SYLVIA 41 / 2005
Z literatury Book Reviews Greenberg R. & Marra P. P. (eds) 2005: Birds of Two Worlds: The Ecology and Evolution of Migration. John Hopkins Univ. Press, Baltimore & London (ISBN 0-8018-8107-2). 466 str., formát 22 x 28,5 cm, cena 110 USD. Ptačí tah lidi odedávna fascinoval tím, jak dlouhé vzdálenosti migranti překonávají, jak se vypořádávají s nepřízní počasí, velehorami a nehostinnými pouštěmi, jak přesně jsou schopni navigovat a vracet se na tatáž místa na hnízdišti i zimovišti, jak se fyziologicky přizpůsobují tak náročným výkonům a hlavně jak a proč tah vlastně vznikl. Pohled na migraci se samozřejmě s rozvojem biologie postupně vyvíjel. Podívejme se tedy společně, jak na ni nazírají současní biologové. Recenzovaná kniha vznikla jako sborník 32 příspěvků z konference Birds of Two Worlds: Advances in the Ecology and Evolution of Temperate–Tropical Migration Systems pořádané Smithsonian Institution v březnu 2002 v západovirginském Shepardstownu. Už svojí výpravností dává kniha na první pohled tušit, že se nejedná o nějaký tuctový sborník přednášek z konference. A vskutku ani druhý pohled vás nezklame. Jednotlivé kapitoly napsali přední světoví odborníci studující tažné ptáky a celkově kniha čtenáři podává pestrý výběr aktuálních otázek týkajících se ekologie a evoluce dálkové migrace ptáků, přičemž příklady vybírá jak z Nového, tak i ze Starého světa. Autoři se hlavně zaměřují na evoluci migrací a to, jak pravidelný tah mezi značně odlišnými prostředími ovlivňuje morfologii, cho-
vání a životní styl (life history) migrantů a co je odlišuje od stálých ptáků. V neposlední řadě pak studují faktory ovlivňující distribuci tažných druhů v ekosystémech a celých světadílech. Jednotlivé příspěvky jsou seskupeny do sedmi tematických kapitol, které pro přehlednost uvádím v původním znění: Evolution of migration systems. Dlouhou dobu si vědci lámali hlavu nad teoretickými otázkami typu: Jak a za jak dlouho migrace vznikly? Odštěpili se dálkoví migranti z tropických stálých populací? Jaké jsou hlavní faktory prostředí zodpovědné za vznik migrací? Na tyto a jiné dotazy se snaží odpovědět první sekce o evoluci migračních systémů. Zatímco David Steadman pátrá po podmínkách vzniku tahu v geologickém čase, Philip Hockey se na ně dívá z pohledu současných druhů. Leo Joseph pomocí molekulárně genetických metod demonstruje, že migrační chování má hluboké kořeny u mnoha taxonů, ale tendence táhnout je překvapivě flexibilní. Manželé Irwinovi ukazují na příkladu sibiřského tahového systému, že tahová rozhraní mohou přispívat k divergenci populací a následné speciaci. Adaptations for two worlds. Aby tažní ptáci mohli dobře fungovat a úspěšně přežívat jak na hnízdištích, tak na zimovištích, museli se často přizpůsobit dosti odlišným podmínkám (odlišná vegetace, dostupnost potravy, podnebí, konkurenti a predátoři). O tom, jak řeší dvojsečný problém specializace, se dozvíte právě v této kapitole poměrně trefně nazvané Přizpůsobení dvěma světům. Přestože tato metafora trochu pokulhává – tažní ptáci nežijí pouze ve dvou světech, ale zastavují se i na jiných místech, řada druhů na zimovišti kočuje či pelichá jinde, než pak později zimuje – příměr je to zajímavý a názorný. První čtyři se soustřeďují na morfologické a anatomické adaptace, poslední dvě pak na
143
Z literatury
strategie chování migrantů. A vskutku – to co je v jednom prostředí výhodné, může být v jiném prostředí přítěží. Jistě zaujme nečekané zjištění Winklera a Leislera, že migranti mají menší koncový mozek než stálí ptáci. Pěkná je rovněž studie McWilliamse a Karasova o kompromisech spojených s flexibilní redukcí trávicího ústrojí tažných ptáků a Rohwerův vhled do odlišných strategií pelichání ptáků na východě a západě Severní Ameriky. Claudia MettkeováHoffmannová a Russel Greenberg poodhalují roušku kognitivní ekologie migrantů, kdy testují, zda se tažní ptáci od stálých druhů liší v poznávacích schopnostech, jako je explorační chování, reakce na nové podněty, dlouhodobá paměť apod. Biogeography. Ptáci táhnoucí na dlouhé vzdálenosti svými každoročními pohyby překračují hranice stanovené tradiční biogeografií a na zimovištích se zapojují do tamních společenstev. Protože tam spousta druhů pobývá déle než na hnízdišti, nabízí se otázka: Odkud tito ptáci vlastně jsou? Pokud jsou tropického původu, co je přimělo k hnízdění kdesi daleko na severu? Pokud jsou původem z mírného pásma, jak našli cesty k přežití v druhově pestrých tropických ornitocenózách? Katrin Böhningová-Gaeseová ve své makroekologické práci ukazuje, že si většina druhů zachovala původní preference prostředí z tropů, a tak většinu nearktických dálkových migrantů tvoří lesní ptáci, kdežto většina palearktických dálkových migrantů hnízdí v otevřených biotopech. Mönkkönen a Forsman zjistili, že početnost migrantů je nejvyšší ve středních zeměpisných šířkách a abundance tažných a stálých druhů se zdá být ve velkých geografických měřítkách vzájemně nezávislá. Kapitola Connectivity je ukázkou bouřlivého pokroku nových alternativ-
144
ních metod (molekulárně genetické přístupy, stabilní izotopy, stopové prvky), umožňujících blížeji nahlédnout, kde která hnízdní populace zimuje, a zdůrazňuje ekologické a evoluční důsledky našeho poznání tohoto aspektu. Migration itself. Tah je velmi energeticky náročný a adaptace a přípravy na něj ovlivňují ptáky i v následujících obdobích ročního cyklu. Migranti prodělávají velké fyziologické a anatomické změny, kdy dochází k přebudování těla na „létací stroj“ s dočasně redukovaným zažívacím traktem, který k letu nepotřebují. Někteří ptáci se zdrží na tahu každoročně 5–6 měsíců, přičemž až 99 % času a 66 % energie stráví na tahových zastávkách, kde doplňují zásoby potřebné na další cestu. Frank Moore a kol. se snaží zodpovědět otázky, jak mohou tažní ptáci najít odpovídající prostředí pro dostatečné doplnění zásob, jak se vyhnout predaci a kompetici, jak najít přesnou cestu ke kýženému cíli a jak migrace ovlivňuje následnou reprodukci. Theunis Piersma a kol. studovali ekologii jespáka rezavého na tahových zastávkách rozesetých téměř po celém světě a zjistili, že doplňování zásob je mnohem pomalejší blíže rovníku. Cochran a Wikelski skloubili telemetrické sledování táhnoucích drozdů r. Catharus s orientačními experimenty a detailními energetickými měřeními a podávají nové fascinující informace o tahu těchto ptáků. Rebecca Holbertonová a Alfred Dufty si pak v posledním příspěvku kladou mj. otázky: Jaký fyziologický mechanismus stimuluje hyperfagii? Jak ptáci poznají, že už přibrali dostatečné množství tuku pro další let? Práce v kapitole Behavioral ecology se snaží vyplnit naše mezery ve znalostech ze zimovišť, na přesvědčivé zodpovězení mnoha zajímavých otázek si ale budeme muset počkat, dokud se nenashromáždí více dat z tropů.
