Číslo 7/XVI
červenec 2009
Proti dobrovolnému daru
P o k l a d y C í r k v e Nedávno jsem četl o jedné ženě, která několik let svého života chodila neděli co neděli šest hodin s detektorem kovu hledat poklad. Po několika letech se jí podařil skvostný úlovek, našla malý přívěsek Nejsvětější Trojice z 15. století v hodnotě několika milionů. Chci podotknout, že tato událost je opravdu pravdivá, není to vymyšlený příběh o hledání pokladu. I my, kteří pravidelně neděli co neděli chodíme do kostela, si tam můžeme připadat zbytečně, vnímat to jako promarněný čas, který by se dal lépe využít. My máme však být jako ta žena, která se nevzdala, přes dlouhá léta neúspěchu, až přišel ten její šťastný den, kdy odhalila kousek pod povrchem země (pouhých 11 cm) obrovský poklad. Zvláštní je fakt, že na místě, kde poklad nalezla, již několikrát s detektorem hledala a nic nenalezla, až při dalším pokusu se jí to podařilo. To je výzva i pro nás, abychom se nevzdali při těžkostech v hledání Božího království, pokladu, který pro nás připravil Bůh. Církev nejenže je sama o sobě pokladem, ale nabízí nám i další poklady, které jsme možná ještě neobjevili, nebo nám natolik zevšedněly, že se nám již jako poklad a bohatství Církve nezdají. Před týdnem jsem byl na pár dní u známých v komunitě
Blahoslavenství a večer před mým odjezdem tam začínaly duchovní cvičení pro mladé lidi z celé republiky. Byla tam jedna zvláštnost, která mě zaujala. Na duchovní cvičení do komunity, dá se říci, pravidelně přijíždí i několik evangelíků z různých církví. To mě zarazilo! Proto jsem se musel zeptat: Jak se tito evangelíci vypořádávají s rozdílnostmi v liturgii a modlitbě – adorace? Odpověď byla ještě více zarážející: Nemají problém, ba naopak, právě proto zde jezdí! Samozřejmě, že mi to lichotilo, v hloubi srdce jsem si tiše říkal: konečně našli to pravé. Večer jak přijeli, jsem zjistil, že to nebyla jen slova, ale mohl jsem to vidět i na vlastní oči. Seznámil jsem se při večeři s jedním klukem, který byl evangelík - český bratr. Po mši svaté, které se aktivně účastnil (avšak bez účasti na přijímání), byla adorace. Po ní někteří odešli na pokoje, on tam zůstal a vkleče před svatostánkem se dále modlil. Ráno, když jsem přišel do kaple, byl tam opět mezi prvními a opět se na kolenou modlil před svatostánkem. Pořád jsem nedovedl pochopit, jak oni vnímají Krista v eucharistii, když jsem věděl, že evangelíci mají rozdílné chápání Eucharistie: přijímají Ji jako památku, kterou máme slavit; avšak nevěří, že Kristus zůstává trvale přítomen v podobě chleba.
Dostalo se mi prostého, ale oslňujícího vysvětlení: Oni se vystavují Kristu! Toto je pravý a jediný poklad, který je třeba hledat. Oni Ho nalezli jako poklad, který jim v jejich církvích chybí a my, kteří Ho máme, tak nám moc nechybí, dalo by se říci, že nám už zevšedněl, nebo jsme zůstali na povrchu a nechce se nám sestoupit níž, hrábnout do země, jít na hlubinu našeho života, abychom odkryli to velké bohatství. Kde jinde najdeme posilu pro náš duchovní život než v jeho zdroji, pokladu Církve - Eucharistii. Pojďte ke mně všichni, kdo jste obtíženi a já vás občerstvím, praví Pán. Často jsme unavení, znechucení, naštvaní, protože nehledáme útěchu u zdroje, který je ukryt na poli Církve, v samém jeho středu, kde vládne Ježíš Kristus, náš Pán, který se obětuje za své učedníky a zůstává s nimi až do konce světa v Eucharistii. Ježíš vypráví učedníkům podobenství o pokladu ukrytém na poli, který někdo najde a skryje, prodá vše, jen aby získal pole i s pokladem (Mt 13,44). Nechme se Jim obdarovat, abychom se stali v naší chudobě bohatými jeho dary a milostmi, které nám On nabízí. Kaplan
2
M O S T 7 / X V I
P á r s l o v o n a ši c h a d o p t o v a n ý c h d ět e c h z U g a n d y a z U k r a j i n y V r. 2002 adoptovala naše farnost v rámci akce Misijní koláč tři děti z Ugandy a v r. 2003 dvě děti z Ukrajiny. Adopce se uskutečnila ve spolupráci s pražskou a ostravskou charitou, které mají na starosti projekty Adopce na dálku. Těmto adoptovaným dětem poskytujeme potřebné finanční prostředky na školné, jídlo, ošacení a další věci, které potřebují k tomu, aby mohly chodit do školy. Pro 1 dítě z Ugandy činí darovaná částka 7000,- Kč/rok a pro 1 dítě z Ukrajiny je to 6000,- Kč/rok. Teď pár slov o dětech z Ugandy…….. ANDREW KIKOBA Se narodil 7.3.1988 a bydlí se svou maminkou Allena bratry Nelsonem, Jacksonem a Noahem ve vesnici Mayungwe. Žijí bez otce, který již zemřel a mamka pracuje jako rolnice. Celá rodina, ačkoliv všichni snaží a chlapci pomáhají při všech pracích, trpí kritickým nedostatkem peněz. Placení školného pro jednoho ze synů byl neřešitelný problém. (Při projektu Adopce na dálku je zásadou, že se poskytuje vzdělání vždy pouze jednomu dítěti, které pak bude finančně podporovat celou rodinu.) Andrew je vyznáním protestant a začal navštěvovat v roce 2002, kdy jsme jej jako farnost adoptovali, střední školu Najja. Doma má na starosti kozy, o které se stará. Na samém počátku měl touhu stát se lékařem, ale nyní se rozhodl že půjde studovat na technický institut - obor stavitelství a konstrukce. Chtěl by pokračovat po skončení střední školy i na škole vysoké. Z posledního vysvědčení, které jsme dostali je dobrý v praktických cvičeních (praxe) a v angličtině. Naopak nejhorší to je s technickým kreslením. Z koníčků ho nejvíce baví fotbal a péče o zvířata. Je velmi vděčný za to, že díky nám může chodit do školy a v posledním dopise děkuje za nářadí, které dostal k učení. Ukázka z posledního dopisu: „…Já jsem v pořádku právě díky Vaší podpoře. Jsem v životě velmi šťastný, protože je tu pomoc, kterou mi poskytujete. Beru věci velmi vážně a udělám vše pro své vzdělání, protože jsem to byl já sám, kdo se rozhodl jít na technickou školu….Mám velkou radost a prosím Boha, aby tě provázel svým požehnáním ve všem, co děláš ve svém okolí…..“ ALEX MAKUMBI Se narodil 20.4.1992 a bydlí ve vesnici Mayungwe. Alex je katolík a spolu se svými bratry – Andreem a Speciosou – a maminkou Solome bydlí v domě, který nedávno dostavěli. Tatínek již nežije a protože rodina nemá ani svá zvířata a ani svou půdu, mají velkou chudobu. Alex chodí o víkendech a svátcích pomáhat za trochu peněz k sousedům, aby trochu přispěl do rodinného rozpočtu. Denně nosí vodu a dříví. Ze všeho nejraději hraje fotbal. Z před-
