Vysoká škola ekonomická v Praze. Diplomová práce Bc. Eva Hrádková

Vysoká škola ekonomická v Praze

Diplomová práce

2012

Bc. Eva Hrádková

Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta podnikohospodářská

Název diplomové práce Motivace k trenérství v atletickém klubu

Autor diplomové práce: Bc. Eva Hrádková Vedoucí diplomové práce: PhDr. Daniela Pauknerová, Ph.D.

Prohlášení

Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma „Motivace k trenérství v atletickém klubu“ Vypracovala samostatně s využitím literatury a informací, na než odkazuji v seznamu použité literatury.

V Praze dne 19. Srpna 2012

Poděkování Na

tomto

místě

bych

ráda

poděkovala

vedoucí

své

diplomové

práce

PhDr. Daniele Pauknerové, Ph.D. za pomoc při zpracovávání práce, jakož i trpělivost a vstřícnost. Dále bych ráda poděkovala trenérům z atletického oddílu Stodůlky Praha, kteří ochotně spolupracovali v rámci výzkumné části. V neposlední řadě děkuji členům Českého atletického svazu za ochotu, poskytnutí informací a navrhnutí tématu této diplomové práce.

Název diplomové práce: Motivace k trenérství v atletickém klubu

Abstrakt: Diplomová práce je zaměřena na zjištění motivačních zdrojů trenérů atletického klubu Stodůlky Praha. Následně jsou tyto hodnoty použity k porovnání s motivačním profilem definovaných cílových skupin, s cílem porovnat vzájemnou podobnost těchto profilů. To by mělo pomoci určit, zda se v daných cílových skupinách nacházejí noví potenciální trenéři atletiky. Výzkum je proveden pomocí kombinace kvantitativní metody dotazníku a kvalitativních metod rozhovoru a skupinového rozhovoru. Klíčová slova: Motivace, motivační zdroje, dobrovolnictví, osobnost trenéra.

Title of the Master´s Thesis: Motivation for athletics coaches Abstract: The aim of the thesis is to find motivational sources of contemparary trainers at the Athletic Club Stodulky Praha. Subsequently, these values are used to compare with the motivational profile ot the defined target groups in order to compare the similarity of these profiles, which should help to determine whether in these defined target groups might be found some potential new athletics coaches. Key words: Motivation, motivational sources, volunteering, personality of a trainer

Obsah POPIS SITUACE A DEFINOVÁNÍ CÍLE PROJEKTU .............................. 10

1 1.1

Popis situace .......................................................................................................................................... 10

1.2

Cíl práce ................................................................................................................................................... 11

TEORETICKÁ ČÁST ................................................................................ 13

2 2.1

2.1.1 2.2

Psychologie osobnosti ....................................................................................................................... 13 Definice osobnosti ............................................................................................................................................ 15 Struktura osobnosti ............................................................................................................................ 17

2.2.1

Charakter aneb zhodnocená osobnost .................................................................................................... 18

2.2.2

Charakterové rysy člověka ve vztahu k jiným lidem ........................................................................ 20

2.2.3

Charakterové rysy člověka ve vztahu k sobě samému .................................................................... 21

2.2.4

Charakterové rysy člověka ve vztahu k práci ...................................................................................... 21

2.2.5

Volní rysy charakteru ..................................................................................................................................... 22

2.3

Osobnost trenéra ................................................................................................................................. 22

2.4

Motivace .................................................................................................................................................. 24

2.4.1

Potřeba .................................................................................................................................................................. 26

2.4.2

Hodnoty ................................................................................................................................................................ 29

2.4.3

Návyky................................................................................................................................................................... 30

2.4.4

Zájmy ..................................................................................................................................................................... 31

2.5

Vnitřní a vnější motivace .................................................................................................................. 32

2.6

Teorie sebedeterminace ................................................................................................................... 34

2.6.1

Teorie kognitivního zhodnocení (Cognitive evaulation theory – CET) .................................... 36

2.6.2

Teorie zvnitřňování (Organismic integration theory – OIT) ........................................................ 38

2.6.3

Sociálně motivované chování...................................................................................................................... 39

2.7

Povaha člověka, dobro a zlo, vlastnit či dávat ........................................................................... 42

8

2.8

Dobrovolnictví ...................................................................................................................................... 47

2.8.1

Oblasti dobrovolnické činnosti .................................................................................................................. 53

PRAKTICKÁ ČÁST .................................................................................. 56

3 3.1

Atletika a Český atletický svaz ČAS ............................................................................................... 56

3.2

Metodika ................................................................................................................................................. 58

3.3

Metodika výzkumu .............................................................................................................................. 59

3.4

Výzkum a výsledky výzkumu .......................................................................................................... 62

3.4.1

Skupinový rozhovor s atletickými trenéry ........................................................................................... 62

3.4.2

Dotazníkové šetření motivačních zdrojů ............................................................................................... 72

3.4.3

Strukturovaný dotazník pro současné trenéry klubu Stodůlky Praha ................................... 72

3.4.4

Dotazníkové šetření potenciálních trenérů atletiky ......................................................................... 76

3.4.5

Výsledky dotazníkového šetření ............................................................................................................... 77

3.4.6

Závěrečná doporučení .................................................................................................................................... 80

4

ZÁVĚR ...................................................................................................... 83

5

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY ........................................................... 85

6

SEZNAM OBRÁZKŮ A GRAFŮ ............................................................... 88

7

PŘÍLOHA .................................................................................................. 89

9

1 Popis situace a definování cíle projektu 1.1 Popis situace Atletiku provozuji již od dětství a proto, když sem se rozmýšlela, jaký problém a v jaké organizaci bych ráda řešila, přišla mi na mysl právě atletika. Organizací, jež zaštiťuje atletiku, je Český atletický svaz. Ten má na starosti jak pořádání soutěží, tak péči o reprezentanty i ty nejmladší začínající atlety. V atletice je spojeno více problémů a až do nedávné doby byl jedním z největších nedostatek mladých zájemců o atletiku. Doba se mění a s ní samozřejmě i děti a jejich zájmy. Kdo by v dnešní době skateboardů a počítačových her, facebooku a jiných moderních vymožeností chtěl trávit čas na stadionu, kde bude dřít pro něco, čím, ani když bude nejlepší, se pravděpodobně nikdy neuživí. Pro sport, na který se pravděpodobně moc diváků nepřijde podívat, protože podle nich není tak napínavý a zajímavý jako třeba fotbal. Krom toho nedovedu si představit dnešní kluky, jak se předhánějí v tom, za kolik kdo uběhl „osmistovku“. Obecně si myslím, že být atletem se dnes mezi teenagery moc nenosí a to nemluvím jen o rozdílu mezi atletickými elasťáky a u kolen vytahanými „skejťáckými“ tepláky. Před pár lety však Tomáš Dvořák a Barbora Špotáková zahájili projekt atletika pro děti. Nevím, zda je to důsledek této kampaně, ale původní stav nedostatku mládeže se začíná postupně měnit a v atletické komunitě vyrůstá nová mladá generace potenciálních atletů. Jak jsem se dozvěděla na Českém atletickém svazu, problémem již není nedostatek mládeže, ale naopak nedostatek trenérů, kteří by tuto práci vykonávali. To je převážně způsobeno právě výše uvedeným nedostatkem dětí v posledních letech. Dříve totiž bylo tradicí, že odrostlí atleti zůstávali nadále v klubu a pomáhali s trénováním svých mladších následovníků. Trenéři chybí v různých kategoriích. Existují čtyři typy tréninkových skupin. První je přípravka, ta nepotřebuje odborně vyškolené trenéry, jelikož v této etapě trénování jde spíše o hry a seznamování se se sportem, nežli o atletiku. Další skupiny jsou mladší a starší žactvo, dorost a junioři, muži a ženy. V České republice jsou ze státních zdrojů podporovány jen ty vybrané oddíly, ve kterých se nacházejí talentované děti a které jsou Českým atletickým svazem prohlášeny za sportovní centrum mládeže nebo resortní sportovní centrum. Ve sportovním centru mládeže 10

můžou být atleti ve věku od 16 ti do 20 ti let, kteří dosahují určitých předepsaných výsledků. Pro tyto děti ČAS vyhradil 16 profesionálních trenérů. Dále existují podpory pro talentované děti do 15 ti let a tyto podpory v současné době pobírá v celé České republice 36 oddílů. Ostatní oddíly musí své trenéry hradit z členských příspěvků nebo z jiných samofinancujících činností. V atletice v této době chybí odborní trenéři pro dorosteneckou a juniorskou kategorii. Trenéři vystudovaní jsou, ale nemá je kdo zaplatit, proto nikde netrénují. Tento problém musí být řešen na úrovní Českého atletického svazu a ministerstva. Další skupinou, kde chybí trenéři je přípravka, popřípadě žactvo. Tito trenéři nepotřebují dlouhodobé atletické školení. Pro základní trénování a dozor jim postačí jednodenní výukový seminář o bezpečnosti práce. Já jsem svoji práci zaměřila právě na tuto skupinu trenérů. Tento problém je značný především u menších atletických oddílů. Vybrala jsem si pro tento průzkum jeden z nich. Jméno oddílu je TJ atletika Stodůlky. Jde o malý oddíl, který navštěvují především děti z Prahy 5. Tento oddíl má již poměrně dlouhou historii a odchoval množství úspěšných atletů. Přesto zde zůstává přátelská atmosféra a sport zde není brán profesionálně, nýbrž s láskou a entusiasmem. V oddíle trénují všechny věkové atletické skupiny. Je zvykem, že atleti, kteří odrostou, pokračují v trénování mladších závodníků. Oddíl nyní vedou bratři Hnízdilové, oba zároveň trénují za Duklu Praha. Stodůlecké ženy běhají druhou ligu. Stodůlečtí muži se pohybují mezi druhou a první národní ligou.

1.2 Cíl práce V této práci se pokusím zjistit, jaké pohnutky vedou jedince k trenérství atletů. V teoretické části se zaměřím na shrnutí základních poznatků z oblasti psychologie osobnosti, která si myslím je pro poznání motivovaného jednání člověka zásadní. Položím si otázku, která část struktury osobnosti je pro motivaci člověka podstatná. Následně se více filozoficky než psychologicky zamyslím nad podstatou lidského dobra, k čemuž využiji mimo jiné myšlenky Ericha Fromma. Budu zkoumat, zda je vůbec možné, aby byl člověk ochoten nezištně pomáhat druhým, co je jeho přirozeností. Samostatná kapitola bude věnovaná důležité složce 11

osobnosti člověka a to motivaci, jejímu původu, rozdělení na vnitřní a vnější motivaci a shrnu některé subjektivně důležité teorie a přístupy věnované tomuto tématu. Následuje kapitola o dobrovolnictví, která se pokusí představit situaci ve světě i v České republice a budeme si klást důležitou otázku o původu prosociálního chování, jakožto i hledat za tímto chováním altruistické a egoistické motivy. V aplikační části se pokusím aplikovat poznatky o motivaci získané jak z teoretické části, tak z rozhovorů stávajících trenérů a využít je k nalezení způsobu, pro získání trenérů nových. Podstatné pro tuto část bude definování cílových skupin pro dotazování. Pokusím se zjistit motivační profily osob z těchto cílových skupin a na základě zjištěných skutečností určit, zda v dané cílové skupině mohou existovat lidé, kteří se profilují jako vhodní adepti na dobrovolnickou činnost ve sportovním atletickém klubu. Vzhledem k tomu, že není možno motivovat stodůlecké trenéry peněžně, budu vycházet z nepeněžních zdrojů stimulace a motivace. V závěru se na základě zjištěných šetření pokusím navrhnout doporučení na zlepšení stávající situace. To znamená, kde a jak nalézt nové trenéry. V práci se můžete setkat s ohraničeným textem, který se vždy týká nějaké zajímavosti nebo průzkumu vztahujícímu se k danému tématu. Také poznámky po čarou odkazují k vysvětlení nebo rozšíření tématu.

12

2 Teoretická část 2.1 Psychologie osobnosti Vývoj aneb jak se stala psychologie osobnosti samostatnou vědou Kořeny vědeckého bádání po tom, co je to osobnost, jak ji členit, pozorovat a jak její podstatu vysvětlit či dokonce ovlivnit můžeme sledovat již od samého počátku vývoje starověkých filosofických věd1. Filozofie aneb „láska k moudrosti“ byla pramatkou všech vědních oborů. Byla to věda, která zahrnovala veškeré poznání o světě, životě, bytí a člověku. Postupně docházelo k odklonu jednotlivých disciplín a vznikaly tak vědy nové tak, jak některé z nich známe dodnes. Ač se za „zakladatele“ psychologického zkoumání považuje Aristoteles (kniha O duši), prvopočátky pozorování člověka a „jevech“, které v něm probíhají, můžeme pozorovat již u předsokratovských filozofů. Antičtí myslitelé Empedokles, Hippokrates, Galenos a další byli stoupenci starověké nauky o čtyřech živlech2: ohni, vodě, vzduchu a zemi. Tato nauka se snažila vysvětlit substanci života a světa pomocí čtyř prvků, jež by měly tvořit jakýsi věčný prazáklad světa. K těmto čtyřem živlům Platón ještě později dodal pátý, nebeský živel éter. Podle Aristotela pak čtyři pozemské živly představují kombinace vlastností teplý-studený a suchý-vlhký a jejich společným původem je pátá esence – nebeský éter. Stoikové později pátý živel ztotožnili s duchem – pneuma. Právě Aristotelovo rozdělení elementů na čtyři vlastnosti bylo využito středověkými filozofy při úvahách o povaze temperamentu člověka. Vycházeli z presumpce, že pokud je svět a celý kosmos tvořen těmito

1

Základem evropského středověkého názoru na osobnost člověka a jeho postavení ve světě byla

augustinsko-platonská

filozofie

(patristika)

a

později

tomisticko-aristotelovská

filozofie

(scholastika). 2

Živel od „živý“ znamená nezkrotnou, neovladatelnou a často ničivou přírodní sílu. Starověká

filozofie a později alchymie a esoterika chápala čtyři živly (oheň, vzduch, voda, země) jako základní složky světa a snažila se jimi vyložit nejen přírodní jevy, ale také vnitřní složení člověka. U Platóna a stoiků i v myšlení Dálného východu k nim přistupuje pátý element, v buddhismu „duch“ nebo v Japonsku „prázdno“, v čínské tradici Wu Xing „strom“. (Wikipedie)

13

prvky, pak i člověk, jako malý svět „mikrokosmos“ obsahuje součásti všech čtyř živlů celého světa „makrokosmu“ a spolu s tím i vlastnosti a tělesné „šťávy“ náležející příslušným temperamentům. Podle kombinace a převahy jednoho z nich existují rozdíly v lidských povahách. To, že jsou čtyři živly – oheň, voda, země, vzduch – stále aktuální, dokazují i publikace, které v poslední době vycházely v oblasti populárně psychologické, popř. filozofické literatury (např. Banzhaf, 2001; Neubauer, 1998; Neubauer, Škrdlant, 2002, 2004a, 2004b). 3 Studie o čtyřech živlech…. V roce 2011 byl v časopise Československá psychologie uveřejněn výzkum provedený za účelem extrapolace významů živlů, které jim běžní lidé připisují na metaforické rovině při popisu osobnosti. Výsledky prokázaly jako nejlépe rozlišovaný živel oheň, který měl nejkrajnější hodnoty a byl jednoznačně považován za „silný živel“ (mužský, přísný, statečný), dále za živel aktivní (živý, impulsivní, bystrý), hodnocený ambivalentně (nebezpečný, ale optimistický). Měla by pro něj být typická vysoká míra energie, emotivity bez kontroly, dominance, výkonnost, ambice, odvaha a sebestřednost. Nejhůře diferencovaným živlem se zdál prvek voda, který obdržel nejméně krajních hodnot a profiloval se jako spíše slabý (ženský, shovívavý), typicky přizpůsobivý (neagresivní, kooperativní), upřímný, citový (soucitný, chápavý), vnímavý a melancholický. Mnoho krajních hodnot naopak obdržel živel země, pojímaný jako rozvážný, bezpečný, přátelský, značně neaktivní a racionální (praktický, věcný, neprožívající), vytrvalý, důsledný a dobromyslný. Hned po vodě byl vzduch dalším obtížně identifikovatelným prvkem, hodnocený jako dobrý (optimistický, přátelský), slabý, aktivní, bezstarostný, zvědavý, společenský, nevytrvalý, bystrý, nesystematický, nezralý. Výzkum i přes

3

Zkušenost s živly jako metaforický popis osobnosti, Abramcuk, Filip, Ceskoslovenská Psychlogie;

2011; 55,6.

14

určité nedostatky ukázal na statistickou významnost, s jakou se respondenti shodovali v atribuci významů živlům, a ukázal na jejich prototypové jádro.4

Jak bylo výše zmíněno, historickým předchůdcem pojmu osobnost byla „duše“. Do psychologie pojem osobnost vstupuje až počátkem minulého století, kdy se projevila potřeba studovat osobnost člověka jako celek a nutnost objasnit další psychologické pojmy. Obor psychologie osobnosti se v průběhu svého vývoje potýkal se značnými problémy, obzvlášť v českých zemích chyběly samostatné teorie a myšlenky, šlo spíše o jakési referování o již poznaných zkutečnostech. První vlastní ucelenou koncepci přináší až M. Nakonečný v jeho Základech psychologie z roku 1988. „ Nakonečný představuje osobnost jako systém dispozic, tj. vnitřních způsobilostí k nějaké činnosti, které tvoří trvalejší strukturu, jako produkt vnitřní organizace duševního života člověka, podtrhuje jednotu osobnosti a vysvětluje, co tento pojem znamená.“(J. Forster, str. 23)

2.1.1 Definice osobnosti Při definování pojmu osobnost se můžeme potýkat s jistými nesnázemi. To je způsobeno skutečností, že tento pojem se vžil v různých obnovách a jazykových nuancích a jak je výše uvedeno, používán různými obory, kdy každý z nich může na osobnost pohlížet z jiné perspektivy. Pokud nahlédneme do slovníku spisovné češtiny, dostaneme následující vysvětlení, které již naznačuje nejednotu v pojmu. Samo o sobě se klaní spíše k sociologickému pojetí. Uvádí5: „Osobnost je 1. Souhrn vyhraněných vlastností určitého jedince: kouzlo jeho osobnosti 2. Výrazný jedinec jako jejich nositel, individualita: umí zapůsobit, je to osobnost 3. Osoba s významnou společenskou funkcí, postavením atp.: vedoucí politické, vědecké

4

Zkušenost s živly jako metaforický popis osobnosti, Abramcuk, Filip, Ceskoslovenská Psychlogie;

2011; 55,6.

5

Slovník spisovné češtiny (1992)

15

osobnosti, kult osobnosti.“ Pokud bychom však chtěli nalézt definici ryze psychologickou a k tomu ještě pouze tu jednu „správnou“, tak jak je tomu v jiných vědách, mohli bychom být zklamaní. Již na konci třicátých let 20. století totiž vážený učitel a badatel G. W. Allport (1937) s přízviskem „děkan amerického studia osobnosti“6 publikoval rozsáhlý seznam více než 50ti tehdejších vymezení pojmu osobnost, které utřídil do pěti skupin. Ve dvacátém století si tento pojem prošel vývojem od kolekcionistického chápání osobnosti, které se snažilo vysvětlit osobnost jako „psychologickou realitu, která je dána seznamem těch prvků, které ji vytvářejí,“(Smékal, 1996) přes strukturní směr, který se snaží překonat tento sběrný pohled tím, že se zaměřuje spíše na vertikální či horizontální organizaci osobnosti v její jedinečné dynamičnosti až po metaindividuální přístup k osobnosti člověka. V současné době na počátku 21. století existuje dalších téměř 150 rozličných koncepcí. Počet psychologických definic odpovídá rozmanitosti psychických procesů a individuálního projevu každé osobnosti. Některé vyzdvihují spíše význam osobnostních rysů, schopností, postojů, hodnot, motivů, adaptačních vlastností člověka, jiné se zaměřují spíše na morálku, etičnost a charakter člověka a další na emoční reakce, stavy nálady, energetické vlastnosti a temperament obecně. „Vesměs každá teorie osobnosti se snaží vymezit základní charakteristiky a podstatu osobnosti. Ve většině definic se vyzdvihuje, že osobnost představuje souhrn, souvislost či propojení charakteru, temperamentu, schopností a také konstitučních vlastností člověka.“(Panajotis, úvod..) Smékal dále vysvětluje, že v psychologii termín osobnost stále častěji označuje jednotu psychických procesů, stavů a vlastností, souhrn vnitřních determinant prožívání a chování, přesouvá se tedy „zvenčí dovnitř“7. Pokud bychom trvali na uvedení alespoň některých z klasických definic, je možno zmínit například Eysenckovu definici (1947, s.25) osobnosti, která představuje „souhrn skutečných a potenciálních vzorů chování organismu, které determinují

6 7

www.psychoweb.cz/psychologie/gordon-w-allport V opozici k tomuto přístupu stojí tzv. atribcionalisté a stoupenci metaindividuální teorie

osobnosti, kteří tvrdí, že osobností je to, co člověku připisujeme, zač jej považujeme.

16

dědičnost a prostředí; osobnost vyvěrá a vyvíjí se skrze funkční součinnost čtyř hlavních odvětví: kognitivní (inteligence), konativní (charakter), afektivní (temperament) a tělesná oblast (konstituce)“. Kratší definici poskytuje Raymond Cattel (1967, s.25): „osobnost je to, co sděluje, jak se člověk bude chovat v dané situaci“. Gordon Allport ve své první definici z roku 1937 vysvětluje: „Osobnost je dynamická organizace těch psychofyzických systémů v jedinci, které determinují jeho jedinečné přizpůsobování v jeho okolí“ (1937, s. 48), kterou, ovlivněn koncepčním posunem od externího determinismu k niterní sebedeterminaci, na sklonku svého života pozměnil na: „Osobnost představuje dynamickou organizaci těch psychofyzických systémů v jedinci, které určují jeho charakteristické myšlení a aktivitu,“ (1961, s. 28) a zařadil se tak mezi zastánce koncepcí humanistické psychologie. Z novodobých definic je možno citovat například Plotnika, který komplexně a uceleně vymezuje osobnost jako „kombinaci dlouhotrvajících a distinktivních projevů, myšlení, motivů a emocí vyjadřující způsob naší reakce a adaptace vůči ostatním lidem nebo situacím“ (1999, s. 433).

