VYSOKÁ ŠKOLA EKONOMICKÁ V PRAZE FAKULTA MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ
BAKALÁŘSKÁ PRÁCE
2012
Anna Švojgrová
Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta mezinárodních vztahů Studijní obor: Mezinárodní studia - diplomacie
Název bakalářské práce:
Vývoj a perspektivy řešení izraelskopalestinského dialogu na počátku 21. století
Autor bakalářské práce:
Anna Švojgrová
Vedoucí bakalářské práce:
Ing. Yvona Novotná, Ph.D.
Prohlášení Prohlašuji, ţe jsem bakalářskou práci na téma „Vývoj a perspektivy řešení izraelsko-palestinského dialogu na počátku 21. století“ vypracoval/a samostatně s vyuţitím literatury a informací, na něţ odkazuji.
V Praze dne 11. května 2012
Podpis
Název bakalářské práce: Vývoj a perspektivy řešení izraelsko-palestinského dialogu na počátku 21. století
Abstrakt: Izraelsko-palestinský konflikt je v současnosti jedním z nejzávaţnějších konfliktů, na který se navazují další střety mezi Západem a muslimským světem. Situace v Palestině tak destabilizuje celou světovou rovnováhu. Cílem této bakalářské práce je nastínit moţná řešení izraelsko-palestinského konfliktu na základě analýzy vývoje konfliktu a nejzávaţnějších dílčích problémů, kterými jsou spor o Jeruzalém, situace palestinských uprchlíků, problém ustanovení trvalých hranic mezi Izraelem a státem Palestinou, a otázka výstavby ţidovských osad. K vyřešení těchto problémů je potřeba obnovit mírové rozhovory, jejichţ proces tato práce popisuje, a to nejen mezi Izraelem a Palestinou, ale i mezi Západem a arabským světem. Hledání definitivního řešení izraelsko-palestinského konfliktu bude záleţet na vývoji situace nejen v Palestině, ale také v arabských státech.
Klíčová slova: izraelsko-palestinský konflikt, Jeruzalém, palestinští uprchlíci, státnost Palestiny, ţidovské osady
Title of the Bachelor´s Thesis: The process and the perspectives of the Israeli-Palestinian dialogue in the early 21st century
Abstract: The Israeli-Palestinian conflict is one of the most serious conflicts nowadays. That's why the Palestine’s situation also destabilizes the balance of powers in the world. The aim of this thesis is to outline possible solutions of the Israeli-Palestinian conflict by analyzing the history of the conflict and its most significant problems – the disputes over Jerusalem, the situation of Palestinian refugees, establishing fixed borders between Israel and Palestine and also the issue of Jewish settlements. To solve these matters, however, the peace talks between Israel and Palestine, which are described later on in this thesis, must be renewed. Finding a definite solution is closely connected with the development not only in Palestine and Israel but in other Arab countries and the countries of the West as well.
Key words: Israeli-Palestinian conflict, Jerusalem, Jewish settlements, Palestinian refugees, Palestinian statehood
Obsah Úvod............................................................................................................................... 1 1. Historicko-politický vývoj izraelsko-palestinského konfliktu ................................... 3 2. Izraelsko-palestinské mírové rozhovory .................................................................... 7 2.1 Vývoj mírových rozhovorů do roku 2000 ........................................................... 7 2.2 Mírové rozhovory od roku 2000 po současnost ................................................... 9 2.3 Stěţejní problémy konfliktu............................................................................... 12 2.3.1 Jeruzalém .................................................................................................... 15 2.3.2 Palestinští uprchlíci ..................................................................................... 18 2.3.3 Ţidovské osady ........................................................................................... 20 2.3.4 Stát Palestina, problém hranic .................................................................... 22 2.4 Prostředníci v izraelsko-palestinského konfliktu ............................................... 25 2.4.1 USA jako hlavní prostředník rozhovorů ..................................................... 25 2.4.2 Ostatní aktéři konfliktu ............................................................................... 27 3. Perspektivy řešení izraelsko-palestinského konfliktu .............................................. 30 Závěr ............................................................................................................................ 32 BIBLIOGRAFIE .......................................................................................................... 34 Monografie............................................................................................................... 34 Periodika .................................................................................................................. 36 Elektronické zdroje .................................................................................................. 37
Úvod Konflikt na Blízkém východě trvá jiţ několik desítek let, přesto se dosud nepodařilo ţádné velmoci, mezinárodní organizaci ani samotnému obyvatelstvu palestinské oblasti najít mírovou cestu, která by vyhrocenou situaci v Palestině ukončila jednou provţdy. Tento konflikt je v současnosti jedním z nejzávaţnějších a je třeba mu věnovat velkou pozornost, neboť na izraelsko-palestinský konflikt navazují či mohou navázat další, více či méně otevřené, střety mezi Západem a muslimským světem. Situace v Palestině tak destabilizuje celou světovou rovnováhu. Cílem této bakalářské práce je nastínit moţná řešení izraelsko-palestinského konfliktu na základě analýzy vývoje konfliktu a nejzávaţnějších dílčích problémů. Práce je členěna do tří kapitol. První kapitola obsahuje historicko-politický vývoj izraelsko-palestinského konfliktu, a to od starověku po současnost. V ţidovských i v arabských dějinách je zakotven historický nárok obou národů na oblast Palestiny. Tento primární konflikt se postupně rozšiřoval o dílčí problémy a naplno se rozhořel v roce 1948 se zaloţením státu Izrael na území původních, v té době většinově arabských obyvatel. Následovaly početné arabsko-izraelské vojenské střety, které situaci ještě více zkomplikovaly. Druhá kapitola se věnuje samotnému procesu mírových rozhovorů a výsledkům jednání od jejich počátků aţ po aktuální současnost. Podkapitola 2.3 analyzuje a naznačuje moţná řešení nejzávaţnějších dílčích problémů konfliktu, jmenovitě spor o Jeruzalém, problém palestinských uprchlíků a ţidovských osad, otázku státnosti Palestinské samosprávy a spor o izraelsko-palestinské hranice. Další podkapitola se věnuje nejvýznamnějším aktérům izraelsko-palestinského konfliktu s důrazem na jejich roli prostředníků v mírových procesech. V třetí kapitole jsou nastíněny perspektivy dalšího vývoje izraelsko-palestinského konfliktu a moţnosti jeho řešení. 1
Během psaní práce jsem čerpala především z monografií od českých i zahraničních odborníků na Blízký východ. K analýze konkrétních řešení izraelsko-palestinského konfliktu z poslední doby jsem čerpala z vědeckých článků a příspěvků v různých periodicích v anglickém i českém jazyce. Jako doplněk informací mi slouţily internetové zdroje. Při psaní práce byla vyuţita logicko-analytická metoda.
2
1. Historicko-politický vývoj izraelskopalestinského konfliktu Izraelsko-palestinský konflikt je v podstatě podle většiny odborníků především sporem o území, které dnes nazýváme Palestinou1 a státem Izrael. Ve 13. st. př. n. l. se v oblasti usídlily semitské kmeny Izraelitů, které zde od 10. století před naším letopočtem vytvořily sjednocený stát. Ten byl později několikrát podmaněn a opět osvobozen. Definitivně byl v prvním století našeho letopočtu ţidovský stát rozvrácen Římany. Po neúspěšném druhém protiřímském povstání ve 2. st. n. l. byla velká většina ţidovského obyvatelstva ze země vypuzena a od této doby začíná období ţidovské diaspory.2 Roku 634 dobyli Jeruzalém Arabové, kteří oblast infiltrovali a islamizovali.3 Po roce 1517 aţ do konce 1. světové války zůstalo území Palestiny pod nadvládou Osmanské říše, vesměs řídce osídlené, s obyvatelstvem smíšeného původu. Po celou dobu existovaly na mnoha místech ţidovské enklávy. Po první světové válce získala Palestinu do své správy Velká Británie.4 Ta pod tlakem vývoje událostí a sílícího sionistického hnutí jiţ v roce 1917 vydala tzv. Balfourovu deklaraci,5 ve které vyjadřovala svou náklonnost k sionismu6 a k vytvoření ţidovského státu na území Palestiny. V souvislosti s přibýváním nových ţidovských osadníků v meziválečných letech a vykupováním původně arabské půdy ale začaly konflikty s Araby, dříve zde usazenými. Tyto konflikty vyhrotily v násilné střety se ztrátami na
1
Jméno Palestina je pro území někdejšího izraelského království oficiálně pouţívané Římany aţ od 2. stol. n. l. podle kmene Pelištejců, který v biblické době obýval přibliţně oblast dnešní Gazy. Jedná se o území mezi Rudým mořem, Středozemním mořem a Mrtvým mořem. 2 Toto slovo je pouţíváno pro hromadný ţidovský exil – rozptýlení. Během tohoto dlouhého období docházelo v různých částech Evropy k ţidovským pogromům, kvůli kterým byli Ţidé nuceni emigrovat do jiných zemí. Část se jich později začalo vracet zpět do Turky ovládané oblasti Palestiny. Hromadná imigrace od 19.stol. (tzv. alija) probíhala obvykle ve vlnách. První alija se uskutečnila roku 1881 jako důsledek ţidovských pogromů v Rusku. Další početné vlny imigrace do Palestiny proběhly během první světové války, v meziválečném období, během druhé světové války a probíhají prakticky dodnes. Více k ţidovské historii v příloze č. 1. 3 Více k arabské historii v příloze č. 2. 4 Velká Británie získala Palestinu do své správy na základě mírových jednání ve Versailles v roce 1919. Britové měli za úkol připravit oblast pro nové ţidovské osidlování a dohlíţet na rozvoj a udrţení míru. 5 Viz příloha č. 3 6 Více o sionismu a jeho vývoji v příloze č. 4.
3
lidských ţivotech.7 Velká Británie uznala situaci za bezvýchodnou a jiţ v roce 1937 navrhla řešení v podobě rozdělení území na dva samostatné státy, ţidovský a arabský. Představitelé tehdejší Světové sionistické organizace plán přijali, zástupci arabské strany na jednání návrh důrazně odmítli. To ovšem nezastavilo spontánní ţidovské přistěhovalectví. Dle Colina Chapmana tvořili Ţidé bezprostředně po druhé světové válce jiţ 31% celkové populace,8 čímţ se Arabové cítili oslabeni. V oblasti docházelo dál k řadě nepokojů, vyvolávaných oběma stranami. Po neúspěšné snaze území stabilizovat se Británie vzdala svého mandátu v Palestině9 a roku 1947 předala celou věc OSN. OSN tentýţ rok vypracovala nový návrh na rozdělení území mezi ţidovský a arabský stát.10 Ţidovská strana byla s návrhem opět souhlasná, Arabové jej ale odmítli. I přes arabské protesty byl hlavními představiteli sionistického hnutí stát Izrael vyhlášen, a to 14. 5. 1948 – den před oficiálním ukončením britského mandátu. Jiţ následující den po vyhlášení ţidovského státu na původním arabském území vypuknul střet, kdy namísto ustupujících britských jednotek na území Palestiny vnikla vojska pěti okolních arabských států. Následovala řada ozbrojených konfliktů, vyvolaných postupně jednou i druhou stranou, v nichţ byly zároveň angaţovány i světové velmoci a mezinárodní organizace. Ţidé si během těchto ozbrojených konfliktů dokázali svůj stát vţdy nejen ubránit, ale dokonce svá území i rozšířili.11 Nespokojenost lidu se státním systémem, špatná ekonomická situace a pokračující problémy s uprchlíky a ţidovskými osadami vedly v roce 1987 k lidovému povstání – – tzv. první intifádě. Období intifády znamená všeobecné nepokoje především ze strany arabského obyvatelstva, protestujícího proti izraelskému útlaku. Na obou 7
Britové ve snaze omezit ţidovské osidlování Palestiny, vydali tzv. Bílou listinu, která určovala pravidla pro imigraci do země. Ani tento krok ale násilným střetům nezabránil. Roku 1929 došlo například k masakru v městě Hebronu, kdy kvůli desinformaci a zmatku zavraţdili Arabové 69 Ţidů. (viz: ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina: minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. str. 46) Po dalším přílivu ţidovských osadníků do Palestiny v době nástupu německých nacistů k moci, vypukla další série arabských nepokojů, známá jako Arabská revoluce. 8 CHAPMAN, Colin. Čí je země zaslíbená?: pokračující krize mezi Izraelem a Palestinci. str. 28. 9 Jak uvádí Bernard Lewis, po odchodu Britů z Indie jiţ neměli Britové zájem se na Blízkém východě angaţovat a provádět stále nepopulárnější politiku, kritizovanou doma i v zahraničí. LEWIS, Bernard. Dějiny blízkého východu. str. 318 10 viz příloha č. 5. 11 Více o izraelsko-arabských válkách v příloze č. 6.
