Sylvia 44 / 2008
Z literatury Book Reviews Komárek S. 2007: Ptáci v Čechách v letech 1360–1890 aneb tajemství rytíře von Sacher-Masocha. Academia, Praha (978-80-200-1493-1). 208 str., 230 Kč. Fauna každého místa se za určitý kratší či delší časový úsek změní, a to buď drasticky nebo pozvolně, logicky v závislosti na řadě, ne vždy zcela jasných, faktorů. Kdybychom chtěli poznat změny v naší fauně řekněme od vrcholného středověku do dnešních dnů a zaměřili bychom se pomyslně jen na savce a ptáky, narazíme přesto na řadu úskalí. Můžeme se sice opřít o archeologické nálezy, a čím blíže dnešku, tím více také o literaturu různé kvality – vždy však zůstává otázka, jak moc jsou tyto písemné údaje věrohodné. Zjistili bychom tak, že v případě velkých savců ještě máme poměrně slušnou představu, kdy u nás vymřel či přibyl ten či onen druh (např. pratur, tarpan, los, daněk, bobr), prakticky nic však netušíme o změnách ve fauně drobných savců, přestože je v dnešní fauně vůbec nejvíce zastoupena a zrovna ona je také bernou mincí v poznání vývoje kvartéru. Tato absence údajů je však logická, protože drobní savci se obtížně chytají, nemluvě o problémech s jejich určováním. Při zobecnění by se tak dalo říct, že kompletní savčí fauna byla poznána vlastně až ve 20. století, spíše pak v jeho druhé polovině. V případě ptáků je situace v hodně aspektech optimističtější. Ačkoli řada druhů není zrovna dobře odlišitelná a v minulosti také dlouho nebyla rozeznávána, velký počet opeřenců je naopak velmi výrazných a odlišitelných
i pro ornitologa amatéra či úplného laika (tj. např. mnicha, sedláka, lesmistra či učitele). Na rozdíl od savců se ptáci také tolik neukrývají a pokud už jsou schovaní v křoví či rákosí, často nám o sobě dávají vědět svým hlasem. Navíc je díky jejich nápadnosti mnohem zřetelnější jakákoliv výrazná změna jejich početnosti i v tak relativně krátkém časovém období jako je pár desetiletí. A tato změna je právě postřehnutelná i normálním člověkem bez aktivního zájmu o ptáky. I proto by nám přihlížení ke starým pramenům a zvláště u opeřenců mohlo přinést řadu cenných informací a jistě i netradičních postřehů. To jasně ukazuje nová kniha, jejímž autorem je známý přírodovědec, historik přírodních věd, filosof a spisovatel Stanislav Komárek. Autor z němčiny přeložil (a tak vlastně i ve velkém vůbec pro četbu zpřístupnil) knihu „Systematický přehled ptáků Čech s údaji o jejich výskytu, tahu, hnízdění a s latinskou, německou a českou synonymikou“ vydanou v roce 1852, jejímž autorem byl lázeňský lékař a amatérský ornitolog Anton Alois Palliardi. Tato publikace se ve své zkrácené verzi stává páteří nové knihy, kdy ji autor oprostil od poněkud nadbytečných údajů (synonymika jmen, způsoby lovu, barevné mutace či jedinci s deformovanými zobáky apod.) a především doplnil o údaje a komentáře získané studiem řady prací dalších, podobně zaměřených předchůdců a následovníků. Tím tak kniha přináší čtenáři informace i z jinak těžko dostupných pramenů a zahrnuje tedy ornitologická pozorování a postřehy během avizovaného, neuvěřitelně dlouhého období let 1360 až 1890. Toto pojetí knihy přináší čtenáři velmi cenné a zajímavé historické údaje o fauně ptáků Čech a pro vážnější zájemce o tuto problematiku se zároveň stává bibliografií daného období. Autor se zaměřuje především na údaje o hnízdění, rozšíření a případné počet91
Z literatury
nosti ptáků v minulosti, také z důvodu porovnání s dnešními představami o vývoji ptactva, které jsou dány především poznatky posledních desetiletí. V tomto kontextu je potřeba brát ovšem v úvahu i skutečnost, že údaje jednotlivých citovaných autorů se mohou lišit, protože většina historických studií je zaměřena pouze regionálně (nepokrývají tak celé území Čech), což může vést k rozdílům mezi citovanými autory/prameny. Před doplněným Palliardiho textem (seznamem druhů) autor čtenáři vysvětluje koncepci knihy, přibližuje ornitologický výzkum v minulosti a autory průkopnických ornitologických děl a také kriticky hodnotí přínos jednotlivých ornitologických spisů. Knihu pak uzavírá kritickou a velice podnětnou diskusí. Tato nová publikace je tak velice informativním a originálním dílem a to i díky své zajímavé grafické podobě, kdy autor doplnil Palliardiho text stylovými dobovými Belonovými vyobrazeními. Kniha dále obsahuje řadu nevšedních postřehů (např. v dnešní češtině užívané obraty z ptáčnické praxe, propojenost některých ornitologických děl či vlastní výskyt některých druhů v minulosti). Autor téma nevyčerpává, ba naopak přímo ponouká čtenáře k přemýšlení o faunových změnách na našem území a badatele ke kritickému zhodnocení dalších historických spisů. Výskyt řady druhů v minulosti je u nás považovaný za sporný či dokonce nevěrohodný. Autor však na základě vyčtených podobných pozorování odjinud ze střední Evropy dané doby ukazuje, že by faunistická komise asi měla některé tyto nevěrohodné výskyty rehabilitovat. S tím, jak dnes roste přehnaná přecitlivělost některých lidí vůči zvířatům, např. v podobě kritiky chovu v zoologických zahradách, je možná zajímavé srovnat vývoj vědeckého výzkumu a připustit si zdroj řady našich znalostí. Můžeme tak porovnat ornitologa-střelce z 19. století a dneš92
