Výpisky z ukrajinské literatury

UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI FILOZOFICKÁ FAKULTA

Výpisky z ukrajinské literatury Uljana Cholodová Rostislav Němec a kol.

OLOMOUC 2015

1

2

Obsah Obsah....................................................................................................................................................... 3 1. Význam použitých ilustrací .................................................................................................................. 7 2. Předmluva ........................................................................................................................................... 8 3. Stará ukrajinská literatura ................................................................................................................... 9 3.0 Sylabus předmětu Stará ukrajinská literatura ............................................................................... 9 3.1 Obecná charakteristika období ................................................................................................... 10 3.2 Překladové písemnictví ............................................................................................................... 12 3.3 Originální písemnictví náboženského obsahu ............................................................................. 13 3.4 Kronika......................................................................................................................................... 14 3.5 Letopisy ....................................................................................................................................... 15 3.6 Bylyny .......................................................................................................................................... 16 3.7 Epická skladba ............................................................................................................................. 17 4. Ukrajinská literatura 19. století ......................................................................................................... 19 4.0 Sylabus předmětu Ukrajinská literatura 19. století ..................................................................... 19 4.1 K pochopení období ukrajinské literatury 19. století .................................................................. 20 Ivan Kotľarevs’kyj (1769-1838) .................................................................................................. 20 Období po Kotľarevs‘kém = burleskní škola .................................................................................. 21 Pavel Bilec’kyj-Nosenko (1774-1886) ........................................................................................ 21 Konstantin Dymitro (1814-1886)............................................................................................... 21 Jakiv Kucharenko (1800-1886) .................................................................................................. 21 Romantismus a sentimentalismus ................................................................................................ 22 Bajka .............................................................................................................................................. 22 Petro Hulak-Artemovs’kyj (1790-1865) ..................................................................................... 22 Jevhen Hrebinka (1812-1848) ................................................................................................... 23 Tři školy – myšlenkové okruhy ...................................................................................................... 23 Mykola Markevyč ...................................................................................................................... 23 Levko Borovykovs’kyj (1806/8 – 1889)...................................................................................... 23 Viktor Zabila (1808-1869) .......................................................................................................... 24 Mychajlo Petrenko (1817-1862)................................................................................................ 24 Kyjevský romantismus (cyrilometodějské období) od 30. let 19. st.............................................. 24 Mykola Kostomarov (1817-1885) .............................................................................................. 24 Ambrosij Metlyns’kyj (1814-1890) ............................................................................................ 24 3

Romantismus na západní Ukrajině: ............................................................................................... 25 Ruská trojice .................................................................................................................................. 25 Markjan Šaškevyč (1811-1843) ................................................................................................. 25 Jakib Holovac’kyj (1814-1888) ................................................................................................... 26 Ivan Vahylevyč (1811-1866) ...................................................................................................... 26 Taras Hryhorovyč Ševčenko (1814-1861) .................................................................................. 26 Hryhorij Kvitka-Osnov’janenko (1778-1843) ............................................................................. 28 50. a 60. léta: ................................................................................................................................. 29 Marko Vovčok (1834-1907) ....................................................................................................... 30 Pantelejmon Kuliš (1819-1897) ................................................................................................. 31 Leonid Hlybov (1827-1893) ....................................................................................................... 31 Stefan Rudanský (1834-1873) ................................................................................................... 31 Anatolij Svidnyckyj (1834-1871) ................................................................................................ 31 Jurij Feťkovyč (1834-1888) ........................................................................................................ 32 Ivan Nečuj-Levyc’kyj (1838-1918) ............................................................................................. 32 70. – 90. léta: nové časopisy – práce nových umělců ................................................................... 32 Panas Myrnyj (1849-1920) ........................................................................................................ 33 Ivan Franko (1856-1916) ........................................................................................................... 33 Mychajlo Kocjubyns’kyj (1864-1913) ........................................................................................ 34 Oľha Kobyľans’ka (1863-1942) .................................................................................................. 35 Vasyľ Stefanyk (1871-1936) ....................................................................................................... 35 Les‘ Martovyč (1871-1916)........................................................................................................ 36 Marko Čeremšyna (1877-1927)................................................................................................. 36 Lesja Ukrajinka (1871-1913) ...................................................................................................... 36 Ukrajinské drama: ......................................................................................................................... 37 Ivan Kotľarevs’kyj ...................................................................................................................... 37 Mykola Kostomarov .................................................................................................................. 38 Taras Ševčenko .......................................................................................................................... 38 Mychajlo Staryc’kyj (1840-1904) ............................................................................................... 38 Marko Kropyvnyc’kyj (1831-1910) ............................................................................................ 38 Ivan Karpenko-Karyj (1845-1907).............................................................................................. 39 Shrnutí ........................................................................................................................................... 39 5. Ukrajinská literatura 20. století ......................................................................................................... 41 5.0 Sylabus předmětu Ukrajinská literatura 20. století ..................................................................... 41 4

5.1 Etapizace...................................................................................................................................... 43 MYKOLA VORONYJ (1871-1938/42) .......................................................................................... 43 Situace: .......................................................................................................................................... 44 Ahatanhel Krymskyj (1871-1942) .............................................................................................. 44 Petro Karmanskyj (1878-1956) .................................................................................................. 44 Vasyľ Pačovskyj .......................................................................................................................... 45 Bohdan Lepkyj (1872-1941) ...................................................................................................... 45 Mykola Filjanskyj (1873-1938)................................................................................................... 45 Východní Ukrajina – vydavatelsví „Ukrajinska chata“ .................................................................. 46 Hryhorij Čuprynka (1879-1921) ................................................................................................. 46 Oleksandr Oles‘ (1878-1944) ..................................................................................................... 46 K moderně: .................................................................................................................................... 46 Jakiv Savčenko ........................................................................................................................... 47 Dmytro Zahul (1890-1944) ........................................................................................................ 47 Pavlo Tyčyna (1891-1967) ......................................................................................................... 47 Situace: .......................................................................................................................................... 48 Futurismus ..................................................................................................................................... 49 Mychajlo Semenko (1892-1937) ............................................................................................... 49 Heo Škurupyj (1903-1937)......................................................................................................... 50 Bohdan Ihor Antonyč (1909-1937 ve Ľvově) ............................................................................. 50 Neoklasicismus .............................................................................................................................. 50 Maksym Ryľskyj ......................................................................................................................... 51 Mykola Zerov (1890-1937) ........................................................................................................ 51 Pavlo Fylypovyč (1891-1937)..................................................................................................... 52 Mychajlo Draj-Chmara (1889-1938) .......................................................................................... 52 Jurij Klen (1891-1947)................................................................................................................ 52 Jevhen Plužnyk (1898-1936) ...................................................................................................... 53 Próza poč. 20. století ..................................................................................................................... 53 Starší generace .............................................................................................................................. 53 Mladá generace ............................................................................................................................. 53 Představitelé prózy: ....................................................................................................................... 54 Volodymyr Sosjura (6.1.1898 Treťa Rota – 8.1.1965) ............................................................... 54 Volodymyr Vynnyčenko (1880 Veselyj Kut-1951) ..................................................................... 55 Mychajlo Jackiv (1873-1961) ..................................................................................................... 56 5

Mychajlo Chvyľovyj (Charkov 1893-1933) ................................................................................. 56 Valerian Pidmohiľnyj (1901-1937)............................................................................................. 57 Pavlo Zahrebeľnyj (*1924)......................................................................................................... 57 Mykola Bažan ............................................................................................................................ 57 Jurij Janovskyj ............................................................................................................................ 57 Hryhorij Kosynka ....................................................................................................................... 58 Literární proces 40. let .................................................................................................................. 58 Přelom 40./50. léta........................................................................................................................ 58 60.-70. léta..................................................................................................................................... 58 Ivan Drač (*1936) ...................................................................................................................... 59 Lina Kostenko ............................................................................................................................ 59 Vasyľ Stus................................................................................................................................... 59 Dmytro Pavlyčko........................................................................................................................ 60 Borys Olijnyk (*1935) ................................................................................................................ 60 Šedesátníci: ................................................................................................................................... 60 Hryhorij Ťuťunnyk (1920-61) ..................................................................................................... 61 Iryna Vilde (1907-1978) ............................................................................................................. 61 Oles‘ Hončar .............................................................................................................................. 61 Mychajlo Steľmach (1912-1983) ............................................................................................... 61 Jevhen Hucalo (1931-1995) ....................................................................................................... 62 Iľa Pervomajskyj (1908-1973) .................................................................................................... 62 Hryhir Ťuťunnyk (1939-1980) .................................................................................................... 62 Jurij Ščerba ................................................................................................................................ 63 Oleksandr Petrovyč Dovženko (1894-1956) .............................................................................. 63 Ukrajinské emigrantské školy (krom pražské) ............................................................................... 63 Mychajlo Ores‘-Osmačka........................................................................................................... 64 6. Moderní ukrajinská literatura ........................................................................................................... 65 6.0 Sylabus předmětu Moderní ukrajinská ....................................................................................... 65 7. Použitá literatura ............................................................................................................................... 67

6

1. Význam použitých ilustrací Co se v této kapitole dozvím

Čas potřebný pro osvojení látky

Učební text

Otázky a témata pro domácí úkoly

7

2. Předmluva

8

3. Stará ukrajinská literatura 3.0 Sylabus předmětu Stará ukrajinská literatura Předmět Stará ukrajinská literatura je jednosemestrální předmět zařazený do letního semestru 1. roku bakalářského studia ukrajinské filologie v rozsahu 1 hodiny přednášky týdně.

Naučit se látku obsaženou v této kapitole zabere (za předpokladu pravidelné návštěvy a aktivní účasti na přednáškách, seminářích a cvičeních) přibližně 9 x 60 minut času.

Anotace: Cyklus přednášek seznamuje studenty se staroruskou literaturou 10. až 12. st., dává představu o základech literární tvorby na Ukrajině. Je důležité, aby studenti si uvědomili nejen evroasijský charakter starší doby ukrajinské literatury, a také její mimořádný kulturní a mentální rysy. Rámcově časové a tematické vymezení probírané látky: Seznámení se starou ukrajinskou literaturou v češtině, poslouchání přednášek téhož cyklu literatury v ukrajinském jazyku, rozbor textů některých literárních památek (Slovo o pluku Igorově, Pověst dávných let), přeložených do češtiny. Povinnosti studenta, kritéria hodnocení: Studenti získají představu o genezi východoslovanských literatur a jejich následné divergenci. První část přednášek je věnována literárním památkám společným pro ukrajinskou, ruskou a běloruskou literaturu, druhá část se pak zabývá ukrajinskými památkami. Výuka je založena na četbě staroruských literárních textů a jejich analýze. Základní literatura: Возняк, М. Історія української літератури (у 3-х т.) т.1.Львів 1992 Грушевський, М. Історія української літератури ( у 4-х т.) т.1. Київ 1995 Історія української літератури (у 8-ми т.) т.1 Київ 1967 Panoráma ruské literatury. Boskovice 1995 Doporučená literatura: Огієнко, І. Українська культура і література. Київ 1996 Франко, І. Теорія і розвиток української літератури. (повне зібрання творів, т.19) 9

Mathesiusová, Světla: Cestami staletí. (Systémové vztahy v dějinách ruské literatury). Praha 1988 Králík, Oldřich: Počátky kronikářství u Slovanů. Československé přednášky pro VI. mezinárodní sjezd slavistů. Praha 1968

3.1 Obecná charakteristika období Ve středověku patřila Kyjevská Rus mezi přední evropské státy. Živé kontakty udržovala nejen z Byzancí a se státy střední a severní Evropy, ale i se západoevropskými zeměmi. Ukrajinské kněžny se provdávaly na královské dvory ve Francii i v Anglii, a byzantské princezny usedaly na kyjevský knížecí trůn. Křesťanství a s ním i skvělé byzantské umění se na Rus dostalo sice až v 11. století (po r. 988, kdy kníže Vladimír přijal z Byzance křest pro sebe i celou zemi), našlo zde však už připravenou půdu a podnítilo prudký rozmach domácí křesťanské kultury, která už v prvním století své existence dosáhla pozoruhodné úrovně. Název „Ukrajina“ není nejstarší. Kyjev a okolí se nazývá „Rus“ do 12. století; a žijícímu na Rusi člověku říkají „rusyn“. Kyjevská Rus jako stát zaniká v 13. století. Moskevské knížectví přebírá název „Rus“. Když se v 17. století Ukrajina stává součástí Veliké Rusi, Ukrajinci si vytvářejí vlastní název „Ukrajina“, aby dokázali Rusům svoji samostatnost. Jaké to byly ve Staré Rusi poměry, že při nich jako z dobře připravené úrodné půdy vzcházela setba byzantské kultury a vzdělanosti a přinášela tak pozoruhodné plody? O politickém postavení Kyjevského státu jsme se už zmínili. Důležitým státním útvarem ve druhé polovině prvního tisíciletí našeho letopočtu nebylo ovšem pouze Kyjevské knížectví. Neméně významnou úlohu hrál v Evropě té doby i Přemysl; zcela specifický typ demokratické obce, kde o řadě významných politických aktů rozhodovalo shromáždění svobodných občanů – „veče“. Na vzniku a organizaci staroukrajinských státních útvarů se už asi od 8. století v rozhodující míře podílela normanská knížata, která posléze usedla na kyjevský knížecí stolec. V osobě knížete Rurika dala vzniknout panovnické dynastii Rurikovců. Tak nám o tom podává svědectví stará ukrajinská kronika letopisce Nestora – Pověst dávných let z 12.století. Byzantské kroniky a diplomatické listiny nám už v 9. – 11. století přinášejí zprávy o vojenské síle staroruského státu, který byl Byzantské říši střídavě obávaným vojenským soupeřem i vítaným spojencem. V oblasti politické, diplomatické, obchodní i vojenské byla Kyjevská Rus důstojným partnerem vyspělých evropských států. Zcela rovnocenným kontaktům však bránila nízká úroveň vzdělanosti východoslovanských knížat, vojevůdců i kupců. Pokud neovládali řečtinu, byli za negramotné. A primitivní pohanští žreci se svými bůžky, „idoly“, se nemohli také v oblasti náboženské měřit s představiteli křesťanství, které v té době tvořilo vyspělou filosofickou soustavu s vysokou kulturou, důmyslnými a promyšlenými obřady a vysoce vzdělaným kněžstvem. Proto se koncem 10. století rozhodl kyjevský kníže Vladimír Svatoslavyč (jehož babička Oľha už o 50 ket dříve dala v Konstantinopoli pokřtít sebe i svoji družinu) přijmout z Byzance křesťanství. Na rozdíl od římské církve, která povolovala bohoslužbu pouze v jazyce latinském, netrvala byzantská církev na řečtině a umožňovala 10

šíření slovanské liturgie, a tím vzdělanosti a umění v jazycích obyvatel daného území. Řeky psané obchodní smlouvy dokládají mnohostrannost kontaktů Staré Rusi s Byzancí i s ostatními sousedními státy a kmeny. Po přijetí křesťanství pak tyto kontakty nabývají nejen na intenzitě, ale významně se mění i jejich kvalita. S přijetím křesťanství přichází Rus i slovanské písmo a písemnictví (vytvořené původně věrozvěsty Konstantinem-Cyrilem a Metodějem pro Velkou Moravu) a nastává bouřlivý rozvoj v oblasti vzdělanosti a kultury. Až dosud negramotná Stará Rus vytváří v průběhu jednoho století kulturu takové úrovně, že ji směle můžeme srovnávat s kulturou vyspělých evropských národů. Existuje také jiná verze, podle níž Stará Rus měla ještě do přijetí křesťanství svoje vlastní písemnictví, ale přesvědčivých důkazů k tomu máme málo. Stará Rus tedy v průběhu zhruba jednoho století získala a přetvořila pro svoje specifické podmínky obrovský odkaz středověkého evropského písemnictví i kultury a s nimi vlastně i kulturní dědictví dávné doby. To všechno by přirozeně nebylo možné, kdyby ten, kdo přijímá, nebyl v dané chvíli připraven. Stará Rus připravena byla. Psanou literaturu předchází ústní lidová slovesnost. Její výtvory nemáme v původní podobě nikdy dochovány. Co způsobilo, že se křesťanské učení, písemnictví a celá křesťanská kultura tak snadno staly součástí kultury staroruské společnosti 11. století? Bylo to lidové umění a zejména lidová slovesnost, které v Kyjevské Rusi už před přijetím křesťanství dosáhly vynikající úrovně. Vítanými hosty na feudálních dvorech i ve vesnických chalupách byli lidoví vypravěči, hudebníci, zpěváci a tanečníci, na Rusi zvaní „skomorochové“. Ti po celé věky uchovávali v paměti a předávali z pokolení na pokolení hrdinské zpěvy – bylyny – a také pověsti o dávných dějích i nadpřirozených a nevysvětlitelných jevech, vyprávěli pohádky a zpívali písně. Také nejdůležitější události rodinného a společenského života, práci v domě i na poli doprovázely původem ještě pohanské obřady a lidové obyčeje, tanec i zpěv. V nich se často uchovávala vzpomínka na strašné válečné prohry i slavná vítězství, na důležité cesty i vzácné návštěvy, na události žertovné i tragické. Lidové obyčeje a lidová poezie provázely člověka celým životem. Od narození dítěte v dětských hrách, přes hry milostné, velkolepé svatební zvyky, až po obřady k vyléčení nemocných a oplakávání zemřelých. Poezií byly naplněny i obyčeje spjaté s událostmi přírodního i křesťanského kalendáře, písně k slavnostem slunovratu i Vánoc, koledy, vynášení Smrtky, poezie Velikonoc i tajemné svatojánské noci, písně k senoseči, k dožínkám. Celé toto nepřeberné bohatství uměleckých druhů a forem po staletí kultivovalo cit a vkus středověkého člověka. Proto nás nepřekvapí, že i ve východní Evropě takto připravená společnost ochotně přijala nové křesťanské učení a křesťanské umění, přizpůsobila ho vlastním zvyklostem a tradicím, a dala vzniknout vlastnímu umění a vlastní kultuře na úrovni srovnatelné s uměním zbylé Evropy. Vynikající úrovně dosáhlo staroruské letopisectví. V 11. století však byla napsána i řada životů svatých – legend („žitija“). Mezi nimi Život Borise a Gleba („Žitije Borisa i Gleba“), které dal zavraždit jejich starší nevlastní bratr Svatopluk, aby zvětšil svoje panství, patří k nejvýznamnějším. Nám v českém prostředí pak v mnohém připomene legendy o svatém Václavovi a jeho babičce Ludmile, kteří se stali oběťmi vládychtivosti svých blízkých. Je hodno pozornosti, že české svatováclavské legendy byly napsány latinsky a staroslověnsky, a že jejich staroslověnské texty byly na konci 19. století objeveny v Kyjevě. O tom, že 11

