Mendelova univerzita v Brně Provozně ekonomická fakulta
Zadluženost veřejného sektoru v postkomunistických zemích EU Diplomová práce
Vedoucí práce: Ing. Klára Plecitá
Bc. Lenka Králíková
Brno 2014
Na tomto místě bych ráda poděkovala své vedoucí diplomové práce paní Ing. Kláře Plecité. Její odborné znalosti, ochota pomoci, inspirující náměty, cenné připomínky i přátelský přístup mi významně napomohly k sepsání této diplomové práce.
Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto práci Zadluženost veřejného sektoru v postkomunistických zemích EU vypracovala samostatně a veškeré použité prameny a informace jsou uvedeny v seznamu použité literatury. Souhlasím, aby moje práce byla zveřejněna v souladu s § 47b zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách ve znění pozdějších předpisů, a v souladu s platnou Směrnicí o zveřejňování vysokoškolských závěrečných prací. Jsem si vědoma, že se na moji práci vztahuje zákon č. 121/2000 Sb., autorský zákon, a že Mendelova univerzita v Brně má právo na uzavření licenční smlouvy a užití této práce jako školního díla podle § 60 odst. 1 Autorského zákona. Dále se zavazuji, že před sepsáním licenční smlouvy o využití díla jinou osobou (subjektem) si vyžádám písemné stanovisko univerzity o tom, že předmětná licenční smlouva není v rozporu s oprávněnými zájmy univerzity, a zavazuji se uhradit případný příspěvek na úhradu nákladů spojených se vznikem díla, a to až do jejich skutečné výše. V Brně dne 20. května 2014
_______________________________
Abstract Králíková, Lenka. Public debt in postcommunist countries in EU. Diploma thesis. Brno, 2014. This thesis deals with the issue of fiscal imbalance in 8 selected postcommunist countries within the European Union (the Czech Republic, Estonia, Latvia, Lithuania, Hungary, Poland, Slovakia and Slovenia). These countries together with Cyprus and Malta represented the largest expansion of the European Union in 2004. In the empirical analysis the determinants affecting the size of the public debt in these countries for the period 1995-2012 are examined. The thesis also deals with the causality between the public debt and economic activity in these countries in order to determine whether the public debt leads to a decline in GDP or not. Within the sub-analysis, the attention is paid to the development of the indebtedness of these countries in order to assess its sustainability. Keywords fiscal imbalance, public deficit, public debt, regression analysis, data panel, economic growth, sustainability of public debt, post-communist countries, SVE EU-8
Abstrakt Králíková, Lenka. Zadluženost veřejného sektoru v postkomunistických zemích EU. Diplomová práce. Brno, 2014. Tato diplomová práce se zabývá problematikou fiskální nerovnováhy ve vybraných postkomunistických zemích EU. Konkrétně se jedná o 8 států (Česká republika, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Polsko, Slovensko a Slovinsko), jež společně s Kyprem a Maltou představovaly v roce 2004 největší rozšíření Evropské unie. V rámci empirické analýzy jsou v období 1995-2012 zkoumány determinanty ovlivňující velikost veřejného dluhu v těchto zemích. Práce se dále zabývá kauzalitou mezi veřejným dluhem a ekonomickou aktivitou ve zvolených zemích s cílem zjistit, zda zadluženost země vede k poklesu HDP či nikoliv. V rámci dílčí analýzy je pozornost věnována také vývoji zadluženosti těchto zemí s cílem odhadnout její udržitelnost. Klíčová slova fiskální nerovnováha, veřejný deficit, veřejný dluh, regresní analýza, panel dat, ekonomický růst, udržitelnost veřejného dluhu, postkomunistické země, SVE EU-8
Obsah
7
Obsah Seznam obrázků
10
Seznam tabulek
12
1
15
Úvod a cíle práce 1.1
Cíle práce ............................................................................................................................. 16
2
Metodika
18
3
Fiskální nerovnováha
26
3.1
3.1.1
Výdaje veřejných rozpočtů................................................................................. 27
3.1.2
Příjmy veřejných rozpočtů - typologie .......................................................... 29
3.2
Fiskální a rozpočtová politika ..................................................................................... 30
3.2.1
Fiskální politika....................................................................................................... 30
3.2.2
Rozpočtová politika............................................................................................... 31
3.3
Krátkodobá fiskální nerovnováha - veřejný deficit............................................. 32
3.3.1
Příčiny vzniku deficitu státního rozpočtu..................................................... 33
3.3.2
Dynamika růstu objemu veřejných financí .................................................. 34
3.3.3
Zdroje financování veřejného deficitu ........................................................... 36
3.3.4
Důsledky veřejného deficitu .............................................................................. 38
3.3.5
Teoretické přístupy k veřejnému deficitu .................................................... 39
3.4
4
Veřejný rozpočet............................................................................................................... 26
Dlouhodobá fiskální nerovnováha - veřejný dluh ............................................... 42
3.4.1
Faktory ovlivňující veřejný dluh ...................................................................... 43
3.4.2
Možná řešení veřejného dluhu.......................................................................... 44
3.4.3
Důsledky veřejného dluhu.................................................................................. 46
3.4.4
Fiskální pravidla ..................................................................................................... 47
3.4.5
Udržitelnost veřejného dluhu............................................................................ 49
3.4.6
Veřejný dluh a ekonomický růst....................................................................... 51
Ekonomická charakteristika sledovaných zemí 4.1
54
Ekonomický vývoj ............................................................................................................ 55
8
Obsah
4.1.1
Období transformace ............................................................................................ 55
4.1.2
Období před vstupem do EU .............................................................................. 56
4.1.3
Období po vstupu do EU ...................................................................................... 56
4.2
4.2.1
Česká republika....................................................................................................... 57
4.2.2
Estonsko..................................................................................................................... 58
4.2.3
Litva ............................................................................................................................. 59
4.2.4
Lotyšsko ..................................................................................................................... 60
4.2.5
Maďarsko................................................................................................................... 61
4.2.6
Polsko.......................................................................................................................... 61
4.2.7
Slovensko................................................................................................................... 62
4.2.8
Slovinsko.................................................................................................................... 63
4.3 5
Charakteristiky jednotlivých zemí............................................................................. 57
Shrnutí vývoje ekonomik............................................................................................... 64
Veřejné finance sledovaných zemí 5.1
66
Fáze vývoje veřejných financí...................................................................................... 66
5.1.1
Období transformace ............................................................................................ 67
5.1.2
Období před vstupem do EU .............................................................................. 67
5.1.3
Období po vstupu do EU ...................................................................................... 68
5.2
Vývoj veřejných financí ve sledovaných zemích .................................................. 68
5.2.1
Česká republika....................................................................................................... 69
5.2.2
Estonsko..................................................................................................................... 69
5.2.3
Litva ............................................................................................................................. 69
5.2.4
Lotyšsko ..................................................................................................................... 70
5.2.5
Maďarsko................................................................................................................... 71
5.2.6
Polsko.......................................................................................................................... 71
5.2.7
Slovensko................................................................................................................... 72
5.2.8
Slovinsko.................................................................................................................... 72
5.3
Shrnutí - saldo veřejných rozpočtů ........................................................................... 73
5.4
Shrnutí - veřejný dluh ..................................................................................................... 74
Obsah
6
9
Determinanty veřejného dluhu a jeho udržitelnost
78
6.1
Panelová regrese .............................................................................................................. 78
6.2
Grangerova kauzalita...................................................................................................... 83
6.3
Udržitelnost veřejného dluhu...................................................................................... 86
6.3.1
Predikce velikosti dluhového poměru ........................................................... 89
7
Diskuze a doporučení
94
8
Závěr
103
Literatura
106
A
Fiskální nerovnováha
116
B
Data
120
C
Regrese panelu dat
124
D
Udržitelnost zadluženosti
134
10
Seznam obrázků
Seznam obrázků Graf. č. 1:
Graf. č. 2:
Graf. č. 3:
Dynamika růstu podílu veřejného dluhu na HDP v jednotlivých zemích [%]
54
Velikost veřejného dluhu ve sledovaných zemích [% HDP] v letech 1995-2012
66
Predikce vývoje dluhového poměru na období let 20132018 (varianta A)
92
Graf. č. 4:
Fiskální nerovnováha v České republice
116
Graf. č. 5:
Fiskální nerovnováha v Estonsku
116
Graf. č. 6:
Fiskální nerovnováha v Litvě
117
Graf. č. 7:
Fiskální nerovnováha v Lotyšsku
117
Graf. č. 8:
Fiskální nerovnováha v Maďarsku
118
Graf. č. 9:
Fiskální nerovnováha v Polsku
118
Graf. č. 10:
Fiskální nerovnováha ve Slovensku
119
Graf. č. 11:
Fiskální nerovnováha v Slovinsku
119
Graf. č. 12:
Model 6 – ověření předpokladů
129
Graf. č. 13:
Model 6 – ověření předpokladů
130
Graf. č. 14:
Model 6 – ověření předpokladů
130
Graf. č. 15:
Vývoj úroků z veřejného dluhu [% HDP] v období 19952015
136
Predikce vývoje veřejného dluhu [% HDP] v České republice
139
Graf. č. 17:
Predikce vývoje veřejného dluhu [% HDP] v Estonsku
139
Graf. č. 18:
Predikce vývoje veřejného dluhu [% HDP] v Lotyšsku
140
Graf. č. 19:
Predikce vývoje veřejného dluhu [% HDP] v Litvě
140
Graf. č. 20:
Predikce vývoje veřejného dluhu [% HDP] v Maďarsku
141
Graf. č. 16:
Seznam obrázků
11
Graf. č. 21:
Predikce vývoje veřejného dluhu [% HDP] v Polsku
141
Graf. č. 22:
Predikce vývoje veřejného dluhu [% HDP] ve Slovinsku
142
Graf. č. 23:
Predikce vývoje veřejného dluhu [% HDP] na Slovensku
142
12
Seznam tabulek
Seznam tabulek Tab. č. 1:
Vývoj tempa růstu reálného HDP [%] v letech 2003-2012
64
Tab. č. 2:
Vývoj míry inflace [%] v letech 2003-2012
65
Tab. č. 3:
Vývoj míry nezaměstnanosti [%] v letech 2003-2012
65
Tab. č. 4:
Saldo veřejného rozpočtu v letech 2003-2012 [% HDP]
73
Tab. č. 5:
Strukturální saldo veřejného rozpočtu v letech 2003-2012 [% HDP]
74
Tab. č. 6:
Poměr veřejného dluhu k HDP v letech 2003-2012
75
Tab. č. 7:
Vysvětlující proměnné pro odhad proměnné veřejný dluh ku HDP a očekávaná znaménka regresních parametrů
80
Model 6: Pevné efekty, závisle proměnná D – výsledný model
81
Tab. č. 9:
Grangerova kauzalita, vysvětlovaná proměnná: y
84
Tab. č. 10:
Grangerova kauzalita, vysvětlovaná proměnná: D
85
Tab. č. 11:
Podíl veřejného dluhu dle splatnosti v roce 2012
88
Tab. č. 12:
Predikce vývoje veřejného dluhu – varianta A [% HDP]
91
Tab. č. 13:
Predikce vývoje veřejného dluhu – varianta B [% HDP]
91
Tab. č. 14:
Testování stacionarity
124
Tab. č. 15:
Model 1: Hromadné OLS, závisle proměnná: D
124
Tab. č. 16:
Model 1 – rozhodnutí o typu modelu
124
Tab. č. 17:
Model 1 – rozhodnutí o typu modelu
125
Tab. č. 18:
Model 2: Pevné efekty, závisle proměnná: D
125
Tab. č. 19:
Model 3: Pevné efekty, závisle proměnná: D
125
Tab. č. 20:
Model 4– rozhodnutí o typu modelu
126
Tab. č. 21:
Model 4 – rozhodnutí o typu modelu
126
Tab. č. 8:
Seznam tabulek
13
Tab. č. 22:
Model 4: Hromadné OLS, závisle proměnná: D
126
Tab. č. 23:
Model 5: Pevné efekty, závisle proměnná: D
127
Tab. č. 24:
Model 7 – rozhodnutí o typu modelu
127
Tab. č. 25:
Model 7 – rozhodnutí o typu modelu
127
Tab. č. 26:
Model 7: Hromadné OLS, závisle proměnná: D
128
Tab. č. 27:
Model 6 – ověření předpokladů
128
Tab. č. 28:
Model 6 – ověření předpokladů
128
Tab. č. 29:
Model 6 – ověření předpokladů
129
Tab. č. 30:
Model 6 – ověření předpokladů
129
Tab. č. 31:
Model 6 – ověření předpokladů
130
Tab. č. 32:
Grangerova kauzalita - ověření stacionarity – první varianta
131
Grangerova kauzalita - ověření stacionarity – druhá variata
131
Tab. č. 34:
Grangerova kauzalita, vysvětlovaná proměnná: y
131
Tab. č. 35:
Grangerova kauzalita, vysvětlovaná proměnná: D/ob
131
Tab. č. 36:
Modely - Grangerova kauzalita – typ modelů
132
Tab. č. 37:
Model A1: Hromadné OLS,závisle proměnná: y
132
Tab. č. 38:
Model B1: Hromadné OLS,závisle proměnná: D
132
Tab. č. 39:
Model A2: Hromadné OLS, závisle proměnná: y
133
Tab. č. 40:
Model B2: Hromadné OLS,závisle proměnná: D/ob
133
Tab. č. 41:
Kriteria udržitelnosti veřejného dluhu období 1995-2012
134
Tab. č. 42:
Predikce vývoje reálného tempa růstu HDP [%] podle MMF 136
Tab. č. 33:
14
Tab. č. 43:
Seznam tabulek
Pesimistický odhad vývoje tempa růstu reálného HDP (odhad MMF snížen o směrodatnou odchylku za období 1995-2012)
137
Predikce vývoje veřejného dluhu vlivem působení očekávaného odhadu tempa růstu reálného HDP [% HDP]
137
Predikce vývoje veřejného dluhu vlivem působení pesimistického odhadu tempa růstu reálného HDP sníženého o směrodatnou odchylku [% HDP]
137
Předpověď podílu obyvatel nad 65 let ku ekonomicky aktivnímu obyvatelstvu [%]
137
Predikce vývoje veřejného dluhu díky trendu stárnutí populace [% HDP]
138
Tab. č. 48:
Predikce vývoje veřejného dluhu vlivem PZI [% HDP]
138
Tab. č. 49:
Průměrné hodnoty PZI za období 1995-2012 [% HDP]
138
Tab. č. 50:
Odhad hodnoty dluhového poměru od Evropské komise a skutečná hodnota dluhového poměru v roce 2013 [% HDP] 138
Tab. č. 44:
Tab. č. 45:
Tab. č. 46:
Tab. č. 47:
Úvod a cíle práce
15
1 Úvod a cíle práce Následkem dluhové krize eurozóny se často diskutovaným tématem stala zadluženost států a její udržitelnost. Osm států ze střední a východní Evropy - Česká republika, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Polsko, Slovinsko a Slovensko - jež se staly společně s Kyprem a Maltou v roce 2004 členy Evropské unie, patřilo v době přijetí k méně zadluženým státům EU. U těchto zemí lze nalézt několik společných znaků. Jedná se o malé otevřené ekonomiky, které na počátku 90. let 20. století zahájily proces transformace ekonomik z centrálně plánovaného typu na tržní kapitalistické systémy, resp. smíšená hospodářství. Tyto státy bývají souhrnně označovány za postkomunistické. Ve srovnání s ostatními členskými státy se během uplynulých 20 let vyznačovaly poměrně rychlým ekonomickým růstem a nízkou úrovní zadluženosti. U všech zemí kromě Maďarska se zadluženost veřejného sektoru pohybuje pod hodnotou 60 % HDP, což je jedno z Maastrichtských kriterií, resp. požadavků Paktu stability a růstu. V posledních letech však roste výrazně dynamika velikosti veřejného dluhu a země se začínají 60% hranici přibližovat. Příčinnou vzniku veřejného dluhu jsou především stále se opakující deficity veřejných rozpočtů. Možnost vzniku záporného salda veřejného rozpočtu a jeho následné financování prostřednictvím veřejného dluhu přináší prostor ke zvyšování veřejných výdajů bez adekvátního navýšení veřejných příjmů. Dochází tak k zadlužování veřejného sektoru na úkor budoucí generace. Krátkodobá fiskální nerovnováha může být opodstatněná a přínosná v případě provádění efektivních investic, které budou v budoucnu generovat odpovídající výši příjmů. Také deficity vzniklé v důsledku transformace ekonomik či reformních kroků, které mají napomoci evropské integraci, mohou přinést budoucí pozitivní účinky. Deficity veřejného rozpočtu však bývají často neopodstatněné. Jedná se o deficity vzniklé vinou příliš štědré sociální politiky či nedisciplinovaností v provádění fiskální politiky. Závažným problémem je situace, kdy provádění fiskální politiky je dlouhodobě nekoncepční a nesystémové. Takto vedená fiskální politika má negativní účinky i v době ekonomického růstu, kdy by země mohla využívat pozitivních účinků rostoucí ekonomiky. Při pohledu na velikost poměru veřejného dluhu k HDP v EU lze konstatovat, že tento ukazatel v uplynulých deseti letech významně vzrostl (EUROSTAT, 2014, online). Průměrný podíl veřejného dluhu na HDP se ve 27 členských zemích EU pohyboval na začátku roku 2000 okolo 61 %, v roce 2011 vzrostl tento poměr na 82,5 % (EUROSTAT, 2014, online). Relativně vysoká hodnota veřejného dluhu v mnoha členských zemích EU přispěla k početným diskusím o vlivu veřejného dluhu na ekonomický růst. Závěry diskuzí o vztahu veřejného dluhu a ekonomické aktivity se liší. Například Kumar a Woo (2010) ve své studii upozorňují na negativní vztah mezi dluhem a hospodářským růstem ve vybraných zemích světa v období
1970-2007. Nárůst dluhového poměru o 10 procentních bodů doprovází ročně pokles reálného HDP na obyvatele o 0,2 procentního bodu. Patillo, Poirson a Ricci (2004) naopak ve své studii poukazují na pozitivní vliv zadluženosti země na ekonomický růst, a to na vzorku 93 rozvojových zemí z období 70. až 90. let 20. století. Hodnota veřejného dluhu by se podle těchto autorů měla pohybovat kolem 3540 % HDP. Vyšší zadluženost ovlivňuje ekonomickou aktivitu negativně. Dosažení a udržení zdravých veřejných financí je bezesporu jedním z cílů, o něž by měla každá vláda usilovat. Dochází-li k tvorbě rozpočtových deficitů a růstu veřejného dluhu je třeba sledovat jeho udržitelnost. Kumulace veřejných deficitů přináší růst veřejného dluhu. Následně však dochází ke zpětnému propojení dluhového a deficitního problému. Je-li hodnota dluhu velká, úrokové výdaje jsou signifikantním veřejným výdajem, který může automaticky zapříčinit vznik deficitu. Minulé deficity se tak stávají současnými deficity a veřejný dluh působí jako tzv. automatický rozpočtový destabilizátor (Dvořák, 2008). Závažná situace nastává i v případě, kdy reálná úroková míra převyšuje reálné tempo růstu HDP. Je třeba vzít v úvahu, že dluhové financování veřejného sektoru nemůže být využíváno do nekonečna a že sebou může přinášet snižování společenského blahobytu země. Vysoké úrokové náklady zužují prostor pro aktivní fiskální politiku, která je zvláště v období hospodářského poklesu důležitá. Současný zájem o uzdravení veřejných financí se objevil v době globální hospodářské krize, kdy se konsolidace veřejných financí vzhledem k ekonomickému poklesu provádí velmi obtížně. Veřejné příjmy se totiž následkem recese či stagnace snižují a naopak rostou výdajové požadavky pro potřeby oživení ekonomiky a zmírnění sociálních rozdílů. Pozornost v otázce zadluženosti je věnována spíše problematickým státům, jejichž hodnota dluhu převyšuje 100 % HDP. Jak je na tom vybraných osm sledovaných zemí EU, u nichž veřejný dluh nedosahuje takové výše, ale u nichž zadluženost veřejného sektoru roste rychlým tempem? Jak se veřejný dluh v těchto státech vyvíjel od dob transformace ekonomik? Mají všechny země stejný trend vývoje zadluženosti? Jaké determinanty ovlivňují její výši? Je stav dlouhodobé fiskální nerovnováhy do budoucna udržitelný? Tato diplomová práce se pokusí na předložené otázky nalézt odpovědi.
1.1
Cíle práce
Cílem této diplomové práce je zjistit, jaké faktory ovlivňují výši veřejného dluhu ve vybraných 8 zemích Evropské unie (v České republice, Estonsku, Litvě, Lotyšsku, Maďarsku, Polsku, Slovinsku a Slovensku). Dílčím cílem je seznámit se ve sledovaných zemích s jejich hospodářským vývojem a především se stavem veřejných financí. Další dílčím cílem je identifikovat, zda má zadluženost veřejného sektoru v těchto zemích dopad na jejich ekonomickou aktivitu.
Úvod a cíle práce
17
Další dílčí cíl se zaměřuje na vyhodnocení udržitelnosti veřejného dluhu ve vybraných 8 zemích a vznesení možných doporučení pro země, ve kterých nejsou vyhlídky zadluženosti příznivé. V souladu s cíly a zaměřením práce jsou stanoveny následující výzkumné otázky: • Jaké makroekonomické faktory působí na růst velikosti veřejného dluhu ve vybraných 8 státech střední a východní Evropy? • Ovlivňuje zadluženost vybraných zemí jejich ekonomickou aktivitu? • Je současný stav zadluženosti vybraných zemí udržitelný?
18
Metodika
2 Metodika Diplomová práce se skládá z literárního přehledu (kapitola 3) a z vlastní práce (kapitoly 4, 5 a 6). Závěr patří diskuzi a celkovému shrnutí práce. První část se bude věnovat literární rešerši zadluženosti veřejného sektoru. Nejprve však bude pozornost krátce zaměřena na veřejný rozpočet a fiskální a rozpočtovou politiku. Poté již bude popsán samotný problém fiskální nerovnováhy. Jako první bude rozebrána krátkodobá fiskální nerovnováha, tj. rozpočtový deficit, který s veřejným dluhem úzce souvisí. Budou objasněny příčiny vzniku deficitu, způsoby jeho řešení a možné důsledky jeho existence. V krátkosti bude nastíněno, jak k existenci veřejného deficitu přistupují jednotlivé ekonomické směry. Následně bude popsán problém dlouhodobé fiskální nerovnováhy – veřejný dluh. Budou rozebrány faktory ovlivňující jeho výši, jeho možná řešení a důsledky zadluženosti země. Závěr literárního přehledu se bude věnovat udržitelnosti veřejného dluhu a vztahu mezi veřejným dluhem a ekonomickým růstem. Vlastní práce bude zahájena představením vývoje ekonomik 8 vybraných zemích Evropské unie (Česká republika, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Polsko Slovensko a Slovinsko), které budou následně podrobeny zkoumání vývoje stavu veřejných financí v období 1995-2012. Posléze budou zkoumány faktory ovlivňující výši veřejného dluhu, a to pomocí regresní analýzy panelu dat. Následně dojde ke zkoumání vztahu mezi vývojem tempa růstu reálného HDP a vývojem dluhového poměru (tj. podíl veřejného dluhu na HDP). Udržitelnost zadluženosti daných zemí bude vyhodnocena na základě tří kritérií. První dvě představují fiskální kriteria Maastrichtských kritérií, resp. požadavků Paktu stability a růstu. Třetí kritérium zastupuje - možnost existence tzv. dluhové pasti - bude vyhodnoceno srovnáním tempa ekonomického růstu reálného HDP a dlouhodobé reálné úrokové míry vládních dluhopisů. V rámci vlastní práce budou na základě výsledného regresního modelu panelu dat vytvořeny predikce hodnoty dluhového poměru v období 20122018. Působení jednotlivých determinantů bude nejprve vyhodnoceno odděleně za předpokladu ceteris paribus, kdy budou vytvořeny tři varianty vývoje dluhového poměru. První z nich se bude zabývat vlivem tempa reálného HDP, druhá bude zastupovat vliv stárnutí populace a třetí varianta bude simulovat vliv přímých zahraničních investic. Následně bude predikován vývoj podílu veřejného dluhu na HPD v jednotlivých zemích při změně všech výše zmíněných faktorů. V souvislosti s dosaženými výsledky práce a predikcemi, které vytváří Evropská komise a OECD, bude hodnocen vývoj fiskální nerovnováhy a upozorněno na země, v nichž je zadluženost veřejného sektoru kritická. V rámci diskuze budou pro tyto ekonomiky na základě teoretických poznatků, odborných článků, studií a vlastní práce vznesena doporučení. Závěr bude patřit shrnutí dosažených poznatků.
Metodika
19
Dluh veřejného sektoru V praxi se veřejný dluh vykazuje dvěma metodami. Evropský statistický úřad (EUROSTAT) ztotožňuje veřejný dluh s vládním dluhem a započítává do něj dluhy většího množství veřejných institucí1. Jeho metodika ESA 95 podává komplexnější obraz o hospodaření veřejného sektoru, jelikož je založena na akruálním principu2 (Nahodil, 2009). Mezinárodní měnový fond vykazuje veřejný dluh na úrovni státního dluhu a do sektoru vlády zahrnuje státní rozpočet, mimorozpočtové fondy, územně samosprávní celky a zdravotní pojišťovny. Tato metodika – metodika GFS 1986 – funguje na bázi peněžních toků. Vymezený veřejný dluh dle metodiky ESA 95 má větší vypovídací hodnotu pro hodnocení jeho udržitelnosti z dlouhodobého hlediska. Tato metodika je oproti metodice GFS 1986 náročnější na sběr zdrojových dat, s čím souvisí také pozdější vykazování samotných statistik po skončení daného období (Dvořák, 2008). Použitá data Veškerá použitá data jsou kvantitativního, sekundárního charakteru. Sběr dat byl proveden prostřednictvím databáze Evropského statistického úřadu EUROSTAT (EUROSTAT, 2014, online), který umožňuje srovnání evropských zemí. Pozorování bylo podrobeno 8 zemí Evropské unie (Česká republika, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Polsko, Slovinsko a Slovensko), které se členy tohoto společenství staly v roce 2004. Všechny ekonomické veličiny odpovídají roční frekvenci. Sledovaným obdobím byly roky 1995-2012. Starší data ani data pro rok 2013 nebyly v době psaní práce k dispozici. Větší část práce se bude věnovat regresní analýze panelu dat, proto je na místě přiblížit tuto problematiku. Regresní analýza panelu dat Panelová data jsou specifickým typem pozorování. Jedná se kombinaci průřezových a časově uspořádaných dat. Výzkum panelových dat kombinuje prvky regresní analýzy s prvky analýzy časových řad (Fíglová, 2007). Výhodou panelových dat je možnost hodnotit dynamiku vývoje, což by bylo v případě použití věcně-
1
Pro lepší pochopení, v rámci České republiky je sektor vlády vymezen následovně: státní rozpočet,
mimorozpočtové fondy, územně samosprávní celky, zdravotní pojišťovny ČKA, Česká inkasní, Podpůrný garanční rolnický a lesnický fond, Správa železniční a dopravní cesty, Vinařský fond, veřejné vysoké školy a příspěvkové organizace (Peková, 2001). Přesná definice, která popisuje, co všechno je zahnuto do vládního dluhu, je uvedena v nařízení Rady 3605/93, ve znění pozdějších předpisů (Rada EU, 2013). 2
Akruální princip je konceptem, který zachycuje operace ve skutečnosti, kdy k těmto operacím do-
šlo, a nikoliv kdy došlo k pohybu peněžních prostředků. Zohledňuje tedy závazky a pohledávky (Máče, 2013).
20
Metodika
prostorových dat v čase t zcela nemožné (Novák, 2007). Sledované země by bylo možné zkoumat jako jednotlivé časové řady, problémy však činí omezená dostupnost historických dat a s tím související krátké časové řady. Jelikož se postkomunistické země vyznačují podobnými geografickými i ekonomickými charakteristikami, které budou shrnuty v následujícím textu, je užití panelu dat adekvátní a bude mít i větší vypovídací hodnotu než regresní analýza časových řad jednotlivých zemí. V práci tvoří panely jednotlivé postkomunistické země. Časová řada je zastoupena časovým obdobím 1995-2012 s roční frekvencí. Pro panel dat platí následující symbolika. Symbol Yit zastupuje vysvětlovanou proměnnou u i-tého pozorování v čase t (i = 1, 2, …, N; t = 1 ,2, …, T). Symbol Xit pak reprezentuje K exogenních vysvětlujících proměnných (Xij = X1it,, …,, XKij, kde j = 1, 2, … K; i = 1, 2, …, N; t = 1, 2, …, T), na kterých je vysvětlovaná proměnná závislá. Pokud by platilo, že T=1, dostáváme klasickou verzi regresní analýzy průřezových dat. Jestliže dosadíme N=1 můžeme pracovat s analýzou časových řad. Regresní model panelu dat má pak tvar: Yit = β0 + β1X1it + β2X2it + … + βKXKit + uit, kde Yit … pozorovaní závislé proměnné, XKit … pozorování nezávisle proměnných, β0, β1, až βK … neznámé regresní parametry, uit … náhodný chybový člen. V rámci regresní analýzy bude provedena specifikace, verifikace a kvantifikace modelu. Je uvažován lineární regresní model, tj. s lineární závislost mezi proměnnými v modelu. V práci je za vysvětlovanou proměnnou zvolena proměnná dluhový poměr, tj. podíl veřejného dluhu a nominálního HDP (D). Zadluženost veřejného sektoru vztažená ku HDP je nejvíce používaným měřítkem hodnocení stavu dlouhodobé fiskální nerovnováhy, a to za účelem snadnějšího srovnání vybraných států. Velikosti veřejného dluhu ku HDP je rovněž využíváno pro hodnocení stavu dlouhodobé fiskální nerovnováhy zemí mezinárodními institucemi. Vybrané vysvětlující proměnné jsou společně s předpokládanými znaménky regresorů popsány v tab. č. 7. V rámci specifikace modelu bude zvolena vhodná funkční forma proměnných, a to na základě koeficientu determinace, adjustovaného koeficientu determinace a informačních kritérií. Před sestavením vhodného modelu bude otestována stacionarita časových řad. Pokud by byla data nestacionární, hrozilo by zkreslení výsledků z důvodů existence zdánlivé regrese (Greene, 2003). Panely dat jednotlivých proměnných budou testovány pomocí Levin Lin Chu testu s nulovou hypotézou o nestacionaritě (Nell a Zimmermann, 2011). Tento test i všechny následující testy budou vyhodnoceny pomocí p-hodnoty. Bylo stanoveno, že testy budou prováděny s 90% pravděpo-
Metodika
21
dobností. Při testování bude srovnávána zvolená 10% chyba s p-hodnotou. V případě, kdy p-hodnota < 0,1, se musí nulová hypotéza zamítnout. Nulová hypotéza bude přijata, jestliže je p-hodnota > 0,1(Budíková a kol., 2010). Pokud jsou dané časové řady stacionární, může být model odhadnut v původní formě. Jestliže bude vykázána nestacionarita časových řad, bude testován jednotkový kořen v reziduích regrese. Zamítneme-li H0 o přítomnosti jednotkového kořene v reziduích regrese, budou použity první diference dané proměnné, které již budou stacionární. Samotný model bude odhadnut pomocí metody nejmenších čtverců (OLS), která je založena na minimalizaci sumy čtverců rozdílů mezi původními hodnotami vysvětlované proměnné a jejími odhadnutými hodnotami. Nejprve bude uvažován spojený regresní model (pool), který předpokládá, že všechny parametry vysvětlujících proměnných jsou pro všechna průřezová data stejná (Novák, 2007). Tento typ modelu je často označován jako OLS. Vedle modelu OLS bude za účelem získání vhodného výsledného modelu sestaven také regresní model s fixními efekty. Model s fixními efekty (FEM) zahrnuje fakt, že průřezové jednotky mají různorodou úrovňovou konstantu (existují zde individuální efekty proměnných). Model FEM má následující tvar: Yit = β0i + β1X1it + β2X2it + … + βKXKit + uit. kde Yit … pozorovaní závislé proměnné, XKit … pozorování nezávisle proměnných, β0 … regresní parametry individuálních efektů, β1 až βK … neznámé regresní parametry, uit … náhodný chybový člen. Fixní (pevné) efekty jsou v případě postkomunistických zemích pravděpodobné, poněvadž se země vyznačují společnými ekonomickými charakteristikami. Jedná se o malé, otevřené, dohánějící ekonomiky, které mají zkušenosti se změnou hospodářství na tržní, resp. smíšená hospodářství, které se vyznačují podobným ekonomickým vývojem i vývojem stavu veřejných financí. Na volbu mezi modelem pool a FEM se využívá F-test, jehož nulová hypotéza říká, že průřezové jednotky mají stejné absolutní členy a není třeba zahrnout do modelu individuální efekty. Třetí možností regresního modelu panelu dat je model s náhodnými efekty (REM), který předpokládá, že individuální efekty jsou nepozorované, ale korelované s vysvětlujícími proměnnými. Yit = β0i + β1X1it + β2X2it + … + βKXKit + vit, kde Yit … pozorovaní závislé proměnné, XKit … pozorování nezávisle proměnných, β0 … regresní parametry individuálních efektů, β1 až βK … neznámé regresní parametry,
22
Metodika
vit … náhodný chybový člen. Náhodná složka (vit) se skládá z náhodné složky daného pozorování v průřezové jednotce (uit) a náhodné specifické složky pro každou průřezovou jednotku (εi). Absolutní člen α pak představuje průměr průřezových absolutních členů a náhodná složka je náhodnou odchylkou od tohoto průměru (Lukáčik, Lukáčiková a Szomolányi, 2011). To, zda je adekvátní model OLS či model REM, lze testovat pomocí Breusch, Pagan testu. (Green, 2003). Při nezamítnutí nulové hypotézy o existenci nulové meziskupinové komponentě je lepší použít model OLS. Zamítnutí nulové hypotézy hovoří ve prospěch modelů s náhodnými efekty. Pokud bude ve srovnání s modelem OLS lepší model FEM i model REM, pro volbu mezi těmito modely bude využito Hausmanova testu specifikace. Nulová hypotéza je definována: odhady parametrů pomocí metody nejmenších čtverců jsou v obou modelech konzistentní, takže tato metoda OLS není efektivní (Lukáčik, Lukáčiková a Szomolányi, 2011). Po volbě vhodného typu modelu budou v modelu pomocí metody sestupného výběru ponechány pouze statisticky významné vysvětlující proměnné, které zároveň odpovídají ekonomické teorii. Postupně budou z modelu na základě p-hodnoty odebírány proměnné, které jsou statisticky nevýznamné (p-hodnota větší jak 0,1) a nejméně přispívají k vysvětlení variability závislé proměnné. U vybraného konečného modelu budou otestovány klasické předpoklady lineárního modelu: 1.
Regresní model je lineární v parametrech, je správně specifikován a má aditivně připojen chybový člen.
2.
Chybový člen má nulovou střední hodnotu.
3.
Všechny vysvětlující proměnné jsou nekorelované s chybovým členem.
4.
Pozorování chybového členu nejsou korelována se sebou samými (tj. nedochází k autokorelaci chybového členu).
5.
Chybový člen má konstantní rozptyl (tj. je homoskedastický).
6.
Žádná z vysvětlujících proměnných není lineární kombinací jiné vysvětlující proměnné (tj. neexistuje perfektní multikolinearita).
7.
Chybový člen pochází z normálního rozdělení (Gujarati, 2004).
Celý model bude podroben F-testu, jehož nulová hypotéza upozorňuje na statisticky nevýznamný model. Bude sestrojen graf reziduí. Pokud budou rezidua rovnoměrně rozložena kolem nuly, lze říci, že chybový člen má nulovou hodnotu. Také bude vytvořena korelační matice vysvětlujících proměnných a reziduí výsledného modelu. V případě existence hodnot korelačního koeficientu větší než |0,8| jsou konkrétní vysvětlující proměnné silně korelované s chybovým členem. Autokorelace bude identifikována na základě Durbin-Watsonovy statististiky. Hodnota blížící se 0 značí pozitivní autokorelaci, hodnota 4 zápornou autokorelaci. Pro splnění
Metodika
23
4. předpokladu klasického lineárního regresního modelu je nutné získat hodnotu blížící se hodnotě 2, která charakterizuje neexistenci sériové korelace. Homoskedasticita chybového členu bude testována pomocí Waldova testu a jeho nulové hypotézy o neexistenci heteroskedastického chybového členu. Multikolinearitu si lze ověřit pomocí párového korelačního koeficientu, přičemž multikolinearita je identifikována, jestliže některý z párových korelačních koeficientů dosahuje absolutní hodnoty větší jak 0,8. Proměnné, u nichž bude detekována multikolinearita, budou po uvážení z modelu odstraněny nebo transformovány. Předpoklad normálního rozdělení náhodného členu bude ověřen graficky a pomocí Chí-kvadrát testu s nulovou hypotézou o normálním rozdělení reziduí (Gujarati, 2004). Po ověření předpokladů modelu budou na základě výsledného modelu faktory, které ovlivňují výši dluhu, vyhodnoceny. Grangerova kauzalita Grangerova kauzalita je pojmenování vazby od příčiny k důsledku. Vysvětlující proměnná působí na vysvětlovanou proměnnou ve smyslu Grangerovy kauzality tehdy, když vysvětlení vysvětlované proměnné pomocí jejích minulých hodnot a pomocí současné hodnoty vysvětlující proměnné a jejich zpoždění je lepší než vysvětlení vysvětlované proměnné pouze pomocí jejích minulých hodnot. Hlavní myšlenkou Grangerovy kauzality je tedy predikce závislé proměnné Y pomocí zpoždění závislé proměnné Y a současné hodnoty a minulých hodnot nezávislé proměnné X. Pokud zpožděné hodnoty vysvětlující proměnné nepřispívají k lepšímu odhadu vysvětlované proměnné, Grangerova kauzalita není prokázána (Korda, 2011). V této práci bude testována Grangerova kauzalita mezi ekonomickou aktivitou a veřejným dluhem. Vztah mezi proměnnými může být jednostranný, v rámci kterého jsou rozlišovány dva případy – velikost zadluženosti je příčinnou úrovně ekonomické aktivity nebo ekonomická aktivita je příčinnou úrovně zadluženosti země. Třetí variantou je obousměrný vztah, kdy se proměnné ovlivňují navzájem. Z proměnné veřejný dluh ku HDP budou vytvořeny první diference, aby byly patrné změny proměnné oproti předchozí hodnotě. Tempo růstu HDP již změny HDP oproti předchozímu roku vyjadřuje. Nejprve bude testován předpoklad Grangerovy kauzality – stacionarita – a to opět na základě Levin Lin Chu testu s nulovou hypotézou o existenci nestacionarity časových řad. HDP i veřejný dluhu jsou ovlivňovány velkým počtem makroekonomických proměnných. Pro zjednodušení je od těchto faktorů v rámci zjištění Grangerovy kauzality mezi ekonomickou aktivitou a zadlužeností veřejného sektoru země abstrahováno. Jsou vytvořeny dva následující modely. Model A bude zkoumat, zda je meziroční změna podílu veřejného dluhu na HDP grangerovsky kauzální vůči vysvětlované proměnné tempo růstu reálného HDP.
