OSUDY Z KONCE VÁLKY
Copyright © redakce iDNES.cz, 2015 ISBN: 978-80-87970-82-9 (PDF) 978-80-87970-83-6 (ePub) 978-80-87970-84-3 (mobi)
Obsah Už stála sbalená na peronu, vlak jel do Osvětimi. Zachránil ji úplatek................................................... 5 Bylo to peklo, vzpomínají pamětníci na hrůzy na Čeladné v roce 1944 ................................................. 6 Kryli parašutisty. Táta utekl, když se Němci prali o boty, líčí pamětník ................................................ 8 Když vlak smrti odjel ze Suchdola, leželo na kolejích 47 mrtvých vězňů .............................................. 9 Židovský uprchlík prosil o záchranu. Jenže zaklepal na dveře nacistky ............................................... 10 Tragédie u Kožlí: nejdřív tu vraždilo gestapo, pak zabíjela elektřina ................................................... 11 Eliška a Oto Rubínovi: příběh, ze kterého i po tolika letech mrazí ....................................................... 13 Pamětnice: Když bomby ničily Budějovice, prchali jsme do lesů u Hosína ......................................... 15 Popravu 16 odbojářů v Bratrušově nacisté neutajili. Skončili na šibenici ............................................ 16 Konec války na severu: Popravy dezertérů i vězňů, mosty zachránil Němec ....................................... 18 Poslední cesta odvážné blondýny: do lágru v Mauthausenu přes Jihlavu ............................................. 20 Slunce svítilo, sirény mlčely. A bomby zabíjely lidi v parcích ............................................................. 21 Válka končila, ale nacisté ještě popravili desetiletého hocha ................................................................ 23 Hrůza před sedmdesáti lety, vojáka Kubince přibili na vrata statku ..................................................... 25 Odplata nacistů: za pomoc partyzánům čekala lidi na Valašsku krutá smrt.......................................... 26 Chlapce vytáhli z trosek. Přežil bombardování dvou měst ................................................................... 28 Seděla na dvorku a pletla. Nad hlavou jí svištěly granáty ..................................................................... 30 Trať z Náchoda do Kudowy stavěli zajatci i ženy jako dar pro Hitlera ................................................ 32 Zapomenutá tragédie. Esesáci vraždili i u Vizovic ............................................................................... 34 Zděs Germáňcev nět! vítali Brňané osvoboditele a dali jim kuřivo a víno ........................................... 35 Odbojář Sýkora u mostu padl, dráty od výbušnin však nejspíše nepřestřihl ......................................... 37 Oslavy osvobození zkalila tragédie, na jásající lidi padaly ruské bomby ............................................. 39 Jedli jsme občas jen polévku z kopřiv, popisuje pamětnice pochodu smrti .......................................... 41 Londýn mlčel, Praha vesele hrála. V Chuchelně už ale stříleli na Němce ............................................ 43 Válka rozbila rodinu Židů, otec ale nakonec všech pět dětí zase našel ................................................. 45 Pod palbou prchaly hořícím Javoříčkem, otce zachránil odjezd na nákup ............................................ 48 Po řádění SS zůstalo v obci 25 mrtvých, nejmladšímu bylo třináct ...................................................... 50 Legionář hostil sovětské důstojníky, přinesli boršč i tajemné návštěvy................................................ 