kulturní kontakty Staré Rusi s Čechami a Moravou byly v 11. a 12. století živé, máme i jiné doklady. Mniši Sázavského kláštera ještě v 11. století pěstovali slovanskou liturgii a opisovali a opatrovali staroslověnské texty. Máme důvod předpokládat, že se vzájemně navštěvovali s mnichy Kyjevopečerského kláštera a sdíleli společnou úctu k světcům. V Kyjevě byl uctíván nejen sv. Václav a Ludmila, věděli tam i o svatém Vojtěchovi, a v Sázavském klášteře zase uchovávali a ctili ostatky světců Borise a Gleba. Není jistě bez zajímavosti, že poslední kníže jednotné Kyjevské Rusi Vladimír Monomach ve svém Poučení dětem („P. čadi“) – podobně jako kdysi velkomoravský kníže Svatopluk – nabádá mladá knížata ke svornosti a varuje je před rozbroji, které přivedou zemi k záhubě. Nic však nepomohla moudrá slova vzdělaného Monomacha (jeho matka byla dcerou byzantského císaře Konstantina Monomacha). Mladá knížata zcela propadla touze po moci a jejich konflikty a vzájemná nenávist přispěli k tomu, že se Stará Rus postupně stala snadnou kořistí různých kočovných kmenů, ať to byli na počátku Polovci, anebo později tatarské a mongolské hordy, které ovládli ukrajinská knížectví na plná tři století. Specifické svědectví o těchto tragických událostech podává přirozeně i literární tvorba. Vypráví se o nich ve starých kronikách-letopisech, které po rozvrácení a dobytí Kyjeva Tatary (v r. 1240) byly přeneseny do místních kulturních center, aby tam mohli podávat historické svědectví o událostech spíše místního významu. Nejdůležitějším tématem té doby jsou války a obrana země proti dobyvatelům, které také určili i nový literární žánr, vzniká vojenská povídka. Marné volání po jednotě a lehkomyslnost, s jakou ctižádostivý kníže Igor v touze po vojenské slávě prohrál bitvu s Polovci a otevřel tak kočovníkům z východu cestu na Rus, stejně jako předtucha nadcházející tragédie, jsou tématem nejslavnějšího staroruského eposu Slovo o pluku Igorově. Temná doba tatarských výbojů a tatarského jařma není v literární tvorbě tak zcela prosta jiskérek naděje a touhy po znovunabytí svobody.

3.2 Překladové písemnictví Za dávných dob nenáročný čtenář přijímal překlad a přepracovával cizí literatury jako originální dílo svého písemnictví; zajímal jej totiž pouze obsah díla. Tlumočník hodlal přiblížit dílo čtenáři, a proto v něm zaměňoval cizí nacionální rysy s těmi ze života svého národa. Překládané písemnictví přišlo na Ukrajinu jako hotové od jižních Slovanů. Na Ukrajině byla potřebná díla byzantské literatury přeložena z řečtiny do církevní slovanštiny. Stejně jako všude, kde vzniká nová literatura, měly i v staré Ukrajině překlady cizího písemnictví rozhodnou převahu nad originální literaturou, jejíž rozvoj šel postupně: zpočátku vzniká napodobování vzorků literatury národa s vyšší úrovní kultury. Později se na podkladě napodobování rozvíjí vlastní samostatná literatura. Nejznámějším překladem byzantské literatury je Písmo Svaté. Na Ukrajině jsou známy oba typy: Evangelium (plné sestává ze 4 dílů, krátké je určeno pro bohoslužbu) i Apostol (Epištoly). Z ostatních knih Písma byl rozšířen Psaltyr (Žaltář) – kniha modliteb, určená obyčejnému čtenáři-posluchači. Od 11. století se vyskytují tzv. Věštecké psaltyry, určené pro předpověď budoucnosti. Existují též knihy Písma s tlumočeními. Blízkými Písmu jsou bohoslužebné knihy Měsíční, Mineji a Čeťji Mineji, sborníky ze života svatých, určené pro čtení v jistý kalendářní den, existující od 11. století. Existoval také Úvod, který se lišil rozměrem a složením popisu života svatých osobností. Mimo těchto sborníků 12

jsou na Ukrajině známé Pateryky – Sinajský, Skytský, Afonský, Jeruzalémský apod. Jsou to sborníky vyprávění o svatých asketech a mniších. Některé z nich jsou známé ještě z předtatarského období. Z děl napsaných církevními otci byl nejpopulárnější spis sv. Ivana Zlatoústého. Jeho Poučení jsou napsána poetickým jazykem. Od 11. století jsou známá díla Vasilije Velikého a Hryhorije Bohoslova. V souvislosti s překládaným písemnictvím byly napsány dva Sborníky Svatoslava (r. 1073 a r.1076). Popisují život Svatých a obsahují články-poučení o modlitbě, chování v době půstu, o čtení knih, poučení dětem. Včela – sborník krátkých rčení (promluv) z Písma, děl církevních otců a také starých antických autorů. Z historických děl jsou známy „religijni“ kroniky. Nejdůležitější z nich jsou kroniky Jurije Hříšníka a Malaly. Ještě je známá také Historická Paleja – biblické vypravování. Vědomosti o přírodě byly podány v biblickém Šestidněvu nebo Fiziologu. Vědomosti o zvířatech sdělovala povídla Stefanit a Ichnilat. Prvním knižním románem byl román z názvem Alexandrija, kniha o životě Alexandra Makedonského. Taktéž jsou známy: Trojská válka, Indické carství, Přemoudrý Akyr aj. Velký význam pro rozvoj literatury měli také apokryfy – legendy-povídky o životě svatých, jako jsou doplnění k rozhledu v otázkách o vzniku člověka, o Adamovi a Evě etc. Apokryfy jsou základem pro tvorbu literárních děl. V 12. století bylo napsáno Molenije Danyla Zatočnika, které představuje přechodnou etapu mezi překládaným písemnictvím a originální literaturou. Molenije sestává z vyjádření a uvažování nad sbírkou Včela, o Písmu, a také nad národními příslovími a rčeními. Danylo je ve vězení a prosí knížete moci vrátit se domů. Hlavním tématem Mojenija je nespokojenost se skutečností, přání vyhnout se současnému těžkému stavu, jakož i chvála rodinné lásky a religie. Každé nové vydání Mojenija přidávalo rčení z jiných památek a výpůjčky z folkloru.

3.3 Originální písemnictví náboženského obsahu Do naší doby se památky písemnictví 10. století nedochovaly; z 11. století máme téměř 30 rukopisů, z 12. asi 65. To představuje však jen zlomek literatury napsané v oné době. Díla originální literatury jsou uchována v mladších kopiích. Boj proti pohanské víře byl hlavním tématem i úkolem originálních děl náboženského obsahu. Misionáři nové víry vykládali lidem o zrádnosti starých bohů. Odsuzovali hry a zábavy spojené s pohanskou vírou. Základní částí napodobených poučení z byzantské literatury je odsouzení pohanské víry a národních pověr. Nejznámějším představitelem ukrajinských poučení slavnostní formy byl metropolita Ilarion. Od r. 1051 do r. 1054 byl metropolitou Kyjevské Rusi, poté vstoupil do Pečerského kláštera, v němž literárně působil pod jménem Nykon Veliký. Jeho díla Slovo o zákoně a Chvála Vladimírovi mají náboženský obsah. Cílem Slova o zákoně je zobrazení příchodu Krista. Chvála Vladimírovi slaví řeckou církev a knížete Vladimíra, který pokřtil Rus. V díle autor používá symbolů, antitezí, výzev k posluchači a k Vladimírovu vzoru; toto vše dodává dílu na lyričnosti. Apokryfy a životopisy svatých ovlivňují způsob psaní Slova o zákoně. Byzantská rétorika byla pro Ukrajinu vyumělkovanou a nízká úroveň osvěty národů vyžadovala spíš takový výklad, jaký měl řeholní kněz Teodosij Pečerský. Teodosij byl asketou a napsal poučení pro mnichy. Ze starší doby jsou také známa poučení mnicha 13

Grygorije, bojovníka za samostatnou ukrajinskou církev Klyma Smolatyče, Cyrila Turovského a Jurije Zarubského. Poučení Vladimíra Monomacha, zařazené do Lavrenťjevského letopisu v r. 1096 dává čtenáři vedle křesťanských také instrukce pro život. Vladimír Monomach byl význačným panovníkem knížecí periody. Jeho Poučení se skládá ze dvou dílů navzájem různého stylu. První díl je napsán pod vlivem Psaltyra a děl sv. církevních otců, druhý ze slovesného a praktického poučení. Popis života svatých osobností (hagiografie) je podobný morálním poučením. Hagiografie má historickou osnovu, ale jejím cílem je potvrdit vážnost křesťanství a takto působit na čtenáře. Podle obsahu, struktury a stylu, ukrajinské popisy života napodobují byzantské a bulharské hagiografie. K ukrajinským hagiografiím dávné periody patří Životopis Antonije Pečerského, Památka a uznání knížete Vladimíra od mnicha Jakuba, Povídání o Borisovi a Glebovi a Životopis Teodosije od Nestora. Začátkem 13. století je napsaný Kyjevo-Pečerský Pateryk, který je uměleckým dílem. Pateryk sestává ze 14 povídek o pečerských asketech a zázracích od Simona a je napsaný ve formě dopisů Polikarpovi a odpovědí na ně. Z literárního hlediska jsou povídky napsány prostě a bez rétorických ozdob. V Paterykovi vidíme živou skutečnost, život řeholníků, vnitřní řád života v klášteře, poměr vlády, bojarstva, vysokého duchovenstva ke klášteru. Literatura dávné doby má podobu poutnického cestování. Noví křesťané chtěli vidět místa, kde se odehrávaly události Starého a Nového zákona. Spoléhali na zvláštní působení modliteb na svatých místech. Na základě cestování vznikla památka staré literatury – Životopis a cestování igumena Danyla, přeložená do francouzštiny, řečtiny a němčiny. V něm jsou soustředěny záznamy o cestě do Jeruzaléma v letech 1106 – 1108 formou deníku s důkladným popisem krajin a památek. Autor vyslovuje city velice zřídka; vypráví prostě a suše.

3.4 Kronika K literárním kronikám staré ukrajinské doby patří Перший Києво-Печерський звід, Київський літопис, Галицько-Волинський літопис apod. Nejstarší ukrajinská kronika, nazývaná podle úvodních slov Pověstí dávných let, byla napsána koncem 11. století mnichem Pečerského kláštera v Kyjevě, Nestorem. O autorovi víme málo, vlastně jen to, co sám o sobě ve své kronice o sobě vypověděl. Vypráví v ní, tak jak to žádala středověká kronikářská norma, jen o tom, co sám zažil, nebo o tom, co zažili a vyprávěli spolehliví svědci. Kromě toho ovšem dávné děje líčí na základě hodnověrných pramenů, jako byla Bible, byzantské kroniky a diplomatické listiny (zejména vojenské a obchodní smlouvy s Řeky), a také nejstarší slovanské písemné památky velkomoravského a bulharského původu, jako například vyprávění o velkomoravské misi Konstantina a Metoděje, o vytvoření slovanského písma a o napsání prvních slovanských knih. Vedle životů svatých, z nichž některé sám napsal, nezabránil Nestor ani tomu, aby mu do kroniky nepronikly i dávné báje a pověsti i celá řada epizod z lidových pohádek, bylin atp. Hned na začátku kroniky se vypráví o tom, jak apoštol Ondřej putoval po Rusi a jeho nejsilnějším dojmem bylo seznámení se s životem prostého lidu. Velmi populární je Příběh o bájném knížeti Olegovi, kterému kněží-věštci předpověděli, že zemře „od svého koně“. Oleg dal okamžitě koně utratit, a přesto zemřel poté, co jej uštkla zmije ukrytá v lebce zabitého koně. O lidovém důvtipu svědčí vyprávění O bělgorodském kyselu, kterým vyhladovělí obyvatelé města obelstili obléhatele Bělgorodu. Z posledních zbytků mouky a medu uvařili „kyselo“, 14

naplnili jím kádě umístěné na povrchu studní. Obléhatelé, kterým své „zásoby“ ukázali, uvěřili, že kyselo prýští přímo ze země a odtáhli od vyhladovělého města, které by už nemělo sil dále vzdorovat. Velmi mnoho místa věnuje letopis líčení toho, jak dal kníže Vladimír r. 988 pokřtít Rus. Nejprve je podrobně popsáno, jak vybíral tu nejlepší víru. A měl věru velký výběr! Jako první přišli „Bulhaři víry mohamedánské“, potom „Němci poslaní papežem“, „Židé chazarští“ a nakonec „řečtí mudrcové“. Ti mu dopodrobna pověděli základy křesťanského učení a nejdůležitější události biblických příběhů. Kníže Vladimír dal přezkoumat všechno, co o nejdůležitějších církvích zaslechl, a rozhodl se přijmout křesťanství byzantsko-řeckého obřadu. Nestorovo vyprávění končí rokem 1113. Tehdy je na kyjevský knížecí stolec povolán Vladimír Monomach, vzdělaný a ušlechtilý panovník, o němž nám podává svědectví i jeho Poučení, adresované mladým knížatům a vyzývající je k jednotě, vzájemné úctě a snášenlivosti. Byl to zřejmě také Vladimír Monomach, kdo odňal vedení letopisu KyjevoPečerskému klášteru a svěřil jeho úpravu a pokračování opatovi Vydubeckého kláštera Silvestrovi. Tato tzv. Silvestrova redakce letopisu z roku 1116 je nejstarším textem, ve kterém se Nestorova Pověst dávných let zachovala. Ne však v původní podobě, ale až v pozdějších opisech z konce 14. a z počátku 15. století. Původní Nestorův text byl postupně rekonstruován a už v roce 1867 ho do krásné staré češtiny přeložil Karel Jaromír Erben. Na Ukrajině vyšla celá řada kritických vydání a vědeckých analýz této vzácné historické i umělecké památky. Zároveň se však vydávají i přístupné úpravy pro děti a mládež a pro širokou čtenářskou obec, neboť zájem o vlastní minulost a znalost dějin pomáhají člověkovi lépe porozumět době, ve které žije, i sobě samému.

3.5 Letopisy Letopisy jsou literárními památkami, poněvadž mají poetické zabarvení a skládají se z epizod poetické tvorby, například poetického vypravování. Poetický element se v ukrajinském letopisu objevil pod vlivem apokryfů a legendární literatury, a také pod vlivem náboženství a bájesloví, které žily v národní tvorbě. Proto letopis především popisuje život ukrajinského národa. Základ historického významu letopisu dává epická píseň. Historičtí spisovatelé používali národní povídky, mýty a báje, s nimiž jsou spojeny dějiny všech evropských národů. Proto dějiny a povídky v letopisech jsou navzájem spojené a mají vzájemné působení. Přání zachovat památku o dějích bylo osnovou pro vytvoření východoslovanského letopisu. První letopisy se nedochovaly. Historické letopisy jsou sbírkou dějin. První letopisnou sbírku máme z r. 1039-1040 z Kyjeva, současně se založením metropole a zřízením katedrály sv. Sofie. Letopis končí článkem o zasvěcení kostela sv.Sofie a založením metropole Jaroslavem Moudrým. Pokračování vedení letopisu máme z r. 1073 z Pečerského kláštera od Nykona. Letopis vypravuje o hádce mezi syny Jaroslava a o vyhnanství Izaslava. Nykon byl zakladatelem kláštera v Ťmutorakani v r. 1061, v letech 1078-1088 byl igumenem Pečerského kláštera. Nejstarší kyjevská sbírka začíná vyprávěním o založení Kyjeva, o knížectví Olega aj. Povídka o boji Svatoslava s Chozary a Vjatyči je napsána na základě národních vyprávění. Povídání o Vladimírem zkoušených různých druzích náboženství (mohamedánství, judaismu, katolicismu, pravoslaví) je přejaté z bulharského letopisu. Křtění Vladimíra a obyvatel Kyjeva, povídání o založení kostela sv. Bohorodičky, legenda o vzniku 15

kostela Преображення ve Vasylevi, jsou napsané podle národních povídek. V letopise nalézáme popis života a knížectví Jaroslava během 25 let. Bulharský letopis sehrál úlohu jako písemný pramen letopisu s názvem Nejstarší kyjevská sbírka. Styl, frazeologie, historické písně a prózové povídky jsou přejaty z Bulharského letopisu. Povídání o smrti knížete Olega připomíná skandinávskou pohádku o norském hrdinovi Orvarovi-Oddu. Zprávy o vraždě Borise a Gleba, o založení kostelů jsou převzaty z duchovní literatury. Prodlouženou Nykonem Nejstarší kyjevskou sbírku nazývají První kyjevo-pečerskou sbírkou. Články o útoku Chazarů na Polany, o boji mezi Mstyslavem a Redeďou, o odkazu Jaroslava Moudrého a jeho úmrtí v r. 1054 se objevily až v pokračování. Druhá kyjevo-pečerská sbírka anebo Počáteční sbírka vznikla na počátku r. 1095. Z ní se dovídáme o skromnosti života v knížectví a obyčejných lidí starší doby. V letopise se nachází také tragické povídání o zničení Kyjeva Polovci za doby knížete Svatoslava. Novgorodský letopis je jedním z pramenů Počáteční sbírky. Odtud se dovídáme o popisu děje v Novgorodě. Z řecké povídky o křtění Vladimíra v Korsuni je převzat popis pohanských idolů, povídání o dobývání Korsuni, o sochách, přivezených odtamtud do Kyjeva aj. V Počáteční sbírce nacházíme též výpůjčky z Životopisu Antonije, Černihivského letopisu, řeckého chronografu, letopisů jiných klášterů a měst.

