© Václav Junek © Nakladatelství Petrklíč ISBN (tisk) 978-80-7229-322-3 ISBN (epub) 978-80-7229-427-5 ISBN (mobi) 978-80-7229-428-2
Malé (velké) války dvacátého století a dál...
ÚVOD Dějepisné učebnice všech školních vzdělávacích stupňů doslova přetékají daty, geografickými určeními strategických kampaní, popisy front a přelomových bitev, jmény a hodnostmi vojevůdců, výčtem dobytých území, a naopak soupisem ztrát a také počtem mrtvých všech velkých válek, které od počátku lidské civilizace až podnes utvářely bytí a historii veškerých pokolení. Žactvo, podrobené autoritě tuto látku vyučujících, je přitom nuceno ozřejmit si je a poté ovládat, jako když bičem mrská. Také se tomu tak zpravidla děje dodnes. My proti tomu nemůžeme mít ani to nejmenší, neboť to tak je v zásadě správné. Jenže: nic na světě (a tedy ani v rámci všeho dění v rámci lidského rodu) se neděje bez příčin a bez důsledků, a tedy ani bez celkem zřetelných širších instrumentálních souvislostí. Což znamená, že například ani první světová válka běsnící mezi lety 1914 až 1918 (ano, právě ona jedinečná la Grande Guerre, o níž byli ti, co ji nakonec šťastně přežili, tak pevně přesvědčeni, že je poslední válkou vůbec), ani druhá světová válka z let 1939 –1945 vůbec nebyly ničím, k čemu by bylo došlo jen tak. Tedy bez toho, aby tyto neoddiskutovatelně světoborné události ve skutečnosti nezačaly kdesi úplně jinde a dřív, a stejně tak, aby po nich nepřišly naprosto správně příčinně následující konflikty a další a další sled jiných válečných neštěstí. Nechme proto stranou velké války antiky, středověku i počátků nového času s jeho parou, elektřinou, sociálními revolucemi a přeměnami (a vůbec s neomezenými na první pohled možnostmi, dávajícími do rukou už našim prapradědům příležitosti, o nichž se jim do té doby snilo snad jen nad stránkami románů Julia Verna) a zamysleme se nad válkami 20. století. Přitom však nikoli takovými, na jaké tištěná historie dodnes nezapomíná, nýbrž věnujme se naopak celé řadě jiných sražení a malých válek, které právě těmto velkým předcházely a opět celkem logicky je následovaly. Čtouce tuto knihu, sami totiž seznáte, že rozhodně nebyly o nic méně krvavé, tragické a konečně ani snad každá svým způsobem méně významná. A nezajímavé při tom všem nebyly docela určitě! Ano, v této jinak celkem útlé knížce budeme opravdu hovořit o malých válkách věku, který pro moderní dějiny lidstva tolik znamenal. Tedy o vál kách, jež si stále můžeme nějakým způsobem pamatovat (a když už nikoli my, tedy dost možná alespoň naši rodiče a určitě naši prarodiče). O válkách, které se už samy o sobě obvykle významným způsobem také nezvratně zasloužily o aktuální podobu našeho dnešního světa. Uvažujeme-li ostatně podrobněji o časovém rozpětí od roku 1900 až po naše zdánlivě tolik osvícené časy, nemůžeme nebýt ani na okamžik překvapeni, kolik že takových doopravdy bylo. Přitom však případný laskavý čtenář této knížky nesmí fakt, že vůbec vznikla, chápat jen jako laciný pokus o senzaci anebo o bulvár řekněme soudobého ražení. Byl bych totiž mnohem, mnohem raději, kdyby ji přijal spíš jako připomenutí celé dlouhé řady historicky platných událostí, které každá sama o sobě, ale především v příslušných souvislostech neoddiskutovatelně vesměs naprosto zřetelně spoluvytvořily svět, v němž žijeme. Ale stejně tak jako nanejvýš uctivé připomenutí všech těch, kteří jimi byli zasaženi přímo. A ovšem také těch, kteří jejich tažení, katastrofy a boje nepřežili.
