VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ DIPLOMOVÁ PRÁCE Lenka Kernerová

VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ

DIPLOMOVÁ PRÁCE

2007

Lenka Kernerová

VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE Fakulta mezinárodních vztahů Hlavní specializace: Mezinárodní obchod

Problematika ochrany životního prostředí EU v globálním kontextu

Diplomová práce Vypracovala: Lenka Kernerová Vedoucí diplomové práce: Ing. Gabriela Hitzgerová, CSc. 2

Prohlášení Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma „Problematika ochrany životního prostředí EU v globálním kontextu“ vypracovala samostatně. Veškerou použitou literaturu a podkladové materiály uvádím v přiloženém seznamu literatury.

V Praze dne 30. listopadu 2006

Podpis

3

Poděkování patří vedoucí mé diplomové práce paní Ing. Gabriele Hitzgerové, CSc. za její cenné připomínky a vstřícný přístup při zpracování této diplomové práce. Rovněž bych ráda poděkovala mé rodině za trpělivost, pochopení, duševní a materiální podporu během celého mého studia.

4

Obsah Úvod…………………………………………………………………………………....7 1. Problémy globálního životního prostředí…………………………………………..9 1.1 Člověk a příroda………………………………………………………..……...9 1.2 Globální životní prostředí…………………………………………………….11 1.2.1 Definice životního prostředí…………………………………………….…11 1.2.2 Základní složky životního prostředí…………………………………….…13 1.3

Současné problémy globálního životního prostředí…………………………14

1.3.1 Druhy globálních problémů………………………………………….…….15 1.3.2 Hlavní příčiny vzniku globálních problémů…………………………….…19 1.3.3 Řešení environmentálních globálních problémů………………………..….19 2. Institucionální aspekty ochrany životního prostředí……………………………..…21 2.1 Historie ekologického uvědomování – léta 70. a 80…………………………..21 2.2 Summit Země a strategie trvalé udržitelnosti

…………………………….....23

2.3 Mezinárodní instituce ochrany životního prostředí……………………….…...27 2.4 Politika ochrany životního prostředí v EU………………………………..…..31 2. 4.1 Prameny práva životního prostředí……………………………………..…31 2. 4.2 Cíle a principy environmentální politiky……………………………….…32 2. 4.3 Akční programy a plány ES……………………………………………….33 2. 4.4 Zdroje EU pro financování projektů k ochraně životního prostředí………37 2.5 Politika ŽP ČR z hlediska přijatých EU závazků……………………….…….43 2.5.1Organizace a instituce uspořádání ochrany životního prostředí v ČR….…..43 2.5.2 Legislativní předpisy ochrany životního prostředí v ČR………………….44 2.5.3 Další závazky ČR v oblasti ochrany přírody a péče o krajinu………….…46

5

3.

Přeshraniční spolupráce v oblasti ochrany životního prostředí……………………49 3.1. Spolková republika Německo……………………………………………..….49 3.1.1 Vývoj ochrany životního prostředí v Německu………….……………..…49 3.1.2 Hlavní oblasti německé politiky životního prostředí…………………..….52 3.1.3 Spolupráce mezi SRN a ČR – legislativní rámec…………………….…...54 3.1.4 Česko-německá společná komise pro životní prostředí…………….….…55 3.1.5 Realizované a dosud probíhající projekty…………………………….…..57 3.2. Rakousko……………………………………………………………………..60 3.2.1 Vývoj ochrany životního prostředí v Rakousku……………...……….….60 3.2.2 Institucionální rámec a nástroje ochrany přírody…………………………61 3.2.3 Spolupráce ČR s Rakouskem v oblasti životního prostředí………………62

4. Závěr…………………………………………………………………………………66 Literatura…………………………………………………………………………….….69 Seznam příloh………………………………………………….……………………….71

6

Úvod Země nepatří člověku. Opak je pravdou. Člověk patří Zemi. Všechno je vzájemně propojeno a nás spojuje lidská přirozenost. Člověk neutkal složitou síť projevů života. Je pouze jejím posledním vláknem. Cokoliv udělá pro život na Zemi, prospěje i jemu. -

Joseph Campbell, Transformation of the Myth through Time (Jak se mýty s časem měnily), Díl první

Počátek procesu globalizace se datuje do sedmdesátých let minulého století a některými lidmi bývá spojován pouze s ekonomickým rozvojem. Bohužel se zároveň objevují globální problémy životního prostředí, které mají dopad na životy lidí a život na Zemi a tyto problémy jsou z hlediska svého potenciálního růstu poměrně závažné. Je třeba řešit je i na mezinárodní (celosvětové) úrovni a hledat tak cesty k harmonizaci vztahů mezi člověkem a přírodou.

Ochranu přírody jsem si vybrala jako téma pro svou diplomovou práci, neboť tuto oblast lidské činnosti považuji za důležitou. Cílem mé práce je zmapování politik ochrany životního prostředí (ŽP) v rámci EU, zejména pak politik ochrany ŽP v České republice a dále na přeshraniční spolupráci v této oblasti s dvěma členskými státy EU – Německem a Rakouskem. Práci má dále ve stručnosti seznámit čtenáře se současnými problémy globálního životního prostředí. Až při zpracovávání podkladů jsem si uvědomila, jak složité je koordinovat na mezinárodní či celosvětové úrovni snahy řady zemí i subjektů, které směřují k ochraně životního prostředí.

Pozornost je věnována vývoji vztahu člověka a přírody v minulosti, definici životního prostředí, zmapování jeho složek a aktuální problematiky v globálním světě. Následuje bližší seznámení s globálními problémy životního prostředí a jejich řešením na mezinárodní úrovni. Pozornost je zaměřena také na nadnárodní instituce ustanovené ke globálnímu řešení environmentálních problémů. Dále je zdůrazněna Evropská unie a uvedeny příklady přeshraniční spolupráce některých členských států EU.

První část, nazvaná Problémy globálního prostředí, je věnovaná dlouhodobému vývoji vztahu přírody a člověka v minulosti, dále je pozornost zaměřena na aktuální problematiku

7

globálního životního prostředí a na jednotlivé globální problémy v souvislosti s člověkem. Jsou mapovány příčiny jejich vzniku a možnosti řešení globálních environmentálních problémů..

Druhá část nazvaná Institucionální aspekty ochrany životního prostředí je zaměřena na zmapování mezinárodních institucí a vývoj politik sloužících k ochraně životního prostředí. Pozornost je věnována zejména stále aktuální Strategii trvalé udržitelnosti a dokumentům s ní souvisejících – Agendě 21, Rámcové úmluvě OSN o změně klimatu, Úmluvě o biologické rozmanitosti. Je zdůrazněna Evropská unie, která v dnešním globalizovaném světě stojí v čele boje za záchranu životního prostředí. Pozornost zaměřena na rozbor politiky ochrany životního prostředí v Evropské unii, s důrazem na legislativní rámec, vývoj v minulosti, analýzu současných cílů a principů environmentální politiky EU a finančních zdrojů politiky ochrany životního prostředí. Je zdokumentován dopad environmentální politiky EU na politiku životního prostředí České republiky z hlediska přijatých závazků. Pozornost je zaměřena dále na institucionální uspořádání ochrany životního prostředí v ČR a její legislativní rámec.

Třetí část je zaměřena na příklady přeshraniční spolupráce České republiky a dvou členských států Evropské unie, Německa a Rakouska, v oblasti ochrany životního prostředí. Tyto státy se snaží společnými silami bojovat o ochranu životního prostředí, jak přijímáním ekologických norem, tak vzájemnou spoluprácí a aplikací dobrovolných nástrojů. Je stručně zhodnocena dosavadní spolupráce těchto zemí.

Při zpracování této práce byla použita metodika přístupu od obecných jevů ke konkrétním. Metoda věcného přístupu v kombinaci s teritoriálním přístupem byla doplněna metodou logicko-historickou. Popis jednotlivých jevů a událostí je doprovázen analýzou, na jejíž základě jsou vyvozovány závěry v oblasti ochrany životního prostředí v globálním kontextu.

Podklady k diplomové práci jsem získala z internetových zdrojů a knižních publikací, které jsou uvedeny v Seznamu literatury. Pro lepší znázornění daného tématu uvádím dále v Seznamu příloh některé tabulky a grafy k dané problematice.

8

1. Problémy globálního životního prostředí „Mezinárodní rámec politiky životního prostředí je dán charakterem problémů, které přerůstají v globální a nemohou být proto řešeny na úrovni jednotlivých států.Tyto problémy souvisí s globálními problémy lidstva, s růstem populace, problémem výživy a zaostávání rozvojových zemí“.1

1.1 Člověk a příroda Planeta Země je stará 4,65 miliardy let. Za tu dobu se vícekrát měnily klimatické podmínky, skladba atmosféry nebo intenzita dopadajících slunečních paprsků. V důsledku těchto změn hynuly desítky druhů rostlin a živočichů. Lidský druh Homo sapiens sapiens žije na Zemi 100 – 200 tisíc let. Jeho příslušníci se po většinu tohoto času živili jako lovci a sběrači, byli součástí přírodních ekosystémů. Mezi 10. a 8. tisíciletím př. n. l. však došlo k první zásadní změně ve vztahu člověka a přírody. Proces, charakterizovaný pomalým přechodem od společnosti lovců a sběračů ke společnosti usedlé, jejíž ekonomika je založena na zemědělství, se označuje termínem neolitická revoluce. Tento pojem byl poprvé použit v roce 1936 australským archeologem Vere G. Childem. Hlavním předpokladem vzniku neolitické revoluce byly podle V. G. Childa klimatické změny, které se odehrály na konci poslední doby ledové. Podnebí bylo teplejší a sušší, což vytvořilo příznivější podmínky pro pěstování obilí. S rozvojem zemědělství docházelo i k domestikaci divokých zvířat. Tento nový způsob obživy uživil více lidí než sběr plodů a lov a tak počet obyvatel postupem doby vzrostl. Pokrevně příbuzné rody se sloučily v kmeny, jejichž příslušníky pojil především jazyk, náboženské obřady a zvyky a samozřejmě také snazší obrana před nepřítelem. Díky produkci přebytku potravy nebylo třeba, aby se na její výrobě podílela celá komunita a tak docházelo k rozvoji dělby práce, například se vyčlenila vrstva řemeslníků, později se rozvinul i obchod s potravinovými či řemeslnými přebytky.

Dva tisíce let př. n. l. (v období starověku) se sjednotily kmeny v kmenové svazy, vznikly první státy a říše. Samotným termínem starověk se označuje „období vzniku a rozvoje prvních civilizací na Středním východě a v oblasti Středomoří. Období starověku je časově

1

Hájek, M.: Řešení globálních problémů a mezinárodní spolupráce v ochraně životního prostředí, ČZU Praha, 2001. ISBN 80-213-0844-3, str.6

9

vymezeno koncem pravěku (4. tisíciletí př. n. l) a začátkem středověku (6./7.století n. l).“

2

Tato centra byla většinou situována do blízkosti velkých řek subtropického a mírného pásma (Nil, Eufrat, Tigris, Ganga, Žlutá řeka). V souvislosti s rozvojem zemědělství začali lidé více využívat vzduch a vodu, stavěli zavodňovací soustavy, vodovody a silnice. Lidé ovlivňovali životní prostředí čím dál více a bohužel jej často i ničili ať už v lokálním nebo regionálním měřítku. Pro ilustraci uvedeme, že například Řekové a Římané poničili většinu pobřeží Středozemního moře v důsledku

odlesňování, příliš intenzivního pastevectví a

následnou vodní a větrnou půdní erozí. Také oblast kolem řek Eufrat a Tigris byla poničena z důvodu intenzivního zavlažování, kdy voda obsahující minerální látky se postupně vypařila a v půdě zůstaly soli. Tyto tzv. zasolené půdy se často změnily v pouště nebo polopouště.

Je možné zde zmínit i jednoho z největších učenců starověku – Aristotela ze Steigery. Aristoteles ze Steigery (384 – 322 př. Kr.), jeden z největších antických myslitelů, idealistický filozof

a zakladatel vědeckého myšlení, položil základy logiky, filozofie,

biologie a dalších věd. Aristoteles chápal dění v přírodě teleologicky (tj. vše, co se děje podle přirozenosti, má svůj účel). Příroda se dle něj sestává z druhově odlišných organismů, jak organických tak anorganických, každý z nich disponuje určitými schopnostmi a má určité rysy a cílem jejich evoluce je tyto vlastnosti plně rozvinout. Aristoteles napsal: „Bůh a příroda netvoří nic bezúčelného“. Soubor jeho

tří drobnějších filozofických a

přírodovědeckých spisů vyšel v roce 1952 v překladu Antonína Kříže a Miroslava Mráze pod názvem Člověk a příroda (Parva naturalia). Jednotlivé části jsou O barvách, O částech živočichů , O délce a krátkosti života, O paměti a vzpomínání, O pohybu živočichů , O spánku a dění, O zrodu živočichů, Zoologie.

V období středověku (konec 5. století – 15. století) lidé dále vylepšovali svou schopnost využít energie vody a větru. V 7. století našeho letopočtu byl například v Číně vynalezen větrný mlýn. V 11. století pak došlo k rozmachu vodních mlýnů v Evropě.

Druhou zásadní změnou ve vztahu člověka a přírody byla průmyslová revoluce, která začala v Anglii na začátku 17. století a postupně se rozšířila do celého světa.

2

http://cs.wikipedia.org/wiki/Starověk, cit.: 7.7. 2006

10

V 19. století pronikla do Spojených států amerických. Impulsem pro její vznik byl velký nedostatek dřeva, lidé začali využívat jiné zdroje energie (uhlí) a

došlo k rozvoji

technologií. V roce 1776 vynalezl skotský vynálezce a fyzik James Watt parní stroj, roku 1882 uvedl americký vynálezce T. A. Edison do chodu první elektrárnu, roku 1884 byla dána do provozu první parní turbina a o čtyři roky později se na veřejnosti objevil třífázový indukční elektromotor srbského vynálezce a fyzika Nikola Tesly. V roce 1903 vzlétlo první motorové letadlo, objevily se nové komunikační prostředky (televize, rozhlas), v roce 1942 byl spuštěn první jaderný reaktor a v roce 1954 byla v tehdejším Sovětském svazu uvedena do provozu jaderná elektrárna. Tento značný technický pokrok s sebou přinesl velkou zátěž na životní prostředí a s tím související vážné globální problémy. Jak již bylo zmíněno dříve již naši dávní předkové ve starověku ovlivňovali i ničili své životní prostředí, jen jejich prostředky k tomu byly omezenější. Současná civilizace má k dispozici, díky rozvoji technologií značné možnosti v působení na životní prostředí, ale zároveň díky poznatkům současné vědy a techniky i možnost předvídat některé důsledky tohoto působení. Tak mohou být některé negativní důsledky lidské činnosti alespoň částečně omezeny nebo odstraněny.

1.2 Globální životní prostředí 1.2.1 Definice životního prostředí První zmínky o dílčí ochraně životního prostředí se objevují již v časech starého Říma a Řecka. Největší negativní dopad na životní prostředí ale měla teprve činnost člověka během posledních dvou století. Před tím, než budeme definovat životního prostředí, je třeba si ujasnit termín ekologie. Pojem ekologie se používá v několika významech. V užším slova smyslu je ekologie biologická věda, která se věnuje vztahu organismů a jejich prostředí a vztahy mezi organismy navzájem. Takto tento vědní obor definoval a nazval v roce 1866 německý biolog a představitel darwinismu Ernst Haeckel (1834 – 1919). Pojmenování vzniklo z řeckých slov „oikos“ (dům) a „logos“ (věda). Doslovný překlad tohoto pojmu by byl „věda o domě“ nebo přeneseně „věda o prostředí“. V současnosti se termín ekologie často používá v širším slova smyslu jako ochrana životního prostředí nebo může být také použit pro označení určité ideologie, například ve vztahu k některým radikálnějším ekologickým hnutím.

11

Do třetice je možné pojmout termín ekologie podle šíře zkoumaných subjektů: •

ekologie jedince (autekologie): toto je nejužší pojem, zabývá se vztahem konkrétního jedince k okolnímu prostředí.

•

ekologie populací (demekologie): věnuje se vztahům mezi soubory jedinců stejného druhu (populace) a prostředím.

•

ekologie společenstev (synekologie): se zabývá vztahy mezi souborem jedinců různých druhů nalézajících se na jednom stanovišti (společenstvo).

•

ekologie biomů: zabývá se nejvyšší úrovní přírodních objektů (biom), je blízce příbuzná biogeografii (nauka o rozmístění organismů na Zemi).

Rovněž je důležité zmínit vědní obor zvaný environmentalistika, což je nauka o životním prostředí a o působení člověka na ekosystémy. Environmentalistika se zabývá také ochranou přírody, mapováním složek životního prostředí, zacházením s nerostnými zdroji, prevencí a nápravou škod vzniklých na životním prostředí. Doplňuje tak vědní obor ekologii. Po tomto úvodu věnovanému vědním oborům ekologie a environmentalistika lze přistoupit nyní k aplikované části vědního oboru ekologie, která zahrnuje externí faktory prostředí, kde člověk žije a které na něj působí. Tuto aplikovanou část představuje životní prostředí. Životní prostředí je například dle definice Ministerstva životního prostředí „systém složený z přírodních, umělých a sociálních složek materiálního světa, jež jsou, nebo mohou být, s uvažovaným objektem ve stálé interakci. Je to vše, co vytváří přirozené podmínky existence organismů, včetně člověka a je předpokladem jejich dalšího vývoje.

Složky životního

prostředí jsou anorganické a organické. Mezi anorganické složky patří voda, půda, ovzduší, horninové podloží. Mezi živé (organické) složky pak patří biosféra. Studiem jejich vzájemných vztahů se zabývá ekologie, případně environmentalistika.“ 3 Na životní prostředí může být nahlíženo ze dvou pohledů – biocentrického a antropocentrického. Podstatou biocentrismu je přesvědčení, že člověk je součástí přírody, jedním z mnoha druhů v přírodě a všechny druhy mají právo na existenci kvůli sobě samým, bez ohledu na jejich užitečnost pro člověka. V rámci této filozofie se klade důraz na biodiverzitu (různorodost), podstatnou hodnotu pro rozvoj veškerého života na Zemi. Biocentrismus bývá také nazýván termínem hlubinná ekologie. Protikladem k tomuto

3

http://www.env.cz/AIS/web-pub.nsf/$pid/MZPKBFB1O09O, cit.: 10.9. 2006

12

pohledu na životní prostředí je pak antropocentrismus. Tento směr považuje člověka (řecky antropos) za měřítko všech hodnot a jeho podstatou je přesvědčení, že příroda je zde proto, aby sloužila člověku.

1.2.2 Základní složky životního prostředí Životní prostředí je tvořeno složkami anorganickými (neživými) a organickými (živými). Jsou to ovzduší, voda, horniny, půda, organismy, energie a ekosystémy.4 Ovzduší (atmosféra) je vzdušný „obal“ Země. Je to vrstva plynů obklopujících naši planetu, které na místě udržuje zemská gravitace. Tato vrstva plynů chrání život na Zemi především před nebezpečnou sluneční radiací a pomáhá stabilizovat teplotní rozdíly mezi dnem a nocí. Zahrnuje v sobě okolo 78 % dusíku, 21 % kyslíku, dále pak stopové množství dalších plynů (např. argon a oxid uhličitý). Skladba a teplota atmosféry se liší podle nadmořské výšky. Velmi důležitou součástí atmosféry je stratosféra, která se nachází ve výšce 11 až 50 kilometrů nad mořem. Obsahuje totiž ozon, který pohlcuje škodlivé ultrafialové záření. Největší koncentrace ozonu se pak nachází v části stratosféry zvané ozonosféra (25 – 35 kilometrů nad mořem). Ozonová vrstva se dosti ztenčuje a místy tak vzniká ozonová díra. Děje se tak hlavně v důsledku masového používání halogenových uhlovodíků (freonů) v minulém století. Freony pronikají do stratosféry, rozkládají ozon a snižují tak jeho množství. Průmyslové země sice v roce 1996 výrobu freonů ukončili a rozvojové země by ji měly ukončit do roku 2010, avšak stálost freonů v atmosféře se počítá na stovky let. Voda (hydrosféra) je vodní „obal“ Země. Je to klíčová látka nutná pro existenci života na Zemi. Hydrosféra se sestává z povrchových a podpovrchových vod, z vody obsažené v atmosféře a v živých organismech. Ve světových oceánech je obsaženo přibližně 96 % procent vody. Sladká voda je zastoupena 2,53 % v celkové zásobě vody na Zemi.5 Většina z tohoto množství je však obsažena v ledovcích. Sladká voda dostupná lidem tvoří pouhých 0,015 % veškerých zásob vody na Zemi. Hlavním zdrojem vody pro člověka je voda podpovrchová a voda ve vodních tocích. Bohužel v důsledku průmyslové činnosti člověka dochází k neustálému znečišťování těchto vodních zdrojů, což má dopady na celý ekosystém naší planety.

