Vincenz Priessnitz - průkopník celostního pojetí léčby člověka

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Fakulta humanitních studií Obor: Studium humanitní vzdělanosti

Vincenz Priessnitz - průkopník celostního pojetí léčby člověka

Bakalářská práce

Tereza Stehlíková Vedoucí práce: Mgr. Hynek Bartoš, Ph.D.

Praha 2010

Prohlašuji, že jsem práci vypracovala samostatně s použitím uvedené literatury a souhlasím s jejím eventuálním zveřejněním v tištěné nebo elektronické podobě. V Praze dne 20. 5. 2010

....................................... podpis

2

Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala svému vedoucímu práce Mgr. Hynku Bartošovi, Ph. D. za jeho cenné návrhy, rady a připomínky k této bakalářské práci. Dále bych ráda poděkovala JUDr. Miloši Kočkovi i. m., trpělivému a zapálenému badateli, jenž nedovolil zapadnout jméno Priessnitzovo, a to za jeho velkou podporu a sdílené nadšení pro osobnost Vincenze Priessnitze. Je mi líto, že se obhajoby této práce již nedožil, zemřel měsíc před svými stými narozeninami 11. března 2010 za plné duševní svěžesti. Můj dík také náleží zaměstnancům Státního okresního archívu v Jeseníku za jejich pomoc a vstřícnost při hledání pramenů. Nikoli naposled bych ráda poděkovala své mamince, která se narodila v Priessnitzově „Hradu“ a prožila v Jeseníku dětství a mládí a od níž jsem od dětství o „vodním doktorovi“ slýchala a na vlastním těle od ní také zakoušela blahodárné účinky Priessnitzových obkladů při nachlazeních a horečkách.

3

Obsah Poděkování ....................................................................................................................... 3 Obsah ................................................................................................................................ 4 Úvod ................................................................................................................................. 5 1. Rodina Vincenze Priessnitze, úrazy a začátek jeho léčení ........................................... 8 2. První léčby a vznik vodoléčebného ústavu................................................................. 10 3. Úsilí o povolení lázní, stížnosti, soudy....................................................................... 15 4. Velký úspěch - vyléčení cholery ................................................................................ 18 5. Zásady léčby, příjímání pacientů................................................................................ 21 6. Priessnitzova vodoléčba ............................................................................................. 25 6.1 Jednotlivé procedury............................................................................................. 26 6.2 Krize ..................................................................................................................... 33 6.3 Léčebný den na Gräfenbergu................................................................................ 34 7. Osobnost Vincenze Priessnitze................................................................................... 37 8. Priessnitzovi napodobitelé a konkurenti - Weiss a Schroth ..................................... 41 9. Vodoléčebné ústavy po vzoru Priessnitze .................................................................. 46 10. Uznání, pocty, pomníky ........................................................................................... 49 11. Rok 1848 .................................................................................................................. 56 12. Závěr života .............................................................................................................. 58 13. Následovníci: Lékař Schindler a pokračování lázní do dnes.................................... 62 Použitá literatura a zdroje ............................................................................................... 67 Obrázková příloha .......................................................................................................... 69 Zdroje obrázkových příloh ............................................................................................. 81

4

Úvod Zdraví pro každého znamená něco jiného. Někdo každodenně požívá pilulky a je rád, že díky nim necítí bolest a doufá v udržení stávajícího stavu, jiný skrze své možnosti zdraví hledá své fyzické limity při sportu, pro dalšího je zdraví nepřítomnost nemoci či úrazu. Profesor a psycholog Jaro Křivohlavý, u kterého jsem na fakultě absolvovala kurz Psychologie zdraví, definuje zdraví takto: „Zdraví je celkový (tělesný, psychický, sociální a duchovní) stav člověka, který mu umožňuje dosahovat optimální kvality života a není překážkou obdobnému snažení druhých lidí.“1 Domnívám se, že 20. století zanedbalo holistický (celostní) přístup léčení člověka. Osobně jsem byla spolu s medicínskými postupy v dětských nemocích léčena také přírodními prostředky, které moje matka znala a v rodině praktikovala díky okolnosti narození v lázních Jeseník, neboť se zde povšechný odkaz geniálního léčitele Vincenze Priessnitze uchoval. Přitom všeobecné povědomí mezi odbornou i laickou veřejností o Priessnitzovi a účinnosti léčby vodou se již téměř ztratilo. Sice se v současnosti hledají různé i exotické „zázračné“ způsoby léčení závažných nemocí, ale na genialitu jesenického rodáka jako by se zapomnělo. Proto si ve své práci kladu za cíl zmapovat osobnost Vincenze Priessnitze, zakladatele moderní vodoléčby. Zajímají mě, jaké byly jeho první kroky při uvádění vodoléčby do praxe, z jakých motivů vycházela jeho umanutost léčit lidi studenou vodou, z jakých rodinných poměrů pocházel a jakým řízením osudu se stal věhlasným přírodním léčitelem. Jelikož současná moderní medicína brojí proti léčitelským praktikám laiků, chtěla jsem se dozvědět, jak v 19. století na jeho metody léčby reagovala odborná vrstva lékařů. Rozhodla jsem se přiblížit metody a každodenní 1

Křivohlavý, Jaro: Psychologie zdraví. Praha, Portál 2003, s. 40.

5

léčebný režim, jejž svým pacientům Priessnitz ordinoval, a jak samotné léčebné procedury probíhaly. Také jsem chtěla ukázat na to, jak Priessnitz na pojem nemoci nahlížel a co pro něj bylo v léčbě nemocného rozhodující. Zda se někdo další tímto vypracovaným systémem vodoléčby inspiroval i jakým způsobem dávali lidé najevo Priessnitzovi svůj vděk za uzdravení. Zmíním se i o jeho rodinném životě, jeho nástupcích a pokračování jeho lázní do dnešních dnů. Odpovědi na položené otázky jsem se snažila nalézt v literatuře o Priessnitzovi, která je z většiny psána v německém jazyce (jak jsem měla možnost vidět - v gotickém typu písma). První základní dílo o něm, z něhož jsem získala řadu informací, bylo vydáno krátce po smrti Vincenze Priessnitze, jedná se o knihu ředitele císařské orientální akademie ve Vídni Dr. J. E. M. Selingera: Vincenz Priessnitz, Eine Lebensbeschreibug2, která vyšla v roce 1852 ve Vídni. Sám Selinger jezdil každoročně na několik týdnu za léčitelem na Gräfenberg a častokrát s Priessnitzem rozmlouval. Za druhé podstatné dílo o životě a působení vodoléčitele jsem shledala knihu od Philo vom Walde3 - Vincenz Priessnitz. Sein Leben und sein Wirken, je psána s odstupem doby, vyšla v Berlíně roku 1898. Za zachránce rodinných pamětihodností Vincenze Priessnitze lze považovat jeho zetě Jana Rippera (1830 – 1912), který uchoval pro historii nejen korespondenci Vincenze Priessnitze, ale také dokumentaci jeho počátků lázeňství a mnohé osobní věci4, které jsou nyní v držení Vlastivědného muzea v Jeseníku a Muzea Vincenze Priessnitze v Jeseníku. Další prameny, které doplnily základní informace o vodoléčiteli Priessnitzovi, jsem měla možnost využít z domácí knihovny a z fondu Státního okresního archivu v Jeseníku. 2

Vincenz Priessnitz, Životopis. Vlastním jménem Johannes Reinelt, povoláním učitel, slezský spisovatel a básník. 4 Podle ústního sdělení JUDr. Miloše Kočky. 3

6

Velkou zásluhu na uchování historické paměti pro 20. a 21. století o Vincenzi Priessnitzovi má JUDr. Miloš Kočka, právník a spisovatel, kterému pobyt v Lázních Jeseník přinesl dokonalé uzdravení a on dal sobě i svému lékaři slib, že o Priessnitzovi napíše knihu. Když začal pátrat v knihovnách, zjistil, že téměř žádné moderní prameny o zakladateli lázní neexistují. Pustil se tedy sám do hledání v archivech po celé Evropě, a tak jsou jeho práce jedním z hlavních zdrojů k poznání života a památky velkého léčitele. V roce 1987 vydal životopisný román o životě Vincenze Priessnitze pod názvem Prameny živé vody a posléze publikoval řadu odborných článků. Z románové knihy vychází stejnojmenná rozhlasová adaptace z roku 1989 a také film Vincenz Priessnitz z roku 1999 (scénář a režie Pavel Linhart). Během 20. století došlo k obrovskému rozvoji moderní medicíny a Priessnitzovy objevy přírodní léčby člověka ustupovaly do zapomnění. Koncem století se ujal mravenčí práce dohledat a posoudit řadu Priessnitzových procedur z moderního hlediska MUDr. Alois Kubík, dlouholetý

primář

jesenických

lázní.

Prováděl

hodnocení

vlivu

gräfenbergské lázeňské léčby na chronická onemocnění dýchacích cest a štítné žlázy a seznamoval lékařskou veřejnost s výsledky v odborném tisku a na seminářích. Kočkovy a Kubíkovy objevy byly shrnuty do jejich jedinečné publikace, která vyšla v roce 2006 pod názvem Vincenz Priessnitz, Světový přírodní léčitel.

7

1. Rodina Vincenze Priessnitze, úrazy a začátek jeho léčení Vincenz Priessnitz byl nejmladším synem frývaldovského5 občana a gräfenbergského6 rolníka. Narodil se 4. října 1799 Marii Terezii Evě Kappelové, jejíž rod pocházel z Lipové, která byla provdaná za Jana Františka Priessnitze, jenž po svém otci zdědil chalupu a hospodářství na samém okraji katastru města Frývaldova. Ti spolu měli šest dětí – pět synů a jednu dceru: František (1788), Josef (1791), Terezie (1793), Vincenz (1799)7, synové Jan a Vincenz zemřeli v útlém věku. Nejstarší syn František opustil hospodářství, studoval a stal se knězem. Syn Josef, dědic statku, v roce 1807 zemřel a otec, trpící oční chorobou, zanedlouho potom zcela oslepl. Tíha hospodářství tak zůstala na matce, dceři Tereze a malém Vincenzovi. Kvůli této situaci byl Vincenz často odváděn od školní docházky obecné školy zemědělskými pracemi. Školní lavici mu tak nahradil stálý pobyt v přírodě, která se mu stala učitelkou. Byl obdařen mimořádnou vnímavostí, pamětí a kombinačními schopnostmi, které se projevily při jejím pozorování. Již jako chlapci mu přišlo na mysl, že chladná pramenitá voda musí mít uzdravující sílu. Dodnes živá gräfenbergská legenda vypráví8, že ho k tomu vedla následující příhoda. Když jednou pásl stádo u lesa, zpozoroval kulhajícího srnce, který byl zraněný na zadní noze. Přicházel každodenně ke stejnému prameni a tam si smáčel postiženou končetinu ve studené vodě. Zvíře kulhalo stále méně, až se nakonec uzdravilo. 5

Město Jeseník, do roku 1947 Frývaldov (německy Freiwaldau). Neobydlená stráň zvaná Gräfenberg vzdálená 2,5 km od Frývaldova, kde byla v polovině 18. století městskými občany Frývaldova vystavěna gräfenberská osada osmnácti dřevěných chalup, z nichž Priessnitzova stála na kopci nejvýš. Tito lidé tak měli blíž ke svým horským polnostem, nepodléhali robotě a měli právo pást v biskupských lesích. 7 Zápis o křtu V. Priessnitze – Kočka, Miloš – Kubík Alois:Vincenz Priessnitz, Světový přírodní léčitel. Štíty, Pavel Ševčík – Veduta 2006. s. 11. 8 Kočka, Miloš: Vincenz Priessnitz, Prameny živé vody. Štíty, Pavel Ševčík – Veduta 2001, s. 15. 6

8

Tyto léčivé účinky vody měl Vincenz možnost vyzkoušet později sám na sobě – v zimě roku 1814 si těžce poškodil prst opratí od saní při svážení dřeva z lesa. Doma tlumil bolest namáčením ruky ve studené vodě a zabalením do vlhčeného plátna a brzy se mu rána zhojila. O dva roky později na jaře 1816, v jeho šestnácti letech, se mu přihodil tragický úraz. Při setí obilí na poli se splašil kůň v povozu, strhl Vincenze na zem, vyrazil mu kopytem několik zubů a ležícího ho přejelo přes prsa kolo naloženého povozu. Frývaldovský ranhojič konstatoval, že toto zranění nelze přežít, pokud ano, zůstane až do smrti mrzákem. Jako léčbu doporučil přikládání koření svařeného v červeném víně na pohmožděnou hruď. Jenže teplý obklad bolest pouze zvyšoval, proto Vincenz poprosil matku, aby mu na hrudník přikládala obklady ze studené vody. Třetí den po úrazu sebral všechny síly a po vzoru venkovského léčitele Weisera (mlynáře z Písečné) se pokusil napravit svá zlomená žebra o hranu židle. Po několika pokusech měl dojem, že se žebra vrátila do původní pozice. Pokračoval v přikládání obkladů namočených ve studené vodě, které obtáčel pevněji kvůli sevření napravených žeber. Tyto zábaly, které několikrát za den měnil, praktikoval po několik měsíců. Za necelý rok se plně uzdravil, s příchodem nového jara vykonával všechny hospodářské práce jako před úrazem.9 Lidé v jeho okolí, hlavně ti, co byli seznámeni s ortelem od přivolaného lékaře, považovali jeho uzdravení za zázrak. Priessnitz neuposlechnutím daných léčebných rad a vírou v léčivou moc studené vody rozhodl o svém dalším životním zaměření.

9

Walde, Philo vom: Vincenz Priessnitz. Sein Leben und sein Wirken. Berlin, W. Möller 1898. s. 2 – 3.

9

2. První léčby a vznik vodoléčebného ústavu Zpočátku k Priessnitzovi přiváděli lidé svá nemocná hospodářská zvířata, po čase přicházeli s vlastními neduhy. Po úspěšném vyléčení sousedovy dcery, která trpěla bolestmi nohou, jež jí znemožňovaly chůzi, se tyto zprávy roznesly mezi lidi. Do Priessnitzovy chalupy tak mířili nemocní z širšího okolí, ten se snažil o jejich uzdravení, jak jen mohl. Skrze nemocné prohluboval své poznání a jeho úspěchy se rychle šířily. Ordinací mu byla lavice za stodolou, kde pomocí hub zakoupených na frývaldovském trhu (které se v té době používaly na smývání tabule ve škole a dobře držely vodu) a pramenité vody pomáhal lidem od bolesti. Počátky léčby popsal Priessnitz J. E. M. Selingerovi takto: „Způsob, kterým jsem tehdy vodu používal, spočíval v omývání a obkladech. Zkušenost, kterou jsem tímto způsobem získal, obsahovala pokyny samé přírody, což bylo pro mě mimořádně poučné. Zažil jsem totiž, že vnitřní bolesti ustoupily, jakmile se na kůži objevily vyrážky. Avšak stále jsem nevěděl, že studená voda může být použita i u nemocí, věřil jsem spíš tomu, že její působení je ohraničeno pouze na vykloubeniny či pohmožděniny Přicházeli ale i lidé, kteří měli dnu. Protože často přišli z daleka a prosili mě, abych je neposílat zpět bez pomoci, zkusil jsem i u dny vodu – a pokus se podařil. To mě zavedlo o jeden velký krok dál.“10 Ty, co za ním přijeli z dálky, ubytoval ve stodole se svolením jeho otce, kterého přes původní nedůvěru přesvědčil, že léčení skloubí s povinnostmi hospodáře. Vyléčení lidé však přiváděly zástupy nemocných a místo pro ně nestačilo.

10

Selinger, J. E. M.: Vincenz Priessnitz, Eine Lebenbeschreibung. Wien, C. Gerold u. Sohn 1852. s. 177.