(Nejen) na takzvané malé války se zhusta zapomíná. Z určité lenosti pamatovat si či z přirozené potřeby vytěsnit v mysli zdánlivě nepodstatné a jistě také v návalu jiných, mnohem palčivějších a třeba i skutečně živějších aktuálních informací. Ani z historického nadhledu, který dnes máme, k tomu však ani v nejmenším nemáme právo. Tím víc, čím silněji tak ztrácíme – zapomínajíce na jen zdánlivě nepodružné detaily – příležitost sami posoudit historický celek. Tedy dobu, jíž žijeme a teprve budeme žít. Tato kniha si rozhodně neklade za cíl dotknout se docela všech malých válek, jimiž prošly světové dějiny od počátku 20. století až podnes. Jak již naznačeno, není to ani technicky možné, ani nezbytně nutné. Proto jsme vybrali z nich všech faktograficky a dokumentárně dostupné, o nichž jsme přesvědčeni, že mají jedna každá i pro naši dobu nějakým čitelným způsobem svůj význam. Přesto nemíním ani na okamžik tímto souborem malých válek jalově poučovat. Tato knížka totiž mnohem spíš připomíná, vypočítává a nakonec i zřetelně uvádí fakta a jejich konkrétní souvislosti, které jednoznačně překvapí i současného, jistě tolik sofistikovaného čtenáře. A snaží se mu tím vším sdělit poměrně důležitou pravdu, že i když se jim tak říká, ve skutečnosti není žádných malých válek. Mezi tureckým kmánem smrtelně zasaženým střepinou dělostřeleckého granátu vypáleného v roce 1912 na Tripolis, německým námořníkem zabitým v roce 1937 u Ibizy, obětí bombardování Londýna roku 1940 či třeba jedním ze statisíců padlých ruských obránců Stalingradu v zimě 1942 totiž opravdu není rozdíl. Protože všechno to zlé a všichni ti nešťastní se totiž v zásadě stejnou měrou zasloužili o reálnou podobu současného všedního dne nás všech. Budu velmi rád (a budu si toho navýsost považovat), jestliže se mi právě o tom podaří na příštích stránkách alespoň některé z vás přesvědčit. Václav Junek
NOVÉ STOLETÍ Evropa si ujasňuje svůj základní smysl (ale také své nové možnosti a jejich hranice) Zdálo by se, že známému českému autorovi Jaroslavu Žákovi jakožto humoristovi nemusí být už ze zásady věřeno vše, co kdy řekl a napsal. Dost možná, že tomu tak skutečně je – neplatí to však zdaleka o všech jeho dnes už více méně dávných výrocích. Kupříkladu jeho tvrzení, že svět se mění nenápadně, stejně jako jeho názor, že nový věk nezačal ausgerechnet toho dne, co se Kryštof Kolumbus vylodil v Americe, je platný bezpečně, stále a nadčasově. Podobně je tomu ostatně kupříkladu s tolik opěvovaným a dodnes vzpomínaným koncem století: dejme tomu, že devatenácté století opravdu skončilo na Silvestra roku 1900, nicméně ve skutečnosti jde jen o suchý kalendářní údaj, neboť tento (zdánlivě) tolik požehnaný a tolika přelomovými událostmi a činy ověnčený věk vzal za své daleko spíš až výstřely v Sarajevu. Tedy, abychom byli přesní, v červnu roku 1914. A pak samozřejmě že i vším tím dalším dosti strašným, co bezprostředně následovalo a co zřejmě zcela bezprecedentně smetlo vše do té doby zažité, bezpečné, jasné a ověřené. Dejme tomu, že takové datování není věcně správné, ale již brzy dokážeme, že přesto přinejmenším historicky sedí. Devatenácté století je téma, které se v českých dějepisných učebnicích vyznačuje akcentem „jara národů" v roce 1848, zrušení roboty ve stejném termínu, shlukem faktů a událostí kolem komplikovaného budování Národního divadla a pak už snad jen připomenutím války v šestašedesátém, onoho bratrovražedného sražení Němců s Němci (jak praví další z povolaných českých klasiků). O rozpuku dělnického a sociálního hnutí té doby nemluvě – to totiž jak kdy.
Politická mapa světa do r. 1914
Politická mapa světa do r. 1914 Jenomže tohle přesně je jako obvykle zase jen jedna z dalších perspektiv světových a zejména evropských dějin, nazíraná jen z malého, těsného a v podstatě obecně nedůležitého českého dvorku. Právě proto, že ač si vážíme emancipačních českých snah, tak či onak nakonec vyplněných především v průběhu druhé poloviny toho věku, ve skutečnosti opravdu šlo o cosi docela, docela jiného. A především obecně mnohem platnějšího. Jako evidentní důkaz pro to ostatně úplně postačí, věnujeme-li tomu čas a posadíme-li se k dodnes jedinečné reprezentativní a výpravné čtyřsvazkové Vilímkově publikaci nazvané pochopitelně právě Devatenácté století a vydané zřejmě pro lepší lidi v polokůži v Praze roku 1910. Už při jejím pouhém prvním prolistování totiž nemůžeme neuznat, že zde tak důkladně traktovaná epocha rozhodně obnášela daleko, daleko víc i jiných témat a především valérů. Poprvé v lidských dějinách totiž jednoznačně převážily technologie, vědecké poznání a dokonané vědecké objevy nad veškerým společenským hnutím. Respektive: dokonale je nadirigovaly docela novým směrem, navíc s razancí do té doby nebývalou. Hovoříme-li o devatenáctém století jako o věku elektřiny a páry, je to naprosto správné – jestliže ovšem tyto povýtce neosobní technické imperativy opravdu chápeme v jim příslušejících příštích dějinných souvislostech. Musíme totiž jednoznačně uznat, že idylické obrazy služek, shromážděných v biedermeieru s putnami kolem dokola obecních kašen, patřily nejpozději v devadesátých, ne-li už osmdesátých letech devatenáctého věku k minulosti stejně tak nenávratně jako dávné pohádky o dracích, dobrých králích a hloupém (či chytrém) Honzovi. Právě v této souvislosti se nám známé dobové kategorické prohlášení šéfa Patentového úřadu Spojených států, že končí, neboť všechno, co mělo být vynalezeno, tady už je, nejeví jen jako pošetilé, nýbrž přímo nehodné této autority. Právě proto, že zrovna 19. století uvedlo na trh, k dispozici i do praxe takové množství objevů a vynálezů jako dosud v lidské historii nikdy. Takže celkem skutečně a naprosto logicky nadešel čas právě těmito takto zjevenými možnostmi tak zřetelně podbarvený a tolik poznamenaný. Běžně se v této souvislosti hovoří o užití progresivních pušek, nabíjených zezadu, v rámci pruskorakouské války v roce 1866. Ale mimo to je zřejmé, že jedině další a další podobně převratné objevy umožnily vojenské užití telegrafu, železné dráhy se vším, co pro podobné případy nabízela, nové názory na strategii i taktiku a konečně třeba to, že jasná většina dosavadních evropských armád konečně zrušila barevné, a tedy jistě životu nebezpečné mundúry, a oděla své voje do mnohem příhodnějších barev khaki, polní šedé anebo modrošedé. A vyzbrojila je přitom zbrusu novými zbraněmi všech sort, kalibrů i dosahu. Tak převratnými, že se o tom už otcům jejich uživatelů mohlo jen zdát.
