OBRAZ LOVKA A PÍRODY V ZRCADLE BIOLOGIE :25 Stránka 218

OBRAZ LOVKA A PÍRODY V ZRCADLE BIOLOGIE

11.8.2008

9:25

Stránka 218

Sekundární literatura o Portmannovi: GRENE M. (1968): Approaches to a philosophical biology. New York, London, Basic Books. ILLIES J. (1976): Das Geheimnis des Lebendigen. Leben und Werk des Biologen Adolf Portmann. München, Kinder. (2. vyd.: Herder-Bücher Nr. 873, Freiburg i. Br., 1981). KOECHLIN F. (2004): Don Quijote der Laboratorien. Basler Wochen-Zeitung 10. 6. 2004. KUGLER H. (1967): Philosophische Aspekte der Biologie Adolf Portmanns. Basel, Academia. MÜNCH B., FRINGELI V. (eds) (1997): Adolf Portmann. Zum 100. Geburtstag. Uni Nova, Wissenschaftsmagazin d. Univ. Basel 79/80. STAMM R. A., FIORONI P. (1983): Adolf Portmann: ein Rückblick auf seine Forschungen. Verh. Naturf. Ges. Basel 94: 87–120. WAHLERT G. von (1972): Adolf Portmann. Vesuch einer Würdigung. Basel, Reinhardt.

Konrad Lorenz (1903–1989) Lorenz, známý v biologických kruzích především jako zakladatel etologie jako samostatné vědní disciplíny a nositel Nobelovy ceny za spolu s N. Tinbergenem a K. von Frischem (1973), se zabýval otázkami týkajícími se lidské přirozenosti, teorie poznání a environmentálních problémů zejména v pěti svých knihách (Lorenz 1963, 1973a, b, 1978, 1983) a dvou dalších obsáhlejších pracích (Lorenz 1966, 1971). Lorenzův pohled na živý svět byl ovlivněn celou řadou faktorů – z rodné Vídně si přinesl zájem o gnozeologickou problematiku, reprezentovanou neopozitivisticky laděným Vídeňským kroužkem, dále o Freudovu psychoanalýzu a konečně i o „naturhistorický“, na podrobné a takřka intimní znalosti, pozorování a popisu života zvířat se zakládající aspekt přírodovědy, reprezentovaný i jeho berlínským učitelem a mentorem O. Heinrothem. Lorenzovo myšlení bylo velmi ovlivněno i v jeho době vznikající teorií systémů (L. von Bertalanffy) a kybernetikou (N. Wiener), přičemž zvláště oblíbeným motivem Lorenzových teoretických úvah o chování zvířat byla koncepce negativní zpětné vazby jakožto základního regulačního článku. S raným neodar-

