Využití arteterapie při práci s klientem ve Středisku výchovné péče
V Kladně 28.10.2011
Mgr. Alice Pohořská
Ve Středisku výchovné péče ve Slaném pracuji pátým rokem jako speciální pedagog etoped na ambulantním oddělení . Stěžejní částí mé práce je nejen individuální práce s klientem, a s celým rodinným systémem, ale i práce s třídními kolektivy na základních či
středních školách. Další nedílnou součástí je provázení klienta dvouměsíčním preventivně dobrovolným pobytem na internátním oddělení. V této práci se věnuji využití arteterapie při individuálním a skupinové práci s klientem, a to právě v průběhu dvouměsíčního pobytu klienta ve středisku. Nejprve bych ráda vymezila pojem Středisko výchovné péče (dále jen středisko či SVP) a taktéž vymezením klientely střediska. SVP je součástí sítě institucí preventivně výchovné péče a zařízení pro výkon ústavní výchovy a ochranné výchovy. Jak jsem již zmínila výše, ve středisku se nachází dvě oddělení, a to ambulantní a internátní. Práce na ambulantním oddělení spočívá především v práci s klientem a jeho rodinou. Doporučení pro návštěvu střediska buď vzejde od školy, kurátora, jiného pracovníka OSPOD, lékaře či je na uvážení samotného rodiče či klienta. Klientem střediska může být dítě nebo zletilý ve věku 3 až 26 let. Klient přichází do střediska nejčastěji v doprovodu svého zákonného zástupce - rodiče. Práce probíhá formou pravidelného setkávání přibližně jedenkrát za 14 dní až měsíc. “Typickým“ klientem střediska je klient ve věku 12-15 let, většinou chlapec. Nejčastějším důvodem příchodu na ambulantní oddělení jsou školní problémy, kde převažují klienti s diagnostikovaným syndromem ADHD - porucha pozornosti s hyperaktivitou a dále klienti s SPU - specifické poruchy učení. Dalšími důvody příchodu jsou rodinné problémy vztahy v rodině, agresivita klienta, obtížné vztahy s vrstevníky, záškoláctví, útěky z domova, krádeže, nevhodné vztahy s vrstevníky, osobnostní potíže, experimentální užívání návykových látek. Kontraindikací práce s klientem ve středisku je závislost na psychoaktivních látkách, kdy klient obdrží kontakt na kompetentní pracoviště, které se dané problematice věnuje. Stejně tak nelze přijmout klienta
se závažnou psychiatrickou diagnózou, především
v akutním psychotickém stavu. Práce s klientem na ambulantním oddělení nejčastěji probíhá formou individuální a rodinné terapie, kdy je s klientem a jeho rodinou stanovena zakázka - kontrakt spolupráce, který se v průběhu může změnit a zakázka je pak tedy překontraktována. Práce na zakázce (především s mladšími klienty) probíhá formou dohody, kdy na každém sezení je stanoven závazek, který si jak klient, tak rodič sám zadá a na příští konzultaci probíhá reflexe, jak se na daném závazku dařilo či nedařilo pracovat. Cílem preventivně výchovného působení, aby klient a jeho rodina tuto péči, podporu a doprovázení již nepotřebovali a stali se kompetentními a samostatnými jedinci, kteří řídí svůj život sami.
V případě dlouhodobých obtíží klienta zní nejčastější forma zakázky ze strany rodičů přibližně takto: „Aby se začal lépe učit, aby respektoval dospělou autoritu,
a to
především rodičů a učitelů, aby dodržoval pravidla, zlepšil si prospěch, aby už nezlobil.“ Ze strany klienta pak zakázka často zní: „Abych se zlepšil v chování, abych nezlobil, měl lepší známky a méně poznámek“. Fakt, že zakázka ze strany rodičů zní spíše příkazově či výkonově, není náhodou. Rodiče, často unaveni okolnostmi, nedokáží více konkretizovat svou zakázku, která se pak omezuje na tato “hesla“. Samotný klient pak často zakázku formuluje po vzoru svých rodičů, sám příliš o spolupráci se střediskem nestojí, či neví, jak by ji mohl využít ve svůj prospěch. Klíčovým momentem pro změnu, který se velmi často v mé praxi objevuje, jsou ale často samotného vztahy v rodině, společné trávení volného času, komunikace mezi členy rodiny. Dle výše uvedeného, se ale tomuto tématu většina zakázek ze stran klientů a jejich rodin téměř vůbec nevěnuje, či je vyjádřena pouze heslovitě a velmi nekonkrétně, vzdáleně. Často by rodiče rádi nechali své dítě pomyslně “opravit“, aby už ve škole nezlobilo a plnilo vše dle svých povinností. Stává se, že obtíže, které celou rodinu provázejí jsou již tak trvalého
a
negativně se prohlubujícího rázu, že není v jejich možnostech a silách, aby nastal proces změny. V tomto případě je klientovi nabídnut dvouměsíční dobrovolně preventivní pobyt na internátním oddělení. Pokud hovoříme o dobrovolnosti, se kterou se ruku v ruce pojí motivovanost klienta, narážíme na úskalí, se kterými se pracovníci střediska často potýkají. Rodiče jsou pro pobyt svého dítěte ve středisku rozhodnuti a jsou to právě jen
a jen
oni, kteří jako zákonní zástupci o tomto kroku rozhodnou. Pouze ve dvou případech, o pobytu klienta ve středisku nerozhodují zákonní zástupci:klient je sám plnoletý nebo je klientovi pobyt ve středisku soudně nařízen. Toto možné soudní nařízení se tím pádem střetává s myšlenkou dobrovolnosti. Klientovi pak nezbývá, než s rozhodnutím zákonných zástupců souhlasit. Tento důležitý moment se snažím ve spolupráci s celou rodinou ošetřit tím, že s klientem o pobytu hovoříme.
