© Robert Rohál © Nakladatelství Petrklíč ISBN (tištěné) 978-80 -7229-240-0 ISBN (epub) 978-80-7229-401-5 ISBN (mobi) 978-80-7229-402-2
Úvodem První impuls, proč jsem se pustil do knížky o Zdeňku Podskalském a Jiřině Jiráskové, byl nápad dát do jedné knížky jak všechny režisérovy zásadní filmy, ať už filmové, nebo televizní, tak všechny zásadní filmy této herečky – což de facto tvoří základ jejich společného příběhu. A protože se tento můj záměr panu nakladateli líbil, pustil jsem se do práce. Nechci si hrát na přítele či dobrého známého ať už obdivovaného pana režiséra, nebo jeho životní partnerky a jinak skvělé herečky, nicméně psát o dvou osobnostech a o jejich úspěších u filmového, televizního i divadelního publika – tak nějak zvenčí – mě dost lákalo. Zcela záměrně jim chci tím složit velkou poklonu a vyjádřit hluboký obdiv. Samozřejmě že jsem se na všechny jejich filmy znovu podíval, což mě zase jen utvrdilo v tom, že tu knížku prostě musím dát dohromady. Ale protože psát jen o filmech by bylo asi málo, proložil jsem základní text kromě životní cesty a kariéry obou protagonistů ještě vzpomínkami pamětníků, spolupracovníků, kolegů, kritiků i obdivovatelů… A tady bych chtěl poděkovat i několika lidem, kteří mi pomohli už jenom tím, že si se mnou na dané téma povídali. Byl to například legendární scenárista Gustav Oplustil, dlouholetý spolupracovník Zdeňka Podskalského, který mi věnoval docela velkou spoustu času. Zapomenout bych ale neměl a nechtěl ani na Zdeňka Trošku, Pavlínu Filipovskou anebo Vítězslava Tichého. I díky jejich interesu je tento knižní dvojportrét možná ještě obsáhlejší a snad i barvitější, než jsem původně zamýšlel. Nakonec, posuďte sami. Robert Rohál
Kumštýř, který miloval lehkou múzu „Mám pravděpodobně od pánaboha nevhodnou povahu, takže nemám rád příběhy, které končí špatně. Vím, že je to můj handicap. Řada mých kolegů, kteří byli úspěšní a slavnější, velice často vydělala na příbězích, které končily špatně. Řekl bych, že právě mnohé slavné filmy končily špatně. Dílem jsem jim to záviděl, ale naproti tomu bych nikdy nebyl ochoten připustit teorii výhodnosti špatného konce. Teoretici se mýlí, když tvrdí, že publikum má rádo happy end. Publikum má sice dobrý konec rádo, ale nepovažuje jej za umění." (Zdeněk Podskalský) Dnes už jen zasvěcení nebo pamětníci vědí, že muž, o kterém bude v této kapitole řeč, nebyl jen režisér, ale že obzor jeho zájmů byl podstatně širší. Ale o tom až později. Nyní ho zkusme představit jako filmaře, který si podmanil miliony diváků. Získal si je jak svými komediemi, tak zábavnými televizními pořady, kde se laskavý humor tak umně snoubil s hudbou. Ostatně ta měla své místo i v jeho celovečerních filmech – ať už šlo o snímky Ženu ani květinou neuhodíš, Světáci, Noc na Karlštejně nebo Drahé tety a já, o poznání výraznější roli pak měla ve filmech Ta naše písnička česká nebo Trhák… Zdeněk Podskalský bez uzardění tvrdíval, že je doživotně postižen slabostí k hudbě, která vychází z prostředí starých šantánů a kabaretů, k nimž odjakživa patřili klauni, zpěváci a zpěvačky – a samozřejmě „kankánové" tanečnice. Byla tu však ještě také nehynoucí láska ke starým operetám, k písním Karla Hašlera a vůbec k staropražskému folklóru, což zúročil na televizní obrazovce (Ztracená revue, Námluvy komtesy Gladioly aneb Přistání ve skleníku, Fantom operety, Kabaret u dobré pohody…), či v již vzpomínaném filmu Ta naše písnička česká, který – obklopen svými oblíbenými interprety (Vlastimil Brodský, Pavlína Filipovská, Waldemar Matuška, Iva Janžurová, Josef Zíma, Darja Hajská, Miloš Kopecký, Eva Pilarová…) – věnoval odkazu Karla Hašlera.
Každý jeho film je prakticky o něčem jiném, přičemž společné mají snad jen jedno – happy end, případně závěr, který nekončí tragédií, ale naopak tečkou, která ještě pobaví (Bílá paní, Světáci, Trhák, Křtiny).
