Stanislav Komárek. Obraz člověka a přírody v zrcadle biologie ACADEMIA

OBRAZ LOVKA A PÍRODY V ZRCADLE BIOLOGIE

11.8.2008

9:24

Stránka 3

Stanislav Komárek

Obraz člověka a přírody v zrcadle biologie

ACADEMIA 2008


11.8.2008

9:24

Stránka 4

KATALOGIZACE V KNIZE – NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Komárek, Stanislav Obraz člověka a přírody v zrcadle biologie / Stanislav Komárek. – Vyd. 1. – Praha : Academia, 2008. – 328 s. : il. – (Galileo ; sv. 16) ISBN 978-80-200-1592-1 (váz.) 572.5/.7 * 57/59(091) * 57/59-051 * 599.89 - fyzická antropologie – dějiny - biologie – dějiny - biologové – 19.–20. stol. - člověk - eseje 572 – Antropologie [1]

Tato publikace vznikla v rámci řešení výzkumného záměru FHS UK Praha Antropologie komunikace a lidské adaptace (MSM0021620843)

© Stanislav Komárek, 2008 ISBN 978-80-200-1592-1


11.8.2008

9:24

Stránka 5

Obsah

PŘEDMLUVA

7

MALÉ DĚJINY BIOLOGIE

9

Úvod I. ZÁKLADNÍ POJMY II. BIOLOGICKÉ VĚDOMOSTI PŘÍRODNÍCH NÁRODŮ A STARÝCH CIVILIZACÍ III. ANTIKA IV. STŘEDOVĚK V. RENESANCE VI. BAROKO A OSVÍCENSTVÍ VII. OBDOBÍ „NÁRODNÍCH ŠKOL“ V BIOLOGII Francouzská biologie Anglická biologie Německá biologie Genetika Mikrobiologie Ekologie a ochrana přírody Literatura

OBRAZ ČLOVĚKA V DÍLECH NĚKTERÝCH VÝZNAČNÝCH BIOLOGŮ 19. A 20. STOLETÍ Úvod Ekleziomorfní struktury Sociomorfní modelování Lidské a mimolidské Charles Darwin (1809–1882) Alfred Russel Wallace (1823–1913) Edward O. Wilson (nar. 1929) Adolf Portmann (1897–1982) Konrad Lorenz (1903–1989)

11 13 18 27 41 48 60 71 73 77 85 102 110 113 116

117 119 120 131 137 147 170 173 188 218

5


11.8.2008

9:24

Stránka 6

Irenäus Eibl-Eibesfeldt (nar.1928) Závěr: lidská přirozenost a jak s ní naložit Literatura

ESEJE O ČLOVĚKU A DĚJINÁCH BIOLOGIE

6

231 243 250

255

Biologové za Hitlera Šedá zóna Zvířata ve Třetí říši Ve výběhu Leprosárium Přírodní výběr Svaz chovatelů aneb o pozitivní eugenice Být naklonován Přítel mloků Staré kosti … šlechtí člověka Biologie a humanitní vzdělanost Metamorfózy mužnosti Tmel instituce Čím je člověku zvíře? K znovuvydání Rádlových Dějin biologických teorií v novověku Dvě variace na téma kachna pižmová 1. O užitku a škodlivosti obírání se historií 2. Indicie pro úmyslné falšování cestovních zpráv Kryštofem Kolumbem

257 260 263 268 271 273 275 283 288 291 293 295 299 304 307 310 314 314

Jmenný rejstřík

323

319


11.8.2008

9:24

Stránka 7

Předmluva Tato kniha je souborným vydáním mých textů k biologické antropologii a jejím dějinám, s přihlédnutím k dějinám biologických disciplín vůbec. Vzhledem k tomu, že tyto práce a eseje vznikaly v období skoro dvaceti let (1995–2007), rozhodl jsem se uchovat jim určitou míru „autonomie“ v tom smyslu, že jsem se nepokoušel spojit dvě nejdůležitější z nich, Malé dějiny biologie (vyšlé v nakl. Vesmír r. 1997 pod názvem Dějiny biologického myšlení) a Obraz člověka v dílech některých význačných biologů 19. a 20. století (rozšířené vydání v nakl. Nadace Univ. Masarykiana, 2003, jemuž tímto nakl. Academia děkuje za laskavé postoupení nakladatelských práv, původní vydání v nakl. Vesmír, 1998, pod názvem Lidská přirozenost), ale ponechal je oddělené jako samostatné celky. Drobnější eseje k tématu biologické antropologie v nejširším slova smyslu a dějinám biologie vůbec jsou zařazeny za ně. I zde nebyla souborná redakce textů, vzniklých často s odstupem mnoha let a určených k samostatné publikaci, vždy lehká a jisté dotykové body i lehké překryvy musely být ponechány. Malé dějiny biologie, jakožto text rámující všechny ostatní části, jsou zařazeny na začátek knihy a byly v nich ponechány pro pochopení celku i ty pasáže, které jsou na jiných místech knihy rozvedeny mnohem podrobněji, aby byla zachována „panoramatičnost“ jejich pohledu. Kniha je pro oživení opatřena řadou historických biologických ilustrací, zejména z Aldrovandiho knihy Monstrorum historia (1642) a z dalších renesančních děl. V Praze, v adventu 2007

Stanislav Komárek

7


11.8.2008

9:24

Stránka 8


11.8.2008

9:24

Stránka 9



11.8.2008

9:24

Stránka 10


11.8.2008

9:24

Stránka 11

Úvod Dějiny biologie, stejně jako kteréhokoli jiného oboru, mají význam pouze tehdy, zařazují-li příslušnou faktografii do dobového kulturně-historického kontextu. Stejně tak jsou jednotlivosti školsky tradované biologie vlastně blíže pochopitelné jen jako výsledek mnohasetletého vývojového procesu celé nauky (jinak mají povahu víceméně „zjevených“ pravd bez historického kořene). Bez těchto dvou aspektů se stávají dějiny biologie samoúčelnou a pro nezasvěceného absurdní sekvencí zasloužilých „starců“ a jejich činů a jejich školní význam by tkvěl nanejvýš v testování paměti a trpělivosti zájemců o vysokoškolské studium. Účelem je mimo jiné i dodat podnět k přemýšlení demonstrací nesamozřejmosti dnešního pohledu na živý svět ukázkou minulých historických situací a možností sledovat genezi dnešních pojmů. Problematika historických posunů biologických paradigmat by měla poukázat na jejich úzkou provázanost s kulturními dějinami v nejširším slova smyslu a odpoutat čtenáře od přežitého osvícenského konceptu lineárního pokroku, nechávajícího vyvstávat minulost pouze jako konglomerát zaostalosti, hlouposti a zlovůle. Text je poněkud etnocentricky zaměřen na dějiny biologických disciplín v evropském kulturním okruhu, což koneckonců odpovídá původu čtenářů. Rovněž je větší pozornost věnována evropské „kontinentální“ tradici, k níž česká biologie od svých počátků patřila a jejíž kvality a myšlenková východiska byly překryty jednoznačnou dominancí angloamerické větve biologických koncepcí v posledních desetiletích (přes všechny deklarace o ryzí nadnárodnosti vědy je toto východisko klamné – existují výrazné vědecké tradice národů či kulturních okruhů, už strukturou jazyka, v němž je nauka provozována a prezentována). Tento historický přehled končí zhruba rokem 1950, a to ze dvou důvodů. Jednak zná každý pracovník novější dějiny svého užšího oboru, jednak je historická distance příliš malá, aby bylo možno rozlišit, který počin byl významný

11


11.8.2008

9:24

Stránka 12

a který pouze všedně rutinní (cílem této práce je ostatně spíše připomenout skutečnosti ohrožené zapomněním, a nikoli ty obecně známé). Navíc dnes pracuje ve světě více biologů než v průběhu celých dosavadních dějin dohromady, ale doba potřebná k fruktifikaci je zatím příliš krátká, máme-li jejich činy zvážit takříkajíc „po ovoci“. V současnosti má náš čtenář pro doby od počátku novověku do přelomu 19. a 20. století k dispozici nesrovnatelně detailnější a obsáhlejší Rádlovo (2006) dílo v českém překladu s komentáři. Důvod reedice tohoto stručného textu, vzniklého původně v polovině devadesátých let jako skriptum k mé přednášce „Dějiny biologie“, je právě a jen umožnění četby „kondenzované“ podoby historie biologických disciplín pro ty, jimž se nedostává času, popřípadě sil prokousat se osmi sty stranami Rádlova textu či kteří by chtěli vidět „drama biologie“ i z poněkud jiného úhlu pohledu, než je jeho (vzhledem k tomu, že se jedná o učební text, jsou zde vynechány i literární odkazy k jednotlivým poznatkům, které by činily text zcela nepřehledným, naopak připojuji na rozdíl od jiných částí tohoto svazku i český překlad k názvům historických biologických publikací pro snazší přehled čtenáře-začátečníka).

12


11.8.2008

9:24

Stránka 13

I. ZÁKLADNÍ POJMY

Paradigma T. Kuhnem zavedený pojem paradigmatu ve vědě je poměrně mladý (šedesátá léta 20. stol.), ač slovo samo je podstatně starší. Řecké slovo paradeigma původně znamenalo gramatický vzor, precedens, podle něhož se analogicky řeší všechny případy, které mohou nastat. Ve svých studiích dějin vědeckých revolucí poukázal Kuhn na nutnost změny paradigmatu, nějaké vůdčí, dominantní koncepce či myšlenky, která ovládá celý obor, pro podstatnou proměnu a nový rozvoj této disciplíny. Své myšlenky dokládá nejdetailněji na příkladu „koperníkovského obratu“ v astronomii, tj. obratu od ptolemaiovského geocentrismu k heliocentrismu. Za typický pokládá zejména fakt, že pomocí jakéhokoli paradigmatu, které je v typickém případě přijímáno samozřejmě a bez pochybností, lze vysvětlit kterýkoli jev, pouze interpretace některých jevů je mimořádně „kostrbatá“ a násilná. Paradigma není možno porazit žádným pozorováním či měřením, ale pouze novým paradigmatem, které je postupně vytlačí, přičemž tento konflikt na sebe bere nezřídka podobu spíše generačního sporu. Biologie má jako každá jiná nauka svá paradigmata, někdy více a někdy méně jasně formulovaná (kamenem úrazu se stávají zejména ty části paradigmatu, které zůstanou neformulovány jaksi „v obecném povědomí“). Některé změny paradigmatu byly i z vnějšího pohledu velmi dramatické, například posun od osvícenského kreacionismu k vývojové teorii v lamarckovské a posléze darwinovské podobě. Známé „dogma“ molekulární biologie o výlučnosti toku informací od genotypu k fenotypu a nikoli naopak patří také do kategorie paradigmatických výroků stejně jako darwinovský (či neodarwinovský) předpoklad, že žádný živý organismus (nověji gen) nevykazuje žádný způsob chování, který by mu nepřinášel přímo či nepřímo nějaký prospěch, v posledku chápaný jako maximální rozšíření ZÁKLADNÍ POJMY /

13


11.8.2008

9:24

Stránka 14

sebe sama v co největším počtu kopií. Samozřejmě do sebe biologie zahrnuje i celou řadu dalších paradigmatických východisek, jen zřídka slovně ventilovaných a společných pro všechny přírodní vědy (např. že informace získané vlastním bádáním jsou lepší než ty z jiných zdrojů – sen, básnická inspirace, zjevení aj., že svět je v dostatečné míře poznatelný a toto poznání je žádoucí atd.). Vzhledem k velmi intenzivnímu citovému navázání většiny lidí na paradigmata má velký význam o jejich existenci a funkci vědět: střety mezi paradigmaty, nesenými různými osobami, patří k nejintenzivněnším a nejnepříjemnějším zážitkům, v nichž namísto ideálu vědy jakožto odtažitého pozorování světa, sine ira et studio, nastupují emocionální potenciály v minulosti prožívané například v náboženských válkách. Jakkoli jsou paradigmata pro rozvoj nauk nezbytná a od nich neodmyslitelná, je dobře mít neustále na paměti jejich relativitu a skutečnost, že svými nositeli jsou vždy bedlivě obrňována proti jakékoli polemice. Sociomorfní modelování Sociomorfním modelováním se nazývá způsob nazírání živého světa, který společenské vztahy a skutečnosti projikuje do přírody. Člověk má ze své přirozenosti tendenci chápat se jako bytost náležející k celému kosmu a spatřovat určitou podobnost a souvztažnost mezi sebou a celkem světa (staré autority hovořily o člověku jakožto mikrokosmu). Tento způsob vztahování přežívá i v našich dobách, byk ve formě ne plně vyjádřené a poněkud zastřené. Vždy bývá spatřována souvislost a analogie mezi způsobem fungování společnosti a způsobem fungování i světa jako celku. Pouze ta společnost, jež funguje ve shodě s pravidly, kterými se řídí kosmos, je legitimní a má „právo“ existovat. Ač snad jakási hloubková analogie mezi způsobem chodu společnosti a světa existuje, rozhodně není tak zjevná a prvoplánová, jak by si lidské očekávání žádalo. Proto dochází k projekci struktury a společnosti do světa mimo ni a z obrovské „samoobsluhy“ jevů, kterou funkce poskytuje,