Napoleon III. v bitvy u Solferina (1859) Už to tedy zřejmě nebyly „nejkrásnější armády na světě", ale zase se s nimi muselo už doopravdy počítat. Vedle drážních ešalonů, brzy i obrněných, dělostřeleckých kusů do té doby nevídaných, stacionárních pevností nových typů, jež poprvé zcela nahradily původní a dosud bezpečně zavedené fortifikační nauky Nizozemců, Italů i postupy Vaubanovy, a naprosto převratných modelů zbrusu nových pancéřových lodí, brázdících nyní světová moře a oceány jako jedinečná personifikovaná hrozba, byl teď na tapetě docela nový názor na strategii a taktiku moderního vedení války. Je pravda, že krymská válka (1853 –1856) a stejně tak kupříkladu války italského risorgimenta (1815 –1870) anebo prusko-rakousko-dánská válka (1864) byly stále z taktického hlediska nejblíže podobné taktice Napoleona Bonaparta. Nicméně již třeba Prusové u Hradce Králové a zejména Sadové (1866) dali svému c. a k. protivníkovi nanejvýš citelně pocítit, co že v praxi znamená novodobý materiální, technický a konečně i organizační přístup k vedení války. Je sice naopak pravda, že například Britové, nad jejichž světovým panstvím přinejmenším ve druhé polovině 19. století slunce opravdu nezapadalo, řešili své pacifikační akce ještě hodně dlouho po svém, tedy postaru. To znamená stále v duchu lineární doktríny nástupu jejich červenokabátnických pluků – kdekoli a zásadně: na indických bojištích, před Sevastopolem, v Severní Americe. A přitom vždy naprosto nepoučeni debaklem této taktiky například už v období emancipace Spojených států. Takoví už prostě byli a snad i dodnes jsou.
Dobyté Düppelské šance (1864)
Poslední fáze z bitvy u Hradce Králové (1866) Tento přístup k řešení celé řady malých válek vedených Brity (ale také třeba Francouzi, Holanďany, Španěly a vůbec všemi, kteří si stejně tak dělali naděje na klid ve vlastních koloniích) v té době sice mohl stačit třeba na Indy v rámci likvidace povstání sipojů (1857–1859) a podobně například v rámci první jihoafrické búrské války (1887). Jenomže se ukázal již jako naprosto nedostatečný v rámci dalšího tažení do Afghánistánu v letech 1897 až 1898. Britové do afghánského Kábulu sice dotáhli, ale město neudrželi dlouho. Ostatně stejně jako později Rusové (Sověti) – o Američanech (a silách NATO) nemluvě. Může být pravda, že v přímé souvislosti s touto kampaní byl poprvé udělen Viktoriin kříž a že jistý mladý novinář jménem Winston Spencer Churchill svou zde psanou strhující prvotinou Malakandské polní tažení vstoupil do dějin přinejmenším literárních, ale to bylo bohužel vojensky už asi tak všechno. Ke cti Británie od té doby ovšem slouží, že pro veškeré její příští hegemonistické tendence byla pakistánsko-afghánská hranice tabu.
Námořní bitva u Visu (1866) Dokud proti evropským armádám stáli jen divocí domorodci, vyzbrojení nanejvýš primitivními ručnicemi a pak už jen svou vírou v primitivní božstva, mohlo bojování s nimi vycházet. Ale zde již několikrát významně zmíněné devatenácté století chtě nechtě nabízelo své výdobytky všem momentálně válčícím stranám, a tak nemůže být ani divu, že se šance všech v bitvách
Řez novodobým obrněncem – kasematní loď
Půdorys pevnosti nového typu
a taženích bojujících formací zejména v té době výrazně měnily. Tatam tedy nyní byla zjevná, nabubřelá nadřazenost důstojníků, vzdělaných v předních evropských válečných učilištích té doby a vyrážejících do boje zásadně ze stinného chládku prvotřídních koloniálních klubů. Podstatně změněné takticko-strategické podmínky si totiž žádaly cosi jiného, nového. Takže ten, kdo jim nebyl s to operativně vyhovět, rychle pohořel. A to i v malých válkách, jimiž metropole do té doby tak účinně udržovaly svá koloniální panství. Tak jako tak však byl svět nejpozději koncem 19. století bezpečně rozdělen mezi hlavní světové velmoci. Alespoň se tak zdálo. Jenomže ani zde takové tvrzení už v zásadě nemohlo fungovat jako neměnné pravidlo. Právě proto, že se zde naskytl protivník, s nímž se dost dlouho nepočítalo, a navíc mocenský element, jenž od těch časů už nikdy nepřestal působit jako síla, s níž bude třeba odteď naopak víc než počítat – Spojené státy americké. O této velké zemi jsme se již letmo zmínili v souvislosti s debaklem, jenž na severoamerickém teritoriu utrpěli Britové v letech 1775 –1783. Právě zde se totiž stovky let předtím zavedená, nyní již ovšem značně zkostnatělá evropská vojenská doktrína střetla s čímsi novým. Totiž se všelidovou vůlí k vojenskému odporu a s jeho novou formou.
