SYLVIA 49 / 2013
Z literatury Book Reviews Couzens D. 2010: Atlas of Rare Birds. MIT Press, Cambridge, Massachusetts (ISBN 978-0-262-01517-2). 240 str., cena 29,90 EUR. Kniha Dominica Couzense je jednou z mnoha podobných – nedávno se k ní například přidala fotografická publikace BirdLife International, ale zejména jsem si nad ní vzpomněl na Saolu Jana Hoška (recenze v Sylvii 2007), protože oběma je společný dobrodružný a romantický pohled na druhy ztracené, objevené a znovuobjevené, přičemž se mezi řádky nabízí i „na objevení dosud čekající“. Nabízí se srovnání i s podobně nazvanou knihou Guye Mountforta z roku 1988, (Rare Birds of the World) ze kterého vyplývá, že „vzácnost“ většiny druhů se za čtvrtstoletí nijak výrazně neposunula. Couzens je komerční autor a popularizátor birdwatchingu (za své hovoří i jeho další tituly – například kniha o „nejbizarnějších ptácích světa“, „Top 100 lokalit pro birdwatchery“ a „100 ptáků, které musíte vidět, než umřete“); přesto je tato jeho kniha cenná a především krásně vypravená: text doprovázejí skvostné fotografie biotopů i ptáků (tři druhy jsou opravdu natolik vzácné, že u nich fotografie schází). Jestliže dokonalé fotografie už jsou dnes spíš samozřejmostí, tak to rozhodně neplatí o různých mapkách: Couzensova kniha v tomto četné konkurenční i jiné publikace předběhla o hodně a mapy jsou opravdu „luxusní“ (což je moc dobře, protože u mnoha druhů samozřejmě na velmi lokalizovaný výskyt upozorňují jen červené tečky s výraznými šipkami a otazníky).
Autor do své knihy zahrnul 50 „nejvzácnějších“ ptačích druhů světa a po pěti je rozdělil do deseti kapitol – tematických okruhů: např. ptáci zachránění za pět minut dvanáct z několika posledních jedinců, ochranářská problematika týkající se migrace, ekologických faktorů, ostrovních i „ostrovních“ endemitů, nečekaného populačního kolapsu dříve běžných druhů, případy, kdy už je naopak zřejmě na záchranu pozdě a také několik erbovních druhů, u nichž se ornitologická veřejnost s tím, že už s velkou pravděpodobností neexistují, nehodlá smířit. (Vybírat se samozřejmě dalo i jinak, i když sotva mohly v této společnosti scházet vlajkové druhy ochrany přírody, zejména kondor kalifornský, kakapo, ibis čínský a skalní, datel knížecí, orel opičí, jespák lžícozobý, polák madagaskarský…) Couzensovi samozřejmě nešlo a nemohlo jít jen o jakousi (navíc velmi vágní) „vzácnost“, ale zejména potřeboval „drama“ nebo aspoň zajímavý příběh objevení nebo pátrání po druhu či peripetie spojené se snahami o jeho záchranu. V tomto rozhodně uspěl: všechny představené „ptačí příběhy“ jsou přinejmenším zajímavé a mnohé naprosto fascinující, byť někdy notoricky známé: například velmi riskantní záchrana kondora kalifornského (odchyt posledních 22 volně žijících jedinců, i když do té doby se v zajetí nepodařilo odchovat ani jediné mládě; díky obrovským vynaloženým prostředkům jsou dnes kondoři snad z nejhoršího venku, ale nadále se bez lidské pomoci neobejdou, protože se jim nedaří odchovávat mláďata ve volné přírodě) a objevení brhlíka kabylského botanikem, a to „na dohled od Evropy“ a navíc v roce 1975 (to skvěle popsal Jiří Gaisler v Živě 3/1983). Dva ze zahrnutých druhů patří i do české avifauny (kachnice bělohlavá, jejíž „příběh“ spočívá zejména v ohrožení 199