4 5

http://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDivotn%C3%AD_prost%C5%99ed%C3%AD, cit.: 15.6. 2006 http://cs.wikipedia.org/wiki/Hydrosf%C3%A9ra, cit.: 15.6. 2006

13

Litosféra je pevný obal Země tvořený zemskou kúrou a svrchními vrstvami zemského pláště. Nejsvrchnější vrstvou zemské kůry je půda. Půda obsahuje vodu, vzduch, organismy a poskytuje životní prostředí rostlinám a živočichům. Horniny jsou pasivní půdotvorní činitele. Živou organickou složkou životního prostředí jsou organismy. Termín organismus pochází z řeckého organon (instrument). Základní složkou živého organismu jsou buňky, ale existují i organismy nebuněčné, např. různé viry a priony. Dostupností energie je podmíněné fungování lidské společnosti i přírody. Díky fotosyntéze využívá příroda sluneční záření, lidé využívali po celou dobu své existence energii biomasy, později energii fosilních paliv. Energii je možno získat buď z obnovitelných nebo neobnovitelných zdrojů. Můžeme jí také šetřit. Lze se domnívat, že nejlepší formou energie je energie ušetřená. Další složkou životního prostředí je ekosystém. Skládá se ze živé složky tvořené organismy (tzv. biosféra) a neživého prostředí (tzv. biotop). Jeho velikost není jednoznačně specifikována.

1.3 Současné problémy globálního životního prostředí Mezinárodní politika životního prostředí je dána charakterem problémů životního prostředí, které přerůstají často v globální problémy a nemohou být tudíž řešeny na úrovni jednotlivých států. Navíc ohrožené území nemusí být totožné s územím, kde nežádoucí aktivity vznikly. Řešení globálních problémů vyžaduje společné úsilí států, proto jsou vytvářeny mezinárodní organizace, podepisovány mezinárodní dohody, pořádány konference aj. Jedna z největších organizací, zaměřená na oblast životního prostředí je Světová obchodní organizace (WTO). Účast v těchto mezinárodních aktivitách většinou závisí na rozhodnutí vlád. V rámci Evropské unie byla přijata společná politika životního prostředí, ale státy musí postupovat při naplňování jejích cílů koordinovaně. Globální problémy lidstva jsou předmětem různých vědeckých výzkumů. Celosvětové ohrožení biosféry a člověka je důsledkem negativních vlivů a účinků přírodních faktorů (zemětřesení, sopečné výbuchy) nebo antropogenních. V historii byly globální změny následkem působení přírodních faktorů. Vliv člověka se výrazněji projevil v posledních třech stoletích, zejména pak ve století dvacátém.

14

Existuje několik kritérií dělení globálních problémů: •

podle prostředí (problémy rozvojových zemí, problémy rozvinutých zemí)

•

podle původu (přírodní, antropogenní)

•

podle závažnosti (aktuální, potenciální)

K rozdělení podle prostředí je třeba dodat, že většina problémů je společná pro oba typy zemí, rozdíl bude v míře závažnosti. Rozvojové země bojují s hladem, přelidněním, nemocemi, chudobou. V rozvinutých zemích je problémem poničené životní prostředí, ale třeba i ztráta hodnot. Třetí kritérium charakterizuje problémy podle jejich závažnosti vyjádřené časem na jejich řešení. Následující text bude věnován podrobněji jednotlivým globálním problémům zapříčiněným převážně antropogenními faktory. Je důležité tyto vlivy lidské činnosti identifikovat, popsat a zhodnotit důsledky pro životní prostředí a člověka.

1.3.1 Druhy globálních problémů Změna klimatu Jedním z globálních problémů je znečištěná atmosféra, narušené klima. Mezi tři hlavní příčiny narušené atmosféry patří narušená ozónová vrstva, kyselý déšť a tzv. skleníkový efekt. Ztenčování ozónové vrstvy bylo poprvé zaznamenáno koncem 70. let 20. století nad jižním pólem. Snížení koncentrace ozónové vrstvy, pokud klesne množství ozónu o více než 50 %, se nazývá ozónová díra. Vlivem redukce množství ozónu dopadá na povrch Země větší množství ultrafialového záření. Vrstva ozónu byla narušena freony6, což umožnilo zvýšenou intenzitu dopadu ultrafialového záření na Zemi. To s sebou nese zvýšený výskyt např. rakoviny kůže nebo narušení imunitního systému člověka, ohrožení některých ekosystémů. Termín kyselý déšť použil už v roce 1872 ve své knize „Vzduch a déšť“ skotský chemik Robert Angus Smith. Tyto deště vznikají emisí oxidu síry a dusíku při spalování fosilních paliv. Protože fosilní paliva se spalují celosvětově a díky cirkulaci vzduchu jsou vzniklé emise roznášeny do značných vzdáleností, stal se tento problém poměrně rychle globálním. Kyselé srážky mění pH sladké vody, to znamená, znehodnocují ji pro řadu organizmů. 6

Freony (chlorované a fluorované uhlovodíky) byly objeveny v roce 1930 a následně využívány v chladničkách, klimatizacích, sprejích. Teprve v roce 1974 byl uveřejněn výstup výzkumu týkající se škodlivého vlivu freonů na ozónosféru. Tento objev byl v roce 1995 oceněn udělením Nobelovy ceny za chemii.

15

Problematická je také zvýšená koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře, což vyvolává nadměrné pohlcování dlouhovlnného záření vyzařovaného naší planetou do prostoru. Toto záření je odráženo zpět k Zemi, kde znovu otepluje její povrch a způsobuje tzv. skleníkový efekt, tj. globální oteplování planety. Jedna z posledních odborných studií, které byly na toto téma vypracovány (Meeting The Climate Challenge)7 odhaduje, že tento jev vyvolá závažné změny v klimatu. Špatné hospodaření s vodními zdroji, znečištění vod Přestože je voda nevyčerpatelný obnovitelný zdroj, je jí v některých lokalitách nedostatek, nebo jí lidé pro nepřístupnost nemohou využívat. Má hodnotu nejen ekonomickou, ale i ekologickou. Z energetických důvodů se lidé snaží budovat velké vodní nádrže. Velkým problémem byla a je kvalita povrchových vod v tocích. V rozvojových zemích nemají více než dvě miliardy lidí přístup k pitné vodě. Dále existují stále oblasti, které nespravuje žádný stát. Patří sem především oceány, moře a Antarktida. Tyto oblasti mohou být rozhodující pro prosperitu či přežití lidstva.8 Odborníci dosud neprozkoumali hlubokomořské ekosystémy a zatím bylo poznána přibližně desetina rozlohy moře. Přesto je životní prostředí v oceánech plošně ničeno. Ve vědecké studii Organizace spojených národů, vydané 16. června 2006, je vyzýváno k okamžité ochraně vod. Tuto studii nazvanou „Ekosystémy a biodiverzita v hlubokých vodách a volných mořích“ (Ecosystems and Biodiversity in Deep Waters and High Seas) vypracovali experti z Programu OSN pro životní prostředí (United Nations Environment Programme, UNEP) a Mezinárodního svazu pro ochranu přírody (International Union for Conservation of Nature, IUCN). Díky nadměrnému rybolovu, geologickým a hlubokomořským výzkumům se člověk dostává i do hloubky dva tisíce a více metrů pod hladinu oceánu. Z různých studií vyplývá, že lidstvo spotřebovalo více než polovinu zásob ryb (52 procent). Problémem je ilegální rybolov, často přinášející smrt mořským ptákům, kteří uvíznou v sítích. Jak vyplývá ze studie, jen za minulý rok vyházeli lidé do oceánu přibližně 3 miliardy tun odpadu (8 milionů tun denně). OSN požaduje větší pozornost věnovanou oceánům a způsobu hospodaření v nich. 9 V oceánech a mořích na celém světě se objevují tzv. mrtvé zóny (Creeping dead zones),10 jež se rozkládají na tisících čtverečních 7

www.whrc.org/resources/published_literature/pdf/ByersetalInstPubPolRes.1.05.pdf (Byers S., Snowe O.: Meeting the Climate Challenge), cit.: 205.10.2006 8 Huba, M.: Ohrožená planeta, UP Olomouc, 1994. ISBN 80-7067-382-6,str. 105 9 http://www.iucn.org/en/news/archive/2006/06/16_unep_high_seas_lr.pdf, cit.: 17.6. 2006 10 Mořské dno v „mrtvé zóně“ neobsahuje téměř žádný rozpuštěný kyslík. Je-li určitá oblast zamořena např. odpadem ze zemědělství, urychluje se v daném místě tvorba řas a sinic..Ty pak spotřebovávají příliš mnoho kyslíku, nedostatek kyslíku pak neumožní existenci většiny forem života v dané lokalitě.

16

kilometrech zemského povrchu. Počet mrtvých zón rychle narůstá, pro řešení tohoto problému vyhradila OSN Globální akční program na ochranu mořského prostředí před činností na pevnině (Global Programme of Action for the Protection of the Marine Environment from Land-Based Activities). Ohrožení půdy, nakládání s odpady Půda je od začátku existence člověka jeho činností ovlivňována, v současnosti se díky jeho zásahům kvalita půdy snižuje. Je nenahraditelným přírodním zdrojem a na jejím množství a kvalitě závisí život všech vyšších organismů. Politika ochrany životního prostředí se zabývá zejména ochranou půdy před erozí, znečišťováním (těžké kovy, pesticidy), zhutňováním a snaží se rekultivovat přírodu, která byla nějakým způsobem narušena. Velkým problémem se stala dezertifikace.11

Pouště se stále rozšiřují díky nadměrnému rozvoji pastevectví

v některých oblastech, špatnému hospodaření s půdou, ničení deštných pralesů a změnám klimatu. Přitom některé pouštní oblasti by při dostatečné zásobě vody v půdě mohly být potenciálně úrodné. V roce 2006 seznámila OSN veřejnost se zprávou o rozšiřování světových pouští. Přípravě zprávy se po čtyři roky věnovalo 1360 vědců z 95 zemí. Z dokumentu vyplývá, že globální oteplování povede v příštích desetiletích k desertifikaci rozsáhlých ploch a v různých částech světa připraví o domov miliony obyvatel.V roce 1994 byla sjednána Úmluva OSN o boji proti desertifikaci. Ke smlouvě postupně přistoupilo 191 států z celého světa včetně České republiky. Rozvinuté ekonomiky se zavázaly k poskytnutí finančních prostředků a materiální pomoci postiženým oblastem. 17. červen byl OSN vyhlášen Světovým dnem boje proti desertifikaci. Problematika nakládání s odpady nabývá v posledních letech na velkém významu, protože odpady negativně ovlivňují více složek životního prostředí – půdu, vodu , ovzduší. Pokud je to možné, tak by se při výrobě měly používat takové technologie, které produkují málo odpadu. Pokud už odpad vznikl, je dobré pokusit se jej zpracovat znovu ještě na místě jako výchozí surovinu, pokud toto není možné, kontaktovat jiného zpracovatele. Pokud nelze zpětně využít odpady jako zdroj surovin nebo energie, je možné je spálit, což s sebou nese bohužel i řadu nevýhod (např. emise škodlivin do ovzduší). Ekologicky nejméně šetrným způsobem nakládání s odpady je jejich vývoz na skládku (tzv. deponování na skládku).

11

Dezertifikace je proces přeměny krajiny na poušť. Nadměrná pastva byla jedním z faktorů vzniku Saharské pouště, na Blízkém východě přispělo k vzniku pouští nadměrné zavlažování a následné zasolení půd.

17

V závislosti na druhu uloženého materiálu může být tento způsob velmi nebezpečný pro životní prostředí. Volba metody nakládání s odpady zatím závisí většinou na producentech odpadů, jak stanoví legislativa.12

Lze konstatovat, že se člověk snaží napodobovat

fungování přírody, kde vše probíhá jako koloběh látek a jenom část energie se spotřebovává a mění v tepelné záření. Vážný problém představuje ukládání radioaktivního odpadu (vyhořelého paliva z atomových elektráren). Je ukládán do moře (Severní moře, severní část Atlantického oceánu) nebo hluboko pod zem. Jaderný odpad je velkou potenciální hrozbou pro životní prostředí, neboť jeho poločas rozpadu se pohybuje v řádu stovek tisíc let. Redukce biologické rozmanitosti Biologická diverzita (biodiverzita) je podle definice Světového fondu pro ochranu přírody „bohatství života na Zemi, miliony rostlin, živočichů a mikroorganismů, včetně genů, které obsahují, a složité ekosystémy, které vytvářejí životní prostředí.“13 Různé druhy rostlin a živočichů tvoří živou složku ekosystémů, jejichž fungování je nezbytné pro uchování života na Zemi. V odborné literatuře se hovoří o čtyřech druzích biologické rozmanitosti: genové, druhové, ekosystémové a kulturní. Genová diverzita je genová variabilita v rámci populace či jednoho druhu, druhová biodiverzita je rozmanitost na úrovni druhů, ekosystémová se vztahuje k úrovni společenstev, kulturní diverzita se pak týká člověka a rozmanitosti kultur a civilizací. Úbytek (pra)lesů Lesy jsou nejproduktivnější přírodní ekosystémy. V rozvinutých zemích mírného pásma škodí lesům především imise oxidů síry a dusíku. Ve světovém měřítku je ovšem největším problémem úbytek tropických deštných pralesů. Deštný prales je druhově bohatý ekosystém, ve kterém se vyskytuje přes 4 tisíce druhů stromů a keřů a desetitisíce kvetoucích rostlin. K jeho odlesňování dochází především z důvodů získávání zemědělské půdy, získávání dřeva na otop v rozvojových zemích a těžby dřeva. Zemědělská půda na místě pralesů je ovšem díky rychlému koloběhu organické hmoty plodná pouze pro omezené období, max. 3 – 5 let. Díky častým srážkám dochází k jejím erozím. Tropických pralesů rychle ubývá, podle odhadů zabírají současné pralesy jen polovinu původní rozlohy. Nejvíce ohrožené jsou amazonské deštné pralesy a pralesy v Indonésii. Jejich kácení snižuje biodiverzitu, zhoršuje

12

http://www.env.cz/www/platnalegislativa.nsf/d79c09c54250df0dc1256e8900296e32/d639e197181a80c8c125 653700310748?OpenDocument (Zákon o nakládání s odpady, MŽP, 2001), cit.: 25.5. 2006 13 http://cs.wikipedia.org/wiki/Biologick%C3%A1_diverzita, cit.: 12.6. 2006

18

klimatické podmínky a navyšuje podíl oxidu uhličitého v atmosféře. Dalším důvodem ničení lesů je také stavba velkých přehrad (v minulosti často podporovaná programy Světové banky), která s sebou nese i nucené vysidlování původních obyvatel. Největší překážkou ochrany deštných pralesů je obrovská chudoba tamních obyvatel a s tím často související zadluženost zemí, kde se tyto pralesy nacházejí.

1.3.2 Hlavní příčiny vzniku globálních problémů Studie organizace Millennium Ecosystem Assessment (MA) o současném stavu planety tvrdí, že nejvíce poškozují budoucnost Země lidé a jejich aktivity. Podle této studie způsobila snaha lidstva obstarat si potřebné zdroje nevratné změny, které narušují přírodní procesy a samotnou možnost života na Zemi. Jinými slovy – růst světové populace a její ekonomický rozvoj a s ním spojené znečišťování životního prostředí a plýtvání přírodními zdroji lze považovat za hlavní příčinu vzniku globálních problémů. Na projektu MA se podílelo 1300 vědců z 95 zemí světa, kteří spolupracovali po dobu čtyř let. Mezi další příčiny vzniku globálních problémů patří prudký rozvoj městských aglomerací v druhé polovině 20. století. Zejména v rozvojových zemích vznikají velké městské aglomerace, ve kterých ale značné množství lidí živoří ve slumech. Tyto aglomerace spotřebují značné množství zdrojů (voda, palivo, potraviny) a taktéž vyprodukují velké množství odpadu v podobě odpadních vod a odpadů. Rovněž nelze opomenout znečišťování životního prostředí průmyslovými podniky (imise, odpadní vody, hluk, smog). S razantním nárůstem populace pak souvisí další problémy jako je hrozba potravinové krize, napětí mezi státy rozvinutými a rozvojovými, problém energetických zdrojů, obchodování s nebezpečným odpadem aj.14

1.3.3 Řešení environmentálních globálních problémů Společné řešení environmentálních problémů a společný přístup k udržitelnému rozvoji je podnětem k úvahám o globalizaci v rámci ochrany životního prostředí. Zejména rozvinuté státy se snaží využít procesu globalizace k objevení a aplikaci efektivnějších nástrojů politiky životního prostředí, které by působily nejen na úrovni jednotlivých států, ale i na úrovni mezinárodní. Při prosazování cílů a nástrojů politiky životního prostředí roste úloha veřejných financí, umožňujících aplikaci řady ekonomických nástrojů stimulujících

14

www.gnosis9.net/view.php?cisloclanku=2005060022, cit.: 30.6.2006

19

environmentálně šetrné chování. Environmentální daně působí především jako ekonomický nástroj přes cenový mechanismus a stimulují subjekty k nákladové efektivitě. Tyto buď dosáhnou nižších nákladů než je stanovená daň (sníží znečištění, sníží spotřebu zdaněného produktu) nebo platí daň. Dále působí daň jako informační nástroj, který v dlouhodobém horizontu stimuluje subjekty k investicím do nových, ekologicky šetrnějších technologií. Pro environmentální účinnost daní jsou klíčové vzdělávání, osvěta a informovanost veřejnosti. Veřejnost bude více ochotna akceptovat environmentální daně, když jej bude známo s jakými vlivy na životní prostředí je spojen jejich životní styl a vzorce spotřeby.

Zde je vidět důležitost osobní odpovědnost jedince za ochranu životního prostředí. Životní prostředí svým chováním často ovlivňujeme více, než jsme si ochotni přiznat. Klademe důraz na to, aby pro nás měla určitá činnost nějaký užitek, ale mělo by nás současně i zajímat, zda-li přitom nedochází k poškození životního prostředí, což si leckdy ani neuvědomujeme. Nadměrná orientace na spotřebu životní prostředí zatěžuje.

20

2. Institucionální aspekty ochrany životního prostředí Vzhledem ke globálnímu charakteru řady problémů životního prostředí (např. globální oteplování, kyselé deště nebo narušování ozónové vrstvy Země) se spolupráce na mezinárodní úrovni v této oblasti ukazuje jako nutná, neboť řešení na úrovni jednotlivých zemí by nepřineslo žádoucí efekt. Kromě toho se ohrožené území nemusí nutně shodovat s územím, na kterém nežádoucí aktivity vznikají. Spojené úsilí jednotlivých států je nutné také proto, že environmentální problémy úzce souvisí s globálními problémy lidstva. A pokud nebudou tyto globální problémy světové populace nějak uspokojivě řešeny, těžko mohou být řešeny environmentální problémy, které jsou ve vzájemné závislosti s populačními problémy.