24
Metodika
Druhý model - model B - se bude zabývat opačnou vztahem, tj. bude zkoumat, zda tempo růstu reálného HDP je kauzální ve smyslu Grangerovy kauzality oproti vysvětlované proměnné – meziroční změna podílu veřejného dluhu na HDP. Ekonomická aktivita muže ovlivňovat hodnotu dluhového poměru také na základě matematických zákonitostí (HDP je jmenovatelem dluhového poměru), proto bude ověřeno, zda je prokázána i Grangerova kauzalita mezi tempem růstu reálného HDP a zadlužeností země vyjádřené jako podíl veřejného dluhu na obyvatele. Proměnná podíl veřejného dluhu na HDP (D) bude tedy zaměněna za proměnnou podíl veřejného dluhu na obyvatele (D/ob). Veřejný dluh je za účelem lepšího srovnání mezi zeměmi vyjádřen ve stálých cenách v jednotkách EUR či ECU. Proměnná podíl veřejného dluhu na obyvatele bude opět formulována jako změna oproti minulému roku, tzn. budou vytvořeny první diference této proměnné (D/ob). Rovněž bude testován pomocí Levin Lin Chu testu předpoklad Grangerovy kauzality – stacionarita. Postup testování Grangerovy kauzality zůstane zachován jako v předchozím případě, kdy byla zadluženost veřejného sektoru vyjádřena jako podíl veřejného dluhu na HDP. Budou tedy sestaveny 4 modely: Model A1:
y it = β 0 + β 1 ∆ D it +
∑
β 2 ∆ D it − 1 + i =1 p
∑
p i =1
β 3 y it − 1 + µ it
Model B1:
∆Dit = β 0 + β 1 y it ∑i =1 β 2 y it −1 + ∑i =1 β 3 ∆Dit −1 + µ it p
p
Model A2:
yit = β 0 + β1∆D / obit + ∑ i =1 β 2 ∆D / obit −1 + ∑ i =1 β 3 yit −1 + µ it p
p
Model B2:
∆D / obit = β 0 + β1 yit ∑ i =1 β 2 yit −1 + ∑ i =1 β 3 ∆D / obit −1 + µ it , kde p
p
yit … meziroční změna reálného HDP, Dit … první diference podílu veřejný dluh na HDP, D/obit … první diference podílu veřejný dluh na jednoho obyvatele, β0 … úrovňová konstanta, β1, β2, β3 … regresní parametry, μit … náhodná složka, p … určuje řád zpoždění, tj. 2. Pro zjištění kauzality mezi proměnnými bude využito sestavení 2 modelů se zpožděnými hodnotami vysvětlované i vysvětlující proměnné. Čím větší řád zpoždění, tím lépe lze kauzalitu zachytit. Současně však dochází ke snížení síly testu. Jelikož jsou testu podrobeny roční data, bude zkoumána Grangerova kauzalita pro řád 1
Metodika
25
a 2. Pomocí Waldova testu bude přijata či zamítnuta nulová hypotéza o tom, že koeficienty zpožděné nezávislé proměnné jsou nulové, tzn. vysvětlující proměnná je grangerovsky kauzální k vysvětlované proměnné Yit (Korda, 2011). Predikce Pro potřeby odhadu udržitelnosti veřejného dluhu postkomunistických zemí budou vytvořeny na základě vytvořeného regresního modelu predikce veřejného dluhu na následujících 5 let při změnách jednotlivých statisticky významných proměnných modelu. Konkrétně bude predikován vývoj velikosti veřejného dluhu ku HDP odděleně při změně tempa růstu reálného HDP, dále vlivem změny podílu počtu obyvatel nad 65 let ku počtu ekonomicky aktivního obyvatelstva a také vlivem přímých zahraničních investic. V rámci predikce vývoje veřejného dluhu následkem očekávaného tempa reálného růstu HDP, budou uvažovány dva scénáře vývoje tempa růstu HDP. Důvodem je variabilita této proměnné a obtížnost odhadu její budoucí hodnoty. 1.
očekávaná varianta: odhadované tempo růstu reálného HDP dle predikcí MMF (viz příloha D, tab. č. 31),
2.
pesimistická varianta: tempo růstu reálného HDP snížené o směrodatnou odchylku hodnot této proměnné v období 1995-2012 (viz příloha D, tab. č. 32).
Hodnoty budoucího veřejného dluhu budou vypočítány jako součin hodnoty odhadovaného tempa růstu reálného HDP a získaného regresního parametru z provedené regresní analýzy panelu dat. Následně bude na základě rovnice odhadnutého modelu regresní analýzy panelu dat a za předpokladu ceteris paribus vypočítána celková hodnota veřejného dluhu při změně tempa růstu reálného HDP pro oba scénáře. Hodnota veřejného dluhu v souvislosti s působením trendu stárnutí populace bude odhadována podobným způsobem. Počet obyvatel se v čase vyvíjí bez výrazných výkyvů, proto budou budoucí hodnoty proměnné podíl počtu obyvatel nad 65 let ku počtu ekonomicky aktivního obyvatelstva odhadnuty z minulých hodnot (hodnot v letech 1995-2012) pomocí funkce předpovědi ve statistickém programu Gretl. Další postup se již shoduje s postupem při predikci zadluženosti díky změně tempa růstu reálného HDP. Poslední predikce veřejného dluhu budou vytvořeny díky změně faktoru přímé zahraniční investice. Tato proměnná nevykazuje v postkomunistických zemích během sledovaného období stabilní vývoj. Jelikož ani mezinárodní instituce nepredikují její možné budoucí hodnoty, pro potřeby výpočtu dluhového poměru budou použity průměrné hodnoty zaznamenané v jednotlivých zemích během sledovaného časového úseku let 1995-2012. Následující postup je opět stejný. Na závěr bude vypočítána hodnota veřejného dluhu při změně všech faktorů (tempo růstu reálného HDP, vliv stárnutí obyvatelstva a přímé zahraniční investice) současně.
26
Fiskální nerovnováha
3 Fiskální nerovnováha Krátkodobá fiskální nerovnováha nastává v momentě, kdy se veřejné příjmy nerovnají veřejným výdajům. Jestliže jsou příjmy vyšší než výdaje, hovoříme o přebytku veřejného rozpočtu. Závažnější rozpočtovou bilanci představuje rozpočtový deficit, kdy veřejné příjmy nepostačují ke krytí veřejných výdajů. Z dlouhodobého hlediska se fiskální nerovnováha projevuje veřejným dluhem. Tvorba každoročních rozpočtových schodků a růst zadluženosti veřejného sektoru patří mezi nejzávažnější a nejdiskutovanější problémy Evropy. Někdy může mít existence rozpočtového deficitu opodstatněné důvody. Mnohem závažnější je veřejný dluh. Ve srovnání se vznikem veřejného deficitu totiž často nelze najít správného „viníka“, resp. přiřadit instituci, která je za dluh odpovědna. Veřejný dluh existuje po dobu několika let, proto jsou jeho přesné příčiny nejasné. Navíc není známo, kdy a jak bude veřejný dluh splacen (Hamerníková a Kubátová, 2004). Veřejné deficity se staly typickým znakem veřejných financí kolem roku 1960. Pojem veřejný dluh je o něco starší. Již v době antiky si stát půjčoval v obdobích válek a hospodářského poklesu od svých občanů. Dynamika veřejné dluhu narůstá paradoxně v obdobích ekonomického růstu (Dvořák, 2008). ytváření rozpočtových deficitů a jejich transformace do veřejného dluhu je mnohdy způsobeno nedisciplinovaností fiskální politiky, bezkoncepční hospodářské politiky či příliš štědře zaměřenou rozpočtovou politikou (Karpová, 2011a). Fiskální nerovnováha se týká veřejného rozpočtu, proto je vhodné na něj na úvod zaměřit pozornost (kapitola 3.1). Posléze bude v podkapitole 3.2 popsána fiskální a rozpočtová politika, které s problematikou fiskální nerovnováhy také úzce souvisí. Další podkapitola 3.4 se již bude věnovat krátkodobé fiskální nerovnováze. Kapitola 3.5. se zaměří na problém dlouhodobé fiskální nerovnováhy.
3.1
Veřejný rozpočet
Veřejný rozpočet je významným finančním nástrojem potřebným k plnění úkolů a zabezpečení činností všech úrovní veřejného sektoru jak v rámci rozpočtové, tak i fiskální politiky. Do veřejného rozpočtu spadá státní rozpočet ústřední vlády, rozpočty organizačních složek a příspěvkových organizací státu a samospráv, státní finanční účelové fondy3, státní pojistné fondy4 a rozpočty územně samosprávních celků, tj. krajů a obcí. Součástí veřejných financí jsou také rozpočty, které jsou napojeny na nadnárodní úroveň5 (Bervidová a Vančurová, 2008). 3
V České republice například Pozemkový fond (Bervidová a Vančurová, 2008).
4
V České republice například Všeobecná zdravotní pojišťovna (Bervidová a Vančurová, 2008).
5
V České republice se jedná například o peněžní prostředky plynoucí z a do Evropské unie. Tyto fi-
nance jsou shromažďovány v Národním fondu (Bervidová a Vančurová).
Fiskální nerovnováha
27
Z účetního hlediska je veřejný rozpočet bilancí běžných a kapitálových příjmů a výdajů. Běžné příjmy a výdaje se každý rok opakují, kapitálové peněžní toky mají spíše jednorázový charakter. Ve vyspělých zemích tvoří převážnou většinu běžných výdajů tzv. mandatorní výdaje6. Zvláště na tyto výdaje je třeba nalézt stabilní a dostačující příjmy. Na stejný princip se dá pohlížet i z druhé strany - běžné příjmy vytvářejí rozpočtové omezení pro běžné výdaje (Peková, 2001). Pojetí rozpočtu jako účetní bilance vede k požadavku vyrovnanosti veřejných příjmů a veřejných výdajů. Není-li tomu tak, příjmy rozpočtu musí být navýšeny využitím rezerv z předešlých let nebo použitím návratných peněžních prostředků (např. úvěr či emise dluhopisů). Koncepce vyrovnaného rozpočtu je založena na maximální hospodárnosti a snaze neplýtvat finančními prostředky v rozpočtové oblasti (Peková, 2001). Vyrovnaný státní rozpočet je ovšem velmi ojedinělým úkazem. Ve většině případů se na konci rozpočtového roku jedná o rozpočet přebytkový (příjmy jsou větší než výdaje) či schodkový neboli deficitní (příjmy nepostačují pokrýt výdaje). Vznik rozpočtového deficitu v jednom roce může být opodstatněný. Dlouhodobě (v rámci několika let) by měl být rozpočet vyrovnaný, a to zejména rozpočet běžných příjmů a výdajů. Díky charakteru kapitálových výdajů, tj. neopakovatelnému a jednorázovému použití, je u těchto výdajů povolena možnost jejich financování z návratných zdrojů. Jelikož se v tomto případě jedná o významné a náročné investice, je vznik deficitu kapitálového rozpočtu pochopitelný. Je však nutné zvážit účelnost každé investice a dopad na ekonomiku dané země (Peková, 2001). Nejvýznamnějším veřejným rozpočtem je státní rozpočet, poněvadž kumuluje největší část veřejných příjmů i výdajů. Ve více než třetině zemí EU představuje rozpočet ústřední vlády více než 95 % celkového veřejného rozpočtu. Tento podíl je nejmenší v Estonsku, kde v roce 2012 tvořily dluhy místních vlád cca třetinu celkového dluhu (ČSÚ, 2013). Při sestavování státního rozpočtu se vychází z vývoje příjmů a výdajů v běžném roce a v minulých letech, dále se zohledňuje předpokládaná inflace, plánované změny v daňovém systému a očekávané potřeby státu (Peková, 2001). 3.1.1
Výdaje veřejných rozpočtů
Veřejné výdaje státního rozpočtu lze rozdělit na dvě základní skupiny – vládní výdaje a transfery. Vládní výdaje zahrnují výdaje spotřebního a investičního charakteru. V obou případech se jedná o peněžní prostředky určené na financování insti-
6
Mandatorní výdaje představují veřejné výdaje dané ze zákona či jiných právních norem. Řadí se
sem dávky sociálního zabezpečení, podpora v nezaměstnanosti, příspěvky na penzijní připojištění, transfery mezinárodním organizacím, státní záruky aj. Do mandatorních výdajů jsou často zařazeny také tzv. kvazimandatorní výdaje – například mzdy státních zaměstnanců (Bervidová, Vančurová, 2008).
28
Fiskální nerovnováha
tucí a financování veřejných projektů a veřejných programů. Veřejné projekty a veřejné výdajové programy jsou dlouhodobou realizací konkrétních cílů veřejných politik. Veřejný výdajový program představuje komplexnější pojem, je vymezen jako „transformace daného cíle veřejné politiky do organizačně ucelené podoby ve formě systému, který zřetelně definuje veškeré zamýšlené (programové) činnosti, odpovědnosti, časové horizonty a zdroje potřebné k realizaci cílů veřejných politik.“ (Ochrana, Pavel, Vítek a kol., 2010). Absolutní výše veřejných příjmů a výdajů je sice důležitá, ale mnohem větší důraz by měl být kladen na struktury veřejných financí. Vládní výdaje na nákup statků a služeb lze dále klasifikovat na výdaje běžné a kapitálové. Běžné výdaje jsou pravidelně se opakující transakce. Dále jsou rozděleny podle jejich funkce na alokační a redistribuční výdaje. Ve většině vyspělých ekonomik množství běžných výdajů neustále stoupá. Často však klesají alokační výdaje – přímé výdaje na nákup statků a služeb. Je tomu tak z důvodu růstu decentralizace z vyšších na nižší vládní úrovně. Vládní nákupy představují 15-20 % agregátní poptávky, z čehož vyplývá, že snižování alokačních výdajů výrazně omezuje schopnost vlády stabilizovat ekonomiku (Peková, 2001). Další skupinou výdajů dělených dle jejich funkce jsou výdaje redistribuční. Řadí se sem transfery (dotace) nižším správním celkům, příspěvkovým organizacím, organizačním složkám a mimorozpočtovým fondům, dále úroky z dluhu, sociální dávky a platby do zahraničí. Redistribuční výdaje zahrnují především mandatorní výdaje. Oproti alokačním výdajům neustále rostou. Na vině je především vyšší tempo růstu výdajů sociálního zabezpečení (zejména starobní důchody) (Hamerníková a Kubátová, 2004). Druhou skupinu veřejných výdajů jsou vedle běžných výdajů kapitálové výdaje. Do této skupiny patří investiční výdaje na hmotný a nehmotný majetek, nákup cenných papírů, splátky úvěrů a půjček a rovněž poskytnuté účelové investiční dotace příspěvkovým organizacím, organizačním složkám, obcím a krajům (Peková, 2001). Vládní výdaje na nákup statků a služeb zatěžují výrobní kapacity ekonomiky7, což se neděje v případě transferů. U transferů nevzniká žádné protiplnění. Jejich výsledkem je zvýšení důchodů obyvatel. Úskalím transferů je bezesporu schopnost snižovat motivaci ekonomických subjektů, což je potřeba si uvědomit při rozhodování o jejich objemu (Hamerníková a Kubátová, 2004).
7
Pozn. Vládní výdaje na nákup statků a služeb spotřebovávají přírodní zdroje, hmotné statky, práci
apod. Veřejné statky jsou zabezpečovány přímou veřejnou produkcí či pomocí soukromého sektoru formou veřejných zakázek nebo spolufinancováním (Hamerníková a Kubátová, 2004).
Fiskální nerovnováha
3.1.2
29
Příjmy veřejných rozpočtů - typologie
Největší část veřejných příjmů představují běžné příjmy, z nichž nejvyýznamnější položkou jsou daňové příjmy. Daňové příjmy jsou pravidelně se opakující peněžní prostředky získané od daňových poplatníků. Zejména jde o příjmy z výběru daně z přidané hodnoty, daně z příjmů a majetkových daní. Spotřeba je zdaňována nepřímou cestou, kdy daň z přidané hodnoty platí výrobci a obchodníci. O danou částku však navýší cenu svých výrobků a služeb, čímž je daňová povinnost přesunuta na zákazníka. U důchodové daně je předmětem zdanění důchod poplatníka, a to nehledě na zdroj, ze kterého důchod plyne. Majetková daň, jak již název vypovídá, se platí z vlastněného majetku (např. nemovitosti a pozemky) daňového poplatníka. Dalším příjmem státního rozpočtu jsou cla, která ovšem s probíhající globalizací ztrácí na svém významu. Mezi daňové příjmy se řadí rovněž příspěvky na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti a správní poplatky. Z nedaňových příjmů lze uvést například příjmy z pronájmu státního majetku, přijaté sankční platby, přijaté úroky, poplatky za služby, které zabezpečují neziskové organizace zřizované státem, či emisní výnosy ze státních dluhových cenných papírů. Podobně jako u výdajů, rozlišujeme i v případě veřejných příjmů příjmy kapitálového charakteru. Jde o příjmy z prodeje státního majetku, z prodeje akcií a majetkových podílů, příjmy z emise státních obligací a přijaté splátky z vládních úvěrů a půjček (Bervidová, Vančurová, 2008, str. 84). Mimorozpočtové fondy Specifickou součástí soustavy mimorozpočtových fondů jsou parafiskální fondy. Pro konkrétnější představu, v rámci České republiky jsou za tyto fondy považovány státní mimorozpočtové fondy (např. Státní fond kultury), rozpočty zdravotních pojišťoven, fond zdravotního pojištění (tzn. peněžní prostředky získané z povinné platby zdravotního pojištění), fond sociálního zabezpečení (vzniklý povinností platby sociálního zabezpečení), účelové fondy obcí a krajů (např. fondy rezerv) a tzv. svěřenecké fondy. Fondy pracují na účelovém principu, díky němuž je vyžadována striktní provázanost příjmů a výdajů. Jsou zřizovány podle zákona, hospodaří s veřejnými prostředky a často mají velmi úzký vztah k veřejnému rozpočtu (např. v případě, kdy stát platí pojišťovnám zdravotní pojištění za státní pojištěnce). Těmto fondům se musí věnovat stejná pozornost jako veřejným rozpočtům, poněvadž zde hrozí riziko přesunutí financování některých potřeb z veřejných rozpočtů právě do těchto fondů. Mezi výhody existence mimorozpočtových fondů patří fakt, že zabezpečení určité potřeby nebude nahrazeno realizací jiné investice. Jako příklad lze uvést použití Státního fondu dopravní infrastruktury na investice směřující do této oblasti (Peková, 2001). Vedle mimorozpočtových fondů suplují kapitálový veřejný rozpočet také účelové vládní agentury (instituce), které slouží k realizaci některých cílů hospodářské
30
Fiskální nerovnováha
politiky. Jako příklad lze uvést Českomoravskou záruční a rozvojovou banku – instituci podporující podnikání (Peková, 2001).
3.2
Fiskální a rozpočtová politika
Vznik fiskální nerovnováhy úzce souvisí s prováděním rozpočtové a fiskální politiky. Na první pohled mohou být rozpočtová a fiskální politika považovány za synonyma. Často jsou tyto politiky pojmenovány souhrnným pojmem fiskální politika. Ačkoliv lze mezi nimi najít společné prvky, odlišnosti obou politik jsou znatelné, což lépe vystihují jejich anglické názvy – budgetary policy jako rozpočtová politika a fiskální politika s anglickým pojmenováním fiscal policy (Ondrčka, 1997). Kompetentní osobou fiskální politiky je vláda. Oproti tomu za rozpočtovou politiku odpovídá ministerstvo financí. U rozpočtové politiky je kritérium vyrovnanosti veřejného rozpočtu žádoucím stavem, naopak u fiskální politiky není vyrovnanost prioritou (Dvořák, 2004). 3.2.1
Fiskální politika
Fiskální politika je definována jako záměrné ovlivňování agregátní poptávky a agregátní nabídky pomocí veřejných výdajů a veřejných příjmů (zejména zdaněním) s cílem dosažení požadované úrovně zaměstnanosti a jiných cílových ekonomických veličin (Ondrčka, 1997). Zodpovědně prováděnou fiskální politiku s jasně stanovenými cíly a pravidly ovlivňuje ochota vládnoucích politiků, ale také konsensus politiků napříč politickým spektrem a podpora široké veřejnosti (Hamerníková a kol., 2009). Pro potřeby fiskální politiky je veřejný rozpočet stabilizačním nástrojem, který napomáhá zachovávat makroekonomickou stabilitu a stimulovat hospodářský růst. Pro dosažení stabilního ekonomického růstu (popř. dalších ekonomických cílů8) jsou využívány dvě skupiny nástrojů – záměrná opatření a vestavěné stabilizátory. Záměrným opatřením může být zavedení nových daní, změna daňových sazeb, změna struktury veřejných výdajů apod. Tyto změny se projeví jednorázově, avšak často s časovým zpožděním. Vestavěné stabilizátory (např. progresivní daň z příjmu či podpory v nezaměstnanosti) naopak působí dlouhodobě. Automaticky zmírňují cyklické výkyvy hospodářství – v době ekonomického růstu brzdí růst agregátní poptávky a v době hospodářského poklesu zmírňují propad agregátní poptávky (Slaný a Žák, 1999). Fiskální politiku lze realizovat přímou a nepřímou cestou. Jestliže jsou zvýšeny vládní výdaje (přímý nástroj) nebo sníženy daňové sazby (nepřímý nástroj), je prováděna tzv. fiskální expanze. Snižují-li se vládní výdaje (přímý nástroj) nebo
8
Mezi další makroekonomické cíle patří vysoká úroveň zaměstnanosti, stabilita cenové hladiny či
stabilita měnového kurzu (Hamerníková a kol.,2009).
Fiskální nerovnováha
31
zvyšují-li se daňové sazby (nepřímý nástroj), jedná se o fiskální restrikci (Hamerníková a Kubátová, 2004). Expanzivní fiskální politika zvyšuje agregátní poptávku či agregátní nabídku a v konečném důsledku tak podporuje ekonomický růst a snižuje nezaměstnanost. Restriktivní fiskální politika funguje opačně s cílem snížit agregátní nabídku a agregátní poptávku. Negativním důsledkem restriktivních opatření je zvyšování úrovně nezaměstnanosti. U obou typů fiskální politiky dochází i ke změně cenové hladiny (Klíma, 2006). Peková (2001) tvrdí, že veřejný rozpočet by neměl být používán jako nástroj fiskální politiky především díky vládním selháním, ale měl by být omezením pro vládní rozhodnutí. Nutno podotknout, že je užitečné sledovat vztah mezi fiskální a monetární politikou. Zatímco fiskální politika se zaměřuje na dosažení požadovaného ekonomického růstu a míry nezaměstnanosti, úkolem monetární politiky je především ovlivňovat úroveň cenové hladiny dané ekonomiky. Cíle obou politik se tak mohou snadno vylučovat (Hamerníková a Kubátová, 2004). Fiskální politika je však v posledních letech hlavním nástrojem k ovlivňování ekonomiky. Provádění monetární politiky je totiž značně omezeno. V současné době se většina vyspělých zemí zaměřila na cílování inflace. Tento proces přináší stabilní míru inflace, nicméně omezuje prostor pro provádění monetární politiky (Stiglitz, 2008, online). Problém způsobila také od roku 2008 globální hospodářská krize, po které se úrokové sazby pohybují těsně nad nulovou hodnotou. Následkem toho mnoho států čelí deflačním tlakům, které musejí eliminovat prostřednictvím fiskální politiky. V případě zemí eurozóny je provádění monetární politiky na národní úrovni znemožněno, jelikož je tato politika v kompetenci Evropské centrální banky (Blanchard, Dell’Ariccia a Mauro, 2010). 3.2.2
Rozpočtová politika
Rozpočtová politika si klade za cíl získat a správně rozdělit peněžní zdroje mezi jednotlivé sektorové politiky. Nahodil (2009, str. 15) zdůrazňuje tyto funkce veřejného sektoru: „zajistit potřebný objem veřejných statků pro obyvatelstvo, efektivně alokovat finanční prostředky z veřejných rozpočtů, přispět k ekonomickému růstu zajištěním vzdělání a zvyšování kvalifikace, vytvořit podmínky pro zkvalitnění lidského života a dosáhnout větší spravedlnosti v rozdělování.“ Předmětem zájmu jsou veřejné rozpočty, které se skládají z veřejných výdajů na straně jedné a z veřejných příjmů na straně druhé (Hamerníková a Kubátová, 2004). Veřejné rozpočty jsou sestavovány na rozpočtové období, které se většinou shoduje s kalendářním rokem. Rozpočet na jedno rozpočtové obdob tvoří základní plán hospodaření státu. Současně s ročním rozpočtem jsou vytvářeny také střednědobé a dlouhodobé plány – rozpočtové prognózy. Rozpočtové prognózy se zabývají plánováním rozsahu a kvality veřejných statků, zdroji financování investic či
32
Fiskální nerovnováha
plánováním výše budoucích transferů. Za realizaci rozpočtové politiky je odpovědno Ministerstvo Financí, které je bezesporu jedním z nejvýznamnějších resortů dané ekonomiky. Ministr financí je odpovědný za sestavení státního rozpočtu, jeho ekonomické využívání i vytvoření závěrečného účtu (Nahodil, 2009).
3.3
Krátkodobá fiskální nerovnováha - veřejný deficit
Jak již bylo zmíněno výše, jestliže jsou veřejné výdaje vyšší než veřejné příjmy, vzniká schodkový rozpočet neboli deficit. Jeho výši lze vyjádřit následovně: SRt = r *Dt-1 + (Gt-Tt) (1) SRt ... rozpočtový deficit v roce t r… reálná úroková míra Dt-1… veřejný dluh v roce (t-1) Gt… veřejné výdaje za zboží a služby v roce t Tt… veřejné příjmy v roce t Rozpočtový deficit se skládá z úroků placených z veřejného dluhu z roku (t-1) a z rozdílu mezi běžnými výdaji za zboží a služby a příjmy rozpočtu očištěné o transfery (Ochrana, Pavel, Vítek a kol., 2010). Je důležité rozlišovat časové období, které se k deficitu váže. Záporné rozpočtové saldo před zahájením rozpočtového období je stav, který vyjadřuje záměr vlády v otázce hospodaření následujícího roku. Dále je rozlišována fiskální nerovnováha vzniklá v průběhu rozpočtového období. Fiskální deficit vzniká během rozpočtového roku poměrně často. Důvodem je předem stanovený harmonogram výběru daní (sezónní výkyvy v množství vybraných peněžních prostředků) a nutnost pravidelného a plynulého poskytování běžných výdajů. Krátkodobý nesoulad běžných příjmů a výdajů je řešen pomocí návratných peněžních prostředků. Naopak dočasně volné peněžní prostředky plynoucí z daní se mohou na omezenou dobu investovat – např. na termínovaný úročený vklad. Nejvíce pozornosti by mělo být věnováno rozpočtovému saldu na konci rozpočtového období, které odráží skutečný stav hospodaření státu (Dvořák, 2004 a Peková, 2001). Tento typ deficitu bude rozebírán v následujícím textu. V nepříznivých časech je vznik deficitu akceptovatelný. Jedná se například o situace nepředvídatelných přírodních katastrof, kdy je zapotřebí výrazně navýšit výdaje na zmírnění důsledků nastalé události. Pokud je však rozpočet deficitní dlouhodobě, je potřeba styl hospodaření veřejného sektoru zásadně změnit. Nejčastější otázky ohledně velikosti deficitu státního rozpočtu se týkají výše a struktury mandatorních výdajů, účinnosti daňového systému a únosnosti dalších, výše uvedených typů veřejných výdajů (Peková, 2001). Následující text se bude zabývat nejvýznamnějším veřejným rozpočtem - státním rozpočtem - který shromažďuje významnou část veřejných příjmů a výdajů. Podle metodiky Mezinárodního měnového fondu se deficit státního rozpočtu sklá-
Fiskální nerovnováha
33
dá z primárního deficitu a úroků z veřejného dluhu. Primární deficit je definován jako výsledek hospodaření v rozpočtovém období, tedy jako schodek mezi výdaji a příjmy za uplynulé období. Úroky z dluhu jsou pasivní složkou celkového deficitu a do primárního deficitu se nezapočítávají (Hamerníková a Kubátová, 2004). 3.3.1
Příčiny vzniku deficitu státního rozpočtu
V souvislosti s veřejným deficitem je zapotřebí sledovat nejen vývoj státního rozpočtu, ale rovněž všechny rozpočty územně samosprávných celků a mimorozpočtových fondů. Nedílnou součástí správy rozpočtu je analýza příčin deficitů rozpočtů a nalezení způsobů, kterak vzniku deficitu předejít (Peková, 2001). Příčiny vzniku deficitu se rozlišují v závislosti na charakteru deficitu. Jedná-li se o aktivní schodek, příčiny deficitu se skrývají ve vládních rozhodnutích o výši příjmů a výdajů. Aktivní deficit je někdy označován jako strukturální deficit. Jeho existence je známá již při sestavování rozpočtu, kdy jsou záměrně schváleny vyšší výdaje než příjmy. Strukturální deficit může vzniknout vinou expanzivní vládní politiky, kdy se vláda snaží podpořit ekonomiku navýšením vládních výdajů. Mnohem častější příčinou je tzv. vládní populismus – tendence politiků snižovat daně, zvyšovat vládní nákupy a transfery za účelem zalíbení způsobu jejich politiky a následným znovuzvolením do funkce. Deficit může plánovaně pokrýt nesoulad mezi příjmy a nadměrnými výdaji, které se objeví v důsledku nějakého šoku (například zvýšením cen surovin). Mezi příčiny vzniku deficitu se řadí i situace rozložení daňové zátěže (tzv. tax smoothing) spojené s nákladnými veřejnými projekty (Lajtkepová, 2007). Druhým typem deficitu je tzv. pasivní deficit. Tento schodek vzniká během rozpočtového roku následkem nepříznivých událostí. Jde například o recesi, kdy viníkem jeho vzniku je pokles hospodářské aktivity a s tím spojený úbytek daňových příjmů a navýšení výdajů. Rovněž i nečekaný cenový šok, války, přírodní pohroma, společenská katastrofa a úroky z dluhu vychýlí předpokládanou výši příjmů a výdajů rozpočtu nežádoucím směrem. Působení těchto exogenních vlivů znemožňuje realizaci původních záměrů vlády. Pasivní deficit je někdy nazýván cyklickým deficitem. Nutno podotknout, že v praxi je velmi těžké rozpoznat poměr mezi aktivním a pasivním deficitem. Spíše se jedná o přibližné odhady. Důvody, proč neustále vznikají veřejné deficity bývají hledány nejen v ekonomické oblasti, ale je užitečné zaměřit se také na politické faktory (Dvořák, 2008). Příčiny deficitu spojené s politickým cyklem jsou krátkodobé. Před volbami provádějí politici líbivou politiku s vidinou snadnějšího znovuzvolení. Pokud jsou populistické kroky prováděny, mělo by se jednat pouze o krátkodobou záležitost. Rostou-li veřejné výdaje dlouhodobě, je často na vině zvyšující se tempo mandatorních výdajů (Nahodil a kol., 2009).
34
3.3.2
Fiskální nerovnováha
Dynamika růstu objemu veřejných financí
V posledních letech narůstají veřejné finance závratným tempem. Tento trend se projevuje chronickým vytvářením rozpočtových deficitů a následně v růstu zadluženosti země. Příčin zvyšující se dynamiky růstu veřejných financí je celá řada. Hamerníková a Kubátová (2004) k nim řadí zejména růst angažovanosti státu (zvláště v období ekonomického poklesu) a navýšení spektra rolí státu mimo realizaci státní správy. Od dob rozkvětu státu blahobytu (2. polovina 20. století) roste také velikost transferů a jejich podílů na celkových veřejných výdajích. Výrazný nárůst podílů na celkových výdajích je sledován také u výdajů na dluhovou službu. Je zřejmé, že při tvorbě rozpočtu je nutné zaměřit se na výdajovou i příjmovou stranu rozpočtu. V posledních letech však enormně roste především dynamika veřejných výdajů. Jak lze tuto skutečnost vysvětlit? Rozlišují se dva typy modelů růstu veřejných výdajů - makroekonomické modely vysvětlují neustálý rostoucí trend veřejných výdajů a mikroekonomické modely se zaměřují na změny ve struktuře veřejných výdajů. Mezi makroekonomické modely veřejných výdajů lze zařadit následující hypotézy. Rozvojový model Musgrave a Rostowa je založen na vývojových stádiích ekonomiky. V rané fázi ekonomiky je zapotřebí vysokého objemu investic. Ve střední fázi dochází k poklesu, jelikož jsou veřejné investice postupně stále více doplňovány soukromými investicemi. Ve fázi dospělosti dochází opět k růstu veřejných výdajů. S rostoucí vyspělostí země dochází k přesunu veřejných výdajů z oblasti infrastruktury na oblast vzdělání, zdravotnictví a celkového blahobytu země. Wagnerův zákon říká, že s růstem důchodu na jednoho obyvatele roste také relativní velikost veřejného sektoru, z čehož vyplývá, že veřejné výdaje rostou rychleji než HDP. První verze tohoto zákona vidí příčinu v procesu industrializace, kdy roste nutnost investic za účelem zasídlování měst a vznik průmyslových center, rostou nároky spotřebitelů (na welfare state) a je nevyhnutelné investovat do vzdělanosti. Díky těmto potřebám rostou veřejné výdaje. Druhá verze Wagnerova zákona vyplývá z teze, že s růstem HDP rostou také nároky obyvatelstva a veřejné statky se stávají luxusními statky. Teorie byrokracie neboli Leviatánský model kritizuje politickou rozpínavost. Větší veřejný rozpočet představuje pro byrokraty také větší prostor k jejich činnosti, resp. moc, po které mnoho z nich touží. Veřejný sektor pak roste na základě jejich politických cílů a zájmů. Peacocova a Wisemanova hypotéza prahových efektů spočívá v posunu vnímání snesitelné výše daňového zatížení, kterou společnost dokáže akceptovat. Pokud je země zasažena nějakou krizí či přírodní katastrofou, vzrostou nárazově i veřejné výdaje. Hovoříme o tzv. prahu. V těchto obdobích obyvatelstvo toleruje navýšení daní pro potřeby krytí mimořádných veřejných výdajů. S rostoucími veřejnými výdaji tedy adekvátně roste také daňové zatížení. Po uplynutí nepříznivých časů se však tento skok veřejných financí na původní úroveň nevrátí (Dvořák, 2008).
Fiskální nerovnováha
35
Za mikroekonomické aspekty veřejných výdajů lze považovat například růst počtu obyvatel nebo změnu demografické struktury. S prodlužující se délkou lidského života rostou také požadavky na starobní důchody a zdravotní péči. Baumolův zákon vysvětluje růst veřejných výdajů na základě zvyšujících se nákladů na jednotku výkonu ve veřejném sektoru bez adekvátního růstu produktivity. Ke změně struktury veřejných výdajů dochází také v závislosti na poptávce obyvatelstva po statcích. Rozlišujeme dva efekty veřejných výdajů. Substituční efekt znázorňuje změna chování spotřebitele za jinak nezměněných podmínek v důsledku poskytnutí peněžního transferu z veřejného rozpočtu na konkrétní dotované statky. Následkem toho mění spotřebitel své preference a roste poptávka po dotovaných statcích. V případě poskytnutí transferu, který zvyšuje disponibilní důchod spotřebitele, roste spotřeba dané ekonomické jednotky, ale subjekt nemění její preference. Tento efekt se označuje jako důchodový efekt (Hamerníková a Kubátová, 2004). Mezi faktory růstu dynamiky veřejných výdajů lze zařadit geografické faktory (např. vyšší veřejné výdaje si vyžádají vzniklé povodně), demografické faktory (např. navýšení veřejných výdajů následkem vyššího počtu lidí důchodového věku), urbanistické faktory (např. tendence k městskému způsobu života, kdy je nutné participovat na rozvoj telekomunikace a silničních sítí), technickotechnologické faktory (např. státní asistence při realizaci nových významných objevů). Další příčinou růstu veřejných výdajů jsou výdajové šoky, které vznikají v důsledku přírodních a společenských katastrof. Stejně tak snaha politiků přilákat nové voliče prostřednictvím růstu transferů, má negativní dopad na velikost veřejných výdaj. I samotné ekonomické faktory působí na tvorbu veřejného rozpočtu, kdy je třeba vzít v úvahu současnou fázi hospodářského cyklu, výkonnost ekonomiky i bariéry výkonnosti. Národní vládnoucí sféra je také ovlivněna situací v zahraničí. Tento jev, kdy obyvatelé vyžadují stejné podmínky, jaké jsou nastoleny v sousedních zemích, je označován jako demonstrační efekt (Hamerníková a Kubátová, 2004). Velikost veřejných výdajů ovlivňuje i fiskální iluze. Občané, resp. voliči upřednostňují tvorbu deficitu veřejného rozpočtu, jelikož nadhodnocují současné užitky a neberou příliš v potaz tíhu přenosu daňového břemene na budoucí generace. To nahrává oportunisticky vládnoucím politikům, kteří s cílem znovuzvolení přistupují ke krokům v podobě snižování daňových sazeb bez adekvátního snížení veřejných výdajů nebo k zvyšování veřejných výdajů bez ohledu na potřebné, stejně vysoké zvýšení daní. Toto pomýlení může směřovat k nadspotřebě a neefektivnosti (Kubátová, 2011). Veřejné výdaje rostou také v závislosti na typu a potřebách welfare state, který zajišťuje obyvatelstvu určitou úroveň bezpečnosti, rovnosti a spravedlnosti. Na příjmové straně veřejného rozpočtu na rozdíl od její výdajové části nejsou zaznamenány velké změny. Struktura daňových výnosů se mezi zeměmi liší.
36
Fiskální nerovnováha
Někde je největším příjmem rozpočtu výnos daně z přidané hodnoty. Jinde například příspěvky na sociální zabezpečení. Záleží mimo jiné také na počtu úrovní státní správy, resp. na stupni fiskální decentralizace, kdy v současnosti probíhá přesun větší míry odpovědnosti na nižší správní celky. V 80. a na počátku 90. let 20. století došlo v řadě zemí k daňovým reformám, které pokračují až do nového tisíciletí. Hlavním cílem těchto reforem bylo zmírnit daňovou zátěž, která nemotivovala populaci k ekonomické aktivitě. Ve stále probíhajících daňových reformách lze spatřit jeden trend. Vlády postupně snížily sazby důchodových daní, nicméně pokles daňových příjmů nahradily výběrem nepřímých daní (zvláště daně z přidané hodnoty). Následkem toho celkový objem daňových příjmů stále narůstá (Hamerníková a Kubátová, 2004). 3.3.3
Zdroje financování veřejného deficitu
Možností financování vzniklého deficitu je celá řada. Některé jsou spíše teoretického rázu a v praxi se příliš nepoužívají. Logickým a na první pohled ideálním řešením je zvýšení daní nebo snížení veřejných výdajů. Tento postup však není mezi voliči příliš populární. Hlavním cílem politiků je jejich opětovné zvolení, a tak se snaží hledat spíše jiné zdroje financování rozpočtu. Pro potřeby krytí deficitu může být využito peněžních prostředků z prodeje aktiv ve státním vlastnictví. Jde o rychlé, nicméně časově a množstevně omezené řešení. Značnou komplikací je také samotné ocenění státních aktiv. Nejčastěji zvolenou cestou bývá dluhové financování deficitu - deficit je přeměněn do podoby dluhu. Stát si půjčuje peněžní prostředky na základě emise cenných papírů, jež jsou nakupovány firmami, bankovními institucemi, fyzickými osobami a v některých případech i centrální bankou (Lajtkepová, 2007). Deficit může být kryt také kreací peněz. Jedná se o situaci, kdy emitované cenné papíry kupuje přímo centrální banka. Tento proces se nazývá monetizace dluhu. Centrální banka při ní platí za nakoupené státní cenné papíry penězi, které vytvořila. Zvýšení monetární báze sebou nese riziko růstu inflačních tlaků. Z tohoto důvodu je monetizace dluhu v mnoha zemích legislativně zakázána, nebo alespoň omezena. Ve státech eurozóny je monetizace zcela nemožná, jelikož monetární politika je prováděna na centrální úrovni Evropskou centrální bankou(Izák, 2010). Vláda si může peněžní prostředky půjčit podobně jako domácnosti či firmy. Přímý bankovní úvěr však častěji než stát využívají územní samosprávy. Bankovní úvěr poskytnutý státu je totiž ve většině zemí zakázán nebo je jeho užití časově a množstevně omezeno. Mezi návratné peněžní zdroje patří i půjčka od jiných článků rozpočtové soustavy či od jiného státu (Peková, 2001).
