Z literatury
Z literatury Book Reviews Gaston K. J. 2003: The Structure and Dynamics of Geographic Ranges. Oxford University Press, Oxford (ISBN 0-19-852641-5). 266 str., formát 15,5 x 23 cm, 68 obr., cena 27,50 GBP. Terénní ornitologové se na svých sletech s oblibou předhánějí, kdo kdy viděl vzácnějšího ptáka. Trumfové eso pak zpravidla drží v rukou ten, kdo spatřil nějakého zatoulance co nejdál od hranic jeho obvyklého výskytu. Šťastlivcovi kolegové, v dané chvíli bledí závistí, se pak v duchu ptají sami sebe: Co tam ten blázen (tedy ten pták, nikoliv ornitolog) proboha hledal? Odpověď na tuto a další otázky hledá i nová kniha britského makroekologa Kevina Gastona. Autor v ní z různých úhlů pohlíží na fenomén geografického areálu od faktorů omezujících jeho hranice po hledání zákonitostí ve vnitroareálové proměnlivosti abundancí. Ptáci zde přitom mají zcela výsadní postavení, neboť představují jednu z nemnoha skupin organismů, u nichž je geografické rozšíření prozkoumáno v takové míře, že se o výzkum této problematiky vůbec můžeme pokoušet. Pojem „areál“ je velmi dobře intuitivně pochopitelný, ovšem extrémně těžko se o něm dá nějak jednoduše obecně pojednávat, aniž by člověk předem neodsunul některá fakta do pozadí, nebo se zase v některých místech neopakoval. Nutno podotknout, že ani Gastonovi se to příliš elegantně vyřešit nepodařilo. Jádro knihy rozčlenil do tří hlavních kapitol, popisujících nejprve hranice areálu, poté jeho velikost a nakonec se uvnitř areálu zabývá strukturou abundancí. Oddělení těchto
158
aspektů je však už na první pohled poněkud násilné – to, jaké faktory areál v prostoru vymezují, se nutně promítá do jeho velikosti, přičemž obojí úzce souvisí s rozmístěním jedinců daného druhu v ploše, tj. i s jeho lokální abundancí. Přitom se nedá jednoznačně určit, jak spolu jednotlivé jevy kauzálně souvisejí a jejich posloupnost navržená autorem je zjevně umělá. Zřejmě i z tohoto důvodu měla kniha co do zajímavosti, alespoň z mého pohledu, vzestupnou tendenci, která sledovala postupné vyostřování obrazu areálu v celé jeho plasticitě: o hranicích areálu se člověk dozvěděl poměrně vágní triviality, jakože zásadním omezujícím faktorem je klima, ale to že často působí nepřímo, takže to s těmi hranicemi vlastně není tak jednoduché, jak by se mohlo zdát; velikost areálu již přinesla řadu zajímavých podnětů k zamyšlení a kapitolu o abundancích jsem přečetl od začátku do konce se zatajeným dechem. Vysokou úroveň si udržela i závěrečná kapitola hledající aplikace nauky o areálech v ochraně přírody. Ovšem vezměme to teď pěkně po pořádku. V Úvodu jsme „vtaženi do děje“ zamyšlením nad rozšířením volavky proměnlivé (Butorides striatus). Autor ukazuje, že často zajímavější otázkou, než hledání důvodů, proč se někde něco vyskytuje, je tázání se po příčinách, proč rozšířený druh na nějakém území chybí. Hned se můžeme ptát, zda za to může (ne)příznivost prostředí, disperzní schopnosti, či pouze taxonomie, která z geografické rasy udělala sesterského vikarianta. Na tyto a další otázky, již v obecné rovině, odpovídají různé části knihy. Přestože jde pouze o jakousi „předscénu“, trochu mě mrzí, že konkrétní odpovědi na nastíněné problémy v životních projevech volavky proměnlivé už autor nepřináší – bylo by přitom vtipnou (a ne příliš pracnou) tečkou za celou knihou nějakou takovou kapitolku
SYLVIA 40 / 2004
