1.8.8. Z ČESKÉ LITERATURY (Vladimír Hulpach: Drakula a jiné horory)
Pozn.: Dracula i Drakula; v učebnici užíváme obojí podoby, a to ve shodě s originálními předlohami. Mezi nejslavnější témata světových hororů patří Dracula. Jméno hraběte Draculy zná skutečná i literární historie od 15. století. Šlo původně o transylvánského vládce Vlada Cepeše, který proslul především krutostí, s jakou zacházel jak se svými poddanými, tak i s vyslanci jiných feudálů. Přízvisko Dracula, které měl, se brzy začalo spojovat s rumunským slovem „drac", tedy ďábel. Následující desetiletí a staletí tuto legendu dále rozvíjela. Příběhy vyprávějí např. o tom, jak tento panovník nechával odsouzence nabodávat na kůl či lámat v kole - a mezi páchnoucími mrtvolami pak pořádal bohaté hostiny. Do literatury Draculu v pojetí, jak ho známe dnes, uvedl román anglického spisovatele Brama Stokera, který vyšel pod stejným názvem v roce 1.897. Tento román dodnes zůstal nejčastějším podkladem pro filmové i jiné zpracování. Upíři a Dracula jako kníže upírů se ve 20. stol. stali hrdiny více než dvou set filmových hororů. Poslední filmovou verzi románového hororu B. Stokera Dracula natočil věhlasný režisér Francis Ford Coppola (Kmotr, A nyní apokalypsa, Cotton Club). Do hlavních rolí obsadil Wionu Ryderovou, Gary Oldmana, Deanu Reevese a Anthony Hopkinse. Literární a dnes zejména filmový žánr horroru má od svého vzniku v minulém století stále větší oblibu. Na druhé straně se ovšem stal i doménou uměleckého braku a laciné komerce. Z přebalu knihy Drakula a jiné horrory
Náhle Mina rozpoznala v oné postavě Lucy! Bez zaváhání tedy oblékla župan a rozběhla se za přítelkyní. Dostihla ji až u hřbitova. Lucy v nočním úboru seděla na lavičce jako duchem nepřítomná a za ní se skláněla jakási temná postava... Jakmile Mina přiběhla blíž, postava se vztyčila a moje žena zírala do krutého bledého obličeje s krvavýma očima a vyceněnými Špičáky. Pak vše na okamžik zastřela jakási mlha. A jen zhroucená Lucy zůstala • m lavičce, zatímco nad hřbitovem opět zakroužil netopýr. M mě se pak podařilo přítelkyni přivést k sobě. Vstala prý jako z těžkého snu, zesláblá, malátná. A než ji manželka zavedla k domu, všimla si, že krvácí ze dvou drobných ranek na krku...
Jak by mi to vyprávění nepřipomnělo vlastní nedávné dobrodružství na Drákulově zámku! Ano, začínal jsem tušit, co se za noční příhodou skrývá, všechny souvislosti mi měl objasnit teprve doktor van Helsing. Nadržená baculinka na pokec o sexu a milování, najde se?? Ozvi se, prosím. Lucy totiž od té doby vůčihledně slábla, jako by jí někdo upíjel života, Žádný z našich lékařů však nedokázal pomoci, a tak Artur poslal pro doktora Helsinga z Holandska, který byl nejen vynikajícím doktorem medicíny, ale vyznal se i v tajných vědách. „Připravte se na nejhorší,“ řekl van Helsing, když Lucy prohlédl, a pak, aby to neslyšela, vyslechl