Vergiliova IV. ekloga k Vánocům L. P. 2008 Pomyslil si: čas se zastavil. Potom ho napadlo, že v tom případě by se zastavilo také jeho myšlení. Chtěl se o tom přesvědčit a odříkal (aniž pohnul rty) Vergilovu tajemnou čtvrtou eklogu. … Jorge Luis Borges: Tajný zázrak. (Artefakty)
Došel jsem k názoru, že Vergilius je nejen také skutečným prorokem spásy světa in Xto, ale dokonce jejím jediným výslovným prorokem, ježto výroky těch biblických možno takto vykládat až ve světle novozákonního zjevení (tedy ex eventu), a to se značnou dávkou petitionis principii (předpojaté exegeze) a pouze účinek výběru, zvyku a tradice je činí jakž takž přesvědčivými. Naproti tomu Vergilova IV. ekloga ohlásila nadcházející eschatologickou událost prokazatelně předem (tj. ante eventum) a nezávisle, a nadto výstižně – daleko věrněji a přesněji než mlhavé předtuchy a předobrazy (praefigurationes et concordie) starozákonní, přestože tak činí pomocí představ a motivů biblické mesianistické tradici na hony vzdálených – týkajících se milenaristické metakosméze západní eschatologie. Fór je v tom, že právě v její perspektivě byla událost Spásy oikumenou přijata: světlo, v němž se Kristus zjevil světu, je světlem Vergiliova podání. Vysvětlení samo však nepodal nikdo menší nežli císař Constantinus svým překladem 4. verše, který se tím stal snad ‚nejsvětodějnější‘ sentencí vůbec: “Iam redit virgo, redeunt Saturnia regna” tj.“ Hle, už vrací se Panna, vracejí se saturnská království” (tj. Saturnova vláda Zlatého věku) a jenž v císařské řečtině zní: “HÉKEI PARHENOS AUTHIS AGÚS’ ERATON BASILÉA” – “Panna přichází, přivádějící (vedouc) milovaného krále.”, k němuž, aby nebylo omylu, připojil Konstantin vlastní výklad: “TI UN ARA EIÉ PARTHENOS HÉ EPANÉKÚSA? AR’UK HÉ PLÉRÉS TE KAI ENKYOS GENOMENÉ TÚ THEIÚ PNEUMATOS;” – “Kdo by mohla být ona opět se vracející Panna? Ne-li ona plná a těhotná [otěhotnělá] božským Duchem?” [Disc. XIX], jímž se dostalo christologické interpretaci IV. eklogy schválení z nejvyšších míst: Roma locuta – causa finita! Pojal jsem dokonce podezření, že císař Konstantin tuto ‚kauzu‘ nejen ‚ukončil‘, ale že ji vlastně sám způsobil; v každém případě dal osudovému zahrnutí čtvrté eklogy do křesťanských Dějin Spásy ne-li první, tak jistě zcela rozhodující podnět. V rámci jeho snahy učinit křesťanství státním náboženstvím Římského impéria to dává to ostatně dobrý smysl: Ekloga fungovala už za Oktaviána-Augusta 1 jako ‚ideologický emblém‘ či ‚programové prohlášení‘ císařského Říma. Tímto ‚politickým programem‘ byla Aurea aetas sub caesaribus – Zlatý Věk za císařů, z nichž jeden-každý z Oktaviánových následníků vztáhl Vergiliův prorocký zpěv na sebe, prohlašuje se za toho konečně pravého Eklogou ohlášeného božského zakladatele/zahajitele epochy spravedlnosti, míru, blahobytu v duchu pastorální idyly 2 ! Odtud patrně jejich (jinak nepochopitelné) umanuté nárokování si božského 1
kterého svou obratnou zpětnou reinterpretací Eklogy přesvědčil o tom, že je – císař Oktavián – skutečným předmětem proroctví … sám Vergilius, který je tudíž oním původcem jejího novodobého – rádoby střízlivého, kritického – učebnicového podání, jak vidno, dokonce autorizovaného! (Nesuďme, bychom nebyli souzeni! – Vergilius byl opěvováním Augustovy ideologie jaksi ‚pověřen‘; a kdo z nás cítí zábrany předkládá-li své předchozí poznatky a výsledky jako spadající pod tématiku, na níž nyní získal grant, ač o něm tehdy neměl ani potuchy?) 2 včetně Juliána Apostaty – ještě po Konstantinovi, který jaksi dodatečně “vytrvale tvrdil, že ona dávná Spravedlnost, kterou Aratus vypudil na nebe uraženou lidskými neřestmi, se za jeho
vlády vrátila na zem” (Amiens Marcellin XXII,10,6: Ut ipse dicebat adsidue vetus illa Iustitia, quam offensam vitiis hominum Aratus extollit in caelum, imperante eo reversa ad terras), čímž vlastně zahájil přetrvávání eschatologického étosu inspirujícího imperiální
Vergilova IV.ekloga k Vánocům L.P. 2008 2