na závěr přidat. Čtenář by si alespoň sám otestoval, jak hluboce do makroekologicko-biogeografického stylu uvažování dokázal díky této knize proniknout. Oddíl o hranicích areálu v této recenzi již kritiku utržil, takže je na místě zase vyzdvihnout pečlivost autora při zaobírání se nejrůznějšími vlivy, které rozšíření druhů mohou omezovat. Jsou zde vzpomenuty a důkladně zváženy snad všechny představitelné faktory, které se na vymezení areálu mohou podílet. Také množství příkladů, které jsou přehledně shrnuty do tabulek, ukazuje na autorovu neobyčejnou sečtělost řešené problematiky. Zajímavým momentem shledávám upozornění na spolupůsobení mezidruhové kompetice a abiotických faktorů při určování jižních hranic rozšíření temperátních druhů ptáků – mohli bychom si docela dobře představit, jak se severněji hnízdící druh směrem k jihu stále obtížněji vyrovnává s postupným zjemňováním rozdělení (v čase i prostoru) např. potravních zdrojů, až je na své jižní hranici areálu vytlačen exploatační kompeticí druhem jiným, který umí prostředí dovedněji využívat, ale na sever se z fyziologických důvodů rozšířit nemůže. Kapitola o velikostech areálů se skládá ze dvou hlavních částí. První se zabývá otázkou, proč má velké množství druhů velmi malé areály a pouze několik málo druhů je široce rozšířených. Je zde sice jasně patrná úzká souvislost s druhovou populační početností, ovšem jednoznačná odpověď, přes opět úctyhodně širokou paletu autorem nabízených možností, se dosud v hlavách odpovědných badatelů nenarodila. I proto mi přišla přínosnější druhá část kapitoly popisující velikost areálů ve světle rozličných zákonitosti její variability, přičemž některé ze známých fenoménů se autor nerozpakuje vážně zpochybnit, např. známé Rapoportovo pravidlo. To říká, že směrem od rovníku k pólům se areály
různých skupin organismů zvětšují, což by pak mohlo vysvětlovat známé druhové bohatství tropického pásu (malých areálů se prostě kamkoliv „vejde“ více než velkých). Má tomu tak být proto, že se zvětšující se zeměpisnou šířkou je lokální klima variabilnější, takže druh uvyklý rozmarům počasí na jednom místě se může bez problémů rozšířit i jinam, protože už ho hned tak nic nepřekvapí. Gaston ukazuje, že pro mnoho skupin organismů Rapoportovo pravidlo neplatí. U ptáků lze sice v holarktické oblasti vysledovat jisté zvětšování areálů směrem na sever, ovšem v tropech jsou naopak areály spíše větší. Pro vysvětlení tohoto jevu Gaston opět využívá klima, ovšem jaksi obráceně: tropický pás zabírá největší část souše a má zároveň velmi stabilní teplotní podmínky, čímž je tropickému druhu poskytnut obrovský prostor s příznivým prostředím, kde může žít bez problémů ve velkém areálu. „Početnostní“ kapitola mi připadala sympatická nejen pro množství nových informací, ale také díky své formě – skoro tu nenajdeme pro knižní texty typické dlouhé přežvykování prázdných formulací předcházející každé méně triviální hypotéze; naopak autor většinou dravě postupuje po logické ose: povrchní struktura daného jevu („pattern“) – model simulující vznik této struktury („process“) – test modelu na empirických datech. Takto si čtenář může nejlépe udělat obrázek, do jaké míry jsou zákonitosti ve vnitroareálové struktuře abundancí probádány a jak teorie, které je vysvětlují, odpovídají realitě. Celá kapitola se samozřejmě točí kolem vysvětlení vzácnosti druhů na drtivé většině lokalit v jejich areálu, přičemž autor povážlivě nabourává zažité schéma maximálních denzit v centru areálu a snižování početnosti směrem k okrajům. Kritice je podrobeno i dnes nejvlivnější vysvětlení charakteru rozmístění jedinců v rámci areálu založe-
