Sylvia 48 / 2012
Z literatury Book Reviews Sodhi, N. S., Sekercioglu, C. H., Barlow, J. & Robinson, S. K. 2011: Conservation of Tropical Birds. Wiley-Blackwell, Oxford (ISBN 978-1-4443-3482-1). 300 str., cena 60 GBP. Nejeden český ornitolog, ať už amatérský nebo profesionální, se už vydal do tropických končin pozorovat ptáky. Jakpak by ne! Vždyť teplé kraje nabízejí mnohem pestřejší faunu se zástupci řádů a čeledí, které jsou ve střední Evropě neznámé. Takový návštěvník si však také jistě všiml těžby tropického lesa, vypasených a vypálených biotopů, zemědělských a lesnických monokultur a jiných negativních vlivů lidské činnosti na bohatou tropickou přírodu. Jaké jsou dopady této činnosti na ptáky? Jak si stojí ochrana ptáků v tropech? A konečně, jaké jsou perspektivy toho, že ptačí populace zůstanou v tropech zachovány po několik následujících desetiletí? Kniha Conservation of Tropical Birds vznikla s cílem podat fundovaný a aktuální přehled problematiky ochrany ptáků v tropických zemích. Je psána s geografických důrazem na jihovýchodní Asii a tropickou Ameriku, což je dáno jednak zaměřením autorů textu a jednak tím, že tyto oblasti jsou více prozkoumány než tropická Afrika. Kniha je nabita faktografiemi, o čemž svědčí několik set referencí na téměř 60 stranách na konci knihy. To by snadno mohlo vyvolat dojem, že je kniha jen nudným a suchopárným výčtem faktů. Ale není tomu tak. Autorům se podařilo velké množství informací zpřístupnit čtenáři pomocí celé řady obrázků a grafů. Vypíchnutím
zajímavých případových studií je text atraktivnější pro praktičtěji orientované biology. Celkově je možné ke stylu psaní poznamenat, že kapitoly jsou trochu nevyvážené, což je zřejmě dáno víceautorským kolektivem, ale v průměru jsou kvalitní a čtivé. Kniha je rozdělena do deseti kapitol. První kapitola podává přehled o stavu a ohrožení tropických ptáků jako celku. Tady se dozvíme zásadní informaci, že z 1227 ohrožených druhů ptáků celého světa se jich 79 % nachází v nížinných a horských tropických lesích. Z toho je zřejmé, jak důležitá je ochrana tropických ptáků pro zachování globální biodiverzity této skupiny (a samozřejmě nejen jí). Další kapitoly se věnují jednotlivým negativním faktorům působícím na populace tropických ptáků a způsobům, jak negativní vliv těchto faktorů omezit. Sem patří fragmentace tropických biotopů (kapitola 2), vliv ohně a spalování lesa a nelesních biotopů (kapitola 5), invaze nepůvodních druhů rostlin a živočichů (kapitola 6), využívání tropických ptáků člověkem za účelem konzumace a chovu pro potěšení (včetně exportu do rozvinutého světa, kapitola 7) a vliv změny klimatu na perspektivy přetrvání populací v krajině (kapitola 8). Velmi zajímavé jsou kapitoly, které se nezabývají jednotlivými ohrožujícími faktory, ale jinými aspekty ptačích populací v tropech. Třetí kapitola například analyzuje vymírání populací ptáků. Tady pro mne byla nejpřekvapivější informace o tom, jak dlouho po fragmentaci biotopu mohou ve vzniklém ostrůvku vegetace přežívat populace ohrožených druhů a přitom být nenávratně odsouzeny k pozdějšímu vyhynutí (tzv. extinction debt). K postupnému mizení populací jednotlivých druhů může docházet i několik desetiletí po fragmentační události v krajině. Další velmi důležitou kapitolou je čtvrtá kapitola pojednávající 171
Z literatury / Book Reviews
