MĚSÍČNÍK TŘINECKÉHO FARNÍHO SPOLEČENSTVÍ
Číslo 6/VI
červen 2004
Proti dobrovolnému daru
Velepíseň na lásku Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá. (1Kor 13, 4-7) Tato Magna Charta lásky je v našich vztazích odrazem lásky, kterou k nám má Bůh. S láskou a z lásky se vydal v Ježíši Kristu a zůstává tak pro nás neustálou výzvou, abychom jej tímto způsobem neustále následovali. Je jen jedna skutečná láska. Láska bez podmínek. Není snadná, stojí mnoho utrpení, bolesti a odříkání, ale každý se jí může učit a naučit. Tato láska je podmínkou šťastného života a jeho cílem. Šťastné a trvalé manželství může vyrůst pouze na základech této lásky. Láska bez podmínek se raduje z krásy toho druhého, z jeho úspěchu, z jeho štěstí… Objevuje skryté hodnoty v tom druhém, přijímá je jako nezasloužený dar. Ale současně přijímá toho druhého i s jeho nedostatky, takového jaký je. Každý z nás je "solo unico al mondo” - jedinečný originál na světě, jak měl napsáno italský chlapec na tričku. Velkou učitelkou lásky, lásky bez podmínek byla sv. Terezie z Lisieux. Napsala, že jejím povoláním je láska, ten nejnepatrnější, nejnenápadnější skutek, který je konán z lásky, má často větší cenu, než konat velké činy. Třeba zvednout špendlík s láskou… Nezáleží na velikosti nějakého činu, ale na lásce, která je do něho vložena. Někdo věří na "lepší zítřky”, ale víra člověka by měla být nasměrována konkrétněji. Bůh má úmysl s jednotlivými lidmi, s národy, s církví, se světem. I s muslimy má jistě Pán Bůh svůj plán. Když čteme bibli, tak zjišťujeme, že Boží láska k nám lidem je opravdu vynalézavá a originální. Boží království se často prosadí tam, kde to nejrůznější vnější podmínky nepřipouštějí, a kde lidsky viděno, se nedá od života již nic čekat: Abrahámovi a Sáře se i přes jejich stáří narodí prvorozený syn, podobně i Zachariášovi a Alžbětě, přes její neplodnost, Jan Křtitel. Duch Boží je nezlomná síla života, která stále přemáhá smrt. Jeden krásný příběh vypráví o lásce dvou lidí. V jednom koutě světa žili kdysi manželé, jejichž láska nepřestávala růst od prvního dne jejich slibu. Byli velmi chudí a věděli, že každý z nich nosí ve svém srdci nenaplněnou touhu: on měl ve své kapse zlaté hodinky, které dostal od svého otce. Z celého srdce toužil po zlatém řetízku. Ona měla krásné dlouhé světlé vlasy a toužila po perlovém hřebeni, kterým by si je mohla ozdobit. S přibývajícími léty muž stále více toužil po hřebeni, žena zase činila všechno možné, aby pro svého muže získala zlatý řetízek. Po nějakou dobu vůbec o tom nemysleli, ale jejich srdce nepřestalo myslet na to ukryté přání. Ráno, v den desátého výročí jejich svatby manžel uviděl blížící se a usmívající se ženu. Její hlava byla krásně ostřižena, ale postrádala krásné dlouhé vlasy. "Co jsi s nimi udělala milovaná?” Zeptal se s údivem. Žena otevřela své ruce, ve kterých se třpytil zlatý řetízek. "Prodala jsem je, abych mohla koupit zlatý řetízek k tvým hodinkám.” "Drahá, co jsi to udělala?” Řekl muž a otevřel dlaně, ve kterých svíral krásný perlový hřeben. "Já jsem prodal hodinky, abych ti mohl koupit hřeben.” A tak si padli do náruče, šťastní z toho, že mají sebe navzájem.
Svatý Pavel, autor velepísně, nás svým výrokem: láska ať je bez přetvářky přivádí k samotnému prameni lásky, k srdci. Od lásky vyžadujeme, aby byla nepředstíraná, pravá. Aby bylo víno poctivé a dobré, musí být šťávou z hroznů, a láska musí být šťávou srdce. V životě existuje jedno obrovské štěstí: milovat a být milován. Co si naše počítačová civilizace bez obrácení k tomuto postoji počne? Lidská osobnost je od svého základu dialogická a roste v osobnost právě styky s druhými lidmi. nezapomínejme, že prvním zdrojem poznání Boží lásky k nám lidem je modlitba a čisté srdce. Boha poznáváme v odrazu vlastní duše. Syrští duchovní autoři opakují, že srdce člověka je jako fontána. Je-li čistá, odráží Boha jako slunce; je-li zakalená, najdou se tam jenom mraky. P. Radek
Kněžská manželství - krok k obrodě církve? Redakce MOSTu s výslovným svolením pana Ladislava Davida Rejla (zástupce TRIALITY s.r.o. jako vydavatele) přetiskuje článek z březnového čísla katolického časopisu Mezinárodní REPORT, který velmi dobrým a výstižným způsobem pojednává o otázce kněžského celibátu. Autorem článku v Reportu je pan Vít Cigánek. Zrušení povinného celibátu katolických kněží je jedním z moderních církevních hitů. Kolikrát jsme již o tom slyšeli a četli v médiích církevních i světských. I zde, jako v některých jiných záležitostech, je možno si povšimnout oné dojemné shody mezi moderními katolíky, nekatolíky i nevěřícími. Opět i lidé, kteří církev ani kněze nemají rádi, jsou najednou plni soucitu a pochopení vůči kněžím đ je-li řeč o celibátu (místo aby řekli „dobře jim tak“). I někteří kněží se dovedou litovat. Ne ti, co celibát dodržují, zato ti druzí. V několika posledních letech přinášel Český rozhlas o tom dokonce pravidelné pořady. Vždy v nich vystupoval některý z ženatých kněží, pěkně jeden po druhém. A obsah byl stále stejný: „Rodina je krásná věc, celibát není pro každého, například ne pro mne, trpím tím, že už o mé kněžství církev nestojí, že nesmím působit jako kněz. Proto by měl být celibát ne zrušen, ale zdobrovolněn, což už nejspíš učiní příští papež.“ (Čili jinými slovy: Jan Pavel II. tomu nerozumí đ narozdíl od ženatých kněží.) Síla argumentů? Znovu a znovu nám prostým duším někdo vysvětluje, že celibát byl v církvi zaveden až v průběhu let a co církev zavede, může také zrušit. To je sice pravda, jenomže z toho nijak neplyne, že by měl být zrušen zrovna povinný celibát, a to právě v dnešní době. Zavedla-li něco církev, může to zrušit, ale také nemusí. A taková závažná ustanovení církve bývají zpravidla velmi moudrá, často jsou vhodná pro všechny doby. (To není jako dnešní světské zákony, které se neustále mění a pořád to jaksi není ono.) Avšak i v této otázce se uplatňuje jedno ze zdůvodnění všelijakých novot (nebo snad „staronovot“?) návrat k původní církevní praxi. Je to jednoduché schéma starověk středověk. Předsudek, že starověká církev byla takřka vzorová, zatímco vše ve středověku už bylo špatné. Jen trochu uvažujme: prakticky všechno, čím je tvořen život a působení církve, bylo v církvi někdy zavedeno. A kde je psáno, že bude dobré jen to, co vznikne někdy do roku 313 nebo snad o něco později? Pán Ježíš řekl: „Já jsem s vámi po všechny dny...“ A hned přichází snad nejčastější a nejznámější argument: I apoštolové byli ženatí. To je působivé hlavně pro nekatolíky, nevěřící i pro letmo uvažující katolíky. Jenomže vzato důsledně, není manželství apoštolů argumentem proti celibátu, ale pro celibát. Ti apoštolové, kteří již manželky měli (přímo z Písma to víme jen o Petrovi), totiž učinili něco ještě radikálnějšího než požaduje církev po adeptech kněžství. Oni opustili svoje rodiny. To byl mimořádně vážný krok. Souvisel s tím, že tito galilejští rybáři o svém budoucím povolání předem nevěděli, proto se oženili. Naproti tomu sám Pán se neoženil právě proto, že od počátku věděl, kým je a znal své poslání. Zatímco se však často připomíná manželství apoštolů (o sv. Pavlovi víme, že byl svobodný a tento stav doporučoval i laikům), o celibátu samotného Krista se mnoho nemluví. Dalším z hlavních argumentů je také nedostatečný počet kněží. Ano, mnoho far je neobsazených. A kdyby mohli být vysvěceni ženatí muži (nebo i muži s vyhlídkou manželství), prořídlé řady kněží by se tím jistě a poměrně rychle výrazně posílily. Jak snadné! Jenomže moudrý a zkušený člověk se nedá snadno nalákat na snadná řešení. Pochopil totiž, že takový problém, jako je nedostatek kněží, není jen nějaká technická věc, ale 2