Z literatury / Book Reviews
kachnicí americkou ve Španělsku, a rákosník ostřicový), další čtyři ptáci jsou druhy západního Palearktu (drop obojkový, ibis skalní, ostříž arabský a brhlík kabylský). O ptactvu Jižní Ameriky vím velmi málo, takže mě zaujalo vyprávění o potápce argentinské, druhu velmi výrazném, nezaměnitelném a v rámci omezeného areálu i celkem početném, který však byl objeven úplnou náhodou až v roce 1974. Nepochopitelné je to zejména proto, že se tyto potápky vyskytují „v hejnech“ na několika hnízdištích i zimovišti na moři u pobřeží. (Na věci nemění nic ani to, že mezitím se pokles jejich populace – od 80. let – odhaduje na osmdesátiprocentní.) V každém případě okolnosti podobných objevů udržují při životě naději i v případech, které už se jeví jako ztracené. Příkladem je kachna růžovohlavá, již nikdo prokazatelně nespatřil od roku 1949 (takže už byla překročena padesátiletá hranice, od které je druh považován za vyhynulý). Přesto se občas objevují neprokázaná pozorování z Barmy, která již připomínají „spatření“ yettiho. Jistou nadějí je i teorie, že by to mohl být v době hnízdění druh s noční aktivitou (doložený výskyt z 19. a první poloviny 20. století jsou převážně zástřely z mimohnízdní doby), čímž by se vysvětlilo i bizarní zbarvení kačera. Navíc je zřejmé, že se jednalo (podle „species factsheets“ BirdLife International možná ještě jedná) o zcela extrémního biotopového specialistu. O zpomalujícím se objevování nových ptačích druhů zajímavě píše již zmíněný Jan Hošek ve dvou článcích v Ptačím světě (1/2009 a 1/2010); většinou se navíc jedná o tzv. druhy kryptic-
200
ké (tj. z již známé populace se díky novým poznatkům, např. o hlasu, ekologii či DNA, vyseparuje nový, dosud „skrytý“ ptačí druh, nebo se již známý poddruh povýší na samostatný druh – k tomu přispívá i rostoucí obliba fylogenetického konceptu druhu) a k opravdovým objevům, jimiž byli právě brhlík kabylský a potápka argentinská, už dochází jen velmi zřídka. O občasná překvapení přesto není nouze – například letos v červnu časopis Forktail s předstihem na internetu publikoval popis nového krejčiříka z Kambodže, který dostal jméno Orthotomus chaktomuk (české názvoslovné komisi lze doporučit název „krejčiřík kambodžský“); a opět: ve vhodném prostředí (hustá křoviska říčních niv) jsou tito krejčiříci celkem běžní a místy jsou dokonce dominantním druhem. Ke všemu je našli mj. i přímo v hlavním městě Phnompenhu. Skutečnost, že tento druh tak dlouho unikal pozornosti, vysvětlují autoři článku a popisu především tím, že danému biotopu se nikdo nevěnuje – je těžko přístupný a především je pro birdwatchery nezajímavý, protože zde kromě nového krejčiříka už žijí jen běžní ptáci jihovýchodní Asie, které lze pohodlněji pozorovat jinde. Je zřejmé, že za pár let se může Dominic Couzens pustit do psaní další knihy s nějakým mírně obměněným názvem: i potom se totiž jednou za čas v novinách objeví datel knížecí a kachna růžovohlavá a Couzensovi přibudou i nové ptačí druhy, kryptické i zcela nekryptické – třeba z předměstí některé tropické metropole.