Probíráme jeho negativa a pozitiva, zdůrazňuji, že nejde o trest za “špatné
chování“, ale o pomoc, cestu, kterou můžeme společně nalézt, aby došlo k pozitivním změnám, ať už v jakékoli oblasti jeho života. Důležité je, že nejde pouze o “cestu“ klienta samotného, ale o cestu celé jeho rodiny, která změnu musí prodělat taktéž. Toto tvrzení často přirovnávám k hodinovému strojku: pokud se jedno kolečko ve strojku změní, vyčistí, opraví, je dost pravděpodobné, že do strojku plného starých koleček stejně nezapadne a strojek
nebude fungovat. Je třeba všechna kolečka očistit, pečovat o ně, zkusit jimi pootočit, aby celý strojek začal opět správně fungovat. Při svých začátcích v arteterapeutické práci jsem si kladla mnoho otázek. Je zvolené téma vhodné? Ať už ve vztahu k věku klienta či k jeho současné situaci. Bude ho práce bavit? Jak správně vést následný rozhovor s klientem? Jak nehledat souvislosti tam kde nejsou a zároveň umět najít možné styčné body v jeho artefaktu, které mohou sloužit jako ukazatel, kudy by se mohla celkové terapie s klientem ubírat tak, aby mu byla k užitku a nápomocna? Věřím, že s těmito a jinými dalšími otázkami se asi potýkal každý, kdo s vedením arteterapie, či s jakýmkoli jiným druhem terapie začínal. Ve své práci se snažím osvětlit jednotlivé důležité počáteční momenty, kterých je dobré si v arteterapii povšimnout a jak jich dále využít při práci s klientem. V arteterapii je taktéž velmi důležitý a neopomenutelný samotný proces tvorby. Považuji za důležité být přítomna celému procesu a to ze dvou důvodů. Tím prvním je, že vidíme jak celé dílo vzniká, můžeme si všimnout důležitých momentů v tvorbě (nejistota, gumování, nenacházení vhodných barev, obrázků, nespokojenost se svým výtvorem a jiné doprovodné reakce) a druhým , který je možná ještě důležitější,
je právě naše
přítomnost. Klienta bychom neměli nechávat o samotě, jelikož terapie by měla být o vzájemném vztahu, o sdílení, podpoře, doprovázení, zkrátka o tom, že klient na “to“ není sám. Níže jsou popsána témata, která byla při práci s klientem použita. Perníková chaloupka Klienti střediska výchovné péče často uvádějí, že mají experimentální zkušenost s drogou, nejčastěji s THC. Téma perníkové chaloupky bylo zadáno kvůli možnému hovoření a objevení se tématu závislosti, tématu nezvládnuté orality. Dále pak téma “vyhnání, nepřijetí“ dětí macechou, kdy je i otec zanechává v lese jejich osudu. Může se zde také promítnout vztah k autoritám - ježibaba. Dále, jak si s obtížnou situací poradí (byli vyhnáni, nad ježibabou možná zvítězí, ale opět se vrací domů k maceše, která je vyhnala a k otci, který je v lese zanechal). V neposlední řadě přináší aktuální obraz o tom, co je v klientově životě nyní důležité, v jaké fázi příběhu pohádky se právě nachází, jaké úkoly má před sebou. Toto téma bylo tvořeno při skupinové práci klientů. Já jako dům
Toto téma bylo zvoleno jako alternativa ke standardizovaným projektivním testům - test lidské postavy a test stromu (Baum test). Jelikož nemám akademické vzdělání psychologa, zvolila jsem právě tuto nestandardizovanou projektivní techniku. V ní se může promítnou obraz o klientovi jako o sobě samém, jeho vnímání okolí, do kterého je “vsazen“, v jakých vzájemných interakcích s ním je , jakým způsobem o věcech přemýšlí, v jakých vztahových rovinách se pohybuje. Toto téma bylo tvořeno v individuálním kontaktu s klientem.
Maska Téma masky bylo zvoleno z důvodu zkušenosti důvěry v druhé, kdy celý proces je nutné citlivě vést a vždy hovořit o tom, co se chystám dělat. Taktéž je toto téma provázeno kontaktem s druhými lidmi, to jak je příjemné či nepříjemné, když se nás druzí dotýkají. Jaké to je, být v péči druhého,nemoci rozhodovat to, co se bude dít. Taktéž je zde silný moment propojení se sebou samotným, uvědomění si svých pocitů, svého těla. Toto téma bylo tvořena při skupinové práci klientů. Rodinná koláž Rodinná koláž je z mého pohledu jedním z důležitých témat, pokud chceme pochopit a nahlédnout pod pokličku, jak klient subjektivně vnímá svou rodinu, co pro rodinu i jednotlivé členy je z jeho pohledu důležité a charakteristické. Toto téma bylo tvořena při skupinové práci klientů. Bezpečné místo Toto téma bylo tvořeno po řízeném autogenním tréninku, kdy bylo cílem klienta zklidnit, zrelaxovat. Celý proces probíhal skupinovou formou. Poté bylo klientovi zadáno, aby z keramické hlíny vymodeloval své bezpečné místo. Růže Toto téma bylo tvořeno za pomoci techniky aktivní imaginace. Pojem aktivní imaginace zavedl do psychoterapie C.G.Jung. Jde o metodu, kterou používá hlubinná psychologie k vyvolání zkušenosti s osobním nebo kolektivním nevědomím. „Mít imaginativní schopnost znamená, že člověku je dáno, aby více či méně vědomě viděl obraz něčeho, co už nebo ještě není a co se možná ani nikdy nestane. Tyto představy mohou být velmi názorné, určené spíše barvami nebo formou; mohou je však vyjádřit i čichové vzpomínky nebo čichové předjímání,
vzpomínky či fantazie o dotecích nebo i akustické vzpomínky či očekávání. Jindy se projeví spíše jako myšlenky.“ (1, str.13) Toto téma bylo tvořeno v individuálním kontaktu s klientem. Klient si má představit růži, soustředit se na její barvu, vůni, jak vypadá. Dále se soustředit, co se kolem ní děje, popřípadě kde se nachází, jaké je tam počasí, jak se cítí. Na závěr se klient s růží rozloučí a poté má za úkol namalovat , jaký obraz se mu při imaginaci vybavil. Perníková chaloupka - pokračování Klientovi bylo zadáno téma perníkové chaloupky znovu, z důvodů pokračování příběhu a vývoje situace. Tentokrát bylo téma zadáno individuálně.
Ostrov rodiny Tato technika byla zadána pro společnou práci klienta a jeho matky. Důvodem zadání bylo pozorování matky a klienta při společné práci, jejich způsob komunikace, kdo v jaké roli vystupujuje.
