VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE

VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE

DIPLOMOVÁ PRÁCE

2009

MONIKA VANŢUROVÁ

VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ

Hlavní specializace: Mezinárodní politika a diplomacie

Vliv politické a bezpečnostní situace na cestovní ruch Izraele (Diplomová práce)

Bc. Monika Vanţurová

Autor: Vedoucí diplomové práce:

Ing. Zbyněk Dubský, Ph.D.

-2-

Čestné prohlášení Prohlašuji, ţe diplomovou práci na téma Vliv politické a bezpečnostní situace na cestovní ruch Izraele jsem vypracovala samostatně. Pouţitou literaturu a další podkladové materiály uvádím v přehledu literatury.

V Praze dne 14. prosince 2009

...............................................

-3-

Poděkování Na tomto místě bych chtěla poděkovat vedoucímu mé diplomové práce panu Ing. Zbyňku Dubskému, Ph.D. za nápady a doporučení k vypracování a své tetě Anně Kutové za přínosné diskuse nad tématem a pomoc při hledání materiálů k práci.

-4-

Obsah Obsah .................................................................................................................... - 5 Seznam zkratek ..................................................................................................... - 7 Úvod ..................................................................................................................... - 8 1

Vymezení bezpečnostních pojmů s aplikací na Izrael ................................... - 11 1.1 Definice základních pojmů z teorie bezpečnosti .................................... - 11 1.2 Hlavní hrozby pro bezpečnost Izraele .................................................... - 13 -

2

Cestovní ruch jako aspekt mezinárodních vztahů ......................................... - 19 2.1 Definice a podmínky rozvoje cestovního ruchu ..................................... - 19 2.2 Ekonomická dimenze cestovního ruchu ................................................. - 20 2.3 Politická dimenze cestovního ruchu ....................................................... - 20 -

3

Vztah mezi bezpečností a cestovním ruchem ............................................... - 24 3.1 Teoretické koncepty vztahu bezpečnosti a cestovního ruchu ................. - 24 3.2 Motivy útoků na turisty a cestovní ruch ................................................. - 25 3.3 Dopady bezpečnostní nestability na cestovní ruch ................................. - 27 3.4 Reakce zainteresovaných stran na bezpečnostní krize ............................ - 29 -

4

Charakteristika cestovního ruchu Izraele a regionu Blízký východ ............... - 31 4.1 Blízký východ a jeho postavení v mezinárodním cestovním ruchu......... - 31 4.2 Izraelský cestovní ruch .......................................................................... - 33 4.3 Vývoj cestovního ruchu Izraele do roku 1967 ........................................ - 36 -

5

Hlavní hrozby pro bezpečnost Izraele a jejich vliv na cestovní ruch ............ - 39 5.1 Období Šestidenní války a důsledky pro cestovní ruch .......................... - 39 5.2 Jomkipurská krize a následující vývoj ................................................... - 45 5.3 Bezpečnostní situace během 80. let ....................................................... - 51 5.4 Válka v Zálivu a mírový proces ............................................................. - 56 5.5 Vývoj v Izraeli po roce 2000 ................................................................. - 61 -

-5-

6

Bezpečnostní situace v Izraeli a dopad na cestovní ruch v kontextu

blízkovýchodního regionu ................................................................................... - 67 6.1 Cestovní ruch mezi Izraelem a sousedními státy .................................... - 67 6.2 Vliv bezpečnostní situace v Izraeli na cestovní ruch okolních států ........ - 69 Závěr ................................................................................................................... - 72 Seznam literatury ................................................................................................ - 75 Seznam grafů ...................................................................................................... - 79 Přílohy ................................................................................................................ - 80 -

-6-

Seznam zkratek CBS

Israel Central Bureau of Statistics

CR

cestovní ruch

ESCWA

Economic and Social Commission for Western Asia

HDP

hrubý domácí produkt

HIIK

Heidelberg Institute for International Conflict Research

OOP

Organizace pro osvobození Palestiny

OSN

Organizace spojených národů

RAF

Rote Armee Fraktion (Frakce Rudé armády)

UNESCO

Organizace OSN pro výchovu, vědu a kulturu

UNWTO

World Tourism Organisation (Světová organizace cestovního ruchu)

USA

Spojené státy americké

USD

americký dolar

WTTC

World Travel & Tourism Council

-7-

Úvod Bezpečnost je povaţována za základní podmínku, bez níţ by rozvoj cestovního ruchu nebyl vůbec moţný1. Z řady příkladů je zřejmé, ţe války, terorismus, politické nepokoje apod. poznamenají negativně vývoj cestovního ruchu v dané destinaci. Většina turistů a návštěvníků si bude zřejmě přát strávit dovolenou bez obav o svůj majetek či ţivot, proto si raději vybere destinaci, kde podobné riziko nehrozí, a omezí poptávku po, z jejich pohledu nebezpečné, zemi. Někdy tento pokles zájmu můţe být dočasný, jindy se můţe jednat o dlouhodobou krizi. Izrael je ekonomicky vyspělý demokratický stát, doslova oplývající různými kulturně-historickými a přírodními atraktivitami cestovního ruchu, má tedy všechny předpoklady stát se významnou destinací na mapě mezinárodního cestovního ruchu. Jeho skutečné postavení však tomuto potenciálu neodpovídá. To, ţe do země jezdí málo turistů, je přičítáno právě špatné bezpečnostní situaci. Ţidovský stát má u turistů dlouhodobou reputaci nebezpečné země vzhledem k šest desetiletí trvajícímu řetězci násilí a konfliktů majícímu své kořeny v arabsko-izraelském, resp. palestinskoizraelském nepřátelství. Cílem této práce je zhodnotit vliv bezpečnostní a politické situace v Izraeli na příjezdový cestovní ruch země. Vychází přitom z hypotézy, ţe bezpečnost silně ovlivňuje vývoj příjezdového cestovního ruchu Izraele. Vzájemný vztah je zkoumán z pohledu zásadních událostí ovlivňujících bezpečnost Izraele v časovém úseku od konce 60. let aţ po současnost a jejich odrazu v cestovním ruchu země. Práce můţe být chápána i jako analýza dalšího dopadu arabsko-izraelského soupeření. Rozsáhlé časové období bylo zvoleno z důvodu jednoznačného potvrzení vzájemného vztahu, který by v kratším časovém intervalu mohl být zpochybnitelný z důvodu většího vlivu jiných faktorů. Druhým důvodem byla také skutečnost, ţe podobné téma nebylo dosud v České republice předmětem odborného zájmu, šlo tedy i o jakési celkové shrnutí, které můţe být v dalším výzkum doplněno a rozšířeno. S tím souvisí i záběr teoretické a praktické analýzy, která se snaţí postihnout, i vzhledem k rozsahu práce, skutečně základní aspekty vztahu bezpečnosti a cestovního ruchu, coţ můţe být opět v dalším výzkumu rozšířeno a prohloubeno. V případě historických událostí, jeţ působily na bezpečnost Izraele a měly mít vliv na jeho cestovní ruch, byly popsány ty, z mého pohledu, nejpodstatnější, které mohl 1

INDROVÁ, Jarmila a kol.: Mezinárodní cestovní ruch. Praha: Oeconomica, 2007, str. 8

-8-

potenciální turista zaznamenat např. v mediálním zpravodajství a které mohly pravděpodobně ovlivnit jeho rozhodnutí cestovat do země. Úvodní dvě kapitoly slouţí jako teoreticko-metodologický podklad pro další analýzu. Jsou nutným teoretickým vstupem, kdy je potřeba definovat základní bezpečnostní pojmy a pojmy z oblasti cestovního ruchu. První kapitola se zaměřuje na představení bezpečnostních pojmů na základě vybraných odborných publikací a jejich aplikaci na Izrael. Kapitola zvláště analyzuje dva pojmy, válku a terorismus, které mají podstatný význam pro bezpečnost Izraele a které jsou v tamní realitě navíc vzájemně propojené. Druhá kapitola se snaţí o základní vymezení cestovního ruchu a jeho postavení v mezinárodních vztazích jako jejich důleţitého aspektu. Cestovní ruch je v prvé řadě ekonomická aktivita, nicméně tato kapitola se pokouší zhodnotit také politický význam cestovního ruchu. Třetí kapitola je v zásadě syntézou obou předchozích. Bezpečnost a cestovní ruch jsou zde dány do vzájemného vztahu, z čehoţ jsou následně vyvozovány důsledky pro cestovní ruch. S pomocí vybrané odborné literatury jsou nejprve vymezeny hlavní teoretické koncepty, které se snaţí tento vztah zachytit. Dále jsou charakterizovány důvody, proč se cestovní ruch stává „obětí“ bezpečnostní nestability, z čehoţ pro něj, resp. pro jeho vývoj vyplývají konkrétní následky. Jako poslední jsou shrnuty reakce zainteresovaných stran v cestovním ruchu na vzniklé bezpečnostní krize. Ve čtvrté kapitole je charakterizován izraelský, resp. blízkovýchodní cestovní ruch z hlediska výkonu, ekonomického významu, hlavních turistických segmentů, atraktivit cestovního ruchu apod. Výše uvedené charakteristiky mají význam pro vysvětlení reakcí izraelského příjezdového cestovního ruchu na bezpečnostní krize. Pátá kapitola se věnuje představení hlavních bezpečnostních hrozeb, kterým Izrael čelil v průběhu let 1967–2008, a jejich aplikaci na vývoj tamního příjezdového cestovního ruchu. Zmíněné události a reakce turismu na ně jsou členěny podle jednotlivých desetiletích, protoţe je tak lépe patrný určitý střídající se cyklus propadu a zotavení se cestovního ruchu. Poslední kapitola se zabývá vlivem bezpečnostní situace v Izraeli na cestovní ruch v kontextu blízkovýchodního regionu, konkrétně zemí, se kterými ţidovský stát sousedí. Kapitola se nejprve zabývá otázkou, jakým způsobem byl ovlivněn rozvoj

-9-

cestovního ruchu mezi zmíněnými zeměmi, a následně analyzuje, zda se izraelská bezpečnostní situace projevila v příjezdovém cestovním ruchu jednotlivých zemí. Z hlediska sledovaného tématu bylo zjištěno, ţe vztahu mezi politickou a bezpečnostní situací a cestovním ruchem se věnuje mnoţství zahraniční literatury. Jako první ucelená publikace věnovaná tomuto tématu byl v roce 1996 vydán sborník Tourism, Crime and International Security Issues od editorů Abrahama Pizama a Yoela Mansfelda, z kterého z velké části těţí i tato práce. Řada studií se stejnou tématikou byla zveřejněna i v různých odborných periodikách nejčastěji zaměřených na cestovní ruch, jako např. Journal of Travel Research, Annals of Tourism Research, Tourism Economics. Jak uţ bylo dříve konstatováno, v českém prostředí zatím tématu propojení bezpečnosti a cestovního ruchu větší pozornost věnována nebyla. Pokud se jedná o domácí literaturu, jsou zde k dispozici práce ze dvou oblastí, bezpečnosti a cestovního ruchu. Různé bezpečnostní studie, které jsou vyuţívány i v této práci, pocházejí od autorů Eichlera, Waisové apod. Z oblasti cestovního ruchu bohuţel příliš kvalitních a obsáhlých publikací zatím vydáno nebylo. Jako hlavní zdroj informací proto slouţí skripta Katedry cestovního ruchu VŠE v Praze. U nás dostupné publikace, jeţ se věnují Izraeli, jsou buď historického rázu, tj. popisují dějiny země, nebo se jedná o cestopisy. Tato práce hojně čerpala z děl M. Gilberta, H. Sachara, M. Pojara a M. Čejky, jeţ se všechny zabývají historickým vývojem Izraele. V práci rovněţ mohla být reflektována i vlastní zkušenost autorky ze studijně zaměřeného pobytu v Izraeli, popř. názorů osob, se kterými se setkala, coţ bylo i inspirací k jejímu napsání.

- 10 -

1

Vymezení bezpečnostních s aplikací na Izrael

pojmů

1.1 Definice základních pojmů z teorie bezpečnosti Práce zkoumá spojitost mezi bezpečností a cestovním ruchem, proto by mělo být na prvním místě řečeno, co si pod pojmem bezpečnost představit. Na pojem bezpečnost panuje řada různých pohledů, a tudíţ existuje i řada různých definic 1. Bezpečnost lze vymezit dvěma způsoby – negativně a pozitivně. Při negativním vymezení se za bezpečnost povaţuje nepřítomnost či neexistence hrozeb. Na základě pozitivního vymezení je bezpečný ten subjekt, který je mimo dosah přímých a naléhavých hrozeb, nebo který je před moţnými hrozbami spolehlivě chráněn2. Následující definice bezpečnosti spojuje obě tyto její roviny. Bezpečnost je podle ní „stav, kdy jsou na nejnižší možnou míru eliminovány hrozby pro objekt (zpravidla národní státy) a jeho zájmy a tento objekt je k eliminaci stávajících i potenciálních hrozeb efektivně vybaven a ochoten při ní spolupracovat.“3 Bezpečnost je vţdy vztaţena k nějakému subjektu (referenční objekt bezpečnosti). Můţe jím být jednotlivec, stát, případně mezinárodní společenství, jejichţ bezpečnost má být chráněna. S tím souvisí i její relativnost. Bezpečnost nemůţe být nikdy absolutní, ale je přímo úměrná vnějším hrozbám nebo podstupovaným rizikům4. Z toho důvodu bývá bezpečnost rozlišována na objektivní nebo subjektivní. V prvním případě, hovoříme-li o státu, hodnoty, které sdílí společnost, nejsou vystaveny ţádné přímé hrozbě. Subjektivní bezpečnost naopak označuje pocit strachu, ţe by tyto sdílené hodnoty mohly být předmětem útoku5. Objekt přitom můţe být vystaven hrozbám jak zvenčí, tak zevnitř, proto se bezpečnost také vymezuje jako vnitřní, jde-li o existenci, potlačování a eliminaci hrozeb, které pochází zevnitř objektu, a vnější, jde-li o existenci, potlačování a eliminaci hrozeb, které mají svůj původ vně objektu6.

1

EICHLER, J.: Mezinárodní bezpečnost v době globalizace, Praha: Portál, 2009, str. 11 EICHLER, J.: Mezinárodní bezpečnost v době globalizace, Praha: Portál, 2009, str. 12 3 MAREŠ, Miroslav: Bezpečnost. In Česká bezpečnostní terminologie: Výklad základních pojmů, Brno: MU, 2002, str. 13–17 4 EICHLER, J.: Mezinárodní bezpečnost v době globalizace, Praha: Portál, 2009, str. 13 5 tamtéţ 6 MAREŠ, Miroslav: Bezpečnost. In Česká bezpečnostní terminologie: Výklad základních pojmů, Brno: MU, 2002, str. 13–17 2

- 11 -

Avšak zatím nebylo řečeno, co jsou to vlastně hrozby? Hrozba je charakterizována jako vnější fenomén, nezávisle existující, který můţe nebo chce poškodit nějakou konkrétní hodnotu, přičemţ závaţnost hrozby je úměrná povaze hodnoty7. Ohroţení a hrozba jsou povaţovány za synonyma. Spolu s pojmem hrozba se pouţívá i pojem riziko. To má na rozdíl od hrozby subjektivní charakter. Představuje určitou pravděpodobnost, ţe dojde ke škodlivé události či ztrátě, jeţ postihne určité cíle 8. Riziko bývá i kvantifikovatelné. Hrozby je moţné dále konkretizovat. Z geopolitického hlediska mohou být přímé, bezprostřední, a nepřímé. Z časového hlediska naléhavé nebo latentní. Dělí se i podle různých dimenzí bezpečnosti na vojenské, politické, ekonomické, ekologické, sociální a kulturní. Podle původce hrozby jsou záměrné nebo nezáměrné (většinou se jedná o přírodní jevy) 9. Bezpečnost byla tradičně chápána ve vztahu k státu, jehoţ bezpečnost byla ohroţována vojenskou silou jiného státu a zajišťována vlastní vojenskou silou. Skončení studené války však přineslo pokles napětí ve vojenské sféře, zároveň na významu získali nadnárodní aktéři ohroţující bezpečnost (terorismus, organizovaný zločin) a globalizace začala smazávat hranice mezi vnitřním a vnějším prostředím. Došlo proto k přehodnocování stávajícího pohledu na bezpečnost a do popředí se dostává nevojenský rozměr bezpečnosti obsahující politickou, ekonomickou, ekologickou a sociální dimenzi a s tím spojené výše uvedené hrozby. Interakce procesů a vztahů ve sféře vojenské a nevojenské bezpečnosti vytváří bezpečnostní situaci. Ta představuje souhrn vztahů politického, kulturně-sociálního, ekonomického, vojenského a ekologického prostředí jako celku 10, na který mají vliv jak vnitrostátní, tak mezinárodní bezpečnostní poměry vycházející z aktivit zahraniční politiky, ekonomického rozvoje státu, sociální stability, rozvoje demokracie a respektování lidských práv a ze smluvních závazků států11. Izrael v průběhu své historie byl a stále je konfrontován s bezpečnostními hrozbami pocházejícími jak zevnitř státu, tak zvenčí, kdy se jedná zejména hrozby vojenského a politického charakteru, zahrnující ozbrojené agrese, regionální konflikty 7

ZEMAN, Petr: Hrozba a riziko. In Česká bezpečnostní terminologie: Výklad základních pojmů, Brno: MU, 2002, str. 85–96 8 tamtéţ 9 EICHLER, J.: Jak vyhodnocovat bezpečnostní hrozby a rizika dnešního světa. Obrana a strategie, 2004, roč. 4, č. 2, str. 13–18 10 HLAVÁČ, Ivo: Bezpečnostní situace. In Česká bezpečnostní terminologie: výklad vybraných pojmů. Brno: MU, 2002, str. 123–126 11 tamtéţ

- 12 -

a terorismus. Jsou to hrozby záměrné, přímé i nepřímé a většinou naléhavé. Válka a terorismus jsou zde navzájem provázané a mají společné východisko, arabskoizraelské, resp. palestinsko-izraelské soupeření.

1.2 Hlavní hrozby pro bezpečnost Izraele 1.2.1 Válka a ozbrojený konflikt Konflikt je obvykle chápán jako trvale přítomný a opakující se stav mezinárodních vztahů, jehoţ povaha můţe být v závislosti na mnoha okolnostech násilná i nenásilná a který je explicitně a/nebo implicitně přítomen ve všech interakcích, které v mezinárodním prostředí probíhají12. Wallensteen definuje konflikt jako společenskou situaci, kdy minimálně dva aktéři (strany) usilují v tomtéţ okamţiku získat dostupné omezené zdroje 13. V případě konfliktu v mezinárodních vztazích je alespoň jeden z těchto aktérů stát14. Na základě aktérů konfliktu, způsobu, jakým jednají, a podle zájmů, které takto prosazují, lze konflikty specifikovat podle umístění v mezinárodním systému (systémové, mezinárodní a vnitrostátní konflikty), uţitých prostředků (násilné a nenásilné konflikty) a příčin (mocenské, ideologické, ekonomické aj. konflikty)15. Systémové konflikty ovlivňují podstatu celého mezinárodního systému a jeho fungování. Příkladem mohou být obě světové války či konflikt mezi Východem a Západem. Mezinárodní konflikty probíhají mezi jednotkami mezinárodního systému, jimiţ mohou být státy i další aktéři mezinárodního systému. Vnitrostátní konflikty probíhají uvnitř jednotek mezinárodního systému. Mezi ně jsou řazeny války o nezávislost, občanské války a autonomistické konflikty16. Je však poměrně časté, ţe vnitrostátní konflikt získá mezinárodní dimenzi, a to zejména v důsledku diplomatické, vojenské nebo jiné pomoci dalších států, rozšíření se do jiných zemí, případně intervencí států regionu či mezinárodního společenství 17.

12

PŠEJA, Pavel: Konflikt. In Česká bezpečnostní terminologie: výklad vybraných pojmů. Brno: MU, 2002, str. 80–84 13 WALLENSTEEN, P: Understanding Conflict Resolution. War Peace and the Global Systém. London: Sage Publications Ltd., 2002, str. 16 14 WAISOVÁ, Š: Řešení konfliktů v mezinárodních vztazích. Praha: Portál, 2005, str. 36 15 WAISOVÁ, Š: Řešení konfliktů v mezinárodních vztazích. Praha: Portál, 2005, str. 37-40 16 WAISOVÁ, Š: Řešení konfliktů v mezinárodních vztazích. Praha: Portál, 2005, str. 38 17 tamtéţ

- 13 -

Heidelberský ústav pro výzkum mezinárodních konfliktů (HIIK)18 vymezuje celkem pět úrovní konfliktu podle jejich intenzity. Nejniţší úrovní jsou latentní a manifestační konflikt, které mají nenásilnou povahu. Další úrovní konfliktu je krize, charakteristická občasným pouţitím násilí jednou stranou. Následující váţná krize se jiţ vyznačuje opakovaným organizovaným násilím. Nejvyšším stupněm konfliktu je válka. Eichler definuje válku jako přímé, somativní násilí mezi státy19. Např. Krejčí vymezuje válku obšírněji jako organizované násilí mezi ozbrojenými sociálními skupinami, jehoţ cílem je buď fyzické zničení protivníka, nebo podlomení jeho vůle obhajovat své původní zájmy20. Násilné konflikty je moţné vymezit i podle počtu obětí. Za válku je povaţováno takové ozbrojené násilí, při kterém zahyne nejméně tisíc lidí za rok21. Při menším počtu obětí se pouţívá termín ozbrojený konflikt. Války lze třídit podle různých kritérií. Podle Eichlera22 se dělí na mezistátní nebo probíhající uvnitř státu (občanské), podle převaţujícího motivu (kvůli hranicím, politickým cílům, ekonomickým, etnickým, náboţenským a ideologickým důvodům) či podle intenzity na války hegemonické (globální), totální o omezené. V případě Izraele se také objevuje pojem opotřebovávací válka. Cílem takovéhoto

konfliktu

je

postupné

vyčerpávání

ekonomických,

vojenských,

psychologických a morálních sil protivníka 23. Často kladenou otázkou je, proč válečné konflikty vůbec vznikají, co je jejich příčinou. Během staletí se vyvinula řada teorií, které se na tuto otázku snaţí odpovědět. Např. Kříţ vymezuje tři velké teoretické okruhy, které se zabývají příčinami válek24. První okruh teorií (psychologické teorie, sociální darwinismus, teorie o demografické podmíněnosti válek aj.) vidí příčiny konfliktů v biologickopsychologické podstatě individua, resp. ve faktorech jako vůle k moci, primární ţivotní potřeby, agresivní pudy a vášně. Druhý teoretický okruh hledá příčiny v sociálních strukturách společnosti a v rozdělení společnosti nebo lidstva na několik nepřátelských skupin dle různých kritérií (rasy, třídy atd.). Třetí skupina teorií nalézá příčiny ve struktuře systému mezinárodních vztahů. Do této kategorie patří zejména 18

HIIK: Conflict Barometer 2008, dostupný z www: http://hiik.de/en/konfliktbarometer/pdf/ConflictBarometer_2008.pdf 19 EICHLER, J.: Mezinárodní bezpečnost v době globalizace, Praha: Portál, 2009, str. 74 20 KREJČÍ, O.: Mezinárodní politika. Praha: Ekopress, 2007, str. 458 21 KREJČÍ, O.: Mezinárodní politika. Praha: Ekopress, 2007, str. 459 22 EICHLER, J.: Mezinárodní bezpečnost v době globalizace. Praha: Portál, 2009, str. 77–80 23 EICHLER, J.: Mezinárodní bezpečnost v době globalizace. Praha: Portál, 2009, str. 83 24 KŘÍŢ, Z.: Příčiny vzniku válek v teorii mezinárodních vztahů. Vojenské rozhledy, 2001, č. 2

- 14 -

teorie uvaţující o vzniku válek na základě sociálně-ekonomické nerovnosti mezi různými regiony světa a i různé geopolitické teorie. Za více méně samostatný okruh Kříţ povaţuje náboţensko-teologické koncepce válek povaţující za hlavní příčinu válek „boţí vůli a jeho záměr“. Od konce 60. let minulého století byl Izrael přímo zapojen do nejméně pěti válečných konfliktů, oficiálně uznaných izraelskou stranou25. Konkrétně se jednalo o Šestidenní válku (1967), opotřebovací válku (1968–1970), jomkipurskou válku (1973), první (1982) a druhou (2006) válku v Libanonu. Vyvstává zde však otázka, zda skutečně lze všechny uvedené konflikty povaţovat za válku. Tradičnímu chápání války jako konfliktu mezi státy (viz např. Eichlerova definice) nevyhovují obě taţení Izraele do Libanonu. Izrael sice válčil na území Libanonu, ale ne proti němu a jeho protivníkem navíc nebyl stát, nýbrţ nestátní skupina (OOP či hnutí Hizballáh). Po skončení libanonského taţení v roce 2006 se v Izraeli rozvinula debata, jak tento konflikt vůbec pojmenovat, kdyţ se nejednalo o válku v tradičním smyslu proti státu nebo národu26. Aţ po nátlaku veřejnosti vzhledem k vysokému počtu obětí bylo přijato oficiální označení druhá válka v Libanonu. Výše zmíněné konflikty je moţné řadit mezi omezené vzhledem k jejich regionálnosti, resp. lokálnosti u posledních dvou jmenovaných, a omezeným politickým cílům. U Šestidenní, opotřebovávací a jomkipurské války lze rovněţ říci, ţe se jednalo o války mezistátní, ve kterých soupeři Izraele byli jeho sousedé Egypt, Sýrie a Jordánsko podporované dalšími arabskými státy. Za jejich vznikem stál komplex pohnutek, jako spory o území a zdroje, případně etnické či ideologické důvody. Konflikty však neprobíhají jenom vně Izraele, ale také uvnitř státu. Konflikt v rámci Izraele má podobu občanské války mezi Izraelci a Palestinci27. Za jejím vznikem stály mocensko-politické a teritoriální příčiny odvíjející se od poţadavku na změnu rozdělení moci ve státě v důsledku proměny demografického poměru mezi Ţidy a Palestinci a od zabrání území, na který si činí nárok palestinští Arabové. Čas od času tento vleklý konflikt eskaluje aţ ve váţnou krizi jako v případě první a druhé intifády28, představující lidové povstání Palestinců proti Izraeli, či vojenské operace

25

http://www.mfa.gov.il/mfa/history/modern%20history/israel%20wars/ např. RÁKOS, Tomáš: Izrael účtuje s válkou. Už dostala jméno (22. 3. 2007). Dostupné z www: http://aktualne.centrum.cz/zahranici/blizky-vychod/clanek.phtml?id=384911 27 WAISOVÁ, Š: Řešení konfliktů v mezinárodních vztazích. Praha: Portál, 2005, str. 76 28 První intifáda začala r. 1987, jako konec se obvykle uvádí r. 1993. Druhá intifáda probíhá od září 2000. 26

- 15 -

proti hnutí Hamas v Gaze (Operace lité olovo) probíhající na přelomu roku 2008 a 2009, kdy se obě strany opakovaně uchylují k organizovanému násilí. Současným rysem vzájemného konfliktu je terorismus na obou stranách. Izrael je zároveň příkladem země, jejíţ vnitrostátní konflikt získal mezinárodní rozměr. Ať uţ kvůli problému palestinských uprchlíků, tak angaţování se dalších aktérů (obě supervelmoci během studené války, OSN, v současnosti třeba Evropská unie) nebo kvůli vojenským střetům s okolními arabskými státy.