ního zoologa, často minimálně omezujícího objekty svého studia. Jakýkoliv zdroj širších souvislostí tak snad může přispět k utlumení zaslepenosti, kterou je třeba právě radikální vystupování proti zoologickým zahradám či výzkumu zvířat. Není pochyb, že se nám do rukou dostává kniha pozoruhodná, pečlivě sepsaná a značně podnětná, která má nejen velký potenciál oživit zájem o vývoj naší fauny, ale také o historické prameny přírodovědných informací. Největší budoucnost by pak měla mít samozřejmě kombinace historických poznatků se znalostí studované skupiny. Jan Robovský, Radka Piálková
SLOVAK RAPTOR JOURNAL, Vol. 1, 2007. Raptor Protection Slovakia, Bratislava (ISSN 1337–3463). První číslo nového slovenského ornitologického periodika „SLOVAK RAPTOR JOURNAL, Vol. 1, 2007“ (zkráceně Slovak Rapt J, 2007, 1) vyšlo počátkem roku 2007. Časopis je publikován a distribuován skupinou „Ochrana dravcov na Slovensku (RPS – Raptor Protection of Slovakia). Jedná se o specializovaný časopis věnovaný problematice ochrany a výzkumu dravců a sov. Jak uvádí jeho hlavní redaktor M. Dravecký, cílem nebylo vytvořit striktně vědecký sborník, ale časopis, který na vysoké odborné úrovni poskytuje čtenářům zajímavé čtení o dravcích a sovách v různých částech Slovenska. V prvním čísle je na 68 stranách prezentováno 13 článků, které jsou doplněny tabulkami (12×), mapkami (2×) a řadou černobílých (19×), případně barevných fotografií (10×). Časopisů podobného zaměření není ve světě mnoho. Čeští a slovenští čtenáři,
Sylvia 44 / 2008
především specialisté na dravce a sovy, si jistě vybaví ještě časopis podobného zaměření s názvem „Buteo“. Ten pravidelně vycházel v letech 1986–2007 a celkem bylo vydáno 15 čísel tohoto časopisu, jeho budoucnost je však nejistá. Slovenský specializovaný časopis nyní začíná vycházet a stává se tak jedním z mála ornitologických časopisů specializovaných na dravce a sovy. První číslo tohoto nového slovenského ornitologického periodika má v podtitulku uvedeno: „Focusing on the Imperial Eagle“ – tedy: „Zaměřeno na orla královského“. Osobně se domnívám, že takové zaměření je šťastné a samozřejmě není ani náhodné. Orel královský (Aquila heliaca) patří jistě mezi impozantní ptačí druhy a velmi dobře reprezentuje relativně velké druhové bohatství dravců na Slovensku. Současně je to druh chráněný a relativně vzácný, u něhož je v současnosti zřejmý progresivní nárůst populace. Tyto skutečnosti jsou známé mnoha odborníkům, kteří se specializují na dravce, nejen na Slovensku a případně v českých zemích, ale i ve světě. Myslím si však, že znalost těchto věcí je jedním pohledem, který by mohl přitáhnout zájem ornitologů o tento časopis. Druhým pohledem jsou, podle mne, nové informace. Totiž počet článků, který by informoval ornitology o potravní ekologii, o behaviorální ekologii, případně o etologii (chování) a jiných aspektech prosperující slovenské populace těchto orlů, nebyl dosud velký. A v tomto prvním čísle časopisu je 6 příspěvků věnovaných právě výzkumu orla královského. Na této skutečnosti se podle mého soudu pozitivně odrazila i skutečnost, že projekt slovenské skupiny „Ochrana dravcov na Slovensku“ s názvem „Ochrana orla kráľovského v slovenskej časti Karpát“ realizovaný v období 1. října 2003–31. srpna 2007, byl podporován Evropskou unií z pro-
gramu LIFE – Nature, Štátnou ochranou prírody SR a Západoslovenskou energetikou a.s. Podobná koncepce časopisu by měla přetrvávat i v dalších letech. Předpokládá se, že periodikum bude vycházet jednou ročně a že jeho základní část bude věnována určitému druhu. Zde se soustředí poznatky z biologie „zvoleného“ druhu, poznatky o stavu populace, potravě, početnosti, ochraně a další zajímavosti rozšiřující dosavadní vědomosti. V následující části budou publikovány články o jiných druzích dravců a sov a v závěru budou zprávy z projektů, zprávy pracovních skupin a informace o kroužkování těchto ptáků na Slovensku. Články budou doplněné černobílou nebo barevnou fotodokumentací. Časopis je publikován v angličtině, aby mohl být jednodušeji akceptovatelný kdekoliv v zahraničí. Ovšem delší články jsou doplněné o abstrakt a rozšířený souhrn ve slovenštině. U kratších zpráv je plný text v angličtině i slovenštině. Myslím si, že je to velmi dobrý přístup, který rozhodně neodradí od čtení časopisu ani člověka méně zběhlého ve znalosti anglického jazyka. Časopis je navíc v plném znění i s barevnými obrazy (v PDF formátu) umístěný na web stránce www.dravce.sk. Jak hodnotit tento časopis? Nemyslím, že by bylo vhodné z důvodu publikování tohoto příspěvku hodnotit jednotlivé články, které jistě prošly recenzním řízením. Myslím, že čtyřčlenná redakční rada ve složení M. Dravecký, Š. Danko, R. Kropil, J. Chavko a ediční rada složená z dalších předních slovenských specialistů a několika předních specialistů z jiných zemí (Lotyšsko, Estonsko, Bělorusko, Ukrajina, Rumunsko, Česká republika, Anglie), je dostatečnou zárukou kvality publikovaných příspěvků. Domnívám se, že vhodnější by bylo podívat se na nový časopis trochu komplexněji. 93
Z literatury