„Všechny své filmy jsem dělal rád, dělal jsem je v dobré náladě a v dobré atmosféře, a to jsem považoval za nejdůležitější. Nemám moc rád ty zapšklé umělce, kteří se při práci zlobí, jsou celí zoufalí a vytvářejí kolem sebe děsivou atmosféru. Kdyby z jejich práce vzniklo něco světového, pak bych to pochopil. Ale to se stane málokdy," tvrdil Zdeněk Podskalský, jemuž se pohodová strategie vyloženě vyplatila. Byl znám jako režisér-pohodář, který se během let dopracoval k poměrně stabilním kádru oblíbených herců. Dovedl vytvořit na place přátelskou atmosféru, což už dneska v hektickém filmovém světě prakticky neexistuje. Ta pohoda se pochopitelně projevila i v hotovém díle. A navíc to stále funguje. Reprízy jeho filmů i zábavných pořadů dodnes táhnou. Pravda, dobová kritika mu občas spílala, tu a tam ho pěkně „vykoupala". Objevil se i názor, že se mu povedl každý druhý film, což je ovšem zase jen další subjektivní názor. Pokud se však na jeho tvorbu podíváme dnes – a přitom ji porovnáme se současnou televizní „zábavou", tak je to stále špička ve svém oboru. Přitom dovedl uznat, když šlápnul vedle anebo když něco nevyšlo z různých důvodů (či tlaků) tak, jak mělo. Také nikdy netvrdil, že dělá „velké umění", zároveň ale odmítal točit něco, co by bylo proti jeho přesvědčení, co by mu nešlo pod nos („Dělám to strašně rád. Jenom vždycky upozorňuji, že ve své činnosti nevidím umění, ale spíš svou slabost. Trpím mánií vymýšlet pro lidi legraci, bavit je a přiznám se, že se sám při tom bavím…"). V drtivé většině totiž natáčel jen to, co ho bavilo. Babiččinu krabičku, Kabaret u dobré pohody, Možná přijde i kouzelník… Že to bavilo i publikum jak v kinech, tak u televizních obrazovek, o tom nemůže být sporu. Navíc sám dobře věděl, pro koho točí a kdo že to vlastně sedí v sobotu večer u televizních obrazovek. Svůj názor na „fundovanou" kritiku vyjádřil Zdeněk Podskalský už před mnoha lety v rozhovoru, který s ním vedla pro časopis Film a doba č. 4/1980 Alena Bechtoldová: „…Bývají pravidelné recenze a někdy se zčistajasna objeví i kritika. A pak se dočtu, že – dejme tomu – třicáté vydání Kabaretu u dobré pohody bylo špatné, protože tam byly staré známé písničky, nebo že totéž vydání bylo nepovedené, protože tam byly nové neznámé písničky, a že už je konečně na čase, aby se na obrazovce objevil dobrý humor. Jaký? Odkud? Pro koho? A ta chyba se objevila teď, nebo už byla loni? To už tam nestojí. Většinou z toho čiší pochmurný dojem, že kritik viděl ten programový žánr poprvé v životě, a to oknem cizího bytu, když kráčel do opery nebo když pozvedl zrak od četby Hegela. Určitě znáte řeckou báji o tom, jak silén Marsyas našel flétnu, kterou zahodila Athéna, protože se jí při foukání nepůvabně nadouvaly tváře. Naučil se na flétnu hrát a dopustil se té pošetilosti, že vyzval k soutěži Apollona. Apollo si moudře zvolil vznešenější nástroj – kitharu. Dá rozum, že zvítězil, a podle tehdejších pravidel soutěže dal Marsya pověsit na strom a stáhnout z něho kůži. Co bych dodal? Vím, že hraji pouze na pohozenou flétnu. Ale věřím v humanistický vývoj postoje Apollona." Je vůbec zajímavé, že původně se měl ze Zdeňka Podskalského stát filozof. Po maturitě na strakonickém gymnáziu (psal se rok 1945) totiž zahájil studium filozofie (estetiky, sociologie, psychologie a divadelní vědy) na Filozofické fakultě v Praze, nicméně těsně před jeho dokončením zvolil „výhybku", aby – po úspěšných přijímačkách, což bylo v roce 1947 – přešel na nově založenou Filmovou akademii múzických umění. Ovšem ani tuto školu nakonec nedokončil. Proč? V roce 1951 se totiž přihlásil na Institut kinematografie v Moskvě, kde studium – tentokrát zdárně – ukončil obhajobou dizertační práce Otázky vytvoření komické postavy ve filmu, aby pak v květnu 1954 obdržel diplom kandidáta estetických věd.
Zdeněk Podskalský ve svém slavném pražském bytě „ve věži". Po návratu domů začal pracovat jako externí režisér v tehdejší Československé televizi. K celovečerním filmům, které vznikaly ve Filmovém studiu Barrandov, se dostal až ve druhé polovině padesátých let minulého století. Z té doby se datuje i začátek jeho přátelství s hercem Vlastimilem Brodským…
Režisér Zdeněk Podskalský byl člověk, který se nevyhýbal společnosti.