o ekologických funkcích ptáků v tropických ekosystémech. Pokud chceme mít po ruce dobré argumenty proč ptáky chránit, pak je tato kapitola poskytuje. Pečlivý výzkum v mnoha oblastech světa ukazuje, že ptáci jsou často nenahraditelní v činnostech jako je ochrana rostlin před herbivory, opylení, rozšiřování semen a obnova lesa nebo odklízení mrtvol, tedy jakási hygienická služba. Devátá kapitola je velmi relevantní pro nás, milovníky ptáků mírného pásu. Pojednává totiž o ekologii a ochraně ptáků migrujících na zimu do tropických oblastí. Tady se nejvýrazněji projevilo geografické zaměření autorů, protože většina příkladů pochází z amerického kontinentu. Dlužno však přiznat, že je to také proto, že stupeň probádání ekologie tropických migrantů je v novém světě na řádově vyšší úrovni než v ostatních oblastech. Poslední, desátá kapitola pojednává o vyhlídkách ochrany a přežití tropických ptáků v krajině pod silným vlivem člověka. Autoři se ze všech sil snaží zachovat optimistický tón, ale po pečlivém pročtení knihy jim to čtenář nemůže věřit. Jedna a jedna jsou prostě dvě: jestliže populační hustota člověka je v tropických zemích buď na vysoké úrovni nebo prudce stoupá a zároveň víme, že sekundární a člověkem pozměněné biotopy jsou pro zachování biodiverzity nedostatečné (viz též např. Nature 2011, 478: 378–381), vyhlídky tropických ptáků jsou zoufalé. V oblastech s nižší hustotou osídlení (např. Amazonie) je naděje na vymezení dostatečně velkých chráněných území s kompletním zastoupením místních druhů ptáků. V oblastech s extrémně hustým osídlením (např. Indonésie) musíme doufat, že člověkem silně osídlená a přeměněná krajina umožní zachování co největšího počtu druhů. Ochrana ptáků v tropech však každopádně bude vyžadovat zapojení 172
místních obyvatel a musí jim přinést také ekonomický užitek, jinak nemá dlouhodobě šanci. Knihu velmi doporučuji k přečtení každému, koho zajímá ochrana ptáků. Vladimír Remeš
Smith M. 2011: Life with Birds. A Story of Mutual Exploitation. Whittles Publishing, Dunbeath (ISBN 978-184995-028-2). 172 str., formát 24 × 17 cm, cena 18,99 GBP. Knihu Malcolma Smitha bych nazval takovým malým průvodcem využití a významů ptáků pro člověka. Ve dvanácti kapitolách autor velice poutavým stylem „letem – světem“ sděluje o tom, jakou roli měli nebo mají ptáci v kulinářství, myslivosti, historických bitvách, o jejich roli jako škůdcích na zemědělských plodinách nebo naopak sanitační službě, velice přínosné jsou i dílčí informace o procesu zdomácnění některých druhů nebo o všemožných formách využití peří. Autor se přitom nevyhýbá ani takovým tématům jako je role ptáků v umění nebo oděvním průmyslu. Pro pověrčivé povahy nechybí ani kapitolka o ptačích mýtech. Prostě v knize je téměř vše co vás napadne kolem ptáků a člověka. Z mého pohledu je na knize sympatické, že je napsána laicky a autor sahá pro příklady z ptáků celého světa. Díky tomu jistě každý čtenář nalezne v knize pro něj nové informace. Pro mne představuje kniha takové malé kompendium užitečných informací, které bych obvykle musel hledat v mnohých knižních zdrojích. Nedostatků má kniha několik, chybí mi věcný rejstřík (jinak neocenitelný, když potřebuji po čase v knize něco dohledat) a seznam literatury. Na mnoha
Sylvia 48 / 2012