4
stranách aktivně vystupovali zejména radikálové a extrémisté. Kromě různých demonstrací docházelo i k četným teroristickým útokům na veřejných místech, převáţně v Jeruzalémě. Roku 1984 byl tajnými sluţbami překaţen dokonce i plánovaný útok ţidovských extremistů na mešitu Al-Aksá. Během nepokojů v období první intifády se dlouho utlačovaní Palestinci dokázali sjednotit a ujasnit si vlastní představu o svém státě v Palestině. Výsledkem bylo v roce 1988 vyhlášení samostatného palestinského státu12 v čele s Jásirem Arafatem.13 Existence vlastního státu, byť zatím bez oficiálního uznání všemi zeměmi, byl pro Palestince po předchozích čtyřiceti letech ţivota uvnitř ţidovského Izraele významný moment sebeurčení. Měla být i prvním krokem k umoţnění mírového souţití ţidů a muslimů na společném, respektive sousedním území. K urovnání však zbývala a zbývá ještě daleká cesta. Dne 28.9.2000 navštívil Ariel Šaron, izraelský premiér a politik ze strany Likud, Chrámovou horu v Jeruzalémě. U svatých míst vystoupil s projevem, v němţ slíbil ţidovskému lidu, ţe bude bojovat za ţidovskou správu Chrámové hory. Tato událost vyvolala bouřlivé reakce Ţidů i Palestinců a je označována jako počátek druhé, ještě násilnější14 intifády. Palestinci odsoudili Šaronovo vyuţívání Svatých míst jako nástroje své politiky Mezi Ţidy svého politického cíle ovšem Šaron dosáhl, neboť byl v příštích volbách zvolen premiérem Izraele. V uvedeném sporu je velmi obtíţné přiznat pravdu té či oné straně či říci jednoznačně, která strana je agresorem a která obětí, neboť na výše proběhlých ozbrojených střetech 12
Přestoţe byl Palestinský stát vyhlášen roku 1988 a dodnes ho uznalo 124 států světa (viz Countries that recognize Palestine. Ma'an News Agency [online]), nejedná se o plně samostatný stát, neboť nejsou vyřešeny klíčové otázky státnosti Palestiny, především definitivní hranice jejího území a hlavní město. Na to, ţe Palestina není plnohodnotným státem, poukázal v dubnu roku 2012 i Mezinárodní trestní soud, který zamítl Palestině ţalobu na stát Izrael pro válečné zločiny během války v Gaze v roce 2009 s tím, ţe takovou ţalobu můţe podat pouze samostatný stát. Více na: Mezinárodní trestní soud: Palestinská správa není stát. Eretz.cz [online]. 13 Vyhlášení Palestinského státu bylo z velké části zásluhou Organizace pro Osvobození Palestiny. OOP je arabská organizace zaloţená roku 1964. Jejím cílem bylo vytvoření samostatného sekulárního palestinského státu. Během střetů s Izraelem se organizace zradikalizovala a organizovala násilné protesty. Strana byla populární především v pásmu Gazy a jejím nejvýznamějším představitelem se stal Jásir Arafat. Dnešním předsedou OOP je Mahmúd Abbás. KROPÁČEK, Luboš. Islámský fundamentalismus. str. 164–168. 14 Izraelské informační centrum pro lidská práva v okupovaných oblastech, B'tselem, uvádí během první intifády (1987–2000) 1,551 palestinských obětí a 421 izraelských obětí. Za období druhé intifády a následujících let (2000–2011) 4238 Palestinců a 1,096 Izraelců. Israeli-Palestinian Conflict: Deaths, 1987–2011. ProCon.org [online].
5
měli Ţidé i Arabové stejný podíl. Další otázkou je historický nárok na území Palestiny. Mají nárok na Palestinu Ţidé, kteří do oblasti přišli dříve a byli tam první? Nebo jsou více v právu Arabové, kteří oblast zabrali později, byli v ní většinových obyvatelstvem a ve skutečnosti ji spravovali ještě před sto lety, do chvíle, neţ ji získala velká západní mocnost a umoţnila svým zásahem Ţidům se do ní vrátit? Zásadní problémy činí nejen ekonomické a sociální nároky – tedy nároky na půdu, přírodní bohatství a na svůj domov, ale také na problémy víry a nároky na svatá místa obou stran konfliktu.
6
2. Izraelsko-palestinské mírové rozhovory Vleklé války Izrael i okolní státy postupně finančně vyčerpaly. Obě strany konfliktu jiţ dlouho pociťovaly nutnost ukončení válek jednou provţdy. První kroky k mírovému vyjednávání mezi Palestinci a Izraelci byly podniknuty na konci sedmdesátých let minulého století.
2.1 Vývoj mírových rozhovorů do roku 2000 Od začátku se v mírových rozhovorech angaţovala především USA. Během tzv. Opotřebovací války v letech 1967–1970 bylo uţ zcela jasné, ţe izraelsko-palestinský konflikt bude muset být řešen diplomacií a ne silou. Henry Kissinger uvádí, ţe USA v té době zprostředkovaly mírová jednání pouţitím tzv. kyvadlové diplomacie,15 kdy jednaly postupně se všemi aktéry konfliktu. Roku 1979 došlo k uzavření první mírové smlouvy mezi Izraelem a Egyptem. Za úspěchem podepsání této smlouvy stojí mimo jiné skvělá diplomacie USA v čele s prezidentem Jimmy Carterem, který o rok dříve umoţnil vyjednávání o míru v Camp Davidu. K mírovým rozhovorům pozval izraelského premiéra Menachema Begina a egyptského prezidenta Anvara as-Sadáta. Dle Chaima Herzoga byla Camp-Davidská smlouva prvním zásadním úspěchem mírových jednání.16 Výsledkem bylo mimo jiné oficiální uznání Izraele Egyptem a odsun izraelských vojáků ze Sinajského poloostrova. Ačkoli tato smlouva neřešila problém samotného Izraele s Palestinci, byla to první významná smlouva s arabskými protějšky. Podle původních plánů mělo mírové jednání pokračovat, nicméně situaci se dál nedařilo řešit jednoduchým přáním. Konec studené války na přelomu osmdesátých a devadesátých let minulého století konečně umoţnil pozvolné uvolnění mezinárodních vztahů. USA a SSSR se dařilo konečně spolu otevřeně jednat a vycházet si vstříc a na to navázalo i zklidnění celosvětově vyhroceného izraelsko-palestinského konfliktu. 15
KISSINGER, Henry. Roky obnovy. str. 315–344. HERZOG, Chaim. Arabsko-izraelské války: válka a mír na Blízkém východě od války za nezávislost v roce 1948 po současnost. str. 570. 16
7
Od roku 1991 probíhaly mírové rozhovory mezi Izraelem a arabskými státy v Madridu za účasti USA i SSSR. Roku 1992 se v Oslu konala navazující mírová konference, představující první oficiální jednání Izraelců s Palestinci. Bylo dohodnuto prozatímní vytvoření palestinské samosprávy na územích okupovaných Izraelem a došlo ke vzájemnému uznání Izraele a Organizace Osvobození Palestiny jako právoplatného zástupce Palestiny. Otázka ţidovských osad a problém Jeruzaléma byl prozatím odloţen. Na konferenci připravená smlouva byla podepsána roku 1993 ve Washingtonu za účasti amerického prezidenta Billa Clintona. Za další dva roky byla smlouva v Oslu doplněna. Izrael na jednání přislíbil stáhnout svá vojska z dalších území, aby se mohla palestinská samospráva rozšířit. Marek Čejka uvádí, ţe se však rozšířená dohoda setkala s nevolí extrémistů obou stran, které se obviňovaly z nedodrţování jednotlivých bodů smlouvy.17 Nepokoje eskalovaly aţ do atentátu na izraelského premiéra Jicchaka Rabina. Aby bylo moţné dát prozatímním smlouvám z Osla definitivní formu, sešli se v červenci roku 2000 znovu v Camp Davidu Ehud Barak, premiér Izraele, a Jásir Arafat, prezident palestinské samosprávy, opět pod záštitou Billa Clintona. Přestoţe se očekával úspěch jednání, Barak s Arafatem se bohuţel neshodli v otázce Jeruzaléma (který chtěli – včetně centrálního Starého města – oba pod svou výlučnou správu), ani v otázce konečné velikosti území státu Palestina a jeho hranic. Také problém palestinských uprchlíků zůstal nedořešen. Rozhovory tak selhaly a výsledkem bylo opětné zhoršení vztahů mezi Izraelem a Palestinskou samosprávou. Období druhé intifády od konce roku 2000 představuje další sérii nepokojů a střetů mezi Palestinci a Izraelci a další prohlubování propasti mezi názorově odlišnými stranami. USA na tyto události zareagovaly svoláním summitu do egyptského Šarm aš-Šajchu roku 2000. Prezident Clinton se pokusil znovu zprostředkovat mírové rozhovory, summit však skončil bez výsledku.
17
ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina: minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. str. 190.
8
Po roce 2000 se dynamika mírových jednání sníţila. Velmoci, původně uplatňující v regionu své strategické zájmy, do určité míry zredukovaly své aktivní působení. Zčásti v souvislosti se sloţitou situací, především ale s přednostní potřebou řešit své vnitrostátní problémy plynoucí z ekonomických recesí, politických změn a pod.