mětů na posledním vysvědčení mu šel zeměpis, chemie a zemědělství a nejhorší bylo bodové ohodnocení z fyziky a historie. Byly se podívat se třídou na exkurzi do továren a byl to pro něj zážitek. Jeho snem je stát se stavitelem. BRENDA NANSAMBA Se narodila dne 14.1.1997 do rodiny, která je jako jediná celá. Tatínek Dyson je rolníkem a maminka Harriet je v domácnosti. Má ještě dvě sestry Joan a Lakeri a bydlí ve vesnici Busagazi - East. Jejím úkolem v domácnosti je hlídat sourozence. Rodina vlastní prase, kozy a pár slepic. Mezi její koníčky patří zpěv a hry. Velmi oblíbeným předmětem je angličtina. Vyznáním je křesťanka. Jejím snem je stát se zdravotní sestrou. Učitelé jí charakterizují jako jemnou a plachou. Do školy chodí strašně ráda. Na posledním vysvědčení měla nejvíce bodů z předmětů Základy přírodních věd a matematika. Největší pochvalu dostala za čtení. O rok později, v r. 2003 jsme adoptovali Nadiju a Michaila z Ukrajiny. NADIJA VASILIVNA MAHULA se narodila 28.9.2001 ve vesnici Usť Čorna na Ukrajině. Má staršího bratra Ruslana a starší sestru Ludmilu a stejně starou sestru – dvojče Věru. Matka se jmenuje Oksana a je v domácnosti, otec Vasil je bez práce. Rodina je řeckokatolického vyznání. Malá Nadija nyní končí první rok školní docházky.
MICHAIL DMITROVIČ PAVLJUK se narodil 11.11.1991 také ve vesnici Usť Čorna. Má staršího bratra Ivana a starší sestru Galju. Matka Marie Pavljuk je v domácnosti a otec Mitro Pavljuk pracoval v minulosti jako topič, nyní vyjíždí za prací do jiných částí Ukrajiny. Michail má rád sport, rád hraje fotbal, jezdí na kole a rád si zahraje šachy. V současné době studuje druhým rokem střední školu obor programátor. Zprávy z Ukrajiny o adoptovaných dětech přicházejí velice sporadicky, rodiny pravidelně posílají pozdravy na Vánoce. Nezapomenou nikdy poděkovat za pomoc pro jejich děti, za kterou jsou velice vděčni. Život na Ukrajině je velice tvrdý, děti často chodí pást krávy, pomáhají rodičům na poli nebo se starají o mladší sourozence. Práci lze sehnat velice těžko, proto muži často odjíždějí za prací do vzdálených míst nebo i do zahraničí, někteří tam zůstanou a doma na Ukrajině zanechají ženu s dětmi samotné….. Přesto všechno mají Ukrajinci svou zemi rádi, příroda je tam skutečně nádherná. O tom jsme se přesvědčili před třemi lety při osobní návštěvě na Ukrajině. Děkujeme všem, kteří se po celá léta podílejí na finanční pomoci nebo se modlí za naše společně adoptované děti. Pavla Golasowská a Michaela Wawreczková
Zkusili jste dovolenou s rodinnými centry? Zanedlouho začnou prázdniny a my stojíme před otázkou jet někde na dovolenou nebo zůstat doma. Být spolu, naplnit čas společnými zážitky,vytvořit si archiv společných příhod jako základ pro mezigenerační vzpomínky – i to může být důvod ke společné rodinné dovolené. „Vždyť kdo by nechtěl mít pevné rodinné základy…“ řekl nedávno rodinný poradce a psycholog Josef Zeman. Společná dovolená s dětmi je někdy opravdu víc než hromada drahých dárků pod stromečkem nebo luxusní pokoje na mořském pobřeží. a
POZNÁNÍ, REKREACE, MODLITBA a
Pokud toužíte po společenství dalších rodin, pak začněte procházet, nejlépe už od ledna, internetové stránky rodinných center (www.rodiny.cz), nabídka je bohatá. Rodinná centra jsou určena manželským párům včetně seniorům, věk a počet dětí není rozhodující.Vytváří prostor pro rozvoj manželské komunikace a možnost pohledu na sebe a partnera zase trochu jinak. Dopoledne vyplňuje samostatný zážitkový program pro manželské páry a pro jejich děti libovolného věku jsou připraveny hry. Rekreační
část setkání je v odpoledních hodinách a lze ji trávit buď individuálně, nebo je možné vytvářet neformální výlety "expedice". Oblíbené jsou večerní souboje pro malé i velké a najde se i prostor k osobním rozhovorům, konzultacím a samozřejmě i pro společné ranní i večerní modlitby. Součástí pobytu je jeden zcela volný den, jehož program je v kompetenci každé rodiny. Ubytování a stravování máme obvykle zajištěno v internátě některé střední školy v zajímavých lokalitách naší republiky s dobrými klimatickými podmínkami a zajímavými památkami. Každá rodina má svůj samostatný pokoj, sociální zařízení jsou obvykle společná na chodbě. Stravování je formou plné penze, existuje možnost volit menší porci bez ohledu na věk. Tomuto standardu ubytování a stravování odpovídá i přiměřená cena. Centra pro rodinu oslovují také sponzory a můžou tak poskytovat slevy početnějším rodinám. Všem bych tuto dovolenou vřele doporučila. a
Libuše Pavlíková
M O S T 7 / X V I
3
Pouť do Říma 2. část