mne i Mínu. „Vaše přítelkyně je v moci upíra, kterému jste vy sám dopomohl do Anglie." „To je nesmysl!" rozkřikl jsem se. „Žádný nesmysl, hrabě Drakula měl být mrtvý už koncem patnáctého století, jak jste si přečetl na náhrobku. Ale díky tomu, že po nocích vysává krev ze živých bytostí - nejen z lidí - a ve dne odpočívá, stále určitým způsobem žije. Sám jste ho viděl v rakvi, jako by jen spal. Domyslíte si tedy, že to byl on, kdo se zasloužil o zkázu lodi Deméter, on, který se proměnil ve vzteklého psa, aby se po dnech půstu nachlemtal čerstvé krve, a že právě on odnesl svou truhlu na nějaké tajné místo... A teď se mu podařilo dostat do své moci i Lucy a chce z ní udělat upíra jako z těch tří krasavic, které jste viděl na zámku." „Jenže Lucy je přece živá!" namítl jsem zoufale. „Prozatím, a pokusím se učinit vše, abych ji při životě zachoval. Nepodaří-li se to, čekají nás ještě horší zkoušky!" Doktor Helsing měl bohužel pravdu. Lucy nepomohly krevní transfuze, neuchránily ji před Drákulou svazky česneku ani růženec, poněvadž se jich v příhodné chvíli sama zbavila, aby se mohl beztrestně napít její krve. A on přilétal jako netopýr, vloudil se do stavení jako mlha nezanechávající stínu. Chvíle, kdy s námi Lucy mohla rozumně rozprávět, kdy sama chtěla bojovat proti prokletí, se však krátily stejnou měrou, jak rostly otevřené rány na jejím hrdle. Upír ji posléze ovládl tak, že ani na smrtelném lůžku nepřijala poslední pomazání od kněze. „Stačí přece, když mě na rozloučenou políbí Artur," usmála se na konci svých sil. Artur se nad ní poslušně sklonil, aby ji políbil na čelo. A tu jako by ubožačku vymrštilo ocelové pero ve snaze zahryznout se mu do hrdla. Nebýt ovšem van Helsinga, který Artura včas od ní odtrhl. Potom Lucy vypustila se zlostným výkřikem duši.
Dlouhé dny poté, co jsme ji pochovali, chodil doktor po Whitby i okolí a zjišťoval, zda se zde neztrácejí děti. A vskutku - během necelého měsíce jich zmizelo několik. „Nemýlil jsem se," řekl potom mně a Arturovi. „Z Lucy se stal upír a my jí musíme dopřát skutečnou smrt." Opět se mi v té chvíli zdálo, že Helsing musí být šílený; vždyť Lucy je přes měsíc v hrobě! Ale jako by mi četl myšlenky, doktor nás vyzval, abychom šli po půlnoci její hrob vykopat a rakev otevřít. Stalo se - a rakev zela prázdnotou! Na druhý den v pravé poledne jsme šli s doktorem na hřbitov znovu. Tentokrát si kromě nářadí k výkopu nesl dlouhý špičatý kůl. Ještě jednou jsme rakev otevřeli a Lucy v ní ležela! Její mrtvola však nejevila nějaké známky rozkladu; tváře měla červené, rty dokonce krvavě rudé. Van Helsing si ji chvíli zamyšleně prohlížel, až nám poručil, abychom se trochu vzdálili. Potom, obě ruce omotané růžencem, zdvihl kůl vysoko nad hlavu a vší silou ho zarazil Lucy do srdce. Ozval se nelidský výkřik, tvář se jí zalila krví, ale to bylo také vše. V
rakvi pak ležela skutečná mrtvola.