2.2 Struktura osobnosti Osobnost je možné zkoumat z různých hledisek, z hlediska její struktury, dynamiky, se zaměřením na její vývoj či patologii. S ohledem na stanovený cíl této práce je pro nás podstatná její struktura. Současná psychologie nejčastěji vychází z interindividuálního8 srovnání a popisuje strukturu osobnosti v pojmech: vlastnosti – charakter a temperament, motivace, schopnosti a emoce. pozornost

věnujeme

převážně

charakteru

osobnosti,

který

Svou

rozvedeme

v následující kapitole a dále motivaci, které pak bude věnovaná majoritní část teoretické a následně i praktické části. Schopnosti jsou sice pro práci trenéra velmi důležité, bezpochyby podmiňují úspěch ve vykonávané činnosti, ale jelikož tato práce nahlíží na problém trenérství ne z pohledu úspěchu v profesi trenérství,

8

Interindividuální srovnání kalkuluje s myšlenkou, že někteří lidé jsou si navzájem svými

vlastnostmi podobní a zároveň se od jiných liší.(Švingalová, Dana, s. 7; Technická univerzita v Liberci, 2002.)

17

nýbrž hledá motivační zdroje a příčiny „proetického“ chování, může být tato část osobnosti „vypuštěna“. Stejně tak temperament ponecháme stranou. Již Fromm postuluje, že temperament je pro etiku naprosto bezvýznamný, na rozdíl od charakteru, který se stává ohniskem etického myšlení. Fromm pohlíží na charakter „implementačně“ a uznává kvalitu života jako odraz kvality charakteru jedince. Charakter je na rozdíl od temperamentu produkt učení a získávání a dává tak jedinci v dlouhodobém časovém horizontu prostor pro možnost volby svého jednání, což v jisté obměně popisuje již Aristotelés: „Jestliže pak jest v naší moci konati věci krásné a ošklivé, stejně pak i nekonati – a to podle dřívějšího výkladu znamená být dobrý a zlý, v naší moci tedy jest, jme.li hodní a špatní.“9

2.2.1 Charakter aneb zhodnocená osobnost Pojem charakter pochází z řeckého slova charaktíras, neboli „rytina“. Tedy přeneseně bychom pojem mohli považovat za něco vrytého v člověku, za určitý „rys“. Na otázku charakteru však nemají všichni autoři a psychologové ucelený názor. Někteří pojem úplně odmítají, protože v něm spatřují zavádění normativních prvků, které dle nich do empirických věd nepatří. Jiní autoři zobecňují pojem charakter na úroveň osobnosti člověka. My se přikloníme na stranu psychologů, kteří s pojmem charakter počítají a vidí ho jako cosi, co vychází z osobnosti člověka, nepovažují ho tedy za ten samý pojem jako spíše za něco, co se snaží osobnost povznést na vyšší morální úroveň. „Podle Allporta je charakter zhodnocená osobnost, zatímco osobnost je charakter, kterému je odebrána hodnota, nahlíží tedy na osobnost z etického hlediska.“10 K této definici se přiklání i Smékal, který přidává: „svědomí je jádrem charakteru“(2004, str. 363), nepovažuje

9

Aristotelés. Etika Níkomachova. Praha: Petr Rezek, 1996, s. 78.

10

Pavel, Říčan. Psychologie osobnosti: Obor v pohybu. Praha: Grada Publishing a.s., 2009.

18

tedy charakter za synonymum pojmu osobnost, pouze jako jeho součást, jakési morální jádro, jehož incentivem je svědomí. Charakter není vrozený, nejde o „hrátku“ genetiky. Jde o - důsledkem individuální zkušenosti - získané vlastnosti, které se začínají utvářet již po třetím roce života jedince. Jde o vlastnosti profilované v průběhu vývoje člověka, jeho výchovy (škola, společnost, rodina, sebevýchova aj.), střetáváním se s vnějším prostředím, v rámci socializace. Tím se liší od temperamentu, který je založen na vrozených, relativně stálých vlastnostech nervové soustavy a spolu dohromady tvoří jedinečnost a nereprodukovatelnost lidského jedince. Pro názornost uvádím různé způsoby definování charakteru některými autory. „Charakterem se rozumí povahové jádro osobnosti a soubor individuálních zvláštností, které jsou pro člověka příznačné a vtiskují ráz celému jeho chování. Tyto vlastnosti vyjadřují chování a vztah člověka k sobě samému, ke společnosti, k práci, vystihují i zvláštnosti jeho vůle.“11 „Charakter představuje psychologický konstrukt jedinečného souhrnu získaných osobnostních vlastností, které zabezpečují důslednost v etickém a morálním projevu člověka.“12 „Charakter je souhrn genotypických vlastností osobnosti, které se zakládají na jejím morálním přesvědčení a projevují se v mravní stránce chování a jednání…“13 Všechny uvedené definice se většinou zakládají na předpokladu, že charakter je mentální konstrukt, výsledek hodnocení vnějších pozorovatelů o osobnostních vlastnostech a projevech člověka. Zdůrazňují jedinečnost a konzistenci systému zásad. Upozorňují, že nejde o vrozené projevy a uvádějí důležitost vlivu socializace a učení na vývoj charakteru. Za podstatu a jádro charakteru pak považují souhrn zvnitřněných zásad a norem, hodnot a vzorců chování, které si jedinec utváří či

11

Rudolf, Kohoutek, Základy psychologie osobnosti, s. 96.

12

Panajotis, Cakirpaloglu, Úvod do psychologie osobnosti, s. 79.

13

Dana, Švingalová, Kapitoly z psychologie, technická univerzita v Liberci, 2002, s. 74.

19

přejímá z vnějšího okolí, a které určují způsob, jakým se k dané situaci postaví (případně jaké tendence bude mít, se k dané situaci postavit).

2.2.2 Charakterové rysy člověka ve vztahu k jiným lidem V rámci společenství se projevuje vztah jedince k jiným lidem. Tato část lidského charakteru je pro záměr této práce podstatná. Narážíme zde totiž na přirozenou tendenci jedince chovat se altruistickým nebo sobeckým způsobem, případně identifikovat a preferovat dobro před zlem, spravedlnost před příkořím. Člověk altruistický dbá na svá vnitřní pravidla a přijímá normy, zatímco sobec se nestará o mínění druhých, pokud je v rozporu s jeho vlastními zájmy. Problém vyvstává v okamžiku, kdy zkoumáme, zda případy sobeckosti a altruismu jsou pouze projevem, který je vnímán vnějším pozorovatelem a kdy se za tímto vyjádřením skrývá jiná vnitřně, někdy i samotnému subjektu jednání, skrytá příčina. Například agresivní demonstrace vlastních sobeckých zájmů a názorů může skrývat problémy v dětství způsobené neustálým dokazováním vlastní důležitosti ahodnoty rodičům, jež dítě často shazovali a podceňovali. Ve skutečnosti takovýto člověk může pouze skrývat skutečné pocity a názory a v jiné (např. emocionálně nevyhraněné situaci, po času na rozmyšlenou) situaci rád pomůže a sleví ze svých zájmů či názorů. Stejně tak odmítnutí pomoci kamarádovi, či odmítnutí nějakého altruistického gesta nemusí nutně znamenat sobecké zaměření člověka. Může se jednat o jedince, který je chronicky unavený, nestíhá vyřídit své záležitosti nebo má problémy, o kterých druhá strana nemá ponětí. Nelze tedy soudit člověka pouze na základě jeho činů, ale je třeba bádat po jeho příčinách. Dále je důležité zdůraznit, že ani pro etické chování nemusí být vždy motivováno altruistickými incentivy. Je třeba si uvědomit, zda li člověk, který se rozhodl věnovat trenérství, se to chystá provozovat z čistého altruismu, touhy po návratu k dětskému sportu nebo se například snaží zapůsobit na jiného trenéra ve skupině a buduje si tak půdu pro následné kroky. Již Sigmund Freud popisoval charakter jako systém vah, které určují chování, a upozorňuje na – pro etiku důležitou - skutečnost, že specifické chování nemusí být vždy motivováno stejnými snahami. Nelze tedy

20

soudit lidské činy pouze na základě jejich chování, ale je třeba se dále ptát po jejich příčinách.14 Mezi vlastnosti spjaté se vztahem k ostatním lidem patří láska, úcta, ochota pomáhat, přátelství, společenskost, soucit, empatie, důvěra, štědrost, velkorysost, shovívavost, uznalost, slušnost, vlídnost, laskavost, ohleduplnost, altruismus.

2.2.3 Charakterové rysy člověka ve vztahu k sobě samému Jádrem osobnosti člověka je jeho vlastní sebehodnocení. Každý člověk hledá zdroj sebevědomí někde jinde a to na základě vlastních hodnot, přesvědčení a ideálů. Pokud staví vzhled na nejvyšší příčku svého žebříčku hodnot, bude se snažit vyrovnat se svým ideálům a na základě úspěchu či neúspěchu pak hodnotit svou osobu a měnit své hodnocení. Tak mohou vznikat různé oblasti sebehodnocení, kdy jejich vážený souhrn tvoří sebeúctu člověka. Ta se může v průběhu života jedince měnit. Jedním z nejdůležitějších zdrojů sebehodnocení je seberealizace. Jde o využívání a posilňování svých vlastních nadání, dovedností a vitality a je podmínkou k dosažení tělesného, duševního i mravního zdraví. V závislosti na úspěchu a vnitřním naplnění pak člověk dosahuje kladného či negativního sebehodnocení, což velmi úzce souvisí nejen se životní spokojeností, ale i s výkonovou motivací a mírou aspirace daného jedince. Mezi charakterové vlastnosti vyjadřující vztah k sobě pak zjevně patří sebedůvěra, sebekritičnost, hrdost či skromnost.

2.2.4 Charakterové rysy člověka ve vztahu k práci Tento vztah k sobě samému se pak náležitě odráží i ve vztahu k práci. V následujících kapitolách se zaměříme na pracovní motivaci člověka, proto zde pouze uvedeme charakterové rysy, jež se pojí s pracovní činností a vztahu člověka k práci. Patří sem: důkladnost, přesnost, dochvilnost, pořádkumilovnost, rychlost,

14

Jiří, Písek, Erich Fromm, Brno 2009, Masarykova universita s. 20

21

pečlivost, soustavnost, umění organizovat práci, iniciativnost, tvořivost, lajdáctví, povalečství, nepřesnost, nepečlivost, pomalost, nedbalost, nedostatek iniciativy apod.

2.2.5 Volní rysy charakteru Volní vlastnosti ovlivňují směr a sílu lidského jednání. Volními rysy charakteru jsou například cílevědomost, iniciativnost, samostatnost, trpělivost, vytrvalost, houževnatost, sebekázeň, sebeovládání, rozhodnost, ukázněnost, statečnost a smělost aj. V předcházejícím textu jsem se pokusila vymezit osobnost člověka a členění její struktury na charakter, temperament, Za nejdůležitější část osobnosti, která by mohla vysvětlovat motivaci k trenérství, jsem zvolila charakter osobnosti, především jeho projevy ve vztahu k jiným lidem a ve vztahu k práci. Ve vztahu k jiným lidem je u trenéra očekávaná empatie, ohleduplnost, vlídnost, altruismus, ale i schopnost vycházet s kolektivem a potřeba upřednostňovat ho před samotou. Dále trenér zcela jistě potřebuje notnou dávku tvořivosti, aby mohl připravit kvalitní a pro děti zábavné tréninky, musí být dostatečně aktivní a pracovitý, jelikož trénování stojí značné úsilí. V následující kapitole bude vymezena osobnost člověka aplikovaná na osobnost trenéra.

2.3 Osobnost trenéra Je zřejmé, že trenérem se nestává každý bývalý sportovec, pro trenérství musí mít dotyčný jak vlohy, tak motivaci. Jde o činnost, která vyžaduje odborné znalosti, osobnostní, ale i sociální předpoklady. „Trenér je odborně a pedagogicky vzdělaný tělovýchovný pracovník, který vede sportovcův tréninkový proces, přípravu na sportovní vystoupení a toto vystoupení samotné a spoluzodpovídá za dosažený výsledek.“15 „Odborníci – zejména sportovní psychologové a trenéři – uvádějí (ať již na základě teoretických nebo empirických přístupů) řadu důležitých osobnostních předpokladů/kompetencí, které jsou základem úspěšného působení

15

www.wikipedia.cz

22

trenéra. Aspirují buď na ucelenější a velmi konkrétní (vícefaktorové) výčty „potřebných“ osobnostních vlastností a kompetencí (např. Šafář, 2005), nebo se zabývají spíše jednotlivými (osobnostními) faktory, které jsou v otázce profesionálního úspěchu natolik důležité.“16 Tyto odlišnosti od běžné populace byly popsány v publikaci Pedagogika sportu, kdy v 70. letech minulého století na více než 250 ti trenérech vyšší třídy vědci zkoumaly příznačné stránky osobnostního profilu.17 Podle této studie se u trenérů projevují zejména následující osobnostní charakteristiky:  vůdcovství,  odpovědnost,  emoční stabilita,  sounáležitost, blízký vztah ke členům skupiny,  ctižádostivost až lstivost. Stejný autor ve výše zmíněné studii naznačuje odlišnosti mezi trenéry jednotlivcůsportovců (běžec na lyžích, atlet aj.) a sportovních her (fotbal, házená aj.). Trenéři sportovních her vykazují nízký neuroticismus a vysokou extroverzi. Mají také poněkud vyšší tendence k submisivitě, skromnosti a závislosti. Na rozdíl od trenérů jednotlivců – sportovců jsou více dobrodružní a aktivní, a také více obratní a vypočítaví. Oproti tomu trenéři sportovců – jednotlivců a ostatní trenéři vykazují (v porovnání s trenéry sportovních her) větší tvrdost a realismus a jsou překvapivě více závislí na skupině. Šafář (2005) aspiruje na poněkud podrobnější výčet osobnostních vlastností a předpokládá, že úspěšný trenér je po osobnostní stránce:

16 17



přiměřeně inteligentní (důraz je kladen na personální složky inteligence),



flexibilní,

Krizově intervenční kompetence trenéra. Diplomová práce. Bc. David Martinec. Brno, 2008. SVOBODA, B. Pedagogika sportu. Praha: Karolinum, 2003.

23



tvořivý,



motivován k dosažení úspěchu,



emocionálně stabilní,



rozhodný,



vytrvalý,



odolný frustracím,



sebevědomý, s dostatečnou sebedůvěrou,



schopný dobře komunikovat. 18

Nezbytnou vlastností trenéra je zcela jistě přirozená autorita, trenér musí být vůdcem. Ve vztahu k motivaci nezáleží pouze na vlastní motivaci trenéra, ale i na jeho schopnosti vzbudit nadšení, zapálenost pro věc a motivaci k tréninku a k výkonu u svých svěřenců. „Cílem trenéra by mělo být pochopit a naplnit motivační potřeby sportovce a vytvořit přiměřený tréninkový program, který bude svěřence stimulovat,“(Roberts, 1992, s.29). Z dalších osobnostních předpokladů pro výkon trenérské činnosti jsou důležité např. sebereflexivita a také faktor vůdcovství (Lazarová, Uhlířová, 2006)

2.4 Motivace Slovo motivace je odvozeno z latinského slova moveo-ere, což znamená hýbu, resp. motivus –hýbající. Jde tedy o pojmenování hnacích sil lidské činnosti, které jsou skryty v individuu, na rozdíl od incentiv, které představují pobídky k jednání přicházející zvenčí - příkaz, úkol, odměna, trest, (Smékal, 2009). Z původu slova lze vycítit směr určitého jednání. „Motivace je tedy označením pohnutek, které vedou k chování,“ (Homola, 1997, s. 11). Směr jednání je však pouze jednou ze tří dimenzí, jež charakterizují motivaci. Druhou dimenzí je intenzita a třetí stálost, také nazývaná perzistence. Nízká perzistence, pak odpovídá jedinci, který se nechá snadno ovlivnit pohodlností a leností (Provazník, Komárková, 1996).

18

Krizově intervenční kompetence trenéra. Diplomová práce. Bc. David Martinec. Brno, 2008.

24

Jak už bylo výše naznačeno, motivace je vlastně určitý rozpor mezi tím, co daný subjekt prožívá a prožívat touží. Jednotná definice pojmu motivace v současné psychologii však v podstatě neexistuje. Pro názornost však opět uvádím některé z nich. „Motivace je intrapsychicky probíhající proces, vyúsťující ve výsledný vnitřní stav, motiv. Pojmy motivace a motiv vyjadřují postulované vnitřní procesy a stavy (strukturální prvky), které vysvětlují zaměřenost chování na dosažení určitého cíle.“ (Nekonečný, 1996, s. 7) „Motivace představuje soubor vnitřních hnacích sil člověka, které ho určitým směrem zaměřují, aktivizují a vzniklou aktivitu udržují. Navenek se tyto síly projevují v podobě motivovaného jednání,“ (Pauknerová, 2006, s. 173). „Jednu z nejpopulárnějších definic motivace podal americký psycholog P. T. Young. Podle něho je motivace procesem vzbuzení nebo podnícení chování, udržení činnosti v běhu a jejího usměrnění do určité dráhy. Analýza motivace tak musí počítat se všemi faktory, které budí, udržují a řídí chování,“ (Mrkvička, 1971, s. 54). Motivace je příčinou veškerého lidského konání a samozřejmě nejinak je tomu tak i při trénování dětí a mládeže, kde trenér investuje svou energii, čas a úsilí pro blaho dětí jemu svěřených. Jde v podstatě o dobrovolnickou činnost, jelikož finanční prostředky na odměnu jsou ve většině případů velmi malé, někdy dokonce žádné. Za dobrovolnickou činností jako takovou si lidé představují často pouze altruistické motivy, které k takovéto práci dobrovolníky mohou vést. Ve skutečnosti jde ale o mnohem komplexnější fenomén. Chceme li pochopit chování člověka, je třeba se zaměřit na determinanty tohoto chování. Těchto determinant existuje nepřeberné množství, mohou se sčítat, mohou si odporovat a je velmi těžké je rozlišit. Smékal (2006) tvrdí, že „kromě pobídek prostředí – incentiv- a bezprostředních příčin jednání jako snah a „chtění“ je činnost člověka determinována a regulována určitým systémem rysů, potřeb, zájmů, zálib, postojů, cílů či procesů a přesvědčení, které bývají označovány jako motivy, a které spolu vytváří tzv. motivační systém,“ 25

(Smékal, 2006, s. 232). Nakonečný (1996) definuje motiv jako „vyjádření obsahu dovršující

reakce

(uspokojení),

motivy

tedy

vyjadřují

smysl

interakce

motivovaného subjektu, resp. finální psychologický důsledek instrumentálního chování subjektu“. Jiní autoři pokládají výše zmíněnou potřebu, návyky, zájmy, hodnoty, hodnotové orientace a ideály za tzv. zdroje motivace, což jsou určité „skutečnosti, které motivaci vytvářejí,“ (Bedrnová a Nový, 2002). Pojem motiv je často psychology považován za synonymum pojmu potřeba, proto Nakonečný upozorňuje na nutnost odlišení pojmu motiv od potřeby, která naopak vyjadřuje „výchozí motivační stav, který se vývojem zpředmětňuje, tj. nachází určitý objekt činnosti a s ním spojený instrumentální vzorec chování.“19 Výše zmíněným zdrojům motivace se budeme věnovat v následujících řádkách.

2.4.1 Potřeba Potřebou se rozumí „člověkem prožívaný, ne vždy zcela uvědomovaný20 nedostatek něčeho pro daného jedince subjektivně významného,“(Provazník, Komárková, 1996, s. 27). Potřeba se jeví jako určitý stav napětí, který je tvořen disonancí mezi „chtěným“ a stávajícím stavem skutečnosti. Tato disonance způsobuje motivované chování k odstranění tohoto nelibého napětí. Nakonečný (1996) rozděluje potřeby na biologické, které vyjadřují stav fyziologického deficitu, znamenají určité porušení vnitřní lidské homeostázy, ekonomické a psychologické, mezi něž řadí i potřeby sociální.

19

Na zdroje motivace (potřeby, zájmy, ideály) Nakonečný nahlíží jako na formu motivů. Zatímco

jejich konkrétní obsah (potřeba bezpečí, jistoty), tj. konkrétní uspokojení, kterého má být dosaženo, nazývá druh motivů. (Nakonečný, 2009) 20

Zde narážíme na zajímanou skutečnost, a to že motivované chování nemusí vždy být uvědomělá

činnost. Zdá se to zvláštní a i samotní psychologové se přou o to, jaký podíl nevědomé motivace se podepisuje na jednání člověka. Nicméně je třeba si uvědomit, že lidské chování je důsledkem celé řady různých motivů a sám člověk není často schopen najít mezi těmito motivy odpovídající pojítko. S. Freud přirovnával strukturu motivu podobě ledovce. Tvrdí, že 80 až 90 procent našeho prožívání a jednání probíhá nevědomě. Vědomých 10 až 20 procent pak vstupuje do procesu motivovaného chování ve chvíli, kdy jednání narazí na překážku, prožitek způsobuje bolest nebo vyžaduje zaujetí stanoviska.