Kazuistika klienta Klient, říkejme mu třeba Petr, přišel poprvé společně s matkou do střediska v březnu roku 2010, ve 13ti letech jeho věku. Důvodem kontaktování střediska bylo problematické chování klienta, a to především ve škole. Zakázkou ze strany matky a klienta bylo respektování autority matky a pravidel doma, zlepšení školního prospěchu a taktéž chování ve škole. Od začátku spolupráce matka stála o umístění Petra na dobrovolném pobytu v SVP. Petr vyrůstal v úplné rodině. Matka, která je původním povoláním režisérka, nyní se zabývá alternativní medicínou, otec je scénáristou. Oba rodiče jsou starší, při narození Petra bylo matce 36let a otci 43 let. Petr má o 16 let staršího, nevlastního bratra (jiný otec hochů). Společně s bratrem nevyrůstal (ten, byl od svých 16ti let v péči vlastního otce), přesto má k němu velmi blízký vztah. Rodina žila od Petrova útlého dětství v Německu. Dle matky byl Petr celé dětství s ní, nikdy nebyl doma sám či u jiných pečovatelů. Byl v častém kontaktu s dospělými, kteří rodinu navštěvovali. Již ve školce se začaly objevovat obtíže se začleněním do kolektivu. Z tohoto důvodů, s vidinou zlepšení, se rodina vrátila zpátky do Čech v předškolním věku klienta. Potíže se začleněním do kolektivu dětí ale přetrvávaly i v základní škole a spíše se prohlubovaly. Nyní rodina žije na vesnici, kde je celkově nízký počet dětí. Ve třídě, kterou tou dobou Petr navštěvoval (7. ročník) uváděl, že si s nikým nerozumí. Spíše vyhledával společnost
mladších dětí, kterým mohl určovat pravidla, poslouchaly ho. Matka i škola poukazovala na jeho podivínské chování. Petr má oblibu v neobvyklých koníčcích - pyrotechnika, technika obecně, ale i výborně hraje na klavír. Důležitým momentem v životě rodiny bylo vážné onemocnění otce (rakovina). Otec odmítal veškerou zdravotní péči, se svojí nemocí se vypořádával v domácích podmínkách, což bylo obtížné pro všechny členy rodiny. V průběhu prvního pobytu docházelo u Petra k “podivínskému“ chování, kdy sestrojoval nejrůznější mechanické dekorace z posbíraných materiálů z okolí, zapalování novin v pokoji a k dalším jiným “pokusům“. Celkově jeho chování bylo nepředvídatelné, často se uchyloval k vyhýbavým reakcím. V průběhu pobytu byla patrná jeho nervozita ze všech nových událostí a nově příchozích členů. Měl velkou potřebu se vyptávat a neustále ujišťovat o chodu věcí. Chod událostí mu byl vždy v rámci možností vysvětlen. Zdálo se, že pokud má větší pocit jistoty a bezpečí, pokud jsou mu věci jasně sdělovány s dostatečným časovým předstihem, či je činnost jasně strukturovaná. K patrným známkám nervozity se řadilo chození po špičkách či jejich zakopávání, občasné tiky a záškuby v obličeji atd. Všechny tyto příznaky vedly členy týmu k otázce, zda nejde o poruchu autistického spektra, která se ale v žádném z provedených psychologických vyšetření nikterak neprojevila. Z psychologického vyšetření (WISC III), které bylo v průběhu pobytu uskutečněno vyšlo najevo, že aktuální úroveň verbálních rozumových schopností klienta leží ve středním pásmu průmětu. V popředí je všeobecná informovanost slovně - logické myšlení, nejslabší výkon byl zaznamenán ve zk. počet. představ. Poněkud slabší byl i výkon v oblasti porozumění soc. situacím, což naznačuje menší sociální zralost klienta. Z Rohnerovy diagnostiky rodinných vztahů vyšlo najevo, že chování matky vůči své osobě hodnotí klient poměrně pozitivně, vnímá ji jako osobu přátelskou, laskavou, chápající jeho potřeby. Taktéž otec je chlapcem vnímán v příznivém slova smyslu. I on se zájmem reaguje na synovy potřeby, chová se vůči němu velmi vlídně a přátelsky. Hodnocení matky a Petra spolu korespondovaly, matka sama se posuzuje jako značně přátelská a podporující svého syna. Toto vyšetření bylo v průběhu druhého opakovaného pobytu (viz. níže) znovu zadáno a oproti prvnímu vyhodnocení se velmi lišilo: Petr sám sebe hodnotí jako chlapce pesimistického s negativním pohledem na svět. Mohou se u něj projevit známky hostilního či agresivního chování. Nedává najevo citové projevy. Je spíše labilní, což však odpovídá vývojové normě. Matku vnímá jako málo citově vřelou. Matka k Petrovi naopak vyjadřuje pozitivní citový vztah. Oba stejně vnímají, že čas strávený spolu omezují na dobu nezbytně nutnou. Dalo by se hovořit o vzájemné nevšímavosti.
Z vyšetření osobnosti (HSPQ): Petr vystupuje v hodnocení sebe sama značně pesimisticky. Realita okolního světa v něm vyvolává spíše pocity ohrožení či případného nebezpečí. Pravděpodobně i proto jej tento postoj činí více závislým na emocionální, skutečné podpoře a pomoci ze strany nejbližších. Na jedné straně je soběstačný a rozhoduje se po svém a na straně druhé je nejistý a náročný na city. Výrazně se dožaduje pozornosti a v tomto ohledu je patrná jeho netrpělivost. Co se týče zapojení Petra
do skupiny vrstevníků na pobytu, zapojoval se spíše
pomaleji, po celou dobu svého pobytu byl spíše na okraji sociometrického spektra skupiny. Do konfliktů se dostával s klienty, kteří byli v podobné pozici. Neformální vůdce skupiny uváděl často jako své přátele, ač z nich měl obavy. Často se choval nesrozumitelně pro ostatní děti. Velmi špatně nesl jejich odmítnutí a udělal by cokoliv, aby si je získal. V průběhu pobytu se stal obětí šikany ze strany dvou klientů. Bylo patrné, že Petr se často stával terčem posměchu druhých. K dospělé autoritě se v průběhu pobytu obecně choval spíše odtažitě. Často se podivoval požadavkům a rozhodnutím dospělého, vyjadřoval se, že jim nerozumí. Žertování s ním se nesetkávalo s úspěchem, často jej dokonce hodnotil jako pokus o ublížení. Rozhovor s dospělým výrazněji nevyhledával, často se však chodil dotazovat na plánovaný program, ač byl v našem zařízení poměrně stabilní. Na začátku pobytu si vyrobil svůj kalendář, kam si napsal režim jednotlivých dnů, dny postupně odškrtával. Měl často přesnou představu o průběhu hodnocení, ale pokud proběhlo jinak, byl velmi vzteklý, což se projevovalo zatínáním pěstí a pozdějším mlácením do nábytku.
Měl sklon se vyhýbat plnění pokynů dospělého, jeho taktikou byla pasivita,
předstírání nerozumění. V závěru pobytu se jeho chování silně zhoršilo, pravděpodobně z nervozity, jak sám uváděl. Snažil se před skupinou “šaškovat“, jednal zkratkovitě (dvakrát zničil telefon), celkově působil dekompenzovaně. Po výchovném opatření, které mělo za cíl snížit rušivý vliv, se jeho chování na krátký zlepšilo. Během tohoto opatření ovšem porušil stanovená pravidla SVP, a proto mu pobyt musel být předčasně ukončen. Co se týče individuálního kontaktu s garantem (v tomto případě mnou), byl Petr spíše uzavřený, nejistý, roztěkaný. Často měl tendenci od vyplynulých témat utíkat. Později se mi s ním podařilo navázat užší kontakt, byl více otevřený, sdílný. Byl ochotný se svěřovat a otvírat pro něj náročná témata, která mu zprvu nebyla příjemná. Dalo by se říci, že se s Petrem podařilo navázat důvěrný vztah i přes počáteční velké obavy a odmítání.
