Číslo 236/ročník XX.
srpen 2013
Proti dobrovolnému daru
Zdobycie Jerycha
Lud wzniósł okrzyk wojenny i zagrano na trąbach. Skoro tylko usłyszał lud dźwięk trąb, wzniósł gromki okrzyk wojenny i mury rozpadły się na miejscu. A lud wpadł do miasta, każdy wprost przed siebie, i tak zajęli miasto. Joz 6,20
2
M O S T 2 3 6 / X X
Jednodenní putování Na úvod bychom rádi předeslali, že nepatříme mezi aktivní sportovce, kteří rádi chodí na túry, běhají nebo jezdí na kole nějaké trasy. Na poutníky, kteří pěšky putují na různá poutní místa, se díváme s obdivem. V posledním roce jsme hodně slyšeli od známých o významu, prožitcích a atmosféře nejznámější pěší pouti našeho regionu ZAOLZIE - JASNA GÓRA. Nenásilně nás tedy zvali k účasti. Z více důvodů - ale zejména z důvodu fyzické nepřipravenosti – jsme se neodhodlali na účast na celé trase, jež vede z Českého Těšína do Częstochowy, měří 162 km a trvá 6 dnů (letos od 20.07. do 25.07.). Nakonec jsme se rozhodli pro „velký kompromis“: půjdeme jeden den, jednu etapu, tu nejkratší, která byla naplánována na neděli 21. července a vedla z Krzyżowic přes město Żory, skrze krásnou lesní přírodu do Palowic a dále přírodou a vesničkami do Jaśkowic, kde u kostela (jenž v lednu zcela vyhořel, ale nyní už je téměř kompletně krásně opraven) je cíl druhého dne. Celkem 22 km. Řekli jsme si, zkusíme „to dát“ s tím, že u obou z nás půjde o pokus o překonání osobního rekordu v pěší chůzi během jednoho dne, nikdy nikdo z nás nešel tak daleko… Velkým překvapením pro nás bylo, že naše redakční kolegyně Hanka Worková nám pár týdnů před poutí řekla, že ona se rozhodla jít - stejně jako dalších cca 200 poutníků různého věku a zdraví - celou trasu! Jen jsme tiše předem smekli klobouk a čekali na „DEN D“. Chtěli jsme poznat, jak taková pouť vypadá zevnitř, chtěli jsme prožít něco nového, jiného. Posbírali jsme do batohu pár nejnutnějších věcí na přežití onoho jednoho dne a s ohledem na své možnosti a schopnosti, jsme se v onu neděli 21. července svěřili do rukou Pána a s modlitbou vydali na pouť, lépe řečeno na jeden den pěší pouti k Panně Marii Częstochowské. Trasa „druhé etapy“ měřila 22 km a jak již bylo řečeno, tak daleko jsme ještě nikdy nešli a celkem logicky jsme měli obavy… Dojdeme tam vůbec? Zvládneme to fyzicky? Nebo „zdrhneme už v poledne?“ Takové myšlenky se nám honily hlavami už několik dnů předem … Po ranní mši svaté v Krzyżowicach jsme se s písní na rtech vydali putovat spolu s ostatními (mimochodem oni už měli v nohách neuvěřitelných 37 km z první etapy z předešlého dne). Atmosféra byla skvělá. Asi i proto se naše obavy, že nedojdeme, začaly tak nějak vytrácet. Sluníčko nám svítilo na cestu, bylo nádherné počasí. Neumíme si představit, jaké by to bylo, kdyby lilo nebo byla ještě k tomu i zima! Souhrnně řečeno: byla to síla! Asi 200 radostných lidí putovalo k Panně Marii! Kolem sebe jsme viděli i některé známé tváře z našeho farního kostela, což je skvělé! Jak jsme se dozvídali během dne, mnozí účastníci chodí na tuto a jiné poutě pravidelně. Někteří byli poprvé, někteří se účastní podobně jako my „zkrácené verze – jeden, dva či tři dny – dle možností a schopností“, i toto je možné. Cesta vedla sluníčkem i stínem, lesem, mezi poli i městkou zástavbou města Żory. Cestou
jsme zpívali, modlili se hodinky k Panně Marii, mlčeli, rozjímali, poslouchali dvě konference (kázání, promluvy) polského laika Andrzeja Wronky, jež se věnuje zejména obraně katolické víry. Modlili jsme se korunku, růženec na různé úmysly, kochali se krajinou, mávali lidem, počítali puchýře a někdy se i těšili „do cíle“. Ale celkově řečeno, jsme slavili jedno krásné nádherné katolické společenství s Pánem Ježíšem, i skrze Pannu Marii. Uvědomili jsme si oba, že jsme potřebovali tento den. Tento den přispěl k povzbuzení ve víře, byl dalším zdrojem duchovního života. Můžeme a budeme z těchto chvil čerpat. Panna Maria byla naší průvodkyní. Vedla nás za ruku, jako matka vede svoje dítě. Jako matka, která poslouchá, když ji prosíme. Tolik potřebujeme její pomoc, přímluvu. Panna Maria rozumí naší bolesti, našemu trápení. Dává nám sílu. Je naším útočištěm, vede nás k Pánu Bohu, ke svému Synovi. S odstupem několika dnů jsme moc rádi, že jsme mohli na vlastní kůži zakusit tu úžasnou atmosféru pouti. Že jsme mohli jeden den putovat za tou, která je tak blízko Pánu Ježíši, jež byla nanebevzatá. Nakonec jsme kolem páté odpoledne spatřili na vlastní oči cíl v Jaśkowicach, etapu jsme dokončili. Neříkáme, že nás nic nebolelo, ale to není podstatné. Odjeli jsme domů a od pondělí pro nás pokračoval běžný život. Život bohatší o tuto novou zkušenost. Zdali někam někdy zase poputujeme, to dnes nevíme … Ale na závěr patří poděkování našim jednodenním spolupoutníkům a zejména slova uznání a obdivu všem asi dvěma stovkám lidí, jež pokračovali dál a dál, až k Panně Marii – Černé Madonně – na Jasną Górę. A rovněž slova uznání organizátorům této velké akce! Organizujete bezpochyby dobrou a jedinečnou věc. Putování patřilo a patří k projevům zbožnosti naší katolické církve! P.S: V zářijovém čísle MOSTu se se svými zážitky z celé pouti určitě podělí i další třinečáci „na trasie“. IMK