3.6 Bylyny Rychlý rozvoj ukrajinské literatury v této etapě je důsledkem hospodářského a politického rozkvětu Kyjevské Rusi za posledních 30 let 12. století, hlavně za Vladimíra Monomacha a Jaroslava Moudrého. Ve staroukrajinsky psané literatuře se hned na počátku vyskytují díla velkých myšlenkových a uměleckých hodnot, takže lze v některých žánrech předpokládat existenci starší tvorby, jež se nám nedochovala. Poměrně vysokou jazykovou úroveň prvních beletristických památek ovlivňovala nepochybně starší produkce nebeletristická, zejména kazatelství a staré ukrajinské bylyny. Bylyny jsou lidové básnické skladby o životě a hrdinských činech bájných reků-bohatýrů. Svou starobylostí, uměleckými kvalitami i oblibou ve všech společenských vrstvách v průběhu více než tisíciletého vývoje si vydobyly přední místo v dějinách ukrajinské kultury. Řadíme je k žánru tzv. hrdinského eposu, podobně jako starověkou Ilias a Odysseu slepého pěvce Homéra či sumerský epos o Gilgamešovi, středověké hrdinské zpěvy o rytíři Rolandovi či o králi Artušovi, anebo o tajuplných hrdinech germánské Písně o Nibelunzích či islandské Eddy. Děj bylyn se odehrává na Staré Rusi, na dvoře krále Vladimíra Jasného Slunéčka a vypráví o životě a hrdinských skutcích členů Vladimírovy družiny – bohatýrů. Nejznámější mezi nimi byl venkovský synek Ilja Muromec. Jako dítě byl tak silný a těžký, že nemohl vládnout rukama ani nohama; až do své dospělosti ležel na peci. Jednou – to už mu bylo 30 let – ho v jeho chaloupce navštívili „svatí poutníci – kaliky perechožije“, dali mu vypít pohár medového vína a přikázali mu, aby vstal, opatřil si koně a vydal se na cestu po Rusi konat hrdinské činy. Po cestě do hlavního města Kyjeva přemohl Ilja strašného Slavíka Loupežníka, který ovládal cestu mezi Černigovem a Kyjevem, takže ani vojsko tudy nemohl projít. Slavík Loupežník měl totiž tak silný hlas, že když zahvízdal „slavičím hvizdem“, květy vadly, lesy se skláněly k zemi a lidé padali mrtvi. Když ale zahvízdal „zvířecím hvizdem“, polekal se i bohatýrův kůň. Ilja Muromec vzal svůj bohatýrský luk a střelil Slavíkovi přímo do oka. Raněného jej pak přivázal ke třmeni koně a přivezl ho do Kyjeva knížeti Vladimírovi. Ten zprvu Iljovi nevěřil. 16

Na přání knížete a na rozkaz Ilji Muromce se Slavík posilnil vínem a zahvízdal tak, že pobořil celý knížecí palác, lidi v něm zahubil, i sám kníže Vladimír měl co dělat, aby se zachránil. I nezbylo bohatýrovi Iljovi Muromcovi, než aby strašného Slavíka Loupežníka zabil, aby už nemohl hubit lidi. K nejstarším typům bohatýrů patřili Svatohor, oráč Mikula Selaninovyč a bohatýr Volha. V čele válečné družiny knížete Vladimíra stáli bojovníci – venkovský synek Ilja Muromec, urozený Dobryňa Nikitič i důmyslný popův syn Aloša Popovyč. Neméně populární byli v ruských bylynách i Novgoroďané – kupec Sadko, který získal krásnou dceru mořského krále, i dobrodruh Vasilij Buslajev. Bylyny se zachovaly až do 20. století na řadě míst, zejména na východu a severu Ukrajiny. Vesničané si je po staletí vyprávěli a jedna generace je předávala druhé v téměř nezměněné podobě. Jistě k tomu přispěla i osobitá forma bylyn, jejich zvláštní monotónní nápěv a rytmus, ustálený způsob přednesu a využití celého bohatství lidových poetických výrazů a ozdob, které také pomáhaly vypravěči, aby si přesně zapamatoval dlouhé příběhy. Bohatýři se stali oblíbenými národními hrdiny, ztělesňovali víru lidu ve vítězství dobra a spravedlnosti, povznášeli posluchače do světa krásy, ale také uspokojovali jejich potřebu zasmát a uvolnit se, zažertovat si. Proto také byli jejich vypravěči všude vítanými hosty, i když je vládnoucí moc často pronásledovala. Staroruský bohatýr i v dnešní době symbolizuje lidového hrdinu, který ochraňuje slabé proti zvůli a násilí.

3.7 Epická skladba Hrdinská epická skladba Slovo o pluku Igorově je pokládána za umělecky nejpozoruhodnější staroukrajinskou literární památku. Vypráví o neúspěšném válečném tažení proti kočovným kmenům Polovců, proti kterým se roku 1185 vypravil mladý kníže Igor Svatoslavovič. Polovci podnikali nájezdy na Kyjevskou Rus ze stepí jihovýchodní Evropy. Krátce předtím je porazil a vyhnal kyjevský kníže Svatoslav. Mladý kníže Igor se výpravy kvůli náledí neúčastnil, a proto nyní chtěl dobýt slávu také pro sebe a svoji družinu tím, že znovu porazí Polovce a zažene je ještě dál. Jeho malou vojenskou družinu však už od počátku provázela neblahá znamení: Autor mluví o vytí vlků, nářku orlů, řevu divé zvěře, a dokonce i o tom, že slunce „zastřelo zemi tmou“ (historikové zjistili, že 1. května 1185 skutečně došlo k zatmění Slunce). Bojechtivý Igor však ničeho nedbal. Neočekávaně zaútočil na polovecké oddíly a zahnal je na útěk. Když však kníže s družinou oslavil vítězství a všichni ulehli k bezstarostnému spánku, Polovci se za tmy vrátili, Igora i s jeho druhy zajali a celou vojenskou družinu pobili. S pomocí pokřtěného Polovce Ovlura uprchl ze zajetí posléze i pokořený Igor a vrátil se domů ke své ženě Jaroslavně, která ho doposud marně přivolávala svým pláčem. Vítězství Polovců nad Igorovou družinou nebylo pouhou historickou epizodou. Mělo dalekosáhlý význam pro další osud Staré Rusi, poněvadž otevřelo cestu kočovníkům z východu a stalo se tragickou předehrou třistaleté tatarské nadvlády nad Rusí. Proto výzvy k jednotě a projevy zoufalství nad neschopností mladých knížat, aby zkrotili svou ctižádost a podřídili osobní ambice vyšším zájmům státu, zní ve skladbě s takovou naléhavostí. Myšlenky podobné těm, které se ozývají v nářku kyjevského knížete Svatoslava (†1194) nad Igorovou porážkou, se objevují o v díle Svatoslavova znamenitého předchůdce Vladimíra Monomacha (vládl v Kyjevě 1113-1125), několikanásobného vítěze nad Polovci. Ve svém Poučení dětem vysvětluje tento vzdělaný a ušlechtilý kníže feudální mládeži, že hlavní zásadou dobrého panovníka je dbát zájmů obecných a jim podřizovat dokonce i vlastní pocit 17

křivdy. A sám dává takový příklad tím, že svému bratrovi, knížeti Olegovi, podává jako první ruku ke smíru i přes to, že mu Oleg v boji zabil syna. „Neb nechci já zlého, ale dobré chci bratřím i zemi ruské.“ Varování před nesvorností, která v době feudální roztříštěnosti byla nevětší hrozbou pro další osud země, však nedošlo sluchu. Marné bylo i varování Slova o pluku Igorově. Vlastní osud textu Slova o pluku Igorově je velmi složitý. Žádná stará ukrajinská památka totiž – od svého objevení r. 1790 – nevyvolala takové nadšení a tolik pochybností jako toto dílo. Nejenom mimořádné literární kvality skladby, její expresivita a myšlenková i umělecká zralost, ale také historický nadhled, nadčasová moudrost autora vyvolávaly už od doby objevení rukopisné kopie Slova z 15. století – vedle nadšeného ohlasu – i pochybnosti skeptiků o pravosti díla. Rukopis objevil milovník a sběratel starých památek hrabě Musin-Puškin a ihned dal památku opsat a vytisknout. Jediný originální rukopis shořel, a tím vzala za své i jakákoli možnost prokázat exaktními metodami (analýza použitého papíru, inkoustu apod.) dobu vzniku originálu z 15. století. Analýze Slova o pluku Igorově i bojům o jeho pravost bylo věnováno obrovské úsilí literárních vědců po celá uplynulá dvě století. Přesvědčivý důkaz o jeho pravosti doposud postrádáme. A nebude-li objevena ještě jiná starobylá kopie textu, sotva se podaří jeho pravost jednoznačně doložit. Stejně tak ovšem chybí i jednoznačný důkaz toho, že jde o falsum.

18

4. Ukrajinská literatura 19. století 4.0 Sylabus předmětu Ukrajinská literatura 19. století Předmět Ukrajinská literatura 19. století je jednosemestrální předmět zařazený do zimního semestru 2. roku bakalářského studia ukrajinské filologie v rozsahu 1 hodiny přednášky týdně.

Naučit se látku obsaženou v této kapitole zabere (za předpokladu pravidelné návštěvy a aktivní účasti na přednáškách, seminářích a cvičeních) přibližně 9 x 60 minut času.

Anotace: Cyklus přednášek pokračuje v seznamování se studentů s ukrajinskou literaturou 19. st. a pomáhá vytvořit představu o novodobé literatuře. V této době literatura zaznamenala rozvoj mnohých funkcí: je vhodným nástrojem k vyjadřování filozofických, vědeckých, politických názorů. V těchto souvislostech vidíme obrovský rozvoj literárních směrů a druhů, což pomáhá vytvořit svůj styl spisovatelům. Nejvýznamnějšími osobnosti této doby jsou T. Ševčenko, I. Kotljarevský, P. Kuliš, H. Kvitka-Osnovjanenko, L. Ukrajinka aj. Vyučování probíhá následujícími směry: poslouchání přednášek literatury 19. st. v ukrajinštině, rozbor ukrajinských textů I. Kotljarevského, T. Ševčenka, L. Ukrajinky, I. Franka. Rámcově časové a tematické vymezení probírané látky: • • •

prameny poslech přednášek v ČJ (počátek ukrajinské moderní literatury až romantismus) četba textů ukrajinské literatury 19. století

Povinnosti studenta, kritéria hodnocení: Cyklus přednášek navazuje na znalosti studentů z literatury 19. století I. Studenti získají přehled o problematice vzniku ukrajinské moderní literatury. Zdůrazněn je vývoj žánrů a směrů. Studenti by měli být schopni vnímat ukrajinskou literaturu v evropském kulturním kontextu. Součástí podkladů je seznam doporučené literatury, kam jsou zařazena stěžejní díla tohoto období. Základní literatura: Возняк, М. Історія української літератури (у 3-х т.) т.3. Львів 1992 Грушевський М. Історія української літератури ( у 4-х т.) т.3-4 Київ 1995 Історія української літератури (ХІХ століття) част.1,2 Київ 1980 19

Українська література (хрестоматія). Том 2. Донецьк 1997 Doporučená literatura: Енциклопедія українознавства для школярів і студентів Донецьк 1999 Хропко, П. Біля джерела української реалістичної поезії. Київ 1972 Шубравський, В. Від Котляревського до Шевченка (проблема народності української літератури) Київ 1976

4.1 K pochopení období ukrajinské literatury 19. století konec 16. st. – vznik nové ukr. literatury, celek východoslovanské lit. divergence, krystalizace uměleckých forem, vliv franc. buržoazní revoluce -> demokratizace, antiklerikalismus Rusko – samoděržaví, vznik děkabristického hnutí, Ukrajina pod Ruskem; ukrajinština na úrovni ruského dialektu UA lit. vzniká i v Rusku (Petrohrad), emigrace UA umělců do Ruska (Ševčenko, Gogol) nový jazykový systém, vznik novodobé ukrajinštiny r. 1556-61, Peresovnické evangelium Po rozpadu Kyjevské Rusi neexistuje originální literatura až do 19. st. Polemická literatura (pol.17.st.) – rozdělení na 2 lit. Druhy o drama o poesie Ivan Kotľarevs’kyj (1769-1838)

spojnice mezi starou (давньою) a novodobou UA literaturou 1. klasik nové UA lit., pozvedl ukrajinštinu na spisovný jazyk; dokázal, že ukrajinštinou lze mluvit veřejně činný, dobré vzdělání jeho muzeum v Poltavě, dobře znám i v Rusku člen zednářské lóže, nebyl vyhraněně revoluční Dílo: o Енеїда: 1. dílo novodobé UA lit., přetvoření Vergiliovy Aeneas sociální typy ukrajinské, hodně současné (kon. 19. st.) z pův. hrdinského eposu udělal satiru, burleskní travestii nové umělecké prostředky, vynikající slovní zásoba travestie – Kyjevsko-Mohyľanská akademie, studenti Vergiliova verze oslavuje vznik Říma x u Kotľarevského vystupují kozáci ze Záporožské síče, jedou z Tróji hledajíce přístav bohové = představitelé režimu pracoval na ni 30 let -> ke konci je humor spíše satirou 10-ti veršová strofa = Puškinovský jamb 20

hodně lidový; etnografické UA reálie; tendence nízkého baroka -> pozitivní i negativní odezvy; P. Kuliš to zkritizoval jakožto výsměch lidu je i dramatikem; ředitel poltavského divadla; píše divadelní hry o Natalka Poltavka (lehčí komedie) o Moskal-Čarivnyk zesměšňuje hrdinskou poému – výsadu vyšších vrstev lit. útvory se snižují k obrazu vrstvy, kt. na UA žila; zahájil éru burlesk, předělávek Období po Kotľarevs‘kém = burleskní škola

(kotľarevština) jako vzor slouží Kotľarevského Енеїда humorná, vulgární díla, mnohdy chybí talent, napoleonské burlesky

Pavel Bilec’kyj-Nosenko (1774-1886)

burleskní travestie o bohyni Proserpině sociální kritika mírnější

Konstantin Dymitro (1814-1886)

poéma parodie na starořeckou parodii antického mýtu válka mezi UA a PL poprvé v ukrajinské lit. použit hexametr (nevyšlo to však, rozpor s formou)

Jakiv Kucharenko (1800-1886)

Харко – запорозький котовий byl kozákem, podal to v duchu Енеїди, vážnější styl téma se dostává do rozporu s záměrem -> výsledkem je těžkopádný verš

Význam burleskní školy: oživení zájmu o UA lidový jazyk dojem: ukrajinština je dobrá jen pro vulgární žert reakce: snahy nastupující romant. generace o pozvednutí UA jazyka

21

Romantismus a sentimentalismus

Kotľarevs’kyj čerpal z klasicismu, z polemických literatur nyní přichází sentimentalismus ze Z Evropy UA autoři nejsou vyhranění, čerpají z toho, co je zrovna „ve vzduchu“. sentimentalismus – didaktické prvky klasic., ale nepodobný klasicismu.

Bajka

útvar hojně pěstovaný v UA lit. symbolizuje přechod od burlesky k vážné lit. (poč. 19. st. – 40. léta 19. st.) veršovaný útvar, krátký, humoristický a satirický obsah alegorickou formou zvláštní rysy: tvoří se přes rozvinutá přísloví a pořekadla přítomné poučení: vzor pro to, jak se mají lidé chovat odsouzení sociální nespravedlnosti, panské svévole podtypy UA bajky: o bajka-pořekadlo o bajka-novela o bajka-побрехенька (kec)

Petro Hulak-Artemovs’kyj (1790-1865)

čerkaská oblast na UA bylo nevolnictví -> soc. kritika studoval humanistické nauky na Kyjevské universitě i v Charkově, děkanem, prorektorem, rektorem vyznavač franc. a pol. klasicismu překladatel Goetheho ve stylu burlesek používá folklorních prvků, hovorových výrazů kulturně činný Пан та собака – populární bajka v UA i Rusku, kolorit UA života, reálií, emotivní prvky, morální sentence, převzatá fabule ze stejnojmenné bajky od Krasického, ale originální dílo; vyzdvihuje nevolníka Rjadka, pán se povyšuje bajky-kazky: Солопий та Хівря, або горох при дорозі; Тюхтій та Чванько (proti grafomanům, kt. kazí estetický přínos); Дурень і Розумний panský egoismus, zlomyslnost opouští pův. formy bajky -> rozšířené přísloví čerpali z Krylova a Lessinga (bajkaři) lyricko romantická balada Рибалка – syžet od Goetheho překládal ve stylu burlesek i Horatia

22

Jevhen Hrebinka (1812-1848)

známý jen díky bajek; vyšly v Petrohradě ovlivněn Krylovem, vložil ukr. kolorit, folklór, motivy čerpal od Artemovs’kého a Kotľarevs’kého Малоросійське приказки: proti vrchnosti, povyšování se pánů, jejich svévoli, nepracovitosti

oba svázáni s klasicismem, osvícenstvím didaktika, poučování burleskní tradice brzdí výzvy na pozvednutí ukrajinštiny, jejího použití pro vyšší témata přichází romantická tendence (kolébka romantismu – Francie, J. J. Rousseau – akcent na cit, uchýlení se k přírodě, rozum ubíjí cit, román Nová Heloisa, cit vítězí nad rozumem, hraničí s filosofií) v čes. lit. – počátky Národního obrození změny lit. žánrů i forem, motivy hor, moře, tragické lásky UA romant. – od 20. do 40. let 19. st. v největší síle; nové téma – kozáci; hlubší pohled do svých dějin; zájem o historii UA zájem o dějiny Slovanů pochází z Německa – Sturm und Drang Tři školy – myšlenkové okruhy

Charkivs’ká škola Kyjivská škola Romantismus na západní Ukrajině Východ Ukrajiny ovlivněn Ruskem; Z je na tom špatně časopisy: Ukrajins’kyj věstnik, almanach Lastivka

Mykola Markevyč

Історія Малоросії anonymní Історія Русів

Levko Borovykovs’kyj (1806/8 – 1889)

psal i bajky, vystudoval charkovskou universitu, učitel geografie a latiny bajky: Байки й прибаютки (přísloví) Левка Боровиковського básník zaměřený na romantismus; přední místo v jeho tvorbě – lidová balada, pohádkově-fantastický obsah lidové balady: Молодиця, Чорноморець, Вивідка (průzkum), Чаривниця 23

historicko-sociální typy, kozáci, hajdamáci pomohl očistit jazyk od burleskních tendencí liberální+konzervativní tendence témata balad: odloučení od milého, utrpení siroty o Маруся: balada, volné zpracování, napodobení dle syžetu Bürgerovy Lenory; téma migruje (Erben – Svatební košile, Žukovskyj – Ľudmyla) o Бандуріст: báseň; vytvoření postavy pěvce; bandurista – drží se sboru, glosuje, různé varianty pojetí

Viktor Zabila (1808-1869)

jen 5 básní sbírka Співи скрізь сльози přátelil se s Ševčenkem motiv: nešťastná láska, soc. nerovnost

Mychajlo Petrenko (1817-1862)

hlubší, kultivovanější, obecnější než Zabila, ne tolik sociální motivy jeho vzorem Lermontov Слов‘янськ (jeho rodné město, jemuž tento cyklus básní věnoval); pozemská krása, šťastný život, motiv zbytečného člověka, UA folklor Думи та співи: zbytečný člověk, osamění, všelidskost, abstraktní patří k charkovské škole

Kyjevský romantismus (cyrilometodějské období) od 30. let 19. st.