titulu/statutu a neřešitelný střet s křesťanstvím, jehož prohlášení za státní náboženství vyžadovalo křesťanskou recepci Eklogy a Vergiliovo ‚pokřtění’ in memoriam. 3 Nepochybně byl Konstantin také první, kdo svým dobrozdáním tematizoval Mariino panenství; zjevil tak teologický a věroučný smysl virginitatis a zásadní význam a ústřední postavení Virginis – nebeské Panny, Matky božského Dítěte v Ekonomii Spásy. Toto archetypální mytologéma 4 podepřel svou autoritou a možná tím dal i podnět a směr jeho následnému vývoji, jenž záhy dospěl k ztotožnění Marie – matky Páně Evangelií s apokalyptickou ženou z knihy Zjevení, v níž Jan líčí “velké znamení na nebi” – signum magnum in caelo (Ap 12.1[–6,12–17]), které spatřil jako zjevení bohyně Spravedlnosti DÍKÉ/Justitia, nebeské Panny 5 , v Římě zvané též Astrea. K ní se pojí a té se dovolává celá následná tradice ‚dějin psaných Římem‘, které jsou psány právě na pozadí/podložce imperiálního mýtu Zlatého Věku. Astrea – hvězdná Vládkyně byla totožná (či postupně ztotožněná) s panenskou ARTÉMIS/Dianou, související s lunárním rozměrem světa, a také s Venuší (Afrodité–Junóny, Astarté), ochránkyní Říma 6 provázející Solem Justitiae – “Slunce Spravedlnosti”, což je snad nejvýznamnější a rovněž christologicky chápané biblické označení (Mal 3,20), neboť jím končí (a tudíž vrcholí – totiž v tradičním uspořádání používaném Londýnskou biblickou společností) Starý Zákon, na nějž bezprostředně navazuje první, Matoušovo evangelium. Lunární ‚transitivní totožnost‘ (jako Seléné/Cynthia) vztahuje Astreu dokonce až ke Kybelé – samotné Velké Matce bohů. Tak mariánské psaní Dějin Spásy světa přivedlo Věrouku k definici THEOTOKON–Bohorodičce, a posléze k Assumptě– Nanebevzaté, ikonografii pak přivedla lunární, solární a zodiakální symbolika apokalyptické ženy k motivu Immaculaty – Neposkvrněné – k nebi stoupající (z nebe sestupující?) Panny– Matky s dítětem. Takto bylo nadále stylizováno Janovo apokalyptické vidění, a právě tak na Neposkvrněnou, na níž do oblak ukazuje římská Sibyla, s úžasem vzhlíží a koří sám císař Konstantin (ne Vergilius!), jakoby o Ní, a nikoliv o Kříži, mu bylo v zázračném vidění slíbeno vítězství: “In hoc signo vinces!” Konstantin vnutil/vtiskl svou vládu Věčnému městu (urbi) ve znamení Kristova Kříže – pod Jeho královskou korouhví (cf. Vexilla regis) křesťanské religio Christi Pantocratoris ustavilo svou velmocenskou vládu (imperium Romanum) a vtisklo svůj řád (pacem Romanam) veškerenstvu světů, okršlku (orbi) v kosmickém znamení Bohorodičky – Neposkvrněné Panny (KORÉ KOSMÚ, animae mundi), Boží Moudrosti, jež byla s Bohem “před počátkem, prvé než byla země, kdy ještě nebylo mýtus pozdějších dob. Vergilius byl položen naroveň starozákonních proroků – stal se jakýmsi prorokem h.c., dokonce se mluví o “svatém Vergilovi” (Der heilige Vergilius)! 4 Auctoritate, tj. ‘mocí zvelebující’, tedy přece jen nějak božskou! – a v posledku skutečnější, účinnější a trvalejší, daleko překračující to, čeho dosáhl komický a pomíjivý nárok na zbožnění jeho císařských předchůdců. 5 Spravedlnost vystupuje i v biblických mesiánských proroctvích (Iz 11,1-8, 45,8, Ž 85,11-14) spolu s dalšími ‚idylickými rysy‘ Zlatého věku. 6 Venuše byla matkou Aenea – Trójského hrdiny, bájného praotce Římanů a prazakladatele Říma; skrze něj jsou Římané spřízněni s Trójany a přes jeho tchána, krále Latina s Arkaďany. (Toto bájesloví známe opět z Vergilovy Aeneidy; přestože je obecně pokládáno za Vergiliovu metanaraci, novější vykopávky prokázaly styk Latia s Trójou a Latini doby bronzové jsou skutečně etnicky příbuzní s obyvateli Arkadie! – Zdá se, že Vergilius skutečně čerpal ze starších podání.) ‚Staré pověsti britské‘ (Historia Britorum a Historia Regum Britanniae) také odvozují původ Britů od Trojanů – skrze Aeneova pravnuka (nebo prapravnuka) Bruta (odtud jméno), čímž je klade do příbuzenství Římanů a zahrnuje do Římem psaných dějin. Tak, jako Aenea přivedla do Itálie bohyně–matka Venuše, tak Bruta ‚nasměrovala‘ do Britanie panenská bohyně Diana. Toto podání spolu s anglickým původem Konstantinovy matky Heleny pochopitelně sehrálo v imperiálních nárocích a kultu božské– panenské královny Alžběty významnou roli. 3