14 /



11.8.2008

9:24

Stránka 15

jsou vybrány právě ty, které danou společenskou strukturu a principy jejího fungování „potvrzují“. Ty jsou pak dále tradovány jako konstituující principy celého kosmu. Zejména zřetelně jsou tyto způsoby interpretace patrny na výkladech živé přírody: statická a hierarchicky uspořádaná středověká společnost viděla tyto principy i v živém světě, Cuvier, současník a aktivní využivatel Francouzské revoluce, učinil z náhlého převratu (révolution) zemské kůry, kataklyzmatu, základní moment konstituující geologické dějiny Země. Darwin spatřil v přírodě jako zásadní ty momenty, které hýbaly raně kapitalistickou viktoriánskou Anglií: konkurenci, přežívání schopnějších a odumírání špatně přizpůsobených, zápas o nedostatkové zdroje, populační explozi a nadprodukci potomstva. Není vůbec náhodou, že lysenkovská éra v SSSR veškeré „tvůrčí“ aspekty konkurence i její samu existenci v přírodě popírala a důraz kladla na aktivní přizpůsobení se. Je typické, že současná informační společnost a její koncepce sobeckého genu (Dawkins) a sociobiologie (Wilson) představují živý svět jako bojiště velkého množství zcela egocentricky orientovaných informačních jednotek, zaměřených pouze na sebeprosazení jakýmikoli prostředky (těla jsou zde pouze jejich epifenomény). Typické je, že (snad s výjimkou stalinského SSSR) nebyla nikdy biologická doktrína upravována podle doktríny společenské úmyslně, naopak bylo spatření konstituujících principů společnosti v živém světě prožíváno vždy jako nahlédnutí a odhalení jeho skutečné podstaty. Tím větší byla radost, že oba světy, lidský i přírodní, fungují na stejném principu, a tento náhled mohl dále sloužit k legitimizaci společenské struktury a společenských procesů jako „přírodě odpovídajících“. Nemá tím být řečeno, že veškeré výklady živé přírody jsou pouze projekcemi sociálního světa, ale zdá se, že mnohé vztahy je možno na rovině živé přírody rozeznat teprve v okamžiku, kdy se objeví nějaká jejich analogie na rovině společenské (zároveň jiné vztahy, považované dříve za významné, ztratí na ceně či „zmizí pod obzor“). I u sociomorfního pohledu na živý svět ZÁKLADNÍ POJMY /

15


11.8.2008

9:24

Stránka 16

(bez tohoto aspektu se asi žádný biologický koncept neobejde) platí výše zmíněná maxima, že jeho vědomou reflexí je možno se ubránit i jeho nejkřiklavějším a nejtvrdším aplikacím. Cesta k pramenům Každé vážnější zabývání se dějinami biologie, které patří či by měly patřit k reflexi jakéhokoli speciálního oboru, se neobejde bez studia pramenů, tj. původní literatury. Každé, byk sebelépe psané kompendium z dějin biologie (jako samostatná disciplína se konstituovaly až v 19. století) nutně přináší jen určitý průřez a výběr z nepřehledné změti uplynulých jednotlivostí, jak to ten který autor považoval za smysluplné. Podle toho pak vypadá výběr fakt, kterým je věnována pozornost. V zásadě ve více či méně vědomé formě každý autor prezentuje dějiny svého oboru jako historii a postupný růst toho myšlenkového směru, jehož je sám příznivcem – varovný je v této souvislosti příklad knihy E. Mayra The growth of the biological thought, dnes asi nejznámějšího přehledného díla, ústící v podstatě do jen málo zakryté sebeadorace. Proto je nezbytné, aby se každý, kdo usiluje o poznání dějin biologie na hlubší než jen žurnalistické rovině, sám ponořil do historických biologických děl z různých dob, ak už v originále či alespoň v reedicích. Je to činnost značně namáhavá i časově náročná, zvláště bez běžné průpravy historika (o dějiny biologie se z pochopitelných příčin zajímají v drtivé většině hlavně biologové, historikům zde schází dostatečné věcné znalosti a většinou i motivace). Záhy lze jednak „na vlastní kůži“ zažít výrazně jinou myšlenkovou atmosféru časově odlehlých dob (to jsou v zásadě všechny už řekněme od 70. let 20. století zpět) a výrazně jiné typy diskurzů pro výpovědi o živém světě, který se za posledních dva a půl tisíce let sám o sobě změnil sotva znatelně. Rovněž zřetelně vyplyne, že navzdory deklaracím o kontinuitě pokroku vědy značná část informací, ač ve své době známá a řádně publikovaná, časem „klesne pod obzor“ a namnoze nepřežije dal-

16 /



11.8.2008

9:24

Stránka 17

ší přeorganizování knihoven. Už samotná změna jazyka vědy (např. vymizení řečtiny, latiny, němčiny, francouzštiny jako jazyků vědecké komunikace) má nedozírné následky, pokud se týká „umrtvení“ velmi značné části vědeckého písemnictví. Obvyklá představa o tom, že k mizení poznatků či jejich detailů dochází jen velkými katastrofami typu zničení alexandrijské knihovny, je zcela zavádějící. Vzhledem k obvyklému způsobu uchovávání starých vědeckých písemností je většina těchto „ztracených světů“ pro běžného vědce zcela uzavřena a i pro specialistu v oblasti dějin biologie nalezitelná jen metodami často ne nepodobnými archeologickým. Už tím momentem, kdy se znalosti dříve přítomné „v lidech“ přesunou pouze do knih či publikací, je učiněn první krok k jejich „klesnutí pod obzor“. Každá současná vědecká disciplína tvoří cosi jako tenkou slupku na útvaru, jehož nitro je pro drtivou většinu těch, kdo se na ní podílejí, v zásadě nepřístupné. Ač vděčí za vznik svým hlubším vrstvám, už je zná jen zprostředkovaně či vůbec ne. Tato či jiná publikace o dějinách biologie nemůže nahradit aktivní samostudium – může k němu dát jen smysluplný podnět a záchytné body.

ZÁKLADNÍ POJMY /

17


11.8.2008

9:24

Stránka 18

II. BIOLOGICKÉ VĚDOMOSTI ARCHAICKÝCH NÁRODŮ A STARÝCH CIVILIZACÍ

Archaické myšlení Příslušníci lovecko-sběračských i předstátních zemědělských kultur „neolitického“ typu nejsou s lidmi naší civilizace či jiných „pokročilejších“ kultur v mnoha aspektech souměřitelní, a to ani ne tak pro menší technologickou vyspělost, jako pro výrazně jiný typ vztahování se ke světu včetně světa živého (pěknou sondou do duševního světa archaických kultur je kniha E. Bioccy Yanoama /1961, česky Sama mezi indiány/, jehož informátorka Helena Valero neměla žádné antropologické vzdělání, tudíž nevěděla, podle jaké doktríny své zážitky deformovat). Pro tyto kulturní okruhy s „archaickými“ formami vědomí je typické hluboké zasazení v mýtu, život v něm a chápání světa skrze mýtus, dále neostré rozlišení mezi snem a skutečností, jedincem a společenstvím, psychickými procesy probíhajícími v člověku a událostmi ve vnějším světě. Celý vnější svět je chápán jako oživený duchy a démony či později bohy klasických mytologií – to lze vnímat jako projekci vlastních duševních hnutí do světa mimo sebe. Svět lidí, zvířat a duchů od sebe není jasně oddělen a existují jak přechodové formy, tak metamorfózy jedné a téže bytosti v nejrůznějších směrech. Jakkoli je většina duševních schopností příslušníků archaických národů zcela srovnatelná s poměry v naší společnosti a nejrůznější duševní hnutí, city a jejich projevy, humor atd. jsou pozoruhodně podobné našim, celkový způsob vztahování se k životu a světu je velmi odlišný. Tato jinakost spočívá zejména v komplexním pocikování vlastní „kosmicity“, provázanosti, většinou osudového charakteru, s jinými lidmi a dalšími bytostmi a věcmi ve světě i ve větší spontaneitě, při níž se člověk víceméně „děje“. Schopnost stálé kontroly sebe samého vůlí v evropském slova smyslu, vědomí vlastní individuality a schopnost udržet dlouhou dobu tutéž linii jednání

18 /



11.8.2008

9:24

Stránka 19

jsou asi nejvýraznější aspekty, které odlišují náš duševní svět od světa archaických národů. Ty se jeví evropským pozorovatelům pro svůj „měkčí“, dynamičtější a proměnlivější způsob chování často jako „lstivé“, „nevypočitatelné“, „prolhané“ atd., což svědčí spíše o nekompatibilitě obou způsobů prožívání světa i sebe samých než o oprávněnosti moralistního odsudku (tato přezíravost se může, zejména v novější době, změnit v nekritický obdiv, což je jen rubovou stránkou téhož). Setkání s kulturou „státního“ typu, zejména pak v její industriální podobě, je pro většinu etnik s archaickým způsobem myšlení, zejména lovecko-sběračských, velmi ohrožující a vede nezřídka k rychlému rozpadu původních hodnot a přímému ohrožení bytí jednotlivých jejich příslušníků. Už přechod k zemědělství toto nebezpečí mezikulturního kontaktu výrazně snižuje, právě nejarchaičtější etnika (např. Tasmánci) podlehla vlivu pokročilých kultur nejrychleji. Značný objem znalostí o živých organismech, zejména pak jejich použití pro přípravu léků a jedů, mají archaičtí intelektuálové, šamani, představující kombinaci role kněze, léčitele a do určité míry i umělce. Disponovaní jedinci se do této role buq sami vpraví, nebo jsou nějakým již úřadujícím šamanem „zaškoleni“. K běžným šamanským praktikám patří zejména „šamanské lety“ do světa duchů, podsvětí či nebe pod vlivem drog či v extázi navozované rytmickými pohyby či zvuky, přičemž tyto vize neslouží jen k uspokojení vlastní zvědavosti či předvídání budoucích věcí, ale i k léčení, zejména hledání „ztracených duší“ pacientů či nacházení potřebných léků. Tyto praktiky, pro provozovatele samy o sobě namáhavé a doprovázené například časově omezenou psychickou disociací, mají na pacienty někdy pozoruhodný léčebný účinek, ak už jej lze interpretovat z hlediska novověké vědy jakkoli. Je pozoruhodné, že jihoameričtí šamani věděli například o praktických účincích lidského Rh-faktoru a preventivních opatřeních proti němu, celá řada neolitických kultur minulosti úspěšně prováděla trepanace lebek (příčina hojnosti těchto operací v mnoBIOLOGIKCKÉ VĚDOMOSTI ARCHAICKÝCH NÁRODŮ… /

19


11.8.2008

9:24

Stránka 20

ha kulturách není zcela jasná) aj. Reakce evropských návštěvníků na tyto archaické intelektuálně-manipulační praktiky se pohybovala od roviny nenávisti k „exponentům qáblovým“ (éra konkvisty) přes opovržení a skepsi k rafinovaným podvodníkům (osvícenství až začátek 20. století) až po obdiv, mnohdy nekritický (současnost). Obecně lze říci, že každá společnost má takový systém teoretických a praktických nauk, který je jejímu způsobu fungování úměrný a tvoří uzavřený a smysluplný celek. Přenos evropské techniky do nitra pralesů i šamanských praktik do západní kultury tudíž představuje činnost značně rizikovou. Lovecko-sběračská etnika Lovecko-sběračské kmeny mají samozřejmě velmi detailní povědomost o živé přírodě okolo sebe, což vzhledem ke stálému kontaktu s ní a vzhledem k absolutní ekonomické závislosti na ní není udivující. Četné etnozoologické a etnobotanické výzkumy ukázaly, že množství živočišných a rostlinných forem rozlišovaných lovecko-sběračskými etniky je zcela srovnatelné s repertoárem znalostí profesionálních zoologů či botaniků – namnoze hodně přes tisíc forem nese samostatné pojmenování, což poukazuje na to, že „se vyplatí“ je rozlišovat. Etnozoologická či etnobotanická pojmenování vždy neodpovídají novověké taxonomické představě – od důležitých živočišných či rostlinných druhů jsou různě pojmenována odlišná vývojová stadia, barevné odchylky, různě velcí jedinci atd., pro množství méně významných taxonů jsou nezřídka užívána „sběrná“ pojmenování analogická asi českému „žoužel“. Mezi různými druhy často vidí příslušníci archaických národů příbuznost analogickou lidské příbuznosti rodové (datel je bratrancem tukana), což zajímavým způsobem předjímá pozdější descendenční teorie v biologii. Rovněž jsou někdy různé živočišné či rostlinné druhy vnímány jako samčí a samičí pohlaví druhu jednoho. Jakýsi intuitivní pojem druhu lovecko-sběračské národy mají, jde však spíše o cosi jako „rozeznatelný a pojme-

20 /



11.8.2008

9:24

Stránka 21

novatelný morfotyp“, přičemž pojmenování z tohoto pojetí druhu jak vyplývá, tak jej i konstituuje. Některé udivující detaily znalostí hnízdní biologie, hmyzí metamorfózy, etologie atd. různých druhů se pestře proplétají s myticko-poetickým chápáním přírody, s úzkým propletením světa živých organismů, světa lidí i světa duchů. Zejména jsou významné úlohy zvířat jakožto kulturních heroů (např. kolibřík naučil indiány kmene Yanoama příst bavlnu, netopýr pěstovat tabák atd.) a přímých předků (myšlenka nejrůznějších proměn zvířat v lidi a lidí ve zvířata je v archaickém světě zcela běžná a má své odezvy ještě v antické mytologii či evropských pohádkách). K těmto proměnám dochází někdy spontánně, jindy za trest, zejména pod tíhou viny za porušení nějakého tabu. Je zajímavé, že primáti a zejména lidoopi jsou interpretováni vždy jako degradovaní lidé, tu byli zapuzeni do lesů pro nějaké provinění, tu se tam stáhli z lenosti a bojí se veřejně mluvit, ač umějí. Prakticky nikdy není tento vztah obrácen – k tomu dochází až v 19. století v klasickém darwinismu. Lovecké, sběračské a později i zemědělské praktiky jsou doprovázeny celou řadou praktik magických, spočívajících většinou na pocitu souvztažností a analogií ve světě – například při lovu na tapíra je vhodné pomazat se rostlinou, jež má cibuli podoby tapířího oka, při sázení kukuřice je nutno používat rovnou hůl, aby stébla nebyla ohnutá, atd. Tento způsob chápání světa, spočívající na afinitě a analogii, je typický ostatně pro všechny kultury až do karteziánského obratu. Podobnost mezi dvěma objekty zde naznačuje vnitřní spřízněnost, příbuznost, věcnou souvislost – renesance později tuto koncepci nazývá signatura rerum (např. květy rostliny rodu Dicentra se podobají srdci, bude se tudíž hodit k léčbě srdečních chorob). U loveckých národů celý důmyslný systém různých tabuových zákazů (chápaný jako religiózní, nikoli praktické předpisy) reguluje dobu lovu či sběru různých zvířat či plodin, pokročilejší kultury mají i samostatná ochranná božstva jednotlivých druhů zvířat, která je nutno respektovat a usmiřovat. Porušení loveckých tabu BIOLOGIKCKÉ VĚDOMOSTI ARCHAICKÝCH NÁRODŮ… /