Jiří Hrubý
SYLVIA 49 / 2013
Peacock, F. 2012: Chamberlain’s LBJs: The Definitive Guide to Southern Africa’s Little Brown Jobs. Mirafra Publishing, Pretoria (ISBN 978-0-620-54320-0) 352 str., formát 16,8 u 24,5 cm, hmotnost 1114 g, přes 1200 barevných ilustrací, 205 barevných map rozšíření, množství perokreseb, 56 sonagramů, cena 57 USD. Přes 30 let se zájmem sleduji globální produkci literatury na určování ptáků, její vývoj a změny co do kvality a podrobnosti. Jihoafrická republika patří společně s USA, Spojeným královstvím a Austrálií k ornitologicky a ptáčkařsky nejvyspělejším zemím světa a její autoři obohacují světový trh s ptačími knihami o pozoruhodné tituly. V tomto příspěvku představuji čtenářům výjimečnou knihu „Chamberlain’ s LBJs“ publikovanou v závěru roku 2012. Než přistoupím k jejímu hodnocení, rád bych zmínil, že kořeny identifikačních příruček sahají až do r. 1934, kdy Roger Tory Peterson, pravděpodobně nejvlivnější ptáčkař 20. století, publikoval svůj první ilustrovaný určovací klíč na ptáky. Byl autorem tzv. „Petersonova identifikačního systému“, který poprvé představil ve své knize „Field Guide to the Birds (East of the Rockies)“ a který je dodnes používán v celém světě (včetně recenzované publikace), a to nejen v ornitologii, ale také v řadě dalších oborů. Petersonovy příručky od té doby nikdy nepřestaly vycházet v různých vydáních, byly přeloženy do mnoha jazyků a prodaly se jich milióny výtisků. Autor za svůj přínos obdržel četná národní a mezinárodní ocenění, včetně Prezidentské medaile svobody (nejvyšší civilní vyznamenání v USA), byl dvakrát nominován na Nobelovu cenu a dostal mnoho čestných doktorátů od různých amerických
univerzit. Byl vášnivým zastáncem povědomí o životním prostředí a prostřednictvím svých článků a práce inspiroval milióny lidí a vyvolal v nich lásku k přírodě. Environmentalista a badatel Paul Ehrlich o něm řekl následující: „Ve 20. století nikdo neudělal více pro to, aby propagoval zájem o živé bytosti, než Roger Tory Peterson, vynálezce moderní identifikační příručky. Jeho největší přínos pro ochranu biologické diverzity je v tom, že přiměl desítky miliónů lidí chodit do přírody s Petersonovými identifikačními příručkami v kapsách. “ Od doby Petersona světová identifikační literatura, včetně ornitologické, zaznamenala mnoho změn a značně pokročila díky novým poznatkům nashromážděným stovkami amatérů i profesionálů pracujících v terénu i v laboratoři, ale také díky nejrůznějším moderním technologiím. Jižní Afrika, tedy část afrického kontinentu na jih od řeky Zambezi, jak bývá již tradičně vymezována, se může pyšnit hned několika příručkami na určování ptáků. Po r. 2000 jsou to zejména knihy Chittendena (2007), Newmanové (2010), Newmana a Kinga (2011) a Sinclaira et al. (2011). Mezi úplně nejnovější a zároveň nejzajímavější přírůstky pak patří publikace Chittendena et al. (2012), Oberprielera (2012), ale zejména dílo Peacocka (2012), které je předmětem této recenze a je natolik zásadní, že si zaslouží podrobnější komentář. Na první pohled českému čtenáři patrně nic neříkající zkratka v názvu knihy – LBJs, je termínem jihoafrické angličtiny, který je akronymem „Little Brown Jobs“, ironického označení jakýchkoliv menších hnědavých a nevýrazných ptáků, jež jsou noční můrou ptáčkařů a ornitologů pohybujících se na jihu afrického kontinentu. Naneštěstí pro ty, kteří mají hrůzu, že se setkají s tzv. „Ornithologicum nighmariensis“, je Jižní Afrika domovem početné plejády těchto „ani takových ani 201
Z literatury / Book Reviews