Mykola Kostomarov (1817-1885)

pseudonym Jeremija Halka zakladatel Cyrilometodějského bratrstva, napsal jeho stanovy (zrušení nevolnictví > zatčen) po návratu ukrajinofil zdůrazňuje národní osobitost láska k rodné zemi, reakční obsah (pseudoromantismus) Українські балади – historická témata

Ambrosij Metlyns’kyj (1814-1890)

pseudonym Ambrosij Mohyla 24

básník (truchlení nad vymizelou kozáckou slávou, monotónnost, pesimismus) lit. historik životní práce – etnografie přeložen do JČ Čelakovským spáchal sebevraždu Думки й пісні та ще дещо (1839) Гетман Смерть бандуріста Козацька смерть (elegie)

Romantismus na západní Ukrajině:

vliv Ruska rozdílný pomalejší vývoj (Halič, Bukovina – součást Rakouska) převážná část obyvatel – nevolníci školství katolické památky staré slovanské literatury – Sborník srbských národních písní, Královehradecký rukopis polské povstání r. 1831, Poláci v podobné situaci jak Ukrajinci

Ruská trojice

autoři-spolužáci ovlivněni Polskem, východní Ukrajinou mladí progresivní inteligenti psali makaronštinou (latina, němčina, ruština, ukrajinština) překonali jazykovou bariéru vydání almanachu r. 1837 Русалка Дністровая (optimistické znění, romantický charakter, historický a kulturní záměr, kritické statě, namířen proti církevní autoritě; vyšlo díky Ruské trojici v čele s Šaškevyčem) tomuto předcházela sbírka Син Русі (dílo Šaškevyče) Markjan Šaškevyč Jakib Holovac’kyj Ivan Vahylevyč

Markjan Šaškevyč (1811-1843)

tajně studoval slovanskou literaturu stal se vesnickým knězem zemřel na souchotě jeho verše vyšly až posmrtně hodně překládal z češtiny, polštiny, srbocharvátštiny 3 ideové skupiny jeho tvorby: epická historická poezie: přeložil Slovo o pluku Igorově; současnost se mu zdá smutná 25

Болеслав Кривоустий під Галичем Хмельницького обступення Львова občanská lyrika Син Русі: hl. motivem vlastenectví; vyčítá pasivitu mladé generace intimní a přírodní lyrika: využívá folklóru rozšířili stylový žánr literatury, vymýtili burlesku

Jakib Holovac’kyj (1814-1888)

duchovní seminář ve Lvově sběratel folklóru jeho poezie formou blízká lidovým písním

Ivan Vahylevyč (1811-1866)

etnograf, folklorista etnograf. sk. Huculové prováděl historická bádání napsal gramatiku ukrajinštiny měl hodně progresivní názory redigoval pol.-ukr. časopis Дневник руський

Taras Hryhorovyč Ševčenko (1814-1861)

vrchol UA romantismu pro UA velice významný, národní buditel, boj za svobodu Ukrajiny, spravedlnost, osvobození od nevolnictví otevřel novou etapu v UA literatuře – sociální tematika celý život podřizoval boji za Ukrajinu narodil se v Kyjevské gubernii, v rodině nevolníka, brzy osiřel, sluhou, odjíždí do Petrohradu, zde se projevuje jeho talent (básník i malíř) r. 1838 vykoupen z nevolnictví, posluchač akademie umění v Petrohradě Dílo jeho se dělí na několik etap: 1814-43: raná tvorba Кобзар: lyrický talent, básně o osudu UA, 8 básní: Думи мої Перебендя (autobiograf. báseň, nikdo pěvci nerozumí; věnoval to Hrebinkovi; pěvec chce sloužit své zemi, cítí se prorokem lidu, vidí naději v budoucnosti) Катерина (věnováno Žukovskému, poema, stěžejní motiv ženy-nevolnice, kt. je zneuctěna pánem; motiv svobodné matky-покритка; Kataryna čeká dítě, rodiče ji vyhodí z domu, hledá pána, ten ji odmítne, ona páše sebevraždu) Тополя (mladá dívka se vdává za starého bohatého muže, promění se v topol – symbol mravní čistoty) Думка 26

До Основяненка Іван Підкова Тарасова ніч před ní vyšla báseň Причинна (1838; syžet zlyrizoval, folklórní základ upravený v sociálním duchu; lidové metrum; nepřesný rým, přesah, formu podřizuje obsahu) a Утоплена (1841; konflikt mezi stárnoucí matkou a dcerou, kt. se utopí a následně se utopí i sama matka) Слепая – zpověď 15-ti leté dcery Oksany, jež svedl šlechtic; otec se Oksany nezřekl, ta se chce vrátit k milému, otce zabije, zapálí dům a sama uhoří; žena mstitelka Маріяна Черниця – dcera bohaté vdovy se zamiluje do chudého, M. odchází do kláštera; sociální poema historické poemy: boje Ukrajinců proti Turkům, Tatarům, polským pánům Іван Підкова: odehrává se v 16. st.; 1. část oslavou hrdinské kozácké doby, 2. část pochod Záporožců do Petrohradu, elán, chuť zvítězit Hamaľa – jméno hejtmana, oslava kozáckého hrdinství, pláč uvězněných kozáků; Záporožci je jdou osvobodit Гайдамаки (zbojníci, tuláci): další Kobzar (1860) obsahoval tuto důležitou poemu, nejrozsáhlejší Ševčenkovo dílo; vychází r. 1841 ve sborníku Lastivka; namířeno protifeudálně; reakce na povstání; námětem vyprávění jeho dědečka; všímá si masovosti, národa; vyzýval všechny slovanské národy ku sjednocení; konflikt nevolníků s polskou šlechtou; bývalý kozák Gonta, povstalec Jarema, dcera círk. starosty Oksana; Gonta bojuje, s Zalizňakem obsadili Uman; naturalistické, drastické scény (vraždí své vlastní děti, židy), ale vše ve jménu národa etapa 1843-47 (zatčený Ševčenko za účast v cyrilometodějském bratrství) návrat z Petrohradu na Ukrajinu, r.1846 vstupuje do Cyrilometodějského bratrstva, zesílení ideálů, činnost bratrstva (Добролюбов, Білинський); při zatčení mu byl odebrán slovník Tři léta; většina děl nebyla za jeho života publikována Období „Tří let”: sbírka publikována až po r. 1847 Сон (1844; ironie, sarkasmus, podtitul Комедія, buřičská báseň, odsouzen do vyhnanství; až do r. 1907 zakázána; odsoudil nevolnický systém; útočí nemilosrdně na nevolnické panovníky; UA ve své kráse je rájem na Zemi, ale opouští ji, poněvadž vidí peklo nesvobody; letí na Sibiř, ale tam je to stejné; poslední část – groteska, sarkasmus, kult carismu vzniká jen na nevolnické půdě -> potřeba změnit systém) Кавказ (1845; spjat ze Сном; věnováno příteli Jakovu de Balmen; lyrika, poetické popisy kavkazské přírody, ale hory jsou polity krví; postava Prométhea – symbol národa, kt. se nevzdává; z neštěstí lidu viní carismus a pasivitu národa) І мертвим і живим... (1845; poslání; patriotismus; jednotný lyrický monolog; závěť ukrajinské inteligenci) Єретик (1845; věnoval Vatikánu; sjednocení proti bezpráví, boj za osvobození; součástí poema Іван Гус věnovaná Šafaříkovi) Заповіт (1845) tíhne k realismu, romantické prostředky, sociální determinace světa a člověka v něm, polevuje optimismus konkrétní krajina, náměty ze současnosti, balady vystřídaly poemy, revoluční protest Etapa vyhnanství: 1847-57 píše balady, elegie, občanskou lyriku -> sjednocení v díle: В Казематі upustil od sociálních témat -> lidské radosti 1847: do Orenburské věznice (Ural); verše Захалявні книжечки – dával si to do bot; subjektivní pocity spojeny s občanskými; vzpomíná na Oksanu Kovalenko (1.

27

lásku) – stanovila ideál ženy, stala se svobodnou matkou; Oksaně věnoval poemu Marijana Čornycja (jeptiška) píše poemy (boj proti nevolnictví): Княжна (1847) – sleduje degradaci šlechtických rodů, kněžna zneuctěna otcem, končí požárem domu knížete Варнак – uprchlý trestanec, forma monologu, Varnakova zpověď píše i prózu v ruštině, vyd. 1888, námětem jsou poemy začal psát Журнал (rusky psaný deník) – píše jej i po propuštění; fakta ze života Etapa po propuštění z věznice: 1857-61 Неофити (novokřtěnci): paralela s děkabristy, v Neronovi vidí Mikuláše I.; vázáno na římské dějiny; hrdina Alkid vyzván Petrem -> do katakomb v Římě; boj proti tyranii; potrestán – roztrhán před zraky matky leopardem, matka pokračuje v boji Юродивий: nedokončeno; ostrá politická satira, oslava děkabristů, satira na carismus, výčitka na boha; 1858 – Moskva -> Petrohrad; 1859 – Ukr. (dozor); zatčen > návrat do Petrohradu; 1861 umírá Дом Муза Слава Ševčenko, Mickiewicz, Puškin = největší slovanští básníci

Hryhorij Kvitka-Osnov’janenko (1778-1843)

současník Kotľarevs’kého, Hulaka-Artemovs’kého a Hrebinky zakladatel umělecké prózy v 1. pol. 19. st. se víc prosazovala poesie (bylo složité psát delší díla -> UA = dialekt + nebyly podmínky – básně v časopisech + nebyly tradice, na kt. by próza mohla vzniknout od pol.19.st. dominance prózy patří mezi sentimentalisty Hrihorij Kvitka-Osnov’janenko a sentimentalismus o literární směr, opozice klasicismu, předjímá romantismus, odhaluje citovost, spontánnost) o obecná tendence v lit., zdůrazňování citů (v umění), největší projev v triviální literatuře (červená knihovna) Основа під Харковом – jeho rodná vesnice začal psát pod vlivem Gogola – přesvědčil ho psát ukrajinsky nábožensky založen – odraz v díle klášterní a vojenská škola, občanské aktivity prózu začal psát ve 40 letech, ukrajinsky v 50 vzor – Skovoroda snaha pravdivě zobrazit život satirické tendence velký didaktismus, morální podtext -> hl. fce literatury = výchovná a společenská Малоросийские повести Kategorie prózy: burleskně-realistické: Салдацкий патрет (připomíná UA pohádku, obraz jarmarku, folklór – ukazuje pověry, obřady, vztahy v rodině; satira – strefuje se do charakteru lidí)

28

Мердвецький Великдень (tzv. оповідання – zprac. lidové pohádky aplikované na současný život, lidová fantastika – spojeno s reálným světem) Од тоді й скарб (jedna z nejpopulárnějších próz; syžet založen na historických faktech – zobrazení přežitků minulosti, př. topení čarodějnic; folklór, propracovaný děj) Конотопська відьма Купований розум (něco jako pohádka O hloupém Honzovi) Напущання, як зав’язано Пархімове снідання Підбрехач sentimentálně realistické: Маруся (1834): láska Marusi k Vasyľovi, chtějí se brát, její matka nesouhlasí, Marusja čeká na narukovavšího Vasyľa, den před sňatkem se však Marusja nachladí a zemře; didaktická nota: přijetí osudu (fatalismus) – vůle Boží; dílo obsahuje nesouvisející vsuvky; Marusja – sentiment. hrdinka, pasivní, popis zevnějšku; Vasyľ – nejsentiment. Добре роби, добре буде (1837) Щира любов (1839): láska boháče k vesnické dívce (галочка), snaha ukázat, že ne všichni páni jsou špatní; Галочка se rozhodne zemřít pro svého milého sociální rozdíly nevnímajíc Сердечна Оксана: zneuctění dívky jejím pánem, útěk s kapitánem (chce se provdat), má dítě; návrat Oksany do vesnice – mužik Petro ji nabízí sňatek; Oksana si uvědomuje svou vinu a musí za to pykat; Oksana – aktivnější než Marusja; matka jí měla uchránit, ale Oksana ji neuposlechla -> didakt. závěr; Oksana není statickou postavou, vyvíjí se Ševčenko x Kvitka: Š. = soc. kritika – za vše může pán x K. = soc. aspekt je v pozadí; Kvitka – soc. rozdíly jsou dány Bohem a nemají být měněny Перекотиполе (1843): boží potrestání zločince Божі діти: dvě osiřelé děti jsou vychovány dobrými lidmi, sentimentalismus -> chce dojmout; náměty z okolí; zobrazení všedního života; idealizace hrdiny – nadměrná citovost, pokora a pasivita lidí; nechce jen kopírovat rus. sentimentalismus Kvitkův cíl: propagace ukrajinštiny, snaha ukázat, že ukrajinštinou lze vyjádřit i ušlechtilý záměr používá 2 postupů: popis + sebecharakteristika hrdiny mravní ponaučení snaha vyvolat u čtenáře silné emotivní stavy etnografie – tradice, rituály, forma сказу (užívala ho i Vovčok) ideální postavy bohatý vnitřní život chudých lidí (předtím jen aristokracie) základ k nastoupení realismu

50. a 60. léta:

spory v UA kultuře: stará vs. nová literatura rozvoj rus. literatury (Někrasov, Turgeněv, Tolstoj, Gončarov, Ščedryn) 1857: návrat Ševčenka z vyhnanství generace básníků (Rudanský, Svidnický, Helibov) + nová témata

29

po Ševčenkově smrti touha autorů naň navázat – etapa „plagiátorství“ -> ne záměrné (Rudanský) – vychází z folklóru, není to ucelená forma po Ševčenkově smrti úpadek poezie díla zabývající se ukrajinštinou (předtím nebylo normy), etnografií, historií literatury; vycházejí almanachy: 1860 Chata (Petrohrad) – redaktorem Pantelejmon Kuliš -> uveřejnění Ševčenkovy poesie a povídky Vovčka 1861: 1.UA časopis Osnova (do 1862 v Petrohradě; v čele Kostomarov, Kuliš, Bilozerskyj) 1861-63: Черніговський листок: redaktorem Hlybov; umělecká díla + folklór

Marko Vovčok (1834-1907)

vl. jm. Marija Vilins’ka představitelka kritického realismu pobývala u tety na Orlicku; setkává se s ukrajinským etnografem Markovyčem, za něhož se provdala na sklonku života publikuje Ševčenka píše rusky i ukrajinsky v tvorbě – romantičkou posunula prózu umělecky i idealisticky vystupuje proti nevolnictví hrdinkami jsou ženy -> demokraticko-revoluční závěry (mají za svůj život bojovat) 1857: 1.sbírka Народні оповідання; do ruštiny přeložil Turgeněv 1859: setkává se s Ševčenkem, poslal jí Kobzara i s věnováním: „Моїй єдиній доні, батько Шевченко.“; pak jí věnoval poemu Сон rozvod; pobývá v zahraničí, seznamuje se s Boženou Němcovou, Nerudou 1862: 2. díl Оповідання umírá na Kavkaze, odjela tam s 2. manželem zakladatelka UA soc. povídky vypravěčem často žena oproti Osnov’janenkovi soc. problematika (blízko Ševčenka) kritika: vinou všeho – nevolnictví, ale nepoučuje hrdinové – dramatický okamžik v životě objevují se nové charaktery postav (žena – nevolník, národní mstitel) objevuje se lyrismus-melodičnost, lid. jazyk (jako Ševčenko) organický svazek s folklórem překládá do ruštiny J.Verneho, Darwina Оповідання: 11 povídek (1. kniha): Сестра, Козачка, Чумак, Одарка, Сон, Горпина, Викуп, Свекруха, Отець Андрій, Максим Гримач Інститутка (1860) – věnovaná Ševčenkovi, samostatná povídka; žena-nevolnice slouží Instytutce (slečna z pensionátu – kontrast) Ледащиця – povídka vymanila lit. z 1. os. sg. – vypravěč zavedla krit. realismus

30

Pantelejmon Kuliš (1819-1897)

rozporuplná osobnost, nedoceněná protiřečil si v názorech: nejprve Ševčenka zbožňuje, potom je proti -> nesl v sobě problémy tehdejší Ukrajiny = hledá sám sebe studoval v Kyjevě, idolem Walter Scott (historické prózy) píše i v ruštině autor 1. UA románu: Чорна рада (1846, publ. 1857), 2 verze – ukrajinská a ruská Україна: rozsáhlá poema, ambice vytvořit homérský epos; 1. básnický pokus; epos o ukrajinském životě; 12 částí; složitý verš; chce být antipólem Ševčenka nazývá sám sebe aristokratem, vyčítá kozákům krvelačnost, zaměřuje se na romantiku přešel na publicistiku – časopis Osnova (do 1862) účastní se politického života, cestuje do Polska neklidná povaha -> orientuje se na záp. literaturu, věnuje se překladům (do UA): Dante, Shakespeare, Goethe Хуторна поезія – objevuje se zde typ kulturního kozáka Дзвін – sbírka přírodní a milostné poezie Позичена кобза – sbírka, vybrušuje zde UA styl

Leonid Hlybov (1827-1893)

nejvýznamnější ukr. bajkař (napsal 107 bajek ve 3 sbírkách: 1863, 1872, 1882) začal psát v ruštině, koncem 40. let pak v ukrajinštině vychází z Krylova, kritika nevolnictví, staví se na stranu nevolníků klas. bajka – zvířátka: Вовк і кіт, Вовк, Вовк і ягня, Щука (písňová forma, básně)

Stefan Rudanský (1834-1873)

jeho současník romant. balady, bajky, hist. díla, překlady lyrika; співомовки – nejcennější, satirické humoristické veršíky rychlejší vývoj – vliv světového realismu (angl., rus.).

