FARNÍ INFORMÁTOR SLAVNOST NAROZENÍ PÁNĚ – 25. PROSINCE 2015
Dnes se nám narodil Spasitel, Kristus Pán! "HIC DE VIRGINE MARIA IESUS CHRISTUS NATUS EST“, Votivní svíce poutníků v Betlémské jeskyni, na místě, kde se z Marie Panny narodil Ježíš Kristus. Betlém, Palestina, Peregrinatio ad Fontes Salutis, 2. března 2013.
MODLITBA VĚŘÍCÍCH K: Bratři a sestry, s Marii, Josefem, pastýři a Mágy, pokloňme se i my Spasiteli, který se stal jedním z nás. Jeho, věčného Boha a pravého člověka, prosme: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS. Za Církev, aby rozjímáním nad velkými událostmi dějin spásy, dokázala zvláště v tomto Roce milosrdenství přinášet jejich poselství. Za lidi všech civilizací a náboženství, aby jim zazářilo světlo, kterým je Kristus Pán. Za tuto zemi, kterou jsi před dvěma tisíciletími učinil chrámem své přítomnosti, dej, ať nad ní stále září světlo Betléma. Za naši farnost a obec, abychom pokojnou atmosféru vánočních svátků prožívali s pozorností k těm, kdo jsou hmotně a citově chudí. Za věrné zemřelé, ať temnoty jejich smrti prozáří jas betlémské noci, v níž se nám narodil Spasitel, Kristus Pán. K: Nebeský Otče, dej nám účast na božském životě tvého Syna, který se nám stal ve všem podobný, a nyní s Tebou žije a kraluje na věky věků. L: Amen.
FARNÍ INFORMÁTOR SLAVNOST ZJEVENÍ PÁNĚ – 3. LEDNA 2016
MODLITBA Budou se ti, Hospodine, VĚŘÍCÍCH klanět všechny národy. K: Bratři a sestry, klaňme se našemu Spasiteli, který zjevil svou slávu pohanům, a tak odhalil tajemství spásy skryté od věků, a s důvěrou prosme: L: PROSÍME TĚ, VYSLYŠ NÁS. Králi národů, tys přivedl do Betléma Mágy od Východu jako prvotinu národů, povolaných k víře, dej i nám ducha klanění a služby. Králi Církve, ty sis o slavnosti Zjevení Páně vyvolil Giovanniho kardinála Coppu za pastýře svého Giovanni Coppa přijímá biskupské svěcení z rukou papeže, sv. Jana Pavla II., lidu, když z rukou v bazilice sv. Petra v Římě, 6. ledna 1980. papeže Jana Pavla II. přijal biskupské svěcení, dej mu stále čerpat z nevýslovného bohatství, jež spatřili Mágové na prahu betlémské jeskyně. Králi slávy, jenž vládneš spravedlivě, dopřej všem národům čas bratrství a míru. Králi věků, jenž svou vládu rozprostíráš na všechna pokolení, obnov nás na duchu vodou svého slova. Králi spravedlnosti, který slyšíš a vysvobozuješ chudáka, který nenachází pomoci, zasáhni v tomto Roce milosrdenství svou mocí ve prospěch chudých a utiskovaných. Pane, jehož jméno je požehnané po všechna pokolení, projev divy své lásky na našich zemřelých bratřích a sestrách. K: Všemohoucí Bože, Králi slávy, vyslyš hlas prosby, který se k tobě vznáší ze všech koutů světa, a dej, ať národům vzejde jas tvého Ducha, aby v nevýslovné radosti patřily na tvář tvé přítomnosti. Skrze Krista našeho Pána. L: Amen.
LITURGICKÉ TEXTY SLAVNOSTI NAROZENÍ PÁNĚ – V NOCI 1. ČTENÍ – IZ 9,1-3.5-6
Čtení z knihy proroka Izaiáše. Lid, který chodil ve tmě, vidí veliké světlo, obyvatelům temné země vzchází světlo. Dáváš mnoho jásotu, zvětšuješ radost; veselí se před tebou, jako se jásá o žních, jako plesají ti, kdo se dělí o kořist. Neboť jho, které ho tížilo, hůl na jeho šíji a bodec jeho otrokáře jsi zlomil jako za midjanských dnů. Hle, dítě se nám narodilo, syn je nám dán, vládu má na svém rameni a dostane jméno podivuhodný rádce, mocný Bůh, věčný otec, kníže pokoje. Jeho vladařství vzroste a pokoje nebude konce; bude vládnout na Davidově trůně a v jeho království, aby je upevnil a utvrdil právem a spravedlností od tohoto času až navěky! Způsobí to horlivost Hospodina zástupů. ŽALM 96
Zpívejte Hospodinu píseň novou, – zpívejte Hospodinu, všechny země! – Zpívejte Hospodinu, velebte jeho jméno! Rozhlašujte den po dni jeho spásu, – vypravujte mezi pohany o jeho slávě, – mezi všemi národy o jeho divech. Radujte se, nebesa, zajásej, země, – zahuč, moře a vše, co je naplňuje. – Zaplesej, pole a vše, co je na něm. – Tehdy se rozveselí všechny lesní stromy. Před Hospodinem, že přichází, – že přichází řídit zemi. – Bude řídit svět spravedlivě, – národy bude spravovat věrně. 2. ČTENÍ – TIT 2,11-14
Čtení z listu svatého apoštola Pavla Titovi. Projevila se Boží dobrota, která přináší spásu všem lidem. Vede nás k tomu, abychom se odřekli bezbožného života i světských žádostí a žili v tomto nynějším věku rozvážně, spravedlivě a zbožně a přitom očekávali v blažené naději slavný příchod našeho velikého Boha a spasitele Krista Ježíše. On vydal sám sebe za nás, vykoupil nás z každé špatnosti a očistil si nás, abychom byli jeho vlastním lidem, horlivým v konání dobrých skutků. EVANGELIUM – LK 2,1-14
Slova svatého evangelia podle Lukáše. V těch dnech vyšlo nařízení od císaře Augusta, aby se v celé říši provedlo sčítání lidu. To bylo první sčítání a konalo se, když byl v Sýrii místodržitelem Kvirinius. Šli tedy všichni, aby se dali zapsat, každý do svého města. Také Josef se odebral z galilejského města Nazareta vzhůru do Judska, do města Davidova, které se jmenuje Betlém, protože byl z rodu a kmene Davidova, aby se dal zapsat spolu s Marií, sobě zasnoubenou ženou, která byla v požehnaném stavu. Když tam byli, naplnil se jí čas, kdy měla porodit. A porodila svého prvorozeného syna, zavinula ho do plének a položila do jeslí, protože v zájezdním útulku nebylo pro ně místo. V té krajině nocovali pod širým nebem pastýři a střídali se na hlídce u svého stáda. Najednou u nich stál anděl Páně a sláva Páně se kolem nich rozzářila a padla na ně veliká bázeň. Anděl jim řekl: ”Nebojte se! Zvěstuji vám velikou radost, radost pro všechen lid: V městě Davidově se vám dnes narodil Spasitel – to je Kristus Pán. To bude pro vás znamením: Naleznete děťátko zavinuté do plének a položené v jeslích.” A náhle bylo s andělem celé množství nebeských zástupů a takto chválili Boha: ”Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj lidem, v kterých má Bůh zalíbení.”
LITURGICKÉ TEXTY SLAVNOSTI NAROZENÍ PÁNĚ – VE DNE 1. ČTENÍ – IZ 52,7-10
Čtení z knihy proroka Izaiáše. Jak je krásné vidět na horách nohy posla, (který přináší) radostnou zprávu, který zvěstuje pokoj, hlásá blaho a oznamuje spásu, který praví Siónu: ”Bůh tvůj kraluje!” Slyš! Tvoji strážní pozdvihují hlas a jásají spolu, neboť vidí na vlastní oči, jak se Hospodin vrací na Sión. Radujte se a jásejte vespolek, jeruzalémské trosky, neboť Hospodin utěšil svůj lid, vykoupil Jeruzalém. Obnažil Hospodin své svaté rámě před očima všech národů a všechny končiny země uzří spásu našeho Boha! ŽALM 96
Zpívejte Hospodinu píseň novou, – zpívejte Hospodinu, všechny země! – Zpívejte Hospodinu, velebte jeho jméno! Rozhlašujte den po dni jeho spásu, – vypravujte mezi pohany o jeho slávě, – mezi všemi národy o jeho divech. Radujte se, nebesa, zajásej, země, – zahuč, moře a vše, co je naplňuje. – Zaplesej, pole a vše, co je na něm. – Tehdy se rozveselí všechny lesní stromy. Před Hospodinem, že přichází, – že přichází řídit zemi. – Bude řídit svět spravedlivě, – národy bude spravovat věrně. 2. ČTENÍ – ŽID 1,1-6
Čtení z listu Židům. Mnohokrát a mnoha způsoby mluvil Bůh v minulosti k našim předkům skrze proroky. V této poslední době však promluvil k nám skrze svého Syna. Jeho ustanovil dědicem všeho a skrze něj také stvořil svět. On je odlesk jeho božské slávy a výrazná podoba jeho podstaty, on všechno udržuje svým mocným slovem. Když vykonal očistu od hříchů, zasedl na výsostech po pravici Boží velebnosti a stal se o to vznešenějším než andělé, oč je převyšuje svou důstojností, které se mu trvale dostalo. Vždyť komu z andělů kdy Bůh řekl: ”Ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil”? A dále: ”Já mu budu otcem a on mi bude synem.” A až bude opět uvádět svého Prvorozeného na svět, řekne: ”Ať se mu klanějí všichni Boží andělé!” EVANGELIUM – JAN 1,1-18
Slova svatého evangelia podle Jana. Na počátku bylo Slovo, a to Slovo bylo u Boha, a to Slovo byl Bůh. To bylo na počátku u Boha. Všechno povstalo skrze ně a bez něho nepovstalo nic, co jest. V něm byl život a ten život byl světlem lidí. To světlo svítí v temnotě a temnota ho nepohltila. Byl člověk poslaný od Boha, jmenoval se Jan. Přišel jako svědek, aby svědčil o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho. On sám nebyl tím světlem, měl jen svědčit o tom světle. Bylo světlo pravé, které osvěcuje každého člověka; to přicházelo na svět. Na světě bylo a svět povstal skrze ně, ale svět ho nepoznal. Do vlastního přišel, ale vlastní ho nepřijali. Všem, kdo ho přijali, dal moc stát se Božími dětmi, těm, kdo věří v jeho jméno, kdo se zrodili ne z krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha. A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Viděli jsme jeho slávu, slávu, jakou má od Otce jednorozený Syn, plný milosti a pravdy. Jan o něm vydával svědectví a volal: ”To je ten, o kterém jsem řekl: ‚Ten, který přijde po mně, má větší důstojnost, neboť byl dříve než já.‘” Všichni jsme dostali z jeho plnosti, a to milost za milostí. Neboť Zákon byl dán skrze Mojžíše, milost a pravda přišla skrze Ježíše Krista. Boha nikdo nikdy neviděl. Jednorozený Bůh, který spočívá v náručí Otcově, ten o něm podal zprávu.
LITURGICKÉ TEXTY SLAVNOSTI MATKY BOŽÍ PANNY MARIE 1. ČTENÍ – NM 6, 22-27
Čtení ze čtvrté knihy Mojžíšovy. Hospodin řekl Mojžíšovi: "Řekni Árónovi a jeho synům: Tak budete žehnat izraelským synům; budete jim říkat: 'Ať tobě Hospodin požehná a ochraňuje tě! Ať tobě Hospodin ukáže svou jasnou tvář a je ti milostivý! Ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a dopřeje ti pokoje!' Budou vzývat moje jméno nad izraelskými syny a já jim požehnám."
ŽALM 67 (66) 2-3.5.6.8
Bože, buď milostiv a žehnej nám, ukaž nám svou jasnou tvář, kéž se pozná na zemi, jak jednáš, kéž poznají všechny národy, jak zachraňuješ. Nechť se lidé radují a jásají, že soudíš národy spravedlivě a lidi na zemi řídíš. Ať tě, Bože, velebí národy, ať tě velebí kdekterý národ! Kéž nám Bůh žehná, ať ho ctí všechny končiny země!
2. ČTENÍ – GAL 4, 4-7 Čtení z listu svatého apoštola Pavla Galaťanům. Bratři! Když se naplnil čas, poslal Bůh svého Syna, narozeného ze ženy, narozeného pod Zákonem, aby vykoupil lidi, kteří podléhali Zákonu. Tak jsme byli přijati za syny. A protože jste synové, poslal nám Bůh do srdce Ducha svého Syna, Ducha, který volá: "Abba, Otče!" Už tedy nejsi otrok, ale syn a jako syn také dědic skrze Boha.
EVANGELIUM – LK 2,16-21
Slova svatého evangelia podle Lukáše. Pastýři pospíchali do Betléma a nalezli Marii a Josefa i děťátko položené v jeslích. Když ho uviděli, vypravovali, co jim bylo o tom dítěti pověděno. Všichni, kdo to slyšeli, podivili se tomu, co jim pastýři vyprávěli. Maria však to všechno uchovávala v srdci a rozvažovala o tom. Pastýři se zas vrátili. Velebili a chválili Boha za všechno, co slyšeli a viděli, jak jim to bylo řečeno. Když uplynulo osm dní a dítě mělo být obřezáno, dali mu jméno Ježíš, jak ho nazval anděl, než byl počat v mateřském lůně.
LITURGICKÉ TEXTY SLAVNOSTI ZJEVENÍ PÁNĚ 1. ČTENÍ – IZ 60,1-6
Čtení z knihy proroka Izaiáše. Vstaň, rozsviť se, Jeruzaléme, neboť vzešlo tvé světlo a Hospodinova velebnost září nad tebou! Hle, tma zahaluje zemi a temnota národy, . nad tebou však září Hospodin, jeho velebnost se zjevuje nad tebou. Národy budou kráčet v tvém světle a králové v tvé vycházející záři. Rozhlédni se kolem a podívej se: ti všichni se shromáždili, přišli k tobě. Zdaleka přicházejí tvoji synové, na zádech jsou přinášeny tvoje dcerky. Spatříš to a zazáříš, radostí se zachvěje a rozšíří tvé srdce, neboť tě zaleje bohatství moře, přinesou ti statky národů. Záplava velbloudů tě přikryje, dromedáři z Midjanu a Efy, přijdou všichni ze Sáby, přinesou zlato a kadidlo, rozhlásí Hospodinovu slávu. ŽALM 72 (71), 1-2. 7-8. 10-11. 12-13
Bože, svěř králi svou pravomoc, svou spravedlnost královskému synu. Ať vládne tvému lidu spravedlivě, nestranně tvým ubohým. V jeho dnech rozkvete spravedlnost a hojnost pokoje, dokud nezanikne luna. Bude vládnout od moře k moři, od Řeky až do končin země. Králové Taršíše a ostrovů přinesou dary, králové Arábie a Sáby zaplatí daně. Všichni králové se mu budou klanět, všechny národy mu budou sloužit. On vysvobodí chudáka, který se dovolává pomoci, ubožáka, jehož se nikdo neujímá. Smiluje se nad nuzným a chudým, zachrání ubožákům život. 2. ČTENÍ – EF 3, 2-3a. 5-6
Čtení z listu svatého apoštola Pavla Efesanům. Bratři! Slyšeli jste, že Bůh mě pověřil pracovat pro vás na díle milosti. Ve zjevení mi totiž bylo oznámeno to tajemství. V dřívějších dobách to lidé tak nevěděli, ale nyní to bylo odhaleno z osvícení Ducha jeho svatým apoštolům a kazatelům mluvícím pod vlivem vnuknutí: že totiž také pohané mají stejná dědická práva, že jsou údy téhož těla a že stejně i jim platí ona zaslíbení skrze Ježíše Krista, když uvěří kázání evangelia. EVANGELIUM – MT 2,1-12
Slova svatého evangelia podle Matouše Když se Ježíš narodil v Betlémě v Judsku za času krále Heroda, přišli do Jeruzaléma mudrci od východu a ptali se: "Kde je ten narozený židovský král? Uviděli jsme jeho hvězdu na východě, a proto jsme se mu přišli poklonit." Když to uslyšel král Herodes, ulekl se a s ním celý Jeruzalém. Svolal všechny velekněze a učitele Zákona z lidu a vyptával se jich, kde se má Mesiáš narodit. Řekli mu: "V Betlémě v Judsku, neboť tak je psáno u proroka: 'A ty, Betléme v judské zemi, nejsi vůbec nejmenší mezi judskými předními městy, protože z tebe vyjde vládce, který bude panovat mému izraelskému lidu'." Tehdy si Herodes tajně zavolal mudrce a zevrubně se jich vyptal na dobu, kdy se ta hvězda objevila, poslal je do Betléma a řekl: "Jděte a důkladně se na to dítě vyptejte. Až ho najdete, oznamte mi to, abych se mu i já přišel poklonit." Když krále vyslechli, vydali se na cestu. A hle - hvězda, kterou viděli na východě, šla před nimi, až se zastavila nad místem, kde bylo dítě. Jakmile uviděli hvězdu, zaradovali se nevýslovnou radostí. Vstoupili do domu a spatřili dítě s jeho matkou Marií, padli na zem a klaněli se mu. Otevřeli své pokladnice a obětovali mu dary: zlato, kadidlo a myrhu. Ve snu dostali pokyn, aby se k Herodovi už nevraceli, proto se vrátili jinou cestou do své země.
APOŠTOLSKÁ CESTA PAPEŽE FRANTIŠKA DO KENI, UGANDY A STŘEDOAFRICKÉ REPUBLIKY 25. - 30. listopadu 2015 Ve středu, 25. listopadu 2015, se papež František vydal na svou 11. zahraniční apoštolskou cestu a zároveň první na africký kontinent. Během pěti dnů navštívil tři státy v srdci Afriky: Keňu, Ugandu a Středoafrickou republiku. Mezi hlavní témata cesty patřily otázky pokoje, mezináboženského dialogu a svědectví křesťanských mučedníků. Ještě před odletem do Afriky Svatý otec přijal skupinu jedenácti žen a šesti dětí u příležitosti Mezinárodní dne proti násilí na ženách. Ženy italské, nigerské, rumunské a ukrajinské národnosti pobývají v domě určeném obětem obchodu s lidmi a domácího násilí, který poblíž Říma spravuje jedna řeholní kongregace. Do Domu svaté Marty se dostavily už po sedmé hodině ráno a, jak sdělil papežský almužník, při osobním pozdravu popřály Svatému otci šťastnou cestu. Papežský speciál italských aerolinek pak vzlétl z římského letiště Fiumicino krátce před osmou hodinou.
Svatý otec na palubě podal ruku všem členům novinářského doprovodu a krátce je oslovil: “Dobrý den, chci vás pozdravit, poděkovat za vaši přítomnost a za práci během této cesty. Vydávám se na ni s radostí, abych navštívil Keňany, Uganďany a bratry ze Středoafrické republiky. Děkuji vám za vše, co uděláte, aby tato cesta přinesla co nejbohatší plody – jak hmotné, tak duchovní.“ Korespondentka listu Paris Match poté papeži darovala sprej proti komárům a její kolega se zeptal, zda se papež obává o svou bezpečnost. „Jediné, čeho se obávám, jsou komáři“, odpověděl se smíchem papež František. Nairobi s více než 4 miliony obyvatel je největším městem východní Afriky. Jméno města, které v jazyce masajů znamená „místo studené vody“ odkazuje k dobám před britskou kolonizací, kdy byla tato oblast bažinatá a neobydlená. Rozvoj města začíná na konci 19. století, kdy v těchto místech Britové postavili zásobovací sklady a spojili je železnicí s Ugandou. V roce 1905 se Nairobi stalo hlavním městem Britské východní Afriky. Vyhlášení nezávislosti v roce 1963 znamenalo prudký demografický rozvoj a zároveň zátěž pro Brity vybudovanou infrastrukturu. Nairobi se rozkládá v nadmořské výšce 1 661 m, severozápadně od nejvyšší africké hory Kilimandžára (5 895). Nairobi je město mnoha kontrastů, vedle Central Business Distrikt, obchodní čtvrti postavené částečně po získání nezávislosti, dnes vévodí moderní mrakodrapy, dva miliony obyvatel žije v předměstských slumech. V Mitumbě, nejchudším ze slumů, je více než polovina lidí nakažena virem HIV (až 60%), průměrný denní příjem činí méně než jeden dolar (0,60 USD) a základní školu dokončí pouhých 5% dětí. Na druhé straně Nairobi, jako jedno z komerčních a finančních center kontinentu, je sídlem řady nadnárodních korporací a programů Spojených národů pro životní prostředí a pro osídlení. V rámci první etapy, tedy v Keni, se velká očekávání pojí právě ke čtvrtečnímu papežovu projevu k Agentuře OSN pro životní prostředí. Dalším významným okamžikem bude návštěva „Kangemi“, jednoho z nairobských slumů, kde se očekává projev navazující na promluvu k lidovým hnutím v Bolívii. Návštěvě Svatého otce věnují velký prostor také místní média: “Dnes o papeži nemluví pouze první stránky hlavních deníků, ale také mnohé přílohy s fotografiemi, životopisem a hlubším pohledem na jeho učení. Jiné články se věnují předchozím návštěvám Jana Pavla II. a také otázkám bezpečnostních opatření, která však nejsou mimořádná v porovnání s jakoukoli jinou státní návštěvou. Dalším tématem je vleklá korupce a nová vládní opatření, která se ji snaží potírat. Keňané na papeže Františka pohlížejí jako na pokorného nositele naděje a úsměvu, který však stojí nohama pevně na zemi, jak se vyjádřila jedna obyvatelka
nairobského slumu. Katolická církev je pro zemi velmi důležitá díky svým nemocnicím, ambulancím, kvalitním školám a službám pro lidi. Všichni očekávají, že papež bude mluvit o spravedlnosti a usmíření, ale také o přírodních zdrojích a ochraně životního prostředí.“ Po sedmihodinovém letu přistál papežský speciál v Nairobi. Na mezinárodním letišti „Jomo Kenyatta“přivítal papeže Františka prezident republiky Uhuru Kenyatta, syn prvního keňského prezidenta, jehož jméno letiště nese, dále arcibiskup Nairobi kardinál John Njue a další keňští biskupové, a tradičními zpěvy a tanci také nevelký zástup věřících. Oficiální protokolární přijetí se konalo až na nádvoří prezidentského paláce v Nairobi a následovala po něm soukromá schůzka s keňským prezidentem. Souběžně proběhlo oficiální setkání vatikánské a keňské delegace, kterého se za vatikánskou stranu účastnili kardinálové Parolin, Filoni, Turkson a Nju a arcibiskupové Becciu, Balvo a Anyolo. Zahrady prezidentského paláce poté hostily první veřejné vystoupení papeže Františka na keňské půdě. Pod rozlehlým stanem se zde shromáždilo na tři tisíce osobností keňského politického, hospodářského a kulturního života a
"May Almighty God abundantly bless the Republic of Kenya and grant peace and joy to all her children."
zástupců diplomatického sboru. Po úvodním pozdravu hlavy státu pronesl papež František svůj projev v angličtině, která je vedle svahilštiny úředním jazykem Keňské republiky.
