Václav Láska, 2008 Nakladatelství JOTA, s. r. o., ISBN epub ISBN mobi

© Václav Láska, 2008 © Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2008 ISBN epub 978-80-7217-901-5 ISBN mobi 978-80-7462-001-0

KAPITOLA PRVNÍ 1. Kolem Tomáše Krásy to vřelo. Zábava byla v plném proudu. Sálem zněl hit Jede jede mašinka, což byl povel k tomu, aby se tančící masa přesunula z parketu na stoly. Tomáš do sobe kopnul šestou tequilu, ale euforický pocit radosti se nedostavoval. Přitom to byl jeho rozlučkový večírek, ale on se nebavil. Koutkem oka sledoval hodiny na zdi. Tři čtvrtě na dvanáct. Ještě patnáct minut. Za patnáct minut skončí jedna jeho životní etapa. Za patnáct minut přestane být kapitánem Krásou a stane se vojínem Krásou v záloze. To byla jeho vojenská hodnost, než se dal k policii. Tereza si všimla, že se Tomáš moc nebaví. Přisedla si k němu a začala ho hladit po ruce. „Nudíš se?“ „Je mi nějak divně.“ „Váháš, jestli ses rozhodl správně?“ „Já jsem se nerozhodl. Rozhodli jiní. Dobře víš, že jsem neměl na vybranou.“ „Tak vidíš. Nemáš nad čím smutnit.“ „Jak to, že ne? Patnáct let života v háji. Patnáct let budovaná kariéra v háji. Všechno je v háji.“ „Zapomeň na to. Pojď si zahrát šipky. Když vyhraješ, splním ti jedno přání.“ Tomáš šel. Když se s Terezou prodíral sálem, zastavil je Radek Mokrejš. Už měl řádně vypito, ale pořád se držel. „Kampak, kampak, vy dvě hrdličky. Dneska patří Tomáš všem, nemůžeš si ho uzurpovat pro sebe, kočičko.“ „Jdeme si zahrát šipky. Když vyhraju, mám slíbeno splnění jednoho jakéhokoliv přání,“ mrkl Tomáš spiklenecky na Radka. „Tak u toho nemůžu chybět,“ řekl Radek a zaklesnul se do Tomáše. Jak tak na Tomášovi visel z jedné strany Radek a z druhé Tereza, řekl si, že teď je čas se bavit. Všichni tři se dokodrcali k automatu na šipky a nastavili si pětsetjedničku. „Kdo začne?“ zeptala se Tereza. „Tady kapitán!“ Tomáš hodil pohled na hodiny a opravil Radka: „Už jen vojín, kamaráde. Už jen vojín.“ Za čtvrt hodiny uzavřel Tomáš hru dvojitou sedmnáctkou a jako většinou zvítězil. V šipkách se projevovala jeho pevná ruka sportovního střelce z pistole. A i tequil měl v sobě o něco míň než Radek. „Tak, Terezko, co moje odměna?“ „Ani se neptám, co chceš. Spíš mi řekni kde?“ „Radku, půjčíš mi klíče od své kanceláře? Já už ty svoje musel odevzdat.“ „Co bych pro tebe neudělal, kamaráde. Ale budeš mi vyprávět, jo?“ Tereza se zavěsila do Tomáše a opustili spolu lokál. Radek se za nimi chvilku závistivě díval. Ale co, Tomáš je kámoš, tak ať si užije. Radek si sedl k baru a objednal si další tequilu. Už nepočítal kolikátou. Vzpomněl si, jak si kdysi dali s Tomášem v jejich oblíbeném non-stopu „klub 99“ závod, kdo jich vypije víc. Tomáš s ním dlouho držel krok. Jenže pak došla barmanovi stříbrná tequila. A jak Tomáš miluje stříbrnou tequilu, tak nesnáší zlatou. Do toho tenkrát přišly ty dvě prostitutky a zkoušely si z nich udělat své klienty. Radek se dobře bavil a asi by ani nebyl proti. Jenže pak ta mladší z nich do sebe hodila panáka zlaté tequily a ruku, kterou měla od pomeranče, si utřela do Tomášova rozkroku. Asi si myslela, že to Tomáše vzruší. Místo toho ho pořádně naštvala. Tomáše ta hra přestala bavit. Kývl na barmana. Ten okamžitě

pochopil a obě děvčata vykázal z podniku. Nikdo přece nebude obtěžovat jeho nejlepší hosty. Je škoda, že to Tomáš zabalil. Ale Radek tušil, že za Tomášovou výpovědí bude něco víc, než že je po patnácti letech policejní práce unavený. Tomáš šel vždycky hlavou proti zdi a nezastavil se ani před opravdu velkými zvířaty. Radek si říkal, že je možná lepší, že jde Tomáš do civilu. S každým dalším měsícem jeho vyšetřovatelské práce rostla možnost, že ho nějaký praštěný tunelář s všemocným papalášem v zádech pošle do penálu. Nebo v lepším případě do kriminálu za nějakou zinscenovanou korupci. Tenhle problém Radek neměl. Ne že by měl páteř z gumy, ale zásadně nikdy nemočil proti větru. Mezitím dorazil Tomáš s Terezou do kanceláře. „Já myslím, že stačí, když se tu zdržíme tak půlhodinku. Stejně maj všichni vypito a ztrácí přehled o čase,“ řekl Tomáš. „Jdu si udělat kafe. Chceš taky?“ „Ani ne. Můžu zavolat Adamovi?“ „Jo, vytoč nejdřív 91, aby ses dostala ven.“ Zatímco se vařila voda na kafe, Tomáš přemýšlel o tom, že vlastně i tahle komedie skončí. Terezu poznal před dvěma lety. Připravovala se na přijímačky na vysokou školu a sháněla nějaké knížky o sociologii a psychologii. Tomáš jí tenkrát půjčoval své poznámky z prvního ročníku práv, kde se tyhle předměty probírají. Pak ji jednou pozval na policejní trachtaci a vyklubalo se z toho oboustranně výhodné přátelství. Tereza byla normální dvacetiletá holka, která ráda chodila do společnosti a ráda se bavila. Na policejních slezinách bylo vždycky o zábavu postaráno. Tomáš měl zase vyřešený problém, kde sehnat nějaký dámský doprovod na tyhle akce. Navíc Tereza byla přátelská a velmi pohledná, takže Tomášovi kolegové si ji brzy oblíbili a chválili ho za to, jakou fajn holku bere na jejich akce. Samozřejmě, že brzy všichni kolegové došli k závěru, že Tereza je Tomášova milenka. On jim to nevyvracel. V koutku duše si musel přiznat, že mu dělá dobře, když si o něm kolegové myslí, že spí s tak pohlednou a mladou holkou, jako je Tereza. Ve skutečnosti však mezi ním a Terezou žádné pouto nebylo. Ne že by byl Tomáš tak zásadový a věrný manžel. Ale Tereza pro něj prostě byla spíš dcera než kamarádka. Časem se ukázalo, že tenhle údajný milenecký vztah k Tereze je dobrý i pro jeho práci. Když Tomáš před pěti lety přišel na republikový úřad vyšetřování, dostal se tak do VIP společnosti. Každý tu měl nějaký nešvar. Někdo se dokázal zpít do němoty, jiný provozoval hazardní hry a hlavně všichni měli milenky. Všichni to o sobě vzájemně věděli a udržovali tak rovnováhu sil. Do toho vpadl ambiciózní Tomáš, kterého navíc předcházela pověst excelentního vyšetřovatele. A byl takřka bez slabin. Alkohol měl rád, ale vždycky věděl, kdy má dost, a přecházel včas na limonádu. Byl spokojeně ženatý a milenky neměl. Tomáš cítil, že je pro tenhle kolektiv svým způsobem nebezpečný. Někteří kolegové k němu zachovávali určitý odstup. Když se však objevila jeho údajná milenka Tereza, stal se Tomáš definitivně jedním z nich. Kupodivu ani Tereza neměla potřebu někomu vehementně vyvracet, jestli s Tomášem něco má nebo ne. Tak se z toho časem pro oba stala taková hra. Tahali ostatní za nos a bavili se tím, jak jim to všichni baští. Tomáš se vrátil do kanceláře. Tereza se pohupovala na kolečkovém křesle a netvářila se dvakrát vesele. „Nějaké problémy s Adamem?“ „Je to idiot.“ „Co naděláš, všichni chlapi nemůžou být skvělí,“ usmál se Tomáš.