1.2.2 Terorismus Na rozdíl od válek a ozbrojených konfliktů je terorismus zaloţen na uplatňování nepřímé strategie 29, která se vyhýbá čelnímu střetu a spoléhá na zákeřnost a moment překvapení. Terorismus rozhodně není vynálezem této doby, jeho praktiky lidstvo znalo a pouţívalo v podstatě po celé své dějiny, i kdyţ se jeho aspekty a definice různily. O moderním terorismu v dnešní podobě však můţeme hovořit aţ po skončení druhé světové války. Ta nastolila takové podmínky, které umoţnily jeho vznik. Zaprvé se objevil názor, ţe civilisté mohou být legitimním cílem násilí a teroru, a zadruhé válka otevřela dveře pro nacionalistické, resp. komunistické revoluce30. Terorismus se pak stal jednou z obvyklých metod pouţívaných v národněosvobozeneckých hnutích. Postupem času však teroristům přestalo jít pouze o změny ve vnitřní politice napadených států, cílem se také stalo vynucování změn v jejich politice zahraniční31. Terorismus tak dostal mezinárodní podobu. Hlavním impulsem pro tento vývoj byl právě arabsko-izraelský konflikt. Další mezník ve vývoji terorismu nastal po 11. září 2001, po kterém hovoříme o globálním terorismu 32. O tom, co pokládat za terorismus, nepanuje shoda, na toto téma existuje opět celá řada názorů a definic. Navíc oficiální pojetí terorismu často nebývá neměnné, ale můţe se přizpůsobovat potřebám a okolnostem. Nejobecněji se za terorismus povaţuje systematické uţívání fyzického násilí, a to převáţně vůči civilistům33. Za jakýsi konsensus po letech vědeckých diskusí by mohla být povaţována tato definice terorismu z roku 1988: „Terorismus je metoda vzbuzování strachu prostřednictvím 29

EICHLER, J.: Mezinárodní bezpečnost v době globalizace. Praha: Portál, 2009, str. 160 Kolektiv autorů: Encyklopedie světový terorismus. Praha: Svojtka&Co., 2001, str. 122 31 EICHLER, J.: Mezinárodní bezpečnost v době globalizace. Praha: Portál, 2009, str. 165–166 32 tamtéţ 33 KREJČÍ, O.: Mezinárodní politika. Praha: Ekopress, 2007, str. 425 30

- 16 -

opakovaných násilných aktů, vykonávaných tajnými nebo polotajnými jednotlivci, skupinami či státními orgány z idiosynkratických, kriminálních nebo politických důvodů, přičemž na rozdíl od atentátů nejsou přímé oběti násilí pravým terčem teroru. Okamžité lidské oběti násilných aktů jsou obvykle buď vybrány náhodně (příležitostné terče) z cílové veřejnosti, nebo záměrně (reprezentativní neboli symbolický) terč a slouží k předání zprávy. Komunikační procesy mezi teroristy (organizací), (ohroženou) obětí a hlavním terčem, založené na násilí a šíření strachu, jsou využívány k manipulaci hlavního terče (veřejnosti) tím, že se z nich stávají terče teroru, požadavků nebo upoutání pozornosti v závislosti na tom, zda jde o zastrašování, násilné donucování nebo šíření propagandy.“34 To, ţe se nemusí jednat vţdy o jednoznačné vymezení, dokládá i příklad Izraele. Palestinské útoky na izraelské vojenské a policejní jednotky na okupovaných územích mohou být hodnoceny jako specifická forma asymetrické války spíše neţ jako terorismus, i kdyţ jsou podporovány organizacemi povaţovanými za teroristické35. Takové pojetí ovšem Izrael odmítá. Za oběti terorismu jsou kromě civilistů povaţováni rovněţ unešení, zranění a zabití příslušníci ozbrojených sil na okupovaných územích36. V případě útoků na izraelské civilisty na území Izraele by však neměly být pochyby o tom, ţe jde o terorismus. Na základě prosazované ideologie, programových cílů, oblasti působení, případně historického původu teroristické skupiny lze vymezit přibliţně čtyři hlavní kategorie terorismu37: nacionalistický, revoluční, náboţenský a pravicový. V případě Blízkého východu lze říci, ţe hlavními motivace teroristických činů zde vychází z kombinace nacionalismu a náboţenství. Charakteristickým rysem nacionalistického terorismu je nenávist vůči vládnoucímu reţimu, přičemţ teroristé, prohlašující se za představitele národa, usilují o jeho svrţení prostřednictvím vyvolání paniky, nahánění hrůzy a zastrašování nejširší veřejnosti38. Náboţenský extremista chce zase svým činem splnit boţí vůli a přiblíţit lidstvo spáse. Teroristé k dosaţení svých záměrů pouţívají různé metody. Od pumových atentátů, přes únosy lidí a letadel, po řízené střely apod. Jako vysoce účinná metoda se ukázaly být sebevraţedné atentáty. Ty jsou zejména spojovány s muslimským světem,

34

Kolektiv autorů: Encyklopedie světový terorismus. Praha: Svojtka&Co., 2001, str. 16 EICHLER, J: Mezinárodní bezpečnost v době globalizace. Praha: Portál, 2009, str. 253 36 http://www.mfa.gov.il/mfa/terrorism-%20obstacle%20to%20peace/terror%20groups/ 37 srov. Kolektiv autorů: Encyklopedie světový terorismus, str. 184 a KREJČÍ, O.: Mezinárodní politika, str. 426 38 Kolektiv autorů: Encyklopedie světový terorismus. Praha: Svojtka&Co., 2001, str. 187 35

- 17 -

ale nemusí to být pravidlo. Na Blízkém východě se objevují jiţ v 70. letech minulého století, i kdyţ spíše sporadicky. Organizace Hizballáh a Islámský dţihád je začnou pouţívat ve větší míře aţ po izraelské invazi do Libanonu v roce 1982. Hamás pak po odmítnutí mírové dohody mezi Izraelem a OOP v roce 199339. Izraelská kontrarozvědka Šin Bet zveřejňuje statistiky a trendy palestinského terorismu. Za teroristické útoky povaţuje celou řadu aktivit, jakými jsou vrhání Molotovových koktejlů, bodání, přejetí autem, mučení, házení granáty, únosy, protitankové střely, vrhání kamenů, minometná palba, raketová palba, sebevraţedné útoky, výbuch auta naplněného výbušninou, infiltrace, pokládání výbušných náloţí nebo napadení40. Celkem takových útoků bylo od konce září 2000 do září roku 2009 zaznamenáno zhruba 35 tisíc 41. V letech 2000 aţ 2008 si vyţádaly tyto útoky něco přes tisíc sto obětí (vojáků a civilistů) a 7740 zraněných. Během stejného období bylo provedeno 146 sebevraţedných atentátů, při kterých zahynulo 211 lidí42. Poznamenejme však, ţe terorismus v Izraeli není pouze výsadou Palestinců, ale podílejí se na něm i samotní Ţidé. Hlavní motivace teroristických činů bývá přitom spojována většinou s náboţenstvím. Jigal Amir provedl atentát na premiéra Rabina ve jménu Tóry a izraelského lidu 43. Na oficiálním americkém seznamu teroristických organizací se ocitla např. ilegální strana Kahane Chaj!, zaloţená na ţidovském rasismu a prosazující násilný transfer Arabů z Izraele a ţidovskou teokracii44.

39

Kolektiv autorů: Encyklopedie světový terorismus. Praha: Svojtka&Co., 2001, str. 251 Israeli Security Agency: 2007 Summary – Data and Trends in Palestinian Terror, [cit. 2009-10-17] dostupné z www: http://www.shabak.gov.il/English/EnTerrorData/Archive/Annual/Pages/2007.aspx 41 odhad podle údajů Israeli Security Agency 42 Israeli Security Agency: 2008 Summary – Data and Trends in Palestinian Terror, [cit. 2009-10-17] dostupné z www: http://www.shabak.gov.il/English/EnTerrorData/Reviews/Pages/2008Summary.aspx 43 ČEJKA, M.: Izrael a Palestina: Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. Brno: CSS, 2005, str. 195 44 ČEJKA, M.: Izrael a Palestina: Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. Brno: CSS, 2005, str. 170 40

- 18 -

2

Cestovní ruch jako mezinárodních vztahů

aspekt

2.1 Definice a podmínky rozvoje cestovního ruchu Definovat cestovní ruch přesně a jednoduše vzhledem k jeho komplexnosti a provázanosti s různými disciplínami a obory není moţné. Existuje řada definic zdůrazňující však pouze určitou oblast cestovního ruchu. Nicméně shodnou se alespoň na určitých charakteristikách1: jedná se o dočasný pohyb mimo místo trvalého bydliště, charakter cesty a pobytu je nevýdělečný, potřeby účastníků cestovního ruchu jsou uspokojovány zejména prostřednictvím sluţeb. Světové organizace cestovního ruchu vzhledem k těmto nejasnostem, které ztěţují především statistická sledování, usilovala o sjednocení základních pojmů souvisejících s cestovním ruchem a vytvořila následujícídefinici: „cestovní ruch je činnost osoby cestující na přechodnou dobu do místa mimo její běžné životní prostředí, a to na dobu kratší než je stanovena 2, přičemž hlavní účel její cesty je jiný než vykonávání výdělečné činnosti v navštíveném místě.“3 Rozvoj cestovního ruchu, účast obyvatelstva na něm a výběr destinace ovlivňuje řada faktorů4. Tzv. globální faktory ovlivňují rozvoj cestovního ruchu obecně, přičemţ mezi ně patří faktory demografické (růst počtu obyvatel, změny ve struktuře obyvatel, náboţenství aj.), ekonomické (úroveň vyspělosti ekonomiky, stupeň vyspělosti infrastruktury, výše disponibilních příjmů obyvatel aj.), politické (stabilita země a její legislativa), technologické (modernizace materiálně-technické základny, vyuţívání informačních a rezervačních technologií, doprava) a ekologické (můţe působit zároveň jako bariéra i jako atraktivita cestovního ruchu). Účast obyvatelstva na cestovním ruchu ovlivňují jednak faktory uvedené výše, tak vlastní preference, představy a očekávání jednotlivce. Při výběru destinace se řídí svými motivy (např. fyzické, kulturní, osobní rozvoj), úrovní materiálně technické základny v zemi, dostupností destinace, relativními ţivotními náklady v dané destinaci, vlivem propagace destinace a na základě referencí, vlastních zkušeností, náročnosti cestovatele apod. 1

INDROVÁ, Jarmila a kol.: Cestovní ruch: základy. Praha: Oeconomica, 2007, str. 11; INDROVÁ, Jarmila a kol.: Mezinárodní cestovní ruch: vybrané kapitoly. Praha: Oeconomica, 2007, str. 7 2 U mezinárodního cestovního ruchu je to doba kratší neţ jeden rok. 3 cit. podle INDROVA, Jarmila a kol.: Cestovní ruch: základy. Praha: Oeconomica, 2007, str. 12 4 INDROVÁ, Jarmila a kol.: Mezinárodní cestovní ruch: vybrané kapitoly. Praha: Oeconomica, 2007, str. 9–15

- 19 -

2.2 Ekonomická dimenze cestovního ruchu Cestovní ruch se stal od 50. let 20. století nedílnou součástí spotřeby, přinejmenším obyvatel vyspělého světa. Od té doby zaţívá prudký rozmach, coţ dokládá značný nárůst světových turistických příjezdů z 25 milionů v roce 1950 na téměř 40 krát vyšší číslo - 922 milionů v roce 2008. V roce 2020 se celosvětově odhaduje aţ 1,6 miliardy turistů5. Cestovní ruch není pouze fenoménem spotřeby, ale čím dál více se akcentuje jeho význam jednak jako oblasti podnikatelských příleţitostí, a to nejen pro podnikatele v oboru, ale pro řadu navazujících odvětví, a zároveň jeho potenciál pro rozvoj regionů, národních ekonomik i ekonomiky světové. Příjmy z mezinárodního cestovního ruchu v roce 2008 dosahovaly 944 miliard USD, coţ reprezentuje asi třetinu světových exportů sluţeb. Jeho přínos k tvorbě světového HDP se odhaduje asi na 5 % a podíl na světové zaměstnanosti na 6 aţ 7 % (přímé i nepřímé) 6. Cestovní ruch tak vstupuje do mezinárodních vztahů, konkrétně jako součást mezinárodního obchodu se sluţbami, méně hmatatelně, ale o nic s menším významem, jako prostředek neformálního poznávání jiných zemí a kultur, prohlubování mezinárodní spolupráce apod.

2.3 Politická dimenze cestovního ruchu Cestovní ruch je však stejně tak aspektem zahraniční politiky, jako je to komerční aktivita, přičemţ globální infrastruktura cestovního ruchu v dnešní době tvoří důleţitou součást mezinárodních vztahů7. Politická stabilita je ústřední podmínkou cestovního ruchu. Politická stabilita však není důleţitá pouze pro rozvoj infrastruktury potřebné pro cestovní ruch, ale také kvůli hlavní roli, kterou hrají představy a dojmy v marketingu a propagaci cestovního ruchu8. Vláda, média a to, jak turisté vnímají destinaci, mají zásadní význam pro formování politické charakteristiky destinace a vytváření jejího turistického image 9. Vlády

mohou významně ovlivňovat

vnímání potenciálních destinací

prostřednictvím své zahraniční politiky. Cestovní ruch proto bývá přirovnáván 5

UNWTO: Tourism Highlights, 2009 Edition. Dostupné z www: http://unwto.org/facts/eng/pdf/highlights/UNWTO_Highlights09_en_LR.pdf 6 tamtéţ 7 HALL, C. M.: Tourism and Politics: policy, power, and place. Chichester: John Wiley&Sons, 1994, str. 59 8 HALL, C. M.: Tourism and Politics: policy, power, and place. Chichester: John Wiley&Sons, 1994, str. 93 9 HALL, O´SULLIVAN: Tourism, political stability and violence. In Tourism, Crime and International Security Issues, Chichester: John Wiley&Sons, 1996, str. 105–121

- 20 -

k diplomatickým vztahům10. Důkazem pozitivních politických vztahů můţe být povzbuzování cestování mezi národy, naopak toky turistů mohou být přerušeny, pokud jsou tyto vztahy špatné. Politika mezinárodního cestovního ruchu je vlastně úzce spojena s cíly zahraniční politiky11. Vládní politika má schopnost řídit toky turistů a ovlivňovat návštěvnost prostřednictvím formulování národní pozice vůči současným nebo potenciálním turistickým destinacím. Nicméně za element, který bude mít největší vliv na tvorbu image destinace ve zdrojových regionech, jsou označována média12. Média a v menší míře vlády působí jako jakýsi filtr mezi destinací a zdrojovým regionem, který některé události nebo otázky zdůrazní, ale jiné ignoruje. Média většinou nejsou pasivními předkladateli toho, co se děje nebo stalo, ale samy si vybírají určité vylíčení a interpretaci místa a událostí z řady moţných jiných vypodobnění z hlediska času, obsahu a obrazu13. Média bývají také spojována s eskalací mezinárodního terorismu. Poskytují totiţ teroristům okamţitý přístup ke globálnímu publiku. Média poslouţila palestinským teroristům, aby upozornili svět na svoji otázku. Poprvé na sebe strhli pozornost světové veřejnosti v případě útoku na izraelské sportovce na olympijských hrách v Mnichově v roce 1972. Tehdy jejich čin sledovalo 800 milionů diváků na celém světě14. Na druhou stranu podobné, z pohledu cestovního ruchu významné události, jakými jsou právě olympijské hry, mohou být zároveň vyuţity státem pro prezentování určitého image, témat a hodnot hostitelského společenství nebo národa. Americká autorka Linda K. Richterová15 se na cestovní ruch dívá prostřednictvím politických věd. Na příkladu Izraele uvádí, proč se z cestovního ruchu můţe stát atraktivní politická oblast. Cestovní ruch v prvé řadě působí jako stimul imigrace do země. Vzhledem k neklidné historii ţidovského státu, bylo důleţité přilákat mladé a nadšené imigranty, kteří by se zde usadili. Potřebám mladých cestovatelů byla přizpůsobena i turistická

10

RICHTER, L. K.: Tourism politics and political science: A case of not so benign neglect. Annals of Tourism Research, 1983, roč. 10, č. 3, str. 313–335 11 HALL, O´SULLIVAN: Tourism, political stability and violence. In Tourism, Crime and International Security Issues, Chichester: John Wiley&Sons, 1996, str. 105–121 12 tamtéţ 13 tamtéţ 14 SÖNMEZ, S., GRAEFE, A.: Influence of Terrorism Risk on Foreign Tourism Decision. Annals of Tourism Research, 1998, roč. 25, č. 1, str. 112–14 15 RICHTER, L. K.: Tourism politics and political science: A case of not so benign neglect. Annals of Tourism Research, 1983, roč. 10, č. 3, str. 313–335

- 21 -

infrastruktura. Taková strategie se ukázala být úspěšná, protoţe jen během 70. let přes 10 % všech zahraničních návštěvníků Izraele se rozhodlo v zemi zůstat. Cestovní ruch dále povzbuzuje domácí morálku. To, ţe turismus existuje, potvrzuje legitimitu národa a posiluje víru v jeho vnitřní bezpečnost. Přítomnost cizinců navíc zaručuje, ţe se občané v zemi nebudou cítit jako v pevnosti. A konečně turisté pomáhají drţet při ţivotě kulturní zařízení, která zmírňují drsnou politickou realitu, ale která by se neuţivila z čistě domácí klientely. Cestovní ruch hraje důleţitou roli při poskytování finanční a vojenské pomoci. Podle Richterové měl být důleţitým faktorem v poskytování vojenské pomoci Izraeli ze strany USA. Podle ní je pomoc spíše přidělována národům s vysokými turistickými příjezdy ve srovnání s ostatními národy podobné velikosti a politické důleţitosti. Navíc cestovní ruch bylo první odvětví, které ignorovalo arabský bojkot Izraele. Konečně je cestovní ruch vnímán jako politický most mezi národy. Izraelský turismus je silně etnicky zaloţený, účast na něm proto vyjadřuje podporu ţidovskému národu. Izrael a Egypt vyuţily cestovní ruch také jako způsob podpoření souhlasu s některými kontroverzními aspekty dohod z Camp Davidu. Izraelcům byla zachována moţnost dál cestovat do oblíbených letovisek na jiţním Sinaji, aby se tamní veřejné mínění lépe smířilo se ztrátou tohoto území. Myšlenka, ţe cestovní ruch přispívá k mírovému souţití mezi národy, je často zmiňovaná a obhajují se jí přínosy cestovního ruchu pro světové společenství. Existují dokonce empirické studie, které se ji snaţily prověřit. Paradoxně dospěly k názoru, ţe turismus můţe naopak za určitých podmínek způsobit negativní změnu v postoji a vyústit aţ ve zhoršení vztahů 16. Studie z roku 1990 sledovala, jak se změní postoj Izraelců k Egypťanům poté, co absolvují týdenní autobusový zájezd do Egypta. 82 ţidovských turistů bylo následně zpovídáno formou dotazníkového šetření. Většina svůj názor na Egypťany a jejich instituce nezměnila. Pouze 18 % svůj názor změnilo na základě uskutečněné cesty, ale jen jeden účastník pozitivním směrem. Zhoršilo se vnímání egyptských politických názorů a institucí a zvýšil se negativní názor na roli egyptské vlády starající se o blahobyt svých občanů, stabilitu a zdraví egyptské ekonomiky a egyptské úrovně modernizace. Turistický záţitek tedy nevedl ke statisticky významnému poklesu vnímaných rozdílů mezi Izraelci a Egypťany. Dotazovaní Izraelci navíc Egypt vnímali ještě podřadněji vzhledem k Izraeli neţ dříve. 16

PIZAM, A: Does tourism promote peace and understanding between unfriendly nations? In Tourism, Crime and International Security Issues, Chichester: John Wiley&Sons, 1996, str. 203–214

- 22 -

Závěr, který z tohoto výzkumu vyplynul, dokládá, ţe cestovní ruch nemusí automaticky vést ke změně negativního postoje mezi národy, navíc ne všechny jeho formy jsou pro to vhodné. Aby se tak stalo, musí být splněny určité podmínky. Především by mělo jít o vyváţený turistický záţitek na obou stranách, který zdůrazní všechny aspekty společnosti v hostitelské zemi a při kterém bude moţné poznat z blízka a důvěrně obyvatele dané destinace17.

17

PIZAM, Abraham: Does tourism promote peace and understanding between unfriendly nations? In Tourism, Crime and International Security Issues, Chichester: John Wiley&Sons, 1996, str. 203–214

- 23 -

3

Vztah mezi bezpečností a cestovním ruchem Zkoumání vztahu bezpečnostních otázek a cestovního ruchu z vědeckého

pohledu je relativně mladá disciplína. Do centra zájmu se toto téma v akademických diskusích dostalo aţ v polovině 80. let minulého století, kdy vrcholila aktivita mezinárodního terorismu, kterým byly zasaţeny některé země západní Evropy a Středomoří. Další impuls do debaty o následcích bezpečnostních problémů pro mezinárodní cestovní ruch přinesla válka v Zálivu v roce 1991. Kromě publikování řady teoretických a empirických studií a knih se od poloviny 90. let také konalo několik vědeckých konferencí zabývajících se tímto tématem1. Autoři ve svých pracích zkoumají zejména vztah mezi terorismem a cestovním ruchem, ekonomické dopady terorismu, implikace pro marketing cestovního ruchu a dopady politické nestability a válek na cestovní ruch2.

3.1 Teoretické koncepty a cestovního ruchu

vztahu

bezpečnosti

Z pohledu teorie se v průběhu let vyprofilovaly tři hlavní koncepty zabývající se vztahem mezi bezpečností a cestovním ruchem3: Koncepty související s povahou bezpečnostních krizí ve vztahu k cestovnímu ruchu, přičemţ zkoumanými proměnnými jsou typy bezpečnostních krizí, jejich četnost a závaţnost, motivy, cíle a lokace. Koncepty reflektující

dopady bezpečnostních

krizí.