21


11.8.2008

9:24

Stránka 22

(např. zabíjení mláqat) může mít za následek například nepřízeň počasí, neúspěch v dalším lovu aj. Vyskytují se i náhledy o biologické rovnováze v systému dravec–kořist a docenění významu masožravců v ekosystému (pro Evropu až poznatek 19. stol.). Lovná zvěř byla i prvním objektem „intelektuálního“ zájmu a manipulací člověka, o nichž zůstala svědectví v podobě jeskynních maleb mladšího paleolitu (ca před 30 000 až 10 000 lety). U motivací těchto úžasných svědectví raného myšlení i umění stěží rozlišíme nábožensko-magické pohnutky od fascinace zobrazovanými zvířaty a hravosti (jen ozdobný charakter maleb lze z jejich situování v nitru temných jeskyní vyloučit). Zatímco paleolitické obrazy zachycují většinou jednotlivá zvířata v různých situacích a jen výjimečně lidi ve zvířecích maskách (či se jedná o démony?), neolitické kresby jsou převážně dějové, často představují lovecké scény s množstvím zvířecích a lidských postav. Domestikace zvířat Velmi zajímavým fenoménem je domestikace zvířat a rostlin v počátcích neolitické revoluce. Zatímco u pěstovaných rostlin bylo možno od samého počátku hovořit o jakémsi ekonomickém efektu, u raných zvířecích domestikantů je takovýto přínos diskutabilní (snad kromě možnosti v době nouze zvíře zabít a sníst). Podnes dochází u řady archaických národů k domestikačním náběhům a celá řada savců a ptáků je pravidelně chována v zajetí, většinou po odchování mláqat vybraných v přírodě. Tito jedinci mají ve společnosti postavení jaksi uprostřed mezi domácími miláčky evropského typu a „vyslanci“ dotyčného druhu u lidí s religiózními kontexty. Až na výjimky nebývají nikdy zabíjeni a konzumováni (spíše jim je někdy oškubáváno pestré peří k výrobě ozdob) a po smrti jsou nezřídka i pohřbíváni jako lidé. Tyto tendence nebyly cizí ani staré Evropě: například nálezy pohřbených koster většinou už starých zajíců, jelenů a vlků z osady Stillfried (Rakousko, doba bronzová), kde jeden skelet laně nese stopy zápřahu a dva vlčí

22 /



11.8.2008

9:24

Stránka 23

skelety vykazují přes třicet vyhojených fraktur, dobře dokumentují les otazníků kolem raných domestikačních jevů. Zatímco třeba u národů subsaharské Afriky byla vlastní domestikační invence vzhledem k pestrosti „nabídky“ divokých forem velmi malá, v tropické Americe je naopak záliba v tomto „protodomestikačním“ chovu zvířat značná. Vzhledem k tomu, že většina jakž takž užitkových plemen domácích zvířat je produktem dlouhodobé zacílené selekce (zvýšení fertility, produkce mléka, vajec, srsti, schopnost zápřahu, pomoc při lovu atd.), lze s velkou pravděpodobností tvrdit, že primární pohnutkou pro většinu domestikací byla prostá záliba v jejich chovu kombinovaná se zvědavostí a často i kultovními účely. Velice úzký vztah k chovaným i raně domestikovaným zvířatům, blízký vztahu k lidem a projevující se například i kojením jejich mláqat, nic nevypovídá o soucitu se zvířaty u těchto etnik obecně (vztah ke všem bytostem, které nejsou blízké, včetně lidských nepřátel, může být neobyčejně brutální) – snaha po ochraně zvířat je ryze novověkým jevem. Zatímco některé druhy svou etologií po domestikaci přímo volají (divoká husa), je do značné míry nejasné, jak vůbec mohlo dojít k založení úspěšného chovu velkých a rychlých stepních býložravců (koní, velbloudů) v zajetí. Zemědělství a staré civilizace Neolitická zemědělská revoluce nejen zásadně změnila lidské možnosti a osudy, ale zcela jinak rozvrhla i lidské vztahování se k okolní přírodě. I v krajině dochází k oddělení přírodního (např. les) od kulturního (osady, pole, pastviny). Latinské slovo cultura (v původním smyslu to, co má být pěstováno) se ostatně primárně vztahovalo na kultury polní. Zatímco kulturní plodiny a domácí zvířata se stávají centrem pozornosti, péče a nezřídka i předmětem pýchy a společenské prestiže a pro označení jejich variet a různých stadií je používáno mnoho pojmů, slovník pro jevy okolní přírody chudne a její znalosti se obecně vzato snižují. Les či jiný „mimolidský“ biotop se BIOLOGIKCKÉ VĚDOMOSTI ARCHAICKÝCH NÁRODŮ… /

23


11.8.2008

9:24

Stránka 24

stává z čehosi sice kouzelného a potenciálně nebezpečného, avšak v zásadě známého čímsi jednoznačně nepřátelským, úkrytem šelem ohrožujících stáda a svou expanzí ohrožujícím pracně vydobytá políčka (ohlasy tohoto vztahu k lesu jsou dobře patrné třeba ještě v pohádkách bratří Grimmů). Pro neolitického (a předtím i paleolitického) člověka je rozmnožování a plodnost čímsi tajemným, co tvoří předmět kultu a je jedním z centrálních témat mytologického uchopení i magických praktik. S vytvořením státních útvarů bronzové éry (některé z nich, např. Čína a Egypt, si udržely četné archaické rysy i po zavedení železa) vzniká celá řada fenoménů, potenciálně umožňujících rozvoj vzdělanosti (zejména pak užívání písma a vyhotovování písemností nejdříve pro potřeby státní správy) a existence diferencované kněžsko-intelektuální vrstvy. Biologie v pozdějším slova smyslu však nevznikla v žádném z nich, byk praktické poznatky, zejména v oblasti lekařství, byly mnohdy značné. Všechny tyto říše se chápaly kosmicky a panovník byl nejen správcem věcí lidských, ale i světa jako celku, a nezřídka i vtěleným božstvem. Prakticky u všech těchto kultur bylo běžné vnímání světa jako složeného ze čtyř či více živlů nebo prvků. Rovněž všechny chápaly člověka a jeho kulturu jako mikrokosmos v rámci makrokosmu, spojené s vnějším světem tisíci afinitami a souvztažnostmi. Obecně byla pěstována astrologie, vycházející z předpokladu, že různé časové úseky mají různou kvalitu (čas válek, čas pohrom, čas moudrých vládců atd.) a že tyto časové kvality mají své koreláty v postavení nebeských těles. Umění číst toto „písmo nebes“ bylo pokládáno za základní ve věci predikce budoucnosti společenstva a zaujetí adekvátního postoje k přítomným problémům (astrologie zaměřená na jedince se objevuje až později). Do kompetence kněžských kolegií náležela i interpretace dalších znamení, která měla poukazovat k budoucím či přítomným (někdy i minulým) událostem. Zejména to byl výskyt zrůd (monstrum od lat. monstrare – ukazovat) poukazující ke katastrofám či neblahým vládcům, věštění z tahu či chování ptáků

24 /



11.8.2008

9:24

Stránka 25

(ještě v pozdním Římě, který si udržel některé archaické rysy, ovlivňovala ochota či neochota posvátných kuřat zobat obětní koláče události vysoké politiky) nebo vnitřností obětních zvířat – archeologové na území Babylónie nalezli několik hliněných modelů jater s precizní lokalizací změn a jejich významem (jakkoli tyto koncepce působí dnes archaicky, v mírně pozměněné formě jsou mnoha lidmi podnes pocikovány jako platné: výskyt zrůd po havárii jaderného reaktoru značí jak budoucí obtíže, tak daremnou vládu, která nechala k neštěstí dojít). Z hlediska praktického vztahu k živé přírodě je pro tyto staré kultury typická zejména vyspělá agrotechnika spojená nezřídka se zavlažováním či hnojením, dále panovnické zvěřince či obory a existence prvních okrasných zahrad a zahrad pro pěstování léčivých rostlin. Pro starou Čínu a její kulturní okruh (Japonsko, Korea) je typické zejména vykládání světa včetně toho živého jako interakce dvou principů – jang a jin, mužského a ženského –, které se vydělují z původní nediferencované energie čchi, a zdůraznění synchronicity ve světě na rozdíl od kauzality v novověkém evropském kontextu. Pro celý tento okruh je typické intenzivní estetické prožívání přírody, odrážející se v zakládání okrasných a meditačních zahrad, lyrické poezii aj. Typická je určitá záliba v patologickém a násilně deformovaném – od stromků bonsai přes závojnatky po deformované nohy čínských dam. Známá je i tradiční čínská medicína, využívající kromě rostlinných léčiv hojně i živočišná, akupunkturu se svébytným teoretickým zázemím atd. Pro některé staré civilizace byly příznačné dlouho přežívající zvířecí kulty (Egypt), spojené s balzamováním zvířecích kadaverů (obdobně jako u lidských mrtvol). Velmi silně se v podobném směru vyvíjelo i povědomí staré Indie, vedoucí přes reinkarnační teorii k naprostému šetření všech zvířat a v posledku i k posvátné úctě k některým z nich (hovězí dobytek, opice). Pro kultury starého Mexika bylo pozoruhodné velké množství domestikovaných užitkových i okrasných rostlin, záliba v květinách jako motivu zobrazování BIOLOGIKCKÉ VĚDOMOSTI ARCHAICKÝCH NÁRODŮ… /

25


11.8.2008

9:24

Stránka 26

a rituálně-mytologické hry provozované se zvířaty byly typické pro starou Krétu. Žádná z těchto civilizací však nevytvořila vědu v našem slova smyslu, nýbrž spíše nahromadění empirie, byk třeba čínská kultura byla v některých aspektech komplexnější než evropská. Teoretické výklady se soustřeqovaly spíše na medicínu, z níž zejména právě čínská, indická a egyptská byly velmi pokročilé.

26 /



11.8.2008

9:24

Stránka 27

III. ANTIKA

Řecko Kulturní a duchovní prostředí starého Řecka tvořilo v rámci tehdejšího světa významné specifikum. Je dobrý důvod k domněnce, že právě specifická struktura řeckého mýtu (zejména mýtu apollonského a orfického) umožnila v posledku mýtus logizací překonat – paradoxně se tak stalo postupným uskutečňováním nároku, který na člověka tento mýtus klade. Oproti jiným starým civilizacím byla pro Řecko typická značná organizační rozvolněnost – kromě podobného jazyka, náboženství a vědomí pospolitosti zde až do Alexandrových časů nebyla síla, která by jednotlivé městské státy, polis, nezřídka demokraticky spravované, politicky a mocensky sjednotila. Rovněž zajímavý je nepoměr počtu obyvatelstva k duchovním výkonům, které řecká civilizace přinesla – všechny ostatní říše Východu byly nesrovnatelně lidnatější. Vzhledem k tomu, že řecký myšlenkový odkaz je pro pozdější Evropu i pro vývoj její vědy zcela klíčovým, není na škodu poněkud blíže popsat prostředí, v němž vznikal. Řecká kultura rané a klasické doby je typickou představitelkou tzv. hyletického kulturního okruhu (od řec. hýlé – nejdříve listnatý les, později stavební dříví, nakonec ve filosofii látka). Valná většina hyletických kultur (řecká, staroindická, staroperská, keltská aj.) byla nesena indoevropskými jazyky a vyvinula se v oblastech pásma listnatých lesů či mediteránních hájů (kult stromů k těmto kulturám nedílně patří). Typický je pro ně akcentovaný smysl pro tvar, jeho optické vnímání a zobrazování ve výtvarném umění. Optická orientace se promítá i do každodenní metaforiky (vysvětlit něco, objasnit, je nabíledni atd.). Tím se hyletické kultury nejvýrazněji liší od kulturního okruhu eremiálního (od řec. erémos – poušk, pustina), který byl nesen jazyky semitskými a vyvíjel se v polopouštním pásmu Středního východu (kromě židovské a arabské kultury sem patřila s jistými odlišnostmi ANTIKA /

27


11.8.2008

9:24

Stránka 28

Harpyje antických bájí v představách Aldrovandiho.

i kultura fénická). Základní orientace eremiálního kulturního okruhu ve světě je akustická (slyš, Izraeli…) a mluvené i psané slovo má zcela enormní význam (historicky zcela ojedinělý vynález hláskového písma je ostatně fénickým objevem – myšlenka „naporcování“ slova na jednotlivé fonémy je zcela netriviální). Zatímco tvarovost a její změny nehrají v eremiálním okruhu na rozdíl od hyletického téměř žádnou roli (židovská i arabská tradice zakazovala i zobrazování živých bytostí, ale v zemích s hyletickou tradicí – Persie, Indie – islám příznačně výtvarné umění nepotlačil), je pro eremiální kultury charakteristický neobyčejný důraz na přesný lineární zápis posvátných textů. Z této linearity výpovědi se posléze vyvinulo i lineární chápání času, časové osy (hyletické kultury neměly poměr k písemným záznamům zdaleka tak vřelý, některé, např. Keltové, přes značnou pokročilost nebyly vůbec kulturou literární). Splynutím obou tradic v pozdní antice, zejména pak v křeskanství, vznikla teprve evropská kulturní tradice tak, jak ji známe dnes, a je dobrý důvod k domněnce, že mimořádný úspěch evropské kultury byl podmíněn možností osci-