„Co teď bude s námi? Už mě vlastně nebudeš potřebovat.“ „Staneme se milenci doopravdy,“ zavtipkoval Tomáš. „Nechci ti kazit náladu, ale nejsem si jistá, jestli bys měl šanci,“ vrátila mu stejnou mincí Tereza. „Dneska jsi v téhle budově asi naposledy, že?“ „Ba právě naopak. Budu sem chodit asi často. Akorát že ne jako domácí, ale jako host. Teda jako advokát,“ odpověděl Tomáš kysele. „Máš s tím nějaký problém?“ „Proč? Měl bych? Pět let jsem tu dřel jak vůl za pár korun na hodinu. A musel jsem čučet na ty pupkáče advokátský, co tu prochrápali výslechy za dva tácy na hodinu. Teď si to všechno zúčtuju zpátky. Pověz mi raději, copak ti zase provádí ten tvůj Adámek.“ Tomáš s Terezou pak čtvrt hodiny řešili trable s jejím novým objevem Adamem. Pak se vrátili do blízkého baru vstříc nespoutané zábavě. Uvnitř se Tereza oddělila od Tomáše a šla obluzovat jeho kolegy. Ráda se tím bavila a Tomáš ji v tom podporoval. Vlastně ho tak v této společnosti velmi dobře reprezentovala. Jeho prestiž stoupala s tím, jak stále více kolegů poznávalo půvab jeho údajné milenky. Navíc všichni uznale pokyvovali hlavou nad tím, že není žárlivý a nechá ji bavit se s ostatními. Tomáš se přisunul k Radkovi, který pořád ještě seděl u baru. „Tak jaký to bylo?“ vyzvídal hned Radek. „Fantastický, jako vždycky. Jo, trošku jsme ti rozvrzali křeslo. Doufám, že se na mě nebudeš zlobit.“ „Ty zvíře, ty jsi zneužil mé manažerské křeslo? To tě bude stát panáka tequily. Pane vrchní, hoďte nám sem ještě dva kaktusy.“ „Samozřejmě, ale mám už jen zlatou. Nevadí?“ omlouval se barman​. Tomáš s Radkem se na sebe podívali a začali se smát. Tohle už tu jednou bylo. 2. Druhý den v osm ráno se Tomáš hlásil v novém zaměstnání. Pracovní doba mu měla sice začít až o půl hodinu později, ale Tomáš měl ve zvyku chodit všude dřív. Dveře do advokátní kanceláře Abrahám a Abrahám však byly zamčené. Na zvonění nikdo nereagoval. Tomáš si sedl na schody a prohlížel si malůvky na oprýskané omítce schodiště. Když s doktorem Abrahámem starším domlouval podmínky, za kterých v jeho advokátní kanceláři nastoupí jako koncipient, sešli se na oběd v hotelu Mariot. Takže vlastně tady, v sídle kanceláře, byl poprvé. Už když vcházel do činžovního domu v ulici V Tůních, překvapilo ho, že tenhle oprýskaný stoletý činžák je sídlem renomované kanceláře Abrahám a Abrahám. Těžké vstupní dveře, z venkovní strany ozdobené nějakými klikyháky od sprejerů. Temné schodiště s železným, značně pokrouceným zábradlím. Na jednotlivých podlažích pak otlučené papundeklové vchodové dveře. Ve třetím patře, kde sídlí advokátní kancelář, však narazil na masivní, polstrované, žlutým kovem zdobené dveře. Dávaly tušit, že za nimi se skrývají podstatně reprezentativnější prostory. Tomáš čekal asi tři čtvrtě hodiny. Byl zvyklý čekat. Naučil se to na vojně. V devadesátém prvém sloužil u tehdejších vojsk ministerstva vnitra ve Vyšních Lhotách u Frýdku-Místku. Kasárna takřka v horách, která dříve sloužila pro výcvik paragánů. V zimě tam byly opravdu tvrdé podmínky. Výjimkou nebylo ani metr a půl sněhu. Do toho dvacet stupňů pod nulou a ostrý vítr. Když se držela stráž, znamenalo to tři hodiny ve větru a mrazu chodit sem tam na padesátimetrovém úseku okolo plotu. Schovat se nebylo kam. Sednout si nebylo kam. Těch sto osmdesát minut si Tomáš vždycky vychutnal vteřinu po vteřině. Každá další uplynulá minuta byla malý zázrak. Když se pak vrátil z vojny, zjistil, že vnímá čas úplně jinak než dřív. Když měl před vojnou čekat půl hodiny na autobus, byl nervózní a přemýšlel, kam ještě zajde, aby zabil čas. Ale po vojenských

zážitcích si klidně sedl do čekárny a počkal. I teď čekal v klidu. Ani moc nepřemýšlel nad tím, co ho v nové práci čeká. Nebyl důvod. Už si to všechno rozmyslel tolikrát, že to až nebylo zdravé. Říká se, že když policajt odchází do civilu, odchází do nového světa, který nezná a který má jiná pravidla. A Tomáš byl policajt od svých osmnácti let. Nikdy nic jiného nedělal. Sám nedokázal odpovědět na otázku, proč se dal k policii. Ale asi k tomu přispěla doba. Tomáš měl vždycky ve zvyku dát se doleva, když se hnal dav doprava. Proto když končil v devadesátém roce střední školu, rozhodl se, že půjde k policii. V té době bylo slovo policajt takřka nadávka. Média masivně prezentovala policii jako totalitní, represivní a zločineckou organizaci. Jeho spolužáci si v té době odplivávali, když potkali policajta. A to byla pro Tomáše výzva. Při odvodu oznámil, že se hodlá stát policistou. Bez problémů absolvoval fyzické i psychické testy a narukoval právě do Vyšních Lhot. Ve tři čtvrtě na devět dorazila první zaměstnankyně. Asi dvacetiletá dlouhovlasá blondýnka se k Tomášovi hned vrhla. „Vy budete ten novej, viďte. Já jsem Alena. Jste tu dlouho?“ „Ani ne, asi půl hodiny.“ „No jo, to jste si mohl přispat. Já otvírám kancelář tak kolem půl devátý a doktoři dorážej až kolem desátý.“ Alena postupně odemkla všechny tři bezpečnostní zámky na dveřích. Tomáš si ji se zájmem prohlížel. Alena byla štíhlá, velmi pohledná mladá dívka. Její make-up, upravené vlasy i nehty dávaly znát, že o svůj zevnějšek hodně dbá. Stejně tak na jejím oblečení bylo patrné, že si je dobře vědoma všech svých předností a umí je prodat. Tomáš si říkal, že v její společnosti by pracovní dny nemusely být jednotvárné. Od policie byl zvyklý hlavně na mužské kolegy. A těch pár kolegyň svoji ženskost dvakrát nezdůrazňovalo. Spíše se tomuto mužskému kolektivu snažily přizpůsobit a neprovokovat. „Dáte si kafe?“ „No to určitě. Jsem kávovej maniak.“ „Turka, nebo preso?“ „Mně je to jedno, potřebuju kofein. Nezáleží mi na tom, v jaké podobě ho dostanu.“ Alena se zachichotala a zmizela kdesi v chodbičce. Tomáš zůstal osamocen a rozhlížel se. Stál v místnosti, která sloužila asi jako recepce a čekárna zároveň. V jedné části byl prostorný kancelářský stůl s židlí a počítačem. Úhledně vyrovnané věci na pracovní desce svědčily o tom, že pánem tohoto místa bude žena. V protější části místnosti byl mahagonový konferenční stolek a tři masivní kožená křesla. Na stolku leželo pár časopisů. Tomáš si je zběžně prohlédl. Euro, Ekonom a Prague Post. Zdejší klientela se asi nerekrutuje ze čtenářů Blesku. „Sladíte?“ Alena se vynořila zpoza rohu s kávou na stříbrném podnose. „Kostku. Dík“ „Nevím, jak jste s doktorem domluvený, tak si zatím udělejte pohodlí tady,“ řekla Alena a usadila se na židli za stolem. „Tak tohle je vaše království?“ zeptal se Tomáš. „Jasně. Tady vedu nekonečné hovory s klienty, kteří čekají na věčně opožděné advokáty. Vařit kafe a být milá, to je moje práce,“ usmívala se Alena. „To může být někdy docela únavný?“ „To má být jako ironie?“ zamračila se. „Ne, myslím to vážně. Usmívat se a být milá na cizí lidi. Stále a bez ohledu na to, jak se sama cítíte nebo jaké máte doma problémy.“ Alena se zase rozzářila: „Heleme se, chápavej chlap.“ A hned se zase zamračila. „Vlastně máte