„Vy jste ji zabil!" zhrozil se Artur a doktor to s vážnou tváří připustil: „Ano, teď konečně najde v hrobě klid." Potom se obrátil na mne: „Tuhle chvíli si dobře zapamatujte, pane Harkere, neboť jste právě spatřil, co platí na každého upíra. Ale hlavně nezapomeňte, že se Draku- la bude chtít pomstít!" Těmi slovy se s námi van Helsing také rozloučil. Musel odjet za neodkladnými záležitostmi do Holandska. Nešťastný Artur brzy nato odplul ke koloniálnímu vojsku do Indie a já se s Minou vydal do Paříže, kde mě pan Hawkins jmenoval šéfem filiálky své realitní kanceláře. Čas od času jsme se ovšem s Minou vraceli do Londýna a jednou při takové příležitosti mě cestou kolem Hyde park Comer chytla znenadání za paži a vyděšeně se zeptala: „Tamhleten člověk se na tebe tak divně kouká. Znáš jej snad, Jonathane?" Byl to on! Byl to hrabě Drakula, celý v černém, a jeho oči mne propalovaly. „Neznám, zřejmě si mě s někým plete," zalhal jsem, abych ženu nepolekal. Sám jsem však od té chvíle neměl klid. Můj nepřítel je zde, v Londýně, a doktor Helsing měl jako vždy pravdu! Následující noc mě pak zcela přesvědčila. Spali jsme v jednom hotelu na Leicester Square,
když se po půlnoci ozvalo zvláštní nepravidelné bušení na okno. Zase ten obrovský netopýr, který se snažil dostat dovnitř! Podařilo se mi ho však křížem a česnekem zahnat, aniž se Mina probudila. Až ráno jsem však zjistil, že je okenní sklo prasklé. Věděl tedy, kde bydlíme, a jak dlouho může trvat, než mé ženě ublíží? Než z ní udělá svou otrokyni místo nešťastné Lucy?! Ne, to se nesmí stát, jako že se Jonathan Harker jmenuji! Kde však má Dárákula své sídlo, kde se nachází jeho rakev, ve které během dne přespává? Dlouhé hodiny jsem si marně lámal hlavu tou otázkou a nepomohla mi nni návštěva londýnských hřbitovů, kde jsem se poptával, zda kohosi Drákulova vzhledu nepohřbili. I ’ak nastala další noc a nové bušení na okno. Jenže tentokrát Mina jako náměsíčná vstala a šla je sama otevřít! I když se jí to nepodařilo, dalo mivelkou námahu, než jsem ji přemohl a uložil znovu do postele. Ráno ovšem vůbec o ničem nevěděla; prý se jí zdál nějaký hloupý sen... Už jsem uvažoval o tom, že odjedeme narychlo z Londýna, ať třeba místo u pana Hawkinse ztratím, když mi bleskl hlavou ten nápad: Jeho sídlem musí být přece dům na Piccadilly, který si pronajal! Bylo už poledne, když jsem tam vyzbrojen lampou, růžencem a ostrým kulem zamířil. Mlha byla toho dne tak hustá, že ani světla ve městě neusnadňovala orientaci. Dům stál naproti Green Parku, patřil k nejstarším ve frontě i k nejzchátralejším. Nebylo ani patrné, že ho někdo obývá - na všem ležela pořádná vrstva prachu, jenom sklep se zdál zachovalý a kupodivu velmi čistý Byl členitý se dvěma podlažími, přičemž v horním jsem přišel na skříň s několika černými oděvy a na truhlici plnou cizokrajných zlaťáků a .pórků. Jinak nic; to mě však nepřekvapilo. Vždyť na co by hrabě potřeboval třeba talíře, živí-li se jen krví? Spodní podlaží sklepa bylo studené a temné, ještě že jsem měl s sebou lampu. Na zdech visely věkovité pavučiny, vzduch páchl nasládlou zatuchlostí. A teprve za posledními, železem pobitými dveřmi jsem se dostal ke svému cíli: Na nízkém katafalku zde spočívala rakev, přičemž nápis na jejím víku nenechal nikoho na pochybách: HRABĚ DRAKULA. Věděl jsem, že tou dobou zpravidla odpočívá. Víko šlo odstranit opět docela lehce a pak jsem ho spatřil naposled. Spícího, neživého - nemrtvého s pootevřenými ústy, na nichž ještě ulpívaly kapky krve. Jako by něco tušil, otevřel najednou oči. Kruté, krvavé, nenávistné. Ale to už mu kůl prorazil žebra i srdce. Vložil jsem do rány veškerou sílu pramenící z utrpení, která po celá staletí své
existence upíra ten zlosyn způsobil. A snad právě proto po něm zůstala na dně rakve jenom hromádka prachu. Název Dracula nese také nejslavnější český muzikál 90. let minulého století. Také on se hlásil ke svému anglickému románovému předchůdci, i když měl svébytnou kompozici i pozměněnou tematiku. Muzikálovou verzi Draculy uvedly na divadelní prkna společnosti Nota Bene Musical Production a Kongresové centrum Praha. Sešly se zde v hlavních rolích i dvě pěvecké osobnosti prvního řádu - Lucie Bílá (jako Lorraine) a Daniel Hůlka (Dracula).