Pornografie Slyšíš? láká tě, Siréna z moře rozkoše jak svůdný to hlas až srdce skáče v útrobách. Vábí tě víla a její síla je v uhranutí, žádostivost očí tě pak nutí hledět na její krásu v nemravné samotě jež láme poslední tvůj vzdor. Šeptá, klikni na soubor rozkošných vzdechů a zachovej mi pohled věrný, ledový. Neboj se nikdo se nic nedoví vždyť si tu jen ty a já víla z moře tvá duše bude naše lože. Nevěř ji! Neřekla ti, že s ní zpustneš a lásku v tobě démon spoutá v sobectví do řetězů pevných jako hřích. Tak proteče tvůj život v marnosti a krásu nespatříš. I slunce v červáncích ti bude jako pec rozžhavená neboť tvá vůle sílu nemá vymanit se z její moci. Kéž Bůh je ti ku pomoci a pošle ti pomoc z nebe. Věř! Neposkvrněná ten souboj svede a přivede tě zpět k svému synu. Rudinec Stanislav
3
M O S T 2 3 6 / X X
Co je pravda? Tuto otázku, jak víme, dostal i Ježíš Kristus sám. Odpověď není tak těžká: pravda je souhlas se skutečností. Co je ale skutečnost? Máme půlku prázdnin za sebou, ale mohli bychom se ohlédnout trochu zpět. Stalo se už dávno dobrou tradicí, že ke konci školního roku se tu a onde objeví ve výkladních skříních maturitní tablo. Ukazuje fotografie těch, kdo se přiblížili k maturitní zkoušce a připravují se ji složit. Tuto tradici si zachovala i naše Cyrilometodějská bohoslovecká fakulta v Litoměřicích. Bohoslovci pátého ročníku vyráběli svoje ročníkové tablo ne jako nějaký propagační materiál, ale spíše jako formu poděkování lidem za jejich modlitby o nová kněžská povolání, ale i jako prosbu, aby novokněze a kněze vůbec i nadále podporovali svou modlitbou. Tablo se vyfotografovalo a pak se zasílalo farnostem a taky do redakce tehdejších Katolických novin. Moji kolegové, kteří končili studium a byli svěceni rok po mém ročníku, ale udělali ještě jednu věc. Vystavili své tablo ve výkladní skříni prodejny Charita na náměstí v Litoměřicích. Tablo za výlohou vydrželo asi pouhých čtyřicet minut. Pak přišlo přísné nařízení "shora" tablo okamžitě odstranit. Paní vedoucí prodejny tehdy dostala pokutu 500 korun, což byla asi třetina jejího platu. Proč? Na tuto otázku dostali zajímavou odpověď: Na tablu je prý fotografie cizího státního občana, hlavy cizího státu a to je nepřípustné. Ano, tím cizím státním občanem a hlavou cizího státu byl papež Jan Pavel II. To se psal rok 1982. Za nějakých pár let později, po politických změnách ve společnosti přišla na řadu smlouva naší republiky s Vatikánem o postavení římskokatolické církve v České republice. Všechny postkomunistické státy tuto smlouvu vypracovaly a podepsaly. U nás to bylo smeteno ze stolu: prý by to umožnilo zasahování cizího státu do našich vnitřních záležitostí, což je k smíchu. V žádném státě, který má tuto smlouvu zvanou konkordát, k žádnému zasahování nedošlo. A pak zase uběhlo nějakých pár let a začalo se hovořit o církevních restitucích - a tuto atmosféru myslím dobře známe: fakta stranou, emoce a nepřátelství vpřed - a opět něco k pousmání: církev prý převede majetek do Vatikánu a tím stát bude okraden. Po bouřlivém jednání došlo ke schválení tohoto zákona a dokonce ke dvojnásobnému potvrzení: levicově orientovaní poslanci podali žalobu na Ústavní soud, což je nejvyšší autorita ve státě. Tento soud prověřil veškerá fakta a neshledal nic nezákonného.
Nepomohlo. Další dovolání poslala známá aktivistka Lenka Procházková se svými sympatizanty na Nejvyšší státní zastupitelství. I ono celou kauzu prověřilo a protože neshledalo nic protiprávního, potvrdilo platnost tohoto zákona. Tato dáma podala taky trestní oznámení na kardinála Dominika Duku za vlastizradu ve stavu přípravy. Pan kardinál celé jednání nevyvolal. Jednalo-li se o záležitost církevního majetku, pak byl jako nejvyšší reprezentant římskokatolické církve povolán k tomuto jednání, to je vlastizrada? Ale nevzdáváme se a jdeme až za hranici slušnosti a jakési únosnosti. Dne 6. července si národ připomínal výročí smrti Mistra Jana Husa. V Betlémské kapli a na jiných místech se konaly bohoslužby k uctění jeho památky. Paní Procházková ale slavila po svém: Na Staroměstském náměstí shromáždila asi stovku lidí a opět hřímala proti restitucím. To měla být oslava Mistra Jana Husa? Z této akce vzešel dopis Svatému Otci Františkovi. Paní Procházková řekla ČTK: "Papež je správce veškerých majetků. Když řekne: to nebereme, to nechte českému státu, není nikoho, kdo by to zvrátil. Proto mu píšeme." To je tedy bomba: může papež zpochybnit výrok Ústavního soudu právního státu? Z té citace je cítit, že paní Procházková si plete papeže s nějakým strejdou u piva:" to bereme, to nebereme…“ Mě by zajímalo, co by řekla paní Procházková a jí spřízněné duše, kdyby restituce neprošly a pan kardinál Duka se obrátil o pomoc k papeži, to by snad asi pukli zlostí a opět by mluvili o zasahování "cizí hlavy státu" do našich vnitřních záležitostí. Papež není správcem veškerého majetku, lze jen obdivovat neznalost aktivistky Procházkové. No a pak jsem měl to štěstí, že jsem si našel na internetu tento dopis adresovaný Svatému Otci. Bez emocí mohu říci, že něco podobného jsem ještě nečetl. Tolik zloby a křivých obvinění velemistrovsky zabalených do krásných slov, emocí a emotivního tlaku, to se tak hned nevidí. Je dost dlouhý, ale zloba, lži stíhají emoce. Hned v úvodu se hraje na city: "Vaše Svatosti, s úžasem a velikou radostí jsme přijali zprávu o Vašem zvolení." Opravdu? Kdo z těchto aktivistů znal kardinála Bergoglia před 13. březnem, kdy byl zvolen? To spíše po prvních vystoupeních Svatého Otce zavětřili, že by z toho mohlo něco být, když papež mluvil o chudobě církve. Jejich dopis je prý snahou o zlepšení vztahu mezi obyvateli naší země a římskokatolickou církví. Jak dojemné, ale když jsou křesťané, kněží a biskupové veřejně uráženi, pak to taky přispívá k dobrým vztahům?
