JOSEF KLEMPERA
Vodní mlýny v Čechách VIII.
ÚST ECKO, T E P L I C KO, DĚČ Í N S KO, CHO MUTOVS KO, LO U N S KO, Ž AT EC KO, L ITO MĚ ŘI CKO, RO U D N I C KO
NAKLADATELST VÍ LIBRI PRAHA 2003
© Josef Klempera, 2003 Illustrations © archiv autora, 2003 © Libri, 2003 I S B N 8 0 - 7 27 7 - 16 8 - X
Obsah
Poděkování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 6 O mlýnech a mlynářích . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 Vývoj mlynářství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 7 Odkdy známe vodní mlýnské kolo? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 Mlýny v dávné minulosti Čech . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 12 Artykule počestného cechu mlynářského v Roudnici z roku 1668 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 13 Kniha cechu mlynářského v Roudnici z roku 1695 . . . . . . . . . . 19 Vzpomínky na mlynářskou minulost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21 Šalanda (K. Toman) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23 Vodní mlýny v Čechách VIII. (mlýny, jejich vznik, historie, majitelé, mlynáři) . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 Ústecko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27 Teplicko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 37 Děčínsko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 50 Chomutovsko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 86 Lounsko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 93 Žatecko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 118 Litoměřicko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 127 Roudnicko . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 151 Seznam mlýnů podle oblastí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 180 Slovo ke čtenářům . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 185 Prameny a literatura . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 186 Portrét autora . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 188 Dodatek k Vodním mlýnům VII. – Českolipsko . . . . . . . . . . . . . . . . . 189
P OD ĚKOVÁ N Í
Miroslavu Hlavničkovi, Česká Kamenice; Marii Pískové, Rovné; Aleně Sladké, Praha; Vlastislavu Šťastnému, Sezimovo Ústí 2; Jindřichu Košťálovi, Vršovice; Soně Vocáskové, Habartice; Zdeně Flekové, Lovosice; Miroslavu Moravcovi, Mšené-lázně; Haně Kučerové, Merboltice; Emilu Sedláčkovi, Kytlice; Jaroslavu Srbovi, Ústí nad Labem; Jitce Budínské, Teplice; Richardu Kantovi, Lubenec; Josefu Nejedlému, Řepany; Zdeňku Dolejšovi, Lipová; Ladislavu Klímovi, Křešín; Petru Medáčkovi, Budyně nad Ohří; Vlastě Petrové, Ročov; V. Švajcrovi, Panenský Týnec; Evě Votočkové, Litoměřice; Pavlu Bursovi, Málkov; Jaroslavu Dostálovi, Malá Veleň; Petru Mitlohnerovi, Horní Prysk; Marii Součkové, Ústí nad Labem; Jiřině Mrázkové, Roudnice nad Labem; Stanislavě Profousové, Louny; Oldřichu Slaměnému, Žandov; Jaroslavu Milcarovi, Vroutek; Jarmile Šímové, Žatec; R. Mlynářové, Praha; Věře Hladíkové, Ústí nad Labem; Marii Zibnerové, Rumburk; Jiřímu Hudečkovi, Libočany; Radmile Holodňákové, ředitelce muzea K. Polánka v Žatci za konzultace a vstřícný přístup k problematice mlýnů; rovněž tak i Milanu Kopeckému z Varnsdorfu. Za překlad z němčiny děkuji Inge Němečkové, Žatec; Marii Šolcové, Praha; Karlu Kostinkovi, Mannheim, a Josefu Mařánkovi, Rudná u Prahy.
6 / VV OČDENCÍ HMÁ LCÝHN Y 6/
O mlýnech a mlynářích
VÝVOJ MLYNÁŘS T VÍ Se vznikem a vývojem mlynářství ve světě i u nás úzce souvisí objevení kulturních trav a jejich pěstování. Tyto kulturní druhy trav patří mezi plodiny, kterými primitivní lovec zvěře doplňoval masitou potravu a později z nich začal připravovat polévku, kaši, pečené placky a konečně i kynutý chléb. Ale než k tomu všemu dospěl, uběhlo mnoho času, snad tisíce let. Některé druhy obilí se staly kulturními plodinami v dobách neolitických, tedy v mladší době kamenné (asi 10 000 až 5 000 let před Kr.; pochopitelně tento vývoj probíhal v různých částech světa různě). U těchto trav, které se z planých rostlin stávaly kulturními, se časem zvětšila semena. Zkulturňování rostlin dokazují nálezy prvních nástrojů, velmi prostých a jednoduchých předchůdců mlecích kamenů. V té době již můžeme hovořit o prvních počátcích mlynářství. Předhistorický člověk nejdříve používal obilná zrna v přírodním stavu tak, jak je nalézal. Pražil je a snažil se je rozmělnit. A k tomu mu jako nástroj posloužil kámen, vlastně kameny dva. Jeden větší jako tvrdý podklad, nehybný, položený na zemi, a druhý menší kámen volný, sloužící k drcení zrna. Ovšem při takovém způsobu drcení obilných zrn se jejich kousky rozlétávaly do okolí a výtěžek byl malý. A tak člověk postupně přišel na lepší způsob drcení obilných zrn. Menším kamenem je ručně mačkal, třel je po větším dolejším kameni. Postupně se tento způsob ujal, protože byl výhodnější než předchozí. Mohli bychom říci, že toto tření obilí kameny bylo vlastně počátkem mletí, i když ještě primitivním. Posunováním oválného kamene na horní ploše většího kamene se rozmělňovala vždy asi hrst obilí. Takové mletí pochopitelně bylo namáhavé. Tento způsob mletí se udržel celá tisíciletí v pradávných dobách, ale i v dnešní době ještě melou takto své obilí (jinde i kukuřici) obyvatelé v Jižní Americe, Indii a jinde. Placka nebo chléb z takto semletého obilí by nám nechutnaly, neboť se peklo z celého rozmělného zrna, tedy i se šrotem.