159
Z literatury
né na představě spolupůsobení více podmínek prostředí: protože je pravděpodobnost shodného výskytu pro daný druh optimálních hodnot různých faktorů prostředí velmi malá, je každý druh hojný pouze na několika málo místech a na ostatních lokalitách se vyskytuje v nízkých denzitách. Na druhou stranu jednodušší model dosud nikdo nepředložil a ani autorem navrhované alternativy nemají pro velké množství vstupních omezení tak obecnou platnost. Ačkoliv ochranářská uplatnění ekologických teorií dnes bývají součástí závěru skoro každé významnější knihy z oboru, málokdy se zde člověk dozví něco objevnějšího, než že ve větším chráněném území žije více druhů. Gaston však těmto klišé uniká a řeší různé zajímavé problémy týkající se dynamiky areálových změn ohrožených druhů, modelování vlivu změn klimatu na rozšíření organismů nebo úspěšnost a rizika introdukcí. Jako zcela zásadní shledávám pasáž o druhové ochraně přírody – autor upozorňuje na to, že je třeba chránit zejména ty lokality, na kterých jsou zájmové druhy hojné, tedy většinou centra jejich areálů. Naopak populace na okrajích areálu, kde je druh vzácný, jsou v čase značně nestabilní a mohou zmizet bez zjevných příčin. Ovšem právě lokální vzácnost je jedna z nejčastějších příčin zařazení druhu na ochranářský seznam. Dostáváme se tak do paradoxní situace, kdy je chráněno něco, co vlastně ani pořádně zabezpečit nejde, a zároveň, vzhledem ke značné omezenosti finančních prostředků ochrany přírody, chybí marně vynaložené úsilí na jiných místech. Tato teoretická konstrukce není tak dalece odtržená od reality, jak by se mohlo zdát: u nás se náhodným zahnízděním např. volavky červené (Ardea purpurea), orla královského (Aquila heliaca) nebo třeba tenkozobce opačného (Recurvirostra avosetta) věnuje pečlivá pozornost, zároveň však probí-
160
há ničení hustě obsazených hnízdišť racků chechtavých (Larus ridibundus), poláků velkých (Aythya ferina) nebo kopřivek obecných (Anas strepera) vysekáním či vyhrnutím litorálních porostů na rybnících bez zvláštního ochranného statutu, a to takřka bez zájmu odpovědných orgánů (dokonce i na území některých CHKO). Nevolám zde po úplném opuštění ochrany vzácných druhů, mnoho z nich si zvláštní péči jistě zaslouží, ale bylo by na místě, ve světle nových poznatků velkoškálové ekologie, přehodnotit seznam zvláště chráněných ptáků tak, aby jej tvořily ty druhy, jejichž ochranu lze v praxi vůbec provozovat. Celkově mám z knihy přes počáteční rozpaky velmi pozitivní dojem. Zvládnout necelých 200 stran textu nepředstavuje velkou časovou zátěž ani intelektuální vypětí, nadto mnoho místa zabírají početné obrázky a tabulky. Vysvětlení většiny problémů je pojato takřka „od podlahy“, takže základní kameny nastíněné problematiky jistě pochopí i čtenář, který se v tomto oboru dosud příliš nevzdělával. Trochu mi vadily složitější formální přepisy modelů některých závislostí, jejichž uvádění bez odvození mi připadá zbytečné a samoúčelné. Tyto řádky však lze přeskočit bez rizika neporozumění dalšímu výkladu. Snad až příliš košatý je více než šedesát stran zabírající seznam literatury; autorově pozornosti dokáže uniknout asi málokterá studie, ovšem probírat se citovanými prameny vyžaduje mnoho trpělivosti a odhodlání. V knize najde poučení každý, kdo se chce o obecných zákonitostech rozšíření organismů na Zemi dozvědět více, než se učí na univerzitních kurzech biogeografie a makroekologie. Jako typického čtenáře si lze proto představit nezbedného studenta, který chce šťouravou otázkou uvést v rozpaky svého hlasitě přednášejícího pedagoga. Jiří Reif