Anatolij Svidnyckyj (1834-1871)

prozaik, psal i básně směrem ke kritic. realismu těžká sociální situace 1. UA sociální román: Люборатщі (1861-62): vydáno ve zkrácené verzi v časopise Зоря (1886), plně r. 1901; rozpad popského rodu – popis života rodiny popa, složitých soc. souvislostí; problematika výchovy mladého pokolení; dcera = polský pensionát pro šlechtu; syn = duchovní seminář; vliv Polska = dcera = polsky, šlechtické manýry; 31

syn = problémy, kt. způsobily metody carského Ruska tragický konec; odhalování špatného vzdělávacího systému – v 50. a 60. letech otázka aktuální

Jurij Feťkovyč (1834-1888)

narozen na Bukovině 1848: účast na revoluci, po porážce v Moldávii, potom odveden na 10 let do rakouské armády; píše německy, pak ukrajinsky poezie: lyrika, osudy Huculů v armádě; slučuje soc. problematiku s intimní; vliv Ševčenka Поезії Осіпа Фетьковича Повісті Осіпа Фетьковича (vliv Marka Vovčka) většina děl – o Bukovině tehdy dílo velkého významu psal i dramata a dělal překlady (Shakespeare) Лук‘ян Кобимця (1865) – poéma, obraz vesnického revolucionáře

Ivan Nečuj-Levyc’kyj (1838-1918)

více než 50 románů a novel duchovní rodina (otec-farář), on studuje teologii publikuje v časopise Pravda Дві Московки: povídka Бурлачка (=tulačka): žena odchází z vesnice na panskou usedlost – otěhotní -> odchází; po narození dítěte je psychicky mimo, dítě utopí; pak pracuje v továrně (nástup kapitalismu) Мукола Джеря (1876): on-nevolník utíká od pána, po zrušení nevolnictví návrat domů, ale stále bojuje proti pánům; vykreslení přírody Кайдашева сім’я (1878): obdivovatel Gogola; po zrušení nevolnictví rodina Kajdašů přejde s nevolnictví na kapitalismus (na vesnici); konflikty v rodině (tchýněsnachy…); 9 částí; hluboká soc. tragédie (je tu i humor); přísloví, lidová mluva, živé dialogy; vyprávění je objektivní – v duchu kritic. realismu tematika: problémy nevolníků (nevolnictví zrušeno 1861); nejen vesnické prostředí, ale i město – fabriky (vesničané do města, kleště kapitalismu); zřetel na nejnižší soc. vrstvy obyv.; detailní popisy hrdinů; snaha o psychologizaci

70. – 90. léta: nové časopisy – práce nových umělců

ve Lvově časopis Правда, Зоря (1880) Киевская старина (1882)– napůl rusko-ukrajinský Рада (1883/4) – almanach, redaktorem M. Staryc’kyj almanachy Нива, Степ, Складка doba vzestupu realismu; žánrové rozmístění (poezie, próza) 32

Panas Myrnyj (1849-1920)

vl. jm. Rudčenko nar. v Myrhorodu (dle toho pseudonym) samouk demokraticko-revoluční názory; téma – nevolnictví 70.-80. léta – nejvýznam. román Хіба ревуть воли, як ясла повні (Zdali řvou voli, když mají plná koryta), Роман з народного життя; 6 redakcí; dokončen 1875; 1875 – Zákaz ukrajinských knih; až 1880 zveřejněn, vydán v Ženevě; 1. mnohoplánový román; široký záběr života; historie nevolnictví od konce 18. st.; hl. hrdina Čitka Varenyk se stává zbojníkem Повія (Běhna): nejvýznamnější dílo; prostitutka dohnaná k této práci z důvodu přežití (častý motiv – Dostojevskij, Maupassant); epické dílo; široké sociální prostředí – spousta postav z různých soc. skupin; Chrysťa se stane prostitutkou, podrobný rozbor soc. utrpení, její vnitřní svět; zajímavý jazyk; lidé z nejnižších vrstev = loutky osudu – narodili se chudí a takovými i zůstanou; 1883,84: 2 díly v Radě; 3. část 1919, 4. část 1928 zakladatel UA sociálně-psychologického románu

Ivan Franko (1856-1916)

básně, próza, drama – eseje, polemiky… napsal spoustu děl (do tisíce) zájem o folklór, dějiny 1. profesionální spisovatel projevil se jako realista, místy natural. tendence studoval ve Ľvově i Vídni (-> vlivy západu) – dělal tam doktorát opustil téma venkova, má zájem o město a jeho vlivy považován za básníka dělníků, proletariátu několikrát zatčen; pracoval v různých časopisech (Друг) překládal Marxe, Engelse -> teorie na úrovni ideálů jeden z prvních autorů, kteří měli dokonalý přehled o literatuře Poezie: o Баляди і розкази (1876) – směs haličského dialektu; něm., pol. výrazy, církevní slovanština; nemělo to úspěch; oslava hrdinské minulosti; vlastní básně + od Puškina, Goetheho o З вершин і низин (1887) – občanský patos; revoluční, vlastenecké motivy, občanská lyrika; oslava boje lidu za lepší budoucnost; symbol věčného revolucionáře, který se nemůže smířit s vykořisťováním; několik cyklů: o Веснянки – alegorie pomocí přírody o Каменяри (Kameníci: 1878); obraz revolucionářů; kameníci rozbíjejí skálu = carské Rusko o Звяле листя – jedna z nejznámějších sbírek; vrchol slovan. milostné poezie; motivem neopětovaná láska o život. tragédie v tvorbě o dobrý v milostné poezii -> stal se zakladatelem UA milostné lyriky 33

o Мій смарагд (později název Давнє і нове): zážitky z cestování (hodně cestoval); občanské motivy (emigrace Ukrajinců do Brazílie,…) o Із днів журби: připomíná Звяле листя; soc. + občanské motivy; intimní lyrika se střídá s politickými, revolučními motivy o Semper tiro: zabarveno filosofickými reflexemi; psal i poemy (30) o Іван Вишенський: postava z historie (16. – 17.st.) – filosof, polemik o Мойсей (1905): problematika mas, inspirace revolucí o Панські жарти – satira Próza: psal ještě před poezií; počáteční prózy – spíš romantismus o Петрії й довбушки – povídky; legendy, písně o Oleksu Dovbušovi o Вуляр – realistická povídka; pamflety, satira o cyklus-sbírka Борислав (Boryslavské povídky) o Борислав сміється – o životě a boji haličských dělníků o Малий Мирон – pro děti o Шеншрайбр – něm., UA Překlady: Shakespeare, Burns, Byron, Neruda Drama: sociálně-psychologická tragédie o Украдене щастя (původní název Жандар): dva chamtiví bratři chtějící otcův majetek + sestra Anna; Anna se provdá za Mychajla, ten však narukuje, tak se Anna provdá podruhé do sousední vesnice, Mychajlo se ovšem vrací zpět a chce svou ženu nazpět, její druhý muž ho však zabije; viníkem všeho = kapitalistický systém; v 50. letech zfilmováno Shrnutí: realista (tendence k naturalismu – inspirace Zolou); občanský básník (jako Ševčenko), intimní lyrik; pocit rozpolcenosti – motiv dvojnictví (zápas se sebou samým); mistr formy, vzdělaný, ovlivněn i modernou; pod vlivem Franka píšou i jiní autoři mladší generace, př. M. Kocjubyns’kyj

Mychajlo Kocjubyns’kyj (1864-1913)

zakladatel sociálního realismu (spíš demokraticko-sociální směr) v jeho tvorbě patrný impresionismus otec zemřel -> musil nechat školu a živit rodinu stát. služby – cestoval zemřel na TBC píše první drobné povídky do almanachů: У путах шайтана (1899): hodně cestoval, psal o obyvatelích vesnic (Rumunech, Tatarech) cyklus Кримські оповідання: byl na Krymu; impresionismus, zážitky, psych. kresba hrdinů Під мінаретами Акварель Тіни забутих предків (1913) Цвіт яблуні (1902): etuda impresionistická, krátká povídka; dilema (ne moc epiky) otce-umělce, kterému umírá dcera – probouzí se v něm tvůrčí schopnost Фатаморгана (1903-10): nejznámější UA dílo o revoluci 1905; děj zde nedominuje; epická trilogie, něco v duchu Gorkého Matky; 3. část nebyla realizována; obraz vesničanů před revolucí, během ekonomické krize revoluční náměty i v dalších črtách: 34

Подарунок на іменини: otec za odměnu k svátku vezme syna na popravu revolucionářky -> syn z toho má doživotní trauma; zabývá se maličkostmi Він іде – o židovském pogromu; chvilkové davové šílenství; Židé se snaží utéct před lynčováním Сміх Дорозі Невидомий Інтермеззо – novela; autobiografická črta; autor rozjímá o společnosti na samotě; impresionismus

Oľha Kobyľans’ka (1863-1942)

mládí na Bukovině -> zpočátku nejvíc četla německy mistryně psychologické kresby (učitel Kocjubyns’kyj) ukrajinská symbolistka UA aktivní feministka – vede hnutí; kamarádka Lesji Ukrajinky díla v němčině, pak v ukrajinštině povídka Людина (1881) Царівна: forma deníku; práva ženy na práci, důstojnost; hrdinka se vymaní ze společnosti protest proti postavení ženy ve společnosti, touha po vlastním sebeurčení; hrdinky – touha po ideálu líčení citů, nálad hrdinek, hl. lyrismus menší črty: Покора; Мати Божа Битва: líčí své dojmy z kácení starého lesa Земля (1902): soc.-psychologický román; fakta, skutečné události; o rodině na vesnici, kde syn zabije bratra kvůli dědictví, otec o tom ví, ovšem syna chrání rodinná tragédie; čerpá z Bukoviny – vyjádření fatální závislosti lidí na půdě В неділю рано зілля копала (1908): poezie v próze; vychází z UA lidové písně Ой, не ходи в гріцю (inspirovali se tím i v dalších prózách) napsala i teoretickou stať o využívání děl lit. děl v umělecké literatuře

Vasyľ Stefanyk (1871-1936)

s Markem Čeremšynou a Lesem Martovačem = Pukuťská trojka nejblíž ke Kocjubyns’kému – více sugesce expresionista – „Ševčenko prózy“ – syrovější podoba než Ševčenko otec – zámožný vesničan, na statku – nádeníci (i jeho matka); otec se ho zřekl (Vasyla vyloučili z gymnázia, nedokončil medicínu) vzorem: Franko sbírky novel: Синя книжочка: povídka se stejným názvem: chudý rolník se loučí s vesnicí, propil všechny peníze, zůstává mu jen modrá knížečka (pas) – vydává se na cestu nádeníka; nezajímají ho nálady Новина: matka umře, otec mladší dceru utopí a starší pošle k bohaté statkářce; vina = sociální systém 35

Каменний хрест: o masové emigraci do USA a Kanady; realita života ukrajinské ženy na vesnici má úroveň domácího zvířete novela Земля: čerpá z války a poválečné doby mistr psychologické novely; společenská dramata; čerpá z Haliče; novely (70) asi v 5 různých sbírkách

Les‘ Martovyč (1871-1916)

humorista, satirik kritika halič. venkova, vyobrazení vesnických statkářů, boháčů, popů 27 povídek, 1 novela, fejetony vyloučen z gymnázia; vystudoval práva přátelství s Frankem umělecké prostředky: humor, ironie, sarkasmus jeho postavy netruchlí – posmívají se samy sobě = smích skrze slzy polit. satira – navázání na Ševčenka projev až naturalistický Povídky: Нечитальник: groteska, karikatura; obraz negramotného vesničana nadávajícího na okolí, jsoucího proti novým věcem, nechtějícího se učit ničemu novému Лумера: manželé Ivan a Anna pracují na poli, velkou část úrody odevzdávají, Ivan onemocní, Anna si musí půjčit; koloběh: vše, co si vydělali, musí vrátit Мужицька смерть: původně mělo být trilogií; kritika zaostalosti vesničanů, důvěry v pomoc Boha novela Забобон (Pověra): situace v Haliči, předválečné období

Marko Čeremšyna (1877-1927)

vl. jm. Ivan Semoňuk významný kulturní činitel mistr soc.-psych. novely, odchovanec Franka 3 knihy novel a povídek Z huculských hor (v jč, název výboru) začal jako básník, Franko mu radí věnovat se próze Povídky: Карби (1901): těžký život Huculů Село вигибає (Vesnice hyne; 1925): západní Ukrajina za 1.SV Верховина (1929): posmrtně

Lesja Ukrajinka (1871-1913)

vl. jm. Larysa Kosar; dcera od Oleny Pčylky (spisovatelka); neteř Drahomanova tragický osud: ve 3 letech TBC, dlouhodobě nemocná, zhoršování, léčí se v Evropě i Africe 36

hodně četla, znala 6 jazyků, erudovaná, poezie, publikuje od 13 let Rané básně: На крилах пісень (1893): vliv Ševčenkův, motivy „mollové“ – pesimistické (nálady, snění, eleg. styl) Думи і мрії Відгуки (1902): revoluční motivy se mísí s tragickým smutkem; používá symbolů; resignace – nesplnění tužeb; žádné milostné motivy, dohromady lyrika + revoluč. motivy; boj proti despotismu (carismu), za UA svobodu hodně cestovala (Itálie, Egypt, Praha,…): internac. motivy, volá po sjednocení; revoluce národa vydává spoustu jednotlivých básní báseň Сон (1891): historické obrazy, legendy; objevuje se tu postava Prométhea, Spartaka; hist. materiál se stává alegorií současnosti napsala i učebnici historie Ukrajiny báseň Fiat Nox (Хай буде тьма): taky zde Prométheus – symbol bojovníka, mučedníka – Кавказ (Ševčenko) Досвітні вогні Contra spem spero celá tvorba = motivem láska k Ukrajině; nepřekrývá se motiv soc. nespravedlnosti Legende des siecles: spol. utrpení národů v boji za svobodu Весна в Єгипті (1910): proti anglickým kolonizátorům; přitvrzení polit. pozic: vys. úroveň revoluční satiry – poezie: Пан політик Пан народовець Веселий пан Практичний пан Poemy: Русалка, Салесон, Місячна легенда, Роберт Бруз – король Шотландський, Ізольда Білорука Давня казка: popisuje roli umělce v životě národa; osobní projev proti dekadentům (spolu s Frankem odpůrkyně teze „umění pro umění“) poč. 20. st. – dramatická tvorba: nazývala je dramatickými poémami, etudami nebo dramatickými dialogy; obrací se k historii cizích zemí (Egypt, Babylon) Блакитна троянда, У пущі, На руїнах, Осіня казка, В катакомбах Лісова пісня: nejvíc hraná, je to férie – zpívaná; pohádkové obrazy – mísí je s UA ústní lidovou tradicí; připomíná to trochu Rusalku; lid. mýtické obrazy povznesla na filosof. úroveň; postavy: rusalka, vodník, člověk – láska k rusalce,… postupem času se formálně zlepšovala, až v tomhle díle dosáhla mistrnosti tvůrčí motivy: vychází z kritického realismu, který se mísí s revoluční romantikou

Ukrajinské drama:

vzniklo později než poezie, ale dřív než próza Ivan Kotľarevs’kyj

1. klasik 37

½ 18.st. existovalo staré UA divadlo („školní“) jednoduché dělení: tragédie x komedie (pěstuje to hl. kyjevs’ka komedija) rozvoj ruského divadla (vliv na UA) vznikají stálá divadla: 1805 v Kyjevě (jedno z nejstarších), Oděse, Charkově, Poltavě v Charkově (80.léta 18.st.) – UA divadlo s ruským repertoárem herec Štěpkyn (spolupráce s Kotľarevs’kým) 1819: v Poltavě 2 UA opery: Наталка Полтавка: populární, jednoduchá; tematika každodenního života, demokratický ráz, milostný syžet, střídání dramat., komických, sociálních scén; vokální (pěvecké) scény; etnografické elementy; happyend Москал Чарівник („maloruská opera“) období 20., 30. let 19. st.: hl. žánr = UA opera (napodobení Kotľarevského), sociální hra; folklórní ráz (vesnice, vesnický život…), milostný syžet 40., 50. léta: tento žánr se opouští, vliv romantismu historicko-romantická dramata (kozáci); hl. úlohu hraje hist. událost; v této době se divadlu věnuje i Ševčenko