2.1 Historie ekologického uvědomování – léta 70. a 80. V červnu roku

1972 došlo poprvé na tzv. Stockholmské konferenci k uvědomění a

pojmenování environmentálních problémů. Tuto první světovou konferenci věnovanou životnímu prostředí uspořádala Organizace spojených národů a zúčastnili se jí delegace 114 zemí. Důraz byl kladen na mezinárodní spolupráci při řešení globálních problémů a na průmyslové znečištění, které bylo považováno za hlavní příčinu problémů životního prostředí. V rámci konference bylo vyzváno k okamžitým akcím na ochranu přírody v jednotlivých státech i na mezinárodní úrovni. Nejdůležitějšími dokumenty, které byly v průběhu konference přijaty, byly Deklarace o životním prostředí, Akční plán pro životní prostředí a Rezoluce o institucionálních a finančních opatřeních.15 Organizace spojených národů zřídila Program OSN pro životní prostředí (United Nations Environmental Programme – UNEP) se sídlem v Nairobi, mezi jehož úkoly patří mapování rizik ohrožujících životní prostředí a prevence poškození prostředí a poskytování finančních prostředků na jeho ochranu. Správní orgán programu – řídící výbor – tvoří zástupci 58 států, kteří se scházejí jednou za rok. Programy UNEP jsou financovány z Fondu pro životní prostředí, který je tvořen dobrovolnými příspěvky vlád, nadačních fondů a také příspěvkem z řádného rozpočtu OSN. Rozpočet na období 2006 – 2007 činí 144 milionů USD.16 Po skončení Stockholmské konference byly v řadě zemí ustanoveny instituce a přijaty zákony 15

http://www.czp.cuni.cz/enviwiki index.php/Mezin%C3%A1rodn%C3%AD_jedn%C3%A1n%C3%AD, cit.: 3.11.2006 16 http://www.osn.cz/system-osn/programy-a-dalsi-organy-osn/?i=98, cit.: 10.5. 2006

21

na ochranu složek životního prostředí, vybudovány systémy ochrany přírody, založené v zásadě na administrativních metodách: zákazy, limity, standardy. V období sedmdesátých let byla věnována pozornost ovzduší a vodstvu. První opatření, která byla přijata, byla nápravná opatření. Zaměřena byla na budování čistíren odpadních vod, na filtrační zařízení u zdrojů znečištění ovzduší apod. Roku 1972 uveřejnil Římský klub17 zprávu zadanou týmu vědců z Massachusetts Institute of Technology. Zpráva vyšla také knižně pod názvem Meze růstu (The Limits to Growth), hlavním autorem byl americký ekolog Denis Meadows. Ten se zabýval v rámci své odborné činnosti problémům růstu populace obyvatelstva a rozvoje průmyslové výroby ve vztahu k nadměrnému čerpání přírodních zdrojů a zvyšování stupně znečištění životního prostředí. Kniha Meze růstu byla vydána v počtu 12 milionů kusů v 37 jazycích a stala se podnětem k diskusi o hlubších příčinách ohrožení životního prostředí. Smyslem publikace Meze růstu bylo upozornit na nebezpečí vyplývající z toho, že zdroje Země jsou konečné a nemohou podporovat neomezený hospodářský rozvoj. Nápravná opatření, hojně využívaná v sedmdesátých letech, totiž nebyla s to, vyřešit hlavní problém životního prostředí, kterým byl příliš vysoký hospodářský růst. Autoři knihy navrhovali, aby byl tento hospodářský růst zastaven, což však bylo odmítnuto jako nerealistické a nežádoucí. Mělo by to negativní dopad hlavně na rozvojové země. V roce 1983 ustanovilo Valné shromáždění Organizace spojených národů Světovou komisi pro životní prostředí a rozvoj (The World Commision on Environment and Development). Jejím úkolem bylo zmapování vlivu hospodářského rozvoje na životní prostředí. V čele komise stála norská ministerská předsedkyně Gro Harlem Brundtlandová. V roce 1986 pak Světová komise pod jejím vedením vydala zprávu „Naše společná budoucnost“ (Our common future). Tato zpráva je známá i pod názvem „Zpráva Brutlandové“.18 Zpráva má přibližně 300 stran a v roce 1991 byla vydána v České republice v nakladatelství Academia. Její autoři došli k závěru, že problémy životního prostředí je možné řešit ne zastavením růstu, ale tzv. trvale udržitelným rozvojem. Tento termín je ve zprávě definován poněkud antropocentricky. Podle definice Světové komise se jedná o „takový rozvoj,který pokryje potřeby současné generace a neohrožuje přitom možnosti příštích generací pokrýt své vlastní potřeby.“19

17

Nevládní organizace podporující výzkum a vydávání zpráv o globálních problémech životního prostředí. http://www.are.admin.ch/are/en/nachhaltig/international_uno/unterseite02330/, cit.:12.9.2006 19 Brutland, G.H: Our Common future (Naše společná budoucnost),1986 18

22

Další významnou událostí ve věci ochrany ozonosféry bylo uzavření světové úmluvy o ochraně ozonové vrstvy pod záštitou OSN v březnu roku 1985 ve Vídni. V roce 1987 byl podepsán v kanadském městě Montreal tzv. Montrealský protokol.20 Účastnické státy se podpisem zavázaly k postupnému omezování používání freonů a příbuzných látek. V rámci protokolu byly stanoveny časové horizonty regulací. I když se jednalo o mezinárodní úspěch, nebyl ještě výběr regulovaných látek ani dohodnuté mechanismy regulace postačující vzhledem k efektivní ochraně ozonosféry. Protože se stav ozonové vrstvy stále zhoršoval, byly později sjednány ještě následující dodatky – Londýnský, Kodaňský, Pekingský a Montrealský. Londýnský a Kodaňský dodatek zpřísnily výběr regulovaných látek. Pekingský dodatek měl za cíl omezit spotřebu regulovaných látek v rozvojových zemích a Montrealský byl zaměřen na licenční opatření týkající se importu a exportu regulovaných látek.

2.2 Summit Země a strategie trvalé udržitelnosti V roce

červnu 1992 byla do brazilského Rio de Janeira svolána Konference OSN o

životním prostředí a rozvoji (United Nations Conference on Environment and Development – UNCED), kde mělo dojít mimo jiné i k nástinu podoby udržitelného rozvoje v jednotlivých zemích. UNCED byl první velkou celosvětovou konferencí o životním prostředí.

Jako připomínka v přímé návaznosti na Stockholmskou konferenci, byl pod

přezdívkou “Summit Země” zahájen na její dvacáté výročí. Zúčastnilo se více než 100 hlav vlád a států, asi 6 000 delegátů vlád, 8 000 novinářů a mnoho tisíc zástupců nevládních organizací. Na jeho průběhu a výsledcích tehdy mělo podíl několik faktorů. Mezi ně patřilo hledání nového globálního uspořádání a koncepčních přístupů v situaci, kdy si jednotlivé země či seskupení po rozpadu SSSR chránily svoje získané pozice, případně usilovaly o jejich rozšíření. UNCED byl také iniciován rozvinutými ekonomikami, které patří mezi největší znečišťovatele planety. Ti měli také nést největší břemeno finančních nákladů na realizaci akcí uskutečněných po konferenci. Řada z těchto ekonomik ale procházela hospodářskou recesí, tudíž neměla dostatek financí k boji s chudobou, což je největší nepřítel životního prostředí. 20 21

21

Účastníci konference se shodli na tom, že je třeba

http://www.montreal2005.gc.ca, cit. 17.10.2006 Moldan, B.: Konference OSN o životním prostředí a rozvoji, Management Press, Praha 1993, str. 1.

23

sladit hospodářský rozvoj s ekologickými principy, tedy, že trvale udržitelný rozvoj je jedinou možností jak překonat hrozbu globální ekologické krize, přičemž za její hlavní příčinu byly považovány trvale neudržitelné vzorce výroby a spotřeby. Představitelé zúčastněných zemí pak přijali několik významných dokumentů k naplnění principů udržitelného rozvoje v jednotlivých zemích. Jednalo se o následující dokumenty: •

Deklarace z Rio de Janeira o životním prostředí a rozvoji

•

Agenda 21

•

Rámcová úmluva Spojených národů o změně klimatu

•

Úmluva o biologické rozmanitosti

•

Cartagenský protokol o biologické bezpečnosti

•

Prohlášení k principům globální dohody o využívání, ochraně a trvale udržitelném rozvoji všech typů lesů

V Deklaraci z Rio de Janeira byly stanoveny hlavní zásady sladění ekonomického rozvoje s ekologickými principy. Obsahem deklarace byl nejobsáhlejší soubor principů trvalé udržitelnosti.V případě hospodářského rozvoje se nemělo jednat o rozvoj kvantitativní, ale kvalitativní. Cílem bylo „vytvořit nové a partnerské vztahy v globálním měřítku, novou úroveň spolupráce mezi státy, hledajíc cestu k mezinárodním dohodám, které by respektovaly zájmy všech lidí a chránily nedělitelnost globálního spojení ŽP a rozvoje, uznávajíc nedělitelnost a vzájemnou závislost všeho na Zemi, která je naším domovem.“ 22 Hlavní strategie udržitelného rozvoje byla obsažena v rozsáhlém dokumentu konference zvaném Agenda 21. Jedná se o akční plán celosvětového společenství pro 21. století. V dokumentu byly stanoveny hlavní způsoby restrikce negativních vlivů naší civilizace (sociální rozdíly mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi, nedostatky ve zdravotní péči, globální ohrožení životního prostředí, expanze lidských sídel, nárůst populace, atd.). Byly navrženy opatření a programy k docílení udržitelné rovnováhy mezi spotřebou a populací. Dále byly popsány možnosti řešení, jak zabránit devastaci životního prostředí a rovněž zmapovány technologie, které je třeba rozvíjet, aby bylo možno pokrýt lidské potřeby a přitom nečerpat nadměrně přírodní zdroje. Agenda 21 spatřuje v udržitelném rozvoji cestu k odstranění nebo přinejmenším zmírnění chudoby a konec devastace životního prostředí. Zahrnuje princip, že znečišťovatel nese náklady spojené se znečištěním. Nejpodstatnějším 22

http:// www.agenda21.cz, cit.: 7.11.2006

24

úkolem v rámci Agendy 21 je odstranění chudoby, která je největší překážkou řešení globálních problémů planety Země. Agenda 21 vyzývá nejen ke globálnímu partnerství a přijetí státních strategií udržitelného rozvoje, ale věnuje se i uplatnění principů udržitelného rozvoje v místních podmínkách. Místní správy jsou zde vyzdviženy jako ty orgány, které mají velký vliv na globální problémy a které mohou ovlivnit vývoj směrem k udržitelnému rozvoji nejen v místních, ale i globálních rozměrech. Agenda 21 se skládá ze čtyř částí a obsahuje celkem čtyřicet kapitol. V první části jsou zmíněny sociální a ekonomické aspekty udržitelného rozvoje, druhá část se zabývá ochranou zdrojů a hospodařením s nimi, třetí část se věnuje posilování úlohy velkých skupin, ve čtvrté části se pak řeší finanční zdroje a mechanismy. První část nazvaná Sociální a ekonomické rozměry se zabývá Mezinárodní spoluprací při urychlování udržitelného rozvoje v rozvojových zemích, boji proti chudobě, změně způsobu spotřeby, ochraně lidského zdraví a rozvoji lidských sídel. V druhé části se pak tvůrci zaměřili na uchovávání a šetrné využívání zdrojů a hospodaření s nimi ve prospěch rozvoje, ve třetí části se věnují posilování úlohy důležitých skupin a to zejména posilování úlohy nevládních organizací, pracujících, odborů, zemědělců a posílení role žen v udržitelném a spravedlivém rozvoji. Poslední část Agendy 21 je věnována převážně finančním zdrojům a mechanizmům, úloze vědy, environmentálně šetrným technologiím a podpoře vzdělání. Podrobněji je vše uvedeno v příloze. Dále byly na Summitu Země podepsány dva dokumenty – Rámcová úmluva OSN o změně klimatu a Úmluva o biologické rozmanitosti. Cílem úmluvy o změně klimatu je dosažení stabilizace koncentrace skleníkových plynů v ovzduší využitím a rozšiřováním technologií, postupů a procesů, které vedou ke snížení emisí skleníkových plynů. Později byl k této Rámcové úmluvě OSN přijat tzv. Kjótský protokol (1997). Druhým dokumentem, který byl na konferenci v Riu podepsán, byla Úmluva o biodiverzitě. Jejím cílem je ochrana biodiverzity, tj. rozmanitosti rostlinných a živočišných druhů, jejich genetického základu a různorodosti ekosystémů. Na základě této úmluvy jsou státy odpovědny zajistit, aby svými aktivitami nepůsobili škody životnímu prostředí jiných států nebo území za hranicemi. Jejich právo využívat své vlastní zdroje v souladu s ekologickou politikou ale zůstalo netknuté. 23 Cartagenský protokol o biologické bezpečnosti byl sjednán jako první protokol Úmluvy o biologické rozmanitosti. Zaměřuje se na tranzit, manipulaci a využívání živých 23

http://www.agenda21.cz, cit.: 7.11.2006

25

modifikovaných organismů, které mohou negativně ovlivnit zachování a udržitelné využívání biologické rozmanitosti. Problematice udržitelného rozvoje, kontrole a podpoře realizace záměrů z konference z Ria de Janeira se věnovali i účastníci 19. zvláštního zasedání Valného shromáždění OSN (UNGASS) v New Yorku, které se pod přezdívkou Rio + 5 konalo v červnu 1997.24 Cílem této konference bylo opět zhodnotit globální změny životního prostředí, které se udály od roku 1992.

25

Zasedání bylo převratné v tom, že se ho mohly zúčastnit i nevládní instituce a

to nejen environmentální organizace, ale i obce, podnikatelé, různé zájmové svazy apod. Rozhodující roli v jednáních měla Evropská unie, která přišla s řadou konkrétních návrhů (omezení emisí, příprava globální úmluvy o emisích apod.) Bohužel iniciativa Evropské unie narazila na spíše negativistický postoj jak rozvojových zemí tak i některých vyspělých ekonomik (Austrálie, Kanada, USA). V závěru jednání byl přijat dokument „Program další realizace Agendy 21“. Dokument se zabýval ochranou atmosféry, vodních zdrojů, změnou klimatu, energetikou, vztahem obchodu a ochrany životního prostředí, změnou vzorců výroby a spotřeby a vzděláváním. Celkově byla tato konference zhodnocena jako neúspěch, protože se nepodařilo přijmout žádné konkrétní závazky a vyspělé státy nepřislíbily další finanční pomoc.

V roce 2002 se v jihoafrickém Johannesburgu uskutečnil Světový summit o udržitelném rozvoji, známý také pod přezdívkou Rio +10. Prioritou bylo zhodnocení dosažených výsledků od posledního zasedání v Rio de Janeiru v roce 1992. Tématem konference byla integrace životního prostředí, sociálních a ekonomických politik. Účastníci summitu přijali sedmdesátistránkový dokument nazvaný Implementační plán (Plan of Implementation), který obsahoval nejen cíle, ale i časový plán plnění těchto cílů v diskutovaných oblastech. Státy se zavázaly ke globální zodpovědnosti a k implementaci Agendy 21 na lokální úrovni. Evropská unie přislíbila, že při realizaci výsledků tohoto summitu sehraje hlavní roli. Čelní představitelé Evropské unie vydali prohlášení, že se ujmou vůdčí úlohy při realizaci výsledků tohoto summitu. Účastníci konference v Johannesburgu se zavázali zajistit lidem v rozvojových zemích lepší přístup k pitné vodě, chránit biodiverzitu, dosáhli dohody o ochraně světových oceánů a přijali Zákon o moři. Tento summit skončil z pohledu odborné

24

Cílem konference Rio + 5 bylo zhodnotit realizaci cílů a záměrů Agendy 21, dosažených 5 let po Summitu Země v Rio de Janeiru v roce 1992. 25 http://www.stuz.cz/Zpravodaje/Zpravodaj974/Summit.html, cit.: 20.8. 2006

26

veřejnosti opět zklamáním, protože delegáti konference nezhodnotili kriticky dosažené výsledky od posledního summitu v roce 1997 a místo toho přijali další výzvy a závazky k ochraně životního prostředí.26

2.3 Mezinárodní instituce ochrany životního prostředí Nadnárodní instituce zabezpečují kontrolu nad nejrůznějšími opatřeními, která mají za cíl prosadit udržitelný a environmentálně šetrný rozvoj. Impuls k jejich tvorbě vzešel ze strany Organizace spojených národů. Jednou z největších organizací, která má v programu ochranu životního prostředí je Světová obchodní organizace (WTO). Bohužel ne všechny státy se zapojují do těchto aktivit ať už z důvodů ekonomických nebo politických. Mezinárodní spolupráce v oblasti ochrany

životního prostředí je dobrovolná. Záleží na vládách

jednotlivých zemí, jsou-li ochotny domluvit se na řešení problémů globálního prostředí a zavázat se tak k dodržování určitých pravidel a opatření, která mají redukovat negativní vliv lidské činnosti na životní prostředí. Mezi tyto mezinárodní instituce ochrany životního prostředí patří v rámci organizace OSN Program OSN pro životní prostředí, Světový svaz ochrany přírody, Světový fond na ochranu přírody, Mezinárodní organizace ekologického značení, systém výměny informací o životním prostředí INFOTERRA, Světový program ochrany životního prostředí, Greenpeace, Světová obchodní organizace i OECD. Program OSN pro životní prostředí (United Nations Environmental Programme – UNEP)Iniciátorem vzniku této organizace byla Konference OSN o životním prostředí člověka konaná v roce 1972. Centrála UNEP se nachází v Nairobi. Jeho součástí je například Mezinárodní registr potenciálně toxických chemikálií (International Registr of Potentially Toxic Chemicals) sídlící v Ženevě a Úřad pro průmysl a životní prostředí (Industry and Environment Office) sídlící v Paříži. UNEP byl založen se záměrem stimulovat a koordinovat globální akce na ochranu přírody. Tři nejdůležitější oblasti jeho činnosti v současnosti

jsou:

monitorování

stavu

životního

prostředí,

formulace

a

vyhodnocovánípolitických opatření, iniciace opatření v oblasti rozhodování.27 UNEP se

26

http://www.czp.cuni.cz/enviwiki/index.php/Mezin%C3%A1rodn%C3%AD_jedn%C3%A1n%C3%AD_o_ud r%C5%BEiteln%C3%A9m_rozvoji, cit.: 20.8. 2006 27 http:// www.unep.org, cit.: 30.8.2006

27

podílel na přijetí řady mezinárodních smluv – např. Vídeňské úmluvy, Úmluvy o biologické rozmanitosti, Rámcové úmluvy OSN o změně klimatu aj. Patří také mezi nejdůležitější mezinárodní instituce, snažící se prosazovat závěry Konference OSN konané v roce 1992 v Rio de Janeiru.

Světový svaz ochrany přírody (World Conservation Union – IUCN) IUCN, významná mezinárodní organizace v oblasti ochrany přírody, sídlí ve švýcarském Glandu. Založena byla již v roce 1948 z iniciativy UNESCO. Nejvyšším orgánem instituce je Světový kongres ochrany přírody. Nejdůležitějším úkolem IUCN je zajištění spravedlivých a udržitelných zdrojů, podpora a tvorba globálních strategií. Organizace zakládá a řídí celosvětovou síť chráněných území, ochraňuje ohrožené druhy zvířat, biodiverzitu.28 Světový fond na ochranu přírody (World Wildlife Fund – WWF) Tento fond je mezinárodní neziskovou organizací podporující ochranu divoké přírody. Oficiálně vznikl v roce 1961 a ve znaku má ohroženou pandu velkou. Jeho hlavním cílem je harmonické soužití člověka s přírodou. Při realizaci svých projektů spolupracuje fond s vládami, průmyslovými podniky i ochranářskými skupinami. Hlavními oblastmi jeho zájmu jsou klimatické změny, ochrana deštných pralesů a vodstva, udržitelný rozvoj, ochrana zvířat ohrožených vyhubením, boj s pytláky obchodujícími se vzácnými druhy rostlin a živočichů, podpora vědeckého výzkumu a realizace projektů na ochranu přírody. Fond má pobočky ve 42 zemích a jednu mezinárodní pobočku.29 Mezinárodní organizace ekologického značení (Global Ecollabeling Network) Mezinárodní organizace ekologického značení (GEN) je neziskové sdružení organizací pro označování ekologicky šetrných výrobků. GEN shromažďuje údaje o programech označování ekologicky šetrných výrobků včetně podmínek pro udělení známky. Dále spolupracuje s UNEP v oblasti označování šetrných výrobků, s Mezinárodní organizací pro standardizaci (ISO), se Světovou obchodní organizací (WTO) a dalšími. 30

28

http://www.iucn.org, cit.: 21.8.2006 http://www.wwf.org, cit.: 21.8. 2006 30 http://www.env.cz/www/archiv.nsf/0/186CE84E8561A0D6C12569BC004F76AC?OpenDocument,cit.:1.9.06 29

28

INFOTERRA Systém výměny a zpracování informací o životním prostředí vznikl pod názvem INFOTERRA na půdě UNEP. Podnět k jeho tvorbě byl dán účastníky konference konané ve Stockholmu v roce 1972. Světový program ochrany životního prostředí (The Global Environment Facility) Světový program ochrany životního prostředí (GEF) je finanční nástroj pro posílení spolupráce při odvracení aktuálního ohrožení životního prostředí. Poskytuje finanční prostředky na projekty rozvojových a transitních ekonomik. Fond stanovil čtyři prioritní oblasti, na které poskytuje finanční dotace. Jedná se o ochranu biologické rozmanitosti, ochranu ozonosféry, ochranu před klimatickými změnami a ochranu vod a moří. Greenpeace Greenpeace je mezinárodní ekologická organizace, jejímž cílem je ochrana přírody nenásilnými prostředky a hledání řešení globálních environmentálních problémů. Usiluje např. o ochranu druhové rozmanitosti, chce pomoci zabránit znečišťování atmosféry, odvrátit hrozbu globálních klimatických změn a zničení ozónové vrstvy, zabránit znečišťování a zneužívání světových oceánů, souše a sladkovodních zdrojů, organizuje kampaně proti největším znečišťovatelům. V současnosti má organizace Greenpeace více než 2,5 milionu členů a pobočky v 39. zemích světa. Organizace není spojena s žádnou politickou stranou a zabývá se výlučně ochranou přírody a životního prostředí. Pobočky Greenpeace v jednotlivých zemích se účastní nejen velkých mezinárodních kampaních, ale také se koncentrují na lokální problémy životního prostředí. Mezinárodní kampaně a flotila lodí Greenpeace jsou koordinovány ústředím Greenpeace International, které má sídlo v Amsterdamu. Aby si organizace uchovala svou nezávislost, nepřijímá peníze od vlád ani průmyslu. Finanční prostředky Greenpeace pocházejí od jednotlivých členů a z prodeje drobných reklamních předmětů, jako jsou trička a kalendáře. Greenpeace sehrálo důležitou roli například v boji za zákaz dovozu toxických odpadů do rozvojových zemí, v úsilí o moratorium na komerční lov velryb, za prosazení konvence OSN o lepším řízení rybolovu, za vytvoření mezinárodní velrybí rezervace Southern Ocean Whale