26

A. H. Maslow (1960) dále zavádí pojem metapotřeba jako výchozí princip teorie „metamotivace“, pomocí níž se snaží vysvětlit existenci a fungování „biologicky zakořeněných hodnot života“. Podle Maslowa nejsou lidé motivováni pouze základními potřebami, ale něčím vyšším, jež jim přináší pocit vlastní ceny a sebeúctu, pocit, že někam patřím. Tento cílový stav nazývá seberealizace, sebeaktualizace či sebeuskutečnění. „Všichni metamotivovaní jsou oddáni nějakému úkolu, nějaké milované práci, odevzdají se něčemu nadosobnímu, nesobeckému…člověk usiluje o dosažení určitých materiálních a duchovních hodnot a systém jeho motivů je v tomto smyslu vytvářen systémem hierarchicky uspořádaných hodnot“, (Nakonečný, 2009, s. 250). Tyto potřeby jsou na rozdíl od základních, jejichž uspokojením je redukce, uspokojeny indukcí motivačního stavu. Tyto „metapotřeby“ se tak vlastně stávají něčím neuspokojitelným. Sebenaplnění v trenérství může mít jak podobu radosti z podařeného výkonu svých svěřenců, tak z vlastní osobní seberealizace při práci s dětmi. V našem konkrétním případě pak vyvstává otázka, jakou část motivace trenérů tvoří základní potřeby, potřeba sociální interakce, jídla, sexu, pohybu, odpočinku či spánku a jakou část tvoří potřeba sebenaplnění a seberealizace. Dále je nutné zamyslet se nad tezí, která s ohledem na Maslowovu teorii upozorňuje, že není možné pracovat na vyšších potřebách, pokud nejprve nedojde k uspokojení potřeb nižších. Právě výše uvedené základní potřeby mohou být jdoucí proti motivacím, jež v tomto výzkumu hledám a to z toho důvodu, že jakkoliv silné mohou být jiné motivy, jako seberealizace či sebenaplnění, tyto základní potřeby vždy stojí před těmi umístěnými výš (pokud nebude mít dotyčný člověk dostatek financí na jídlo, zaopatření rodiny, bude trpět nedostatkem spánku a odpočinku, nebude ochoten věnovat svůj cenný čas trenérství). Je tedy zřejmé, že dobrovolníci by měli být hmotně zajištěni, aby mohli dle Maslowovy pyramidy uspokojovat potřeby vyšší. S tímto názorem však nesouhlasí Alderfer (1969), který jistým způsobem navazuje na Maslowa a jeho pyramidu potřeb, ale zásadně odmítá názor, že by potřeby měly hierarchickou strukturu. Naopak tvrdí, že v jednom okamžiku může být jedinec vystaven potřebám s různou hierarchickou úrovní. Zavádí nové dělení potřeb na existenční a abstraktní potřeby, které se liší stupněm konkrétnosti. Připouští, že po uspokojení potřeb konkrétních se člověk nejspíš zaměří na uspokojení potřeb 27

abstraktnějších, nepovažuje však tento akt za cosi automatického. (Hoffman, 2006). K této kritice hierarchického uspořádání potřeb se vyjadřují i další autoři

21,

kterým se v rámci provedených výzkumů nepodařilo najít souvislost, podle které by bylo možné určit, která potřeba bude nejdůležitější a převládne tak nad ostatními. Dále upozorňují na skutečnost, že lidé z velké části určují, jak chápou své potřeby a jak je uspokojují (Wahba, Bridwell, 1976; Salancik, Pfeffer, 1977; Rauscherberger a kol., 1980). Relevantní se zdá i kritika Hofstedových (Hofstede, Hofstede, 2007, s. 147), kteří postulují, že „pokud by skutečně potřeby tvořily hierarchii, její vrchol by byl bez pochyby spjat s preferovanými kulturními hodnotami zkoumaného socia.“ Upozorňují tak na často opomíjenou skutečnost, že jednotlivé teorie motivace pocházejí z různorodých kulturních a sociálních podmínek a při nejlepší vůli nemohou být plošně aplikovatelné. „Kulturní vlivy a předpojatost lze oprávněně předpokládat, protože kulturní okruh, do nějž patří tvůrci teorií, určuje, jaké hodnoty tito lidé preferují“22 Maslowův model by mohl pomoci vysvětit dnešní fenomén rozvodovosti. Dříve měly rodiny na starosti hlavně uspokojení základních potřeb, jídlo, bydlení, bezpečí a ani je nenapadlo uvažovat o něčem jako životní láska a osudový partner. Dnešní rodiny většinou nemají existenční problémy, a proto je hodně snadné zaměřit svou pozornost na abstraktní potřeby jako je například výše zmíněná osudová láska. Tím mohou lidé pociťovat silnou diskrepanci mezi vytouženým stavem a stávající situací, a jelikož nestrádají v nižších vrstvách svých potřeb, mohou jí přisuzovat velkou váhu. Pak se stává, že v dnešní době není žádný

21

Kritikové Maslowovy pyramidy potřeb poukazují na nedostatky v hierarchickém principu této

teorie, která předpokládá, že k uspokojení a sebeaktualizaci může dojít jen u lidí „zdravých a uspokojovaných v oblasti všech vývojově nižších potřeb.“ (Nakonečný, 1996, s. 147) Tedy pouze u lidí vysoce postavených, zabezpečených a existenčně zajištěných. 22

Luděk, Kolman, Pavel, Michálek, Hana Chýlová, Pavla, Rymešová; Pojednání o vlivech na

koncipování a vývoj teorií motivace pracovní činnosti; Československá psychologie 2009, číslo 6, s. 625.

28

„problém“ nadchnout se pro novou lásku a rozvrátit rodinu. Pokud však dotyčný přisuzuje příliš velkou váhu potřebě zamilovanosti, či osudovosti, často pak může tato „nová“ láska skončit stejným neuspokojením jako ta původní, rozporem mezi stávající a vytouženou situací.

Ať už je třeba nejprve uspokojit potřeby základní nebo ne, trénování v oddíle není pouze o sebenaplnění a seberealizaci. Přináší totiž i uspokojení těch nejzákladnějších potřeb a to v podobě například potřeby pečování. Ta převážně u matek svěřenců (jedna z cílových skupin) může být silným motivačním podnětem pro to trénovat v oddíle a tak být nablízku svému dítěti v jeho volném čase a pečovat nejenom o něj, ale i o další děti ve skupině. Další podstatná skupina potřeb tzv. potřeby sociální (sekundárních) není spjata s biologickou entitou člověka, ale s člověkem jako společenským, kulturním tvorem, který potřebuje lásku, pocit bezpečí, sociálního kontaktu atp. Tato skupina potřeb je v této práci podstatná, jelikož přátelské sociální klima je jednou z nejdůležitějších protihodnot, kterou může atletický oddíl Stodůlky svým trenérům nabídnout. Dalšími zdroji motivace může být podle J.P. Guilforda všeobecná aktivita, potřeba příjemného prostředí, úcty, všeobecná ctižádost, stálost, závislost i nezávislost, sdružování se, disciplína, zábava aj. To vše jsou potřeby, jež může trénování atletiky uspokojit.

2.4.2 Hodnoty Kromě potřeb Nakonečný (1996) upozorňuje na důležitost hodnot v motivačním komplexu. Tvrdí, že každý jedinec je determinován určitými biogenními a sociogenními hodnotami, které jsou důsledkem v prvém případě fyziologií jedince a v druhém jeho fungováním jako sociální entity. Nedostatky v systému těchto hodnot způsobují motivační napětí zvané potřeba, načež je jedinec důsledkem

vrozené

konstituce

a

získané

zkušenosti

nucen

reagovat

programovaným chováním s cílem udržet či znovuobnovit tento systém. Potřeba tedy vyjadřuje absenci nějaké hodnoty. Herkner (1986) dále poukazuje na skutečnost, že pro různé osoby existují často velmi odlišné hodnoty toho „co má 29

být“, které „určují naše chování a rozsah naší spokojenosti, resp. nespokojenosti. Jestliže například někdo má méně kontaktů s lidmi, než by si přál, je nespokojen. Cítí se osamělý a uvádí do chodu jednání, které má přinést úlevu. Máli někdo více kontaktů, než je mu milé, je rovněž nespokojen. Cítí se být obtěžován a stahuje se zpět“ (Herkner, 1986, s. 193) Hodnoty tedy odrážejí jakési subjektivní hodnocení určitého stavu jedincem. Hodnoty nejsou něco, co člověk požaduje, jde spíše o představy o žádoucím. Jak upozornil Jan Patočka „Hodnoty se projevují jen v hodnocení a tvoří se v jeho průběhu, za chodu, v závislosti na celé axiologické zkušenosti“, (Murín, 2004, s. 122). Hodnoty tedy nelze chápat odděleně každou zvlášť, ale jako jakýsi ucelený soubor, systém neboli hierarchii hodnot. Ta tvoří náš hodnotový systém, který významně ovlivňuje jednání a prožívání člověka. Hodnotová orientace je hnacím motorem veškeré lidské činnosti a je tvořena systémem veškerých hodnot jedince, které jsou projevovány skrz postoje daného člověka. Jak už bylo zmíněno na hodnotovém žebříčku má každý jiné, subjektivně důležité položky. Může to být zdraví, děti, práce, vzdělání, společenské postavení, peníze, láska, či úspěch. Zkušenost nicméně ukazuje, že hodnocení různých lidí se často podobají nebo dokonce shodují, zejména pokud tito lidé patří do téže společnosti, k téže kultuře nebo mají společné zkušenosti. Výchova a obecná kultura, v níž člověk vyrostl a žije, má tedy na jeho hodnocení značný vliv a soustava hodnot je naopak charakteristikou určité kultury. Společenské a kulturní hodnoty se někdy vyjadřují ve společenských a kulturních normách a společnost pak může více či méně důrazným způsobem vymáhat jejich dodržování.23

2.4.3 Návyky Za návyky jsou považovány činnosti, které jsou pravidelné, dlouhodobé, stereotypy a naučené vzorce chování, které člověk provádí automatizovaně. Takovým návykem, který by pomohl motivaci člověka trénovat někoho dalšího, může být jeho osobní návyk sportovat. A to jak v případě, kdy může jedinec sportovat sám

23

http://cs.wikipedia.org/wiki/Hodnoty

30

o sobě, či kvůli nějakému důvodu sám již sportovat nemůže, leč potřebuje tento svůj návyk ventilovat jiným způsobem. Příkladem může být jeden ze začínajících trenérů, který uvedl, že trénovat děti začal poté, co mu vážná nehoda zabránila pokračovat dál v jeho atletické kariéře. Prostředí atletického stadionu a návyk trávit tímto způsobem svůj volný čas ho přinutil vrátit se zpět mezi atlety alespoň tímto způsobem. Zdá se, že zde se návyk částečně překrývá se zájmem, což není nic netypického pro tyto dva zdroje motivace, v tomto případě však zájem představuje spíše radost ze sportu jako takového, zatímco návyk je znakem potřeby provozovat dál tu samou činnost jako před zraněním. Určitě bylo ale jednání bývalého atleta kombinací několika motivů, včetně návyku a zájmu o atletiku samu o sobě.

2.4.4 Zájmy Zájmem se rozumí trvalejší zaměření jedince na určitou oblast předmětů, či jevů. Toto zaměření je spojeno s aktivací jeho činnosti. Jak už bylo zmíněno, zájmem zde může být zájem o atletiku jako takovou, zájem o učení, někdo může vidět zájem v hraní si s dětmi, připravování zábavného programu a jiné. Každý člověk má výše uvedené zdroje motivací – potřeby, hodnoty, zvyky a zájmy různé. Každý z nás má jakýsi motivační profil, který je víceméně daný již od narození. Podle toho jakým směrem jsou lidské motivace zaměřené, můžeme charakterizovat několik typických skupin. Typ teoretický, ekonomický, estetický, náboženský a mnoho dalších. Pro tuto práci by mohl být podstatný typ sociální, který považuje za nejvyšší hodnotu mezilidské vztahy, lásku, je to člověk nesobecký, ochotný pomáhat druhým, stejně tak ale nebude nezajímavý ani člověk politický, který neustále vyhledává soutěž, moc, rád získává převahu, vliv a příležitost ovládat druhé. Pro závěrečné šetření budou použity ještě další tři pojmy, jež jsou spojeny s motivací a ovlivňují konečné jednání člověka. Jsou jimi ideály, výkonová motivace a aspirace.

31

Ideálem je určitá ideová či názorová představa něčeho subjektivně žádoucího, pozitivně hodnoceného, co pro daného jedince představuje významný cíl jeho snažení, skutečnost, o kterou usiluje.24 Tyto představy mohou být například životní cíl, či ideálním osobnostní profil. Výkonová motivace je osobnostně příznačná tendence člověka dosahovat, co nejvyššího výkonu25. Tato tendence je považována za relativně stálou. Může jít dvěma směry, buď jedinec tenduje k úspěchu, nebo se naopak snaží vyhnout neúspěchu. Pojem aspirace představuje výši nároků, kterou si jedinec klade na své cestě za vytyčenými cíli, na svůj výkon. Člověk si volí různě obtížné cíle s ohledem na to, jak je schopný se vypořádat s neúspěchem. Pokud si klade cíle vyšší, než je schopen splnit, jeho aspirace je dosáhnutí co největšího úspěchu. Pokud jsou však cíle nižší, nejde o získání úspěchu, ale jedinec se touto cestou snaží pouze vyhnout neúspěchu. Osobnostní aspirace tímto způsobem určuje povahu a náročnost vytyčených cílů v blízké i vzdálené budoucnosti.

2.5 Vnitřní a vnější motivace Důležitým pojmem pro další uvažování je rozlišení motivů na vnitřní - intrinsickou a vnější – extrinsickou motivaci. Vnitřní motivace vychází z činnosti samotné, ve které jedinec nachází uplatnění a seberealizaci. Dotyčný tak za výsledek činnosti neočekává žádnou odměnu ani trest. Výzkumy dokazují, že silná vnitřní motivace je příčinnou dlouhodobé motivace k činnosti stejně jako vyšší úspěšnosti v dané činnosti. Vnější motivace, někdy také nazývaná stimulace, působí na psychiku člověka zvnějšku a to prostřednictvím jak hmotných stimulů, tak nehmotných v podobě například očekávaného úspěchu nebo nátlaku okolí.

24

Nový. Bedrnová. Psychologie a sociologie řízení. Praha: Management press, 2002.

25

Nový. Bedrnová. Psychologie a sociologie řízení. Praha: Management press, 2002.

32

Dle Provazníkové a Komárkové (1996) dochází k ovlivňování psychiky jedince v podstatě v každém interpersonálním vztahu a to ať už vědomě či nevědomě. Brian Tracy tvrdí, že „externí motivace funguje jen po dobu, kdy ji někdo aplikuje, vnitřní 24 hodin denně. Klíč k této motivaci je jednoduchý: manažeři mají dělat vše, aby měli zaměstnanci pocit důležitosti. Pravidelně jim děkovat za práci, chválit je za dobré chování, naslouchat jim, když je třeba a žádat o názor. A vytvořit prostředí, kde jsou lidé šťastní, že mohou být v práci.26 Je to jako, když zaléváte květ. Půda je společnost, květina zaměstnanec. To, že dáte lidem pocit důležitosti, představuje sluneční svit. A květ vyroste sám od sebe.“27 Vlivu vnitřní a vnější motivace bude věnovaná následující část, kde se nejprve zaměříme na vymezení pojmu profesorem Robertem J. Vallerandem a posléze se seznámíme s myšlenkami ve spojitosti v extrinsickou a intrinsickou motivací často citovaných autorů E. L. Deciho a R. M. Ryana. Výzkumu determinant a důsledků intrinsické a extrinsické motivace věnoval většinu svých studií profesor Robert J. Vallerand. Vallerand pohlíží na motivaci stejně jako (viz dále) Deci a Ryan, více však pátrá po příčinách intrinsické motivace a definuje tak tři zdroje vnitřní motivace (1991), kterými jsou touha po vědění, touha něco uskutečnit a touha po stimulaci. Touha po vědění a znalostech, která je vyjádřením potěšení plynoucího z učení, zkoumání, hledání a získávání odpovědí na neznámé otázky. Tato potřeba se může u trenéra dětí projevovat jako touha dozvědět se, jak dovést atleta k úspěchu, jak zlepšit jeho fyzické předpoklady (to se může stát silným motivačním zdrojem v případě, že sám trenér nikdy vytouženého úspěchu nedosáhl), jakož i snaha nalézt odpovědi na otázky, jak v dnešní době motivovat děti k nějaké aktivitě, případně sportovnímu výkonu.

26

Brian Tracy (uznávaný americký poradce a guru) upozorňuje na vliv pracovního prostředí na

intrinsickou motivaci, stejně tak jako je definován vliv sociálního okolí na vnitřní motivaci v Teorii sebedeterminace Deciho a Ryana. 27

www.penize.cz, Rozhovor Brian Tracy: Peníze motivují, ale jen do určité míry, 2010.

33

Více výkonově orientovaná je touha něco uskutečnit, která je ostře zaměřená na cíl dané činnosti. V trenérství se může profilovat někdy až nepříznivým tlakem trenéra na svěřence a působit tak přiliž silnou vnější motivaci, která, může převážit motivaci vnitřní a odradit tak atleta od další činnosti. Touha po stimulaci vede jedince k jednání za účelem příjemných pocitů způsobených vlivem senzorických, estetických či jiných vzrušujících podnětů, které na jedince působí. Dále na motivaci pohlíží z časového hlediska a snaží se rozlišit jednotlivé druhy motivace z pohledu délky trvání jednotlivých motivačních podnětů. Krátkodobou, momentální situací ovlivněnou motivaci nazývá situační motivace. Motivaci, která je relativně stabilní a dlouhodobá označuje jako kontextuální a motivace, která je z těchto tří nejstabilnější a vychází z osobnostních vlastností člověka, nazývá globální motivaci. (Vallerand, 1999)

2.6 Teorie sebedeterminace Teorie o člověku jako aktivním jedinci s tendencí k psychologickému růstu a intergraci jsou v psychologických teoriích osobnosti zakořeněny již od Aristotelovského pojetí lidského vývoje. Jak už tak tomu v psychologii bývá, tento názor

rozdělil

stoupence

psychologie

na

dva

protichůdné

tábory.

Psychodynamické a humanistické teorie osobnosti a teorie kognitivního vývoje předpokládají sebeurčující schopnosti člověka, zatímco behavioristé a sociálně kognitivní přístupy se k tomuto názoru stavějí značně kriticky. Gergen (1993), příslušník právě výše jmenovaného sociálně kognitivního přístupu, označuje myšlenku o inherentnosti tendence k osobnímu růstu jako „postromantickou představu, kterou je nutno nahradit představou postmoderní, v níž je self popsáno jako fragmentované, saturované a různě zabydlené identitami, které nám jsou přisouzeny sociálním světem.“ Z obou těchto názorů čerpají psychologové R. M. Ryan a E. L. Deci (2000, 2008), kteří kombinují oba tyto zdánlivě protichůdné přístupy a tvoří teorii novou, tzv.

34

teorii sebedeterminace (self-determination theory – SDT). Jejich teorie je založena na přesvědčení, že hnacím motorem lidského jednání je tzv. intrinsická28 motivace. Předpokládá tedy, že člověk je předurčen k neustálé sebeaktualizaci a tendenci k osobnostnímu růstu a rozvoji. Na rozdíl od výše zmíněných teoriích „o člověku jako aktivním jedinci“, však nepovažuje tuto tendenci za samozřejmou, nýbrž pozitivně i negativně determinovanou sociálními faktory. Člověk tak může obsáhnout

celou

škálu

sebedeterminace

od

jedince

značně

aktivního,

sebeintegrovaného po pasivního, reaktivního a odcizeného. To jak se projeví vliv daných sociálních faktorů na tendenci k osobnostnímu růstu, Deci a Ryan odvíjí od skutečnosti, jak působící faktory ovlivní tři základní potřeby: kompetence, autonomii a potřebu vztahů. Potřeba kompetence vyjadřuje touhu člověka vyhledávat výzvy a v interakci se svým sociálním prostředím se projevit činností, která odpovídá jeho schopnostem a přináší tak uspokojení z jejich uplatnění. Potřeba vztahů je základní sociální potřebou, která vyvěrá z pocitu vzájemnosti a náležení, touhy být přijímán svým sociálním okolím. Ač by se mohlo zdát, potřeba autonomie není srovnatelná s lidskou nezávislostí. Tato potřeba vyplývá z vlastních hodnot a zájmů a je příčinou osobnostně jedinečného chování člověka. Podmínkou pro sebemotivaci a osobní růst je sociální prostředí, které umožňuje uspokojení těchto potřeb. „Teorie sebedeterminace vznikala v posledních třiceti letech v podobě tzv. malých teorií, které byly spojené základními předpoklady a popisovaly dílčí jevy,“ (Deci, Ryan, 2002).

28

Intrinsická motivace, nazývaná také vnitřní pramení z vnitřního uspokojení, které daná činnost

sama o sobě přináší. „Tj. sebezpevňující chování, které vychází z funkční slasti a jehož příkladem je hra a pro některé lidi taky práce,“(Nakonečný, 1996, s. 46). Zatímco objektem vnější motivace jsou důsledky činnosti, jejichž dosažení vede k uspokojení.

35

2.6.1 Teorie kognitivního zhodnocení (Cognitive evaulation theory – CET) Mezi ně patří Teorie kognitivního zhodnocení, která je zaměřená především na externí faktory sociálního prostředí, jež pozitivně či negativně ovlivňuje intrinsickou motivaci. Mezi tyto ovlivňující faktory patří například pozitivní či negativní zpětná vazba, hodnocení, či odměny a tresty. Dle výše uvedeného jsou jednotlivé potřeby úzce propojené, proto existuje jistý vztah mezi intrinsickou motivací a autonomií a kompetencí. Pokud totiž motivace k činnosti nevychází z vnitřního místa kontroly, je vynuceno odměnami, tresty či externě určenými cíli, dochází ke snižování vnitřní motivace. Kohoutek a Štěpaník (2000) v oblasti aplikovaných poznatků varují před odměňováním svých zaměstnanců, založeném pouze na finančním ohodnocení. Upozorňují, že jedinec se silnou potřebou výkonu je motivován více odvedenou prací než finančním stimulem a přijímá proto tento motivační prostředek pouze jako vedlejší produkt. Z toho se dá lehce usuzovat, že v takovýchto případech se může stimulační funkce mzdy stát neúčinnou a zaměstnavatel bude nucen hledat jiné způsoby motivace. Nutno však brát v potaz nebezpečí, že zpětné snížení výše stávajícího finančního ohodnocení, by již určitý vliv na výkon jedince mít mohlo. Pokud tedy člověk chápe danou situaci jako prostředek k vedení sebe samotného, příležitost k osobnímu růstu a činnost je podmíněna vlastním výběrem, intrinsická motivace vzroste. Tato skutečnost se prokázala i na studentech, kteří byli svými učiteli motivováni pomocí pochval a podpory. Studenti se profilovali jako iniciativnější, lépe se učili a více toužili po výzvách (Deci, Ryan, 2000). Je proto nezbytné, aby si člověk volil cíle takové, se kterými se vnitřně ztotožňuje, které odpovídají jeho schopnostem, které ho budou bavit. Podle této teorie by tedy nemělo záležet na hmotné odměně u dobrovolnické činnosti za předpokladu, že dobrovolník si sám vybere tuto možnost trávení volného času a daná oblast zájmu (v tomto případě atletika) je mu vnitřně blízká, atraktivní. Je tedy nutné vyhledat zájemce o trenérství namísto, nucení současných atletů či rodičů k pomoci, to by mohlo mít pouze krátkodobý efekt a poškodit jak dítě, tak pověst klubu. Stejně tak to platí pro studenty vysoké školy sportovního či pedagogického zaměření, kteří mají v osnovách povinnou praxi v práci s dětmi. 36

Nejde však pouze o finanční odměnu, která by mohla hatit motivaci k trenérství. Může se jednat o další vnější faktory, jako je například potřeba někomu něco dokázat. Na závěry teorie kognitivního zhodnocení navazují mnohé výzkumy, které se snažily pochopit, jak vnější stimuly jako například peníze, mohou ovlivnit motivaci člověka. Studie z University of Toronto vybrala skupinu studentů prvního a druhého ročníku na Vysoké škole. Těm slíbili finanční odměnu, pokud se jim podaří v předmětech dosáhnout lepšího hodnocení než 70 procent, což představovalo splněný kurz. Za každý dokončený kurz jim bylo přislíbeno 100 dolarů a dalších 20 dolarů za každé procento navíc. Navzdory tomu, že si před zahájením experimentu většina studentů myslela, že finanční odměna je motivuje k dosahování lepších výsledků, skutečnost dopadla zcela opačně. Peníze měly na výsledky studentů jen pramalý vliv, a pokud nějaký, trval pouze krátkodobě, (Moje psychologie, leden 2011, s. 23). Podobným experimentem zkoumal také Edward Deci vliv finanční odměny u vysokoškoláků při řešení zábavných skládanek z kostek. O přestávce tajně pozoroval chování studentů a došel k závěru, že ti, kteří byli za řešení hádanek odměňováni, se o přestávce věnovali jiným záležitostem na rozdíl od probandů, kteří placeni nebyli a o přestávce se nadále věnovali řešení hádanek, (Kassin, 2007, s. 430) Dalším příkladem neefektivnosti peněz jako motivačního stimulu byl otištěn v Časopise Management magazine, který publikoval článek o jisté firmě, která zvýšila svým zaměstnancům plat o 100 procent. Očekávala, že i produktivita těchto zaměstnanců poroste. To se však velmi zmýlila. Produktivita sice vzrostla a to dokonce dvojnásobně, tento trend však trval pouhou jednu hodinu, poté klesla na zpět původní hodnotu. Peníze tedy motivují jen do určité míry a zcela jistě ne dlouhodobě. 29

29

www.penize.cz, rozhovor s Brianem Tracyim: Peníze motivují, ale jen do určité míry, 2010.