Mezi mé nejkrásnější zážitky z poutě patří návštěva Vatikánu. I přes davy poutníků a pozvaných hostů byla atmosféra kněžských svěcení ve Svatopetrské bazilice kouzelná. Za námahu také stál výstup na kopuli, ze které se nám naskytl krásný výhled do okolí a Vatikánských zahrad, jelikož počasí nám opravdu přálo. A co se týče mých nejhlubších zážitků, na které budu určitě dlouho vzpomínat, tak těmi byla návštěva hrobu Jana Pavla II., primiční mše svatá a požehnání, které nám dal Zdeněk v bazilice sv. Pavla za hradbami. Jednalo se o mou první pouť a myslím, že se na dlouho zaryje v mé paměti. Halina Z celé pouti jsem měl velmi dobrý dojem, i když jsem měl dost organizačních starostí. V Římě jsem byl již po několikáté, přesto se tam stále rád vracím. Z celé pouti mě silně oslovily dvě věci. V první řadě primice a to pro místo, kde se konala: měli jsme totiž možnost sloužit mši svatou v blízkosti hrobu apoštola Pavla, jenž je velkým apoštolem církve a jemuž je zasvěcen i tento rok. Pak také samotná primice, která probíhala v rodinné atmosféře, k čemuž přispěl i způsob slavení liturgie v duchu neokatechumenátního hnutí, k němuž Zdeněk Gibiec patří. Druhým silným zážitkem byla pro mě návštěva Assisi. Byl jsem tam již jednou, ale nestihl jsem navštívit hrob sv. Františka a prohlédnout si klášter a kostel. Tentokrát se mi to podařilo, i když pro změnu jsme nestihli zajít k sv. Damiánu a ke sv. Kláře. Sv. Františka mám velmi rád, tak jsem byl velmi potěšen, že jsme zde měli mož-
nost sloužit mši svatou a pobýt u jeho hrobu. Hrob se nachází v kryptě, a tak je celé toto místo zahaleno do přítmí podzemních prostor a je prostoupeno tichem a modlitbou. Samotné místo vás přitahuje blíž k Bohu, kterého sv. František miloval nade vše, proto i ti, kteří zde přicházejí, jsou skrze něho přitahováni k Tomu, kterému se on klaněl a v kterého věřil. Kaplan Po raz pierwszy byłem w Rzymie z Polskim Zespołem Śpiewaczym „Hutnik“ w roku 1998. Oprócz koncertowania mieliśmy możliwość zwiedzenia centrum miasta, bazyliki św. Piotra i św. Pawła za Murami. Jednak wtedy, to była zwykła wycieczka artystyczno-turystyczna. Byłem zachwycony pięknem zabytków historycznych i wspominam na „Anioł Pański“, kiedy papież Jan Paweł II z okna powiedział „Serdecznie pozdrawiam Polski Zespół Śpiewaczy Hutnik z Trzyńca w Republice Czeskiej“. No i to wszystko. Już parę lat nosiłem w sercu takie „malutkie“ życzenie - być na święceniach kapłańskich Zdeňka w Rzymie. A kiedy Zdeněk zaproponował w styczniowym numerze MOSTu taką możliwość, zacząłem uświadamiać sobie, że moje marzenia, z pomocą Bożą, może się i spełnią. Sytuacja rodzinna jednak przyczyniła się do tego, że nie mogłem jechać razem z żoną ale tylko sam. Tym bardziej zacząłem przygotowywać się nie na wycieczkę na święcenia do Rzymu, ale na pielgrzymkę. Moje przeżycia chciałbym podzielić na dwie części. Po pierwsze to święcenia
kapłańskie w bazylice św. Piotra i msza prymicyjna w bazylice św. Pawła za Murami. Bardzo cieszyłem się na liturgię w bazylice, na liturgię z papieżem, na łacinę, na chór… Człowiek czuje w tej olbrzymiej przestrzeni wielkość Boga i małość człowieka. Już kiedy przychodził papież za śpiewu „Tu sei Petro“ (Ty jesteś Piotr) a bazyliką przeszły dwie fale szumu i oklasków, łzy zaczęłymi się cisnąć do oczu. A potem ta wspaniała liturgia, śpiewy, modlitwy… Nie da się tego opisać słowami. To człowiek musi przeżyć. W poniedziałek nastąpił ciąg dalszy a to msza prymicyjna. W roku św. Pawła być na mszy prymicyjnej naszego parafianina w bazylice św. Pawła za Murami to bardzo wielki Dar Boży. Liturgia w duchu neokatechumenalnym, spontaniczne śpiewy, przepiękne słowa Ojca Zdeňka podczas kazania, przyjmowanie Ciała i Krwi Chrystusa - to wspomnienia, które pozostaną do końca życia. Drugim rozmiarem tej pielgrzymki to zwiedzanie Rzymu. Zwiedzanie nie jako turysta ale jako pielgrzym. Śladami apostołów, pier wszych chrześcjan, świętych. Trasa, którą wybrał dla nas przewodnik była na prawdę wspaniała. Być w miejscu pierwszego pobytu więziennego apostoła Pawła, w celi więziennej, gdzie przed swoją śmiercią byli apostołowie Piotr i Paweł, patrzeć na Koloseum, w którym pierwsi chrześcijanie oddawali swe życie za Chrystusa, patrzeć na kajdany, w których był zakuty apostoł Piotr. To na mnie wywarło bardzo duże wrażenie. A następnie uświadomiłem sobie, klęcząc u grobu św. Piotra, św. Pawła, że tutaj leżą ostatki tych, o których czytamy w Piśmie Świętym, że św. Ignacy Loyola, św. Katarzyna ze Sieny to nie legendy, ich szczątki tutaj są. Oni na prawdę żyli! Na drodze powrotnej, zatrzymaliśmy się jeszcze w Asyżu, mieście św. Franciszka, który jest mi bardzo bliski. I znowu mogłem być u jego grobu i rozważać nad słowami przepięknej pieśni, którą zaśpiewał nam Wiesław podczas mszy św. w Asyżu - „Zabierz mnie, pójdziemy razem, ja się chwycę twego sznura, zdejmię buty, żeby lepiej czuć kamienie. Zabierz mnie, pójdziemy razem, pochodzimy sobie po górach. Hej, lepiej czuć kamienie.“ Wszystkim organizatorom, uczestnikom pielgrzymki i Ojcu Zdeňkowi DZIĘKUJĘ. Genio
4
M O S T 7 / X V I
Jurovy listy Marijánkovi z cesty do Věčného Města List pyrvní a
Ciao Marijánku, srdečně tě zdravím. Dyžs ně poslál esemesa, abych cosi napsál o tej našej podruži, možná si na to eště pamatuješ, tož sem si říkál, že to nechám tentokrát na druhé, ať ti popíšou svoje zážitky, myslél sem, že si dám pohov. Enomže! Nejde temu utéct, je to ve mně jak v sudu, su plný zážitkou a negdy se ně zdá, že dyž to ze sebe nedostanu, tož vybuchnu jak papiňák. A tys ně jednou radíl, že je potřeba pravidelně upoušťat, tož tě výjímečně poslechnu, aby ně ty tlaky trochu povolily. Enom doufám, že tým svojím spomínáním nikeho nepohorším, a tým keří ten týdeň byly na cestě se mnou připomenu nekeré pjekné okamžiky a řeknou si zarovno semnou: „Bylo to pjekné a su velice rád, že sem tam jél!“ Ale tož abych začál pjekně popořádku:
v prosinci bylo v kostele vyhlášené, že se připravuje pouť na kněžské svěcéní Zdenka Gibiece. „Tož to bude pjekné, ale to néni nic pro mě.“ –sem si hned pomyslél. Enomže, jak už to tak bývá, člověk míní…. A pan kaplan mění. To sem jednou tak seděl v tichém usebrání v kostele a on za mnou došél, esli bych nejél s nima, jako průvodce. Tož to víš, taková důvěra, to potěší! Ale mydlilo se to ve mně fest, bo přece nejakou korunu to stójí, a gde na to zebrat, abych neohrozíl rodinný rozpočet? Sice sem měl, jak každý chlap, něco ulété v černém fondu, enomže, za to sem si chtěl koupit kolo, už sem měl aj jedno vyhlédnuté, bo na tem mojem starém arabovi, už je ně pomáli haňba jezdit. Ale potom sem si řekl: „Si blbý, nebo co?! O čem furt špekuluješ? Do werku budeš jezdit, dá-li Pán Bůh, eště roky, ale Zdenek má svěcéní enom jedno!“ A tak než sem se nadál, býl tu poslední dubnový deň, den odjezdu. Sice se odjížďalo až odpoledňa, ale pro jistotu sem si nahlásíl orlap, abych se v klidu stihl zbalit. Jak už to tak bývá, ke kostelu, odkáď býl odjezd sem dorazíl jako poslední. Našu pouť sme zahájili v kostele,
a pak už sme vyrazili směrem na jih. Fčil, tu na temto místě mosím spomenout jednej osoby, kerá měla velikou zásluhu na tem, že se táto akce uskutečnila – paní Szymoniková, vim kolik s tým měla starání, kolik času temu věnovala, kolik peněz protelefónovala, a nakonec, ze zdravotních důvodů s nama nemohla jet. Moc sme na ni spomínali celou cestu, všecko co zařídila, fungovalo, a skvělé bylo, že veškerou agendu předala manželům Kožuchovým – Halince a Michalovi. Kolik tí s nama měli starání, a všecko to skvěle zvládli! Ale řeknu ti Marijánku, už to nima to co kejši. Spěš sme šnycle začínali vyčungat až v Austrii, a teraz juž nektuři v Něborach měli zjedzune a ve Frydku juž ladovali drugi banan. Ale co zrobiš, čas nezastavíš, a tak, ledvo my starčili kapke pořikač, juž my byly v Austrii. Ale uo tym či poopovjadum až kejši indži.
že né zadarmo. Tož sme se tam fšecí nechali vyvézt, akorát Stasio Klais šél pěšky, asi si potřebovál protahnout ty svoje dlouhé faje. Kapku sme se tam po tem středověkém městě pochodili a hlavně obdivovali nejpěknější gotickou katedrálu z celej Itálie. Potom sme jeli do nedalekého městečka Bolsena, extra do kostela, v kerém se stál zázrak. Ale dovnitřku sme se nedostali, bo byla siesta. A nepomohli nám ani staré známosti, bo ten kněz, co tu ve 12. století sloužil mši při kerej se stál ten zázrak, tož on býl z Čech. Ale tá siesta, Marijánku, to ti je fajná věc, tou by měli zavést aj u nás. Pokoušám se o zavedéní aj doma, ale moja pro to jaksi nemá furt pochopéní a hóní ně jak nadutou kozu. Dyž sme se teda nedostali do kostela, tož sme si udělali procházku k jezeru, čoveče ale to jezero je veliké jak sto těrlických a žermanických přehrad dohromady. Voda byla sice
List drugi
studená fest, ale aj tak sem neodolál a kapku sem si v něm vymáchál nohy, aspoň sem měl na ten deň pokoj s hygienou. A potom už sme jeli do Říma. Náš autobus číslo 2 bydlel v Domě Jana Pavla II. Sestřičky nás přivítali velice srdečně. Na začátku sme moseli absolvovat krátké vstupní školéní. Trochu bylo podobné temu co dávají každému, kdo ide robit do werku, akorát, že nerozdávali přilby a montérky. Trochu sem si odpočál, dojedl sem zbytek řízkou, a protože bylo prvního mája, tož sem dostál skvělý nápad: zajedu na španělské schody – to je v Římě takové místo, gde se scházajou zamilovaní, a navíc tam majou aj velice pěknou fontánu – a tam si spomenu na svoju robu, na ty řizky (škoda, že ně jich nenasmažila víc), pošlu jí esemesku a zamáčknu slzu v oku. Tož, což o to nápad to býl výborný, akorát, že ho mělo aj tisíce italou, takže tam bylo ganc černo. Napřed ně tam kerýsi dvakrát šlápl na nohu, tak sem si chtěl na chvílu spočnout a sednout si na schody, ale tam nebylo místo. Potom se na mě ale usmálo štěští – podařilo se ně urvat místo při fontáně, a z tama sem chtěl poslat pozdravéní dom. Ale
a
Ciao Marijánku, posledně sem skončíl, jak sme opustili našu drahú vlasť. Tož ze začátku to bylo dobré, bo nekeří už měli v sobě 3 svačinky, já sem se ale hamovál, takže první dva řízky, co ně na cestu usmažila moja roba sem snědl až ve Vídni. No a jak sem tak fajně povečeřál, tož sem se chystál na kutě. Ale furt ně to na tem sedadle jaksi neštymovalo, furt né a né usnout. A dyž už sem si myslél, že probdím celou noc došla záchrana: pan kaplan dostal skvělý nápad, že se podíváme na nejaký pěkný film, tak sem býl rád, že ně tá noc aspoň lepší uteče a konečně se podívám na pořádný film aj v autobusy, bo dofčílku to byly enomsamé Angeliky, ale enom jak začala televiza hrát – hned sem usnůl. Čoveče, ono to v autobusy funguje tajak doma a ani k temu nepotřebuju gauč a dálkové ovládání. A spál sem jak mimino – zbudíl sem se až v Itálii. První zastávku se udělali v Orvietu. To je úžasné město. Je postavené na tak vysokej skale, že aby jim tam chodili lidi, tož tam rači udělali zubačku, kerá jich tam vyveze – pravda,
M O S T 7 / X V I akorát jak sem vytahl mobil, tož vystříkla voda, zafoukál větr a hned sem býl celý mokrý, já aj mobil. Proto tí talijáni na tem místě neseděli, tí pěruni to tam už znajou. A tož sem mokrý jak vodník Česílko opustíl to „kouzélné“ místo. Naštěstí foukál vlahý větřík, takže než sem dojél zpátky stačíl sem uschnout. A tak se skončíl můj první deň v Římě.