SYLVIA 40 / 2004
Glandt D. 2003: Der Kolkrabe. Der „schwarze Geselle“ kehrt zurück. AULA-Verlag Wiebelsheim (ISBN 3-89104-670-7). 140 str., formát 15 x 21 cm, cena 19,90 EUR. Útlá knížečka ze série Sammlung Vogelkunde představuje v hrubých rysech biologii, chování a hlavně novodobou historii šíření největšího evropského pěvce – krkavce velkého. Jednotlivé kapitoly popisují hlavní rozpoznávací znaky, systematické zařazení, dynamiku šíření, znovuosidlovací projekty, biotopy, populační ekologii, potravu, rozmnožování, chování a vztah krkavec–člověk. Bohatý přehled literatury zakončuje toto populárně vědecké dílo. Součástí knihy je také 14 barevných a 28 černobílých obrázků a grafů. Edice Sammlung Vogelkunde je známa i našim čtenářům a v posledních letech zde byly vydány tyto tituly: poštolka obecná, pěnkava obecná, sova pálená, ibis skalní, rehek domácí, bramborníček hnědý, čejka chocholatá, slavík modráček, alky, straka obecná, červenka obecná, evropští supi, linduška horská. Celá koncepce připomíná u nás kdysi velmi populární východoněmeckou sérii Die Neue BrehmBücherei. Co říci k předkládané publikaci? Hned v první kapitole, která krkavce představuje, je na straně 12 umístěna tabulka 1.1 velmi nešťastně a doprovodný text ji jakoby obtéká. To samé platí pro obrázek 1.6 na straně 20. Tento obrázek je navíc rozostřený a málo informativní. Podrobně je zpracována kapitola o vyhubení krkavce v Evropě. Logicky je nejvíce prostoru věnováno německému území. Dále následuje popis návratu tohoto druhu do různých evropských zemí. U Německa je popis tak detailní,
že se stává vyjmenováváním jednotlivých pozorování až nepřehledný. Celková situace evropského rozšíření je naopak shrnuta do několika vět, což považuji za nedostatečné. Kapitola o znovuvysazování je podrobná s mnoha příklady úspěšných, ale i neúspěšných pokusů. Zde knize prospěly autorovy zkušenosti z jednoho německého projektu. Kapitola o osidlovaných biotopech dopadla relativně dobře díky značnému počtu barevných fotografií biotopů z celého světa. Kapitoly o populační dynamice a potravě trpí pouhým vyjmenováním faktů bez syntézy předkládaných dat. Velmi energicky bojuje autor s předsudky a pověrami, které krkavce provázejí. Zejména jeho údajná schopnost napadat a zabíjet telata nebo jehňata různého stáří. Jedním z mála světlých bodů kapitoly o rozmnožování jsou kresby W. Daunichta převzaté ovšem z monumentálního díla Handbuch der Vögel Mitteleuropas. Naopak velmi zajímavou pro mne byla kapitola o chování krkavce. Jsou zde uváděny různé příklady výzkumných programů z Ameriky i evropského kontinentu. Na závěr této krátké recenze musím přiznat, že mne kniha příliš neuspokojila. Největším problémem této knihy, ale i celé série Sammlung Vogelkunde, je balancování mezi populárním a vědeckým textem. Autor se snaží pohybovat na rozhranní obou stylů a to s sebou přináší samozřejmě obtíže. Pro odborníka je kniha málo, pro laika naopak příliš odborná. Pokud by se někdo v budoucnu chtěl zabývat tímto ptačím druhem nebo konkrétním aspektem jeho života, může si knihu samozřejmě pořídit. Obávám se ale, že pro další využití se hodí jen rozsáhlý přehled citované literatury na konci celé knihy.