218 /

OBRAZ ČLOVĚKA … VÝZNAČNÝCH BIOLOGŮ 19. A 20. STOLETÍ


11.8.2008

9:25

Stránka 219

Box: Etologie aneb Mravosloví Řecké slovo étos, značící mrav, zvyk, obyčej, obvyklý úzus lidského konání, bylo použito pilným slovotvůrcem Ernstem Haeckelem k označení biologického oboru, který se zabývá sledováním chování a jednání zvířat ve smyslu německého Verhaltensforschung. To je z jedné strany zcela oprávněné, protože sledováním „mravů“ a chování zvířat i člověka uvidíme tisíc a jednu legitimní podobnost, z druhé strany zavádějící, neboP tím vzniká implicitní dojem, že recept na „dobré mravy“ lze získat lege artis prováděnými etologickými pozorováními, v lepším případě lidí, v horším třeba termitů. Etika, další disciplína odvozená od téhož slovního kořene, je však nauka po výtce normativní, nikoli popisná. Etologie zajisté ukazuje, že se ve všech společnostech přítomné doby (a dodejme, že i těch minulých) více či méně kradlo. To by mělo vést nikoli k legalizaci krádeží, ale s vědomím si lidského podílu na obecné primátí nenechavosti k poznatku, že adekvátním trestem za odcizení řekněme kila třešní není šibenice, ale dejme tomu pět ran lískovkou. Etologové by si měli uvědomit, že lidskou přirozeností je „být kulturní“, byP to vypadá v každé společnosti dosti diametrálně jinak. Pak teprve může být znalost etologie, lidské i zvířecí, pro etiku určitým obohacením. Kdybychom porovnávali mravy různých kultur, byl by jejich společný jmenovatel velmi hubený – všechny však mají nějaký systém regulí, činících z člověka do určité míry opus contra naturam a jimž je se nutno pracně učit, podobně jako třeba uklízení – všeobecný primátí zvyk velí vše rozkramařit a pak od toho utéct. Etologie z pochopitelných důvodů od svého samého počátku uchvacuje nejen úzký okruh vědců, ale celou širokou veřejnost. Její poznatky jsou v příslušně zjednodušené a zpopularizované formě náhradou za zvířecí bajky minulých dob, podobně jako rekonstrukce dinosaurů nahradily starodávné báje o dracích. Zauvidět náhle v chování a osudech divokých hus či šimpanzů obraz sebe samých je pro nás nesmírně důležité. Kdybychom měli vyjmenovat všechny odborné i populární knižní publikace o etologii, co jich ve světě kdy vyšlo, dobrali bychom se několika tisíců. Kupodivu postřehneme spíše u kosů hnízdících na naší zahrádce to, čeho si ve vlastní rodině nevšimneme, a u Papuánců na Nové Guineji nám dojdou věci, které jsme nepochopili v rodném městečku. Proto etologie tolik táhne a těší se po právu zájmu přírodovědných i humanitních vědců i celého zástupu jiných interesentů.

KONRAD LORENZ /

219


11.8.2008

9:25

Stránka 220

winismem sdílel Lorenz přesvědčení o výlučnosti mutace a selekce jakožto jediných základních tvůrčích principů formujících živé organismy, avšak zejména v případě selekce si nepředstavoval její účinek ve všech případech s tak detailním a jemným dopadem, jako soudili jeho současníci, například B. Rensch (1972). V zásadě každá morfologická struktura či modus chování, které neohrožují jedince či druh přímo na bytí, mají podle Lorenze reálnou šanci se udržet. Lorenz vnímá člověka jako bytost sice od ostatních živých tvorů v mnoha parametrech značně odlišnou, nicméně fylogeneticky na zvířecí předky přímo navazující a jim morfologicky i etologicky analogní. Zde využívá jednoho ze zásadních poznatků, které učinil ve třicátých letech studiem chování některých skupin ptáků (kurovití, vrubozobí): že chování příbuzných druhů vykazuje obdobný typ podobností jako jejich tělesná stavba. Ač se zde jedná o fenomén nehmotný a jen sledováním za určitých životních situací zjistitelný – například rituál toku –, podléhá tento jev stejným zákonitostem jako tělesná tvarovost, zejména pak změnám významu jednotlivých svých částí, jejich hypertrofiím, či naopak redukcím až k rudimentům nebo výskytu atavismů. Právě tak upozornil Lorenz na fakt ritualizace různých původně plnofunkčních typů chování na chování zástupná či symbolická (například nabízení sousta potravy samici během toku, u kura domácího plně vyvinuté, je u příbuzných bažantů rodu Lophura pouze naznačeno – skutečná potrava zde chybí – a při toku páva už je redukováno pouze na nepatrné klovnutí do vzduchu, jehož původ a význam by byl sám o sobě nepochopitelný bez znalosti srovnávací etologie příbuzných forem, podobně jako například původ lidských středoušních kůstek jakožto derivátů žaberních oblouků není pochopitelný bez rozsáhlých srovnávacích morfologických studií v rámci obratlovců). V Lorenzově pojetí je tudíž celá řada různých typů lidského chování dobře homologizovatelná s chováním primátů, případně i dalších subhumánních živočichů, čímž v prohloubené formě navazuje na