52 Pardubice se osvobodily samy, tekla krev............................................................................................. 54 Za masakry na konci války mohla udavačka i německý „špunt“ .......................................................... 56 Partyzáni vypálili na vojáky a utekli. Následoval masakr Čechů i Němců ........................................... 58 Drama roku 1945. Šlechta s koncem války opouštěla své krásné zámky ............................................. 59 Na konci války si Češi vyřídili s Němci účty masakrem v Lanškrouně ................................................ 62 Po válce jsme museli zůstat doma, vzpomíná sudetská Němka ............................................................ 64
Už stála sbalená na peronu, vlak jel do Osvětimi. Zachránil ji úplatek říjen 1944, Terezín Oblaka dýmu nad lokomotivou a syčící pára provázející odjíždějící vlak zůstanou navždy zapsány v mysli Věry Weberové z Kyjova. Vlak totiž odvážel mnoho jejích kamarádů, které už nikdy v životě nespatřila. Jeho cílovou stanicí byl totiž likvidační tábor v Osvětimi. Weberová ví, že do něj měla nasednout i ona. Takový byl aspoň plán nacistů, kteří likvidovali Židy umístěné ve sběrném táboře v Terezíně. Malá Věra žila před začátkem druhé světové války v Kyjově a chystala se do první třídy. „Bydleli jsme na Masarykově náměstí. Krátce po vyhlášení protektorátu se k nám z nařízení nastěhovali ještě Vojtašovi z Hodonína,“ vysvětluje náhlé změny. Židi se před nacisty neschovali ani v Kyjově, a tak si i její rodina musela sbalit to nejnutnější a dostavit se na nádraží. Tam už byl připraven vlak do Terezína, o němž nacisti tvrdili, že je v něm vytvořené židovské město. „Každý si do kufrů nabalil hlavně jídlo, protože jsme měli obavy z možného hladu. Ty se ukázaly jako oprávněné, protože hned, jak jsme přijeli, se k nám hrnuli vyhublí lidé s otázkou, jestli pro ně máme kousek chleba,“ popisuje první okamžiky po příjezdu do Terezína. Rodina Weberova se tedy s ostatními podělila o své zásoby, brzy ale sama poznala, co to znamená, když se jim ze žaludku ozývá mučivé kručení. „Trpěli jsme silně nedostatkem potravy, ale já jsem měla velké štěstí, že tam se mnou byla maminka. Mnohokrát mi dávala část svých přídělů. Přesto i chlebová kůrka byla pro mne velmi vzácná,“ líčí. V Terezíně měla být do října 1944. Pak ji na denním raportu četli mezi těmi, kteří mají nasednout druhý den do vlaku. „Nikdo jsme v té době neznali cílovou stanici a ani to, že směřují do vyhlazovacího tábora. Jen se jim říkalo vlaky na východ,“ vzpomněla na transporty jedoucí do Osvětimi. Malá školačka se na cestu docela těšila, slibovala si od toho dobrodružství a lepší život, krutou realitu si nepřipouštěla, stejně jako její kamarádi. „Už jsem měla sbalené věci a stála jsem na peroně, ale jak se později ukázalo, maminka mi opět zachránila život. Podplatila určité lidi. Někdo z nich mne pak rychle odvedl z peronu a ukryl až do odjezdu vlaku,“ oživila si mučivou vzpomínku. Od tohoto okamžiku už ale Věra oficiálně v Terezíně nebyla, protože její dokumenty, na rozdíl od ní, do Osvětimi odcestovaly. Neměla tak už nárok na potravinový lístek. I v tomto případě pomohla dívence maminka, o dávky se s dcerou dělila. Po osvobození se rodina konečně vrátila do rodného města. „Když jsme přijeli do Kyjova, neměli jsme už vůbec nic. Peníze ani jídlo. Jak jsme vzápětí zjistili, náš dům byl vyrabovaný. Ne Němci, ale našimi spoluobčany, kteří už nepočítali s naším návratem. V domě jsme tak neměli ani jednu židli, stolek nebo nádobí. Byli jsme ale živí, a to bylo to nejdůležitější, což se mnohým našim známým nepodařilo,“ uzavírá sedmdesát let starou vzpomínku Weberová.