Fiskální nerovnováha
37
Dluhové financování deficitu9 Dluhové financování deficitu patří k nejčastější variantě řešení krátkodobé fiskální nerovnováhy. Pokud je rozpočtový deficit řešen dluhovým krytím, rozlišujeme vydané dluhové cenné papíry z časového hlediska. Vznikne-li v průběhu rozpočtového roku schodek, dodatečným zdrojem příjmů se stane emise krátkodobých cenných papírů – pokladničních poukázek. Jedná-li se o deficit na konci rozpočtového roku a nenajdou-li se potřebné peněžní prostředky v rezervách z minulých let, musí stát přistoupit k emisi střednědobých a dlouhodobých cenných papírů10, tedy k získání dlouhodobějšího peněžního zdroje (Peková, 2001). Dluhopisy mohou výt vydány na majitele, na jméno, na úroky či jako poukázka na nový kupon. Prodej státních cenných papírů probíhá ve formě aukce či tendru. Státní dluhopisy jsou prodávány zejména finančním institucím, které si je ponechají či je dále prodávají na sekundárním trhu, kde se stávají standardním produktem kapitálového trhu. Fyzické osoby a neziskové organizace mají k dispozici neobchodovatelné dluhopisy, jejichž výhodou je vyšší úrok. Obchodovatelné státní cenné papíry se podle délky splatnosti klasifikují na treasury bills neboli státní pokladniční poukázky (cenné papíry se splatností v řádu měsíců), treasury notes (dluhopisy se splatností do 10 let) a treasury bonds (dluhopisy se splatností nad 10 let). Nejčastěji jsou emitovány treasury notes (Peková, 2001). Stěžejním aspektem správy veřejného dluhu je určení doby splatnosti dluhového portfolia. Časová struktura veřejného dluhu by měla být určena na základě analýzy struktury budoucích veřejných příjmů a předpokládaném vývoji ekonomiky a s ohledem na situaci na finančních a kapitálových trzích (Dostálová a Janda, 1998). Mezi ekonomickými subjekty se díky kombinaci malého rizika a poměrně stabilního výnosu těší státní dluhové cenné papíry poměrně velké oblibě. Státní dluhopisy jsou považovány za kvalitní a likvidní aktiva, což vychází z vysoké kredibility emitenta a velkého objemu emise. Jejich „bezrizikovost“ je vyvážena nižším výnosem (Komárková a kol., 2013). O podmínkách dluhového financování deficitu, tj. o délce splatnosti cenných papírů a způsobu úročení, rozhoduje vláda. Velkou roli v otázce dluhového financování deficitu hraje samotný zájem o emitované dluhopisy mezi ekonomickými subjekty. Kritériem pro rozhodování, zda vládní cenné papíry nakoupit, jsou nejen samotné podmínky emise, ale také míra výnosu alternativních aktiv, míra inflace či velikost možného rizika nesplacení (Dvořák, 2008).
9
Problematika emise státních cenných papírů je v České republice upravena Zákonem
o dluhopisech č. 190/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů (ČR, 2004). 10
Splatnost střednědobých vládních dluhopisů je stanovena do 10 let. Splatnost dlouhodobých dlu-
hopisů se pohybuje nad 10 let (Lajtkepová, 2007).
38
Fiskální nerovnováha
V současnosti jsou v drtivé většině na krytí veřejného dluhu používány právě finanční nástroje dlouhodobého charakteru, které zastupují až 90 % krytí dluhu. Zbývající část dluhu je kryta půjčkami, oběživem a vklady. Půjčky převažují ze sledovaných zemí pouze u Estonska a Lotyšska (ČSÚ, 2013). 3.3.4
Důsledky veřejného deficitu
Názory na důsledky veřejného deficitu se liší. Obecně lze konstatovat, že krátkodobá fiskální nerovnováha může působit pozitivně, jsou-li veřejné výdaje vynakládány do oblastí, které budou v budoucnu generovat zisky a celkově budou pozitivně působit na ekonomiku (například. výstavba nové dálnice). Z dlouhodobého hlediska se však jedná o zcela negativní záležitost. Fiskální deficit způsobuje dle Izáka (2010) rovněž vysokou míru růstu inflace. Izák vychází ze skutečnosti, že v dlouhém období je inflace dána růstem peněžní zásoby. Pokud má vláda problém se získáním odpovídajících vládních příjmů na financování veřejných výdajů, její poptávka po penězích vzroste. Heymann a Leijonhufvud (1995, str. 12 a 13) zdůrazňují, že vztah mezi inflací a deficitem je kauzální. „Kauzální vztahy o vysokých mírách inflace jsou zpětně od cen k penězům a dále k fiskálním deficitům a nakonec k politickým faktorům ovlivňující chování vlád.“ Pozitivní pohled na rozpočtový deficit v krátkém období se odvíjí od možnosti odlehčit rozpočtové omezení v momentě vzniku nenadálé události. Přijdou-li například povodně a vláda musí uvolnit větší množství výdajů na pokrytí škod způsobených touto přírodní katastrofou, nemusí být nesoulad příjmů a výdajů řešen navýšením daní (Lajtkepová, 2007). Dalším argumentem hovořícím ku prospěchu deficitu může být možnost financovat efektivní veřejné výdajové programy v momentě, kdy míra výnosu převyšuje úrokovou míru z dluhu. Návratné peněžní zdroje jsou navíc dostupnější než jiné formy řešení fiskální nerovnováhy. V krátkém období lze jen těžko operativně zvýšit daně nebo snížit zákonem stanovené mandatorní výdaje (Peková, 2001). Z rozpočtového hlediska ukazuje existence veřejného deficitu na skutečnost, že veřejný sektor utrácí více, než jaké peněžní zdroje dokáže získat. Z fiskálního pohledu jde o následek expanzivní fiskální politiky, prostřednictvím které chce vláda podpořit ekonomický růst. I v tomto případě může být za určitých okolností deficit akceptovatelný. Dosažení makroekonomických cílů může být v některých situacích důležitější než vyrovnanost veřejných financí (Dvořák, 2004). Je nutné podotknout, že každý typ rozpočtu bude mít jiné konečné důsledky. Deficit krytý emisí cenných papírů bude mít jiné makroekonomické důsledky než deficit financovaný navýšením veřejného dluhu. Chronické vytváření deficitů ovlivňuje produkt ekonomiky. Děje se tak následkem snížení zásoby domácího kapitálu. Restriktivní opatření v podobě zvyšování daní či snižování výdajů snižují úspory ekonomických subjektů (Peková, 2001). Restriktivní politiku je třeba provádět s rozmyslem. Pokud se bude vláda příliš soustředit na restriktivní opatření,
Fiskální nerovnováha
39
může přehlédnout příčiny peněžní expanze. Rozpočtový přebytek může být doprovázen růstem cenové hladiny (Ondrčka, 1997). Navíc fiskální restriktivní opatření omezují činnost vlády v otázce snižování nezaměstnanosti. Rozpor cílů - fiskální rovnováhy versus dosahování přirozené míry nezaměstnanosti - je považováno za jedno z největších ekonomicko-politických dilemat (Dvořák, 2004). Negativní důsledky s sebou přináší i dluhové financování deficitu v podobě budoucího zatížení rozpočtu. Úskalí spočívá v platbě úroků za tuto finanční službu. V souvislosti s platbou úroků hovoříme o dluhové službě. Dále si je nutné uvědomit, že růst úrokové míry státních dluhopisů vytváří tlak na růst ostatních úrokových měr (Lajtkepová, 2007). S růstem dluhu roste poptávka po penězích, která vyvolá růst úrokové sazby. Úroková sazba se rovněž zvyšuje v případě, kdy chce stát emitovat větší množství dluhopisů. Větší počet emitovaných cenných papírů bude trhem absorbován jen při vyšší úrokové míře. Následkem růstu úrokové sazby klesá investiční aktivita ekonomických subjektů (Peková, 2001). Zadlužování se na úkor budoucí generace je navíc považováno za nemorální. Budoucí generace totiž budou muset splácet dluhy z minulosti, aniž by se na jejich tvorbě nějakým způsobem podílely, a budou tak mít k dispozici pouze omezené veřejné finance (Peková, 2001). 3.3.5
Teoretické přístupy k veřejnému deficitu
Od období klasické politické ekonomie Adama Smitha až do počátku 20. století byla fiskální nerovnováha zásadně odmítána. Veřejný rozpočet musel být vyrovnaný. Krátkodobý nesoulad veřejných příjmů a výdajů byl akceptován pouze v ojedinělých situacích (např. období válek). Veřejný deficit byl považován za nemorální a nehospodárnou činností vládnoucí skupiny. Veřejné finance byly ztotožňovány s osobními financemi, v nichž žít dlouhodoběji na dluh nepřipadá v úvahu. V 30. letech 20. století se do popředí začínají dostávat názory J. M. Keynese, který ospravedlňuje cyklicky vyrovnaný rozpočet. Při cyklicky vyrovnaném rozpočtu se v obdobích ekonomického růstu vytvářejí přebytky rozpočtu a těmito přebytky jsou následně kryty deficity státního rozpočtu v obdobích poklesu ekonomické aktivity (Peková, 2001). Keynes rovněž rozpracovává využití vestavěných stabilizátorů11 jako nástroje stabilizace ekonomiky. Ve stejném duchu se nese tzv. teorie kompenzační úlohy státního rozpočtu. „(…) deficit státního rozpočtu se krátkodobě využívá k růstu agregátní poptávky a oživení ekonomiky v případech, kdy trh selhává.“ (Peková, 2001, str. 75-76). Etapa prosazování cyklicky vyrovnaného rozpočtu pozvolna končí v 70. letech 20. století. Keynesiánská doporučení začínají selhávat. Následkem hospodářských problémů, vládních selhání a snížení účinnosti stabilizační politiky dochází ve vět11
Vestavěné stabilizátory – např. progresivní zdanění, pojištění pro platby v případě nezaměstna-
nosti, státní výkup zemědělské produkce, subvence cen v zemědělství (Klíma, 2006).
40
Fiskální nerovnováha
šině zemí k akumulaci deficitů státních rozpočtů, čímž také narůstá veřejný dluh. V řadě zemí dochází ke stagflaci12. Postupně se začínají prosazovat nové ekonomické směry. Neexistuje jeden hlavní směr ekonomického myšlení, názory ekonomických škol se prolínají. Jedno však mají společné, a to snahu eliminovat státní zásahy. Monetaristé zaujímají proti keynesiánskému modelu kritický postoj. Příčinu všech problémů vidí v inflaci, která je následkem veřejných deficitů. Inflace má negativní dopad na hospodářský růst, který vyvolává růst nezaměstnanosti. Schodky státního rozpočtu zcela odsuzuje neoklasický směr. Dle zastánců této teorie stát při zadlužování pouze odkládá daňovou povinnost na budoucí generace. Dočasné snížení daní či mimořádné vládní výdaje (s cílem podpořit ekonomický růst) se minou účinkem, agregátní nabídka ani agregátní poptávka se výrazně nezmění. Racionálně uvažující ekonomické subjekty si jsou totiž vědomy, že v budoucnu opět musí dojít k nárůstu daní. Neoklasikové zastávají názor, že za určitých okolností může být deficit pozitivní účinky, ale dlouhodobě přetrvávající krátkodobá nerovnováha je zcela nežádoucí. Od 80. let 20. století jsou zaznamenány tendence snižovat vládní výdaje, privatizovat neefektivní státní podniky, omezovat dluhové financování a redukovat expanzivní fiskální politiku. Na druhou stranu dochází k podpoře soukromých investic a snahy o dodržování tržních pravidel (Peková, 2001; Hamerníková a Kubátová, 2004). Mezi ekonomy se objevuje také názor, že deficitní krytí veřejných výdajů (substituce současných daní rozpočtovým deficitem) agregátní poptávku nikterak neovlivňuje. Makroekonomické důsledky deficitu jsou pak neutrální. Tyto postřehy přináší Barro-Ricardova hypotéza, která se však nevěnuje celkovému deficitu, nýbrž pouze specifickému deficitu vzniklému snížením daní při stále stejné výši veřejných výdajů. Snížení daní totiž nevyvolá růst soukromé spotřeby, jak se dá očekávat, ale vede k nárůstu soukromých úspor. Racionálně uvažující jedinec předpokládá, že daně budou muset být opět někdy v budoucnosti navýšeny. Jestliže se nemění soukromá spotřeba ani veřejné výdaje, nezmění se ani agregátní poptávka. Nárůst soukromých úspor nahrazuje úbytek veřejných úspor, a proto se nemění úroková míra. Je-li dané hospodářství otevřenou ekonomikou, nedochází k přílivu zahraničního kapitálu, ke kterému by při růstu úrokové míry došlo. Pokud by se jednalo o uzavřenou ekonomiku, nárůst úrokové míry by vyvolal pokles investiční aktivity (Dvořák, 2004). Ačkoliv se teoretické podklady shodují na tom, že pokud rozpočtový deficit vzniká, mělo by tomu tak být pouze v období recese, realita je jiná. Již od 70. let 19. století dochází, nehledě na hospodářský cyklus, k trvalé fiskální nerovnováze. Příčiny tohoto permanentního stavu se proto hledají nejen v ekonomické, ale také v politické a institucionální sféře. Hypotéza volebního rozpočtového cyklu spa12
Stagflace představuje zpomalení ekonomického růstu se současnou vysokou inflací a růstem ne-
zaměstnanosti (Peková, 2001).
Fiskální nerovnováha
41
dající do oblasti politických příčin vzniku deficitu například upozorňuje na zvyšování veřejných výdajů (popřípadě snižování daňových sazeb) na základě provádění líbivé politiky související s politickým cyklem. Populistické kroky, které vedou ke znovuzvolení tak narušují racionalitu politiků při sestavování veřejných rozpočtů. Alesina, Cohen, Roubini (1996) však tvrdí, že ve skutečnosti nemá volební cyklus na fiskální nerovnováhu žádný vliv. Politikové se snaží zalíbit co největšímu počtu obyvatel - potenciálních voličů. Nejvíce se však pokouší vyhovět příslušníkům dané politické strany. Tzv. ideologický koncept rozděluje politiky na dvě skupiny. Levicově zaměření politikové dávají přednost vyšším veřejným výdajům i na úkor růstu zadluženosti, naopak pravicově smýšlející jedinci se spíše přiklánějí k zodpovědné rozpočtové politice. Rozpočtové deficity jsou teoreticky častější, vládnou-li levicově zaměřené strany. Praktické poznatky se však ani v tomto případě neztotožňují s teorií. Hypotéza negativního strategického chování poukazuje na to, že vláda, která si věří a počítá se zvolením i v dalším volebním období, hospodaří mnohem lépe, než vláda, u níž je pravděpodobnost znovuzvolení malá. Vláda, která není silná, má tendence k nepříliš kvalitnímu hospodaření. V krajním případě se dokonce snaží znepříjemnit činnost budoucí vlády zvětšením rozpočtového deficitu. Dalším konceptem je hypotéza přesunu daňového břemene mezi generacemi, která rozděluje obyvatelstvo na chudší a bohatší. Podle studie Tabelliniho (1991) bohatým navýšení daní nevadí. Chudší část populace však preferuje deficitní financování nesouladu veřejných příjmů a výdajů, protože si tak mohou půjčit od budoucích generací a nemusí platit vyšší daně v současnosti (Dvořák, 2008). Z prováděných studií vyplývá, že hypotézy založené na působení politických faktorů mnoho vysvětlení nepřináší. Teoretické poznatky nebyly ve většině případů v praktické rovině potvrzeny. Institucionální faktory zkoumají chování rozpočtových i politických institucí, které by mohlo fiskální nerovnováhu vysvětlit. První hypotézou je model geografické koncentrace. Ten říká, že politikové prosazují veřejné výdajové programy, které se týkají lokality, v níž působí. Ve svých rozhodnutích však příliš neřeší potřebné výdaje, jelikož náklady na daný program jsou rozloženy na všechny daňové poplatníky. Hypotéza vlivu politické koheze vysvětluje obtížnou situaci slabé (často menšinové vlády), která nedisponuje dostatečnou politickou mocí potřebnou pro odolání tlaků lobbystických skupin požadujících zvyšování veřejných výdajů. Výsledky provedených studií se však rozcházejí. Alesina, Perotti (1995) se s názorem, že slabé vlády nedokáží s fiskální nerovnováhou bojovat, ztotožňují. Naopak De Haan, Sturm (1994) nepřikládají politické moci žádný význam. Grilli, Masciandaro, Tabellini (1991) přichází se studií, která dokazuje následující hypotézu. Čím více se vlády střídají, tím více roste zadluženost dané země. Vliv na výši deficitu může mít i rozpočtový proces. Alesina, Perotti (1995) dále například dokázali, že tendence k vytváření rozpočtových deficitů záleží na složitosti rozpočto-
42
Fiskální nerovnováha
vého procesu. Pokud existuje nějaká zákonná norma, která omezuje volnost rozhodování v rozpočtovém procesu, sklon k tvorbě rozpočtu je menší. Možným řešením dodržování fiskální disciplíny může být tvorba fiskálních pravidel, která budou státy povinny dodržovat. Tvorba legislativy, která by zajistila vyrovnaný rozpočet, je však často odmítána. Mezi důvody jsou řazeny omezení rozhodovacích pravomocí politiků, ztráta možnosti provádět expanzivní fiskální politiku, nutnost navyšovat daně (i v hospodářsky nepříznivých časech) a obtížná vynutitelnost těchto pravidel (Dvořák, 2008).
3.4
Dlouhodobá fiskální nerovnováha - veřejný dluh
Jak již bylo řečeno, deficit vzniklý v jednom roce či dvou, třech letech není pro stát příliš závažným. Vzniklá situace se dá napravit v následujících letech tvorbou rozpočtových přebytků. Potíže činí chronické deficity vznikající několik let v řadě za sebou. Tyto kumulující se deficity pak vytvářejí veřejný dluh. Veřejný dluh je výsledkem dlouhodobé fiskální nerovnováhy. Matematicky lze veřejný dluh vyjádřit následovně: Dt = Dt-1 + PDt + r * Dt-1 (2) Bt … veřejný dluh v čase t Dt-1 …veřejný dluh v čase t-1 PDt … primární deficit v čase t r … úroková míra Veřejný dluh je tedy součtem veřejného dluhu v minulém období, primárního deficitu a úrokových plateb (Krejdl, 2006). V delším časovém horizontu přináší potíž v podobě obtížné udržitelnosti zdravých veřejných financí. Rozpočtový problém se přelívá do dluhového problému. Deficitní krytí nesouladu příjmů a výdajů je pouze odloženo na pozdější dobu (Dvořák, 2008). Schodek rozpočtu však nemusí vždy znamenat automatický nárůst veřejného dluhu. Možností, kterak financovat veřejný deficit, je několik a dluhové financování je pouze jednou z možných variant. Veřejný dluh je definován jako „souhrn pohledávek ostatních ekonomických subjektů vůči státu (ale i vůči mimorozpočtovým fondům, nižším článkům samosprávy, veřejným podnikům a veřejnoprávním institucí) bez ohledu, zda vznikly rozpočtovou či jinou cestou.“ (Lajtkepová, 2007). Veřejný dluh může být vytvořen i díky působení mimorozpočtových faktorů. Mezi jiné cesty, kterými se může reálná hodnota veřejného dluhu měnit, patří například působení inflace. Inflace snižuje reálnou hodnotu veřejného dluhu, přičemž závisí na způsobu indexace vládních dluhopisů. Dalším významným faktorem ovlivňujícím výši zadluženosti je kurzové riziko. Jestliže je velká část veřejného dluhu, resp. státních dluhopisů denominována v zahraniční měně, případné zhodnocení domácí měny může snížit reálnou hodnotu veřejného dluhu. Svůj význam
Fiskální nerovnováha
43
má také úroková míra, jejíž růst způsobuje zvýšení nákladových úroků (Dvořák, 2008). Správu veřejného dluhu provádí Ministerstvo financí a centrální banka, která vystupuje v roli agenta zprostředkujícího emisi státních cenných papírů a působí na sekundárním trhu obligací. Stav zadluženosti se hlavně pro potřeby mezinárodního srovnání měří pomocí podílu dluhu na HDP, tzv. debt-HDP ratio (Nahodil, 2009). V souvislosti s veřejným dluhem je zapotřebí rozlišit dva pojmy – vládní a státní dluh. Vládní dluh zohledňuje nejen hospodaření státu, ale také se skládá z rozpočtu územně samosprávních celků, příspěvkových organizací a celé řady fondů13. Oproti tomu státní dluh zahrnuje pouze závazky státu (Nahodil, 2009). Z jiného hlediska rozlišujeme další dva typy veřejného dluhu – hrubý a čistý dluh. Hrubý dluh započítává závazky státu, nižších správních celků a veřejnoprávních institucí. Odečteme-li z této hodnoty objem pohledávek, hovoříme o čistém dluhu, který vykazuje reálnější obraz zadluženosti veřejného sektoru. Hodnota čistého dluhu se však velmi těžko zjišťuje, proto zvláště pro potřeby mezinárodního srovnání je sledován hrubý dluh (Hamerníková a Kubátová, 2004). Další možnou klasifikací veřejného dluhu je rozlišení oficiálního a skrytého dluhu. Oficiální dluh je skutečně vykazovanou hodnotou. Skrytý dluh znázorňuje všechny potenciální závazky státu. Zohledňuje například rovněž poskytnuté záruky státu, krajů a obcí za dluhy jiných ekonomických subjektů (Peková, 2001). Podle národnosti nakupujících subjektů rozlišujeme domácí a zahraniční dluh. Volné prostředky domácích subjektů jsou omezené. Když dojde k vyčerpání národních úspor nebo nejsou-li domácí subjekty ochotny financovat veřejný dluh, zkusí vláda prodat vydané cenné papíry ekonomickým subjektům ze zahraničí (Lajtkepová, 2007). V zemích EU je trendem postupný nárůst externího dluhu na úkor domácího dluhu. Nejmenší podíl zahraničního dluhu má v rámci zkoumaných zemí Česká republika. Na konci roku 2012 držely zahraniční subjekty cca čtvrtinu dluhu. Naopak estonský veřejný dluh se skládá až z 80 % z dluhopisů držených nerezidenty. Čím menší je externí dluh, tím více roste zastoupení finančních institucí, domácností a neziskových organizací (ČSÚ, 2013). 3.4.1
Faktory ovlivňující veřejný dluh
Za hlavní příčinu vzniku, resp. růstu veřejného dluhu je považována kumulace rozpočtových deficitů. Dalšími významnými faktory ovlivňujícími výši veřejného dluhu jsou mimorozpočtové vlivy (např. válka), rozsáhlé veřejné investice, které nejsou kryty adekvátní výší příjmů, přijetí dluhu z minulosti a v neposlední řadě rovněž přijetí závazků za jiné ekonomické subjekty (Peková, 2001).
13
Blíže viz Metodika.
44
Fiskální nerovnováha
Podíl veřejného dluhu k HDP narůstá s růstem poměru úrokové míry, kterou je dluh úročen, a tempa ekonomického růstu. Dluhový poměr se zvyšuje také s růstem počátečního dluhu, který vláda „zdědila“ po předchozí vládě a s růstem primárního deficitu ve sledovaném období. Relativní váha veřejného dluhu je naopak snižována operacemi na volném trhu, jejichž výsledkem je například zvýšení peněžní zásoby, tj. monetizací dluhu. Jediný faktor z výše uvedených ovlivňujících proměnných, který může vláda ovlivnit, je velikost primárního deficitu (Dvořák, 2008). Hrozbou současných veřejných financí je demografický vývoj. Stárnutí populace si vyžaduje reformu důchodového systému a systému zdravotní péče. V obou oblastech je těžké dosáhnout politického konsenzu (Nahodil, 2009). Účinnost řešení fiskální nerovnováhy znesnadňuje omezený časový horizont působení vlády, politické tlaky a nepopulární charakter restriktivních opatření. V ekonomické teorii můžeme narazit na pojem rolování dluhu. Jedná se o situaci, kdy je nesplacená část dluhu pokryta peněžními prostředky získanými emisí nových cenných papírů. Vláda tak „valí“ dluh před sebou (Peková, 2001) Ve studii Sinhy, Arory a Bansala (2011) byly analyzovány faktory ovlivňující výši dluhu v 31 zemích celého světa. Největší vliv má výše výdajů ústřední vlády, běžný účet platební bilance a výdaje určené na vzdělání. Zpráva MMF (2008) potvrzuje závislost poměru veřejného dluhu a HDP na reální úrokové míře a na jednotlivých druzích veřejných výdajů – výdajů na vzdělávání, zdravotnictví, obranu a starobní důchody. Dynamika veřejného dluhu je klíčovým faktorem makroekonomického prostředí dané země a soukromého investičního klimatu. Podle Světové banky (SB, 2005) dluhový poměr závisí na primárním fiskálním deficitu, tempu růstu reálného HDP, růstu reálné úrokové míry či domácí inflaci. Existuje mnoho dalších ekonomických faktorů, které ať už pozitivně nebo negativně působí na velikost veřejného dluhu. Často se jedná o determinanty, které ovlivňují veřejné příjmy či veřejné výdaje a na veřejný dluh tak působí přes rozpočtový deficit. 3.4.2
Možná řešení veřejného dluhu
Veřejný dluh lze řešit dvěma základními způsoby – aktivně a pasivně. Pasivní způsob, kterak eliminovat velikost veřejného dluhu, spočívá v působení faktorů, které samovolně, bez účasti vlády, veřejný dluh sníží. Jedná se například o stav, kdy ekonomický růst převyšuje růst reálných úrokových sazeb. Díky tomu se poměr veřejného dluhu k hrubému domácímu produktu sníží. Je třeba upozornit, že snižování dluhového poměru neznamená, že zadluženost země již dál neroste. Růst veřejného dluhu je pouze ukryta v růstu ekonomiky. Pro snížení dluhu je ideální souběh ekonomického růstu a inflace. S růstem inflace totiž klesá reálná hodnota závazků dlužníků. Další možností, jak snížit velikost veřejného dluhu, může být prominutí
Fiskální nerovnováha
45
úroků či samotného dluhu nebo přijetí mimořádného daru. Všechny tyto varianty jsou však spíše teoretické, v praxi se příliš nevyskytují (Dvořák, 2004). Aktivní řešení veřejného dluhu spočívá v aktivním přístupu vlády. Činnost politiků však musí být podpořena i širokou veřejností dané země, ačkoliv jde ve většině případů o nepopulární opatření. Ideálním řešením je splácet dluh přebytkem rozpočtu, čemuž však často předchází řada restriktivních opatření (Lajtkepová, 2007). Dluh lze v mimořádných chvílích umořit vypsáním veřejné dávky. Voliči se obávají, že se bude toto řešení opakovat i v budoucnu, a proto je tato metoda veřejností odmítána. Zvláště neočekávaná veřejná dávka s sebou nese řadu negativních důsledků, a to nejen na úspory a investice postižené touto paušální dávkou kapitálu. Díky veřejné dávce mohou ztratit vládní dluhopisy na své důvěryhodnosti. Dochází taktéž k odlivu zahraničního kapitálu (Dvořák, 2004). Cesta monetizace veřejného dluhu či vyvolání inflace s cílem snížit reálnou hodnotu dluhu je často v rozporu s nezávislostí centrální banky. Dále se vláda může snažit vyjednat částečné prominutí dluhu či zrušení dluhového závazku (Lajtkepová, 2007). V 90. letech řada zemí přistoupila k splácení dluhů prostřednictvím výnosů z privatizace. Rozprodávání státního majetku soukromým osobám by však mělo být důkladně zváženo. Velikost majetku ve státním vlastnictví je omezená a navíc v případě prosperujících podniků se stát může připravit o budoucí výnosy z jejich činnosti (Dvořák, 2004). Je třeba mít stále na paměti, že jakékoliv snížení důvěryhodnosti snahy dluh splatit, má za následek horší podmínky úvěrů, půjček či emise dluhopisů v budoucnu. Nejzazší variantou oddlužení je vyhlášení státního bankrotu. V minulosti bylo toto řešení dluhu zcela běžnou záležitostí. Pokud srovnáme stát s domácností, je zřejmé, že státní dluh nemusí být striktně splacen, jak je tomu u domácností. Stát je totiž na rozdíl od domácnosti stabilním prvkem, jehož existence je jen těžko ohrožena. Splatné dluhopisy jsou splaceny z nakumulovaných peněžních příjmů. Pokud státu peněžní prostředky schází, je dluh splacen emisí nových dluhopisů. Státní bankrot je tedy téměř nereálnou situací. Velkou pozornost je třeba věnovat struktuře splatnosti dluhu. Je žádoucí zvolit takovou variantu, která přinese co nejnižší úroky. Vláda může omezit náklady na obsluhu dluhu také změnou úrokové míry (Bervidová, Vančurová, 2008). Na závěr je třeba zmínit morální aspekt veřejného dluhu. Veřejný dluh je přesouván na budoucí generace, které budou muset závazky z minulosti splatit, aniž by je sami vytvořili. Kinkor (1991) je zásadně proti dluhovému financování. Podle něj nelze určit užitek, který plyne budoucím generacím (např. z poskytování veřejného statku nebo z krytí následků přírodních katastrof). Autor se domnívá, že není v silách současné vlády dopředu odhadnout, zda by chtěli budoucí generace participovat na splácení veřejného dluhu vytvořeném v minulosti. Samy totiž budou muset čelit případným katastrofám, ekonomickému poklesu apod.
46
3.4.3
Fiskální nerovnováha
Důsledky veřejného dluhu
Zatímco existence veřejného deficitu může mít v krátkém období, tzn. v rámci jednoho či dvou let, pozitivní účinky, veřejný dluh s sebou nese spíše negativní důsledky. Jestliže jsou dluhové prostředky užívány s rozmyslem, může být díky nim dosaženo i pozitivních efektů – ekonomického růstu, vyššího blahobytu země apod. Za účelem dosažení pozitivního vlivu dluhového financování investic by se měl veřejný sektor zaměřit na prorůstové investice, které budou v budoucnu produkovat vyšší příjmy. Negativní důsledky zadluženosti země můžeme rozčlenit na rozpočtové, makroekonomické a mikroekonomické. Rozpočtové důsledky veřejného dluhu spočívají v platbě úroků, které tvoří významnou položku veřejných rozpočtů. Mnohdy jsou právě úroky z dluhu výdajem, díky kterému vzniká schodek veřejného rozpočtu i v situaci nulového primárního deficitu. Úroky z dluhu jsou výdaje, které by mohly být vynaloženy na jiné, smysluplnější účely. Podíváme-li se na veřejný dluh z makroekonomického pohledu, negativním důsledkem jeho existence je omezené užívání aktivní fiskální politiky, růst úrokové míry a inflační tlaky. Makroekonomické účinky se neprojevují díky samotné existenci dluhu, ale následkem provedených operací, které předcházely jeho vzniku, a operacím vedoucí k jeho nápravě. Mikroekonomické pojetí veřejného zadlužení zdůrazňuje skutečnost, že státní dluhopisy vytěsňují z domácího portfolia cenné papíry ostatních ekonomických subjektů. To se děje z důvodu malé rizikovosti státních cenných papírů (Dvořák, 2008). Pokud dochází k tzv. externalizaci dluhu, tj. k růstu podílu zahraničního dluhu, dochází k odlivu důchodu z domácí ekonomiky a zhoršení čisté finanční pozice země. Externalizace dluhu s sebou však přináší i pozitivní účinky v podobě přílivu zahraničního kapitálu. Zahraniční kapitál představuje další peněžní zdroje pro realizaci veřejných investic. Další výhodou externalizace dluhu je snížení vlivu veřejného dluhu na růst domácí úrokové míry i na vyvolaný vytěsňovací efekt. Je nezbytné si uvědomit, že zahraniční dluh (jistina i úroky) se musí splácet v zahraničním měně, což vyvolává tlak na přebytek obchodní bilance. Zejména v rozvojových zemích dochází k poklesu sumy dováženého zboží. Omezení dovozu (potřebných surovin a technologií) má za následek snižování tempa ekonomického růstu. Proces tvorby přebytků obchodní bilance by proto měl být doplněn také vhodnou kursovou politiku. Export může být podpořen devalvací měny. Znehodnocení měny však zvyšuje hodnotu úroků zahraničního dluhu v domácí měně a opět navyšuje veřejný dluh. V případě domácího dluhu nedochází k odlivu bohatství ze země, jelikož nárůst vládních finančních pasiv se projeví v nárůstu soukromých finančních aktiv (Dvořák, 2004). Negativní efekty veřejného dluhu se projevují zejména v případě nadměrně velké fiskální nerovnováhy.
Fiskální nerovnováha
3.4.4
47
Fiskální pravidla
Jako prevence proti vzniku nadměrných veřejných deficitů a dluhů jsou postupně zaváděna nejrůznější fiskální pravidla. Tato pravidla by měla napomáhat provádět uvážlivou a zodpovědnou fiskální a rozpočtovou politiku. Zavedení fiskálního pravidla je jedním z řešení vedoucí ke zmírnění dlouhodobé fiskální nerovnováhy. Cílem rozpočtových a dluhových pravidel je zajistit kredibilitu a omezit činnost politických činitelů (Kopits, 2001). Fiskálním pravidlem se rozumí „dlouhodobé omezení fiskální politiky, obvykle definované ve smyslu nějakého indikátoru souhrnného fiskálního chování. (…) často vyjádřené jako numerický strop nebo cíl v proporci k hrubému domácímu produktu.“ (Kopits, Symansky, 1998, str. 2). Prušvic (2008, str. 12-13) ve své studii uvádí klady a zápory fiskálních pravidel. Pozitivním účinkem zavedení fiskálního pravidla je stabilizace ekonomických očekávání, dále zvýšení důvěry zahraničních investorů, zvýšení transparentnosti a snížení rizikové prémie, která zohledňuje riziko nesplacení dluhů, resp. státního bankrotu. Prvotním záměrem fiskálního pravidla je snaha redukovat rozsah diskrétních opatření, zvláště zvyšování veřejných výdajů. Na druhou stranu fiskální pravidla, které svazují politiky při provádění změn veřejných příjmů a výdajů, omezují základní funkce fiskální politiky (alokační, redistribuční a stabilizační). Přísné dodržování pravidel může vést i k nedostatečné nabídce veřejných statků. Se zavedením fiskální pravidel je spojena také větší byrokracie a nákladnost vykazování fiskální disciplíny. Pravidla navíc vytváří prostor pro tzv. kreativní účetnictví, při němž státy, s cílem splnit určité pravidlo, využívají nejasností při výpočtech a vykazují zkreslené hodnoty. Fiskální pravidla jsou kritizována zejména za svoji rigiditu a absenci zohlednění potřeb a rozdílů jednotlivých zemí (Prušvic, 2008). Základní prvky koordinace států Evropské unie v oblasti fiskální politiky lze nalézt ve Smlouvě o založení Evropského společenství z roku 1993. Smlouva mj. zakazuje, aby členské státy financovaly deficit emisí peněz. Ve smlouvě je obsažena také tzv. no-bail-out klauzule, jež říká, že žádný z členských států nezodpovídá a ani nepřebírá závazky veřejného sektoru jiného členského státu. Státy by se měly vyvarovat extrémně vysokých rozpočtových deficitů, což ukládá další z článků Smlouvy (Prušvic, 2008). V souvislosti s procesem evropské integrace s cílem sjednotit ekonomické podmínky v zemích, které chtějí vstoupit do eurozóny, byla stanovena Maastrichtská konvergenční kriteria. Díky obavě z negativního působení zadluženosti na cenovou hladinu byla zavedena i dvě Maastrichtská kriteria týkají se fiskální oblasti. Veřejný deficit, resp. dluh může být v krajním případě monetizován, čímž je narušena nezávislost cílů eurozóny i samotné Evropské centrální banky. Monetizace dluhu vytváří tlak na růst úrokových měr. Zvýšená úroková míra vede k nárůstu vnějšího zadlužení (Hamerníková a Kubátová, 2004). Šrein (2003, str. 5) dodává: „(…) operace rozpočtovými prostředky a vůbec rozpočtová politika nabývá na významu v situaci, kdy členský stát ztratil možnost autonomně používat nástroje mě-
48
Fiskální nerovnováha
nové politiky (kurz, diskontní sazby apod.), pomocí nichž by čelil různým ekonomickým šokům. Protože při existenci společné měny necítí jednotlivé vlády přímou zodpovědnost za její stabilitu, mohou mít silnější sklon k tomu, aby své problémy řešily rozpočtovým schodkem.“ Prvním Maastrichtským kriteriem v oblasti veřejných financí je požadavek dosažení maximálně 3% podílu rozpočtového deficitu na HDP14. Druhé kritérium se věnuje maximální hodnotě veřejného dluhu na HDP – kritická hodnota veřejného dluhu je stanovena na 60 % HDP15. Snaha o dosažení těchto kritérií, které povinně předchází přijetí společné měny euro, byla v řadě zemí jednou z příčin úsporných opatření a snížení veřejného zadlužení v 90. letech 20. století (Hamerníková a Kubátová, 2004). Maastrichtská kritéria jsou pouze jednorázovou záležitostí, po vstupu do Eurozóny je dále státy již nemusí dodržovat. Po dlouhých debatách o vzniku fiskálních pravidel, která by platila i pro členské země eurozóny, začal platit v roce 1997 Pakt stability a růstu. Původní Pakt stability a růstu však byl kritizován významnými ekonomy i samotnými členskými státy Evropské unie, a tak byl v roce 2005 výrazně upraven. Pakt obsahuje rovněž požadavek 3% veřejného deficitu a 60% veřejného dluhu. Rada EU má na starost prevenci a koordinaci hospodářských politik jednotlivých členských států. Nařízení Rady EU č. 1466/97 rozděluje členské státy EU na zúčastněné státy, které patří i do eurozóny, a nezúčastněné státy. Povinností zúčastněných států je každoroční předložení stabilizačních programů. Nezúčastněné státy musejí vypracovávat konvergenční programy, které obsahují mj. i cíle monetární politiky. Náplní obou typů programů je vymezení střednědobého rozpočtového cíle, způsob jeho dosažení, prognózy vybraných ekonomických proměnných (HDP, zaměstnanost, inflace apod.) a mnoho dalších skutečností. Rada EU vyžaduje dodržování střednědobých cílů v podobě vyrovnaného či přebytkového veřejného rozpočtu (Prušvic, 2008). Dodržování fiskálních pravidel může snižovat účinky monetární politiky. V měnové unii mohou být dokonce příčinou „černého pasažérství“, kdy zadlužený stát těží z nižší celounijní úrokové sazby. Pokud by totiž stát nebyl členem měnové unie, úroková sazba by s rostoucí zadlužeností narůstala. Zadlužené státy, které jsou členy měnové unie, mohou lehce podlehnout také morálnímu hazardu. Riziko morálního hazardu hrozí, jestliže zadlužený stát spoléhá na to, že v případě finančních potíží mu potřebné peněžní prostředky zapůjčí ostatní členské státy měnové unie (Prušvic, 2008). 14
Požadavek schodku veřejných financí pod 3 % HDP nemusí být splněn, jestliže poměr od minu-
lých let výrazně klesl, nebo se k dané hranici neustále znatelně přibližuje anebo je porušení 3% hranice pouze výjimečné a dočasné (Dvořák, 2008). 15
Výjimkou jsou situace, kdy se poměr veřejného dluhu a HDP viditelně snižuje a výrazně se přibli-
žuje k referenční hodnotě (Dvořák, 2008).
Fiskální nerovnováha
49
Fiskální pravidla mohou být zavedena také na příjmové straně veřejných financí. V takovém případě se jedná převážně o limity daňových sazeb nebo limity růstu daňové kvóty. Fiskální zodpovědnost může být umocněna také činností nezávislé fiskální instituce (Prušvic, 2008). Členské státy Evropské unie jsou zavázány plnit v současnosti či blízké budoucnosti Maastrichtská konvergenční kriteria. Po vstupu do eurozóny jsou donuceny dodržovat Pakt stability a růstu. Činnost států je tím pádem více či méně omezena. Potíže nastávají zvláště v době poklesu ekonomické aktivity (či dokonce krize), kdy se snižují veřejné příjmy a naopak rostou výdajové potřeby na podporu oživení ekonomiky a zmírnění sociálních dopadů poklesu reálného HDP (Karpová, 2011a). Fiskální pravidla by měla být užívaná uvážlivě, a to zejména tak, aby veřejné ekonomické jednotky motivovala neplýtvat s veřejnými zdroji. Zároveň by pravidla neměla příliš svazovat politické činitele v provádění těchto hospodářských politik. 3.4.5
Udržitelnost veřejného dluhu
Rostoucí dynamika tempa růstu veřejného dluhu v celé EU podněcuje debaty o jeho udržitelnosti. Udržitelnost veřejného dluhu nespočívá v určení kritické hranice (v absolutním vyjádření), kdy se veřejný dluh stává neudržitelným a jehož řešením může být pouze vyhlášení státního bankrotu. Ekonomové se spíše zamýšlejí nad otázkou dynamiky veřejného dluhu v konkrétních podmínkách dané země. Dvořák (2008, str. 119) zmiňuje, že se za udržitelnost veřejného dluhu všeobecně považuje stav, který „(…) umožňuje dlužnické zemi splnit současné i budoucí závazky, tzn. bez problémů hradit náklady dluhové služby, pokud jde o splátky jistiny a úroků, aniž by to ohrozilo její makroekonomickou situaci.“ Veřejný deficit implikuje růst veřejného dluhu. To, zda se změní také poměr dluhu k HDP, závisí na vývoji HDP. Pokud je velikost veřejného dluhu ve sledovaném roce větší než HDP, hodnota ukazatele roste. Rostoucí trend tohoto ukazatele je pro hodnocení udržitelnosti veřejného dluhu varovným signálem. Systematický růst dluhového poměru podněcuje neudržitelnost veřejného dluhu vedoucí k insolvenci, resp. k neschopnosti země splácet své splatné závazky (Misztal, 2010). V otázce udržitelnosti hrají svou významnou roli úroky z dluhu. Problém nastává v okamžiku, kdy je reálná úroková míra vyšší než tempo růstu hrubého domácího produktu a dluh se tak stává zcela neudržitelným. Vysoké úroky z dluhu zapříčiní růst podílu dluhu na HDP. Hovoříme o tzv. dluhové pasti (snowballing efekt), začarovaném kruhu, kde platí následující vztahy. Čím větší deficit, tím větší dluh. Roste-li veřejný dluh, rostou dluhové úroky, které navyšují povinné veřejné výdaje a automaticky tak mohou zapříčinit vznik rozpočtového deficitu v následujícím rozpočtovém roce. Problém dluhové pasti nezachrání ani vytváření rozpočtových přebytků (Dvořák, 2004).