29

Sanctuary. Rozhodujícím způsobem se zasadilo za 50leté moratorium na těžbu nerostů v Antarktidě, za zákaz ukládání radioaktivních a průmyslových odpadů na mořském dně a proti potápění již dosloužilých těžařských plošin. Dále prosadilo zákaz používání vlečných tenatových sítí, což bylo již cílem úplně první mezinárodní kampaně této organizace.31 Světová obchodní organizace (The World Trade Organization) Tato organizace se zabývá pravidly globálního mezistátní obchodu. Byla založena v roce 1995 jako nástupce Všeobecné dohody o clech a obchodu (GATT). Je jediným mezinárodním orgánem zabývajícím se pravidly globálního mezistátního obchodu. WTO není specializovanou agenturou Spojených národů, má však s OSN uzavřené dohody o spolupráci. Úkolem WTO je podílet se na hladkému průběhu mezinárodního obchodu prostřednictvím systému založeného na stanovených pravidlech; nestranně urovnávat spory mezi vládami a organizovat obchodní jednání. Jádrem systému je zhruba 60 dohod WTO, jež tvoří právní základ mezinárodního obchodu a obchodní politiky. Tyto dohody vycházejí mimo jiné z následujících zásad: odstraňování diskriminace (doložka nejvyšších výhod), svobodnější obchod, podpora konkurence a zvláštních ujednání ve vztahu k méně rozvinutým zemím.32 WTO, ač instituce zaměřená na obchod, má právě kvůli svým aktivitám v souvisejících oblastech značný vliv na ekologickou politiku. Roku 1995 byl v rámci WTO zřízen Výbor o obchodu a životním prostředí, jehož posláním je zabývat se vztahem mezi obchodem a opatřeními k ochraně životního prostředí a tím přispívat k podpoře udržitelného rozvoje.33 Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (Organisation for Economic Cooperation and Development) Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) je mezivládní organizace se sídlem v Paříži. Sdružuje 30 ekonomicky nejrozvinutějších států na světě. OECD vznikla v roce 1961 transformací Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC), která byla původně zřízena roku 1948 k administraci poválečného Marshallova plánu. OECD koordinuje ekonomickou a sociálně-politickou spolupráci členských zemí, zprostředkovává nové investice, prosazuje liberalizaci mezinárodního obchodu. Cílem

31

http://www.greenpeace.cz, cit.: 29.11. 2006 http://www.osn.cz/system-osn/specializovane-agentury/?i=134, cit.: 30.11.2006 33 http://www.wto.org, cit.: 10.11. 2006 32

30

OECD je napomáhat k dalšímu ekonomickému rozvoji, potlačení nezaměstnanosti, stabilizaci a rozvoji mezinárodních finančních trhů. Mimoto členství zavazuje ke zvýšené pozornosti v oblasti ochrany životního prostředí a udržitelného rozvoje. Nejvyšším orgánem, který má v pracovní náplni politiku životního prostředí je Výbor pro politiku životního prostředí (EPOC).34

2.4 Politika ochrany životního prostředí v EU Orgány Evropské unie činné v dané problematice (instituce EU) jsou uvedeny ve Smlouvě o založení Evropského společenství. Jedná se o Evropský parlament, Komisi, Radu, Soudní dvůr a Účetní dvůr. V oblasti ochrany životního prostředí jsou činné zejména Evropský parlament, Komise, Rada a Soudní dvůr. Nejdůležitějším orgánem je Rada. Její zástupci jsou ministři jednotlivých států a složení Rady odpovídá řešenému problému. V tomto případě o ochraně životního prostředí rozhoduje Rada životního prostředí, která se skládá z ministrů životního prostředí členských států Unie. Evropský parlament s Radou spolupracuje při přípravě zákonů. Komise se skládá z komisařů, jejichž volební období trvá pět let. Komise může navrhovat právní předpisy, zároveň nese zodpovědnost za prosazování a aplikaci práva a politik. Je též zplnomocněna podávat žaloby k Soudnímu dvoru proti členským státům z důvodů neplnění povinností a závazků Společenství.35

2.4.1 Prameny práva životního prostředí Prameny práva Společenství se dělí do tří skupin a to na prameny primární, mezinárodní úmluvy ratifikované Společenstvím a sekundární prameny práva. Primárním pramenem práva je Římská smlouva. V roce 1986 byla v rámci JEA Římská smlouva doplněna kapitolou věnovanou ochraně přírody v ES. Od tohoto roku je oficiálně ochrana životního prostředí jedním z cílů EU, rovnocenným například s cílem vytvoření společného trhu. K další změně Římské smlouvy v oblasti životního prostředí došlo v roce 1992 v důsledku přijetí Smlouvy o Evropské unii. V Římské smlouvě byl zaveden pojem „ udržitelný růst“ a v politice životního prostředí přibyl princip předběžné opatrnosti. V roce 1997 v holandském

34 35

http://www.oecd.org, cit.: 10.11.2006 http://www.evropska-unie.cz, cit.: 10.11.2006

31

Amsterodamu byl udržitelný rozvoj zařazen mezi základní cíle společenství. Dále bylo ustanoveno, že většina opatření v oblasti životního prostředí bude místo jednohlasně přijímána kvalifikovanou většinou v Radě. Podstatnou změnou je také možnost přijímat nebo ponechat v platnosti vlastní předpisy ochrany přírody, které jsou přísnější než předpisy vydané Společenstvím. Podle současného znění Římské smlouvy má být úroveň ochrany „vysoká“. Sekundární prameny, které obsahují většinu práva vztahujícího se k životnímu prostředí, dělíme na nařízení, směrnice, rozhodnutí, doporučení a stanoviska. Nařízení jsou obecně závazná, bezprostředně aplikovatelná ve všech členských státech. Směrnice jsou pro oblast životního prostředí nejužívanější nástroj. Jsou závazné pro každý členský stát, je stanovena povinnost dosáhnout určitého cíle, volba prostředků k dosažení cíle je v rukou vnitrostátních orgánů. Je nutné je implementovat do právního řádu členských států. Rozhodnutí je závazné ve všech svých částech pro toho, komu je určeno. Doporučení a stanoviska nejsou na rozdíl od výše uvedeného závazná.

2.4.2 Cíle a principy environmentální politiky Činnost Společenství v oblasti životního prostředí přispívá k uskutečnění takových cílů, jako jsou udržování, ochrana a zlepšování kvality životního prostředí, ochrana lidského zdraví, podpora opatření na mezinárodní úrovni, zaměřených na řešení regionálních a celosvětových problémů životního prostředí. Politika Společenství v oblasti životního prostředí je zaměřena na vysokou úroveň ochrany, přičemž přihlíží k rozdílné situaci v jednotlivých regionech Společenství. Je založena na zásadách obezřetnosti a prevence, nápravy ohrožení životního prostředí především u zdroje a na zásadě náhrady škody znečišťovatelem. Požadavky na ochranu životního prostředí musí být zahrnuty do formulování a uskutečňování jiných politik Společenství. Při přípravě politiky v oblasti životního prostředí přihlíží Společenství k dostupným vědeckým a technickým údajům, k podmínkám životního prostředí v různých regionech Společenství, nákladům plynoucím z činnosti nebo nečinnosti, k ekonomickému a sociálnímu rozvoji Společenství jako celku. K naplnění cílů v Evropské unii (byla založena Maastrichtskou smlouvou z roku 1992) slouží

sada

základních

principů

environmentální

politiky.

Základním

principem

environmentální politiky je zásada vysoké úrovně ochrany životního prostředí (high level of environmental protection).

32

Dalším principem je princip předběžné opatrnosti (precautionary principle). Tato zásada říká, že vždy, když existuje riziko možného nebezpečí, je třeba jednat tak, jako by toto nebezpečí bylo reálné. Může se jednat například o problém globálního oteplování. EU by podle principu předběžné opatrnosti měla jednat tak, aby zabránila rizikům, plynoucím z globálního oteplování.

Podle principu prevence (prevention principle) lze zabránit negativním dopadům na životní prostředí. Má nahradit dosud uplatňovaný princip "konce potrubí" ("end-of-pipe" principle), který odstraňoval následky znečištění až ve chvíli, kdy vznikly. Princip prevence by měl být efektivnější a levnější než princip "konce potrubí".

Podle principu "znečišťovatel platí" ("polluter pays" principle) musí škodu na životním prostředí uhradit ten, jehož vinou vznikla. Tento princip náleží mezi tzv. ekonomické nástroje ochrany životního prostředí.

Princip integrace (principle of integration) znamená, že principy ochrany životního prostředí

mají

být

zahrnuty

ve

všech

ostatních

politikách

Evropské

unie.

Princip subsidiarity (subsidiarity principle) obsahují všechny resortní politiky EU, tedy i politika životního prostředí. Rozhodování probíhá na rozhodovací úrovni, která je co nejblíž občanovi EU, jak je to jen možné.

Princip trvale udržitelného rozvoje (sustainability principle) je základním principem, který prostupuje resortní politiky EU. Pojem udržitelný rozvoj je definován jako: „Rozvoj, který uspokojí potřeby současné generace, aniž by ohrozil schopnost uspokojovat potřeby generací budoucích."36

2.4.3 Akční programy a plány ES Politika ochrany životního prostředí prošla od počátku evropské integrace dynamickým vývojem. Ve smlouvě o EHS nebyla ještě politika životního prostředí zmíněna a EHS

36

http://www.euroskop.cz/40533/119235/clanek/evropska-politika-ochrany-zivotniho-prostredi/principyochrany-zivotniho-prostredi/, cit.:10.10.2006

33

neměla v této oblasti žádné kompetence ani finanční zdroje. Jako samostatná kapitola byla politika ochrany životního prostředí zavedena až v rámci Jednotného evropského aktu. Jednotný evropský akt (JEA) byl první významnou revizí Římských smluv, vstoupil v platnost roku 1987 a mezi jeho priority patřilo vytvoření společného trhu Evropských společenství, posílení role Evropského parlamentu a Rady, změna celního sazebníku a politika ochrany životního prostředí. Tato politika sice nepatří mezi společné politiky Unie, neboť za ochranu životního prostředí nesou odpovědnost jednotlivé členské státy, existuje však řada opatření, které se provádí na unijní úrovni prostřednictvím akčních programů. Dá se tedy říci, že politika ochrany životního prostředí patří mezi ty politiky, jejichž provádění není výlučnou odpovědností Společenství. Je vykonávána jak na úrovni Společenství (pokud je možné dosáhnout stanovených cílů lépe na evropské úrovni), tak na úrovni členských států. Ve Smlouvě o Evropské unii je zahrnut koncept tzv. udržitelného rozvoje. Amsterdamská smlouva (1999) již zmiňovala udržitelný rozvoj jako jeden z cílů politiky životního prostředí a jako hlavní zásadu Společenství definovala vysokou úroveň ochrany a zlepšování kvality životního prostředí. Koncept udržitelného rozvoje, definovaný v Amsterodamské smlouvě, zahrnuje tyto oblasti: •

uchování, ochrana a vylepšení kvality životního prostředí a ochrana zdraví obyvatel,

•

udržitelný růst, racionální využívání přírodních zdrojů,

•

podpora opatření na mezinárodní úrovni k ochraně životního prostředí,

•

zachování biologické variability, řešení globálních problémů.

Nejdůležitější instituce politiky ochrany životního prostředí jsou orgány EU, specializované evropské agentury pro ochranu lidských práv a nezávislé lobbyistické skupiny. Evropská legislativa v oblasti ochrany životního prostředí je většinou v kompetenci Generálního ředitelství pro životní prostředí při Evropské komisi. Dalšími rozhodovacími orgány v oblasti ochrany životního prostředí jsou Generální ředitelství pro zemědělství, Generální ředitelství pro energetiku a dopravu a Generální ředitelství pro rybolov. Generální ředitelství pro životní prostředí před návrhem environmentálního předpisu vyjednává a diskutuje se zástupci vlád, ekologickými a zájmovými organizacemi. Členský stát má v této fázi projednávání předpisu pouze poradní funkci. Generální ředitelství pro životní prostředí poté navrhuje nové environmentální předpisy, které jsou následně odsouhlaseny a členskými státy vykonávány. Ředitelství dohlíží na převedení směrnic do

34

národní legislativy jednotlivých členských států a zaručuje, aby byla legislativa státy správně použita.37 Rada EU pro životní prostředí rozhoduje o předpisech, jejichž návrhy předkládá Evropská komise. Rozhodování probíhá kvalifikovanou většinou a podílí se na něm dvě pracovní skupiny Rady – Pracovní skupina životního prostředí a Pracovní skupina Životní prostředí a mezinárodní otázky. Evropský parlament spolu s Radou EU pro životní prostředí rozhoduje o předpisech v této oblasti. V rámci Parlamentu se otázkám životního prostředí věnuje Výbor pro životní prostředí, ochranu spotřebitelů a veřejné zdraví. Další institucí je Evropská agentura pro životní prostředí, která sídlí v Kodani. Tato agentura shromažďuje, analyzuje a zveřejňuje informace o evropském životním prostředí. Na formulaci standardů ochrany přírody se podílí i zájmová sdružení zastupující jak průmyslovou lobby tak ekologické aktivisty. Jedná se např. o Environmental Bureau, Greenpeace International, World Wild Fund for Nature, Birdlife International, Evropskou radu chemického průmyslu a Evropské sdružení automobilového průmyslu.

Nástrojem EU na ochranu životního prostředí na úrovni Společenství jsou tzv. Akční programy. Tyto programy sestávají z opatření a akcí zaměřených na plnění střednědobých cílů v rámci Společenství. Nejsou právně závazné pro členské státy, nicméně vyjadřují vůli členských států podílet se na řešení problematiky životního prostředí společně. Programy připravuje Komise a vyhlašuje a přijímá Rada EU. Plnění programu vyhodnocuje Komise a podává zprávu Radě a Evropskému parlamentu. K plnění akčních programů slouží tzv. akční plány, které jsou zaměřeny na krátkodobé cíle ochrany životního prostředí.

První akční program ochrany životního prostředí byl přijat v roce 1973. Podnětem k jeho tvorbě byla Konference OSN o životním prostředí a rozvoji, která se uskutečnila roku 1972 ve švédském Stockholmu. Do prvního akčního programu bylo zahrnuto například vytvoření dlouhodobé koncepce ochrany životního prostředí, princip „znečišťovatel platí“, princip preventivní ochrany přírody, respekt k zájmům rozvojových zemí, snaha udržovat ekologickou rovnováhu apod. Další plány následovaly ve čtyřletých až pětiletých 37

http://www.euroskop.cz/40533/110853/clanek/evropska-politika-ochrany-zivotniho-prostredi/, cit.:10.10.2006

35

intervalech. V souhrnu byly v průběhu prvních čtyř akčních plánů EHS pro životní prostředí přijaty nebo novelizovány základní právní předpisy týkající se ochrany životního prostředí.

Druhý akční program (1977–1981) byl doplněn o právní předpisy související s odpadovým hospodářstvím (je zde zmíněna recyklace odpadů), ochranou před hlukem a jadernou energií. V rámci programu byl zaveden i proces posuzování dopadů na životní prostředí.

Třetí akční program (1983–1986) byl zaměřen na integraci ochrany životního prostředí do ostatních politik.

Čtvrtý akční program (1987–1991) byl reakcí na Jednotný evropský akt, který do Římských smluv začlenil kapitolu o ochraně životního prostředí. Jeho cílem byla zejména redukce negativního vlivu některých látek na životní prostředí, lepší přístup veřejnosti k informacím, zanesení práva ES do právních řádů jednotlivých členských států a podpora tvorby pracovních příležitostí v oblasti ekologie.38

Pátý akční program (1992–2000) byl ovlivněn konferencí OSN v Rio de Janeiro (1992). V podstatě se jednalo o společné stanovisko (závazek) Evropského společenství v oblasti udržitelného rozvoje. V rámci tohoto programu došlo k posílení úlohy ekonomických nástrojů k ochraně životního prostředí (např. poplatky, daně, státní subvence). Byl kladen důraz na úlohu vzdělávání a vytvoření sítě společných informačních systémů, byla vytvořena Evropská agentura pro životní prostředí. Dalším důležitým přístupem v rámci tohoto programu byla tzv. sdílená odpovědnost (anglicky „shared responsibility“). Každý stát Společenství měl nést svůj díl odpovědnosti za životní prostředí. Iniciativu při jeho ochraně měl vyvíjet jak stát, tak i soukromý sektor a veřejnost. Na úrovni Společenství byly koordinovány společné akce s dalšími mezinárodními společenstvími a třetími zeměmi.

Program sám obsahoval pět cílů: •

strategie pro urgentní globální problémy (změny klimatu, biodiverzita, odpad aj.),

•

integrace problematiky životního prostředí do cílových sektorů (průmysl, energetika, zemědělství, doprava, turistika),

38

Kočíková, P.: Evropská unie a životní prostředí. Ostrava, Montanex a.s. 1998. ISBN 80-85780-98-4, str.67.

36

•

širší spektrum nástrojů k ochraně přírody a krajiny ( podpora ekonomických nástrojů),

•

transparentnější přístup k informacím,

•

mezinárodní spolupráce.39

Šestý akční program byl zahájen v roce 2001 a bude probíhat až do roku 2010. Jeho mottem je „Životní prostředí 2010: Naše budoucnost, naše volba“. Po vyhodnocení Pátého akčního programu byly zveřejněny některé přetrvávající problémy, které by tento Šestý akční program měl zmírnit. Měl by být vyvíjen větší tlak na převzetí zodpovědnosti za ochranu životního prostředí ze strany států i jejich občanů, prohloubena integrace problematiky životního prostředí do hospodářské a sociální politiky a měl by být zlepšen legislativní proces a podpořeno územní plánování a rozhodování v jednotlivých členských státech. Hlavními oblastmi zájmu tohoto programu je boj proti klimatickým změnám, ochrana přírody a biologické variability, obnova přírodních ekosystémů (revitalizace říčních toků, ochrana mokřadů apod.) Dále zlepšení kvality životního prostředí, snížení hladiny škodlivých látek vytvořených člověkem, nakládání s odpady, hospodaření se zdroji.40

2.4.4 Zdroje EU pro financování projektů k ochraně životního prostředí Evropská unie poskytuje prostředky na pomoc svým členům při realizaci právních předpisů v oblasti ochrany přírody a financování jejího zlepšení. Finanční prostředky čerpá Unie většinou ze strukturálních fondů a Fondu soudržnosti EU. Z fondu EU pro rozvoj venkova pochází finance, které slouží k podpoře projektů šetrných k životnímu prostředí. Dále je financování prováděno formou grantů a půjček od Evropské investiční banky. Při přírodních katastrofách (lesní požáry, záplavy) uvolňuje EU finanční pomoc prostřednictvím Fondu solidarity. Finanční nástroje EU určené k ochraně životního prostředí se dělí do dvou skupin: •

finanční nástroje určené k podpoře primárního cíle (hospodářský rozvoj),

•

finanční nástroje určené pro konkrétní účel, sloužící přímo k ochraně životního prostředí nebo k podpoře opatření, které s touto ochranou souvisí.

39 40

Kočíková, P.: Evropská unie a životní prostředí. Ostrava, Montanex a.s. 1998. ISBN 80-85780-98-4, str.91. http://www.czp.cuni.cz/knihovna/6EAP/6AP.htm, cit.: 16.11. 2006

37

Evropská politika ochrany životního prostředí se průběžně aktualizuje, aby zohlednila případné nové hrozby a vznikající technologie. Komise stanovuje každý rok zvláštní vyhláškou hlavní cíle Společenství pro poskytování této státní pomoci. Kromě toho existuje návod pro poskytování pomoci k ochraně přírody.

Strukturální fondy Evropské unie

Strukturální fondy jsou důležitým zdrojem financování Unie. Slouží převážně k rozvoji členských států, napomáhají zmírnění zaostalosti některých regionů a tím i vytváření pracovních příležitostí. Nařízení Rady stanovují za jakých podmínek lze čerpat prostředky z těchto zdrojů, určují, je-li možné souběžné financování z většího množství zdrojů. Finanční zdroje jsou používány na základě navržených plánů nebo programů národního či unijního charakteru. Komise musí jejich poskytnutí projednat a schválit.

Strukturální politika EU je založena na principu: •

adicionality (subvence ze strany EU jsou pouze doplňkové),

•

plánování

•

partnerství (spolupráce mezi Evropskou komisí a orgány členských zemí),

•

koncentrace (koncentrace finančních prostředků na problémové oblasti),

•

subsidiarity (snaha plnit cíle nejdříve na nižších úrovních),

•

solidarity (vyspělejší státy dotují státy s méně rozvinutou ekonomikou),

•

monitorování (zpětná vazba, sledování a vyhodnocování projektu).41

(snaha o komplexní řešení problematické oblasti),

Systém strukturálních fondů obsahuje v současnosti čtyři strukturální fondy. Jedná se o Evropský sociální fond, Evropský fond regionálního rozvoje, Evropský zemědělský garanční a podpůrný fond a Finanční nástroj na podporu rybolovu.

Evropský sociální fond (European Social Fund – ESF) byl založen roku 1960 jako nástroj společné sociální politiky. V současnosti je nástrojem EU sloužícím k podpoře trhu práce a usměrnění pohybu pracovních sil. Část prostředků je vyhrazena na podporu aktivit

41

Hájek, M.: Řešení globálních problémů a mezinárodní spolupráce v ochraně životního prostředí, ČZU 2001.ISBN 80-213-0844-3, str. 74,75.