pravdu. Někdy je to vopruz. Zvlášť u těch klientů, kteří mi bezostyšně koukaj do výstřihu. Vůbec to netají a ještě si snad myslí, že mě tím pohledem nějak odměňují.“ „No, nezlobte se na mě, ale vaše oblečení k tomuhle pohledu skoro vyzývá.“ „Já vím. Ale to není můj výmysl. Doktor Abrahám chce, abych to nosila. Myslím tím toho mladšího. Že tím vždycky dopředu trochu zpracuju klienty, aby byli povolnější. Ale spíš si myslím, že on sám se taky občas rád podívá. Každá práce má prostě něco, já si ne​stěžuju,“ mávla Alena rukou. Klábosili spolu asi půl hodiny, když v zámku zarachotily klíče. Dveře se otevřely a dovnitř vešel černovlasý mladík. „Nazdar, Aleno. Jaký byl víkend?“ obrátil se na Alenu. „Krátký jako vždycky. Dáš si kafe?“ „Jo, hoď mi ho na stůl.“ „Máme tu toho nového zaměstnance.“ Tomáš vstal a představil se: „Tomáš Krása.“ „Zdravím vás. Já jsem magistr Pavel Korbel. Taky koncipient jako vy. Jsem rád, že jste tu. Doteď jsem byl jediný koncipient, tak teď tu alespoň budu mít spřízněnou duši. Počkejte tu chvilku, odložím si v kanceláři a budu se vám hned věnovat,“ řekl a zmizel v chodbičce. „To je zatím to lepší z naší kanceláře,“ šeptala Alena směrem k Tomášovi, „Pavel má sice své mouchy, ale ještě z toho všeho nestačil tolik zblbnout.“ „To je na panu magistrovi vidět,“ odpověděl Tomáš. Alena jeho narážku nepochopila. Tomáš byl sice také vystudovaný magistr práv, ale nikdy by ho nenapadlo představovat se jako magistr Krása. Asi to bylo dáno tím, že ke svému jménu vždy připojoval i policejní hodnost. „Tak jsem tu,“ objevil se zase Pavel Korbel, „ukážu vám to tady trochu. Follow me.“ Tomáš následoval Pavla Korbela do chodbičky vedoucí z recepce dál do útrob advokátní kanceláře. „Takže tohle je kancelář doktora Šimka, našeho nejmladšího advokáta. Udělal advokátní zkoušky teprve loni. Ale chová se občas, jako by se v téhle branži pohyboval už celá desetiletí.“ „Tohle je kancelář doktorky Formanové. To je náš klenot. Po Alence je to druhá nejhezčí žena v kanceláři,“ řekl Pavel Korbel tak hlasitě, aby to slyšela i Alena v recepci. „Tady ty dvě kanceláře jsou sídla našich bohů. Vpravo sídlí doktor Abrahám starší, naproti pak doktor Abrahám mladší. Nu a tahle poslední dvířka skrývají naše společné doupě. Snažil jsem se sestěhovat si věci jakžtakž na svoji polovinu, abys měl možnost upravit si půlku kanceláře podle svých představ. Teda abyste měl možnost... Ale čert vem bonton. Sice jsi starší než já, takže bys měl nabízet tykání ty, ale já jsem tu zase doma. Já jsem Pavel,“ natáhl ruku směrem k Tomášovi. „Tomáš. Jsem rád, že si budeme tykat. U policie vykání skoro neexistuje, takže je to pro mě příjemnější.“ „To jste si tam všichni tykali i se šéfama?“ „Většinou jo.“ „Tak to tady se nosí vykání. Například já si tykám jen s Alenou. Tykal jsem si ještě s Alešem Šimkem, když byl koncipient jako já. Ale pak se stal advokátem a požádal mě, abych mu před klienty vykal. Asi by ho to nějak ponižovalo, že jemu, advokátovi, tyká koncipient. Tak jsem mu začal vykat pořád. Myslel jsem, že se chytí za nos, ale on vypadal naprosto spokojeně, a tak u toho zůstalo. Tomáši, dáš si něco malého na přivítanou. Mám tu nějaký burbon. Jestli se teda takhle po ránu neurazíš?“ „Buď klidný,“ odpověděl Tomáš, „jsem bejvalej policajt. V tuhle hodinu už jsem v sobě většinou nějakého panáka měl.“ „Hele, tak je to pravda, že se u policie tak chlastá?“

„Možná u policie jako takový ani ne. Ale já toho v poslední době měl opravdu hodně a kontinuálně udržovaná mírná hladina alkoholu v krvi mi to pomáhala přežít.“ Tomáš si ťuknul s Pavlem a obrátil do sebe skleničku Jacka Danielse. Tak tohle teď bude jeho pracoviště. Prohlížel si prostornou a vkusně zařízenou kancelář. Nikde plakáty nahých žen nebo fotky závodních sporťáků vystřižené z novin, jak na to byl zvyklý z policejních kanceláří. Na stěnách visely jen dvě nástěnky s po​známkami a tři repliky od Jana Zrzavého. Pavel si všiml, jak Tomáš repliky pozorně zkoumá. „To je Zrzavý, významný český malíř první poloviny 20. století.“ „Já vím, přišel jsem od policie, ne z Marsu,“ odpověděl trochu dotčeně Tomáš. „Jeho Přístav jsme měli doma v obývacím pokoji. Vždycky mě fascinoval ten modrý a červený pruh v temné šedi celého obrazu.“ Pavel sice neměl zdání o tom, jak Zrzavého obraz vypadá, přesto horlivě, ale nepřesvědčivě přikyvoval. Tomáš si jeho nejistoty všiml a rozhodl se, že ho trochu potrápí. „A co si myslíš o jeho Úsvitu. Dodnes si nejsem jist, jestli ta zelená holubice má nějaký skrytý smysl nebo se mu jen hodila do kompozice barev.“ Tomáš neznal žádný Zrzavého Úsvit, ale chtěl Pavla potrestat za to poučování. Pavel nevěděl, co má říct, a tak zkusil změnit téma: „Takže se u nás budeš specializovat na trestní právo?“ Tomáš se rozhodl, že ho dál nebude netrápit. „Asi jo. Dělám to patnáct let, tak proč v tom nepokračovat.“ „Tak to je super. Mně tady vždycky házej na krk ty ex-offácký věci. A já trest fakt nemusím. Je to takový stereotypní, unylý a člověka neobohacující právo. Ale teď když tu seš ty, tak pro tebe…,“ Pavel větu nedokončil, protože si uvědomil, že předchozí slova nevyznívají příliš dobře. „…jako pro bývalýho policajta to bude přiměřená práce,“ dokončil Tomáš větu za něj. Během pěti minut se Pavel dvakrát nešikovně trefil do Tomášovy největší bolístky. Obavy, že se na něj v právnické branži budou dívat jako na ignoranta právě proto, že je jen bývalý policajt. Tomášovi trvalo čtyři roky, než se naučil na otázku „Co děláš?“ s hrdostí v hlase odpovídat, že policajta. Tahle profese prostě ne​měla nikdy dobrou pověst. Policajti jsou asi hned po blondýnkách považováni za druhou nejhloupější skupinu v českém národě. Když byl Tomáš ještě mezi svými, podrželi se navzájem. Ujišťovali se společně, že jejich profese je úctyhodná a oni mají být na co hrdí. Jenže teď, když byl vhozen do chřtánu civilního světa, měl strach, že mu dá okolí špatnou pověst jeho exprofese pořádně sežrat. Proto také na Pavlovu nešikovnost ve vyjadřování reagoval podrážděněji, než bylo při​měřené. Po chvilce trapného ticha došel Tomáš k závěru, že by nebylo vhodné začít pracovní vztah s Pavlem nějak nešikovně, a tak na​vázal na přetržený hovor: „Tvoje specializace je co?“ „No dělám, co mi kdo hodí na stůl, ale chtěl bych se specializovat na právo obchodních společností a smluvní právo. Ať už jsou to smlouvy podle obchodu nebo podle občana.“ „Tak to zase neříká nic moc mně,“ řekl smířlivě Tomáš. „Uděláme dohodu, že si budeme trestní a obchodní věci vzájemně prohazovat, jo?“ „Jo, já jsem pro,“ s úlevou odvětil Pavel. „Hele, Tomáši, nerad bych zase šlápl vedle, ale jak jsi připravenej na to, že teď najednou budeš po patnácti letech lumpy hájit a ne zavírat?“ „S tím nemám problém. Budu dělat svoji práci podle zákona. Úkolem advokáta přece není každého šmejda ze všeho vysekat. Má jen dohlížet na zákonnost celého procesu a pohlídat všechny polehčující okolnosti. Ale když prostě ten lump něco spáchal, tak ať skončí ve vězení.“ Pavel pokyvoval hlavou. Sice si myslel něco úplně jiného, ale říkal si, že po tom úvodu není na místě