Zkoumané

proměnné mají poskytnout obrázek o jejich dopadech na destinaci samotnou, na chování turistů a průmyslu cestovního ruchu, na vlády hostitelských zemí a zdrojových trhů a o dopadech na chování médií. Koncepty zabývající se reakcí všech zainteresovaných stran na krize v cestovním ruchu, které se zaměřují na zkoumání chování destinace, tvorbu image a vnímání destinace, krizový management a metody zotavení.

1

První taková konference byla pořádáná Mid Sweden University v Östersundu, Švédsko, v roce 1995. pod názvem Talk at the Top: International Conference on Tourism Security and Risk. 2 SÖNMEZ, S., GRAEFE, A.: Influence of Terrorism Risk on Foreign Tourism Decision. Annals of Tourism Research, 1998, roč. 25, č. 1, str. 112–114 3 PIZAM, A., MANSFELD, Y.: Toward a Theory of Tourism Security. In Tourism, security, and safety: from theory to practice, Burlington: Elsevier Butterworth-Heinemann, 2006, str. 1–27

- 24 -

V literatuře jsou zmiňovány především čtyři moţné bezpečnostní hrozby4, které mohou poškodit cestovní ruch. Jsou jimi kriminalita, terorismus, válka a občanský, případně politický nepokoj. Tato práce bude zkoumat vliv posledních tří jmenovaných bezpečnostních hrozeb. Jakým způsobem ovlivňují výše zmíněné incidenty cestovní ruch, se dá shrnout do těchto bodů: 1.

Ohroţují ţivot a majetek jednotlivce (turisty). Nestabilní bezpečnostní

situace představuje sama o sobě ohroţení pro turisty, turista se však sám můţe stát cílem útoku. 2.

Působí na vytvoření image nebezpečné destinace, coţ můţe vést

k poškození turismu dané lokality, případně celkové prosperity oblasti. 3.

Obvykle způsobí poškození infrastruktury a zařízení cestovního ruchu.

Někdy dochází i k poškození nebo zničení atraktivit cestovního ruchu (přírodních i kulturně-historických). Příkladem můţe být zničení soch Buddhů v bamjánském údolí Afghánistánu radikály z Tálibánu nebo poničení starověkého města Babylonu během probíhající války v Iráku. Paradoxní je, ţe časem se války nebo místa teroristických útoků samy mohou stát turistickou atrakcí, ať uţ se jedná o návštěvy bývalých bojišť, památníků věnovaným těmto událostem apod., nebo dokonce o snahu vidět válku a její následky na vlastní oči5.

3.2 Motivy útoků na turisty a cestovní ruch Války, různá povstání a politické nepokoje mohou sice zproblematizovat rozvoj cestovního ruchu nebo atraktivitu destinace, ale nemusí samy o sobě znamenat přímé ohroţení pro turisty. Záleţí totiţ na tom, jestli jsou turisté a cestovní ruch přímými nebo nepřímými oběťmi politické nestability6. Pokud se cestovatelé stávají cíleně objektem např. teroristických činů, příčiny toho mohou být různé. Útoky na turisty obvykle souvisí s ideologickými, taktickými a strategickými cíly7, které teroristé chtějí dosáhnout obecně, jako získání publicity,

4

PIZAM, A., MANSFELD, Y.: Toward a Theory of Tourism Security. In Tourism, security, and safety: from theory to practice, Burlington: Elsevier Butterworth-Heinemann, 2006, str. 1–27 5 MIHALIČ, Tanja: Tourism and Warfare: the case of Slovenia. In Tourism, Crime and International Security Issues, Chichester: John Wiley&Sons, 1996, str. 231–246 6 HALL, O´SULLIVAN: Tourism, political stability and violence. In Tourism, Crime and International Security Issues, Chichester: John Wiley&Sons, 1996, str. 105–121 7 HALL, C. M.: Tourism and Politics: policy, power, and place. Chichester: John Wiley&Sons, 1994, str. 104

- 25 -

zdiskreditováni vlády, zastrašení opozice, poškození ekonomiky země atd. Je více neţ jisté, ţe jakékoliv napadení turistů bude mezinárodně zviditelněno. Organizované skupiny turistů jsou navíc většinou snadný terč a teroristé se mohou mezi ně lehce dostat8. Jiné vysvětlení útoků na účastníky cestovního ruchu argumentuje tím, ţe turisté jsou vnímáni jako vyslanci své země, symbolizující nepřátelskou vládu 9. Jako příklad se uvádí únos výletní lodi Achille Lauro v roce 1985, při kterém palestinští teroristé zabili jediného cestujícího, Američana ţidovského původu, coţ zřejmě nebyla náhoda. Pokud se totiţ turista stane obětí takového činu, situace se okamţitě zveličí médii a politickému konfliktu mezi teroristy a vládnoucím reţimem se dostane mnohem větší mezinárodní pozornosti. Země, ze které turista pocházel, se stane účastníkem konfliktu a následné zapojení dalších zemí znásobí tlak na vládu, na kterou teroristé mířili10. Některé další studie vysvětlují vztah cestovního ruchu a terorismu ze socioekonomického a kulturního pohledu11. Cestovní ruch můţe symbolizovat společensko-ekonomické a politické elity, vůči kterým se teroristé vymezují. Cestovní ruch se můţe stát zdrojem násilí, pokud je obviňován místními obyvateli z vytěţování a ničení původní kultury. Vzájemné tření bývá také povaţováno za výsledek střetu kultur nebo hodnot. Cestovní ruch proto můţe být v konečném důsledku jak vzkazem, tak prostředkem komunikace teroristů12. Můţe být původcem násilí z různých politických, náboţenských, socioekonomických a kulturních příčin a zároveň můţe slouţit jako účinný nástroj pro doručování vzkazů ideologické či politické opozice. V případě Izraele lze však konstatovat, ţe místní cestovní ruch se nestal primárním cílem politických protestů, povstání ani teroristické aktivity a ve skutečnosti se návštěvníci země nestávají ani objektem, ani obětí podobných událostí. Je pravda, ţe někteří turisté byli postiţeni některým druhem násilí, ale od začátku 70. let byl první turista zabit při nepokojích aţ v roce 200113. 8

SÖNMEZ, S. F.: Tourism, terrorism and political instability. Annals of Tourism Research, 1998, roč. 25, č. 2, str. 416–456 9 RICHTER, L. K.: Tourism politics and political science: A case of not so benign neglect. Annals of Tourism Research, 1983, roč. 10, č. 3, str. 313–335 10 tamtéţ 11 SÖNMEZ, S. F.: Tourism, terrorism and political instability. Annals of Tourism Research, 1998, roč. 25, č. 2, str. 416–456 12 tamtéţ 13 BEIRMAN, D.: Marketing of tourism destinations during a prolonged crisis: Israel and the Middle East. Journal of Vacation Marketing, 2002, roč. 8, č. 2, str. 167–176

- 26 -

3.3 Dopady bezpečnostní nestability na cestovní ruch 3.3.1 Rozsah poškození poptávky cestovního ruchu Bezpečnostní hrozby mají různé dopady na poptávku cestovního ruchu, jejichţ rozsah závisí zejména na dvou faktorech – závaţnosti události a její frekvence. Je zřejmé, ţe incidenty spojené se ztrátou ţivota a zraněním budou mít silnější dopad na poptávku neţ činy způsobující pouze ztrátu majetku14. Ze studie zkoumající vliv terorismu na izraelský turismus15 vyplynulo, ţe nejdůleţitějším faktorem, který ovlivňuje tamní příjezdový cestovní ruch, je ale vysoká četnost teroristických útoků spíše neţ jejich závaţnost. Pokud se teroristické akty objevují s vysokou frekvencí a v pravidelných intervalech, poptávka cestovního ruchu konstantně klesá, coţ je způsobeno především značnou mediální pozorností věnovanou těmto incidentům16. Průmysl cestovního ruchu je nicméně povaţován za velmi přizpůsobivý 17 a ve většině případů se postiţené destinace dokáţou rychle vzpamatovat z devastujících následků války i teroristických útoků, pokud se tyto události neopakují v krátkých intervalech, jak bylo výše konstatováno. Studie zkoumající účinek některých teroristických útoků na poptávku cestovního ruchu 18 zjistila, ţe téměř čtyři pětiny těchto útoků způsobilo významný pokles poptávky, který trval jeden aţ šest měsíců s tím, ţe v polovině případů došlo k zotavení poptávky uţ do tří měsíců i méně. Relativně rychlá obnova fungování cestovního ruchu je přisuzována zejména destinacím, stávajícím i novým, které představují jedinečné a vysoce atraktivní produkty cestovního ruchu a po kterých existuje silná poptávka19. Podobný vývoj lze vysledovat i v Izraeli. Nicméně výsledný efekt nestabilní bezpečnostní situace je závislý i na dalších faktorech. Často záleţí na daném trţním segmentu20. Předpokládá se, ţe niţší ochotu měnit své plány mají lidé v případě obchodních cest a cest za příbuznými a přáteli, 14

PIZAM, A., SMITH, G.: Tourism and terrorism: a quantitative analysis of major terrorst acts and their impact on tourism destinations. Tourism Economics, 2000, roč. 6, č 2, str. 123–138 15 PIZAM, A., FLEISCHER, A: Severity versus Frequency of Acts of Terrorism: Which Has a Larger Impact on Tourism Demand? Journal of Travel Research, 2002, roč. 40, č 3, str. 337–339 16 PIZAM, A., MANSFELD, Y.: Toward a Theory of Tourism Security. In Tourism, security, and safety: from theory to practice, Burlington: Elsevier Butterworth-Heinemann, 2006, str. 1–27 17 HALL, C. M.: Tourism and Politics: policy, power and place. Chichester: John Wiley&Sons, 1994, str. 94 18 PIZAM, A., SMITH, G.: Tourism and terrorism: a quantitative analysis of major terrorist acts and their impact on tourism destinations. Tourism Economics, 2000, roč. 6, č. 2, str. 123–138 19 MANSFELD, Y.: Cycles of War, Terror, and Peace: Determinants and Management of Crisis and Recovery of the Israeli Tourism Industry. Journal of Travel Research, 1999, roč. 38, č. 1, str. 30–36 20 WALL, G.: Terrorism and Tourism: an overview and Irish example. In Tourism, Crime and International Security Issues, Chichester: John Wiley&Sons, 1996, str. 143–158

- 27 -

větší variabilita se vyskytuje naopak u cest na dovolenou. Význam má také období v průběhu roku, kdy se násilné akty objeví. Dopady jsou různé na začátku roku, v mimosezóně, před hlavní turistikou sezónou nebo během vrcholu sezóny, kdy můţe být obtíţné měnit plány a rezervace 21.

3.3.2 Konkrétní důsledky politické nestability pro cestovní ruch Následky politické nestability na cestovní ruch se mohou projevit různými způsoby. Mohou působit přímo nebo nepřímo, být krátkodobé nebo dlouhodobé, mohou se objevit nejen v bezprostředním místě násilí, ale i daleko za jeho hranicemi a většinou postihují jak turisty, tak celý cestovní ruch v destinaci. Je pravděpodobné, ţe se v první řadě zhorší vnímání destinace mezi turisty, kteří mohou z tohoto důvodu omezit svoji poptávku po ní. Pokles v turistických příjezdech můţe způsobit poškození místní ekonomiky a zaměstnanosti a vést ke ztrátě ekonomických výhod plynoucích z cestovního ruchu vůbec. Bude omezen další rozvoj cestovního ruchu z důvodů poklesu domácích a zahraničních investic do infrastruktury cestovního ruchu a zvyšování nákladů na pojištění takových investic, coţ se můţe projevit jako dlouhodobý problém. Investoři totiţ na rozdíl od turistů nemají tak krátkou paměť22 a pečlivě zvaţují své aktivity v nestabilním prostředí. Autoři jako bezprostřední dopady teroristických činů uvádějí pokles turistické aktivity v destinaci (rušení rezervací, niţší počet nových rezervací apod.) a přesměrování toku turistů do jiných (bezpečnějších) lokalit 23. Mezinárodní cestovní ruch je vysoce konkurenční prostředí a potencionální cestovatelé si mohou vybírat z celé řady jiných potenciálních destinací. Dopady se ovšem nemusí vyhnout ani domácímu cestovnímu ruchu. Obyvatelé postiţeného území mohou při svých cestách upřednostňovat zahraniční destinace před domácími nebo si vybrat pro svou dovolenou jinou domácí lokalitu. Následky politických nepokojů a válek na cestovní ruch se mohou projevit i v regionálním rozměru. Např. válce v Zálivu byly přičítány poklesy v návštěvnosti v řadě východoasijských zemí kvůli panujícímu přesvědčení turistů z Japonska a Severní Ameriky, ţe je obecně nebezpečné cestovat přes moře kvůli moţnosti 21

BAR-ON, R. R.: Measuring the effects on tourism of violence and of promotion following violent acts. In Tourism, Crime and International Security Issues, Chichester: John Wiley&Sons, 1996, str. 159–174 22 WALL, G.: Terrorism and Tourism: an overview and Irish example. In Tourism, Crime and International Security Issues, Chichester: John Wiley&Sons, 1996, str. 143–158 23 tamtéţ

- 28 -

teroristického útoku24. Jiné destinace naopak mohou ze stejné situace těţit. Např. v době konfliktu v bývalé Jugoslávii ztratily místní atraktivity přitaţlivost pro mezinárodní turisty, z čehoţ prosperovaly Řecko, Kypr, Turecko, Itálie, Španělsko a Portugalsko. Během teroristických útoků na turisty v Egyptě na počátku 90. let z vyššího přílivu návštěvníků získaly zase Izrael, Kypr, Turecko a Jordánsko25.

3.4 Reakce zainteresovaných stran na bezpečnostní krize Za zainteresované strany reagující na bezpečnostní krize v cestovním ruchu můţeme povaţovat cestovatele, vlády postiţených zemí a vlády zdrojových zemí, průmysl cestovního ruchu a média jako hlavní zdroj informací o bezpečnostní krizi. Cestovatelé jistě budou zvaţovat svoji osobní bezpečnost. Je pravděpodobné, ţe většina z nich bude hledat bezpečné destinace a snaţit se vyhnout těm, které jsou zasaţeny nějakým druhem násilí. Kaţdý cestovatel má však vlastní práh rizika, které je ochoten podstoupit. Jeho vnímání rizika nicméně ovlivňují i další faktory jako objektivní fakta o události, masmédia, doporučení cestovní kanceláře a osobní zdroje informací od přátel, příbuzných apod. Na základě výzkumu vztahu mezi terorismem a poptávkou cestovního ruchu bylo zjištěno, ţe terorismus nemá takový vliv na turisty z Evropy, jako na turisty ze Severní Ameriky26. Vyplývalo to údajně z odlišné úrovně přístupu k informacím o politických událostech v Evropě a Americe, odlišné intenzity zpravodajství a z přesvědčení Američanů, ţe jsou více vystaveni teroristickým útokům neţ jiné národy Po sériích teroristických útoků v roce 1985 celkem 3 miliony Američanů mířících do Evropy zrušilo nebo změnilo své rezervace 27. Vláda hostitelské země bude během krize obvykle zvaţovat svůj budoucí postoj k sektoru cestovního ruchu, a to na základě jeho relativního významu pro ekonomiku země, potenciální další nestabilitě a poţadované úrovně angaţovanosti vlády v cestovním ruchu. Vláda se fakticky můţe rozhodnout pro dvě alternativy 28. Buď omezí svoji účast na rozvoji cestovního ruchu a jeho propagaci vzhledem k jeho

24

HALL, C. M.: Tourism and Politics: policy, power, and place. Chichester: John Wiley&Sons, 1994, str. 95 WAHAB, S.: Tourism and Terrorism: synthesis of the problem with emphasis on Egypt. In Tourism, Crime and International Security Issues, Chichester: John Wiley&Sons, 1996, str. 175–186 26 PIZAM, A., SMITH, G.: Tourism and terrorism: a quantitative analysis of major terrorist acts and their impact on tourism destinations. Tourism Economics, 2000, roč. 6, č. 2, str. 123–138 27 WALL, G.: Terrorism and Tourism: an overview and Irish example. In Tourism, Crime and International Security Issues, Chichester: John Wiley&Sons, 1996, str. 143–158 28 PIZAM, A., MANSFELD, Y.: Toward a Theory of Tourism Security. In Tourism, security, and safety: from theory to practice, Burlington: Elsevier Butterworth-Heinemann, 2006, str. 1–27 25

- 29 -

zranitelnosti, nebo naopak podstatně investuje do zlepšení bezpečnostních opatření a podpory cestovního ruchu, aby soukromého sektoru pomohla překonat krizi. Jednou z moţností podpory můţe být vytvoření krizového managamentu a plánů pro takové události, které by pomohly kontrolovat image destinace, zvláště pokud se potýká s opakujícím se násilím. Mansfeld29 doporučuje dlouhodobý proces, zahrnující monitorování minulých a současných trendů v destinaci, kooperaci a integraci všech operací, účast všech zainteresovaných stran, komplexní výměnu informací týkající se bezpečnostní situace a odpovídající rozpočet. Vycházel přitom z příkladu Izraele, jehoţ vláda však podobný postup dlouho opomíjela. Vlády zdrojových zemí poptávky cestovního ruchu většinou publikují doporučení a varování pro cesty, zejména aby se později vyhnuly nutnosti pomoci svým občanům nebo je musely evakuovat z postiţených lokalit. Izrael permanentně figuruje na podobném seznamu doporučení jak českého ministerstva zahraničí, tak např. USA. České ministerstvo hodnotí v současné době ohroţení bezpečnosti občanů za relativně nízké a nedoporučuje cestovat pouze na okupovaná území 30. Americké ministerstvo radí svým občanům, aby byli obezřetní u různých veřejných zařízení a objektů, při cestách do Jeruzaléma a neúčastnili se veřejných protestů a důrazně odrazuje od všech cest do pásma Gazy31. Podnikatelé v cestovním ruchu se snaţí na podobné krize spojené s poklesem poptávky reagovat obvykle pomocí různých marketingových pobídek. Na výše zmíněný propad zájmu o evropské destinace v polovině 80. let reagovaly například letecké společnosti různými akcemi, jako dvě letenky za cenu jedné, půjčení vozu zdarma, hoteliéři zase sníţením sazeb o 25 aţ 50 %32. Média reagují na bezpečnostní krizi co nejintenzivnějším pokrytím události ve svém zpravodajství, usilující zároveň o co nejţivější a nejexplicitnější informování a analýzu. Rozhodnutí cestovatelů mohou ovlivnit i vlastní snahou o zhodnocení rizika pro cesty do postiţených destinací.

29

MANSFELD, Y.: Cycles of War, Terror, and Peace: Determinants and Management of Crisis and Recovery of the Israeli Tourism Industry. Journal of Travel Research, 1999, roč. 38, č. 1, str. 30–36 30 Ministerstvo zahraničních věcí ČR: Aktuální doporučení a varování. [Cit. 2009-11-09] Dostupné na www: http://www.mzv.cz/jnp/cz/cestujeme/aktualni_doporuceni_a_varovani/izrael_doporuceni_k_cestam.html 31 U.S. Department of State: Travel Warning. [Cit. 2009-11-09] Dostupné na www: http://travel.state.gov/travel/cis_pa_tw/tw/tw_922.html 32 WALL, G.: Terrorism and Tourism: an overview and Irish example. In Tourism, Crime and International Security Issues, Chichester: John Wiley&Sons, 1996, str. 143–158

- 30 -

4

Charakteristika cestovního Izraele a regionu Blízký východ

ruchu

Vliv politické a bezpečnostní situace na cestovní ruch Izraele v této práci bude zkoumán od konce 60. let minulého století. Po skončení Šestidenní války (v r. 1967) izraelský cestovní ruch jednak zaznamenal prudký růst turistických příjezdů a jednak se změnila politická mapa regionu a s ní i mapa cestovního ruchu Izraele. Současně konec 60. let s sebou přinesl prudký rozvoj letecké dopravy, coţ znamenalo boom ve světovém turismu vůbec. Region Blízkého východu bude nejprve charakterizován z pohledu cestovního ruchu jako celek, jak jej vidí statistiky mezinárodních organizací. V dalším textu se však toto označení omezí pouze na země sousedící s Izraelem, tj. Egypt, Jordánsko, Libanon a Sýrii, které měly bezprostřední význam pro vytváření politické a bezpečnostní situace v Izraeli a jejichţ vlastní cestovní ruch byl touto situací poznamenán. Zmíněn bude také vývoj na územích spravovaných v současnosti Palestinskou samosprávou.

4.1 Blízký východ a jeho postavení v mezinárodním cestovním ruchu Geografické vymezení regionu Blízký východ je poněkud rozporuplné, často navíc splývá s pojmem Střední východ. V uţším pojetí se do něj zahrnují území Bahrajnu, Egypta, Íránu, Iráku, Izraele, Jemenu, Jordánska, Kataru, Kuvajtu, Libanonu, Ománu, Palestinské národní autonomie, Saúdské Arábie, Spojených arabských emirátů, Sýrie a Turecka. V tom nejširším pojetí se jím rozumí region počínaje státy Maghrebu a konče Pákistánem1. Světová organizace cestovního ruchu (UNWTO) se ve svých statistikách přiklání k uţšímu pojetí Blízkého východu, nicméně Izrael podobně jako Turecko povaţuje za součást Evropy a statisticky je zahrnuje do ní. Blízký východ v současnosti patří vzhledem ke svému podílu na mezinárodním cestovním ruchu k méně významným destinacím. Podle statistik UNWTO se na celkových mezinárodních turistických příjezdech podílí 6 % a na

1

ČEJKA, M.: Izrael a Palestina: Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. Brno: CSS, 2005 str. 12

- 31 -

příjmech z mezinárodního cestovního ruchu 4,8 %2. V tamním trhu cestovního ruchu však lze spatřovat určitý potenciál díky jeho prudkému růstu, který byl v průměru 10 % v období 2000–2008. Je ovšem nutné poznamenat, ţe tyto vysoké nárůsty jsou způsobené nízkou výchozí základnou. K tomu více neţ polovina všech turistů podílejících se na příjezdech do regionu pochází právě z oblasti Blízkého východu3. Do 70. let minulého století zde prakticky neexistovala poptávka po cestovním ruchu. Rozvoj turistické infrastruktury nastal aţ na přelomu 70. a 80. let z důvodu růstu cen ropy a snahy uspokojit poptávku mezinárodních cestovatelů, protoţe investice do cestovního ruchu slouţily jako jeden ze způsobů vyuţití bohatství pocházejícího z produkce ropy. Nicméně příjem z turismu je podstatný pouze pro některé blízkovýchodní země (např. Egypt). Pro většinu arabských zemí v regionu hlavním zdrojem bohatství zůstává prodej ropy4. Malý význam cestovního ruchu pro řadu zemí regionu můţe také souviset s nerovnoměrnou poptávkou po místních destinacích. Egypt a Saudská Arábie se v současné době společně podílejí na téměř polovině všech turistických příjezdů do regionu, podobně je tomu u příjmů z cestovního ruchu. Kdyby se do regionu připočítal Izrael, jeho podíl na příjezdech by byl asi 4,5% a podíl na příjmech z cestovního ruchu zhruba 8%5. Převaţujícím motivem návštěvy Blízkého východu jsou obchodní cesty, návštěvníci cestující za odpočinkem a dovolenou tvoří pouze malou část celkových příjezdů6. Důvodem mohou být typická kulturní a náboţenská omezení, protoţe země, které přilákají největší počet mezinárodních turistů, patří mezi liberálnější v regionu, ať to jsou právě Egypt, Izrael, Bahrajn či Spojené arabské emiráty. Nic na tom nemění ani fakt, ţe je v posledních letech nejnavštěvovanější zemí regionu konzervativní Saúdská Arábie. Ta je však vyhledávaná především návštěvníky z oblasti Blízkého východu a jiných převáţně muslimských zemí7.