SYLVIA 41 / 2005
Population ecology. K pochopení populační ekologie tažných druhů je třeba znalostí populační biologie z celého ročního cyklu. Toho bohužel dosud nebylo dosaženo u žádného druhu. Tibor Szép a Anders Pape Møller ale představují novou metodu k odhadu vlivu environmentálních faktorů na distribuci a přežívání tažných ptáků založenou na korelaci přežívání na hnízdišti se satelitním indexem vegetace na zimovišti. Michael Runge a Peter Marra pak ukazují, že podmínky v jednom období (např. zimování) mohou významně ovlivňovat ptáky v období následujícím (např. přežívání a reprodukci). Další příspěvky se zabývají usidlováním vlaštovek stromových a limitujícími faktory populací (potrava, predátoři, klima). Jak je zřejmé z odvážných otázek, které si autoři jednotlivých příspěvků kladou, je čtení této knihy v mnoha ohledech velmi podnětné a přínosné. Přestože studium ptačího tahu postupuje v současné době mílovými kroky, věřím, že se po přelouskání celého textu v mnohé hlavě zrodí nejedna nová idea. Mnoho příspěvků ostatně uzavírá optimistický výhled do budoucna, kde je nastíněn potenciál dalšího výzkumu. Celé dílo je svým způsobem motivující, vyznívá veskrze optimisticky a jasně ukazuje, jak se díky novým metodám a konceptům naše poznání fenoménu ptačích migrací neustále posunuje kupředu. Spolu s nedávno vyšlou šestisetstránkovou publikací Bertholda et al. 2003 (Avian Migration. Springer-Verlag, Heidelberg, vzešlou ze symposia pořádaného ke stému výročí založení Vogelwarte Rossitten), kde najdete i další oblasti, o nichž posuzovaná kniha nepojednává, máte k dispozici dva bohaté a inspirující zdroje aktuálních poznatků o evoluci a ekologii tahu ptáků. Petr Procházka
Hudec K. & Šťastný K. (eds) 2005: Fauna ČR, sv. 29/1 a 29/2, Ptáci – Aves II/1 a II/2. Academia, Praha (ISBN 80-200-0382-7, 80-200-1114-5). oba svazky 1204 str., formát 17,5 x 24,5 cm, 560 obr., cena 450,- Kč (za oba svazky). Po dlouhých 11 letech od reedice prvního dílu a neuvěřitelných 28 letech od prvního vydání druhého dílu vyšla v letošním roce jeho reedice. Druhé vydání přináší několik změn a novinek. Všechna data pocházejí pouze z území České republiky. Další změnou je, že oba svazky pokrývají zbývající řády nepěvců. Z toho vyplývá, že reedice třetího dílu bude zahrnovat pouze řád pěvců. Poslední změna se týká autorského kolektivu, který doznal značných změn. Někteří jeho členové již nežijí a bylo ho proto třeba doplnit, zejména pak o specialisty na jednotlivé druhy resp. řády. Celkově spolu s oběma editory čítá autorský kolektiv úctyhodných 38 jmen. V neposlední řadě přistoupil ke K. Hudcovi jako hlavní editor K. Šťastný. Předkládané svazky zpracovávají následující řády: Accipitriformes, Falconiformes, Galliformes, Gruiformes, Charadriiformes, Pteroclidiformes, Columbiformes, Cuculiformes, Strigiformes, Caprimulgiformes, Apodiformes, Coraciiformes a Piciformes. Ke každému řádu je připojena jeho stručná charakteristika. Kromě obecné charakteristiky je popsáno opeření, morfologie a anatomie, bionomie, potrava, význam, systém, rozšíření a fylogeneze. Poté následuje stručný určovací klíč příslušného řádu. Navazují zpracování jednotlivých ptačích druhů. Po stručném představení řádu přicházejí na řadu ptačí druhy prokázané pro území ČR. Zde je popisováno rozšíření druhu s mapkou areálu, ta-
145
Z literatury
xonomie, popis, rozměry, poznávání v přírodě, výskyt v ČR, tah, prostředí, hnízdění, potrava, význam a cizopasníci. Zpracování jednotlivých druhů má rozdílnou délku od 2 stránek (např. Calidris fuscicollis) až po 16 stran (Fulica atra). Před autorským kolektivem, který se v průběhu prací měnil a doplňoval, ležel nesmírně obtížný úkol. Podat zprávu o změnách ve výzkumu těchto řádů za posledních 30 let. Informace byly a jsou roztroušené v ornitologických časopisech a sbornících, výročních zprávách a dalších periodických i neperiodických publikacích. Jak se tohoto nelehkého úkolu autorský kolektiv zhostil, co se podařilo, co už méně? K jednoznačným kladům patří příkladné zpracování kapitol Hnízdění, Potrava a Rozměry u mnoha řádů. Vyzdvihl bych např. zpracování dravců a sov. Zde mohlo být čerpáno z dlouholetého sběru základních hnízdních charakteristik, vzorků potravy a biometrických dat členy Skupiny pro ochranu a výzkum dravců a sov při ČSO. Právě zde dochází k příkladnému prolínání sběru dat amatéry i profesionály a následné vyhodnocení v publikaci, která bude naši ornitologickou veřejnost ovlivňovat hezkých pár let. Byl bych nerad, kdyby vyznělo, že ostatní pracovní skupiny předkládají své poznatky hůře zpracované (což není pravda), ale přece jen neměly materiálu tolik. Již tradičně na velmi vysoké úrovni je zpracování cizopasníků, česká parazitologická škola se prezentuje v tom nejlepším světle. Novinkou, která je dle mého názoru velmi potřebná, je zapracování mezinárodních i tuzemských právních norem do kapitoly Význam. Přehled některých norem na úvod prvního dílu patří také k pozitivům celého projektu. Velmi obtížné se ukázalo zpracování kapitoly Výskyt v ČR. Zde byla využita data z nepřeberného množství pramenů, z dat
146