Jako študák si nevážil filmu Bylo to v roce 1990, kdy v časopisu Kino č. 6 vyšel rozhovor, který v té době s již renomovaným režisérem vedl Jiří Sehnal alias Jethro Spencer McIntosh. Bavili se spolu jako staří známí, ale nebylo to „jenom jako". Herec, dramatik, spisovatel a malíř Jiří Sehnal (1932–2006), který před svou emigrací do USA působil v Divadle Na Zábradlí i v Semaforu a vedle toho si zahrál i v několika filmech (Roztržka, Štěňata, Dědeček automobil, Slečna od vody, Žalobníci, Hlavní výhra, Kdyby tisíc klarinetů…), Zdeňka Podskalského samozřejmě dobře znal. V roce 1990 byl jedním z těch, kteří se po změně společenskopolitických poměrů v Československu vrátili do své vlasti. Jeho první otázka zněla: „Zdeňku, jak vůbec došlo ke tvému rozhodnutí stát se filmařem? A nechceš-li říci pravdu, řekni nám aspoň svou nejoblíbenější legendu…" A tehdejší odpověď Zdeňka Podskalského? Tady je: „Řeknu ti pravdu. Jenže stejně nikdo neuvěří, že tato legenda je pravdivá. Můj začátek je strašně banální. Výborné to má například Alois Jirásek, který měl třeba pětku z češtiny, nebo Albert Einstein, který téměř propadal z fyziky a počtů. Já jsem to měl mnohem horší, já jsem se dobře učil. Dále, a to je taky pravda, jsem si jako študák nevážil filmu. Kino jsem měl rád jen proto, že jsme za války chodili těch pár kilometrů ze Čkyně do Volyně na Šumavě (Podskalský je tedy volyňský Čech, zřejmě proto mluví tak dobře rusky). Domů jsme chodili v noci lesem a byla legrace. Otec byl učitelem na průmyslovce, měli jsme doma nářadí, včetně šlapacího soustruhu, a chtěl ze mě mít inženýra. Němci zavřeli vysoké školy, a tak jsem šel do tzv. „švindlkursu", jakési průmyslovky, trvala dva roky. Dělal jsem obor silnoproudé elektrotechniky. Po skončení se mi podařilo vyhnout se nasazení do Německa, neboť mě vzali do technické kanceláře firmy Aero. Dělali jsme náhradní díly. My jsme si to ovšem zjednodušili a nedělali jsme vůbec nic. A tenkrát jsme se s kamarádem intenzivně zabývali filozofií. To zrovna vrcholila doba temna. Tedy prvního, nacistického temna… Tajně jsme si opatřovali materiály o existencialismu, Kerkegaarda, Camuse. Velice pracně jsme si z němčiny překládali Hegelovu nástupní řeč. Po válce jsme oba šli na filozofickou fakultu a zažili ještě ty první tři roky jakž takž svobodné učení. Profesor Král přednášel starou čistou filozofii. A na té Karlově univerzitě jsme se dozvěděli, že byla založena Vysoká škola filmová. Nám to připadalo nesmírně absurdní. Že by jako bylo možné vysokoškolsky učit filmy. Filmy byly v našem povědomí plytká zábava. No pochopitelně jsme se na Slavínského veselohry dívali, ale že by se kvůli tomu založila filmová škola, to nám připadalo jako blbost na kvadrát. Ale z jakési recese jsme se přihlásili ke zkouškám. Ze srandy, ale taky tak trochu z vědeckého, sociologického zájmu. Mě pak přijali, kamaráda ne. Pamatuji se, že kromě ústní zkoušky jsem taky musel napsat kousek scénáře. Napsat scénář bylo tehdy pro mě hračkou…" Ve stejném rozhovoru měl Zdeněk Podskalský jmenovat i film, který má nejraději: „Bílou paní," zněla režisérova odpověď. „Nebyl to asi můj nejlepší film, ale do něčeho se docela slušně trefil. Byl to poslední scénář Vratislava Blažka. Blažek byl člověk se zvláštním smyslem pro „obyčejný" humor. Měl laskavý, milý pohled na svět. Byla strašná škoda, že odešel. On nikde jinde než tady nemohl psát…" Když byl pak Jiřím Sehnalem vyzván, aby jmenoval svůj nejlepší film, na chvíli zaváhal: „To se dá těžko říct… Nejlepší… Tak nejvíc jsem si dal záležet na Trháku. A on mi opravdu vyšel."
Rozhovor pro časopis Kino vznikal v proslulé věži na Malostranském náměstí, kde Zdeněk Podskalský léta bydlel a kde tenkrát nemohl ani Jiří Sehnal přehlédnout fůru sbírek ať už fořtovských fajfek, pohlednic s Františkem Josefem I. nebo plechových figurin-terčů ze střelnic. Musel na návštěvě u Zdeňka Podskalského zákonitě ocenit i patentní strojek na loupání jablek a další poklady tohoto nádherného „kabinetu smysluplných nesmyslů". V této souvislosti Sehnala napadlo to Werichovo – totiž že to vždycky nemusí být jen pistole, z níž se střílí do třídního nepřítele, že to může být i stará bambitka, jíž se vystřelí do vzduchu jen pro ten špundus z toho bouchnutí. Podskalský podle něj sice začínal jako satirik, protože se jiná veselohra nepovolovala, ale jakmile to bylo možné, dělal „pouhou" legraci. Bavilo ho bouchnutí. A ještě jedno srovnání v tomto kouzelném prostředí Sehnala napadlo: americké přísloví praví, že „malí kluci se s věkem nemění, jen jejich hračky". Co na to tehdy slavný režisér? „Proto jsem se asi nikdy nestal dobrým režisérem, protože ten musí být tak trošku misantrop," řekl. „Zlý na lidi. Pro mě bylo vždycky největší útrapou vybírat pro film jednu holčičku z pěti. Mně bylo vždycky strašně líto těch čtyř, které neprošly. Zdálo se mi to surové. Opravdový režisér však nesmí brát ohledy na nic. Jen úspěch filmu platí. Třeba u Věry Chytilové máš tu sebezničující vášeň, což je jediná naděje na úspěch. Ona si naprosto věří, ví, že záběr, který právě točí, je opravdu dobrý, musí být opravdu dobrý! Zatímco mně vždycky připadalo, že všechno by mohlo být trošku jinak. Mým oblíbeným heslem bylo „Prosím vás, neblbněte, netočíme Ben Hura!" – Nebo jsem říkával: „Když už to není pravda, ať je aspoň sranda!" Z povídání, jak mi jistě dáte za pravdu, bylo cítit nejen smysl pro humor a nadhled, ale především skutečnost, že si Zdeněk Podskalský na nic nehrál. Nepřehrával, nedramatizoval, nevyprávěl pohádky, nechlubil se, neomračoval. Tak třeba na otázku, jak vzpomíná na film Kam čert nemůže, odpověděl: „Ne příliš rád. Nepřirostl mi k srdci. Na něm jsem si totiž přičichl k beznaději. Mé i našeho filmového provincionalismu. Ale úspěch byl nevídaný, to máš pravdu. Proto ho poslali do Cannes. A právě tady jsem si uvědomil tradiční české umění v tradici UFY. Jakési prokletí provincionalismu, asi je to ve mně, protože třeba Menzelovi se podařilo s českou veselohrou prorazit. Pointa celé věci byla v jedněch canneských novinách, ještě ji umím nazpaměť: Smutný den. Déšť na Croisette, v Casinu česká veselohra."