má hlubší kořeny a souvislosti. Představme si to: Přišla by vlna nových kněží. (Zdalipak by je stát začal ochotně financovat?) Ale co dál? Udržel by se tento příliv dorostu? To asi sotva. Už by to nebylo nic nového, lákavého, rychle by to zevšednělo. Potvrzuje to i situace v nekatolických společenstvích, kde je rovněž nedostatek duchovních, ač se mohou ženit. A udrželo by si kněžstvo mravní a duchovní úroveň? Prioritou nesmí být počet kněží, ale jejich kvalita. To je stará zkušenost církve. Ale zde nespočívá kvalita jen v intelektuálních či organizačních schopnostech. Zde je hlavní opravdová láska k Bohu a lidským duším, schopnost sebezáporu a ochota k obětem. Je to velmi citlivá věc. Nedostatky a vlažnost kněží jsou lidmi velmi silně vnímány. Věřící snadno poznají, koná-li kněz svou práci horlivě, nebo spíše proto, že „nějak se živit musí“. Jeden takový kněz je pro církev větším problémem než několik osiřelých farností. Samozřejmě, že i leckterý ženatý muž by mohl mít mravní kvality potřebné ke kněžství a naopak. Ale jak to dopředu poznat? A právě ochota zříci se rodinného života je zde důležitým a silným signálem i když jistě ne stoprocentně spolehlivým. Ono to ani s počtem kněží není tak jednoznačné. Jistě, vzhledem k oficiálnímu systému, k farní struktuře církve, je zde výrazný „podstav“. Je smutné, že není ve všech větších obcích mše svatá každou neděli. Ale na druhé straně se nedá říct, že by byli všichni kněží přetíženi péčí o duše. V mnoha zemích (tak jako u nás) je přece také velmi málo aktivních věřících. Je také zajímavé, že právě někteří z těch, kdo volají po co největším zapojení laiků v pastoraci, najednou mluví jen o nedostatku kněží je-li řeč o celibátu. Na druhé straně je možné někdy slyšet, že by se to dalo skloubit třeba takto: Zatímco by se kněz věnoval doma svým ratolestem, svaté přijímání nemocným by roznášeli laici. (To by jich pak muselo být zapojeno opravdu hodně, raději všichni, protože, kdy by pak jinak našli oni volné chvilky pro své rodiny? Problém bývá také spojován s údajnými či skutečnými homosexuálními a pedofilními sklony kněží. To opět může působit především na ty, kdo své postoje k těmto věcem zakládají na předsudcích a pocitech. Navozovaná představa je jednoduchá (čím jednodušší, tím působivější): Kněží se vybíjejí na mladých mužích nebo na dětech, protože jim chybějí ženy. A tyto představy se šíří v době, kdy se současně tvrdí, že takovéto sklony jsou vrozené a nedá se na tom nic změnit. Ale uzavření manželství je snad výjimečně lékem na „odlišnou orientaci“. Ve skutečnosti tkví nebezpečí většinou v tom, že pedofilní muži zakládají rodiny, zvláště když soužitím s rozvedenými ženami přicházejí do blízkého kontaktu s nevlastními dětmi. Pokud jde o to, že i sexuálně normální kněz může mít velké problémy, protože se může zamilovat nebo i navázat intimní vztah s nějakou ženou, stačí si uvědomit, že k tomu právě tak dochází i u mužů ženatých. Že má někdo manželku, neznamená, že je vůči jiným ženám imunní. Příčinou zabřednutí do těchto potíží tedy není celibát, ale naopak vnitřní nekázeň a neochota nebo neschopnost něco si odříct. A ještě jedno velké zdůvodnění: Kněží potřebují mít sami zkušenost s manželstvím, aby mohli radit jiným. To ale opět dosti skřípe vzhledem k dnešnímu „pokoncilnímu“ požadavku větší aktivity laiků. Proč by to měl být zrovna pokaždé kněz, kdo poučuje lidi o manželství a radí manželům? O tom, jak to v manželství chodí, se mohou dost navyprávět laici. To ale nestačí. Je nutné vysvětlovat i duchovní a mravní principy manželského vztahu, ukazovat na ideál. A to je především úkolem kněží. K tomu je vhodné vidět věci z určitého odstupu, z nadhledu. Tak se oba pohledy jakoby zevnitř i zvenku mohou doplňovat. Kněží i tak obvykle chápou zásady i chyby manželského soužití lépe než sami jednotliví manželé, protože mají zkušenost, sice „jen“ zprostředkovanou, ale zato širokou. Mnoho lidí má ale stále ještě sklon hledat u pana faráře rady na všechno možné (jako v dobách, kdy pan farář byl jakýmsi kulturním a intelektuálním centrem obce). Ale úkolem kněze není mluvit lidem do života, „vést je za ručičku“, ale hlásat Boží pravdu a mravní zákon. S jeho aplikací v běžném životě už bychom si měli ponejvíce lámat hlavu my sami. Někteří se ale kloní k představě, že kněz má nejen dopodrobna radit, ale že k tomu potřebuje vlastní zkušenosti se stejnými situacemi. (Tak třeba v rámci tzv. sněmovního procesu jsem se setkal s myšlenkou, že kněží by měli vědět, kolik stojí například dětské botičky.) Ale jestliže člověk čerpá schopnost vědět si rady ze zkušenosti, proč by pak měl ženatý kněz rozumět manželství lépe než ženatý laik? Proč zrovna on by měl radit? Že by snad jeho posvěcení mu dávalo větší chytrost? To je ale jen další předsudek. Konec problémů v dohledu? Myšlenka tzv. zdobrovolnění celibátu je na pohled jistě sympatická a líbivá. Lze snadno chápat ty, kdo jsou jí nakloněni. Mnozí propagují tuto právní změnu, ale již neřeknou, jak tedy konkrétně. Přitom je tu řada možností. Mělo by to být jako na Východě, kde jsou svěceni ženatí muži (na kněze, ne už na biskupy), ale kněz se už nemůže oženit? V případě nějakého „hierarchického stropu“ pro ženaté by se ale protestovalo, že to je 3
jejich diskriminace. (Nebo to má být jako u protestantů, kde je to volné, duchovní v jakémkoli stupni se mohou ženit (a také rozvádět!). Při svěcení by se tedy zavazoval k celibátu jen někdo, nebo nikdo? Co když se někdo „dobrovolně“ zaváže a pak si to rozmyslí? A co když kněz ovdoví? Měla by se dodržet zásada sv. Pavla, že duchovní představený má být ženat jen jednou? (1 Tim 3,2) Takže ani po právní stránce to není tak jednoduché. Kolem těchto a jiných otázek by vypukla spousta debat a sporů. Ale nešlo by jen o teoretické spory. Nastaly by i zcela nové, a to velmi vážné těžkosti. Zdaleka ne všechna kněžská manželství by byla harmonická a šťastná nebuďme naivní. A manželské krize kněží by jistě nezůstaly vždy utajeny, naopak to by bylo něco! Vůbec není těžké si představit takový rozhovor paní redaktorky z novin se zklamanou a roztrpčenou manželkou kněze. Nebo takovou poutavou reportáž o neplechách dětí z kněžské rodiny (třeba na TV Nova). Děje běží jakoby po spirále. A uvědomme si v jaké žijeme době, jak to dnes chodí. Jakmile by se roztočila praxe kněžských manželství, brzy by nastalo cosi podobného jako nyní: diskuse, spory, požadavky na větší pochopení vůči individuální situaci některých kněží, aby jim bylo umožněno „svobodně se rozhodnout“. Tentokrát by se to však už netýkalo otázky kněžských manželství, ale kněžských rozvodů! Jen se vžijme do takové kněžské manželky, pokud něco víme o potížích dnešních rodin: „Manžel věčně někde pryč, pořád se věnuje jiným lidem, hlavně o sobotách a nedělích, po večerech, se mnou si ani pořádně nepopovídá, na jiné si čas udělá, já se nemám o koho opřít. Děti zlobí, neučí se, já to sama nezvládnu, doma je nepořádek a děti mi nepomůžou, co si o nás lidé pomyslí. A k tomu máme málo peněz. Manžel umí leda mluvit o tom, jak by to mělo být a radit druhým.