5
Bylo to peklo, vzpomínají pamětníci na hrůzy na Čeladné v roce 1944 listopad 1944, Čeladná, Beskydy Podzim válečného roku 1944 byl v moravskoslezské části Beskyd obzvláště drsný. Ze Slovenska zde přešlo několik partyzánských skupin, na což Němci reagovali posílením svých jednotek. Kvůli konfidentům přišla partyzánská brigáda Jana Žižky z Trocnova 2. listopadu, během jediného dne, o své dva velitele. Prozrazená schůzka s ostravskými komunisty tehdy stála život velitele partyzánské brigády Jána Ušiaka a jen o vlásek unikl náčelník štábu Dajan Murzin. Partyzáni se měli s odbojáři sejít 2. listopadu 1944 v prostoru Čertova mlýna nedaleko Pusteven. Namísto nich ale narazili na část protipartyzánského oddílu Rusham. Ušiak byl zraněn do nohy, Murzin z přestřelky vyvázl s prostřelenýma rukama. Ačkoliv se při přepadu rozdělili, oba nakonec skončili na katastru Čeladné, kde se jich ujali místní obyvatelé. Ján Ušiak byl ukryt v domě Oldřicha Machandra, to se však neutajilo a 3. listopadu dům obklíčili Němci. Rodák ze slovenské obce Budiná v bezvýchodné situaci obrátil zbraň proti sobě a zastřelil se. Spolu s ním byl v obklíčení také Jan Dvořák, kterého Němci zajali a později se stal konfidentem, jenž prozradil mnoho lidí pomáhajících partyzánům. Více štěstí měl Dajan Murzin. Ten nalezl útočiště v domě Jindřicha Tkáče. „Murzin se k nám poprvé dostal, když přešel ze Slovenska,“ vzpomíná na podzim roku 1944 tehdy čtrnáctiletá Miroslava Kaštovská, dcera Jindřicha Tkáče. „Tehdy onemocněl, tak se u nás uzdravoval. Maminka tehdy celou noc prala, topila, aby byl alespoň chvíli v teple, aby se mu ulevilo. Postupem času k nám chodili i další partyzáni, většinou pro jídlo. Podruhé přišel, když byl u Čertova mlýna postřelen. Přišel v noci a zaklepal, tatínek se ptal kdo je, co je a on na to ‚Tkáču, Tkáču, já su zraněný‘. Tak jsme ho vzali dovnitř ale tatínek mu hned říkal ‚Já tě tu nemožu nechat‘. Nedaleko byl krmelec, tak ho tam dotáhl. Ale ani tam nemohl zůstat, Němci krmelce hlídali a měli v mapách. Tak ho tatínek s hajným Křenovským převedli k nedalekému vývratu, kde mu udělali takový bunkr, v tom byl celé tři týdny.“ Bunkr, o kterém Miroslava Kaštovská mluví, nebyl žádnou velkou stavbou, spíše šlo o díru vykopanou v zemi zakrytou větvemi. Murzin si v ní mohl maximálně sednout, nebo ležet. Jindřich Tkáč mu do úkrytu pravidelně nosil jídlo. Když o pár dnů později napadl sníh, musel občas kvůli stopám vynechat. Do toho začal velký protipartyzánský zátah, akce Tetřev, při níž dvanáct tisíc německých vojáků obklíčilo prostor ohraničený silnicemi z Čeladné na Ostravici, dále na Staré Hamry, Bílou, Bečvy, Rožnov, Trojanovice a Kunčice pod Ondřejníkem. „Pak začala akce Tetřev, to tam tatínek nemohl po tři dny. Ale Murzin tam vydržel. Měl u sebe přichystaný jed, aby jej nedostali živého. Jednou kolem něj dokonce přešli Němci, i se psem, snad deset metrů od něj. Ale nic nezjistili,“ dodala Miroslava Kaštovská. Po zátazích při akci Tetřev se většina partyzánů přesunula na Vsetínsko. Pro Čeladnou to ale uklidnění situace nepřineslo. Oldřich Machandr a jeho kolega Karel Vinkler, kteří pomáhali Jánu Ušiakovi, byli 23. listopadu oběšeni na lípě nedaleko čeladenského kostela. „Šli jsme tehdy ze školy a viděli jsme, že se u lip něco děje. Šli jsme blíž a viděli, jak tam ti dva visí oběšení, na krku měli takovou obrovskou ceduli, že jde o pomocníky partyzánů,“ vzpomíná na podzim roku 1944 další čeladenský rodák Antonín Kurečka.