Zdeněček z vily Zdeněk Podskalský se sice narodil v Praze – bylo to 18. února 1923, ale prakticky celý svůj život prožil v Malenicích nad Volyňkou. A když pak později působil v Praze (kde přece jenom musel i bydlet, o jeho „věži" už ostatně byla řeč), s Malenicemi, kde stojí jeho dům, byl neodmyslitelně spjatý až do svých posledních dnů. A toto místo, které mu poskytovalo nezaměnitelný pocit domova, si zamilovala i jeho životní družka Jiřina Jirásková. Ale proč přišel na svět právě v Praze, když on sám by se ze všeho nejraději narodil, jak mnohokrát prohlásil, ve svých milovaných Malenicích? Může za to jeho otec František Podskalský, který patrně nedůvěřoval místním lékařům, a proto svou manželku odvezl k porodu raději do Prahy. Traduje se, že se malý Zdeněček narodil v porodnici U Apolináře a se svou maminkou zůstal v Praze tři dny. Teprve potom si novopečený tatínek odvezl svou manželku s dítkem do Malenic. Nicméně později se Zdeněk
do Prahy často vracel, nejdřív ho tam zavedla studia, pak práce filmového a televizního režiséra – a tak nezbývalo, než si najít byt. A ten časem našel – přímo v srdci staré Prahy. Tam míval svůj pražský azyl. „…Když vzpomínám na dětství, je to, jako bych listoval v zažloutlé, naivně idylické, láskyplné knížce. Kdybych neměl neblahou zábranu mluvit o sobě vážně, asi bych řekl, že z mlhy vzpomínek na dětství ke mně doléhá zvláštní, dnes asi vzácná harmonie klidného a kouzelného domova jako vystřiženého z kýčovitého románku s dětskými hrdiny…" (Ze vzpomínek Zdeňka Podskalského.) Maminka Zdeňka Podskalského, jejíž křestní jméno bylo Marie, pracovala v Malenicích jako poštmistrová na malém poštovním úřadě. Byla to „roztomilá slečinka", která neunikla pozornosti fešáckého pana Františka Podskalského, který byl v té době dílenským učitelem na průmyslovce v nedalekých Strakonicích. Když se jim narodil jediný syn Zdeněk, bylo jí pětatřicet a jemu o deset více. „Určitě jsem se stal hýčkaným domácím zvířátkem rodičů, kteří už nebyli mladí, takovým vytouženým štěnětem získaným boží protekcí. Výborně se na mě musel hodit tehdejší – trochu hanlivý pojem – jedináček. Ve vsi mi prý říkali Zdeněček z vily a chodil jsem údajně v námořnickém oblečku," napsal ve svých vzpomínkách Zdeněk Podskalský v knize Lásky a nelásky aneb Není tam nahoře ještě někdo jinej (z této knihy citujeme ještě na jiných místech). Rodina Podskalských už tehdy žila ve vile, kterou postavil v Malenicích režisérův otec se svým bratrem Janem a nazvali ji podle jména své matky – Marie. Když bylo Zdeňkovi čtrnáct let, přišel o otce a jeho matka se už nikdy neprovdala. Měl s ní vždycky jen dobrý vztah, rozuměli si. Pubertu i pozdější Zdeňkovy „skopičiny" brala rozumně a s nadhledem. Rozhodně mu nic nezakazovala, v ničem mu nebránila, naopak se ho spíš snažila pochopit, a tak mu kolikrát jen řekla: „Já tomu nerozumím, je to tvůj život." Když se měl mnohem později už coby zralý muž vyjádřit, jaké vlastnosti zdědil po svých rodičích, tak řekl, že zatímco po vyrov nané a klidné mamince zdědil odpor k afektům a snad i jakýsi nedostatek citové vzrušivosti („Dodnes cítím, jak jsem všemi póry vnímal a kopíroval její výjimečnou povahu, bohorovný klid, což šlo všem ženským, s kterými jsem se kdy potkal, děsivě na nervy, toleranci, naprostý nedostatek hysterie, filozofický nadhled nad každým malicherným zdrojem rozčílení, nad všemi drobnými maléry, které se staly, a ona bytostně věděla, že je zbytečné se zlobit, pokud se nedají odestát…"), po otci prý zdědil „všechno ostatní" – především sklon k staromládenectví, ironický vztah k vážným věcem a manuální zručnost a šikovnost. Jak už bylo předtím uvedeno, režisérův otec působil jako dílenský učitel na průmyslovce a své technické nadání stejně jako zápal pro „moderní" novinky uplatňoval i v běžném životě. A tak se stalo, že jako jeden z prvních v kraji se projížděl na motocyklu, jako první v Malenicích si vyrobil rádio, jehož zvuk se pak linul z okna vily Podskalských přímo na náves. Snažil se být vůbec veřejně prospěšným, o čemž svědčí i to, že ve vsi vybudoval první veřejné osvětlení – acetylenovou lampu, kterou umístil na vlastnoručně vztyčený sloup u můstku přes Volyňku, později se také postaral, aby byla v Malenicích zavedena elektřina. Jeho tvůrčí duch se však projevoval i v dalších činnostech, kterými byly rybaření a myslivost – sestrojil například zařízení na vykuřování lišek z děr anebo aparát na lapání vyder. Ke všemu byl oblíbený společník, který nezkazil žádnou legraci, rád
tančil, zpíval – a úspěch měl i jako komik a milovník v ochotnickém divadle.