Protože se osobně a dlouhá léta zabývám studiem chování a ekologie orla královského, pokusím se čtenářům přiblížit především články věnované tomuto druhu. Šest zde publikovaných článků přináší řadu zcela nových nebo doplňujících poznatků. V příspěvku, který se věnuje potravě orla královského na Slovensku, asi málokoho překvapí, že lovecká teritoria orlů jsou dnes orientována do zemědělsky obhospodařované a loveckými sdruženími využívané krajiny. Překvapující se ale může jevit fakt, že kromě zajíce polního a bažanta obojkového představuje dominantní díl potravy také – a to zejména na západním Slovensku – křeček polní. To je významné zjištění podtrhující skutečnost, že tam, kde orel královský má možnost lovit původní stepní druhy fauny, je do značné míry upřednostňuje i před ostatními, tzv. lovnými druhy fauny. Dalším zajímavým zjištěním bylo, že kromě neobvyklých druhů (např. skřivan lesní, dlask tlustozobý, kukačka, puštík bělavý, blíže neurčená ryba a had) byly v potravě těchto orlů identifikovány ve více případech i takové druhy (např. srnec obecný, prase divoké, muflon, pes domácí), které orli nemohli ulovit, ale pozřeli je již jako mršiny. Z tohoto pohledu se tedy mohou tito dravci stát oběťmi úmyslně předkládaných otrávených návnad. Nálezy otrávených orlů královských ze Slovenska a také z Maďarska dokládají, že to již dnes není pouhým předpokladem. Další články se zabývají neobvykle časným budováním hnízda a případy neobvyklého a náhradního hnízdění. Za zmínku stojí uvést několik faktů. Jistou normou je, že stavební aktivita orlů královských začíná v průběhu února a počátkem března jsou již hnízda téměř hotová. Zřejmě bez závislosti na počasí a teplotě. Ve Východoslovenské rovině však bylo nalezeno nově vystavené velké 94
hnízdo, na které oba partneři nosili usilovně stavební materiál, již 8. ledna! Také uvedené případy neobvyklých hnízdění těchto orlů ve Východoslo venské rovině a Východoslovenské pahorkatině jsou velmi zajímavé. Čtenáře jistě zaujme, že se orli pokusili hnízdit ve třech případech jen 15, 22 a 59 m od železniční tratě a že úspěšně vyhnízdil jeden pár těchto orlů opakovaně těsně vedle frekventované silnice, kde hnízdo na stromě bylo postaveno 21 m vysoko přímo nad uvedenou silnicí. Velmi zajímavé je však i konstatování, které vychází z dlouhodobého sledování a znalosti jednotlivých párů. Na východním Slovensku orli královští poprvé zahnízdili v zemědělské krajině v r. 1986. Předtím hnízdili výhradně v lesích okolních nevysokých pohoří. V r. 2004 již 62,5 % východoslovenských párů hnízdilo v polních biotopech, tedy mimo pohoří s většími lesními celky. Pole nebo zemědělská krajina se svým charakterem jistě více podobají stepím, tedy zřejmě původnímu biotopu, který u orla královského známe. Zajímavé informace nalezne čtenář v článku o náhradním hnízdění orlů královských na Slovensku. Tato oblast biologie těchto orlů byla dosud víceméně neznámá nebo alespoň nebyla dostatečně publikována. Uvedený článek detailně popisuje 13 takových případů. A výsledek? Orli k náhradnímu hnízdění přistoupí jen tehdy, když byla jejich původní snůška zničena krátce po jejím snesení, tedy od konce března do poloviny dubna. Pak mají orli ještě relativně dost času vystavit náhradní hnízdo, snést novou snůšku a vychovat nejčastěji již jen jedno mládě. Hnízdění se tak posune asi o měsíc. Další články zaměřené na orly královské jsou věnovány kleptoparazitismu, tedy loupení potravy a konidifikaci u orlů. Mě osobně velmi zaujal článek
Sylvia 44 / 2008
o konidifikaci u orlů. Zmíněný termín jsem dosud neznal. V žádné odborném kompendiu zaměřeném na etologii, případně ekologii organismů jsem jej sice nenalezl, ale jedná se o jev, který je zde znám jako koexistence, tedy soužití dvou živočišných druhů ve stejném prostoru. Tento termín zahrnuje víceméně chování na bázi mezidruhových vztahů, které je ovlivněno dalšími známými jevy, jako např. konkurencí, konkurenčním vyloučením, antagonismem, podmínkami prostředí, nikou, diferenciací nik apod. Ve zmíněném článku se jedná o popis situace, kdy hnízdo orlů bylo situováno jen 25 m od hnízda krkavce velkého. Ve zmíněném časopise jsou však rovněž články zaměřené na jiné druhy dravců nebo sov. Píše se zde o hnízdění orlů mořských na východním Slovensku, zajímavé informace se čtenář doví o puštíku obecném, sýci rousném, výru velkém a ostříži lesním. Nepopiratelné je, že po přečtení článků čtenář získá kvalitní a aktuální informace. Myslím, že základní část časopisu věnovaná poznatkům z biologie orla královského a stejně tak i ostatní příspěvky přinášejí řadu nových poznatků, které obohacují úroveň poznání daného druhu. Dvojjazyčná prezentace příspěvků zpřístupňuje tento časopis téměř každému zájemci. V časopise je věnována velká pozornost obrazovému doprovodu. Tyto skutečnosti pokládám za velká pozitiva tohoto časopisu. V některých případech mě ovšem trochu zarazilo nekvalitní podání především černobílých, ale i barevných fotografií (stránky 15–17 a 20–21). Zvláště proto, že kvalita snímků od uvedených autorů je mi již dlouhodobě známa jako téměř precizní. Celkovou hodnotu časopisu to však nesnižuje. Shrnu-li výše uvedené, musím konstatovat, že čin kolegů ze sdružení RPS vydávat specializovaný časopis mě velmi potěšil a časopis „Slovak Raptor Journal“
považuji za kvalitní a řečeno prostým způsobem: „líbí se mi“. Na závěr bych rád časopisu popřál skvělou budoucnost, hodně čtenářů a současné – případně i dalším – redakčním a edičním radám hodně trpělivosti, kvalitních příspěvků a kvalitních fotografií. Nicméně jsem si vědom, že to hlavní, co potřebuje nejen časopis a jeho redaktoři, ale to co potřebujeme vlastně všichni, jsou nadšení a zanícení lidé, ochotní snášet nejrůznější útrapy terénní práce, kteří jsou navíc schopni zaznamenávat pozorované skutečnosti a podělit se o ně formou příspěvků s dalšími „spřízněnými“ kolegy. Vojtěch Mrlík