“ Nemysleme si, že kněží by přece byli vcelku lepšími manžely než obyčejní laici. Kněžské povolání je velmi náročné nejen na čas, ale i na trpělivost, kněz musí odolávat mnoha tlakům, projevům nepřátelství na jedné straně a obtěžování na straně druhé. Potřebuje mít také někdy klid. Pokud by však na něj z druhé strany tlačila svými požadavky a kritikou jeho žena, mohl by to snášet hůř než ten, kdo pracuje ve světském povolání, třeba technickém. A na kněžství se obvykle nehlásí muži poddajní, ohební, přizpůsobiví. Bývají to spíše lidé, kteří vědí, co chtějí, mají své pevné postoje, názory, své představy a často také svou hlavu. Jejich manželky by ovšem mohly mít nejen na jejich společný rodinný život, ale i na leckteré otázky víry a morálky názory dosti odlišné. Takováto rozdílnost, na niž jsme dnes již ve společnosti i v církvi zvyklí, se v manželství může stát věcí velmi citlivou. Že to vidím moc černě a jednostranně? Netvrdím, že by to tak bylo vždy; mnoho kněžských rodin by jistě bylo dobrých. Jenomže spořádané poměry lidé málo vnímají. Předmětem jejich zájmu a řečí bývají spíše ty problémy. A víme, koho si s oblibou vybírají média. I když, hlavně zpočátku, by nám byly kněžské rodiny předváděny i v dobrém světle v rámci propagace ženění kněží. A „diskuse“ by pokračovaly. Co s rozvedenými kněžími? A opět by se ozvaly nám již známé hlasy: Člověk nemá být sám, i kněží potřebují zázemí, možnost začít znovu. Od církve je to tvrdé, že nechce kněžím umožnit ani nový sňatek ani neformální vztah. A když se tomu nepodřídí, nesmějí dál působit ani chodit ke svátostem. To je nemilosrdné. Příští papež snad bude mít víc pochopení. To není žádná ironie ani nadsázka. To jsou skutečné hlasy, které již dnes požadují naprostou volnost v rodinných vztazích i pro katolíky, církevní sňatky po rozvodech i soužití bez sňatku a přitom neomezené udělování svátostí komukoliv. Chceme-li o takovýchto věcech uvažovat správně, nesmíme je vidět staticky, ale v jejich vývoji a důsledcích. Představme si, že se budou chtít spolu vzít dva homosexuální kněží. Že je to příšerná, zvrhlá myšlenka? Ano, přesně tak. Ale mě samotného by něco takového nenapadlo. Vycházím z toho, co se již dnes propaguje dokonce i mezi křesťany a jen si to promítám poněkud do budoucna. „Manželství“ homosexuálů a manželství kněží, to jsou dvě reálné současné myšlenky. Stačí si je spojit. Právě dnes? Současný člověk si představuje, že pro každého je nejlepší to, pro co se sám rozhodne. Ať je to jednotlivec nebo národ. Proto se dnes prosazuje volnost a „svobodná volba“ i místo doposud uznávaných mravních norem. Svoboda je toho času nejvyšším božstvem. Toto myšlení však nevede ke svobodě, nýbrž k vládě libovůle a svévole. Myšlenka „dobrovolného“ celibátu přesně zapadá do této linie. Proto právě současná doba je pro takový krok ta nejméně vhodná. Dříve měli lidé aspoň víc smyslu pro autoritu, řád, kázeň, rodiny byly podstatně pevnější. Ale dnes? Že by měly jít kněžské rodiny příkladem? Ano, kdyby existovaly, měly by. Ale jak to dokázat? Jak by asi „příkladně“ žili ti kněží, kteří se již oženili přes svůj předchozí závazek celibátu? Na základě jakých zásad a charakterových vlastností by dodržovali manželskou věrnost? 4
Povinný kněžský celibát snad nebyl nikdy tak potřebný jako právě dnes, kdy mizí smysl pro sebezápor a oběť ve prospěch duchovních hodnot. Kdy se lidé obvykle k něčemu přinutí nebo se v něčem omezí jen v zájmu vlastní kariéry, bohatství, popularity, v lepším případě pro své zdraví. V době, kdy se situace v církvi podobá jakémusi povodňovému stavu, neboť jsou vyvíjeny v mnoha směrech veliké tlaky na autority, takže protržení některé přehrady může způsobit velké záplavy a další nebezpečné tlaky. Má mít kněz všechno? V současném politickém a hospodářském systému mohou lidé vykonávat mnoho zajímavých činností. Je dost těch, které jejich práce vyloženě baví a uspokojuje. Takoví bývají dobrými pracovníky a vůbec přitom nevadí, že je to třeba nestojí žádné oběti. Je samozřejmě žádoucí, aby i kněz konal svou službu rád, aby ho to svým způsobem „bavilo“. Ale u něj nesmí být toto uspokojení hlavním důvodem, „hnacím motorem“ jeho činnosti. Tím musí být nezištná láska, láska k Bohu a bližním. A pravá láska něco stojí. Láska je tehdy skutečnou láskou, když bolí jak říkávala Matka Tereza. Lidé jsou ale různí. Co jeden dělá nerad, to jiného těší. Proto je moudré, že všichni kněží přinášejí pro své posvátné povolání jednu velkou společnou oběť v tom, že se zříkají dobra rodinného života. To ale není samoúčelné, není to oběť pro oběť, neboť kněžský celibát má ještě jiné významy a praktické výhody. Kněžství je povolání exponované, zvlášť často bývá vystavováno vlivům doby. Víme dobře, že při různých pronásledováních církve bývají zvlášť postihováni a znevýhodňováni kněží. Jako svobodní muži tomu mohou lépe odolávat a zachovávat věrnost víře, než kdyby měli rodiny. To bývá správně uváděno jako jeden z hlavních a důležitých důvodů pro celibát. Někdo namítne, že dnes se církev těší svobodě. To ale neznamená, že se jí určitě bude těšit i v budoucnu. A ani tu dnešní svobodu bych neviděl tak jednoznačně. Pravda, mění se metody. (Například jen v USA je prý nyní obviněno z pedofilie dva tisíce kněží.) Ale ono to má i druhou stránku. Kněží bývají i zvýhodňováni. I v tom může být nebezpečí. Právě u nás zažila církev v novodobé historii obojí; jsou to takřka školní příklady persekuce i korumpování: na jedné straně nacismus a komunismus, na druhé austrokatolicismus. Může se to dít i obojí současně (cukr a bič). Tak za komunismu se leckteří exponenti Pacem in terris měli velmi dobře. Ještě tak před sto lety bývalo kněžství jedním z nejvýhodnějších povolání (kněží byli někdy v tomto ohledu srovnáváni s právníky). A přece i dobře zajištěným kněžím cosi chybělo: manželky a děti. A i když se třeba stalo, že některý z nich celibát porušoval, vůbec to „nebylo ono“. Muselo se to dít tajně a s nepříjemnými výčitkami svědomí. Někdy zapomínáme, že manželství zdaleka nemá uspokojovat jen nějaké tělesné a citové potřeby, ale má i velmi významný efekt společenský. Člověk má silnou potřebu vystupovat jako něčí manžel či manželka veřejně před lidmi, být jako takový uznáván a oceňován, být dokonce na svou rodinu hrdý. Hříšný poměr naopak člověk tají a stydí se za něj. Kdyby měli kněží (ve vší počestnosti) manželky a rodiny, mohli by pak mít všechno, co mají dobře postavení lidé, nemuselo by jim nic chybět. Nejen materiálně. Kněžství může leckoho lákat pro pocit důležitosti, uplatnění v církvi nebo i jakési nadřazenosti. Kněžství patří bohužel při vší vznešenosti a vážnosti mezi ta povolání, jež se dají do značné míry odbývat a také využívat k vlastnímu prospěchu a výhodám. Je-li nějaký mladý muž zaměřen na tyto výhody a výsady a uvažuje-li o kněžství spíše kvůli nim než z touhy nezištně sloužit, může si to snadno rozmyslet právě kvůli celibátu. Taková oběť se mu prostě „nevyplatí“. To se může vyplatit jen tomu, kdo chce přinášet sám sebe Bohu v oběť skrze službu lidem. Jistěže i tak někdy převáží tužba po církevní kariéře nebo po jiných výhodách, ale není to časté. Někdy se také říká, že kněží chtějí dosáhnout vyššího postavení v círvi, větší popularity nebo pohodlí, aby si tím nahradili chybějící rodinné vztahy. Na tom snad může v některých případech být něco pravdy. Ale vcelku by asi měli větší zájem o církevní kariéru a větší příjmy otcové rodin. Ať již z pochopitelné své vlastní snahy rodinu co nejlépe zajistit, nebo pod tlakem manželek (což bývá dosti časté). A tak by měli i větší sklon ke všelijakým ústupkům a kompromisům vůči vládnoucí moci, převažujícímu mínění lidí a společenským tlakům. To je možné pozorovat i celkově v nekatolických společenstvích, kde jsou ženatí duchovní. V tradičně pravoslavných zemích je to nám až nepochopitelné spojení církve se státní mocí, u uskupení protestantských zase neustálé ustupování v zásadních otázkách víry a zejména morálky (ordinace žen, rozvody, potraty...) Myšlenka uvolnění celibátu přesně odpovídá současnému životnímu stylu, kdy každý chce mít a zkusit všechno. Nebo aspoň od všeho kus. A tak se nedá ničemu cele. Muži i ženy chtějí mít rodiny i práci i kariéru. Ale ani sobě navzájem se proto již raději nedávají cele. Proto antikoncepce, proto soužití bez svatby. Kněz by ale neměl být tím, kdo má všechno zajímavou práci, prestiž, materiální zajištění i rodinu. My nutně potřebujeme kněze nezištné, sloužící z pouhé lásky. Jsou-li kněží opravdu takoví, je už to samo důvodem 5
k hluboké úctě, vděčnosti a lásce k nim. Opravdoví věřící to vědí a cítí. A své kněze o to víc milují a ctí i za to, že se velkodušně rozhodli sloužit Bohu posvěcováním lidských duší s nerozděleným srdcem. A o to víc za ně děkují Bohu.