V ochotnickém spolku Nejen pan František Podskalský, ale i jeho jediný synek Zdeněk, budoucí slavný režisér, stanul brzo na prknech, která znamenají svět. Ještě předtím si však zamiloval loutkové divadlo. Došlo to dokonce až tak daleko, že si sám vyráběl kulisy i loutky, v tom byl činorodost sama, celý tatínek. Loutky si odléval ze sádry, a to podle dvou modelů – zatímco ženské figurky vznikaly podle porcelánové sošky Panny Marie, kterou měli doma, mužské postavičky měly základ v kováři z bronzu. Když vyrostl, obohatil řady místního ochotnického spolku J. K. Tyla, kde vystřídal svého otce. Zprvu představoval různé týpky, ale podle vlastních slov se prý jako herec moc nechytal, a tak zkusil režii. Už tenkrát měl nápady, jasné pojetí i respekt. „Jako herec jsem měl značný handicap," okomentoval své divadelní mládí Zdeněk Podskalský. „Milovníky jsem nemohl hrát, protože jsem na to nevypadal, charakterní role moudrých stařečků také ne – to nešlo ani za pomoci krásné krabičky divadelních líčidel, kterou jsem si pořídil hned první týden členství ve spolku, ale hlavně přesahoval jsem o něco výšku jeviště, takže i kdybych měl herecký talent, mohl jsem hrát pouze tělem, protože obličej se ztrácel ve stropní sufitě. Škodolibí kamarádi tvrdili, že to byl hlavní důvod, proč jsem se stal v ochotnickém spolku režisérem. Když se mi nepodařilo vyniknout herecky, začal jsem do toho ostatním mluvit. Připusťte, že právě tak se dá funkce režiséra dost výstižně charakterizovat." V té době už byl na gymnáziu ve Strakonicích, kde s ním studoval i jeho nejlepší kamarád a jinak další slavný malenický rodák – akademický malíř Jaroslav Pešek. Oba vyrostli v Malenicích, osm let spolu dojížděli do strakonického gymnázia a oba, dalo by se říct, se měli hodně rádi. Byli, jak se říká, na stejné vlně a jejich přátelství přetrvalo roky. Už v mládí bavili celou vesnici, ať už v rámci her či prvních estrád divadelního spolku, anebo na celé řadě tradičních radovánek, jako byly masopustní průvody maškar nebo dožínky. I mnohem později se spolu často stýkali. Zdaleka nešlo jen o soukromá setkání – cítili potřebu diskutovat a sdělovat si své dojmy z práce toho druhého, zkrátka jeden pro druhého byl důležitý korektor. S humorem a nadhledem sobě vlastním o svém letitém přátelství s Jaroslavem Peškem Zdeněk Podskalský už před lety napsal ve svých citovaných vzpomínkách Lásky a nelásky…: „S kamarády z dětství to není jednoduché. Zájmy se časem mění, lidé se po studiích rozcházejí… Já však mohu mluvit o štěstí, protože mám jednoho naprosto zaručeného kamaráda, dokonce takového, že by se podle našeho celoživotního soužití dalo napsat pojednání na téma: Co je to kamarád z dětství. Je to malíř a jmenuje se Jaroslav Pešek. Oba se cítíme doma ve stejné vesnici, ale to je asi všechno, co je nám společné. Jinak se navzájem v ničem nepodobáme. O spoustu věcí jsme se zajímali oba jako nerozlučná dvojice (lidé si nás dodnes někdy pletou), ale měli jsme na to rozdílné názory, vyplývající z našich protichůdných povah. On má sklon brát věci vážně, což mě často vyvádí z míry, já beru všechno s ironií, což jemu jde na nervy. On všechno dělá s nedůtklivou odpovědností, já s roztěkaným lajdáctvím. On sleduje pravidelnou předpověď počasí, mně je úplně jedno, jak zítra bude. On studoval na Škole krásných umění v Paříži. Já absolvoval aspiranturu na filmové škole v Moskvě. Bezpečně jsme se shodli pouze v
tom, že nejlepší je to u nás ve vsi. Bere mi dech svým přesným a zdůvodněným odhadem, co je umění a co je podvod, já mu zase způsobuji bolesti hlavy svou vypreparovanou logikou. Považuji ho za jediného nefalšovaného božího umělce. Jen mu radím, aby maloval větší obrazy, protože kdo má peníze, nic menšího nekupuje. On tvrdí, že právě tato rada dokazuje, že nemám ani potuchy, co je to nefalšovaný boží umělec. Přesto sleduje mé programy v televizi a vždycky mě upozorní, co jsem kde zmastil, čímž mě dovádí k zoufalství, protože to vím taky. V takovém případě se utíkám k jeho vlastnímu zážitku. Viděl kdesi v hospodě člověka, který se živil předváděním svého cvičeného psíka. Produkci vždycky ukončil slovy: „Ukázal by pejsek tento více, leč ukázati nemůže, protože více neumí." – Vždycky