svátcích Matky Boží, apoštolů, svatých i vzpomínce na věrné zemřelé. Podivice: sv. Cyril a Metoděj − 6. července 2008 Pustiměř: Pouť u sv. Anny − 27. července 2008 Drysice: Narození Panny Marie − 7. září 2008 Kristu, který byl, který je a který přijde, Pánu dějin, buď sláva navěky. Amen.

LITURGICKÉ TEXTY SLAVNOSTI NAROZENÍ PÁNĚ – V NOCI 1. ČTENÍ – IZ 9,1-3.5-6 Čtení z knihy proroka Izaiáše. Lid, který chodil ve tmě, vidí veliké světlo, obyvatelům temné země vzchází světlo. Dáváš mnoho jásotu, zvětšuješ radost; veselí se před tebou, jako se jásá o žních, jako plesají ti, kdo se dělí o kořist. Neboť jho, které ho tížilo, hůl na jeho šíji a bodec jeho otrokáře jsi zlomil jako za midjanských dnů. Hle, dítě se nám narodilo, syn je nám dán, vládu má na svém rameni a dostane jméno podivuhodný rádce, mocný Bůh, věčný otec, kníže pokoje. Jeho vladařství vzroste a pokoje nebude konce; bude vládnout na Davidově trůně a v jeho království, aby je upevnil a utvrdil právem a spravedlností od tohoto času až navěky! Způsobí to horlivost Hospodina zástupů. ŽALM 96 Zpívejte Hospodinu píseň novou, – zpívejte Hospodinu, všechny země! – Zpívejte Hospodinu, velebte jeho jméno! Rozhlašujte den po dni jeho spásu, – vypravujte mezi pohany o jeho slávě, – mezi všemi národy o jeho divech. Radujte se, nebesa, zajásej, země, – zahuč, moře a vše, co je naplňuje. – Zaplesej, pole a vše, co je na něm. – Tehdy se rozveselí všechny lesní stromy. Před Hospodinem, že přichází, – že přichází řídit zemi. – Bude řídit svět spravedlivě, – národy bude spravovat věrně. 2. ČTENÍ – TIT 2,11-14 Čtení z listu svatého apoštola Pavla Titovi. Projevila se Boží dobrota, která přináší spásu všem lidem. Vede nás k tomu, abychom se odřekli bezbožného života i světských žádostí a žili v tomto nynějším věku rozvážně, spravedlivě a zbožně a přitom očekávali v blažené naději slavný příchod našeho velikého Boha a spasitele Krista Ježíše. On vydal sám sebe za nás, vykoupil nás z každé špatnosti a očistil si nás, abychom byli jeho vlastním lidem, horlivým v konání dobrých skutků. EVANGELIUM – LK 2,1-14 Slova svatého evangelia podle Lukáše. V těch dnech vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby se v celé říši provedlo sčítání lidu. To bylo první sčítání a konalo se, když byl v Sýrii místodržitelem Kvirinius. Šli tedy všichni, aby se dali zapsat, každý do svého města. Také Josef se odebral z galilejského města Nazareta vzhůru do Judska, do města Davidova, které se jmenuje Betlém, protože byl z rodu a kmene Davidova, aby se dal zapsat spolu s Marií, sobě zasnoubenou ženou, která byla v požehnaném stavu. Když tam byli, naplnil se jí čas, kdy měla porodit. A porodila svého prvorozeného syna, zavinula ho do plének a položila do jeslí, protože v zájezdním útulku nebylo pro ně místo. V té krajině nocovali pod širým nebem pastýři a střídali se na hlídce u svého stáda. Najednou u nich stál anděl Páně a sláva Páně se kolem nich rozzářila a padla na ně veliká bázeň. Anděl jim řekl: ”Nebojte se! Zvěstuji vám velikou radost, radost pro všechen lid: V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel – to je Kristus Pán. To bude pro vás znamením: Naleznete děťátko zavinuté do plének a položené v jeslích.” A náhle bylo s andělem celé množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: ”Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, v kterých má Bůh zalíbení.” 3

LITURGICKÉ TEXTY SLAVNOSTI NAROZENÍ PÁNĚ – VE DNE 1. ČTENÍ – IZ 52,7-10 Čtení z knihy proroka Izaiáše. Jak je krásné vidět na horách nohy posla, (který přináší) radostnou zprávu, který zvěstuje pokoj, hlásá blaho a oznamuje spásu, který praví Siónu: ”Bůh tvůj kraluje!” Slyš! Tvoji strážní pozdvihují hlas a jásají spolu, neboť vidí na vlastní oči, jak se Hospodin vrací na Sión. Radujte se a jásejte vespolek, jeruzalémské trosky, neboť Hospodin utěšil svůj lid, vykoupil Jeruzalém. Obnažil Hospodin své svaté rámě před očima všech národů a všechny končiny země uzří spásu našeho Boha! ŽALM 96 Zpívejte Hospodinu píseň novou, – zpívejte Hospodinu, všechny země! – Zpívejte Hospodinu, velebte jeho jméno! Rozhlašujte den po dni jeho spásu, – vypravujte mezi pohany o jeho slávě, – mezi všemi národy o jeho divech. Radujte se, nebesa, zajásej, země, – zahuč, moře a vše, co je naplňuje. – Zaplesej, pole a vše, co je na něm. – Tehdy se rozveselí všechny lesní stromy. Před Hospodinem, že přichází, – že přichází řídit zemi. – Bude řídit svět spravedlivě, – národy bude spravovat věrně. 2. ČTENÍ – ŽID 1,1-6 Čtení z listu Židům. Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Bůh v minulosti k našim předkům skrze proroky. V této poslední době však promluvil k nám skrze svého Syna. Jeho ustanovil dědicem všeho a skrze něj také stvořil svět. On je odlesk jeho božské slávy a výrazná podoba jeho podstaty, on všechno udržuje svým mocným slovem. Když vykonal očistu od hříchů, zasedl na výsostech po pravici Boží velebnosti a stal se o to vznešenějším než andělé, oč je převyšuje svou důstojností, které se mu trvale dostalo. Vždyť komu z andělů kdy Bůh řekl: ”Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil”? A dále: ”Já mu budu otcem a on mi bude synem.” A až bude opět uvádět svého Prvorozeného na svět, řekne: ”Ať se mu klanějí všichni Boží andělé!” EVANGELIUM – JAN 1,1-18 Slova svatého evangelia podle Jana. Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a ten život byl světlem lidí. To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila. Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle. Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo na svět. Na světě bylo a svět povstal skrze ně, ale svět ho nepoznal. Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali. Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Jan o něm vydával svědectví a volal: ”To je ten, o kterém jsem řekl: ‚Ten, který přijde po mně, má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.‘” Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milostí. Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda přišla skrze Ježíše Krista. Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Bůh, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm podal zprávu. 4

LITURGICKÉ TEXTY SVÁTKU SVATÉ RODINY 1. ČTENÍ – SIR 3,3-7.14-17A (ŘEC. 2-6.12-14) Čtení z knihy Sirachovcovy. Pán chtěl, aby otec byl od dětí ctěn, a potvrdil právo matky u potomstva. Kdo ctí otce, usmiřuje své hříchy, kdo si váží matky, jako by sbíral poklady. Kdo ctí otce, dočká se radosti na vlastních dětech a bude vyslyšen, když se modlí. Kdo ctí otce, bude dlouho žít, kdo poslouchá otce, občerstvuje svou matku. Synu, ujmi se svého otce, když zestárne, a netrap ho, dokud je živ. Slábne-li mu rozum, ber na něj ohled a nepohrdej jím, když ty jsi v plné síle. Nezapomene se ti, žes měl soucit s otcem, započítá se ti jako náhrada za tvé hříchy. ŽALM 128 Blaze každému, kdo se bojí Hospodina, – kdo kráčí po jeho cestách. – Budeš jísti z výtěžku svých rukou, – bude ti blaze a dobře. Tvá manželka bude jako plodná réva – uvnitř tvého domu. – Tvoji synové jako výhonky oliv – kolem tvého stolu. Hle, tak bývá požehnán muž, – který se bojí Hospodina. – Ať ti Hospodin požehná ze Siónu, – abys viděl štěstí Jeruzaléma – po všechny dny svého života. 2. ČTENÍ – KOL 3,12-21 Čtení z listu svatého apoštola Pavla Kolosanům. Bratři! Jako od Boha vyvolení, svatí a milovaní projevujte navenek milosrdné srdce, dobrotu, pokoru, mírnost a trpělivost. Snášejte se a navzájem si odpouštějte, má-li kdo něco proti druhému. Pán odpustil vám, proto odpouštějte i vy. A nadto nade všechno mějte lásku, neboť ona je svorník dokonalosti. Ať ve vašem srdci vládne Kristův pokoj: k němu jste byli povoláni v jednom těle. Buďte za to vděční. Kristova nauka ať je u vás ve své plné síle: moudře se navzájem poučujte a napomínejte. S vděčností zpívejte Bohu z celého srdce žalmy, chvalozpěvy a duchovní písně. Cokoli mluvíte nebo konáte, všecko dělejte ve jménu Pána Ježíše a skrze něho děkujte Bohu Otci. Ženy, buďte svému muži podřízeny, jak se to sluší na křesťanky. Muži, mějte svou ženu rádi a nechovejte se k ní mrzoutsky. Děti, ve všem svoje rodiče poslouchejte, jak se to patří u křesťanů. Otcové, nedrážděte svoje děti, aby neztrácely odvahu. EVANGELIUM – MT 2,13-15.19-23 Slova svatého evangelia podle Matouše Když mudrci odešli, zjevil se Josefovi ve snu anděl Páně a řekl: "Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uteč do Egypta a zůstaň tam, dokud ti neřeknu. Herodes totiž bude po dítěti pátrat, aby ho zahubil." Vstal tedy, vzal v noci dítě i jeho matku, odebral se do Egypta a byl tam až do Herodovy smrti. Tak se splnilo, co řekl Pán ústy proroka: "Z Egypta jsem povolal svého syna." Když Herodes zemřel, zjevil se v Egyptě Josefovi ve snu anděl Páně a řekl: "Vstaň, vezmi dítě i jeho matku a jdi do izraelské země, protože ti, kdo ukládali dítěti o život, už zemřeli." Vstal tedy, vzal dítě i jeho matku a odebral se do izraelské země. Ale když uslyšel, že je v Judsku místo svého otce Heroda králem Archelaus, bál se tam jít a podle pokynu ve snu se odebral na území galilejské. Šel tedy a usadil se v městě, které se jmenuje Nazaret, aby se splnilo, co je řečeno ústy proroků: "Bude nazýván Nazaretský." 5

LITURGICKÉ TEXTY SLAVNOSTI MATKY BOŽÍ PANNY MARIE 1. ČTENÍ – NM 6, 22-27 Čtení ze čtvrté knihy Mojžíšovy. Hospodin řekl Mojžíšovi: "Řekni Árónovi a jeho synům: Tak budete žehnat izraelským synům; budete jim říkat: 'Ať tobě Hospodin požehná a ochraňuje tě! Ať tobě Hospodin ukáže svou jasnou tvář a je ti milostivý! Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a dopřeje ti pokoje!' Budou vzývat moje jméno nad izraelskými syny a já jim požehnám." ŽALM 67 (66) 2-3.5.6.8 Bože, buď milostiv a žehnej nám, ukaž nám svou jasnou tvář, kéž se pozná na zemi, jak jednáš, kéž poznají všechny národy, jak zachraňuješ. Nechť se lidé radují a jásají, že soudíš národy spravedlivě a lidi na zemi řídíš. Ať tě, Bože, velebí národy, ať tě velebí kdekterý národ! Kéž nám Bůh žehná, ať ho ctí všechny končiny země! 2. ČTENÍ – GAL 4, 4-7 Čtení z listu svatého apoštola Pavla Galaťanům. Bratři! Když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, narozeného pod Zákonem, aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu. Tak jsme byli přijati za syny. A protože jste synové, poslal nám Bůh do srdce Ducha svého Syna, Ducha, který volá: "Abba, Otče!" Už tedy nejsi otrok, ale syn a jako syn také dědic skrze Boha. EVANGELIUM – LK 2,16-21 Slova svatého evangelia podle Lukáše. Pastýři pospíchali do Betléma a nalezli Marii a Josefa i děťátko položené v jeslích. Když ho uviděli, vypravovali, co jim bylo o tom dítěti pověděno. Všichni, kdo to slyšeli, podivili se tomu, co jim pastýři vyprávěli. Maria však to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom. Pastýři se zas vrátili. Velebili a chválili Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno. Když uplynulo osm dní a dítě mělo být obřezáno, dali mu jméno Ježíš, jak ho nazval anděl, než byl počat v mateřském lůně. 6

LITURGICKÉ TEXTY SLAVNOSTI ZJEVENÍ PÁNĚ 1. ČTENÍ – IZ 60,1-6 Čtení z knihy proroka Izaiáše. Vstaň, rozsviť se, Jeruzaléme, neboť vzešlo tvé světlo a Hospodinova velebnost září nad tebou! Hle, tma zahaluje zemi a temnota národy, . nad tebou však září Hospodin, jeho velebnost se zjevuje nad tebou. Národy budou kráčet v tvém světle a králové v tvé vycházející záři. Rozhlédni se kolem a podívej se: ti všichni se shromáždili, přišli k tobě. Zdaleka přicházejí tvoji synové, na zádech jsou přinášeny tvoje dcerky. Spatříš to a zazáříš, radostí se zachvěje a rozšíří tvé srdce, neboť tě zaleje bohatství moře, přinesou ti statky národů. Záplava velbloudů tě přikryje, dromedáři z Midjanu a Efy, přijdou všichni ze Sáby, přinesou zlato a kadidlo, rozhlásí Hospodinovu slávu. ŽALM 72 (71), 1-2. 7-8. 10-11. 12-13 Bože, svěř králi svou pravomoc, svou spravedlnost královskému synu. Ať vládne tvému lidu spravedlivě, nestranně tvým ubohým. V jeho dnech rozkvete spravedlnost a hojnost pokoje, dokud nezanikne luna. Bude vládnout od moře k moři, od Řeky až do končin země. Králové Taršíše a ostrovů přinesou dary, králové Arábie a Sáby zaplatí daně. Všichni králové se mu budou klanět, všechny národy mu budou sloužit. On vysvobodí chudáka, který se dovolává pomoci, ubožáka, jehož se nikdo neujímá. Smiluje se nad nuzným a chudým, zachrání ubožákům život. 2. ČTENÍ – EF 3, 2-3a. 5-6 Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům. Bratři! Slyšeli jste, že Bůh mě pověřil pracovat pro vás na díle milosti. Ve zjevení mi totiž bylo oznámeno to tajemství. V dřívějších dobách to lidé tak nevěděli, ale nyní to bylo odhaleno z osvícení Ducha jeho svatým apoštolům a kazatelům mluvícím pod vlivem vnuknutí: že totiž také pohané mají stejná dědická práva, že jsou údy téhož těla a že stejně i jim platí ona zaslíbení skrze Ježíše Krista, když uvěří kázání evangelia. EVANGELIUM – MT 2,1-12 Slova svatého evangelia podle Matouše Když se Ježíš narodil v Betlémě v Judsku za času krále Heroda, přišli do Jeruzaléma mudrci od východu a ptali se: "Kde je ten narozený židovský král? Uviděli jsme jeho hvězdu na východě, a proto jsme se mu přišli poklonit." Když to uslyšel král Herodes, ulekl se a s ním celý Jeruzalém. Svolal všechny velekněze a učitele Zákona z lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. Řekli mu: "V Betlémě v Judsku, neboť tak je psáno u proroka: 'A ty, Betléme v judské zemi, nejsi vůbec nejmenší mezi judskými předními městy, protože z tebe vyjde vládce, který bude panovat mému izraelskému lidu'." Tehdy si Herodes tajně zavolal mudrce a zevrubně se jich vyptal na dobu, kdy se ta hvězda objevila, poslal je do Betléma a řekl: "Jděte a důkladně se na to dítě vyptejte. Až ho najdete, oznamte mi to, abych se mu i já přišel poklonit." Když krále vyslechli, vydali se na cestu. A hle - hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo dítě. Jakmile uviděli hvězdu, zaradovali se nevýslovnou radostí. Vstoupili do domu a spatřili dítě s jeho matkou Marií, padli na zem a klaněli se mu. Otevřeli své pokladnice a obětovali mu dary: zlato, kadidlo a myrhu. Ve snu dostali pokyn, aby se k Herodovi už nevraceli, proto se vrátili jinou cestou do své země. 7

DĚJINY

(zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)

