Vysoká škola ekonomická v Praze Fakulta mezinárodních vztahů Mezinárodní obchod
Název bakalářské práce:
Vliv zemědělské politiky Evropské unie na země subsaharské Afriky
Vypracoval: Lubor Tůma Vedoucí bakalářské práce: Ing. Tereza Němečková
- Prohlášení Prohlašuji, že bakalářskou práci na téma „Vliv zemědělské politiky Evropské Unie na země subsaharské Afriky“ jsem zpracoval samostatně a že jsem uvedl všechny použité prameny a literaturu, ze kterých jsem čerpal.
V Praze dne 15. května 2008 .................................................... Podpis -2-
- Obsah Úvod ........................................................................................................................................................................................... - 5 1.
Společná zemědělská politika......................................................................................................................... - 8 1.1
Intervenční ceny, regulační mechanismy ...................................................................................- 10 -
1.2
Pokusy o reformu ........................................................................................................................................- 12 -
1.2.1
Mansholtův plán ................................................................................................................................- 12 -
1.2.2
Zelená kniha z roku 1985 ............................................................................................................- 12 -
1.2.3
Delorsův balík .....................................................................................................................................- 13 -
1.2.4
Reforma z roku 1992 ......................................................................................................................- 13 -
1.2.5
McSharryho reforma ......................................................................................................................- 14 -
2. Mechanismy a nástroje, kterými EU ovlivňuje mezinárodní směnu zemědělskými výrobky se zeměmi subsaharské Afriky ..........................................................................................................- 16 2.1 Protekcionistické nástroje zemědělské politiky EU ......................................................................- 16 2.2 Vnější obchodní politika EU se zaměřením na obchod se zemědělskými výrobky ..- 18 2.2.1 Smluvní nástroje .........................................................................................................................................- 19 2.2.2 Cukrový protokol a cukerná politika EU.....................................................................................- 24 3.
Dopady cukerné politiky EU na země subsaharské Afriky …………………………………….- 28 -
ZÁVĚR .....................................................................................................................................................................................- 34 Použitá literatura a prameny ..................................................................................................................................- 37 Přílohy .....................................................................................................................................................................................- 39 -
-3-
- Seznam zkratek AKP – Sdružení rozvojových států Afriky, Karibiku a Tichomoří/Pacifiku EAGGF - Evropský zemědělský podpůrný a záruční fond EHS – Evropské hospodářské společenství EU – Evropská unie ES – Evropské společenství GATT – Všeobecná dohoda o clech a obchodu LDC – Nejméně rozvinuté země/Least Developed Countries MMF – Mezinárodní měnový fond RE – Rozvojové ekonomiky RTE – Rozvinuté tržní ekonomiky SADC – Jihoafrické sdružení pro rozvoj/South African Development Community SZP – Společná zemědělská politika UNCTAD – Konference OSN pro obchod a rozvoj/United Nation Conference on Trade and Development WTO – Světová obchodní organizace/World Trade Organization
-4-
- Úvod Jedním z nejdiskutovanějších kroků, které Evropské hospodářské společenství (dále jen EHS) uskutečnilo, bylo vytvoření společné zemědělské politiky, jež byla ustavena Římskou smlouvou v roce 1957 a začala fungovat od roku 1962. Byla to především snaha o potravinovou soběstačnost a v neposlední řadě i snaha o zajištění životní úrovně zemědělského obyvatelstva, jež v té době představovalo značnou část obyvatelstva členských zemí, která přiměla EHS tento krok podniknout. EHS se tak rázem přesunulo ze skupiny dovozců potravin mezi přední světové exportéry. Pozitivní vliv na životní úroveň obyvatelstva na venkově je ovšem vykoupen značným zatížením rozpočtu členských zemí Společenství. Tématem této bakalářské práce je vliv zemědělské politiky Evropské unie na země subsaharské Afriky. Zemědělská politika by sama o sobě neměla na země subsaharské Afriky vliv bez existence mezinárodního obchodu, respektive společné obchodní politiky Evropské Unie (dále jen EU). EU patří společně s USA a Japonskem mezi nejvýznamnější hráče na poli mezinárodního obchodu a jako taková uplatňuje řadu protekcionistických opatření nejen vůči svým vyspělým sousedům, ale především vůči rozvojovým zemím. Právě v EU je míra protekcionismu v zemědělství nejsilnější z výše zmíněných zemí. Mezinárodní obchod zemědělskými výrobky patří tradičně k nejvíce regulované oblasti mezinárodního obchodu. Smutným faktem zůstává, že právě zemědělské komodity patří mezi nejvýznamnější položky exportu rozvojových zemí, které jsou na zemědělství velmi závislé. Ke vzniku části světa, který vystřídal řadu různých jmen a dnes ho nazýváme rozvojovým, došlo přibližně v průběhu 50. a 60 let 20. století. Tehdy vyvrcholil rozklad koloniální soustavy, jehož hlavní příčinou byl rostoucí boj za svobodu jednotlivých afrických etnik. Politická nadvláda metropolí nad koloniemi skončila, nicméně ekonomické a kulturní vazby přežívají rozpad soustavy (19).
-5-
Kolonialismus byl založen na systematickém využívání kolonií, jako zdroje nerostných surovin a dalších primárních produktů, čekajících na další zpracování v metropolích. Investice do rozvoje jiných částí hospodářství, jež by bezprostředně nesouvisely s hlavní činností se nerealizovaly. Smutným faktem je, že některé rozvojové země v tomto způsobu hospodaření pokračují, a to s sebou přináší jen další zastarávání neexportních sektorů. Z geografického hlediska řadíme mezi země subsaharské Afriky všechny země afrického kontinentu s výjimkou 6 severních států1. Podle Světové banky se do zemí subsaharské Afriky řadí i Súdán (20), ačkoli z geografického hlediska patří do regionu severní Afriky. Rozloha subsaharské Afriky je 24 264 800 km2 a žije zde okolo 725 800 000 obyvatel, což odpovídá přibližně 11,4 % světové populace (20). Z celkové rozlohy pokrývá 9 miliónů km2 saharská poušť. V subsaharské Africe je celkem 42 států kontinentálních a 6 ostrovních (viz. tabulka č. 1 v příloze). K subsaharské Africe se přiřazuje také Réunion a Mayotte, podle některých organizací také ostrov Svatá Helena. K členění na subsaharskou, někdy též nazývanou „černou Afriku“ a země severní Afriky došlo z historického hlediska, neboť každá z těchto části procházela odlišným historickým vývojem. Země severní Afriky měli vždy daleko větší vazbu na Evropu a obchodování s ní, státy subsaharské Afriky se vyvíjeli více izolovaně, tedy až do rozmachu kolonialismu. Cílem práce je analyzovat vliv Společné zemědělské politiky EU na rozvojové země subsaharské Afriky. První část práce bude zaměřena na Společnou zemědělskou politiku (dále jen SZP) EU. Tato část ve stručnosti charakterizuje důležité mezníky v historii SZP, její nástroje, metody a reformy, kterými v průběhu své existence prošla. SZP sama o sobě by na země subsaharské Afriky neměla vliv bez existence společné obchodní politiky, proto bude další kapitola věnována mechanismům a nástrojům, která ES/EU uplatňuje ve vztahu k subsaharské Africe na poli mezinárodního obchodu. Budou zde popsány jednotlivé dohody, které se týkají obchodu zemědělskými produkty mezi EU a zeměmi 1
severní státy: Egypt, Libye, Maroko, Tunisko, Alžírsko a Západní Sahara
-6-
subsaharské Afriky, větší pozornost pak bude věnována Cukrovému protokolu a cukerné politice Evropské unie. Trh cukrem představuje nejdeformovanější oblast SZP. Dopady cukerné politiky EU na země subsaharské Afriky se bude podrobněji zabývat poslední kapitola této práce.
-7-
1.
Společná zemědělská politika
V počátcích byla SZP postavena na principu kompenzační dohody mezi zemědělskými a průmyslovými státy. Státy s průmyslovou výrobou byly nuceny odebírat zemědělské produkty za cenu vyšší než na světových trzích, aby na oplátku mohli vyvážet své průmyslové výrobky do zemědělsky zaměřených členských zemí. Tento princip zajišťoval odbyt pro zemědělskou produkci, jež byla díky vysokým cenám nekonkurenceschopná na světových trzích. V důsledku vzdalování evropských cen zemědělských výrobků od světových cen, docházelo k faktickému snižování nabízené kompenzace průmyslovým státům. Tlaky zemědělských zájmových skupin nastartovaly pohyb v bludném kruhu. Rada nedokázala zabránit rostoucím požadavkům zemědělské komunity a Komise nebyla schopná bez plné podpory Rady prosadit návrhy na restrukturalizaci zemědělství (1). Německý ekonom E. Rieger tuto skutečnost charakterizuje slovy: „stát blahobytu pro zemědělce“ (2). Tomuto obrovskému finančnímu zatížení nebylo Společenství schopno čelit. „Realizace SZP se tak stala jedním z nejdražších kompromisů Společenství (1). Fakt, že Společenství exportovalo svou zemědělskou produkci, které byla zatížena velmi vysokými náklady, za dotované ceny, vedlo ke vzniku řady sporů. V oblasti vnějších vztahů docházelo ke sporům zejména mezi Společenstvím, GATT a dalšími exportéry potravin, jako jsou USA, Kanada, Austrálie, Argentina, atd. Společenství de facto narušovalo hospodářskou soutěž aplikací dumpingových cen na svou zemědělskou produkci, což negativně ovlivňovalo tvorbu cen na světových trzích. Jedním ze zásadních negativních vlivů SZP byl rozvoj zemědělských postupů, které nerespektovaly vysoké standardy při výrobě potravin. Docházelo k nadprodukci, která na zemědělce nepůsobila zpětnou vazbou, neboť ji od nich Společenství za výhodných podmínek ochotně odkoupilo.