37

2.6.2 Teorie zvnitřňování (Organismic integration theory – OIT) Existují však případy, kdy je možné vnější motivaci přijmout za vlastní a změnit tak motivaci vnější na vnitřní. Tuto transformaci zkoumal Deci a Ryan v tzv. teorii zvnitřňování. Vymezili čtyři stupně „zvnitřňování“ od vnější po integrovanou regulaci. První stupeň je typický pro externí místo kontroly, kdy chování jedince je značně ovlivňováno a regulováno pomocí odměn nebo trestu. Druhým stupněm je introjektovaná regulace, při které jsou požadavky již částečně zvnitřněny, ale ještě nedochází k plné akceptaci. „Je to poměrně kontrolovaná forma regulace, kdy chování je uzpůsobeno tak, aby se jedinec vyhnul vině nebo strachu nebo dosáhl posílení ega.“ Třetí tak zvaná identifikovaná regulace, je nejautonomnějším typem externí motivace. Jedinec dochází k závěru, že daná skutečnost a z ní vyplývající činnost je důležitá a je tak pociťována jako autonomní. Místo kontroly je vnímáno již jako vnitřní, ale tyto regulace nemusejí být ve shodě s ostatními hodnotami a přesvědčeními daného jedince. K dokonalé identifikaci dochází až v posledním tzv. Integrovaném stádiu regulace. Ta se již velmi blíží samotné vnitřní motivaci, liší se však vlastní orientací. Zatímco intrinsická motivace přináší dotyčnému jedinci uspokojení plynoucí z podstaty činnosti jako takové, integrovaná motivace směřuje k výsledkům jednání a je podmíněna volní regulací. Výše uvedené skutečnosti byly následně podpořeny řadou výzkumů. Pro zajímavost uvádím například teorii (Fortier, Vallerand, Baiere, Provechar, 1995), ve které byly zkoumání podrobeni závodní a rekreační atleti. Výsledky ukázaly, že „závodníci vykazovali nižší úroveň intrinsické motivace a vyšší úroveň identifikované regulace a amotivace, než rekreační atleti.“30 To potvrzuje závěry sebedeterminační teorie, že závodní prostředí, kde centrem regulace je externí prostředí, nutnost podávat výkony, případně ego zaměřené motivy, nikoli vnitřní

30

SUSSOVÁ, Veronika. Motivace a stimulace dobrovolníků ve studentské organizaci. Brno:

Masarykova univerzita, 2011, s. 29.

38

touha, volba či přesvědčení, může mít neblahý vliv na vnitřní motivaci jedince. Dle (Frederick – Recastino, Ryan, 1993), vnitřní motivace koreluje s tendencí pokračovat v dané aktivitě, zatímco důsledkem vnější motivace je jen malý zájem dané činnosti se nadále účastnit. V trenérství však vyvstává problém, kdy nemůže jít vždy pouze o motivaci vnitřní, jelikož svěřenci závisejí na svém trenérovi a důvěřují mu, což vyvíjí na trenéry často nepřiměřený tlak a působí tak jako vnější faktor motivace k činnosti. V konečném důsledku je tedy trenér ovlivněn vnitřním i vnějším místem kontroly a je třeba dbát na to, aby vnější aspekty nepřevážily ty vnitřní. Tomu by mohlo pomoci již výše uvedené zvnitřnění vnějších faktorů a přijmutí cílů svěřence za své vlastní. Pokud by totiž trenér začal brát trénování jako povinnost, mohl by pod tlakem pracovního, rodinného a jiného zatížení, časem této aktivity zanechat, jako snahu o eliminaci toho „co musím“. Trenér bude schopen přijmout vnější motivy za vlastní tím spíše, čím silnější vztahy v oddíle a mezi trenérem a svěřenci budou vznikat a čím větší prostor se bude otevírat pro koncepty kompetence a autonomie v dané činnosti.

2.6.3 Sociálně motivované chování Každý člověk31 má vrozenou potřebu být v kontaktu s jinými lidmi. U každého je hranice pro množství kontaktů nastavená jinak a každý odklon od vrozeného nebo naučeného ideálu se projevuje vnitřní disonancí a následně frustrací. Za sociálně orientované chování se považuje záměrný styk s ostatními lidmi za účelem sdružování se a komunikace, resp. vycházejí z potřeb a popudů, které mají sociální obsah, kterými mohou být potřeba afiliace, kontaktu, uznání, závislosti, přijetí, nápodoby, něžnosti, moci a další, (Nakonečný, 1996). Míra hloubky sociální interakce se označuje jako afiliace a vyjadřuje potřebu udržovat spíše hlubší vztahy s několika vybranými jedinci než mnoho povrchnějších vztahů, (Hill, 2009).

31

Tato potřeba se neprojevuje pouze u lidí, ale i u většiny živočichů. Například ztracené zvíře má

tendenci znovu najít stádo a začlenit se do něj. (W. McDougall, 1998)

39

V současné době se rozvíjí všudypřítomný fenomén, kdy potřeba sociálního kontaktu je z velké části nahrazena sociálním stykem na sociálních sítích. To však představuje pro dobrovolnictví problém, protože potřeba přímého kontaktu s jinými lidmi by mohla být tímto způsobem utlumena a potřeba sociálního styku už by nemusela být tak silným motivačním impulzem.

K zajímavým výsledkům dospěla globální studie The Truth about Youth agentury McCann Worldwide. Průzkum byl proveden na 7 tisících respondentů z celého světa a došel k závěru, že dnešní mladou generaci více než hromadění majetku zajímá sbírání kontaktů na sociálních sítích. Tento jev autoři nazývají tzv. sociální ekonomie. Přátel na sociálních sítích musejí mít tito uživatelé přiměřené množství, ani málo, ani moc, přesně tolik, aby si mohli vybudovat dostatečně prestižní virtuální image. Přítomnost na sociálních sítích jim přináší mnohá uspokojení plynoucí z možnosti neustále ostatní informovat o svých zážitcích či myšlenkách. Vzniká tak vtipný paradox, že „Co není na síti, jakoby se nestalo“, čas strávený na internetu však značně omezuje skutečné zážitky prožívat. Mladí uživatelé dále uvádějí, že se obávají být delší dobu offline, jelikož by tím mohla utrpět jimi těžce vybudovaná image. Připojení k sociálním sítím však nemá pouze negativní dopad, tato mladá generace se, více než jakákoliv jiná, projevuje tvořivým způsobem života. Existence poměrně levných kreativních nástrojů jako jsou digitální kamery, fotoaparáty, software či programy a blogy jim umožňují zdokumentovat své zážitky a vyjádřit své myšlenky a možnost sdílet své výtvory na sociálních sítích se svými přáteli, je k této kreativitě ještě více motivuje. (The Truth about Youth, McCann Worldwide, www.mediaguru.cz, Co hýbe mladou generací) Potom ještě vyvstává další otázka a to, jak moc silným motivačním prvkem je touha podělit se nebo spíše pochlubit se svým přátelům se svými zážitky, a zda nemůže být tato potřeba sama o sobě motivující k nějaké aktivitě. Potom by ale větší část aktivit dnešní mládeže mohla být pouze „na oko“ za účelem vytvořit si přikrášlenou virtuální image o sobě samém. Například dívka, která chce působit dojmem, že má spoustu zájmů a je veselá a přátelská, i když ve skutečnosti je spíše introvertní a neaktivní, se bude snažit „zdokumentovat“ se při nejrůznějších aktivitách, které ale samy o sobě bude dělat pouze za tímto účelem. 40

Ze soudobých výzkumů tedy vyplývá, že motivaci k dobrovolnictví podněcuje celá řada faktorů, obecně se však dá vydedukovat, že nejdůležitější roli hraje motiv výkonu (např. úspěch svěřeného atleta), sebedeterminace, seberozvoj, motivy přicházející z okolí a v neposlední řadě potřeba sociálního kontaktu. Z výše uvedeného tedy můžeme dojít k závěru, že potenciální trenéry není vhodné motivovat pomocí externích stimulů, jako spíše vytvořit sociální prostředí (přátelské, podporující), které podnítí jejich vlastní vnitřní motivaci. Z teorie sebedeterminace, ale i ostatních jako např. Maslowovy teorie potřeb vyplývá důležitost seberealizace a sebeaktualizace pro spokojenost člověka. Přičemž je vhodnější, když si potenciální trenér sám zvolí možnost trénovat atletiku, než kdyby byl do trénování určitým způsobem vmanipulován. Oddíl proto musí být otevřený novým zájemcům o trénování, musí informovat o možnostech vzdělávání a působení v oddíle, spíše než nutit současné atlety a rodiče atletů k trenérství tak, jak tomu v současné době často bývá. Dále by bylo vhodné trenérské příspěvky, které samy o sobě představují velmi malou částku a nemají tak vliv na finanční situaci trenéra, spíše věnovat na další vzdělávání trenérů, případně plánované společenské aktivity, což by mohlo spíše podnítit jejich motivaci.

41

2.7 Povaha člověka, dobro a zlo, vlastnit či dávat „Nic není samo o sobě ani dobré, ani špatné. Záleží na tom, co si o tom myslíme.“ (William Shakespeare)

V současné konzumní společnosti 21. století se otevírá stále více možností, jak se odcizit svému já a nahradit ho jídlem, technologií, televizí, internetem, sociálními sítěmi apod. Společnosti nám neustále nabízejí emotivní reklamy, které slibují, že udělají náš život lepší, že vyřeší naše trápení, že daný výrobek zajistí harmonii v naší rodině. Zdá se být stále snadnější odprostit se od vlastního sebeutváření, a štěstí nebo alespoň určitou spokojenost z něho plynoucí nahradit nadnesenými příběhy z televizních seriálů či stylizací do fiktivní postavy vytvořené v rámci sociálních sítí. Je přeci tak jednoduché zahnat smutek jídlem či nejnovější videohrou. A když i „tyto malé“ zdroje uspokojení selžou, zaženeme je nákupy a hromaděním nesmyslných „nezbytností“, případně penězi, které nám poskytnou zrádný pocit bezpečí a svobody. Chtěli jsme si vytvořit svět plný platónovských ideí a místo toho se čím dál více propadáme do hlouby temné jeskyně. Kdo dneska skutečně žije? Ač se může zdát, že diskutovat výše uvedené faktory v rámci této práce je poněkud scestné, není tomu tak. Ve chvíli, kdy se člověk začne odcizovat společnosti a nakonec i sám sobě, přestane pracovat na svém sebeutváření a kvalitě života obecně a čas, který by věnoval těmto aktivitám, nahradí pasivnímu digitálnímu „snění“ nebo hromadění majetku, přestane se zajímat o vnější svět, o jeho zlepšování a nejvíce o pomoc jiným lidem. Již dávno byla překonána myšlenka, že subjektivní blaho lidí souvisí převážně s ekonomickou stránkou života, že vyšší příjem přinese větší štěstí. Jistě je třeba pokrýt základní potřeby, aby člověk nestrádal, ale již Seneca tvrdil, že není chudý, kdo má málo, ale kdo chce víc. Navzdory současnému rozšíření názoru, že „peníze ti štěstí nepřinesou“ a dá se říci hromadnou akceptaci tohoto názoru, lidé své chování nemění (nebo jen menší část z nich) a zvyšují tempo své konzumace a skutečný život odkládají na potom, až bude čas, až budou peníze, až budou děti větší, až budu mít víc energie…až. 42

Jsou tedy lidé líní měnit své návyky? Nemají dostatek vůle? Cítí se v zajetém stereotypu práce, televize, jídla a nákupních multiplexů v bezpečí? Kde je v dnešním životě tak známá Maslowova pyramida, která tvrdí, že po uspokojení základních potřeb, člověka více motivují sociální vztahy a sebenaplnění? Je to skutečně tak? Vždyť mnoho lidí dnes dobrovolně mění sociální vztahy za hodiny v práci, nutí nás k tomu společnost, nebo si to děláme sami? Toužíme neustále zvyšovat materiální konzumaci na úkor konzumace volného času? Je pro nás užitek z materiálního zajištění skutečně tak velký nebo v práci pouze utlumujeme naší skutečnou osobnost a vítáme možnost v zátahu práce zapomenout na nízké životní sebeuspokojení a uniknout nutkavé myšlence, že jsme vlastně ve svém životě ztraceni. Následně však vyvstává polemizující otázky, zda-li bude vůbec možné, najít motivátory či stimulátory, které by přesvědčili člověka o změně jeho návyků a činnosti, která mu nepřinese žádnou majetkovou hodnotu. Na druhou stranu nebude to snadnější, než se zdá díky znechucení samotných lidí současnou situací a neustálému tlaku na konzumaci a kariérismus? Stačí jen nabídnout jim alternativu, naplnění, hlubší prožitky, které se zdají být na dosah ruky, jistě o něco dál než televize, ale stačí se jen trochu natáhnout. Ovlivní tedy skutečnost, že se člověk zvedne ze židle a začne něco dělat jeho charakter, motivy, stimuly, či snaha pomáhat. A dokáže to vůbec člověk ovlivněný čím dál více výše uvedenými faktory? A je člověk od přirozenosti špatný nebo zlý, ochotný pomoci nebo sobec „od přírody“? To jsou otázky, které se pokusíme zodpovědět v následující kapitole o bytí a nebytí, o dobru a zlu. Ve 20. Století vznikaly názory, že lidské štěstí a spokojenost souvisí s jejich ekonomickou situací. Vlády států zemí západního světa se snažily o ekonomický hospodářský růst s cílem plošně zvyšovat spokojenost všech občanů. Tento názor se však začal měnit v 70. letech, kdy Richard Easterlin provedl výzkum, který toto tvrzení vyvracel. Tvrdil, že „uvnitř zemí je patrná pozitivní asociace mezi příjmem a štěstím…je však nejisté, zda-li takováto pozitivní asociace existuje mezi zeměmi v daném čase. Rozhodně ale rozdíly ve štěstí mezi bohatými a chudými zeměmi, které by se daly očekávat na základě rozdílů podle ekonomického statusu uvnitř země, se neukazují v mezinárodních datech.“(Easterlin 1974, s. 118) Tento 43

„Easterlinův paradox“ byl vyvracen mnohými autory. Například Diener a Seligman v článku Beyond Money: Toward an Economy of Well-Being tvrdí, že „ekonomické indikátory byly velmi důležité v raných stádiích ekonomického vývoje, kdy bylo hlavní otázkou naplnění základních potřeb. Nicméně, jak se společnosti stávají bohatšími, rozdíly v blahu jsou stále méně následkem příjmu a stále více následkem faktorů jako jsou sociální vztahy či spokojenost v práci.“ (Diener, Seligman, 2004, s. 1.)

Fenomén vlastnění je starý jak lidstvo samo. Erich Fromm ve své knize Mít nebo být spatřuje počátky tohoto modu v době, kdy člověk začal aktivně řídit přírodu a největší rozkvět připisuje průmyslové revoluci, která posunula hranice lidských možností za, do té doby, nemyslitelné meze. Lidská práce byla efektivně nahrazena stroji a lidská mysl se postupně podrobovala stále pokročilejším počítačovým technologiím, to nám mohlo dávat pocit neomezených možností, neomezených zdrojů a následně také možnosti neomezené konzumace. Celé generace lidé doufali v takovýto pokrok, v hmotný nadbytek, bohatství, které přinese „maximální štěstí pro maximální počet jedinců a neomezené osobní svobody.“ Postupem času, kdy hromadění majetku dosáhlo uspokojivých mezí, však přišlo značné rozčarování, kdy někteří „osvícení“ zjistili, že „neomezené uspokojování všech tužeb nevede ani ke štěstí, ani k maximální slasti“ (důkazem nechť jsou děti bohatých aristokratů, kteří se rozhodli vzdát se svého „vězení“ v bohatství a hledat štěstí např. Budha). „Že sen, že budeme nezávislými pány nad svými životy, skončil, když jsme začali vnímat fakt, že jsme se stali kolečky byrokracie, že technický pokrok je to, co nás může zničit,“ a že čím lépe nám technologie napomáhá, tím většími otroky techniky se stáváme. Do hlavy nám bylo vtloukáno, že štěstí, harmonie a mír nevznikne bez systému živeného egoismem, sobectvím a chtivostí a proto již tyto vlastnosti nevnímáme a zavíráme před svým svědomím oči i uši. A přesto jsme „společenstvím notoricky nešťastných lidí: osamělých, úzkostných, depresivních, destruktivních, závislých –

44

lidí, kteří rádi zabíjejí čas, jejž se snažíme ušetřit.32“ Hledáme štěstí v tom něco vlastnit, někoho vlastnit a místo toho nacházíme útěchu v rukách terapeutů a psychologů v horším případě psychiatrů. Lidé žijící v modu „ mít“ zakládají svůj život na egoistických hodnotách, které jsou produktem jejich egoistického charakteru. Myslí si, že vlastnění jim poskytne požadovanou slast, a že pro získání toho, co chtějí, musejí být chtivý na úkor sdílení. „Jsem tím více, čím více mám,“ Z tohoto přístupu pak vyvěrá nepřátelství k ostatním lidem, které chci podvést, zničit, vykořistit. Jejich utrpení však nikdy nekončí, protože ani jejich přání nejsou omezená a tak pokračuje Odyssea získávání a neuspokojení, které lidem nikdy štěstí nepřinese a přesto je v nás tak silně zakořeněna. V době průmyslové revoluce bylo společenství, které nebylo ovládáno „egoismem, sobectvím a chtivostí považováno za „primitivní“ a jeho členové za dětinské,“ Jak tomu však je ve skutečnosti? Hebrejci odpradávna považovali člověka za blízkého zvířeti, za organismus žijící v božské zahradě v souladu s přírodou. Člověk nebyl s to pohrdat materiálnem či tělesnem, právě naopak. Asketismus byl, na rozdíl od antických filozofů, brán jako cosi nepochopitelného, protože existence na zemi nemá žádný duchovní rozměr. Lidé jsou na zemi za účelem uspokojení pozemských potřeb a je považováno za samozřejmost, že se tak snaží naplnit své ekonomické potřeby, protože bohatství je dar od boha. V přesném opaku pak stojí Epos o Gilgamešovi, který uctívá člověka jako vyšší stupeň přírody, protože příroda je tajemná a nevypočitatelná,(Sedláček, Ekonomie dobra a zla). Člověka dělá člověkem život ve městě. Člověk je nejprve v antickém a později v křesťanském pojetí bytostí s vyšším statusem a jeho životní a lidskou povinností je vykonávat dobro a hrdinské činy, tím se liší od nekulturního zvířete. Motivace k pomoci ostatním lidem či společenství je přirozeností člověka. Křesťané neočekávají požitky na tomto světě, ale jako odměnu v posmrtném životě. (To ale kritizuje např. Kant, který upozorňuje, že pokud člověk provádí morální čin na základě

ekonomické

kalkulace,

již

nejde

(dle Sedláček)).

32

FROMM, Erich. Mít nebo být?, Praha: Aurora, 2001.

45

o

morálku,

ale

vypočítavost

Na rozdíl od křesťanů, Hebrejci nabádají k pomoci bližnímu, vědí tedy, co je správné učinit, dodávají ale, že člověk je od přirozenosti slabý, líný a to, zda nakonec pomůže nebo ne, se odvíjí od míry jeho motivace a osobních cílů, (Tato teorie odpovídá pojetí osobnosti X a Y McGregora). V Bibli je sice vypracován určitý morální kodex, který ale sám svou podstatou vypovídá o nutnosti řídit lidi, kteří jsou od přírody špatní, netoužící konat dobro a potřebují býti nuceni k tomu následovat zvnějšku daná pravidla a to jak strachem, tak touhou po ctnosti či jinými vnějšími stimuly, ne však vnitřní motivací a potřebou seberealizace či pomoci. Fromm tuto polemiku o podstatě lidské přirozenosti uzavírá tvrzením, že pro člověka je přirozené oboje, jak modus bytí, tak vlastnění, modus vlastnění je sice biologicky předurčen ovlivňovat lidské jednání a to jednoduchou skutečností, kterou je pud boje a přežití, nemyslí si však, že by sobectví a lenost byly jedinou podstatou lidského charakteru. Naopak na základě mnoha výzkumů bylo dokázáno, že člověku je přirozené být činný spíše než pasivita. Tento poznatek podkládá několika důkazy: Aktivitou většiny živočichů ve styku s motivujícím úkolem (výzvou) a přirozenou aktivitou nervových buněk. Dále dodává, že modus být – „tj. sílit, dávat, přinášet oběti, která čerpá svou sílu ze specifických podmínek lidského existování a z vrozené potřeby překonat izolaci.“ To jaká z těchto dvou sil převládne, záleží na sociální struktuře, jejích hodnotách a normách. Stejně jako tomu bylo u Hebrejců a křesťanů, může být na jedné straně kultura, která uznává hodnoty vlastnění a majetku a na druhé straně kultura podporující modus bytí a sdílení. Zde, v západní kultuře, která je navzdory dlouholetému působení křesťanství, protkaná pohanskými ideály vítězství, hrdinů a nejvíce se prosazujících jedinců, je těžké vybudit v lidech soucit a altruistické jednání. „Společnost, jejímiž principy jsou získávání, zisk a majetek, produkuje sociální charakter orientovaný na vlastnictví, a jestliže se takový převládající vzorec vytvoří, nikdo nechce být stranou nebo dokonce být vyvržen, aby člověk zabránil riziku, přizpůsobuje se většině, s níž má společný jen vzájemný antagonismus,“ (Fromm, s. 128).