Pozvánka do Dolomitů Opět v tomto roce i naše skupina jablunkovsko-těšínská pořádá poutní zájezd do malebné vesničky St. Martin, ležící v italských Dolomitech. Co nabízíme: ubytování v poutním domě Saleziánů Dona Boska stravování ve formě polopenze každodenní vyjížďky a pěší túry. V tomto roce máme v plánu zdolat tyto vrcholy: Dachstein (lanovkou), jezero Misurina a Monte Paterno (2744m), jezero Pragser a Seekofel (2810m), Hochhorn (2623m), Almehorn (2986m), Piz Boe (3152m) a po zpáteční cestě návštěva poutního místa Mariazel. Ve skupině máme tři průvodce, takže je možno si vybrat podle schopnosti a chuti. Rekreace je vhodná i pro rodiny s dětmi. I naši skupinu doprovází duchovní. Cena zájezdu: 2 550,- Kč a 100,- EUR. V ceně zájezdu je doprava, ubytování, polopenze, lanovka a mýtné. Přihlásit se můžete telefonicky na číslech 558 731 270 (p. Jaromír Čech) nebo 558 332 895 ( p. Marcela Pavlíková). Těšíme se na Vás Marcela Pavlíková
Evropa putovala V sobotu 22. května vyvrcholily Evropské katolické dny společnou poutí do rakouského poutního místa Mariazell. Na tuto pouť se připravovalo osm evropských národů, včetně České republiky delší dobu. Proč pouť a proč v takovém rozsahu? Tato pouť měla a taky byla zejména a hlavně poutí prosebnou za celou Evropu, jejiž unie se rozšířila prvním květnem letošního roku o nové státy. Heslem této pouti bylo „Kristus naděje Evropy“. V sobotu dopoledne poskytl druhý program České televize přímý přenos z Mariazell. Slavnostní mši svatou sloužil papežský legát kardinál Angelo Sodano spolu s několika desítkami kardinálů, stovkami biskupů a asi půldruhým tisícem kněží. Počasí viditelně nepřálo a ani organizace, přes veškerou péči a pečlivost tu a tam zaskřípala, ale to by tu pouť museli organizovat andělé a organizátoři jsou jenom lidé. Mile překvapilo mnoho věcí od teplého občerstvení, přes možnost umýt se v teplé vodě až po dostatek záchodů. Snad jediná stížnost byla na dlouhý pochod po mši svaté k autobusům. Jistě, zejména starší člověk tohle pocítí. Jenomže co je pravý obsah pouti? My jsme si u nás všeobecně zvykli na možnost dojet až ke kostelu, množství všelijakých stánků a atrakcí a tak celá pouť se nejednou zvrhne ve zbožnou turistiku, spojenou s nákupem, vždyť přece z pouti musíme cosi donést. Tyto představy jsou poplatné tomu, jak pouť v obecném slova smyslu představují čtenářům, divákům či posluchačům media. Tyto představy jsou propastně vzdáleny od skutečnosti. V podstatě první poutnice Nového zákona Panna Maria se vydává na pouť ke své příbuzné sv. Alžbětě, aby jí byla blízko v její velké hodině. Kdo byl ve Svaté zemi ví, že tato cesta nebyla procházkou parkem či růžovou zahradou. Přesto však Panna Maria jde. A ovocem této požehnané pouti je tajemné setkání, tajemný dotek Božího Syna pod srdcem své Matky s jeho předchůdcem sv. Janem Křtitelem, taky pod srdcem jeho Matky. Pouť, aby byla poutí, musí být vždy spojena s jistou obětí a pokud člověk není k oběti vychováván, pokud neví, že oběť je projevem lásky, pak nemá k putování ani veliký vztah. Kdo se pouti do Mariazell z naší farnosti účastnili, mohli by potvrdit, že opravdu mladých tam z naší farnosti nijak moc nebylo. Je to škoda, nenaučíme-li se tomu, že oběť je viditelným znamením a projevem lásky, pak budeme o lásce jenom mluvit i třeba s jistým steskem, že se o ní mluví, ale kde nic tu nic. Vůbec není možné přijmout tezi: “já to cítím uvnitř a najevo nic dávat nemusím“. Kdyby Pán Ježíš jenom vnitřně cítil s lidstvem jakousi soustrast a nepřinesl viditelnou oběť, nebylo by nám to k ničemu. 6
Evropská unie se rozrostla tedy o nové členy a náš člověk se dopouští zase téměř stejné chyby: Po listopadu 1989 se nám zdálo, že blahobyt nám spadne z nebe, nebudeme muset nic dělat a ono se to udělá nějak tak samo. Dokonce jsme se ani nevyrovnali se smutnou minulostí. Nyní se situace opakuje. Kolik lidí má pocit, že vstupem do EU nám nastanou bez našeho přičinění zlaté časy? Jak dlouho budeme nepoučitelní? Nahánění strachu z jakéhosi evropského superstátu, jak slýcháme i z úst hlavy státu, je naprosto bezpředmětné. Nevznikl žádný superstát: Češi zůstali Čechy, Poláci Poláky, máme svůj jazyk, svoji vlajku, svoji hymnu, své tradice, svoji víru…? A tady to stojí za zastavení: Jakou víru máme my, český národ? V týdeníku Nedělní svět (23.5.2004) byla zveřejněna informace o tom, že podle průzkumů OSN jsme spolu se Severní Koreou nejateističtější stát světa. To je tedy vizitka. Jistě, víru nikomu nelze naočkovat, ale nebude-li nás spojovat jeden Bůh a láska k němu, spolupráce s jeho milostí, pak co chceme dělat a čeho dosáhnout? Byli jsme nedávno svědky řádění tzv. fanoušků při fotbalovém zápase. Poničený stadion, porozbíjené věci, zranění lidé, statisícové škody… A tady v Mariazell se sešlo téměř sto tisíc (a možná i více, naše media ráda ubírají) a nikdo se s nikým nebil, nic se nikde nezdemolovalo, společně se prosilo a lidé kromě únavy, kterou pocítili, byli šťastni. Je tedy Ježíš Kristus opravdovou nadějí Evropy, či existují ještě nějaké jiné naděje - a které? Jak těžko se domlouvají politici. Křesťané, kteří se třeba osobně v životě neviděli, dokážou vytvářet jednotu ve víře, ve společné modlitbě a ve společné práci! Jistě, že nejsme bez chyb, ale kdo z lidí je bez chyb. Naříkat, vytvářet atmosféru strachu a nejistoty je stejně hloupé, jako očekávat, že nám budou třeba z titulu Evropské unie padat pečené holuby na stůl a my můžeme přemýšlet, co kde ještě třeba vytunelujeme… Od křesťana se nečeká, že bude svou víru uměle reklamovat, tím spíše, když jeho život praktický jí moc neodpovídá. Ale taky se neočekává, že křesťan bude svou víru ukrývat, aby se jeho životní příklad třeba někoho nedotkl. Ani švec neukrývá svoje boty, ale chodí v nich a dokáže ušít i pro druhé. Evropská pouť je už historií, ale nebude na škodu, vezmeme-li si k srdci závěrečnou výzvu vídeňského arcibiskupa kardinála Christopha Schönborna: „“Nebojme se společně myslet, společně se modlit, společně pracovat.“ To Církev jistě umí, jen se podívejme do misijních oblastí. A misijní oblastí je vlastně celý náš svět. Víra není soukromou záležitostí. Je to záležitost celé Církve i celé Evropy a světa. P. František