10

Na jaře roku 1822 s pomocí sousedů přestavěl dřevěnou chalupu na první kamenný dům v gräfenbergské osadě.11 V něm vyhradil jednu místnost na léčení a ve druhé byly velké necky, vodu obstarával domácí pramen, a tak vznikl jednoduchý, ale první vodoléčebný ústav na světě, který se stal zásadní pro budoucnost celého regionu. Současně s touto stavbou vyvstal problém. Dokud léčil příležitostně a jen místní lidi, nebyly s tím potíže, ale s narůstající „klientelou“, která Priessnitzovi nosila za své uzdravení dary, snad i peníze, se u zdejších lidí probouzela závist a nepřejícnost. Priessnitz přemýšlel, jak vzniklou situaci řešit, a poté nabídl sousedům, že jim na jejich pozemcích postaví domy nebo přistaví ve stávajících domech místnosti, kde budou ubytovaní jeho pacienti a oni z nich budou mít příjem (potom, co splatí náklady na stavbu). Na to lidé přistoupili a on tím zároveň vyřešil problém, kam umístit zvyšující se počet příchozích nemocných lidí. Projevil tím své podnikatelské a organizátorské vlohy, které se projevovaly i v jeho dalším konání. Atmosféra na Gräfenbergu se zklidnila. Priessnitz si byl vědom toho, že léčení osobou, jež k tomu nemá oprávnění, je trestné – o to více, pokud je za léčení placeno. Od svých pacientů proto začal shromažďovat potvrzení, že nebyli léčeni léky a léčení probíhalo bezplatně. Měl tak důkazy pro své tvrzení, že léky nepodává, neprovádí chirurgické zákroky a nevybírá peníze. V těchto potvrzeních byly popsány příznaky nemoci a stav po léčbě. Mezi lidmi ovšem kolovaly řeči o čarodějnických praktikách a začarovaných houbách, díky nimž se lidé uzdravují. A zprávy o tom se donesly až na frývaldské úřady, které se po zkušenostech s čarodějnickými procesy, jež zde probíhaly před sto padesáti lety, obávaly o veřejný pořádek.

11

Půdorys kamenného domu – Kočka, Miloš – Kubík Alois:Vincenz Priessnitz, Světový přírodní léčitel. Štíty, Pavel Ševčík – Veduta 2006. s. 15.

11

Proto se rozhodli místní úředníci pro udělení přísné výstrahy pro Vincenze Priessnitze a doufali, že od léčení upustí. Stížnost se týkala hlavně potírání nemocných houbou nasáklou vodou, ve které spatřovali nebezpečí nadpřirozených sil, a magistrát mu dokonce tyto houby zabavil. Tyto potíže vylíčil Priessnitz Selingerovi: „To množství úspěšných léčebných kúr mi přineslo věhlas, a protože mnohé z těchto kúr byly výstřední a neobvyklé a já jsem k ošetřování trpících obvykle používal pouze houbu, byl jsem pokládán ostatními za čaroděje. Lidé přikládali mé houbě zcela vlastní zázračnou moc a všichni chtěli být omýváni stále tou samou houbou. Na základě stížnosti jednoho doktora byla gräfenberská voda a podezřelá houba pod dohledem Frývaldovského magistrátu prozkoumány a chemicky analyzovány. V houbě ani ve vodě nebylo nalezeno nic mimořádného, přesto mi bylo používání houby zakázáno. Od té doby jsem používal dlaň, kterou mi nemohli vzít nebo zakázat, a dokázal omýváním a třením rukou mnohem víc než houbou, neboť teď přišlo do kontaktu živé na živé. Avšak dokud mě považovali lidé za čaroděje, řídili se přesně a svědomitě vším, co jsem jim naordinoval. Když se později přesvědčili o tom, že vše se děje na základě přirozeného způsobu, v horlivosti polevili.“12 Mladý Priessnitz se však nevzdal a pokračoval ve své práci, pouze používání houby, která mu usnadňovala práci, nahradil třením nemocných míst svými dlaněmi. A dál schraňoval podepsaná potvrzení.13 Dokumentují jeho činnost a nemoci, které léčil. I přes trvající nebezpečí nového obvinění se rozhodl kvůli vzrůstajícímu počtu pacientů postavit v roce 1826 nový dům. Ubytování nemocným mělo zajistit dvanáct místností a malá jídelna pro jejich stravování. Necky byly nahrazeny dvěma velkými vanami. Toto

12

Selinger, J. E. M.: Vincenz Priessnitz, Eine Lebenbeschreibung. Wien, C. Gerold u. Sohn 1852. s. 178. Sbírka dvaceti čtyř těchto potvrzení je uložena ve Státním okresním archivu v Jeseníku. Poslední má datum 22. prosince 1833. Přesto není známo, zda tyto potvrzení Priessnitz použil na svou obhajobu. 13

12

zařízení už kromě léčebných procedur mohlo nabídnout zmíněné ubytování a zaopatření hostů, tím se rýsovaly typické znaky lázní. Od roku 1829 můžeme nalézt sepsané seznamy hostů, roku 1831 bylo Priessnitzovi uděleno úřední povolení k provozu lázeňského zařízení k očistě těla.14 Přesto většina literatury a encyklopedií uvádějí rok vzniku gräfenbergských lázní právě rok 1826, kdy byl přestavěn původní Priessnitzův dům. V tomto roce byl také Priessnitz pozván ke členu císařské rodiny – arcivévodu Antonínovi (bratru Františka I.) - do Vídně15. O otázky vodoléčby se zajímal arcivévodův osobní lékař Dr. med. Schmidt. Konzultoval s Priessnitzem nemoce, které léčí, a dotazoval se na léčebné postupy s tím, že by se rád něčemu přiučil. Priessnitz mu popsal postupy, jak napravuje a léčí vykloubené ruce a nohy, krevní výrony a zlomeniny, dále i revmatismus, dnu, chronickou zácpu, nemoci jater a žaludku. Tato návštěva pozvedla Priessnitzův věhlas, do jeho ústavu přicházeli další pacienti a zájem o léčení se čím dál tím častěji objevoval ve vysoké vídeňské společnosti. Do této doby spadají také dvě důležité životní události Vincenze Priessnitze. První z nich byla smrt jeho matky, kterou vážně v chlévě zranil býk a i přes synovu veškerou léčebnou snahu tomuto zranění podlehla. Tou druhou událostí byla svatba Vincenze Priessnitze se Sofií, dcerou Antonína Priessnitze, dědičného šoltyse16 z České Vsi. Rody však před svatbou příbuzné nebyly, shoda příjmení byla pouze náhodná. Příjmení Priessnitz, psáno různě, bylo v kraji velmi časté. K tomuto sňatku Priessnitzovi dopomohlo až uzdravení těžké dny matky budoucí nevěsty, jelikož se bohatému dědičnému šoltysovi z počátku svatba své dcery s Vincenzem 14

Walde, Philo vom: Vincenz Priessnitz. Sein Leben und sein Wirken. Berlin, W. Möller 1898. s. 16. Cestovní pas pro cestu do Vídně ze 4. 10. 1826 – Kočka, Miloš – Kubík Alois:Vincenz Priessnitz, Světový přírodní léčitel. Štíty, Pavel Ševčík – Veduta 2006. s. 17. 16 Rychtář, představený městské či vesnické obce. 15

13

nezamlouvala – chalupa se slepým hospodářem i nejistá budoucnost léčitele. Sofie se hned po svatbě – 5. února 1828 – zapojila nejen do prací okolo domu a hospodářství, ale přebrala i starosti spojené s chodem lázní. Jelikož disponovala určitým domácím vzděláním, zhostila se vedení korespondence, kterou do té doby obstarával Priessnitzův soused König. Svým vlídným a trpělivým chováním si na svou stranu získala pacienty dokonce, i když dorazily vážené vídeňské dámy, uměla si získat jejich respekt. Měla pochopení pro těžký úděl svého muže a dalo by se konstatovat, že Priessnitz v ní získal důležitý opěrný bod ve svém poslání.

14

3. Úsilí o povolení lázní, stížnosti, soudy V této době byl knížecím biskupským zemským fyzikem doktor medicíny Antonín Schnorfeil,17 který vykonával v kraji zdravotní policii. Právě k němu mířily stížnosti na Priessnitze od frývaldovských ranhojičů kvalifikovaných chirurgů a porodníků. Jedním z nich byl Antonín Günther, dalším Jan Dittrich – později k nim přibyl Josef Weiss, zvěrolékař, který se později stal propagátorem Priessnitzovy vodoléčby. Pociťovali odliv pacientů, a tím i svých příjmů. Nechtěli se smířit s tím, že nevystudovaný člověk získal tolik důvěry od nemocných lidí a z jeho lázní odcházejí lidé zdraví a spokojení. Günther si vícekrát na Priessnitze u Schnorfeila stěžoval, ten se jím však nezabýval do té doby, než stál na Gräfenbergu nový léčebný dům s možností ubytování pacientů a než se léčitel vydal na svou cestu do Vídně. Obrátil se proto na starostu Frývaldova, ten ho prozatím uklidňoval, že není proč se obávat. Dr. Schnorfeil se snažil proniknout do rozsahu Priessnitzovy činnosti a 6. června 1829 se rozhodl na něj podat trestní oznámení na magistrátu města Frývaldov. Ve stížnosti stálo: „Vincenz Priessnitz, hospodář ve Frývaldově – Gräfenbergu č. p. 175, doma přijímá a jinde ošetřuje nemocné každého pohlaví a věku tak zvanou studenou vodní kúrou, čímž si k výsměchu zemských zákonů bezostyšně zahrává se životy svých spoluobčanů.18“ Magistrát však Dr. Schnorfeilovi už za čtyři dny odpověděl, že přijímání cizích osob a koupání ve studené vodě není zakázáno, naopak je lékaři doporučují k posílení těla19. Dr. Schnorfeil se rozhodl bojovat dál, svou stížnost za měsíc podal u Krajského úřadu 17

Vykonával zdravotní péči v části kraje, která mírem a hraničním protokolem z roku 1742 zůstala z niského knížectví Rakousku a přidělena vratislavské diecézi (soudní okresy Frývaldov, Javorník ve Slezsku, Vidnava a Cukmantl – dnešní Zlaté Hory). 18 Kočka, Miloš – Kubík Alois:Vincenz Priessnitz, Světový přírodní léčitel. Štíty, Pavel Ševčík – Veduta 2006. s. 20. 19 Walde, Philo vom: Vincenz Priessnitz. Sein Leben und sein Wirken. Berlin, W. Möller 1898. s. 10.

15

v Opavě. K ní se připojil i frývaldovský ranhojič Günther s požadavkem na tvrdé potrestání pro Priessnitze. Dožadovali se zákazu experimentování s lidmi, jelikož Priessnitzovi je jakákoli věda cizí. Obviňovali ho i z toho, že při léčení mumlá nesrozumitelné motlitby, počítali s tím, že je to ožehavé téma. To ovšem Priessnitz důrazně odmítal. Podnikl protiakci - v září 1829 požádal tentýž úřad o povolení lázeňského zařízení s dvěma vanami. Opavský krajský úřad přikázal magistrátu ve Frývaldově, aby stížnost důkladně prošetřil20. Trestní řízení se rozjelo, žádostí se zatím nikdo nezabýval. Magistrát si přizval Günthera, který měl potvrdit důvody pro podání stížnosti, ostatní svědci však nepotvrzovali žádné zaříkávání během léčení, pouze bezplatné omývání studenou vodou. Léčitel připustil návštěvy lidí kvůli studeným koupelím, ale dodal, že u nich neposuzuje zdravotní stav. Hlavní líčení se konalo za předsednictví starosty města Josefa Raymanna, který byl obeznámen s dlouholetou činností Priessnitze, přesto podle soudu byla skutková podstata zažalovaného trestného činu naplněna a byl vynesen odsuzující rozsudek – čtyři dny žaláře zostřené půstem. Soud odůvodnil krátkou délku trestu tím, že nikdo z léčených nepřišel k tělesné újmě a i tím, že odloučením Priessnitze by utrpělo jeho hospodářství. Ten se přesto rozhodl nevzdat se a roku 1830 podal proti rozsudku odvolání. Dle jeho mínění šířit bezplatné rady o prospěšnosti účinků studené vody není léčením. V gräfenberská osadě se začal po rozsudku mezi lidmi šířit strach, jelikož u nich v chalupách byli ubytováváni pacienti, že by snad i oni mohli být stíháni, ale také o to, že by přišli o svůj výdělek, na nějž byli už zvyklí. Priessnitzovu žádost o povolení lázní podpořilo několik lidí svým kolektivním podáním Krajskému úřadu v Opavě, kde se za něj přimlouvali. Odpovědí jim bylo, že žádostí o povolení se budou zabývat až po skončení

20

Podle ustanovení trestního zákona z roku 1803 (§ 98) bylo neoprávněné léčení těžkým policejním přestupkem, který se trestal žalářem až do šesti měsíců.

16

trestního stíhání Priessnitze. Jeho odvolání bylo předáno zemskému guberniu v Brně21. Pro nedostatek usvědčujících důkazů byl předchozí rozsudek zrušen a Priessnitz byl zproštěn obžaloby.22 V žádosti o povolení lázeňského zařízení určenému pouze k očistě těla bylo uvedeno, že lázně budou poskytovat koupele ve studené, vlažné či teplé vodě, jako je tomu také v Opavě i Javorníku. Opavský krajský úřad však s povolením nepospíchal. Bratr žadatele František Priessnitz se rozhodl Vincenze podpořit a na Krajský úřad v Opavě zaslal dopis, který se za udělení povolení přimlouval. Podepsal se v něm jako knížecí biskupský kuriální kněz u Sv. Štěpána ve Vídni. V něm také připomněl dobré vztahy s arcivévodou Antonínem i s jeho osobním lékařem, jenž Priessnitze v jeho úsilí podporoval23. 21. ledna 1831 se konečně Priessnitz dočkal: bylo mu uděleno povolení k provozu lázeňského zařízení k účelům očisty těla pod podmínkou, že bude přijímat jen domácí hosty, nebude podávat žádné léky a provádět chirurgické zákroky, to vše pod dohledem frývaldovských ranhojičů Günthera a Dittricha.24 Priessnitz neváhal a nechal přistavět další dům s osmnácti místnostmi pro hosty, kteří samozřejmě přicházeli i z daleka. Zapsané seznamy pacientů dokládají návštěvnost rozvíjejících se lázní: „v roce 1829 byl počet zapsaných 45, v dalším 54, roku 1831 62 a v roce 1832 se počet téměř zdvojnásobil na 118 hostů.25“ Priessnitz si uvědomoval, že nedodržuje povolení od úřadu, jeho pověst se ale rozšířila a do lázní přijížděli osobnosti z vyšších stavů.

21

Nejvyšší správní zemský úřad v Čechách a na Moravě v letech 1763 –1848 se sídlem v Praze a v Brně. Walde, Philo vom: Vincenz Priessnitz. Sein Leben und sein Wirken. Berlin, W. Möller 1898. s. 12. 23 Walde, Philo vom: Vincenz Priessnitz. Sein Leben und sein Wirken. Berlin, W. Möller 1898. s. 16 – 19. 24 Walde, Philo vom: Vincenz Priessnitz. Sein Leben und sein Wirken. Berlin, W. Möller 1898. s. 19. 25 Kočka, Miloš – Kubík Alois:Vincenz Priessnitz, Světový přírodní léčitel. Štíty, Pavel Ševčík – Veduta 2006. s. 24. 22

17

4. Velký úspěch - vyléčení cholery Do rozvoje schválených lázní zasáhla další hrozba – epidemie cholery. Nemoc pocházející z východu Indie stála na své cestě do Evropy miliony životů. V září 1831 se přiblížila k prusko-slezkým hranicím, zachvátila Brno a Vídeň. Jejími příznaky byly prudké průjmy v rozmezí až tří dnů, pak nemocného

sužovalo

neustálé

zvracení,

dušnost,

křeče,

trýznivou

dehydratací tělo uvnitř žhnulo, přitom na povrchu se jevilo jako ledově studené – následovala apatie zakončená smrtí nemocného. Úmrtnost byla vysoká, jen přibližně polovina nakažených přežila. Lékaři byli bezradní, o jejím léčení se sice objevily desítky knih a článků od lékařů i laiků, ale plošně nepomáhaly. „Zaručené rady“ například doporučovaly přikládání teplého písku v sáčcích či teplých žehliček, tření flanelem, obklady z křenu či pepře, teplý vývar z ječných otrub měl mírnit žízeň a bolest zase opiáty. Velkou roli hrálo brzké započatí pomoci, ještě než byl lidský organismus vyčerpaný. Na přístupových cestách do Javorníku hlídkoval kordon vojska, měl nařízeno střílet po každém, kdo by se pokusil ho obejít a nereagoval na výzvy k zastavení. Lidé tak doufali, že zamezením příchodu cizinců se k nim nemoc nedostane, bohužel marně. V červnu roku 1832 se v kraji objevil první případ a během tří měsíců zemřelo 134 osob. V říjnu téhož roku nemoc dorazila do České Vsi, na pomoc přivolali Priessnitze, ten při léčbě postupoval zcela opačně – studené obklady, mokré tření pokožky, které podpořilo cirkulaci krve, průjmy a zvracení léčil vydatným pitím vody, kterému se ostatní lékaři zarputile bránili. „Z jednadvaceti nemocných, které Priessnitz ošetřoval, nezemřel ani jediný!26“ Místo

26

Kočka, Miloš: Cholera a převratný způsob její léčby V. Priessnitzem. In: Jesenicko, Vlastivědný sborník sv. 5/2004, s. 5 – 11.