2

UNWTO: Tourism Highlights, 2009 Edition. Dostupné z www: http://unwto.org/facts/eng/pdf/highlights/UNWTO_Highlights09_en_LR.pdf 3 UNWTO: Statistical Yearbook, 2009 Edition 4 Middle East Tourism – Trends and Opportunities. London: HVS International, 1995 5 Podle UNWTO World Tourism Barometer, January 2009 – Volume 7, Issue 1 přijelo v roce 2008 do Izraele 2 572 tisíc turistů, příjem z cestovního ruchu byl v roce 2007 3 059 tis. USD. 6 Middle East Tourism – Trends and Opportunities. London: HVS International, 1995 7 UNWTO: Statistical Yearbook, 2009 Edition

- 32 -

4.2 Izraelský cestovní ruch 4.2.1 Postavení Izraele v mezinárodním cestovním ruchu V roce 2008 do Izraele zavítalo přes 2,5 milionů turistů, coţ jej řadí někde kolem 50. místa v návštěvnosti zemí světa8. Nejedná se o příliš úspěšné umístění vzhledem k tomu, ţe Izrael má nejednu výhodu na globálním trhu cestovního ruchu. Jednou z nich je segment více neţ 20 milionů Ţidů ţijících po celém světě. V roce 2008 celá čtvrtina návštěvníků Izraele byla právě ţidovského původu, v roce předchozím dokonce 40 %. Nejvíce turistů – Ţidů pochází z Francie (69 %), Velké Británie (51 %), Kanady (55 %) a USA (29 %)9. Podstatný význam pro izraelský cestovní ruch mají také poutníci mířící k nejvýznamnějším místům hned tří světových náboţenství, křesťanství, islámu a judaismu, která se na území Izraele nacházejí. Pro Ţidy jsou nejdůleţitější Zeď nářků, jediný dochovaný pozůstatek biblického Chrámu, hrobka krále Davida taktéţ v Jeruzalémě, jeskyně s ostatky patriarchy Abraháma u Hebronu apod. Muslimové povaţují Jeruzalém (resp. oblast Chrámové hory) za třetí nejvýznamnější místo jejich víry po Mekce a Medíně. V místě, kde nyní stojí mešita Skalní dóm, měl totiţ prorok Mohammed vstoupit na nebesa. Nicméně i jinde v Izraeli se nacházejí pro ně důleţitá místa, např. místo bitvy u Hattínu u Galilejského jezera. Rovněţ si činí nárok na Jeskyni patriarchů u Hebronu. Pro křesťany mají zásadní význam zejména místa spjatá se ţivotem Jeţíše Krista, ať uţ jsou to místa jeho narození (Betlém) a smrti (Jeruzalém - Chrám Boţího hrobu) nebo, kde pobýval (Nazaret, Galilejské jezero). Segment poutníků by měl být poměrně stabilní vzhledem k unikátnosti svatých míst, která nemají jinde ve světě konkurenci. Navíc různé evangelikální skupiny (křesťanští sionisté) jsou ochotny přijet do Izraele za jakékoliv politické situace, aby vyjádřili svoji solidaritu s Izraelem.

8

UNWTO World Tourism Barometer, January 2009 – Volume 7, Issue 1. Dostupné z www: http://unwto.org/facts/eng/pdf/barometer/UNWTO_Barom09_1_en.pdf 9 Central Bureau of Statistics: Tourism in Israel 2008. Dostupné z www: http://www.cbs.gov.il/www/statistical/touris2008e.pdf

- 33 -

Graf č. 1: Turisté podle účelu cesty, v %, r. 2008 Obchod a konference 12%

Jiný 7% Turistika 26% Návštěva příbuzných 17%

Pouť 38%

Zdroj: CBS: Tourism in Israel 2008; vlastní graf

Návštěvníky přijíţdějící čistě za turistikou láká řada jak kulturně-historických, tak přírodních atraktivit. Na území Izraele se nacházejí pamětihodnosti z dob starověku, římské říše či křiţáckých výprav. Šest památek bylo zapsáno na seznam UNESCO. Turisté zde naleznou také několik národních parků, korálové útesy v Rudém moři, zvláštní klimatické podmínky u Mrtvého moře či upravené pláţe u moře Středozemního. Jejich délka však nemůţe konkurovat jiným středomořským destinacím jako Řecko. Mezi zahraničními turisty nejnavštěvovanější místa v zemi patří dlouhodobě Jeruzalém, Tel Aviv a Mrtvé moře. Spojené státy americké jsou hlavní zdrojovou zemí pro příjezdový cestovní ruch Izraele. Z pohledu kontinentů ovšem převládají návštěvníci10 z Evropy (62% podíl). Následuje Amerika (27 %), Asie (7 %), Afrika (3 %) a Oceánie (1 %)11. Do začátku 70. let největší počet turistů pocházel z USA, nicméně od té doby začali dominovat návštěvníci z Evropy, přičemţ v současnosti největší zastoupení mají turisté z Ruska, Francie a Velké Británie. Na rozdíl od většiny turistických destinací, které mají pouze jednu hlavní sezónu, Izrael zaţívá kromě letního vrcholu také silný turistický příliv v jarních a podzimních měsících. To souvisí zejména s načasováním hlavních křesťanských a ţidovských svátků, které lákají řadu turistů do země. V březnu a dubnu jsou to pesach a Velikonoce, v září a říjnu svátky Roš hašana, Jom kipur a sukot. 10 11

V návštěvnících jsou zahrnuti turisté (přenocují alespoň jednu noc) a jednodenní návštěvníci. Central Bureau of Statistics: Tourism in Israel 2008. Dostupné z www: http://www.cbs.gov.il/www/statistical/touris2008e.pdf

- 34 -

Zvláštní charakteristikou příjezdového cestovního ruchu je, ţe Izrael je značně závislý na letecké dopravě. Valná většina zahraničních návštěvníků putuje do země touto cestou. V roce 2008 do Izraele přiletělo 2,1 milionů turistů12, tedy asi čtyři pětiny z celého počtu.

4.2.2 Význam cestovního ruchu pro národní hospodářství Izraele Postavení cestovního ruchu v národním hospodářství se obvykle měří na základě podílu cestovního ruchu na tvorbě hrubého domácího produktu, podílu na exportu, zaměstnanosti a investicích13. Výzkumem ekonomických dopadů cestovního ruchu na jednotlivé země nebo regiony se zabývá mezinárodní organizace World Travel & Tourism Council (WTTC)14. Ta odhaduje přímý podíl cestovního ruchu na tvorbě izraelského hrubého národního produktu na 2,7 % pro rok 2008, resp. 2,4 % pro rok 2009. Nicméně jak jiţ bylo dříve poznamenáno, cestovní ruch není jednoznačně vymezeným odvětvím a jeho efekty na celé hospodářství jsou označovány jako multiplikační. Celkový přínos cestovního ruchu, tj. přímý i nepřímý, pro HDP země se proto pohybuje kolem 7 % (konkrétně 6,9 % v roce 2008, 6,3 % v 2009). Cestovní ruch patří mezi významné exportní odvětví Izraele. Na celkovém exportu zboţí a sluţeb se podle údajů WTTC podílí 7,7 %, resp. 6 % pro sledované dva roky. Následující graf č. 2 srovnává příjmy nejdůleţitějších exportních odvětví v Izraeli.

12

Central Bureau of Statistics: Tourism in Israel 2008. Dostupné z www: http://www.cbs.gov.il/www/statistical/touris2008e.pdf 13 INDROVÁ a kol.: Mezinárodní cestovní ruch: vybrané kapitoly. Praha: Oeconomica, 2007, str. 19 14 WTTC: Travel&Tourism Economic Impact, Israel 2009. Dostupné z www: http://www.wttc.org/eng/Tourism_Research/Tourism_Economic_Research/Country_Reports/Israel

- 35 -

Graf č. 2: Příjmy podle exportních odvětví, v mld. USD, r. 2008 20

17,1 13,6

15 11 10 5

2,7

2

1,2

9,6

1

7,9

0,9

0 CR

Zemědělství

Kovy, strojírenství a elektronika

Hrubý příjem

Diamanty

Chemie

Přidaná hodnota

Zdroj: CBS: Tourism in Israel 2008; vlastní graf

Z uvedených údajů vyplývá, ţe cestovní ruch v Izraeli vytváří mnohem větší přidanou hodnotu (příjem-vstupy) neţ další uvedená odvětví (mimo zemědělství). Zatímco např. v odvětví zpracování diamantů přidaná hodnota tvoří 10 % příjmů, u cestovního ruchu je to více jak 70 %. Cestovní ruch je navíc hlavním zdrojem cizí měny. Co se týče trhu práce, přímo v cestovním ruchu bylo v roce 2008 vytvořeno 102 800 pracovních míst, coţ představuje 3,7% podíl na celkové zaměstnanosti v zemi. Zahrne-li se sekundární zaměstnanost, tzn. v dalších navazujících odvětvích, pak cestovní ruch přispěl k vytvoření 229 700 pracovních míst (8,3 % z celkové zaměstnanosti). Investice do cestovního ruchu, tedy kapitálové výdaje poskytovatelů sluţeb cestovního ruchu a vládních agentur na podporu rozvoje infrastruktury cestovního ruchu, činily 3,7 mld. USD v roce 2008, coţ představuje asi 9 % všech investic v Izraeli.

4.3 Vývoj cestovního ruchu Izraele do roku 1967 Cestovní ruch na území dnešního Státu Izrael samozřejmě existoval ještě před jeho zaloţením. Byl však značně omezován mandátní správou, která se snaţila tímto bojovat proti ţidovské imigraci. Kaţdý turista, který chtěl zemi navštívit, musel sloţit

- 36 -

poplatek ve výši 60 liber na osobu15, coţ v té době byla značně vysoká částka. Mělo se tím zajistit, ţe ţádný Ţid nevstoupí do země vydávajíc se za turistu a nezůstane zde poté, co jeho vízum vyprší. Po vzniku státu v roce 1948 byly vytýčeny dva hlavní cíle v oblasti cestovního ruchu16: příprava Státu na absorpci turistů a vytvoření materiálně-technické základny cestovního ruchu a prezentace Izraele v zahraničí jako destinace cestovního ruchu. Nicméně uţ od začátku se cestovnímu ruchu dostávalo malé finanční podpory17 jak ze strany vlády a státní správy tak ze strany soukromého sektoru, coţ zpomalilo naplňování prvního cíle. Realizaci druhého cíle naopak bránily objektivní důvody, jakými byla politická a bezpečnostní situace, tak i geografická vzdálenost mezi Izraelem a hlavními zdrojovými regiony v Evropě a ve Spojených státech. Izraelské orgány cestovního ruchu byly nuceny věnovat značné mnoţství času a sil na zlepšování negativního image země namísto toho, aby připravovaly pozitivní marketingové kampaně, jak je ostatně obvyklé. Geografickou vzdálenost sice „zkrátila“ letecká doprava, ale výdaje na cestu představovaly značnou část výdajů na pobyt v Izraeli. Z těchto důvodů rostl cestovní ruch v průběhu 50. let pomalu, přičemţ z velké části jej představovaly návštěvy příbuzných a známých a obchodní cesty. Ostatně spoléhání se na sounáleţitost ţidovského segmentu bylo jeho hlavní charakteristikou nejen v této době, ale i v následujících letech. Cestovní ruch měl především plnit úlohu nástroje slouţícího k podpoře imigrace Ţidů do Izraele. To ostatně dokládají i slova ministra cestovního ruchu, druhého v pořadí, Moshe Kola18 (vlastní překlad): „Na cestovní ruch pohlížíme jako na cenný nástroj posílení vazeb mezi Izraelem a Židy v diaspoře. Návštěva Izraele pomáhá mnoha Židům identifikovat se s ním, protože posiluje citové vazby se Státem. V této souvislosti a v čase, kdy dochází ke značnému přílivu imigrantů, musíme mít na paměti roli cestovního ruchu v pobízení obyvatel prosperujících zemí, aby se usadili v Izraeli. Velké množství potenciálních imigrantů ze západních zemí se zde rozhodne usadit poté, co získá informace od člena

15

ZURIEL, Israel: Overseas Promotion and Marketing. In The second million: Israel tourist industry: past, present, future. Tel Aviv: Amir Pub., 1973, str. 85 16 tamtéţ 17 Jednou z příčin nízké finanční podpory byla malá politická podpora, které se těšil a dodnes těší cestovní ruch. Ministerstvo cestovního ruchu sice vzniklo uţ v roce 1964, ale posty ministrů jsou přidělovány členům méně významných koaličních stran, coţ stěţuje jejich pozici cokoliv prosadit. 18 MOSHE Kol: Introduction. In The second million: Israel tourist industry: past, present, future. Tel Aviv: Amir Pub., 1973 pozn. Moshe Kol byl ministrem cestovního ruchu v letech 1966 aţ 1977

- 37 -

rodiny vyslaného prozkoumat podmínky nebo od přátel a příbuzných, kteří se ze země vrátili. Výzkum na toto téma ukázal, že pro asi 20 % Židů bylo motivem cesty prozkoumat možnosti alije. Každý rok tisíce turistů požádá o status imigranta.“ Sinajské taţení v roce 1956 vytvořilo v následujících letech silný pocit bezpečnosti doprovázený rostoucím hospodářstvím a rozsáhlou imigrací. Aţ do poloviny 60. let vykazoval cestovní ruch prudký růst, zhruba 17 % kaţdý rok19. V roce 1966 však tento trend ochabl se zvyšováním se bezpečnostního napětí.

19

BAR-ON, R. R.: Second million: Trends in tourism to Israel. In The second million: Israel tourist industry: past, present, future. Tel Aviv: Amir Pub., 1973, str. 56-66

- 38 -

5

Hlavní hrozby pro bezpečnost Izraele a jejich vliv na cestovní ruch Od konce 60. let Izrael zaţívá rostoucí trend v počtu mezinárodních

návštěvníků. Tento dlouhodobý trend je však čas od času přerušován vyhrocenou bezpečnostní situací, mající svůj původ nejčastěji v arabsko-izraelském, resp. izraelsko-palestinském konfliktu. V některých případech nestabilita v regionu měla dokonce globální dosah, jak se to ukázalo v případě válek na Den smíření a v Zálivu, protoţe ovlivnila (negativně) celosvětový cestovní ruch. Na druhou stranu je ovšem nutné poznamenat, ţe jakýkoliv pozitivní vývoj v regionu, reprezentovaný např. mírovými jednáními či dohodami, výrazně přispívá k obnovení prosperity cestovního ruchu jak v samotném Izraeli, tak v okolních státech. V odborné literatuře (anglicky psané) se zhodnocení vlivu politické a bezpečnostní situace na průmysl cestovního ruchu Izraele objevilo jiţ v několika studiích1. Mezi ty nejčastěji citované patří studie Y. Mansfelda: Cycles of War, Terror, and Peace: Determinants and Management of Crisis and Recovery of the Israeli Tourism Industry z roku 1999. Autor v ní objevuje zákonitost tohoto vztahu v podobě šesti po sobě jdoucích cyklů krize a zotavování izraelského průmyslu cestovního ruchu, který sleduje v rozmezí let 1967 aţ 1997, jako reakce na politické události vymezeného období. Následující text vychází z podobné logiky s tím, ţe se snaţí aplikovat zásadní události pro bezpečnost Izraele na vývoj příjezdového cestovního ruchu v letech 1967 aţ 2008.

5.1 Období Šestidenní války a důsledky pro cestovní ruch 5.1.1 Charakteristika bezpečnostní situace V předchozích dvou izraelsko-arabských válkách Izrael obhájil své místo v realitě blízkovýchodního ţivota, coţ však nezmenšilo arabské nepřátelství, spíše naopak. Poráţka od Ţidů byla totiţ ranou sebevědomí arabských národů i vizi panarabské jednoty2. Jediným řešením byla likvidace Izraele 3.

1

např. práce autorů Yoela Mansfelda, Raphaela Raymond Bar-Ona, Alizi Fleischera a Stevena Buccoli SACHAR, H. M.: Dějiny státu Izrael. Praha: Regia, 1999, str. 466 3 tamtéţ 2

- 39 -

Ostře protiizraelský postoj zastával Egypt pod vedením prezidenta Násira a jeho spojenec Sýrie. V roce 1966 uzavřely pakt o vzájemné obraně. Další sousedé Jordánsko, ani Libanon podobně vyhraněný postoj k Izraeli nesdílely4. Přesto se Jordánsko nakonec neodváţilo v připravovaném dalším pokusu zničit Izrael stát mimo 5. Od poloviny 60. let dochází k výraznému růstu napětí v oblasti. Mezi Izraelem a Sýrií probíhají příhraniční konfrontace eskalující v dělostřelecké souboje a letecké střety. Záminkou jsou vodní zdroje, ale svoji roli hraje i povaha syrského baasistického reţimu a politický konflikt uvnitř Sýrie. Napětí se vyhrotí v květnu 1967, kdy si egyptský prezident Násir vymohl staţení vojsk OSN ze Sinajského poloostrova. Ta zde od roku 1956 měla monitorovat egyptsko-izraelské zastavení palby, nicméně své postavení směla zaujmout jen s egyptským souhlasem, který byl nyní zrušen6. Současně Násir oznámil, ţe Egypt uvaluje blokádu na Tiranskou úţinu, coţ znamenalo, ţe izraelské lodě by uţ nadále nesměly vyplouvat z Eilatu do Rudého moře a Indického oceánu. Eilat byl navíc izraelským klíčovým přístavem pro naftu. Egypt podpořilo Jordánsko, kdyţ obě země uzavřely pakt o vzájemné obraně. K němu se posléze připojil i Irák, jehoţ vojska dorazila do Egypta. Bylo tedy více neţ zřejmé, ţe další válka je nevyhnutelná. Nástrojem pro destabilizaci Izraele se však kromě otevřeného konfliktu měli stát i palestinští uprchlíci, ţijící roztroušeně v okolních zemích. Arabský summit v lednu 1964 formálně oprávnil Palestince, bez ohledu na to, kde ţijí, aby „splnili svou úlohu při osvobození své vlasti a rozhodli o svém osudu“ 7. Ve stejném roce vznikla Organizace pro osvobození Palestiny (OOP), jejímţ cílem bylo podle ustavujícího prohlášení „dosáhnout zničení Izraele“8. Organizace dostala také finanční podporu od arabských vlád. V rámci OOP vznikají postupně další, ozbrojené, frakce často pouţívající při prosazování svých cílů čistě teroristické metody. Některé z nich ovšem časem zanikly nebo se vrátili zpět do OOP. Nejznámější a nedůleţitější z nich je Fatah (Palestinské osvobozenecké hnutí). Druhou nejsilnější frakcí se stala Lidová fronta pro osvobození Palestiny, která se později rozdělila na Lidovou frontu pro osvobození Palestiny – Hlavní velení a Demokratickou frontu pro osvobození 4

ČEJKA: Izrael a Palestina: Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. Brno: CSS, 2005, str. 113 5 SACHAR, H. M.: Dějiny státu Izrael. Praha: Regia, 1999, str. 478 6 GILBERT: Izrael: dějiny. Praha: BB art, 2002, str. 362 7 GILBERT: Izrael: dějiny. Praha: BB art, 2002, str. 349 8 tamtéţ

- 40 -

Palestiny. Význam si získaly také např. Organizace Abú Nidala nebo Organizace Černého září. Na území Izraele začnou pronikat v malých skupinách partyzáni Fatahu a další skupiny palestinských Arabů z okolních zemí, aby zde kladly náloţe a útočily na izraelské civilisty. Od června 1967 do března 1971 je palestinskými teroristy zavraţděno uvnitř Izraele 120 civilistů a 180 vojáků9. Teroristé se ovšem neomezují pouze na izraelské území, ale podnikají akce namířené proti Izraeli i mimo něj. Jako častý terč si vybírají dopravní letadla. Příkladem můţe atentát na letoun společnosti Swissair při cestě do Tel Avivu v roce 1970 nebo únos letadla společnosti Sabena na lince Brusel – Tel Aviv v roce 1972 a následný masakr na telavivském letišti Lod. Asi nejznámější letecký únos proběhl v září 1970, kdy teroristé z Lidové fronty pro osvobození Palestiny přepadli čtyři letadla a tři z nich vyhodili do povětří na letišti v jordánském Ammánu. Podobně nechvalně proslulý se stal atentát na izraelské sportovce při letních olympijských hrách v Mnichově v roce 1972, za kterým stála Organizace Černého září.

5.1.2 Průběh a výsledek Šestidenní války I kdyţ se schylovalo k válce, nebylo jasné, kdo zaútočí první. Izrael vyčkával a hledal mezinárodní podporu. Spojené státy a Velká Británie doufaly vytvořit mnohonárodnostní námořní sílu k ukončení egyptské blokády, coţ se ale nezdařilo. Nakonec Washington připustil, ţe nevidí ţádnou cestu, jak z krize ven10. Navíc pokud se Izrael rozhodne pro akci, nebude mu v tom bráněno jako při sinajském taţení11. 5. června 1967 tedy Izrael převzal vojenskou iniciativu a bleskovým úderem na egyptská letiště vyřadil z akce na 400 egyptských, syrských a jordánských letadel. Většina rozjezdových drah na egyptských leteckých základnách byla zároveň tak poškozena, ţe se nedala pouţít. Izrael následně bleskově dobyl celý Západní břeh včetně Východního Jeruzaléma a dalších arabských měst (Ramalláh, Hebron, Betlém aj.), egyptské pásmo Gazy a celý Sinajský poloostrov. Syřané byli poraţeni na Golanských výšinách a izraelská armáda postoupila aţ do blízkosti Damašku. 10. června večer došlo k úplnému zastavení palby a Šestidenní válka skončila.

9

GILBERT, M.: Izrael: dějiny. Praha: BB art, 2002, str. 411 GILBERT, M.: Izrael: dějiny. Praha: BB art, 2002, str. 373 11 SACHAR, H. M.: Dějiny státu Izrael. Praha: Regia, 1999, str. 483 10

- 41 -

Výsledkem války byla zejména nová vojensko-geografická realita. Izrael získal kontrolu nad obrovsky rozšířeným územím, které bylo třikrát větší neţ území Státu Izrael před válkou. Tím pádem se pod jeho kontrolu dostal rovněţ milion palestinských Arabů včetně stovek tisíc lidí, kteří byli od bojů roku 1948 uprchlíky 12. Postupně však bylo těmto lidem od roku 1972 umoţněno překračovat tzv. zelenou linii (tj. linii příměří mezi Izraelem a Jordánskem z roku 1949) a dále docházet za prací nebo na studia do arabských zemí13. Pro další vývoj ovšem bylo zásadní, ţe Izraelci začali na těchto okupovaných územích stavět první ţidovské osady, jako strategické zábrany proti další arabské invazi14. To se však nakonec stává v průběhu dalších let novým zdrojem napětí. Izraeli se dostalo také mohutné podpory na celém světě, a to ještě před zahájením bojů. Mohutná byla podpora ze strany ţidovských komunit v zámoří v Severní a Jiţní Americe, západní Evropě, Jiţní Africe a jinde15. Ta se projevovala morálně i finančně nákupem státních dluhopisů Izraele za desítky milionů dolarů, přílivem ţidovských turistů a náhlým vzestupem přistěhovalectví. Uvnitř Izraele nicméně začala debata o tom, jakým způsobem a jak dlouho vládnout palestinským Arabům. Vláda zaujala stanovisko, ţe za „plný mír“ by Izrael byl připraven stáhnout se na předválečné hranice. V případě Sýrie navíc zdůraznila, ţe nejprve musí být vyřešen bezpečnostní a vodní problém 16. Jiţ během konfliktu a po něm se začala výrazně angaţovat OSN. V listopadu 1967 schválila Rada bezpečnosti OSN Rezoluci 242, která definovala podmínky nastolení míru na Blízkém východě. Rezoluce nakonec ovlivňovala arabsko-izraelské vztahy v následujících letech a vztahy Izraele se širším mezinárodním společenstvím i pozdější mírový proces, jelikoţ byla pramenem formule „území za mír“. Rezoluce, navrţená Británií a přijatá jednomyslně, poţadovala mimo jiné staţení Izraele z území okupovaných během Šestidenní války. Tuto výzvu však Izrael a arabské státy interpretovaly rozdílně 17. Podle arabských států to znamenalo, ţe „všechna“ okupovaná území mají být evakuována. Podle Izraele slovo „území“ znamenalo některá z nich, ale nikoli nutně všechna.

12

GILBERT, M.: Izrael: dějiny. Praha: BB art, 2002, str. 388 POJAR, M.: Izrael. Praha: Libri, 2009, str. 62 14 POJAR, M.: Izrael. Praha: Libri, 2009, str. 63 15 SACHAR, H. M.: Dějiny státu Izrael. Praha: Regia, 1999 16 GILBERT, M.: Izrael: dějiny. Praha: BB art, 2002, str. 391 17 GILBERT, M.: Izrael: dějiny. Praha: BB art, 2002, str. 393 13

- 42 -

Napětí v regionu Šestidenní válkou neskončilo. Neustále se vyostřovaly vztahy Izraele a Egypta, kterému se díky vojenské pomoci ze Sovětského svazu podařilo rychle vzpamatovat. Během následujících tří let mezi oběma státy probíhá tzv. opotřebovávací válka. Za její začátek je povaţováno potopení izraelské válečné lodi Eilat egyptskou raketou v říjnu 1967. Izrael odpověděl odvetnou dělostřeleckou palbou a dělostřelecké souboje pokračovaly i na podzim roku 1968. V roce 1969 nastoupila na izraelský premiérský post Golda Meierová, která trvala na vyjednávání o zastavení palby. I na egyptské straně došlo ke změně v čele země. Zemřelého prezidenta Násira nahradil Anwar Sadat. Ten se zbavil sovětských poradců a začal orientovat Egypt více prozápadně 18. Dohoda mezi oběma státy byla podepsána v srpnu 1970. Jenom během jednoho roku egyptského bombardování bylo zabito 593 izraelských vojáků a 127 izraelských civilistů, skoro tolik jako během Šestidenní války19.