List třetí a ostatní a
Ciao Maryjánku, ty si určitě zvědavý, jak se nám dařilo v Římě, tož nebudu tě dlouho napínat, a zrovna ti řeknu, že velice! V sobotu, čerství a odpočatí sme chodili celý deň po městě, a navštívili sme tolik kostelou a pamětihodností, že ani nemá cenu, abych ti to fšecko vymenovávál. Pro mě býl nejsilnější zážitek, že sem mohl byt u hrobu sv. Cyrila. Jeden z vrcholů programu pak přišél v nedělu, to sme si trochu přivstali, a naši řidiči: Andrzej a Honza byli tak šikovní, že nás zavézli až do Vatikánu, bo sme tam chtěli byt skoro, abysme se dostali do baziliky sv. Petra včas. Ale řeknu ti, byla to nádhera, sluníčko bylo eště nízko, takže Vatikán býl krásně osvětlený, po náměstí si to vykračovál Stasio Janczyk z Geniem Workem, za chvílu sem se mohl přivítat s tebou a tvojou grupkou č.3 , aj náš pan farář tam býl – řeknu ti, já sem se tam cítíl jak u našeho kostela. A vlastně to byla pravda, býl sem v našem. Akorát místo našeho pana farářa sloužíl mšu sv. náš papež a aj Zdenka Gibiece sem tam náhodou 2x potkál. V pondělí potom přišel vrchol našej pouti. Jeli sme do baziliky sv. Pavla za hradbami – to je moje nejoblíbenější místo v Římě - a tam slavíl Zdenek svoji primiční mši svatou. Fčil se ně těžko hledajou slova, bo kdo nezažíl tou atmosféru tamtak to těžko pochopí, napřed sem býl svědkem obrácení nekolika hříšníkou, no a potom – primiční mše – to byla krása! Kázání začál Zdenek hebrejsky – tím ně velice potešíl. Řeknu ti, Marijánku, v tej Itálii ho je škoda! Odpoledňa sme zase vyrazili do Říma, aby sme po něm eště trochu pošpacírovali. Lidi byli fšecí velice šikovní, ani moc nemamrali, dyž
5 sme se na nečem domluvili, tož to dycky dodrželi. Snáď se jim tam fšeckým líbilo, aj dyž mosím tu na tem místě přiznat, že né fšecko se ně podařilo. Ale zase na druhou stranu su velice rád, že možu říct:“Z těch které jsi mi dal neztratil jsem ani jednoho.“ Aj dyž vlastně pana Ševčíka sem stratíl, ale než sem na to došél, tož on sám se našél. V úterý sme se rozloučili ze sestřičkama a Domem Jana Pavla II. a vyrazili sme směrem k domovu. Cestou sme se eště zastavili v Assisi u sv. Františka, to býl další a poslední vrchol naší pouti. Tych 7 dní co sme spolem strávili utéklo jak voda, doufám, že fšecí budou spomínat v dobrém. Každému asi utkví v hlavě neco iného, já si budu pamatovat hlavně Otce Romana a to jak se snažíl v autobuse udržovat pěknou atmosféru, potom Halinku a Michala Kožuchovi a jejich obětavosť, pokoj, na kerém sem mohl strávit štyry noci s Michalem (apoštolem Pavlem) a Otcem Romanem, ale především na osobní setkání se Zdenkem. Ostatně – na něho si spomenu dycky dyž sedám na svoje staré kolo, ale řeknu si: pro něho a pro ty keří byli se mnou sem to udělál rád. Tož, dá-li Pán Bůh zase se ze fšeckyma těším na shledání na nejakej pouti... Jura
určitou dotaci poskytlo Město Třinec. Podívámeli se na ceník, za které třinecká charita poskytuje své služby (viz internetové stránky: www.charitatrinec.cz) zjišťujeme, že to jsou ceny opravdu symbolické ve srovnání s náklady, za které je třeba tyto pomůcky pořídit, již opotřebované opravit apod. K tomu je třeba připočíst i náklady na nájem kanceláře a skladovacích prostor, ceny energií, provozní režii. Paní ředitelka se během našeho setkání svěřila, že ji už oslovilo několik lidí, kteří by byli ochotní pravidelně přispívat určitou částkou na provoz třinecké charity a poprosila nás, abychom seznámili naše čtenáře s touto možností i s číslem příslušného konta, na které je možné dary posílat. Často posíláme svoje dary na světové misie, na léčbu lepry, adopci děti – bez diskuze je to velice záslužné, dobré a někdy i malá pomoc rozhodne o bytí či nebytí někoho. Nezapomínejme však, že potřebné lidi máme i ve svém bezprostředním okolí a díky našemu daru si někdo bude moci dovolit pořídit polohovací postel, elektrický vozík, chodítko či podobnou pomůcku, kterou nepotřebuje k záchraně svého života, ale která jemu nebo osobě o něho pečující velmi ulehčí život. Paní ředitelka Marta Bezecná sdělila, že pomoc může být i jednorázová, za každý dar i pomoc budou ona i její spolupracovníci velmi vděční. Všem dárcům budou vystaveny příslušné darovací smlouvy, použitelné pro snížení základu daně z příjmů fyzických i právnických osob. Zájemci se mohou osobně setkat s pracovníky třinecké charity a získat bližší informace každé pondělí od 9.00 do 16.00 hodin v kanceláři, která se nachází nalevo Hotelu STEEL, vedle garáží. Informace je možné získat i telefonicky na čísle 724 257 219 anebo již zmiňovaných webových stránkách www.charitatrinec.cz.