The young are any nation’s most valuable resource
Pane prezidente, vážení členové vlády a občanští představitelé, vážení členové diplomatického sboru, drazí bratři biskupové, dámy a pánové, jsem opravdu velice potěšen, jak vřele jste mne přijali na této mojí první návštěvě Afriky. Děkuji panu prezidentovi za laskavá slova na uvítanou, která pronesl jménem keňského lidu, a těší mne, že jsem mezi vámi. Keňa je mladá a vitální země, která oplývá rozmanitým bohatstvím a plní významnou roli v tomto regionu. Také ostatní africké země různými způsoby sdílejí vaše zkušenosti s utvářením demokracie. Stejně jako Keňa se na pevných základech vzájemného respektu, dialogu a spolupráce snaží stavět skutečně harmonickou, spravedlivou a inkluzivní multietnickou společnost. Vaše země je zároveň zemí mladých lidí. Očekávám, že se v těchto dnech s mnohými z nich setkám a budu k nim promlouvat, abych povzbudil jejich naděje a přání týkající se budoucnosti. Mládež je nejcennější zdroj každé země. Chránit mladé lidi, investovat do nich a podávat jim pomocnou ruku je ten nejlepší způsob, jak zajistit budoucnost hodnou moudrosti a duchovních hodnot, jež jsou drahé jejich předkům a tvoří srdce a duši lidu. Keňa je obdařena nejenom nezměrnými přírodními krásami ve svých horách, řekách a jezerech, pralesích, savanách a stepích, ale také hojností přírodních zdrojů. Keňský lid si velice váží těchto pokladů darovaných Bohem a je známý svou péčí o jejich zachování, což je mu ke cti. Vážná ekologická krize, která je před námi, vyžaduje rostoucí vnímavost ke vztahu mezi lidmi a přírodou. Jsme zodpovědní za předávání přírodních krás v jejich integritě budoucím generacím a máme povinnost o tyto obdržené dary správně pečovat. V africké duši jsou tyto hodnoty hluboce zakořeněny. Ve světě, který společný dům nadále spíše vykořisťuje než opatruje, mají tyto hodnoty inspirovat vlády, aby prosazovaly etické modely ekonomického rozvoje. Skutečně existuje zřetelná spojitost mezi ochranou přírody a budováním spravedlivého a vyrovnaného společenského řádu. Nemůže dojít k obnově našeho vztahu k přírodě bez obnovy samotného lidství (srov. Laudato si´, 118). Dokud jsou v našich společnostech etnická, náboženská či ekonomická rozdělení, jsou všichni muži a ženy dobré vůle povoláni zasazovat se o smíření a pokoj, o odpuštění a uzdravení srdcí. Při vytváření solidního demokratického řádu, silnější soudržnosti a integrace, tolerance a úcty k druhým musí být primárním cílem obecné dobro. Zkušenost dokazuje, že násilí, konflikt a terorismus se živí strachem, nedůvěrou a beznadějí rodícími se z chudoby a frustrace. Boj proti těmto nepřátelům pokoje a prosperity musí být veden především muži a ženami, kteří beze strachu věří ve velké duchovní a politické hodnoty, jež daly vzniknout státu, a důsledně je dosvědčují. Dámy a pánové, prosazování a zachovávání těchto velkých hodnot je svěřeno zvláštním způsobem vám, kteří řídíte
politický, kulturní a ekonomický život svojí země. Toto je vaše velká odpovědnost, pravé a vlastní poslání ve službě celému keňskému lidu. Evangelium nám říká, že od těch, kterým bylo dáno mnoho, bude mnoho požadováno (srov. Lk 12,48). V tomto duchu vás chci povzbudit, abyste se transparentně a poctivě zasazovali o obecné dobro a prosazovali solidaritu na všech úrovních společnosti. Zvláště vás prosím, abyste měli upřímnou starost o potřeby chudých, o touhy mladých a o spravedlivé rozdělování lidských a přírodních zdrojů, jimiž Stvořitel vaši zemi požehnal. Ubezpečuji vás o nepřetržitém nasazení katolické komunity, která prostřednictvím svých školských a charitativních děl nabízí těmto oblastem svůj specifický přínos. Drazí přátelé, bylo mi řečeno, že tady v Keni mladí studenti vysazují stromy svým potomkům. Ať toto výmluvné znamení naděje v budoucnost a důvěry v rozkvět darovaný Bohem je oporou vašich snah při vytváření solidární, spravedlivé a mírumilovné společnosti na půdě této země a na celém tomto obrovském kontinentu. Děkuji vám ještě jednou za vaše vroucí přijetí a vám všem, vašim rodinám a celému milovanému lidu Keni vyprošuji hojnost Pánova požehnání. Mungu abariki Kenya! Bůh žehnej Keňi! V devatenáct hodin místního času se papežská delegace odebrala k odpočinku na apoštolskou nunciaturu v Nairobi.
Příliš mnoho mladých lidí je naváděno k extrémismu – těmito slovy zahájil papež František druhý den svého pobytu na africké půdě. V budově apoštolské nunciatury keňského hlavního města se setkal s představiteli hlavních světových náboženství, tradičních afrických náboženství, několika křesťanských církví a s osobnostmi, které se zasazují o mezináboženský dialog. Všem je společná snaha o službu Bohu, který je Bohem pokoje, zdůraznil Svatý otec ve své promluvě:
The God whom we seek to serve is a God of peace Drazí přátelé, jsem vděčný za vaši dnešní přítomnost a za možnost sdílet s vámi tyto chvíle, určené k reflexi. Zejména bych rád poděkoval mons. Kairovi, arcibiskupovi Wabukaly, a profesoru El-Busaidymu za jejich slova na uvítanou, která pronesli také jménem svých společenství.
Když navštěvuji katolíky v nějaké místní církvi, vždy považuji za důležité najít příležitost k setkání s představiteli ostatních křesťanských komunit a jiných náboženských tradic. Doufám, že společně strávený čas bude známkou toho, že církev si váží následovníků všech náboženství, a že posílí svazky přátelství, které již mezi námi existují. Popravdě řečeno nás vzájemné vztahy staví před řadu výzev a kladou nám otázky. Ekumenický a mezináboženský dialog nicméně není luxus. Není to cosi doplňkového a nepovinného, nýbrž je to věc zcela zásadní a stále více potřebná v dnešním světě, zraňovaném konflikty a rozdělením. Náboženská víra a způsob, jakým ji praktikujeme, totiž ovlivňují naše bytí a chápání okolního světa. Jednotlivá náboženství jsou pro nás zdrojem světla, moudrosti a solidarity, čímž obohacují společnost, ve které žijeme. Když pečujeme o duchovní růst svých komunit a když utváříme mysl i srdce podle pravd a hodnot, kterým učí naše náboženské tradice, stáváme se požehnáním pro společenství, ve kterých naši lidé žijí. V demokratické a pluralitní společnosti, jakou je tato, se spolupráce mezi náboženskými představiteli a jejich komunitami stává důležitou službou obecnému dobru. V tomto světle a ve stále více vzájemně provázaném světě s rostoucí jasností zakoušíme, že mezináboženské porozumění, přátelství a spolupráce jsou nezbytné, abychom hájili důstojnost, kterou Bůh udělil národům i jednotlivcům, a tím jejich právo na život ve svobodě a štěstí. Pokud náboženství podporují tuto důstojnost a práva, sehrávají zásadní roli tím, že utvářejí svědomí, vštěpují mladým lidem hluboké duchovní hodnoty příslušných náboženských tradic a připravují dobré občany, schopné šířit v občanské společnosti poctivost, integritu a takový pohled na svět, který přikládá vyšší hodnotu člověku než moci a hmotnému výdělku. Zamýšlím se zde nad důležitostí našeho společného přesvědčení, podle kterého Bůh, jemuž se snažíme sloužit, je Bohem pokoje. Jeho svaté Jméno nesmí být nikdy užíváno k ospravedlňování nenávisti a násilí. Vím, že máte v živé paměti barbarské útoky na Westgate Mall, Garissa University College a Manderu. Z mladých lidí se příliš často učiní extrémisté, aby pak ve jménu náboženství rozsévali svár a strach a potrhali vazby našich společností. Jak je proto důležité, aby v nás lidé rozpoznávali proroky pokoje, tvůrce pokoje, kteří zvou druhé, aby žili v míru, souladu a vzájemné úctě! Kéž se
Všemohoucí dotkne srdcí těch, kteří páchají ono násilí, a dopřeje svůj pokoj našim rodinám a společenstvím. Drazí přátelé, na tento rok připadá padesáté výročí zakončení II. Vatikánského koncilu, při kterém katolická církev vyvinula úsilí o ekumenický a mezináboženský dialog ve službě porozumění a přátelství. Mým úmyslem je potvrdit tento závazek, který vyplývá z přesvědčení o všeobecnosti Boží lásky a spásy, nabízené všem. Svět oprávněně čeká na to, aby věřící pracovali společně s lidmi dobré vůle při řešení mnoha problémů, které dopadají na lidskou rodinu. Pohlížejme do budoucnosti a modleme se, aby se všichni muži a ženy považovali za bratry a sestry, aby se pokojně sjednotili ve svých rozdílnostech a skrze ně. Modleme se za mír! Děkuji vám za vaši pozornost a prosím všemohoucího Boha, aby udělil vám i vašim společenstvím hojnost svého požehnání. Již v nočních hodinách proudily do univerzitního campusu v Nairobi tisíce lidí, aby slavily mši svatou s Kristovým náměstkem, obětovanou na úmysl evangelizace národů. Navzdory vytrvalému dešti nakonec areál zaplnilo na 300 tisíc věřících, mezi kterými papež František projížděl v nekrytém papamobilu. Srdcem univerzitního campusu v Nairobi je park Uhuru, kde třikrát slavil mši také Jan Pavel II. Oltář pod širým nebem zakrývají široké bílé plachty. Poskytly útočiště početnému a pestrému sboru, který se pod vedením charismatického sbormistra pohybuje v rytmu hudby a perkusí. Jeho energie je nakažlivá, a tak se zanedlouho institucionální vystupování keňského prezidentského páru mění v rytmický pohyb hlav a rukou. Úkon kajícnosti, který zahajuje liturgii, se tak projevuje zcela jinou tváří křesťanské lítosti. Není to „mea culpa“ zasmušilého srdce, nýbrž radostné klepání na srdce dobrého Otce. Déšť je poklidně přijímanou součástí této scenérie a souzní také se slovy papežova kázání:
God’s word speaks to us in the depths of our heart Boží Slovo k nám promlouvá v hlubinách našeho srdce. Dnes nám Bůh říká, že Mu patříme. On nás učinil, jsme Jeho rodina a je stále mezi námi. „Nebojte se – říká nám – já jsme vás vyvolil a slibuji, že vám budu žehnat“ (srov. Iz 44,2-3). Tento příslib jsme vyslechli v prvním čtení. Pán nám říká, že nechá na poušti, ve vyprahlé zemi vytrysknout vodu. On způsobí, že děti jeho lidu budou vzkvétat jako tráva a jako bujné vrby. Víme, že se toto proroctví naplnilo sesláním Ducha svatého o Letnicích. Vidíme však také, že se uskutečňuje všude tam, kde je hlásáno evangelium, a nové národy se stávají členy Boží rodiny, církve. Dnes se radujeme z toho, že se uskutečnilo v této zemi. Hlásáním evangelia jste se také stali součástí velké křesťanské rodiny. Izaiášovo proroctví nás vybízí, abychom hleděli na svoje rodiny a uvědomovali si, jak jsou důležité v Božím plánu. Keňská společnost je dlouhodobě požehnána solidním rodinným životem, hlubokou úctou k moudrosti starších a láskou k dětem. Zdraví jakékoli společnosti závisí na zdraví rodin. Víra v Boží Slovo nás volá, abychom pro jejich dobro a pro dobro společnosti, podporovali rodiny v poslání, které mají ve společnosti, v přijímání dětí jakožto požehnání pro náš svět a v obraně důstojnost každého muže a ženy, poněvadž jsme všichni bratři a sestry jediné lidské rodiny. V poslušnosti Božímu Slovu jsme povoláni klást odpor praktikám, které favorizují aroganci mužů, zraňují nebo znevažují ženy a ohrožují život nevinných dosud nenarozených dětí. Jsme povoláni respektovat se, navzájem se povzbuzovat a dosahovat ke všem, kdo se nacházejí v nouzi. Křesťanské rodiny mají zvláštní poslání vyzařovat lásku Boha a vylévat oživující vodu Jeho Ducha. Toto je zvláště důležité dnes, protože vidíme, jak se šíří nové pouště vytvářené materialistickou kulturou a lhostejností vůči druhým. Pán nám dává v dnešních čteních další příslib. Jako dobrý pastýř, který nás vodí po stezkách života, slibuje nám, že budeme přebývat v Jeho domě na dlouhé, předlouhé časy
(Žl 23,6). Také dnes vidíme, že Jeho příslib v životě církve došel naplnění. Ve křtu nás vede ke klidným vodám a osvěžuje naši duši, v biřmování nás maže olejem duchovní radosti a síly, v eucharistii nám připravuje hostinu, podává nám svoje Tělo a svou Krev ke spáse světa. Potřebujeme tyto dary milosti! Svět potřebuje tyto dary! Keňa potřebuje tyto dary! Posilují nás, abychom uprostřed protivenství byli věrní, když kráčíme „temnotou rokle“ (srov. Žl 23,4). Mění však také naše srdce. Způsobují, abychom byli věrnější božskému Mistrovi jako nádoby milosrdenství, nádoby milující ohleduplnosti ve světě raněném sobectvím, hříchem a rozdělením. Toto jsou dary, kterými vás Bůh ve svojí prozřetelnosti uschopňuje, abyste jako muži a ženy víry přispívali k budování svojí země v občanské svornosti a bratrské solidaritě. Jsou to dary, na kterých mají mít účast zvláště mladí lidé, kteří tady i kdekoli na tomto širém kontinentu představují budoucnost společnosti. Tady v srdcí této University, kde se formují mysl a srdce nových generací, vybízím zvláště mládež této země. Velké hodnoty africké tradice, moudrost a pravda Božího Slova a velkorysý idealismus vašeho mládí ať vedou vaši snahu vytvářet spravedlivější a více inkluzivní společnost respektující lidskou důstojnost. Ať vám neustále leží na srdci potřeby chudých; odmítejte všechno, co vede k předsudkům a diskriminaci, které - jak víme – nejsou od Boha. Všichni dobře známe Ježíšovo podobenství o člověku, který stavěl dům na písku místo na skále. Když se přihnala vichřice, zřítil se a jeho pád byl veliký (srov. Mt 7,24-27). Bůh je skálou, na které jsme povoláni stavět. Říká nám to v prvním čtení a ptá se nás: „Je snad mimo mne nějaký bůh?“ (Iz 44,8). Když v dnešním evangeliu vzkříšený Ježíš prohlašuje: „Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi“ (Mt 28,18), říká nám, že On sám, Boží Syn, je skálou. Není nikdo kromě Něho. Jediný Spasitel lidstva touží přitáhnout všechny muže a ženy každé doby a odkudkoli k Sobě, aby je tak mohl přivést k Otci. Chce, abychom všichni stavěli svůj život na pevném základě Jeho slova. Proto tedy po svém vzkříšení, když se vracel k Otci, pověřil Ježíš své apoštoly velkým misijním posláním, jak jsme slyšeli v dnešním evangeliu: „Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal“ (Mt 28,19-20). To je úkol, který Pán svěřuje každému z nás. Žádá nás, abychom byli učedníky misionáři, muži a ženami, které vyzařují pravdu, krásu a moc evangelia přetvářejícího život. Muži a ženy ať jsou přívodními kanály Boží milosti a umožňují tak Jeho milosrdenství, přejícnosti a pravdě stát se stavebními prvky domu, který zůstane pevný. Domu, který bude krbem a kde bratři a sestry budou žít v harmonii a vzájemné úctě, poslušní vůli pravého Boha, který nám v Ježíši ukázal cestu k oné svobodě a onomu pokoji, po kterých touží srdce všech.
Ježíš, Dobrý Pastýř, skála, na které stavíme svoje životy, ať vede vás a vaše rodiny cestou dobra a milosrdenství po všechny dny vašeho života. Ať všechny obyvatele Keni žehná svým pokojem. „Buďte silní ve víře! Nemějte strach!“ – protože patříte Pánu. Mungu awabariki!– Bůh vám žehnej. Mungu abariki Kenya! – Bůh žehnej Keňi!
Církevní základní škola a lyceum St Mary´s School v Nairobi dnes odpoledne hostila setkání papeže Františka s kněžími, řeholníky, řeholnicemi a seminaristy. Na jejím školním hřišti vyrostl obří stan pro několik tisíc osob, zástupců kléru všech
keňských diecézí a více než dvou set institutů zasvěceného a apoštolského života. Papež je podle svého zvyku oslovil spontánně ve španělštině, s konsekutivním tlumočením do angličtiny. „Ten, který ve vás toto dobré dílo začal, přivede ho ke konci až ke dni Krista Ježíše“ reagoval na právě vyslechnuté čtení z listu Filipanům (Flp 1,3-6).
Dejarse elegir por Jesús es dejarse elegir para servir Kdo chce následovat Ježíše, nesmí se zajímat o bohatství, moc a důležitost. Ježíše je nutné následovat až do posledního kroku, na kříž. On už pak zařídí, abyste vstali z mrtvých, avšak musíte ho následovat až do konce. Církev není nezisková organizace nebo firma, nýbrž tajemství, které na nás hledí a říká: Pojď!“ Následování Ježíše nás nezbavuje hříchu, nad kterým máme plakat. Tak jako apoštol, který si uvědomil svou zradu, ale kterého Ježíš později učinil papežem. Kdo tedy může Ježíše pochopit? Nikdo. Nesmíte proto ustávat v pláči. Plačte nad bolestí světa a vlastní nevěrou, plačte za chudé lidi a zavražděné děti. Plačte nad tím, čemu nerozumíme, protože nikdo nezná odpověď na ona „proč“.“ Pláč a modlitba. Ptejme se sami sebe, zda kvůli modlitbě odkládáme spánek, časopisy, rozhlas či televizi. A konečně je dalším rysem Ježíšova následování služba. Všichni, kdo se dali Ježíšem vyvolit, tak učinili, aby sloužili Božímu lidu, nejchudším, vyděděným a
vzdáleným lidem, ale také těm, kteří si neuvědomují hřích a pýchu, ve kterých žijí. Nechat se vyvolit Ježíšem znamená nechat se vyvolit ke službě.“
Vyvrcholením dnešního programu papežské návštěvy bylo vystoupení na půdě OSN v Nairobi (UNON), kde úřadují také Programy Spojených národů pro životní prostředí (UNEP) a pro lidské osídlení (UN-Habitat). Papež František zde španělsky pronesl obsáhlou promluvu, v níž nezřídka citoval z encykliky Laudato si´ poukazující na podstatnou souvislost mezi péčí o životní prostředí a péčí o člověka. Do tohoto kontextu patří i pozornost věnovaná Mezinárodní konferenci o klimatu v Paříži.
El clima es un bien común, de todos y para todos Upřímně děkuji za pozvání a slova na přivítanou paní Sahle-Work Zewdeové, ředitelce generálního úřadu OSN v Nairobi, a také panu Achimovi Steinerovi, výkonnému řediteli Programu OSN pro Blízký východ, a panu Joanu Closovi, výkonnému řediteli Programu OSN pro lidská sídla. Zdravím při této příležitosti všechny pracovníky těchto institucí a jejich spolupracovníky. Cestou do tohoto sálu jsem byl požádán, abych zasadil v parku Centra Organizace spojených národů strom. Rád jsem přijal toto symbolické a prosté gesto, která má hluboký význam v mnoha kulturách. Zasazení stromu je především pozváním pokračovat v boji s takovými jevy, jako je mýcení lesů a desertifikace. Toto gesto nám připomíná význam ochrany a odpovědného zacházení s „plícemi planety a překypující biodiverzity, jak je na tomto kontinentu dobře vidět v případě povodí Konga“, míst podstatných „pro celou planetu a pro budoucnost lidstva“. Proto si musíme cenit a podporovat „nasazení mezinárodních organizací a občanských sdružení, které dělají osvětu mezi obyvatelstvem a kriticky spolupracují i za použití legitimních nátlakových mechanismů, aby každá vláda
plnila svoji vlastní a nezastupitelnou povinnost chránit životní prostředí a přírodní zdroje vlastní země, aniž by se zaprodávala pochybným zájmům, ať už místním či mezinárodním“ (Laudato si´, 38) Zasazení stromu nás rovněž povzbuzuje, abychom nadále živili důvěru, chovali naději a především se konkrétně angažovali v přetváření všech situací nespravedlnosti a degradace, jimž dnes trpíme. Za několik dní začne v Paříži důležité shromáždění o klimatických změnách, během něhož se mezinárodní společenství bude znovu zabývat touto problematikou. Bylo by smutné, a troufnu si říci dokonce katastrofální, kdyby soukromé zájmy převážily nad obecným dobrem a vedly ke zmanipulování informací za účelem hájení vlastních plánů. V tomto mezinárodním kontextu, kde vyvstávají alternativy, které nelze ignorovat, totiž zda zdokonalovat anebo devastovat životní prostředí, veškeré iniciativy ve prospěch péče o stvoření, ať už malé či velké, individuální či kolektivní, ukazují bezpečnou cestu „velkodušné a důstojné kreativity, která ukazuje tu nejlepší stránku lidské bytosti (tamtéž, 211). „Klima je obecným dobrem všech a pro všechny. [...] Klimatické změny jsou globálním problémem, který má vážné ekologické, sociální, ekonomické, distribuční a politické implikace, a představují pro lidstvo jednu z hlavních současných výzev“ (tamtéž 23-25), a odpověď na ně „musí zahrnovat sociální perspektivu, která bere zřetel na základní práva těch nejvíce znevýhodněných“ (tamtéž, 93). Protože „zneužívání a devastace životního prostředí zároveň souvisí s nezadržitelným procesem sociální exkluze“ (Promluva k OSN, 25. září 2015). Mezinárodní klimatická konference v Paříži (COP21) je důležitým krokem v procesu rozvoje nového energetického systému, který by byl v co nejmenší míře závislý na fosilních palivech, směřoval by k energetické účinnosti a zakládal se na využívání energie s nízkým či nulovým obsahem uhlíku. Stojíme před velkým politickým a hospodářským závazkem, který má reorganizovat a korigovat chyby současného rozvojového modelu. Pařížská dohoda může v tomto směru dát zřetelný signál pod podmínkou, že se vyhneme – jak jsem měl příležitost vyslovit na fóru valného shromáždění OSN – „každému pokušení upadnout do deklarativního nominalismu, který má konejšit svědomí. Musíme dbát o to, aby naše instituce byly v boji proti všem těmto metlám skutečně účinné“ (tamtéž). Doufám proto, že COP21 povede k uzavření globální a transformující dohody, založené na zásadách solidarity, spravedlnosti, rovnosti a spoluúčasti, zaměřené na dosažení tří cílů, které jsou složité a zároveň vzájemně propojené: snížení vlivu klimatických změn, boj s chudobou a úcta k lidské důstojnosti. Navzdory mnoha obtížím se „prosadila tendence vnímat planetu jako vlast a lidstvo jako národ, který obývá společný dům“ (Laudato si´, 164). Žádná země „nemůže jednat mimo společnou odpovědnost. Chceme-li skutečně pozitivní změnu, musíme pokorně a ve zdravé míře přijmout svoji vzájemnou závislost“ (Promluva k účastníkům II. světového setkání lidových hnutí, 9. července 2015 v Santa Cruz). Problém vyvstává tehdy, když se domníváme, že vzájemná závislost je synonymem vnucování či nadvlády zájmů jedněch nad druhými. Silnějších nad slabšími. Nezbytný je upřímný a otevřený dialog v zodpovědné spolupráci se všemi: politickými představiteli, vědeckou komunitou, podnikatelskou sférou a občanskou společností.