Bergmann H.-H., Helb H.-W. & Baumann S. 2008: Die Stimmen der Vögel Europas. AULA-Verlag, Wiebelsheim (ISBN 978-3-89104-710-1). 672 str., formát 13,3 × 20 cm, příloha: DVD, cena 39,95 EUR. Hlasy ptáků jsou pro ornitologa jedním ze zásadních určovacích znaků, a proto je jejich bezpečná znalost nepostradatelnou terénní dovedností. Zájemcům o hlasy evropských druhů ptáků se do ruky dostává publikace, která přináší 474 ptačích portrétů s 914 hlasovými projevy a 2 200 sonagramy. Kniha si klade za cíl být učební pomůckou a průvodcem při identifikaci ptáků podle hlasu, a to jak pomocí nahrávek, tak sonagramů. Jedná se o přepracovanou stejnojmennou publikaci prvních dvou autorů z roku 1982 (Bayerischer Landwirtschaftsverlag, München), která byla podle slov autorů již dávno rozebrána a v mnoha ohledech překonána. Nové vydání se od původního liší v několika ohledech, mj. je pro většinu druhů na 95
Z literatury
přiloženém DVD k dispozici nahrávka, autoři přepracovali sonagramy, ke všem nahrávkám poskytli podrobné informace a téměř každý druh je zobrazen na fotografii. Protože asi většina čtenářů Sylvie staré vydání knihy nezná, pokusím se je nejprve seznámit s tím, jak je kniha koncipována (používám vědecká jména, jak jsou uvedena v knize). Aby běžný uživatel pochopil princip sonagrafie, je po obecném úvodu čtenář zasvěcen do tajů sonagrafického znázorňování zvuku, přičemž autoři definují nezbytné pojmosloví a dotknou se i typů a způsobu tvorby zvuků, významu vrozených dispozic a učení při ontogenezi zpěvu a nezapomínají ani na několik tipů, jak se ptačí hlasy učit. Po těchto stručných kapitolách následuje systematická část, kde je pro každý druh uvedena charakteristika (hmotnost, hlavní poznávací znaky), rozšíření a biotop (základní typy obývaného prostředí jsou navíc znázorněny piktogramy), dále podrobný popis všech hlavních typů hlasových projevů (zpěv, varování, kontaktní hlasy, instrumentální zvuky atd.) a některé možnosti akustické záměny s jinými druhy. Druhovou kapitolku doplňuje fotografie a několik sonagramů barevně rozlišených podle typu hlasového projevu a s jednoduchým přepisem hlasu. Sonagramy autoři považují za velmi důležitou součást knihy, která nemá uživatele odstrašovat, ale má umožnit exaktní, objektivní a srozumitelný grafický popis jednotlivých typů hlasových projevů. Při učení může tak čtenář využít jak slovního přepisu, tak sonagramu a jejich studium vhodně skloubit s poslechem příslušné nahrávky. Druhy jsou průběžně číslovány a řazeny podle „nového“ systému (viz checklist německých ptáků Barthel & Helbig 2005: Limicola 19: 89–111), což lidem navyklým na tradiční řazení může činit jisté problémy (na konci knihy je ale samo96
zřejmě druhový rejstřík). Autoři nejsou zcela taxonomicky důslední – na jedné straně zařadili mnoho nově oddělených druhů (jako Erithacus superbus, Sylvia balearica, S. crassirostris, Phylloscopus canariensis, P. ibericus, Regulus tenerif fae, Lanius meridionalis, Parus tenerif fae, Carduelis corsicana) a uvádějí aktuální jména (Delichon urbicum), na straně druhé se občas drží staršího pojetí (Casmerodius albus, široký rod Parus) či ponechávají staré koncovky druhových jmen pociťované dnes jako nesprávné (Lagopus mutus, Regulus ignicapillus). Spektrum druhů potěší, najdeme zde nejen ostrovní endemity (Columba bol lii, Anthus berthelotii, Saxicola dacoti ae, Sitta whiteheadi, Fringilla teydea), ale i východní druhy (jako např. Tetrao mlokosiewiczi, Grus virgo, Lanius crista tus, Saxicola maurus, Tarsiger cyanurus, Emberiza leucocephalos a některé druhy asijských budníčků, drozdů a lindušek). Tu a tam jsou zařazeny i hlasy zatoulanců, které prostě měli autoři v archívu (Branta hutchinsii, Anser cygnoides, A. caerules cens, Phoenicopterus chilensis), nebo druhy v Evropě etablované po úniku ze zajetí (někteří vrubozobí a papoušci). Na jednu stranu je chvályhodné, že autoři poskytují informace o nově oddělených druzích, jejichž hlasy byste jen těžko hledali (Larus cachinnans, L. michahel lis), na druhou stranu je ale velká škoda, že řada druhů zde zcela chybí (např. Uria lomvia, Gavia adamsii, Polysticta stelleri, řada trubkonosých, Columba tro caz, Cuculus saturatus, Loxia scottica, Emberiza cineracea aj.), alespoň část z nich by si bezesporu zasloužila být v knize uvedena, i když pro ně nebyla k dispozici nahrávka (podobné případy v knize přece jsou – viz níže). Pozorný čtenář v publikaci objeví informace o více druzích, než autoři avizují, a to včetně nahrávek některých z nich. Tyto „bonusové“ druhy byste ale v rejstříku
Sylvia 44 / 2008
jen marně hledali. Hrdličku chechtavou tak např. najdete v kapitolce věnované hrdličce zahradní, cvrčilka žíhaná se zase skrývá v portrétu cvrčilky zelené. Pestrost hlasových projevů pro jednotlivé druhy samozřejmě kolísá a odráží mj. i zásobenost archivů autorů, zvláště u druhů, které se ozývají zřídka, a těch, které hnízdí v oblastech relativně vzdálených či méně atraktivních (východní Evropa, Arktida). Autoři to ale na rovinu přiznávají – chápou své dílo jako otevřenou záležitost a nabádají k doplnění archivu zvukových projevů evropských druhů ptáků, vytvoření jejich dokonalejší klasifikace, odhalení jejich funkce a k doplnění zvukových záznamů videosekvencemi. Textovou část publikace velmi vhodně doplňuje DVD, kde najdeme kromě stručného hlasového úvodu do sonagrafie koncipovaného jako krátký „učební program“ pro převážnou většinu z avizovaných 474 druhů alespoň jednu nahrávku ve formátu wav i mp3. Pro představu z nepěvců uvedených v knize chybí oba druhy rodu Oxyura, dále Melanitta fusca, Phalacrocorax pygmaeus, Casmerodius albus, Neophron percnopterus, Aquila fasciata, Circus macrourus, Falco ele onorae, F. biarmicus, F. naumanni, Stercorarius pomarinus, Alle alle, Sterna dougallii, Strix nebulosa a Apus pallidus. Je s podivem, že je autoři nezařadili, když u nich otiskují sonagram a nahrávku měli tudíž k dispozici. Kvalitnější formát (wav) je zamýšlen např. pro účely přehrávky hlasu v terénu (zjišťování přítomnosti druhu, odchyt), komprimovaný formát (320 kbit; celkem 1,15 GB) je zase didaktickým záměrem autorů – pro drilování hlasů v MHD s mp3 přehrávačem. Některé mp3 přehrávače a mobilní telefony prý zobrazují i fotografii daného druhu. Recenzent se ale musel spokojit testem na PC v programu Windows Media Player (snímky chybí u Aquila adalberti, Columba junoniae,