46

2.8 Dobrovolnictví „Chceš-li pocítit, co to je radost, jiným radost připravuj.“ (Karolína Světlá)

Jak už jsem zmínila v části věnované motivaci, trenérství atletiky není finančně odměňováno, a proto podle definice dobrovolnictví, je považováno za dobrovolnickou činnost. Dle sdružení dobrovolnik.cz je dobrovolnictví aneb veřejně prospěšná činnost definováno jako: „Ochota člověka dát část svého času a sil ve prospěch potřebné organizace nebo člověka, aniž by s příjemcem pomoci byl vázán přátelskými či jinými vazbami.“ Podle Freemana (1997, s. 141) je pak dobrovolnictví „práce vykonávaná bez nároku na finanční odměnu.“ Obě definice svou podstatou ničemu neodporují, nejsou však uvedené zcela přesně, chybí v nich totiž základní předpoklad dobrovolnosti jednání, který již obsahuje například definice dle Tetřevové (2008), kde je dobrovolnictví definováno jako: „nepovinná činnost, jenž je vykonávána ve prospěch druhého člověka nebo ve prospěch společnosti,“33 nebo „dobrovolníkem je každý, kdo ze své dobré vůle, ve svém volném čase a bez nároku na finanční odměnu vykonává činnost ve prospěch jiných lidí,“ (Novotný, Stará , 2002, s. 128). Práce dobrovolníka je definovaná zákonem č. 198/2002 Sb., o dobrovolnické službě a o změně některých zákonů (zákon o dobrovolnické službě), ve znění pozdějších předpisů. Zákonem je dobrovolnická práce omezena jako taková aktivita, „při níž dobrovolník poskytuje ve svém volném čas, ze svobodné vůle a bez nároku na odměnu pomoc spoluobčanům a společnosti obecně.“34

33

Tetřevová, 2008, cit. dle I. Průšová. Hodnoty, pracovní spokojenost a vybrané osobnostní

charakteristiky pracovníků dobrovolnických organizací. Brno: 2010, s. 10. 34

www.dobrovolnik.cz

47

Zákon o dobrovolnické službě však pohlíží spíše na ten druh dobrovolnické činnosti, která je smluvně ukotvená. Trenérství atletiky je spíše neformálním35 druhem dobrovolnické činnosti, která podléhá vzájemné domluvě mezi vedoucím a trenérem. Nicméně všechny definice v konečném důsledku vypovídají vesměs to samé a odkazují se na ten nejdůležitější aspekt a tím je dobrovolnost jednání bez nároku na odměnu. Dobrovolnická činnost má v českých zemích bohatou historii. Její počátky sahají až do let národního obrození a dále do roku 1918, kdy spolky zabývající se dobrovolnickou činností úspěšně pomáhaly pozvednout kulturní úroveň nového československého státu. V dnešní době se dle kvantitativního výzkumu provedeného Fričem a Pospíšilovou v roce 2010, dobrovolnictví v České republice aktivně věnuje zhruba 30 procent populace. To na základě výzkumu EVS – European Values Study – představuje pro Českou republiku poměrně vysoké procento ve srovnání například se Slovenskem, Španělskem, Maďarskem či Polskem a z hlediska dobrovolnictví se tak řadí mezi ostatní vyspělé země jako je Francie, Německo či Belgie. Nepřekvapivě nejvyšší procenta dobrovolníků mají v Holandsku, Finsku či Dánsku, (Frič, Pospíšilová a kol., 2010). V Dánsku je například běžné, že ve chvíli, kdy děti odrostou z dětských klubů, neplatí členské poplatky, místo toho docházejí pomáhat s drobnými prácemi do klubu, ve kterém chtějí dál trénovat. Stejně tak u dospělých Dánů není příliš typické platit různá klubová členství do posiloven či sportovních center, jak je tomu v České republice. Namísto toho se sdružují do společenství, které svépomocí udržují, a o které se společnou prací starají a mají tak nárok v daném středisku

35

Neformální druh dobrovolnictví se od formálního liší především způsobem získávání a řízení

dobrovolníků. Na rozdíl od formálního dobrovolnictví se v neformálních uskupeních nepoužívá aktivních strategií pro nábor dobrovolníků, nedochází k jejich prověřování, je více založeno na osobním kontaktu, maximálně na doporučení. Vztahy nejsou tolik formalizované a jsou zaměřené více na přirozenou slušnost než explicitně deklarované hodnoty a cíle. (Frič, Pavol. Dárcovství a dobrovolnictví v České republice, str. 115)

48

cvičit, malovat, provozovat své zájmy atd., vzhledem k zaměření daného společenství. Je zřejmé, že zde ještě nejde o příklad typického altruismu, jelikož dobrovolníci očekávají určitou protislužbu v podobě možnosti být součástí společenství, nicméně Dánové jsou tímto způsobem naučeni pomáhat i v takových střediscích, kde se aktivně neangažují, pravděpodobně protože jsou naučeni, že bez vzájemné pomoci daná zařízení nemohou fungovat. Potřeba vzájemné pomoci je však v této zemi pravděpodobně zakořeněná již v hluboké historii, kdy v kritických momentech se lidé tohoto národa velmi spojovali ať již pracovně, vojensky nebo finančně a vzdávali se vlastního majetku, prospěchu a pohodlí se záměrem vybudovat lepší společnost, ochránit stát, zvýšit produktivitu země. Stejně tak je v této zemi velmi rozšířená pomoc seniorům, již tradicí se stal vánoční průvod „Santa Lucia“, kdy se mladé dívky oblečou do bílých prostěradel či šatů, jsou vyzdobené třpytkami či svatými symboly a chodí do seniorských domovů zpívat vánoční koledy. Vysoký stupeň dobročinné pomoci v Dánsku může být způsoben i faktorem sociálního prostředí, kultury a v neposlední řadě silně zakořeněnou křesťanskou tradicí. Podporovat prosociální cítění mohou i samotné aktivity státu, kdy například dánská vládní asociace poskytuje rozsáhlé dotace na studiu v této zemi studentům z chudších zemí, než jsou oni sami. Ve chvíli, kdy občané vidí, že sám stát má tendenci pomáhat, je pro ně daleko snazší následovat podobný vzorec chování. Oproti tomu v České republice jsou občané rozezleni na vládu, která neustále jedná egoistickým způsobem, rozkrádá státní peníze a majetek. Potom nelze očekávat, že se obyvatelé ČR budou chovat jinak, než státní autority.

Dobrovolník pro svou činnost může mít dva základní motivy – altruistický a egoistický, (Steen, 2006). Altruistický motiv vychází z potřeby pomáhat člověku nebo společnosti, může být ale i důsledkem snahy navrátit to, co mě osobně bylo pomocí dobrovolnictví věnováno. Touha šířit dál dobro, které jsem obdržel. To, zda skutečně existuje nezištný motiv, bylo léty podrobováno různým diskuzím.

49

Ekonomicky zaměřené teorie vycházejí z předpokladu, že za každým činem můžeme najít zištný důvod. I kdyby tím důvodem měl být pouze prostý pocit „cítit se dobře“. Ekonomové tvrdí, že každý člověk jedná pouze do té míry, do jaké mu daná práce přinese nějaký užitek, tedy ekonomicky – vynaložené náklady se musí vyrovnat subjektivní hodnotě získanému užitku. Podle Nakonečného (1996) je existence altruistických a egoistických motivů podmíněna vývojem. V období předškolního věku je lidský jedinec ryze egocentrický, až v průběhu vývoje kolem pátého roku života je dítě ochotné vzdát se příjemného ve prospěch jiné osoby, kterou buď miluje, nebo lituje. „Láska a lítost umožňuje dítěti přechod od egoismu k altruismu, od sebelásky k nezištné lásce k bližnímu,“ (Nakonečný, 1996, s. 245). Existuje však mnoho lidí, kteří toto stádium nikdy nepřekonali, a za altruistickým chováním se často skrývá pouze nějaký sobecký motiv. Macaulay a Berkowitz (1970) vysvětlují altruismus pomocí tzv. vnitřních odměn, které jedince k takovému chování motivují. Ty mají podobu jakýchsi vyšších citů, emociogenních norem. Nakonečný dále hledá odpověď na otázku, co jedince motivuje k uvedení těchto norem v aktivní činnost. Dochází k závěru, že příčinnou může být tzv. reciproký altruismus, který vychází ze vzájemné pomoci mezi některými živočichy, posléze ale upozorňuje, že tento model nevysvětluje zcela altruistické chování, jelikož evoluční vývoj, který provázel člověka od počátků je typický spíše jako „boj o život“ než sebeobětování a pomoc druhým. Přesto by člověk nebyl schopen překlenout dobu ledovou a další temná období lidské historie bez vzájemné pomoci. Je tedy schopnost vcítit se lidskou evoluční výhodou nebo jde pouze o dobře promyšlený kalkul o přežití? Koneckonců člověk je stále ve své přirozenosti lovec a může se cítit ohrožen tím, že dá najevo určitou slabost ostatním členům kmene. Prosociální chování člověka je tedy velkou hádankou, která je pravděpodobně ovlivněna různými motivy jednotlivých lidí, jakož i momentálním situačním prostředím. Frič ve své knize vychází z výzkumu provedeného v letech 1999-2000 a rozděluje motivy k dobrovolnictví do tří skupin. Jednotlivé motivy se mohou projevovat souběžně, většinou však vždy jeden dominuje nad dalšími.

50

Konvenční motivace – konvenční motivace je důsledkem sociálního a kulturního prostředí, ve kterém se jedinec nachází a přijímá tak společné morální normy a neformální pravidla chování. Reciproční motivace – Nakonečný charakterizoval reciproční motivaci spíše jako něco, co člověk vykonává s očekáváním vzájemné odplaty, Frič však nahlíží na tento pojem z větší šíře a vysvětluje reciprocitu spíše jako očekávání jedince ve vlastní zisk, plynoucí přímo z činnosti jako takové. Jedinec tak může očekávat nové zkušenosti, kontakty, přátelství, možnost udržovat se aktivní (senioři) či v kondici. Nerozvinutá motivace – incentivem pro nerozvinutou motivaci může být důvěra v organizaci, přesvědčení o smysluplnosti pomoci nebo šíření dobré myšlenky. Podle Clary, Snyder (1999) v průzkumech dobrovolníci nejčastěji uvádějí následující motivy pro svou dobrovolnickou činnost: hodnoty, ve smyslu: „Cítím, že je důležité pomáhat druhým“, porozumění: „Dobrovolnictví mi umožňuje učit se prostřednictvím přímé zkušenosti“, rozvoj: „Dobrovolnictví mi pomáhá cítit se lépe“, kariéra: „Dobrovolnictví mi může pomoci vykročit tím správným směrem k vytouženému pracovnímu místu“, společenská funkce: „Lidé, které znám sdílejí můj zájem o veřejně prospěšné práce“, ochranná funkce: „Dobrovolnictví mi pomáhá utéct od vlastních problémů“.36 Výzkum zveřejněný v elektronickém časopise ČMPS v roce 2010 se pokoušel najít odpovědi na otázky o původu dobrovolnického chování ze vztahu mezi osobnostní strukturou a výkonovou motivací u manažerů ziskových a neziskových organizací. Výzkum si stanovil cíl ověřit, zda existují rozdíly v osobnostní struktuře dvou výše jmenovaných skupin manažerů. K řešení zadaného úkolu byl využit NEO pětifaktorový osobnostní inventář a LMI test motivace k výkonu. Výsledky výzkumu prokázaly značné statistické rozdíly v osobnostních charakteristikách (extroverze, otevřenost, přívětivost, svědomitost) mezi oběma skupinami

36

Sussová, Veronika. Motivace a stimulace dobrovolníků ve studentské organizaci. Brno:

Masarykova univerzita, 2011, s. 29.

51

manažerů kromě škály neuroticismu, která byla u obou skupin velmi nízká, což poukazuje na dobrou emoční stabilitu obou skupin manažerů. Manažeři v neziskových sférách se profilovali jako „výrazně emočně stabilní, s nevyhraněnou orientací ve smyslu extroverze a introverze, jako poměrně otevřenou novým zkušenostem, a s dominantními vlastnostmi přívětivost a svědomitost. Mohli bychom je charakterizovat přídavnými jmény: konzervativní, dobrosrdeční, laskaví, důvěryhodní, pomáhající, upřímní, důvěřiví, spolehliví, pracovití, disciplinovaní, přesní, puntičkářští, pořádkumilovní a nároční na sebe.“ Manažeři z komerční sféry se projevovali také emoční stabilitou, nicméně více introvertní, konvenční, s nižší otevřeností vůči zkušenosti, méně přívětiví než neziskoví manažeři. S ohledem na výkonovou motivaci se manažeři ze ziskového sektoru projevovali mnohem více výkonově orientovaní než manažeři ze sektoru neziskového. „Manažera podnikatelského prostředí bychom mohli z pohledu výkonové motivace charakterizovat jako vytrvalého, který má výdrž a vysoké nasazení sil pro zvládnutí úkolu, dominantního, který má tendenci projevovat moc, ovlivňovat druhé a vést je, angažovaného, důvěřujícího v úspěch, flexibilního, který se dobře vyrovnává s novými situacemi a úkoly, nebojácného, s vnitřním místem kontroly, má sklon k autonomnímu chování, má vysokou sebekontrolu, soutěživého, cílevědomého atd.“ Dále výzkum pomocí individuálních rozhovorů s manažery neziskového sektoru zjišťoval motivaci pro tuto práci. Došli k závěru, že nejsilnějším motivátorem je potřeba být užitečný, pomáhat lidem, kteří pomoc potřebují, touha po spravedlnosti, naplnění vlastní spirituality a určitá svoboda při výkonu své profese. (Šucha, Matúš. Osobnostní struktura a výkonová motivace u manažerů neziskových organizací a manažerů v podnikatelském prostředí. Olomouc: Epsychologie, 2010, 4 (2).)

52

2.8.1 Oblasti dobrovolnické činnosti Oblastí dobrovolnické činnosti je mnoho. Podle dobrovolnik.cz je možno pomáhat v následujících oborech:  Zdravotnictví  Sociální služby  Kultura  Sport  Děti a mládež  Ekologie  Mezinárodní dobrovolnictví a rozvojová spolupráce  Dobrovolnictví při mimořádných událostech  Dobrovolnictví firem  Dobrovolnictví v církvích a náboženských společnostech

53

Tabulka č. 1

Zdroj: FRIČ, Pavol. Dárcovství a dobrovolnictví v České republice, str. 62. Podle výše uvedené tabulky se nejvíce dobrovolníků angažuje v sociálních službách. Sociální služba je upravena zákonem č. 108/2006 Sb., o sociálních službách a je definována jako „činnost nebo soubor činností zajišťující pomoc a podporu osobám za účelem sociálního začlenění nebo prevence sociálního vyloučení.“ Dobrovolníci zde nenahrazují práci zkušených profesionálů a nejsou přímými poskytovateli sociální služby, jako spíše koordinováni k pomoci. Druhou a pro záměr práce důležitou skupinou, kde se dobrovolníci angažují je sport a relaxace. V současné době ve sportovní sféře pomáhá zhruba 200 tisíc dobrovolníků37, kteří mohou být jak proškolenými odborníky – trenéři, tak

37

www.dobrovolnik.cz

54

pomocníky zajišťujícími organizační základnu (doprava, úklid, pořadatelství). Vyčíslitelná hodnota práce dobrovolníků ve sportu dokonce převyšuje finanční podpory sportu z rozpočtu České republiky.38 Práce dobrovolníků je proto v tomto sektoru velice důležitá a bez jejich pomoci by pravděpodobně došlo k úpadku tělovýchovných jednot, sportovních klubů a možností k sportovnímu vyžití obecně. Největším sportovním svazem v České republice, který využívá dobrovolnické činnosti je Český svaz tělesné výchovy, který sdružuje prostřednictvím 72 sportovních svazů a 77 regionálních sdružení více než 9000 TJ a SK a může se pochlubit více jak 1,5 milionem členů, z nichž je přibližně 160 tisíc aktivních dobrovolníků.39 Nejstarší organizací podporující zdraví a tělesný pohyb je zcela jistě proslulá Česká obec sokolská. Ta vznikla v roce 1862 a počet členů se v současné době pohybuje kolem 190 tisíc. Mezi další zajímavé organizace podporující sportovní činnost patří Klub českých turistů, Česká asociace sport pro všechny a křesťanská sportovní organizace Orel. Nejmenší procento dobrovolníků pracuje v oblasti politiky a profesních organizací, zřejmě jde většinou o reciproční typ spolupráce, při které dobrovolník sbírá zkušenosti, kontakty a připravuje si tak půdu pro budoucí kariéru. Tyto oblasti nelákají dobrovolníky k pomoci především proto, že vzhledem ostatním oborům nepotřebují urgentní pomoc dobrovolníků, spíše naopak díky korupčním aférám, netransparentnosti politické sféry a výši platů politiků mohou vyvolávat jistý pocit nelibosti k pomoci.

38

www.dobrovolnik.cz

39

www.dobrovolnik.cz

55

3 Praktická část 3.1 Atletika a Český atletický svaz ČAS První dochované zmínky o atletice v Čechách sahají až do doby krále Václava II., konkrétně do 13. Století. V této době byly běhy a vrhy součástí převážně dvorských slavností a jarmarků, často byli nejlepší sportovci a sportovkyně odměňováni peněžitou odměnou. V této době bylo upozorňováno především na zdravotní prospěšnost atletických sportů. Například lékař Ferdinanda I. V 16. Století vydal „Regiment zdraví“, kde píše, že tělesná cvičení, jako skákati, choditi, běhati po schodech rychle vzhůru a dolů jsou zdravá. Lékař Rudolfa I. zase ve svém spise uvádí, že „běh je zdravý, rozehřeje břicho a vypustí všechny větry v něm uzavřené“40. Skutečnými průkopníky atletiky takové, jako ji známe dnes, byli Sokoli. Sokol byl založen v druhé polovině 19. století a představoval především cvičení prováděné v tělocvičnách, proto také první ryze atletickou disciplínou, ve které se v Čechách závodilo, byl skok daleký, později i vysoký. V této době se také začaly organizovat závody mezinárodní. Pro atletiku tak významné 19. století bylo završeno vznikem několika atletických oddílů (např. AC Praha, AC Sparta, AC Plzeň), pravidelně organizovaných závodů a České atletické amatérské unie. V roce 1899 byl založen Český olympijský výbor, jehož zřízení bylo nezbytné pro start českých olympioniků na olympijských hrách v roce 1900 v Paříži, kde český diskař František Janda získal stříbrnou medaili. Toto ale nebyl jediný vynikající výkon, kterého česká atletika dosáhla. Stejně jako je tomu dnes, i tehdy měli ve světové atletice své jméno naši vynikající vrhači. Celé dvacáté století bylo provázeno úspěchy českých atletů. Atletika však sama o sobě prodělávala krize a to převážně důsledkem státních zásahů do atletiky. Díky vytrvalým nadšencům však atletika překonala obě světové války i poválečnou atmosféru.

40

http://atletika.cz/default.aspx?section=52&server=1&article=7807

56

Dalšímu klidnému rozvoji zabránilo sjednocení čs. tělovýchovy, které bylo vyhlášeno

v

březnu

Československého

1948.

svazu

Atletika

tělesné

byla

výchovy

organizována (ČSTV),

pod

pod novým

hlavičkou názvem

Československý atletický svaz. Později pod ústředím fungovaly (víceméně formálně) i svazy obou republik. Plnohodnotného významu nabyl Český atletický svaz po rozdělení ČSFR. Rozhodnutí o řízení tělovýchovy státem zrušilo tradiční celky a přesunulo atlety do klubů u továren a pracovišť. Kladem bylo naopak založení Sportovních her dělnické mládeže v roce 1950, které přivedlo k atletice studenty a mladé pracovníky, a také zřízení Armádních tělovýchovných klubů (v armádě) a celků Rudých hvězd (u bezpečnosti), kde byli soustředěni nejlepší vojáci-atleti.41 Vývoj české atletiky již se dále pouze zlepšuje. V druhé polovině 20. století jsou založeny významné atletické akce jako Memoriál Evžena Rošického, Běh Rudého práva, Zlatá tretra a další. v Praze se také konají II. Evropské halové hry, ale také ME 1978. Čeští atleti získávají medaile na světových závodech i olympijských hrách. V této době byl také založen dnes běžně fungující časopis atletika. Na obrázku v příloze je přehledně uvedena organizační struktura Českého atletického svazu. Zdrojem tabulky jsou stránky Českého atletického svazu www.atletika.cz. V této práci jsem se zaměřila na jeden z pražských atletických oddílů. Za charakteristický vzorek výzkumu jsem si vybrala oddíl v Praze – Atletika Stodůlky, který odpovídá požadavkům na menší oddíl, který není resortním sportovním střediskem, sportovním centrem mládeže, dále není financován z jiných zdrojů, než členských příspěvků. Oddíl, který trénuje všechny věkové skupiny, má dostatečný počet přípravky a žactva a postrádá trenéry pro tyto věkové skupiny. Takových oddílů je po celé České republice mnoho a proto si myslím, že vyřešení problému u tohoto vzorku by mohlo pomoci vyřešit problém i ostatním podobným oddílům.