220 /



11.8.2008

9:25

Stránka 221

Darwinovy srovnávací studie emocí a jejich výrazů u zvířat a člověka. Lorenzův význam nespočívá až tak úplně v prioritě při objevení různých etologických fenoménů, jako spíše ve schopnosti v náznacích v literatuře roztroušené poznatky syntetizovat, jasně a přehledně formulovat a takříkajíc „přinést na trh“ a učinit je všeobecně známými. Dobře ze svých vídeňských let pamatuji, jak zoologický ústav tamní univerzity přijímal na etologii přes sto diplomantů ročně a chovy cichlid i divokých husí praskaly ve švech. Konrad Lorenz byl nesmírně charismatickou osobou a táhl mládež v hejnech. To, že jsem mu jako staříkovi blízkému hrobu po jedné z jeho posledních veřejných přednášek v rámci „přijímání holdu posluchačů“ potřásl rukou, podnes studenty více zaujímá než mnohé školské moudro, které se jim přednáší. Lorenz dlouho po své smrti stále ještě rozrušuje nadšením i odporem mysli řady lidí a jeho dobrodružný a v některých aspektech povážlivý životopis byl mnohokrát knižně zpracován. Nikolaas Tinbergen, zajisté stejně dobrý etolog a navíc ještě opatřený liliově bělostným posudkem odbojářské minulosti, ale bez Lorenzova blahého i neblahého charismatu, je dnes naproti tomu jen jednou z mnoha položek ve skříni s vycpaninami dějin vědy. Lorenzova koncepce agrese Další významnou Lorenzovou zásluhou o etologii zvířat i člověka je studium agresivního chování a poukaz k jeho pozitiv-

„Zrůdný kapr z Rakous“ v Aldrovandiho podání.

KONRAD LORENZ /

221


11.8.2008

9:25

Stránka 222

nímu a konstruktivnímu významu v životě zvířecích i lidských societ. Agrese, či lépe řečeno tendence k ní, je v jeho pojetí vrozená a ve větší či menší míře vlastní všem živočišným druhům (tím je Lorenzova koncepce agrese také trochu podobna církevní doktríně o dědičném hříchu a špatnostech, které „ze srdce lidského pochodí“ – ač Lorenz klerikální aspekty meziválečné Vídně neobyčejně nenáviděl, byl jimi možná ovlivněn víc, než by si rád připustil). Agresivní chování pak má za přirozených podmínek svůj velmi výrazný pozitivní význam, například při obhajobě teritorií nutných k uživení páru, popřípadě skupiny i s potomstvem (dochází tak k pravidelnému rozptýlení populace po celém území výskytu), či při zápoleních samců o samice u polygamních druhů, při obraně potomstva atd. Pokud nemůže dojít k vybití agresivního potenciálu přirozenou cestou, je vybíjen na náhradních objektech, popřípadě i bez objektu (toto pojetí je blízké Freudově koncepci sublimace). U druhů, které jsou vybaveny účinnými zbraněmi (šelmy, draví ptáci), je agresivní chování ritualizováno, takže k přímému užití „zbraní“ dochází jen zcela ojediněle a usmrcení příslušníka vlastního druhu je výjimkou. K tlumení agrese patří i nejrůznější podřizovací rituály, kdy slabší zvíře uznává nadřízené postavení silnějšího a často mu exponuje nějakou zranitelnou část těla (nastavení temene hlavy u krkavců, ulehnutí na záda a odkrytí břicha u vlků atd.). Toto gesto v typickém případě ztlumí agresi druhého jedince. U zvířat vybavených k zabíjení jen špatně, například u holubů, tyto způsoby tlumení agrese nejsou příliš vyvinuty a právě u nich dochází v zajetí, kdy se podřízený jedinec nemůže zachránit útěkem, nejčastěji k vzájemným zabitím, často po mnoha hodinách pomalé a usilovné „likvidace“ poraženého soka. Obecně vzato lze říci, že za normálních přírodních podmínek jsou většinou zábrany usmrtit příslušníka vlastního druhu tak silné, že k tomu dochází jen zřídka. Výjimkou z tohoto pravidla není podle Lorenze ani člověk, tato zábrana by se ovšem vztahovala jen na útok na bližního vedený „přirozenými“ zbraněmi,