50
Fiskální nerovnováha
Dvořák (2004) upozorňuje na stav, kdy se poměr veřejného dluhu k HDP pohybuje kolem 100 %. Autor předpokládá situaci, kdy se reálná úroková míra rovná tempu ekonomického růstu. Pokud bychom tento dluhový poměr chtěli snížit na hodnotu 60 % muselo by být dosaženo přebytku rozpočtu po dobu 8 let ve výši 5 % HDP. Podle Dvořáka (2004, str. 85) je dosažení takového přebytku zcela nereálné „protože taková restrikce v podstatě znamená vynucení mimořádného přerozdělení důchodů z práce a kapitálu ve prospěch důchodů z úroku veřejného dluhu.“ a je logické, že „(…) proti tomuto řešení působí silné politické, ekonomické a sociální faktory.“ Je třeba pamatovat na to, že je nevyhnutelné splácet průběžně nejen úroky z dluhu, ale dříve či později je zapotřebí splatit také samotnou jistinu. Další z problémů vysoké zadluženosti je také fakt, že rostoucí veřejné výdaje, které nejsou spojeny s adekvátně vysokými veřejnými příjmy, často ani nesměřují do produktivních činností (Lajtkepová, 2007). Udržitelnost dluhu také zásadně ovlivňuje současný problém veřejných financí - tzv. institucionální charakter financování. Institucím jsou svěřeny peněžní prostředky už jen ze samotné podstaty jejich existence. Na tom, zda splní vytyčené cíle, nezáleží. Vstupy jsou tak často spotřebovány na provozní náklady, aniž by přinesly nějaké viditelné výstupy. Běžné výdaje (především výdaje na provoz) jsou upřednostňovány před kapitálovými výdaji (výdaji na modernizace a inovace). Institucionální způsob financování je podle Ochrany, Pavla, Vítka a kol. (2010) třeba transformovat do systému účelového financování. Titíž autoři považují za další problém nedostatečnou propojenost příjmů a výdajů, kdy odpovědní pracovníci (zvláště správci kapitol státního rozpočtu) nenakládají dostatečně efektivně se zdroji a nejsou příliš nuceni k racionálním úsporám. Hlavním cílem by však měla být motivace těch, kteří díky nějakému novému alokačnímu systému uspoří peněžní prostředky. Logickým způsobem, jak udržet zdravé veřejné finance, je cesta splácení dosavadního veřejného dluhu. Splácení veřejného dluhu lze provádět předčasným splacením dluhu, pomocí tzv. umořovacího fondu, konverzí dluhu či konsolidací dluhu. První možnost je ideální, nicméně jde spíše o výjimečný postup. Umořovací fondy byly vytvářeny především v minulosti. Fond obsahoval přebytku z rozpočtů a peněžní prostředky, které byly pro účely splacení dluhu speciálně vyčleněny z veřejných příjmů. Konverze dluhu představuje změnu dluhu, resp. možnost, kdy je část dluhu splacena prostřednictvím nové emise státních cenných papírů. Konverze dluhu má dvě podoby. U nově emitovaných dluhopisů může být nastaven nižší úrok (následkem toho dluhové břemeno klesá) nebo naopak může úrokový výnos růst. Důvodem druhé možnosti je snaha zvýšit poptávku po státních dluhopisech (dluhové břemeno však v tomto případě roste). Přistoupí-li stát ke konsolidaci dluhu, jsou změněny podmínky dluhu, resp. délka splatnosti emitovaných
Fiskální nerovnováha
51
dluhopisů. Ve většině případů se jedná o prodloužení doby splatnosti (Peková, 2001). O udržitelnosti dluhu napoví také poptávka po vládních dluhopisech. Jestliže držitelé vládních dluhopisů věří ve schopnost vlády splatit dluh, může být dluh jednoduše splacen díky správně zvolené fiskální politice, jež povede ke vzniku přebytků primární bilance. Pochybují-li věřitelé o udržitelnosti dluhu, začnou vládní dluhopisy prodávat a vláda musí hledat jinou cestu snižování zadluženosti (Karpová, 2011b). Pokud je vysoký dluh zaznamenán v době ekonomického poklesu, roste úroková míra. Rostoucí nedůvěra jeho splacení v budoucím období se totiž promítá do vyšší prémie státních cenných papírů (Komárková a kol., 2013). 3.4.6
Veřejný dluh a ekonomický růst
Jak bylo již uvedeno výše, v rámci klasické teorie byl vliv státu na ekonomiku chápán jako negativní. Zastánci J. M. Keynese podporovali opačný názor. Veřejné politiky se postupně stávaly běžným nástrojem jemného dolaďování hospodářského vývoje (Hamerníková, Dvořák a kol., 2010). Dynamika růstu veřejných výdajů byla zmíněna v kapitole 2.1.2. Rostoucí výdaje korespondují s rostoucím veřejným deficitem a záporné saldo veřejného rozpočtu se promítá do hromadícího se veřejného dluhu. Hospodaření na dluh může mít pozitivní účinky na zlepšování životních podmínek. Pokud je s ním ale nakládáno neopatrně, může vést až k situaci, kdy nebude stát schopen poskytovat základní veřejné statky pro své občany. Je nutné si uvědomit, že současná spotřeba na úkor budoucnosti neznamená automatické zvyšování bohatství země. Samotná spotřeba musí být doprovázena také odpovídající produktivní činností, zlepšováním výkonu a produktivity práce. Jen tak může být dosaženo ekonomického růstu. Bohatství nelze vytvořit pouhým utrácením (Plíva, 2013, online). Veřejné finance jsou základním stavební kamenem ekonomik. Je třeba mít na paměti to, že dluhové prostředky by měly být použity na efektivní přírůstové investice, které budou v budoucnu generovat příjmy i na splacení dluhu (Ceccheti, Mohanty a Zampolli, 2011). Pozitivní vliv na ekonomiku mají kapitálové výdaje do fyzického kapitálu, které zapříčiní nárůst kapitálové výbavy ekonomiky a v konečném důsledku vedou k ekonomickému růstu. Typickým příkladem jsou investice do infrastruktury. Tyto investice však musejí být investovány s přiměřenou výnosností i návratností. Veřejný sektor navíc produkuje pozitivní externality, k nimž v případě soukromého sektoru nedochází. Tato výhoda kompenzuje nižší efektivnost veřejných investic ve srovnání se soukromými investicemi a také negativní efekt veřejných investic – vytěsňovací efekt. Další efektivní investicí je investice do lidského kapitálu – do vzdělání a zdravotní péče, ale také do oblasti vnitřní a vnější bezpečnosti. Vliv těchto veřej-
52
Fiskální nerovnováha
ných výdajů lze hodnotit i s ohledem na možné budoucí pozitivní dopady na příjmovou stranu. Určitou překážkou těchto investic jsou pak časová zpoždění (Hamerníková a kol., 2009). Každý stát se snaží dosáhnout ekonomické stability. Země by se proto měly zaměřit na odvětví, která urychlují ekonomický růst, a to především na spotřebu, výrobu a investice. Výdaje na školství, zdravotnictví, veřejné výdaje, jakými jsou například silnice a sociální zabezpečení, jsou svým způsobem morální zodpovědností každé vlády. Vláda by také vedle realizace veřejných investic měla podporovat podnikatelské prostředí a soukromé investice (Sinha, Arora a Bansal, 2011). Co se týče závislosti HDP na jednotlivých druzích veřejných výdajů, panelová regrese Hamerníkové a kol. (2009) odhalila pozitivní korelaci mezi HDP na jednoho obyvatele a sociálními výdaji, výdaji na vzdělání, výdaji na obranu a výdaji na zdravotnictví. Tato studie dokazuje, že ekonomický růst je pozitivně korelován s výdaji na zdravotnictví a kulturu. Studie ECB (2012) potvrzuje negativní vztah zadluženosti země na ekonomický růst. Vyšší zadluženost země snižuje raiting i obchodním bankám, rostou úrokové sazby a s nimi i domácí úspory. Úbytek investic se projeví v ekonomickém poklesu. Příliš vysoké zadlužení země může být řešeno nárůstem daní, které sníží pozitivní účinky veřejných výdajů, dojde k poklesu investic i spotřeby a následkem toho k poklesu HDP. Na druhou stranu nižší růst HDP přináší nižší daňové příjmy a často růst veřejných výdajů v souvislosti se stabilizační a redistribuční funkcí veřejných financí (Ferreira, 2009). Grangerova kauzalita je charakterizována jako vazba od příčiny k důsledku (účinku). Je zapotřebí si uvědomit, že obě veličiny jsou ovlivňovány velkým počtem dalších ekonomických proměnných. V okamžiku, kdy na obě veličiny působí nějaká třetí proměnná, která je příčinou, a veřejný dluh a ekonomická aktivita jsou obě dvě na straně důsledků a kauzalita mezi nimi je pouze zdánlivá. Potvrzení hypotézy o vlivu veřejných výdajů na ekonomický růst není zcela jednoznačné. V provedených studiích je většinou od určité výše zadluženosti země potvrzen vztah mezi vládním dluhem a tempem růstu HDP nepřímo úměrný nelineární. Negativní vzájemný vztah mezi veřejným dluhem a ekonomickým růstem potvrzuje Kumar a Woo (2010). Z jejich studie vyplývá, že nárůst dluhového poměru o 10 procentních bodů doprovází ročně pokles reálného HDP na obyvatele o 0,2 procentního bodu. Vysoký veřejný dluh má negativní dopad na produktivitu práce, investice, kapitálový trh a v konečném důsledku na ekonomický růst. Příliš velká zadluženost země navíc zužuje prostor k provádění fiskální politiky. Z reportu MMF (2008) vyplývá, že v zemích s vysokým veřejným dluhem je fiskální politika užívaná jako proticyklický nástroj v době hospodářské recese méně efektivní. Podobný závěr vyplývá i ze zprávy MMF (2009) – účinnost fiskální politiky při stimulaci agregátní poptávky v době recese je nepřímo úměrná úrovni ve-
Fiskální nerovnováha
53
řejného dluhu. Bylo potvrzeno, že od úrovně zadlužení 60 % HDP zadluženost negativně ovlivňuje vývoj ekonomiky. Ferreira (2009) ve svém výzkumu mezi zeměmi OECD potvrdil vztah mezi hospodářským růstem na obyvatele a poměrem veřejného dluhu k HDP. Dle Ferreiry (2009) ovlivňuje HDP velikost dluhového poměru a naopak i dluhový poměr ovlivňuje ekonomický růst. Reinhart a Rogoff (2010) došli ve svém zkoumání 44 rozvinutých a rozvojových zemích v průběhu jednoho století k závěru, že vysoká míra veřejného dluhu v poměru k HDP (přes 90 %) je doprovázena nižší úrovní ekonomického růstu. Pod touto hranicí zadlužení je však vztah vládního dluhu a ekonomického růstu velmi slabý. Příliš vysoký veřejný dluh také způsobuje vyšší inflaci. Autoři navíc upozorňují, že se vysoce zadlužené země jen stěží dostávají do kategorie nižších veřejných dluhů. Většinou dojde k vyhlášení bankrotu. Následné období je však spojeno s poklesem HDP a související nezaměstnaností. Země jsou navíc velmi omezeny na kapitálových trzích, jelikož ztrácí potřebnou důvěru. S těmito autory se shoduje Presbitero (2010). Ve své studii 92 zemí v období 19902007 odvozuje stejnou prahovou hodnotu veřejného dluhu, a to 90 % HDP. Rovněž Checherita a Rother (2010) ve svém výzkumu o vztahu zadlužení a ekonomického růstu pro 12 zemí eurozóny dospěli k závěru, že kritická hodnota, za níž má zadlužení významný negativní vliv na ekonomický růst, se pohybuje pro tyto země mezi 90-100 % zadlužení na HDP. Cestami, jimiž veřejný dluh ovlivňuje ekonomický růst, jsou veřejné investice, úrokové míry a soukromé investice. Při nižším zadlužení není vzájemný vztah potvrzen. Žádný významný vzájemný vztah mezi stavem zadluženosti země a jejím ekonomickým růstem nenašel ani Schclarek (2004). Misztal (2010) zkoumal vztah dluhu a ekonomického růstu ve všech členských zemích EU během období 2000-2010. Nejvyšší, pozitivní vliv veřejného dluhu na HDP byl objeven v členských zemích EU, kde se podíl veřejného dluhu na HDP blížil minimálně 65 %. Forslund, Lima, Panizza (2011) ve 104 rozvinutých zemích zkoumají za období let 1194-2006 vliv determinantů jednotlivě na podíl domácího a externího dluhu. Velikost HDP je dle jejich výsledků pozitivně korelována s růstem podílu domácího dluhu. Testy prováděné Smythem (1995) ukazují, že hospodářský růst a jeho determinanty, včetně poměru dluhu k HDP, mají dlouhodobý stabilní vztah. Výsledky také ukazují, že optimální poměr dluhu k HDP je 48,9 % na celkovém dluhu. Panizza a Presbitero (2013) dochází k závěru, že vztah mezi dluhem veřejného sektoru se v 16 zkoumaných zemích OECD během období let 1982-2008 liší a že pro tuto celou skupinu nelze identifikovat stejný vliv zadluženosti na ekonomickou aktivitu. Některé provedené studie tvrdí, že veřejný dluh pozitivně ovlivňuje hospodářský růst, ale pouze do určité úrovně dluhu ve vztahu k HDP. K tomuto závěru dospěli Patillo, Poirson a Ricci (2002), kteří zkoumali 93 rozvojových zemí v 70. až 90. letech. Podle jejich výsledků působí pozitivně na ekonomický růst veřejný dluh, který se pohybuje v rozmezí 35-40 % HDP.
54
Ekonomická charakteristika sledovaných zemí
4 Ekonomická charakteristika sledovaných zemí Osm sledovaných zemí střední a východní Evropy (Česká republika, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Polsko, Slovinsko a Slovensko) vstoupily v roce 2004 společně se dvěma ostrovními státy (Kyprem a Maltou) 16 do Evropské unie. Těchto deset států představovalo největší rozšíření EU. Výhodou společného vstupu byla větší vyjednávací síla. Tyto státy střední a východní Evropy (označované zkratkou SVE EU-8) mají několik společných znaků. Společným znakem byl na počátku nového tisíciletí poměrně rychlý ekonomický. Ve srovnání s ostatními členskými státy vykazují tyto země poměrně nízkou úroveň zadluženosti (EK, 2014a). Jak je vidět na grafu č. 1, veřejný dluh se kromě Maďarska pohybuje pod kritickou hodnotou 60 % HDP. Zarážející je rostoucí dynamika nárůstu zadluženosti, která je patrná z grafů v příloze A. Graf. č. 1: Dynamika růstu podílu veřejného dluhu na HDP v jednotlivých zemích [%] 90 % 80 % 70 % 60 % 50 % 40 % 30 % 20 %
CZE
EST
LVA
LIT
HUN
POL
SLO
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
2002
2001
2000
1999
1998
1997
1996
0%
1995
10 %
SVK
zdroj: EUROSTAT, 2014, online
Země SVE EU-8 mají společné také to, že se jedná o malé otevřené ekonomiky, které spojuje transformační proces ekonomického systému. Všech 8 sledovaných zemí zahájilo na počátku 90. let transformaci z centrálně plánovaného typu hospodář16
Tyto dva ostrovní státy nejsou v práci dále rozebírány, jelikož se od zbývajících nově integrova-
ných států výrazně odlišují vývojem a charakterem ekonomiky.
Ekonomická charakteristika sledovaných zemí
55
ství na tržní kapitalistické systémy, resp. smíšené hospodářství. Tyto země bývají souhrnně označovány jako postkomunistické17.
4.1
Ekonomický vývoj
Zadluženost veřejného sektoru úzce souvisí s ekonomickým vývoje. Proto bude v následující části rozebrán vývoj ekonomiky pozorovaných zemí. Sledovaný časový úsek je rozdělen do 3 období: 1.
období transformace (90. léta),
2.
období před vstupem do EU (přelom tisíciletí až do roku 2004),
3.
období po vstupu do EU (od roku 2004 až po současnost).
4.1.1
Období transformace
Na počátku transformační etapy bylo nutné deregulovat ceny, povolit soukromé podnikání, otevřít domácí trhy zahraničnímu zboží a privatizovat státní majetek. Maďarsko zvolilo politiku postupných menších změn. Ostatní země přistoupily na šokovou terapii liberalizace a stabilizaci ekonomiky. Hlavním cílem stabilizace ekonomiky bylo zabránit příliš vysoké inflaci. Liberalizace zahraničního obchodu s senou nesla obavu z výkyvu platební bilance. Očekávalo se, že socialistické země budou masivně upřednostňovat zboží ze zahraničí a vzniklý schodek obchodní bilance (jako výsledek enormního nárůstu exportu) vyústí v devalvaci domácí měny. Transformaci ekonomiky bylo proto nutné doplnit o stabilizační opatření týkající se inflace, měnového kurzu, mezd i rozpočtu, která omezí rapidní nárůst dovozu. Tato restriktivní opatření úspěšně napomohla stabilizovat ekonomiky. Na druhou stranu se však zasloužila také o nežádoucí účinky v podobě hospodářského poklesu a s ním spojeného růstu nezaměstnanosti (Holman, 2000). Hluboký hospodářský pokles postihl na počátku 90. let všechny transformující se země. Hlavní příčinou byla ztráta tradičních socialistických trhů. Devalvované měny a snaha o udržení mezd na nízké úrovni však zvyšovaly konkurenceschopnost domácích výrobců, která výrobcům umožňovala rychle pronikat na nové trhy. Holman (2000) se navíc domnívá, že v postkomunistických ekonomikách přesahoval produkt svou potenciální úroveň a při následném poklesu tak začal pouze dosahovat svého potenciálu. Výjimku tvořilo Polsko, jehož domácí produkt klesal vinou dlouhodobé hospodářské deprese již od 80. let. Sledované ekonomiky se před transformací vyznačovaly vysokým podílem těžkého průmyslu a nepříliš rozvinutým sektorem služeb. V prvních fázích liberalizace došlo k výraznému přesunu práce a kapitálu do rychle se rozvíjejícího sektoru
17
V této práci jsou za postkomunistické státy označovány země střední Evropy (Česká republika,
Polsko, Maďarsko, Slovensko a Slovinsko) a pobaltské státy (Estonsko, Litva, Lotyšsko). Ostatní postkomunistické státy Evropy (země bývalého SSSR a balkánské země) nejsou předmětem zkoumání.
56
Ekonomická charakteristika sledovaných zemí
služeb. Původní struktura výroby totiž neodpovídala poptávce na nových trzích. Úskalím nevhodné struktury kapitálu byl vznik transformačního dluh, na němž se podílely nedobytné zahraniční úvěry (zejména ze zemí Sovětského svazu). Problémy, resp. závazky některých podniků musel nakonec převzít stát, což zatížilo státní rozpočty (Holman, 2000). Většina investic všech zemí směřovala do oblastí, které byly během socialismu zanedbávány. Zejména se jednalo o ekologické investice a investice do zastaralé infrastruktury (telekomunikace, dopravy a energetiky). 4.1.2
Období před vstupem do EU
Postkomunistické země postupně v průběhu 90. let překonaly hospodářský pokles a zaznamenaly výrazný nárůst v ekonomické aktivitě. Vysoký hospodářský růst kulminoval ve 2. polovině 90. let. K přehřívání ekonomik docházelo nejen díky růstu poptávky, investičnímu optimismu firem a přílivu zahraničních investic. Pro všechny země se v transformujícím období stal hnacím motorem také vstup do Evropské unie a NATO. V zemích střední a východní Evropy byly v 90. letech prováděny reformy, které měly napomoci sbližování ekonomické úrovně s vyspělými evropskými zeměmi (Holman, 2000). V roce 1993 byly země střední a východní Evropy zařazeny mezi kandidátské země EU. Předpokladem přijetí do unie bylo splnění ekonomických a politických podmínek a zajištění potřebné administrativy a soudní kapacity. Po zpracování analýz připravenosti zemí na vstup do EU byly všechny země v roce 1997 oficiálně pozvány Evropskou radou do Evropské unie. Proces příprav na členství byl ukončen v roce 2002. V roce 2004 se stalo všech 8 sledovaných postkomunistických zemí členy Evropské unie (EK, 2014, online). 4.1.3
Období po vstupu do EU
Země SVE EU-8 prošly na počátku nového tisíciletí řadou změn, které se projevily především ekonomickým růstem, poklesem inflace a zlepšením vnější nerovnováhy. Největšího posunu v otázce reálné konvergence s členskými státy EU dosáhly pobaltské státy, které vstupovaly do EU na poměrně slabé ekonomické úrovni. K ostatním členským státům EU se nejrychleji přibližuje Česká republika, následně Slovensko a Slovinsko. Dosažené ekonomické úrovni ovšem neodpovídá produktivita práce, která je stále podprůměrná (Žďárek, 2006). Všechny sledované země byly od roku 2008 více či méně zasaženy globální hospodářskou krizí. Ekonomická krize vypukla v roce 2008 v USA. Na počátku všech problémů stál kolaps hypotečního trhu v USA, ke kterému došlo v roce 2007 a který se postupně šířil na evropský kontinent. Netrvalo dlouho a z lokální finanční krize se stala globální hospodářská krize. Její příčiny a průběh však nejsou předmětem této práce. Nutno ale podotknout, že tato hospodářská krize má částečnou souvislost také s probíhající dluhovou krizí eurozóny. Několik členských zemí Evropské unie se dokonce dostalo na základě příliš vysoké zadluženosti do
Ekonomická charakteristika sledovaných zemí
57
bezvýchodné situace a muselo si zažádat o finanční pomoc. Evropská unie musela v důsledku finančních potíží svých členských států přistoupit k řadě nápravných i preventivních opatření (ČTK, 2014a, online). Proces dohánění vyspělých států Evropy pokračuje i nadále. Na počátku tisíciletí bylo silnou motivací splnění Maastrichtských kriterií nutných pro přijetí společné měny euro. Jako první vstoupilo do eurozóny v roce 2007 Slovinsko, o dva roky později následované Slovenskem. Roku 2011 se eurem začalo platit v Estonsku. Jako poslední z postkomunistických zemí přijalo euro v roce 2014 Lotyšsko. V současnosti projevuje zájem Litva, která by chtěla vstoupit do eurozóny v roce 2015. Ostatní státy SVE EU-8 v souvislosti s probíhající krizí eurozóny přijetí eura spíše oddalují (ECB, 2014, online). Experti z Visegradské čtyřky18 hodnotí 10tileté působení v Evropské unii, resp. evropskou integraci za úspěšnou. V mnoha směrech se podařilo dohnat země západní Evropy. Podle předpovědí by měly země střední a východní Evropy i nadále růst. Studie CEPI (2014) vyzdvihuje fakt, že země neustále zlepšují transparentnost veřejné správy a jsou čím dál tím více úspěšnější v boji proti korupci. Autoři této studie naopak upozorňují na nutnost zaměřit se v budoucnu na investice do rozvojových oblastí, inovací a výzkumu. Doposud totiž tyto investice tvořily pouze doplňkovou část. Dalším problémem sledovaných zemí je neuspokojivá infrastruktura, která omezuje domácí i zahraniční investory (CEPI, 2014, online).
4.2
Charakteristiky jednotlivých zemí
Nyní budou charakterizovány ekonomiky sledovaných zemí jednotlivě. Největší pozornost bude věnována průběhu globální krize a aktuální situaci. Globální krize totiž zasáhla i postkomunistické ekonomiky a je jednou z příčin rychlého nárůstu dynamiky zadluženosti zemí. 4.2.1
Česká republika
Česká republika patří mezi malé otevřené ekonomiky, a proto je její hospodářství velmi závislé na ekonomikách významných obchodních partnerů. Ukazatel HDP na obyvatele od počátku 90. let neustále stoupá, k mírnému propadu došlo v roce 2009. Republice se ekonomicky nejvíce dařilo na konci 90. let a v období let 20042007, kdy rostl reálný hrubý domácí produkt meziročně o 4-7 %. Oproti ostatním postkomunistickým zemím se dařilo v 90. letech dosahovat nízké míry nezaměstnanosti, což bylo dáno dobrou kvalifikační strukturou a vzdělaností pracovní síly. Po revoluci se navíc začal rychle rozvíjet sektor služeb, ve kterém našla spousta lidí uplatnění. Díky restriktivní mzdové politice byla Česká 18
Země Visegrádské čtyřky tvoří Česká republika, Polsko, Slovenská republika a Maďarsko
(International Visegrad Fund, 2014, online).
58
Ekonomická charakteristika sledovaných zemí
republika atraktivní také pro zahraniční investory. Na počátku nového tisíciletí však míra nezaměstnanosti rapidně vzrostla. Od roku 2004 se v zemi dařilo nezaměstnanost snižovat, v roce 2009 se tento trend zastavil. Téhož roku byl zaznamenán díky poklesu průmyslové produkce výrazný propad meziroční změny reálného HDP, a to o 4,5 %. V roce 2010 došlo díky oživení německé ekonomiky – nejdůležitějšího odbytiště českého zahraničního obchodu – k vysokému růstu průmyslové produkce (10,3 %), který měl za následek růst reálného HDP o 2,5 %. V roce 2012 se však růst české ekonomiky po dvouletém oživení opět zpomalil. Příčinou zpomalení byla slabá zahraniční poptávka a propad domácí poptávky. Stěžejní činností české ekonomiky je automobilový průmysl, který je v posledních letech spojen s malou poptávkou. Rovněž stavebnictví se již čtvrtým rokem potýká s nepříznivým poklesem. Důvodem je nedostatek zakázek, a to zejména z veřejných prostředků. V důsledku výkyvů počasí se propadá i zemědělství. Naopak se daří výrobě elektrických zařízení, chemických látek a strojů. Je pozitivní, že v době ekonomického poklesu nepoklesla produktivita práce19 (MPO, 2013, online). I přes klesající domácí i zahraniční poptávku posílil v meziročním srovnání export i import. Tahounem vývozu jsou tradičně dopravní prostředky a stroje, které představují cca polovinu celkového exportu. Průměrná míra inflace se vyšplhala v roce 2012 na 3,5 % (MZV, 2014, online). Co se týče daňového systému, příjmy fyzických osob jsou zdaňovány 15% sazbou. Daň z příjmu právnických osob se ustálila na 19 %. Základní sazba daně z přidané hodnoty je v současnosti stanovena na výši 21 %. Sníženou 15% sazbou jsou zdaňovány potraviny, léky, tiskoviny či hromadná doprava (FS, 2014, online). V České republice se platí českou korunou. Nová vládní koalice na začátku svého působení v roce 2014 prohlásila, že přijetí eura v nadcházejícím volebním období je zcela nereálné (MF, 2014, online). 4.2.2
Estonsko
Estonsku se od vyhlášení nezávislosti daří. Po celou dobu až do roku 2008 dosahuje cca 6-10% růstu reálného HDP. Jedinou výjimku tvoří rok 1999, kdy se estonská ekonomika propadla v důsledku ruské měnové krize. V roce 2008 zasáhla Estonsko globální hospodářská krize, s níž souvisel pokles reálného HDP o 4,2 %. Stejně jako Lotyšsko doplatilo na jednostrannost a omezenou teritoriální a komoditní strukturu vývozu. V roce 2010 se však Estonsko dokázalo zvednout a dosáhlo růstu HDP 2,6 %. Největší nárůst byl zaznamenán u výroby tepla a elektřiny, strojírenství a těžebního průmyslu. Mnohem větší význam má v estonském průmyslu potravinářství a dřevozpracující průmysl. Těmto odvětvím se však příliš nedařilo. Podíl zemědělství na HDP je malý a neustále klesá – v roce 2011 byl cca 2,4 %. V roce 2011 se Estonsko definitivně vymanilo z krize a dokonce se s ekonomickým růstem 9,6 % zařadilo mezi evropské země s nejrychleji rostoucím výkonem. Svou roli
19
Produktivita práce na pracující jednotku. Vyjádřena v paritě kupní síly vzhledem k průměru EU.
Ekonomická charakteristika sledovaných zemí
59
zde sehrály domácí investice a export. V témže roce naopak Estonsko dosáhlo jedné z největší inflace ve výši 5,1 % (MZV, 2014, online; EUROSTAT, 2014, online). Hlavním cílem politiků je snižování nezaměstnanosti. Od roku 2000 se snížila míra nezaměstnanosti ze 14 % na 4 %. V posledních 5 letech se tento ukazatel opět vrátil na 10% hodnotu. Obchodní bilance Estonska je dlouhodobě pasivní. Země nejvíce vyváží do Ruska a Švédska. Ve střednědobém výhledu se chce Estonsko zaměřit na oblast potravinářství, výrobu dopravních prostředků, energetických zařízení a IT technologie (CzechTrade, 2014, online). V roce 2011 vstoupilo Estonsko do eurozóny. Od roku 1994 platí fyzické i právnické osoby rovnou daň. Postupné tendence snižování sazby byly zastaveny v roce 2011, odkdy zůstává sazba ve výši 21 % neměnná. DPH činí od roku 2009 20 %, u knih a časopisů 9 % (MZV, 2014, online). 4.2.3
Litva
Ačkoliv byla i Litva postižena globální hospodářskou krizí, stále se řadí mezi nejrychleji se rozvíjející ekonomiky Evropy. Za posledních 20 let dokonce zlepšila produktivitu práce z 30 % na více než 70 % průměru EU. V roce 2009 sice reálný hrubý domácí produkt rapidně poklesl o 14,8 %, od následujícího roku se však tento ukazatel pohybuje v kladných číslech. Největšího růstu dosahuje Litva v odvětví výpočetní a komunikační techniky, zemědělství, lesnictví a stavebnictví. Tento stát patří společně s Estonskem, Českou republikou a Slovenskem k energeticky náročným hospodářstvím (např. kvůli výrobě cementu či umělých hnojiv). Jelikož nedisponuje významnou těžbou nerostných surovin, v sektoru průmyslu dominují odvětví lehkého průmyslu – potravinářství, zpracování textilu, nábytku, skla a dřeva. Od roku 2008, kdy dosáhla inflace 11,1 %, se tato ekonomická proměnná pohybuje v rozmezí 1-4 %. Pozvolný předchozí nárůst inflace nespočívá v růstu tržních cen, ale spíše v deregulaci cen (např. regulované nájemné). Nyní vláda zaměřuje pozornost na snížení cen energií a na rozvoj dopravní infrastruktury. Dlouhodobé záporné saldo obchodní bilance je dáno především dovozem velkého množství surovin pro potřeby energetického a zpracovatelského průmyslu. Největšími obchodními partnery Litvy je Rusko, Lotyšsko a Německo (CzechTrade, 2014, online). Národní měnou Litvy je litas, který je od roku 2004 pevně navázán na euro (Vláda ČR, 2014a, online). Daň z příjmu právnických osob byla snížena za účelem zmírnění dopadů hospodářské krize z 20 % na 15 %, u podnikatelů-fyzických osob z 13 % na 5 %. Příjmy fyzických osob jsou zdaňovány 15 %. Díky této redukce daňových sazeb je Litva v rámci všech zemí EU zemí s třetími nejnižšími sazbami příjmů. Daň z přidané hodnoty je stanovena na 21 %. Knihy, služby v dopravě osob aj. jsou zdaněny nižší sazbou 9 % a léčiva 5% sazbou (MZV, 2014, online).
60
4.2.4
Ekonomická charakteristika sledovaných zemí
Lotyšsko
Po vstupu do Evropské unie se Lotyšsku velmi dařilo. Rychlý ekonomický růst poháněný především silnou domácí poptávkou je toho důkazem. V roce 2009 se však lotyšská ekonomika výrazně propadla o 17,7 %. Nicméně od roku 2011 se opět těší růstu reálného HDP. Ekonomika se zaměřuje především na sektor služeb (tvoří cca 70 % celkového produktu) – zejména na dopravní a logistické služby. Následkem ekonomickému rozmachu prosperoval především sektor bankovnictví. Příznivé podmínky motivovaly přímé zahraniční investice. Růst v oblasti výroby byl ve srovnání se službami poměrně nevýznamný. Malý podíl zpracovatelského průmyslu zaostává za evropským průměrem. Významné místo ve struktuře lotyšské ekonomiky zaujímá také zemědělství, lesní hospodářství a rybolov. Odborníci považují, zvláště v podmínkách vysoké volatility kapitálových toků, strukturální stav lotyšské ekonomiky za nestabilní (MZV, 2014, online). Hospodářská krize zasáhla Lotyško ve srovnání s ostatními zeměmi SVE EU-8 nejdříve. Nepříznivé následky přehřátí ekonomiky předvídala již Evropská komise, jejíž varování však lotyšská vládnoucí sféra nebrala příliš vážně. V roce 2008 došlo ke zhroucení trhu nemovitostí, nárůstu platební neschopnosti společností, a propadu spotřebitelské poptávky. Stát musel poskytnout sanaci druhé z největších tamějších bank. Nepříznivý propad ekonomiky vyvolal enormně vysoký nárůst nezaměstnanosti a inflace. Lotyšsko zachránila v roce 2009 finanční pomoc od Mezinárodního měnového fondu a Evropské komise (CzechTrade, 2014, online). Lotyšsko vykazuje v současnosti aktivní obchodní bilanci. V předkrizovém období však import převyšoval export. Nejvýznamnějšími obchodními partnery jsou Estonsko, Litva, Rusko a Bělorusko. Kladné hodnoty vykazuje následkem poklesu importu a nárůstu exportu. I přes účinné znovuobnovení ekonomiky musí země i nadále čelit vysoké nezaměstnanosti, stínové ekonomice, rostoucí chudobě a také vysoké migraci nespokojeného obyvatelstva. V letech 2011 a 2012 se Lotyšku opět začalo dařit - mezi členskými státy dosáhlo dokonce nejvyššího meziročního nárůstu HDP (MZV, 2014, online). Inflace se od výrazného nárůstu v roce 2008 (15,3 %) pohybuje přibližně v rozmezí 1-4 %. Lotyšskou ekonomiku táhne kupředu export. Stěžejní roli hraje hutnictví a dřevařský průmysl. Významnými obchodními partnery jsou severské země Dánsko, Norsko, Švédsko a Velká Británie. Dlouhodobým cílem země je zkvalitnění a rozvoj infrastruktury (zvláště železniční a lodní dopravy) a využití potenciálu v podobě geografické polohy výhodné pro tranzitní cestu mezi západem a východem i severem a jihem Evropy (CzechTrade, 2014, online). Peněžní jednotkou je 1 lat (zkratka LVT). Původní plán vstoupit do eurozóny byl následkem hospodářské krize realizován s odstupem až v roce 2014 (ECB, 2014, online). Co se týče veřejných příjmů, po řadě změn se sazba z příjmu právnických osob ustálila na 15 % (u malých podniků je 9% sazba). Příjem fyzických osob se daní 24% sazbou a plánuje se další snížení. U daně z přidané hodnoty došlo
Ekonomická charakteristika sledovaných zemí
61
v roce 2012 k jejímu poklesu z 22 na 21 %. Dodávky plynu, tepla a dříví, dopravní služby, noviny a ubytovací služby jsou daněny nižší, 12% sazbou. Naopak se zvyšuje sazba spotřebních daní – na cigarety, víno, zemní plyn aj. (CzechTrade, 2014, online). 4.2.5
Maďarsko
Transformace ekonomiky proběhla v Maďarku poměrně rychle. Jednalo se víceméně o dokončení postupných změn hospodářství, ke kterým docházelo již od 80. let. Plynulému přechodu na začátku 90. let napomohl také již existující soukromý sektor. Maďarsko bylo na počátku 21. století mezi zeměmi Visegradské čtyřky považováno za zemi s největším potenciálem ekonomického růstu. Růst ekonomické aktivity byl podporován především silným exportem. Maďarsko globální hospodářská krize silně zasáhla, jelikož se jedná o otevřenou ekonomiku. Růst reálného HDP byl pozastaven již v roce 2006, kdy se země potýkala s politickou krizí. Politická nestabilita a hospodářské problémy zavinily odliv zahraničních investorů. Maďarsko se i v roce 2012, kdy ostatní země regionu dosahovaly alespoň mírného růstu, potýkalo s recesí. V roce 2013 byly zaznamenány první signály oživení ekonomiky – snížení inflace, pokles nezaměstnanosti, pozitivní saldo zahraničního obchodu a alespoň malý růst v oblasti stavebnictví, průmyslu a maloobchodním prodeji (MZV, 2014, online). Významné místo v průmyslové výrobě zaujímá automobilový průmysl. Stavebnictví stejně jako ve většině evropských zemí v době krize klesalo. Nyní dochází postupně k obratu. Maďarsko má ekonomiku se stěžejním podílem zemědělství. Zásadní význam pro ekonomiku má aktivní obchodní bilance. Největší obraty uskutečňuje Maďarsko s Německem, Rakouskem a Ruskem. Nejvíce vyváží do Německa, Rumunska a Slovenska. Majoritní část zahraničního obchodu tvoří stroje a dopravní zařízení, dále elektronika, stroje k výrobě energie a výrobky chemického, farmaceutického a textilního průmyslu (CzechTrade, 2014, online). V roce 2012 dosahovala inflace v meziročním srovnání 5,7 %, v následujícím roce došlo k jejímu snížení na 1,7 %. V Maďarsku se platí forinty (1 EUR = cca 280 HUF). Před hospodářskou krizí mělo Maďarsko vážný zájem o členství v eurozóně. Nesplňovalo však stanovená kriteria, a tak bylo přijetí eura odloženo. Současná vláda zavedení eura v nejbližších letech nepodporuje. Přijetí eura v souvislosti s probíhajícím vývojem v eurozóně plánují až na období kolem roku 2020 (MZV, 2014, online). Daň z přidané hodnoty se v současnosti vyšplhala na 27 % a je nejvyšší sazbou v celé Evropské unii. Příjmy fyzických osob jsou zdaněny 16% sazbou. Velké podniky daní své příjmy 19% sazbou (CzechTrade, 2014, online). 4.2.6
Polsko
Polsko bylo před vstupem Bulharska a Rumunska do EU jedním z nejchudších členských států celé unie (Vláda ČR, 2014a, online). Na počátku transformačního
62
Ekonomická charakteristika sledovaných zemí
období trápily Polsko deficity běžného účtu, které negativně ovlivňovaly státní rozpočet. Velké fiskální deficity byly financovány především prostřednictvím přímých úvěrů centrální banky, které byly pohonem pro tvorbu inflace. Velká dluhová zátěž bránila úspěšnému přechodu k tržnímu hospodářství. Postupem času se ekonomická situace zlepšovala. Polský průmysl se v současnosti zaměřuje na zpracovatelská odvětví, výrobu a dodávku energií a hornictví. Ačkoliv má v době hospodářské krize polské hospodářství klesající tendenci, jako jedna z mála zemí zvládlo během tohoto období udržet neustálý hospodářský růst. Největší růst zaznamenala výroba dopravních zařízení a polygrafická výroba. Dařilo se i stavebnictví, které zvláště díky investičním akcím souvisejícím s fotbalovým mistrovstvím Evropy, vzrostlo o 11 %. Výrazný posun zaznamenalo Polsko v nárůstu přímých zahraničních investic. Polsko má podle Světové banky i MMF nejlepší investiční klima mezi zeměmi východního bloku. Hospodářství táhl do kladných čísel také vývoz. Naopak import poklesl, takže se zlepšila pasivní obchodní bilance. Je nutno podotknout, že Polsko se do mezinárodní výměny zboží zapojuje mnohem méně než například Česká republika (podíl exportu na HDP je cca 30 % oproti 75 % v případě České republiky). Důvodem je velikost ekonomiky a geografická poloha. Od vstupu do EU do roku 2012 však zahraniční obchod vzrostl cca dvakrát. Polsko nejvíce vyváží do Německa, Velké Británie a České republiky (MZV, 2014, online). Současná ekonomika má ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi stále velký podíl státního sektoru a s tím související velkou možnost vlády regulovat ekonomiku. Inflace dosáhla v roce 2012 vyšších hodnot, než se očekávalo, konkrétně 3,7 %. Po celé sledované období je inflace v Polsku ve srovnání s ostatními zeměmi nejstabilnější. Právnické osoby v Polsku odvádí ze svých zisk 19% daň. Stejnou daňovou sazbou jsou zatíženy i příjmy fyzických osob. Daň z přidané hodnoty se v roce 2011 ustálila na 23 %. Některé produkty tvoří výjimky a jejich sazba se liší – preferenční daň 9 % např. u léků nebo 5 % u zemědělských produktů (CzechTrade, 2014, online). Národní měnou Polska je 1zlotý (PLN). Podle dlouhodobého plánu mělo Polsko splnit Maastrichtská kriteria do konce roku 2013. O vstupu do eurozóny se však nyní uvažuje nejdříve až po roce 2015 (MZV, 2014, online). 4.2.7
Slovensko
Slovensko se stejně jako Česká republika potýkalo především s nevhodnou strukturou hospodářství v podobě orientace na těžký průmysl. Na rozdíl od České republiky se slovenská ekonomika potýkala v 90. letech s vysokou nezaměstnaností. Transformace ekonomiky probíhala velmi pomalu, což se projevilo i v mírném zaostání za ostatními středoevropskými zeměmi. Postupně se však těmto zemím přibližuje. Kromě kritického roku 2009 (kdy byl zaznamenán pokles reálného HDP oproti předchozímu roku ve výši 4,9 %) vykazovalo Slovensko neustálé mírné tempo růstu HDP. Ekonomiku podržela zahraniční poptávka. Oproti tomu domácí
Ekonomická charakteristika sledovaných zemí
63
poptávka výrazně poklesla a s ní i dovoz ze zahraničí. Slovenská obchodní bilance je aktivní. Podíl na ekonomickém růstu má především výroba strojírenských zařízení, dopravních prostředků, elektronika a optická zařízení. Na druhou stranu se vůbec nedařilo oboru stavebnictví, které se potýkalo s výrazným poklesem aktivity. V současnosti sice slovenská ekonomika roste, nicméně stále velkým problémem zůstávají výrazné rozdíly jednotlivých regionů. (MZV, 2014, online). Největší podíl slovenského exportu je spojen s Německem, Českou republikou, Polskem a Maďarskem. Slovensko je otevřenou ekonomikou a jeho vývoj závisí na vývoji jejích stěžejních obchodních partnerů. Inflace se na Slovensku drží na nízké úrovni (v roce 2012 3,7 %). V roce 2009 se Slovensko stalo členem eurozóny (ECB, 2014, online). Daň z přidané hodnoty se zvýšila na 20 %. Snížená sazba 10 % je použita u léků, knih a zdravotnických pomůcek. Příjmy právních i fyzických osob jsou zdaňovány 19% sazbou (CzechTrade, 2014, online) 4.2.8
Slovinsko
Vyhlášení nezávislosti a s ním související ztráta jugoslávské trhu přinesla slovinskému hospodářství komplikace. Od poloviny 90. let však Slovinsko dosahuje stabilního růstu HDP. V roce 2009 bylo však slovinské hospodářství zasaženo globální hospodářskou krizí. Pokles HDP v roce 2008 byl však vůbec první od roku 1992. Snížení HDP způsobil zejména pokles tempa růstu exportu a investic, které jsou pro slovinskou ekonomiku stěžejní. Na tvorbě HDP se nejvíce podílí průmysl, a to zejména kovozpracující průmysl, chemický průmysl a elektronický a elektrotechnický průmysl. Celkové HDP také nemalou měrou tvoří stavebnictví a zemědělství. Stejně jako v ostatních zemích, globální krize nejvíce postihla právě obor stavebnictví. Zahraniční obchod je pro Slovinsko velmi důležitý, jelikož slovinský trh je velmi malý. Vysoká otevřenost ekonomiky však v sobě skrývá také závislost na ekonomické aktivitě jejích zahraničních obchodních partnerů – zvláště na Německu, Itálii, Rakousku a Francii. Stejné země jsou pro Slovinsko významné i z pohledu vývozu. Slovinsko nejvíce vyváží dopravní prostředky, elektrické stroje, zdravotnické a farmaceutické výrobky. Obchodní bilance je v případě Slovinská pasivní. Nízká ekonomická aktivita se projevuje i v mírné inflaci pohybující se kolem 2 % (MZV, 2014, online). Příjmy fyzických osob jsou zdaňovány progresivní sazbou v rozmezí 16 až 41 %. Firemní daně se postupně snižují – v roce 2014 16% sazba s plánem snížení sazby o jedno procento v příštím roce. Daň z přidané hodnoty je stanovena na 22 %, u potravin je snížená sazba ve výši 9,5 %. Postupně také dochází ke zvyšování spotřebních daní (CzechTrade, 2014, online).