Kdo je mocnější než Pán Bůh? Tuto otázku dávali studenti jedné teologické fakulty. Odpověď zněla: „Náš profesor historie. Pán Bůh sice může udělat všechno, co chce, ale nemůže způsobit, aby nikdy nebylo to, co už jednou bylo. Ale náš profesor historie to dokáže. „Byl totiž velmi kritický v otázce historických pramenů a často opakovával: „Bůhví jestli to tak skutečně bylo, jak se to dnes učí.“Když s ním někteří chtěli diskutovat, končíval jiným závěrem: „Však na tom ostatně tuze nezáleží!“ Ale tímto svým historickým skepticismem probudil u studentů i pochybnosti náboženské. Vždyť Bible obsahuje z velké části spisy historické a máme věřit, že je to neomylné Boží slovo. Jak tedy máme posuzovat to, co tam čteme? Pomáhali si někteří jízliví zase žertem. Dá se těžko věřit, že žil Metuzalém doopravdy 969 let? Nezapomeňte, že tenkrát ještě nebyli lékaři, aby lidem pomohli odejít z života rychleji! Ale otázka je daleko vážnější, než aby se dala odbýt žertováním. Biblická věda musí k biblické historii zaujmout velmi vážné stanovisko. Je známo, že staří řečtí filosofové došli k pojmu jediného Boha pozorováním podivuhodné zákonitosti v přírodě. Dnes jejich argumentování tlumočíme populárně: tak obrovské a tak dokonalé hodiny světa předpokládají dokonalého hodináře, nemohly se vyrobit samy. Židé Starého zákona uvažovali trochu jinak. Tuze vytříbený smysl pro přírodu neměli, ale pozorovali dějiny svého národa. Je tu mnoho podivuhodných událostí, vypadají náhodně, ale když se nad nimi zamyslíme, musím dojít k závěru, že všecky události tvoří celek, že národ někdo neomylně vede a to je Bůh Izraele. Proto se snažili ty události podrobně zaznamenávat a vznikla postupně Bible starozákonní. Ale pro nás se dnes spontánně klade otázka: Byla to opravdu všechno tak, jak je to zaznamenáno? Neujde nám, že byli pisatelé neobyčejně pozorní a na svou dobu 8

neobyčejně vyspělí. Ale nemůžeme od nich žádat víc než byli schopni. Kromě toho psali způsobem v tom čase obvyklým, který není totožný s naším. K tomu se musí přihlížet, např. když se udává počet vojáků v bitvě apod. Horší je to ovšem s událostmi, které spisovatelé sami nezažili, ale poznali je jenom z vypravování jiných. Konkrétně se dnešní čtenář Bible např. ptá: Jak se mám dívat na fantastickou zprávu o potopě? Velkých záplav na zemi bylo už mnoho a dodnes jsme byli svědky větších nebo menších neštěstí toho druhu. Na jednu takovou velkou katastrofu máme tedy zachovanou paměť i v Bibli. Ten, kdo ji tam popsal, ji nezažil osobně, ale převzal zprávu ze starých podání, uchovaných i u jiných národů. Uvádí se zvláště starý epos o Gilgamešovi. Čím se vypravování Bible liší od jiných tradicí? Především celkovým pojetím, postojem k faktu. V pohanských tradicích se udaná tragedie vysvětluje závistí bohů, kteří nelibě nesli, že se lidem vedlo dobře. Biblický pisatel je naopak dobrý teolog. Podává zprávu v tom smyslu, jak později vysvětloval všechna neštěstí na zemi křesťanští církevní Otcové. Nemůžeme předpokládat, že by byla nějaká chyba v díle Stvořitele. Jsou-li na zemi záplavy, zemětřesení a jiné katastrofy, jejich jediná opravdová příčina – píše sv. Bazil – může být hřích lidí: odpírají poslušnost Bohu a to má za následek, že příroda, stvořená ke službě člověka, odpírá poslušnost jemu. Právě tak uvažuje pisatel Bible a v tom smyslu opravuje to, co přijal ze starých bájí. Mluví o všeobecné morální zkaženosti slovy, které v nejednom připomínají dnešní svět. Ale katastrofy záplav nejsou tak totální, jak se na první pohled jeví. Někteří lidé se zachrání. Normálně se to vysvětluje náhodou nebo dovedností toho, kdo dokázal uniknout svou předvídavostí. Biblický spisovatel se na to dívá zase nadpřirozeně. Stává se, že se v jistých dobách hříchy lidí tak rozmnoží, že se dá, jakoby celá země propadla zkáze. Ale Bůh vidí, že jsou i v nejhorších dobách někteří spravedliví a Bůh je chce mimořádně zachránit. Ty v Bibli reprezentuje Noe se svou archou spásy. Výslovně se pak ukazuje, že je skrze něho zachrání nové lidské pokolení. Ve formě dogmatického principu bychom řekli: Fakt, že lidstvo doposud stále existuje, je zásluhou dobrých lidí. I když je jich málo, jsou prvkem schopným života uprostřed ostatních, kteří nenávratně odumírají. Skrze lidi schopné žít podle přirozeného a Božího zákona se zachrání i život v přírodě. To se v Bibli ukazuje vypravováním o uchování všech živočichů v Noemově arše, které se ovšem nedá vzít doslova, ale jenom jako ilustrace náboženské pravdy. Ale nyní, po tom všem, co jsme řekli, se ptáme, jaké z toho odvodíme konkrétní naučení pro nás samy, kteří bereme do rukou Bibli jako návod pro dnešní život. Dalo by se snad nejlépe vyjádřit takto. I my se dnes dozvídáme zprávy o nešťastných událostech ve světě, o válkách na východě, v Africe a kdekoli jinde. Televize a novinové zprávy nás chtějí o tom podrobně informovat a také vysvětlují příčinu tím, že jedni dávají vinu druhým, jedni bohové dnešní společnosti nesnášejí druhé. Na čí stranu se máme postavit? Často opravdu nevíme, protože i fakty se ve zprávách zkomolí tak, nemůžeme autentičnost kontrolovat. Ale vždycky můžeme a máme zaujmout postoj biblického komentátora zpráv, postavit se na stranu hlediska Božího: první nejhlubší příčinou všech neštěstí je hřích lidí? Dělejme pokání, dělejme to, co máme, a můžeme udělat dobro i tam, kde se zdá, že jsme bezmocní. Takový je cíl dějinných vypravování biblických a v tomto duchovním smyslu je Písmo neomylné. Je nám dáno proto, abychom i my, kteří jsme zasypáni tolika mylnými a nejistými situacemi a zprávami, mohli budovat na neomylných základech pravého života, který směřuje k poslední definitivní události, k slavnému příchodu našeho Pána Ježíše Krista. 9

NIC HO NEDOKÁZALO ZBAVIT TRPĚLIVOSTI

SV. PAVLÍN Z NOLY

(katecheze Benedikta XVI. při středeční generální audienci, 12. 12.)

Drazí bratři a sestry, dnes budeme věnovat pozornost dalšímu církevnímu otci, kterým je svatý Pavlín z Noly. Byl současníkem svatého Augustina, s nímž jej pojilo hluboké přátelství, a svou službu konal v Kampánii, v Nole, kde se stal nejprve mnichem, pak knězem a biskupem. Původem však byl z Akvitánie, z jižní Francie, přesněji z Bordeaux, kde se v jedné vysoce postavené rodině narodil. Tady se mu dostalo vytříbeného literárního vzdělání, když měl za učitele básníka Ausonia. Ze svého rodného kraje odešel nejprve proto, aby budoval svou strmou politickou kariéru, a ještě jako mladík se stává místodržitelem Kampánie. Během vykonávání své veřejné funkce vynikly jeho vlohy moudrosti a mírnosti. V té době dala milost v jeho srdci vzklíčit seménku obrácení. Podnět přišel z jednoduché a intenzivní víry, s níž lid uctíval hrob světce, mučedníka Felixe, ve svatyni v nynější Cimitile. Jako činitel zodpovědný za věci veřejné se Pavlín zajímal o tuto svatyni a nechal tam zbudovat hospic pro chudé a cestu, umožňující mnoha poutníkům snadnější přístup. Během svého úsilí o výstavbu pozemského města, začal postupně objevovat cestu k městu nebeskému. Setkání s Kristem bylo pro něho cílem namáhavé pouti, poznamenané zkouškami. Bolestné okolnosti, počínaje ztrátou přízně politických autorit, mu daly pocítit pomíjivost věcí. Později, když se mu dostalo víry, napsal: „Člověk bez víry je prach a stín“ (Carme X, 289). V touze po světle, které by mu ukázalo smysl života, se odebral do Milána, aby vstoupil do Ambrožovy školy. Svou křesťanskou formaci pak dovršil ve svém rodném kraji, kde přijal křest z rukou biskupa Delfina z Bordeaux. Do kontextu jeho cesty víry zapadá také manželství. Oženil se s Terazií, zbožnou ženou z Barcelony, a narodilo se jim dítě. Žil by jako dobrý křesťanský laik, pokud by jím po několika dnech neotřásla smrt jeho dítěte, jež mu ukázala, že Bůh měl s jeho životem jiný plán. V důsledku toho se pak cítil být Kristem povolán k přísnému asketickému životu. V plné shodě s manželkou Terazií prodal svůj majetek a rozdal chudým a spolu s ní odešel z Akvitánie do Noly, kde se oba manželé usadili poblíž baziliky ochránce svatého Felixe a žili ve zdrženlivosti jako bratr a sestra, podle způsobu života, který přijali za svůj i jiní. Komunitní rytmus byl typicky mnišský, ale Pavlín, který byl v Barceloně vysvěcen na 10

kněze, se rozhodl sloužit poutníkům jako kněz. To mu získalo sympatie a důvěru křesťanského společenství, které jej po smrti svého biskupa kolem roku 409 zvolilo jako jeho nástupce na biskupské stolci v Nole. Jeho pastorační činnost se rozrůstala, přičemž se vyznačovala zvláštním zájmem o chudé. Zanechal po sobě obraz pastýře lásky, jak jej popisuje svatý Řehoř Veliký ve 3.kapitole svých Dialogů, kde vykresluje Pavlína při jeho hrdinském gestu, kdy se nabídl jako vězeň namísto syna jedné vdovy. Epizoda je historicky sporná, ale ukazuje postavu biskupa s velkým srdcem, který uměl být nablízku svému lidu ve smutných okolnostech vpádu barbarů. Pavlínova konverze zanechala v současnících velký dojem. Jeho učitel Ausonius, pohanský básník, se cítil „zrazen“, a adresoval mu trpká slova, v nichž mu z jedné strany vyčítá - prý zbrklé - „pohrdání“ hmotnými dobry a z druhé strany opuštění jeho literárního poslání. Pavlín mu odpověděl, že obdarování chudých není výrazem pohrdání pozemskými dobry, nýbrž spíše jejich doceněním za vyšším účelem lásky. Pokud se týká literárních snah, Pavlín odložil nikoli básnický talent, který nadále rozvíjel, nýbrž básnické formy inspirované mytologií a pohanskými ideály. Jeho vnímavost nyní ovládla nová estetika: byla to krása vtěleného Boha, ukřižovaného a vzkříšeného, kterého nyní začal opěvovat. Ve skutečnosti se tedy nerozloučil s poezií, ale čerpal nyní svou inspiraci z Evangelia, jak říká těmito svými verši: „Pro mne je víra jediným uměním, a Kristus mou poezií“ („At nobis ars una fides, et musica Christus“: Carme XX, 32). Jeho básně jsou zpěvy víry a lásky, v nichž je každodenní dění malých i velkých událostí pojato jako dějiny spásy, jako dějiny Boha s námi. Mnohé z těchto skladeb, takzvané „Vánoční básně“, se pojí s výroční slavností mučedníka Felixe, jehož si vybral za svého nebeského patrona. Připomínáním Felixe zamýšlel oslavovat Krista samého v přesvědčení, že to byla právě přímluva tohoto světce, která mu vymohla milost obrácení: „V tvém světle, šťastný, zamiloval jsem si Krista“ (Carme XXI, 373). Tomuto postoj chtěl dát výraz při přestavbě svatyně na novou baziliku, kterou nechal vyzdobit tak, aby malby, doplněné vhodnými nápisy, byly pro poutníky živou katechezí. Svůj plán pak vysvětloval v jedné Básni věnované jinému velkému katechetovi, svatému Niketovi z Remeše, když jej provázel při návštěvě této baziliky: „Rád bych nyní, abys rozjímal nad obrazy, které se táhnou po stěnách podloubí… Zdálo se nám užitečným, znázornit posvátné argumenty v celém Felixově domě v naději, že se při pohledu na tyto obrazy probudí zájem užaslých myslí venkovanů“ (Carme XXVII, vv.511.580-583). Dodnes je možné obdivovat zbytky těchto obrazů, které právem řadí Nolského světce mezi postavy, mající vztah ke křesťanské archeologii. V Cimitelském asceteriu ubíhal život v chudobě, modlitbě a zcela ponořen do „lectio divina“. Písmo čtené, meditované a asimilované bylo světlem, pod jehož paprskem Nolský 11

světec zpytoval svou duši ve snaze o dokonalost. Tomu, kdo neustával žasnout nad jeho rozhodnutím vzdát se materiálních dober, připomínal, že gesto samotné mělo ještě daleko k úplnému obrácení: „Opuštění nebo zbavení se časných dober, nabytých v tomto světě, není výrazem dovršení, ale pouze začátkem běhu; není to cíl, ale pouze start. Atlet totiž nevítězí tím, že se svlékne, protože odkládá svůj šat, aby mohl začít soutěžit, a je hoden toho, aby byl korunován vítězem pouze tehdy, až dokoná, co má.“ (srov. Ep. XXIV, 7 k Sulpiciovi Severovi). Vedle askeze a Božího Slova stojí láska. Mnišská komunita byla pro chudé domovem. Pavlín se neomezoval na to, že je obdarovával almužnou, ale přijímal je jako samotného Krista. Vyhradil jim část kláštera a měl za to, že tím nejen dává, ale dostává - ve výměně darů nabídnutého pohostinství a vděčné modlitby potřebných. Nazýval chudé svými „pány“ (srov. Ep. XIII, 11 k Pammachiovi), a vzhledem k tomu, že bývali ubytováni ve spodním patře, rád říkával, že jejich modlitba tvoří základ jeho domu (srov. Carme XXI. 393-394). Svatý Pavlín nenapsal teologická pojednání, ale jeho Básně a bohatá korespondence oplývají žitou teologií, proniknutou Božím Slovem, které neustále zpytoval jako světlo života. Vysvítá tu zejména smysl pro Církev jako tajemství jednoty. Společenství prožíval především jako výrazně duchovní přátelství. V něm byl svatý Pavlín pravým mistrem, když ze svého života vytvořil křižovatku vybraných duchů: Martina z Tours a Jeronýma, Ambrože a Augustina, Delfina z Bordeaux a Nikety z Remeše, Vittricia z Rouen a Rufina z Akvileje, Pammachia a Sulpicia Severa a mnoha dalších, více či méně známých. V tomto klimatu vzniká hutná korespondence s Augustinem. Mimo obsah jednotlivých dopisů zaráží vroucnost, s níž Nolský světec opěvuje přátelství, jakožto manifestaci jediného Kristova těla, oživovaného Duchem svatým. V jednom příznačném úryvku ze začátku korespondence mezi oběma přáteli, Pavlín píše: „Není divu, že my, přestože vzdáleni, jsme jeden vedle druhého přítomni, a aniž bychom se poznali, známe se, poněvadž jsme údy jediného těla, máme jedinou hlavu a jsme obdařeni jedinou milostí, žijeme z jediného chleba, kráčíme stejnou cestou a bydlíme v témže domě“ (Ep. 6,2). Vidíme zde nádherný popis toho, co znamená být křesťany, být Kristovým tělem, žít ve společenství Církve. Teologie naší doby našla právě v pojmu společenství klíč k pochopení tajemství Církve. Svědectví svatého Pavlína z Noly nám pomáhá vnímat Církev, jak nám ji představuje 2.vatikánský koncil, jako svátost vnitřního spojení s Bohem a tím jednotu nás všech a nakonec jednoty celého lidstva (srov. Lumen gentium, 1). V této perspektivě přeji vám všem požehnanou adventní dobu! 12

MLČENÍ

(zamyšlení Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)

Vypravuje se žertovně, že se nějaký vážný muž rozhodl vstoupit do nejpřísnějšího rozjímavého kláštera. Opat ho hned na počátku napomenul, že musí zachovat především strohé mlčení. „Za deset let smíte nahlas říci jen dvě slova.“ Poslechl a za deset let přišel k opatovi s výrokem: „Bídná strava.“ Uplynulo další desetiletí a zazněla dvě nová slova: „Tvrdá postel.“ Třetí desetiletí však už celé kandidát nevydržel. Řekl opatovi: „Jdu pryč.“ Opat to komentuje: „To jsem předpokládal, za dvacet let jsem od vás neslyšel nic jiného než samé stížnosti.“ Každý žert ironizuje přehánění v něčem, co je samo o sobě dobré. Ten dojem máme, když najdeme v životopisech svatých příklady, že někteří svatí po celá léta nepromluvili slovo, nebo alespoň každoročně po celou postní dobu. Není to přehnané? Vždyť je člověk tvor dialogální, schopnost rozmluvy je jeho velké privilegium. Umlčet někoho znamená zbavit ho jeho důstojnosti. Ale zase naopak čteme, jak moudří muži doporučovali mlčet. Od starých řeckých filosofů pochází výrok: příroda nám dala dvě uši, ale jen jedna ústa. Opakuje se přísloví: mluviti stříbro, mlčeti zlato. Jak najít tedy správnou rovnováhu v užívání jazyka? Rozhodně není správné, když se mlčené pokládá za protiklad k mluvení, je naopak podmínka k dialogu. Když mluví k jednomu jeden, předpokládá se, že druhý mlčí. Kolikrát např. napomínají ve škole učitelé své žáčky: Mlčte! Děti se zpovídají z hříchu, že si v kostele šuškaly. I v normálním rozhovoru se považuje za nevychovanost skákat druhému do řeči. Jisté mlčení je nutné i jako příprava na vlastní slova. Napomínají se malí: Rozmysli si napřed, co chceš říci, a pak teprve mluv! Tak se i doplňuje přísloví, které jsme citovali: Mluviti stříbro, mlčeti zlato, ale pravé slovo ve vhodný čas je jablko zlaté na míse stříbrné. Jak trapné je pro všechna zúčastněné, když musí poslouchat přednášku, ke které se řečník nepřipravil a proto mluví tak dlouho, až jeho samého něco chytrého napadne. 13