Nechybějí pozitivní příklady, které ukazují, jak skutečná spolupráce mezi politikou, vědou a ekonomií přináší významné výsledky. Jsme si nicméně vědomi, že „lidské bytosti, které jsou schopny až do krajnosti se ničit, se mohou též přemoci, opět se rozhodnout pro dobro a obnovit se“ (Laudato si´, 205). Toto hluboké vědomí nás vede k naději, že zatímco lidstvo postindustriální doby bude možná historicky připomínáno jako nejvíce nezodpovědné, „lidstvo na počátku 21. století by mohlo být vzpomínáno proto, že s velkorysostí převzalo svou obrovskou zodpovědnost“ (tamtéž, 165). S tímto cílem je nezbytné podřídit hospodářství a politiku službě lidu, „v níž lidská bytost v harmonii s přírodou dává strukturu veškerému systému produkce a distribuce, aby schopnosti a požadavky každého nalezly adekvátní výraz v sociální dimenzi“ (Promluva k účastníkům II. světového setkání lidových hnutí, 9. července 2015 v Santa Cruz). Není to utopie ani fantazie, naopak, je to realistická perspektiva, která klade člověka a jeho důstojnost za východisko a zároveň za cíl, k němuž má všechno směřovat. Změna směru, kterou všichni potřebujeme, není uskutečnitelná bez zásadního nasazení v oblasti vzdělání a formace. Nic nebude možné, pokud politická a technická řešení nebude provázet vzdělávací proces šířící nový životní styl, Nový kulturní styl. Vyžaduje to formaci, která bude pěstovat v chlapcích a děvčatech, v ženách a v mužích, v mladých i dospělých kulturu pečování: péče o sebe, péče o druhé, péče o životní prostředí, která nahradí kulturu degradace a skartace: skartace sebe sama, druhého, životního prostředí. Šíření „vědomí společného původu, vzájemné sounáležitosti a posledně sdílené budoucnosti. Toto základní povědomí by umožnilo zrod nových přesvědčení, nových postojů a životních stylů. Vyvstává tak velká kulturní, duchovní a výchovná výzva, která bude vyžadovat dlouhé obrodné procesy“ (Laudato si´, 202), které musíme stále rozvíjet. Mnoho je tváří, příběhů a evidentních důsledků, jež se projevily v osudech tisíců lidí, které kultura degradace a skartace obětovala bůžkům zisku a konzumu. Musíme se mít na pozoru před smutným znamením „globalizace lhostejnosti, s nímž pozvolna „uvykáme“ pohledu na utrpení druhého, jako by bylo něčím normálním“ (Poselství ke Světovému dni výživy 2013, 16. října 2013, 2), anebo ještě hůře, kapitulujeme před těmi nejzazšími a skandálními projevy „skartace“ a sociální exkluze, jakými jsou nové formy otroctví, obchod s lidmi, nucené práce, prostituce či obchod s tělesnými orgány. „Tragicky se zvyšuje počet migrantů, kteří utíkají před bídou umocněnou devastací životního prostředí, nedostává se jim statutu uprchlíků podle mezinárodních konvencí a nesou tíži vlastního života zbaveného jakýchkoli ochranných norem“ (Laudato si´, 25). Mnoho je životů, mnoho příběhů, mnoho snů, které v naší době ztroskotávají. Nemůžeme k tomu zůstávat lhostejní. Nemáme na to právo. Souběžně s devastací životního prostředí jsme už dlouho svědky rychlého procesu urbanizace, která s sebou bohužel často přináší „neúměrný a neuspořádaný růst mnoha měst, která se ze zdravotního hlediska stala neobyvatelnými“ (a...) neefektivními“ (tamtéž, 44). Jsou to také místa, kde se šíří obavy budící symptomy tragického zpřetrhání vazeb integrace a sociálního společenství, což vede k „růstu násilí a vzniku nových forem sociální agresivity, obchodu s narkotiky a stoupající spotřebě drog mezi těmi nejmladšími, ke ztrátě identity“ (tamtéž, 46), k vykořenění a sociální anonymitě (srov. tamtéž, 149). Chtěl bych povzbudit ty, kdo se na místní i mezinárodní úrovni přičiňují o to, aby se urbanizační proces proměnil v efektivní nástroj rozvoje a integrace, a tak zajišťoval všem
– a zejména těm, kdo žijí v okrajových čtvrtích – důstojné podmínky k životu a zaručoval základní práva na půdu, příbytek a práci. Je nezbytné podporovat městské územní plánování a péči o veřejný prostor, která míří tímto směrem, počítá s účastí místních obyvatel a usiluje o odstranění četných nerovností a oblastí městské bídy, nejen ekonomické, ale také a především sociální a environmentální. Příští Konference HabitatIII, plánovaná v Quitu na říjen 2016, by mohla být důležitým momentem k rozlišení způsobů, jakými se stavět k této problematice. Za několik dní bude toto město, Nairobi, hostit 10. ministerskou konferenci Světové obchodní organizace. V roce 1967 za situace, kdy se začala ukazovat vzájemná závislost světa, předcházející o mnoho let současnou globalizaci, můj předchůdce Pavel VI. rozvažoval nad tím, jak se obchodní vztahy mezi státy mohou stát zásadním prvkem rozvoje národů nebo naopak příčinou bídy a exkluze (srov. Populorum progressio, 56-62). Jakkoli je třeba uznat mnohé, co bylo v tomto sektoru uskutečněno, zdá se, že se dosud nedospělo k systému mezinárodního obchodu, který by byl poctivý a plně sloužil boji proti chudobě a exkluzi. Obchodní vztahy mezi státy, zásadní součást vztahů mezi národy, mohou sloužit jak devastaci životního prostředí tak jeho obnově a zachování pro budoucí generace. Chtěl bych vyjádřit přání, aby rozhodnutí nadcházející Konference v Nairobi nebyla pouhou rovnováhou protikladných zájmů, nýbrž skutečně sloužila péči o společný dům a integrálnímu rozvoji lidských osob, zejména těch nejopuštěnějších. Chtěl bych se zejména připojit k obavám mnoha institucí, které společně usilují o rozvoj a zdravotní péči a mezi něž patří řeholní kongregace sloužící nejchudším a vyloučeným, pokud jde o dohody o duševním vlastnictví, přístup k lékům a základní zdravotní péči. Regionální dohody o volné výměně ve věci ochrany duševního vlastnictví, zejména ve farmaceutickém a biotechnologickém sektoru se nejen nesmějí omezovat na práva již udělená státům v rámci multilaterálních dohod, nýbrž měly by se naopak stát nástrojem zajišťujícím minimální péči a přístup k základní péči pro všechny. Mnohostranné debaty pak mají poskytnout nejchudším zemím čas, pružnost a výjimky nezbytné k uzpůsobení norem a nikoli traumatizující obchodní podmínky. Vzájemná závislost a integrace hospodářství nesmějí přinášet žádnou újmu stávajícímu zdravotnickému systému ani systému sociální ochrany. Naopak, mají podporovat jejich vznik a fungování. Některá témata zdravotní péče, jako odstranění malárie a tuberkulózy, léčba tzv. vzácných chorob a opomíjené sektory tropické medicíny, vyžadují přednostní politickou pozornost, která bude stát nad jakýmkoli jiným, obchodním či politickým zájmem. Afrika nabízí světu přírodní krásu a bohatství, které nás vybízí chválit Stvořitele. Tomuto dědictví Afriky a celého lidstva neustále hrozí devastace v důsledku nejrůznějšího lidského sobectví a znežívání situace bídy a exkluze. V kontextu ekonomických vztahů mezi státy a národy se nesmí přecházet mlčením nedovolené obchodování, které se rozmáhá v kontextu bídy a tuto bídu a exkluzi přiživuje. Nelegální obchod s diamanty a drahokamy, se vzácnými kovy a s kovy strategicky významnými, se dřevem a biologickým materiálem, s produkty živočišného původu, jako
v případě obchodu se slonovinou, který se pojí s hubením slonů, přispívá k politické nestabilitě, růstu organizovaného zločinu a terorismu. Také tato situace je křikem lidí a země, který by mělo slyšet mezinárodní společenství. Při své nedávné návštěvě v sídle OSN v New Yorku, jsem mohl vyjádřit přání a naději, že činnost Spojených národů a všech mnohostranných procesů bude „zárukou bezpečné a šťastné budoucnosti příštích pokolení. Takovou bude, pokud představitelé států dovedou odložit dílčí zájmy a ideologie a upřímně se budou snažit sloužit obecnému dobru“ (Promluva k OSN, 25. září 2015). Chtěl bych ještě jednou ujistit, že katolická komunita i já sám budu pokračovat v modlitbě a spolupráci na tom, aby plody regionální spolupráce, které nacházejí výraz v Africké unii a v mnoha afrických dohodách o obchodu, spolupráci a rozvoji, byly důrazně uskutečňovány a měly vždy na zřeteli společné dobro dětí této země. Kéž Nejvyšší požehná vám všem a každému z vás i vašim národům. Děkuji.
Bohatý páteční program zahájil papež František návštěvou slumu Kangemi. V této chudinské čtvrti Nairobi žije více než 100 tisíc lidí různých etnik, mezi nimiž převažují příslušníci kmene Luhya. Z papežské nunciatury vyjel František v otevřeném papamobilu v 8 hodin místního času, když po pětikilometrové jízdě dorazil do slumu, vystoupil a kráčel pěšky ke kostelu Sv. Josefa dělníka. Katolickou farnost při tomto kostelíku spravují jezuité. Zajišťují při ní také zdravotní středisko, asistenční centrum pro matky, technické učiliště a pořádají školení umožňující pracovní zařazení. „Tvá návštěva nám přináší mnoho radosti a požehnání. Tvá návštěva učí mě i ostatní věřící, že nejvíc ze všeho máme být pokorní“ – řekl farář Pascal Mwaijage, když vítal Františka ve svém skromném kostelíku. Více než polovina městské populace v Nairobi žije v provizorních obydlích, která však zabírají pouze 5% rozlohy města, představila pak údaje UN Habitat jedna z obyvatelek slumu, Pamela Akwede. Tato situace, pokračovala dále, je výsledkem selhání státní politiky a spekulace s nemovitostmi. Obyvatelé slumu mohou být kdykoli vysídleni, živí se příležitostnou prací v přiléhající průmyslové zóně, nejsou však dostatečně placeni a v praxi mají méně než dolar na den. Absence státu je ještě citelnější v oblasti školství a zdravotnictví.
Nedostatek kvalitní pitné vody vyvolává epidemie cholery, popisovala každodenní problémy a v závěru požádala Svatého otce, aby v těchto věcech intervenoval u vlády. K hlavním bolestem chudinské čtvrti se vrátila v obsáhlejším projevu sestra Mary Killeen. Jak shrnula, první z nich je strach z vysídlení, k němuž často dochází krutým způsobem, v noci a za pomoci velkých buldozérů. Lidé v provizorních příbytcích jsou také pravidelně ohrožováni požárem, záplavami, kriminalitou, domácky vyrobeným nekvalitním alkoholem a drogami. Neutěšená je také situace mnoha dětí. Zejména ty, které mají pouze jednoho rodiče, jsou vystaveny zneužívání, dodala sestra a poděkovala papeži za jeho podporu rodin. Mezi problémy, které těžce doléhají na nejchudší, jmenovala také korupci a vyvlastňování půdy patřící školám a nemocnicím. V závěru apelovala také na větší přítomnost církve mezi nejchudšími: „Šedesát pět procent obyvatel Nairobi žije ve slumech, ale působí tu méně než 4% církevního personálu. Proč je tomu tak, když mnoho kongregací bylo založeno, aby pracovaly mezi chudými? (...) Setkání s tebou dodává důstojnost naší práci, těm, kdo pracují s námi, i těm, pro které pracujeme“, uvedla řeholnice. Nato papež František reagoval hned v úvodu své promluvy, v níž mimo jiné řekl: Nestydím se říci, že se cítím jako doma mezi bratry a sestrami, kteří mají zvláštní místo v mém životě a které jsem si vyvolil. Jsem zde, abyste věděli, že mi nejsou lhostejné vaše radosti a naděje, úzkosti a bolesti. Znám obtíže, se kterými se den co den střetáváte. Nelze jinak než odsoudit nespravedlnost, kterou trpíte.“ Přesto papež nezačal pranýřováním nešvarů, nýbrž chválou moudrosti žijící v lidových čtvrtích. Spatřuje ji v solidárních vztazích, ve schopnosti dát život za druhého, dávat přednost životu před smrtí, pohřbívat své zemřelé, sdílet chléb s hladovým. Jsou to hodnoty, pokračoval Svatý otec, založené na tom, že lidská bytost je důležitější než bůžek peněz. Rozpoznat tyto projevy dobrého života, které mezi vámi dennodenně narůstají, však neznamená, že přehlédneme strašlivou nespravedlnost, vyvolanou urbanizační marginalizací. Je to rána vyvolaná menšinou, která ve svých rukou soustřeďuje moc, bohatství a sobecké plýtvání, zatímco stále více lidí je nuceno uchylovat se na opuštěné, znečištěné a vyděděné periferie. Kriminální zabírání pozemků, nulový přístup k infranstruktuře a základním službám a zejména nedostatek pitné vody ve slumech však nejsou pouhou souhrou náhod. Jsou naopak důsledkem nového kolonialismu, který z afrických zemí činí součástky gigantického soukolí. Nový kolonialismus vyvíjí tlak na skartační politiku – kupříkladu na snížení porodnosti, aby tak legitimizoval nynější distribuční model, ve kterém si menšina přisuzuje právo spotřeby v míře, kterou by nikdy nebylo možné generalizovat (Laudato si´, 50).
Tento kontext lhostejnosti a nepřátelství se ještě zhoršuje vinou zločineckých organizací, které ve službě ekonomických a politických zájmů užívají děti a mladé lidi jako živé maso k nabíjení svých zbraní. (…) Prosím Boha, aby státní instituce spolu s vámi nastoupily cestu sociální inkluze, vzdělání, sportu, komunitní činnosti a obhajoby rodiny, protože to vše je jedinou zárukou spravedlivého, pravého a trvalého pokoje. Modleme se, pracujme a společně se zasazujme o to, aby každá rodina měla důstojný příbytek, přístup k pitné vodě, koupelnu a bezpečný elektrický přívod; (..) aby v každé čtvrti byly ulice, náměstí, školy, nemocnice, sportovní, rekreační a umělecké prostory, aby vaše žádosti a vaše volání byly vyslyšeny, abyste všichni mohli žít v míru a bezpečí, jaké zasluhuje vaše nezměrná lidská důstojnost. Bůh vám žehnej!
Největší sportovní areál v Nairobi, fotbalový stadion Kasarani s kapacitou sedmdesáti tisíc míst, hostil dopolední setkání Svatého otce s mladými lidmi, kteří tvoří sedmdesátiprocentní většinu keňské populace. Ti kdo nepřišli s velkým předstihem se však už na stadion nevešli, několik tisíc mladých zůstalo před jeho branami. Papeže v úvodu pozdravili dva mladí účastníci setkání a doslova jej zahrnuli otázkami – některé svědčily o všeobecných problémech mládeže napříč světadíly, jiné mířily na konkrétní africké otázky – kupříkladu kmenovou rivalitu – a sociální neduhy – korupci či nábor mladých lidí do extrémistických skupin. Také v tomto případě papež František odložil připravený text a reagoval ve španělštině.
¿Por qué suceden las divisiones, las peleas, las guerras, las muertes, los fanatismos, las destrucciones ...? V základu všech otázek, které jsem mi položili, stojí jediná: Proč existují
rozdělení, boj, válka, smrt, fanatismus a zkáza? (…) K nejednotě, etnické zášti, korupci anebo závislosti na drogách nás vede duch zla. (…) Prvotní odpovědí je tedy slovo, které se může stát nepohodlné, ale nechci se mu vyhnout: modlitba. Člověk ztrácí to nejlepší ze svého lidství, když na modlitbu zapomíná, protože se cítí všemohoucí anebo tváří v tvář mnoha tragédiím necítí potřebu žádat o pomoc. Mladým lidem je vlastní schopnost volby, zdůraznil Petrův nástupce, která je však časově omezená. Sami musí volit, zda v pozemském životě plném obtíží budou tyto nesnáze
považovat za výzvu, anebo se jim podvolí. V Keni, která se vyznačuje soužitím dvaačtyřiceti etnických skupin, je takovouto výzvou tribalismus. Je možné jej přemoci pouze nasloucháním a dialogem, vyzdvihl papež a přešel k ožehavému tématu korupce. A to nejenom v politice, nýbrž ve všech institucích, včetně Vatikánu. Korupce vstupuje člověku do žil asi jako cukr, který je sladký, chutný a lehce dostupný. Konce jsou ale špatné! Stanou se z nás diabetici a také celá země onemocní cukrovkou…Vždy, když přijmeme úplatek a strčíme jej do kapsy, ničíme své srdce, osobnost a také naši vlast (…). Korupce není cestou života – je to cesta smrti! A neospravedlňuje ji ani její všeobecná rozšířenost. Na dotaz o využití sociálních sítí v apoštolátu František bez váhání doporučil: Základním médiem je váš úsměv, slovo, gesto, blízkost chudým a opuštěným lidem. Závažné téma náboru do extrémistických skupin zase adresoval mocným tohoto světa – právě oni mají mladým lidem zajistit práci a možnost studia. Životní prázdnotu mladých lidí nelze zakrývat tím, že se kupříkladu v Evropě nezveřejňují statistiky sebevražd v této věkové kategorii. Je to sociální nebezpečí, které přesahuje hranice jednotlivých zemí, protože závisí na nespravedlivém mezinárodním systému, jehož středem není člověk, nýbrž modla peněz. Co můžete konkrétně udělat, aby se takový adept extrémismu vrátil zpět? Především se modlit, avšak usilovně. Bůh je silnější než jakákoli náborová kampaň. A pak s tímto člověkem mluvit – něžně, láskyplně a trpělivě, pozvat ho třeba na fotbal, anebo na procházku, zapojit ho do skupiny. Nenechat jej samotného. Mladý člověk však není vystaven pouze vnějším vlivům, nýbrž také vnitřním pocitům beznaděje, osamělosti, smutku. Jak jim čelit, jak nalézt pokoj, jak si všímat Božího zásahu také v tragických okolnostech?, zněly pouze některé z celé řady dalších dotazů. Papežovu odpověď nahradilo výmluvné gesto – vytáhl z kapsy růženec a miniaturní vydání pobožnosti křížové cesty: Existuje jediná cesta – hledět na Božího Syna. Bůh jej vydal, aby nás všechny spasil. Sám Bůh se stal tragédií, dal sám sebe zmařit na kříži. Když tedy nastane chvíle, kdy nechápete, jste zoufalí a celý svět na vás padá, upřete oči na kříž. Tam je Boží selhání a zkáza. Avšak také je tam výzva naší víře – a tou výzvou je naděje. Dějiny totiž nekončí oním krachem, nýbrž Zmrtvýchvstáním, které všechny obnovilo. Také tradiční africké rodině se nevyhýbá rozvrat a mnoha mladým lidem je tak odpírána rodinná harmonie, svěřil se papeži keňský mladík Manuel. Lékem na tuto situaci je však jedině láska. Braňte rodinu, a to stále…Všude kolem nás jsou nejenom opuštěné děti, ale také opuštění staří lidé, které nikdo nenavštěvuje a nemá rád. (…) A pokud jste sami nezakusili porozumění, buďte chápaví vůči druhým. Jestliže jste sami nedostali lásku, milujte ostatní lidi. Jestli jste prožili bolest osamění, jděte za těmi, kdo žijí sami. Tělo se léčí tělem! Bůh se vtělil, aby nás uzdravil. Dělejme tedy totéž vůči druhým lidem.