5.1.3 Nová realita izraelského cestovního ruchu Šestidenní válka a její výsledek znamenal pro cestovní ruch země zásadní změnu. Zejména se významně zvýšila mezinárodní poptávka po návštěvě Izraele. Uţ rok po skončení války příjezdový cestovní ruch vykazoval pozoruhodný růst. Na tento pozitivní vývoj mělo vliv několik faktorů20. Zaprvé se rozšířila turistická mapa Izraele o nové atraktivity. Po válce ţidovský stát okupoval území, která oplývají důleţitými kulturně-historickými a přírodními atraktivitami. Jsou jimi Východní Jeruzalém zahrnující hlavní svatá místa judaismu, křesťanství a islámu (Zeď nářků, Chrám boţího hrobu, mešity al-Aqsa a Skalní chrám), na Západním břehu města Betlém či Jericho, větší část Mrtvého moře, na severu území kolem Galilejského jezera a na jihu sinajské pobřeţí u Rudého moře. Díky svému vítězství Izrael na mezinárodním poli získal navíc image pozitivní a bezpečné destinace. Za třetí se zlepšila dostupnost Izraele ze vzdálenějších zdrojových zemí díky rozvoji letecké dopravy a poklesu cestovních nákladů. V neposlední řadě další blízkovýchodní země v podstatě nepředstavovaly na poli cestovního ruchu váţnější konkurenci pro ţidovský stát. 18

ČEJKA, M.: Izrael a Palestina: Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. Brno: CSS, 2005, str. 140 19 GILBERT, M.: Izrael: dějiny. Praha: BB art, 2002, str. 409 20 MANSFELD, Y.: Cycles of War, Terror, and Peace: Determinants and Management of Crisis and Recovery of the Israeli Tourism Industry. Journal of Travel Research, 1999, roč. 38, č. 1, str. 30–36

- 43 -

Počet příjezdů

Graf č. 3: Počet turistických příjezdů do Izraele v letech 1966–1972, v tis. osob 800 700 600 500 400 300 200 100 0

657

287

268

1966

1967

432

409

441

1968

1969

1970

1971

728

1972

Roky

Zdroj: R. R. Bar-On: Measuring the effects on tourism of violence nad of promotion following violent acts, 1996; vlastní graf

Zdá se, jak ostatně dokládá i graf č. 3, ţe pozitivní vývoj v tomto období cestovního ruchu příliš nenarušila ani teroristická aktivita, ani konflikt mezi Izraelem a Egyptem na počátku 70. let. Během let 1969 a 1970 sice došlo k určitému zpomalení růstu v příjezdech do Izraele vlivem teroristických útoků na letadla mířící do Izraele a opotřebovávací války, avšak od roku 1970 se objevuje velmi rychlý (49%) růst v cestovním ruchu. To mohlo vyplývat nejen ze zklidněné bezpečnostní situace uvnitř Izraele, ale také z opatření majících vliv čistě v rámci cestovního ruchu jako rozšíření flotily národního dopravce El Al o velkokapacitní dopravní letoun jumbo 21. Útoky na letišti v Tel Avivu a proti Izraelcům v Mnichově v roce 1972 však tento růst opět výrazně zpomalily (na 11 % oproti předchozímu roku). Na zvýšenou poptávku v tomto období reagovala vláda a soukromý sektor aţ euforickým22 rozšiřováním turistické infrastruktury a kapacit, aniţ by se přemýšlelo nad tím, ţe se podobná krize můţe objevit znovu. Chyběly analýzy trhu mezinárodní poptávky a jejího trendu, potřeba investovat do marketingových kampaní neexistovala23. To se ukázala v následujících letech jako chyba, nicméně tato nekoncepčnost se projevovala v izraelském cestovním ruchu minimálně aţ do poloviny 90. let.

21

BAR-ON, R. R.: Measuring the effects on tourism of violence and of promotion following violent acts. In Tourism, Crime and International Security Issues, Chichester: John Wiley&Sons, 1996, str. 159–174 22 MANSFELD, Y.: Cycles of War, Terror, and Peace: Determinants and Management of Crisis and Recovery of the Israeli Tourism Industry. Journal of Travel Research, 1999, roč. 38, č. 1, str. 30–36 23 tamtéţ

- 44 -

Spoléhalo se totiţ zejména na ţidovský segment turistů a jejich cesty za přáteli a příbuznými. Jak jiţ bylo dříve konstatováno, u cestovního ruchu se ani tak neoceňoval jeho ekonomický přínos, jako jeho potenciál stimulovat ţidovskou imigraci, proto se mu nedostávala náleţité podpory ze strany vlády.

5.2 Jomkipurská krize a následující vývoj 5.2.1 Charakteristika bezpečnostní situace V Izraeli na počátku 70. let panoval všeobecně sdílený pocit národní bezpečnosti. Hranice byly z velké části klidné a dobyté území zaručovalo obranu hluboko do vnitrozemí, čímţ odpadalo ohroţení hlavních center země. I kdyţ boj palestinských Arabů neustával, odehrával se většinou mimo Izrael. Ţidovský stát poprvé věřil, ţe je nyní silnější neţ jeho soupeři24. V Egyptě však rostly tlaky na osvobození Sinaje, zejména z ekonomických příčin, navíc si prezident Sadat chtěl upevnit politickou podporu, nejlépe prostřednictvím armády25. Začal proto mobilizovat své arabské spojence a plánovat vojenský útok. Společná egyptsko-syrská ofenzíva měla začít 6. října. Toho dne probíhal jeden z nejvýznamnějších ţidovských svátků Jom Kipur (Den smíření). Nefungovala veřejná doprava, rozhlas ani televize, většina lidí trávila svátky doma nebo v synagogách. Po válce vyšetřování tzv. Agranatovy komise ukázalo, ţe izraelské tajné sluţby měly dostatek informací o připravovaném útoku, došlo však k jejich naprosto mylné interpretaci na příslušných vojenských místech26. Egypťané tedy Izraelce značně zaskočili svojí aktivitou a podařilo se jim rychle a úspěšně postupovat na Sinaji a prolomit Bar Levovu linii, soustavu izraelských bunkrů na východním břehu Suezského průplavu. Na severu zaútočila syrská armáda, které se ovšem uţ tolik nedařilo 27. Jordánsko sice vojensky přispělo, ale nehodlalo riskovat přímou konfrontaci s Izraelem28. Přesto je zřejmé, ţe poprvé za čtvrtstoletí své existence ţidovský stát čelil moţnosti velké poráţky29. Především díky rychlým dodávkám zbraní z USA se Izraeli tuto váţnou situaci podařilo zvrátit a prolomit frontu na Golanech a zároveň zatlačit Egypťany aţ za Suezský průplav 24

JOHNSON, P.: Dějiny ţidovského národa. Praha: Rozmluvy, 1995, str. 515 SACHAR, H. M.: Dějiny státu Izrael. Praha: Regia, 1999, str. 558 26 GILBERT, M.: Izrael: dějiny. Praha: BB art, 2002, str. 423 27 POJAR, M.: Izrael. Praha: Libri, 2009, str. 64 28 GILBERT, M.: Izrael: dějiny. Praha: BB art, 2002, str. 435 29 JOHNSON, P.: Dějiny ţidovského národa. Praha: Rozmluvy, 1995,str. 515 25

- 45 -

zhruba 100 kilometrů od Káhiry. USA pod tlakem svého hlavního dodavatele ropy Saudské Arábie30 přiměly Izrael k zastavení operací a uzavření příměří 11. listopadu 1973.

5.2.2 Hospodářské a politické důsledky říjnové války Bezpochyby izraelské ozbrojené síly dobyly nejpozoruhodnější vítězství ve svých dějinách31, avšak ani na mezinárodním, ani domácím poli to nebylo patřičně oceněno. Izrael z války vyšel poškozen morálně, hospodářsky i diplomaticky. V zemi se velice diskutovalo o velikosti vojenských ztrát, protoţe oběti na lidských ţivotech na obou frontách (2522 padlých) byly trojnásobně vyšší neţ za Šestidenní války32. Ztráty na majetku a vybavení byly vyčísleny na 4 miliardy dolarů. Kdyby se přidal úbytek výroby a exportu jako důsledek mobilizace lidských sil, vystoupily by náklady na 7 miliard dolarů, coţ představovalo celý hrubý národní produkt Izraele za jeden rok33. Největší břemeno pro ekonomiku státu však představovaly stupňující se náklady na obranu, přičemţ Izrael musel většinu své výzbroje nakupovat v zahraničí za cizí měnu. Z těchto důvodů se těţce zadluţoval v zámoří. Např. v září 1974 byl Izrael zatíţen břemenem zahraničního dluhu ve výši 5,5 miliardy dolarů, jehoţ úroky dosahovaly jedné miliardy dolarů, coţ se rovnalo téměř polovině čistého vývozu státu34. Platba těchto úroků spolu s platbami za dovoz a klesající devizové rezervy podstatně přispěly k závratné inflaci. Proto se vláda rozhodla drasticky šetřit a sáhla k nejtvrdším rozpočtovým opatřením od raného období úsporných opatření v letech 1949 195335. Z mezinárodního pohledu byly pro Izrael důleţité tyto důsledky. Jednak byla čím dál více zřejmá jeho rostoucí závislost na Spojených státech ve formě vojenských dodávek a ekonomické pomoci. Izrael se změnil v daleko největšího příjemce zahraniční pomoci ze Spojených států, obvykle ve výši přesahující tři miliardy dolarů kaţdý rok36. Navíc se Izrael ocitnul v diplomatické izolaci. Po komunistických státech, které s ním přerušily styky po Šestidenní válce, to samé učinily téměř všechny země třetího světa. A to navzdory programu izraelské pomoci nově vzniklým státům 30

ČEJKA, M.: Izrael a Palestina: Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. Brno: CSS, 2005, str. 146 31 SACHAR, H. M.: Dějiny státu Izrael. Praha: Regia, 1999, str. 594 32 GILBERT, M: Izrael: dějiny. Praha: BB art, 2002, str. 450 33 SACHAR, H. M.: Dějiny státu Izrael. Praha: Regia, 1999, str. 594 34 SACHAR, H. M.: Dějiny státu Izrael. Praha: Regia, 1999, str. 611 35 tamtéţ 36 GILBERT, M.: Izrael: dějiny. Praha: BB art, 2002, str. 450

- 46 -

v Asii a Africe, povaţovanému za nejsilnější diplomatický úspěch Izraele v 60. letech37. Afričané nyní vnímali ţidovský stát jako imperialistickou mocnost38. Západoevropské země sledovaly politiku détente a nepřály si proto ţádné další mezinárodní krize. Ale více neţ toho se ve skutečnosti bály arabské zbraně, ropného embarga. Západní Evropa dováţela téměř 85 % nafty z Blízkého východu, na rozdíl od Spojených států, které odtud získávaly do té doby pouze 7 % dovozu ropy39. Nicméně válka nakonec měla i jeden pozitivní důsledek, který se projevil v následujících letech. Úvodní egyptský úspěch při překonání průplavu a prolomení Bar Levovy linie znamenal hlavně psychologický průlom, který vedl k egyptskoizraelskému politickému urovnání. Egypt si tímto získal zpět svoji čest, a to bylo cílem útoku na prvním místě. Pro Egypt byla Říjnová válka nikoliv dobyvačnou, ale válkou o sebeuplatnění40. I kdyţ Izrael vţdy povaţoval západního souseda za svého nejnebezpečnějšího nepřítele, nebyla to pravda. Egypt sváděl boj s Izraelem jen proto, aby dokázal, ţe je vůdčí mocností na Blízkém východě41. Prvním krokem k mírovým jednáním byla konference v Ţenevě v prosinci 1973, která sice výsledky nepřinesla, ale znamenala první přímé setkání arabských a izraelských představitelů od roku 1949. V průběhu celého vyjednávacího procesu hrál klíčovou roli prostředníka americký diplomat a pozdější ministr zahraničí USA Henry Kissinger. Nejvíce nakloněný k dohodě byl Egypt. Kromě toho, ţe se mu vrátila sebedůvěra, na válku značně hospodářsky doplácel. Mnohem sloţitější byla jednání se Sýrií a dosaţení nějaké dohody o odpoutání na Golanských výšinách se zdálo nemoţné. Kromě ostřelování izraelských vojenských postavení a osad ze syrské strany,

Sýrie

oznámila

ústy

svého

ministra

zahraničí

záměr

pokračovat

v opotřebovávací válce, aby izraelští záloţníci byli nuceni zůstat v aktivní sluţbě a z toho důvodu došlo k poškození izraelského hospodářství42. Mezi Egyptem a Izraelem pokračovala nicméně snaha dosáhnout prozatímní dohody o Sinaji, která vyústila v září 1975 v její podepsání. V dohodě sice chybělo prohlášení Egypta, ţe nerozpoutá novou válku, avšak obě strany se zavázaly, ţe se nebudou uchylovat k vzájemným hrozbám nebo pouţití síly nebo k vojenské blokádě. 37

SACHAR, H.: Dějiny státu Izrael. Praha: Regia, 1999, str. 597 tamtéţ 39 tamtéţ 40 GILBERT, M.: Izrael: dějiny. Praha: BB art, 2002, str. 451 41 JOHNSON, P.: Dějiny ţidovského národa. Praha: Rozmluvy, 1995, str. 515 42 GILBERT, M: Izrael: dějiny. Praha: BB art, 2002, str. 456 38

- 47 -

Dohoda zajišťovala na suezské frontě izraelské staţení na východní konce strategických průsmyků Gidi a Mitla, přičemţ většina uvolněného prostoru se měla změnit v nárazníkovou zónu Spojených národů. Stanovila také izraelskou evakuaci z ropných polí v Abú Rudeis a z území podél Suezského zálivu spojující ropná pole s Egyptem. V těchto evakuovaných územích neměla být rozmístěna ţádná egyptská vojska. Egypt měl umoţnit Izraeli nákup ropy za pevnou a nízkou cenu. Izraelské lodě měly zajištěny průjezd Suezským průplavem. A konečně byly v oblasti průsmyku Gidi a Mitla zřízeny stanice včasného varování s americkou obsluhou. Další posun ve vzájemných jednáních učinil především Anwar Sadat. Roku 1977 přiletěl egyptský prezident na státní návštěvu Izraele, coţ bylo do té doby něco nemyslitelného. Po této návštěvě následovala egyptsko-izraelská mírová jednání, probíhající pod patronací USA zejména v Camp Davidu, letním sídle amerických prezidentů, která vyvrcholila slavnostním podepsáním mírové smlouvy mezi Izraelem a Egyptem 26. března 1979 ve Washingtonu. Izrael se v ní zavázal stáhnout všechny své ozbrojené síly a osídlence ze Sinaje. Obě strany vzájemně uznaly svoji suverenitu, územní celistvost, právo na ţivot v míru a v bezpečných a uznávaných hranicích. Také se zavázaly k provádění normálních diplomatických, ekonomických a kulturních styků a odstranění překáţek volného pohybu zboţí a osob. Smlouva také vytýčila čtyři stálé zóny omezených vojenských sil a moţnost rozmístění vojsk OSN a pozorovatelů. Evakuace těchto sil není moţná bez jednomyslného hlasování Rady bezpečnosti OSN. Izraelským lodím byl zajištěn volný přístup Suezským průplavem a dalšími egyptskými pobřeţními vodami. Do roku 1982 Izrael vyklidil Sinajský poloostrov, území předal Egyptu a stáhl se na své původní hranice 43. Po Jomkipurské válce narostl vliv OOP, které se dostalo mezinárodního uznání. Na arabském summitu v Maroku v roce 1974 se OOP stala „jediným legitimním zástupcem palestinského lidu“. Do té doby tato úloha připadala Jordánsku. Dále Valné shromáţdění OSN odhlasovalo, ţe se OOP smí účastnit všech zasedání OSN jako pozorovatel, resp. jako „představitel“ palestinských Arabů 44. Řada frakcí OOP se nicméně odmítla vzdát násilného boje a pokračovala v teroristických praktikách, čímţ ovšem poskytovala záminku Izraeli k tvrdému postupu vůči celé OOP a k výstavbě „bezpečnostních ţidovských osad“ na palestinských územích 45. 43

POJAR, M.: Izrael. Praha: Libri, 2009, str. 65 GILBERT, M.: Izrael: dějiny. Praha: BB art, 2002, str. 457 45 ČEJKA, M.: Izrael a Palestina: Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. Brno: CSS, 2005, str. 148 44

- 48 -

Na konci června 1976 unesli teroristé z Lidové fronty pro osvobození Palestiny a německé RAF letadlo Air France při letu z Tel Avivu do Paříţe. Propustili neţidovské cestující. Se Ţidy jako rukojmími pak přistáli v Entebbe v Ugandě. Únosci poţadovali mimo jiné propuštění teroristů z Fatahu z izraelských vězení. Izrael se však rozhodl neustoupit a provést záchrannou akci prostřednictvím intervence leteckého výsadku, coţ se povedlo s minimem ztrát na ţivotech.

5.2.3 Reakce cestovního ruchu na uvedený vývoj Zatímco situace po Šestidenní válce byla ve znamení aţ euforického rozvoje cestovního ruchu, období po té říjnové představovalo pro turismus země pravý opak. Objevila se první těţká krize, se kterou se bylo nutno vypořádat. Jenţe politické a ekonomické následky roku 1973 nepoznamenaly pouze Izrael, ale projevily se i daleko za hranicemi Blízkého východu a měly vliv na vývoj mezinárodního cestovního ruchu jako celku. Izraelský cestovní ruch na výše uvedený vývoj reagoval po tři po sobě jdoucí roky poklesem v turistických příjezdech (viz graf č. 4) v letech 1973-75, neţ znovu došlo k zotavení odvětví. Vysvětlit to lze opět několika důvody. Izrael předně přestal být vnímán jako silná a bezpečná turistická destinace. Turisté zjistili, ţe reputace, kterou si Izrael vydobyl dříve, není nedotknutelná 46. Navíc pojišťovací společnosti jej začaly řadit mezi vysoce rizikové regiony 47, coţ kromě psychologického efektu způsobilo růst nákladů na pojištění při cestách do Izraele. Kdyţ se tomu přidaly vysoké ceny ropy, které zvyšovaly náklady na cestování obecně, stala se ze ţidovského státu drahá a tudíţ nekonkurenceschopná destinace. Nutnost postavit na nohy kolabující ekonomiku a reorganizovat poškozené ozbrojené síly limitovala schopnosti a moţnosti vlády vypořádat se s danou krizí turistického sektoru, kterému navíc byla přidělena relativně nízká priorita 48. To mělo za následek propouštění zaměstnanců v sektoru a dočasné uzavření hotelů. Nicméně ani tato špatná zkušenost nepřesvědčila zodpovědná místa, aby se zabývala vytvořením dlouhodobé strategie krizového managementu pro další podobné události, místo toho se čekalo, aţ krize jednoduše skončí. 46

MANSFELD, Y.: The Middle East Conflict and Tourism to Israel, 1967–90. Middle Eastern Studies, 1994, roč. 30, č. 3, str. 646–667 47 MANSFELD, Yoel: Cycles of War, Terror, and Peace: Determinants and Management of Crisis and Recovery of the Israeli Tourism Industry. Journal of Travel Research, 1999, roč. 38, č. 1, str. 30–36 48 tamtéţ

- 49 -

Příčiny dlouhodobého propadu cestovního ruchu však nelze hledat pouze v samotném Izraeli. Vyvolaná světová ropná krize utlumila ekonomickou aktivitu v řadě zdrojových zemí cestovního ruchu, tudíţ i ochotu lidí cestovat vůbec. Během sledovaného období se objevila rovněţ další série teroristických útoků, ať uţ na území Izraele, tak mimo něj. Graf č. 4: Počet turistických příjezdů do Izraele v letech 1972–1980, v tis. osob 1400

Počet příjezdů

1200

987

1000 800

728

1071

1139 1176

797 661

625

620

600 400 200 0 1972 1973 1974 1975 1976 1977 1978 1979 1980 Roky

Zdroj: R. R. Bar-On: Measuring the effects on tourism of violence nad of promotion following violent acts, 1996; vlastní graf

Krize v izraelském cestovním ruchu skončila v roce 1976, kdy do země přijelo o 29 % více návštěvníků neţ rok předchozí. Pomineme-li, ţe byly v této době zavedeny charterové (nepravidelné) lety do Eilatu a Tel Avivu, k obnovení prosperity cestovního ruchu přispěla určitě zlepšující se bezpečnostní situace, zejména mírová jednání s Egyptem. V roce 1977, kdy prezident Sadat navštívil Izrael, rostl cestovní ruch 24% tempem. Díky uzavřené mírové dohodě došlo také k zavedení přímého leteckého spojení mezi Egyptem a Tel Avivem v roce 1980. K vylepšení image Izraele na mezinárodním poli mohla přispět i úspěšná záchrana rukojmích v Entebbe. Díky ní ţidovský stát dokázal, ţe je schopen nejenom udrţovat hranice schopné obrany, ale rovněţ realizovat rozhodné akce při obraně svých zájmů49. Na počátku 80. let lze však opět vysledovat zpomalování tempa růstu turistických příjezdů do Izraele. Jako pravděpodobné příčiny tohoto vývoje se jeví

49

GILBERT, M.: Izrael: dějiny. Praha: BB art, 2002, str. 463

- 50 -

ekonomická krize, která se objevila ve zdrojových regionech USA a Evropě, a neutuchající teroristická aktivita.