makových“ opeřenců. Ve skutečnosti až 235 druhů, tedy zhruba čtvrtina celkového množství vyskytujících se v tomto regionu, může být považována za LBJs. Tento počet však závisí na úrovni zkušeností pozorovatele a tudíž každý má svůj vlastní názor na to, které druhy hodnotit jako LBJs. Patří mezi ně zástupci čeledí medozvěstkovití (Indicatoridae), skřivanovití (Alaudidae), lindušky z čeledi konipasovitých (Motacillidae), zástupci čeledi lejskovitých (Muscicapidae) v jihoafrickém regionu zahrnující bělořity, skalníčky, bramborníčky, pěvce a lejsky, dále pěnicovití (Sylviidae), budníčkovití (Phylloscopidae), rákosníkovití (Acrocephalidae), cvrčilkovití (Locustellidae), pěničkovití (Macrosphenidae), cistovníkovití (Cisticolidae), vrabcovití (Passeridae), snovačovití (Ploceidae), vdovkovití (Viduidae), pěnkavovití (Fringillidae) a strnadovití (Emberizidae). Zhruba polovina druhů LBJs jsou druhy endemické, nebo téměř endemické. Faansie Peacock, jeden z nejznámějších ptáčkařů Jižní Afriky a nejtalentovanějších ilustrátorů, doslova žije a dýchá pro ptáky. Poznamenává, že nejšťastnější okamžik v jeho životě byl, když jeho manželka šla k oltáři ve svatebních šatech ověnčených ptačím peřím. Jeho kniha „Chamberlain’s LBJs“ není jen tak nějakou tuctovou příručkou, jakých je na dnešním trhu s určovací ptačí literaturou celá řada, ale máme tady co do činění s dílem nevšední kvality. Po předmluvě, úvodu a poděkování autor uvádí čtenáře do problematiky s vysvětlením, co to jsou LBJs, proč je jich tolik a pokračuje částí nazvanou „Ptáčkaři versus LBJs“. Poznamenává, že určování LBJs by mělo být chápáno jako zábava a fascinující výzva, nikoliv jako trest nebo nějaká nutnost a že LBJs jsou skutečně jedny z nejvíce charismatických, příjemných, působivých a do202
konce přitažlivých druhů jihoafrického regionu. Část nazvaná „Jak určovat LBJs“ pojednává o rozšíření LBJs (zahrnuta je také politická mapa a barevná mapa biomů Jižní Afriky), prostředí, sezónnosti a pravděpodobnosti výskytu, chování, „jizzu“, velikosti a tvaru ptáků, jejich zbarvení, pelichání a šatech, variabilitě vzhledu, jakož i o určování věku a hlasových projevech. Následuje část nazvaná „Hlavní skupiny LBJs“, kde jsou formou přehledných tabulek s barevně odlišným záhlavím uvedeny charakteristiky jednotlivých výše jmenovaných čeledí zahrnujících LBJs. U každé čeledi jsou pak stručně komentovány následující části: typické znaky, habitat, na jakém podkladu se druh zdržuje a jak se pohybuje, tvar jeho zobáku, hlasové projevy, šat a riziko záměny s jinými druhy. Kapitola nazvaná „Jak pozorovat LBJs“ je rozdělena na části o využití sluchu pozorovatele, učení se zachytit detaily, sledování důležitých charakteristik, vedení poznámek, učení se poznávat nejprve běžné druhy ptáků, ptáčkaření podle typu prostředí, o lokalizaci ptáků nejdříve očima a pak dalekohledem, vysledování ptáků, spishingu (produkování různých syčivých, sacích nebo pisklavých zvuků, které napodobují varovné hlasy pěvců za účelem vylákání ptáků z úkrytu, aby prozkoumali narušitele resp. predátora), kontrolování hejn a skupin ptáků, dále o tom, že je třeba se angažovat ve společenství ptáčkařů a zůstat pozitivní. Kapitola nazvaná „Fotografování ptáků“ zmiňuje jeho výhody a nevýhody, přístup a etiku, vodítka pro fotografování LBJs a pořizování videozáznamů. Nechybí ani kapitoly „Zdroje ptáčkařů“ s odkazy na další vybranou literaturu, nahrávky a doporučené webové stránky, „Jak používat tuto příručku“ s podrobnými vysvětlivkami, dále „Výkladový slovníček odborných termínů“ a „Topografie ptačího těla“ s precizně popsanými perokresbami.