k hnízdnímu atlasu 1985–89, databází ČSO, z archivů obou hlavních editorů, nepublikovaných pozorování i nejrůznějších rubrik, která uvádějí ornitologická pozorování. Součástí této kapitoly je také prezentace hnízdního rozšíření pomocí mapky kvadrátové sítě z hnízdního atlasu z let 1985–89. Na první pohled dobrý nápad však u některých druhů naráží na možnosti nesprávné interpretace, zejména u zahraničních uživatelů. Exemplárním příkladem je mapka hnízdního rozšíření u mandelíka hajního. Při pohledu na mapku to vypadá, že na jižní Moravě žije malá populace tohoto druhu. Z textu je však možné zjistit, že poslední prokázané hnízdění zde proběhlo v roce 1987 (1991?). Český čtenář si to v textu dohledá, ale co cizinec? V předmluvě k celému dílu je opravdu uvedeno, že mapky rozšíření obsahují data z let 1985–89, v některých případech doplněná příslušnými zpracovateli do roku 2000. Přesto si myslím, že by bylo vhodné ke každé mapce uvést jako poznámku, ze kterých let hnízdní data pocházejí. I přes některé další drobnosti (např. nepublikování zimního pozorování kukačky obecné na Chodsku, údajný hnízdní výskyt kulíka písečného na Plzeňsku) zaslouží editoři této kapitoly uznání, jejich úkol byl jedním z nejtěžších. Problematický se mi také jeví výběr fotografií. Chybí např. chřástal polní a kropenatý, kulíci rodu Pluvialis, kukačka obecná, hrdlička zahradní. Na druhé straně je zde fotografie samice dropa malého na hnízdě, která evidentně nepochází z našeho území. Některé fotografie nebyly pořízeny ve volné přírodě (sokol stěhovavý, výreček malý, strakapoud bělohřbetý). Nebylo by lepší v dalších zpracováních fotografie úplně vynechat? Co se nepovedlo? Zklamáním jsou pro mne kapitoly o tahu jednotlivých ptačích druhů. Ze zpracování je zřejmé,
SYLVIA 41 / 2005
že se práce prováděly na poslední chvíli. Rozsah zpracování je u většiny druhů nedostatečný, objevují se zde i nepravdivé informace. Jak v prvním zpracování tak i zde je uvedena informace o naší sluce lesní, která se měla dožít 21 let. Údaj je mylný, pták byl ve Francii střelen již ve druhém roce života (Sylvia 2(1–2)/1937: 1–19). Údaj o zastižení našeho lelka v jižním Španělsku na začátku ledna je také nepravdivý, ve skutečnosti se jedná o datum odeslání dopisu naší kroužkovací stanici. Pisily čáponohé byly v Itálii střeleny u jezera Cona u Benátek a ne u známého Lago di Como. Této kapitole by se mělo v reedici pěvců věnovat mnohem více pozornosti. Nejméně spokojen jsem pak s německým shrnutím na konci druhého dílu. Rozsahem je naprosto neadekvátní významu tohoto nejdůležitějšího a stěžejního českého ornitologického díla. Myslím si, že v tak rozsáhlém díle by bylo možné několik listů přidat, aniž by došlo k razantnímu nárůstu počtu stran. Tato kapitola není dobrým příspěvkem pro vylepšení jména české ornitologie. Přes uvedené nedostatky ve mně převládá dobrý pocit z obou předložených svazků reedice. Málokdo z dnešních uživatelů si dovede představit kolik úmorné, vysilující a zdánlivě nekonečné práce čekalo na editorský tým. Málokdo ví, že v podstatě celý text, i ten který nebylo třeba upravovat, bylo nutné přepsat na počítači. Začátky probíhaly ještě plně v režii známého textového editoru T602, dnes ohroženého vyhynutím. Elektronická pošta byla na počátku rozkvětu, korespondence probíhala většinou pomocí dopisů. Počet posílaných disket s návrhy jednotlivých kapitol byl enormní. Přes všechny tyto potíže spatřilo světlo světa dílo, které odráží úroveň české profesionální, ale také amatérské ornitologie. Doufám, že se stane na dlouhou dobu nepostradatelným literárním pra-
menem pro všechny, kteří zkoumají, chrání a mají rádi naše ptactvo. Libor Schröpfer
Mayer S. 2000: Birds of Bolivia 2.0. Sounds and Photographs. CD-ROM. Bird Songs International B.V., Westernieland (ISBN 90-75838-04-2). 2. přeprac. vydání, cena 65,45 EUR. Scharringa J. 2001: Birds of Tropical Asia 2. Sounds and Sights. CD-ROM. Bird Songs International B.V., Westernieland (ISBN 90-75838-05-0). 2. přeprac. vydání, cena 65,45 EUR. Krabbe N. & Nilsson J. 2003: Birds of Ecuador. Sounds and Photographs. DVD-ROM. Bird Songs International B.V., Westernieland (ISBN 90-75838-06-9). 2. přeprac. vydání, cena 83,30 EUR. Znalost ptačích hlasů je nepochybně zcela nezbytnou podmínkou „fungování“ každého amatérského ptáčkaře („birdwatchera“) i profesionálního ornitologa. Je dosti pravděpodobné, že například během vycházky do lesa více ptačích druhů uslyšíme než uvidíme, respektive zkušený ptáčkař více druhů ptáků určí podle jejich hlasových projevů, než aby se namáhal zvedáním dalekohledu k očím. Každý ornitolog žijící v mírném pásu, který se někdy ocitl v tropech, si však během několika málo hodin musel uvědomit, že znalost ptačích vokalizací je
147
Z literatury
v tropickém pásu mnohonásobně důležitější než v pásu mírném. Důvodů je celá řada: mnozí tropičtí ptáci často dlouhou dobu sedí nehybně „na číhané“, takže jsou i přes své pestré zbarvení zcela nenápadní, v deštném lese (kde je zajímavých druhů nejvíce) panuje šero až tma, tropičtí ptáci mají oproti severským kolegům extrémně nízké populační hustoty atd. Tristní – a zcela standardní – zkušeností je procházet oblastmi s nejvyšší ptačí diverzitou na světě celé hodiny a nevidět jediného opeřence (což je do jisté míry dáno i zcela odlišnou ekologií tropických ptáků oproti těm „našim“). Řada druhů, které jsou těžko zjistitelné, se navíc ozývá jen během kratičkého období před rozbřeskem, tedy za naprosté tmy. Za takovýchto podmínek, které se jen stěží mohou více lišit od podmínek v mírném pásu, není divu, že řada druhů ptáků je prakticky nezjistitelná (případně neurčitelná) bez znalosti jejich hlasových projevů. Kromě řady nahrávek na kazetách či CD, které se věnují určitým geografickým oblastem nebo taxonomické skupině, se během posledního desetiletí objevila další vynikající pomůcka pro přípravu na pozorování ptáků v tropech – CDROMové a DVD-ROMové nosiče s nahrávkami a fotografiemi ptačích druhů určitých oblastí. K našemu překvapení se nám zatím nepodařilo narazit na českého ornitologa, který by tyto prostředky znal či využíval, a tak bychom se zde pokusili nastínit jejich přednosti (velké) i nedostatky (převážně zanedbatelné). Multimediální zpracování poskytuje možnosti dříve zcela nevídané. Na klasické CD lze nahrát maximálně 99 stop. Jednu stopu lze samozřejmě využít pro umístění např. dvou druhů, jako je tomu třeba na kompaktním disku Costa Rican Bird Song Sampler (Ross 1998), který však i přesto obsahuje nahrávky pouhých 184 druhů (nemluvě o tom, že ta-