18

ocenění jeho práce doputovala na Krajský úřad v Opavě stížnost frývaldovských

dohlížitelů

Güntera

a

Dittricha,

iniciovaná

Dr.

Schnorfeilem, s požadavkem o potrestání Priessnitze a uzavření lázeňského ústavu z důvodu neoprávněného léčení a překračování povolení z roku 1831. Začal se jí zabývat magistrát ve Vidnavě, pak byla předána do Horních Heřmanic, ale ani zde nebyla vyřízena a vrátila se zpět do Opavy. Nikde nechtěli rozhodnout, Priessnitz měl již v této době mocné zastánce. Bylo pouze konstatováno, že Priessnitz za své koupele, omývání a polévání studenou vodou nemá být za co potrestán. V roce 1833 byla vydána o léčiteli první kniha „Priessnitz in Gräfenberg und seine Methode das kalte Wasser gegen verschiedene Krankheiten des Menschlichen

Körpers anzuwenden27“. Sepsal ji

vratislavský lékař Dr. A. H. Kröber po svých návštěvách lázní. Priessnitz mezitím léčil dál. V roce 1834 postavil další dům s devatenácti obytnými místnostmi a větší jídelnu, v tomto roce se zde léčilo 256 hostů28. Za rok vyšel v Lipsku obsáhlý leták nazvaný: „Priessnitz aneb Provolání ke všem vládám německých států o zřizování vodoléčebných ústavů“ od horlivého propagátora této metody gymnaziálního profesora a doktora filosofie Ch. Oertela29. Ten vyvolal u lidí zájem o léčení touto metodou, ti se začali obracet na úřady a vlády s dotazem na osobu úspěšného léčitele. Württemberská vláda podlehla tlaku lidí a rozhodla, že zřídí na svém území vodoléčebný ústav.

27

Česky: Vincenz Priessnitz na Gräfenbergu aneb jeho metoda použití studené vody proti různým nemocem lidského těla. Vydal J. Max u. Comp, Breslau 1833. 28 In: Vincenz Priessnitz (1799 - 1851), Almanach k 200. výročí narození. Město Jeseník, Priessnitzovy léčebné lázně a. s., Okresní úřad Jeseník 1999, s. 12. 29 Oertel, E. F. Ch.: Vinzenz Priessnitz oder Aufruf auf alle Staatsregierungen Deutschlands zur Errichtung der Wasserheilanstalten. 1834.

19

Na Gräfenberg byla vyslána odborná komise, jejímž vedením byl pověřen Ludvík baron von Türkheim30. Komise si prošla zařízení lázní, promlouvala s pacienty, naslouchala metodám léčení, účelům koupelí i pracovního režimu, nakonec si vyslechla i frývaldovské lékaře. Celkem zde pobyla osm dní. Její posudek zněl: „Priessnitz není žádný obyčejný člověk. To musí přiznat i jeho nepřátelé. Není šarlatán, nýbrž muž, který je naplněn nejčistší snahou pomoci kde může a k tomu je nadán znamenitými vlastnostmi. Počet těch, kdo nazývají Priessnitze šarlatánem a zištným, je jen nepatrný. Jsou to místní lékaři a ranhojiči, kteří vedou na něj stížnosti ze závisti a obavy o svůj chléb. Nenáročný, nikdy se nevychloubá, vždy připraven pomoci svým nemocným ve dne i v noci, ale přísný a důsledný ve svém jednání. Priessnitz má vlastnosti, jež v žádném případě nemohou být přičítány rysům šarlatána. Přes nejpečlivější šetření jsem nemohl nalézt jedinou skutečnost, která by mohla prokázat zištné pohnutky. I když jeho ústav může trpět nedostatky, ať uzdravil mnoho nebo málo lidí, ať se nemoci propuštěných po delším nebo kratším odstupu mohou vrátit, vždy zůstává jeho léčebná metoda novým pozoruhodným jevem v oblasti zdravotnictví. Tento pozoruhodný jev a tento nevšední člověk zasluhuje v každém případě plnou pozornost a každý násilný zásah by byl zde na nepravém místě.31“ Komise se také výslovně postavila proti zrušení gräfenbergského ústavu32. Tím byly odstraněny pochybnosti a spory o pokračování lázní byly ukončeny. Krátce poté dostal Priessnitz povolení k provozování lázní bez omezení. V roce 1837 vznikl velký léčebný dům s prostornou tělocvičnou, kde byl živý provoz. K ochraně lázeňských hostů byla zřízena lázeňská policie. 30

Císařský dvorní rada a doktor lékařství. V letech 1817 a 1829 byl rektorem vídeňské univerzity. Kočka, Miloš – Kubík Alois:Vincenz Priessnitz, Světový přírodní léčitel. Štíty, Pavel Ševčík – Veduta 2006. s. 30. 32 Selinger, J. E. M.: Vincenz Priessnitz, Eine Lebenbeschreibung. Wien, C. Gerold u. Sohn 1852. s. 23 – 27. 31

20

5. Zásady léčby, příjímání pacientů Povědomí o Priessnitzovi a jeho léčebných kúrách šířily četné novinové články i časopisy. První česká kniha o něm – „Wodolékař“ od kazatele Jana Šuleka - vyšla v roce 1838, hovoří o studené vodě jako o mocné a působné tekutině, jíž se žádná jiná nevyrovná. I když působí zpočátku na těle chlad, dále šíří v těle jen dobročinné teplo. V úvodu se píše: „V našich časích pověst o léčivé moci studené vody velice rozšířil Vincenz Priessnitz, obecný občan z Gräfenbergu, kterýžto vlastní zkušeností a přemyšlováním veden jsa, znamenitou léčící moc studené vody poznal.“33 Lidé byli ovlivněni myšlenkami doby osvícenství, Rousseauův pokyn k návratu člověka k přírodě dával lidem novou naději na zdravý a šťastný život. Gräfenberg byl považován svým umístěním uprostřed krásné přírody s podhorským klimatem a zvláštní geologickou stavbou jako výjimečné místo, jež v souhrnu blahodárně působí na lidský organismus. Priessnitz byl zastánce názoru, že člověk je obdařen vlastní životní sílou, která má obranné schopnosti, a pokud je podporována správnými léčebnými postupy, zvládne nemoc překonat sama. Oficiální lékařství naopak svými postupy tělo nemocného oslabovalo – pouštění žilou, pijavice, projímadla atd. „Tělo se musí posílit, ne oslabit. Když je náležitě posíleno, nestrpí v sobě žádné škodlivé látky. Vyžene je ven.“34 Člověk nebyl léčen pro svou konkrétní nemoc, Priessnitz se ho snažil komplexně přeladit – jeho životní funkce, činnost orgánů i jeho vůli. Vodoléčba znamenala změnu způsobu života, ale i změnu myšlení – nový životní názor. Jelikož se pacienti se svými potřebami v léčení odlišovali, Priessnitz musel volit u každého i odlišnou

33

Šulek, Jan: Wodolékař, aneb Poučení, kterak čerstvá studená studniční voda proti mnohým těla nemocem lidí i dobytka s prospěchem užívati se může. Trnava, Felix Wachter 1838. 34 Selinger, J. E. M.: Vincenz Priessnitz, Eine Lebenbeschreibung. Wien, C. Gerold u. Sohn 1852. s. 67.

21

léčbu35. A ta vyžadovala čas – někdy týdny, měsíce jindy celé roky. Jeho přírodní prostředky, které těmto zásadám léčby sloužily, však byly universální: voda (vnitřní i vnější použití), vzduch, slunce, pohyb (procházky převážně na boso či v ranní rose) a tělesná práce (práce se dřevem, mlácení obilí, odhazování sněhu aj.). Léčebný režim také předpokládal pravidelné uspořádání denního života, prostou a vydatnou dietní stravu a vyloučení všedních starostí. Tak byl do léčení přiveden řád a jednota. Před přijetím pacienta do lázní prováděl Priessnitz pohovor, kdy si vyslechl běh života, co dotyčného trápí a snažil se pozorovat celkové vzezření člověka i jeho působení. Pro zahájení léčby bylo pro něj důležité zjistit stav životní síly, která se nacházela v nemocném, to totiž bylo rozhodující k přijetí či odmítnutí léčby i jejím případném způsobu. Pacient před nástupem léčby musel projít jakýmsi „vstupním testem“ - vodní zkouškou – brzy ráno byl nemocný přímo z teplé postele zaveden do lázně v teplé vodě, kdy mu v ní byla silně třena pokožka, pak přestoupil do vedlejší vany se studenou vodou a opět vrácen do vody teplé. U ní byl Priessnitz přítomen a pozoroval celkový vzhled i reakci kůže. Pocit svěžesti pacienta spolu s červenáním kůže (zejména na zádech a zápěstí) odkazovala na dostatek životní síly a vysokou úspěšnost uzdravení. Pokud se naopak člověk cítil malátně, vyčerpaně a kůže zůstala bledá, byl Priessnitzem, přestože to bylo pro oba obtížné, odmítnut. Po úspěšné zkoušce dokázal Priessnitz určit hloubku postižení, navrhl procedury a předpokládanou délku uzdravování. Jak se léčba prováděla, a pacientův organismus reagoval, Priessnitz uzpůsoboval jednotlivé procedury stavu nemocného.

35

Selinger, J. E. M.: Vincenz Priessnitz, Eine Lebenbeschreibung. Wien, C. Gerold u. Sohn 1852. s. 56 – 59.

22

Způsob obrody celého člověka vyžadoval silnou vůli, sebekázeň a aktivní svépomoc. Priessnitz to vyjádřil jasně: „Kdo tento charakter nemá, nebo svůj slabý nechce posílit, ten ať se vodoléčbě raději zdaleka vyhne.“36 Kromě nemocných přijížděli na Gräfenberg lidé z vyšších kruhů, kteří zatoužili vyzkoušet si přírodní život, který vylíčil J. J. Rousseau a romantické knihy. Lidé změkčilí životem ve městě v pohodlných domech – baroni, hraběnky, polní maršálkové, radové i lékaři – se zde procházeli po loukách a lesích v lehkém oděvu a popíjeli vodu z pramenů a samozřejmě se účastnili i pracovních terapií – např. řezání dřeva. Lázeňské bydlení nebylo vůbec okázalé, v místnostech byl jen nejnutnější nábytek, to proto, aby se lidé zdržovali spíše venku, v přírodě. Zvětšující počet hostů si vyžádal vyhlášení domácího řádu (1. 7. 1838), který obsahoval závazné předpisy pro hosty – např. pokyny ke svolávání, povinnou večerku, zodpovědnost pánů za své služebnictvo, zákazy braní jakýchkoli léků atp. Místa v lázních byla téměř pořád obsazena, tak přišel velkolepý plán na vybudování velkého léčebného domu, kterým byl pověřen stavitel Schroth z Frývaldova. Stavba již postoupila do druhého patra, bohužel vnitřní stěny neměly dostatečné vyztužení, po pár deštivých dnech v květnu 1838 se vzedmul silný vítr a levá část stavby se zhroutila. Při tomto neštěstí zahynulo pět dělníků a šestnáct jich bylo těžce zraněno, jak je zaznamenáno v matrice zemřelých města Frývaldova. Priessnitz sám byl bezprostředně před zřícením ze stavby odvolán k případu. Podle J. E. Selingera37 Priessnitz finančně podpořil pozůstalé a o zraněné se postaral. Stavební komise, která odhalila špatný kámen a šizení malty, nařídila strhnout zbytek stavby a povolila novou stavbu pouze z cihel. O tu se postarali šumperští stavitelé 36

In: Vincenz Priessnitz (1799 - 1851), Almanach k 200. výročí narození. Město Jeseník, Priessnitzovy léčebné lázně a. s., Okresní úřad Jeseník 1999, s. 14. 37 Selinger, J. E. M.: Vincenz Priessnitz, Eine Lebenbeschreibung. Wien, C. Gerold u. Sohn 1852. s. 148149.

23

bratři Franz a Johann Hampové. Brzy po dostavbě mohutné a pevné budovy léčebného ústavu se pro ni zažil název „Hrad“ a používá se dodnes. Slavnostní otevření se konalo 9. června 1839, tento rok byl také největší lázeňskou sezónou za Priessnitzova života – bylo zaznamenáno 1544 hostů38. Mnozí pacienti dali přednost před tvrdými podmínkami života na Gräfenbergu ubytování v pohodlných, většinou nově postavených domech ve Frývaldově. Z malého městečka se Priessnitzovou zásluhou stalo prosperující a světoznámé město. Jednou byl dokonce na Gräfenberg doručen dopis z Jižní Ameriky, na jehož obálce stálo pouze Mr. Vincenz Priessnitz, Europe.39

38

Kočka, Miloš – Kubík Alois:Vincenz Priessnitz, Světový přírodní léčitel. Štíty, Pavel Ševčík – Veduta 2006. s. 43. 39 In: Vincenz Priessnitz (1799 - 1851), Almanach k 200. výročí narození. Město Jeseník, Priessnitzovy léčebné lázně a. s., Okresní úřad Jeseník 1999, s. 15.

24

6. Priessnitzova vodoléčba Podrobně

rozebral

z moderního

medicínského

pohledu

techniky

jednotlivých procedur tak, jak byly za života Priessnitze na Gräfenbergu prováděny, MUDr. Alois Kubík. Priessnitz rozvinul svůj léčebný systém spojený s účinky studené a teplé vody po zkušenostech, které učinil sám na sobě. Zpočátku se jednalo o omývání, potní kúry (zábaly do vlněných dek), krátké lázně ponoření celého člověka do vody o teplotě, jakou měla v přírodě – do příliš ledové vody přiléval vodu teplejší. Později se přidaly celkové lázně s třením pokožky, studené zábaly, ale i pololázně, brouzdání ve vodě, sedací koupele, lázně končetin, dešťové sprchy, někdy i vnitřní nálevy pro vyčištění střev. Po vodních terapiích následoval doporučený pohyb, který vedl k prokrvení a prohřátí těla pacienta. Pacienti využívali tzv. přírodních sprch, kdy pramenitá voda ve svahu tekla dřevěným žlabem a dopadala na člověka z výšky 1,5 – 3,5 m. Priessnitz se při ordinování určité formy léčení u každého člověka řídil dle svého instinktu a zkušeností. Byl si vědom vztahu pokožky k vnitřním orgánům a celému tělu a při svém léčení se řídil reakcí pokožky na vodu. Voda z pramene byla také často používána vnitřně. Hosté měli za povinnost vypít přes den až 12 sklenic vody. Stejně tak bylo doporučeno ležení u otevřeného okna, procházky v pohodlném oblečení (a především na boso) i práce. Večer se lidé scházeli k hovoru, hudbě či veselým hrám. Hovořit o svých nemocech bylo zakázáno. Společenská atmosféra byla součástí léčebného pobytu.

25

6.1 Jednotlivé procedury40 Od původně jednoduchého přikládání obkladů přešel Priessnitz postupně k rozpracování těchto procedur na odlišné způsoby zábalů, otěrů, lázní atd. A. Obklady Obklady byly dvojího druhu – uklidňující a dráždivé – dle toho, zda chtěl Priessnitz dosáhnout snížení či vystupňování určité tělesné funkce. Uklidňující obklad působil trvalý chlad na určité místo, vodou nasáklý šátek nebo houba se často vyměňovaly. Obklady zůstávaly ničím nezakryté, aby se dosáhlo většího ochlazení díky rychlému odpařování. Těmito obklady se léčili pacienti, kteří se nacházeli v klidovém stavu – chlad snižoval průtok krve a nervovou činnost. Chladivé obklady mírnily bolesti při podvrknutí, zhmoždění, zánětech a nadměrném překrvení. Dráždivý (ohřívající) obklad je dosud užívanou metodou Priessnitzova zábalu. Studenou vodou namočený a následně důkladně vyždímaný lněný šátek byl přikládán na určitou část těla a těsně obmotán suchým lněným šátkem. Používal se například na dolní či horní končetiny. Tento vlhký obklad dráždí pokožku, reakcí na něj je překrvení a způsobení silné tvorby tepla. B. Zábaly Dráždivé zábaly podporovaly činnost pokožky díky kožnímu odpařování. Někdy byly nošeny po několik dní, kdykoli se zábal téměř vysušil, byl znova navlhčen či vyměněn. Měl za úkol nabudit nečinnost a otupělost pokožky. Používal se např. jako bederní zábal – tzv. Neptunův pás – pruh z 40

Kočka, Miloš – Kubík Alois:Vincenz Priessnitz. Světový přírodní léčitel. Štíty, Pavel Ševčík – Veduta 2006. s. 108 – 146.