64
4.3
Ekonomická charakteristika sledovaných zemí
Shrnutí vývoje ekonomik
Vývoj ekonomické situace v 90. letech se nesl ve znamení transformujících reforem a snahy o přiblížení ekonomik k vyspělým evropským státům. Na přelomu tisíciletí dosahovaly všechny země poměrně vysokého ekonomického růstu, který pozastavila globální hospodářská krize. Jak je patrné z tab. č. 1, některé ekonomiky stagnovaly, některé zaznamenaly alespoň mírný ekonomický růst, ale některé se propadly až do recese. Nejdříve (v roce 2007) zasáhla krize Estonsko a Lotyšsko, ačkoliv se obě země předtím nacházely v období vysokého ekonomického růstu. V roce 2008 již nesly následky krize všechny země s výjimkou Polska, které jí i nadále úspěšně odolávalo. Největší problém způsobila otevřenost zemí. Jelikož jsou postkomunistické země malé otevřené ekonomiky, pokles hospodářské aktivity se projevil zejména díky snížení zahraniční poptávky. Kromě České republiky zaznamenaly všechny země výrazný propad exportu a s tím spojenou pasivní obchodní bilanci. Pozitivnější vyhlídky pro vývoj exportu se objevily v roce 2009 následkem oživení ekonomického růstu v Německu – stěžejního obchodního partnera. Reálná situace ovšem žádné povzbuzení exportu nepřinesla. Naopak došlo ke snížení importu, a proto se v řadě zemí obchodní bilance zlepšila (Karpová, 2011a). Pět let od počátku krize zaznamenalo největší zrychlení meziroční dynamiky ekonomického růstu Lotyšsko (5,2 %). Téměř 4% růstu HDP dosáhla Litva a Estonsko, které následovalo Polsko a Slovensko s cca 2% růstem. S výrazným poklesem činnosti se stále potýká stěžejní obor hospodářství - stavebnictví. Příčinnou je omezení investic ze strany domácností, firem i státu (MPOb, 2013, online). Tab. č. 1: Vývoj tempa růstu reálného HDP [%] v letech 2003-2012 země/rok průměr EU CZE EST LVA LTU HUN POL SLO SVK
2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 1,5 2,6 2,2 3,4 3,2 0,4 -4,5 2 1,7 -0,4 3,8 4,7 6,8 7,0 5,7 3,1 -4,5 2,5 1,8 -1,0 7,8 6,3 8,9 10,1 7,5 -4,2 -14,1 2,6 9,6 3,9 7,7 8,8 10,1 11 10 -2,8 -17,7 -1,3 5,3 5,2 10,3 7,4 7,8 7,8 9,8 2,9 -14,8 1,6 6,0 3,7 3,9 4,8 4,0 3,9 0,1 0,9 -6,8 1,1 1,6 -1,7 3,9 5,3 3,6 6,2 6,8 5,1 1,6 3,9 4,5 1,9 2,9 4,4 4,0 5,8 7,0 3,4 -7,9 1,3 0,7 -2,5 4,8 5,1 6,7 8,3 10,5 5,8 -4,9 4,4 3,0 1,8 zdroj: EUROSTAT, 2014, online
Z tab. č. 2 vyplývá, že téměř všem regionům EU se podařilo postupně snížit inflaci, která byla vedle vysoké nezaměstnanosti hlavními problémy po zahájení transformace ekonomik. Po vstupu do EU si země s výjimkou Lotyšska udržovaly cenovou hladinu kolem 3% hodnoty. Během globální hospodářské krize se státy potýkaly s poměrně nízkou inflací. Největší inflace byla zaznamenána v pobaltských
Ekonomická charakteristika sledovaných zemí
65
zemích v letech 2007-2008. Od tohoto roku se inflace ve sledovaných zemích pohybuje těsně nad průměrem celé Evropské unie. Inflace byla a je tažena nákladovými faktory (růst cen pohonných hmot a energií) z důvodu chybějících impulzů ve stagnujících či upadajících ekonomikách. V roce 2012 byla nejvyšší inflace v rámci EU registrována v Maďarsku a Estonsku (MPOb, 2013, online). Tab. č. 2: Vývoj míry inflace [%] v letech 2003-2012 země/rok 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 průměr EU 2,0 2,0 2,2 2,2 2,3 3,7 1,0 2,1 3,1 2,6 CZE -0,1 2,6 1,6 2,1 3,0 6,3 0,6 1,2 2,1 3,5 EST 1,4 3,0 4,1 4,4 6,7 10,6 0,2 2,7 5,1 4,2 LVA 2,9 6,2 6,9 6,6 10,1 15,3 3,3 -1,2 4,2 2,3 LTU -1,1 1,2 2,7 3,8 5,8 11,1 4,2 1,2 4,1 3,2 HUN 4,7 6,8 3,5 4,0 7,9 6,0 4,0 4,7 3,9 5,7 POL 0,7 3,6 2,2 1,3 2,6 4,2 4,0 2,7 3,9 3,7 SLO 5,7 3,7 2,5 2,5 3,8 5,5 0,9 2,1 2,1 2,8 SVK 8,4 7,5 2,8 4,3 1,9 3,9 0,9 0,7 4,1 3,7 zdroj: EUROSTAT, 2014, online
Jak již bylo řečeno, během transformačního období trápila většinu postkomunistických zemí vysoká míra nezaměstnanosti přesahující až 15 %. Snižování nezaměstnanosti bylo hlavní cílem všech vlád. Od konce 90. let byl boj proti nezaměstnanosti úspěšný díky hospodářskému růstu především v České republice, v Maďarsku a na Slovensku. Jak dokládá tab. č. 3 vysoká nezaměstnanost se stále vyskytovala v Polsku, pobaltských republikách a na Slovinsku. Od roku 2008 se na trhu práce negativně podepisuje globální hospodářská krize. Negativní vývoj nezaměstnanosti lze považovat za velké potenciální riziko (MPO, 2013b, online). V tomto časovém úseku se pod průměrem celé EU nachází pouze míra nezaměstnanosti v České republice, Polsku a Slovinsku. Tab. č. 3: Vývoj míry nezaměstnanosti [%] v letech 2003-2012 země/rok průměr EU CZE EST LVA LTU HUN POL SLO SVK
2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 9,2 9,3 9,1 8,3 7,2 7,1 9,0 9,7 9,8 10,6 7,6 8,3 8,0 7,2 5,4 4,4 6,8 7,4 6,8 7,0 11,0 10,4 8,1 6,0 4,8 5,6 14,1 17,3 12,8 10,4 10,7 10,1 9,0 7,0 6,1 7,7 17,5 19,0 16,5 15,3 13,0 11,4 8,4 5,7 4,3 5,9 14,0 18,1 15,7 13,6 5,8 5,9 7,2 7,5 7,4 7,9 10,1 11,2 11,0 11,0 19,7 19,4 18,0 14,0 9,7 7,2 8,3 9,7 9,8 10,2 6,6 6,1 6,7 6,1 5,0 4,5 6,0 7,4 8,3 9,0 17,2 18,6 16,3 13,4 11,2 9,5 12,1 14,4 13,7 14,0 zdroj: EUROSTAT, 2014, online
66
Veřejné finance sledovaných zemí
5 Veřejné finance sledovaných zemí Stav veřejných financí byl a stále je ve srovnání s ostatními členskými zeměmi Evropské unie na znatelně lepší úrovni. Varovným signálem je však rostoucí dynamika růstu zadluženosti, která je viditelná z následujícího grafu č. 2. Graf. č. 2: Velikost veřejného dluhu ve sledovaných zemích [% HDP] v letech 1995-2012 90 % 80 % 70 % 60 % 50 % 40 % 30 % 20 %
CZE
EST
LVA
LIT
HUN
POL
SLO
2012
2011
2010
2009
2008
2007
2006
2005
2004
2003
2002
2001
2000
1999
1998
1997
1996
0%
1995
10 %
SVK
zdroj: EUROSTAT, 2014, online
Díky kumulaci veřejných deficitů rostla i relativní váha veřejného dluhu. Zmírnění zadluženosti veřejného sektoru přineslo v roce 1993 zavedení Maastrichtských kritérií. Svůj podíl na zlepšení situace nese právě snaha zemí přijmout společnou měnu euro. Vstup do eurozóny a nutné splnění konvergenčních kritérií ovšem není zárukou zdravých veřejných financí. Země po přijetí eura totiž dále nemusí Maastrichtská kriteria dodržovat. Navíc nemožnost ovlivňovat monetární politiku způsobuje, že země řídí ekonomiku právě pomocí fiskální politiky, což se projevilo v nárůstu veřejných deficitů, resp. veřejného dluhu (EUROSTAT, 2014, online). Evropská komise reagovala na zhoršení fiskální pozice členských států vydáním Paktu stability a růstu, který obsahuje pravidla dodržování fiskální disciplíny v eurozoně. Požadavek Paktu stability a růstu však v současnosti dodržuje pouze 5 zemí z celé eurozóny (EUROSTAT, 2014, online).
5.1
Fáze vývoje veřejných financí
V 90. letech byla u postkomunistických ekonomik stěžejním důvodem existence fiskální nerovnováhy ekonomická stagnace, k níž došlo v souvislosti s transformací
Veřejné finance sledovaných zemí
67
z centrálně plánovaných ekonomik na tržní, resp. smíšená hospodářství. Přelom tisíciletí se nesl v duchu snahy o snižování zadluženosti. V mnoha případech se byl příčinnou tohoto trendu zájem o budoucí přijetí společné měny euro. Země v té době nevykazovaly příliš velké veřejné dluhy. Vládám se podařilo stabilizovat veřejné příjmy i veřejné výdaje a především těžily z probíhajícího ekonomického růstu. Poté, co všech 8 zemí se stalo v roce 2004 členy Evropské unie, se jejich stav zadluženosti příliš nezměnil. Situace se zhoršila až v roce 2008 následkem globální hospodářské krize (Karpová, 2011a). 5.1.1
Období transformace
Již na počátku 90. let kumulovala většina sledovaných zemí veřejné deficity a vytvářela veřejný dluh. Důvodem byla stagnace ekonomik či dokonce hospodářský pokles, který byl doprovodným efektem transformace z centrálně plánovaných ekonomik na ekonomiky tržní, resp. smíšené. Diferencovanost zadluženosti zemí byla dána odlišnými základnami původního dluhu. Největší závazky z předešlého období, tj. z období centrálně plánovaného hospodářství, zdědilo Maďarsko, Polsko a Slovensko. Také v souvislosti s regionálními odlišnostmi zemí a prováděním rozdílných fiskálních politik se veřejné finance v jednotlivých zemích vyznačovaly velkou rozmanitostí. Pobaltské země a zčásti také Slovinsko prováděly během transformujícího období zodpovědnou fiskální politiku a i v současnosti patří k nejméně zadluženým státům celé Evropy. Oproti tomu v zemích Visegradské čtyřky se kumulovaly rozpočtové deficity, které ústily v narůstání veřejného dluhu. Podle Karpové (2011b) na této skutečnosti nese svůj podíl nedisciplinovaná fiskální politika a neúspěšné sociální reformy. 5.1.2
Období před vstupem do EU
Přelom tisíciletí přinesl zemím SVE EU-8 nadprůměrný ekonomický růst (meziroční změny HDP se pohybovaly nad celoevropským průměrem). Státy vykazovaly poměrně stabilní veřejné finance. Vidina členství v EU s následným možným přijetím společné měny euro motivovala státy dosahovat požadované výše rozpočtového deficitu i veřejného dluhu vyplývající z Maastrichtských konvergenčních kriterií nutných pro vstup do eurozóny. Ve srovnání s ostatními kandidátskými zeměmi, nečinil postkomunistickým zemím příliš velký problém plnit konvergenční kritérium týkající se veřejného dluhu. Ve všech zemích se veřejný dluh pohyboval pod hranicí 60 % HDP. Co se týče splnění 3% hranice veřejného deficitu, v pobaltských zemích a ve Slovinsku se tato hodnota pohybovala kolem požadovaných 3 % HDP. Země Visegradské čtyřky převyšovaly tento ukazatel cca o 2-3 procentní body. Obtížnější bylo splnit ostatní konvergenční kriteria (měnová, cenová a úroková). Negativní jev tohoto období je dosahování ekonomického růstu a současná tvorba rozpočtových deficitů. Tyto tendence jsou patrné zvláště v Polsku, na Slovensku, v Litvě a Lotyšsku, které zcela nevyužily konjunktury ke snižování záporného rozpočtového salda ani veřejného dluhu.
68
5.1.3
Veřejné finance sledovaných zemí
Období po vstupu do EU
Po vstupu do EU se veřejný dluh, zvláště díky hospodářskému růstu, v postkomunistických zemích kromě Maďarska nadále snižoval. V tomto období země mohly využít silné výkony ekonomik. Dlouhodobě uspokojivá dynamika veřejných financí byla pro země s výjimkou Estonska a Lotyšska příznačná až do roku 2008, kdy Evropu zasáhla globální hospodářská krize (Karpová, 2011b). Klesající poptávka, pokles exportu, zvyšující se nezaměstnanost a další doprovodné efekty krize zapříčinily pokles produktu ve všech zemích. Kritický stav veřejných financí korespondoval s nutným zvyšováním sociálních výdajů. Svou roli zde hrála i stárnoucí populace a zvyšující se nároky na výplatu starobních důchodů. Dalším doprovodným efektem krize byl pokles daňových příjmů, a to zejména ve stěžejních odvětvích ekonomiky stavebnictví a průmyslu. V souvislosti se zvyšující se zadlužeností roste omezenost financovat rozpočtový deficit vydáním státních dluhopisů. Investoři požadují stále vyšší úrokovou míru a při investování do zadlužených zemí jsou čím dál více opatrní (Karpová, 2011a). Studie ECB (2012) vidí příčiny enormního nárůstu zadluženosti v době současné globální hospodářské krize v působení automatických stabilizátorů, ve fiskálních stimulech na podporu ekonomiky a převzetí závazků bankovního sektoru. Co se týče veřejných financí, je třeba si uvědomit dlouhodobou neudržitelnost důchodového systému PAYG. Příčiny lze najít v trendu stárnutí populace a prodlužování míry dožití. Fakt, že pracující lidé budou muset čím dál tím více přispívat na důchody, je zřejmý. Demografický vývoj společně s nezaměstnaností si klade čím dál větší sociální nároky, které negativně zatěžují veřejné rozpočty. Nutnost reforem sociálního a penzijního systému je nevyhnutelná. Stejně potřebné jsou i reformy zdravotnictví (ICV, 2014, online). Na straně veřejných příjmů dochází k častým změnám daňových sazeb, což negativně ovlivňuje očekávání a následné rozhodování ekonomických subjektů. Tyto jednorázové a často nekoncepční změny daňových systémů jsou státům SVE EU-8 vytýkány. Další kritika doléhá do oblasti veřejných výdajů, protože půjčky nejsou využívány na efektivní investice prorůstového charakteru, které by generovaly prostředky potřebné pro splacení dluhu (Karpová, 2011b).
5.2
Vývoj veřejných financí ve sledovaných zemích
Následující text se bude věnovat vývoji veřejných financí v jednotlivých zemích. V příloze A jsou doloženy grafy vývoje salda veřejných rozpočtů a zadluženosti všech sledovaných ekonomik. Ze všech grafů je na první pohled viditelný společný problém SVE EU-8 spočívající v dlouhodobé tvorbě veřejných deficitů a rostoucí dynamice veřejného dluhu.
Veřejné finance sledovaných zemí
5.2.1
69
Česká republika
Česká republika vykazovala v 90. letech jednu z nejnižších zadlužeností Evropy. Významnější nárůst dluhového poměru byl zaznamenán až v roce 1997. Tento nárůst byl způsoben poklesem HDP a mimo jiné rozsáhlými povodněmi, které se projevily v nárůstu rozpočtového deficitu. Ekonomickou situaci komplikovalo také záporné saldo obchodní bilance. Vláda nakonec přistoupila k dramatickému snížení veřejných výdajů a udržela schodek veřejných financí v přijatelných mezích. Jednalo se však pouze o jednorázové opatření a veřejné výdaje v dalších letech začaly opět narůstat. Velmi závažným problémem České republiky je dynamika růstu zadluženosti v posledních deseti letech, která by měla být dostatečným varovným signálem (Siwińska, 1999). Objem veřejného dluhu narostl nejvíce ze všech nově integrovaných zemí SVE EU-8 ačkoliv v roce vstupu do EU byla Česká republika po Lucembursku, Lotyšsku a Estonsku čtvrtou nejméně zadluženou zemí (ČSÚ, 2014). Česká republika se potýká s již několik let existujícím rozpočtovým schodkem. Přijatá fiskální opatření měla v posledních letech zajistit navýšení příjmů a zaměřit se na pokles výdajů na sociální dávky a úspory v kapitole Státní dluh. V roce 2013 byly veřejné příjmy posíleny zvýšením daně z přidané hodnoty (u základní sazby z 20 % na 21 %, u základní ze 14 % na 15 %) a rozšířením spotřebních daní - např. daň z elektřiny ze slunečního záření (MPO, 2013, online). V České republice se konaly ke konci roku 2013 parlamentní volby, což se promítne i do provádění budoucí fiskální politiky. V souvislosti s fiskální politikou přijala koalice v březnu 2014 i přes původní nezájem bývalé vlády fiskální pakt EU. Podle odborníků tento krok posílí rozpočtovou zodpovědnost a zamezí nadměrnému zadlužování se (MAFRA, 2014, online). 5.2.2
Estonsko
Estonsko dosahuje v celém sledovaném období nejlepších výsledků. Jako jediný stát vytvářel dlouhodobě (zejména v období 2003-2007) přebytky státního rozpočtu. V tomto časovém úseku se hodnota veřejného dluhu pohybovala kolem 5 % HDP, přičemž průměr celé EU se pohyboval kolem 70 % HDP. I Estonsko negativně ovlivnila globální hospodářská krize. Zdravé veřejné finance ve všech pobaltských zemích byly dosaženy pomocí tradiční opatrné rozpočtové politiky na straně veřejných výdajů. Státům se ekonomicky dařilo, a tak i s přispěním větších objemů daňových příjmů, dosahovaly rozpočtových přebytků (Dolenc, 2009). V posledních letech vytváří estonská vláda deficitní veřejný rozpočet. Za účelem stabilizovat veřejné příjmy v době zasažené hospodářskou krizí vláda pozastavila snižování daně z příjmů. Naopak dochází k navyšování sazeb spotřebních daní (CzechTrade, 2014, online). 5.2.3
Litva
Na počátku nového tisíciletí se Litvě dařilo snižovat svůj veřejný dluh. Svou roli zde sehrál ekonomický růst, kterého v té době dosahovala. Ani Litva se nevyhnula glo-
70
Veřejné finance sledovaných zemí
bální hospodářské krizi. Negativním výsledkem je navýšení velikosti zadluženosti. Sestavování státního rozpočtu se v současné době zaměřuje na přesun některých položek do snížené sazby DPH a zvýšení minimální mzdy ze 750 LTV na 1000 LTV. Vláda se snaží podpořit ekonomický růst snižováním sazeb příjmových daní. Největší firmy s kontrolním podílem státu (zejména v odvětví energetiky a dopravy) jsou zatíženy indikativními odvody ve formě výplaty dividend. Nárůst veřejných výdajů se litevská vláda snaží kompenzovat navýšením sazeb spotřební daně, konkrétně z prodeje cigaret a nafty (CzechTrade, 2014, online). 5.2.4
Lotyšsko
Stav lotyšského veřejného dluhu byl v 90. letech 20. století i na počátku 21. století stabilizován. Pohyboval se kolem 10 % HDP. Výrazný posun negativního rázu zaznamenal až po roce 2008 v důsledku krize. Lotyšsku musel dokonce Mezinárodní měnový fond poskytnout nouzovou půjčku, jelikož se k problémům se zahraničním obchodem přidaly problémy některých obchodních bank, což se negativně projevilo ve státním rozpočtu (Karpová, 2011a). Podmínkou poskytnutí finanční injekce (v celkové výši 7,5 mld EUR20) bylo vypracování stabilizačního plánu strukturálních reforem. Lotyšsko se zavázalo snížit počet státních zaměstnanců, zmrazit či redukovat platy ve státní sféře, snížit počet nemocnic, omezit úroveň investic na úroveň odpovídající rozvinutosti ekonomiky, provést revizi výplaty důchodů21 a sociálních podpor22, zajistit likviditu bank a zavést daňové úlevy osobám, které splácejí úvěry z nemovitostí. Lotyšsko muselo výrazně snížit veřejné výdaje (v přepočtu cca o 710 mil EUR), což se dotklo převážně sektoru školství, zdravotnictví a státní správy. Podle expertů se dalo krizi předejít, kdyby v době rozmachu Lotyšsko vytvářelo rezervy na povzbuzení ekonomiky a sociální podpory. Ekonomická situace se od poloviny roku 2010 i přes původní nepříliš pozitivní prognózy zlepšuje, a to díky mírnému oživení domácí poptávky (důsledek nízké inflace a snížení daně z příjmů), nárůstu investic a zlepšení exportu (CzechTrade, 2014, online).
20
Lotyšsko však celou půjčku nevyčerpalo. Nevyužilo ani peněžní prostředky z bilaterálních půjček
(zvláště od severských zemích, které jsou aktivně zapojeny v lotyšské bankovní sféře). Jistinu 4,4mld EUR se Lotyšku daří splácet nad očekávání dobře. Dokonce je oproti splátkovému kalendáři v předstihu. Půjčku však splácí pomocí emise státních dluhopisů, takže roste zadluženost země (MZV, 2014, online). 21
Nárůst starobních důchodů by měl být prováděn pomocí indexace (a odstranění vlivu růstu mezd
jak tomu bylo doposud). Rovněž by měl být zvážena možnost pohyblivého penzijního věku (MZV, 2014, online). 22
Např. omezit dobu nároku na podporu v nezaměstnanosti na 6 měsíců (MZV, 2014, online).
Veřejné finance sledovaných zemí
5.2.5
71
Maďarsko
Největším veřejným dluhem bylo a je zatíženo Maďarsko. Země si přenesla již na počátku transformace vysoký veřejný dluh z minulosti, který vznikl následkem hospodářské recese probíhající v 80. letech. Zlepšení maďarského dluhu na počátku 90. let lze přičíst zodpovědné fiskální politice, která vyústila v primární přebytky, zejména díky nárůstu veřejných příjmů z privatizace. Od konce 90. let země dlouhodobě kumuluje rozpočtové deficity a veřejný dluh neustále narůstá. V roce 2008 se jejich veřejné finance dostaly do ještě větších potíží, než kterým čelily před vypuknutím krize (Karpová, 2011a). Od roku 2009 se země snaží vymanit z krize svépomocí díky realizaci úsporných opatření i prostřednictvím mezinárodní finanční pomocí. Současná vláda si klade za cíl snížit velikost veřejného deficitu, resp. veřejného dluhu. Přistoupila proto, za účelem podpory oživení ekonomiky, ke snížení daní z příjmů právnických osob pro menší a střední firmy na 10 %, veřejné příjmy naopak navýšila díky navýšení růstu sazby DPH na 27 % (snížené sazby daně činí 5 a 18 %). Dále zvýšila spotřební daně, zavedla daně z bankovních transakcí a přechodné sektorové daně (v oblasti telekomunikací, energetiky a maloobchodu). V rámci důchodové reformy došlo v podstatě ke znárodnění druhého pilíře. Tyto prostředky byly využity k financování veřejného dluhu. Ačkoliv se Maďarsku daří od roku 2009 rozpočtové deficity snižovat, státní dluh se stále pohybuje kolem 80 % HDP. Časté vládní zásahy jednorázového charakteru (zvláště změny daňových sazeb) však narušují stabilitu ekonomického systému. Podle Evropské komise jsou navíc účinky vládních jednorázových opatření pouze dočasné a stav veřejných financí nebude dlouhodobě udržitelný. Maďarsko by se mělo zaměřit na strukturální reformy s dlouhodobějšími účinky (MZV, 2014, online). Na jaře 2014 se konaly volby do parlamentu. Jelikož vyhrála strana současného premiéra, dá se předvídat, že bude nejspíš prosazována i nadále současná hospodářská politika jednorázových opatření (ČTK, 2014b, online). 5.2.6
Polsko
Polsko bylo v období transformace ekonomik druhou nejvíce zadluženou zemí. Deficit běžného účtu, společně s malým přílivem kapitálu a politickou krizí zavinily, že se polský veřejný dluh na přelomu 80. a 90. let téměř zdvojnásobil a dosáhl téměř 80 % (Siwińska, 1999). Na počátku období transformace se dluhový poměr zlepšil na základě úspěšné dohody s věřiteli a prominutím části závazků. Dále také rychlým tempem růstu reálného HDP, navýšením veřejných příjmů o příjmy z privatizace, zrušením státních dotací pro celou řadu podniků a zhodnocením tamější měny zlotého, které vyústilo v situaci, kdy nominální růst HDP je vyšší než úroková míra. V roce 2000 byl veřejný dluh 39 % HDP. V průběhu let 2002-2010 se však Polsko vinou vnějších ekonomických vlivů a socialisticky zaměřených vlád a jejich deficitního způsobu hospodaření se však
72
Veřejné finance sledovaných zemí
dostalo postupem času opět do značných problémů. Příčina růstu zadluženosti spočívá také v automatickém mechanismu navyšování dluhu, kdy reálné úrokové sazby za účelem cílování inflace prudce vzrostly, zatímco reálný ekonomický růst zpomalil (SB, 2005). 5.2.7
Slovensko
Vývoj veřejných financí na Slovensku není příznivý, ale ani ne kritický. V roce 1993 po rozpadu Československé republiky tvořila stejně jako v případě České republiky většina veřejného dluhu převzatý dluh z dřívějších let. Slovensko vytváří dlouhodobě deficity veřejného rozpočtu. Veřejný dluh se v 90. letech pohyboval kolem 20 %. Na základě trvalé tvorby veřejných deficitů velikost veřejného dluhu postupně narůstala. S nástupem globální krize dynamika veřejného dluhu velmi zrychlila. V současnosti dosahuje veřejný dluh téměř 60 % HDP. Letos na jaře si Slovensko zvolilo nového prezidenta. Současná vláda, která vzešla z předčasných voleb v roce 2012, si předsevzala snížit nezaměstnanost a konsolidovat veřejné finance, resp. dosáhnout snížení schodku veřejných financí pod 3 % HDP. Slovenský úsporný balíček obsahuje prioritní oblasti, do nichž by chtěla investovat (podpora malého a středního podnikání a rozvoj veřejné infrastruktury), snížení veřejných výdajů. Změny se týkají i daňového systému (např. zrušení zvýhodnění pro ty, co si spoří na důchod, navýšení spotřebních daní). Další prioritou je dokončení výstavby jaderné elektrárny (CzechTrade, 2014, online). 5.2.8
Slovinsko
Také Slovinsko se snažilo v 90. letech uvážlivě hospodařit. Po revoluci však převzalo rozsáhlý veřejný dluh vzniklý v minulosti v Jugoslávii. Od roku 1995 vytváří trvalé rozpočtové deficity. Důvodem byla mj. snaha o sladění ekonomických podmínek s ostatními evropskými státy, které byly nutné pro vstup do Evropské unie. Ještě před vstupem do EU došlo ke změně řízení dluhu z pasivního principu na aktivní. Veřejné příjmy byly posíleny výnosy z privatizace. Vláda rovněž prodala velký podíl v největší slovinské bance. Došlo také k restrukturalizaci dluhu, kdy držitelům veřejného dluhu byla nabídnuta výměna dluhu, čímž vláda výrazně snížila náklady na půjčky. V roce 2009 přijalo Slovinsko jako první ze zemí SVE EU-8 společnou měnu euro, čímž si uzavřelo cestu ovlivňovat ekonomiku prostřednictvím monetární politiky (Dolenc, 2009). Téhož roku dosáhl veřejný rozpočet záporného salda ve výši 8 % HDP. Pod hrozbou Evropské komise se slovinská vláda v roce 2012 zavázala ke snížení rozpočtového deficitu pod 3 % HDP. K varování došlo z důvodu vysoké zadluženosti, nepříznivého stavu bankovnictví a ztráty konkurenceschopnosti (HN, 2013a, online). Vláda přistoupila k důchodové reformě, reformě trhu práce a k privatizaci. Hlavním cílem vlády v následujících letech je dosáhnout ekonomického růstu, při-
Veřejné finance sledovaných zemí
73
lákat nové zahraniční investory a snížit závislost na exportu. Nové parlamentní volby se budou konat v roce 2015 (CzechTrade, 2014, online).
5.3
Shrnutí - saldo veřejných rozpočtů
V tab. č. 4 je patrné, že všechny země kromě Estonska dosahují dlouhodobě rozpočtových deficitů. Červeně je zvýrazněn nárůst rozpočtového schodku oproti předchozímu roku. Zeleně jsou pak vyznačeny úspěšné pokusy o snížení salda veřejných rozpočtů. Nejhorších výsledků dosahuje dlouhodobě Maďarsko a Polsko, jejichž rozpočtový schodek činí v průměru 5 %. Tab. č. 4: Saldo veřejného rozpočtu v letech 2003-2012 [% HDP] země/rok 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 průměr EU -3,2 -2,9 -2,5 -1,5 -0,9 -2,4 -6,9 -6,5 -4,4 -3,9 CZE -6,7 -2,8 -3,2 -2,4 -0,7 -2,2 -5,8 -4,7 -3,2 -4,4 EST 1,7 1,6 1,6 2,5 2,4 -2,9 -2,0 0,2 1,1 -0,2 LVA -1,6 -1,0 -0,4 -0,5 -0,4 -4,2 -9,8 -8,1 -3,6 -1,3 LTU -1,3 -1,5 -0,5 -0,4 -1,0 -3,3 -9,4 -7,2 -5,5 -3,2 HUN -7,3 -6,5 -7,9 -9,4 -5,1 -3,7 -4,6 -4,3 -4,3 -2,0 POL -6,2 -5,4 -4,1 -3,6 -1,9 -3,7 -7,5 -7,9 -5,0 -3,9 SLO -2,7 -2,3 -1,5 -1,4 0,0 -1,9 -6,3 -5,9 -6,3 -3,8 SVK -2,8 -2,4 -2,8 -3,2 -1,8 -2,1 -8,0 -7,7 -5,1 -4,5 zdroj: EUROSTAT, 2014, online
V průběhu 90. let vznikaly rozpočtové deficity vinou probíhajících transformujících reforem. Ani v období konjunktury (2003-2007) země vůbec nevyužily možnosti vytvářet přebytky veřejného rozpočtu. Z hlediska veřejných financí byl zlomový rok 2009, což je nejspíš způsobeno skutečností, že veřejné výdaje byly naplánovány na základě předpokládaného hospodářského růstu. HDP se však díky hospodářské krizi vyvíjelo opačným směrem, než se očekávalo (Ochrana, Pavel, Vítek a kol., 2010). Dlouhotrvající kumulace rozpočtových deficitů a nashromážděné veřejné dluhy přivedly řadu zemí do potíží. Všechny země bylo nuceno přistoupit ke konsolidaci veřejných rozpočtů, a to i přes její obtížnou realizaci v době, kdy se většina těchto zemí potýká s dopady recese či alespoň stagnujícím ekonomickým růstem. S poklesem ekonomické aktivity souvisí pokles daňových příjmů a současný nárůst výdajových požadavků. Konsolidace také omezuje prostor pro fiskalizaci nákladů globální hospodářské krize, kdy veřejný dluh již nemůže absorbovat případné soukromé dluhu vzniklé ve finančním systému (Hamerníková a kol., 2010). Z vývoje veřejných rozpočtů je viditelný významný vliv hospodářského cyklu. Zásadním problémem všech zemí je však tvorba strukturálních deficitů, tedy deficitů očištěných o cyklickou složku. Zatímco cyklický deficit je především výsledkem působení vestavěných stabilizátorů, kdy v době ekonomické recese klesají příjmy z daní a naopak rostou výdajové požadavky. Při existenci strukturální deficitu
74
Veřejné finance sledovaných zemí
jsou veřejné výdaje vyšší než rovnovážné výdaje, které mohou být kryty určitou výší veřejných příjmů. Země si za těchto okolností žije „nad poměry“. Jak je vidět v tab. č. 5 plánované, strukturální deficity jsou zcela běžnou záležitostí. Toto zjištění je alarmující. Deficity jsou financovány tvorbou veřejného dluhu. Dluh vzniklý na základě strukturálního deficitu je mnohem horší než zděděný dluh či dluh vytvořený v dobách ekonomického poklesu. Tab. č. 5: Strukturální saldo veřejného rozpočtu v letech 2003-2012 [% HDP] země/rok 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 CZE -6,3 -2,5 -3,1 -4,2 -3,1 -4,3 -5,5 -4,5 -3,1 -1,9 EST 0,5 1,5 0,1 -1,1 -1,5 -4,4 -1,0 -0,9 -0,8 -0,2 LVA -1,9 -1,8 -2,0 -3,2 -4,1 -5,9 -5,3 -3,0 -1,5 -0,2 LTU -1,6 -2,4 -2,1 -2,6 -3,6 -5,6 -7,0 -4,8 -4,5 -3,0 HUN -7,8 -8,0 -10,0 -11,4 -5,8 -4,6 -2,4 -3,3 -4,1 -0,9 POL -4,9 -4,8 -3,7 -4,0 -3,0 -4,9 -8,1 -8,2 -5,3 -3,7 SLO -2,9 -2,7 -2,1 -2,8 -2,8 -4,5 -4,5 -4,7 -4,8 -2,6 SVK -1,9 -2,2 -2,2 -3,9 -4,2 -4,7 -7,7 -7,3 -4,9 -3,9 zdroj: EUROSTAT, 2014, online
Společným krokem zemí Evropské unie v procesu provádění odpovědné fiskální politiky bylo v roce 2012 podepsání Smlouvy o stabilitě, koordinaci a správě v Hospodářské a měnové unii (neboli Fiskální pakt)23. Některé ekonomiky se proto zaměřují, ať už více či méně, na provádění strukturálních reforem. Dříve či později bude nutné ve všech postižených státech provést celou řadu těchto reforem a ustálit velikost veřejných výdajů na úrovni veřejných příjmů. Strukturální reformy přímo snižují veřejné výdaje a v konečném důsledku mohou působit na ekonomický růst. Mají dlouhotrvající charakter, víceplošný dopad, mění fungování veřejných institucí i trhu. Dochází například k zavádění nových institucí a zániku stávajících institucí. Nebo se mění parametrické prvky systému - např. v systému sociálního zabezpečení (Hamerníková a Mayytová, 2010).