Libor Schröpfer
161
Z literatury
Harrison C. & Castell P. 2004: Jungvögel, Eier und Nester der Vögel Europas, Nordafrikas und des Mittleren Ostens. AULA-Verlag, Wiebelsheim (ISBN 3-89104-685-5) 2. přeprac. vyd. 473 str., formát 14 x 20 cm, cena 29,95 EUR Druhé přepracované vydání příručky Colina Harrisona a Petera Castella, které vydalo v roce 2002 nakladatelství Harper Collins pod názvem Collins Field Guide – Bird Nests, Eggs and Nestlings of Britain and Europe, letos vyšlo i v německém překladu Heinricha Hoerschelmanna. První z autorů má za sebou 26 let kurátorství ornitologických sbírek Britského přírodovědeckého muzea, které zahrnují rozsáhlý soubor ptačích vajec a hnízd a kromě této knihy se podílel na obdobném titulu pro Severní Ameriku (Baicich P. J. & Harrison C. J. O. 1997: A Guide to the Nests, Eggs and Nestlings of North American Birds. Academic Press, San Diego). Pro ty čtenáře, kteří neznají knihu z jejích dřívějších vydání, stručně shrnu její obsah. Po obecně nidobiologických úvodních kapitolách, zabývajících se umístěním, typy a stavbou hnízd, hnízdním obdobím, velikostí snůšky, tvaru a zbarvení vajec, líhnutí a výchově mláďat, následuje nejobsažnější část stručně popisující u každého druhu výběr hnízdního prostředí, hnízdo, hnízdní období, vejce, mládě, délku inkubace a péče o mláďata. Text doprovázejí četné pérovky typických hnízd a kreseb mláďat v prachovém šatě a barevné tabule zobrazující mláďata vybraných druhů a vejce většiny druhů. Příručku uzavírají tabulky k určování hnízd, vajec a mláďat. Německé vydání není pouhým překladem anglického originálu, ale bylo
162
podle slov překladatele kriticky zkontrolováno a v některých případech opraveno nebo doplněno tak, aby bylo „šito na míru“ středoevropskému uživateli. Jako základní prameny překladatel použil Handbuch der Vögel Mitteleuropas, Kompendium der Vögel Mitteleuropas a Birds of the Western Palearctic. Co nového tedy najdeme v tomto vydání? Autorům se podařilo doplnit většinu mezer, které měly naše znalosti o hnízdění mnoha druhů ptáků západní Palearktidy v 70. letech 20. stol., kdy se tato kniha objevila poprvé. Stále ale nejsou naše znalosti kompletní, například délka hnízdění některých druhů či doba líhnutí u některých dutinových hnízdičů. Vzhledem k taxonomickým změnám je rovněž nově pojednáno o 39 druzích. Některé nově oddělené druhy budníčků r. Phylloscopus jsou tak trochu šalamounsky uváděny jako poddruhy, ale je o nich pojednáno samostatně. Je jistě chvályhodné, že se autoři snažili doplnit i obrazové přílohy. Čtenář tak nově najde v druhových kapitolách pérovky vystihující kresbu mláďat potápek, plovavých kachen, hrabavých, některých bahňáků, racků a rybáků. Poněkud zvláštně působí dvojstrana s pérovkami mláďat hrabavých (str. 104–105): nalevo rukou ilustrátora staršího vydání,, napravo obrázky jiného malíře, přičemž se čtyři stejné druhy objevují na obou stranách. Čtenář tak může posoudit, jak který z umělců „kuřátka“ vidí. U mláďat pěvců, která byla ve starších vydáních „odbyta“ jedinou barevnou tabulí s osmi vybranými druhy, autoři doplnili text alespoň kresbou vnitřku zobáku. Je to jistě vítaná změna, škoda jen, že autoři neměli k dispozici fotografie mláďat některých druhů jako např. cvrčilky říční, rákosníka pokřovního, r. tamaryškového a mnoha dalších (místo by se jistě někde našlo, viz dvě mezery na str. 371). Zcela izolovaně působí na poslední straně barevných pří-
SYLVIA 40 / 2004