V důsledku snahy získat z finančních prostředků na zemědělskou politiku co nejvíce, dochází často ke konfliktům i uvnitř společenství. Ministři zasedající v Radě byli pod -8-
silným tlakem zemědělské komunity, jež měla strategický význam při jejich znovuzvolení. Na počátku existence SZP bylo stanoveno, že všechny země ponesou náklady na financování SZP stejnou měrou. Logicky se o to zasazovala především Francie, která by jinak musela na SZP výrazně přispívat. V té době existovala snaha zavést systém vlastních příjmů, ovšem byla zablokována přijetím Lucemburského kompromisu 2. Až v 70. letech dochází ke znovuotevření otázky vlastních příjmů. Rozpočtové smlouvy z let 1970 a 1975, které zavedly vlastní příjmy a zajistily tak dostatečné prostředky na krytí výdajů SZP bez ohledu na finanční situaci jednotlivých členů. Organizaci rozpočtových plateb má na starosti Evropský zemědělský podpůrný a záruční fond (dále jen EAGGF), který funguje od roku 1962 a je rozdělen na 2 části. První část tvoří garanční sektor, který představuje až 95 % všech výdajů a slouží k financování SZP (3). Tato část fondu slouží například pro podporu vývozu přebytků produkce do zahraničí nebo stabilizační opatření v rámci trhu se zemědělskými výrobky. Druhá část EAGGF je vyhrazena na financování regionální a strukturální politiky, která má k dispozici 5 % prostředků EAGGF (4). Na první pohled je patrná disbalance mezi oběma částmi, jež odráží základní problém SZP, a to převládající existence záruk v podobě garantovaných cen před financováním rozvoje zemědělství. Od roku 2007 EAGGF nepatří mezi strukturální fondy, ale slouží pouze k financování aktivit SZP (3). Přijetí finančního výhledu v rámci dokumentu Agenda 2000 s sebou přineslo konkretizaci reformních kroků v oblasti SZP. Nadále již neměla být podporována pouze životní úroveň venkovského obyvatelstva, ale i kultivace a rozvoj venkova jako takového, a to v souladu s ekologickými normami. V Agendě 2000 je kladen důraz i na provázání jednotlivých společných politik mezi sebou. Dne 26. června 2003 byla ministry zemědělství členských zemí EU přijata koncepce nové reformy SZP. Farmáři konečně mohou produkovat produkty, které žádá trh, většina subvencí bude vyplácena bez ohledu na velikost produkce (5), což vede zemědělce 2
Podepsán 1966 – dohoda o zachování textu zakládajících smluv, ale s možností faktického veta. Vznikl kvůli urovnání sporu s Francií a zajišťoval možnost využití práva veta při jednáních o „národních zájmech“
-9-
k větší konkurenceschopnosti a zároveň jim má zaručit jistou úroveň příjmů. Zdůrazňovány jsou takové zemědělské metody, dbající na ekologickou produkci, dobré zacházení se zvířaty a kvalitu výroby. „Podle Richarda E. Baldwina z belgického think-tanku CEPS reforma SZP z roku 2003 nezměnila její podstatu. Jedná se v podstatě o pokračování reforem z roku 1992. Baldwin také uvedl, že by mohl být rozpočet na SZP snížen o 7 miliard eur, aniž by byla dotčena podpora 90 % farmářů.“ V současnosti je v EU 8 států, které profitují ze společné zemědělské politiky více, než na ní přispívají (viz. graf č. 1 v příloze). Země, kterým takto plynou největší příjmy jsou Španělsko, Francie, Řecko, Irsko a naopak nejvíce na SZP přispívá Německo, Británie, Itálie a Holandsko. (5) V roce 2005, kdy EU předsedalo Irsko, byla na programu jednání i rozsáhlejší reforma SZP, kterou požaduje zejména Velká Británie. Zastáncem současného stavu SZP je Francie, která naopak požaduje zrušení rabatu pro Velkou Británii. Ke kompromisu došlo na summitu v roce 2005, kdy se rozhodlo, že v roce 2008 bude přehodnocen rozpočet EU s ohledem na nutnou reformu SZP. (5) 1.1
Intervenční ceny, regulační mechanismy
Aby bylo možné využívat intervenční cenové nástroje, bylo nutné v počátcích zavádění SZP uzavřít vnější hranice Společenství, čímž byla garantována preferenční spotřeba evropským producentům zemědělských výrobků.
Pro ochranu vnějších hranic
společenství byly zavedeny tzv. variabilní přirážky (1). Variabilní přirážky působily na levný dovoz tak, že ho zdražovaly a zároveň sloužily jako prostředek pro případný vývoz nadprodukce ze Společenství. Variabilní přirážka měla podobu cla, jež bylo uvaleno na určitou komoditu. To zvýšilo jeho cenu a zabránilo konkurenci zahraničního zboží. Při vývozu nadprodukce získala dovozní přirážka formu
- 10 -
dotace3, která naopak snížila cenu evropského zboží na světových trzích. Výsledkem zavedení tohoto nástroje byla řada konfliktů s předními světovými exportéry potravin, kterým tato politika zabraňovala vstup na evropský trh. (1) Za účelem určování cenových hladin pro jednotlivé zemědělské výrobky byly vytvořeny tzv. regulační systémy4. Podoba a intenzita těchto systémů závisí vždy na konkrétním zemědělském produktu. Tzv. strategické produkty jako je obilí, mléko, cukr a hovězí maso spadají do kategorie nejsilněji regulovaných výrobků. Naopak ovoce a zelenina do méně regulovaných výrobků (1). Aby byli zemědělci motivováni k větší výrobě, byl zaveden další nástroj v podobě stimulačních cen. Zvýšení cen produktů přímo ovlivňuje příjmy zemědělců, a tím i jejich životní úroveň. Dalším cenovým nástrojem, který schvaluje Rada ministrů je cílová cena, která informuje zemědělce i veřejnost o stanovené hodnotě zboží ve Společenství. Prahová cena je nejnižší možná hodnota, kterou lze zaplatit za konkurenční výrobek dovezený ze zahraničí. Využívá se ke srovnání rozdílu v ceně zahraniční a domácí produkce. Minimální cena, též zvaná intervenční, představuje cenu, za kterou Společenství vykupuje od zemědělců jejich nadprodukci. Kdysi byla cena určována u naprosté většiny zemědělských výrobků. Dnes v důsledku reforem klesá počet kategorií, u nichž jsou sjednávány regulační systémy (1). Cenová intervence přivedla Společenství v 80. letech téměř k bankrotu. Vzhledem ke stavu zemědělského sektoru v zemích Společenství, nebylo možno prostřednictvím cenové politiky dosáhnout dlouhodobého rozvoje životaschopného a efektivního zemědělství. Hlavní příčina neúspěchu vlastně nastala v době, kdy se při stanovování přestal brát ohled na situaci na trhu, na němž postupně vznikala nadprodukce kvůli neustálému navyšování garantovaných cen (1) . Pokud nadprodukce dosáhla vysoké hodnoty, bylo nutné intervenovat, a to buď odkupem trvanlivých potravin na sklady, zmrazováním či konzervací. SPZ se ovšem ubírala takovým směrem, že brzy naplnila i všechny sklady a tak se nadprodukce začala 3 4
Vývozní náhrada / refundace někdy také nazývané „tržní řády“
- 11 -
využívat jako pomoc rozvojovým zemím. Situace šla i tak daleko, že bylo pro Společenství levnější potraviny zničit, než se je snažit exportovat nebo darovat.
1.2
Pokusy o reformu
Zásadní vliv na zdržení reformy SZP mělo přijetí Lucemburského kompromisu, kdy došlo ke změně rozhodovacího mechanismu v Radě. Ministři členských zemí byli vyzbrojeni právem veta. Je to právě Rada ministrů, která nedokázala odolat tlaku zájmových skupin z řad zemědělců a tím upřednostnila zájmy individuí nad možnostmi Společenství (1). Komise upozorňovala na neúnosnost finančních nároků a předkládala návrhy modelů s nižšími cenovými hladinami, ale tyto návrhy nebyly nikdy schváleny Radou (2). 1.2.1 Mansholtův plán Mansholtův plán byl navržen komisí v roce 1968 a zasazoval se o zastavení růstu společných cen a jejich následné nahrazení přímými dotacemi. Tento plán se neshledal s kladnou odezvou u zájmových skupin, které chtěli zachovat stávající výši zemědělských příjmů. Vedly se kvůli tomu rozsáhlé kampaně za zachování existence malých farmářů. Paradoxem ovšem je, že právě Mansholtův plán upřednostňoval malé farmáře oproti velkým dodavatelům. Reforma mimo jiné narážela i na obtížnou prezentaci brzkých pozitivních výsledků, které by pomohly reformu politicky obhájit (1). 1.2.2 Zelená kniha z roku 1985 Dalším pokusem o změnu stavu zemědělské politiky byl návrh tzv. Zelené knihy, která měla za cíl nastolit rovnováhu mezi výdaji a příjmy Společenství tím, že by omezila produkci vybraných zemědělských položek. Tento návrh se nepodařilo realizovat, a tak se náklady v průběhu let 1985-1987 začaly opět zvyšovat, a to rychlostí až 18 % ročně (6).