místech bych se velice rád dostal k původním zdrojům informaci nebo ověřil autorova tvrzení, ale to bohužel není možné. Posouzení grafického provedení je do značné míry věcí osobního vkusu, ale přesto bych u publikace tohoto typu očekával mnohem bohatší výtvarné provedení. Abych to shrnul: kniha je určitě velice přínosná pro kohokoliv, kdo by si rád rozšířil kulturně-společenský obraz o významu ptáků pro člověka, jenom bych za tu cenu očekával trochu víc. Peter Adamík
Leisler B. & Schulze-Hagen K. 2011: The Reed Warblers – Diversity in a Uniform Bird Family. KNNV Publishing, Zeist. (ISBN 978 90 5011 3915) 328 str., formát 21 × 28 cm cena 69,95 EUR. Čeleď Acrocephalidae byla z dřívější rozsáhlé čeledi pěnicovitých vyčleněna poměrně nedávno. Tato skupina v současném pojetí v sobě zahrnuje 53 druhů řazených do šesti rodů, z nichž nám nejbližší jsou rákosníci a sedmihlásci. Na první pohled se jedná o nepříliš zajímavé, uniformní opeřence, kteří pro řadu birdwatcherů i studentů zoologie občas představují určovací noční můru. Zdálo by se, že poté, co před dvěma lety vyšla podrobná monografie Kennerleyho a Pearsona (Reed and Bush Warblers – dále RBW), nemá ornitolog potřebu si pořizovat již jinou knihu zaměřenou na tuto skupinu. Opak je ale pravdou, zatímco RBW je především precizním zdrojem informací o rozšíření a určování všech druhů, nová publikace Leislera a Schulzeho-Hagena (dále RW) odhaluje čtenářům rákosníky a sedmihlásky jako fascinující model pro nejrůznější eko-
logické i evoluční studie. Díky velkému množství druhů je tato skupina totiž velmi vhodná k srovnávacím výzkumům. Právě pomocí srovnávacího přístupu autoři napříč celou knihou trefně ilustrují, jak dochází v průběhu evoluce k rozrůznění příbuzných druhů, ať už se díváme na ekomorfologická přizpůsobení ke sběru potravy nebo letu, mezidruhovou teritorialitu, diverzifikaci zpěvu, reprodukční strategie nebo pelichání a migraci. Celá kniha začíná nápaditým představením cílové skupiny pojatým jako pomyslná cesta kolem světa za rákosníky a sedmihlásky, přičemž tato exkurze neopomene navštívit kromě nám známých lokalit (Camargue, Hortobágy) také poměrně exotické destinace (Ugandu, Seychelly, Írán, Thajsko a Polynésii). Tam všude se totiž se zástupci této čeledi můžeme setkat. Mějme na paměti, že rákosníci rodu Acrocephalus nežijí jen v rákosí, ale obývají i porosty papyru, bambusové houštiny, mangrove, rýžová pole a hnízdí dokonce i na stromech. Již z této úvodní „cesty kolem světa za rákosníky“, která vám před očima ubíhá jako poutavý dokument z dílny BBC, je zřejmé, co se autorům podařilo – ukázat morfologicky velmi uniformní skupinu pěvců v celé její nečekané různorodosti. V následujících kapitolách pak důkladně, a přitom přehledně a čtivě seznamují čtenáře se systematikou a fylogenetickými vztahy v rámci čeledi. Tady stojí za zmínku nedávné zjištění, že madagaskarský rod Nesillas je sesterskou skupinou všech ostatních rodů čeledi a také to, že „šedí“ sedmihlásci a dva zástupci bývalého rodu Chloropeta se nově řadí do rodu Iduna. Zbytek tvoří nám důvěrně známé rody (Acrocephalus a Hippolais) a dva druhy řazené do samostatných rodů (rákosník bažinný Calamonastides gracilirostris a rákosník tlustozobý Phragamaticola aedon). Je 173
Z literatury / Book Reviews