222 /



11.8.2008

9:25

Stránka 223

tj. jen holýma rukama a zuby. Zatímco za těchto okolností by většina lidí nebyla schopna svého protivníka přes jeho zkroušená a podřízená gesta zabít, při jakékoli „technické inovaci“ v oblasti zabíjení, která tento přirozený rámec přesahuje, tj. počínaje už aplikací pěstního klínu, tyto vrozené mechanismy selhávají a více či méně „technizovanému“ zabíjení je pole doširoka otevřeno. Obecně známou, již velmi odvozenou zkušeností tohoto druhu jsou příběhy válečných pilotů, lidí často velmi kultivovaných a rozhodně bez přímých zabíječských choutek, shazujících v noci desítky tun bomb na v zásadě bezbranné civilní obyvatelstvo ve městech. Možnost naprostého místního (popřípadě i časového) oddělení aktu zabíjení od vlastního úkonu, v nové době namnoze jen stisknutí tlačítka, zároveň dovoluje vymanit se z přirozených reakcí regulujících agresi a eliminovat je z moderního válečnictví vůbec. Tyto Lorenzovy koncepce agrese u zvířat a člověka byly s neobyčejnou důrazností napadány marxisticky orientovanými oficiálními autoritami zemí bývalého východního bloku, protože řečená koncepce radikálně zpochybňuje marxistickou tezi o původu všeho společenského zla z třídních protikladů, po jejichž překonání by mělo dojít v zásadě k rajskému jásání a plesání ve věčné harmonii. Lorenz ovšem vždy zdůrazňuje i pozitivní vliv této agresivity na přírodní populace zvířat, u člověka ovšem zcela odstraněný a zdeformovaný civilizací, a to prakticky od jejího prvopočátku, přičemž tehdy současnou situaci měl za zcela kritickou. Vzhledem k tomu, že agresi nelze nějak primárně utlumit, je podle Lorenze nutno ji v případě civilizovaného společenství kanalizovat do činností, které nevedou ke společenským katastrofám (sport, umění). Způsobů kanalizace, které ke katastrofám vedou, viděl Lorenz dostatek, zejména v souvislosti s oběma světovými válkami, nacistickou érou v Německu (byl i členem NSDAP) a tříletým zajetím v stalinském SSSR. Vždy zdůrazňoval, že systém lidských emocionálních vazeb je konfigurován k životu v poměrně malé skupině (řádově desítky KONRAD LORENZ /

223


11.8.2008

9:25

Stránka 224

lidí), což podmiňuje snadnou schopnost xenofobních reakcí vůči členům skupin jiných a vytvoření „umělých etnik“ v podobě novodobých národů s nacionalistickou ideologií, politických stran, církví a sekt, rovněž revolta mládeže šedesátých let se mu jevila jako první příznak výrazného destruktivního rozkolu mezi generacemi s obdobnými parametry (rozvoj feminismu a rozkol mezi pohlavími v západní společnosti už Lorenz zažil jen v náznacích). Za vrozeným lidským parametrům zcela neúměrnou má Lorenz existenci velkých městských aglomerací, kde stěsnání mnoha jedinců na malé ploše vyvolává zintenzivnění projevů agrese a zároveň přemíra sociálních kontaktů jedince trvale přetěžuje a působí ochlazení a rozpad přirozených mezilidských vazeb. V Lorenzově díle je možno shledat všechny tendence typické pro německé intelektuály první poloviny 20. století. Předně je to glorifikace přirozeného stavu oproti civilizovanému, venkova či samoty oproti městu, dále chvála „mužnosti“ a s ní souvisejících ctností, odpor k „změkčilosti“ a z ní plynoucím nepravostem. Je krajně zajímavé sledovat kultivovanou a poměrně rozumnou formu nálad, názorů a mínění, které ve svých extrémnějších podobách vedly až k nacionálnímu socialismu (zejména Lorenz 1973b, 1983, kde za války mnohem příkřeji formulovaná mínění upravil pro nové publikum). Lorenz, potomek vídeňské velkoměškansko-intelektuální rodiny, se nechal tímto učením v době války jako mnoho jeho krajanů nadchnout a jeho přimknutí se ke straně nebylo (na rozdíl třeba od jeho kolegy z Vídeňské university L. von Bertalanffyho) motivováno převážně zištnými cíli, ale skutečným přesvědčením (blíže v esejích Biologové za Hitlera a Zvířata ve Třetí říši). Této dobové atmosféře odpovídají například Lorenzovy práce o lidské autodomestikaci (Lorenz, 1940, 1943a, b), které však zároveň představují jedny z nejzajímavějších biologických postřehů o člověku (některé zcela obecné náběhy k této tezi jsou už patrné i v díle Darwinově).