- 12 -
1.2.3 Delorsův balík V roce 1988 jsou již náklady na zemědělskou politiku tak vysoké, že se Společenství ocitá na hranici finančního kolapsu. Řešením v danou chvíli bylo snížení nákladů na zemědělskou politiku a současně zvýšení příjmů Společenství. Na summitu v Bruselu byl přijat plán revize financování zemědělské politiky, který je označován jako Delorsův balík. Jeho obsahem bylo snížení financování zemědělství, které nesmělo překročit 74 % meziročního přírůstku HNP Společenství, dále pak návrhy na zlepšení kvality a efektivity zemědělství (1). Aby se zabránilo farmářům změnit veškerou dostupnou půdu v zemědělskou, byly zavedeny kompenzace za nevyužívání půdy pro zemědělskou produkci5. 1.2.4 Reforma z roku 1992 Podle Stephena George lze rozdělit podněty, které byly příčinou komplexní zemědělské reformy na vnitřní a vnější. Mezi vnitřní se řadí potřeba dokončit společný trh do 1. ledna 1993 a samozřejmě rostoucí finanční výdaje na SZP6. (1) Vnějším podnětem jsou pak jednání vedená v rámci ES, USA a zejména GATT7 a neméně významným podnětem je i sjednocení Německa a změna režimů v zemích střední a východní Evropy. Jako doplňující faktor lze označit i tlak veřejnosti, která se dovídá o vlivu intenzivního zemědělství na potraviny a krajinu8 Tlak ze strany Uruguayského kola GATT se nakonec stal hlavním faktorem, jež vedl k zahájení reformy společné zemědělské politiky. Z důvodu prodloužení jednání v rámci Uruguayského kola přešlo jednání o reformě SZP do bilaterální roviny, a to mezi Společenství a USA.
balík pomohl snížit výdaje na SPZ v letech 1988-1989 o 5 %. Ceny na světových trzích opět klesly, což vedlo k opětovnému zvýšení výdajů – financování exportů. Společenství se opět dostalo do finančních potíží 6 SZP byla nedílnou součástí koncepce společného trhu, jehož funkčnost byla podmíněna finanční stabilitou Společenství 7 GATT – všeobecná dohoda o clech a obchodu. Založena 1947 a je předchůdkyní světové obchodní organizace (WTO). Její úkol je liberalizace světového obchodu. V rámci GATT již proběhlo 8 kol jednání. Po skončení Uruguayského kola byla vytvořena nástupnická organizace WTO. 8 Používání velkého množství hnojiv a jiných hormonálních prostředků. Eroze půdy a jiné ekologické havárie. Vznik „zemědělského environmentalismu“, jehož vlivem rostl tlak na zvyšování kvality zemědělské produkce a rozvoj venkova v souladu s ekologickými principy
5
- 13 -
1.2.5 McSharryho reforma 9 Jejím výchozím bodem byla revize cílů SZP a prověření, zda jsou finanční prostředky na ni vynakládány efektivně. Zároveň bylo konstatováno, že cíl dosáhnout soběstačnosti a stabilizace zemědělského sektoru byl naplněn a je tedy nutné se věnovat zvyšování kvality produkce. Tato zpráva obsahovala i zdrcující kritiku výsledku SZP, a to že 80 % veškerých peněz, které do ní plynuly nakonec dostalo 20 % zemědělců, tedy velcí producenti. McSharryho zpráva navrhovala 3 obecné principy řešení: 1. nutnost komplexního přístupu, tedy že finanční podpora nebude přidělována izolovaně, nýbrž vždy s ohledem na ostatní politiky Společenství, 2. Společenství mělo zvyšovat produkci základní potravin jen, zvýší-li se odbyt, 3. Ochota Společenství řídit se zásadami volného obchodu, za současného zachování základních principů SZP 10 (7). Reforma je postavena na 3 konkrétních opatřeních. (1.) První je plošná redukce garantovaných cen, jež má vést k větší konkurenceschopnosti evropských produktů. (2.) Dalším prvkem je kompenzace garantovaných cen přímých plateb farmářům. (3.) Třetím bodem je zavedení opatření vedoucích extenzifikaci zemědělství (1). Reforma dále předpokládala snížení garantovaných cen některých produktů, např. obilovin o 35 %, mléka o 10 %, hovězího masa o 15 %, atd. Zásahy do cen byly realizovány téměř u 75 % všech zemědělských výrobků. Zároveň byla zavedena řada opatření ke zkvalitnění způsobu zemědělské výroby. Byly nastartovány environmentální akční programy, které fungují v souladu s politikou životního prostředí (8). Cílem McSharryho reformy z roku 1992 byl odklon od plošné podpory pomocí garantovaných cen k přímým podporám zemědělců, což bylo součástí už Mansholotova plánu z roku 1968.
9 Pojmenována 10
po irském komisaři pro zemědělství Rayi McSaharrym Paradox-pokud by na to Společenství opravdu bez výjimek přistoupilo, byl by to konec SZP
- 14 -
Přímými dotacemi se například rozumí platby za ponechání půdy ladem či platby za menší používání chemických hnojiv. Zavedlo se také vykupování půdy za účelem zalesnění, které je dokonce povinné u větších producentů11. Třetím aspektem jsou sociální konsekvence reformy. Fakt, že většina zemědělců se v té době nacházela v důchodovém věku, vedl k tomu, že se vytvořil program penzionování zemědělců a rozvoj dalších programů za účelem snížení zaměstnanosti v zemědělství a přesun zemědělců do jiných sektorů, zejména služeb (1). Pokud shrneme výše uvedené, McSharryho reforma změnila hlavně systém vyplácených zemědělských podpor. Vzrostl význam kompenzací a naopak cenové intervence a podpory ustoupily. Dále bylo dohodnuto, že výdaje na zemědělství mají růst pomaleji než celkové výdaje evropského rozpočtu, a to v poměru 1 : 0,75. To znamená, že na každé 1 % zvýšení celkových výdajů rozpočtu mohly vzrůst výdaje na SZP o 0,75 %. Přes dosažené dílčí úspěchy McSharryho reformy z roku 1992 jsou výdaje na SZP stále značně vysoké. V roce 1994 dosahují výdaje na SZP 40 mld. Eur (9). SZP prošla za dobu svojí existence řadou změn. Většina z nich řešila problém jen snižováním podílu na rozpočtu Společenství, ale vzhledem k jeho výši to bylo nezbytně nutné. Nyní se SZP dostala do fáze, kdy dochází ke změnám v přidělování dotací, ke snižování produkce, je kladen důraz na kvalitu a ekologii. Vliv na to mělo nepochybně zapojení EU do dalšího kola jednání o liberalizaci světové obchodu v Doha v roce 2001. Výsledkem jednání bylo další snížení intervenčních cen u obilnin, hovězího masa, mléka a másla. Výpadky příjmů byly farmářům vynahrazeny dalším zvýšením přímých plateb. Přímé platby se stávají hlavním nástrojem podpory zemědělství (9). V roce 1997 byla Komisí vytvořena analýza Agenda 200012, která nastiňuje 5 základních oblastí, kde je třeba uskutečnit reformy. Jednou z nich byla i SZP. Šlo především o to, jak vzájemně sladit zemědělské politiky stávajících a nových členů EU. Rozšíření Unie v roce 2004 a příchod nových zemí působil jako stimul pro radikální reformu SZP (9). Poslední velkou reformou, kterou si SZP prošla je reforma z roku 2003, která byla přijata na jednání Rady ministrů zemědělství v Lucemburku a týkala se reforem až do roku 2013.
11 12
Tato reforma si kladla za cíl zvýšit konkurenceschopnost
evropského
Velcí producenti byli povinni vyjmout 15 % orné půdy z obdělávání Agenda 2000 byla úzce spjata s rozšířením EU – integrace zemědělství nových členských zemí
- 15 -
zemědělství, která se měla být mimo jiné zajištěna i tím, že od podpory výrobku se mělo přejít k podpoře producenta. Dalším cílem reformy byla ochrana životního prostředí, zvyšování jakosti a bezpečnost potravin. Reforma směřuje k tomu, aby se producent konečně začal orientovat podle trhu a přání spotřebitelů. Zásadní změnou je, že byla odstraněna vazba na produkci a byla zavedena jednotná platba na farmu. Výdaje na SZP v roce 2007 byly 34 % společného rozpočtu společenství. Je to stále příliš mnoho a navíc to brání rozvoji dalších politik. V budoucnu by mohlo dojít k tomu, že část výdajů spojených s SZP přejde na jednotlivé členské státy. (9)
2.
Mechanismy a nástroje, kterými EU ovlivňuje mezinárodní
směnu zemědělskými výrobky se zeměmi subsaharské Afriky 2.1
Protekcionistické nástroje zemědělské politiky EU
Zemědělská politika se promítá do ekonomiky zemí subsaharské Afriky skrze společnou obchodní politiku EU. Cílem této kapitoly je ukázat provázanost SZP se společnou obchodní politikou a následně demonstrovat vliv na země subsaharské Afriky. K ochraně vnějších hranic jednotného trhu EU slouží variabilní přirážky, které mají při dovozu zboží do EU podobu cla a při vývozu dotace. V rámci SZP funguje systém regulace, tzv. tržní řády, pro určování cenových hladin u jednotlivých produktů. Mezi nejsilněji regulované výrobky v zemědělství patří tradičně: obilí, mléko, cukr a hovězí maso. V důsledku zaváděných reforem, postupně klesá počet kategorií, u nichž jsou sjednávány regulační systémy. Používané nástroje jsou odlišné pro jednotlivé komoditní skupiny. Existují oddělené trhy jednotlivých zemědělských produktů s odlišnými režimy regulace. Ve vztahu k zemím subsaharské Afriky by se zemědělské komodity daly rozdělit do dvou velkých skupin, a to do konkurenční a nekonkurenční. Konkurenční komodita se pěstuje jak v afrických zemích, tak v EU. Jde především o obiloviny, maso, mléko a cukr. Analogicky z toho vyplývá, že nekonkurenční komodita je pěstována pouze v jedné ze skupin zemí. Nejčastěji to bývají tropické plodiny, kakao, čaj či banány.