Něco na zasmání Biskup se zeptal faráře: „Je dobré mít stálého zpovědníka, který bdí nad vnitřním růstem kajícníka. Máte také někoho takového?“ „Mám otče biskupe.“ „Jak se jmenuje?“ „Otec Stefan Gabryszewski.“ „Ale ten už před pěti lety zemřel!“ „Ach, jak ten čas rychle letí.“ Jeden kněz se vsadil, že jeho smrt všechny rozesměje. Považovali to za žert. Přišel čas, že se velmi vážně roznemohl. Když umíral, shromáždil kolem sebe všechny své spolubratry, kteří působili ve farnosti. „Prosím zpovědníka, chci se vyzpovídat. Protože mám výčitky svědomí, nechci se zpovídat potichu, do ucha, ale nahlas, aby to všichni slyšeli.“ Někteří se ostýchali, chtěli vyjít ven. Nemocný řekl: „Jedno přikázání jsem nikdy nezachovával: Milujte se a množte se.“ Všichni se zasmáli. Zemřel a vyhrál sázku. Nápis na náhrobku: „Tu muž leží ten, co mne trápil jen. A nyní si, muži drahý, odpočinem oba - ty v hrobě a já doma.“ Jan Twardowski „Neobvyklý deník“
Kolo Petr má invalidního tatínka. Po těžkém úrazu nemá možnost vydělat dostatek peněz, aby mohl uspokojit všechny potřeby a tužby rodiny. A tak Petr marně sní o kole, jaké má jeho kamarád Ivan. Sice mu je půjčí, může si zajezdit. Ale co je to proti projížďce ve dvojici, co je to proti možnosti vyjet si navečer do ulic a mít radost z tohoto výletu. 7
Právě teď o prázdninách pociťuje Petr nejvíce, jak mu kolo chybí. Dívá se večer z okna a pozoruje kluky, jak se prohánějí na svých dvoukolových „kamarádech“. „Věděl bych, jak bys mohl přijít ke kolu,“ vyrušuje ho neuvěřitelnou zvěstí tatínek. Chlapec se prudce otočí a téměř zakřičí: „Jak?“ „Znáš Holáňovy?“ „Ti, co chodí každý den na trh, mají nejlepší mrkev a vůbec všechnu zeleninu?“ „Ano,“ souhlasí tatínek a dodává. „Pana Holáně odvezli do nemocnice. Jeho žena na to zůstala sama. Kdyby ti nějaký kamarád pomohl, zvládl bys určitě moc práce a pana Holáně z velké části nahradil.“ „Tati, mohu ještě teď s tím utíkat za Ivanem?“ „Ale za půl hodiny, ať jsi nazpět,“ dovoluje otec a je rád, že může na chvíli usednout a zadívat se do prchajících stínů letního večera. Ivan je nečekanou zprávou nadšen a hned slibuje: „Budu ti jezdit každý den pomáhat. Mrkev řádně očistíme, svážeme do svazků a tak dál… Na konci prázdnin půjdeme spolu koupit kolo.“ „Opravdu mi tak moc pomůžeš?“ „Přece jsme kamarádi… To je úplně samozřejmé.“ A tak když se Petr vrací domů, zpívá mu nejenom srdce, ale i ústa. S brigádou začíná hned na druhý den. Ivan se objevuje kolem šesté hodiny, aby podle svého slibu pomohl. „Ty jsi zlatý kamarád,“ vítá ho Petr. „To je normálka, že o tom vůbec mluvíš.“ V osm večer mají zeleninu na trh připravenou. Paní Holáňová je spokojena s úhlednými svazky mrkve, petržele i další zeleniny. „Budu ti platit hotově každý den. Tak budeš mít více chuti do práce,“ rozhoduje se zahradnice, a tak Petr tiskne první výplatu a Ivana ani nenapadne, že by něco z toho požadoval pro sebe. Na druhý den přichází Ivan o půl sedmé. „Dříve jsem to nestihl,“ omlouvá se. Přesto jsou hotovi ještě za světla, o půl deváté. Večer po výplatě prosí Petr Ivana, aby přišel zítra trochu dříve: „V sobotu je hlavní tržní den, musíme nachystat zeleniny ještě více než dnes. O to více vyděláme a přibude nám na kolo.“ „Přijdu v pět,“ slibuje kamarád, ale na druhý den ho v tuto hodinu čeká Petr marně. Nepřichází asi do sedmi. V každém zvuku slyší blížícího se kamaráda. Kdyby však věděl, že Ivan jede v této chvíli semifinálový závod mezipanelákové soutěže v jízdě na kole, tak by se asi rozplakal. Kolem osmé hodiny přece jenom vrzne branka. I paní Holáňová pootočí hlavu, aby si prohlédla příchozího. Petr však upřeně hledí na své kmitající ruce. Nechce vyčítat Ivanovi, že práci dnes do tmy určitě nezvládnou. „Petře“, ozve se těsně za ním. „Tati,“ otočí se hned chlapec a s očima plnýma slz mu svěřuje úzkost z nedokončené práce i zradu kamaráda. „Neboj se Péťo, jsem tady já.“ „Ale vždyť ty nemůžeš na nohu.“ „Neboj, trhej mrkev a já ji budu mýt.“ Petr se s novou chutí pouští do práce, bohatší o poznání, že rodiče neslouží svým dětem jenom v kolébce, anebo když prosí o pomoc. Ale že se zjeví nečekaně a jako na zavolání ve chvíli, kdy jejich dítě, třeba i dospělé, je samo bezmocné. A sledují přitom jediný cíl: aby se vrátil na tvář jejich chlapce či dívky bezstarostný úsměv dítěte. Z knihy Josefa Janšty „Záhada úsměvu a další příběhy“
Církev ano či ne? Téma 8. františkánského setkání mládeže zní " Církev ano či ne? " Bratři minorité z Opavy již nyní přijímají přihlášky mladých lidí, kteří se chystají strávit první dny prázdnin na mariánském poutním místě Cvilín u Krnova. Krnov: První prázdninový týden patří na Cvilíně u Krnova již osmým rokem mladým příznivcům františkánské spirituality. Chlapci a děvčata z celé České republiky tráví společně s bratry a sestrami františkánských řeholí dny při modlitbě, přednáškách, sdílení a zábavě. Během letošního 8. františkánské setkání mládeže ve dnech 2.7. až 6 .7. budou rozjímat nad otázkou " Církev ano či ne? " " Zveme všechny, kteří se chtějí ponořit do tajemství církve jako mystického těla Kristova, " uvádějí na pozvánce bratři minorité z Opavy, kteří setkání tradičně připravují. Ubytování ve spacáku a na karimatce je zajištěno v budově školy v Krnově. Část mladých lidí může přímo na kopci u poutního kostela Panny Marie Sedmibolestné také stanovat ve vlastním stanu. Každý účastník zaplatí za účast na setkání 300 Kč. V ceně je nejen pronájem budovy školy, ale také náklady na stravu během setkání.
8
Přihlášky: O. Lešek Mazurowski, Konvent minoritů, Masarykova 39, 746 01 O pava; tel: 553 712 807; mailto:
[email protected] .