SYLVIA 49 / 2013
Nejdůležitější a nejobsáhlejší částí příručky jsou popisy a ilustrace jednotlivých LBJs řazených podle čeledí, do kterých patří. Jsou zpracovány daleko podrobněji a s mnohem větší pečlivostí, než s jakou se setkáváme v běžných identifikačních příručkách. Po podrobném popisu čeledi, a to včetně jejích základních charakteristik, původu jmen, klasifikaci a příbuznosti dané skupiny ptáků, biologii a identifikaci následují jednotlivé druhy. Jako první jsou řazeny stránky s barevnými ilustracemi, na kterých autor mimořádně zdařile zobrazuje a popisuje důležité určovací znaky každého druhu, přičemž využívá osvědčený Petersonův identifikační systém. Na jedné stránce jsou zpravidla dva druhy vedle sebe ve sloupcích, v některých případech pouze jeden druh. Nahoře nad ilustracemi je stručná charakteristika druhu důležitá pro identifikaci a mapka rozšíření v Jižní Africe s barevným vyznačením výskytu příslušného druhu v jednotlivých měsících roku. Ale to ještě zdaleka není vše. Pojednání o konkrétním druhu pokračuje na další straně, kde je pod názvem druhu malý hnědý rámeček s miniaturní ilustrací druhu a uvedením klíčových určovacích znaků. Pod ním následuje popis habitatu, statusu a podrobnější popis identifikačních znaků, rizika záměny s jinými podobnými druhy, chování, biologie a hlasových projevů. Kniha je doslova nabitá informacemi nejrůznějšího druhu. Podrobně zpracované texty i ilustrace daleko předčí běžné identifikační příručky na ptáky Jižní Afriky, a to včetně těch nejnovějších, jakými jsou např. Chittenden (2007), Newman (2010) a Sinclair et al. (2011). Nutno ovšem říci, že výše citované terénní příručky neobsahují pouze LBJs, ale všechny jihoafrické druhy ptáků a tudíž prostor věnovaný jednotlivým druhům je daleko víc limitován. Podrobností textu ani ilustracemi se však
recenzované knize nevyrovná ani příručka o geografické variabilitě vybraných druhů jihoafrických ptáků Chittenden et al. (2012). Kromě „Chamberlain’s LBJs“ existuje však ještě jedna publikace zabývající se rovněž pouze LBJs (Newman a King 2011). Kdybych ji chtěl stručně charakterizovat, resp. srovnat s recenzovanou příručkou co do kvality a obsažnosti, vyjádřil bych to s trochou nadsázky slovy „nesnese srovnání“. Je příliš útlá (má pouze 136 stran oproti 352 stranám v „Chamberlain’s LBJs“), menšího formátu a tudíž má málo textu, příliš málo ilustrací, zahrnuje méně druhů (171) a naproti tomu navíc obsahuje barevné fotografie ptáků a habitatů. Je vidět, že než uzřela kniha „Chamberlain’s LBJs“ světlo světa, Faansie Peacock její přípravě věnoval mimořádné úsilí, které je navíc podtrženo jeho talentem, smyslem pro detail, precizností a dalšími dovednostmi. Autor takového díla musí mít obrovské znalosti, stručně řečeno „je to člověk, který viděl a zná ptáky“. Kromě výstižného a obsažného textu za zmínku stojí výjimečné barevné ilustrace, které si v kvalitě v ničem nezadají s nejlepšími světovými ilustrátory ptáků, a kdybych je měl s něčím srovnat, napadají mě jména těch nejlepších z nejlepších, jakými jsou např. Ian Lewington, Brian Small, Francesc Jutglar, nebo Guy Tudor. Autor na nich dovádí k dokonalosti Petersonův identifikační systém a přitom pečlivě dodržuje i „starou dobrou“ petersonovskou zásadu, že zahrnuté druhy ptáků mají být, pro co nejlepší srovnání mezi sebou, zobrazovány v identických pozicích. Kromě sedících ptáků v příručce najdeme i ilustrace letovek všech druhů, a to z dorzální i ventrální strany (dokonce u některých druhů rozpracovaných až na úroveň subspecií, např. cistovník dlouhonohý Cisticola textrix), což je poměrně výji203
Mikula P. / Rozdiely medzi kŕdľami spevavcov