2.2 Mírové rozhovory od roku 2000 po současnost V lednu roku 2001 zprostředkoval v sinajském městě Taba americký prezident Bill Clinton poslední izraelsko-palestinské mírové jednání své kariéry. Probíraly se všechny klíčové problémy konfliktu, přesto se účastníci na ţádném neshodli a rozhovory skončily znovu neúspěšně.18 V březnu téhoţ roku byl zvolen izraelským premiérem Ariel Šaron. Tento bývalý generál prosazoval zpočátku krajně radikální politiku Izraele, podporoval izraelský nacionalismus a prosazoval výstavbu dalších ţidovských osad. Nedlouho po jeho zvolení do úřadu odsouhlasil vybudování bezpečnostní bariéry kolem Izraelského státu, která doposud patří mezi nejkontroverznější otázky izraelsko-palestinského konfliktu. Postupem času se jeho politika umírnila. Dne 24. června 2002 byl z iniciativy amerického prezidenta George W. Bushe ml. navrţen nový mírový dokument, tzv. Cestovní mapa pro mír. Za pomoci dalších prostředníků, Evropské unie, Ruska a OSN, byla tato smlouva podepsána jak Izraelem, tak i vedením palestinské samosprávy. Obě strany konfliktu se zavázaly k mírovému snaţení, ukončení násilí a provedení vzájemných ústupků. Dle Lincolna Chafeeho však bohuţel plán Cestovní mapy nebyl dodrţen a její cíle stále nejsou dosaţeny.19 Výraznou změnu v politice Palestiny přinesl její nový prezident, Mahmúd Abbás, který nahradil Jásira Arafata v roce 2004. Na rozdíl od Arafata, který byl často
18
Podrobně o výsledcích jednání v Tabě na: EU description of the outcome of permanent status talks at Taba. HAARETZ.com 19 CHAFEE, Lincoln. President Bush's Road Map to Middle East Peace: A Promise Unfulfilled. Brown Journal of World Affairs.
9
kritizován za svůj radikální postoj k Izraeli, prosazuje Mahmúd Abbás umírněnější politiku na základě diplomacie. Překvapivou výhrou radikální organizace Hamás20 ve volbách na palestinském území roku 2006 opět došlo k ozbrojeným střetům mezi Palestinci a Izraelci. Hamás ovládl Pásmo Gazy, kde vytvořil svou základnu pro útoky na Izrael. Na konci roku 2007 proto Izrael pro zajištění své bezpečnosti zareagoval blokádou Gazy. Kvůli přísným kontrolám dovozu zbraní a jiných nebezpečných zásob do Pásma Gazy docházelo ale také k zadrţování humanitární pomoci a potravin, za coţ byl Izrael kritizován celým mezinárodním společenstvím. Střet s Hamásem vyeskaloval roku 2008 tzv. Válkou v Gaze, během níţ Izrael po tři dny bombardoval strategické cíle pod kontrolou Hamásu. Po celosvětových protestech ukončily obě strany vojenské akce a Izrael stáhl z Gazy svoje vojáky. V roce 2006 musel Izrael čelit útokům Hizballáhu,21 Libanonské proti-izraelské politické organizaci, která stála za raketovými útoky na izraelská města. Izrael na tuto agresi zareagoval bombardováním, které ukončil aţ po iniciativě OSN, ţádající mír. Po těchto nepokojích se podařilo prezidentu George W. Bushovi ml. v listopadu roku 2007 zprostředkovat mírové rozhovory, kdyţ pozval následujícího roku premiéra Izraele, Ehuda Olmerta, a prezidenta státu Palestina, Mahmúda Abbáse, na mírovou konferenci do amerického města Annapolis. Na této konferenci obě strany poprvé oficiálně vyjádřily společnou touhu po míru a ochotu dělat vzájemné ústupky. S volbou nového premiéra Izraele se ovšem izraelsko-palestinský mírový proces opět zpomalil. Současný premiér Benjamin Netanjahu byl jiţ podruhé do úřadu zvolen roku 2009. Na rozdíl od svého předchůdce Ehuda Olmerta není příznivcem vyjednávání s Palestinci, je oponentem dohod z Osla a zároveň radikálním zastáncem jednotného ţidovského Jeruzaléma a současných hranic Izraele. Kritizoval také stahování izraelských vojáků z území státu Palestina. Na konci roku 2009 sice 20
Hamás je palestinská sunnitská politická strana, zaloţená roku 1987. Hamás působí nejen v politice, ale je nechvalně známý také pro své vojenské a teroristické útoky proti Izraeli a jeho spojencům. 21 Hizballáh je libanonské šíitské politické hnutí zaloţené roku 1982, která se společně s Hamásem podílí na ozbrojených útocích na Izrael a další nemuslimské nepřátele. Stejně jako Hamás je i Hizballáh napojen na síť islámských radikálních teroristů a extrémistů, s kterými koordinuje své akce.
10
prokázal Arabům dobrou vůli, kdyţ vyhlásil desetiměsíční moratorium na výstavbu dalších ţidovských osad, prodlouţit tuto dobu ovšem nechtěl. Momentálně prosazuje ostrou politiku vůči íránskému jadernému programu, o které tvrdí, ţe je smrtelnou hrozbou pro Izrael, a hrozí aktivní vojenskou intervencí. Na základě stále naléhavější nutnosti řešit světovou jadernou bezpečnost se konal v roce 2010 pod záštitou amerického prezidenta Baracka Obamy ve Washingtonu jaderný summit, kde mezinárodní společenství projednávalo moţnosti znemoţnění zneuţití jaderných zbraní (kromě Íránu mohou vyvíjet jaderné zbraně pro vojenské účely také v Pákistánu a Severní Koreji). Státy na summitu přijaly opatření k zamezení získávání jaderných materiálů nepovolanými osobami a další bezpečnostní postupy. Prezident Obama jasně vyjádřil podporu Izraele, kdyţ 18. února 2011 USA vetovaly rezoluci Rady bezpečnosti OSN, odsuzující výstavbu ţidovských osad na palestinském území. Americký prezident vyjádřil také souhlas s jednotným ţidovským Jeruzalémem. To samozřejmě zvedlo arabskou vlnu kritiky a zkomplikovalo opět palestinsko-izraelské mírové rozhovory. Izraelský premiér Netanjahu ale za podporu USA poděkoval22 a vyjádřil nespokojenost s přemírou angaţovanosti mezinárodních organizací v konfliktu, který by dle jeho názoru měli řešit pouze Izraelci s Palestinci. V lednu 2012 proběhl pokus o znovuzavedení mírových rozhovorů v jordánském městě Ammánu. Obě strany vyjádřily svou ochotu znovu probrat všechny dílčí problémy konfliktu. Na konci ledna byla ale jednání přerušena, neboť strany nebyly schopny ustoupit ve svých stanoviscích. Během dubna 2012 naléhaly opět OSN, EU, USA a Rusko na obě strany konfliktu, aby znovu obnovily mírová jednání, jejich snaha však skončila neúspěchem. Další překáţkou mírových rozhovorů se stal dopis prezidenta Palestinské samosprávy, Mahmúda Abbáse, který poslal izraelskému premiérovi Benjaminu Netanjahuovi. Dopis obsahoval bezkompromisní poţadavky okamţitého zmraţení výstavby nových
22
U.S. vetoes Security Council resolution denouncing Israeli settlements. The Washington Post [online].
11
ţidovských osad a uznání hranic z roku 1967. Očekává se, ţe v těchto dnech premiér Netanjahu poţadavky odmítne a mírová jednání se opět na nějakou dobu zastaví. Další zostření situace se momentálně očekává mezi Izraelem a Egyptem. Během dubna roku 2012 pozastavil Egypt Izraeli přívod zemního plynu, coţ bude mít bezpochyby výrazné ekonomické dopady v zemi. Aktuálně se o situaci jedná.
2.3 Stěžejní problémy konfliktu Izraelsko-palestinský spor je v podstatě spor o území. Spor o víru, etnický spor nebo politický spor jsou problémy další, buď navazující a rozvíjející a nebo jsou pro hlavní aktéry sporu problémem víceméně podruţným23. Proč je ale zrovna toto území tak důleţité? V oblasti nenajdeme ţádné významné naleziště ropy, zemního plynu nebo jiných vzácných surovin, země není ani nijak zvlášť úrodná. Pro spor o tuto zemi neexistují ţádné výrazné ekonomické důvody, přesto se stala zdrojem mezinárodního konfliktu. Pro hlavní aktéry – tedy Ţidy a okolní arabské státy, je důleţitý především symbolický význam této oblasti. Dle Paula Johnsona mají k Palestině náboţenský vztah tři náboţenství, a to judaismus, křesťanství a islám, tedy náboţenství, sdílející stejné základní principy a mající společnou historii.24 Hebrejští Ţidé byli v Palestině první. Tuto zemi vnímají jako zemi svatou, Zemi Zaslíbenou. V Palestině se nacházejí ţidovská svatá místa, především Jeruzalém s Chrámovou horou, kde dříve stál jejich nejdůleţitější svatostánek. Pak byli ovšem z Palestiny z největší části dobyvateli vyhnáni. Jako druzí se do oblasti dostali Arabové při své expanzi v sedmém století.25 I Arabové povaţují Jeruzalém a Chrámovou horu za své svaté místo, důleţité pro
23
Jiného názoru je Samuel Huntington, který ve své publikaci Střet civilizací naopak uvádí, ţe primárním problémem střetu Západních a islámských zemí je právě náboţenství. HUNTINGTON, Samuel P. Střet civilizací: boj kultur a proměna světového řádu. str. 248. 24 JOHNSON, Paul. Dějiny židovského národa. str. 127, 143, 161. Judaismus bylo první náboţenství, které praktikovaly hebrejské kmeny na území dnešní Palestiny přibliţně od 13. st. př. n. l. (Viz příloha č. 1.) Během prvního století našeho letopočtu se z judaismu oddělilo křesťanství na základě učení ţidovské sekty, kterou vytvořil Jeţíš Nazaretský. Islám vzešel také z judaismu, kdyţ se s judaismem Mohamed setkal při svých cestách do ciziny, ale rychle se vyhranil v samostatné náboţenství. (Viz příloha č. 2.) 25 Viz příloha č. 2.