Milí farníci, pomalu se blíží měsíc září a s ním i naše farní pouť. Jako každý rok bychom chtěli pro nás všechny zorganizovat i setkání na farní zahradě. Proto už teď se na vás obracíme s tradiční prosbou – kdo můžete a chcete, něco dobrého upečte či navařte a věnujte svým spolufarníkům. Již teď vám ze srdce děkujeme. Organizátoři
Církevní hodnostáři se prý chovají špatně, církev je především kořistnická a jde ji o moc. I to je jistým znamením. Tyto formulace odpovídají padesátým letům a jejich autoři netuší, že se píše již rok 2013. Kdyby takzvaní hodnostáři se tak špatně chovali a jednali a kdyby církev dělala to, z čeho je viněna, musel by si toho všimnout i papežský nuncius, který žije v České republice a stýká se jak s biskupy (ne hodnostáři, to je komunistický termín, lékař není k pacientovi hodnostářem, stejně jako učitel ke svému žákovi) - musel by si toho dávno všimnout. Žije a pracuje zde řada duchovních z cizích zemí a taky nedává najevo, že by se tu dělo něco zlého, nebo nebezpečného. Tak bych mohl brát větu po větě a komentovat, ale to by byl asi seriál na několik čísel. Mám tento dopis u sebe a bude-li mít kdo zájem, můžeme si jej ve skupince přečíst a ukázat si, čeho všeho je schopna nenávist spojena s emocemi. Na závěr ještě jedna drobnost: "K čemu bude římskokatolické církvi kořist, o kterou olupuje český stát…“ O jaké kořisti paní Procházková mluví? Kostely, kláštery a jiné církevní budovy, které byly zabaveny, stavěl ateistický stát? To je k pousmání stejně jako tvrzení, že kláštery by se měly stát oázami ticha, odpočinku… Kláštery jsou místem modlitby a práce na posvěcování národa a světa. Není bez zajímavosti, jak byly státem po léta spravovány, když je dnes vracejí ve stavu ruiny. "Ať už rozhodl Duch svatý, nebo lidská moudrost a předvídavost členů konkláve, přejeme Vám, Františku, Vaše Svatosti…“ To je tedy objev: členové konkláve jsou najednou moudří a předvídaví…! A to oslovení: "přejeme Vám Františku…“ snad se spletla s nějakým kolegou či rodinným příslušníkem… Kdyby tak oslovila třeba prezidenta republiky, to bych se divil, co by jí řekl. A na úplný konec třešnička na dortu: "Sníme o tom, že tito zbloudilí pastýři, kteří opustili své stádo a stali se zištnými funkcionáři, čímž degradovali majestát víry (dokonce majestát, jinak tomu říkají tmářství! Jaká špína!), nejsou nepolepšitelnými a navždy ohluchli před hlasem svědomí. Věříme, že i oni jsou ještě schopni opustit svůj pohodlný azyl a znovu vykročit po cestě úzké ve šlépějích Ježíše." Tak co vy na to? Byla paní Procházková na nějaké pohraniční faře? Tak jen abychom věděli, v čem žijeme, čemu nejednou věříme, čemu nejednou tleskáme a nedomýšlíme, co z toho v budoucnosti může být. Pán říká každému z nás: Vy jste SOLÍ země. Pozbude-li sůl svou chuť, pak se hodí akorát k vyhození a pošlapání. Tady se nemůžeme za nikoho krýt, či čekat, že naše poslání někdo splní za nás. Není jednání paní Procházkové podle terminologie levicově orientovaných, žádost o zásah "cizí mocnosti a představitele cizího státu" do našich vnitřních záležitostí? A to už jde? Není to rozeštvávání společnosti, podněcování k nenávisti, šíření nenávisti, urážka na cti tolika osob a pokus o maření úředního rozhodnutí? P. František
4
M O S T 2 3 6 / X X
Pěší Cyrilometodějská pouť Třinec – Velehrad Deštivý pátek 28. června neodradil skupinku devíti poutníků, tří osob něžného pohlaví a šesti osob mužského pokolení. Při mši svaté nám Otec Adrian udělil požehnání na cestu, po níž jsme se přesunuli na nádraží ČD v Třinci. Vlakem jsme dojeli do stanice Bocanovice a odtud po krátké modlitbě k sv. Cyrilu a Metoději, již rázným krokem s batohy plnými nezbytnými věcmi pro cestu, šlapeme do Horní Lomné. Tady místy prokukuje sluníčko mezi olověnými mraky, ale stejně nás zkrápí při konci dnešního dne mírný déšť. První nečekanou událostí, která mění náš počet, jsou zdravotní potíže jedné z poutnic. U hotelu Salajka se s námi loučí, přeje nám mnoho milostí od našeho Pána a odjíždí zpět do Třince. Následně se u bývalé „školy v přírodě“ uchylujeme k přespání pod přístřeškem. Vaříme na turistických vařičích polévky ze sáčku a nějaké konzervy. Žádné zdlouhavé povídání, zítra nás čeká, po dnešních 10 kilometrech, hned trojnásobek a to nás nutí, abychom vstávali brzo ráno. Večerní modlitba a šup do spacáků spát. Ráno je pod mrakem, neprší, ale všude je mokro, vše nasáklé deštěm z předchozího dne. Vaří se čaj, něco málo snídá, přímluvná modlitba na cestu a po páté se odchází směrem Kyčmol, Polom, Bílý Kříž, abychom dorazili do Makova na Slovensku. Cesta je obtížná, stoupání se všemi věcmi dává pořádně zabrat. Počasí je proměnlivé, zataženo, místy mlha, sem tam prosvitne slunce. V pravé poledne Anděl Páně u víkendové chatky s lavicemi a stolem neznámého majitele, která nám přijde velmi vhod – vaříme první oběd z vlastních zásob. Již jsme na slovenské straně a tady nás vítá krásné slunečné počasí. Již mnoho nezbývá k cíli a první puchýře, u některých, dávají o sobě znát. Konečně stojíme před farou, kde nás srdečně vítá Otec Peter Hluzák. Sprcha, to je to nejlepší přivítání pro všechny, nabídka minerálek, čaje, kávy a drobných sladkostí nás srdečně potěšily. Jsme utahaní, ale zbude čas i na žerty, nikdo si nestěžuje, puchýře se ošetřily a nohy si mohou odpočinout. V suché a teplé místnosti se usíná po desátku Růžence daleko lépe, než předešlé noci. V neděli se budíme tak, abychom stihli první mši svatou v 7:15, nechceme vycházet pozdě, ať nás netrápí sluníčko, protože kus cesty musíme jít nechráněni lesem. Po mši ještě společné foto s Otcem, požehnání na cestu a pak již kolem stánků, které vyrostly brzy ráno – Makovské hody u příležitosti Petra a Pavla, jímž je zasvěcen zdejší kostel, odcházíme silnicí směrem na Vsetín. Po desáté hodině zatáčíme k lesu, který nás vítá pořádným stoupáním. Jdeme stěží, ale zvládáme to všichni. Krásná panoramata, která se nám naskytují na vrcholu, jsou okouzlující a utvrzují nás ve víře, jak to Pán vše dobře připravil a udělal, abychom ho za to měli rádi, byli mu vděčni a velebili ho. Bohužel ne všichni si této krásy váží a je to vidět po okolí, nepořádek na odpočívadlech, poničené lavičky, odpadky po cestě. Při Andělu Páně se začíná zatahovat a fouká studený vítr. Docházíme