jsem se cítil tím pejskem. Mám svědky, kteří mě viděli zalezlého do psí boudy u Pešků, jak štěkám. Netušili ovšem, že je to závěr naší diskuze. Naše rozpory v otázkách umění vyvrcholily tím, že malíř Pešek napadl našeho zahradního trpaslíka. Pouze na ženské máme s malířem Peškem shodný názor. On sice dával trochu větší přednost hlubším kvalitám, kdežto já povrchu – přesně řečeno, vždycky se mi líbily uniformy – servírka, zdravotní sestra, průvodčí. Naštěstí jsem skončil u renesančního kostýmu královny Alžběty, který nosila Jirásková. Shoda názorů v ženské otázce vedla k tomu, že jsme si navzájem doporučovali to nejlepší. Například já jsem ho oženil. Sehnal jsem mu svatební kytici, šel jsem za svědka a vyfotografoval obřad, aby měl památku. Ukázalo se, že jsem měl šťastnou ruku. Jeho žena je dnes profesorkou chirurgie, ale bohužel ne vždy mi projevuje vděčnost, která by odpovídala mé zásluze na tom, že se provdala za mého jediného kamaráda z dětství. Kdysi jsem ji vzhledem k její už proslavené odbornosti a s vidinou supermoderních lékařských aparátů, kterými vládne, požádal o pomoc, že mi srdce nějak vynechává, což nejspíš znamená, že tady dlouho nebudu. Chvíli mě se zkoumavým pohledem držela za ruku a pak prohlásila: „Máš to z chlastu a děvek. Napij se studené vody!"
Momentka ze zahrady – že by právě poslouchal hlasy ptáků?
Bavič profesionál Po návratu ze studijního pobytu v Moskvě si Zdeněk Podskalský přivezl nejen titul, ale i manželku Tamaru Ševčenko. Byla o sedm let mladší a studovala scenáristiku. Pocházela z Rostova na Donu. Oženil se s ní a má s ní syna Zdeňka (ročník 1957), který vystudoval pražskou FAMU a stejně jako otec se zabývá divadlem a filmem. Zpočátku spolu bydleli, ale tento vztah se neosvědčil, začínající režisér měl spoustu práce a zřejmě ani nebyl zralý pro manželství. Anebo že by na něj neměl talent? Kdoví. „Okamžikem, kdy si ji táta přivezl do Prahy, vlastně obětovala kariéru," říká Zdeněk Podskalský ml. v časopisu Vlasta. „Opustila svůj obor a překládala například Dietlovy seriály či naši povídkovou klasiku. Po návratu do Prahy v roce 1954 startovala otcova kariéra. Točil první filmy, jezdil do Cannes a jejich cesty se začaly rozdvojovat. Otec odešel zhruba dva roky po mém narození, takže spolu vydrželi osm let…" Vraťme se ještě do poloviny padesátých let minulého století, kdy se Zdeněk Podskalský začal věnovat práci režiséra v televizi. Točil komedie, dokumenty i písničkové pořady. V dřevních podmínkách televize se učil nejen řemeslu, ale současně i profesionalitě. Už tenkrát si vytyčil směr, což v jeho případě znamenalo, že chce svými pořady lidi bavit. Všechno, oč se snažil, bylo pro obveselení diváků a během dalších let se vypracoval v renomovaného odborníka „na zábavu", a to jak na poli televizním, tak
i filmovém. „Stanovil jsem si totiž definici: Umění je to, co neumím. Styděl jsem se za osudové city, za jednoznačná slova, zkrátka za všechno to, z čeho skutečný umělec musí vycházet a kam se musí dobrat. Jedině v šantánu a v láskyplném objetí pokleslé múzy jsem se cítil dobře. Co je na tom zlého?" (Ze vzpomínek Zdeňka Podskalského.) Faktem je, že dokázal i v těch neradostných dobách, kdy se tady budoval komunismus, přinést na televizní obrazovku něco, co potěšilo – čímž připravil pro diváky příjemné chvíle uvolnění. S pořady, které připravoval, mohli na hodinku dvě „přeladit". Byl navíc přesvědčen, že k morální, lidské povinnosti nepatří jenom aktivní vzdor proti panující ideologii, nepovažoval ho za jedinou správnou taktiku, jak proti ní bojovat. Zvolil si tedy svou cestu, během které považoval právě smích za největšího nepřítele totality a blbosti. Proto se na jeho hlavu často snášela kritika. Vyčítali mu jeho přílišné opojení lehkou múzou stejně jako „pokleslý" humor, který přitom vycházel z nejlepších tradic kabaretů, a současně do něj pořád ryli, proč se nevěnuje vážnému umění v budovatelském duchu, proč netočí angažované filmy nebo „silná" dramata (třeba něco takového jako Příběh opravdového člověka, což byl ve své době známý sovětský film oslavující sovětského hrdinu), tedy filmy, které mají hlavu a patu. Jeho tehdejší odpovědí bylo: „Mám pocit, že vím, co umím. Tvářit se, že