pustit se s Tomášem do nějaké zásadní výměny názorů. Tomáš zase přemýšlel nad tím, jestli to, co právě řekl, myslí opravdu vážně. Za svou policejní kariéru poslal za mříže pěknou řádku zločinců. Vždycky si bral velmi osobně, když o někom věděl, že spáchal trestný čin, ale nenašel dost důkazů k tomu, aby ho mohl soudce uznat vinným. Bral to nejen jako vlastní selhání, ale i jako prohru spravedlnosti. Děsila ho představa, že on sám by měl teď k nějaké nespravedlnosti přispět. A asi by to pro něho nebylo tak těžké. Byl velmi zkušený vyšetřovatel. Znal podrobně všechny slabiny vyšetřovacího a dokazovacího procesu a asi by jich dokázal snadno využít k osvobození skutečného pachatele. Ale proč by to dělal. Uživí se v pohodě, i když bude advokacii dělat přesně v duchu zákona. Tomáš ujistil sám sebe, že slova, která právě řekl Pavlovi, myslí vážně. Dál už se raději do závažnějších diskuzí nepouštěli. Řekli si vzájemně něco o rodinách a porovnali si své názory na vybavení kanceláře. Zjistili, že se v pár věcech shodují. Minimálně v zálibě v dobrém vínu. A tak zbytek dopoledne mluvili o kvalitě jednotlivých ročníků na českých a moravských vinicích a o svých oblíbených vinařích. Během dopoledne také dorazil zbytek osazenstva kanceláře. Kolem jedenácté si Tomáše zavolal doktor Abrahám starší. „Zabydlel jste se u nás?“ zeptal se Tomáše. „Jo, odpoledne si přivezu pár věcí a kytek a budu u vás jako doma,“ snažil se o veselý tón Tomáš. „Čekám teď nějaké klienty. Zajděte za mým synem, představí vás ostatním advokátům.“ Tomáš přikývl a měl se k odchodu. Doktor Abrahám ho na prahu ještě zastavil: „A Tomáši, kdybyste tu měl jakékoli problémy, já jsem vždycky připraven vám naslouchat. Dokážu pochopit, že to pro vás nebude jednoduché.“ „Díky za starost, ale jsem bývalý policista, naučil jsem se spoléhat jen sám na sebe,“ odpověděl Tomáš. „To se vám v téhle branži bude moc hodit,“ řekl s povzdechem doktor Abrahám. Tomáš přikývl a opustil kancelář. Stále více se přesvědčoval o tom, že doktor Abrahám je solidní člověk. Když vešlo ve známost, že končí u policie, ucházelo se o jeho služby hned několik advokátů. Nabízeli mu různé podmínky, ale Tomáš nakonec vsadil na svoji intuici. Doktor Abrahám na něj působil takovým přátelským dojmem. S brejličkami a plnovousem nepůsobil jako ten advokátský kat, který se okolo sebe ohání sekerou hlava nehlava, jen aby svého klienta dostal z průšvihu. Zároveň ho ale Tomáš znal ze své policejní praxe. Věděl, že je v branži uznávaný a právu rozumí. Z tohohle pohledu byl více zvědavý na mladého Abraháma. Osobně ho neznal, ale mezi kolegy policisty se o něm neříkalo nic dobrého. Prý je to namyšlený a arogantní blb. Jenže takhle policajti popisují osmdesát procent všech advokátů. Současně s rozhodnutím, že nebude mít žádné předsudky, zaklepal Tomáš na dveře Abraháma juniora. „Vstupte,“ ozvalo se zevnitř. Tomáš stiskl kliku a vešel do kanceláře. „Dobrý den, já jsem váš nový koncipient. Posílá mě váš otec, prý mě představíte ostatním.“ „Aha, kapitán Krása. Už jsem o vás slyšel. Tvrdý a velmi vynalézavý policejní vyšetřovatel. Několika mým kolegům jste přivodil pár šedivých vlasů.“ Tomáš neměl odvahu říci mladému Abrahámovi, co o něm zase slyšel on. Proto jen pokrčil rameny a pousmál se. „Jsem věru zvědav, jak si povedete u nás. Počítejte s tím, že tady bude mnohonásobně větší konkurence nežli u policie. Budete se muset sakra otáčet, abyste se prosadil,“ pokračoval Abrahám. Tomášovi tyhle věty nezněly dvakrát příjemně, protože se Abrahám vlastně zase navážel do policie.

Ale tušil, že tentokrát je jeho poznámka na místě. Na republikovém úřadě vyšetřování byl jeden z nemnoha, kdo si při zaměstnání dokázal poctivě vystudovat právnickou fakultu. To mu dávalo nespornou výhodu před ostatními kolegy. Věděl, že mezi advokáty tuhle výhodu ztrácí. „Pane doktore, zkusím to. A když neuspěju, půjdu dělat třeba hotelového detektiva,“ řekl s úsměvem Tomáš. „To se klidně může stát,“ řekl Abrahám takovým tónem, že Tomášův úsměv přešel v křečovitý výraz profesionálních tanečníků, kteří se musí usmívat, i když jim partner zrovna stoupl na bolavý palec. „Pojďme, představím vás ostatním.“ Abrahám junior zavedl Tomáše nejdříve do kanceláře doktora Aleše Šimka. „Aleši, představuju ti magistra Krásu. Je naším novým koncipientem. Jeho životopis jsi určitě četl, takže víš, v čem nám bude hlavně nápomocný.“ „Samozřejmě, pane doktore,“ odpověděl Šimek a natáhl ruku směrem k Tomášovi. „Upřímně řečeno, pane Kráso, osobně si myslím, že dalšího koncipienta nepotřebujeme, ale doufám, že mě přesvědčíte o opaku.“ „Další milé přivítání,“ řekl si v duchu Tomáš. Přijal nabízenou pravici. Doktor Šimek byl typický kravaťák. Upnutý ve značkovém obleku, brýle s černou obroučkou, pečlivě vyleštěné černé mokasíny. Na zdi pověšený vlastní vysokoškolský diplom a nějaké osobní, anglicky psané certifikáty, které měly asi dokumentovat, že Šimek má vzdělání i z cizích zemí. Tomášovi stačilo asi třicet vteřin na to, aby pochopil, že se Šimkem prostě kamarád nebude. Prohodil několik zdvořilých frází a spěšně opustil Šimkovu kancelář. Na chodbě se k němu Abrahám naklonil: „Doktor Šimek bude váš školitel. Hlavně on vám bude zadávat práci. Dávejte dobrý pozor, myslím, že se od něj můžete hodně naučit.“ Tomáš to nekomentoval. Abrahám zaklepal na dveře doktorky Formanové, a aniž by čekal na vyzvání, vešel dovnitř. „Kolegyně, rád bych vám představil našeho nového kolegu. Magistr Krása.“ „Těší mě, Romana Formanová. Vítejte na palubě.“ „Tomáš Krása. Jsem rád, že vás poznávám,“ řekl Tomáš a nebylo to jen tak ze zdvořilosti. Přivítal, že doktorka Formanová mu při představování jako jediná místo titulu sdělila své křestní jméno. „Jsem opravdu ráda, že vás tu máme. Posila s vašimi znalostmi bude určitě přínosem.“ „Uvidíme,“ odpověděl Abrahám dříve než Tomáš, „tím jsem učinil povinnosti zadost a teď do práce, pane kolego,“ pokračoval Abrahám a měl se k odchodu. „Pane doktore,“ ozvala se Formanová, „když dovolíte, hned bych si tady kolegu Krásu nechala. Chci s ním něco konzultovat.“ „Samozřejmě, od toho tu je. Zatím na shledanou,“ rozloučil se Abrahám a zmizel ve dveřích. „Tomáši, chci vám dát něco přečíst a znát váš názor. Počkejte chvilku, jen co to najdu,“ řekla Formanová a začala probírat štos dokumentů, které měla na stole. Tomáš tak měl chvilku na to, aby si ji prohlédl. Romaně Formanové mohlo být malinko přes třicet. Byla to štíhlá, pohledná žena. Černé vlasy měla stažené do mohutného drdolu. Tomáš tušil, že kdyby si vlasy rozpustila, byla by ještě hezčí. Tomáš sjel pohledem její pracovní stůl. Nikde fotka dětí, manžela ani přítele. Na zdi visela kytka usušených růží. Bylo na nich znát, že už je to nějaký pátek, co je Romaně Formanové někdo dal. „Tady to je. Přečtěte si to, prosím.“ Romana podala Tomášovi nějaké policejní usnesení o odložení trestního oznámení. „Jenom abyste byl v obraze, zastupujeme klienta, který se ve zlém rozešel se svým obchodním partnerem. Měli napůl firmu, v které byl ten druhý člověk zároveň jednatelem. Z toho titulu měl k dispozici i firemní audi. Když byl z funkce jednatele odvolán, odmítl vůz vrátit a dál ho používá pro