dobré si uvědomit, že systematika této skupiny byla do nástupu genetických studií problematická vzhledem k značné morfologické podobnosti většiny druhů. Další části knihy nás seznámí s výběrem prostředí, mezidruhovou kompeticí a potravní ekologií rákosníkovitých a předvedou, jak se strategie jednotlivých druhů odrazily na morfologii nohou, křídel a zobáků. Díky mezidruhovému srovnávacímu přístupu se tak čtenáři odkrývají ekomorfologické a behaviorální adaptace napříč celou čeledí. Autoři nezapomínají ani na diverzitu ve zpěvu, hnízdní biologii a sociálních systémech rákosníků a sedmihlásků, celou jednu kapitolu dokonce věnují hnízdnímu parazitismu ze strany kukačky obecné (Cuculus canorus). Nepřehlédnutelnou etapu v ročním cyklu představuje pelichání a u většiny druhů rákosníků a sedmihlásků také migrace – autoři opět zdůrazňují pestrost nejrůznějších strategií výměny opeření, směru, načasování a průběhu tahu a dávají ji do souvislosti s úživností prostředí, potravní ekologií a klimatem na hnízdištích i zimovištích. Řada druhů rákosníků prodělala v posledních desetiletích podstatné úbytky početnosti, ať už bylo důvodem mizení vhodného prostředí nebo extrémního sucha v Sahelu. Na druhou stranu se díky globální změně klimatu některé druhy šíří na sever a stíhají během hnízdní sezóny zahnízdit víckrát než v minulosti. Asi nejznámějším druhem rákosníka, který se snaží lidé zachránit, je rákosník ostřicový (Acrocephalus paludicola), u nějž se díky velkému úsilí podařilo vymapovat všechny hnízdní populace a v nedávné době konečně objevit i zimoviště. Zdaleka nejvíce se autoři v celé knize věnují rákosníkům rodu Acrocephalus, zejména šesti běžným evropským druhům. To ale není jen osobní zkušenost nebo libůstka autorů, ale celkem věrně 174
to odráží současný stav poznání této skupiny. Rákosníci na rozdíl od sedmihlásků hnízdí často ve vysokých hustotách v příbřežních porostech, kde se dají snadno odchytit, označit a sledovat, rovněž lze poměrně snadno najít jejich hnízda. Sedmihlásci se studují mnohem obtížněji. No a proč jsou evropské druhy lépe prozkoumány, tuší jistě každý. Logicky nejintenzivnější výzkum probíhá v Evropě, zatímco v tropech Afriky nebo Asie se z logistických a finančních důvodů už tolik nebádá. O to zajímavější je hltat velmi zajímavá fakta v samostatné kapitole o ostrovních druzích rákosníků. Tyto endemické druhy rákosníků (tvoří 40 % druhů rodu Acrocephalus) obývají ostrovy v Tichém, Indickém i Atlantském oceánu a při kolonizaci úspěšně čelily odlišnému prostředí, jakož i omezeným nebo speciálním zdrojům potravy. Malá mezidruhová kompetice byla na druhou stranu výhodou a umožnila jim využívat širší nebo odlišnou niku oproti jejich kontinentálním příbuzným. Ruku v ruce s novým prostředím se měnila jejich morfologie, zpěv, teritorialita i párovací systém. Smutnou skutečností ale je to, že sedm ostrovních druhů rákosníků již vyhynulo a řada dalších patří mezi ohrožené. Rovněž dvě závěrečné kapitoly stojí za přečtení. První zdařile ilustruje, co si představit pod pojmem konvergence, a sice, jak analogický způsob života vede k vzniku podobných znaků (morfologie, zpěv, hnízdění) u nepříbuzných skupin. Pozoruhodné paralely v ekomorfologii a životních strategiích rákosníků našli autoři zejména u amerických střízlíkovitých, hrnčiříkovitých a tyranovitých. Druhá kapitola pak ukazuje, čím rákosníci za posledních zhruba 50 let přispěli vědě a je velice pěkným zamyšlením nad tím, kam se lidské poznání ptáků ubírá a jak je důležité ovládnout nejen moderní vědecké techniky, ale studované organismy dobře znát a mít rád.