148
kové CD je uživatelsky ne zcela příjemné). Ve srovnání s tím i nejchudší z recenzovaných titulů (CD-ROM Ptáci tropické Asie) obsahuje 1431 nahrávek 697 druhů (o celkové délce 14 h záznamu) a dále 406 fotografií celkem 310 druhů. Na jižní Asii existuje celá řada velmi kvalitních terénních určovacích příruček, které lze použít ke studiu spolu s CD-ROMem. Na druhé straně na takovou Bolívii neexistuje vůbec žádný terénní klíč. To se může zdát zcela absurdní, vždyť to je mezi zeměmi bez přístupu k moři druhově nejbohatší země na světě a co do reprezentativnosti neotropické ornitofauny ji nepředčí žádná jihoamerická země. Na druhé straně je to ovšem stát z latinskoamerických zemí nejméně prozkoumaný, čemuž odpovídá i prudký nárůst počtu druhů zjišťovaných na bolivijském území v posledních letech (viz Grim 2004: Vesmír 83(10): 542). Pak se ovšem nelze divit, že se zatím na trhu žádný klíč neobjevil. Tuto zásadní mezeru naštěstí zaplnil CD-ROM „Birds of Bolivia“. Díky využití zvukového formátu mp3 s vysokým stupněm komprese obsahuje 2530 zvukových záznamů 941 druhů (přes 19 hodin) a k tomu 1390 fotografií 756 druhů (z toho se 639 vyskytuje v Bolívii, zbytek pak v blízkém Peru a Ekvádoru). Proč jsou ptáci Ekvádoru nikoli na CD- ale DVD-ROMu je zřejmé poté, co si uvědomíme, že obsahuje neskutečných 6015 nahrávek (69 h!) celkem 1184 ptačích druhů a návdavkem 824 fotografií 469 druhů naskenovaných v někdy až zbytečně vysokém rozlišení (celkový objem materiálu tohoto titulu je 2,6 GB). Pro některé endemické neotropické skupiny (tinamy, klouzálci, mravenčíci, mravenčíkovci, štidláci) obsahuje DVD nahrávky hlasů všech (nebo téměř všech) druhů zjištěných na území Ekvádoru. Mimochodem první z autorů je Niels Krabbe, spoluautor legendární
SYLVIA 41 / 2005
ptačí bible Birds of the High Andes (Fjeldså & Krabbe 1990). Jednotlivé recenzované tituly se v detailech liší. Např. asijský a bolivijský obsahuje navíc nahrávky několika druhů savců a také fotografie různých lokalit a biotopů, kde byly nahrávky pořízeny, na bolivijském jsou zařazeny v samostatné sekci i neidentifikované nahrávky, ekvádorský uvádí kompletní seznam všech druhů zjištěných v Ekvádoru s vyznačením těch ohrožených s odkazem na kompletní informace na BirdLife Data Zone. Společným jmenovatelem všech titulů je jejich jednoduchý až strohý design, který ovšem pro daný účel vcelku postačuje. Druhy jsou řazeny podle čeledí, na ekvádorském a asijském lze nastavit systematické řazení alternativně podle Clementse (2000) nebo podle Sibleyho & Monroea (1990). Podobně lze zvolit, zda bude první uveden anglický nebo latinský název taxonu. Pod každou čeledí se po kliknutí na křížek vedle jejího názvu rozbalí seznam druhů a pod druhem jedna či více nahrávek jeho hlasových projevů. Vedle zvukových nahrávek jsou přístupné fotografie daného druhu, často je zařazeno více fotografií z různých lokalit a/nebo fotografie různých poddruhů. U řady druhů jsou ovšem záznamy zvuku i fotografie dost nekvalitní, nebo úplně chybí, což je dáno tím, že materiál nebyl profesionálně a cíleně získávaný, ale shromážděný od řady ornitologů, kteří se zabývají ornitofaunou příslušných oblastí. Nahrávky i fotografie jsou doplněny základními popisnými informacemi (datum, lokalita – s odkazem na mapu, nadmořská výška, autor včetně kontaktu, jistota určení druhu, je-li nižší než 100 %), takže vydané tituly plní i dokumentační funkci. Užitečné je uvádění zvuků v pozadí, to ale není zpracováno u všech nahrávek. Kvalita nahrávek je hodnocena stupnicí A–E s možností výběru pouze
těch kvalitních. Standardem zvukových archivů, který je v tomto případě dodržen, jsou informace o typu hlasu (samec/samice/mládě, zpěv/vábení/varování apod.) a okolnostech jeho vzniku (biotop, provokace playbackem atd.) a uložení (registrační číslo). Chybí pouze popis použité techniky. Taxony lze vyhledávat velmi snadno, a to i po zadání jen části jejich názvu. V samostatném okně je otevřeno ovládání hlasitosti. Je také možné zároveň otevřít více oken a srovnávat fotografie a nahrávky různých druhů. Ideální je překopírovat kompletně obsah médií na harddisk počítače, což umožňuje srovnávat nahrávky (např. geografickou variabilitu hlasů) z různých titulů bez nutnosti výměny disků v mechanice počítače. Jednou z dalších výhod je možnost vytvořit si vlastní playlist, který lze uložit nejen na pevný disk, ale i převést na audio CD a případně využít v terénu k přilákání daného druhu, nebo prostě jen jako pomůcku při identifikaci neznámých hlasů. Použitelnost recenzovaných produktů ovšem zdaleka nekončí zeměmi uvedenými v jejich názvech. Chcete-li se vypravit např. do Mexika (jakožto nejextrémnějšího severu neotropické oblasti), najdete na ekvádorském DVD hlasy téměř 200 druhů a na bolivijském CD přibližně 150 druhů (cca 110 je společných), které můžete uslyšet i v Mexiku. Pak už stačí jen dokoupit např. kazetu Bird Songs of Belize, Guatemala and Mexico (Delaney 1992) či CD Costa Rican Birds Song Sampler (Ross 1998) na jihomexické druhy a ve výprodejích prakticky zadarmo běžně sehnatelný CD-ROM North American Birds (Peterson 1996) na druhy severomexické a na migranty a máte pokrytých přes 80 % všech druhů, se kterými se lze potenciálně v Mexiku setkat! Nikdo není dokonalý, takže zmíníme alespoň pár nedostatků uvedených pro-