Tato zkušenosti z rozhovorů s lidmi symbolicky přenášíme i na rozhovor s Bohem, tj. na způsob, jak se máme modlit. Bez opravdového rozhovoru by se modlitba stala pouhou spekulací. Tak si to totiž představoval Platon, když definoval filosofii, jako povznesení mysli k Bohu, tj. přemýšlením o nejvyšším dobru a kráse. Křesťané tu definici převzali, ale s dodatkem: povznesení mysli k Bohu a rozhovor s Bohem. Jak se ten rozhovor vede? Nejčastěji začíná mluvením z naší strany. Přicházíme před Boží tvář, abychom o něco poprosili. Proto se nejraději chodí lidé modlit na místa, kde předpokládají, že je Bůh lépe slyší. Proto putují ke známým svatyním. Tam pak bývá mnoho mramorových destiček s nápisem: Tu mne Bůh vyslyšel. Je to pěkné, ale cítíme, že by to bylo nedokonalé, kdyby osobní postoj končil tímto způsobem. Byl by to monolog a ne dialog, Bůh by měl slyšet nás, ale my bychom nestáli o to, co on mluví k nám. V této situaci ovšem nás učí duchovní učitelé, jak naslouchat Bohu a sami víc a víc mlčet. K tomu je uzpůsobena především liturgie. Její první část se jmenuje liturgie slova. Čte se tu Písmo Starého i Nového zákona, slyší se jeho výklad. Ale i tu lidé neradi dlouho mlčí, proto se hlásí hned o slovo. Po četbě následují různé druhy litanií. To je pak patrné zvláště v liturgii byzantské. Každou chvíli vyjde od oltáře diakon, postaví se před ikonostas a modlí se za všechny možné potřeby lidí, za živé, za mrtvé a lid odpovídá: Gospodi pomiluj, Pane smiluj se! Starozákonní žalmy jsou v tomto ohledu ještě názornější. Jejich autoři jakoby se báli, že jejich hlas nedoletí do nebe, proto volají: Hospodine, slyš naši prosbu! Na prvním místě naši prosbu slyší ti, kdo stojí vedle nás a my slyšíme modlitbu jejich. Zdá se nám, že je to zbytečné a rozptylující.Jeden úředník z města byl na letní dovolené na vesnici a nelíbila se mu atmosféra, která převládala v kostele: „Pořád se tam modlí buď za déšť nebo za pěkné počasí, jakoby nebylo nic důležitějšího na světě.“ Jeden venkovan to od něho slyšel a ušklíbnul se: „Jemu je dobře, do papírů v úřadě mu neprší.“ Daleko lepší dojem ze společných proseb v kostele měl spisovatel Gogol. Vstupujeme do kostele – píše – každý se svými vlastními ideami, ale nasloucháme-li hladu diakona, uvědomujeme si, že všichni jsme jedna rodina, která má tolik různých potřeb a cítíme se spojeni s nouzí všech. To je jistě pokrok v křesťanském smýšlení. Ale teď musíme udělat poslední krok v naší úvaze. Je tu otázka: Je možné slyšet Boha, který by k nám mluvil přímo, bez prostřednictví lidí a knih? Tak jej slyšeli proroci, tak o něm mluví ti, kdo měli opravdové zjevení. Zdá se to smělé, ale odpověď je pozitivní. Ke všem lidem Bůh mluví ve svědomí, v hlasu srdce. Bohužel nejsme zvyklí mu naslouchat. Jeho hlas je přehlušen mnoha neužitečnými dojmy zvenčí, z denních rozhovorů, z televize, z neodkladných prací. Přesto se však stává, že jej někteří lidé uslyší mluvit tak jasně, že jsou tím oslněni. Ztratí zájem o ostatní a oddají se kontemplativnímu, rozjímavému životu, který je navenek velmi mlčenlivý, ale ve skutečnosti je celý zaplněn vnitřním rozhovorem s Bohem. Takové povolání ovšem není pro všechny a není vždycky trvalé. Někteří k tomu stavu dospějí ve zralém věku. Sv. Bazil naopak předpokládá, že by se v něm měli cvičit všichni, kdo mají jednou mluvit k lidem na místě Božím, apoštolští kazatelé. Ale co s tím má společného obyčejný člověk z denního života? I on udělá zkušenost, že potřebuje čas od času si zajít na procházku docela sám do přírody nebo se usadit kdesi v zadní lavici vzdáleného kostela a poslouchat myšlenky, které mu přicházejí. Brzy začne rozeznávat to, co ho znepokojuje, od jiných myšlenek, které vedou k dobru, k vnitřnímu klidu a pokoji. Naučí se slyšet Boha v srdci. Ty chvilky si zamiluje a rád je vyhledává. Jsou to okamžiky mlčení ale naplněného krásným rozhovorem. 14

„PROMLUVIL K NÁM SKRZE SYNA“ (Židům 1,2)

PRVNÍ ADVENTNÍ PROMLUVA PAPEŽSKÉHO KAZATELE

Fr. Raniera Cantalamessy, ofmcap KAPLE REDEMPTORIS MATER VE VATIKÁNĚ, 7. PROSINCE 2007 Hned po slovech „Slovo se stalo tělem…….“ z evangelia sv. Jana (Jan 1,14), zůstává nejvýznamnějším biblickým textem vánoční doby úryvek z listu Židům 1,1-2: „Bůh, jenž v minulosti mluvil ……….. skrze proroky, v této, to je poslední době, promluvil k nám skrze Syna“. Ve světle tohoto úryvku, a vycházeje z knihy Benedikta XVI. o Ježíši z Nazareta, je snahou těchto adventních promluv osvětlit novost a jedinečnost Krista, jak vyvěrají z konfrontace s proroky a s Janem Křtitelem, a s užívání titulu „Syn“. Duchovním plodem by měla být víra a ještě hlubší přilnutí k osobě Spasitele.

Ježíš Nazaretský, „jeden z proroků“? 1. „Třetí hledání“ „Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Bůh v minulosti k našim předkům skrze proroky. V této poslední době však promluvil k nám skrze Syna. Jeho ustanovil dědicem všeho a skrze něj také stvořil svět. On je odlesk jeho slávy a výrazná podoba jeho podstaty, on všechno udržuje svým mocným slovem. Když vykonal očistu od hříchů, zasedl na výsostech po pravici velebnosti“ (Žid 1,1-3). 15

Toto spojení listu Židům vytváří úchvatnou syntézu celých dějin spásy. Tyto jako by byly tvořeny sousledností dvou údobí: doby, v níž Bůh mluvil skrze proroky a času, v němž Bůh promlouvá skrze Syna; času, kdy mluvil „skrze prostředníka“ a času, v němž promlouvá „osobně“. Syn je totiž „odlesk jeho slávy a výrazná podoba jeho podstaty“, totiž, jak bude řečeno později, stejné podstaty s Otcem. Je zde kontinuita a současně kvalitativní skok. Mluví tu sám Bůh, samo zjevení; novostí je to, že sám Zjevující se nyní stává zjevením, zjevení a zjevující navzájem splývají. Nejlépe to ukazuje úvodní formulace proroctví: není tu už „Pán praví“, ale „Já vám říkám“. Ve světle tohoto nosného Božího slova, kterým je úryvek listu Židům 1,1-3, se v této adventní promluvě pokusíme udělat úsudek o názorech, které dnes panují o Ježíši, vně i uvnitř Církve, abychom tak o vánocích mohli bez váhání připojit svůj hlas k liturgii, která vyznává svou víru v Božího Syna, který přišel na tento svět. Stále znovu jsme přiváděni k rozhovoru u Cézareje Filipovy: je pro mne Ježíš „jedním z proroků“, anebo „Synem živého Boha“? (srv. Mt 16,14-16). V oblasti historických studií o Ježíši, tu kterou nyní prožíváme je takzvané „třetí hledání“. Tento název dostala proto, aby se odlišila od historicky „starého hledání“, liberálního a inspirovaného racionalismem, jež ovládalo konec XVIII. století a celé století XIX., jakož i od takzvaného „nového historického hledání“, které začalo kolem poloviny minulého století v reakci na Bultmannovu tezi, jež prohlásila historického Ježíše za nedosažitelného a krom toho za bezvýznamného pro křesťanskou víru. Čím se „třetí hledání“ liší od předcházejících? Především přesvědčením, že o Ježíši dějin můžeme díky pramenům vědět mnohem, než se v minulosti připouštělo. Ale třetí hledání se liší obzvláště v kritériích, jak dospět k historické pravdě o Ježíši. Jestliže se zpočátku mělo za to, že základním kritériem věrohodnosti toho či onoho Ježíšova činu nebo výroku, je to, že byl v rozporu s tím, jak jednal či smýšlel tehdejší židovský svět, nyní je naopak nazírán v kompatibilitě evangelijní události s judaizmem tehdejší doby. Byla-li předtím známkou věrohodnosti výroku či skutku jeho novost a „nevysvětlitelnost“ vzhledem k prostředí, nyní je to naopak, jeho vysvětlitelnost ve světle našich poznatků judaizmu a společenské situace Galileje té doby. Některé výhody tohoto nového přístupu jsou evidentní. Znovu je objevena kontinuita zjevení. Ježíš se začleňuje doprostřed židovského světa, do řady biblických proroků. Dokonce se usmíváme nad vzpomínkou, že kdysi byla doba, v níž se mělo za to, že se dá celé křesťanství vysvětlit odvoláním na helénské vlivy.

16

Obtíž je v tom, že se mnohdy hnalo až za tuto vymoženost, takže se stávala ztrátou. U mnoha představitelů tohoto třetího hledání, Ježíš končí tím, že se zcela rozplývá v židovském světě, aniž by se nadále jakkoli lišil, než v nějaké maličkosti a snad nějakém zvláštním výkladu Tóry. Zužuje se na jednoho z židovských proroků, anebo jak se s oblibou říká, „charismatických poutníků“. Příznačný je název jedné proslulé studie, totiž J. D. Grossmanna: „Historický Ježíš. Život středozemského židovského venkovana“. Aniž bychom se dál zabývali těmito excesy, nachází se v této linii i nejznámější autor, a v jistém ohledu iniciátor třetího hledání, E. P. Sanders. Tím, že se znovu objevila kontinuita, vymizela novost. Už se nerozumí tomu, proč měl Ježíš zapotřebí jednoho dne říci: „Blahoslavený, kdo se nepohorší nade mnou“ (Mt 11,6). Popularizace, i mezi námi v Itálii, dokonala ostatní, když šířila obraz Ježíše jako žida mezi židy, který neudělal skoro nic nového, ale o němž se pořád tvrdí (nevěda jak to), že „změnil svět“. Neustále se vyčítá generacím badatelů minulosti, že se pokaždé vytvořil obraz Ježíše podle módy či chvilkových choutek, aniž by si povšimli, že pokračují ve stejné linii1. Tento důraz na Ježíše, žida mezi židy, je totiž, alespoň částečně, odvislý od přání odčinit historické křivdy na tomto národě a přispět k dialogu mezi židy a křesťany. Znamenitý cíl, ale dosažený, jak hned uvidíme, chybným prostředkem (způsobem, jak ho bylo použito). Jde totiž o tendenci, která je nakloněná židům pouze naoko. Ve skutečnosti se židovskému světu klade za vinu další odpovědnost: totiž, že neuznali jednoho z nich, jehož nauka byla v dokonalém souladu s tím, čemu věřili. 2. Rabín Neusner a Benedikt XVI. Tím, kdo ukázal na klamnost tohoto přístupu za účelem seriózního dialogu mezi židovstvím a křesťanstvím, byl právě žid, americký rabín Jacob Neusner. Kdo četl knihu papeže Benedikta XVI. o Ježíši z Nazareta, ten už ví mnoho o myšlení tohoto rabína, s nímž vede dialog v jedné z nejpoutavějších kapitol knihy. Připomenu ji v hlavních bodech. Proslulý židovský badatel Neusner napsal knihu s názvem „Rabín rozmlouvá s Ježíšem“2. Představuje si v ní, že je Ježíšovým současníkem, který se jednoho dne zařadí do zástupu, co jde za ním a poslouchá horské kázání. Vysvětluje proč, i přes působivou nauku a osobnost muže z Galileje, si nakonec s těžkým srdcem uvědomuje, že se nemůže stát jeho učedníkem a rozhodne se zůstat učedníkem Mojžíšovým a stoupencem Tóry.

1 2

E.P. Sanders, Jesus and Judaism, London 1985, italský překlad, Gesù e il giudaismo, Marietti 1992. J. Neusner, A Rabbi Talks with Jesus, McGill-Queen’s University Press, 2000. 17

Všechny důvody jeho rozhodnutí se dají nakonec shrnout do jediného: aby přijal to, co tento člověk říká, je třeba mu přiznat autoritu samotného Boha. Neomezuje se na „doplnění“, ale nahrazuje Tóru. Dojímavá je myšlenková výměna, kterou rabín – vycházeje ze setkání s Ježíšem, má se svým mistrem v synagóze. Mistr: „Vynechal tvůj Ježíš něco (z Tóry)? Rabín Neusner: „Nic“. Mistr: „Přidal tedy něco?“ Rabín Neusner: „Ano, sebe sama“. Zajímavá shoda: je to stejná odpověď, jakou dal svatý Irenej ve II. století těm, kdo se ptali, co Kristus přinesl nového, když přišel na svět“. „Přinesl, - napsal, – všechnu novost, protože přinesl sám sebe“: „omnem novitatem attulit semetipsum afferens“3. Neusner ukázal na nemožnost dělat z Ježíše „běžného“ žida své doby, či někoho, kdo se od něj liší jen v druhořadých záležitostech. Měl i další obrovskou zásluhu, totiž, že ukázal na marnost jakéhokoli pokusu oddělit Ježíše dějin od Krista víry. Dává poznat, jak může kritika odebrat Ježíšovi dějin všechny tituly: popřít, že si je za života připisoval (či že mu je vůbec měli připisovat), titul Mesiáše, Pána, Syna Božího. Poté, co se mu odňalo všechno, co se dalo, pak to, co v evangeliích zůstává je více než dostačující k tomu, aby to ukázalo, že nejde o prostého člověka. Stejně jako stačí pouhý zlomek vlasu, kapka potu či krve k rekonstrukci kompletní DNA nějaké osoby, stačí jediný výrok z evangelia, skoro náhodně vybraný, aby ukázal, že Ježíš věděl, že jedná se stejnou autoritou jako Bůh. Neusner, jako dobrý žid, ví co znamená: „Syn člověka je pánem i nad sobotou“. Protože sobota je výsostně božským „ustanovením“. Ví co vyplývá ze slov: „Chceš-li být dokonalý, pojď a následuj mě“: znamená to nahradit dávné paradigma svatosti, spočívající v následování Boha („Buďte svatí, protože já, váš Bůh, jsem svatý“) paradigmatem novým, jež spočívá v následování Krista. Ví, že jedině Bůh může zrušit aplikaci IV. přikázání jako Ježíš, když po někom žádá, aby se vzdal pohřbívání svého otce. Při komentování těchto Ježíšových výroků, Neusner zvolal: „Tady mluví Kristus víry“4. Na tuto obtíž rabína Neusnera odpovídá obsáhle a, - alespoň pro 3

Sv. Irenej, Adv. Haer. IV,34,1. J. Neusner, citované dílo, 84. 18

4

věřícího, - přesvědčivě a zasvěceně, papež ve své knize. Jeho odpověď mi dává pomyslet na tu, kterou dal sám Ježíš těm, které poslal Jan Křtitel, aby se ho zeptali: „Jsi ten, který má přijít, anebo máme čekat jiného?“ Jinými slovy, Ježíš nejenže pro sebe vyžadoval božskou autoritu, ale na její důkaz dal znamení a záruky: zázraky, jeho samotné učení (které se nevyčerpává v horském kázání), naplnění proroctví, především toho, jež pronesl Mojžíš o podobném proroku a větším než on; potom jeho smrt, jeho zmrtvýchvstání a komunita, která z něj vzešla, a která uskutečňuje univerzalitu spásy, ohlášenou proroky. 3. „Povzbuzujte se navzájem“ V tomto bodě by bylo třeba zmínit jednu věc: problém vztahu mezi Ježíšem a proroky se neklade jen v kontextu dialogu mezi křesťanstvím a židovstvím, ale také uvnitř samotné křesťanské teologie, kde nescházely pokusy vykládat osobnost Krista odkazem na kategorii proroka. Jsem přesvědčen o radikální nedostatečnosti kristologie, která hodlá izolovat titul proroka a na něm přepracovat celou stavbu kristologie. Výsledkem je, že o Kristu, stejně jako o kterémkoli dalším proroku, nelze říci že „je“ Bůh, ale pouze že „v něm je přítomen“ a „jedná“ Bůh. Kromě všeho, tento pokus není vůbec nový. Už v dávnověku byl předložen Pavlem Samosatou, Fotinem a dalšími skoro totožnými pojmy. Tehdy, v kultuře metafyzického zaměření, se mluvilo o největším prorokovi; dnes, v kultuře historického zaměření, se mluví o prorokovi eschatologickém. Ale liší se tolik eschatologické od nejvyššího? Může být někdo největším prorokem, aniž by byl současně prorokem definitivním, a může být konečný prorok, aniž by byl také prorokem největším? Kristologie, která nepřekročí kategorii Ježíše jako „eschatologického proroka“, vskutku tvoří, dle záměru toho, kdo ji předkládá, překlad dávné události do moderní řeči, nikoli však skutečnost definovanou koncily, nýbrž skutečnost koncily odsouzenou. Netrvám však na tomto problému, o němž jsem na této půdě už pojednal v minulých létech5. Spíše bych rád hned přešel k nějaké praktické aplikaci úvah, které zde dosud byly rozvinuty, která by nám pomohla učinit z adventu čas obrácení a duchovního probuzení. Závěr, který list Židům 5