26

lněné látky (asi 20 – 40cm široký) a tak dlouhý, aby se mohl třikrát omotat okolo beder, byl z jedné třetiny namočen ve studené vodě, vyždímán, těsně přiložen na tělo a ovinut zbytkem suché části pruhu. Každé 2 až 3 hodiny byl zvlhčován. Nemocní ho nosili i několik týdnů až měsíců – i během procházek či ve spánku. Tento systém byl použit i na hrudník, a to díky vlhkému a suchému nátělníku. Křížový zábal (skotský obklad) se skládal z mokrého, suchého a flanelového kusu látky, obmotán byl křížem přes prsa i záda. K podnícení reaktivnosti pokožky byla využívána i vlhká košile, zábaly nohou zase pomocí vlhkých punčoch, na které přišly suché punčochy nebo holínky. Na menší plochy lidského těla patřily oviny hlavy, čela, krku, předloktí a pak také tzv. T-oviny (hemoroidální, menstruační a kapavkové pásy). Suchý potní zábal sestával z ovinutí suchým lněným prostěradlem, na které přišla suchá vlněná deka a na to navíc peřina, hlava byla přitom ovinuta mokrým ručníkem (mokré hadříky mohly být také v tomto zábalu přikládány na různé kožní vyrážky či vředy). Nemocný se měl při tomto zábalu ještě sám třít rukama, aby bylo podpořeno jeho pocení. To se dostavilo zpravidla do hodiny a pak se potní kúra přerušila. Mokrý otěr se ráno používal před chladnou koupelí u těch, kteří se samovolně v lůžku nevypotili. Ti byli kompletně zabaleni do mokrého prostěradla. Po pocení následovala chladná celková lázeň ve velké vaně či chladné omývání. V celkovém vlhkém zábalu (mokré prostěradlo, suchá vlněná houně, peřina) bylo důležité, aby se člověk dostatečně prohřál – mokré prostěradlo muselo být důkladně vyždímané. Po tomto zábalu se měly uklidnit podrážděné orgány, zvýšit vypařování pokožky, došlo k rozpouštění a vstřebávání chorobných látek. Byl určen hlavně těm, kteří dobře nesnášeli

27

pocení a měli různá kožní onemocnění či horečku. Během zábalu měl nemocný na hlavě studený obklad. Vlhký zábal na procházku se skládal z vlhkých spodků a vlhké kazajky bez rukávů, na tom byl suchý flanelový oblek a přes to normální oblečení – byl oblékán na túry pro lidi s lišeji či bolestmi v zádech. U horečnatých stavů se chvíli po odnětí zábalu dostavilo ochlazení, pak byla prováděna pololázeň ve vodě okolo 25° C. Pacientovi v ní byly třeny lázeňskými nohy a podbřišek a vodou z vany poléván zbytek těla, nemocný si také sám masíroval třeba břicho či prsa. Tato lázeň probíhala do té doby, než se dostavila třesavka těla, někdy to celé trvalo i hodinu. Pak byl host důkladně osušen a chvíli se před uložením do lůžka ještě procházel. Pokud se horečka zase zvýšila, procedura se opakovala. Samovolné pocení se omývalo vlažnou vodou. Kromě celkového zábalu člověka bylo možné použít tříčtvrtečních či polovičních zábalů těla. Vlhký zábal od podpaždí až po kyčle byl přikládán na jednu až tři hodiny u chronických onemocnění, u akutních pouze na deset až dvacet minut a pak se obnovoval. Chladné lázně pouze jednotlivých částí těla byly používány, aby se dosáhlo odplavení chorobných látek právě z těchto částí. C. Koupele Průměrná teplota vody, v níž se prováděly celkové koupele, byla pouze 5 – 6 stupňů Celsia. Před vstupem do této lázně bylo doporučeno smočit si touto vodou prsa a obličej, bez této přípravy nebyl vstup Priessnitzem do dřevěné vany dovolen. Při posazení pacienta do vany hladina vody dosahovala jeho brady, on sám se v ní měl aktivně pohybovat, třít se rukama, převážně na těch místech, kde cítil největší chlad. Tato chladná lázeň trvala v rozmezí od půl minuty až do délky deseti minut, v pozdějších letech se prováděla

28

v intervalech do deseti vteřin. Po ní byl pacient důkladně osušen a začal ve svém těle pociťovat osvěžující teplo a povzbuzený krevní oběh. V takto studené vodě často lidé cítili bolest nohou, nutkání na močení či lapali po dechu, každý si ovšem na to musel zvyknout. Při studené pololázni voda dosahovala asi do výše pupíku, horní část těla byla polévána vodou z vědra byla otírána rukama. Pololázně se daly provádět i ve stoje v hlubokých dřevěných vanách. Docházelo při nich k odvádění horkosti – při návalech krve v hlavě, využívány byly při léčení poruch menstruace, pohlavních výtoků, hemoroidech. Kromě sražení horečky byla používána pololázeň, která se naopak využívala k „provokaci horečky“ a měla horečku přivodit. Ve vaně byla odražená (vlažná) voda, do které byla přilévána voda studená a koupel se tak stále ochlazovala. Nemocný byl silně třen a poléván touto vodou do té doby, než se dostavila druhá třesavka – někdy až za dvě hodiny. První třesavka se objevila na začátku lázně smrštěním cév v pokožce, krev tak byla odvedena do nitra těla. Brzy se ale zpět do kůže vrátila a člověkem se rozlil pocit tepla, který přerušila až dostavující se druhá třesavka. Celkové vzrušení těla, které poté nastalo, označoval Priessnitz jako krizovou horečku, samotné měření teploty neprobíhalo. Na uvolnění křečí v podbřišku se užívalo studených sedacích lázní, kdy si nemocný sám třel ponořené části těla, proti návalu krve do hlavy mu byla obmotána hlava mokrým ručníkem. Pak následovala chůze, než došlo k prohřátí těla nebo si šel pacient hned lehnout do postele. Také to byl prostředek pro rychlé usnutí. Dále se prováděly koupele rukou, stehen, bérců (při zánětech kostí, kloubů, šlach) či pouze chodidel. Vlažná voda připadala v úvahu při omrzlinách. Při léčbě revmatických zánětech očí, migréně či nervových bolestí v oblasti hlavy byla vhodná lázeň hlavy a záhlaví, která se používala

29

v boční poloze nebo při položení na zádech pomocí vaničky s výřezem na krk. Ušní lázeň se prováděla pomocí ušní stříkačky a jednalo se o výplach uší, nemocné oči byly ponořovány do speciálních kalíšků a ústní lázeň obstarávalo kloktání vody. D. Sprchování Půlhodinovou chůzí stezkou vzhůru lesem se člověk ocitl u přírodní sprchy. Tu tvořil proud vody, který byl sváděn dřevěným žlabem z potůčku, odkud pak dopadal na pacienta z několikametrové výšky proud vody. Teplota vody v takovémto malém vodopádu dosahovala taktéž pěti až šesti stupňů Celsia. Prsa, žaludeční oblast a hlava však přímým proudem neměly být zasaženy, tato místa si ještě před vstupem pod sprchu nemocný sám omokřil. Ve sprše si pak nechal máčet na střídačku horní a dolní končetin, za dvě až tři minuty pokožka zčervenala a procedura byla ukončena. Stejně tak to probíhalo i v zastřešených sprchách. Doporučována byla například i chůze v jemném dešti bez deštníku. Po sprše byl člověk osušen, oblékl se a kvapným tempem se vracel zpět do lázní za účelem opětného zahřátí organismu. Vhodně zvolená vzdálenost k těmto sprchám v přírodě tak byla součástí léčebného programu. E. Polevy V případě oživení velmi zesláblých nemocných se používaly tzv. polevy, kdy pacient ležel v téměř prázdné vaně a z vědra mu bylo poléváno celé tělo. Částečné polevy byly zaměřeny na určitou část těla – kolena, záda, hlava, krk atp. Často byly polevy součástí pololázní. Později Priessnitz zavedl mírnější formy kúry – otěry stojícího pacienta v mokrém prostěradle. Ten byl od krku po paty zabalen ve lněném

30

prostěradle, které bylo těsně napnuté na těle, podle stavu pacienta se používala různě teplá voda na jeho polévání. Pak byl přes látku intenzivně poplácáván, poklepáván. Toto otírání bylo prováděno intenzivně a rychle. Pak většinou následovala studená pololázeň. Tato procedura měla podnítit nervový systém, prokrvit a prohřát kůži, naopak při horečce se tak odčerpala přebytečná horkost. F. Vzdušené lázně U zánětlivých a horečnatých onemocnění se používala vzdušně-vodní lázeň. Nemocný seděl nebo ležel v místnosti u otevřeného okna, byl zabalen do vlhkého prostěradla, v němž byl otírán a drhnut dlaněmi a zároveň poléván vodou – zejména na hlavě a zahřívajících se částí těla. To se provádělo v trvání do deseti minut. Pokud člověka trápilo svědění pokožky, bylo Priessnitzem doporučováno ulehnutí člověka do postele zabaleného pouze ve vlhkém prostěradlu poblíž otevřeného okna. Tato procedura blahodárně působila na krevní oběh a nervový systém. Vzdušné lázně měly různé formy – po lázni měli samozřejmě jen tělesně zdatnější lidé samovolně na vzduchu osychat a po sprše se osvědčilo štípání dříví alespoň po dobu třiceti minut. Jindy si po koupání ve vodě na sebe brali hosté jen prostěradlo a v něm pobíhali pod širým nebem nebo byli ovíváni lázeňským prostěradlem, než pokožka oschla. U lidí s chronicky oslabenými krčními a hrudními orgány se tyto části omývaly studenou vodou, aby pak samovolně na vzduchu osychaly. Infekční pacienty - například postižené tyfem - ukládal Priessnitz od třetího týdne pod širé nebe na čerstvý vzduch. K odvádění horka při katarech dýchacích orgánů, bolestech hlavy, migrénách a potivých nohou se k procedurám v létě přidávala chůze na boso v přírodě či brouzdání se v rose.

31

F. Sluneční lázně Zejména revmatici byli nabádáni se co nejčastěji vystavovat svlečeni účinkům slunečních paprsků, kdy polehávali převážně na loukách či dřevěných lavičkách poblíž lázeňského domu. G. Pohyb Léčivé účinky vody doprovázel svižný pohyb. Většinou byl po studených lázních využíván k opětovnému zahřátí těla. K léčebnému řádu patřily pochody v rychlém tempu převážně v ranních hodinách. Za svůj cíl měly desítky pramenů, které se v okolí Gräfenbergu nacházely. Oblečení určené pro tyto túry mělo být vzdušené, lehké převážně plátěné. Zakázány byly rukavice, škrobené límce a šněrovačky, na něž byli většinou členové vyšších vrstev zvyklí z domova. K některým pramenům se šlo až pět kilometrů a překonávalo se převýšení v rozmezí tři sta až čtyři sta metrů. Na těchto procházkách se popíjela pouze místní pramenitá voda, pacienti u sebe nosili buvolí rohy, které sloužili jako nádobky k pití. Ten, komu zdravotní problémy nedovolovaly chůzi, byl posazen na povoz a byl vystaven otřesům jízdy po kamenitých cestách. V zasněžených měsících se nemocní zahřívali před svými kůrami a také po ní odhazováním sněhu a ve volných chvílích sáňkovali. Méně pohybliví pacienti řezali pilou a štípali dříví, a to dokonce i ve světnici. Za velmi nepříznivého počasí se pohybové aktivity provozovaly v jídelně léčebného ústavu. Jako prostředek proti zácpě doporučoval léčitel zejména pohyb, jako bylo štípání dříví, odbíjení míče, túry do hor a masírování podbřišku, které pacienta sám naučil.

32

6.2 Krize Součástí léčby se bylo dosažení krizového stavu u nemocných či zvýšení jejich tělesné teploty, zpravidla však docházelo k vyrážkám na kůži – objevovaly se potničky, což byla reakce kůže na dlouhodobé přikládání vlhkých látek, občas docházelo i k tvorbě kožních vředů. Člověku se přitížilo se všemi neblahými příznaky jeho nemoci, choroba jako by vystoupila z nitra těla a zrcadlila se na kůži. S touto reakcí organismu ovšem Priessnitz při své léčbě počítal a byla pro něj důkazem úspěšného průběhu léčby - člověk se svou nemocí dostoupil k pomyslnému dnu a nyní může začít uzdravující fáze. Pokud chtěl Priessnitz posílit nemocného k tomu, aby sám mohl bojovat s nemocí, byly tyto „léčebné krize“41 ukazatelem toho, že se tak děje. Priessnitzovo mistrovství spočíval v tom, že tyto prospěšné krize dokázal odlišit od příznaků slábnutí dostatečně neposíleného těla. Krize se ovšem projevovala i jinak než vyrážkou na kůži, patřilo k ní i zvracení, průjmy, prudké pocení, zvýšená tvorba slin, hnisání z nosu, úst, uší a očí, močopudnost. Souhrnně procházelo tělo celkovou nervozitu, bylo ochromeno bolestmi, zvlášť na místech, kde se původně projevovalo onemocnění. Dostavilo se podráždění nervového systému i smyslových orgánů. Člověk mohl pociťovat malátnost, pocit zchvácenosti, depresivní náladu a sklíčenost. Přesto se krize v těchto podobách nemusely vždy dostavit a někdy tělo pocítilo jen šetrné projevy krize. U pacientů s dnou se často dostavili bolesti hlavy se zduřením obličejových svalů, na kůži a hlavě se tvořily puchýře někdy až k celkovému znetvoření, i tyto projevy zmizely během vytrvání v léčbě. Klasičtí lékaři však při těchto projevech u svých

41

Kočka, Miloš – Kubík Alois:Vincenz Priessnitz. Světový přírodní léčitel. Štíty, Pavel Ševčík – Veduta 2006. s. 133.

33

pacientů přerušili léčbu, Priessnitz naopak regulováním intenzity léčby, tímto obdobím pacienta přivedl k celkovému uzdravení. Toto své přesvědčení o žádoucnosti krize se snažil přenést i na pacienta. Už i při jeho výběru k přijetí do léčení se snažil odhadnout, zda dotyčný má na to, aby tyto léčebné krize zvládl. Ty, které takto nevyhodnotil, odmítnul. Nebylo snadné léčit se studenou vodou, nebylo to příjemné ani kratochvilné, právě naopak. Lidé v této těžké zkoušce často propadali zoufalství, někteří léčbu přerušili, například ruský spisovatel Nikolaj Vasiljevič Gogol se tu léčil dvakrát, ale tuhý režim i jednoduchou stravu nesnesl, tak léčebný pobyt nedokončil a vždy rychle odjel. Přesto složil poklonu Priessnitzovi, když o něm prohlásil: „Tento muž vládne vodou jako Napoleon vojáky.“42

6.3 Léčebný den na Gräfenbergu43 Pacienta v léčebných lázních čekalo okolo čtvrté hodiny ranní pocení v suchém zábalu. Pití se podávalo, až když se dostavilo pocení, v opačném případě by se mu bránilo. Pak navštívil celkovou studenou lázeň. Poté se podávala lehká snídaně – tmavý chléb s čerstvým máslem a studené nesvařené kravské mléko (vařené mléko způsobovalo zahleňování těla, proto je Priessnitz nedoporučoval). Chléb se pekl přímo v domě Priessnitze, připravoval se z hrubě umleté ječné nebo žitné mouky. Tento celozrnný chléb se cenil kvůli příznivým účinkům v případech zácpy a bolestech podbřišku. Káva, čaj, pivo či likéry nebyly v lázeňském domě povoleny, místo mléka si člověk mohl zvolit ještě podmáslí. Po snídani se hosté věnovali zábavě či procházkám. Potom je čekal výstup k lesním sprchám, 42

N. V. Gogol v dopise příteli Danilovskému 1843. In: Vincenz Priessnitz (1799 - 1851), Almanach k 200. výročí narození. Město Jeseník, Priessnitzovy léčebné lázně a. s., Okresní úřad Jeseník 1999, s. 110. 43 Brauchle, A: Die Geschichte der Naturheilkunde in Lebensbildern. Stuttgart, Reclam Verlag 1951.