41

www.atletika.cz

57

3.2 Metodika Tato část diplomové práce bude věnována výzkumu na téma motivace k trenérství v atletickém klubu Stodůlky Praha. V úvodu práce jsem stanovila cíle výzkumu, kterým se v následujícím textu budu věnovat blíže. Hlavní výzkumnou otázkou je „Kde najít nové trenéry pro atletický klub Stodůlky Praha“ Potenciální trenéry budeme v jednotlivých, předem definovaných, oblastech identifikovat na základě motivačních profilů respondentů, které jsou tvořeny jejich motivačními zdroji. Výsledky pak bude možno rozšířit i na další malé atletické kluby, které nejsou podporovány českým atletickým svazem a nemají proto možnost finanční odměny trenérů. Pro exploraci jsem použila tzv. metodologickou triangulaci, tedy kombinaci dvou a více odlišných technik sběru dat, která zabezpečí vyšší úplnost informací, (Hendl, 2005). Výzkum se bude skládat ze dvou částí, jedna bude zaměřená na zjištění motivací k trenérství rozhovory s již trénujícími trenéry a druhá bude věnovaná zjištění motivačních zdrojů, které vypovídají o motivačním zaměření jedince, a které nám mohou povědět o dotazované osobě více, než on sám, jelikož zahrnuje i nevědomé motivy. Motivační zdroje budou zkoumány u těch samých již trénujících trenérů (tedy budou podrobeny výzkumu dvakrát, jednou z vědomého a podruhé z nevědomého pohledu) a zároveň u vymezených cílových skupin potenciálních trenérů. Pomocí rozhovorů se stávajícími trenéry se pokusím odhalit konkrétní skutečnosti, které vedou trenéry k této činnosti, zatímco zjištěním motivačních zdrojů potenciálních trenérů poznám, zda v jednotlivých cílových skupinách existují jedinci, kteří by svým motivačním profilem odpovídali motivačním profilům trenérů již trénujících. Porovnáním těchto dvou skupin (potenciálních a stávajících) a zároveň na základě obecných motivačních předpokladů pro trenérství definovaných v kapitole „O osobnosti trenéra“, pak dojdu k závěru, zda v cílových skupinách existují vhodní jedinci, které bychom mohli dále oslovit již s konkrétní otázkou pro případnou spolupráci. 58

3.3 Metodika výzkumu Empirický výzkum je charakterizován systematickou analýzou dat, získaných za účelem poznání a lepšího pochopení stávající situace. Umožní predikci, či poskytne vodítka pro ovládnutí daných jevů. Správný výzkumný proces je prováděn metodologicky podloženým způsobem. Jak výzkum provedeme, záleží na různých činitelích. Především na povaze problému, na jeho cíli. Dále na sociálním světě, na tom, co o něm víme, co si myslíme o znalostech respondentů. Záleží na tom, jak k nim chceme či můžeme dospět. Mimo to i na hodnotových a etických hlediscích či na externích vlivech. Proč jsem zvolila právě metody, jaké jsem zvolila, vysvětlím v následující kapitole. Průběh výzkumu „Motivace pro trenérství atletiky“ jsem rozdělila do tří částí. První dvě části byly provedeny kvalitativním způsobem, třetí vzhledem k rozsahu probandů způsobem kvantitativním. První část trvala zhruba šest týdnů a za cíl jsem si kladla získat, co nejvíce informací, které bych následně mohla využít při motivačním výzkumu. Na Českém atletickém svazu jsem se snažila zjistit převážně to, co se zdá být problémem současné atletiky, jaké jsou toho příčiny a zda je možno problém nějakým způsobem řešit. Není přesně definováno, jak správným způsobem provádět kvalitativní výzkum. Dle Hendla (2008) může být kvalitativní výzkum chápán jako protipól vědy, jindy zase jako doplněk tradičních kvantitativních metod, což bude i případ

této

práce.

Za

metodu

výzkumu

jsem

zvolila

hloubkový

polostandardizovaný rozhovor, který jsem vedla se zástupci Českého atletického svazu. Konkrétně s šéftrenérem a bývalým reprezentantem Tomášem Dvořákem a koordinátorkou soutěží mládeže Ivetou Rudovou. Tato metoda se mi zdála jako nejvhodnější, jelikož jsem v daný okamžik ještě předem nevěděla, jaké cíle práce budu volit a jaké problémy by bylo vhodné na svazu řešit. Měla jsem tedy předpřipravenou určitou strukturu rozhovoru a vypsané otázky, které jsem potřebovala zjistit, zároveň jsem však chtěla ponechat prostor pro případné další směry diskuze, jež by mi rozšířily obzory v dané problematice. Díky tomu jsem také zjistila, že problém, který jsem původně chtěla řešit a to „nedostatek mládeže v oddílech atletiky“, již není skutečným problémem, 59

že naopak vyvstal problém jiný a to „nedostatek trenérů mládeže“. Rozhovory tedy vedly k definování cíle výzkumu a vymezení třech cílových skupin pro následné šetření. Ocenila jsem teoretické poznatky, které mi respondenti poskytli. Nejzajímavější však bylo, poslechnut si osobní názory těch nejpovolanějších v této oblasti a dostat tak možnost nahlédnout pod skořápku českého atletického dění. Zvolená metoda řízeného dotazování byla zvolena vhodně, jelikož se ukázala být velmi pružnou, a schopnou v průběhu šetření měnit a upravovat otázky dle mé potřeby. V druhé části šetření jsem si dala za cíl zjistit názory současných trenérů atletiky na otázky motivačního profilu trenéra, jako i jejich vlastní motivaci k této činnosti. Jako metodu získání potřebných dat jsem upřednostnila řízený skupinový rozhovor před rozhovorem osobním. Odůvodňuji toto rozhodnutí skutečností, že trenéři v oddíle se znají již dlouhou řadu let a nemají před sebou větších tajností. Kromě toho předpokládám, že názory a podněty některých diskutujících podnítí vyjádření i ostatních trenérů a diskuze tak získá určitý synergický efekt. V této etapě jsem však také využila metody dlouhodobého42 pozorování, která posloužila k prostudování povahy a vlastností lidí, jež atletiku trénují. Získala jsem mnoho užitečných podnětů, které jsem následně mohla použít v závěrečné části tohoto výzkumu, ve zjišťování motivace lidí trénovat mládež v atletice. Ve třetí části empirického zkoumání jsem přistoupila k exploraci potenciálních trenérů ve třech dále vymezených cílových skupinách. Pro zkoumání motivace lidského chování se často využívá řízených rozhovorů, jež nám mohou poskytnout hluboký pohled do nitra respondenta a v případě potřeby rozvíjet rozhovor o další potřebné dotazy. Nicméně v mém případě šlo o situaci, kdy jsem potřebovala vyzpovídat co největší počet jedinců, k nimž jsem neměla osobní přístup. Z tohoto důvodu jsem za nejlepší možný nástroj výzkumu shledala dotazníkové šetření,

42

Sama atletiku provozuji již 12let, mohu tedy tvrdit, že metodu pozorování provádím po celou

tuto dobu, efektivně však po dobu tří měsíců.

60

kterému jsem mohla podrobit, jak ony cílové skupiny, tak stávající atlety a následně oba výsledky výzkumu porovnat.

61

3.4 Výzkum a výsledky výzkumu 3.4.1 Skupinový rozhovor s atletickými trenéry Skupinový rozhovor je charakterizován dle Hendla jako rozhovor, který je realizován se šesti až osmi lidmi, kteří tvoří homogenní skupinu, a trvá asi hodinu a půl. Rozhovor má dané téma a tazatele, který celou situaci řídí a usměrňuje. Tazatel pokládá dotazy směřující k tématu a získává od účastníků diskuze odpovědi, ty mohou být jak ve vzájemném souladu, tak i v rozporu. Výhodou takového rozhovoru je sběr potřebných informací za krátký čas. Než jsem přistoupila k vlastnímu rozhovoru, stanovila jsem si hypotézu, že hlavním důvodem pro trenérství v oddíle jsou vzájemné vztahy mezi lidmi, příznivé sociální prostředí, spíše než dobrovolnictví na bázi ryze altruistických motivů. Skupinového rozhovoru se zúčastnilo 6 současných aktivních trenérů a 4 příležitostní, spíše již bývalí atletičtí trenéři. Z toho dvě byly ženy a osm mužů, trenéři se pohybují ve věkovém rozmezí od 21 do 32 let, všichni vysokoškolsky vzdělaní. T1 – žena, 24 let, trenérka ve dvou různých oddílech, učitelka v mateřské školce na poloviční úvazek. T2 – žena, 32 let, již spíše příležitostná trenérka vrhů, pracuje jako ekonomka. T3 – muž, 21 let, trenér mladšího žactva, student architektury. T4 – muž, 24 let, trenér mladšího žactva, student statistiky. T5 – muž, 32 let, příležitostný trenér skoků, fyzik na Akademii věd (všem však tvrdí, že je kuchař). T6 – muž, 32 let, hlavní trenér, přerušené studium na VŠEM, pracovník na letišti, herec v Pohádkovém lese T7 – muž, 32 let, hlavní trenér, přerušené studium na VŠEM, student Vojenské akademie, Brno, reprezentant v trojskoku. T8 – muž, 31 let, příležitostný trenér, zaměstnán jako dopravní specialista, novopečený otec. 62

T9 – muž, 31 let, trenér přípravky, IT programátor, učitel tělesné výchovy a informatiky. T10 – muž, 25 let, příležitostný trenér žactva, student ekonomie. Trenéři mi poskytli informace o tom, jak oni sami jsou motivováni k trenérství, a co si myslí, že jim osobně trenérství přináší. Celý rozhovor trval zhruba dvě hodiny a dle předpokladu probíhal přirozeně a velmi podnětně. Výpovědi trenérů se velmi podobaly, zřejmě i díky tomu, že všichni v oddílu vyrůstali, mají podobné zájmy, hodnoty, dokonce jsou si i charakterově podobní. Často však nevěděli, jak mají vlastně na otázku odpovědět a až poté, kdy ostatní uvedli svůj názor, shodně přitakali a souhlasili, že přesně takto to je. To se může zdát nevýhodou skupinového rozhovoru. Myslím si ale, že všichni trenéři jsou tak silné osobnosti, že by nesouhlasili s cizím názorem, pokud by si za ním sami nestáli. Proto se domnívám, že názory ostatních spíše pomáhaly trenérům najít správná slova, a naopak podněcovaly k dalšímu přemýšlení nad tématem. U sběru dat pomocí metody skupinového rozhovoru hrozí nebezpečí, že respondent ví, že je zkoumán a může tak docházet k záměrnému vylepšování odpovědí. To může být způsobeno dvěma faktory, jednak osobou tazatele, jednak přítomností ostatních trenérů, které nechce tázaný zklamat, nebo před kterými se chce jevit lépe než je tomu ve skutečnosti. Tato rizika jsem se snažila eliminovat navozením přátelské a důvěrné atmosféry, zároveň jsem si ještě některé z trenérů vyzpovídala doplňujícími otázkami osobně, bez přítomnosti třetích osob. Dalším nebezpečím, které by mohlo snížit validitu výzkumu je moje vlastní zaangažovanost v oddíle atletiky Stodůlky a předchozí znalost respondentů, domnívám se ale, že tento fakt posloužil spíše jako výhoda, pomohl mi lépe se vyznat v odpovědích respondentů a celkové atmosféře atletického oddílu. Tato metoda je pro cíl práce zvolena spíše jako podpůrná a bude doplňovat další metodu dotazníkového šetření. Dotazníkové šetření motivačních zdrojů mi posléze podá detailnější informace o skutečné povaze motivů jednotlivých trenérů. Přepis výpovědí respondentů nebude upravován, z důvodu autenticity výpovědí. Všichni trenéři jsou zároveň bývalými atlety tohoto klubu, proto na otázku, proč vůbec začali trénovat svěřence v oddíle, většinou odpovídali ve smyslu, že to

63

přirozeně vyplynulo ze situace, jelikož starší atleti v určitém věku přirozeně přecházeli do pozice trenéra. „Protože tam nebyl někdo, kdo by to mohl dělat….už jsem tam byla tak dlouho, že jsem to chtěla těm dětem vrátit.“ T1 „No tak chyběli trenéři a cítil sem takovou oddanost k oddílu, kdybych tam nebyl, kdo by to dělal?“ T3 „Já sem tam lapenej, já se nemůžu hnout, jako víš co, je to prostě nefér vůči ostatním.“ T4 „No tak je to taková, jako odpovědnost, žejo, když to předtím dělal někdo jinej, tak mu to teď dlužím.“ T7 „Prostě jsem tam dlouho chodil, byl to takovej duch (myšleno nejspíš jako atmosféra pozn. aut.)“. T5 „Seděli sme na chatě a prej, že Karel bude trénovat, no a prej, já bych to taky jako zvládl, a oni hned, tak super a bylo to.“ T3 „Tak já sem končil s atletikou a nechtěl jsem odejít, hlavně kvůli lidem, no a taky ještě jeden malinkej důvod, a to že ve Stodůlkách trénuje malej brácha, takže sem chtěl taky chvíli trávit čas s ním a tak nějak na něj trochu dohlídnout.“ T6 Z odpovědí vyplývá určitý pocit zodpovědnosti k oddílu a solidarity s ostatními trenéry. Skupina je tedy vázána silnými sociálními vztahy a pocitem vzájemnosti. Z reakcí jsem měla občas pocit, jako by trenéry někdo nutil do toho, aby v oddíle trénovali. To, že však chtějí dotyční vrátit to, co od oddílu dostali, není pouze pocit zodpovědnosti, na který se trenéři odkazovali, ale plyne z určité empatie43, kterou pociťují vůči svým svěřencům, projektují na ně své vlastní dětství v oddíle, své vzpomínky, což jim přináší pozitivní pocity.

43

Nakonečný uvádí, že empatie a láska jsou nejdůležitější motivy pro altruistické jednání.

64

Vysvětlení o vzájemné zodpovědnosti mi však nestačilo, a proto jsem pátrala dál a snažila se zjistit hlubší motivy. V následujících odpovědích se již začaly projevovat další skutečnosti, které respondenty k trenérské činnosti vedou. „Už předtím než sem začal trénovat tady děcka, jsem vedl fakt dlouho jeden oddíl s takovýma jako skautíkama, ale nebyli to skautíci, spíš sme hráli hry a jezdili do přírody, no každopádně mě to hrozně bavilo, když člověk vidí tu radost u těch špuntů, tak je to super, no a taky jsem si zase připadal jako, že sem malej kluk a nikdo na mě nekoukal divně, že lítám s klackem po lese …prostě, když se ta daná organizace rozpadla, říkal jsem si, že by bylo fajn s tím znovu začít a kde jinde než tady, žejo, hlavně tenhle oddíl není takovej ten typickej, kde se dře od nevidim do nevidim, je to taky spíš o tý srandě a hrách…“ T8 V této odpovědi je znát touha učinit ostatní šťastnými, dále také potřeba aktivity, radost ze hry, spíše se zde objevuje snaha užívat si volný čas aktivním způsoben, obklopen podobně smýšlejícími lidmi („nikdo na mě nekoukal divně, že lítám s klackem po lese…“), než pocit sebeuspokojení, či potřeba pomáhat. Stejný motiv se objevuje i u dalších respondentů. „Prostě mě to asi nějak vždycky bavilo, težko říct…jako nikdy sem asi o tom nepřemýšlel, že bych to nedělal, je to nějak součást mýho života, prostě mě to baví, tak to dělám.“ T9 „Tak já o tom nepřemýšlím jako o nějaký dobročinnosti, to je dobrý, já si tam chodím spíš taky hrát.“ T4 „No ty hry, to mě baví.“ T3 „No je to takovej zvyk“. T2 „Chtěl jsem si jakoby zvýšit..chtěl jsem se jako o tý atletice dozvědět víc a tak jsem šel na trenérský kurzy, no a když sem měl ty trenérský kurzy, tak jsem začal trénovat děti.“ T9 Nakonec tedy z citací vyplývá, že sice prvotně cítili atleti určitou potřebu vrátit to dobré, co jim oddíl dal, nakonec je však znát, že trénování je v podstatě jejich zájmem a životním stylem. V poslední odpovědi také narážíme na potřebu vzdělávání, sebeobohacování.

65

„Už to nebylo k tomu závodit, ale chtěla jsem ještě zůstat v tom prostředí a u toho sportu“. T1 Na otázku, která část byla pro dotyčnou více důležitá, zda sociální prostředí nebo možnost sportovat, uvedla, že těžko říct, že asi tak oboje stejně. Potřebu sportovat a být aktivní jako motiv pro trenérství uvádějí spíše starší trenéři (myšleno lehce přes třicet). Myslím si ale, že pro mladší atlety je to stejně tak důležitý motiv jako pro starší, pouze si to tolik neuvědomují, jelikož nikdo z nich ještě nepracuje a sport bere jako samozřejmou součást života. „No tak vlastně částečně to dělám i pro sebe, páč kdybych tam nemusel přímo jít, jako kvůli těm dětem, co na mě čekaj tam, tak bych klidně vycouval a ležel doma u kompu.“ T9 Trenérství je tedy zde samo o sobě motivátorem pro další činnost a cíl a to žít aktivní život, sportovat. „Dalo mi to to, že jsem něco dělala, že jsem nezaostávala.“ T1 Kromě

uspokojení

výše

uvedených

potřeb

(aktivity,

sociálního

styku,

odpovědnosti, reciprocity), uvádějí dále. „Mám dobrej pocit z toho, když jim to jde.“ T3 „Je to super pocit, že jsi je to naučil ty.“ T4 „Přijde mi, že to je užitečná činnost, děcka tam maj kamarády a tak. Užívaj si to.“T7 „A soustředění, že maj děti zážitek a budou na to pěkně vzpomínat.“ T5 „Líbilo se mi, že můžu pracovat s mladýma lidma a předávat jim svoje vědomosti a zkušenosti z atletiky. Přinášelo mi to radost vidět, jak se děti posouvaj dál, jak se zlepšujou, že to má nějaký význam, že díky mně je to ke sportu přitahovalo víc.“ T9 Zde se profiluje potřeba výkonu, která je přenesená na výkon svých svěřenců a na skutečnost, že já osobně stojím za tím, že dotyčný se zlepšil, že se něco naučil. Také můžeme vycítit určitou touhu předávat zkušenosti, učit, možná potřeba uznání, dobrý pocit z obdivu. Přeci jenom malé děti trenérům naslouchají a často je považují za svůj vzor (v oddíle je tento jev čitelný převážně u malých kluků, kteří vzhlížejí k starším trenérům). Obzvlášť poslední odpověď patří trenérovi, který je poměrně neústupný, co se jeho pravdy týká a dělá mu dobře, pokud s ním nikdo 66

nediskutuje a jeho názor uznává, proto může pociťovat dobrý pocit z toho, že mu děti naslouchají a nezpochybňují jeho trenérské názory. Mohli bychom to tedy nazvat potřebou k moci. Zároveň ten samý trenér udává: „... díky mně je to ke sportu přitahovalo víc.“ Zde můžeme pociťovat určitou vizi, touhu zlepšit to, jak se děti ve svém volném čase baví. I další trenér říká: „No asi bych měl špatnej pocit z toho, že třeba ty děti by přestali na tréninky chodit, jako já vlastně nechci, aby to s těma dětma šlo takle do háje, dyť za chvíli by už nikdo nesportoval nebo něco nedělal.“ T10

Za největší negativum uvádějí, že trenérství je časově náročné. „Bralo mi to čas a možnost pracovat na nějakým jiným zaměstnání.“ T1 „Při studiu to jako jde, ale při práci už ne.“ T3 „Nemám pak moc čas na jiný zájmy a co teprv, až teď skončím školu, to nevim, no.“ T4 Bohužel ti, kteří studují, konstatují, že až budou na plný úvazek pracovat, pravděpodobně této aktivity zanechají. Skutečnost je ale taková, že ti kteří již určitou dobu pracují, sice svoji trenérskou činnost omezili, ale stále se jí částečně věnují. Horší je to však se ženami, které ve chvíli, kdy založí vlastní rodinu, z oddílu nadobro odcházejí. Potřeba péče o vlastní rodinu tedy u atletek přirozeně převládne. Jako další negativum většina trenérů uvádělo, že je děti neposlouchají a taky, že se cítí být nedostatečně ohodnoceni a oceněni. „Trénování mi zabírá dost času a někdy mě štvou.“ T5 „Někdy bych ty smrady zabil“. T7 „Kdybych za tu práci dostávala nějaký finanční ohodnocení, tak by to bylo takový ocenění toho, co dělám.“ T2 S poslední reakce vyvstává otázka na finanční ohodnocení. Zajímalo mě, jestli kdyby trenérům někdo platil měsíční plat na úrovni polovičního úvazku, zda by to ovlivnilo jejich motivaci trénovat. Odpovídali následovně.

67

„Při studiu bych to jako brigádu bral, ale pak při práci už určitě ne.“ T4 „No kdybych dostal třeba osm tisíc, tak jo, to bych bral... abych si vydělal na rodinu, tak bych třeba chodil do práce ještě někam jinam.“ T9 „Jo to bych brala, určitě, ale to nejde, žejo.“ T1 „No asi by to nedělalo moc velkej rozdíl, mě moje práce baví a nechci jako živořit, no. T5 Dále jsem se ptala, co kdyby to nebylo osm tisíc, ale třeba pouze dva každý měsíc. „Při studiu by mi to určitě trochu pomohlo, každá koruna dobrá.“ T3 „No tak to by mě nijak asi víc nemotivovalo.“ T10 „Ne, ty peníze totiž není něco, co by mě k tomu vedlo, kdybych dostal víc, tak by to byla jako práce, žejo, ale ty peníze to není to, co mě k tomu motivuje, to spíš, že to chci dělat dobře a jestli za to dostanu něco málo, to už je jedno. Kdyby se velikost těch peněz blížila jakoby třeba ceně, třeba i polovičního zaměstnáni, tak bych tomu mohl věnovat mnohem víc casu. Ta dobrovolnická činnost je u mě omezená časem.“ T9 Co se týče financí, trenéři spolu úplně nesouhlasili. Některým by i malá částka pomohla s výdaji například na studium, jiní peníze nepovažují za motivující. To však tvrdili často trenéři, kteří už mají vlastní zaměstnání. Peněžní odměna je tedy relativní vzhledem k celkovému finančnímu příjmu jedince a vzhledem k výši odměny. Jedna z trenérek (T2) upozornila na to, že peněžní ohodnocení by jí dodalo pocit ocenění za odvedenou práci a to více, než vděk svých svěřenců. Nakonec jsem se chtěla dozvědět, zda by trenéři byli ochotni vykonávat jinou dobrovolnickou činnost. „To by záleželo na tom jakou, ale asi ne, to záleží, jsou jako věci, kde je třeba pomoct, asi záleží na oboru.“ T7 „Dobročinnou činnost bych asi dělat mohla, ale jen pokud by to bylo s dětma.“ T1 „Myslím, že jo, to teď těžko řeknu, ale asi by to muselo být s dětma, třeba sociální případy a tak, to ne.“ T3 „Ne, jako nevim co, asi bych to dokázal, ale asi něco s dětma nebo ve sportu, asi bych nechtěl dělat něco sosiálního nebo tak.“ T10 68

„No tak já v podstatě dělám celý léto v těch Pohádkách, za to taky nic nemám, ale to je asi tak, že mě prostě baví trávit celý léto na Šumavě a taky to hraní je paráda, no a taky vidět, jak ti ty děti všechno hrozně žerou, to je super.“ T6 Trenéři tedy většinou souhlasili s tím aktivně se věnovat nějaké jiné dobrovolnické činnosti, v podstatě však pouze takové, která se bude podobat trénování dětí, či bude jinak vázaná na sport. Jde tedy o dobrovolnictví, které se bude nacházet v oblasti jejich zájmu. Necítí tolik potřebu pomáhat, pokud se to netýká přímo jejich okolí. To je však v dobrovolnictví častým jevem (lidé například pracují s nevidomými, protože mají sami v rodině nevidícího člena a jsou si vědomi, jaké nesnáze musejí postižení překonávat). Musím však podotknout, že zprvu se na představu dobrovolnictví většina netvářila příliš nadšeně a osobně si myslím, že sami by takovou činnost nejspíš nevyhledávali. Zajímavá byla spojitost mezi těmi trenéry, kteří by chtěli být za trenérství placeni a vykonávat tuto činnost jako své zaměstnání a ochotou provozovat dobrovolnickou činnost zaměřenou na děti. U těchto trenérů je motiv práce s dětmi zájmem a pro tuto činnost mají tedy nejlepší předpoklady. Z vlastního pozorování těchto trenérů mohu konstatovat, že jsou ochotni dětem dávat velmi mnoho, že jsou práci s dětmi oddaní a rádi poskytnou mnohem víc, než je od nich požadováno. Zároveň jsou ve své činnosti více tvořiví a více dětem naslouchají. Má to i opačný efekt a to ten, že děti tyto trenéry zbožňují, poslouchají je a představují pro ně přirozenou autoritu. Ač jsme se tedy v teoretické části setkali s názory, že finanční odměna dlouhodobou vnitřní motivaci spíše dusí, nežli podporuje, jinak tomu je v případě, že by daná činnost mohla představovat jedincovu obživu. Čtyři trenéři z deseti dotazovaných, kteří projevili zájem trenérstvím se živit, museli potvrdit, že kvůli žádné nebo nízké odměně, je to v podstatě nemožné. To je pro blaho dětí nepříznivý faktor, jelikož jak bylo výše uvedeno, právě tito trenéři přinášejí dětem největší prospěch.