6
„Rodiče dělali správce ve vile, kde se pak usídlilo vedení německých vojáků. Důstojníci pořád pili, vojáci měli hlad, maminka jim musela vařit brambory. Tatínek k tomu pracoval v lese, kde pomáhal se zásobováním partyzánů.“ Do hry navíc vstoupili další konfidenti. I kvůli jejich činnosti zahynuly jen v Čeladné pro svou účast v odboji téměř tři desítky lidí. Na zradu nakonec doplatil také otec Miroslavy Kaštovské Jindřich Tkáč. Ne hned v listopadu. Němci si pro něj přišli v lednu dalšího roku, pět měsíců před koncem války. Doplatil na to, že mezi partyzány, kterým pomáhal, byl zrádce. „Když už se Murzin skoro uzdravil, přišli k nám další partyzáni, mezi nimi nějaký Muroň. Byl z Frýdku. Toho později Němci zajali a on s nimi začal spolupracovat. Zradil okolo šedesáti rodin. 18. ledna 1945 přišli Němci pro tatínka, strašně ho zmlátili, já dostala taky pár facek, maminku i tatínka odvlekli. Nevíme, kde jej pak zabili, asi v Brně. Maminka se po deseti dnech vrátila, ale vždy, když jsem se ptala, co se tam dělo, jen říkala ‚neptej se‘.
7
Kryli parašutisty. Táta utekl, když se Němci prali o boty, líčí pamětník leden 1945, Žamberk V osadě Polsko u Žamberka se v ledenu 1945 tragicky uzavřel osud paravýsadku Barium. Jeho členové Josef Šandera a Josef Žižka, přezdívaní Velký a Malý Josef se zde ukrývali na statku rodiny Žabkových. Odtud také vysílali do Anglie. A právě zde také gestapo parašutisty 16. ledna 1945 obklíčilo. Josef Šandera se při zátahu střelil do hlavy a Josef Žižka se nakonec vzdal. Za dva dny spáchal na Pankráci v Praze sebevraždu, aniž by něco prozradil. „V naší historii není mnoho osobností, které by nám zanechaly naléhavé poselství názorové pevnosti a síly bránit svou zem bez ohledu na nepřátelství. Ti, kteří jim obětavě a s nasazením vlastního života v nejtěžších chvílích pomáhali, projevili odvahu a navždy si zasluhují úctu,“ zavzpomínal starosta Žamberka Jiří Dytrt. Pietního aktu se po 70 letech zúčastnil i vnuk Rudolfa Žabky, který poskytl na podzim 1944 oběma parašutistům úkryt po velkém zátahu v Hradci Králové, odkud se ale parašutistům podařilo uprchnout. „Náš dům byl tehdy nízký a Malý a Velký Josef byli od října do ledna ukryti přes den na půdě a vysílali, ale v noci spali normálně dole s dědou, babičkou a mým tátou. Byla tady poměrně klidná oblast, takže neměli problémy s nějakými kontrolami policie,“ vypráví vnuk Jiří Žabka, nejstarší ze tří dětí syna Rudolfa Žabky. Jeho bratr má dnes u původního úkrytu parašutistů farmu. Parašutisty objevil v prosinci konfident a nacisté obklíčili stavení. Otec Jiřího Žabky Ladislav po letech nejstaršímu synovi vyprávěl, jak zažil zatčení svých rodičů a konec paraskupiny. „Tátovi se podařilo utéci stodolou. Když se parašutista Josef Šandera střelil, nacisté si mysleli, že je mrtvý. Jenže po chvíli se začal hýbat a chroptět, tak Němci rychle vzali od sousedů koně, saně a všechny peřiny z baráku. Aby ho zachránili,“ vypráví Žabka. Němci přitom ve stavení objevili zásoby luxusních bot, které si nechali u Žabků příbuzní z Vídně, a ve stodole zabité prase. „Začali rabovat, rvát se o maso a boty, a tátovi se podařilo zadními vraty utéci. Pak až do konce války žil u příbuzných v nedalekém Pěčíně. Byla to poslední česká vesnice před tehdejší protektorátní hranicí s německými Sudety. Děda ale za otcův útěk od Němců o to více dostal bití,“ vysvětluje Jiří Žabka. Děda s babičkou pak za ukrývání parašutistů museli do Terezína. Tam měl děda dvakrát tyfus, ale přežil to a nakonec se dožil pěkného věku, přes osmdesát let. Také vysílačku Marta Němci odvezli. „Zůstal na půdě jen dřevěný obal. Já jsem nevěděl, co to je za bednu, a tak jsem v ní měl později krmení pro holuby. Pak děda, ještě za komunistů, říkal, člověče, kde je ta bedna? Já na to, že v ní mám obilí pro holuby. Děda řekl, že ji musíme dát do muzea, tak jsem ji vypucoval a dnes je v muzeu,“ usmívá se Žabka.