loh (str. 368) série osmi snímků mláďat (skřivan polní, sýkora modřinka, rákosník ostřicový, strnad šedokrký, potápka rudokrká, čírka úzkozobá, sup hnědý, čejka ostruhatá). Pokud chtěli autoři nějak „zaplnit“ poslední stranu křídového papíru, proč zde nacházíme dva druhy, které již zachytil ilustrátor na předchozích tabulích? Kvalita příloh je dobrá, jen několik barevných tabulí vajec je dosti neostrých (str. 347, 349, 355). I přes úctyhodný obrazový materiál ale uživatel bohužel nenajde vše, co by si přál. Zvláště vyobrazení mláďat by si jistě zasloužilo zahrnutí barevných obrázků pro více druhů. Přes několik drobných výtek před posuzovanou knihou smekám a nezbývá mi než konstatovat, že tato kniha zůstává nepostradatelným pomocníkem pro kohokoli, kdo je postaven před nelehký úkol určit hnízdo, vejce nebo mláďata ptáků, i pro ty, kteří chtějí hnízdění ptáků blíže poznat. Určovací příručky ptáků klasického typu se v naprosté většině omezují na dospělé ptáky, v lepším případě zobrazují mladé ptáky. Proto mohu koupi této knihy všem, kteří ji ještě nemají, vřele doporučit. Petr Procházka
LWVT & SOVON 2002: Vogeltrek over Nederland 1976–1993. Schuyt & Co., Harlem (ISBN 90-6097-566-9). 432 s., formát 21,5 x 30 cm, cena 49,90 EUR. Zemská pracovní skupina sčitatelů ptačího tahu LWVT (Landelijke Werkgroep Vogeltrektellen) a známá ornitologická organizace SOVON (Samenwerkende Organisaties Vogelonderzoek Neder-
land) předkládají společné monumentální dílo o sledování vizuálního ptačího tahu přes území Nizozemska v letech 1976 až 1993 (s většinou dat z let 1980 až 1993). Editory celého díla jsou: Rob Lensink, Hans van Gateren, Fred Hustings, Luit Buurma, Guus van Duin, Leo Linnartz, Fred Vogelzang a Cees Witkamp. Po kapitole Úvod, kde je stručně popsána historie vzniku a náplň práce LWVT, dále vysvětlení pojmu co je to tah, jsou představeny tahové strategie různých ptačích druhů. Součástí této kapitoly je i vložená barevná dvojstránka, která se věnuje sledování ptačího tahu pomocí radaru. Těchto dvojstránek je v knize větší počet a je pouze škoda, že se většinu výsledků tohoto radarového sledování zatím nepodařilo publikovat. Na několika příkladech je stručně vysvětlena metodika vyhodnocování získaných dat. Další kapitola se věnuje stručně historii zkoumání ptačího tahu na území Nizozemska. Dále představuje Nizozemsko jako území, kde se protínají tahové cesty různých ptačích populací. Ptačí tah byl sledován po celý rok, s nejvyšší intenzitou v březnu až květnu a červenci až listopadu, na 121 (!) sčítacích bodech rovnoměrně rozesetých po celém Nizozemsku. Tyto body jsou dle geografické polohy rozděleny do čtyř oblastí – pobřeží Severního moře, střední, západní a východní Nizozemsko. Jsou zde vysvětleny způsoby výpočtů intenzity tahu a stanovení směru tahu dle azimutů. V další kapitole Počasí jsou uvedeny údaje o větru v různých částech roku, také údaje o „tuhosti“ zim a zajímavá je také tabulka o rozložení a počtu „mrazových“ dnů. Následuje nejrozsáhlejší část celé knihy, kdy jsou představovány jednotlivé ptačí druhy a jejich tah. U „velkých“ druhů, u kterých bylo dostatek informací a je jim věnována dvojstránka, jsou uvedeny: intenzita a medián tahu, počty pozorovaných exemplářů, rozpětí tahové-
163
Z literatury
ho období pro čtyři sledované části Nizozemska, trend intenzity tahu v letech 1976–1993, rozložení intenzity tahu v průběhu dne pro každý měsíc a směr tahu pro jarní resp. podzimní sezónu s hodnotou azimutu tahu. V textové části jsou uvedeny dosavadní znalosti o tahu příslušného druhu v Nizozemsku a v Evropě. Součástí jsou i tahová maxima na jaře i na podzim. Dále jsou uvedeny zajímavosti a literatura. Každý druh je zobrazen na pérovce (celkem od sedmi ilustrátorů) s různou úrovní vyobrazení. U „malých“ druhů je rozsah informací menší. Většinou nejsou uvedeny trendy a údaje o intenzitě a mediánu tahu jsou uvedeny pro celé Nizozemsko. V následujících několika kapitolách jsou výsledky diskutovány v národním i evropském