Podobizna generála Granta
Jiří III. v osobě lorda Cornwallise opravdu po prohrané bitvě u Saratogy vzdal své severoamerické državy, ale ani tento panovník jistě netušil ani v nejmenším, co že tím vlastně činí. Netrvalo pak totiž dlouho a americký génius se rozletěl k metám, na nichž jej dnes nacházíme. Tedy k postu, z něhož právem tak či onak kontroluje prakticky vše, co se děje i v našem současném světě. Je pravda, že cesta k tomu byla dlouhá: přes původní boje o vlastní teritorium, přes sebe uvědomující vnitřní válku Severu proti Jihu, přes indiánské války až po tažení definitivně dotvářející tvář, tvar i charakter nových Spojených států. Tedy po pohraniční boje s Brity, Španěly, Kanaďany, Francouzi i Mexičany.
Všechny tyhle dosavadní americké malé války však dokonale zastínil španělsko-americký konflikt, jenž se odehrával v letech 1899 až 1901 (která nás už zajímají). A odehrával se podivuhodně prakticky na celé západní polokouli. Tedy od Karibského moře až po tichomořské Filipíny. Takže nejen rozsah těchto bojů na suchu i na moři, nýbrž také rychlost a důslednost, s nimiž Američané vyřídili svého původně tolik respektovaného protivníka, celému světu náhle důvodně napověděly, že od této chvíle bude třeba se značkou US na poli světové politiky, a tedy i na polích válečných počítat. Dobytí kubánské Havany mobilním jezdeckým sborem Theodora Roosevelta a rozstřílení španělských válečných korábů křižníky moderní americké obrněné flotily přitom patří jen ke zkusmým ukázkám vojensko-takticko-strategických překvapení, jimiž právě na samém konci 19. století Američané oslnili svět. A tak tomu i bylo, i když zdaleka ne všichni se třeba už jen z amerického řešení malých válek včas a především dostatečně efektivně poučili. Evropa se sice hledala, jenomže o tom, že se ve skutečnosti již přežila, na konci století ještě tak docela nevěděla.
Takže za to v nově nadcházejícím století dvacátém však její národy musely o to víc zaplatit. Přitom zatraceně brzy!
SVĚTOVÉ SPOLEČENSTVÍ KOLEKTIVNĚ PORÁŽÍ POVSTÁNÍ BOXERŮ V ČÍNĚ (1900) Nejponíženější povstávají proti „bílým ďáblům" Jásavé, ale přitom neodbytné a tak dobře známé píšťalky lodních poddůstojníků lehkého křižníku Jeho Majestátu ZENTA se rozezněly 20. dubna roku 1900 jako obvykle. Tedy přesně v šest hodin ráno. Docela stejně jako na všech ostatních c. a k. válečných lodích, momentálně umístěných u příslušných úvazných mol předního rakousko-uherského válečného přístavu v Pule. Současně s tím vylétla vysoko ke čnělce předního stožáru kolekce návěstních vlajek a dole, kdesi uvnitř lodi, kuchaři začínali rozdávat první snídani. Až sem bylo vše naprosto stejné jako každý obyčejný den, který měla být tato loď pohotová v přístavu. Jenomže tím veškerá podobnost s běžnou dennodenní rutinou docela končila, protože už od parádního nástupu posádky na přední palubě, svolaného trubači na sedmou hodinu ranní, bylo všechno jinak. Totiž tak, jak se to už pár dní čekalo a jak se ostatně proslechlo z lodní
Mapka Číny na konci 19. století kanceláře. A především z ubikací s pravým stavem zdejších příštích věcí obeznámených povolaných osob. Kde jinde než v Rakousku se přece nic důležitého dlouho neutají, že? Nakonec se dočkali všichni: kapitán-poručík Paul Pachner, velitel lodi, ve svém projevu, v němž samozřejmě nejprve povinně pozdravil Jeho Veličenstvo císaře a krále, plus Jeho celý Dům (snad už od přízemí), totiž skoro až na sám konec své řeči sdělil na přední palubě do předpisového čtverce nastoupené posádce ZENTY, že loď vyplouvá ještě téhož dne. Už v deset hodin dopoledne, na dalekou plavbu, notabene bojovou. Tohle slovo sice zejména ty mladší maníky notně poděsilo, ale většina posádky už o takových věcech na druhé straně věděla své. „To známe. To se zase pojedeme producírovat před Brindisi anebo před Anconu a nejpozději za týden jsme v klidu zpátky doma!" uvažovali mnozí, ale ač byli jistě zejména v chodu lodních věcí za léta služby na Jaderském moři už dost zběhlí, tentokrát se ve svém odhadu jeden vedle druhého mýlili. A jak se mělo ukázat později, zatraceně! Načež byla za obecného ukázněného volání „Hurá!" vztyčena červenobílozlatá válečná vlajka a
oficiality skončily. Teprve po nezbytné navazující polní mši, v jejímž rámci námořní kurát dílem opakoval předchozí kapitánovu adoraci, dílem se dovolával zmužilosti a odvahy mužů, kteří před ním klečeli na jednom koleně a s čapkami v sepjatých rukou, se posádka křižníku ZENTA konečně mohla rozejít po svém zaměstnání.