Jedním z hlavních témat rozhovorů byla touha zařadit se mezi vrstevníky, snaha o získání jejich pozornosti, začlenit se do kolektivu. Petr vyjadřoval své obavy z nepřijetí, které se mu v životě opakují. V kmenové škole je s kolektivem třídy nespokojen, cítí odmítnutí, výsměch. Rozumí si jen s děvčaty a přibližně dvěma hochy. Ostatních hochů si snaží ve třídě nevšímat. Přesto se dle jeho názoru do něj opakovaně “navážejí“. Touha po tom začlenit se do kolektivu dětí byla patrná i ve středisku. V jeho případě bylo trochu nešťastné, že převážná většina klientů SVP jsou jedinci s problémovým chováním. Petr tedy sám sebe prezentoval v horším světle (vymyšlené krádeže, kouření,..), aby byl danou skupinou přijat. Dalším tématem konzultací byla rodina. Petr vnímal oba rodiče velmi pozitivně. Stejně tak svého staršího bratra, s kterým strávil jeden z povolených víkendů. Tento víkend si velmi pochvaloval. Z tématu rodiny (i v konzultacích s matkou) vyplývalo, že Petr většinu svého života vyrůstá pouze s dospělými osobami. S dětmi svého věku nemá příliš velkou zkušenost, pouze ze školního prostředí. Matce byla z důvodu zvláštního chování jejího syna, které bylo doprovázeno i tikovými poruchami, doporučena návštěva pedopsychiatra. To matka zprvu razantně odmítla, jelikož pro ni klasická medicína nebyla řešením, které by si představovala. I po předčasném ukončení pobytu v květnu 2010 jsem s rodinou nadále spolupracovala formou ambulantních schůzek. V průběhu letních měsíců došlo v Petrově chování ke zlepšení, co se týče plněných domácích pravidel byl Petr více svědomitý
a
důsledný. Svoji situaci ve třídě vnímal více pozitivně než při příchodu do střediska, přesto se cítil chlapci odmítán. Navrhla jsem tedy jeho kmenové škole vrstevnický program pro třídní kolektivy, který byl realizován začátkem školního roku 2010/2011. Třída Petra se skládala z 12 žáků, kteří byli osobnostně velmi rozmanití. Většina chlapců, kteří ve třídě byli, vyzdvihovali jako své hlavní životní hodnoty práci v zemědělství, vlastnit své pole, traktor a zvířata. Petr sice pochází z vesnice a u domu mají taktéž hospodářská zvířata, jeho zájem se ovšem ubírá technickým směrem a to většina chlapců ve třídě nedokázala pochopit. Často byl za to ostatními odsuzován, ačkoli inteligenčně patřil rozhodně k jednomu z nejlepších žáků. Jeho prospěch tomu ale neodpovídal. Znovu se objevovalo vyrušování v hodinách, snaha povýšit se nad vyučujícího, nerespektování školního řádu atd. Díky zkušenosti ve třídě jsem byla více schopna pochopit Petrovu komplikovanou situaci. Začátkem roku 2011 se ale celá situace začala ještě více vyostřovat. Stížnosti ze školy se stupňovaly, docházelo i k fyzickým střetům se spolužáky, ničení školního majetku, zanesení pyrotechniky do školy. Doma docházelo k častým lžím ze strany Petra, provolání několika tisíc korun, ačkoli matka zaheslovala přístup k telefonu, zázračně se k němu dokázal
dostat (díky tomu nejel na lyžařský výcvik se třídou, jelikož matka neměla na zaplacení, a na postavení Petra ve třídě to mělo opět negativní vliv). Matka si stěžovala na neustálý nepořádek i mimo pokoj Petra, na noční buzení, bouchání do stěny, nedodržování dohody o večerce, měla podezření i na týrání jejích zvířat. Petr byl při líčení situace velmi dotčený, často matce říkal, že přehání, bylo mu to značně nepříjemné. Celá situace byla navíc ovlivněna rapidním zhoršením zdravotního stavu otce, který stále odmítal lékařskou pomoc. Byl zcela závislý na matce, nebyl schopen se o sebe jakkoli postarat. Stoupala i jeho agresivita vůči Petrovi, nesnesl jakékoli chování proti tomu, jak si jej představoval on sám. Petrova agresivita také stoupala, společně s otcem na sebe křičeli, sprostě si nadávali, matka uvedla, že neměl daleko k fyzickému útoku na otce, jelikož viděl, jak slábne. Petr zcela přestal respektovat autoritu matky, v noci odjel v jejím autě pro dívku auto následně naboural, nikomu se nic nestalo. Situace nebyla hlášena Polici ČR, matka ale následně zažádala o přiřazení kurátora pro Petra, neboť celá situace již byla bezvýchodná. V individuálním kontaktu Petr uvedl, že mu doma není dobře, že se mu nechce ze školy domů. Je tam smutno, divně. To, že došlo ve zhoršení i v prospěchu si uvědomuje, řekl: „Komu by se chtělo učit, když mu umírá otec“. Celá situace byla pro něj velmi těžká, především z důvodů agresivity otce vůči němu. Dále to, že všechny okolnosti se děly přímo před jeho očima, včetně sepisování závěti pro právníka (opětovně byl Petr přítomen veškerých “dospěláckých“ záležitostí). V poslední době byl otec již dvakrát hospitalizován v nemocnici. K úmrtí otce došlo v době, kdy byl Petr na táboře. Matka se rozhodla jej o této situaci neinformovat, aby mu nezkazila to jediné hezké a dětské, co za poslední dobu mohl prožít. O úmrtí otce se dozvěděl pro příjezdu z tábora, tehdy plakal asi 15 minut. Od té doby se o události s nikým nebavil, stejně tak matka nemá tuto skutečnost zpracovanou, jak říká: „Neměla jsem čas“. Matka je vyčerpaná jak péčí o zemřelého manžela, tak z Petrova chování. Momentálně je sice schopna náhledu na těžkost situace pro chlapce v jeho věku, emočně ovšem není schopna většího přijetí Petra i s jeho projevy. Nyní se kontaktu s ním spíše vyhýbá. Uvádí, že z něj má dokonce trochu strach, již ho nevychovává, ale zaujala pozici obrany, či spíše úniku. Petr na ni často křičí, a to i hrubě. Stejně tak situace ve škole je dle informací třídní učitelky neúnosná, ve třídě (9. ročník, nyní je Petrovi 14 let) se nedá téměř vyučovat, Petr propadá. Z těchto důvodu bylo dohodnuto, že Petr nastoupí na opakovaný pobyt v SVP, jelikož i kurátor uvedl, že pokud by nedošlo ke zlepšení v jeho chování, musel by pravděpodobně přejít k žádosti o vydání předběžného opatření pro nařízení výkonu ústavní výchovy, což by v případě Petra bylo velmi krajní a nevhodnou intervencí. Matka a stejně tak Petr uvedli, že si