Amazona oratrix, Phylloscopus plum beitarsus, Turdus atrogularis, Passer italiae). Uživatel jistě ocení, že různé typy hlasových projevů téhož druhu jsou odděleny do zvláštních zvukových stop – pro případné další použití je tak k dispozici např. zvlášť zpěv a varování, nikoli smíšená nahrávka, jak tomu zhusta bývá v případě ptačích hlasů na kompaktních discích. Každá stopa je označena číslem příslušného druhu (s výjimkou Aquila adalberti, Locustella lanceolata, Streptopelia roseogrisea, Passer italiae a Phylloscopus plumbeitarsus, u nichž čísla odkazují na příbuzný druh v knize). Jednotlivé stopy jsou pro snadnější hledání v mp3 přehrávači rozděleny do adresářů po 50, přesto najít kýžený druh chvíli trvá, zvlášť když nemáte v malíku pořadí druhů a knihu nemáte zrovna po ruce. Pro snadnější vyhledávání např. ve Windows Media Playeru si můžete vytvořit seznam všech stop a ty následně seřadit podle vědeckých názvů. Trochu vadí, že se u nahrávek ve formátu mp3 zobrazuje jen německý a vědecký druhový název, pokud chcete zjistit, o jaký typ hlasu se jedná, musíte se podívat do adresáře – u názvu souboru je buď G (což značí zpěv), R (hlas) nebo IL (instrumentální zvuk) a další informace (duet, varování atp.). Nahrávky jsou vesměs dobré kvality (např. rákosník tamaryškový ale není pro okolní chorál rákosiny Neziderského jezera moc dobře slyšet). Případné druhy ozývající se v pozadí najde zájemce v tabelární dokumentaci k nahrávkám na konci knihy, kde se navíc dozví, kdo, kdy a kde daný hlas natočil. To je důležité, pokud chceme např. zjistit, který (pod)druh se skrývá pod nahrávkou sedmihláska šedého, a vězte, že tyto informace nejsou vždy samozřejmostí – viz např. Schulze A. & Dingler K.-H. 2007: Bird Songs of Europe North Africa and the Middle East (2817 nahrávek 819 západopalearktických druhů). 97
Z literatury
Tak jako asi v každé knize, i zde se tiskařský šotek pokoušel dělat naschvály. Západoevropský (pod)druh sedmihláska šedého se jmenuje správně opaca, forma reiseri hnízdí v severní Africe. Ze snímku skalníka modrého jen těžko uděláte skalníka zpěvného tím, že obrázek zrcadlově obrátíte (u mp3 je fotka správně). Na DVD je u kulíka hnědého chybně Charadrius mongolus. Myslím, že publikace splňuje své cíle – ukazuje rozmanitost i krásu ptačích hlasů a je velmi vhodným vodítkem k poznání hlasových projevů jednotlivých druhů, a to nejen našich, ale i těch, se kterými se setkáme na cestách za hranice všedních dnů. Hlasy na přiloženém DVD navíc ocení i člověk bez znalosti němčiny, ať už se jedná o amatérského ornitologa nebo kroužkovatele, využívajícího nahrávky k cílenému odchytu ptáků pro vědecké účely. Spolu s výše zmíněnou sadou CD od Schulzeho a Dinglera (2007) či 10 CD od Rochého a Chevereaua (2002) se tak může každý zájemce o poznávání hlasů ptáků Evropy dostatečně vyzbrojit. Nezanedbatelným zdrojem hlasů se v poslední době stává internet – viz např. http://www.vogelstimmen.de/index.php. en či http://ibc.hbw.com/ibc/, zde ale nenajdete zdaleka všechny druhy a kvalita nahrávek nebývá vždy uspokojivá. Petr Procházka
Koenig W. & Dickinson J. (eds) 2004: Ecology and Evolution of Cooperative Breeding in Birds Cambridge University Press, Cambridge (ISBN 0-521-82271-8). 293 str., cena 84 USD. Kooperativní hnízdění u ptáků je zvláštní jev. Kdo to kdy slyšel, aby byl v teritoriu kromě hnízdícího páru tolerován ještě 98
jiný jedinec stejného druhu? A navíc aby pomáhal s péčí o potomstvo? A přece se tento jev vyskytuje u asi 850 (9 %) druhů ptáků. Což není zanedbatelné. Pro středoevropana se však může zdát toto téma odtažité až zbytečné. Proč by měl člověk číst knihu o jevu, který se u našich ptáků nevyskytuje? Je třeba poznamenat hned v úvodu, že se s kooperativním hnízděním můžeme setkat i u několika málo našich druhů (mlynařík, vrána). Důležitější otázka ale zní: je to vůbec zajímavé? Recenzovaná kniha každého váhajícího snadno přesvědčí, že v biologii ptáků je málo stejně atraktivních témat. Tato kniha volně navazuje na knihu Cooperative breeding in birds: longterm studies of behavior and ecology (Cambridge, 1990). To byl první pokus sumarizovat literaturu o kooperativně hnízdících ptácích. A zatímco první kniha byla uspořádána po jednotlivých druzích, kapitoly v recenzované knize se věnují jednotlivých problémům a tématům. Už to signalizuje posun od (nezastupitelného!) popisu životních strategií jednotlivých druhů k analýze problémů a testování hypotéz o původu a funkci kooperativních strategií. První kapitola se věnuje evolučnímu původu a fylogenezi kooperativního hnízdění. Další kapitoly (2–4) analyzují základní problém kooperativního hnízdění: proč, na rozdíl od „normálních“ ptáků, zůstávají mláďata po vylétnutí z hnízda v rodičovském teritoriu? A proč sami nezahnízdí a místo toho pomáhají rodičům s výchovou další snůšky? A jaké to má pro všechny zúčastněné (pomocníky, rozmnožující se pár a mláďata) výhody a nevýhody? Další kapitoly se zabývají buď klasickými problémy behaviorální ekologie v kontextu kooperativních hnízdičů (systémy párování a pohlavní výběr, kapitola 5; manipulace poměru pohlaví, kapitola 6) nebo tématy typickými pro kooperativní hnízdiče (incest a vyhýbání