Závěrem je tedy důležité uvědomit si, že současní trenéři neprovozují tuto činnost z viditelných altruistických motivů, jako spíš z přirozeného pocitu zodpovědnosti za vývoj klubu, který mi toho tolik dal. I když si to z počátku někteří neuvědomovali, nakonec došli k závěru, že trénování v oddíle je v podstatě jejich 69

zájmem. To znamená, že by měli být dostatečně motivováni a vnějších stimulů by nemělo být třeba. Na druhou stranu, zájmy nemůžou stát v cestě placenému zaměstnání, a proto většina trenérů s prací svou trenérskou činnost značně omezí. Jako další vnější motivy, které by trenéři ocenili, uváděli pochvalu, ocenění. Za nejčastější vnitřní motivy pro tuto činnost byly zmiňovány: přátelství a vztahy v oddíle, touha vrátit, co jsem sám dostal, zvyk, potřeba aktivity, vzdělávání, sebeutváření, potřeba výkonu, sebenaplnění plynoucí z viditelné radosti svých svěřenců a pocitu, že dělají něco, co má smysl. Dle Deciho semedeterminačních teorií uvedených v teoretické části je pro rozvoj vnitřních motivů důležité jedincovo vnější prostředí, které může intrinsickou motivaci buď dusit, nebo podporovat. V případě klubu Stodůlky Praha je vnější prostředí velmi příznivé, přátelské a podporující, jediným problémem je, že zde neexistuje nikdo, kdo by shrnul práci odváděnou trenéry a poskytl jim tak zpětnou pozitivní vazbu a ocenění, které by trenéry motivovalo v činnosti pokračovat. Přesto by mělo prostředí klubu vnitřní motivace trenérů ideálním způsobem podporovat. Bohužel však nejde pouze o prostředí klubu, ale i prostředí jedincovi rodiny, pracovní prostředí, již zmíněná finanční otázka a další determinanty, které vnitřní motivaci ovlivňují. Hypotézou bylo, že sociální prostředí oddílu je určující pro trenérovu motivaci k činnosti. V průběhu rozhovoru trenéři zmiňovali tuto skutečnost spíš nepřímo značnou kolegialitou a tím, jakou důležitost přisuzovali udržení oddílu v chodu a možnosti nadále ve Stodůlkách trénovat. Část hypotézy počítající se sociálním prostředím se tedy potvrdila, sama však není pro motivaci trenérů určující, jelikož i další, výše zmíněné motivy, se projevily jako srovnatelně důležité. Druhá část hypotézy, která se táže po povaze dobrovolnické činnosti, se prokázala jako správná. Trenéři skutečně nevidí za svým jednáním ryze altruistické motivy, mají povahu spíše recipročního charakteru. Pokud by v sobě měli potřebu nezištné pomoci, nejspíš by na otázky směřované do oblasti dobrovolnictví reagovaly jiným způsobem a byli by ochotni volit dobrovolnickou činnost i v jiném oboru, než ve sportovním. Všichni trenéři se vyjádřili negativně k možnosti zapojit se v organizaci zajišťující nějaký druh sociální služby. Na druhou stranu je možno

70

pohlížet na motiv: „vrátit oddílu to, co mi dal“ jako altruistický motiv směřovaný k nezištné pomoci oddílu. Převažujícím motivem je tedy vrátit oddílu, co jsem získal, sebeuspokojení z radosti a úspěchu svých svěřenců a uspokojení potřeby aktivity a přátelství. Jde tedy o kombinaci egoistických a altruistických motivů, přičemž mírně převažují ty egoistické.

71

3.4.2 Dotazníkové šetření motivačních zdrojů Pomocí kvantitativního šetření budou hodnoceni v první části současní trenéři, ve druhé, pak jednotlivé cílové skupiny potenciálních trenérů. Použitou metodou bude standardizovaný dotazník. Motivační profil respondentů bude zjišťován na základě jejich motivačních zdrojů. Budu vycházet z teoretických poznatků v kapitole o motivaci, kde jsou autory psychologických koncepcí motivační zdroje definovány jako potřeby, zájmy, návyky, hodnoty. Motivačními zdroji se zabývají např. Bedrnová a Nový (2002), kteří definují motivační zdroje jako: „skutečnosti, které motivaci vytvářejí,“. Kategorie potřeby bude strukturovaná na další podskupiny a to potřebu uspokojení, pečování, sociální kontakt, činorodost, zábava, disciplína a stálost. Ke každé skupině motivačních zdrojů bude přiřazena skupina otázek, pomocí kterých se pokusím určit míru síly daného motivačního zdroje v motivačním profilu jedince. U každé otázky má dotazovaný možnost zvolit vlastní pozici na čtyřbodové škále, která koresponduje s následujícími tvrzeními. 1-souhlasím, 2-spíše souhlasím, 3-spíše nesouhlasím, 4-vůbec nesouhlasím Dle ohodnocení respondentem bude každému přiřazen počet bodů 1, 4, 8 nebo 10, pro nejsilněji se projevující motivační zdroj. Součet bodů bude přes procentuální hodnoty převeden na desetibodovou stupnici, kde 10 je opět nejsilněji se projevující motivační zdroj. Hodnoty v desetibodové škále budou zaokrouhleny nahoru nebo dolů na celá čísla dle pravidel matematiky. Otázky rozdělené podle skupin, kterých se týkají i hotový dotazník, ve kterém jsou otázky záměrně promíchány, jsou k nalezení v příloze v závěru práce.

3.4.3 Strukturovaný dotazník pro současné trenéry klubu Stodůlky Praha Výzkumnou otázkou této části výzkumu je : Do jaké míry se shodují výsledky skupinového rozhovoru s motivačními profily trenérů v atletickém klubu Stodůlky Praha. Dotazníky byly atletickým trenérům předány před skupinovým rozhovorem provedeným v předcházející kapitole a to proto, aby výpovědi nebyly ovlivněny 72

závěry ze skupinové diskuze. Dotazníky vyplňovali trenéři na místě a proto se jejich návratnost rovná stu procent. Následující tabulka uvádí bodové skóre jednotlivých trenérů dle přidělených jmen od T1 do T10. Tab. č. 2 Motivační zdroje trenérů

Potřeby

Motivační zdroje Trenéři Pocit naplnění Pečování Sociální kontakt Činorodost Zábava Disciplína Stálost Návyk Hodnoty

T1 T2 T3 T4 T5 9 8 10 8 8 9 7 7 9 10 10 9 10 5 6 5 8 9 9 10 6 1 2 6 4 6 8 7 6 4 6 2 9 10 2 4

4 7 6

4 6 6 10 4 6

T6 T7 T8 9 7 10 10 6 5 10 9 10 9 6 9 1 2 2 10 9 8 1 6 1

6 5 6

6 9 6

T9 T10 Průměr 9 9 8,7 10 8 8,1 10 9 8,8 9 5 7,9 6 4 3,4 10 6 7,4 4 6 2

4 9 6

4,3 7,7 4,3

Zdroj: Vlastní zpracování

Dle tabulky jsou zřejmé vysoké hodnoty v polích potřeby sebenaplnění s průměrnou hodnotou 8,7 a sociálního kontaktu s průměrnou hodnotou 8,8. Vysoké

hodnoty

sebenaplnění

nejsou

překvapením

vzhledem

k povaze

respondentů. Pro atlety je typická cílevědomost, vytrvalost a také samozřejmě potřeba úspěchu, protože bez těchto tří komponent by atlet nikdy nemohl dosáhnout uspokojivých výsledků. Potřeba seberealizace může být pak daná věkem respondentů, kteří se nacházejí v životním období, ve kterém je tento motiv poměrně silný. Překvapivě však v rámci skupinových rozhovorů tento motiv nepřevládal, ba téměř se neprojevoval. Je možné, že trenéři jsou motivováni výkony svých svěřenců, aniž by si tuto skutečnost uvědomovali. Další možností je, že respondenti sice mají vysokou potřebu seberealizace, ale práce trenérství tuto potřebu neuspokojuje. Bodové hodnocení potřeby sociálního kontaktu potom kopíruje skutečnosti uváděné ve skupinových rozhovorech a to důležitost této potřeby pro respondenty. Průměrná hodnota potřeby pečování je 8,1, jde tedy také o vysoké hodnoty, kdy těch nejvyšších většinou dosahovali trenéři, kteří projevovali zájem 73

věnovat se dobročinné činnosti s dětmi, a kterým nevětší potěšení přinášela právě práce s dětmi. Jsou to zároveň ti trenéři, kteří by rádi pracovali jako trenéři na plný úvazek. U trenéra číslo T9 se dá tento fakt i očekávat, vzhledem k jeho pedagogickému vzdělání. Stejně tak trenérka číslo T1, která učí v mateřské školce. Motiv práce s dětmi a uspokojení plynoucí z dětské radosti, která byla často v rozhovorech zmiňována, je tedy nejspíš projevem potřeby pečování. Dalšími důležitými potřebami se dle motivačních zdrojů jeví potřeba disciplíny a činorodosti, které jsou opět vzhledem k povaze zájmů atletů očekávanými hodnotami. Potřeba činorodosti koresponduje s potřebou aktivity, kterou trenéři hojně uváděli ve skupinovém rozhovoru. Rozpor vidím v hodnotách zábavy, jelikož hodnoty jsou hodně nízké. Myslím si, že je to tím, že atleti cítí silnou potřebu výše zmíněné disciplíny, která vyvěrá převážně z přísné atletické výchovy, ale i vrozených vlastností. Dále cítí trenéři velkou zodpovědnost a upřednostňují tak pravděpodobně tyto hodnoty před zábavou. To vypovídá i o zmíněném pocitu odpovědnosti vůči oddílu a ostatním členům trenérského sboru. Neodpovídá to ale tvrzením, že si trenéři rádi v rámci trénování hrají. Nejspíš tedy převládá motiv zodpovědnosti před motivem zábavy. Hodnoty návyků jsou také pochopitelné z důvodu formulace otázek v dotazníku na sportovní zaměření. Všichni atleti mají dlouhodobé sportovní zájmy. Rozdíl tedy určuje pouze diference v orientaci na změny. V grafu č. 1 jsou graficky znázorněny motivační profily jednotlivých trenérů, dále ještě uvádím graf č. 2, který znázorňuje souhrnné motivace všech trenérů z hlediska jednotlivých potřeb. Motivační zdroje tedy z větší části odpovídají motivacím, které pro trénování uváděli trenéři. Jediným relevantním rozdílem se může zdát motiv pečování, který by mohl odpovídat touze postarat se o své svěřence a dále motiv sebenaplnění, kteří trenéři uváděli v mnohem menší míře, než vyplývá z rozboru motivačních zdrojů. To je pravděpodobně způsobeno tím, že ač tento motivační zdroj sami mají, trénování ho neuspokojuje, nebo uspokojuje pouze z části. Pro další rozbory jsou důležité ukazatele pečování, sociálního kontaktu, činorodosti a návyku, na které se posléze zaměříme v motivačních profilech respondentů z vymezených cílových skupin potenciálních trenérů.

74

Graf č. 1: Motivační zdroje jednotlivých trenérů

Graf č. 2: Motivace všech trenérů vzhledem k jednotlivým zdrojům motivace

Zdroj graf 1,2: Vlastní zpracování

75

3.4.4 Dotazníkové šetření potenciálních trenérů atletiky

Cílová skupina dotazníkového šetření Jak už jsem zmínila v úvodní kapitole, byly definovány tři cílové skupiny, jejichž členové představují vhodné kandidáty pro trénování žactva, a proto by bylo radno je podrobit výzkumnému šetření. Těmito skupinami jsou: 1. Rodiče členů atletického oddílu Stodůlky Praha. 2. Studenti vysoké školy se sportovním zaměřením v rámci povinné praxe. V tomto případě jsem volila Fakultu tělesné výchovy a sportu UK Praha. 3. Učitelé na základních školách, při kterých je přilehlý použitelný atletický stadion. Dotazník rodičům dětí, které již trénují v oddíle jako svěřenci, byl posílán ve dvou fázích. V první v roce 2010, kdy jsem se začala tomuto tématu poprvé věnovat a podruhé v červnu roku 2012. V prvním roce jsem poslala 38 dotazníků, z nichž se mi vrátilo pouhých deset. Za dva roky se částečně obnovila skupina žákovských atletů, proto jsem dotazník znovu posílala těm rodičům, kteří mají své děti v oddíle nově. V druhém kole jsem zaslala 12 dotazníků a vráceno mi jich bylo 6. Výsledkem je tedy celkem 16 vyplněných dotazníků, což odpovídá třiceti procentům návratnosti. Čísla v obou případech jsou poměrně nízká, může to být však důvodem velké obsáhlosti dotazníku, stejně tak jako nezájmem rodičů o klub, ve kterém jejich děti trénují. Jak mi bylo sděleno, rodiče atletů při organizaci různých záležitostí často nereagují vůbec. Už z tohoto jednání je zřejmé, že rodiče pravděpodobně nemají zájem zabývat se záležitostmi, které se atletiky týkají. To nám napovídá, že tato skupina pravděpodobně nebude vhodnou pro hledání nových trenérů. Tato skupina byla zvolena, jelikož předpokládám, že rodiče dětí budou mít zájem trénovat v oddíle proto, aby mohli být nablízku svým ratolestem. Druhou cílovou skupinu představují studenti na sportovních školách. Návratnost dotazníků v této skupině byla značně vyšší, to je možné ze dvou důvodů. Za prvé předpokládám, že studenti jsou méně časově zaneprázdněni než pracující rodiče a za druhé sami mají zkušenost s nutností shánět respondenty pro dotazníky pro své 76

seminární a diplomové práce, staví se tedy vůči dotazníkům empatičtěji. Dalším důvodem může být způsob rozesílání dotazníků. V tomto případě jsem použila Facebook, což je mnohem více osobní komunikační médium než poměrně neosobní email. Lidé se většinou na Facebooku znají, minimálně přes jednoho či více přátel a proto častěji vyhoví prosbě o pomoc. Rozeslala jsem 30 dotazníků studentům Fakulty Tělesné výchovy a sportu Karlovy Univerzity v Praze. Některé z nich znám osobně, jelikož se chystám v září nastoupit do prvního ročníku, ostatní osobně neznám. Zpět jsem jich dostala 22, návratnost tedy byla více jak 70 procent. Tato cílová skupina byla zvolena, jelikož jde o osoby se zájmem o sport a vzhledem k zaměření studia i zájmem o práci s dětmi. Poslední skupinu tvoří učitelé na základních školách s přilehlým stadionem. Bohužel v této skupině jsem neměla přístup k většímu množství kontaktů, proto jsem rozeslala pouze šest dotazníků. Jelikož však byli učitelé požádáni osobně, vyplnili ho všichni požádaní. Návratnost byla tedy 100 procent. Poslední cílová skupina byla zvolena z podobného důvodu jako předchozí a to, že mají blízký vztah k dětem. Zároveň mohou tuto činnost provozovat v rámci školních kroužků a mohou být proto za tuto činnost financováni.

3.4.5 Výsledky dotazníkového šetření Výsledky rodiče Stejně jako ve skupině trenérů, převážná většina rodičů zodpověděla otázky týkající

se

cílevědomosti

pozitivně.

Přesněji

průměrná

hodnota

tohoto

motivačního zdroje dle výše uvedené stupnice byla 7,944. Z toho lze odvodit, že respondenti mají potřebu dosahovat v životě stanovených cílů a touží se určitým způsobem realizovat. Tato vlastnost sama o sobě je pro trenérství atletiky důležitou.

Jak

jsem

však

zmínila,

v oddíle

pravděpodobně

nedochází

k dostatečnému uspokojení této potřeby, není proto motivačním zdrojem rozhodujícím. Na druhou stranu u rodičů nemůže být přítomen nejvýznamnější

44

Pro velké množství respondentů jsem data nezpracovávala do tabulky jako u trenérů

77

motiv, který se u trenérů nacházel a to pocit odpovědnosti k oddílu, proto by motiv sebenaplnění mohl převážit. Pokud by si toto oddíl uvědomoval, mohl by s touto informací pracovat a nabídnout této cílové skupině nějakou možnost, jak se realizovat. Musíme však vzít v potaz, že rodiče jsou různorodou skupinou a proto i potřeba sebenaplnění, může být realizována v jiném oboru než trenérství. Jednou z nejdůležitějších potřeb, která byla zkoumána v dotazníku, byla sociální potřeba a potřeba sdružování se. Výsledky mluvily zhruba půl na půl. Zajímavým faktem bylo, že lidé, kteří více vyžadovali sociální kontakt, byli i více sportovně založení a zároveň mnohem více činorodí, než respondenti, kteří se společnosti spíše straní a čas tráví raději o samotě. Činorodější jedinci byli také více ochotni děti trénovat. Sociální vazby jsou v rámci atletiky velmi důležité, troufám si říct, že zrovna v oddíle TJ Stodůlky, jsou mezilidské vztahy to, co oddíl drží pohromadě. Dokonce bych řekla, že jsem ještě nezažila skupinu s tak kamarádskou atmosférou a zároveň skupinu, která je tolik otevřená dalším členům a kamarádům. Tento atletický oddíl je tedy schopen uspokojit sociální potřeby velmi dobře. Motiv pečování se projevoval u jednotlivých rodičů značně variabilně. Průměrná hodnota byla 6,3, bylo by vhodné zaměřit se na ty jedince, kteří měli skóre tohoto motivačního zdroje vysoký. Celkem mělo šest rodičů skóre pečování vyšší než osm. Z nich pět mělo motiv činorodosti vyšší než osm a tři z těchto osmi mělo motiv sociální potřeby vyšší než osm. Z nich dva uvedli v závěrečné otázce, že by byli otevřeni nabídce na trénování v oddíle, radila bych vedení oddílu tyto respondenty oslovit pro další případnou spolupráci, jelikož jejich motivační profil odpovídá motivačnímu profilu již trénujících trenérů. Výsledky studenti Studenti měli překvapivě hodnoty sebenaplnění poměrně nízké, 7,1. To není u mladých sportovců časté. Domnívám se však, že na FTVS jdou často lidé, kteří jsou sportovně nevyhraněni, a proto nejde o typické úspěšné sportovce, kteří jsou cílevědomí a v úspěchu hledají sebenaplnění. Kromě toho jsem měla tu čest na přijímacích zkouškách potkat studenty, kteří se hlásili do prvního ročníku, a musím přiznat, že šlo v mnoha případech o středoškoláky, kteří se nedostali na žádnou jinou školu nebo se ani o žádnou jinou nesnažili a na FTVS se přihlásili 78

s domněnkou, že půjde o jednoduchou školu. Bereme-li v potaz zmíněné skutečnosti, není výsledek jejich motivačního zdroje zase tak překvapivý. Stejně tak se tento fakt odrazil na hodnotě potřeby disciplíny, která byla 5,1, tedy velmi nízká. Samozřejmě se i zde vyskytovali výjimky s hodnotami sebenaplnění i disciplíny přes osm bodů. Nejsilněji se však projevovala potřeba sociálního kontaktu 8,9 a činorodosti 8,1. I v této skupině by bylo vhodné hledat trenéry, 7 z 22 studentů uvedlo, že by byli ochotni s oddílem spolupracovat. Pět z nich mělo motivační profil velmi podobný současným trenérům. Tedy, silnou sociální potřebu, potřebu pečování a potřebu aktivity, nižší byla akorát potřeba sebenaplnění u dvou z těchto pěti respondentů. Jeden z dotazovaných dokonce projevil zájem v oddíle trénovat jako svěřenec. Výsledky učitelé Hodnota sebenaplnění u cílové skupiny učitelů nebyla příliš vysoká, odpovídala průměrným hodnotám 6,6 bodů. Tento výsledek je z části důsledkem otázek, které byly značně zaměřené na cílevědomost. Povaha tohoto povolání svědčí o nízké výkonové orientaci, o to více se projevoval motiv pečování s hodnotami kolem 9,2, který je pro učitele na základní škole typický. O hodnotách sociálního kontaktu nemohu udělat žádný závěr, jelikož pro 3 respondenty byly sociální vztahy důležité, zatímco zbývající tři respondenti se orientovali spíše introvertně. Hodnoty pro potřebu disciplíny byly pro učitele poměrně vysoké, se skórem 8 rovných. Disciplína je pro atletiku nanejvýš důležitá a člověk, který potřebuje disciplínu k životu, ji může velmi dobře najít zrovna v atletice. Ta je známá tím, že na tréninku se musí poslouchat a cvičení často bolí. Osobní potřeba disciplíny pro cílovou skupinu učitelé, byla proto hodnocena pozitivně. Činorodost nebyla pro tuto skupinu osob rozhodující. Pouze dva učitelé z celkově šesti, se jevili jako činorodí s hodnotami přes osm bodů (8, 9). Jde o ty učitele, kteří spadají do oněch třech se sociální potřebou (9, 10). Z nich jeden uvedl, že by měl zájem s tréninkem pomoci a druhý uvedl, že by možná měl zájem s tréninkem pomoci. Bylo by proto vhodné tyto učitele oslovit pro další spolupráci. V rámci kroužku by tito trenéři mohli žádat i finanční odměnu, kterou by poskytla škola. Z těchto tří cílových skupin se nejlépe jevila skupina učitelů, jejichž průměrné hodnoty nejvíce odpovídali motivačnímu profilu trenérů. Není to překvapující 79

zjištění, protože sama povaha jejich zaměstnání se podobá povaze trenérské činnosti. Bohužel u ostatních skupin nemůžeme s jistotou tvrdit, zda jsou nebo nejsou vhodnou cílovou skupinou, jelikož jde o skupiny příliš variabilní (převážně rodiče svěřenců), bylo by třeba zaměřit se na konkrétní jedince v rámci skupiny, kteří nejlépe odpovídají ideálnímu motivačnímu profilu. Doporučovala bych tedy následující kroky.