12
jejich islámské náboţenství. Jako poslední si v 10.–12. století přechodně nárokovali právo na zemi (a zejména Jeruzalém) křesťané, vnímající je jako místo spjaté s osobou Jeţíše, místo jeho narození, působení, umučení a jeho nanebevstoupení. Křesťané se několikrát pokusili o znovuzískání Palestiny silou během kříţových výprav. Na nějakou dobu dokonce skutečně Palestinu ovládli, pak byli ale Araby opět vytlačeni a od 14.století křesťané o Palestinu jiţ vojensky neusilovali. Ţidé na Palestinu a na Jeruzalém ovšem nikdy nezapomněli. Po celé období diaspory přebývaly v Palestině malé skupiny Ţidů a v průběhu času se další Ţidé do Palestiny stěhovali. Colin Chapman uvádí, ţe Chrámová hora a Zeď nářků – zbytky původního Šalamounova chrámu – nepřestaly být centrálním místem jejich náboţenství, kam věřící Ţidé vysílali všechny své modlitby.26 Po zaloţení Izraele roku 1948 nastal spor mezi Ţidy a Araby o svatá místa, a to především spor o Jeruzalém. Ţidé si nárokují Jeruzalém jako své nejsvětější místo, centrální pro celý judaismus. Muslimové ovšem Jeruzalém také povaţují za své svaté město, a to třetí nejsvětější, po městech Mekka a Medina. Z důvodů víry, ale i z dalších strategických důvodů, by Ţidé chtěli mít Jeruzalém pod svou výhradní správou a mít jej i oficiálně jako hlavní město Izraele. Poukazují na fakt, ţe islám má na rozdíl od judaismu ještě další dvě svatá města. Muslimové se však Jeruzaléma vzdát nechtějí. O počtech svatých míst se pochopitelně těţko vedou diskuze, neboť jejich hodnota není vyčíslitelná. Rozporuplná je i otázka současného státu Izrael. Bylo zaloţení státu Izrael v oblasti Palestiny vůbec legitimní? Mnoho etnických skupin, dokonce i národů, jako jsou dnes například Kurdové, svůj stát zaloţit nemůţou, protoţe v obydlené oblasti se smíšeným obyvatelstvem jsou takové snahy extrémně těţké aţ nemoţné. Vzniku státu Izrael ve své době nahrály válečné události a ţidovská tragédie v souvislosti s šoa. Dnes je jiţ zřejmě bezpředmětné o legitimitě Izraele pochybovat, obzvlášť proto, ţe byl uznán většinou států světa. Nicméně pro některé arabské země a většinu samotných
26
Ţidé se v mnoha svých nejdůleţitějších modlitbách během svých svátků i v kaţdodenních modlitbách modlí k Jeruzalému – například modlitba "Příští rok v Jeruzalémě" se odříkává několikrát během svátku Pesach. CHAPMAN, Colin. Čí je země zaslíbená?: pokračující krize mezi Izraelem a Palestinci. str. 50
13
Palestinců je stát Izrael, zaloţený na území, které bylo do té doby jejich vlastní, vnímán jako stát vetřelecký, a dodnes vidí v Izraelcích agresivní okupanty. Od samotného vzniku Izraele překvapili Izraelci okolní arabské státy svým odhodláním a vojenskou připraveností. Úspěšně svůj stát ubránili během prvních střetů o nezávislost, ubránili se Egyptu během Suezské války i Jom kipurské války, dokonce během těchto střetů výrazně zvětšili svá území. Z některých těchto nově zabraných území se později stáhli, jiné oblasti (jako jsou například Golandské výšiny) si ponechali ze strategických důvodů. Palestinci, arabské státy, ale i některé západní mocnosti a organizace, vytýkají Izraeli přehnané pouţití síly jak během ozbrojených střetů s arabskými státy, tak i během zásahů proti izraelsko-palestinským nepokojům ve vlastní zemi. Z pohledu Izraele nešlo však nikdy o nic menšího, neţ o obranu své vlastní existence. Nelze popřít, ţe Izrael je ze všech stran obklopen naprosto nepřátelským prostředím, kdy je denně ohroţován nepřátelskými útoky. Jeho samotné přeţití tak závisí – z jeho vlastního pohledu – na preventivních zákrocích a tvrdých opatřeních. Stejně jako Ţidé, tak i Arabové dnes a denně pouţívají násilí proti druhé straně. Na rozdíl od judaismu, který nikdy nebyl misijní (tzn. nesnaţil se nikdy o jiné neţ samovolné konvertování lidí jiné víry na judaismus), je islám pravým opakem. Některé radikální větve islámu dokonce uznávají násilí jako regulérní prostředek k šíření své víry.27 I to lze spatřovat jako důvod, proč arabské státy inklinují k pouţití násilí k prosazení svých zájmů. Například íránský prezident Mahmúd Ahmadínedţád opakovaně veřejně ţádá zničení Izraele a odsun Ţidů do Kanady, Evropy nebo na Aljašku.28 Írán nikdy Izrael neuznal a nepovaţuje ho za právoplatného člena mezinárodního společenství.29
27
Džihád. str.5. Iranian president ahmadinejad calls again to destroy israel. US Fed News Service. 29 Z 22 členů Ligy arabských států uznal stát Izrael pouze Egypt a Jordánsko. Mauritánie Izrael uznává, ale přerušila s ním roku 2010 diplomatické styky. 28
14
2.3.1 Jeruzalém Jak jiţ bylo řečeno, největším dílčím problémem izraelsko-palestinského konfliktu je pravděpodobně otázka Jeruzaléma. Jeruzalém je pro Ţidy i Araby náboţenským centrem, Svatým městem, určeným k osobním niterním modlitbám, klidu a míru. Bohuţel opak je pravdou. Jeruzalém je v současnosti nebezpečné město, kde se shromaţďují ţidovští i muslimští extrémisté, nacionalisté, náboţenští fundamentalisté a teroristé, bojující za svá přesvědčení. Pouliční střety, útoky, drobné nepokoje a politické provokace jsou na denním pořádku. Břetislav Tureček poukazuje na fakt, ţe i z tohoto důvodu nemá v Jeruzalémě svoje velvyslanectví ţádný stát světa.30 Jeruzalém byl od svého vzniku v 3.–4. tisíciletí před naším letopočtem31 územně jednotné město. Vedle sebe zde po staletí ţili ţidé, muslimové i křesťané v relativním míru. Se zaloţením Izraele se však situace změnila. Podle původního plánu OSN měl být Jeruzalém pod mezinárodní správou (tzv. corpus separatum). Po válkách o nezávislost byl však Jeruzalém rozdělen mezi Ţidy a Araby tak, ţe západní část města připadla pod ţidovskou správu a východní část včetně Starého města si zabrali Arabové. Hranice mezi ţidovskou a muslimskou částí města byla střeţená vojáky. Po Šestidenní válce spadl celý Jeruzalém včetně svatých míst pod izraelskou správu. Původní ţidovský Chrám je zbořen, přesto mají Ţidé k místu, kde se kdysi nacházel, jakýsi zvláštní vztah, který je i přes absenci samotného Chrámu naprosto zásadní.32 Bohuţel na Chrámové hoře v Jeruzalémě se v současnosti nacházejí dvě z nejvýznamnějších muslimských svatyní, mešita Al-Aksá a Skalní dóm. Tato skutečnost není ţádná náhoda, ale vyplývá z propojené historie ţidů a muslimů ve starověku, kdy se čerstvě oddělil islám od judaismu.33 Blízkost nejposvátnějších míst
30
TUREČEK, Břetislav. Nesvatá válka o Svatou zemi: málo známá zákoutí nelítostného boje mezi Židy a Araby. str. 128. 31 Timeline for the History of Jerusalem. Jewish virtual library [online]. 32 LEHMANNOVÁ, Zuzana. Paradigma kultur. str. 154. Zničení Chrámu je pro Ţidy velkou tragédií, která se připomíná během mnoha ţidovských svátků. K Chrámu se Ţidé obrací při všech svých modlitbách, neboť skrze toto místo jsou spojeni s Bohem. 33 Korán. str. 252. V súře č. 17, "Noční cesta", se popisuje, jak Mohamed vykonal během jedné noci, kdy ho navštívil archanděl Gabriel, cestu do nebes, na která vystoupil z "nejvzdálenější mešity". Tato mešita byla podle pozdějších výkladů situována na Chrámovou horu v Jeruzalémě, kde v osmém století nechal chalífa Umajad al-Wálid vystavět mešitu Al-Aksá.
15
obou náboţenství znamená samozřejmě obrovské problémy, počínaje věčnými debatami ohledně nároku na Chrámovou horu, kde se tato posvátná místa nachází, a násilnými teroristickými útoky v celém Jeruzalémě konče. Přestoţe je dnes Jeruzalém oficiálně opět sjednocený, neviditelná bariéra mezi Ţidy a Araby je ve městě stále patrná. Marek Čejka uvádí, ţe se obě skupiny drţí odděleně a navštěvují pouze své čtvrti34. Dokonce i izraelské vedení města má dvojí metr při rozhodování o financování veřejných statků a metodách všeobecné správy města v různých čtvrtích. Břetislav Tureček poukazuje na fakt, ţe jsou ţidovské části města upřednostňovány před arabskými, coţ přispívá k další nespokojenosti obyvatel ve městě.35 Je pochopitelné, ţe obě strany by chtěly dostat Jeruzalém pod svou výhradní kontrolu. Izrael si vytvořil plán na osidlování Jeruzaléma ţidovskými osadníky a doufal, ţe brzy bude v Jeruzalémě naprostá většina Ţidů. Zároveň vybudoval prstenec ţidovských osad kolem Jeruzaléma, aby si pojistil své postavení a zabránil případným snahám Palestinců o další dělení města. Tento plán však stále nepřináší výsledky. V Jeruzalémě pořád ţije velký počet Palestinců a v ulicích Jeruzaléma stále není klid. Obě strany sporu si uţ začínají uvědomovat, ţe jim nezbude jiná moţnost neţ se dohodnout na kompromisu. Buď bude třeba město opět rozdělit, nebo zřídit společnou vládu nad městem. Dle Adnana Abdelrazeka kritizují momentální situaci, kdy Izrael má Jeruzalém pod svojí svrchovanou kontrolou, Palestinci i celé mezinárodní společenství.36 Existují tři moţná řešení. Buď by se Izrael vzdal své suverénní vlády v Jeruzalémě ve prospěch některé mezinárodní organizace (pravděpodobně OSN), nebo Jeruzalém zůstane pod suverénní správou jednoho ze dvou států, Izraele nebo Palestiny, ovšem za nových
34
ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina: minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu str. 137. 35 TUREČEK, Břetislav. Nesvatá válka o Svatou zemi: málo známá zákoutí nelítostného boje mezi Židy a Araby. str. 133. 36 ABDELRAZEK, Adnan. A UN Perspective on the Status of Jerusalem. Palestine-Israel Journal of Politics, Economics & Culture.
16
dohodnutých podmínek. Třetí moţností je, ţe se na vedení Jeruzaléma budou podílet oba státy společně.37 Mezinárodní správa Jeruzaléma byla jiţ několikrát navrhována Organizací spojených národů, nikdy však nebyla přijata ani Izraelem, ani Palestinci. Bylo navrţeno několik variant moţné mezinárodní kontroly města. První varianta by znamenala mezinárodní kontrolu celého města. Starostou Jeruzaléma by byla nestranná osoba volená mezinárodní organizací, kdeţto členové rady města by byli voleni samotnými občany Jeruzaléma tak, aby měli Izraelci a Palestinci shodné zastoupení. Soudy v Jeruzalémě by byly nestranné a nezávislé. Tato varianta byla OSN navrhnuta uţ v roce 1947, nepodařilo se ji však prosadit. Druhá a třetí varianta mezinárodní správy Jeruzaléma by zahrnovala mezinárodní kontrolu pouze ve Starém městě, respektive jen Svatých míst. Druhým řešením situace v Jeruzalémě je zachování suverenity Izraelců nebo Palestinců v celém jednotném Jeruzalémě. I toto řešení má několik moţných variant. První, pro Izrael nejschůdnější varianta, představuje pokračující svrchovanou vládu Izraele nad celým Jeruzalémem s tím rozdílem, ţe by Palestinci obdrţeli rozšířené pravomoci – například menšinovou pozici v radě města. Přestoţe by toto řešení situace znamenalo určité zlepšení pro palestinské občany Jeruzaléma, není pravděpodobně ideální. Suverénní vláda Palestinců se v momentální situaci nezdá jako reálná moţnost. Ideálním řešením by byla společná vláda Izraelců s Palestinci. I zde se nabízí několik moţností. První by znamenala naprostou spolupráci při správě města, společnou radu a společné vedení města, stejné pravomoci při rozhodování a stejný počet hlasů ve všech věcech, týkajících se kontroly Jeruzaléma. Stejná práva a povinnosti by měli také izraelští i palestinští občané. Druhá moţnost by byla zavést dva oddělené magistráty Jeruzaléma, rozhodující samostatně, ale ve vzájemném souladu nad všemi otázkami sjednoceného města. Poslední variantou by bylo rozdělit město na dvě části se svými vlastními orgány – tzn. fakticky rozdělit Jeruzalém na dvě různá města.
37
SHASH, Taher. The Struggle for Jerusalem and Proposed Solutions. Palestine-Israel Journal of Politics, Economics & Culture.
