© Pavel Veselý © Nakladatelství Petrklíč ISBN (tištěné) 978-80-7229-267-7 ISBN (epub) 978-80-7229-306-3 ISBN (mobi) 978-80-7229-307-0
Věnování a poděkování Tuto knihu bych rád věnoval mojí mamince Janě, která mě jistě velmi starostlivě střeží a ochraňuje, a také paní Marušce, mamince mojí přítelkyně, která si s tou mojí jistě již na věčnosti povídá… O církvi „Pokud nechceme být jen automatem na sňatky nebo křty, musíme se stát důvěryhodnými lidmi, za kterými ostatní přicházejí, když cítí bolest a mají trápení," kritizoval v minulosti Dominik Duka uzavřenost katolické církve: „Vymezujeme se na svém písečku, my jsme ti dobří a ostatní jsou ti špatní…" O majetku „Církev tu není pro majetek… Církev potřebuje mít majetek, protože jsme lidé, k tomu, abychom měli postel, střechu nad hlavou, stůl a židli, musíme mít teplo, abychom nezmrzli, a světlo, abychom mohli číst. Dnes mi k tomu kněží řeknou, že ještě musí mít vozidlo, aby mohli farnosti objíždět…"
VYZNÁNÍ VÍRY Věřím… Tímto slovem začíná vyznání víry, které říká každý katechumen předtím, než je slavnostním křtem přijat do římskokatolické církve. Věřím… Ano, i já jsem složil toto vyznání víry a věřím. Znám mnoho kněží i praktikujících věřících, jejich osudy, radosti i strasti, cestu za pokáním i jejich cestu za životem věčným. Věřím… Kolik lidí opravdu věří a kolik lidí si z víry pouze staví jakýsi kult výjimečnosti? Znám kněží, kteří si prošli také praktický život mimo víru a museli o ni tvrdě bojovat navzdory svým rodičům nebo okolí. Také znám ty, kteří pocházeli ze silně katolických rodin. Měli oni svůj přístup k víře jednodušší? Věřím… A není mým úkolem soudit, jaká cesta k víře v Boha je ta správná. Já osobně se k víře dostával velmi složitě, protože jsem vyrůstal v silně ateistickém prostředí. Přesto jsem si svoji cestu k víře našel. Věřím… A budu rád, když můj pohled na 36. primase českého, arcibiskupa Dominika Duku budete brát jako pohled člověka, který věří, ale snaží se vidět i to, co je i není v dnešním pojetí víry dobré. Tak jak to dělá také on – Dominik Duka. A tak, prosím, pojďte a poslyšte, co se tenkrát před mnoha lety stalo ve městě Hradci Králové… Pavel Veselý
Královéhradecký biskup Dominik Duka posvětil 24. června 2000 zrekonstruovaný barokní kostel sv. Barbory v Polné na Jihlavsku. Oprava stála čtyři milióny korun, další statisíce pak ušetřili farníci, kteří při opravě odpracovali stovky brigádnických hodin zdarma. V kostele byly obnoveny fresky, hlavní a boční oltáře a kazatelna, vybudována byla elektroinstalace a zavěšeny nové lustry.