Vergilova IV.ekloga k Vánocům L.P. 2008 3
propastí zplozena […] kdy ještě neučinil ani začátku prachu okršlku zemského. / Když připravoval nebesa, byla jsem tu, když vyměřoval okrouhlost nad propastí” [Přís. 8.22nn], nad níž Bůh na počátku vydobyl a ustavil řád Stvoření a z níž posléze mu vzešla záchrana a obnova. Znamení Kříže znázorňuje spojením vertikály a horizontály svázání těchto dimenzí světa a člověka ve Stvoření díky obnovení posvátného sňatku Nebe a Země a přímého propojení Výsostí s Hlubinami (eccelsium et infernorum) ve světě i v člověku (Vtělením–Sestupem– Vystoupením/Zrozením–Smrtí–Zmrtvýchvstáním). Znamením Neposkvrněné Panny– Bohorodičky se ohlašuje CHÓRA–TITHÉNÉ (Prostora–Chůva) – příjemkyně–živitelka tvorů, původ stvoření a lůno světů. Apokalyptická žena oděná Sluncem Spravedlnosti, korunovaná dvanáctičetným věncem uvitým z hvězdných sfér vynáší Božské Dítě zrozeného Věku přes práh lunární proměnlivosti, sama jsouc Zemí vynášena v bezmezno–APEIRON Nestvořena spolu s hadem–Úroborem – duchem tíže a pomsty, pokut Času nevratným kolotáním věčně se navracejícího. Panna překračuje–otevírá časnost, jíž je každý Věk-AIÓN svázán–omezen sebou samotným, vysvobozuje vše z vlastního omezení a vynáší/vyvádí EIS TÚS AIÓNAS TÓN AIÓNÓN: ve Věky Věků. V jejím znamení přesáhlo Imperium Romanum kraj nejen tehdejšího světa a rozprostřelo se přes celý ‚okršlek zemský‘ (per totum orbem terrae), aby posléze v sebe zahrnulo nejen všechny ‚končiny zemské‘ (orbes terrarum), ale vposledku i celé universum světů. Mariologická složka věrouky pak provázela a poháněla evropské dějiny. Divam Elisabeth vybízí John Dee k rozšíření svého dominia nad světovými moři a nad končinami rozléhajícími se za Héraklovými sloupy (a poskytne k tomu svým mnohosvazkovým dílem o mořeplavbě, dedikovaném a oslavně ilustrovaném v duchu obnoveného imperiálního kultu Astreae teoretický základ a návod k vybudování válečné flotily, která záhy na to porazila Armadu konkurenční velmoci). Bruno v Cena dei Ceneri přirovnává Alžbětu k Polární Hvězdě, “božské vládkyni země – jedinečné a nejvzácnější Paní, jež z chladného nebe polárního kruhu skýtá celé zeměkouli tolik jasné světlo” (nume de la terra [...], quella singolare e rarissima Dama, che da questo freddo cielo, vicino a l'artico parallelo, a tutto il terrestre globo rende si chiaro lume ...” (Opere italiane, I, p. 52), o níž ve svých dopisech mluví jako o ‚l‘unica Diana‘, a předpovídá této “Velké Amfitritě” vládu nad nějakým novým světem obepínajícím kosmický rámec; na téže stránce staví sám sebe jako objevitele nových světů v nebi do protikladu vůči soudobým mořeplavcům, kteří objevují nové světy jenom za oceánem. Světy přichystané pro Alžbětu, se tudíž rozkládají za nekonečným oceánem vesmírného prostoru. Bruno přitom cituje či parafrázuje místa z Danteho (zejména De monarchia), Petrarky aj., kteří náležejí k linii zastánců, hlasatelů a nositelů imperiálního mýtu nápravy světa a návratu Zlatého věku pod univerzální světovládou jednotné moci světské a duchovní, očekávajících a vyhlížejících jejího uskutečnitele mezi císaři, králi a vůdci 7 . Alžběta je mezi všemi nejvýznamnější, protože skrze ni došly tyto odvěké vize svého naplnění – pozvolna–neznatelně, zprostředkovaně a anonymně – v Novověku a v Novém světě. Cesta k zlatému počátku velkého pořadí věků byla skutečně římská: měla podobu válečného tažení a vedla řadou naprostých porážek jiných konkurentů–pretendentů, 7
Přes naléhání Cola di Renziho náš Karel IV. tuto úlohu odmítl; z mnoha indicií (mj. z dojmu, který jsme si spolu s MCP odnesli z důkladné studijní prohlídky Karlštejna) se domnívám, že Karlův chiliasmus byl radikální – definitivní, zaměřený na naprosté skonání věků (consummato saeculi).