Viz adventní meditace 1989, obsažené v knize Gesú Cristo, il Santo di Dio, kap.. VII, Edizioni San Paolo 19994. 19

vyvozuje z Kristovy nadřazenosti nad proroky a nad Mojžíše, není závěrem triumfalistickým, nýbrž parenetickým; nenaléhá na nadřazenost křesťanství, nýbrž na větší odpovědnost křesťanů před Bohem. Říká: „Proto musíme mnohem více pozornosti věnovat tomu, co jsme slyšeli, abychom se snad nešli mimo cestu. Když už to, co oznámili andělé, mělo svou pevnou platnost – takže všichni, kdo to přestoupili nebo to nechtěli slyšet, byli po zásluze potrestáni -: mohli bychom uniknout my, kdybychom se k tak vznešené spáse chovali nevšímavě? (Žid 2,1-3). „Den co den se tedy povzbuzujte navzájem, pokud ještě trvá ono ´dnes´, aby se nikdo z vás nenechal svést hříchem a nezatvrdil se“ (Žid 3,13). Desátá kapitola pak dodává: „Kdokoli pohrdne Zákonem Mojžíšovým, na svědectví dvou nebo tří svědků propadne bez milosti smrti. Uvažte oč hroznější trest stihne toho, kdo by šlapal po Božím Synu, kdo by pokládal za něco všedního onu krev smlouvy, skrze níž se mu dostalo posvěcení, kdo by se posmíval Duchu milosti?“ (Žid 10,28-29). Slovo, jímž se na výzvu autora chceme vzájemně povzbudit, je tím, jemuž nám liturgie dala naslouchat minulou neděli, a jež dává výraz celému prvnímu týdnu adventu: „Bděte!“ Je zajímavé uvést jednu věc. Když znovu zaznívá v apoštolské katechezi po velikonocích, toto Ježíšovo slovo je téměř vždycky dramatizováno: nikoli bděte, ale probuďte se, procitněte ze spánku! Od stavu bdění se přechází k aktu probuzení. Základem je konstatování, že v tomto životě jsme chronicky vystaveni upadnutí do spánku, totiž do stavu odložení schopností, dřímoty a duchovní netečnosti. Hmotné věci mají pro duši narkotizující účinek. Proto Ježíš doporučuje: „Mějte se na pozoru, ať vaše srdce není zatíženo rozmařilostí, opilstvím a starostmi života“ (Lk 21,34). Jako užitečné zpytování svědomí nám může posloužit znovu zaposlouchání se do popisu, tohoto stavu polospánku, který svatý Augustin uvádí ve Vyznáních: „Jako ten, koho zmáhá spánek,, byl jsem i já zmožen příjemnou tíhou světa; a myšlenky, kterými jsem se ubíral k Tobě se podobaly úsilí těch, kdo chtějí vstát, avšak přemoženi upadají do hlubokého spánku … Byl jsem si jist, že je lépe oddat se tvé lásce, než ustoupit mé vášni: první východisko se mi líbilo a vítězilo; druhé mne přitahovalo a okouzlovalo. Nic jsem nedokázal odpovědět na tvá slova: „Probuď se spáči, vstaň z mrtvých a Kristus tě osvítí´(Ef 5,14). Přesvědčen pravdou, nic jsem 20

nedokázal odpovědět tobě, jenž jsi mi na všech stranách ukazoval, že je pravdou, co říkáš; nic, vyjma těchto líných a ospalých slov: nyní hle, nyní posečkej trochu. Ale toto nyní a teď nikdy svůj čas nenalezlo, a posečkej ještě trochu se protahovalo“6. Víme, jak světec nakonec z tohoto stavu vyšel. Nacházel se v zahradě v Miláně, drásán tímto zápasem mezi tělem a duchem; uslyšel slova zpěvu: „Tolle, lege, tolle, lege“. Vzal je jako Boží výzvu; měl sebou knihu Pavlových listů. Otevřel ji s úmyslem vzít první úryvek, na který mu padne zrak, jako Boží slovo pro něj. Padl mu ta text, který jsme slyšeli minulou neděli jako druhé mešní čtení: „Už nastala hodina, kdy je třeba se probrat ze spánku. Neboť nyní je nám spása blíže než tehdy, když jsme uvěřili. Noc pokročila, den se přiblížil. Odložme tedy skutky temnoty a oblečme se do výzbroje světla. Veďme počestný život jako ve dne; ne v hodováních a pitkách, ne v necudnostech a prostopášnostech, ne ve sváru a závisti. Ale oblečte se v Pána Ježíše Krista a nepečujte o tělo tak, že by to vyvolávalo žádosti“ (Řím 13,11-14). Augustinovým tělem i jeho duší proniklo jasné světlo, a on pochopil, že s Boží pomocí může žít čistě. 4. „Dej mi čistotu a zdrženlivost“ Augustinův příběh mne pobízí, abych ve své promluvě uvedl aktuální zmínku. Minulý týden vysílala RAI UNO představení komika Roberta Benigniho, jež zaznamenalo velmi vysokou sledovanost. Chvílemi šlo o lekci vznešené náboženské komunikace (vyjma umělecké a zčásti patriotické), z níž bychom se mohli mnohému přiučit i my, kazatelé: schopnost dát hlas věčnému údělu člověku, úžasu tváří v tvář tajemství, umění, kráse i prosté skutečnosti existence, překrásná slova o Mariině „ano“ a blahodárnému vlivu úcty k Panně Marii na středověký pohled na ženu. V jednom bodě, bohužel, asi předem dosti nepromyšleném, Benigni pronesl poselství, jež by se mladým mohlo stát osudným a které je třeba opravit. Jako oporu 6

S. Agostino, Confessioni, VIII, 5,12. 21

své výzvy k nemít strach z vášní, zakoušení závratí lásky i v jejím tělesném ohledu, citoval Augustinův výrok, který říká: „Dej mi čistotu a zdrženlivost, ale ne teď“7. Jako by se předtím mělo vyzkoušet všechno a pak, snad až budeme staří, a kdy to nestojí tolik námahy, praktikovat mravní čistotu. Herec přiřkl výrok „svatému Augustinovi, nejsou to však slova „svatého“ Augustina; patří Augustinovi ještě jako hříšníkovi, před obrácením. Neřekl kolik slz jej stálo vymanit se z otroctví vášně, jíž se nechal unášet, a nepřipomněl modlitbu, kterou později nahradil tu mladicky nerozvážnou: „Ukládáš mi, abych byl čistý; dej mi tedy, oč žádáš a potom žádej, co chceš!“8 Nevěřím, že by mladí lidé potřebovali být povzbuzováni k tomu, aby se „vrhali“, „pokoušeli“ prolomit zábrany (všechno je střemhlav tlačí tímto směrem, a to s tragickými důsledky, které známe). Potřebují někoho, kdo jim dá přesvědčivé motivace, samozřejmě nikoli, aby měli ze svého těla a z lásky strach, ledaže by měli strach promrhat jedno i druhé. V písni o pekle, jež Benigni obdivuhodně komentoval, Dante podává jednu z takto hlubokých motivací, nad niž se však on přenesl. Zlo smyslnosti spočívá v podrobení rozumu instinktu, namísto toho, aby instinkt byl podroben rozumu. „“Intesi ch’a così fatto tormento / enno dannati i peccator carnali / che la ragion sommettono al talento” (Takhle dopadá trestající bič na ty, jež chlípnost chytla na mámidla, až soudnost zdolal jim tělesný chtíč). Instinkt (chtění) má svou funkci, je-li usměrňován rozumem; v opačném případě se stává nepřítelem, nikoli spojencem, lásky, vedouce k těm nejkrutějším zločinům, o nichž pojednávají současné každodenní zprávy. Ale pojďme přímo k nám. Duchovní život se jistě neomezuje na pouhou mravní bezúhonnost a čistotu, ale bez ní je nepochybně jakýkoli pokrok v jiných oblastech nemožný a vlastní život se stává hrozbou pro Církev. Ona je skutečně „zbrojí světla“, jak ji v uvedeném textu nazývá svatý Pavel: podmínkou, aby se kolem nás a skrze nás šířilo Kristovo světlo. Den co den se tíhne k tomu, aby se proti sobě stavěly hříchy proti čistotě a hříchy proti bližnímu, a kloní se k tomu považovat za skutečný hřích právě ten proti bližnímu; mnohdy se usmívá nad přehnaným kultem, který se v minulosti vzdával „krásné ctnosti“. Tento 7

S. Agostino, Confessioni, VIII, 6,17. Ib. X, 29. 22

8

postoj se dá zčásti vysvětlit; morálka v minulosti až příliš jednostranně zdůrazňovala hříchy těla, až tolikrát přivodila skutečné a pravé neurózy, na úkor pozornosti k povinnostem vůči bližnímu a na úkor samotné ctnosti čistoty, která takto byla ochuzena a zúžena na téměř pouhou negativní ctnost, ctnost umět říci ne. Nyní však se přešlo k opačnému excesu a tíhne se k minimalizování hříchů proti čistotě, ve prospěch (často pouze slovní) pozornosti vůči bližnímu. Je klamem domnívat se, že můžeme sloučit skutečnou službu bratřím a Církvi s nespořádaným osobním životem, zcela tíhnoucím k zalíbení se sobě samým a vlastním vášním. Nevyhnutelně to pak končí ve zneužívání bratří, stejně jako se zneužívá tělo a jiné pohlaví. Nedokáže se říci „ano“ bratřím, kteří sobě samým nedokáží říci „ne“. Jednou z „omluv“, které v lidové mentalitě nejvíce protěžují hřích nečistoty a zbavují ho veškeré odpovědnosti je, že nikomu nepůsobí zlo, neporušuje práva a svobodu druhých, jen pokud by šlo – jak říkají – o tělesné násilí. Ale vzhledem k tomu, že porušuje základní Boží právo ukládat zákon svým tvorům, tato „omluva“ je falešná i ve vztahu k bližnímu. Není pravdou, že hřích nečistoty končí s tím, kdo se ho dopouští. V hebrejském Talmudu se čte jedna bajka, která pěkně ilustruje solidaritu, jež existuje mezi hříchem a trestem, který každý hřích, i osobní, přináší jiným: „Na palubě lodi se nachází několik lidí. Jeden z nich vezme vrták a začne pod sebou vrtat díru. Když to statní cestující viděli, říkají mu: ´Co to děláš?´ On však odsekl: ´Co je vám po tom? Nevrtám snad díru pod svým sedadlem? – Ale oni namítli: - Ano, ale dostane se sem voda a všichni utoneme!“ A právě k tomu dochází v naší společnosti. Také Církev ví své o tomto zlu, které lze působit celému tělu osobními selháními na tomto poli. Jednou z největších duchovních událostí posledních měsíců bylo vydání „osobních písemností“ Matky Terezy z Kalkaty, - u příležitosti desátého výročí jejího úmrtí, které odhalily mimořádnou mystickou dimenzi jejího života. Titulem knihy, v níž jsou obsaženy, je slovo, jímž se na ni obrátil Kristus ve chvíli, kdy ji volal k novému poslání: „Come, be my light“, Pojď, buď mým světlem. Tímto slovem se Ježíš obrací na každého z nás: Pojď, buď mým světlem ve světě. S pomocí nejblahoslavenější Panny Marie a na přímluvu blahoslavené z Kalkaty, chceme tuto výzvu s láskou přijmout a o tomto adventu se ji snažit uvést do praxe. 23

NEPOSKVRNĚNÉ POČETÍ

(první homílie po jmenování kardinálem, pronesená Giovannim kardinálem Coppou o druhých nešporách slavnosti Neposkvrněného Početí Panny Marie u hlavního oltáře svatopetrské baziliky v Římě)

Neposkvrněné Početí je triumfem milosti. Zakrátko, v antifoně Magnificat, stejně jako při dnešní mši svaté a v posvátném oficiu, budeme opakovat slova archanděla Gabriela, v pozdravu, kterým se na ni obrátil v Nazaretě – „Buď zdráva, milosti plná“. Právě jsme vyslechli ústřední téma velkolepého listu svatého Pavla Římanům: „Kde se rozšířil hřích, tam se v míře ještě daleko štědřejší ukázala milost“ (Řím 5,20b). Říci, že dnešní svátek je triumfem milosti, je totéž jako říci, že je triumfem Boží lásky. Advent, který prožíváme v tíhnutí k vánocům, nám dává pochopit bohatství této lásky. Člověk byl pro život milosti mrtev, stal se hluchým k hnutím Ducha svatého, uzavřeným do spokojené soběstačnosti či do zoufalé samoty, bez jakéhokoli vztahu s Bohem. A přece Bůh tak miloval člověka, že poslal svého Syna, aby se narodil v chudobě Betléma a zemřel v nahotě kříže. Svatý Pavel v listu Římanům dále říká, že „Kristus umřel za bezbožníky. Vždyť stěží kdo položí život za spravedlivého … Ale Bůh dokazuje svou lásku k nám tím, že Kristus umřel za nás, když jsme byli ještě hříšníky (Řím 5,8). On nejenže umřel za nepřátele, ale kráčí vstříc hrůze smrti, jako by šlo o svátek. Milovaní, toto není přehánění, říká to list Židům: „Místo radosti, která se mu nabízela, vzal na sebe kříž a nic nedbal na urážky“ (Žid 12,2). Ježíš podstoupil trest otroků, jen kvůli radosti, aby nás vykoupil, smířil s Otcem a znovu nám vrátil ztracené synovství. Celé velikonoční tajemství je obsaženo v tomto obdivuhodném souboji života a smrti, hříchu a milosti. Kristus stojí tváří v tvář hříchu, aby jej zničil, aby jej pokořil. Ale při stvoření Té, která se měla stát jeho Matkou, chtěl hřích pokořit předem. Nechtěl, aby měla co do činění s hříchem. S ohledem na své zásluhy, získané na kříži, vzhledem k radosti, která z něj měla vytrysknout, uchránil Marii od prvotního hříchu i od veškerého stínu mravní nedokonalosti. Maria je proto Neposkvrněná. Ta, která byla od počátku naplněna milostí, kecharitoméne: celá svatá, bez poskvrny, nová Eva, vrcholné dílo nového stvoření, první vykoupená. Při volbě jeho Matky měla triumfovat jen Boží milost: krása, Bohem darovaná člověku, plnost božského života na zemi, vznešenost muže a ženy, tak, jak je stvořil na počátku světa. Maria je tedy zářivým jasem samotného Boha. Dnes bylo zahájeno slavení 150. výročí zjevení Neposkvrněné v Lurdech, s mimořádnými odpustky, které byli již předem připraveny a budou ve svůj čas představeny. V tomto lurdském roce se o to víc skví Mariina krása a zářivý jas, abychom si ji ještě více zamilovali. Nuže, v dějinách Bernardety je příběh, který nám dává pochopit tento neporušený jas Mariin. Po zjeveních ji obklopovali zvědavci, aby se dověděli, jaký měla madona vzhled, v čem byla oblečena, atd. Jednoho dne jí obchodník s látkami ukázal vzorník těch nevzácnějších bělostných látek, ze lnu, atlasu, sametu, všechny hýřící úchvatným třpytem. A zeptal se jí: „Madona byla takto bílá?“ Bernardeta si vzorník pečlivě prohlédla, a po chvíli rozpačitosti odvětila: „Pane, ale toto není bílá!“. Mariin jas převyšoval všechno stvořené, neboť ona je oděna světlem samotného Boha. Jaké z toho plyne ponaučení pro tento náš svět, který se plácá v blátě nečistých vášní, a živí je hanebnou spoluvinou módy, podívaných, internetu. Neposkvrněná nám připomíná, že na prvním místě jsou hodnoty Boží milosti, a že tyto máme hájit i za cenu mučednictví, jako Marie Goretti. Také my, chceme-li uctívat Marii, nesmíme mít nic do činění 24

s hříchem. Neposkvrněná Panna Maria, dokonalé uskutečnění Božího záměru s člověkem, vrcholné dílo milosti a lásky, je pro nás všechny – zvláště pak pro mladé – odkazem na důslednost každodenního života, na boj proti hříchu, na úsilí o Boží království, lásku k bližním: na vše, co nemůže růst v srdcích poskvrněných nečistotou. Ať i nás Maria učiní vpravdě svatými a neposkvrněnými!

Boží moc se nyní zjevuje ve své mírnosti, jeho vznešenost ve své prostotě a blízkosti. Ve skutečnosti - není o nic méně propastná … Nyní Bůh promlouvá mnohem blíž, jako člověk k lidem. Nyní sestupuje až do hloubi jejich utrpení. JOSEPH RATZINGER – BENEDIKT XVI., Ježíš z Nazareta, I. kap., 4

POŽEHNANÉ VÁNOCE A ŠŤASTNÝ NOVÝ ROK 2008!

25

„PROMLUVIL K NÁM SKRZE SYNA“ (Židům 1,2)

DRUHÁ ADVENTNÍ PROMLUVA PAPEŽSKÉHO KAZATELE

Fr. Raniera Cantalamessy, ofmcap KAPLE REDEMPTORIS MATER VE VATIKÁNĚ, 14. PROSINCE 2007 Hned po slovech „Slovo se stalo tělem…….“ z evangelia sv. Jana (Jan 1,14), zůstává nejvýznamnějším biblickým textem vánoční doby úryvek z listu Židům 1,1-2: „Bůh, jenž v minulosti mluvil ……….. skrze proroky, v této, to je poslední době, promluvil k nám skrze Syna“. Ve světle tohoto úryvku, a vycházeje z knihy Benedikta XVI. o Ježíši z Nazareta, je snahou těchto adventních promluv osvětlit novost a jedinečnost Krista, jak vyvěrají z konfrontace s proroky a s Janem Křtitelem, a s užívání titulu „Syn“. Duchovním plodem by měla být víra a ještě hlubší přilnutí k osobě Spasitele.

PEREGRINATIO AD LIMINA APOSTOLORUM: s kardinálem Špidlíkem v kapli Redemptoris Mater, 13.6.2007

Jan Křtitel, „víc než prorok“ Svatý Otče, ctihodní otcové, bratři a sestry. Minule – vycházeje z úryvku Židům 1,1-3, jsem se snažil vykreslit obraz Ježíše, jak vyplývá ze srovnání s proroky. Avšak mezi dobou proroků a dobou Ježíšovou vystupuje zvláštní postava, která je pojítkem mezi těmi prvními a tím druhým: Jan Křtitel. Nic v Novém zákoně nevrhá lepší světlo na Kristovu novost, než srovnání s Janem Křtitelem. 26

Z textů, v nichž Ježíš sám vyjadřuje svůj vztah k Předchůdci, jasně vystupuje téma završení, epochálního zvratu. Badatelé dnes potvrzují, že výroky, jež čteme v evangeliích, nejsou výmysly či apologetickými vsuvkami pozdější velikonoční komunity, nýbrž sahají v podstatě k historickému Ježíši. Některé z nich jsou dokonce nevysvětlitelné, pokud bychom je připisovali pozdější křesťanské komunitě9. Zamyšlení nad Ježíšem a Křtitelem je také nejlepším způsobem, jak se sladit s adventní liturgií. Ústřední postavou evangelia druhé a třetí adventní neděle je totiž právě postava a poselství Předchůdce. V adventu je jistý postup: v prvním týdnu vyniká hlas proroka Izaiáše, který zpovzdálí ohlašuje Mesiáše; ve druhé a třetím týdnu je to Jan Křtitel, který hlásá Krista přítomného; v posledním týdnu pak prorok i Předchůdce přenechávají slovo Matce, která jej nosí ve svém lůně. V této kapli „Redemptoris Mater“ máme před očima Předchůdce ve dvou okamžicích. Na boční stěně jej vidíme při Ježíšově křtu, skloněného před ním na znamení uznání jeho nadřazenosti; na zadní stěně pak v postoji Deesis, typickém pro byzantskou ikonografii. 1. Velký zvrat Úplnější text, v němž Ježíš vyjadřuje svůj vztah k Janu Křtiteli je evangelijní úryvek, který nám dá číst mešní liturgie příští neděle. Jan, ve vězení, posílá své učedníky své učeníky k Ježíšovi s otázkou: „Jsi ten, který má přijít, anebo máme čekat jiného?“ (Mt 11,2-6; Lk 7,19-23). Kázání rabího z Nazareta, jehož on sám pokřtil a představil Izraeli, se Janovi zdá, že se ubírá jiným směrem, než oním ohnivým, který očekával. Více než nadcházející Boží soud, káže přítomné milosrdenství, jež se nabízí všem, spravedlivým i hříšníkům. Ježíš rozptyluje pochybnosti Předchůdce odkazem na mesiánská znamení, která se na něm naplňují. Avšak nejvýznamnějším textem celého úryvku je chvála, kterou Ježíš pronáší o Janu Křtiteli poté, co se Janovi poslové vzdálili: „Co jste vyšli vidět? Proroka? Ano, říkám vám, víc než proroka … Vpravdě vám pravím: mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nepovstal nikdo větší než Jan Křtitel. A přece, i ten nejmenší v nebeském království bude větší než on. Od času Jana Křtitele až po tuto chvíli je nebeské království vystaveno násilí a násilníci je uchvacují. Neboť všichni proroci i Zákon až do Jana o tom předpovídali. A chcete-li to přijmout: Eliáš, který má přijít, je on. Kdo má uši, slyš!“ (Mt 11,11-15). Jedno je v těchto slovech nesporné: mezi posláním Jana Křtitele a Ježíšovým, došlo k něčemu tak rozhodujícímu, že se to stává předělem mezi dvěma epochami. Barometr dějin se přesunul: to nejdůležitější už není v budoucnosti více či méně blízké, ale je „teď a tady“ v království, které už působí v osobě Krista. Mezi dvěma kázáními došlo ke kvalitativnímu zvratu: ten nejmenší nového řádu je vyšší než ten největší řádu předcházejícího. 9