224 /



11.8.2008

9:25

Stránka 225

Lorenzova teorie autodomestikace Lorenz jako první na obsáhlejším materiálu (např. na základě antropologických studií Eugena Fischera) formuloval překvapující morfologickou, fyziologickou a etologickou podobnost mezi člověkem a jeho domácími zvířaty. Srovnáme-li valnou většinu domácích zvířat s jejich divokými předky, zjistíme u nich téměř zcela analogické změny. Jedná se hlavně o gracilizaci kostry, zejména pak lebky a jejích čelistí, zkrácení lebeční báze, zkrácení končetin, ochabnutí svalstva, zvýšené ukládání tuku. Reprodukční období se protahuje na celou délku roku, stoupá sexuální aktivita a ochota kopulovat s kterýmkoli partnerem bez výběru, stejně tak stoupá i ochota k přijímání jakékoli potravy. Naopak se bortí původní sociální struktura druhu a často klesá i schopnost samostatně odchovávat mláqata, mizí tendence k obraně rodiny a sebeobětování za ni, stoupá schopnost snášet manipulace a těsnou blízkost svých soukmenovců v malých prostorách, klesá útěková vzdálenost. U člověka samozřejmě neexistuje „divoká“ forma, což ve shodě s Portmannem Lorenz vždy zdůrazňuje, ale srovnání s antropoidními opicemi dává znát, jakým směrem změny asi šly (i u extrémních lovecko-sběračských etnik, například australských domorodců, jsou poněkud méně pokročilé než u příslušníků starých zavedených zemědělských kultur s centralistickou tradicí – dalo by se říci, že nejdále došla autodomestikace v jižní Indii s její mírností, vegetarianismem spojeným s prodloužením tenkého střeva a schopností strpět „bližní“ skutečně hojně a v bezprostřední blízkosti). Autodomestikace člověka je ostatně zase podmíněna existencí jeho domestikantů, kteří ho zásobují vším potřebným. Jevu si kupodivu povšiml, byk na jiné rovině, už počátkem 19. století bystrý francouzský politolog a myslitel Alexis de Tocqueville – jeho vizí budoucnosti bylo stádo mírných, pilných a poslušných živočichů, jejichž pastevcem je stát. Lorenz používá pro obyvatele panelových normosídlišk, tak podobných luxusnější variantě baterií pro odchov kuřat, termínu „Nutzmenschen“, „užitkoví lidé“, který má KONRAD LORENZ /

225


11.8.2008

9:25

Stránka 226

ovšem v němčině pejorativní přídech něčeho volně disponibilního pro využívání až zneužívání. Lorenz též zdůrazňuje, že „domestikované“ rysy u člověka jsou ze strany lidského subjektivního pocikování většinou vnímány jako neestetické a někdy i neetické, jejich opak potom jako známka ušlechtilého vzhledu či chování. Které z obou polarit patřily Lorenzovy vlastní sympatie, jistě není třeba zdůrazňovat – otylý a olysalý měškák, krotce blekotající nad šálkem bílé kávy, byl na hony vzdálen představě o „mladých, volných šelmách s nenarušenými instinkty“. Lorenz vůbec nechápal význam autodomestikačních fenoménů pro hladký chod civilizované společnosti, který vlastně umožňují: v rámci dobové optiky vnímal dichotomii kultury (Kultur), třeba Wagnerových oper či Hesseho románů, a civilizace (Zivilisation), třeba železáren a velkoměst, jako závazně platnou – že je „žádoucí“ kultura „nežádoucí“ civilizací jaksi podmíněna, mu zůstalo, jako mnoha jeho souvěkovcům, milosrdně skryto. Zatímco u domácích zvířat je od Darwinových dob za příčinu těchto domestikačních změn jednoznačně pokládán umělý výběr (ak už záměrný nebo nezáměrný), u člověka prakticky nikdy záměrný umělý výběr praktikován nebyl a civilizační tlaky, upřednostňující pro některá povolání či typy societ jedince s výrazně „domestikovými“ rysy, jen zřídkakdy těm méně dobře adaptovaným bránily zanechat potomstvo. Za jeden z dalších typických příznaků domestikace i lidské autodomestikace pokládá Lorenz souběh předčasné pohlavní zralosti a trvalých rysů infantility (tento jev je velmi patrný i u řady domestikantů, někdy ve zcela extrémní formě – u mnoha luxusních plemen psů, například čivavy, se vůbec neuzavírají lebeční fontanely). Tento stav blízký neotenii, široce komentovaný Portmannem, cituje Lorenz podle knihy L. Bolka (1926). Právě trvalé juvenilní rysy v chování, zejména perzistenci zvídavosti a hravosti až daleko do dospělého věku, pokládá Lorenz za jeden z typických lidských atributů. Zároveň však upozorňuje na nebezpečí trvalé infantilizace mnoha lidí, ne-li drtivé většiny euroamerického obyvatelstva druhé poloviny dvacátého století.