Křižníky ZENTA a KAISERIN ELISABETH To, že se popluje, však muselo být jasné hlavně těm všímavějším na palubě už podle kotoučů mastného dýmu, které se v hustých černých mracích valily z obou lodních komínů. Už od časného rána. To topiči a strojníci už dávno dopředu topili pod kotli, aby pára v nich dostala potřebný tlak. Stejně tak bylo možné ovšem chápat dodávky z břehu, které celé poslední dny plnily lodní magacíny. A muniční sklady, což rozhodně nevěstilo žádný klid a mír přinejmenším pro nejbližší dobu. Ještě kolem deváté ráno toho velkého dne dorazila k boku křižníku motorka s posledními rozkazy z velitelství a pak přibyl na palubu i místní lodivod. Hned nato už příslušní matrózi S.M.S. ZENTA odhodili všechna úvazní lana a oba její hnací stroje poprvé zabraly. To, že se ve skutečnosti zase zastaví prakticky až za nějakých pár měsíců, tehdy na lodi vědělo samozřejmě opravdu jen několik velmi málo povolaných. Válečná loď, sunoucí se pomalu a důstojně k volnému moři za výjezdem z rejdy, se živě zdravila vlajkami s dalšími zdejšími obrněnci. Teprve když celkem těsně minula zde uvázané lodi MONARCH, WIEN i sesterskou KAISERIN ELISABETH a když kvitovala spuštěním a vztyčením hlavní standarty pozdravný výstřel z děla, nesoucí se od teď už značně vzdálené budovy přístavní komandantury a vracející se ozvěnou hned několikrát od skalnatých svahů okolních hor, bylo celé složité vyplouvání ZENTY z Puly vlastně už šťastně dokončeno. Hned za malým signálním majákem, vyčnívajícím na posledním bytelném kamenném vlnolamu daleko před vlastním přístavem, vydal můstek příslušný rozkaz lodním telegrafem a hnací stroje
křižníku volně a snadno přešly do vyšších a vyšších obrátek. Dokud ZENTA, rozstřikujíc drobné adriatické vlny svou přídí a nechávajíc za sebou dlouhou bílou brázdu, zpěněnou dovysoka oběma jejími bronzovými šrouby, nevyrazila přikázanou cestovní rychlostí ve směru na jihojihovýchod. Loď Jeho Majestátu ZENTA, oficiálně chráněný křižník, byla nová, dobrá loď, postavená ve zcela moderním duchu probuzeném kdysi dávno admirálem Wilhelmem Tegetthoffem blahé paměti – přibližně ve stejném čase jako její sesterská plavidla téže třídy ASPERN a SZIGETVÁR. O standardním výtlaku 2300 tun, délce 92 metrů, šířce 12 metrů a ponoru do pěti metrů. Její konstruktér, český lodní inženýr Kuchyňka ji zamýšlel jako plavidlo, které mělo na širém moři spolupracovat s celou řadou teprve projektovaných, avšak rovněž už požadavkům soudobé námořní války příštích zcela odpovídajících těžších obrněnců. Počítalo se tedy s tím, že její pancéřování, stavební charakter, rychlost dvaceti uzlů a zejména výzbroj, tedy osm děl po 137 milimetrech, deset děl 47 milimetrů a dva torpédomety budou právě pro takový druh námořní služby velmi dobře stačit. ZENTA se podle úsudku povolaných povedla a v čase svého spuštění na vodu, tedy v srpnu roku 1899, byla ve své třídě považována za kvalitní bojovou jednotku. Vyhlížela naprosto moderně a c. a k. maríně dělala čest. Tři sta mužů její vcelku slušně vycvičené posádky svou loď bezpečně ovládalo – což všechno dohromady může být klíčem k tomu, proč právě tuto ZENTU pověřilo rakousko-uherské námořní velení úkolem, který se chystáme podrobněji popisovat. V odhadu, kolik že bylo na palubě této rakousko-uherské válečné lodi mariňáků české národnosti, se příslušné podklady různí. Můžeme však směle předpokládat, že jich bylo nemalé procento: námořní odbornosti a služba na válečné lodi si totiž vždy žádaly kvalitní odvedence. A hlavně ty šikovné a s fištrónem. Takové ovšem Čechy s Moravou, přestože to samozřejmě vždy byly korunní země vysloveně vnitrozemské, nabízely v míře vždy vrchovaté. S.M.S. ZENTA, neustále chrlíc již popsané oblaky kouře z obou svých relativně štíhlých komínů a pílíc podél Adrie stále stejným směrem, však ke všeobecnému podivu nezamířila k žádnému z italských válečných přístavů, aby tam vykonala jinak obvyklou licoměrnou návštěvu (jednu z těch, které měly těm líným a vždy zrádným Italům ukázat, co je čeká, jestliže se budou na jadranské louži o cokoli snažit), nýbrž mířila bez zastavení přímo k Otrantské úžině. Tou proplula k ránu 22. dubna a pak už se stejně rychle a beze všeho otálení prodírala dál Středozemním mořem. 25. dubna tak vklouzla do Suezského kanálu, aby konečně zakotvila v Port Saidu na jeho jižním konci. Avšak ani to ne na dlouho – jen na čas nezbytný k doplnění paliva a vody a také k tomu, aby kapitán Pachner vykonal zdvořilostní návštěvu na tamním rakousko-uherském konzulátu, kde přijal poslední (chráněnou) kabelovou poštu. Z Nejvyššího námořního velení v Terstu. Ne-li v tomto případě přímo z Vídně. Kdy že se posádka ZENTY oficiálně dozvěděla, že loď pluje až do Číny, dnes nevíme. I když by se to možná dalo zjistit z námořních deníků, deponovaných dodnes v proslavené knihovně či archívu vídeňského Arzenálu. V každém případě však loď po proplutí Rudým mořem a už cestou Indickým oceánem dostala bílý tropický nátěr, takže do britského Singapuru v nejjižnějším cípu Malajska vplula 15. května 1900 jako opravdová krasavice.