Mykola Kostomarov

Сама Чалинь (1838) Переяславська ніч (1841) Taras Ševčenko

Назар Стодоля

1876: zákaz psát a vydávat ukrajinsky divadlo = ohnisko kultury na UA -> omezeno na vesnické hry konec 19.st.: 3 významní dramatikové:

Mychajlo Staryc’kyj (1840-1904)

výtv. divad. společnost (největší) dramatizoval díla jiných prozaiků (Gogol: Різдвяна ніч – veselohra; Сорочинський ярмарок – opereta) hist. témata: Юрко Довбуш, Богдан Хмельницький, Остання ніч

Marko Kropyvnyc’kyj (1831-1910)

otec UA divadla soc.-realistické drama (život venkova po zrušení nevolnictví) ve šlépějích Štěpkyna (divadelní společnost); zinscenovala Ševčenka, Enejidu 38

Дай серцю волю, заведе в неволю (1863): z vesnického života, vliv Наталки Полтавки (fabule, syžet…) Доки сонце зійде, роса очі виїсть (1871) Дві сім‘ї – nejznámější; o životě dvou rodin opačného soc. postavení

Ivan Karpenko-Karyj (1845-1907)

vl. jm. Ivan Tobylevyč stejně známý jako Marko Kropyvnyc’kyj první příklady nových žánrů: soc. komedie a tragédie věnuje pozornost spol.-polit. charakteristice hrdinů připojuje se ke Staryc’kému; zatčen na 5 let, pak pracuje v divadelní spol. Sadovského (známý) 1890: саксаганський?: nová spol.: Товариство російсько-українських артистів – pokračovatelé divadelnictví 1. drama: Бурлака: soc.+milostný konflikt Розумний і дурень: komedie Наймичка: realistické drama (tragický osud vesnických lidí) Мартин Боруля – satir. komedie Сто тисяч (pův. název Гроші) – satir. komedie o touze hromadit majetek Хазяїн – svázaná se Сто тисяч (zákl. konflikt)? Сова Чалий – hist. tragédie -> nový typ dramatu a komedie problémem byla cenzura, zákazy, omezení na vesnické hry

Shrnutí

počátky lit.: 16. st. polemika (řeší problémy nábož., gregor. kalendář,…) hl. satirický charakter, lit. nemá dominantní funkci: synkretická lit., orig. forma, odráží aktuální tematiku 1632: scholastická lit. (studenti a profesoři = autoři): Kyjevo-Mohyľans’ká akademie, Ivan Velyčkovs’kyj Baroko: nízké: neofic.: komické scénky, folklór vysoké: scholastika: náboženská tematika; předchází klasic.; Hryhorij Skovoroda vymezení poezie x drama pol. 17. st.: kozáci 18. st.: burleskní charakter Kotľarevs’kyj – významný; 1. použití UA jako spisovného jazyka Romantismus: lit. proniká do svět. povědomí skutečný zakladatel moderní UA lit. = Ševčenko: romant. s realistickými prvky 30. léta: 1. prozaik = Osnov’janenko, Marko Vovčok potřeba románu = P. Kuliš 70. léta: UA Realismus 39

80. léta: drama 1876: zákaz tisknutí UA knih vývoj se přesouvá do Haliče (Rakousko-Uhersko) poč. 20. st.: vlivy moderny: Stefanyk, Čeremšyna, Ukrajinka, Kocjubyns’kyj

40

5. Ukrajinská literatura 20. století 5.0 Sylabus předmětu Ukrajinská literatura 20. století Předmět Ukrajinská literatura 20. století je jednosemestrální předmět zařazený do zimního semestru 3. roku bakalářského studia ukrajinské filologie v rozsahu 1 hodiny přednášky a 1 hodiny cvičení týdně. Naučit se látku obsaženou v této kapitole zabere (za předpokladu pravidelné návštěvy a aktivní účasti na přednáškách, seminářích a cvičeních) přibližně 9 x 60 minut času.

Anotace: Cyklus přednášek seznamuje studenty s ukrajinskou literaturou 20. st., s ukrajinskými spisovateli, kteří psali rusky (I. Rjadčenko aj.). V této době vidíme složitost v úloze a postavení umění, což způsobuje vnitřní duchovní proměny a umělecké cesty v dějinách ukrajinské literatury 20. století. Doba chaosu a mravní inverze však byla současně dobou uvolnění tvůrčí energie. Potvrzení tomu vidíme ve tvorbě V. Stusa, V. Symonenka aj. Rámcově časové a tematické vymezení probírané látky: • • •

prameny poslech přednášek v ČJ (ukrajinská moderna až próza 1. pol. 20. století) četba a rozbor textů ukrajinské literatury tohoto období

Povinnosti studenta, kritéria hodnocení: Cyklus navazuje na literaturu 19. století II. Znalosti z předešlých přednášek jsou nezbytné pro úplné pochopení složité literární situace na počátku 20. století na Ukrajině. Studenti rovněž musí využívat svých znalostí z literární teorie více než v předešlých literárních cyklech. V rámci seminářů studenti zpracovávají zadané téma. Součástí je praktická analýza textů. Na počátku cyklu jsou studenti obeznámeni s doporučenou literaturou. Základní literatura: Історія української літератури у 8-ми томах. Київ 1967 Історія української літератури (ХХ століття) част.1,2 Київ 1980 Українська література (хрестоматія). Том 2. Донецьк 1997 Doporučená literatura: Енциклопедія українознавства для школярів і студентів Донецьк 1999

41

Білецький, О. Українська література серед інших літератур світу ( у 5 т.) Київ 1965 Твори письменників XX століття Рідне слово (хрестоматія). Кн. 2, Київ 1999 Бернадська, Н., Задорожна, С. Українська література. Київ 1995 Єфремов – Історія українського писмеництва Zilinskyj – Антологія української лірики (1978)

42

5.1 Etapizace

1) 1903-1905 – do konce 30. let – etapa ua MODERNY; chybí přímá souvislost mezi politikou a kulturním děním 2) 1932-56: a. 1934 – 1. sjezd sovětských spisovatelů, jednotnou metodou vyhlášen SOCIALISTICKÝ REALISMUS b. 1956 – 20. sjezd; Chruščov boří kult Stalina; válka ovlivnila literaturu pouze tematicky 3) 60. – 70. léta: poezie ŠEDESÁTNÍKŮ; na povrch vyplouvají některá tabuizovaná témata (v ČR obdoba); 70. léta – brežněvovská diktatura; zákaz publikovat: Hončar, Kostenko (Hončarův „Sobor“ – zakázán, vyzdvihuje duchovní hodnoty) => samizdat (neoficiální literatura tvořená v tomto prostředí) x tamzdat (literární tvorba v emigraci): z rus. сам-/там+издательство 4) 80. – 90. léta: etapa renesance, rozčarování; POSTMODERNISMUS – antipolitické tendence (neangažovaná literatura); nové diskuse o formě – experimenty; orientace na psychologii; po osamostatnění Ukrajiny přehodnocování kulturních cenností => období Sovětského svazu považováno za nehodnotné

MYKOLA VORONYJ (1871-1938/42) *Hončarivka; otec nevolníkem politická činnost, čtení zakázaných knih, v hnutí nacionalistů => zákaz studia na rus. univerzitách => studium ve Vídni a Lvově seznámení s I. Frankem (vliv) redaktorem časopisu „Zorja“, proklamuje L’ART POUR L’ART; hercem kočovného divadla 1903: vznik ua moderny vydává almanach „Z-nad chmar i dolyn“: abstraktní, zdůraznění estetické formy; Franko proti tomuto vystoupil básní „Voronomu“ – nebylo to jednoznačně přijato od 1910 žije v Kyjevě 1911: 1. sbírka „Liryčni poeziji“ po VŘSR 1917 emigruje do Polska 1926: návrat na Ukrajinu během krátkého období samostatnosti pak Sovětský svaz – Voronyj obviněn z kontrarevoluce, vězněn 1938/42: zastřelen spolu se svým synem; Marseilleasa literární kritik, publicista, překladatel (z franc., němčiny) básně občanské, satirické, kosmické, vlastenecké láska ke kráse, samotě; touha sloužit nepoliticky krásné etice rozmanitost metrických forem snaha přinést z evropských literatur do ukrajinské nové postupy vyznavačem umění pro umění (estetičnost) x neschopnost zbavit se politického postoje (jeho bohem je Ukrajina) 43

(čistě česká moderna – bez politiky) hra s rytmem (zvukem) témata spjatá s Ukrajinou, i milostná poezie, přírodní motivy (též vlastní moderně) báseň „Memento mori“ – typické pro modernu různé podsměry, reakce na předcházející směry rozvedl se, ale manželka uchovávala jeho korespondenci „Za Ukrajinu“ (1921), „Poeziji“ (1929) pak v literatuře asi 30 let vynechán

Situace: zárodky: franc. poezie (Baudelaire + následovníci) Mladá Belgie, Mladé Polsko – lit. kruhy, kde se angaž. poč. 20. let: krize realismu – naturalistické tendence => živná půda pro modernismus: v Rusku (víc vyhraněných proudů), pak v Ukrajině kontrapunkce autor x čtenář (dříve osobnost autora skryta za děj) nástup románu a fragmentárnosti, ztráta objektivních pohledů v poezii i próze zárodky moderny – dříve Kocjubynskyj, Stefanyk, Kobyljanska, Ukrajinka (20. st. – neoromantismus) změť různých prolínajících se proudů neoromantismus (blíž k romantismu) x polit. romantismus Voronyj členem spolku „Moloda muza“ (1906-14), v Haliči potom vznikl časopis stejného jména; ve spolku byli ještě: Karmanskyj, Lepkyj, Jackiv, Chotkevyč, Tverdochlib vydavatelství „Ukrajinska chata“ – sdružení východních modernistů (volnější spolek – např. Oles‘) ua modernismus nebyl takový boom jak v západní Evropě; přínos do techniky, poezie i prózy (poezie je napřed); anarchistický ráz ua moderny

Ahatanhel Krymskyj (1871-1942) orientalista, vědec, básník dekadent, zahleděný do smrti, „básník smutku“ exotická lyrika

Petro Karmanskyj (1878-1956) členem spolku „Moloda muza“ básník pesimismu, jediná světlá vzpomínka na studia v Římě pobyt v Brazílii => sb. „Plač brazyľskoji pušči“ – jedna z nejlepších sbírek o exotických krajích občanský tón, tematická podobnost s Baudelairem

44

sb.: „Ljuti smutky“ (1906), „Bludni vohni“ (1907), „Plyve po mori ťmy“ (1909); po sbírkách se odmlčel 1917 sb. „Al Fresco“ (ironie, satira) „Za česť i voľu“ (budovatelský patos) 1936: „Ukrajinska bohema“ (vzpomínky na „Moloda muza“) 1939: „Do soncja“ stal se posluhovačem režimu, překládá Danteho „Božskou komedii“ (s Riľskym)

Vasyľ Pačovskyj básník a dramatik zemřel v gulagu <= obviněn z nacionalismu (dílo „Mazepa“ mělo být historickým románem) ovlivněn folklórem: „Rozsypani perly“, „Na stoci hir“ (1907; boj dobra x zlu), „Ladi i Mareni – ternovyj ohoň mij“ (motivy ze slovanského pohanství), „Son ukrajinskoji noči“ milostné, erotické motivy, na filosofické úrovni (jeden z prvních) během XXII. se stává politickým básníkem

Bohdan Lepkyj (1872-1941) básník, prozaik, literární historik poměrně mlád již učí na Jagellonské univerzitě ukrajinskou literaturu jako jeden z prvních poukazuje na stalinovské praktiky sociální motivy jsou mu cizí, je spíš reflexivním lyrikem: „Vorone čornyj“ – situace ve 40. letech „Maľunok“ – vlastní dojmy, tichá poezie, prvky moderny (осінь, квяти в‘януть, туман, погасло світло) próza-povídky: „Iz sela“ (1898), „Ščaslyva hodyna“ (1901), „Po dorozi žyttja“ (1905), „Kydaju slova“ (1911) poezie: „Lystky paduť“, „Na čužyni“, „Z-nad morja“ estetická dominanta – touha po kráse kult podzimu, píše studie o Kotľarevském

Mykola Filjanskyj (1873-1938) člen „Molodoji muzy“ klerikální básník 1911 sb. „Kalendarium“ – o ročním období, těžkopádnost, přesycenost církevním lexikem a symbolikou popraven za nacionalismus

45

Východní Ukrajina – vydavatelsví „Ukrajinska chata“ volnější

Hryhorij Čuprynka (1879-1921) zastřelen rychlý začátek kariéry i rychlý konec („meteor“) 1909-13 = tvůrčí etapa: „Ohne cvit“, „Meteor“, „Urahan“, „Son – trava“, „Kontrasty“ rétorická poezie „Dziňky-briňky“ – lehká lyrika, zvukomalba, poetický žert, hříčka jeho verše vyjadřují mentalitu nové ukrajinské inteligence taky byl literárním kritikem

Oleksandr Oles‘ (1878-1944)

•

vl. jm. Oleksandr Kandyba jeho syn Olech Oľžyč-Kandyba romantický básník, autonomní vystudoval veterinu v Charkově, cestoval přijel do ČSR, oženil se tu, je pohřben na Olšanech sb. „Z žurboju radisť obňalas“ (1907), „Poeziji“ (souhrnná sbírka), „Komu povim pečaľnoju“ poezie emocionální, připomíná Máchu, Nerudu lásce mluví v alegorické rovině motivy smutku, nostalgie, sebereflexe (z moderny) tematická rozmanitost: hlad na Ukrajině, revoluce spojení estéta a tribuna; nebyl deklaračním básníkem estetický materiál splývá s národním inspirován dobovou ruskou poezií (než evropskou)

K moderně: osobnosti nebyly vyhraněny motiv nespokojenosti, touha po ideálu, estetice obohacení básnického jazyka do popředí se dostává zájem o hlubinné stavy individua; mystický proud se moc neuplatnil dominuje stav utrpení jedince (neurčitý ráz utrpení) milostné motivy, stopy existencionalismu „bez samoty není individua“ východiskem z existenc. je láska obohacení ve filosofické rovině: kult ducha, tajemství, moře 46

přinesla nové způsoby interpretace motivů než nové motivy; mění se poetický slovník hudba má vliv na modernu nebyla důsledná; nejvíce se uplatnil ve 20. letech – symbolismus; prorevoluční symbolisté: Zahul (bezbřehý pesimismus), Savčenko

Jakiv Savčenko -symbolista -pesimismus + motivy hrůzy (morbidní) -1918: „Poeziji“ -1921: „Zemľa“

Dmytro Zahul (1890-1944) • • • • •

fatalista; marně hledal symbol bytí 1919: „Na hrani“ – převládá folklór „Naš deň“ (1925) i „Motyvy“ (1927) – hřbitovní motivy obraz živelné revoluce – vliv Alexandra Bloka (oba monotematičtí, přešli ke kritice; předchůdci Tyčyny) raná forma – symbolismus

Pavlo Tyčyna (1891-1967) „Zamisť sonetiv i oktav“ (1920) – málo optimismu kritika bolševické revoluce pokus o novou formu v duchu antických strof protest proti násilí varovná sbírka: zničení čl. civilizací „Pluh“ (1920): symbol tvůrčí práce – pokračování (metafora); odtud dále jsou jeho básně již podřízeny kritice; ilustrativnost „U kosmičnomu orkestri“ (1921) sbírka „Soňačni klarynety“ (1918): svérázné vidění světa, těsně spjata hudba s obrazem; vytýkána duchovní orientace, chybí mystika; jde o začlenění impresionismu do symbolismu; zajímavé metafory vnímá svět přes hudbu tematika = symbolismus... zpřístupnění obyčejným lidem tragická lyrika – nový žánrový styl „klarinetismus“ (nová tendence) – způsob absorbování vidění a slyšení pro něj charakteristický obtížně přeložitelný ovlivněn křesťanskou filosofií 47

vůdce ua kulturní renesance – 20. léta (popularita) obdiv k technice, růstu, mechanizaci, socialismu proletariát je dle něj schopen vlády společenský, stranický, později přívrženec režimu Symbolismus: v poslední čtvrtině 19. století vzniká ve Francii jakožto reakce na naturalismus uvedl do básnictví volný verš byl 1. optimistickým básníkem Ukrajiny zvuk + obrazové vjemy => barvozvuk transformuje folklórní témata uvítal příchod revoluce, symbolický obraz revoluce jako nevěsty, v závěru krveprolití báseň „Арфами, арфами“ (sb. „Soňačni klarynety“) – zvukové, obrazové jevy (klarinetismus) od 30. let přestává psát milostné verše „Charkiv“ (1928), „Partija vede“ (1934), „Pochoron druha“ (1942) celý život psal poemu „Skovoroda“ – nedokončeno, vydáno posthumně podoba s Majakovským