5.4
Shrnutí - veřejný dluh
Řada zemí převzala na počátku transformačního období dluhu vlád centrálně plánovaných ekonomik. Podíváme-li se na zadluženost veřejného sektoru zemí SVE 23
Podepsáním Fiskálního paktu se země zavazují, že jejich strukturální schodek rozpočtu nepře-
sáhne 0,5 % HDP. Pokud bude země dosahovat nižšího než povoleného poměru veřejného dluhu k HDP (méně než 60 %), mohou vytvářet schodek 1 % HDP. Naopak země, jejichž dluhový poměr se pohybuje nad hranicí 60 % HDP, musí tento poměr ročně snižovat minimálně o 5 %. Jestliže nebudou tato pravidla dodržována, zemi hrozí sankce, a to až do výše 0,1 % HDP. Země musí také předkládat Evropské komisi a Radě plány emisí dluhopisů (Vláda ČR, 2014b, online).
Veřejné finance sledovaných zemí
75
EU-8 před vstupem do EU, jsou zde patrné odlišnosti. Lotyšsko, Litva, Estonsko a Slovinsko na tom byly lépe než země Visegradské čtyřky. Nižší velikost veřejného dluhu v pobaltských zemích byla dosažena pomocí tradiční obezřetné rozpočtové politiky (Dolenc, 2009). Svou roli sehrála také ochota stát se členy samotné Evropské unie a následná snaha přijmout společnou měnu euro a profitovat z členství v eurozóně. Splnění fiskálních Maastrichtských kritérií nečinilo těmto zemím příliš velké obtíže. Naopak Maďarsko, Polsko, Česká republika a Slovensko kumulovaly větší rozpočtové deficity a vytvářely vyšší veřejné dluhy. U posledních třech jmenovaných byla situace ještě vcelku uspokojivá, po roce 2004 se jejich zadluženost poměrně výrazně zlepšila. V případě Maďarska se ovšem jednalo o opačný vývoj. Nepříznivý stav veřejných financí se odvíjel zvláště od dlouhotrvající nízké úrovně ekonomické aktivity. Ani po vstupu do EU se stav zadluženosti maďarského veřejného sektoru nezlepšil, ba naopak se ještě více prohluboval (Karpová, 2011a). Červeně zvýrazněné hodnoty v tab. č. 6 upozorňují na rostoucí zadluženost veřejného sektoru všech postkomunistických zemí. Naopak zelenou barvou je vyznačeno snížení dluhového poměru. Z tabulky lze vyčíst, že kritickou 60% hodnotu veřejného dluhu k HDP překračuje pouze Maďarsko, a to již od roku 2005. Estonsko je naopak v zemích středovýchodní Evropy suverénně nejméně zadluženou ekonomikou. Výše jeho zadlužení se pohybuje do 10 % HDP. Poměr veřejného dluhu k HDP není v ostatních zemích ve srovnání s ostatními státy Evropské unie nikterak závratný. Dokonce se všechny země po celou dobu sledovaného období pohybují pod celoevropským průměrem. Jak již bylo zmíněno, zarážejí je stoupající dynamika růstu zadluženosti, která je znatelná především od roku 2008. Tab. č. 6: Poměr veřejného dluhu k HDP v letech 2003-2012 země/rok 2003 2004 2005 2006 2007 2008 2009 2010 2011 2012 průměr EU 69,1 69,6 70,2 68,5 66,2 70,1 79,9 85,4 87,2 90,5 CZE 28,6 28,9 28,4 28,3 27,9 28,7 34,6 38,4 41,4 46,2 EST 5,6 5,0 4,6 4,4 3,7 4,5 7,1 6,7 6,1 9,8 LVA 14,7 15,0 12,5 10,7 9,0 19,8 36,9 44,4 41,9 40,6 LTU 21,0 19,3 18,3 17,9 16,8 15,5 29,3 37,8 38,3 40,5 HUN 58,6 59,5 61,7 65,9 67,0 73,0 79,8 82,2 82,1 79,8 POL 47,1 45,7 47,1 47,7 45,0 47,1 50,9 54,9 56,2 55,6 SLO 27,2 27,3 26,7 26,4 23,1 22,0 35,2 38,7 47,1 54,4 SVK 42,4 41,5 24,2 30,5 29,6 27,9 35,6 41,0 43,4 52,4 zdroj: EUROSTAT, 2014, online
Zadluženost České republiky, Litvy, Lotyšska, Slovinska a Slovenska se za posledních 5 let zvedla o cca 20 % HDP. Maďarský a polský veřejný dluh byl vysoký i před vypuknutím globální hospodářské krize, která zhoršující fiskální situaci ještě více umocnila. V období 2003-2007 se mnoha zemím dařilo snižovat svůj veřejný dluh (často prostřednictvím vyššího ekonomického růstu). Nejkritičtějším rokem byl
76
Veřejné finance sledovaných zemí
rok 2009, kdy ve všech zemích došlo k významnému zhoršení zadluženosti veřejného sektoru. V roce 2010 tento trend ve všech státech vyjma Estonska pokračoval. V roce 2011 dokázala svou zadluženost snížit i Litva a Maďarsko. Litevské ekonomice bezesporu napomohl 6% ekonomický růst. Maďarsko naopak bylo zavázáno snížit velikost veřejného dluhu na základě poskytnuté finanční pomoci od Mezinárodního měnového fondu. O rok později se k zemím snižující svoje závazky přidalo i Polsko. V ostatních zemích se situace nadále zhoršuje. Na zvýšenou dynamiku tempa růstu zadluženosti veřejného sektoru reagovaly postkomunistické země opatřeními, které se zaměřovaly na posílení veřejných příjmů a redukci veřejných výdajů. Ke snižování veřejných výdajů došlo viditelně až v roce 2011, kdy se ekonomiky začaly vzpamatovávat z hospodářské krize a postupně docházelo k jejich oživování. Výrazným impulsem byla také varování Evropské komise a Mezinárodního měnového fondu. Nejvýrazněji klesala v období 2009-2012 velikost veřejného dluhu v pobaltských zemích. Naopak na Slovensku, v České republice, Slovinsku ani v Polsku se redukce veřejné dluhu zatím příliš nezdařila. Majoritní část veřejných výdajů všech zemí EU představují peněžité sociální dávky. Z logiky věci vyplývá, že právě tato položka představuje největší potenciální prostor k provedení fiskální konsolidace. Tato možnost je však omezena z důvodu mandatorní povahy sociálních dávek. Mandatorní výdaje navíc paradoxně v době krize nejvíce narůstají vinou zvyšování nezaměstnanosti a souvisejících sociálních nároků. Pobaltské státy mají obecně nižší úroveň vydaných sociálních dávek než středoevropské země. Položkou, kterou nelze příliš ovlivňovat, jsou náklady z dluhu. V současné době zaujímají v zemích EU cca 6 % celkových výdajů. Největší úroky platí Maďarsko (cca 10 % celkových výdajů). Nejméně naopak Česká republika a pobaltské země (cca 3 % celkových výdajů). Jelikož jsou veřejné dluhy kryty emisí dluhových cenných papírů, úrokové náklady se odvíjí od důvěry věřitelů v danou ekonomiku (v její hospodářskou politiku, ekonomický růst, schopnost dostát svým závazkům apod.). Během hospodářské krize došlo k divergenci úrokových sazeb státních dluhopisů. Maďarské dluhopisy jsou emitovány s nejvyšším úrokem (cca 8 % p.a.), země Litva, Estonsko a Česká republika těží z nižších sazeb (pod 2 % p.a.). Slovenské dluhopisy se pohybují kolem průměru EU, a to ve výši okolo 4 % p.a. V současnosti ve většině zemí EU dochází ke snižování deficitů veřejných rozpočtů redukcí investičních výdajů, tj. tvorby hrubého fixního kapitálu. Pobaltským zemím se podařilo zredukovat vysoké deficity již na počátku krize a v relativním vyjádření k výrazné změně investičních výdajů nedošlo. Obecně se nově integrované státy SVE EU-8 vyznačují vysokým podílem vládních investic, což je dáno snahou o přiblížení se evropským nejvyspělejším zemí. Hlavním důvodem je nižší rozvinutost těchto zemí a stimulace investic ze strany politik Evropské unie. Další cestou kterak snížit veřejné výdaje je redukce provozních výdajů veřejného sektoru. V roce 2012 tvořily v průměru v EU provozní náklady 35 % celko-
Veřejné finance sledovaných zemí
77
vých nákladů. Vysoký podíl nákladů na provoz veřejného sektoru trápí pobaltské země, kterým se ovšem podařilo zredukovat tyto náklady již v roce 2009. Po roce 2009 došlo ke konsolidaci veřejných financí především úpravami nemandatorních výdajů, které lze měnit mnohem rychleji než výdaje mandatorní. Země také věnovaly pozornost veřejným příjmům. Došlo ke snížení daní z příjmů právnických osob za účelem podpory ekonomické aktivity a následného růstu veřejných příjmů. Sazby daně z příjmu fyzických osob byly upraveny zvláště v zemích eurozóny směrem nahoru. Obecně však došlo k mnohem výraznějším úpravám nepřímých daní – daně z přidané hodnoty a spotřebitelských daní. Daň z přidané hodnoty se zvyšovala ve všech zemích kromě Slovinska (ČSÚ, 2013). Úpravami příjmových i výdajových položek se postupně daří snižovat tempo růstu zadluženosti zemí. K snižování sald veřejných rozpočtů přispívá postupně oživující ekonomický růst.
78
Determinanty veřejného dluhu a jeho udržitelnost
6 Determinanty veřejného dluhu a jeho udržitelnost Nejprve bude pomocí panelové regrese dat zjištěno, jaké faktory ovlivňují velikost podílu veřejného dluhu na HDP. Poté bude zkoumána kauzalita mezi tempem růstu HDP a změnou dluhového poměru. Třetí část této kapitoly se zaměří na hodnocení udržitelnosti veřejného dluhu v 8 zkoumaných postkomunistických zemích EU. Konkrétně se jedná o země Česká republika, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Polsko, Slovensko a Slovinsko.
6.1
Panelová regrese
Na začátku podkapitoly popsány jednotlivé proměnné modelu, následuje samotná panelová regrese a popis výsledků modelování. Použitá data jsou uvedena v příloze B. Vysvětlovanou proměnnou v modelu bude dluhový poměr, tj. podíl veřejného dluhu na HDP vyjádřený v procentech. Za první vysvětlující proměnnou, tj. proměnnou, která vysvětluje velikost dluhového poměru, bylo zvoleno tempo růstu reálného HDP vyjádřené jako procentuální změna této makroekonomické veličiny oproti minulému roku. Roste-li ekonomická aktivita, snižují se veřejné výdaje díky fungování automatických stabilizátorů. Zároveň rostou daňové příjmy. V případě, že země dosahuje rostoucího tempa ekonomického růstu, není ani nutné ekonomiku stimulovat navýšením vládních výdajů (Baldwin a Wyplosz, 2008). V souvislosti s tím by mělo docházet ke snižování deficitu veřejného rozpočtu, resp. ke tvorbě přebytku veřejného rozpočtu. Tím pádem není třeba financovat vzniklý deficit veřejným dluhem a hodnota dluhu by měla klesat. Jelikož je zadluženost vyjádřena jako podíl veřejného dluhu na HDP, může při předpokladu cenové stability docházet i ke snižování dluhového poměru automaticky na základě matematických zákonitostí. Mezi proměnnými je očekáván negativní vztah. Proměnná přímé zahraniční investice [% HDP] by měla ovlivňovat velikost veřejného dluhu nepřímo úměrně. Přímé zahraniční investice s sebou v rozvíjejících se ekonomikách přinášejí pozitivní efekty v podobě tvorby pracovních míst a růstu produktivity práce, jelikož zahraniční firmy většinou disponují větší produktivitou (CzechInvest, 2014, online). Zahraniční firmy také často spolupracují na inovačních a výzkumných projektech, které mají příznivý dopad na budoucí ekonomickou aktivitu. V neposlední řadě lze uvažovat, že čím lepší je investiční pozice země (rozdíl mezi přílivem zahraničních investic a odlivem těchto investic), tím roste důvěra v danou ekonomiku. Země si tak může vyjednat se zahraničními věřiteli lepší úrokové podmínky. Nižší úrokové platby se projeví v poklesu veřejného dluhu (CzechInvest, 2014, online). U této proměnné lze uvažovat i se zpožděným efektem, resp. zpožděnými proměnnými. Přímé zahraniční investice jsou totiž často
Determinanty veřejného dluhu a jeho udržitelnost
79
dlouhodobou záležitostí a jejich možné pozitivní účinky se mohou projevit až se zpožděním několika let. Obávaným problémem veřejných financí je stárnoucí obyvatelstvo, které se společně s prodlužující se délkou života projevuje vyššími nároky na výplatu starobních důchodů i odpovídající zdravotní péči (EK, 2006, online). Tento trend je v modelu zastoupen podílem počtu obyvatel nad 65 let ku počtu ekonomicky aktivního obyvatelstva (ve věku 15-65 let) v procentuálním vyjádření. U parametru se očekává kladné znaménko, jelikož s narůstajícím počtem lidí důchodového věku se zvyšují mandatorní výdaje. Pokud nejsou rostoucí veřejné výdaje kryty nárůstem daňových příjmů, roste deficit veřejného rozpočtu a s tím i pravděpodobnost jeho financování veřejným dluhem. Za vysvětlující proměnnou jsou zvoleny také investiční výdaje centrální vlády, které by měly směřovat do efektivních investic. Pro lepší srovnání mezi zeměmi jsou vládní investice vyjádřené jako procento HDP. U této proměnné je očekáván pozitivní vztah. Pokud vláda hodně investuje, dá se očekávat, že jsou tyto investice dluhově kryty. Pokud směřují tyto prostředky do produktivních činností, které budou v budoucnu generovat příjmy, dá se dluhové financování považovat za akceptovatelné a přínosné. Aby byla zohledněna také příjmová strana veřejného rozpočtu, do modelu bude zařazena jako vysvětlující proměnná implicitní daňová sazba práce, která slouží jako měřítko efektivního daňového zatížení. Proměnná vyjadřuje podíl sumy nepřímých i přímých daní a sociálních příspěvků zaměstnance a celkových náhrad. U této proměnné se očekává kladné znaménko. Čím více je práce zdaněna, tím dochází k větší kumulaci daňových příjmů. Navyšující se daňové příjmy mohou zabránit vzniku deficitu veřejného rozpočtu i navyšování veřejného dluhu. Očekávané znaménko je záporné. Z opačného úhlu pohledu může příliš vysoká daňové sazba práce a povinné odvody sociálního zabezpečení snižovat ochotu lidí pracovat. Lidé preferují volný čas před prací. Následkem toho klesají nejen daňové příjmy, ale díky mandatorním výdajům narůstá výdajová složka veřejného rozpočtu. Současně dochází také k poklesu HDP. Za účelem eliminace daňové povinnosti také lidé často pracují tzv. na černo, což se projeví pouze v nárůstu daňových úniků a šedé ekonomiky (HN, 2013b, online). V tomto druhém zmíněném případě lze očekávat kladné znaménko. Vysvětlující proměnné a očekávaná znaménka regresních parametrů jsou shrnuty v tab. č. 7.
80
Determinanty veřejného dluhu a jeho udržitelnost
Tab. č. 7: Vysvětlující proměnné pro odhad proměnné veřejný dluh ku HDP a očekávaná znaménka regresních parametrů symbol y PZI Ig T OB
název proměnné tempo růstu reálného HDP [%] čisté přímé zahraniční investice [% HDP] vládní investice [% HDP] implicitní daňová sazba práce [%] podíl obyvatel nad 65 let k ekonomicky aktivnímu obyvatelstv [%]
očekávané znaménko mínus mínus plus mínus plus vlastní práce
Jak je vidět z rovnice 2 v podkapitole 3.4, hodnota současného veřejného dluhu vychází z hodnoty veřejného dluhu z předchozího období. Do modelu bude proto zařazeno také zpoždění vysvětlované proměnné. Při volbě vhodné funkční formy proměnných byla u všech proměnných vybrána lineární forma a model bude odhadován v uvedené podobě:
D it = β 0 + β 1 y it + β 2 PZI it + β 3 ∑ i =1 PZI it −1 + β 4 Ig it + β 5 Tit + p
(3)
β 6OBit + β 7 D it -1 + ε it Před vytvořením regresního modelu byla nejprve u všech jednotlivých proměnných ověřena stacionarita. Na hladině 10% významnosti byla zamítnuta nulová hypotéza o nestacionaritě u všech proměnných. Výsledky Levin Lin Chu testu stacionarity jsou zobrazeny v příloze C v tab. č. 14. Pomocí metody nejmenších čtverců byl následně vytvořen model se všemi zvolenými vysvětlujícími proměnnými y, PZI, Ig, T a OB a zpoždění vysvětlované proměnné (viz model 1 v příloze C, tab. č. 15). Dále bylo třeba otestovat, zda je adekvátní použít metodu OLS nebo využít modelu s pevnými či náhodnými efekty (rozdíl viz metodika). Postkomunistické ekonomiky jsou dohánějícími ekonomikami a lze u nich identifikovat společné znaky, které by hovořily ku prospěchu metody OLS. Na druhou stranu lze uvažovat také fixní efekty, jelikož každá země se vyznačuje individuálními charakteristikami, které jsou neměnné v čase a které nejsou zahrnuty v rámci zvolených vysvětlujících proměnných. Na hladině 10% významnosti je zamítnuta nulová hypotéza o adekvátnosti modelu OLS ve prospěch modelu s fixními efekty (viz příloha C, tab. č. 16 a 17). Současně se nezamítá nulová hypotéza o adekvátnosti modelu OLS ve srovnání s modelem s náhodnými efekty. Na základě těchto testů byl vymodelován model 2 – model s fixními efekty (viz příloha C, tab. č. 18). Dá se odhadovat, že individuální efekty v tomto modelu se odvíjí například od odlišného zvoleného procesu transformace, výše zděděného dluhu po minulých režimech, od nestejnorodého hospodářského vývoje i politické situace. Z modelu 2 byl poté na základě sestupného výběru vytvořen model 3, který obsahuje pouze statisticky významné
Determinanty veřejného dluhu a jeho udržitelnost
81
proměnné (viz příloha C, tab. č. 19). Pro jistotu je ověřena vhodnost užití modelu s fixními efekty (viz příloha C, tab. č. 20 a 21) oproti OLS modelu 4 (viz příloha C, tab. č. 22). Model s fixními efekty je adekvátní. Do modelu jsou následně zahrnuta zpoždění proměnné PZI. Z nového modelu 5 v příloze C, tab. č. 23 je zřejmé, že úsudek o zpožděném vlivu přímých zahraničních investic byl správný. Konečný model s významnými vysvětlujícími proměnnými byl vytvořen opět pomocí sestupného výběru. Výsledný model – model 6 - je vyobrazen v následující tabulce č. 8. Tab. č. 8: Model 6: Pevné efekty, závisle proměnná D – výsledný model statistická významnost
proměnná
koeficient
směr. chyba
t-statistika
p-hodnota
const y PZI PZI_3 PZI_5 PZI_6 OB D_1
0,42574 -0,46003 -0,36810 -0,25091 -0,18387 -0,31724 0,57563 0,89512
4,40597 0,06198 0,09325 0,09844 0,10628 0,10779 0,23666 0,03876
0,09660 -7,42210 -3,94730 -2,54880 -1,73010 -2,94300 2,43230 23,09320
0,92326 <0,00001 0,00017 0,01270 0,08741 0,00424 0,01721 <0,00001
Střední hodnota závisle proměnné
34,0833
Sm. odchylka závisle proměnné
19,4383
Součet čtverců reziduí
445,4383
Sm. chyba regrese
2,3450
Koeficient determinace
0,9875
Adjustovaný koeficient determinace
0,9854
*** *** ** * *** ** ***
F(14, 81)
460,4546
P-hodnota(F)
5,84E-71
Logaritmus věrohodnosti
-209,8842
Akaikovo kritérium
449,7684
Schwarzovo kritérium
488,2336
Hannan-Quinnovo kritétium
465,3167
koeficient autokorelace
0,0949
D-W statistika
1,6345
zdroj: EUROSTAT, 2014; zpracování v programu Gretl
Užití fixních efektů je ve srovnání s modelem OLS (model 7 příloha C, tab. č. 26) a modelem s náhodnými efekty adekvátní (viz výsledky testů v příloze C, tab. č. 24 a 25). Ve srovnání s modelem 3 (viz příloha C, tab. č. 19) je model 6 (viz výše tab. č. 8) rozšířen o zpoždění proměnné přímé zahraniční investice. Zpoždění této proměnné jsou relevantní, a proto je model 6 považován za lepší. Koeficienty u ostatních proměnných se výrazně nemění, což značí robustnost modelu. Po kvantifikaci modelu následuje verifikace modelu. Všechny předpoklady klasického lineárního modelu jsou splněny. Výsledky testování jsou doloženy
82
Determinanty veřejného dluhu a jeho udržitelnost
v příloze C, v tab. č. 27-31 a grafech č. 12-14). Model je správně specifikován. Chybový člen má nulovou střední hodnotu, nedochází k jeho autokorelaci, je homoskedastický a pochází z normálního rozdělení. Žádná z vysvětlujících proměnných není lineární kombinací jiné vysvětlující proměnné. Hodnota veřejného dluhu D [% HDP] je odhadnuta následovně:
Dˆ it = 0,43 − 0,46 yit − 0,37PZIit − 0,25PZIit -3 − 0,18PZIit -5 − 0,32 PZI it − 6 + 0,58OBit + 0,9D it -1
(4)
Z výsledného modelu je patrné, že současná hodnota veřejného dluhu je tvořena z 90 % hodnotou dluhu z předchozího období. Pouze 10 % veřejného dluhu je tedy ovlivněno jinými determinanty. Z toho vyplývá, že možnosti změny velikosti veřejného dluhu jsou značně omezené a výrazné meziroční změny v řádech desítek procentních bodů jsou zcela nereálné. Při změně dluhového poměru v roce (t-1) o 1 procentní bod vzroste hodnota podílu veřejného dluhu na HDP v následujícím roce o 0,9 procentního bodu. Výsledný model potvrzuje, že současná hodnota veřejného dluhu se odvíjí od hodnoty dluhu v předchozím období, resp. že dochází ke kumulaci veřejného dluhu. Z hodnoty veřejného dluhu se v následujícím období navíc odvíjí nákladové úroky, které se projeví v hodnotě veřejného dluhu v následujícím období. Na tvorbě veřejného dluhu se významně podílí proměnná podíl počtu lidí ve věku nad 65 let na počet ekonomicky aktivního obyvatelstva. Při změně této veličiny o 1 procentní bod vzroste dluhový poměr o 0,58 procentního bodu. Je potvrzeno kladné znaménko u proměnné zastupující stárnutí populace a s tím spojené výdajové nároky, které se negativně projevují v nárůstu zadluženosti (EK, 2006, online). Výsledný model prokázal, že velikost dluhového poměru je negativně ovlivněna tempem růstu reálného HDP. Vzroste-li meziročně reálné HDP o 1 procentní bod, sníží se dluhový poměr o 0,46 procentního bodu. Ekonomická aktivita ovlivňuje velikost zadluženosti již z matematického hlediska, kdy se při abstrahování od vlivu inflace snižuje velikost dluhového poměru, jelikož se jedná o jmenovatel dluhového podílu. Při růstu HDP však dochází také k pozitivním efektům v podobě růstu daňových příjmů a zároveň k poklesu veřejných výdajů nutných zejména k plnění redistribuční a stabilizační funkce veřejných financí. Následkem toho dochází ke snižování záporného salda veřejného rozpočtu, v lepším případě dokonce k tvorbě rozpočtového přebytku, který se projeví snížením veřejného dluhu. U proměnné přímé zahraniční investice je potvrzeno nejen záporné znaménko, ale rovněž i úvaha o vlivu zpoždění této proměnné na velikost dluhového poměru. Vzroste-li podíl přímých zahraničních investic na HDP o 1 procentní bod, sníží se velikost veřejného dluhu o 0,37 procentního bodu. Z výsledků vyplývá, že přímé zahraniční investice s sebou přinášejí krátkodobé i dlouhodobé účinky se zpožděním 3-6 let v podobě tvorby pracovních míst a produktivity práce, které se projeví v růstu daňových příjmů. Zároveň se země stává atraktivní pro ostatní zahraniční
Determinanty veřejného dluhu a jeho udržitelnost
83
investory, roste důvěra v její ekonomiku i očekávaný potenciál země. Vláda má díky tomu větší prostor vyjednat si lepší úrokové podmínky. Nižší nákladové úroky se pak pozitivně projeví v poklesu obligatorních veřejných výdajů (CzechInvest, 2014, online). Z původního modelu byly odstraněny statisticky nevýznamné proměnné vládní investice a implicitní daňová sazba práce. Vládní investice jsou v modelu nevýznamné nejspíš z důvodu odlišného ekonomického vývoje v jednotlivých zemích, přestože vývoj zadluženosti je podobný. Například na Slovensku dochází od počátku nového tisíciletí ke snižování velikosti vládních investic. Naopak v Polsku díky plánovanému mistrovství Evropy ve fotbale investiční výdaje veřejného sektoru v posledních 10 letech narůstaly. Vliv vládních investic na samotnou ekonomiku je pozitivní. Vládní investice jsou tedy v tomto případě efektivními investice, které v budoucnu zajistí navýšení veřejných příjmů. Problém efektivity veřejných investic je však jeden z největších problémů veřejných financí, jelikož je tato efektivita obtížně měřitelná a průkazná. Vládní investice realizované často formou veřejných zakázek jsou kritizovány za svoji malou transparentnost i hospodárnost. Nevýznamnost implicitní daňové sazby práce v modelu je dána také odlišným vývojem daňových sazeb v jednotlivých zemích, který nelze pro postkomunistické země zobecnit. V posledních několika letech je trendem snižovat daňové sazby z příjmu osob za účelem stimulace ekonomické aktivity. Například v České republice byly daně z příjmů snižovány až od roku 2008, zatímco v Litvě se tyto daňové sazby snižují již od roku 2001. Vývoj veřejného dluhu má však obdobnou rostoucí tendenci v obou zemích.
6.2
Grangerova kauzalita
Jak již bylo uvedeno v podkapitole 3.4.6, vztah mezi ekonomickou aktivitou a velikostí zadluženosti země může být kauzální, tzn. velikost veřejného dluhu může ovlivňovat ekonomickou aktivitu v zemi a naopak tempo růstu ekonomiky může implikovat velikost veřejného dluhu. V takovém případě se jedná o tzv. Grangerovu kauzalitu. Z proměnné veřejný dluh ku HDP jsou vytvořeny první diference, aby byly patrné změny proměnné oproti předchozí hodnotě. Tempo růstu HDP již změny HDP oproti předešlému roku vyjadřuje. Proměnné byly pomocí testu Levin Lin Chu podrobeny testu stacionarity (viz příloha C, tab. č. 32). Na hladině 10% významnosti je v obou případech zamítnuta nulová hypotéza o nestacionaritě. Jsou vytvořeny dva základní modely: model A1: y it =
β 0 + ∑i =1 β 1 ∆Dit −1 + ∑i =1 β 2 y it −1 + µ it
model B1: ∆Dit =
p
p
β 0 + ∑i =1 β 2 y it −1 + ∑i =1 β 2 ∆Dit −1 + µ it p
(5)
p
(6)
84
Determinanty veřejného dluhu a jeho udržitelnost
yit … meziroční změna reálného HDP, Dit … první diference podílu veřejný dluh ku HDP, β0 … úrovňová konstanta, β1, β2, β3 … regresní parametry, μit … náhodná složka, p … určuje řád zpoždění, tj. 5. Dle Waldova testu je na hladině 10% významnosti zamítnuta nulová hypotéza o tom, že jsou koeficienty nezávislé proměnné nulové pro model A při všech zvolených řádech zpoždění (viz tab. č. 9). Dá se tedy předpokládat, že meziroční změny proměnné podíl veřejného dluhu na HDP je kauzální ve smyslu Grangerovy kauzality k proměnné tempo růstu reálného HDP. Tempo růstu HDP závisí na meziroční změně proměnné podíl veřejného dluhu na HDP i z předchozího období. Tab. č. 9: Grangerova kauzalita, vysvětlovaná proměnná: y Grangerova kauzalita: D y H0: koeficienty při Dt-k jsou nulové (D není grang. kauzální k y) řád zpoždění p-hodnota vyhodnocení 1 1,40E-39 H0 zamítnuta 2 3,50E-61 H0 zamítnuta zdroj: EUROSTAT, 2014; zpracování v programu Gretl
Při výběru vhodného modelu byl použit model OLS, jelikož ve srovnání s modelem s fixními a náhodnými efekty byl dle testu nejlepší variantou (viz příloha C, tab. č. 36). Zpoždění řádu 2 u vysvětlující proměnné není statisticky významné, proto získáváme výsledný model (viz příloha C, tab. č. 37) , který zahrnuje pouze statistické významné, v následující podobě: Model A1: yˆ it = 3,15 − 0,8∆Dit − 0,27∆Dit -1 + 0,34 y it -1
(7)
Z výsledné rovnice (7) vyplývají následující vztahy. Změní-li se meziroční změna dluhového poměru o 1 procentní bod, poklesne tempo růstu reálného HDP o 0,8 procentního bodu. Negativní lineární vztah přinese i zpoždění vysvětlující proměnné v podobě meziroční změny dluhového poměru. Z toho výsledku lze vyvodit, že v postkomunistických zemích má zadluženost veřejného sektoru na velikost ekonomické aktivity negativní vliv. To může být způsobeno tzv. vytěsňovacím efektem. Vyšší veřejný dluh implikuje vyšší úrokové sazby, které vytěsňují soukromé investice. Zadluženost veřejného sektoru může být také řešena nárůstem daňových sazeb, které negativně ovlivňují velikost soukromých investic. V případě vládních investic může rovněž docházet k realizaci neefektivních investic, které nepodněcují
Determinanty veřejného dluhu a jeho udržitelnost
85
ekonomický růst. Pokud chtějí země podporovat příznivé tempo růstu reálného HDP, je třeba zabránit nárůstu zadluženosti veřejného sektoru. Grangerova kauzalita byla potvrzena také v modelu B (viz tab. č. 10) a ukázalo se, že hodnota tempa růstu HDP oproti předchozímu roku je jednou z příčin velikosti dluhového poměru. Tab. č. 10: Grangerova kauzalita, vysvětlovaná proměnná: D Grangerova kauzalita: y D H0: koeficienty při yt-k jsou nulové (y není grang. kauzální k D) řád zpoždění p-hodnota vyhodnocení 1 1,68E-05 H0 zamítnuta 2 3,91E-05 H0 zamítnuta zdroj: EUROSTAT, 2014; zpracování v programu Gretl
Opět ani při hledání vhodného modelu B nebylo zpoždění řádu 2 u vysvětlující proměnné statisticky významné, proto má konečný model – model B1 (viz příloha C, tab. č. 38) - tuto podobu: Model B1: ∆Dˆ it = 2,3 − 0,54 y it − 0,15 y it -1 + 0,37∆Dit -1
(8)
Rovnice (8) také potvrzuje negativní vztah mezi ekonomickou aktivitou a velikostí zadluženosti veřejného sektoru stejně jako u preferovaného modelu regresní analýzy panelu dat (model 6 – tab. č. 8). Zvýší-li se tempo růstu reálného HDP o 1 procentní bod, meziroční změna dluhového poměru poklesne, a to o 0,54 procentního bodu. I tento model potvrzuje, že velikost veřejného dluhu v minulém období záleží na hodnotě veřejného dluhu z předešlého období, což vyplývá i z rovnice (4). Jak již bylo zmíněno v metodice, ekonomická aktivita ovlivňuje dluhový poměr již z matematického vyjádření (HDP je jmenovatelem dluhového poměru), proto je také pro jistotu testována existence Grangerovy kauzality i při odlišném vyjádření zadluženosti země (kdy je abstrahováno od vlivu HDP). Proměnná první diference podílu veřejného dluhu na HDP (D) je zaměněna za proměnnou první diference veřejného dluhu vyjádřeného na jednoho obyvatele (D/ob). Postup testování Grangerovy kauzality zůstal pro oba modely zachován. V příloze C v tab. č. 33 je doloženo splnění předpokladu stacionarity. V příloze C v tab. č. 34 a 35 jsou pak uvedeny výsledky testování Grangerovy kauzality v případě záměny vyjádření zadluženosti země. Na hladině 10% významnosti je zamítnuta nulová hypotéza o tom, že meziroční změna velikosti veřejného dluhu na jednoho obyvatele je kauzální ve smyslu Grangerovy kauzality k vysvětlované proměnné tempo růstu reálného HDP pro zpoždění řádu 1 a 2 (viz příloha C, tab. č. 34). Stejného výsledku bylo dosaženo i v modelu, kde vysvětlovanou proměnnou zastupovala proměnná meziroční změna velikosti veřejného dluhu na jednoho obyvatele a vysvětlující proměnnou předsta-
86
Determinanty veřejného dluhu a jeho udržitelnost
vovala proměnná tempo růstu reálného HDP (viz příloha tab. č. 35). Výsledné rovnice modifikovaných modelů (viz příloha C, tab. č. 39 a 40): Model A2: yˆ it = 4,35 − 0,005∆D / obit − 0,005∆D / obit -1 + 0,28 y it -1 Model B2: ∆Dˆ / obit = 260 − 0,31y it − 1,16 y it -1 + 1,06∆D / obit -1
(9) (10)
Z rovnice modelu A2 vyplývá, že při nárůstu meziroční změny velikosti veřejného dluhu na jednoho obyvatele o 1 euro, resp. ECU, dojde k poklesu tempa reálného růstu HDP o 5 tisícin procentního bodu. Také rovnice B2 potvrzuje negativní vztah mezi hodnotou veřejného dluhu a ekonomickou aktivitou. Sníží-li se tempo reálného růstu HDP o 1 procentní bod, naroste meziroční změna veřejného dluhu vyjádřeného na jednoho obyvatele o 31, 48 eur, resp. ECU. Testování Grangerovy kauzality v případě vyjádření zadluženosti jako podíl veřejného dluhu na HDP i jako veřejný dluh přepočítaný na jednoho obyvatele tedy přineslo stejné výsledky. Tempo růstu reálného HDP je grangerovsky kauzální k hodnotě zadluženosti veřejného sektoru. Platí i opačný směr příčiny k důsledku velikost zadluženosti podněcuje změnu tempa růstu reálného HDP. Nutno podotknout, že výsledné modely jsou správně specifikovány. Žádná z vysvětlujících proměnných není lineární kombinací jiné vysvětlující proměnné. Chybový člen má nulovou střední hodnotu, není autokorelován a je homoskedastický. Jediný předpoklad klasického lineárního modelu, který nebyl splněn je normalita reziduí. Z výsledného modelu č. 6 regresní analýzy v předchozí kapitole (viz tab. č. 8) vyplývá, že mezi ekonomickou aktivitou a zadlužeností země existuje vzájemný negativní vztah. Vysoký veřejný dluh snižuje ekonomickou aktivitu a zároveň ekonomický růst napomáhá redukci veřejného dluhu. Mezi těmito proměnnými byla také identifikována Grangerova kauzalita. Tempo růstu reálného HDP je příčinou důsledku v podobě zadluženosti veřejného sektoru a zároveň platí i opačný vztah zadluženost veřejného sektoru podněcuje vývoj tempa růstu reálného HDP.
6.3
Udržitelnost veřejného dluhu
V příloze D je zobrazena tabulka 41, která ukazuje splnění tří možných kritérií udržitelnosti veřejných financí: 1.
kritérium (y>r): tempo růstu reálného HDP je větší než dlouhodobá reálná úroková míra vládních dluhopisů,
2.
kritérium SR: hodnota deficitu veřejného rozpočtu je menší než 3 % HDP,
3.
kritérium D: hodnota veřejného dluhu je menší než 60 % HDP.
Kritérium D je Maastrichtské kritérium pro velikost veřejného dluhu - hodnota veřejného dluhu by neměla přesáhnout 60 % HDP. Je velmi pozitivní, že toto kritérium splňují po celé sledované období všechny země SVE EU-8 kromě Maďarska,
Determinanty veřejného dluhu a jeho udržitelnost
87
které, jak již bylo popsáno v předchozí části, se dlouhodobě potýká s nahromaděným veřejným dluhem. Tento pozitivní trend je zřejmě známkou nízkých veřejných dluhů v období transformace ekonomik, které se v této skupině zemí pohybovaly v rozmezí 8-22 % HDP. Sledované období 18 let je poměrné krátkou časovou řadou. Proto ani v období zrychleného tempa růstu velikosti veřejného dluhu velikost podílu dluhu k HDP nepřesahuje kritickou hodnotu 60 % HDP. Velikost veřejného dluhu narůstá s kumulací veřejných deficitů, resp. veřejné rozpočty jsou financovány veřejným dluhem. Proto bylo zkoumáno také Maastrichtské kritérium zaměřující se na velikost salda státního rozpočtu – hodnota rozpočtového deficitu by měla dosahovat maximálně 3% podílu na HDP. Toto kritérium již porušuje více zemí. Česká republika vykazovala deficity veřejného rozpočtu po celé sledované období kromě let 2004 a 2006-2008, kdy ekonomika těžila z rostoucího tempa reálného HDP. Estonsko jako jediná země kritérium splňuje. Lotyšsko, Litva a Slovinsko mají problémy až od roku 2008 v souvislosti s globální hospodářskou krizí. Maďarsko vytvářelo vysoká záporná salda veřejného rozpočtu již od roku 1995. V letech 2011 a 2012 se však díky přijaté půjčce od MMF i EK zavázalo rozpočtový deficit pod 3 % HDP snížit. Tato podmínka se Maďarsku podařila splnit prostřednictvím redukce veřejných výdajů a navýšením veřejných příjmů (např. o příjmy ze znárodnění druhého důchodového pilíře či navýšením spotřebních daní). Polsko a Slovensko mají stejné tendence k porušení kritické hodnoty veřejného rozpočtu s tím rozdílem, že Slovensku se podařilo splnit toto kritérium alespoň v době ekonomického růstu. Třetím měřítkem pro udržení uspokojivé velikosti veřejného dluhu je rozdíl mezi dlouhodobou reálnou úrokovou mírou a tempem reálného růstu HDP. Situace, kdy dlouhodobá reálná úroková míra převyšuje tempo reálného růstu, je závažný stav, kdy velikost veřejného dluhu narůstá jen díky rostoucím úrokovým nákladům. Tento vztah je zkoumán až od roku 2001, jelikož nejsou k dispozici dřívější data. Souhrnně lze konstatovat, že až do roku 2008, kdy se většině zemí dařilo, tempo růstu reálného HDP převyšovalo nákladové úroky. V roce 2008 tato podmínka splněna nebyla. Pozitivní je, že jak se postupně země vzpamatovávají z globální krize a začínají obnovovat ekonomický růst, opět dochází ke splnění tohoto kriteria pro udržení zdravých veřejných financí. V příloze D na grafu č. 15 je znázorněn vývoj úrokových nákladů v období let 1995-2012 s jejich predikcí vytvořenou Evropskou komisí až do roku 2015. Vývoj úrokových nákladů koresponduje s výší veřejného dluhu. Nejmenší úrokové náklady vyjádřené jako % HDP má Estonsko. Naopak nejvíce zatěžují nákladové úroky maďarský rozpočet. Nákladové úroky Maďarska sice v letech 1995-2002 poklesly o 5 procentních bodů, ale od tohoto období se neustále pohybují kolem 4 % HDP. Úrokové náklady vzrostly opět i v důsledku hospodářské krize. U všech zemí kromě Slovinska je predikován pokles úroků. Viditelný nárůst dluhové služby u této země může signalizovat problémy s udržitelností veřejného dluhu.