- 16 -
EU, respektive její zemědělská politika využívá 3 hlavních nástrojů protekcionistické politiky. Prvním z nich je přístup na evropský trh, který je chráněn dovozními cly. Ta jsou stanovena buď jako procento z hodnoty zboží nebo jako určitá částka za určité množství. Výše cel je nepřímo úměrná množství zboží, které jsou druhé země ochotny na trh za daných podmínek dovést. Někdy jsou tak vysoká, že úplně zabraňují dovozu určité komodity. Výše celní sazby je často odvozena od stupně zpracovanosti výrobku. Čím je plodina více zpracována, tím je vyšší i dovozní clo. Na nezpracované kakaové boby je uvaleno nulové clo, na kakaový prášek je to 15 % a na čokoládu 24 %. Tato tzv. celní eskalace nutí africké země dovážet převážně nezpracované výrobky. Pro nejchudší země byly ustanoveny výjimky, které zavedly preferenční vztahy mezi EU a rozvojovými zeměmi. Jde například o dohody z Lomé či z Cotonou, kterým se také věnuje tato kapitola. Pro skupinu zemí Least Developed Countries(dále jen LDC) byla zavedena dohoda Everything but Arms, která opět poskytuje bezcelní přístup na evropský trh, nicméně s určitými výjimkami. Do roku 2006 se dohoda nevztahovala na dovoz banánů a do roku 2009 platí to samé pro dovoz cukru a rýže. Často uplatňováným nástrojem na poli mezinárodního obchodu jsou kvóty a různé administrativní procedury a technické bariéry. Zvláště oblíbené jsou hygienické předpisy, obalové technologie a standardy kvality. V praxi dochází často ke zneužívání tohoto nástroje proti rozvojovým zemím, jejichž prostředky na výzkum a vývoj jsou značně omezené. Stejná situace nastává, když EU v určité oblasti nemá stanovena pravidla žádná. Když chtěl jeden mauritánský podnik vyrábějící sýr z velbloudího mléka začít vyvážet své výrobky na evropský trh, byl obchod zakázán, protože v dané oblasti neexistovala příslušná směrnice. Druhým nástrojem protekcionistické politiky v rukou EU je silná domácí podpora v podobě dotací zemědělcům. V minulosti vedlo nadužívání tohoto nástroje k nadprodukci, následnému dotovanému vývozu na světový trh, kde klesá cena této komodity a spolu s ní klesají i příjmy rozvojových zemí. Posledním hlavním nástrojem jsou exportní dotace, které slouží k vývozu přebytků produkce, jejichž použití se projevuje výše zmíněným poklesem světové ceny.
- 17 -
2.2 Vnější obchodní politika EU se zaměřením na obchod se zemědělskými výrobky
Jak již bylo zmíněno výše, bez existence společné obchodní politiky by SZP na země subsaharské Afriky měla těžko tak silný vliv. Politika vnějších obchodních vztahů je součástí koncepce společného trhu. Hlavní myšlenka této politiky tkví ve stanovování a úpravě omezení dovozu do společného trhu a jeho ochrana, dále liberalizace obchodních vztahů se třetími zeměmi, uzavírání smluv o hospodářské spolupráci se státy i organizacemi a konečně také udržování preferenčních obchodních vazeb (1). Na vnější obchodní politiku je možno nahlížet ze dvou úhlů pohledu, a to jako na společnou obchodní politiku a na společnou obchodní ochrannou politiku (10). Nástroje, jež obě politiky využívají, jsou totožné a jsou to zejména cla a kvantitativní opatření. Doplňující opatření přijímá Rada na návrh Komise a jde o antidumpingová a antisubvenční opatření (1). V rámci vnějších obchodních vztahů je největší pozornost upřena na tzv. privilegované obchodní vztahy, které jsou výrazem zahraničně-politických preferencí Společenství. Do této kategorie vztahů patří dohody z Yaoundé uzavřené v roce 1963 mezi ES a 18 především africkými státy13. V roce 1969 byl uzavřen soubor dohod Yaoundé II., který dále rozvíjel dohody z roku 1963. V roce 1971 byla mezi Společenstvím na jedné straně a Keňou, Ugandou a Tanzanií na straně druhé uzavřena tzv. dohoda z Arushy. Když se Velká Británie stala v roce 1973 součástí Společenství, přinesla s sebou rozšíření vazeb na bývalé kolonie (1). Bylo tedy nutné přehodnotit stávající dohody s africkými zeměmi, k čemuž došlo v roce 1975, kdy byla uzavřena první série dohod z Lomé.
13
tato skupina byla označována zkratkou EAMA – Etats Africain et Malgache associés
- 18 -
2.2.1 Smluvní nástroje Při podpisu Římských smluv v roce 1957 byla ještě většina zemí AKP pod nadvládou evropských mocností14. Když začali kolonie postupně získávat samostatnost, byly vazby na ně ohroženy, protože v roce 1962 mělo dojít k vypršení ujednání z Římských smluv. Bylo tedy nutné je nahradit aktuálnější dohodou. Obava ze ztráty politických a kulturních vazeb nebyla jediným impulzem k vytvoření nové dohody. Stále více zemí se totiž inspirovalo komunistickým modelem státního uspořádání. 26. července 1963 byla podepsána dohoda z Yaoundé15, jejímiž členy bylo 6 evropských a 18 především afrických států. Členství bylo otevřené pro další země s podobnou hospodářskou strukturou, ovšem vzhledem k faktu, že rozhodující vliv mělo Společenství, bylo samozřejmé, že by zabránilo vstupu jakékoli země, která by ho mohla hospodářsky omezit. V roce 1969 byla podepsána 2. dohoda z Yaoundé, která se v podstatě nelišila od té první. Jediným rozdílem byla atmosféra té doby, protože se připravoval vstup Velké Británie do Společenství, z čehož logicky vyplýval strach stávajících členů z řad afrických zemí o své postavení. Dohody z Lomé jsou v podstatě jádrem rozvojové politiky EU. Dohoda Lomé I byla podepsána v roce 1975 na dobu 5 let. Následovala dohoda Lomé II (1980), Lomé III (1985) a Lomé IV (1990), která měla platnost 10 let. Dohody Lomé IV měli finanční objem 13,2 mld. ECU v prvních pěti letech. Těžištěm těchto dohod je dlouhodobý rozvoj zúčastněných třetích zemí. Dohody Lomé IV navíc obsahovali závazek o ochraně lidských práv a rozvoji demokracie (11). V roce 1973 vstupuje Velká Británie, Irsko a Dánsko do Společenství. Bylo tedy nutné upravit vztahy se bývalými koloniemi a ostatními RZ. Po mnohostranných jednáních byla nakonec vytvořena smlouva z Lomé, která byla podepsána 28. února 1975 v Togu. Důležitým krokem v té době byl nepochybně krok rozvojových zemí, které 6. června 1975 podepsaly v Georgetownu smlouvu a vzniku AKP16 či též AKT. Jde o sdružení rozvojových států Afriky, Karibiku a Tichomoří. V současnosti má toto uskupení 77 členů Výjimkou byla Libérie a Etiopie. Etiopie nikdy nebyla kolonie, až na krátkodobou nadvládu Mussolliniho. 15 Vstoupila v platnost 1.června 1964 16 Sdružení rozvojových států Afriky, Karibiku a Tichomoří/Pacifiku 14
- 19 -
a více než 60 % jsou africké státy (4) (12). Dohoda Lomé I s sebou přinesla řadu nových prvků. Jednak to bylo zrušení vzájemnosti v obchodních preferencích, které ustanovila dohoda z Yaoundé. Pro Evropu mělo toto pravidlo pramalý význam a jen několik málo afrických států ho včlenilo do svého právního řádu (13). Další zásadní krok ve vzájemné spolupráci bylo vytvoření systému STABEX17. Jde o systém, který garantuje rozvojovým státům minimální příjmy u téměř 40 pro ně strategicky výhodných zemědělských produktů (11). Pokud tedy nastane situace, kdy by došlo k poklesu příjmů z exportu určité zemědělské komodity oproti příjmům z minulého roku, pak Společenství vyrovná tuto ztrátu, a to buď překlenovacím úvěrem nebo nenávratným příspěvkem. Způsobilost jednotlivých zemí využívat tento systém podpory závisela na tom, jak velký byl podíl určitého výrobku na jejích exportních příjmech a na aktuálním snížení těchto příjmů. Rozdíl mezi těmito hodnotami byl stanoven na 7,5 % a 2,5 % pro nejméně rozvinuté státy (13). Nejzásadnější postavení v rámci dohody z Lomé má podepsání tzv. Cukrového protokolu18.