Vergilova IV.ekloga k Vánocům L.P. 2008 4
od porážky Armady přes Wehrmacht po Rudou armádu a potlačení všech ostatních koloniálních říší. Zajímavou stránku tohoto vývoje představuje následná mutatio legis – vystřídání křesťanské religio novověkou Vědou – Science. Ta souvisí s odlišným proudem, navazujícím na biblickou tradici nikoliv skrze novozákonní Inkarnaci, nýbrž skrze spiritualizaci – opaku Vtělení, zdůrazněnou židovským podáním mystickým – kabalou. Tento rozvrh není mytologický–narativní, nýbrž logický–racionální: nespočívá ve střídání věků–aiónů, nýbrž ve schématu trinitátní theologie dějin Joachima da Fiore; neusiluje o nastolení počátečního, Zlatého Věku, nýbrž důvěřuje v nastoupení/zjevení Třetího stavu stvoření – stavu Ducha (Statu spiritus). Tento stav světa je už konečný–definitivní, neboť je pravdivý: odpovídá pravé/vlastní povaze skutečnosti. O vývoj tímto směrem se zasloužilo ‚osudové ztotožnění reálného a geometrického prostoru‘ (na které poukazuje P.Vopěnka) a Descartova mathesis universalis založená na pojetí skutečnosti jako ‚objektivní reality‘ sestávající z racionálních vztahů a převeditelné na posloupnost znaků. Mýtus Zlatého věku vtiskl současnosti prosperitu a pluralitu, zákonnost a důstojnost, zdraví a pohodlí, sociální jistoty a civilizační hodnoty, osobní svobody, výhody a ohledy k potřebnosti a důstojnosti jedinců, zájem, odpor k pohrdání a ponižování lidské důstojnosti, vnímavost a pochopení pro omezení, postižení a utrpení živých bytostí, a to nejen lidských v míře dříve nebývalé – alespoň jako obecně sdílená zásada, uznávaný nárok a žádoucí předpokládaný standard, nikoliv jen co mimořádný nadstandard, krajní možnost, mravní ctnost, neuskutečnitelný ideál, utopická představa nebo jen citový rozmar či chvilkový povzdech. Ochrana ohrožených druhů, společenství, krajiny, klimatu a jiné ekologické aktivity a postoje vyvolávající pocity provinění a pokusy o nápravu… v tom všem se zajisté ozývá příslib míru s přírodou, jež je ústředním motivem Zlatého věku. Naproti tomu Stav ducha a vědecká zbožnost Novověku provinění se na tvorstvu způsobily a prohloubily odcizení se člověka přírodě a přirozené, tělesné zkušenosti. Osvobodily však jeho ducha od přirozených mezí diktovaných tělesností, vržeností a smrtelností. Noosféra, která se s Internetem stala skutečností, zrušila všechny rozdíly, vzdálenosti a překážky a zjednala všem neomezený přístup k vědění a spolubytí, vyhrazený dříve snad jen andělům, k idyličnosti současné podoby Zlatého věku přirozeně náleží. Tímto vánočním vyprávěním o osudech osudové Vergiliovy Eklogy jsem chtěl naznačit, že “dies Mariae” neskončily ani s křesťanstvím ani s císařstvím. Z její perspektivy lze zahlédnout hlubší smysl Vánoc, totiž, že s každým zrozením Aiónu se počíná Nový Věk, tj. z ‚plnosti časů‘ vzchází/vyvstává Chvíle–HORA počátku času nového či spíše ‚nových časů‘ 8 ; z nich – jejich trysků/proudů/toků – se slévá/spřádá/prýští ‚příští‘ Podoba (EIDOS – druh, způsob, tvářnost) časovosti – povstává jiná postava–Zeigestalt skutečnosti, nastává jiná Doba – “život budoucího věku” (vita venturi saeculi – ZÓÉ AIÓNIOS), vytvářející BIOS– životaběh světa, dějinný příběh odvíjející se od světodějné události Zrození Božského Dítěte 9 . To je počato ‚panensky‘–‚neposkvrněně‘, tj. nezapříčiněně, nezpůsobeně, 8