Cf. J. D.G. Dunn, Christianity in the Making, I. Jesus remembered, Grand Rapids. Mich. 2003, část III, kap. 12, ital. překl. Gli albori del Cristianesimo, I, 2, Paideia, Brescia 2006, pp. 485-496. 27

Toto téma naplnění a epochálního zvratu nachází potvrzení v mnoha dalších evangelních souvislostech. Stačí připomenout Ježíšova slova jako: „Hle, tady je někdo víc než Jonáš … Hle, tady je někdo víc než Šalomoun!“ (Mt 12,41-42). Všechna takzvaná „podobenství království“, - vzpomeňme na podobenství o pokladu skrytém v poli a drahocenné perle – vyjadřují tutéž zásadní myšlenku: s Ježíšem odbíjí rozhodující hodina dějin, před ním je třeba učinit rozhodnutí, na němž závisí spása. Toto konstatování přimělo Bultmannovy učedníky, aby se odloučili od mistra. Bultmann řadil Ježíše do judaizmu a učinil z něj předzvěst křesťanství, nikoli ještě křesťana; velký zvrat však připisoval víře post-velikonoční komunity. Bornkamm a Conzelmann si uvědomili nemožnost této teze: k „epochálnímu zvratu“ došlo už v Ježíšově kázání. Jan patří k „příslibům“ a k přípravě, ale s Ježíšem jsme už v čase naplnění. Svatý Otec tento závěr nejserióznější a poslední exegeze ve své knize Ježíš z Nazareta, potvrzuje. Píše: „Aby se dospělo k tomuto radikálnímu kontrastu, aby se uchýlilo k nejkrajnějšímu gestu – vydání Římanům – muselo dojít či muselo být řečeno něco dramatického. Významný a šokující prvek se nachází právě na začátku. Rodící se Církev ho jen pozvolna poznávala v celé jeho velikosti, jen tu a tam ho postihla, úvahou provázela vzpomínku a tak do ní pronikala…. Velký, nový a podnětný prvek pochází právě od Ježíše; ve víře a v životě komunity byl vykládán, nikoli však vytvořen. Navíc, komunita by se ani nevytvořila a nepřežila by, pokud by ji nepředcházela nějaká mimořádná skutečnost10. V Lukášově teologii je zřejmé, že Ježíš zaujímá „střed času“. Svým příchodem rozdělil dějiny na dvě části, a vytvořil tak absolutní „před“ a „po“. Dnes se stalo zažitou praxí, zvláště v laickém tisku, opouštět tradiční způsob datování událostí „před Kristem“ či „po Kristu“ (ante Christum natum a post Christum natum), ve prospěch neutrální formulace „před naším letopočtem“ a „našeho letopočtu“. Toto rozhodnutí je motivováno snahou nedráždit citlivost národů jiných náboženství, používajících křesťanskou chronologii; v tomto smyslu je třeba tuto volbu respektovat, ale pro křesťany zůstává nesporná „diskriminující“ úloha Krista pro náboženské dějiny lidstva. 2. On vás bude křtít Duchem svatým Nyní, stejně jako vždy, vycházíme z exegetické a teologické jistoty postavené na světlo, aby vstoupila do onoho dnes našeho života. Srovnání Křtitele s Ježíšem se v Novém zákoně krystalizuje ve srovnání mezi křtem vodou a křtem Duchem. „Já vás křtím vodou, ale on vás bude křtít Duchem svatým“ (Mk 1,8; Mt 3,11; Lk 3,16). „Já jsem ho neznal – říká Křtitel v Janově evangeliu -, ale ten, který 10

Benedetto XVI, Gesù di Nazaret, Rizzoli 2007, p. 372. 28

mě poslal křtít vodou mi řekl: Na koho uvidíš sestupovat Ducha a na něm spočinout, to je ten, který křtí Duchem svatým“ (Jan 1,33). A Petr v domě Kornélia: „Rozpomněl jsem se tehdy na slovo Pána, jenž pravil: Jan křtil vodou, ale vy budete pokřtěni Duchem svatým“ (Skt 11,16). Co znamená říci, že Ježíš je tím, kdo křtí v Duchu svatém? Výraz neslouží jen k odlišení Ježíšova křtu od Janova; slouží k rozlišení celé osoby a díla Krista od osoby a díla Předchůdce. Jinými slovy, ježíš je v celém svém díle tím, kdo křtí v Duchu svatém. Křtít tu má význam obrazný; znamená ponořit, obklopit ze všech stran, jak to dělá voda s těly, která jsou do ní ponořena. Ježíš „křtí v Duchu svatém“ ve smyslu, že přijímá a dává Ducha svatého „bezmezně“ (srv. Jan 3,34), že „vylévá“ svého Ducha (Skt 2,33) na celé vykoupené lidstvo. „Jan křtil vodou, ale vy budete pokřtěni Duchem svatým za několik málo dní“ (Skt 1,5), říká Ježíš apoštolům s evidentním odkazem na Letnice, které se měli zakrátko slavit. Výraz „křtít v Duchu“ tedy definuje podstatné Mesiášovo dílo, které se už u proroků Starého zákona jeví jako zaměřené ke znovuzrození lidstva prostřednictvím velkého a všeobecného vylití Božího Ducha (srv. Joel 3,1ss). Aplikujeme-li to všechno na život a dobu Církve, musíme závěrem konstatovat, že vzkříšený Ježíš nekřtí v Duchu svatém pouze ve svátosti křtu, ale odlišným způsobem i v dalších okamžicích: při eucharistii, při naslouchání Slovu a obecně ve všech prostředcích milosti. Chceme-li, může se tato kaple nyní stát večeřadlem, do nějž zavřenými dveřmi vstupuje Zmrtvýchvstalý, dechne na nás a skoro prosebně říká: „Přijměte Ducha svatého“. Svatý Tomáš Akvinský píše: „Existuje tu neviditelné poslání Ducha svatého pokaždé, když se uskutečňuje pokrok v ctnosti či růst milosti …; když někdo přechází k nové činnosti nebo k novému stavu milosti“11. Vštěpuje to samotná liturgie Církve. Všechny její modlitby a hymny k Duchu svatému začínají zvoláním: „Přijď“: „Přijď, Duchu Stvořiteli“, „Přijď, Duchu svatý“. 11

S. Tommaso d’Aquino, Somma teologica, I,q.43, a. 6, ad 2.; cf. F. Sullivan, in Dict.Spir. 12, 1045. 29

A přece ten, kdo se tak modlí, už jednou Ducha svatého přijal. Chce se tím říct, že Duch svatý je kýmsi, koho jsme už přijali a jehož máme přijímat stále znovu. 3. Křest v Duchu V tomto kontextu je třeba zmínit i tzv. „křest Ducha“, který se už více než století stal zkušeností prožitou věřícími téměř všech křesťanských denominací. Jde o obřad, tvořený velmi prostými gesty, provázenými dispozicemi kajícnosti a víry v Kristův příslib: „Otec dá Ducha svatého tomu, kdo o něj prosí“. Je to obnova a aktivace, nejen křtu a biřmování, ale všech událostí milosti vlastního stavu: kněžského svěcení, řeholních slibů, manželství. Zájemce se tu připraví, kromě dobré svaté zpovědi také účastí na setkáních katechezí, v nichž je znovu uveden do živého kontaktu s hlavními pravdami a skutečností víry. Někdy k tomu všemu dochází naopak spontánně, mimo jakékoli schéma a jsme jakoby „překvapeni“ Duchem. Jeden člověk vydal toto svědectví: „Byl jsem v letadle a četl jsem poslední kapitolu jedné knihy o Duchu svatém. V jistém okamžiku to bylo, jakoby Duch svatý vystoupil ze stránek knihy a vstoupil do mého těla. Z očí mi začaly stékat potoky slz. Jal jsem se modlit. Zmocnila se mne síla mnohem mocnější než já“12. Nejběžnějším účinkem této milosti je, že Duch svatý, jakožto předmět intelektuální víry, více či méně abstraktní, se stává zážitkem skutečnosti. Karl Rahner napsal: „Nemůžeme popírat, že člověk může tady na zemi udělat zkušenosti milosti, jež mu dají pocit osvobození. Otevřou mu zcela nové horizonty, hluboce se mu vtisknou do nitra, promění ho, a zformují – i na dlouhou dobu – jeho nejniternější křesťanský postoj. Nic nebrání, abychom tyto zkušenosti nazvaly křtem Duchem“13. Prostřednictvím toho, co se právě nazývá „křest Duchem“, se dělá zkušenost pomazání Duchem v modlitbě, jeho moci v pastýřské službě, jeho útěchy ve zkoušce, jeho vedení v rozhodováních. Ještě před projevením charizmat, se vnímá takto: jako Duch, který proměňuje vnitřně, dává chuť Boží chvály, otvírá mysl pochopení Písma, učí prohlašovat Ježíše „Pánem“ a dává odvahu zhostit se nových a obtížných úkolů ve službě Bohu a bližnímu. Na letošní rok připadá čtyřicáté výročí obnovy, jíž v roce 1967 začala Charismatická obnova v katolické Církvi, která, jak se odhaduje dosáhla za několik let počtu osmdesáti 12

In “New Covenant”(Ann Arbor, Michigan), červen 1984, str.12. K. Rahner, Erfahrung des Geistes. Meditation auf Pfingsten, Herder, Friburgo i. Br. 1977. 30

13

miliónů katolíků. Pohleďme jak popisovala účinky křtu Duchem na sobě a své skupině jedna z osob, které byli této první obnově přítomny: „Naše víra se stala živou; naše věření se stalo jakýmsi druhem poznání. Znenadání se nadpřirozené stalo skutečnějším než přirozené, Zkrátka, Ježíš je pro nás živou osobou … Modlitba a svátosti se staly vskutku našim denním chlebem, a nikoli běžnými „zbožnými cvičeními“. Láska k Písmu, kterou jsem nikdy nepovažoval za možnou, proměna našich vztahů s druhými, potřeba a síla vydávat svědectví za hranicemi všech očekávání: to vše se stalo součástí našeho života. Počáteční zkušenost křtu Duchem nám nedala zvláštní vnější dojetí, ale život dostal nádech klidu, důvěry, radosti a pokoje .. Před každým setkáním jsme zpívali ´Veni Creator spiritus´, přičemž jsme brali vážně to, co jsme říkali a nebyli jsme zklamáni … Byli jsme rovněž zaplaveni charizmaty a to vše nás uvádí do dokonalé ekumenické atmosféry“14. Všichni jasně vidíme, že to všechno jsou skutečnosti, které dnes Církev nejvíce potřebuje při hlásání evangelia světu, který se stal k víře a nadpřirozenu necitelný. Není řečeno, že jsou všichni povoláni zakusit tímto způsobem milost nových Letnic. Všichni však jsme povoláni nezůstat mimo tohoto „proudu milosti“, který po koncilu protéká Církví. Jan XXIII. mluvil ve své době o „nových Letnicích“; Pavel VI. šel ještě dál a mluvil o „trvalých letnicích“, letnicích, co pokračují. Stojí za to znovu si poslechnout slova, jež pronesl při jedné generální audienci: „Vícekrát jsme se tázali … jakou první a poslední potřebu pociťujeme pro tuto naši požehnanou a milovanou Církev. Musíme to říci téměř s rozechvěním a v modlitbě, neboť jako víte, je to její tajemství a život: Ducha, Ducha svatého, oživovatele a posvětitele Církve, jeho božský dech, vítr jeho plachet, jeho sjednocující princip, jeho niterný zdroj světla a síly, jeho oporu a jeho útěchu, jeho zdroj charizmat a hymnů, jeho pokoj a radost, jeho záruku a předzvěst blaženého a věčného života. Církev potřebuje jeho trvalé Letnice; potřebuje oheň v srdci, slovo na rtech, proroctví v pohledu … Potřebuje (Církev) znovu nabýt neklidu, potěšení a jistoty jeho pravdy …“15. Filosof Heidegger uzavíral svou analýzu společnosti alarmujícím voláním: „Jedině bůh nás může zachránit!“ Tohoto Boha, který nás může zachránit, a který nás zachrání, my křesťané známe: je to Duch svatý! Dnes se šíří móda takzvané aromaterapie. Jde o používání esenciálních olejů, jež vydávají vůni pro zachování zdraví či kvůli terapii 14

Svědectví citováno v P. Gallagher Mansfield, As by a New Pentecost, Steubenville 1992, pp. 25 s. Promluva při generální audienci, 29. listopadu 1972 (Insegnamenti di Paolo VI, Tipografia Poliglotta Vaticana, X, pp. 1210s.). 31

15

některých potíží. Internet je plný reklam aromaterapie. Nespokojuje se pouze s tím, že jejich prostřednictvím nabízí fyzickou svěžest jako léčbu stresu; jsou rovněž „vůně duše“, například vůně k dosažení „vnitřního pokoje“. Lékaři vyzývají, aby se nevěřilo této praxi, která není vědecky podložená, ba dokonce v některých případech přináší kontraindikace. Chci však říct, že existuje jedna aromaterapie zaručená, spolehlivá, která nepřináší žádnou kontraindikaci: totiž ta prováděná zvláštní vůní „svatého chrismatu duše“, kterým je Duch svatý! Svatý Ignác z Antiochie napsal: „Pán si nechal pomazat hlavu vonnou mastí (myron), aby vdechoval Církvi neporušitelnost“.16 Jen pokud přijmeme toto „aroma“ můžeme i my být ve světě „příjemnou vůní Kristovou“ (2Kor 2,15). Duch svatý je specialistou především na nemoci manželství a rodiny, což jsou dnes dva velcí marodi. Manželství spočívá ve vzájemném sebedarování, je svátostí darování se. Právě Duch svatý je zosobněným darem; je darováním se Otce Synu a Syna Otci. Kam přichází, tam se znovu rodí schopnost stávat se darem a s ní radost a krása společného života manželů. Boží láska, kterou „vlévá do srdcí“, oživuje všechny ostatní výrazy lásky a na prvním místě tu manželskou. Duch svatý skutečně dokáže udělat z rodiny „základní agenturu míru“, jak ji definuje Svatý Otce v poselství k nadcházejícímu světovému dni míru. Existuje mnoho příkladů mrtvých manželství, která byla znovu vzkříšena k životu působením Ducha. Právě v těchto dnech se mi dostalo působivého svědectví manželského páru, jemuž myslím dám zaznít v pokračování mého televizního pořadu na evangelium o svátku Ježíšova křtu … Duch svatý, přirozeně , oživuje také život zasvěcených osob, který spočívá v tom, že se z vlastního života činí dar a oběť „příjemné vůně“ Bohu a bratřím (srv. Ef 5,2). 1. Nové proroctví Jana Křtitele Vrátíme-li se k Janu Křtiteli, může nám osvětlit, jak vyřešit naši prorockou úlohu v dnešním světě. Ježíš označuje Jana Křtitele jako „víc, než prorok“; ale kde je v jeho případě proroctví? Proroci ohlašovali budoucí spásu; ale Předchůdce není tím, kdo ohlašuje spásu, která má přijít; ukazuje na někoho, kdo je přítomný. V jakém smyslu se tedy může nazývat prorokem? Izaiáš, Jeremiáš, Ezechiel pomáhali národu překonat bariéry času; Jan Křtitel pomáhá lidu překonat mnohem neprostupnější bariéru, protichůdná zdání, pohoršení, banality a chudoby, jak se osudná hodina představuje. Je snadné věřit něčemu velkolepému, božskému, promítá-li se do neurčité budoucnosti: „v oněch dnech“, „v posledních dnech“, v kosmickém rámci, s nebesy, která dští něhu a země, která se otvírá, aby dala vyrašit Spasiteli. Je mnohem těžší, když se má říct: „Pohleďte, to je on!“ a to o člověku, o němž se ví všechno: odkud pochází, jaké má řemeslo, kdo je jeho matkou.