Sylvia 48 / 2012
Ukázkovým příkladem badatelů s hlubokým zájmem o studované druhy jsou právě oba autoři. Bernd Leisler je profesionální ornitolog aktivně si užívající zasloužený důchod, zatímco Karl SchulzeHagen pracuje jako lékař a rákosníkům se věnuje ve volném čase. Nefalšované nadšení obou autorů pro studované druhy z celé knihy nepřehlédnutelně čiší a je přidanou hodnotou této publikace. Jak ale mnozí z nás mají možnost pozorovat, entuziasmus a hluboký zájem o zájmovou skupinu se totiž u současných vědeckých pracovníků v konkurenčním scientometrickém shonu stává stále vzácnějším. K vizuálnímu úspěchu celé publikace výrazně přispívají vysoce kvalitní fotografie pořízené objektivy fotografů z celého světa (včetně několika českých), které jen staticky neilustrují určovací znaky jako v RBW, ale barvitě zachycují každodenní život rákosníků a sedmihlásků, přičemž názorně demonstrují problém pojednávaný v příslušné kapitole. Závěrem mi nezbývá než knihu všem zájemcům vřele doporučit. Ocení ji totiž jak amatér, tak profesionální ornitolog. Petr Procházka
Dick D. 2012: Wildlife Crime. The Making of an Investigation Officer. Whittles Publishing, Dunbeath (ISBN 978-184995-036-7). 208 str., formát 24 × 17 cm, cena 18,99 GBP. Chcete detektivku na víkend? A nejlépe, aby byla o ptácích? Pak je nová kniha čerstvě penzionovaného skotského vyšetřovatele RSPB Dava Dicka přesně pro vás. Ne všechny paměti jsou napsané tak, že je přečtete jedním dechem. U této knihy to platí, Dave Dick v ní zúročuje
nejen své třicetileté zkušenosti vyšetřovatele ptačí kriminality, ale i třicetileté zkušenosti popularizátora a propagátora ochrany ptáků. Kniha je v principu životopisná, i když dětství a mládí je zmíněno jen velmi stručně. Vyprávění skutečně začíná ve chvíli, kdy mladý Dave dostává na začátku 80. let minulého století první pracovní nabídky ve skotské pobočce RSPB. Nejdříve si po několik sezón vyzkouší práci terénního výzkumníka, aby se následně stal profesionálním ochranářem na plný úvazek. I samotný popis skotské přírody, dravčích hnízd a vzpomínky na lidi okolo jsou velice zajímavým čtením. Je to ale jen úvod k hlavní části knihy, ke kapitolám věnovaným jednotlivým druhům ptačí kriminality, jak se s nimi autor během svého profesního života setkával. V hlavních kapitolách není úplně dodržena chronologie, protože, jak sám autor v úvodu přiznává, jeho cílem bylo napsat nejen paměti, ale i (téměř) učebnici vyšetřování ptačí kriminality. Vybrané vzorové případy trávení, vykrádání hnízd, pokládání pastí a dalších způsobů pronásledování dravých ptáků popisuje velice detailně, od prvních zjištěných stop nebo hlášení místních ovčáků, přes často složité a náročné vyšetřování a dobrodružné stíhání pachatelů až po závěrečné rozhodnutí soudu. Není třeba ani zdůrazňovat, že mnoho případů skončilo neúspěšně, pachatel zůstal neznámý nebo se jej nepodařilo usvědčit. I takové věci ale Dave Dick důkladně rozebírá a s odstupem často mnoha let komentuje, jakých chyb se tehdy kdo dopustil. Pro čtenáře, který nepřistupuje ke knize jako k učebnici – a takových nás bude zřejmě většina – je důležité, že kniha obsahuje ledacos, jen ne suchopárné popisy a poučky. Způsobem skladby textu se opravdu nejvíc blíží detektivce, 175
Z literatury / Book Reviews
nebo spíš sadě mnoha kratších detektivních povídek, navíc pokaždé s trošku odlišným schématem. Někdy začíná vyprávění vynesením rozsudku a postupně se rozplétáním složitého klubka zdánlivě nesouvisejících informací dovídáme, co mu předcházelo, jindy idylické líčení skotské přírody rozřízne jako blesk z čistého nebe nález vykradeného sokolího hnízda s cedulkou Three this year, Dave! (Letos tři, Dave!). Neméně zajímavé je poněkud exotické čtení o zkušenostech z řady zemí světa, kam se autor postupně dostal jako uznávaný expert na (nejen) ptačí kriminalitu. V každém případě, z každého řádku knihy, čiší autorova láska k přírodě i obrovské nasazení, se kterým dělal svoji práci. A snahy o to, abychom žili ve světě, kde je dost místa pro lidi i pro všechny živé tvory, se nevzdal ani po svém penzionování. Vždyť právě proto napsal tento životopis, detektivku a učebnici v jednom. A jde knize vůbec něco vytknout? Jako