149
Z literatury
duktů. Není divu, že při neskutečném objemu nahrávek se občas vloudily chyby – jejich opravy jsou ovšem uvedeny na internetové stránce www.birdsongs.com (aktualizace s opravami lze zdarma nainstalovat přímo z internetu). Některé fotografie jsou technicky dost nekvalitní a řada druhů samozřejmě chybí úplně – ovšem připravují se reedice s doplňky a opravami. Ve vysokém rozlišení jsou na recenzovaných produktech často i fotografie, které vůbec takové rozlišení nepotřebují, protože samy nejsou příliš kvalitní. Ztrátový formát mp3 může u některých druhů zapříčinit, že budou méně nebo vůbec reagovat na playback (ptáci rozeznají i rozdíly lidskému uchu neslyšitelné). Příprava playbackových nahrávek ovšem nebyla prvořadým záměrem autorů. Mnohé nahrávky jsou velmi nekvalitní, což lze odpustit vzhledem k tomu, že u řady druhů kvalitnější záznamy pravděpodobně neexistují. Dodatečné čištění ale po sobě někdy zanechalo velmi výrazné artefakty, zkreslené pozadí chtě nechtě sluchově zkresluje i hlavní zvuky. Pro poslech i další využití by bylo rozhodně lepší nepotlačovat přirozené šumy a ruchy tak výrazně. Přes uvedené nedostatky se domníváme, že je třeba především ocenit skutečnost, že tyto produkty vůbec vznikly. Zatím je ale bohužel velmi daleko doba, kdy bude možné vytvořit pro ptáky tropických zemí dílo obsahující nejen zvukové nahrávky, ale i údaje o jejich biologii, ekologii a chování – u značné části tropických druhů totiž zatím nemáme ani ty nejzákladnější údaje o hnízdech, vejcích, mláďatech a potravní ekologii. Recenzované tituly a dále CD-ROM „Birds of Venezuela“ lze zakoupit na adrese www.birdsongs.com. Tomáš Grim & Zdeněk Vermouzek
150
Newton I. 2003: The Speciation and Biogeography of Birds. Academic Press, London (ISBN 0-12-517375-X). 656 str., formát 19,1 x 23,5 cm, 125 obr., cena 49,95 GBP. Ian Newton patří bezesporu mezi nejpopulárnější anglické ornitology naší doby a jeho knihy, vzpomeňme například Population Limitation in Birds, jsou známé daleko za hranicemi anglosaského světa. Autorovo poslední dílo zabývající se vznikem druhů a faktory podmiňujícími geografické rozšíření ptáků je tematicky natolik přitažlivé, že považuji za žádoucí se o něm na tomto místě byť jen krátce zmínit. Speciace je intenzivně studovaným přírodním dějem, který stále skýtá nepřeberné množství nezodpovězených otázek. Obecně se ale má za to, že většina nových druhů vzniká jako důsledek nějaké formy geografické izolace. Z tohoto pohledu je spojení speciace a biogeografie, tak jak jej autor použil v názvu knihy, velmi vhodné. Na druhou stranu je kvalitní a podrobné zpracování obou překrývajících se témat již předem nelehkým úkolem. Kniha je koncipována jako učebnice pro studenty a začínající vědce, čemuž plně odpovídá formátem, vnitřní strukturou i grafickým provedením. Obsahuje 19 kapitol rozdělených, pomineme-li souhrnný Závěr, do pěti tematických okruhů a je doplněna slovníčkem nejdůležitějších odborných výrazů a samozřejmě seznamem použité literatury a rejstříkem. Hned v prvních řádcích si autor stanovil tři hlavní otázky, na které by měla kniha zvídavému čtenáři odpovědět. Jak vznikají nové ptačí druhy? Proč jsou ptáci rozšířeni tak, jak jsou? A jakým způsobem se současná druhová rozmanitost a areály udržují? Podrobnější pohled do
SYLVIA 41 / 2005
obsahu jednotlivých oddílů knihy snad poodhalí, zda bylo na dané otázky odpovězeno dostatečně. V asi dvacetistránkovém úvodu nám autor připomíná, jak velká pohyblivost a také nápadnost činí z ptáků ideální model pro studium zeměpisného rozšíření a jak se pestrost ptačích forem odráží v různosti areálů. Již zde na prvních stánkách čtenář pochopí, že těmi nejvýznamnějšími hybnými silami, které určují současné polohy a velikosti areálů, je posun kontinentů a střídání klimatických poměrů v geologické minulosti Země. Následující část, Evoluce a rozmanitost ptáků, se plně věnuje vzniku druhů. Diskutuje o vymezení druhu a složitosti vytváření fylogenetické klasifikace s ohledem na nástrahy přírody typu konvergence tj. existence podobných leč nepříbuzných forem. Za progresivní prvek můžeme považovat zřetelnou snahu o začlenění moderních molekulárních metod (molekulární hodiny, DNADNA hybridizace, sekvenační analýza) a jejich výsledků do biogeografických souvislostí a studia procesu diferenciace druhů. Výstupy tradičních a molekulárních postupů jsou v textu konfrontovány, což hodnotím jednoznačně kladně. V části věnované způsobům vznikání nových druhů je logicky kladen důraz na alopatrickou speciaci, ostatní typy speciací jsou zmíněny jen okrajově – z mého pohledu až příliš. Poměrně významná část se věnuje době potřebné k uskutečnění speciační události a další pak na příkladu havajských šatovníků a galapážských pěnkav ilustruje adaptivní radiaci. Samostatná kapitola se zabývá počtem druhů, kterýžto ovlivňují nejen evolučněekologické zákonitosti, ale do určité míry jistě i to, jak si druh definujeme. Takto podává Newton čtenáři relativně přehledný, nepříliš podrobný ale ne úplně kompletní základní kurs teorie speciace, která se prolíná téměř celým zbývajícím textem.