88
Determinanty veřejného dluhu a jeho udržitelnost
Hodnocení udržitelnosti veřejného dluhu je komplikováno tím, že následkem globální hospodářské krize je část sledovaného období spojena s poklesem ekonomické aktivity. Na jednu stranu nedochází ke snížení dluhového poměru na základě dosažení vysokého HDP (tzn. růst jmenovatele ve vzorci veřejný dluh ku HDP). Na druhou stranu je těžké hodnotit udržitelnost v době, kdy roste zadluženost samovolně díky působení automatických stabilizátorů, fiskálním stimulům na podporu ekonomik či například kvůli převzetí závazků obchodních bank státem. V otázce udržitelnosti veřejného dluhu je také důležitá splatnost tohoto dluhu. Jak je vidět v tab. č. 11, většina veřejného dluhu ve sledovaných zemích shodně spadá do kategorie splatnosti 7-10 let. Většina estonského a slovinského veřejného dluhu bude je klasifikována do kategorie splatnosti 10-15 let. V následujících 5 letech bude muset větší část svého dluhu veřejného sektoru splatit Polsko (27 %). Velikost veřejného dluhu v kategorii splatnosti 1-5 let kolem 20 % se vyskytuje u Slovinska a Slovenska. Z uvedeného grafu vyplývá, že za 1-5 let dojde zemím Polsko, Slovensko a Slovinsko do splatnosti cca 20-30 % jejich veřejného dluhu. Pokud země nenajdou prostředky na splacení svých dlužných závazků, musejí se zaměřit na lepší řízení veřejného dluhu. Například mohou využít strategie prodlužování doby splatnosti u vydaných dluhopisů, což lze realizovat jen tehdy, když na prodloužení doby splatnosti přistoupí dlužníci. Bohužel údaje o splatnosti veřejného dluhu v Maďarsku – v zemi s nejvyšším veřejným dluhem v rámci SVE EU-8 nejsou dostupné. Tab. č. 11: Podíl veřejného dluhu dle splatnosti v roce 2012 země/ splatnost CZE EST LVA LIT HUN POL SLO SVK
1-5 let 15,6 4,9 11,9 11,1 27,1 20,5 19,6
5-7 let 1,2 4,7 25,7 21,5 8,1 1,9 18,3
7-10 let 34,4 7,2 38,1 40,6 24,7 15,3 26,1
10-15 let
15-30 let
nad 30 let
28,1 61,5 5,9 10 27,6 44,8 18,9
6,3 17,7 9,4 10,4 9,6 10,7 8,8
3,7 3,5 2,9 2,1 2,3 4,3
Pozn.: U Maďarska nejsou údaje o splatnosti veřejného dluhu k dispozici. zdroj: EUROSTAT, 2014
Na základě tří kritérií lze tvrdit, že udržitelnost velikosti veřejného dluhu je prozatím uspokojivá. Nicméně všechny země vyjma Estonska by měly pokračovat ve snaze o redukci zadluženosti, a to z toho důvodu, že dynamika růstu dluhového poměru za posledních 18 let je opravdu relevantním varovným signálem. Tento trend je však při hodnocení tří vybraných kritérií skrytý. Dynamika dluhu je lépe viditelná na grafech v příloze A.
Determinanty veřejného dluhu a jeho udržitelnost
6.3.1
89
Predikce velikosti dluhového poměru
Pro hodnocení udržitelnosti veřejného dluhu kromě splnění tří výše uvedených kritérií dále poslouží také predikce dluhového poměru, které vytvořila Evropská komise, a simulace zadluženosti veřejného sektoru na základě výše uvedeného výsledného modelu faktorů determinujících výši podílu veřejného dluhu na HDP (viz rovnice 4). Nejprve byly postupně vytvořeny predikce dluhového poměru při změně tří proměnných, které se v preferovaném modelu projevily jako statisticky významné. Konkrétně byl predikován vývoj velikosti podílu veřejného dluhu na HDP díky vlivu: 1.
tempa růstu reálného HDP,
2.
podílu počtu obyvatel nad 65 let ku počtu ekonomicky aktivního obyvatelstva,
3.
přímých zahraničních investic.
Vliv těchto proměnných byl zkoumán za předpokladu ceteris paribus. Predikce jsou vytvořeny za období let 2013-2018. Jak již bylo zmíněno, pozitivní vliv na velikost veřejného dluhu má tempo růstu reálného HPD. Z rovnice (4) vyplývá, že pokles tempa růstu reálného HDP o 1 procentní bod způsobí nárůst podílu veřejného dluhu na HDP o 0,46 procentního bodu. Na základě těchto výsledků regresní analýzy byly uvažovány dva přibližné odhady tempa růstu reálného HDP: 1.
očekávaná varianta: odhadované tempo růstu reálného HDP dle predikcí MMF (viz příloha D, tab. č. 42),
2.
pesimistická varianta: tempo růstu reálného HDP snížené o směrodatnou odchylku hodnot této proměnné v období let 1995-2012 (viz příloha D, tab. č. 43).
MMF (2014, online) očekává postupné oživování všech ekonomik (viz příloha D, tab.č. 42). V roce 2018 by měly všechny ekonomiky s výjimkou Maďarska a Slovinska zaznamenat meziroční růst HDP v rozmezí 3-4 %. U Maďarska a Slovinska je očekáván nižší ekonomický růst zřejmě z důvodu nepříliš stabilní ekonomické a politické situace (Chlupatý, 2014, online). Z prognóz MMF (2014, online) ohledně rostoucího tempa růstu HDP až do roku 2018 vyplývá, že hodnota veřejného dluhu bude díky postupnému oživování ekonomik narůstat pomaleji než v případě kdyby se ekonomiky stále potýkaly s hospodářkou recesí či stagnací. Při úvaze ohledně budoucího tempa růstu ekonomik byla simulována také pesimistická varianta, že tempo růstu by nemuselo dosahovat výše, jakou predikuje MMF. Odhady růstu HDP jsou obecně velmi složité. Odhad tempa růstu HDP podle MMF byl snížen o směrodatnou odchylku této proměnné za sledované období 1995-2012. Negativní šok by v zemích Česká republika, Maďarsko, Polsko a Slovensko dokonce způsobil meziroční pokles růstu HDP. Je logické, že menší
90
Determinanty veřejného dluhu a jeho udržitelnost
ekonomický růst povede k vyšším hodnotám veřejného dluhu, což vyplývá z rovnice (4). Z rovnice (4) je zároveň zřejmé, že největší vliv na hodnotu veřejného dluhu má velikost veřejného dluhu z předchozího období. V příloze D v tab. č. 44 a 45 můžeme vidět, že i při predikcích rostoucího tempa růstu reálného HDP (viz výše uvedené 2 uvažované varianty) a za předpokladu, že ostatní proměnné se nemění, bude docházet i přes pozitivní vliv růstu ekonomiky k růstu celkové zadluženosti zemí. Hodnota veřejného dluhu v minulém období totiž vytváří v preferovaném regresním modelu cca 90 % současné hodnoty veřejného dluhu. Tento efekt převýší pozitivní vliv rostoucího tempa růstu HDP. Ekonomiky se však díky očekávanému hospodářskému růstu budou zadlužovat výrazně menší rychlostí. Z výsledků regresní analýzy vyplynulo, že dalším faktorem, který významně ovlivňuje velikost zadluženosti zemí, je trend stárnutí obyvatelstva (v regresním modelu dat tento trend zastoupen proměnnou OB). Podíl obyvatel nad 65 let na ekonomicky aktivním obyvatelstvu byl predikován pomocí předpovědí statistického programu Gretl. V příloze D z tab. č. 46 je zřejmé, že nejmenší podíl lidí důchodového věku na ekonomicky aktivní obyvatelstvo se vyskytuje na Slovensku (kolem 16 %), naopak největší hodnota je zaznamenána u Litvy (kolem 28 %). V následujícím období let 2014-2018 je největší růst tohoto podílu na základě minulých hodnot předvídán u Litvy a Lotyšska. S tím také souvisí největší nárůst dluhového poměru vlivem stárnutí obyvatel mezi sledovanými zeměmi. Velikost dluhového poměru je vypočítána opět na základě výše uvedené rovnice (4) regresního modelu panelu dat za předpokladu neměnných ostatních proměnných. Z vytvořených odhadnutých budoucích hodnot dluhového poměru (viz příloha D, tab. č. 47) vyplývá, že stárnutí obyvatelstva není zanedbatelné. U všech zemí dochází k růstu veřejného dluhu, z čehož vyplývá již zmíněná nevyhnutelnost změn důchodových systémů, ale také provedení souvisejících zdravotních reforem. Starší populace totiž bude v budoucnu potřebovat i odpovídající zdravotní péči. Jako třetí statisticky významnou proměnnou se ve výsledném modelu ukázaly přímé zahraniční investice. U této proměnné nejsou mezinárodními institucemi vytvářeny dlouhodobé predikce. Navíc během sledovaného období let 1995-2012 tato proměnná nevykazovala ve zkoumaných zemích žádný stabilní vývoj. Z těchto dvou důvodů byly pro potřeby zjištění jejího vlivu na veřejný dluh použity průměrné hodnoty za zkoumané období. Ve výsledném regresním modelu se projevila jako statisticky významná nejen současná hodnota přímých zahraničních investic, ale také její zpožděné hodnoty. Predikce vývoje veřejného dluhu na základě PZI je v příloze D, tab. č. 48. Na závěr byly vypočítány očekávané hodnoty veřejného dluhu ku HDP při změně všech vysvětlujících proměnných z preferovaného regresního modelu. Do výpočtů byly rovněž zahrnuty individuální, resp. fixní efekty jednotlivých států. Regresní parametry individuálních efektů jsou znázorněny v příloze D v tab. č. 49. Výsledné hodnoty dluhového poměru byly predikovány ve dvou variantách:
Determinanty veřejného dluhu a jeho udržitelnost
91
1.
očekávaná varianta A: zahrnutí odhadu vývoje tempa reálného HDP vytvořeného MMF (viz tab. č. 12)
2.
pesimistická varianta B: při zahrnutí odhadu tempa reálného HDP vytvořeného MMF sníženého o směrodatnou odchylku hodnot této proměnné v období 1995-2012 (viz tab. č. 13).
Tab. č. 12: Predikce vývoje veřejného dluhu – varianta A [% HDP] rok/země 2013 2014 2015 2016 2017 2018
CZE 50,1 53,0 55,2 57,2 58,9 60,5
EST 13,5 16,9 20,1 23,2 26,1 28,9
LVA 43,4 46,2 49,0 51,8 54,7 57,5
LIT 44,1 47,4 50,7 53,9 57,1 60,3
HUN 83,0 85,4 87,6 89,6 91,5 93,4
POL 59,1 62,0 64,4 66,5 68,5 70,2
SLO 58,7 61,2 63,6 65,9 68,3 70,6
SVK 54,1 55,2 55,8 56,4 56,9 57,4
zdroj: EUROSTAT, 2014, online; MMF, 2014, online; vlastní výpočty Tab. č. 13: Predikce vývoje veřejného dluhu – varianta B [% HDP] rok/země 2013 2014 2015 2016 2017 2018
CZE 51,2 55,1 58,2 61,0 63,5 65,7
EST 14,6 19,0 23,1 27,0 30,7 34,1
LVA 44,5 48,3 52,0 55,7 59,3 62,8
LIT 45,2 49,5 53,7 57,8 61,7 65,5
HUN 84,1 87,5 90,6 93,5 96,1 98,6
POL 60,2 64,1 67,5 70,4 73,0 75,5
SLO 59,8 63,4 66,6 69,7 72,8 75,8
SVK 55,2 57,3 58,9 60,2 61,5 62,6
zdroj: EUROSTAT, 2014, online; MMF, 2014, online; vlastní výpočty
Na následujícím grafu č. 3 jsou znázorněny predikované hodnoty veřejného dluhu ku HDP na období 2013-2018, a to na základě minulých hodnot za sledovaného období let 1995-2012. Pro lepší přehlednost jsou vytvořeny grafy s predikcemi dluhového poměru pro jednotlivé státy v příloze D - grafy č. 16-23.
92
Determinanty veřejného dluhu a jeho udržitelnost
Graf. č. 3: Predikce vývoje dluhového poměru na období let 2013-2018 (varianta A) 100 % 90 % 80 % 70 % 60 % 50 % 40 % 30 % 20 % 10 % 0% 2013 CZE
2014 EST
LVA
2015 LIT
2016 HUN
2017 POL
2018 SLO
SVK
zdroj: EUROSTAT, 2014, online
Jak již bylo zmíněno, pokud jednotlivé ekonomiky porostou pomaleji, než se očekává (viz pesimistická varianta), velikost dluhového poměru bude narůstat rychleji. Nicméně pokud se budou ekonomiky vyvíjet podobně jako v letech 1995-2012, bude veřejný dluh ku HDP nadále narůstat poměrně vysokým tempem. Je třeba upozornit na tzv. Lucasovu kritiku, která říká, že koeficienty regresního modelu jsou pouze průměrnými hodnotami za sledované minulé období. Pokud v budoucnu dojde k jakýkoliv změnám rámci hospodářské politiky, odhadnuté koeficienty již nemusí platit (Hindls, Hronová a Seger, 2002). Do regresního modelu totiž byly zařazeny pouze některé vybrané makroekonomické ukazatelé. Ve skutečnosti je velikost dluhu veřejného sektoru determinována celou řadou nejrůznějších faktorů. V regresním modelu je také opomíjen fakt, že v posledních dvou třech letech přistoupily země SVE EU-8 většinou na základě varování Evropské komise ke konsolidaci veřejných financí. Tento proces by měl stav veřejných financí vylepšit. Odhadované hodnoty zadluženosti veřejného sektoru jsou porovnány s predikcí této proměnné vytvořené Evropskou komisí. Predikce Evropské komise jsou krátké, nejzazším odhadovaným vývojem je stav v roce 2015. Predikce týkající se dlouhodobé fiskální nerovnováhy vytvářené Evropskou komisí (EK, 2013a, online) hovoří ku prospěchu uspokojivého budoucího vývoje veřejných financí ve všech 8 postkomunistických zemí. Zvýšenou pozornost komise zaměřuje pouze na Maďarsko a Slovinsko. Komise předvídá v roce 2014 i 2015 (EK, 2014b, online) stejně jako MMF (2014, online) oživení ekonomického růstu, který napomůže posílit veřejné daňové příjmy a snížit veřejné výdaje. V příloze D na grafech č. 15-22 je vidět, že podle této instituce se v roce 2015 sníží velikost veřejného dluhu
Determinanty veřejného dluhu a jeho udržitelnost
93
v Estonsku, Litvě, Lotyšsku, Maďarsku a Polsku. Nejvýraznější zlepšení je plánováno u Lotyšska. Naopak s rostoucím trendem velikosti zadlužení se bude nadále potýkat Česká republika, Slovinsko a Slovensko. Ve srovnání s vytvořenými predikcemi zadluženosti veřejného sektoru vytvořenými Evropskou komisí jsou predikce této proměnné vytvořené v rámci diplomové práci více pesimistické. Svůj podíl na tom má fakt, že výsledný regresní model uvažuje pouze omezené množství makroekonomických proměnných, které velikost dluhového poměru ve skutečnosti ovlivňuje. Regresní model v sobě navíc nezahrnuje ani vliv právě probíhající konsolidace veřejných. Odhad budoucího vývoje veřejného dluhu z výsledků regresní analýzy je ve srovnání s predikcemi Evropské komise nižší pouze v případě Slovinska. Odhad Evropské komise je víceméně pesimistický z důvodu současné hospodářské nestability (CzechTrade, 2014, online a EK, 2013a, online). Díky charakteru metodiky vykazování veřejného dluhu dle Evropské komise byly první odhady hodnoty dluhového poměru za rok 2013 zveřejněny až na začátku května. Porovnáme-li minulé odhady dluhového poměru Evropské komise na tento kalendářní rok a skutečné hodnoty velikosti zadluženosti veřejného sektoru (viz příloha D, tab. 50) lze říci, že ve skutečnosti se dluhový poměr zlepšil v 6 zemích o několik desítek desetin % . Skutečnou výši veřejného dluhu ku HDP vyšší než původní odhad vykázalo pouze Maďarsko a Slovensko, a to z toho důvodu, že se těmto ekonomikám nedařilo tak, jak se plánovalo. Predikce vytvořené z výsledného regresního modelu se v roce 2013 liší od skutečných hodnot cca o 3-4 procentního bodu. Skutečné hodnoty jsou nižší než predikované hodnoty. Pouze v případě Slovinska se predikované hodnoty od těch skutečných liší výrazně (cca o 13 procentních bodů), což je dáno nepříznivým ekonomickým i politickým vývojem, který se ve Slovinsku v roce 2013 negativně projevil na stavu veřejného dluhu. OECD (2013, online) predikuje budoucí hodnoty velikosti dluhového poměru na delší časový úsek v řádech několika desítek let. Opět s výjimkou Slovenska jsou očekávané hodnoty veřejného dluhu nižší než odhadované hodnoty zadluženosti veřejného sektoru díky vytvořenému regresnímu modelu. Dlouhodobá predikce OECD (odhad až do roku 2060) vidí zadluženost zemí následovně. V budoucích 10 letech bude zadluženost veřejného sektoru ve všech státech růst. Poté již bude stabilně kolísat kolem dosažené hodnoty. Maďarsko zůstane i do budoucna nejvíce zadluženou zemí. Jeho dluh se bude pohybovat kolem 90 % HDP. Nejmenší veřejný dluh zůstane v případě Estonska, ale jeho velikost se zvýší na 15 %. Veřejné dluhy Slovenska a České republiky strmě porostou do roku 2015, poté se budou dlouhodobě pohybovat kolem 50 % HDP. Také Slovinsko zaznamená v následujících letech výrazný růst veřejné dluhu, který se ustálí kolem 65%. Polský dluh se příliš měnit nebude a zůstane na úrovni 65 % HDP. Pro země Litva a Lotyšsko OECD z nám neznámých důvodů predikce netvoří.
94
Diskuze a doporučení
7 Diskuze a doporučení V rámci této diplomové práce byly podrobeny zkoumání ekonomiky 8 zemí Evropské unie, které spojuje transformační proces zahájený na počátku 90. let. Tyto malé, otevřené, dohánějící země bývají souhrnně označovány jako postkomunistické. Spojuje je nejen změna ekonomického systému, ale také poměrně rychlý ekonomický růst a ve srovnání s ostatními zeměmi EU také nižší zadluženost veřejného sektoru. Od vstupu do EU je velikost jejich veřejných dluhů nižší než celounijní průměr. Varující skutečností je však stále rostoucí dynamika velikosti dluhu veřejného sektoru. Hlavní příčinou růstu veřejného dluhu je neustálá tvorba rozpočtových deficitů, které jsou způsobeny příliš vysokými veřejnými výdaji. Stále se navyšující velikost veřejných výdajů je dána vývojovým stádiem ekonomik, růstem velikosti veřejného sektoru a byrokracie, fiskální iluzí, rostoucími nároky na welfare state, ale také urbanistickými faktory či příliš populistickými kroky vládních činitelů. Za podstatnou příčinu vzniku deficitu veřejného rozpočtu jsou považovány také investice v rámci transformace a evropské integrace. V otázce fiskální nerovnováhy je problematická velikost mandatorních výdajů, které představují v některých zemích i více než 80 % celkových veřejných výdajů. Mandatorní výdaje pak brání vládám realizovat efektivní investice a zužují prostor k zajišťování stabilizační funkce fiskální politiky. Vzniklý rozpočtový deficit je ve většině případů přetransformován do podoby veřejného dluhu. Velikost veřejného dluhu je ovlivněna nejen velikostí rozpočtového salda v témže roce, ale i hodnotou veřejného dluhu v roce předchozím. Od hodnoty veřejného dluhu z předešlého období se odvíjejí i úrokové náklady, které se negativně projevují v nárůstu dluhu. Provedené studie ostatních autorů zaměřující se na determinanty velikosti veřejného dluhu se spíše zaměřují na vliv jednotlivých výdajových položek státního rozpočtu. Z logiky věci vyplývá, že změna jednotlivých druhů výdajů veřejný rozpočet a následkem toho veřejný dluh ovlivní. Veřejný dluh se totiž odvíjí od salda veřejného rozpočtu, tudíž i od jeho jednotlivých výdajových a příjmových položek. Regresní analýza v této diplomové práci si kladla za cíl nalézt makroekonomické faktory ovlivňující výši veřejného dluhu. Na působení makroekonomických veličin se zaměřili například Sinha, Arora a Bansal (2011). Ve své studii potvrdili vliv salda běžného účtu a ekonomického růstu. Autoři však dále své výsledky neinterpretují. U ostatních veličin jako byl počet obyvatel nad 65 let, hustota obyvatel či inflace nebyl vztah potvrzen. Vliv přímých investic, který se v našem modelu projevil jako významný i se zpožděním několika let, byl ve studii výše zmiňovaných autorů potvrzen pouze v modelu bez fixních efektů, tedy v případě, kdy nebyly zohledněny individuální efekty jednotlivých zemí. Ve výsledném modelu regresní analýzy panelu dat zpracovaného v rámci této diplomové práce jsou za statisticky významné proměnné prokázány proměnné tempo růstu reálného HDP, přímé zahraniční investice včetně zpoždění, podíl obyva-
Diskuze a doporučení
95
tel důchodového věku na počtu ekonomicky aktivního obyvatelstva a hodnota veřejného dluhu v předchozím roce. Sníží-li se meziročně tempo růstu reálného HDP o 1 procentní bod, zvýší se dluhový poměr o 0,46 procentního bodu. Mezi velikostí zadluženosti veřejného sektoru a ekonomickou aktivitou byla potvrzena i tzv. Grangerova kauzalita. Velikost veřejného dluhu byla v rámci Grangerovy kauzality vyjádřená jako meziroční změna podílu veřejného dluhu na HDP a posléze také jako meziroční změna veřejného dluhu stanoveného na jednoho obyvatele. Z výsledných modelů, které byly sestaveny pro testován Grangerovy kauzality vyplývají tyto vztahy. Poklesne-li tempo růstu reálného HDP o 1 procentní bod, meziroční změna dluhového poměru vzroste o 0,54 procentního bodu. Zvýší-li se meziroční změna dluhového poměru o 1 procentní bod, poklesne tempo růstu reálného HDP o 0,8 procentního bodu. Negativní vliv mezi proměnnými je potvrzen i v případě změny vyjádření velikosti veřejného dluhu – konkrétně veřejný dluh na jednoho obyvatele. Rostoucí velikost veřejného dluhu snižuje ve sledovaných zemích ekonomickou aktivitu a zároveň i ekonomická aktivita je příčinnou velikosti veřejného dluhu. Tento závěr se shoduje se studií ECB (2012). Vyšší zadluženost je podle ECB spojena s vyššími rizikovými prémiemi. Následkem rostoucích úrokových sazeb dochází ke kumulaci domácích úspor a vytěsnění soukromých investic. Pokles investic se negativně projeví v poklesu HDP. Ferreira (2009) ve své práci dospěl k témuž závěru. Vysoká zadluženost může být řešena růstem daňových sazeb, které negativně působí na investice i spotřebu. Následný nižší ekonomický růst s sebou přináší nižší daňové příjmy a zvyšující se výdajové nároky díky nutnosti zajištění stabilizační a redistribuční funkce. Výsledky empirické analýzy se shodují s většinou provedených studií ve smyslu negativního vlivu zadluženosti veřejného sektoru na ekonomickou aktivitu. Ve studiích je ale většinou tento vztah potvrzen až při vyšších úrovních dluhu než je tomu v případě postkomunistických zemí. Příčinou rozdílných výsledků může být fakt, že ve sledovaných zemích v rámci této diplomové práce narostl veřejný dluh skokově v důsledku globální hospodářské krize, která se projevila viditelným propadem a posléze stagnací HDP. Od dob transformace se tempo ekonomického růstu snižovalo, což navíc umocněno tím, že velká část sledovaného období spadá do období, kdy byly země zasaženy hospodářskou krizí. Na druhou stranu velikost zadluženosti narůstá po celou dobu, tj. od roku 1995 až po rok 2012. Negativní vliv zadluženosti veřejného sektoru na ekonomickou aktivitu může být způsoben neefektivními investicemi, které v následujícím časovém období neprodukovaly očekávané veřejné příjmy. V otázce negativního vlivu zadluženosti veřejného sektoru na ekonomický růst hraje významnou roli také vytěsňovací efekt, kdy vládní spotřeba či vládní investice vytěsňovaly produktivnější soukromé investice. Někteří autoři navíc měřili ekonomickou aktivitu jinými ukazateli – například pomocí HDP na jednoho obyvatele.
96
Diskuze a doporučení
V neposlední řadě jsou postkomunistické země specifické tím, že se jedná o dohánějící ekonomiky a velikost jejich zadluženosti rostla nehledě na ekonomický vývoj především z důvodu veřejných investic v rámci transformace či evropské integrace. ECB (2012) pokládá za příčinu nárůstu zadluženosti od roku 2008 působení automatických stabilizátorů, potřebné fiskální stimuly na podporu ekonomiky i nutnou podporu bankovního sektoru, které negativně ovlivnily výdajovou stranu veřejného rozpočtu. Reinhart a Rogoff (2010) i Presbitero (2010) dospěli ve svém zkoumání 44 rozvinutých a rozvojových zemí po dobu 100 let k tomu, že vysoká míra veřejného dluhu v poměru k HDP doprovází nižší úroveň ekonomického růstu až od hodnoty zadlužení 90 % HDP. Vztah vládního dluhu a růstu HDP je pod touto kritickou hodnotou podle autorů velmi slabý. Checherita a Rother (2010) při zkoumání 12 zemí eurozóny dospěli k podobným závěrům. Při velikosti dluhového poměru menší než 90–100 % HDP není vzájemný vztah mezi zadlužeností země a ekonomickým růstem potvrzen. Naopak Patillo, Poirson a Ricci (2002) ve své studii datového souboru 93 rozvojových zemí za období 70. –90. let 20. století upozorňují na následující souvislost. Pohybuje-li se hodnota veřejného dluhu v rozmezí 35–40 % HDP přináší zadluženost pozitivní účinky ve vývoji HDP. Pozitivní důsledky zadluženosti veřejného sektoru potvrdil také Misztal (2010). Díky prokázanému negativnímu vztahu mezi velikostí veřejného dluhu a ekonomickou aktivitou lze vyvodit následující souvislost. Pokud chtějí země snížit velikost dluhového poměru, musejí se zaměřit na podporu růstu HDP – zvýšit například konkurenceschopnost či vytvářet nová pracovní místa. Rostoucí HDP totiž automaticky přinese také pokles veřejného dluhu. Jedním ze závažných problémů je demografický vývoj Evropy – stárnutí obyvatelstva – se kterým v budoucnosti budou souviset stále větší výdajové nároky nejen na výplatu důchodů, ale také na odpovídající zdravotní péči. Výsledky panelové regrese dat vybraných postkomunistických zemí (sledování 8 zemí za období let 1995-2012) negativní vliv stárnutí populace potvrzuje. Také podle vytvořených predikcí i predikcí Evropské komise (2014, online) lze odvodit, že úpravy důchodových systémů v jednotlivých zemích jsou zcela nevyhnutelné. Bohužel v současnosti probíhající pokusy o důchodové reformy nejsou příliš úspěšné. Na vině jsou pochybnosti o fungování nového systému, neochota lidí spoléhat sami na sebe a zejména nedůvěra a rozladění z celkové politické situace, která se projevuje neochotou akceptovat nezbytné reformy veřejných financí (Schneider, 2011). Reformy veřejných financí totiž musí být prováděny silnou vládou, která dokáže dosáhnout společenského konsenzu v nutnosti provedení reforem a která bude se státními prostředky hospodařit hospodárně a s rozmyslem. Z výsledků regresní analýzy také vyplývá, že by vláda měla podporovat příliv zahraničního kapitálu, který velikost dluhu snižuje. Pozitivní účinky přímých zahraničních investic se v modelu projevily i v delším časovém horizontu se zpožděním několika let. Země SVE-EU8 nehrají v rámci celosvětových toků přímých za-
Diskuze a doporučení
97
hraničních investic příliš velkou roli. Přímé zahraniční investice jsou pro postkomunistické země oblastí s velkým potenciálem. Proto je třeba neustále zlepšovat důvěryhodnost i investiční klima země. Rostoucí příliv zahraničních investic může také signalizovat úspěšnost procesu transformace ekonomik (ČNB, 2004, online). Na tuto oblast se mohou zaměřit Maďarsko a Slovinsko, jejichž stav veřejných financí není nikterak uspokojivý. Pokud se Maďarsku podaří uklidnit politickou situaci, mohlo by navázat na období před rokem 2008, kdy patřilo v rámci zemí SVE EU-8 k lídrům regionu a mezi investory bylo považováno za dlouhodobě příznivou zemi pro umístění kapitálu. Příliš časté vládní reformy a změny zákonů ale v současnosti zahraniční investory spíše odrazují. Slovinsko naopak patří dlouhodobě k zemím s nejnižším přílivem zahraničního kapitálu a mohlo by využít potenciál nárůstu přímých zahraničních investic. Zahraniční investory v současnosti odrazuje relativně dražší pracovní síla ve srovnání s dalšími zeměmi regionu, rigidní pracovní trh a legislativa týkající se pracovně právních vztahů – příliš vysoké nemocenské dávky apod. (CzechInvest, 2014, online). Udržitelnost veřejného dluhu nespočívá ve stanovení přesné hranice, od které je již dluh neudržitelný a hrozí státní bankrot, ale spíše v hodnocení vývoje a dynamiky veřejného dluhu. A jak se zadluženost veřejného sektoru vyvíjela v postkomunistických zemích? Zdravé veřejné finance si udržuje Estonsko, které patří k nejméně zadluženým zemím celé Evropy. Na počátku transformačního období nebyly příliš zadlužené ani Litva a Lotyšsko. Nízká zadluženost pobaltských zemí byla dána především zodpovědnou obezřetnou fiskální politikou a motivací profitovat ze členství v eurozóně. Česká republika, Slovensko, Slovinsko a Polsko si z bývalých systémů převáděly vyšší počáteční dluhy než pobaltské země, což se projevuje ve vyšší úrovni veřejného dluhu. Největší veřejný dluh má po celé sledované období Maďarsko. Země Visegradské čtyřky dlouhodobě vytvářejí rozpočtové deficity, a to se negativně projevuje v růstu zadluženosti. Za možné příčiny lze považovat nedisciplinovanou fiskální politiku, neúspěšné reformy a také nevyužití příležitosti snížit veřejný dluh v obdobích ekonomického růstu. Obecně lze shrnout vývoj zadluženosti veřejného sektoru postkomunistických zemí následovně. Fiskální nerovnováha na počátku 90. let je spojována s převzetím dluhů z dob minulých hospodářských systémů a také s ekonomickou stagnací, která se stala doprovodným jevem transformace ekonomik. Koncem 90. let již země dosahovaly ekonomického růstu. Přelom tisíciletí s sebou přinesl snahu splnit kriteria nutná pro vstup do Evropské unie s budoucími vyhlídkami přijetí společné měny euro. V tomto období není velikost veřejného dluhu nikterak závažná. Určitá úroveň veřejného dluhu byla motorem ekonomiky a měla své opodstatnění v souvislosti se snahou dohnat vyspělé ekonomiky EU. S největšími problémy se potýká po celé sledované období Maďarsko. U ostatních zemí je viditelná rostoucí dynamika velikosti zadlužení veřejného sektoru, která se skokově nejvíce projevila v roce 2008 vinou hospodářské krize.
98
Diskuze a doporučení
Lotyšsku a Maďarsku musela být dokonce poskytnuta finanční pomoc od Mezinárodního měnového fondu. Oběma zemím společně s Litvou byl v roce 2013 pozastaven Evropskou komisí proces nadměrného schodku (EK, 2013b, online). V tomto procesu se nadále nachází Česká republika, Polsko, Slovinsko a Slovensko, což ukazuje, že situace v těchto zemích není příliš pozitivní (EK, 2013a, online). Od roku 2008 se téma zadluženosti zemí v souvislosti s globální hospodářskou krizí i dluhovou krizí eurozóny stává čím dál víc diskutovaným. Potřebu snížit velikost veřejného dluhu a především zabránit dlouhodobé tvorbě rozpočtových deficitů je vynucována i od mezinárodních institucí – především Mezinárodního měnového fondu a Evropské komise. Evropská unie podporuje ozdravování veřejných financí nehledě na to, že neexistuje společná evropská fiskální politika. Země jsou k procesu snižování zadluženosti motivovány možnou ztrátou kredibility, která se může projevit v nárůstu rizikové prémie, díky níž si musejí státy půjčovat za mnohem vyšší úrokové sazby. Vyšší nákladové úroky se projeví nárůstem úrokových závazků (Karpová, 2001b). A jak se daří jednotlivým zemím konsolidovat veřejné finance? Vládě České republiky se v roce 2013 nepodařilo snížit rozpočtový schodek na 3 %, a to zejména díky přijetí zákona o církevních restitucích a nesrovnalostem v hospodaření s finančními prostředky EU. I přesto nadále pokračuje snižování veřejných výdajů – zmrazení mezd ve veřejném sektoru, škrty vládní spotřeby, nižší valorizace důchodů. ČR v budoucnu plánuje změny v platbě zdravotních příspěvků, zjednodušení veřejné správy a větší propagaci důchodové reformy (EK, 2013a, online). Estonsko si jako jedna z mála evropských zemí udržuje stabilní velikost veřejného dluhu. Střednědobým cílem Estonska je snížit zdanění práce a naopak navýšit daňovou povinnost při výrobě tabákových výrobků a alkoholu (EK, 2013a, online). Litva dosáhla určitého pokroku v sociální odpovědnosti podniků. Rozpočtový deficit byl v roce 2013 snížen mj. v důsledku zlepšení dodržování daňových předpisů. Vláda dále rozšířila zmrazení mezd ve veřejném sektoru. Jejím cílem je navýšení spotřebních daní z plynového oleje a cigaret (EK, 2013a, online). Lotyšsko plní střednědobé cíle zlepšení strukturálního deficitu rychleji, než se očekávalo. V současnosti se zaměřuje na důchodovou reformu (soukromé důchodové pojištění, prodlužování věku odchodu do důchodu apod.), která má být postupně prováděna až do roku 2016. V roce 2013 došlo ke snížení DPH i daně z příjmu fyzických osob. Dlouhodobým cílem Lotyšska je boj proti stínové ekonomice (EK, 2013a, online). I Maďarsko se snaží zlepšit stav veřejných financí. Zaměřuje se na posílení správy daní, daňovou povinnost z finančních transakcí a hazardních her, dále na výběr mýtného a zmrazení mezd ve veřejném sektoru. Na rok 2014 je plánovaná změna mzdového systému v sektoru veřejného školství. Na straně příjmů se očekává větší absorpce fondů EU (EK, 2013a, online). V Polsku je proces uzdravování veřejných financí cílen na důchodovou reformu či zvýšení dividend ze státem vlastněných společností. Výdajová strana roz-
Diskuze a doporučení
99
počtu je upravována např. zmrazením mezd ve veřejném sektoru a snížením doplňkových plateb zemědělcům (EK, 2013a, online). Vyhlídky slovinských veřejných financí jsou nejméně optimistické. Evropská komise nepředpokládá, že se Slovinsku podaří do roku 2017 splnit střednědobý cíl snížení veřejného dluhu pod 55 % HDP bez dodatečných konsolidačních opatření. Slovinsko výrazně omezilo veřejné investice. Kvůli vysokým ztrátám bank je stát nucen k rekapitalizaci obchodních bank. Vláda si klade za cíl bojovat proti šedé ekonomice a zlepšit proces výběru daní. Na straně výdajů došlo ke zrušení valorizace sazeb sociálních dávek a důchodů, redukci mezd ve veřejném sektoru a škrtům některých typů sociálních transferů. Na straně příjmů se snižují sazby z příjmu právnických osob a navyšují spotřební daní. Na počátku roku 2014 byla zahájena rozsáhlá privatizace státních podniků (CzechTrade, 2014, online a EK, 2013a, online). Konsolidace veřejných financí na Slovensku probíhá prostřednictvím zavedení fondového důchodového systému, zvláštních plateb ziskových podniků v regulovaném prostředí, snižováním mezd ve veřejném sektoru, prostřednictvím úspor místních samospráv či navýšením spotřebních daní a sazby daně z příjmu (EK, 2013a, online). Všechny sledované země kromě Maďarska splňují Maastrichtské kritérium týkající se veřejného dluhu. Maďarsko se 60% hranici začíná alespoň přibližovat. Požadavek vytvářet rozpočtový deficit maximálně ve výši 3 % HDP porušuje více států. Po celé sledované období splňuje kritérium pouze Estonsko. Lotyšsko, Litva a Slovinsko kumulují záporná salda veřejného rozpočtu až od roku 2008 následkem krize. V Maďarsku byla zaznamenána krátkodobá fiskální nerovnováha po celé sledované období od roku 1995. V posledních 2 letech bylo saldo rozpočtu zredukováno pod 3% hranici, a to z důvodu splnění podmínek nutných pro půjčku od mezinárodních institucí. Slovensku a České republice se podařilo snížit schodky veřejného rozpočtu pod 3 % HDP pouze v obdobích ekonomického růstu. Polsku se kritérium podařilo splnit během uplynulých 18 let pouze třikrát. Zajímavější je měřítko udržitelnosti veřejného dluhu zohledňující rozdíl mezi dlouhodobou reálnou úrokovou mírou a tempem růstu reálného HDP. Vysoké úroky zapříčiní nárůst veřejného deficitu a následně veřejného dluhu. I v případě, kdy by byl primární deficit nízký, celkový deficit může díky dluhům znatelně narůstat. Tento efekt je označován jako dluhová past. Roste deficit, roste dluh, tím pádem rostou úrokové náklady, které se v následujícím roce stávají obligatorním veřejným výdajem a automaticky se tak projeví v nárůstu veřejného deficitu i veřejného dluhu. Tuto podmínku země přestaly splňovat v roce 2008 v důsledku hospodářské krize. Je ale pozitivní, že postupem času, jak se v ekonomikách daří obnovovat ekonomický růst, opět tempo růstu HDP převyšuje reálnou úrokovou míru. Evropská komise odhaduje, že dojde do roku 2015 k pozvolnému snižování nákladových
100
Diskuze a doporučení
úroků. Pouze v případě Slovinska se očekává nárůst úroků, což může naznačovat budoucí problémy veřejných financí v této zemi. Při pohledu na vytvořené predikce lze díky pozitivním odhadům MMF ohledně oživení všech sledovaných ekonomik spatřit alespoň mírné pozastavení rostoucí dynamiky veřejného dluhu. Hodnota velikosti veřejného dluhu je tvořena z 90 % hodnotou dluhu z předchozího období, z čehož lze soudit, že vyvolaný pokles veřejného dluhu způsobený rostoucím tempem HDP je převážen vlivem hodnoty dluhu z minulého období a celková zadluženost zemí tak i nadále narůstá. Pokud ve sledovaných zemích SVE EU-8 nedojde k očekávanému tempu růstu reálného HDP jak predikuje MMF, velikost zadluženosti bude růst ještě rychleji než ukazují odhadované hodnoty této proměnné vytvořené právě na základě prognóz vývoje tempa růstu HDP podle MMF. V rámci predikcí je poukázáno na pozitivní vliv přímých zahraničních investic, který by se v budoucnu projevil snižováním dynamiky růstu zadluženosti veřejného sektoru. Predikovat samotný vývoj přímých zahraničních investic je ovšem velmi obtížné, protože tato makroekonomický veličina nevykazovala během sledovaného období žádný stabilní trend a ani mezinárodní instituce odhad budoucích hodnot této proměnné nezveřejňují. Naopak vliv stárnutí populace bude velikost budoucího veřejného dluhu navyšovat. Vytvořené predikce na základě výsledků regresního modelu dat jsou mnohem více pesimistické než odhady vytvářené Evropskou komisí a OECD. Příčinu lze spatřit v tom, že výsledný model zahrnuje pouze některé makroekonomické veličiny, ale ve skutečnosti je veřejný dluh ovlivňován celou řadou jiných faktorů. Do budoucna se navíc očekává zvýšená pozornost při provádění rozpověděné fiskální i rozpočtové politiky. Při zavádění nejrůznějších opatření v rámci těchto politik již nemusí podle tzv. Lucasovy kritiky dhadnuté koeficienty výsledného regresního modelu v budoucnu platit (Hindls, Hronová a Seger, 2002). V regresním modelu nejsou tyto vlivy zahrnuty, jelikož model vychází z minulých hodnot za časový úsek let 1995-2012. Nižší hodnoty veřejného dluhu dané výpočtem z výsledné rovnice regresního modelu jsou zaznamenány pouze u Slovinska, což je dáno současnou nedůvěrou v pravděpodobnost makroekonomické stability tamní ekonomiky (EK, 2013a, online; CHLUPATÝ, 2014, online). Z provedených predikcí i predikcí mezinárodních institucí vyplývá, že největší pozornost by měla být věnována veřejným financím Slovinska a Maďarska. Maďarsko se potýká s fiskální nerovnováhou již od počátku 90. let, kdy si z předchozího systému přeneslo poměrně velké dluhy. Ve Slovinsku se naopak fiskální situace zhoršila až v posledních letech. Pochybnosti jsou vzneseny také u České republiky, Polska a Slovenska, u nichž je viditelný stále trvající růst zadluženosti veřejného sektoru. Zadluženost veřejného sektoru však v rámci Evropské unie stále nepatří mezi nejkritičtější. Je zřejmé, že země by měly i nadále pokračovat v konsolidaci veřejných financí. Je třeba dodržovat několik zásad. Dlouhodobé změny přinesou více než jednorázová opatření. Postupně prováděné reformy veřejných financí v horizontu několika
Diskuze a doporučení
101
let budou úspěšnější. Přehnaná snaha o nápravu fiskální nerovnováhy spočívající zejména v redukci veřejných výdajů může vyvolat či prohloubit ekonomickou nestabilitu ekonomik. Trvalejší náprava stavu veřejných financí je přínosná spíše v oblasti veřejných výdajů. Při růstu příjmových daní jsou lidé demotivováni a hrozí riziko nárůstu výplaty podpor v nezaměstnanosti, které budou významně zatěžovat státní rozpočet. Pokud se daná vláda rozhodne, že růst daňových příjmů je nevyhnutelný, je lepší zvýšit sazby nepřímých daní. V případě navyšování daňových sazeb z příjmu dochází za účelem snížení daňové povinnosti k nárůstu šedé ekonomiky a s tím souvisejících daňových úniků. A tak je výhodnější zdanit až konečnou spotřebu, která přinese do státních rozpočtů více daňových příjmů než změna daňové sazby práce (HN, 2013b, online). Například navýšení daňových sazeb z alkoholu a cigaret by mohlo přinést na veřejný rozpočet i pozitivní nepřímé účinky. Ačkoliv by zřejmě rostla tendence k nelegálnímu obchodu (HN, 2013b, online), při rostoucích cenách těchto výrobků by mohlo dojít ke snížení jejich spotřeby, což by mohlo mít vliv na veřejný rozpočet v podobě redukce výdajů na zdravotní péči potřebnou při léčení následků užívání cigaret a alkoholu. Co se daňového systému týče, daňové sazby by měly být předvídatelné. Pozitivní dopad na výběr daní má právě jistota ohledně jeho budoucnosti, jednoduchost, přehlednost a efektivní daňová správa. Náhlé a časté změny daňových sazeb se negativně projevují v ekonomické aktivitě především prostřednictvím daňových úniků (ČT, 2013, online). Provedení úspěšné fiskální konsolidace veřejných financí navíc znesnadňuje skutečnost, že se o ni země pokouší v době ekonomického poklesu či stagnace. Nízká úroveň ekonomické aktivity způsobuje pokles daňových příjmů a naopak růst výdajových položek. Zprávy MMF (2008, 2009) upozorňují, že fiskální politika prováděná v období hospodářského poklesu v zemích s vyšší úrovní zadluženosti není efektivní. Kohout (2009) zmiňuje v publicistickém on-line magazínu FINMAG studii OECD, ze které vyplývá, že konsolidace veřejných financí je úspěšná většinou pouze v případě, kdy se stát ocitne v kritické situaci, v níž je náprava velikost zadluženosti již nevyhnutelná. Pokud se krize týká všech občanů, ti jsou pak ochotni přistoupit na nápravná opatření, která by za jiných okolností nepřijali. Z toho vyplývá, že v zemích SVE EU-8 kromě Maďarska budou reformy veřejných financí probíhat s většími obtížemi, protože velikost veřejného dluhu ani veřejných deficitů není dostatečně velká na to, aby byl vytvořen tlak na celou veřejnost. Další skutečností, která snižuje ochotu obyvatelstva přistoupit na nápravná opatření je již zmiňovaná politická nedůvěra. Vládní reformní kroky a nejasná budoucnost nejsou mezi občany populární. Například Maďarsko a Polsko sice zahájily reformu důchodového systému (snaha podpořit soukromé spoření), ale následně znárodnily soukromé fondy za účelem snížení veřejného dluhu (EK, 2013a, online). Je logické, že jsou ob-
102
Diskuze a doporučení
čané znechuceni dalšími novými reformami, když byly předešlé reformy neúspěšné. Velkým problémem všech států je nepříliš velká efektivnost veřejné správy. Zvyšování produktivity veřejných institucí povede k vyššímu růstu a větším úsporám, snížení nákladů na obsluhu dluhu a samotné snižování veřejného dluhu (SB, 2005). Dle mého názoru je potřeba zvláště v Maďarsku a Slovinsku, kde není budoucnost zadluženosti veřejného sektoru příliš uspokojivá, zaměřit se na efektivní investice – budování infrastruktury, podporovat oblast školství, zdravotnictví i vědy a výzkumu a zdravotní péče. Také podpora podnikání či rozumná výše zdanění práce může přinést daňové výnosy a snížit sociální dávky. Je třeba upravit samotný sociální systém a motivovat pracující skupinu obyvatelstva. Rozhodně by nemělo docházet k tomu, že sociální dávky pro nepracující budou převyšovat možné mzdy pracujících jedinců. Stát by se měl v oblasti nezaměstnanosti spíše zaměřit na aktivní politiku nezaměstnanosti (vytvářet nová pracovní místa, umožňovat rekvalifikaci apod.). Co se týče budoucího vývoje dluhu veřejného sektoru ve sledovaných postkomunistických zemí, bude bezesporu záležet na tom, zda země dokáží dostatečně obnovit ekonomický růst a využít jej ke zmírnění krátkodobé i dlouhodobé fiskální nerovnováhy. Země by měly provádět zodpovědnou fiskální politiku a postupně implementovat strukturální reformy, které napomohou vytvářet rozpočtové přebytky. Závěrem je nutné upozornit na fakt, že vznik fiskální nerovnováhy je nejen ekonomický, ale rovněž politický problém. Bez silné vlády nemůže být zdravých financí.