C h a r i t n í o k é n k o Nedávno jsme měli možnost navštívit a prohlédnout si kancelář i skladové prostory třinecké charity. Manželé Bezecni nám přiblížili aktivity této organizace na Třinecku, zejména půjčovnu zdravotnických a jiných pomůcek pro osoby starší, tělesně postižené či bezmocné. Byli jsme překvapeni rozsahem těchto, ale dalších služeb. Avšak stejně jako v mnoha jiných organizacích je zde jeden veliký problém – nedostatek financí. Slyšíme to denně ze všech možných stran – všude chybí peníze… Hlavním zdrojem příjmů charity je již tradiční tříkrálová sbírka, dále
Číslo bankovního účtu je 1735887399/0800. manželé Janczykovi a Workovi
Medytacja z Bogiem na rok 2009 Jest rok św. Pawła, jest maj – miesiąc Maryjny, lubimy jeździć po Maryjnych pielgrzymkach, odpust w Sałajce – znalezienie św. Krzyża przez św. Helenę i tu nic. Ale Pan miał przygotowane dla nas jeszcze większe uroczystości. Jesteśmy porwani przez Boga do Rzymu na stolec Św. Piotra na święcenia kapłańskie udzielane samym Ojcem Świętym naszemu rodakowi Zdeňkowi. Dzięki Ci Panie za ten Dar i za to spotkanie. Dana
6
M O S T 7 / X V I
Svatý Pavel ze Sosny důvod, proč to občas trochu ošidím, vlastně docela často. Mezi další takové zájmy patří vysokohorská turistika. Nejčastěji chodíme s taťkou a bráchou na Slovensko - Fatru a Tatry, ale i okolní hory máme dobře prolezené. Byla role apoštola Pavla tvoje první zkušenost s vystupováním před větší skupinou lidí? To záleží co se považuje za větší skupinu. Třeba pokud ve škole něco naše třída dělá, a tím myslím nějakou akci, ne abyste to pochopil jako že tam nikdo nic nedělá, tak to většinou uvádím, jako třeba loni Eko konferenci, kdy jsem vystupoval před plnou aulou, kde dokonce byli i členové zastupitelstva. Takže to vlastně první vystoupení před větším množstvím lidí nebylo, ale rozhodně to bylo jedinečné. Ti z vás, milí farníci, kteří jste v posledních dvanácti měsících chodili na dětské mše svaté v neděli v deset dopoledne, jste si zajisté všimli osoby mladého muže, který dětem ztvárňoval osobu svatého apoštola Pavla. Patřil k tomu patřičný převlek, aby jeho osoba byla pro děti věrohodnější - aby vypadal podobně, jak vypadal sv. Pavel před dvěma tisíci let. Oním mladým mužem „v převleku“, oním „sv. Pavlem“ (to mu už možná i zůstane ... ) byl 18letý Michal Kiedroň. Myslíme si, že by nebylo od věci třineckého apoštola Pavla představit. Z Tarsu není, je ze Sosny, ale stejně jako jeho slavnému předchůdci mu to šlo! Zde Michal Kiedroň v otázkách a odpovědích. Pro začátek bys nám mohl říct něco o sobě. Jak se jmenuješ, kde bydlíš, atd. Jmenuji se Michal Kiedroň a je mi 18 let, bydlím na Sosně, ale jako malý jsem i nějakou dobu bydlel v Kojkovicích. Mám dva sourozence, bratra Martina (17) a sestru Terezu (15). Chodíš ještě do školy nebo jsi už dostudoval? Teď studuji na Gymnáziu Komenského v Třinci, právě jsem úspěšně dokončil pátý ročník šestiletého studia. Ale o známkách se raději bavit nebudu. Po absolvování bych se rád dostal na farmaceutickou fakultu v Hradci Králové nebo Bratislavě. Když už jsem se tak rozpovídal o té škole tak mezi moje oblíbenější předměty patří biologie, chemie, matematika a dějepis, takže pokud nevyjde ta farmacie, tak bych se orientoval někde v oblasti těchto předmětů. Máš nějaké zájmy a koníčky? Zájmů moc nemám, ale zato koníčků mám moc, někdy ani nejdou stíhat. Takový největší koníček je sport, nejraději mám florbal, volejbal, fotbal, tenis, ale v poslední době jsem si ze všeho nejvíc oblíbil skok vysoký. Taky jsem docela často na počítači, to je taky takový koníček, jen se to s ním nesmí přehánět. Musím se přiznat, že učení není zrovna moje nejoblíbenější činnost, a to je asi taky
Jak jsi vůbec přišel k roli apoštola Pavla? Byla to vlastně poměrně náhoda. Asi v polovině loňského školního roku mě spolužačka přemluvila, abych s ní šel na náboženství u nás na škole a tak nějak jsem tam začal chodit pravidelně. Tady jsem se tak lehce seznámil s Otcem Romanem, ale nikdy se mi nezdálo, že bych se na těchto hodinách nějak speciálně projevoval. Asi právě proto jsem byl v první chvíli velice překvapen, když se mě Otec Roman zeptal, jestli nechci dělat apoštola Pavla. I když to bych trochu lhal, v první chvíli mi ani vůbec nedošlo, co po mě chce, ani jak závazný byl slib, který jsem mu dal, že teda toho apoštola Pavla dělat budu. Když jsem přišel domů, říkal jsem si, fajn, budu v kostele dělat apoštola Pavla a nijak dál jsem to nerozebíral, ale vůbec mi nedocházelo, jaké mi přibudou povinnosti a jak budu za něco zodpovědný. Když mi později Otec Roman zavolal, abych si přišel vyzkoušet převlek, ve kterém budu vystupovat, začalo mi teprve pomalu docházet do čeho že jsem se to zavrtal, ale ještě pořád jsem to bral jako takovou nějakou bezvýznamnou věc, které není třeba věnovat pozornost. Ono tomu možná pomohlo i to, že Otec Roman tvrdil, že na první mši, kde budu vystupovat, se pouze představím jako apoštol Pavel a to mělo být vše. Ale když jsem se dozvěděl, co jsem měl říkat, tak jsem se zhrozil a v plném rozsahu mi došlo, co se po mě vlastně chce. Co si pamatuješ z tvého prvního vystoupení? Přece jenom už uplynul rok od doby, kdy se konalo. Pamatuji si skoro všechno, byl to tak silný zážitek, že na to ještě dlouho nezapomenu. Ale ze všeho nejvíc si pamatuji, jak jsem se celý třásl nervozitou a měl jsem v hlavě úplně prázdno. Taky jsem měl hodně velký strach z reakce ostatních lidí, až mě uvidí, jak jsem převlečený a že jsem jim narušil průběh mše. Měl jsem strach z toho, že si budou říkat co je to za exota a co tam otravuje, taky jsem se bál, že všechno zapomenu a budu tam stát jak
solný sloup nebo se zakoktám tak, že mi nikdo nebude rozumět nebo se nevymáčknu. Vím, že občas mluvím strašně rychle a chtěl jsem si na to dát pozor, ale v tom všem jsem si na to ani nevzpomněl, takže vlastně ani nevím, jestli ti lidi z toho tehdy něco měli. Vzpomínám si taky, že to co jsem měl říct jsem okleštil na úplné minimum, protože jsem chtěl být co nejdříve pryč a neměl jsem dost sil na to, abych se lidem podíval do tváří, a tak jsem si prohlížel svoje sandále. Jak dlouho ti trvalo zbavit se té nervozity, o které tolik mluvíš nebo ses ji nezbavil nikdy? Při druhém a třetím vystoupení jsem se už cítil o hodně, o hodně líp, i když nervózní jsem byl pořád. Už jsem se tolik netřepal a dokonce jsem měl pocit, že mi to i začíná jít. Navíc jsem věděl, že už ti lidé budou vědět o mém příchodu a alespoň je tak nepřekvapím. Později jsem se nervozity, alespoň myslím, zbavil úplně a začal jsem si to dokonce užívat. Přece jenom to bylo něco nového a tak mimořádného, došlo mi, že si to vlastně nemůže jenom tak někdo vyzkoušet, že to byl dar, který mi byl dán a dodnes jsem za něj Bohu vděčný. Jak ses vůbec připravoval. Měl jsi na to nějakou speciální metodu nebo ses to všechno prostě nazpaměť naučil a potom si to jenom odříkal? Vždy ve středu nebo čtvrtek před vystoupením mi Otec Roman poslal na e-mail list ve kterém bylo o čem se budeme v neděli bavit. Já jsem si to vytiskl, ale většinou jsem se na to ani nestihl podívat. V pátek jsme se sešli na faře a dvakrát jsme si ten text projeli, a já pokud jsem něco nevěděl, tak jsem se zeptal co to znamená nebo jak to jako bylo myšleno. V neděli ráno jsem si to ještě párkrát přečetl a pokusil jsem si zapamatovat jak po sobě témata jdou. Nazpaměť jsem se to učit nemohl, protože nejsem schopen nic takto dovykládat, dokonce mám problém přečíst slohovou práci, kterou napíšu nahlas před třídou, protože když čtu tak bych něco změnil. Navíc rád improvizuji, to máme s Otcem Romanem společné, takže se náš rozhovor někdy podobal tomu, co bylo na papíře jen velice málo. Co ti vlastně přineslo to, že jsi celý rok vystupoval jako apoštol Pavel? Kromě toho, že jsem měl možnost zažít to, co většina lidí nikdy nebude moci a že jsem měl příležitost zlepšit svoje řečnické schopnosti? Hodně se mi zvedlo sebevědomí, že když se snažím tak i něco dokážu. Ale asi ze všeho nejvíc jsem se dozvěděl o samotném apoštolu Pavlovi a začal jsem na něj i na ostatní apoštoly nahlížet z úplně odlišného úhlu pohledu. Začal jsem si uvědomovat jejich důležitost, že to nebyli jenom takoví nějací lidé, ale právě apoštol Pavel spolu s Petrem jsou pilíři celé církve.