bych měl dělat víc, než umím, připadal bych si jako blbec. Tak si počínají ti, ze kterých mám srandu. Já se nikdy nepovažoval za umělce. S oblibou říkám, že umění je to, co neumím. Umělec byl pro mě geniální satirik Dostojevský, Anatole France, kterého jsem miloval, ale já sám jsem nikdy neměl ambice vydat se jejich směrem. Věděl jsem, že nemám šanci. Já si jen hraju, já si dělám legraci, to mě vždycky bavilo a baví, ty slečny ze zelenými péry v zadku mi prostě sedí víc než vážné umění…" Už na začátku své éry v televizním studiu se seznámil s hercem Vlastimilem Brodským (1920– 2002), kterého postupně obsadil do několika svých filmů a se kterým spřádal velké plány. Tehdy – koncem padesátých let minulého století – spolu natočili krátkometrážní film V pátek ráno a vzápětí nato připravili scénář k filmu Mezi nebem a zemí, v němž pak Vlastimil Brodský hrál hlavní roli. Zdeněk Podskalský v něm cítil velký herecký a vyloženě komediální potenciál i vlastní autorské nápady. Poté, co potkal herce Jiřího Sováka (1920 –2000), chtěl z něj a Brodského vytvořit komickou dvojici. A párkrát se to i povedlo, byť ne v takovém rozsahu, jaký byl původní záměr. Stačí se ale podívat na jejich scény ve filmech Mezi nebem a zemí, Spadla z měsíce, Bílá paní nebo Světáci, a máte hned jasno.
Že by to vínko bylo přece jenom příliš trpké…? Vlastimil Brodský o tom vypráví ve své knize Drobečky z půjčovny duší: „Osud, nebo Martin Frič, nebo Zdeněk Podskalský, nevím přesně, kterej z nich, mi dopřál té přízně, že jsme několika filmy s Jiřím Sovákem propluli jako partnerská dvojice. Děkuji vám, osude, pane Friči a Zdendo! Když jsme se někdy zveselili tak, že to neodpovídalo budovatelským normám, ač lidské mravní normy to nepřekročilo, odnesl to vždycky on. Měl víc fantazie, a ta se nenosila.
Oblíbený režisér na jedné z besed se svými diváky. Dokonce nedoporučovala. V módě té doby byl průměr, a to byla jediná věc, na kterou Jirka neměl a doufám mít nebude. Tím pádem ovšem slul horší pověstí, byť každým kádrovým řízením stoupal u mě
ve vážnosti a obdivu. No a já jsem se jaksi pokrytecky skrýval ve stínu „jeho" průšvihů a on na mě nikdy neukázal prstem a přejímal za mě odpovědnost i trest. To nikdo jinej než kamarád neudělá. Chvála bláznovství. Chvála herectví by byla nošením dříví do lesa. Dokonce hlubokýho."
Jeho další oblíbenci Vedle Vlastimila Brodského a Jiřího Sováka tu byli i další herci a herečky, které si Zdeněk Podskalský oblíbil a které často obsazoval do svých filmů i televizních pořadů. Byla to například Jiřina Bohdalová, která byla průvodkyní písničkového pořadu Babiččina krabička a kterou pak obsadil i do filmů Ženu ani květinou neuhodíš, Ta naše písnička česká a Světáci. Zahrála si také v televizním seriálu Fantom operety. Trpěl na Pavlínu Filipovskou i na Ivu Janžurovou, obě si zahrály (a zazpívaly) v několika jeho filmech a řadě věcí určených pro televizní obrazovku. A byla tu další velká herečka svého druhu – Jiřina Jirásková, kterou znal už z doby svých pražských studií. Poprvé ji obsadil do filmu Einstein kontra Babinský, následovala Ztracená revue a komedie Světáci a Ďábelské líbánky. Poté se jejich spolupráce – když měla zakázaný film, televizi i rozhlas – omezila jen na divadlo, kdy pro ni její životní přítel napsal hry Liga proti nevěře a Žena v trysku století. Trvalo celé desetiletí, než se mohla objevit v jeho dalších filmech Křtiny a Trhák. „Já si nedělám ze světa legraci. Svět si dělá legraci sám ze sebe. Byl patrně stvořen jako dokonalý, zesměšnil se tím, že se nechal zaplavit nedokonalými lidmi. A my, kteří se zabýváme pošetilým úsilím obveselovat publikum, tak pouze lépe či hůře od světa opisujeme." (Z vyprávění Zdeňka Podskalského.) Z dalších herců, pro které měl Zdeněk Podskalský slabost a kteří vždy naplnili jeho představu, to byl nepochybně ještě Miloš Kopecký, pro něhož spolu s Gustavem Oplustilem vymysleli pro televizní obrazovku postavu sukničkáře Alfonse Karáska. Dobré role přitom dostal i ve filmech jako Mezi nebem a zemí, Bílá paní, Ta naše písnička česká, Noc na Karlštejně nebo Křtiny. V dobrém na Zdeňka Podskalského mohli ale také vzpomínat další herci, kterým dal ve svých filmech pěkné příležitosti, ať už