kontextu. Jsou zde srovnávány různé pozorovací tahové body a intenzita tahu v jejich okolí. Vše je velmi pečlivě porovnáváno s literárními daty. V této části je také velký počet kvalitních barevných fotografií, které přestavují některé druhy zejména na tahu. Zajímavou skutečností je pokus o odhad celkového počtu protahujících ptáků přes území Nizozemska na základě standardizovaných sčítání na zvolených bodech. Výsledkem je odhad pro jarní tah (42–57 milionů) a podzimní tah (98–135 milionů). Zde je třeba připomenout, že zejména na jarním tahu táhnou ptáci ve větších výškách nad zemským povrchem a zvětšuje se také podíl ptáků, kteří táhnou i v noci. Součástí knihy je také výčet zajímavých a vzácných táhnoucích druhů. Dále jsou zde stanoveny a komentovány trendy početnosti protahujících druhů ptáků, stanoven je také poměr početnosti na jarním i podzimním tahu pro některé druhy. Po pětistránkovém anglickém Summary následuje jedenáctistránková Literatura. V závěru je v poděkování vyjmenováno více jak 300 dobrovolných spolupracovníků, kteří se aktivně podíle-
164
li na sběru dat a zasloužili se také měrou největší o zdar celého díla. Co říci závěrem? Česká republika je ve srovnání s intenzitou vizuálního sledování ptačího tahu v Nizozemsku opravdovým trpaslíkem. Přes slabé náznaky (např. Schröpfer 2001, Zprávy ČSO 53 nebo Jasso 2004, Prunella 29) je tato zajímavá ornitologická disciplína u nás opravdovou Popelkou. Že je i takto získaných dat možno využít nejen v národním, ale zejména v mezinárodním měřítku (např. vztah počtu protahujících cvrčal, drozdů zpěvných a králíčků v Nizozemsku s hnízdním indexem pro tyto druhy ve Švédsku), dokazuje recenzovaná kniha. Kniha, její zpracování a prezentace dat je na vysoké úrovni a recenzent se v hluboké úctě sklání před všemi, kteří se zasloužili o vydání tohoto díla. I přes počáteční obtíže s holandštinou, jsem po chvilce zjistil, že je možné většinu předkládaných informací i bez slovníku vstřebat. Ten, kdo se věnuje vizuálnímu sledování tahu ptáků, se nebude moci této knize vyhnout. Libor Schröpfer
Nicolai B. & Wadewitz M. 2003: Die Brutvögel von Halberstadt. Abhandlungen und Berichte aus dem Museum Heineanum 6, Sonderheft (ISSN 0947-1057). 187 stran, formát 16,5 x 24,0 cm, 60 barevných fotografií, 7 tabulek, 7 diagramů, 100 mapek rozšíření, cena 12,50 EUR. V současné době probíhají nebo byly nedávno dokončeny terénní práce hned na několika atlasech hnízdního rozšíření ptáků našich měst, regionů a celé Čes-
SYLVIA 40 / 2004
ké republiky. Pro řadu ornitologů by proto mohla být inspirující výše uvedená publikace, která počátkem letošního roku přibyla do knihovny ČSO. Halberstadt je malé německé město (rozloha katastru: 82 km2, 40 740 obyvatel) ležící v severovýchodním předhůří Harzu. Jeho historické centrum bylo za druhé světové války zničeno a později zastavěno bloky obytných domů. Mezi tímto novodobým středem a zbytkem města zůstal zelený kruh městských parků. Halberstadtem protékají dvě malé říčky, na okraji města se rozkládá jezero vzniklé po těžbě štěrku, okolní plochy jsou intenzivně zemědělsky využívané. V polních lesících a zalesněných kopcích dominují listnaté stromy (duby, buky, javory a břízy), pouze místy jsou porosty smíšené s borovicí. Centrem ornitologického dění v regionu je místní Museum Heineanum, a tak nepřekvapuje, že jeho pracovníci byli hlavními organizátory mapování hnízdního rozšíření ptáků v Halberstadtu, na kterém se v terénu podílelo 10 místních ornitologů. Metodika práce a vyhodnocování výsledků se kromě jedné – avšak podstatné – změny příliš nelišily od jiných atlasů. Pro nevelký počet mapovatelů nebylo zpracováno celé katastrální území Halberstadtu, ale pouze jeho polovina – plocha 7 x 6 km zahrnující vlastní město a nejbližší okolí s vyloučením malé nepřístupné části kvadrátu (zmapováno 41 km2). Sledovaná plocha byla rozdělena na 164 čtverců o hraně 500 m. Mapování probíhalo v letech 1998–2001, v roce 2002 byly provedeny už jen cílené dodatečné kontroly. V terénu pozorovatelé strávili celkem 777 hodin, v průměru tedy 4 h 45 min na jeden čtverec. V každém čtverci museli provést nejméně pět kontrol rozložených od poloviny března do poloviny července, během kterých zakreslovali „revíry“ (výskyt jedinců s te-