Zajišťoval členům AKP přístup na evropský trh ovšem za určitých
podmínek. Bylo dáno pevně stanovené množství, které lze dovést za zvýhodněnou cenu. Cukrový protokol má velmi silný základ a jakákoli změna cukrové politiky Společenství musí být v souladu právy a povinnostmi obsaženými v tomto ujednání (14). Společentsví se v protokolu zavazuje, odebírat od členů AKP předem stanovené množství cukrové třtiny19 po neurčitou dobu a za garantovanou cenu (viz graf č. 4 v příloze) (15). Garantované ceny mohou být sníženy za souhlasu všech zemí, což se nejeví jako reálná možnost. Obdobným programem jako Cukrový protokol je i Hovězí protokol20, který se týká dovozu hovězího masa ze zemí AKP do Společesntví. Hovězí protokol byl podepsán v roce 1976 a de facto navazoval na tradici minulých obchodních vazeb, které byli založeny na principu „kolonie x kolonizátor“. V případě hovězího masa, šlo konkrétně o produkci ze 4 afrických zemí, později se připojili Zimbabwe a Namíbie21. Maso bylo oproštěno od všech cel, resp. všechna cla s výjimkou hodnotvých cel, byla snížena na 8 %
„sesterský“ systém je SYSMIN a týká se nerostných surovin a byl zahrnut v Lomé II Sugar Protocol 19 surové nebo čisté 20 Beef Protocol 21 dalšími členy jsou např. Botswana, která ročně doveze do EU 19000 tun hovězího ročně (31) 17 18
- 20 -
své původní hodnoty (13). Pokud by nějaká země nemohla dodat kvótou stanovené množství, jsou ostatní země oprávněny tuto ztrátu nahradit. Podpisu dohody z Cotonou předcházela celá řada jednání, která se snažila vyřešit legitimitu těchto dohod za existence WTO22. Už dohody z Lomé byly v rozporu s pravidly GATT. V roce 1968 na konferenci UNCTAD bylo doporučeno rozvinutým státům, aby zavedli Všeobecný systém preferencí (dále jen GSP)23. Členové GATT se museli vzdát svých práv, což v podstatě znamenalo vytvořit výjimku pro obchodování s rozvojovými zeměmi, neboť do té doby platilo pravidlo doložky nejvyšších výhod24. Evropské společenství zavedlo GSP v roce 1971. Výjimka byla původně stanovena na dobu 10 let, ale v roce 1979 byla prodloužena na dobu neurčitou (12). Problém byl v tom, že tato výjimka neumožňovala vytvářet preferenční ujednání v s regionálními podskupinami rozvojových zemí, jak tomu bylo u dohod z Lomé, na něž některé země pohlíželi jako na diskriminační. Tento nesoulad byl ignorován až do vzniku WTO v roce 1995. Po vzniku WTO dostala EU a AKP lhůtu 5 let, po niž mohli profitovat z výjimky. Jakékoli další dohody již musely být v souladu s pravidly WTO, což znamenalo konec pro regionální znevýhodňování rozvojových zemí (13). V roce 1999 bylo zjištěno, že evropský dovoz banánů je v rozporu s pravidly WTO. V rámci vzájemných dohod mezi EU a AKP byl vytvořen protokol, který zemím AKP umožňoval dovést až 857 tisíc tun banánů ročně bez celního zatížení. To poškozovalo některé země, jež nebyly členy AKP. Nejvíce se ozýval Ekvádor a samozřejmě USA, kde sdílí dva největší producenti banánů25. Tyto země pak zavedly odvetná cla na evropské produkty26, na což měli podle WTO nárok (13). V listopadu 1999 na jednání v rámci WTO v Seattlu se rozvojové země rozhodly bojkotovat přijetí jakéhokoli rozhodnutí do té doby, než se organizace bude zabývat jejich problémem. Pascal Lamy27 zde navrhuje bezcelní a bezkvótový režim pro všechny
22
od roku 1995 General Systém od Preferences - GSP 24 Jakákoli výhoda poskytnutá jednomu státu musela být poskytnuta i všem ostatním 25 Chiquita a Dole 26 především na luxusní zboží 27 Evropský komisař pro obchod 23
- 21 -
LDC na všechny produkty s výjimkou některých citlivých produktů28 (16). Tento návrh byl ještě mnohokrát diskutován, než byl nakonec přijat v roce 2001 jako program „Vše kromě zbraní“29. Ten zajistil bezcelní přístup na trhy EU zemím patřícím do skupiny LDC30. 40 z těchto zemí zároveň patří do AKP. Na výše zmíněné tři produkty byla stanovena lhůta do roku 2009. Z jednání v Seattlu vzešly dva hlavní závěry. EU získala silnější vyjednávací pozici tím, že na svou stranu získala LDC, proti útokům USA, Cairns a některých zemí Latinské Ameriky. Dále byly rozvojové země přesvědčeny, aby přestaly blokovat další kola jednání WTO (13). Dohoda z Cotonou byla podepsána 23. června 2000 mezi 15 státy EU a 77 členy AKP. V té době bylo jasné, že výjimka od WTO se nedá prodlužovat do nekonečna a je třeba přijmout jiná opatření. Výjimka by nakonec mohla být nahrazena dohodou, jež by se vztahovala na všechny rozvojové země nebo dohodou o úplné preferenční vzájemnosti. Třetí možností by bylo zrušení preferenčních cel a kvót a jejich nahrazení jinou formou pomoci, a to poskytováním strukturální pomoci vybraným sektorům jejich ekonomiky (13). Z tohoto důvodu je nutné zmínit jednání o vzniku Dohod o ekonomickém partnerství mezi EU a zeměmi AKP. Vzhledem k tomu, že dohody EPA budou upravovat budoucí obchodní vazby mezi EU a rozvojovými zeměmi, budou mít vliv i na zemědělství těchto zemí, neboť budou upravovat podmínky a celní sazby dovozu plodin do EU. Komisař pro obchod Peter Mandelson loni na podzim prohlásil: „Naším hlavním cílem musí být náprava obchodního partnerství (mezi EU a ACP), které ekonomicky selhává. Je třeba, aby toto partnerství bylo slučitelné s myšlenkou trvale udržitelného rozvoje.“ (11) Do roku 2007 byly uzavřeny reciproční dohody o ekonomickém partnerství mezi EU a jednotlivými regionálními uskupeními AKP. Pro méně rozvinuté země AKP, což je převážná většina zemí subsaharské Afriky, bude zavedena výjimka na bázi nerecipročního zacházení, tedy na jejich dovozy bude stále platit nulová celní sazba. (5)
cukr, rýže, banány „Everything but Arms“ 30 Least Developed Countries 28 29
- 22 -
Jednání stále pokračují a zainteresované strany vedou diskuze o konkrétní podobě partnerství, jež už má být slučitelné s pravidly WTO bez nutnosti žádat o speciální výjimku. Dne 28.11. 2007 proběhlo jednání, kterého se zúčastnilo Svazijsko, Botswana, Lesotho a Mozambik jako zástupci SADC na jedné straně a EU na straně druhé. Angola, Namibie a Jihoafrická republika by se k jednání měli připojit co nejdříve (17). Vyjednavač AKP za karibskou oblast Junior Lodge tvrdí: „Přístup evropských produktů na naše trhy je velkou výzvou dohod o ekonomickém partnerství.“ Druhým dechem ale dodává, že to může přinést státům ACP prospěch jen při splnění určitých podmínek (především omezení dotací na zemědělské produkty EU). (11) Podle představitelů EU nepřinesl systém nerecipročních vztahů, obsažený v dohodách z Cotonou, očekávané socioekonomické výsledky. Oficiální cíl dohod EPA je podpora růstu obchodu s dopadem na ekonomický rozvoj a snížení chudoby. Prakticky jsou dohody EPA dohodou o volném obchodu, jehož vznik předpokládá EU do 5 let. Předpokladem fungování dohod je snížení cel na evropské dovozy za což AKP na oplátku požaduje snížení dotací na evropskou exportní produkci. (11) Současný stav se jeví jako poměrně kritický. Africké země se obávají, že reciproční otevření jejich trhů povede pouze k nekontrolovatelnému přílivu velkých evropských firem, kterým místní podniky budou jen těžko konkurovat. Vzhledem k faktu, že mnohé africké ekonomiky jsou závislé na vývozu jedné komodity, se tento argument nejeví jako zcela scestný. Zároveň se obávají úbytku příjmů do státní pokladny, které do ní plynuly z cel uvalených na evropské výrobky. Dne 8. a 9.12. 2007 probíhal v Lisabonu Summit EU-Afrika na kterém se již přestává hovořit o dohodách EPA. „Už nemluvíme o dohodách o ekonomickém partnerství, zamítli jsme je…nyní se musíme dohodnout, čím EPA nahradíme,“ uvedl senegalský prezident Abdoulaye Wade na tiskové konferenci v závěru summitu. Místo toho byly uzavřeny prozatímní dohody, které se týkají pouze obchodu se zbožím a nechávají stranou citlivější oblasti31. Předseda Evropské komise, která má jednání o dohodách na starosti, José Manuel Barroso vyhrožuje dokonce zavedením cel, pro ty země, které odmítnout
31
trh služeb a kapitálu
- 23 -
dohody podepsat, s výjimkou LDC, na které platí výjimka v podobě nulových vývozních cel. (5) Zastrašováním afrických představitelů si EU nikterak nepomůže, neboť vyjednávací pozice Afriky roste z důvodu stále těsnějších ekonomických vazeb na Čínu, pro kterou se Afrika stala nekritickým odbytištěm její levné produkce. Senegalský prezident Abdoulaye Wade uvedl: „Je pochopitelné, že Afrika dohody EPA odmítá“. Podle jeho názoru Evropská unie v Africe není schopna konkurovat Číně, neboť čínské výrobky jsou levnější a čínské firmy se chovají „pragmatičtěji“ a lépe při realizaci svých podnikatelských aktivit v Africe. „Evropa začíná v Africe prohrávat“ (5). Pokud by došlo k úplnému kolapsu jednání o dohodách EPA, znamenalo by to pro mnoho zemí řadu problémů. Ministr zahraničí Botswany Mopati Merefe tvrdí: Pokud se nepodaří dosáhnout dohody do 31. prosince, bude to pro nás velice těžké, neboť by to vedlo k ukončení preferenčního režimu pro náš vývoz hovězího. Jsme největší vývozce hovězího masa do Evropy. Musíme svůj trh s masem zachránit.“
2.2.2 Cukrový protokol a cukerná politika EU Cukrový protokol představuje zástupce specifického nástroje EU ve vztahu k zemím subsaharské Afriky, které tvoří kolem 60 % zemí uskupení AKP. Jeho existence výrazně ovlivňuje ekonomiky těchto zemí. Cukrový protokol je dohoda mezi zeměmi AKP a EU. Tato dohoda byla podepsána v roce 1975 a stala se součástí společné zemědělské politiky. Cukrový protokol zajišťuje preferenční přístup některých členů AKP na evropský trh, ovšem jen pro fixní stanovené množství za předem garantovanou cenu(viz. graf č. 4 v příloze) a to takovou, kterou disponují i evropští zemědělci. V praxi dostávají členové AKP za svou produkci zaplaceno stejně jako producenti cukru z EU. EU svazuje garantované ceny pro AKP s intervenčními cenami na evropském trhu cukrem. Garantovaná cena rafinovaného bílého cukru je odvozena od intervenčních cen ve Velké Británii. (18)
- 24 -
Jakákoli reforma evropské zemědělské politiky musí respektovat ujednání Cukrového protokolu. Stanovená množství nelze měnit bez konsenzu všech zúčastněných členů. EU se v protokolu zavázala, že i přes případnou nutnost změnit kvóty „A“ a „B“ se dovážené množství ze zemí AKP nezmění. Výše garantovaných cen je každoročně schvalována na společném jednání mezi AKP a EU. (18) Cukrový protokol se na první pohled jeví jako nástroj, který umožňuje rozvojovým zemím přístup na jinak těžko dosažitelný subvencovaný evropský trh. Je nutno vzít v potaz následující skutečnosti. Ze 77 zemí, které jsou členy AKP se na Cukerném protokolu podílí pouze 17 zemí32. Z těchto 17 zemí jsou pouze 4 země, které se řadí do skupiny LDC33. Tyto země se na realizovaném profitu podílejí pouze 4%. Na 5 zemí, které se rovněž účastní Cukrového protokolu připadá 80 % veškerého zisku34. Z těchto zemí patří do regionu subsaharské Afriky pouze Svazijsko. (19)
Evropská cukerná politika představuje jeden z nejdeformovanějších trhů EU. Samotná cukerná politika, jež je součástí zemědělské politiky EU, vznikla v roce 1968 a měla zlepšit konkurenceschopnost evropských výrobců na mezinárodních trzích. Proto byla stanovena cla, kvóty, cenové podpory a vývozní subvence (20). To nakonec vedlo k tomu, že EU produkovala více cukru, než byla schopná spotřebovávat. Přebytku se zbavovala na mezinárodních trzích, ovšem za využití exportních subvencí, neboť tak drahou produkci by jinak nikdo nekoupil. Právě tyto exportní subvence jsou považovány za destruktivní pro rozvojový svět. Je odhadováno, že až 80 % světové produkce cukru a 60 % světového obchodu s cukrem je subvencováno, nebo chráněno vyššími cenami (21). Do EU směřuje především cukr ze zemí ACP, Balkánských zemí a z Indie. V rámci EU jsou největšími producenty cukrové řepy Francie a Německo (viz. graf č. 1 v příloze). Tyto 2 státy vyprodukují polovinu z celkové produkce EU (22). Dalšími významnými producenty v EU jsou Velká Británie, Itálie a od roku 2004 Polsko (23).