17
Společnou vládu Izraelců s Palestinci vidí jako nejlepší řešení i William James Stover, expert na izraelsko-palestinský konflikt. Za nejvhodnější by povaţoval vznik izraelsko-palestinského kondominia.38 Reálnost tohoto řešení dokládá na mnoha případech fungujících kondominií po celém světě, například Britsko-egyptské kondominium v Súdánu v letech 1886–1956 nebo Britsko-francouzské kondominium v Nových Hebridech v letech 1906–1980.39 V současné době ale podobnou změnu v Jeruzalémě pravděpodobně nelze očekávat. Izrael ani Palestina nejsou schopni se shodnout na společném kompromisu, a s největší pravděpodobností můţeme očekávat, ţe si Izrael svou suverenitu v Jeruzalémě ponechá. Mohl by ale postupně sám souhlasit nebo být mezinárodním společenstvím donucen k většímu zapojení Palestinců do správy města.
2.3.2 Palestinští uprchlíci Z faktu, ţe Izrael během střetů v celé druhé polovině dvacátého století nabyl velká území, odkud byli původní Palestinští obyvatelé zčásti buď vyhnáni, nebo sami před boji uprchli, vyplývá od začátku problém, co s těmito uprchlíky. Jen během první izraelsko-palestinské války v roce 1948 opustilo své domovy statisíce Palestinců. Dnes je u speciální organizace UNRWA (United Nations Relief and Works Agency) registrováno na 5 milionů palestinských uprchlíků,40 z nichţ přibliţně jedna třetina z nich ţije v uprchlických táborech, dvě třetiny ţijí v nových domovech v okolních státech nebo kdekoli, kde najdou útočiště. Tito lidé ztratili své domovy, přišli o svůj majetek, ztratili původní práci a nyní se snaţí přeţít, jakkoli to jde. Podle Colina Chapmana Izrael odmítá, ţe by vyhánění původních palestinských obyvatel zamýšlel,41 přesto to byl nepochybně Izrael, který se snaţil arabské obyvatele nenásilně, přesto rozhodně ze svého nově nabytého území vytlačit.
38
Kondominium je výraz pro spoluvlastnictví nebo území pod společnou svrchovanosti více států (viz http://slovnik-cizich-slov.abz.cz/). 39 STOVER, William James a Marina MANKARYOUS. SOVEREIGNTY OVER JERUSALEM: A LEGAL SOLUTION TO A DISPUTED CAPITAL. International Journal on World Peace. 40 Palestine refugees. UNRWA [online]. 41 CHAPMAN, Colin. Čí je země zaslíbená?: pokračující krize mezi Izraelem a Palestinci. str. 81.
18
Problém palestinských uprchlíků42 uţ trvá přes šedesát let a stále není vyřešen. Elia Zureik uvádí, ţe se izraelský a palestinský pohled na věc velmi liší, ať uţ v počtu uprchlíků43 a nebo v příčině jejich migrace ze svých původních domovů. Izrael tvrdí, ţe odchod Palestinských obyvatel byl dobrovolný a předtím, neţ někde došlo k vojenské intervenci, Izrael obyvatele vţdy varoval. Palestinci ovšem vidí v Izraeli agresora a odsunutí původních obyvatel jako nespravedlnost. Dle Marka Čejky přispěla k ještě většímu chaosu v mnoha případech arabská propaganda,44 která ochotně zveřejňovala jakékoliv příklady izraelského násilí a vyvolávala tak v lidech strach. Zájem Izraele na odsunutí původních obyvatel se přesto nedá popřít, protoţe uvolnění prostoru po původních obyvatelích nahrává situaci k vytvoření nových ţidovských osad a v oblastech dochází k vítané změně demografického poměru obyvatelstva. Dle statistik UNRWA téměř 1,5 milionu palestinských uprchlíků přebývá aktuálně v 58 registrovaných uprchlických táborech v pásmu Gazy, oblasti Západního břehu Jordánu, v Jordánsku, Libanonu a Sýrii.45 Ţivot v těchto táborech je velmi obtíţný. Uprchlíci bojují s chudobou, špínou, nedostatkem základních potravin, léků a dalších nutných věcí denní potřeby. Mezinárodní společenství včetně OSN dlouhodobě vyvíjí tlak na Izrael, aby se situací začal intenzivně zabývat. Teoreticky se nabízejí tři moţnosti řešení. První moţnost je umoţnit uprchlíkům návrat do své původní domoviny, samozřejmě pokud si to přejí. K této moţnosti se Izrael staví v současnosti odmítavě, neboť v zemi údajně jiţ není místo pro miliony dalších obyvatel. Palestinci ovšem poukazují na fakt, ţe Izrael nemá problémy
42
Pojem "palestinský uprchlík" je definován organizací UNRWA jako "osoby, jejichţ normální místo pobytu byla v rozmezí červen 1946 aţ květen 1948 Palestina, a které ztratily současně svůj domov a ţivobytí v důsledku izraelsko-arabského konfliktu" Palestine refugees. UNRWA [online]. 43 ZUREIK, Elia. Palestinian Refugees and Peace. Journal of Palestine Studies. str. 5–17. Odhadovaný celkový počet Palestinských uprchlíků se dle izraelské vlády pohybuje mezi 520–570.000 osobami, podle Palestinců v rozmezí 714–850,000 osob. 44 ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina: minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. str. 74. 45 UNRWA in figures. UNRWA [online]. UNRWA je organizace spadající pod OSN, která se zabývá Palestinskými uprchlíky, zaloţená roku 1948. Pomáhá Palestinským běţencům najít práci, bydlení, pomáhá zajistit vzdělání a důstojnou ţivotní úroveň v táborech. Další informace viz www.unrwa.org.
19
s neustálým přílivem ţidovských osadníků, zatímco pro palestinské uprchlíky místo není. Druhá moţnost je přesvědčit okolní hostitelské státy těchto uprchlíků, aby je přijaly za své občany. Kvantum uprchlíků však představuje pro zmíněné státy dodatečnou ekonomickou zátěţ a proto je zatím nastálo přijmout nechtějí. Třetí, nejhorší moţností, by bylo uprchlíky přesídlit do jiných okolních států. To by pro přesunované Palestince znamenalo nepochybně výraznou duševní zátěţ a finanční výdaje by tím rovněţ nebyly vyřešeny. Palestinské vedení by se mělo oprostit od začarovaného kruhu hledání viníků a zřejmě hledat větší pomoc u spřátelených arabských států. Více by se také mělo spolupracovat s palestinskými běţenci jako takovými a jednat v jejich zájmu, neboť velká část těchto lidí se pravděpodobně zpět do Palestiny jiţ vrátit nechce a raději by zůstali občany svých hostitelských zemí. Na finanční stránce výstavby nových domovů pro běţence by se pak měl podílet nejspíš jak sám stát Izrael, tak i širší mezinárodní pomoc.
2.3.3 Židovské osady Budování ţidovských osad na nově nabytých územích představuje další významný problém izraelsko-palestinského konfliktu, který bude potřeba vyřešit. Osidlování území bylo a stále je podporováno vládou, která má pochopitelně zájem na zabezpečení strategických míst v zemi. Motivy Ţidů, nově se usazujících v dobytých oblastech, jsou tak vlastně dvojí. Dle Marka Čejky zemi osidlují z buď náboţenských důvodů, protoţe věří, ţe se tímto naplňuje Boţí vůle o obnoveném Izraeli, anebo z čistě pragmatických důvodů, protoţe jim tam vláda poskytne různé výhody.46 Ta první skupina – hluboce věřících lidí – je obvykle velmi nesnášenlivá k Palestincům, coţ vyvolává dodatečné problémy. Druhá skupina osadníků se leckdy ocitne v konfliktu s původním obyvatelstvem z různých důvodů také, aniţ by si to přála a problémy vyvolávala. Střety mezi původními palestinskými obyvateli a novými ţidovskými osadníky se pak stávají záminkou, která eskaluje napětí a představuje překáţku v dílčích jednáních o dosaţení míru. 46
ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina: minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. str. 125.
20
Mezinárodní společenství stále víc tlačí na Izraelskou vládu, aby situaci vyřešil. Bohuţel však Izraelský postoj není stále jednotný. Dror Etkes poukazuje na to, ţe jednotliví politici se dosud liší ve svých názorech na ţidovské osady.47 Izraelská vláda se nemůţe domluvit, zda podporovat pouze stávající ţidovské osady na palestinském území, zda podpořit navíc i výstavbu nových osad, nebo naopak zda ţidovské osady na okupovaném území postupně rušit a osadníky přesouvat na území Izraele. Po roce 2000 Izrael několikrát oficiálně zmrazil podporu nové výstavby osad, přesto dosavadní osady dále rostly nejen, co se týče zabraného území, ale i podle počtu obyvatel v nich ţijících. Pokud chce Izrael opravdu dospět ke smíru, výstavba nových ţidovských osad zřejmě jiţ nepřipadá v úvahu. Dalo by se však diskutovat o zachování osad stávajících. V podstatě existují jen dvě moţná řešení této kontroverzní otázky. Buď dají obě strany souhlas s ponecháním stávajících osad, coţ znamená také svolení s trvalým přirozeným růstem obyvatel, anebo se budou muset ţidovské osady postupně rušit a obyvatelé budou muset být evakuováni. Toto téma bylo veřejně diskutováno v roce 2010 v Jeruzalémě jak se zástupci obou stran konfliktu, tzn. Izraelců i Palestinců, tak i za přítomnosti dalších účastníků všech národů, diplomatů a zástupců států a médií.48 Přítomní Palestinci49 se vyjádřili pro okamţité zastavení výstavby nových ţidovských osad a zahájení okamţité evakuace ţidovských obyvatel zpět do území Izraele. I izraelská vláda si uvědomuje, ţe problém osad nemůţe odkládat donekonečna a musí začít vyjednávat. Izraelský ministr sociální péče a sociálních sluţeb Jicchak Herzog na konferenci s výhradami připustil, ţe souhlasí s opatrným a promyšleným rušením ţidovských osad a evakuací osadníků, alespoň do doby, neţ se Izrael s Palestinci
47
ETKES, Dror. A Barrier to the Two-State Solution?. Palestine-Israel Journal of Politics, Economics & Culture. 48 Přepis nejdůleţitějších projevů, týkajících se ţidovských osad a jejich řešení, na: PIJ Policy Papers and Conference on Israeli Settlements, Gaza and the Palestinian Refugees and the Two-State Solution. Palestine-Israel Journal of Politics, Economics & Culture. 49 Na konferenci tento názor vyslovil především Ziad AbuZayaad, editor Palestinsko-Izraelského deníku viz poznámka pod čarou č. 45.