5.3 Bezpečnostní situace během 80. let 5.3.1 První válka v Libanonu Na počátku 70. let ztratila libanonská vláda kontrolu nad jiţním územím státu. Přemístila se zde totiţ OOP vyhnaná po událostech Černého září z Jordánska. Ozbrojenci z OOP pronikali z Libanonu na izraelské území nebo jej ostřelovali, na coţ Izraelci reagovali tvrdými protiúdery a bombardováním hlavních libanonských center OOP. Fungování samotného Libanonu navíc spočívalo na křehké rovnováze mezi jednotlivými náboţenskými skupinami v zemi, která však vzhledem k přílivu palestinských uprchlíků byla porušena. Libanon se nakonec ocitl v dlouholeté občanské válce a v sedmdesátých letech se stal dalším bojištěm izraelsko-arabského konfliktu, neboť se v něm začali angaţovat prakticky všichni jeho dosavadní aktéři: Izrael, Palestinci, Sýrie, Irák, Írán, USA i OSN 50. Palestinské frakce, Sýrie i Izrael k tomu vyuţívaly místní skupiny k prosazování svých zájmů 51. Summit Ligy arabských států zplnomocnil Sýrii, aby zde pro uklidnění situace umístila své vojáky, kteří zde však prakticky zůstali aţ do roku 2008. Po útoku několika členů Fatahu na autobus poblíţ Tel Avivu a zavraţdění jeho cestujících, zahájil Izrael v roce 1978 vojenskou operaci „Litani“, při které osm tisíc vojáků obsadilo jiţní Libanon, aby zde zasáhli proti ozbrojencům. Po intervenci Rady bezpečnosti OSN se Izrael stáhnul, aby se na severní hranici o tři roky později situace znovu vyostřila. Načas se podařilo uklidnit situaci prostřednictvím jednání zvláštního emisara Philipa Habiba, vyslaného prezidentem Reaganem. Nicméně klid, který nastal, dovolil gerilám OOP doplnit arzenál a opevnit své pozice. Navíc Sýrie nebyla nucena stáhnout nedávno rozmístěné rakety země-vzduch (SAM) z údolí Biká´a, kde ohroţovaly izraelský vzdušný prostor52. Někteří radikální členové vlády (zejm. ministr obrany Ariel Šaron) a vojenští velitelé volali po rozhodné akci. Šaron v operaci „Mír pro Galileu“ počítal se zničením skorovlády OOP v Libanonu a druhá fáze plánu, operace „Velké cedry“ měla z Libanonu učinit „ nezávislý stát, který chce s námi ţít 50

ČEJKA, M.: Izrael a Palestina: Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. Brno: CSS, 2005, str. 154 51 tamtéţ 52 SACHAR, H. M.: Dějiny státu Izrael. Praha: Regia, 1999, str. 673

- 51 -

v míru“53. Konečnou záminkou k akci se stal atentát na izraelského velvyslance v Londýně Šlomo Argova v červnu 1982. Atentát provedlo Palestinské národní osvobozenecké hnutí a jeho cílem bylo právě vyprovokovat Izraelce, aby zaútočili na OOP v Libanonu. Ač měl tuto informaci premiér Begin k dispozici, svému kabinetu ji zatajil54. 4. června izraelské letectvo podniklo masívní bombardování cílů OOP v Libanonu. Původně zamýšlená rychlá akce s jasným cílem se však vyvinula v dalekosáhlejší válečné taţení. Po týdnu izraelská armáda okupovala jiţní Libanon a dostala se aţ k Bejrútu. Dosaţené výsledky tohoto taţení však byly pro Izrael dosti nejednoznačné. Dá se říci, ţe válka poškodila image Izraele, a to nejen ve zbytku světa, ale i na domácí půdě. Mnozí Izraelci ji povaţovali za agresivní55. Na veřejnost velmi zapůsobil masakr v palestinských uprchlických táborech Sabra a Šatíla, který sice měly na svědomí libanonské křesťanské falangy, ale Izraelci jim v tom podle všeho mohli zabránit. Např. Egypt v reakci na to stáhl z Izraele svého velvyslance. Vojenskou operací se sice podařilo zničit OOP v Libanonu a odstranit její rakety z dostřelu severu svého území, avšak syrské ozbrojené síly v Libanonu zůstaly a mnohem více znesnadňovaly kaţdé další taţení Izraele. Izraelské hospodářství bylo kromě toho opět značně poškozeno, válka jej stála přibliţně pět miliard dolarů a třícifernou inflaci56. Izrael okupoval rozsáhlá území jiţního Libanonu, ale v září 1983 se stáhl na řeku Awali a v červnu 1985 na své hranice57. Staţení se pozitivně projevilo jak v ekonomickém oţivení hlavně díky redukci nákladů na obranu, tak i na mezinárodní scéně. Izrael si vylepšil image v Evropě a obnovil svou přítomnost v Africe, přerušenou po říjnové válce 58. Co se týče OOP, její velení bylo přesídleno do Tunisu. Zpočátku ani jeden arabský stát nebyl ochoten poskytnout odcházejícím gerilám OOP azyl. Spíše neţ jejich osud arabské vlády zajímal konflikt mezi Irákem a Íránem 59. Válka ovšem nedokázala nijak zabránit OOP v její pokračující teroristické aktivitě. Příkladem můţe být zabití tří izraelských turistů na Kypru v srpnu 1985, na coţ Izrael odpověděl

53

SACHAR, H. M.: Dějiny státu Izrael. Praha: Regia, 1999, str. 676 SACHAR, H. M.: Dějiny státu Izrael. Praha: Regia, 1999, str. 677 55 GILBERT, M.: Izrael: dějiny. Praha: BB art, 2002, str. 492 56 SACHAR, H. M.: Dějiny státu Izrael. Praha: Regia, 1999, str. 704 a 701 57 POJAR, M.: Izrael. Praha: Libri, 2009, str. 67 58 SACHAR, H. M.: Dějiny státu Izrael. Praha: Regia, 1999, str. 705 59 SACHAR, H. M.: Dějiny státu Izrael. Praha: Regia, 1999, str. 714 54

- 52 -

náletem na velitelství OOP v Tunisu, a pokračující útoky na civilisty a vojáky na území státu.

5.3.2 Intifáda Ke konci 80. let se vyhrotila situace v palestinských uprchlických táborech na okupovaných územích. Projevila se tak řada příčin, špatné ţivotní podmínky Palestinců (mj. vysoké nezaměstnanosti), výstavba ţidovských osad na okupovaných územích a časté potyčky mezi radikálními Palestinci, izraelskou armádou a ţidovskými osadníky. Nejprve v Gaze v prosinci 1987 a poté na Západním břehu a ve východním Jeruzalémě propuklo povstání (tzv. intifáda). Charakteristické pro tuto intifádu byly hlavně palestinské demonstrace a občanský nepokoj (stávky, bojkot izraelských výrobků atd.), případně vrhání kamenů a molotovových koktejlů na izraelské vojáky. Sebevraţedné útoky a pouţívání těţkých zbraní byly uplatněny aţ při intifádě druhé. Velitelství OOP v Tunisu bylo tímto nepokojem zprvu překvapeno, nicméně se rychle zmocnilo kontroly vedení celého povstání 60. Intifádě se dostalo značné pozornosti světových médií, čehoţ se demonstranti rychle naučili vyuţít a zajistit si široké novinářské reportování dosvědčující izraelské represe. Hojné násilí Palestinců proti vlastním lidem, kteří upadli do podezření, ţe jsou izraelskými informátory, však uţ tak pečlivě dokumentováno nebylo61. Pravda ale je, ţe si izraelská protiopatření často nebrala servítky. Během intifády se objevila nová bezpečnostní hrozba pro Izrael, organizace Hnutí islámského odboje, neboli Hamas. Označujíc se za odnoţ Muslimského bratrstva, se hlásila k zavedení islámské vlády nad celou Palestinou a odmítala jakoukoliv formu ţidovského státu nebo přítomnost Ţidů na tomto území 62. Rovněţ odmítala legitimitu OOP jako jediného vůdce palestinského lidu 63. Kromě Hamasu však pro Izrael představovaly hrozbu i další arabské skupiny, jako Islámský dţihád působící v pásmu Gazy či palestinské frakce operující z Jordánska, Súdánu a jiţního Libanonu (zde ve spolupráci s Hizballáhem). Ve druhém roce intifády předloţila vláda národní jednoty pod vedením premiéra Šamira mírovou iniciativu, i kdyţ s řadou podmínek, která měla přispět k uklidnění situace. Její hlavní podstatou bylo uspořádání svobodných voleb na 60

SACHAR, H. M.: Dějiny státu Izrael. Praha: Regia, 1999, str. 717 SACHAR, H. M.: Dějiny státu Izrael. Praha: Regia, 1999, str. 719 62 GILBERT, M: Izrael: dějiny. Praha: BB art, 2002, str. 515 63 GILBERT, M.: Izrael: dějiny. Praha: BB art, 2002, str. 517 61

- 53 -

okupovaných územích Západního břehu a pásma Gazy následná jednání se vzešlou palestinskou reprezentací, ovšem za podmínky, ţe Izrael nebude vyjednávat s OOP, nezmění se status okupovaných území (tj. Izrael zůstane suverénní a okupační mocnost), mezi Izraelem a Jordánskem a v pásmu Gazy nebude vytvořen „dodatečný palestinský stát“64. Pro Palestince to bylo nepřijatelné.

5.3.3 Události 80. let a jejich projev v cestovním ruchu Shrneme-li vývoj izraelského cestovního ruchu v této dekádě, lze konstatovat, ţe bezpečnostní situace v osmdesátých letech v Izraeli nepoznamenala zdejší cestovní ruch takovým způsobem, jako zvýšená teroristická aktivita v Evropě v druhé polovině této dekády. Pravděpodobná příčina leţí v segmentu turistů z USA, hlavní zdrojové zemi příjezdového cestovního ruchu Izraele, proti které byl zmíněný terorismus především namířen a kteří tím pádem omezovali své cesty za oceán. V případě konfliktu s Libanonem se na počátku většina nepřátelských aktivit odehrávala na hranici s Libanonem, coţ se jen minimálně odrazilo v poklesu turistických příjezdů. Nicméně jak se operace rozšiřovala a její trvání prodluţovalo, poklesy příjezdů byly výraznější. Největší pokles turistických příjezdů (-12 %) nastal v roce 1982, kdy byla zahájena operace „Mír pro Galileu“. Jak však bylo dříve uvedeno, skončení operace a následné staţení Izraele Libanonu, zlepšilo vnímání země na mezinárodním poli, proto se jiţ následující rok cestovní ruch vrátil k růstovému trendu. Graf č. 5: Počet turistických příjezdů do Izraele v letech 1980–1989, v tis. osob

Počet příjezdů

1600 1200

1436 1518

1176 1137

800

1167

1259

1196

1425 1299

998

400

0 1980 1981 1982 1983 1984 1985 1986 1987 1988 1989 Roky

Zdroj: R. R. Bar-On: Measuring the effects on tourism of violence nad of promotion following violent acts, 1996; vlastní graf 64

POJAR, M.: Izrael. Praha: Libri, 2009, str. 70

- 54 -

Na izraelské straně opět chyběla pádná odpověď na vzniklou situaci. Opatření krizového managementu byla implementována ad hoc a spuštěná marketingová kampaň se ukázala být vysoce neefektivní65. Atraktivnost Izraele navíc poškozovaly stále relativně vysoké náklady na cestu do země. Národní letecký dopravce El Al neústupně prosazoval ochranářskou politiku. Aerolinky opakovaně odmítaly jakékoliv snahy Ministerstva cestovního ruchu deregulovat izraelskou leteckou dopravu a liberalizovat charterové lety do Izraele 66. Druhá polovina 80. let byla charakteristická vysokou aktivitou teroristů, která jiţ nebyla záleţitostí pouze Blízkého východu, ale poznamenala silně i Evropu. Přestoţe se v Izraeli nadále objevovaly sporadické teroristické útoky, za kterými stála OOP, hlavní pozornost si získala činnost teroristů mimo Izrael. Ti směřovali své útoky zejména na letadla a letiště a americké cestovatele. Evropa se z pohledu Američanů stala nebezpečnou destinací a zvláště po americkém bombardování libyjského Tripolisu v roce 1986 jim bylo jejich ministerstvem zahraničí důrazně doporučeno, aby se jí při svých cestách vyhnuli67. Moţná nejhorší teroristický čin v dějinách Evropy se odehrál u skotského Lockerbie v roce 1988, kde bylo libyjskými teroristy zničeno letadlo společnosti Pan Am, na jehoţ palubě většina cestujících pocházela z USA. I kdyţ Izrael stál výjimečně v pozadí těchto událostí, zvýšená aktivita mezinárodního terorismu se projevila negativně na cestovním ruchu i tady. Příjezdy v roce 1986 zaţily téměř 20% propad oproti předchozímu roku, coţ bylo nejvíce za celou dekádu. Díky jedné studii68 si lze udělat představu, o kolik prostředků z cestovního ruchu Izrael přišel vlivem této nepříznivé mezinárodní situace. Odhaduje se totiţ, ţe v letech 1985 aţ 1987 do Izraele neodcestovalo 332 000 návštěvníků ze Severní Ameriky (Američanů a Kanaďanů), coţ mu způsobilo ztrátu v příjmech z cestovního ruchu asi 540 milionů USD. Nicméně vzhledem k tomu, ţe Izrael v této době nebyl povaţován za nijak zvlášť nebezpečnou destinaci, uţ v roce 1987 cestovní ruch zaznamenal výrazné zlepšení, kdy se příjezdy do země vrátily na podobnou úroveň před oním výrazným propadem v předchozím roce a vzrostly o téměř 30 %. 65

MANSFELD, Y: Cycles of War, Terror, and Peace: Determinants and Management of Crisis and Recovery of the Israeli Tourism Industry. Journal of Travel Research, 1999, roč. 38, č. 1, str. 30–36 66 tamtéţ 67 tamtéţ 68 BAR-ON, R. R.: Measuring the effects on tourism of violence and of promotion following violent acts. In Tourism, Crime and International Security Issues, Chichester: John Wiley&Sons, 1996, str. 159–174

- 55 -

Ovšem toto uzdravení nemělo dlouhého trvání. Ještě téhoţ roku mohl celý svět sledovat zahájení povstání Palestinců ţijících na okupovaných teritoriích, známé jako intifáda. Reakci na tento vývoj lze opět vyčíst z grafu č. 5. Ačkoliv násilí bylo z velké části omezeno na území Západního břehu a pásma Gazy, mnoţství potenciálních turistů zejména pod vlivem značné mediální pozornosti věnované konfliktu povaţovalo celou zemi za zahlcenou násilím a raději zůstalo doma. Ke zlepšení situace nepřispělo ani rušení řady charterových letů a varování vlády Spojených států svým občanům, aby se vyvarovali cest do postiţených oblastí v Izraeli, na coţ si Izraelci dokonce stěţovali u amerického ministerstva zahraničí 69. Rok trvalo, neţ se spojily zainteresované strany v cestovním ruchu a formulovaly své poţadavky na vládu a vytvořily akční plány70. Ovšem ani teď nedošlo k poučení se z událostí minulých let. Akumulovanou ztrátu cestovního ruchu za období posledních pěti let této dekády přitom představoval pokles příjezdů do země o 35 %.

5.4 Válka v Zálivu a mírový proces 5.4.1 Válka v Zálivu 2. srpna 1990 irácká armáda obsadila Kuvajt. Tato agrese rozhodně nebyla přijatelná pro Spojené státy a západní Evropu, ale ani pro ostatní arabské státy v regionu. Odpověděly společnou operací „Pouštní bouře“ v roce 1991. Izrael oprávněně očekával, ţe Irák udeří také na něj. Jeho zapojení do konfliktu nebo aktivní obrana však nepřicházela v úvahu. Rozhodující arabský spojenec USA v oblasti, Saúdská Arábie, odmítal jakoukoliv alianci se sionistickým státem71. Irák zahájil ostřelování izraelského území raketami Scud, jenţ způsobilo především značné materiální ztráty, zvláště ve městech Haifa, Tel Aviv a Ramat Gan. Izraeli poskytli pomoc Američané a útočili na irácké odpalovací základny. Zajímavý byl postoj Palestinců k celé záleţitosti. Jasně se postavili na stranu Iráku a doslova oslavovali

69

GIBBS, Nancy R.: The no-shows at Israel's party; U.S. tourists, especially, shy away from the troubled Holy Land. Time, 25.6.1988. Academic OneFile. Gale. Ben Gurion University. [Cit. 2009-10-03]. Dostupné na www: . 70 MANSFELD, Y.: Cycles of War, Terror, and Peace: Determinants and Management of Crisis and Recovery of the Israeli Tourism Industry. Journal of Travel Research, 1999, roč. 38, č. 1, str. 30–36

- 56 -

jeho ostřelování Izraele. Jejich chování jim však značně uškodilo v arabském světě a některé státy Zálivu načas zastavily svou pomoc72. Kromě války v Zálivu začínala 90. léta nicméně pro Izrael slibně. Po zhroucení Sovětského svazu se staly Spojené státy nezpochybnitelným hráčem na Blízkém východě a svojí podporou posílily pozici Izraele. Ten ještě více zmenšil svojí mezinárodní izolaci díky novým diplomatickým vztahům s Čínou, Vatikánem a zeměmi střední a východní Evropy.

5.4.2 Mírový proces USA hodlaly vyuţít příznivé situace, aby přiměly arabskou a izraelskou stranu k jednání. Syrská, libanonská a jordánská vláda souhlasily s účastí na mezinárodní konferenci. Izrael ovšem odmítal jakákoliv jednání s představiteli OOP. Nakonec Palestinci mohli být zastupováni jednotlivci z okupovaných území jako součást společné jordánsko-palestinské delegace. Vzájemné rozhovory tedy byly zahájeny ve španělském Madridu v říjnu 1991 a probíhaly aţ do srpna 1993 ve Washingtonu. Současně jednaly delegace o různých regionálních otázkách jako voda, ekologie, hospodářská spolupráce, uprchlíci a kontrola zbrojení na společných schůzkách v několika světových metropoliích. V Londýně a Oslu se ale kromě toho vedly tajné rozhovory mezi zástupci Izraele a OOP. Průlom nastal v září 1993, kdy Jásir Arafat jednoznačně potvrdil, ţe OOP uznává právo Izraele na mírovou a bezpečnou existenci a zavazuje se k mírovému řešení konfliktu, a Izrael uznal OOP jako představitele Palestinců v mírových jednáních, coţ byl významný ústupek73. Delegace se pak dohodly na Deklaraci zásad pro pětileté přechodné období palestinské samosprávy. Obě strany se ze začátku soustředily na pásmo Gazy a Jericho jako nejpravděpodobnější místo izraelského odsunu a předání moci Palestincům. Na zbytku území Západního břehu bylo vyčleněno pět oblastí (včetně cestovního ruchu), které měly být předány do pravomocí Palestinců. V květnu 1994 následoval podpis dohody o realizaci omezené palestinské autonomie v Pásmu Gazy a Jerichu v Káhiře. Jásif Arafat se stal oficiálně prezidentem Palestinské samosprávy a přesunul své sídlo z Tuniska do Gazy. V září 1995 ve Washingtonu byla podepsána další dohoda, týkající se rozšíření autonomie na Západním břehu a v Pásmu Gazy (tzv. Oslo II). Pod palestinskou samosprávu přibyla 72 73

POJAR, M.: Izrael. Praha: Libri, 2009, str. 73 SACHAR, H. M.: Dějiny státu Izrael. Praha: Regia, 1999, str. 743

- 57 -

další města a Západní břeh byl rozdělen do tří zón. Zóna A představovala výlučnou civilní i bezpečnostní palestinskou samosprávu, zóna B pouze civilní a zóna C (obsahující největší procento území) zůstala pod civilní a bezpečnostní správou Izraele. Ze zón B a C mělo dojít k postupnému staţení izraelské armády. Průlom ve vztazích s Palestinci znamenal i zlepšení vztahů Izraele s arabským světem. Největší pokrok nastal s Jordánskem Pro jordánskou vládu byla mírová jednání ovšem také příleţitostí ke zlepšení vztahů s Washingtonem poté, co se odmítlo přidat ke spojenecké koalici ve válce v Zálivu74. Po dvouletém vyjednávání byla v roce 1994 uzavřena mírová smlouva, která nastolila plné a formální diplomatické styky, vytýčila hranice mezi oběma zeměmi a podmínky oboustranného pohybu přes hranice. Dohoda také upravovala poštovní a telekomunikační styky, rozdělení vodních zdrojů, vzájemnou podporu cestovního ruchu a kulturní výměny. Jak se však ukázalo, mírový proces nebyl podporován všemi Palestinci ani Ţidy. Organizace Hamás a Islámský dţihád zvyšovaly svou aktivitu, docházelo k prakticky kaţdodenním potyčkám na obou stranách. Palestinci navíc přišli s novou teroristickou taktikou, sebevraţednými atentáty, které podnikali v centrech velkých měst jako Tel Aviv či Jeruzalém. Na území Izraele dál rovněţ útočilo hnutí Hizballáh z Libanonu. Sabotovat dohody se však snaţily i ţidovští extremisté. Značnou pozornost upoutal masakr modlících se Arabů v hlavní mešitě v Hebronu v roce 1994. Ovšem zásadní ránu mírovému procesu uštědřil ţidovský extrémista Jigal Amir, který v roce 1995 spáchal atentát na premiéra Rabina, stěţejní osobnost celého procesu. Izraelskopalestinská jednání sice pokračovala i po Rabinově smrti, mírový proces se však čím dál víc komplikoval a po roce 2000 se v podstatě zastavil75. Přispěl k tomu i vnitropolitický vývoj. Další osobnost mírového procesu Šimon Peres nenalákal voliče na plnění uzavřených dohod a dosaţení míru se Sýrií. Premiérem se v roce 1996 stal Benjamin Netanjahu (strana Likud) a nová vláda změnila dosavadní politiku vůči Palestincům „území za mír“ na politiku zaloţenou na zásadě „mír za bezpečnost“76, aby navracování území probíhalo co nejpomaleji. Přesto se v lednu 1997 podařilo vyřešit problém města Hebronu a přilehlých svatých míst významných jak pro Ţidy tak muslimy podepsáním Dohody o odsunu izraelských ozbrojených sil 74

SACHAR, H. M.: Dějiny státu Izrael. Praha: Regia, 1999, str. 749 ČEJKA, M.: Izrael a Palestina: Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. Brno: CSS, 2005, str. 197 76 POJAR, M.: Izrael. Praha: Libri, 2009, str. 80 75

- 58 -

z Hebronu. V polovině roku 1998 Palestinci plně kontrolovali pouze 2,7 % Západního břehu (tj. zóna A) a 25,8 % zóny B77. Spojené státy tlačily na Izrael, aby Palestincům postoupil větší podíl území, ale ani podepsání dohody o tzv. druhém staţení izraelských ozbrojených sil ze Západního břehu Izrael druhou fázi odsunu nezahájil a na konci roku 1998 vláda schválila pozastavení realizace mírové dohody. Ve volbách v roce 1999 zvítězil Ehud Barak (ze Strany práce) slibující staţení izraelských vojsk z jiţního Libanonu a uzavření mírové smlouvy se Sýrií. Rozhovory se Sýrií skutečně proběhly, ale bez úspěchu. Sýrie jednoznačně poţadovala návrat k hranicím roku 1967. Úspěchem naopak byl odchod izraelských jednotek z území jiţního Libanonu po 18 letech.

5.4.3 Cestovní ruch v průběhu 90. let Válka v Zálivu měla na izraelský cestovní ruch vysoce negativní dopad i přesto, ţe se Izrael konfliktu aktivně neúčastnil. Krize ovšem zasáhla celý region bez výjimky. Jiţ v roce 1990 ztratil Izrael 6 % příjezdů. V první polovině roku 1991 byl Izrael pod palbou iráckých raket, coţ jenom znamenalo prohloubení krize a pokles příjezdů zahraničních návštěvníků o dalších 17 %. V témţe roce byla navíc zahájena operace Pouštní bouře. Jak je však patrné i z dalšího grafu (graf č. 6), nepříznivá situace byla poměrně rychle překonána a v roce 1992 uţ příjezdy návštěvníků rostly závratným více jak 60% tempem a v polovině 90. let dokonce poprvé přesáhly hranici dvou milionů návštěvníků. Cestovní ruch tímto pozitivně reagoval na zahájení mírových rozhovorů v Madridu. I kdyţ ještě tehdy bylo daleko k podepsání mírové smlouvy, madridské události znamenaly zahájení nové éry jak v izraelském, tak blízkovýchodním turismu78. Bylo to především způsobeno změnou atmosféry v celém regionu, kterou mírové rozhovory přinesly.

77 78

POJAR, M.: Izrael. Praha: Libri, 2009, str. 82 MANSFELD, Y.: Cycles of War, Terror, and Peace: Determinants and Management of Crisis and Recovery of the Israeli Tourism Industry. Journal of Travel Research, 1999, roč. 38, č. 1, str. 30–36

- 59 -

Graf č. 6: Počet turistických příjezdů do Izraele v letech 1989–2000, v tis. osob 3000

Počet příjezdů

2500 1805

2000

1500 1000

2170 2200 2101 1945 2010

1425 1342

2312

2416

1942 1118

500 0 1989 1990 1991 1992 1993 1994 1995 1996 1997 1998 1999 2000 Roky

Zdroj: R. R. Bar-On: Measuring the effects on tourism of violence nad of promotion following violent acts, 1996 a CBS: Tourism – annual data; vlastní graf

Na prosperujícím cestovním ruchu se ovšem také mohlo projevit navázání diplomatických vztahů s Čínou a liberalizace reţimů ve střední a východní Evropě, díky čemuţ měli turisté z těchto zemí moţnost cestovat do Izraele. Cestovní ruch se v této dekádě stal důleţitou ekonomickou silou v zemi a přeměnil se v hlavní exportní odvětví Izraele, budovala se jeho nová infrastruktura. Přístup k jeho dalšímu fungování však nadále zůstal, jak jiţ bylo dříve řečeno, euforický79. Nadějný vývoj byl ve druhé polovině 90. let přerušen sérií teroristických útoků, za kterými stáli Palestinci brojící proti mírovému procesu a které zasáhly centra izraelských měst. Zdá se však, ţe stejně ne-li více zapůsobil vnitřní politický konflikt vrcholící zavraţděním premiéra Rabina. Potenciální návštěvníci Izraele totiţ poprvé viděli Izrael jako nebezpečnou destinaci kvůli vlastním vnitřním rozepřím80. Smrt premiéra Rabina rovněţ znamenal zlom v dalším vývoji mírového procesu, který se zpomalil, aţ byl po roce 2000 zastaven úplně. V reakci na krizi (i kdyţ opět opoţděné) se Ministerstvo cestovního ruchu rozhodlo spojit síly se soukromým sektorem a alokovat 28 milionů dolarů na marketingovou kampaň na znovuoţivení cestovního ruchu. Zdálo se, ţe vláda poprvé pochopila vztah mezi turismem a bezpečnostní situací a ţe bez míru a stability turisté

79

MANSFELD, Y.: Cycles of War, Terror, and Peace: Determinants and Management of Crisis and Recovery of the Israeli Tourism Industry. Journal of Travel Research, 1999, roč. 38, č. 1, str. 30–36 80 tamtéţ

- 60 -

prostě nepřijedou, i kdyby se mělo jednat o takové významné události jako výročí 2000 let od narození Krista81.