Druhou částí začíná ta pravá biogeografie. Kapitoly se zabývají postupně kontinentální, ostrovní a oceánskou avifaunou. To umožňuje čtenáři uvědomit si specifika daných oblastí. „Kontinentální část“ obsahuje přehled všech zoogeografických oblastí světa s podrobným popisem místních avifaun. Zajímavostí ji však jistě předčí část věnovaná ostrovní biogeografii. Dlouhodobá vědecká pozornost věnovaná ostrovům přinesla spoustu nových zjištění a z konkrétních poznatků i teorií je namíchán opravdu čtivý koktejl. Poslední pasáž týkající se mořských ptáků v mých očích sklouzává pod hladinu zajímavosti. Problém spatřuji zejména v dlouhých pasážích souvislého textu, který je plný „známých pravd“ a často až příliš detailních popisů konkrétních ptačích příběhů. Celkově však nutno uznat, že jsou uvedeny vlastně všechny důležité informace. Jak ovlivňují klimatické cykly v pleistocénu – střídání dob ledových a meziledových – rozšíření ptáků, se dozvídáme ve třetí části knihy. Kapitolu věnující se vzniku těchto cyklů a obecným principům jejich působení na rozšíření světové fauny a flóry následují dvě kapitoly o konkrétních dopadech oscilací klimatu na avifauny mírného a tropického pásma. Poslední samostatná kapitola probírá ostrůvkovité areály. Třetí oddíl knihy bych si dovolil označit za nejlépe zpracovaný, ačkoli musím přiznat jistou subjektivní náklonnost k tématu. Zaujala mě hlavně vyváženost a ucelenost podávaných informací, které pozvednou čtenářovy vědomosti na poměrně vysokou úroveň velmi lehce a rychle. Čtvrtá část knihy pojednává o velikosti a vnitřní struktuře areálů s hlavním zaměřením na faktory, které velikost a umístění areálů limitují. Autor postupně probírá základní omezení klimatem, kvalitou prostředím, potravní nabídkou, predací, lidskou činností apod., neopo-
151
Z literatury
míjí však ani mezidruhovou kompetici či složitější populačně-ekologické a makroekologické zákonitosti. Autorova oblíbená „limitace“ se zde tak rozjíždí na plné obrátky. Zvláštní pozornost je věnována nedávným velkým změnám v rozšíření, kde s přehledem kraluje příklad hrdličky zahradní (Streptopelia decaocto). Poslední, ale velmi důležitou částí je biogeografie migrace ptáků. Krátce a hodně neúplně zmíněné metody studia tahu ptáků působí skoro až nadbytečně. Jako přehled způsobů migrací a nastínění příčin a důsledků tohoto typu chování však „migrační“ oddíl knihy poslouží velmi dobře. Jeho přečtení lze doporučit i všem amatérským kroužkovatelům, kteří ve své činnosti hledají hlubší smysl. Tématicky je kniha opravdovou novinkou, a tak vhodně zaplnila mezeru na trhu. Jejím přínosem je obzvláště propojení konkrétních příkladů ze života ptáků s obecnějšími biogeografickými teoriemi a vytvoření kvalitního základního přehledu v oboru. Je psaná velmi čtivým a přístupným způsobem, a tak čtenář jistě promine místy až přílišnou rozvláčnost. Knihu lze s jistotou doporučit všem zájemců o ornitologii, pro ty hloubavější však asi nebude plně dostačujícím zdrojem informací. David Hořák
Radović D., Kralj J., Tutiš V. & Ćiković D. 2003: Crvena knjiga ugroženih ptica Hrvatske. Ministarstvo zaštite okoliša i prostornog uređenja, Zagreb (ISBN 953-6793-23-7). 180 str., formát 23,5 x 22,5 cm, cena neuvedena. Přestože toho o Chorvatsku po svém prvním pobytu vím mnohem méně než
152
průměrný Čech, dovolím si upozornit na zajímavou publikaci sepsanou pracovníky Ornitologického ústavu Chorvatské akademie věd a umění. Nově vzniklé republiky na území bývalé Jugoslávie se již různou rychlostí vzpamatovaly z války a tamní ornitologové neúnavně inventarizují avifaunu v různých zapadlých koutech svých zemí. Jedním z výstupů jejich snažení je i tato Červená kniha ohrožených ptáků Chorvatska. Publikace v podstatě představuje jedno z prvních novodobých (poválečných) ucelených pojednání o chorvatské avifauně. Jak se praví v úvodu, ptáci jsou na území Chorvatska velmi ohroženi. Z 375 druhů je téměř polovina na červeném seznamu této země. Řada dříve hnízdících druhů již zcela vymizela, nebo nehnízdí a jen zimuje nebo protahuje (pelikán kadeřavý, ibis skalní, ostralka štíhlá, lžičák pestrý, orlovec říční, luňák červený, sup mrchožravý, sup hnědý, poštolka jižní, tetřívek obecný, drop velký, rybák černozobý, rybák černý). Osmnáct dalších hnízdících druhů je kriticky ohroženo a pokud se nic nepodnikne na jejich ochranu, mohou taktéž v Chorvatsku vyhynout. Pouze 40 % hnízdících druhů není nijak ohroženo. Stupeň ohrožení druhů, které v Chorvatsku zimují nebo jeho územím protahují, je nižší než u hnízdících druhů. Téměř polovinu (46 %) ohrožených druhů tvoří vodní a mokřadní ptáci, 19 % druhy vázané na zemědělskou krajinu, 17 % lesní druhy, zbytek pak druhy horské a mořské. Z globálně ohrožených jmenujme kdysi hnízdícího ibisa skalního, v 19. stol. pravidelně protahující kolihu tenkozobou a dříve zimující ale dnes již bohužel „vylovenou“ kachnici bělohlavou. Ne se všemi globálně ohroženými druhy je to ale tak zlé, stavy chřástala polního se odhadují na 500–1000 volajících samců, početnost kormorána malé-
SYLVIA 41 / 2005