soukromé účely. Podali jsme na něj trestní oznámení pro neoprávněné užívání cizí věci a policie o věci rozhodla takhle. Podle mě naprosto špatně.“ Tomáš si přečetl podané usnesení o odložení věci. A chápal roztrpčení Formanové. Podepsaný policista konstatoval, že daná věc není trestným činem, protože zmíněná audina je majetkem společnosti, tudíž i majetkem jednoho ze spolumajitelů a ten s ní může volně nakládat. Byl to totálně špatný výklad práva. Policista zaměnil majetek právnické osoby, tedy firmy, za majetek fyzické osoby, tedy spolumajitele firmy a uživatele audiny. Ten zásadně není totožný. „Máte pravdu, to je hodně špatné rozhodnutí. Nerad to říkám, ale takováhle rozhodnutí jsou ostudou policie.“ „Myslíte si, že je to podplacené?“ zeptala se Formanová. Tomáš zavrtěl hlavou. „Asi ne. Kdy jste dali trestní oznámení?“ „Patnáctého března.“ „No a policejní orgán rozhodl patnáctého června. Spíš to vypadá, že mu končila zákonná lhůta k prověřování, tak to prostě odložil. Sice nesmyslně, ale svůj účel to splní. Vy se teď odvoláte, státní zástupce odvolání vyhoví a usnesení zruší. Nařídí policistovi pokračovat v prověřování. To ale nebude dřív než za dva měsíce. Po tu dobu bude mít policista klid. A až mu státní zástupce nařídí pokračovat, poběží mu na celou věc nová lhůta. Navíc i za tohle usnesení, které mu státní zástupce zruší, zůstane policistovi čárka za ukončený spis,“ zakončil Tomáš svůj výklad a podal usnesení zpět Formanové. „Hmmm,“ pokyvovala Romana hlavou, „tak tenhle pohled zevnitř, to je to, co nám tu chybělo. Díky, Tomáši, podobných věcí tu mám víc, myslím, že spolu budeme konzultovat často.“ „Budu se těšit,“ řekl Tomáš a opustil Romaninu kancelář. Tomáš se vrátil do své kanceláře a sesunul se na židli. „Tak seznámil ses?“ vyzvídal Pavel. „Bohužel,“ odpověděl Tomáš. „Nevypadáš dvakrát nadšeně.“ „Ale jo, myslím, že doktorka Formanová vypadá rozumně. A i se starým Abrahámem se asi domluvím. Ale ten zbytek není můj šálek kávy,“ vypočítával Tomáš. „Hele, jak rozlišujete mezi mladým a starým Abrahámem. To vždycky říkáte doktor Abrahám starší a doktor Abrahám mladší? A jak se vůbec jmenují křestním jménem?“ „Starší je Norbert a mladší je Waldemar. Ale křestním jménem jim nikdo neříká. S Alenou a s Alešem Šimkem, ještě když byl normální, jsme o starým mluvili jako o doktorovi a o mladým jako o doktůrkovi.“ „To sedí,“ usmál se Tomáš. „Tak co říkáš doktůrkovi a Šimkovi?“ dál vyzvídal Pavel. „No, než ti řeknu, že jsou to idioti, musím se tě optat, zda tě s nimi nepojí příbuzenské nebo jiné osobní vztahy,“ vtipkoval Tomáš. „Kromě toho, že mě platí, tak nic.“ „Fajn. No prostě mi nepadli do oka. Bohužel Šimek byl určen jako ten, kde mě bude školit a přidělovat mi práci.“ „Toho se neboj, to je workholik, věčně nestíhá a nebude mít na tebe čas. Občas sice přijde a bude mentorovat, ale to musíš pustit jedním uchem tam a druhým ven. To spíš bude otravovat doktůrek. Ten má ručičky trošku dozadu. Těží z toho, že je syn známého doktora Abraháma, a bez práce přebírá zazobanou klientelu, na kterou už jeho táta nestačí. Navíc je spolu s otcem spolumajitelem téhle kanceláře, takže žije i z práce Šimka a Formanový.“

„Já myslel, že tady dělá každý advokát sám na sebe,“ divil se Tomáš. „Kdepak, Formanová i Šimek mají svůj pevný plat. Nevím kolik, ale když vydělaj pro kancelář některej měsíc míň, než je jejich mzda, tak se jim to strhává z platu. Ale když vydělaj víc, tak to jde ve prospěch kanceláře. Jinými slovy rozdělí si to Abrahámovic. Proto oba usilují o to, stát se taky společníky v kanceláři. Hlavně Šimek je tím úplně posedlej.“ Tomáš si pomyslel, že v téhle kanceláři budou hrát peníze asi velkou roli. Zajímalo by ho, jestli Pavel už ví o tom, že Tomáš bude mít dvakrát větší plat než on. Doktor Abrahám mu musel slíbit třicet tisíc měsíčně, aby odrazil nabídky ostatních advokátů. Hned mu také důvěrně sdělil, ať se s tím v kanceláři nechlubí, protože běžný koncipientský plat je mezi deseti až patnácti tisíci. Tomášovi teď stejně tolik o peníze nešlo. Bral tu koncipientskou dobu jako investici. Až se stane advokátem, začne teprve vydělávat. Proto také odmítl nabídku advokáta Hrušky. Ten mu nabízel nástupní plat dokonce šedesát tisíc. Ale Tomáš Hruškovy obhájcovské manýry dobře znal. Nedělal by nic jiného, než že by běhal po soudech či po bývalých kolezích s naditýma obálkama a strkal jim je do kapsiček. O tenhle typ advokacie Tomáš rozhodně zájem neměl. „No a co říkáš Romaně?“ ozval se zase Pavel. „Hezká ženská a docela sympatická.“ „No jo, to jsou taky její hlavní devizy. Kdyby mělo záležet jen na jejích právnických kvalitách, tak tu dávno skončila. Ale takhle občas přijde s větším výstřihem nebo v těsný minisukni a je zase zpátky ve hře.“ „To je jako neschopná advokátka?“ zeptal se Tomáš. „To snad ani ne. Ale zase tu práci tolik nežere. Když má chuť, tak dělá, když ji to nebaví, tak si jde klidně po nákupech. Mimochodem, proto ji také Šimek nesnáší. Podle něj mu Romana nesahá ani po kotníky, přesto má k místu společníka blíž než on. To víš, nemáme to tu jednoduchý, ale když si budeš chtít na chvilku od intrik odpočinout, tak běž za Alenou. To je opravdu poklad. Čemu nerozumí, to neřeší a tím se netrápí. Jenom s ní neklábos před doktůrkem. To bys ho naštval, že mrháš časem. A vůbec, když se budeš pohybovat v prostorách kanceláře, měj vždy pod paží nějaký šanon a tvař se strašně vytíženě.“ „Jo, tyhle praktiky znám i ze státní služby,“ usmíval se Tomáš. „No tak snad základní informace k přežití máš a teď musím makat. Tahle žaloba měla být hotová už včera,“ ukončil diskuzi Pavel a zahleděl se na monitor svého počítače. 3. Tomáš seděl v autobuse č. 115, který ho vezl ulicí Radlickou do Stodůlek. Měl tam pronajatou garsonku. I když pronajatou není správné slovo, protože za ni nic neplatil. Garsonka patřila inženýru Forejtkovi a Tomáš se k ní dostal trochu zvláštním způsobem. Inženýra Forejtka vyšetřoval pro podezření z trestného činu podvodu. Toho se měl dopustit tím, že si vzal u banky Lyon mnohamilionovou půjčku pro svoji společnost Bedre, která se věnovala sportovním stavbám. Tedy budování fotbalových nebo golfových hřišť, atletických areálů a podobně. Půjčky splácela Forejtkova firma půl roku. Pak přestala a neplatila ani korunu. Forejtek na jednáních s bankou tvrdil, že se jeho firma dostala do druhotné platební neschopnosti. Sám však na jednání jezdil v bavoráku s osobním řidičem. Když firma Bedre skutečně skončila v konkurzu, banka ztratila trpělivost a na Forejtka coby jediného vlastníka firmy podala trestní oznámení. Prý banku podvedl a vlastní firmu vytuneloval. Tomáš se pustil do vyšetřování. Zjistil, že firma Bedre nebyla zdaleka jediný Forejtkův projekt. Ten