38

souvisejících s ochranou životního prostředí (ekologické poradenství, zavádění technologií šetrných k životnímu prostředí).

Finanční prostředky z Evropského fondu regionálního rozvoje (European Regional Development Fund – ERDF) slouží jako podpora regionálních politik Společenství, které usilují o rozvoj a zmírnění rozdílů mezi jednotlivými regiony. Poskytuje prostředky také na ochranu životního prostředí. Problematika životního prostředí hraje důležitou roli v Strategických zásadách Společenství na období 2007 – 2013. Konkrétním programem spolufinancovaným Evropským fondem regionálního rozvoje a Fondu soudržnosti je operační program Životní prostředí, který je zaměřen na zlepšení kvality životního prostředí a tím i zdraví obyvatel, což by v konečném důsledku mělo přispět ke zvýšení atraktivity regionů pro potenciální investory, zvýšení zaměstnanosti. Program sestává z osmi priorit – zlepšení vodohospodářské infrastruktury, zlepšení kvality ovzduší, šetrné zacházení se zdroji energie, odpadové hospodářství, omezení průmyslového znečištění, zlepšení stavu přírody, ekologické poradenství a technická asistence.

Evropský zemědělský garanční a podpůrný fond (European Agricultural Guidance and Guarantee Fund EAGGF) poskytuje prostředky k realizaci společné zemědělské politiky Společenství. Záruční část tvoří 95 % výdajů a slouží např. k podpoře exportu zemědělských přebytků). Zbylých 5 % připadá na financování politik regionálních a strukturálních a má sloužit zejména k ekologickému poradenství, k udržování přirozeného krajinného rázu, ochraně přírody, ke kompenzaci zemědělcům ze znevýhodněných oblastí, k rozvoji venkovské infrastruktury a podpoře cestovního ruchu.

Finanční nástroj na podporu rybolovu (Financial Instrument for Fisheries Guidance FIFG) přispívá k ochraně některých přímořských oblastí a k finanční pomoci oblastem, které jsou převážně na rybolovu závislé.

Dalším důležitým fondem je Kohezní fond (Fond soudržnosti). Obecná pravidla přispívání jsou stanovena v Maastrichtské smlouvě, prostředky fondu mohou užívat členské státy, které mají HDP per capita nižší než je 90 % průměru Evropského společenství a které realizují program „hospodářské konvergence“. Finanční prostředky fondu plynou většinou na rozvoj infrastruktury a též na ochranu životního prostředí. Fond, který byl založen roku 1993,

39

poskytuje pomoc na národní úrovni vybraným zemím (např. Řecko, Portugalsko, Irsko). Pomoc z tohoto fondu z hlediska objemu finančních prostředků z EU tvoří cca 1/3 z celé pomoci.42

Finanční nástroj a fond LIFE Tento finanční nástroj EU

vznikl výhradně k podpoře projektů na ochranu životního

prostředí a jeho cílem byla rozvoj a realizace politik ochrany životního prostředí ve státní správě a v oblasti legislativy. Prostředky mohly čerpat nejen členské země EU, ale také v souladu s podmínkami v asociačních dohodách i kandidátské země. Nevýhodou pro tehdejší kandidátské země byla poměrně značná výše poplatku spojeného s účastí v programu. Program LIFE se sestával ze tří hlavních oblastí: příroda, životní prostředí, třetí země. Činnost byla zahájena v roce 1992 a program LIFE I byl ukončen v roce 1995. V rámci první fáze byla poskytnuta finanční pomoc ve výši celkem 400 milionů eur. V druhé fázi, program LIFE II, která proběhla v letech 1996 až 1999 byla tato částka navýšena na 450 milionů eur a v letech 2000 až 2006 proběhla třetí fáze programu. Pro období 2007-2013 existuje finanční nástroj LIFE+, který je také úzce zaměřen na ochranu přírody. Prioritou je ochrana přírody a biodiverzita, podpora při implementaci směrnic o ochraně biotopů a ptactva, ekologické poradenství, rozvoj a prosazování politiky ochrany životního prostředí.43

Jak vyplývá z vyjádření Ministerstva životního prostředí ČR: "Program by měl nahradit stávající programy Forest Focus, NGO Programme, Urban Programme, LIFE Programme (Nature, Environment, Third countries). Program LIFE+ má být dělen do tří částí (pilířů) nazvaných „LIFE+ Nature and Biodiversity“, „LIFE+ Environment Policy and Governance“ a „LIFE+ Information and Communication“. Financování projektů v rámci programu LIFE+ má být realizováno na základě 2 víceletých centrálních programů a na to navazujících 7 ročních národních programů, které určí zásadní cíle, priority, oblasti a typy činností, ale také očekávané výsledky i případnou maximální míru dofinancování. Min. 80 % celkového rozpočtu (1 854,372 mil EUR) bude delegováno na národní úroveň tzv. národním agenturám, zbytek bude řízen Evropskou komisí. Pro ČR bude alokováno cca. 3,829 mil EUR (přes 108 mil. Kč) v roce 2007 z celkových 190 mil EUR a každý rok se bude alokace zvyšovat. Priority financovaných projektů si určí každá členská. země zvlášť ve svých

42

http://www.env.cz/AIS/web.nsf/pages/fond_soudrznosti, cit.: 15.10.2006

43

Kočíková, P.: Evropská unie a životní prostředí, Montanex Olomouc, 1998. ISBN 80-85780-98-4, str.76.

40

národních plánech, nadřazenými budou 2 víceleté program. První z nich bude zahájen roku 2007 a potrvá do roku 2010, druhý program bude zahájen roku 2011 a potrvá až do roku 2013.“

Další nástroje k podpoře ochrany životního prostředí Mezi další nástroje sloužící ochraně životního prostředí patří např. programy ALTENER k podpoře alternativních zdrojů energie, SAVE k podpoře energetických úspor. Dalším z programů je COOPENER, zaměřený na udržitelnou energii, která má pomoci při překonávání chudoby v rozvojových zemích. Posledním zmiňovaným programem je PHARE.

Program PHARE vznikl už v roce 1989 po pádu socialistického bloku. Prostředky fondu měly původně sloužit k podpoře rekonstrukce ekonomik Polska a Maďarska, později byly dány k dispozici i dalším transformujícím se státům. PHARE byl do konce roku 1999 pokládán za největší dotační program Evropské unie, finanční pomoc jednotlivým státům poskytoval podle počtu obyvatel, výše hrubého domácího produktu a dalších kvalitativních kritérií. Podmínkou financování byla snaha o zavedení tržní ekonomiky a demokratické státní zřízení. V roce 1994 byla na summitu Evropské rady v Essenu schválena Předvstupní strategie pro kandidátské země. Od té doby byla finanční pomoc směřována hlavně k dosažení tzv. „Kodaňských kritérií“ (přijaty na summitu Evropské rady v Kodani v červnu 1993). Obsahovaly nejdůležitější předpoklady pro vstup zemí střední a východní Evropy do EU. Strategie pro kandidátské země byla dále upravena na základě Agendy 2000 v Amsterodamu. Finanční pomoc byla poskytována ve formě poradenství, školení, investiční podpory (kapitálové granty, úvěrové linky, investice do infrastruktury). Rozpočet PHARE stanovuje Evropský parlament a Rada Evropské unie podle obecných rozpočtových pravidel Unie, Evropská komise pak rozhodne o alokaci prostředků mezi jednotlivé státy. Vlády těchto států vymezí problematické oblasti, po jednání s Evropskou komisí vypíšou programy. V každém státě je k dispozici národní koordinátor PHARE, který má dohled nad řídícími jednotkami PHARE na jednotlivých ministerstvech. Tyto jednotky pak nesou zodpovědnost za veřejné nabídkové řízení a služby během průběhu jednotlivých projektů. V rámci PHARE existují tři základní formy programů: •

národní programy

•

program přeshraniční spolupráce

•

mezinárodní programy 41

Národní programy se ze začátku zaměřovaly na podporu jednotlivých politik, postupem času se přeorientovaly na integrační proces kandidátských států. Prioritou jsou investice do: státní správy, zemědělství, vzdělání, infrastruktury, životního prostředí a do sociální oblasti.

Program přeshraniční spolupráce (CBS – Cross Border Cooperation) byl založen v roce 1994. Realizován byl na hranici se Spolkovou republikou Německo a s Rakouskem. Cílem programu je modernizace infrastruktury (doprava, výstavba čističek odpadních vod, položení energetických sítí), obnova krajinného rázu, rozvoj cestovního ruchu aj. Rozpočet na období 2000-2006 činil 19 milionů EUR ročně.

Mezinárodní programy jsou připravované a implementované Evropskou komisí (EK). Komise vybírá projekty na základě konzultací s představiteli všech dotčených zemí. Projekty jsou poté řízeny přímo EK, která někdy deleguje odpovědnost na koordinační jednotky programů v některé z kandidátských zemí. Jedná se např. o program TEMPUS, který byl zacílen na rozvíjení systému vysokoškolského vzdělávání v partnerských zemích prostřednictvím spolupráce s institucemi z členských zemí Evropské unie.44

Environmentální daně a poplatky Jedná se opět o nástroje sloužící k ochraně životního prostředí. Převážná část vybraná v jednotlivých členských státech je v souladu s principem subsidiarity použita k řešení lokálních problémů životního prostředí. Princip subsidiarity byl poprvé zakotven Maastrichtskou smlouvou z roku 1992 a jeho definice zní následovně: Společenství jedná v oblastech, které nespadají do jeho exkluzivních kompetencí, v souladu s principem subsidiarity, a to v případech, kdy cíle navrhované akce nemohou být uspokojivě dosaženy členskými státy, a mohou být proto lépe dosaženy Společenstvím. Tyto nástroje slouží jako motivační nástroj ke změně chování jak výrobce tak spotřebitele tak, aby byl podporován udržitelný rozvoj. Hlavním problémem je optimální nastavení výše poplatků, neboť příliš nízké nastavení neodstraní nerovné podmínky hospodářské soutěže dané rozdílným přístupem výrobců k ochraně životního prostředí a na druhou stranu příliš vysoká hladina spíš k nerovnosti přispěje, než aby ji odstraňovala. Užití těchto nástrojů by mělo být

44

Kočíková, P.: Evropská unie a životní prostředí, Montanex Olomouc, 1998. ISBN 80-85780-98-4, str.78.

42

v souladu se smlouvami mezi EU a třetími zeměmi, WTO a dále nesmí dojít k porušení podmínek mezinárodních dohod v rámci GATT.

Stručná pravidla pro výběr environmentálních daní a poplatků k ochraně životního prostředí uvádí Evropská komise ve svém sdělení z března 1997 pod názvem Environmental Taxes and Charges in the Single Market (Zpráva o environmentálních daních a poplatcích na vnitřním trhu). V zásadě existují dvě skupiny plateb: platby ve spojitosti s emisemi a platby ve spojitosti s produktem. Základní pravidla zavádění daní musí být ve shodě s příslušnými články Smlouvy. Osvobození od daní a poplatků musí být v souladu s pravidly pro poskytování státní pomoci. Finanční výnosy jsou příjmem státu a Evropskou komisí je doporučeno jejich využití především k realizaci projektů pro ochranu životního prostředí a k likvidaci nebezpečného odpadu.

2.5 Politika životního prostředí ČR z hlediska přijatých závazků EU 2.5.1 Organizace a instituce ochrany životního prostředí v ČR Legislativní pravomocí v oblasti ochrany životního prostředí disponují Parlament České republiky a Senát. Mohou přijímat ekologické zákony s celostátní platností. Pravomoc vydávat podzákonné normy v oblasti ochrany přírody mají dále jednotlivá ministerstva (vyhlášky), vláda (vládní nařízení) a obecní zastupitelstva (místně platné vyhlášky).

Výkonnou mocí v oblasti ochrany životní prostředí disponují: •

vláda ČR (monitoring vlivu na ŽP při přijímání vládních usnesení),

•

ministerstva, zejména ministerstvo životního prostředí,

•

orgány zřízené s cílem splnit zvláštní úkoly v ochraně přírody a krajiny,

•

okresní úřady,

•

obecní orgány.

Ministerstvo životního prostředí České republiky (MŽP) bylo zřízeno 19. prosince 1989 zákonem ČNR č. 173/1989 Sb. k 1. lednu 1990. Plní roli vrchního dozoru ve věcech životního prostředí a je ústředním orgánem státní správy.

43

Mezi zvláštní orgány zřízené za plněním určitých úkolů v oblasti ŽP patří: •

Česká inspekce životního prostředí,

•

Státní fond životního prostředí,

•

Správy národních parků a chráněných krajinných území,

•

Báňské úřady.

Dalšími orgány státní správy v této struktuře jsou okresní úřady a obecní orgány. Spadají do působnosti ministerstva vnitra a ministerstvo životního prostředí je řídí pouze metodicky. Zajímavostí z poslední doby by mohl být alespoň u větších podniků vznik specializovaných oddělení nebo alespoň funkce, která by se zabývala dopady výrobní činnosti na životní prostředí, neboť

z právní úpravy ochrany životního prostředí vyplývá

podniku řada

povinností a závazků. Zřízení takového oddělení či funkce však zatím pro české podniky není povinné.

2.5.2 Legislativní předpisy ochrany životního prostředí v ČR První právní úprava ochrany životního prostředí vznikla v padesátých letech, jednalo se o Zákon č.11/1955 Sb. O vodním hospodářství a dále Zákon č. 40/1956 Sb. O státní ochraně přírody. Podle obsahu můžeme právní normy dělit na: •

základní (Ústava, Listina základních lidských práv a svobod),

•

normy týkající se ŽP jako celku,

•

normy upravující ochranu jednotlivých složek ŽP,

•

ostatní právní normy.

Principy a základní cíle a strategie ekologické politiky České republiky jsou obsaženy v dlouhodobých koncepcích (prognózy, koncepce, programy.). Jedním z nejznámějších konceptů je Státní politika životního prostředí, ve které jsou formulovány principy a východiska politiky životního prostředí v ČR a její cíle.

44

Mezi základní principy politiky životního prostředí patří:45 •

princip optimální míry znečištění ve vztahu ke škodlivému faktoru,

•

princip kritických zátěží,

•

princip technologické dostupnosti,

•

princip předběžné opatrnosti,

•

princip ekonomické odpovědnosti za škody,

•

princip substituce.

Každý rok je pak schvalován Státní program péče o životní prostředí (SPŽP). Ten stanoví dlouhodobé a střednědobé cíle ochrany životního prostředí. Aktualizovaná SPŽP 2004 – 2010 je koncipována tak, aby vymezila rámec pro dlouhodobé a střednědobé cíle České republiky v oblasti udržitelného rozvoje, od května 2004 člena Evropských společenství. Aktualizovaná SPŽP respektuje závazky, které pro Českou republiku vyplynuly z členství v Evropské unii, i existující povinnosti spojené se členstvím ČR v Organizaci spojených národů (OSN), v Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) aj. Východiskem aktualizované SPŽP jsou zkušenosti z plnění předchozích národních strategických dokumentů v oblasti životního prostředí (Duhový program z r. 1990, SPŽP z let 1995 a 2001) a úkoly formulované zejména: •

v 6. akčním programu Evropských společenství pro životní prostředí (6. EAP), přijatý v Bruselu v červenci 2002,

•

v Environmentální strategii OECD pro první dekádu 21. století, přijaté v Paříži v květnu 2001,

•

ve Strategii Evropské unie pro udržitelný rozvoj, přijaté v Götteborgu v červnu 2001,

•

v Deklaraci a v Implementačním plánu, přijatých na Světovém summitu OSN o udržitelném rozvoji v Johannesburgu v září 2002.

. Státní politika životního prostředí si klade za cíl: •

zlepšení kvality životního prostředí jako celku i stavu jeho složek a součástí,

•

uplatnění principů udržitelného rozvoje a k pokračující integraci z hledisky životního prostředí do sektorových politik,

45

http://www.env.cz/AIS/web-pub.nsf/$pid/MZPKHF75RUFX/$FILE/OS_spzp_cz_20041101.pdf, cit.:1.9.2006

45

•

zvyšování ekonomické efektivnosti a sociální přijatelnosti environmentálních programů.

. Kromě naplňování cílů Státní politiky životního prostředí vyplývají České republice další závazky například z členství v Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD) se sídlem v Paříži. ČR je členem od roku 1995. Další důležitou oblastí je plnění smluv v rámci systému OSN. Přednostně ČR spolupracuje s Evropskou hospodářskou komisí OSN (EHK OSN). Problematika životního prostředí spadá do kompetence Divize pro životní prostředí a lidská sídla. Další spolupráce Ministerstva životního prostředí probíhá v rámci Programu OSN pro životní prostředí (UNEP) a při plnění smluvních závazků ČR v environmentálních úmluvách v rámci UNEP. Dále se ČR účastní Komise OSN pro trvale udržitelný rozvoj.

2.5.3 Další závazky České republiky v oblasti ochrany přírody a péči o krajinu Česká republika musí při rozvoji mezinárodní spolupráce dbát na přísné uplatňování ekologických standardů odpovídajících mezinárodním závazkům i požadavkům národní legislativy. Mezi tyto závazky v oblasti ochrany přírody a péče o krajinu patří například Evropská úmluva o krajině a Natura 2000.

Evropská úmluva o krajině (European Landscape Convention) byla přijata dne 20. listopadu roku 2000 na zasedání Výboru ministrů Rady Evropy ve Florencii. V platnost vstoupila 1. března 2004, v České republice pak 1. října 2004. Obsahem Úmluvy je povinnost zavádět a vytvářet krajinné politiky, školení a vzdělávání odborníků v ochraně krajiny. Podmínky pro plnění Úmluvy vytváří řada zákonu a prováděcích předpisů: •

Zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny,

•

Zákon č.20/1987 Sb., o státní památkové péči,

•

Zákon č. 50/1976 Sb., stavební zákon,

•

Zákon č. 254/2001 Sb., o vodách,

•

Zákon č. 289/1995 Sb., o lescích,

•

Zákon č. 242/2000 Sb., o ekologickém zemědělství.

46

Úmluvu pak naplňují orgány státní správy: Ministerstvo životního prostředí, Ministerstvo zemědělství, Ministerstvo pro místní rozvoj, Ministerstvo kultury, Ministerstvo dopravy, Ministerstvo školství. A dále na úrovni regionální a místní (kraje, obce, správy NP a CHKO) Užité nástroje při naplňování cílů Úmluvy v ČR 1. územní plánování 2. lesní plánování 3. vodní plánování 4. regionální plánování 5. plány péče o ZCHÚ 6. pozemkové úpravy Jako klíčové lze označit články 1, 5 a 6, ve kterých je jednak uvedena nová terminologie v oblasti ochrany přírody a krajiny (krajina, ochrana krajiny, správa krajiny, krajinné plánování), dále všeobecná opatření, ke kterým se smluvní strany zavazují a zvláštní opatření k provádění krajinných politik.

„V rámci všeobecných opatření se každá smluvní strana zavazuje: •

uznat krajinu jako společné kulturní a přírodní dědictví národa,

•

zavést a provádět krajinné politiky,

•

zavést postupy pro účast veřejnosti,

•

začlenit krajinu do politik územního a urbánního plánování, do kulturní, environmentální, zemědělské, sociální a hospodářské politiky a dalších politik s přímým či nepřímým dopadem na krajinu.“46

„V rámci zvláštních opatření jsou specifikovány závazky k provádění krajinných politik: •

informování veřejnosti,

•

podpora vzdělávání a výchova odborníků v oboru hodnocení krajinných celků a činnosti v krajině,

46 47

•

analýza a vyhodnocení krajin s ohledem na zvláštních hodnoty,

•

definování a provádění krajinných politik,

•

zavedení nástrojů pro správu, ochranu a plánování krajiny.“47

Evropská úmluva o krajině, článek 5 Úmluvy Evropská úmluva o krajině, článek 6 Úmluvy

47

Natura 2000 je soustavou mezinárodně chráněných území Evropské unie, dbá na ochranu vybraných oblastí v jednotlivých členských státech. Natura 2000 chrání na území celé EU 253 nejohroženějších typů přírodních stanovišť, 200 druhů živočichů, 434 druhů rostlin a také 181 druhů ptáků. Z toho se v ČR vyskytuje 58 typů přírodních stanovišť, 55 druhů živočichů, 16 druhů rostlin a 65 druhů ptáků, které jsou chráněny soustavou Natura 2000. Území soustavy Natura 2000 podléhají ochraně podle novelizovaného zákona č. 114/1992 Sb. o ochraně přírody a krajiny stejně jako ostatní chráněná území národního významu. V rámci soustavy Natura 2000 se Česká republika řídí dvěmi směrnicemi. První z nich je směrnice

číslo 79/409/EHS o ochraně volně žijících ptáků a druhá je směrnice číslo

92/43/EHS o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin.48 Směrnice o ptácích Pro vybrané druhy ptáků jsou vyhlašovány tzv. oblasti ochrany ptactva. Vybírá je stát a nahlašuje je Evropské komisi. V těchto územích je např. zakázáno rušit ptáky při hnízdění a jinak ohrožovat jejich početnost či natalitu. Směrnice o stanovištích Podle směrnice o stanovištích musí být vyhlašována zvláštní chráněná území (Special Protection Areas – SPA) pro vybraná přírodní stanoviště, rostliny a ostatní druhy živočichů. Jejich výběr je podstatně složitější. Stát přijde s návrhem tzv. národního seznamu území a ten následně předloží Evropské komisi. Evropská komise vybere z národního seznamu lokality významné pro Evropské společenství, popřípadě navrhne další lokality nezpochybnitelného významu, které dotyčný stát nenahlásil. Lokality významné pro Evropské společenství pak po schválení Evropskou komisí vyhlásí daný stát do šesti let jako území SPA. Vyhlášení chráněného území soustavy Natura 2000 neznamená, že se v nich zastaví nebo výrazně omezí dosavadní hospodářská činnost. Ale tato činnost územích chráněných Naturou 2000 může být usměrněna, aby byl zachován příznivý stav životního prostředí v dané oblasti. Za celkovou přípravu soustavy Natura 2000 v České republice odpovídá Ministerstvo životního prostředí, které pověřilo přípravou odborných podkladů Agenturu ochrany přírody a krajiny České republiky.