změnu moc přejí a pokusí se pro ni udělat maximum. Komunikace mezí nimi je v současné době vážně narušena. Práce, které budou popsány níže, vznikaly s Petrem a jeho matkou v průběhu druhého pobytu ve středisku. Rozbor jednotlivých, zadaných témat První téma, které Petr v průběhu pobytu vytvořil, bylo téma perníková chaloupka. Mnou zvolená technika byla akvarel, formát A3. Toto téma bylo tvořeno na arteterapeutické skupině klientů na pobytu. Téma bylo zadáno tak, že si jedinci měli vybavit příběh o perníkové chaloupce, který jsme si lehce nastínili, ale každý z nás, má přece jen svou verzi. Poté si měli vybavit jeden z důležitých momentů, a ten výtvarně zpracovat. Pracoval soustředěně, bez větších projevů nejistoty či naopak agresivity, tenze. Petr o svém obrázku (Obr. č.1) vyprávěl následovně: „ Jeníček vylezl na strom, aby se rozhlédl, zda někde svítí světýlko. Vlastně jsem nakreslil slunce, takže je den, takže je hloupost, aby viděl světýlko, takže asi nic neuvidí. Vedle stromu je starý seschlý strom. Na ten Jeníček nepoleze, protože je starý, ztrouchnivělý, mohlo by to být nebezpečné. Mařenka tam není, musela si odskočit. Jeníček tedy zatím vyhlíží co a jak, zda někde něco zahlédne, ale zatím neví, co bude dělat. Musí něco vymyslet. Bezradný ale není“. Skupina ostatních klientů poté přidala své fantazie, které zněly následovně: „Vypadá, že ze stromu spadne, nemá ruku. Možná tam drží za kšandy, nemůže nahoru ani dolů. Vypadá zpoceně, asi mu to dalo námahu tam vylézt, protože dole stromu chybí větve. Oko jako by neměl, možná to světlo ani neuvidí. Co ti ptáci?“ Klient odpověděl, že to jsou orli a obtěžují ho, můžou ho napadnout. K danému mne napadaly různé fantazie, které jsem klientovi nabídla:
„Mařenka
se s Jeníčkem tak trochu veze. Někde je, nepomáhá mu, on to musí celé vymyslet. Vypadá, že tak trochu neví, co dál, taktéž má ve výhledu starý strom, ten nelze přehlédnout. Možná by měl ze stromu brzo slézt a začít něco dělat, jinak by také mohl spadnout, je dost na kraji.“ Petr říká: „Mařenka možná bude dobrá ježibabě na pánev s rozmarýnem,. Je slabší a tak si vybere první ji, Jeníček bude, když tak, moci ještě něco vymyslet“. Jedna z dalších úvah, které mne napadly, byly nakreslené tři stromy, které mi trochu připomínaly test tří
stromů : „Kresebný test tří stromů náleží k projekčním
psychodiagnostickým metodám, které se zaměřují na dynamické charakteristiky osobnosti. Zobrazují část vědomých a nevědomých rysů osobnosti. Tento test, jehož autorem je Portugalec R. Corboz, není u nás příliš známý. Zkoumané děti a mladiství mají za úkol nakreslit tři stromy a ke každému přiřadit konkrétní osoby. Nepřímo tak vyjadřují citové
vztahy k matce, otci, sourozencům atd. Většinou si děti i mladiství volí v testu Tří stromů sebe a své rodiče. V případě, že si dítě zvolí jiného člena rodiny, je důležité zjistit, proč. Tato metoda je považována za zrcadlo porušených vztahů u dětí a mladistvých“. (2, str.1). Čistě hypoteticky mne napadlo, že strom, na kterém Petr sedí je on, strom nalevo matka, malý strom mezi nimi, ale blíže u matky je bratr, který s rodinu nebydlí, a strom napravo zemřelý otec. Jak sám Petr říkal, strom je starý, ztrouchnivělý, zesláblý, nebylo by bezpečné na něj lézt. Taktéž mne napadlo, že Mařenka by mohla být matka, která nyní sama není tím, kdo by vedl, přemýšlel o možném řešení situace. Petr je nyní v pozici, kdy on sám si má poradit a něco vymyslet, ale možná na to ještě není připravený. Při pohledu do možné budoucnosti před sebou vidí otce, který se nedá přehlédnout. Zajímavý byl také moment, kdy hovořil o noci, ale na obrázku jasně svítí slunce. Působilo to na mne ambivalentně, rozpačitě, stejně jako celá situace Petra. Tyto úvahy mne pak vedly k tomu, aby se témata zemřelého otce, Petrovy identifikace, vztah s matkou dále v tématech nějak, sic skrytě, objevovala. Druhým tématem byla kresba tématu Já jako dům. Zde si Petr sám zvolil jako techniku černý fix a formát A4. Při kresbě byl koncentrovaný, ale méně jistý. Říkal, že neví, jak to má zpracovat. Po určité době řekl, že je hotov, v zápětí si to ale rozmyslel a ještě dokreslil detaily u domu. Petr popsal obrázek (Obr.č.2) následovně: „Je to starší barák na vesnici. Bydlí tu rodina s jedním dítětem, synem tak 17 let. U baráku je hromada štěrku, je tam už dlouho, nikdo ji neodvezl, neuklidil. Není to nepořádek, ale zarůstá trávou. Mohla by se ale ještě někomu hodit. U baráku je kůlna, v které je dřevo na topení v krbu. Od ní vede cestička na cestu k baráku. Vstupní dveře jsou normální asi bezpečné, slušné lidi, co zaklepou, pustí dál. Na baráku se olupuje omítka, asi brzo začne padat, někdo to špatně udělal, chtělo by to znovu promíchat a udělat pořádně. Ale oni nemají čas na opravu. Uvnitř je barák v dobrém stavu. Navenek ale nepůsobí právě moc hezky, jak se olupuje, chtěli by to mít hezčí. Okna, jen se záclonami, nemají žaluzie, ale teď se ty záclony zrovna perou. Kytky tam taky nejsou, právě proto, že se perou ty záclony. Večer, kdyby tam záclony nebyly, vadilo by to, že by na ně lidi koukali, ale když tam jsou, nevadí to. Nemají co skrývat. Mají sklep, v něm jsou brambory a uhlí. Na půdě nic není, není dostavěná. Venku přístřešek pro sekačku, ta je na zahradě, stejně jako ohniště. Na terase stolek a dvě židle, většinou tam sedí jen máma a táta. Mají špatné sousedské vztahy, jedněm stále něco vadí, druzí jsou blázniví, nedá se to. Se zbytkem vesnice je to dobré. Zahradu mají velkou tak akorát. Mají psa a těm sousedům právě vadí, že štěká“.
Zde mne napadalo mnoho myšlenek. Olupující se fasáda - něco, co je navenek vidět a začíná to být nefunkční. Půda, možná vyšší vývojový stupeň, není ještě dostavěn. Cesta k domu nevede přímo, je za plotem a dveře od domu jsou malé - nízká otevřenost a přístupnost k Petrovi, nedůvěra v okolí a cizí lidi, obtížná komunikace s okolím. Hromada štěrku - možná nějaká starost, či smrt otce,otec sám. U nich už nelze využít, ale přesto by se ještě někomu mohla hodit. Stůl a židle na terase jsou velmi malé, až nepoužitelné oproti okolním věcem a jsou tu jen dvě - pro matku a otce, jak uvedl. Pro něj zde místo není. Zajímavé je i střídání perspektivy (en face a sklápění do půdorysu). Celkově na mne obrázek působil spíše prázdně, nepřívětivě. Třetím tématem bylo zpracování masky (Obr.