ritoriálními či hnízdními projevy) jednotlivých druhů do připravených map a zapisovali výsledky do předtištěných formulářů. Na jejich podkladě poté uvedli počet vyskytujících se párů jednotlivých druhů v každém kvadrátu a jejich hnízdní statut (B – možné, C – pravděpodobné a D – jisté hnízdění). V případě, že v kvadrátu zaznamenali alespoň čtyři revíry daného druhu, tento automaticky považovali za druh v kvadrátu prokazatelně hnízdící (kategorie D)! Využití tohoto kritéria je pochopitelně diskutabilní a bez znalosti hrubých dat přinejmenším znemožňuje srovnání předložených výsledků s jinými studiemi. Uvedeným způsobem byl doložen výskyt 130 druhů, z nichž 118 bylo hnízdících (B–D, 110 v kat. D). V jednom čtverci bylo nalezeno maximálně 64 druhů, průměrně ale jen 28. Mapovatelé celkem zakreslili 21 300 revírů, v průměru tedy 52 „párů všech druhů“ na 10 ha, s lokálním maximem 152 revírů/10 ha (v jednom čtverci). Podíl vyskytujících se druhů nepěvců ku pěvcům byl 0,51. Zhruba 90 % hnízdících párů ale náleželo mezi pěvce. Z nepěvců nejhojnější hřivnáč se umístil až na 16. místě v tabulce početnosti. Největší podíl na celkové hnízdní hustotě měly nejhojnější druhy: zhruba 20 % vrabec domácí. Deset nejhojnějších druhů dohromady tvořilo 58 % a 30 nejhojnějších druhů 88 % místní ptačí populace. Čtverce s nejvyšším počtem přítomných druhů nebyly zároveň čtverci s nejvyšší hnízdní hustotou. Těmi byly naopak druhově chudé kvadráty s výskytem koloniálně hnízdících druhů (vrabci domácí i polní, špaček obecný, rorýs obecný, jiřička obecná). Celková hnízdní hustota v jednotlivých čtvercích stoupala s podílem jejich zastavěné plochy. Z výsledků dále zaujme například relativně malý počet vyskytujících se „vodních“ ptáků nebo cenné složení spole-
165
Z literatury
čenstva polosuchých biotopů jižně od města (včelojed lesní, skřivan lesní, bramborníček černohlavý, pěnice vlašská, strnad luční) s vysokou hnízdní hustotou krutihlava obecného (6 párů/km2). Naprosto ojedinělá je pak vysoká koncentrace osmi vyskytujících se druhů dravců (251 párů/100 km2) s hnízdícím luňákem červeným uvnitř města. Pro zpracování atlasu bylo důležité, že autoři mohli své výsledky porovnávat nejen s již zveřejněnými studiemi hnízdního rozšíření ptáků v dalších šesti německých městech různé velikosti, ale též s rozsáhlou databází historických ornitologických pozorování na území Halberstadtu a celého Harzu. Přímo příkladná je pak rychlost, se kterou bylo celé dílo sepsáno a opublikováno (1 rok). Kniha je rozdělena na dvě části.
166
V obecné části čtenář nalezne detailní údaje o městu (poloha, popis, osídlení a vývoj, podnebí, fauna), metodice a celkové zhodnocení výsledků (druhové spektrum, početnost druhů, hnízdní hustota, zvláště zajímavé nálezy, změny v četnosti jednotlivých druhů v čase, tendence, druhová ochrana). Speciální část je tvořena kapitolkami o výskytu jednotlivých druhů. Celá publikace je bohatě vybavena barevnými fotografiemi lokalit a vybraných ptačích druhů, mapkami, grafy a tabulkami. Závěrem si dovolím konstatovat, že autorům se podařilo připravit atlas, který si zaslouží pozornost nejen německé, ale i naší ornitologické veřejnosti.
Roman Vacík