měl firem daleko víc a řada z nich byla úspěšná. Snadno tedy odůvodnil, proč si jako fyzická osoba žije nad poměry, když šla jeho firma do krachu. Výslechy svědků ukázaly, že platební morálka klientů firmy byla opravdu více než tragická. Firma Bedre se tak dostávala do finanční tísně, kdy neměla dostatek hotovosti, byť pohledávky za klienty měla ve značné výši. Pokud nějaký klient za provedené práce zaplatil, musela firma upřednostnit své subdodavatele před bankou. Neboť kdyby dál neplatila svým dodavatelům, ti by přerušili spolupráci a celý byznys by skončil. Tak se Forejtkovi dařilo ještě chvíli držet společnost Bedre nad vodou. Nakonec však stejně přišel krach. Bedre se sice snažila vymáhat své pohledávky soudní cestou, ale za situace, kdy nařízení prvního jednání před soudem nenastane dříve než tři čtvrtě roku ode dne podání žaloby, tenhle postup k záchraně firmy nevedl. Projekt se zhroutil, ale nikoli Forejtkovou vinou. Navíc znalecký posudek, který Tomáš ve věci zadal, mluvil jasnou řečí. Projekt výstavby sportovních zařízení, tak jak ho při vzniku firmy dal dohromady Forejtek, byl reálný a životaschopný. Kdyby byla platební morálka odběratelů lepší, firma mohla prosperovat a bez problému by splácela svoji půjčku u banky. O nějakém úvěrovém podvodu tedy nemohla být řeč. Tomášovi nezbylo než trestní oznámení na Forejtka odložit. Asi o dva měsíce později poslal Forejtek za Tomášem svého advokáta JUDr. Beznosku, aby ofotil ze spisu pár věcí, protože je chtěl Forejtek využít ve sporu s bankou, která na něj podala u civilního soudu žalobu. Když si doktor Beznoska ofotil, co potřeboval, položil Tomášovi na stůl nějaké klíče. „Petržílkova dvacet, byt číslo deset, třetí patro. Inženýr Forejtek tu má pár bytů pro své zaměstnance a jeden se mu právě uvolnil. Vím, že dojíždíte každý den do práce z Kladna. Kdybyste potřeboval někdy přespat v Praze, můžete využít tenhle byt. Jelikož už mého klienta nevyšetřujete, nemůže to nikdo chápat jako úplatek. Berte to tak, že inženýr Forejtek cítí potřebu podpořit vyšetřovatele, kteří nepořádají žádné hony na podnikatele a postupují za všech okolností objektivně.“ Aniž stačil překvapený Tomáš zareagovat, Beznoska odešel. Tomáš nad celou věcí dlouho přemýšlel a nakonec musel souhlasit s názorem, že když v tom bytě párkrát přespí, nemůže si to nikdo špatně vykládat. Vždyť on už nemá s Forejtkem nic společného. Trestní oznámení na něj sice odložil, ale celý spis si může kdokoli přezkoumat a musí dojít k závěru, že Tomáš postupoval správně. A navíc, to každodenní dojíždění z Kladna je tak únavné. Tři hodiny denně trávit jen cestováním je fakt ztráta času. A tak začal Tomáš Forejtkův byt užívat. Nejdříve jen jednou dvakrát v týdnu a nakonec tam přespával od pondělka do pátku a domů jezdil jen na víkend. Tomášova žena Eva si nejdříve trochu stěžovala, že ho vůbec nevidí, ale nakonec si zvykla. Eva si vždycky nakonec na všechno zvykla. Tomášovo manželství bylo zvláštní. Bral si Evu, když oběma bylo jednadvacet. Předtím spolu chodili tři roky. Tomáš dělal řadového policajta v Kladně a Eva sekretářku na místním městském úřadu. Jejich život byl v té době tak nudný, že se rozhodli si ho zpestřit svatbou. V podstatě byli po svatbě šťastný pár. Tomáš policajt s gymnáziem a Eva sekretářka s ekonomkou. Bydleli v bytě na sídlišti v Kročehlavech. Občas si zašli do kina, občas na zábavu nebo na diskotéku. Nejčastěji ale seděli doma a koukali na televizi. Jejich oblíbenou zábavou bylo čekat na nedělní loso​vání sportky a vyprávět si o tom, co udělají s těmi miliony, až je vyhrají. Jenže pak začal Tomáš studovat policejní akademii. Z řadového policisty se stal vyšetřovatel. Tomáš začal stoupat po kariérním žebříčku. Po akademii pokračoval ve studiích na právech v Praze. Nakonec odešel do Prahy pracovat. Životní cíle obou manželů se začaly rozcházet. Tomáše už nebavilo večer koukat na bednu nebo chodit na místní, v jeho očích najednou pokleslé zábavy. Taky na to už neměl čas, protože ho hodně zaměstnávalo učení a začínal si domů nosit i práci. Na Evu měl najednou nové nároky. Zatímco dřív mu stačilo, že doma našel spřízněnou duši, se kterou mohl probrat zážitky dne, nyní chtěl, aby ho doma hlavně čekala teplá večeře, protože přes den většinou neměl čas se najíst.