objektivní nedostatek stojí za zmínku snad jen nevelké množství fotografií a nepříliš vysoká kvalita jejich tisku. To jde ale jednoznačně na vrub vydavatele, nikoli autora. Jediným problémem textu tak pro nás, kdo jsme se nenarodili ve Skotsku či jiné anglicky mluvící zemi, zůstává místy až příliš košatý jazyk s řadou nářečních nebo slangových výrazů, takže některé pasáže mohou při čtení činit trošku obtíže. Zda je to opravdu chyba autora, raději nebudu rozebírat. Z výše uvedeného snad plyne závěr, který ani není potřeba vypisovat: Kniha by měla být povinnou četbou pro kohokoli, kdo si říká ochránce dravců. A všem ostatním ornitologům, pozorovatelům ptáků a milovníkům přírody ji mohu také vřele doporučit. Zdeněk Vermouzek 176
Gorman G. 2011: The Black Woodpecker. A monograph on Dryocopus martius. Lynx Edicions, Barcelona (ISBN 978-84-96553-79-8). 184 str., formát 15 × 23 cm, 24 foto, cena 19 EUR. Je možná trochu překvapením, že se do sepsání monografie o datlu černém pustil ornitolog anglického původu. Vždyť v Anglii, resp. Velké Británii jde o téměř mystický druh, překvapivě stále na tomto území prokazatelně nezjištěný. Gerard Gorman ale žije již přes 20 let v Maďarsku, a ve střední Evropě se stal hned po politických změnách jedním z průkopníků birdwatchingu. Jeho nejoblíbenější skupinou ptáků jsou šplhavci, kterým také věnoval velmi úspěšnou monografii – viz Sylvia 42: 138–140. V knize se nezapře původní povolání autora – učitelství. Je psána velmi čtivým jazykem, logicky a přehledně uspořádána. Úvodní kapitoly se týkají původu datla, anatomie a morfologie, detailního popisu (včetně způsobu letu), hlasových projevů (součástí knihy je také 6 sonogramů typických hlasů datla a 5 oscilogramů jeho bubnování). Následující kapitoly popisují areál datla, biotopy, chování (s řadou originálních autorových pozorování) a hnízdění. U posledně jmenované kapitoly jsou zvláště vyčleněny údaje o využívání rozdílných druhů stromů, tvorba hnízdních dutin a jejich využívání. Rozsáhle je popsáno i sekundární užití datlích dutin, a to nejenom ptáky (typicky u nás např. holub doupňák, sýc rousný, kavka, puštík, v severní Evropě ale také morčák malý, hohol nebo sovice krahujová, ve východní Asii potom pravidelně kachnička mandarínská), ale také dalšími skupinami živočichů (kuny, plši, řada druhů netopýrů, ale také např. čmeláci, mravenci a mnoho dalších dru-
Sylvia 48 / 2012
hů bezobratlých). Závěrečné kapitoly popisují pobytové stopy datla, potravu a potravní chování, vztah datla k člověku (i naopak), k dalším druhům šplhavců, ptáků i jiným živočichům. V případě predace datla černého jsou nejvíce citovány rozsáhlé monografie Jána Obucha. Zajímavý je např. autorův postřeh, že přes velmi nebezpečně vyhlížející zobák jej datel k obraně svého hnízda a mláďat nepoužívá a často hnízdo po napadení např. kunou opustí. Stejně tak mláďata datlů se brání proti narušitelům jen výjimečně, ve srovnání např. se strakapoudy. V závěrečné kapitole také autor konstatuje zajímavé potravní soužití datla a žluny šedé, která často těží ze schopnosti datla dostat se ke koloniím velkým stromových mravenců, nebo v zimách s vysokou sněhovou pokrývkou k zemním koloniím mravenců. Seznam literatury obsahuje vysoký počet titulů ze střední a východní Evropy (ruskojazyčné tituly nevyjímaje) včetně prací z Česka a Slovenska. Není ostatně divu, autor je nadán vynikajícími jazykovými schopnostmi a v uvedených zemích má navíc mnoho osobních kontaktů. Po již zmíněných sonogramech následují dvě mapky znázorňující areál datla černého a dalších šesti druhů rodu Dryocopus. Závěr knihy tvoří index všech v textu zmíněných druhů živočichů i rostlin. Kniha nezapře ani původ autora – více jak jedna strana je věnována úvaze, proč ještě datel nebyl zjištěn (nebo přímo neobývá) Velkou Británii. Autor konstatuje vzhledem k letovým schopnostem datla, tendenci k rozšiřování areálu a také potravní nabídce na britských ostrovech, že jde o jev překvapivý. Zajímavý autorův postřeh se týká nezvyklého tvaru duhovky u datla. U velké většiny zkoumaných jedinců (několik set ex.) je prodloužená k bázi zobáku tak, že vypadá jakoby dvojitá. Jde o unikátní zjištění, vyskytující se asi u 85 % datlů.