Situace: Centrální rada (podporuje Rusko) 24. 1. 1918 – svobodná Ukrajina (jen měsíc) – Ukrajinská lidová republika násilná kolektivizace, Stalin chce vyhladit ukr. národ -> nedal jim obilí; inteligence vystřílena německá okupace – po jejich boku ukrajinská povstalecká armáda přelom 20./30.léta – složitá situace, vznikají a zanikají různé organizace 1922: pád Centrální rady, SSSR; spisovatelé a politici emigrují x optimisté vítají revoluci s nadšením Cech kameňariv – 1918, Charkov, skupina revoluční inteligence Boroťba – 1. proletářská skupina na Ukrajině; při kyjev. časopise „Boroťba“ (zakladatelé V. Blakytnyj, Mychajlyčenko) 1918: almanach „Zošytky bo...“ 1919-20: časopis „Mystectvo“, redigují Semenko, Mychajlyčenko, spolupracují Tyčyna, Zahul, Blakytnyj levá orientace, klasické literární dědictví, předpovídá stvoření proletářské kultury bez kořenů v minulosti „Bila studija“ – symbolistická skupina (Tyčyna, Semenko): vznik 1918, 1919 transformace na „Muza het“ „Flaminho“ (1919) – vytvořil ji Semenko „Hrupa livoho mystectva“ – futuristé „Komkos“ (Kumunistyčnyj kosmos, 1921) „Hrupa naukovo-mystecka“ -> 1922 přejmenování na „Aspanfut“ (Asociacija panfuturystiv) – experimentátorství až k destrukci; proti zastáncům tradičního umění a forem 1925: v Moskvě vzniká „Svaz ukrajinských proletářských a vesnických spisovatelů“ apelující na potřebu evropeizace; protiklad k futuristickým záměrům „Udarna hrupa poetiv-futurystiv“ – zal. Semenko

48

koncepce ukrajinizace (koncepce ukrajinské sovětské vlády): Mykola Skrypnyk, hl. role v praktickém provedení Vasyľ Elan Blakytnyj; šlo jim o uspokojení národních potřeb (nacionální uvědomění) pod sovětskou (stranickou) kontrolou; Rusko ukazuje svou dobrou tvář po 10 let „Pluh“ (Spiľka seľanskych pysmennykiv, 1922): záměr organizovat uvědomění vesnických mas i inteligence v duchu proletariátu „Hart“ (Spiľka proletarskych pysmennykiv, 1923) Blakytnyj, Sosjura, Chvyľovyj, Tyčyna, Bažan druhá polovina 20. let: vyostření ideologické bitvy, diferenciované umělecké síly, velká konkurence, levé strany – nepřiroz. formy; spousta autorů se neztotožňuje s touto ideologií -> odklon od komunistické strany „Lanka“ (1922) – spis různých směrů chtějících tvůrčí nezávislost -> opozice ideologie; Pidmohyľnyj, Plužnyk, Savčenko; reorganizace na „Mars“ (Majsterno-revoľucijni slova) 1925: „Žovteň“ (z „Aspafutu“) – kritika „Hartu“ a „Pluhu“ 1925: Šľach rozvytku sučasnoji literatury Chvyľovyj vystupuje ostře proti L.t. odklon od evropské kultury „Vaplite“ (Viľna akademija prolet. kuľtury) – alternativa masovým organizacím, časopis: Tyčyna, Bažan, Panh organizace „VUSPP“ (Vseukrajinska spiľka prolet. pysmennykiv, 1927) – sjednotit umělce loajální režimu 1925-27: Chvyľovyj – idea nezávislosti Ukrajiny 1926: dopis od Stalina o omylech komunisty Chvyľového (přiznal se) 1929: represe za spiknutí-osvobození Ukrajiny odpor rolníků i inteligence -> hladomory, zatýkání umělců

Futurismus vystupuje proti ideologii odmítá klasické tradice, směr k destrukci, nové téma – urbanismus znaky (i v malířství či hudbě): pohyb, dynamika, chaos forma je nad obsahem vzor v Majakovském propojují internacionální ideál ke kosmické pospolitosti jeden z prvních avantgardních směrů

Mychajlo Semenko (1892-1937) básník, teoretik, žurnalista 1. ukrajinský futurista, 1. básník města vzory: Dálí, Chlebnikov studia v Petrohradě debutuje v „Ukrajinské chatě“ 1913: 1. sbírka: „Prelude“ (romance a elegie) 49

1914: sb. „Derzanňa“, „Kverofuturyzm“ kverofuturistická etapa: proti kanonizaci kultury a kultu; vyjadřuje krásu hledání etapa: „Rok krapkyj i pľamyj“ – minimum lyrismu, paroduje krás. básnické formy, maska Pierota, D. Kus., masky japonské poezie 1918: vydal 9 sbírek čím dál více se odchyluje od futurismu a optimismu, ztrácí iluze (o revoluci), jde do pesimismu; uvědomuje si, že píše quasi-poezii organizátor (skupiny), rediguje „Mystectvo“ poezie 1910-22: „Kobzar“ 1928: „Malyj Kobzar – novi viršy“ etapa tvorby: odchod od poetiky 1930: „Jevropa j my“ – sb. pamfletů a veršů 1937: zatčen a zastřelen

Heo Škurupyj (1903-1937) v době 2. etapy futurismu, přiblížil se ruskému futurismu více politizace Semenkův nejbližší spolupracovník (pak jej i překonal) 1922: „Bubny smutku“ – ideje světové revoluce, cynická erotika, hodně neologismů 1925: próza „Žana batalionerka“

Bohdan Ihor Antonyč (1909-1937 ve Ľvově) jeden z nejtalentovanějších západoukrajinských básníků, opomíjený 1931: 1. sb. „Pryvitanňa žytťa“: rozsáhlá neznámá tematika, sportovní tematika (přečíst básničky!) autonomní, možná inklinuje k neoklasikům harmonie tělesné a duševní krásy 1934: 2. sb. „Try persteni“ – obrazy hor a dolin, kde vyrůstal; folklór s předkřesťanskými a mytologickými obrazy; odkrývá prameny symbolů -> transformace do lidového folklóru 1936: 3. sb. „Knyha leva“ – největší, poslední dílo zaživa – filosofické pojetí reality bytí (existenciální), vztah člověk-příroda „Zelena jevanhelija“, „Romanciji“ – připravoval; urbanismus – nový jev v západoukr. poezii, vize ekologické katastrofy

Neoklasicismus skupina básníků a lit. vědců v Kyjevě (1918-28) ne tak organizovaní, spojuje je světozor a poetika po dlouhou dobu zamlčováni anebo zmiňováni s pejorativním nádechem

50

inklinují ke světové klasice, staré formy považují za vhodné (od antiky po 20. stol.) x nezájem o aktuální dění orientace na Evropu žádají vysokou úroveň literatury => opozice k futurismu obviňováni z nepochopení prolet. umění neuznávají nový život a novou ideologii

Maksym Ryľskyj přizpůsobil se z rodiny ukrajinských buditelů polského původu studia na lékařské a filosofické fakultě nejprve učitelem, pak spisovatelem skutečnost chce vtěsnat do zrakového vnímání 1910: sb. „Na bilych ostrovach“ – motivem nedělená láska, nadnesená, zbožštělá; vlivy moderny 1922: „Synňa dalečyň“: kontrasty = harmonie, radost ze života x osamělost, zlé předtuchy snaha najít kontakt s realitou „Saško“ – budovatelská poema, nárůst deklarativnosti 1959: sb. „Holosyjivska osiň“ – poema „Maryna“ – osud ženy-otrokyně, na níž zobrazil dějiny Ukrajiny překladatel Danteho, Puškina, Mickiewicza zatčen na poč. 30. let, puštěn vzdálen skutečnosti nikdy nepsal stalinské verše vytvořil si pověst strážce národní kultury hl. tématem – patriotismus psal hodně: „Trojanda i vynohrad“ „Skriz‘ burju i snih“ „Za ridnu zemľu“, „Slovo za ridnu matir“ (1943) – ovlivněno patriotismem zůstal neoklasikem, proběhla u něj stylová revoluce: začal u impresionismu, ovlivněn symbolismem, fixuje se na klasiku) poezie – symbióza klasicismu, realismu, symbolismu abstrahuje – filosofické redigoval českou antologii 1967: „Babine lito“ posthumně koncem 80. let – souborné 20 svazkové dílo

Mykola Zerov (1890-1937) otec neoklasicismu vzdělaný, literární vědec, zabýval se antickou literaturou, měl rád latinu filosofická fakulta v Kyjevě zemřel mu desetiletý syn, vyhazov z univerzity, nakonec zastřelen 51

literárně-vědecké práce: „Antolohija rymskoji poeziji“ (1920), „Nova ukrajinska poezija“ 1924: „Kamena“ – nadčasová a neaktuální, proniknutí do filosofického bytí 1923: seskupení klasiků, sdružení se na základě vlastních představ o umění (deideologizace umění)

Pavlo Fylypovyč (1891-1937) zpočátku píše rusky, po r. 1917 ukrajinsky na univerzitě studium dějin literatury meditativní, filosofická, intimní lyrika, touha po harmonii 1922: „Zemľa i viter“ – zralá lyrika, nedrží se klasické linie, složité – chce zachytit občanskou válku 1925: sb. „Prostir“ – o lásce k člověku za údajné členství v teroristické organizaci zatčen a zastřelen (+ Voronyj i Zerov)

Mychajlo Draj-Chmara (1889-1938) méně aktivní než ostatní, stranou neoklasiků od r. 1919 píše ukrajinsky není tak jasný jak Ryľskyj, Fylypovyč vyšel ze symbolismu 1926: „Pro rosteň“ – více emocionální, méně racionální, častý motiv snu, zájem o jinou realitu „Soňačni maršy“ – vyšlo v rukopise ne zcela čistý klasicismus překládal, psal literárně-vědné práce 1935: zatčen, vězněn

Jurij Klen (1891-1947) vl. jm. Osvaľd Burchard z rodiny německého obchodníka seznámil se s Zerovem později píše ukrajinsky 1941: emigroval do Německa kvůli represím proti jeho přátelům poema „Prokľati roky“ 1944: „Karavely“ světozor neoklasiků je odsouzen k nepochopení společností 1943-47: epopej „Popil imperiji“ – kronika historických událostí do r. 1947 sbližoval se s Ukrajinci z Pražské školy 1947 v Mnichově: „Pohoda pro neoklasykiv“, posthumně

52

Jevhen Plužnyk (1898-1936) autonomní lyrik, dobrá technika tuberkulóza matka – Ruska, otec – Ukrajinec seznámil se s Siľským 1926: 1. sb. „Dni“ 1927: „Rana osiň“ – osobní, intimní lyrika dramata, próza: román „Neduha“ (1928), 2 hry (1929): „Profesor Suchorab“, „U dvori na peredmisti“ rozpolcený autor – revoluci přijímá s nadšením, porevoluční období ale nemůže přijmout, kritizuje ho, vidí chyby; neuznává krveprolití ústředním motivem hodnota každého člověka poemy: „Hamlet“, „Halilej“ „Kaniv“ – meditativní a filosofická poema básně – tragický optimismus není neoklasikem, ale vliv Ryľského 1966: sb. „Rivnovaha“ – není zde pesimismus, ale vyrovnanost, touha po klidu a pokoji; objektivitu vyjadřuje přes subjektivitu

Próza poč. 20. století

Starší generace ich-forma, positivismus, etnografismus, didaktismus Ivan Franko (1900: „Perechresni stežky“), Nečuj-Levyckyj, Panas Myrnyj, Olena Pčilka, Barvinok, Natalija Kobrynska

Mladá generace 1893 (česká moderna, omladina) nové: tvůrčí subjektivismus, filosofická rovina, umělecká intuice, psychologie individualit, sféry podvědomí, sociální psychologie mladá generace se od klasiků zcela neodvrací Stefanyk – expresionismus; Kobyľanska – novoromantismus (expresionismus?); Kocjubynskyj – esteticismus, masy měšťanstva, vyšly „Tiny zabutych predkiv“; „V nediľu rano zilľa kopala“; „Kameňa duša“; „Lisova pisňa“ ml. generace chce tvořit nové umění co do obsahu i formy malé prozaické formy: manýrismus, impresionismus, expresionismus, futurismus 53

většina autorů se vyvíjí od realismu x starší spisovatelé se nepřizpůsobili, někteří emigrovali význam – povídka; román nikdy nepřesáhl povídku 20.-30. léta: román obohacen modifikacemi (sociální, psychologický, historický, satirický,...) 30. léta: kolchozní, tovární román tematika = unifikace – konec hledání stylů; projev i v poezii; hrdinové kolektivizace, kulturní revoluce (nový člověk a morálka), boj s nacionalismem, náboženstvím, špiony,... literatura slouží propagandě; literatura jako výrobna ideologických stereotypů 20.-30. léta: rozvoj ukrajinské sovětské historické prózy (o revoluci 1905): zvl. Petro Panič: „Ivan Le“

Představitelé prózy:

Volodymyr Sosjura (6.1.1898 Treťa Rota – 8.1.1965) psal hlavně poezii, ale i prózu leitmotivem боротьба та кохання láska k vlasti, patriotismus 1914-18: hospodářské učiliště (ovlivněn smrtí otce) 1918: 1. sb. „Pisni krovy“ 1921-22: „Červona zyma“ (synkretismus), různé směry se prolínají, „Poeziji“, „Osinni zori“, „S‘ohodni“ (1925), „Koly zacvituť akaciji“ obnovil intimní lyriku jako lyrika jej není možné zařadit, lze jej pouze dle jednotlivých veršů přiřazovat poemy: „Machno“ (1924), „Mazepa“ (1929, dokončeno 1959/60, 1980 v časopise „Kyjiv“), „Šachtar“, „Siľkor“, „Robytfakivka“, „Vono“, „Taras Trjasylo“, „Zaliznycja“ „Serce“ (1931) – krize -> deprese (30. léta); začal překládat (př. Lermontova) 1936: vstoupil do spisovatelské „Novi poeziji“ (1937), „Ľubľu“ (1939) 1940: „Červonohvardijec‘“ – román ve verších 1942: „V hodynu hnivu“, „Pidhul kryvavyj“: bída národa + víra ve vítězství „Mij son“ – válku chápe jako příčinu tragédie; báseň Ľubyť Ukrajinu“ (1944) –> obviněn z buržoazního nacionalismu 1941-44: do Moskvy – ukrajinské partyzánské hnutí 1959: „Treťa Rota“ (autobiografický román) – vydán 1989 1959: „Rozstriľane bezsmertťa“ (výbor z díla Sosjury – vyšlo 1988 a věnováno obětem stalinských represí) poslední tvůrčí etapa: láska k rodné zemi, okouzlení světem: „Za myr“, „Na strunach sercja“, „Solov’jini dali“ 1964: „Osinni melodiji“, „Vesny dychanňa“: smíření se světem, opěvuje kult podzimu intimní lyrika: personifikace jara – milenka, motiv očí; láska, věrnost oddanost milence (Ukrajině) vlastenec – touží po svobodné Ukrajině -> obviněn z nacionalismu (poema „Ľubyť Ukrajinu“) 60 sbírek, poemy, autobiografická próza 54

vycházel z romantismu důraz na detaily – společné se symbolismem psychologie okamžiku 1901: 1. sb. „Poeziji“, „Červona zyma“ (poema; vzpomínky na dětství, víra v ideály, národní svrchovanost; synkretismus, volný verš, pak normativní) 1924: „Osinni zori“ 1925: „S’ohodni“ 1928: „Koly zacvituť akaciji“ obnovil žánr intimní lyriky, ideál = zrušení hranice mezi „mým“ a „naším“ jako lyrik nezařaditelný, jen podle žánrů rozpor lyrika x epika => lyrickoepické poémy: „Oksana“, „Šachtar“, „Machno“ (text se nedochoval) levicově orientován, obrací se k historii 1926: „Pavlo Trjacylo“ koncem 20. let píše autobiografickou epopej „Zaliznycja“ (5 poem syžetově propojených) členem různých organizací 30. léta – období tvůrčí krize, sb. „Sercja“; nepíše, ale překládá (Lermontov – Démon) 1936: Svaz sovětských spisovatelů 1937: „Novi poeziji“ – už spíše vyrovnanost 1939: „Ľubľu“ obrat k tradicím ukrajinského folklóru 1940: lyrickoepický autobiografický román ve verších „Červonohvardijec‘“ 1942: „V hodynu hnivu“ a „Pid hul kryvavyj“ – lyrika, obraz bídy národa a víra ve vítězství 1941: „Mij syn“ – válka je příčinou konkrétních lidských tragédií 1941: „Ľubyť Ukrajinu“: obviněn z nacionalismu; zatčena jeho manželka, jež jej podporovala, puštěna na svobodu až v r. 1953 poslední tvůrčí etapa: téma = láska k rodné zemi, okouzlení světem 1953: „Za myr“ 1955: „Na strunach sercja“ 1957: „Solov’jini dali“ „Mazepa“ (1929-1959/60) – hned zakázané dílo

Volodymyr Vynnyčenko (1880 Veselyj Kut-1951) jeden z nejvýznamnějších ukrajinských prozaiků 1. pol. 20. stol. stal se ideologickým tabu nedokončil gymnázium (peníze), potom ho dodělal externě, studium práv (vyloučen za členství v revoluční straně), vězněn – válka – vězněn, emigrace (Rakousko, Švýcarsko, Francie, Itálie) 1917-1919: včele kontrarevolučního centra => revoluce se uskutečňuje násilím => vidí negativní následky 1920: emigroval a už se zpátky nevrátil 1901: 1. dílo-novela: „Krasa i syla“ (publikováno 1902) napsal spoustu povídek 1906: stejnojmenná sbírka próz „Krasa i syla“ – positivně ohodnocena I. Frankom Šklovskyj, Bachtin (70% dialogu, a tím to graduje) 55

nikdy není jasné, jak jeho dílo dopadne; řeší konflikty v duši, proto označen za nemorálního (i Leninem) – Vynnyčenko totiž tvořil svobodně kolizi syžetů, které nebylo lze předpokládat (extrémní morální situace) tvořil na zlomu dvou kulturně-stylových epoch vnitřní touha po svobodě = toto jediné hrdinové uznávají snaha evropeizovat ukrajinské divadlo 1910: drama „Bazar“, „Brechňa“ 1911: „Čorna pantera i bilyj medviď“, „Memento“, „Hrych“, „Prorok“, „Velykyj sekret“ 1918: „Zapysky kyrpatoho Mefistofeľa“ – o duchovní degradaci revolucionáře posílá otevřený dopis Stalinovi, kde ho viní z hladomoru na Ukrajině velké dílo – politický román „Slovo za toboju, Staline!“ (vyslyšení Stalinem x nevěří tomu) svou tvorbu nazval politickou koncepcí v obrazech nepublikováno: „Vičnyj imperatyv“ (1936) informace o Vynnyčenkovi – v Archívu východoevropských dějin v New Yorku Chvyľovyj, Skrypnyk – nepřežili represe