VODNÍ MLÝNY V ČECHÁCH
/ 77
Ruční roztírání zrna
Protože se při pohybu hořejšího kamene značná část zrn rozběhla, napadlo člověka, aby spodní kámen vyhloubil a dal mu tvar okrouhlý nebo čtvercový… Později se měnil horní oválový kámen víc a více v palici, kterou se obilí tlouklo, rozbíjelo, drtilo a roztíralo lépe než na plochých kamenech. Takové mletí se praktikovalo dlouho. Mlecí kameny dostávaly od člověka jiný tvar, mnohdy i umělecký a ozdobný. A tak se ve vykopávkách nalézají i takové mlecí kameny, které mají tvar nebo podobu zvířete, je na nich i ornament atd. Další fází bylo zdokonalení spodního mlýnského kamene. Lidé totiž poznali, že z takového uvnitř vyhloubeného kamene se roztlučené zrno neroztrousí mimo. Od tohoto prohloubení nebylo již daleko k hmoždířům. Jaroslav Karas ve své studii Historický vývoj mlynářství uvádí, že hmoždíře se nacházely u Řeků a Egypťanů asi 4 000 let před Kr. Stálým prohlubováním dolejšího kamene vznikal v něm hluboký otvor a horní kámen změnil se tedy v palici. Tyto nástroje se však již nezhotovovaly z kamene, protože by byly těžké, ale ze silného dřeva. Uvádí se, že hmoždíř tehdy býval asi metr hluboký a palice půldruhého metru dlouhá. U starých kulturních národů, Etrusků, Egypťanů a Řeků, se zlepšoval i sám proces získávání obilné masy. Roztlučená zrna se již odsévala síty a jemnější zrnka – mouka – byla dávána do nádob zvlášť. V té době tyto práce včetně pečení chleba vykonávaly převážně ženy. Ty pak musely roztloukat či mlít obilné zrno vzhledem k jeho značné potřebě po celé dny a mnohdy i noci. V Římě obilí roztloukali otroci, které nazývali pistores. Asi v roce 600 před Kr. tam vzniklo řemeslo mlynářské spojené s pekařstvím. J. Karas o tom píše: „Tito mlynářští pictores či mlynáři měli zvláštní práva. Kdo měl mlýn pistrinum, udržoval ho v chodu 3 léta tak, že denně namlel 100 modií (po 8 3/4 litru) pšenice, stal se plnoprávným římským občanem. Neměl-li majitel dost lidí k roztloukání obilí v hmoždířích, zavedl noční práci; otroci, zajatci, ano i násilím v krčmách schytané osoby museli ve dne v noci obilí roztloukati až do úplného vyčerpání
8 / VV OČDENCÍ HMÁ LCÝHN Y 8/
sil. A aby otroci nemohli namletou mouku jísti, dostali kolem krku dřevěný límec, takže k ústům nemohli. Tak násilím provádělo se mletí v hmoždířích, které se pak jmenovaly mlýny krvavými.“ Římané vyráběli již kolem roku 600 před Kr. tři druhy mouky: silligo, jako naše pšenice první, farina I, jako naše pšenice druhá, farina II, jako naše pšenice mouka hrubá. Otruby se nazývaly furfur. Hmoždíře se v Římě udržely ojediněle vedle jiných nástrojů až do 5. století po Kr. Ale potřeba mouky a výrobků z obilí byla stále větší a větší a způsob mletí v hmoždířích nemohl stačit. A tak se začalo obilí mlít v ručních mlýnech, tzv. samotížních o dvou okrouhlých kamenech. Ty byly zpočátku menší, byly i čtvercové, oválné a kruhové. Spodní kámen byl pevný a horním se na něm otáčelo. Nejdříve mleč jednou rukou do otvoru, který byl v horním kameni, sypal zrna obilí a druhou rukou rukojetí, která byla umístěna na okraji horního kamene, točil. Ale ani tento způsob nebyl příliš efektivní, neboť váha horního kamene nestačila rozemlít (rozdrtit) větší množství. Kameny mívaly průměr asi 32 cm. Nebylo to však pravidlem, neboť se našly tyto samotížné mlecí kameny i menší. Mlecí plochy byly rovné, ale i prohloubené. Později na nich byly zhotovovány rýhy. I spodní pevné kameny byly uzpůsobeny tak, že měly vyvýšenou obrubu, která v určitém místě byla přerušena, neboť sloužila jako výpusť rozemleté hmoty. Později vznikaly samotížné ruční mlýny jaksi vylepšené. Jejich rukojeť byla prodloužena až ke stropu místnosti, kde byla upevněna v jakémsi primitivním ložisku a pohybovalo se jí rukou v dolejší části.
Velbloudí mlýn ze Střední Asie
VODNÍ MLÝNY V ČECHÁCH
/ 99