Nám, nám narodil se… Mons. ThLic. Dominik Jaroslav Duka, OP (OP – Ordinis Praedicatorum), se narodil 26. dubna 1943 v Hradci Králové jako Jaroslav Duka. Narodil se doma. Ve vstupu na svět mu pomáhala porodní bába, přesto to byla kvalifikovaná zdravotnická pracovnice. Jeho starší sestra umřela krátce po porodu. Po něm se narodila ještě mladší sestra Eva. Krátce rodina bydlela na nynějším Baťkově náměstí. Před nimi bydlel v jejich bytě významný filozof Viktor Fischl. Hrozilo stěhování do Broumova, ale díky matčiným přátelům k tomu nedošlo. Rodina se pak přestěhovala do malého bytu v Pouchově. V té době již otce komunisté uvěznili na Loretě. Tato změna byl velmi složitá. Místo prostorného bytu se musela rodina vejít do malého bytu, navíc bez otce. Jaroslav vyrůstal v rodině vojáka z povolání, který se zúčastnil zahraničního odboje a v roce 1944 jako člen vládního vojska odešel s P. Jiřím M. Veselým, OP, do Itálie a přes Švýcarsko do Anglie, kde do konce války bojoval v československé zahraniční armádě. Sám Dominik Duka na to s odstupem času vzpomíná: „Svět mého dětství byl světem vojáků, cestovatelů a duchovních. Zjednodušeně řečeno: kněží a mnichů. Tajemstvím ale pro mě bylo: co dělají lidé, když jdou do práce? Moje vášeň po objevování světa se však nevydávala za tajemstvím těch, kteří ráno odcházeli do zaměstnání a odpoledne se vraceli. Svůj život jsem chtěl vždy spojit s cestou do daleka a do neznáma." Tatínek František Duka byl někdejším zbrojířem 311. československé bombardovací perutě britského Královského vojenského letectva (RAF). Respektu k postojům druhých a k demokracii se naučil právě v britských službách. „Když jsme šli v RAF na oběd, tak nikdy podle hodností, ale jak kdo měl čas. Zdravili jsme jen přímé nadřízené a vyšší důstojníky. Na rozdíl od prvorepublikové armády, v níž doznívalo zupáctví z Rakouska-Uherska," líčil později svoji cestu otec nynějšího arcibiskupa. A tak vedl i svého syna. Maminka Anežka Duková byla velmi útlá a zbožná žena. V životě to vůbec neměla snadné. Krátce po svém narození přišla o maminku a vychovávala ji její starší setra. Pocházela z chudých poměrů, přesto, nebo právě proto se snažila rodině dát naprosto vše. Celý svůj život chtěla poznat svoji mámu. Někdy pak říkala, že se poznají a setkají až tam. Vždy přitom ukazovala nahoru. U pána Boha. Krátce po prvním porodu mamince zemřela dcera a lékaři jí oznámili, že už nebude mít děti. „Hodně se tenkrát modlila a pak jsem se najednou narodil já," mluvil o ní jednou sám Dominik Duka. „Dokonce mi pak řekla, že tak doslova své modlitby zase nemyslela, když mě teď musí dát Panence Marii," vzpomíná v souvislosti s pozdějším svým rozhodnutím stát se knězem… Jako dítě měl malý Jaroslav svou vlastní náboženskou zkušenost. Bůh v jeho životě, ale i v životě jeho rodiny a rodinných přátel nebyl pouhý pojem, ale vědomí toho, o koho je možné opřít celý svůj život navzdory všem a všemu. Modlitba, to nebyla pro malého Jaroslava jen naučená slova, ale byly to často úzkostné prosby i radostný dík. Navíc vyrůstal v biskupském městě, kde od dětství vídal, jak se setkávaly vojenské uniformy s duchovním oděvem. Historické náměstí bylo obklopeno řetězem kasáren, ale také kněžským seminářem,
rezidencemi kanovníků a biskupským úřadem. To vše na něho velmi působilo. Bylo po 2. světové válce a mnozí vojáci se vraceli ze zahraničí domů až několik let po jejím skončení. Pak znělo slovo domov z jejich úst docela jinak. Mluvili o daleké cizině, kde prožili velká dobrodružství. Tak se dostaly také do života malého Jaroslava duchovní postavy. Právě vojáci o nich vyprávěli s úctou, hovořili o jejich statečnosti. Víra byla vždy chápána jako hodnota, která překračuje hranice všedních dnů. A jak utíkaly roky po osvobození a do země se znovu vplížila nesvoboda, byli to vojáci a kněží, kteří zaplnili slovník jeho dětství. Byli souzeni a odsuzováni. To se nevyhnulo ani jeho rodině. Tatínek jako voják RAF (Royal Air Force) byl odsouzen v procesech 50. let. Při návštěvách ve věznicích slyšel o osudech vojáků a kněží, což bylo umocněné právě onou osobní zkušeností. Postava kněze dostávala konkrétní podobu uvězněného kaplana, katechety, vyhnaného