Dobové foto posádky dělové věže; palba křižníku A bylo to tak dobře, protože (mimo jiné) jejím posláním opravdu mělo být budit dojem. A dělat čest své flotě. To přinejmenším. Zda tato filozofie a poslání dvakrát konvenovaly duchu a především halasu velkého večírku, který c. a k. námořní důstojníci (jako pravověrní vyslanci skvělé operetní Vídně) absolvovali ve francouzském restaurantu a zejména v baru singapurského vyhlášeného hotelu RAFFLES, nevíme rovněž. Ale to, že se zde o této slávě poté vyprávělo ještě dlouhá léta, ano.
C. a k. obrněnce v plné jízdě
Avšak rychlost, jíž S.M.S. ZENTA původně spěchala, neodpovídala vůbec tomu, že v tomto patrně nejvýznamnějším válečném přístavu britské veleříše na východní polokouli nadále setrvala na kotvách celých dlouhých několik týdnů. Štíhlá, dobře vystavěná, moderní válečná loď se sice obecně líbila přesně tak, jak se to od ní čekalo, byla však nucena kotvit uvnitř britské námořní báze mnohem déle, než se to mohlo komukoli na její palubě líbit. V palčivém slunci, těžkém dusnu a mracích jedovatých moskytů, táhnoucích se z blízké bahnité džungle. Posádce, uondané touto nečekanou prodlevou, se tedy ulevilo, až když se ZENTA mohla připojit k francouzské obrněné lodi GOUBET a italskému semidreadnoughtu RE d'ITALIA, rovněž sem postupně přibyvšími, aby se pak společně s nimi vydala na další cestu. To se ale už na její palubě naopak zazdálo, přitom celkem právem, že tím končí veškerá dosavadní legrace. Jestliže ovšem vůbec kdy předtím nějaká byla. Odteď však už definitivně. Měla-li totiž být tato dlouhá zámořská plavba rakousko-uherské válečné námořní lodi ZENTA kdy skutečně bojovou, odteď tomu tak zjevně už skutečně bylo. Teprve nyní, zdá se, nadchází ta pravá chvíle, kdy bude konečně vhodné alespoň naznačit laskavému čtenáři této knihy, proč že bylo uvedeno všechno to předešlé. Jak ale bývá zvykem, hned se dozvíme, že skutečnost je možná mnohem zajímavější než jí předcházející všechny možné teoretické konstrukce. Popsané vyplutí ZENTY na Dálný východ předznamenaly nepokoje, jejichž závažnost, brutalita a konečně i potenciální nebezpečí pohnuly celým tehdejším světem. Šlo totiž o události burcující a navíc značně krvavé, které se na samém konci 19. století počaly odvíjet v tehdy ještě císařské Číně. V této souvislosti je ovšem třeba si uvědomit, že pokud o tehdejší Říši středu vůbec něco věděl, běžný obyvatel střední Evropy konce 19. století získával tyto znalosti především z Lehárovy operety Země úsměvů. Někteří snad k tomu ještě cosi zaslechli o opiových válkách a o angažmá západních velmocí v nejvýchodnější části asijského kontinentu. Takových však věru mnoho nebylo. Přesto když (plným právem) dokonale vyděšený císařský německý velvyslanec Clemens von Ketteler telegrafoval z Pekingu, že situace tam usazených Evropanů je přinejmenším na pováženou, bylo tomuto váženému muži věřeno. A k tomu jeho viditelně poplašené avízo vzbudilo v Berlíně a potažmo v Evropě vůbec pozdvižení, ale i pozornost na těch nejsprávnějších místech. Portrét čínské císařovny Naštěstí, protože bez toho by totiž byly následky veškerých čínských věcí příštích jistě ještě mnohem drastičtější. (Německý ambasador však přitom, chudák, netušil, že při pohromě, kterou takto meldoval do světa, již brzy sám zahyne.) V Číně toho času se opravdu vyznal jen málokdo. Na jedné straně zde byly stamiliony bezejmenných chudáků žijících permanentně v bídě a nouzi víc než nepředstavitelné. Na straně druhé zde stála úplatná, nanicovatá a především slabá ústřední císařská vláda momentálně reprezentovaná císařovnou vdovou Cch'-si. Navíc alespoň střední Čínu relativně nedávno zasáhla katastrofální povodeň provázená ztrátami na životech, které šly do milionů a které především následně zapříčinily hladomor, jaký ani zde hned tak někdo nepamatoval. Což vše dohromady ovšem nezadržitelně vedlo k tomu, aby se hněv místního lidu, hledajícího původce svého neštěstí, stále zřetelněji obracel k „bílým" a ke křesťanům – jako k personifikaci všeho zla, které zemi i její obyvatele postihlo. Načež pak stačilo už jen málo a
tragédie, kterou tak prozíravě signalizoval německý vyslanec v Číně, byla na světě.