226 /



11.8.2008

9:25

Stránka 227

V tomto vzorci chování, který spojuje touhu po okamžitém naplnění všech přání a úplném vyhnutí se nepříjemnostem s absencí odpovědnosti a ohleduplnosti, shledává krajní nebezpečí pro budoucnost a neváhá zdůraznit, že nezralost a nediferencovanost jsou typickými vlastnostmi například též i buněk zhoubných nádorů, smrtelně ohrožujících organismus. (Lorenz by se jistě zaradoval z etologického poznatku, který se vynořil až po jeho smrti: v některých rezervacích na jihu Afriky se dospívající sloní samci, přestěhovaní kvůli „přelidnění“/spíše „přeslonění“/ z jiných chráněných území, náhle začali vrhat na jiná zvířata, například nosorožce, a ubíjet je k smrti, což se normálně neděje. Nežli padlo rozhodnutí je odstřelit, vzpomněl si kdosi na možnost přisadit k nim dospělého sloního samce, bez jehož přítomnosti a „autority“ chobotnatí pubescenti vyrůstali. Rázem se situace uklidnila, aniž by je dominantní slon musel nějak zjevně „pacifikovat“, ba jim značně klesla i hladina testosteronu v krvi.) Pro Lorenzovo dobově podmíněné vnímání člověka jsou stejně typické apokalyptické vize týkající se budoucnosti lidstva jako intenzivní snaha o všenápravu, byk prostředky méně drastickými, než je třeba eugenika. Lorenzovy myšlenky jsou svým způsobem kvintesencí německého myšlení, zejména první poloviny dvacátého století. Vize novověké civilizace jako vředu na tváři Země a původního lidství, vize strašných konců i harmonie a přirozenosti minulých dob, hluboký vhled do autonomie a mnohodimenzionálnosti živých organismů – to vše zde patří nedílně k sobě. Anglosaská biologicko-společenská doktrína, spatřující člověka coby „tabula rasa“ a konkurenci a soutěživost coby všeprostupující tvůrčí princip, plnila Lorenze vždy krajním odporem, stejně jako doktrína behavioristická se svým rovnostářstvím a pozitivním pohledem na podmiňování (Skinner 1938, 1971). Jeden z podstatných rysů civilizační krize spatřoval Lorenz právě v tomto „pseudodemokratickém“ přístupu a ve snahách o nivelizaci přirozeného stavovského rozvrstvení společnosti s tradičním rozdělením KONRAD LORENZ /