Sylvia 44 / 2008
se incestu, kapitola 9; rozdělení paternity mezi samce ve skupině, kapitola 10; rozdělení maternity mezi samice ve skupině, kapitola 11). Vztah mezi fyziologií, chováním a ekologií u kooperativních hnízdičů je pojednán ve dvou kapitolách (fyziologická ekologie, kapitola 7; endokrinologie, kapitola 8). Další kapitoly se zabývají ochranou kooperativních druhů (kapitola 12), srovnáním kooperativně hnízdících ptáků s kooperativně se rozmnožujícími savci (kapitola 13) a závěrečným shrnutím našich znalostí a mezer (kapitola 14). Drtivá většina kapitol je psána čtivě, s přehledem a zajímavě. Čtivost občas snižují detailní analýzy konkrétních druhů, ke kterým sklouzávají někteří autoři, ale celkově si kapitoly drží velmi slušný standard. Velký zájem o kooperativní hnízdění u ptáků v posledních letech má několik příčin. Jednou z nich je velké rozšíření a rutinní používání metod analýzy DNA pro stanovení otcovství a příbuznosti v kooperativních societách. Zavedení těchto metod například prokázalo obrovskou nevěru u australských modropláštníků (čeleď Maluridae) a odhalilo hloubku naší neznalosti stran motivů a mechanismů mimoskupinové paternity u kooperativních ptáků. Podobně tyto metody umožnily přesně kvantifikovat rozdělení paternity mezi jednotlivé samce kooperativní skupiny a poskytly data pro testování teoretických modelů, které bylo dříve nemyslitelné. Dlouhodobým impulsem pro další studie je hloubka našich neznalostí. Například přes velké množství srovnávacích studií zaměřených na ekologické a evoluční faktory, které umožňují a podporují vznik kooperativního hnízdění, víme o těchto faktorech velmi málo. Je sice jasné, že kooperativně hnízdící ptáci jsou v drtivé většině celoroční rezidenti, mají dlouhou pohnízdní péči o potomstvo a omezené možnosti disperze, ale tyto cha-
rakteristiky s nimi sdílí velké množství tropických a subtropických ptáků, kteří hnízdí v párech. Dalším problémem je fakt, že pod pojem kooperativní hnízdění řadíme velkou diverzitu v sociální struktuře skupin, nad níž někdy nezbývá než kroutit v údivu hlavou (viz kapitola 5), a v současnosti nejsme vůbec schopni tuto rozmanitost vysvětlit. Současná aktivita výzkumu v oblasti kooperativního hnízdění dává naději, že odpovědi na tyto otázky snad budeme brzy vědět. V posledních 10–20 letech byly iniciovány dlouhodobé studie mnoha druhů, které už poskytly a v budoucnosti jistě dále poskytnou detailní demografická a genetická data pro testování kritických hypotéz. Ke klasickým modelovým druhům, k nimž patří např. sojka křovinná (Aphelocoma coerulescens) nebo datel sběrač (Melanerpes formici vorus), přibyly výborné studie rákosníka seychelského (Acrocephalus sechellensis), mlynaříka dlouhoocasého (Aegithalos caudatus), sojky zlověstné (Perisoreus infaustus), timálie stračí (Turdoides bi color), popeláče bělokřídlého (Corcorax melanorhamphos), střízlíkovce bělobrvého (Sericornis frontalis), modropláštníka nádherného (Malurus cyaneus) a dalších druhů. Jen letmý pohled na literaturu publikovanou o kooperativním hnízdění u ptáků v letech po publikaci recenzované knihy (2004) potvrdí, že tyto studie jsou opravdu produktivní a i v dalších letech se máme na co těšit. Recenzovaná kniha nabízí fascinující pohled na sociální evoluci u ptáků. Pro středoevropana je navíc velmi atraktivním okořeněním ornitologické knihovničky. Tam „dole“ v tropech a subtropech totiž žijí opravdu podivní ptáci a když už tam na ně našinec vyrazí, neuškodí o nich vědět i něco navíc. Knihu rozhodně doporučuji jako povinně-volitelnou četbu! Vladimír Remeš 99
Z literatury
Tryjanowski P., Sparks T. H. & Jerzak L. (eds) 2006: The White Stork in Poland: studies in biology, ecology and conservation. Bogucki Wyd. Nauk., Poznań (ISBN 83-60247-35-8). 492 str., cena 95.00 PLN. Čáp bílý je jedním z nejznámějších ptáků Evropy. Více než 20 % světové populace hnízdí v Polsku, není proto divu, že předkládaná monografie týkající se ekologie a ochrany čápa bílého vznikla právě v této zemi. Monografie má 492 stran a sestává z 39 článků, na kterých se podílelo 53 autorů. Články je možno rozdělit podle témat, kterými se zabývají. V prvních dvanácti se seznámíme s výsledky dlouhodobých studií populační biologie čápa bílého v různých oblastech Polska. Jsou zaměřeny nejen na počty a distribuci čápů, ale i na změny v umístění hnízd a změny ve velikostech čapích kolonií. Ve třech dalších článcích se autoři zaměřili na potravní ekologii čápa. V jednom z těchto „potravních“ článků je zahrnuto i krátké literární review metod, užívaných k určování čapího jídelníčku. S výsledky výzkumu, probíhajícího na čápech v zajetí (převážně v poznaňské ZOO), se seznámíme v pěti článcích. Často se jedná o data, která na ptácích žijících volně není možno získat. Mimo jiné se zde dozvíme něco o určování pohlaví na základě biometrických dat, výběru potravy u čápů, o podmínkách za jakých se nejčastěji dostávají čápi do záchranných stanic a také to, jak může vést zabudovávání provázků do hnízda rodiči k degeneraci kostí běháku u mláďat. Nejdelší text se týká výsledku kroužkování čápů bílých v Polsku. Kroužkování čápů má v Polsku dlouhodobou tradici – probíhá zde již od roku 1931 – a jedná se proto o data zvláště hodnotná. Jelikož