„Dědu zavřeli i komunisté ve vykonstruovaném procesu za ukrývání zbraní. Byl přes deset let v komunistických koncentrácích, třeba v Leopoldově. Pak ho prezident Novotný pustil amnestií,“ říká vnuk Rudolfa Žabky.
8
Když vlak smrti odjel ze Suchdola, leželo na kolejích 47 mrtvých vězňů leden 1945, Suchdol nad Odrou Převážet dobytek ve vagonech na uhlí bylo za války zakázáno. Ale vězňů z koncentračního tábora Osvětim se to netýkalo. Nacisté se totiž k Židům chovali hůře než ke zvěři a na konci druhé světové války to platilo dvojnásob. V polovině ledna už v děsivém vyhlazovacím táboru v dálce slyšeli dunění přibližující se fronty. Rudá armáda byla na doslech. A s ní i svoboda. Jenže fašisté tábor spěšně evakuovali do Německa. Do vagonů bez střechy, jen s bočnicemi, nahnali tisíce zubožených vězňů. Transporty smrti se jim říkalo. Stejné to bylo i 17. ledna 1945. Vězni takřka výhradně židovského původu museli nejprve pěšky z Osvětimi do zhruba šedesát kilometrů vzdálených Gliwic, odkud transport vyjížděl. Při strastiplné cestě přenocovali v cihelně. Ráno esesmani vytvořili uličku, kterou vězni museli proběhnout. Kdo nedokázal alespoň klusat, byl záhy zastřelen. V Gliwicích pak zástup zeslabených vězňů nahnali do vagonů. Zhruba sto do jednoho. Směr koncentrační tábor Dora v Německu. V mrazech, při kterých teploty v noci klesaly k patnácti stupňům pod nulou. Jen v táborovém oděvu, na nohou vetché boty, pár přikrývek, bez jídla a vody. Vlak zastavil v polském Rybniku, poté ve Svinově, 19. ledna už za tmy dorazil do Suchdolu, kde se na asi tři hodiny zastavil. „Stála jsem na peroně, když vlak přijel. Vězni křičeli a volali o vodu. Já sama jsem takové týrání vězňů v duchu kritizovala. Kolem chodila vojenská stráž, příslušníci SS a řadového vojska, kteří s vězni brutálně zacházeli. Jeden příslušník SS střílel z pušky přímo do vagonů s vězni,“ vypověděla po válce osmnáctiletá Němka Irgmarda Krieglová, která v Suchdole sloužila na statku. Další svědek zase popisoval, jak někteří lidé do vagonů házeli sníh, který si vězni cpali do úst. Někteří vězni využili toho, že to byla první noční zastávka, a ve tmě chtěli zmizet. „Asi šesti z nich se to podařilo, většině však bohužel nikoliv,“ poznamenal historik Daniel Říčan ze suchdolského muzea. Existují prý výpovědi esesmanů, kteří si libovali, jak jejich psi kousali a trhali utíkající vězně. Když transport odjel směrem na Hranice a Olomouc, zůstala na vedlejší třetí koleji hromada mrtvých těl. Přesně sedmačtyřicet. Platil však přísný zákaz pohřbívat Židy. Suchdolský starosta proto dal pokyn, aby těla byla odklizena jinam. „František Škrobák vozem odvezl mrtvé do kráteru po letecké bombě,“ popsal Říčan. Teprve až v červenci 1945 byli mrtví exhumováni, přeloženi do rakví a pietním průvodem odvezeni na suchdolský hřbitov. V roce 1970 byla na místě posledního odpočinku vězňů postavena mohyla a o tři roky později na nádraží odhalili pamětní desku. „Na místě někdejšího provizorního pohřbení jsme na začátku devadesátých let zasadili lípu,“ poznamenal Říčan. Ale ani po sedmi desítkách let není jasné, kdo v obci na Novojičínsku navždy spočinul. Jména scházejí… Daniel Říčan však neztrácí naději. „Objevily se informace, že jeden německý dozorce si zapisoval do notýsku čísla mrtvých vězňů. Možná se notes zachoval v nějakém archivu. To je poslední, co pro ně a jejich příbuzné můžeme udělat.“