Naše role při nedělní bohoslužbě (2) BOŽÍ LID KOLEM OLTÁŘE Přišla děvčata za knězem, že končí školu a chtěly by poděkovat Pánu Bohu. Jdou dát na mši svatou. A tak v pátek večer při své mši směly stát přímo kolem oltáře. To bylo otázek po mši v sakristii: Proč přiléval vodu do vína? Proč lámal Tělo Pána? Proč vhazoval úlomek hostie do kalicha? Proč, proč? Chodíme na mši svatou, známe ji. Ale známe ji zdaleka.Mše je jako katedrála. Pracovala na ní staletí. Bez vysvětlení, bez pohledu zblízka nerozeznáš smysl mnoha slov, účel mnoha úkonů. Dá to práci, vyznat se v této katedrále tak důvěrně jako doma v bytě. Ale stojí to za to, abychom i v kostele, i při mši byli jako doma. Kdo jde do divadla, čeká, že tam něco zajímavého a pěkného budou hrát. Ví, že úspěch představení závisí na kvalitní hře a na kvalitě herců. On sám, divák, má jen pasivní roli - jen se dívá. Nedělá nic. V kostele je to jinačí. Tam není nikdo pasivním divákem. Všichni pokřtění jsou lid Boží, mají právo vědomě a činně se na konání bohoslužby podílet. V prvních staletích křesťané stáli kolem oltáře, byli nazýváni "circumstates" - kolemstojící. Modlili se společně s knězem - a to, co říkal kněz sám, stvrzovali svým "Amen". Sv. Jeroným píše, že toto "Amen" lidu znělo v římských basilikách jako zahřmění. V dnešních dobách si křesťané své právo na spoluslavení bohoslužby po celém světě připomínají a znovu se své role ujímají. Do kostela přicházejí včas před začátkem bohoslužby, aby ji mohli společně připravit. Už se nekrčí nejvíc vzadu a v koutě. Už se nestydí jít k oltáři s obětními dary, hlasitě předčítat epištolu, přednášet přímluvné modlitby. Mají zájem, aby kostel byl patřičně připraven a vyzdoben. Aby se pěkně zpívalo. Aby nedělní bohoslužba byla živá a radostná. Ke sv. přijímání už nejdou jen dva tři podivíni. Většina přítomných se jde posilnit chlebem lásky - Eucharistií. Z této aktivní účasti na bohoslužbě vyrůstá nové vědomí farního společenství. Tvoří se nová pospolitost rodiny dětí Božích, která má jediné srdce a jednu duši. Rodina, která si navzájem pomáhá, bratrsky spolu drží, navzájem si odpouští chyby a společně nese břemena. Jak je tomu v naší farnosti? Stydět se nemusíme, to ne, ale máme se ještě čemu učit. - Máme tu ministranty. Ti patřili k tradičním zástupcům farní obce. Dnes už nezastupují farní obec, ta mluví a jedná sama za sebe. Ministranti mají svou vlastní, vpravdě liturgickou službu. Mají ji konat s vroucí zbožností a bázní, jak to takové posvátné službě přináleží (Lk 29). - Máme tu mladé muže sakristiány. Za časů Kristových se nazývali levité. Za časů pronásledování církve se jim říkalo ostiarii - strážci vchodu. Také se jim někde říká kostelníci, ale to jméno jejich službu nevyjadřuje plně. Dnes pečují sakristiáni o bohoslužebná roucha, svíce, zvonění, sbírky. Jsou pro správný průběh bohoslužby velmi potřební. Jsou to blízcí spolupracovníci kněze, když se o svou službu zajímají, řádně se vyškolí a svědomitě ji konají. - Máme skupinu lektorů. Na nich je, aby nám jasným a dobře slyšitelným hlasem předčítali slovo Boží. Těch, kdo se k této službě nabídnou, by však mělo být daleko víc. Vždyť takový blízký styk se slovem Božím zkrášluje i jejich osobnost, celý jejich život. - Máme tu techniky různých profesí, kteří ochotně pečují o opravy a provozní věci. Máme členy farní rady, kteří pomáhají knězi v péči o hospodářské vedení farnosti. - Máme tu dále naše hudebníky a zpěváky. Koncilní konstituce o liturgii zdůrazňuje, že posvátná hudba a zpěv jsou nutnou součástí slavné bohoslužby. Bez vás na kůru by se nám zde dole špatně zpívalo. Vaše hudba a zpěv vyzvedá slavnost liturgických obřadů. - Nechybí v naší farnosti ani ochotné ruce, které pečují o výzdobu a čistotu kostela. Můžeme si tedy s hrdostí říci, že nejsme špatná farnost, že jsme dobré farní společenství. Ukázalo se to v minulé zimě, kdy kněz náhle onemocněl. Vykonali jsme si pěknou bohoslužbu slova i sami bez kněze 9
sakristiáni, ministranti, lektoři, zpěváci vedli bohoslužbu farního společenství. Podávalo se i svaté přijímání. Nebo tohle o tvé farnosti ještě neplatí? Dominikán Ives Congar píše v úvodu své knihy "Laik v církvi", že před léty položil francouzskému kardinálovi otázku: "Co má laik dělat v kostele?" Odpověď zněla: "Na kněžské modlitby má odpovídat "amen". Má pozorně naslouchat kázání. Při sbírce má přispět do zvonečku." Od té doby se časy hodně změnily, viďte? Dnes už jsme blíže praxi prvotní církve. Tam bylo dílem a zásluhou laiků,- ne kleriků, těch byla hrstka, - že se za první tři století rozšířilo křesťanství po celé římské říši. Počítá se, že z asi milionů tehdejších obyvatel byla dobrá třetina křesťanů. Zdá se, že jsme na prahu situace obdobné. Kněz je mezi námi jeden, nás je mnoho. Každý má dělat pro Boží království to, co podle svých schopností dělat může. Ať je tedy život v naší farnosti radostnou a bratrskou vzájemnou službou. Ať je vděčným děkováním Bohu, dárci všeho dobra! Poznámka spíš pro kněze Když jdeme k oltáři, jedná se to o všechny tři základní funkce církve: zvěstování (martyria), slavení (leiturgia) a sloužení (diakonia). Proto je každá bohoslužba eminentním pastoračním činem, který nezůstává jen mezi stěnami kostela, ale vyzařuje na celý život, na celý svět kolem. "Naše liturgie je služba Bohu a bližnímu. Kdybychom měli na mysli jen jedno z toho dvojího, nebyla by to bohoslužba křesťanská. Radostné slavení Božích tajemství nelze oddělit od všedních starostí člověka. Ve spojení obou je ten pravý motor křesťanské bohoslužby." Tak to napsal A. Jungmann už před padesáti lety. Taková pastorace od oltáře má podobu elipsy: jednou osou elipsy je oltář, druhou je rodina. Nedělní bohoslužba má mít takovou sílu, aby udržela i druhou osu: rodinu, život venku. Nedělní hodina při bohoslužbě v kostele je pro většinu věřících jediným poučením ve víře, s kterým se setkají, jedinou chvílí meditace a pokojné modlitby. Tato elipsa kolem osy oltáře a rodiny se nazývá místní církev. Eucharistie a Charitas, tak bychom mohli pojmenovat obě osy. Tuto funkci liturgie si musíme stále připomínat: "Sláva Bohu na výsostech" je cílem naší bohoslužby. "Pokoj lidem dobré vůle" je důsledek naší bohoslužby. Dobře říká Konstituce o posvátné liturgii: "Liturgie je nejen vrchol, ke kterému směřuje činnost Církve, je současně zdrojem, z kterého pramení všechna její síla."(art.10) Proč je jedna bohoslužba živá, působivá a jiná mrtvá a studená? Užívá se přece stejných slov, gest, textů! Záleží na tom, zda to, co se slovy a gesty říká, liturg prožívá, bere opravdově, nebo jen odříkává bez vnitřní účasti a přesvědčení. Vše ostatní, jako výmluvnost a zjev celebranta, je až druhotné. Ladislav Simajchl (pokračování příště)
BLAHOPŘÁNÍ V pátek 21. května 2004 oslavil 18. narozeniny náš varhaník Petr VONDRÁČEK. Říká se, že lépe blahopřát týden předem, než pět minut potom. Ale minulý Most vyšel ještě trochu více než týden předem. Dnešní číslo vychází v jakémsi zlatém středu: 21. května se náš Petr narodil a 8. června byl pokřtěn: narodil se z vody a Ducha svatého. Tak Ti, Petře, z celého srdce BLAHOpřejeme k dosažení plnoletosti a do dalších let ti přejeme a vyprošujeme dlouhý věk, dobré zdraví, Boží požehnání, lásku k našim varhanám a ať se Ti splní všechna Tvá přání. P. František, P.Radek a všichni, kdo Tě rádi vidí u varhan a slyší od varhan.
Program spotkań Sympatyków Radia Maryja i PKRD 6.6.2004 - Ogólnopolska Pielgrzymka PKRD na Jasną Górę w Częstochowie 19.6.2004 - spotkanie sympatyków Radia Maryja w salce parafialnej o godzinie 15-tej 10
11.7.2004 - pielgrzymka kół Radia Maryja na Jasną Górę w Częstochowie, dokładny odjazd na pielgrzymkę poda p. Danka, nr tel. 558 324 990 Spotkanie z Pismem Świętym odbędzie się w poniedziałek 21.6.2004 o godz. 15-tej w salce parafialnej w Trzyńcu. Serdecznie zapraszamy wszystkich parafian.