Závěr
103
8 Závěr Téma zadluženost zemí se stalo častějším předmětem diskuzí v souvislosti s globální hospodářskou krizí a dluhovou krizí eurozóny. Většinou je pozornost věnována státům, u kterých hodnota podílu veřejného dluhu na HDP přesahuje 100 %. Tato diplomová práce se zaměřuje na země, u nichž velikost zadlužení není tak vysoká. Zkoumání byly podrobeny země SVE EU-8, které spojuje na počátku 90. let 20. století zahájený proces transformace ekonomiky z centrálně plánovaného hospodářství na tržní, resp. smíšená hospodářství. Na základě transformačního procesu a předcházejícího vývoje jsou tyto země označovány za postkomunistické. Jedná se o státy Česká republika, Estonsko, Litva, Lotyšsko, Maďarsko, Polsko, Slovensko a Slovinsko. Všechny tyto země představovaly v roce 2004 společně s Kyprem a Maltou největší rozšíření Evropské unie. Na počátku nového tisíciletí patřily k zemím s nízkou zadlužeností veřejného sektoru. V posledních letech je u nich ale zaznamenána zvyšující se dynamika růstu veřejného dluhu. Cílem této práce bylo nalézt faktory ovlivňující velikost veřejného dluhu ku HDP v 8 vybraných zemích Evropské unie. Dále seznámit se s hospodářským vývojem ekonomik a především veřejných financí v těchto sledovaných zemích. Dílčím cílem bylo identifikovat, zda velikost dluhu veřejného sektoru ve výše uvedených zemích negativně ovlivňuje ekonomickou aktivitu. Konečným dílčím cílem bylo vyhodnotit udržitelnost veřejného dluhu v těchto sledovaných zemích a vznést možná doporučení pro země, ve kterých nejsou vyhlídky zadluženosti příznivé. Za účelem splnění těchto cílů bylo nutné seznámit se v rámci literárního přehledu s problematikou krátkodobé a dlouhodobé fiskální nerovnováhy a se studiemi zabývající se tímto problémem. Jako jedno z měřítek zadluženosti zemí bylo použito Maastrichtské kritérium, resp. požadavek Paktu stability a růstu – hodnota veřejného dluhu ku HDP by neměla přesahovat 60 % HDP nebo by se této hodnotě měla postupně blížit. Velikost zadluženosti je po celé sledované období nejnižší u Estonska, jehož veřejný dluh dosahuje cca 10 % HDP. Na počátku 90. let netrpěly příliš velkou dlouhodobou nerovnováhou ani Lotyšsko a Litva. Obecně lze u pobaltských zemí za důvod nízké zadluženosti považovat obezřetnou fiskální politiku a nízkou úroveň dluhu, který si země přenesly z předchozího typu systémů. Česká republika, Slovensko, Slovinsko a Polsko zdědily na počátku 90. let vyšší dluhy po minulých vládách než země v Pobaltí. Navíc byl vývoj jejich ekonomik spojen s ekonomickou stagnací, která doprovázela probíhající transformace ekonomik. S největšími problémy se již od počátku 90. let potýká Maďarsko. Hlavní příčinnou zadluženosti těchto zemí je dlouhotrvající tvorba deficitů veřejného rozpočtu. Nové tisíciletí v zemích SVE EU-8 bylo spojeno s uspokojivým ekonomickým růstem. Hnacím motorem byla snaha dotáhnout se na vyspělé evropské ekonomiky a stát se členy Evropské unie. Vznik veřejného dluhu za účelem provádění trans-
104
Závěr
formačních reforem či evropské integrace má své opodstatnění, jelikož může přinést budoucí pozitivní účinky. V zemích Visegradské čtyřky jsou však deficity způsobeny také štědrou sociální politikou a hlavně dlouhodobou a nepříliš koncepční a nedisciplinovanou fiskální politikou. Tento způsob fiskální politiky pak nepřináší pozitivní účinky ani v dobách ekonomického růstu, kdy by země mohly těžit z posílení daňových příjmů a naopak klesajících výdajových požadavků a vytvářet přebytky veřejného rozpočtu. Příčinnou růstu zadluženosti ve sledovaných zemích je právě tvorba opakujících se deficitů veřejného rozpočtu i v dobách, kdy se ekonomikám dařilo. U všech zemí včetně pobaltských států zadluženost veřejného sektoru skokově narostla následkem globální hospodářské krize v roce 2008. Stagnace či v některých případech dokonce recese se negativně projevila ve výši rozpočtových deficitů i veřejných dluhů. V současnosti již díky ožívajícímu ekonomickému růstu a rovněž zvýšené pozornosti na potřebu konsolidace veřejných rozpočtů (jak ze stran států, tak ze stran mezinárodních institucí) dochází k zlepšování krátkodobé dlouhodobé fiskální nerovnováhy. Po celé sledované období se všechny země pohybují pod průměrem Evropské unie. Relativně vysoký veřejný dluh v členských zemích EU přispěl k diskuzím o vlivu zadluženosti veřejného sektoru na ekonomickou aktivitu. V rámci empirické analýzy byl zjištěn negativní vztah mezi tempem růstu reálného HDP a podílem veřejného dluhu na HDP. Vzroste-li reálné HDP oproti předchozímu roku o 1 procentní bod, sníží se dluhový poměr o 0,41 procentního bodu. Mezi ekonomickou aktivitou a velikostí veřejného dluhu byla také potvrzena vzájemná Grangerova kauzalita. Rostoucí zadluženost snižuje růst HDP a naopak růst HDP podmiňuje snižování dluhového poměru, a to nejen díky matematickému vztahu (nominální HDP je ve jmenovateli dluhového poměru), ale rovněž díky nárůstu daňových příjmů a snižujícím se obligatorním veřejným výdajům nutných pro zabezpečení redistribuční a stabilizační funkce v dobách ekonomického poklesu. Negativní vztah mezi zadlužeností a ekonomickou aktivitou se shodoval s většinou provedených studií zabývajících se stejným tématem. Další proměnnou, která negativně ovlivňuje velikost veřejného dluhu, jsou přímé zahraniční investice. Roste-li podíl přímých zahraničních investic na HDP, snižuje se velikost dluhového poměru. Pozitivní účinky v podobě tvorby pracovních míst, nárůstu produktivity a s tím spojených daňových příjmů, ale i růst důvěry v samotnou ekonomiku jsou nejen krátkodobého charakteru, ale mají i dlouhotrvající účinky. Z logiky věci vyplývá, že dluh v čase t v sobě zahrnuje dluh předcházejícího období. Od veřejného dluhu v minulém období se odvíjí také úroky, které se stávají povinným veřejným výdajem. V negativním slova smyslu působí na velikost podílu veřejného dluhu na HDP také zvyšujícího se podíl počtu obyvatel nad 65 let ku počtu ekonomicky aktivního obyvatelstva.
Závěr
105
Po celé sledované období se všechny zkoumané země pohybují ve velikosti dluhu veřejného sektoru pod průměrem Evropské unie. Maastrichtské kritérium, resp. požadavek Paktu stability a růstu splňují kromě Maďarska všechny země. Kritérium zaměřující se na velikost deficitu veřejného dluhu nesplňuje již více zemí. Dosažení záporného salda veřejného rozpočtu pod 3 % HDP je značným problémem zvláště od roku 2008. Třetím měřítkem udržitelnosti veřejného dluhu bylo srovnání dlouhodobé reálné úrokové míry a tempa růstu reálného HDP. Pokud převyšuje dlouhodobá reálná úroková míra tempo růstu reálného HDP, může dojít k tzv. dluhové pasti. Tento efekt byl hromadně zaznamenán od roku 2008 následkem globální hospodářské krize. Nyní s pozvolna se oživujícím ekonomickým růstem však opět tempo růstu HDP převyšuje dlouhodobou úrokovou míru. Na základě těchto tří kriterií a predikcí Evropské komise a OECD je stav postkomunistických zemí udržitelný. Zvýšená pozornost však musí být zaměřena na Maďarsko, které se s fiskální nerovnováhou potýká již od dob zahájení transformačního procesu. Slovinsko špatně hospodaří až od roku 2008 a o jeho udržitelnosti se dá rovněž pochybovat. Rostoucí trend zadluženosti veřejného sektoru je sledován také u Polska, České republiky a Slovenska. Proces snižování rozpočtových schodků a veřejného dluhu je však dlouhodobou záležitostí a hodnocení udržitelnosti zadluženosti v době stále doznívající hospodářské krize je obtížné. V budoucnosti bude záležet na tom, zda země dokážou opět obnovit či podpořit ekonomický růst a využít situace pro snížení zadluženosti veřejného sektoru. Ze získaných výsledků regresní analýzy panelu dat vyplývá, že by se země měly zaměřit na podporu ekonomického růstu, a to například tvorbou nových pracovních míst a podporou soukromého podnikání. Dále je dobré zlepšovat investiční klima země a podporovat tak příliv zahraničního kapitálu. V této oblasti se pro postkomunistické země skrývá velký potenciál, jelikož přímé zahraniční investice tvoří v celoevropském srovnání zatím pouze malý podíl. Zvláště Slovinsko a Maďarsko by se měly dále zaměřit na efektivní investice do infrastruktury, školství, zdravotnictví, vědy i výzkumu, které by měly v budoucnu generovat vyšší veřejné příjmy. Země by měly aktivně řešit problém stárnoucí populace a s ním souvisejících zvýšených veřejných výdajů na výplatu důchodů a zdravotní péče. V současnosti již probíhají důchodové reformy, nicméně nejsou příliš úspěšné. Jedním z mnoha důvodů je rozladění voličů z politické situace, čímž se dostáváme asi k největšímu problému úspěšné konsolidace veřejných rozpočtů. Příliš častá a nekoncepční jednorázová opatření za účelem snižování rozpočtového deficitu přináší obyvatelstvu i zahraničním partnerům nejistotu a s tím související skepsi a neochotu akceptovat prováděné reformy. Zdravé veřejné finance může udržet pouze silná vláda, která si získá důvěru obyvatel a která bude fiskální i rozpočtovou politiku provádět zodpovědně pomocí dlouhodobě efektivních opatření. Jen v takovém případě bude zadluženost v zemích dlouhodobě udržitelná.
106
Literatura
Literatura ALESINA, A., COHEN G. D. a N. ROUBINI, 1996. Political Cycles and the Macroeconomy. MIT Press, s. 302. ISBN 80-26251-094-3. ALESINA, Alberto a Roberto PEROTTI, 1995. The Political Economy of Budget Deficits. IMF Staff Papers. Vol. 42, s. 31. Dostupné z: http://www.jstor.org/discover/10.2307/3867338?uid=3737856&uid=2129& uid=2134&uid=2&uid=70&uid=4&sid=21103776761691 BALDWIN, Richard a Charles WYPLOSZ, 2008. Ekonomie evropské integrace. Praha: Grada Publishing a.s., s. 464. ISBN 80-247-1807-3. BERVIDOVÁ, Ludmila a Pavlína VANČUROVÁ, 2008. Ekonomika veřejného sektoru. Vyd. 1. V Praze: Česká zemědělská univerzita, Provozně ekonomická fakulta, s. 147. ISBN 978-80-213-1816-8. BLANCHARD, O., DELL’ARICCIA, G. a P. MAURO, 2010. Rethinking Macroeconomic Policy. IMF Start Position Note, 02(10), s. 19, Dostupné z: http://www.imf.org/external/pubs/ft/spn/2010/spn1003.pdf BUDÍKOVÁ, M., M. KRÁLOVÁ a B. MAROŠ, 2010. Průvodce základními statistickými metodami. 1. vyd. Praha: Grada, s. 272 s. ISBN 978-80-247-3243-5. CECCHETI S. G., MOHANTY M. a F. ZAMPOLLI, 2011. The Real Effects of Debt. Bank for International Settlements. WP 352, s. 39. Dostupné z: http://www.bis.org/publ/work352.htm CEPI, 2014. Central European Policy Institute. Central Europe Fit for the Future: 10 Years After EU Accession [online, cit. 2014-04-27]. Dostupné z: http://www.cepolicy.org/publications/central-europe-fit-future-10-yearsafter-eu-accession CZECHINVEST, 2014. CzechInvest. Agentura pro podporu podnikání a investic. Vliv přímých zahraničních investic [online, cit. 2014-05-01]. Dostupné z: http://www.czechinvest.org/vliv-pzi CZECHTRADE, 2014. BusinessInfo.cz, Oficiální portál pro podnikání a export. Zahraniční obchod. Teritoriální informace – země [online, cit. 2014-03-15]. Dostupné z: http://www.businessinfo.cz/cs/zahranicni-obchod-eu/teritorialniinformace-zeme.html ČNB, 2004. Česká ČNB národní banka. Studie a články. PZI a jejich vliv na tempo dlouhodobého růstu v ČR [online, cit. 2014-05-10]. Dostupné z: http://www.cnb.cz/cs/verejnost/pro_media/clanky_rozhovory/media_2004/c l_04_040219b.html
Literatura
107
ČR, 2004. Zákon č. 590/2004 Sb., o dluhopisech. In: Sbírka zákonů České republiky. Dostupné z: http://www.mfcr.cz/cs/legislativa/legislativnidokumenty/2004/zakon-c-190-2004-sb-3572 ČSÚ, 2013. Vydáváme. Vybrané aspekty vývoje hospodaření vládního sektoru v zemích EU [online, cit. 2014-04-24]. Dostupné z: http://www.czso.cz/csu/2013edicniplan.nsf/publ/1187-13-n_2013 ČT, 2013. Ekonomika. Daně nemusí být nízké. Hlavně ať se nemění, říkají firmy. [online, cit. 2014-05-03]. Dostupné z: http://www.ceskatelevize.cz/ct24/ekonomika/246482-dane-nemusi-bytnizke-hlavne-at-se-nemeni-rikaji-firmy/ ČTK, 2014a. Finanční noviny.cz – Ekonomický server ČTK. Krize amerických hypoték se před 5 lety přelila v globální krizi [online, cit. 2014-03-24]. Dostupné z: http://www.financninoviny.cz/zpravy/krize-americkych-hypotek-se-pred-5lety-prelila-v-globalni-krizi/979737 ČTK, 2014b. Svět. Maďarské parlamentní volby vyhrál Fidesz. Poražené strany je považují za nečestné [online, cit. 2014-04-15]. Dostupné z: http://zpravy.ihned.cz/svet-evropa/c1-61980160-madarske-parlamentnivolby-vyhral-fidesz-porazene-strany-je-povazuji-za-necestne DE HAAN, Jakob a STURM J.-Egbert, 1994. Political and Institucional Determinants of Fiscal Policy in the European Community. Public Choice, vol. 80, iss.1-2, s. 157172. Dostupné z: http://www.jstor.org/discover/10.2307/30026911?uid=3737856&uid=2129 &uid=2&uid=70&uid=4&sid=21103776761691 DOLENC, Primož, 2009. Is Public Debt Management in Slovenia Efficient: An Empirical Analysis. South East European Journal of Economics and Business, De Gruyter Open, vol. 4(2), s. 39-44, November. Dostupné z: http://ideas.repec.org/a/vrs/seejeb/v4y2009i2p39-44n3.html DOSTÁLOVÁ, Miroslava a Luboš JANDA, 1998. Státní dluh a jeho aspekty. Finance a úvěr. Karlova univerzita v Praze, vol. 48(10), s. 627-638. Dostupné z:http://ideas.repec.org/a/fau/fauart/v48y1998i10p627-638.html DVOŘÁK, Pavel, 2004. Vybrané problémy hospodářské politiky. Vyd. 1. Praha: Oeconomica, s. 164. ISBN 80-245-0793-5. DVOŘÁK, Pavel, 2008. Veřejné finance, fiskální nerovnováha a finanční krize. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, s. 343. ISBN 978-80-7400-075-1.
108
Literatura
ECB, 2014. The Euro. Mapa eurozóny 1999-2014 Evropa [online, cit. 2014-03-15]. Dostupné z : https://www.ecb.europa.eu/stats/euro/circulation/html/index.en.html EK, 2006. Evropská komise. Náklady na stárnutí populace [online, cit. 2014-05-01]. Dostupné z:. http://ec.europa.eu/ceskarepublika/press/press_releases/061016_cs.htm EK, 2013a. Economic and financial affairs. Policy and surveillance [online, cit. 201405-01]. Dostupné z: http://ec.europa.eu/economy_finance/index_en.htm EK, 2013b. Press releases database. Press releases details [online, cit. 2014-05-10]. Dostupné z: http://europa.eu/rapid/press-release_IP-13-463_cs.htm EK. 2014. Evropská unie. Další rozšíření [online, cit. 2014-03-01]. Dostupné z: http://europa.eu/about-eu/eu-history/2000-2009/index_cs.htm EUROSTAT, 2014. Statistic. Data. Database [online, cit. 2014-01-04]. Dostupné z: http://epp.eurostat.ec.europa.eu/portal/page/portal/national_accounts/data/ database FERREIRA, M. Candida. 2009. Public Debt and Economic Growth: a Granger Causality Panel Data Approach.Technical University of Lisbon Working Papers 24, s. 27. Dostupné z: https://www.repository.utl.pt/handle/10400.5/1863 FÍGLOVÁ, Zuzana. 2007. Ekonometrická analýza panelových dat s aplikací na vybavenost domácností. Acta Oeconomica Pragensia, roč. 15, č. 1, s. 13-19. ISSN 1804-2112. FORSLUND, K., LIMA, L. a U. PANIZZA, 2011. The Determinants of the Composition of Public Debt in Developing and Emerging Market Countries. POLIS Working Papers 156, Institute of Public Policy and Public Choice – POLIS, s. 35. Dostupné z: http://ideas.repec.org/p/uca/ucapdv/156.html FS, 2014. Finanční správa – Ministerstvo Financí České republiky. Popis systému [online, cit. 2014-03-21]. Dostupné z: http://www.financnisprava.cz/cs/danea-pojistne/danovy-system-cr/popis-systemu GREENE, William H. 2003. Econometric Analysis, 5th ed. Upper Saddle River, NJ: Prentice Hall, s. 1026. ISBN 0-13-110849-2. GRILLI, V., MASCIANDARO D. a G. TABELLINI, 1991. Political and Monetary Institutions and Public Financial Policies in the Industrial Countries. Economic Policy. October 1991, s. 342-392. Dostupné z: http://www.jstor.org/discover/10.2307/1344630?uid=3737856&uid=2129& uid=2&uid=70&uid=4&sid=21103776761691
Literatura
109
GUJARATI, N. Damodar a C. Porter DAWN, 2004. Basic Econometrics. 4. vyd. New York: McGraw-Hill Education, s. 994. ISBN 9780071276252. HAMERNÍKOVÁ a kol., 2009, Impact of Selected Types of Public Spending on Economic Growth. ACTA VSFS, 2/2009, Vol. 3, s. 84. Dostupné z: http://www.vsfs.cz/periodika/acta-2009-02.pdf. HAMERNÍKOVÁ, Bojka a Alena MAAYTOVÁ, 2007. Veřejné finance. Vyd. 3. Praha: ASPI, 364 s. ISBN 978-80-7357-301-0. HAMERNÍKOVÁ, Bojka a Květa KUBÁTOVÁ, 2004. Veřejné finance: učebnice. 2. vyd. Praha: Eurolex, s. 354. ISBN 80-86432-88-2. HEYMANN, Daniel a Axel LEIJONHUFVUD, 1995. High Inflation: The Arne Memorial Lecture. Oxford. Clarendon Press, s. 12-13. Dostupné z: http://ideas.repec.org/b/oxp/obooks/9780198288442.html HINDLS, R., HRONOVÁ, S. a J. SEGER, 2002. Statistika pro ekonomy. 2. vyd. Praha: Professional Publishing, 415 s. ISBN 80-86419-30-4. HN, 2013a. HNbyznys. O kom se mluví po Kypru: Ve velkých problémech je Slovinsko [online, cit. 2014-04-15]. Dostupné z: http://byznys.ihned.cz/c1-59623230-okom-se-mluvi-po-kypru-ve-velkych-problemech-je-slovinsko HN, 2013b. Ekonom-šedá ekonomika. Černá ekonomika v Evropě živí pracovní sílu šesti Českých republik [online, cit. 2014-05-05]. Dostupné z: http://ekonom.ihned.cz/tagy/seda-ekonomika-271284 HOLMAN, Robert, 2010. Transformace české ekonomiky. V komparaci s dalšími zeměmi střední Evropy. Praha: CEP - Centrum pro ekonomiku a politiku., 1. vyd. s. 108. ISBN 80-902795-6-2 CHECHERITA, Cristina W. a Philipp ROTHER, 2010. The Impact of High and Growing Government Debt on Economic Growth: an Empirical Investigation for the Euro Area.European Central Bank, Working Paper Series 1237, s. 47. Dostupné z: http://ideas.repec.org/p/ecb/ecbwps/20101237.html CHLUPATÝ, Roman, 2014. Investiční web. Slovinská krize 2.0: Na politické scéně to opět vře, v sázce je nastartované ozdravení [online, cit. 2014-05-01]. Dostupné z: http://www.investicniweb.cz/2014/4/29/slovinska-krize-20-na-politickescene-opet-vre-v-sazce-je-nastartovane-ozdraveni/ ICV, 2014. Informační centrum vlády. Proč jsou změny důchodového systému nevyhnutelné? [online, cit. 2014-03-15]. Dostupné z : http://icv.vlada.cz/cz/duchodova-reforma/nejcastejsi-dotazy/#x105666
110
Literatura
INTERNATIONAL VISEGRAD FUND, 2014. Visegrad group. About the Visegrad group [online, cit. 2014-03-26]. Dostupné z: http://www.visegradgroup.eu/about IZÁK, Vratislav, 2010. Fiskální politika. Vyd. 2. Praha: Oeconomica, s. 209. ISBN 978-80-245-1669-1. KARPOVÁ, Eva, 2011a. Veřejné rozpočty zemí Evropské unie – vývoj a problémy v krizovém období let 2007 až 2010. CES –Centrum evropských studií. Současná Evropa 01/2012, s. 73-97. ISSN 1804-1280. KARPOVÁ, Eva, 2011b. Veřejná zadluženost zemí střední a východní Evropy: Vývoj v kontextu světové hospodářské krize." Acta Oeconomica Pragensia : Vědecký časopis Vysoke Školy Ekonomické v Praze. Vol. 19.2011, 6, s. 21-38. ISSN 05723043. KINKOR, Jiří, 1991. Veřejný dluh a budoucí generace. Finance a úvěr, vol. 41(11), s. 521-526, říjen. Dostupné z: http://ideas.repec.org/a/fau/fauart/v41y1991i11p521-526.html KLÍMA, Jan, 2006. Makroekonomie. 1. vyd. Praha: Alfa Publishing, s. 141. ISBN 8086851-27-3. KOHOUT, Pavel, 2009. FINMAG. Jak dát veřejné finance do pořádku [online, cit. 2014-05-01]. Dostupné z: http://finmag.penize.cz/ekonomika/262935-jakdat-verejne-finance-do-poradku KOMÁRKOVÁ, Z., DINGOVÁ, V. a L. KOMÁREK, 2013. ČNB. Zpráva o finanční stabilitě 2012/2013. Fiskální udržitelnost a stabilita. s. 104-1014. Dostupné z: http://www.cnb.cz/miranda2/export/sites/www.cnb.cz/cs/financni_stabilita/ zpravy_fs/fs_2012-2013/fs_2012-2013_clanek_ii.pdf KOPITS, George a Steven A. SYMANSKY, 1998. Fiscal Policy Rules. IMF Occasional Papers 162, International Monetary Fund, s. 45. Dostupné z: http://ideas.repec.org/p/imf/imfocp/162.html KOPITS, George, 2001. Fiscal Rules: Useful Policy Framework or Unnecessary Ornament? Washington, IMF Working Paper 01/45. s. 24. Dostupné z: http://www.imf.org/external/pubs/cat/longres.cfm?sk=15370.0 KORDA, Jan, 2011. Kauzalita jako metodologický problém ekonomie. E-LOGOS, Electronic journal for philosophy, 2007, s. 11. ISSN 1211-0442. Dostupné z: http://nb.vse.cz/kfil/elogos/science/korda2007.pdf KUMAR, Jaejoon a Manmohan S. WOO, 2010. Public Debt and Growth. IMF Working Papers 10/174, International Monetary Fund, s. 47. Dostupné z: https://www.imf.org/external/pubs/ft/wp/2010/wp10174.pdf
Literatura
111
LAJTKEPOVÁ, Eva, 2007. Veřejné finance. Vyd. 1. Brno: Akademické nakladatelství CERM, s. 151. ISBN 978-80-7204-495-5. LUKÁČIK, M., A. LUKÁČIKOVÁ a K. SZOMOLÁNYI, 2011. Panelové dáta v programe Gretl [online, cit. 2014-03-08]. Dostupné z: http://www.fhi.sk/files/katedry/kove/veda-vyskum/prace/2011/LukacikLukacikova-Szomolanyi2011.pdf MÁČE, Miroslav, 2013. Účetnictví a finanční řízení. Praha: Grada Publishing, a.s., s. 552. ISBN 80-247-8385-1. MAFRA, 2014. Lidovky.cz – zpravodajský server Lidových novin. Sobotkova vláda přijala fiskální pakt EU. Důsledky? Žádné [online, cit. 2014-03-26]. Dostupné z: http://byznys.lidovky.cz/sobotkova-vlada-pristoupila-k-fiskalnimu-paktu-eudusledky-zadne-p96-/statni-pokladna.aspx?c=A140324_132558_statnipokladna_mev MF, 2014. MF - Mladá fronta a.s. Vláda mění vztah Česka k EU: Chce fiskální pakt a odmítá výjimku z Lisabonu [online, cit. 2014-03-21]. Dostupné z: http://zpravy.e15.cz/domaci/politika/vlada-meni-vztah-ceska-k-eu-chcefiskalni-pakt-a-odmita-vyjimku-z-lisabonu-1062240 MISZTAL, Piotr, 2010. Public Debt and Economic Growth in the European Union. Journal of Applied Economic Science. vol. 5/ 3(13), s. 292-302. Dostupné z: http://ideas.repec.org/a/ush/jaessh/v5y2010i3(13)_fall2010p116.html MMF, 2003. Debt in Emergencing Countries. Is It Too High? World Economic Outlook, Chapter III [online, cit. 2014-04-26]. Dostupné z: http://www.imf.org/external/pubs/ft/weo/2003/02/pdf/chapter3.pdf MMF, 2008. Fiscal Policy as a Countercyclical Tool. World Economic Outlook, Chapter V [online, cit. 2014-04-19]. Dostupné z: https://www.imf.org/external/pubs/ft/weo/2008/02/pdf/c5.pdf MMF, 2014. International Monetary Fund. World Economic and Financial Surveys [online, cit. 2014-05-07]. Dostupné z: http://www.imf.org/external/pubs/ft/weo/2013/01/weodata/index.aspx MPO, 2013. Ministerstvo průmyslu a obchodu. Výsledky českého průmyslu v roce 2012 v kontextu trhu EU a výhled na rok 2013 [online, cit. 2014-03-21]. Dostupné z: http://www.mpo.cz/dokument141236.html MPO, 2013b. Ministerstvo průmyslu a obchodu. Analýza vývoje ekonomiky ČR za rok 2012 [online, cit. 2014-03-21]. Dostupné z: http://www.mpo.cz/dokument141978.html
112
Literatura
MUSGRAVE, Richard a Peggy B. MUSGRAVE, 1994. Veřejné finance v teorii a praxi. 1. vyd. Praha: Management Press, s. 581. ISBN 80-85603-76-4. MZV, 2014. Ministerstvo zahraničních věcí České republiky. Evropa [online, cit. 2014-03-15]. Dostupné z: http://www.mzv.cz/jnp/cz/encyklopedie_statu/evropa/index.html NAHODIL, František, 2009. Veřejné finance v České republice. Praha: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s. 359. ISBN 978-80-7380-162-5. Nell, Christopher a Stefan, Zimmermann 2011. Panel Unit Root Tests. Term Paper, 2011, s. 1-10. Dostupné z: http://homepage.univie.ac.at/robert.kunst/pan2011_pres_nell.pdf. NOVÁK, Petr, 2007. Analýza panelových dat. Acta Oeconomica Pragensia, roč. 15, č. 1, s. 71-78. ISSN 1804-2112. OECD, 2013. Organization for Economic Co-operation and Development. Economic Outlook No 91 – June 2012 – Long Term Baseline Projections [online, cit. 201405-01]. Dostupné z: http://stats.oecd.org/Index.aspx?DataSetCode=EO91_LTB# OCHRANA, F., J. PAVEL a L. VÍTEK, 2010. Veřejný sektor a veřejné finance: financování nepodnikatelských a podnikatelských aktivit. 1. vyd. Praha: Grada, s. 261. ISBN 978-80-247-3228-2. ONDRČKA, Pavel, 1997. Teorie monetární a fiskální politiky. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, s. 148. ISBN 80-210-1510-1. PANIZZA Ugo a Andreo F. PRESBITERO, 2013. Public Debt and Economic Growth in Advanced Economies: A Survey, MOFIR. Working Papers 78, s. 25. Dostupné z: http://ideas.repec.org/cgi-bin/refs.cgi PATILLO, C., POIRSON, H. a L. RICCI, 2004. What Are the Channels Through Which External Debt Affects Growth? International Monetary Fund Working Paper. 15: s. 33. Dostupné z: http://gwww.grips.ac.jp/teacher/oono/hp/docu01/paper06.pdf PEKOVÁ, Jitka, 2001. Veřejná správa a finance veřejného sektoru. Vyd. 1. Praha: ASPI, 2001, s. 441. ISBN 80-86395-21-9. PLÍVA, Rostislav, 2013. Moje Patria – Články. Ptolemaiovska teorie růstu versus skutečný význam [online, cit. 2014-04-19]. Dostupné z:. http://www.patria.cz/zpravodajstvi/2254150/ptolemaiovska-teorie-rustuversus-skutecny-vyznam-hdp.html
Literatura
113
PRESBITERO, A. Filippo, 2010. Total Public Debt and Growth in Developing Countries. Centro Studi Luca D´Agliano, Working paper 44, s. 22. Dostupné z: http://ideas.repec.org/p/anc/wmofir/44.html PRUŠVIC, David, 2008. Fiskální politika, fiskální pravidla a jejich postavení v systému národního hospodářství. Praha: Národohospodářský ústav Josefa Hlávky, s. 129. ISBN 978-80-86729-43-5. RADA EU, 2013. Řízení veřejných výdajů – odborná příručka pro tranzitivní země. Nařízení Rady č. 3605/93, Příloha III, s. 416-422. Dostupné z: http://epp.eurostat.ec.europa.eu/portal/page/portal/national_accounts/data/ databasenařízení Rady 3605/93 REINHART, Carmen M. a Kenneth S. ROGOFF, 2010. Growth in a Time of Debt. NBER Working Papers 15639, National Bureau of Economic Research, s. 573–578. Dostupné z: http://ideas.repec.org/p/nbr/nberwo/15639.html SB, 2005. The World Bank. Public Debt and Its Determinants in Market Access Countries. Results from 15 Country Case Studies, s. 140. Dostupné z: http://siteresources.worldbank.org/INTDEBTDEPT/Resources/4689801225740508953/MACCaseStudiesMar05.pdf SCHCLAREK, Alfredo, 2004. Debt and Economic Growth in Developing and Industrial Countries.Working Papers 2005:34, Lund University, Department of Economics, s. 39. Dostupné z: http://project.nek.lu.se/publications/workpap/Papers/WP05_34.pdf SCHNEIDER, Ondřej, 2011. Důchodové reformy v Evropě: reformují všichni. IDEA CERGE EI. Projekt národohospodářského ústavu. s. 7 Dostupné z: http://idea.cerge-ei.cz/documents/kratka_studie_2011_06.pdf SINHA, P., ARORA, V. a V. BANSAL, 2011. Determinants of Public Debt for Middle Income and High Income Group Countries Using Panel Data Regression. MPRA Paper 32079, University Library of Munich, Germany, s. 27. Dostupné z: http://ideas.repec.org/p/pra/mprapa/32079.html SIWIŃSKA, Joanna, 1999. Public Debt Structure and Dynamics in the Czech Republic, Hungary, Poland and Romania. CASE Network Studies and Analyses No. 162, s. 48. Dostupné z: http://papers.ssrn.com/sol3/papers.cfm?abstract_id=1444325 SLANÝ, Antonín a Milan ŽÁK, 1999. Hospodářská politika. Vyd. 1. Praha: C.H. Beck, s. 271. ISBN 80-7179-237-3.
114
Literatura
SMYTH, David J., and Yu Hsing, 1995. In Search Of An Optimal Debt Ratio For Economic Growth, Contemporary Economic Policy, Western Economic Association International, vol. 13(4), s. 51-59, October. Dostupné z: http://ideas.repec.org/a/bla/coecpo/v13y1995i4p51-59.html#cites STIGLITZ, Joseph E., 2008. Neúspěch cílování inflace. Project Syndicate [online, cit. 2014-05-01]. Dostupné z: http://www.project-syndicate.org/commentary/thefailure-of-inflation-targeting/czech ŠREIN, Zdeněk, 2003. Pakt stability a růstu – vymoženost nebo přítěž eurozóny? Working paper, No. 3/2003. Institut pro ekonomickou a ekologickou politiku, s. 16. Dostupné z: http://www.ieep.cz/editor/assets/workingpapers/wp0303.pdf TABELLINI, Guido, 1991. The Politics of Integenerational Redistribution. Journal of Political Economy. No. 99, s. 335-357. Dostupné z: http://www.jstor.org/discover/10.2307/2937684?uid=3737856&uid=2129& uid=2134&uid=2&uid=70&uid=4&sid=21103776761691 VLÁDA ČR, 2014a. Euroskop. Věcně o Evropě. Fakta o EU [online, cit. 2014-03-26]. Dostupné z: https://www.euroskop.cz/493/sekce/litva/ VLÁDA ČR, 2014b. Zpravodajství. Komentáře. ČR se chce stát 26. signatářem fiskálního paktu [online, cit. 2014-04-18]. Dostupné z: https://www.euroskop.cz/46/23610/clanek/cr-se-chce-stat-26-signataremfiskalniho-paktu/ ŽÁK, Milan, 2006. Hospodářská politika. 1. vyd. Praha: Vysoká škola ekonomie a managementu, s. 210. ISBN 80-86730-04-2. ŽĎÁREK, Václav, 2006. Konvergence nových členských zemí EU a aktuální problémy. Konference hospodářská politika nových členských zemí EU, Ostrava. Vol. 22, No. 23.9, s. 10. Dostupné z: https://www.vsem.cz/data/data/cessoubory/konference-seminare/gf_Brno0906_VZ.pdf