34

kde se omývali studenou vodou, při zmírnění léčebné kúry byly sprchy nahrazeny studenou sedací lázní. Společný oběd se podával přesně ve dvanáct hodin, byl sestavován v co největších proměnách – masové vývary, pečené nebo vařené maso (nasolené či uzené maso, slaní sledi, sardinky či kaviár nebyly k mání) – hovězí, vepřové, beraní, telecí, zvěřina, husy, kachny a slepice. Priessnitz byl odpůrcem horkých jídel a nápojů, vše se servírovalo vlažné. Solilo se poskrovnu a dochucovalo se pouze místním kořením a bylinkami. Zelenina byla ovšem v horské oblasti Jeseníků hůře dostupná. Pravidelně se na stůl dostávaly lehké moučníky a občas ovoce. Následovaly procházky na čerstvém vzduchu, odpolední spánek nebyl doporučován. Za nepříznivého počasí se v léčebném sále prováděl tělocvik nebo volná zábava i společné zpěvy. Okolo 15:30 byla na pořádku dne pocení a následně chladná či studená lázeň. V sedm hodin večer byla večeře, k níž byly stejné potraviny jako na snídani, občas brambory vařené ve slupce a studená pečeně. Často zde byly pořádány koncerty i taneční zábavy. Doporučená večerka byla stanovena na devátou hodinu večerní. Pokud měl nemocný vysokou horečku, pil pouze kyselé mléko. V závislosti na druhu nemoci se doporučovala i hladovka, při nechutenství se zase podávala polévka. Pacienti byli nabádáni k popíjení velkého množství vody. V době, kdy Priessnitzova dcera Sofie odcházela z rodného domu za svým nastávajícím manželem, vyprosila si na otci několik zásad a rad ohledně vodoléčby. Ten to sice ze začátku odmítal s tím, že ke každému nemocnému je potřeba přistupovat individuálně, nakonec svolil a základní myšlenky dceři nadiktoval – patřilo mezi ně třináct obecných pravidel chování při gräfenbergské kúře: 1) „Spát v chladném prostředí a při otevřeném okně a pokaždé mít tolik čerstvého vzduchu, aby se člověk nikdy nezapotil.

35

2) Po povstání z postele se okoupat, otřít nebo omýt a vypít několik sklenic vody. 3) Po osušení provést vzdušnou lázeň a při tom se intenzivně pohybovat, pak se projít nebo pracovat, až se ruce a nohy zahřejí. 4) Studená snídaně a studená večeře. 5) Hodně se procházet a pracovat venku pod širým nebem v přírodě. 6) Nejíst žádnou teplou polévku. 7) Když se člověk prostřednictvím práce nebo jinak poněkud unaví, dostane závrať nebo má strach, pak si má omýt obličej a nohy třít ve studené nožní lázni tak dlouho, až se celý zahřeje a i po velkém vyčerpání nic nejíst. 8) Při zkaženém žaludku se musí pít hodně vody, přiložit si tenký obklad (zábal) na břicho, hodně se zdržovat v chladném prostředí a mírně se pohybovat. 9) Za těchto okolností musí být teplota v pokoji maximálně 10 st. R. 10) Ráno časně vstávat a večer časně jít spát. 11) Požívat prostá jídla a málo nebo vůbec žádné sladkosti. 12) Dle možnosti se vyhýbat všem rozpalujícím nápojům. 13) V příbytku se teple neoblékat. Chodit bez punčoch, s výjimkou cestování, kdy člověk nemá žádný pohyb.“44

44

Kočka, Miloš – Kubík Alois: Vincenz Priessnitz, Světový přírodní léčitel. Štíty, Pavel Ševčík – Veduta 2006. s. 84.

36

7. Osobnost Vincenze Priessnitze Je jednoznačné, že Vincenz Priessnitz byl velmi silná osobnost s mimořádnými schopnostmi. O povaze, vlastnostech a charakteru Priessnitze jde uvést, že měl především mimořádný pozorovací talent, dobrou paměť, dovednost sledovaný podnět využít k léčbě, vhled do člověka a intuici, kterou se po celý život řídil. Druzí lidé na něm spatřovali a oceňovali jeho skromnost, jednoduchost, obětavost, uzavřenost, střídmost, klid, věcnost, neústupnost, důslednost, věcné rozhodování, pochopení jádra věci. Jeho pracovní den měl téměř 24 hodin, svým pacientům byl pořád k dispozici, často byl v noci přivolán k případům zhoršení či slabosti stavu člověka. Podle rodinného zvyku vstával každý den ve čtyři hodiny ráno (v zimě v pět) a po krátké koupeli šel na kontrolu ke svým lázeňským, kteří mu sdělovali, jak se stavy pacientů v noci změnily. Rozdal pokyny, zkontroloval práce a často při samotných procedurách pomáhal. Pak následovaly rozhovory s lidmi, kteří měli zájem o léčení u Priessnitze. Snídal společně s celou rodinou s hosty lázní, jež měli za sebou ranní zábaly a koupele. Od desíti hodin ordinoval v hostinci U Koruny ve městě Frývaldově. Na oběd byl zpět na Gräfenbergu, kdy konverzoval s nemocnými a zodpovídal jejich otázky. Celé odpoledne se věnoval jednotlivým případům a vypomáhal u léčebných procedur. Taktéž s pomocí vyřizoval korespondenci – nechával si číst došlé dopisy a diktoval odpovědi. Uchazeči o léčebnou kúru zasílali své zapsané vylíčení zdravotních potíží, podle něhož předběžně určoval vyhlídky na vyléčení. Ze zásady nepřijímal nemocné rakovinou a epileptiky.45 Po společné večeři byl rád obklopen stálými návštěvníky lázní, kdy rád naslouchal rozhovorům o tom, co je

45

Kočka, Miloš – Kubík Alois:Vincenz Priessnitz, Světový přírodní léčitel. Štíty, Pavel Ševčík – Veduta 2006. s. 49.

37

nového, nebo předčítání z novin. „Učinil-li Priessnitz připomínku, byla krátká a trefná. Ukazoval se jako člověk s hlubokou znalostí lidské povahy, s překvapujícím pozorovacím talentem, s rozhodným sklonem k ironii.“46 Manželka Sofie se starala o stravování hostů, a tak veškeré pracovní nasazení obou manželů v lázeňském ústavu ovlivňovalo jejich rodinný život. Pouze o nedělích a svátcích měli čas převážně pro sebe. Výchova a starost o děti vyžadovala čas, který ani jeden z rodičů neměl. Roku 1830 se narodila Sofie, poté syn František, jenž k velkému smutku Priessnitze do roka umřel, pak následovaly již jen dcery Terezie (1833), Marie (1835), Anna (1836), Antonie (1837), Karolina (1840) a Albertina (1841). Proto se Priessnitz rozhodl v roce 1841 zakoupit v Javorníku velký dům se zahradou a své dcery, které dosáhly svých dvou let, sem umístil k vychovatelce Rosalii Kaltfeldové. Ta se výborně osvědčila a zůstala u rodiny až do své smrti (1887). U Priessnitze se spolu s léčitelskými vlohami projevily i vlastnosti dobrého, úspěšného sedláka a hospodáře. Stejně jako se rád účastnil léčebných procedur a sledoval, jak se nemocným ulevuje, tak i rád vyjížděl s povozem na pole. I když se ho pacienti snažili nárokovat jen pro jejich léčení, on sám na to odpovídal: „…kdybych snad jednou přestal s léčením pomocí vody, nebudu ničím jiným než sedlákem.“47 Svůj hospodářský um předvedl už tím, že vybudoval léčebné lázně vlastně z ničeho a podařilo se mu dosáhnout velkého majetku. Zpočátku zřizoval stavby, aby získal místo pro léčení nemocných. Zde mu tvořily zdroje příjmů drobné dary a pomoc převážně od vděčných vyléčených. Od roku 1826, po návštěvě Vídně, se na Gräfenberg začala sjíždět nadmíru zajištěná smetánka lidí – přestože byly 46

Kočka, Miloš – Kubík Alois:Vincenz Priessnitz, Světový přírodní léčitel. Štíty, Pavel Ševčík – Veduta 2006. s. 50. 47 Selinger, J. E. M.: Vincenz Priessnitz, Eine Lebenbeschreibung. C. Gerold u. Sohn, Wien 1852. s. 145 – 146.

38

platby dobrovolné (Priessnitz do doby povolení lázeňské léčby peníze pobírat nesměl), dostal většinou zaplaceno více, než by si býval řekl48. Hostům bylo kromě dobrovolného příplatku za léčení účtováno za bydlení, stravu a doplňkové služby (zábava, služebnictvo aj.) V období 1841 – 1847 nakoupil několik nemovitostí – převážně zemědělských statků v okolí. Největší investicí byl nákup spojených panství Kohout – Bílý Potok za 72 tisíc zlatých konvenční měny.49 Toto hospodářství se nakonec podepsalo i na zhoršení zdravotního stavu Priessnitze. Několikaletý spor o zrušení léna na několika lánech zakoupené půdy byl pro něj vyčerpávající, navíc neměl štěstí na spolehlivé správce, které musel často vyměňovat. Přesto se tento statek snažil modernizovat, rozhodl se zde dokonce postavit první parní mlýn ve Slezsku, nakonec z toho sešlo, možná i kvůli prudkým protestům mlynářů z biskupských panství. Za účelem výchovy svých dětí zakoupil také rozsáhlý objekt č. p. 42 v Javorníku. A věnoval se také finančním investicím – půjčoval peníze na úrok a vkládání peněz do cenných papírů. Jeho jednání bylo důsledně promyšlené a právně zajištěné. Nabytý majetek byl v budoucnu převážně použit jako věno při provdávání dcer. Tak by se dalo říci, že peníze nebyly pro Priessnitze cílem, spíše mu usnadnily provedení jeho plánů a pomohly zabezpečit rodinu. Přesto panovala otázka mezi lidmi, zda se snaží využít svého umu k získání bohatství. Ve většině literatury je ale uváděn jako nezištný člověk. Jeho štědrost se projevila např. během hladových let 1846 – 1848, kdy poslal chudé lidi na sběr šišek a na oplátku jim poskytl jídlo či drobné peníze. Podle svědectví lázeňských se podělil o jídlo se třemi sty

48

Walde, Philo vom: Vincenz Priessnitz. Sein Leben und sein Wirken. Berlin, W. Möller 1898. s. 24. Kočka, Miloš – Kubík Alois:Vincenz Priessnitz, Světový přírodní léčitel. Štíty, Pavel Ševčík – Veduta, 2006. s. 54. 49

39

potřebnými za den50. Také častokrát lidem bez prostředků, kteří se zde uzdravili, opatřil peníze na cestu zpět domů. Pokud léčba neměla kýžené výsledky, honoráře odmítal.

50

Selinger, J. E. M.: Vincenz Priessnitz, Eine Lebenbeschreibung. C. Gerold u. Sohn, Wien 1852. s. 140 – 141.

40

8. Priessnitzovi napodobitelé a konkurenti - Weiss a Schroth Všichni nemocní nezvládali tuhý režim v lázních u Priessnitze. Nejprve se nevyléčení vraceli domů, později jim svitla nová naděje. S dorazivší popularitou vodoléčby na Gräfenbergu začali v kraji působit dva noví vodoléčitelé - Josef Weiss a Johann Schroth. První zmiňovaný se narodil 5. července 1795 v Širokém Brodu v rodině podkováře. Přestože měl pokračovat v otcově profesi, ten nakonec svolil ke studiu ve Vídni na veterinárním učilišti, učitelem mu byl Dr. Johann Emanuel Veith (1787 - 1876), průkopník moderního veterinářství. V roce 1821 zakoupil dům na náměstí ve Frývaldově, zpočátku byl registrován jako kovář, ale brzy se začal věnovat profesi zvěrolékaře. Nikdy se nevzdával svého snu o medicíně a začal sledovat Priessnitzovy léčebné aktivity a záhy se jí také začal věnovat. „Weiss sám uvádí, že navázal s Priessnitzem přátelské i pracovní styky, dohodli se dokonce na tom, že Josef Weiss založí ve Frývaldově vlastní vodoléčebný ústav Priessnitzova typu.“

51

Počátek tohoto ústavu se datuje na 1. srpen 1836, ležel na pravém

břehu řeky Bělé za silnicí na Českou ves. Tvořily ho dvě budovy, jedna na ubytování hostů, ve druhé byla jídelna a společenská místnost, v jejich blízkosti stály tři menší dřevěné domky, kde se nacházely vany a byly zde k dispozici i „prudké“ sprchy a tzv. dešťové koupele. V pouhé vzdálenosti 500 metrů ve směru na kopec Zlatý chlum se nacházela tzv. „Bohatýrská sprcha“ (lesní sprcha), zde z výše skoro šesti metrů dopadal na člověka proud pramenité vody. Sedací koupele a koupele nohou byly prováděny přímo v řece namísto van. I Weissův ústav v roce 1837 začalo zajímat Zemské gubernium v Brně, Krajský úřad mu odpověděl, že tento ústav je od 51

Tinzová, Bohumila: Hydropat Weiss a jeho synové. Vlastivědné muzeum Jesenicka, Jeseník 2004. s. 3.

41

2. 6. 1837 úředně přihlášený, podléhá dozoru krajského lékaře a jedná se o zmenšenou nápodobu ústavu Priessnitze. Weiss zpočátku převzal principy jeho vodoléčby, které postupně upravoval dle svých zkušeností. Odklonil se od vyvolávání „krizí“ (těžkých kožních reakcí na zapařovací zábaly), ale stejně jako na Gräfenbergu se zde dodržovala dietní strava, strohé vybavení ubytovacích místností, pevné stanovení doby stravování, zákaz podávání medikamentů a snaha o společenské shromažďování lidí. Josef Weiss začal o své práci publikovat různé články a roku 1837 vydal ve Vratislavi knihu: „Nejnovější zkušenosti a uzdravování v oblasti vodoléčby, shromážděné a seřazené Jos. Weissem, ředitelem nového lázeňského ústavu studené vody ve Frývaldově v rakouském Slezsku… Lidová lékařská kniha.“ Díky ní se mu dostalo vážnosti a popularity. Přesto Priessnitzovi konkurovat nemohl – ročně se u něj léčilo maximálně něco okolo 200 nemocných. Z Anglie k němu

dorazila

v roce

1842

nabídka

na

vybudování

a

vedení

vodoléčebného ústavu a on ji přijal. Založil v Anglii dva vodoléčebné ústavy: ve Standstead Bury a v Sudbrook Park. Sychravé anglické počasí mu ale nesvědčilo a v roce 1845 se vrátil do Frývaldova, přesto zde již vodoléčebný ústav neobnovil. Zemřel po delší hořečnaté nemoci roku 1847. Za zmínku stojí i jeho dva synové – dvojčata Adolf Gustav (1837 – 1894) a Edmund (1837 – 1917). Adolf Gustav se stal profesorem botaniky na univerzitě ve Vídni, poté mu bylo nabídnuto místo na pražské universitě, kde založil Institut pro fyziologii rostlin. Druhý z bratrů Edmund Weiss také studoval na vídeňské univerzitě, kde se především věnoval astronomii. Byl zde ještě před dokončením studií jmenován asistentem císařsko-královské hvězdárny ve Vídni. Získal hodnost profesora astronomie a roku 1872 byl vyznamenán rytířským křížem Řádu Františka Josefa.

52

Byl také jmenován

52

Tinzová, Bohumila: Hydropat Weiss a jeho synové. Vlastivědné muzeum Jesenicka, Jeseník 2004. s. 15.

42

ředitelem vídeňské hvězdárny. Podnikal časté praktické pozorování v mnoha zemích. Mezi další pocty patří členství v Akademii věd ve Vídni, čestný doktorát univerzity v Dublinu a jmenování Františkem Josefem I. císařským dvorním radou. V české historiografii je známější i díky faktu, že byl jako promotor účasten promoce T. G. Masaryka 10. března 1876. Johann Schroth se narodil jako syn sedláka Melichara Schrotha 11. února 1798 v České Vsi. Jako sedmiletému chlapci mu otec zemřel a jeho matka se provdala se za Ignáce Grögera, jenž byl sedlákem, a spolu s dětmi se přestěhovala do Lipové. Jako chlapec navštěvoval triviální školu ve Frývaldově společně s Priessnitzem, později se neúspěšně ucházel o jeho sestru. Od mládí se zapojoval do prací v hospodářství a utvořil si vztah ke koním. Gröger si svého nevlastního syna Johanna velmi oblíbil a ustanovil ho proto dědicem svého lipovského majetku, přestože měl vlastního syna z prvního manželství, ten však stále stonal a k vedení hospodářství se nehodil. Velice brzy si Johann v okolí získal pověst zručného ošetřovatele zraněných a nemocných zvířat. Ale i on musel na vojnu, byl odveden ke kyrysníkům53, po roce si ho z vojny otec vyžádal s tím, že sám na hospodaření nestačí, a tak se Johann vrací na statek, kde po zkušenostech z vojny začíná ošetřovat zlomeniny a vykloubené končetiny lidí. Stejně jako Priessnitz uznával teorii, že za nemoc v těle jsou zodpovědné škodlivé látky, jež je třeba dostat ven. Na to, jak to udělat, ovšem měli oba odlišný názor. Od zvířat Schroth vypozoroval, že pokud jsou nemocná, málo pijí i jedí. Souhlasil s tím, že zplodiny se z těla mohou dostat pocením, ale nesouhlasil se studenou koupelí, která pocení zastaví. Vytýkal Priessnitzovi, že při svých léčbách příliš upírá pozornost na kůži člověka, on sám věřil tomu, že důležitějším orgánem pro zneškodnění nevhodných látek v těle je celé zažívací ústrojí, které nesmí být zatěžováno přemírou jídla a tekutin. A tak po čase vyvinul 53

Kyrysník, někdy také kyrysar, byl příslušník těžkého jezdectva.