Barbados, Belize, DR Congo, Fiji, Guyana, Ivory Coast, Jamaica, Madagascar, Malawi, Mauritius, St. Kitts and Nevis, Surinam, Swaziland, Tanzania, Trinidad and Tobago, Zambia and Zimbabwe 33 Madagaskar, Malawi, Tanzánie a Zambie 34 Mauricius, Guyana, Svazijsko, Jamajka 32
- 25 -
EU využívá k podpoře své cukerné produkce cenové dotace na jedné straně a systém celních tarifů pro kontrolu dovozů na straně druhé. Na trhu cukrem existuje v EU systém tří úrovní podpor, které rozlišují evropské množství cukerné produkce. Celkové množství cukru ve skupině „A“ je v souladu s evropskou poptávkou. Množství ve skupině „B“ je stanoveno s ohledem na možný pokles nabídky nebo růst poptávky. Ostatní cukr, který svým množstvím převyšuje „A“ i „B“, je řazen do skupiny „C“ a nelze ho prodávat na evropském trhu. Kvóty určují, kolik cukru bude zahrnuto do systému cenových podpor. Členské státy určují fixní kvóty „A“ a „B“ podle zemědělských zásob. Cukr, který patří do skupiny „C“ mezi tyto kvóty nespadá a musí být prodán mimo EU za tržní cenu bez nároku na exportní subvence (21). Množství cukru v kvótách „A“ i „B“ je celkem 17,4 mil. tun35. Celková produkce cukru je přibližně 20 mil. tun a spotřeba 16 mil. tun. Pro státy, které přistoupily v roce 2004 činily kvóty 2,9 mil. tun36 (21). Evropští zpracovatelé cukru by bez systému cenových dotací byli nekonkurenceschopní na světovém trhu. Tito zpracovatelé zaplatí 2x až 3x vyšší cenu, než je cena na světových trzích (24). V rámci regulace a ovlivňování cukrové produkce a obchodu s ní se používají následující typy cen: indikativní, intervenční a prahová (21). Indikativní cena je taková cena, za kterou se cukr prodá na vnitřním trhu za rozumných podmínek. Intervenční cena je stanovena pod úrovní indikativní. Poklesnou-li ceny cukru pod tuto cenu, EU vykoupí a uskladní dohodnuté množství komodity. Prahová cena je minimální cena, za kterou může být dovážená komodita prodána (21). 20. února 2006 byla schválena reforma cukerné politiky EU a počátek nového cukerného režimu na 1. června 2006 a měl by trvat do roku 2015. Reforma by měla pomoci cukernému sektoru stát se více konkurenceschopným bez nutnosti ho rozsáhle subvencovat, bude se muset obejít bez exportních náhrad a vysokých vnitřních podpor.
35 36
„A“ – 82 %; „B“ – 18 % „A“ – 95 %; „B“ – 5 %
- 26 -
Reforma by měla vést ke snížení ceny cukru celkově o 36 % v období od roku 2006/2007 do roku 2008/2009 . Jako kompenzace této „ztráty“ bude výrobcům přiznána náhrada ve formě přímých podpor až do výše 60 %. Pokud by se zvýšili dovozy cukru ze zemí AKP o více než 25 % oproti předešlému roku, bude uplatněna ochranná doložka37. V roce 2006 došlo mezi EU a státy AKP k dohodě, v níž se rozhodlo o poskytnutí podpory ve výši 40 mil. EUR jako finanční náhrada zemím z Cukrového protokolu. (25) Evropská Komise stanovila 4 scénáře různé scénáře reformy (20): •
„Status quo“ – V tomto případě by trh s cukrem byla dále regulovaný, tedy ceny by stále byly až 3 krát vyšší než na světových trzích. Nicméně počínaje rokem 2009 by měli LDC zajištěn lepší přístup na evropský trh. Zároveň by byla omezena podpora v cukerné oblasti, což by podstatně snížilo celkovou produkci. Cena produkce by zůstavala vysoká, takže deformace na evropském trhu by zůstala.
•
„Fixed quotas“ – Tato varianta reformy by přinesla snižení výrobních kvót, tedy produkce evropského cukerného průmyslu by klesla, což by opět umožnilo lepší přístup pro země subsaharské Afriky. Zřejmě by ale musely být zavedeny preferenční kvóty než neomezený přístup na evropský trh.
•
„Price fall“ – Jak z názvu scénaře vyplývá, šlo by o snížení garantovaných cen, které by měly klesnou přibližně o jednu třetinu. V tomto případě záleží na výrobních nákladech zemí, které by do EU exportovaly. Pro země s vyššími náklady by evropský trh nebyl až tak zajímavý.
•
„Full liberalization“ – Tzv. úplná liberalizace by vedla k úplnému odstranění domácí podpory. Zmizely by také produkční kvóty i kvantitativní a tarifní omezení obchodu. V případě liberalizace by cena klesla až na úroveň světové tržní ceny. Tato varianta je velmi podporované konkurenceschopnými vývozci cukru z tradičních zemí, kde pěstuje cukrová třtina. Tento scénář upřednostňuje například Brazílie. Pro země subsaharské Afriky, kde jsou náklady vyšší než v Brazíli by to mohlo znamenat vyšachování z evropského trhu (viz. graf č. 5 v příloze)
37
pozastavení nebo dočasné odebrání obchodních koncesí
- 27 -
Vzhledem ke stavu cukerného pořádku jeho reforma země subsaharské Afriky nepoškodí. Do jaké míry si afričtí exportéři cukru pomohou, ukáže teprve čas. Shrnu-li na závěr hlavní body reformy, tak má dojít ke snížení výrobních kvót až o 2,8 mil. tun, dále ke snížení garantovaných cen z 632 eur/tunu na 421 eur/tunu, pro evropské zemědělce budou zavedeny kompenzace a A a B kvóty budou spojeny v jednu, přičemž z intervenční ceny se stane cena referenční. Předpokládaný dopad na země, které jsou členy uskupení AKT, závisí do značné míry na vyspělosti produkčního mechanismu. Některé země si polepší více (Brazílie), jiné méně (africké země). Pro ty země subsaharské Afriky, které jsou členy uskupení „Everything but arms“ se navýší exportní příležitost, a to z dosavadních 0,2 mil. tun na 2,2 mil. cukru.
3.
Dopady cukerné politiky EU na země subsaharské Afriky
Pro pochopení dopadů cukerné politiky na země subsaharské Afriky je třeba si uvědomit, jak významnou roli zemědělství v ekonomikách těchto zemí hraje. Pro většinu z nich je rozvoj zemědělského sektoru možná jedinou nadějí pro vykročení z bludného kruhu chudoby a zaostávání. Letos poprvé za 25 let vydala Světová banka svou Výroční rozvojovou zprávu, kde je mimo jiné, zmínka o tom, že zemědělství je klíčový sektor pro boj proti chudobě v rozvojových zemích. Tato zpráva hovoří o zemědělství poprvé od roku 1982. „Podíváte-li se na Afriku, tak nenajdete jinou alternativu pro její rozvoj než je zemědělství“, říká profesor Alain de Janvry, který přednáší zemědělskou ekonomii na University of California již 40 let (26). Současné obchodní praktiky rozvinutých zemí v podstatě znemožňují chudým zemím konkurovat, neboť jejich produkty nejsou tak levné, respektive dotované. Africká ekonomika je velmi citlivá na jakékoli změny ve světové ekonomice. Když začala vláda USA podporovat své producenty bavlny, okamžitě se toto opatření negativně promítlo do afrického zemědělství (26). - 28 -
Zemědělství je hlavním pilířem většiny subsaharských ekonomik. Je v něm zaměstnáno přes 70 % populace a na HDP se podílí v průměru 30 %. Stále větší počet afrických zemí podniká první kroky k ekonomickým reformám, které mají táhnout zemědělských růst. Nicméně zemědělská produktivita během posledních 5 let značně stagnovala a co se týče objemu produkce na obyvatele, vrátila se na svou úroveň z roku 1980. Zvýšení produktivity brání především nedostatečné používání vyspělých technologií, nedostatek kapitálu v odvětví, špatná kvalita půdy, nejistota vlastnictví pozemků, špatná infrastruktura a nedostatečný právní rámec. To vede následně k deformaci trhu a blokování efektivního rozvoje odvětví.