to byla Darja Hajská (krásné role měla jak v Bílé paní, tak v Té naší písničce české), Jan Libíček (nezapomenutelný v Ďábelských líbánkách i Světácích), Milan Neděla (Mezi nebem a zemí, Einstein kontra Babinský, Bílá paní, Ta naše písnička česká), Zdeněk Řehoř (Spadla z měsíce, Bílá paní), Helena Růžičková (pamatujete si ještě na její drůbežářku ve filmu Spadla z měsíce anebo svíjející se tanečnici v Ďábelských líbánkách?), Ilja Prachař (Bílá paní, Světáci, Ďábelské líbánky), Karel Hála (poprvé se objevil ve Světácích coby zpívající klavírista v nočním podniku, později v Noci na Karlštejně), Ljuba Hermanová (Ta naše písnička česká), Josef Zíma (Ta naše písnička česká, Ženu ani květinou neuhodíš), Čestmír Řanda st. (Einstein kontra Babinský, Bílá paní), Nataša Gollová a Eva Svobodová (Drahé tety a já), Vladimír Menšík (Bílá paní, Ženu ani květinou neuhodíš, Ta naše písnička česká, Světáci), Jiřina Šejbalová (Světáci), Karolina Slunéčková (Ženu ani květinou neuhodíš), Jaroslav Štercl, Martin Růžek, Václav Trégl, Slávka Budínová, Josef Beyvl, Miroslav Homola, Nina Popelíková, Zdeněk Najman, Stella Zázvorková nebo Vladimír Hlavatý. A určitě na něj jen tak nezapomenou ani Jana Brejchová (Ženu ani květinou neuhodíš, Ďábelské líbánky, Noc na Karlštejně), Lubomír Lipský (Einstein kontra Babinský), Květa Fialová (Ženu ani
květinou neuhodíš) či Hana Talpová (Světáci, Ďábelské líbánky). To, že Zdeněk Podskalský uměl pracovat s herci, potvrdila ostatně krátce po premiéře komedie Drahé tety a já i herečka Nataša Gollová: „Zpočátku se mi tato komedie zdála trochu přitažená za vlasy. Ale později jsem se přesvědčila, že něco takového se opravdu může stát. Byla to velice příjemná práce s báječnou partou lidí. A režisér Podskalský mi v mnohém připomínal Maka Friče. Podobně jako on výborně pracoval s herci. S Evou Svobodovou jsme hrály sestry, které jedna bez druhé nedají ani ránu, byly jsme spolu téměř každý den. S ohromnou chutí jsme si spolu zase zahrály…" Byl to právě Zdeněk Podskalský, který dal někdejší prvorepublikové hvězdě Nataše Gollové (1912– 1988) po letech zase velkou roli, a navíc ještě v komedii. Tenkrát jí bylo už přes šedesát, měla zdravotní problémy, ale svou roli staropanenské a tak trochu ulítlé tetičky zvládla s bravurou. Podobnou příležitost poskytl o něco později i swingové zpěvačce Ince Zemánkové (1915 –2000), když ji po letech, kdy ji naše publikum nemohlo ani vidět, ani slyšet, protože se i po roce 1948 snažila zpívat swing a měla „zápaďácké" manýry, prosadil do televizního Kabaretu u dobré pohody. Tehdy znovu došlo na její staré hity Slunečnice, Dívka k rytmu zrozená a další – a zpěvačka dostala šanci i v dalších televizních programech. Hudební styl, který reprezentovala právě tato interpretka (přezdívaná „česká swingová královna"), měl rád i Zdeněk Podskalský. Stejně tak si potrpěl na revuální i kabaretní písničky, dobové hity, lidovky, staropražský folklor včetně operetních melodií, což se stalo poznávacím znamením celé řady jeho televizních pořadů i celovečerních filmů. Ohromnou šanci ukázat to nejlepší využil – bylo to především v polovině sedmdesátých let minulého století – rovněž v několika televizních silvestrovských programech. Tady skutečně definovali jen ti nejlepší z nejlepších: humoristé, herci-baviči, zpěváci a orchestry Karla Vlacha nebo Václava Hybše. Lidé si často v těchto souvislostech ještě dnes vzpomenou na „silvestrovskou operu 74" v podání Karla Gotta a Waldemara Matušky. Ta začíná áriemi z Prodané nevěsty, aby se potom volně přehloupla do hitů obou slavíků, Oba si totiž vyměnili písničky, a tak zatímco Gott zpívá Matuškovy šlágry, ten zase pěje to nejlepší z Gottova repertoáru. Se svými stejně naladěnými spolupracovníky a osvědčeným herecko-pěveckým týmem byl Zdeněk Podskalský v daném žánru jednička. I když byl neustále kritizován, dělal si stejně pořád „to svoje". Například i v oblíbeném občasníku seriálového typu Možná přijde i kouzelník, což byl televizní hit let osmdesátých, čímž si udržel velkou podporu v publiku. To ho neopustilo, svým způsobem ho inspirovalo – a on to dobře věděl. I proto vznikla tahle knížka, která se snaží podstatnou část jeho obdivuhodné práce připomenout.