V závěru papež mladým Keňanům poděkoval za nevšední dárek – tabulku vyznačující počet růženců, které se pomodlili na jeho úmysl. Požehnal semenáčkům, které keňská mládež vysadí ve svých diecézích. A konečně vyzval všechny návštěvníky stadionu k modlitbě k Bohu, který, jak poznamenal, má jedinou vadu – nikdy nepřestává být Otcem. Ihned po setkání s mládeží se v prostorách sportovního areálu konalo soukromé setkání s Keňskou biskupskou konferencí, včetně třicítky emeritních biskupů. Neformální schůzka se obešla bez oficiálních promluv. Ve 13:30 místního času se papež a jeho doprovod rozloučili s Keňou. Na letiště v Nairobi doprovodil Františka prezident Uhuru Kenyatta. Petrův nástupce se pak vydal na druhou část svojí apoštolské cesty, do Ugandy. Po hodinu a půl trvajícím letu přistál speciální papežský letoun v 503 kilometrů vzdálené Entebbě, přibližně sto tisícovém městě, které je sídlem státních institucí.
Ugandský prezident Yoweri Kaguta Museweni přivítal na letišti papeže Františka v půl šesté večer našeho času a doprovodil jej do prezidentské rezidence, kde se uskutečnil soukromý rozhovor. V konferenčním sále prezidentského paláce očekávalo Svatého otce asi dva tisíce osob, představitelů politického, ekonomického, kulturního a náboženského života země. Uganda, která má 37 milionů obyvatel, je křesťanská země. Kromě katolíků, kteří tvoří asi 47% obyvatelstva, je v zemi silně zastoupeno také anglikánské společenství, do kterého patří 36% Uganďanů. Oficiálním jazykem je stejně jako v Keni angličtina, ve které papež pronesl svoji promluvu na uvítanou. Cílem jeho návštěvy, jak řekl v úvodu, je připomínka 50. výročí kanonizace ugandských mučedníků. Svatořečil je v roce 1964 Pavel VI., který o pět později (31.7.-2.8.1969) jako první papež Ugandu také navštívil. Kromě 22 katolíků, z nichž nejznámější je svatý katecheta Karel Lwanga, podstoupilo mučednictví v letech 1885-87 také 23 anglikánů. Všichni tito svědkové víry jsou ctěni v obou křesťanských komunitách této země:
The Martyrs are true national heroes Pane prezidente, vážení představitelé vlády, vážení členové diplomatického sboru, drazí bratři biskupové, dámy a
pánové, děkuji Vám za laskavé uvítání. Těší mne, že jsem v Ugandě. Touto návštěvou vaší země chci připomenout zejména padesáté výročí kanonizace ugandských mučedníků mým předchůdcem papežem Pavlem VI. Doufám však, že můj zdejší pobyt bude všemi obyvateli tohoto velkého národa chápán také jako projev přátelství, úcty a povzbuzení.
Mučedníci – jak katolíci, tak anglikáni – jsou autentičtí národní hrdinové. Vydávají svědectví hlavním principům, které vyjadřuje ugandské motto: Pro Boha a moji vlast. Připomínají nám, že víra, mravnost a úsilí o obecné dobro byly a nadále jsou důležité pro kulturní, ekonomický a politický život. Kromě toho nám také připomínají, že i přes různost našich náboženských vyznání a přesvědčení jsme všichni povoláni hledat pravdu, zasazovat se o spravedlnost a smíření, vzájemně se respektovat, chránit a pomáhat si jako členové jediné lidské rodiny. Tyto vysoké ideály jsou obzvláště vyžadovány od mužů a žen jako jste vy, kdo máte poslání vytvářet podle měřítek transparentnosti dobrou vládu, integrální lidský rozvoj, široký podíl národa na veřejném životě, jakož i moudrou a rovnou distribuci zdrojů, kterými Stvořitel tak bohatě obdařil tuto zemi. Svojí návštěvou chci také přitáhnout pozornost k Africe jako celku, k příslibu, který představuje, k jejím nadějím, zápasům a výdobytkům. Svět hledí na Afriku jako na kontinent naděje. Uganda byla Bohem opravdu požehnána hojností přírodních zdrojů, které jste povoláni spravovat jako zodpovědní strážci. Tato země byla však hlavně požehnána svým lidem, jeho pevnými rodinami, jeho mládeží a jeho staršími. Těším se na zítřejší setkání s mládeží, kterou bych rád povzbudil a stimuloval. Je důležité, aby mládeži byly nabízeny naděje, možnost vhodného vzdělání, placená práce a především příležitost plně se podílet na životě společnosti! Chci však zmínit také požehnání, kterého se vám dostává prostřednictvím starších. Oni jsou živou pamětí každého lidu. Jejich moudrost a zkušenost by měla být ceněna jako kompas umožňující společnosti nacházet správný směr při vyrovnávání se s výzvami nynější doby poctivě, moudře a prozíravě. Tady ve východní Africe prokázala Uganda výjimečné nasazení při přijímání uprchlíků, kterým umožnila znovu začít bezpečný život, dala jim pocit důstojnosti plynoucí z toho, že si vydělají na živobytí poctivou prací. Náš svět poznamenaný válkami, násilím a různými formami nespravedlnosti je svědkem migračního pohybu národů, který nemá obdoby. Způsob, jakým čelíme tomuto fenoménu, je zkouškou našeho lidství, naší úcty k lidské důstojnosti a především naší solidarity s bratřími a sestrami v nouzi. Třebaže je má návštěva krátká, doufám, že povzbudím množství tichého úsilí vynaloženého na pomoc chudým, nemocným a lidem v jakékoli těžkosti. V těchto malých znameních můžeme spatřit pravou duši lidu. Náš svět se mnoha způsoby stává solidárnějším, avšak zároveň jsme svědky znepokojivé globalizace „skartační kultury“, která vyvolává slepotu vůči duchovním hodnotám, zatvrzuje naše srdce před nouzí chudých a zbavuje naši mládež naděje. Toužím se s vámi setkat, strávit tento čas s vámi, a modlím se, abyste vy i celý milovaný ugandský lid vždycky stáli na výši hodnot, které daly tvář duši vašeho národa. Všem vám vyprošuji hojnost Pánova požehnání. Mungu awabariki! Petrův nástupce se po skončení oficiálního uvítání v prezidentském paláci odebral z Entebby do Munyonyo, místa, kde ugandský král Mwanga roku 1886 nařídil likvidaci křesťanů. Na prostranství před tamější františkánskou svatyní se konalo setkání s přibližně pěti tisíci katechety a učiteli.
„Pokud budete nejen učitelé, ale také svědci, vaše poselství zakoření hlouběji,“ řekl jim papež František. V Ugandě působí 14 a půl tisíce katechetů. Papež jim poděkoval za jejich práci, kterou – jak podotkl – konají s nesmírnou obětavostí a za pomoci velice skromných prostředků. Působivé setkání se odehrálo ve světle svící, rozptylujících šero soumraku před chrámem v Munyonyo, na místě, kde byli před 130 lety pro svou věrnost křesťanským morálním zásadám odsouzeni k smrti ugandští mučedníci: Učíte tomu, co učil Ježíš, vzděláváte dospělé a pomáháte rodičům vychovávat děti ve víře, přinášíte všem radost a naději na věčný život. Děkuji! Děkuji vám za vaše nasazení, za příklad, který dáváte, za blízkost Božímu lidu v jeho každodenním životě a za tolik způsobů, kterými rozsíváte a pěstujete sémě víry v celé této rozlehlé zemi! Zvláštní dík vám patří za to, že učíte děti a mladé lidi jak se modlit! [...] Ve chvílích, kdy se váš úkol zdá být tíživý, materiální zdroje příliš malé a překážky příliš velké, pamatujte na to, že vaše práce je svatá. A to chci zdůraznit: vaše práce je svatá. Duch svatý je přítomen tam, kde se hlásá Kristovo jméno. [...] Poselství, které nesete, zakoření o v srdcích lidí to hlouběji, čím více vy sami budete nejen učiteli, ale také svědky. [...] Kéž váš příklad ukazuje všem krásu modlitby, sílu milosrdenství a odpuštění a radost ze sdílení eucharistie se všemi bratřími a sestrami. Dnes jsme v Munyonyo, na místě, kde se král Mwanga rozhodl vyhubit následovníky Krista. Nepodařilo se mu uskutečnit tento záměr, stejně jako se králi Herodovi nepodařilo zabít Ježíše. [...] Když křesťané v Ugandě uviděli odvážné svědectví sv. Ondřeje Kaggwy a jeho druhů, ještě více je to posílilo ve víře v Kristovy přísliby. Kéž vám váš patron sv. Ondřej a také všichni ugandští katecheté a mučedníci vyprosí milost, abyste byli moudrými učiteli, lidmi, jejichž slova budou naplněná milostí a kteří vydávají přesvědčivé svědectví o nádheře Boží pravdy a radosti evangelia! Buďte svědky svatosti! Jděte beze strachu do všech města a vesnic této země a rozdávejte dobré símě Božího slova – a důvěřujte jeho příslibu, že se navrátíte s jásotem a se snopy bohaté úrody. Prosím vás, katechety, abyste se za mě modlili, a veďte také děti k modlitbě za mě. Omukama Abawe Omukisa! (Bůh vám žehnej!) Na zakončení setkání papež František symbolicky zasadil strom a zalil jej společně s místním arcibiskupem a zástupci dalších křesťanských vyznání, jako připomínku ekumenické dimenze ugandských mučedníků. Po setkání v Munyonyu odjel papež František na 16 km vzdálenou nunciaturu v Kampale, kde ještě přijal na zvláštní audienci jihosúdánského prezidenta Salvu Kiira. Jak uvedl vatikánský mluvčí P. Lombardi, setkání
bylo „zvláštním gestem“, kterým chtěl papež František ukázat, s jakou pozorností sleduje pohnuté osudy tohoto nejmladšího státu Afriky. Mezi otci jeho nezávislosti byl také katolický biskup Cesare Mazzolari, který zemřel krátce po vyhlášení Jižního Súdánu v roce 2011. Přestože vznik tohoto státu byl veden ideálem pokoje jak mezi etniky tak se Súdánem, celých pět let své existence marně čeká na mír.
Hlavním dopoledním bodem sobotního programu papežova pobytu v Kampale byla mše svatá ke cti ugandských mučedníků. „Nikoli světské rozkoše či pozemská moc, nýbrž věrnost Bohu, poctivost a starost o dobro druhých přinášejí radost a trvalý pokoj,“ řekl papež František s odkazem na jejich památku. Petrův nástupce těsně před bohoslužbou nejprve navštívil anglikánský chrám v Namugongo, který stojí na místě, kde v letech 1884-87 podstoupilo smrt dvacet pět svědků víry, anglikánů i katolíků. Z celkového počtu 45 tehdejších mučedníků, zabitých na různých místech Ugandy, bylo 22 katolíků. V přilehlé kapli jsou také uchovávány jejich relikvie. Čtyřicítka biskupů anglikánské Ugandské církve v čele s anglikánským arcibiskupem přivítala Františka a po krátké prohlídce místa společně setrvali v tiché modlitbě. Hlavním důvodem mučednické smrti většiny těchto mužů byla skutečnost, že se nepodvolili homosexuálním nabídkám krále Mwangy II. V této souvislosti pak také stojí za zmínku, že právě katoličtí biskupové se společně s anglikánskými biskupy v Ugandě před několika lety rozhodně postavili proti návrhu zákona, který měl homosexuální skutky trestat smrtí. Národní katolické poutní místo ugandských mučedníků je vzdáleno od anglikánského pouhé tři kilometry. Rozkládá se v místech, kde byl 3. června 1886 upálen sv. Karel Lwanga. Kostel vynáší 22 pilastrů symbolizujících katolické mučedníky a má připomínat typický stan kmene Baganda. Při své návštěvě Ugandy v roce 1969 jej vysvětil papež Pavel VI., který rovněž o pět let dříve – v době zasedání II. vatikánského koncilu – Karla Lwangu svatořečil. Na prostranství před kostelem, uprostřed umělého jezera, bylo zbudováno pódium s oltářem, kde za účasti 300 tisíc věřících předsedal František votivní eucharistické slavnosti připomínající půl století od kanonizace.
May the Uganda martyrs intercede for us
Až na vás sestoupí Duch svatý, dostanete moc a budete mými svědky v Jeruzalémě, v celém Judsku a Samařsku, ano až na konec země“ (Sk 1,8). Od dob apoštolů až podnes povstal velký počet svědků, kteří hlásají Ježíše mocí Ducha svatého. Dnes si s vděčností připomínáme oběť ugandských mučedníků, jejichž svědectví lásky ke Kristu a Jeho církvi právem sahá „až na konec země“. Připomínáme si také anglikánské mučedníky, jejichž smrt pro Krista dosvědčuje ekumenismus krve. Všichni tito svědkové ve svém životě rozvinuli dar Ducha svatého a svobodně dosvědčili svoji víru v Ježíše Krista i za cenu života. Mnozí z nich byli mladí. Také my jsme dostali dar Ducha, abychom se stali syny a dcerami Boha, ale také abychom vydávali svědectví Ježíši a všude umožňovali druhým Jej poznat a milovat. Ducha jsme dostali, když jsme byli znovu zrozeni ve křtu a když se nám dostalo posily Jeho darů v biřmování. Denně jsme povoláni prohlubovat ve svém životě přítomnost Ducha svatého a „oživovat“ dar Jeho božské lásky tak, aby byl naším zdrojem moudrosti a síly pro druhé. Dar Ducha svatého je darem, který je dán, aby byl sdílen. Spojuje nás vzájemně jakožto věřící a živé údy mystického Kristova Těla. Nedostáváme dar Ducha svatého jen sami pro sebe, ale abychom se vzájemně podporovali ve víře, naději a lásce. Myslím na svaté Josepha Mkasa a Karla Lwangu, kteří byli ve víře poučeni od druhých a sami chtěli obdržený dar předávat dál. Dělali to v nebezpečných dobách. Byl ohrožen nejenom jejich život, ale také život mladých chlapců a děvčat, kteří byli svěřeni do jejich péče. Poněvadž rozvíjeli vlastní víru a rostli v lásce k Bohu, nebáli se nést Krista druhým, dokonce za cenu života. Jejich víra se stala svědectvím. Dnes je ctíme jako mučedníky a jejich příklad ve světě nadále inspiruje mnohé lidi. Nadále hlásají Ježíše Krista a moc kříže. Pokud budeme jako oni mučedníci denně oživovat dar Ducha, který přebývá v našich srdcích, pak se zajisté staneme učedníky-misionáři, kterými nás chce mít Kristus. Pro svoje rodiny a přátele určitě, ale také pro ty, které neznáme, a zvláště pro ty, kteří by nám mohli být nakloněni nepříznivě, ba dokonce nepřátelsky. Tato otevřenost vůči druhým začíná v rodině, v našich domovech, kde se učíme lásce a odpuštění a kde se z lásky svých rodičů učíme poznávat milosrdenství a lásku Boží. Tato otevřenost se projevuje také péčí o staré a chudé lidi, vdovy a sirotky. Svědectví mučedníků ukazuje všem, kteří se seznámili s jejich příběhem, tedy i dnes, že mondénní rozkoše a pozemská moc nedávají radost a pokoj natrvalo. Je to spíše věrnost Bohu, čestný a bezúhonný život a opravdová starost o dobro druhých, které nám přinášejí onen pokoj, jenž svět nemůže
nabídnout. Neumenšuje to naši péči o tento svět, jako bychom si hleděli pouze budoucího života. Naopak, nabízí životu v tomto světě smysl a pomáhá nám dosáhnout k těm, co se ocitli v nouzi, spolupracovat s druhými na obecném dobru a na vytváření spravedlivější společnosti, která bude prosazovat lidskou důstojnost, aniž by někoho vylučovala, a která bude hájit život, Boží dar, a opatrovat divy přírody, stvoření, náš společný dům. Drazí bratři a sestry, toto je odkaz, který jste obdrželi od ugandských mučedníků: životy poznamenané mocí Ducha svatého, životy dosvědčující i nyní proměňující moc evangelia Ježíše Krista. Tento odkaz si nelze osvojit vzpomínkou na okolnosti nebo jejich konzervováním v muzeu jako by to byly cenné drahokamy. Ctíme je doopravdy a ctíme všechny svaté, když dosvědčujeme Krista ve svých domovech a našim bližním, na pracovištích a v občanské společnosti, ať už zůstáváme doma anebo se vydáme do nejvzdálenějšího kouta světa.
Ať se za nás přimlouvají ugandští mučedníci spolu s Marií, Matkou církve, a Duch svatý v nás zapálí oheň božské lásky! Omukama Abawe Omukisa! (Bůh vám žehnej!)
Bývalé letiště hlavního ugandského města Kampala už od pěti hodin ráno zaplňovaly tisíce mladých lidí, aby s Petrovým nástupcem prožily národní Den mládeže. Jeho účastníci se na setkání s papežem připravili svátostí smíření, mší svatou a katechezí, aby později mohli sledovat prostřednictvím velkoplošných obrazovek papežskou bohoslužbu ze svatyně ugandských mučedníků. Sto padesát tisíc mladých Uganďanů svého biskupa hodiny očekávalo pod žhnoucím sluncem, avšak jejich nadšení to nijak neumenšilo, naopak všudypřítomné zpěvy a tance doprovázely celodenní program. Papež František si po svém příjezdu vyslechl dvojí svědectví. Ve dvou minutách líčila životní osudy, před kterými naše úzkoprsé evropské problémy tiše blednou. Vysokoškolák Emmanuel vyprávěl o několikaměsíčním zajetí a mučení v rukou zločinecké skupiny, zvané Armáda Pánova odporu. Na vlastní kůži zažil hladovění, týrání a vraždy svých spolužáků z nižšího semináře. Rozžhavená mačeta mu na záda vypálila znamení kříže, avšak jeho srdce nalezlo milost odpuštění, řekl. Čtyřiadvacetiletá dívka Winnie, která brzy v dětství osiřela, zase popisovala svůj život s virem HIV. Svatý otec se jako obvykle vzdal psaného textu a promluvil spatra. Zatímco jsem vás poslouchal, kladl jsem si otázku: Může být také špatná zkušenost dobrá pro život? Odpověď zní: ano! Negativní zážitky – a mnozí z vás takovými prošli – otevírají horizonty, a to Ježíšovou silou. Winnie proměnila své deprese a zahořklost v naději, nikoli kouzlem, nýbrž Ježíšovým dílem. Ježíš sám na sobě prožil tu nejhorší zkušenost celých dějin. Byl potupen, odmítnut, zavražděn. A Boží mocí vstal z mrtvých. S každým z nás může učinit totéž, protože Ježíš je Pán. Papež se opětovně vrátil k odkazu ugandských mučedníků. Pokud chceme žít, musíme zemřít, a někdy se vyžaduje také fyzická smrt, řekl. Touto smrtí dáváme život a pokud
měníme negativní v pozitivní, stáváme se vítězi, avšak pouze díky Ježíšově milosti. Pak se papež k mládeži obrátil s několika otázkami, na které tisíce hlasů sborově odpovídaly „ano“. Jste ochotni ve svých životech přeměnit všechny negativní věci na pozitivní? Jste ochotni proměnit nenávist v lásku? Jste ochotni učinit z války mír? Jste si vědomi toho, že jste národem mučedníků? Ve vašich žilách koluje mučednická krev – a proto dnes máte tak silnou víru. Dialog s mladými Uganďany papež zakončil dvěma radami: Nikdy se nepřestávejte modlit! Modlitba je nejsilnější zbraní mladého člověka, který otevírá srdce Ježíši a dává mu vstoupit. A když je vám těžko, jděte za naší Matkou. Modlete se k Panně Marii,.