Produkci potravin také negativně ovlivnila
pandemie AIDS (27).
Výzkum Oxfamu38 dokázal, že existuje přímý vztah mezi rozvojem zemědělství a snižováním chudoby. Plný potenciál, který v sobě nese mezinárodní obchod v boji proti chudobě, nemůže být zcela využit, dokud bohaté země neuvolní své trhy. Bohužel si bohaté státy stále udržují poměrně významné bariéry vůči rozvojovým zemím ze strachu před jejich levnou a konkurenceschopnou produkcí (28). Soutěž v mezinárodním obchodu by se dala přirovnat k překážkovému běhu, kde ti nejslabší atleti běží v dráze s nejvyššími překážkami. Zemědělci z rozvojových zemí čelí importním bariérám 4 krát vyšším než producenti z bohatých zemí (28). Tyto obchodní restrikce stojí rozvojové země ročně okolo 100 mld. USD, což je 2 krát více, než se k nim dostane v podobě rozvojové pomoci. Samotná subsaharská Afrika přichází ročně o 2 mld. USD. Pokud se ovšem zamyslíme nad těmito čísly z dlouhodobého hlediska, jsou následky daleko vážnější. Vznikající dlouhodobé náklady jsou spojeny se ztrátou investičních příležitostí a celkové ekonomické dynamiky (28). Obchodní bariéry vyspělých států poškozují ty chudé především proto, že jsou uvaleny na zboží, které rozvojové země pěstují ve větší míře, často je to hlavní složka jejich hospodářství; jde o produkty intenzivního zemědělství a některé průmyslové výrobky (28). Oxfam je sdružení 13 organizací, které se společně s více než 3000 partnery ve více než 100 zemích světa snaží najít řešení chudoby a bezpráví – www.oxfam.org 38
- 29 -
Podle organizace Oxfam patří mezi největší průkopníky obchodních bariér EU, která dokonce předhonila USA a další rozvinuté státy. Pro měření nepoměru mezi volným obchodem, k němuž se rozvinuté země hlásí a skutečnými protekcionistickými praktikami vytvořila index dvojího standardu DSI39. Nikde není tento dvojí přístup, tedy volání po volném obchodu a zároveň užívání mnoha protekcionistických opatření, patrnější než v zemědělském sektoru. Celková výše podpor domácím farmářům v rozvinutých zemích je více než 1 mld. USD denně. Dochází k vytváření nadprodukce, která je pak za pomocí různých podpor z kapes daňových poplatníků prodána na světových trzích (28). Pokud bychom sestavili pomyslný žebříček zemí s největšími protekcionistickými opatřeními, jejím absolutním vítězem bude EU, které za sebou nechává USA a ostatní vyspělé státy. Zavádění protekcionistických opatření v zemědělství připravuje rozvojové země o možnost obchodovat na trzích ve vyspělých zemích, což by jinak mělo příznivý vliv na jejich budoucí rozvoj. Důsledky těchto opatření nenesou jen rozvojové země, ale i spotřebitelé rozvinutých zemí, kteří nepřímo přispívají na tuto obchodní politiku prostřednictvím daní, které odvádějí do státního rozpočtu. Na první pohled se zdá, že se míra protekcionismu ze strany rozvinutých zemí vůči těm rozvojovým snižuje, přesto ale zůstává řada výrobků, tzv. citlivých komodit zemědělské povahy, které si vyspělé země chrání. To jak SZP ovlivňujě zemědělství zemí subsaharské Afriky je dobře patrné na příkladu vzájemného obchodu cukrem. Cukr je vysoce politicky citlivá komodita. Pro ty africké země s příhodným klimatem je cukr ideální komodita, díky které může vzrůst domácí spotřeba a export. Rozvojové země celkem zodpovídají za 70% světové cukerné produkce a spotřeby a mají největší podíl v obchodě se surovým a bílým cukrem. Rozvinuté země, přestože zodpovídají pouze ze 30% světové cukerné produkce a spotřeby, mají výrazný vliv na světový cukerný trh, a to díky jejich cukerné politice (20).
39
DSI – Double Standard Index
- 30 -
Evropská cukerná politika se zemí subsaharské Afriky dotýká nejvíce 4 způsoby: (21) •
Zabraňuje přístupu na svůj trh tím, že stanovuje vysoká cla a dovozní kvóty. Lobby velkých zpracovatelů cukru se staví proti přístupu LDC na evropský trh.
•
Vytlačování exportních příležitostí, které je způsobeno dumpingovými cenami evropské produkce vede k vytlačování ostatních exportéru z terciárních trhů. V roce 2001 EU exportovala 770.000 tun cukru do Alžírska a 150.000 tun do Nigérie, což představuje ztracené obchodní příležitosti pro efektivnější exportéry z jižní Afriky.
•
Vybraní členové AKP, kteří se účastní Cukrového protokolu smí dovážet svou produkci až do stanoveného množství na trh EU. Co už není tolik patrné, je fakt, že jejich surová produkce je v EU zpracována a ve formě cukrovinek se vrací na trhy rozvojových zemí, kde vytlačuje místní výrobky, díky dotacím v ní obsažených.
•
Cukerná politika EU má destabilizační vliv na světové ceny. Aby EU vyrovnala nepoměr mezi cenou své produkce a cenou běžnou na světových trzích je nucena svou produkci subvencovat. To vyvolává pokles ceny na světových trzích někdy i pod úroveň produkčních nákladů, a to dokonce i zemí s tradičně nejnižšími produkčními náklady na světě40.
Afrika je vybavena relativně dobrými podmínkami pro budování cukerného průmyslu – vhodné klimatické podmínky a nízké náklady na pracovní sílu41. Ovšem systém cukrové politiky EU omezuje přístup na své trhy pro rozvojové země, zvláště pro ty ze skupiny LDC42. Budoucnost cukerného průmyslu v těchto zemích závisí do značné míry na přístupu ze strany EU. Zambie je schopná vyprodukovat až 240.000 tun cukru ročně, ale její trh představuje odbytiště maximálně pro 100.000 tun. Zbytek produkce se musí exportovat, proto je pro africké země evropský trh tak důležitý (20). Pěstování cukrové třtiny je v afrických zemích významným článkem jejich hospodářství, který nemalou měrou přispívá Malawi, Mozambik, Zambie jedny z nejnižších na světě 42 Least Developed Countries
40 41
- 31 -
k zaměstnanosti a rozvoji jejich ekonomiky jako celku (20). Roční produkce cukru v rámci SADC43 je něco přes 5 mil. tun ročně a spotřeba zaznamenává také vrůstající tendenci, která přesahuje 3,5 mil. tun (29). Objem cukru, který mohou rozvojové země dovést do EU je limitovaný. Jako příklad může posloužit Zambie, které doveze do EU přibližně 20 % z celkového možného objemu, a Mozambik, který takto doveze do EU pouze 16 %. Kvůli vyšším cenám na evropském trhu byla hodnota exportovaného cukru ze Zambie do EU v roce 2003 9,3 mld. USD, což je 28 % celkové exportní hodnoty. Mozambik exportoval cukr celkem za 5,5 mld. USD, a to odpovídá přibližně 34 % exportní hodnoty (20). Probíhající reforma cukerného pořádku bude mít na země subsaharské Afriky dvojí dopad. Pozitivní vliv bude mít na již výše zmiňovanou Zambii a Mozambik. Sniží-li se dovozní kvóty, tyto země budou mít otevřenou cestu na evropský trh. Země, které jsou členy AKT přijdou o své privilegované postavení. Proto také reformu příliš nepodporují. Komise se je snaží uklidnit tím, že přijala program pomoci, které budou členské státy využívat, jako kompenzaci za ztrátu svého postavení (5). Preferenční přístup afrických zemí na evropský trh nemusí vždy nutně znamenat pozitivum. Tato politika může do jisté míry dokonce uškodit africkým zemím. Pokud je zajištěn stabilní odkup pevně stanoveného množství, neexistuje v podstatě tržní tlak na zlepšování technologie výroby, která by pomohla snížit náklady. (20) Podle studie R. Knappa P. Talkse mohou být dopady současné reformy následující: (30) •
Evropská produkce cukru poklesne z 20 mil. tun na 16-17 mil. tun. Současně dojde k ukončení produkce v zemích s vyššími náklady, jako je Itálie, Irsko či Řecko
•
Země patřící do AKP nebudou kvůli snížení ceny cukru až o 1/3 schopné konkurovat ostatním dovozcům cukru.
•
Země, které patří mezi LDC se pravděpodobně nestanou významějšími dovozci cukru na evropský trh
43
Southern African Development Community
- 32 -
•
Největší výhodu budou mít země s nízkými náklady. Ze zemí subsaharské Afriky to bude Zambie a Mozambik
- 33 -
- ZÁVĚR Zemědělská politika EU neovlivňuje země subsaharské Afriky přímo. Děje se to prostřednictvím vnější obchodní politiky. Na první pohled je obchodní politika nakloněna rozvojovému programu, ale vše se jeví jako zbytečné, pokud sama zemědělská politika EU funguje neefektivním způsobem a dotuje pěstování plodin, které je možné reálně vypěstovat levněji v afrických zemích, kde jsou produkční náklady nesrovnatelně nižší, v některých zemích dokonce jedny z nejnižších na světě. Dotovaný evropský produkt je pak ve výsledku levnější, než za kolik by ho bylo možné vypěstovat v jakékoli africké zemi. Vzhledem k rozdílnosti cenových hladin a nákladů práce, jde o alarmující fakt. V některých zemích Afriky nedosahuje průměrná mzda ani 1 USD na den. Na druhé straně průměrná evropská kráva si díky štědrým dotacím v zemědělství přijde denně na 2 USD. Současný trend spočívá ve snižování míry protekcionismu, nicméně obchod zemědělskými komoditami představuje a vždy představoval značně citlivou část ekonomik států, které si ho více či méně chrání. V počátcích SZP šlo o potravinovou soběstačnost a zajištění životní úrovně zemědělského obyvatelstva. Později se vysoká míra ochranářství v určitých oblastech začala odvíjet od lobby zájmových skupin, zejména z řad velkých producentů a zemědělských svazů. Nejvýrazněji deformovaná oblast SZP je bezpochyby trh cukrem. Přestože EU nemá v pěstování cukru komparativní výhodu, je jeho druhým největším světovým vývozcem (viz graf č. 2 a č. 3 v příloze). Naproti tomu státy subsaharské Afriky, které mají evidentní komparativní výhody pro jeho pěstování, mají vstup na evropský trh omezen. Výsledkem je to, že konečný spotřebitel na evropském trhu kupuje drahý cukr a navíc ještě z druhé kapsy dotuje rozpočet SZP a africké země přicházejí o zisk, který by realizovali dovozem na evropský trh. Nadnárodní společnosti si spokojeně mnou ruce, neboť ne malým farmářům, ale jim plynou ty největší zisky (viz. graf č.6 v příloze).