k horskému hotelu Portáš. Zde poprvé obědváme ne námi připravené jídlo, ale využíváme zdejší restaurace. Během našeho občerstvování začíná mírně pršet. Teplé jídlo a malý odpočinek nás posilnilo. Odcházíme s novou energií, se zataženou oblohou a studeným větrem, dál k našemu cíli. Někde poblíž jsme měli bivakovat, ale je dostatek času, tak ještě šlapeme dál a k dnešním 22 kilometrům přidáme další čtyři. Turistickou pěšinou v lesíku docházíme na malou mýtinu, která se stává naším nočním ložem. Večeře z vlastních zásob ohřátá na táboráku a pak již se zabalit do spacáku a ničím nerušeni, ani lesní zvěří, spát. Budíme se postupně, málo komu se chce z teplého spacáku do 7°C ranního, polojasného dne. Uvařený teplý čaj nás všechny naladí do pohody, a jelikož někteří již chtějí šlapat, tak společná poutní přímluvná modlitba je o něco později, kdy se všichni sejdeme dohromady. Cesta je opět místy kolísavá, jednou pořádný kopec, krásně volná rovinka, kopeček a náhle ostře dolů. Polední modlitba je u nádherného přírodního místa – Pulčínských skal. Láká k prozkoumání a někteří toho využívají a slézají přístupná místa skal. V blízkosti doplňujeme PET láhve pramenitou vodou a po hodině chůze již vstupujeme na polní cestu, která se za několik okamžiků mění v asfaltovou, jež nás přivádí k cíli dnešního dne – Lidečko. Než dorazíme na faru, stihneme menu v motorestu u Čertových skal a tak zaplníme naše hladové žaludky teplým jídlem. Otec Jan Ston není osobně přítomen, musel odjet, ale vítá nás jedna milá farnice, která nám přenechává všechny možné vymoženosti zdejší fary: sprcha, lůžka, kuchyň, občerstvení – koláčky, bábovku, minerálky, prostě pro poutníky nadstandard – luxus. Máme i to štěstí, že přijel Otec děkan František Král, aby sloužil mši svatou ve zdejším kostele, zasvěcenému sv. Kateřině Sienské, v 18:00 hodin. Tu si nemůžeme nechat ujít a rovněž jeden náš poutník využívá svátosti smíření. Po osobním setkání s otcem děkanem dostáváme požehnání na další kilometry naší pouti. Dnešních 19 kilometrů bylo před dalším dnem dobrým rozhodnutím, je delší čas na odpočinek, k tomu usínání na lůžcích je balzámem pro celé tělo. Společný desátek Růžence a žádné dlouhé klábosení a ponocování, čeká nás poslední dlouhá etapa – 31 kilometrů. Vstáváme velmi brzo, v 3:15 hodin. Snídaně a již alou na další pochod. Včerejší den byl poznamenán malou nehodou. U jednoho poutníka došlo k podvrtnutí kotníku. Noha se obvázala, zpevnila a rozešla se. Čekali jsme, co bude ráno. Předpoklad se potvrdil, otok se objevil a bolest se projevila. Nastalo rozhodování co dál, ale zdravý rozum zvítězil před zbytečným hrdinstvím. Po ranní modlitbě došlo k rozloučení, slzy byly na krajíčku. Spolupoutník se vydal k nádraží a my byli rádi, že docestoval v pořádku domů, když jsme od něj před polednem dostali SMS zprávu, to jsme už měli víc jak polovinu cesty za sebou. Krajina se vlnila, ale ne již jak předchozí dny, okolní výhledy byly nádherné.
Krásné slunečné počasí nás vyvedlo na silnici akorát před polednem a ve stínu košatého dubu, kde byla Boží muka, jsme se pomodlili Anděl Páně. Prošli jsme za plného svitu slunce obcí Horní Lhota a je před námi poslední strmé stoupání do kopce. Lesíkem pak pokračujeme a pozvolna sestupujeme do Pozlovic. Tady nás na faře již vítá vůně připravené gulášové polévky, koupelna se sprchou, matrace na spaní. Je zde taky ubytován Otec Gabriel Miroslav Kubík – františkán z konventu v Uherském Hradišti. Ten nás srdečně zve na mši do kaple sv. Anny v Augustiniánském domě v Luhačovicích. Dva poutníci zůstávají na faře, jsou hodně unavení a necítí se na další kilometry. Zbylí se vydáváme kolem 15:30 na čtyř kilometrovou cestu do kaple. Je hodně teplo a slunečno, únava je značná, nohy zespod pálí, ale pocit na mši je naplněním všech očekávání z dnešního dne. Vracíme se zpět a po odpočinku navečer jdeme do blízké restaurace na večeři. Po ní máme tolik síly, že si jdeme na hodinu zahrát do vedlejšího podniku bowling. Pak ale již honem na kutě, večerní modlitba, popřání dobré noci a klidné usínání po nejnáročnějším dni celé pouti. Jen dva dny nás dělí od cíle pouti a středečních 18 kilometrů nám dopřává spát do šesti hodin. Balení věcí, úklid, snídaně jsou již běžným rituálem a samozřejmostí. S ranní modlitbou a požehnáním na další kroky pouti nás vyprovází Otec Gabriel. Kráčíme k lázeňskému městu Luhačovicím, procházíme kolonádou, kde si někdo doplní láhev pramenitou vodou Vincentka a také se kupují lázeňské oplatky. Scházíme ke kostelu Svaté Rodiny a zvoníme na zvonek u fary. Otvírá nám Otec Hubert Wojcik a po pár vřelých slovech, poděkování za pohostinnost v Pozlovicích, které spadají pod duchovní správu luhačovické farnosti, je nám požehnáno a my se odebíráme městem dále k dnešnímu cíli – Prakšicím. Dnešní cesta je, bez malého lesíku, z větší