Po setkání s mládeží se Svatý otec odebral do deset kilometrů vzdáleného charitního domu v Nalukolongo, kde řeholní sestry z ugandské kongregace Sester Dobrého Pastýře pečují přibližně o stovku nemocných, starých a umírajících lidí. Papež se nejprve zastavil ke krátké adoraci v místní kapli a pozdravil se pak osobně s každým z přítomných. Z tohoto domu bych dnes chtěl vyzvat všechny farnosti a komunity v Ugandě – a v celé Africe – aby nezapomínali na chudé. Evangelium nám ukládá, abychom vycházeli na periferie společnosti a nacházeli Krista v trpících a v těch, co se ocitli v nouzi. Pán nám říká jednoznačně, že nás podle toho bude soudit! Je smutné, když naše společnosti dovolí, aby staří lidí byli skartováni nebo zapomenuti! Je politováníhodné, když jsou mladí vykořisťováni nynějším otroctvím obchodování s lidmi. Kolik jen našich bratří a sester je obětí dnešní kultury „na jedno použití“, která působí pohrdání zejména ve vztahu k nenarozeným dětem, mládeži a starým lidem. Jakožto křesťané nemůžeme pouze stát a dívat se. Něco se musí změnit! Naše rodiny se musí stát ještě zřetelnějším znamením trpělivé a slitovné lásky Boží nejenom k vlastním dětem a starým, ale ke všem, kdo se ocitli v nouzi. Řekl mimo jiné papež v charitním domě Nalukolongo a jako obvykle při podobných návštěvách zanechal tam také peněžní dar. V podvečer se pak v katedrále hlavního města Ugandy konalo ještě setkání s kněžími, zasvěcenými osobami a seminaristy. Mění se země, ale radost z Petrova nástupce trvá – hodnotí dosavadní apoštolskou cestu tiskový mluvčí Svatého stolce, o. Federico Lombardi. Papežovy přesuny v papamobilu, ale také v zavřeném voze doprovázelo jak v Keni, tak nyní v Ugandě velkorysé přijetí místních obyvatel. “Bylo to ohromující. Nairobi je velkoměsto, ale čtvrti, kterými jsme projížděli, nebyly mnoho obydlené, a proto v ulicích nestály početné zástupy. Ve slumu Kangemi, který je přirozeně velmi hustě obydlen, se však tísnilo bezpočet lidí. Zde v Ugandě na nás podél cest čekaly veliké skupiny lidí. Jejich zástupy lemovaly čtyřicet až padesát kilometrů a papež kolem nich projížděl za tmy a v
zavřeném autě. Lidé křičeli radostí, zpívali, tančili a vykláněli se do tmy. Už jsem zažil mnoho různých přijetí v jiných zemích, ale toto skutečně budilo úžas – kvůli svým rozměrům a typicky africkému nadšení.“ V neděli ráno papež odletí z Ugandy do Středoafrické republiky, kde otevře první Svatou bránu jubilejního roku. “Má to zcela zřejmý význam – stejně jako v Evropě papež začal od periferií, a nikoli větších mocností, také v Africe se chtěl při své první cestě dotknout dlouho trýzněné země. Dokonce musím říci, že Středoafrická republika byla vůbec první zemí, na kterou papež myslel.“
Středoafrická republika je poslední etapou této apoštolské cesty. Ze tří papežem navštívených afrických zemí má největší rozlohu (asi 10krát větší než Česká republika) a nejméně obyvatel (4 miliony šest set tisíc). Má nejvíce přírodních zdrojů (diamantů, zlata, uranu a železné rudy), ale patří k nejchudším zemím světa s vysokým počtem analfabetů (40/%). Samostatnost nabyla Středoafrická republika roku 1960 a od té doby je nepřetržitě zmítána politických rozbroji. Společným úsilím představitelů katolické církve, evangelikálů a muslimské obce se nedávno podařilo dosáhnout příměří mezi dvěma ozbrojenými skupinami: rebelující Seleka tvořená muslimy a Antibalaka rekrutující se mezi křesťany. Obyvatelstvo je převážně křesťanského vyznání (katolíci 37%, protestanti 16%). Muslimů je o něco méně než protestantů a 20% obyvatel se hlásí k domorodé pohanské tradici. V důsledku krvavých konfliktů žije pětina obyvatel Středoafrické republiky v postavení uprchlíků: 450 tisíc jich uteklo do sousedních zemí a 440 tisíc zůstalo ve vlasti, z čehož se jich 75 tisíc uchýlilo do hlavního města Bangui (740 tisíc obyvatel). Zdejší letiště, jediné v této zemi, je nyní prakticky obležené uprchlíky, kteří v jeho blízkosti hledají útočiště před ozbrojenci, protože je střeženo kontingentem mírových sil OSN (13 tisíc vojáků). Právě sem přistál v deset hodin dopoledne letoun italských aerolinií s papežem Františkem a jeho doprovodem. Uvítala jej prozatímní prezidentka Catherine Samba-Panza, která doprovodila Svatého otce do devět kilometrů vzdálené prezidentské rezidence, kde se sešli k soukromému rozhovoru. Následovalo setkání s veřejnými činiteli, diplomatickým sborem a představiteli mezinárodních organizací, které papež František oslovil francouzsky:
Le pays où chaque personne est une personne
Paní prozatímní prezidentko, vážení představitelé, členové diplomatického sboru, představitelé mezinárodních organizací, drazí bratři biskupové, dámy a pánové, těší mne, že jsem tady s vámi, a chci vám předně vyslovit svoji vděčnost za vřelé přijetí, kterého se mi dostalo, Děkuji paní prozatímní prezidentce za laskavá slova na uvítanou. Z tohoto místa, které je v jistém smyslu domem všech obyvatel Středoafrické republiky, chci vaším prostřednictvím i prostřednictvím dalších státních představitelů vyjádřit své sympatie a duchovní blízkost všem vašim spoluobčanům. S potěšením též zdravím členy diplomatického sboru a představitele mezinárodních organizací, jejichž práce je výrazem solidarity a spolupráce, které je mezi národy a zeměmi zapotřebí pěstovat. Středoafrická republika navzdory těžkostem postupuje k normalizaci svého sociálněpolitického života a já vstupuji na její půdu poprvé po svém předchůdci svatém Janu Pavlu II. Přicházím jako poutník pokoje a jako apoštol naděje. Těší mne totiž, že mohu ocenit úsilí vynaložené různými národními i mezinárodními představiteli, počínaje paní prozatímní prezidentkou, v nynější fázi vedení této země. Vroucně si přeji, aby rozličná celonárodní jednání, která se uskuteční za pár týdnů, umožnila zemi klidně vykročit do nové etapy svých dějin. Horizont je osvěcován mottem Středoafrické republiky, které odráží naděje a sny jejich průkopníků a otců zakladatelů: „Jednota – důstojnost – práce“. Dnes, více než včera, vyjadřuje tato trilogie přání každého Středoafričana, a je proto bezpečným kompasem jejích představitelů, kteří mají za úkol řídit osudy země. Jednota, důstojnost, práce! Tři smysluplná slova, z nichž každé představuje staveniště i program, který nikdy nekončí, závazek, který je nepřetržitě třeba uskutečňovat. Nejprve jednota. Ta – jak známo – je kardinální hodnotou harmonie národů. Je třeba žít a tvořit na základě podivuhodné rozmanitosti okolního světa, vyhýbat se pokušení strachu před druhým a před tím, co nám není důvěrně známo, před tím, co nepatří k našemu etniku, k našim politickým rozhodnutím nebo k našemu náboženskému vyznání. Jednota naopak vyžaduje, abychom vytvářeli a prosazovali syntézu bohatství, jehož nositelem je každý. Jednota v různosti je trvalou výzvou, která vyžaduje tvořivost, velkorysost, odříkání a úctu vůči druhým. Potom důstojnost. Právě to je morální hodnota, synonymum čestnosti, poctivosti, laskavosti a vážnosti, která charakterizuje muže a ženy vědomé si svých práv jakož i svých povinností a vede je ke vzájemné úctě. Každý člověk má důstojnost. Potěšilo mne, když jsem se dozvěděl, že Středoafrická republika se nazývá „Zo kwe zo“, tedy „země, kde je každý člověk člověkem“. Proto je zapotřebí učinit vše pro ochranu lidství a důstojnosti člověka. A kdo má prostředky potřebné k důstojnému životu má se místo starostí o svoje privilegia snažit pomáhat těm chudším, aby i oni dosáhli životní úrovně odpovídající lidské důstojnosti, zejména prostřednictvím rozvoje svého lidského, kulturního, ekonomického a sociálního potenciálu. Přístup ke vzdělání a zdravotnické péči, boji proti podvýživě a za slušný příbytek pro všechny by měl být na prvním místě rozvoje, který dbá
na lidskou důstojnost. Vždyť důstojnost lidské bytosti spočívá v tom, že se člověk zasazuje o důstojnost svých bližních. Nakonec práce. Prostřednictvím práce můžete povznášet život svých rodin. Svatý Pavel řekl: „Nemají přece shromažďovat majetek děti rodičům, ale rodiče dětem“ (2 Kor 12,14). Úsilí rodičů je výrazem jejich lásky k dětem. A také vy, Středoafričané, můžete tuto nádhernou zemi vést k rozkvětu moudrým spravováním jejích četných zdrojů. Vaše země se nachází v jedné z oblastí považovaných za plíce lidstva, protože oplývá výjimečnou biodiverzitou. V tomto ohledu a s odkazem na encykliku Laudato si´ bych rád upozornil všechny občany, představitele země, mezinárodní partnery a nadnárodní společnosti na jejich závažnou zodpovědnost při využívání přírodních zdrojů a při přijímání rozhodnutí a rozvojových plánů, které tím či oním způsobem ovlivňují celou planetu. Práce na budování prosperující společnosti musí být dílem solidarity. Moudrost vašeho lidu zahrnuje chápání této pravdy odedávna a předává ji v přísloví: „Mravenci jsou nepatrní, ale protože je jich mnoho přinášejí kořist do svého hnízda.“ Bylo by zajisté laciné připomínat, že chování a činy veřejných představitelů mají ústřední význam. Oni by měli být prvními, kdo důsledně ztělesňují hodnoty jednoty, důstojnosti a práce, aby byli vzorem pro svoje krajany. Dějiny evangelizace této země a sociálně-politické dějiny této země dosvědčují, že církev usiluje o hodnoty jednoty, důstojnosti a práce. Připomínkou průkopníků evangelizace Středoafrické republiky zdravím bratry biskupy, kteří jsou za ni nyní zodpovědní. Spolu s nimi vyjadřuji znovu připravenost této místní církve nadále přispívat k prosazování obecného dobra, zejména snahou o mír a smíření. Nepochybuji, že představitelé Středoafrické republiky budou nadále zaručovat církvi příznivé podmínky jejího duchovního poslání. Tak se bude moci stále více podílet na „povznášení každého a celého člověka“ (Populorum progressio, 14), jak krásně řekl téměř před padesáti lety můj předchůdce bl. Pavel VI., který byl prvním papežem, jenž v moderní éře přijel do Afriky, aby povzbuzoval a utvrzoval v dobrém příchod nového úsvitu. Za sebe bych rád v této chvíli vyslovil chválu snaze, kterou vynaložilo mezinárodní společenství, představované zdejším diplomatickým sborem, a členové misí různých mezinárodních organizací. Srdečně povzbuzuji, abyste pokračovali na cestě solidarity, a doufám, že společně se Středoafrickými představiteli pomůžete svým dílem této zemi pokročit zejména na poli usmíření, odzbrojení, upevnění míru, posílení zdravotnictví a v kultuře zdravé administrativy všech úrovní. Nakonec bych chtěl zdůraznit, že mám radost z toho, že navštěvuji tuto překrásnou zemi, která leží v srdci Afriky a je vlastí hluboce nábožensky založeného lidu oplývajícího přírodním a kulturním bohatstvím. Spatřuji v ní zemi zahrnutou Božím dobrodiním! Kéž Středoafrický lid, jeho vedoucí představitelé a všichni jeho partneři docení pravou hodnotu těchto dobrodiní a nepřetržitě pracují na jednotě, lidské důstojnosti a pokoji založeném na spravedlnosti! Bůh vám všem žehnej!
Po setkání s veřejnými činiteli Středoafrické republiky se papež odebral do pět kilometrů vzdáleného uprchlického tábora. Cestou přišly papeže Františka pozdravit nedozírné zástupy lidí, kteří se stejně jako v Keni a Ugandě netajili svojí radostí z jeho návštěvy. Uprchlický tábor funguje při kostele Nejsvětějšího Spasitele, v jehož blízkosti žijí asi 4 tisíce lidí. V poledne Petrův nástupce dorazil na nunciaturu, kde se nejprve setkal s místní šestnáctičlennou biskupskou konferencí k soukromému rozhovoru a společně pak poobědvali.
Odpolední program začal návštěvou na Evangelikální teologické fakultě, kde studují evangelikálové z 21 afrických zemí. Papež se zde setkal se 400 představiteli evangelikálních sborů Středoafrické republiky:
Dieu ne fait pas de différences parmi ceux qui souffrent Drazí bratři a sestry! Těší mne, že mám příležitost setkat se s vámi na této Evangelikální teologické fakultě. Děkuji děkanovi fakulty a předsedovi Evangelikální aliance ve Středoafrické republice za laskavé přivítání. Zdravím každého z vás a vaším prostřednictvím s hlubokými city bratrské lásky také všechny členy vašich komunit. Všichni jsme tu ve službách témuž vzkříšenému Pánu, který nás dnes shromáždil; a na základě společného křtu, který jsme obdrželi, jsme posláni hlásat radost evangelia mužům a ženám této drahé Středoafrické země. Příliš dlouho je váš lid sužován zkouškami a násilím, které působí tolik utrpení. Evangelní zvěst se stává nutnější a naléhavější, neboť je to samotné Kristovo tělo, které trpí ve svých milovaných údech: v chudých Jeho lidu, nemocných, starých a opuštěných lidech, dětech, které už nemají rodiče anebo jsou ponechány sobě samým, bez péče a bez výchovy. A jsou to také všichni ti, kteří jsou raněni násilím a nenávistí na duši či na těle, ti které válka připravila o všechno, o práci, o dům a o jejich nejbližší.
Bůh nečiní rozdíly mezi těmi, kdo trpí. Často to nazývám ekumenismus krve. Všechny naše obce bez rozdílu trpí nespravedlností a slepou nenávistí, kterou rozpoutal démon. A chtěl bych při této příležitosti vyjádřit svoji blízkost a podporu pastorovi Nicolasovi, jehož dům byl nedávno vypleněn a zapálen stejně jako sídlo jeho sboru. V této obtížné situaci nás Pán nepřestává posílat ke všem, abychom projevovali svoji něhu, soucit a slitování. Toto společné utrpení a toto společné poslání představuje prozřetelnostní příležitost k tomu, abychom společně postoupili na cestě jednoty, a jsou toho také neodmyslitelným duchovním prostředkem. Jak by Otec mohl odmítat milost jednoty svým synům, kteří společně trpí a kteří v různých okolnostech společně slouží bratřím?
Drazí přátelé, rozdělení křesťanů je pohoršením, protože odporuje především Pánově vůli. Rozdělení je pohoršením také vzhledem k tolikeré nenávisti a mnohému násilí, které zraňují lidstvo, vzhledem ke spoustě protiřečení, která se staví proti Kristovu evangeliu. Cením si proto ducha vzájemné úcty a spolupráce existující mezi křesťany ve vaší zemi a chci vás povzbudit, abyste na této cestě pokračovali společně ve službě dobročinné lásky. Svědectví vydávané Kristu vytváří jednotu. Stále více a odvážněji ať se ve vytrvalosti a dobročinné lásce rozmáhá společná služba modlitbě a společná reflexe, hledání lepšího vzájemného pochopení, větší důvěra a větší přátelství s vyhlídkou na plné společenství, ve které pevně doufáme. Ujišťuji vás, že vás svojí modlitbou budu doprovázet na této bratrské cestě služby, smíření a milosrdenství; cestě dlouhé, ale plné radosti a naděje. Bůh žehnej vám a vašim komunitám! Po setkání s evangelíky se římský biskup odebral do nedaleké katedrály Neposkvrněného Početí postavené roku 1938. Před ní očekávalo papeže dva a půl tisíce místních kněží, zasvěcených osob, katechetů, aby se účastnili asi nejvíce očekávaného momentu pastorační návštěvy Svatého otce, totiž otevření Svaté brány u příležitosti Jubilea milosrdenství.
Oggi Bangui diviene la capitale spirituale del mondo Petrův nástupce, který přijel před 17 hodinou, nejprve vykonal krátký obřad otevření Svaté brány milosrdenství: "Bangui se dnes stává duchovní metropolí světa. Svatý rok milosrdenství přichází s předstihem do této země. Země, která po několik let trpí válkou a nenávistí, neporozuměním, nepokojem. Avšak v této trpící zemi jsou i všechny země, které procházejí křížem válek. Bangui se stává duchovní metropolí modlitby za milosrdenství Otce. Všichni prosíme za mír, milosrdenství, smíření, odpuštění, lásku. Pro Bangui, pro celou středoafrickou republiku, pro celý svět, pro země, které trpí válkou, prosíme o mír." A po chvíli tiché modlitby jako první vstoupil do katedrály, až po něm ostatní. Následovala mše svatá z první neděle adventní, kterou několik tisíc mladých účastníků, kteří se nevešli dovnitř, sledovali na prostranství před katedrálou z velkoplošných obrazovek. Na
bohoslužbě byli přítomni rovněž představitelé evangelické a muslimské obce. František pronesl poměrně dlouhou homilii tlumočenou do jazyka sango a častokrát byl přerušován potleskem. V samotném závěru papež řekl:
A tous ceux qui utilisent injustement les armes de ce monde, je lance un appel : déposez ces instruments de mort ; armezvous plutôt de la justice, de l’amour et de la miséricorde, vrais gages de paix V tuto první neděli adventu, liturgické doby očekávání Spasitele a symbolu křesťanské naděje, mne Bůh přivedl až k vám, do této země, právě když se církev chystá zahájit Jubilejní rok milosrdenství. A jsem obzvláště potěšen tím, že moje pastorační návštěva se pojí se zahájením tohoto Jubilejního roku, který jsme dnes zahájili ve vaší zemi. Z této katedrály chci srdcem a myslí dosáhnout svými sympatiemi všechny kněze, zasvěcené osoby a pastorační asistenty této země, kteří jsou s námi nyní duchovně spojeni. Vaším prostřednictvím chci pozdravit také všechny Středoafričany, nemocné, staré a životem zraněné lidi. Někteří z nich jsou možná zoufalí a nemají už ani sílu jednat, očekávají už jenom almužnu, almužnu chleba, almužnu spravedlnosti, almužnu projevů pozornosti a dobroty. A my všichni očekáváme milost, almužnu pokoje. Jako apoštolové Petr a Jan, kteří přišli do chrámu a neměli ani zlato, ani stříbro, které by dali žebrajícímu ochrnulému, přicházím nabídnout sílu a moc Boží, která člověka uzdravuje, pozvedá a uschopňuje, aby začal nový život a „přešel na druhý břeh“ (srov. Lk 8,22). Ježíš nás neposílá na druhý břeh samotné, ale posílá nás, abychom tímto přechodem spolu s Ním každý odpověděl na své specifické povolání. Musíme si proto být vědomi, že tento přechod na druhý břeh nemůžeme uskutečnit jinak než s Ním, a osvobozeni od koncepcí rodiny a krve, které rozdělují, budeme vytvářet církev – Boží rodinu, která je otevřena všem a pečuje o ty, kdo se ocitli v největší nouzi. To předpokládá sblížení s našimi bratry a sestrami a zahrnuje v sobě ducha společenství. Není to v první řadě věc finančních prostředků; ve skutečnost stačí sdílet život Božího lidu, podávat důvody naší naděje (1 Petr 3,15), být svědky nekonečného milosrdenství Boha, který – jak zdůrazňuje responsoriální Žalm této neděle – „ukazuje hříšníkům cestu“ (Žl 24,8). Ježíš nás učí, že nebeský Otec „dává vycházet svému slunci pro zlé i pro dobré“ (Mt 5,48). Když jsme zakusili odpuštění, máme odpouštět. To je naše zásadní povolání: „Vy však buďte dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“ (Mt 5,48). Jedním z podstatných požadavků tohoto povolání k dokonalosti je láska k nepřátelům, která je záštitou proti pokušení pomsty a proti spirále nekončících represálií. Ježíš kladl velký důraz na tento zvláštní aspekt křesťanského svědectví (srov. Mt 5,46-47). Šiřitelé evangelia tedy mají být především strůjci odpuštění, odborníci na smíření, experti milosrdenství. Tak můžeme pomáhat svým bratřím a sestrám „přejít na druhý břeh“, vyjevit jim tajemství svojí síly,
naděje a radosti pramenící v Bohu a zakládající se na jistotě, že On je na loďce s námi. Stejně jako apoštolům ve chvíli rozmnožení chlebů svěřuje nám Pán svoje dary, abychom je rozdávali všude a hlásali Jeho ujišťující slovo: „Hle, blíží se dni, kdy splním sliby, které jsem dal o Izraelovu a o Judovu domu“ (Jer 33,14). V liturgických textech této neděle můžeme objevit některé charakteristiky této Bohem oznámené spásy, které jsou nám v našem poslání oporou. Bohem přislíbené štěstí je zvěstováno v podobě spravedlnosti. Advent je dobou přípravy našich srdcí na přijetí Spasitele, tedy jediného Spravedlivého a jediného Soudce schopného vyhradit každému zasloužený úděl. Tady stejně jako jinde mnoho mužů a žen žízní po respektu, spravedlnosti a rovnosti, aniž by na obzoru viděli nějaká pozitivní znamení. Pán je přijde obdarovat svojí spravedlností (srov. Jer 33,15). Přijde zúrodnit naše osobní i kolektivní osudy, naše zklamané naděje a naše neplodná očekávání. A posílá nás zvěstovat zejména těm, kteří jsou utlačováni mocnými tohoto světa, a těm, kteří jsou zdeptáni tíží svých hříchů: „Juda dojde spásy a Jeruzalém bude bydlet v bezpečí. Budou ho nazývat: Hospodin je naše spravedlnost“ (Jer33,16). Ano, Bůh je spravedlnost! Ano, protože my křesťané jsme povoláni být ve světě tvůrci pokoje založeného na spravedlnosti. Očekávaná Boží spása má zároveň příchuť lásky. Přípravou na tajemství Pánova narození se totiž znovu ubíráme cestou Božího lidu, abychom přijali Syna, který přišel zjevit, že Bůh není pouze Spravedlnost, ale také a především Láska (srov. 1 Jan 4,8). Všude, rovněž a především tam, kde vládne násilí, nenávist, nespravedlnost a pronásledování, jsou křesťané povoláni dosvědčovat tohoto Boha, který je Láska. Povzbuzením kněží, zasvěcených osob a laiků, kteří v této zemi nezřídka heroicky pěstují křesťanské ctnosti, uznávám, že vzdálenost, která nás dělí od tak náročného ideálu křesťanského svědectví, je někdy obrovská. Proto prosím slovy svatého Pavla: „Bratři, ať ve vás Pán rozhojňuje stále víc a více lásku jednoho k druhému i ke všem lidem“ (1 Sol 3,12). V této souvislosti mějme jako maják na obzoru svědectví, které vydali o křesťanech prvotní církve pohané: „Vidíte, jak se mají rádi, mají se opravdu rádi“ (Tertullián, Apologeticum, 39,7). Zvěstovaná Boží spása se nakonec vyznačuje nepřekonatelnou mocí, která bude lepší než vše ostatní. A vskutku, hned poté, co Ježíš svým učedníkům oznámil hrozná znamení, která budou předcházet Jeho příchod, uzavírá: „Až to začne, vzpřimte se a zdvihněte hlavu, protože se blíží vaše vykoupení“ (Lk 21,28). I svatý Pavel mluví o „hojné a překypující lásce“, protože křesťanské svědectví má zrcadlit tuto neodolatelnou sílu, o níž mluví evangelium. Také uprostřed neslýchaného rozvratu chce proto Ježíš prokázat svoji velikou moc, svoji velikou slávu (srov. Lk21,27) a moc lásky, která neustupuje před ničím, ani před chvějícím se nebem, před hořící zemí a rozbouřeným mořem. Bůh je mocnější a silnější než všechno. Toto přesvědčení dává věřícímu klid, odvahu a sílu vytrvat v dobrém i v těch nejhorších protivenstvích. I když běsní síly zla, křesťané mají na tuto výzvu odpovědět zdvihnutím hlavy a připraveností čelit bitvě, v níž bude mít Bůh poslední slovo. A tímto slovem bude láska a pokoj!
Všechny, kteří se neprávem chápou zbraní tohoto světa, vyzývám: odložte tyto nástroje smrti; ozbrojte se spíše spravedlností, láskou a milosrdenstvím, jež jsou pravou zárukou pokoje. Kristovi učedníci, kněží, řeholníci, řeholnice či laici pracující v této tak sugestivně pojmenované zemi, která je situovaná v srdci Afriky a je povolána objevit Pána jako pravý Střed všeho, co je dobré, vaším povoláním je ztělesňovat
Boží srdce mezi svými spoluobčany. Kéž vás Pán „posilní, abyste byli bezúhonní a svatí před Bohem, naším Otcem, až přijde náš Pán Ježíš se všemi svými svatými“ (1 Sol 3,13). Smíření, odpuštění, láska a pokoj! Amen.