28 /



11.8.2008

9:24

Stránka 29

lace mezi oběma těmito prvky myšlenkového dědictví. Oba typy uvažování se promítají podnes do biologického myšlení – například srovnávací morfologie a anatomie, zabývající se tvary a jejich transformacemi, navazují zcela evidentně na hyletické myšlenkové dědictví, molekulární biologie, operující s představou lineárního genetického zápisu, jeho kopírování a povstávání tvaru jeho interpretací (cosi vzdáleně podobného biblickému „tvoření slovem“), navazuje naopak na dědictví eremiální. Řecká kultura, až do helénistické éry výrazně hyletická, operovala ve vztahu k živým organismům jak v lidovém jazyce, tak ve filosofii od nejstarších dob s pojmem fysis (od fyó – rostu, vzrůstám). Pojem fysis lze do češtiny přeložit buq slovem příroda, nebo přirozenost (celá biologie až do konce renesance se ptá především po přirozenosti jednoho každého živého organismu). Do řádu fysis patří vše, co se nějakým způsobem rodí, vzniká a poté opět zaniká, tedy především živé organismy (abstraktní pojmy a geometrická jsoucna, zákony a zvyky, lidské výrobky atd. sem nepatří). Jedna ze základních charakteristik řádu fysis je proměnlivost, uplývavost, neuchopitelnost (představa sbírky brouků v novověkém slova smyslu by byla pro Řeka, i kdyby se jimi chtěl zabývat, zcela cizí – usušeným exemplářům chybí totiž právě to zásadní, co je na nich podstatné – bytí v proměně, v řádu fysis). Fysis jedné každé živé bytosti se projeví v podmínkách, které toto projevení umožňují – ak už jsou to podmínky přirozené (zvíře ve svém obvyklém biotopu), či umělé (léčivá rostlina aplikovaná jako medikament). Svou přirozenost mají nejen všechny rostliny a zvířata, ale i lidé – jak jednotlivci, tak lidstvo jako celek. Do latiny byl pojem fysis posléze překládán výrazem natura (doslova to, co má být zrozeno: od nasco – rodím se), což posléze přešlo do většiny evropských jazyků jako pojem pro přírodu či lidskou přirozenost – náturu. Opakem k tomu byl latinský výraz cultura (doslova to, co má být pěstováno: od colo – pěstit, uctívat). Tento výraz se původně vztahoval na polní kultuANTIKA /

29


11.8.2008

9:24

Stránka 30

ry, později i na veškeré hmotné i nehmotné artefakty vůbec (pro Řeky byly opakem přírozených jsoucen, fysei, zákony, tradice či zvyky, nomoi). Řecký svět se vyznačoval ve srovnání s okolními etniky kromobyčejnou zvědavostí a zvídavostí, spojenou s obchodním duchem a široce rozvětveným zámořským obchodem (právě moře a jeho fauna hrály v řecké tradici podstatně důležitější roli než vnitrozemí – přičemž zajímavé bylo právě pobřežní rozhraní moře a pevniny). Rovněž řecká filosofie jakožto samostatný způsob myšlení přeměňující tvořivě mýtus představovala naprosté unikum – a právě z ní se posléze vydělily jednotlivé vědy, mezi nimi i biologie. Řecká kultura, na rozdíl od římské, kladla relativně malý důraz na zemědělství, které rozhodně nepředstavovalo prestižní obor činnosti. Rovněž měli Řekové jen relativně velmi malý smysl pro krásu květin (na rozdíl třeba od staré Kréty), spíše se pozornosti těšilo okrasné ptactvo a „prestižní“ domácí zvířata typu koní a psů. V dílech řeckých filosofů od nejstarší doby lze zaznamenat nejrůznější pozorování dějů v živé přírodě a spekulace o nich. Pro potřeby tohoto textu jsou vybráni pouze autoři nejdůležitější, které lze nějakým způsobem označit z dnešního hlediska za biologické badatele. Obecně lze o řecké filosofii a vědě říci, že jejich cílem nebyla praktická aplikace či dokonce vědotechnika, ale poznání pro poznání samo. Nazírání skutečnosti, theóreia (od theos – bůh – nazírání s odstupem, bez praktické zainteresovanosti, tak jak to činí bohové), bylo hlavním cílem, bios theórétikos, život tímto nazíráním naplněný, byl chápán jako život nejplnější a nejlépe využitý. Řecké poznání bylo mnohem bezprostřednější a méně instrumentální než dnešní; existovaly sice jednoduché experimenty a později i pitvy živočichů, ale v mnohem menší míře než v novověké biologii – pozorování bylo základní metodou. Antická věda si povšimla nejrůznějších jednotlivostí, na něž bylo namnoze navázáno až v novověku, jeden novověký pojem ale vůbec neznala – byl to pojem evoluce. Určitý obraz o historičnosti a odlišnosti minulých věků

30 /



11.8.2008

9:24

Stránka 31

a přítomné doby antika sice měla, ale představa pokroku v živém světě v lineárním čase jí byla zcela cizí – chod světa chápala spíše cyklicky. Na biologické bádání, včetně novověkého, mělo značný nepřímý vliv učení filosofa a mystika Pýthagory ze Samu (asi 570–497 př. Kr.) a jeho žáků, ač se živých objektů týkalo jen okrajově. Pýthagoras a jeho následovníci spatřovali v číslech, zejména celých, základ všeho kosmického řádu, konstituující princip pohybu nebeských těles, tvaru pozemských objektů, člověka a jeho duchovních produktů, zejména geometrie a hudby. Na rozdíl od dnešního pojetí přisuzovali pýthagorejci číslům nejen kvantitativní, ale ještě i kvalitativní hodnotu. Pozdější ozvuky této duchovní tradice se promítají do zrození dnešní vědy v raném novověku, kdy se číslo stává opět konstitutivním prvkem světa, tentokrát jako naměřená experimentální veličina, jako převod kvalitativních (neměřitelných) vlastností na měřitelné. Inspiraci v číselné mystice nalezly nejen exaktní disciplíny biologie, navazující na metody fyziky a chemie, ale i systematika (např. Linnéův systém rostlin) a naturfilosofie německého romatismu. Biologii a zejména medicínu pozdějších období výrazně ovlivnil Hippokrates z Kóu (asi 460–370 př. Kr.) a jeho žáci, jejichž dílo se zachovalo v obsáhlém později sestaveném souboru, známém pod názvem Corpus Hippocraticum. Jde o soubor medicínských, fyziologických, filosofických a mysticko-náboženských textů (hranice mezi těmito disciplínami nebyla v zmiňované době pocikována jako ostrá a Hippokrates sám byl knězem boha Asklépia). Dílo obsahuje mnoho postřehů týkajících se nemocí, jejich prognózy a terapie, dietetických a duševně-hygienických předpisů, zvířat a rostlin využitelných v medicíně či v potravě atd. Pozdější dobu ovlivnily zejména představy o nutnosti rovnováhy čtyř škáv ve zdravém lidském těle: krve, hlenu, žluté žluči a černé žluči. Jejich vzájemný nepoměr vyvolává chorobné stavy a ovlivňuje i temperament. Hippokratovská škola se zabývala také dědičností a právě krev ANTIKA /

31


11.8.2008

9:24

Stránka 32

viděla jako jejího hlavního nositele. Tato myšlenková schémata, stejně jako zásady lékařské etiky vypracované Hippokratem, ovlivnila evropskou medicínu a fyziologii dlouho do novověku a některé současné představy, zejména endokrinologické, na ně v pozměněné formě navazují. Do biologických disciplín zasáhlo podstatnou měrou zejména nejvýznamnější intelektuální centrum klasického Řecka, athénská Akadémie. Její zakladatel, Platón (427–347 př. Kr.), se sice biologickým disciplínám nevěnoval, ale četné jeho představy, jež velmi silně zasáhly pozdější řeckou i celoevropskou filosofii, tak nepřímo ovlivnily i biologii. Zejména pak to byla jeho nauka o idejích, jejichž svět zůstává stále stejný, jednotlivé věci viditelného světa jsou jejich obrazem a poukazují k nim. Podobné představy byly později často aplikovány při diskusích o povaze druhu v živém světě – řecké slovo eidos, v zásadě synonymum pro ideu, značí zároveň i druh, latinské species označuje současně druh i pohled (podobně třeba ruské vid). Souvislost vnějšího vzhledu s povahou věcí a jejich poznávání „nahlížením“ představují výrazný hyletický prvek v řeckém a později celoevropském myšlení. Platónův žák Aristoteles ze Stageiry (384–322 př. Kr.) byl, kromě své velmi mnohostranné filosofické činnosti, i zdaleka nejvýznamnějším antickým biologem, jehož dílo bylo překonáno až v novověku. Pro vznik novověké vědy měla velký význam i Aristotelova logika a jeho systém logických dichotomií, podnes používaný například v určovacích klíčích (dihairese – dělení pojmu v dva podpojmy jemu podřazené). Ač se značná část Aristotelových děl zachovala, za ztracené lze mít zejména jeho spisy o rostlinách. V evropské novější tradici bývá zvykem citovat Aristotelova díla (i díla dalších řeckých autorů) názvy jejich latinských překladů, ač originály jsou samozřejmě v řečtině. Této praxe, jakkoli dnes už málo účelné, se pro snazší orientaci podržíme i zde. Z Aristotelových zoologických spisů je třeba jmenovat Historia animalium (Přírodopis zvířat), De generatione animalium (O rozmnožování zvířat), De partibus

32 /



11.8.2008

9:24

Stránka 33

animalium (O částech zvířat), De motu animalium (O pohybu zvířat), z „obecně biologických“ spisů pak De anima (O duši). Duše, psýché, nebyla pro staré Řeky nějakou „spiritistickou“ entitou, nýbrž celostním principem živých organismů. Psýché zajiškuje koordinaci funkcí a brání rozkladu, který destruuje mrtvá těla. Rostlinám připisuje Aristoteles pouze duši vegetativní, vyživovací, živočichům kromě ní i duši senzitivní, umožňující smyslové vnímání a pohyb, člověku pak do třetice k oběma předcházejícím i duši rozumnou, umožňující myšlení a pochopení smyslu (logos). Aristoteles sice viděl principiální rozdíl mezi objekty živými a neživými, nicméně předpokládal možnost přechodu, zejména pak samoplození z bahna, mořské vody, země (červi, hmyz, úhoři atd.), jež pro mnoho organismů postuloval. Živým organismům připisoval „zacílenost“, vývoj k imanentnímu, nenáhodnému cíli – tento princip označoval pojmem entelecheia. Při vzniku živých organismů, stejně jako při vzniku lidských artefaktů, povstávajících řemeslnou dovedností (techné), rozlišuje čtyři „příčiny“ či „důvody“ jejich povstávání (řec. aitia, pl. aitiai, lat. causa, pl. causae). Jsou to, zde opět v známější latinské terminologii: causa materialis – látka, z níž je organismus či dílo vytvořeno; causa formalis – tvarový princip či stavební plán; causa efficiens – síla či pomůcka, která organismus či dílo tvoří; causa finalis – konečný cíl, účel procesu tvoření. Stejně jako starší řečtí filosofové viděl Aristoteles svět, včetně živého, povstalý ze čtyř živlů: země, ohně, vody a vzduchu. Velmi podrobně se zabýval rozmnožováním vyšších živočichů, kde formativní princip (eidos) spatřuje v semeni, které chápe jako derivát krve, a látkový princip (hýlé) v menstruační krvi. Tělesná substance tudíž pochází od matky, duše od otce. LátANTIKA /

33


11.8.2008

Tři kytovci v Aldrovandiho podání.

34 /


9:24

Stránka 34


11.8.2008

9:24

Stránka 35

ka je možností (potencialitou) všech struktur, forma pak je uskutečněním jedné z těchto možností jejím aktivováním (aktualita), proces proměny látky je označován jako tvořící síla (dynamis). Entelecheia (často později užíváno v latinizované formě entelechie) je současně příčinou i cílem vývoje organismu, který sebe sama strukturuje během ontogeneze. Aristoteles se podrobně zabýval i morfologií a anatomií živočichů a způsoby jejich pohybu. Popsal okolo pěti set druhů zvířat, převážně mořských živočichů a suchozemských obratlovců. Z hmyzu jeho největší pozornost přitahovali sociální blanokřídlí. Cílem jeho díla nebylo vytvořit systém známých živočichů, tento systém je nutno z jeho děl, zejména ze spisů Historia animalium a De partibus animalium, dosti pracně rekonstruovat. Aristotelův pohled na rozdělení zvířat do skupin je nicméně značně propracovaný. Dělí je na zvířata s krví (enaima) – dnešní obratlovci – a zvířata bez krve (anaima) – dnešní bezobratlí. Obratlovce dále dělí na čtyřnožce živorodé (savci) a vejcorodé (ještěři), dále hady, ptáky, ryby a kytovce, bezobratlé na měkkýše se skořápkou (ostrakoda), velké korýše (malakostraka), hlavonožce (malachia) a článkované hmyzy (entoma), ty opět na křídlaté a bezkřídlé. Tento typ rozdělení byl překonán až koncem 18. století. Aristotelovo dílo představovalo velmi dlouho nejvyšší autoritu v biologických disciplínách a teoretické podněty z něj čerpalo i 19. a 20. století (H. Driesch). Podobný význam pro botaniku, jako měl Aristoteles pro zooloogii, získal jeho žák Theofrastos z Eresu (371–287 př. Kr.), Aristotelův nástupce v Lykeiu, nové filosofické škole v Athénách, kterou Aristoteles roku 334 př. Kr. založil. Theofrastova botanická díla De causis plantarum (O příčinách rostlin) a Historia plantarum (Přírodopis rostlin) byla mnohokrát komentována a diskutována až hluboko do novověku a překonána až v 17. století. První dílo představuje jakousi teoretickou botaniku, aplikaci Aristotelových teoretických principů na rostlinnou říši, druhé pak popis morfologie více než ANTIKA /

35


11.8.2008

9:24

Stránka 36

pěti set druhů rostlin. Stejně jako Aristoteles se důkladně zabývá ontogenezí, anatomií a životními funkcemi rostlin, jejich vazbou na stanoviště a ovlivněním vnějšími podmínkami. Některé z Aristotelových názorů, například samoplození či proměna druhu při změně podmínek v jiný (např. pšenice v ječmen – představa, která se táhla dlouho do novověku a s níž operovala ještě Lysenkova biologie v Sovětském svazu), bere Theofrastos se značnou rezervou. Systematiku rostlin v dnešním smyslu nepodává, a ač jsou mu známy některé evidentní případy pohlavnosti u rostlin (datlová palma), pokládá je za výjimečné. Identifikace jednotlivých druhů, o nichž Theofrastos píše, byla oblíbeným námětem bádání nejrůznějších evropských botaniků raného novověku (vzhledem k tomu, že se o to pokoušeli vesměs v zaalpských zemích, ne v Mediteránu, byla to námaha z části marná a z části zavádějící). V době po expanzi Alexandra Makedonského se kulturní centrum helénistického světa do značné míry přesunulo do Alexandrie, kde se kromě řeckého vlivu začíná významně uplatňovat i tradice staroegyptská, židovská, syrská a další kulturní vlivy z orientální oblasti. Ptolemaios II. (285–247 př. Kr.) zde založil známou alexandrijskou knihovnu a „výzkumný institut“ Músaion. Alexandrie se stala centrem tzv. alexandrijské vědy, vysoce zajímavého jevu, který v posledku zanikl bez pokračování a většina jím vytvořených děl byla ztracena (alexandrijská knihovna byla značně poničena roku 391 a poté spálena arabskými nájezdníky roku 640). Kromě filologických a textově kritických bádání se v Alexandrii dařilo zejména matematice a fyzice (ovšem bez praktických aplikací – např. Hérónův skleněný model parní turbiny byl věnován vladaři jako kuriozita) a dále byla rozvíjena i zoologie a botanika (k Museu patřila i botanická a zoologická zahrada, obsáhlejší sbírky „mrtvých“ přírodnín ovšem ne) a zejména medicína a farmakologie. Poprvé jsou zde pitvána nejen zvířata, ale i lidé, jsou známy i případy vivisekcí na otrocích. Tato obsáhlá praxe umožnila značné rozšíření anatomického vědění, z alexandrij-