Chtěl mít také vždy vzorně vyprané a vyžehlené košile. Chybějící knoflík na košili už neodpouštěl. Taky si s Evou přestal povídat. To, co ona prožívala v práci, ho nezajímalo, a tomu, co v práci celý den dělal on, zase nerozuměla Eva. A i když dělala, že Tomáše poslouchá, jak jí vypráví o své práci, Tomáš dobře věděl, že vůbec nerozumí tomu, co říká. Proto také raději zůstával přes noc v Praze a chodil se bavit s kolegy z práce, se kterými si měl vždycky co říci. Na druhou stranu Tomáš cítil, že to, jak vede svůj manželský život, není správné. Měl i po těch letech Evu pořád moc rád. Když se mu v práci něco nepovedlo, když si potřeboval odpočinout nebo jen povzbudit, jel vždycky domů za Evou. Věděl, že tady najde chápavou bytost, která mu nebude nic vyčítat a přesvědčí ho o tom, že on je ten nejlepší. Ale když byl Tomáš fit a ve formě, Evina role se opět omezila jen na kuchařku a pradlenu. Eva si už zvykla, že Tomáš je v jejich manželství ten, kdo dělá kariéru. Sama nebyla nijak ambiciózní. I tu ekonomku prolezla na trojky a věděla, že asi v životě na poli profesním nic moc nedokáže. Proto si vsugerovala, že tím, jak Tomášovi vytváří teplo rodinného krbu, jak mu vaří a pere košile, nese vlastně velký podíl na jeho úspěchu. Prostě Tomášův úspěch byl i její úspěch. Nejraději ale stejně měla právě ty chvíle, kdy Tomáše přepadal splín nebo marnost nad něčím, co se mu stalo v práci nebo ve škole. Pak vždycky přijel domů s velkou kyticí růží a celý večer jí vyprávěl o tom, jak se na všechno vykašle, půjde dělat k městské polici a bude mít pokoj a klid. To byly přesně ty okamžiky, kdy Eva cítila, že je jen a jen na ní, jestli bude Tomášova kariéra pokračovat nebo ne. Vyšli si na dobrou večeři, Tomáš se vypovídal ze všeho, co ho trápí, a i když Eva ne vždy rozuměla tomu, co říká, přesvědčila ho, že on všechny trable překoná, protože on na to má. A jestli má někdo v jejich manželství něco dokázat, tak je to on. Proto ať bojuje, protože bojuje i za ni. Když Tomáš odemykal dveře bytu, zazvonil mu v kapse mobil. „Radek, čau, civile. Jak je na druhý straně barikády?“ „Jde to. Vlastně je to tak slizký, jak jsem čekal.“ „Hele, nějak nás to v práci nebavilo. Ráno Smrček svolal poradu a těma svejma kecama nám zase znechutil celej den. Tak míříme na Smícháč na bowling. Tak co, přidáš se k večeru s Jamesonem?“ „Že váháš,“ řekl Tomáš a zase zamkl dveře. 4. Zpět do bytu ve Stodůlkách se Tomáš dostal až v pět ráno. Na spánek sice zbývaly jen hodiny, ale přesto byl v osm třicet v kanceláři. Tentokrát si už odemkl svým klíčem. Uvařil si kafe a uvelebil se ve své kanceláři. Prošel pět šanonů, v nichž se ukrývalo pět nových klientů. Všechno trestní věci. Tři mu hodil na stůl mladý Abrahám, jednu Šimek a o převzetí jedné ho požádal Pavel. Tomáš si zamíchal kávu a dal se do čtení. Po třech hodinách zavřel poslední šanon. Ke každému z nich měl teď přišpendlený papír s vlastními poznámkami. Byl spokojený. Našel několik slabých míst, která bude možné při obhajobě klientů využít. Navíc se nedostavil ani náznak pocitu, že by dělal něco špatného. Co na tom, že jeden z vyšetřovatelů si špatně vykládá zákon o dani z příjmu. A druhý zas svědkům po​kládá sugestivní otázky. To je špatně a on je tu od toho, aby na to upozornil. Tomáš se zvedl, aby si uvařil další kávu. V kuchyňce byla Alena. Když si Tomáš zapnul konvici a připravil si nový hrnek, vrhla na něj Alena tázavý pohled. „Počkejte, pane magistře, tohle je moje práce. Vraťte se do kanceláře zachraňovat naše nebohé, nevinné platící klienty.“ Tomáš odhodil lžičku i pytlík s kávou, jako by se právě dozvěděl, že jsou otrávené. „Dobrá, myslím, že na tahle pravidla si rychle zvyknu. Jinak Pavel mě informoval, že mezi řadovými

zaměstnanci se tady nosí tykání. Možná bychom se tímhle směrem mohli také pohnout.“ „Nejsem proti. Já jsem Alena.“ „Tomáš.“ 5. Asi o tři týdny později si Tomáše zavolala Romana Formanová. Když vešel do její kanceláře, byl tam s ní nějaký Asijec. „Tomáši, tohle je pan Chan Li. Je to náš dlouholetý klient. Má problém, který by s vámi chtěl řešit.“ Li oslovil Tomáše velmi slušnou češtinou: „Pane Kráso, stala se mi taková nemilá věc. Obchoduju tady v Česku a své výdělky pravidelně posílám domů do Číny. Ale před týdnem mi poslední platbu zadržel finančně analytický útvar, co si zřídilo ministerstvo financí. Prý se jedná o podezřelý převod peněz. Momentálně je celá částka blokovaná finanční policií. Potřeboval bych se k těm penězům pokud možno rychle dostat.“ „Dobře, pane Li. Tak mi řekněte, z čeho vás policie podezírá, jakou podnikatelskou činnost tady vykonáváte a čím můžeme doložit legálnost nabytí zajištěných peněz.“ Li se na Tomáše díval, jako by právě zapomněl česky. „Pane Kráso, vy jste mi asi nerozuměl. Říkal jsem jen, že se potřebuju dostat k zadrženým penězům. K čemu by vám tedy byly odpovědi na tyto otázky?“ Teď zase koukal Tomáš, jako by Li začal mluvit čínsky. „A jak se tedy podle vás chcete k těm penězům dostat?“ Li ukázal na obálku, která ležela na stole. „Zabavili mi padesát tisíc eur. V té obálce je deset tisíc. Jako bývalý policista budete jistě vědět, jak peníze doručit osobě, která rozhoduje o zajištění mých peněz. Samozřejmě, že pro ni je jen pět tisíc, zbytek je pro vás.“ Tomášovi docházela slova málokdy, ale právě teď jedna taková chvíle nastala. S takto otevřenou výzvou k uplácení se ještě nesetkal. První, co ho napadlo, bylo vlepit tomu namyšlenému čínskému frajerovi facku a pak ho vyprovodit dveřmi, aniž by je předtím otevřel. Ale bylo mu jasné, že takovéhle zacházení s klienty není v kanceláři žádoucí. Snažil se získat čas, aby se vzpamatoval. „A který policista rozhoduje o tom zajištění?“ „Nadporučík Srna.“ Honzu Srnu Tomáš znal. Dva roky spolu sloužili na středočeské vyšetřovačce. Pak se jejich cesty rozešly. Tomáš ani nevěděl, že se Srna dal k finanční policii. Každopádně znal Srnu jako pohodového kluka, ke kterému úplatky neseděly. V hlavě se mu zrodil plán, jak z té šlamastyky ven. „Pane Li, obávám se, že nebudu schopen vám pomoci. Technicky samozřejmě není problém uvolnit blokaci takto zajištěných prostředků. Je to plně v moci vyšetřovatele. Finanční policie je ale velmi ostře hlídaná instituce, kam není snadné propašovat úplatek. Navíc nadporučíka Srnu znám osobně a vím určitě, že kdybych za ním přišel s obálkou, tak mě vyžene bičem. Tedy ač nerad, budu vás muset zklamat.“ V očích Chana Li zůstával nechápavý výraz. „Pane magistře, vy mi stále nerozumíte. Nadporučík Srna mi v minulosti už dvakrát zajistil uvolnění zadržených prostředků. Taxa za to je pevně daná, deset procent ze zajištěné sumy. Jen ten člověk, který mi doručoval první dvě obálky, je teď měsíc v zahraničí. Proto se obracím na vás.“ Teď už byl Tomáš na ručník. Naprosto nevěděl, co říct. V té chvíli mu naštěstí přišla na pomoc Formanová: „Pane Li, kolega Krása sloužil u policie patnáct let. Myslím, že není zvyklý takto otevřeně mluvit o korupci. Hlavně vás nezná a asi má někde v koutku duše pořád pocit, že by se z vaší