21
dohodnou na definitivním řešení. Jicchak Herzog uvádí, ţe v první řadě je potřeba určit konečné hranice Palestinského státu, aby bylo jasné, které ţidovské osady je potřeba zrušit a které ne. Závěrem konference řečníci shrnuli své společné stanovisko. Izraelské osady na arabské půdě (na Západním břehu Jordánu, v oblasti Golanských výšin a ve Východním Jeruzalémě) jsou ilegální a jsou jednou z největších překáţek k dosaţení míru mezi Palestinou a Izraelem. Pro vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu bude potřeba proces výstavby ţidovských osad obrátit a všechny ilegální osady dle mezinárodního práva budou muset být odstraněny.50
2.3.4 Stát Palestina, problém hranic Nedořešenou otázkou zůstává také mezinárodní statut Palestiny a spor o její státnost. Odborníci na mezinárodní právo nejsou ve svých názorech na věc jednotní. Všeobecně je zastáván názor, ţe Palestinská samospráva státem se všemi atributy není. Dle klasické definice je stát určen svým obyvatelstvem a svým územím vymezeným hranicemi. Dále musí být vnitřně organizovaný, mít svou vládu a vystupovat jako suverénní jednotka mezinárodního společenství. Podle této definice není státem ani Palestina ani Izrael, neboť nejsou dořešené jejich společné hranice. Přesto Izraeli státnost dnes nikdo neupírá. Palestina a Izrael se dodnes vzájemně neuznaly. Politická existence státu však nezáleţí na jeho uznání jinými státy. Ačkoliv stát Palestina nemá oficiální statut státu, přesto působí jako suverénní člen mezinárodního společenství: má statut pozorovatele v OSN, je členem některých mezinárodních organizací (např. od října 2011 je členem UNESCO) a má oficiální zastupitelství v řadě států (včetně v ČR). Hranice současného Izraele prošly v historii několika desetiletí dramatickými změnami. V první polovině dvacátého století připravili sionisté několik návrhů na územní podobu budoucího státu Izrael. V roce 1937 předloţila britská tzv. Peelova
50
Úplné znění viz poznámka pod čarou č. 45.
22
komise51 první konkrétní návrh na rozdělení území Palestiny mezi Izraelce a Palestince. Ţidé tento návrh s výhradami přijali, Arabové ho ale odmítli. V roce 1947, ještě před oficiálním ukončením britského mandátu Palestina, vypracovala OSN nový plán rozdělení území.52 Paul Johnson uvádí, ţe podle tohoto plánu Ţidům připadla města s početnými ţidovskými menšinami a oblasti s menší koncentrací arabského obyvatelstva, aby nedocházelo k vyhánění původních osadníků.53 Ţidé opět na tento návrh přistoupili, Arabové ho ale znovu odmítli, protoţe měli v úmyslu vytlačit Izraelce silou. Dle Johnsona po arabsko-izraelské válce o nezávislost v roce 1948 ovládl Izrael 80 procent oblasti, připadající na oba státy.54 Arabům zůstalo pouze Pásmo Gazy (okupované Egyptem) a Západní břeh Jordánu (obsazený Jordánskem). Hranice příměří, později citovaná jako Zelená linie, ovšem arabskou stranou jakoţto hranice státu v té době uznána nebyla a zástupci Palestinců poţadovali na Izraeli navrácení území dle plánu OSN z roku 1947, které ovšem předtím odmítli. Následné vojenské střety ani mírová jednání spor o izraelsko-palestinských hranicích dosud nerozřešilo. Během Šestidenní války v roce 1967 se Izraeli podařilo získat arabskou část Jeruzaléma včetně Starého města, čímţ si zajistil jednotné hlavní město pod svou správou.55 Obsadil také celý Západní břeh Jordánu, pásmo Gazy, tzv. Golanské výšiny na jihu Sýrie (z hlediska obrany Izraele významnou strategickou oblast a hlavní zdroj pro zásobování vodou), a ovládl jiţ podruhé56 Sinajský poloostrov. Tato velká území jsou dodnes předmětem sporu. Během egyptsko-izraelských mírových jednání v Camp Davidu roku 1978 vrátil Izrael Egyptu Sinajský poloostrov a zavázal se, ţe postupně vrátí většinu zabraného území Západního břehu Jordánu Palestincům. Dokonce slíbil, ţe bude jednat o vrácení arabské části Jeruzaléma. Bohuţel se o těchto otázkách stále bez výsledku jedná. 51
Britská Peelova komise byla ustanovena pro vyšetření důvodu arabských nepokojů v Palestině v letech 1936–1939. Zároveň navrhla návrh na rozdělení Palestiny mezi Izraelce a Palestince. Viz příloha č. 7. 52 Viz příloha č. 5. 53 JOHNSON, Paul. Dějiny židovského národa. str. 512. 54 JOHNSON, Paul. Dějiny židovského národa. str. 513. 55 Více k problematice Jeruzaléma viz kapitola č. 3.3.1. 56 Poprvé Sinajský poloostrov Izrael ovládl po Suezské válce. Více v příloze č. 6.
23
Definitivní hranice států Palestina a Izrael tedy nejsou stále dořešené. Situaci komplikují jednak ţidovské osady, které Izrael vybudoval na zabraném palestinském území, a také problém Jeruzaléma. Pokud oba státy chtějí Jeruzalém za své hlavní město, ocitne se Jeruzalém pro jeden stát uvnitř cizího státu. Diskuzi o konkrétním průběhu hranic komplikuje také bariéra, kterou Izrael buduje kolem svého území.57 Pokud by se totiţ státy dohodly na jiném uspořádání, bude bariéra představovat fyzickou překáţku ustanovení hranic. Aktuální vyjednávání o hranicích se pohybuje kolem mrtvého bodu. Arabskou taktikou je vyčkávání, protoţe stále doufají v zánik Izraele nebo alespoň v lepší podmínky dohody.58 Tato taktika však dopomohla pouze k větší komplikaci situace. Obyvatelé okupovaných území se jiţ usadili a Izrael si zvykl na své území, kterého se nechce vzdát. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu projevil dobrou vůli, kdyţ v květnu roku 2011 prohlásil, ţe Izrael Palestinu uzná, pokud uzná i Palestina Izrael. Toto však bylo palestinským prezidentem Mahmúdem Abbásem důrazně odmítnuto. Yossi Beilin poukazuje na fakt, ţe se Palestina proti Izraeli domlouvá s teroristickou organizací Hamás59 a nehodlá s Izraelci jednat. Řešením této situace by byla pravděpodobně jen změna vedení států, především Palestiny, která není schopna kompromisu, ale i Izraele, který je ve svých postojích v současné době rovněţ neoblomný.
57
Od roku 2003 staví Izrael bezpečnostní bariéru oddělující Izrael od území Západního břehu Jordánu, která má chránit obyvatele Izraele před útoky arabských teroristů. 58 Arabové stále trvají na hranicích z roku 1967, coţ je stav hranic před Šestidenní válkou. Tento plán viz příloha č. 8. 59 BEILIN, Yossi, Richard HAASS, Daoud KUTTAB a Uzi LANDAU. The Debate on a Palestinian State. Time.
24
2.4 Prostředníci v izraelsko-palestinského konfliktu Hlavními aktéry izraelsko-palestinského konfliktu jsou pochopitelně samotní Izraelci a Palestinci. Nicméně, na vývoj situace působí další různě silní a aktivní hráči, kteří vývoj na Blízkém východě výrazným způsobem ovlivňují.
Velkou roli v izraelsko-palestinském konfliktu hrají velmoci, mezinárodní organizace, ale i různá uskupení a aktivisté. Nebýt zejména zmíněných velkých hráčů, byl by konflikt s největší pravděpodobností dávno vyřešen vítězstvím jedné či druhé strany sporu. Velmoci prosazovaly od začátku Studené války své strategické zájmy na Blízkém východě dodávkami zbraní, finančních prostředků a další pomoci jedné či druhé straně konfliktu, čímţ docházelo k umělému prodluţování sporu. Nástrojem mezinárodní strategie je na druhé straně i aktivní zprostředkování a zasahování do mírových jednání mezi znepřátelenými stranami, kde vyjednavačům nelze – přes respektování vlastních zájmů – upřít dobrou vůli přispět k ukončení konfliktu.
2.4.1 USA jako hlavní prostředník rozhovorů USA jsou v celé historii bezesporu jedním z nejdůleţitějších aktérů izraelskopalestinského konfliktu. V USA se usazovali Ţidé prakticky od začátku novověku. Protoţe Amerika má k přistěhovalectví zcela jedinečný přístup, Ţidé zde většinou nacházeli tolerantnější podmínky, neţ v zemích Starého kontinentu. Velké vlny ţidovských imigrantů proudily do USA od konce 19.století a zejména ve třicátých a čtyřicátých letech století dvacátého, v souvislosti s eskalací protiţidovských perzekucí před vypuknutím druhé světové války. Dle Paula Johnsona tak v Americe po válce ţilo téměř 6 milionů Ţidů.60 Tato významná minorita se dokázala aktivně prosadit ve všech sférách veřejného ţivota, a proto byl postoj USA k otázce zaloţení ţidovského státu i k otázkám izraelsko-palestinského konfliktu od začátku jasně proizraelský. Jak uvádí Lucie Hindlsová, ţidovští voliči hrají v USA významnou roli,61 a proto USA
60
JOHNSON, Paul. Dějiny židovského národa. str. 543. Na konci 70. let ţilo v USA 5 780 960 Ţidů, coţ bylo 2,7 procenta populace. 61 HINDLSOVÁ, Lucie. Dlouhá cesta k míru: (Bill Clinton a Blízký východ). str. 52.
25
poskytly Izraeli mnoho materiálních, vojenských i finančních prostředků, čímţ se Izrael stal jejich významným a strategickým spojencem v blízkovýchodním regionu. Od začátku izraelsko-palestinského konfliktu se pro mír zasazovali všichni američtí prezidenti. USA působily jako aktivní prostředník mírových rozhovorů mezi Izraelem a arabskými státy opakovaně: jen prostým výčtem to bylo v roce 1973 v Camp Davidu, r. 1991 v Madridu, r. 1992 a 1995 v Oslu, r. 2000 opět v Camp Davidu, téhoţ roku v Šarm aš-Šajchu, roku 2001 v Tabě. V roce 2002 inicioval americký prezident George W. Bush ml. plán pro řešení izraelsko-palestinské otázky, tzv. Cestovní mapa pro mír, r. 2007 zprostředkovaly USA mírové rozhovory v Annapolis, roku 2012 spolupořádaly mírový summit v Ammánu. Co se týče výsledků uvedených diplomatických aktivit, první výrazný úspěch v jednáních byla smlouva z Camp Davidu z roku 1973, které zprostředkoval prezident Jimmy Carter, a která ukončila válku s Egyptem.62 Cenným zprostředkovatelem mírových rozhovorů se stal také prezident Bill Clinton, který po celou svou kariéru (v letech 1993–2001) věnoval konfliktu na Blízkém východě velkou pozornost. Díky jeho iniciativě začala převaţovat diplomacie nad vojenskými zásahy. S prezidentskou změnou v Americe roku 2001 se přístup USA k izraelskopalestinským mírovým procesům částečně posunul. Nový prezident George W. Bush mladší nepokládal konflikt na Blízkém východě za svou prioritu, čímţ se vztahy s Izraelem více méně zneutralizovaly63. Také on ovšem zprostředkoval několikrát mírová jednání a připravil mírový plán Cestovní mapa pro mír.64 Vztahy současného prezidenta Baracka Obamy s izraelskými představiteli se zdají být v současné době spíše rozporuplné. Obama navrhuje ustanovení trvalých hranic státu Palestina na linii z roku 1967 před vypuknutím šestidenní války, coţ se setkalo 62
Viz kapitola 2.1. Vztahy USA a arabských zemí se s nástupem George W. Bushe značně zhoršily. Bush byl kritizován pro svou sebestřednou a arogantní politiku a její protiarabské a protiislámské tendence. ČEK, Luboš. t a souc krize. str. 131. 64 Viz kapitola 2.2. 63
26
s izraelskou nevolí. Na druhou stranu USA podpořily Izrael v únoru 2011 vetováním rezoluce RB OSN, kdy se postavily proti zákazu další výstavby ţidovských osad na palestinském území. Nejvyšší zástupci obou států, prezident Barack Obama a izraelský premiér Benjamin Netanjahu, spolu dlouhodobě řeší jadernou hrozbu Íránu.65 Navenek se sice zdá, ţe jsou obě země ve svých názorech jednotné, přesto Izrael stále zdůrazňuje svou suverenitu a nezávislost na USA.