36 /



11.8.2008

9:24

Stránka 37

ských lékařů jsou nejznámější Hérofilos z Chalkedonu (asi 335–280 př. Kr.) a Erasistratos z Keu (asi 310–258 př. Kr.). Alexandrijská vzdělanost se dále rozvíjela i pod římskou nadvládou a poslední z jejích významných anatomů Marínos (kolem r. 120 po. Kr.) sepsal již v Římě dvacet knih o anatomii a fyziologii, o něž se posléze opírá Galénos z Pergamu (129 až 210 po. Kr.). Galénos se stal pro celý křeskanský i islámský svět až do novověku nejvyšší autoritou v oblasti medicíny a farmakologie. Zachovalo se kolem 180 z jeho 400 spisů, zabývajících se zejména anatomií, fyziologií a terapeutickými praktikami. Ve farmakologii navázal svou přípravou rostlinných léčiv, galenik, na starší tradici řecké rostlinné farmakologie, zejména na Dioskúrida z Anazarbu, který kolem roku 70 sepsal dílo o farmaceutické botanice Materia medica (Léčebné prostředky), velmi oblíbené až do novověku. Galénos propojoval ve svém učení nauky o čtyřech „škávách“ s naukami o čtyřech živlech v Hippokratově tradici a podává na antické poměry vrcholný přehled anatomie (ač pitval především zvířata) a fyziologie člověka a vyšších živočichů. Některé základní fyziologické jevy, například krevní oběh, antika kupodivu neodhalila – Galénos si představoval ve všech cévách pouze odstředivé proudění od srdce k orgánům. Galénovo učení bylo ve středověkém světě velmi dlouho pojímáno jako vrchol lékařského vědění, téměř medicínské dogma. Řím Římská kultura, která se v pozdních fázích antiky rozšířila na celé Středomoří a značnou část Evropy, se od řecké značně lišila. Tím, že navazovala na etruskou tradici, měla ve srovnání s řeckou některé archaičtější rysy a tím, že dala bezprostřední vznik středověké kultuře západní Evropy, považujeme některé její specifické aspekty za samozřejmost. Řím postrádal řeckou zvídavost a smysl pro nezávislé myšlení, jak filosofii, tak vědu převzal z řeckého kulturního okruhu, nezřídka přímo s jejími nositeli. Silná stránka Říma spočívala převážně v disciANTIKA /

37


11.8.2008

9:24

Stránka 38

plíně a organizační schopnosti, podepřené právním a morálním myšlením a právní a vojenskou tradicí. Kde se nedostávalo invence a originality, nastoupila spolehlivost a kontinuita. Ruina kolosea, i po dvou tisíciletích jen relativně mírně poničená, s perfektně vypracovaným systémem ustájení šelem i gladiátorů, chodeb a výtahů pro jejich dopravu a kanálů pro odtok krve, je jakousi kvintesencí římského ducha s jeho světly i stíny, zejména pak s organizační dokonalostí, umrtvující, ak už záměrně či mimovolně, vše živé a autentické. Dva základní pojmy římské kultury, autorita (auctoritas) a založení instituce (fundatio), pak provázely celou latinskou kulturu západní Evropy. Z latinské tradice kontinuity a jednoznačnosti institucí čerpaly i mnohé jevy evropské kultury pozdější, s římským dědictvím už často bezprostředně nesouvisející, jako armáda, církev, univerzita, či dokonce železnice. Římská tradice byla nejen vojenská, ale i zemědělská (rolnictvo jako výchozí báze armády) a zemědělství se těšilo neobyčejné prestiži a pozornosti. Během římské doby vznikla celá řada zemědělských kompendií (Cato, Columella, Palladius), svědčících o velikém zájmu o tento obor. Pozornost byla věnována nejen polním plodinám, jejich agrotechnologii a hnojení, ale i zelenině a zejména ovoci, které stejně jako okrasné stromy patřilo k prestižním objektům starého Říma – popisy nejrůznějších technik roubování a řezu o tom vypovídají. Velký význam mělo i pěstování květin a dalších okrasných rostlin a nejrůznějších ochočených zvířat, zejména okrasných ptáků, pro zábavu a ozdobu. K estetickému aspektu vztahování se k ptákům a rostlinám se úzce družil aspekt kulinární – nebylo téměř živého objektu, který by nenalezl v římské kuchyni své místo, a tato tradice, stejně jako tradice pěstování vína a určitého příklonu k životním radostem, obecně podnes charakterizuje země na jih od římského limitu (limes Romanus). Aplikovaný aspekt nebyl Římu cizí i ve vztahu k dalším naukám, třeba ve fyzice využitím jejích poznatků pro stavbu obléhacích strojů. O dalším specifiku římského vztahování se k živým organis-

38 /



11.8.2008

9:24

Stránka 39

mům, masovým štvanicím na divou zvěř (i lidi) v cirku, jehož důsledkem bylo téměř úplné vyhubení velkých zvířat v severní Africe a jiných místech Středomoří, byla už řeč. Zatímco úlohu lékařů a filosofů zastávali většinou Řekové, významným aspektem římského duchovního života bylo básnictví – a jsou to právě díla římských básníků, v nichž nacházíme mnoho velice bystrých biologických i zemědělských postřehů a výraz velice intenzivního vztahu k živé přírodě. Latina byla později jazykem přírodních věd dlouho do novověku, v zásadě až do 19. století. Její pravidelná a logicky konzistentní gramatická struktura a téměř „právnická“ jednoznačnost (na rozdíl od podstatně „měkčí“ a metaforičtější řečtiny) velmi výrazně ovlivnily způsob myšlení evropského středověku a raného novověku. Je příznačné, že biologie a ostatní vědy vůbec se – s výjimkou arabské periody – vždy vyvíjely v indoevropském jazykovém prostředí, jehož gramatická struktura věty: subjekt – predikát – objekt (podmět – přísudek – předmět) v zásadě předznamenala ten typ myšlení, v němž jsou subjekt a objekt chápány jako statické, predikát pak vyjadřuje aktivitu subjektu, v našem případě pozorovací či experimentální aktivitu vědce. Už z tohoto důvodu nemohla věda našeho typu vzniknout jinde než v indoevropském jazykovém okruhu a například v klasické Číně navzdory sofistikovanosti její kultury chyběla. Nejznámějším latinsky píšícím autorem, pojednávajícím o biologických tématech, byl Gaius Plinius Secundus, známý spíše jako Plinius Maior (23–79 po Kr.). Jako důstojník projel větší část římské říše a pročetl a vyexcerpoval téměř veškerou antickou přírodovědnou literaturu, dnes z větší části ztracenou. Výsledkem této mohutné kompilace bylo obsáhlé dílo Naturalis historia (Přírodopis) v 37 „knihách“, pojednávající o úkazech na obloze, zeměpise a místních pozoruhodnostech, živočiších, člověku, rostlinách, minerálech a drahokamech a „praktických“ aspektech těchto jevů, zemědělství, farmakologii a výtvarném umění. Plinius sám nebyl vědcem a mimoliterární práce i kritické hodnocení cizích údajů mu nebyly ANTIKA /

39


11.8.2008

9:24

Stránka 40

vlastní. Přesto bylo jeho dílo, už vzhledem k obrovskému množství pojednaných jednotlivostí, s oblibou čteno a používáno až do 18. století a inspirovalo řadu pozdějších autorů, zejména Buffona. Jako pravý Říman zdůrazňuje Plinius nejen praktické zřetele probíraných témat a přednosti Itálie, své vlasti, ale i etický aspekt nejrůznějších jednání – myšlení ve strohých morálních kategoriích, včetně jejich projekcí do přírody, bylo pro Řím typické a založilo druh morálky a moralizování, odumírající až koncem novověku. Pozdní antika už žádné inovace v přírodních vědách nepřinesla, pouze sepisování dalších učebních kompendií na základě starší literatury, a to jak na Západě, tak v Byzanci.

40 /



11.8.2008

9:24

Stránka 41

IV. STŘEDOVĚK

Před pojednáním středověku evropského Západu, z jehož pokračování novodobá biologie vyšla, je třeba krátce zmínit další dvě oblasti, držící v této době, alespoň na počátku, vyšší kulturní standard než západní Evropa. Předně je to kultura byzantská, v jejíž knihovnách přežila a byla dále opisována díla řeckých antických autorů (znalost řečtiny na Západě v této době upadá až mizí), což umožnilo jejich dochování a znovuobjevení. Samostatnému biologickému bádání byla byzantská tradice dosti vzdálena – stejně jako západní Evropa dospěla do stadia jen pomalých změn pod vládou náboženské ortodoxie a „byzantinského“ přebujení rituálů v striktně hierarchizované společnosti. Je zajímavé, že paralelně se západní renesancí došlo (dokonce s určitým časovým předstihem) k renesanci také v Byzanci a právě v této době se obě kultury v Itálii (Florencie) setkávají a dochází k přenosu dosud dochovaného starořeckého dědictví, včetně například originálů Aristotela, na Západ (krátce nato byla Konstantinopol dobyta osmanskými Turky). Arabové Dalším kulturním okruhem, významným pro tradování řeckého dědictví, byla kultura arabská. Po velmi rychlé arabské expanzi v 7. století se Bagdád, sídlo Abbásovců, stal v 8.–11. století význačným centrem věd a umění. Později se kulturní centra přesunula do Egypta, severní Afriky a Španělska. Poměrně rychle došlo k překladům řeckých autorů do arabštiny, zčásti zprostředkovaným tradicí lékařské školy v sasánovsko-perském Gundišápúru, kam se uchýlila celá řada syrských a řeckých vzdělanců, zejména po uzavření filosofických škol v Athénách (529 po. Kr.). Arabská vzdělanost měla zájem především o exaktní obory, zvláště matematiku, dále o chemii, alchymii a lékařství (též i magii, theurgii a jiné obory dnes nechápané jako „vědecké“ – naopak historii, politickou i literárSTŘEDOVĚK /

41


11.8.2008

9:24

Stránka 42

ní, chápala arabská tradice jako pouze neplnohodnotnou disciplínu). Arabové zprostředkovali Evropě i výrobu papíru, který se stal jedním ze základních „substrátů“ středověké a novověké vzdělanosti. Celá řada odborných a technických termínů v evropských jazycích pochází právě z arabštiny (algebra, algoritmus, alchymie, alkohol, elixír, tarif atd.). Arabské prostředí zprostředkovalo západnímu světu do značné míry kontakt s řeckou filosofií (arab. falsafa) a vědou, zejména pak v oblasti dnešního Španělska (po pádu Toleda r. 1085 získali křeskané celou řadu vědeckých rukopisů, které byly bedlivě studovány a překládány) a Sicílie, kde se obě kultury stýkaly a mísily – znalost arabštiny patřila v 11.–12. století k výbavě mnoha západních vzdělanců. Arabové probudili také zájem o Aristotelovy spisy, které ovšem překladem z řečtiny do arabštiny a poté do latiny značně utrpěly (originály se na Západě objevily až v 15. století). Arabská vzdělanost se velmi rychle rozvíjela, ale nikdy nepřesáhla jisté hranice, dané jak islámskou ortodoxií, tak třeba zákazem zobrazovat a pitvat člověka a obírat se mrtvými těly vůbec. Od 14. století pak začala arabská věda stagnovat. Vliv arabské vzdělanosti na evropskou přírodovědu nespočíval ani tak v převratných objevech, jako spíše ve zprostředkování toho typu chápání příčinosti, který je v západní kultuře dnes běžný. Ten vychází z tradičního arabského chápání osudovosti jako něčeho plně předurčeného, co se pouze uskutečňuje systémem řetězců příčin a následků (antické causae byly něco jiného než příčiny v dnešním pojetí, byly to spíše „důvody“). Toto učení rozpracoval zejména na Pyrenejském poloostrově žijící filosof Ibn Rušd (1126–1198), známější pod latinizovaným jménem Averroes, jehož dílo bylo ve středověké Evropě hojně čteno a komentováno. Tento „arabský“ obraz světa, nedávající žádné stupně volnosti a očekávající s matematickou přesností predikci všech budoucích stavů vesmíru, se stal posléze přes převodní páku scholastické filosofie ideálem novověké evropské přírodovědy (podíl na jejím vzniku měla i kabalistická číselná mystika, svým původem