části vedena rozlehlými lány polí s obilím. Krajina je přesto úžasná, zvláště když si vítr trochu pohrává s klasy pšenice, žita nebo ovsa. Malý lesík je naším útočištěm pro polední modlitbu. O půl hodiny později pak přicházíme do Prakšic, kde se potkáváme s početnou skupinou mladých poutníků z Valašských Klobouků. Ti si jdou nalehko, věci jim veze doprovodné vozidlo, ale zato putují až na Velehrad, cca 50 kilometrů. Po popřání mnoho zdaru a několika dalších minut chůze stojíme na prahu zdejší fary. Vítá nás manželský pár, který se o opravenou faru stará. Místo není trvale obsazeno, dojíždí sem sloužit mše svaté kněz z Uherského Brodu, ale to se má v nejbližší době změnit, jak jsme se vším okolo seznamováni. Vše je zde nové, koupelny, pokoje, kuchyň, velký sál na křtiny a oslavy. Odpočíváme, jdeme na nákup do malého obchůdku a něco lehkého si připravujeme v kuchyni. Mezitím se objevil Vašek, který přijel z Olomouce a připojil se tak k dalšímu našemu společnému putování. Není tomu ani dvě hodiny od příchodu a paní, která nás vítala společně s manželem, nám přináší vrchovatý talíř s čerstvě upečenými koláčky. Tolik
5
M O S T 2 3 6 / X X
dobrých a milých lidí potkat je úžasné. Vše se ale změní, když jdeme večer do místního pohostinství na večeři. Na vývěsce je napsán smažený hermelín s hranolky. Chceme si jej objednat, ale jaké překvapení od obsluhující – není. Ptáme se na něco jiného, ale nic není. Takto rozladěni odcházíme a na návrh ať si zajedeme do Uherského Brodu, se nám to jeví jako jediné východisko, abychom nestrádali hladem. Autobusová zastávka je nedaleko a opravdu za necelých 10 minut jede autobus. Pak to již šlo všechno hladce, večeře v pizzerii, večerní prohlídka náměstí s poslechem zajímavostí z informační tabule, zpáteční jízda do Prakšic, večerní hygiena, modlitba a spánek. Dnes je ten den, kdy naše nohy spočinou na poutním místě a rovněž jsou cílem naší sedmidenní cesty – Velehrad. Po vstávání ve čtyři hodiny, nezbytných ranních úkonech, rozloučení se s našimi milými hostiteli, odcházíme před půl šestou směrem k Uherskému Hradišti. Cestou než vyjdeme z obce, se zastavujeme v části Vinohrady u kamenného kříže a v přímluvných modlitbách za všechny známé, naše hostitele, všechny poutníky, které potkáme cestou, nás míjí na kole starousedlík, který se s námi dává do řeči, pak odjíždí. Po nějakém čase se vrací a předjíždí nás, aby záhy za několik okamžiků stál u cesty, opět nás pozdravil a předal nám na cestu dvě sklenice domácího medu. Dozvídáme se, že je včelař a přeje nám vše nejlepší. Opět jsme zaskočeni laskavostí místních obyvatel, po těle se rozlije blažený pocit vřelých povzbuzení a také se hned jde zcela lehce, i když na zádech máme nejméně 10 kilogramů zátěže. Jak jsme v modlitbě připomínali všechny poutníky, které potkáme, netrvá dlouho a jeden se k nám připojuje. Cestuje různě, autobusem, vlakem, pěšky již skoro 14 dnů. Poslední úsek na Velehrad jde pěšky. Má již svůj věk a jít s námi ho trochu víc unavuje. Jsme asi příliš rychlí, a proto využívá možnosti, že potkáváme další poutníky, které jsme došli v lánech s obilím, a připojuje se raději k nim. Širé lány a v dáli kovová konstrukce rozhledny s anténním systémem pro přenos dat. Po vystoupání nahoru máme možnost spatřit, i když v oparu, Uherské Hradiště, Staré Město, Buchlov a tam v dáli Velehrad. K faře na náměstí v Uherském Hradišti zbývá hodina a půl chůze. Po projití městem stojíme u vrat a zvoníme na paní ve farní kanceláři, která je mírně zaskočena, přesto nás srdečně vítá. Otec děkan Jan Turko je jako jeden z účastníků na cyklopouti z řecké Soluně, takže paní asi nevěděla, že přijdeme. Přesto jsme uvedeni do místností, kde je opět koupelna se sprchou, kuchyň s vybavením a velká místnost se stolem nejméně pro 16 osob a dvě místnosti k přespání s gaučem a matracemi. Po odpočinku a sprše jdeme na oběd do restaurace, pak něco nakupujeme na večeři a snídani dalšího dne. Zítra je svátek sv. Cyrila a Metoděje a zde je všude zavřeno, svátek tady totiž slaví, ne jak je tomu u nás a jinde. Odpoledne jsme svědky příjezdu všech cyklistů, kteří po 16 dnech ujeli více než 1800 kilometrů, aby se vrátili včas na oslavu 1150. výročí příchodu slovanských věrozvěstů na Velkou
Moravu. Vítáme se s otcem děkanem a kolem čtvrté odpoledne se odebíráme nalehko na Velehrad, na „Koncert lidí dobré vůle.“ Po hodině a půl stojíme před velehradskou bazilikou a trochu si procházíme okolí. Pak se rozdělujeme a každý osobně podle svých pocitů sám rozmlouvá s naším Pánem, kde svěřuje své děkovné a přímluvné modlitby a vše ostatní, co během pěšího putování vězelo v srdci. Společně se scházíme před zahájením koncertu. Vypuštění balónků je silným dojmem, při němž jihne srdce a sklí se zrak, všechny starosti a útrapy jsou ty tam, jen nesmírně blažený pocit se spoustou milostí od našeho Pána v přítomnosti dobrých lidí. Program je rozsáhlý, ale my využíváme možnosti zhlédnutí, v nedalekém archeoparku Modrá, další díly čtyřdílné filmové série „Cyril a Metoděj – Apoštolové Slovanů“. Škoda, že zde nemáme věci, mohli jsme v předpremiéře, shlédnout všechny díly. Kyvadlovou dopravou se posledním autobusem v 23:00 hodin vracíme na faru do Uherského Hradiště. Usínáme před půlnocí, plni krásných zážitků a nečekaných událostí. Posledním dnem, kterým jsme odloučeni od našich rodin, blízkých, známých, ale plni štěstí a radosti, že se s nimi opět shledáme a někteří již velmi brzo. Z Třince totiž také odjíždí farníci na pouť na Velehrad. Po našem probuzení ve 4 hodiny, snídani, úklidu, rozloučení se a s požehnáním na závěrečné kilometry od Otce děkana, odcházíme před šestou hodinou. Stejnou cestou jako včera, se všemi věcmi, čekáme na autobus s třineckými poutníky. Po osmé hodině si srdečně tiskneme ruce, objímáme se a sdělujeme si první dojmy a zážitky. Krosny jsou naloženy do autobusu a opět bez zátěže se odebíráme před baziliku, abychom byli včas na slavnostní mši svaté. Byla nádherná a na závěr lehký deštík, jenž se snesl na naše hlavy, nám připadal jako samotné požehnání od našeho Pána. Díky Pane za všechny milosti. Do odjezdu v 15:00 hodin byl dostatek času na prohlídku poutního místa. Lidí spousta, přesto se zde potkávali známí z různých míst naší vlasti a také i zahraničí. Také nám se to podařilo a s vřelým potřásáním a objímáním jsme