Po skončení eucharistické slavnosti v katedrále Neposkvrněného početí v Bangui, zahájil papež František modlitební bdění mladých. V návaznosti na otevření první Svaté brány jubilejního roku, bylo jeho tématem právě milosrdenství. V improvizované promluvě mluvil Petrův nástupce o síle odpuštění, v níž se člověk stává strůjcem pokoje. Po té papež osobně vyzpovídal několik mladých. Františkově promluvě předcházelo svědectví chlapce, který mluvil o vůli svých mladých krajanů překonat rozdělení a žít v míru a prosperitě. Ve svém zamyšlení vyšel papež František z obrazu banánovníku, který si mladí Středoafričané zvolili za svůj symbol, jako velmi silnou a odolnou rostlinu, která může být „symbolem života“: „Je potřeba odolat, mít odvahu vzepřít se a bojovat za dobro! Kdo utíká nemá odvahu nasadit život. Jak se ovšem vzepřít?“ Především je nutné se modlit, odpověděl, protože „modlitba přemáhá zlo“ a „přibližuje nás k Bohu“. Na druhém místě je pak potřeba „pracovat pro mír“. A mír, dodal, „není dokument, který se podepíše a zůstane ležet. Pokoj je třeba uskutečňovat každý den!“. „Pokoj je řemeslná práce, kterou konáme vlastníma rukama, vlastním životem!“ Jak se tedy mladý Středoafričan může stát strůjcem pokoje? „Zaprvé: nikdy nepodléhej nenávisti. A pokud ti někdo ublíží, snaž se odpustit. Žádná nenávist! Mnoho odpuštění! (...) A pokud nemáš v srdci nenávist, pokud odpouštíš, budeš vítězem. Protože zvítězíš v nejnáročnější bitvě života, budeš vítězem v lásce. Právě skrze lásku přichází pokoj.“ František zdůraznil, že zvítězit lze jedině na cestě lásky, která vede k odpuštění nepříteli, tomu „kdo mi ublížil“. Láska nás nikdy nepovede k porážce. „Utíkat, odejít daleko, není řešením". Musíte být odvážní. Rozuměli jste, co znamená být odvážní? Odvážní v odpouštění, odvážní v lásce, odvážní v úsilí o pokoj. Platí?“ „Ano“ zaznělo sborově v jazyku sango. František se potom vrátil k významu právě otevřené Svaté brány v místní katedrále: Dnes jsme otevřeli tuto bránu, totiž „Bránu Božího milosrdenství“. Důvěřujte Bohu! Protože On je milosrdný, On je láska, jen On může dát pokoj. Proto jsem na začátku mluvil o modlitbě. Modlit se je nutné, abychom vydrželi, abychom milovali, abychom nepropadali nenávisti, abychom byli strůjci pokoje. V závěru promluvy papež František znovu povzbudil mladé, aby byli vždy připraveni k modlitbě, k boji za pokoj a za smíření a vybídl je také k modlitbě za sebe: „Prosím vás také, abyste se modlili za mne, abych byl dobrým biskupem a dobrým papežem. Slibujete mi, že se za mne budete modlit?“ „Ano“ – zněla odpověď v jazyce sango, do kterého byla ze španělštiny tlumočena papežova promluva k mládeži.
Poslední den své africké cesty zahájil papež František návštěvou mešity v Koudoukou. Podle oficiálních statistik tvoří muslimové 15% obyvatelstva Středoafrické republiky. Petrova nástupce přivítalo pět imámů, kteří jej doprovodili na pódium postavené uvnitř mešity vedle místa vyhrazeného pro modlitbu. „Má pastorační návštěva Středoafrické republiky by nebyla úplná, kdyby nezahrnovala také toto setkání s muslimskou komunitou,“ oslovil papež asi dvě stě přítomných:
Chrétiens et musulmans nous sommes frères Drazí přátelé a věřící muslimové, jsem velice rád, že se s vámi setkávám a děkuji vám za vaše vřelé přijetí. Děkuji zvláště imámovi Tidianimu Moussa Naibi za jeho laskavá slova na uvítanou. Moje pastorační návštěva ve Středoafrické republice by nebyla úplná, kdyby nezahrnovala také toto setkání s muslimskou obcí.
Křesťané a muslimové jsou bratři. Musíme se proto za bratry považovat a jako takoví se k sobě také chovat. Víme dobře, že poslední události a násilí, které otřáslo vaší zemí, nebylo založeno na primárně náboženských důvodech. Kdo říká, že věří v Boha, musí být také mužem či ženou pokoje. Křesťané, muslimové i vyznavači tradičních náboženství žili společně v pokoji po mnoho let. Musíme tedy zůstat sjednocení, aby ustaly všechny činy, které z jedné či druhé strany znetvořují Boží tvář a jejichž cílem je prosazovat všemi možnými prostředky partikulární zájmy na úkor obecného dobra. Vyslovme společně „ne“ nenávisti, „ne“ pomstě, „ne“ násilí, zejména tomu, které je pácháno ve jménu náboženství nebo Boha, Bůh je pokoj. Křesťanští i muslimští představitelé chtějí v těchto dramatických dobách být na výši nynějších výzev. Významně se zasadili o obnovu harmonie bratrství mezi všemi. Chtěl bych je ujistit, že jsem jim vděčný a vážím si jich. A můžeme připomenout také četné skutky solidarity, které prokázali křesťané i muslimové svým krajanům odlišného náboženského vyznání, když je přijímali a hájili během této poslední krize ve vaší zemi, ale také v jiných částech světa. Nelze než si přát, aby z příštího celonárodního jednání vzešli představitelé, kteří budou umět Středoafričany sjednotit a stanou se tak spíše symboly jednoty národa než představiteli jedné frakce. Z hloubi vás chci povzbudit, abyste ze svojí země činili útulný domov pro všechny své děti bez rozdílu etnika, politické či náboženské příslušnosti.
Středoafrická republika ležící v srdci Afriky tak díky spolupráci všech svých dětí bude moci v tomto smyslu dát podnět celému kontinentu. Bude jej moci kladně ovlivňovat a pomáhat hasit existující ohniska napětí, která Afričanům brání mít užitek z pokroku, který si zasluhují a na který mají právo. Drazí přátelé, drazí bratři, vyzývám vás, abyste usilovali modlitbou i prací o smíření, bratrství a solidaritu mezi všemi a nezapomínali přitom na ty, kteří v těchto událostech vytrpěli nejvíce. Bůh vám žehnej a ochraňuj vás! Salam alejkum!
Z mešity ve čtvrti Koudoukou přejel Svatý otec papamobilem do necelých šest kilometrů vzdáleného fotbalového stadionu, kde slavil závěrečnou mši svatou. Sportovní areál nese jméno Barthélémyho Bogandy (1910-1959), původem prvního domorodého katolického kněze, který politicky usiloval o nezávislost Středoafrické republiky a byl krátce jejím prezidentem. Osamostatnění země v roce 1960 se však nedožil, protože zemřel při leteckém neštěstí. Den jeho úmrtí je státním svátkem. Stadion s kapacitou třiceti tisíc míst byl přeplněn lidmi a další tisíce sledovaly dění prostřednictvím velkoplošných obrazovek na prostranství kolem stadionu. Příjezd papeže Františka doprovázelo nepopsatelné nadšení. Tento výbuch radosti papeže samotného ohromil, přestože je jistě uvyklý bouřlivým ovacím, a zasáhl také jeho doprovod – imáma Kobinu Layamu. Na mši se dostavili také všichni členové dočasné vlády a prozatímní prezidentka. Věřící se chránili před sluncem deštníky v bílých a žlutých barvách a zpívali v jazyce sango: Papež přijel do Bangui, celý svět to může vidět. Až do poslední chvíle totiž mnozí nevěřili, že se návštěva uskuteční. Papež použil biskupskou berlu ve formě kříže z ebenového dřeva, kterou mu věnovali mladí lidé při nedělní vigilii, a před zahájením liturgie požehnal sochu černé Panny Marie, Matky Afriky. Při liturgickém slavení se plně projevilo bohatství inkulturovaného afrického folklóru – tance, zpěvy, rytmus a typické nástroje. Doplňovaly také procesí s evangeliářem, který drželo dítě, nesené v domorodé dlabané lodici. Takzvaná piroga byla plavidlem, které často používali první misionáři. Do průvodu s dary se zase zapojily všechny místní diecéze, které připravily typické dary své země – od ovoce přes zvířecí kůže až po dřevěný kříž. V samém závěru papež požehnal typickou nádobu, kterou přinesla jedna stará žena. Obsahovala půdu a šlo tedy o symbolické apoštolské požehnání celé středoafrické zemi. Navzdory všeobecnému jásotu však nikdo z přítomných nezapomínal na palčivou realitu státu, který denně zažívá krvavé násilí. Podtrhovala ji také červená liturgická barva dnešního svátku sv. apoštola Ondřeje. Arcibiskup Bangui, mons. Dieudonné Nzapalainga, se před papežem tázal, do kdy ještě budou v zemi řinčet zbraně a kdy skončí prolévání krve bratří a sester. Poté všechny přítomné vyzval ke konkrétním činům, protože, jak řekl, „mír je třeba budovat“. S těmito slovy také souzněla závěrečná pobídka homilie papeže Františka:
Rendons grâce au Seigneur pour sa présence et pour la force qu’il nous donne dans le quotidien de nos vies Slyšíme-li první čtení, může nás nadšení a misionářský dynamismus svatého Pavla udivit: „Jak milý je příchod těch, kdo zvěstují dobré věci“ (Řím 10,15)! Pro nás je to pobídka, abychom vzdali díky za dar víry, kterou jsme obdrželi od těchto poslů, kteří nám ji předali. Je to také pozvání k úžasu nad misijním dílem, které poprvé – a nebylo to tak dávno - přineslo radost evangelia do této milované Středoafrické země. Je dobré - zvláště ve svízelných dobách, kdy nechybějí zkoušky a utrpení, budoucnost je nejistá a pociťujeme únavu a obavu, že to nezvládneme – je dobré shromáždit se okolo Pána jako to děláme dnes a těšit z Jeho přítomnosti, nového života a spásy, kterou nám nabízí jako druhý břeh, na který se máme vydat. Tímto druhým břehem je zajisté věčný život, nebe, kde jsme očekáváni. Tento pohled obrácený k budoucímu světu byl vždycky oporou pro odvahu křesťanů, těch nejchudších a nejmenších na jejich pozemské pouti. Život věčný není iluze, není to útěk ze světa; je to mocná skutečnost, která nás volá a zavazuje nás k vytrvalosti ve víře a lásce. Avšak bezprostřednější druhý břeh, který se snažíme dosáhnout, je spása, kterou zjednává víra a o které mluví svatý Pavel; je to skutečnost, která proměňuje už naši přítomnost a svět, ve kterém žijeme: „Ten kdo věří z hloubi srdce stává se spravedlivým“ (srov. Řím 10,10). Přijímá život samotného Krista, který jej uschopňuje milovat Boha i bratry novým způsobem do té míry, že dává zrod světu obnovenému láskou.
Děkujme Pánu za Jeho přítomnost a sílu, kterou nám dává v každodennosti našeho života, když zakoušíme fyzické či morální utrpení, bolest, žal; za činy solidarity a štědrosti, ke kterým nás uschopňuje; za radost a lásku, kterou vyzařují naše rodiny, naše komunity i navzdory občasné ubohosti, násilí či strachu ze zítřka; za odvahu, která našim duším dodává ochotu se spřátelit, rozmlouvat s někým, kdo není jako my, odpustit tomu, kdo nám ublížil, zasadit se o vytváření spravedlivější a bratrštější společnosti, kde nikdo nebude opuštěný. V tom všem nás vzkříšený Kristus bere za ruku a vede, abychom Jej následovali. A já chci spolu s vámi děkovat slitovnému Pánu za všechno, co vám umožnil udělat krásného, velkodušného a odvážného ve vašich rodinách a vašich komunitách při událostech, ke kterým docházelo ve vaší zemi dlouhé roky. Je ovšem pravdou, že jsme dosud nedosáhli cíle, jsme jakoby uprostřed řeky a musíme se odvážně rozhodnout a s novým misionářským nasazením přejít na druhý břeh. Každý pokřtěný se musí neustále odtrhávat od toho, co v něm ještě zbývá ze starého člověka, hříšníka, stále připraveného vzbudit se na povel démona. A ten se v našem světě a v těchto dobách konfliktů, nenávisti a války hodně snaží svádět člověka k sobectví, aby se v nedůvěře stáhnul do sebe, k násilí, do ničivých instinktů a pomsty, k nedbání na ty nejslabší a k jejich vykořisťování.
Víme také, že se naše křesťanské komunity povolané ke svatosti, musejí vydat ještě mnoha cestami. Zajisté musíme všichni Pána prosit o odpuštění za přílišný odpor a otálení při dosvědčování evangelia. Ať je k tomu příležitostí Jubilejní rok milosrdenství, který ve vaší zemi právě začal. A vy, drazí Středoafričané, musíte především hledět do budoucna, posíleni cestou, kterou jste již ušli, rozhodněte se zpříma pro novou etapu křesťanských dějin svojí země a vydejte se k novým horizontům, zeširoka, na hlubinu. Apoštol Ondřej se svým bratrem Petrem neváhali ani okamžik zanechat všeho, jít za Ježíšem a následovat Jej: „Hned nechali sítě a následovali ho“ (Mt4,20). Žasneme i tady nad tolikerým nadšením apoštolů, které Ježíš tolik přitahuje k Sobě a oni mocně cítí, že mohou podniknout všechno a všeho se odvážit s Ním. Každý si ve svém srdci může položit velmi důležitou otázku po osobním spojení s Ježíšem, zkoumat, co již přijal anebo odmítnul, aby odpověděl na Jeho povolání následovat Jej blíže. Volání poslů zní v našich uších více než kdykoli předtím právě tehdy, když je doba těžká; ono volání „proniklo všude na zemi a až na konec světa“ (srov.Řím 10,18; Žl 18,5). A zní dnes tady v této Středoafrické zemi, zní v našich srdcích, v našich rodinách, v našich farnostech a kdekoli žijeme, zve nás k vytrvalosti v misionářském nadšení, v misijním poslání, které potřebuje posly nové a ještě četnější, ještě velkodušnější, ještě radostnější a ještě svatější. A všichni – každý - jsme povoláni být tímto poslem svému bratru z jakéhokoli etnika, náboženského vyznání, kultury, který nás očekává, často aniž to ví. Neboť, jak může tento bratr uvěřit v Krista – ptá se svatý Pavel – pokud o něm ještě neslyšel a nikdo mu ho nehlásal? Také my podle apoštolova příkladu musíme být plni naděje a nadšení pro budoucnost. Druhý břeh je na dosah ruky a Ježíš přechází tuto řeku s námi. On vstal z mrtvých; od té doby jsou zkoušky a utrpení, která prožíváme, vždycky příležitostí, která otevírá novou budoucnost, pokud se necháme spojit s Ním. Středoafričtí křesťané, každý z vás je povolán být tvůrcem lidské a duchovní obnovy svojí země vytrvalostí svojí víry a svým misionářským nasazením. Zdůrazňuji – být tvůrcem lidské a duchovní obnovy. Panna Maria, která poté, co sdílela bolest umučení a nyní má podíl na dokonalé radosti se svým Synem, ať vás na této cestě opatruje a dodává vám odvahu. Amen. Přímo ze stadionu se papež František papamobilem odebral na letiště v Bangui, kde se konalo protokolární rozloučení. Po šestihodinovém letu přistál papežský speciál na římském letišti Ciampino a tradiční děkovná modlitba v bazilice Santa Maria Maggiore pak zakončila jedenáctou apoštolskou cestu papeže Františka.