42 /



11.8.2008

9:24

Stránka 43

židovská i arabská, studovaná hojně např. Leibnizem a Newtonem). Z řady arabsky píšících přírodovědců je obecně nejvíce znám bucharský lékař a filosof Ibn Sína (980–1037), v polatinštěné formě Avicenna, jehož dvě obsáhlá kompendia Kánon medicíny a Kniha uzdravení obsahují četná pojednání medicínsko-biologicko-filosofická. Západ Evropský středověk představuje dlouhé a velmi specifické období, které sice vývoji biologického výzkumu nebylo příliš příznivé, ale bez něhož by vývoj novověké vědy v dnešní podobě nebyl myslitelný. Dezinterpretovat středověk jako „temné“ období bylo snad omluvitelné v osvícenské éře, nikoli však z dnešního pohledu. Atributy pocikované dnes jako „středověké“, například vyvrcholení čarodějnických procesů, intolerance a pronásledování samostatných myslitelů (Giordano Bruno, upálen r. 1600), měl mnohem spíše raný novověk. Středověká společnost se svou hierarchičností, stabilitou a dominancí náboženského cítění připomínala daleko více například Tibet nedávné doby. Středověký člověk byl ve srovnání s dnešním podstatně méně individualizován, byl vždy členem nějaké korporace, vesnické občiny, klášterní frátrie, univerzity, cechu atd. Projevy přílišného individualismu nebyly až tak přísně pronásledovány (např. známý filosof a myslitel Roger Bacon, 13. století), jako se spíše ani nevyskytovaly (celá řada uměleckých děl té doby je anonymní, originalita nebyla pokládána za přednost). Dobrým vyjádřením ducha této doby je středověké malířství s absencí portrétů v dnešním slova smyslu, většinou jen dvojrozměrné, svět kreslený ne tak, jak jej malíř vidí, ale tak, jak jej „ví“. Středověk se obecně vzato nezajímal o detaily, vědění se snažilo o univerzalitu – věnovat život řekněme zkoumání chvostoskoků by středověký vzdělanec chápal jako počin šílený. Pěknou ukázkou tohoto způsobu myšlení je kniha Etymologiae biskupa Isidora ze Sevilly (asi 560–636 po. Kr.) z raného středověku, kdy se tehdejší inSTŘEDOVĚK /

43


11.8.2008

9:24

Stránka 44

telektuálové pokoušeli zachránit alespoň zbytky antické vzdělanosti. Isidor v knize heslovitě popisuje celý svět, od Boha a kůrů andělských až k zeměplazům a řemeslným dovednostem, u každého hesla podává krátkou definici a lidově etymologický výklad slova. Kniha je z dnešního hlediska absurdně všeobjímající a neobsažná a současnému čtenáři by připomínala spíše stručného průvodce po Zemi pro mimozemškana znalého latiny. Podle středověkých představ není vědy o jednotlivostech, pouze o obecninách (de singularibus non est scientia). Středověk měl mimořádnou zálibu v logice a v logických argumentacích, například v rámci univerzitních disputací. V kombinaci se skálopevnou vírou v autority a převážně náboženskými myšlenkovými obsahy vzniká zcela specifická duchovní atmosféra, ústící nakonec v propracovaný systém scholastické filosofie, nesený středověkými univerzitami. Kombinace naivní důvěřivosti s logikou a jejími aplikacemi připomíná z dnešního hlediska spíše duševní svět pozdního dětství. Systematické experimentování a jemnější pozorovací talent nebyly ve větší míře středověku vlastní. Ač tyto aspekty světa středověkého intelektuála nezajímaly, mimointelektuální zájem o zvířata a rostliny byl stejně živý jako v jiných dobách a pěstování živočichů pro zábavu a ozdobu i zakládání okrasných zahrad u feudálních sídel a klášterů bylo běžným zjevem (středověk, stejně jako předešlé doby s výjimkou pozdního helénismu, neměl pochopitelně smysl pro krásu přírodních scenérií a nekultivované krajiny vůbec). Kláštery, zejména benediktýnské, byly nejen středisky vzdělanosti a opisování knih z antického literárního odkazu, ale i centry léčitelství a zemědělství. Benediktýni zaváděli v zaalpské Evropě nejen řadu nových plodin a léčivých rostlin, ale například i domestikovali králíky či zavedli pěstování zákrsků ovocných stromů. Řád františkánů, založený sv. Františkem z Assisi roku 1223, pěstoval v intencích svého zakladatele „bratrský“ vztah nejen ke zvířatům, ale i ke stromům či abiotickým přírodním jevům. Kdyby se tato tradice rozvinula více, dala by

44 /



11.8.2008

9:24

Stránka 45

vznik podobnému způsobu vztahování se k živým bytostem, jaký známe z buddhistických zemí. Z klášterních škol významných pro rozvoj přírodovědeckého myšlení je to zejména škola v Chartres (12. století) a oxfordští františkáni (13. století). Středověk měl v rámci sociomorfního modelování živé přírody tendenci vidět živý svět po způsobu tehdejší společnosti jako statický a hiererchicky uspořádaný. Pěkným příkladem tohoto způsobu uvažování je kniha dominikána Tomáše z Cantimpré (1186–1263) Bonum universale de apibus (Obecné dobré o včelách), kde autor líčí vybájené mravoučné příběhy ze života včel, které prezentuje jako ideální společenství a dává za příklad svým klášterním bratřím. Středověk chápal zvířata (i rostliny) často symbolicky, jako Stvořitelem ztělesněné křeskanské ctnosti (či naopak neřesti) pro příklad a poučení lidem. Takový výklad světa zvířat podává například v mnoha edicích rozšířená kniha Physiologus, navazující na pozdně antickou předlohu z Alexandrie. V podobném duchu jsou psány i knihy abatyše Hildegardy z Bingen (1098–1179) Physica (Přírodní záležitosti) a Causae et curae (Případy a jejich léčby). Autorka, jedna z prvních „bioložek“ vůbec, byla znalkyní přírody rodné Falce, lidového léčitelství, astrologie a alchymie. Ve středověku vznikala celá řada přírodovědných encyklopedií navazujících na starší herbáře a bestiáře, například kniha De proprietatibus rerum (O vlastnostech věcí) Bartholomea Anglica (asi 1200–1250), dále Speculum majus (Velké zrcadlo) Vincenta z Beauvais (1190–1264) a Liber de natura rerum (Kniha o povaze věcí) výše zmíněného Tomáše z Cantimpré. Nejvýznamnějším středověkým přírodovědcem byl nepochybně dominikán Albertus Magnus (Albert von Bollstädt, 1193–1280), filosof a teolog širokého záběru, přednášející na školách v Kolíně nad Rýnem a Paříži (pro své mimořádné schopnosti a dovednosti – alchymicko-chemické pokusy, konstrukce pohyblivého automatu s lidskou podobou, pěstování kvetoucích rostlin ve skleníku v zimě atd. – byl svými současníky někdy nazýván též A. Magus – „čaroděj“). Albert VeSTŘEDOVĚK /

45


11.8.2008

9:24

Stránka 46

liký, jinak učitel představitele vrcholné scholastiky Tomáše z Aquina, obsáhle komentoval Aristotela i arabské autory a na jejich základě, doplněném vlastními pozorováními, napsal celou řadu spisů – De animalibus libri XXVI (O zvířatech), De vegetabilibus libri VII (O rostlinách), De mineralibus libri V (O minerálech), De natura locorum (O povaze míst, což je de facto klimatologicko-geografická studie) atd. Zvláštní postavou středověké biologie a osobností vymykající se středověkým parametrům vůbec byl římskoněmecký císař Friedrich II. Hohenstauf (1194–1250), sídlící v Palermu na Sicílii, kde na jeho dvoře působila celá řada křeskanských a islámských učenců. Jeho dílo De arte venandi cum avibus (O umění lovu s ptáky) je jakousi encyklopedií sokolnictví s množstvím pozoruhodně přesných údajů o biologii a etologii dravých ptáků (kniha např. uvádí pravidla Bergmannovo a Glogerovo, znovuobjevená až ve 40. letech 19. století). Univerzity V pozdním středověku se těžiště vzdělanosti přesunuje z klášterních škol na univerzity, jejichž organizační struktura podnes vypovídá o jejich církevním původu. Středověké univerzity se lišily od dnešních především „neaplikovaností“ své výuky – cílem nebylo ani tak vychovat specialisty, jako spíše pěstovat nauky, zejména teologii, pro poznání samo. Celá řada zainteresovaných jedinců, čerpajících finance většinou z církevních obročí, trávila celý život kočováním od univerzity k univerzitě, studiem a vedením disputací (vzhledem k latině jakožto obecnému vyučovacímu jazyku byly středověké univerzity ryze mezinárodní). Univerzita byla chápána jako „společenství mistrů a žáků“ (universitas magistrorum et scholarum), kteří společně bydleli v kolejích a podíleli se na samosprávě. Univerzitní studenti podléhající pouze vlastní jurisdikci byli nezřídka podstatným zdrojem neklidu ve městech, zejména pro relativně nespoutaný životní styl a nutnost přilepšovat si ke studiu nejen „intelektuálně nádenickými“, například písařský-

46 /



11.8.2008

9:24

Stránka 47

mi pracemi, ale i žebrotou či drobnou kriminalitou. Kompletní univerzita sestávala ze čtyř fakult, z nichž první, artistická, připravovala pro další studium propedeutikou v tzv. sedmi svobodných uměních (artes liberae), kde v rámci filosofie byla přednášena i přírodověda (physica). Dalšími fakultami byla teologická, těšící se nejvyšší prestiži a představující „základní výzkum“ své doby, pak právnická a lékařská. Vzhledem k nedostatku knih byly zásadní spisy při přednáškách veřejně předčítány a rovněž disputace, při nichž měl adept logickou argumentací obhajovat určitou tezi, byly veřejné. Pro rozvoj medicíny, která se na univerzitách přílišné prestiži netěšila a vycházela hlavně ze studia spisů Hippokrata a Galéna, byly významnější lékařské školy v Salernu (od 11. století) a Montpellieru (od 12. století). Od 14. století se sporadicky objevovaly lidské pitvy. Po prudkém rozvoji univerzit a vzestupu jejich významu v životě středověkých národů – scholastická, tj. školní filosofie se pěstovala právě na univerzitách – došlo koncem středověku k vyčerpání jejich potenciálu a poklesu k intelektuálnímu formalismu, který odpovídá ve svých nejhorších výstřelcích tomu, jak bývá v obecném povědomí „scholastika“ karikována. Tento úpadek signalizoval v podstatě počátek renesance.

STŘEDOVĚK /

47


11.8.2008

9:24

Stránka 48

V. RENESANCE

Výrazem renesance bývá označován nejen umělecký styl, ale i způsob myšlení a prožívání světa, přechodná perioda mezi středověkem a novověkem s četnými specifiky. Podle místa (šířila se od Itálie k severu) toto období nastalo v 15. až 16. století a trvalo do začátku století 17., v zaalpské Evropě do třicetileté války. Renesance s sebou přinesla oživení intelektuálního a uměleckého zájmu o antiku, která je ovšem pro velkou časovou vzdálenost a relativní sporadičnost zachovaných památek chápána poněkud odchylně. I na Západě se šířila znalost řečtiny: studium řeckých klasiků, zejména Platóna, středoplatoniků a novoplatoniků v originále a roku 1476 vyšel v Benátkách tiskem latinský překlad Aristotela od Theodora Gazy – vynález knihtisku (1445, Johann Gensfleisch zum Gutenberg) zcela zásadně ovlivnil další vývoj evropské vědy. Zejména Florencie, kam v 15. století emigrovala celá řada byzantských intelektuálů, se stala nejvýznamnějším centrem šíření renesančního myšlení v Evropě. Paralelně se zde objevila celá řada fenoménů, které podstatně změnily tvář evropské kultury, včetně přírodovědeckého výzkumu. Především je to příklon k realismu v umění a zvýšení pozorovacího smyslu pro detaily (známé studie přírodnin italských malířů či A. Dürera). Velmi úzce spolu souvisí studium přírodnin a jejich zobrazování – Leonardo da Vinci (1452–1519) ve svých spisech zdůrazňuje, že většina lidí neumí nejrozmanitější objekty správně zobrazit ne proto, že jim k tomu chybí řemeslná dovednost, ale protože je prostě nezná. Leonardo, jeden z prvních představitelů nové epochy, se detailně zabýval i anatomickými a botanickými studiemi a také jako jeden z prvních po Xenofanovi správně interpretoval fosilie jako zbytky organismů z minulých ér. Je pozoruhodné, že nová epocha se často hlásí o slovo lidmi, jejichž struktura osobnosti je i v dospělosti jakoby juvenilní – Leonardo čímsi připomíná tak nejspíše

48 /



11.8.2008

9:24

Stránka 49

německého gymnasistu 19. století – zájem o tajná písma, fantastické vynálezy, dobrodružné opatřování mrtvol pro sekce a další. Dosti podobně byl konfigurován i Giambattista della Porta (1539–1615), jehož dílo Magia naturalis (Přírodní magie, 1589) zahrnuje zvláštní směsici fyzikálních a chemických receptur, kde v centru pozornosti jsou neviditelná písma, šifry, třaskavé směsi, dále namnoze velmi brutální „pokusy“ na zvířatech, hybridizace živočichů atd. Jde o cosi jako „dětství“ novověké vědy. Slovo magia ostatně neznamenalo „kouzelnictví“ v dnešním slova smyslu, ale jakékoli vysoce odborné konání s málo očekávatelným výsledkem. Přes časovou odlehlost se studiem antických spisů podařilo obnovit některé způsoby nazírání na svět a živou přírodu, typické pro antiku, zejména pozdní. Týká se to zvláště představ o vzájemném smysluplném propojení celého světa systémem afinit a korespondencí, kdy spolu náhle souvisejí hvězdy, kameny, zvířata, rostliny, lidé a jejich orgány, choroby atd. Renesance s sebou přinesla neobyčejně silný rozvoj astrologie, zaměřené tentokrát už převážně na osudy jednotlivců (jednotlivec, osvobozený od vlivu autorit jak vědeckých, tak náboženských či mocenských, začal hrát v renesanci pojednou významnou roli a tato tendence, nezasahující ovšem celou společnost, ale jen šlechtu a špičky měškanstva, dala vznik jak samostatnému přírodovědeckému bádání, tak reformaci i bezuzdnému bažení po osobní moci v Machiavelliho stylu). Velký rozvoj v renesanci zaznamenala i alchymie, úzce s astrologií propojená. Alchymie, vedena představou o panvitalismu, tj. živé povaze nerostů, nebeských těles atd., byla spíše než předchůdkyní dnešní chemie náběhem k pozdější biologii. Cílem alchymie nebylo ani tak vyrobit zlato, jako spíš dospět laboratorními operacemi k proměně duše a vědomí (cosi vzdáleně podobného spíše metodám japonského zenu, usilujícího o osvícení různými pro nás neobvyklými technikami jako šadó – cesta čaje, či bušidó – cesta bojovníků). Přeměny jednotlivých chemických substancí (až do novověku byly chemické RENESANCE /