2.4.2 Ostatní aktéři konfliktu Velká Británie byla do blízkovýchodního uspořádání angaţována od samého prvopočátku uţ tím, ţe území Palestiny bylo po první světové válce pod její správou. Hlavně díky této zemi byla původní myšlenka Ţidovského státu uvedena do reality.66 Později se Velká Británie spolu s dalšími zeměmi Evropy angaţovala během jednotlivých arabsko-izraelských válek, nicméně, podobně jako i další státy, v podpoře jednotlivých stran kolísala a dodávala materiální, finanční a vojenskou pomoc postupně jak Izraeli, tak i Palestině. Velmi významnou roli v jednání hrála od počátku OSN. Roku 1947 nově vytvořená komise OSN UNSCOP (The United Nations Special Committee on Palestine) připravila plán na rozdělení území Palestiny mezi Izraelce a Palestince, který ale nebyl Palestinci přijat. Během následujících střetů se OSN snaţila o zmírnění napětí mezi válčícími stranami vysíláním mírových sil, spadajících pod organizaci UNTSO (United Nations Truce Supervision Organization), které na Blízkém východě dohlíţely a pomáhaly udrţovat pořádek. Kvůli problému s palestinskými běţenci OSN zaloţila roku 1948 speciální organizaci UNRWA,67 která pomáhá najít uprchlíkům domovy v utečenských táborech a pomáhá jim zabezpečit základní podmínky k ţivotu.
65
Írán uţ delší dobu směřuje k výrobě jaderných zbraní. Země Západu se tuto situaci snaţily řešit diplomatickou cestou, situace jiţ ale velmi vyhrotila. Izrael pravděpodobně plánoval vojenskou intervenci, Amerika prozatím vyčkává. Více o problému na: Bergman, R. (2012, Jan 29). Will Israel attack Iran? New York Times Magazine. 66 Viz příloha č. 3 a 4. 67 The United Nations Relief and Works Agency, viz: Palestine refugees. UNRWA [online].
27
V průběhu let OSN ve svých rezolucích opakovaně ţádala o ukončení bojů a mírové řešení. Do Palestiny vyslala svoje první ozbrojené mírové jednotky UNEF I.68 Později se OSN aktivně podílela na zprostředkování mírových rozhovorů mezi Araby a Izraelci společně s USA, EU a Ruskem.69 Naproti tomu izraelský postoj vůči OSN byl vţdy poněkud odtaţitý. Aktuálně, kvůli chystanému vytvoření komise pro vyšetřování výstavby ţidovských osad, zrušil Izrael styky s Radou OSN pro lidská práva (UNHCR).70 Do poloviny 80. let se v otázce Palestiny silně angaţoval tehdejší Sovětský svaz. Ten, jakoţto hlavní protipól USA ve Studené válce, se pochopitelně nemohl zdrţet zasahování do izraelsko-palestinského konfliktu, kdy soupeřil s USA mimo jiné i o vliv a strategické pozice na Středním východě. V době zaloţení státu Izrael SSSR doufal, ţe Izrael bude jeho novým spojencem proti Americe. Jeho představy se však nevyplnily. SSSR se tedy začal orientovat na druhou stranu sporu a podpořil arabské státy. Angaţoval se prakticky ve všech dílčích izraelsko-egyptských a izraelskopalestinských válkách, i kdyţ postupoval velice opatrně a podporu arabských států prováděl nepřímo, neboť se obával přímé války s USA. Nicméně, uţ jen tím, ţe SSSR vyjádřil podporu Organizaci Osvobození Palestiny, veřejně vyhlásil svůj protiizraelský postoj. Vzájemné vztahy s Izraelem se zlepšily aţ s příchodem Michaila Gorbačova do vedení SSSR roku 1985. S pádem Ţelezné opony se situace mezi velmocemi výrazně zklidnila. Rusko jako nástupnický stát SSSR v současnosti nemá zájem do izraelsko-palestinského konfliktu zasahovat tou měrou, jako za Studené války, přesto situaci bedlivě sleduje. V roce 2011 Rusko uznalo stát Palestina, čímţ potvrdilo stanovisko SSSR z roku 1988. Na půdě OSN se připojuje ke snahám o mírové řešení situace na Blízkém východě. V současnosti jsou vztahy Ruska a Izraele naprosto korektní.
68
Více na FIRST UNITED NATIONS EMERGENCY FORCE. United Nations [online]. Viz kapitola 2.1 a 2.2. OSN působila jako prostředník během mírových rozhovorů v roce 1973 v Ţenevě, roku 1978 v Camp Davidu, roku 1991 v Madridu, roku 1993 v Oslu, podílela se na prosazení plánu Cestovní mapa pro mír amerického prezidenta George W. Bushe ml. a v roce 2012 spoluiniciovala mírovou konferenci v Ammánu. 70 Zpráva izraelského ministerstva pro zahraniční věci k této události na: Response to UNHRC decision to establish a commission on settlements. Israel ministry of foreign affaires [online]. 69
28
Do konfliktu aktivně zasahují v celé jeho historii prakticky všechny okolní arabské státy. Do ozbrojených střetů, které následovaly od roku 1948, se zapojily postupně Egypt, Libanon, Saúdská Arábie, Irák, Sýrie a Jordánsko. Egypt, s Izraelem bojoval během Suezské války a následně inicioval Jom kipurskou válku.71 Během mírových rozhovorů v Camp Davidu a Oslu se vztahy mezi státy částečně stabilizovaly, přesto má Izrael dnes mírovou dohodu pouze s Egyptem. Za zmínku stojí izraelsko-turecké vztahy. Turecko jako první muslimský stát uznal Izrael v roce 1949 a od té doby jsou jeho vztahy s Izraelem na vynikající úrovni. Státy spolupracují ve vojenské i ekonomické sféře, Turecko je jedním z nejvýznamnějších obchodních partnerů Izraele. Turecko ale podporuje také Palestinu, kterou uznal okamţitě po jejím vyhlášení v roce 1988, coţ je jediným problémem izraelskotureckých vztahů. V poslední době se izraelsko-arabské vztahy po pádu reţimů v Egyptu, Libyi a nepokojích v Sýrii, zkomplikovaly a situace je opět nejistá. Izraelské informační sluţby velmi pozorně sledují vývoj v těchto státech a čekají na další vývoj. Jedna z největších hrozeb, kterou je Izrael nucen do budoucna řešit, je pravděpodobný vývoj iránských jaderných zbraní.
71
Viz příloha č. 6.
29
3. Perspektivy řešení izraelsko-palestinského konfliktu Najít optimální řešení tak komplexního problému, jako je izraelsko-palestinský konflikt, není v ţádném případě jednoduché. Kromě vlastních účastníků sporu je ve věci angaţováno velké mnoţství zájmových skupin, organizací i států, z nichţ kaţdý má pochopitelně svoje priority a svůj pohled na věc. Přese všechny snahy o mírové rozhovory72 bude cesta k definitivnímu vypořádání sporu zřejmě ještě velmi dlouhá. Další vývoj izraelsko-palestinského konfliktu bude záleţet na mnoha faktorech. V první řadě bude záleţet na vývoji situace v arabských státech: izraelsko-palestinský konflikt je totiţ jedním z bitevních polí jejich protizápadní politiky. Stejně tak záleţí i na postojích ţidovských představitelů. Pokud se Izrael bude cítit neustále ohroţen, bude pochopitelně nadále prosazovat protiarabskou agresivní politiku. V neposlední řadě záleţí i na samotných palestinských vůdcích. Pokud se dokáţou oprostit od pouţití síly, přestanou podporovat teroristické organizace a zasadí se o jejich odstavení od moţnosti ozbrojených útoků na izraelském území, nebude se muset Izrael preventivně bránit, nebude trvat na nutnosti ochranných bariér mezi oběma státy a situace se zklidní. Změnu v postavení Palestiny při jednáních by mohlo významně posílit získání plnoprávného členství v OSN a tím de facto i oficiální mezinárodní uznání palestinské státnosti.73 Palestinští představitelé by tak získali mj. moţnost navrhovat proti Izraeli mezinárodní rezoluce a podílet se na jejich případném schvalování, vést proti Izraeli spory prostřednictvím Mezinárodního soudního dvora (ICC) atd. Izrael je společně s USA důrazně proti a argumentuje, ţe míru lze dosáhnout jedině vyjednáváním, nikoli jednostrannými kroky a teoretickým posílením pravomocí palestinských vůdců 72
viz kapitola č. 2.1 a 2.2 Organizace pro osvobození Palestiny má v OSN od roku 1976 pouze statut pozorovatele, coţ znamená, ţe se můţe účastnit jednání, ale nemá hlasovací právo. Ţádost o plné členství Palestiny v OSN podal prezident samosprávy Mahmud Abbás v září 2011, jednání však bylo prozatím pozastaveno na základě veta USA. K přijetí nového státu do OSN je potřeba společný souhlas devíti z patnácti členů Rady bezpečnosti OSN, přičemţ akt nesmí vetovat ţádný ze stálých členů tohoto orgánu. Jelikoţ USA je jedním ze stálých členů Rady bezpečnosti, úspěch jednání se v nejbliţší době nepředpokládá. 73
30
nedochází k řešení ani jedné ze sporných otázek, ani ke zlepšení ţivotní situace obyvatel dané oblasti.
31
Závěr Situace na Blízkém východě je natolik komplikovaná, ţe si jen těţko lze představit jednoduché řešení a izraelsko-palestinský konflikt má před sebou ještě dlouhou a strastiplnou cestu k rozuzlení problému jednou provţdy. Momentálně mohou země mezinárodního společenství přispět k zmírnění konfliktu především tím, ţe vyčlení dílčí problémy a pokusí se hledat či alespoň navrhnout východiska, akceptovatelná oběma stranami sporu. Především je nutné definitivně vyjednat trvalé hranice mezi Izraelem a Palestinou. Arabská taktika vyčkávání a odmítání kompromisů situaci jen komplikuje a zabraňuje vyřešení i dalších otázek, jako jsou například ţidovské osady. Za předpokladu vyřešení hranic obou států by bylo konečně jasné, kde je moţná výstavba nových ţidovských osad a kde ne. Do té doby je potřeba novou výstavbu ukončit a dle moţnosti zrušit problémové osady v místech, kde dochází ke střetům mezi obyvateli. Dále je bezpodmínečně nutné vyřešit otázku Jeruzaléma. V současnosti je jiţ jasné, ţe k mírovému souţití bude potřeba zavést ve městě jednu z projednávaných forem společné vlády Izraelců s Palestinci. Na konkrétní podobě rozdělení Jeruzaléma se ještě musí obě strany dohodnout, nejlépe tak, aby mohl mít Izrael i Palestina Jeruzalém jako své hlavní město. Současný izraelský premiér Benjamin Netanjahu se ovšem zasazuje o jednotný Jeruzalém výhradně pod správou Izraele, takţe v nejbliţší době nelze změnu statutu tohoto města očekávat. Nemenším problémem je situace palestinských uprchlíků. Ani Izrael, ani arabské státy nenacházejí momentálně ochotu palestinské běţence přijmout. Proto by se mělo jednat o moţnosti přidělení občanství těm uprchlíkům, kteří chtějí zůstat ve své hostitelské zemi. Izrael by jim měl také finančně kompenzovat ztrátu jejich majetku. K vyřešení stávajících problémů je nanejvýš nutné obnovit mírové rozhovory nejen mezi Izraelem a Palestinou, ale i mezi Západem a arabským světem. Stanoviska obou stran konfliktu mají svá opodstatnění, ale k dosaţení míru bude třeba velké dávky tolerance, pochopení a schopnosti dohodnout se na kompromisu. 32
Je dost moţné, ţe společné a nekomplikované mírové souţití národů v oblasti, zatíţené dlouholetými boji a utrpením obyvatelstva bude moţné aţ za několik generací – aţ se vymění politické vedení Palestiny i Izraele a aţ si všichni uvědomí, ţe chtějí dosáhnout míru, třeba za cenu bolestných, ale nevyhnutelných ústupků.