pana faráře či biskupa vězněného v jeho rezidenci. Rozhodnutí stát se knězem a zasvětit život Bohu se Jaroslav rozhodl při jedné májové pobožnosti pátera Stanislava Fogla, tehdejšího puchovského administrátora. Páter četl kázání brněnského katechety Procházky o knězi, který se rozhoduje opustit své povolání. Přesně tato katecheze vzbudila v Jaroslavovi myšlenku opačného postupu. Stát se knězem. Samozřejmě že tato myšlenka v něm byla již dříve. Katoličtí kněží byli totiž v očích Jaroslava ti, kteří rodině v krizových chvílích pomáhali. Většina lidí sice pomoc nabídla, ale tím to končilo. Po maturitě na Gymnáziu J. K. Tyla podal Jaroslav přihlášku do Litoměřic na teologickou fakultu. Ale nebyl přijat. A tak se ve Škodovce ZVU vyučil strojním zámečníkem a za tři roky poté absolvoval v letech 1962– 64 vojenskou základní službu v Trnavě. Ta pro něho znamenala nejen objevení slovenského národa, ale i slovenské církve. Katolická církev měla a dodnes má na Slovensku velkou základnu. Faktem je, že nejméně věřících je v Čechách. Čím více se obracíme na východ, tím objevujeme větší základnu věřících. V kostelech v Čechách bývá přes týden téměř prázdno a základnu tvoří především starší generace a hlavně ženy, ale na Moravě to už neplatí. Bohoslužba se tu koná někdy i dvakrát za den. Slovensko je v tomto ohledu ještě specifičtější. Víra v Boha je zde velmi pevně zakořenéná. Je prostě součástí života. A přesně takovou zkušenost udělal na Slovensku i Jaroslav Duka. Sám na toto období vzpomíná jako na období šťastné. Jak bylo již výše uvedeno, pocházel Duka z vojenské rodiny, takže disciplína nebyla pro něho nic nového. Pracoval na ošetřovně a druhý rok vojenské služby se mohl prakticky každý den zúčastnit bohoslužby. Jednak proto, že docházel pro noviny, ale také že coby lapiduch měl v kapse vždy připraven podepsaný recept, který bylo potřeba ve městě vyměnit za léky. Navíc byl v kasárnách kvůli lékům žádanou osobou. Nejen pro své kolegy, ale také vojáky z povolání, hlavně nižších hodností. Navíc soudruh kapitán, který byl velitelem ošetřovny, měl za ženu neteř biskupa. I takové věci se stávají. Sám jsem zažil manželskou dvojici, ve které byl muž prominentní zubař, znající osobně téměř celé tehdejší předsednictvo komunistické strany, a jeho ženou byla silně věřící zubařka. A nebyl to jen tento příběh… Po vojně se Jaroslav znovu pokusil o přijetí do kněžského semináře. Znovu však neúspěšně. Bylo to sice již v šedesátých letech, která byla již poněkud svobodnější, přesto ne natolik, aby tato „opovážlivost" prošla. Dukovo rodné město Hradec Králové bylo krajské město. Vzorové krajské město. Komunisté se předháněli v potlačování jakéhokoli nebezpečí, které mohlo od „třídního nepřítele" hrozit. Sám Dominik Duka k tomu dnes dodává: „Neměl jsem dělnický
původ, netajil se vírou, otec byl vězněn a ještě já se k tomu hlásil na bohoslovectví. To bylo i na uvolněná šedesátá léta příliš." Přesto se dočkal. Jeho doba přišla, i když s malým zpožděním, po setkání Chruščova s Kennedym. V roce 1965 se na odvolání Jaroslav Duka dostal na třetí pokus do Litoměřic na bohosloveckou fakultu. Po jejím skončení vstoupil do dominikánského řádu. Tato volba nebyla tak jednoznačná, protože coby milovník disciplíny se rozhodoval vstoupit i do řádu Tovaryšstva Ježíšova. Oblíbil si v tomto smyslu Ignáce z Loyoly. Jezuité nenosili modrou košili jako piloti, které jako malý obdivoval, ale vynikali vojenským řádem. Nakonec u něho zvítězili dominikáni, možná i pro množství dominikánských periodik, která doma odebírali. A také pro svou zálibu v liturgii, modlitbě, ve vzdělání i pro vlastní originální pojetí řádu, který se opírá o svobodu. Určitý vliv na Jaroslava v dětství měl také byt, ve kterém Dukovi bydleli po Viktoru Fischlovi, spisovateli a tajemníkovi ministra zahraničí Jana Masaryka. Fischl byl Žid a také velký znalec Starého zákona. Celý byt byl jaksi prodchnut jeho duchem.
Biskup Dominik Duka (uprostřed) sloužil 10. srpna 2000 za slunečného počasí mši na nejvyšší české hoře Sněžce pro české a polské horské záchranáře a vůdce. Na tento den totiž připadl svátek svatého Vavřince, který je patronem horských vůdců v Polsku.