5.5 Vývoj v Izraeli po roce 2000 5.5.1 Druhá intifáda Rok 2000 byl ve znamení neúspěšných jednání Baraka a Arafata v Camp Davidu, která vyústila v druhou palestinskou intifádu. Od prvního palestinského povstání na přelomu 80. a 90. let se odlišuje větší mírou násilí vzhledem k četným sebevraţedným útokům a nasazení těţkých zbraní, coţ znamená i vyšší počet ztrát na ţivotech na obou stranách. Premiér Barak zahájil novou izraelskou taktiku, tzv. mimosoudní fyzické likvidace, při které byli vybraní palestinští teroristé zneškodňováni pomocí raket odpálených izraelskými vrtulníky82. Rozbuškou intifády se stala provokativní návštěva Ariela Šarona na Chrámové hoře, příčiny však byly hlubší a v podstatě odráţely stejný stav jako před intifádou první. Nedařilo se tlumit násilí na obou stranách, stále se zvyšovala populace v ţidovských osadách na palestinských územích, zatímco klesala ţivotní úroveň, rostla nezaměstnanost mezi Palestinci a Izrael omezoval obchod a investice plynoucí do Palestiny 83. Na jaře 2002 zahájila izraelská armáda rozsáhlou operaci „Obranný štít“ namířenou proti uprchlickým táborům kolem města Dţanín na Západním břehu, odkud mělo proniknout několik sebevraţedných atentátníků. Obě strany přitom utrpěly značné ztráty na ţivotech, přičemţ o události několik týdnů informovala světová média84. Do médií se Izrael dostal i svojí následující akcí, stavbou tzv. bezpečnostní bariéry, která měla oddělit Západní břeh od Izraele a zabránit tak pronikání palestinských teroristů do Izraele. To se zdálo být ospravedlnitelné, protoţe od výstavby bariéry klesly sebevraţedné útoky o 90 %85. Avšak co je spornější, ţe nová vláda Ariela Šarona při její výstavbě nerespektovala jiţ zmíněnou „zelenou linii“, ale někde výrazně přesahovala směrem na palestinské území.

81

MANSFELD, Y.: Cycles of War, Terror, and Peace: Determinants and Management of Crisis and Recovery of the Israeli Tourism Industry. Journal of Travel Research, 1999, roč. 38, č. 1, str. 30–36 82 ČEJKA, M.: Izrael a Palestina: Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. Brno: CSS, str. 215 83 ČEJKA, M.: Izrael a Palestina: Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. Brno: CSS, str. 214 84 ČEJKA, M.: Izrael a Palestina: Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. Brno: CSS, str. 222 85 POJAR, M.: Izrael. Praha: Libri, 2009, str. 110

- 61 -

Kromě toho se v roce 2002 objevila další iniciativa na oţivení mírového procesu. Na základě spolupráce Spojených států, Evropské unie, OSN a Ruska (tzv. kvartetu) vznikl plán nazvaný „Road map for peace“ (česky „Cestovní mapa“). Jeho obsahem bylo ve třech fázích ukončit izraelsko-palestinské násilí, usnadnit provedení politických reforem v Palestinské autonomii, zmrazit výstavbu ţidovských osad, oţivit mírový proces a usnadnit do roku 2005 vznik Palestinského státu vedle Izraele po vyřešení sporných otázek kolem Jeruzaléma, palestinských uprchlíků a ţidovských osad. Je zřejmé, ţe jeho vize se naplnit nepodařilo, nicméně alespoň na základě tohoto dokumentu došlo k určitým změnám v Palestinské samosprávě, Palestinci zřídili novou funkci premiéra, došlo ke schválení prozatímní palestinské ústavy a byly částečně zreformovány přebujelé palestinské bezpečnostní sloţky86. K většímu pokroku nedošlo ani po setkání amerického prezidenta Bushe, izraelského premiéra Šarona, palestinského premiéra Mahmúda Abbáse a jordánského krále Abdalláha II. v jordánské Akabě v červnu 2003. V Izraeli nicméně dál pokračovaly sebevraţedné útoky, na které ţidovský stát odpověděl ostřelováním pásma Gazy a leteckým útokem na základny teroristů v Sýrii. Izraelská vláda v roce 2004 schválila plán na evakuaci ţidovských osad v pásmu Gazy a čtyř osad na Západním břehu, který byl následující rok realizován. Podstatnou událostí téhoţ roku pro Palestince bylo úmrtí Jásira Arafata. Izraelští občané se rovněţ stali obětí útoku v egyptských letoviscích na Sinajském poloostrově, za kterými stála al-Kajda. V lednu 2005 se konaly druhé palestinské prezidentské volby, ve kterých zvítězil Mahmúd Abbás. Souběţně se konaly volby i do místních zastupitelstev v Palestinské autonomii. Na Západním břehu těsně zvítězilo hnutí Fatah, v pásmu Gazy naopak výrazně organizace Hamás.

5.5.2 Libanonské taţení a zásah proti Hamasu v Gaze V odvetné akci reagující na únos vojáka Gilata Šalita a zabití dalších dvou izraelská armáda obsadila část pásma Gazy. Dva izraelští vojáci byli také uneseni Hizballáhem do Libanonu. Následoval útok Izraele na území jiţního Libanonu, kam vstoupil poprvé od vyklizení území roku 200087. Izraelská města na severu se stala terčem raket Hizballáhu, Izrael na to zahájil leteckou a námořní blokádu Libanonu 86

ČEJKA, M.: Izrael a Palestina: Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. Brno: CSS, str. 235 87 POJAR, M.: Izrael. Praha: Libri, 2009, str. 107

- 62 -

a bombardoval letiště v Bejrútu. Libanon v konfliktu podpořily Sýrie a Írán, který dodal rakety s doletem 45 kilometrů88. Izrael byl tak současně ostřelován na severu i na jihu země. Začátkem srpna se izraelské jednotky při ofenzivě probojovaly aţ k řece Litani. 34 dní trvající konflikt neměl vítěze, i kdyţ byl Hizballáh oslaben, byl stále bojeschopný. V Izraeli se taţení stalo terčem kritiky kvůli nepřipravenosti armády i velkým ztrátám89. Raketové útoky na Izrael přesto pokračovaly. Na přelomu roku 2008 a 2009 Izrael zahájil leteckou ofenzivu proti vojenským i civilním cílům Hamasu v pásmu Gazy, kterou doplnila invaze pozemních sil.

5.5.3 Cestovní ruch po roce 2000 Rok 2000 byl pro Izrael do té doby nejúspěšnější rok příjezdového cestovního ruchu v dějinách. Hlavní podíl na tom měl segment křesťanských poutníků, který do Svaté země přijel oslavovat výročí narození Krista, jenţ bylo podpořené návštěvou papeţe Jana Pavla II. v Izraeli a sousedním Jordánsku. Podobně jako v minulosti však zaúřadovala politická situace v zemi, konkrétně další propuknutí izraelsko-palestinského násilí, která opět cestovní ruch poškodila, paradoxně, nejhůře v dějinách. Vlna růstu cestovního ruchu byla v Izraeli přerušena 28. září 2000, kdy v některých částech země a na Palestinci spravovaných územích v Gaze a na Západním břehu vypukla druhá intifáda. Graf č. 7: Počet turistických příjezdů do Izraele v letech 2000–2008, v tis. osob 3000

2572

2416

Počet příjezdů

2500 2000 861

1000

1825

2005

2006

2068

1505

1196

1500

1902 1063

500 0 2000

2001

2002

2003

2004 Roky

Zdroj: Central Bureau of Statistics; vlastní graf 88 89

POJAR, M.: Izrael. Praha: Libri, 2009, str. 107 POJAR, M.: Izrael. Praha: Libri, 2009, str. 108

- 63 -

2007

2008

Podobně jako při první intifádě byly události intenzivně a někdy zkresleně monitorovány zahraničními médii. Některé vlády, zejména USA, začaly zavádět opatření s ohledem na světové standardy extrémní, kdy radily svým občanům necestovat do Izraele vůbec 90. Většina západních vlád varovala své občany před cestami na území Palestinské samosprávy a na určitá místa v Izraeli, ale neodrazovala je od cestování91. Obojí vedlo k bezprostřednímu a vysoce negativnímu dopadu na cestovní ruch. V posledním čtvrtletí roku 2000 byla turistická čísla téměř o 50 % niţší neţ ve stejném období roku 1999. Jenom během těchto tří měsíců 15 tisíc zaměstnanců v cestovním ruchu a pohostinství přišlo o práci92. Oproti předchozím létům vládní místa reagovala bezprostředně po vypuknutí krize. Byl udrţován pravidelný kontakt s ministerstvy zahraničí v jednotlivých zemích. Prosazovaná strategie měla prezentovat Izrael jako normální destinaci (aţ na výjimky), proto se kladl důraz na propagaci těch oblastí Izraele, které krize nezasáhla, jakými byly Eilat, Negevská poušť a Mrtvé moře. Za hlavní zdroj poptávky byly identifikovány ţidovské komunity, křesťanští sionisté nebo pro izraelské evangelické skupiny a obchodníci. Eilat byl navíc prezentován jako samostatná destinace v Británii, Německu a ve Skandinávii, kde byl povaţován za populární letovisko pro zimní dovolenou. Za potenciální návštěvníky byla také povaţována pětimilionová komunita vyznavačů Bahá´í, která má své centrum v izraelské Haifě. Ve Spojených státech reklamní kampaň prezentovala „skutečný Izrael“ s fotografiemi amerických turistů uţívajících si dovolenou v Izraeli v poklidném prostředí. Letecká společnost El Al a řada hotelových řetězců byly nuceny zavádět cenové škrty a marketingové pobídky. Na absolutní dno se cestovní ruch propadl s 860 tisíci příjezdy v roce 2002. Tak nízký počet turistů přijel do Izraele naposledy v polovině 70. let minulého století. Od tohoto roku aţ do současné doby je však patrný (aţ na výjimky) rostoucí trend. Je nicméně zřejmé, ţe úroveň dosaţenou v roce 2000 izraelský cestovní ruch překonal aţ o dlouhých osm let později, kdy do země přijelo přes dva a půl milionů turistů. Nadějný růst cestovního ruchu po dvou letech od vypuknutí intifády a po četných sebevraţedných teroristických útocích byl v roce 2006 přerušen taţením

90

BEIRMAN, D.: Marketing of tourism destinations during a prolonged crisis: Israel and the Middle East. Journal of Vacation Marketing, 2002, roč. 8, č. 2, str. 167–176 91 tamtéţ 92 tamtéţ

- 64 -

izraelské armády do Libanonu. Jednalo se o 4% pokles v turistických příjezdech, který však byl v následujícím roce překonán. Trendem posledních let je pokles v teroristických útocích prováděných sebevraţednými atentátníky. Např. v roce 2008 byl zaznamenán pouze jediný ve městě Dimona93. Tento relativní klid je přičítán z větší části bezpečnostní bariéře oddělující palestinská území94. Sebevraţedné atentátníky však vystřídalo ostřelování izraelského území raketami zejména z pásma Gazy. Jenom v prosinci 2008 přistálo v Izraeli na 200 palestinských raket, za celý rok to činilo přes dva tisíce raketových útoků95. Rakety mají navíc čím dál delší dolet a ukázalo se, ţe dokáţou zasáhnout cíle hlouběji v území, např. město Beer-shevu, centrum jiţního Izraele. V roce 2008 Izrael oslavoval 60 let od svého zaloţení a ministerstvo cestovního ruchu doufalo, ţe do země přiláká 2,8 milionů návštěvníků 96. Do země skutečně přijely 3 miliony návštěvníků, z toho 2,5 milionů turistů97. Na konci roku 2008 se ovšem bezpečnostní situace začala horšit, právě kvůli narůstajícím raketovým útokům, po kterých následoval zásah izraelské armády v pásmu Gazy. Podle aktuálních čísel se zdá, ţe vyhrocená bezpečnostní situace se opět odrazila v cestovním ruchu. V období leden aţ březen 2009 přijelo do země zhruba o čtvrtinu méně turistů neţ ve stejném období roku předchozího 98. Z posledních údajů za září tohoto roku vyplývá, ţe počet turistických příjezdů stále nedosahuje úrovně roku 2008 a je asi o 14 % niţší99. Pravděpodobně letošní rok nebude dalším rekordním rokem v cestovním ruchu země. Ministerstvo cestovního ruchu nicméně věří, ţe do roku 2012 Izrael přivítá přes 5 milionů návštěvníků 100.

93

http://www.shabak.gov.il/English/EnTerrorData/Reviews/Pages/2008Summary.aspx FISHBEIN, Jennifer: Despite Turmoil, Tourists Flock to Israel; Already in 2008, 1 million travelers have visited the Holy Land, undeterred by conflict and drawn by the history and natural beauty. Business Week Online (22. 5. 2008). Academic OneFile. Gale. Ben Gurion University. [Cit. 2009-10-03]. Dostupné z www: http://find.galegroup.com/gtx/start.do?prodId=AONE 95 http://www.shabak.gov.il/English/EnTerrorData/Reviews/Pages/2008Summary.aspx 96 FISHBEIN, Jennifer: Despite Turmoil, Tourists Flock to Israel; Already in 2008, 1 million travelers have visited the Holy Land, undeterred by conflict and drawn by the history and natural beauty. Business Week Online (22. 5. 2008). Academic OneFile. Gale. Ben Gurion University. [Cit. 2009-10-03]. Dostupné z www: http://find.galegroup.com/gtx/start.do?prodId=AONE 97 Central Bureau of Statistics: Tourism in Israel 2008. Dostupné z www: http://www.cbs.gov.il/www/statistical/touris2008e.pdf 98 Israel Central Bureau of Statistics: From Press Releases: Almost 2.0 Million Visitor Arrivals In JanuarySeptember 2009, 14. 10. 2009 99 tamtéţ 100 FISHBEIN, Jennifer: Despite Turmoil, Tourists Flock to Israel; Already in 2008, 1 million travelers have visited the Holy Land, undeterred by conflict and drawn by the history and natural beauty. Business Week Online (May 22, 2008). Academic OneFile. Gale. Ben Gurion University. [Cit. 2009-10-03]. Dostupné z www: http://find.galegroup.com/gtx/start.do?prodId=AONE 94

- 65 -

Bezpečnostní krize se samozřejmě nepromítají pouze do poklesu návštěvnosti země, ale znamenají také ztráty pro hospodářství Izraele. Pomineme-li negativní vliv na zaměstnanost, odvětví malých a středních podniků v cestovním ruchu apod., Izrael přichází o značné devizové příjmy, jejichţ je zahraniční turismus země důleţitým zdrojem. Následující graf č. 8 shrnuje vývoj příjmů z cestovního ruchu od konce 90. let. Jenom v roce 2008 příjmy z cestovního ruchu představovaly 11 % hodnoty všech exportů země. Z grafu můţe být patrný i další trend. To, ţe v roce 2008 přijelo do země více turistů neţ v roce 2000, ale příjmy z cestovního ruchu jsou niţší, můţe indikovat zkracující se pobyt turistů v zemi. Graf č. 8: Vývoj příjmů z CR v letech 1999–2008, v mld. USD 4

3,5

Příjmy v mld. USD

3,1 3

2,4 1,9

2

1,4 0,9

1

2,7

1,9

1,4

1,1

0 1999

2000

2001

2002

2003

2004

Roky

Zdroj: CBS: Tourism to Israel 2008; vlastní graf

- 66 -

2005

2006

2007

2008

6

Bezpečnostní situace v Izraeli a dopad na cestovní ruch v kontextu blízkovýchodního regionu

6.1 Cestovní ruch mezi Izraelem a sousedními státy Politická a bezpečnostní situace v Izraeli do určité míry ovlivňovala i rozvoj cestovního ruchu se sousedními státy. Ten byl bez překáţek umoţněn prakticky ve vztahu Izraele a Egypta, resp. Jordánska, vzhledem k tomu, ţe ţidovský stát navázal standardní diplomatické vztahy pouze s těmito svými sousedy. Mezi Sýrií a Izraelem, resp. Libanonem a Izraelem jsou toky turistů minimální nebo ţádné (ze strany Izraele) 1.

Sporadické

příjezdy

do

Izraele

z opačné

strany

lze

vysvětlit

nejpravděpodobněji rodinnými styky hlavně v komunitě Drúzů, ţijící na obou stranách Golanských výšin. Obecně platí po celou dobu vzájemných vztahů Izraele, Jordánska a Egypta značná nerovnoměrnost v tocích turistů. Větší zájem cestovat do těchto dvou zemí mají Izraelci neţ je tomu naopak. Zároveň do Izraele jezdí přibliţně pět krát více Jordánců neţ Egypťanů. Pro konkrétnější představu, do Izraele zamířilo v roce 2007 10 459 jordánských turistů a 2 495 egyptských. Naproti tomu v témţe roce do Jordánska putovalo 226 277 Izraelců (to představuje necelých 7 % turistů země) a do Egypta 234 494 (tj. asi 2 % všech zdejších turistů)2. Vysvětlení této nerovnoměrnosti ze strany arabských sousedů se nabízí hned několik. Od bezpečnosti, přes moţnou nevraţivost mezi národy3, po nedostatek atraktivit pro tyto segmenty v Izraeli4. Nejpodstatnější příčina ale asi leţí v ekonomické oblasti. Ţivotní úroveň je v obou arabských zemích několikanásobně niţší neţ v Izraeli5. Uţ dříve bylo konstatováno, ţe Izrael byl a stále je relativně drahá destinace. Málokterý průměrný Egypťan nebo Jordánec má dostatek prostředků, aby trávil svoji dovolenou v zahraničí vůbec, nehledě na Izrael. Uvedená čísla navíc nemusí být plně vypovídající. Mohou v nich být totiţ zahrnuti dělníci dojíţdějící za prací do Izraele, kteří jsou oficiálně registrováni jako 1

UNWTO: Statistical Yearbook, 2009 Edition tamtéţ 3 Izraelská strana při přechodu hranic mnohem důkladněji neţ ostatní kontroluje cestující arabského původu, dokonce i své občany, tj. Izraelské Araby, čehoţ autorka byla svědkem. 4 Egypt má lepší přístup k Rudému moři, Jordánsko také těţí z Mrtvého moře. 5 viz např. srovnání HDP/osobu (2008): Izrael – 28 192 USD, Egypt – 2 031 USD, Jordánsko – 3 466 USD, zdroj: www.un.org 2

- 67 -

turisté, časté jsou také cesty za příbuznými (to platí zejména pro Izrael a Jordánsko). Tudíţ skutečná intenzita cestovního ruchu mezi těmito zeměmi můţe být ještě niţší. Větší podíl Jordánců na příjezdech do Izraele však můţe odráţet i těsnější spolupráci obou zemí na poli cestovního ruchu, která byla podpořena přijetím bilaterální dohody o cestovním ruchu z dubna 19956, doplňující mírovou dohodu Izraele a Jordánska. Dohoda prosazovala posilování rozvoje cestovního ruchu mezi oběma státy a spolupráci v této oblasti jak ve veřejném, tak soukromém sektoru, včetně leteckých dopravců, společný marketing a cílení na trhy třetích zemí. Také v případě Egypta se při uzavření mírových dohod z Camp Davidu počítalo s rozvojem vzájemných vztahů na dalších úrovních, jakými byly obchod, kultura či právě cestovní ruch. Mír Izraele a Egypta však namísto toho nakonec začal být označován za „studený mír“7, protoţe se tyto naděje příliš nenaplnily. Proud turistů putoval víceméně jedním směrem, tedy z Izraele do Egypta, coţ platí do dnešní doby. Při následném stahování ze Sinaje v rámci dohod z Camp Davidu se mezi Izraelem a Egyptem rozvinul spor o Tabu – zátoku u hranice s izraelským Eilatem, kde se podobně úspěšně rozvíjel cestovní ruch. Následkem arbitráţe byla Taba 8 nakonec přiřknuta Egyptu, nicméně s tím, ţe izraelští turisté mohli dál překračovat hranice bez větších obtíţí. Sinajský poloostrov se totiţ stal od roku 1967 hlavním cílem izraelských turistů v Egyptě. V roce 2008 jich tam směřovalo celkem 208 tisíc, coţ představuje 90 % izraelských turistů v této zemi9. V posledních letech však zájem o Sinaj klesá, především kvůli varování izraelské vlády 10 před cestami do této oblasti z důvodu teroristických útoků. Co se týče Palestinské autonomie, oblast cestovního ruchu byla na základě dohod z Osla přiřknuta do její pravomoci. Na jejím území a pod její správou se nacházejí významné turistické cíle, jako města Betlém, Nazaret či Jericho. V současné době se cestovní ruch odehrává prakticky pouze na Západním břehu, do pásma Gazy je omezen přístup, i kdyţ z pohledu cestovního ruchu by mohlo těţit ze své přímořské 6

Agreement on tourism between the State of Israel and the Hashemite kingdom of Jordan. Dostupné z www: http://www.mfa.gov.il/MFA/Templates/Amanot.aspx?NRMODE=Published&NRNODEGUID=%7b304765B44A37-4269-A48B3557926ACDC0%7d&NRORIGINALURL=%2fMFA%2fTreaties%2f&NRCACHEHINT=Guest 7 např. GILBERT, M.: Izrael: dějiny. Praha: BB art, 2002, str. 488 8 http://www.mfa.gov.il/MFA/Foreign+Relations/Bilateral+relations/Israel–Egypt+A+Review+of+Bilateral+Ties.htm 9 Central Bureau of Statistics: Tourism to Israel 2008, dostupné z www: http://www.cbs.gov.il/www/statistical/touris2008e.pdf 10 tamtéţ

- 68 -

polohy. Největší podíl turistů v Palestinské autonomii tvoří návštěvníci z Evropy a Severní Ameriky (cca 70 %11), Izraelci mají asi 18% podíl12. Jedná se však opět spíš o návštěvu příbuzných. Čas od času se zde izraelští občané stávají terčem útoku, navíc izraelská vláda je varuje i prostřednictvím informačních tabulí rozmístěných před hranicemi území palestinské samosprávy, aby zde nevstupovali, protoţe na těchto územích jim nemůţe zaručit bezpečnost.

6.2 Vliv bezpečnostní situace v Izraeli na cestovní ruch okolních států Nestabilní politická a bezpečnostní situace není výjimečná v ţádné části světa, zvláštnost regionu Blízký východ však spočívá v dlouhodobé povaze zde probíhajícího konfliktu. Z toho důvodu je Blízký východ povaţován v hlavních zdrojových regionech poptávky cestovního ruchu za relativně nebezpečné místo k návštěvě, v některých studiích je to označováno jako „blízkovýchodní faktor“13. Všechny zkoumané země regionu, Izrael, Jordánsko, Egypt, Libanon a Sýrie, mají společný dlouhodobý rostoucí trend v příjezdech zahraničních návštěvníků. Liší se ale v tom, ţe kromě Izraele a Libanonu ostatní zkoumané země nebyly vystaveny podobné dlouhodobé sérii násilí a různé incidenty ohroţující jejich bezpečnost (zejm. terorismus) zaţívaly spíše nahodile. Vztah mezi bezpečnostní a cestovním ruchem se rovněţ diskutuje na regionální úrovni (viz kap. 3.3.2) a v teorii se uvaţuje o tzv. spill over efektu, kdy špatná bezpečnostní situace v jedné zemi negativně ovlivňuje příjezdy do celého regionu. Tento efekt v oblasti Blízkého východu a přilehlého Středomoří byl zkoumán v několika studiích, např. práce Mansfelda 14 nebo Drakose a Kutana15. Mansfeld ve své studii mimo jiné vyslovil hypotézu, zda bezpečnostní situace, která ovlivňovala příjezdy turistů do Izraele, se projevila v cestovním ruchu i v dalších blízkovýchodních zemí. Podle něj vzájemný vztah mezi nestabilní bezpečnostní situací v Izraeli a vývojem cestovního ruchu v okolních zemích není jednoznačný. Obecný trend vývoje je podobný, avšak ne kaţdá bezpečnostní událost, která

11

UNWTO Statistical Yearbook, 2009 Edition tamtéţ 13 MANSFELD, Yoel: The Middle East Conflict and Tourism to Israel, 1967–90. Middle Eastern Studies, 1994, roč. 30, č. 3, str. 646–667 14 tamtéţ 15 DRAKOS, Konstantin, KUTAN Ali M.: Regional effects of terrorism on tourism in three Mediterranean countries. Journal of Conflict Resolution, 2003, roč. 45, č. 5, str. 621–641 12

- 69 -

zapříčinila pokles v turistických příjezdech do Izraele, postihla stejně okolní arabské země16. Z Mansfeldova výzkumu událostí v letech 1967–1990 lze shrnout, ţe pokles turistických příjezdů postihl většinou tu zemi, která se aktivně účastnila konfliktu s Izraelem. Po Šestidenní byli postiţeni všichni soupeři Izraele, Egypt, Sýrie a Jordánsko, u války na Jom Kipur pokles v turistických příjezdech zaznamenala Sýrie a Egypt. Jordánsko, které se konfliktu neúčastnilo, naopak v této době prosperovalo. Na libanonské taţení doplatily Sýrie a Libanon, který byl navíc z pohledu cestovního ruchu dlouhodobě handicapován občankou válkou. Naopak první intifáda v Izraeli neměla ţádný vliv na okolní arabské státy, co se týče turistických příjezdů do země. Mírový proces probíhající v 90. letech se naopak projevil pozitivně v celém regionu17. Bez pochyby z něj nejvíce těţilo Jordánsko. Počet přijíţdějících turistů rostl značným tempem18. Můţe to být bráno jako určitá satisfakce. Jordánský cestovní ruch byl patrně nejvíce poškozen konfliktem s Izraelem. Šestidenní válka pro něj představovala zejména značné územní ztráty včetně atraktivních turistických lokalit jako východní Jeruzalém či Betlém, ze kterých dnes těţí Izrael, a s tím spojený značný pokles turistických příjmů z těchto atraktivit, které činily 40 % celonárodních příjmů19. Mírová dohoda mezi Jordánskem a Izraelem navíc vytvořila podmínky pro vzájemnou spolupráci na poli cestovního ruchu, čímţ se oba trhy staly provázanější. Odráţelo se to především v marketingu, kdy obě země byly společně prezentovány trhům v Evropě, Americe, východní Asii a Austrálii20. Co se týče bezpečnostní situace v novém tisíciletí, v Izraeli měla největší vliv na vývoji cestovního ruchu druhá intifáda. Na regionální úrovni ovšem k nestabilitě na Blízkém východě přispěly i další události, jako invaze do Afghanistánu a Iráku, proto ani zde výkyvy v příjezdech (viz graf č. 9), které se objevují u jednotlivých zemí v letech 2000–2004, nelze jednoznačně připsat na vrub politické situaci v Izraeli.