č.3), jelikož se blížil Halloween. Zvolená technika byly sádrové obvazy a pak domalování masek temperami. Donívala jsme se, že technika klienty na skupině zaujme a bude je bavit. Ze tří klientů se ale dva rozhodli, že práci dělat nebudou. Jeden z nich byl Petr. Trvalo dlouho, než Petr na závěr přikývl, že to také zkusí. Čekal až do konce procesu, když zjistil, že se druhému klientovi, ani mně nic nestalo. Taktéž jsem ho nechala, aby si materiál osahal a aby masku vyzkoušel on sám na mně, což zprvu také odmítal. Své pocity popsal jako nepříjemné, trvalo to dlouho, především to čekání, až maska zatvrdne. Nakonec měl ale z výrobku radost. Za týden si masku nabarvil temperami, kdy si sám namíchal specifickou “šmoulově“ modrou barvu a udělal upíří masku s krví, která měla dle něj za úkol být strašidelná. Zde mne napadlo, že Petr chce na okolí spíše působit trochu více drsněji a strašidelněji než doopravdy je, ale je možné, že tuto masku si vybral jen kvůli zmiňovanému Halloweenu (i když druhý klient si vybral “jen“ masku piráta).Poprvé se zde objevil strach ze zavřených očí, o kterém budu ještě psát. Čtvrtým tématem bylo zadání rodinné koláže. Mnou zvolená technika byla vystříhávání či vytrhávání obrázků z nejrůznějších časopisů, které se pak nalepovaly na čtvrtku formátu A3. Nejdříve se budu věnovat Petrovu obrázku (Obr. č.4). Petr popsal obrázek následovně. V centrálním středu je polévka, která zastupuje babičku a matku, dále jsou zde čepice a brýle, což je klient sám, pistole děda – je nemocný. Je to takový mix, uvedl. V levém horní rohu jsou postavičky Pat a Mat - v žlutém triku je Petr, druhý je bratr, dále je zde letadlo – znázorňuje přítelkyni bratra, která hodně cestuje za prací, budova – matka a babička, hodně cestují. Dámský střevíc na podpatku – matka.V dolní části obrázku jsou auta – technika, tu potřebujeme, dále jídlo – to, co všichni potřebujeme a je i Petrovým koníčkem, pes – zvířata, která nás spojují. Televize - občas na ni kouká matka a on. Minerálka s rybou – Petr toto
vyobrazení popsal takto: občas někdo vypění (matka) a ten druhý se pak může cítit jako napíchnutá ryba (on). Petrovi jsem nabídla následující fantazie: za polévkou se hodně věcí schová, nejsou nikdy vidět celé, ona je ta hlavní, brýle jsou rozděleny, možná jsou tedy nefunkční. Jako by chtěly polévku obejmout, ale nejde jim to. Mix, jak toto uspořádání označil sám klient, může symbolizovat jak různorodost, tak zmatek, nečitelnost, co z čeho vzniká. Je zajímavé, že na celé koláži se vůbec nevyskytují živé bytosti, členové rodiny jsou zastoupeni pouze neživými předměty, které nejsou nositeli emocí. On a bratr jsou figurkami, postavičkami, kterými se dá hýbat, manipulovat. Letadlo mířící vzhůru, na které ukazuje i bratr, by mohlo být nějakým komunikačním prostředkem s otcem. Možná i touha někam odletět, být pryč. Dámský černý střevíc – působí chladně, dominantně, ostře až agresivně. Bez projevu vřelosti, citu. Pes jako by před tím vším zavíral oči, otřepával se. Ruka na televizi, pařát, možná matky, který je chce vypnout (opět ženský až dominantní motiv, nalakované rudé nehty). Zajímavé jsou i dokreslené šipky, které nemíří přímo, jsou rozvlněné.Vypěněná voda, zbraň harpuna, kterou je ryba paralyzována, je umístěna na identifikační straně klienta. Petr na vyřčené fantazie reagoval následovně: střevíc - matka, to by tak trochu mohlo znamenta, ženení vřelá, stále rozkazuje, matka často vypění, křivě ho obviní a on se pak cítí jak napíchnutá ryba, je bezmocný a nemůže se bránit. Letadlo - někdy by rád někam “vypadnul“, zmizel. Uvedl, že s koláží je spokojen, kdyby měl možnost, nic by neměnil. Obrázek rodinné koláže matky (Obr. č.5), byl jí samotnou popsán následovně: „Uprostřed je čtyřčlenná rodina, naše rodina. Vlevo je opět rodina, která přechází přes most, v levém horním rohu jsou dva kamzíci - já a Petr, jak se na sebe díváme, ale nevíme, zda k sobě půjdeme, co se z toho vyvine. Vedle je miminko - Petr, dále velký dům, který bych chtěla, mám ho,ale není tak hezký. Nad ním je zase rodina spolu. Vedle jsem já a Petr a nad námi můj starší syn. V pravém horním rohu je manžel, pod ním zvířata, která jsou pro naši rodinu důležitá a oba moji synové. V pravém dolním rohu jsem asi Já. Vedle je zase muž a zvířata“. Mnou nabízené fantazie byly následující: má dva syny, dvakrát se ale v zobrazené rodině objevuje děvče namísto chlapce. Po cestě jdou tři děti – chlapci, není tam manžel možná je partner taktéž jen jako další dítě, jí za zády nikdo nestojí. Most nevypadá bezpečně, je těžký ,něco obtížného, co musí překonat a přitom jistit druhé, aby nespadli a zvládli to také. Kamzíci – možná bojující, hledají k sobě cestu. Žena by chtěla pohodový dům, myslí na to a stejně tak pohodovou rodinu (na druhou stranu trochu nepřístupnou za gaučem). Na všech obrázcích celé rodiny chybí těla, jsou zde jen hlavy - možná myslí příliš racionálně,
chybí emoce. Starší chlapec je bez nohou jako by ho ona a Petr zatěžovali (je stylizován do klauna, možná má za úkol je oba rozveselovat), nemůže se od nich hnout z místa. Pastevec – symbol muže, je zády, jak odchází (může to být zemřelý manžel). Muž v ohradě, nepřístupný, již se za ním nedá jít. Podpisové místo – něco co je ve vodě, ale je to zatím čisté průhledné, není to hluboké, má to jasné kontury. Voda je chladná - možná chybějící či chladné emoce.Vedle sebe pes a ovce – neobvyklé, pes je spíše nadřazený, ochraňuje ovce, zde jsou opět na partnerské úrovni (matka a Petr). Celkově postavy, které jsou zde znázorněny, jsou všechny o mnoho let mladší, než je skutečnost (ona mladá žena cca 30 let, skutečnost je 50), Petr miminko, nebo malý pětiletý chlapec, stejně tak starší syn malý klaun , ve skutečnosti 30let). Stejně tak manžel mladý muž plný síly a energie. Zdá se, jako by matka stále viděla celou rodinu před několika lety a chtěla ji tak uchovat, těžko se vyrovnává s dospíváním synů, ztráty manžela a možná i vlastním stárnutím. Ráda by zachovala vše tak jak to bylo dřív S malými dětmi je to jednodušší , bez problémů. Matka Petra uvedla, že chtěla dceru, tu nemá. Na mostě jsou tři děti chlapci . To byli synové a manžel. Manžel jí, když umíral, řekl, že nechtěl děti a rodinu, dělal to vše kvůli ní. On pro ni partner nebyl, možná si ho opravdu spíše udělala z Petra. Staršího syna zatěžovat nechce, pes a ovce – její zvířata se prý chovají jinak, než jiná zvířata. Možná je to tak i s Petrem - benevolentní výchova, kdy od útlého věku nebyly jasně stanoveny hranice, byl vždy přítomen všemu co se v rodině dělo (dospělé rozhovory, umírání otce, žádné téma nebylo tabuizováno ani s ohledem na jeho věk). Dále uvedla, že nyní hodně přemýšlí a cítí se emočně chladná, neví, jak si má k Petrovi najít znovu cestu. Bojí se, že to nyní nejde. Co se týče odchodu manžela z rodiny uvádí, že si to ještě nestačila prožít, uvědomit, stále musí něco zařizovat a na smutek ze ztráty ještě neměla čas. Stále to vytěsňuje. Pátým tématem bylo bezpečné místo (Obr.č.6). Mnou zvolená technika byla keramická hlína, která má silný abreakční potenciál. Pro Petra to byl první kontakt s hlínou, nejdříve nevěděl co s ní. Poté si užíval možnost neustálé proměny, házel si s ní, zkoušel její vlastnosti. Nejdříve řekl, že by chtěl udělat krabici, protože do té se může schovat a zavřít. Pak si téma rozmyslel. Ujistila jsem se, zda to není nedostatečnou zkušeností s hlínou, že si na takový objekt netroufá a nabídla mu svou pomoc. Petr začal tvořit kouli, kterou vydlabal a následovně do ní udělal šklebící se obličej. Na hoře jsou tři trny (tři jsou členové jeho rodiny). Uvedl, že si zaleze dovnitř a za ním nikdo nepůjde, protože skrýš se šklebí, vypadá děsivě,