43

Schroth vlastní léčebnou metodu. Pacient nejprve absolvoval jakousi předkúru, kdy byl jeho organismus přivyknut dietnímu režimu - k snídani a večeři pouze suché žemle, v poledne polévka z ovsa a dušené hovězí s bramborem. Pak byla zahájena hlavní kúra, nemocný byl obmotán až do tří málo vyždímaných prostěradel, která byla namáčena ve studené vodě, zabalen do vlněné deky a navrch přikryt peřinou. Pocení trvalo výrazně delší dobu často šest až osm hodin. Poté bylo jeho tělo otřeno do sucha ručníky. Pacient mohl pojídat pouze suché žemle, žádný přísun tekutin pouze vyplachování úst vlažnou vodou. Touto procedurou měl být podrážděn žaludek, který do sebe absorboval škodliviny z těla a pak je mohl jednoduše vyloučit. Po několika dnech této léčby člověk ztratil chuť k jídlu a přestal pociťovat žízeň, člověka se chopil jakýsi vnitřní neklid, začaly se objevovat bolesti končetin a dostavily se poruchy spánku. To vše bylo způsobeno nahromaděním látek, které nemoc vyvolaly, v žaludku a střevech. Schroth toto považoval za dobré znamení, podle něj to byly známky budoucího uzdravení. Po skončení hlavní kůry se opakoval stejný režim jako při předkúře. Takto například uzdravil jednu mladou dívku ze Šumperka, která nemohla chodit kvůli silně zanícené a oteklé noze, díky zábalům a dietnímu režimu byla do dvou měsíců zcela uzdravena. Tato a podobné zprávy se roznesly mezi lidi a do Lipové se začali sjíždět další pacienti. V roce 1838 se zde léčilo sedmnáct lidí, v dalším roce už devadesát dva54. Přestože mu zpočátku frývaldovský magistrát zakázal nedovolené léčení, po návštěvě odborné lékařské komise mu bylo povolení vydáno. Léčba – stejně jako u Priessnitze – vyžadovala od pacientů značnou vůli a sebezapření. Po zkušenostech s vyčerpanými pacienty v průběhu léčebných procedur, začal

54

Kočka, Miloš – Kubík Alois:Vincenz Priessnitz, Světový přírodní léčitel. Štíty, Pavel Ševčík – Veduta, 2006. s. 68.

44

k pití podávat víno. Přestože byli sami sobě Schroth a Priessnitz konkurenty, proti sobě zjevně neútočili. Oba měli svou pravdu a jejich léčebné postupy se vylučovaly. Proto když někteří pacienti chtěli přejít z Lipové na Gräfenberg, Priessnitz je odmítal s tím, že jsou pro jeho léčbu příliš zesláblí hladem a žízní. Po úmrtí Johanna Schrotha převzal vedení lázní Lipová jeho syn Emmanuel Schroth (1832 – 1890), který zavedl „léčebný regulativ“, podle něhož rozdělil dny na dny suché (pondělí, středa, pátek), dny malé pitné (úterý, sobota) a velké pitné (čtvrtek, neděle)55 a zmírnil některé příliš drastické léčebné procesy. V r. 1889 se zde léčilo bezmála už osm set hostů. Lázně Lipová fungují dodnes.

55

Kočka, Miloš – Kubík Alois:Vincenz Priessnitz, Světový přírodní léčitel. Štíty, Pavel Ševčík – Veduta 2006. s. 69.

45

9. Vodoléčebné ústavy po vzoru Priessnitze Ohlasy Priessnitzových léčebných ústavů se dostávaly i do cizích zemí a lidé chtěli mít možnost se těmito metodami léčit i ve svých zemích. Vlády německých států (Württembersko, Bavorsko) uposlechly výzev svých poddaných a měly v plánu zřízení vodoléčebných ústavů. Bavorská vláda v letech 1837 – 1839 vyslala na Gräfenberg několik svých lékařů, aby zde studovali Priessnitzovu vodoléčbu. Ti později ve svých krajích založili vodoléčebné ústavy po Priessnitzově vzoru. V Prusku bylo povolováno zřizovat a vést vodoléčebné ústavy i osobám bez lékařské kvalifikace. V meklenburském velkovévodství – stejně jako v nassauském – byly postupně založeny tři vodoléčebné ústavy. Kromě toho byly zřizovány vodoléčebné ústavy z iniciativy samotných lékařů, kteří se mohli s touto metodou seznámit přímo u Priessnitze, jak v šesté kapitole uvádí v knize Vincenz Priessnitz. Světový přírodní léčitel Miloš Kočka. Jedním z prvních byl ústav v Kaltleutgebenu u Vídně pod vedením Dr. med. Johanna Emmela. Zde se nacházely dvě velké vany, které napájela voda přímo ze skály a také dvě přírodní sprchy. První vodoléčebný ústav v Čechách byl založen v roce 1939 v Potočené (dnes Desná v Jizerských horách). Jeho zakladatelem byl Josef Schindler, který se při svém studijním pobytu na Gräfenbergu nadchl pro Priessnitzovy postupy. Počet pacientů se zde pohyboval mezi 50 – 60 pacienty za rok. Po smrti Priessnitze nastoupil do vedení jeho lázní a úspěšně pokračoval v jeho práci, tímto bohužel vybudované lázně v Potočné zanikají56. Další léčebný ústav, kde se lidé dočkali vodoléčby, vybudoval v roce 1841 vojenský lékař Dr. Johann Mayer. Tyto Lázně Jeleč se nacházely 56

Schreiberovi, A. a F. – Mazura, V.: Josef Schindler, zastánce priessnitzovské vodoléčby. Jeseník,VMJ 2000.

46

v Českém středohoří pod horou Sedlo, měly velký léčebný i obytný dům – v přízemí se nacházelo dvanáct van, v patře patnáct pokojů a další místnosti se

skrývaly

v podkroví.

Později

se

rozrostly

na

čtyři

budovy

s pětasedmdesáti místnostmi. Léčily se zde nervové, trávící nemoci, revma, dna, ischias a průměrně sem zavítalo až sto šedesát hostů ročně – většinou z Anglie, Holandska a Saska. Lékař Antonín Šlechta založil roku 1841 Lázně Sedmihorky u Turnova. Byly navštěvovány hosty z vyšších společenských a uměleckých kruhů – například se zde léčili spisovatelka Eliška Krásnohorská a Jan Neruda. Lázně tvořilo sedm lázeňských budov a jeho přísný domácí řád se podobal tomu z Gräfenbergu. V roce 1842 zřídil na Novém Městě v Praze MUDr. Karel Slavoj Amerling vzorovou školu zvanou Budeč, díky níž se chystal uskutečnit svůj celoživotní záměr - zlepšit a zpřístupnit vzdělání všem. „Pozoruhodné bylo, že v jedné části jeho programu se uplatnila metoda vodoléčby, jejíž úspěchy se staly vývěsním štítem celé Budče.“57 Tu zde zavedl mladý lékař Jan Spott, který se inspiroval u Priessnitzova současníka Johanna Schrotha. Existence ústavu však neměla dlouhého trvání (1842 – 1843), přesto poukazovala na tehdejší trend zakládání vodoléčebných ústavů. První vodoléčebný ústav na území Slovenska vznikl zásluhou Dr. med. Antona Horváta v Bardejově roku 1838. Dnes jsou v tomto místě Bardejovské kúpele, které se soustředí na léčbu zažívacího traktu, dýchacích cest a neuróz. Využívají se zde prameny minerálních vod. Další dva ústavy se otevřely veřejnosti v podtatranské osadě v dnešním Starém Smokovci a pod Čiernou horou na Spiši (dnešní Nálepkov), činnost druhého ústavu ukončil revoluční rok 1848.

57

Fišer, Zdeněk: Vodoléčba, Amerlingova Budeč a MUDr. Jan Spott. In: Jesenicko, Vlastivědný sborník sv. 11/2010. Jeseník, Vlastivědné muzeum Jesenicka 2010. s. 43.

47

Roku 1840 navštívil Dr. Eudore Baldou z Montpellier léčebné ústavy v Německu a koncem roku zamířil i na Gräfenberg a o rok později založil nedaleko Paříže první vodoléčebný ústav ve Francii, který byl postaven na Priessnitzově léčebné metodě. V roce 1842 byl založen další ústav v Pontà- Mousson v Lotrinsku lékařem bez diplomu Benoitem Geoffroyem, který měl však za sebou dvacetiletou praxi a navíc osobní zkušenost s Priessnitzovými postupy léčby. V témže roce byl za Priessnitzem vyslán vojenský chirurg a učitel fakultní nemocnice ve Štrasburku Henri Scoutetten, který měl studovat jeho léčebné metody. Po svém návratu zpět podal o návštěvě zprávu, ve které se pozastavuje nad přísností režimu, který vládne na Gräfenbergu. Další vodoléčebný ústav byl zprovozněn v SaintSeine l’Abbaye, ten si časem vysloužil přezdívku „francouzský Gräfenberg“ díky ideálním podmínkám pro vodoléčbu – studená pramenitá voda, čistý vzduch a vhodná krajina k procházkám. V Anglii byly zřízeny - kromě vodoléčebných ústavů Standstead Bury a Sudbrook Parku, jež vedl Josef Weiss – další tři ústavy provozující vodoléčbu: „Gräfenberg House“ v Malvern vedený Dr. Jamesem Wilsonem, který se léčil u Priessnitze na vyčerpání organismu z přepracování, druhým byl ve stejném místě ústav „Tudor House“ i „Holyrood House“ určený ženám a poslední založil Ben Rhydding poblíž Otley v údolí Wharfe. Léčili se zde významní lidé – např. spisovatel a básník lord Alfred Tennyson, Charles Darwin a historik a filosof Thomas Carlyle aj. Přesto vodoléčba narazila na odmítnutí oficiální anglickou medicínou jako nevědecká metoda. A tak po smrti zakladatelů vodoléčebných ústavů zájem o léčení vodoléčbou upadal.

48

10. Uznání, pocty, pomníky Svými výsledky si Priessnitz získával obdiv lidí, jednak mezi prostými lidmi, které ochotně léčil, i vznešenými hosty, kteří sem do lázní zamířili, tak i mezi těmi, kteří se rozhodli vydávat o něm a jeho léčbě knihy. Těch je nakonec okolo čtyř set v několika různých jazycích, většina z nich je uložena ve Vlastivědném muzeu Jesenicka. Dalším zvyšováním kréda svého jména dosáhl Priessnitz díky návštěvám významných osobností ve svých lázních. Mezi ně patří například spisovatel, dramatik a pozdější ředitel Dvorního divadla ve Vídni Heinrich Laube, který sem přišel s onemocněním jater. Dalším z nich byl uherský baron Miklos Wesselényi, kterému kvůli jeho oční chorobě hrozilo oslepnutí. Mnichovský sochař a profesor Akademie umění Ludwig Schwanthaler58, který navštívil v gräfenbergské lázně roku 1839, byl poté požádán o vytvoření pomníku na počest léčitele. Lázně navštívil dále ředitel Akademie umění v Kodani a tvůrce soch dánských králů Herman Wilhelm Bissen. Proslulý a připomínaný pobyt ruského spisovatele a dramatika Nikolaje Visiljeviče Gogola je důkazem popularity, kterou Priessnitz ve světě v té době měl. Gogol pobýval v lázních dvakrát v letech 1845 a 1846, ovšem na úplné vyléčení byly tyto krátké pobyty nepostačující. Svůj pobyt zde vylíčil v četné korespondenci, kde nešetřil chválou na Priessnitze: „Tento muž vládne vodou, jako Napoleon vládl vojáky.“59 Své dojmy z lázeňského pobytu popsal v dopise básníku V. A. Žukovskému: „Jsem nyní v Gräfenbergu. Obávám se říci s jistotou, ale zdá se, že je mi lépe. Už dávno jsem měl tajnou víru ve vodu a v to, čím mi léčení vodou může přispět, ale neměl jsem odvahu použít těchto patrně úžasných prostředků, 58

Autor mj. Mozartova pomníku v Salcburku a Goethova pomníku ve Frankfurtu n. Mohanem. Skutil, Jan: Gogol a lázně Jeseník. Sborník krajského Vlastivědného muzea v Olomouci. Acta SLUKO svazek B III/1955. Olomouc, Krajské nakladatelství 1958, s. 196 – 198. 59

49

kterých se tak bojí naše kůže. Bylo třeba, aby mě přivedla k tomu všechna bezúspěšná léčení doktorů, počínaje Koppem, která ještě zvětšila můj neduh natolik, že jsa skoro v zoufalství, zklamán úplně Karlovými Vary, rozhodl jsem se proti všem radám odjet do Gräfenbergu, ne tak pro léčení, jež jsem neočekával, jako spíše pro osvěžení těch málo svých sil, abych byl s to podniknout cestu, která až dosud jediná mi pomáhala. Ještě více mě povzbudil pobyt samého hraběte A. P. Tolstého v Gräfenbergu, jemuž se zde značně ulevilo a jenž je dosud zde. Všude, kamkoliv bych jel, umřel bych samým steskem a dříve, než by mi pomohlo jakékoliv léčení. V Gräfenbergu jsem věděl, že ujdu nejen tesknotě, nýbrž dokonce ujdu sobě samému tím, že se zcela odevzdám všem procedurám, které jsou nepřetržitě na těle prováděny. Skutečně nemám tu ani chvíli o čemkoli přemýšlet, stěží se mi dostává času napsat dva řádky dopisu. Jsem jako ve snu, ve stálém balení do mokrých prostěradel, v chladných sedacích koupelích, osušování, oblévání i jakýmsi násilném běhání pro zahřátí. Cítím na sobě pouze dotek chladné vody a zdá se mi, že nic jiného ani necítím, ani neznám. To je prozatím všechno, čeho je mi dnes třeba, potřebuji však nyní na sebe pozapomenout. Přes všechny tyto obtížné procedury cítím nicméně čím dál tím více jakési životadárné osvěžení a cosi, co se podobá oživení a probouzející se síle.“60 Dále se zde léčila americká lékařka Elisabeth Blackwellová61, která jako první žena roku 1849 získala diplom Medicinae Doctor na menší universitě Geneve ve státě New York. Jako dalším projevem úcty a vděku se Priessnitzovi od jeho hostů dostávalo mnoha darů. Mezi ně patřil jezdecký kůň i dvojspřeží, řada uměleckých děl – busty a portréty, pamětní mince, nádobí ze vzácných kovů či stříbrné umyvadlo. Na druhé straně tu byli hosté, co své léčení zaplatili 60

http://www.jesenik.org/cs/osobnosti/vincenz-priessnitz-1799-1851.html. Sajner, J. – Křížek, Vl.: První americká lékařka Elisabeth Blackwellová, Priessnitzova pacientka. In: Severní Morava, Vlastivědný sborník, sv. 50/1985, s. 25 – 29. 61

50

jen slovy díků. Ovšem majetnější lidé chtěli pro Priessnitze zanechat nějakou trvalou poctu, a tak mu v lázních a okolí začali stavět pomníky. První památku zanechal francouzský pacient Alfred de Chabot, jenž nechal na skálu nad lázněmi vyrýt tato slova: „Geniovi studené vody. Věnováno v roce 1836 baronem de Chabot“. Působením času a zvětráváním skal je sice nápis dnes nečitelný, ale připomíná ho na této Hydropatické skále poblíž lázní mosazná tabulka. Pacienti z Uher pod vedením hrabětem Erdödym a baronem Wesselényiim svou poctu vtělili do sochy lva na promenádě – „Maďarský pomník“62 – který symbolizuje sílu a vítězství vodoléčby a Vincenze Priessnitze. Sochu vytvořil mnichovský sochař Ludwig Schwanthaler v bavorských hutích a její podstavec byl odlit v hutích Řádu německých rytířů v Ludvíkově u Vrbna pod Pradědem. Ten zdobí nápis od uherského lyrického básníka Mihály Vörösmarty a v českém překladu zní: „Lidé i němá tvář společný nápoj kdy pili –

náhle však člověk z pýchy se vody vzdal,

v churavé klesl sklíčené stáří. Priessnitz pak vzkřísil moc hojivou vody –

zázračně znova ve staré síle a mládí

zas lidské povstane plémě. Priessnitzovi jako dobrodinci lidstva za jeho zásluhy vděční Maďaři, jakož i všichni synové otčiny, kteří v pozdější době budou pít u gräfenbergských životodárných pramenů, přinášejí své pozdravy.“63 Celokovový pomník je umístěn na jižní straně kolonády dodnes a lázně převzaly lva do svého znaku. 62

Zuber, R.: Pomníky Vincenze Priessnitze na Gräfenbergu. Vlastivědné zajímavosti č. 148, Šumperk 1983. Štěpán, V.: Maďarský pomník na Gräfenbergu. In. Jesenicko, Vlastivědný sborník sv. 1/2000, s. 32. 63 Mazura, Vítězslav; Latner, Jaromír: Lázně Jeseník. Prameny a pomníčky. Nakladatelství S & D, Jeseník 1999. s. 16.