9
Židovský uprchlík prosil o záchranu. Jenže zaklepal na dveře nacistky leden 1945, Suchdol nad Odrou Hrůzné železniční transporty směřovaly v lednu 1945 z Osvětimi přes naše území do německých lágrů. Nacisté tak narychlo evakuovali vězně, k Osvětimi se totiž rychle blížila Rudá armáda. Při nelidské přepravě umíraly další tisíce Židů a děly se děsivé příběhy. Jako v Suchdole nad Odrou na Novojičínsku. Těžce zraněn, zmrzlý na kost, hladový a toužící po doušku vody. Z posledních sil uprchlík ze židovského transportu smrti, který na tři hodiny 19. ledna 1945 zastavil v Suchdole nad Odrou, doklopýtal z nádraží do vesnice. Přežil Osvětim a nyní za tmy unikl esesáckým kulkám a psům. Uprchl, ale byl na pokraji smrti. Zaklepal na dveře prvního stavení, jež bylo dostatečně vzdáleno od hrůzy, která se právě odehrávala na suchdolském nádraží. Určitě však netušil, že se ocitl v obci, kterou takřka všichni obyvatelé rozhodně nenazývali Suchdol, ale německy Zauchtel. „Až na pár výjimek v Suchdole žili lidé hlásící se k německé národnosti,“ řekl Daniel Říčan z Muzea městyse Suchdol nad Odrou. Uprchlíkovi otevřela Anna Langová, třiadvacetiletá svobodná matka. Ale také hrdá Němka, byť pocházela ze smíšeného českoněmeckého manželství. A od roku 1942 nadšená členka nacistické strany NSDAP a NSF, což byl svaz nacistických žen. Žid zoufale prosil o trochu vody, případně o úkryt. „Langová mu vodu odmítla podat, ale řekla mu, že ho odvede na nádraží, tam že se o něj někdo lépe postará,“ přiblížil Říčan. Vězeň souhlasil a šel se ženou. Jenže před nádražím pochopil, že místo záchrany ho čeká vydání policii. Chtěl utéci, ale ve zbídačelém stavu neměl šanci. Langová na něj upozornila německé četníky a lov uprchlíka netrval dlouho. Jak vězeň skončil, není známo. „Ale za útěk většinou následoval jediný trest,“ povzdychl si Říčan. O počínání Langové by se nevědělo, nebýt toho, že se o něco později pochlubila ve mlýně v nedalekých Stachovicích, kde pracovala jako úřednice. A vše vyslechla mladá Češka Růžena Valchářová. Ta po válce, v červnu 1945, potkala Langovou, když ji vedla policejní hlídka. Odmítla se totiž legitimovat a ještě se, jak uvádí dobový zápis, „chovala drze, odepírala odpovídati na otázky a odepřela výzvy, aby se odebrala na stanici“. Valchářová řekla vše, co o Langové věděla, utajeno nezůstalo ani někdejší vychloubání, jak „zatočila“ se Židem. Langová nakonec skončila před soudem a ve vězení. Ne nadlouho, už v roce 1946 byla odsunuta do Německa. Podle Daniela Říčana při výslechu žena udání uprchlíka nepopírala: „Naopak. Jak uvádějí záznamy, tak prohlásila, že jako Němka měla na Židy zlost, a proto se vší silou přičinila, aby byl vydán německé policii.“
10