netroufnou si tam. Uvedl, že když on se bojí, ztrácí sílu. Když se bojí druzí, on naopak sílí a dodává mu to odvahy, že se nebojí. Šestým tématem byla Růže (Obr. č.7). Mnou zvolená technika byl akvarel, formát A4. Odmítal, jako už dříve, si zavřít oči (nedůvěřuje druhým), zkusil to jen na chvíli. Říkal, že to nebylo tak hrozné, vlastně stejné, jako s otevřenými, přesto je ale na delší čas nezavřel. Petrův popis následně po imaginaci: „Růže byla od začátku jasně vidět, byla rudá, rozkvetlá. Šlo o zahradní růži. Když jsem k ní přišel blíž, tak jsem ji chtěl nejdříve utrhnout, ale pak jsem si to rozmyslel, že je tam asi pro druhé, tak jsem ji tam nechal. Pak byla najednou v květináči. Byla tam sama. Květináč byl umístěn v zákoutí rohu, kam nikdo moc nechodí. Foukal tam slabý vítr a kolem růže prolétlo hnízdo (takové to, co znáte z filmu z westernu, to křoví). Dům není na žádném reálné místě, nic mi to nepřipomíná. Vlastně možná ano, je podobný tomu, který jsem vídal ve hře, kterou jsem hrál jako malý“. Fantazie z mé strany: je možné, že je to vzpomínka na dětství – hnízdo – rodinné hnízdo, které je nyní někde odváté (zemřelý otec, špatný vtah s matkou). Celá plocha působí prázdně, opuštěně, stejně jako samotný dům, který má zamřížovaná, nepřístupná okna i dveře. Objevují se zde dvě zelené rostliny s třemi listy (tři členové rodiny), hnízdo, které dělá stopy jsou opět tři. Petr se tentokrát nad jakoukoli variantou odmítá zamyslet, myšlenky tohoto směru spíše zahání, zavrhuje. Sedmým tématem byla Perníková chaloupka - pokračování (Obr.č.8). Opětovně jsem zvolila akvarel, formát A3. Klient uvedl, že sám by si vybral černý fix či tužku a formát A4, má radši menší plochu. Klient uvádí, že Jeníček a Mařenka jsou před chaloupkou, je noc. Do lesa už zpátky nemohou, číhá tam nebezpečí, je tam spousta očí, které jsou vidět ve tmě. Co je čeká v chaloupce, nevědí. Jeníček vyleze na střechu a uloupne trochu perníku, hodí ho Mařence. Ježibaba má propadávající se střechu a tak jí spadne přímo do chaloupky, Mařenku taky chytí. Mařenka jí slouží, Jeníčka chce vykrmit, on jí dává klacek místo prstu, který už má tlustý. Jednoho dne už ho bude chtít sníst, on musí vymyslet, co budou dělat, Mařenka to neví. nakonec jí utečou, ona za nimi nepůjde. Dorazí domů, kde už je čeká jen otec, zlá macecha už je pryč. Dle Petra není chaloupka moc hezká, lákavá, olupuje se jí omítka. Oproti prvnímu obrázku je zde již i postava Mařenky, která může představovat matku. Opět je ale v roli nerozhodné, závislé, pasivní. Na obrázku jí zleva chybí jedna ruka nemožnost pomoci, kontaktu, pohlazení. Oběma postavám pak chybí dlaně, dále pak oči, uši, pusa, nos, které opět mohou poukazovat na bezkontaktnost vztahu, chybění jakékoli možnosti vnímat vjemy.
Osmým tématem byla tvorba společného Ostrova rodiny (Obr. č.9), kdy jsem zvolila techniku keramické hlíny. Úkolem bylo na společný prostor - ostrov, vymodelovat to, co by na ostrově chtěli, potřebovali, měli rádi. Cílem bylo pozorování vzájemné spolupráce Petra s matkou, kdo je dominantní, kdo spíše ustoupí, komunikace a taktéž to, aby si zažili nějakou společnou aktivitu, u které by nemuselo dojít ke konfliktu. Zažít něco, co by je ve vzájemném vztahu podpořilo. Tuto aktivitu jsem záměrně zařadila před odjezdem Petra domů na víkend, jelikož jak Petr, tak matka sdělovali obavy ze společně stráveného času. Jako první se ujala spolupráce matka, která si vzala hlínu do ruky a nahlas přemýšlela, že by tam měla být studna na čistou vodu, a tak začala modelovat studnu. Petr uvedl, že by ta měl být dům ve kterém budou bydlet, a tak se ujal modelování domu, chýše. Matka se snažila napjaté ticho odlehčit humorem, nahlas říkala své nejistoty z prvotního kontaktu s hlínou. Petr spíše mlčel, soustředil se na práci. Dále matka uvedla, že vymodeluje palmu. Petrovi se palma nelíbila, a tak matka ustoupila, že je to tedy kaktus, palma jí nešla, a tak ať jí zkusí on. Pak Petr uvedl, že by na ostrově měli taky být oni, což byl celkem důležitý moment jejich tvorby. Matka řekla, že je tedy vymodeluje. Poté , co vymodelovala sebe a zasmála se, se Petr mírně kriticky vyjádřil o její postavě a řekl, že se chce raději vymodelovat sám. Matka sebe posadila před chýši. Na to Petr reagoval, že je oproti domu nějaká veliká a dále modeloval sebe. Postavil sebe vedle matky a ukázalo se najevo, že jeho postava je ještě mnohem větší než matky, ačkoli ji za to před chvílí kritizoval. Dále matka uvedla, že by zde chtěla cestu. Petr opět nebyl spokojený, říkal na co cestu. Matka uvedla, že by jí chtěla, aby vedla k moři a začala zpracovávat kameny kolem cesty. Mezi tím ale Petr bez zeptání začal cestu dělat tak, že prsty mačkal do hlíny. Zapojil se tedy do myšlenky matky, ačkoli ji před chvíli zavrhnul, ale už se nezeptal na to, jak by měla cesta vypadat. Matka tuto situaci nekomentovala. Dále uvedla, že by zde chtěla zvířata. Petr uvedl, na co? Udělala tedy dva ptáky sedící na kamenech. Zvířata jsou pro ni důležitá. Petr pak ještě vymodeloval ohniště. Matka chtěla znovu udělat palmu, ale opět se jí dle ní nepovedla, a tak udělala slunečník, který dala k postavám. Tomáš zas zapochyboval, na co slunečník? Sám udělal ohniště, aby měli oheň, s čímž matka nadšeně souhlasila. Na závěr uvedli, že už je to asi vše. Na otázku, jak dlouho by s tím, co tam mají, vydrželi, jak dlouho by si vystačili, oba uvedli, že tak víkend, déle ne (tato doba se nápadně shodovala s nadcházejícím víkendem Petra doma). Uvedli, že si danou aktivitu užili. Z daného můžeme usuzovat na to, že Petr je často v komunikaci vůči matce kritický, sám ale kritiku na svou osobu přijímá velmi nesnadno, což se ukazovala i při jiných aktivitách v průběhu pobytu. Spíše chce být tím, který o dané věci rozhoduje. Matka v této situaci radši