Proto se Nový Věk rodívá z nepřehledného ‚prolínání věků‘, zblízka viděno se zdá mít mnoho počátků a jeho příchod je pro nezúčastněné současníky sotva patrný. 9 Unschuld ist das Kind und Vergessen, ein Neubeginnen, ein Spiel, ein aus sich rollendes Rad, eine erste Bewegung, ein heiliges Ja-sagen. (Friedrich Nietzsche Also sprach Zarathustra I.1.24)
Vergilova IV.ekloga k Vánocům L.P. 2008 5
nezaslouženě–gratia, tj. nikoliv vyvoditelně–zákonitě–dědičně, čili ‚nezatížené hříchem/dluhem‘ a nadto ‚zrozeno z Panny‘, tj. vzešlé z původního základu skutečnosti, jenž zůstává–trvá–jest nepoznamenán minulostí a nenarušen touto ni jinými událostmi počátků – rození a vzcházení 10 . Byť se mluví o obnově světa, je to vždy jiný, de novo počatý, svébytný svět, který přichází, svět vlastním kosmickým řádem určující ráz nové Době, která nastává a jež prochází vlastním dějem – dějinným rozvojem, jedinečným ‚pořádkem dnů‘. Může zahrnout mnohé z toho, co zbylo ze Světa byvšího, nikoliv však co “stopy bývalých zločinů našich”, jak o tom mluví IV. ekloga, nýbrž co věno, výbava, odkaz, dědictví, úděl toho, co ze zkušenosti minulých věků nepominulo, a čemu se dostalo podílu na “životě budoucího věku”, tj. ‚spásy‘, ježto bylo seznáno/uznáno za skutečné a pravdivé, a pro co ‚metakosméze‘ (proměna věků) znamená obnovu (reformatio) a uzdravení (salus). O tom nás ujišťuje novozákonní radostná zpráva o vykoupení. Připomenul jsem, že takových obnov–transformací/reparací světa bylo více – “velké pořadí věků” (MEGALÉ PERIODOS) započalo již mnohokrát znova 11 , tj. nově, ne opakovaně, totiž Zlatým Věkem opětného ‚kralování nebes‘ (BASILEIA TÓN ÚRANÓN), jejich ‚otevřením‘ 12 , a to uzavřením posvátného sňatku mezi Nebem a Zemí Novou Smlouvou, tj. novým způsobem. Všechny významnější transformace, o nichž si naše historická paměť zachovala povědomí, byly pak provázeny přemístěním ohniska Moci (translatio imperii). Nejen Amerika je Novým Světem; dokonce i „[…] na východě nový svět se zrodil” (slovy našeho básníka). A totéž se může přihodit i naší postmoderní současnosti.
10
Nezakládá to žádnou ‚metafyziku‘: povahou tohoto vždy–panenského ‚prazákladu‘ je sama FYSIS, sama je FYSEI: “Qué soï era immaculado councepciou” oznamuje ‚La Dame‘ Bernadetě. 11 Pokus srovnat je do lajny za sebou (‚chronologicky‘, přestože každému z nich přísluší vlastní ‚chronicita‘), tj. navěsit je na jeden špagát univerzální kalendářní následnosti, znamená popřít jejich různorodost – odlišnost rodu (=GENOS: zrodu, vzniku a původu) a druhu (EIDOS: podoby a povahy); tehdy se mluví o tom, že to a to společenství ještě nedospělo k tomu či onomu (ohni, písmu, státu, vědě apod.), kam však údajně přesto osudově spěje, ježto na jednom jediném, všemi sdíleném lineárním postupu (pokroku!) nelze nic minout. 12 Viz novozákonní ‚nebesa otevřená‘, která spatřil Ježíš při křtu (e.g. Mt 3,16) a vydával o tom svědectví, že se kralování nebes přiblížilo (e.g. Mt 4,17), právě tak, jako jeho ‚prvosvědek‘ Štěpán (Sk 7,56).