se radovali ze setkání. Nadešel čas odjezdu k domovu a s ním konec našeho Cyrilometodějského putování. Křivdy, zloba, nervozita, rozmrzelost, únava to se vytratí. Ochota, vřelost, povzbuzení, pomoc, radost – přetrvá a zůstane navždy ve vzpomínkách z této cesty, jež byla nepatrným zrnkem pouti, kterou museli vykonat naši patroni sv. Cyril a Metoděj. Děkujme jim za to v modlitbách, že pro nás obětovali vše, čímž byli od našeho Pána pověřeni a co vykonali. Právem platí stále: „Dědictví otců, zachovej nám, Pane!“ Na závěr pár odpovědí na otázky, které byly položeny po pěší pouti: Co tě přivedlo k pouti na Velehrad? Vzdát hold a poklonu našim věrozvěstům a poděkovat za to, co jsme a čím jsme. Jaké úmysly byly předmětem tvé osobní pouti (pokud chceš sdělit)? Začal jsem o tom uvažovat až na pouti… Za všechny, kdo potřebují pomoc. Měl/a jsi pochyby, že pěší pouť nezvládneš? Ano, hned druhý den, ale řekl jsem si, že to musím zvládnout. Kdy jsi měl/a nejkritičtější období? Jak jsi ji zdolal/a? První tři dny, když jsem měla puchýře a musela jít hodně do kopce. Zdolala jsem to modlením Růžence, samozřejmě v duchu, abych mohla popadnout dech. Jaký pocit jsi měl/a po dokončení celé trasy? Úžasný. Opět jeden velký životní úspěch. Splnilo se tvé očekávání s programem pěší pouti? Nad očekávání, výborná parta mladých lidí, která někdy i s vypětím všech sil, chtěla dosáhnout svůj cíl. Na jakou pěší pouť by, jsi se vydal/a (můžeš doporučit)? Santiago de Compostella. Jana, Katka, Lukáš, Vojta, Ondra, Mirek, Tomáš
6
M O S T 2 3 6 / X X
N u d a Modlitba na prázdniny Jsem šťastný, že mám volno. Čas pro sebe, čas pro Tebe. o p r á z d n i n á c h Jenom dva dny se Lucka radovala z toho, že má prázdniny. První den ráno dlouho ležela, poté pomaličku snídala – vždyť nemusela nikam spěchat. Když po sobě uklidila, měla dost času na to, aby si hrála, malovala, četla… Druhý den dělala totéž, ale třetí den je jí od rána smutno. Maminka se jí ptá: „Co je s tebou?“ „Ale nic,“ odpovídá nevrle a zalézá do svého pokojíku. Ale tam si nehraje, nemaluje, ani nečte. Sedí v rohu pokoje a před očima má svou třetí třídu a v duchu se baví s kamarádkami – ona s černými vlasy spuštěnými až na ramena si živě povídá s blonďatou Klárkou a volá Lidku ostříhanou na kluka. Sní, zatímco skutečnost je jiná: sedí sama v rohu dětského pokoje a ulevuje si hodně nahlas: „To je nuda!“ Maminka je už na odchodu do práce. Zaslechne její vzdechy a připomíná jí: „Víš, co ti říkala paní Holečková?“ „Vím,“ zahučí děvče a tiskne se ještě více do rohu. Paní Holečková je maminkou čtyř dětí, které se jí narodily brzy po sobě. Když se postaví vedle sebe, jsou jako stupínky barevného schodiště u prolézačky. Když se u nich Lucka s maminkou zastaví a hraje si s dětmi, tak paní Holečková říkává: „Když jsi, Lucko, tady, je doma pohoda.“ Před prázdninami ji ustaraná maminka pozvala: „Lucko, přijď k nám, budeme moc rádi.“ Odmítla: „To nejde, mám doma tolik práce…“ Ale teď to cítí jinak. Pomalu vylézá z kouta, kde až dosud smutila. Představuje si malou Adélku, staršího Jeníčka, ještě větší Barunku a nejstaršího Mirka. „Tam nuda nebude,“ mumlá si sama pro sebe a už se těší, jak ji bude paní Holečková chválit: „Lucko, ty jsi zlato. Přijď zase.“ Děvčata a chlapci, užívejte si prázdnin naplno. Ale nezapomeňte, že i o prázdninách je tady Bůh, a proto se modleme a choďme na mši svatou. Jsou tu naši bližní a potřebují, abychom jim byli nablízku. Josef Janšta
Očekávám mnoho – slunce, oblaka, vítr, vodu, dálky, přátele. Otevři mi oči pro krásu svého světa, dej mi pozorný sluch pro hlas stvoření. Děkuji ti za dny volnosti. Dej ať nasbírám sílu, abych byl laskavější. Setkám se s lidmi, blízkými i cizími, děkuji Ti a prosím Tě, abych jim dovedl naslouchat, abych se přiblížil jim i jejich světu, abych jim porozuměl, neboť mám čas. Dej mi slova a činy, které dávají radost. Na všech cestách, ať je se mnou Tvá láska. Dej ať se vrátím domů bohatý zkušenostmi a novou silou. (Alfonso Pereira: Myšlenky a modlitby)
Obrázková doplňovačka O prázdninách máme čas, kdy si můžeme, hrát, jezdit na výlety, zažívat spoustu dobrodružství, objevovat krásnou přírodu a být s těmi, které máme rádi. Prázdniny nám vždy připraví mnoho nových zážitků, ale můžeme také ...........(viz tajenka obrázkové doplňovačky) Obrázky správně pojmenuj. Číslo u obrázku ti udává, kolikáté písmeno máš vybrat, abys získla tajenku, která se pak čte po řádcích.
Dětskou stránku připravují Lucka a Eva
„Hurá, škola volá“ Srdečně zveme všechny děti v sobotu 7. září 2013 v 17 hodin na mši svatou u příležitosti zahájení školního roku. Po mši svaté se všichni přesuneme do farní zahrady, kde si zahrajeme hry a uděláme táborák. Nezapomeňte vzít sebou párek a chléb. Na všechny se moc těší farní teta Silva a mládež.