mečné, vezmeme-li v úvahu, že drtivou většinu druhů LBJs reprezentují pěvci. U tohoto řádu ptáků to rozhodně nepatří k běžné praxi většiny určovacích příruček. Schopnost velmi realisticky namalovat jakéhokoliv ptáka v jakékoliv pozici a dobře vystihnout jeho „jizz“, je u Faansieho Peacocka přímo fenomenální, a to bez ohledu na to, zda jde o „domácí” jihoafrický druh, či třeba palearktického migranta. U řady druhů je znázorněna také typická dráha letu, dále ukázky prostředí, resp. různých výjevů z krajiny, jako např. dva varující jedinci cistovníka šedohnědého (Cisticola fulvicapilla) indikující přítomnost na zemi ležící zmije útočné (Bitis arietans) na str. 225, nebo třeba koupající se samec snovače ohnivého (Euplectes hordeaceus) na str. 295. Tyto výjevy nejsou nakresleny pouze schematicky, ale rovněž velmi realisticky. Kromě jiného jsou pozoruhodné např. i ilustrace skřivanů rodu Calendulauda s do strany pootočenými a napůl roztaženými ocasy umožňující mezidruhové srovnání. V příručce nechybí ani hromadné ilustrace podobných a vedle sebe seřazených druhů kvůli srovnání (např. skřivani rodu Certhilauda), detaily hlav, obrázky znázorňující rozdíl mezi čerstvým a obnošeným šatem, srovnávací ilustrace muzejních preparátů (skřivani Calendulauda spp.), detaily per, běháků, ocasních vzorů (např. bramborníčci Saxicola spp., bělořiti Oenanthe spp., skalníčci Cercomela spp.), hnízd, vajec, aj. Najdeme v ní i množství sonagramů a křídelních vzorců (pěnice, sedmihlásci, rákosníci, slavíci, cvrčilky, cetie, cistovníkovci) a fylogenetické stromy. Jako příklad preciznosti zpracování příručky může dobře posloužit českému čtenáři dobře známý rákosník obecný (Acrocephalus scirpaceus). U pěti barevných ilustrací jsou šipky a popisky upozorňující na identifikační zna204
ky včetně zbarvení jednotlivých opeřených a neopeřených částí těla dospělých a mladého ptáka, přesah ručních letek, nechybí ani odkaz na stránku, kde je perokresba křídelního vzorce, jeho detailní popis a uvedení rozměrů (křídlo, ocas, zobák, běhák), zařazen je i sonagram a stručné shrnutí diagnostických znaků. V podrobném popisu na stránce následující za stránkou s barevnými ilustracemi se dočteme o prostředí výskytu v hnízdním areálu a na zimovištích, statusu, zaměnitelných druzích, chování druhu v Jižní Africe, biologii, hlasových projevech (vábení, zpěv). Odstavec o identifikaci zvýrazňuje tučným písmem řadu důležitých znaků (celkem asi 14) a zmiňuje také poddruh vyskytující se v oblasti. Text o druhu vhodně doplňuje další odstavec nazvaný „Identifikace drobných Acros“, kde je srovnání tří druhů rákosníků včetně znaků důležitých pro určování v ruce. Co říci závěrem? Jsem uchvácen a musím poznamenat, že jen málokterá kniha na určování ptáků mě tolik potěšila. Velice lituji, že příručka ještě neexistovala v době mé poslední návštěvy na jihu afrického kontinentu a že jsem ji nemohl využít např. při určování složitého komplexu druhů cistovníků (Cisticola spp.). Myslím, že kdyby žil Roger Tory Peterson, měl by radost z toho, kam až dospěl jeden z jeho následovníků, do jaké míry zdokonalil identifikaci ptáků v terénu, a to včetně druhů, které se mnoha lidem jeví jako téměř neurčitelné. Kniha „Chamberlain’s LBJs“ může být velice inspirativní, a to i pokud jde o autory a ilustrátory pocházející z ornitologických a ptáčkařských supervelmocí, tj. Spojených států a Spojeného království, kde podobný ekvivalent zatím neexistuje. Lze ji doporučit nejenom všem, kteří se chystají za opeřenci do Jižní Afriky, ale také každému zapálenému zájemci o ptáky. Rozhodně stojí za to.
SYLVIA 49 / 2013
LITERATURA Chittenden H. 2007: Roberts Bird Guide. A Comprehensive Field Guide to Over 950 Bird Species in Southern Africa. John Voelcker Bird Book Fund, Cape Town. Chittenden H., Alan D. & Weiersbye, I. 2012: Roberts Geographic Variation of Southern African Birds. John Voelcker Bird Book Fund, Cape Town. Newman D. & King G. 2011: Southern African LBJs Made Simple. Struik Nature, Cape Town.
Newman V. 2010: Newman’s Birds of Southern Africa. Commemorative Edition. Struik Nature, Cape Town. Oberprieler U. 2012: The Raptor Guide of Southern Africa. Second Edition. Ulrich Ecoventures, Pretoria. Sinclair I., Hockey P., Tarboton W. & Ryan P. 2011: SASOL Birds of Southern Africa. Fourth Edition. Struik Nature, Cape Town.
Miroslav Čapek
205