- 34 -
SZP stojí ročně přibližně 50 mld. EUR. To je sice, jak říkají pyšně oficiální materiály SZP méně než 50 % celkového rozpočtu, ale vzhledem k procentu obyvatel EU zaměstnaných v zemědělství je to značný nepoměr. Pokud tyto skutečnosti zasadíme do širších souvislostí, zjistíme, že absence možnosti výdělku v zemědělském sektoru v zemích subsaharské Afriky vede k přílivu levných pracovních sil z afrických zemí, aby zde pracovali na plantážích, které jsou financovány z rozpočtu EU. Jako příklad mohou posloužit plantáže na jihu Španělska, kde se na tisících hektarech půdy vystavěly obrovské skleníky, které slouží převážně k pěstování rajčat. Příliv dělníků následně zvyšuje sociální napětí v regionu, neboť pracovní podmínky na plantážích jsou tak špatné, že se jakákoli snaha o společenskou integraci utopí v litrech potu, který dělník za den v uzavřených sklenících vypotí. SZP tak přímo působí na další společnou evropskou politiku, a to na společnou sociální politiku, která se mimo jiné stará i o tento fenomén. Existence skleníkových plantáží na jihu Španělska rozhodně není v souladu s nově přijatými zásadami, jež obsahovala reforma SZP, kde je mimo jiné zmínka o ekologickém využití půdy a rozvoji původního přirozeného zemědělství. Nabízí se tedy otázka, jaký vliv v praxi reformy mají, pokud se vždy na nátlak zájmových skupin z řad evropských zemědělců vydá přechodné opatření, vyjmutí z pravidel či jiná výjimka. SZP je stále příliš administrativně náročná, složitá, nepružná a nepřispívá k potřebnému zvyšování konkurenceschopnosti evropského zemědělství. Nedostatek konkurenceschopnosti je pak draze vykupován exportními dotacemi a přímými podporami zemědělcům, které hradí ze své kapsy daňoví poplatníci. SZP prošla mnoha reformami, ale ta zásadní, která by od základů změnila systém přidělování dotací a jejich financování na ni teprve čekají a i přes zastánce současného stavu SZP se do budoucna jeví jako nevyhnutelné. Vliv SZP se promítá na země subsaharské Afriky skrze lobby zájmových skupin, které nechtějí přijít o tak štědrý systém, jakým SZP bezesporu je. A protože politici jsou do svých funkcí voleni, jde jim bezesporu o hlasy jejich voličů, málo pak již slyší hlasy z regionů rozvojových zemí, které na špatnou politiku doplácejí. Ale aby se neukazovali jen v úplně špatném světle, přichází na řadu rozvojová pomoc, která má utišit i tyto hlasy. Pro rozvojové země by přitom bylo mnohem výhodnější, kdyby na místo - 35 -
rozvojových dotací byly nastoleny rovné podmínky pro účastníky mezinárodní směny zboží, a to nejenom v oblasti zemědělství. Na závěr bych ještě rád poznamenal, že tato problematika není nikterak jednoduchá a že na ní nelze nahlížet černobílým pohledem. Země subsaharské Afriky nelze donekonečna považovat za oběti mezinárodního obchodu, který jejich ekonomiky devastuje, ale je nutné je připravit na postupné odstranění veškerých bariér. Dohody EPA, které v tomto ohledu představují značný skok, nejsou dle mého soudu zatím to pravé řešení. Uvolnit potenciálně výhodný africký trh velkým evropským firmám by pro mnoho afrických zemí znamenalo citelnou ztrátu vlastních kapacit.
- 36 -
- Použitá literatura a prameny – 1. Fiala, Petr a Pitrová, Markéta. Evropská Unie. Brno : Centrum pro studium demokracie a kultury, 2003. 80-7325-015-2. 2. Rieger, E. The Common Agriculture Policy. Oxford : Oxford University Press, 1997. stránky 97-123. 3. Ministerstvo pro místní rozvoj. Fondy Evropské Unie. [Online] Ministerstvo pro místní rozvoj, 2003-2007. [Citace: 10. listopad 2007.] www.strukturalni-fondy.cz. 4. Wikipedia. [Online] www.wikipedia.cz. 5. EurActiv.cz. Informační portál o dění v Evropské unii. [Online] http://www.euractiv.cz/obchod-aexport/clanek/summit-eu-afrika-ztroskotal-na-obchodnich-dohodach. 6. George, Stephen. Politics and Policy in the European Union. Oxford : Oxford University Press, 1996. 7. Nicoll, W. a Simon, T. C. Understanding the European Union. Harlow : Longman, 2001. 8. Butler, F. The EC´s Common Agriculture Policy. New York : St. Martin´s Press, 1993. 9. Ministerstvo zemědělství České republiky. [Online] http://www.mze.cz/Index.aspx?ch=72&typ=1&val=37129&ids=0. 10. Tichý, L., a další. Evropské právo. Praha : C.H. Beck, 1999. 11. BusinessInfo.cz. Oficiální portál pro podnikání a export. [Online] [Citace: 11. listopad 2007.] www.businessinfo.cz. 12. Evropská komise. [Online] [Citace: 12. listopad 2007.] http://ec.europa.eu/policies/index_cs.htm. 13. Nolte, Stephan-Alfons. From Lomé IV to Cotonou and EBA . Göttingen : Georg-August-Universität Göttingen, 2002. 14. African, Caribbean and Pacific Sugar Group. [Online] [Citace: 11. listopad 2007.] http://www.acpsugar.org. 15. ACP Sugar protocol. Článek 1 ACP/EU Sugar Protocol. [Online] [Citace: 11. listopad 2007.] http://www.acpsugar.org/Sugar%20Protocol.html. 16. Agra Europe. [Online] [Citace: 13. listopad 2007.] http://www.agra-net.com/portal/. 17. The Swazi Observer. Stories by Teetee Zwane. [Online] 28. Listopad 2007. 18. ACP Sugar. [Online] www.acpsugar.org. 19. Lauer, Luboš. Quotas in the Czech Sugar Market - bakalářská práce. 2004. 20. Merunková, Jaroslava. Studie dopadu protekcionistických politik vyspělých zemí na ekonomiky rozvojových zemí. 2007. - 37 -
21. Dufey, Annie, Baldock, David a Farmer, Martin. Impacts of Changes in Key EU Policies on Trade and Production Displacement of Sugar and Soy. [Online] 2006. [Citace: 13. Listopad 2007.] http://assets.panda.org/downloads/eu_policies_and_trade_and_production_displacement_of_sugar _and_soy.pdf. 22. OECD and FAO. OECD and FAO Agricultural Outlook 2006-2015. [Online] 2006. [Citace: 2007. Listopad 26.] http://www.oecd.org/dataoecd/41/21/37038911.pdf. 23. COMMISSION OF THE EUROPEAN COMMUNITIES. Reforming the European Union’s sugar policy. [Online] 2003. [Citace: 25. Listopad 2007.] http://ec.europa.eu/agriculture/publi/reports/sugar/fullrep_en.pdf. 24. European Comission - Agriculture Directorate-General. The Common Organisation of The Market in Sugar. [Online] Září 2004. http://ec.europa.eu/agriculture/markets/sugar/reports/descri_en.pdf. 25. Informační portál EU. Zemědělství a rozvoj venkova. [Online] 26. Dugger, Celia W. World Bank Report Puts Agriculture at Core of Antipoverty Effort. The New York Times. Late Edition (East Coast), 20. Říjen 2007. 27. USAID. USAID: Sub-saharan Africa Overview. [Online] [Citace: 23. listopad 2007.] http://www.usaid.gov/policy/budget/cbj2004/sub-saharan_africa/. 28. OXFAM. Rigged Rules and Double Standards. [Online] 2002. [Citace: 25. Listopad 2007.] http://www.maketradefair.org/assets/english/report_english.pdf. 29. World of Sugar. [Online] www.illovo.co.uk. 30. Institute for European Environmental Policy. The Environmental Impacts of Trade Liberalization and Potential Flanking Measures. 2005. 31. Botswana Embassy. Quarterly Newsletter of the Ministry of Foreign Affairs & International Cooperation. [Online] http://www.botswanaembassy.org/Moemedi%20Issue%20No%203%20June%202005.pdf. 32. Cihelková, Eva a kolektiv. Světová ekonomika - základní rysy a tendence vývoje. místo neznámé : Vysoká škola ekonomická v Praze; nakladatelství Oeconomica, 2005. 80-245-0687-4. 33. The World Bank. [Online] [Citace: 20. listopad 2007.] http://info.worldbank.org. 34. Lojková, Tereza. Subsaharská Afrika a její budoucnost - bakalářská práce. 2006. 35. Rozvojovka. [Online] http://www.rozvojovka.cz/index.php?id=200&idArt=28.
Poznámka: Seznam použité literatury a pramenů byl zformátován v souladu s mezinárodním standardem ISO 690.
- 38 -
- Přílohy Tabulka č. 1
Graf č. 1
- 39 -
Graf č. 2
Graf č. 3
- 40 -
Graf č. 4
Graf č. 5
- 41 -
Graf č. 6
- 42 -