7
M O S T 2 3 6 / X X
Z A M Y ŠL E N Í N E J E N P R O ŠO F É R YČ e r v e n c o v á s e t k á v á n í (K napsání tohoto článku mě inspirovala přednáška P. Pavla Semely „Ježíš – Pán a Mistr“, z KCHK roku 2007.) Máte řidičák? A když jedete autem, berete stopaře? A už jste někdy vzali stopaře? Ne? A co kdyby tím stopařem byl Pán Ježíš? Vzali byste ho do auta? Asi jo, že? Chvíli byste si povídali, možná byste se ho po čase i zeptali, zda jedete správně, zda máte odbočit vpravo nebo vlevo… A teď přemýšlejte… Jedete v autě života… Pán Ježíš se vás zeptá: „Předáš mi řízení svého auta?“ Přeložím: „Můžu být Pánem tvého života? Předáš mi řízení tvého života? Budeš vše plánovat podle mě?“ Cizímu stopaři bychom klíčky svého auta těžko odevzdali a přiznejme si i Pánu Ježíši máme někdy problém ty klíče dát. Někomu se to ale podaří. Klíče Pánu Ježíši do rukou dá a sedne si na sedadlo spolujezdce. Pak spolu opět vykládáte, koukáte, že to řízení Pánu Ježíši jde, že mu to jde i možná trochu lépe než vám, možná o hodně lépe než vám… Nevím jak vy, ale já na delší cestě s výborným šoférem občas usnu. A totéž se může stát každému z nás, pokud nechá opravdu vše jenom na Pánu Ježíši. To ale on nechce. On totiž chce být stále znova a znova ujišťován o tom, že On je Pánem našeho života a že mu to řízení svěřujeme zas a znova, že není jen námi najatým řidičem. Taky chce ale vědět, že mu ty klíče, až se proberete, zase nevezmeme zpět… Pán Ježíš hlavně chce, abychom s ním na našem životě spolupracovali. Nestačí jen sedět a občas se pomodlit, abychom dobře dojeli, ale je třeba někdy to auto opravit, někdy je třeba odstranit překážku, která se vyskytne na cestě. Nebo si myslíte, že když se na silnici objeví spadlý strom, tak Pán Ježíš vystoupí a řekne: „Strome, zvedni se.“? Já bych řekla, že spíš přiloží ruku k dílu a bude se ho snažit zvednout. A sám ho asi nezvedne. Samozřejmě bude záležet na velikosti stromu, ale bude-li přiměřeně velký, tak ho určitě lépe zvednou dva - Pán Ježíš a já, pokud vystoupím a pomohu. Neříkám, že modlitba není potřebná, ale vždy jenom nestačí. Uvedu příklad: Dítě koktá, a my se začneme modlit, aby přestalo. Nevím, jak byste to řešili vy, ale známá šla se synem k logopedovi. A vůbec to nebrali jako něco špatného, jako selhání její nebo jejího manžela. Šli za odborníkem, který jim pomohl. Samozřejmě, že pak několik měsíců pilně doma cvičili a docházeli do poradny (vystoupili z auta a snažili se zvednout ten strom), ale také se modlili s celou rodinou, aby se to spravilo (Pán Ježíš zvedal ten strom s nimi). Vždyť „bez Božího požehnání marné lidské namáhání“. Opravdu, moc modlitby je taky důležitá, znám totiž taky příběh, kdy ani roční snaha logopeda, rodičů a klučiny nepřinášela výsledek. Zde pak pomohla až vroucí modlitba.
Ještě jedna věc… Myslíte si, že by chtěl Pán Ježíš jet s vámi v autě celou cestu vašeho života, aniž by se na vás usmál? Nebo byste se i vy rádi s ním zasmáli? Já nevím jak vy, ale já bych chtěla raději to druhé. Vždyť i své učedníky vzal Pán Ježíš hned po jejich vyvolení nejdřív ne do synagogy, ale na svatbu do Kány Galilejské. Na veselou to událost, kde se radovali ze sňatku dvou mladých lidí. Tak i my se máme radovat a ne kabonit. Já vím, že ne vždy je život veselý – ale křesťané by neměli být lidé vážní, smutní a bez energie. Měli by to být lidé naplněni radostí Ducha svatého, lidé vstřícní vůči ostatním, lidé s úsměvem na tváři a s otevřeným srdcem, lidé, kteří mohou úsměv rozdávat – vždyť je zadarmo a vždy zahřeje. Vždyť máme důvod k radosti. Pán Ježíš zvítězil nad smrtí. A když chce, abychom ho přijali v oltářní svátosti, v Eucharistii – máme mít radost z toho, že chce vejít do našeho srdce, že chce opět usednout do toho našeho auta života, a že opět chce, abychom mu odevzdali ty klíče od auta. Abychom mu dennodenně v modlitbě řekli: „Pane Ježíši, pojď, vejdi do mého srdce, vejdi do mého života. Plně se Ti odevzdávám a předávám Ti klíče svého života. Jeď tou cestou, kterou chceš Ty, s pomocí Ducha svatého a s ochranou Panny Marie, veď mě životem. A když bude potřeba, řekni, a já přiložím ruku k dílu. Amen.“ Můžete mu to říct i jinak. Tak jak to zrovna cítíte v srdci vy… a snad i s úsměvem na tváři… Cubrová Katka
Letní měsíce bývají vždy ve znamení lidských setkávání. Lidé vycházejí ze svých domovů a vyrážejí za poznáním nových míst, nových lidí, nových přátel. Kromě nejrůznějších dovolených, ať už v naší vlasti či v zahraničí, putujeme také na různá poutní místa, kde se setkáváme tak trochu jiným způsobem s Bohem a Jeho Svatými i s Matkou Boží Pannou Marií. Dvě z těchto setkání se konala ve znamení a režii mužů z naší farnosti. První se uskutečnilo v sobotu 6.7. v Lištné. Bylo to tradiční „Akolytoparty“, takové výroční setkání našich akolytů, na kterém se kromě příjemného posezení probírají i různé problémy a otázky spojené s touto, pro farnost tak potřebnou službou. Pohoštění, které připravil Marian K. (spíše předpokládám, že to vše přichystala paní Iveta K.) bylo vynikající. Navíc Janek G. donesl borůvkový koláč. Borůvky nasbíral on, zda také ten koláč sám upekl, to už nevím... Samozřejmě došlo i na společné foto, které si můžete prohlédnout i s jinými fotografiemi na internetových stránkách farnosti. Na další setkání - pouť vyrazilo společenství mužů v pátek 12. července. Cílem bylo „Sanktuarium Pasyjno-Maryjne - Kalwaria Zebrzydowska. Ihned po příjezdu se nás - 11 poutníků - duchovně posilnilo mší svatou, kterou odsloužil O. Adrian přímo v kapli Matky Boží Kalvárské pod Jejím milostným obrazem. Poté nás místní průvodce seznámil s tímto významným poutním místem a na velké maketě, která byla nedávno nainstalována v místním poutním domě jsme si mohli prohlédnout i okolí kláštera bernardinů (tzv. Dróżki Matki Bożej, Dróżki Pana Jezusa se všemi kapličkami, třemi poustevnami atd.). Poté jsme také posilnili naše těla v místní restauraci a navštívili obchůdek s votivními předměty a knihkupectví. Na závěr našeho pobytu na tomto poutním místě jsme se společně pomodlili růženec symbolicky nad hrobkami místních řeholníků. A protože jsme byli na Kalvárii, byla to bolestná část posvátného růžence. Ten den jsme měli ještě v plánu navštívit i Wadowice – rodiště bl. Jana Pavla II., ale z časových důvodů a rovněž proto, že centrum Wadowic bylo uzavřené, jsme od toho záměru upustili a vyrazili jsme směrem k obci Międzybrodzie Żywieckie. Nad touto obcí se tyčí Góra Żar, kterou jsme „zdolali“ lanovou dráhou. Z hory je nádherný výhled na soustavu tří vodních přehrad (Tresna, Porąbka, Czaniec) u jejího úpatí a za příznivého počasí a dobré viditelnosti je možné dohlédnout i na vrcholky beskydských kopců v okolí Třince. Konečnou zastávkou byla návštěva rodičů O. Adriana v Żarnówce Dużej, kteří nás přivítali s pověstnou polskou pohostinností. Trochu jsme litovali, že denní doba už pokročila a my jsme museli vyrazit směrem ke svým domovům. I z této akce máme několik fotografií, které najdete na farním webu. SJK
P e r i o d i c k á ú d r žb a v a r h a n Jistě jste, milí farníci poznali, že v uplynulém týdnu naše varhany buď nehrály vůbec anebo hrály nějak divně. Důvodem bylo jejich čištění a ladění. Někteří z vás se divili, proč zase nějaká oprava, když se varhany opravovaly nedávno. Víte, ono to tak nedávno zase nebylo a varhany jsou velice citlivý nástroj - píšťaly, rejstříky, vzdušnice – to vše moc trpí výkyvy teploty (nejhorší jsou přechodná období jaro, podzim), změnami vlhkosti, prašností… Někdy stačí malinká nečistota a nějaký rejstřík prostě nehraje. Všichni dobře víme, v jak prašném místě se naše varhany nacházejí, myslím samozřejmě Třinec jako takový, nejen náš farní kostel. Před dvěma lety rovněž proběhlo malování kostela, a to varhany také dostanou pěkně „zabrat“. Proto tedy proběhla jejich tolik potřebná údržba, a že to nebyly vyhozené prostředky poznáte sami, když naše varhany znovu budou zaznít a vy je uslyšíte znovu v jejich plné kráse. Stanislav Janczyk
8
M O S T 2 3 6 / X X
N e d ěl n í l i t u r g i e Pořad v s r p n u § Neděle 4.8.2013 18. neděle v mezidobí (4.8.) 1. čtení: Kaz 1,2;2,21-23; 2. čtení: Kol 3,1-5.9-11; Evangelium: Lk 12,13-21 Žalm: odp. Kéž byste dnes uposlechli jeho hlasu! Nezatvrzujte svá srdce! Ref. Słysząc głos Pana serc nie zatwardzajcie.