48

http://www.natura2000.cz, cit.: 9.11.2006

48

3. Přeshraniční spolupráce v oblasti ochrany životního prostředí 3.1 Spolková republika Německo Spolková republika Německo (SRN, do r. 1990 též nazývána „Spolková republika Německa, SRN“, „Německá spolková republika, NSR“, západní Německo) je federativní stát. Německo hraničí s Nizozemskem (577 km), Belgií (167 km) a Lucemburskem (138 km) na západě, s Francií (451 km) na jihozápadě, se Švýcarskem (334 km) a Rakouskem (784 km) na jihu, s Českem (646 km) a Polskem (456 km) na východě a s Dánskem (68 km) na severu.Ze severovýchodu má Německo přístup k Baltskému moři, ze severozápadu k Severnímu moři.

3.1.1 Vývoj ochrany životního prostředí v Německu Německo má dlouholetou tradici v oblasti ochrany přírody. Již v roce 1902 vznikl v Prusku „Zákon o ochraně krajiny“. Starší legislativní opatření v této oblasti má v Evropě už jen Anglie. Ochrana přírody je také zmíněna v Ústavě Výmarské republiky z roku 1919, stejně tak i v Zákoně o ochraně přírody a péči o krajinu, který vstoupil v platnost roku 1976 a dále ve Spolkovém stavebním zákoníku z roku 198749. Z celkové rozlohy Německa, je v současné době chráněno 22 %. To číslo zahrnuje 14 národních parků, 14 biosférických rezervací a 93 přírodních parků.

Ochranou přírody se od roku 1986 zabývá na spolkové úrovni Spolkové ministerstvo životního prostředí, ochrany přírody a reaktorové bezpečnosti (Bundesministerium für Umwelt, Naturschutz und Reaktorsicherheit). Ministerstvo sídlí na dvou adresách - v Bonnu a v Berlíně. Jeho činnost podporuje Spolkový úřad pro ochranu přírody (Bundesamt für Naturschutz), který sídlí v Bonnu. Dále se na vytváření environmentální legislativy podílí Spolkový úřad životního prostředí (Umweltbundesamt) se sídlem v Dessau. Důležitou roli 49

NLI Výzkumný institut. Landscapes as Cultural Assets – The New Landscape Law Tests the Publicś Sensibilities and Behavior. Japan 2005, P.8.

49

hraje také Spolkový úřad na ochranu před zářením (Bundesamt für Strahlenschutz), který sídlí v Salzgitteru. Tento úřad kontroluje úložiště, dopravu jaderných paliv a předkládá stanoviska a návrhy ke zlepšení bezpečnosti jaderně technických zařízení. Dále se na ochraně přírody podílejí nejrůznější zájmové svazy a sdružení (Landschaftspflegeverbände), které zastřešuje Německý svaz pro péči o krajinu (Deutscher Verband für Landschaftspflege). Spolkové ministerstvo vytváří většinou pouze rámcovou legislativu v oblasti životního prostředí. Konkrétní věcná problematika včetně legislativy je řešena na úrovni zemských ministerstev životního prostředí. Místní úřady nesou odpovědnost za územní plánování a ovlivňují tak jednotlivé oblasti životního prostředí. Soupis zákonů spadajících do působnosti spolkového ministerstva pro životní prostředí je uveden v příloze.50

Základní právní rámec pro ochranu přírody tvoří Spolkový zákon o ochraně přírody (Bundesnaturschutzgesetz), který byl novelizován v roce 2002 a z této koncepce vychází většina směrnic (nařízení) týkajících se péče o životní prostředí. Novelizovaný zákon se snaží o ekologickou modernizaci. Byl významně inspirován Strategií udržitelného rozvoje a jeho klíčové poselství je komplexní ochrana přírody, to znamená nejen její „cenné výseky“ v přírodních rezervacích a parcích. „Vzhledem k významu přírody a krajiny, pozitivnímu vlivu na zlepšení kvality lidského života, jsme zodpovědní za její stav i vůči budoucím generacím. Příroda a krajina uvnitř i vně lidských sídel by měla být zachována, pečována, řízena a tam, kde je to nezbytné i rekultivována, tak aby dlouhodobě (trvale) chránila (podporovala): 1. funkčnost ekosystému, 2. obnovitelnost nerostných zdrojů a jejich udržitelné využití člověkem, 3. faunu a floru, včetně biotopů, 4. rozmanitost, charakteristické znaky a krásu přírody a krajiny, její podstatný přínos pro zlepšení kvality lidského života“.51

Spolková republika Německo sestává z 15 spolkových zemí (Bundesländer), a proto

50

VaV1C/4/45/04 Vyhodnocení ekonomické efektivity péče o českou krajinu a návrhy změn pro transformaci

stávajících programů péče o krajinu v souvislosti s Evropskou Úmluvou o krajině a dalšími mezinárodními závazky, IREAS, o.p.s 51

Spolkový zákon o ochraně přírody, preambule

50

v německé legislativě existují právní dokumenty o různé účinnosti. Například přímou účinnost mají ustanovení uvedená v paragrafu 11 spolkového zákona, zbylá ustanovení platí nepřímo, tzn. jednotlivé spolkové země je musí zanést do svých zemských zákonů (tzv. „Naturschutzgesetz der Länder“). Spolkové země například stanoví zásady k uplatnění náhrad za ekologicky šetrnějšího přístupu v sektoru zemědělství, lesnictví, rybářství.52

Paragraf 2 Spolkového zákona o ochraně přírody se zabývá územním plánováním na různých úrovních: např. rámcové plány (federální úroveň), programy (regionální úroveň), a plány (lokální úroveň). V novelizovaném zákoně se poprvé vyskytuje termín „dobrá odborná praxe“, který klade důraz na snížení ekologické zátěže životního prostředí prostřednictvím šetrnějšího hospodaření. Další novinkou jsou např. požadavky pro sektor energetiky (podmínky stavby větrných elektráren v souladu s mezinárodní dohodou o ochraně ptáků (článek 38). Od roku 2002, kdy novela Zákona na ochranu přírody vstoupila v platnost, měl každý spolkový stát tříletou lhůtu na zavedení nových směrnic. V závěrečné části zákona jsou zmíněny i ekonomické nástroje k ochraně přírody. Jedná se například o směrnice pro uplatnění sankcí za porušení zákona.

Další platné evropské a mezinárodní dokumenty ve vztahu k ochraně přírody a krajiny: •

Směrnice pro floru, faunu a biotopy

•

Směrnice na ochranu volně žijících ptáků – Natura 2000

•

MAB – Program (1970) – UNESCO program, Člověk a biosféra

•

Ramsarská úmluva (1971) – Dohoda o ochraně mokřadů

•

CITES – Washingtonská dohoda o ochraně druhů (1973) – Dohoda o zákazu obchodu s ohroženými druhy

52

•

Helsinská úmluva (1974) – Dohoda o ochraně mořského života

•

Bernská úmluva (1979) – evropská dohoda o ochraně druhů

•

Bonnská úmluva (1979) – dohoda o ochraně volné přírody

•

Alpská úmluva (1991) – Dohoda o ochraně alpské přírody

•

Úmluva z Ria (1992) – ochrana biodiverzity

Spolkový zákon o ochraně přírody, článek 5, paragraf 2

51

V roce 2002 schválila spolková vláda národní strategii udržitelného rozvoje tzv. „Perspektivy pro Německo“, jinak též označovanou jako „strategii udržitelnosti“ (Nachhaltigkeitsstrategie). Jejími základními cíly jsou efektivnější využívání energie, ochrana

životního prostředí, ekologičtější hospodaření. „Základem pro udržitelné

zemědělství je způsob výroby šetrný k přírodě a životnímu prostředí i celkově ke zdrojům. Pouze výroba, která zachovává vytvořenou kulturní krajinu v zájmu společnosti, odůvodňuje státní příspěvky do zemědělství. 53

Ochrana přírody a biodiverzity v Německu – hlavní zpráva Ministerstva pro životní prostředí 2005 : „Snaha Německa chránit přírodu přinesla řadu úspěchů. Jedním z nich je návrat lososů zpět do řeky Rýn a bobra do povodí řeky Labe. Kromě toho se zvýšil i počet vodních živočichů ve velkých řekách. Vrostl i počet zástupců severoamerického orla, který byl ještě v roce 1984 řazen mezi kriticky ohrožené druhy a nyní je klasifikován jako méně kriticky ohrožený. Přibližně jedna čtvrtina německého území byla označena za chráněné území. Koncem osmdesátých a devadesátých let v Německu probíhala vlna vytváření nových národních parků (nyní jich existuje 13, z toho sedm v nových zemích) a biosférických rezervací pod patronací UNESCO (nyní jich je 14). Zaváděním agro-environmentálních opatření se dosáhlo pěkných výsledků. Faktem zůstává, že vysoká ekonomická aktivita i hustota obyvatel

v Německu stále vytváří silné tlaky na přírodu, se kterými se tato není

schopna sama vypořádat. Ve skupině zemí střední Evropy je Německo zemí s největším počtem zástupců ve všech třídách v červené knize ohrožených druhů.“54

3.1.2 Hlavní oblasti německé politiky životního prostředí Uskutečňováním politiky životního prostředí za poslední čtvrtstoletí se Německo dostalo mezi ekologicky pokrokové země. V současné době je středem zájmu německé environmentální politiky vývoj a aplikace technologií, které dokáží zabránit poškození životního prostředí nebo zátěž životního prostředí podstatně minimalizují. Environmentální politika se orientuje na rozvoj obnovitelných energií, zeslabuje závislost na dovozech paliv, 53

VaV610/0103 Vyhodnocení a návrh doplnění ekonomických nástrojů využitelných pro oblast ochrany přírody a krajiny s ohledem na transpozici práva EU, IREAS, o.p.s, str.4

54

Ochrana přírody a biodiverzity v Německu – hlavní zpráva Ministerstva pro životní prostředí 2005.

52

posiluje konkurenceschopnost německého hospodářství a ochraňuje klima. Současná ekologická strategie spolkové vlády zní: „Od kraje dovnitř společnosti, od defenzívy k ofenzívě, od resortní politiky k preventivnímu zajištění budoucnosti.“ Spolková republika Německo realizuje environmentální politiku jako celospolečenský projekt, do kterého jsou zapojeny nejen státní instituce, ale také ekologické organizace, hospodářské svazy, církev, obce a spolkové země. Díky tomuto vysokému ekologickému uvědomění občanů a společenských skupin dosahuje Německo značného pokroku v oblasti životního prostředí. Zejména co se týče čistoty ovzduší, odpadového hospodářství a čistoty vod se kvalita životního prostředí výrazně zlepšila. Mezi jednotlivými spolkovými zeměmi však existují značné rozdíly.

Významnou roli v politice ochrany životního prostředí hraje Německo i na mezinárodní scéně. SRN má ambici být v mezinárodním měřítku průkopníkem v oblasti ochrany životního prostředí. To se projevilo např. na německé účasti v řadě multilaterálních jednání o klimatu (Montreal, Bonn). Také spolupráce se zeměmi „třetího světa“ na rozvoji obnovitelných energií je významná. Německo se dále podílí i na národní spolupráci v ochraně přírody na úrovni EU i prostřednictvím bilaterální spolupráce s některými státy.

Nejzávažnější problémy v ochraně životního prostředí jsou zmíněny v dokumentu Budoucí perspektiva ochrany přírody (Zukunftsperspektiven des Naturschutzes) vypracovaném Spolkovým úřadem pro ochranu přírody.55

Ochrana přírody by se měla zaměřit na

zachování přírodního dědictví, prevenci proti povodním, efektivnější zacházení s přírodními zdroji, posílení mezinárodní spolupráce v oblasti ochrany životního prostředí. Většina dotací na ochranu přírody je poskytována dotačními programy pro zemědělství a lesní hospodářství.

V roce 2004 byla v SRN v souladu s reformou společné zemědělské politiky přijata úprava dotací. Dotační programy směřují hlavně do resortu zemědělství a životního prostředí. Jedná se například o různé výzkumné a vývojové projekty (Umweltsforschungsplan – UFOPLAN 2004), ověřovací projekty, jejichž součástí jsou vědecké výzkumy, velké projekty ochrany přírody, projekty sdružení na podporu vzdělávání obyvatelstva a

55

VaV610/0103 Vyhodnocení a návrh doplnění ekonomických nástrojů využitelných pro oblast ochrany přírody a krajiny s ohledem na transpozici práva EU, IREAS, o.p.s, str..8

53

ekologické poradenství a udílení prostředků neziskovým organizacím pro různé drobnější ekologické projekty.

V lednu 2006 došlo ke vzniku strategického ekologického partnerství mezi Německem a Čínou. Toto partnerství by mohlo přispět ke zlepšení životního prostředí v globálním měřítku. Budoucí rozvoj environmentální politiky bude zaměřen na dosažení udržitelného rozvoje pomocí podpory ekologické výroby a produktů a také důrazem kladeným na ekologické chování německých občanů. Spolková republika Německo se také stále více odklání od jaderné energie (v roce 2004 se podílela 26 % na výrobě elektrické energie). Dále bude rozvinuta již probíhající integrovaná ochrana životního prostředí a bude podporován přechod k udržitelně hospodařící společnosti.

V roce 2008 bude Německo v Bonnu hostit konferenci smluvních států k udržení biodiverzity. Na tomto setkání si německá vláda klade za cíl dosáhnout průlomu v oblasti ochrany deštných pralesů a v budování celosvětové soustavy chráněných území do roku 2010 na pevnině a do roku 2012 na moři. Udržení funkčnosti ekosystémů a ochrana biodiverzity bude ve středu zájmu Německa během jeho předsednictví v Evropské unii, které převezme v lednu roku 2007.

3.1.3 Spolupráce mezi Spolkovou republikou Německo a Českou republikou – Legislativní rámec vzájemné spolupráce Spolupráce mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo má již dlouholetou tradici. Roku 1996 podepsaly vlády obou zemí tzv. Dohodu mezi vládou České republiky a vládou Spolkové republiky Německo o spolupráci v oblasti ochrany životního prostředí. Tato dohoda tvoří institucionální základ vzájemné spolupráce v environmentální oblasti. Česko-německá spolupráce se zaměřuje hlavně na oblast čistoty ovzduší, ochranu přírody a vod a posuzování dopadů na životní prostředí v přeshraničním styku. Neméně důležitá je spolupráce v rámci národních parků: Příkladem mohou být Národní parky Šumava a Bayerischerwald nebo Národní park České Švýcarsko a jeho protějšek NP Sä chsische Schweiz. Dále se obě země účastní realizace společných projektů se záměrem předcházet a redukovat zátěž životního prostředí zejména v oblastech odpadového

54

hospodářství a zdrojů energie. Na německé straně se kromě Spolkového ministerstva životního prostředí do spolupráce zapojuje také Bavorsko a Sasko. Do příhraničních oblastí plynuly v devadesátých letech finanční prostředky z projektu PHARE – programu přeshraniční spolupráce. Jednalo se hlavně o investice do modernizace infrastruktury, výstavbu čističek odpadních vod, plynofikaci aj. Do roku 2000 probíhala bilaterální spolupráce mezi oběmi zeměmi v rámci poradenského programu pro země střední a východní Evropy TRANSFORM.

Ten byl od roku 2000 nahrazen Poradenským

programem pomoci spolkové vlády. Základní dokumenty česko-německé spolupráce: •

Dohoda mezi vládou České republiky a vládou SRN o spolupráci v oblasti ochrany životního prostředí (podepsaná 24. října 1996, v platnosti od 2. ledna 1999).

•

Spolupráce v oblasti ochrany vod probíhá na základě Smlouvy mezi ČR a SRN o spolupráci na hraničních vodách v oblasti vodního hospodářství (podepsaná 12. prosince 1995, v platnosti od 25. října 1997).

•

Spolupráce v oblasti ochrany ovzduší je založena zejména na Ujednání mezi MŽP ČR a ministerstvem ochrany životního prostředí, přírodních zdrojů a lesnictví Polské republiky a Spolkovým ministerstvem životního prostředí, ochrany přírody a bezpečnosti reaktorů SRN o výměně imisních dat v Černém trojúhelníku56 (podepsáno 17. září 1996).

•

Smlouva mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo o vzájemné pomoci při katastrofách a velkých haváriích (podepsaná 19. září 2000, v platnosti od 1. ledna 2003)57.

3.1.4 Česko-německá společná komise pro životní prostředí Na základě Dohody o spolupráci v oblasti životního prostředí byla ustanovena Českoněmecká společná komise pro životní prostředí (dále jen Komise). Mezi léty 1996 až 2006 proběhlo celkem sedm zasedání Komise. Tato setkání se uskutečnila jak na úrovni ministrů a jejich náměstků, tak na úrovni expertů z oblasti životního prostředí. První 56 57

Tzv. „Černý trojúhelník“ je hraniční oblast především severních Čech, části Dolního Saska a Saska. Společná smlouva česko-německé komise pro životní prostředí, http://www.env.cz, cit.28.11. 2006

55

zasedání se uskutečnilo roku 1996 v Bonnu. Diskutovalo se zejména o ochraně klimatu, společných projektech na ochranu životního prostředí, spolupráci při ochraně půd a při posuzování přeshraničního vlivu na životní prostředí. Druhé zasedání proběhlo roku 1999 v Drážďanech. Na programu byla především spolupráce v oblasti ochrany vod, znečišťování ovzduší a přeshraniční ochrana přírody. Třetí zasedání se odehrálo roku 2000 v Praze a diskutovalo se zejména o spolupráci v oblasti odpadového hospodářství, energetických úspor a o společných projektech na ochranu životního prostředí včetně Fondu čistoty ovzduší. Na čtvrtém zasedání Komise, které proběhlo roku 2000 v Berlíně, se její účastníci zaměřili především na přípravu ČR na vstup do EU a s ní spojený legislativní proces v oblasti ochrany přírody. Došlo k projednání dosavadní spolupráce v rámci ochrany přírody, ochrany ovzduší a společných pilotních projektů. Páté zasedání se konalo v roce 2003 v Praze. Jeho účastníci komise se zaměřili zejména na zhodnocení spolupráce pracovních skupin pro oblast čistoty ovzduší, ochranu přírody a přeshraniční havárie. V rámci šestého zasedání uskutečněného roku 2004 byla prioritním tématem příprava České republiky na vstup do Evropské unie. Na posledním sedmém zasedání v květnu roku 2006 byly diskutovány aktuální otázky politiky životního prostředí, priority obou států v této oblasti a budoucí německé předsednictví EU v roce 2007. Dále byla projednána problematika odpadového hospodářství, zejména pohyb odpadů z Německa do České republiky. Byl schválen společný postup pro odstranění nelegálně dovezeného německého odpadu do ČR. Proběhla také výměna zkušeností se zaváděním ekologické daňové reformy v Německu a byly projednána aplikace ekonomických nástrojů pro podporu ekologicky šetrnější dopravy. V rámci Česko-německé společné komise pro životní prostředí funguje od roku 1996 pracovní skupina zvaná „Přeshraniční ochrana čistoty ovzduší“. Její experti se zaměřují na výměnu informací o stavu ovzduší v příhraničních oblastech (zejména v oblasti Krušných hor) a připravují návrhy opatření k jeho zlepšení. V roce 2000 byla podepsána Dohoda mezi Ministerstvem pro místní rozvoj ČR a Spolkovým ministerstvem životního prostředí, ochrany přírody a bezpečnosti reaktorů Spolkové republiky Německo o společné realizaci 56

projektu „Fond čistoty ovzduší“ v České republice. Cílem tohoto projektu má být redukce přeshraniční zátěže životního prostředí v příhraničních oblastech s Německem. Česko-německá spolupráce v oblasti ochrany vod probíhá na základě Smlouvy o spolupráci na hraničních vodách. Na základě této smlouvy se obě smluvní strany podílí na zlepšování jakosti vod, na udržování a úpravě vodních toků v oblasti státních hranic. Nejvyšším společným orgánem je Česko-německá komise pro hraniční vody, která byla zřízena roku 1998. Obě země spolu také úzce spolupracují při ochraně Labe v „Mezinárodní komisi na ochranu Labe“, která byla založena roku 1990 a jejímž hlavním úkolem je zlepšování kvality vody. Během dosavadní spolupráce bylo zřízeno 239 čistíren vody, z toho 61 na českém a 177 na německém území. Spolková republika Německo naší zemi finančně podpořila také po katastrofálních povodních v roce 2002.