16

Sv. Ignác z Antiochie, Efesanům 17. 32

Slovy: „Uprostřed vás je ten, koho vy neznáte!“, zahájil Jan Křtitel nové proroctví, totiž proroctví času Církve, jež nespočívá v ohlašování budoucí a vzdálené spásy, nýbrž ve zjevení skryté Kristovy přítomnosti ve světě. V strhávání závoje z očí lidí a v burcování jejich nezájmu, opakuje s Izaiáše: „Hle, činím věci nové, teď již vzcházejí, což to nepoznáváte?“ (srv. Iz 43,19). Je pravdou, že teď už uplynulo dvacet století a víme o Ježíši mnohem víc, než Jan Křtitel. Pohoršení však odloženo není. Za časů Janových vycházelo pohoršení z Ježíšova fyzického těla, z jeho těla, tak podobnému tomu našemu, kromě hříchu. Jeho tělo, i dnes vzbuzuje těžkosti a pohoršuje: jeho mystické tělo, tak podobné zbytku lidstva, neušetřené ani hříchu. „Ježíšovo svědectví – čteme v Apokalypse – je duch proroctví“ (Ap 19,10), neboli k vydávání svědectví o Ježíšovi se vyžaduje duch proroctví. Je tento duch proroctví v Církvi přítomen? Pěstuje se? Vybízí se k němu? Anebo se má za to, že lze jednat i bez něj, spoléhaje více na prostředky a rozvažování lidské? Jan Křtitel nás učí, že k tomu, abychom byli proroky není třeba vznešené nauky a výmluvnosti. Není velkým teologem; má chudou a elementární kristologii. Ještě nezná Ježíšovy nejvyšší tituly? Syn Boží, Slovo, ani onen Syn člověka. Ale jak dokázal vnímat Ježíšovu velikost a jedinečnost! Užívá velmi prostých obrazů, jako venkovan. „nejsme hoden rozvázat mu řemínek u opánků“. Svět a lidstvo se v jeho slovech jeví jako v jednom sítu, které On, Mesiáš, drží a protřásá ve svých rukou. Před ním se rozhoduje kdo zůstane a kdo padne, kdo je dobrým zrnem a kdo plevou, kterou vítr rozpráší. V roce 1992 se konala kněžská duchovní obnova v Monterrey v Mexiku, u příležitosti 500. výročí první evangelizace Latinské Ameriky. Bylo tam 1700 kněží a kolem sedmdesáti biskupů. V homílii při závěrečné mši svaté, jsem mluvil o naléhavé potřebě proroctví, kterou dnes Církev má. Po svatém přijímání se konala modlitba za nové letnice v malých skupinkách rozptýlených po velké bazilice. Já jsem zůstal v presbytáři. V jednu chvíli ke mně tiše přistoupil jeden mladý kněz, poklekl a s pohledem, na který nikdy nezapomenu mi řekl: „Bendigame, Padre, quiero ser profeta de Dios!“ Požehnejte mi, Otče, chci být Božím prorokem. Byl jsem dojat, neboť jsem viděl, že byl zjevně pohnut milostí. S pokorou si můžeme osvojit přání onoho kněze: „Chci být pro Boha prorokem“. Nepatrným, všem neznámým, co na tom, ale někým, kdo – jak říkal Pavel VI., - má „oheň v srdci, slovo na rtech a proroctví v pohledu“. 33

POZNEJ SE

(úvaha Jeho Eminence Tomáše kardinála Špidlíka, S.I., čestného občana Pustiměře)

Vypravuje se, že starý generál, už senilní, se šel podívat, jak vychovávají mladé kadety v doplňovacích kursech. Zrovna se tam mluvilo o astronomických problémech. Generál byl znechucen. Není tu jednota, jaká má ve vyučování být. Jednou se tam vykládá, že se země točí okolo slunce, potom slyším, že se měsíc točí kolem země a na dovršení toho zmatku mi řeknou, že se země točí sama okolo své vlastní osy. Co si z toho voják, který má slyšet jednotu povelů, může vybrat!

Máme-li si my z toho vybrat příklad pro duchovní život, začneme tím posledním: země se točí denně okolo své vlastní osy. I duševní život má svou osu. Člověk myslí většinou na sebe, na své vlastní zájmy a okolo nich se točí jeho myšlení. Je to pomýlené? Ve starém pověstném chrámu v Delfách byl nápis: Poznej sebe sama! Jaký to mělo smysl? Pravděpodobně to mělo vybízet poutníky ke skromnosti: Vstupuješ do chrámu, nemysli si, že ty jsi sám bůh!Ale Sokrates, který to vysvětloval filosoficky jako vrchol moudrosti, dával té větě spíš jiný význam. Poznat sebe znamená podle něho uvědomit si naopak, že máme možnosti k velkým věcem, řekli bychom božským, tj. k poznání pravdy a dobra. Tomu se máme plně věnovat a nestarat se jenom o to, co bychom jedli a kolik jmění bychom si mohli našetřit. Toto naučení se ovšem líbilo i křesťanům. Sv. Bazil je převzal do svých asketických spisů. Hledal, je-li to řečeno i v Písmě svatém. Není to tam doslova, ale zdá se mu, že se míní totéž ve větě vzaté z Deuteronomia: „Dávej si pozor sám na sebe!“ (Dt 27,9). Hned to vysvětluje: na sebe sama, ne na to, co je tvoje, co je okolo tebe, tj. ne na věci vnější, ale na 34

tvé vnitřní možnosti. Ty jsou úžasně veliké. Pro dospívajícího mladíka je důležitá otázka, čím se v životě může stát. Bazil a Otcové církve všeobecně označují velikost lidského povolání výrazem: Jsi obraz Boží, k tomu jsi byl stvořen, abys jej v duši co nejlépe dokreslil. Všimli si, že Bible užívá dvou výrazů: k obrazu a k podobenství (Gen 1,26-27). Vysvětlují to takto. Obraz je první skica na plátně, kterou v duši načrtnul první malíř, sám Bůh, sotva se člověk narodil. Svým vlastním úsilím jej musíme dokreslit, dovést až k úplnému podobenství s Bohem. Pochopitelně se hned nato autoři ptají, v čem ten obraz vlastně je, která lidská schopnost je Bohu nejpodobnější. Nejsou v tom docela za jedno. Ti, kteří byli vychováni v řeckých školách, si nejvíc cení schopnosti poznávat pravdu. Tím se člověk liší od všech ostatních tvorů na zemi. V moderní době ten názor propagoval např. Pascal, když tvrdí: Kámen mne může rozdrtit, i kapka vody a celý vesmír mě může usmrtit, ale on to neví a já to vím. Člověk je schopen poznávat všechno, i samého Boha, musí tedy růst v poznání pravdy. Otcové, kteří pocházeli ze semitského prostředí, se víc odvolávali na to, že byl člověk stvořen jako pán světa. Nesmí proto poslouchat žádnou nižší sílu, ani tělesné sklony a vášně a žít jenom podle pravdy. Kdo mu ji zjevuje? V tom se všichni shodnou. To je ta naše vnitřní osa, okolo které se má točit náš duchovní život. Víme, jak velký důraz dal vývoji svědomí v poslední době 2. vatikánský sněm. Dříve nebo později vede ke Kristu, proto je hlas svědomí i jádro pravého ekumenismu. Svědomí ukazuje pravdu v souvislosti s životem, Kristus je pravda a život v jednom (Jan 14,6). Je také cesta, vede nás. Je proto jako slunce, okolo kterého se točí naše pozemské putování. Dokud nebyly ještě chrámy, křesťané se modlili směrem k slunci a pak i stavěly kostely tak, aby byl oltář na východní straně, odtud přichází světlo, které osvěcuje mysl. Svým zvláštním světlem se liší křesťanství od filosofie a všech ideologií. Velcí myslitelé lidstva jsou vůdci v tom směru, kterému říkáme osvícenství. Poučují teoreticky. Kristus je daleko víc, vede nás jakoby za ruku a pozvedá, když jsem upadli. Je osobním přítelem a poutá nás svou přitažlivostí. Kdyby slunce přestalo přitahovat zemi, odletěla by někam do propasti temného vesmíru. Tak to dopadne i s člověkem, pro kterého jeho vlastní vinou ztratil Kristu svou přitažlivost. Tím vlastně ztratí i pravý zájem o sebe, o svou vlastní dokonalost a začne soustředit na to, co je okolo něho. Obrazem těch věcí je měsíc, který se točí okolo země. Tvar a světelnost měsíce se pro naše vnímání stále mění. Proto jej už antičtí myslitelé považovali za symbol veřejného mínění, které o nás vytváří veřejný život. Nikdy není stálé. Nemáme se jím dát proto tuze ovlivňovat. Říkali: Nejsi lepší tím, že o tobě dobře mluví, ani nejsi horší, když o tobě mluví zle. Latinští autoři dodávali, že je měsíc lhář, luna mendax. Když ho ubývá, má podobu „C“, jakoby říkal cresco, rostu. Naopak, když dorůstá, má podobu „D“, jakoby tvrdil, že decrescit, že ho ubývá. Je to ovšem slovní hříčka. Ale sloužila k poučení, že nemáme snadno věřit tomu, co o nás vnější míněné říká. Člověk se dá vést světlem měsíce, když je tma, tj. když se země odvrátila od slunce. Podobně se dá míněním lidí dirigovat ten, kdo se odvrátil od Krista. Goethe napsal, že všecko proměnlivé je jenom podobenstvím. Právem jsme tedy použili tří základních astronomických pohybů k tomu, bychom ukázali, jak se dají a mají sladit různé pozornosti, kterými se živí náš vnitřní život, aby se zařadily do jednoho velkého okruhu okolo jediného pravého slunce.

35

TAJEMSTVÍ NADCHÁZEJÍCÍCH VÁNOČNÍCH SVÁTKŮ (katecheze Benedikta XVI. při středeční generální audienci, 19. 12.)

Drazí bratři a sestry, v těchto dnech, kdy se postupně blížíme k velké slavnosti Narození Páně, nás liturgie zve, abychom zintenzívnili svou přípravu a předkládá nám mnoho biblických textů Starého i Nového zákona, které nás podněcují k tomu, abychom se soustředili na smysl a hodnotu této každoroční události. Jestliže nám vánoce na jedné straně umožňují připomenout si neuvěřitelný div narození Jednorozeného Syna Božího z Panny Marie v Betlémské jeskyni pak na druhé straně nás rovněž vybízejí, abychom modlitbou a bděním očekávali našeho Spasitele, který posledního dne „přijde soudit živé i mrtvé“. Dnes možná, i my věřící, skutečně očekáváme Soudce, všichni ale určitě toužíme po spravedlnosti. Vidíme tolik nespravedlnosti ve světě, v našem malém světě, ve čtvrti, v domě, ale také ve velkém světě států, ve společnostech. A přejeme si, aby zavládla spravedlnost. Spravedlnost je abstraktní pojem: spravedlnost se dělá. My očekáváme, že přijde někdo konkrétní, kdo může spravedlnost zjednat. A v tomto smyslu se modlíme: Přijď, Pane Ježíši Krista jako Soudce, přijď, jak ty chceš. Pán ví, jak vstoupit do světa a zjednat spravedlnost. Modleme se, aby nám Pán, Soudce odpověděl, aby skutečně na světě zjednal spravedlnost. Očekáváme spravedlnost, ale nemůže to být jen vyjádření určitého požadavku ve vztahu k druhým. Očekávat spravedlnost v křesťanském smyslu znamená především to, že my sami začneme žít před zraky Soudce, podle kritérií Soudce, že začneme žít v jeho přítomnosti a uskutečňovat spravedlnost v našem životě. Uskutečňováním spravedlnosti, stanutím v přítomnosti Soudce, očekáváme spravedlnost ve skutečnosti. A to je smysl adventu, bdění. Adventní bdění znamená žít Soudci na očích a připravovat tak sebe samotné a svět na spravedlnost. Tímto způsobem tedy životem před zraky Boha-Soudce, můžeme otevřít svět pro příchod jeho Syna, disponovat srdce k přijetí „Pána, který přijde“. Dítě, kterému se před dvěma tisíci lety v noci, v jedné Betlémské jeskyni klaněli pastýři, nás nepřestává navštěvovat v každodenním životě, když jako poutníci kráčíme směrem ke Království. Jeho očekáváním se věřící stává interpretem nadějí celého lidstva; lidstva, které toužící po spravedlnosti a tak, byť často nevědomky, očekává Boha, očekává spásu, kterou nám může dát jenom Bůh. Pro nás křesťany je toto očekávání poznamenáno ustavičnou modlitbou, jak je to patrné na řadě zvlášť sugestivních invokací, které jsou nám v těchto dnech podávány: ve Vánoční novéně, jak ve mši, zpěvu k evangeliu, tak v nešporách před hymnem Magnificat. Každá z invokací, které vzývají příchod Moudrosti, Slunce spravedlnosti, Boha-s-námi, obsahuje modlitbu vyjadřující Očekávání národů, aby byl uspíšen jeho příchod. Vzývat dar narození slíbeného Spasitele, však obnáší také závazek připravovat mu cestu, připravit mu vhodný příbytek nejen v prostředí kolem nás, ale zejména v naší duši. Nechme se vést evangelistou Janem, snažme se pozvednout v tyto dny mysl a srdce k věčnému Slovu, k Logos, ke Slovu, které se stalo tělem a z jehož plnosti jsme obdrželi milost za milostí (srov. 1,14.16). Tato víra ve Stvořitelský Logos, ve Slovo, které stvořilo svět, v Toho, který přišel jako Dítě – tato víra a její velká naděje se dnes, bohužel, jeví vzdáleny každodenní, veřejné či soukromé životní realitě. Tato pravda se jeví příliš velkou. My sami se zařizujeme podle možností, které nacházíme, nebo to tak aspoň vypadá. Takto se však svět stává stále chaotičtějším a také násilnějším: vidíme to každým dnem. A světlo Boha, světlo Pravdy hasne. Život se stává temný a bez kompasu. 36

Jak je ale důležité, abychom my sami byli skutečně věřícími a jako věřící mocně potvrzovali svým životem tajemství spásy, kterou s sebou přináší slavení Kristova Narození! V Betlémě se ukázalo světu Světlo, které osvěcuje náš život, byla nám zjevena Cesta, která nás vede k plnosti našeho lidství. Neuznává-li se, že Bůh se stal člověkem, jaký smysl má pak slavení Vánoce? Takové slavení se stane prázdným. My křesťané především musíme s hlubokým a ryzím přesvědčením potvrzovat pravdu o Kristově Narození, abychom dosvědčili přede všemi, že jsme si vědomi neslýchaného daru, který je bohatstvím nejenom pro nás, ale pro všechny. Odtud pramení povinnost evangelizace, která je právě sdílením onoho „euangelion“, této „dobré zprávy“. Právě na to poukazuje nedávný dokument Kongregace pro nauku víry, nazvaný Věroučná nóta o některých aspektech evangelizace, kterou bych rád doporučil vaší pozornosti a vaší osobní i kolektivní reflexi. Drazí přátelé, v této již bezprostřední přípravě na Vánoce se modlitba Církve zintensivňuje, aby byly uskutečněny naděje míru, spásy, spravedlnosti, kterých má svět dodnes naléhavě zapotřebí. Prosme Boha, aby násilí bylo přemoženo silou lásky, aby spory přenechaly místo smíření, aby se svévole proměnila na touhu po odpuštění, spravedlnosti a pokoji. Přání dobroty a lásky, které si v těchto dnech vyměňujeme, kéž dosáhne do všech oblastí našeho každodenního života. Kéž pokoj zavládne v našich srdcích, aby se otevřela působení milosti Boží. Pokoj ať přebývá v rodinách, aby mohly strávit Vánoce společně u jesliček a rozsvíceného vánočního stromku. Poselství solidarity a pohostinnosti, které plyne z Vánoc, kéž přispěje k vytvoření hluboké vnímavosti vůči starým i novým formám chudoby, vůči obecnému dobru, na němž jsme všichni povoláni se podílet. Všichni rodinní příslušníci, zejména děti, starší a ty nejslabší osoby ať mohou pocítit vroucnost těchto svátků a kéž se rozšíří na všechny dny roku. Vánoce kéž jsou pro všechny svátky pokoje a radosti: radosti z narození Spasitele, Knížete pokoje. Jako pastýři i my už nyní pospěšme do Betléma, abychom také my uprostřed Svaté noci mohli spolu Marií a Josefem rozjímat „Dítě zavinuté do plének a položené do jeslí“ (Lk 2,12.16). Prosme Pána, aby otevřel naši duši, abychom mohli vstoupit do tajemství jeho Vánoc. Maria, která dala svoje panenské lůno Božímu Slovu a která ho rozjímala jako dítě ve své náruči, a nadále všem nabízí jako Spasitele světa, kéž nám pomáhá učinit z nastávajících Vánoc příležitost růstu v poznání a lásce Krista. To je mé nejvroucnější přání vám všem, zde přítomným, vašim rodinám a všem, kteří jsou vám drazí. Veselé Vánoce vám všem!

VÁNOČNÍ PŘÁNÍ SVATÉHO OTCE: Obsahuje latinský citát z Římského misálu („Hodie descendit lux magna super terram“: Dnes sestoupilo na zemi veliké světlo“). Obraz Madony s Dítětem a anděly pochází z Garofalovy školy a nachází se v papežském paláci. Těchto vánočních přání vytiskla Vatikánská tiskárna 225.000, a jménem Svatého Stolce budou směřovat do celého světa. 37

Vánoční a novoroční slovo Tomáše kardinála Špidlíka S.J. spoluobčanům

„Doba vánoční milá už se k nám zas sklání...“ To se zpívá v kostele. Ale ve zprávách zní jiný hlas ze sjezdu o klimatických poměrech naší země, opravdové SOS. Budeme-li takto pokračovat, dokazují skuteční odborníci, co zbude z našeho bydlení na zemi? Otrávená příroda a nedýchatelný vzduch. K tomu pak dodal cynicky jeden politik: „Tím se nemusíme zabývat, to bude problém generace, která přijde po nás.“ Je situace opravdu tak tragická? Ať se tím doopravdy zabývají ti, kdo mají odpovědnost. Ale i nás to nutí, abychom se zamysleli nad svou odpovědností za svět, jak se jeví ve světle biblického zjevení. Začněme však docela prostě od toho, jak se ke světu staví normální člověk, jak objevuje svět dítě. Máme to naznačeno v gramatice: já, ty, on, ona, ono. Na prvním místě ovšem novorozeně objevuje svoje „já“. Ale od počátku dítě začíná vnímat, že mu dělá dobře jeho matka a jiné osoby a že s nimi musí navazovat styk. Objevuje tedy, že je vedle „já“ také 38

„ty“. Svět je tedy pro malého především vztah mezi osobami, které se učí pojmenovat: mama, tata. A pak přijdou další, kde ten vztah už je slabší nebo skoro žádný. Je však zajímavé, že se dítě nerado s tím odcizením smiřuje. Chtělo by věci pohladit. Začíná je zosobňovat, tykat jim, mluvit s nimi. Jak dlouho to trvá? Velký myslitel Solověv se přiznává, že ještě ve škole říkal své tužce Andrej a své tašce dával jiné jméno. Ale to se považuje za dětinskou nevyspělost. Dospělý člověk už si rozdělil svět na dvě sféry: jeden svět je jeho vlastní, patří jemu, druhý svět je jenom jakési loviště, kam čas od času zaběhne, aby něco ulovil pro sebe nebo aby ukojil svou zvědavost něčím, co ho samého nedojímá. V dnešní civilizaci jsou ty dva

postoje

jasně

vyhraněné. Na jedné straně vidíme

tzv.

konzumní

společnost, která nemá jiný zájem, než uchvátit ze světa něco pro sebe, pro blahobyt svého já, cizí svět je pro něho jako mrtvý. V pohádkách se naopak vypravuje o tom, jak mladý princ proniknul do zakletého zámku, kde se nic nehýbalo a kde na loži ležela spící princezna. Uznal, že je krásná, ale jak ji probudit? Políbí ji polibkem lásky, ona se probudí a všecko s ní najednou ožije. Moderněji ten motiv vyjádřil Tarkovský ve filmu Solaris. Člověk, který se v satelitové vzducholodi pozvedl vysoko nad svůj egoismus, se tam najednou setkává s lidmi, kteří už zemřeli. Minulost mu ožila a vrací se mu ztracené mládí, i když se pak vrátí nazpět na zemi. Láska tedy oživuje svět. Ale, jak probudit lásku? V Betlémě se před dvěma tisíci lety narodilo jedno dítě, aby přineslo do světa lásku věčně oživující. Princ v pohádce se zadíval do tváře spící princezny a poznal, že je krásná. Podobným způsobem vidí svět i Bůh. Byl stvořen Božím slovem. Dokud to slovo slyšíme, má svět neskonalou hodnotu. Když se nám stal Bůh lhostejným, ztratil smysl i svět. Už se o něm nedá říci to, co se o něm píše při stvoření: „Viděl Bůh, že je to dobré, krásné“ (srv. Gen 1). 39

Kristus se narodil, aby nás znovu naučil dívat se na svět se vzpomínkou na Boha: „Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, a přece je váš nebeský Otec živí. Což nejste o mnoho cennější?...Podívejte se na polní lilie, jak rostou: nepracují, nepředou a pravím vám, že ani Šalomoun v celé své nádheře nebyl tak oděn jako jedna z nich“ (Mt 6,24-29). Takový pohled na svět nazvali Otcové církve „duchovní fyzikou“. Fyzika je věda o přírodě pozorované očima. Křesťané mají vidět svět očima Božíma. Vidíme tedy ve světě něco daleko vyššího než to, co vidíme jenom očima. To pak je

definicí

krásy.