Nedeterminuje pohlaví ani stáří a funkce tohoto tvaru zůstává záhadnou. Podobný tvar duhovky byl zjištěn u několika málo jiných druhů ptáků, ale šlo pouze o výjimečná zjištění, zatímco u datla černého (jiných druhů rodu Dryocopus se toto zjištění netýká) je naopak výjimečný běžný, kulatý tvar duhovky. V celé knize jsem nenašel žádnou podstatnou chybu, naopak spoustu nesmírně zajímavých informací, pocházejících velmi často z autorových osobních pozorování. S tím ale souvisí má jediná výtka – ne u všech konstatování je jasné, zda jde o autorovy údaje nebo se jedná o zjištění již publikovaná. Naopak, velmi hojně jsou využívány údaje a pozorování získaná osobními kontakty (ta jsou vždy řádně citována). V knize zanechal výraznou stopu i náš ornitolog, specialista na kroužkování (a hnízdní bionomii) datla, Václav Šena. Nejenže od něj pochází nejvíce uveřejněných fotografií, ale jeho údaje především o hnízdění jsou v knize hojně citovány. Josef Chytil
Aquila (Annales Instituti Ornithologici Hungarici). Vol. 118, 2011. Editor Magyar Gábor, Vidékfejlésztési Minisztérium, Budapest. Další ročník známého časopisu, nebo spíše ročenky obsahuje opět i pro ornitology z ČR zajímavé příspěvky. Obsáhlé jsou dvě obecné práce Sándora Faragó. První (Habitat selection of migratory waterfowl species in Hungary) srovnává výskyt vodních ptáků v různých typech vodních prostředí a jeho změny během roku. Druhá práce (společně se S. F. Palmárem, v maďarštině, s podtitulem abstraktu Population dynamics of 177
Z literatury / Book Reviews
Great Bustard (Otis tarda) in Hungary based on the results of the monitoring of the LIFE Great Bustard conservation programme) referuje o úspěšném zvýšení populace dropa velkého v důsledku záchranného programu 2005–2008 o 10 % nejen na zkoumaných plochách, ale i celkově, v Maďarsku z 1300 na 1582 jedinců. Z prací o jednotlivých druzích jsou zajímavé práce o výskytu a začínajícím hnízdění orlovce říčního v jižním Maďarsku: 1991 na izolovaném stromě, 2009 na stožáru elektrovodu v blízkosti rybníků (Kotymán, Bod, Bakácsy), hnízdění krahujce ve dvou městech (Papp), zvýšení populace chřástala polního v r. 2010 v oblasti jižního Potisí (Kotymán, Öze, Csáki), hnízdění kulíška nejmenšího v slovensko-maďarském krasu (Schmidt, Pačenovský) a vývoj ptačího osídlení nové vodní nádrže (Nagy, Rottenhoffer). Drobné zprávy přinášejí m.j. přehled ptáků lovících rojící se mravence nebo
178
pozorování vran šedých a havrana vyklovávajících si otvory v ledu zamrzající nádrže a lovící tam larvy korýšů. Hlavní zprávy zakončuje přehledná práce o botulismu typ C u ptáků (Babinszky, Csitári, Gulyás). Dvěma podrobnými zprávami dotahuje časové ztráty Hungarian Checklist and Rarities Committee on rare birds in Hungary. Zpráva č. 21 (za rok 2008) zaznamenává m.j. tři nové druhy pro Maďarsko: Anas americana, Calidris maritima a Emberiza rustica, dále poprvé i anglickou subspecii konipasa bílého Motacilla flava yarrellii. Z dalšího výběru je zajímavé teprve šesté zastižení ťuhýka rudohlavého od r. 1973. Ve zprávě č. 22 (2009) jsou dva pro Maďarsko nové druhy Larus glaucoides, Montifringilla nivalis, podruhé byl zjištěn výskyt Lim nodromus scolopaceus, Phylloscopus hu mei a Emberiza leucocephalos. Karel Hudec