Církev v číslech Katolíci představují téměř jednu šestinu světové populace. To je jedna ze statistických informací, kterou přináší letošní vydání Papežské ročenky. Představil ji dnes kardinál státní sekretář Angelo Sodano, spolu s ředitelem Centrálního statistického úřadu církve a s řediteli vatikánské tiskárny. Annuario Pontificio zahrnuje aktuální údaje o všech diecézích katolické církve, jejich biskupech a o Římské kurii. V novém vydání se dozvídáme, že během loňského roku Jan Pavel II. jmenoval vedle 30 kardinálů také 175 nových biskupů, vytvořil 19 diecézí, jeden apoštolský exarchát, jedno vojenské biskupství, jednu apoštolskou prefekturu a čtyři nové metropole. Papežská ročenka uvádí také obecné statistické údaje o stavu celé katolické církve. V roce 2002 bylo pokřtěných katolíků 1.071 milionů, což je o 10 milionů více než o rok dříve. Znamená to 17,2 % z 6.212 milionů obyvatel zeměkoule. Polovina katolíků podle těchto údajů žije v obou Amerikách, něco víc než čtvrtina (26,1%) v Evropě, 12,8% v Africe, 10,3% v Asii a 0,8% procenta v Oceánii. Na americkém kontinentě představují katolíci 62,4 % populace, v Evropě 40,5%, v Oceánii 26,8%, v Africe 16,5% a v Asii 3,0%. Podle všeobecných údajů platných pro rok 2002 byly aktivně zapojeny do pastorace 4.217.572 osob: 4.965 biskupů, 405.058 kněží (z toho 267.334 diecézních), 30.097 stálých jáhnů, 54.828 řeholníků (řeholních bratrů), 782.932 řeholnic se sliby, 28.766 členů institutů zasvěceného života,143.745 světských misionářů a 2.767.451 laických katechetů. Ve srovnání s rokem 2001 zůstal počet kněží na téměř stejné úrovni, na více než 400 tisíc jich ubylo 9 (405.067 v roce 2001, 405.058 v roce 2002). Přibylo diecézních kněží - zhruba o 900, méně je kněží řeholních. Počet stálých jáhnů vzrostl o 3,1% a o 3,4% procenta přibylo laických misionářů. Ze statistiky dále vyplývá, že před rokem bylo na světě o 0,7% seminaristů více než před dvěma lety (112.982 v roce 2002, 112.244 v roce 2001). Počet kandidátů kněžství se zvýšil o 5,8% v Africe a v obou Amerikách o 1,4%. K minimálnímu poklesu došlo v Evropě a v Asii. Johana Bronková
Sympatycy Radia Maryja v Starym Boguminie Josemaria Escrivá de Balaguer: „Twe powołanie Boże - polega na tym, by kierować, porywać za sobą, służyć, być wodzem. Jeżeli z powodu fałszywej lub źle zrozumianej pokory odsuwasz się, zamykając się w swoim kącie, uchybiasz swemu obowiązkowi służenia za narzędzie Boże”. „Kiedy Pan posługuje się toną, żeby rozlewać swą łaskę w duszach, pamiętaj, że jesteś jedynie opakowaniem podarunku: kawałkiem papieru, który się rozrywa i wyrzuca.” W tygodniu Miłosierdzia Bożego minęła trzecia rocznica spotkań Sympatyków Radia Maryja. W ubiegłych latach wyjeżdżaliśmy do klasztoru franciszkanów w Jabłonkowie, by uczestniczyć we mszy świętej w intencji naszej wspólnoty. W tym roku wyjechaliśmy ponownie do klasztoru franciszkanów, ale tym razem do Starego Bogumina, dokąd z powodów zdrowotnych został przełożony Ojciec Cherubin. Przeżyliśmy piękne popołudnie. Większość z nas nie znała jeszcze parafialnego kościoła p. w. Urodzenia Matki Bożej. W bocznej kaplicy Matki bożej Różańcowej - Starobogumińskiej Ojciec Cherubin odsłużył w intencji naszej wspólnoty mszę świętą dziękczynną. Swoje kazanie oparł na słowach Pana Jezusa skierowanych do apostołów: „To ja jestem, nie bójcie się”. O. Cherubin: „W każdym człowieku drzemie strach. Boimy się o swoją przyszłość. Jako chrześcijanie, ludzie wierzący nie mielibyśmy się bać, tak, jak boją się ci, którzy zabiegają o bogactwo tego świata, władzę, pieniądze. Dziecko boi się, kiedy jest samo w domu. Boi się młodzieniec czy dziewczyna dorastając do swojego życia dorosłego. Boi się człowiek przed wyborem nowej drogi życia. Boimy się 11
nieustannie aż do rozstania się ze światem. Przecież przeżywamy właśnie tydzień Miłosierdzia Bożego. Pan Jezus powiedział Siostrze Faustynie: „Powiedz zbolałej ludzkości, niech się przytuli do miłosiernego Serca Mojego, a Ja ją napełnię pokojem (1074).” W nowej bazylice w Łagiewnikach została otwarta kaplica wiecznej adoracji. To wielkie bogactwo dla człowieka. U nas w Boguminie przed obrazem Matki Bożej Różańcowej odbywają się adoracje każdą trzecią sobotę miesiąca. Rozpoczynamy mszą św. o godz. 8 rano, kończymy o godz. 18. W ten sposób chcemy bardziej przybliżyć ludzi do Matki Bożej, aby modlili się, rozważali tajemnice różańcowe i sprawy swojego życia codziennego. Jest też Księga Pamiątkowa, do której wpisują się wszyscy pielgrzymi, którzy przyjeżdżają do tego miejsca. Ale tak naprawdę, to nie przajechaliście za mną, ale za Matką Bożą i Jezusem, który gości w naszych sercach. Bo człowiek jest tylko narzędziem i jako narzędzie ma słuázyć Panu Bogu. Pozdrawiam wszystkich bliskich w waszych domach. Także wszystkich, którzy służą wam jako kapłani. Nie zapominajcie o nas. Bardzo ważne, żeby była ta więź ludzi z kapłanami. Trzeby tej modlitwy, aby kościoły nie tylko były, ale aby w nich byli ludzie, aby nie były puste, aby nie zaginęły jako domy modlitwy.” „Później wysłuchaliśmy bardzo obszernego i ciekawego wykładu o historii bogumińskiego kościoła, który wygłosił p. Mgr. J. Teister. Przynajmniej parę ciekawostek, które może zachęcą naszych parafian do odwiedzin. Pierwsza wzmianka o maryjnym kościele parafialnym w Boguminie pojawiła się już w roku 1258, kiedy benedyktyni z Tyńca koło Krakowa wybudowali na tym miejscu klasztor. Od XIII wieku kościół jest poświęcona Matce Bożej. Koło roku 1612 ojcowie benedyktyni musieli opuścić bogumińską plebanię z powodu miejscowych mieszkańców, którzy zaczęli wyznawać naukę Marcina Luthera. Dzięki inicjatywie cesarza Ferdynanda II Habsburskiego pod koniec roku 1620 kościół ponownie powrócił do wspólnoty katolickiej. W roku 1631 powrócili ojcowie benedyktyni przywożąc z sobą cudowny obraz Matki Bożej Różańcowej. Cesarzowa Maria Teresa w roku 1771 przyczyniła się do rozbudowy kaplicy mariańskiej. Największe szkody ucierpiał kościół w roku 1850, kiedy w czasie burzy piorun uderzył do wieży i cały kościół stanął w płomieniach. Cudowny obraz Matki Bożej oraz parę drobnostek ocalało. Ks. Thomas Dudek przyczynił się do rekonstrukcji i zmiany kaplicy mariańskiej, która została ukończona w 1903 roku. Pod koniec II wojny światowej doszło do uszkodzenia dachu i sklepienia, które spowodował wybuch granatu. Od 1992 roku parafia jest ponownie w rękach zakonników, tym razem Mniejszych Braci Franciszkanów z prowincji Katowice - Panewniki. W roku 1997 został odrestaurowany cudowny obraz Matki Bożej Różańcowej. Już po roku 1629 był kościół w Boguminie znanym miejscem pątniczym. Wielu pielgrzymów dzięki modlitwie doznało uzdrowienia na duszy i ciele. Dowodem