M O S T 7 / X V I
7
C o žt a k h l e p á n s k á j í z d a ? P r o čn e ! Už dlouhou dobu máme možnost číst, že probíhají setkání matek, přátel Radia Maryja, seniorů, mládeže, dětí a jiných uskupení v naší farnosti a je to jen dobře a svědčí to otom, že farnost nespí. Setkání můžů zde ještě nebylo. A tak jsem se rozhodl změnit tento stav. Když jsem přemýšlel, jaké muže já osobně mohu sdružit, napadla mne skupina mužů scházejících se prakticky každou neděli v kostele při různých službách u oltáře. Jelikož jsem jejím členem již řadu hezkých let, vyvinul jsem iniciativu a zpracoval pozvánku s popisem cesty na naši chatu na 1. Akolyto Party 2009. Z názvu již plyne, kdo byl pozván na „pánskou jízdu“: zejména moji kolegové akolyté – ale nejenom ti. Všichni dorazili bez bloudění a dokonce i bez GPS! Jako akolyté se sice setkáváme každou neděli, ale takhle mimo celá skupina jsme se vlastně ještě nějak nesešli. Což je chyba a byla napravena. I my muži máme své dny a chceme prodiskutovat to i ono nejen z oblasti služby, ale ze života obecně. Grilování se povedlo („Libore – díky, bez Tvé zlaté ručky by plynový gril
nejel...“), žízeň se uhasila a počasí vyšlo na jedničku, což v posledních týdnech není samozřejmostí. Jízda se povedla a za rok jedeme znova, dá-li
Pán Bůh. Toto příjemné odpoledne připomíná přiložena fotka. Marian Kozok
Pielgrzymka dziecięcego kółka różańcowego do Częstochowy Tak jak w poprzednich latach do organizacji wyjazdu włączyła się również pani Jasiowa, której chcielibyśmy gorąco podziękować. Pomimo jej zapału wydawało się, że wyjazd nie odbędzie się. Jednak nasza modlitwa – wiara i nadzieja, a wierzymy, że i wstawiennictwo Maryi Panny zwyciężyło. Dołączyliśmy do parafian z Cieszyna i wyruszyliśmy w stronę Częstochowy. Organizacja pielgrzymki była pierwszorzędna. Pani katechetka już w autobusie prowadziła wspólną modlitwę, wspólną zabawę i gry pielgrzymujących dzieci. A w samej Częstochowej okazało się, że sam O. biskup Długosz cieszy się z przybycia naszego oraz wszystkich pielgrzymów. Bawił dzieci tańcem i śpiewem, a my podziwialiśmy jego energię, zapał i siłę, którą włożył do wspólnego spotkania. A dzieciaki był wniebowzięte. Madzia Buczek, założycielka pierwszego podwórkowego kółka różańcowego dzieci, nie mogła z powodu ciężkiej choroby osobiście wziąść udziału w naszym spotkaniu, jednak dołączyła do nas za pośrednictwem telemostu. Msza święta, która rozpoczęła się w samo południe
otwarła nasze serca na oścież i przepełniła je radością. Trudno słowami opisać tę wspaniałą atmosferę. Mamy jednak nadzieję, że w przyszłości wybierze się z nami w pielgrzymkę więcej rodzin, żeby
wpólnie przeżyć tę wspólną miłość i radość ze spotkania z Chrystusem. Rodzice Silvie i Jerzy Krężelokowie oraz ich dzieci Bogdan, Jurek, Benjamin i Sara
Pouť ministrantů do Olomouce Já jako ministrant a všichni ostatní kluci, kteří ministrujou, jsme se vydali na pouť do Olomouce, která se konala 16.5. 2009. Tam jsme se měli setkat s Otcem biskupem, který ovšem nedorazil, protože mu to povinnosti nedovolily. Přestože byla sobota, museli jsme si ráno trošku přivstat, jelikož sraz před farou byl ráno již v 6:30. Tam už čekal Otec Roman, který nás na pouti doprovázel. Jeli jsme vlakem a cesta nebyla nejkratší. V Olomouci jsme pokračovali tramvají, která nás dovezla do semináře bohoslovců. Ti pro nás měli připravený zajímavý a bohatý program. Byli jsme rozděleni do několika skupinek. Jako správní křesťané jsme program zahájili mší svatou. Poté nás čekalo šest úkolů,
které jsme museli splnit co nejlépe, abychom získali co největší počet bodů. Stříleli jsme ze vzduchovky, slaňovali z věže, luštili morzeovku...... Všechny tyto soutěže měly něco společného s křesťanstvím. Když jsme úkoly splnili, čekal nás v semináři dobrý oběd. Posilněni výborným jídlem jsme si prohlídli zákulisí zdí semináře a mělo přijít vyhodnocení. To jsme bohužel nestihli, protože jsme museli na vlak, abychom se dostali včas domů. Ve vlaku jsme si hráli a někteří si četli. Byl to moc prima výlet nejen proto, že jsme si společně užili spoustu legrace, ale i proto, že jsme měli možnost poznat mnoho nového třeba o tom, jak se žije v semináři. ministrant Lukáš
8
M O S T 7 / X V I
Nedělní liturgie v červenci Slavnost sv. Cyrila a Metoděje (5.7.) 1. čtení: Iz 61,1-3a; 2. čtení: 2 Kor 4,1-2.5-7; Evangelium: Lk 10,1-9 Žalm: odp. Jděte do celého světa a hlásejte evangelium. Ref. Idźcie i głoście światu Ewangelię. 15. neděle v mezidobí (12.07.) 1. čtení: Am 7,12-15; 2. čtení: Ef 1,3-14; Evangelium: Mk 6,7-13 Žalm: odp. Ukaž nám, Hospodine, své milosrdenství a dej nám svou spásu. Ref. Okaż swą łaskę i daj nam zbawienie. 16. neděle v mezidobí (19.7.) 1. čtení: Jer 23,1-6; 2. čtení: Ef 2,13-18; Evangelium: Mk 6,30-34 Žalm: odp. Hospodin je můj pastýř, nic nepostrádám. Ref. Pan mym pasterzem, nie brak mi niczego. 17. neděle v mezidobí (26.7.) 1. čtení: 2 Král 4,42-44; 2. čtení: Ef 4,1-6; Evangelium: Jan 6,1-15 Žalm: odp. Otvíráš svou ruku a sytíš nás, Hospodine. Ref. Otwierasz rękę, karmisz nas do syta. 18. neděle v mezidobí (2.8.) 1. čtení: Ex 16,2-4.12-15; 2. čtení: Ef 4,17.2024; Evangelium: Jan 6,24-35 Žalm: odp. Nebeský pokrm dal jim Hospodin. Ref. Pokarmem z nieba Pan swój lud obdarzył. Příští číslo MOSTu vyjde 2. srpna 2009. Příspěvky můžete zasílat do 22.7.2009.