bohoslužeb v srpnu
– 18. neděle v mezidobí; 6.30 a 10.00 česky, 8.00 a 17.00 polsky.
Úterý 6.8.2013 – svátek Pro§ měnění Páně. Pátek 9.8.2013 – svátek sv. § Terezie Benedikty od Kříže, panny a mučednice, patronky Evropy. Sobota 10.8.2013 – svátek sv. § Vavřince, jáhna a mučedníka.
19. neděle v mezidobí (11.8.) 1. čtení: Mdr 18,6-9; 2. čtení: Žid 11,1-2.8-19; Evangelium: Lk 12,32-48 Žalm: odp. Blaze národu, který si Hospodin vyvolil za svůj majetek. Ref. Szczęśliwy naród wybrany przez Pana. 20. neděle v mezidobí (18.8.) 1. čtení: Jer 38,4-6.8-10; 2. čtení: Žid 12,1-4; Evangelium: Lk 12,49-53 Žalm: odp. Hospodine, na pomoc mi pospěš. Ref. Panie mój, Boże, pośpiesz mi z pomocą. 21. neděle v mezidobí (25.8.) 1. čtení: Iz 66,18-21; 2. čtení: Žid 12,5-7.11-13; Evangelium: Lk 13,22-30 Žalm: odp. Jděte do celého světa a hlásejte evangelium. Ref. Całemu światu głoście Ewangelię. 22. neděle v mezidobí (1.9.) 1. čtení: Sir 3,19-21.30-31; 2. čtení: Žid 12,18-19.22-24a; Evangelium: Lk 14,1.7-14 Žalm: odp. Bože, ve své dobrotě ses postaral o chudáka. Ref. Ty dobry Boże biednego ochraniasz. Příští číslo MOSTu vyjde 1. září 2013. Příspěvky můžete zasílat do 22. srpna 2013.
most
Neděle 11.8.2013 – 19. neděle §
Mše svatá v Domově pro seniory § na Sosně je každý pátek v 15.30. Půl hodiny před začátkem mše svaté je možno přistoupit ke svátosti smíření. Mše svatá v Nemocnici Sosna je § sloužena každou sobotu v 15.30. Přede mší svatou příležitost ke svátosti smíření. Redakce neručí za jazykový sled jednotlivých mší svatých. Sledujte vývěsku v kostele!
v mezidobí; 6.30 a 10.00 polsky, 8.00 a 17.00 česky. Čtvrtek 15.8.2013 – Slavnost § Nanebevzetí Panny Marie. Neděle 18.8.2013 – 20. neděle § v mezidobí; 6.30 a 10.00 česky, 8.00 a 17.00 polsky. Sobota 24.8.2013 – svátek sv. § Bartoloměje, apoštola. Neděle 25.8.2013 – 21. neděle § v mezidobí; 6.30 a 10.00 polsky, 8.00 a 17.00 česky. Neděle 1.9.2013 – 22. neděle § v mezidobí; 6.30 a 10.00 česky, 8.00 a 17.00 polsky. Poslední neděle v měsíci § Mariánské večeřadlo. V průběhu týdne mše svaté za§ čínají v 6.35 a 17.00 hodin. V pondělí, středu, pátek - ranní česky, večerní polsky. V úterý, čtvrtek, sobotu - ranní polsky, večerní česky. Každý čtvrtek po večerní mši § svaté je adorace Nejsvětější Svátosti Oltářní do 19.00 hodin. Každý první pátek je po ranní mši § svaté výstav Nejsvětější Svátosti Oltářní. Každý pátek vyjma prvního pátku § je výstav Nejsvětější Svátosti Oltářní s modlitbou Korunky k Božímu Milosrdenství. První pátek v měsíci - litanie § a zasvěcení Božskému Srdci Ježíšovu.
Apoštolát modlitby – srpen 2013 Denní modlitba apoštolátu modlitby Nebeský Otče, kladu před tebe celý dnešní den a ve spojení se tvým Synem, který ve mši svaté neustále zpřítomňuje svou oběť za záchranu světa, ti v něm nabízím své modlitby, práce, utrpení i radosti. Duch svatý, který vedl Ježíše, ať je i mým průvodcem a dává mi sílu svědčit o tvé lásce. Spolu s Pannou Marií, Matkou našeho Pána a Matkou církve to všechno přináším jako svou nepatrnou oběť zvláště na úmysly Svatého otce. 1. úmysl všeobecný: Aby rodiče a vychovatelé pomáhali novým generacím utvářet si správně svědomí a růst v dobrém a poctivém životě. 2. úmysl misijní: Za místní církve na africkém kontinentě, aby ve věrnosti evangelnímu poselství přispívaly k vytváření pokoje a spravedlnosti. 3. úmysl národní: Aby ti, kdo musí překonávat překážky a lidskou zlobu, neztráceli odvahu a sílu k věrnému plnění křesťanských povinností. Internetové stránky naší farnosti najdete na adrese www.trinec.farnost.cz