100
u čápů, stejně jako u mnoha dalších ptačích druhů, patří nehnízdící populace k nejméně probádaným, zaměřili se autoři jednoho z článků na nocování a potravní strategie právě této frakce populace. Další dva články se netýkají čápů samotných, ale spíše jejich hnízd. První je o ptácích využívajících čapích hnízd k hnízdění či jako dočasného úkrytu, druhý o roztočích obývajících čapí hnízda. V publikaci najdeme též článek o koncentraci těžkých kovů v perech čápů a review týkající se čapího chování. Několik příspěvků pojednává o hematologických parametrech u čápů. V posledních článcích se autoři zabývají projekty zaměřenými na monitoring čápů a jejich ochranu. Ačkoli jsou v předkládané monografii představeny výsledky výzkumu týkající se čápů hnízdících převážně v Polsku, je tato kniha bezesporu určena i čtenářům zahraničním. Celá monografie je psána v anglickém jazyce a najdeme v ní rovněž přehlednou mapku Polska se zakreslenými lokalitami, o nichž se kniha zmiňuje. Publikace je doplněna nádhernými barevnými kresbami a černobílými fotografiemi. Všem zájemcům o ornitologii či ochranu přírody mohu tuto knihu vřele doporučit. Beata Matysioková
Price T. 2008: Speciation in Birds. Roberts and Company, Boulder (ISBN 0-9747077-8-3). 470 str., cena 54 USD. Speciace, čili proces vzniku nových druhů, je základním mechanismem vytvářejícím druhovou rozmanitost. S menší nadsázkou lze tvrdit, že poznání světového druhového bohatství je založeno právě na diverzitě ptáků. Je proto překvapivé,
Sylvia 44 / 2008
že u tak populární a dobře prozkoumané skupiny neexistovala až do letošního roku kniha, která by se speciací zaobírala do hloubky a zároveň v dostatečném rozsahu. Několik let starý pokus Iana Newtona, který v knize Speciation and Biogeography of Birds spojil téma speciace ptáků s jejich biogeografií, vyzněl poněkud do ztracena – čtenář si z něj odnesl především dojem, že prací na toto téma je sice dost, ale obecné závěry z nich příliš nevyplývají. Teprve v letošním roce americký ornitolog Trevor Price vydal knihu, kde svým osobitým přístupem zkoumá ze všech možných úhlů a pohledů tajemství speciace u ptáků. Široký záběr témat sahajících od genetiky přes sociobiologii a behaviorální ekologii až po biogeografii a makroekologii by sváděl k domněnce, že opět půjde spíše o jakési kompendium, kde se sice ke každému námětu něco řekne, ale podrobnější informace bude čtenář nucen dohledávat v bohatých literárních referencích, nemluvě o nějaké syntéze, již si každý bude moci vymyslet takovou, jaká se mu zrovna bude hodit. Nic takového. Price brilantně splétá praménky dílčích výsledků citovaných studií do uceleného myšlenkového proudu. Jeho text připomíná přednášku zkušeného pedagoga – dbá, aby se žádný aspekt problematiky nezanedbal, a přitom si dovede pohlídat, aby každý posluchač po jejím absolvování alespoň rámcově věděl, „jak tedy ta speciace u ptáků vlastně funguje“. K tomu všemu přidává jasný vlastní názor, často podpořený dodatečnou analýzou sebraných dat, která byla provedena pouze pro účely této knihy. To se v dnešní době, kdy jsou vědci tlačeni produkovat co nejvíce drobných a samostatně publikovatelných výsledků, opravdu často nestává. Autor v 17 kapitolách postupně probírá jednotlivé faktory, které speciaci ptáků podmiňují. Každá kapitola (kromě
závěrečné shrnující) zpracovává jedno samostatné téma a končí závěrem, který jednak potrhuje dosud nevyřešené otázky v daném výzkumném odvětví a zároveň slouží jako spojovací článek ke kapitole následující. Na úplném konci kapitoly je vždy krátký souhrn po způsobu abstraktů v časopiseckých článcích. Text plyne hladce a živě, autor se snaží každý problém uvést ve všech možných souvislostech a vyvodit z něj jasné východisko důležité pro poznání mechanismů ptačí speciace. Pochopení textu usnadňují barevné obrázky, grafy a tabulky kvalitní úrovně, jak to ostatně v publikacích tohoto typu bývá zvykem. Po formální stránce lze autorovi vytknout jen lpění na používání anglických názvů ptačích druhů bez uvedení jejich vědeckého ekvivalentu. Tento přístup sice šetří místo a možná i mírně brání kouskování textu do závorek s vědeckými jmény, na druhou stranu ornitolog nežijící v Británii nebo Severní Americe se v anglické nomenklatuře např. tropických druhů opravdu těžko orientuje. Hledání kdejakého astrilda v druhových seznamech na konci knihy, které jsou i samy o sobě těžko k nalezení kdesi mezi věcným rejstříkem, výkladovým slovníčkem a seznamem literatury, pak naopak požitek ze čtení spíše ruší. První část knihy se zaměřuje na diskusi o příspěvku ekologických a prostorových faktorů při procesu oddělování ptačích evolučních linií. Dnes kolem sebe vidíme úžasné množství ptačích druhů, které mají mezi sebou jemně rozdělené přírodní zdroje, takže spolu snadno přežívají v jednom lese nebo i na jediném stromě. Vnukalo by to myšlenku, že ptačí druhy vznikají sympatricky – tedy na stejném místě nějakým jednoduchým rozdělením ekologických nik. Ve skutečnosti je tento scénář velmi nereálný. Aby ekologická či morfologická divergence byla možná, mezi nově vznikajícími druhy musí vznik-
101
Z Literatury