227


11.8.2008

9:25

Stránka 228

kompetencí. Že „německý“ způsob myšlení je nejen hlubší a plastičtější než anglosaský, ale tím i rizikovější a potenciálně explozivní, v této explicitní podobě Lorenz zřejmě nenahlédl, minimálně to není z jeho díla patrné. Z kontinentálních biologů jednajících o přirozenosti člověka byl Lorenz v poválečných letech nejvlivnějším, jeho úvahy o původu agrese a možnostech její kanalizace byly a jsou pocikovány jako velmi relevantní a kolem jeho osoby se rozpoutávaly prudké diskuse. Ani obsáhlé spisy Eibl-Eibesfeldta, ani velmi pozoruhodné studie Portmannovy a jeho nejbližšího myšlenkového souputníka v oblasti antropologie H. Plessnera (1928) nedosáhly v poválečném období, obecně vzato skeptickém vůči globálním náhledům na člověka, všeobecné známosti přes hranice biologických či filosoficko-antropologických kruhů. V posledních letech svého života byl Lorenz velmi vlivný i v rakouské environmentální politice a jako zešedivělý „starý mudrc“, vyjadřující se ke všem klíčovým otázkám člověka, měl v masmédiích neobyčejný vliv. Lorenzova evoluční teorie poznání Lorenz se velmi detailně zabýval rovněž teorií poznání. Pro naše souvislosti je zde relevantní zejména jeho názor, že každá biologická evoluce a s ní spojené adaptace jsou už samy o sobě činnostmi akumulujícími poznání o vnějším světě, byk ne na vědomé rovině. Vynoření vědomí ve fylogenezi člověka připisuje Lorenz na vrub tzv. „fulgurace“. Tento termín, odpovídající zhruba výrazu emergence, označuje náhlý vznik nových vlastností v systému (v tomto případě živém), které předtím ani v náznacích přítomny nebyly (vyvolávající strukturní změny mohou být zcela malé a způsobené například mutačně selekčním mechanismem). Tuto fulguraci, náhlé vynoření nových vlastností v krátkém časovém úseku, má Lorenz za zcela typickou pro biologickou evoluci obecně, ne pouze pro evoluci člověka. Lidský duševní život vidí Lorenz jako nový typ života vůbec, hiát mezi ním a zvířaty jako srovnatelný (byk

228 /



11.8.2008

9:25

Stránka 229

jen metaforicky) s rozdílem mezi neživými a živými objekty. U obou typů těchto přechodů je obtížné si představit kontinuální přechodové stavy, a pokud ano, tedy jen jako velmi nestabilní a v celé své graduální škále sotva zachovatelné do dnešních dnů. Lorenz, stejně jako Portmann, spatřuje v člověku bytost od přirozenosti kulturní a v kulturní pospolitosti spatřuje samostatnou strukturní entitu. Rozdíl mezi pospolitostí lidskou a pospolitostí různých skupin sociálního hmyzu vidí především v tom, že v prvním typu society drtivě převažují naučené mody chování nad instinktivními, ve druhém je tomu naopak. Řečová komunikace a lidská kulturní tradice umožňují v dříve nebývalé míře tradovat informace dlouhodobě z generace na generaci (i u vyšších zvířat samozřejmě existuje komunikačně předávaná tradice, její rozsah však je o několik řádů nižší). Jedná se zde o cosi jako lamarckovské dědění získaných vlastností paralelním, nebiologickým kanálem, umožňující dříve nikdy nevídané přirychlení vývoje, v němž celá jedna lidská kultura hraje roli čehosi jako „nadindividuálního organismu“. Tento „nadindividuální organismus“ má nejen svou paměk, sestávající se z mozků všech jeho členů, a i všech písemných i jiných záznamů, ale i svůj kognitivní aparát, „aparát světonázoru“ – kulturně podmíněný obraz o tom, co je a co není skutečné a pravdivé a jaké řízení bude použito jako důkaz. Lorenz o kultuře Na rozdíl od Portmanna vidí Lorenz v kulturní evoluci nejen analogii evoluce biologické, ale i její přímé pokračování „jinými prostředky“. I na úrovni kultur spatřuje analogní jevy jako na úrovni evoluce jednotlivých větví „stromu života“, včetně náhlých a neočekávaných fulgurací. Lorenz nevidí kulturní a biologickou evoluci jako dva procesy navzájem ostře oddělené, ale jako propletené a sebe navzájem podmiňující. Fylogeneticky odvozuje Lorenz nejdůležitější lidský znak – tvorbu symbolů a operace s nimi – původně z procesu ritualizace, znáKONRAD LORENZ /

229

OBRAZ LOVKA A PÍRODY V ZRCADLE BIOLOGIE :25 Stránka 218

Recommend Documents