33
BIBLIOGRAFIE Monografie 1. CHAPMAN, Colin. Čí je země zaslíbená?: pokračující krize mezi Izraelem a Palestinci. Vyd. 1. Překlad Radek Hanzl. Praha: Volvox Globator, 2003, 332 s. Ypsilon (Volvox Globator), 6. sv. ISBN 80-720-7507-1. 2. ČEJKA, Marek. Izrael a Palestina: minulost, současnost a směřování blízkovýchodního konfliktu. 1. vyd. Brno: Centrum strategických studií, 2005, 305 s. ISBN 80-903-3339-7. 3. Džihád. Vyd. 1. Praha: Islámská nadace v Praze v nakl. NÚR - Fethi Ben Hassine Mnasria, 2006, 51 s. ISBN 80-903-1965-3. 4. HERZL, Theodor. Židovský stát: pokus o moderní řešení židovské otázky. Vyd. 1. Překlad Ondřej Buddeus. Praha: Academia, 2009, 139 s. Europa, sv. 17. ISBN 9788020017123. 5. HERZOG, Chaim. Arabsko-izraelské války: válka a mír na Blízkém východě od války za nezávislost v roce 1948 po současnost. Vyd. 1. Překlad Vladimír Pilát. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny, 2008, 617 s. ISBN 978-807-1069-546. 6. HINDLSOVÁ, Lucie. Dlouhá cesta k míru: (Bill Clinton a Blízký východ). 1. vyd. Praha: Professional Publishing, 2004, 159 s. ISBN 80-864-1972-X. 7. HUNTINGTON, Samuel P. Střet civilizací: boj kultur a proměna světového řádu. Vyd. 1. Praha: Rybka, 2001, 447 s. ISBN 80-861-8249-5. 8. JOHNSON, Paul. Dějiny židovského národa. Vyd. 2. Překlad Věra Lamperová, Jan Lamper. Praha: Rozmluvy, 2007, 591 s. ISBN 978-80-85336-38-2.
34
9. KISSINGER, Henry A. Umění diplomacie: od Richelieua k pádu Berlínské zdi. Vyd. 3. Praha: Prostor, 1999, 946 s. ISBN 80-726-0025-7. 10. KISSINGER, Henry. Roky obnovy. 1. vyd. Překlad Václav Viták. Praha: BB art, 2002, 942 s. ISBN 80-725-7785-9. 11. Korán. Vyd. 1. Překlad Ivan Hrbek. Praha: Levné knihy KMa, 2006, 797 s. ISBN 80-730-9992-6.
12.
ČEK, Lubos.
t a souc
krize. Vyd. 1.
Praha: Vysehrad, 2002, 197 s. ISBN 80-702-1540-2. 13. KROPÁČEK, Luboš. Islámský fundamentalismus. Vyd. 1. Praha: Vyšehrad, 1996, 263 s. ISBN 80-702-1168-7.
14.
LEHMANNOVÁ,
Zuzana.
Paradigma
kultur.
Plzeň:
Vydavatelství
a
nakladatelství Aleš Čeněk, 2011, 511 s. ISBN 978-807-3802-974. 15. LEWIS, Bernard. Dějiny blízkého východu. Praha: Lidové noviny, 1997, 383 s. Dějiny států. ISBN 80-710-6191-3. 16. MUCH, THEODOR. Kdo zabil rabiho Ježíše?: náboženské kořeny nenávisti vůči Židům. Vyd. 1. Překlad Pavel Vrtílka. Praha: Volvox Globator, 2011, 122 s. Katarze, 16 sv. ISBN 978-807-2078-257. 17. SPIEGEL, Paul. Kdo jsou Židé? Vyd. 1. Brno: Společnost pro odbornou literaturu - Barrister, 2007. ISBN 978-808-7029-077. 18. TUREČEK, Břetislav. Nesvatá válka o Svatou zemi: málo známá zákoutí nelítostného boje mezi Židy a Araby. Vyd. 1. Praha: Kniţní klub, 2011, 287 s. ISBN 978-80-242-3157-0.
35
19. VESELÝ, Zdeněk. Dějiny mezinárodních vztahů. 2. upr. vyd. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2010, 605 s. ISBN 978-807-3802-783.
Periodika 1. ABDELRAZEK, Adnan. A UN Perspective on the Status of Jerusalem. PalestineIsrael Journal of Politics, Economics & Culture. 2011, roč. 17, 1/2, s. 160-171. ISSN 07931395.
2. BEILIN, Yossi, Richard HAASS, Daoud KUTTAB a Uzi LANDAU. The Debate on a Palestinian State. Time. 2011, roč. 178, č. 13, s. 30-33. ISSN 0040781X.
3. BERGMAN, RONEN. Will Israel attack Iran? New York Times Magazine, 2012, Jan 29, s. 22-29,38,46,48,3. http://search.proquest.com/docview/919611989?accountid=17203
4. CHAFEE, Lincoln. President Bush's Road Map to Middle East Peace: A Promise Unfulfilled. Brown Journal of World Affairs. 2007, roč. 14, č. 1, s. 211-220. ISSN 10800786.
5. ETKES, Dror. A Barrier to the Two-State Solution?. Palestine-Israel Journal of Politics, Economics & Culture. 2007, roč. 14, č. 2, s. 43-47. ISSN 07931395.
6. Iranian president ahmadinejad calls again to destroy israel. US Fed News Service, Including US State News, 2007, Oct 05. http://search.proquest.com/docview/473348526?accountid=17203
7. MOHL, ALLAN. The Evolution of Anti-Semitism: Historical and Psychological Roots. Journal of Psychohistory. 2011, roč. 39, č. 2, s. 115-128. ISSN 01453378.
8. PIJ Policy Papers and Conference on Israeli Settlements, Gaza and the Palestinian Refugees and the Two-State Solution. Palestine-Israel Journal of Politics, Economics & Culture. 2010, roč. 16, 3/4, s. 135-166. ISSN 07931395. 36
9. SHASH, Taher. The Struggle for Jerusalem and Proposed Solutions. PalestineIsrael Journal of Politics, Economics & Culture. 2011, roč. 17, 1/2, s. 194-206. ISSN 07931395.
10. STOVER, William James a Marina MANKARYOUS. SOVEREIGNTY OVER JERUSALEM: A LEGAL SOLUTION TO A DISPUTED CAPITAL. International Journal on World Peace. 2008, roč. 25, č. 4, s. 115-136. ISSN 07423640.
11. ZUREIK, Elia. Palestinian Refugees and Peace. Journal of Palestine Studies. 1994, Vol. 24, No. 1, s. 5-17. Dostupné z: http://www.jstor.org/stable/2537978
Elektronické zdroje 1. Balfour declaration. ProCon.org [online]. [cit. 2012-04-15]. Dostupné z: http://israelipalestinian.procon.org/sourcefiles/ispaldoc1917.pdf 2. Balfourova deklarace. Israel.cz [online]. 02.11.2007 [cit. 2012-04-15]. Dostupné z: http://www.israel.cz/index.php?module=specialdetail&id=5575&titulek=balfourova_d eklarace
3. Countries that recognize Palestine. Ma'an News Agency [online]. 28/08/2011 [cit. 2012-04-25]. Dostupné z: http://www.maannews.net/eng/ViewDetails.aspx?ID=416594
4. EU description of the outcome of permanent status talks at Taba. HAARETZ.com [online]. 2002 [cit. 2012-04-23]. Dostupné z: http://www.haaretz.com/news/eudescription-of-the-outcome-of-permanent-status-talks-at-taba-1.52973 5. FIRST UNITED NATIONS EMERGENCY FORCE. United Nations [online]. © 2012 [cit. 2012-04-14]. Dostupné z: http://www.un.org/en/peacekeeping/missions/past/unefi.htm 37
6. Israel and Palestine. 1967 to 2001. UniMaps.com [online]. 2011 [cit. 2012-05-02]. Dostupné z: http://unimaps.com/historic-israel-palestine2/index.html
7. Israeli-Palestinian Conflict: Deaths, 1987-2011. ProCon.org [online]. 12/9/2011 [cit. 2012-04-11]. Dostupné z: http://israelipalestinian.procon.org/view.resource.php?resourceID=000639 8. Mezinárodní trestní soud: Palestinská správa není stát. Eretz.cz [online]. 4.4.2012 [cit. 2012-04-27]. Dostupné z: http://eretz.cz/2012/04/mezinarodni-trestni-soudpalestinska-sprava-neni-stat/
9.
Palestine
refugees.
UNRWA
[online].
[cit.
2012-04-10].
Dostupné
z:
http://www.unrwa.org/etemplate.php?id=86
10. Peel Commision Partition Plan, 1937. PASSIA [online]. 2012 [cit. 2012-04-30]. Dostupné z: http://www.passia.org/palestine_facts/MAPS/1938-british-partition-plan.html 11. Religions. In: The World Factbook [online]. [cit. 2012-04-05]. Dostupné z: https://www.cia.gov/library/publications/the-world-factbook/fields/2122.html#top
12. Response to UNHRC decision to establish a commission on settlements. Israel ministry of foreign affaires [online]. 22 Mar 2012 [cit. 2012-04-14]. Dostupné z: http://www.mfa.gov.il/MFA/Foreign+Relations/Israel+and+the+UN/Issues/Response _UNHRC_commission_settlements_22-Mar-2012.htm 13. Timeline for the History of Jerusalem. Jewish virtual library [online]. © 2012 [cit. 2012-04-16]. Dostupné z: http://www.jewishvirtuallibrary.org/jsource/Peace/jerutime.html 14. UNRWA in figures. UNRWA [online]. 1 January 2012 [cit. 2012-04-18]. Dostupné z: http://www.unrwa.org/userfiles/20120317152850.pdf
38
15. U.S. vetoes Security Council resolution denouncing Israeli settlements. The Washington Post [online]. February 18, 2011 [cit. 2012-05-01]. Dostupné z: http://www.washingtonpost.com/wpdyn/content/article/2011/02/18/AR2011021805442.html 16. 1947 UN Partition Plan. ISRAEL MINISTRY OF FOREIGN AFFAIRS [online]. © 2008 [cit. 2012-04-30]. Dostupné z: http://www.mfa.gov.il/MFA/Facts+About+Israel/Israel+in+Maps/1947+UN+Partition +Plan.htm
39