49


11.8.2008

9:24

Stránka 50

reakce chápány jako skutečné proměny) tuto metamorfózu duše na cestě ke spáse jaksi „modelovaly“. Z takovýchto představ vycházela i tzv. iatrochemie, využívající chemických substancí k léčebným účelům. Jedním z jejích zakladatelů a jedním z význačných renesančních lékařů a přírodních filosofů byl Theophrastus Bombastus von Hohenheim (1453 až 1541), řečený též Paracelsus. Jeho vidění světa spatřovalo v návaznosti na starší tradici v člověku „svět v malém“, mikrokosmos, soupodstatný s universem, makrokosmem. Tvořivé síly přírody chápal jako základ možnosti samoplození, spontánního vzniku živých organismů. Jeho farmakologické názory se blížily spíše homeopatii, propracoval v renesanci velice rozšířenou nauku zvanou signatura rerum („znamení věcí“). Šlo o přesvědčení, že příroda nějakým způsobem předznamenává medicínskou upotřebitelnost nejrůznějších rostlin (i živočichů či minerálů) jejich podobností s určitým lidským orgánem (odumírající listy jaterníku – Hepatica –, trojlaločné a nahnědlé, signalizují použití pro nemoci jater atd.). Toto přesvědčení, svou podstatou prastaré, rozvíjeli v renesanci mnozí další autoři, například výše zmíněný G. B. della Porta ve své knize Phytognomonica (1588). Tomuto okruhu byl názorově blízký i pozdně renesanční lékař a biolog Jan Baptiste van Helmont (1577–1644), zabývající se na jedné straně problémem samoplození, na straně druhé teorií výživy rostlin (jako první experimentálně dokázal, že váhový přírůstek rostliny není na úkor půdy – van Helmont se domníval, že tuto hmotu dodala voda). Také jako první rozlišil různost plynů (i termín gas pochází od tohoto autora, snad jako svérázná nizozemská varianta řeckého chaos). V renesanci se rychle rozvíjela i humánní a zvířecí anatomie, byly opravovány Galénovy anatomické omyly a vydávány reprezentativní, bohatě ilustrované anatomické atlasy. Z mnoha autorů jmenujme ty nejdůležitější: Andreas Vesalius (1515 až 1564) vydal roku 1543 knihu De humani corporis fabrica (O ustrojení lidského těla), první moderní anatomický

50 /



11.8.2008

9:24

Stránka 51

Příklad uvažování ve stylu signatura rerum v díle G. B. della Porty: a) podobnost květů rostlin s hlavami zvířat.

b) podobnost kořenů některých rostlin s lidskou rukou.

RENESANCE /

51


11.8.2008

9:24

Stránka 52

atlas; první srovnávací studia člověka a zvířat prováděl padovský anatom Gabrielle Falloppio (1523–1562), zejména v knize Observationes anatomicae (Anatomická pozorování) z roku 1561. Objevné cesty a jejich důsledky Se zdokonalováním námořní navigace došlo k celé sérii objevných cest (objevení Ameriky Kolumbem 1492, obeplutí Afriky směrem do Indie Vasco da Gamou 1497 atd.). Tím se evropský obraz světa nebývale rozšířil a byl konfrontován s řadou jevů kvalitativně zcela nových. Především to byla fauna a flóra tropické Ameriky, Afriky a jihovýchodní Asie. Do Evropy bylo dováženo velké množství neobyčejně exotických a nezvyklých přírodnin, které budily nejen zájem specialistů, ale i nejširší veřejnosti. Velmi rychle se šířily nové plodiny dovezené z Ameriky (kukuřice, tabák, rajčata, papriky, fazole, dýně, posléze i brambory) a nová domácí zvířata (krocani, morčata), cizokrajné rostliny a zvířata se staly ozdobou šlechtických zahrad a menažerií. Na základě importů z Nového světa a jižní Afriky se velmi rozvinulo okrasné zahradnictví (renesanční zahrada byla většinou přesně geometricky tvarována, aby se podtrhl její kulturní původ oproti „neuspořádané“ přírodě), které

Vačice v Gesnerově podání.

52 /



11.8.2008

9:24

Stránka 53

později dosáhlo nebývalého rozkvětu například v Nizozemsku. Objevila se i první ucelená díla o přírodě vzdálených kontinentů, z nichž je třeba jmenovat zejména Historia general y natural de las Indias (Obecná a přírodní historie Indií; rozumí se „Západní Indie“, tj. karibská oblast) z roku 1535, jejímž autorem je Gonzalo Hernandez de Oviedo (1478–1551). Vzhledem k tomu, že prvním konkvistadorům samozřejmě chybělo biologické vzdělání a nezřídka i pozorovací talent pro přírodniny, jsou mnohé z jejich popisů kusé, nepřesné a občas i těžko identifikovatelné. Ještě mnohem větší údiv a rozpaky než exotická zvířata vyvolávali lidé nově objevených oblastí. Bylo to první setkání Evropanů, zejména v oblasti Antil, s tzv. „přírodními národy“ (kultura Arabů, Indů či Číňanů byla sice cizí, s Evropou nicméně souměřitelná). Španělský dvůr opakovaně vysílal do Ameriky komise znalců, které měly rozhodnout, zda se skutečně jedná o lidi. Vzhledem k tomu, že jim scházely některé atributy, tehdy považované za typicky lidské (víra v jednoho Boha, psané zákony, přítomnost krále a jeho mocenského aparátu – civilizace Aztéků a Inků, odpovídající zhruba raně bronzové éře, byly objeveny až později), nebyl výsledek tohoto šetření jistý (křížitelnost s Evropany, která záhy vyšla najevo, nebyla pro renesanci, věřící na nejrůznější možnosti mezidruhového křížení, žádným argumentem). Teprve skutečnost, že jsou schopni zvládnout španělštinu a základy křeskanské věrouky, přivedla v posledku posuzovatele k tomu, že se jedná o lidi v plném slova smyslu, a k rozhodnutí, byk spíše formálnímu, že se s nimi má zacházet jako s kastilskými poddanými (jako opatření proti jejich zotročování navrhl biskup Bartolomeo de las Casas dovoz afrických černochů, o jejichž mimolidském statutu nepochyboval tehdy nikdo). Příslušníci neevropských etnik byli běžně dováženi jako kuriozita a ukazováni na tržištích spolu s exotickou zvěří. Zejména pak pro Evropany bylo obtížné rozeznávat od sebe drobná lovecká pralesní etnika (Pygmeje, indonéské Negrity) a lidoopy či zprávy o nich. RENESANCE /

53


11.8.2008

9:24

Stránka 54

Tuto změk informací se podařilo definitivně rozplést až na samém konci 18. století, kdy začal být člověk chápán jako jeden biologický druh v našem slova smyslu a byl definitivně odlišen od antropoidních opic. Ještě Edward Tyson (1651 až 1708) nazývá v roce 1699 ve své anatomické studii šimpanze Pygmejem a Linnéův druh Homo pygmaeus (v jiných vydáních Homo nocturnus) označuje orangutana, podle cestovatelských zpráv značně zkresleně podaného. (I francouzští encyklopedisté se ještě vážně zabývali myšlenkou, jak naučit opice řeči a dobrým mravům.) Botanika S oživením medicínských studií za renesance souvisí i zvýšení zájmu o botaniku, zpočátku chápanou jako pomocná disciplína farmakologie. Zatímco ostatní renesanční nauky se rozvíjely mimo univerzity, jejichž pozdně scholastický rámec je jim příliš těsný (nezřídka vznikaly soukromé učené společnosti, jako Academia dei Lincei ve Florencii), botanika náležela do kompetence lékařských fakult. V 16. století vznikaly u většiny univerzit botanické zahrady, nejdříve v Itálii, poté i za Alpami. Ač ve stejné době vznikají už i první herbáře sušených a vylisovaných rostlin (hortus hiemalis – zimní zahrada), převahu v poznání rostlin měly za renesance, kdy biologie byla dosud naukou o živých organismech, nikoli „nekrologií“ o sbírkovém materiálu, živé exempláře v botanických zahradách či v přírodě. V této době vznikly, zejména v Německu, první obsáhlé tištěné a namnoze i bohatě a věrně ilustrované herbáře, většinou ve formě komentářů k antickým autoritám, Theofrastovi, Pliniovi a Dioskuridovi. Tato díla obsahují celou řadu údajů o stanovišti té které rostliny, její době květu, více či méně podrobný popis jejího vnějšího habitu a samozřejmě léčebné účinky či jiné praktické použití. Jde zejména o tyto autory: Otto Brunfels (1488–1534) – Herbarum vivae eicones (Živá vyobrazení rostlin), 1530–1536, dále Hieronymus

54 /



11.8.2008

9:24

Stránka 55

Bockova ilustrace třešně.

Bock (1498–1554) – New Kreutterbuch (Nový bylinář), 1539, Leonhart Fuchs (1501–1566) – De historia stirpium commentarii (Komentáře k rostlinopisu), 1542, a Pietro Andrea Mattioli (1500–1577), působící i v Praze a známý svým do mnoha jazyků přeloženým, krásně ilustrovaným komentářem k Dioskuridovi. Zatímco tito „otcové botaniky“ znali jen několik set druhů rostlin, během renesance objem znalostí v tomto směru velmi vzrostl a autoři druhé poloviny 16. století jich znali už ke třem tisícům. Je třeba poznamenat, že renesanční botanikové nevypracovali žádný ucelený systém (ač někdy užívali i dichotomických klíčů). Druhy řadili buq abecedně, nebo RENESANCE /

55


11.8.2008

9:24

Stránka 56

jen do kategorií podle životních forem (byliny – keře – stromy), s výjimkou nápadných skupin typu trav (spolu s ostřicemi), okoličnatých, složnokvětých atd. Kromě této „speciální“ botaniky se rozvíjela i botanika „obecná“ či „teoretická“, navazující na dílo Theofrastovo a rozvíjející jeho myšlenky. Tento směr reprezentovali například Andrea Cesalpino (Caesalpinus, 1519–1603), který má ve své knize De plantis libri XVI (O rostlinách), 1583, rozsáhlou anatomicko-fyziologicko-embryologickou část, či Adam Zalužanský ze Zalužan (1555 až 1613), autor spisu Methodi herbariae libri III (Botanické metody). Renesančních botanických děl vyšla celá dlouhá řada, část z toho i v národních jazycích či zkrácených lidových vydáních. Z dalších botaniků této doby jsou známi zejména: Charles de GEcluse (Clusius, 1526–1609), Rembert Dodoens (Dodonaeus, 1517–1585), Matthias de GObel (Lobelius, 1538–1616) a Jacques Dalechamp (1513–1590). Zoologie Za „otce zoologie“ je pokládán švýcarský lékař a humanistický učenec (mimo jiné i zakladatel bibliografie v dnešním slova smyslu) Conrad Gesner (1516–1565). Ve svém obsáhlém spise Historia animalium (Přírodopis zvířat), vydaném v pěti dílech (savci, ještěři a žáby, ptáci, ryby a vodní živočichové, hadi) v letech 1551–1587 (část posmrtně), shrnul veškeré informace ze starší literatury a připojil k nim vlastní pozorování a celkem přes 1000 dřevorytů, z části zhotovených známými umělci. Gesner rozvádí ve své knize kromě údajů z dnešního hlediska biologických – tj. geografického rozšíření, popisu, potravy, zvyků a rozmnožování, nemocí a praktického významu pro člověka i „kulturně historické“ aspekty jednotlivých zvířat – jména v nejrůznějších jazycích a jejich etymologii, úlohu toho kterého druhu ve výtvarném umění, heraldice, poezii, pohádkách a bajkách, náboženské symbolice, mravouce atd. Proto uvádí nejen zvířata reálná, ale i zvířata bájná, dobře si vědom jejich reálnosti

56 /



11.8.2008

9:24

Stránka 57

Mořské ryby v Aldrovandiho podání.

RENESANCE /

57


11.8.2008

9:24

Stránka 58

pouze ve folkloru či literatuře (zvířata bájná jsou ze subjektivního hlediska jaksi důležitější, protože „stálo za to“ si je vymyslet – s existencí těch reálných se musíme chtě nechtě vypořádat). Jednotlivá zvířata jsou řazena abecedně, bez detailních systematických ambic. Stejně jako ostatní renesanční autoři řadí Gesner zvířata spíše podle živlu, ve kterém žijí, a podle celkového rámce postavy než podle detailů vnitřní anatomie, byk o nich dobře ví. Tak jsou přiřazeni netopýři k ptákům, velryby a sépie k rybám. Přípravované botanické dílo Gesner pro svou předčasnou smrt už nevydal. Gesnerovým následovníkem byl Ulysses Aldrovandi (1522 až 1605), italský lékař a humanistický vzdělanec, jehož dvanáctisvazkové dílo, čítající přes 7000 stran foliového formátu, bylo vydáno (kromě tří ornitologických svazků Ornithologiae libri XII, 1599–1603, a svazku o hmyzu De animalibus insectis, 1602) posmrtně jeho žáky. Další svazky (1606–1642) jednají o savcích, plazech a dracích, rybách a vodních živočiších, bezobratlých a zrůdách. Aldrovandi sice znal více druhů než Gesner, dílo je vydáno s větší pompou a má veliký počet ilustrací, je však spíše důkazem autorovy extrémní píle než zdrojem relevantních informací („filologická“ metoda je někdy přeháněna ad absurdum). Aldrovandi uvádí i některé detaily vnitřní anatomie a mimořádnou pozornost věnuje také různým plemenům domácích zvířat a nejroztodivnějším monstrozitám a kuriozitám. Ač se jeho spisy týkají i bezobratlých (je např. autorem prvního dichotomického klíče k určovíní hmyzu), převážná část jeho zájmu, stejně jako u ostatních renesančních zoologů, patří obratlovcům. Z dalších renesančních zoologů působících ve Francii by měli být jmenováni Guillaume Rondelet (1507–1566), autor dvou obsáhlých spisů o rybách a další vodní zvířeně evropských moří (Libri de piscibus marinis… O mořských rybách, 1553, a Universae aquatilium historiae pars altera… , Druhá část přírodopisu vodních živočichů, 1555), a Pierre Belon

58 /



11.8.2008

9:24

Stránka 59

(1517–1564). Belon procestoval značnou část Středního východu a jako první se pokoušel o homologizování jednotlivých detailů kostry člověka a ptáků. Je autorem spisu o rybách (Histoire naturelle des poissons, Přírodopis ryb, 1551) a ptácích (L’histoire de la nature des oyseaux, Přírodopis ptáků, 1555).