Boj o Peking Ono málo však zase tak docela malé nebylo. Protože zjevně spočívalo v aktivizaci asi půlmilionu takzvaných boxerů. Tedy mladíků vyznávajících východní spirituální nauky, svůj tvrdý sport a… především opium. Od veřejných protievropských demonstrací k přímému násilí na všem, co těmto boxerům a všem dalším zbídačelým Číňanům, které přímo ovlivnili, personifikovalo prohnilou „bílou" civilizaci, pak už bylo blízko. Zvláště pak po 11. lednu 1900, kdy císařovna Cch'-si, jsouc proti zvůli takto zfanatizovaného davu naprosto bezbranná, dala všem těmto stále silnějším a nebezpečnějším excesům své placet. Ve zřetelně značně krátkozrakém omylu, že tak prozatím uchrání svůj trůn a životy císařské rodiny. Načež následoval teď už hromadný úprk takto přímo na životě ohrožených v místě domestikovaných Evropanů (i Američanů) za věkovité a památné zdi pekingského Zakázaného města, aby se tu opevnili a aby zde čelili násilí drtivé přesily proti nim poštvaných statisíců, jak jen to půjde. Tato tolik ohrožená a národnostně věru rozmanitá komunita, sehnaná zlou hrou osudu do starobylých kulis císařské Číny, se však nevzdala. Vyzbrojená snad jen svou zmužilostí a posílená pak už jen vidinou smrti, která by rozhodně nebyla nic hezkého, bojovala teď už jen o holé životy. A to za okolností, které hlava „bílé" obrany v Zakázaném městě, britský admirál Edward Seymour, sám později popsal značně dramaticky – přičemž vůbec není třeba jeho slovům nevěřit. Už třeba proto, že si běsnění, vyhrůžky a činy drogami omámené lůzy v případě jejího eventuálního úspěchu dovedeme i dnes představit víc než plasticky. Nebývá to běžné, ale v našem příběhu se v jedině správném okamžiku stalo cosi jako zázrak. Ačkoli dobře víme, že už od časů křížových výprav Evropa obvykle není schopna rozumně koordinované, rázné a především efektivní společné akce, nyní tomu bylo podivuhodně jinak: evropské velmoci se rozhodly ke kolektivnímu zásahu tak rychle a s takovou razancí jako zřejmě nikdy předtím, ale ani potom. Nesuďme dnes, zda v této akci Evropa hledala další příležitost k invazi do Číny, anebo zda opravdu šlo o životy okrouhle třiceti tisíc v Zakázaném městě jakž takž opevněných mužů anebo snad o čistotu jejich podobně postižených žen a dětí. Jednoznačným faktem totiž je, že se tato opravdu narychlo sbubnovaná vojenská akce dala do pohybu a že se podařila od samého svého počátku až do zřetelně vítězného konce.