51

V roce 1841 byl zbudován Francouzský pomník plukovníkem francouzské armády rytířem M. de Plarembergem. Pomník má tvar sedmidílného kamenného jehlanu na mohutném žulovém podstavci, vrchol jehlanu zdobí kovová amfora s iniciálami Vincenze Priessnitze. Z podstavce vytékala voda, jelikož stál poblíž pramene, a zdobil ho francouzský nápis „Au

génie

de

l´eau

Frede“64,

jehož

písmena

byla

pozlacena

čtrnáctikarátovým zlatem. Českého pomníku se Priessnitz za svého života nedočkal, základní kámen byl postaven roku 1870. Na stupňovitém kamenném bloku stojí kovová socha Hygie, mytická bohyně zdraví a čistoty. Na přední straně žulového podstavce je kruhový medailon s plastikou hlavy Priessnitze, ta i socha Hygie jsou dílem tehdy mladého sochaře J. V. Myslbeka. Podstavec byl návrhem architekta Antonína Wiehla, představitele moderní české renesance. Na jeho zadní straně jsou k přečtení verše českého básníka F. M. Klácela s odkazem na starořeckého filosofa Thaleta65: „Nad vodu nic. Z vody znik, z vody zrůst, voda léčivo živné. Priessnitz konal, Thales moudře co tušil.“ Český pomník byl slavnostně odhalen 16. srpna 1874. Polský pomník je tvořen pětimetrovým trojbokým jehlanem, na jehož vrcholu je umístěn polský orel nesoucí královskou korunu a má roztažená křídla. Na zadní straně je vytesáno: „Bůh mu dal vnuknutí, aby nejlahodnější a nejúčinnějším prostředkem – vodou, trpícím pomáhal. Čest jeho památce.“66 Nedaleko Priessnitzova 64

„Géniovi studené vody“. Thalés určil vodu jako princip a základní dynamismus přírodních dějů. 66 Mazura, Vítězslav – Latner, Jaromír: Lázně Jeseník. Prameny a pomníčky. Jeseník, Nakladatelství S & D 1999, s. 12. 65

52

mauzolea byla ke stému výročí narození Priessnitze odhalena Priessnitzova busta od sochaře Frankeho ze Supíkovic. Nejrozsáhlejší sochařská památka je Priessnitzovo sousoší ve Frývaldově67, vznikla z popudu frývaldovské občanky Kunigude Polo, které Priessnitz uzdravil nemocnou matku, i když jí lékař předpovídal, že více než den nepřežije. Tak ve své závěti odkázala městu pět set zlatých jako budoucí příspěvek na postavení pomníku pro léčitele. Správa města Frývaldova vyhlásila sbírku a ze čtyř předložených návrhů vyhrál rodák z Terezína u Mikulovic pozoruhodně talentovaný Josef Obeth. Zhotovení mu trvalo sedm let. Monumentální sousoší ze žlutého mramoru se chlubí deseti metry šířky, pěti metry výšky a šesti metry hloubky. Uprostřed umístěná nadživotní socha Priessnitze je vysoká 2,85 metru, po jeho pravé ruce stojí tři nemocné postavy, společně se zraněným srncem vzhlíží prosebně k léčiteli. Po levici stojí naopak tři zdraví lidé – muž, žena a dítě jako symbol uzdravujícího účinku léčby. Na prostředním bloku je nápis „DER MENSCHHEIT – VINZENZ PRIESSNITZ – JUNGBRUNNEN.“68 Odhalení se konalo 25. července 1909 a kromě místních obyvatelů se ho účastnila početná skupina hostů z celé monarchie. Jako výrazy díků a uznání byly stavěny menší pomníky přímo u pramenů a v okolí Gräfenbergu a Frývaldova. První zpřístupnění pramenům vytvářel sám Priessnitz pro potřeby léčby, později stavěli pomníčky u pramenů vděční lázeňští hosté – můžeme jich nalézt v okolí lázní dnes mnohdy renovovaných

několik desítek. Například Pruský pramen

pocházející z roku 1846, se nachází nedaleko lázní – na jeho čelní straně je napsáno „Nesmrtelnému Priessnitzovi, vděční Prusové.“ V roce 1947 byl pramen přejmenován po básníkovi Petru Bezručovi na Bezručův pramen. 67

Kočka, Miloš – Kubík Alois:Vincenz Priessnitz Světový přírodní léčitel. Štíty, Pavel Ševčík – Veduta 2006. s. 77. 68 Lidstvu – Vincenz Priessnitz – Zřídlo mládí.

53

Jedním z nejstarších pramenů je Domácí pramen, nachází se přímo na budově Velkého léčebného domu, tzv. „Hradu“. Ze sbírky anglických pacientů byl nakoupen mramor a ve Frývaldově postaven pomník s pramenem, na němž je anglický nápis, který v českém překladu zní: „Vincenzi Priessnitzovi, postaven Angličany MDCCCXXXXVIII.“69 Na památku seznámení se se svou budoucí manželkou (dcerou Priessnitze) Sofií nechal vybudovat roku 1846 v blízkosti lázní Josef z Ujházy Sofiin (Žofiin) pramen. V minulosti zde stála jedna z Priessnitzových přírodních sprch. Další z pramenů nesou například tyto názvy: Schindlerův pramen po lázeňském lékaři a nástupci zemřelého Priessnitze, Finský pramen, Vídeňský pramen, Diamantový pramen, Slovanský pramen, Rumunský pramen atd. Odkazy na léčebné úspěchy Priessnitze můžeme najít i v zahraničí – kašna v Poznani, na níž je medailon s portrétem Priessnitze, dále pomník ve Vídni, na kterém je zobrazen Priessnitz v nadživotní velikosti posazen na širokém křesle, pravou rukou si podpírá bradu v zamyšlení. Tento pomník byl bohužel těžce poškozen bombou v roce 1945. Odsunutí Němci z Frývaldovska umístili jako součást nové prostorné kašny v Kirchheimu u. Teck bustu léčitele jako poctu osobě dřívějšího domova. Po návštěvě předního člena císařské rodiny arcivévody Františka Karla70 v gräfenbergských lázních byla Priessnitzovi udělena císařem Ferdinandem I. Velká c. k. zlatá medaile za zásluhy se stuhou jako nejvyšší vyznamenání civilní osobě, jakému se zatím v rakouském Slezsku nedostalo. Byla mu předána v květnu roku 1846 na frývaldovské radnici

69

Mazura, Vítězslav – Latner, Jaromír: Lázně Jeseník. Prameny a pomníčky. Jeseník, Nakladatelství S & D 1999, s. 41. 70 Syn císaře Františka I. a bratr panujícího císaře Ferdinanda I.

54

opavským hejtmanem Rudolfem Rzeholou po proslovu o Priessnitzových zásluhách pro lidstvo.71

71

Growka, K: Vzácná medaile pro Vincenze Priessnitze. In: Ročenka Vlastivědné muzejní společnosti v Jeseníku 1993, s. 3. Selinger, J. E. M.: Vincenz Priessnitz, Eine Lebenbeschreibung. Wien, C. Gerold u. Sohn 1852. s. 37 – 38, s. 43 – 44.

55

11. Rok 1848 Ačkoli by se mohlo zdát, že by už Priessnitz mohl léčit bez starostí, jedna pro něj nejzávažnější sužovala jeho mysl – komu předá vedení svých vybudovaných lázní. Byl naplněn obavou o to, že nemá mužského potomka, a tudíž pokračovatele v rodinné tradici. Oba konkurenti Schroth z Lipové a Weiss ve Frývaldově své mužské potomky již měli. Žena v té době studovat ani vést lázně nemohla. Naděje vkládal do své nejmilejší dcery Sofie, pokud by se provdala za lékaře, který by převzal vedení lázní, a začal jí předávat svou vodoléčebnou moudrost. Osud tomu chtěl jinak, Sofie se již jako sedmnáctiletá zamilovala do maďarského šlechtice a velkostatkáře Josefa Ujháziho ze vzdáleného Budimíru u Košic a roku 1847 se přes zpočátku tvrdý nesouhlas svého otce za něj provdala. Přestože do matriky zanesl souhlas se sňatkem nezletilé dcery, byla to pro něj velká rána, druhý den po svatbě se Priessnitz zhroutil a byl několik hodin v bezvědomí72. I když se po několika dnech zapojil zpět do své práce, zdál se být jiný - uzavřenější a ještě stručnější. Navíc kraj procházel těžkou dobou – roky 1846 – 1848 jsou nazývány „hladovými léty“. Rozmarné počasí nedalo lidem přílišnou zásobu potravin – (nezralé obilí, shnilé brambory aj.) a jejich ceny stoupaly. Nejchudší lidé přežívali na směsi bukového listí, kopřiv a otrub a docházeli za Priessnitzem, který na ně nezanevřel a obdarovával je jídlem. Nakonec se přece jen Priessnitz dočkal. Ve věku čtyřiceti osmi let se mu 22. června 1847 narodil syn - Vincenz Pavel Priessnitz73. Přesto cítil, že k vychování svého nástupce v lázních je nejspíše pozdě. O několik měsíců později se stal také dědečkem, když se dceři Sofii narodil syn Arpád. Jeho 72

Selinger, J. E. M.: Vincenz Priessnitz, Eine Lebenbeschreibung. Wien, C. Gerold u. Sohn 1852. s. 44 – 46. Walde, Philo vom: Vincenz Priessnitz. Sein Leben und sein Wirken. Berlin, W. Möller 1898. s. 42 – 43. 73 Kočka, Miloš – Kubík Alois:Vincenz Priessnitz, Světový přírodní léčitel. Štíty, Pavel Ševčík – Veduta 2006. s. 86.

56

odloučení od ní společně se zprávami z Evropy revolučního roku 1848 podlamovaly Priessnitzovi zdraví, měl obavy o osud Sofiiny rodiny v době, která se proti šlechtě obrátila. Mezitím byl vydán zákon o zrušení poddanství a robotních břemen a koncem tohoto roku na trůn nastoupil František Josef I.

57

12. Závěr života Rok 1849 zaznamenal odliv lázeňských hostů – za celý rok pouhých 838, což pravděpodobně Priessnitz vítal, jelikož po dlouholeté práci pociťoval vyčerpání74. Byl uklidněn zprávou od dcery Sofie, že jsou v pořádku, a téhož roku ho přijela navštívit a ukázat svého syna. Po dvou letech odloučení zpozorovala na svém otci, jak za tu dobu sešel. Ten naopak při této návštěvě ožil a užíval si přítomnosti své milované Sofie. Trápil se starostmi o to, kdo bude pokračovat v jeho započaté práci, ale i budoucnost jeho rodiny – pět neprovdaných nezletilých dcer a malý synek a k tomu starost o majetek. V roce 1850 zažíval Gräfenberg čtvrtou největší sezónu75, ten rok tam přijelo 1351 zapsaných hostů. I když byly v Evropě otevírány mnohé vodoléčebné ústavy, stále byly Priessnitzovy lázně považovány za hlavní centrum nové léčby. Priessnitz se tedy nemusel strachovat odlivu pacientů, namísto toho řešil problémy na svých hospodářstvích. Po zrušení roboty bylo obtížné získat pracovníky k obdělávání jeho půdy, lidé teď raději pracovali na svých vlastních polích. Priessnitz z těchto obtíží vinil své správce a byl nucen je často vyměňovat, často odjížděl z lázní. A dlouhé cesty na koni či v jednoduché bryčce po kamenitých cestách probouzely dávné zranění z mládí a otřásaly poškozenými žebry. I tyto okolnosti a zvláště všudypřítomný stres se podepisovaly na jeho zdraví. Aby toho nebylo málo, hrozba nové prusko-rakouské války na podzim roku 1850 zhoršovala i jeho psychický stav, jelikož panství Kohout – Bílý potok leželo poblíž pruských hranic.

74 75

Selinger, J. E. M.: Vincenz Priessnitz, Eine Lebenbeschreibung. Wien, C. Gerold u. Sohn 1852. s. 49. Po letech 1839 – 1841.

58

Priessnitz byl mezitím zvolen do městského výboru města Frývaldova76. Nový starosta Eduard Langenickel plánoval nové stavby a počítal s Priessnitzovou podporou, té se ale nedočkal s odůvodněním, že se Priessnitz necítí dobře a očekává brzy svůj konec – trpěl neustávajícím kašlem a katary. V té době si již promýšlel sepsání závěti, tu dokončil a podepsal 1. února 1851 – deset měsíců před svou smrtí. I při jejím sestavování se ukázal Priessnitz jako rozumný a prozíravý (patriarchální) otec i hospodář. Svému jedinému synovi odkázal všechen domovní i pozemkový majetek na Gräfenbergu pod podmínkou, že bude pokračovat v rodinné tradici a stane se (vodním) lékařem, v jiném případě má být vše rozděleno mezi sourozence či prodáno. O výši Priessnitzova majetku mezi lidmi kolovali různé zprávy až fantastické pověsti, odhadovali ho až na tři milióny zlatých. Ovšem odevzdávací listina skrývala částku podstatně nižší okolo 265 tisíc, přesto se jednalo v té době o obrovské jmění v porovnání s rozpočtem města Frývaldova na rok 1845, jenž činil 13 742 zlatých77. Na podzim 1851 zamířily všechny jeho dcery spolu se svou vychovatelkou na návštěvu do Budimíru u Košic za svou sestrou Sofií a Priessnitz do několika dní onemocněl a ulehl. Manželka ve strachu o něj zaslala dcerám telegram s tím, aby se vrátily i se Sofií domů. Vědomí toho, že má celou rodinu kolem sebe, Priessnitzovi dodalo ztracených sil a brzy se vrátil mezi své pacienty, dokonce začal mluvit o stavbě nové budovy. V listopadu si jej povinnosti povolaly na jeho panství v Javorníku, a tak vyrazil v bryčce ve velmi sychravém počasí. Vrátil se promočený a prokřehlý, a to byla nejspíše poslední rána jeho unavenému tělu. Druhý den oznámila jeho manželka, že několik dní nejspíše nebude docházet za svými 76

SOkAJ, RA Priessnitz – Ripper, karton č. 12, sign. 22 Seznam zvolených do městského výboru Frývaldova. 77 In: Vincenz Priessnitz (1799 - 1851), Almanach k 200. výročí narození. Město Jeseník, Priessnitzovy léčebné lázně a. s., Okresní úřad Jeseník 1999, s. 17.

59

pacienty. Priessnitz zůstal doma a snažil se odpočívat, začaly se u něj objevovat otoky dolních končetin, přivolání doktora vždy rázně odmítl. V pátek 28. listopadu vynechal ranní koupel a snažil se zahřát řezáním dříví, ovšem po chvíli mu došly síly a vyčerpaný ulehl do lůžka, kde brzy naposledy vydechl. Lázenští se ho ještě pokoušeli oživit oteplenými pololázněmi, ale jejich pokusy vyšly naprázdno. „Vodní doktor“ byl mrtev. Za několik dní požádala manželka o pitvu, která zjistila degenerativní poruchu jater – atrofickou cirhózu, jež není léčitelná a vedla k vodnatelnosti tělních dutin78. Úmrtní oznámení mělo tento text: „Sofie Priessnitzová, rozená Priessnitzová svým jménem a jménem svých dětí Sofie, provdané von Ujházy, pak nezletilých Terezie, Marie, Anny, Antonie, Berty, Vincenze a nepřítomného zetě Ujházy podává zprávu o nejvýše truchlivém úmrtí svého vroucně milovaného manžela, resp. otce, Vincenze Priessnitze, držitele Velké zlaté medaile za zásluhy a zakladatele vodoléčebného ústavu na Gräfenbergu poblíž Frývaldova, který následkem krátké nemoci po přijetí svatého přijímání umírajícím dne 28. listopadu 1851 odpoledne ve čtyři hodiny ve věku 52 let na ztvrdnutí jater zesnul v Pánu. Tělesné zůstatky drahého zemřelého budou dne 4. prosince požehnány v chrámu ve Frývaldově a uloženy ve vlastním hrobě na tamním hřbitově. Zádušní mše se koná 4. prosince. Gräfenberg, 1. prosince 1851“79. Pohřbu se zúčastnilo velké množství lidí včetně lázeňských pacientů, kteří rakev doprovodili na hřbitov. Rozloučili se tak s mužem, který pozoroval člověka celostním pohledem v jeho zdraví i nemoci. Svou

78

ZAO, Fond Zemská vláda Slezska, karton 1853, sign. 94 k – 1 pitevní protokol a zpráva policejního komisaře. In: Kočka, Miloš – Kubík Alois:Vincenz Priessnitz, Světový přírodní léčitel. Štíty, Pavel Ševčík – Veduta 2006. s. 164. 79 Úmrtní oznámení – Kočka, Miloš – Kubík Alois:Vincenz Priessnitz, Světový přírodní léčitel. Štíty, Pavel Ševčík – Veduta 2006. s. 98.