RENESANCE /

59


11.8.2008

9:24

Stránka 60

VI. BAROKO A OSVÍCENSTVÍ

Po relativně krátkém rozkvětu renesance definitivně skončila – v zaalpské Evropě třicetiletou válkou. Z hlediska následujícího rekatolizačního či protestantského období se jeví renesanční perioda jako úpadková – osvobození jednotlivce ústí v nemravnost a zvůli, návrat k antice v pověru a náběhy k novopohanství, popisná věda odráží jen vnější slupku věcí a je snůškou literárně tradovaných nepodstatností a starších domněnek. Počátek 17. století je v evropských politických i kulturních dějinách zcela zásadním zlomovým obdobím. Na jedné straně došlo k novému vzestupu náboženského cítění, na druhé straně k dalšímu prohlubování racionalistických doktrín. Bývá zvykem mluvit o tzv. „staré alianci“, kdy se definitivně rozešly cesty teologie, humanitních a přírodních věd, aby se v plnosti už nikdy nesetkaly (až do konce renesance existovala v zásadě jedna nauka s všeobjímajícím nárokem na vysvětlení světa). Přírodní vědy tehdy dostávají v plen hmotný svět, imanenci, teologie „onen“ svět, transcendenci a z části i „nemateriální fenomény“ typu lidské duše. Až do konce 18. století, kdy dále vzrostl vliv přírodních věd a ty začínaly vznášet univerzální nároky, se toto rozdělení kompetencí a vzájemná téměř nulová komunikace v podstatě na obou stranách dodržovaly. Mechanicismus a další myšlenková východiska Do popředí se dostal mechanistický pohled na svět, který pronikl do všech složek myšlení. Model absolutistického státustroje s rozsáhlým úředním aparátem se šířil z Francie na všechny strany a obdobně byl chápán i vesmír, na počátku věků stvořený a uvedený do pohybu Bohem – „Velkým hodinářem“ – a poté už samovolně fungující až do vyčerpání svých potenciálů. Tento pohled na svět lze těžko vnímat jinak než jako značně tristní. Božství, které už do světa vůbec nezasahuje a vůbec se v něm neprojevuje, sotva láká vzdělance k zájmu

60 /



11.8.2008

9:24

Stránka 61

a „reálné“ náboženství získává stále více rysy „opia pro lid“ s levnými efekty a barokní přebujelostí. Rovněž je to svět, v němž nic nového nevzniká, vše se jen mechanicky reprodukuje. Ne nadarmo se stal v této éře hmyz mnohem oblíbenějším objektem zájmu než obratlovci – lépe odpovídá mechanické představě o povaze života a svlékání kutikuly, ekdyse, je chápáno jako odhazování jednotlivých preexistentních vrstev. Tak se například nymfa kobylky postupně stane kobylkou adultní a v jejím ovariu jsou už přichystány další malé nymfy se všemi vrstvami, v jejich malých ovariích už další a tak dále až téměř do nekonečna (ne nadarmo se stejná doba se zájmem zabývá také infinitezimálním počtem). Až se poslední generace takto preformovaných (celý koncept se nazývá teorií preformace) zárodků zrealizuje jako dospělí jedinci, bude potenciál vyčerpán a druh vymizí (tato doba byla chápána nejspíše jako analogie konce světa – za běžných okolností druh vymizet nemohl, byl čímsi nutným a konstantním, cosi jako přírodní zákon). Teorií preformace, která je pro biologii racionalistické éry symptomatická, se zabývala celá řada autorů, namnoze velmi zvučných jmen (Swammerdam, Malpighi, Haller). Podle toho, zda malou preformovanou bytost hledali ve spermii či vajíčku, rozdělovali se na tzv. animakulisty a ovisty. Exoticky působícím a pro vývoj biologie velice varovným příkladem jsou četná vyobrazení lidských spermií s drobnými človíčky ve své „hlavové“ části z této éry, údajně spatřenými v mikroskopu, někdy s neuvěřitelnými detaily, například čepičkou na hlavičce. Že je člověk vždy nakloněn spatřit či naměřit to, co by „rád“ objevil, je obecně známo a jinak velmi pečliví vědci barokněosvícenské éry jistě netvoří izolovanou nechvalnou výjimku. Toto nebezpečí provází biologii, která se navíc zcela distancovala od „subjektivního“ chápání pozorovaných objektů, stále, jen si větší měrou uvědomujeme, že svou (i vědeckou) zkušenost do značné míry sami vytváříme. Navzdory tomu, že řečenému období byla jakákoli evoluční myšlenka vzdálenější než kterémukoli jinému, vznikly na přeBAROKO A OSVÍCENSTVÍ /

61


11.8.2008

9:24

Stránka 62

lomu 17. a 18. století teoretické základy pro víru v pokrok na společenské úrovni, a ta se později promítla i do oblasti živé přírody. Tradiční společnosti chápaly běh času víceméně cyklicky. Teprve židovská a po ní křeskanská kultura začaly vnímat čas konsekventně jako lineární. Tradiční společnosti také většinou chápaly vývoj jako úpadek někdejšího „zlatého“ či heroického věku, kdy se lidé stávají ponenáhlu méně statečnými, méně krásnými, méně moudrými, méně odolnými a život těžším a šedivějším, nežli byl na počátku. Teprve křeskanství začíná vnášet do průběhu času určité „vzestupné“ tendence, od pádu člověka k příchodu Kristovu a od něj k poslednímu soudu. Intelektuální a namnoze i morální vzory však zůstávaly hluboko v minulosti – v antice. Teprve v posledních letech 17. století rozvířil Charles Perrault (1628–1703), známý též jako jeden z prvních sběratelů pohádek, se svými intelektuálními přáteli na stránkách pařížských magazínů diskusi o tom, zda novověká křeskanská Evropa předstihla svými vědami, uměním a morálkou pohanskou antiku, a v posledku odpověděli kladně. Tato změna optiky vidění přítomnosti a minulosti nedozírně ovlivnila svým pojetím pokroku budoucí dějiny, kromě jiného i tím, že vnesla tyto tendence do biologického uvažování. Sedmnácté století bylo dobou nebývalé exploze brutality a neurvalosti například v justiční praxi, poznamenané konsekventním uplatňováním římského práva, včetně jeho „útrpných“ aspektů. Tento styl smýšlení pronikal také do přírodních věd – známý teoretik novověké vědy Francis Bacon (1561 až 1626) píše: „Napněme přírodu, tu špinavou děvku, na skřipec a vyrvěme jí její tajemství…“ S římským právem souvisí i pojem „přírodního zákona“, který se objevuje až v této době a který starší období neznala. Doba spatřovala člověka jako prostého jakýchkoli vrozených idejí, jako vyhlazenou tabuli – tabula rasa (John Locke, 1632–1704). Základem vědy nového typu se stala matematika, chápaná zpočátku spíše jako matematická mystika (ještě u Johanna Keplera, 1571–1630).

62 /



11.8.2008

9:24

Stránka 63

Galileo Galilei (1564–1642) vzal matematiku za základ své mechaniky a jako relevantní chápe pouze ty veličiny, které jsou kvantifikovatelné a jednoznačně měřitelné (přesto ještě Galilei věřil, že podoba, v níž se nám svět jeví, je pouze jednou z mnoha možných). Tento proces byl poté ve fyzice dovršen mechanikou Isaaca Newtona (1643–1727). Je dobře vědět, že Newton matematik a fyzik a Newton alchymista a kabalistický mystik jsou jedna a tatáž osobnost – pozdější vývoj pouze přístup k jejím některým aspektům uzavřel. Pohled na živé organismy Teoretické základy novověké vědy položil zejména francouzský matematik a filosof René Descartes (Cartesius, 1596 až 1650), odchovanec jezuitského dělostřeleckého učiliště žijící většinu života jako nezávislý myslitel v Nizozemsku. Z jeho četných spisů lze uvést zejména Discours de la méthode… (Rozprava o metodě), La description du corps humain (Popis lidského těla), L’homme (Člověk), De la formation de l’animal (O utváření zvířete). Poslední tři spisy byly vydány až posmrtně. V tomto pojetí světa, čistě mechanomorfním, se na základě celostního principu zcela ztrácí u zvířat pojem duše. Živé organismy jsou chápány jako mechanismy, pouze mechanika je tak drobná, že třeba na rozdíl od hodinové není pouhým okem vidět. Pěknou pozdní ukázkou tohoto stylu myšlení, byk velmi sofistikovanou, je spis Juliena de Lamettrie, L’homme – machine (Člověk – stroj), 1748. Duši má podle Descarta pouze člověk a tato duše, res cogitans – věc poznávající, má pouze vědomé kognitivní funkce, což se týká i nahlížení ideje Boha jakožto Stvořitele a prvního hybatele. Vše ostatní, včetně lidského těla, je res extensa, věc rozprostraněná, hmota zbavená veškeré spontaneity jakožto výplň prázdnoty. Tento absolutní dualismus duše a světa, subjektu a objektu, spolu s naprostým popřením „subjektivity“ ostatních organismů, se stal nosnou myšlenkou pro mnoho dalších století. Významným příkladem tohoto přístupu k živým orgaBAROKO A OSVÍCENSTVÍ /

63


11.8.2008

9:24

Stránka 64

nismům je i rozšíření vivisekcí pro fyziologická bádání i jako veřejných představení pro demonstraci rafinovanosti Stvořitelovy – zvířata, podobně jako mechanismy, ostatně bolest nepocikují a eventuální naříkavé zvuky vydávají podobně jako třeba varhany při nešetrné hře. Při nahlédnutí do spisů Williama Harveye (1578 až 1657), objevitele krevního oběhu (např. Exercitatio anatomica de motu cordis et sanguinis – Anatomické cvičení o pohybu srdce a krve, 1628), je těžko potlačit otázku, zda jedinou pohnutkou k brutálním experimentům byla touha po poznání. Harvey i další autoři této doby začínají napadat aristotelovský princip samoplození (Omne vivum ex ovo – vše živé pochází z vejce), který nemá v mechanicky fungujícím vesmíru co pohledávat. Francesco Redi (1621–1697), lékař a zakladatel parazitologie, popřel možnost samoplození pro muší larvy a vyšší organismy vůbec, a ta zůstala omezena jen na parazitické červy, jejichž vznik nebyl uspokojivě vysvětlen, a na nedávno objevené mikroorganismy. Právě použití mikroskopu, zkonstruovaného nizozemskými optiky (Nizozemsko se vedle Francie a Anglie stalo po rozvrácení Německa hlavním centrem vědecké práce), nevídaně rozšířilo obzory tehdejších biologů. Jeho první užití k pozorování biologických objektů je spjato se jménem Antony van Leeuwenhoek (1632–1723). Tento nadšený amatér pozoroval jako první nálevníky, bakterie, krevní tělíska, spermie, spóry plísní atd. a pravidelně o svých objevech referoval v četných dopisech (1673–1722) londýnské Royal Society. Roku 1722 vyšla jeho sebraná pozorování Opera omnia, seu arcana naturae (Sebrané spisy aneb Tajemství přírody). Již roku 1665 vydal anglický fyzik a přírodovědec Robert Hooke (1635 až 1703) svůj spis Micrographia (Drobnohledná pozorování), v němž popisuje i povrch řezů korkem, který sledoval při testování optických vlastností mikroskopu, a pro buňky poprvé užívá slova cellula. Celou řadu mikroskopických studií podnikl i boloňský anatom Marcello Malpighi (1628–1694),

64 /



11.8.2008

9:24

Stránka 65

objevitel kapilárního propojení tepenného a žilního systému (De pulmonibus – O plících, 1661) a mnoha detailů hmyzí a rostlinné anatomie (De bombyce – O bourci morušovém, 1669; Anatome plantarum, Rostlinná anatomie, 1675–1679). Barokní a osvícenská éra byla obecně příznivá anatomickým studiím jak na člověku, tak na nejrůznějších zvířatech (i rostlinách). Vznikla jich nepřehledná řada. Jako jeden příklad z mnoha mohou sloužit práce Jana Swammerdama (1637 až 1680), amsterodamského lékaře a autora neuvěřitelně detailních anatomických studií hmyzu a dalších bezobratlých (Historia insectorum generalis – Obecný přírodopis hmyzu, 1669, a posmrtně zveřejněné dílo Biblia naturae – Bible přírody, 1737). Od 17. století začaly vznikat v majetku učených společností i zámožných jednotlivců kabinety kuriozit, z nichž se později vyvinuly přírodovědecké sbírky. Původně do nich byla řazena i umělecká díla, dále minerály, zkameněliny, mušle a ulity, sušené exempláře hmyzu (od konce 17. století již na špendlících) a jiné živočišné zbytky, které bylo možno konzervovat sušením. Teprve kolem poloviny 17. století zavedla londýnská Royal Society uchovávání živočichů v alkoholu a až v 18. století se objevily dermoplastické preparáty obratlovců. V první fázi poutaly pozornost sběratelů hlavně organismy exotické a neobvyklého vzhledu, včetně zrůd. Celková atmosféra doby byla velmi nepříznivá pro pochopení a docenění fosilií, ač ojediněle vznikaly práce i o nich. V obrazu světa, který začíná jednorázovým stvořením a pokračuje další nezměněnou reprodukcí živých organismů, jsou fosilie zbytečné a znepokojující. Proto byly v této éře většinou interpretovány buq jako hříčky přírody (lusus naturae), nebo jako zbytky živých tvorů, kteří byli zahubeni potopou (např. J. J. Scheuchzer, 1672–1733), ale podnes žijí někde v odlehlých částech zeměkoule (při tehdejším stupni prozkoumanosti vzdálených světadílů či moří se jevila tato možnost dosti reálně). Při celkovém odhadu stáří světa jen na několik tisíc let a pohledu na druhy jako konstantní a „nutné“ se jevila možBAROKO A OSVÍCENSTVÍ /

65

Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.

Stanislav Komárek. Obraz člověka a přírody v zrcadle biologie ACADEMIA

Recommend Documents