Mychajlo Jackiv (1873-1961) v tvorbě: proces modernizace ukrajinské prózy, nová témata, hrdinové, konflikty; hluboká psychologizace, modernistická estetika novela „Doľa molodeňkoji muzy“ touha spojit naturalismus se symbolismem, lyrismus se sarkasmem 1899: otištěno prvních 6 povídek: „Literaturnyj visnyk“ 1900: „Carski satani“ 1902: „Vohni horjať“ 1905: „Duši kaňajuťsja“ všude vidí pokrytectví, farizejství, faleš => hrdina snů přichází o iluze za 1. SV vojákem 1917: „Daleki šľachy“ 1915-16: novely „Horlycja“ pracoval jako účetní 1916: novela „Tanec tinej“ – inspirován Zolou, finančním světem od 1920: šéfredaktorem časopisu „Ridnyj kraj“ (na straně polských okupantů v Haliči) nakonec poznamenán socialistickou ideologií expresionistické vlivy výborná psychologie postav

Mychajlo Chvyľovyj (Charkov 1893-1933) vl. jm. M. Fyteljov mistr malé prozaické formy (od lyrické formy k novátorské) až k romantickému sarkasmu, druh impresionistické lyricko-romantické novely vůdce celé literární skupiny 56

nejprve básník, pak prozaik 1923: 1. sb. „Syni eťudy“ – formální dokonalost, aktuální témata, oproštění od popis. realismu, destrukce času romantický patos ustupuje => satirické prvky v popředí sb. próz: „Solonskyj jar“, „Doroha lastivka“, „Lehenda“, „Pit u čobotach“ novely: „Arabesky“ (nejlepší na pochopení díla), „Sentymentaľna istorija“ tematika novel: problematika rozdvojení, sen x skutečnosti; 2 časové roviny: nepříjemná přítomnost x vysněná minulost, budoucnost; opozice představ a reality nejdůležitější novela „Ja (romantyka)“ – souboj mezi humanismem a fanatismem; falešná romantika zabíjí etické hodnoty; centrálním symbolem obraz matky boží (symbol lidskosti) 2. období tvorby: po revoluci satirické novely: „Ivan Ivanovyč“ (1929), „Povisť pro sanatorijnu zonu“ (1924); „Valdšnety“ (1926; 1. část zamýšleného polemického románu – ztráta ideálů, apatie, deprese; 2. část se ztratila) mistr pamfletu (vyslovoval názor celé tvůrčí individuality) „Ukrajina čy Malorosija?“ (otištěno 1990) => heslo: „pryč od Moskvy“ => pak musil psát kajícné dopisy morální zlom => sebevražda

Valerian Pidmohiľnyj (1901-1937) naturalismus -> expresionismus román „Misto“: vesnická mládež 20. let, revoluce je probudila k uvědomělému životu; kritika z vládních řad -> hlavní hrdina neomezeně individualistický „Nevelyčka drama“ – ztráta smyslu života, nové hledání, psychologismus tehdy považován za něco negativního

Pavlo Zahrebeľnyj (*1924) válečné romány, historie „Jevropa 45“ život současných intelektuálů: Rozlet; schematičnost ustálených postupů hist. próza: „Roksolana“, „Ja, Bohdan“

Mykola Bažan futurista, protiklad Saussure

Jurij Janovskyj lyricko-romantický proud 57

romány: „Strážce lodi“; „Jezdci“

Hryhorij Kosynka próza 20. let, pokračovatel Stefanyka

Literární proces 40. let 2. pol. 40. let, prověrky na kosmopolitismus, teorie bezkonfliktnosti -> boj dobra se zlem, žádný kritický pohled, literární kritika – ideologický cenzor, socialistický ideologismus (i jiná odvětví) po sjezdu sovětských spisovatelů odsouzena koncepce ideálního hrdiny -> „obleva“ izolovaný vývoj hlavně co do stylu: Freud a fenomenalismus se zde neprojevili, nýbrž jen marxismus, snaha zpřetrhat svazky s ukrajinskou literární a kulturní tradicí

Přelom 40./50. léta překonání, posílení kritičnosti, již ne taková bezkonfliktnost, ale pořád rámec sociálního realismu rehabilitace autorů, ale ne úplná románová epopej (hodně osob, široký časový úsek) – Hončar, Vilde

60.-70. léta brežněvovská cenzura, 1. vlna nových zatýkání, zákaz spousty děl (např. Kostenko) 2 faktory: publikace Dovženkových kino-pověstí, nástup šedesátníků (Dovženko, Kostenko, Symonenko, Drač) postalinská éra – hl. poezie nová metaforika (nesrozumitelnost, kosmismus), ale netýká se všech proti zkostnatění, ilustrat., vědomí individuální ceny každého člověka – vzor Böll (vlastní já, vlastní myšlenky) hlavně novely, až poté stoupl význam i románu kritika společnosti a společenských jevů: lhostejnost, mechanické jednání, aktivizace osoby autora zájem o problémy historické paměti román „Sobor“ od Hončara

58

Ivan Drač (*1936) ukrajinská poezie umělec sám o sobě je novinou, ta sama o sobě neexistuje skandální vstup na uměleckou půdu – pojem „dračismus“ metafora smyslové prožitky a pocity; intelektuální básník, zbavuje se ukrajinské naivnosti -> ironie, sarkasmus, kosmické motivy, obraz slunce i epika = kulaky – dramatické poemy (sloučení s dokumentárním základem): „Solovejko, solovej“ (1978) -> střet duchovna s materialismem 1980: „Zorja i smerť Pabla Nerudy“ – fašismu 1978: „Soňačnyj feniks“ 1980: „Amerykanskyj zošyt“: cestování po Americe, snaha o objektivnost „Balada pro vyprani štany“ – dokument, životopis, skoro jak it. neorealismus, ekologická tematika 1978: „Chram soncja“ – symbolismus nejpoetičtější ze všech šedesátníků

Lina Kostenko vstup v 50. letech konec stereotypních krásných fází, nekompromisnost dříve: podtextové sdělení, hra se slovy -> dynamika krásný sloh – estetická plnocennost; boří obvyklá umělecká kritéria „Nad berehamy vičnoji riky“ – senzace mezi čtenáři, psáno bez ohledu na cenzuru básně: polemika s ironií zašifrovaná duchovní autobiografie (hl. „Cihanska muza“) „Marusja Čuraj“ – hist. román ve verších, ne dle tradice, předchůdkyně postmodernistů, intermezza s přírodou, disonance -> apokalypsa; motiv: umírající ukrajinské vesnice, motiv lásky

Vasyľ Stus aspirantura ve Lvově mladá inteligence – nesouhlas s totalitním režimem překlady: Goethe zabývá se Brechtem, Böllem několikrát zatčen, několik let ve vězení sbírky v zahraničí v 70. letech „Zymovi dereva“ (Brusel 1970) na Ukrajině samizdatem; po r. 1985 rozšíření jeho básní i ve vlasti 1990: 1. sbírka na Ukrajině: „Doroha boľu“ 1994: čtyřsvazkové vědecké vydání 1970: „Veselyj cvintar“ – svérázná básnická reportáž 59

sbírka „Palimpsest“ (středověký pergamen) intelektuální básník, měl načteno, celistvý charakter poezie neologismy (prefixace) „Ptach u duši“ – „Kolyma“

Dmytro Pavlyčko nejst. generace šedesátníků redigování časopisu „Žovteň“ mistr formy tradice západní Ukrajiny klas. dokonalost – vzor Franko „Ľubov i nenavysť“ – patos pravdy a lásky nejoblíbenější forma – sonet, reflexe detailu 1955: „Moja zemľa“ 1958: „Hranosnov“ – přelomová kniha 1979: „Tajemnycja tvoho oblyččja“ „Zolotorohyj oleň“ – pro děti

Borys Olijnyk (*1935) čelný představitel šedesátníků 1962: 1. sbírka 1969: „Dvadcjatyj val“ – hrdinské + všední, vysoké + přízemní zpočátku jednostrannost, těžkopádnost 1965: „Vybir“ 1968: „Kolo“ 1973: „Ruch“ poté stále více politizuje: „Komunizm“ 1978: „Cile sonce moje“ (jako jeho máti, poema, několik básní – 9, různé verše, zajímavé) výrazný lyrik, ale komunista

Šedesátníci: Jevhen Hucalo, Ivan Drač, Valerij Ševčuk, Jurij Ščerba, Hryhir Ťuťunnyk, Hryhorij Ťuťunnyk, Iryna Vilde, Leonid Pervomajskyj, Oles‘ Hončar, Mychajlo Steľmach. malé množství svěc. témat, intelektualizace prózy distance od dogmatických zásat tehdejší literatury

60

Hryhorij Ťuťunnyk (1920-61) nejstarší novely: „Chmarka soncja nadostupyť“ (1957) – stereotyp literární, schéma, začíná psychologizace román: „Tygr...“ – život kolchozní vesnice před a po válce (nedokončeno)

Iryna Vilde (1907-1978) vl. jm. Daryna Paloťuk femin. tématika inspirace Kobyľanskou povídky: „Metelyky na špylkach“; „Kamenne serdce“; „Sestry Ričynski“ (1958, 64, 87 – trilogie, 20.-30. léta v Haliči, 5 sester; historická a sociální fakta, hodně postav, politika, polská administrativa) nechala se strhnout socrealismem

Oles‘ Hončar 1948: „Praporečníci“ – době poplatné 1960: „Cyklon“ 1963: „Tronka“ 1968: „Sobor“ – symbol duchovna a naděje, chtějí jej zbořit „Ľudyna i zbroja“ – Mykola Bahraj, student technické fakulty 1980: „Tvoja zorja“ – Černobyl

Mychajlo Steľmach (1912-1983) během války i po ní výzkum lidové slovesnosti 1968: „Poeziji“ (výběr) veršované knihy pro děti 1943: sb. novel „Berezovyj sik“ 1951: „Velyka r.“ – román-kronika, socrealismus, 2 části: „Na našij zemli“ a „Velykyj perelom“ román „Kroľucka nevodyťsja“ 1959: román: „Chlib i siľ“ (r. 1905) 1961: „Pravda i kryvda“ 1979: „Čotyry brody“ – téma hladomoru

61

Jevhen Hucalo (1931-1995) prozaik, básník k. žánru povídek a novel vypjatá lyričnost, vyhýbá se ději strohý, analytická, drobné detaily, psych. intenzita situace 1959: básně, pak jen povídky 1964: „Jabluka z osinňoho sadu“ 1965: „Zk. na bľubystku“ 1967: „Mertva zona“ – negativní pohled na válku – ničení světa 1971: „Divčyna na viddani“ 1973: „Siľski včyteli“ 1976: „Škiľnyj chlib“ 1973: městská próza – migrace z vesnic do měst; trilogie (až 1989, nic moc): „Pozyčenyj čolovik“, „Pryvatne žytťa fenomena“, „Narod planet“ ukrajinský dekameron: „Poľuvanňa z hončym psom“ 1986: „Mystectvo podobatys‘ žinkam“ básně pro děti

Iľa Pervomajskyj (1908-1973) vl. jm. Ilľa Šurevyč zpočátku poezie, pak dramata a překlady 1929: „Terpki jabluka“ 1933: „Moja vesela molodisť“ próza: 1960: „Materyn solodkyj chlib“ 1964: román „Dykyj med“ (proslaviv jej) povídky-vzpomínky, autobiografické, náhodné setkání lyrik, i próze je vlastní interní prožitek v češtině: „Kateřina a její nový dům“

Hryhir Ťuťunnyk (1939-1980) bratr Hryhorija Ť. nar. na Poltavščyně, jeho rodina během hladomoru vymřela, pak žil na Donbase próza 60.-70. let 1966: „Zav’jaz‘“ „Dnipro“ 1963: „Dyvak“ – 1. novela, v novinách „Literaturna Ukrajina“ 70. léta: obdržel za své dvě pověsti literární ocenění autobiografická pov., válka viděná očima malého chlapce; bez metafor, stylizace, konflikt dobra a zla 1972: „Baťkivski porohy“ 1975: „Krajnebo“ – v. poezie i próze (vliv Dovženka) 62

duchovní kvality člověka, téma vesnice i pro děti novela: „Žytťa Artema Bezvikonnoho“ – symbolická sebevražda jednoho z hrdinů, Ťuťunnyk sám tak později skončí; psychologie, téma lásky, dobra, humanistické příklady; charakter každé postavy naprosto nestandardní; děti p., válečné tragédie, podivíni, nepochopeni okolím odpůrce mravních kompromisů předčasně dospělé děti – jejich charakter, na vině – válka ťuťunnykovská škola humor, aforismy

Jurij Ščerba novela „Čornobyľ“ – jedna z nejlepších na toto téma „Barier Nesumis“ – lékařské prostředí (transplantace), biografické

Oleksandr Petrovyč Dovženko (1894-1956) řeka Desna světový režisér, novátorství 1914-17: učitelská praxe akademie umění velvyslanec Ukrajiny v Berlíně – bildende Kunst sám píše scénáře 1926: oděské filmové ateliery; komedie „Vasja Reformator“ 1927: „Papka dyplomata“ 1929: „Arsenal“ „Zemľa“ – zlomové dílo 1942-43: dobrovolníkem ve válce – osvobození Charkova, Kyjeva články: „Vidím vítězství“, „Nepřítel bude rozdrcen“ „Ukrajina v ohni“ – epika, období války, tragédie, proti Stalinovi -> zakázáno „Pověst plamenných let“ – rozsáhlá epická báseň, taky zakázáno po válce – filmová škola v Moskvě autobiografická povídka „Začarovana Desna“ – dětství, rodinný krb, touha poznat svět, malý vypravěč Saško – pocity, radosti, napětí, smutku, neštěstí; strádání prostých lidí a jejich moudrost psal si deníky (u nás vyšly 1964) – proti Stalinovi a o pravdivých poměrech

Ukrajinské emigrantské školy (krom pražské) migrace po 1. SV – více důvodů: boj proti rolníkům, komunismu, cenzuře... Polsko, Československo, USA, Kanada, Francie, Německo 63

MVR – založen v Ber. po r. 1945, odpověď na poválečnou roztříštěnost, ideové pře, různé názory, jednotícím prvkem národností otázka

Mychajlo Ores‘-Osmačka lit. spolek „Tank“ 1926 – do Varšavy, ukrajinská mládež ze záp. Ukrajiny a Polska, plnění občanských povinností „My“ – Varšava, otiskovali různá díla, estetické hodnoty spisovatelů 1957: „Slovo“ – ukrajinští literáti z celého světa: Parkackyj, Malaňuk x utlačovaní spisovatelé v SSSR

64

6. Moderní ukrajinská literatura 6.0 Sylabus předmětu Moderní ukrajinská Předmět Moderní ukrajinská literatura je povinně volitelný jednosemestrální předmět zařazený do zimního semestru 1. či 2. roku navazujícího magisterského studia ukrajinské filologie v rozsahu 1 hodiny přednášky týdně. Naučit se látku obsaženou v této kapitole zabere (za předpokladu pravidelné návštěvy a aktivní účasti na přednáškách, seminářích a cvičeních) přibližně 9 x 60 minut času. Anotace: Seznamuje studenty s nejvýznamnějšími autory dnešní Ukrajiny. Navazuje na přednášku o ukrajinské literatuře XX. stol. V této době vidíme složitost v úloze a postavení umění, což vytvoří vnitřní duchovní proměny a umělecké cesty v dějinách ruské literatury 20. století. Doba chaosu a mravní inverze však byla současně dobou uvolnění tvůrčí energie. Potvrzení tomu vidíme ve tvorbě V. Stusa, V. Symonenka, S. Čerkašenka, O. Hončara, P. Zahrebelného, J. Klena aj. Vyučování probíhá následujícími směry: Náplň kurzu: poslech přednášek literatury 20. st. v ukrajinštině, rozbor ukrajinských textů J. Andruchovyče, V. Neboraka, O. Irvance, O. Zabužko, A. Kokotjuchy, J. Pokalčuka, V. Ševčuka, J. Ščerbaka aj. Rámcově časové a tematické vymezení probírané látky: • • •

prameny poslech přednášek v ČJ (přelom 70. a 80. let až současné literární dění) četba textů současné ukrajinské literatury

Povinnosti studenta, kritéria hodnocení: Jedná se o přednáškový cyklus pro studenty 1. a 2. ročníku. Předpokládají se proto již ucelené znalosti z ukrajinské literatury. Probírají se jednak novější díla starších, studentům již známých autorů, jednak autoři nejmladší generace spisovatelů. Zápočet proběhne ústní formou. Základní literatura: • • • •

Žyvycja (Žyvycja ukrajins´koji literatury 20. stolittja). Kyjiv 1998 Istorija ukrajins´koji literatury u 8-my tomach. Kyjiv 1967 Istorija ukrajins´koji literatury (20. stolittja) čast.1,2 Kyjiv 1980 Ukrajins´ka literatura (chrestomatija). Tom 2. Donec´k 1997 65

Doporučená literatura: Encyklopedija ukrajinoznavstva dlja školjariv i studentiv. Donec´k 1999 Bilec´kyj, O.: Ukrajins´ka literatura sered inšych literatur svitu (u 5 t.). Kyjiv 1965 Tvory pys´mennykiv 20. stolittja Ridne slovo (chrestomatija).Kn. 2. Kyjiv 1999 Bernads´ka, N., Zadorožna, S. Ukrajins´ka literatura. Kyjiv 1995 Bernads´ka, N., Zadorožna, S. Ukrajins´ka literatura. (zapytannja i vidpovidi). Kyjiv 1996

66

7. Použitá literatura Použitá literatura je uvedena v úvodu jednotlivých kapitol.

67

Místo na vlastní poznámky:

68

69