3.1.5 Realizované a probíhající společné projekty Program společných pilotních projektů funguje již od 90. let a to zejména díky finanční podpoře od Spolkového ministerstva zahraničí, ochrany přírody a bezpečnosti reaktorů. Úkolem projektů byla redukce zátěže životního prostředí v příhraničních oblastech. V první polovině 90. let byly projekty zacíleny zejména na ochranu čistoty vod, v druhé polovině 90. let byly zaměřeny na ochranu čistoty ovzduší, v současnosti jsou věnovány zejména čištění odpadních vod.

Spolková republika Německo se v letech 1999 – 2005 podílela na tzv. twinningových projektech. Jednalo se o dlouhodobé působení státních úředníků členských zemí EU v odpovídajících institucích v kandidátských zemích při plnění úkolů spojených s přípravou na vstup v oblasti životního prostředí. Přehled některých twinningových programů: •

Implementační struktury pro IPPC (Integrated Pollution Prevention and Control) a registr IZ (Integrated Pollution Register) ve spolupráci se Spolkovou republikou Německo a spoluúčastí dánských expertů

•

Instituce pro schvalování a sledování kvality ovzduší

•

Projekt Centrum pro odpadové hospodářství určený k implementaci legislativy EU v rámci odpadového hospodářství.

57

Projekt "Implementační struktury pro IPPC (Integrovaná prevence a omezování znečištění)" byl realizován ve spolupráci mezi českým a německým ministerstvem životního prostředí. Byl zahájen v únoru roku 2002, skončil v červenci 2003. Jeho hlavním záměrem byla příprava státní správy na systém vydávání integrovaného povolení v souladu s požadavky Směrnice o integrované prevenci a omezování znečištění. V rámci projektu byly poskytnuty prostředky na proškolení zaměstnanců státní správy, zpracování odborných dokumentů a výměnu informací v oblasti IPPC a vydání povolení pro pilotní projekty IPPC. Díky tomuto projektu byly poskytnuty finance na tvorbu informačních systémů pro nejlepší dostupnou technologickou databázi a integrovaný rejstřík znečištění. Projekt nazvaný "Instituce pro schvalování a sledování kvality ovzduší" byl zahájen v únoru 2002 a skončil v červenci 2003. Partnerskou zemí bylo Německo a hlavním cílem bylo podpoření kapacity českých institucí v oblasti kontroly znečištění ovzduší tak, aby tyto byly schopné plně přijmout a implementovat legislativní požadavky Evropské unie. Realizace tohoto projektu se aktivně účastnily rovněž regionální úřady a v jeho rámci bylo pořízeno vybavení pro sledování kvality ovzduší v souladu s příslušnou legislativou EU. Posledním ze tří projektů je projekt nazvaný "Centrum pro odpadové hospodářství", který byl zahájen v únoru 2002 a ukončen v srpnu 2003. Na tomto projektu s českým ministerstvem životního prostředí spolupracovaly kromě Rakouska ještě Itálie a Francie. Hlavním cílem byla implementace legislativy EU v oblasti odpadového hospodářství a zejména vybudování Centra pro odpadové hospodářství.58 Centrum pro odpadové hospodářství podporovalo české ministerstvo životního prostředí při řízení národního systému odpadového hospodářství s důrazem na proces implementace „acquis communautaire“ ( tzn. evropského práva, komunitární legislativy) v této oblasti. Projekt zahrnoval rovněž proškolení pracovníků z oblasti odpadového hospodářství a pomohl zavést informační systém pro toto hospodářství. Kromě toho bylo v rámci projektu pořízeno nákladné laboratorní vybavení pro odběry vzorků a jejich analýzu.59

58

Vav1C/4/45/04 Vyhodnocení ekonomické efektivity péče o českou krajinu a návrhy Změn pro transformaci stávajících programů péče o krajinu v souvislosti s Evropskou Úmluvou o krajině a dalšími mezinárodními závazky, IREAS, o.p.s

59

http://aldebaran.feld.cvut.cz/vyuka/zivotni_prostredi/prednasky/Zprava_o_ZP_CR_2005.pdf, cit.:17.10. 2006

58

V r. 2004 se česko-německé environmentální vztahy zaměřily na efektivní plnění Dohody mezi vládou České republiky a vládou SRN o spolupráci v oblasti ochrany životního prostředí. Každý rok probíhá zasedání společné česko-německé komise pro životní prostředí. Dále se rozvíjela spolupráce na regionální úrovni mezi kraji na česko-německé hranici a institucemi spolkových zemí Bavorsko a Sasko. V rámci těchto setkání přibyla spolupráce při přípravě stanovisek na zasedání orgánů EU. V roce 2005 mezi ČR a SRN proběhl twinningový projekt Phare s názvem „Systém řízení informací o životním prostředí“ (CENIA). Na jeho základě vznikla CENIA, Česká informační agentura životního prostředí. V současné době probíhá mezi oběmi zeměmi výměna informací o národních pozicích k legislativě projednávané v Radě EU. Diskutována jsou zejména témata z oblasti odpadového hospodářství, energetických úspor, environmentálně šetrných technologií a implementace evropské environmentální legislativy. Je možné zmínit dosud probíhající projekt Česko-německé iniciativy pro dialog o ekologické daňové reformě v České republice, který byl zahájen v roce 2003. Jedná se o projekt berlínské Svobodné univerzity, české poradenské společnosti Ecoconsulting a Centra pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy. Úkolem projektu je organizace dialogu mezi jednotlivými aktéry z oblasti politiky, ekologických iniciativ, médií, výzkumu, spotřebitelů, průmyslu a státní správy z České republiky a Spolkové republiky Německo. Smyslem je výměna zkušeností s ekologickou daňovou reformou, která v Německu probíhá již od roku 1999.60 V rámci ekologické daňové reformy jsou zavedeny spotřební daně z tuhých paliv a elektrické energie a navýšeny spotřební daně z uhlovodíkových paliv. Zkušenosti ze zemí, které již ekologické daně zavedly, ukazují, že reforma vede spotřebitele k větším úsporám energie a podporuje rozvoj obnovitelných zdrojů.

Česko-německá spolupráce bude v dalších letech zaměřena stále na přeshraniční posuzování zátěže životního prostředí i na redukci a eliminaci znečišťování životního prostředí. Přihlížet se bude k dodržování mezinárodních směrnic a konvencí. Otázka ochrany klimatu a čištění odpadních vod bude stále v popředí vzájemné spolupráce.

60

http://www.czp.cuni.cz/ekoreforma/EDR_diseminace, cit.: 30.10.2006

59

3.2. Rakousko Rakousko je spolkový stát, federativní republika se systémem parlamentní demokracie. Sestává se z devíti samostatných spolkových zemí s vlastními zemskými vládami. Svou rozlohou i hustotou obyvatelstva se tento vnitrozemský stát přibližuje České republice. Rakousko se nachází v mírném pásmu, na východě panuje tzv. panonské klima, které se vyznačuje malým množstvím srážek. V horských oblastech Rakouska panuje klima alpinské, které je charakterizováno velkým množstvím srážek, krátkými léty a dlouhými zimami. Zbytek území se nachází v přechodovém podnebném pásmu mezi atlanticky ovlivněným podnebím (na západě) a kontinentálně ovlivněným podnebím (na jihovýchodě).

Je to převážně hornatá země, dvě třetiny plochy zaujímají Alpy, což má význam při ochraně přírody. Rakousko se řadí k nejzalesněnějším státům Evropy (lesy zabírají cca 47 % jeho plochy). Na většině těchto ploch však na rozdíl od České republiky hospodaří soukromníci. Okolo 25 % území Rakouska spadá mezi chráněnou přírodu a krajinu. Je možné říci, že se jedná celkem o 6 národních parků o celkové rozloze 2303 km², tj. 2,7 % celkové rozlohy Rakouska.

3.2.1 Vývoj ochrany životního prostředí v Rakousku Rakousko patří mezi země, kde je ochraně přírody tradičně věnována značná pozornost, přesto se problémy s intenzivním využíváním krajiny nevyhnuly ani této zemi. Řešením problémů ochrany přírody se v Rakousku zabývají státní instituce i neziskové společnosti. Jedná se o Spolkové ministerstvo zemědělství a lesnictví, životního prostředí a vodního prostředí, Úřad pro ochranu životního prostředí, Rakouská společnost pro ochranu přírody a krajiny, Rakouský svaz ochránců přírody, Alpský spolek přátel přírody, Klub turistů. Soukromé i veřejnoprávní firmy mají možnost zapojit se dobrovolně do systému environmentálního managementu a auditu podniků (Eco Management and Audit Scheme – EMAS). 61

61

VaV610/0103 Vyhodnocení a návrh doplnění ekonomických nástrojů využitelných pro oblast ochrany přírody a krajiny s ohledem na transpozici práva EU, IREAS, o.p.s

60

Spolkové ministerstvo zemědělství a lesnictví, životního prostředí a vodního hospodářství

(Bundesministerium

für

Land-

und

Forstwirtschaft,

Umwelt

und

Wasserwirtschaft) bylo založeno roku 1985. Monitoruje znečištění ovzduší, půd a vodstva. Dále se zabývá odpadovým hospodářstvím a aplikací technologií šetrnějších k životnímu prostředí.

Další institucí je Úřad pro ochranu životního prostředí (Umweltbundesamt) je dalším rakouským státním orgánem v oblasti ochrany životního prostředí. Jednou za tři roky vydává zprávu o stavu životního prostředí v Rakousku Dále existuje řada občanských iniciativ, které jsou považovány za druh monitoringu a mají odvrátit potenciální ohrožení životního prostředí.62

Mezi tyto organizace patří například výše zmiňované – Rakouská společnost pro ochranu přírody a krajiny, Rakouský svaz ochránců přírody, Alpský spolek přátel přírody, Klub turistů, dále dobrovolní strážci v rámci tzv. Stráže hor a přírody. Celkově je spolupráce státního a soukromého sektoru ve věci ochrany přírody na lepší úrovni než v České republice. Poslední dobou se hodně mluví o větší možné decentralizaci ochrany přírody na obecní úroveň.

Systém environmentální managementu a auditu podniků (Eco Management and Audit Scheme – EMAS) je dobrovolný systém pro společnosti, které se rozhodly hodnotit a zlepšovat svůj environmentální profil. Zúčastnit se mohou všechny soukromé i veřejnoprávní organizace působící hospodářském

prostoru.

Posláním

na území států Evropské unie a v Evropském EMAS

je

dosažení

neustálého

zlepšování

environmentálního profilu.63

3.2.2 Institucionální rámec a nástroje ochrany přírody Nejstaršími a nejpoužívanějšími nástroji ochrany přírody jsou v Rakousku direktivní legislativní a administrativní nástroje (různé zákazy, příkazy, normy, kvóty, omezení, závazné postupy. Dále jsou k dispozici nástroje informační. Typem nepřímo působících 62 63

http://umwelt.lebensministerium.at,cit.: 20.10.2006 http://umwelt.lebensministerium.at/article/articleview/46790/1/13970/, cit.: 20.102006

61

nástrojů jsou pak nástroje ekonomické (daně, dotace, poplatky). Ochrana přírody v Rakousku je podobně jako v Německu převážně v rukou spolkových zemí. Existuje cca 160 právních norem, které se týkají ochrany přírody v jednotlivých zemích. Na federální úrovni existuje dalších asi 50 právních norem. Převážně se jedná o zákazy a z nich vyplývající sankce.64

Jednou ze zásad ochrany přírody je tzv. zásada zvažování zájmů, to znamená, že je možné zasáhnout do přírody tehdy, když veřejný zájem převáží zájem ochrany přírody. Veřejný zájem může být spojen s rozvojem cestovního ruchu, tvorbou pracovních míst. V praxi většinou veřejný zájem převáží nad zájmem přírodu chránit, jak už je to v našem světě bohužel zvykem.

Ve Strategii udržitelného rozvoje, kterou přijala spolková vláda dne 30. dubna 2002, je definován budoucí program ochrany přírody. Jeho realizace je v kompetenci Výboru pro udržitelné Rakousko za předsednictví Spolkového ministerstva zemědělství a lesnictví, životního prostředí a vodního hospodářství. Jedním z hlavních cílů je dosažení redukce skleníkových plynů o 13 % v souladu s Kjótským protokolem. Také by mělo dojít k navýšení podílu obnovitelných zdrojů energií ze současných 23 % o jedno procento ročně do periody 2008-2012.

Mezi nejdůležitější instituce v této oblasti patří oblasti ochrany přírody (Naturschutzgebiete), chráněné části krajiny(geschützte Landschaftsteile) a přírodní památky (Naturdenkmale). Tato území jsou chráněna vyhláškou. Na rozdíl od České republiky v Rakousku existují ombudsmani pro ochranu přírody, vznik těchto funkcí se datuje do osmdesátých let minulého století do doby budování elektrárny Heinburg. Většinou jsou tyto instituce začleněny do struktury státních orgánů.65 .

64

VaV610/0103 Vyhodnocení a návrh doplnění ekonomických nástrojů využitelných pro oblast ochrany

přírody a krajiny s ohledem na transpozici práva EU, IREAS, o.p.s, str.12 65

VaV610/0103 Vyhodnocení a návrh doplnění ekonomických nástrojů využitelných pro oblast ochrany

přírody a krajiny s ohledem na transpozici práva EU, IREAS, o.p.s, str.16

62

3.2.3 Spolupráce ČR s Rakouskem v oblasti životního prostředí Smluvní základ tvoří: •

Smlouva mezi vládou ČSSR a vládou Rakouské republiky o spolupráci v oblasti ochrany životního prostředí (podepsána v červenci roku 1987)

•

Smlouva mezi

vládou

ČSSR

a

vládou Rakouské republiky o

úpravě

vodohospodářských otázek na hraničních vodách ( podepsána v prosinci roku 1967) •

Smlouva mezi Českou republikou a Rakouskou republikou o vzájemné pomoci při katastrofách nebo velkých haváriích (podepsána v listopadu roku 2000)

•

Dohoda mezi vládou Československé republiky a Rakouskou spolkovou vládou o zásadách geologické spolupráce mezi Československou republikou a Rakouskou republikou (podepsána v lednu roku 1960).

Spolupráce mezi českou a rakouskou stranou v ochraně životního prostředí, zejména ochraně hraničních vod, má dlouholetou tradici. Vodní toky tvoří značnou část hranice s Rakouskem. Vodohospodářské otázky, hlavně průběh státních hranic,

byly řešeny

v důsledku politických událostí již v roce 1918. Jednání trvala až do roku 1928. Výsledkem těchto jednání bylo přijetí dvou smluv – Smlouvy mezi Československou republikou a Rakouskou republikou o úpravě poměrů na státní hranici a Smlouvy mezi Československou republikou a Rakouskou republikou o úpravě technicko-ekonomických otázek v hraničních úsecích řek Dunaje, Moravy a Dyje. Obě smlouvy byly podepsány roku 1928 v Praze. V platnost vstoupily v září roku 1930. V období 1930 – 1938 fungovala v rámci spolupráce Společná technická komise (STK). V průběhu druhé světové války a krátce po jejím skončení nebyly uskutečněny žádné významné společné aktivity na hraničních tocích.

Roku 1967 byla ve Vídni podepsána Smlouva mezi vládou ČSSR a vládou Rakouské republiky o úpravě vodohospodářských otázek na hraničních vodách (dále jen Smlouva), která nahradila původní smlouvu z roku 1928. V platnost vstoupila Smlouva roku 1970. Tato Smlouva byla impulsem ke tvorbě Česko–rakouské komise pro hraniční vody (dále jen Komise). Komise byla ustanovena zastřešujícím orgánem v oblasti ochrany hraničních vod, její první zasedání proběhlo roku 1970 v Bratislavě.

63

Při provádění prací na hraniční vodách byly práce děleny na: •

„národní práce“, které prováděla jedna strana na svém území a ve svůj prospěch

•

„společné práce“, které byly provedeny ve prospěch obou stran, náklady byly hrazeny rovnoměrně oběma stranami

•

„společné práce“, kterými byl míněn podíl jedné strany na pracích, které provedla druhá strana ve prospěch první strany.

Československo-rakouská komise pro hraniční vody ukončila svou činnost v roce 1992. Důvodem bylo rozdělení tehdejší České a Slovenské Federativní republiky na dva suverénní státy. Nástupnické státy ale uznaly platnost mezistátní Smlouvy. Česko–rakouská komise66 pro hraniční vody má v kompetenci řešení problematiky životního prostředí povodí Dyje, Lužnice, Malše a Vltavy. Činnost Komise je zaměřena proti znečišťování hraničních vod, na organizaci varovných služeb při nebezpečí povodní a dále na problematiku odpadních vod. Dlouholetá spolupráce obou států při ochraně toku Dyje vyústila v roce 1991 ve vyhlášení Národního parku Podyjí v České republice a Nationalpark Thayathal roku 1997 v Rakouské republice. Dále bylo roku 1996 vyhlášeno Memorandum porozumění mezi ministerstvy životního prostředí České, Rakouské a Slovenské republiky. Na jeho základě byly zřízena tzv. Ramsarská platforma „Niva Moravy a Dyje“, která se týká šetrného využívání lužních lesů podél řek Moravy a Dyje v souladu s Ramsarskou úmluvou.67

V roce 2003 skončilo poradenství poskytované ČR ve věci ochrany životního prostředí na základě

Memoranda o porozumění o zřízení kanceláře pro přípravu projektů mezi

Ministerstvem životního prostředí České republiky a Spolkovým ministerstvem zemědělství, lesnictví, životního prostředí a vodního hospodářství Rakouské republiky. Poradenství bylo poskytováno od roku 2000 a významně napomáhalo přípravě projektů financovaných z fondu ISPA. ISPA je finanční nástroj předstupních strukturálních politik, který je zaměřen na financování velkých infrastrukturních projektů v oblastech životního prostředí. 66

http://www.ochranavod.cz/index.php?&T10=1&click=T1003&T1003=1&T100303=1&click=T100303, cit.:28.11.2006 67 Ramsarská úmluva je úmluvou o mokřadech majících mezinárodní význam především jako biotopy vodního ptactva. Přijata byla v iránském Ramsaru roku 1971.

64

Spolupráce s rakouskou stranou byla velmi důležitá při přípravě ČR na vstup do EU. České republice byli v rámci nejrůznějších twinningových projektů poskytnuti experti na danou problematiku.

Například v roce 2003 doběhl projekt

„Výstavba Centra pro nakládání

s odpady“. Další zajímavý projekt byl zahájen v tom samém roce pod názvem „Finanční nástroje implemantace evropského práva v oblasti životního prostředí“.

Rakousko a ČR se rozhodly uzavřít bilaterální dohodu o přeshraničním posuzování vlivů na životní prostředí. Po ratifikaci Úmluvy EHK OSN o hodnocení vlivů na životní prostředí přesahujícím hranice států Českou republikou v roce 2001 (Rakousko ji ratifikovalo již v r. 1994) byla zahájena jednání o této dohodě. Nová bilaterální dohoda o hodnocení vlivu na životní prostředí v přeshraničním rámci (Espoo–konvence)68 byla podepsána 14. dubna 2005 v rakouském Mistelbachu. Cílem je větší transparentnost a konkrétní úpravy dosavadního postupu při posuzování přeshraničních vlivů na životní prostředí. Na jejich zpracování se podílí i zájmové skupiny a veřejnost.

Ve věcech ochrany klimatu Dolní Rakousko, Česká republika a Slovensko vyvíjejí aktivity společně: 63 obcí, četné spolky a organizace se angažují v prvním mezinárodním klíčovém Svazu na ochranu klimatu. 69

V roce 2007 bude podpořena spolupráce mezi oběmi zeměmi díky programu „Územní přeshraniční spolupráce Rakousko – Česká republika 2007 – 2013“. Tento program věnovaný také ochraně přírody bude financován z Evropského fondu pro regionální rozvoj (ERDF).

68

Úmluva o posuzování vlivů na životní prostředí přesahujících hranice států, zpravidla běžně označovaná jako ”Espoo konvence”, byla sjednána ve finském Espoo roku 1991. 69 http://www.klimabuendnis-grenzenlos.at, cit.:28.11. 2006

65

Závěr Vztah lidstva k přírodě je stále velmi diskutovaným tématem. Vzhledem k tomu, že se neustále objevují další a další živelné katastrofy, začíná si mnoho lidí uvědomovat reálné nebezpečí klimatických změn. Ekologické problémy jsou součástí života každého jednotlivce a je nutné je řešit v zájmu celé společnosti. K nejvážnějším z nich patří globální oteplování, nedostatek nezávadné vody, redukce biologické rozmanitosti, znečištění ovzduší, úbytek pralesů, dezertifikace, nadměrný rybolov a značný nárůst městských aglomerací zejména v rozvojových zemích.