Solověv to osvětluje názorným příkladem: uhlí a diamant jsou fyzicky,

chemicky

stejná hmota; čím to je,

že

považujeme

kousek

uhlí

za

škaredý,

zatím

co

diamant je pro svou krásu tak drahocenný? Odpověď je prostá: v uhlí vidíme jenom uhlí,

zatím

co

v diamantu se odráží světlo nebe. Svět se tedy stane krásným, když nás pohled na něj bude povznášet k nebi, jeho uhlí bude diamantem. Ten pohled není dárek Ježíškovi nesený do Betléma, ale naopak nesmírný dar Betléma našemu světu pod všecky stromečky.

40

T A J E M S T V Í V Á N OC V U M Ě N Í

POSELSTVÍ MOZAIK ATELIÉRU CENTRA ALETTI (ŘÍM) Kaple Sester adorátorek Nejsvětější svátosti v Lennu (Itálie) Scéna zobrazená za oltářem znázorňuje událost Narození, jejímž místem se stala jeskyně vyhloubená v hoře. Hora je místem Božích zjevení a také místem Ježíšovy smrti (Kalvárie). Jeskyně je nejnižším místem kenose (Boží vydanosti). Černá barva jeskyně vyjadřuje temnotu, hřích ... Setkáváme se s Bohem v hlubinách našeho hříchu, protože On přišel, aby vzal na sebe zlo světa. Výstup na horu setkání s Bohem je naší odpovědí Bohu, který sestupuje. Ježíš leží v jeslích. Jako se zvířata vrací k jeslím, tak se člověk stále vrací k hříchu. Ježíš přichází právě sem, aby se tu s námi mohl setkat. Je položen do jeslí v ležící poloze, jak je patrné z polohy nožiček. Avšak z pohledu Otce, který na něj shlíží shůry, díky perspektivě, stojí. Je oděn pásem jako na kříži, ruce má rozpřažené jako na kříži a v pozici odpovídající eucharistické menze: Beránek obětovaný před založením světa. V kažřdém aspektu tajemství je přítomno celé tajemství. Už o vánocích nás uvádí do tajemství své Paschy (velikonoc). Na ikonách Narození je všeobecně prvořadou osobností Madona, aby se zdůraznilo, že se Ježíš narodil z ženy (je tedy opravdovým člověkem) – panny, tedy ne z vůle muže, či jiných daností tohoto světa, nýbrž mocí 41

Ducha svatého, setkávajícího se s prostorem přijetí, který tvor poskytuje Božímu daru, vědom si, že se stává nositelem tajemství, které ho nekonečně přesahuje. Maria napůl leží, protože je rodičkou. Ve starobylých ztvárněních jsou Mariiny ruce obyčejně zobrazeny svázané, protože Eva ty své vztáhla k zakázanému ovoci. Na mozaice spočívá jedna ruka Matky Boží ve vztahu k oltáři – je to opak Evy a lidstva, prahnoucího po vlastnění, mít -, druhou ruku má na tváři, jak tomu bývá, když dojde k něčemu velikému a překvapivému. Maria je vskutku užaslá: přivádí na svět toto Dítě, které je Božím Synem, a má ho položit do jeslí. A stejně jako my, i toto dítě se rodí, aby umřelo (jesle připomínají sarkofág). Josef stojí stranou a přemýšlí – jak naznačuje ruka na jeho tváři. Je zahalen do zeleného pláště, protože je potomek Adamův. Pohled Panny Marie směřuje mezi Ježíše a oltář. Josef hledí k nebi a ptá se: „Odkud přichází toto dítě? Přichází od Otce!“. Poblíž je strom s bledě zelenými lístky, připomínající kořen Jesse. Z Davidova království už nezbylo nic, než suchý strom. Raší však výhonek: Boží věrnost je absolutní, ale časy naše nejsou. Na této události se podílí celá země. Jak říká byzantská liturgie, země poskytuje jeskyni, zvířata vysílají své zástupce, lidstvo dalo Pannu. Vše se vrací zpátky ke Kristu, jedinému Pánu. Na levé stěně je archanděl Michael, vůdce nebeského vojska. Michael znamená „Kdo jako Bůh?“ Michaelův meč nám připomíná duchovní boj s klamy a iluzemi. 42

Napravo je archanděl Uriel, neboli „Bůh je mým světlem“. Kristovo narození bylo předobrazeno různými zrozeními. Jedním z jeho nejvýznamnějších předobrazů je narození Mojžíšovo. Dějiny spásy neprocházejí přímočarými cestami. Je proto třeba si navyknout na způsob Božího smýšlení a opustit naše způsoby, které jsme si sami vytvořili. Mojžíšova matka dlí v Egyptě podrobena hrozivému otroctví, jež ukládá zabít mužské potomky. Porodí (pozice jejího těla se stejná jako u Matky Boží) a svěřuje chlapce řece, obětuje ho a loučí se s ním. Má velkou víru: voda je větší jistotou, než držet dítě u sebe. Voda Nillu skutečně Mojžíše zachrání, stejně jako nás zachraňuje voda křtu, jejímž předobrazem je právě Nil. Pro spásu je třeba obětovat. Takový je obsah mateřství. Ruce Mojžíšovy matky naznačují darování i drama. Pravá ruka naznačuje, že by chtěla podržet dítě u sebe, levá však je dává, miluje ho a proto jej obětuje. Na druhém břehu Nilu spěchá faraonova dcera, aby Mojžíše přijala. Farao drží lid ve velmi tuhém otroctví. Dcera je pohankou, ale probouzí se v ní mateřství a proto Mojžíše zachraňuje. Dnes je svět odkřesťanštěný. Musíme mít oči schopné vidět, kudy kráší spása, stejně jako tomu bylo s Mojžíšem díky ženě, která zůstala věrna své identitě matky. Svatostánek se nachází v zóně s pohybujícími se kameny, jež vzbuzují pocit harmonie a krásy. Harmonie je spojením různých prvků pospolu. Je to tajemství vztahu jeslí, hory, připomínající Kalvárii, a svatostánku, v němž se Ježíš dává jako chléb života. Jako se chléb stravuje, aby člověk žil, tak se Kristus stává pokrmem pro život člověka. Když jej přijímáme, stáváme se jeho tělem, jež pronikají energie Ducha. 43

Lidská rodina, společenství míru POSELSTVÍ PAPEŽE BENEDIKTA XVI. K 1. LEDNU 2008 – SVĚTOVÉMU DNI MÍRU

1. Na začátku nového roku bych chtěl poslat lidem celého světa vroucí přání pokoje a srdečné poselství naděje. Nabízím přitom k společnému zamyšlení téma, které jsem uvedl na začátku a které mi zvlášť leží na srdci: Lidská rodina, společenství pokoje. První formou společenství mezi lidmi je to, které vychází z lásky mezi mužem a ženou, kteří se rozhodli pro trvalé vzájemné spojení, aby spolu založili novou rodinu. Avšak i národy země jsou vyzývány, aby mezi sebou vytvářely vztahy solidarity a spolupráce, jak se sluší na členy jedné lidské rodiny. "Všechny národy tvoří přece jedno společenství", říká druhý vatikánský koncil, "mají jeden původ, protože Bůh dal všemu lidstvu přebývat na celém povrchu země (srov. Sk 17,26). Mají také jeden poslední cíl." Rodina, společnost a mír 2. Přirozená rodina jako důvěrné společenství života a lásky, založené na manželském svazku mezi mužem a ženou, je "první místo ‚humanizace‘ osoby a společnosti", "kolébka života a lásky". Rodina je proto správně označována jako první přirozená společnost, jako "božská instituce, která tvoří základ života osob, jako prototyp každého sociálního řádu". 3. Skutečně, ve zdravém rodinném životě lze zakoušet základní prvky míru: spravedlnost a lásku mezi sourozenci, funkci autority vyjádřené v rodičích, láskyplnou službu nejslabším členům, protože jsou malí nebo nemocní nebo slabí, vzájemnou pomoc v životních potřebách, ochotu přijmout druhého a v případě potřeby i odpustit. Proto je rodina první a nezastupitelnou vychovatelkou k míru. Není divu, že násilí uvnitř rodiny je považováno za neúnosné. Když je tedy rodina označována jako "základní a životodárná buňka společnosti", je tím vyjádřeno něco podstatného. Rodina je základem společnosti také proto, že dává možnost prožívat zásadní zkušenosti míru. Z toho vyplývá, že lidské společenství se nemůže obejít bez služby, kterou poskytuje rodina. Kde by se vychovávaný člověk mohl lépe učit poznávat nefalšovanou atmosféru míru než v rodném "hnízdě", které mu připravila příroda? Jazyk rodiny je jazykem míru; zde se musí stále čerpat, aby nám nevymizel z paměti mírový slovník. V době inflace slov nesmí společnost ztratit přístup k té "gramatice", kterou každé malé dítě přijímá z gest a pohledů své matky a otce, ještě dříve než se učí z jejich slov. 4. Protože rodině přísluší úkol výchovy jejích členů, má specifická práva. Všeobecná deklarace lidských práv, která představuje vymoženost právní kultury skutečně univerzálního světa, potvrzuje: "Rodina je přirozená základní jednotka společnosti a má nárok na ochranu od společnosti a státu." Apoštolský stolec sám přiznal rodině zvláštní právní hodnotu, když zveřejnil Chartu práv rodiny. V předmluvě se říká: "Práva osoby mají, i když jsou formulována jako práva jednotlivce, základní společenskou dimenzi, která má své vlastní a živé vyjádření v rodině." Práva stanovená v Chartě jsou vyjádřením a zřetelným projevem přirozeného práva, které je vepsáno do srdce člověka a zjevené mu skrze rozum. Popření nebo omezení práva rodin ohrožuje vlastní základy míru, protože zatemňuje pravdu o člověku. 44

5. Kdo klade, byť nevědomky, překážky instituci rodiny, narušuje tím mír v národním a mezinárodním společenství, protože oslabuje to, co je skutečně nejdůležitější mírovou "agenturou". Tento bod je hoden zvláštní úvahy: Všechno, co přispívá k tomu, aby se oslabila rodina založená na manželském svazku muže a ženy, co přímo nebo nepřímo brání rodině, aby odpovědně přijala nový život, co překračuje její právo mít první odpovědnost za výchovu dětí, představuje objektivní překážku na cestě míru. Rodina potřebuje domov, potřebuje práci a spravedlivé uznání domácí činnosti rodičů, školu pro děti a základní zdravotní péči pro všechny. Když se společnost a politika nezasazuje o to, aby pomohla rodinám v těchto oblastech, připravuje se o podstatný zdroj ve službě míru. Zvláště hromadné sdělovací prostředky mají kvůli výchovným možnostem, jimiž disponují, zvláštní odpovědnost za to, aby podporovaly pozornost vůči rodině, vyslovovaly její očekávání a práva a ukazovaly její krásu. Lidstvo je velká rodina 6. Aby i sociální společenství žilo v míru, musí se orientovat na hodnoty, o něž se opírá rodinné společenství. To platí pro místní i pro národní společenství; platí to dokonce pro společenství národů, pro rodinu lidstva, které bydlí v onom společném domě, jímž je země. V této perspektivě nesmíme zapomínat, že rodina pochází z odpovědného a definitivního "ano" muže a ženy a žije z vědomého "ano" dětem, které postupně přicházejí. Aby se rodinné společenství mohlo rozvíjet, potřebuje velkodušný souhlas všech svých členů. Je nezbytné, aby se toto vědomí stalo společným přesvědčením všech, kdo jsou povoláni k budování všeobecné rodiny lidstva. Je třeba být schopen říci osobně "ano" tomuto povolání, které Bůh vepsal do naší přirozenosti. Nežijeme vedle sebe nahodile; jako lidé jsme všichni na téže cestě, a proto kráčíme jako bratři a sestry. Proto je důležité, aby se každý snažil žít svůj život v postoji odpovědnosti vůči Bohu, protože v něm poznává zdroj jak vlastní existence, tak i existence druhých. S ohledem na tento nejvyšší princip lze vnímat bezpodmínečnou hodnotu každého jednotlivého člověka, a tak vytvářet předpoklady pro utváření smířeného lidstva. Bez tohoto transcendentního základu je společnost pouze seskupením sousedů, nikoli společenstvím bratří a sester, kteří jsou povoláni k tomu, aby tvořili jednu velkou rodinu. Rodina, lidské společenství a životní prostředí 7. Rodina potřebuje domov, přiměřené prostředí, v němž může navazovat své vztahy. Pro lidskou rodinu je tímto domovem země, životní prostředí, které nám dal Bůh Stvořitel, abychom je s tvořivostí a odpovědností obývali. O životní prostředí musíme pečovat. Je člověku svěřeno, aby je s odpovědností ve svobodě opatroval a kultivoval, přičemž jeho hlavním měřítkem musí být vždy dobro všech. Člověk má přirozeně vyšší hodnotu ve srovnání s celým stvořením. Respektování životního prostředí neznamená stavět neživou nebo živou přírodu nad člověka. Spíše to znamená nechápat je egoisticky, jako by bylo plně k dispozici pro naše vlastní zájmy, protože i příští generace mají právo na užitek ze stvoření, přičemž budou uplatňovat stejnou svobodnou odpovědnost, kterou si nárokujeme my. Stejným způsobem nesmějí být opomíjeni chudí, kteří jsou v mnoha ohledech vyloučeni z dober s všeobecným určením. Dnes se lidstvo obává o budoucnost ekologické rovnováhy. V tomto ohledu je vhodné, aby se hodnocení prováděla moudře, v dialogu s 45

odborníky a vědci, bez ideologických tlaků vedoucích k ukvapeným závěrům a zvláště by se přitom měl společně hledat trvalý vývojový model, který může zajistit blahobyt všem při zachování ekologické rovnováhy. Když je ochrana životního prostředí spojena s výdaji, musejí být spravedlivě rozděleny, tím že se zohledňují rozdíly v rozvoji jednotlivých zemí a solidarita s příštími generacemi. Rozvaha neznamená zříci se vlastní odpovědnosti a odkládat rozhodování; znamená spíše závazek uvážlivě společně rozhodovat jakou cestou se dát, s vědomím odpovědnosti a s cílem posilovat svazek mezi člověkem a životním prostředím, který má být obrazem stvořitelské lásky Boží – Boha, v němž máme svůj původ a k němuž směřujeme. 8. V této souvislosti je hlavně třeba "přijmout" zemi jako "náš společný dům" a pro její užívání ve službě všem volit spíše cestu dialogu než cestu jednostranných rozhodnutí. V případě potřeby může být zvětšen počet institucí na mezinárodní úrovni, abychom se společně chopili vedení tohoto našeho "domu"; mnohem více ale záleží na tom, abychom nechávali ve všeobecném povědomí dozrát přesvědčení, že je nezbytná odpovědná spolupráce. Problémy, které se rýsují na obzoru, jsou složité a naléhavé. Abychom situaci účinně čelili, je třeba jednat ve vzájemné shodě. Oblast, v níž by bylo obzvlášť nutné zintenzívnit dialog mezi národy, je hospodaření s energetickými zdroji planety. V tomto ohledu stojí před technicky rozvinutými zeměmi dvojí naléhavé zadání: na jednu stranu musejí rozvážit vysoké konzumní standardy podmíněné současným modelem rozvoje, a na druhou stranu je třeba se postarat o vhodné investice k rozlišení energetických zdrojů a zlepšení využití energie. Rychle se rozvíjející země mají velkou potřebu energie, ale někdy je tato potřeba pokrývána na úkor chudých zemí, které jsou i kvůli technicky nedostatečným infrastrukturám nuceny prodávat své energetické zdroje pod cenou. Někdy je zpochybňována dokonce jejich politická svoboda vnucováním forem protektorátu nebo alespoň závislosti, které jsou velmi pokořující. Rodina, lidské společenství a hospodářství 9. Zásadní předpoklad pro mír v jednotlivých rodinách je, že se opírají o pevný základ společně uznávaných duchovních a etických hodnot. K tomu je třeba poznamenat, že rodina prožívá skutečný mír, když nikomu nechybí nic potřebného a rodinný majetek – plod práce jedněch, šetrnosti druhých a aktivní spolupráce všech – je dobře spravován v solidaritě, bez nestřídmosti a marnotratnosti. Pro mír v rodině je tedy na jednu stranu nutná otevřenost na transcendentní dědictví hodnot, na druhou stranu ale zároveň není bezvýznamné jak moudré spravování materiálních dober, tak i prozíravé pěstování mezilidských vztahů. Nedostatek v tomto aspektu působí, že se kvůli nejistým výhledům, které ohrožují budoucnost rodiny, ztrácí vzájemná důvěra. 10. Totéž se dá říci o oné druhé velké rodině, kterou je lidstvo jako celek. I rodina lidstva, která je dnes skrze fenomén globalizace ještě těsněji spojena, potřebuje kromě základu na společně uznávaných hodnotách i hospodářství, které odpovídá potřebám všeobecného dobra v celosvětovém měřítku. Přirovnání k přirozené rodině se i v tomto ohledu jeví jako zvláště výmluvné. Mezi jednotlivými lidmi a mezi národy musejí být stanoveny spravedlivé a upřímné vztahy, aby ve věci rovnosti a spravedlnosti mohli všichni spolupracovat. Zároveň je třeba usilovat o moudré využívání zdrojů a o spravedlivé 46