Pořad bohoslužeb v červenci § Neděle 5.7.2009 – Slavnost sv. Cyrila,
§ Každý poslední pátek v měsíci v průběhu
mnicha, a Metoděje, biskupa, patronů Evropy, hlavních patronů Moravy; 6.30 a 10.00 polsky, 8.00 a 17.00 česky. § Sobota 11.7.2009 – svátek sv. Benedikta, opata, patrona Evropy. § Neděle 12.7.2009 – 15. neděle v mezidobí; 6.30 a 10.00 česky, 8.00 a 17.00 polsky. § Čtvrtek 16.7.2009 – svátek Výročí posvěcení katedrály. § Neděle 19.7.2009 – 16. neděle v mezidobí; 6.30 a 10.00 polsky, 8.00 a 17.00 česky. § Čtvrtek 23.7.2009 – svátek sv. Brigity, řeholnice, patronky Evropy. § Sobota 25.7.2009 – svátek sv. Jakuba, apoštola. § Neděle 26.7.2009 – 17. neděle v mezidobí; 6.30 a 10.00 česky, 8.00 a 17.00 polsky. § Neděle 2.8.2009 – 18. neděle v mezidobí; 6.30 a 10.00 polsky, 8.00 a 17.00 česky. § Každou neděli půl hodiny před večerní mší svatou je adorace Nejsvětější Svátosti Oltářní a svátostné požehnání. § Poslední neděle v měsíci - Mariánské večeřadlo. § V průběhu týdne mše svaté začínají v 6.35 a 17.00 hodin. V pondělí, středu, pátek ranní česky, večerní polsky. V úterý, čtvrtek, sobotu - ranní polsky, večerní česky. § Každý čvrtek po večerní mši svaté je adorace Nejsvětější Svátosti Oltářní do 19.00 hodin. § Každý první pátek po ranní mši svaté jevýstav Nejsvětější Svátosti Oltářní. § Každý pátek vyjma prvního pátku je výstav Nejsvětější Svátosti Oltářní s modlitbou Korunky k Božímu Milosrdenství. § První pátek v měsíci – litanie a zasvěcení Božskému Srdci Ježíšovu.
celého školního roku se modlíme za děti, mládež, žáky, studenty, katechety, učitele a vychovatele při večerní adoraci Nejsvětější Svátosti Oltářní od 16.00 hodin. § Mše svatá v Domově důchodců na Sosně je každý pátek v 15.30. Půl hodiny před začátkem mše svaté je možno přistoupit ke svátosti smíření. § Mše svatá v Nemocnici Sosna je sloužena každou sobotu v 15.30. Přede mší sv. příležitost ke svátosti smíření.
Katolická charismatická konference Dvacátý ročník Katolické charismatické konference se bude konat ve dnech 8. až 12. července 2009 v Brně. Hlavní program proběhne v moderním pavilónu F na brněnském výstavišti. Záštitu nad konferencí převzal brněnský biskup Mons. ThLic. Vojtěch Cikrle a také náměstek primátora města Brna MUDr. Daniel Rychnovský. Program konference tvoří přednášky, adorace, koncerty, divadlo, neformální setkání, společná modlitba a bohoslužby. Konference začíná ve středu 8. července 2009 v 19 hodin mší svatou v katedrále na Petrově. Přednášet budou: Charles Whitehead, s. Veronika Barátová, P. Vojtěch Kodet, Jiří Černý, Kateřina Lachmanová, P. Aleš Opatrný. Je to dobrá příležitost, jak se duchovně občerstvit a obohatit novými zkušenostmi. Více informací můžete získat na nástěnce před kostelem, nebo na internetových stránkách: http://konference.cho.cz/
most
Redakce neručí za jazykový sled jednotlivých mší sv. Sledujte vývěsku v kostele!
Úmysly Apoštolátu modlitby – červenec 2009 Denní modlitba Apoštolátu Nebeský Otče, kladu před tebe celý dnešní den. Přináším ti v něm své modlitby, práce, radosti i utrpení ve spojení s Ježíšem Kristem, který ve mši svaté neustále zpřítomňuje oběť sebe samého za záchranu světa. Duch Svatý, který jej vedl, kéž je i mým průvodcem a vyzbrojí mne silou ke svědectví o tvé lásce. To vše přináším jako svou nepatrnou oběť spolu s Pannou Marií, Matkou našeho Pána a Matkou církve, zvláště na úmysly, které nám předkládá Svatý otec a naši biskupové na tento měsíc, aby … 1. Všeobecný úmysl (Křesťané na Středním východě) Aby křesťané na Středním východě mohli žít svou víru v plné svobodě a byli nástrojem pokoje a smíření. 2. Misijní úmysl (Za smíření lidstva) Aby díky svědectví všech věřících v každé zemi světa byla církev semenem a jádrem smíření a sjednocení lidstva v jednu Boží rodinu. 3. Národní úmysl (Charismatická konference) Aby setkání charismatické konference otevřelo dveře mnoha srdcí pro mocné působení Ducha Svatého. Svatý Františku Xaverský, oroduj za nás! Svatá Terezie od Dítěte Ježíše, oroduj za nás!
Internetové stránky naší farnosti najdete na adrese www.trinec.farnost.cz