V sedmdesátých letech zformuloval vědec a ekolog James Lovelock teorii o Zemi jako živoucí planetě. Základem teorie Gaia je existence Země ve formě jednoho velkého organismu se samoregulačními schopnostmi. Gaia byla řecká prabohyně – matka Země, v podstatě Země sama, Matka, ze které všechno vychází a zase se do ní navrací. Lovelock upřednostňuje planetu před lidmi. Z jeho pohledu je svět živý organismus, jehož je lidstvo pouze součástí a nikoliv majitelem či správcem. Jeho pohledem na ochranu životního prostředí je tedy biocentrický. Klade důraz na to, aby se každý jedinec choval zodpovědně vůči životnímu prostředí. Podle autorova mínění má role jedince v ochraně přírody velký význam, protože důležité lokální, regionální i globální systémy vždy z jedinců vycházejí.

Kromě osobní zodpovědnosti hrají v ochraně přírody důležitou roli ekonomické priority. Experti hledají způsob, jak skloubit ekonomické a „zelené“ myšlení. Ekologické uvažování ale stále není součástí úvah většiny firem i států. Neochota k řešení ekologických problémů spočívá i v tom, že jejich působení je dlouhodobé, komplexní a následky nenesou většinou tvůrci problému, ale přenášejí je na jiné subjekty (např. stát). Možným řešením by mohlo být využívání a tvorba vhodných ekonomických nástrojů k ochraně přírody, které budou motivovat jednotlivé subjekty k redukci zátěže na životní prostředí. Na území některých států již podobné nástroje sloužící minimálně k redukci zátěže životního prostředí fungují, bohužel ale tyto nástroje zatím chybí na globální úrovni. Péče o přírodu by měla být komplexní, vymezení obsahu této péče je podrobněji uvedeno v desáté kapitole Agendy 21, přijaté roku 1992 na Summitu Země v Johannesburgu.

66

Ekologické problémy v globálním měřítku jsou

zatím víceméně „řešeny“ přijímáním

různých dohod a úmluv. Jejich problém spočívá pak v tom, že řešení ekologických problémů je sice zakotveno v právních normách, ale není právně vymahatelné. Ekologická problematika je bohužel často ve sporu s ekonomickými nebo vojenskými zájmy. K realizaci komplexního přístupu k ochraně globálního životního prostředí sice byly ustanoveny mezinárodní instituce pro ochranu přírody, nicméně tyto globální organizace obvykle nedisponují možností vynutit si dodržování přijaté normy. Naopak v oblasti ekonomické je možné uplatnit sankce ekonomického charakteru.

Mezi nejvýznamnější globální instituce v oblasti environmentalistiky patří OSN a její instituce, Světový svaz ochrany přírody, Světový fond divočiny a Program OSN pro životní prostředí. V průběhu minulého a na začátku tohoto století byla provedena řada opatření, jejichž cílem bylo zlepšení stavu naší přírody.

Evropská unie se významně podílí na řešení otázek globálního životního prostředí. Ačkoliv bylo na úrovni Společenství během minulých třiceti let dosaženo podstatného pokroku při respektování životního prostředí, je zde v tomto směru stále ještě velké pole působnosti. Amsterodamská smlouva z roku 1997 obsahuje povinnost důsledného zahrnutí ochrany životního prostředí do všech politických rozhodnutí. Každý rozhodovací proces by měl vycházet z propojení potřeb a hledisek sociálních, ekonomických a environmentálních. V evropské environmentální politice platí princip subsidiarity, ale zároveň je možné zaznamenat nárůst aktivit i na unijní úrovni. Otázka životního prostředí je zmíněna v Evropské ústavě, která stanovila, že jedním z cílů Unie je snaha o udržitelný rozvoj v Evropě. Tento rozvoj je založen na vysokém stupni ochrany a zlepšování kvality životního prostředí.

Prioritou Evropské unie je v oblasti ochrany přírody na období 2007 až 2013 Operační program Životní prostředí, který je zaměřen na zlepšování kvality životního prostředí a tím i zdraví obyvatelstva jako nutného předpokladu atraktivnosti a konkurenceschopnosti státu a jeho regionů při využití inovačních efektů politiky životního prostředí pro udržitelný rozvoj. Tento program bude spolufinancován z Evropského fondu pro regionální rozvoj a Fondu soudržnosti.

67

Česká republika spolupracuje již dlouhodobě se svými sousedy – Spolkovou republikou Německo a Rakouskem – v oblasti ochrany přírody. Vzájemná spolupráce je zaměřena zejména na ochranu klimatu a vod, udržitelné využívání zdrojů energie, zkvalitnění nakládání s odpady a odstraňování staré ekologické zátěže. Dále na omezování průmyslového znečištění, zlepšování stavu přírody a krajiny, zvyšování povědomí občanů o ochraně přírody a vytváření inovativní postupů, programů, projektů a služeb usnadňujících a podporujících aktivní zapojení obyvatelstva do ochrany přírody. Myslím si, že spolupráce v oblasti ochrany životního prostředí a společný zájem obyvatelstva na zachování kvalitního životního prostředí jen může prospět k překonání možné budoucí globální ekologické katastrofy.

V současnosti stojíme před nutností zajistit, aby budoucí generace mohly vést udržitelný život na této planetě – a zatím se nám tento úkol nedaří plnit. Vyčerpáváme bohatství náležící našim dětem, abychom tak pokryli náklady neudržitelného hospodaření. Změnit tento trend bude obtížné, proto je dobré zkoušet stále nové přístupy a možná, že některé z nich se ukáží jako přínos pro budoucí generace. Je třeba mít velkou trpělivost, protože náprava globálních problémů může trvat i desítky nebo stovky let a zatím se stále budou objevovat problémy nové (např. problematika environmentálních uprchlíků, genetická úprava plodin). Na začátku 21. století je proto ochrana životního prostředí nedílnou součástí mezinárodních hospodářských a politických vztahů, které mají dopad na sociální a kulturní vývoj obyvatel.

Na závěr bych ráda citovala českého ekologa a bývalého ministra Výboru pro životní prostředí Ing. Josefa Vavrouška, CSc.: „Trvale udržitelný rozvoj – nebo přesněji způsob života – je zaměřen na hledání harmonie mezi člověkem a přírodou, mezi společností a jejím životním prostředím tak, abychom se co nejvíce přiblížili k ideálům humanismu a úcty k životu a přírodě ve všech jejích formách, a to v různých časových horizontech. Je to způsob života, který hledá rovnováhu mezi svobodami a právy každého jednotlivce a jeho odpovědností vůči jiným lidem i přírodě jako celku, a to včetně odpovědnosti vůči budoucím generacím. Měli bychom přijmout zásadu, že svoboda každého jednotlivce končí nejen tam, kde začíná svoboda druhého, ale také tam, kde dochází k ničení přírody. Žijme tak, abychom při uspokojování svých spotřeb neomezovali práva těch, co přijdou po nás".

68

Literatura 1. HÁJEK, M.: Řešení globálních problémů a mezinárodní spolupráce v oblasti ochrany životního prostředí. Praha, PEF ČZU 2001. ISBN 80-213-0844-3.

2. HUBA, M.: Ohrožená planeta, Olomouc, MONTANEX 1994. ISBN 80-7067-382-6.

3. MISHAN, E. : Spor o ekonomický růst. Praha, Sociologické nakladatelství, 1994.

4. MOLDAN, B. : Konference OSN o životním prostředí a rozvoji. Rio de Janeiro, 3.-14. června 1992. Praha, Management Press, 1993.

5. KOČÍKOVÁ, P.: Evropská unie a životní prostředí. Ostrava, MONTANEX a.s.1998. ISBN 80-85780-98-4.

6. VaV1C/4/45/04 Vyhodnocení ekonomické efektivity péče o českou krajinu a návrhy Změn pro transformaci stávajících programů péče o krajinu v souvislosti s Evropskou Úmluvou o krajině a dalšími mezinárodními závazky, IREAS, o.p.s.

7. VaV610/0103 Vyhodnocení a návrh doplnění ekonomických nástrojů využitelných pro oblast ochrany přírody a krajiny s ohledem na transpozici práva EU, IREAS, o.p.s.

8. Internetové zdroje: • http://www.klimabuendnis-grenzenlos.at • http://cs.wikipedia.org • http://gnosis9.net • http://umwelt.lebensministerium.at • www.agenda21.cz • www.are.admin.ch • www.ceu.cz

69

• www.czp.cuni.cz •

www.env.cz

• www.eco-label.com • www.euroskop.cz • www.evropska-unie.cz • www.greenpeace.cz •

www.iucn.org

• www.montreal2005.gc.ca • www.natura2000.cz • www.oecd.org •

www.osn.cz

•

www.sweb.cz/zbo

•

www.stuz.cz

•

www.unep.org

• www.whrc.org

70

Seznam příloh Příloha 1 Deklarace z Rio de Janeira o životním prostředí a rozvoji Příloha 2 Státní výdaje na ochranu životního prostředí v EUR na osobu (graf) Příloha 3 Národní zákony a vyhlášky se vztahem k ochraně přírody v České republice

71

Příloha 1 Deklarace z Rio de Janeira o životním prostředí a rozvoji Preambule Konference OSN o životním prostředí a rozvoji, která se sešla v Rio de Janeiru ve dnech 3. až 14. června 1992, potvrzujíc Deklaraci konference OSN o životním prostředí přijatou ve Stockholmu 16. června 1972, a ve snaze na tuto deklaraci navázat, s cílem vytvořit nové a spravedlivé partnerské vztahy v globálním měřítku, novou úroveň spolupráce mezi státy, klíčovými sférami společnosti a lidem, hledajíc cestu k mezinárodním dohodám, které by respektovaly zájmy všech lidí a chránily nedělitelnost globálního spojení životního prostředí a rozvoje, uznávajíc nedělitelnost a vzájemnou závislost všeho na Zemi, která je naším domovem, prohlašuje, že: Zásada 1 Lidské bytosti stojí v ohnisku zájmu o trvale udržitelný rozvoj. Mají právo na zdravý a produktivní život, který je v souladu s přírodou. Zásada 2 V souladu s Chartou OSN a se zásadami mezinárodního práva mají státy plné právo užívat své vlastní zdroje ve shodě s vlastní politikou péče o životní prostředí a rozvoj, a zároveň jsou zodpovědné za to, aby činnosti, které spadají pod jejich jurisdikci nebo kontrolu, nepoškozovaly životní prostředí jiných států nebo území, která pod jejich státní jurisdikci nespadají. Zásada 3 Právo na rozvoj musí být naplňováno tak, aby odpovídalo potřebám současných a budoucích generací, pokud jde o stav životního prostředí. Zásada 4 V zájmu dosažení trvale udržitelného rozvoje musí ochrana životního prostředí tvořit nedílnou součást procesu rozvoje a nemůže být chápána odděleně. Zásada 5 Všechny státy a všechny národy musí spolupracovat na základním úkolu - odstranění chudoby, což je neodmyslitelný předpoklad pro trvale udržitelný rozvoj; musí spolupracovat tak, aby se zmenšovaly rozdíly v životní úrovni a aby se více vycházelo vstříc potřebám většiny lidí na zeměkouli. Zásada 6 Obzvláštní pozornost musí být věnována zvláštnímu postavení a potřebám rozvojových zemí, především těch nejméně rozvinutých a těch, jež jsou v oblasti životního prostředí nejzranitelnější. Mezinárodní akce na poli životního prostředí a rozvoje by též měly odpovídat zájmům a potřebám všech zemí.

72

Zásada 7 Státy musí spolupracovat v duchu globálního partnerství tak, aby bylo možné uchovávat, chránit a obnovovat zdraví a integritu ekosystémů na zemi. Vzhledem k odlišné míře, jíž státy přispívají ke globálnímu zhoršování stavu životního prostředí, mají tyto státy společnou, ale diferencovanou zodpovědnost. Vyspělé země uznávají svou odpovědnost za snahu o trvale udržitelný rozvoj, berouce v úvahu důraz, který jejich společnosti kladou na otázky globálního životního prostředí s ohledem na technologické a finanční zdroje, které mají k dispozici. Zásada 8 S cílem dosáhnout udržitelného rozvoje a lepší kvality života pro všechny lidi by státy měly omezit a vyloučit neudržitelné modely výroby a spotřeby a zavádět vhodná demografická opatření. Zásada 9 Státy by měly spolupracovat tak, aby byly posíleny jejich vlastní schopnosti dosáhnout trvale udržitelného rozvoje; budou proto zvyšovat vzájemné porozumění formou výměny vědeckých a technologických poznatků, klást důraz na rozvoj, přizpůsobování, rozšiřování a transfer technologií, včetně technologií nových a inovovaných. Zásada 10 Otázky životního prostředí se nejlépe řeší za účasti všech zainteresovaných občanů na všech úrovních. Na národní úrovni musí mít každý jednotlivec řádný přístup k informacím týkajícím se životního prostředí, které jsou v držení úřadů, včetně informací o nebezpečných látkách a činnostech probíhajících v jejich společenství; musí mít také možnost se podílet na rozhodovacím procesu. Státy musí podporovat a napomáhat rozvoji vědomí a účasti veřejnosti tím, že budou v širokém měřítku zpřístupňovat informace. Musí být umožněn efektivní přístup k právním a administrativním aktům, včetně vyrovnání a odškodnění. Zásada 11 Státy musí vytvořit účinnou legislativu týkající se životního prostředí. Ekologické normy, cíle a priority řízení péče o životní prostředí by měly odrážet ty kontexty životního prostředí a rozvoje, ke kterým se vztahují. Normy používané v jedněch zemích nemusí být vhodné pro jiné země, především pro země rozvojové, neboť jim mohou způsobit nečekané ekonomické a sociální výdaje. Zásada 12 Státy by měly spolupracovat s cílem vytvořit opěrný a otevřený mezinárodní ekonomický řád, který by vedl ve všech zemích k ekonomickému růstu a trvale udržitelnému rozvoji, a tím by umožnil lepší řešení problémů poškozování životního prostředí. Ekologicky cílená opatření v obchodní politice by neměla být prostředkem svévolné nebo neoprávněné diskriminace nebo skrytého omezování mezinárodního obchodu. Je třeba se vyhýbat jednostranným akcím, jejichž cílem je vypořádat se s ekologickými dopady, které jsou mimo jurisdikci dovážející země. Environmentální opatření řešící globální ekologické problémy nebo problémy přesahující hranice států by měla být pokud možno přijímána na základě mezinárodního konsensu.

73

Zásada 13 Státy musí vytvořit vlastní právní systém týkající se závazků a náhrad poskytovaných obětem znečištění nebo jiných ekologických škod. Státy musí také urychleně a rozhodnějším způsobem spolupracovat na dalším rozvíjení mezinárodního práva týkajícího se závazků a náhrad za negativní účinky ekologických škod způsobených oblastem mimo jurisdikci těchto států aktivitami provozovanými v rámci jejich vlastní jurisdikce nebo kontroly. Zásada 14 Státy by měly rozvíjet účinnou spolupráci s cílem znesnadnit nebo zabránit přemisťování a přenosu aktivit a látek, které způsobují vážné ekologické škody, nebo jsou pokládány za škodlivé lidskému zdraví. Zásada 15 Státy musí za účelem ochrany životního prostředí přijímat podle svých schopností preventivní přístupy. Tam, kde hrozí vážná nebo nenapravitelná škoda, nesmí být nedostatek vědecké jistoty zneužit pro odklad účinných opatření, která by mohla zabránit poškození životního prostředí. Zásada 16 Státní úřady by měly usilovat o to, aby výdaje na životní prostředí braly v úvahu mezinárodní souvislosti, aby byly využívány ekonomické nástroje a aby bylo dodržováno pravidlo, že náklady související se znečištěním by měl v zásadě nést znečišťovatel; přitom by měl být brán ohled na veřejný zájem a neměly by být narušovány mezinárodně obchodní vztahy a investiční aktivity. Zásada 17 Hodnocení vlivu činností na životní prostředí (EIA) jako nástroj uplatňovaný na celostátní úrovni musí být aplikováno na ty navrhované aktivity, které by pravděpodobně mohly mít závažný negativní dopad na životní prostředí a které jsou předmětem rozhodování odpovídajících státních orgánů. Zásada 18 Státy musí okamžitě uvědomit druhé státy o jakékoliv přírodní katastrofě, která by pravděpodobně mohla vyvolat náhlé škodlivé účinky na životním prostředí těchto států. Mezinárodní společenství musí vynaložit veškeré úsilí, aby pomohlo zemím takto postiženým. Zásada 19 Státy musí předem a včas uvědomit a řádně informovat druhé - potenciálně postižené - státy o aktivitách, které mohou mít závažné negativní ekologické účinky přesahující hranice státu, a musí s těmito státy včas a v dobré víře věc konzultovat. Zásada 20 Ženy sehrávají důležitou úlohu v péči o životní prostředí a v rozvoji. Jejich plné uplatnění je tedy zásadní podmínkou pro dosažení trvale udržitelného rozvoje.

74

Zásada 21 Tvůrčí schopnosti, ideály a odvaha mladých lidí v celém světě musí být mobilizovány s cílem vytvořit globální partnerství, jež by umožnilo dosažení udržitelného rozvoje a zajištění lepší budoucnosti pro všechny lidi. Zásada 22 Domorodé obyvatelstvo a jeho společenství a další místní společenství hrají díky svým znalostem a tradičním zvyklostem důležitou roli v ochraně a rozvoji životního prostředí. Státy by měly uznávat a podporovat jejich identitu, kulturu a zájmy a tak jim umožnit zapojení do úsilí o dosažení trvale udržitelného rozvoje. Zásada 23 Životní prostředí a přírodní zdroje utlačovaných, ovládaných a okupovaných národů musí být chráněny. Zásada 24 Válečné aktivity jsou pro udržitelný rozvoj nutně destruktivní. Proto musí státy i v dobách ozbrojených konfliktů respektovat mezinárodní právo zajišťující ochranu životního prostředí a v případě potřeby spolupracovat na jeho dalším rozvoji. Zásada 25 Mír, rozvoj a ochrana životního prostředí jsou na sobě vzájemně závislé a neoddělitelné. Zásada 26 Státy musí řešit své spory týkající se životního prostředí mírovou cestou a vhodnými prostředky v souladu s Chartou OSN. Zásada 27 Státy a národy musí v dobré víře a v duchu partnerství spolupracovat na plnění zásad zakotvených v této Deklaraci a na dalším rozvíjení mezinárodního práva v oblasti trvale udržitelného rozvoje.

Zdroj: http://www.env.cz/osv/edice.nsf/e26dd68a7c931e61c1256fbe0033a4ee/b56f757c1507c286c12570500034ba62 ?OpenDocument http://www.czp.cuni.cz/knihovna/Publikace/global/Kap_6.htm

75

Příloha 2 Státní výdaje na ochranu životního prostředí v tis. EUR/per capita

Státní výdaje na ochranu životního prostředí v EUR na osobu 450 Dánsko Nizozemí Lucembursko Itálie Belgie Velká Británie Irsko Německo Španělsko Finsko Portugalsko Švédsko Slovinsko Francie Řecko Rakousko Maďarsko Polsko Česká republika Kypr Malta Estonsko Slovensko Bulharsko Litva Lotyšsko Rumunsko

400

350

Výdaje

300

250

200

150

100

50

0 1 Země

Zdroj: http://www.mesec.cz/clanky/ochrana-zivotniho-prostredi-penize-eu-nestaci, cit.:29.11.2006

76

Příloha 3 Národní zákony a vyhlášky

se vztahem k ochraně přírody v České

republice

Číslo sbírky 389/91 Sb. 41/92 Sb. 614/92 Sb.

117/97 Sb. 309/91 Sb. 125/97 Sb. 337/97 Sb. 338/97 Sb. 339/97 Sb. 67/97 Sb. 99/92 Sb. 497/92 Sb. 499/92 Sb.

138/1973 Sb. 130/1974 Sb. a 23/1992 Sb. 114/92 Sb. 155/91 Sb. 86/95 Sb.

Název Zákon o státní správě ochrany ovzduší a poplatcích za jeho znečišťování Vyhláška, kterou se vymezují oblasti vyžadující zvláštní ochranu ovzduší Vyhláška pro ověření odborné způsobilosti pro podávání odborných posudků v řízení podle zákona o ovzduší Vyhláška MŽP o emisních limitech Zákon o ochraně ovzduší před znečišťujícími látkami Zákon o odpadech Vyhláška - katalog a seznamy odpadů Vyhláška o podrobnostech nakládání s odpady Vyhláška o hodnocení nebezpečných vlastností odpadů Vyhláška o zajištění jaderné bezpečnosti Vyhláška o zařízení pro ukládání odpadů Vyhláška o evidenci zásob nerostů Vyhláška o odborné způsobilosti pro posuzování vlivů na životní prostředí a o způsobu a průběhu veřejného projednání posudku Vodní zákon Zákony o státní správě ve vodním hospodářství Zákon o ochraně přírody a krajiny Vyhláška o zřízení chráněné krajinné oblasti Poodří Zákon o ochraně ozonové vrstvy Země

77