16

MANSFELD, Yoel: The Middle East Conflict and Tourism to Israel, 1967–90. Middle Eastern Studies, 1994, roč. 30, č. 3, str. 646–667 17 ESCWA: The impact of the peace process on trade in services: the tourism sector in ESCWA region, case studiesof Egypt, Jordan, and the West Bank and Gaza Strip. New York: United Nations, 1998 18 DOAN, Petra L.: Tourism planning and regional instability: The consequences of rapid expansit of the tourism sector in Jordan. International Development Planning Review, 2006, roč. 28, č. 3, str. 311–332 19 SACHAR, H. M.: Dějiny státu Izrael. Praha: Regia, 1999, str. 500 20 BEIRMAN, David: Marketing of tourism destination during a prolonged crisis: Israel and the Middle East. Journal of Vacation Marketing, 2002, roč. 8, č. 2, str. 167–176

- 70 -

Na probíhající palestinské povstání v oblasti cestovního ruchu však bezprostředně reagovalo Jordánsko, obávajíc se, aby krize v sousedním státě přece jenom nezasáhla i je. Jordánské ministerstvo cestovního ruchu a královské aerolinie se snaţily co nejvíce distancovat od Izraele 21. Dosavadní úzká spolupráce mezi Izraelem a Jordánskem byla po září 2000 nahrazena spoluprácí Jordánska a Egypta. Rostl počet nových turistických programů, které nějakým způsobem propojovaly Egypt a Jordánsko, ale vyhýbaly se Izraeli22. Graf č. 9: Srovnání příjezdů návštěvníků (hraniční statistiky) v jednotlivých zemích regionu, 2000-2007, v počtech osob 12000000

Počet příjezdů

10000000

Egypt

8000000

Sýrie

6000000

Jordánsko

4000000 Izrael 2000000 Libanon

0 2000

2001

2002

2003

2004

2005

2006

2007

Roky

Zdroj: UNWTO Statistical Yerbook, 2009 Edition; vlastní graf

21

BEIRMAN, David: Marketing of tourism destination during a prolonged crisis: Israel and the Middle East. Journal of Vacation Marketing, 2002, roč. 8, č. 2, str. 167–176 22 tamtéţ

- 71 -

Závěr Práce ukázala, ţe cestovní ruch a nestabilní politická a bezpečnostní situace jsou vzájemně provázané oblasti. Cestovní ruch můţe být v zásadě postiţen špatnou bezpečnostní situací dvěma způsoby, a to přímo nebo nepřímo. Pokud je přímou obětí politické nestability, celé odvětví, případně turisté se stávají z rozličných důvodů terčem útoků např. teroristů, kteří spoléhají na zaručenou medializaci kaţdého takového útoku. Nestabilní politická a bezpečnostní situace však na něj můţe působit i nepřímo, kdy není cílem poškodit cestovní ruch, ale negativní image, které se pojí s bezpečnostní nestabilitou země, se odrazí i v jejím turismu. To je také případ Izraele. Teroristické útoky v zemi nejsou mířeny primárně na turisty, a ti se většinou nestávají ani jejich oběťmi, ale podle všeho vzniklá bezpečnostní situace i přesto značně poškozuje turismus země. To jak velké budou dopady politické a bezpečnostní nestability na cestovní ruch závisí na řadě faktorů. Úkolem práce však nebylo tyto faktory kvantifikovat, ale pouze je pojmenovat. Mezi hlavními byly identifikovány závaţnost a frekvence incidentů ohroţujících bezpečnost, různé segmenty návštěvníků a jejich rozdílné reakce apod. Zásadní roli v cestovním ruchu hraje image, neboli jak turista vnímá danou destinaci. Image destinace ve velké míře ovlivňují média a z menší míry vlády hostitelské země, tak zdrojové země cestovního ruchu. Izrael má dlouhodobě image nebezpečné destinace, která vyplývá také z toho, ţe jeho bezpečnostní situace je častým tématem ve zpravodajství na celém světě. Ve skutečnosti se různé násilí a incidenty omezují jen na určité lokality v zemi a turisticky zajímavá místa jimi většinou zasaţena nejsou, ale potenciální turista z intenzity zpravodajství můţe získat dojem, ţe násilím je zasaţena celá země. Izraelská vláda od počátku rozvoje cestovního ruchu vydávala značné částky na marketingové kampaně, jeţ měly zlepšit toto negativní image, místo aby pozitivně propagovala destinaci. Vláda jednoho z hlavních zdrojových regionů příjezdového cestovního ruchu Izraele, USA, naopak permanentně varuje své občany před moţnými riziky spojenými s návštěvou Izraele a zcela je odrazuje od návštěvy okupovaných území. Bezprostřední důsledky bezpečnostních krizí pro postiţenou destinaci spočívají zejména ve sníţení poptávky po ní a přesměrování toků turistů do „bezpečnějších“ lokalit, coţ můţe následně vyvolat poškození celé místní ekonomiky

- 72 -

i dlouhodobý pokles investic v zemi atd. Krize se můţe přenést i do ostatních částí regionu (tzv. spill-over efekt). Jak dlouho tato krize potrvá, záleţí mimo jiné i na atraktivnosti a unikátnosti destinace. Co se týče nabídky zaloţené na „moři a teplu“, je v mezinárodním cestovním ruchu značná konkurence a často dochází k substituci jedné destinace za druhou. Pokud ovšem nabízí něco jedinečného, zotavení můţe nastat v relativně krátkém čase. Izrael těţí z unikátnosti svatých míst, která nejsou jinde na světě k vidění. I to můţe být jeden z důvodů, proč se tamní cestovní ruch většinou po hlubokém propadu, dokáţe uţ následující rok úspěšně vzpamatovat. Poznamenejme, ţe segment poutníků tvoří asi čtvrtinu návštěvníků země. Kromě toho Izrael spoléhá ve velké míře na svoji rozsáhlou ţidovskou diasporu a podporu zejména různých křesťanských evangelických skupin, které do země jezdí především ze solidarity, případně z důvodu návštěvy příbuzných. Blízký východ ani Izrael nepatří mezi nejvyhledávanější světové destinace a jejich podíl na mezinárodních turistických příjezdech je spíše minoritní. Za jeden z důvodů tohoto stavu je povaţována bezpečnost. Izrael v průběhu celé své historie čelí hrozbám vyskytujícím se jak uvnitř země, tak vně, jeţ mají podobu ozbrojené agrese, občanského nepokoje a terorismu. Vleklý vnitrostátní konflikt v podobě občanské války mezi Palestinci a Izraelci získal navíc mezinárodní rozměr vzhledem k angaţovanosti dalších aktérů mezinárodních vztahů včetně sousedních arabských států Izraele, které dlouhá léta usilovaly o jeho zničení. Tuto hrozbu se podařilo z velké míry eliminovat uzavřením mírových smluv alespoň se dvěma sousedy Izraele. Současné těţiště konfliktu tak tvoří především spory mezi Izraelci a Palestinci. Obecným trendem v příjezdovém cestovním ruchu Izraele je dlouhodobý růst, který je však čas od času přerušen hlubokými propady souvisejícími se zhoršením bezpečnostní situace. Z analýzy čtyř desetiletí vývoje příjezdového cestovního ruchu skutečně vyplynulo, ţe jakékoliv přerušení růstového trendu se objevilo v době vypuknutí bezpečnostní krize, ať uţ války, série teroristických útoků nebo občanského nepokoje. Naopak na kaţdé zlepšení v regionu, vyplývající např. z mírových jednání, reagoval cestovní ruch vysokými tempy růstu. Je tedy moţné potvrdit správnost hypotézy, ţe bezpečnost do velké míry ovlivňuje cestovní ruch země, resp. turistické příjezdy do země.

- 73 -

Nejdelší krizi zaţila země po jomkipurské válce, kdy se cestovní ruch propadal tři po sobě jdoucí léta. Důvodem mohla být ztráta pozitivního image Izraele, které si vydobyl v předchozí válce, jeho rostoucí mezinárodní izolace a hospodářská krize, která tehdy postihla hlavní zdrojové regiony. Naopak nejhlubší propad v příjezdech v celé své historii zaţila země na začátku druhé intifády. V tomto případě mohla roli hrát vysoká frekvence sebevraţedných útoků prováděná palestinskými atentátníky a jejich prakticky kaţdodenní reportování ve světových médiích. Na vývoji cestovního ruchu se podle všeho podepsaly i akce teroristů, které se sice neodehrávaly na území Izraele, ale byly motivovány arabsko-izraelským konfliktem, jak se to zřetelně ukázalo např. v průběhu 70. let nebo v polovině let osmdesátých. Samozřejmě nelze veškerý vývoj v izraelském cestovním ruchu připisovat pouze bezpečnosti, význam měly a mají i další faktory, např. hospodářská situace ve zdrojových regionech či přístup izraelské vlády k řešení problému. Přes relativně podstatný význam cestovního ruchu pro ekonomiku země, mu oficiální místa od jeho počátků nevěnují dostatečnou pozornost, coţ se odráţí i v nekoncepčním přístupu k řešení krizí a jejich dalším opakování. V případě regionálního zhodnocení, se nepotvrdila existence spill-over efektu, coţ znamená, ţe bezpečnostní krize v Izraeli neměly bezprostřední význam pro vývoj cestovního ruchu okolních států. Je však zřejmé, ţe se bezpečnostní situace v Izraeli svým způsobem v jejich příjezdovém cestovním ruchu projevovala. Minimálně se dá tvrdit, ţe všechny země regionu významně těţily ze zahájení mírového procesu, zejména Jordánsko. Dále se ukázalo, ţe pokud se přece jen vývoj cestovního ruchu v některé zemi zhoršil kvůli špatné bezpečnostní situaci v Izraeli, postiţené byly ty státy, které byly stranami konfliktu (války), případně se konflikt na jejich území odehrával. Jak jiţ bylo naznačeno v úvodu, práce rozhodně nepostihla problematiku v celé její šíři a komplexnosti a nabízí se prostor pro další analýzu. Stálo by za zváţení zhodnotit (kvantifikovat) skutečný dopad bezpečnosti na rozhodnutí turistů cestovat do země, jak by se izraelský cestovní ruch vyvíjel bez vnímaných bezpečnostních rizik, detailnější analýzu vztahu bezpečnostní situace v Izraeli a jejího dopadu na cestovní ruch okolních zemí, případně jak vzájemné vztahy ovlivňují toky turistů a spolupráci na poli cestovního ruchu mezi sousedními zeměmi Izraele.

- 74 -

Seznam literatury Monografie [1]. ČEJKA, Marek: Izrael a Palestina: Minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 1. vyd. Brno: Centrum strategických studií, o.s., 2005. ISBN 80-903333-9-7 [2]. GILBERT,

Martin:

Izrael:

dějiny.

1.

vyd.

Praha:

BB

art,

2002.

ISBN 80-7257-740-9 [3]. HALL, Colin Michael: Tourism and politics: policy, power, and place. Chichester, England: John Wiley&Sons, Ltd., 1994. ISBN 0-471-96547-2 [4]. EICHLER, Jan: Mezinárodní bezpečnost v době globalizace. 1. vyd. Praha: Portál, 2009. ISBN 978-80-7367-540-0 (broţ.) [5]. INDROVÁ, Jarmila a kol.: Cestovní ruch: základy. 1. vyd. Praha: Oeconomica, 2007. ISBN 978-80-245-1252-5 (broţ.) [6]. INDROVÁ, Jarmila a kol.: Mezinárodní cestovní ruch: Vybrané kapitoly. Praha: Oeconomica, 2007. ISBN 978-80-245-1287-7 (broţ.) [7]. JOHNSON, Paul: Dějiny židovského národa. Praha: Rozmluvy, 1995. ISBN 80-85336-31-6 (váz.) [8]. KLEIN, Chaim H (ed.): The second million: Israel tourist industry: past, present, future. Tel Aviv: Amir Pub., 1973. [9]. Kolektiv autorů: Encyklopedie světový terorismus: od starověku až po útok na USA. České vyd. 1. Praha: Svojtka&Co., 2001. ISBN 80-7237-340-4 (váz.) [10]. KREJČÍ, Oskar: Mezinárodní politika. 3., aktualiz. a rozš. vyd. Praha: Ekopress, 2007. ISBN 978-80-86929-21-7 (váz.) [11]. MANSFELD, Yoel, PIZAM, Abraham (eds): Tourism, security and safety: from theory to practice. Burlington, MA: Elsevier Butterworth-Heinemann, 2006. ISBN 0-7506-7898-4 [12]. PIZAM, Abraham, MANSFELD, Yoel (eds): Tourism, Crime and International Security Issues. Chichester, England: John Wiley&Sons, Ltd., 1996. ISBN 0-471-96107-8 [13]. POJAR, Miloš: Izrael. 2. aktual. vydání. Praha: Libri, 2009. ISBN 978-80-7277435-7 [14]. SACHAR, Howard M: Dějiny státu Izrael. 1. vyd. Praha: Regia, 1999. ISBN 80-902484-4-6 - 75 -

[15]. ZEMAN, Petr (ed.): Česká bezpečnostní terminologie: Výklad základních pojmů. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita v Brně, Mezinárodní politologický ústav:

Vojenská

akademie

v Brně,

Ústav

strategických studií,

2002.

ISBN 80-210-3037-2 [16]. WAISOVÁ, Šárka: Řešení konfliktů v mezinárodních vztazích. Praha: Portál, 2005. ISBN 80-7178-390-0 [17]. WALLENSTEEN, Peter: Understanding Conflict resolution: War, Peace and the Global System. London: Sage Publications Ltd., 2002. ISBN 0-7619-6667-6 Články v odborných periodikách [1]. BEIRMAN, David: Marketing of tourism destination during a prolonged crisis: Israel and the Middle East. Journal of Vacation Marketing, 2002, roč. 8, č. 2, str. 167–176 [2]. DOAN, Petra L.: Tourism planning and regional instability: The consequences of rapid expansit of the tourism sector in Jordan. International Development Planning Review, 2006, roč. 28, č. 3, str. 311–332 [3]. DRAKOS, Konstantin, KUTAN Ali M.: Regional effects of terrorism on tourism in three Mediterranean countries. Journal of Conflict Resolution, 2003, roč. 45, č. 5, str. 621–641 [4]. EICHLER, Jan: Jak vyhodnocovat hrozby a rizika dnešního světa. Obrana a strategie, 2004, roč. 4, č. 2, str. 13–18 [5]. KŘÍŢ, Zdeněk: Příčiny vzniku válek v teorii mezinárodních vztahů. Vojenské rozhledy, 2001, č. 1 [6]. MANSFELD, Yoel: The Middle East Conflict and Tourism to Israel, 1967–90. Middle Eastern Studies, 1994, roč. 30, č. 3, str. 646–667 [7]. MANSFELD, Yoel: Cycles of War, Terror, and Peace: Determinants and Management of Crisis and Recovery of the Israeli Tourism Industry. Journal of Travel Research, 1999, roč. 38, č. 1, str. 30–36 [8]. PIZAM, Abraham, FLEISCHER, Aliza: Severity versus Frequency of Acts of Terrorism: Which Has a Larger Impact on Tourism Demand? Journal of Travel Research, 2002, roč. 40, č. 3, str. 337–339 [9]. PIZAM, Abraham, SMITH Ginger: Tourism and terrorism: a quantitative analysis of major terrorist acts and their impact on tourism destinations. Tourism Economics, 2000, roč. 6, č. 2, str. 123–138 - 76 -

[10]. RICHTER, Linda K.: Tourism politics and political science: A case of not so benign neglect. Annals of Tourism Research, 1983, roč. 10, č. 3, str. 313–335 [11]. SÖNMEZ, Sevil F.: Tourism, terrrorism and political instability. Annals of Tourism Research, 1998, roč. 25, č. 2, str. 416–456 [12]. SÖNMEZ, Sevil F, GRAEFE, Alan R: Influence of Terrorism Risk on Foreign Tourism Decision. Annals of Tourism Research, 1998, roč. 25, č. 1, str. 112–144

Dokumenty Conflict Barometer 2008: Crises, Wars, Coups d´État, Negotiations, Mediation, Peace Settlements. 17th Annual Conflict Analysis. Heidelberg Institute for International Conflict Research. Dostupné z www: http://hiik.de/en/konfliktbarometer/pdf/ConflictBarometer_2008.pdf The Impact of the peace process on trade in services: the tourism sector in the ESCWA region, case-studies of Egypt, Jordan, and The West Bank and Gaza Strip. ESCWA, UN: New York, 2008. Palestinian Terrorism in 2007: Statistics and Trends. Israeli Security Agency. Dostupné z www: http://www.shabak.gov.il/SiteCollectionImages/english/TerrorInfo/Terrorism2007rep ort-ENGLISH.pdf Palestinian Terror in 2008: Statistics and Trends. Israeli Security Agency. December 2008. Dostupné z www: http://www.shabak.gov.il/SiteCollectionImages/english/TerrorInfo/2008-sumenglish.pdf Tourism in Israel 2007. Central Bureau of Statistics, Israel. November 2008. Dostupné z www: http://www.cbs.gov.il/www/statistical/touris2007e.pdf Travel & Tourism Economic Impact, Israel 2009. World Travel & Tourism Council. Dostupné z www: http://www.wttc.org/eng/Tourism_Research/Tourism_Economic_Research/Country_ Reports/Israel/ Ročenky Statistical Yearbook, 2009 Edition. Madrid, Spain: WTO, 2009. ISBN 13: 978-92-844-1308-9

- 77 -

Doplňkové zdroje FISHBEIN, Jennifer: Despite Turmoil, Tourists Flock to Israel; Already in 2008, 1 million travelers have visited the Holy Land, undeterred by conflict and drawn by the history and natural beauty. Business Week Online (22. 5. 2008). Academic OneFile. Gale. Ben Gurion University. [Cit. 2009-10-03]. Dostupné z www: http://find.galegroup.com/gtx/start.do?prodId=AONE GIBBS, Nancy R.: The no-shows at Israel's party; U.S. tourists, especially, shy away from the troubled Holy Land. Time, 25.6.1988. Academic OneFile. Gale. Ben Gurion University. [Cit. 2009-10-03]. Dostupné na www: http://find.galegroup.com/gtx/start.do?prodId=AONE RÁKOS, Tomáš: Izrael účtuje s válkou. Už dostala jméno (22. 3. 2007). Dostupné z www: http://aktualne.centrum.cz/zahranici/blizky-vychod/clanek.phtml?id=384911 Internetové zdroje Central Bureau of Statistics, Israel www.cbs.gov.il Israeli Security Agency www.shabak.gov.il Ministry of Foreign Affairs www.mfa.gov.il World Tourism Organization www.unwto.org World Travel & Tourism Council www.wttc.org

- 78 -

Seznam grafů Graf č. 1: Turisté podle účelu cesty, v %, r. 2008 ................................................. - 34 Graf č. 2: Příjmy podle exportních odvětví, v mld. USD, r. 2008 ......................... - 36 Graf č. 3: Počet turistických příjezdů do Izraele v letech 1966–1972, v tis. osob .. - 44 Graf č. 4: Počet turistických příjezdů do Izraele v letech 1972–1980, v tis. osob .. - 50 Graf č. 5: Počet turistických příjezdů do Izraele v letech 1980–1989, v tis. osob .. - 54 Graf č. 6: Počet turistických příjezdů do Izraele v letech 1989–2000, v tis. osob .. - 60 Graf č. 7: Počet turistických příjezdů do Izraele v letech 2000–2008, v tis. osob .. - 63 Graf č. 8: Vývoj příjmů z CR v letech 1999-2008, v mld. USD ........................... - 66 Graf č. 9: Srovnání příjezdů návštěvníků (hraniční statistiky) v jednotlivých zemích regionu, 2000-2007, v počtech osob .................................................................... - 71 -

- 79 -

Přílohy Příloha č. 1: Vývoj počtu příjezdů do Izraele ....................................................... - 81 Příloha č. 2: Návštěvníci Izraele podle zemí ........................................................ - 82 Příloha č. 3: Mapa Izraele po 10. červnu 1967 ..................................................... - 83 -

- 80 -

Příloha č. 1: Vývoj počtu příjezdů do Izraele Tabulka č. 1: Vývoj počtu příjezdů do Izraele v letech 1967─2008, v mil. osob

Počet % Počet % Počet % Rok příjezdů změna Rok příjezdů změna Rok příjezdů změna 0,3 -7 1,2 17 2,1 -5 1967 1983 1996 0,4 8 1,3 -8 2,0 -4 1970 1984 1997 0,7 49 1,4 14 1,9 -3 1971 1985 1998 0,7 49 1,2 -17 2,3 19 1972 1986 1999 0,7 -9 1,5 27 2,4 5 1973 1987 2000 0,6 -6 1,3 -14 1,2 -51 1974 1988 2001 0,6 -1 1,4 10 0,9 -28 1975 1989 2002 0,8 24 1,1 -10 1,1 23 1976 1990 2003 1,0 9 1,0 -16 1,5 42 1977 1991 2004 1,0 6 1,5 59 1,9 26 1978 1992 2005 1,2 -3 1,7 10 1,8 -4 1979 1993 2006 1,1 -12 1,8 11 2,3 24 1981 1994 2007 1,0 -12 2,2 21 3,0 32 1982 1995 2008 Zdroj: CBS: Tourism – Annual Data, Visitor arrivals, (tourists and cruise passengers), tourist departures and departures abroad of Israelis

- 81 -

Příloha č. 2: Návštěvníci Izraele podle zemí Tabulka č. 2: Přehled návštěvníků Izraele podle zemí v letech 2001−2007, v tis. osob

Země původu Celkem USA Francie Rusko VB Německo Itálie Kanada Nizozemí

2001 1196 266 129 56 140 66 25 34 43

2002 862 206 117 37 97 39 17 25 23

2003 1063 272 174 41 104 49 26 31 27

2004 1506 379 257 56 146 76 42 44 40

2005 1902 457 311 68 157 105 73 51 50

* údaje za rok 2008 Zdroj: CBS: Tourism to Israel 2008, vlastní výpočty

- 82 -

2006 1822 494 251 73 161 90 58 51 43

2007 2267 542 246 193 172 101 82 59 42

% % 2008 Ţidů* podíl* 2987 25% 100% 617 29% 21% 264 69% 9% 356 10% 12% 187 51% 8% 142 5% 6% 126 8% 4% 71 49% 2% 53 8% 2%

Příloha č. 3: Mapa Izraele po 10. červnu 1967

Zdroj: SACHAR, Howard M.: Dějiny státu Izrael. Praha: Regia, 1999, str. 510

- 83 -