strany mohlo jednat o provokaci. Pochopte, že to byl elitní policejní vyšetřovatel a takovýmto zkouškám a provokacím, kterými nadřízení testovali jeho neúplatnost, byl vystaven denně. Já to s ním ještě proberu a sdělíme vám výsledek​.“ „Dobrá, tu obálku vám tu nechám a doufám, že do týdne budou peníze zpět na mém účtu,“ řekl Li roztrpčeně a bez rozloučení odešel z kanceláře. Tomáš sebou praštil do křesla a směrem k Formanové jen hlesl: „Dík.“ „Jen klid, kolego. Zřejmě jste podcenil teoretickou přípravu. Ale zvyknete si, nebojte,“ culila se Formanová. „Až se rozdejcháte, tak mi řekněte, jestli jste reálně schopen tomu Srnovi úplatek donést, nebo ne.“ „Paní doktorko, nejdu do toho. Na takovéhle akce jsem na téhle straně barikády asi příliš krátce.“ Najednou vstoupil do kanceláře Abrahám mladší. „Romano, děje se něco? Viděl jsem odcházet pana Li a zdál se mi nějaký roz​mrzelý.“ „Asi jsme zcela úplně neuspokojili jeho požadavky,“ řekla Formanová a popsala mu, co se v kanceláři událo. Taktně přitom vynechala Tomášovu bezradnost, se kterou nebyl schopen na klientův návrh reagovat. Místo toho řekla, že kolega Krása si jen vzal čas na rozmyšlenou. „Co si chcete rozmýšlet, pane magistře?“ obrátil se Abrahám na Tomáše. Ten mezitím vydýchal šok z předchozí diskuze a snažil se rychle vrátit do sedla. „Pane doktore, obávám se, že po svém nikoli nekonfliktním odchodu od policie budu velmi pečlivě policejní inspekcí hlídán. Proto by asi nebylo vhodné, abych se po nějakou dobu pouštěl do akcí podobného typu. Riziko mého odhalení je teď větší, než kdybyste tímto úkolem pověřil někoho z ulice. Mohl bych tak diskreditovat nejen sebe, ale i vás.“ Abrahám pokýval hlavou: „To zní bohužel logicky. Co myslíte, jak dlouho vás budou hlídat?“ „Když proti mně nenajdou nic do půl roku, nechají toho. Mají i jiné úkoly.“ „Dobrá, tak se do toho teď nepouštějte.“ „Pane doktore, pan Li tu nechal nějaké peníze, máme mu je vrátit?“ ozvala se Formanová. Abrahám vzal ze stolu obálku: „Kolik v tom je?“ „Deset tisíc eur,“ odpověděla Formanová. „Kolego, jaká je šance, že se Liovi peníze vrátí i bez předání úplatku?“ otočil se Abrahám na Tomáše. „Víc jak padesát procent. Finančně analytický útvar zajišťuje finanční prostředky jen z podezřelých transakcí. Třeba když cizinec, který u nás pracuje oficiálně jako dělník na stavbě, posílá každý měsíc domů statisícové částky. Policie pak musí najít nějaký konkrétní trestný čin, ze kterého zadržené peníze pochází a pro který by je mohla zabavit definitivně. Často se jí to ale nepodaří, a tak se peníze musí vrátit.“ Abrahám pokýval hlavou. Pak vyndal z obálky dvě pětiseteurové bankovky a dal je Formanové. Zbytek si i s obálkou strčil do své kapsy. „Řekněte klientovi, že obálka byla doručena a peníze budou uvolněny do jednoho měsíce. Třeba to vyjde. Pokud ne, řekněte, že nás ten policajt podrazil a jednou dané úplatky se samozřejmě nevrací,“ nakázal Abrahám a odešel. Formanová si jednu bankovku dala do kabelky a druhou podala Tomášovi. „Tady máte za ten prožitý šok.“ Tomáš vzal nabízenou bankovku a dal si ji do kapsy u košile. Formanová se usmála. „Už jsem se lekla, že jste takový moralista, že mi ty prachy hodíte na hlavu a řeknete, abych si je strčila někam.“ „Kolegyně, právě jste mi dala sumu rovnající se výši všech mých odměn u policie za jeden rok služby a nemusel jsem udělat nic nezákonného. Mám sice pocit, že si ji vůbec nezasloužím, ale když

si pan doktor mohl nechat celých devět tisíc, nevím, proč bych měl odmítat tuhle pětistovku.“ „Vidím, že se začínáte adaptovat, kolego,“ řekla suše Formanová. Tomáš se vrátil do své kanceláře. Pavel byl zabrán do práce na počítači a Tomáš ani neměl v úmyslu se mu svěřovat se svým čerst​vým zážitkem. Místo toho se rozhodl zajít za starým Abrahámem. „Pane doktore, mohu rušit? Říkal jste, že když budu mít nějaký problém, mohu za vámi zajít.“ „Jistě, Tomáši. V čem vám mohu být nápomocen?“ otázal se doktor Abrahám. „Potřebuju nějaké vstupní informace,“ odpověděl Tomáš a odvyprávěl mu celou story s panem Li i následným řešením jeho syna. „Víte, jak jsem říkal, spoléhám jen na sebe, ale potřebuju vědět, kde jsou v této kanceláři mantinely. Co je normální a co ne. A co přesně se ode mne očekává.“ „Tomáši, od vás se očekává, že budete pro kancelář vydělávat peníze. Jakým způsobem tak budete činit, záleží na vás. V advokacii neexistují věci normální a nenormální, každý vydělává tak, jak umí. Já po vás chci jen dvě věci. Abyste si byl schopen na sebe vydělat a abyste kanceláři neudělal průšvih. To jsou asi vaše mantinely. Cestu mezi nimi si najděte sám. Když za mnou přijdete, že jste kvalitní přípravou a skvostnou závěrečnou řečí vyhrál pro našeho klienta spor, uděláte mi radost a pochválím vás za dobře odvedenou práci. Když přijdete s tím, že jste ten samý spor vyhrál proto, že jste uplatil soudce nebo prokurátora, poděkuju vám, že jste se postaral o našeho platícího klienta.“ Tomáš mlčky poslouchal doktora Abraháma. Slyšel, co mu říká, a chápal, co mu chce říci. „Děkuju, pane doktore, myslím, že jste mi to ujasnil. Nezlobte se, že jsem vás zdržel,“ řekl a opustil jeho kancelář. Tomáš znovu zasedl za svůj stůl. Bylo mu jasné, že byl právě poprvé tvrdě konfrontován s pravidly branže, ke které se dal. Chtělo by to nějaký relaxační večer. Tomáš přemýšlel o tom, že by se podíval domů za Evou, ale pak to zavrhl. Tenhle zážitek nebyla zrovna věc, kterým by se chtěl Evě chlubit. Zavolal nejdřív Tereze. „Čau mládě. Co děláš dneska večer?“ „Nezlob se, Tomášku, ale dneska už mám večer obsazený. Pohádali jsme se včera s Adamem a on mě pozval na udobřovací večeři.“ „To chápu, to nemůžeš odmítnout. Tak se měj a udobřete se.“ „Jasně, díky.“ Tomáš si pomyslel, že tohle nevyšlo, a vytočil Lenčino číslo. „Lenka Pokorná. Poslouchám,“ ozval se v telefonu Lenčin hlas. „Tady Tomáš Krása, mluvím,“ zavtipkoval Tomáš. „Tomáši, ahoj. Už jsem tě dlouho neslyšela. Jak žiješ?“ „Tak na dvojku. Na trojku by to bylo už blbý a na jedničku by mi lidi záviděli. Co děláš dneska večer?“ „Nemám žádné plány. Máš návrh, který mi změní život?“ „Původně jsem tě chtěl požádat o ruku, ale bohužel jsem to už jednou udělal u jiné slečny. Ale co takhle vyrazit na večeři?“ „Jen my dva?“ „Jasně.“ „Nejsem proti, Tomáši. Docela ráda si s tebou pokecám. Mám zas nějaký splín a potřebuju se vypovídat.“ „Fajn, Leni. To jsme dva. Budeme si muset vylosovat pořadí, kdo si bude stěžovat první. V sedm v Pravěku v Sokolský?“ „Budu tam.“

Ve chvíli, kdy Lenka zavěsila, napadlo Tomáše, že měl radši zavolat Karolíně. V jeho stavu nebyla možná Lenka ta správná volba. Byla to fajn holka, ale trochu složitá. Bylo jí třicet tři let, byla stále svobodná a bylo to na ní znát. Rozhodně totiž nebyla prototypem emancipované a nezávislé ženy. Její život se v podstatě točil kolem snahy najít si manžela a otce svých budoucích dětí. Poznali se, když Tomáš vyšetřoval společnost První rentiérská, která lákala od lidí úspory pod vidinou nesmyslného zhodnocení. První rentiérská se zabývala nakupováním akcií na amerických burzách a přitom neměla od komise pro cenné papíry povolení k obchodování s akciemi. Lenčin expřítel byl jeden z lidí, co do společnosti investovali prostředky. Bohužel nejen svoje, ale i Lenčiny. Lenka tedy vystupovala v kauze jako poškozená. Při jedné příležitosti ji Tomáš pozval na kafe. Ona ráda přijala. Její nadšení však ochladlo ve chvíli, kdy se Tomáš zmínil o existenci paní Krásové. Přesto zůstali přátelé. Stačilo, aby vzal Tomáš Lenku na dvě policejní party, a i o ní si kolegové začali myslet, že s ním spí. A zase se spletli, protože ani s Lenkou ve skutečnosti Tomáš nikdy nic neměl, i když z jiných důvodů než v případě Terezy. Lenka totiž sháněla manžela, nikoli milence. A k tomu účelu byl Tomáš nepoužitelný. Lenka razila zá​sadu, že kdo nechce její ruku, nemá nárok ani na zbytek jejího těla. Tomáš věděl, že ho dnešní večer čeká rekapitulace všech Lenčiných pokusů o sehnání manžela za poslední čtyři měsíce, kdy se viděli naposled. Inu co. Pořád lepší než hovory o tom, jak ho v kapse košile hřeje bankovka, jež se na chvíli stala článkem v korupčním řetězci. A na Karolínu dojde určitě příště.