rozdělování dober. Zvláště kriteria pomoci poskytované chudým zemím musejí odpovídat zdravé hospodářské logice, přičemž je třeba varovat se marnotratnosti, která nakonec slouží především udržování nákladného byrokratického aparátu. Rovněž je třeba náležitě zohlednit morální požadavek péče o to, aby hospodářská organizace neodpovídala pouze přísným pravidlům rychlého zisku, která se mohou projevit jako nelidská. Rodina, lidské společenství a mravní zákon 11. Rodina žije v míru, když se všichni její členové podřizují společným směrnicím: ty musejí zabraňovat egoistickému individualismu a spojovat dohromady jednotlivce, čímž podporují jejich harmonickou koexistenci a péči zaměřenou ke společnému cíli. Tento vnitřně logický princip platí i pro větší společenství, od místních přes národní až po mezinárodní společenství. Abychom dosáhli míru, je třeba společné právo, které napomáhá svobodě, aby byla skutečně sama sebou a ne slepou svévolí a aby chránilo slabé před zneužíváním silnějšími. V rodině národů lze zaznamenat mnoho neoprávněného jednání, jak uvnitř jednotlivých států, tak i ve vztazích mezi státy. K tomu existují četné situace, kdy se slabý musí sklonit ani ne tak před požadavky spravedlnosti, ale před neskrývanou silou toho, kdo má k dispozici více prostředků než on. Je nutné ještě jednou zdůraznit toto: síla musí být vždy pod vládou zákona, a to se musí projevovat i ve vztazích mezi suverénními státy. 12. O přirozenosti a funkci práva se církev vyjádřila mnohokrát: Právní norma, která upravuje vzájemné vztahy mezi lidmi, tím že podřizuje disciplíně vnější chování a předvídá i tresty pro přestupky, má jako kriterium morální zákon, který spočívá na přirozenosti věci. Lidský rozum ho ostatně, přinejmenším v jeho základních požadavcích, může chápat, čímž se vrací ke stvořitelskému rozumu Božímu, který stojí na počátku všech věcí. Tento morální zákon musí usměrňovat rozhodování svědomí a usměrňovat veškeré lidské chování. Existují právní normy pro vztahy mezi národy, které tvoří rodinu lidstva? A pokud existují, jsou účinné? Odpověď zní: Ano, zákony existují, ale abychom dosáhli toho, že budou skutečně účinné, musíme vycházet z přirozeného morálního zákona jako základu právní normy, pokud tomu tak není, zůstává právní norma podřízena křehkým a nestálým dohodám. 13. Poznání přirozeného morálního zákona není znemožněno člověku, který vstupuje do sebe a tváří v tvář svému určení se táže na vnitřní logiku nejhlubších sklonů své podstaty. Může dosáhnout toho, i když s váháním a nejistotou, že objeví tento všeobecný mravní zákon aspoň v jeho podstatných rysech – zákon, který i přes kulturní rozdíly mezi lidmi umožňuje vzájemně se dorozumět o nejdůležitějších aspektech dobra a zla, toho, co je spravedlivé a co je nespravedlivé. Je důležité vracet se k tomuto základnímu zákonu a pro toto hledání nasazovat své nejlepší intelektuální síly, aniž bychom se nechali odradit nejasností a nepochopením. Skutečně, hodnoty zakořeněné v přirozeném zákoně, i když jen zlomkovitě a ne vždy soudržně, jsou přítomny v mezinárodních dohodách, v celosvětově uznávaných formách autority a v zásadách humanitárního práva, které je přijato do zákonodárství jednotlivých států nebo do statut mezinárodních organizací. Lidstvo není "bez práva". Přesto je naléhavé pokračovat v dialogu o těchto tématech a přitom podporovat snahy otevřít zákonodárství jednotlivých států na uznání základních 47

lidských práv. Rozvoj právní kultury ve světě závisí kromě jiného na snaze naplňovat mezinárodní normy nejhlubším lidským obsahem, abychom se vyhnuli tomu, že se omezí na procedury, které lze snadno z egoistických a ideologických důvodů obcházet. Překonávání konfliktů a odzbrojení 14. Lidstvo dnes bohužel prožívá hluboká rozpolcení a silné konflikty, které vrhají na jeho budoucnost temné stíny. Rozsáhlé oblasti planety jsou zasaženy rostoucími napětími, přičemž nebezpečí, že stále více zemí získává jaderné zbraně, působí každému odpovědnému člověku odůvodněné starosti. Na africkém kontinentu zuří stále mnoho občanských válek, ačkoli tam nemálo zemí udělalo pokroky na rovině svobody a demokracie. Blízký Východ je stejně jako dříve dějištěm konfliktů a atentátů, které ovlivňují sousední národy a regiony a hrozí, že i je vtáhnou do víru násilí. Na všeobecnější rovině je třeba se zármutkem konstatovat, že vzrůstá počet zemí zapletených do soupeření ve zbrojení: Dokonce rozvojové země věnují významnou část svého chudého hrubého domácího produktu na nákup zbraní. Odpovědnost za tento neblahý obchod je na mnoha stranách: jsou tu země industrializovaného světa, které čerpají bohatý zisk z prodeje zbraní, a jsou tu vládnoucí oligarchie v mnoha chudých zemích, které chtějí nákupem stále dokonalejších zbraní posílit svoji pozici. V takových těžkých časech je opravdu nezbytná mobilizace všech lidí dobré vůle, aby došli ke konkrétní dohodě ohledně účinné demilitarizace, především v oblasti jaderných zbraní. V této fázi, protože proces, který měl zabránit rozšíření jaderných zbraní, se zarazil, cítím povinnost vyzvat autority k tomu, aby se znovu s pevnější rozhodností ujaly jednání za postupnou a souhlasnou likvidaci existujících jaderných zbraní. Když obnovuji tuto výzvu, vím, že tím vyjadřuji společné přání všech těch, jimž leží na srdci budoucnost lidstva. 15. Uplynulo šedesát let od slavnostního zveřejnění Všeobecné deklarace lidských práv Organizací spojených národů (1948-2008). Tímto dokumentem reagovala lidská rodina na hrůzy druhé světové války, tím že uznala jednotu spočívající na stejné důstojnosti všech lidí a postavila do středu lidského soužití vnímavost na základní práva jednotlivců a národů. Šlo o rozhodující krok na těžké a náročné cestě k svornosti a míru. Zvláštní zmínku zaslouží i 25. výročí přijetí Charty práv rodiny Apoštolským stolcem (1983-2008), stejně jako i 40. jubileum slavení prvního Světového dne míru (1968-2008). Slavení tohoto dne bylo plodem prozřetelné intuice papeže Pavla VI., na kterou můj drahý ctihodný předchůdce Jan Pavel II. s pevným přesvědčením navázal. Slavení během let poskytovalo možnost rozvíjet objasňující nauku církve ve prospěch tohoto základního lidského dobra prostřednictvím poselství zveřejňovaných k této příležitosti. Právě ve světle tohoto významného dne roku vyzývám každého jednotlivce, aby si ještě jasněji uvědomil svou příslušnost k lidské rodině a zasazoval se o to, aby společné soužití na zemi odráželo stále více toto přesvědčení, na němž závisí zavedení pravého a trvalého míru. Také věřící vyzývám, aby neúnavně vyprošovali od Boha velký dar míru. A křesťané vědí, že se mohou spolehnout na Mariinu přímluvu. Ona, Matka Božího Syna, který pro spásu všech lidí přijal tělo, je matkou všech. Všem přeji šťastný Nový rok! Vatikán, 8. prosince 2007 48

POŘAD BOHOSLUŽEB: 24. prosince 2007 – 1. ledna 2008 DEN

LITURGIE

PONDĚLÍ 24. prosince

VIGÍLIE SLAVNOSTI

NAROZENÍ PÁNĚ PŮLNOČNÍ MŠE SVATÁ

SLAVNOST

ÚTERÝ 25. prosince

NAROZENÍ PÁNĚ 12.00: „URBI ET ORBI“ /ČT 1/ POŽEHNÁNÍ SVATÉHO OTCE

SVÁTEK

STŘEDA 26. prosince

SV. ŠTĚPÁN PRVOMUČEDNÍK

FARNOST

za Boží požehnání DRYSICE pro rodiny ve farnosti 22.00 za + Josefa VLČE, syna, PUSTIMĚŘ rodiče a tři bratry 24.00 za + Ladislava HRUBÉHO, PODIVICE manželku a dva syny 7.30 za živé a +farníky a + kněze, DRYSICE kteří působili v Drysicích 9.00 za + rodinu LUSKOVU, PUSTIMĚŘ ŠKOLAŘOVU a ADAMCOVU 10.30 PUSTIMĚŘ za + Augustina KOHOUTKA, syna, rodiče a Boží požehnání 8.00 za nemocné, trpící a osamělé DRYSICE ve farnosti 9.30 za + Theodora MARÁKA PODIVICE a Boží pomoc pro rodinu 11.00

ČTVRTEK 27. prosince PÁTEK 28. prosince

SV.

SOBOTA 29. prosince

PÁTÝ DEN V OKTÁVU NAROZENÍ PÁNĚ

PODIVICE 17.00

SVÁTEK

PUSTIMĚŘ 8.00

NEDĚLE 30. prosince

SVÁTEK SV. JAN, EVANGELISTA SVÁTEK

MLÁĎÁTKA, MUČED.

SVATÁ RODINA JEŽÍŠ, JOSEF A MARIA

PONDĚLÍ 31. prosince

ÚMYSL MŠE SV.

SEDMÝ DEN V OKTÁVU NAROZENÍ PÁNĚ

SLAVNOST

ÚTERÝ 1. ledna

MATKY BOŽÍ PANNY MARIE

2008

SVĚTOVÝ DEN MÍRU

DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00 PUSTIMĚŘ 17.00 PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00

ADORACE NEJSVĚTĚJŠÍ SVÁTOSTI

za + rodinu SLÁMOVU, OLEJNÍKOVU, a Boží požehnání pro živou rodinu za + P. Jana ZAKOPALA a sourozence za Boží požehnání, lásku, porozumění a dar víry pro děti a jejich rodiny na poděkování za dobrodiní přijatá v uplynulém roce 2007 za + Františku ŠUSTKOVOU a + Jaroslava KOUTNÉHO za +Boženu KLUDÁKOVOU, manžela a celou + rodinu za dar zdraví, a Boží požehnání

FARNÍ INFORMÁTOR, XIII. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (zázn. 517356351, mobil: 723593106, [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks =15,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na www.pustimer-farnost.cz.

49

POŘAD BOHOSLUŽEB: 2. – 13. ledna 2008 DEN

STŘEDA 2. ledna

LITURGIE SV. BAZIL VELIKÝ A SV. ŘEHOŘ NAZIÁNSKÝ, B. A U. C.

ČTVRTEK 3. ledna

NEJSVĚTĚJŠÍ JMÉNO JEŽÍŠ

PÁTEK 4. ledna

PÁTEK PO OKTÁVU NAROZENÍ PÁNĚ PRVNÍ PÁTEK V MĚSÍCI

SOBOTA 5. ledna

ZJEVENÍ PÁNĚ PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA

PONDĚLÍ 7. ledna ÚTERÝ 8. ledna STŘEDA 9. ledna ČTVRTEK 10. ledna PÁTEK 11. ledna SOBOTA 12. ledna

PONDĚLÍ PO

ZJEVENÍ PÁNĚ

ÚTERÝ PO ZJEVENÍ PÁNĚ STŘEDA PO ZJEVENÍ PÁNĚ ČTVRTEK PO ZJEVENÍ PÁNĚ PÁTEK PO ZJEVENÍ PÁNĚ

za + Jana a Vojtěšku PUSTIMĚŘ RYŠÁNKOVY, syna a snachu 17.00 za živou a zemřelou DRYSICE rodinu NAVRÁTILOVU 8.00 za +Antonína GRMELU, PUSTIMĚŘ manželku a Boží požehnání 17.00 pro živou rodinu

za nemocnou manželku PUSTIMĚŘ a Boží požehnání pro rodinu 8.00 DRYSICE za dar zdraví a Boží požehnání pro celou rodinu 9.30 PODIVICE na poděkování za dar zdraví, a za Boží požehnání pro rod. 11.00 za + Marii ORÁLKOVOU, PUSTIMĚŘ manžela, rodiče a duše v oč. 17.00 PODIVICE za + P. Františka PETRŮ 8.00 za + P. Jana ZAKOPALA DRYSICE a sourozence 17.00 za + Františka BENÍČKA, PUSTIMĚŘ manželku, živou a + rodinu 17.00 za + Josefa MAHDALA, PUSTIMĚŘ manželku a celou + rodinu 17.00

SOBOTA PO

ZJEVENÍ PÁNĚ SVÁTEK

NEDĚLE 13. ledna

ÚMYSL MŠE SV.

SOBOTA PO OKTÁVU NAROZENÍ PÁNĚ

SLAVNOST

NEDĚLE 6. ledna

FARNOST

KŘTU PÁNĚ KONČÍ DOBA VÁNOČNÍ

PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30 PODIVICE 11.00

za + rodiče POSPÍŠILOVY, SNÍDALOVY, živou a + rod. za + Milana RYŠÁNKA, švagrovou a dvoje rodiče za + Marii VAVERKOVOU a duše v očistci

FARNÍ INFORMÁTOR, XIV. roč., týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (zázn. 517356351, mobil: 723593106, [email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o.; tisk 1ks =15,-Kč/ks.. Ve formátu pdf na www.pustimer-farnost.cz.

50

Bože, buď milostiv a žehnej nám. MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, na prahu nového roku, volejme k všemohou− címu Bohu, v jehož rukou je všechen čas, a prosme: L: PANE, ŽEHNEJ SVÉMU LIDU. ! Za Svatého Otce Benedikta XVI., aby mu Pán dějin dával sílu k neúnavnému svědectví Kristu, který svým životem lásky a služby, a svou smrtí pro nás a pro naši spásu, zlomil moc zla a provází svou Církev, aby dokázala zlo světa přemáhat dobrem. ! Za rodiče a vycho− vatele, aby zodpo− vědně hledali pravdu, a tak předávali pravé hodnoty, které jsou přítomné v každé oblasti poznání i v historickém a kulturním dědictví lidstva. ! Za děti, které se letos narodí a za rodiny, ve kterých budou vyrůstat, aby je provázela mocná ochrana Matky Boží, Panny Marie. ! Za křesťany, aby se nasloucháním evangeliu učili budovat mír na pravdě každodenní existence, inspirované přikázáním lásky. ! Za to, abychom svou modlitbou, upřímnou snahou o odpuštění a spravedlností života už nyní připravovali nastolení toužebně očekávaného míru, který je darem Božím. ! Za naši farnost, aby s Matkou Boží, Pannou Marii kráčela vstříc Kristu Pánu. ! Za věrné zemřelé, ať mají účast na slávě tvého věčného království. K: Otče, ty jsi věčným počátkem našich pomíjivých dní. Vyslyš naše prosby, vzdal od nás všechno zlo a utvrzuj nás v dobrém; osvoboď nás od výčitek minulosti i od strachu z věcí budoucích. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.

Budou se ti, Hospodine klanět všechny národy.

Freska Klanění Mágů na klenbě farního kostela Narození Panny Marie v Drysicích

Sláva Páně se zjevila a stále se projevuje dokud On nepřijde. Proto si v toku času a událostí připomínáme tajemství spásy. Středem liturgického roku je Svaté triduum Pánovy smrti a zmrtvýchvstání, jež vrcholí slavností ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ: 23. března 2008. Toto Ježíšovo vítězství nad hříchem a smrtí prožívá Církev každou neděli. Od velikonoc se proto odvíjejí všechny ostatní posvátné dny: POPELEČNÍ STŘEDA: 6. února − začátek doby postní, slavnost NANEBEVSTOUPENÍ PÁNĚ: 1. května, slavnost SESLÁNÍ DUCHA SVATÉHO: 11. května, 1. NEDĚLE ADVENTNÍ: 30. listopadu. Církev putující po této zemi vyznává Pánovo zmrtvýchvstání také o svátcích Matky Boží, apoštolů, svatých i vzpomínce na věrné zemřelé. Podivice: sv. Cyril a Metoděj − 6. července 2008 Pustiměř: Pouť u sv. Anny − 27. července 2008 Drysice: Narození Panny Marie − 7. září 2008 Kristu, který byl, který je a který přijde, Pánu dějin, buď sláva navěky. Amen.

! Za Církev, aby rozjímáním nad velkými událostmi dějin spásy, dokázala stále novým způsobem přinášet jejich poselství. ! Za lidi všech civilizací a náboženství, aby jim zazářilo světlo, kterým je Kristus Pán. ! Za mír v zemi, která v plnosti času prožila tajemství Vtělení Božího Syna. ! Za tuto zemi, která se před dvěma tisíciletími stala chrámem tvé přítomnosti, aby nad ní stále zářilo světlo Betléma. ! Za ty, kdo nesou odpovědnost za smýšlení národů, aby měli úctu k lidskému životu a chránili jej jako Boží dar. ! Za naše farní společenství, aby pokojnou a láskyplnou atmosféru vánočních svátků prožívalo s pozorností k těm, kdo jsou hmotně i citově chudí. ! Za věrné zemřelé, ať temnoty jejich smrti prozáří jas betlémské noci, v níž se nám narodil Spasitel, Kristus Pán. K: Nebesky Otče, dej nám účast na božském životě tvého Syna, který se nám stal ve všem podobný, a nyní s Tebou žije a kraluje na věky věků. L: Amen.

L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS.

MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, s Marii, Josefem, pastýři a Mágy, pokloňme se i my Spasiteli, který se pro naši spásu stal jedním z nás. Jeho, věčného Boha a pravého člověka, prosme:

Nápis na stříbrné hvězdě v betlémské jeskyni, na místě, kde se z Marie Panny narodil o prvních vánocích Ježíš Kristus

HIC DE VIRGINE MARIA JESUS CHRISTUS NATUS EST

Dnes se nám narodil Spasitel, Kristus Pán