tego są liczne dary wotywne umieszczone w witrynach koło ołtarza. Ostatnio była wysłana do Ojca Świętego prośba o poświęcenie koron, którymi ma być 7.10.2004 ukoronowany cudowny obraz Matki Bożej Różańcowej. Miejscowy urząd parafialny wraz z liczą rzeszą parafian starają się, by kościół p.w. Urodzenia Matki Bożej ponownie zyskał status miejsca pątniczego. Zwiedziliśmy także małe muzeum kościelne pełne różnych bardzo ciekawych rzeczy. Piękne stare ornaty, Biblia z roku 1595, piękny kielich - dar rodu Habsburgów i inne naczynia liturgiczne. Widzieliśmy także miniaturowe przedmioty liturgiczne ulane z cyny oraz uszyty mały ornat, stułę i biret, które w latach 30tych ubiegłego wieku dał wykonać ksiądz z zamiarem pobudzenia i zachęcenia ministrantów do kapłańskiego stanu. Każdy kościół ma swoją historię, którą współtworzą parafianie na czele ze swoim kapłanem. Kapłan, troszcząc się o życie boże swoich parafian, równocześnie przyczynia się do uszlachetnienia ich życia doczesnego, pomagając im stawać się coraz lepszymi, dostrzegającymi potrzebę modlitwy i przepojenia swoich zajęć oraz pracy duchem Ewangelii. Kapłan jest zarówno sługą Boga i Jego Królestwa na ziemi, jak również sługą człowieka, pomagając mu w jednoczeniu się z Bogiem. Kościół potrzebuje stale nowych ludzi ofiarnych, całkowicie oddanych na służbę Bogu i bliźniemu, aby mógł pełnić swoją zbawczą misję. Dlatego módlmy się o dobre i liczne powołania duchowne i o tych, którzy już odpowiedzieli na Boże wezwanie i poświęcili swe życie służbie i sprawie Bożej. Irena Szymonik
Přijď o Duchu přesvatý … Krásný večer jsme prožili s několika desítkami našich farníků v sobotu 29. května, v den Vigilie Slavnosti Seslání Ducha svatého. Od sedmi do devíti večer jsme měli možnost společné modlitby, meditace a zpěvu. Program připravila a vedla asi desítka mladých, společně s Otcem Radkem. Byla to skvělá šance pro zklidnění, pro modlitbu, meditaci, poděkování, zamyšlení. Po celou dobu se konala adorace Nejsvětější Svátosti Oltářní, nakonec Otec Radek udělil svátostné požehnání. Pěkným zvykem, který byl dodržen i letos, bylo 12
závěrečné posvěcení červených růží, symbolu Kristovy krve, Kristovy lásky k nám, jež si pak jejich majitelé odnesli sebou do svých domovů. Ti, kteří si našli čas pro slavení Vigilie této slavnosti, určitě nelitovali a příště přijdou zase. Duch svatý je tím, kdo sjednocuje a vytváří společenství. Při křtu svatém nás Duch svatý naplňuje a tentýž Duch svatý nás naplňuje, aby nás proměňoval. Duch svatý je Duchem pravdy, který zná Boží plány a zná i naše nitro. Jeho úkolem je nás vést po Božích cestách, rozdmýchává v našich srdcích plamen lásky. Dejme Duchu svatému prostor ve svém životě i srdci. Ve svém životě potřebujeme „vítr“, abychom nestáli na místě. Děkujeme těm, kteří přišli. … přijdi Otče nebohých, dárce darů přemnohých, rač nám mysli osvítit. manželé Kozokovi
Pořad bohoslužeb v červnu 1. 2. 3. 4. 5. 6. 7. 8. 9. 10. 11. 12. 13. 14. 15. 16. 17.
Neděle 6.6.2004 - Slavnost Nejsvětější Trojice; 6.30 a 10.00 česky, 7.50 a 17.00 polsky. Čtvrtek 10.6.2004 - Slavnost Těla a Krve Páně. Neděle 13.6.2004 - 11. neděle v mezidobí; 6.30 a 10.00 polsky, 7.50 a 17.00 česky. Pátek 18.6.2004 - Slavnost Nejsvětějšího Srdce Ježíšova. Neděle 20.6.2004 - 12. neděle v mezidobí; 6.30 a 10.00 česky, 7.50 a 17.00 polsky. Čtvrtek 24.6.2004 - Slavnost Narození sv. Jana Křtitele. Neděle 27.6.2004 - 13. neděle v mezidobí; 6.30 a 10.00 polsky, 7.50 a 17.00 česky. Úterý 29.6.2004 - Slavnost sv. Petra a Pavla, apoštolů. Pátek 2.7.2004 - první pátek v měsíci. Sobota 3.7.2004 - svátek sv. Tomáše, apoštola. Neděle 4.7.2004 - 14. neděle v mezidobí; 6.30 a 10.00 česky, 7.50 a 17.00 polsky. Po celý měsíc červen slavíme pobožnost k Božskému Srdci Páně před večerní mší svatou. Každou neděli půl hodiny před večerní mší svatou je adorace Nejsvětější Svátosti Oltářní a svátostné požehnání. Poslední neděli v měsíci - Mariánské večeřadlo. V průběhu týdne mše svaté začínají v 6.35 a 17.00 hodin. V pondělí, středu, pátek - ranní česky, večerní polsky. V úterý, čtvrtek, sobotu - ranní polsky, večerní česky. Každý čtvrtek od 16.00 a první pátek po ranní mši svaté je výstav Nejsvětější Svátosti Oltářní. Každý pátek po ranní i večerní mši svaté je výstav Nejsvětější Svátosti Oltářní s modlitbou Korunky k Božímu Milosrdenství. První pátek v měsíci - litanie a zasvěcení Božskému Srdci Ježíšovu. Mše svatá v Domově důchodců na Sosně je každý pátek v 15.30. Mše svatá v Nemocnici Sosna je každou sobotu v 15.30 hodin. Půl hodiny před začátkem mše svaté je možno přistoupit ke svátosti smíření.
Redakce neručí za jazykový sled jednotlivých mší sv. Sledujte vývěsku v kostele!
Nedělní liturgie v červnu Slavnost Nejsvětější Trojice (6.6.) 1. čtení: Př 8,22-31; 2. čtení: Řím 5,1-5; Evangelium: Jan 16,12-15 Žalm: odp. Hospodine, Pane náš, jak podivuhodné je tvé jméno po celé zemi. ref. Jak jest przedziwne imię Twoje, Panie. 11. neděle v mezidobí (13.6.) 1. čtení: 2 Sam 12,7-10.13; 2. čtení: Gal 2,16.19-21; Evangelium: Lk 7,36-8,3 Žalm: odp. Odpusť Pane, co jsem zavinil hříchem. ref. Daruj mi, Panie, winę mego grzechu. 12. neděle v mezidobí (20.6.) 13
1. čtení: Iz 49,1-6; 2. čtení: Sk 13,22-26; Evangelium: Lk 1,57-66.80 Žalm: odp. Chválím tě, že jsem vznikl tak podivuhodně. ref. Sławię Cię, Panie, za to, żeś mnie stworzył. 13. neděle v mezidobí (27.6.) 1. čtení: 1 Král 19,16b.19-21; 2. čtení: Gal 5,1.13-18; Evangelium: Lk 9,51-62 Žalm: odp. Ty jsi, Hospodine, mým dědičným podílem. ref. Pan mym dziedzictwem, moim przeznaczeniem. 14. neděle v mezidobí (4.7.) 1. čtení: Iz 66,10-14c; 2. čtení: Gal 6,14-18; Evangelium: Lk, 10,1-12.17-20 Žalm: odp. Jásejte Bohu všechny země! ref. Niech cała ziemia chwali swego Pana.
Úmysly Apoštolátu modlitby - červen 2004 Denní modlitba Apoštolátu: Nebeský Otče, kladu před tebe celý dnešní den. Přináším ti v něm své modlitby, práce, radosti i utrpení ve spojení s Ježíšem Kristem, který ve mši svaté neustále zpřítomňuje oběť sebe samého za záchranu světa. Duch Svatý, který jej vedl, kéž je i mým průvodcem a vyzbrojí mě silou pro svědectví o tvé lásce. To vše přináším jako svou nepatrnou oběť spolu s Pannou Marií, Matkou našeho Pána a Matkou Církve, zvláště na úmysly, které nám předkládá Svatý otec a naši biskupové pro tento měsíc: 1. 2. 3.
Úmysl všeobecný: Aby si křesťané stále více uvědomovali svou zodpovědnost za to, že mají být svědky Boží lásky k lidstvu i ke každému člověku zvlášť. Úmysl misijní: Aby zvláště v zemích Asie stále více rostla úcta k náboženské svobodě, která je základním lidským právem. Úmysl národní: Za pracovníky ve sdělovacích prostředcích, aby dokázali statečně zastávat pravdu.
14