Tisková konference papeže Františka na palubě letadla během zpátečního letu do Říma Podpora procesu smíření ve Středoafrické republice, vztahy s islámem a odsouzení fundamentalismu, africké mučednictví, ale také krásy a síla tohoto světadílu. Jasná slova o zcizení interních vatikánských dokumentů a vatikánské korupci a rozhodující role Benedikta XVI. v jejím odhalení. Klimatologická konference v Paříži, příští apoštolské cesty, zásadní úloha svobodného a profesionálního tisku. To vše a mnohé další obsahovaly odpovědi papeže Františka na dvanáct otázek novinářského doprovodu během zpátečního letu z hlavního města Středoafrické republiky Bangui do Říma. Jako tradičně kladl první dotaz zástupce jedné z hostitelských zemí, v tomto případě keňský novinář Bernard Namuname z deníku Kenya Daily Nation. V Keni jste navštívil chudé rodiny ve slumu Kangemi a promluvil k mladým lidem na sportovním stadionu. Jejich příběhy mluvily o nedodržování základních lidských práv, jakým je kupříkladu přístup k pitné vodě, a o sociálním vyloučení v důsledku lidské lakoty a korupce. Co jste zakoušel, když jste jim naslouchal, a jak zamezit těmto nespravedlnostem? František: „O tomto problému jsem mluvil nejméně třikrát, a to velmi důrazně. Bylo to při prvním setkání hnutí neformální ekonomiky ve Vatikánu, poté při jejich druhém setkání v bolivijském Santa Cruz a konečně také v dokumentech Evangelii Gaudium a především v Laudato si´. Nemám dobrou paměť na statistiky, a proto vás prosím, abyste nebrali jako platný fakt to, co teď uvedu. Mám však pocit, že osmdesát procent světového bohatství je v rukou sedmnácti procent populace. Nevím, zda je to pravda, avšak pravdě se tento údaj určitě blíží, protože odpovídá skutečnosti. Pokud znáte přesné statistiky, opravte mne, prosím. Vládne hospodářský systém, jehož středem jsou peníze, bůžek peněz. Vzpomínám si na jednoho významného diplomata, který nebyl katolík a řekl mi francouzsky tuto větu: Upadli jsme do modloslužby peněz. Dokud bude systém takto nastaven, svět v něm bude pokračovat. Ptal jste se, co jsem cítil při poslechu svědectví mladých lidí a v Kangemi, kde jsem jasně hovořil o lidských právech. Cítil jsem bolest. A myslel jsem na to, proč si toho všeho lidé nevšímají…Cítil jsem velkou bolest. Včera jsem kupříkladu navštívil dětskou nemocnici v Bangui – jedinou v celém městě a celé Středoafrické republice! Na tamním oddělení intenzivní péče nemají kyslíkové přístroje. Bylo tam hodně podvyživených dětí, opravdu mnoho. Paní doktorka mi řekla: Tyto děti většinou zemřou, protože mají silnou malárii a jsou podvyživené. Nechci tu kázat, ale Pán svůj lid – Izraelský lid – vždycky za modloslužebnictví káral. Takové pokárání je však Božím slovem, které přijímáme a ctíme. Modloslužebnictvím ztrácejí muž či žena svoji identitu, své bytí Božích dětí a raději si hledají bůžka podle vlastních měřítek. A to je pouhý začátek. Pokud se lidstvo nezmění, budou nadále trvat bída, tragédie a války, a děti budou nadále umírat kvůli hladu a nespravedlnostem. Na co myslí tito lidé, kteří mají v
rukou osmdesát procent veškerého bohatství? Toto není komunismus, nýbrž pravda. A pravdu není lehké vidět. Děkuji vám za tuto otázku, protože v ní je obsažen život.“ Také druhá otázka zazněla z úst keňského novináře. Mumo Makau z rozhlasové stanice Radio Capital se ptal, jaký okamžik africké cesty se papežovi vryl do paměti. Vrátí se Svatý otec na africký světadíl? A kam povedou jeho příští cesty? František: „Začněme od konce. Pokud vše dobře dopadne, příští cesta povede do Mexika, ale datum ještě nebylo upřesněno. Za druhé – zda se vrátím do Afriky? Nevím, jsem starý a cesty jsou náročné. A první otázka – jaký moment cesty mne nejvíce zasáhl…Tady myslím na ony radostné a oslavující zástupy, na schopnost slavit i s prázdným žaludkem. Afrika pro mne byla překvapením. Pomyslel jsem si – Bůh nás překvapuje, ale Afrika také. Těch okamžiků tedy bylo mnoho. Zástupy lidí, které vnímají, že je někdo navštívil. Mají obrovský smysl pro pohostinnost. Ve všech třech zemích jsem pocítil tento smysl pro přijetí, štěstí z návštěvy. Jinak má každá z těchto zemí svou identitu. Keňa je modernější a rozvinutější. Uganda má mučednickou identitu – její lid, katolíci i anglikáni - uctívá mučedníky a má odvahu položit život za veliké ideály. Byl jsem ve dvou svatyních – nejprve anglikánské a pak katolické – kde je hmatatelná tato národní totožnost v paměti mučedníků. A potom Středoafrická republika se svou touhou po míru, smíření a odpuštění. Ještě před čtyřmi lety žili jako bratři – katolíci, protestanti a muslimové společně. Včera jsem navštívil evangelíky, kteří odvádějí dobrou práci a večer pak přišli na mši. Dnes jsem šel do mešity, pomodlil jsem se tam, a imám pak nasedl na papamobil, aby projel sportovním stadionem. Právě takováto malá gesta jsou potřebná, protože je tam malá skupinka, která o sobě prohlašuje, že je křesťanská, ale je velmi násilná. Neznám dobře tamní situaci, ale není to tzv. Islámský stát, je to jiná skupina. Středoafričané ale chtějí mír. Půjdou k volbám, ustavili prozatímní stát, zvolili si starostku Bangui za přechodnou prezidentku, která nyní vyhlásí volby. Usilují o vzájemný mír a usmíření, netouží po nenávisti.“ Pak se ujal slova Philip Pulella z Reuters. Zmínil se o kauze Vatileaks a o papežově výroku z jedné ugandské promluvy, že korupce existuje všude, včetně Vatikánu, a zeptal se: Jakou roli má při potírání této korupce, ať už je kdekoli, svobodný a laický tisk?“ František: „Svoboda a profesionalita tisku jsou pro mne důležité, ať už jde o laický anebo konfesní tisk. Podstatné je být profesionální a nemanipulovat se zprávami. Když tisk pranýřuje nespravedlnost a korupci, dělá dobrou práci, protože na ně upozorní a zodpovědné osoby s tím musí nějak naložit – soudní anebo jinou cestou. Profesionalita tisku ovšem vyžaduje celistvé seznámení s problémem, aniž by upadala do tří běžných hříchů – mylné informace, očerňování a pomluvy. Když zpráva uvede jen polovinu faktů, a nikoli také druhou polovinu, když tisk člověka očerňuje – ať již pravdivě nebo nepravdivě – a když danému člověku ubírá na cti, dochází k atentátu na profesionalitu tisku. Tu však potřebujeme, stejně jako spravedlnost – věci se mají tak a tak…Stejně tak při informování o korupci je nutné říci – ano, byly tam takové či jiné případy…Pokud je novinář skutečně profesionální a dopustí se omylu, dokáže se omluvit. Tak jsem si to alespoň myslel, ale zjistil jsem, že to tak není. Když se k práci přistupuje odborně, daří se, a to je velmi důležité.“
Zaměstnankyně francouzské katolické televize Philippine de Saint-Pierre se vrátila k událostem v Paříži. V Bangui jste ocenil platformu dialogu, kterou vytvořili tamní arcibiskup, imám a evangelický pastor, řekla Svatému otci. Víme však, že náboženský fundamentalismus ohrožuje celou planetu. Myslíte si, že by náboženští představitelé měli více zasáhnout na politickém poli?, ptala se francouzská novinářka. František: „Nesouhlasím s přímým vstupem do politiky. Ať kněz dělá kněze, a stejně tak pastor, imám i rabín, protože to je jejich povolání. Do politiky se však zasahuje také nepřímo hlásáním hodnot – opravdových hodnot. Jednou z největších je vzájemné bratrství. Jsme všichni Boží děti, máme téhož Otce. V tomto smyslu je třeba razit politiku jednoty, smíření a tolerance – toto slovo se mi nelíbí, ale musím je užít – ovšem nejenom tolerance, nýbrž také soužití a přátelství! Fundamentalismus je nemoc společná všem náboženstvím. Mezi katolíky jsou někteří – či spíše mnozí – kteří věří, že jsou vlastníky absolutní pravdy. Házejí na druhé špínu svými pomluvami a očerňováním a velmi tím škodí. Říkám to, protože se jedná o mou církev, a také o nás všechny. Je třeba s tím bojovat. Náboženský fundamentalismus není náboženský, protože mu chybí Bůh. Je to modloslužba stejně jako idolatrie peněz. Jako náboženští představitelé máme vstupovat do politiky v tom smyslu, že budeme přesvědčovat lidi s těmito tendencemi. Fundamentalismus vždy končí tragédií anebo zločiny a je velmi špatný, avšak vyskytuje se tak trochu ve všech náboženstvích.“ Také zástupkyně televizního kanálu Italské biskupské konference, Cristiana Caricato, se zajímala o proces s osobami, obviněnými z krádeže interních vatikánských dokumentů. Proč byli mons. Vallejo Balda a Francesca Chaouqui jmenováni do komise, která se zabývala hospodářskou reformou. Stala se tu chyba? František: „Myslím, že se tu stala chyba. Mons. Vallejo Balda vstoupil do komise z pozice úřadu, který dosud zastával, byl sekretářem Prefektury ekonomických záležitostí Svatého stolce. Co se týče druhého jmenování, nejsem si jist, ale myslím, že tuto ženu přivedl mons. Vallejo Balda jako svou známou z oblasti hospodářských vztahů. Když komise ukončila svou práci, někteří její členové dále pracovali ve Vatikánu. Vallejo Balda zůstal na svém předchozím místě. Paní Chaouqui nebyla dále zaměstnána a některé hlasy tvrdí, že se kvůli tomu zlobí. Soudci nám řeknou pravdu o jejich záměrech a jak vše provedli…Pro mne to nebylo překvapení, které by mne obralo o klidný spánek. Poukázali totiž na práci, kterou jsme zahájili s Radou devíti kardinálů, zaměřenou na hledání korupce a dalších věcí, které nejsou v pořádku. Chtěl bych zde říci něco, co se netýká oněch jmenování, ale slova korupce, které vyslovil jeden ze dvou keňských mladých lidí. Třináct dní před smrtí sv. Jana Pavla II. vedl tehdejší kardinál Ratzinger křížovou cestu a mluvil o „špíně v církvi“. To on ji pranýřoval! Jako první! Ve velikonočním oktávu – na Velký pátek – pak umírá Jan Pavel II. a kard. Ratzinger se stal papežem. Při mši za volbu nového papeže, pro eligendo Pontifice, jako děkan kardinálského sboru mluvil rovněž na toto téma, a my jsme jej zvolili pro svobodu, s jakou tyto věci říkal. Korupce je tedy ve Vatikánu cítit už od té doby. Co se týče probíhajícího soudu, žádal jsem soudce o konkrétní obvinění, protože pro obhajobu je důležitá formulace konkrétní obžaloby. Nečetl jsem, jak byla obžaloba odborně sestavena. Chtěl jsem, aby se soud uzavřel do osmého prosince, tedy do zahájení Roku milosrdenství, myslím však, že to nebude možné. Chtěl bych totiž, aby obhájci měli dostatek času a svobody na obhajobu. Tolik tedy k volbě zmíněné komise. Korupce však pochází zdaleka…“
Co máte v úmyslu dělat, aby se takové epizody už neopakovaly? František: „Hm…děkuji Bohu, že už tu není Lucrezia Borgia (smích). Nevím, budeme pokračovat v úklidu s kardinálskou komisí…Děkuji.“ Kolumbijský rozhlasový novinář Néstor Pongutá obrátil papežovu pozornost k latinskoamerickému dění. Zajímal jej Františkův názor na tamní politické změny, včetně Argentiny, kde po dvanácti letech kirchnerismu nastoupil prezident Macri. František: „Poslechl jsem si několik názorů, ale skutečně nevím, co bych v tuto chvíli řekl o této nové geopolitice. V mnoha latinskoamerických zemích existují obdobné problémy, nevím ale, proč a jak začaly. Pravdou je, že tu probíhají změny, avšak neumím je vysvětlit.“ Svatosti, AIDS devastuje Afriku. Terapie dnes mnoha lidem pomáhá žít déle, ale epidemie pokračuje. Jenom v Ugandě se loni nakazilo dalších 135 tisíc lidí. V Keni je situace ještě horší. AIDS je první příčinou smrti mezi mladými Afričany. Setkal jste se s dětmi, které jsou HIV pozitivní, a vyslechl jste pohnuté svědectví v Ugandě. Avšak mluvil jste o tom velmi málo. Víme, že zásadní je prevence. Víme také, že prezervativ není jediný prostředek k zastavení epidemie. Víme však, že je důležitou součástí odpovědi. Nepřišel snad už čas ke změně postoje církve v této věci? Povolit užití prezervativu, aby se předešlo další nákaze? (Jürgen Baez, DPA, Jihoafrická republika) František: „Otázka se mi zdá příliš podružná a také poněkud stranická. Ano, je to jedna z metod. Morální učení církve je myslím v tomto ohledu poněkud zaskočeno. Jde o páté či šesté přikázání? Obranu života anebo o pohlavní styk otevřený životu? Toto však není problém. Problém je mnohem větší. Tato otázka mi připomíná tu, kterou kdysi položili Ježíšovi: „Řekni nám, Mistře, je dovoleno uzdravovat v sobotu!“ Uzdravovat je povinnost!.. Je tu otázka, zda je dovoleno uzdravovat, ale podvyživenost, vykořisťování lidí, otrocká práce, nedostatek pitné vody – toto jsou problémy. Neptejme se, zda je dovoleno použít na malou ránu tu či onu náplast. Velkou ranou je sociální nespravedlnost, nespravedlnost vůči životnímu prostředí, nespravedlnost vykořisťování a podvyživenosti. To existuje. Nerad zacházím do kasuistických úvah, když lidé umírají pro nedostatek vody, z hladu a kvůli devastaci životního prostředí. Až budou všichni uzdraveni nebo až se nebudou vyskytovat tragické nemoci způsobené člověkem jak sociální nespravedlností, tak kvůli honbě za větším ziskem – mám na mysli obchod se zbraněmi – když tyto problémy nebudou, pak je myslím možné se ptát, zda je dovoleno uzdravovat v sobotu. Proč se nadále vyrábějí zbraně a obchoduje se s nimi? Války jsou příčinou největší úmrtnosti. Řekl bych, nemysleme na to, zda je dovoleno uzdravovat v sobotu či nikoliv. Řekl bych lidstvu: konejte spravedlnost a až budou všichni uzdraveni, až nebude na tomto světě nespravedlnost, můžeme mluvit o sobotě.“ Ano, Svatosti, chci Vám položit otázku tohoto typu. V uplynulém týdnu se média soustředila na dvě velké události. Jednou byla Vaše návštěva Afriky – a jsme zajisté rádi, že se z každého hlediska skončila velkým úspěchem; druhou je krize na mezinárodní úrovni, ke které došlo mezi Ruskem a Tureckem, kdy Turecko sestřelilo ruské letadlo, které vstoupilo na 17 sekund do jeho vzdušného prostoru. Potom obvinění, chybějící omluvy na jedné i na druhé straně, a zažehnutí krize, které upřímně řečeno nebylo zapotřebí v této „rozkouskované třetí světové válce“, o které mluvíte. Moje otázka zní: jaký je postoj
Vatikánu? A kromě toho bych se chtěl zeptat, zda přemýšlíte o tom, že navštívíte Arménii u příležitosti 101. výročí tamějších události, které připadá na duben příštího roku, jak jste učinil minulý rok v Turecku. (Marco Ansaldo – La Repubblica) František: „Loni jsem přislíbil třem (arménským) patriarchům, že přijedu. Slib tady je. Nevím, zda to bude možné, ale slib jsem učinil. Potom války. Války se vedou kvůli ambicím – nemluvím o válkách vedených spravedlivě v obraně před agresorem porušujícím spravedlnost – nýbrž o válkách, které jsou „průmyslem“! V dějinách jsme viděli mnohokrát, že se nějaký stát se špatnou ekonomickou bilancí pustí do války a odstraní schodek. Válka je podnik, podniká se zbraněmi. Vyrábějí si teroristé zbraně? Možná nějakou drobnou ano. Kdo jim dává zbraně, aby vedli válku? Je zde celá síť zájmů a za ní jsou peníze nebo moc. Imperiální nebo konjunkturní moc… My jsme ve válce již roky a stále více: těch „kousků“ je stále méně a zvětšují se. Co si o tom myslím? Nevím, co myslí Vatikán(s úsměvem) ale co si myslím já: války jsou hřích proti lidskosti, ničí lidstvo, jsou příčinou vykořisťování, obchodu s lidmi a mnohého dalšího. Je třeba to zastavit. V OSN jsem dvakrát – tady v Keni a v New Yorku – řekl, aby jejich práce nebyla deklarativním nominalismem, ale aby byla efektivní. Dělají mnoho, tady v Africe jsem viděl jak pracuje mírový sbor OSN… To však nestačí. Války nejsou od Boha. Bůh je Bohem pokoje. Bůh učinil svět a všechno učinil krásným a potom podle biblického podání zabije bratr bratra. První válka, první světová válka byla mezi bratry. Nevím. Toto mne napadá a říkám to s velkou bolestí…“ Svatý otče, dnes (30.11). začíná v Paříži konference o klimatických změnách. Vynaložil jste velké úsilí k tomu, aby to vedlo k dobrému. Čekáme od tohoto světového summitu hodně. Jsme si jistí, že bude počátkem řešení? František: Já si nejsem jistý, ale mohu Vám říci, že teď anebo nikdy! Od té první (konference), která byla myslím v Tokiu, až do té nynější se toho udělalo velmi málo a každý rok jsou problémy horší. Když jsem mluvil na jednom setkání s univerzitními profesory o tom, jaký svět chceme zanechat svým dětem, jeden z nich mi řekl: „Vy jste si jist, že toto pokolení bude mít děti?“ Jsme na hranici! Jsme na pokraji sebevraždy, mám-li užít silného slova. Jsem si jist, že téměř všichni, kdo jsou v Paříži na COP21 si to uvědomují a chtějí něco dělat. Předevčírem jsem četl, že v Grónsku ubylo ledovců o miliardy tun. V Tichém oceánu je země, která si kupuje půdu v jiné zemi, aby se tam přestěhovala, protože za dvacet let už nebude existovat. Ne, já důvěřuji. Důvěřuji v tyto lidi, že něco udělají, protože jsem si jistý, že mají dobrou vůli jednat, a doufám, že tomu tak bude. A modlím se za to. Projevil jste mnohokrát úctu a přátelství k muslimům. Ptám se: co mají islám a učení proroka Mohameda říci dnešní době? (Delia Gallagher, CNN) Papež: „Nerozumím dobře otázce… (o.Lombardi tlumočí). Ano, je možné vést dialog, mají hodnoty. Spoustu hodnot. Mají mnohé a konstruktivní hodnoty. Mám také zkušenost s přátelstvím a přátelství s muslimem je silné slovo. Přátelím se s jedním muslimem, který je činitelem mezinárodní organizace. A můžeme spolu mluvit: on má svoje hodnoty, já mám svoje. On se modlí, já se modlím. Spousta hodnot. Například modlitba, půst, náboženské hodnoty a další hodnoty. Není možné smazat jedno náboženství, protože v určitém historickém okamžiku zahrnuje určité nebo mnohé skupiny fundamentalistů. Je pravda, že války mezi náboženstvími v dějinách vždycky byly. Také my musíme žádat o
odpuštění. Kateřina Medicejská nebyla světice! Třicetiletá válka! Bartolomějská noc! I my musíme prosit o odpuštění za fundamentalistické extremismy a náboženské války. – Oni však mají hodnoty, je možné s nimi vést dialog. Dnes jsem byl v mešitě, modlil jsem se. Také tamější imám chtěl spolu se mnou jít na nevelký stadion, kam se mnozí nevešli… a na papamobilu byl vedle papeže imám. Bylo možné společně mluvit. Jako všude existují lidé, kteří mají náboženské hodnoty, a lidé, kteří je nemají… Avšak kolik válek, nejenom náboženských jsme vedli my křesťané? Vyplenění Říma (sacco di Roma) neudělali muslimové! Oni mají hodnoty, mají hodnoty.“ Svatosti, víme, že pojedete do Mexika. Rádi bychom se o této cestě dověděli více a také, zda navštívíte i další země, které mají problémy jako Kolumbie anebo jiné Latinskoamerické země, např. Peru? (Marta Calderón, Catholic News Agency) František: „Víš, cesty v mém věku nedělají dobře. Je možné je podniknout, ale poznamenávají.. Nicméně, do Mexika pojedu. Především navštívím Matku Boží, protože je Matkou Ameriky. Proto pojedu do Mexico City. Kdybych nejel ke Guadaloupské Panně, nejel bych do Mexica City. Kritériem cesty je navštívit tři či čtyři města, kde papež ještě nikdy nebyl. Ale do Mexika pojedu kvůli Matce Boží. Potom do Chiapas na jih, na hranici s Guatemalou, dále do Morella a patrně cestou zpět do Říma se zastavím na den či méně v Ciudad Juarez. Pokud jde o cestu do ostatních latinskoamerických zemí, tak v roce 2017 jsem pozván do Aparecidy, k další patronce Ameriky portugalsky mluvících – protože jsou dvě… A odtud pak bude možné navštívit další zemi. Sloužit mši v Aparecidě a potom.. nevím, nejsou žádné plány.“ Nejprve chci poděkovat za návštěvu Keni a Afriky. A čekáme, že přijedete do Keni znovu, ale odpočinout si, ne pracovat. Tato návštěva byla první a všichni si dělali starost s bezpečností. Co byste řekl světu, který si myslí, že Afrika je pouze zraňována válkami a plná zkázy? (Mark Masai, National Media Group z Keni) František: „Afrika je oběť. Afrika byla vždy vykořisťována jinými mocnostmi. Z Afriky byli do Ameriky prodáváni otroci. Existují mocnosti, které se snaží přivlastnit obrovské africké bohatství. Nevím, ale možná, že Afrika je vůbec nejbohatší kontinent. Nemyslí však na to, jak pomoci této zemi, aby rostla, mohla pracovat a všichni měli práci… Toto je vykořisťování! Afrika je mučednice. V dějinách je mučednicí vykořisťování. Ti co říkají, že v Africe jsou samé kalamity a války, patrně nechápou škodu, kterou zasazují lidstvu určité koncepce rozvoje. Proto mám rád Afriku, protože je obětí jiných mocností.“ Na závěr pak ještě novinářka z Paris Match předala papeži Františkovi knihu, kterou časopis vydal k pařížské konferenci a kterou dostanou všichni hlavy států. Kniha obsahuje fotografie zachycují problematiku životního prostředí. Potom o. Lombardi jménem všech novinářů poděkoval za hodinu trvající tiskovou konferenci a papež jim řekl: František: „Já děkuji vám za vaši práci! Nyní bude oběd, ale vy prý se budete postit, budete pracovat na tomto interview! Děkuji vám za vaši práci, za vaše otázky a za váš zájem. Dodám jen, že ve svých odpovědích říkám, co vím, a to, co nevím, neříkám, protože nevím. Nevymýšlím si. Mockrát děkuji. Děkuji.“
Apoštolská cesta do Afriky (katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 2. prosince 2015)
Drazí bratři a sestry, dobrý den! V uplynulých dnech jsem vykonal svoji první apoštolskou cestu do Afriky. Afrika je nádherná! Děkuji Pánu za tento velký dar, který mi umožnil navštívit tři její země: nejprve Keňu, potom Ugandu a nakonec Středoafrickou republiku. Znovu chci vyslovit svoje uznání občanským představitelům a biskupům těchto národů za přijetí, které mi připravili, a poděkovat všem, kdo se na tom mnoha způsoby podíleli. Srdečné díky! Keňa je zemí, která dobře reprezentuje globální výzvu naší doby: ochránit stvoření reformou modelu rozvoje, aby byl rovný, inkluzivní a udržitelný. Toto vše se ukazuje v Nairobi, největším městě východní Afriky, kde vedle sebe žije bohatství a chudoba. Je to skandální! Nejen v Africe, také tady, všude. Koexistence bohatství a chudoby je skandální a je ostudou lidstva. V Nairobi má sídlo agentura OSN pro životní prostředí, kterou jsem navštívil. V Keni jsem se setkal s veřejnými představiteli a diplomaty a také s obyvateli jedné lidové čtvrti, s představiteli různých křesťanských a jiných náboženských vyznání, kněžími, zasvěcenými osobami a také s
mládeží, spoustou mladých lidí! Při každé z těchto příležitostí jsem vybízel, aby si považovali velkého přírodního a duchovního bohatství své země tvořeného nerostnými zdroji, novými generacemi a hodnotami, jež utvářejí moudrost jejich lidu. Do tohoto tak dramaticky aktuálního kontextu jsem mohl nést Ježíšovo slovo naděje: „Buďte pevní ve víře, nemějte strach“. To bylo motto návštěvy. Tato slova denně prožívají mnozí, prostí lidé se šlechetnou důstojností a tragicky i hrdinsky je dosvědčili mladí lidé z Univerzity v Garisse, kteří byli zabiti letos 2. dubna, protože byli křesťany. Jejich krev je setbou pokoje a bratrství pro Keňu, pro Afriku a celý svět. V Ugandě moje návštěva pokračovala ve znamení mučedníků této země: padesát let od jejich historické kanonizace bl. Pavlem VI. Mottem byla proto slova: „Budete mými svědky“ (Sk 1,8) a vyplývají z těch, které jim bezprostředně předcházejí: „Sestoupí na vás Duch svatý a dostanete moc“. Duch totiž oživuje srdce i ruce misionářských učedníků a celá moje návštěva Ugandy se konala v zápalu tohoto svědectví oživovaného Duchem svatým. Výslovným svědectvím je služba katechetů, kterým jsem poděkoval a které jsem povzbudil v jejich nasazení, do kterého jsou často zapojeny i jejich rodiny. Je to svědectví dobročinné lásky, kterého jsem se rukama dotýkal v Charitním domě v Nalukolongo, ale ve kterém jsou zapojeny celé komunity a sdružení, jež slouží chudým, postiženým a nemocným. Svědectvím jsou mladí lidé, kteří navzdory těžkostem opatrují dar naděje, snaží se žít podle evangelia a nikoli podle tohoto světa, jdou proti proudu. Svědky jsou kněží a zasvěcené osoby, kteří denně cele přitakávají Kristu a radostně slouží svatému Božímu lidu. A je tu ještě další skupina svědků, ale o nich později. Celé toto různorodé svědectví oživované Duchem svatým je kvasem pro celou společnost, jak dokazuje účinnost díla konaného v Ugandě v boji proti onemocnění AIDS a při přijímání uprchlíků. Třetí etapou cesty byla Středoafrická republika v zeměpisném středu kontinentu, v srdci Afriky. Navštívit tuto zemi bylo vlastně mým prvním úmyslem, protože se vymaňuje z velmi obtížného období násilných konfliktů a velkého utrpení obyvatelstva. Proto jsem právě tam, v Bangui, chtěl s týdenním předstihem otevřít první Svatou bránu Jubilea milosrdenství na znamení víry a naděje pro tamější lid a symbolicky také pro veškerou africkou populaci, která nejvíce potřebuje povznést a potěšit. Ježíšova výzva k učedníkům: „Přeplavme se na druhý břeh“ (Lk 8,22) byla mottem pro Středoafrickou republiku. „Přejít na druhý břeh“ znamená z občanského hlediska nechat za sebou válku, rozdělení, bídu a zvolit si pokoj, smíření a rozvoj. To však předpokládá „přechod“, ke kterému dojde ve svědomích, v postojích a úmyslech lidí. A na této úrovni je rozhodující přínos náboženských komunit. Proto jsem se setkal s evangelikální a muslimskou obcí, sdílel modlitbu a snahu o pokoj. Spolu s kněžími a zasvěcenými osobami, ale také s mladými
lidmi jsme se společně radovali z toho, že vzkříšený Pán je na loďce s námi a řídí ji k druhému břehu. A nakonec při poslední mši na stadionu v Bangui, na svátek apoštola Ondřeje, jsme obnovili svůj závazek následovat Ježíše, naši naději a náš pokoj, Tvář božského Milosrdenství. Tato poslední mše byla úchvatná. Stadion byl plný mladých lidí! Více než polovina populace Středoafrické republiky je totiž tvořena mladými lidmi ve věku méně než 18 let. To je pro pokrok slibné! Chtěl bych říci pár slov o misionářích, mužích a ženách, kteří opustili svoji vlast a všechno, jako mladí odešli na misie a vedli tam život naplněný prací, častokrát nocovali na zemi. V Bangui jsem potkal jednu řeholnici, Italku. Bylo patrné, že patří mezi dříve narozené: „Kolik je vám““ – zeptal jsem se. „Osmdesát jedna“. To není mnoho, o dva roky starší než já. Tato řeholnice je tam od svých 23 let, celý život! A stejně jako ona jsou tam i mnohé jiné. Byla tam s jednou domorodou holčičkou, která jí italsky říkala babi. A sestra mi řekla: „Já ale nejsem odtud, ale ze sousedního Konga. Přijela jsem v kánoi spolu s touto holčičkou.“ Takoví jsou misionáři: odvážní! - „A co děláte sestro?“ – zeptal jsem se. „Ošetřovatelku. Potom jsem trochu studovala a stala se porodní asistentkou a pomohla přivést na svět 3 280 dětí“ – řekla mi. Celý život sloužila životu, životu druhých. A stejně jako tato sestra, je tam i mnoho, mnoho dalších řeholnic, kněží a řeholníků, kteří stravují svůj život hlásáním Ježíše Krista. Je krásné vidět něco takového. Krásné! Chtěl bych říci pár slov mladým. Tady je jich málo, protože mít děti se zdá být luxus. V Evropě je porodnost nula až jedno promile. Mladým chci říci: pomyslete na to, co udělat se svým životem. Být misionářem neznamená praktikovat proselytismus. Ona sestra mi říkala, že za nimi přicházejí i muslimky, protože vědí, že sestry jsou dobré ošetřovatelky, poskytují jim dobrou péči a nedávají jim katecheze, aby je obrátily! Vydávají svědectví, a kdo chce, toho potom katechizují. Svědectví je hrdinské, misijní působení církve. Zvěstování Ježíše Krista vlastním životem! Mladým proto říkám: pomýšlejte o tom, co se svým životem. Je čas přemýšlet a prosit Pána, aby ti dal pocítit Svoji vůli. Nevylučujte, prosím, předem možnost, že se stanete misionáři, abyste nesli lásku, lidskost a víru do jiných zemí. Žádný proselytismus. To dělají ti, kdo usilují o něco jiného. Víra se káže především svědectvím a potom slovem. Pozvolna. Chvalme společně Pána za tuto pouť na africkou zemi a nechme se vést klíčovými motty: „Buďte pevní ve víře, nemějte strach“; „Budete mými svědky“; „Přejděme na druhý břeh“.