ho (24 párů) se pomalu zvyšuje a polák malý (2000–3000 párů) patří mezi velmi hojné kachny. Zajímavým objevem bylo zjištění 69 párů racka Auduinova na Korčule, Pelješci, Mljetu a Lastovu. V knize ale najdete i druhy, které rozhodně nejsou z celosvětového pohledu ohroženy, ale v Chorvatsku žije jen malá populace (např. kukačka chocholatá). Za hlavní příčiny ohrožení kniha uvádí regulaci vodních toků, zmenšení zaplavovaných území, vysoušení mokřadů, intenzifikaci zemědělství, zarůstání opuštěných luk a pastvin, změny v lesním hospodaření a nekontrolovanou turistiku. Velký problém bezesporu představuje komerční i ilegální lov, který ohrožuje 78 % druhů. Lov je nejintenzivnější na dalmatském pobřeží, nejhorší situace je v údolí řeky Neretvy, kde se střílí vše, co lítá, bez ohledu na to, zda jde o chráněný druh nebo o chráněné území. V takové situaci je případná reintrodukce pelikána kadeřavého či kachnice bělohlavé zcela nemyslitelná. V kontinentální části Chorvatska si berou střelci na mušku hlavně dravce i sovy a kachny i husy bez rozlišování druhů lovných a chráněných. Nejdůležitějšími oblastmi pro ochranu ohrožených ptáků je Podunají a dolní tok Drávy (PP Kopački rit), povodí Sávy (PP Lonjsko polje) a rybníky v různých částech panonské části Chorvatska. Významné je i severozápadní pobřeží Dalmácie (zimoviště bahňáků a kachen), již zmiňovaná delta Neretvy, Pokupská pánev (doubravy a vlhké louky), horní tok Drávy (neregulovaná říční niva), PP Vranské jezero (poslední kolonie volavek na pobřeží, kormorán malý) a horní tok řeky Cetiny (hnízdiště vodouše rudonohého, morčáka velkého, motáka lužního, rákosníka tamaryškového aj. druhů). Při práci na rukopisu červené knihy autoři využili publikovaných prací, di-
sertací i nepublikovaných údajů, zpětných hlášení a údajů od spolupracovníků z celého Chorvatska. Druhové kapitoly stručně shrnují stupeň a příčiny ohrožení, areál druhu, rozšíření a početnost v Chorvatsku, podávají základní informaci o ekologii a současné legislativní ochraně. Mapky zohledňují hnízdní a zimní výskyt (příp. významné tahové zastávky u protahujících druhů) v současné době a v minulosti a text vhodně zpestřují fotografie. Celou knihu uzavírá přehledný červený seznam ptáků Chorvatska. Knihu doporučuji všem, kteří se chystají do Chorvatska a nebaví je jen se slunit na pláži. Úvodní kapitoly jsou psány rovněž anglicky, český čtenář ale jistě hravě porozumí i chorvatskému textu. Případné zájemce rovněž upozorňuji na letos vyšlou publikaci o významných ptačích oblastech Chorvatska (Radović et al. 2005: Nacionalna ekološka mreža važna područja za ptice u Hrvatskoj. Državni zavod za zaštitu prirode, Zagreb). Petr Procházka
Wember V. 2005: Die Namen der Vögel Mitteleuropas. AULA-Verlag, Wiebelsheim (ISBN 3-89104-678-2). 208 str., formát 15 x 23,5 cm, cena 24,95 EUR. Když jsem k recenzi objednával Wemberovu knihu o významu německých a vědeckých jmen ptáků, hořel jsem zvědavostí, jak se autor s tímto zajímavým tématem vypořádal. Nevím, jak vás, ale mě slova, a zvláště jejich původ a případné posuny významu odjakživa fascinovaly. Znalost vědeckých jmen
153
Z literatury
ptáků (a organismů vůbec) je bezesporu neocenitelnou pomůckou při četbě cizojazyčné literatury a komunikaci s kolegy ze zahraničí (s angličtinou v mnoha zemích neuspějete). Již během gymnaziálních let se mi ale protivilo bezduché memorování sáhodlouhých seznamů cizích slov, aniž bych jim alespoň trochu nepronikl takříkajíc pod kůži. Tehdy mi byl pomůckou Kábrtův Latinsko-český a Prachův Řecko-český slovník. Později, v době pražských studií, jsem si pak v univerzitním knihkupectví za babku koupil výborná Sedláčkova skripta (Sedláček S. 1970: Slovník řeckých slovotvorných komponentů v terminologii přírodních věd. UP, Olomouc). Jistě si mnozí z vás právě ťukají na čelo, k čemu tohle všechno, vězte však, že se nejedná o nějakou prostoduchou kratochvíli, druhová jména se často opakují (byť třeba v různých obměnách, s jinou příponou a patřičnou koncovkou), rodová bývají někdy poskládána ze slov vám již známých, takže po jisté době názvům začínáte jakžtakž rozumět a hrůza sršící ze jmen typu Macracanthorhynchus hirudinaceus je najednou tatam a vy se nad nimi můžete klidně pousmát. Pokud vás opravdu zajímá, co vědecké názvy ptáků znamenají, a nemáte čas pracně listovat latinskými a řeckými slovníky (kde ostatně ne vždy najdete vše potřebné), sáhněte po Wemberově knize, pak už můžete jen pokyvovat hlavou nebo žasnout, proč a jak byl dotyčný druh pojmenován. Při prvním nahlédnutí mě trochu překvapilo grafické provedení knihy, zprvu se mi zdála nepřehledná, na můj vkus až příliš barevná, s mnoha boxy a poznámkami. Po čase se mi ale zalíbila, vždyť jednotlivé výklady vhodně oživují barevné fotografie mnoha druhů ptáků a orientace v poznámkovém aparátu je v podstatě velmi jednoduchá. Co většina běžných smrtelníků patrně ocení, je
154
transliterace řeckých jmen do latinky. Tak trochu mohou mást některá rodová jména (Casarca, Mergellus, Laioscopus, Acanthis, Chloris, Spinus), pokud jsou ale zmíněna na okraj jako možná jména úžeji pojímaných rodů (Cecropis, Tachymarptis), pak nijak neruší a spíše čtenáře obohatí; stará (a staronová) rodová jména typu Trypanocorax a Coloeus zde však nenajdete. Autor si s knihou nepochybně vyhrál, uvádí křížové odkazy na podobná jména jiných druhů, stručně představuje pány, po nichž byl příslušný druh pojmenován, i vědce, kteří rod a druh popsali. Sympaticky rovněž působí heslář vybraných latinských a řeckých jmen používaných ve vědeckých názvech ptáků, rozdělený do několika tematických okruhů – barvy, míry, tvary, anatomie, chování, potrava, prostředí; nechybí ani geografické názvy, postavy z antické a germánské mytologie, jako Európin bratr Kadmos proměněný v hada (Casmerodius), Pallas Athéna (Athene) či hromovládný Thór (Thorshühnchen), a nakonec defilují skutečné osoby od Aristotela až po Yarella. V úvodu se dozvíme, jak lidé ptáky a jiné živé organismy pojmenovávají (jména ptákům vlastní „od pradávna“, jména popisná, zvukomalebná, odvozená, převzatá z jiných jazyků, (ne)chtěně přizpůsobená slovům obecně známým a jména uměle přiřazená taxonomy). Přestože to vypadá jako nudná teorie, vhodné příklady vše pěkně ilustrují a českému čtenáři najednou např. svitne, že ledňáček ke svému českému pojmenování přišel vlastně omylem, v podstatě bezmyšlenkovým převedením německého jména Eisvogel, které mělo původně s ledem pramálo společného. Dr. Wember si nečiní nárok na jediné správné vysvětlení (zpravidla uvádí alternativní vysvětlení nebo na ně odkazuje) a jak v úvodu přiznává, vznik a vý-
SYLVIA 41 / 2005