ustoupila, a tím předešla konfliktu. Zajímavé bylo i zpracování postav, kdy se nakonec Petr udělal větší než matka - opět touha po dominanci. Z mého pozorování vyšlo, že přibližně v druhé půli práce se uvolnil i Petr, více s matkou komunikoval, spolupracoval, ale vždy každý modeloval svůj nápad. Nikdy nedošlo ke spolupráci na jednom objektu. K uvolnění mohlo vést to, že nečekal, co se bude dít a když zjistil, že technika pro něj není ohrožující, více se uvolnil. Taktéž k tomu mohlo vést to, že v technice byl zdatnější než matka, která s hlínou nikdy dříve nedělala, a tak zjistil, že nebude za své výrobky kritizován, přesto se ale ke kritice vůči ní uchyloval on sám. Matka předcházela možnému konfliktu tím, že si netrvala na svém a snažila se ustoupit, což někdy ve výchovném vedení může působit nedůsledně. Shrnutí a doporučení Spojující prvky, které téměř celou Petrovu tvorbu provázejí, je časté chybění lidských postav. Pokud jsou lidské postavy zastoupeny, často jim chybí ruce, oči, uši, nos - prvky, které poukazují na kontakt s okolním světem. Častá je také úzká paleta používaných barev, nejčastěji je to černá, hnědá, zelená. Málo se vyskytují doplňkové, komplementární barvy. U tématu perníková chaloupka se opakuje prvek dvou ptáků, kteří by mohli být ohrožující, jak klient uvedl. V tématu Já jako dům a perníková chaloupka - pokračování - je velmi nápadná podobnost obou domů (olupující se omítky, menší postranní dveře). Stejně tak dům, který se objevuje v tématu růže, působí podobně, je prázdný, opuštěný. Celkově tvorba Petra působí spíše ponuře, smutně, prázdně. Taktéž se objevuje snaha být strašidelný, děsivý, aby si na něj netroufli druzí, častým tématem je i nerozhodnost, velká nedůvěra, nevěří si, cítí se slabý, ale jeho reakce jsou často prudké, agresivní - snaha zastrašit protivníka (matku), křičí na ni. Pokud Petr mohl, vždy si vybíral spíše menší formáty, kresba byla ovšem vždy orientována na šířku, což může poukazovat na stabilitu klienta či stabilitu dané situace, která je na obrázku vyobrazena. Jako vhodné by se jevilo s Petrem dále pokračovat v arteterapeutickém vedení. Soustředit se na vztah s matkou (spor rolí - syn x partner), na porozumění a odtajnění světa matky (častá práce s alternativní medicínou - energetické dráhy, “vstupování do druhých skrze jejich fotografie a auru“, neuchopitelné tvrzení, kterým Petr nemůže porozumět). Dále je nutné zpracování smrti otce, kdy mu v jeho věku chybí identifikační vzor. Vhodné by bylo zadat koláž rodiny znovu, ale s tím, že podmínkou bude ztvárnění jednotlivých členů rodiny skutečnými lidskými postavami, nikoli věcmi. Dále témata, kde se objevují mužské motivy, rytíři, princové (šípková Růženka) atd., aby bylo více jasné, v jaké fázi se nyní Petr nachází.
Zda je již princ přítomen, či se teprve schyluje k tomu, že přijde na scénu, či že je již po boji a vše dobře dopadlo. Dále by bylo vhodné klientovi nabízet i jiné techniky a větší formáty, postupně mu nabízet i jiné barvy než ty, které používá (jasnější, čistší odstíny). Dále témata jako je bezpečné místo, louka, les, atd.- tedy pracovat formou aktivní imaginace. Důvodem je snaha o navození pocitu důvěry v druhé, to, že je možno druhým důvěřovat a nemuset vždy reagovat na druhé ihned obranně či útočně. Důležité je klientovi poskytnout pocit bezpečí a důvěry, který v terapii může nalézt. Taktéž neodmítající přístup a jednání, které je přizpůsobeno adekvátně jeho věku. Všechny tyto zkušenosti si pak může z terapie přenést i do svého reálného života. Závěrem Výše je popsán jen malý zlomek arteterapeutické práce s jedním klientem. Přesto se domnívám, že díky arteterapii jsme se s Petrem posunuli v naší vzájemné práci dále. A právě z tohoto důvodu využívám arteterapii při své práci, jelikož je velmi přínosným a nápomocným nástrojem, jak se přiblížit ke klientovi, to jak vnímá sebe i své okolí. Dříve, bez využití arteterapie, se mi často stávalo, že klient slovy nemohl či neuměl vyjádřit, to co by opravdu chtěl, či z různých důvodů své odpovědi cenzuroval. Arteterapie dala mně i jemu šanci, se na události podívat z jiného úhlu pohledu, lépe pochopit samotného klienta a souvislosti v jeho životě, vidět “černé na bílém“. Přínosná je taktéž vysoká míra kreativity a flexibility, kdy je možné artefakt přetvořit, přemýšlet o tom, co by pomohlo, jaké podmínky by klient potřeboval, aby se cítil lépe. To vše jsou nápomocné prvky, které napomáhají ke kýžené změně. Ačkoli se Petr zpočátku tvorbě některých témat obával (Maska, aktivní imaginace Růže) zavíral oči, měl velkou potřebu kontroly, vysokou míru úzkosti a nedůvěry v okolí, podařilo se v práci s ním posunout ve smyslu změny jeho reakcí od obranných mechanismů a úniku až ke schopnosti se nad tématem zamyslet, uvažovat o možné změně, či co by v dané situaci bylo pro něj lepší, a jak jinak by se mohl zachovat , zareagovat. Stejně tak tomu bylo i při prvním pobytu Petra ve středisku, kdy většinou na přímé rozhovory reagoval spíše obranně, či únikem z rozhovoru. Při rozhovoru nad obrázkem byl více schopen se nad danou situací zamyslet, hovořit o ní. Tento článek popisuje mé počáteční zkušenosti s arteterapií při práci s klienty. Pro vás pro všechny, kteří taktéž začínáte, mi nezbývá než Vás povzbudit ve Vaší práci. Protože jediná cesta, jak arteterapii uplatňovat, je začít! Držím Vám palce.
SEZNAM CITOVANÝCH PRAMENŮ A LITERATURY 1.
KASTOVÁ, Verena. Imaginace jako prostor setkání s nevědomím. Praha: Portál, 1999. 167 s. ISBN 80-7178-302-1
2.
Definice
testu
tří
stromů
[on
line].
http://cz.psychotests.net/test-tri-stromu/
SEZNAM OBRAZOVÝCH PŘÍLOH Obrázek č. 1 - Perníková chaloupka Obrázek č. 2 - Já jako dům Obrázek č. 3 - Maska Obrázek č. 4 - Rodinná koláž - Petr Obrázek č. 5 - Rodinná koláž - matka Obrázek č. 6 - Bezpečné místo Obrázek č. 7 - Růže Obrázek č. 8 - Perníková chaloupka - pokračování Obrázek č. 9 - Ostrov rodiny
Obrázek č.1
[cit.
13.
11.
2011].
Přístup
z:
Obrázek č.2
Obrázek č.3
Obrázek č.4
Obrázek č.5
Obrázek č.6
Obrázek č.7
Obrázek č.8
Obrázek č.9