Stane se totiž, že pro ten případ spojené námořní síly Velké Británie, Francie, Itálie, Spojených států, Německé říše i Rakouska-Uherska už v srpnu roku 1900 zamíří do Tiao-čouského zálivu na čínském východním pobřeží, aby se zde už desátého téhož měsíce celkem snadno zmocnily důležitého přístavu Tien-Tsin. A aby se vojska, převážená proto na palubách jejich válečných lodí, současně s tím ještě vylodila v podobně položeném Čing-Tau. Jak se nyní hodilo, že právě zde teprve před necelými čtyřmi léty na základě koncese, poměrně dost obskurním způsobem vylákané na ústřední čínské vládě, Německo s energií pravděpodobně jen jemu vlastní rychle vybudovalo řádnou námořní základnu a současně s tím i výchozí bod Šantungské dráhy! V každém případě na souši šťastně spojené a zde vyloděné expediční jednotky už pouhých pět dní nato řádně, organizovaně a se vším odhodláním rychlým pochodem dosáhly Pekingu. Aby hned šturmovaly čínskou lůzou ohrožované jeho starobylé hradby. Dlužno podotknout, že toto vojenské vystoupení, vedené v duchu nejlepších evropských tradic, navíc s užitím nejmodernějších technických výdobytků zbrojovek téže provenience, lze v zásadě ospravedlnit ukrutnostmi, páchanými předtím opiem zdrogovanými boxery nejprve po celé Číně a zejména
Situační mapka prostoru bojů o Peking pak v ulicích Pekingu. A zejména vším, co by bylo následovalo v případě, že by se tyto oběti hašiše a opia zmocnily Zakázaného města. Je prokázáno, že i když ničících a vraždících Číňanů byly opravdu statisíce, právě všudypřítomné opium a jeho účinky výrazně podlamovaly jejich bojovnost, a tedy veškerý její případný efekt do té míry, že popsané soustředěné vojenské akci novodobých křižáků nemohli vážně konkurovat. Naštěstí! Přesto však patří narychlo zorganizovaný pochod mezinárodního invazního kontingentu od pobřeží Žlutého moře až do Pekingu a zejména pak boj na místě následující snad k nejzajímavějším položkám přehledného seznamu malých válek. A to zřejmě plným právem. V každém případě platí, že (v podstatě nahonem spojení) spojenci a jejich zbraně udělali svou práci dobře. Rozhodně se po dlouhých a jistě strastiplných dnech podařilo osvobodit, a tak tedy i zachránit na třicet tisíc obležených. Za cenu vlastních dvou a půl tisíce padlých – ovšem to oproti nejméně čtvrt milionu mrtvých na čínské straně. Mimo to se tak spojencům podařilo pacifikovat alespoň střed země a vrátit jej do jakéhos takéhos normálu. Výsledkem čehož byl zde nastolený a jistě značně tvrdý okupační režim a především zejména
německou stranou dne 16. února 1901 vnucená „mírová smlouva" předepisující císařské Číně výpalné v hodnotě rovnající se okrouhle dnešním šedesáti miliardám US dolarů. No nekupte to, když se to tak báječně podařilo! Žádní Čechové ani Moravané se šturmování čínského hlavního města patrně nezúčastnili. Jistě však docela postačilo, že byli platní už na palubě ZENTY, nasazené v této drobné a dnes už patrně docela zapomenuté válce. Pokud jde o ostatní spojenecké síly, právě císařské Německo upevnilo a významným způsobem i teritoriálně rozšířilo své koncese v přístavu Čing-Tao. Ani ostatní na popsané kampani původně zúčastněné mocnosti ovšem rozhodně nepřišly nikterak zkrátka. Takže veškeré předchozí snažení o vykořenění vlivu „bílých ďáblů" v zemi skončilo tam, odkud snad vzešlo: ve Velké řece. Pokud se však laskavý čtenář zajímá o další osudy chráněného křižníku ZENTA, ty už tak úsměvné nebyly. S.M.S. ZENTA se totiž vrátila ze své východoasijské mise teprve roku 1902. Ale to jen proto, aby již brzy nato, v letech 1902 až 1903, podobně (i když teď už bez válčení) oficiálně navštívila Afriku a Jižní Ameriku. Prakticky ihned po vypuknutí první světové války, tedy už počátkem srpna1914, spolu se svou sesterskou lodí S.M.S. SZIGETVÁR sice ještě úspěšně napadla černohorský Bar, ale pak se 16. srpna nechala právě poblíž tohoto přístavu zaskočit spojenou anglo-francouzskou flotilou čerstvě blokující jižní Jadran. S něčím podobným ovšem její konstruktér inženýr Kuchyňka samozřejmě nikdy nepočítal. Hovořit navíc v souvislosti s celkem sedmnácti válečnými loděmi nepřítele, k tomu v čele s dreadnoughty COURBET a JEAN BART, chrlícími na nešťastnou ZENTU velkorážní granáty ze všech svých hlavní, jako o přesile, je přitom samozřejmě jen velmi slabé slovo. Přesto se ZENTA nevzdala a skutečně s Angličany a Francouzi bojovala. Poslední boj hrdinného křižníku ZENTA proto od té doby naprosto správně a plným právem patří k nejsvětlejším stránkám rakousko-uherského námořního válčení. I když vraky lodí potopených na Jadranu jsou dle platných chorvatských zákonů památkově chráněny, moderní potápějící se nadšenci poslední lokaci ZENTY dobře znají. A tak víme, že podle audiovizuálních materiálů natočených v těch místech inkasovala tato loď zásahy takového druhu, že ke kdovíjak dlouhému poslednímu boji téměř jistě nemohlo dojít. Při popsaném poměru sil to ostatně ani jinak nebylo možné. Přesto přináleží sto sedmdesáti třem námořníkům padlým za císaře a za jejich společnou rakousko-uherskou vlast (ty české a moravské z tohoto počtu naprosto nevyjímaje) i této hrdince dnes už dávno zapomenuté dálněvýchodní malé války plným právem sláva i čest.
Alegorie c. a k. námořnictva