3.4.6 Závěrečná doporučení Co se týče rodičů, navrhla bych uspořádat přátelské závody a hry pro rodiče a děti, kteří ve Stodůlkách trénují. To by umožnilo setkání trenérů s rodiči a navazování vzájemných vztahů. Na toto setkání pravděpodobně dorazí jen ti rodiče, jež jsou činorodí a sportovněji založení a proto se už tímto způsobem separují od rodičů, kteří nemají zájem s atletickým klubem spolupracovat. Tato akce by pomohla ukázat příjemnou atmosféru, která mezi současnými trenéry existuje a zvýšit tak jejich zájem, začlenit se do této skupiny. Dále navrhuji oslovit jedince, kteří odpovídali ideálnímu motivačnímu profilu a navíc projevili zájem pro trénování, zapojit do života klubu, nejprve jako občasné pomocníky (např. při pořádání závodů) a pokusit se vybudovat s dotyčnými zájemci bližší vztah. Jelikož další cílová skupina, studenti jsou často sportovně nevyhraněni, existuje možnost, získat některé z nich do svého oddílu nejprve jako svěřence. Na FTVS musí každý student splnit zápočty z atletiky, proto mnoho z nich hledá možnosti, kde by mohl na tyto zápočty trénovat. Oddíl se proto může postarat, aby studenti měli ponětí o tomto klubu, aby věděli, že pokud budou mít zájem, mohou ve Stodůlkách cvičit. Vzhledem k budoucí povinné praxi by pak bylo pravděpodobné, že by daný jedinec plnil svou praxi právě v oddíle, kde trémuje. Bylo by proto moudré spolupracovat s atletickými kantory na FTVS, zajistit oddílu reklamu formou letáčků a informací umístěných v prostorách školy. Někteří jedinci z této cílové skupiny odpovídají motivačním profilům současných trenérů, vidím proto v této skupině potenciál, který by mohl být využit. Zároveň svým věkem by mohli do trenérského týmu dobře zapadat. Jako jediná skupina z těchto tří, mohou být učitelé na základní škole motivováni finančně. Zároveň se u nich velmi silně projevuje motiv pečování a disciplíny. Doporučila bych podat v dané škole návrh na vznik atletického kroužku (škola 80

vlastní atletický stadion, na kterém Atletika Stodůlky trénuje, stadion není plně využíván), který by mohl být následně součástí oddílu Stodůlky Praha, tím by oddíl mohl získat nejen potřebný dozor, ale i nové atlety. Bez rozdílu cílové skupiny by se pro nové trenéry mohla vytvořit trénující skupina, kde by se po tréninku scházeli pouze dospělí trenéři a společně buď cvičili anebo hráli různé míčové hry. To by pomohlo formovat mezilidské vztahy v kolektivu a udržovat motivaci trenérů dál do oddílu docházet. Zároveň by takové hromadné cvičení mohlo trenérům ušetřit peníze a čas na docházení za sportem jinam, (Vycházím ze skutečnosti, že tito činorodí lidé sami sportují a všichni bydlí v blízkosti atletického stadionu). Dále by měl být vytvořený systém vedení, který by podporoval trenéry, poskytoval jim zpětnou vazbu, odměňoval je, tak, aby měli trenéři pocit, že někdo vidí, jakou dřinu trénování věnují.

V závěru dotazníku byli respondenti požádáni o odpovědi na dodatečné otázky, které nesouvisely s motivačním profilem, ale měly odhalit názory, které by nám pomohly odhadnout, zda dotyčný bude schopen a ochoten děti trénovat. Aby byl výzkum validní, bylo třeba určit podmínky a vyloučit jevy, jež by ovlivnily vypovídací hodnotu získaných informací. Bylo tedy nutné zjistit odpovědi na otázky typu: Kdy dotyčný chodí z práce, zda má volný čas, zda je finančně zajištěn, zda vůbec sportuje a pod. Jednou z podmínek bylo tedy volné odpoledne od pěti hodin alespoň jednou týdně. To splnilo 80 procent dotázaných. Překvapivé bylo, že 60 procent respondentů odpovědělo, že mají poměrně dost volného času. Všichni ale odpověděli, že mají (ano a spíše ano) potřebu zvýšit svůj příjem. Zde by se motivačním prostředkem musely stát peníze anebo různé úlevy. V atletice není možné platit trenéry tak, jako v jiných sportech. Je však možné z vybraných příspěvků hradit alespoň částečně práci trenéra. Proto je nutné buď o něco navýšit příspěvky, nebo reorganizovat tok peněz v oddílu a přeorientovat je na trenéry, kteří v současné době nedostávají nic. Současní trenéři trénují děti pouze z nostalgie a snahy zachovat oddíl takový jako byl, když ho navštěvovali jako malí atleti, proto za svou práci peníze nechtějí a raději peníze přenechají oddílu. Toto však očekávají i od nových trenérů, což jak se zdá není možné. Další finanční 81

úlevou by mohlo být zrušení poplatků pro děti trenérů, což je částka několika tisíců za rok. Zároveň se i současným trenérům proplácí působení na různých soustředěních a závodech. Pozitivně hodnotím, že 90 procent dotázaných odpovědělo, že má rádo děti, že si s nimi rádi hrají a vymýšlejí pro ně různé hry. Zároveň většina z nich uvedla, že jsou sami hraví. Několik z dotázaných potvrdilo, že by možná rádi děti trénovali. Proto navrhuji na tyto jedince se zaměřit a zkusit je zmíněnými motivačními podněty přesvědčit k tomu, aby to s dětmi zkusili například v rámci tréninku již trénujících trenérů a časem, pokud se jim bude systém a způsob této práce zamlouvat, zajistit školení a přenechat skupinu k samostatnému tréninku. Posledním doporučením, které bych navrhla na závěr je pokusit se pro oddíl najít vhodného sponzora, který by pomohl pokrýt záležitosti, které jsou dnes financovány z členských příspěvků a těmi pak zaplatit trenéry. Oddíl TJ Stodůlky v této době nemá atletickou skupinu pro nejmenší děti předškolního věku. Zástupkyně ČAS jim však nabízí zahrnutí do programu atletika pro děti a nabízí zdarma pomůcky (v původní hodnotě 100tis Kč) pro zábavné a hravé trénování nejmladších. Pokud by vedení oddílu tento návrh přijal, myslím si, že by příchod této věkové kategorie, přivedl další rodiče a rozšířila by se tak možnost získat z jejich řad další trenéry. Tyto nejmladší děti mají své vlastní hravé závody a akce, dělané takovým způsobem, aby to děti bavilo. Pomůcky by se daly použít i pro o něco starší děti a opět ušetřit nějaké zdroje.

82

4 Závěr Trénování atletiky se dá přirovnat k dobročinné činnosti. Lidé, kteří tuto aktivitu dělají, ji dělají většinou ve volném čase a neočekávají za ni finanční odměnu. Je to práce často nevděčná, jelikož se dlouho zdá, že práce nemá smysl, a že děti za ni nejsou vděční. Tento fakt se sice časem obrátí a trenérovi se vše vrátí i s úroky, nicméně trenér i přesto musí mít sklon pečovat o ostatní, obětovat se a něco ze sebe darovat bez očekávání nějaké odměny. V této diplomové části jsem se pokusila najít motivace, které vedou trenéry v oddíle atletiky Stodůlky Praha k trenérské činnosti. Výsledky byly aplikovány na tři cílové skupiny potenciálních trenérů s cílem zjistit, zda v těchto skupinách existují jedinci, kteří by svým motivačním profilem odpovídali profilům již trénujících atletů. Nejprve bylo třeba nastudovat teoretické znalosti týkající se problému osobnosti člověka, motivace i dobrovolnictví. Ty, které jsem považovala za podstatné pro tuto diplomovou práci, jsem rozpracovala v první části. V praktické části jsem již přistoupila k samotnému šetření. K výzkumu jsem použila metody kvantitativní i kvalitativní. Nejprve jsem provedla dotazníkové šetření zaměřené na motivační zdroje současných trenérů atletiky, načež jsem navázala skupinovou diskuzí s těmi samými trenéry. V druhé části práce jsem aplikovala stejný dotazník na motivační zdroje tentokrát však zaměřený na zmíněné tři cílové skupiny potenciálních trenérů. Nakonec jsem se pokusila porovnat motivační zdroje všech těchto čtyř zkoumaných skupin. Z výsledků vyplynulo, že nejdůležitějšími motivacemi k trenérské činnosti jsou: vrátit oddílu, co jsem získal, sebeuspokojení z radosti a úspěchu svých svěřenců a uspokojení potřeby aktivity a přátelství. Motivační profil typického trenéra v atletickém oddíle Stodůlky Praha je pak kombinací motivačních zdrojů: potřeba kontaktu - sociální potřeba, potřeba pečování, činorodost a návyk.

83

Ze zkoumaných cílových skupin se tímto směrem nejvíce profilovala skupina učitelů středních škol, ale i v ostatních skupinách bylo možno vyhledat jedince s podobným motivačním profilem, pouze četnost těchto jedinců byla značně nižší. V závěru aplikační části jsem navrhla doporučení pro další postupy atletického klubu. Doufám, že klub doporučení přijme a napomůže jim tak ke zlepšení stávající situace nedostatku mládežnických trenérů.

84

5 Seznam použité literatury  ARISTOTELÉS. Etika Níkomachova. Praha: Petr Rezek, 1996.  ADAIR, John. Efektivní motivace. Praha: Alfa Publishing, 2004.  ČÍŽKOVÁ, Jitka. Psychologie osobnosti. Olomouc: Univerzita Palackého v Olomouci, 2002.  DECI,

L.,

Edward;

VROOM,

Victor.

Management

and

motivation.

Harmondsworth: Penguin Books, 1970.  CHALUPA, Bohumír. Konfigurační přístup ke studiu individuální struktury osobnosti. Brno: Littera, 2006.  FORSTER, Josef. Přehled dějin reflexe psychologie osobnosti v našich zemích. Praha: Academia, 2008.  FROMM, Erich. Mít nebo být. Praha: Aurora, 2001.  HŘEBÍČKOVÁ, Martina. Pětifaktorový model v psychologii osobnosti. Praha: Grada publishing, 2011.  JUNG, Gustav. Člověk a duše. Praha: Academia, 1995.  KASSIN, Saul, M. Psychologie. Brno: Computer press, 2007.  KOHOUTEK, Rudolf. Základy psychologie osobnosti. Brno: Cerm, 2000.  NAKONEČNÝ, Milan. Psychologie osobnosti, Praha: Academia, 2009.  NAKONEČNÝ, Milan. Motivace lidského chování. Praha: Academia, 1996.  NOVÝ. Bedrnová. Psychologie a sociologie řízení. Praha: Management press, 2002.  PROVAZNÍK, Vladimír; KOMÁRKOVÁ, Růžena. Motivace pracovního jednání. Praha: Vysoká škola ekonomická, 2004.  ROLLNICK, Stephen; MILLER, William. Motivační rozhovory. Tišnov: Scan, 2003.  RŮŽIČKA, Jiří. Motivace pracovního jednání. Praha: Vysoká škola ekonomická, 1992. 85

 ŘÍČAN, Pavel. Psychologie osobnosti: Obor v pohybu. Praha: Grada Publishing a.s., 2009.  SEDLÁČEK, Tomáš. Ekonomie dobra a zla, Praha: 65. Pole, 2009.  SMÉKAL, Vladimír. Psychologie osobnosti. Brno: Barrister and Principal o. s., 2009.  SVOBODA, B. Pedagogika sportu. Praha: Karolinum, 2003FORSYTH, Patrick. Jak motivovat lidi. Praha: Computer press, 2000.  ŠVINGALOVÁ, Dana. Kapitoly z psychologie: II. Díl – Psychologie osobnosti. Liberec: Technická univerzita v Liberci, 2002. Ostatní zdroje:  ABRAMCUK, Filip Zkušenost s živly jako metaforický popis osobnosti, , Ceskoslovenská Psychlogie; 2011; 55,6.  DECI, E. L. 1971 Effects of externally mediated rewards on intrinsic motivation. Journal of Personality and Social Psychology, 1971, 18.  KOLMAN, MICHÁLEK, CHÝLOVÁ, RYMEŠOVÁ; Pojednání o vlivech na koncipování a vývoj teorií motivace pracovní činnosti; Československá psychologie 2009, číslo 6, s. 625.  LAZAROVÁ. Jůva. K některým otázkám vzdělávání trenérů. Odborná práce. Praha, 2009.  MAREK. Marynkovič. Jaký přínos má vhodná motivace pracovní činnosti, seminární práce. ČZU: 2010.  MARTINEC. David. Krizově intervenční kompetence trenéra, Diplomová práce: Brno, 2008.  SUSSOVÁ, Veronika. Motivace a stimulace dobrovolníků ve studentské organizaci. Brno: Masarykova univerzita, 2011, s. 29.  www.psychoweb.cz/psychologie/gordon-w-allport  www.dobrovolnik.cz  www.atletika.cz 86

 Československá psychologie, časopis  Moje psychologie, časopis

87

6 Seznam obrázků a grafů Tab č. 1 Dobrovolnictví………………………………………………………………………………40 Tab č. 2 Motivační zdroje…………………………………………………………………………....62 Graf č. 1 Motivační zdroje trenérů……………………………………………………………….64 Graf č. 2 Motivační zdroje souhrnně…………………………………………………………….64

88

7 Příloha Skupiny otázek dle povahy motivačního zdroje: Pocit naplnění (cílevědomost, vytrvalost, seberealizace, potřeba úspěchu) Když se něco nedaří, je lepší nemarnit nad tím čas a raději začít dělat něco jiného. Pokud vím, že mohu být v něčem úspěšný, udělám všechno pro to, abych to dokázal. Děsí mě, že se jednou podívám zpět a zjistím, že jsem svůj život neprožil tak, jak jsem původně chtěl. Souhlasím s tvrzením, že pokud chci něco získat v budoucnu, musím pro to v současnosti něco obětovat. Často se přistihnu, že mám tendenci srovnávat se s jinými. Občas zjistím, že nemám zrovna v životě vůbec žádný cíl, není to ale nic, co by mě trápilo. Často když dostanu nějaký úkol, obávám se, že to pokazím. Proto, abych byl obdivován od ostatních, jsem ochoten vzít na sebe i velmi těžké úkoly. Myslím si, že člověk může dokázat většinu věcí, pro něž se rozhodne. Dělám věci pro radost, i když vím, že pravděpodobně neuspěji. Pečování Když potřebuje kamarád s něčím vyhovět, pomůžu mu, i když jsem sám unaven nebo nestíhám vlastní práci. Dělá mi velkou radost, když mohu někoho potěšit. Lidé mi někdy říkají, že bych se neměl plést do cizích věcí. Naplňuje mě, když mohu pomáhat ostatním lidem. Sociální kontakt, sdružování se Raději bych trávil čas s přáteli, než sám doma s knihou. Je pro mě velmi důležité, co si o mě myslí ostatní lidé.

89

Když jsem smutný, pomohou mi více přátelé než samota. Je pro mě velmi důležité mít pocit, že „někam“ patřím. Činorodost Pracuji do noci, i když vím, že budu zase nevyspalý. Raději si zalezu do postele či k televizi, než abych se vydal ven do přírody na túru. Jsem často unavený, ani vlastně nevím z čeho. Často slíbím víc věcí, než dokážu stihnout. Nedokážu dlouho posedět na jednom místě. Zábava Pro člověka je důležitější dělat věci, které ho baví, než budovat kariéru. Někdy se mi stane, že zůstanu v restauraci déle, i když vím, že musím ráno vstávat do práce. Disciplína Už mi párkrát někdo řekl, že jsem perfekcionista. Za to, že jsou dnešní děti drzejší než dřív, může příliš benevolentní výchova rodičů. Rozčiluje mě, když si lidé stěžují na něco, co mohou sami změnit. Často si dělám rozvrh práce a vadí mi, pokud se ho nemohu držet. Stálost O budoucnosti skoro nepřemýšlím. Když se pro něco rozhodnu, málo kdy změním názor. Otázky návyk Nerad měním své zažité návyky. Jsem zvyklý pravidelně sportovat. Mám zájem, který pravidelně provozuji.

90

Otázky hodnoty: Myslím si, že je pro mě zábavnější práce než sport. Nepotřebuji trávit více času se svojí rodinou, jsem v tomto ohledu spokojen. Ostatní otázky Mám tolik práce, že nevím kam dřív skočit. V práci někdy skončím i dříve než v pět hodin. Kdybych si přidal ještě další koníček, už bych se nestihl ani najíst. Mám poměrně dost volného času, který si plánuji podle toho, jak se mi to zrovna hodí. Nemám potřebu zvyšovat svůj příjem. Rád bych více sportoval, nebo trávil čas s kamarády, ale to už bych vůbec netrávil čas se svojí rodinou. Mám rád děti, baví mě si s nimi hrát. Když jdu kolem dětského hřiště, rád se zhoupnu na houpačce. Moc mě nebaví vymýšlet program nebo hry pro své děti, když mohu přenechám to někomu jinému. Jako dítě jsem miloval bojové hry. Souhlasím s tím, že by si člověk neměl nosit svou práci domů.

Dotazník na téma motivace lidského jednání v podobě, ve které byl předkládán respondentům: Každou otázku prosím ohodnoťte dle klíče: 1-souhlasím, 2-spíše souhlasím, 3-spíše nesouhlasím, 4-vůbec nesouhlasím 1. Když se něco nedaří, je lepší nemarnit nad tím čas a raději začít dělat něco jiného. 2. Souhlasím s tím, že by si člověk neměl nosit svou práci domů. 3. Pro člověka je důležitější dělat věci, které ho baví, než budovat kariéru.

91

4. Když potřebuje kamarád s něčím vyhovět, pomůžu mu, i když jsem sám unaven nebo nestíhám vlastní práci. 5. Už mi párkrát někdo řekl, že jsem perfekcionista. 6. Raději bych trávil čas s přáteli, než sám doma s knihou. 7. Mám tolik práce, že nevím kam dřív skočit. 8. Nerad měním své zažité návyky. 9. O budoucnosti skoro nepřemýšlím. 10. Za to, že jsou dnešní děti drzejší než dřív, může příliš benevolentní výchova rodičů. 11. Pokud vím, že mohu být v něčem úspěšný, udělám všechno pro to, aby jsem to dokázal. 12. Dělá mi velkou radost, když mohu někoho potěšit. 13. Často slíbím víc věcí, než dokážu stihnout. 14. Někdy se mi stane, že zůstanu v restauraci déle, i když vím, že musím ráno vstávat do práce. 15. Dělám věci pro radost, i když vím, že pravděpodobně neuspěji. 16. Rozčiluje mě, když si lidé stěžují na něco, co mohou sami změnit. 17. Když se pro něco rozhodnu, málo kdy změním názor. 18. Myslím si, že je pro mě zábavnější práce než sport. 19. Kdyby jsem si přidal ještě další koníček, už by jsem se nestihl ani najíst. 20. Nemám potřebu zvyšovat svůj příjem. 21. Myslím si, že člověk může dokázat většinu věcí, pro než se rozhodne. 22. Lidé mi někdy říkají, že bych se neměl plést do cizích věcí. 23. Je pro mě velmi důležité, co si o mě myslí ostatní lidé. 24. Pracuji do noci, i když vím, že budu zase nevyspalý. 25. Děsí mě, že se jednou podívám zpět a zjistím, že jsem svůj život neprožil tak, jak jsem původně chtěl. 92

26. Jsem zvyklý pravidelně sportovat. 27. Mám rád děti. Baví mě si s nimi hrát. 28. Mám poměrně dost volného času, který si plánuji podle toho, jak se mi to zrovna hodí. 29. Proto, abych byl obdivován od ostatních, jsem ochoten vzít na sebe i velmi těžké úkoly. 30. Naplňuje mě, když mohu pomáhat ostatním lidem. 31. Když jsem smutný, pomohou mi více přátelé než samota. 32. Raději si zalezu do postele či k televizi, než abych se vydal ven do přírody na túru. 33. Často si dělám rozvrh práce a vadí mi, pokud se ho nemohu držet. 34. Nepotřebuji trávit více času se svojí rodinou, jsem v tomto ohledu spokojen. 35. V práci někdy skončím i dříve než v pět hodin. 36. Souhlasím s tvrzením, že pokud chci něco získat v budoucnu, musím pro to v současnosti něco obětovat. 37. Je pro mě velmi důležité mít pocit, že „někam“ patřím. 38. Jsem často unavený, ani vlastně nevím z čeho. 39. Rád bych více sportoval, nebo trávil čas s kamarády, ale to už bych vůbec netrávil čas se svojí rodinou. 40. Občas zjistím, že nemám zrovna v životě vůbec žádný cíl, není to ale nic, co by mě trápilo. 41. Nedokážu dlouho posedět na jednom místě. 42. Když jdu kolem dětského hřiště, rád se zhoupnu na houpačce. 43. Často se přistihnu, že mám tendenci srovnávat se s jinými. 44. Moc mě nebaví vymýšlet program nebo hry pro své děti, když mohu přenechám to někomu jinému. 45. Často když dostanu nějaký úkol, obávám se, že to pokazím. 93

46. Jako dítě jsem miloval bojové hry.

94