Papež František zahájil Svatý rok milosrdenství Před devíti měsíci (13.3.) Svatý otec František seznámil církev a celý svět s úmyslem vyhlásit mimořádný Svatý rok milosrdenství. Před devíti dny otevřel první Svatou bránu ve středoafrickém Bangui. A dnes za přítomnosti emeritního papeže Benedikta XVI. zahájil ve Věčném městě jubileum, které, jak řekl, má vyvolat “revoluci něhy”. Potrvá do 20. listopadu příštího roku. Ačkoli osmdesát procent Římanů se podle průzkumů obává atentátů během Svatého roku, poutníci z celého světa už po šesté hodině ranní zaplňovali Svatopetrské náměstí a trpělivě podstupovali dvojí bezpečnostní kontrolu. Neodradilo je sychravé počasí, ani je v modlitbě a zpěvu nerušil hluk vrtulníků, které jim přelétávaly nad hlavou. Mimořádná bezpečnostní opatření podnítila italskou vládu k vytvoření bezmála tří tisíc nových pracovních míst v pořádkových složkách, čímž mělo jubileum opravdu neočekávaný sociální dopad. Průčelí Vatikánské baziliky zdobil obraz s logem svatého roku, které je dílem jezuity o. Marko I. Rupnika, a mottem “Milosrdní jako Otec” . Asi padesát tisíc věřících sledovalo liturgii také pomocí pěti velkoplošných obrazovek. Další obří monitory s ultra vysokým rozlišením, které doslova vtahují diváka do děje, byly díky Vatikánskému televiznímu centru instalovány na čtyřech dalších místech – v římské nemocnici Gemelli, v milánské věznici San Vittore a dvou městech Svaté země – Betlému a Jeruzalémě. Bratři a sestry, za chvíli s radostí otevřu Svatou bránu milosrdenství. Toto velice prosté a zároveň silně symbolické gesto konáme tak, jako jsem to učinil v Bangui, ve světle Božího Slova, které jsme vyslechli a které klade do popředí primát milosti. Několikrát se totiž v těchto čteních vyskytuje výraz, kterým se anděl Gabriel obrací k užaslé a zneklidněné dívce: „Raduj se, milostiplná“ (Lk 1,28). Panna Maria je v první řadě povolána k radosti z toho, co v ní uskutečnil Pán. Bůh ji zahrnul milostí, která ji učinila hodnou toho, aby byla matkou Krista. Když do jejího domu vstupuje Gabriel, stává se i to nejhlubší tajemství, které překračuje veškeré schopnosti rozumu, pohnutkou radosti, víry a odevzdanosti slovu, které jí bylo zjeveno. Plnost milosti dovede proměnit srdce a uschopňuje ho vykonat skutek tak obrovský, že změní dějiny lidstva. Slavnost Neposkvrněného Početí je výrazem velikosti Boží lásky. Bůh nejenom odpouští hřích, ale v Marii dokonce zabraňuje prvotní vině,
kterou si každý člověk přináší s sebou na svět. Boží láska brání, předjímá a zachraňuje. Dějiny hříchu začínající v zahradě Eden ústí do plánu lásky, která zachraňuje. Slova knihy Geneze uvádějí do každodenní zkušenosti, kterou objevujeme ve svém osobním životě. Stále existuje pokušení neposlušnosti, která se vyjadřuje naší vůlí plánovat svůj život nezávisle na Boží vůli. Toto nepřátelství nepřetržitě útočí na život lidí a vede je k odporu proti Božímu plánu. Přece jsou však i dějiny hříchu srozumitelné jedině ve světle odpouštějící lásky. Hřích lze pochopit pouze v tomto světle. Kdyby všechno zůstalo vázáno na hřích, byli bychom těmi nejzoufalejšími tvory, avšak příslib vítězství Kristovy lásky všechno uzavírá v Otcově milosrdenství. Boží slovo, které jsme slyšeli, nenechává na pochybách. Neposkvrněná Panna je před námi privilegovanou svědkyní tohoto příslibu i jeho naplnění. Také tento mimořádný rok milosrdenství je darem milosti. Projít onou branou znamená objevit hloubku milosrdenství Otce, který objímá všechny a každému jde osobně v ústrety. On nás hledá a vychází nám vstříc. V tomto Roce poroste přesvědčení o milosrdenství. Velká křivda se činí Bohu a Jeho milosti, když se nejprve tvrdí, že hříchy jsou trestány Jeho soudem, aniž by se předeslalo, že jsou odpouštěny Jeho milosrdenstvím (srov. sv. Augustin, De praedestinatione sanctorum 12,24)! Ano, je tomu právě tak. Musíme klást milosrdenství před soud a v každém případě bude Boží soud vynesen vždycky ve světle Jeho milosrdenství. Ať nám tedy průchod Svatou branou dá účast na tomto tajemství lásky a něhy. Odložme každou formu strachu a bázně, která nepřísluší tomu, kdo je milován; prožívejme spíše radost ze setkání s milostí, která všechno proměňuje. Projitím Svaté brány chceme dnes – zde v Římě a ve všech diecézích světa – také připomenout jinou bránu, kterou před padesáti lety otevřeli světu otcové Druhého vatikánského koncilu. Toto výročí nemůžeme připomínat pouze pro množství sepsaných dokumentů, které až do dnešní doby umožňují verifikaci velkého pokroku, který byl ve víře dosažen. Koncil byl v první řadě setkáním. Opravdovým setkáním církve s lidmi naší doby. Setkáním ve znamení moci Ducha, který přiměl církev, aby vyšla z nesnází, které ji dlouhá léta držela uzavřenou v sobě, a s nadšením se znovu vydala na misionářskou pouť. Znovu tak vykročila vstříc setkání s každým člověkem tam, kde žije: v jeho městě, v jeho bydlišti, v jeho zaměstnání… kdekoli je člověk, tam je církev povolána jej dosáhnout a přinášet radost evangelia, přinášet milosrdenství a Boží odpuštění. Po těchto desetiletích se proto chápeme této misionářské pobídky znovu, se stejnou silou a nadšením. Svatý rok nás podněcuje k otevřenosti a zavazuje, abychom neodhlíželi od samaritánského ducha plynoucího z Druhého Vatikánu, jak řekl bl. Pavel VI. na závěr koncilu. Ať nás průchod Svatou bránou přiměje zaujmout postoj milosrdného Samaritána. Slavnostního zahájení se účastnily státní delegace Itálie, Německa, Belgie, České republiky a San Marina. Naši vlast reprezentovali místopředsedové obou komor Parlamentu České republiky, Miluše Horská a Petr Gazdík. Z představitelů církve v České republiky se účastnili pražský arcibiskup, kardinál Dominik Duka, kardinál Miloslav Vlk a českobudějovický biskup Vlastimil Kročil.
Svatý rok milosrdenství (katecheze papeže Františka při středeční generální audienci, náměstí sv. Petra, Řím, 9. prosince 2015)
(1 Kor 1,23-25) Drazí bratři a sestry, dobrý den! Včera jsem tady v bazilice sv. Petra otevřel jubilejní Svatou bránu milosrdenství. Ještě před tím jsem tak učinil v katedrále v Bangui, hlavním městě Středoafrické republiky. Dnes bych se spolu s vámi chtěl zamyslet nad významem tohoto Svatého roku a odpovědět na otázku:proč Svatý rok milosrdenství? Co je jeho smyslem? Církev tento mimořádný moment potřebuje. Neříkám, že pro církev je dobrý. Říkám, že církev tento mimořádný moment potřebuje. V naší době hlubokých změn je církev povolána poskytnout svůj osobitý přínos tím, že zviditelní znamení přítomnosti a blízkosti Boží. A Svatý rok je příhodným časem pro nás všechny, abychom se rozjímáním o božském milosrdenství, přesahujícím každé lidské omezení a ozařujícím temnotu hříchu, mohli stát přesvědčivějšími a účinnějšími svědky. Pohlédnout k Bohu, milosrdnému Otci, a k bratřím, kteří potřebují milosrdenství, znamená obrátit pozornost kpodstatě evangelia, k Ježíši, k Milosrdenství, které se stalo tělem a zpřístupňuje našim zrakům velké mystérium trojiční lásky Boha. Slavit Svatý rok milosrdenství znamená učinit znovu středem našeho osobního života a našich komunit specifikum křesťanské víry, tedy Ježíše Krista, milosrdného Boha. Tedy, Svatý rok prožívaného milosrdenství. Ano, drazí bratři a sestry, tento Svatý rok je nám nabízen, abychom zakusili ve svém životě něžný a líbezný dotek Božího odpuštění, Boží přítomnosti u nás a Boží blízkosti zvláště ve chvílích největší nouze. Tento Svatý rok je zkrátka výsadním momentem církve, aby si osvojila volit výhradně to, co se nejvíce líbí Bohu. A co je tím, co se Bohu líbí nejvíce? Odpouštět svým dětem, mít s nimi slitování, aby také odpouštěli bratřím a zářili ve světě jako pochodně Božího milosrdenství. To je to, co se Bohu líbí nejvíce. Svatý Ambrož v jednom teologickém spise pojednávajícím o Adamovi komentuje stvoření světa a říká, že Bůh každý den, kdy něco učinil – měsíc, slunce či živočichy – říká: „A Bůh viděl, že je to dobré.“ Když však učinil muže a ženu, Bible říká: „Viděl, že to bylo velmi dobré.“ A svatý
Ambrož se ptá: „Proč říká »velmi dobré«? Proč je Bůh po stvoření muže a ženy tolik spokojen?“ Protože nakonec měl komu odpouštět. A to je krásné: radostí Boha je odpouštět, bytím Boha je milosrdenství. Proto máme v tomto mimořádném roce otevřít srdce, aby nás všechny tato Boží láska a tato radost naplnila milosrdenstvím. Svatý rok bude pro církev „příhodným časem“, pokud se naučíme volit to, co se Bohu líbí nejvíc, aniž bychom podlehli pokušení myslet si, že něco jiného je důležitější či prvořadější. Nic není důležitější než volit to, co se Bohu líbí nejvíc, tedy Jeho milosrdenství, Jeho lásku, Jeho jemnocit, Jeho objetí, Jeho pohlazení! Také nezbytné dílo obnovy institucí a struktur církve je prostředkem, který nás má vést k zakoušení živého a oživujícího Božího milosrdenství, které jedině může zaručit církvi, aby byla oním městem, jež je postaveno na hoře a nemůže zůstat skryto (srov. Mt 5,14). Pouze milosrdná církev září! Kdybychom měli byť jen na chvíli zapomenout, že tím, co se Bohu líbí nejvíc, je milosrdenství, byla by každá naše snaha marná, protože bychom se stali otroky svých institucí a svých struktur, i kdyby byly jakkoli obnovené. Byli bychom stále otroky. „Mocně pocítit radost, že jsme byli nalezeni Ježíšem, který nás jako Dobrý Pastýř přišel hledat, protože jsme zbloudili“ (Homilie papeže Františka, nešpory z vigilie neděle Božího milosrdenství, 11. duben 2015) – to je cíl, který si církev klade v tomto Svatém roce. Takto v sobě posílíme jistotu, že milosrdenství může skutečně přispět k vytvoření lidštějšího světa. Zvláště v těchto našich časech, kdy je odpuštění v prostředích lidského soužití vzácným hostem, se důraz na milosrdenství stává naléhavějším, a to všude: ve společnosti, v institucích, v práci a také v rodině. Jistě, někdo může namítnout: „Ale Otče, neměla by církev v tomto Roce dělat něco víc? Je správné rozjímat o Božím milosrdenství, ale existují urgentní potřeby!“ To je pravda, mnohého je třeba a já to jako první nepřestávám připomínat. Je však třeba mít na zřeteli, že kořenem zapomnění, do něhož milosrdenství upadá , je vždyckysebeláska. Ve světě má podobu exkluzivního hledání vlastního prospěchu, potěšení a poct pojících se ke snaze hromadit bohatství, zatímco v životě křesťanů je často maskována pokrytectvím a zesvětštěním. To všechno odporuje milosrdenství. Ve světě popudy sebelásky odcizují milosrdenství a jsou tak mnohé a četné, že často už nejsme s to rozpoznat je jako krajnosti a pochybení. Proto je nezbytné uznávat, že jsme hříšníci, abychom v sobě posílili jistotu božského milosrdenství. „Pane, jsem hříšník; Pane, jsem hříšnice: přijď se svým milosrdenstvím.“ To je krásná modlitba, snadná modlitba, kterou lze říkat denně: „Pane, jsem hříšník; Pane, jsem hříšnice: přijď se svým milosrdenstvím.“ Drazí bratři a sestry, rád bych, aby v tomto Svatém roce každý z nás udělal zkušenost s Božím milosrdenstvím, abychom byli svědky toho, co se Bohu líbí nejvíce. Je naivní myslet si, že to může změnit svět? Ano, lidsky řečeno je to bláznovství, ale „pošetilá Boží věc je moudřejší než lidé a slabá Boží věc je silnější než lidé“ (1 Kor 1,25).
POŘAD BOHOSLUŽEB: 24. – 31. prosince 2015 DEN
LITURGIE VIGÍLIE SLAVNOSTI
ČTVRTEK 24. prosince
NAROZENÍ PÁNĚ PŮLNOČNÍ MŠE SVATÁ
SLAVNOST
PÁTEK 25. prosince
NAROZENÍ PÁNĚ 12.00: „URBI ET ORBI“ /ČT 1/ POŽEHNÁNÍ SVATÉHO OTCE SVÁTEK
SOBOTA 26. prosince
SV. ŠTĚPÁN, PRVOMUČEDNÍK
SVÁTEK
NEDĚLE 27. prosince
SVATÁ RODINA, JEŽÍŠ, MARIA A JOSEF
PONDĚLÍ - 28. prosince ÚTERÝ - 29. prosince STŘEDA - 30. prosince SEDMÝ DEN V OKTÁVU NAROZENÍ PÁNĚ
ČTVRTEK 31. prosince
SV. SILVESTR I., PAPEŽ
TE DEUM ZA UPLYNULÝ ROK 2015
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
za Boží požehnání DRYSICE pro farnost a obec Drysice 20.00 PUSTIMĚŘ za + Josefa VLČE, manželku, syna a zemřelou rodinu 22.00 za Boží požehnání PODIVICE pro farnost a obec Podivice 7.30 za farnosti Drysice, DRYSICE Pustiměř a Podivice 9.00 PUSTIMĚŘ za živou a +r. ŠKOLAŘOVU, LUSKOVU a ADAMCOVU 10.30 za Boží požehnání PUSTIMĚŘ pro farnost a obec Pustiměř 8.00 DRYSICE za zemřelé kněze a řeholnice, pocházející z Drysic 9.30 za farnosti Podivice, PODIVICE Pustiměř a Drysice 11.00 za + Miroslava VÁVRU a PUSTIMĚŘ Boží požehnání pro celou rodinu 8.00 za rodiny ve farnostech DRYSICE Drysice, Pustiměř a Podivice 9.30 na poděkování za dar zdraví, Boží požehnání a ochranu PODIVICE Panny Marie pro celou rodinu 11.00 KROMBHOLZOVU SVÁTEK SV. MLÁĎÁTEK, MUČEDNÍKŮ PÁTÝ DEN V OKTÁVU NAROZENÍ PÁNĚ ŠESTÝ DEN V OKTÁVU NAROZENÍ PÁNĚ
PODIVICE 14.00 DRYSICE 15.30 PUSTIMĚŘ 17.00
na poděkování Pánu Bohu za přijatá dobrodiní na poděkování Pánu Bohu za přijatá dobrodiní na poděkování Pánu Bohu za přijatá dobrodiní
ÚMYSLY APOŠTOLÁTU MODLITBY NA MĚSÍC PROSINEC 1. Abychom všichni zakoušeli milosrdenství našeho Boha, který se nikdy neunaví nám odpouštět. 2. Za rodiny, zejména za ty, které trpí, aby v Ježíšově narození nalezly znamení pevné naděje. 3. Aby Bůh slávy, Otec našeho Pána Ježíše Krista, osvítil naše srdce a my pochopili, jaké poklady slávy skrývá křesťanům jeho dědictví. FARNÍ INFORMÁTOR, XXI. ročník, týdeník pro vnitřní potřebu farností PUSTIMĚŘ, DRYSICE, PODIVICE (tel.+záznam. 517356351, GSM: 723593106; mail:
[email protected]). Vychází každou neděli díky Božímu požehnání, mému namáhání a vašemu finančnímu přispívání. Na mě pamatujte v modlitbě a na svůj příspěvek u pokladny v kostele – „Příspěvky na Farní Informátor“ označené (resp. na účet farnosti u ČS a.s., Vyškov, č.ú.: 1560129309/0800), neb bez toho, jak každý nepochybně ví, by letošní ročník mohl být i poslední. Tisk: MORAVIATISK spol s r.o. Ve formátu pdf na http://www.pustimer-farnost.cz.
POŘAD BOHOSLUŽEB: 1. - 10. ledna 2016 DEN
LITURGIE SLAVNOST
PÁTEK 1. ledna
MATKY BOŽÍ PANNY MARIE
2016
SVĚTOVÝ DEN MÍRU
SOBOTA 2. ledna
SV. BAZIL VELIKÝ A SV. ŘEHOŘ NAZIÁNSKÝ, BISKUP. A UČITELÉ CÍRKVE SLAVNOST
ZJEVENÍ PÁNĚ NEDĚLE 3. ledna
ŽEHNÁNÍ VODY, KADIDLA A KŘÍDY
FARNOST
ÚMYSL MŠE SV.
PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30
za farnosti Pustiměř, Drysice a Podivice za +Boženu KLUDÁKOVOU, manžela a celou + rodinu za Boží požehnání pro rodinu BENÍČKOVU, BUČKOVU, a ZELENKOVU
PODIVICE 11.00 PODIVICE 8.00 PUSTIMĚŘ 8.00 DRYSICE 9.30
PRAVIDELNÁ MĚSÍČNÍ SBÍRKA
PODIVICE 11.00
PONDĚLÍ
PONDĚLÍ
4. ledna
PO ZJEVENÍ PÁNĚ
PUSTIMĚŘ 17.00
ÚTERÝ 5. ledna
ÚTERÝ PO ZJEVENÍ PÁNĚ
PODIVICE 8.00
STŘEDA 6. ledna ČTVRTEK 7. ledna
STŘEDA PO ZJEVENÍ PÁNĚ
DRYSICE 17.00 PUSTIMĚŘ 17.00
ČTVRTEK PO ZJEVENÍ PÁNĚ SV. RAJMUND Z
PEŇAFORTU, K
za pokoj a mír ve světě za + Karla a Marii SLÁMOVY, dvoje rodiče, dar zdraví a Boží požehnání pro živou rodinu za + Adama a Annu GAŠPARÍKOVY, děti, rodiče z obou stran a Boží požehnání pro r. za Boží požehnání a sílu Ducha svatého pro nemocnou osobu za + Miroslava MALÉHO, dar zdraví a ochranu Panny Marie pro živou rodinu za + Josefa MAHDALA, manželku, dceru a Boží požehnání pro živou rodinu za + P. Františka PETRŮ, rodiče a sourozence za + P. Františka BENÍČKA, živou a + rod. BENÍČKOVU na poděkování za přijatá dobrodiní s prosbou za dar zdraví a Boží požehnání pro zaměstnance firmy NAVLÁČIL
PÁTEK 8. ledna
PÁTEK PO ZJEVENÍ PÁNĚ
PUSTIMĚŘ 17.00
SOBOTA 9. ledna
SOBOTA PO ZJEVENÍ PÁNĚ
PODIVICE za pronásledované křesťany 8.00 PUSTIMĚŘ za + Stanislava KOUTNÉHO, rodiče a Boží požehnání pro r. 8.00 za + Milana RYŠÁNKA, DRYSICE dvoje rodiče a švagrovou 9.30 za + Františka BENÍČKA, PODIVICE manželku, syna a Boží 11.00 požehnání pro živou rodinu
SVÁTEK
NEDĚLE 10. ledna
KŘTU PÁNĚ KONČÍ DOBA VÁNOČNÍ