60

zkušeností odhalil účinky čistě přírodních sil – vody, vzduchu, pohybu – na organismus člověka, na jeho tělesné zdraví i psychickou rovnováhu.

61

13. Následovníci: Lékař Schindler a pokračování lázní do dnes Po smrti Vincenze Priessnitze se stal, na přání vdovy Sofie Priessnitzové, jeho důstojným pokračovatelem doktor Josef Schindler (1814 – 1890), vynikající lékař a majitel vodoléčebného ústavu, zřízeného podle Priessnitzova vzoru jako první v Čechách v Potočné v Jizerských horách. Josef Schindler se narodil 29. července 1814 v Jablonci nad Nisou. Jeho výchovu si vzal na starost jeho strýc povoláním farář, který ho podporoval ve studiu. Po absolvování gymnázia v Jičíně a po studiích na lékařské fakultě Karlovy univerzity v Praze, kde studoval chirurgii a farmacii, zahájil svoji lékařskou praxi v Dolním Polubném. Zde si získal jako lékař záhy dobrou pověst a dosáhl rozsáhlé praxe. Jak bylo tehdy zvykem, vedl ve svém domě lékárnu a připravoval léky, které předepsal svým pacientům. Již během studií navštívil spolu s dalšími studenty a lékaři Priessnitzovy lázně, kde mohl sledovat, jak léčitel Vincenc Priessnitz dosahoval při léčení celé řady chorob svými vodoléčebnými postupy pozoruhodných výsledků, zejména pak u nemocí pohybového aparátu pacientů. Mladý student Schindler se stal jeho velikým obdivovatelem a pilně se učil nejen léčebné postupy, ale i jeho léčitelskou filosofii. Po této návštěvě se zřekl na celý život léčby medikamenty a stal se vodoléčitelem80. Hned zpočátku praxe začal Schindler používat vodoléčebné metody: sprchování, střiky a koupele s obyčejnou studenou vodou. Vodoléčebný ústav v Potočné vzkvétal pod obezřetným vedením svého zakladatele, těšil se vynikajícímu věhlasu a byl hojně navštěvován. Potočná se měla stát obdobou v té době již známých lázní na Gräfenbergu. Po smrti svého inspirátora Priessnitze pověřil vedením lázní v Potočné mladého

80

http://www.jesenik.org/cs/osobnosti/josef-schindler-1814-1890-2.html.

62

smržovského doktora medicíny Hartwiga Weisskopfa. Tomu se však nedařilo, a tak Schindler tyto lázně zrušil. V roce 1853 převzal lázně Gräfenberg a stál v jejich čele 38 let. Protože se vedení tak rozsáhlého ústavu ukázalo být nad síly jediného člověka, vzniklo brzy lázeňské kuratorium, které vedl Dr. Schindler a čtyři Priessnitzovi dědici. Původní Priessnitzovy metody byly doplňovány o vědecké poznatky, o hlediska moderní medicíny, především fyziologie a patologické anatomie. Za působení Dr. Schindlera na Gräfenbergu vyrostly další lázeňské budovy. Josef Schindler zemřel 8. 3. 1890 v gräfenbergských lázních. Priessnitzův syn Vincenz Pavel, v němž Priessnitz viděl svého pokračovatele, lékařství ve Vídni nedostudoval. Přesto mu Priessnitzova část lázní, jež se mezitím působením Josefa Schindlera rozrostla, zůstala. Zemřel však náhle 30. 6. 1884 ve věku 37 let. Nástupcem Dr. Schindlera se stál jeho asistent Dr. Eduard Emmel, který obohatil léčbu o další postupy, např. o masáže k vodoléčbě. Světové úrovně dosáhl Gräfenberg pod vedením primáře dr. Josefa Reinholda (1885 – 1947), skvělého psychiatra a psychologa, který dokázal spojit Priessnitzův odkaz s nejnovějšími vědeckými poznatky. Zavedl zde léčení neuróz všeho druhu a pod jeho vedením vyrostl tento ústav ve světoznámé psychiatrické a neurologické pracoviště s výbornými diagnostickými a léčebnými postupy. V první polovině 20. století přijížděla do lázní především bohatá klientela z řady států Evropy, ale i z USA a Kanady. V r. 1938 byl dr. Reinhold jako Žid nucen z rasových důvodů emigrovat do Polska, kde byl později zatčen a uvězněn v koncentračním táboře u Drahobycze. Tam jako zázrakem přežil, v roce 1946 se vrátil do Lázní Jeseník a provozoval tu praxi až do své náhlé smrti roku 1947. V létech 1938 až 1945 byla lázeňská zařízení využívána pro rehabilitaci raněných německých vojáků, později byla část objektů poskytnuta dětem z bombardovaných německých měst.

63

Po roce 1945 byla budoucnost lázní nejistá. Léčba na Gräfenbergu se zaměřila na neuropsychiatrická onemocnění, v menší míře i na odstraňování následků otrav těžkými kovy a hlavně na nemoci cest dýchacích. Především zásluhou primáře a psychiatra Dr. Jaromíra Rubeše, který zde působil od roku 1955, proběhla v lázních v roce 1959 také První mezinárodní konference o neurózách. V 80. letech se v Lázních Jeseník léčilo v průměru 8 000 pacientů ročně. Po r. 1989 byly jesenické lázně zprivatizovány. Stala se z nich akciová společnost, která do svého názvu pojala jméno slavného zakladatele, Priessnitzovy léčebné lázně a.s. Ve svém znaku má lva jako symbol vítězné cesty

Priessnitzovy vodoléčby.

„Priessnitzovy lázně

navštěvuje

v

nejrůznějších formách léčebných pobytů ročně kolem 15 000 klientů, přičemž více jak pětina hostů je ze zahraničí.“81

81

http://www.jeseniky.org/lang-cs/zajimavosti/70-zajvost/62-lazn-jesenik-priessnitzovy-lecebne-lazne-a-

s.

64

Závěr Ve své práci jsem se snažila nastínit ucelený pohled na Vincenze Priessnitze, zakladatele a průkopníka novodobé přírodní léčby, především vodoléčby. Dalo by se o něm říci, že přeformuloval v tehdejší společnosti 19. století pojetí a pohled na nemoc a nemocného člověka. Ve své práci jsem ukázala, že se Priessnitz nesnažil léčit člověka pro nemoc samou, ale tvrdou kúrou posílil jeho organismus, aby se imunitní systém s nemocí vypořádal sám. Při svém léčení vycházel ze zúčastněného pozorování

jednotlivého

pacienta

a

k léčbě

přistupoval

zásadně

individuálně, doprovázel léčícího se člověka po celou dobu pobytu ve svých lázních a upravoval podle reakcí, tělesných a psychických, jednotlivé procedury. Ač neměl odborné medicínské vzdělání – jako syn rolníka mu bylo předurčeno povolání hospodáře – po několika úspěšných samoléčeních z menšího či životně ohrožujícího zranění se jeho životní dráha otevřela nové cestě. Z budoucího zemědělce se stal „vodní doktor“, jak ho lidé nazývali. V léčbě zranění a později i chronických a infekčních nemocí dokázal skloubit účinky horské pramenité vody, a jak jsem při studiu pramenů zjistila, také vzduchu jesenických hor, pohybu na slunci a v přírodě, prosté stravy, a tím vyvinul funkční léčebný režim, který pomohl při vyléčení jak nemajetných nemocných, tak i váženým osobám z aristokratických rodin. Jakmile se úspěchy jeho léčení dostaly do vědomí široké veřejnosti (i v zahraničí a zámoří), přijížděli do jeho vodoléčebného ústavu na pozorování lékaři, kteří zde jeho metody studovali, a mnozí z nich je zaváděli posléze ve svých domovinách, a tak došlo k zakládání vodoléčebných ústavů lékaři po světě. Priessnitzova cesta celkového

65

přístupu léčby člověka nebyla jednoduchá, jak to u velikánů bývá, v počátcích se potýkal s obžalobami místních lékařů z nelegálního léčení a nad jeho činností se několikrát vznášela hrozba zákazu a pokut či dokonce vězení. Priessnitz se však ukázal jako člověk, který si za svou pravdou vždy stál, dokázal ji obhájit a nakonec přesvědčil i odborníky o uzdravující síle vody, která podněcuje za použití specifických metod samoléčebný proces. Přesvědčivé bylo totiž množství vyléčených pacientů. Shledala jsem, že Vincenz Priessnitz byl velmi skromný a charakterní člověk s velkou dávkou intuice a přirozených pozorovacích schopností. Jeho léčebné lázně si vybudovaly mezi lidmi skvělé jméno právě pro uskutečnění myšlenky návratu k přírodě, což bylo na začátku 19. století přímo „módním“ trendem. Priessnitzem vyléčení lidé z celého světa projevovali svou vděčnost v podobě darů lázním a výstavbou pomníků. S údivem jsem zaznamenala, že do slezských lázní se přijížděli léčit také lidé zvučných jmen, přestože léčba zde nebyla žádnou odpočinkovou procedurou, ba naopak lidé, kteří neměli pevnou vůli a odhodlání podvolit se tuhému řádu, mířili zpět domů. Uvedla jsem také některé význačné nástupce „vodního doktora“. A potěšilo mě, že se dodnes zachovaly v Lázních Jeseník některé Priessnitzovy postupy. Naše 21. století se pomalu vrací k hodnotám celistvého pojetí zdraví člověka a zdravého životního prostředí, a tak je možné nalézt u Vincenze Priessnitze a jeho pokračovatelů velkou inspiraci a následovat jeho odvahu jít neprošlapanými cestami, a tak s hlubokou znalostí psychosomatické jednoty člověka a zákonitostí přírody doplnit technické zúžení medicíny.

66

Použitá literatura a zdroje Brauchle, A: Die Geschichte der Naturheilkunde in Lebensbildern. Stuttgart, Reclam Verlag 1951 Fišer, Zdeněk: Vodoléčba, Amerlingova Budeč a MUDr. Jan Spott. In Jesenicko, Vlastivědný sborník sv. 11/2010. Jeseník, Vlastivědné muzeum Jesenicka 2010 Growka, K: Vzácná medaile pro Vincenze Priessnitze. In: Ročenka Vlastivědné muzejní společnosti v Jeseníku 1993 Kočka, Miloš: Cholera a převratný způsob její léčby V. Priessnitzem. In: Jesenicko, Vlastivědný sborník sv. 5/2004 Kočka, Miloš – Kubík Alois: Vincenz Priessnitz, Světový přírodní léčitel. Štíty, Pavel Ševčík – Veduta 2006 Kočka, Miloš: Vincenz Priessnitz, Prameny živé vody. Štíty, Pavel Ševčík – Veduta 2001 Kröber, A. H.: Priessnitz in Gräfenberg und seine Methode das kalte Wasser gegen verschiedene Krankheiten des Menschlichen Körpers anzuwenden. Breslau, J. Max u. Comp 1833 Křivohlavý, Jaro: Psychologie zdraví. Praha, Portál 2003 Mazura, Vítězslav – Latner, Jaromír: Lázně Jeseník. Prameny a pomníčky. Jeseník, Nakladatelství S & D 1999 Oertel, E. F. Ch.: Vinzenz Priessnitz oder Aufruf auf alle Staatsregierungen Deutschlands zur Errichtung der Wasserheilanstalten. Leták 1834 Sajner, J. – Křížek, Vl.: První americká lékařka Elisabeth Blackwellová, Priessnitzova pacientka. In: Severní Morava, Vlastivědný sborník, sv. 50/1985 Selinger, J. E. M.: Vincenz Priessnitz, Eine Lebenbeschreibung. Wien, C. Gerold u. Sohn 1852

67

Schreiberovi, A. a F. – Mazura, V.: Josef Schindler, zastánce priessnitzovské vodoléčby. Jeseník, Vlastivědné muzeum Jesenicka 2000 Skutil, Jan: Gogol a lázně Jeseník. Sborník krajského Vlastivědného muzea v Olomouci. Acta SLUKO svazek B III/1955. Olomouc, Krajské nakladatelství 1958 SOkAJ, RA Priessnitz – Ripper, karton č. 12, sign. 22 Seznam zvolených do městského výboru Frývaldova Štěpán, V.: Maďarský pomník na Gräfenbergu. In. Jesenicko, Vlastivědný sborník sv. 1/2000 Šulek, Jan: Wodolékař, aneb Poučení, kterak čerstvá studená studniční voda proti mnohým těla nemocem lidí i dobytka s prospěchem užívati se může. Trnava, Felix Wachter 1838 Tinzová, Bohumila: Hydropat Weiss a jeho synové. Jeseník, Vlastivědné muzeum Jesenicka 2004 Vincenz Priessnitz (1799 - 1851), Almanach k 200. výročí narození. Město Jeseník, Priessnitzovy léčebné lázně a. s., Okresní úřad Jeseník 1999 Walde, Philo vom: Vincenz Priessnitz. Sein Leben und sein Wirken. Berlin, W. Möller 1898. Zuber, R.: Pomníky Vincenze Priessnitze na Gräfenbergu. Vlastivědné zajímavosti č. 148, Šumperk 1983

Internetové odkazy (Přístupy ověřeny 15. 5. 2010): http://www.jesenik.org/cs/osobnosti/vincenz-priessnitz-1799-1851.html http://www.jesenik.org/cs/osobnosti/josef-schindler-1814-1890-2.html http://www.jeseniky.org/lang-cs/zajimavosti/70-zajvost/62-lazn-jesenik-priessnitzovylecebne-lazne-a-s

68

Obrázková příloha

Obrázek č. 1 - Idea vodoléčby

Obrázek č. 2 - Těžký úraz Vincenze Priessnitze

69

Obrázek č. 3 - Počátky vodoléčby asi 1819 – 1820

Obrázek č. 4 - První vodoléčebný ústav na světě z r. 1822 (foceno 1903) – nyní Muzeum V. Priessnitze

70

Obrázek č. 5 - Lázeň před pocením

Obrázek č. 6 - Pololázeň způsobující horečku

71

Obrázek č. 7 - Krátká studená lázeň (teplota vody ve vaně 4 - 8°C)

Obrázek č. 8 - Přírodní sprcha

72

Obrázek č. 9 - Suchý potní zábal

73

Obrázek č. 10 - Procházka k pramenům na boso

Obrázek č. 11 - Léčba prací při špatném počasí

74

Obrázek č. 12 - Odhazování sněhu jako pracovní terapie

Obrázek č. 13 - V. Priessnitz

75

Obrázek č. 14 - Manželka Sofie a V. Priessnitz

Obrázek č. 15 - Rodina V. Priessnitze asi v r. 1844

76

Obrázek č. 16 - Gräfenberg pohledem od jihu v roce 1840

Obrázek č. 17 - Hrobka V. Priessnitze

77

Obrázek č. 18 - Domácí pramen Obrázek č. 20 - Sofiin pramen

Obrázek č. 19 - Pruský pramen

78

Obrázek č. 21 - Maďarský pomník

Obrázek č. 22 - Český pomník

79

Obrázek č. 23 - Priessnitzovo sousoší ve Frývaldově (Jeseníku)

Obrázek č. 24 - Lázně Jeseník dnes

80

Zdroje obrázkových příloh Obrázek č. 1, 3, 5, 6, 8, 10, 11, 12 – Kočka, Miloš: Vincenz Priessnitz, světový přírodní léčitel (1799 – 1851). Jeseník, Vlastivědné muzeum Jesenicka 2001. brožura Obrázek č. 2, 4, 7, 9, 13, 14, 15, 16, - Kočka, Miloš – Kubík Alois: Vincenz Priessnitz, Světový přírodní léčitel. Štíty, Pavel Ševčík – Veduta 2006 Obrázek č. 17, 18, 19, 20, 21, 22 - http://prameny.jeseniky.org (Přístup ověřen 15. 5. 2010) Obrázek č. 23 - http://foto.mapy.cz/16930-Jesenik-pomnik-V-Priessnitze-veSmetanovych-sadech (Přístup ověřen 15. 5. 2010) Obrázek č. 24 - http://www.mirtour.cz/image/296/priessnitz21.jpg (Přístup ověřen 15. 5. 2010)

81