voj slov a jmen je proces, na kterém se často podílí více vlivů, a to, proč byl pták právě tak pojmenován a proč se toto jméno ujalo, může mít i různé důvody. Wemberova kniha Vám rozhodně odhalí více než běžné slovníky. Ne vždy je totiž etymologie jména zřejmá na první pohled. Z přídomku arctica každý asi tuší, že se jedná o ptáka žijícího v severských krajích, co má ale společného s řeckým arktos (doslova medvěd)? Inu, lední medvědi to asi nebudou – ano, odvozuje se od souhvězdí Velké medvědice (náš důvěrně známý Velký vůz na severní obloze). Rovněž pro mě dříve málo průhledné Podiceps je zde jasně vysvětleno (vlastně podicipes, tedy Arschfuß). Podobně matoucí je německé jméno pěnice (Grasmücke). Co mají probůh zástupci tohoto rodu společného s trávou (Gras) a komárem (Mücke)? Běžný uživatel němčiny totiž v tomto slově vidí něco jiného, než to, z čeho slovo skutečně vzniklo: gra (středohornoněm. šedý) a smücke (Schlüpfer, Dukker). Rovněž dřemlík (Merlin) není převtělením čaroděje z artušovských ság. Zato hvízdák zavání starou řeckou bájí – Pénelopé, věrná choť Odysseova, byla prý jako malá hozena rodiči do moře, když tu připlavaly kachny a krmily ji (odtud tedy zřejmě Anas penelope). A pročpak se v druhovém názvu hrdličky zahradní objevuje osmnáctka (decaocto)? Inu, Frivaldszky ji popsal jako 18. varietu hrdličky chechtavé (Columba risoria var. decaocto). Vědecká jména ptáků nejsou rozhodně dokonalá: montifringilla jikavec zpravidla nehnízdí na horách (mons + fringilla), jde údajně o chybný překlad Aristotelova orospizos, čímž starý filozof mínil modráčka! Hippolais nemá s koněm (řec. hippos) nic společného (pův. z hypolais, což je u Aristotela jeden z hostitelů kukačky). Podobných omylů je v taxonomii spousta – uveďme pří-
klad z jiného soudku – africká kukačka lesklá (Chrysococcyx caprius) přišla k téměř „kozímu“ jménu (lat. capra koza) chybou při zápisu jména cupreus a už se to vesele traduje až dodnes (a i oficiálně to je posvěceno, aby se odlišilo o jména kukačky žlutobřiché Chrysococcyx cupreus). Obdobně u nás omylem ke svému dnešnímu jménu přišla třeba i řeka Úslava (chybou při zápisu řeky Úhlavy). Vskutku nikdo není dokonalý – ani německá jména – slípka modrá není purpurová (Purpurhuhn) a kulík bledý (Kiebitzregenpfeifer) se nikterak nepodobá čejce chocholaté. V němčině dokonce nechybí ani jména komická a hanlivá. No, řekněte, jak k tomu přijde takový „hlupák“ Trotellumme (alkoun úzkozobý), „ťulpas“ Basstölpel (terej bílý) nebo brutální „loupeživý rdousič“ Raubwürger (ťuhýk šedý)? Vzhledem k tomu, že jména samotná bezpochyby působí na emoce laické veřejnosti, není asociace se zákeřným zlodějem a vrahem zrovna nejvhodnější vizitkou pro druh, ať již je ohrožený nebo ne. Proto se v poslední době objevila snaha o rehabilitaci některých německých jmen, Wemberova kniha k výkladu jednotlivých významů ale přistupuje neutrálně a nijak je nehodnotí. České posměšné názvy ptáků jako blboun nejapný jsou snad naštěstí již minulostí... Autor knihy bohužel nezohledňuje nový německý checklist založený na aktuálním stavu znalostí systematiky a taxonomie (Barthel & Helbig 2005: Limicola 19: 89–111), ale drží se klasického Voousova systému ze 70. let. I když sám nevím, s jakým ohlasem se nový seznam u německých kolegů setká (nemohu nevzpomenout bouřlivé diskuse týkající se reformy německého pravopisu). Nepřekvapil by mě odmítavý postoj – konzervativní ornitolog z principu nedůvěřuje systému začínajícímu vrubozobými a hrabavými, novým čeledím jako
155
Z literatury
Cettiidae (cistovníci), Megaluridae (cvrčilky), Acrocephalidae (rákosníci a sedmihlásci) či rozdělení drozdovitých na velké drozdy (Turdidae) a malé drozdy, kteří se objevují spolu s lejsky v čeledi Muscicapidae. Pokud se ale nový systém ujme, měly by se tyto změny odrazit v případné reedici recenzované knihy. Jaký je vlastně postoj Faunistické komise a ČSO k novým poznatkům systematiků? V Nizozemsku a Velké Británii pravidelně vycházejí doplňky oficiálních seznamů ptáků, které kriticky zvažují a doporučují změny v řazení druhů podle fylogenetických studií (Asio flammeus > Bubo bubo > Bubo scandiacus), schvalují nově oddělené druhy (např. Larus michahellis, Phylloscopus ibericus) či správnost jmen podle platných pravidel zoologické nomenklatury (např. Delichon urbicum, Saxicola rubicola). Jak se s tím vyrovnáme u nás? Ale zpět ke knize... Přestože je autor evidentně velmi pečlivý, chybička se vždycky vloudí, např. druhové jméno ibisa hnědého falcinellus znamenající „s malým srpem“ (odkaz na tvar zobáku) rozhodně nepochází z lat. falco (sokol), nýbrž falx (srp), akurátní hnidopich nalezne i několik málo překlepů. Každopádně se ale kniha stane užitečným pomocníkem každého zvídavého ornitolo-
ga a vřele ji proto doporučuji všem, pro něž není němčina příslovečnou španělskou vesnicí. Koho etymologické souvislosti ptačích jmen zaujaly a chtěl by se dozvědět něco o českých názvech, může sáhnout např. po Machkově Etymologickém slovníku jazyka českého (NLN, 1997). Jistě nepřekvapí množství jmen původem zvukomalebných (čečetka, čírka, dlask, kavka, krkavec, skřivan, sýček, sýkora aj.). Trpělivý čtenář zde však jistě nalezne spoustu zajímavostí: o datlu „dlubateli“, „hbitém lezci“ brhlíkovi a koroptvi „běhoptici“, o tabuovém původu jména jestřába, záměnách názvů vlhy a žluvy, kulíka a kolihy, o posunu významu jmen strakapoud a čejka atd. Schválně, zkuste si tipnout, jak spolu souvisí jména vrány, kavky a havrana (neprozradím vám to, nevěřili byste mi). A z čehopak byl asi odvozen brkoslav, koňadra a moudivláček? Komu to nebude stačit, může zabrousit i do jiných jazyků (již třeba letmé nahlédnutí do slovinského či chorvatského seznamu ptáků slibuje dobrou zábavu ve společnosti jmen smrdokavra, prdavac, bodičasta govnačka či zakrinkani srakoper). Uvidíte, že takovéto téměř detektivní pátrání vám ukáže ornitologii v trochu jiném světle a zažene případnou chmuru dlouhých zimních večerů. Petr Procházka
156