nout nějaká reprodukční bariéra, která zabraňuje křížení a rozmývání rozdílů. Právě k tomu je však potřeba geografická izolace, tedy prostorové oddělení části jedinců, které jim zabrání křížit se se zbytkem populace. Když se tito jedinci budou v geografické izolaci vyvíjet dostatečně dlouho, ustaví se z nich nový druh, který se už po případném opětovném kontaktu nebude schopen křížit s rodičovskou populací. Ptačí druhy tedy vznikají z velké většiny alopatricky – prostorovým oddělením. Ovšem autor nám dokazuje, že i při alopatrické speciaci hraje ekologie zásadní roli – čím odlišnější jsou totiž přírodní podmínky mezi místy, kde nově rozdělené druhy vznikají, tím propustnější může být geografická bariéra, která je izoluje, protože imigranti, kteří nejsou přizpůsobeni lokálním podmínkám, se hůře uchycují. Samotné ekologické odlišnosti tedy speciaci sice neumožňují, výrazně ji však urychlují. Price přináší do tohoto základního schématu celou řadu nových pohledů a příkladů. Např. se zamýšlí nad vztahem rychlosti speciace a stářím evoluční linie, kdy staré skupiny ptáků mají produkovat druhy jen pozvolna oproti skupinám mladým. Dala by se tak vysvětlit třeba mimořádná druhová bohatost Jižní Ameriky tvořená vesměs mladými druhy, které rapidně speciují ve stále se zvedajících Andách. Ovšem ve skutečnosti může být vztah mezi stářím linie a rychlostí speciace pouze metodický artefakt výpočtu a každá linie může mít pravděpodobnost odštěpení nového druhu stejnou. Prostřední a zároveň nejrozsáhlejší část knihy se věnuje sociálním faktorům důležitým při vznikání ptačích druhů. Z našeho pohledu je tato skupina kapitol poněkud naddimenzovaná a stačilo by možná poněkud stručnější pojednání, ovšem behaviorální ekolog by to asi viděl jinak. Je totiž nutno přiznat, že vytvoření rozdílů ve zpěvu nebo zbarve-
102
ní opeření, vznik pohlavních preferencí pro tyto rozdíly a obecně samotné rozpoznávání jedinců vlastního druhu od příslušníků druhů jiných je pro speciaci ptáků klíčové. Proto je teoretické pozadí týkající se pohlavního výběru a kulturní evoluce probráno opravdu zevrubně. Od vnitrodruhové variability ve zpěvu a zbarvení ptáků, která představuje podhoubí pro možné speciační události, se dostáváme až k mechanismům reinforcementu a dokončení speciace. Obšírně se diskutuje např. klasické téma podílu učení oproti vrozenému vkladu pro zachování druhové specificity zpěvu. Zde nás zaujalo vysvětlení, proč pěnkava kanárská (Fringilla teydea), endemický druh Kanárských ostrovů, zpívá stejně jako pěnkavy obecné (Fringilla coelebs), které byly vychovány bez možnosti učení se zpěvu od rodičů. Je tomu tak pravděpodobně proto, že ostrov nejprve kolonizovalo pouze několik málo jedinců pěnkav obecných z Evropy a mláďata, která se jim tam narodila, neměla dostatek možností se správnému pěnkavímu zpěvu naučit. Tento ochuzený zpěv jim už zůstal a po stovkách tisíc let nezávislého vývoje se pěnkava kanárská stala dobrým samostatným druhem. S pěnkavami obecnými, které mimochodem nyní na Kanárských ostrovech také žijí, protože se tam rozšířily v nedávné minulosti, se dnes už vůbec nekříží. Závěrečné kapitoly řeší otázky týkající se hybridních zón a genetické podstaty speciace. Ačkoli jde o zajímavou a důležitou tématiku, autor se jí ve srovnání s předchozími tématy věnuje poměrně letmo. To mu však nelze vyčítat, neboť poznatků o genetice speciace je u ptáků opravdu hrstka. Autor tak spíš nastiňuje nové pole působnosti, které se díky novým molekulárním technikám vyvinutým pro ptáky vědcům právě otevírá. Kdo by se mu chtěl věnovat, určitě ocení vyčerpávající přehled poznatků
Sylvia 44 / 2008
o známých ptačích hybridních zónách, kde autor shrnuje informace o poloze a šířce zóny, frekvenci mezidruhového křížení a vzniku hybridů či ekologických rozdílech a genetické vzdálenosti mezi rodičovskými druhy. Autor dále rozvíjí zajímavou (avšak stále neprokázanou) možnost vzniku některých druhů ptáků hybridizací. V Itálii žije zvláštní forma vrabce (Passer italiae) někdy považovaná za samostatný druh, jindy za poddruh vrabce domácího (Passer domesticus) či vrabce pokřovního (Passer hispaniolen sis). Ve skutečnosti by mohlo jít o hybridní populaci vzniklou zkřížením právě vrabce domácího s vrabcem pokřovním. Dalším příkladem taxonů vzniklých hybridizací by mohly být poddruhy afrického lejskovce nádherného (Terpsiphone viridis). Zajímavá je také skutečnost, že některé druhy kachen nápadně připomínají křížence jiných druhů – např. polák vlnkovaný (Aythya affinis) vypadá jako kříženec poláka velkého (Aythya ferina) a poláka chocholačky (Aythya fuligula).
Pouze genetická analýza však může potvrdit, zda tyto druhy hybridizací opravdu vznikly. Lze říci, že Priceova kniha zaplnila mezeru, na jejímž místě se v ornitologické vědě dosud nacházel pouze nepřehledný materiál jednotlivých článků a menších publikací. Z pohledu ornitologa je sympatické, že se autor důsledně drží ptáků a nevypomáhá si příklady z jiných skupin organismů. Nesnaží se obecně mluvit o speciaci, nýbrž uvažuje v kontextu ptačích specifik. Pouze v úplném závěru jsou ptáci srovnáváni s dalšími živočichy, což je zcela na místě - po důkladném probrání situace u ptáků je vhodné rozhlédnout se, jak to vlastně „chodí“ jinde. Ačkoliv je text hutný a obsahuje i obtížnější místa, máme za to, že je jako celek srozumitelný i pro ornitology bez formálního akademického vzdělání, kteří mají zájem se o vzniku ptačích druhů něco dozvědět. Jiří Reif, Radka Storchová
103
